Hamelika 1999 číslo 09
 



Ročník XXIII. (1999)
Pořadové číslo 295.

9.

Mariánské Lázně
10. října 1999
OBSAH 
 

Vzpomínka na Karla Tesaře
Jak to bylo s Čechy v Mariánských Lázních
l Tesařovi jako významná česká rodina v městě před válkou l Jak to bylo s prvním Národním výborem ? l Zpráva Karla Tesaře z 29.5.1945 o stavu Mariánských Lázní

Hugo Rokyta in memoriam

Docent Josef Sajner: "Vztah Johanna Wolfganga Goetha k lékařství se zvláštním zřetelem k oftalmologii".

Nezapomenutelné návštěvy presidenta Beneše v Mariánských Lázních
Benešova třída
l Utajený pobyt v Tepelském domě (1922) / podle Jana Dolejšího juniora z Plzně/ l Úřední zpráva Městského úřadu l Mariánské Lázně o návštěvě prezidenta ČSR dr. Ed.Beneše v Mariánských Lázních l Jaroslav TOMS "Dvě triumfální cesty prezidenta dr.Edvarda Beneše do západních Čech v letech 1945 a l 1947" /studie v Zpč. historickém sborníku č.3/1997/ l Host číslo 485/1947 - president Beneš

TÝDENÍK SOKOLOVSKA (1998): Nová majitelka firmy STANI i obou budov není k nalezení
Trocha historie
l Škola - symbol zmaru l Zámek s prostitutkami l Prodali firmu l První šok l Záhadná majitelka l Uzavřený kruh

Arnoltov (do roku 1947 Arnitzgrün)

Mapa Grafengrünu (Háj) kol 1920

Zdeněk Buchtele: "Háj - Grafengrün"
Poloha obce
l Sklárna ve Viktorově údolí a vznik obce l První vápenná pec Grafengrün, dnes stavení ve zřícenině čp.3 l Weidlova vlastivěda l Staré vápenky ve vsi l Plánek Háj - Grafengrün, 1887 l Spojení se světem l Obživa l Škola l Válečný pomník l Voda ve vsi l Členění obce Grafengrün l Domnělé místo rytířské tvrze Fabiána Multze l Historie po roce 1945 l Rytířské zboží Fabiána Georga Multze ? l Objekt čp.3 se zachovalou vápennou pecí l Háj - Grafengrün - domy podle čísel (1945) l Ortsplan von Grafengrün

Miroslav Filip: Smrt Stalinova lékaře (Vladimír M.Bechtěrev)

Ještě jednou k Arnoltovu - zaniklá židovská komunita

Meteorit na loketském hradě - "Zkamenělý purkrabí"

Zánik mlýnů na horním toku Kosího potoka

Návštěvou v Goethově domě ve Výmaru

Nádražní čtvrti, čtvrti Šenov a Luft podle Josefa Hořejšího (1924)

Zaniklé lázně SANGERBERG z roku 1878


Vzpomínka na Karla Tesaře

      V minulé Hamelice jsme psali o prvním českém poválečném starostovi v Mariánských Lázních , o panu Karlu Tesařovi. Je to jen pár týdnů a 29.září 1999 pan Tesař náhle zemřel. Ačkoliv tomu stále odmítáme věřit, vchází nyní do minulosti a historie města ho řadí na čestné místo. Před rokem 1989 byly mnohdy jeho zásluhy z května 1945 opomíjeny, přestože řídil město v nejtěžším období. Město bylo tehdy přeplněno, zásobování se rozpadávalo a ukazovalo se, že německé obyvatelstvo bude nutno nahradit českým.
      Karel Tesař se narodil 12. května 1920 v Mariánských Lázních. Jeho otec Antonín Tesař tu pracoval již před první světovou válkou při montáži výtahů pro hotely a pensiony. Po válce zde založil vlastní firmu a v roce 1926 postavil vilu TESAŘ, dům čp.473 v Husově ulici.
 
Jak to bylo s Čechy v Mariánských Lázních ?
 
      Na počátku Mariánských Lázní byla tepelská krajina už převážně německá a také lázně zakládali Němci. Ne však absolutně. Roku 1786 sem přišli první lidé - dva dřevorubci s rodinami z nedalekého Raušenbachu (dnes Sítiny) a postavili si u Křížového pramene dvě chaloupky. Z matrik známe i jména - Wenzl Hammer a Anton Fischer. Paní Marie Fischerová byla rozená Hořejší a pocházela z Tlučné u Křimic, u Fischerů tedy šlo o smíšené manželství. A tak od samého počátku Mariánských Lázní zněly tu vedle sebe němčina s češtinou. Mezi prvními třinácti rodinami jsou tři české: Matěj KRATOCHVÍL z Červené Řečice od Tábora (1782-1842) postavil stavení čp.32 (v místě dn.Rozkvětu), Isidor KUBÁT z Jičína (1775-1829) postavil Saský dům (čp. 14 na Goethově náměstí) a Josef HÁJEK z Josefova (1771-1856) stavěl dnešní LABE (všechny domy byly přestavěny).
      Dále tu byly páry smíšené. Franz Josef SEIDL, první rychtář v obci, se oženil s Terezou Fischerovou ze smíšené rodiny, která hovořila česky i německy. Seidlovi tu postavili sedm domů ! Majitelka býv.domu Drážďany, vdova Endersová se provdala za Čecha Jana SLIVENSKÉHO z Prahy. Anna HAMMEROVÁ, dcera prvního z osídlenců, se provdala 1822 za Matěje MUŽÍKA ze staré české rodiny z Holubína. V té době se stěhoval do Mariánských Lázní Václav SKALNÍK z Hořína od Mělníka, takže počet Čechů nebyl zanedbatelný. Klášterní vrchnost byla velmi přísná v otázkách náboženství, ale národnostně tolerovala rozdíly; v klášteře mezi premonstráty byla řada Čechů a mnozí z nich významní plzeňští obrozenci.
      České obyvatelstvo splynulo s německým během 19.století a především po roce 1850, kdy toto území přešlo příslušností od kraje Plzeň ke kraji Cheb. Nová česká menšina vznikala v městě až před první světovou válkou a po vzniku republiky ĆSR.
 
Tesařovi jako významná česká rodina v městě před válkou
 
      Pan Antonín TESAŘ (*15.1.1885 Telč, + 19.8.1937 Mariánské Lázně) vystudoval reálku v Telči, vyučil se zámečníkem a v letech 1905-1914 pracoval jako montér výtahů firmy d´Ester, což byla továrna na výtahy systému Stigler. Jako zástupce firmy jezdil do Mariánských Lázní. Oženil se 21.1.1912 ve Vídni s Marií, roz.Tržilovou (*1.1.1884, + 26.12.1956 Mariánské Lázně). Antonín Tesař prožil první světovou válku na frontách, vrátil se nemocen, avšak už v dubnu 1919 se stěhují s rodinou do Mariánských Lázní, kde byl již znám jako montér výtahů. Pustil se znovu do práce, zprvu u firmy Ing.Jaroslav Moučka, továrna na výtahy Praha VII., ale v lednu 1920 se osamostatnil a založil vlastní podnik.
      Tesařovi bydleli v domě FLORENCIA (čp.229 v Ruské ulici) a měli dva syny: Antonína (* 2.5.1913 Vídeň) a Karla (*12.5.1920 Mar.Lázně). Roku 1926 se přestěhovali do nové, vlastní vily čp.473 v Husově ulici. Dům měl název VILA TESAŘ a název zůstal i v druhé světové válce. Bydlela tu paní Marie Tesařová; oba synové odešli do vnitrozemí. Karel se vrátil domů v roce 1945 a v květnu tu zažil obsazení města americkou armádou. Tehdy se podílel na zneškodnění jednoho zarputilého německého vojáka v Husově ulici, který chtěl stůj co stůj válčit. To by mohlo skončit pro město katastrofou. 25-letý Karel Tesař se ujal ihned řízení města, když byl zvolen jednak českými starousedlíky menšiny v městě, jednak nově příchozími Čechy. Jako rodák byl respektován domácími Němci.
      19.května 1945 byl založen Národní výbor v Mariánských Lázních a pan Tesař byl potvrzen jako starosta. Funkci vykonával do 1.června 1945, sice krátce, ale v období nesmírně složitém a pro další vývoj závažném. Z jeho pera pochází zpráva o stavu města z 29.května 1945.
 
Jak to bylo s prvním Národním výborem ?
 
      19.května byl ustanoven prozatímní Národní výbor jako instituce mimo veřejné funkce (obdobně jako zakládání Občanských fór v listopadu 1989) a předsedou se stal Jan Zima, místopředsedou Václav Tejmar, jednatelem Richard Filípek (z domu Richard, čp.487 v Ruské ulici), členy Karel Tesař, Ludvík Šuta, Josef Železný, Rudolf Stierand, Bohuslav Bloudil, Alois Krátký, Jindřich Šindelář, Josef Krejza, František Wittmayer, Josef Aschenbrenner. Národní výbor ustanovil a potvrdil do funkce starosty Karla TESAŘE, podobně jako ve stejné době - jak vzpomínal Karel Tesař - byl v čele okresu prozatímní vládní komisař Karel KRATOCHVÍL, který se vracel přes Mariánské Lázně z věznění v Německu a zde pomohl založit české orgány. 19.května 1945 už oba pracovali ve svých funkcích a prozatímní NV je pouze potvrdil.
      Když byla 1.června 1945 ustavena prozatímní Místní správní komise (MSK) jako nová funkce řízení, předal Karel TESAŘ řízení města a vrátil se ke svému zaměstnání. K předání funkce vyhotovil "Zprávu o stavu věcí, spadajících do kompetence obce Mariánských Lázní":
 
Zpráva Karla Tesaře z 29.5. 1945 o stavu Mariánských Lázní
 
      "Městu Mariánské Lázně patří nemocnice, školy (tč.mimo provoz), vodárna, kanalizace, 44 budov, dopravní sítě, hřbitovy, stavební dvůr a další majetky.
      Kolik má město obyvatel ?
      Bytová situace v městě je krajně kritická, neboť z původních 12 500 obyvatel (1938) vzrostl počet obyvatel na více než 37 tisíc a dále je tu americká posádka.Po dobu války přišli do města:
      1. lidé z vybombardovaných města území
      2. ranění vojáci do lazaretů v městě
      3. přesídlená oddělení berlínské nemocnice
      4. uprchlíci z Východu i ze Západu
      5. různí cizinci, kteří byli na pracích v bývalé Říši
      V květnu 1945 bylo 50 budov zabraných pro vojenské lazarety, 25 domů pro berlínskou nemocnici, tři domy pro starobince pro lidi z Německa; v dalších domech jsou zaměstnanci lazaretů, nemocnice aj. Americká armáda zabrala 12 největších hotelů a řadu menších pensionů a vil. Příchozí Češi (úředníci, policie, četnictvo a vojsko) mají šest lázeňských domů. Uprchlíci z Ně-mecka jsou ve čtyřech školách, ve velikém táboře na letišti, kde je 3,5 tisíce osob, i v soukromí. Jejich odsun není dosud povolen a příliv Američanů a Čechů způsobuje, že jsme nuceni denně vystěhovávati jednotlivé domy a přikazovati nájemníky do soukromých bytů. 23.květnu 1945 bylo přítomno (podle přihlášek na potravinové lístky)

stálí občané (včetně říšských Němců)........................... 17 354
uprchlíci-civilisté v soukromí i v lázeňských domech... 6 728
tábor na letišti Skláře...................................................... 3 500
Berlínská nemocnice...................................................... 3 227
uprchlíci ve školách a v hostincích................................. 1 280
wehrmacht v lazaretech.................................................. 5 000
Celkem............................................................................ 37 089

      Cizinců bylo 1 602 osob, z toho 261 Lotyšů, 210 Francouzů, 127 Poláků, 109 Maďarů, 100 Italů, 170 Rusů, 65 Ukrajinců, 52 Holanďanů, 32 Řeků atd. Neznámý je počet amerických vojáků. (Pozn. dnes mají Mariánské Lázně 16 tisíc obyvatel, včetně sídlišť Nové Úšovice, Panská Pole, Vora, vilová čtvrť v Hamrníkách.)
      Městská nemocnice je majetkem města, má 150 lůžek, obsazených interními a chirurgickými případy. K nemocnici je přičleněn dům TAORMINA, sloužící jako infekční oddělení, celkem 60 lůžek, z toho 10 volných. V hlavní nemocnici pracují 4 lékaři, na Taormíně na infekci dva, všichni německé národnosti. Okresní lékař Dobroslav SVOBODA sděluje, že v městě není momentálně větší epidemie. V táboře uprchlíků je silné zavšivení a v nemocnici byly tři případy skvrnitého tyfu. Připravuje se zřízení záchytných a dezinfekčních stanic pro repatrianty. Vzhledem k neutěšeným bytovým podmínkám je nebezpečí vypuknutí epidemií stále akutní.
      Byly vydány tzv. "české" potravinové lístky na tři týdny pro místní Němce ("české" příděly potravin bývaly ve válce nižší než německé). Českému obyvatelstvu byly vydány již nové potravinové lístky.
      Vodárna je v provozuschopném stavu a dočasný nedostatek užitkové vody byl překonán díky dešťům (Pozn. v té době bylo ještě dvojí vedení vody - pitné a užitkové). U pitné vody je vydáno omezení 25 litrů na den a osobu, což potrvá asi dva měsíce, než bude dostatek dešťů. Bude nutno provést opravy potrubní sítě a pramenných jímek.
      Kanalizace. Chvěním půdy při jízdě těžkých amerických tanků došlo k poruchám v síti a škody činí 300 000 K. Jsou poškozeny kameninové a cementové roury a podle možností vyměňovány. Někde jsou však zaplaveny sklepy a přízemní místnosti fekáliemi, čímž hrozí znečištění minerálních pramenů a jejich jímek. Kanalizační síť vlivem CO2 rychle koroduje a ztrácí na životnosti. - Také chodníky a ulice jsou jízdou tanků poškozeny a nutno zahájit opravy.
      Odvoz popela. K odvozu popela a odpadků slouží městské vozy KUKA, ale nejsou pohonné látky a proto provádí odvoz koňské potahy. To nestačí a odpadky zůstávají delší dobu neodvezeny a především z lazaretů je nebezpečí infekční nákazy (obvazy, vata,sádra).
      Hřbitovy. Denně umírá 25 osob, mrtvoly jsou téhož dne odváženy na ručních vozících na hřbitov a pohřbívány bez rakví do hromadných hrobů. Jelikož již není místo pro nové hroby, byli jsme nuceni hřbitov okamžitě rozšířit na přilehlý les.
      Městský stavební dvůr je výkonným orgánem městských prací. Zde je skladiště náčiní a vozů a shromaždiště dělníků. Vykonává řemeslné a stavební práce, čištění a zametání ulic, úpravy silnice a odvoz popela, přívoz stavebního materiálu, práce v městských lesích. Město má celkem 44 budov a potřebuje v nich nutné opravy.
      Městská zahrada je jen pro pěstování zeleniny a parky nelze upravovat, protože je používá americká armáda k parkování vozidel. Provoz v jatkách běží nerušeně dále. Asi 15 domů, poškozených hloubkovými letci (kulomety a bombami) bude opravováno a budou získány bytové prostory.
      Elektrárna překonala kritický nedostatek uhlí (zásoba je jen na dva dny) tím, že přichází denně pět vagónů uhlí (denní spotřeba 4 vagóny). K udržení železné zásoby jsme nuceni omezit spotřebu elektrického proudu. Chybí strojní oleje a opatřit je - to je nejnaléhavější úkol. Trvale pracuje jedna parní turbina a jeden parní stroj."
Potud zpráva K.Tesaře.
 

