S t o   l e t   o d   ú m r t í   b a r o n k y   U l r i k y   v o n   L e v e t z o w o v é



Ročník XXIII. (1999)
Pořadové číslo 297.

11.

Mariánské Lázně
30. listopadu 1999
OBSAH 
 

Staré vánoční zvyky na Tepelsku
Muzikantský svátek sv.Cecílie
l Adventní čas l Ondřejská noc l Přichází Barborka l Ve dveřích se objevují Mikuláš a čert Krampus l Vánoce bílé l Sedm chodů o Štědrém večeru l Cukrový stromeček l Stavění betlémů l Půlnoční mše l Dvanáct osudových nocí l Starý svatý večer (Silvestr) l Na Tři krále l Proti pověrám a špatným obyčejům

Ke 100.výročí úmrtí (1899-1999)
Ulrika von Levetzowová
Úvodem
l Rodinná situace Levetzowových l Goethovy starosti ve Výmaru l Mariánské Lázně 1821 l Mariánské Lázně 1822 l Mariánské Lázně 1823 l Paní Ulrika vzpomíná a znovu uvádí na pravou míru l Smutný příběh Ulriččiny sestry Amálie l Životní pouť Ulriččiny sestry Berty l Ze vzpomínek na zámek Třebívlice l Končí devatenácté století - poslední chvíle baronky Ulriky l Z vyprávění Theodora Hammerschmieda nad článkem z roku 1899 l Vzpomínky doktora Antonína Kareše l Rodinná hrobka Levetzowů a Klebelsbergů v Třebívlicích l Literatura

Pavel Kohout: Goethe a Ulrika (báseň 1960)

Ulriččina matka - paní Amálie von Levetzowová (1788-1868)

Zámek v Třebívlicích kol roku 1836 a v roce 1999


Staré vánoční zvyky na Tepelsku

      Mariánské Lázně nepřevzaly v plné šíři staré místní obyčeje. Třebaže značná část osídlenců přišla do lázní z bývalého klášterního tepelského panství, stěhovali se sem také lidé z širokého okolí, z nitra Čech i z ciziny, a staleté krajové zvyky ve zdech města zčásti měnily svou podobu a zčásti zanikaly.
      Lidské generace v minulosti respektovaly mnoho starých zvyků a obyčejů, které přežívaly staletí. Z nich se dnes zachovalo jen málo. Nejbohatší na obyčeje byl čas vánoční. Ale už před Vánocemi, se zkracujícím se dnem a prodlužujícími se nocemi, začínalo ve vsích podivuhodné údobí očekávání Vánoc.
      Dne 1. listopadu se slaví svátek zemřelých. Byl uzákoněn již roku 1006 jako svátek uctívání mrtvých, při čemž se zdobí hroby a zapalují svíčky za mrtvé. Následující den, 2. listopad patří svatému Hubertovi, patronu myslivců. V ten čas se probíhaly hony a myslivci oslavovali svého patrona v hospodách.
      Na sv.Martina, 11.listopadu, se čekalo na sníh podle přísloví, že sv.Martina přijíždí na bílém koni. V ten den se pekly husy a pečená "martinská" husa byla částá na dvorech. Těžko říct, zda to nebyla vzpomínka na staleté placení daní vrchnosti v naturáliích, které končilo až zrušením roboty 1848.

Muzikantský svátek sv.Cecílie

      Ještě před adventem se slavil svátek sv.Cecílie, patronky muzikantů (22.listopadu). Zvláště tam, kde byla tradice muzicírování, jako Bečovsko, Mnichovsko, Šenfeldsko, se slavilo zábavami s hudbou a tancem. Ve vnějším výklenku mnichovského kostela lze spatřit sochu sv.Cecílie, která pochází z nedalekého Raušenbachu (Sítin). I později v městech byly činné hudební spolky sv.Cecílie, zrušené po roce 1939 Hitlerem za druhé světové války. Brzy po Cecílii přicházel svátek sv. Kateřiny, 25.listopadu, kterým končily zábavy a tancování.

Adventní čas

      Advent začíná čtvrtou neděli před Štědrým dnem. Každý věřící měl v kostele před sebou na lavici rozsvícenu svíci. Mše se odbývaly při plápolajících svících v polotemném kostele což byl hluboký zážitek pro děti. Advent měl zvláštní, až tajuplnou atmosféru, plnou neznámých očekávání. Dny byly velice krátké, noci dlouhé, napadl sníh a zůstal ležet. S blížícími se Vánocemi rostlo napětí u dětí.
      Práce na poli skončily a nastala doba přástek, předení lnu a draní peří. Za soumraku se scházely tzv. dračky, ženy a děvčata, ke zpracování lnu a peří. Sousedé se zvali navzájem, zvláště když měli dcery na vdávání. S nimi přicházely také děti a hřály se na peci. Postupně se přecházelo od jednoho dvora k druhému a lidé si vypomáhali. Ženy sedávaly u širokého stolu v největší světnici a za mihotavého svitu svíček či lampy draly peří. Při draní bylo nutno pohybovat se opatrně, jinak by se peří rozletělo po světnici. Peří se oddělilo od brků, nakonec se míchalo s prachovým peřím a sloužilo pro polštáře a peřiny.
      Na tento čas se každý těšil. Vyprávěly se tu totiž příhody z domova i z dálek, zpívaly se smutné i veselé písně zas doprovodu citery nebo tahací harmoniky. Když staří vyprávěli neuvěřitelné příběhy o dalekých zemích či válečné příhody, hoši u kamen poslouchali ani nedutali. Větší chlapci seděli u jiného stolu a hrávali karty. Vyprávělo se o všem možném, ale nejvíce přitahovaly tajuplné, nevysvětlitelné a záhadné příběhy. Po desáté hodině draní končilo a každý dostal čaj a chléb. Děvčata, většinou ještě vyděšená ze strašidelných historek, se vracela domů a ráda v doprovodu nějakého mládence.

Ondřejská noc

      Na počátku adventu stojí svátek svatého Ondřeje (30. listopadu). Za ondřejské noci bylo prý možno věštit budoucnost. Do vody se lilo roztavené olovo a podle vzniklé formy se soudilo, co přijde. Podoba prstenu znamenala svatbu, meč válku a rakev smrt. Osud se předvídal také ze čtyř obrácených talířů nebo hrnků. Pod nimi bylo uhlí, peníz, prsten, hřeben, dřevo či chléb. Když dívka obrátila jeden z talířů či hrnků, spatřila svůj osud. Chléb přinášel zdraví, uhlí znamenalo oheň, peníze svatbu či bohatství a dřevo smrt. Věštění budoucnosti se mnohde odehrávalo až o Vánocích. Ondřejská noc - to byla noc prosebnic - dívek, které čekaly na ženicha. Aby byl dobytek uchráněn před zlými duchy zapichovala se do hnojiště košťata či pruty.
      Ondřejská noc ale byla také provázena bujným veselím. Do světnice na přástkách byl vpuštěn kačer s punčochou přes hlavu a postaven do kruhu, nakresleném křídou na podlahu. Podle toho, ke kterému děvčeti se kačer s překrytou hlavou obrátil, se vidělo, která se v příštím roce vdá.
      Chlapci i dospělí se vyřádili. Často přenesli vrata, zahradní dvířka či ploty na vzdálené místo nebo přeložili hranici polen na cestu. Někdy nařízli lávku přes potok, odnesli dřevěný záchod či rozebrali povoz na močůvku a sestavili ho koly vzhůru na střeše kůlny.
      Jindy byl vůz nehlučně naložen hnojem. Vtipálkové posypali popelem nebo pilinami cestičku mezi dvěma chalupami, kde bydlela dívka a její chlapec, takže celá ves viděla, že na sebe myslí.
      Děvčata si napsala na lístečky jména chlapců a dávala si je za ondřejské noci pod polštář. Když se v noci probudila, vytáhla za tmy jeden z lístků s jménem chlapce, kterému je souzena.

Přichází Barborka

      Svátek svaté Barbory (4.12.) je svátek patronky horníků. Děvčata odřezávala "barborky", větvičky třešní či jiných stromů a dávala je do vody. Když větvička na Vánoce rozkvetla, mělo se zato, že se splní její přání. Někde, byť řídce, přinášela Barborka v noci za okno drobné dárky pro ty nedočkavce, kteří se připravovali na "Mikuláše".

Ve dveřích se objevují Mikuláš a obávaný čert Krampus

      Svatý Mikuláš s čertem přicházeli 5. prosince v předvečer jeho svátku (6.prosince). Tento zvyk sice přišel do vsí z měst, ale stal se jedním z nejoblíbenějších. Svatý Mikuláš byla postava s mohutným vlajícím bílým vousem, oblečen do biskupského roucha, s bílým nebo červeným pláštěm, s nezbytnou berlou a vysokou čepicí, a přinášela dárky.
      Příchod Mikuláše prozrazoval zvonek nebo rolničky. Doprovázel ho čert, na Tepelsku nazývaný Krampus nebo Cempa (Zemper). Měl na sobě ovčí kožich, řinčel řetězem, kolem pasu měl slaměný pás a nesl pytel.
      Mnohdy se čert předem podíval do místnosti oknem, což samo o sobě děti zděsilo a začaly křičet. Obličej měl začerněný, často rohy, někdy i koňské kopyto, ocas, za pasem široký nůž a v ruce metlu. Už jeho samotná přítomnost vedle Mikuláše naháněla dětem hrůzu. Co dělat? Mají se rozprchnout nebo překonat strach, který se mísil s velkou zvědavostí, jaký dárek asi Mikuláš nese ?
      Když vešla tato dvojice do světnice, děti se přitiskly k matce, malé se rozplakaly. Teprve když Mikuláš čerta zklidnil, děti si klekly a zpovídaly se Mikuláši z prohřešků, ale přidávaly i dobré činy. Po modlitbě a slibu, že se polepší, vytahuje Mikuláš z pytle dárky - jablka, ořechy a cukrovinky. Jen výjimečně, u největších zlobílků, kde nepomohlo ani výhružné hudrání čerta a řinčení řetězů, bylo nutné použít metly, strčit hocha do pytle a za jeho velkého řevu ho vynést na dvůr a vyhodit ho na sníh.
      Někde přicházel Mikuláš dlouho, kdy už děti usnuly a naděloval jim do punčochy nebo do boty oříšky, jablka či křížaly.

Vánoce bílé

      Přicházely bílé Vánoce. Bývaly - zde ve vyšší nadmořské výšce, opravdu zasněžené a jen vzácně "zelené". Na Tepelsku zuřívaly v té době ledové bouře, kdy ani pes nevylézal z boudy. Vysoké sněhové závěje ležely pravidelně mezi Závišínem a Mnichovem. Cesty byly neprůjezdné. Ve skučení větrů slyšeli venkované naříkání zlého ducha. Říkali mu Divoký lovec Onoga, který prý bloudí za vichřice i po smrti krajem, tížen dávnými hříchy.
      Děti, které tolik lákaly zimní sněhové radovánky, klouzačky i sněhové bitky, bývaly venku do tmy - a ta přicházela brzy odpoledne. Rodiče jim často připomínali Divokého lovce Onogu a nakazovali přijít domů včas.
      Před Vánocemi se gruntovalo, ale nejen ve světnicích. Uklízely se stáje, chlévy i stodoly. O Vánocích by bylo pozdě. Prát nebo umývat podlahu na Štědrý den, to se rovnalo hříchu, který by mohl přinést uhynutí dobytka, oheň nebo bídu.
      V pověstech se vypráví o sedlákovi, který jel orat s koňmi na Štědrý den, přestože byl varován, a náhle spatřil na poli proti sobě druhé spřežení. Myslel, že se cizinec vyhne, ale spřežení se srazila a propadla do země. Ani vánoční lov se nevyplácel. V jiné pověsti sedlák, posedlý střílením, šel o Štědrém dnu na lov a spatřil bílého zajíce, který ho svedl z cesty až zabloudil. Když na sedláka ještě promluvil lidským hlasem, prchal tento domů a už nikdy nevyrazil o svátcích na lov.
      Vánoce byly původně obřady zimního slunovratu našich předků z dob pohanských. Později byly překryty křesťanskou oslavou narození Ježíška.
      Přípravy na Štědrý den provázel výlov rybníků, ve dvorech se zabíjelo prase. Kapři patřili k vánočnímu času, přinášeli se živí z klášterních rybníků od Teplé a ponechávali se k radosti dětí pár dnů ve vodě až do Štědrého dne. Hospodář je pak zabil, vykuchal a předal do kuchyně k zpracování.
      Nejhlubší prožitky byly na vesnici na Štědrý den se slavnostní večerní hostinou s dárky. V ten den se nesmělo prát, natož věšet prádlo. Střepy znamenaly neštěstí a zatloukání hřebíků špatnou zprávu. Nemělo se nic půjčovat ani předem darovat. Byl masový půst (24.prosince), třebaže vidina zlatého prasátka za odměna za dodržení půstu je novinka 20.století.

