Toto číslo je věnováno P. Gilbertu Josefu Matuškovi, O. Praem.



Ročník XXIII. (1999)
Pořadové číslo 296.

10.

Mariánské Lázně
5. listopadu 1999
OBSAH 
 

Mariánské Lázně před 150 lety (Leipziger Illustrierte Zeitung 1847)

Farní kostel sv.Petra a Pavla v Mnichově
Na samém počátku byla Siardova kaple
l Opuštěná Siardova kaple l Zázračný Siardův pramen l Kdy vznikl mnichovský kostel ? l Zvonice (věž) kostela l Stavba dnešního kostela l Charakteristika stavby kostela l Stěny lodi l Klenba kostela l Hlavní oltář l Postranní oltáře l Křtitelnice l Obětní kámen l Křížová cesta a dary l Kazatelna l Náhrobky ze zrušeného hřbitova l Varhany l Kostelní zvony l Socha svaté Cecílie l Sangerbergský hřbitovní kříž l Socha sv.Jana Nepomuckého u kostela l Mnichovské kaple l Proslulá krypta pod kostelem l Mnichovské hřbitovy l Mapa okolí Mnichova l "Tepelští premonstráti zvažují pohřeb mnichovských mumií" (Chebský deník)

Z historie ústavu v Mnichově
Knihovník P.Klimeš byl duší akce
l Mnichov se ujímá iniciativy l Hledání peněz na nový ústav l Stavba začala 1854 a trvala dva roky l Slavnostní pokládání základního kamene l Stavba pokračuje l Otevření ústavu v září 1856 l Klášter v bohulibé práci l Pensionat der Schulschwestern de Notre Dame in Einsiedl bei Marienbad l Počty schovanek v 19.století l Okresní sirotčinec v Mnichově l Růst počtu tříd v "klášteře" l Přísahy sester v kostele l Život děvčat za zdmi kláštera l "Klášter" za druhé světové války l Rozehnání řádových sester

Městečko Mnichov u Mariánských Lázní (historie)
K počátkům Mnichova
l Bratři Tullingerové v Mnichově l Tři morové rány v kraji l Mnichov městečkem l Jošt z Mnichova, sekretář českých králů l Povstání proti klášteru l Bečovští novými majiteli krajiny l Protestantismus ovládl kraj l Mnichov bohatne a nové mlýny l Nejstarší rody v Mnichově l Hrůzy švédské l Francouzi v Mnichově l Nejbohatší rody l Náboženské smýšlení l Pálení kořalky a pivovárečníci l Žádost o zrušení nevolnictví l Prusové v Mnichově l Trhy v Mnichově l Šibenice v Mnichově l Pranýř, "dům nevěstek" a koš pro nepoctivce l Ostrostřelci a hasiči l Svatopetrský sloup, Christlova deska l Obživa obyvatelstva l Brusírna serpentinitu l Spojení se světem l Po první světové válce l Fara l Prastaré zaniklé stavby l Nová doba a záchrana památek

Plánek Mnichova před druhou světovou válkou a soupis vlastníků domů

Josef Bubeník: Stáčírna v Mnichově u Mariánských Lázní - naděje pro rozkvět obce (Chebsko 1.9.1999)

Zdeněk Buchtele: Objev a zaměření opevněného místa (tvrziště?) v Dolním Žandově
Plánek tvrze

Dívčí cvičiště ve stínu stromoví v areálu ústavu v Mnichově
Mnichovský formanský povoz s nákladem chmele
Plánek Dolního Žandova (stabilní katastr 1941) s kroužkem v místě domnělé tvrze

Tolik oblíbené hřiště v areálu mnichovského ústavu


Mariánské Lázně před 150 lety

      Vraťme se zpět o 150 let a vezměme do ruky německé noviny Leipziger Illustrierte Zeitung z 5.června 1847, kde nalézáme čtyři rytiny z Mariánských Lázní - lázní, kterým bude příští rok teprve 30 let! - a doprovodný text:
      "Mariánské Lázně nalezly teprve počátkem 19. století, uprostřed oné bouřlivé a krví zbrocené doby, své první zhodnotitele a chápavé duše, a byly v roce 1818 prostřednictvím císařského rakouského dvorního dekretu povýšeny do ranku lázní. A přece stojí tyto nejmladší "české Najády" před budoucím, jako je pochvala lékařů Evropy, jako jsou návštěvy hostů, neboť to, co má toto lázeňské místo na eleganci a na pohodlnosti, co má na okolní přírodě a na kultuře, může hostům nabídnout. Jen velice málo lázní ve světě má právě vyslovené, a v některých vlastnostech stojí přímo v čele. Neboť Mariánské Lázně se proměnily ve velice krátké době z pustého, nehostinného, bezejmenného koutu v jeden z nejrozkošnějších parků, obklopených domy, podobajícími se opravdickým palácům a každoročně v letních měsících tu panuje plnokrevný život a ruch nefalšované rezidence.
      V roce 1805 připravil doktor Nehr, vlastně zakladatel lázní a klášterní lékař v Teplé, k přijetí chorých první lázeňský dům v místě. V roce 1808 byly zřízeny pohodlné lázně k podávání koupelí a malá dřevěná kaple, a tak kráčela výstavba nového lázeňského místa pozvolna, téměř nepozorovaně, až do roku 1813, kdy byl zvolen převorem tepelského kláštera Karl Reitenberger. Tento muž pojal za svůj cíl stvořit a vystavět Mariánské Lázně, aniž by se bál osobních obětí, a začal k tomu pracovat s velkou láskou. Zvážil, jak využít tamější léčivé poklady, co vše by mohlo být a co musí být, a tak byly vysušeny v rychlé a pilné práci kolem dokola se rozprostírající bažiny, zarovnány terénní nerovnosti, překážky a balvany, vytvořeny pěší a jízdní cesty a konečně i park, který patří vůbec k nejkrásnějším, jaké jsou známy. Byly jímány prameny, účelově a ozdobně, schválena bezodkladně povolení ke stavbám domů mnohým řemeslníkům a dalším zájemcům, krátce řečeno, bylo uděláno všechno, co se zdálo vhodným, aby neznámé dosud lázně rostly vstříc dnešnímu stavu.
      Tak se valily vpřed - od tohoto historického bodu - a rozrůstaly se. Nádherná sloupová hala Křížového pramene, k ní se připojila promenáda, veliký kursál, vznikl pohostinský Klingerův hotel a množství pohledných soukromých domů k radosti a pohodlí lázeňských hostů, jejichž počet každoročně stoupal.
      Goethe, který se tu léčil v letech 1821-1823, psal Zelterovi: "Poloha místa sama je přívětivá, nacházejí se tu sice jako všude již zafixované nahodilosti, které jsou nepohodlné, ale včas se tu zakročilo. Architekt i zahradník rozumějí svému řemeslu a jsou zvyklí pracovat se svobodnou myslí. Poslední, jak vidět, má sílu představivosti a je praktik; neptá se, jak terén vypadá, ale jak by vypadat měl, není pro něho problém odvážení nebo zasypávání zeminou."
      Mariánské Lázně leží na 490 severní šířky a na 300 východní délky, 1 902 stop nad mořem a s průměrnou teplotou 70 R. Lázně tvoří ze tří stran vrchy uzavřené údolí, pouze směrem na jih otevřené. Údolím protékají chladné lesní potoky, které se na jihu údolí spojují v Úšovický potok. Rozložené kopce kolem a kolem jsou na svých vršcích přerostlé smrkovým stromovím a přívětivý lázeňský park je tak obejmut tmavozeleným věncem lesů. Nepochybně každý, kdo má cit a smysl pro přírodní krásy, je v radostném překvapení, když vstupuje do tohoto údolí a obzvláště, když sem přichází z jihu!
      Dnešní Mariánské Lázně čítají - vedle veřejných budov, o nichž bude řeč - celkem 80 obytných budov a z nich nejméně tři čtvrtiny by mohly sloužit pro každé město jako vítaná ozdoba. Všechny domy jsou z kamene, mají dvě patra výšky a v šířce nejméně sedm oken. Domy tvoří jakési dva polokruhy, které obklopují dva parky tak, že žádný dům proti sobě není namačkán na další dům. Každý z domů má přední frontu nasměrovanou do parku, takže cizinec může spokojeně a nijak vzácně užívat uklidňující výhled do parku, když se přitom z něho upřímně raduje, neboť si myslí, že je to výhled, možný jen z tohoto domu, který si on zvolil k bydlení. A tak není divu, že v prvním domě, na který narazí, si chce pronajmout "logis". A většina lázeňských domů je nadto prudce elegantní a vybavena podle nejnovějšího vkusu, jelikož zdejší zásadou je, aby byl brán ten největší ohled na pohodlí hosta v každém směru.
      Cena ubytování je - neboť Mariánské Lázně nabízejí více než 2000 pokojů - velice přiměřená a za 3 až 4 tolary na týden může mít host v hlavní sezóně krásný pokoj.
      Z veřejných staveb si zaslouží pozornosti znamenitá sloupová hala Křížového pramene. Na ni navazuje krásná promenáda, odkud je jak výhled na větší část Mariánských Lázní, tak rozhled do dálek do krajiny. Na malé plošince na druhém konci promenády jsou Staré lázně, kde se podávají koupele v Mariánském prameni a koupele rašelinné i plynné, ruská parní koupel; dvě kabiny jsou opatřeny účelnými sprchovými aparáty a samozřejmě je tu krásný salón odpočívárny. Necelých 100 metrů odtud stojí Nové lázně, jejichž pravé křídlo bylo vyvedeno velice povedeně a vkusně jako konverzační sál, což je prostor i pro bály, koncerty a společenská setkání, a část křídla je zařízena velice účelně jako čítárna. Se zvláštní pochvalou a obdivem musíme připomenout nový kostel, o který má velkou zásluhu převor Heinl, který ho dal postavit. Skutečně vydařený plán chrámu vytvořil mnichovský stavitel Guttensohn. Je postaven v byzantském slohu a po dokončení stavby v příštím roce se stane nejvýznamnější ozdobou Mariánských Lázní.
      Ani krásný sloupový pavilón Ferdinandova pramene nesmíme nechat bez povšimnutí.
      Pro příští rok je ve výhledu také stavba divadla, které doposud zajišťuje divadelní společnost, která v létě uvádí svá představení - za příznivého počasí na Šenově, kde se nachází divadelní aréna, a za deště musí divadlo hrát ve špatné dřevěné boudě.
      Také na vrších v okolí je patrná zdařilá činnost lázeňské inspekce a jsou upraveny nejhezčí body, kde je vše nutné k odpočinku a k využívání úžasných výhledů do kraje. Sem patří Fridrichštejn, Malé Švýcarsko, Amáliina výšina, pavilon Albertsruhe, Kynžvartská myslivna, Richardova výšina, a mnoho jiných bodů, ze kterých lze sledovat na míle vzdálenou krajinu. Pro blízké i vzdálenější výlety není o nic méně postaráno.
      Mezi prameny stojí na prvém místě Křížový pramen, který se nalézá na nejvíce frekventovaném místě lázní. Jeho jméno již přeběhlo hranice Evropy. Patří ke studeným, alkalickým Glauberovým vodám, neboť Glauberova sůl - síran sodný, tvoří jeho hlavní složku, kromě toho obsahuje i kuchyňskou sůl, uhličitany sodné, uhličitany železa a mnoho jiných solí a přitom je bohatý na volné uhličitany.
      Pevné součásti tvoří v 12 uncích 51,988 granů, z čehož je plná polovina Glauberovy soli. Voda Křížového pramene je zcela bezbarvá, teploty 9°R, bez zápachu, se slabě slanou a kyselou chutí, která se podává podle osobnosti pijáka v různém stavu. Nikomu však nechutná odporně, při čemž když po velmi dlouhém používání se náhle a ne vzácně objeví jako vyšší znamení přesycení u chorého, je to jako pokyn přírody pro lázeňského doktora, aby pitnou léčbu u pacienta ukončil.
      Ono to působí velice znamenitě, když se může střevní kanál osvobodit od v něm shromážděných hlenových kyselin, při čemž oběh ve břišních oblastech a v celém vývodovém systému chystá se to už učiniti. Kúra se ordinuje při nemoci zvýšené venozity, při poruchovosti podbříšku a v souvislosti s tím s kongesty k hlavě a k hrudi, stejně jako pro všechny formy hemeroidů a při dně. Pije se dokonce i u duševních chorob a všech forem nervových bolestí, které mají často původ ve zbrzděném krevním oběhu v podbříšku.
      Nejlépe je na lačno ráno pít Křížový pramen, zpočátku 3 - 4 sklenky, později i více 6 - 8 - 10 sklenek. Často se musí, zvláště vzhledem ke konstituci nemocného, Křížový pramen ohřívat nebo dolévat horkým mlékem.
      Vedle Křížového musíme jmenovat Ferdinandův pramen. Vyvěrá dole v Úšovicích a ze zdejších pramenů je nejvzdálenější - 900 klafterů. A přesto je zajímavá jeho veliká podobnost s Křížovým, co se týká jeho složení, protože také obsahuje Glauberovu sůl a jiné soli, stejně tak jako volné uhličitany, na které je dokonce bohatší než Křížový. Pevných složek podle nejnovější analýzy profesora Kerstena z Freibergu je ve 12 uncích 54,750 granů, takže obsah volných uhličitanů je porovnatelný pouze s léčivými prameny v Homburgu; naproti tomu obsah Glauberovy sole překračuje všechny až dosud známé minerální prameny Německa. Není stále dostatečně uznáván, jak by si zasloužil. Na počátku kúry se nemá pít ve velkých množstvích, a u plnokrevných a k návalům krve náchylných osob vyžaduje zvláštní opatrnosti. Pramen je bez barvy a zápachu a skrze neustálé stoupání plynových bublinek je ve stálém pohybu; zpočátku chutná kysele, potom slaně a nakonec poněkud inkoustově, teplota je 7½°R.
      Když se při používání Křížového pramene stane, že dochází k působení na sliznici respiračních orgánů, pak lze užívat Lesní pramen, podobný slezského hornofalckému prameni. Ukazuje se u něho převažující obsah volných uhličitanů a uhličitanu sodíku. Voda je chudá na projímavé soli a proto je velmi příjemný k pití, chutný, bezpečný, a dostalo se mu i velké obliby u širokého lázeňského publika.
      Na jižním konci promenády vyvěrají z rašeliniště dva železité prameny - Karolinin a Ambrožův. V důsledku jejich mizivého obsahu solí, avšak přece jen většího množství železa nalézáme jeho použití při všeobecné slabosti oběhového a nervového systému a při poruchách krevního oběhu a sliznice, pokud ukazují na jejich slabost.
      Koupele v Nových lázních jsou ve vodě minerálních pramenů. Několik stovek kroků jižně Ferdinandova pramen se nachází v louce ještě jeden pramen - Luční pramen. I když se z jeho podobnosti s jinými prameny ve Wildungen soudí, že bude jeho účinnost zdárná, bylo by třeba si ho povšimnout s největší pozorností. Není však nijak jímán a zkušenosti s ním jsou velice sporé.
      Působení pitných pramenů je třeba podpořit používáním také Mariina pramene a rašeliny, které jsou nabízeny hojně ke koupelím. Mariin pramen je bohatý na uhličitý plyn, který vyvěrá a vydává zápach velice charakteristický, a protože je tento plyn těžší než atmosférický vzduch, hladina v šachtě je dána tímto těžším plynem a podle povětrnostních poměrů, denních i ročních, dosahuje tato hladina různé výše. Tento pramen se používá výlučně ke koupelím. Koupele probíhají ve vodě bohaté na uhličitany a mají teplotu 27-280 R. To způsobuje na počátku jakési lehké chlazení, které se brzy přemění v pocit příjemně prožívaného tepla, působícího na kůži.
      Rašeliniště jsou v Mariánských Lázních vlastně dvě, z nichž první je v bezprostřední blízkosti Mariina pramene a druhé, větší a vydatnější se nachází v polesí Stänkerhau, asi jednu malou míli nad Mariánskými Lázněmi. Rašelina se nepoužívá k celkové lázní, ale jen jako lázeň ruční nebo nožní nebo jako obklad na různé jiné části těla.
      Uhličitý plyn, který ve všech mariánskolázeňských minerálních pramenech hraje tak důležitou roli, vyvěrá ze země na mnoha místech. Na takových místech jsou zřízeny dřevěné trychtýře, které jsou hermeticky uzavřeny a plyn veden potrubím do dřevěných van, v nichž se podává plynná lázeň. Rovněž zde nejsou podávány jen celkové plynné lázně, ale také lokální použití, například oka či jiných částí těla, kam je plyn veden elastickými rourami a navlékán na rohový uzávěr.
      Pro lázeňského hosta a pro cizince především je důležitá znamenitost hotelů. Je nezbytné jmenovat ten největší a nejstarší - Klingerův hotel. Oprávněně označují Bossische Zeitung způsob celebrity mezi německými pohostinskými hotely, a bylo by si přát, aby se takovému hotelu ve větších městech Rakouska snažili vyrovnat. Dále jsou k doporučení hotely Město Výmar, Ullmanův hostinec, Neptun, Město Hamburg, protože cizinec jistě ocení levnou nabídku a nalezne vše.
      Lázeňský život směřuje k tomu, aby bylo hostu během jeho pobytu v lázních vycházeno co nejvíce vstříc, a nabízí se mu osvěžující život zdravý, přírodní, když v mnohých jiných lázních je tomu jinak a díky různým svodům ke zkaženým hazardním hrám a jiným nevysloveným, se pak stává, že naopak v lázních nemocný host zbytek zdraví ztratí, takže taková lázeňská kúra může více škodit než přinášet.
      "Zelený stůl" bude cizinec marně hledat, kdo ale má na očích účel, aby věnoval několik týdnů života svému zdraví a seznámil se s překrásnou zde všude přírodou a nalezl tu nezávazné styky s hosty různých národností a tříd společnosti, ten může vzít Mariánské Lázně a bude plně spokojen. Krásné a zajímavé okolí mu bude sloužit plně dostatečným rozptýlením. A v nevelké vzdálenosti leží Karlovy Vary a Františkovy Lázně, hodinu odtud zámek Kynžvart a 1 1/2 míle klášter Teplá s velice zajímavým kostelem, s bohatou knihovnou, dále Chodová Planá se vzorovým hospodářstvím, Skláře, Hamrnický dvůr, Šenov aj. Ani na koncertech a reunionech není možné chybět.