Hugo Rokyta in memoriam

      16. března 1999 zemřel ve věku 86 let historik umění a osobnost v našem památkářství - profesor Hugo ROKYTA (* 24.11.1912). Člověk velkého zápalu pro věc a hluboký vzdělanec - to zaznívá celým nekrologem, který napsala historička paní Johanna von Herzogenberg z Mnichova, ale navíc ještě mnoho nám neznámého z jeho života a skrytého.
      Hugo Rokyta se narodil v Praze a vyrůstal ve dvojjazyčném prostředí, pracoval v katolickém hnutí mládeže a 1936 byl nejmladším sekretářem v parlamentu u koalice německých křesťanských socialistů. V roce 1939 s mnoha jinými vládními členy a akademiky byl deportován do koncentračního tábora Buchenwaldu, kde prožil pět let života. Ani po návratu v roce 1945 to neměl lehké. Těžko sháněl práci, nějaký čas byl v ORBISU a pak v památkovém úřadu. Zde narážel na nepochopení při úsilí o záchranu uměleckých památek, především v německých oblastech Čech. Jeho odborné brožury (např. průvodce pro zámek Kynžvart) v 50. - 60. letech pomáhaly obracet zájem veřejnosti o historii. Rokytovou zásluhou byl zachráněn rodný dům Adalberta Stiftera v Horní Plané a přeměněn v muzeum. Jeho vrcholným dílem je trojdílná "Rukojeť pomníků a památek evropských kulturních vztahů v českých zemích" v členění Praha-Čechy-Morava a Slezsko. Zásluhy ocenila cizina mnohem více než rodná Praha. Velký žijící Evropan byl poctěn řadou titulů v cizině.
      Před 25 lety jsme procházeli s profesorem Rokytou (který od roku 1969 přednášel jako profesor v rakouském Salzburku) mariánskolázeňským hřbitovem; chodili jsme od hrobu k hrobu a můj společník popisoval precisně náhrobní architekturu i smysl symbolů. U každého hrobu jsem doplňoval, kdo to tu leží a čím se zasloužil o Mariánské Lázně. To profesora zaujalo a naše neplánovaná prohlídka dala vznik odbornému přátelství, na které stále vzpomínám. Bylo to ovšem přátelství nerovné. Byl jsem zaníceným sice vlastivědníkem, ale amatérem, a cítil jsem onu profesionální propast, kdy pro odborníka jeho rozhledu v takovém případě nezbývá než poučovat, vysvětlovat i namátkově zkoušet, což také dělal. Amatér má zkrátka povinnost být zaníceným - u profesionála to není nutné. Je-li však profesionál a navíc také zanícený pro věc, je propast ohromná. A Hugo Rokyta byl zapáleným památkářem, a neohroženým, nebojácným.
      Čtu nekrolog paní Herzogenbergové a jsem překvapen: nikdy jsem netušil, že prožil pět let v koncentráku, že byl po roce 1945 vyloučen ze státních služeb, kde pracoval před válkou, že to zkrátka neměl lehké ….
      Když jsme procházeli po hřbitově a já si psal poznámky, díval se na mne a ptal se, proč píšu "nosem" (měl jsem problémy s očima). Přiznal jsem svou oční vadu, a to mně vyčinil, že v tom nic nedělám. Přímo rozkázal, abych přijel za ním do Prahy a dokonce určil termín. V Praze na oční klinice zařídil mou operaci. Jak to udělal, nevím. Protože byl pro mne velkou "kapacitou", neodvážil jsem se odporovat. Po operaci jsem znovu začal vidět. Vše proběhlo tak nečekaně rychle, že si myslím, že jsem mu za to ani nepoděkoval. Jistě na to nečekal, ale mrzí mě to.
R.Švandrlík
 

Josef Sajner in memoriam

      Jiným velkým příznivcem a propagátorem vlastivědného kroužku v Mariánských Lázních byl pan docent Josef SAJNER z Brna. Také on se na nás dnes už dívá z nebeských výšek. Připomeňme si z jeho pera odborný článek o Goethovi, uveřejněný před 15 lety v časopise "Československá oftalmologie" č.6 / 1984:
 
Vztah Johanna Wolfganga Goetha k lékařství
se zvláštním zřetelem k oftalmologii
      Dne 22. března 1982 si připomínal celý kult svět 150. výročí Úmrtí slavného německého básníka Johanna Wolfganga Goetha.
      J. W. Goethe (28. 8. 1749- 22. 3. 1832) však nebyl jen básníkem, dramatikem, filosofem a státníkem, ale byl též přírodovědcem, což je širší veřejnosti méně známé.
      Goethe zasáhl svými studiemi a objevy do několika oborů přírodních věd, jako fyziky, mineralogie, geologie, anatomie - především srovnávací - botaniky a podobně. Goethe měl od mládí až do vysokého věku úzký vztah k lékařství. Už při svých právnických studiích ve Štrasburku navštěvoval pravidelně zapsané přednášky z lékařské chemie, anatomie, vnitřního lékařství a porodnictví. Také jako pacient byl spjat po celý život s lékařstvím. Byl mimo jiné pravidelným návštěvníkem a propagátorem západočeských lázní. Byl 14krát v Karlových Varech, 4krát v Mariánských Lázních, 3krát ve Františkových Lázních, 2krát v Teplicích. Celkem prožil r Čechách 1114 dnů, což je hodně přes 3 roky.
      Také v jeho díle najdeme časté reminiscence na lékaře a na lékařství, leckdy s kritickým nebo ironizujícím pohledem. Nejznámější postava jeho literárního díla, dr. Faust, byl lékařem. 0 lékařích najdeme dále zmínky v jeho dramatech (,‚Faust", "Lila") a v románech (,‚Přátelství volby", "Viléma Meistera leta učednická" a další).
      K lidské anatomii přispěl svým objevem mezičelistní kosti (os incisivum) u člověka, a to jako důsledek frenologických a fyziognomických studií. Chybějící mezičelist byla až do Goethova popisu považována za jeden ze znaků, jimiž se člověk liší od ostatních obratlovců, včetně opic. Goethe v roce 1876 zjistil, že jsou to dvě kosti, které velmi záhy ve střední čáře srůstají, nalezl i suturu, kterou je mezičelist spojena s čelistí a která vybíhá z patra do alveolu mezi druhý a třetí zub.
      Goethe měl i vztah k oftalmologii. Svými cennými fyziologickými studiemi přispěl Goethe velmi podstatně k poznání podmínek vzniku a trvání subjektivních vjemů a inspiroval jimi Johanna Müllera a Jana Ev. Purkyně k dalšímu výzkumu. V oblasti studia barevného vnímání jsou velmi zajímavé Goethovy barevné obrazy krajiny, jak by je vnímal barvoslepý.
      Na okraj této tematiky je třeba podotknout, že se Goethe po dlouhou řadu let zabýval velmi intenzívně v oboru optiky naukou o barvách. Výsledkem těchto studií bylo rozsáhlé dílo "Zur Farbenlehre" z r.1810, v němž se stavěl prudce proti správnému Newtonovu názoru, že bílé světlo je složeno z barev. Newtonův prozaicky jednoduchý fyzikální důkaz rozkladu bílého světla v barevné složky a naopak - jímž se daly nenásilně vysvětlit různé jevy - se příčil vskutku básnicky mnohotvárnému pojetí subjektivních jevů velkého básníka.
      Pro Goethův úzký vztah k oftalmologii svědčí i jeho přiléhavé a nikoliv docela laické popisy očních onemocnění a operací slzního váčku a katarakty v jeho románové tvorbě.
      V 10. knize jeho románu "Z mého života, Báseň i pravda" popisuje Goethe operací slzního váčku u tehdejšího jeho přítele německého osvícenského filosofa Joh. Gottfr. Herdera (1744 až 1803), kterou provedl proslulý oční operatér - hlavně katarakt - Johann Lobstein (1736 - 1784) ze Štrasburku. Goethe se s ním dobře znal ještě ze Štrasburku, kde navštěvoval jeho přednášky na univerzitě.
      Domnívám se, že je vhodné podat popis operace slzního váčku i pooperačního průběhu in extenso v překladu J. Kamenáře:
      "Tato choroba je jedna z nejtěžších a nejnepříjemnějších a tím obtížnější, že může být vyléčena jen bolestnou, nejvýš mrzutou a nejistou operací. Slzní váček je totiž kespodu uzavřen, takže vlhkost tam obsažená nemůže k nosu a může tím méně odtékati, že i sousední kosti schází otvor, jímž se má přirozeně díti tato sekrece. Dno váčku se musí tedy naříznout a kost provrtat, poněvadž slzním bodem, dále otevřeným váčkem a s ním ve spojení zasazeným novým kanálem se protáhne koňská žíně a denně se jí musí sem a tam pohybovat, aby se zavedla komunikace mezi oběma částmi, což všechno se nemůže učinit, ani toho dosáhnout, neudělá-li se napřed v oné krajině zevní zářez... " Herder "se rozhodl, že se dá operovat Lobsteinern. Zde se mně dobře shodila ona cvičení, jimiž jsem se snažil otupit svou citlivost, mohl jsem být při operaci a posloužit a být všelijak nápomocen tak vzácnému muži. Tu jsem měl vrchovatě důvodů obdivovati se jeho stálosti a trpělivosti: neboť ani při mnohonásobném chirurgickém zraňování, ani při často opakovaném obvazování nedal najevo nejmenší rozmrzelosti... Po celou dobu tohoto léčeni jsem navštěvoval Herdera ráno i večer... Ježto však léčba trvala déle než slušno a Lobstein počal ve své práci kolísat a se opakovat, takže věc nespěla k nějakým koncům (Goethovi bylo naznačeno tajně, "že je sotva nějaká naděje na dobrý výsledek"). Zkrátka po tolika strastech a utrpení nechtěla se utvořit umělá slzní rourka a tím zamýšlená komunikace. Aby se choroba nezhoršila, viděla se nutnost nechat ránu, aby se zacelila... Tato choroba, která tak výrazný obličej hyzdila", Herdera značně trápila z kosmetických důvodů také po společenské stránce. Z popisu operace vysvítá, že Goethe při operaci dokonce asistoval!
      V 16. knize téhož díla popisuje Goethe operaci katarakty, kterou provedl u knížecího vychovatele p. Lesnera jeho přítel ze studentských let proslulý oční operatér a spisovatel Johann Heinrich Jung.Stilling (1740 - 1817) z Elberfeldu. Popis operace oboustranné katarakty zní in extenso takto:
      "Po několikeré lékařské přípravě byl teď konečně zákal na obou očích propíchnut; byli jsme v nejvyšším napjetí. Pacient po operaci ihned prohlédl a jen obvaz mu denní světlo zase vzal. Ale bylo pozorovat, že Jung nebyl vesel a že mu cosi leželo na srdci; jakož se mi také vyznal na další vyptávání, že má o výsledek léčby starost. Obyčejně se zdálo, a já sám jsem se a to ve Štrasburku často dívával, že není na světě nic snadnějšího: jakože i Stillingovi se to stokrát podařilo. Po provedení bezbolestného řezu necitelnou rohovkou vyskočila při nejmírnějším tlaku zakalená čočka sama ven, pacient spatřil ihned předměty a musel mít jen se zavázanými očmi strpení, až mu dokonaná léčba dovolí užívat svého drahocenného orgánu podle vůle a libosti. Kolik chuďasů, jimž Jung toto štěstí opatřil, svolávalo svému dobrodinci shůry boží požehnání a odměnu, kterou měl on teď od tohoto bohatce obdržeti hotově. Jung přiznal, že tentokrát to nešlo tak snadno a šťastně: čočka prý nevyskočila, musel ji vyzvednout, a poněvadž byla přirostlá, uvolnit; to prý se však nestalo bez jistého násilí. Teď si činil výčitky, že operoval i oko druhé. Ale umínil si, že obojí operaci podnikne zároveň, nemysle na takovou nahodilost, a když se vyskytla, nevzpamatoval se hned a nenabyl rozvahy. Zkrátka, druhá čočka nevyšla sama, musela být také s obtížemi uvolněna a vyzvednuta..."
      Těchto několik poznámek a poznatků z Goethova obsáhlého z velmi bohaté, svým množstvím již nepřehledné literatury o Goethově osobnosti a jeho díle má ukázat na Goethův široký rozhled a na jeho heuristicky zajímavý přístup a vztah k oftalmologii.
J.S., 613 00 Brno, Alešova 37
 

Nezapomenutelné návštěvy
presidenta Beneše v Mariánských Lázních


Benešova třída

Mariánskolázeňské Sokolstvo nejvřeleji vítalo "bratra prezidenta" a "sestruHanu", paní prezidentovou, v červnu 1947, když pobývali zde v LILu.      Hlavní třída Mariánských Lázní byla v roce 1939 přejmenována s velkou poctou, ale i se samozřejmostí na Adolf-Hitler-Strasse. Jak jinak. Proto i první, co bylo hned po skončení války strženo, byla plechová značení na hlavní třídě.
      Bohužel jsme dosud nezjistili, kdy přesně v roce 1945 vznikl nový název hlavní třídy po tehdejší hlavě Československého státu. Bylo to však velice časně, když vznikla "Třída Eduarda Beneše", na kterou byli čeští osídlenci hrdi a ze které místní Němci tušili svůj budoucí nezáviděníhodný osud.
      Doktor Eduard Beneš při zdejší návštěvě v červnu 1937 připomínal, že již dříve pobýval v Mariánských Lázních "častěji a déle". Na to pozdější dějepisci pozapomenuli. Jeden z dávných pobytů Eduarda Beneše v Tepelském domě nám připomenul nedávno pan Jan Dolejš z Plzně. Vzpomínku znovu uvádíme.
      Benešova třída byla frekventovaná ještě v roce 1948, ale potom přišlo dvojí označení hlavní ulice - pro cizinci sotva vyslovitelné s oněmi třemi "ř", totiž "Třída Odborářů" a "Třída Československé armády" ….

Utajený pobyt v Tepelském domě

      Dvě návštěvy dr. Eduarda Beneše v Mariánských Lázních jsou známé: jednodenní dne 22. června 1937 a pak v květnu 1947. Jeho druhá návštěva byla delší a dosud žije dosti pamětníků. Bylo vydáno i fotoalbum z této návštěvy. To byly návštěvy prezidentské, ale kromě nich býval dr.Beneš už dříve a vícekrát v Mariánských Lázních, kde se léčil. V roce 1922 (či 1923) bydlel v Tepelském domě a příčinou byla jeho žaludeční choroba. Dr. Beneš byl tehdy ministrem zahraničí a nepřál si, aby se jeho návštěva zveřejňovala. Říkal, že klid dobře léčí a chtěl tu při léčení také v klidu pracovat.
      Na Benešův pobyt často vzpomínal pan Dolejš z Plzně, který byl v Mariánských Lázních od července 1914, ale musel narukovat na frontu a do Mariánských Lázní se vrátil až v dubnu 1921, kdy nastoupil do práce u Lázeňské nájemní společnosti. Tato společnost si pronajala lázně od kláštera Teplá na 5 let a pan Dolejš bydlel v dnešním ředitelství lázní.
      Když přicestoval doktor Beneš, vydělilo vedení Lázeňské společnosti pana Dolejše pro ministrovu potřebu. Pan Dolejš u něho nastoupil a hned v prvých dnech poznal Benešovu dobrou povahu i velkou pracovitost. Doktor Beneš byl člověk velice skromný, pilný, neměl velkých požadavků a brzy se oba spřátelili. Pan Dolejš se pak často vracel k jeho "inkognito- pobytu", který tehdy zajišťoval, a hodlal o tom sepsat vzpomínku. K tomu bohužel nedošlo.
(Podle vyprávění Jana Dolejšího juniora z Plzně)
 

Úřední zpráva Městského úřadu Mariánské Lázně o návštěvě
prezidenta ČSR dr. Ed.Beneše v Mariánských Lázních

