Ročník XXIII. (1999)
Pořadové číslo 294.

8.

Mariánské Lázně
31. srpna 1999
OBSAH 
 

Dnešní Hamelika (úvod)

"Třináct památných míst v okolí lázní bude postupně obnoveno"
(z tisku Radka Müllerová)

Ing.Richard Švandrlík: "Starostové v Mariánských Lázních 1812-2000"
Založení samostatné obce
l První mariánskolázeňský rychtář l Další tři přednostové obce l Václav Skalník v čele obce plných 19 let l Halbmayr nastupuje 1843 po Skalníkovi l Největší starosta Herzig a nevděk města l Intermezzo Krohova starostování l Herzig znovu starostou l Starostové po Herzigovi l Volby v minulosti a volební výsledky l Hans Turba 15 let starostou města l Starostou druhý Turba 1933-1938 l Za druhé války vedl město Otto Manner l Rychlé střídání v čele města po válce l První poválečné svobodné volby l Za komunismu Území obce Mariánské Lázně ve 20.století l Vývoj po roce 1989

Petr Černý: Luděk Nosek si splnil všechny životní sny (z týdeníku CHEBSKO 22.června 1999)
Sportovcem odmalička
l Na vojnu ke speciální jednotce l Po vojně přišla atletika l Zlom, který ovlivnil jeho další život l Založením Sandowa začal psát historii l Jako státní trenér sjezdil celý svět l Manželství v té době procházelo těžkou zkouškou l Po revoluci přišlo podnikání l Stranou zájmů nezůstala ani komunální politika l Dnes rozhoduje nejlepší soutěže l Mistrovství světa v Praze bylo vrcholem

Změny v rychlém sledu
(Mgr.Ellen Volavková v česko-německém EXPRESU)
Herzig a okresní hejtmanství v Mariánských Lázních
l Hans Turba l Čeští okresní představitelé l K otevření letiště ve Sklářích l Slavný mág a hypnotizér Jan Hanussen l Mírový kongres v roce 1926 l Mezinárodní filatelistický kongres l Světová mistryně v tenisu l Slavní letci Chamberlain a Levine

Pavel Řepa: "Boj s bolševníkem se nesmí podcenit" (z týdeníku CHEBSKO z 9.července 1999)

Dana Frantálová: "Jak pro peníze zničit les" (z tisku)
Souboj s časem
l Restituce l Hra bez pravidel l Nucená správa neprošla

Marek Pražák: "Podnikatel Hoffmann zkrachoval, ale sen o Becherovce ho neopouští" (MF DNES 15.12.1997)

Ing. Richard Švandrlík: Rok 1999 zůstává rokem Goetha bez ohledu na novinářské polopravdy

"Německo zažilo šok: Goethe udával kolegy"
(Lidové noviny z 20.března 1999)

"V komunistické NDR exhumovali Goetha"
(Lidové noviny z 20.března 1999)

"Kolik Goetha máme zapotřebí"
(z časopisu TÝDEN č.35 z 23.srpna 1999)

Zdeněk Buchtele - Ing.Richard Švandrlík: Z historie obce Nové Mohelno
Kde leželo Nové Mohelno?
l Vrchy kolem Mohelna l Počátky vesnice Mohelno l Problémy přifaření obce Nové Mohelno l Obživa obyvatel a růst Mohelna l Škola v Novém Mohelnu l Kaple v Mohelnu l Soupis stavení v obci l Padlí muži ve válkách l Konec Mohelna po druhé světové válce l Ze vzpomínek pamětníků l Dvě zřícená německá letadla v říjnu 1959 (s článkem Václava Fikara z CHEBSKA)

Zdeněk Buchtele:
Objev tvrziště u Nimrodu a lokalizace zaniklé středověké osady Pingarten-Včelná (z časopisu pro přátele památek a historie ČESKÉ PAMÁTKY č.1/1999)

Radka Müllerová: Do Žírovic za tropickými motýly (typ na výlet - CHEBSKÝ DENÍK)

Zdeněk Buchtele: Mohutný val a příkop u Sklářů (článek z Chebského deníku z 14.srpna 1999)

Přehled starostů Mariánských Lázní 1812-2000

Osudem pomníků za války byly sběrny kovů

Pomník dr. Augusta Herziga, nejslavnějšího mariánskolázeňského starosty (1873-1880 a 1892-1899)


