Mariánské Lázně nepřevzaly v plné šíři staré
místní obyčeje. Třebaže značná část osídlenců přišla do lázní z bývalého
klášterního tepelského panství, stěhovali se sem také lidé z širokého okolí, z
nitra Čech i z ciziny, a staleté krajové zvyky ve zdech města zčásti měnily svou
podobu a zčásti zanikaly.
Lidské generace v minulosti respektovaly mnoho starých zvyků a obyčejů, které
přežívaly staletí. Z nich se dnes zachovalo jen málo. Nejbohatší na obyčeje byl
čas vánoční. Ale už před Vánocemi, se zkracujícím se dnem a prodlužujícími se
nocemi, začínalo ve vsích podivuhodné údobí očekávání Vánoc.
Dne 1. listopadu se slaví svátek zemřelých. Byl uzákoněn již roku 1006 jako
svátek uctívání mrtvých, při čemž se zdobí hroby a zapalují svíčky za mrtvé.
Následující den, 2. listopad patří svatému Hubertovi, patronu myslivců. V ten
čas se probíhaly hony a myslivci oslavovali svého patrona v hospodách.
Na sv.Martina, 11.listopadu, se čekalo na sníh podle přísloví, že sv.Martina
přijíždí na bílém koni. V ten den se pekly husy a pečená "martinská" husa byla
částá na dvorech. Těžko říct, zda to nebyla vzpomínka na staleté placení daní
vrchnosti v naturáliích, které končilo až zrušením roboty 1848.
Muzikantský svátek sv.Cecílie
Ještě před adventem se slavil svátek sv.Cecílie, patronky muzikantů
(22.listopadu). Zvláště tam, kde byla tradice muzicírování, jako Bečovsko,
Mnichovsko, Šenfeldsko, se slavilo zábavami s hudbou a tancem. Ve vnějším
výklenku mnichovského kostela lze spatřit sochu sv.Cecílie, která pochází z
nedalekého Raušenbachu (Sítin). I později v městech byly činné hudební spolky
sv.Cecílie, zrušené po roce 1939 Hitlerem za druhé světové války. Brzy po
Cecílii přicházel svátek sv. Kateřiny, 25.listopadu, kterým končily zábavy a
tancování.
Adventní čas
Advent začíná čtvrtou neděli před Štědrým dnem. Každý věřící měl v kostele před
sebou na lavici rozsvícenu svíci. Mše se odbývaly při plápolajících svících v
polotemném kostele což byl hluboký zážitek pro děti. Advent měl zvláštní, až
tajuplnou atmosféru, plnou neznámých očekávání. Dny byly velice krátké, noci
dlouhé, napadl sníh a zůstal ležet. S blížícími se Vánocemi rostlo napětí u
dětí.
Práce na poli skončily a nastala doba přástek, předení lnu a draní peří. Za
soumraku se scházely tzv. dračky, ženy a děvčata, ke zpracování lnu a peří.
Sousedé se zvali navzájem, zvláště když měli dcery na vdávání. S nimi přicházely
také děti a hřály se na peci. Postupně se přecházelo od jednoho dvora k druhému
a lidé si vypomáhali. Ženy sedávaly u širokého stolu v největší světnici a za
mihotavého svitu svíček či lampy draly peří. Při draní bylo nutno pohybovat se
opatrně, jinak by se peří rozletělo po světnici. Peří se oddělilo od brků,
nakonec se míchalo s prachovým peřím a sloužilo pro polštáře a peřiny.
Na tento čas se každý těšil. Vyprávěly se tu totiž příhody z domova i z dálek,
zpívaly se smutné i veselé písně zas doprovodu citery nebo tahací harmoniky.
Když staří vyprávěli neuvěřitelné příběhy o dalekých zemích či válečné příhody,
hoši u kamen poslouchali ani nedutali. Větší chlapci seděli u jiného stolu a
hrávali karty. Vyprávělo se o všem možném, ale nejvíce přitahovaly tajuplné,
nevysvětlitelné a záhadné příběhy. Po desáté hodině draní končilo a každý dostal
čaj a chléb. Děvčata, většinou ještě vyděšená ze strašidelných historek, se
vracela domů a ráda v doprovodu nějakého mládence.
Ondřejská noc
Na počátku adventu stojí svátek svatého Ondřeje (30. listopadu). Za ondřejské
noci bylo prý možno věštit budoucnost. Do vody se lilo roztavené olovo a podle
vzniklé formy se soudilo, co přijde. Podoba prstenu znamenala svatbu, meč válku
a rakev smrt. Osud se předvídal také ze čtyř obrácených talířů nebo hrnků. Pod
nimi bylo uhlí, peníz, prsten, hřeben, dřevo či chléb. Když dívka obrátila jeden
z talířů či hrnků, spatřila svůj osud. Chléb přinášel zdraví, uhlí znamenalo
oheň, peníze svatbu či bohatství a dřevo smrt. Věštění budoucnosti se mnohde
odehrávalo až o Vánocích. Ondřejská noc - to byla noc prosebnic - dívek, které
čekaly na ženicha. Aby byl dobytek uchráněn před zlými duchy zapichovala se do
hnojiště košťata či pruty.
Ondřejská noc ale byla také provázena bujným veselím. Do světnice na přástkách
byl vpuštěn kačer s punčochou přes hlavu a postaven do kruhu, nakresleném křídou
na podlahu. Podle toho, ke kterému děvčeti se kačer s překrytou hlavou obrátil,
se vidělo, která se v příštím roce vdá.
Chlapci i dospělí se vyřádili. Často přenesli vrata, zahradní dvířka či ploty na
vzdálené místo nebo přeložili hranici polen na cestu. Někdy nařízli lávku přes
potok, odnesli dřevěný záchod či rozebrali povoz na močůvku a sestavili ho koly
vzhůru na střeše kůlny.
Jindy byl vůz nehlučně naložen hnojem. Vtipálkové
posypali popelem nebo pilinami cestičku mezi dvěma chalupami, kde bydlela dívka a její chlapec, takže celá ves
viděla, že na sebe myslí.
Děvčata si napsala na lístečky jména chlapců a dávala si je za ondřejské noci
pod polštář. Když se v noci probudila, vytáhla za tmy jeden z lístků s jménem
chlapce, kterému je souzena.
Přichází Barborka
Svátek svaté Barbory (4.12.) je svátek patronky horníků. Děvčata odřezávala "barborky",
větvičky třešní či jiných stromů a dávala je do vody. Když větvička na Vánoce
rozkvetla, mělo se zato, že se splní její přání. Někde, byť řídce, přinášela
Barborka v noci za okno drobné dárky pro ty nedočkavce, kteří se připravovali na
"Mikuláše".
Ve dveřích se objevují Mikuláš a obávaný čert Krampus
Svatý Mikuláš s čertem přicházeli 5. prosince v předvečer jeho svátku
(6.prosince). Tento zvyk sice přišel do vsí z měst, ale stal se jedním z
nejoblíbenějších. Svatý Mikuláš byla postava s mohutným vlajícím bílým vousem,
oblečen do biskupského roucha, s bílým nebo červeným pláštěm, s nezbytnou berlou
a vysokou čepicí, a přinášela dárky.
Příchod Mikuláše prozrazoval zvonek nebo rolničky. Doprovázel ho čert, na
Tepelsku nazývaný Krampus nebo Cempa (Zemper). Měl na sobě ovčí kožich, řinčel
řetězem, kolem pasu měl slaměný pás a nesl pytel.
Mnohdy se čert předem podíval do místnosti oknem, což samo o sobě děti zděsilo a
začaly křičet. Obličej měl začerněný, často rohy, někdy i koňské kopyto, ocas,
za pasem široký nůž a v ruce metlu. Už jeho samotná přítomnost vedle Mikuláše
naháněla dětem hrůzu. Co dělat? Mají se rozprchnout nebo překonat strach, který
se mísil s velkou zvědavostí, jaký dárek asi Mikuláš nese ?
Když vešla tato dvojice do světnice, děti se přitiskly k matce, malé se
rozplakaly. Teprve když Mikuláš čerta zklidnil, děti si klekly a zpovídaly se
Mikuláši z prohřešků, ale přidávaly i dobré činy. Po modlitbě a slibu, že se
polepší, vytahuje Mikuláš z pytle dárky - jablka, ořechy a cukrovinky. Jen
výjimečně, u největších zlobílků, kde nepomohlo ani výhružné hudrání čerta a
řinčení řetězů, bylo nutné použít metly, strčit hocha do pytle a za jeho velkého
řevu ho vynést na dvůr a vyhodit ho na sníh.
Někde přicházel Mikuláš dlouho, kdy už děti usnuly a naděloval jim do punčochy
nebo do boty oříšky, jablka či křížaly.
Vánoce bílé
Přicházely bílé Vánoce. Bývaly - zde ve vyšší nadmořské výšce, opravdu
zasněžené a jen vzácně "zelené". Na Tepelsku zuřívaly v té době ledové bouře,
kdy ani pes nevylézal z boudy. Vysoké sněhové závěje ležely pravidelně mezi
Závišínem a Mnichovem. Cesty byly neprůjezdné. Ve skučení větrů slyšeli
venkované naříkání zlého ducha. Říkali mu Divoký lovec Onoga, který prý bloudí
za vichřice i po smrti krajem, tížen dávnými hříchy.
Děti, které tolik lákaly zimní sněhové radovánky, klouzačky i sněhové bitky,
bývaly venku do tmy - a ta přicházela brzy odpoledne. Rodiče jim často
připomínali Divokého lovce Onogu a nakazovali přijít domů včas.
Před Vánocemi se gruntovalo, ale nejen ve světnicích. Uklízely se stáje, chlévy
i stodoly. O Vánocích by bylo pozdě. Prát nebo umývat podlahu na Štědrý den, to
se rovnalo hříchu, který by mohl přinést uhynutí dobytka, oheň nebo bídu.
V pověstech se vypráví o sedlákovi, který jel orat s koňmi na Štědrý den,
přestože byl varován, a náhle spatřil na poli proti sobě druhé spřežení. Myslel,
že se cizinec vyhne, ale spřežení se srazila a propadla do země. Ani vánoční lov
se nevyplácel. V jiné pověsti sedlák, posedlý střílením, šel o Štědrém dnu na
lov a spatřil bílého zajíce, který ho svedl z cesty až zabloudil. Když na
sedláka ještě promluvil lidským hlasem, prchal tento domů a už nikdy nevyrazil o
svátcích na lov.
Vánoce byly původně obřady zimního slunovratu našich předků z dob pohanských.
Později byly překryty křesťanskou oslavou narození Ježíška.
Přípravy na Štědrý den provázel výlov rybníků, ve dvorech se zabíjelo prase.
Kapři patřili k vánočnímu času, přinášeli se živí z klášterních rybníků od Teplé
a ponechávali se k radosti dětí pár dnů ve vodě až do Štědrého dne. Hospodář je
pak zabil, vykuchal a předal do kuchyně k zpracování.
Nejhlubší prožitky byly na vesnici na Štědrý den se slavnostní večerní hostinou
s dárky. V ten den se nesmělo prát, natož věšet prádlo. Střepy znamenaly
neštěstí a zatloukání hřebíků špatnou zprávu. Nemělo se nic půjčovat ani předem
darovat. Byl masový půst (24.prosince), třebaže vidina zlatého prasátka za
odměna za dodržení půstu je novinka 20.století.
Sedm chodů o Štědrém večeru
Po půstu přišla štědrovečerní večeře. Rodina usedla za bíle prostřený stůl, na
kterém hořela svíce, posvěcená knězem, pomodlila se a vzpomenula zemřelých toho
roku.
Na stole bylo sedm druhů jídel - bez masa a drůbeže. Ochutnat se mělo od všeho.
Byly to rybí polévka, ale i bramborová, hrachová a s játrovými knedlíčky,
vánočka mazaná máslem, medem a sirupem, sušené švestky a hrušky, pečený nebo
"modrý" kapr, v lepších rodinách s bramborovým salátem atd.