Poznámka:
Fridrichštejn = F. za Esplanade a tamtéž Malé Švýcarsko, Amáliina výšina = zaniklá vyhlídka na vrchu Špičák, pavilon Albertsruhe = stával v lučním údolí přibližně na místě dnešního hotelu Excelsior, Kynžvartská myslivna = hájenka Valy, Richardova výšina = vyhlídka nad myslivnou, Luční pramen = Rudolfův pramen, polesí Stänkerhau = rezervace Smraďoch(Stenker), hotel Město Výmar = Kavkaz, Ullmanův hostinec = v r.1960 zbořený dům Lipsko vedle Merkuru, Neptun = Oradour, Hamburg = čp.48 na Hlavní třídě, býv.Partyzán.
Novinové rytinky s celkovým pohledem na Mariánské Lázně a sál hotelu Klinger z roku 1847 jsme uveřejnili na obálce Hameliky 5/1999 ze 31.července 1999 a nyní jsme se k ním vrátili celým článkem
 

Ruina Siardovy kaple ukazuje místo, kde vznikal Mnichov. Bylo to ještě před založením kláštera Teplá.
Farní kostel sv.Petra a Pavla v Mnichově
Jaký bud osud mnichovských mumií na počátku třetího tisíciletí ?


Na samém počátku byla Siardova kaple

      Počátky Mnichova zahalují temnoty dávné minulosti. Vznik i název obce se odvozuje od staré poustevny v údolí dnešního Mnichovského potoka. Podle ústní tradice vznikl Mnichov u potoka, na tomto místě. Bylo to již ve 12. století, ještě před založením kláštera Teplá. Podle pověsti zabloudil v lesích na lovu saský rytíř Siardus a v beznaději slíbil učinit zbožný skutek, když ho zde naleznou jeho lidé.
      Rytíř Siardus, něm. Sieghardt, měl stejné jméno jako opat sv. Siardus v Maria Gardé u Leeuwardenu v Nizozemí. K tomu psal F.X.KUNDRÁT: "14. září 1163 byl založen premonstrátský klášter Mariengaarden poblíž Leeuwardenu ve Frísku svatým Fridrichem. Byla tu založena i škola, kde byl žákem Siardus, syn vznešených friských rodičů. Ten byl 20.června 1194 zvolen opatem kláštera. Byl vzorným řeholníkem a v Niemokerke navrátil zrak slepci. Při útoku nehodného kněze byl Siard zachráněn řádovými bratry a sám prosil, aby pokání útočného kněze bylo zkráceno. Sv.Siard zemřel 17.listopadu 1230 a pohřben v Mariengaardenu. Toto datum je Siardův svátek v Holandsku. Po smrti byl vyhlášen za svatého. Po zrušení kostela r. 1569 vyzdvihl ostatky sv.Siarda správce biskupství Jan Hussie v Hildesheimu a r. 1608 část ostatků předána opatovi premonstrátského kláštera v St.Foillanu u Roeulx (Hennegau), a ty později přišly do farností Strépy a Thuilles. Část ostatků byla v klášteře benediktinek v Hildesheimu v Hannoversku a odtud 6. července 1617 byla dána do premonstrátského kláštera v Tongerllo.
      V místě, kde se setkal se svou družinou, nechal postavit kapli. Později se vracel k události a dal na pokání. Odešel sem prý jako poustevník a konal tu zázračné skutky.
      Přicházeli venkované, začali se tu usídlovat a vznikla obec, nazvaná "Eremita" (= čes. poustevna, sídlo mnicha; něm. Einsiedel). Po čase se lidé přestěhovali na nedalekou výšinu. Příčinou byl mor, který napadl obec.
      Papežská listina z 23.5.1273, potvrzující majetky tepelského kláštera, uvádí poprvé obec, ještě s českým názvem "Mněchov" mezi desítkami tepelských obcí, které daroval tepelský vladyka Hroznata roku 1197 založenému premonstrátskému klášteru.

Opuštěná Siardova kaple

      nachází se 1200 metrů západně od Mnichova v údolí Mnichovského potoka. Jak uvedeno, sloužila zprvu jako modlitebna poustevníkům a později byla přestavěna na kamenný kostelík. Stála však stranou rozvíjejícího se městečka a chátrala. Nadto byla za husitských válek a za reformace pobořena.
      Když byl jednou na konci 16.století v troskách nalezen neporušený starý obraz sv.Siarda, znovu ožil zájem o místo a ještě před třicetiletou válkou, roku 1615 byl kostelík renovován opatem Ondřejem Ebersbachem (opatem 1599-1629) a obnovena byla i poustevna. Za třicetileté války bylo vše znovu pobořeno. Po válce, roku 1664, došlo k obnovení kostelíka, zasvěceného sv.Janu Křtiteli. Bylo to z iniciativy opata Raymunda I.Wilferta. Kostel sloužil až do roku 1782.
      Mezi lidem se kostelu říkalo jen "Siardova kaple". Vedle bylo poustevnické obydlí se třemi místnostmi. To bylo tzv. "eremitorium", kde bydleli mniši. Zápis z roku 1711 uvádí, že bylo zřízeno pro poustevníky III.řádu. ("Sedicula prope ecclesiam S.Joannis Baptistae infra Einsidlam et Sangerbergam" (Annales Teplenses VII.,538)
      V roce 1737 obdržel jeden minorit od tepelského opata Raymunda III. Šimonovského povolení, aby opustil eremitorium a přestěhoval se do městečka Litrbachy (Lauterbach) ve Slavkovském lese. Zda to byl poslední poustevník, není jisté.
      Roku 1782 byl kostelík zrušen příkazem císaře Josefa II., zaniklo také již nepoužívané eremitorium. Kostel s poustevnou koupili mnichovští měšťané za 25 zlatých a r.1788 byly stavby sneseny. Zdejšího stavebního kamene bylo použito zčásti ke stavbě školy v Mnichově, a dále ke stavbě kostela v Rájově. Starý památný Siardův zvon byl věnován do kostela v Otročíně.
      Dnešní stav Siardovy kaple je tristní. Je to plevelem a křovisky zarůstající zřícenina, vedle které stávala poustevna. Zůstává jen půdorys ruiny 16,5x9 metru s kamennými zdmi. Z půdorysu je patrné, že kostelík uzavírala polokruhovitá apsida (=kněžiště). Zdi 120 cm silné byly složeny z lomového kamene. Vnitřní loď rozděloval vítězný oblouk, z něhož se zachoval pilíř. Původně musel být značně vysoký, ale každé desetiletí se snižuje pozvolným rozpadem. Dnes vše zarostlo křovinami a plevelnými stromy. Po poustevně nezůstalo ani stopy.
      Kronikář Peter Christl (1814) popisoval Siardovu kapli jako pevnou budovu, kde se opravdu musely dít zázraky, neboť zdi stavěné z bizarně kulatých, nestvůrných kamenů by se musely za normálních okolností zřítit. Přesto zdi stály velmi pevně.
      K Siardově kapli se vázala řada pověstí, které vždy vzrušovaly mnichovskou mládež. Podle jedné měl být pochován 90 kroků nad kaplí legendární poustevník Siardus. Nad jeho hrobem prý stávala jeho socha či jen kříž a rostla veliká památná borovice.
      Ve farní kronice se uvádí, že kameník Ruderych z čp.12 někdy v roce 1800 postavil kolem sochy sv. Jana Nepomuckého kamennou balustrádu jako pokání za to, že si uřezal několik větví z památné borovice nad Siardovým hrobem. Také se vyprávělo, že Siardus je tu prý pochován v rakvi dřevěné, a ta v rakvi železné či dokonce zlaté.
      Podle kaple byl nazýván nedaleký Schöpplův mlýn na Mnichovském potoce Siardův mlýn. Mlýn byl po druhé válce opuštěn a zmizel téměř beze stop.

Zázračný Siardův pramen

      V roce 1645 byl objeven jen několik desítek kroků od kaple u potoka Siardův zázračný pramen. Říkalo se mu Svatá studna ("Heilige Brunnen", též "fonticulum", tj. pramének) a ukázalo se, že jeho voda má léčivou moc. Přicházeli nemocní, místo však nikdy nedosáhlo "lourdské" proslulosti.
      Před několika lety se pátralo po vývěru a byl objeven při potoce. Jímání bylo vyčištěno, upravena cestička sem a nová Siardova studánka u potoka byla obložena obrubními kameny.

Kdy vznikl mnichovský kostel ?

      Původní dřevěný kostel v Mnichově měl stát na místě dnešního kostela již ve 13. století.
      V roce 1320 se připomíná přestavba tohoto dřevěného kostela, zasvěceného apoštolům sv.Petru a sv. Pavlu. Přestavbu nařídil jeden z pánů z Gutštejna. (Hrad Gutštejn stojí ve zřícenině nedaleko Konstantinových Lázní.)
Zprávy o podobě původního kostela chybí.
      Roku 1384 je uváděn tento kostel jako farní pro širší okolí. Do farnosti patřily až do roku 1784 obce Rájov, Raušenbach (dnes Sítiny), Číhaná, Bohuslav, Popovice, Louka a tepelská část Sangerbergu (dnes Prameny). Teprve v 18.-19.století vznikaly lokální kostely v okolních obcích - Rájově a Sítinách a samostatná farnost v Louce s dnes zbořeným kostelem sv. Václava. Farnost v Sangerbergu měla vzniknout až roku 1781, ačkoliv zdejší kostel sv. Leonharda byl postaven již roku 1615. V minulosti byl prý spravován mnichovským farářem.
      V roce 1634 proběhla barokní přestavba mni-chovského již zděného kostela, který byl poškozen za válečných vpádů vojsk a po přepadu zanícených protestantů z Lokte v roce 1632. Nová pohroma přišla v letech 1635 a 1647, kdy sem vpadli Švédové, kostel vydrancovali a používali jako konírny.

Zvonice (věž) kostela

      Co se týká zvonice, byla prý postavena roku 1447 a byla také ze dřeva jako původní kostel.
      V roce 1609 byla postavena na místě původní zvonice zděná věž stavitelem Antonio de Haystalli. Byla vysoká 16 klafterů a zdi měla silné jeden klafter. Je pravděpodobné, že grunty této věže z roku 1609 se nalézají v místech dnešní věže. Klafter byla stará délková míra představující původně rozpětí paží; místně bývala mezi 170 cm a 250 cm. Podle toho byla výška věže kolem 30 metrů.
      Roku 1809 dostala věž svou cibulovitou střechu. Dřevěnou výztuž provedl tesařský mistr Michl Frank z Raušenbachu (dnes Sítiny) za pomoci tesaře Raymunda Egerera z Číhané.
      V roce 1954 byla provedena generální oprava věže moravskou břidlicí na bednění od pokrývačského a tesařského odboru Okresního stavebního podniku v Chebu. Šlo o plochu 150 m² a cena opravy byla tehdy 100 000 Kčs. V krytině lucerny a báně byly provedeny umělecky kříže a symbol Nejsv.Trojice. Opravu poškozené střechy na jižní straně kotela měl provádět Stavební odbor CHARITY v Praze a sice šindelem.

Stavba dnešního kostela

      probíhala v letech 1719-1725. Započata byla tepelským opatem Raymundem II. Wilfertem (opatem 1688-1724), a dokončena v roce 1725 jeho nástupcem Raymundem III. Šimonovským (opatem 1724-1741), který ho znovu vysvětil.
      To je dnešní kostel, třebaže později probíhaly různé stavební rekonstrukce, například koncem 18. století a začátkem 19.století (věž kostela aj.). Svou nádherou soupeří mnichovský kostel jen s pístovským kostelem Dienzenhoferovým.
      Větší rekonstrukce kostela proběhly v roce 1860 a kostel dostal nový oltář, dílo Josefa Schmida z Prahy, a nový oltářní obraz se sv.Petrem a Pavlem od V.Kandlera z Prahy. Starý mnichovský oltář byl odvezen do farního kostela v Rájově, stará kazatelna a křtitelnice se dostala do Otročína. Další rekonstrukce mnichovského kostela byly v roce 1905 (nástropní fresky od F. Urbana z Prahy) a v roce 1955.
      29.června 1975 se v kostele slavil s mimořádnou pompou svátek sv.Petra a Pavla, neboť šlo o 250. jubileum vzniku tohoto kostela (1725-1975). Kostel byl uvnitř vyzdoben, plný květin a březových větviček, přijel autobus s pěveckým souborem z Mariánských Lázní a vícero poutníků přijelo autobusy z Teplé a Mariánských Lázní, neboť Mnichov sám měl už velmi málo obyvatel. Přední lavice byly obsazeny postiženými dětmi a sestrami z kláštera. V čele oslav stál zasloužilý místní farář P.Václav ŠKACH.

Charakteristika stavby kostela

      Farní kostel sv.Petra a Pavla je napodobeninou barokního jezuitského halového kostela ze 17. století. Jde o barokní jednoloďovou stavbu se zkosenými rohy. Vnitřní architektura nedělené chrámové lodi vyniká prostornými výklenky a má představěný obdélníkový prostor pro kruchtu. Presbytář a loď jsou zaklenuty valeně s lunetami, kaple a tribuny valeně, kruchta podklenuta křížově.
      Ke kostelu přiléhá na jižní straně hranolová věž, na severní straně obdélníková sakristie.

Stěny lodi

      jsou zvenku členěné okny v obou patrech. V přízemí jsou okna elipsovitá, v patře okna půlkruhovitě uzavřená. Presbytář má okna v přízemí uzavřená půlkruhem, v patře okna kruhová. Stěny presbytáře jsou členěny pilastry, nesoucími kládí a zvlněnou podokenní římsu Západní průčelí je bez štítu a je členěno pilastry.
      Stěny uvnitř člení vtažené, slepé pilíře s předsta-věnými pilastry, nesoucími kládí. Mezi pilíři v přízemí jsou prostory pro postranní oltáře; v patře jsou tribuny, spojené průchody. Pilíře nesou bohatě profilované křížové (věncové) římsy, na něž se přimyká cihlová, stupňovitě nasazená klenba sudovitého tvaru. Klenba byla roku 1905 vymalována pražským malířem Urbanem.
      V přízemí vpravo v oknech jsou různá věnování. U okna u kazatelny:
"Gewidmet zur Erinnerung an Franz HÄUSLER, + 4.Oct.1898". U druhého okna za křížkem:
"Zur Erinnerung an Theresia STADLER,+ 28. Febr. 1887"
      Na protější straně jsou (od hlavního oltáře):
"Zur Erinnerung an Veronika CHRISTL + 3.Sept. 1889". Za vchodem je věnování známé městské rodiny:
"Gestiftet von der Familie CHRISTL, No. 1. et 117. Einsiedl 1899"
      V prvním patře jsou dvě věnování: "Gestiftet von Anna Utschig 1899" a u Božího hrobu "Gestiftet von Johann und Theresia STADLER 1899"
V západní části lodi je kruchta s dvouramenným schodištěm. Pod kruchtou dvě zpovědnice.
Půdorys mnichovského kostela sv.Petra a Pavla podle Gnirse (1932)

Klenba kostela

      Malby provedl v roce 1905 pražský malíř F. URBAN. Jde o figurálně bohaté nástropní malby v jasných a svítících tónech a námětem je glorifikace apoštolských knížat. Mnichovští měšťané darovali pro malby 60 kop vajec
      V trojboce uzavřeném oltářišti (presbytář) je freska "Oslava knížete apoštolů", v hlavní chrámové lodi je freska "Odevzdání klíčů sv.Petrovi" a "Obrácení sv.Pavla". V klínech na vítězných obloucích se stahují dolů na podélnou stěnu nástropní obrazy s alegorickými výjevy také ještě na druhou stěnu. Uprostřed lodní klenby v rozích jsou nápisy: "Janitor coeli" (Strážce nebes), "Doctor orbis pariter"(Rovněž učitel světa-všehomíra), "Laureati possident"(Vítězní vládnou), "Vitae senatum"(Životu senátu)
      Na obrazech je mistrova signatura "F.URBAN INV. ET FEC. A.D.1905".