Dnešní Hamelika

      třebaže nevybočuje ze svého obsahu - historie -, sleduje překvapeně veliký růst zpráv z Mariánských Lázní. Kromě vlastních mariánskolázeňských zdrojů - týdeníku Listy a celodenního vysílání městské televize - vzrostl značně počet zpráv v Chebském deníku, v týdeníku Chebsko, ale i v zemském tisku. U Chebského deníku je jistě zásluhou nové redaktorky-dopisovatelky pro Mariánské Lázně - Mgr. Radky Müllerové. Díky jí se často objevuje i historie z okolí Mariánskolázeňska, především objevy Zdeňka Buchtela z Velké Hleďsebi. Ale okresní i celostátní tisk stále častěji sleduje sezónní aktivity v městě - jubilejní 40. Chopinův festival, pestré oslavy 250. výročí narození Goetha, tenisový Galeo-Valerio pohár, závody na Ploché dráze, návštěvy českých čelných umělců, sportovců, zahraničních osobností v městě, otevření miniatur parku na Krakonoši,atd. A tak kromě okresního tisku má Hamelika výstřižky z Lidových novin, plzeňského EXPRESU, časopisu TÝDEN, časopisu ČESKÉ PAMÁTKY.
      V tisku se ovšem objeví někdy chyby. V článku "Nové lázně" (autor neuveden) v LISTECH č.32 z 9.srpna 1999 je bohužel zavádějící letopočet 1896 pro otevření Nových lázní. Tím bychom upřeli Reitenbergerovi jeho poslední iniciativu v Mariánských Lázních. Nové lázně byly stavěny na jeho pokyn roku 1827, třebaže oficiálně otevřeny v roce 1828 - až po Reitenbergerově odjezdu do vyhnanství. Později byly třikrát rozšiřovány (1841,1867 a 1892-96) a tak letopočet 1896 se týká jen rekonstrukce Nových lázní architektem Schafferem. Šlo ovšem o velmi významný stavební zásah - o generální přestavbu, při níž dostaly Nové lázně dnešní obdivovanou novorenezanční architekturu.
      Co se týká lůžek a pokojů v Nových lázních, do roku 1896 neměly Nové lázně žádné pokoje ani lůžka. Při přestavbě 1896 připravil architekt Schaffer budovu tak, že bylo možno celého I. a II. patra používat k ubytování hostů. Byly tam samé pokoje a lůžky. II.patro tvoří část nad střední částí Nových lázní. - Velký počet pokojů se však časem snižoval. Rostla potřeba koupelí a do I.patra byly zaváděny koupelové kabiny. V roce 1927 bylo v I.patře Nových lázní vedle pohostinských pokojů již 55 kabin se 65 vanami k minerálním koupelím a Bullingovo inhalatorium. V roce 1932 se uvádělo v I.patře jen 20 pokojů pro hosty. - Poválečný nedostatek nemocničních lůžek (1945) a nové medicínské hodnocení lázeňství, které považovalo lázně zprvu za přežitek medicíny (až později vznikla nová koncepce lázeňství jako součásti socialistického zdravotnictví), vedlo k rušení koupelových kabin. V Nových lázních byla provedena v letech 1950-1958 taková přestavba, že z 183 kabin zbylo 20 kabin a z ostatních vznikly nemocniční pokoje. V roce 1953 sem byl převeden z Ústředních lázní Rehabilitační ústav, který měl 140 pokojů (z nich jen 12 bylo jednolůžkových, ostatní dvoulůžkové). Až od roku 1958 se vrací do Nových lázní znovu lázeňství a roste zpátky počet koupelen. Ukazuje se význam přírodního léčení i pro socialistické lázeňství. Roku 1960 dochází k přechodu na celoroční provoz. Od té doby počty podaných procedur i kapacity kabin trvale rostly, a lůžka v Nových lázních zmizela.
      HAMELIKA dnes sice připomíná výstřižkovou službu, ale jde o články z historie nebo k historii se vztahující. MARIÁNSKOLÁZEŇSKÉ LISTY I MĚSTSKÁ TELEVIZE, kterou připravují Bohumil Chlad a Stanislav Sedlák, mají místní zprávy nejaktuálnější a nejpodrobnější. LISTY právě vydávají zvláštní přílohu "Město a Vy č.II/99" (24 stran), věnovanou Chopinovi a Goethovi (u Goetha bylo předlohou minulé dvojčíslo Hameliky). Dovídáme se, že bude vycházet mariánskolázeňská REVUE.
      Radnice v týdeníku CHEBSKO informuje o budoucím vydávání vlastní Revue. Informace je z několika stran překvapující. Když bylo na jaře jednáno na radnici o oslavách Goethových a nabídnut text pro publikaci o Goethovi, městské vedení to muselo odmítnout, protože nebyly finance. Na revue nyní peníze jsou a jistě nejde o pouhou inspiraci ze strany partnerského Homburgu, jak se uvádí. Když už jsme u Homburgu, před 10 lety jsme tam například mohli vidět a koupit báječnou publikaci o homburských parcích s podrobnými mapkami, popisem jednotlivých stromů. Proč neoznačit stromy tabulkami a nevydat také brožůrku u nás ? Nebyly peníze. V homburském gotickém domě jsme obdivovali mariánskolázeňské muzeum, byť nevelké, ale nahuštěné historií, nápad schránek slavných hostů, množství starých pohlednic atd. Opět nebyly peníze. Nevyužili jsme však ani zdarma-zkušeností s odstupňovaným zdaňováním obchodů v Homburgu, kde například zlatník či kožišník pronajímá od města a platí za metr až desetinásobek více než potravinářský obchod; těžko proto porovnat náš podíl počtu obchodů se zlatem a porcelánem s Homburgem. A dále: revue prý má být k dizpozici i Info-centru. Nemělo naopak Info-centrum připravovat pestrou revui pro město ? - Nezbývá než se těšit, že tedy město bude vydávat své revue - jak se uvádí: čtyřikrát do roka, barevně, s kvalitní grafikou a papírem a nepřeplněné inzeráty. K nim je totiž většina čtenářů slepá a stále je jaksi nechápe jako "nutné zlo".
 

      MAR.LÁZNĚ (fic) - Mariánskolázeňská radnice připravuje vydávání exkluzivního magazínu. Barevný časopis na kvalitním papíře se bude jmenovat "Mariánské Lázně Revue" a jeho úvodní číslo vyjde už v září.
      "Mariánské Lázně Revue" by mělo poskytovat nekomerční informace o našem městě. První číslo bude obsahově zhuštěné, objeví se v něm informace o parcích, o golfu, o architektuře, pramenech apod. Další čísla už budou monotématicky zaměřená," informoval CHEBSKO mariánskolázeňský místostarosta Zdeněk KRÁL.
      Magazín by měl v ideálním případě vycházet čtyřikrát do roka. Náklad jednoho vydání bude 3000 až 5000 výtisků.
      Městský úřad počítá s tím, že se Mariánské Lázně Revue objeví na veletrzích cestovního ruchu, k dispozici bude cestovním kancelářím, hotelům, penziónům, restauracím a Infocentru.
      Inzerce by v časopisu s kvalitní grafikou nemělo být podle vydavatele mnoho. "Nechceme z toho dělat kaleidoskop reklamy," naznačil místostarosta, že hlavní část finanční zátěže s vydáváním periodika poleží na bedrech radnice. Úřad však přesto počítá s několika hlavními sponzory.
      Jak nám Zdeněk KRÁL prozradil, k vydávání vlastního časopisu bylo město inspirováno partnerským Bad Homburgem. Mariánské Lázně hodlají v rámci tohoto projektu přinášet nové, úplné a aktuální informace, a to takovou formou, aby oslovily širokou cestující veřejnost.
 

Radka Müllerová

Třináct památných míst v okolí lázní bude postupně obnoveno
      Mariánské Lázně - Výletní místa v okolí Mariánských Lázní, která v minulosti lemovala desítky promenádních cest, za poslední desítky let téměř zanikla. K těmto výletním cílům kráčely takové osobnosti, jakými byl například pruský král Friedrich Vilhelm IV., Johann Wolfgang Goethe, Fryderyk Chopin, Richard Wagner, Jan Neruda, anglický král Eduard VII., Franz Kafka a další. Byla by škoda, aby se bývalé vyhlídky a památná místa spojená s historií lázeňského města úplně rozpadla, zarostla a upadla v zapomnění. Aby se tomu tak nestalo, usiluje několik nadšenců v čele s ing. Jindřichem Horáčkem z Mariánských Lázní (viz snímek) o jejich obnovení.
Goethův obelisk pod Panoramou se v těchto dnech obnovuje, aby mohl být 28. srpna slavnostně znovuodhalen. Na jeho úpravách pracuje mimo jiné i Vladimír Kubeš, kterého zachytil náš fotoaparát při úpravě kamene. (Foto R.Müllerová)      Mezi lokality, které jsou vytipovány prioritně k záchraně, patří Mesceryho vyhlídka, Bedřichův kámen (Friedrichstein), Goethovo odpočívadlo, Karlův kříž a Waldsteinův monument. V následné fázi by mělo dojít ke znovuobnovení památníku padlých v 1. světové válce, Clementsova místa, Franzenssteinu, Amáliiny vyhlídky, výšiny Bedřicha Viléma, Štefaniny výšiny, Hirtenruhe a Karoly.
      V návaznosti na jejich opětovné zrození bude vytvořena, systémově provázaná sít vycházkových tras s cílovými místy u jednotlivých obnovených památných objektů. Dále by měla být tato síť tras organicky napojena na další návštěvnicky využitelné fenomény lázeňských lesů, jakými jsou například chráněná krajinná oblast, cyklistické stezky, běžecké tratě, sportovní areály a podobně. V neposlední řadě by měly tyto zachráněné lokality proniknout do všech informačních systémů v potřebných jazykových mutacích.
      Realizace celého záměru se zúčastní především Městský úřad Mar. Lázně, společnost Lázeňské lesy, Chráněná krajinná oblast Slavkovský les, Městské muzeum Mar. Lázně a společnost Rozvojový fond města Mar. Lázně. Finanční podpora rekonstrukcí jednotlivých pojmenovaných akcí je závislá na sponzorství od fyzických a právnických osob, jejichž jména budou trvale zveřejněna na konkrétních místech, kam jejich podpora směřovala.
      První vlaštovkou, která je důkazem toho, že lidé v okruhu ing. Horáčka a další iniciátoři akce chtějí dosáhnout konkrétních výsledků, je v těchto dnech obnovované Goethovo odpočívadlo pod Panoramou. Jeho slavnostní znovuodhalení je plánováno na 28. srpna.