Šupinka z kapra se dávala do peněženka, která měla chránit před finančními
starostmi. Kde nebylo kaprů, byly knedlíky se sladkokyselým zelím.
Vzácné byly ořechy a až v nové době fíky a datle. Místním chodem byla tzv.
"selská ryba", což byly vdolečky z kynutého těsta, spařené horkým mlékem, polité
hustým sirupem a posypané perníkem. Po večeři byla káva s pečivem, punč a čaj,
někdy i lihovina. Nato rozřízl hospodář jablko, ale nesměl říznout do jadérek,
to by přineslo neštěstí. Jablko se rozřízlo na tolik plátků, kolik bylo lidí u
stolu. Toho večera se nerado sedělo v lichém počtu. Bylo to znamení, že někdo v
příštím roce odejde nebo zemře. Dveře domu byly zamčené, aby nikdo nerušil. Od
večeře se nesmělo během jídla vstávat.
Máslo, získané na Štědrý den, bylo uchováváno jako surovina na masti, protože
mělo velkou léčivou sílu.
Na Štědrý den dostal dobytek lepší stravu a často byly do žrádla vmíchány i
zbytky ze štědrovečerní hostiny. Děti odnášely zbytky jídla pod stromy v
zahradě, aby se tyto posílily.
Věřilo se i na to, že zvířata o půlnoci na Štědrý den mohou promluvit lidským
hlasem. Vyprávě-lo se, že jeden sedlák, nesmírně zvědavý, co je na tom pravdy,
místo aby šel na půlnoční mši, skryl se pod žlab a o půlnoci slyšel hlas svého
koně: "Brzy dostaneme nového pána." Sedlák vyskočil z úkrytu; tím však vylekal
koně, který ho kopl tak nešťastně, že zanedlouho skonal.
Cukrový stromeček
Až v novější době se zdobil ve staveních vánoční stromek, nazývaný též "Cukrový"
(Zuckerbaum či Christbaum). Pod stromkem našly děti dárky - hoši dřevěného
koníka, děvčata panenku, ale také sáňky nebo matkou upletený svetr. Dospělí
žádné dárky nedostávali, aspoň tak uváděli pamětníci.
Pomocníci ve dvoře a děvečky dostávali o Vánocích volno, aby mohli jít za
rodiči. Na cestu dostali od hospodáře pecen chleba, aby prý našli cestu zpátky.
Po večeři se věštila budoucnost z ořechů, jablek, nebo cibule. Na vodě v
umyvadle či škopku se pouštěly ořechové skořápky se zapálenými svíčkami. Tomu,
kterému ujela nejdále, se věštila cesta. O půlnoci se hledělo do komína. Lilo se
olovo jako o ondřejské noci.
Stavění betlémů
Už před Štědrým dnem (24.12.) se stavěly "betlémy", ale místo v malinké dřevěné
stáji v jesličkách zůstávalo až do Štědrého večera prázdné. Šlo o jeden z
nejkrásnějších zvyků, který byl rovnocenným zvykem jako vánoční stromeček. Zprvu
se betlémy stavěly v kostelech, ale později i ve staveních, v koutě světnice.
Chlapci přinášeli z lesa mech a jedlové větvičky a účastnili se zdobení betléma.
Z papíru vystřihovali figurky, především Pannu Marii a Josefa s oslíkem a volem
u jeslí, před jesličkami venku pastýře a stádo oveček. Každým dnem přidávali
další postavy a zvířata. Figurky se vyráběly také z hlíny a ze dřeva.
V Tachovských Třech Sekerách ve stavení čp. 11 stavěl majitel nádherný velký
betlém, který každoročně rozšiřoval. Stál v koutě prostorné světnice - vpředu
byly jesle a v pozadí domy města Betléma, vyřezané ze dřeva, pestře obarvené a
okna tvořila malá zrcadélka. Přicházeli hosté, aby se pokochali krásou tohoto
výtvoru, třebaže měli své betlémy doma. Majitel, Wenzl Buberl, nasadil do
jesliček natahovací stroj z hodin, pomocí kterého se figurky pohybovaly. Vzadu
byly další výjevy jako útěk do Egypta, vraždění neviňátek Herodesovými vojáky.
Nad krajinou se otáčel větrný mlýn a čas od času z něho vyšel mlynář, aby
pohlédl na oblohu, na níž nechyběla zářící hvězda. Buberl připomenul i minulost
Tří Seker a postavil ve svém betlému malou šachtu s několika horníky.
Figurky k Betlému se také vyřezávaly z lepenky a měly špičaté podstavce, které
se zabodávaly do mechu. Později se vyráběly i desky betlémů s otvory na figurky.
Tyto desky se prodávaly u řezbáře v Mariánských Lázních. I ve Třech Sekerách
vyráběl jakýsi Hans Start betlémy, vyřezával je a prodával. Také vyřezal šachtu
s pohybujícími se figurami horníků.
Půlnoční mše
V noci se chodilo na půlnoční mši. Do pístovského kostela například přicházeli
farníci z Martinova, Vlkovic, Holubína, Kramolína, Chotěnova a do roku 1790
dokonce i z Ušovic a Hamrníků. Sníh křupal pod nohama, zvony svolávaly do
kostela. Hospodář šel vpředu a nesl lucernu. Nesměl s ní upadnout, to by
přineslo neštěstí. Když byla noc jasná, znamenalo to černé (plné) stodoly, a
naopak tmavá noc věštila stodoly světlé (prázdné). Až v pozdější době přijížděli
bohatší sedláci na půlnoční s koňmi na saních se zvonky.
Dvanáct osudových nocí
Štědrým dnem začínalo dvanáct osudových nocí, které končily na Tři krále. Byl to
nejposvátnější čas celého roku, ale i čas sněhových bouří, nevlídných vánic a
ledových vichrů. Lidé věřili, že sny, které se jim zdají o těchto nocích, se v
příštím roce vyplní.
Na Hod Boží (25.12.) se odpočívalo, muži chodili do hospody, děti vyrážely na
svahy sáňkovat a klouzat se, protože zimy bývaly mrazivé a bohaté na sníh.
Polední hodobožový oběd byl kupodivu běžný, ne mimořádný.
Také na svatého Štěpána (26.12.) přicházeli kmotři a kmotry s dary, obvykle s
marcipánovým jezdcem nebo s velkým srdcem. Ve starších dobách přinášeli velké
koláče (zde nazývané Kolatschen), jak říkali velkému věnci upletenému z malých
koláčků.
Protože je Štěpán patron koní, měli sedláci na Štěpána projet ten den se svými
koňmi.
Na Den neviňátek (28.12.) se "vyplácela" děvčata březovými metlami, které si
chlapci zdobili zelenými nebo červenými hedvábnými pásky. Hned za kuropění
vyrazili chlapci za pomlázkou do komůrek za děvčaty, která takto vyháněli z
peřin, za odříkávání říkanek.
Nejčastější byla na Tepelsku říkanka:
"Peitsche, peitsche Krone
peitsche nicht zum Lohne,
peitsche nur aus Höflichkeit
Dir und mir zur Gesundheit" |
(Šleháme ne pro odměnu, ale ze zdvořilosti a na zdraví.) - Snad měl tento zvyk
připomínat krutost Herodesovu k nevinným - šlehání metlou nemělo žádné logické
vysvětlení.
Starý svatý večer
Přišel konec roku - Silvestr (31.12.), kterému se říkalo "Druhý svatý večer"
nebo "Starý svatý večer". Zatímco Štědrý večer se odehrával přísně v rodině,
Silvestr byl společnou oslavou obce v hospodě. Někde dával hospodský pivo
zdarma. Do hospody přiváděli hospodáři své "benjamínky" - dorůstající chlapce,
kteří byli tímto přijati mezi dospělé. Pochopitelně se přitom hovořilo i o
svatbě.
Půlnoční zvonění připomenulo nový rok. O půlnoci se otevírala okna, vzájemně si
lidé přáli rok "šťastný a veselý" a v té chvíli se vrhlo ženské pokolení do
hospody s metlami a oplácelo pomlázku mužům. Na Bečovsku se chodívalo v ten čas
po vsi se zpěvem a muzikanti s nástroji. Ostatní měli pokličky, hrnce, lžíce či
kravské zvonce.
Na Nový rok bývala k obědu vzácná vepřová pečeně.
Na Tři krále
V předvečer Tří králů se světila v kostele voda, křída a sůl. To byla připomínka
Ježíšova svěcení vodou v Jordánu. Před Třemi králi se vykuřovaly světnice v domě
a kropily se se svěcenou vodou.
O Třech králích chodili chlapci po vsi a na dveře psali svěcenou křídou iniciály
tří králů K+M+B (Kašpar + Melichar + Baltasar) a letopočet, aby pro celý rok
odvrátili zlé duchy od stavení. Třetí, mouřenín Baltasar, nesl na klacku velikou
zlatou hvězdu a k němu se poutala největší pozornost. Tříkrálové koledy měly zde
v němčině podobný obsah jako české ve vnitrozemí:
"My, tři krále, my jdeme k vám,
štěstí a zdraví vinšujem vám"
Až k oslovení mouřenína:
"A co ty černý, co tam vzadu,
vystrkuješ na nás bradu ?"
A mouřenín odpovídal:
"A já nejsem žádný černý,
já jsem od slunce opálený."
Na Tři krále směly naposled hořet svíčky na stromečku, načež se stromek
odstrojil. Betlém dostal v ten den postavy tří králů, z nichž třetí byl černý
mouřenín. Betlém se skládal až na Hromnice.
Svěcená voda se používala v domě po celý rok, při nemocích lidí i zvířat, a v
žádném stavení nechyběla miska se svěcenou vodou.
Proti pověrám a špatným obyčejům
Před 120 lety psal zasloužilý ředitel školy v Teplé a autor okresní vlastivědy
Franz Klement, že se na Tepelsku drží mnoho starých obyčejů a "škola musí
bojovat s mnoha zavrženíhodnými zvyky, které souvisí s pověrami a přicházejí
většinou z přástek, odkud se znovu a znovu přenášejí po generace." Odsuzoval
jako pověru i lití olova do vody a zvláště pak bití děvčat metlami na Den
neviňátek. Zvyk vysvětloval vzpomínkou na krutost Herodesovu a odsuzoval hlavně
rozmáhající se "výkupné za bití" lihovinou.
Stejně tak považoval za nevhodný "apríl". V době Klementa měl apríl podobu
aprílové pošty, kdy byl někdo poslán se vzkazem k jiné osobě, třebaže šlo o
vzkaz nesmyslný. Výsledkem byl sice smích, ale častěji šlo o zesměšnění posla,
při čemž vznikla hádka, která mnohdy skončila až u soudu. Klement vysvětloval
tento prastarý zvyk dvojím způsobem. Prvý má původ v bibli, podle níž Židé
posílali Ježíše od Kaifáše k Pilátovi, od Piláta k Herodesovi atd. Podle druhého
vysvětlení šlo o pozůstatek bláznivých her starých Římanů, zvaných Quirinalia.
V době učitele Klementa musela škola bojovat proti mnoha pověrám - ve
zdravotnictví, v zemědělství, v denním životě. Učitel Klement chtěl odstranit
zdravotně nebezpečné obyčeje jako například jarní nedobrovolné koupele.
Proti takovým obyčejům stavěl tzv. dobrozvyky, které by bylo užitečné zachovat.
Mezi ně patřilo prastaré večerní zvonění městským zvonkem od 8 do 9 hodin večer
v městě Teplá, v Bezdružicích, v klášteře. Zvonění mělo pomoci zbloudilým ve tmě
nalézt cestu do města.
R.Švandrlík
Ke 100.výročí úmrtí (1899-1999)
Ulrika von Levetzowová
Do stejného roku, kdy vzpomíná svět kulatého narození Johanna Wolfganga GOETHA
(28.srpna 1749), spadá i kulaté výročí úmrtí Ulriky Levetzowové (13.listopadu
1899), ve vzdálenosti sto padesáti let. Je to náhoda nebo osud ? A tak
kdykoliv vzpomínáme kulatých narozenin Goetha, ve stejném roce si vždy
připomínáme jubilejní letopočet Ulriky von Levetzowové a vzájemný vztah obou.