      "V úterý 22.června 1937 měly Mariánské Lázně příležitost uvítat ve svých zdech pana prezidenta ČSR Dr. Eduarda Beneše. V doprovodu své paní byl pozdraven v poledne na NIMRODU, kde vysoké panstvo poobědvalo. Po obědě vyrazili na lesní procházku směrem na ALM (Polom), dále na SENNHOF (Beskyd) až na FORSTWARTE (Kamzík), kde nastoupili do již čekajícího automobilu a odjeli na KRAKONOŠ.
      Kolem 5 hod. odpolední tam dojel pan prezident s chotí. Zde byl přijat panem starostou Josefem Turbou, převorem dr.Gilbertem Helmerem, vrchním lesním inspektorem Hohnhäuserem a ministerským radou Ing. Fantou z úřední správy lázní. Přitom byla předána manželce hlavy státu, paní Haně Benešové, kytice růží s fialkami a vzácní hosté byli jménem města a obyvatelstva srdečně pozdraveni. Za velkých ovací množství přítomných lázeňských hostů byli uvedeni prezident s chotí ke stolu, ke společnému odpolednímu pohoštění.
      Hovor u jídla se rozběhl a pan prezident se nechal informovat o poměrech v Mariánských Lázních, při čemž byl zpraven panem starostou Turbou o mimořádné svízelné finanční situaci obce. Pan starosta vykreslil rozsáhlé práce, které by měly vést k oddlužení a snahy o konvertování krátkodobých dluhů (o snížení úrokové míry dluhů). Popsal obtížnou situaci především majitelů domů, kterým sice zákon o oddlužení poskytl jisté ulehčení, ale zůstane nedostatečný, pokud nebude odstraněna hlavní příčina - stagnace návštěvnosti lázní, překážky ve volném cestovním ruchu a těžkosti devizové. Prezident Beneš se zájmem vyslechl věcné vývody představitele města, které zcela a plně uznával.. Uvedl však, že těžkosti v cestovním ruchu jsou takového rázu, že jejich odstranění nezávisí bohužel jen od československé strany, ale také od ostatních zainteresovaných států. Z naší strany nechybí určitě dobrá vůle k řešení, řekl.
      Prezident Beneš se opakovaně obracel v hovoru na J. M. pana převora Helmera. V průběhu další diskuse informoval starosta presidenta o průtazích ve věci stavby budovy pokračovací školy. Přípravné práce postupují bohužel jen velice pomalu, protože určený nadřízený dohlížecí úřad v Brně nedošel dosud k žádnému rozhodnutí. Právě touto stavbou školy - jak se očekává - by se zlepšily těžké poměry mariánskolázeňských živnostníků. Pan prezident požádal pana starostu, aby své vývody sepsal do memoranda, které by mu předal. A speciálně, aby v tom byla popsána finanční situace města a k tomu stavba školy. On se potom bude snažit v těchto otázkách pomoci.
      Pan prezident se podrobně informoval o návštěvě hostů, přičemž se nejvíce zajímal o čísla návštěvnosti vloni, letos a o rekordním stavu frekvence hostů. Starosta Turba ho zahrnul vyčerpávající zprávou a k tomu připomenul, že tato čísla ještě nedávají obraz skutečné nouze obyvatelstva lázní, protože rozdíly ve výdaji peněz hosty jsou ve srovnání s minulostí velké.
      Kdysi mohli hosté v Mariánských Lázních libovolně utrácet, zatímco dnes mohou vydat pouze omezené, přidělené prostředky při výměně deviz. Ale nejen že jsou nuceni k maximální šetrnosti, tato situace je nutí i ke zkracování lázeňských pobytů. Nejvíce jsou nespokojeni dobře situovaní hosté, když nemohou podle libosti utrácet, jak by chtěli. Mnozí z těchto dobrých hostů, protože se nechtějí nijak omezovat, se rozhodnou, že vůbec nepřijedou.
      Mariánské Lázně však nemohou stavět jen na návštěvě z domova. Vždyť již před válkou, za Rakouska-Uherska, přijíždělo z monarchie 35 % hostů, kdežto z ciziny 65 %. Tyto podíly se ještě zhoršily za republiky. Uskutečnění plné svobody pohybu v cestovním ruchu musí tvořit proto hlavní úkol správy lázeňského města.
      V 6 hodin večer se odebral pan prezident se svým doprovodem na promenádu. U Křížového pramene informoval pan ministerský rada Ing. Fanta o novém jímání Křížového pramene, provedeném v této zimě, o což jevil pan prezident mimořádný zájem. U Rudolfova pramene se pak zajímal o to, zda pramen vyvěrá přímo zde a pan Ing. Fanta podal odborné vysvětlení, při čemž bylo zjevné, že pan prezident velice přesně zná hodnotu a význam právě tohoto pramene.
      V 1/2 7 hod. se vysocí hosté rozloučili, aby se vydali na zpáteční cestu do Karlových Var. Pan starosta Turba požádal jménem občanstva Mariánských Lázní pana prezidenta, zda by město uctil někdy delším pobytem. Prezident Beneš s úsměvem odvětil, že již jako ministr zahraničí pobýval v krásných Mariánských Lázních častěji a déle, při čemž pan starosta Turba ubezpečil, že Mariánské Lázně by pokládaly za zvláštní ocenění, kdyby prezident jako první občan státu zvolil delší dobu pobytu a mohl tu přebývat nějaký čas. Prezident uvedl, že toto zváží pro pozdější dobu. Se slovy díků a pozdravů panu převorovi, který se již předtím na Krakonoši rozloučil a odcestoval, rozloučil se nyní pan prezident s manželkou. Za bouřlivých ovací občanů a lázeňského publika opustili vysocí hosté město."
Tato úřední zpráva byla publikována v Mariánskolázeňských listech v prosinci 1995.
(Podle článku Marienbader Heimatbrief č.361/ 1978, překlad -rš-)
Před 64 lety se stal dr. Eduard Beneš (18.prosince 1935) prezidentem ČSR.
 

Západočeský historický sborník č.3/1997 uveřejnil studii, která se vztahuje (byť velice skoupě) k prezidentově návštěvě Mariánských Lázní v květnu 1947.

Návštěva prezidenta Dr. Eduarda Beneše zůstává ve
vzpomínce žijících mariánskolázeňských pamětníků
Jaroslav Toms
Dvě triumfální cesty prezidenta dr. Edvarda Beneše
do západních Čech v letech 1945 a 1947
      Jak je obecně známo, vrátil se prezident Beneš z londýnské emigrace do vlasti počátkem dubna 1 945 a usídlil se stejně jako první poválečná vláda v osvobozených Košicích. Odtud s doprovodem odejel autem 8. května a po triumfální cestě do Bratislavy a Brna přijel vlakem 16. května do rozjásané Prahy. Vracel se za podstatně jiné mezinárodní situace, než tornu bylo po vzniku Československé republiky v roce 1918, kdy se garanty naší samostatnosti staly dohodové velmoci - Francie, Velká Británie a Spojené státy americké. Na konci druhé světové války však vedla Benešova cesta do vlasti z demokratické Anglie přes Střední východ do totalitního Sovětského svazu, kde se v Moskvě od 22. do 29. března 1945 dohadovali představitelé londýnské emigrační vlády se zástupci moskevského vedení KSČ a delegací Slovenské národní rady o programu a složení první poválečné vlády. Prezident Beneš měl tehdy vážný rozhovor s vedoucím státníkem Sovětského svazu J. V. Stalinem. Za přítomnosti představitelů KSČ Klementa Gottwalda a Rudolfa Slánského sdělil Stalinovi, že se doma obává komunistů, kteří by mohli zapomenout, že Československo není Sovětský svaz, a snažit se zavádět v zemi sovětské poměry. Stalin ujistil prezidenta Beneše stejně jako v prosinci 1943 při podpisu čs.-sovětské spojenecké smlouvy, že ze sovětské strany nebudou prováděny zásahy do československých záležitostí. Dokonce Gottwaldovi a Slánskému řekl, aby při studiu zkušeností Sovětského svazu neopakovali sovětské chyby. Na závěr doslova uvedl: "Musíte nalézt svou vlastní cestu k socialismu a kráčet po ní způsobem, který vám bude vyhovovat." Při večeři na rozloučenou v Kremlu 28. března se Stalin veřejně omluvil za nepřístojnosti Rudé armády v Československu: "Připíjeli jste na zdraví chrabré, slavné, heroické Rudé armády... Ale ona to není armáda samých andělů. Jako každá armáda tak i Rudá armáda se dopouští své vole, ale je třeba to pochopit... Válka ještě není ukončena a mnohý z nich si představuje, že bude zabit. Nemůže se proto nikdo divit, když se po všem tom, co prožil, do pouští přehmatů a nepořádků. Já vím, že ještě dojde k četným nedorozuměním a že se Rudá armáda na vašem území ještě dopustí svévolí. Vždyť v této armádě je mnoho lidí, a právě ti nevzdělaní si o sobě myslí, že jsou hrdinové, a nadužívají toho. Pochopte je a promiňte jim."
      Pro Beneše, nemocného po mozkové příhodě, bylo rozhodnutí vrátit se z Anglie do vlasti přes Moskvu rozhodnutím osudovým. V dané chvíli však šlo o kompromis, neboť osvobození většiny území ČSR Rudou armádou a silné pozice komunistů si kompromis vyžadovaly. Na princip kompromisů přistoupily nejen demokratické síly, ale také komunisté. Výsledkem byl tzv. Košický vládní program z 5. dubna 1945. Benešovo rozhodnutí bylo rozhodnutím demokrata - realisty, který chtěl využít v osvobozené republice té pozice, kterou jemu osobně a jeho stoupencům přijatý kompromis ponechával, k boji za demokratické řešení poválečných problémů státu. Od návratu do vlasti byl prezident Beneš nejen hlavou státu, ale také ideovým vůdcem poválečné demokratické politiky. Své představy vyjádřil takto: "Jsme na přelomu ze společnosti demokracie liberálně buržoazní do nového stadia demokracie socializující, lepší a dokonalejší, sociálně a hospodářsky vyvinutější. Demokracie se stále nově tvoří a zdokonaluje. Jdeme dnes za ideálem demokracie opravdu lidové."
      Středem pozornosti prezidenta Beneše zejména po volbách v roce 1946, v nichž získala KSČ v celém státě 38 % hlasů, se stala otázka, jak zabránit komunistům dosáhnout monopolu moci. Šlo mu především o podporu všech demokratických tradic z první republiky v nejširší veřejnosti, aby se paralyzovaly výhody, které komunisté získali díky osvobození většiny území republiky sovětskou armádou a protifašistickým odbojem. Z těchto důvodů zacházel s KSČ jako s jinými politickými stranami, neboť byl přesvědčen, že spravedlivým chováním ke komunistům tuto stranu pozvolna přivykne chovat se podle demokratických pravidel. Proto prosazoval, aby se KSČ podílela na vládě, která v obtížných poválečných letech musela učinit mnoho nepopulárních opatření. Zároveň se snažil zabránit tomu, aby KSČ dosáhla většiny v parlamentě. Zejména po volbách v roce 1946 sledoval, aby se sociální demokracie nespojila s komunisty, čímž by KSČ získala vytouženou parlamentní většinu. V zahraniční politice šlo prezidentu Benešovi o udržení otevřené cesty na Západ, aby demokratické velmoci nemohly dojít k závěru, že ČSR je pohlcena sovětskou sférou vlivu, a tudíž aby republiku neodepsaly. Přitom na druhé straně se snažil udržovat korektní vztahy k Sovětskému svazu na základě spojenecké smlouvy z roku 1943, i když neustále odmítal jakékoli sovětské vměšování do domácích záležitostí.

Návštěva Plzně 15. června 1945

      Do západočeské metropole přijel prezident Beneš na základě pozvání velitelství V. sboru třetí americké armády, jehož jednotky osvobodily Plzeň 6. května 1945. Šlo o druhé organizované setkání hlavy státu se širokou veřejností po smuteční tryzně v Lidicích dne 10. června, což v závěrečném projevu na přeplněném náměstí Republiky připomněl a ocenil předseda ONV v Plzni a hrdina místního protinacistického odboje pplk. Jindřich Krejčík. Svými projevy v Plzni prezident formuloval své první představy o budování nového typu demokratického státu.
      Cestou z Prahy prezidenta a doprovod v autech srdečně pozdravovaly tisíce lidí při silnici, v Rokycanech a samotné Plzni pak přeplněné ulice a náměstí se svátečně ustrojenými, rozjásanými i dojatými obyvateli. Doprovod prezidenta tvořili mimo jiných osobností ministři Ludvík Svoboda a Hubert Ripka, státní tajemník Mikuláš Ferjenčík, generálové Bohumil Boček a Oldřich Španiel, vyslanec Jaromír Smutný a prezidentův tajemník Eduard Táborský. Po vřelém uvítání před plzeňskou radnicí a zápisu do pamětní knihy provedl prezident přehlídku čestné roty americké armády a Čestné roty čs. obrněné brigády z Velké Británie. Potom kolem jedenácté hodiny vykonal prezident s dalšími osobnostmi přehlídku vojenských útvarů V. sboru. Čestná přehlídková tribuna byla umístěna proti vchodu do radnice ve stínu gotického chrámu sv. Bartoloměje. Vojákům do přehlídkového pochodu hrála americká vojenská kapela v nezvykle bílých přilbách a kapela čs. obrněné brigády. Na tribuně přihlíželi čestní hosté - mj. americký chargé d' affaires v Praze A. W. Klieforth, náčelník štábu 3. americké armády generál Gay, dále generálové Devine a Mac Kelvie, plzeňský primátor Josef Ullrich, zástupci československé a sovětské armády. Přehlídku za velké účasti obyvatel v ulicích zahájila pěchota, dále následovaly kolony džípů, dělostřelectva, lehkých a těžkých tanků a vozidla speciálních útvarů. Po ukončení přehlídky prezident Beneš poděkoval americkému velícímu důstojníkovi a pak před tribunou vyznamenal osm amerických generálů čs. řádem Bílého lva s meči a dalších 23 amerických důstojníků Čs. válečným křížem. Spolu s generálem Gayem byl vyznamenán celý štáb V. sboru. Prezident tím symbolicky poděkoval celé třetí americké armádě za osvobození západních a jihozápadních Čech.
      Po slavnostním obědě v plzeňské Měšťanské besedě za účasti jednoho sta osob z řad spojeneckých armád a místního veřejného života následovalo setkání prezidenta Beneše s občany města opět na náměstí Republiky. Úvodní slovo primátora vyznělo v požadavek, aby prezident řekl, co očekává od občanů republiky. Ten se vedle vzpomínek na svou práci v londýnské emigraci zaměřil ve svém obsáhlém projevu na problémy poválečného Československa. Mimo jiné prohlásil: "Buďme si vědomi, že po tak strašné válce -jako po každé válce - budou poměry změněny, a to poměry politické, sociální, hospodářské, částečně i kulturní. Krátce - náš národní život projde po této válce některými podstatnými změnami. Ať si na to nikdo nestěžuje, neboť není vyhnutí a je nutno rychle se přizpůsobit a prací svých rukou a své hlavy nově se zařadit v národní život. A zdůrazňuji: i pro toho, kdo tím utrpí. Není to žádná katastrofa. Národ jako celek je zachráněn a budeme-li tyto proměny provádět rozumně a rozvážně, bude z toho mít celek národní dokonce veliký užitek, a to musí býti hlavní náš cíl." Své představy o dalším vývoji státu a úkolech občanů shrnul do několika bodů. Především však požadoval, aby si všichni lidé bez rozdílu povolání vyhrnuli rukávy a dali se do práce a pracovali za dva, za tři vzhledem k potřebám společnosti. Zmínil se také o poválečném politickém životě. Zdůraznil, že v první republice bylo příliš mnoho politických stran, a proto Košický vládní program počítá s jejich redukcí. Vyjádřil však přesvědčení, že "všichni demokratičtí činitelé v tomto státě se mohou do dosavadních stran roztřídit a zařadit". Vyslovil zároveň přání, aby politické strany v Národní frontě "k sobě byly vzájemně loajální, korektní, upřímné a tolerantní, neboť na tom všem závisí opravdu budoucnost tohoto státu, jeho další budování, celá jeho nová lidová demokracie".
      Pochopitelně se prezident ve svém vystoupení vyslovil také k problematice odsunu Němců. Zdůraznil, že tento veliký úkol nemůžeme zmoci sami a musíme se proto o něm dohodnout s vítěznými velmocemi. Zároveň na základě informací z pohraničí upozornil na fakt, že na mnohých místech Němci sami v důsledku vědomí své viny opouštějí republiku a že také tu a tam se nepostupuje vůči Němcům správně. Vyzval proto k "rozumnému a opatrnému postupu do té doby, nežli se se spojenci o všech otázkách v této věci dohodneme".
      Vzhledem k specifickému postavení Plzně v národní ekonomice se prezident zmínil o připravovaném znárodnění některých velkých podniků ve státě. Zdůraznil však, že "socializace je především velká zodpovědnost". Vyjádřil přesvědčení, že dělníci a úředníci jsou pro tato opatření zralí a že ze znárodnění bude mít celá společnost opravdový prospěch. Tuto pasáž svého projevu prezident zakončil výzvou: "Vy všichni jistě dokážete, že takové Škodovy závody neutrpí nic, když vezmou na sebe nový ráz a nový systém společenské výroby".
      Prezident při rozvíjení svých představ "socializující demokracie" se zmínil také o speciálním postavení Plzně z hlediska mezinárodně politického. Prohlásil: "Máte zde americké vojsko, máte zde náš obrněný sbor z Anglie společně s Angličany a znáte naše spojence východní ze Sovětského svazu. Je to obraz naší mezinárodní situace. Jsme spojenci Sovětského svazu, jsme upřímnými přáteli veliké britské říše a jsme stejně upřímnými přáteli se Spojenými státy. V této situaci chceme zůstat a zůstaneme. Máme životní zájem na tom, aby vztahy mezi našimi spojenci byly dobré, nezkalené a aby na vztazích těch byl vybudován nový bezpečnostní systém světový a dlouhý, velmi dlouhý mír. Zdůrazňuji vám, že taková je a že taková bude naše zahraniční politika - upřímná, loajální a trvalá." Z uvedeného vyplývá, že prezident vycházel z myšlenky trvalého spojenectví tří protifašistických velmocí. Dokázal však rozlišit spojenectví se Sovětským svazem a upřímné přátelství s Velkou Británií
a Spojenými státy.
      Zcela na závěr vyjádřil prezident svůj osobní vztah k Plzeňsku: "Jsem zde ve svém rodném kraji, pohlížel jsem k Plzni od mládí jako ke své veliké západočeské metropoli, která vévodila i mé rodné půdě a byla našemu mládí jako nějaká veliká Mekka. Mám rád svůj rodný kraj a také naši starou a slavnou Plzeň." Bohužel, vzhledem k jiným naléhavým úkolům se prezident Beneš mohl znovu podívat do rodného kraje až za dva roky.