      Akce odhalení Goethova pomníku se Ing. Horáčkovi podařila. Přestože poprchávalo a bylo chladno - v sobotu 28.srpna 1999 v 11:30 h. sešlo se na cestě pod Panoramou u obnoveného Goethova obelisku kolem dvou set domácích i hostů. K nim promluvili paní starostka Mgr. Ellen Volavková, Ing. Jindřich Horáček, Petr Bouše, spisovatel Ing. Vladimír Páral a MUDr. Vladimír Křížek, DrSc., který také původní obelisk z roku 1849, nyní do zlatova upravený, znovu odhalil. Malou slavnost ukončila paní Peterová, ředitelka Evropského domu v Lipsku a následoval hromadný odchod na nedalekou Panoramu, kde bylo v sále příjemné překvapení - bohaté občerstvení, při němž si návštěvníci sdostatek popovídali a podiskutovali.
      Bylo to právě 150 let, kdy si Mariánské Lázně připomenuly 100.výročí Gethova narození odhalením Goethova obelisku s nadpisem "Goethe Sitz". V těchto místech stál starosta J.D.Halbmayr, bývalý starosta Václav Skalník, doktor Karel Josef Heidler, doktor Adalbert Danzer, hosté. Chyběli však církevní představitelé jako farář Gregor Högg, opat Marian Heinl, ale také - bůhvíproč - chyběl všudypřítomný kronikář Jan Nepomuk Felbinger. Jistě by nám oslavu pospal. Ještě před 10 dny nadšeně popisoval večerní oslavy 19. naro-zenin císaře Franze Josefa I. na promenádě mezi Křížovým a Karolininým pramenem, s iluminací stovek lamp (na každém stromě tři lampy), zapalováním čínského ohně a vystřelováním raket za vyhrávání lázeňské kapely. Dalšího dne ráno byla slavnostní mše svatá v novém chrá-mu tepelským převorem Kazimírem Gartnerem a následovala přehlídka mariánskolázeňské národní gardy se střelbou z pušek a z hmoždířů.
 


Ing.Richard Švandrlík

Starostové v Mariánských Lázních 1812 - 2000
      Seznam starostů Mariánských Lázních byl už před lety publikován v článku "Rychtáři a starostové v Mariánských Lázních" (Kulturní přehled Mariánské Lázně, únor 1986). Téměř souběžně vyšel chronologický soupis 32 představených naší obce v jubilejní Hamelice, periodika vlastivědného kroužku KaSS Mariánské Lázně s pořadovým číslem 150 (Hamelika č. 1./roč.XIV. z 5.dubna 1986).
      Po třinácti letech se ke starostům znovu vracíme, inspirováni Chebským deníkem z 22.června 1999 s článkem Petra Černého: "Luděk Nosek si splnil všechny životní sny". Od roku 1986 jsme připsali pět nových starostů a mezi nimi i první starostku - první ženu v této funkci od vzniku obce.
      Historie zdejších starostů odráží se vším všudy historii Mariánských Lázní, léta rozvoje i stagnace. Od roku 1843 byl starosta volen, od roku 1848 má titul "starosta" (Bürgermeister), od roku 1919 je volen podle rovného hlasovacího práva (poprvé volí i ženy). Od roku 1945 jsou voleni čeští starostové a od roku 1990 voleni v nové postkomunistické éře.

Založení samostatné obce

      Název Mariánské Lázně se poprvé objevil 1808 pro malou osadu na rozlehlém katastru obce Úšovice na panství kláštera Teplá. Tato osada u Křížového pramene byla přiřazena k nedávno vzniklé dominikální vsi Hamrníky u Hamrnického zámečku a dvora. V čele Hamrníků byl podrychtář, podřízený úšovickému rychtáři. Rychtář v Úšovicích pak podléhal vrchnostenskému správci v klášteře Teplá.
      Osídlení v tomto koutě klášterního panství premonstrátů rychle rostlo a Mariánské Lázně se staly již v roce 1812 samostatnou obcí s vlastním rychtářem, třebaže počet obyvatel lze odhadnout na 30-40. Opat Pfrogner jmenoval prvním "rychtářem" Mariánských Lázní krejčího Seidla. Další "šéfové" obce měli již titul "Vorsteher" -tj., představitel nebo přednosta. Nebyli voleni. Byli jmenováni vrchností - klášterem Teplá.

První mariánskolázeňský rychtář

      Franz Josef SEIDL (1781-1849) pocházel z Vlkovic, vyučil se krejčím a bydlel v chaloupce u dřevorubce Antona Fischera naproti Křížovému prameni. Oženil se s Terezou Fischerovou, 17letou dcerou Fischera. Tereza byla vůbec první dítě zde narozené: narodila se v březnu 1787 a pocházela z česko-německé rodiny. Otec byl Anton Fischer z Raušenbachu a matka Češka Marie Hořejší z Tlučné od Plzně.
      Byli také prvním párem, který tu měl sňatek. A byl to významný pár: SEIDLOVI postavili v místě řadu domů a přispěli k rozšíření obce. Plány jim připravoval klášterní stavitel Anton Thurner. Roku 1808 postavili dům RŮŽE (čp.24 zbořený dům Lipsko), 1812 - PRAŽSKÝ DŮM (čp.19, dn. Sněžka) a BÍLÝ BERÁNEK (čp.20 dům Dukla vedle Labe, dnes již zbořeno), 1818 dům REGENSBURG (čp.34, bývalá Alexandria, dnes zbořeniště Arnika), 1820 ZLATÝ LEV (čp.35 vedle býv. Klingeru, dnes zbořeniště Arnika), a ještě 1842 dům VARŠAVU (čp.76, dnešní Suvorov na Ruské tř.).
      Franz Seidl "rychtařil" do roku 1817 a ve funkci rychtáře psal ručně také první kurlisty od roku 1815.

Další tři přednostové obce

      Seidla nahradil roku 1817 v jeho funkci Johann LANG, mistr barvířský z Bochova, který stál v čele obce do roku 1820. Třetím pak byl ranhojič PAUSCH jen několik měsíců 1820.
      Čtvrtým v řadě byl Wenzl LIPPERT v letech 1820-1824. Byl to kupec a pocházel z městečka Úterý jako opat Reitenberger, jehož byl příbuzný. V roce 1838 postavil dům POMNĚNKU (čp.42, dnes Jalta).