Baronka THEODORA ULRIKA SOFIA von Levetzowová zůstává symbolem věrného
ženského vztahu k muži, kterého si velice vážila (přestože po celý život
prohlašovala znovu a znovu, že mezi nimi nikdy nebylo žádné milostné pouto).
Jejich setkání v Mariánských Lázních bylo osudové a dodnes je zahalené
tajemnou mlhou záhady. Věkový rozdíl 55 let - jak se zdálo - vylučoval
vzplanutí lásky mezi oběma. Ale pro básníky a spisovatele byla Goethova
"Elegie", věnovaná Ulrice, jasným důkazem jeho milostného vztahu k ní.
Literáti pátrali více než jeden a půl století po důkazech jejich citů a čím
více baronka Ulrika (ještě za svého života) tato podezření odmítala, tím více
je toto dávné drama vzrušovalo.
Je podivuhodné, že existuje jediná vysvětlující varianta literární, a sice
varianta milostného, div ne sexuálního vztahu, a nikdo nikdy se nepokoušel o
jiná vysvětlení, byť nepravděpodobná, například vztah otce a dcery.
Ulrika porozuměla velikosti Goethově až mnohem později, kdy už se nesetkávali,
a nejspíše až po smrti Goethově. Zůstala neprovdána, odmítla prý dvanáct
nabídek k sňatku, jakoby pro vědomí své příslušnosti ke Goethovi. Jedině jemu
vděčila za vysokou i uctivou pozornost široké veřejnosti. Z bezvýznamného
děvčete se stala známou obdivovanou osobou - vždyť šlo o poslední lásku
velikého GOETHA! Odlesk jeho slávy dopadal i na ni.
Rodinná situace Levetzowových
ULRIKA se narodila 2.února 1804 v Lipsku. Velice významnou roli v jejím životě
hráli její dědeček a babička z matčiny strany - svobodný pán Johann Leberecht
von Brösigke a svobodná paní Ulrike von Brösigke. Ti se znali s básníkem
Goethem již dříve. Ulrika trávila dětství nedaleko Lipska na panství svých
prarodičů. Podle aristokratických zvyků své doby byla Ulrika i její sestry
vychovávány ve francouzském duchu a postupně byly vyslány do francouzského
výchovného dívčího penzionátu ve Štrasburku. Ulrika tam byla v době 1820/21.
Friedrich Johann Leberecht von Brösigke (nar. 13.4.1765 , + 28.3.1841),
dědeček Ulriky, vlastnil velké statky kolem saského Löbnitz. Později je prodal
a usadil se v Čechách. Goetha poznal v lázních Lauchstät poblíž Lipska. Po
přestavbě zámku v Třebívlicích často tu pobýval na pozvání hraběte
Klebelsberka a zde je i pochován. - Kmotrem starého pána von Brösigke byl
samotný pruský král Fridrich. Když na to přišla v Mariánských Lázních řeč,
GOETHA velice zajímal originál tohot kmotrovského listu.
Šlo o jedinečný autentický autograf historické a umělecké hodnoty, který pak
vlastnila Ulrika a po ní jej zdědila dcera její sestry Amálie, baronesa Louisa
von Rauch z Pnětluk. Jde o kmotrovský list, který vystavil 18. dubna l765
Fridrich Veliký kapitánovi von Brösigkemu, což byl dědeček krásné paní Amálie
von Levetzow.
Paní Ulrika Elisabeth rozená von Loewenklau, provdaná von Brösigke (4.10.1769,
+ 8.10.1829, též pochována v Třebívlicích), byla babičkou Ulriky; měla hluboký
vztah ke kultuře a patřila také mezi přátele J.W.Goetha.
Rodiče Ulriky byli svobodný pán Joachim von Levetzow a Amálie, rozená von
Brösigke - oba mimořádně zajímavé osobnosti. Otec Ulriky, 26letý svobodný pán
Joachim Otto Ulrich von Levetzow (nar. 25.3.1777, + 28.1.1843 ve věku 66 let)
byl dvorním maršálem ve Schwerinu, komořím Meklenburským a Schwerinským,
rytířem Maltézského řádu, soudcem v Kassově a pánem na zboží Hohenmistorf,
Těšov (Teschow), Kassow.
Matka Ulriky, mladá paní Amálie Theodora Karolina, rozená von Brösigke
(*8.5.1788,+10.6. 1868 v Třebívlicích ve věku 80 let) se provdala velice mladá
za svobodného pána von Levetzowa. Její mládí je pro naše časy těžko přijatelné
a vyvolává od počátku našeho příběhu rozpaky.
Především nikde není uváděno, kdy vlastně došlo ke svatbě. Pokud to bylo před
8.5.1803, kdy bylo paní Amálii 15 let, vdávala by se ve 14 letech !!! V tom
případě není divu, že rozhodující slovo při svatbě museli mít její rodiče, von
Brösigkeovi. Nadto malá Amálie byla jejich jedinou dcerou!
Skutečností tedy je, že matka Ulriky, paní Amálie, porodila první dceru ve
věku 15 let a 8 měsíců.
Bylo to 4. února 1804 v 1/2 9 hod. večer. Dceruška byla pojmenována THEODORA
(po matce) ULRIKA (po své babičce von Brösigkeové a také po otci Ulrichovi)
SOFIE (po druhé babičce von Levetzowové). (U slečny Levetzowové se pěkné české
jméno "Oldřiška" neujalo a překladatelé zůstávali věrni skutečnému německému
jménu Ulrika.)
Je zachován Ulriččin křestní list, potvrzující, že Ulrika byla pokřtěna v
Löbnitz. List se nachází ve výmarském archivu, opis byl uložen v muzeu v Ústí
nad Labem. Křestní list uvádí dvanáct urozených svědků! Byli to:
1. paní vdova Sofie Friederike svobodná paní von Levetzowová, nepochybně matka
Joachima von Levetzowa a Ulriččina babička, zastoupená při křtu slečnou
Wilheminou von Bose aus Breitingen,
2. paní Engel Theodora Franziska Elisabeth von Loewenklau z Löbnitz, snad
babička Amálie
3. paní Ulrika Elisabeth von Brösigke na Löbnitz, roz. von Loewenklau, matka
paní Amálie, Ulriččina babička
4. paní Albertina Friederika Mariane von Zieghar z Lipska
5. "demoisell" Johanna Eleonora Base, jediná dcera děkana a profesora medicíny
Baseho v Lipsku
6. "demouisell" Johanna Kristiana Coth, jediná dcera městského rady stavitele
Cotha
7. Theodosius, svobodný pán von Levetzow, královský dánský komoří, zastoupený
panem Heinrichem Maxem von Welk
8. Friedrich Johann Lebrecht von Brösigke na Löbnitz, otec paní Amálie a
Ulriččin dědeček
9. Otto August von Loewenklau z Gutmannshausen, příbuzný Ulriččiny babičky
10. Gotthard Heinrich Adam von Foelkersam zwe Steiesen v Kurlandu
11. August Christoph von Hartwig von Welzien, rytmistr u regimentu karabiniérů
12. pan Georg Wolfgang von Schrepffer, bankéř v Lipsku.
Téměř přesně na rok se narodila paní Amálii druhá dcera - Amálie (nar.
6.2.1805 Lipsko, +1.10.1831 v 26 letech). Druhá dcera Amálie se narodila mladé
paní v 16 letech a 8 měsících. (Johannes URZIDIL (1932) se mýlí v tom, že
podle něho Amálie pochází až z druhého manželství.) Obě dcery měly bohaté a
urozené kmotry.
Snad to bylo právě ono mládí, proč paní Amálie požádala a prosadila rozvod,
nesporně opět s pomocí svých rodičů. Stalo se to roku 1807. Po rozvodu se
Joachim von Levetzow, otec Ulriky a Amálie, znovu oženil s rovněž rozvedenou
paní Judith Katharine Christiane von Gersdorf, rozenou von Sander. Druhé
manželství měl celkem šťastné. Měli děti Helenu (též Elisu, nar. 17.6.1808,
provdanou za Augusta von Lützowa 1830; + 5.6.1832), Theodora Ferdinanda (nar.
16.2.1811, + 15.5.1899 ve věku 88 let) a nejmladšího Karla Friedricha Ludwiga
Gustava Adolfa (nar. 23.8.1813 + 18.4.1854). To byli tři nevlastní sourozenci
Ulriky. Psali si vzájemně poměrně často a zvláště Theodor býval často u Ulriky
na zámku v Třebívlicích.
Také paní Amálie von Levetzowová se znovu provdala a sice za pana Fridricha
Karla Ludwiga von Levetzow. (Zde se prameny liší. Zatímco Adolf KIRSCHNER
uvádí, že nešlo o žádného příbuzného, že to byl pouze jmenovec prvního
manžela, objevují se informace, že šlo o strýce nebo také bratrance prvního
manžela.) Byl kapitulářem v Magdeburku a v Mindenau. Svatba byla 9.června
1807. Z tohoto druhého, již klidného manželství pocházela třetí dcera Berta
Ulrika Helena von Levetzowová, (nar. 9.4.1808, + 4.7.1884 v Lipsku). Matce
bylo tehdy již 20 let. Osud druhého manžela Fridricha von Levetzowa byl
nešťastný. Padl 18. června 1815 jako poručík 1.pluku lehkých dragounů anglo-německé
královské legie v boji u Waterloo. Medaile za chrabrost, kterou posmrtně
obdržel, byla později v majetku barona Franze von Raucha, c.k.rytmistra,
synovce Ulriky a Berty, a jeho potomků z Pnětluk.
Třetím mužem v životě, s kterým paní Amálie spojila své osudy, byl hrabě Franz
Josef Klebelsberg-Thumburg (nar. 24.6.1774, +28.12.1857 a pochován v
Třebívlicích), tajný rada a prezident rakouské dvorské komory (ministr
financí). Hrabě, sám katolík, miloval Amálii, třebaže byla evangeličkou, a až
do pozdních let života o ni bojoval s rakouským císařem a římským papežem,
kteří odmítali svolit k sňatku. Pokoušeli se s Amálií u papeže o mimořádné
povolení k sňatku po rozvodu, ale papež prý odmítal, dokud Amáliin první
manžel žil (+ 28.1.1843). A tak až po jeho smrti došlo k sňatku - 25.dubna
1843. To bylo Amálii již 55 let.
Když zemřel bez potomků hrabě Klebelsberg, celé panství Třebívlice zdědila
jeho manželka Amálie Klebelsbergová-Levetzowová. (Rok úmrtí Klebelsberka (na
hrobce uveden rok 1857) odmítá historik Jan SMETANA a uvádí 28.12.1853.)
Zemřela 10.3.1868 v Třebívlicích a zde je též pochována. Baronka Ulrika, již
64letá na zámku osaměla. Spolu se sestrou Bertou byly univerzálními
dědičkami.
Goethovy starosti ve Výmaru
Vraťme se nyní ke GOETHOVI - do goethovské doby počátků 20.let 19.století.
GOETHE byl nešťastný z manželství svého syna AUGUSTA s Otýlií von Pogwisch.
Viděl, že se manželství neopovedlo a mladým manželům se vyhýbal. Docházelo u
nich k hádkám, a tak byl rád, když mohl na čas domov opustit a velmi se těšil
na české lázně.
Augusta a Otýlii společný rodinný život nesblížil, jak GOETHE doufal. Syn
AUGUST byl hezký statný muž, ale jinak průměrný člověk, který to mohl
dotáhnout nanejvýše na nižšího úředníka. Propadl záhy alkoholismu a k tomu se
stal otrokem své smyslnosti. Časem ztratil veškerou morální sílu a dostal se
na šikmou plochu. Slavné otcovo jméno se mu stalo kletbou. Těžce snášel svou
závislost na geniálním otci, který se ho snažil vychovat ve svých ideálech a
představách. GOETHE se ovšem k němu choval dost despoticky, ostře, ale přísná
výchova nebyla soustavná a nadto nepodporoval synovo sebevědomí.