Ve svém rodném kraji a na Karlovarsku v květnu 1947

      Cílem tohoto pobytu prezidenta Beneše byly především rodné Kožlany a dále první návštěva západočeského pohraničí. Regionální a ústřední tisk věnoval tomuto zájezdu pozornost na titulních stranách. Prezident byl všude nadšeně vítán velkými zástupy místních obyvatel, očekávala ho slavnostní výzdoba ulic, náměstí a samotných domů. V prezidentovi totiž většina lidí právem spatřovala nejen symbol demokracie v republice, ale také politika s výraznými snahami o překonání narůstajících rozporů mezi komunisty a ostatními politickými stranami v otázkách dalšího rozvoje republiky. Prezident pochopitelně proto v projevech i rozhovorech na tomto zájezdu opět obhajoval a vysvětloval své představy budování "socializující demokracie". Právem byl proto dobovým tiskem a širokou veřejností označován za "Prezidenta-Budovatele".
      V neděli 18. května 1947 byl prezident Beneš s chotí Hanou, bratrem Janem z USA a doprovodem po krátkém zastavení v Rakovníku a Čisté uvítán v rodných Kožlanech. Šlo o první oficiální návštěvu tohoto města od jeho volby prezidentem v roce 1935. Od roku 1905, kdy definitivně opustil rodný dům a odejel studovat do Paříže, navštívil Kožlany několikrát jako zcela soukromá osoba. Přijížděl sem za se strou Barborou Vožehovou. Je proto pochopitelné, že pobyt v roce 1947 měl pro prezidenta Beneše vzpomínkový charakter. První uvítání předsedou MNV J. Ullmanem bylo na dolním konci města. Odtud prezident s chotí a doprovodem odešel na místní hřbitov, aby uctil památku svých rodičů. Další zastávkou se stala vyzdobená radnice, kde prezidenta přivítala děvčátka v národních krojích. Mezi nimi byla dcerka Benešovy neteře, která byla umučena v koncentračním táboře Osvětim. Dále prezidenta pozdravil za celý plzeňský kraj předseda Ustředního národního výboru v Plzni dr. Karel Křepinský a opět předseda kožlanského MNV. V následujícím pro jevu ke shromážděným občanům prezident zdůraznil kožlanskou houževnatost a vytrvalost. Mimo jiné prohlásil: "Vidím, že se v Kožlanech mnoho změnilo. Jsou to práce obecního kolektivu, práce cílevědomá. Dnes půjde o promýšlení nových úkolů obce. Půjde o kritický, avšak důvěřivý postoj ke všem otázkám. Půjde o pře konání překážek, spočívajících v naší přirozené setrvačnosti, na nedostatečném a nesystematickém myšlení a také často na naší osobní pohodlnosti." Po prezidentově projevu udělil MNV v Kožlanech diplom čestného občanství paní Haně Benešové. oficiální části ceremoniálu měl prezident Beneš srdečný rozhovor se šesti spolužáky z kožlanské obecné školy. Potom se vydal pěšky k místní sokolovně. 'Cestou se zastavil ve staré škole, kde bylo umístěno vlastivědné muzeum. Pochopitelně navštívil i rodný dům, v němž s bratrem Janem zavzpomínali na veselé příhody z mládí. V sokolovně čekal na vzácné hosty slavnostní oběd a krátký odpočinek. Po návštěvě Kožlan věnoval prezident městu částku 500 000 Kčs. Byla určena na naléhavé potřeby školy a celé obce.
      Z Kožlan odejel prezident s doprovodem do nedalekých Kralovic, kde se před šestnáctou hodinou shromáždilo na jeho počest na 20 000 občanů z celého kralovického okresu. Po uvítání předsedou ONV a MNV připomněl prezident v krátkém projevu svou představu budování nové společnosti. Mimo jiné prohlásil: "Jsme očitými svědky podivuhodného vývoje našeho národa v posledním století, pro nějž bychom stěží nalezli obdobu u ostatních národů. Národ se propracovává k úplné samostatnosti po litické a dospívá k široké demokracii sociální, hospodářské a kulturní." Vzhledem k předválečné národnostní česko-německé hranici v kralovickém okrese připomněl prezident Beneš tuto skutečnost těmito slovy: "Sklánějíce se v lásce a zamyšlení nad dávnou i nedávnou minulostí své rodné země víme, že bude nám potřebí připravit se dobře na nový propagační a politický nápor našich odpůrců, nepřátel ze včerejška. Rekl jsem nedávno, že svůj národní stát budeme hájit proti každému, kdo by na něm chtěl cokoliv měnit. Zde není a už nebude pro nás kompromisu. Vy jste zde u vás žili dlouhá desetiletí v nebezpečí národní zkázy a úpadku a současně v nebezpečí sociál ní poroby ze strany silného středověkého feudalismu. A tudíž chápete lépe než jiní, co je váš svobodný dnešek a bohdá bude vaše budoucnost. Važme si toho a zůstávejme věrni zásadám své svobody." projevu provedl prezident přehlídku čestné roty legionářů a členů dalších spolků, zapsal se do pamětní knihy místní školy a potom s doprovodem odejel přes Jesenici do Karlových Varů.
      Je nutné zdůraznit fakt, že první cesta hlavy státu do západočeského pohraničí - na Karlovársko - byla všemi představiteli místní samosprávy a politických stran chápána jako projev uznání rychlé konsolidace místních poměrů po odsunu sudetských Němců. Bývalý Karlovarský kraj byl totiž územím před válkou nejsouvisleji osídleným německým obyvatelstvem. V místním týdeníku Jednota smysl návštěvy prezidenta Beneše vyjádřil krajský tajemník KSC takto: "Prezident Budovatel se přesvědčí, že my čeští hraničáři pod jeho vedením jsme na díle provedli veliký kus práce. A že tato práce je důkazem toho, že pohraničí je osídleno poctivými lidmi, pracujícími a opravdovými vlastenci. A že tito hraničáři nejsou lidmi s vadným charakterem a křivou páteří, jak často neodpovědní prohlašují ve vnitrozemí." Sociálně demokratické Právo lidu v návštěvě prezidenta také spatřovalo "symbol konsolidace našeho pohraničí". V uvedeném duchu byl připraven 9. května 1947 radou společného národního výboru v Karlových Varech po dohodě s kancléřem dr. Smutným a radou ONV bohatý program prezidentova pobytu.
      Prezident Beneš s chotí Hanou a doprovodem byli uvítáni kolem osmnácté hodiny na hranicích karlovarského okresu u obce Andělská Hora předsedou ONV, dalšími funkcionáři a dále pak nesčetnými shluky nadšených obyvatel, kteří lemovali silnici až do Karlových Varů. Nejvíce lidí však očekávalo vzácného hosta v ulicích lázeňského města, zejména kolem Grandhotelu Pupp, kde byl v jeho Parkhotelu ubytován. Po obvyklé přehlídce čestné roty čs. armády a oficiálním přivítání místními představiteli musel prezident s chotí dokonce vystoupit na balkon a alespoň pokynutím ruky poděkovat obrovskému zástupu obyvatel za jeho nadšené pozdravy. Náladu většiny obyvatel Karlovarska tlumočil výstižně v místním národně socialistickém Hraničářském slově jeho šéfredaktor básní Pane prezidente.
      V pondělí 19. května se prezident s chotí a nezbytným doprovodem prošel brzy ráno od Grandhotelu Pupp k Tržní a Mlýnské kolonádě, dále pak k Vřídlu. Cestou se živě zajímal o vše, co se v lázních dělo před válkou, během ní a s jakými problémy se lázně potýkají v současné době. Ochotně také odpovídal na vřelé pozdravy obyvatel a lázeňských hostů. Pozemní lanovkou vyjel pak k rozhledně Benešova vyhlídka, aby shlédl nádherné panoráma Karlových Varů. K pojmenování vyhlídky dal prezident souhlas.
      Po návratu do hotelu začala pracovní část prezidentova pobytu. Nejprve přijal členy ONV v Karlových Varech v čele s předsedou dr. Bohumilem Nebáznivým. Ten v krátkém projevu poukázal na těžkou práci českých osídlenců v pohraničí od osvobození, neboť jejich snahou bylo co nejdříve odstranit rozdíly mezi pohraničím a vnitrozemím. Na závěr dokonce uvedl, že "v pohraničí se pracuje stejně jako ve vnitrozemí". V odpovědi prezident opět rozvíjel své představy "socializující demokracie", i když byl realističtější ve srovnání s optimismem místních funkcionářů. Na je jich adresu doslova prohlásil: "Jste si vědomi ducha úkolů, které zde na vás doléhají a odpusťte, jestliže vám řeknu, že se obávám, že tyto úkoly budou doléhat na vás ještě hodně dlouhou dobu...Převést tolik lidí do nového sociálního prostředí, do nových poměrů a uskutečnit velké hospodářské změny a změny sociální ve státě, to všechno byl velký úkol sociologický, problém, ukládající dnes velmi mnoho úkolů sociálních, politických i kulturních - a to všem. To se nedá zmoci za den, to je práce pro celou generaci." V další části svého vystoupení pak prezident řekl: "Ovšem za určitou dobu, po dvou, po třech generacích si musíme říci znovu, co a jak jsme udělali a co budeme dělat dál. Ale nikdy nesmíme jít nazpět. Jakmile národ jako celek začne jít nazpět, je to úpadek. Toho si musíme být vědomi a to musíte mít na vědomí vy u vás. První krok takové kontrarevoluce by znamenal, že by se Němci vrátili. Návrat Němců by neznamenal jen pokles národní, nýbrž také sociální a hospodářský."
      Je pochopitelné, že se po tomto zamyšlení prezident dosti obšírně zabýval problematikou odsunu Němců. Vyplývalo to z toho, že v popředí pozornosti nejen jeho, ale celé poválečné Evropy byly otázky bezpečnosti. K nim patřil i odsun německých menšin ze zemí střední Evropy, jak se na něm usnesla Postupimská konference vítězných velmocí. I když šlo o problém velmi citlivý a pro postižené Němce nesmírně bolestný, šlo o řešení celoevropské, neboť hledalo zajištění mírové budoucnosti pro celý kontinent. Německé menšiny neměly již být nikdy nebezpečnou rozbuškou možných nových konfliktů. Prezident Beneš věděl o tom, že v českém pohraničí docházelo po osvobození v roce 1945 k řadě nespravedlností i protiprávních činů vůči Němcům, což souviselo s hrůzami ukončené války. I když byl často neprávem označován za otce myšlenky odsunu, patřil k těm, kdo se zasazovali o humánní provedení odsunu. O odsunu Němců se prezident před delegací ONV vyjádřil takto: "My jsme museli dostat Němce ze své země. K tomu nás nutilo všechno, co dělali v říši i u nás za doby předmnichovské a po Mnichově. Zkrátka - my jsme museli provést národnostní revoluci. Ale při tom jsme si museli vést rozumně, poněvadž jsme si byli vědomi, že po druhé světové válce přijdou také velké změny hospodářské a sociální. Museli jsmeo pochopit, že svoji politiku musíme dělat tak, abychom svoji národní revoluci spojili s revolucí sociální. V tom je smysl celého úspěchu našeho odboje...Němci jsou pryč z našich zemí, některé staré politické strany zmizely, v celém státě byly uskutečněny hospodářské proměny. A nyní musíme z toho všeho vytvořit harmonický poměr mezi veškerým obyvatelstvem státu, musíme vybudovat harmonickou novou republiku, abychom začali klidný a pokojný režim, náš režim, jak říkáme - lidovou demokracii...Pro nás musí být jasné, že se Němci vrátit nemohou a že se nevrátí. Nejsem smýšlení protiněmeckého, nejsem nepřítelem Němců. Dokazují to moje činy v minulosti. A vždy jsem učil, že s národem, který má sedmdesát milionů příslušníků, je třeba sluš ně vycházet. Ale kdyby se k nám Němci opět vrátili, znamenalo by to vyhlazovací boj proti celému našemu národu. V tom smyslu musíme být stále na stráži."
      Po členech ONV dále prezident přijal členy MNV v Karlových Varech v čele s předsedou Rudolfem Karezem. Ten v úvodu audience předal hlavě státu diplom čestného občanství města a věcné dary, mezi nimiž byly nádherné stolní hodiny z karlovarského vřídelního kamene. Vzácný host za vše upřímně poděkoval, ocenil snahu funkcionářů a obyvatel města uvést lázně do dobrého stavu. Pochopitelně se vyjádřil k problematice lázeňského a cestovního ruchu. Mimo jiné řekl: "Teď s postupující konsolidací začnou přijíždět nemocní a hosté z ciziny i z domova. Teď půjde o to, abychom návštěvníkům dokázali, že republika je státem s poměry konsolidovanými, že jako lázeňské město můžeme každému zaručit klidný a nerušený pobyt...Po stránce podnikatelské nebude asi tolik vadit menší nedostatek technický - ten bude omluven - jako by vadila a nás všechny poškozovala podnikatelská neserióznost, ne plnění úmluv a slibů...Naší povinností je v této době naprostá obchodní a podnikatelská korektnost. Naší všeobecně uznávanou předností je pohostinnost a úslužnost. Jste a budete vždy považováni za navštívenku republiky, ve styku s cizinci budete pro republiku národním symbolem." Po této nadčasové úvaze se prezident v rozhovoru s delegací netajil svým přesvědčením, že by mělo být znárodněno i přírodní bohatství země a tudíž i bohatství léčebných a minerálních vod.
      V dopoledních hodinách přijala v soukromém apartmá Parkhotelu Pupp paní Hana Benešová samostatně delegaci krajské Národní fronty žen. Měla upřímnou radost z darovaného ručně zhotoveného anglického prostírání a v následující debatě pře kvapila delegátky otázkou, jak se jim líbí v pohraničí. Zeny si po krátkém zaváhání postěžovaly na těžkosti v zásobování, na neúměrnou drahotu proti vnitrozemí a na problémy v sociální a bytové politice. Paní Benešová v závěrečném slově ujistila své hosty, že Karlovy Vary všechny nesnáze překonají a budou opět světovými lázněmi dobrého jména, jakými byly před válkou.
      Po soukromém obědě a odpočinku odjeli manželé Benešovi po čtvrté hodině do Jáchymova. Silnici opět lemovaly i přes nepřízeň počasí zástupy nadšených obyvatel. Nejvíce se jich shromáždilo před hotelem "Radium palác". Zde byl prezident uvítán fanfára mi hornické kapely, dále pak představiteli okresu Jáchymov, města a lázní. S nimi hovořil o problémech tohoto regionu v hodinové debatě. Po malém občerstvení se prezident s chotí vrátil zpět do Karlových Varů, neboť nepříznivé počasí nedovolilo plánovaný zájezd na Klínovec a do dalších míst Krušných hor. Večer byl pro vzácné hosty uspořádán v městském divadle slavnostní koncert, na němž Karlovarský symfonický orchestr pod taktovkou J. Bartla přednesl houslový koncert A. Dvořáka a V. symfonii P.I.Čajkovského. Při vstupu do divadla prezident po přivítání vyzdvihl veliký význam kulturní práce pro dokončení osídlení pohraničí a zavzpomínal na předválečnou návštěvu divadla, kdy německý soubor na jeho počest uvedl operetu Johanna Strausse Netopýr.
      V úterý 20. května dopoledne navštívil prezident s chotí nejvýznamnější karlovarské průmyslové podniky. Nejprve zavítal do světoznámé sklárny Moser ve Dvorech. Prohlédl si nejen stálou výstavku exportních výrobků, ale na vlastní přání také některé provozy - malírnu skla, ryteckou dílnu a brusírnu. Všude navazoval kontakt se zaměstnanci, živě se zajímal o jejich práci a upřímně oceňoval, že v krátkém Čase dokázali nahradit německé odborníky. Dalším místem zastavení byla nedaleká Stará Role a její tehdejší tři porcelánky - Gloria, Manka a Bohemia. Všude shlédl výstavky výrobků a v poslední porcelánce projevil zájem o prohlídku pecí, točírny a malírny. Opět ocenil práci českých zaměstnanců, kteří bez velkých zkušeností s výrobou porcelánu dokázali vyrábět kvalitní zboží. Po návratu do Karlových Varů prezident navštívil stát ní keramickou školu v Rybářích, v níž se seznámil s výchovou mládeže pro keramický průmysl. Na závěr pobytu v Karlových Varech uspořádal prezident v Grandhotelu Pupp oběd pro přední funkcionáře národních výborů a politické představitele města a okresu. Byli přítomni také poslanci, zvolení v roce 1946 za Karlovarský kraj. Při obědě se pochopitelně živě diskutovalo o problémech života v pohraničí. Po krátkém odpočinku odcestoval vzácný host do Mariánských Lázní. V obci Teplička na hranicích tehdejšího karlovarského a tepelského okresu se prezident poklonil u hromadné ho hrobu památce obětí nacistického pochodu smrti a krátce pobesedoval s předsedou ONV v Teplé Bohumilem Paterou o problémech osídlování pohraničí. V pozdních odpoledních hodinách byl na hranicích mariánskolázeňského okresu uvítán předsedou ONV Janem Zimou. Ten mimo jiné řekl: "Chceme vám ukázat výsledky své práce, která byla uskutečněna spoluprací národních výborů s veškerým občanstvem, a které dokazují, že naše české pohraničí je nejen na věky českým, ale také naprosto konsolidovaným krajem odpovědné, budovatelské práce." Předseda ONV zakončil uvítání hosta poznámkou, že na Mariánskolázeňsku byl důsledně proveden odsun Němců, a proto ‚jsme dnes v našem pohraničí nejčeštějším okresem". Také Mariánské Lázně uvítaly prezidenta s chotí bouří nadšení. Stovky národních krojů a slavnostních uniforem vojáků, policistů a zdravotníků, obrovské zástupy obyvatel a lázeňských hostů, velké množství vlajek a květů - to byl charakteristický obraz lázní. Ubytování měl vzácný host připraveno v městské vile Na krásné vyhlídce (dř. Look in land). Po krátkém odpočinku se prezident s chotí v doprovodu kancléře Smutného a osobního lékaře MUDr. Klingera vydali na krátkou procházku po lázních.
      Středa 21. května byla zpočátku ve znamení krátkého lázeňského odpočinku vzácných hostů. Ještě před obědem však prezident přijal k soukromému rozhovoru dánské ho prince Axela s vyslancem de Treschowem. Po nich pak ministr zdravotnictví dr. Adolf Procházka uvedl k audienci zástupce ONV a MNV v Mariánských Lázních a ředitelství lázní. V diskusi se především hovořilo o novém poslání lázní a o pro blémech konsolidace života v pohraničí. Prezident Beneš ve svém vystoupení shrnul své poznatky z pobytu v západočeském pohraničí. Mimo jiné prohlásil: "Jsem velice spokojen s tím, co jsem viděl: jak se osvědčuje vystěhování Němců a osídlení pohraničních krajů naším obyvatelstvem, jak se začíná život dostávat do normálních kolejí, jak se zde dobře pracuje, vše nově organizuje. Můžeme si proto opravdu říci, že tomuto kraji ne budeme říkat kraj pohraniční, nýbrž prostě republika. Zejména osídlení kraje naším lidem je provedeno dobře. Musíme si také uvědomit, že tyto kraje byly přelidněny, a proto musíme postupovat tak, aby se jejich přelidněnost neopakovala a abychom za deset nebo patnáct let neměli zase masy nezaměstnaného lidu. Musíme proto celý život po hraničí náležitě zharmonizovat se životem sociálním uvnitř země." Po společném obědě se jmenovanou delegací prezident opět odpočíval a večer se zúčastnil s chotí slavnostního koncertu místního lázeňského orchestru v městském divadle.
      Čtvrtek 22. května byl posledním dnem pobytu prezidenta Beneše v západních Čechách. Ráno nejprve podnikl procházku po Mariánských Lázních a vyjížďku do blízkého okolí. Během dopoledne pak přijal k delšímu rozhovoru delegaci Čs. obce legionářské. Paní Hana Benešová v doprovodu kancléře Smutného navštívila krátce Františkovy Lázně. Po prohlídce města, lázní a ústavu pro léčbu srdečních chorob se ještě před obědem vrátila zpět do Mariánských Lázní. Zúčastnila se přijetí delegace funkcionářů Františkových Lázní, která prezidentovi předala diplom čestného občanství. Odpoledne vzácný host s doprovodem odejel přes Karlovy Vary zpět do Prahy. "Triumfální cesta prezidenta pohraničím", jak návštěvu hlavy státu označil sociálně demokratický týdeník Budovatel, skončila.
      Uvedenými dvěma cestami do západních Čech prezident Beneš svou přítomností, projevy a rozhovory posiloval v občanech víru v možnost vybudovat vlastními silami novou společnost na demokratických principech. Šlo zejména v roce 1947 o velice záslužný čin v bývalém Karlovarském kraji, kde se při volbách v roce 1946 vyslovilo pro politiku KSČ 52,3 % voličů. Bouřlivý politický podzim 1947 však ukázal, že Benešova touha po harmonické "socializující demokracii" v Československu dostávala značné trhliny pod vlivem narůstání "studené války" mezi velmocemi a narůstání rozporů mezi KSČ a ostatními politickými stranami v našem státě ohledně plnění vládního programu. Jaro 1947 bylo časem posledního zvonění onomu politickému vývoji v Československu, k němuž řekl v březnu 1945 v Moskvě Stalin své ano. Období ne valných, ale přece jenom jistých nadějí, že se demokratickým silám v republice, a Benešovi osobně jako jejich hlavnímu protagonistovi, podaří udržet nadále při životě alespoň onu míru pluralitní demokracie a s ní spjatý rozsah práv a svobod občanů, jež jí byly po válce dopřány, mělo brzy skončit. Rozhodl o tom i tentokrát Stalin, když v noci z 9. na 10. července 1947 přikázal v Kremlu československé vládní delegaci, aby vláda v Praze neprodleně odvolala svou, do světa již ohlášenou účast na jednáních o eventuálním přistoupení Československa k Marshallovu plánu.