Václav Skalník v čele obce plných 19 let

      Pátým představitelem obce byl Václav SKALNÍK (1776-1861). Prvních tří významnějších starostů vzpomenulo město po první světové válce tím, že po nich pojmenovalo tři ulice v Nádražní čtvrti: - Seidlgasse, Lippertstrasse a Skalnikstrasse. V roce 1945 byly názvy zrušeny.
      Získal ho pro lázně opat Reitenberger jako odborného zahradníka od knížete Lobkovice. Zprvu Skalník pouze dojížděl čas od času do Mariánských Lázní a řídil terénní úpravy a budování parku z dalekého Hořína. Později se tu usadil natrvalo a v roce 1823 si tu postavil dům STRAUSS (čp.25, Merkur). Na domě bývala za časů historika Michela URBANA pamětní deska Václava Skalníka.
      Bezprostředně potom - 1824 - byl jmenován Skalník představitelem obce jako "Vorsteher".
      Připomeňme, že majitelem všech pozemků, lázeňských zařízení, minerálních pramenů a vrchností zároveň byl v jedné osobě premonstrátský klášter Teplá. Nadřízeným "přednostů" obcí byl vrchnostenský správce v Teplé. Tento hlavní správce byl podřízen jednak panu opatovi, jednak c.k.krajskému úřadu v Plzni, jehož jménem řídil vnitřní správu na území kláštera.
      První "šéfové" Mariánských Lázní řídili obec sami a k ruce měli jen rádce. Například u Václava Skalníka to byl lékárník Karl Brem. Do zániku vrchnostenských poměrů v zemi býval rychtář či přednosta obce poslušným orgánem vrchnosti a plnil její příkazy a přání. U Skalníka jako vysokého odborníka byla situace trochu jiná. Měl velkou samostatnost a pro klášter byl spolehlivým odborníkem, a to i ve vedení sídla.
      Ačkoliv se zdá, že dnešní Skalníkova busta, Skalníkova ulice, Skalníkův památník na kolonádě se týkají Skalníkových zásluh o vybudování parků, patří mu právem úcta i za jeho moudré vedení obce. Byl nejdéle představitelem města v jeho dějinách !!! V nastupujícím roce 1824 bylo tu 813 partají, v odstupujícím roce 1843 již 3 109 hostů (1950 partají)

Halbmayr nastupuje 1843 po Skalníkovi

Silueta slavného a bohatého J.D.Halbmayra      V roce 1843 dovolila klášterní vrchnost, aby si obec zvolila sama svého "představeného". Stal se jím Josef Dionys HALBMAYR (+ 1879) a řídil Mariánské Lázně ve třech volebních obdobích. Poprvé v letech 1843-1848. Halbmayr přišel z bavorského Mnichova jako číšník, oženil se tu s dcerou hoteliéra Alberta Klingera a zdědil největší zdejší hotel KLINGER. V roce 1848 postavil výstavný hotel HALBMAYRHAUS (čp. 32, dnes opuštěný Rozkvět) a k němu samostatný dvůr LUISENHOF (čp. 252, později do rukou kláštera Teplá, dnes správa Bytovu).
      Prvním představitelem s titulem "starosta" (Bürgermeister) se stal v období 1848-1850 syn pražského lékárníka Dr.med. Josef ABEL.
      Ale Halbmayr si ještě dvakráte užil titulu "starosty". Abel byl také prvý lázeňský lékař, který se stal starostou Mariánských Lázní .
      Po Abelovi následoval další lázeňský lékař Dr. med. A. HANISCH, majitel hotelu NEPTUN (čp. 43, dn.Oradour), do roku 1856.
      Dalším starostou byl Dr.med. Alois SCHNEIDER (+1880). Byl dvakráte zvolen a střídal se ve funkci starosty (starostou v obdobích 1856-1861 a 1864-1867) s uvedeným hoteliérem J.D. HALBMAYREM (třikrát starostou 1843-1848, dále 1861-1864 a 1867-1873).
Dr.Alois Schneider      Za doktora Schneidera, v roce 1866, se staly Mariánské Lázně městem a dostaly městský znak, který dnes vidíme nad vchodem do radnice. Popravdě řečeno, Mariánské Lázně nikdy nebyly vesnicí ani tržištěm, ale od samých počátků byly budovány jako městské lázeňské sídlo.
      Po zrušení roboty, po roce 1849, se poměry měnily v Mariánských Lázních jen zvolna. Klášterní vrchnost se v další polovině století měnila tichou cestou z patrimoniálního šéfa v průbojného kapitalistického podnikatele v lázeňství a v rukou jí zůstaly všechny minerální prameny, lázeňská zařízení jako Staré a Nové lázně, kursál, kolonáda či pavilony nad vývěry, lesní, luční a jiné pozemky v městě a okolí. Klášter byl zdaleka největším daňovým plátcem v Mariánských Lázních.
      Do roku 1918 ovlivňoval klášterní inspektor pramenů chod města stejnou silou jako starosta města (něm. Brunnenispektor, 1904 postavena správní klášterní budova v Mariánských Lázních zvaná Brunneninspektion (čp.92 - dnešní opuštěné děkanství). Inspektoři řídili lázeňský vývoj města rozhodující měrou jako emisaři vlastníka - kláštera Teplá. Po inspektorech pramenů byly pojmenovávány ulice, ale i prameny (Alfrédův pramen), význačné stromy (Severinův smrk). Z ulic šlo například o Clementsovu třídu (Chebská třída) podle Alfréda Clementso, který byl z funkce lázeňského inspektora zvolen dokonce opatem kláštera, Würfelovu ulici (Tyršova) podle inspektora Severina Würfela.
      Zvláště v lázeňských provozech měl starosta značně omezené pravomoci. V počátcích lázní bývali v Mariánských Lázních o sezóně dva lázeňští komisaři - civilní a vojenský. Zajišťovali veškerý lázeňský chod co se týká lázeňských hostů, jejich evidence, jejich stížností atd. Až po roce 1849 prováděl starosta (měl již k ruce obecní radní) hlášení cizinců, vedení kurlistů, kontroly obchodních povolení, povoloval koncerty a divadelní program, řešil spory mezi hosty a ubytovateli.
      Vedle starosty existovala též lázeňská komise. Tvořil ji c.k.okresní hejtman z Teplé, klášterní inspektor pramenů, starosta a zprvu býval ještě členem hlavní lázeňský lékař, což byl po desítky let doktor Heidler. Ze složení komise je patrné, že šlo o nejvyšší rozhodující orgán v místě.
      Komise měla za úkol udržovat veřejný pořádek v městě, zajišťovat ochranu zájmů hostů a lázeňského místa. Pod tuto funkci se dalo skrýt téměř vše a to dávalo komisi možnost zasahovat do správy Mariánských Lázní na jakémkoliv místě. Starosta byl sice členem komise, ale mohl být kdykoliv přehlasován tepelskými.