Augustova matka CHRISTIANA svého jediného syna nesmírně milovala, a tím ho
rozmazlila a zhýčkala. Stal se polovzdělan-cem, který trpěl vědomím
dlouholetého nemanželského dětství a potácel se mezi různými protichůdnými
sklony. Dal se na pití a v manželství se po čase vrátil ke svým mládeneckým
zvykům. OTYLIE ho nemoh-la nadlouho k sobě poutat. Na to nebyla tak
okouzlující kráskou a ani Augustovy vášně nedokázala utlumit a uklidnit. Žila
v jakémsi snovém, blouznivém či výstředním světě, vyhledávala milkování a
rozptýlení. Navenek sice žili jako spořádaní manželé, ale uvnitř docházelo k
hádkám a výstupům. A tak není divu, že GOETHE odjížděl do Čech rád.
Mariánské Lázně 1821
Když GOETHE přijel v létě 1821 do Mariánských Lázní, setkal se tu s paní
Amálií Levetzowovou a její dcerou Ulrikou. Paní matka stále mladistvě
vyhlížející, po dvou manželstvích s Levetowovými žila sama; měla však přítele
- hraběte Františka Klebelsberga. Ten právě v létě 1821 otvíral svůj palác v
Mariánských Lázních. Jak vzpo-mínala Ulrika: "Mariánské Lázně, to bylo ještě
malé, teprve vznikající lázeňské místo a náš dům byl skoro největší a
nejkrásnější." Pravdivější bylo mnohem více - tento palác byl tak luxusní a
nádherný, že nebyl vůbec srovnatelný s okolními staveními!
GOETHE s paní Amálií se blíže znali z lázeňských pobytů v Karlových Varech a v
Teplicích. Paní Amálie nadchla Goetha jako 18tiletá mladá dáma v roce 1806 v
Karlových Varech a Goethe se jí dvořil. Upoutala ho do té míry, že ji
přirovnával k Pandoře, tj. podle řeckého bájesloví k ženě svůdné božské krásy
a zachoval si ji v něžné vzpomínce "jako zářící hvězdu na svém obzoru".
Nyní je paní Amálie v Mariánských Lázních, kde tráví léto u svého otce
svobodného pána von BRÖSIGKE, který tu spravuje Klebelsberkův palác. Před
Goethem stojí 33letá matka se svou dcerkou Ulrikou. ("Obě se podobají jako
vejce vejci. Dcera je jen o něco vyšší a nosí se vznešeněji. Má také větší
vzdělání než měla před dvěma desítkami let její matka. Má lepší vychování.
Francouzský penzionát se nedá srovnat s provinciální Vídní a ani se
sebelepšími německými vychovatelkami. Ulrika do sebe vstřebala pařížskou
mondénnost a GOETHE to na první ráz poznal."/cit. HOFFMANNOVÁ/ )
J.W.GOETHE se proto samozřejmě ubytovává v Klebelsbergově novém paláci (v
minulém roce tu přenocoval v Klingeru), ale zdá se, že to není paní Amálie,
téměř o 40 let mladší než GOETHE, ale spíše její dcera ULRIKA, ještě o
generaci mladší, která ho plně zajímá - půvabná dívka v rozpuku svých
sedmnácti let, štíhlé a krásné postavy, s modrýma očima a blonďatými vlasy.
Kolem GOETHA se brzy shromažďuje vybraná lázeňská společnost, básník však dává
nepokrytě najevo, že ho poutá mladičká Ulrika.
Ulrika, nevinné a nezkušené stvoření, sice četla ve Štrasburku Schillerovy
básně, ale Goethovy básně byly pro ni neznámým světem. (Ulrika po celý život,
znovu a znovu, vyvracela domněnku o lásce mezi ní a Goethem. K Ludvíkovi
STETTENHEIMOVI, který ji navštívil v Třebívlicích, opakovala: "Nebyl to žádný
milostný poměr, pravda a básnění se tu mísily, kdykoliv se mluvilo o mých
vztazích ke Goethovi…. Když jsem ho poznala, byl ve věku 72 let, já 17letá. Já
přišla ze Štrasburku, z penziónu, odkud jsem znala jen Voltaire a francouzské
spisovatele. O Goethovi jsem nic nečetla, sotva jsem věděla, o koho jde, když
mi byl představen jako "Jeho Excelence pan ministr." /Z průvodce Lipsko
27.3.1898. /)
O Goethovi slyšela pouze ve spojení "Schiller a Goethe". Nyní jí babička
představuje jakéhosi staršího pána, celkem příjemného, který ji bere za ruku a
ptá se, jak se v Mariánských Lázních líbí. Ulrika odpovídá bez rozpaků a
ostychu, kterými se jinak při nových známostech vyznačuje. Ale o hostu neví
vůbec nic, příliš ji nezajímá ani neimponuje. Spíše ji zdržuje od ruční práce,
s kterou se právě začala zabývat.
Ale již příští den je požádána Goethem (bydleli ve stejném domě a vídávali se
tu často), aby s ním vyšla na ranní vycházku. A tak dívka vychází v doprovodu
starého pana tajného rady (o kterém mladý Mendelssohn-Bartholdy v jednom svém
dopise odhadoval, že by asi mohl být padesátníkem) a později Ulrika vzpomíná:
"Básník chtěl, abych mu vyprávěla o štrasburském pobytu, neboť Štrasburk dobře
znal, a také o výchovném zařízení. Stěžovala jsem si zvláště na tamější
osamělost, kdy mi chyběly obě sestry. Byla jsem od nich poprvé nadlouho
odloučena. Viděla jsem, že právě tato moje dětská nezaujatost se Goethemu
zalíbila. Neboť potom skoro každé ráno, když šel popíjet svůj Křížový pramen,
bral mě s sebou a po pití jsme šli na procházku."
Když Goethe viděl, že ji minerály, které cestou sbíral, nezajímají, zaměřil se
na květiny. Večer spolu sedávali na lavičce před palácem a povídali si. Ulrika
vzpomíná: "Když jsem později slyšela, jak velký učenec vlastně je, už jsem ho
znala osobně a měla k němu důvěru, takže jsem nemohla být ani ustrašena ani
uvedena do rozpaků. Nikoho nenapadlo, ani mou matku, že by šlo při společných
hovorech o něco jiného, než o dobrosrdečnost jednoho starého pána, který mohl
být podle let mým dědečkem, k jednomu dítěti, což jsem byla ještě já."
Goethe byl přátelský a přívětivý starý pán, ke kterému se mohlo hlásit mládí,
zvláště když mělo živý zájem o všechno, co on dokázal nenápadně a živě
popisovat: květiny, kameny, hvězdy. I literatura poskytovala bohatou látku k
hovorům. Jako člověk měl vzácné pochopení ke všemu lidskému a když ji
poučoval, říkal jí "Töchterchen" (Dceruško). Byl uchvácen její bystrou reakcí
a kouzlem její dívčí nevinnosti až upejpavosti. Na rozloučenou jí daroval svou
knihu "Wilhelm Meisters Wanderjahre" (Viléma Meistera léta učednická) s
věnováním "Fräulein Ulrike von Levetzow zum freundlichen Andenken des August
1821". Raději jí však obsah knihy vypráví, aby mu aspoň trochu porozuměla.
GOETHE odjel z Mariánských Lázních do Chebu, kde zůstal do 12. září 1821 a své
narozeniny (28.srpna) trávil na zámku Hartenberku (dnes Hřebeny) u Falknova, u
hraběte Josefa AUERSPERGA, s kterým se znal od roku 1810 z Karlových Var.
Byla tu významná společnost, hudba, oslavy, salvy, ohňostroj k poctě básníka.
Ale největší radost měl z malého dárku - ze zdobené výšivky, kterou mu poslala
Ulrika z Mariánských Lázní. Vznikla báseň "Dokonalá vyšívačka", v níž si
připomíná Ulriku a klášter Teplou a v tu chvíli ví, že příštího roku znovu
pojede do Mariánských Lázní…
Mariánské Lázně 1822
V příštím létě přijíždějí oba opět do Mariánských Lázní a Ulrika v kruhu
přátel kolem Goetha opět září. Počet přátel je tentokráte mnohem větší. Je tu
také hrabě Klebelsberg a jsou tu všechny tři sestry Levetzowovy - Ulrika,
Amálie i Berta. Obě poslední už také opustily penzionát ve Štrasburku:
čtveračivá Amálie, 17letá, s velice živým temperamentem, a 14letá Berta, která
s Goethem nalézá společnou radost nad minerály a květinami.
Z memoárů Ulriky se dovídáme, že Bertinu sbírku pomáhali tvořit Goethe a jeho
přátelé; sami psali názvy a připevňovali k minerálům. Doktor Pohl jí poslal
ještě několik vybroušených polodrahokamů. Berta po letech darovala tuto sbírku
svému synovci Franzu von Rauchovi, což byl syn její sestry Amálie. - Pánové
prý dělali v paláci také pokus, české granáty rozdrtit, a Berzelius jim
vysvětloval, že po diamantu jsou granáty nejtvrdší drahokamy. Ulrika vzpomíná:
"Jednou nás svolal Goethe ke stolu, kde byla dlouhá řada minerálů z okolí. Mě
zavedl na místo, kde mezi dvěma kameny ležel fund vídeňské čokolády. Na
papírku nebylo napsáno jméno, ale verš: "Geniese das auf Deine eigne Weise, Wo
nicht als Trank, doch als geliebte Speise. G." Papírek jsem darovala panu
doktoru Jakschovi, který byl veliký ctitel Goetha a dlouhá léta byl také
lékařem mojí matky. Vložení čokolády mezi minerály byl žert, neboť věděl, že
mě minerály nezajímají."
Ulriku opravdu minerály nezajímají a zůstává v dívčí skromnosti v ústraní, což
právě vzbuzuje trvalý Goethův zájem, který jí dává při každé příležitosti
najevo. Goethe to nazývá svou "große und väterliche Liebe" (velkou a otcovskou
láskou). Ulrika se cítí v jisté bázni před tak významným mužem, který se jí
dvoří - je to hluboký zážitek pro obyčejnou dívku. Proto po letech Ulrika
znovu a znovu zdůrazňuje, že vztah mezi nimi nesmí být nesprávně vykládán: "Nein,
keine Liebschaft war es nicht!" (Ne, to nebyl žádný milostný vztah!) - slyšíme
od ní vytrvale v pozdějších letech.
GOETHOVA náklonnost k Ulrice ovšem roste. Na rozloučení toho roku píše báseň "Aeolsharfen"
a v ní přirovnává Ulriku k Iris, k řecké poselkyni bohů, k nedostižné,
nadpozemské, rozplývající se jako duha:
"Ano, Tebe možno přirovnati k IRIS,
čarokrásnému a zázračnému jevu,
nádhernému varu, pestré harmonii barev
vždy nové. A Ty jsi jí vždy podobna."
Mariánské Lázně 1823
Přichází třetí mariánskolázeňské léto roku 1823. GOETHE tentokrát bydlí v
nedalekém domě "Zlatý hrozen". Je stále více přitahován již 19-letou Ulrikou a
třebaže bylo vždy zdůrazňováno, že GOETHE nikdy nepožádal o ruku Ulriky, ani
ji samotnou ani její matku paní Amálii, všichni měli za to, že GOETHův cit, je
už tak velký, že ho nemůže skrýt.
Básník v minulých letech ztratil nejbližší přátele. Především po smrti přítele
Schillera se cítil ne-smírně osamocen. Roku 1816 zemřela jeho manželka
Christiana, kterou sice nazýval jen "květinkou ve stínu", ale po její smrti
náhle viděl, jakou ztratil oporu ve svém životě, v domácnosti i v osobních
starostech, o které se s ní dělil.
Epizoda o setkání velkovévody Karla Augusta s paní Amálií a jeho iniciativa s
návrhem sňatku Goetha s Ulrikou zůstává navždy zahalena do mlhy dohadů.