Hlavní oltář

      Původní hlavní oltář byl darem mnichovských občanů (Thomas Helm, Josef Helm a Christoph Christl) z roku 1769. Při renovaci kostela v roce 1860 byl odstraněn a věnován do farního kostela v Rájově. Mnichovský kronikář Peter Christl se vyjádřil k původním oltáři v roce 1814 a označil ho jako nevzhledný, malý a zastrčený, když psal: "Co bere mnichovskému kostelu velkou část jeho krásného vzhledu, je tuze malý oltář, který je zdoben docela pouze z lupení."
      Dnešní hlavní oltář z roku 1860 je podstatně vyšší, novobarokní, přiměřený velkému kostelnímu prostoru jako portální stavba klasicistického stylu. Byl štafírován roku 1860. Je dílem truhlářského mistra Josefa Schmida z Prahy a pozlacovače Matěje Märze v Praze. Podle této poznámky soudíme, že oltář byl dovezen do Mnichova z Prahy. Řezbářské práce dělal řezbář N. Gasch.
      Oltářní obraz apoštolů sv.Petra a Pavla jako patronů kostela je mistrovským dílem Viléma Kandlera (1826-1896). Signatura zní: "WILHELM KAND-LER INV. ET PINXIT PRAGAE."
      Výstavba hlavního oltáře odpovídá stavbě vítězného oblouku, který má po stranách sloupy a končí nízkou zídkou nad hlavní římsou. Nahoře je atika s lomenicovou korunou. V atice je olejový obraz Spasitele.
      GNIRS uvádí, že barokní sochařskou výzdobu na oltářních brankách představují sochy sv.Josefa s dítě-tem a Panny Marie. Sochy pocházejí ze staršího období a POCHÉ dává jejich původ do 1.poloviny 19.století, do pražského okruhu Maxova.
      Tabernákl (svatostánek) na menze má sloh antické kopulovité stavby.

Postranní oltáře

      jsou barokní a patří k původnímu zařízení kostela, jak uváděl seznam z konce 18. století:
1. oltář sv.Jana Nepomuckého,
2. oltář Matky Boží z Chlumu sv.Máří (Maria Kulm),
3. oltář Matky Boží z roku 1730 se zaskleným milostným obrazem,
4. oltář Nejsvětější Trojice,
5. oltář sv. Kříže.
      Po stranách vítězného oblouku zůstaly dva oltáře z doby vrcholného baroka - z 1.pol.18.století.
      Při jižním pilíři vítězného oblouku je to postranní bohatě zdobený barokní oltář sv.Jana Nepomuckého (ad 1.) s obrazem tohoto světce. Po stranách oltáře jsou sochy: vlevo sv. Jan a vpravo Anděl Strážný s děckem, v nástavci pak obraz sv.Barbory. Vedle je velký krucifix. Patří k staršímu inventáři, které lze zařadit před rok 1700. Dále vpravo mezi postranním oltářem a křtitelnicí je socha Nejsvětějšího Srdce Ježíšova.
      Při severním pilíři vítězného obloku je postranní barokní oltář P.Marie z Chlumu sv. Máří (ad 2. - Maria Kulm) se soškou Panny Marie trůnící, v levé ruce s Ježíškem a v pravé držící jablko - symbol moci. Jde o Mariánský oltář z roku 1730, který nechal zřídit farář Vilém Tittler, s bohatě vyřezávaným rámem pro milostivý obraz Panny Marie z Chlumu. U oltáře vlevo je dřevěná soška sv. Kryštofa, v oltářním nástavci je oválný medailon s olejovým obrazem Boha Otce.
      Soška po pravé straně musela být odstraněna vzhledem k těsné blízkosti kazatelny. Obnovený oltář má na antipediu monogram tepelského opata G.J.H.A.T. (=Gilbert Johannes Helmer, Abt Teplensis) s letopočtem 1911.
      V jednom kaplovém výklenku bývala pozdně gotická dřevěná řezba Madony - P.Marie s Ježíškem na levé ruce z roku 1510, pozlacená, 114 cm vysoká, při čemž zlaté korunky na hlavách byly mladšího data. Podle popisu bývala ve vitríně se zlaceným rokokovým orámováním. V minulosti byla socha přechovávána ve věži. Socha je označena jako "zázračný obraz" v popisu oltářů 18.století. Uvádělo se také, že soška je umístěna v sousedním ústavu. Je zajímavé, že soška se poprvé inventovala až v roce 1730.
      Na severní straně je obraz sv.Josefa, barokní italská malba ze 17.století.
      Křížový oltář z roku 1804 byl zřízen F.J. Zeidlerem a stával původně podle vzoru tepelského klášterního chrámu uprostřed chrámové lodi. Při úpravách kostela v roce 1860 byl tento oltář, který tvořil pouze veliký kříž, přenesen do prostředního výklenku severní stěny, kde kdysi bývala socha P.Marie.. - U původního popisu se ještě uváděl samostatný třídílný oltář.

Křtitelnice

      je z místního serpentinitu, bez víka, 110 cm vysoká, prezentovaná jako výrobek domácí kamenické výroby, z roku 1755. Její cínová ciselovaná místa nese klášterní znak korunovaný mitrou s monogramem H. F. A. A. T. (= Hieronymus Franz Ambrosius Abt Teplensis) a ještě dvěma monogramy P.W. a Pf.E.. Křtící mísa byla ulita domácím cínařem Georg Casparem Grundem z Bečova. Je označena mistrovskou značkou G.C.G. Stará mnichovská křtitelnice byla převezena do Otročína.

Obětní kámen

      stojí na kraji oltářiště, je 80 cm vysoký, jednoduchý, 220 let starý, jak uvádí letopočet "Anno 1779".

Křížová cesta a dary

      z roku 1850 je řada nesignovaných olejových obrazů tepelského malíře Christopha, kterého identifikujeme podle nápisu na XIV. zastavení :
"Gewidmet von Engelbert a Anna Utschig im Jahre 1850." (Jedná se o Utschigovy z čp.17.)
      Mnichovští v hluboké zbožnosti dávali kostelu různé dary jako oltáře, sochy, obrazy, svícny atd. Také různé kostelní textilie jsou dary mnichovských občanů. Kopie Ukřižovaného v levém výklenku kostela je olej vídeňské dvorní školy z roku 1830. Je signován. Oltář byl součástí oltáře Božího Těla a jako pietní památka ho nechal instalovat v kostele administrátor P. Jan Jiří Benda. V kostele byla také umístěna miniatura oltáříku Nejsvětější Trojice, řezbářsky zdobená a pozlacená, která bývala v kostele v Louce a byla inventarizována farním úřadem v Louce. Po vystěhování kostela v Louce byla sem převezena roku 1950.
      Schvalování kostelních účtů v Mnichově se provádělo každoročně tepelským opatem, který sem přijížděl. Byla vystrojena hostina na sv.Petra a Pavla 29.června, kam byli pozváni ke stolu na faře i městští radní.

Kazatelna

      je výrazný prvek interiéru kostela. Je nádherná, bíle a leskle natřená, pozlacená, dílo s bohatou barokní dřevořezbou. Kazatelna je starší než kostel!
      Pochází z roku 1685 ze zrušeného klášterního kostela sv. Václava v Chotěšově, je to dílo truhlářského mistra Markuse Hiereta z Chotěšova. Po zrušení chotěšovského kláštera premonstrátských jeptišek byla kazatelna v roce 1782 přenesena do Mnichova. Stěny kazatelny mají bohatou architektonickou výzdobu, s akantem, s andílky, se šroubovitými sloupky, mezi nimiž jsou sochy čtyř evangelistů, kteří stojí na čtyřech mušličkách. V konzole kazatelny, která končí vinným hroznem, a vedle bohaté výzdoby má hlavičky andílků a putti. Stříšku kazatelny představuje nástavec jako úponek a v jeho koruně stojí Anděl posledního soudu (spravedlnosti) s váhami a mečem. POCHÉ uvádí, že jde o archanděla Michaela. Kazatelna má nezvyklý ozdobný vchod vede portálem se supraportou.
      Stará mnichovská kazatelna byla převezena do Otročína.


Náhrobky ze zrušeného hřbitova

      Na zrušeném hřbitově kolem farního kostela bývaly cenné náhrobní pomníky z doby empíru a biedermeieru. Mezi nimi byl i kovaný železný kříž s lístečkem s jménem a s plechovými figurami. Latinský náhrobní nápis má letopočet 1801 (A.BERGMANN "Kované kříže", 60). Další pomníky jsou v pseudogotickém provedení z první poloviny 19.století, s texty na malovaných porcelánových tabulkách. Na náhrobním kameni Johanna a Veroniky Trägerových byla porcelánová tabulka z Hor-ního Slavkova s pestrým hřbitovním obrazem a s ver- šovaným nápisem z roku 1842.
      Některé náhrobky s krásnými malbami byly přeneseny dovnitř kostela zas P.Václava Škacha a tím byly zachráněny před vandalským zničením. Ze čtyř náhrobků uvádí se uprostřed v kruhu na prvním :
"Hier ruht ein Mädchen - aller guter Menschen Luft
Beschiedne Uille Tugend zierte Ihre Brust
Wie eine Bote fiel sie ab vom Baum des Lebens
Im Lauf des Gott und Eltern ganz geweihten Sterbens
Anbethend Gottes Fügung fliessen deren Thränen
Mit denen der Geschwister, die nach Ihr sich sehnen!
Ward ihre Unschuld gleich benagt von bösen Jungen,
So bat Sie doch mit heilgen Muth den Siegerrungen
Durch den Sie glänzet in des Himmellichten Bäumen
Als Ihrer Tugend Saat bey Gott zur Frucht wird heimen."
      Na druhém náhrobku je barevný obrázek, kde anděl čte nápis na hrobě, před nímž leží rakev. Nahoře je text:
"Tod ist nicht Tod, sondern Veredlung menschlicher Natur."
      a dále:
"Hier ruhet JOHANN DIETL, gestorben den 27. Mai 1868 - 23 1/2 Jahre alt" s verši:
"Wie schnell brach deine Knospe ab, Wie früh sankst du ins kühle Grab,
Du warst uns lieb in diesem Leben, Drum sei dies Denkmal die gegeben.
Friede seiner Asche!"
      Třetí a čtvrtý náhrobek mají texty ve stejné formě s vrypem "Gewidmet von seinem trauenden Eltern" a nápis:
"Hier ruhet in Gott HERRMANN DIETL aus Einsiedl, Student der zweiten Classe, gestorben den 7. Jäner 1878 in seinem 14 Lebensjahre" s verši
"Trostlos weint der Aeltem Klage An das einzgen Rindes Grab Jede Hoffnung Ihrer Tage Dank mit in die Gruft hinab. Friede seiner Asche!"
Ve stejné formě je čtvrtý náhrobek s vrypem "Gewidmet von seinem trauenden Eltern" a nápis
"Hier ruhet in Gott LUDWIG NADLER aus Passlas, geboren den 10. Dezember 1869 gestorben den 25. Februar 1883" a verše.

Varhany

      z roku 1898 mají jednoduché třídílné průčelí, zdobí je znak tepelského opata Alfreda Ambrože Clementso s monogramem A.A.C.A.T. (= Alfred Ambrosius Clementso Abbas Teplensis, opatem 1887-1900).

Kostelní zvony

      Ke zvonům ve věži vede 122 schodů. Farní kronika se zmiňuje o ztraceném velkém Mariánském zvonu z roku 1539 a ještě o dvou zvonech z roku 1606, které lil zvonař z Ostrova nad Ohří Georg Albrecht. Jeden z nich visí ve zvonici kostela. Průměr zvonu je 80 cm, výška 76 cm, mistrovská legenda na obruči zvonu
      "AUS DEN FEIER BIN ICH GEFLOSSEN, GREGER ALBRECHT HAT MICH GOSEN IM 1606 JAHR". (Z ohně jsem vyšel, ulil mě Greger Albrecht v roce 1606.)
      V poli zvonu se objevuje jako jediná plastika skupina Kalvárie. Na dolejší obrubě zvonu jsou uvedena ve dvouřádkovém nápisu jména starosty obce a církevního otce:
      "HANS BECHER BÜRGERMEISTER, LUCKES LISSEL KIRCHENVATER"

Socha svaté Celilie

      je umístěna ve výklenku vně kostela. Je empírová, z 1.poloviny 19.století, byla sem přenesena ze Sítin.

Sangerbergský hřbitovní kříž

      Jde o vysoký masivní kamenný kříž ze zrušeného farního hřbitova v Pramenech (bývalé město Sangerberg), který sem byl převezen v roce 1980 z iniciativy p.Jiřího Rončíka, čímž byl zachráněn a znovu postaven při kostele v Mnichově.

Socha sv.Jana Nepomuckého u kostela

      se nachází při apsidě farního kostela, je barokní z roku 1730, a na soklu je nápis:
      "HANC STATUAM HUNC IN LOCUM TRANSTULIT ET RENOVAVIT ANNA UTSCHIG E(insiedl) NRO 15 anno 1880"
      Socha sv.Jana Nep. stála v místech, kde stávala stará zvonice (věž) původního kostela. Socha je dílem zprvu sem jen přechodně došlého a později v Mnichově trvale usazeného sochaře Rechta. Kameník Ruderych musel kol roku 1800 jako pokání udělat na monumentu kamennou balustrádu za to, že si uřezal několik větví z památné borovice nad Siardovým hrobem.
      Později byla socha posunuta až ke kostelní zdi.

Mnichovské kaple

      Jiná mnichovská socha sv.Jana Nepomuckého stávala poblíž tzv. Fischbachovy neboli Mariánské empírové kaple u domu čp.39 při východu z Mnichova na cestě do Bohuslavi. Socha i kaple pocházely z roku 1831 a byly postaveny Johannem a Nepomucenou Fischbachovými z čp.39. Kaple o půdorysu 3x3 metry měla oltářní obraz Boží Matku Madona di Ré im Valle di Vegezzo (originál milostného obrazu ze 14.století je v poutním kostele Madony di Ré poblíž jezera Laggo di Maggiore), dílo malíře E.Lemariho z roku 1823. Janova kamenná socha i s podstavcem měla výšku 320 cm, váhu kamene těžko odhadnout. Přesto byla v nedávné době odcizena a odvezena.
      Vedle uváděné Fischbachovy kaple a ruiny Siardovy kaple bývala nedaleko městečka Mnichova dnes již zaniklá barokní polní kaple, nazývaná Dělnická kaple (něm.Werkerkapelle), podle POCHÉHO kaple postavená k poctě Neposkvrněného početí P.Marie.. Byla tu postavena roku 1767 od Michala Dietla z Mnichova čp.117, stávala při cestě k zaniklému Fricovu mlýnu. Půdorys byl 3,8 x 4,5 metru a říkalo se jí také Alblova kaple (Alblische Kapelle). Když se ve farním kostele jednou poprali dokrvava dva mnichovští sedláci, musely se zde konat nouzově bohoslužby, protože se čekalo, až bude kostel znovu vysvěcen. Při zdejších mších stávali lidé na poli a kněz byl v kapli.
      Dosud stojí Mariánská silniční kaple pod Mnichovem v zaniklé části Horní Hamr. Je to drobná barokní stavba pod silnici do Louky. Její oficiální název býval "Klášterní kaple v zahradě Panny Marie Matky Boží Lourdské." Byla nově rekonstruována v letech 1985-1986.

Proslulá krypta pod kostelem

      Hrobní krypta pod kostelem je místo, kam se pohřbívalo do roku 1784. Krypta má stěny z lomového zdiva a je naplněna četnými mumiemi z 18.století. Pohřbívalo se sem za 10 zlatých. Dnes tu zůstalo asi 50 zachovalých dubových rakví se zajímavými malbami. Krypta byla suchá, takže v ní mrtvoly netlely, nýbrž vysychaly a mumifikovaly. Mumifikace tu proběhla přirozenou cestou (prouděním suchého vzduchu) bez lidského záměru. Rakve byly označovány nejčastěji písmeny "M" (snad z úcty k Panně Marii) a "IHS". Též se objevují iniciály "NSO" nebo "AS" Jen jediná nese letopočet 1731. První výklenek se světlíkem slouží jako kostnice.
      Krypta byla mnoho let přístupná veřejnosti až došlo k počínajícímu nebezpečnému rozkladu zde ležících mrtvol a bylo nutno přístup uzavřít.
      Mezi mumiemi je také hrabě Jáchym Pachta z Pra-hy, který sem byl přivezen francouzskými vojáky jako rukojmí a zde podlehl útrapám cesty 2.prosince 1742, zatímco Francouzi ve zmatku prchali.

Mnichovské hřbitovy

      Starý zrušený mnichovský hřbitov se nacházel kolem farního kostela. Když byl rozšířen v roce 1784, přestalo se pohřbívat do krypty. Starý hřbitov byl zrušen roku 1895. Zachovalo se na něm několik pozoruhodných pomníků z doby empiru (1810-1840) a biedermeieru (2.čtvrtina 19.století), také kovaný železný kříž se skříňkou a plechovými figurami, s latinským náhrobním nápisem na podstavci a letopočtem 1801 /viz BERGMANN "Kované kříže"/.
      Kromě toho se tu nacházelo několik pomníků v pseudogotickém slohu z 1. poloviny 19.stol., memoárie na porcelánových tabulkách ze současné doby. Na náhrobku Johanna a Veroniky Trägerových je porcelánová tabulka z Horního Slavkova s pestrým hřbitovním obrazem a metrickým rýmovaným náhrobním nápisem z roku 1842.
      Starý mnichovský hřbitov v 19.století už nepostačoval a musel být roku 1874 rozšířen, ale roku 1895 rozhodnuto postavit nový hřbitov za městem.
      Nový mnichovský hřbitov z roku 1895 leží při silnici do Mariánských Lázní. Podle pamětní desky u hřbitovní brány (vpravo) se tak stalo 27.října 1895, jak se uvádí v němčině:
      "ERBAUT IM JAHRE 1895/ EINGEWEIHT/ AM 27.OCTOBER 1895/ DURCH SEINER GNADEN/ DEM HOCHWÜRDIGEN/ HERRN PRÄLATEN/ H. ALFRED CLEMENTSO/ DES PRÄMONSTRATENSER/ STIFTES TEPL."
      Velký hřbitovní kříž byl postaven při příležitosti zlaté svatby Utschigů. Na tomto hřbitově jsou pochováni mnichovští v občané z let 1895-1945 a také sovětští zajatci, kteří tu zahynuli na jaře 1945 při pochodech smrti.