Sedm chodů o Štědrém večeru

      Po půstu přišla štědrovečerní večeře. Rodina usedla za bíle prostřený stůl, na kterém hořela svíce, posvěcená knězem, pomodlila se a vzpomenula zemřelých toho roku.
      Na stole bylo sedm druhů jídel - bez masa a drůbeže. Ochutnat se mělo od všeho. Byly to rybí polévka, ale i bramborová, hrachová a s játrovými knedlíčky, vánočka mazaná máslem, medem a sirupem, sušené švestky a hrušky, pečený nebo "modrý" kapr, v lepších rodinách s bramborovým salátem atd.
      Šupinka z kapra se dávala do peněženka, která měla chránit před finančními starostmi. Kde nebylo kaprů, byly knedlíky se sladkokyselým zelím.
      Vzácné byly ořechy a až v nové době fíky a datle. Místním chodem byla tzv. "selská ryba", což byly vdolečky z kynutého těsta, spařené horkým mlékem, polité hustým sirupem a posypané perníkem. Po večeři byla káva s pečivem, punč a čaj, někdy i lihovina. Nato rozřízl hospodář jablko, ale nesměl říznout do jadérek, to by přineslo neštěstí. Jablko se rozřízlo na tolik plátků, kolik bylo lidí u stolu. Toho večera se nerado sedělo v lichém počtu. Bylo to znamení, že někdo v příštím roce odejde nebo zemře. Dveře domu byly zamčené, aby nikdo nerušil. Od večeře se nesmělo během jídla vstávat.
      Máslo, získané na Štědrý den, bylo uchováváno jako surovina na masti, protože mělo velkou léčivou sílu.
      Na Štědrý den dostal dobytek lepší stravu a často byly do žrádla vmíchány i zbytky ze štědrovečerní hostiny. Děti odnášely zbytky jídla pod stromy v zahradě, aby se tyto posílily.
      Věřilo se i na to, že zvířata o půlnoci na Štědrý den mohou promluvit lidským hlasem. Vyprávě-lo se, že jeden sedlák, nesmírně zvědavý, co je na tom pravdy, místo aby šel na půlnoční mši, skryl se pod žlab a o půlnoci slyšel hlas svého koně: "Brzy dostaneme nového pána." Sedlák vyskočil z úkrytu; tím však vylekal koně, který ho kopl tak nešťastně, že zanedlouho skonal.

Cukrový stromeček

      Až v novější době se zdobil ve staveních vánoční stromek, nazývaný též "Cukrový" (Zuckerbaum či Christbaum). Pod stromkem našly děti dárky - hoši dřevěného koníka, děvčata panenku, ale také sáňky nebo matkou upletený svetr. Dospělí žádné dárky nedostávali, aspoň tak uváděli pamětníci.
      Pomocníci ve dvoře a děvečky dostávali o Vánocích volno, aby mohli jít za rodiči. Na cestu dostali od hospodáře pecen chleba, aby prý našli cestu zpátky.
      Po večeři se věštila budoucnost z ořechů, jablek, nebo cibule. Na vodě v umyvadle či škopku se pouštěly ořechové skořápky se zapálenými svíčkami. Tomu, kterému ujela nejdále, se věštila cesta. O půlnoci se hledělo do komína. Lilo se olovo jako o ondřejské noci.

Stavění betlémů

      Už před Štědrým dnem (24.12.) se stavěly "betlémy", ale místo v malinké dřevěné stáji v jesličkách zůstávalo až do Štědrého večera prázdné. Šlo o jeden z nejkrásnějších zvyků, který byl rovnocenným zvykem jako vánoční stromeček. Zprvu se betlémy stavěly v kostelech, ale později i ve staveních, v koutě světnice.
      Chlapci přinášeli z lesa mech a jedlové větvičky a účastnili se zdobení betléma. Z papíru vystřihovali figurky, především Pannu Marii a Josefa s oslíkem a volem u jeslí, před jesličkami venku pastýře a stádo oveček. Každým dnem přidávali další postavy a zvířata. Figurky se vyráběly také z hlíny a ze dřeva.
      V Tachovských Třech Sekerách ve stavení čp. 11 stavěl majitel nádherný velký betlém, který každoročně rozšiřoval. Stál v koutě prostorné světnice - vpředu byly jesle a v pozadí domy města Betléma, vyřezané ze dřeva, pestře obarvené a okna tvořila malá zrcadélka. Přicházeli hosté, aby se pokochali krásou tohoto výtvoru, třebaže měli své betlémy doma. Majitel, Wenzl Buberl, nasadil do jesliček natahovací stroj z hodin, pomocí kterého se figurky pohybovaly. Vzadu byly další výjevy jako útěk do Egypta, vraždění neviňátek Herodesovými vojáky. Nad krajinou se otáčel větrný mlýn a čas od času z něho vyšel mlynář, aby pohlédl na oblohu, na níž nechyběla zářící hvězda. Buberl připomenul i minulost Tří Seker a postavil ve svém betlému malou šachtu s několika horníky.
      Figurky k Betlému se také vyřezávaly z lepenky a měly špičaté podstavce, které se zabodávaly do mechu. Později se vyráběly i desky betlémů s otvory na figurky. Tyto desky se prodávaly u řezbáře v Mariánských Lázních. I ve Třech Sekerách vyráběl jakýsi Hans Start betlémy, vyřezával je a prodával. Také vyřezal šachtu s pohybujícími se figurami horníků.

Půlnoční mše

      V noci se chodilo na půlnoční mši. Do pístovského kostela například přicházeli farníci z Martinova, Vlkovic, Holubína, Kramolína, Chotěnova a do roku 1790 dokonce i z Ušovic a Hamrníků. Sníh křupal pod nohama, zvony svolávaly do kostela. Hospodář šel vpředu a nesl lucernu. Nesměl s ní upadnout, to by přineslo neštěstí. Když byla noc jasná, znamenalo to černé (plné) stodoly, a naopak tmavá noc věštila stodoly světlé (prázdné). Až v pozdější době přijížděli bohatší sedláci na půlnoční s koňmi na saních se zvonky.

Dvanáct osudových nocí

      Štědrým dnem začínalo dvanáct osudových nocí, které končily na Tři krále. Byl to nejposvátnější čas celého roku, ale i čas sněhových bouří, nevlídných vánic a ledových vichrů. Lidé věřili, že sny, které se jim zdají o těchto nocích, se v příštím roce vyplní.
      Na Hod Boží (25.12.) se odpočívalo, muži chodili do hospody, děti vyrážely na svahy sáňkovat a klouzat se, protože zimy bývaly mrazivé a bohaté na sníh. Polední hodobožový oběd byl kupodivu běžný, ne mimořádný.
      Také na svatého Štěpána (26.12.) přicházeli kmotři a kmotry s dary, obvykle s marcipánovým jezdcem nebo s velkým srdcem. Ve starších dobách přinášeli velké koláče (zde nazývané Kolatschen), jak říkali velkému věnci upletenému z malých koláčků.
      Protože je Štěpán patron koní, měli sedláci na Štěpána projet ten den se svými koňmi.
      Na Den neviňátek (28.12.) se "vyplácela" děvčata březovými metlami, které si chlapci zdobili zelenými nebo červenými hedvábnými pásky. Hned za kuropění vyrazili chlapci za pomlázkou do komůrek za děvčaty, která takto vyháněli z peřin, za odříkávání říkanek.
      Nejčastější byla na Tepelsku říkanka:

"Peitsche, peitsche Krone
peitsche nicht zum Lohne,
peitsche nur aus Höflichkeit
Dir und mir zur Gesundheit"

      (Šleháme ne pro odměnu, ale ze zdvořilosti a na zdraví.) - Snad měl tento zvyk připomínat krutost Herodesovu k nevinným - šlehání metlou nemělo žádné logické vysvětlení.

Starý svatý večer

      Přišel konec roku - Silvestr (31.12.), kterému se říkalo "Druhý svatý večer" nebo "Starý svatý večer". Zatímco Štědrý večer se odehrával přísně v rodině, Silvestr byl společnou oslavou obce v hospodě. Někde dával hospodský pivo zdarma. Do hospody přiváděli hospodáři své "benjamínky" - dorůstající chlapce, kteří byli tímto přijati mezi dospělé. Pochopitelně se přitom hovořilo i o svatbě.
      Půlnoční zvonění připomenulo nový rok. O půlnoci se otevírala okna, vzájemně si lidé přáli rok "šťastný a veselý" a v té chvíli se vrhlo ženské pokolení do hospody s metlami a oplácelo pomlázku mužům. Na Bečovsku se chodívalo v ten čas po vsi se zpěvem a muzikanti s nástroji. Ostatní měli pokličky, hrnce, lžíce či kravské zvonce.
      Na Nový rok bývala k obědu vzácná vepřová pečeně.

Na Tři krále

      V předvečer Tří králů se světila v kostele voda, křída a sůl. To byla připomínka Ježíšova svěcení vodou v Jordánu. Před Třemi králi se vykuřovaly světnice v domě a kropily se se svěcenou vodou.
      O Třech králích chodili chlapci po vsi a na dveře psali svěcenou křídou iniciály tří králů K+M+B (Kašpar + Melichar + Baltasar) a letopočet, aby pro celý rok odvrátili zlé duchy od stavení. Třetí, mouřenín Baltasar, nesl na klacku velikou zlatou hvězdu a k němu se poutala největší pozornost. Tříkrálové koledy měly zde v němčině podobný obsah jako české ve vnitrozemí:
 
      "My, tři krále, my jdeme k vám,
      štěstí a zdraví vinšujem vám"

Až k oslovení mouřenína:

      "A co ty černý, co tam vzadu,
      vystrkuješ na nás bradu ?"
 
A mouřenín odpovídal:
 
      "A já nejsem žádný černý,
      já jsem od slunce opálený."

      Na Tři krále směly naposled hořet svíčky na stromečku, načež se stromek odstrojil. Betlém dostal v ten den postavy tří králů, z nichž třetí byl černý mouřenín. Betlém se skládal až na Hromnice.
      Svěcená voda se používala v domě po celý rok, při nemocích lidí i zvířat, a v žádném stavení nechyběla miska se svěcenou vodou.