Skutečností je, že krátce potom, náhle a v napjaté atmosféře - odjíždějí
Levetzowovy z Mariánských Lázní do Karlových Varů.
GOETHE přijíždí po několika dnech za nimi a ubytovává se ve stejném domě jako
ony - ve "Zlaté kytici". Goethův příjezd potvrzuje vážnost situace. Navenek je
GOETHE v dobré, snad až příliš veselé, bujaré náladě, mají společné snídaně,
jídlo, výlety, procházky. Pomlouvačné jazyky ovšem mají důvod vyprávět i
domýšlet si.
28.srpna 1823 - aniž by Goethe přiznal, že má narozeniny - podnikají výlet do
Lokte a u oběda dostává Goethe velký koláč a sklenici s vyrytými jmény matky a
tří dcer. Když se pak Goethe druhého dne ptá, zda věděly, že má narozeniny,
paní Amálie činí narážku na Goethovu autobiografii, kde je datum narození
uvedeno. Goethe s úsměvem navrhuje, aby ten den byl nazýván "dnem veřejného
tajemství".
A tak kdy, kde a zda vůbec GOETHE s rodinou o sňatku hovořil, zůstává zahaleno
tajemstvím. Je pravděpodobné, že GOETHE by si nedovolil takový krok - v tom by
mu bránila ostýchavost a podvědomý pocit, že tím požaduje něco
nedosažitelného.
Ulrika, třebaže ani ona nemůže pochopitelně všechno vědět (především o čem
jednali matka s Goethem), znovu a znovu svět ujišťuje: "Goethe sám nikdy o
žádném sňatku nehovořil, ani s mou matkou, ani se mnou, třebaže mne někdy
nazýval "Liebling"; častěji však "Mein liebes Töchterchen". GOETHE sice
teoreticky mohl požádat velkovévodu Karla Augusta, aby se zeptal paní Amálie
na možnost sňatku s Ulrikou, na druhé straně je to velice nepravděpodobné.
Potom zbývá jediné vysvětlení - že to provedl panovník bez vědomí Goetha.
(Pozn.red. "Fürst (Karl August) habe ohne des Dichters Wissen gesprochen" -
potvrzuje Hedda SAUER ve studii "Ulrike von Levetzow", Reichenberg 1925.)
Jisté je, že velkovévoda byl velice mrzutý nad nepodařenou nabídkou a
následovala "akce Karlovy Vary".
Ulrika prý snad měla hovořit se svou matkou o takové nabídce a popsala, že
vzhlíží ke Goethovi s úctou a obdivem, se zbožností a s něžností. Ale k
vdavkám by neměla chutí, protože by jí bylo velmi těžké odloučit se od matky a
sester. Hovořily i o matčině vyhýbavé odpovědi velkovévodovi, třebaže se
taková vytáčka rovnala jasnému odmítnutí. Šlo o to, aby se to ke Goethovu
sluchu dostalo velice šetrně, neboť by se básník stále potácel mezi nadějemi a
odmítnutím. Paní Amálie v té chvíli cítila, že tak významné a krásné
přátelství s Goethem se nesmí za žádnou cenu pokazit a volila obratně takové
chování, aby Goetha neurazilo.
Když se 5.září 1823 se loučí Goethe v Karlových Varech s Levetzowovými, co se
odehrává v jeho duši, vyjadřuje Mariánskolázeňská elegie. (Pozn.red. Ulriku
oslavuje jako "die lieblichste der lieblichen Gestalten". Dodejme, že
eventuální sňatek, pokud by GOETHE o něm zamýšlel, by se tříštil o odpor
nervosní Goethovy rodiny ve Výmaru.)
Paní Ulrika vzpomíná a znovu uvádí na pravou míru
Další život Ulriky potvrdil, že její povaha byla mimořádně jemná, krásná a
dobrosrdečná. Její duševní vlastnosti, bezelstné a čisté srdce nadchlo Goetha.
Další život žila Ulrika na panství Klebelsberkově v Třebívlicích, které po
smrti rodičů zdědila se sestrou Bertou. Zde vychovala i oba synovce - děti
zemřelé sestry Amálie.
Paní Ulrika sepsala ručně svoje memoáry a z nich většinou vycházejí studie o
Goethovi a Ulrice. (Pozn.red. Memoáry Ulriky měla u sebe po její smrti
baronesa Louise von Rauchová a předala je spisovateli Kirschnerovi, který je
dal do Městského muzea v Ústí nad Labem.) Opakují známé Ulriččiny příhody s
Goethem. Své memoáry začíná Ulrika větou: "Často je mi líto, že vzpomínky na
dobu, kdy jsem poznala Goetha, budou i se mnou pohřbeny a tím i všechny
falešné, pověstmi opředené historky, které o mně stále vycházejí v tisku,
nebude už možno odmítat a uvádět na pravou míru. Proto se chci pokusit sepsat,
co mělo vliv na onu dobu, jak ještě leží u mne ve vzpomínkách."
"Moji prarodiče se museli už dlouho znát s Goethem, Schillerem, ale i s
velkovévodou Karlem Augustem, ale byli nejen známí, byli i přátelé, neboť jsem
to viděla v Mariánských Lázních. Dědeček měl veliké majetky v Sasku, i panství
Löbnitz, a nesmírně miloval lov. S Goethem se poznali už kdysi v malých
lázních Lauchtät, poblíž Lipska. Z mého nejranějšího dětství bych mohla
nanejvýše vzpomenout, že se o Goethovi v rodině mluvilo." (Pozn.red. Podle
Sauera Goethe poznal dědečka pana von Brösigke 29. prosince 1799 v Lipsku u
chevaliera la Motte.)
"Moje matka poznala Goetha v Karlových Varech jako docela mladá ještě žena,
neboť vyprávěla, že ji Goethe přivedl do velkých rozpaků, protože se jí v
Karlových Varech na jedné procházce zeptal, které básně má raději - zda
Schillerovy či jeho. Matka prý odpověděla: "Já nerozumím jedněm ani druhým,
ale přece jen Schillerovy cítím." GOETHE se kvůli tomu nerozzlobil, zůstal
přátelský a často s ní vedl hovory. - Po několika letech se pak setkali v
Teplicích. Bylo to v jedné velké společnosti u knížete Clary, kde byl Goethe
očekáván. Když Goethe přišel, matka se bavila velice živě a hlasitě s jedním
známým, takže Goethe poznamenal: "Tento hlas může patřit pouze mé milé
Levetzowové!". Od té chvíle se bavil téměř výlučně s matkou a později byly
matce dělány mnohé výčitky, že již dříve neřekla, že Goetha tak dobře zná!
(Pozn.red. Teplické setkání s paní Amálií von Levetzowovou bylo 7.srpna 1810.)
V jednom dopise od Goetha nazývá básník mou matku zářící hvězdou oněch let."
"Poznala jsem Goetha v roce 1821 v Mariánských Lázních. Přijela jsem ze
Štrasburku, abych tu stráviola několik měsíců u dědečka a babičky. Mariánské
Lázně, to bylo ještě malé, skoro teprve vznikající lázeňské místo a náš dům
byl skoro největší a nejkrásnější. Také Goethe tam bydlel a na první seznámení
si vzpomínám:
Babička mne zavolala a služka mi řekla, že je u ní nějaký starý pán, který by
mě chtěl vidět. To mi nebylo příjemné, protože mě to rušilo v ručních pracích,
které jsem začínala. Když jsem vstoupila do pokoje, kde byla také moje matka,
řekla jen: "To je moje nejstarší dcera Ulrika." GOETHE mi podal ruku, podíval
se na mne přátelsky a ptal se mi, jak se mi Mariánské Lázně líbí. Protože jsem
poslední roky byla ve Štrasburku ve francouzském pensionu, a také teprve
17letá, nevěděla jsem vůbec nic o Goethovi, jaký proslulý muž a velký básník
to je, a proto bez vší rozpačitosti vůči jednomu starému pánovi, bez jakékoliv
ostýchavosti, která mne jinak při nových známostech dělá potíže, jsem ho
pozdravila."
Ulrika a ohlas Goethovy Elegie
Poslední Goethovy verše v mariánskolázeňské Elegii, které svět tak nadšeně
přijal, nenalezly u Ulriky žádný příznivý ohlas. Velebená Ulrika pocítila ve
své plaché zdrženlivosti stud před veřejností a ve svém staří svou reakci
vysvětlovala: "Je asi lidem dáno, že se cítí šťastni, když mohou být ve světě
známí. Já dávám přednost tomu, zůstat neznámá a těšit se potají někde ze
štěstí, které nalezl tak veliký duch u tak mladé dívky." Po mariánskolázeňské
epizodě několikráte napsala Ulrika přátelský dopis Goethovi, neboť
nepovažovala odmítavé chování za překážku pro trvalé přátelství. Goethe si
psal mnohem více s paní Amálií, naposledy při svých posledních narozeninách,
kdy vzpomenul desátého výročí prvního setkání v Mariánských Lázních (1831).
O Silvestrovském večeru roku 1823-24 napsal GOETHE paní Amálii vzpomínkový
dopis, kde píše:
"Mám před sebou nový nástěnný kalendář na rok 1824, jehož dvanáct měsíců je
dosud sice čistých, bez poznámek, ale také lhostejných. Marně přemýšlím, které
dny bych měl označit červeně a které tmavě. Celý list je ještě nepopsaný,
zatímco v nitru hárají přání a naděje. Kéž by se moje setkaly s Vašimi. Kéž by
se jejich splnění nepostavilo nic do cesty! Až se zase budete procházet po
terase, pohovořte v té chvíli důkladně o všem!"
V dubnu 1824 GOETHE znovu píše: " Vzpomeňte si na mne, Vy i Vaše děti, a
popřejte mně naději, že budu přicházeje s týmiž pocity, vítán na starém
místečku. Prozatím zůstává Váš něžný pohárek důvěrníkem mých myšlenek. Jeho
sladký nápis se blíží k mým rtům. Kdybychom nebyli od sebe tak vzdáleni, dával
by mně 28.srpen ty nejradostnější naděje - důvěrné setkání a tak dále. Stále
stejný Goethe."
K setkání však už nedošlo. Na přátelské pozvání paní Amálie, aby přijel Goethe
do Drážďan, neodpověděl. Mlčel. Zážitky z Mariánských Lázní však chránil ve
své duši jako tiše plápolající plamen, a byl vděčným za toto vzplanutí, jehož
utrpení vychutnal až do dna. Eckermannovi řekl nad mariánskolázeňskou Elegií:
"To je plod mého nejvášnivějšího duševního hnutí, bez kterého, když mne
uchvátilo, bych nechtěl žít, ale které už bych nechtěl ještě jednou prožívat!"
Po smrti se nalezl v jedné zásuvce šálek z Lokte a sklenice s vyrytými jmény,
památka, nad kterou stařec asi často rozjímal a byl při tom Eckermannem
vícekrát přistižen...
Ulrika zůstala neprovdána. Odmítla prý dvanáct nápadníků, kteří ji požádali o
ruku. Vzpomínala ovšem také a po celé 19.století zůstával jejich příběh
symbolem vzácné lásky. Dožila se 95 let a velmi dlouhý čas trávila v
Třebívlicích, kde je i pochována. Až do posledních dnů zůstávala duševně
zdravá i tělesně čilá. Vzpomínala na ona tři překrásná léta v Mariánských
Lázních a do hrobu si vzala i tajemství o tolik diskutovaném vztahu "Goethe-Ulrika"
před nepovolanou zvědavostí.
Smutný příběh sestry Amálie
Asi hodinu od Třebívlic ležel zámek Pnětluky s parkem, kde bylo vše velice
podobné Třebívlicím. Tento zámek koupila Ulriččina sestra Berta a po její
smrti panství zdědil jediný příbuzný - její synovec baron Franz von Rauch, c.k.
rytmistr, syn zemřelé Amálie von Levetzowové-Rauchové. Narodil se 28.března
1828 v Postupimi.