Největší starosta Herzig a nevděk města

      Před sto lety se udála nezvyklá událost v Mariánských Lázních. Rezignoval mariánskolázeňský starosta Herzig pod kritikou politické kliky v městě. Starostoval ve dvou volebních obdobích (1873-1880 a 1892-1899)
      August HERZIG patřil po Václavu Skalníkovi k nejslavnějším představitelům Mariánských Lázní. V jeho osudech bylo mnoho podobností s opatem Reitenbergerem. Oba zasvětili svůj život rozkvětu Mariánských Lázní, oba se museli potýkat s nepochopením svých současníků. Oba přesto věřili ve šťastnou hvězdu Mariánských Lázní a oběma postavilo vděčné potomstvo po jejich smrti monumentální pomníky v nadživotní velikosti. Herzigův pomník dnes už sice nestojí, ale byl prý neobyčejně vydařilý co do věrnosti jeho tváře a postavy.
      Jeho současníci spatřovali na cestě kolem pomníku typickou Herzigovu postavu a rysy tváře jako živého člověka. Pomník byl postaven roku 1913 na okraji parku "U hodin" - na místě dnešní sochy vznášející se panny z doby komunismu. Nápis na Herzigově pomníku byl jednoduchý a zněl:
      "Dr. August Herzig, Bürgermeister von Marienbad 1873-1880, 1892-1899"
      Sochu vytvořil vídeňský sochař Edmund KLOTZ v roce 1913 a ve Vídni byla socha ulita do bronzu A.L.Selzerem. Osud sochy lze sledovat do druhé světové války, kdy byla dána do sběru kovů.
      August HERZIG se narodil 20. března 1839 v domě U zeleného kříže (čp.10 na Goethově náměstí - dnes opuštěný Split) jako syn doktora Leopolda Herziga (1807-1880), který zde působil jako lázeňský lékař. Dědečkem Augusta z matčiny strany byl známý lékař Fidelis SCHEU, který převzal v roce 1820 po smrti dr.Nehra úřad klášterního ordinária a prvního lázeňského lékaře. Doktor Scheu J.W.Goetha léčil, provázel ho do Teplé a zůstal Goethovým přítelem až do své smrti. Scheu, který koupil dům "U zeleného kříže" v roce 1827 od Thadeáše Rubritia, zemřel poměrně záhy - ve 49 letech - dne 8.července 1830.
      Augustova matka byla Augusta Scheuová (1820-1890). Provdala se 18.dubna 1837 za doktora Leopolda Herziga, který byl později v lázních ve funkci "Brunnenarzt" - tj. lékař pramenů.
Zahradní "starostovská" židle V.Skalníka      Herzigovi měli šest dětí, z nichž August - jménem po matce - převzal rodný dům.
      August vychodil gymnázium v Chebu, od roku 1856 studoval univerzitu ve Vídni a 20 května 1862 se stal doktorem medicíny (Dr.med.). Rok na to, 1863, byl promován v Pra-ze doktorem chirurgie. Nato přichází zpět do Mariánských Lázní jako praktikující lékař, ale vedle medicíny se pouští do veřejné činnosti,. která ho přitahovala. Drobná, třebaže záslužná každodenní práce nemohla plně uspokojit jeho činorodého ducha, který se brzy zaměřil na povznesení Mariánských Lázní.
Halbmayrova "starostovská" židle      V roce 1867 se oženil s Marií WEITHOFOVOU (1847-1920) a jako 34letý byl zvolen v roce 1873 poprvé starostou Mariánských Lázní pro neobyčejný zápal o rozvoj města. Neúnavný, s mimořádnou životní energií, s pohledem do daleké budoucnosti chystal se změnit rodné lázně v moderní lázeňské město a ve světové lázně. Byla to reálné, protože Mariánské Lázně byly právě spojeny se světem železnicí a přijížděl několikanásobný počet hostů. V té době se objevovaly ve všech oborech nové a nové vynálezy a zlepšení a bylo třeba pro Mariánské Lázně prosazovat to nejmodernější.
      Co přinesla první etapa jeho starostování ?
      1875 - vyhotovení stavebního plánu města, koupě pozemků a zřízení městského zahradnictví
      1876 - založení městských jatek, městských skleníků, tržiště pro potraviny, přeměna tříleté školy ve čtyřletou, zvýšení počtu učitelů na pět, založení pensijního fondu pro lázeňský orchestr
      1878 - koupě pozemku a postavení moderní rozměrné víceúčelové budovy radnice
      1879 - stavba anglikánského kostela, pomníku Karla Reitenbergera na promenádě. (Reitenbergerův monument - to byl velmi problematický akt vzhledem ke klášteru, který neměl zájem na odhalování dávného špinavého spiknutí v klášteře proti tomuto opatovi. Z toho lze soudit, že Herzig nebyl "mužem" tepelského kláštera a nepochybně každá jeho kritika našla u kláštera podporu.
      K otevřenému odhalení tohoto spiknutí, tak nepříjemnému pro klášter, došlo až historikem doktorem Michalem Urbanem kol roku 1900. Je nepochybné, že následující převezení ostatků opata Reitenbergera z Wiltenu, kde žil 33 let ve vyhnanství, souviselo s Urbanovou iniciativou a jeho knihou "Alt-Marienbad". Převezení ostatků bylo provedeno v říjnu 1908 - v období, kdy již tu ovšem nebyli lázeňští hosté, kteří by kladli zvědavé otázky sobě i mnichům …)

Intermezzo Krohova starostování

      Rakouský volební systém byl konstruován ve třech volebních tělesech, fakticky podle majetku měšťanů. Nejbohatší měli hlavní slovo. Lze pochopit, proč ve volbách v roce 1880 doktor Herzig nevyhrál a starostou se stal dosavadní vůdce opozice proti Herzigovi Johann KROHA (1837-1913).
      Kroha vládl v letech 1880-1892, ale za jeho dvanáctiletého starostování Herzig zůstává členem městského kolegia a neohroženě prosazuje, často jako jediný člen rady, nápravu nedostatků v městě, kritizuje šlendriánství a vše, co překáží lázním v rozvoji. Není divu, že kritizovaní hoteliéři či obchodníci nemohli Herzigovi odpustit ...
      V roce 1888 je zřízen okresní soud v Mariánských Lázních a vývoj města nabírá neobyčejného tempa.