 

Tomáš Kábrt

Tepelští premonstráti zvažují pohřeb mnichovských mumií
Církevní restituce / Na záchranu turistické atrakce před plísní nemá církev peníze
      MNICHOV, TEPLÁ - Řád premonstrátů zvažuje pietní pohřbení plísní napadených mumii v podzemí kostela svatých apoštolů Petra a Pavla v Mnichově, které byly před lety řádu s kostelem vráceny v rámci církevních restitucí. Po tvrdil to včera administrátor příslušného Kláštera premonstrátů v Teplé páter Ján Kováčik. Obec Mnichov by tak měla definitivně přijít o svou největší turistickou atrakci, která sem dříve přiváděla výpravy zahraničních i tuzemských zvědavců.
      "Kóje s mumiemi jsou již delší dobu nepřístupné, mu seli jsme je pro veřejnost uzavřít kvůli výskytu nebezpečné plísně, která mumifikovaná těla napadla, a dřevomorky způsobující alergie. Stále hledáme nějaké řešení, ale náklady na záchranu mumií jsou žel příliš vysoké a my nemáme peníze ani na důležitější věci," vysvětlil administrátor.
      K napadení desítek unikátních mumií plísní došlo po restituci kostela, zřejmě v důsledku dlouhodobého narušení systému větrání podzemních kójí.
      Prostředky na záchranu své turistické atrakce nemá ani obec Mnichov, která podle starosty Jiřího Křenčila nemůže ze svého napjatého rozpočtu přispět ani na opravu šindelové střechy vlhnoucího chrámu. Vysušené ostatky v pod zemí kostela patří většinou nezjištěným osobnostem z oblasti obce a vojákům z období francouzského válečného tažení.
 

Z historie ústavu v Mnichově

      Dnešní ústav sociální péče pro mládež v Mnichově je umístěn v původním Dívčím školním a výchovném ústavu školských sester Notre Dame, k jehož počátkům se dnes vracíme.

Knihovník P.Klimeš byl duší akce

      Podnět k založení Dívčího školního a výchovného institutu v Mnichově dal P. Filip KLIMEŠ, knihovník v premonstrátském klášteře Teplá.
      Filip KLIMEŠ nastoupil na místo knihovníka po zemřelém P.Bruno GILÉM (+1848) a pokračoval v jeho práci. Byl to především systematický katalog v 15 svazcích, který Gílý sestavil v letech 18732-1838. KLIMEŠ rozšířil vnitřní vybavení knihovny a jeho hlaví zásluhou byla praktická použitelnost knihovny vytvořením abecedního seznamu podle autorů a hesel. Roku 1884 připravil do tisku vzácný Codex Teplensis. Jako znalec češtiny vydal též česky "Zlomek bible české z 15.věku, nalezený v knihovně v Teplé" (1847). Zemřel 27.3.1886 a 16 let po jeho smrti začal opat Helmer, v květnu 1902, se stavbou dnešní velké knihovny. Stěhování knih do nové budovy bylo 1908. Tehdy to bylo 70 000 knih a přes 400 rukopisných svazků. Klimešovými pokračovateli byli knihovníci Milo NENTVICH a Václav VACEK.
      Znal se dobře s P.Gabrielem SCHNEIDEREM, světským knězem, který byl a zakladatelem ústavu školských sester v Hyršově. To byl první ústav tohoto typu v českobudějovické diecézi (Hyršov leží v sousedství obce Všeruby jižně od Kdyně na okrese Domažlice).
      P. KLIMEŠ byl přesvědčen o velké účelnosti takového zařízení a jednal o založení ústavu v městě Teplá. Zde nedosáhl pochopení a byl odmítnut; proto se obrátil na město Mnichov.

Mnichov se ujímá iniciativy

      Nejprve přesvědčil P. KLIMEŠ kněze na faře v Mnichově, že taková výchovná zařízení jsou velice užitečná a přispívají k pokroku lidstva. Na to se obrátili spolu s mnichovským farářem (P. Ludvík REISER) a kaplanem (P. Lukáš SCHMIDT) na zastupitelstvo v Mnichově a uspěli. Společně s Mnichovskými pak požádali opata Mariana Josefa HEINLA (opatem 1843-1867), aby převzal záštitu nad založením nového ústavu.
      Opat vřele přijal tuto iniciativu a přislíbil pomoc ze strany kláštera. Nakonec se klášter stal zakladatelem ústavu, neboť nesl hlavní náklady výstavby institutu.

Hledání peněz na nový ústav

      Z městské pokladny povolilo městské vedení částku 1 000 zlatých a také občané začali se sbírkou - celkem bylo sebráno 1 500 zlatých. Karolina Zeidlerová (Mnichov čp.14) poskytla pozemek svého pole za kostelem u silnice do Sangerbergu, který vyměnila s kovářem Wenzlem Lenzem. Další, sousední pole bylo odkoupeno od pekaře Engelberta Utschiga (Mnichov čp.8) a pole pod ním od dědiců Zitterbartových (Mnichov čp.108).
      Celá výměra pro ústav činila tři jitra, z čehož byly vyměřeny tři díly - jeden pro stavení a dvůr, druhý pro zahradu ústavu a třetí jako pole a louka ústavu. (České jitro mělo dva strychy (korce), což je 57,546 arů. Dříve se počítalo též na sáhy. Jitro mělo 1600 čtverečných sáhů. Strych byl 28,78 arů (podle ročenky 1900).
      Město Mnichov slíbilo ponechat ústavu jednu obecní louku u Schöpplova (Siardova) mlýna a kaž-doročně poskytovat z městského lesa 5 sáhů dřeva i s dovozem do ústavu tak dlouho, dokud budou školské sestry vyučovat děvčata, osvobozená od školného. Farníci z města a přifařených obcí slíbili poskytnout povozy pro stavbu a zadarmo navozit 77 fůr. Johann a Nepomucena Fischbachovi poskytli větší peněžní příspěvek vzhledem k tomu, že pro děvčata z Mnichova bude školní vyučování zadarmo.
      Se sestrami v mateřském institutu v Hyršově bylo dohodnuto, že po skončení stavby převezmou péči v ústavu.
      Ústav, pro který se vžilo označení "klášter" - vzhledem k školským sestrám, které ho vedly, se měl skládat z penzionátu pro chovanky a z dvouleté dívčí obecné školy.
      Stavební plány ústavu zhotovil krajský inženýr THURNER na žádost tepelského opata. Náklady stavby byly rozpočteny na 20 290 zlatých. Stavební záměr byl oznámen a předán na duchovní a světské úřady, kde byla záležitost kladně přijata jako veřejně prospěšná a doporučena k provedení.

Stavba začala 1854 a trvala dva roky

      V květnu 1854 se přikročilo k stavebním pracím. Začalo hloubení studně uprostřed budoucího dvora a již v hloubce dva sáhy se narazilo na bohatý pramen vody. Studně byla vykopána do hloubky tří sáhů. Voda ze studně postačila pro celou stavbu. (Čtverečný sáh měl 3,597 m², hloubka byla tedy 7 metrů.)
      Základy stavby byly vykopány na severovýchodě až 11 stop (cca 2 metry) hluboké, na ostatních stranách 6 stop. Dovoz kamení, cihel, vápna byl bohatě obstaráván - a zadarmo - od obyvatel Mnichova a okolních obcí.
      Všechen písek byl nakopán na zakoupeném poli za kostelem, takže nebyla dovezena ani fůra písku s výjimkou písku k omítání. Na témž poli bylo nalámáno mnoho kamene, což také velmi ulehčilo stavbu.
      V červenci 1854 byly základy vyzděny a vyhotovena první spodní okna.

Slavnostní pokládání základního kamene

      Dne 18.července 1854 byl slavnostně položen základní kámen Jeho Eminencí kardinálem knížetem-arcibiskupem Fridrichem SCHWARZENBERGEM. (Ingeborg HUBL ve své historie Mnichova (Erinnerungen an Eionsiedl, 1971) uvádí datum 18.července 1856 jako den celé popisované slavnosti, tedy o dva roky později. Text I.Hublové přebírá i německá vlastivěda okresu Mariánské Lázně. Naším pramenem ke článku byl zkrácený český překlad farní kroniky Mnichova.)
      Pan arcibiskup přijel 17.července a byl slavnostně uvítán. Byly postaveny oslavné brány: u radnice, pod schody před kostelem, u hlavního vchodu do kostela a na místě položení základního kamene. K slavnosti nastoupil střelecký spolek Mnichova v uniformách. Arcibiskupa oslovil uvítací řečí pan opat Marian HEINL za účasti nesčetného duchovenstva z okolí, z kláštera aj. Pan arcibiskup přenocoval na faře, při čemž farář a kaplan přespali na půdě na faře. Ostatní kněži přenocovali v městských domech v okolí fary.
      18.července 1854 ráno udělil pan kardinál svátost sv. biřmování biřmovancům z farností Ovesné Kladruby, Rájov, Mariánské Lázně, potom měl kázání a nakonec vysvětlil základní kámen. Po vysvěcení byla slavnostní mše svatá a Te Deum.
      Přitom byl také vysvěcen od pana kardinála prapor Střeleckého spolku v Mnichově. Slavnosti byli přítomní kromě tepelského opata Mariana HEINLA také duchovní hodnostáři jako pan převor Jeronym ZEIDLER ze Strahova, dále Mikuláš TOMEK, kapitulní děkan z pražského dómu sv.Víta, kanovník Peter RUNGZI, ředitel konsistorní kanceláře Vojtěch HRON a sousední vikáři a faráři. Přítomen byl hrabě Rotkiech PANTHEN, krajský prezident v Chebu.
      Ke stolu na faře zasedlo 35 osob a dole množství služebnictva a doprovodů. Odpoledne přijeli ještě jiní vysocí hosté jako Josef KUNST, arcibiskup z Kalače (?), Alexandr CZAJAGHI, arcibiskup ze Czanadu, Ignac FEIGERLE, biskup ze St.Polten, Georg GIRK, biskup z Pětikostelí (Fünfkirchen). Tolik převorů dosud Mnichov nikdy předtím (ani potom) neviděl !!
      18.července odpoledne odejel pan kardinál do Teplé.

Stavba pokračuje

      V dalším období stavba ústavu rychle pokračovala pod dohledem kaplana Lukáše Schmidta a ještě roku 1854 byla pod střechou..
4. října 1854 byl vyzdvižen krov a pokryt břidlicí. Téhož dne večer vypukl v Mnichově požár a vyhořel dům čp. 120. Požár byl však uhašen a nezasáhl další stavení ani neohrozil stavbu.
      9. srpna 1854 obdržel mnichovský farář Ludvík REISER vyznamenání od knížecího arcibiskupského notáře a 11. srpna složil příslušnou přísahu ve vikariátu Planá ve Svatém Kříži (Chodský Újezd) u vikáře P. Josefa Stopfera.
      Roku 1855 pokračovala stavba ústavu uvnitř. Byly postaveny vnitřní příčky, chodby v přízemí a v I.patře sklenuty. V tomto roce obdržel Mnichov mnoho příspěvků na stavbu. Jeho Majestát císař rakouský FERDINAND poslal 400 zlatých, kníže METTERNICH 100 zlatých, generál-velmistr řádu Jakub BEER 10 dukátů, strahovský převor Jeronym ZEIDLER 60 zlatých, pan převor od sv.Markéty 60 zlatých. Všechny ostatní náklady ovšem nesl premonstrátský klášter Teplá.
      Když byla koncem srpna 1856 stavba nového ústavu dokončena vnitřně i zevně, překročily náklady výši 30 000 zlatých.

Otevření ústavu v září 1856

      8. září na den Narození P.Marie, byl klášter vysvěcen panem opatem Marianem HEINLEM a předán "pod ochranu Neposkvrněné P.Marie". Školské sestry přišly do ústavu dne 3. září odpoledne a ubytovaly se na faře. Zde také jedly.
      Přišly z Horažďovic z mateřského institutu (tz. "mateřinec").
      Byly to sestry S. M. Jana Nepomucena Grallová jako představená, M. Alfonsa Singerová jako asistentka a industriální učitelka, M. Josefa Calasancia Pranghoferová a M. Petra Foreria Brayová jako učitelky pro dvě školní třídy, M. Elekta Pa-uerová pro kuchyni a tři kandidátky.
      S nimi přišel na otevření také P. Gabriel Schneider, skutečný zakladatel a duchovní otec školských sester, a ctihodná matka M. Theresie Franzová. Po vysvěcení a předání ústavu, nazvaného "klášter", se vrátili do Horažďovic.
      V den vysvěcení přijel časně ráno do Mnichova pan převor z Teplé. Byl co slavnostně přivítán u postavené oslavné brány; mnichovští střelci vytáhli lesklé moždíře a stříleli z nich. Sešel se velký zástup lidu z širokého okolí. Množství duchovenstva vítalo pana převoru u kostela.
      V 9 hod. přišel průvod sester do fary a odtud do kostela, kde bylo "Veni Sancte Spiritus". Z kostela se šlo do ústavu, kde byly vysvěceny kaple a předán ústav sestrám se slavnostní řečí pana převora Heinla a c.k.školního inspektora Maresche.
      Průvod se ještě vrátil do kostela, kde kázal kaplan P.Lukáš Schmidt. Pak se převor rozloučil slavnostní mší svatou s asistencí. Po ní bylo "Te Deum". Bylo to požehnání, aby školské sestry vykonaly v novém ústavu mnoho dobrého.
      K lepšímu vydržování sester předal pan převor z Teplé ústavu "Národní obligace" v nominální hod-notě 3 000 zlatých, které měly zůstat u ústavu tak dlouho, dokud bude trvati. V případě jeho zrušení měly být vráceny klášteru Teplá stejně jako celá budova, dvůr a polnosti.
      K malému hospodářství daroval pan převor sest-rám jednu krávu a pan farář daroval druhou krávu ze své stáje. Sestry rovněž obdržely obilí a potraviny. Jak uváděno, jejich hlavním fondem však zůstala ona "providentia divina" (Prozřetelnost Boží).

Klášter v bohulibé práci

      Jak uvedeno, Mnichovští si navykli říkat ústavu klášter ("Kloster"). Zprvu tu byla dvoutřídní dívčí obecná škola, ale počet tříd rostl a nakonec tu byly:
      1.pětitřídní obecná dívčí škola
      2. čtyřtřídní měšťanská dívčí škola
      3. třítřídní škola pro ženské obory
      4. internát.
      Mládež z městečka Mnichov mohla se tu přihlásit k výuce hudby a cizích řečí. Zřízením ústavu se stal Mnichov významným bodem v oblasti školství pro celé široké okolí.
      K jednotlivým událostem v městě a v ústavu:
      11. září 1865 přesídlil zdejší farář Ludvík REISER z Mnichova do Krukanic. Povýšil do funkce ins-pektora klášterního statku. Administrátorem v Mnichově se stal dosavadní kaplan Lukáš SCHMIDT.
      V roce 1866 táhli vítězní Prusové po válce krajinou do Vídně a zpět různými směry a také procházeli deset dnů Mnichovem. Na faře bylo ubytováno důstojnictvo, mezi nimi generál hrabě von GOLTZ.
      9.ledna 1871 přišel do Mnichova do funkce faráře P.Alfréd Ambrož CLEMENTSO, pozdější slavný tepelský opat (opatem 1887-1900). Také jeho předchůdce, pan opat Bruno Wenzl BAYERL (opatem 1880-1887), pocházel z mnichovské farnosti jako rodák z Raušenbachu čp.64 (dnes Sítiny).
      Ústav školských sester Notre Dame dostal výnosem ministerstva ze dne 10. července 1873 veřejné oprávnění. Tím se zařadil do státního systému škol. V té době měl už sedm tříd dívčí obecné školy a 91 žákyň. V roce 1880 při sčítání lidu měl Mnichov 1137 obyvatel, sousední Raušenbach 593 obyvatel.
      18. září 1886 zemřela ctihodná představená M. Josefa Calasancia Pranghoferová, která se velice zasloužila o zdejší ústav. Pohřeb 20. září se konal na starém hřbitově dojemným způsobem.
      21.června 1892 uvítaly školské sestry v ústavu vzácného hosta pana kardinála pražského arcibiskupa hraběte SCHONBORNA.
      V roce 1893 byl ústav o třetinu rozšířen a v pří-stavku byl zřízen divadelní sál, klauzura a nová kaple, která byla vysvěcena 12.října 1893 tepelským opatem P. Afrédem CLEMENTSO.
 