RESÜMEE - Jaroslav Toms: Zwei triumphale Reisen des Präsidenten Beneš nach Westböhmen in den Jahren 1945 und 1947

      Die erste Reise des Präsidenten Beneš führte nach Plzeň am 15. Juni 1945, also vier Wochen nach seiner Rückkehr aus der Emigration nach Prag. In die westböhmische Metropole kam er auf Einiadung des Kommandos des V. Korps der 3. amerikanischen Armee, dessen Einheiten Plzeň am 6. Mai 1945 befreit hatten. Der Präsident wurde während der Reise nicht nur ais Staatsoberhaupt. sondern auch ais Repräsentant des antifaschistischen Widerstands mit Begeisterung begrüßt. Vormittag nahm er eine Parade der Formationen des V. Korps ab und zeichnete 8 amerikanische Generäle und 23 Offiziere mit hohen Militärorden aus. Am Nachmittag trat dann der Präsident mit einer umfangreichen Ansprache vor die Pilsner Bürger, worin er auf die Probleme des Aufbaus der neuen Gesellschaft auf Grund des Kaschauer Programms hinwies und den neuen Siegermächten huldigte. Er forderte auch zum vorsichtigen Vorgehen in der Frage der Aussiedlung der Deutschen aus der Republik auf.
      Im Mai 1947 unternahm Präsident Beneš eine Reise in seine Heimatregion und nach Westböhmen. Am Sonntag 18. Mai besuchte er seine Geburtsstadt Kožlany, um sich vor dem Andenken seiner Eltern zu verbeugen. Er bedankte sich bei den Stadtbewohnern für ihre Arbeit zugunsten der Stadt und erinnerte sich mit den Zeitzeugen an seine Jugend. Ein weiterer Anhaltspunkt des Präsidenten war die Bezirksstadt Kralovice, in der er die Probleme des Zusammenlebens mit den Sudetendeutschen in Erinnerung brachte. Den 19. und 20. Mai verbrachte der Präsident in Karlovy Vary (Karlsbad) und Umgebung. Br interessierte sich für die Probleme des Kurbetriebs und für die Besiedlung des Grenzgebietes mit tschechischer Bevölkerung, erklärte die Problematik der Aussiedlung der Deutschen und des Aufbaus der "sozialisierten Demokratie" in der Nachkriegstschechoslowakei. Er besuchte auch einige Betriebe der Glasindustrie und der keramischen Industrie. Überall wurde er ais Stütze der demokratischen Kräfte im Lande begeistert begrüßt. Schließlich war er auch in Mariánské Lázně (Marienbad) vom Abend des 20. Mai bis zum Nachmittag 22. Mai, wo die triumphale Reise in das westböhmische Grenzland zu Ende ging.
 

Vzpomínka na první prezidentskou návštěvu Mariánských Lázní
v napjaté atmosféře dne 22. června 1937
ministerský rada Ing. FANTA okresní hejtman FRÁNA paní Hana Benešová prezident doktor Eduard Beneš vrchní policejní komisař Dr. Jan CHUDOBA

NA KONCI PROMENÁDY (vlevo ještě kaštanová alej, vpravo stará kolonáda)
 


HOST číslo 485/1947 - PRESIDENT BENEŠ

      Od roku 1815 mají Mariánské Lázně své kurlisty - seznamy lázeňských hostů. Je málo známo, že ještě v letech 1946-1947 vycházely v městě české kurlisty. 20.května 1947 je v nich zapsán president republiky dr. Eduard BENEŠ s paní Hanou Benešovou. Byli ubytováni ve vile LOOK IN LAND (L.I.L.), kterou postavil počátkem století zdejší hoteliér HALBMAYR a daroval městu pro jeho královské hosty. Ve vile však bydlel jen císař František Josef I. z Vídně, a to ještě jen jednu noc. Nového lesku se dostalo vile až návštěvou dr.Beneše (1884-1948). Existuje vydané album návštěvy města s fotografiemi, kde president s paní Hanou a ministrem zdravotnictví dr. Procházkou navštívili Kamzík, kolonádu a na fOtkách je i tehdejší starosta pan Bohumil Kuželovský.

 

Dva roky po skončení války.

      Na horní fotografii vycházejí hosté po ulici z Centrálních lázní. Vlevo v pozadí je budova Slatinných lázní a dřevěný pavilónek Mariiina pramene s továrním komínem ve dvoře Centrálních lázní. Pan prezident Dr. Eduard Beneš s manželkou Hanou Benešovou jsou tu doprovázeni mariánskolázeňským starostou Bohumilem Kuželovským (s kloboukem v ruce) a ministrem zdravotnictví doktorem Adolfem Procházkou. V pozadí postava československého legionáře.
      Na dolní fotografii jsou v pozadí Centrální lázně a vzácní hosté scházejí po tehdejší třídě Rudé armády (od kostela kolem Casina a Nových lázní k Benešově třídě). V pozadí je vidět, jak velké množství lázeňské veřejnosti - lázeňských hostů i domácích - přihlíželo a doprovázelo prezidenta po městě - bez nějaké viditelné početné "ochranky".


Jediné dominanty dvou vesnic chátrají - zámeček v Arnoltově a bývalá škola v Nové Vsi
Nová majitelka firmy STANI i obou budov není k nalezení

      Ani CHKO SLAVKOVSKÝ LES se nevymyká neutěšeným vlastnickým vztahům u objektů historicky cenných i lokálně významných. TÝDENÍK SOKOLOVSKA z 29. července 1998 popisuje dva takové případy:
      Ač se to na první pohled nezdá, mají Nová Ves s Arnoltovem něco společného. V obou obcích lze najít jejich bývalé dominanty - dnes totálně vyrabované budovy teprve dvacet let staré školy (N. Ves) a zámečku postaveného počátkem minulého století (Arnoltov). Obě "stavení" mají společného majitele, který se k nim nehlásí a není ani k nalezení. Pátrání po něm nás za vedlo a skončilo ve slepé uličce až v Rýmařově v okrese Blansko.

Trocha historie

      V roce 1993 došlo k privatizaci státního podniku Sakk Sokolov jako odnože mamutí ho Agrokombinátu. Arnoltovský zámeček i bývalá základní škola v Nové Vsi byly součástí majetku privatizovaného závodu a jeho novým "pánem". se stala firma Stani - společnost s ručením omezeným. V obou subjektech figuroval jako šéf Jiří Halberštát, syn nynějšího starosty Těšovic. Podle Halberštáta staršího byl už před privatizací podniku stav obou objektů neudržitelný a zejména na vydrancování novoveské základní školy se podepsal nechvalně proslulý JUDr. Hais. Vykradení objektu šetřila svého času i policie, případ však později odložila.

Škola - symbol zmaru

      Výstavba základní školy v Nové Vsi v roce 1976 byla pro budoucí střediskovou socialistickou vesničku, kde do dnes dávají lišky dobrou noc, obrovským úspěchem. Původ ně prý měla vyrůst v Krajkové, ale zásahem vyšší moci - jakési spřízněné poslankyně, jejíž jméno si už zástupce starosty Miroslav Zmek nepamatuje, byl základní kámen školy položen v Nové Vsi. ZŠ však sloužila žákům jen tři roky, než si v ní zřídili kanceláře Agrokombinát Sokolov a Lesy Kynžvart.
      Začátkem devadesátých let šla škola, která měla hodnotu okolo deseti miliónů korun, do privatizace. Objekt, jehož součástí byla jídelna, kuchyně a další poměrně slušné vybavení, v té době podlehl drancování a ztratil se z něho nebo byl zničen majetek za více než milión korun. Ani to však ještě nebránilo firmě Stani jako novému majiteli plánovat další využití budovy. Ani jeden ze záměrů (například umístit sem mentálně či fyzicky retardované děti) ve spolupráci s obcí nevyšel.

Zámek s prostitutkami

      Zámeček, který podle březovské kroniky nechala v Arnoltově postavit vrchnost z Kostelní Břízy, sloužil jako zájezdní hostinec do sedmdesátých let minulého století. Jeho zakladatel - svobodný pán ze Špíglu - by se asi obrátil v hrobě, kdyby věděl, že v zájezdní hospodě později přebudované na venkovské šlechtické sídlo si svůj kutloch udělali pasáci a prostitutky postávající na E6. Ani zde majitelé neudělali za korunu práce a kdysi honosné sídlo ponechali svému osudu.

Prodali firmu

      Firma Stani s.r.o. jako majitel obou zmiňovaných nemovitostí se postupem času do stala do neřešitelných finančních problémů: Podle Jiřího Halberštáta jí více než milión korun dlužil JUDr. Hais a později prý společnosti definitivně zlomil krk finanční úřad. Ten od firmy Stani požadoval 1,5 miliónu, přičemž společnost pod kuratelou finančního úřadu nesměla prodávat nemovitosti. Syn těšovického starosty se proto se svým společníkem rozhodli prodat celou firmu i s jejím majetkem, pohledávkami i závazky. Podle J. Halberštáta st. se poslední dvě jmenované položky pohybovaly ve stejné výši.
      Transakce se uskutečnila přes jistou pražskou agenturu, jejíž název vyšuměl J. Halberštátovi z paměti. Firma Stani tak se tak přes inzerát dostala do rukou Heleně Palové z Rýmařova. "Existují na to smlouvy, doklady, vše je notářsky ověřeno. Neexistuje nic, v čem by se dala najít závada," tvrdí těšovický starosta. Jeho slova potvrzuje výpis z obchodního rejstříku, kde je H. Palová od 24.11.1997 za psána jako jednatelka firmy Stani, přičemž jméno Halberštáta ml. a jeho společníka bylo o týden dříve vymazáno.

První šok

      Helena Palová je tedy už více než půl roku jedinou majitelkou firmy Stani a tedy i obou nemovitostí. Při koupi společnosti s ní J. Halberštát několikrát jednal, od té doby ji v našem okrese neviděl. Nikdy si arnoltovský zámeček ani novoveskou školu osobně neprohlédla, o osud obou nemovitostí stále ještě v hodnotě několika miliónů, korun nejeví zájem.
      "Škola je v dezolátním havarijním stavu. Vykradená a otevřená vítá všechny nájezdníky, dokud je co krást. Jednotlivé krádeže na policii hlásit nemůžeme. Vždy se nás policisté zeptají, jestli jsme majitelé. Když ne, tak proč se prý o to staráme," kroutí bezradně hlavou zástupce starosty Nové Vsi Miroslav Zmek. Ten Heleně Palové na její adresu několikrát psal, vždy bez odezvy.

Záhadná majitelka

Arnoltovský zámeček      Kdo je tedy H. Palová, majitelka firmy Stani? Starosta Rýmařova na náš telefonický dotaz uvedl, že o takové firmě nikdy neslyšel. Ani vedoucí živnostenského referátu Městského úřadu v Rýmařově firmu v evidenci nenašla. "Nic mi to neříká." Šokující jsou i další zjištění: Podle vedoucí živnostenského referátu je ulice, kterou Palová nahlásila do obchodního rejstříku, romskou ulicí ."vybydlených domů. Jakási rodina Palová zde údajně žije, našimi zjištěními zděšená úřednice však podle svých slov pochybuje, že by někdo z famílie vlastnil firmu. "Každopádně neplatí daně. To by měla šetřit policie."
      Osoba majitelky zámečku a školy zůstává obestřena mlhou. "Já nemám zájem po paní Palové pátrat. Všechno si převzala, tady už po firmě nic nezůstalo," podotýká J. Halberštát. Podle něho nikdo nemohl tušit, co se s firmou stane. Těšovický starosta navíc nemá ani tušení, proč vůbec žena z Rýmařova Stani kupovala. "Nevím ani, proč firmu nepřihlásila a pravděpodobně tak obešla placení daní. Vzpomínám si jen, že vybrala z účtu firmy v sokolovské Union bance peníze a předala je. Komu? To nevím."