Herzig znovu starostou

      V roce 1892 je 53-letý Herzig podruhé zvolen starostou za nesmírného nadšení většiny občanstva. Léta 1892-1899 jsou léty realizace důležitých veřejných zařízení a kulminace rozvoje Mariánských Lázní. V rychlém sledu vznikají díla, která zčásti dodnes užíváme. Vzniká především údolní sypaná přehrada, první v tehdejším Rakousko-Uhersku (Talsperre), která vyřešila problém zásobování města užitkovou vodou (1896). Přehrada vznikla přehrazením údolí Kamenného potoka velikým množstvím masy zeminy a byla ještě několikrát rozšířena. Dnes slouží jako rezervoár moderní mariánskolázeňskou vodárnu. Za Herziga sloužila jako nádrž užitkové vody.
      V okolí přehrady bylo zachyceno 30 pramenů pitné vody, potrubím svedeno do velkého rezervoiru vodárny pitné vody pod Lunaparkem (zanikající cihlová stavba při silnici k Nimrodu) a odtud budován po městě vodovodní rozvodný systém (1893), který je dodnes základem naší vodovodní sítě.
      Již roku 1888 se rozběhl provoz městské elektrárny, která byla za Herziga značně rozšířena a vzniklo první elektrické osvětlení města jako vzor pro celé mocnářství.
"Starostovská" židle Herzigova      Byla položena kanalizace a zavedeno zavlažování. Podle anglického vzoru byla postavena městská nemocnice (1894).
      Byly překlenuty potoky Hamelika, Schneidbach (Třebízského), Mlýnský potok.
      Byly provedeny bohaté parkové úpravy nejen v lázeňské čtvrti, ale i pod Lilem.
      Uvnitř města byly rozšířeny uličky, někde značně úzké.
      K Mariánským Lázním byl roku 1895 přičleněn rychle se rozrůstající Šenov (Schönau) a celá nádražní čtvrť. U obce Ušovice zůstala jen vilková část Luft (u býv.Švandy dudáka). Byla získána také malá čtvrť u Lesního pramene (Třebízského ulice), dosud patřící pod obec Šance (Valy).
      Byla postavena prostorná městská tržnice (dn. Dusíkova ulice) na místě tržiště (1898).
      Bylo prosazeno otevření lesů Rájovského revíru (Beskyd,Polom, Rájovská myslivna, Nimrod), dosud se zákazem vstupu pro hosty a budovány sem značené vycházkové cesty.
      Byla konečně vybudována a otevřena železniční trať do Karlových Varů (1898). Herzig odmítl původní záměr, aby trať vedla městem k Lesnímu prameni a odtud po svahu vzhůru do Zádubu. Byla zvolena sice složitější trasa, ale tak, že nebylo narušeno lázeňské centrum města.
      Roku 1899 byl získán pozemek pro příští měšťanskou školu (dnes škola Sever).
      Byly provedeny přípravné práce k zavedení pouliční elektrické dráhy a nasmlouvány dodávky. (Nasmlouvání této akce přineslo pro následující vedení města velmi ožehavý problém, jak akci sprovodit ze světa. To se už nepodařilo a v roce 1902 byla tramvajová doprava otevřena.)
      Klášter Teplá cítil nutnost držet krok s vývojem města a značně investoval, zvláště v době druhého Herzigova starostování (rekonstrukce Centrálních lázní, Nových lázní, nový společenský sál).
      Při obraně veřejných zájmů Herzig zabránil řadě akcí podnikatelů, které by poškodily trvale lázeňské místo. Šlo o dodržování průduchových mezer mezi lázeňskými domy, maximální výšky domů, o zákaz stavebního zastavování parků mezi dnešním Lilem a kolonádou u Ferdinandova pramene atd. Za to ovšem sklidil nenávist poškozených podnikatelů, kteří se rozhodli se ho zbavit za každou cenu a vyvolali proti němu pomlouvačnou kampaň.
      Herzig založil v městě četné instituce jako městskou spořitelnu-záložnu (Spar- und Vorschuss-Verein), hudební fond města a úřednický pensijní fond.
      Výsledkem jeho sociálního cítění byly četné akce jako založení spolku pro chudé, nadace volného stolu pro nemajetné žáky obecné a měšťanské školy, sirotčího fondu, nadace pro studenty a stipendia.
      A tak v krátkém období sedmi let se podařilo realizovat v městě maximum - výsledek neobyčejného úsilí Herzigova. Ale i pozdější veřejná díla, která vznikala řadu let po Herzigově smrti, byla inspirována jeho návrhy a nesla jeho duchovní pečeť.
      Za Herziga město získávalo zvolna politické pozice v řízení a na konci 19.století se stalo téměř rovnocenným partnerem tepelského kláštera v městě.

V domě "U zeleného kříže" na Goethově náměstí se starosta Dr.August Herzig narodil (1839) i zemřel (1901).
      Anton KROHA hodnotil tuto dobu: "Oblíbenou činností nečinných a pohodlných je narušovat a kazit činnost těm, kteří něco dělají. Tomu bylo odjakživa. Věčný šťoural, který vždycky všechno ví lépe než druzí, ctižádostivci a šplhavci žili v každé době."
      A tak se stalo, že sílila kritika a i mnozí Herzigovi spolupracovníci, podněcováni závistivci, poukazovali na velké peněžní výdaje města, aniž by přitom viděli přínos, který přinesou Herzigova díla budoucímu městu. Na radnici se vytvářela skupina, která brzdila starostovy plány. Vyvinula se v destrukční kliku, která začala boj proti starostovi všemi dovolenými i nedovolenými prostředky. V roce 1899 donutili starostu k rezignaci. Ač se tehdy zdálo, že snad v něčem měli pravdu, čas ukázal, jakou zákeřnou hru proti Herzigovi hráli.
      Kritika se opírala především o hrozbu protržení hráze nové přehrady. Sypaná hráz byla novinkou a když se objevilo prosakování hráze přehrady (dnes je to obvyklý a běžný jev takových děl), kritika jásala a předpovídala, že město smete obrovská vodní vlna.
      Velikost Herzigova spočívá v tom, že prosadil - proti opatrnické skupině v zastupitelstvu - řadu opatření, díky kterým se Mariánské Lázně staly světovým lázeňským místem. Rychle rostl příliv hostů a to vedlo ke zvýšeným příjmům všeho obyvatelstva města. Realizace veřejných opatření - to nebylo možné pouze soukromými prostředky jedinců-podnikatelů. Herzig byl povaha velkého formátu a vzácné předvídavosti. Již tehdy vedl jednání o převedení lázní a správy minerálních pramenů do rukou městské obce. Jaký protitlak a odpor toto vyvolalo, lze se jen domýšlet.
      Po Herzigově rezignaci vedl zprvu město zástupce starosty Franz GSCHIHAY až do volby nového obecního kolegia, kdy byl vybrán za starostu doktor NADLER.
      Silné pracovní vypětí Herziga v posledních letech s nesčetnými výpady proti němu vedlo k vážnému zhoršení jeho zdravotního stavu. Dr. Alois GRIMM o tom psal ve Vídeňském klinickém týdeníku (ročník 1901, str. 43): "Silné vzrušení a boje, které musel Herzig ve svém životě a ve své funkci vést, nezůstaly na tomto jako železo silném muži beze stop." Odpoledne 25.září 1901 podnikl svou obvyklou procházku dolním parkem směrem k nádraží, v nejlepší náladě se vrátil domů a usedl k večeři. Brzy ulehl, vzal noviny do rukou a tak byl ráno nalezen mrtev. Smrt ho překvapila náhle, bez utrpení, v 62 letech. Z domu smutku "U zeleného kříže" vyšel zvláštní smuteční průvod. Nekonečné špalíry občanů, lázeňský orchestr hrál Beethovena a Chopina, zvony všech kostelů bez rozdílu církví se společně rozezvučely k poslední cestě.
      Čas plynul a lidé velice brzy poznávali skutečnou velikost jeho ducha a skutečnou malost a hamižnost jeho politických protivníků. Za dvanáct let již znovu stál August Herzig ve formě sochy uprostřed města, v nadživotní velikosti na podstavci monumentu - malá omluva velikých lázní za jeho osud.
      Historická epocha dvou hrozných válek odsunula Herzigovy osudy do pozadí. Jedno století vymazalo vzpomínky na veliké zápasy a boje, v nichž Herzig prosazoval a tvořil dílo, které přetrvalo a zůstalo chloubou, třebaže jména, která slyšíme, zní nám cize, a příběhy jakoby by byly z jiného města.