Ze tří dcer paní Amálie byla její druhá dcera - Amálie (nar. 5.2.1805 u
Lipska, + 1. 10. 1831 v Postupimi) nejtemperamentnější z děvčat. GOETHE na
její živost a různé taškařice mnohokráte vzpomínal. Amálie se zamilovala do
dlouholetého přítele rodiny - generála barona Gustava Adolfa Leopolda von
Raucha (nar. 27.2.1787 Königsberg). V roce 1813 byl jako poručík v bitvě u
Chlumu (Kulm) těžce zraněn. Později prožil mnoho let ve válečné škole v
Berlíně, kde byl znám jako mistr krásného stylu v šermu a vzácného srdce.
Tento baron jako premiér-poručík psal jako 32letý, od roku 1819, velice
srdečné a upřímné dopisy mladé 16leté Ulrice do penzionátu do Štrasburku.
Později se však dvořil její sestře Amálii.
Proti svatbě byla paní matka Amálie, neboť baron byl o 18 let starší a matka
měla špatné vlastní zkušenosti s takovým manželstvím. U ní to vedlo k rozvodu.
Nato zamilovaná Amálie tak onemocněla, že musela matka ustoupit. Dala jí však
jednu podmínku: jeden rok musí čekat a po celý rok konat namáhavou práci, aby
se přesvědčila o její vytrvalosti.
To Amálie prokázala a tak ke svatbě došlo 20. února 1827. 22letá Amálie se
provdala za 40letého pruského generála von Rauche. O rok později se jim
narodil první syn Franz von Rauch (nar. 28.3.1828, +5.8.1911). Goethe jim
poslal dodatečně jako svatební dar (až při narození syna) porcelánové šálky se
svým obrazem.
V mladém věku 26 let, při porodu druhého syna
1. října 1831, Amálie zemřela a byla pochována v Postupimi v hrobce rodiny von Rauchů. Jako jediná tedy není
v hrobce v Třebívlicích. Její druhý syn Adalbert (nar. 1. 10. 1831) zůstali se
starším bratrem Franzem bez matky a jejich výchovy se ujala tehdy 43letá
babička Amálie a 27letá teta Ulrika. Obě ženy vychovaly chlapce v Třebívlicích,
což je málo známá krásná kapitola života mladé Ulriky von Levetzowové. Také
otec, generál Gustav Adolf von Rauch velice často přijížděl do Třebívlic, kde
se zdržoval a kde i zemřel 26. listopadu 1860 ve věku 73 let. Je též pochován
ve zdejší rodinné hrobce.
Mladá Ulrika se tedy starala o svého tříletého synovce Franze von Raucha i
narozerného Adalberta a Franze vychovávala až do 18 let, kdy se stal vojákem
(1846). U něho vznikl problém vstupu do c.k.rakouské armády, protože si musel
nejprve odsloužit vojnu v pruské armádě a teprve pak byl přijat do rakouské. -
Už v 19 letech (1847) se stal poručíkem 1.regimentu hulánů, v 21 letech
nadporučíkem, 1854 druhým rytmistrem a 1855 prvním rytmistrem. Již 1.října
1857 odešel do penze (ve věku 29 let!) a po smrti tety Berty v roce 1884
zdědil po ní zámek a zboží Pnětluky.
Franz se oženil s baronkou Amálií Zülichovou von Zülborn. Svatbu měli ve
Švýcarsku na zámku Greny. Baronka hovořila pěti jazyky a byla znamenitou
malířkou. Po její smrti se Franz von Rauch zřekl veřejného života a žil ve
vzpomínkách na svou manželku na zámku, kde vychovával dvě děti - Josefa a
Louisu Rauchovi.
Životní pouť sestry Berty
Paní Amálie s třemi dcerami Ulrikou, Amálií a Bertou žily větší část roku na
zámku v Třebívlicích u hraběte Klebelsberga, v zimě pak ve Vídni nebo v Praze
v Klebelsbergově paláci (byl stržen roku 1902). Část léta trávily v lázních.
Sestra Amálie - jak uvedeno - se brzy provdala - 20.února 1827. S matkou
zůstaly obě zbylé sestry.
V zimě roku 1838 v Praze absolvovala paní Amálie s dcerami Ulrikou a Bertou 13
bálů o karnevalu: dva u knížete Rohana, čtyři u purkrabího, dva u hraběte
Nostice, dva pořádal Klebelsberg, jeden byl u knížete Auersperga, jeden u
hraběte Buquoye. Hudba, hry, tanec a cestování se často objevují v denících
děvčat.
Ulrika zůstala svobodná, ale Berta von Levetzowová, již 31letá, se provdala
9.dubna 1839 za barona Jana Mladotu ze Solopysk (nar. 7.6.1812 v Praze).
ZÁMEK TŘEBÍVLICE s rybníčkem před budovou
Baronky ULRIKA A BERTA von LEVETZOWOVOVY založily v Třebívlicích přádelní
školu, která byla hojně navštěvovaná. Obě baronky ve škole také učily ručním
pracem. O nedělích šly s děvčaty do vesnické hospody, kde si s nimi dokonce
zatancovaly.
Jeho kariéra byla též vojenská - 1828 byl kadetem u regimentu hulánů, 1830
poručíkem, 1833 nadporučíkem, 1843 prvním rytmistrem, 13.10.1849 se stal
majorem, 1851 šel do penze. S ním snášela Berta osud žen vojáků, když se
stěhovali z místa na místo. Jejich manželství bylo bezdětné. Obě sestry,
Ulrika i Berta, byly bez potomků, pouze po Amálii byly dva synové.
Revoluci 1848 trávila Berta na zámku v Třebívlicích a strachovala se velmi o
svého muže i o synovce Franze von Raucha, který procházel stejnou kariérou
jako manžel. Mladotovi koupili 1852 panství Pnětluky - jednak aby mohli být v
blízkosti Ulriky v Třebívlicích, jednak pro klidné stáří. Ale baron Mladota
náhle umírá 2.ledna 1855 ve věku 43 let. (Podle historika Smetany zemřel již v
roce 1853.)
Paní Berta pak už nikdy neodložila smuteční černý šat. Žila jako vdova ještě
třicet let, trávila roky ve společnosti Ulriky a zemřela 4.července 1884 ve
věku 76 let. Po ní zdědil panství Pnětluky synovec Franz von Rauch. Měl mnohem
lepší povahu než jeho bratr Adalbert von Rauch. Ten byl velice svérázný, s
penězi nikdy nevycházel, a když zemřela Ulrika v roce 1899, zdědil její
panství v Třebívlicích a obratem je prodal městu Mostu.
ULRIKA byla silně ovlivňována aktivitou svého nevlastního otce Františka KLEBELSBERGA, který byl vlastenecky zaměřen. Spolu s Františkem Antonínem
Kolowratem, nejvyšším purkrabím Čech, a hrabětem Kašparem Šternberkem založili
Vlastenecké muzeum, dnešní Národní muzeum v Praze. Hrabě Klebelsberg
vypracoval návrh stanov muzea a 15.dubna 1818 vydali "Provolání k vlasteneckým
přátelům věd", aby z darů peněžních i sbírek všeho druhu mohlo vznikat české
muzeum. František Klebelsberg odkázal muzeu celou knihovnu s 10 000 svazky a
pořídil vlastnoručně katalog této knihovny. Po jeho smrti to byla paní Amálie,
která zajišťovala jeho poslední vůli a po ní Ulrika jako dědička Třebívlic. K
předání pozůstalosti muzeu došlo v roce 1868, s čímž souvisí i jmenování
Ulriky za členku muzea. Ulrika pak přidala k pozůstalosti vlastní dary: přes
4000 knih, rytiny, dřevořezby, 3 000 obtisků drahokamů.
Ze vzpomínek na zámek Třebívlice
Když se v červenci 1999 konala v Třebívlicích vzpomínková oslava na Goetha, a
Ulriku, vraceli jsme se ve vzpomínkách téměř o století zpět. Tehdy (1904)
vstoupil spisovatel Adolf KIRSCHNER do rozlehlého parku třebívlického zámku,
když prošel vesnicí se staveními s doškovým střechami. Renezanční zámek byl
zcela obyčejný. Zde na kopečku v parku stál prý kdysi mladý císař František
Josef I. a přehlížel své vojsko z Terezína, které tu bylo na manévrech. Tehdy
král Albrecht Saský v důsledku nehody musel pobýt několik dnů na zámečku.
Baronka Ulrika tu žila přes sedmdesát let a byla proslulá svou dobročiností v
širokém okolí na svém panství. Založila spolu s Bertou přádelní školu, kterou
navštěvovaly dívky z místa.
Služebnictvo velice lpělo na svém panstvu. Je to patrné i z délky jejich
služby: kočí Pleš byl 60 let ve službách, když sloužil ještě za hraběte
Klebelsberka a často se čtyřspřežím jezdil ve Vídni do Prateru; kuchařka Rézi
sloužila 45 let, fořt dosáhl ve službě stáří 100 let, Jan Mašek sloužil 46
let, Pernete Alayoty 52 let, paní Schusserová 45 let.
Spisovatel KIRSCHNER (1904) popisoval arkýřovou komnatu, kde byly na skle
vymalovány erby rodin Klebelsberků a Levetzowů, mnoho rytin, Goethův obraz od
Stielera, kolovrátek, kytara a především herbář Ulriččin, založený 1839. Byl
to vlastně památníček, který po smrti Ulriky měla baronesa Louise von Rauch.
Goethův obraz měl zvláštní místo v pokoji.
V roce 1897 měla baronka nehodu a zlomila si ruku. Přestože měla 94 let,
nečekaně lehce a šťastně to překonala a uzdravila se. Baronka Ulrika byla
náruživou jezdkyní na koni. To ji naučil dědeček von Brösigke a v tom se
lišila od Goetha, který neměl rád pach koní. Naopak měla radost, když
společnost hostů vyjela na koních a ona se svým "Hnědákem" předjela celou
kavalkádu a nechala ji daleko za sebou.
Ulrika se vyznačovala velkou silou vůle, která ji dovolovala potlačit křehkost
i případnou churavost fyzického těla. Přes svých 95 let měla v obličeji jen
málo vrásek a na ústech vždy přátelský úsměv. Někdy se však musela dát "na
ústup" do svých komnat, a teprve tam, kde nebyla nikým pozorována, klesla do
křesla a do sebe. Často říkala služebnictvu : "Tělo lidské se musí podvolit
vůli a chtění ducha!"
Končí devatenácté století - poslední chvíle Ulriky
Personál vzpomínal na přesný denní program paní Ulriky. Baronka se oblékala ve
vysokém stáří podle dávné módy, milovala šperky a čas před spaním věnovala
odkládání četných prstenů. Před spaním pila čaj nebo víno míšené s vodou.
Chodila spát o 1/2 11 hodině, vstávala v 6, snídala v 7 hodin. Pak krmila
labutě, holuby, drůbež, která ji už vyhlížela. V parku jsou pohřbeni její
oblíbení psi a každý tu měl vlastní náhrobek se jmény Merkas, Hirschl, Lowly,
Feldmann, Sylva, Dina, Trouvette, Liebchen, Kimpl a její oblíbený pinč
Trimmel. Služka paní nosila každý večer sklenici vína a vody, a musela nápoj
dopít, pokud to paní nedopila.
Onen večer před smrtí nechtěla baronka víno a říkala, že je to nějaký neznámý
druh; služka musela vypít celé. Když ulehla, objevil se baronce pot na
obličeji, a v předtuše smrti, požádala o přinesení balíčku dopisů. Byly to
dopisy od Goetha a Schubarta. Položila balíček na stříbrný podnos a zapálila.
Popel z dopisů smetla do stříbrné nádobky s přáním, aby byla dána do rakve k
ní. Ve čtyři ráno dostala silný kašel a v šest v klidu zemřela.