Uzavřený kruh

      Kvůli neutěšenému stavu arnoltovského zámečku Městský úřad v Březové několikrát inicioval jednání se stavebním úřadem v Sokolově a domnělým majitelem Jiřím Halberštátem. Ten však na schůzky nechodil. Úředníci na Březové se tak až od nás dozvěděli, že firma změnila majitele.
      "Minimálně dvanáctkrát za rok jsme prováděli šetření přímo na místě. Máme možnosti, jak vlastníka objektu donutit k nápravě. Těžko se ale realizují, když nemáme s kým jednat. Neštěstím je, že nikdo není povinen nám změnu majitele hlásit," uvedl tajemník Bouda. V té samé situaci jsou i úředníci v Nové Vsi.
      Zejména o arnoltovský zámeček ležící přímo u mezinárodní silnice E6 se mezitím za jímala spousta osob a firem, které by ho prý rády koupily a přestavěly na hotel či motorest. Všichni odešli s nepořízenou. Také chudičká Nová Ves si v souvislosti s chátrající školou může nechat zajít chuť na vybudování azylové ubytovny pro uprchlíky. Kruh se uzavírá a bez nezvěstné Heleny Palové s ním nikdo nehne
B.Zeman

ARNOLTOV (do roku 1947 Arnitzgrün) leží 520 m n.m. (trafostanice), resp. 460 m n.m. (zámeček Špígl) a zůstává v české vlastivědě zapomenutým koutem. Nenajdeme o něm zmínky ani u Augusta SEDLÁČKA, jinak velice pečlivého, ani v soupisech památek "Hrady, zámky, tvrze - Západní Čechy" z roku 1985, ani u Emanuela POCHÉHO "Umělecké památky Čech" (1980), ale ani u poměrně precisního Zdeňka WIRTHA "Umělecké památky Čech", vydaných ČSAV 1957. Proč takové mlčení ? Nevíme. Bylo to osídlení jako každé jiné, zámeček ne horší než vnitročeské. Vesnice, založená jakýmsi Arnoldem, se objevila poprvé v písemnostech roku 1370 v soupise kynšperských lén. Bývalo to dlouho samostatné rytířské sídlo. Ani v berní rule (1654-1655) však nenalézáme stopy. Ještě před rokem 1618 patřila ves pánům "von Arlesgrün". Z roku 1765 je zpráva, že majitel vesnice Cavenagh prodává zboží rytíři Wenzlovi Turbovi z Kostelní Břízy. V roce 1774 odkoupil panství od Turby Karl Leberecht Konrad von Spiegl. Pod Kostelní Břízu patřila vesnice farností, vrchností, poštou od roku 1765 až do roku 1848, kdy měl Arnoltov 390 obyvatel, vesměs Němců a 60 domů. Ves měla katastr 5,08 km2. Před sto lety (1895) tu bylo 345 obyvatel, jednotřídní škola, dvě hospody, obecní kaple a dvůr, který patřil svobodné paní Františce von Auersperg, rozené Hennerberg-Spiegel. Zakoupila panství 1846. Panský dvůr měl polovinu pozemků. . Obyvatelé se živili zčásti zemědělstvím, zčásti jako horníci v nedalekých dolech a jako dělníci v továrnách. K Arnoltovu patřily dva mlýny: starší Finkenmühle, který ležel 1 km západně od vsi na cestě do Kynšperku (resp. ke Zlaté), a mladší Schneidmühle, dále místní cihelna. U mlýna Finkenmühle stála hájenka, ale již na jiném katastru. Jižně Arnoltova teče potok Libava, na němž bývaly mlýny Dorschnerův, Nový mlýn (540 m n.m.) a Hellerův mlýn (499 m n.m.) - 1 km severně od vesnice stojí zámeček ŠPÍGL na karlovarské silnici. Empírový zámeček patřil 1895 baronu von Brandovi. Po druhé válce zámeček Špígl patřil po válce Státním statkům Sokolov. Kdysi jsme v Arnice psali, že sem do zámečku byl přivezen z Kladské nádherný modřínový stůl z bývalé fořtovny. U tohoto stolu úřadoval za vojenských manévrů ve Slavkovském lese president ČSR Klement Gottwald. Proto se mu pak říkalo "Gottwaldův stůl".
Arnoltovský kamenokříž v bývalém obecním lese je středověká památka, až po ramena v zemi. Podle staré pověsti tu pásal dobytek na sedlákově louce panský pasák. Sedlák se zlobil a pomýšlel na pomstu, ale bál se velkého ovčáckého psa, který chodil s pasákem. Vymyslel úskok. Vzal kočku a vypustil ji na louce. Pes se za ní rozběhl a toho využil sedlák a pasáka zabil. Ten je prý pochován pod křížem.
 


Zdeněk Buchtele, Velká Hleďsebe

Háj - Grafengrün
Poloha obce

     
Vesnice HÁJ (do roku 1947 něm.GRAFENGRÜN) je vzdálená 6 km od státní hranice s Německem. Leží 3 km východně od vrcholu DYLEŇ (939 m n.m.) na stráni, mírně se svažující k jihovýchodu. Západní i jižní strana obce je lemována rozlehlými lesy. 2 km východně stával opevněný dvorec Kocovský dvůr (Kotzauerhof, 630 m n.m.), ještě kilometr dále vesnice JEDLOVÁ (TANNA-WEG, 604 m n.m.), 2 km téměř severně je ves VYSOKÁ (MAIERSGRÜN, 662 m n.m.). Osídlení na katastru obce Háj je v nadmořské výšce od 620 m (Tinnesův a Falterův mlýn) až po 739 m n.m. (hájenka čp.59, U Alexe). Dva a půl kilometru široký pás, na kterém se obec rozkládala, měl tedy převýšení téměř 120 metrů.
      Obcí protéká Bílý potok (Weisbach), který se spojuje u čp.41 na jihovýchodě vesnice s KOSÍM POTOKEM (původně Vonše, Wonscha Bach). Dalším přítokem, asi 900 metrů po proudu Kosího potoka, je z levé strany Zelený potok (Grün Bach), a to těsně za Schneiderovým mlýnem.
Háj (GRAFENGRüN) - pohled ke skole, k mlýnům Finkenmühle, Schneiderovu a Pfreimerovu a přední vesnice

Sklárna ve Viktorové údolí a vznik obce

     
Řídké obydlení této krajiny bylo od pradávna ovlivněno její nehostinností a špatnou prostupností terénu kvůli bažinám a pralesům. Přesto nacházíme stále důkazy o tom, že tu člověk kdysi žil a pracoval. Víme také, že se této oblasti dotkla i noha slavných římských legií, jak dokazuje nález několika římských mincí na nedalekém kopci Dyleň (A.GROSS, 17,1954 - Pozn.red. Nálezy římských mincí mohly též pocházet od kupců, procházejících tudy oběma směry).
      Po staletí se zdejší obyvatelé živili převážně těžbou a zpracováním tolik potřebného dřeva a postupně docházelo i k využití nerostného bohatství, k jehož zpracování byla téměř vždy potřeba voda a její energie.
      Proto vznikla při potoce Vonše drobná sklářská výroba a je možné, že v souvislosti s existencí malého rytířského zboží (dvorec, hrádek nebo tvrz), jehož majitelem byl 1645 jakýsi Fabián Georg MULTZ (podle I.Grünera). (Pozn.red. Berní rula, která uvádí jména majitelů panství (i drobná samostatná zboží) v letech 1615 a 1654, toto jméno nikde neuvádí. Území patřilo pod panství Kynžvart, jehož majitelem byl 1615 Kryštof Henrych z Cedvice (+1621), od roku 1622 pět bratrů z Metternichu. Pod panstvím je uvedena nejblíže ves Meyersgrüen (Vysoká). Měla 174 poddaných a 13 svobodníků, což byl vysoký počet. Mezi svobodníky mohl snad být jmenovaný Multz. Jeho eventuální zboží by patřilo pod kynžvartské panství.)
Víme, že se výroba rozšířila podél potoka až do míst budoucí vesnice.
Dřevěné sousoší u Steinmüllera (1925)      Zjišťujeme to z mapy z roku 1742, kde se název "Grafengrün" ještě nevyskytuje, ale v místech vesnice se uvádí název "Tafel-Glasfabrik" (továrna na tabulové sklo). Tato továrna se ještě v letech 1845-1846 píše jako "Obrigkeitliche
      Glasfabrik Viktorthal" (vrchnostenská sklárna ve Viktorově údolí) nebo také "Metternich-Beatrix", proč - nevíme. (Pozn.red. Podle PROFOUSE obec je poprvé uvedena až roku 1788 u SCHALLERA (pod panstvím Kynžvart jako "Grafengrün"). Jméno znamená "Hraběcí (Grafen-) ves nebo louka (-grün)" a týkala se majetku hrabat Metternichů. Hraběcí titul získali svobodní páni Metternichové až roku 1679 a knížecí titul v roce 1814. Sídlo dostalo název v druhé polovině 18.století, kdy se objevuje u Schallera i na josefínské vojenské mapě.
      Vyrábělo se zde nejen tabulové sklo, ale i známé bílé lahvičky ODOL s typicky zakřiveným hrdlem. (Pozn.red. Ještě v 50. letech - se na katastru Krásného a Tří Seker občas nalezl nějaký ten exemplář, byť poškozený.)
      Po vzniku Grafengrünu se sice sklářská výroba soustředila do Viktorova údolí, ale současně je ve vsi v čp.5 v provozu další sklárna, vyrábějící ještě počátkem 20.století. V té době jsou již sklárny ve Viktorově údolí zaniklé a provozní budova slouží jako fořtovna (čp.44).
Rozvoj obce v 1.polovině 19.století byl rychlý. (Pozn.red. Roku 1847 uváděl J.SOMMER na potoce Wonša ves Grafengrün se 49 domy a 409 obyvateli, s vícero mlýny: 1. Tinnesův mlýn s pilou, 2. Hühnermühle, 3. Vonšovský mlýn, 4. pilu Faltermühle, 5. mlýn Finkenmühle. Stranou ležela panská sklárna Viktorovo údolí (neboli Metternich-Beatrix), která měla 6 domů a 20 obyvatel a zde se vyrábělo tabulové sklo. U vesnice se tehdy nachází panský vápencový lom s vápennou pecí. SOMMER uvádí u obce Sekerské Chalupy (Hackenhäuser) dva mlýny - Kocovský a opět Vonšovský, což nemusí být duplicita, protože všechny mlýny ležely na potoce Vonši, proto mohly být dva Vonšovské mlýny (Wonschamühle)- jeden u Valů, druhý v Háji.
      Panský vápencový lom s vápenkou u Grafengrünu měl ročně 16 až 18 "ohňů", při čemž každá várka dávala 160 až 170 strychů. Používalo se dříví z revíru "Mayersgrüner Revier", který vznikl roku 1824 rozdělelním Dyleňského velkorevíru s 3124 jochy na dva revíry: Novomohelnský a Mayersgrünský.
      KOTYŠKA (1895) uváděl Grafengrün s 55 domy, 362 Němci a 3 Čechy, s jednotřídní školou (IV.4), 4 mlýny a samotou Viktorovo údolí. ORTS REPERTORIUM (1900) uvádí obec s 56 domy a 327 obyvateli, farností pod Vysokou, poštou pod Dolním Žandovem. Jako samoty se uvádějí: Glashütte, Foltermühle, Hennermühle, Hoyermühle, Schneider-mühle, Tinnermühle, Victorsthal.
      V roce 1907 měla obec 327 obyvatel, v roce 1921 jen 310 obyvatel (mlýny Folterův, Hennerův, Heyerův, Tinnesův a Schneiderův, samotu Viktorovo údolí), 1939 jen 267 obyvatel.

Weidlova vlastivěda

      Podle Weidlovy vlastivědy z roku 1896 politického okresu Planá, kam patřil i soudní okres Kynžvart, se uvádí o vsi GRAFENGRÜNU:
      "Ves patří spolu s Viktorovým üdolím pod obec MAIERSGRÜN (dn.Vysoká). Má 55 stavení (čísel popisných) a 365 obyvatel. Leží při potoce Vonše a je složena ze skupin domů: 1. Zadní ves, 2. Horní domky, 3. mlýny. Jde o nové založení - i podle názvu je to "louka hraběte" (das Grün des Grafen). Podle I.Grünera tu bylo v roce 1645 malé rytířské zboží, majitelem byl Fabián Georg Mulz."
      (Pozn.red. V poznámce o roku 1555 se uvádí, že tento okruh patří sice ke Kynžvartu, avšak pod panství Tachov v té době ještě patřili tří poddaní v Maiersgrünu, jeden poddaný ve Staré Vodě, jeden v Žandově a tři mlýny - Geisselmühle, Weykartsmühle a Jägersmühle. Tito poddaní museli platit naturální daň na hrad Tachov v den sv. Jiří. První mlýn - Geisselmühle - byl mlýn, stojící tehdy na samotě na Kosím potoce, zvaný též Kieselmühle (česky později Křemenný mlýn), stavení přes silnici proti prádelně ve Velké Hleďsebi.)

Staré vápenky ve vsi

      Vápno se vyrábělo v obci stejně tak dlouho jako sklo. S provozem sklárny se zároveň připomíná těžba vápence, vápencový lom a vápenná pec. Vápenec se těžil prakticky všude kolem obce. Kvalitnější vápenec sloužil k výrobě vápna, méně kvalitní jako stavební materiál. Pecí na pálení bylo hned několik. Asi první, která se jako jediná zachovala dodnes, bylo stavení čp.3, sloužící nakonec jako fořtovna REINL. Druhá pec byla necelých 500 m jižní od první, a to přímo v místě těžby. Ještě dnes tu nacházíme zbytky přepáleného vápence a pecní vyzdívku. Necelých 100 m severozápadně od zaniklé pece dosud stojí objekt bývalé fořtovny čp.58, která nahradila zanikající fořtovnu čp.3. Německý "Ortsplan von Grafengrün" byl nakreslen podle vzpomínek místních dlouho po válce - má mnoho chyb (mimojiné uvádí čp.58 u čp.3). Porovnej s mapou katastru!
      Třetí, technicky nejlépe vybavená pec, byla zřízena asi 400 m severovýchodně od fořtovny čp.58, přímo pod místem těžby. Při těžbě vápence byla hlušina vyvážena na protáhlou haldu, která později dosloužila jako navážecí rampa pro plnění pece a později zřízeného drtiče.
Asi v polovině této rampy na východní straně směrem k obci je malá navážecí rampa k další, už čtvrté peci, dnes také zaniklé.
      Necelých 250 m severně odtud, u čp.55, bývala pátá pec. Tato pec a ještě pec se zmíněným drtičem byly v provozu až do konce 19.století. Zdejší vápno bylo prý výborné kvality a vylo používáno při výstavbě domů v Kynžvartě i v Mariánských Lázních a v celém širokém okolí. Cesty sem však byly velmi špatné a také odlehlost místa byla důvodem zastavení výroby.

Spojení se světem

Chata Alpského spolku na Dyleni      Dnešní silnice z Háje do Vysoké byla vybudována až roku 1936. Nádraží bylo vzdáleno: žandovské 6 km a kynžvartské 7 km. V roce 1939 vznikla na krátkou dobu autobusová linka z Mariánských Lázní do Chebu. Zastávka byla na křižovatce Vysoká-Oldřichov a Horní Žandov-Nové Mohelno u Klieberova kříže.

Obživa

      Obyvatelstvo se živilo dřevorubectvím, zemědělstvím a prací v lázních včetně Františkových a Kynžvartu. Od roku 1939 dělali také v Chebu v letištních závodech Heinkel ("Flugzeugwerke Heinkel"). Každé stavení mělo malé políčko a louku, aby mohlo držet koně, krávu či drobné zvířectvo. Zdaleka nejhezčí zahradu v obci měl učitel Willi Schön.
      Ve vsi byl hostinec "Johann Steinmüller" (čp.15) s koloniálem a zemědělstvím. Hostinský byl znám v Chebu a v Mariánských Lázních jako dlouholetý stariosta Grafengrünu. Jeho paní Tereza byla dcerou kantora Felsmanna v Maiersgrünu. Jejich dcera si vzala Josefa Sommera z Horního Žandova a vedli spolu hostinec do roku 1945.
      Druhý hostinec Lenhart čp.1 stál stranou a za druhé válkytu byli francouzští zajatci, k nimž se chovali Lenhartovi velice lidsky, což rodinu zachránilo. Centrální bod v obci byl Binder (čp.20, majitelé Sturmovi), kde byl koloniál, pekárna, obchod s dřevem a povoznictví.
 

Škola

      Škola byla zřízena knížetem Metternichem v roce 1860, předtím bývala ve stavení čp. 50 a ještě dříve byla škola jen putovní - od dvoru ke dvoru se střídala (Wanderschule). Až do roku 1933 měla škola pod vedením učitele Wilhelma Schöna 60 dětí osmi ročníků v jedné třídě. Učitel Schön tu učil v letech 1929-1945.