Starostové po Herzigovi

      Po Herzigovi se novým starostou stal jeho hlavní kritik doktor Franz NADLER (1857-1935). Sliboval, že vyvede město z vysokých dluhů, které nadělal Herzig, ale prováděl takové finanční machinace, že dluhy rostly mnohonásobně rychleji než dříve. Občané si uvědomovali, že Herzigovy dluhy byly prozíravou investicí, která se městu vracela, kdežto Nadlerova osobní ziskuchtivost přivádí město do zkázy.
      V únoru 1905 byl nucen Nadler podat demisi i s celou městskou radou a zároveň bylo rozhodnuto /hned v roce 1905/ postavit Herzigovi pomník a odčinit minulost. Byl postaven v roce 1913 na okraji parku před hotelem Fürstenhof (dn.Bohemia) a zničen nacisty v roce 1943.
      Po Nadlerově pádu vedl město jen krátce doktor Wenzl DIETL (1857-1907), který byl ve volbách 1906 řádně zvolen, ale v následujícím roce náhle umírá. Po něm nastoupil doktor Heinrich REINIGER a starosoval v letech 1907-1915. Poslední tři starostové byli povoláním právníci.
      Za světové války, v letech 1915-1919, byl starostou Johann RUBRITIUS, majitel hotelu Klinger.

Volby v minulosti a volební výsledky

      Za Rakouska-Uherska nebylo rovného práva volebního. Jak uvedeno, volilo se ve třech volebních tělesech a každé volební těleso volilo šest poslanců. V I.tělese byli velkovlastníci, ve II.tělese úředníci, učitelé apod., ve III.tělese ostatní občané. Například ve volbách 1883 bylo v Mariánských Lázních v I. tělese pouhých 18 nejbohatších mužů, v II.tělese 70 a ve III. volebních tělese 280 voličů. Voličem mohl být pouze občan města s určitým majetkem, podle čehož byl zařazen do určitého tělesa.
      Ve volbách 1919 v novém Československu bylo zavedeno poměrné a rovné volební právo a dovoleno sdružování volebních listin. Do zastupitelstva bylo voleno 36 poslanců. Nejvíce (15 mandátů) dosáhla tehdy Německá lidová strana, 9 mandátů sociální demokracie, 3 mandáty měšťanská strana, 3 mandáty židovská strana, 5 mandátů vojenské rady (Festbesoldetenrat) a 1 mandát spojené české strany. Starostou byl zvolen MUDr. Hans TURBA (1866-1939).
      Ve volbách v roce 1924 vyhrála volby Německá národní strana s 11 mandáty, 7 mandátů měla řemeslnická strana, 4 sociální demokraté, 4 křesťanští sociálové, 4 demokraté, 3 Židé, 3 Češi. Starostou zůstal dr.Hans Turba.
      V roce 1932 proběhly poslední svobodné volby v městě. Nejvíce hlasů dostala německá Národní strana (Deutsche Nationalpartei) 7 mandátů (Dr.Hans Turba, Rudolf Habermann, dr.Herzig); křesťanští sociálové (Deutsche christlich-soziale Volkspartei) rovněž 7 mandátů (hlavní prominenti: Josef Turba, Josef Zischka, ředitel lázní Ing. Doberauer), třetí byla strana Siegfrieda Buxbauma se svým výtvorem Dělnicko-hos-podářské strany, která dostala 5 mandátů. Dále měla 3 mandáty spojená česká strana (staniční mistr ČSD Bohumil MATAS, Josef MIZERA), 3 mandáty sociální demokraté, 1 mandát Židé, 4 mandáty řemeslníci (Ernst Weis, drogista Franz Hahn, Ernst Eckert), 2 demokraté (Heinrich Grimme, MUDr. Kopf a 4 mandáty němečtí národní socialisté.
      Počty odevzdaných hlasů v posledních obecních volbách :

Č. Název strany - odevzdaných hlasů 1928 1932
1. Spojené české strany 382 307
2. Deutsche christlich-soziale Volkspartei 499 845
3. Arbeits- und Wirtschaftsp. (Buxbaum) 428 642
4. Deutsche Gewerbepartei 513 468
5. Deutsche soz.demokrat.Arbeiterpartei 428 414
6. Jüdische Partei 167 150
7. Deutsche national-soz.Arbeiterpartei 242 488
8. Deutschdemokratische Freiheitspartei 476 278
9. Deutsche Nationalpartei 1037 888
  Celkem hlasů 4172 4480