Pensionat der Schulschwestern de Notre Dame
in Einsiedl bei Marienbad

Bahnstation: Einsiedl-Pauten
Mit Marienbad Autobusverkehr

      Das Pensionat ist eine der ältesten und bekanntesten Lehr- und Erziehungsanstalten. Es bietet den Zöglingen eine auf religiöser Grundlage ruhende allseitige Ausbildung, so daß sie dereinst segenverbreitend und beglückend im häuslichen Kreise wirken können.
      Sämtliche Lehrerinnen und Erzieherinnen sind bestrebt, den ihnen Anvertrauten das Familienleben soviel ais möglich zu ersetzen, ihnen Liebe zur Einfachheit, Ordnung und Häuslichkeit einzuflößen und sie an ein feines ungezwungenes Benehmen zu gewöhnen.
      Das Haus, das durch einen großen Anbau ganz den modernen Verhältnissen angepaßt wurde, hat eine freie, gesunde Lage, 736 m über dem Meeresspiegel, so daß sich in der reinen Höhenluft schwächlich veranlagte Mädchen in kurzer Zeit zusehends kräftigen.
      Alles, was zur Gesundheit und zum Frohsinn der Zöglinge beiträgt, ist ihnen da selbst geboten: Hohe, lichte Lehr- und Wohnräume, ein modern eingerichteter Turnsaal, ein großer geschützter Park mit Spiel- und Tennisplatz, Badeeinrichtungen, gute, abwechslungsreiche Kost, tägliche längere oder kürzere Spaziergänge, an freien Tagen auch weitere Ausflüge, Wintersport stets in Beg der Schwestern und anregende Unterhaltungen. Studium und Erholung wechseln in angenehmer Weise ab.
      Im Falle der Erkrankung werden die Pensionärinnen von den Schwestern mit Sorgfalt gepflegt und vom Arzte aufmerksam behandelt. Bei einem ernsteren Krankheitsfalle werden die Eltern in Kenntnis gesetzt.
      Durch die Obergabe der Töchter an das Pensionat verpflichten die Eltern selbst die Zöglinge zur Beobachtung der im Institute geltenden Hausstatuten. Daraus seien folgende Bestimmungen hervorgehoben:
      1. Ruhiges Verhalten auf Gängen und Stiegen.
      2. Die Zöglinge schreiben nur den Eltern und nächsten Verwandten und empfangen such nur von diesen Briefe. Daher mögen die Eitern       jene Personen namhaft machen, welche durch Korrespondenz, eventuell Besuch, mit den Kindern In Verkehr treten dürfen.
      3. Besuche sind einmal im Monate gestattet, wo möglich an einem Sonntage, nach vorhergehender Meidung. Nur mit den Eltern dürfen die Zöglinge ausgehen. Das Abholen von der Bahn und Hinbegleiten zu derselben ist nicht gestattet.
      4. Briefe, Pakete, Bestellungen gehen durch die Hand der Oberin.
      5. Eßwaren - außer Obst - mögen möglichst selten in das Institut geschickt werden. Zur 10-Uhr-Jause wird den Zöglingen Brotaufstrich verabreicht.
      6. Für Nebenauslagen soIIen die Zöglinge Taschengeld vorliegend haben.
      7. Die Weihnachts- und Osterferien können die Zöglinge zu Hause verbringen, doch findet ein Abzug der monatlichen Verpflegungskosten nicht statt. Auf Wunsch der Eltern werden die Zöglinge eine Strecke Weges begleitet.
      8. Die Zöglinge sind verpflichtet, nach Ablaut genannter Ferien zur festgesetzten Zeit im Institute wieder einzutreffen. Ohne triftigen Grund sind während eines Schuljahres keine weiteren Besuche bei den Eltern oder Angehörigen erlaubt.
      9. Die Kleidung soll der Wohlanständigkeit entsprechen.
      10. Wird die Wäsche nicht zu Hause versorgt, so wird sie hier einer guten Wäscherin übergeben und separat berechnet.

Der Unterricht wird von staatlich geprüften Lehrpersonen erteilt

      Unsere Anstalt umfaßt:
      1. Eine zweiklassige Volks- und eine dreiklassige Bürgerschule samt einjährigem Lehrkurs.
      2. Eine zweiklassige Frauenfachschule mit angegliederter Lehrwerkstätte für Kleider nähen. - Alle Schulen besitzen das Öffentlichkeitsrecht.
      3. Privatunterricht in verschiedenen Sprachen: Deutsch, čechisch, französisch, englisch; ferner in Stenographie, Maschinenschreiben, Buchführung. Auf Wunsch wird zu Universitätsprüfungen vorbereitet.
      4. Der Musikunterricht umfaßt: Klavier-, Violin-, Harmonium- und Orgelspiel, Zither, Gitarre, Mandoline, Solo- und Chorgesang.

Bedingungen der Aufnahme

      Jede Eintretende hat die notwendigen Dokumente mitzubringen. Das Schuljahr beginnt am 1. September und schließt am 28. Juni. Sollte ein Zögling das Institut vor Ablaut dieser Zeit verlassen, ohne den Austritt einen Monat vorher gemeldet zu haben, 50 ist der Pensionspreis für den laufenden Monat vollständig zu entrichten.
      Zöglinge können auch während des Schuljahres aufgenommen werden.
      Der Pensionspreis ist per Monat ..................... Kč
      Klavierunterricht, 2 Stunden wöchentlich
      Violine, Zither, Gitarre, Mandoline, je 2 Stunden wöchentlich
      Französische oder englische Sprache, je 2 Stunden wöchentlich
      Deutsche oder čechische Sprache, je 2 Stunden wöchentlich
      Klavierbenützung, 6 Stunden wöchentlich
      Unterrichtshonorar für den 1. u. 2. Jg. der Frauenfachschule
      Unterrichtshonorar für die Lehrwerkstätte
      Unterrichtshonorar für die 1., 2. u. 3. Klasse der Bürgerschule
      Unterrichtshonorar für den einjährigen Lehrkurs
      Stenographie, Maschinenschreiben, Buchhaltung, je 2 Stund. w.
      Jährlicher Heiz- und Beleuchtungsbeitrag
      Für Benützung des Mobilars und zur Bibliothek
      Einschreibegebühr
      Sämtliche Beträge sind monatlich im vorhinein zu entrichten.

Ausstattung

      Außer dem Nötigen an Kleidung und Wäsche, Schuhen und Betten hat jeder Zögling mitzubringen:
      3 Leintücher,
      1 Lavoir, 1 Glas, Seifenschale und Waschfleck,
      6 Handtücher, 4 Lavoirtücher,
      2 bis 3 Dutzend Taschentücher,
      mehrere Paar Sommer- und Winterstrümpfe,
      1 Eßbesteck: EB- und Kaffeelöffel, Messer und Gabel,
      4 große und 6 kleine Servietten,
      1 Flanellunterlage unter das Leintuch,
      1 Kleiderbürste, die notwendigen Schuhbürsten,
      1 Paar Hausschuhe.
      Alle Ausstattungsgegenstände müssen mit der von der Anstalt bestimmten Nummer versehen sein. Für ungemerkte Sachen und Schmuckgegenstände übernimmt die Anstalt keine Verantwortung. Das Mitbringen von Geschichtenbüchern, Zeitungen etc. ist nicht erlaubt.
      Bei Anfragen wird Rückporto erbeten.
1891 Egerland, Marienbad  

      5.září 1895 zemřela představená ústavu M. Helena baronka Trautenbergová, která pozvedla ústav k velkému rozkvětu. Počet chovanek rostl rok od roku. Pohřební průvod představené (28.září 1895) vedl opat P. Alfréd CLEMENTSO za asistence 13 kněží a dvou kleriků, z kaple přes dvůr za doprovodu střeleckého spolku do farního kostela a na hřbitov. Novou představenou ústavu se stala M. Foreria Brayová z Byst-řice u Nýrska.

Počty schovanek v 19.století

      Jaký rozsah vzdělání poskytoval ústav, možno posoudit z čísel, že v letech 1856-1898 jím prošlo více než 1900 schovanek a 3860 externích žákyň! V roce 1898 sloužilo v ústavu již 14 školských sester.

Okresní sirotčinec v Mnichově

     
Když byl v roce 1904 v Mnichově otevřen první okresní mariánskolázeňský sirotčinec, péče o sirotky byla svěřena školských sestrám Notre Dame, při čemž bylo nutno povolat do Mnichova další posily školských sester.
      V té době byly v Mariánských Lázních již dvě mateřské školky, které řídily školské sestry "Notre Dame" v čele s M.Hermenegildou Kohlbeckovou a učitelkami Sanktinou Proislovou, Gotthardou Böhmovou a Gregorií Singerovou.

Růst počtu tříd v klášteře

     
Před první válkou, v roce 1912, měl ústav osmitřídní školu, v niž bylo pět tříd obecné školy a tři třídy měšťanské školy. To byla na tehdejší dobu mimořádně vysoká úroveň mnichovského školství.
      Když byla otevřena v roce 1932 čtvrtá třída měšťanské školy, její absolvování a úroveň byly srovnatelné se závěrečnou výukou střední školy.
Po první světové válce rostl počet děvčat v ústavu a budova nestačila pro potřeby školy. V roce 1926 byl ústav stavebně rozšířen a školské sestry Notre Dame se obrátily na obec Mnichov se žádostí o poskytnutí pozemku starého zrušeného hřbitova u kostela se 700 m², aby mohl být ústav dále rozšířen.
      Přestavba a přístavba ústavu byly prováděny v roce 1932, neboť v ústavu už běžela výuka tzv. rodinné školy neboli školy pro ženská povolání. Při přestavbě byl klášter znovu rozšiřován směrem do ústavní zahrady a byly nastaveny mansardy. V roce 1937 vznikla velká hospodářská budova kláštera.
      Příliv žákyň do ústavu byl tak vysoký také z toho důvodu, že se ústav otevřel i dívkám jiných národností a jiných konfesí (náboženského vyznání). To přinášelo stále vyšší nároky i na učitelky.

Přísahy sester v kostele

      Řád školských sester měl ještě za první republiky dostatek mladého dorostu a pro přicházející sestry se otevíraly nové možnosti. V mnichovském farním kostele se od roku 1931 konala slavnostní přijímání sester-aspirantek a oblékání do řádového roucha. Tyto slavnostní přísahy se prováděly před panem převorem Gilbertem Helmerem a později také před světícím biskupem Antonem Remigerem z Prahy.

Život děvčat za zdmi kláštera

      Tak se dostávalo po generace mnichovským dívkám v tomto ústavu prvotřídního vzdělání,kterého vy-užívaly blahodárně ve svém životě. Učební látka byla obsáhlá a úplná a ve všech předmětech vyučovaly do-bře vzdělané a připravené školské sestry, názorně a zajímavě. Učební pomůcky byly na vysoké úrovni ve srovnání s tehdejšími zařízeními. Tělocvična měla bohatý výběr nářadí jako koně, kruhy, stoly, bradla, žebříky atd. Školní kuchyně byla vedena odborně a žákyně si v mohly v kuchyni zkoušet své vlastní kuchařské umění. Nejvíce však přitahovalo žákyně tenisové hřiště a cvičiště v parku pod širým nebem - viz vedlejší obrázek! Tam se konaly závody a ty nejžhavější míčové zápasy.
      Školské sestry pořádaly vycházky a školní výlety do širokého okolí, v okolních lesích připravovaly různé hry a závody pro děvčata.
      Několikráte v roce se pořádala divadelní představení, která nacvičovaly samy žákyně. Na hudební výuku navazovala hudební představení, na nichž mohly žákyně předvést své umění. Výstavy ručních prací a kreslení zahrnovaly nejlepší výtvory z těchto předmětů a byly navštěvovány i veřejností.
      Velká klášterní zahrada sloužila schovankám. Na konci byla vybudována jeskyně Matky Boží, která se využívala nejen při májových procesích, ale sem mířilo každoročně také procesí z Teplé. V menší, ale útulně zařízené klášterní kapli se sloužily školní bohoslužby a také se tu konaly exercicie (cvičení).
      Za zdmi kláštera prožila děvčata větší část svého mládí, ale byl to "chráněný" čas, v němž sestry měly jednu snahu - vychovat z děvčat dobrého a užitečného člověka. Toho cítili i rodiče, totiž že jejich děti jsou tu v dobrých rukou a mohou být bez starostí.
      V klášteře probíhala výuka cizích jazyků - angličtiny, francouzštiny i češtiny (za první republiky tu byla čeština povinným jazykem); učilo se tu hře na různé hudební nástroje, zpěvu i hře na varhany. Není divu, že všechny mše v kostele se vyznačovaly velkou zvučností a souručenstvím. Schovanky se staraly o místní kostel s velkou láskou a zdobily oltáře četnými květinami.
      Nabídka na ubytování děvčat v penzionátu, kterou uvádíme v originále, uvádí podmínky k přijetí i pobytu v penzionátu. Nabídka je z doby po roce 1920, chybějí ceny v Kč. Zdá se však, že pobyt nebyl nijak laciný, jak můžeme soudit podle požadavků na vlastní vybavení děvčat ( 3 prostěradla, povlečení, ale i umyvadlo, mýdlo, sklenice, 6 ručníků, až 3 tucty kapesníků, letní a zimní punčochy, jídelní příbor, kartáče, bačkory atd.)


"Klášter" za druhé světové války

      Po připojení Sudet k Německu 1938 byl ústav s dívčí školou určen ke zrušení a školské sestry Notre Dame byly zbaveny učitelské hodnosti. Nesměly pokračovat ve školní výuce pro mnichovskou mládež, třebaže nakonec bylo dovoleno dovést školní rok 1938-1939 do konce. Byly však podřízeny komisionářskému vedení, které bylo svěřeno řediteli chlapecké školy v Mnichově Rudolfu Schöttnerovi. Dívčí třídy byly umístěny do malé mnichovské chlapecké školy, kde však nebylo místa. Vyučovalo se ve zcela nevyhovujících podmínkách. Proti tomu vystoupilo s kritikou mnichovské občanstvo a obrátilo se na nové "celoněmecké" školské úřady se stížností. Úřady pak povolily otevření několika tříd pro mnichovskou mládež v klášteře, ale s vyloučením školských sester jako učitelek.

Rozehnání řádových sester

Někdejší okresní sirotčinec v Mnichově 
(pro okres Mariánské Lázně)      Zároveň byla školským sestrám odňata i péče v sirotčinci v Mnichově, kterou prováděly léta, a byly nuceny předat sirotčinec službě NSV.
Sestry hledaly a nalézaly práci na různých farách v okolí a později i v lazaretech, některé v kancelářích.
      Zbylé, které zůstaly, provozovaly dále hospodářství v klášteře v Mnichově anebo vypomáhaly u některých mnichovských sedláků. Tak zůstávala jejich činnost dále plná obětavosti pro všechno obyvatelstvo.
      Za druhé světové války byly v Mariánských Lázních založeny lazarety. Z vybombardovaných oblastí z Porýní a Berlína přicházejí do okresu děti. Také ústav v Mnichově přijal pod střechu 80 dětí s učiteli a doprovodným personálem. Zde sestry vypomáhaly jak jen bylo možné a jak jim to bylo dovoleno.
      Napjatá situace v Mnichově se projevila po zatýkání. Na základě udání byly zatčeny tři politicky jinak smýšlející osoby a také dvě ženy židovského původu byly gestapem zajištěny a odvlečeny do koncentračního tábora. Farář Emerich Procházka se ocitl ve vyšetřovací vazbě. Každé neuvážené slovo na veřejnosti vyslovené mohlo mít nejhorší následky.
      V roce 1946 byly školské sestry vysídleny i s německým obyvatelstvem a našly nové působiště v Auerbachu v Horní Falci, kde založily internát se školou a kromě toho připravily pro staré spolusestry místo k dožití v starobinci.
 

Městečko Mnichov u Mariánských Lázní

      Mnichov (německy Einsiedl, latinsky Eremita) leží 10 km severovýchodně od Mariánských Lázní na státní silnici do Karlových Varů. Je v poměrně vysoké poloze 736 m n.m. (pata mnichovského kostela).
      Sepsat stručnou historii Mnichova je odvážné vzhledem k tomu, že existují předlohy této historie takových rozsahů jako je kronika rytmistra Petra CHRISTLA (1764-1834), která má 1080 stran, nebo "Vzpomínky na Mnichov", které sepsala paní Ingeborg HUBLOVÁ; na 404 stranách detailně vykreslují historii Mnichova. Rodačka z českého Mnichova paní HUBLOVÁ žije dnes v bavorském Mnichově. Českou historii Mnichova sepsal velice zdařile kol 1963 František Xaver KUNDRÁT (1892-1974) ve spolupráci s duchovním J.J.Bendou a s Dr. Schmidtem. Pustit se do historie Mnichova tedy vyžaduje projít množství literatury. Pro nás je to nezbytné, protože počátky Mariánských Lázní jsou úzce svázány s tímto starobylým městečkem. Z mnichovské farnosti přišli první osadníci, lázně budovali mnichovští řemeslníci, odtud přišel i první kapelník lázeňského orchestru Josef Schurwann, dále nejslavnější kapelník Theodor Krüttner, učitel Schlesinger aj.
      Mnichov patřil vždy pod klášter Teplá a je mnohem starší než Mariánské Lázně. Za městečko je považován od 10. července 1437, kdy dostal první privilegia od tepelského opata Racka; v roce 1526 dostal právo vést městské knihy a jeho městský statut byl mnohokrát potvrzen panovníky a opaty. - Mariánské Lázně se staly městem o 429 let později (1866). Znak povolil Mnichovu král Ferdinand I., proto se někdy objevuje pod štítem letopočet 1549.
      ERB: Mnichov má ve znaku na červeném štítě doleva vykročeného dvouocasého lva; erb je korunován rytířskou přilbou se zlatočernými fafrnochy a zlatým jelením parožím, vycházejícím z přilby. Paroží připomíná, že městečko Mnichov vlastnil premonstrátský klášter Teplá, který je dostal od svého zakladatele vladyky Hroznaty, stejně jako převzal klášter i Hroznatův erb s jeleními parohy.