Válečný pomník

Válečný pomník      byl vybudován roku 1926 pro 23 padlých mužů ze vsi. Na žulovém balvanu seděl ve-liký orel, hledící na západ a na černé mramorové tabuli byla zapsána jména padlých. Za druhé války padlo na frontách 18 mužů ze vsi. Pomníku se však už nedočkali.

Voda ve vsi

      Do Kosího potoka se vlévaly potoky Rainflüssel (u stavení čp.43) a Bílý potok (Weissenbach; u stavení čp.41). Potoky byly čisté a dalo se z nich pít, třebaže se dávala k pití i k vaření přednost studniční vodě. -
      Mariánskolázeňský vodovod, postavený roku 1929, byl v roce 1942 obohacen o pět pramenů, které tu zakoupilo město Mariánské Lázně. Z mariánskolázeňského vodovodu se v Grafengrünu zásobovala vodou škola (čp.56), Schneiderův dvůr čp.14 (maj. Albert Kohnhäuser) od roku 1942 a dva hydranty u stavení čp.41 a 14.

Členění obce Grafengrün

      Z hlediska církevní příslušnosti byl Grafengrün přifařen k farní obci Maiersgrün (Vysoká), vzdálené 2 km odtud. Kostel ve Vysoké měl být postaven roku 1511, ale byl zprvu jen lokální a patřil až do roku 1756 pod farnost Kynžvart. Zemřelí z Grafengrünu byly pochováváni na hřbitově v Maiersgrünu (Vysoké) kolem kostela. Po zákazu pochovávání při kostele císařem Josefem II. byl zaObec Grafengrün se dělila na části:
      1. mlýny
Stará hrázděnka - Pfreimerův mlýn      1.1. Nejblíže u obce byl SCHNEIDERůV (též HOYERŮV MLÝN či Finkenmühle s čp.18). Majiteli byli Pfreimerovi, odtud i poslední jméno mlýna "Pfreimerův". Původně bylo stavení stavení čp.19 samostatný mlýn-pila (čp.19). Když byl mlynář Andreas Pfreimer za první války na frontě, mlela ve Schneiderově mlýně mlynářka Marie Pfreimerová - ve dne v noci pro domácí i mariánskolázeňské a mírnila hlad mezi lidem. Za první republiky sloužil mlýn jako pila,ale po vybudování Dyleňského vodovodu zbylo v Kosím potoce málo vody a mlýn, ač měl právě nové kolo, ztratil provoz a byl za to odškodněn městem Mariánské Lázně.
      1.2. FOLTERŮV MLÝN (čp.21) a majitelem byl Johann Jäger, starosta obce 1928-1945. Podle majitelů se též říkalo JÄGERůV MLÝN. Byl to poslední mlýn, který byl v provozu ještě 1945.
      1.3. TINNESŮV MLÝN (čp.22) - v Heimatbuch Marienbad (1977) se uvádí jako Schneideraugelmühle s čp.21 neboli Jägerův mlýn.
      1.4. v těsné blízkosti předchozího STRICKERŮV MLÝN (čp.23), který splynul s Tinnesovým mlýnem.
      1.5. nakonec HENNERŮV MLÝN (?).
      2. vápenka (naposledy čp.60,uvádí se jako "rozpadlá")
      3. sklárna
      4. fořtovna Reinl čp.3 a 58 (později Horyna)
      5. hájenka "Waldhäusel" (čp.57), myslivec Josef Pfreimer,
      6. myslivna čp.59 - s názvy původně Metternich, pak Josef König, po válce Alexa
      7. "Horní domky" (Obere Häuser) - skupina stavení čp. 1,2,4,5,6,7,24,34, 55 poblíž vápenky
      8. vlastní ves (22 stavení)
      9. "Zadní ves" (18 stavení jižně od vsi - pod silnicí)
      10. myslivna ve Viktorově údolí, čp.44 - myslivec Jan Široký a žena Marie Široká, 4 děti. Roku 1940 se přestěhoval po pansionování do Kynžvartu.
      11. myslivna na Kosím potoce - čp. 43 - Eckert, předtím Horowitz, původně Metternich
      12. myslivna čp. 47 (Böhm, předtím Würl) - ve vsi
      13. myslivna čp.19, nadm.výška 676 m, patřící katastrem k obci Lohhäuser.
Domnělé místo rytířské tvrze Fabiána Multze

Historie po roce 1945

Jak asi hrávala dechová kapela v Grafengrünu z roku 1912 ?      Po skončení války se zprvu zdálo, že vesnice bude osídlena českými přistěhovalci.
      (Pozn.red. Od roku 1947 dochází k rychlému přejmenování obcí. Také došlo na německý Grafengrün. Obecní MNV navrhoval nový název "DYLEŇ" podle vrchu. To bylo odmítnuto s argumentací, že "Dillenberg" je starý germánský název, který prý znamená "Koprovou horu" (!!!). Poněvadž bylo německé jméno přeloženo jako "Hraběcí louka", navrhla Okresní místopisná komise v Mariánských Lázních název "Hraběcí" nebo "Háj". Byl vybrán Háj, ale obec v blízkosti hraničního pásnma se už neosídlila.
      Po roce 1948 se stala obec součástí tzv. "hraničního pásma", čímž byl její osud zpečetěn. Obyvatelé se museli vystěhovat a mohlo zůstat jen několik vyvolených a pro nastálý režim spolehlivých.
      Skupina tzv. "Horních domků" kolem vápenky byla dočista vymazána z terénu. Stejně tak dopadla většina stavení ve vlastní vsi a všech osmnáct stavení jižně pod silnicí, tzv. "Zadní ves". Zanikly hájenky Waldhäusel čp.57, hájenka čp.44 ve Viktorově údolí, hájenka čp.43 na Kosím potoce.
      Hájenka s čp.59 (Alexa) byla obsazena vojáky a počátkem 80.let byla již neobyvatelná.
      Hájenka Horna s čp.58 se v tom samém stavu se ocitla o deset let později.
      Dnes zůstala v obci, která čítala 59 popisných čísel, pouze čtyři stavení sloužící k rekreaci, z nichž paradoxně bývalá hájovna čp.19 patří katastrem už k zaniklé vesnice Lohhäuser. (Pozn.red. Obec Grafengrün a Maiersgrün se po vysídlení dostaly pod kmotrovský patronát bavorské obce Neualbenreuth, kde byla vystavována fotodokumentace z předválečných let a pořízeny dvě obrovské plastické mapy obou obcí, na nichž byly postaveny makety všech stavení. Dnes jsou tyto plastické mapy v depozitech nového vlastivědného muzea na náměstí v Neualbenreuthu, kde je i malé Okresní mariánskolázeňské muzeum, zatímco městské muzeum Marienbad se nachází v lázních Bad Homburgu u Frankfurtu nad Mohanem.)

Rytířské zbožt Fabiána Georga Multze ?

      Předpokládám, že se nacházelo na vyvýšenině, kde stojí fořtovna čp. 58 (Reinl, později Horyna). V jihozápadní části pahorku se nachází někiolik nadzemních reliktů včetně úplné ruiny kapličky. Připouštím, že dnes patrné nerovnosti mohou částečně pocházet z doby nedávno minulé, od vojáků. Důslednou prohlídkou místa zjišťujeme, že pravděpodobnost existence rytířského sídla právě zde je téměř jistá. Fořtovna HORYNA tedy z části a možná celá sojí v prostoru bývalého rytířského dvorce či tvrze.

Objekt čp.3 se zachovalou vápennou pecí.

      Při terénním průzkumu v březnu 1999 jsme objevili v lese trosky stavení, v jehož blízkosti stojí dobře zachovalá vápenná pec. Má rozměry 470 x 350 cm, její výška je cca 170 cm a je postavena z kamene. Cihlová pecní nadezdívka zužující se a postupně přecházející až do tvaru komína, je zřícená, stejně jako zadní stěna pece, ke které byl přistaven nájezd pro navážení vápence a paliva. Vedle pece jsou zbytky vodní nádrže s důmyslnou soustavou odtokových a přepadových kanálků. Zachovala se kamenná část stájí a komory, na které se dříve napojoval obytný dřevěný dům se sklepem. v jižní části původně uzavřeného areálu byly kolny a zařízení pro provoz pece. Západní stranu uzavíralo lehké dřevěné přístřeší. V těsné blízkosti objektu, u jeho severozápad-ního rohu, byl žentour, jehož železné osy dodnes vyčnívají nad terénem a kolem nichž je stále patrný vyšlapaný kruh o průměru 9 metrů. Viz obrázek!
      Nález jsem zaměřil 2.dubna 1999 a písemně informoval Památkový ústav v Plzni. Současně ústav žádám, aby byl areál staré vápenky s pecí vyhlášen za technickou památku. Snad se to podaří.
      Je zajímavé, že čp.3 nikdy nepatřilo ke kategorii sousedních stavení (k tzv. Horním domkům) a bylo vždy vedeno samostatně, nejprve jako "vápenka", později jako "fořtovna".
      Dvacet metrů odtud je vzácně zachovalý pomník z roku 1858, na jehož podstavci je znázorněn symbol - kříž, kotva a srdce = víra, naděje a láska.
      Předpokládám, že fořtovna zanikla proto, že odlehlé místo, kde stávala, bylo nahrazeno novou fořtovnou čp.58, na kterou se přeneslo i jméno z čp.3 (Reinl, později Horyna).

Krasová oblast Grafengrün ?

      Hlavní vápencové lomy jsou v blízkosti fořtovny HORYNA, odkud pokračují severovýchodně až k navážecí rampě (asi 200 m). Těžbou zde vzniklo několik samostatných hlubokých jam, které by měly zadržovat vodu. To se však neděje a v jámách jsou "odtoky" vody tak velké, že bez problémů pojmou i přívaslovou vodu v jakémk olivm nožství a po neomezenou dobu. Je zajímavé, že se nikde tato zmizelá voda neobjevuje. Dá se předpokládat, že se zde nachází podzemní krasové útvary, tedy jesykně nbo propasti. Totéž lze pozorovat na kraji lesa mezi čp.3 a čp.55. Je zde jáma vzniklá těžbou vápence, kolem níž tekl potůček vydatný na vodu i za sucha. Pokračoval k čp.1 (obytný dům) a čp.55 (vápenná pec) a odtud tekl přes cestu jihovýchodně až do Kosího potoka. To byl Grün Bach. Ten však změnil nepatrně směr toku a dostal se do vytěžené jámy, kterou však už desítky let se propadají jeho vody do neznámých podzemních prostor a aby toho nebylo málo, tak si přívalové vody vytvořily další, v průměru o trochu větší odtok,. Tento přírodní úkaz ještě nikdo nezaznamenal a proto jsme místo, pro lepší orientaci pojmenovali "Kmotrovo propadání". Voda zmizelého potůčku se v náznaku zavlhlého místa (mokřadu) objevují asi po 250 metrech pod cestou, v původním korytě. Vzhledem k tomu, že se objemově jedná o zlomek množství vody, propadající se pod zem, je možné, že tento mokřad je z úplně jiného, zde začínajícího vodního zdroje.

Literatura a materiály:
Švandrlík Richard (historie), vlastní archiv Z.B., vlastní i týmový terénní průzkum, kterého se účastnili se mnou Holubec Pavel z Valů, Horáček Jindřich a Švandrlík Richard z Mariánských Lázní, Nejedlý Karel z Brna (autor názvu Kmotrovo propadání) a za některé informace díky Luboši Svobodovi z Velké Hleďsebe a dal. 28.8.1999

Háj - Grafengrün - domy podle čísel (1945)
 
Nr.   Name - Hausname
1   Anton und Anna Lenhart - Schmolln
Gastwirt und Landwirt
Feuerwehrhauptmann
55   Willi und Josefa Sturm - Binna Willi
(Nebenhaus - früher Gästehaus)
letzter Pächter der Gastwirtschaft
Kind: Erika
2   Josef und Anna Stilp - Stilpen Seff
Landwirt und Frächter
Kinder: Josef, Anna, Alfred, Ritschi, Amalie,
Hertha
3   Wilhelm u. Kathi Sturm - Wastl (Sebastian)
Landwirt
Kind: Anton Hederer
58   Anton Hederer, landw. Arbeiter
4   Georg und Klara Gärtner - Matzl Schurl
(Mathias Georg) - Landwirt
Kinder: Rudolf +, Marie, Anna, Hilde, Walter,
Karl, Werner, Herbert, Anton
Karoline Gärtner mit Tochter
Sauerbrunnabfüllerin in Oedhäuser
Kind: Josefa Gärtner
5   Anton Pichl - Hennrich'n Tone
Landwirt
Anton Pichl wurde 1945 von den Tschechen
in Ulrichsgrün ohne Grund erschossen
6   Franz u. Peppi (Josefa) Pichl - Heiner Franz
Tagarbeiter
Kinder: Marie, Anna
7   Gareis Georg und Kathi. Landwirt
Kind: Kutschka Gustav, Schuhmacher (taubstumm)
Kutschka Fanny
8   Anton u. Barbara Stilp - Stilpn-Binna Toni
(Binna-Binder) - Landwirt
Kinder: Rosa, Gretl
9   Wenzl und Katharina Voit - Voit Wenzl
Waldarbeiter
Kinder: Anna, Margareta, Josef, Amalie, Marie
10   Hans und Marie Gerstner - Zapf Hans
Koch
11   Josef und Rosa Güntner - Fegn Pepp
Landwirt
Kinder: Josef, Katharina, Franz, Richard, Theresia
August Güntner (Großvater - Fegn Augl
(August), Auszügler
12   Andreas und Anna Sturm - Binna (Binder)
Andres, Landwirt
Kinder: Josef, Willi, Frieda, Karl Sturm
(Enkel)
13   Josef und Anna Jäger - Gäigl Seff
Forstarbeiter
Kinder: Rosa, Josef, Anna, Josefine, Anton,
Franz, Ernst, Erwin
14   Albert und Anna Konhäuser - Schneider
Albert - Landwirt (Schneider)
Kinder: Marie, Hertha, Erich, Erika, Richard
15   Josef und Theresia Sommer - Steinmüller
Kolonialwaren, Gastwirt, Landwirt
Kind: Erwin
(Joh. Steinmüller war Bürgermeister bis 1918)
16   Josef (+) und Josefine Zahles - Oazn
Kinder: Karl, Wilhelm
17   Karl und Marie Gärtner - Blaselweber
Waldarbeiter, Tabaktrafik
Kinder: Anna, Johann, Käthe, Berta
18   Andreas (+) und Marie Pfreimer - Päita
(Peter) - Müller, Landwirt
Kind: Ernst, 1912 gestorben
19   Johann (+) und Anna Konhäuser - Fojta -
Matzn (Falter Mathias) - Landwirt
Kinder: Marie, Anna, Karl, Johann, Ernst
(hier befand sich die Dorfglocke)
20   Franz und Marie Sturm - Binna Franz (Binder) -
Kaufladen, Bäckerei, Landwirtschaft
Kinder: Albert, Karl, Franz, Ernst, Hertha
21a   Johann und Anna Jäger - Schneider-Augl
(August) - Landwirt, Müller
Bürgermeister von 1928 bis zum Zusammen bruch
Kinder: Josefine, Berta, Walburga, Helmut
21b   Johann Jäger, Auszügler
Kinder: Richard, Gustav, Henriette
(Die letzte Mühle, die bis zur Aussiedlung in Betrieb war)
Johann und Marie Pichl - Pfarrschaffer Waldarbeiter
Kinder: Anna, geb. Weinmann, Franz, Josef
Magdalena Weinmann - Pfarrschaffer Lena Großmutter
(geh. zur Gemeinde Tannaweg
22   Marie Konhäuser, Auszüglerin
23   Johann und Mathilde Konhäuser - Finken
Hans - Landwirt, Müller, Haumeister
Kinder: Anna, Josef, Mathilde, Erna
(Finkenmühle, früher Hoyermühle)
24   Johann und Anna Gärtner - Gärtner
Landwirt, Fuhrmann
Kinder: Willi, Gretl, Friedel, Anneliese
50   Johann und Anna Wutschka - Wutschka
Forstarbeiter
Kinder: Hermine, Gerda, Josef
26   Josef Gareis - Gareis
Waldarbeiter
Mutter: Margareta, Mann und Sohn gefallen
27   Anna Protz - Fegn Anna
Schneiderin (ledig)
28   Josef und Katharina Fahrner - Toffel -
Schuster (Toffel-Christoph)
Landwirt, Nebenschäftigung: Holzschnitzer
29   Anton und Anna Jäger - Löschner Toni
Waldarbeiter
Kinder: Ignaz, Josef, Marie
30   Karl und Rosina Konhäuser - Kasperseffen
Karl - Waldarbeiter
Kind: Josefine
31   Otto und Sofie Sturm - Binna
Otto Landwirt, Arbeiter, Fuhrmann
Kind: Franziska
32   Karl Fahrner - Beckn Karl
Bäcker
Andreas Konhäuser - Falter Matzn Andres
Tagarbeiter
Kinder: Karl, Josef
33   Katharina Konhäuser - Backerer Kathl
Händlerin
Josef Gareis - Schouster-Seff
Bäcker
34   Wilhelm und Margarete Gärtner - Girchadel -
Wiltsch (Georg Adam) - Waldarbeiter
Kinder: Anna, Richard
Bruder Richard gefallen
35   Josef und Katharina Fahrner - Seidl Seff
Waldarbeiter, Landwirt
Kinder: Karl, Anna, Christine, Berta, Josef, Ernst, Emil
36   Anton und Anna Schnurrer - Bärn Toni
Waldarbeiter, Textilhändlerin
37   Karl und Johanna Pfreimer - Antoni
Waldarbeiter, Landwirt
Kinder: Anton, Margareta, Josef, Anna
38   Andreas und Magdalena Leretz - Luasa
Maurer, Landwirt
Kinder: Johann (gefallen), Anna, Andreas, Marie, Josef
25   Josef Ubl - Viola
Waldarbeiter
Kind: Franz
47   Josef und Anna Leretz - Luasa Seff
Maurer
Kinder: Josefine, Margareta
41   Johann und Therese Bachmann - Küllerer
(Köhler) - Kellner, Forstarbeiter
Kinder: Anton, Andreas, Magdalena,
Johanna, Anna, Josef, Hedwig, Frieda
42   Georg und Anna Lang - Seidlgirch (Bäicha Schreier) -
Fuhrwerker
Kinder: Anna (Tochter), Emil Sturm (Schwiegersohn)
43   Franz und Katharina Honsowitz - Ubl Kathl Weber
Kinder: Rudolf, Alois, Karl, Katharina,
Ritschi, Josef (aus 1. Ehe von Katharina)
44   Johann u. Marie Schiroky - Schirokel Heger
Heger
Kinder: Marie, Anna, Josef Franz, Otto
(1940 nach Pensionierung nach Bad Königswart
verzogen)
Würl ?‚ seit 1940
Waldarbeiter
Kinder: Franz, Hugo, Berta, Oswald
45   Josef und Marie Feiler - Mouratz (Moritz)
Waldarbeiter, Landwirt
Kinder: Michael, Eduard, Hertha, Emma,
Marianne, Rudolf
49   Georg und Marie Bachmann - Küllerer Girch
(Köhler Georg) - Maurer, Landwirt
Kinder: Anton +, Richard, Josef, Paul, Anna, Franz
19   Franz und Berta Würl - Würl Franz
Heger (1940 verzogen)
Kinder: Franz, Karl, Otto, Josef, Antonia
(Gemeinde Lohhäuser)
Böhm - Böhm Heger
Heger (1940 zugezogen)
Kinder: Josef, Franz, Gretl, Maritsch
(Gemeinde Lohhäuser)
48   Josef und Marie Gerstner - Zapf Seff
Forstarbeiter, Landwirt
Kinder: Andreas, Willi, Josef, Anna, Erna,
Adolf, Karl, Rosl, Marie
54   Anton und Marie Mörtl - Hartl
Landwirt
Leretz Josef
47   Katharina Frank
Kellner
Kinder: Karl, Katharina
52   Johann und Amalie Pfreimer
Waldarbeiter
Kinder: Anna, Irma, Gretl, Marie, Inge, Helmut
51   Johann und Berta Dill - Häupl
Waldarbeiter
Kinder: Hedwig, Marianne
53   Karl und Julie Konhäuser - Schneider Karl
Schuhmacher
Kinder: Josef, Anton, Wenzel
57   Josef Pfreimer - Wald
Heger
60   Kalkwerk (verfallen)
56   Wilhelm und Sophie Schön - Schule
Oberlehrer
Kinder: Roland, Marianne, Ottilie
39   Anna Blaschke, Rentnerin
Kind: Rudolf
46   Rudolf und Magdalena Reinl - Forsthaus
Förster
Kind: Rudolf
Trupa und Frau, Amtsgehilfe
Kinder: Marianne, Herta
Josefine Schmidt, Lehrerin (als Mieterin)
59   Josef und Frau König, Heger
   