(Doktor Johann Heinrich SCHUBART byl vzdělanec, zemřel 1885 jako knihovník v
Kasselu. Často pobýval v Třebívlicích. Kol 1830 byl učitelem ruského generále
Tettenborna ve Vídni, který často přicházel k paní Amálii starší. Paní Ulrika
a Schubart si korespondovaly řadu let, ale korespondence byla zničena z důvodu
"vyššího zájmu" ? - Dne 19.listopadu 1835 se konal hon na Třebívlicích za
účasti generála hraběte Nostice a jeho syna Adalberta, hraběte Šlika, Ervína
Nostice, Angličana Lis, hrabat Dietrichsteina a Rumerskircha a barona
Hildprandta.)
Z vyprávění Theodora Hammerschieda nad článkem z roku 1899
Jako něžný nekrolog se objevil 23.listopadu 1899 v Leipziger Illustrierte
Zeitung článek muže, podepsaného "Z". Majitel hotelu WEIMAR, pan Theodor
HAMMERSCHIED odkoupil v roce 1868 od baronek Ulriky a Berty von Levetzowových
mariánskolázeňský hotel WEIMAR, a po letech se vracel k tomuto nekrologu.
Usilovně hledal dobře zasvěceného autora článku, neboť také dobře znal celou
rodinu. Hotel podle našeho zdání patřil Franzi Klebelsbergovi a jeho ženě
Amálii Klebelsbergové-Levetzowové. Po smrti obou hotel zdědily sestry. Hotel
však spravoval pan správce HAMMERSCHMIED, kterému baronky hotel po roce 1868
prodaly.
Podle článku mimořádnou osobností rodiny byla nesporně Amálie von Brösigke,
později provdaná Levetzowová-Klebelsbergová. Byla jedinou dcerou zámožných a
vysoce vážených rodičů. Kmotrem jejího otce byl sám pruský král Fridrich
Velký. Tato hezká a trochu excentrická mladá dívka asi způsobila rodičům
starost velice časným sňatkem s Jáchymem von Levetzowem, při čemž se
neobyčejně brzy narodily dvě dcery. Manželství v protestantském prostředí bylo
rychle rozvedeno (zřejmě na žádost rodičů) a obě dcery byly přiřčeny matce.
Nedlouho nato se provdala Amálie za bratrance prvního muže Fridricha von
Levetzowa, který byl magdeburskýnm kanovníkem a otcem třetí Amáliiny dcery
Berty. Po španělském válečném tažení vstoupil do anglických služeb. Bojoval
hrdinně u Salamanky a zúčast-nil se všech bitev tohoto tažení, ukončeného u
Toulousu. V roce 1815 padl v boji u Waterloo.
Ulrice bylo 11 let, když její nevlastní otec padl. Zažila nepokoje v Lipsku,
které předcházely v roce 1813 bitvě národů. Městem táhlo mnoho francouzských
pluků i sám Napoleon. Rodinné statky vlivem válek hospodářsky upadaly a v té
době se paní Amálie seznámila s bohatým rakouským diplomatem, hrabětem
Klebelsbergem. Ten se mladičké vdovy ujal a když byly rodinné majetky prodány,
ze získaných peněz - alespoň podle článku - si rodiče von Brösigkeové
postavili palác v Mariánských Lázních. Dodnes zůstává majetková provenience
domu otazníkem. Čí vlastně to byl palác? Získal ho hrabě Klebelsberg až
sňatkem s Amálií nebo tomu bylo naopak ? Rodiče paní Amálie vystupovali v
paláci jako správci, bývali tu trvaleji, zatímco Klebelsberg sem přijížděl jen
občas z Vídně či z Třebívlic
Nejstarší ze tří dcer, Ulrika, štíhlá, s krásnými světlými popelavými vlasy,
působila svým klidem a vyrovnaností příjemně na okolí. Často bývala rodina v
Drážďanech a později v Třebívlicích na zámku hraběte Klebelsberga. Dědeček von
Brösigke naučil Ulriku jízdě na koni a ta brzy získala jistotu a odvahu. Také
tanec ovládala mistrovsky a zvláště polskou mazurku. Goethe býval v rodině
dlouholetým domácím přítelem a podle Ulriky se znal s prarodiči už od mládí.
Ulrice říkal "Dceruško" a když jí při odjezdu věnoval pátý díl knihy "Z mého
života", napsal na první stranu:
"Jak zlé je příteli odejít
o to svědčí tato kniha.
Nyní je jeho útěšné přání:
V dobrých časech nezapomeň naň." Podpis je pouze G.
Matka Amálie bývala často v Třebívlicích s dcerami a když zemřela v
Mariánských Lázních babička von Brösigke, přestěhoval se do Třebívlic i starý
pán von Brösigke. Přežil svou ženu o mnoho let a oba jsou pochováni v
Třebívlicích. Ulriččin nevlastní bratr Theodor často přijížděl za nimi do
Třebívlic a zvláště mezi ním a Ulrikou se vyvinul vroucný přátelský vztah. Ta
se vždy těšila na Theodorův příjezd, na to, že spolu prožijí pár dnů. Již v
roce 1828 byla Ulrika jmenována "nadační dámou Svatého hrobu", což bylo vysoké
vyznamenání i vzhledem k její mladosti.
Ulrika nesmírně milovala svou širokou rodinu, žila pro ni a nikdy se
nerozpakovala obětovat se pro její prospěch. Ulriččina sestra Amálie, provdaná
za generála von Raucha, zemřela po krátkém šťastném manželství. Zbyli dva
chlapečkové, kterých se ujala jejich teta Ulrika s babičkou a Bertou, vzala je
do Třebívlic, kde je vychovávala, opatrovala s pravou mateřskou láskou. Její
sestra Berta vyrostla do neobvyklé krásy a v roce 1839 se provdala. Žili
šťastně, ale děti neměli a když koupili nedaleko Třebívlic zámek Pnětluky, po
třech týdnech její muž zemřel.
V dobách, kdy hrabě Klebelsberg byl ministrem financí, dlely i Levetzowovy
často delší čas ve Vídni. Ulrika vedla ve Vídni Klebelsbergovu domácnost a
činila tak s oním vznešeným klidem a jistotou, které jí byly vlastní. Hrabě
zemřel skoro slepý a Ulrika mu byla věrnou dcerou a pečlivou ošetřovatelkou.
Klebelsbergova knihovna ukrývala vzácné poklady jako například deník učence
Tycho de Brahe sepsaný na popud císaře Rudolfa II. Celá knihovna i s velikou
sbírkou rytin přešla po smrti rodičů péčí Ulriky do Národního muzea v Praze.
Ulrika měla to neštěstí, že v mladých letech ztrácela sluch a její hluchota se
s přibývajícím věkem zhoršovala. Po smrti matky v roce 1868 a prodeji hotelu
WEIMAR už žila jen v Třebívlicích. (Ze vzpomínek paní Julie Schildbachové z
Goethova domu v Mariánských Lázních prý ještě ve vysokém věku přijížděla
Ulrika Levetzowová byť nakrátko do Mariánských Lázní a navštívila vždy také
Schildbachovy. )
V roce 1884 jí zemřela nejbližší osoba - sestra Berta. Ve vyšším věku se jí
začal horšit zrak. Když koncem října 1899 dostala chřipku, nezůstala v posteli
a šla navštívit hroby svých drahých a potom začala kašlat. Listopadové počasí
bylo slunečné, ale mrazivé. Její zdravotní stav se horšil a rychle jí ubývalo
sil. Ve vší tichosti se rozloučila se světem a 13.listopadu 1899 v 6 hodin
ráno zemřela. Goethova náklonnost jí přinesla úctu a popularitu, ale ještě
větší byla její úžasná dobrota srdce. Pomáhala, těšila a rozradostňovala, kde
mohla. Potud článek neznámého přítele.
Vzpomínka doktora Antonína Kareše
Jiným pamětníkem byl lékař Ulriky doktor Antonín KAREŠ. V roce 1932 vyšel
Goethův sborník ve Státním nakladatelství v Praze s jeho vzpomínkami:
"V květnu 1896 jsem byl pozván jako lékař k baronce. Byl jsem přijat s
laskavostí, jaká byla této vzácné dámě vlastní. Jednalo se o vleklou, dosti
nepříjemnou oční chorobu. Upozornil jsem paní baronku, že její nemoc se bude
léčit velmi pomalu a bude to dlouho trvat. Paní baronka odpověděla: "Dělejte
se mnou, co uznáte za vhodné. Poslouchat Vás budu, tím si buďte jist. Když
vím, že moje choroba bude trvat dlouho, nebudu spěchat, nebudu netrpělivá.
Jenom Vás prosím, abyste mne nikdy netěšil, nesliboval, co nemůže být. Pak
budu Vaší nejposlušnější nemocnou. Vždycky si vyprošuji jenom přímost a
pravdu."
Po krátké době, při mé doktorské návštěvě pravila: " Sdělila jsem svou
diagnózu svému dávnému známému, očnímu profesorovi v Praze. Ten mně řekl, že
má nemoc se bude co nejpomaleji opravdu lepšit. Odevzdávám se Vám a svěřuji se
nyní Vám úplně." - Svému slovu dostála. Nikdy neprojevila netrpělivost a dala
si líbit i dosti bolestivé zákroky na očních víčkách. Konečně pak choroba, i
přes její úctyhodný věk, se velice slušně upravila.
V roce 1898 postihla paní baronku vážnější nehoda. Otevírala přihrádku u
skříně a náhodou si zlomila kost v předloktí. V tomto věku jsou již kosti
křehké a málo pevné. V jemnosti své povahy opět projevila oddanost a
odevzdanost. Ošetřil jsem ji a doporučil - protože jsem znal její způsob
života, aby vyjela do přírody a pookřála, jak je zvyklá každodenně na čerstvý
vzduch. Plna radosti vyjela, protože se obávala, že bude muset zůstat zavřena v pokoji. Služebnictvu prý řekla: "Das ist ein richtiger Mann, der versteht
mich!" Oznámila to i nevlastnímu bratrovi do ciziny a ten měl opravdovou
radost.
V roce 1899 měla velice bolestivou chorobu nohy. Byla však nejvzornější,
nejtrpělivější pacientkou, oddanou svému osudu. Moje návštěvy na zámku se
neomezily jen na prohlídky. Byl jsem zván do zámku i se svým malým synem,
kterého si baronka velice oblíbila a pamatovala na něho různými pamlsky. Často
mi říkala: "Cokoliv a kdykoliv budete potřebovat pro své nemocné, hlavně pro
chudé, má kuchyň a můj sklep jsou Vám vždycky otevřeny a k službám."
Ráda hovořila o svých zahradách. Hned proti zámku měla menší zahradu, tzv.
Růžovou. Zde byl i keř zelené růže, chlouby zahradníka Matěje Fialy. Ve středu
rostl tulipánovitý strom, jehož úchvatnost a krása byla obdivná. Za Růžovou
zahradou byla velká zahrada Zámecká, kde bylo mnoho ovocných stromů a z nich
jablko "Třebívlický granát" nejlepší. Dále tu byly okrasné stromy listnaté i
jehličnaté a uprostřed lípa, poutající svou velikostí. Malá zahrádka se
nazývala "Živý plot" a baronka vzpomínala, že ji založila už v mládí. Často se
tu zastavovala, zamýšlela se ve své opuštěnosti a vracela se do dob šťastného
mládí.
Skleník byl rozsáhlý a zde zahradník pořádal výstavy květin. Později byl
zrušen a proměněn ve skladiště. Zde bývaly begonie. - Žádný strom se nesměl
vykopat a porazit. Když trouchnivěl a větve hrozily pádem, byly podepřeny. Do
zetlelých míst nasázeny květiny. Baronka říkala: "Jak bych mohla k něčemu
takovému svolit, aby něco z těch památných pro mne věcí bylo odstraněno. Mnohé
jsem vlastnoručně sázela a druhé viděla od mládí. Rostou se mnou, musí žít se
mnou."
Baronka měla svou trasu procházky. Prošla Růžovou, Zámeckou zahradou, do
bažantnice , kde správce Josef Kalina pečlivě choval bažanty. Pak šla ovocnou
zahradou, kde stávala sušárna ovoce a která byla potom proměněna v zámečnickou
dílnu. - Nic se nesmělo před obecenstvem uzavírat. Pěšinky musely být bohatě
vysypány říčním pískem. Z bažantnice přešla baronka k Švýcarskému domku, kde
se chovaly krávy a sánské kozy. Když tam vznikly dělnické byty, ráz švýcarský
zmizel.