Proti pověrám a špatným obyčejům

      Před 120 lety psal zasloužilý ředitel školy v Teplé a autor okresní vlastivědy Franz Klement, že se na Tepelsku drží mnoho starých obyčejů a "škola musí bojovat s mnoha zavrženíhodnými zvyky, které souvisí s pověrami a přicházejí většinou z přástek, odkud se znovu a znovu přenášejí po generace." Odsuzoval jako pověru i lití olova do vody a zvláště pak bití děvčat metlami na Den neviňátek. Zvyk vysvětloval vzpomínkou na krutost Herodesovu a odsuzoval hlavně rozmáhající se "výkupné za bití" lihovinou.
      Stejně tak považoval za nevhodný "apríl". V době Klementa měl apríl podobu aprílové pošty, kdy byl někdo poslán se vzkazem k jiné osobě, třebaže šlo o vzkaz nesmyslný. Výsledkem byl sice smích, ale častěji šlo o zesměšnění posla, při čemž vznikla hádka, která mnohdy skončila až u soudu. Klement vysvětloval tento prastarý zvyk dvojím způsobem. Prvý má původ v bibli, podle níž Židé posílali Ježíše od Kaifáše k Pilátovi, od Piláta k Herodesovi atd. Podle druhého vysvětlení šlo o pozůstatek bláznivých her starých Římanů, zvaných Quirinalia.
      V době učitele Klementa musela škola bojovat proti mnoha pověrám - ve zdravotnictví, v zemědělství, v denním životě. Učitel Klement chtěl odstranit zdravotně nebezpečné obyčeje jako například jarní nedobrovolné koupele.
      Proti takovým obyčejům stavěl tzv. dobrozvyky, které by bylo užitečné zachovat. Mezi ně patřilo prastaré večerní zvonění městským zvonkem od 8 do 9 hodin večer v městě Teplá, v Bezdružicích, v klášteře. Zvonění mělo pomoci zbloudilým ve tmě nalézt cestu do města.
R.Švandrlík
 

Ke 100.výročí úmrtí (1899-1999)

Ulrika von Levetzowová
      Do stejného roku, kdy vzpomíná svět kulatého narození Johanna Wolfganga GOETHA (28.srpna 1749), spadá i kulaté výročí úmrtí Ulriky Levetzowové (13.listopadu 1899), ve vzdálenosti sto padesáti let. Je to náhoda nebo osud ? A tak kdykoliv vzpomínáme kulatých narozenin Goetha, ve stejném roce si vždy připomínáme jubilejní letopočet Ulriky von Levetzowové a vzájemný vztah obou.
      Baronka THEODORA ULRIKA SOFIA von Levetzowová zůstává symbolem věrného ženského vztahu k muži, kterého si velice vážila (přestože po celý život prohlašovala znovu a znovu, že mezi nimi nikdy nebylo žádné milostné pouto).
      Jejich setkání v Mariánských Lázních bylo osudové a dodnes je zahalené tajemnou mlhou záhady. Věkový rozdíl 55 let - jak se zdálo - vylučoval vzplanutí lásky mezi oběma. Ale pro básníky a spisovatele byla Goethova "Elegie", věnovaná Ulrice, jasným důkazem jeho milostného vztahu k ní. Literáti pátrali více než jeden a půl století po důkazech jejich citů a čím více baronka Ulrika (ještě za svého života) tato podezření odmítala, tím více je toto dávné drama vzrušovalo.
      Je podivuhodné, že existuje jediná vysvětlující varianta literární, a sice varianta milostného, div ne sexuálního vztahu, a nikdo nikdy se nepokoušel o jiná vysvětlení, byť nepravděpodobná, například vztah otce a dcery.
      Ulrika porozuměla velikosti Goethově až mnohem později, kdy už se nesetkávali, a nejspíše až po smrti Goethově. Zůstala neprovdána, odmítla prý dvanáct nabídek k sňatku, jakoby pro vědomí své příslušnosti ke Goethovi. Jedině jemu vděčila za vysokou i uctivou pozornost široké veřejnosti. Z bezvýznamného děvčete se stala známou obdivovanou osobou - vždyť šlo o poslední lásku velikého GOETHA! Odlesk jeho slávy dopadal i na ni.

Rodinná situace Levetzowových
 
     ULRIKA se narodila 2.února 1804 v Lipsku. Velice významnou roli v jejím životě hráli její dědeček a babička z matčiny strany - svobodný pán Johann Leberecht von Brösigke a svobodná paní Ulrike von Brösigke. Ti se znali s básníkem Goethem již dříve. Ulrika trávila dětství nedaleko Lipska na panství svých prarodičů. Podle aristokratických zvyků své doby byla Ulrika i její sestry vychovávány ve francouzském duchu a postupně byly vyslány do francouzského výchovného dívčího penzionátu ve Štrasburku. Ulrika tam byla v době 1820/21.
      Friedrich Johann Leberecht von Brösigke (nar. 13.4.1765 , + 28.3.1841), dědeček Ulriky, vlastnil velké statky kolem saského Löbnitz. Později je prodal a usadil se v Čechách. Goetha poznal v lázních Lauchstät poblíž Lipska. Po přestavbě zámku v Třebívlicích často tu pobýval na pozvání hraběte Klebelsberka a zde je i pochován. - Kmotrem starého pána von Brösigke byl samotný pruský král Fridrich. Když na to přišla v Mariánských Lázních řeč, GOETHA velice zajímal originál tohot kmotrovského listu.
Rukopis Fridricha Velikého jako kmotra pana von Brösigke a Goethovy verše jako dovětek
      Šlo o jedinečný autentický autograf historické a umělecké hodnoty, který pak vlastnila Ulrika a po ní jej zdědila dcera její sestry Amálie, baronesa Louisa von Rauch z Pnětluk. Jde o kmotrovský list, který vystavil 18. dubna l765 Fridrich Veliký kapitánovi von Brösigkemu, což byl dědeček krásné paní Amálie von Levetzow.
      Paní Ulrika Elisabeth rozená von Loewenklau, provdaná von Brösigke (4.10.1769, + 8.10.1829, též pochována v Třebívlicích), byla babičkou Ulriky; měla hluboký vztah ke kultuře a patřila také mezi přátele J.W.Goetha.
      Rodiče Ulriky byli svobodný pán Joachim von Levetzow a Amálie, rozená von Brösigke - oba mimořádně zajímavé osobnosti. Otec Ulriky, 26letý svobodný pán Joachim Otto Ulrich von Levetzow (nar. 25.3.1777, + 28.1.1843 ve věku 66 let) byl dvorním maršálem ve Schwerinu, komořím Meklenburským a Schwerinským, rytířem Maltézského řádu, soudcem v Kassově a pánem na zboží Hohenmistorf, Těšov (Teschow), Kassow.
      Matka Ulriky, mladá paní Amálie Theodora Karolina, rozená von Brösigke (*8.5.1788,+10.6. 1868 v Třebívlicích ve věku 80 let) se provdala velice mladá za svobodného pána von Levetzowa. Její mládí je pro naše časy těžko přijatelné a vyvolává od počátku našeho příběhu rozpaky.
      Především nikde není uváděno, kdy vlastně došlo ke svatbě. Pokud to bylo před 8.5.1803, kdy bylo paní Amálii 15 let, vdávala by se ve 14 letech !!! V tom případě není divu, že rozhodující slovo při svatbě museli mít její rodiče, von Brösigkeovi. Nadto malá Amálie byla jejich jedinou dcerou!
      Skutečností tedy je, že matka Ulriky, paní Amálie, porodila první dceru ve věku 15 let a 8 měsíců.
      Bylo to 4. února 1804 v 1/2 9 hod. večer. Dceruška byla pojmenována THEODORA (po matce) ULRIKA (po své babičce von Brösigkeové a také po otci Ulrichovi) SOFIE (po druhé babičce von Levetzowové). (U slečny Levetzowové se pěkné české jméno "Oldřiška" neujalo a překladatelé zůstávali věrni skutečnému německému jménu Ulrika.)
      Je zachován Ulriččin křestní list, potvrzující, že Ulrika byla pokřtěna v Löbnitz. List se nachází ve výmarském archivu, opis byl uložen v muzeu v Ústí nad Labem. Křestní list uvádí dvanáct urozených svědků! Byli to:
      1. paní vdova Sofie Friederike svobodná paní von Levetzowová, nepochybně matka Joachima von Levetzowa a Ulriččina babička, zastoupená při křtu slečnou Wilheminou von Bose aus Breitingen,
      2. paní Engel Theodora Franziska Elisabeth von Loewenklau z Löbnitz, snad babička Amálie
      3. paní Ulrika Elisabeth von Brösigke na Löbnitz, roz. von Loewenklau, matka paní Amálie, Ulriččina babička
      4. paní Albertina Friederika Mariane von Zieghar z Lipska
      5. "demoisell" Johanna Eleonora Base, jediná dcera děkana a profesora medicíny Baseho v Lipsku
      6. "demouisell" Johanna Kristiana Coth, jediná dcera městského rady stavitele Cotha
      7. Theodosius, svobodný pán von Levetzow, královský dánský komoří, zastoupený panem Heinrichem Maxem von Welk
      8. Friedrich Johann Lebrecht von Brösigke na Löbnitz, otec paní Amálie a Ulriččin dědeček
      9. Otto August von Loewenklau z Gutmannshausen, příbuzný Ulriččiny babičky
      10. Gotthard Heinrich Adam von Foelkersam zwe Steiesen v Kurlandu
      11. August Christoph von Hartwig von Welzien, rytmistr u regimentu karabiniérů
      12. pan Georg Wolfgang von Schrepffer, bankéř v Lipsku.
      Téměř přesně na rok se narodila paní Amálii druhá dcera - Amálie (nar. 6.2.1805 Lipsko, +1.10.1831 v 26 letech). Druhá dcera Amálie se narodila mladé paní v 16 letech a 8 měsících. (Johannes URZIDIL (1932) se mýlí v tom, že podle něho Amálie pochází až z druhého manželství.) Obě dcery měly bohaté a urozené kmotry.
      Snad to bylo právě ono mládí, proč paní Amálie požádala a prosadila rozvod, nesporně opět s pomocí svých rodičů. Stalo se to roku 1807. Po rozvodu se Joachim von Levetzow, otec Ulriky a Amálie, znovu oženil s rovněž rozvedenou paní Judith Katharine Christiane von Gersdorf, rozenou von Sander. Druhé manželství měl celkem šťastné. Měli děti Helenu (též Elisu, nar. 17.6.1808, provdanou za Augusta von Lützowa 1830; + 5.6.1832), Theodora Ferdinanda (nar. 16.2.1811, + 15.5.1899 ve věku 88 let) a nejmladšího Karla Friedricha Ludwiga Gustava Adolfa (nar. 23.8.1813 + 18.4.1854). To byli tři nevlastní sourozenci Ulriky. Psali si vzájemně poměrně často a zvláště Theodor býval často u Ulriky na zámku v Třebívlicích.
      Také paní Amálie von Levetzowová se znovu provdala a sice za pana Fridricha Karla Ludwiga von Levetzow. (Zde se prameny liší. Zatímco Adolf KIRSCHNER uvádí, že nešlo o žádného příbuzného, že to byl pouze jmenovec prvního manžela, objevují se informace, že šlo o strýce nebo také bratrance prvního manžela.) Byl kapitulářem v Magdeburku a v Mindenau. Svatba byla 9.června 1807. Z tohoto druhého, již klidného manželství pocházela třetí dcera Berta Ulrika Helena von Levetzowová, (nar. 9.4.1808, + 4.7.1884 v Lipsku). Matce bylo tehdy již 20 let. Osud druhého manžela Fridricha von Levetzowa byl nešťastný. Padl 18. června 1815 jako poručík 1.pluku lehkých dragounů anglo-německé královské legie v boji u Waterloo. Medaile za chrabrost, kterou posmrtně obdržel, byla později v majetku barona Franze von Raucha, c.k.rytmistra, synovce Ulriky a Berty, a jeho potomků z Pnětluk.
      Třetím mužem v životě, s kterým paní Amálie spojila své osudy, byl hrabě Franz Josef Klebelsberg-Thumburg (nar. 24.6.1774, +28.12.1857 a pochován v Třebívlicích), tajný rada a prezident rakouské dvorské komory (ministr financí). Hrabě, sám katolík, miloval Amálii, třebaže byla evangeličkou, a až do pozdních let života o ni bojoval s rakouským císařem a římským papežem, kteří odmítali svolit k sňatku. Pokoušeli se s Amálií u papeže o mimořádné povolení k sňatku po rozvodu, ale papež prý odmítal, dokud Amáliin první manžel žil (+ 28.1.1843). A tak až po jeho smrti došlo k sňatku - 25.dubna 1843. To bylo Amálii již 55 let.
      Když zemřel bez potomků hrabě Klebelsberg, celé panství Třebívlice zdědila jeho manželka Amálie Klebelsbergová-Levetzowová. (Rok úmrtí Klebelsberka (na hrobce uveden rok 1857) odmítá historik Jan SMETANA a uvádí 28.12.1853.)
      Zemřela 10.3.1868 v Třebívlicích a zde je též pochována. Baronka Ulrika, již 64letá na zámku osaměla. Spolu se sestrou Bertou byly univerzálními dědičkami.
Ulriččin dědeček - svobodný pán Fridrich Johann Leberecht von Brösigke (1765-1841)

Goethovy starosti ve Výmaru

      Vraťme se nyní ke GOETHOVI - do goethovské doby počátků 20.let 19.století. GOETHE byl nešťastný z manželství svého syna AUGUSTA s Otýlií von Pogwisch. Viděl, že se manželství neopovedlo a mladým manželům se vyhýbal. Docházelo u nich k hádkám, a tak byl rád, když mohl na čas domov opustit a velmi se těšil na české lázně.
      Augusta a Otýlii společný rodinný život nesblížil, jak GOETHE doufal. Syn AUGUST byl hezký statný muž, ale jinak průměrný člověk, který to mohl dotáhnout nanejvýše na nižšího úředníka. Propadl záhy alkoholismu a k tomu se stal otrokem své smyslnosti. Časem ztratil veškerou morální sílu a dostal se na šikmou plochu. Slavné otcovo jméno se mu stalo kletbou. Těžce snášel svou závislost na geniálním otci, který se ho snažil vychovat ve svých ideálech a představách. GOETHE se ovšem k němu choval dost despoticky, ostře, ale přísná výchova nebyla soustavná a nadto nepodporoval synovo sebevědomí.
      Augustova matka CHRISTIANA svého jediného syna nesmírně milovala, a tím ho rozmazlila a zhýčkala. Stal se polovzdělan-cem, který trpěl vědomím dlouholetého nemanželského dětství a potácel se mezi různými protichůdnými sklony. Dal se na pití a v manželství se po čase vrátil ke svým mládeneckým zvykům. OTYLIE ho nemoh-la nadlouho k sobě poutat. Na to nebyla tak okouzlující kráskou a ani Augustovy vášně nedokázala utlumit a uklidnit. Žila v jakémsi snovém, blouznivém či výstředním světě, vyhledávala milkování a rozptýlení. Navenek sice žili jako spořádaní manželé, ale uvnitř docházelo k hádkám a výstupům. A tak není divu, že GOETHE odjížděl do Čech rád.