Willi und Roland Schön

Učitel Willi Schön s grafengrünskou jednotřídkou v roce 1930


Miroslav Filip

Smrt Stalinova lékaře
Vladimír Michajlovič Bechtěrev, ruský patolog a psychiatr      Smrt člověka v sedmdesáti letech není nic překvapujícího. Ale náhlá smrt Vladimíra Bechtěreva překvapila všechny, kdo ho znali. Odešel totiž v plné síle a životní energii měl na rozdávání. Všichni jeho blízcí tušili, že se za tím skrývá něco nedobrého.
      V.M.Bechtěrev (nar.1857) patřil k vynikající plejádě ruských lékařů a vědců na rozhraní 19. a 20. století. Jeho výzkumy a práce z oboru psychoterapie, neuropatologie a fyziologie mu získaly věhlas nejen v Rusku, nýbrž i v cizině. Po něm je pojmenována tzv. Bechtěrevova nemoc (Morbus Bechterevi), spočívající v postupném kostnatění páteře, nemoc pohybové soustavy.
      Koncem prosince 1927 se konal v Moskvě sjezd psychiatrů a neuropatologů. Těsně před odjezdem z Leningradu, kde Bechtěrev žil, obdržel telegram z Kremlu, aby se tam ihned po příjezdu do Moskvy dostavil. To byl také důvod, proč přišel na konferenci se značným zpožděním. Bylo to tím nápadnější, protože byl zvolen čestným předsedou tohoto shromáždění. Když se ho jeden z delegátů o přestávce na to zeptal, odpověděl v přítomnosti několika lidí ironicky: "Prohlížel jsem jednoho suchoruského paranoika." Není třeba říkat, že všichni byli touto odpovědí zděšeni neboť si domyslili, o koho jde.
      Po zasedání navštívil prof. Bechtěrev spolu s ostatními delegáty představení ve Velkém divadle. Tam k němu o přestávce přistoupili dva neznámí muži a odešli s ním do bufetu, kde Bechtěrev snědl obložený chlebíček. Nato jeho průvodci zmizeli - a prof. Bechtěrev krátce po návratu, z divadla v hotelu zemřel. Všechno se zdá být jasné, ale přesto je jeho smrt obklopena tajemstvím, které se asi už nikdy nepodaří objasnit. Pitva se totiž nekonala, i když je to v případech náhlé smrti pravidlem, byl zachován pouze jeho mozek - a tělo bylo bez souhlasu příbuzných neprodleně spáleno. Podezření vyvolává i úmrtní zpráva, v níž se jako důvod náhlé smrti udává onemocnění zažívacího traktu. Zprávu podepsal narychlo povolaný prof. Burmin, neblaze proslulý z procesů v třicátých letech kdy prokazatelně vydával lživá svědectví a podpisoval falšované lékařské zprávy. Nesrovnalosti byly i v samém datu úmrtí. Někdo si nepřál, aby jeho smrt byla dávána do souvislosti s návštěvou divadla.
      Proč musel profesor Bechtěrev zemřít? Z různých svědeckých výpovědí a vzpomínek vyplývá, že byl několikrát volán do Kremlu, aby stanovil diagnózu Stalinovy ochrnuté ruky což byl následek starého zranění, a určil způsob léčení. Bechtěrev oznámil konziliu lékařů, že jde o typický případ paranoie. Z toho vyvozoval i těžké Stalinovy deprese.
      Prof. Bechtěrev si byl vědom své ceny, nikoho se nebál a na nikoho se neohlížel. Kdysi měl blízko k carskému dvoru. Těšil se carově přízni a zároveň v něm budil respekt. V téže době se jeho lehká bryčka objevovala u stávkujících dělníků, na jeho klinice se konaly tajné schůzky revolucionářů. Jeho autorita byla obrovská i po revoluci. Léčil Lenina při jeho poslední nemoci, přátelil se s Kalininem. To všechno mu dodávalo jistotu a sebevědomí. Nikdo jiný se neodvážil nahlas pojmenovat Stalinovu chorobu i když příznaky jeho těžké duševní poruchy byly nasnadě: chronická psychická porucha charakterizovaná logicky uceleným bludem podezíravosti, vztahovačnosti a perzekuce. Rozumové schopnosti nemocného (mimo systém bludů) jsou neporušeny, intelekt plně zachován... A právě tato diagnóza stála profesora Bechtěreva život.

      Vladimír Michajlovič BECHTĚREV patří mezi slavné hosty Mariánských Lázní. Pobýval tu jen pár měsíců před svou záhadnou smrtí - v roce 1927. Bydlel v domě GUTTENBERG s čp. 129 (naposledy známý jako VOSTOK byl stržen a dnes je tu zelený trávník).
      Krátce po návštěvě Mariánských Lázní dne 5. prosince 1927 navrhl "Prohlášení vědců k odzbrojení světa", které předložila sovětská delegace na konferenci v Ženevě.
      Vladimír BECHTĚREV se narodil roku 1857 ve Vjatské gubernii ve vsi Sorali, později přejmenované na "Bechtěrevo", jako syn úředníka.
Otec záhy zemřel a matka jen těžko zajišťovala jeho studia na lékařské akademii, na které studoval od 16 let. Roku 1877 se účastnil jako student války s Turky, dostal malárii a byl převezen do Petrohradu.
      Roku 1878 dokončil lékařská studia s vyznamenáním. V roce 1884 odjíždí za hranice na studijní cesty, po návratu vedl katedru v Kazani, roku 1893 byl jmenován vedoucím katedry psychiatrie na Vojenské lékařské akademii v Petrohradě.
      Roku 1907 založil BECHTĚREV Psychoneurologický ústav v Petrohradě, v roce 1909 Ústav pro výzkum vývoje dítěte. V roce 1911 založil Ústav pro výzkum alkoholismu a brzy na to Nervovou kliniku.
      Po revoluci organizoval zdravotnické kursy a opět založil jiný ústav - Psychiatrický ústav.
      V letech 1923-1924 konzultoval jako jeden z lékařů zdravotní stav Lenina.
      Byl zakladatelem ruské experimentální psychologie a věnoval se i studiu příčin nemocí pohybového aparátu. Kostnatění páteře dostalo podle tohoto lékaře i jméno Bechtěrevova nemoc.
      Uveřejněno ve Zpravodaji O.F. HAMELIKA Městského občanského fóra v Mariánských Lázních dne 20. června 1990. Článek vyšel v časopise REPORTÉR.
 

Ještě jednou k Arnoltovu - zaniklá židovská komunita

      Je známo, že v Arnoltově bylo židovské osídlení již roku 1664, když se starší doklady nedochovaly. Soupis Židů v obci z roku 1724 uváděl 4 židovské rodiny s 22 příslušníky (5,5 osob/rodina). Nešlo o náboženskou obec, ve vsi nebyla modlitebna a Židé chodívali k bohoslužbám do synagógy do Kynšperka, kde na zdejším židovském hřbitově byli také pohřbíváni.
      Samostatná židovská obec vznikla v Arnoltově pravděpodobně v 2.polovině 18.století, když přešla do majetku rytířů Turbů z Kostelní Břízy. Tehdy nová vrchnost povolila, aby se tu usadilo více židovských rodin, které pak zřídily v jednom stavení modlitebnu. Pravděpodobně ještě v 18.století byl zřízen západně od Arnoltova v lese židovský hřbitov. Býval na dominikální půdě a roku 1847 se uváděla rozloha 407 čtverečních sáhů, tj. 1462 m². Pozemek hřbitov zůstal panským majetkem a Židé platili poplatek za pronájem. Stabilní katastr (1841) ukazuje přesnou polohu židovských stavení. Z 67 čísel patřilo 11 domů židovským rodinám. Jen dva z domů byly zděné. Všechny stály blízko sebe ve středu vsi, a sice východně od panského dvora. Obývaly je rodiny Adlerů, Blochů, Fischerů, Hellerů, Löwy, Sadlerů a Steinerů. Židovská modlitebna tvořila část jednoho dřevěného stavení čp.39b. V druhé části stavení bydlel "šames"(=správce modlitebny). Není známo, že by existovalo vyobrazení modlitebny.
      Po roce 1848 se směli Židé volně stěhovat a usazovat se v městech. Do měst odcházely také arnoltovské židovské rodiny, a sice do Prahy, Falknova a Vídně. Na hřbitově se přestalo pohřbívat roku 1870, kdy se už nekonaly bohoslužby a modlitebna byla uzavřena. V prosinci 1877 přešlo vlastnictví stavení se zrušenou modlitebnou "z důvodů rozpuštění židovské obce" na Terezii Fischerovou, jednu z posledních obyvatelek židovského vyznání. Soupis obyvatel z roku 1890 už nezaznamenává ani jednu osobu židovského vyznání. Zůstala jediná památka - židovský hřbitov, který v malých zbytcích dosud existuje.
      Státní ústřední archiv v Praze má arnoltovskou židovskou matriku narozených, zemřelých a sňatků z let 1784-1868. Rok 1868 je asi oním rokem, kdy přestala fungovat v Arnoltově židovská komunita.
(Podle článku Jiřího Fiedlera "Historie židovské obce v Arnoltově", Hamelika 2/1987 z 20.3.1985.)
 

Meteorit na loketském hradě - Zkamenělý purkrabí"

      Na hradě Loket byla vytesána do skály 30 metrů hluboká studně, ze které byl v roce 1775 při čištění studně vyzvednut podivný kámen, nazvaný "Zkamenělý purkrabí". Pověst o něm uváděla, že šlo o zlého a bezohledného muže, který nutil podanné k těžkým pracem a vysokým daním. Neměl slitování s chudáky, nemocnými, vdovami ani sirotky. Jednoho dopoledne za purkrabím přišla chudá vdova s dítětem na ruce, klekla před ním a prosila ho, aby posečkal s placením daní. Po smrti jejího muže se dostala rodina do bídy. Obličej purkrabího se však zachmuřil: "Zmiz mi z očí! Půjdeš do věže a budeš pracovat až splatíš dluh." Matka zdrcena zvolala: "Kéž tento muž s kamenným srdcem se změní celý v kámen!" - Následovalo zahřmění hromu a z purkrabího se skutečně stal černý kámen. To je dnešní meteorit, který původně vážil 108 kg. Větší kus byl odvezen do Vídně, kde byl uložen ve dvorním muzeu, menší kus o váze 24 kg byl předán do městského muzea v Lokti (dnes je na hradě).
(Podle Loketské vlastivědy, 1913)
 

Zánik mlýnů na horním toku Kosího potoka

      Jihozápadně od obce Grafengrün byly zachyceny po první válce prameny pro nový mariánskolázeňský vodovod. Již v roce 1921 začal vrchní stavební rada Kubišta připravoval tzv. Dyleňský projekt= dovedení pitné vody z oblasti Dyleně do Mariánských Lázní. Bylo potřeba 21 km potrubí, zřízení dvou železobetonových nádrží, šachet, přetlakových komor. Potřebný materiál byl dovezen na 160 železničních vagonech. Cena stavby činila přes 8 miliónů Kč. Počítalo se s 20 litry vody za sekundu, a spolu s vodou z Maxova údolí a Mlýnského údolí to bylo 28 litrů za sekundu, tedy 24 000 hektolitrů denně. Vodovod z roku 1929 odčerpal vody Kosího potoka natolik, že mlýny musely zastavit provoz a město Mariánské Lázně muselo odškodnit mlynáře.

 



Návštěvou v Goethově domu ve Výmaru



      V roce 1870 byly postaveny nové lázně SANGERBERG. Měly sloužit pro doléčovací kúru po léčbě v Mariánských Lázních.
      Přes silnici vznikl útulný lázeňský park na břehu říčky Rody a na blízku byly čtyři minerální prameny - Vincentův, Rudolfův, Gizelin a Hublův. Lázeňský dům měl kabiny s vanami pro koupele v uhličité minerální vodě, koupele se smrkovým extraktem, pro slatinné koupele, železité a sírové koupele. Nedaleko na Rodě vzniklo lázeňské koupaliště s kabinami a tenisové hřiště.
      Lázně Sangerberg měnily majitele a s nimi prožívaly konjunktury, ale častěji krize a úpadky. Po válce tu vzniklo sanatorium Tbc, pak tu byl vojenský prostor a naposledy starobinec pro důchodce, přestěhované sem z Mariánských Lázní. Život v něm nám popsal stařičký redaktor František Trohoř z Dvora Králové, též obyvatel tohoto domova. Když v roce 1982 budova vyhořela, léta se čekalo na opravu. Po opravě přišel rok 1989, byla ukradena měděná střecha a dnes je budova zříceninou. - Foto z doby nadějných počátků...

HAMELIKA, vlastivědné materiály z Mariánskolázeňska. připravil Ing.Richard Švandrlík. Číslo 9. Hameliky XXIII. ročníku - 1999 (pořadové číslo 295.), Mariánské Lázně - vyšlo 10. října 1999.