Odtud šla baronka kolem rybníka s labutěmi, a po celé cestě sypala ptáčkům
připravené drobení v pytlíku. Také děti podělovala cukrovím - déšť cukroví,
bonbonů a drobných peněz sypala z patra mezi děti. Uvnitř zámku mne baronka
prováděla místnostmi a ukazovala své pravé bohatství - nikoliv dvory a
panství, ale knihovnu a obrazy. Hovořila o Goethovi často a vždy s největší
úctou. A vždy s doložením, že v něm viděla otcovského přítele. Sbírala
květiny, sušila je, lepila na čtvrtky papíru a připsala, kdy a kde je našla,
popřípadě s kým je našla.
Jak krásně žila, tak krásně zesnula. 13. listopadu 1899 byl jsem volán
synovcem Rauchem do zámku, že se hraběnka neprobouzí. Bylo jasné, o co jde, a
sdělil jsem to baronovi Rauchovi. Požádal mne, aby posečkal u jejího lože.
Paní baronka usnula navěky.
Veliké bylo množství lidí na pohřbu. Evangelická církev, k níž náležela,
připravila pohřeb. Přitom vystoupil můj strýc katolický farář František
Rákosník, k němuž baronka chodívala na kázání a pravil: "Pomodleme se také my
Češi za blaho duše té šlechetné zesnulé." A celý zástup lidu se modlil
"Otčenáš".
Rodinná hrobka Levetzowů a Klebelsberků v Třebívlicích
V náhrobní kapli v Třebívlicích jsou uloženy ostatky prarodičů Ulriky,
svobodného pána Johanna Leberechta von Brösigke (*13.4.1765 + 28.3.1841) a
jeho ženy Ulriky von Brösigke (*4.10.1769 + 8.10.1829), hraběte Františka
Klebelsberga (* 24.6.1774, + 28.12.1857) a obou jeho rodičů , paní Amálie (*
8.5.1788, + 10.6.1868), Ulriky von Levetzowové (* 4.2.1804, + 13.11.1899),
její sestry Berty, která je tu uvedená jako "Berta Ulrike Helene Mladotová,
svobodná paní ze Solopysk" (* 9.4.1808, + 4.7.1884). Na jejím hrobě bylo sedm
veršů, které o sesterské lásce napsala sama Ulrika. V rodinné hrobce leží tedy
hlavní aktéři mariánskolázeňského příběhu ze strany Levetzowů. Chybí tu jen
nešťastná Ulriččina sestra Amálie, která zemřela ve 26 letech (*6.2.1805
+1.10.1831 v Postupimi) a je pochována v rodinné hrobce von Rauchů v
Postupimi.
Naopak v Třebívlicích je pochován manžel, vdovec po Amálii - generál baron
Gustav Adolf von RAUCH (* 27.2.1787 Königsberg, + 26.11.1860 Třebívlice).
Dvě sestry, Ulrika i provdaná Bert,a zůstaly bezdětné. Pouze prostřední sestra
Amálie měla dva syny - hodného a přátelského Franze a nehodného, hýřivého a
uhlazeného Adalberta. O druhém není téměř zpráv.
FRANZ VON RAUCH (1828-1911) měl dvě děti a brzy ovdověl - podobně jako jeho
otec generál Gustav Adolf Leopold von Rauch - a své dvě děti vychovával. Byla
to Louisa a Josef von Rauchovi, jediní přímí potomci Levetzowů.
Když byl spisovatel Adolf KIRSCHNER v roce 1904 na zámku Pnětluky, setkal se
tu s baronesou Louisou, tolik podobnou své pratetě Ulrice - podobou i povahou
- dobročinností, skromností a příjemným chováním. Baronesa mu ukázala akvarel
domu STADT WEIMAR, který zdědily v Mariánských Lázních sestry Levetzowovy. Na
skle bylo Goethovo jméno, které sem vyryl roku 1823. Baronesa také přinesla
větší sbírky mincí a tři poháry v zelené obalu. Ty věnoval GOETHE třem sestrám
u příležitosti svých narozenin v roce 1823. Porcelán s vyobrazeními Goetha byl
pozdější dar od básníka paní Amálii k svatbě s panem von Rauchem z 22. března
1828. U toho byl i Goethův přiložený dopis.
Po smrti baronky Ulriky vedli bratři Franz a Adalbert soudní spor o
pozůstalost. Louisa i Franz sám se pokoušeli zachránit některé cenné památky
na ulriku, které adalbert tajně i otevřeně rozprodával. Četné věci věnovala
Louisa do muzea v Ústí nad Labem, aby je vůbec zachránila.
Adalbertovi se podařilo prodat zámek Třebívlice městu Most, které nechalo
jeden pokoj nasinstalovat jako posmrtný pokoj Ulriky, kterému se však říkalo
Goethův pokoj. Na zámku nadále zůstaly Ulriččiny služebné Anna Schusserová
(kterou Ulrika nazývala Nanette) a Marie Schäfferová. První prožila 45 let ve
službách na zámku, druhá 17 let. Paní Schusserová je pohřbena vedle hrobu
baronky Ulriky.
Žijí potomci Amálie Levetzowové-Rauchové a jejího syna Franze von Raucha,
resp. jeho dětí Josefa a Louisy ? Pravděpodobně ne. Dne 5.8.1911 zemřel Franz
von Rauch a byl pohřben v Dlažkovicích. Panství na Pnětlukách zdědila Louisa
von Rauch. Byla neprovdána a bezdětná jako Ulrika a zemřela v roce 1943. Roku
1945 připadl zámek Pnětluky státu. V březnu až červenci 1953 se věci ze zámku
vystěhovaly do libochovického zámku a v zámku Pnětluky vznikly adaptací byly
byty zaměstnanců státního statku. Takový je i současný stav. O prasynovci
Josefu von Rauchovi nevíme.
Podobně je to s osudem problematického syna Ulriččiny sestry Amálie - se
synovcem Adalbertem von Rauchem (nar.1831). Byl označován jako "světák" a
"hýřil", pro baronku byl věčnou starostí a o jeho konci nic nevíme.
Literatura:
1. KIRSCHNER Adolf "Goethes Ulrike von Levetzow", II.vydání Heckett Aussig
1907, 66 stran
2. Vzpomínky lékařovy - "Rodina Mottlova o Ulrice"
3. PANY Franz Theo "Ulrike von Levetzow" Marienbader Heimatbrief, 11/1949
4. HAMMERSCHMIED Theodor k nekrologu "Ulrike von Levetzow", Leipziger
Illustrierte Zeitung, 23.11.1899, do češtiny přeložil Ota Pavelka (1995)
5. PETIŠKA Eduard: "Johann Wolfgang Goethe", výbor z poezie, Československý
spisovatel - Klub přátel poezie Praha 1973, 122 stran
6. KUNDRÁT František Xaver "Johann Wolfgang GOETHE a Ulrika von Levetzow -
Mariánské Lázně a Třebívlice" - Mariánské Lázně 1972, 37 stran
7. Kolektiv autorů "Baronka Ulrika von Levetzow (1804-1899)" - katalog výstavy
v Mostě 1999, zde je i úplná bibliografie o Ulrice von Levetzow (93 titulů)
8. ŠVANDRLÍK Richard "100 let Ulriky von Levetzow - curriculum vitae" text
přednášek červenec a srpen 1999
9. HOFFMANNOVÁ Eva: "Ulrika Levetzowová", Božkov 1990
10. URZIDIL Johannes: "Goethe in Böhmen", Dr.Hans Epstein, Wien-Leipzig 1932,
272 stran
11. Sborník k 100.výročí úmrtí J.W.Goetha "Aus Goethes Marienbader Tagen",
Stadt Marienbad 1932, 142 stran
12. MUCKERMANN Friedrich: "GOETHE", Bonn 1931, 260 stran
13. BRAUN Herrmann-NEUBAUER Michael: "Goethe in Böhmen", Oberfränkische
Verlagsanstalt, Hof, 1991, 144 S.
14. SEELE Astrid: "Ženy kolem Goetha", překlad Lenka Chytilová, Brána 1998,152
stran
15. HARTUNG Ernst: "Vom tätigen Leben - Goethes Briefe aus zweiten Hälfte
seines Lebens", sborník Düsseldorf-Leipzig 1907, 410 stran
16. KAREŠ Antonín: "Poslední léta Ulriky v.L." in. Goethův sborník, Praha 1932
17. SLACH Miroslav: "Dostavník do Výmaru" - Československý spisovatel, Klub
přátel poezie, Praha 1967, 336 stran
18. SLACH Miroslav: "Sbohem letní lásko" - Československý spisovatel, Praha
1982, 196 stran.
Obraz dědečka Ulriky svobodného pána von Brösigke od A.Clarota (str. 8) je v
zámku v Libochovicích. Obraz Ulriky v 17 letech (str.19) věnoval Adalbert
Rauch po smrti Ulriky muzeu do Výmaru. Obraz hraběte Františka Klebelsberga z
roku 1835 (str.20), autor litografované kresby úhlem vídeňský malíř Josef
Kriehüber (1800-1876). Hrabě byl spoluzakladatel Národního muzea, které bývalo
v letech 1821-1847 ve Šternberském paláci v Praze. Diplom pro Ulriku (str.16)
má dbva podpisy: Jindřich Jaroslav hrabě Clam-Martinic, prezident Společnosti
muzea a Vladivoj Tomek, jednatel.
Pavel Kohout
Goethe a Ulrika
Po této dlažbě
vzácná paní von Levetzow
v předjitřním jasu
i v podvečerním šeru
chodil vzpíraje nemocnou páteří
tíhu let i myšlenek i slov
host který velice miloval
Vaši dceru
Je červenec
tisíc osm set dvacet tři
takových červenců
zažil host více než sedmdesát
avšak tentokráte
je cosi v povětří
cosi co jenom on
vidí strnule klesat
jako oponu
za pátým aktem tragedie
za pátým aktem
z něhož není úniku
Ten host je velice starý
ale velice žije
protože velice miluje
Vaši dceru Ulriku
|
|
Na této židli
vzácná paní von Levetzow
v předjitřním jasu
i v podvečerním šeru
sedal lehce shrbený
pod tíhou myšlenek a slov
starý host který miloval
Vaši mladou dceru
starý host
který odtud hledíval do dáli
vstříc vlastní smrti
jako poštovním vozům
starý muž
kterému jste svou dceru nedali
protože jste měli
rozum
Rozum rozum
celý život jej vzýval
teď třeskl jako mina
ze snu je dým
Venku perlí déšť
srdce pustoší ledový příval
Srdce opouští láska
a činí je smrtelným
|
|
Na tomto stole
vzácná paní von Levetzow
když se rozednívá
i když se šeří
jeden host přetváří
tuctová slova v drahý kov
v závětní elegii
o Vaši dceři |
|
Erich Einhorn - Pavel Kohout - Pravoslav Sovák "Mariánské Lázně " Krajské
nakladatelství Plzeň 1960 - vydáno pro Městský národní výbor v Mariánských
Lázních v nákladu 11 000 výtisků. V roce 1973 šly knihy ze skladu do stoupy!
Ulriččina matka - paní Amálie von Levetzowová
(1788-1868)
"zářící hvězda na Goethově obzoru"
Akvarel od Fritze Leideho ze
skupinového rodinného portrétu z roku 1818
Třebívlický zámek kol roku
1836 a v roce 1999 (pohled z parku)
HAMELIKA, vlastivědné materiály z
Mariánskolázeňska. Připravil Ing. Richard Švandrlík. Použito obrázků z
katalogu výstavy Okresního muzea v Mostě. Číslo 11 Hameliky XXIII. ročníku -
1999 (pořadové číslo 297.), Mariánské Lázně - vyšlo 30. listopadu 1999. |