Mariánské Lázně 1821

      Když GOETHE přijel v létě 1821 do Mariánských Lázní, setkal se tu s paní Amálií Levetzowovou a její dcerou Ulrikou. Paní matka stále mladistvě vyhlížející, po dvou manželstvích s Levetowovými žila sama; měla však přítele - hraběte Františka Klebelsberga. Ten právě v létě 1821 otvíral svůj palác v Mariánských Lázních. Jak vzpo-mínala Ulrika: "Mariánské Lázně, to bylo ještě malé, teprve vznikající lázeňské místo a náš dům byl skoro největší a nejkrásnější." Pravdivější bylo mnohem více - tento palác byl tak luxusní a nádherný, že nebyl vůbec srovnatelný s okolními staveními!
      GOETHE s paní Amálií se blíže znali z lázeňských pobytů v Karlových Varech a v Teplicích. Paní Amálie nadchla Goetha jako 18tiletá mladá dáma v roce 1806 v Karlových Varech a Goethe se jí dvořil. Upoutala ho do té míry, že ji přirovnával k Pandoře, tj. podle řeckého bájesloví k ženě svůdné božské krásy a zachoval si ji v něžné vzpomínce "jako zářící hvězdu na svém obzoru".
      Nyní je paní Amálie v Mariánských Lázních, kde tráví léto u svého otce svobodného pána von BRÖSIGKE, který tu spravuje Klebelsberkův palác. Před Goethem stojí 33letá matka se svou dcerkou Ulrikou. ("Obě se podobají jako vejce vejci. Dcera je jen o něco vyšší a nosí se vznešeněji. Má také větší vzdělání než měla před dvěma desítkami let její matka. Má lepší vychování. Francouzský penzionát se nedá srovnat s provinciální Vídní a ani se sebelepšími německými vychovatelkami. Ulrika do sebe vstřebala pařížskou mondénnost a GOETHE to na první ráz poznal."/cit. HOFFMANNOVÁ/ )
      J.W.GOETHE se proto samozřejmě ubytovává v Klebelsbergově novém paláci (v minulém roce tu přenocoval v Klingeru), ale zdá se, že to není paní Amálie, téměř o 40 let mladší než GOETHE, ale spíše její dcera ULRIKA, ještě o generaci mladší, která ho plně zajímá - půvabná dívka v rozpuku svých sedmnácti let, štíhlé a krásné postavy, s modrýma očima a blonďatými vlasy. Kolem GOETHA se brzy shromažďuje vybraná lázeňská společnost, básník však dává nepokrytě najevo, že ho poutá mladičká Ulrika.
      Ulrika, nevinné a nezkušené stvoření, sice četla ve Štrasburku Schillerovy básně, ale Goethovy básně byly pro ni neznámým světem. (Ulrika po celý život, znovu a znovu, vyvracela domněnku o lásce mezi ní a Goethem. K Ludvíkovi STETTENHEIMOVI, který ji navštívil v Třebívlicích, opakovala: "Nebyl to žádný milostný poměr, pravda a básnění se tu mísily, kdykoliv se mluvilo o mých vztazích ke Goethovi…. Když jsem ho poznala, byl ve věku 72 let, já 17letá. Já přišla ze Štrasburku, z penziónu, odkud jsem znala jen Voltaire a francouzské spisovatele. O Goethovi jsem nic nečetla, sotva jsem věděla, o koho jde, když mi byl představen jako "Jeho Excelence pan ministr." /Z průvodce Lipsko 27.3.1898. /)
      O Goethovi slyšela pouze ve spojení "Schiller a Goethe". Nyní jí babička představuje jakéhosi staršího pána, celkem příjemného, který ji bere za ruku a ptá se, jak se v Mariánských Lázních líbí. Ulrika odpovídá bez rozpaků a ostychu, kterými se jinak při nových známostech vyznačuje. Ale o hostu neví vůbec nic, příliš ji nezajímá ani neimponuje. Spíše ji zdržuje od ruční práce, s kterou se právě začala zabývat.
      Ale již příští den je požádána Goethem (bydleli ve stejném domě a vídávali se tu často), aby s ním vyšla na ranní vycházku. A tak dívka vychází v doprovodu starého pana tajného rady (o kterém mladý Mendelssohn-Bartholdy v jednom svém dopise odhadoval, že by asi mohl být padesátníkem) a později Ulrika vzpomíná: "Básník chtěl, abych mu vyprávěla o štrasburském pobytu, neboť Štrasburk dobře znal, a také o výchovném zařízení. Stěžovala jsem si zvláště na tamější osamělost, kdy mi chyběly obě sestry. Byla jsem od nich poprvé nadlouho odloučena. Viděla jsem, že právě tato moje dětská nezaujatost se Goethemu zalíbila. Neboť potom skoro každé ráno, když šel popíjet svůj Křížový pramen, bral mě s sebou a po pití jsme šli na procházku."
Zbytek vylisovaných kvetin, darovaných GOETHEM, které Ulrika na památku uchovávala      Když Goethe viděl, že ji minerály, které cestou sbíral, nezajímají, zaměřil se na květiny. Večer spolu sedávali na lavičce před palácem a povídali si. Ulrika vzpomíná: "Když jsem později slyšela, jak velký učenec vlastně je, už jsem ho znala osobně a měla k němu důvěru, takže jsem nemohla být ani ustrašena ani uvedena do rozpaků. Nikoho nenapadlo, ani mou matku, že by šlo při společných hovorech o něco jiného, než o dobrosrdečnost jednoho starého pána, který mohl být podle let mým dědečkem, k jednomu dítěti, což jsem byla ještě já."
      Goethe byl přátelský a přívětivý starý pán, ke kterému se mohlo hlásit mládí, zvláště když mělo živý zájem o všechno, co on dokázal nenápadně a živě popisovat: květiny, kameny, hvězdy. I literatura poskytovala bohatou látku k hovorům. Jako člověk měl vzácné pochopení ke všemu lidskému a když ji poučoval, říkal jí "Töchterchen" (Dceruško). Byl uchvácen její bystrou reakcí a kouzlem její dívčí nevinnosti až upejpavosti. Na rozloučenou jí daroval svou knihu "Wilhelm Meisters Wanderjahre" (Viléma Meistera léta učednická) s věnováním "Fräulein Ulrike von Levetzow zum freundlichen Andenken des August 1821". Raději jí však obsah knihy vypráví, aby mu aspoň trochu porozuměla.
      GOETHE odjel z Mariánských Lázních do Chebu, kde zůstal do 12. září 1821 a své narozeniny (28.srpna) trávil na zámku Hartenberku (dnes Hřebeny) u Falknova, u hraběte Josefa AUERSPERGA, s kterým se znal od roku 1810 z Karlových Var. Byla tu významná společnost, hudba, oslavy, salvy, ohňostroj k poctě básníka. Ale největší radost měl z malého dárku - ze zdobené výšivky, kterou mu poslala Ulrika z Mariánských Lázní. Vznikla báseň "Dokonalá vyšívačka", v níž si připomíná Ulriku a klášter Teplou a v tu chvíli ví, že příštího roku znovu pojede do Mariánských Lázní…

Mariánské Lázně 1822

      V příštím létě přijíždějí oba opět do Mariánských Lázní a Ulrika v kruhu přátel kolem Goetha opět září. Počet přátel je tentokráte mnohem větší. Je tu také hrabě Klebelsberg a jsou tu všechny tři sestry Levetzowovy - Ulrika, Amálie i Berta. Obě poslední už také opustily penzionát ve Štrasburku: čtveračivá Amálie, 17letá, s velice živým temperamentem, a 14letá Berta, která s Goethem nalézá společnou radost nad minerály a květinami.
      Z memoárů Ulriky se dovídáme, že Bertinu sbírku pomáhali tvořit Goethe a jeho přátelé; sami psali názvy a připevňovali k minerálům. Doktor Pohl jí poslal ještě několik vybroušených polodrahokamů. Berta po letech darovala tuto sbírku svému synovci Franzu von Rauchovi, což byl syn její sestry Amálie. - Pánové prý dělali v paláci také pokus, české granáty rozdrtit, a Berzelius jim vysvětloval, že po diamantu jsou granáty nejtvrdší drahokamy. Ulrika vzpomíná: "Jednou nás svolal Goethe ke stolu, kde byla dlouhá řada minerálů z okolí. Mě zavedl na místo, kde mezi dvěma kameny ležel fund vídeňské čokolády. Na papírku nebylo napsáno jméno, ale verš: "Geniese das auf Deine eigne Weise, Wo nicht als Trank, doch als geliebte Speise. G." Papírek jsem darovala panu doktoru Jakschovi, který byl veliký ctitel Goetha a dlouhá léta byl také lékařem mojí matky. Vložení čokolády mezi minerály byl žert, neboť věděl, že mě minerály nezajímají."
      Ulriku opravdu minerály nezajímají a zůstává v dívčí skromnosti v ústraní, což právě vzbuzuje trvalý Goethův zájem, který jí dává při každé příležitosti najevo. Goethe to nazývá svou "große und väterliche Liebe" (velkou a otcovskou láskou). Ulrika se cítí v jisté bázni před tak významným mužem, který se jí dvoří - je to hluboký zážitek pro obyčejnou dívku. Proto po letech Ulrika znovu a znovu zdůrazňuje, že vztah mezi nimi nesmí být nesprávně vykládán: "Nein, keine Liebschaft war es nicht!" (Ne, to nebyl žádný milostný vztah!) - slyšíme od ní vytrvale v pozdějších letech.
      GOETHOVA náklonnost k Ulrice ovšem roste. Na rozloučení toho roku píše báseň "Aeolsharfen" a v ní přirovnává Ulriku k Iris, k řecké poselkyni bohů, k nedostižné, nadpozemské, rozplývající se jako duha:
"Ano, Tebe možno přirovnati k IRIS,
čarokrásnému a zázračnému jevu,
nádhernému varu, pestré harmonii barev
vždy nové. A Ty jsi jí vždy podobna."