K počátkům Mnichova

      Počátky Mnichova začínají u založení Siardovy kaple, jak již uváděno, a souvisejí s počátky křesťanství v našem kraji. Samotný název obce souvisí s "mnichy", kteří přinášeli novou víru do Čech.
      Do pohanských Čech pronikalo křesťanství jen velmi zvolna od západu. Kol roku 500 se dal pokřtít první francský král Chlodvik v Remeši, v 7.století se šíří křesťanství v Bavorsku. V 8.století donutil císař Karel Veliký pohanské Sasy přijmout křesťanství a odtud se šíří nová víra do Čech. V lednu 845 bylo pokřtěno v Řezně 14 českých "lechů". Pokřesťanštění však postupovalo velmi pomalu. Až roku 973 bylo v Praze otevřeno biskupství. Prvním biskupem se stal Dětmar, rodem Sas, znalý českého jazyka (+ 2.1. 982).
      Němečtí mniši z klášterů Kladruby a Waldsassen povolávali kolonisty k zakládání nových osad nebo do existujících českých obcí. Přicházeli horníci - v nejstarší době byla v blízkosti Mnichova těžba zlata v lese zvaném "Háj" a brzy na to i těžba stříbra a cínu.
      Zlato se těžilo - podle tepelských análů - za Mnichovem "in silvae dictu Hay" (=v lesem zvaném Háj). Je velice pravděpodobné, že to bylo pod vrchem se starobylým německým názvem "Hayd", který se tolik podobá onomu "Hay". Hayd byl až po roce 1946 přejmenován na Planý vrch, ač by mu jistě patřil z piety český název "Háj", starý tisíc let!
      První známé jméno, které se týká i Mnichova, je Hroznata, vlastník zdejšího kraje, dosud pokrytého hlubokými lesy. Dnešní Slavkovský les byl zcela spojen s Podhorním lesem a u Kosího potoka s Mnišským lesem. V roce 1276 utrpělo velmi obyvatelstvo za válek mezi Přemyslem Otakarem II. a Rudolfem Habsburským. Nejprve krajinu plundrovaly Otakarovy pluky, po bitvě na Moravském poli tu řádila vítězná Rudolfova vojska.

Bratři Tullingerové v Mnichově

      Těžba cínové rudy probíhala za opata Benedy v lesích za dnešními Sítinami, což potvrzuje tepelská listina z roku 1347, podle níž bratři Bohuslav, Ulrych a Konrád Tullingerové stali nájemci cínových hornických děl "před a v lese" a také šmelcovny. Tepelskému klášteru platili ročně 8 kop grošů.
      Před 20 lety při čištění a melioračních pracích potoka mezi Farskou kyselkou a Sítinami jsme spolu s Vladimírem Šindelářem objevili po vybagrování potoka v hloubce asi 150 cm ve slatině asi 4 metry dlouhé koryto s prkny po stranách. Pod prkny byly jakési rudné zbytky svěže zelené barvy. Koryto ústilo do potoka přímo nad vývěr minerálního pramene, který jsme nazvali Tullingerův. Koryto jsme uložili na dno potoka, ale po roce jsme zjistili, že zmizelo.
      Tullingerové byli osvobozeni od daní s výjimkou desátku, který platili na sv.Mikuláše mnichovskému faráři. Z toho je patrné, že mnichovská fara a kostel byly pod patronátem kláštera Teplá. Za opata Bohuše z Otovic (1384-1411) dochází k urovnání sporů s Tullingerovými tak, že všechny nové cínové doly budou patřit klášteru a stará díla Tullingerům, kteří měli povinnost stát při opatovi a klášteru se samostřílem. Dostali právo pečetit červeným voskem se znakem kláštera. Urovnání sporu vedlo k tomu, že se bratři Tullingerové přestěhovali do Mnichova, kde postavili tvrz obehnanou širokým vodním příkopem, po kterém zbyl Horní rybník (dnes je již zasypán a zmizel). Tvrz stávala v místě domu čp.104 a dvou stodol a ještě v minulém století se domu říkalo "Fronfeste" (pevnost).
      Rozlehlý mnichovský dvůr, který býval na místě domů čp.17 a 18, zůstal majetkem kláštera Teplá.
      Po Tullingerech byl nájemcem Kašpar z Neuburgu a od něho odkoupil klášter Teplá všechny mnichovské závazky zpět za 800 kop grošů.

Tři morové rány v kraji

      V letech 1381-82 vymřelo obyvatelstvo na Tepelsku černým morem. V Mnichově zbylo několik osob. Pole zůstala neobdělána. Chyběly pracovní síly a bída a hlad hrozily úplným vylidněním krajiny. Opat Bohuš (opatem 1384-1411) povolal německé osídlence, kteří oživili krajinu a splynuli s přeživšími českými zbytky.
      Roku 1422 zaplavily tepelský kraj husitské voje. Podle klášterní historie byla tepelská vesnice Křivce s okolím, vypálena a obyvatelé vyvražděni. Protože se Tepelsko ocitlo podle různých indicií na straně husitské, je otázka, kým byly vesnice zničeny. V husitské době byla také Siardova kaple rozbořena.
      Silné husitské cítění v kraji potvrzují i různé pověsti. Například velmi stará pověst o majiteli Hamerského dvora uváděla, že zůstal jediným katolíkem v kraji a v nebezpečí života. Uvádí se, že utrakvisté (podobojí) ovládli Teplou, Úterý, Mnichov a vsi Otročín, Poutnov, Pístov, Bezvěrov, Rankovice, Hoštec, Mrázov, Horní Kramolín, Popovice, Rájov. Údajně i řádoví kněží z tepelského kláštera přijímali podobojí, a sice od protestantského pastora v Mnichově. - Husitské cítění v kraji znovu ožilo po letech příchodem protestantismu.
      V roce 1437 Mnichov znovu vymřel morem až na jednu osobu a v roce 1549 zase řádil mor, který přežilo jen devět obyvatel. (Trojí vpád moru se hluboko zapsal do paměti města. Každoročně chodívala mládež na den sv. Řehoře (12.března) po staveních a zpívala nábožné písně, aby se mor vyhnul domům. Tento zvyk zanikl až v roce 1875.)
      Po vymření Mnichova v roce 1437 přicházeli noví osídlenci a opat Racko (opatem 1412-1444) povýšil Mnichov na trhové městečko ("Markt") a brzy na to i městečko Úterý, když města Teplá a Hroznětín měla již německé právo v roce 1385. Podle německého práva patřily movité i nemovité věci, především půda sedlákům, ale museli platit daň v penězích. Podle českého práva patřila půda vrchnosti, sedlák nebyl vlastníkem a vrchnost mohla kdykoliv sedlákovi půdu odejmout, když se například jí znelíbil.

Mnichov městečkem

      Toto první privilegium pro Mnichov pochází z 10. července 1437. Privilegium potvrdil 1493 král Vladislav II. a přidal ještě právo vařit pivo, právo řeznictví s porážkou a prodeje masa a ryb. Z Mnichova se stalo opravdové tržiště (Markt) a město (Stadt).
      Veliká drahota, nouze a hlad spolu s pozůstatky husitství mezi lidmi připravovaly půdu přijetí pro Lutherova učení. Za opata Zikmunda (1458-1508) se stalo tepelské panství místem častých nájezdů pánů Heinricha z Plavna, pánů kynžvartských, bečovských a Bohuše ze Švamberka, kteří využívali toho, že opat Zikmund stál na straně exkomunikovaného z církve krále Jiřího z Poděbrad a byl postižen stejnou cenzurou jako král. Interdikt znamenal například, že mše v Mnichově se mohly konat jen za zavřenými dveřmi.

Jošt z Mnichova, sekretář českých králů

      V té době žil slavný mnichovský rodák Jošt. nazývaný "z Mnichova" ("Jobst von Eynsidel") Jošt (1420-1476) vychodil školu zřejmě v klášteře Teplá a objevuje se kol 1450 ve službách Aleše a Petra Šternberkových na Bečově. Znalý češtiny i němčiny byl jejich sekretářem a překladatelem, protože páni neznali plynně německy. S Petrem vykonal 1450 tažení s Jiřím z Poděbrad proti saskému vévodovi Fridrichovi. Ve stejné funkci sekretáře a česko-německého tlumočníka sloužil od roku 1454 u místodržitele Čech Jiřího z Poděbrad, později (od roku 1458) krále českého. Doprovázel Jiřího na jednáních ve Slezsku, Rakousku a všude, kde bylo třeba německé domluvy. Dosáhl jeho důvěry a mimořádné přízně, přestože byl Němec a katolík. V roce 1458 byl povýšen do rytířského stavu a 1460 obdržel hrad a zboží Týřov poblíž Křivoklátu. Po smrti Jiřího přešel Jošt do služeb nového krále Vladislava II. a byl tu až do své smrti kol 1476.

Povstání proti klášteru

Už ho vedou - opata Petra II.      V roce 1526 vypuklo povstání poddaných z města Teplá proti klášteru. V pátek po Božím Nanebevstoupení vyzval protestantský starosta Teplé Wenzl Wolfgang opata Petra II.(opatem 1510-1526), aby se dostavil do Teplé na radnici k projednání rekatolizace v městě. Už předtím žádali tepelští měšťané propuštění jejich měšťana Franze Höckela. Když byli odmítnuti, vypuklo povstání a opat Petr II. musel uprchnout. Byl však dopaden a s posměchem veden do kláštera. Tepelští žádali, aby jim vydal klášterní poklad. Když opat odmítl, vrhli se povstalci na pivo a víno v klášteře a přitom zpustošili celou budovu. V klášteře zvýšili požadavky a žádali na opatovi, aby vyhlásil zrušení nevolnictví, zrušení desátku, volnou těžbu v lesích a rybolov.
      Rozzuřený dav se chystal vyhodit opata oknem, ale v tom přicházeli sedláci z Mnichova a Vidžína opatovi na pomoc. Byli vyzbrojeni kosami, vidlemi a háky a zahnali vzbouřence z kláštera.
      Povstalci pak byli přísně potrestáni. Šest mužů z rodu Wolfgangů bylo sťato mečem na výšině "U dvanácti apoštolů". Snad oněch šest kamenokřížů, které tu později stály, nějak souviselo s touto popravou. Stály tu až do doby opata Reitenbergera, který je nechal zazdít do mostu na silnici mezi klášterem a městem Teplou.
      Dalších 60 vzbouřenců bylo nasazeno do pout a museli s poutech na nohou pracovat v klášteře; místo večeře dostali každý po deseti ranách. Dvacet žen bylo bičováno dráby a 24 mladíků bylo posláno na vojnu do Uher. Přes sto tepelských vzbouřenců bylo přivedeno s provazem na krku na klášterní dvůr, kde museli na kolenou prosit opata Petra II. o odpuštění.
      Opat zanedlouho po vzpouře zemřel a jeho nástupce Anton (opatem 1526-1535) propůjčil jako odměnu za pomoc městu Mnichovu právo vést městské knihy a volit si ze svého středu městskou radu, když dosud tvořila městskou radu polovina z Mnichova a polovina z Raušenbachu (Sítiny). Nová městská rada měla čtyři starosty - byli to Bauer, Hainick, Schuster a Bergmann, osm tzv. starších a městského písaře, který byl zároveň učitelem. Opat Anton prodal za odměnu Mnichovu velký klášterní dvůr i s polnostmi za 300 kop grošů.
      Za opata Antona rostl neklid v zemi. V roce 1527 došlo dokonce k ozbrojenému střetnutí s bečovskými Pluhy o lesní hranici.

Bečovští novými majiteli krajiny

      V těžké situaci se ocitl tepelský klášter v roce 1530, kdy král Ferdinand I., zatlačován Turky, pronajal protestantským pánům Pluhům na Bečově 18 tepelských obcí jako Mnichov, Rájov, Sangerberg, Poutnov, Otročín aj. za 12 000 zlatých. Roku 1543 předal klášter ještě tři další obce Janu Lohetskému z Bezdružic a roku 1544 dostal v léno řadu klášterních obcí i Heinrich z Plavna. Ani král Ferdinand I. ani uvádění leníci klášterního jmění nijak nebránili rozšiřování protestantského učení v tepelských obcích.
      Když se Kašpar Pluh postavil proti králi, byly mu tepelské obce odňaty. A tak v roce 1549 dostal tepelský opat Jan Krátký na základě rozhodnutí královské mise v Lokti zpátky odtržené obce. V listině krále Ferdinanda z 9.dubna 1549 z Prahy je čtyřikrát uváděn Mnichov jako "oppidum" (městečko).

Protestantismus ovládl kraj

      Bohužel v té době byla již většina obyvatel protestanty a klášter vynakládal veškeré úsilí, aby je dovedl zpět ke katolické víře. Stalo se to zčásti dobrou vůli a přesvědčováním, ale z větší části násilím a pohrůžkami. Takovou cestou ovšem nebyl přechod sedláků upřímný.
      Opat Jan VI. Myší král (opatem 1559-1585) našel cestu, jak získat sedláky - propůjčil jim v letech 1561-1574 různá práva, především právo dědičné. Jednalo se o Rájov, Číhaná, Popovice, Bohuslav, Ovesné Kladruby a další. Pouze Pístov a Otročín se zarputile bránily, takže další opat Matthias Göhl (opatem 1585-1596) jim za trest odňal právo řemesel a trhové. Okolní obce s nimi nesměly obchodovat, nesměly mít trhy, nesměly odebírat pivo atd. Ekonomický tlak kláštera byl krutý a neúprosný.
      V roce 1580 se pokatoličtila Teplá a v roce 1586 po 150 letech utrakvismu a 66 letech protestantismu také městečko Úterý, roku 1587 přichází do Pístova katolický duchovní Adam Rudrisch. Až v roce 1588 se dali pokřtít obyvatelé Mnichova po 68 letech protestantismu. Do té doby působili v Mnichově protestantští pastoři Wolfgang Spaltinger a Simon Karbal. Až v roce 1606 byl zlomen Otročín a donucen přejít zpět ke katolické víře. Ale to už se blížila třicetiletá válka, jejíž příčinou byly právě náboženské spory.

Mnichov bohatne a nové mlýny

      Jak uvedeno prodal 1529 opat Anton Mnichovu mnichovský klášterní statek, dle listiny v Chebu byl to statek, který patřil v roce 1473 Heinrichovi mladšímu z Plavna.. V té době měli majetky v Mnichově také mnozí chebští měšťané.
      Roku 1557 dal Mnichov postavit na potoce Schöpplův čili Siardův mlýn a pronajímal. Pachtýři směli mít jen dvě krávy.
      Roku 1602 koupil Mnichov od mlynáře Johanna Kröptela Fritzův mlýn s pilou a s polnostmi za 797 kop.
      Další mlýn, který město koupilo roku 1608, byl Nový mlýn neboli Kalafurt (původně "Kohlafahrt" (Uhelná cesta) od Bastla Ullricha za 360 kop. Tento mlýn po 188 letech Mnichov zase prodal roku 1790 Josefu Hainickovi za 1465 zlatých. Také Fritzův mlýn nakonec město prodalo F.J.Zeidlerovi za 2 790 zlatých.
      Roku 1625 koupil Mnichov od Gabriela Fischbacha Spálený mlýn (Brandmühle) za 1350 zlatých.

Nejstarší rody v Mnichově

      Podle krásného písma městských písařů, jaké vidíme v městských knihách Mnichově 1526-1720, je patrné, že písaři byli vzdělaní lidé. Posledním byl (a zároveň učitelem) Johann Josef Hubl (1697-1761), otec opata Raymunda Hubla. Mnichovská kronika rytmistra Christla uvádí, že ještě v roce 1824 tu bylo devět rodových jmen, která sahají do dob před založením městských knih: Zeidler, Dietl, Utschig (Učík), Putz, Treml, Seitz (Sejc), Müller, Hainick (Hajník) a Helm. Další jména Schoppl, Guba, Schurwonn a Häupler se objevila ihned při založení městských knih 1526. Z těchto rodů do roku 1920 zmizela jména Treml, Müller, Helm a Häupler.
 

Pamětihodnost z roku 1606 u Sítin

      Mezi nejcennější památky patřil kamenný pomník u rybníka na cestě z hlavní silnice do Sítin z roku 1606, tedy ještě před třicetiletou válkou. Přežil všechny války. Pomník popisoval ještě v roce 1963 F.X.KUNDRÁT: na jedné straně byly znaky tepelského kláštera, na druhé straně scéna Kalvárie; na severní straně postava se zkříženýma rukama. Podstavec byl již hluboko v zemi a omšelost potvrzovala vysoké stáří. Pomník jsem s Vladimírem Šindelářem fotografoval, ale byl v 60.letech odcizen a odvezen neznámo kam.

Hrůzy švédské

      Tepelská krajina velmi utrpěla ve válce se Švédy. Zvláště po smrti švédského krále Gustava Adolfa v bitvě u Lützenu 6.11.1632 řádila švédská vojska strašně.
      V roce 1621 tábořil s vojskem v Mnichově polní velitel Tilly, roku 1632 vpadlo švédské vojsko do Mnichova od Lokte, který drželo. Roku 1635 byl Mnichov byl přepaden, vyrabován a zpustošen, třebaže bylo vybráno výpalné od radnice ve výši 20 tolarů.. Odehnáni byli koně, dobytek, odvezeny dva vozy soli.
      V roce 1641 byl Mnichov opět přepaden a chycen opat na útěku, a spolu s provizorem a mnichovským farářem odvlečeni až do Erfurtu a až po vyplacení 600 tolarů výkupného propuštěni.
      Znovu došlo k přepadení v roce 1647. To už Mnichovští nečekali na nic a prchli do lesů, takže 18 týdnů zůstalo město neobydleno. Kostel byl používán jako stáje pro koně. Pivovarský kotel byl zničen.
      Obyvatelé Mnichova museli žebrat po krajině, aby nezemřeli hladem. K těmto časům se váže historie dvou zdejších švédských kamenokřížů ( nedaleko kostela a u státní silnice). Jeden má datum 1739, vyryté asi při stoletém jubileu k památce oněch strašných časů. Kronikář Christl tyto kamenokříže považoval za náhrobní, když dříve byli jinověrci (Švédové) pohřbíváni mimo římskokatolický hřbitov. Ještě v 19. století se nacházely při orání a výkopech v okolí Mnichova různé švédské zbraně, zvláště muškety.
      Konec třicetileté války v roce 1648 byl hladovým rokem. Bylo tolik myší, že sežrali veškeré obilí.