Mariánské Lázně 1823

      Přichází třetí mariánskolázeňské léto roku 1823. GOETHE tentokrát bydlí v nedalekém domě "Zlatý hrozen". Je stále více přitahován již 19-letou Ulrikou a třebaže bylo vždy zdůrazňováno, že GOETHE nikdy nepožádal o ruku Ulriky, ani ji samotnou ani její matku paní Amálii, všichni měli za to, že GOETHův cit, je už tak velký, že ho nemůže skrýt.
      Básník v minulých letech ztratil nejbližší přátele. Především po smrti přítele Schillera se cítil ne-smírně osamocen. Roku 1816 zemřela jeho manželka Christiana, kterou sice nazýval jen "květinkou ve stínu", ale po její smrti náhle viděl, jakou ztratil oporu ve svém životě, v domácnosti i v osobních starostech, o které se s ní dělil.
Dar Goethovi k narozeninám      Epizoda o setkání velkovévody Karla Augusta s paní Amálií a jeho iniciativa s návrhem sňatku Goetha s Ulrikou zůstává navždy zahalena do mlhy dohadů. Skutečností je, že krátce potom, náhle a v napjaté atmosféře - odjíždějí Levetzowovy z Mariánských Lázní do Karlových Varů.
      GOETHE přijíždí po několika dnech za nimi a ubytovává se ve stejném domě jako ony - ve "Zlaté kytici". Goethův příjezd potvrzuje vážnost situace. Navenek je GOETHE v dobré, snad až příliš veselé, bujaré náladě, mají společné snídaně, jídlo, výlety, procházky. Pomlouvačné jazyky ovšem mají důvod vyprávět i domýšlet si.
      28.srpna 1823 - aniž by Goethe přiznal, že má narozeniny - podnikají výlet do Lokte a u oběda dostává Goethe velký koláč a sklenici s vyrytými jmény matky a tří dcer. Když se pak Goethe druhého dne ptá, zda věděly, že má narozeniny, paní Amálie činí narážku na Goethovu autobiografii, kde je datum narození uvedeno. Goethe s úsměvem navrhuje, aby ten den byl nazýván "dnem veřejného tajemství".
      A tak kdy, kde a zda vůbec GOETHE s rodinou o sňatku hovořil, zůstává zahaleno tajemstvím. Je pravděpodobné, že GOETHE by si nedovolil takový krok - v tom by mu bránila ostýchavost a podvědomý pocit, že tím požaduje něco nedosažitelného.
      Ulrika, třebaže ani ona nemůže pochopitelně všechno vědět (především o čem jednali matka s Goethem), znovu a znovu svět ujišťuje: "Goethe sám nikdy o žádném sňatku nehovořil, ani s mou matkou, ani se mnou, třebaže mne někdy nazýval "Liebling"; častěji však "Mein liebes Töchterchen". GOETHE sice teoreticky mohl požádat velkovévodu Karla Augusta, aby se zeptal paní Amálie na možnost sňatku s Ulrikou, na druhé straně je to velice nepravděpodobné. Potom zbývá jediné vysvětlení - že to provedl panovník bez vědomí Goetha. (Pozn.red. "Fürst (Karl August) habe ohne des Dichters Wissen gesprochen" - potvrzuje Hedda SAUER ve studii "Ulrike von Levetzow", Reichenberg 1925.)
Jisté je, že velkovévoda byl velice mrzutý nad nepodařenou nabídkou a následovala "akce Karlovy Vary".
      Ulrika prý snad měla hovořit se svou matkou o takové nabídce a popsala, že vzhlíží ke Goethovi s úctou a obdivem, se zbožností a s něžností. Ale k vdavkám by neměla chutí, protože by jí bylo velmi těžké odloučit se od matky a sester. Hovořily i o matčině vyhýbavé odpovědi velkovévodovi, třebaže se taková vytáčka rovnala jasnému odmítnutí. Šlo o to, aby se to ke Goethovu sluchu dostalo velice šetrně, neboť by se básník stále potácel mezi nadějemi a odmítnutím. Paní Amálie v té chvíli cítila, že tak významné a krásné přátelství s Goethem se nesmí za žádnou cenu pokazit a volila obratně takové chování, aby Goetha neurazilo.
      Když se 5.září 1823 se loučí Goethe v Karlových Varech s Levetzowovými, co se odehrává v jeho duši, vyjadřuje Mariánskolázeňská elegie. (Pozn.red. Ulriku oslavuje jako "die lieblichste der lieblichen Gestalten". Dodejme, že eventuální sňatek, pokud by GOETHE o něm zamýšlel, by se tříštil o odpor nervosní Goethovy rodiny ve Výmaru.)

Paní Ulrika vzpomíná a znovu uvádí na pravou míru

      Další život Ulriky potvrdil, že její povaha byla mimořádně jemná, krásná a dobrosrdečná. Její duševní vlastnosti, bezelstné a čisté srdce nadchlo Goetha. Další život žila Ulrika na panství Klebelsberkově v Třebívlicích, které po smrti rodičů zdědila se sestrou Bertou. Zde vychovala i oba synovce - děti zemřelé sestry Amálie.
      Paní Ulrika sepsala ručně svoje memoáry a z nich většinou vycházejí studie o Goethovi a Ulrice. (Pozn.red. Memoáry Ulriky měla u sebe po její smrti baronesa Louise von Rauchová a předala je spisovateli Kirschnerovi, který je dal do Městského muzea v Ústí nad Labem.) Opakují známé Ulriččiny příhody s Goethem. Své memoáry začíná Ulrika větou: "Často je mi líto, že vzpomínky na dobu, kdy jsem poznala Goetha, budou i se mnou pohřbeny a tím i všechny falešné, pověstmi opředené historky, které o mně stále vycházejí v tisku, nebude už možno odmítat a uvádět na pravou míru. Proto se chci pokusit sepsat, co mělo vliv na onu dobu, jak ještě leží u mne ve vzpomínkách."
      "Moji prarodiče se museli už dlouho znát s Goethem, Schillerem, ale i s velkovévodou Karlem Augustem, ale byli nejen známí, byli i přátelé, neboť jsem to viděla v Mariánských Lázních. Dědeček měl veliké majetky v Sasku, i panství Löbnitz, a nesmírně miloval lov. S Goethem se poznali už kdysi v malých lázních Lauchtät, poblíž Lipska. Z mého nejranějšího dětství bych mohla nanejvýše vzpomenout, že se o Goethovi v rodině mluvilo." (Pozn.red. Podle Sauera Goethe poznal dědečka pana von Brösigke 29. prosince 1799 v Lipsku u chevaliera la Motte.)
      "Moje matka poznala Goetha v Karlových Varech jako docela mladá ještě žena, neboť vyprávěla, že ji Goethe přivedl do velkých rozpaků, protože se jí v Karlových Varech na jedné procházce zeptal, které básně má raději - zda Schillerovy či jeho. Matka prý odpověděla: "Já nerozumím jedněm ani druhým, ale přece jen Schillerovy cítím." GOETHE se kvůli tomu nerozzlobil, zůstal přátelský a často s ní vedl hovory. - Po několika letech se pak setkali v Teplicích. Bylo to v jedné velké společnosti u knížete Clary, kde byl Goethe očekáván. Když Goethe přišel, matka se bavila velice živě a hlasitě s jedním známým, takže Goethe poznamenal: "Tento hlas může patřit pouze mé milé Levetzowové!". Od té chvíle se bavil téměř výlučně s matkou a později byly matce dělány mnohé výčitky, že již dříve neřekla, že Goetha tak dobře zná! (Pozn.red. Teplické setkání s paní Amálií von Levetzowovou bylo 7.srpna 1810.) V jednom dopise od Goetha nazývá básník mou matku zářící hvězdou oněch let."
      "Poznala jsem Goetha v roce 1821 v Mariánských Lázních. Přijela jsem ze Štrasburku, abych tu stráviola několik měsíců u dědečka a babičky. Mariánské Lázně, to bylo ještě malé, skoro teprve vznikající lázeňské místo a náš dům byl skoro největší a nejkrásnější. Také Goethe tam bydlel a na první seznámení si vzpomínám:
      Babička mne zavolala a služka mi řekla, že je u ní nějaký starý pán, který by mě chtěl vidět. To mi nebylo příjemné, protože mě to rušilo v ručních pracích, které jsem začínala. Když jsem vstoupila do pokoje, kde byla také moje matka, řekla jen: "To je moje nejstarší dcera Ulrika." GOETHE mi podal ruku, podíval se na mne přátelsky a ptal se mi, jak se mi Mariánské Lázně líbí. Protože jsem poslední roky byla ve Štrasburku ve francouzském pensionu, a také teprve 17letá, nevěděla jsem vůbec nic o Goethovi, jaký proslulý muž a velký básník to je, a proto bez vší rozpačitosti vůči jednomu starému pánovi, bez jakékoliv ostýchavosti, která mne jinak při nových známostech dělá potíže, jsem ho pozdravila."

Ulrika a ohlas Goethovy Elegie

Podobizna J.W.Goetha v roce 1823      Poslední Goethovy verše v mariánskolázeňské Elegii, které svět tak nadšeně přijal, nenalezly u Ulriky žádný příznivý ohlas. Velebená Ulrika pocítila ve své plaché zdrženlivosti stud před veřejností a ve svém staří svou reakci vysvětlovala: "Je asi lidem dáno, že se cítí šťastni, když mohou být ve světě známí. Já dávám přednost tomu, zůstat neznámá a těšit se potají někde ze štěstí, které nalezl tak veliký duch u tak mladé dívky." Po mariánskolázeňské epizodě několikráte napsala Ulrika přátelský dopis Goethovi, neboť nepovažovala odmítavé chování za překážku pro trvalé přátelství. Goethe si psal mnohem více s paní Amálií, naposledy při svých posledních narozeninách, kdy vzpomenul desátého výročí prvního setkání v Mariánských Lázních (1831).
      O Silvestrovském večeru roku 1823-24 napsal GOETHE paní Amálii vzpomínkový dopis, kde píše:
      "Mám před sebou nový nástěnný kalendář na rok 1824, jehož dvanáct měsíců je dosud sice čistých, bez poznámek, ale také lhostejných. Marně přemýšlím, které dny bych měl označit červeně a které tmavě. Celý list je ještě nepopsaný, zatímco v nitru hárají přání a naděje. Kéž by se moje setkaly s Vašimi. Kéž by se jejich splnění nepostavilo nic do cesty! Až se zase budete procházet po terase, pohovořte v té chvíli důkladně o všem!"
      V dubnu 1824 GOETHE znovu píše: " Vzpomeňte si na mne, Vy i Vaše děti, a popřejte mně naději, že budu přicházeje s týmiž pocity, vítán na starém místečku. Prozatím zůstává Váš něžný pohárek důvěrníkem mých myšlenek. Jeho sladký nápis se blíží k mým rtům. Kdybychom nebyli od sebe tak vzdáleni, dával by mně 28.srpen ty nejradostnější naděje - důvěrné setkání a tak dále. Stále stejný Goethe."
      K setkání však už nedošlo. Na přátelské pozvání paní Amálie, aby přijel Goethe do Drážďan, neodpověděl. Mlčel. Zážitky z Mariánských Lázní však chránil ve své duši jako tiše plápolající plamen, a byl vděčným za toto vzplanutí, jehož utrpení vychutnal až do dna. Eckermannovi řekl nad mariánskolázeňskou Elegií: "To je plod mého nejvášnivějšího duševního hnutí, bez kterého, když mne uchvátilo, bych nechtěl žít, ale které už bych nechtěl ještě jednou prožívat!"
      Po smrti se nalezl v jedné zásuvce šálek z Lokte a sklenice s vyrytými jmény, památka, nad kterou stařec asi často rozjímal a byl při tom Eckermannem vícekrát přistižen...
      Ulrika zůstala neprovdána. Odmítla prý dvanáct nápadníků, kteří ji požádali o ruku. Vzpomínala ovšem také a po celé 19.století zůstával jejich příběh symbolem vzácné lásky. Dožila se 95 let a velmi dlouhý čas trávila v Třebívlicích, kde je i pochována. Až do posledních dnů zůstávala duševně zdravá i tělesně čilá. Vzpomínala na ona tři překrásná léta v Mariánských Lázních a do hrobu si vzala i tajemství o tolik diskutovaném vztahu "Goethe-Ulrika" před nepovolanou zvědavostí.

Smutný příběh sestry Amálie

Švagr Ulriky - generál baron Gustav Adolf Leopold von RAUCH - manžel  předčasně zesnulé sestry Amálie      Asi hodinu od Třebívlic ležel zámek Pnětluky s parkem, kde bylo vše velice podobné Třebívlicím. Tento zámek koupila Ulriččina sestra Berta a po její smrti panství zdědil jediný příbuzný - její synovec baron Franz von Rauch, c.k. rytmistr, syn zemřelé Amálie von Levetzowové-Rauchové. Narodil se 28.března 1828 v Postupimi.
      Ze tří dcer paní Amálie byla její druhá dcera - Amálie (nar. 5.2.1805 u Lipska, + 1. 10. 1831 v Postupimi) nejtemperamentnější z děvčat. GOETHE na její živost a různé taškařice mnohokráte vzpomínal. Amálie se zamilovala do dlouholetého přítele rodiny - generála barona Gustava Adolfa Leopolda von Raucha (nar. 27.2.1787 Königsberg). V roce 1813 byl jako poručík v bitvě u Chlumu (Kulm) těžce zraněn. Později prožil mnoho let ve válečné škole v Berlíně, kde byl znám jako mistr krásného stylu v šermu a vzácného srdce. Tento baron jako premiér-poručík psal jako 32letý, od roku 1819, velice srdečné a upřímné dopisy mladé 16leté Ulrice do penzionátu do Štrasburku. Později se však dvořil její sestře Amálii.
      Proti svatbě byla paní matka Amálie, neboť baron byl o 18 let starší a matka měla špatné vlastní zkušenosti s takovým manželstvím. U ní to vedlo k rozvodu. Nato zamilovaná Amálie tak onemocněla, že musela matka ustoupit. Dala jí však jednu podmínku: jeden rok musí čekat a po celý rok konat namáhavou práci, aby se přesvědčila o její vytrvalosti.
      To Amálie prokázala a tak ke svatbě došlo 20. února 1827. 22letá Amálie se provdala za 40letého pruského generála von Rauche. O rok později se jim narodil první syn Franz von Rauch (nar. 28.3.1828, +5.8.1911). Goethe jim poslal dodatečně jako svatební dar (až při narození syna) porcelánové šálky se svým obrazem.
      V mladém věku 26 let, při porodu druhého syna 1. října 1831, Amálie zemřela a byla pochována v Postupimi v hrobce rodiny von Rauchů. Jako jediná tedy není v hrobce v Třebívlicích. Její druhý syn Adalbert (nar. 1. 10. 1831) zůstali se starším bratrem Franzem bez matky a jejich výchovy se ujala tehdy 43letá babička Amálie a 27letá teta Ulrika. Obě ženy vychovaly chlapce v Třebívlicích, což je málo známá krásná kapitola života mladé Ulriky von Levetzowové. Také otec, generál Gustav Adolf von Rauch velice často přijížděl do Třebívlic, kde se zdržoval a kde i zemřel 26. listopadu 1860 ve věku 73 let. Je též pochován ve zdejší rodinné hrobce.
Čas plesů - sestry Berta s Ulrikou (sedící) v roce 1834      Mladá Ulrika se tedy starala o svého tříletého synovce Franze von Raucha i narozerného Adalberta a Franze vychovávala až do 18 let, kdy se stal vojákem (1846). U něho vznikl problém vstupu do c.k.rakouské armády, protože si musel nejprve odsloužit vojnu v pruské armádě a teprve pak byl přijat do rakouské. - Už v 19 letech (1847) se stal poručíkem 1.regimentu hulánů, v 21 letech nadporučíkem, 1854 druhým rytmistrem a 1855 prvním rytmistrem. Již 1.října 1857 odešel do penze (ve věku 29 let!) a po smrti tety Berty v roce 1884 zdědil po ní zámek a zboží Pnětluky.
      Franz se oženil s baronkou Amálií Zülichovou von Zülborn. Svatbu měli ve Švýcarsku na zámku Greny. Baronka hovořila pěti jazyky a byla znamenitou malířkou. Po její smrti se Franz von Rauch zřekl veřejného života a žil ve vzpomínkách na svou manželku na zámku, kde vychovával dvě děti - Josefa a Louisu Rauchovi.

Životní pouť sestry Berty

      Paní Amálie s třemi dcerami Ulrikou, Amálií a Bertou žily větší část roku na zámku v Třebívlicích u hraběte Klebelsberga, v zimě pak ve Vídni nebo v Praze v Klebelsbergově paláci (byl stržen roku 1902). Část léta trávily v lázních. Sestra Amálie - jak uvedeno - se brzy provdala - 20.února 1827. S matkou zůstaly obě zbylé sestry.
      V zimě roku 1838 v Praze absolvovala paní Amálie s dcerami Ulrikou a Bertou 13 bálů o karnevalu: dva u knížete Rohana, čtyři u purkrabího, dva u hraběte Nostice, dva pořádal Klebelsberg, jeden byl u knížete Auersperga, jeden u hraběte Buquoye. Hudba, hry, tanec a cestování se často objevují v denících děvčat.
      Ulrika zůstala svobodná, ale Berta von Levetzowová, již 31letá, se provdala 9.dubna 1839 za barona Jana Mladotu ze Solopysk (nar. 7.6.1812 v Praze).

ZÁMEK TŘEBÍVLICE s rybníčkem před budovou
Baronky ULRIKA A BERTA von LEVETZOWOVOVY založily v Třebívlicích přádelní školu, která byla hojně navštěvovaná. Obě baronky ve škole také učily ručním pracem. O nedělích šly s děvčaty do vesnické hospody, kde si s nimi dokonce zatancovaly.
      Jeho kariéra byla též vojenská - 1828 byl kadetem u regimentu hulánů, 1830 poručíkem, 1833 nadporučíkem, 1843 prvním rytmistrem, 13.10.1849 se stal majorem, 1851 šel do penze. S ním snášela Berta osud žen vojáků, když se stěhovali z místa na místo. Jejich manželství bylo bezdětné. Obě sestry, Ulrika i Berta, byly bez potomků, pouze po Amálii byly dva synové.
      Revoluci 1848 trávila Berta na zámku v Třebívlicích a strachovala se velmi o svého muže i o synovce Franze von Raucha, který procházel stejnou kariérou jako manžel. Mladotovi koupili 1852 panství Pnětluky - jednak aby mohli být v blízkosti Ulriky v Třebívlicích, jednak pro klidné stáří. Ale baron Mladota náhle umírá 2.ledna 1855 ve věku 43 let. (Podle historika Smetany zemřel již v roce 1853.)
Paní Berta pak už nikdy neodložila smuteční černý šat. Žila jako vdova ještě třicet let, trávila roky ve společnosti Ulriky a zemřela 4.července 1884 ve věku 76 let. Po ní zdědil panství Pnětluky synovec Franz von Rauch. Měl mnohem lepší povahu než jeho bratr Adalbert von Rauch. Ten byl velice svérázný, s penězi nikdy nevycházel, a když zemřela Ulrika v roce 1899, zdědil její panství v Třebívlicích a obratem je prodal městu Mostu.
Baronka Ulrika von Levetzow byla jmenována za zásluhy v roce 1868 členkou  Muzea království Čech
      ULRIKA byla silně ovlivňována aktivitou svého nevlastního otce Františka KLEBELSBERGA, který byl vlastenecky zaměřen. Spolu s Františkem Antonínem Kolowratem, nejvyšším purkrabím Čech, a hrabětem Kašparem Šternberkem založili Vlastenecké muzeum, dnešní Národní muzeum v Praze. Hrabě Klebelsberg vypracoval návrh stanov muzea a 15.dubna 1818 vydali "Provolání k vlasteneckým přátelům věd", aby z darů peněžních i sbírek všeho druhu mohlo vznikat české muzeum. František Klebelsberg odkázal muzeu celou knihovnu s 10 000 svazky a pořídil vlastnoručně katalog této knihovny. Po jeho smrti to byla paní Amálie, která zajišťovala jeho poslední vůli a po ní Ulrika jako dědička Třebívlic. K předání pozůstalosti muzeu došlo v roce 1868, s čímž souvisí i jmenování Ulriky za členku muzea. Ulrika pak přidala k pozůstalosti vlastní dary: přes 4000 knih, rytiny, dřevořezby, 3 000 obtisků drahokamů.

Ze vzpomínek na zámek Třebívlice

      Když se v červenci 1999 konala v Třebívlicích vzpomínková oslava na Goetha, a Ulriku, vraceli jsme se ve vzpomínkách téměř o století zpět. Tehdy (1904) vstoupil spisovatel Adolf KIRSCHNER do rozlehlého parku třebívlického zámku, když prošel vesnicí se staveními s doškovým střechami. Renezanční zámek byl zcela obyčejný. Zde na kopečku v parku stál prý kdysi mladý císař František Josef I. a přehlížel své vojsko z Terezína, které tu bylo na manévrech. Tehdy král Albrecht Saský v důsledku nehody musel pobýt několik dnů na zámečku.
      Baronka Ulrika tu žila přes sedmdesát let a byla proslulá svou dobročiností v širokém okolí na svém panství. Založila spolu s Bertou přádelní školu, kterou navštěvovaly dívky z místa.
      Služebnictvo velice lpělo na svém panstvu. Je to patrné i z délky jejich služby: kočí Pleš byl 60 let ve službách, když sloužil ještě za hraběte Klebelsberka a často se čtyřspřežím jezdil ve Vídni do Prateru; kuchařka Rézi sloužila 45 let, fořt dosáhl ve službě stáří 100 let, Jan Mašek sloužil 46 let, Pernete Alayoty 52 let, paní Schusserová 45 let.
      Spisovatel KIRSCHNER (1904) popisoval arkýřovou komnatu, kde byly na skle vymalovány erby rodin Klebelsberků a Levetzowů, mnoho rytin, Goethův obraz od Stielera, kolovrátek, kytara a především herbář Ulriččin, založený 1839. Byl to vlastně památníček, který po smrti Ulriky měla baronesa Louise von Rauch. Goethův obraz měl zvláštní místo v pokoji.
      V roce 1897 měla baronka nehodu a zlomila si ruku. Přestože měla 94 let, nečekaně lehce a šťastně to překonala a uzdravila se. Baronka Ulrika byla náruživou jezdkyní na koni. To ji naučil dědeček von Brösigke a v tom se lišila od Goetha, který neměl rád pach koní. Naopak měla radost, když společnost hostů vyjela na koních a ona se svým "Hnědákem" předjela celou kavalkádu a nechala ji daleko za sebou.
      Ulrika se vyznačovala velkou silou vůle, která ji dovolovala potlačit křehkost i případnou churavost fyzického těla. Přes svých 95 let měla v obličeji jen málo vrásek a na ústech vždy přátelský úsměv. Někdy se však musela dát "na ústup" do svých komnat, a teprve tam, kde nebyla nikým pozorována, klesla do křesla a do sebe. Často říkala služebnictvu : "Tělo lidské se musí podvolit vůli a chtění ducha!"
Ignác Schwarzenfeld:  Hon v Třebívlicích v roce 1840 u Levetzowovů

Končí devatenácté století - poslední chvíle Ulriky

      Personál vzpomínal na přesný denní program paní Ulriky. Baronka se oblékala ve vysokém stáří podle dávné módy, milovala šperky a čas před spaním věnovala odkládání četných prstenů. Před spaním pila čaj nebo víno míšené s vodou. Chodila spát o 1/2 11 hodině, vstávala v 6, snídala v 7 hodin. Pak krmila labutě, holuby, drůbež, která ji už vyhlížela. V parku jsou pohřbeni její oblíbení psi a každý tu měl vlastní náhrobek se jmény Merkas, Hirschl, Lowly, Feldmann, Sylva, Dina, Trouvette, Liebchen, Kimpl a její oblíbený pinč Trimmel. Služka paní nosila každý večer sklenici vína a vody, a musela nápoj dopít, pokud to paní nedopila.
      Onen večer před smrtí nechtěla baronka víno a říkala, že je to nějaký neznámý druh; služka musela vypít celé. Když ulehla, objevil se baronce pot na obličeji, a v předtuše smrti, požádala o přinesení balíčku dopisů. Byly to dopisy od Goetha a Schubarta. Položila balíček na stříbrný podnos a zapálila. Popel z dopisů smetla do stříbrné nádobky s přáním, aby byla dána do rakve k ní. Ve čtyři ráno dostala silný kašel a v šest v klidu zemřela.
      (Doktor Johann Heinrich SCHUBART byl vzdělanec, zemřel 1885 jako knihovník v Kasselu. Často pobýval v Třebívlicích. Kol 1830 byl učitelem ruského generále Tettenborna ve Vídni, který často přicházel k paní Amálii starší. Paní Ulrika a Schubart si korespondovaly řadu let, ale korespondence byla zničena z důvodu "vyššího zájmu" ? - Dne 19.listopadu 1835 se konal hon na Třebívlicích za účasti generála hraběte Nostice a jeho syna Adalberta, hraběte Šlika, Ervína Nostice, Angličana Lis, hrabat Dietrichsteina a Rumerskircha a barona Hildprandta.)
Pracovní pokoj paní Ulriky von Levetzow na zámku v roce 1904 (vlevo busta  Goetha)