Francouzi v Mnichově

      Počátek 18.století se jevil nadějně. Roku 1710 byla postavena fara, v letech 1719- 1725 se stavěl nový kostel, v letech 1725-1730 byla postavena dnešní radnice na místě starého dřevěného obecního domu. Mnichov měl 87 domů, 28 "herberků" (přístřeší), 5 mlýnů a ročně vařil 154 sudů piva.
      Za první slezské války v roce 1742 přišli do Mnichova francouzští vojáci a chtěli si tu odpočinout a ošetřit koně. Tu přišel občan Josef Uhl z čp.96 s nářkem, že jel do Teplé s povozem a narazil na rakouské vojsko. Byl oloupen a musel se vrátit. Jde prý o veliké vojsko, které pochoduje směrem k Mnichovu.
      Zpráva naplnila Francouze takovým strachem, že rychle sbalili svou "bagáž" a ve spěchu zanechali v Mnichově rozličné věci, výstroj, výzbroj, koně i několik zraněných vojáků. Zemřelí francouzští vojáci byli pohřbeni na louce při silnici pod Mnichovem a jejich rukojmí Filip Kolovrat a Jáchym Pachta, kteří podlehli jako zajatci krutému zacházení, v kryptě.
      Ačkoliv Uhl zachránil vymyšlenou zprávou o Rakušanech Mnichov od velkých škod, přesto škody činily 3597 zlatých, což byla na tehdejší poměry veliká částka.

Nejbohatší rody

      Měnilo se i postavení rodů.
      V berní rule (1654) se uvádějí nejbohatší měšťané: Ondřej Sejc (později Seitz) a Jan Rauch s 11 ha, bečvář Vavřinec Rauch s 10 ha, pekař Bartoloměj Voldek s 8 ha, řezník Lorenc Mlynář se 14 ha, kovář Jiřík Titul s 11 ha, Jan Rauch s 10 ha, Tomáš Kuška s 9 ha a měl nejvíce, tj. 6 povozů. Dále tu byli řemeslníci tesař Purkráf, ševci Putz, Rondes a Wolner, krejčí Höfer, Švarc, Kepl, Šerl, Švejcert, kovář Šepl, mlynář Šot a Ceplínová. Celkem se uvádělo 67 rodů a polností kol 260 ha.
      Roku 1730 byl nejzámožnější Johann Simon z čp. 14, též majitel stavení čp.15, 30, 38, 46.
      Kolem roku 1780 byl nejzámožnější v celém okolí Christoph Albl z čp.117, po roce 1800 boháči Pöpperl z čp.25, Helm z čp.16, Christl z čp.22 a Utschig z čp.68.
      V dalších letech se opět situace měnila.

Náboženské smýšlení

      Náboženské smýšlení Mnichovských se po návratu k římskokatolicismu až po několika generacích upevnilo. Mnozí rodiče vedli děti, aby se věnovali duchovnímu stavu. Peter CHRISTL v roce 1820 v kronice vypočítává za posledních šedesát let na 37 kněží a sester z Mnichova. Mezi nimi byl i opat Raymund IV. Hubl, syn městského písaře Johanna Josefa Hubla. Byl úředním opatem v letech 1791-1801. Hubl se zachoval nevděčně k rodnému městu. Své chudé těžce nemocné sestře poslal 12 jablek. (Naproti tomu kněží Franz Putz a Balthasar Dietl pomáhali městu a příbuzenstvu, co bylo v jejich moci.)
      Mnichovskému magistrátu navrhl, aby zakázali řezníkům výsek masa a odběr od kláštera. Zemřel 1801 a zanechal klášteru velké jmění.

Pálení kořalky a pivovárečníci

      Roku 1747 obdržel Mnichov od opata Jeronyma Ambrože (opatem 1741-1767) právo pálení kořalky, když už od roku 1493 měl právo vaření piva od krále Vladislava Jagelonského. Každý právovárečník vařil tehdy na vlastní účet. Až císař Josef II. nařídil, aby byly pivovary pronajaty a zisk nebo ztráta rozděleny na podíly. Mnichovský pivovar byl tehdy dům čp.88.
      V roce 1816 koupili právovárečníci dům čp.117 a postavili tam městský pivovar. Tehdy bylo 96 právovárečníků. Když 3.srpna 1816 pivovar i s vedlejšími budovami vyhořel, postavili občané nový pivovar. Museli si však vypůjčit 40 000 zlatých, čímž byly jejich podíly znehodnoceny. Podíly pravovárečníci lacino prodali Johannu Stadlerovi a synovi Franzovi (1/2) a Vilému Christlovi (1/2). Nakonec Stadlerovi donutili i Christla k prodeji poloviny a získali všechna práva. V kronice rytmistra Christla je vložen list, psaný třesoucí se rukou:

      "Páni Stadlerové neustálým nucením dosáhli toho, že jsem jim prodal všechna práva v roce 1898 i s domem, stojícím pod pivovarem a se všemi polnostmi za 48 000 zlatých. Napsáno ve 83 letech dne 26.května 1900 - Vilém Christl."
      Nový majitel pivovar neustále zlepšoval a zvětšoval a v roce 1908 vyrobil 16 000 hektolitrů piva.

Žádost o zrušení nevolnictví

      Roku 1752 podaly všechny tepelské obce žádost o zrušení nevolnictví s výjimkou "věrných Mnichovských", kteří používali tento titul za osvobození opata Petra II. od roku 1526. Užívání tohoto titulu bohužel zakázal 1791 právě rodák z Mnichova opat Raymund Hubl. Další dvě obce - Vidžín a vzdálená Číhaná (Tschihana) - měly také titul "věrných".
Za tuto opovážlivost musely všechny obce, které o to žádaly, odprosit opata Jeronyma Ambrože. Tresty byly nezvykle tvrdé. 24 občanů bylo odvedeno do Prahy k potrestání a pisatel prosebného listu byl odsouzen na 14 dnů do vězení.
Nakonec se selský lid dočkal - císař Josef II. zrušil v roce 1781 nevolnictví; ponechal však robotování. Císař Josef II. potvrdil Mnichov v ranku měst IV.třídy. Robota byla zrušena roku 1848 a zásluha připsána statečnému poslanci Hansi Kudlichovi, který předložil návrh na zrušení roboty ve sněmu. Císař Ferdinand V. patentem ze 7.září 1848 robotu zrušil. Sedláci se však museli vyplatit, což trvalo mnoho let.

Prusové v Mnichově

      Za sedmileté války (1756-1763) bylo v Mnichově třikrát ubytováno pruské vojsko. V roce 1759 zde zemřelo 40 pruských vojáků a byli pochováni na stejném místě jako francouzští vojáci - vlevo od silnice pod Mnichovem. Přesné místo je tam, kde odbočovala cesta ze silnice na Geyerspiel. Až v roce 1796 byl zřízen na tomto místě prostý kříž. Stál tam ještě roku 1945, ale 1946 byl povalen neznámým pachatelem. Péčí pana administrátora Jana Jiřího Bendy byl tento kříž pře-nesen do protilehlého domu Schneiderova a postaven.

Trhy v Mnichově

      Císař Karel VI. dnem 28.dubna 1738 povolil Mnichovu konání trhů na obilí ve čtvrtek. Toto obilí přiváželi do Mnichova rolníci z okolí Bezdružic Po čase však konání obilního trhu zanikalo a Bezdružičtí pak jezdili a prodávali obilí raději ve středu v Teplé.
Císař Josef II. povolil Mnichovu konání čtyř dobytčích výročních trhů. Školní budova byla postavena za opata Raymunda IV. Hubla na témže místě, kde doposud stávala dřevěná škola, postavená už v roce 1664.
Mnichovská radnice je barokní stavba z let 1725-1730,  jednopatrová, se zvonicí a se štukovou výzdobou v I. patře. Při opravě radnice (psáno 1963) byla nalezena mezi okny šenkovny na západní straně zazděná krabice, kde byly zakládací listiny, oběžné mince, a uvedeny náklady stavby 3281 zlatých.

Šibenice v Mnichově

      O soudním právu je zpráva z Mnichova již z roku 1397. Toto právo měli lenníci - bratři Tullingerovi.
      Roku 1528 byla sťata hlava šesti mužům za to, že zabili jednoho krejčího. Mezi nimi byl jeden z Zeidlerů.
      6.března 1567 byl oběšen Ondřej Glaser pro krádež a 9.dubna 1627 mnichovský kovář Simon Pürner pro dvojženství. Jednou se oženil s Kateřinou Weidingerovou z Tullnu, podruhé s Walburgou Schweinitzerovou z Mnichova. Když věc vyšla najevo, pokusil se o útěk.
      9.ledna 1640 byl vykonán trest smrti nad mrtvolou. Občan Schürhass se v zoufalství oběsil.Mrtvola nebyla pochována, ale spálena u silnice.
      Roku 1674 se konal hrdelní soud nad pacholkem Hansem Polzem ze dvora, že ukradl koně a prodal ho Matyáši Pimplovi z Číhané. Dostal provaz, jak se uvádí: "k právu, aby byl na šibenici provazem nebo řetězem sprovozen ze světa, pocestným pro ošklivost."
      V roce 1715 byl v mnichovské šatlavě za krádež Johann Christoph Mitscheling. Byl odsouzen k trestu smrti, byl však nakonec omilostněn a místo toho musel tři dny stát s provazem na krku na pranýři. Pak dostal výprask a pod ztrátou hrdla vypovězen ze země České. - Pranýř můžeme prohlédnout dnes při vratech na radnici.
      K jinému omilostnění došlo v roce 1731, kdy úředník Mathias Egerer z Rájova byl odsouzen k trestu smrti pro pokus o zavraždění manželky. Pro odstrašení mělo být jeho tělo vpleteno do kola a kolo mělo být volně spuštěno. Smrt se nekonala na přímluvu jeho manželky, která jím měla být zavražděna. Přípisem z pražského hradu z 15.6.1732 byl omilostněn a trest smrti mu byl změněn na šest let nucených prací.
      Porotu soudu tvořilo dvanáct mužů z Mnichova, Teplé, Úterý nebo Plané.
      Mnichovská šibenice stávala vpravo od silnice směrem do Teplé, 414 kroků od sochy sv. Josefa a místu se říkalo "U šibenice", přestože tam už dávno nestála. Popravení visatci byli pochováváni v blízkosti šibenice, tam, kde stál kamenný kříž. Roku 1777 byla šibenice přenesena na místo nad Siardovým mlýnem. V roce 1790 byla šibenice zrušena, ale stála tu ještě pár let. Těžké zločiny byly pak souzeny u krajského soudu v Chebu.

Pranýř, "dům nevěstek" a koš pro nepoctivce

      Pranýř je polokruhová kamenná deska vlevo u vchodu do radnice, nad níž je upevněn železný kruh, k němuž byli připoutáváni odsouzenci.
      Kromě pranýře býval v Mnichově také železný koš, zvaný "dům nevěstek", který stával na náměstí u kašny. Vypadal jako veliká klec. Do ní byly zavírány ženy nemravného života, především nemanželské matky. "Dům nevěstek" byl zrušen už roku 1742. Nad kašnou býval upevněn na čtyřech řetězech na sloupech železný koš, do něhož bývali vsazováni nepoctiví řemeslníci, kupříkladu pekaři, řezníci, mydláři, když prodávali zboží špatné jakosti nebo pod váhou. Tento koš byl zrušen roku 1770.
      Stará kašna byla postavena v roce 1770 a byla kamenná. Protože špatně držela vodu, byla na náměstí vybudována nová ze železa v roce 1874.

Ostrostřelci a hasiči

      Farář Jakub Wagner a občan Josef Zeidler z čp.4 založili roku 1797 spolek ostrostřelců. Měl 30 ozbrojených a 15 krojovaných členů. Za velitele Rudolfa Christ-la obdržel spolek od císaře Franze Josefa I. privilegium, že důstojníci mohou nosit na uniformě zlaté označení a na praporu mít rakouského císařského orla.
      V roce 1876 byl založen dobrovolný spolek hasičů. Ani tak nebylo zabráněno nešťastnému požáru 20.října 1891, kdy shořelo 27 domů a 246 osob zůstalo bez střechy nad hlavou. S pomocí sousedů znovu byly postaveny domy.

Svatopetrský sloup, Christlova deska

      Svatopetrský sloup, celkové výše 450 cm se byl postaven na Svatopetrském náměstí v Mnichově v roce 1833 rytmistrem Petrem Christlem, kronikářem Mnichova. Peter Christl se narodil 1762 v Mnichově v čp. 22 a zemřel roku 1835. Pocházel z měšťanské rodiny; Christlovi přišli do Mnichova z Falknovska z obce Neugrün (Nivy). Christl se oženil jako 63letý roku 1825 s vdovou Markétou Dietlovou, roz. Alblovou. Za císaře Františka II. prodělal boje na Rýně proti Francouzům a po míru v Luneville, uzavřeném dne 9.2.1801, odešel jako rytmistr na odpočinek. Od roku 1805 až do své smrti žil v Mnichově a psal zdejší kroniku. Měl lesní honitbu v lese Hayd a na nejvyšším místě 865 m n.m. si zřídil chatu, která však po jeho smrti zanikla. Zde pak byl zbudován nízký kamenný památník, který dal v roce 1900 obnovit jeho pravnuk Wilhelm Christl s nápisem:
      "Monument für Peter Christl, pensionierten Rittmeister, Chroniker aus Einsiedl, welcher anfangs dieses Jahrhunderts die zugehörige Jagd benütze und hier ein Jagerhaus hatte. Renoviert durch dessen Großneffen Wilhelm Christl. 1900. Auch Grabstelle seines Jagdhundes Day. Ernst Zeidler."
      Jinou památku, kamenný sloup, popisoval A. GNIRS (1932) a F.X.Kundrát (1963) vlevo u silnice Mnichov-Rájov. Na tom místě zemřel náhle 17. března 1850 majitel allodiálního statku Poutnov a člen řádu maltézských rytířů hrabě Moritz Deym ze Stříteže (*1802), který byl od roku 1845 byl městským hejtmanem v Praze. Po jeho smrti byl Poutnov prodán vévodovi Alfrédu Beaufortovi-Spontinimu, který ho připojil k bečovskému panství.
      Krüttnerův pomník postavil v roce 1903 poblíž fary mnichovský pěvecký spolek u příležitosti 25.výročí rodáku Mnichova a slavnému dirigentu lázeňského orchestru v Mariánských Lázních Theodoru Krüttnerovi (1814-1893), který byl přítelem hudebního skladatele Richarda Wagnera. F.X.KUNDRÁT nalezl roku 1963 Krüttnerův pomník poškozený a povalený. Dnes je tu jen spodní postament.

Obživa obyvatelstva

      Obyvatelstvo Mnichova se živilo, jak se dalo. V počátcích to bylo rolnictví a snad i hornictví, později se přidala řemesla. Výnosy z hospodářství sloužily po odevzdání desátku jen k výživě rodin a služebných. Půda ve vysoké poloze nedávala mimořádnou úrodu, byla špatně obdělávána a málo hnojena. Až v roce 1770 byly konány první pokusy s pěstováním pšenice a ještě později přišly brambory. Ani chov dobytka nebyl na úrovni.
Že v Mnichově panovaly neblahé poměry, ukazuje zpráva, že v 2.polovině 18.století rozhodl mnichovský magistrát (1760), že nebude dávat žádné podpory a vydal zákaz přístavby stavení, aby zamezil nežádoucímu růstu obyvatelstva a předešel bídě a nouzi. To se již projevovala tím, že se část obyvatel živila krádežemi a žebrotou. Mnichov měl tehdy 136 obytných stavení.
Výnosu hospodářství byly podprůměrné a drobní rolníci se museli věnovat řemeslům, ale také muzicírování, zatímco velcí sedláci obchodovali s chmelem.
      V Mnichově se provozovala řemesla a všechna přináležela do roku 1637 k cechům v Teplé, v Plané, v Horním Slavkově. V roce 1637 obdrželi Mnichovští právo založit v městečku tyto vlastní cechy:
      1. řezníků
      2. tesařů, zedníků a kameníků
      3. kovářů, kolářů, truhlářů, sklenářů a zámečníků
      4. pekařů a mlynářů
      5. sítařů a pletařů
      6. ševců
      7. krejčích.
      Cechy měly podporovat růst řemesel a výchovu řemeslnického dorostu, jmenovaly tovaryše a mistry.
      Obchodníci nakupovali chmel v českých chmelařských krajích a prodávali ho pivovarům místním i zahraničním. Získali tím nejen peníze, ale i znalosti a styky při cestování po cizích zemích. Ještě kolem roku 1800 měl Mnichov 20 obchodníků s chmelem a byl městem zámožných obchodníků. Ukazovalo se to i navenek: v roce 1816-1817 byl zbudován pivovar a sladovna, v roce 1833 vydlážděno náměstí, založena brusírna serpentinitu aj.

Brusírna serpentinitu

      Už opat Kryštof hrabě Trauttmannsdorf hodlal založit u Siardova mlýna brusírnu serpentinitu, ale sešlo z toho. K myšlence se vrátili mnichovští občané Johann Fischbach, Anton Christl, Jan Dietl, Dionys Ruderich, Karl Christl a Josef Seitz a založili kol 1833 brusírnu hadce.Stávala na pravém břehu potoka na polovině cesty mezi Siardovým a Fritzovým mlýnem. Byla to jednoposchoďová budova dole z kamene a nahoře z cihel.
      V brusírně byly čtyři brusy, šest soustruhů, pila na kámen, jeden vrták, jeden holandský mlýnek, kovárna. Vše poháněla voda z potoka. Zde byl broušen serpentinit, který se těžil v nedalekém lese a vyráběny rozličné nádoby, desky, kříže, pomníky a různé předměty. V roce 1836 navštívil brusírnu princ Vilém Pruský, řecký král Otto I., manželka bavorského krále Ludvíka I. - královna Terezie, roz. Sasko-Altenburská. Všichni se vyjadřovali pochvalně o této brusírně a koupili si více výrobků.
      Po dvacetiletém provozu však byla výroba zastavena a brusírna zcela zmizela. Stála v místech, kde je sotva patrné dno rybníka.
      Přesto tu v blízkosti na levém břehu nalézáme ruinu mohutné budovy brusírny. Ta patří k jiné historii. Dne 15.dubna 1882 pronajali si páni Laubisch a Scharf z Prahy mnichovské serpentinové doly na 50 let a postavili na levém břehu pod Siardovým mlýnem továrnu na hadec. Po přistoupení nového společníka do party Übla z Aše byla budova brusírny opuštěna a přeložena do Fritzova mlýna. Zde byla v provozu až do roku 1905. Zatímco z Fritzova mlýna nezůstalo téměř nic, stará továrna tu stojí v ruině. Pod kameny lze ještě vzácně nalézt zbytky rozpracovaného serpentinitu; taktéž v místech, kde stával dnes restituovaný Fritzův mlýn.

Spojení se světem

      Už v roce 1840 byla zřízena v Mnichově poštovní pobočka a prvním poštmistrem byl Johann Dittrich. Do té doby chodil poštovní posel s psaními dvakrát týdně do Plané a zpět, za což dostával od obce 934 litrů obilí a 10 zlatých, od eráru dostával 16 zlatých a za každý dopis 2 krejcary. To pobíral - neznámo proč- až do roku 1900. Telegraf dostal Mnichov v roce 1865.
      V roce 1830 byla budována silnice z Mariánských Lázní do Karlových Varů. Vedla přes Rájov, Mnichov do Louky a odtud do Bečova. Roku 1833 bylo vydlážděno náměstí, 1844 byla postavena silnice z Mnichova do Teplé, v roce 1853 špatná silnice do Sangerbergu.
      Železniční spojení vzniklo až roku 1898 jako trať karlovarská a nádraží Poutnov-Mnichov bylo dosti daleko. Původní projekt počítal s železnicí údolím Mnichovského potoka, kolem mlýnů Siardova, Fritztova,což se nerealizovalo. Na nádraží Poutnov nebo Louka se šlo pěšky 1 hodinu. Osud Mnichova, který byl dosud nejvýznamnějším dopravním centrem na silnici mezi lázněmi, byl zpečetěn. Kdo byl vinen, těžko říci, zda formani, kteří se báli o výdělky, či hospodští a řemeslníci. Aby poutnovská nádražní cedule měla značení "Mnichov-Poutnov", musel Mnichov zaplatit 10 000 korun.
Nový mnichovský hřbitov byl otevřen roku 1895 u karlovarské silnice. U vchodu je nápis:
Selig sind die Todten, die im Herrn sterben von nun  an - wahrlich spricht der Geist sollen sie ruhen von ihren Müh, denn ihr Werke folgen ihnen nach.        Johannes XIV,13.

Po první světové válce

      Ještě v roce 1920 byly v Mnichově kromě pivovary dvě pily, patřily sem čtyři mlýny a četné dílny řemeslníků. Bylo tu 125 domů, když ještě před sto lety (1820) se uvádělo 135 domů. Mezitím například Mariánské Lázně se rozrostly mnohokrát proti roku 1820! Mnichov upadal a stával se bezvýznamnou obcí. Obchodníci s chme-lem, kteří přinesli bohatství do Mnichova, se však před rokem 1900 odstěhovali do chmelařské oblasti na Žatecko. Zanikla také řada řemesel jako barvíři, hrnčíři, provazníci, prýmkaři, mydláři, ale i hodináři.
Fritzův mlýn před válkou
      Počet domů se zmenšoval a po několika větších požárech se stávalo, že některé domy vůbec již nebyly obnoveny a rodiny se odstěhovaly. Po požáru v říjnu 1891 bylo z 27 vyhořelých stavení obnoveno jen dvacet. Těžký byl rok 1893, kdy v důsledku velkého sucha - po celé jaro a léto nezapršelo - louky zešedly a obilí bylo pouze píď vysoké.
      Za první světové války 1914-1918 odešlo na fronty 140 mužů a z nich 20 padlo, 5 se pohřešovalo a 17 bylo raněných, z toho sedm invalidů. V nepřátelském zajetí se ocitlo deset mužů
      Od podzimu 1919 do jara 1920 se budovalo v Mnichově elektrické vedení a 7.dubna 1920 zazářilo Mnichovem první elektrické světlo. Ještě v roce 1922 trvala nouze, jak je vidět z cen vybraného zboží: kilo másla 50 korun, metrák žita 300 korun, metrák pšenice 400 korun, boty 200 korun, oblek 800 korun, metr dřeva 300 korun.
      29.června 1925 se konaly oslavy 200 let kostela. V roce 1928 město založilo řadu komisí: finanční, lesnickou, daňovou, ho-spodářskou, policejní a zdravotnickou komisi. Zatímco v roce 1900 měl Mnichov 1300 osob, r.1930 klesl počet na 936 osob,z toho13 Čechů.
      Za druhé světové války padlo 28 mužů a 14 bylo nezvěstných.

Fara

      je barokní, postavena roku 1710, rozlehlá, jednopatrová. Na vnějším portálu do dvora má erb tepelského kláštera s letopočtem 1710. Na vnitřním vchodu do budovy je letopočet 1782. V přízemí je dřevěná socha sv.Rocha, snad původně z levého postranního oltáře v kostele. Na schodišti socha Ecce Homo, z 1.pol. 18.století, barokní, přenesená sem z obce Grün (dnes Louka). V patře fary tři velké obrazy premonstrátů z 18.století.

Prastaré zaniklé stavby

      Kdysi stával v Mnichově špitál pro duševně choré, který byl zrušen roku 1635 a současně byly zrušeny dvě lázeňské budovy. Šlo o stavení čp.81 a 84. Dům čp.81 byl prodán 1687 Antonu Poppovi jako obytný dům. Dům přešel na Thomase Tremla a od něho na Martina Schmidta, který v něm 1849 zřídil kovárnu.

Nová doba a záchrana památek

      Za první republiky se pokoušel Mnichov stát se letoviskem a nabízel trávení dovolené v blízkosti slavných Mariánských Lázní. Byly označeny vycházkové směry do okolí a nejznamenitějším cílem se stala stáčírna Grünské kyselky s výletní kavárnou Am Almbrünnl v údolí Psího potoka pod novou Vsí. Na její pohostinnost i nabídku pohárů s čerstvými lesními jahodami za první republiky vzpomínal pan V. NEUSTUPNÝ. Cesty vedly do údolí řeky Teplé, do kláštera, do Sangerbergu. Proslulost obce doplňoval ústav školských sester, ale také bohatá historie městečka Mnichov, která se projevovala v četných sakrálních památkách v obci i v okolí, kde bývaly sochy světců, polní kříže, boží muka, prastaré kamenokříže, dávné popraviště, pamětní desky a pomníky jako Krüttnerův, Christlův aj.
      Nejnovější doba přinesla bohužel do tisícileté historie tu nejsmutnější kapitolu - krádeže a ničení památek v rozměrech, jaké krajina dosud nepoznala. Snad bude jednou nalezena cesta k obnovení úcty k minulosti a ke stopám, které historie pro naše poučení zanechala.
Svatopetrské náměstí
 

Plánek Mnichova před druhou válkou

      Na plánku Mnichova paní Ingeborg Hublové prozrazuje obec okrouhlý půdorys, s kostelem na okraji. Hrádek Tullingerů (čp.103-104) stával poblíž již zaniklého Horního rybníka, který byl součástí vodního příkopu, přes který vedl most. Poblíž hrádku, v místě náměstí a radnice, stával klášterní dvůr, který prodal opat Anton Mnichovu. Ještě před válkou zůstávalo v obci několik dřevěných srubových stavení tzv. fachwerků, která mimo jiné potvrzovala, že kdysi býval Mnichov obklopen lesním hvozdem a v něm se nacházel hlavní stavební materiál. V tomto století fachwerk rychle ustupoval kamenným domům. Před vchodem srubového stavení čp.82 stával prý kámen s římskými ciframi letopočtu 1227. Městečko Mnichov - jak ukazuje plánek - nemělo opevnění. Bývalo otevřeným tržištěm, což bylo za válek nevýhodou.


Josef Bubeník, Rájov u Mar. Lázní

Stáčírna v Mnichově u Mariánských
Lázní - naděje pro rozkvět obce
Zaměstnanost / Stáčírna bude potřebovat nejdříve 80, v plném provozu pak až 115 pracovníků
      Minulý čtvrtek prožívali občané Mnichova u Mar. Lázní večer plný vzrušení. Do jejich obce přijela vzácná návštěva. Generální ředitel Karlovarských minerálních vod a.s. Mattoni Jan Husák se svojí pracovní skupinou, která připravuje v Mnichově stavbu stáčírny minerálky, přijel od povídat na otázky občanů. Problematika této mimořádné stavby přilákala do kinosálu tamní radnice nejen místní obyvatele, ale i "přespolní" (Teplá, Poutnov...) Rozsah otázek byl pestrý a často mířil panu řediteli "těsně na tělo". Z odpovědí vybírám to nejzajímavější.
      Stavba má být zahájena ještě letos, dokončení je smluvně plánováno do konce roku 2000. Za každý den zpoždění má obec obdržet do své kasy 1 tisíc korun. V roce 2001 by měla stáčírna již pracovat na plno. Její kapacita bude činit 35 procent celkové současné produkce Mattoni, denně má z Mnichova vyjíždět 30 kamionů. Minerálka bude do stáčírny vedena potrubím od obce Louka a je to mimořádně kvalitní voda se vzácným obsahem hořčíku.
      Mnichovští s potěšením vy slechli ujiŠtění ředitele Rusáka, že stáčírna bude potřebo nejdříve 80 v plném provozu pak až 115 pracovníků, a je zájmem závodu, aby to byli pokud možno lidé přímo z místa. Plánuje se práce ve třech směnách, nejsou vyloučeny směny mimořádné. Mimořádně vysoké mají býti platy, ale o konkrétních číslech řeč nebyla. Stáčírna bude potřebovat operátory. strojů, elektrikáře, elektroniky, zámečníky, expedienty a.j., všichni budou odborně vy školeni, někteří vysláni na zkušenou do zahraničí.
      Stavba ani provoz stáčírny by neměl obec a okolí nijak zatěžovat. Ekologická hlediska jsou přísně sledována orgány Chráněné krajinné oblasti Slavkovský les. Má být zastavěno 7000 m² plochy, stavba bude poněkud zapuštěna do země, kolem ní nepravidelně navršeny valy ze miny osázené zelení, aby v krajině nerušila. Ekologičtí aktivisté z okolních obcí o tom ale pochybují. Brzy se ukáže, nakolik oprávněně.
      Podstatná část všech daní Z provozování stáčírny, bohužel, poputuje do Karlových Varů kde je sídlo společnosti. Do obecní pokladny v Mnichově půjde zřejmě jen pří slušná část daní ze mzdy zaměstnanců. To podstatné pro obec jsou však pracovní příležitosti pro lidi, kteří v minulosti pracovali převážně v zemědělství a po jeho podstatném útlumu v oblasti jsou bez práce. (kráceno)

 

Zdeněk Buchtele, Velká Hleďsebe

Objev a zaměření opevněného místa
(tvrziště ?) v Dolním Žandově
      Název Dolního Žandova v českých pramenech nacházíme v podobách Nižší Žandov, Sanda, Sadnawa Dolní, Žandov, v latinských a německých Sandov, Sandowe, Sandou, Sandauwe Sandaw Zandow, Zandau, Zanda, Unter Sandau. Asi první zpráva o Žandovu pochází z roku 1197, kdy obec daroval nově založenému tepelskému klášteru český panovník vévoda-biskup Jindřich Břetislav. Že se nejednalo o bezvýznamnou ves svědčí to, že za zhruba 70 let nato byl Žandov povýšen králem Přemyslem Otakarem II. na komorní městečko. V této době už stál na kopci při důležité zemské cestě opevněný kostel svatého Michala, jehož podací právo náleželo ještě v 15. století waldsassenskému klášteru. Kdy byl kostel založen, není dosud jasné. Můžeme se domnívat, že sloužil nejen k ochraně cesty, ale i obyvatel v bouřlivých dobách. Něco jako útočištní hradiště. Východně od kostela, na protilehlé vyvýšenině nacházíme dobře zachované a "čitelné" stopy po jiném a starším opevnění. Je jisté, že zemská stezka, vedoucí k "zemské bráně" nebo jinak k "bráně do Čech" musela být dobře hlídána a po celé délce trasy byly budovány správní, strážní a celní body. Zánik zmíněného opevnění musel být před rokem 1197, kdy ho nahradil opevněný kostelík. Je docela dobře možné, že obě opevněná místa mohla po určitou dobu souběžně existovat až do doby, kdy se ukázalo, že k ochraně cesty i obyvatel postačuje opevnění kolem kostela.
      Lokalita mne začala zajímat již v roce 1988 a od té doby jsem místo několikráte navštívil, provedl běžná pozorování a porovnávání, včetně povrchového sběru. O deset let později (20.12.1998) jsem místo zaměřil a popsal.
      Jedná se o nepravidelně ohraničený prostor na ostrožně vyvýšeniny východně od obce. V ose západ-východ má délku 95-100 metrů a na nejširším místě osy sever-jih 65 metrů. v západní části lokality dominuje skalní útvar, složeny z několika balvanů, orientačně znázorněných na plánku. západně a jihozápadně skalky padá terén příkře dolů téměř o 18 metrů a tvoří ostrožnu s velmi příkrými srázy. Příkop vede severozápadně od skalky, je mělký a kol 3 metrů široký. Je v terénu patrný asi 30 metrů a poté mizí ve vrstvách novějších terénních úprav. V místech, kde se spojoval s příkopem na severovýchodní straně, byl od severu navezen kolem 1 m výšky a 2 - 3 m šířky pás zeminy, do kterého je zabudováno oplocení pozemku směrem na západní stranu k obci.
      Severovýchodní příkop se zachoval poměrně zřetelně. Jeho délka je kol 60 metrů, šířka kol 4 - 5 metrů, u paty 2 - 3 metry. Hloubka je cca 150 cm. Na první pohled by se mohlo zdát, že jde o hlu-bokou úvozovou cestu, vytlučenou koly povozů s těžkým nákladem. Dojem je umocněn navíc tím, že v ohybu "cesty" stával pomníček - symbol nešťastné události. - Při bližším ohledání však zjišťujeme, že se jedná opravdu o příkop. Je vytesán ve skalnatém podloží a jeho stěny jsou téměř kolmé.
      Jižní strana opevnění je na západě vlastně součástí ostrožny a k východu se postupně mění v terasu, a posléze v příkop, který byl propojen s výše popsaným příkopem. Ohyby obou příkopů jsou dodnes patrné a příkop, který je na východní straně hradiska spojoval v délce 25 metrů, je dnes zasypán, rozoraný a slouží jako vstup do této lokality, v jejíž severní a jižní části jsou dnes políčka.
      Skalisko na západní straně lokality je na jihu zakončeno výběžkem ze dvou balvanů. Venkovní balvan je opatřen dvěma uměle vytvořenými prohlubněmi, které sloužily ke kotvení dřevění konstrukce, snad palisády. Ověřil jsem si, že z tohoto místa lze v širokém záběru sledovat nejen všechny cesty, ale jsou odtud vidět i další opěrné a ochranné body v krajině, například tvrz Amonsgrýn, Manský dvůr (který sloužil původně témuž účelu a jako léno byl ustanoven až kol 1230), vrcholek kopce Stráž (Hutberg) u Vysoké, a celnice v Kynžvartě (ze které vznikl později hrad).
      Dolní Žandov je velmi staré osídlení na důležité stezce, v důležité oblasti při zemské hranici. Proto lze vyvodit jedinou myšlenku: že při Žandovu muselo být opevněné místo, sídlo, možná tvrz, poskytující ochranu nejen obyvatelstvu, ale zajišťující i klid a pořádek v okolí. Zda se jedná o tvrziště, hradisko nebo strážnici či strážiště může ukázat teprve archeologický průzkum.
Velká Hleďsebe 22.12.1998


Dívčí cvičiště ve stnínu stroví v areálu ústavu v Mnichově


Plánke Dolního Žandova (stabilní katastr 1841) s kroužkem v místě domnělé tvrze


Tolik oblíbené hřiště v areálu Mnichovského ústavu

HAMELIKA, vlastivědné materiály z Mariánskolázeňska. připravil Ing. Richard Švandrlík. Číslo 10. XXIII. ročníku HAMLEIKY (pořadové číslo 296.), Mariánské Lázně - vyšlo 5. listopadu 1999.