Z vyprávění Theodora Hammerschieda nad článkem z roku 1899

Pastel Ulriky von Levetzow z roku 1821 od neznámého malíře - originál v Goethově muzeu ve Výmaru.      Jako něžný nekrolog se objevil 23.listopadu 1899 v Leipziger Illustrierte Zeitung článek muže, podepsaného "Z". Majitel hotelu WEIMAR, pan Theodor HAMMERSCHIED odkoupil v roce 1868 od baronek Ulriky a Berty von Levetzowových mariánskolázeňský hotel WEIMAR, a po letech se vracel k tomuto nekrologu. Usilovně hledal dobře zasvěceného autora článku, neboť také dobře znal celou rodinu. Hotel podle našeho zdání patřil Franzi Klebelsbergovi a jeho ženě Amálii Klebelsbergové-Levetzowové. Po smrti obou hotel zdědily sestry. Hotel však spravoval pan správce HAMMERSCHMIED, kterému baronky hotel po roce 1868 prodaly.
      Podle článku mimořádnou osobností rodiny byla nesporně Amálie von Brösigke, později provdaná Levetzowová-Klebelsbergová. Byla jedinou dcerou zámožných a vysoce vážených rodičů. Kmotrem jejího otce byl sám pruský král Fridrich Velký. Tato hezká a trochu excentrická mladá dívka asi způsobila rodičům starost velice časným sňatkem s Jáchymem von Levetzowem, při čemž se neobyčejně brzy narodily dvě dcery. Manželství v protestantském prostředí bylo rychle rozvedeno (zřejmě na žádost rodičů) a obě dcery byly přiřčeny matce.
      Nedlouho nato se provdala Amálie za bratrance prvního muže Fridricha von Levetzowa, který byl magdeburskýnm kanovníkem a otcem třetí Amáliiny dcery Berty. Po španělském válečném tažení vstoupil do anglických služeb. Bojoval hrdinně u Salamanky a zúčast-nil se všech bitev tohoto tažení, ukončeného u Toulousu. V roce 1815 padl v boji u Waterloo.
      Ulrice bylo 11 let, když její nevlastní otec padl. Zažila nepokoje v Lipsku, které předcházely v roce 1813 bitvě národů. Městem táhlo mnoho francouzských pluků i sám Napoleon. Rodinné statky vlivem válek hospodářsky upadaly a v té době se paní Amálie seznámila s bohatým rakouským diplomatem, hrabětem Klebelsbergem. Ten se mladičké vdovy ujal a když byly rodinné majetky prodány, ze získaných peněz - alespoň podle článku - si rodiče von Brösigkeové postavili palác v Mariánských Lázních. Dodnes zůstává majetková provenience domu otazníkem. Čí vlastně to byl palác? Získal ho hrabě Klebelsberg až sňatkem s Amálií nebo tomu bylo naopak ? Rodiče paní Amálie vystupovali v paláci jako správci, bývali tu trvaleji, zatímco Klebelsberg sem přijížděl jen občas z Vídně či z Třebívlic
      Nejstarší ze tří dcer, Ulrika, štíhlá, s krásnými světlými popelavými vlasy, působila svým klidem a vyrovnaností příjemně na okolí. Často bývala rodina v Drážďanech a později v Třebívlicích na zámku hraběte Klebelsberga. Dědeček von Brösigke naučil Ulriku jízdě na koni a ta brzy získala jistotu a odvahu. Také tanec ovládala mistrovsky a zvláště polskou mazurku. Goethe býval v rodině dlouholetým domácím přítelem a podle Ulriky se znal s prarodiči už od mládí. Ulrice říkal "Dceruško" a když jí při odjezdu věnoval pátý díl knihy "Z mého života", napsal na první stranu:
            "Jak zlé je příteli odejít
            o to svědčí tato kniha.
            Nyní je jeho útěšné přání:
            V dobrých časech nezapomeň naň." Podpis je pouze G.
Hrabě František KLEBELSBERG (1774-1857) - nevlastní otec Ulriky      Matka Amálie bývala často v Třebívlicích s dcerami a když zemřela v Mariánských Lázních babička von Brösigke, přestěhoval se do Třebívlic i starý pán von Brösigke. Přežil svou ženu o mnoho let a oba jsou pochováni v Třebívlicích. Ulriččin nevlastní bratr Theodor často přijížděl za nimi do Třebívlic a zvláště mezi ním a Ulrikou se vyvinul vroucný přátelský vztah. Ta se vždy těšila na Theodorův příjezd, na to, že spolu prožijí pár dnů. Již v roce 1828 byla Ulrika jmenována "nadační dámou Svatého hrobu", což bylo vysoké vyznamenání i vzhledem k její mladosti.
      Ulrika nesmírně milovala svou širokou rodinu, žila pro ni a nikdy se nerozpakovala obětovat se pro její prospěch. Ulriččina sestra Amálie, provdaná za generála von Raucha, zemřela po krátkém šťastném manželství. Zbyli dva chlapečkové, kterých se ujala jejich teta Ulrika s babičkou a Bertou, vzala je do Třebívlic, kde je vychovávala, opatrovala s pravou mateřskou láskou. Její sestra Berta vyrostla do neobvyklé krásy a v roce 1839 se provdala. Žili šťastně, ale děti neměli a když koupili nedaleko Třebívlic zámek Pnětluky, po třech týdnech její muž zemřel.
V dobách, kdy hrabě Klebelsberg byl ministrem financí, dlely i Levetzowovy často delší čas ve Vídni. Ulrika vedla ve Vídni Klebelsbergovu domácnost a činila tak s oním vznešeným klidem a jistotou, které jí byly vlastní. Hrabě zemřel skoro slepý a Ulrika mu byla věrnou dcerou a pečlivou ošetřovatelkou. Klebelsbergova knihovna ukrývala vzácné poklady jako například deník učence Tycho de Brahe sepsaný na popud císaře Rudolfa II. Celá knihovna i s velikou sbírkou rytin přešla po smrti rodičů péčí Ulriky do Národního muzea v Praze.
      Ulrika měla to neštěstí, že v mladých letech ztrácela sluch a její hluchota se s přibývajícím věkem zhoršovala. Po smrti matky v roce 1868 a prodeji hotelu WEIMAR už žila jen v Třebívlicích. (Ze vzpomínek paní Julie Schildbachové z Goethova domu v Mariánských Lázních prý ještě ve vysokém věku přijížděla Ulrika Levetzowová byť nakrátko do Mariánských Lázní a navštívila vždy také Schildbachovy. )
      V roce 1884 jí zemřela nejbližší osoba - sestra Berta. Ve vyšším věku se jí začal horšit zrak. Když koncem října 1899 dostala chřipku, nezůstala v posteli a šla navštívit hroby svých drahých a potom začala kašlat. Listopadové počasí bylo slunečné, ale mrazivé. Její zdravotní stav se horšil a rychle jí ubývalo sil. Ve vší tichosti se rozloučila se světem a 13.listopadu 1899 v 6 hodin ráno zemřela. Goethova náklonnost jí přinesla úctu a popularitu, ale ještě větší byla její úžasná dobrota srdce. Pomáhala, těšila a rozradostňovala, kde mohla. Potud článek neznámého přítele.

Vzpomínka doktora Antonína Kareše

      Jiným pamětníkem byl lékař Ulriky doktor Antonín KAREŠ. V roce 1932 vyšel Goethův sborník ve Státním nakladatelství v Praze s jeho vzpomínkami:
      "V květnu 1896 jsem byl pozván jako lékař k baronce. Byl jsem přijat s laskavostí, jaká byla této vzácné dámě vlastní. Jednalo se o vleklou, dosti nepříjemnou oční chorobu. Upozornil jsem paní baronku, že její nemoc se bude léčit velmi pomalu a bude to dlouho trvat. Paní baronka odpověděla: "Dělejte se mnou, co uznáte za vhodné. Poslouchat Vás budu, tím si buďte jist. Když vím, že moje choroba bude trvat dlouho, nebudu spěchat, nebudu netrpělivá. Jenom Vás prosím, abyste mne nikdy netěšil, nesliboval, co nemůže být. Pak budu Vaší nejposlušnější nemocnou. Vždycky si vyprošuji jenom přímost a pravdu."
      Po krátké době, při mé doktorské návštěvě pravila: " Sdělila jsem svou diagnózu svému dávnému známému, očnímu profesorovi v Praze. Ten mně řekl, že má nemoc se bude co nejpomaleji opravdu lepšit. Odevzdávám se Vám a svěřuji se nyní Vám úplně." - Svému slovu dostála. Nikdy neprojevila netrpělivost a dala si líbit i dosti bolestivé zákroky na očních víčkách. Konečně pak choroba, i přes její úctyhodný věk, se velice slušně upravila.
Fotografie - baronka Ulrika v 90 letech      V roce 1898 postihla paní baronku vážnější nehoda. Otevírala přihrádku u skříně a náhodou si zlomila kost v předloktí. V tomto věku jsou již kosti křehké a málo pevné. V jemnosti své povahy opět projevila oddanost a odevzdanost. Ošetřil jsem ji a doporučil - protože jsem znal její způsob života, aby vyjela do přírody a pookřála, jak je zvyklá každodenně na čerstvý vzduch. Plna radosti vyjela, protože se obávala, že bude muset zůstat zavřena v pokoji. Služebnictvu prý řekla: "Das ist ein richtiger Mann, der versteht mich!" Oznámila to i nevlastnímu bratrovi do ciziny a ten měl opravdovou radost.
      V roce 1899 měla velice bolestivou chorobu nohy. Byla však nejvzornější, nejtrpělivější pacientkou, oddanou svému osudu. Moje návštěvy na zámku se neomezily jen na prohlídky. Byl jsem zván do zámku i se svým malým synem, kterého si baronka velice oblíbila a pamatovala na něho různými pamlsky. Často mi říkala: "Cokoliv a kdykoliv budete potřebovat pro své nemocné, hlavně pro chudé, má kuchyň a můj sklep jsou Vám vždycky otevřeny a k službám."
      Ráda hovořila o svých zahradách. Hned proti zámku měla menší zahradu, tzv. Růžovou. Zde byl i keř zelené růže, chlouby zahradníka Matěje Fialy. Ve středu rostl tulipánovitý strom, jehož úchvatnost a krása byla obdivná. Za Růžovou zahradou byla velká zahrada Zámecká, kde bylo mnoho ovocných stromů a z nich jablko "Třebívlický granát" nejlepší. Dále tu byly okrasné stromy listnaté i jehličnaté a uprostřed lípa, poutající svou velikostí. Malá zahrádka se nazývala "Živý plot" a baronka vzpomínala, že ji založila už v mládí. Často se tu zastavovala, zamýšlela se ve své opuštěnosti a vracela se do dob šťastného mládí.
      Skleník byl rozsáhlý a zde zahradník pořádal výstavy květin. Později byl zrušen a proměněn ve skladiště. Zde bývaly begonie. - Žádný strom se nesměl vykopat a porazit. Když trouchnivěl a větve hrozily pádem, byly podepřeny. Do zetlelých míst nasázeny květiny. Baronka říkala: "Jak bych mohla k něčemu takovému svolit, aby něco z těch památných pro mne věcí bylo odstraněno. Mnohé jsem vlastnoručně sázela a druhé viděla od mládí. Rostou se mnou, musí žít se mnou."
Ulrika se svou matkou Amálií kol 1867      Baronka měla svou trasu procházky. Prošla Růžovou, Zámeckou zahradou, do bažantnice , kde správce Josef Kalina pečlivě choval bažanty. Pak šla ovocnou zahradou, kde stávala sušárna ovoce a která byla potom proměněna v zámečnickou dílnu. - Nic se nesmělo před obecenstvem uzavírat. Pěšinky musely být bohatě vysypány říčním pískem. Z bažantnice přešla baronka k Švýcarskému domku, kde se chovaly krávy a sánské kozy. Když tam vznikly dělnické byty, ráz švýcarský zmizel.
      Odtud šla baronka kolem rybníka s labutěmi, a po celé cestě sypala ptáčkům připravené drobení v pytlíku. Také děti podělovala cukrovím - déšť cukroví, bonbonů a drobných peněz sypala z patra mezi děti. Uvnitř zámku mne baronka prováděla místnostmi a ukazovala své pravé bohatství - nikoliv dvory a panství, ale knihovnu a obrazy. Hovořila o Goethovi často a vždy s největší úctou. A vždy s doložením, že v něm viděla otcovského přítele. Sbírala květiny, sušila je, lepila na čtvrtky papíru a připsala, kdy a kde je našla, popřípadě s kým je našla.
      Jak krásně žila, tak krásně zesnula. 13. listopadu 1899 byl jsem volán synovcem Rauchem do zámku, že se hraběnka neprobouzí. Bylo jasné, o co jde, a sdělil jsem to baronovi Rauchovi. Požádal mne, aby posečkal u jejího lože. Paní baronka usnula navěky.
      Veliké bylo množství lidí na pohřbu. Evangelická církev, k níž náležela, připravila pohřeb. Přitom vystoupil můj strýc katolický farář František Rákosník, k němuž baronka chodívala na kázání a pravil: "Pomodleme se také my Češi za blaho duše té šlechetné zesnulé." A celý zástup lidu se modlil "Otčenáš".

Rodinná hrobka Levetzowů a Klebelsberků v Třebívlicích

      V náhrobní kapli v Třebívlicích jsou uloženy ostatky prarodičů Ulriky, svobodného pána Johanna Leberechta von Brösigke (*13.4.1765 + 28.3.1841) a jeho ženy Ulriky von Brösigke (*4.10.1769 + 8.10.1829), hraběte Františka Klebelsberga (* 24.6.1774, + 28.12.1857) a obou jeho rodičů , paní Amálie (* 8.5.1788, + 10.6.1868), Ulriky von Levetzowové (* 4.2.1804, + 13.11.1899), její sestry Berty, která je tu uvedená jako "Berta Ulrike Helene Mladotová, svobodná paní ze Solopysk" (* 9.4.1808, + 4.7.1884). Na jejím hrobě bylo sedm veršů, které o sesterské lásce napsala sama Ulrika. V rodinné hrobce leží tedy hlavní aktéři mariánskolázeňského příběhu ze strany Levetzowů. Chybí tu jen nešťastná Ulriččina sestra Amálie, která zemřela ve 26 letech (*6.2.1805 +1.10.1831 v Postupimi) a je pochována v rodinné hrobce von Rauchů v Postupimi.
      Naopak v Třebívlicích je pochován manžel, vdovec po Amálii - generál baron Gustav Adolf von RAUCH (* 27.2.1787 Königsberg, + 26.11.1860 Třebívlice).
      Dvě sestry, Ulrika i provdaná Bert,a zůstaly bezdětné. Pouze prostřední sestra Amálie měla dva syny - hodného a přátelského Franze a nehodného, hýřivého a uhlazeného Adalberta. O druhém není téměř zpráv.
Baron Franz von Rauch, první rytmistr ve výslužbě - synovec Ulriky    Baron Adalbert von Rauch synovec Ulriky
      FRANZ VON RAUCH (1828-1911) měl dvě děti a brzy ovdověl - podobně jako jeho otec generál Gustav Adolf Leopold von Rauch - a své dvě děti vychovával. Byla to Louisa a Josef von Rauchovi, jediní přímí potomci Levetzowů.
Baronka Louisa von Rauchová praneteř Ulriky    Baron Josef von Rauch - prasynovec Ulriky
      Když byl spisovatel Adolf KIRSCHNER v roce 1904 na zámku Pnětluky, setkal se tu s baronesou Louisou, tolik podobnou své pratetě Ulrice - podobou i povahou - dobročinností, skromností a příjemným chováním. Baronesa mu ukázala akvarel domu STADT WEIMAR, který zdědily v Mariánských Lázních sestry Levetzowovy. Na skle bylo Goethovo jméno, které sem vyryl roku 1823. Baronesa také přinesla větší sbírky mincí a tři poháry v zelené obalu. Ty věnoval GOETHE třem sestrám u příležitosti svých narozenin v roce 1823. Porcelán s vyobrazeními Goetha byl pozdější dar od básníka paní Amálii k svatbě s panem von Rauchem z 22. března 1828. U toho byl i Goethův přiložený dopis.
      Po smrti baronky Ulriky vedli bratři Franz a Adalbert soudní spor o pozůstalost. Louisa i Franz sám se pokoušeli zachránit některé cenné památky na ulriku, které adalbert tajně i otevřeně rozprodával. Četné věci věnovala Louisa do muzea v Ústí nad Labem, aby je vůbec zachránila.
Adalbertovi se podařilo prodat zámek Třebívlice městu Most, které nechalo jeden pokoj nasinstalovat jako posmrtný pokoj Ulriky, kterému se však říkalo Goethův pokoj. Na zámku nadále zůstaly Ulriččiny služebné Anna Schusserová (kterou Ulrika nazývala Nanette) a Marie Schäfferová. První prožila 45 let ve službách na zámku, druhá 17 let. Paní Schusserová je pohřbena vedle hrobu baronky Ulriky.
      Žijí potomci Amálie Levetzowové-Rauchové a jejího syna Franze von Raucha, resp. jeho dětí Josefa a Louisy ? Pravděpodobně ne. Dne 5.8.1911 zemřel Franz von Rauch a byl pohřben v Dlažkovicích. Panství na Pnětlukách zdědila Louisa von Rauch. Byla neprovdána a bezdětná jako Ulrika a zemřela v roce 1943. Roku 1945 připadl zámek Pnětluky státu. V březnu až červenci 1953 se věci ze zámku vystěhovaly do libochovického zámku a v zámku Pnětluky vznikly adaptací byly byty zaměstnanců státního statku. Takový je i současný stav. O prasynovci Josefu von Rauchovi nevíme.
      Podobně je to s osudem problematického syna Ulriččiny sestry Amálie - se synovcem Adalbertem von Rauchem (nar.1831). Byl označován jako "světák" a "hýřil", pro baronku byl věčnou starostí a o jeho konci nic nevíme.

Literatura:
1. KIRSCHNER Adolf "Goethes Ulrike von Levetzow", II.vydání Heckett Aussig 1907, 66 stran
2. Vzpomínky lékařovy - "Rodina Mottlova o Ulrice"
3. PANY Franz Theo "Ulrike von Levetzow" Marienbader Heimatbrief, 11/1949
4. HAMMERSCHMIED Theodor k nekrologu "Ulrike von Levetzow", Leipziger Illustrierte Zeitung, 23.11.1899, do češtiny přeložil Ota Pavelka (1995)
5. PETIŠKA Eduard: "Johann Wolfgang Goethe", výbor z poezie, Československý spisovatel - Klub přátel poezie Praha 1973, 122 stran
6. KUNDRÁT František Xaver "Johann Wolfgang GOETHE a Ulrika von Levetzow - Mariánské Lázně a Třebívlice" - Mariánské Lázně 1972, 37 stran
7. Kolektiv autorů "Baronka Ulrika von Levetzow (1804-1899)" - katalog výstavy v Mostě 1999, zde je i úplná bibliografie o Ulrice von Levetzow (93 titulů)
8. ŠVANDRLÍK Richard "100 let Ulriky von Levetzow - curriculum vitae" text přednášek červenec a srpen 1999
9. HOFFMANNOVÁ Eva: "Ulrika Levetzowová", Božkov 1990
10. URZIDIL Johannes: "Goethe in Böhmen", Dr.Hans Epstein, Wien-Leipzig 1932, 272 stran
11. Sborník k 100.výročí úmrtí J.W.Goetha "Aus Goethes Marienbader Tagen", Stadt Marienbad 1932, 142 stran
12. MUCKERMANN Friedrich: "GOETHE", Bonn 1931, 260 stran
13. BRAUN Herrmann-NEUBAUER Michael: "Goethe in Böhmen", Oberfränkische Verlagsanstalt, Hof, 1991, 144 S.
14. SEELE Astrid: "Ženy kolem Goetha", překlad Lenka Chytilová, Brána 1998,152 stran
15. HARTUNG Ernst: "Vom tätigen Leben - Goethes Briefe aus zweiten Hälfte seines Lebens", sborník Düsseldorf-Leipzig 1907, 410 stran
16. KAREŠ Antonín: "Poslední léta Ulriky v.L." in. Goethův sborník, Praha 1932
17. SLACH Miroslav: "Dostavník do Výmaru" - Československý spisovatel, Klub přátel poezie, Praha 1967, 336 stran
18. SLACH Miroslav: "Sbohem letní lásko" - Československý spisovatel, Praha 1982, 196 stran.
Vitráž s rodovým znakem Ulriky von Levetzow    Vitráž s aliančním znakem hraběte Klebelsberga a jeho manželky Amálie
      Obraz dědečka Ulriky svobodného pána von Brösigke od A.Clarota (str. 8) je v zámku v Libochovicích. Obraz Ulriky v 17 letech (str.19) věnoval Adalbert Rauch po smrti Ulriky muzeu do Výmaru. Obraz hraběte Františka Klebelsberga z roku 1835 (str.20), autor litografované kresby úhlem vídeňský malíř Josef Kriehüber (1800-1876). Hrabě byl spoluzakladatel Národního muzea, které bývalo v letech 1821-1847 ve Šternberském paláci v Praze. Diplom pro Ulriku (str.16) má dbva podpisy: Jindřich Jaroslav hrabě Clam-Martinic, prezident Společnosti muzea a Vladivoj Tomek, jednatel.
 

Pavel Kohout

Goethe a Ulrika
Po této dlažbě
vzácná paní von Levetzow
v předjitřním jasu
i v podvečerním šeru
chodil vzpíraje nemocnou páteří
tíhu let i myšlenek i slov
host který velice miloval
Vaši dceru

Je červenec
tisíc osm set dvacet tři
takových červenců
zažil host více než sedmdesát
avšak tentokráte
je cosi v povětří
cosi co jenom on
vidí strnule klesat

jako oponu
za pátým aktem tragedie
za pátým aktem
z něhož není úniku
Ten host je velice starý
ale velice žije
protože velice miluje
Vaši dceru Ulriku
 
  Na této židli
vzácná paní von Levetzow
v předjitřním jasu
i v podvečerním šeru
sedal lehce shrbený
pod tíhou myšlenek a slov
starý host který miloval
Vaši mladou dceru

starý host
který odtud hledíval do dáli
vstříc vlastní smrti
jako poštovním vozům
starý muž
kterému jste svou dceru nedali
protože jste měli
rozum

Rozum rozum
celý život jej vzýval
teď třeskl jako mina
ze snu je dým
Venku perlí déšť
srdce pustoší ledový příval
Srdce opouští láska
a činí je smrtelným
 
  Na tomto stole
vzácná paní von Levetzow
když se rozednívá
i když se šeří
jeden host přetváří
tuctová slova v drahý kov
v závětní elegii
o Vaši dceři
 

      Erich Einhorn - Pavel Kohout - Pravoslav Sovák "Mariánské Lázně " Krajské nakladatelství Plzeň 1960 - vydáno pro Městský národní výbor v Mariánských Lázních v nákladu 11 000 výtisků. V roce 1973 šly knihy ze skladu do stoupy!



Ulriččina matka - paní Amálie von Levetzowová (1788-1868)
"zářící hvězda na Goethově obzoru"
Akvarel od Fritze Leideho ze skupinového rodinného portrétu z roku 1818


Třebívlický zámek kol roku 1836 a v roce 1999 (pohled z parku)

HAMELIKA, vlastivědné materiály z Mariánskolázeňska. Připravil Ing. Richard Švandrlík. Použito obrázků z katalogu výstavy Okresního muzea v Mostě. Číslo 11 Hameliky XXIII. ročníku - 1999 (pořadové číslo 297.), Mariánské Lázně - vyšlo 30. listopadu 1999.