Hans TURBA 15 let starostou města

      Narodil se 29. dubna 1866 v Úšovicích čp.42 (dvůr Kreutzerhof), když ještě jeho otec a předkové žili ve Stanovišti na dvoře Modlhof čp.6. Vystudoval nižší reálnou střední školu a učitelský institut v Chebu a nastoupil v 19 letech jako učitel na měšťanské škole v Teplé. Po dvouletém působení přešel do Prahy-Nové Město na německou obecnou školu. V Praze dostal možnost navštěvovat německou univerzitu, zprvu jako mimořádný posluchač. Začal studovat medicínu a z Prahy pak přešel do Vídně, kde řádné studium medicíny dokončil. Roku 1896 promoval ve Vídni v oboru všeobecného lékařství (titul Dr.med.). Od roku 1899 působil v Mariánských Lázních jako praktický lékař, a v roce 1900 se stal distriktním (= v obvodu města a okolí) lékařem v Mariánských Lázních. 1904 byl lékařem železničním, 1908 lékařem školním, při čemž současně působil jako lázeňský lékař o sezónách.
      Jeho zájem o veřejné problémy, úspěšnost v léčení a velká obliba mezi lidmi - to byly předpoklady úspěšné kariéry politické.
Ankunft des ersten Lufthansa-Flugzeuges 1927. - Zweiter von rechts Stadtrat Mizera, vierter von rechts Bürgermeister Dr.Turba, vor dem Probeller J.Arigi.      Už v roce 1902 byl zvolen do městského zastupitelstva, stal se členem vedení Městské spořitelny a zdejší německé lékařské komory.
      V roce 1919 byl zvolen starostou Mariánských Lázní a úřad zastával nepřetržitě do svých 67 let (do 1933). Ve volbách 1932 byl znovu zvolen starostou, ale česká vláda jeho volbu neschválila 14.srpna 1933 s odvoláním se na zákon o zplnomocnění. To vyvolalo v městě všeobecné rozhořčení a nevoli. Logické vysvětlení tu nebylo.
      Krátce nato došlo 30.srpna 1933 k zavraždění filosofa Theodora Lessinga v Mariánských Lázních a tato událost překryla Turbovo odvolání a vzniklo nové česko-německé napětí v městě. Turba tedy nebyl odvolán v důsledku Lessingovy vraždy, jak se uvádělo, ale již čtrnáct dnů před tím v důsledku zákazu německých nacionalistických stran (v Mariánských Lázních to byly Nationalpartei a National-sozialistische Partei). Mandáty zakázaných stran byly podle zákona rozděleny mezi ostatní německé strany. Hans Turba jako člen Národní strany (Nationalpartei) nemohl být ve funkci starosty.
MUDr. Hans Turba 1919-1933      Lessingův případ vedl k pozastavení vydávání Marienbader Zeitung, posílení policie a k dalším zásahům v městě. To už nebyl Hans Turba starostou a na jeho místo nastoupil jeho jmenovec - místostarosta, mistr cukrářský Josef Turba dne 27.srpna 1933 (tři dny před Lessingovo vraždou).
      Velikost starosty doktora Hanse Turby je srovnatelná s největším mariánskolázeňským starostou Herzigem. Mariánské Lázně mu děkují za četné velkolepé přeměny. Ve svém úřadě dosáhl pro Mariánské Lázně těchto významných činů:
      1. získal pro město majetkově řadu soukromých objektů a pozemků jako kavárnu MAXTAL (Lunapark), domek ARCO na prostranství pod býv.Oděvou, Königovy pozemky ve Velké Hleďsebi, minerální pramen Ilsano v Dolním Kramolíně, pozemky v Závišíně pro rozšíření golfového hřiště (1923 rozšířeno o druhou devítku polí).
      2. dosavadní městské ulice, které měly pouze štěrkový povrch (s výjimkou ulice na nádraží), dostaly za Turby povrch asfaltový nebo kostkovou dlažbu a některé ulice jako Chebská byly podstatně rozšířeny. Chodníky místo dosavadních nerovných a mnohde poškozených žulových plochých kamenů dostaly asfalt.
      3. parky byly rekonstruovány, především park na Schillerově (Mírovém) náměstí, park mezi Elektrickými hodinami a Mlýnem (úsek dnešních hotelů Bohemia-Cristal); byl obnoven a upraven park u Ferdinandova pramene. Byly založeny nové parky pod školou Jih (dnes Hotelová škola) a před nemocnicí.
      4. městské zahradnictví dostalo dvojnásobnou plochu a stavební dvůr (Luisenhof, dnes Bytov) byl podstatně rozšířen.
      5. za městskými jatkami vznikla nová hasičárna.
      6. Turba houževnatě podporoval městské školství. Prosadil čtvrtou třídu měšťanské školy a město převzalo iniciativu při tvorbě nových středních škol po první světové válce, jako byla Obchodní škola, Nižší reálné gymnázium. Jeho hlavní zásluhou je zřízení Pohostinské a hotelové školy (Gastwerbe- und Hotelfachschule) s třístupňovým zvláštním zařízením výuky, jaké nebylo dosud nikde ve střední Evropě.
      7. byla založena Lidová městská knihovna.
      8. nedostatek pitné vody v městě řešil - podobně jako Herzig u užitkové vody - velkorysou stavbou Dyleňského vodovodu (1929), 15 km dlouhým potrubím z vrchu Dyleň. Šlo o pitnou vodu nejvyšší kvality.
      9. dal vybudovat moderní kanalizaci s čističkou pod Úšovicemi, bylo položeno hlavní potrubí městské kanalizace.
      10. byla rozšířena elektrárna, modernizována a položeno dálkové ústřední topení.
      11. Hans Turba patřil spolu s českým radním Josefem Mizerou k nadšeným příznivcům leteckého sportu. Jednali úspěšně se státem ČSR o zřízení městského letiště a nechali vybudovat moderní letiště o přistávací ploše 800x600 m v ne-dalekých Sklářích, s dvěma hangáry, betonovou letištní budovou s meteorologickou stanicí, se sanitátním prostorem, s celnicí a restaurací. Podle tehdejšího standardu patřilo mariánskolázeňské letiště k nejkvalitnějším (1926). V roce 1927 dosáhl Turba povolení letecké linky Lufthansy do Kamenice (45 minut - šestisedadlové), později prodloužení do Berlína (85 minut). Další spojení bylo do Lipska (80 minut). 1927 převzalo Arigiho soukromou leteckou linku do Prahy státní Čs.aerolinie (60 minut - až dvanáctisedadlové).
      12. podpořil Julia Arigiho nejen v letectví, ale později i v otevření koupaliště Lido (1932). Své odvolání Turba těžce nesl, ale následující období plné hospodářských a politických zvratů by mu nepochybně ubralo mnoho sil. Zemřel v 73 letech dne 18.prosince 1939 na počátku druhé světové války a na poslední cestě na místní hřbitov byl doprovázen vším obyvatelstvem Mariánských Lázní. Nezažil politické odvolání z funkce, které by ho čekalo na podzim roku 1938 a které tak postihlo jeho jmenovce Josefa Turbu.

Starostou druhý Turba 1933-1938

      Nástupce Hanse TURBA, místostarosta Josef TURBA byl také potomkem Turbů ze Stanoviště a tedy vzdáleným příbuzným předchozího. Narodil se 1.10. 1897 v Úšovicích čp.37 ve dvoře Melcherhof. Zemřel roku 1948 v Efferdorfu v Dolních Francích. Byl úspěšným mistrem cukrářským.
      Funkci starosty převzal v době pro město nejhorší - za hospodářské krize a v době rostoucích národnostních sporů. Tehdejší prudký pokles návštěvnosti Mariánských Lázní souvisel s nepříznivými devizovými předpisy pro hosty z Ně-mecka a způsobil veliký pokles příjmů do městské pokladny. Za jeho starostování nebylo možné investovat v městě. A že se situace změní, vypadalo stále méně nadějně. Nezaměstnanost na okrese a v městě překonávala trvale rekordy a starosta Josef Turba musel neustále hledat cestu, jak zajistit co nejvíce práce a jak zmírnit bídu u nejchudších. Svým zdravým selským rozumem dokázal převést město přes nejhorší roky hospodářské krize.
      Když v roce 1937 jednal s prezidentem Benešem při jeho návštěvě města. Hovořili o cestách k oddlužení města s konvertováním krátkodobých dluhů (snížení úrokové míry dluhů). Turba seznámil prezidenta s potížemi majitelů domů, kterým zákon o oddlužení sice poskytl jisté ulehčení, ale hlavní příčina ekonomických potíží a nezaměstnanosti zůstávala - nízká návštěvnost lázní a devizové překážky v cestovním ruchu. Prezident Beneš jeho věcné vývody uznával a slíbil dobrou vůli ČSR při mezinárodních řešeních.
      Po Mnichově v roce 1938 byl Turba nahrazen dr. Mannerem.
      Do roku 1938 byl úřad starosty čestným úřadem bez nároku na plat. Starosta dále konal své povolání a měl vyhrazeny úřední hodiny na radnici, obvykle dopoledne. Městské zastupitelstvo koncem roku schvalovalo proplacení úhrady pro starostu za ztrátu času, spojeného s výkonem funkce.

Za druhé války vedl město Otto Manner

JUDr.Otto Manner      Po příchodu Němců se stala funkce starosty placeným povoláním. V říjnu 1938 byl jmenován do funkce starosty dr. Otto MANNER jako první placený starosta a zůstal jím až do konce války.
      Otto Manner se narodil 26.3.1893 jako syn dirigenta pěveckého sboru Ferdinanda Mannera. Vystudoval německé gymnázium v Plzni, pak německou univerzitu v Praze, kdy byl 25.6.1919 promován doktorem obojího práva. Následovalo pět let, kdy podle předpisů musel dělat koncipienta a pak si otevřel vlastní advokátní praxi. Prosazoval se v různých spolcích a v komunální politice. Jako člen okresního výboru získal u okresního hejtmana i na celém okrese vážnost, a když na něho v říjnu 1938 padla volba, aby nastoupil do placené funkce starosty, vzdal se své advokátní praxe a nastoupil.
      Po druhé válce, po letech, hodnotil jeho starostování mariánskolázeňský spoluobčan Oskar Turba takto:
      "Po vypuknutí světové války přinášel každý den nové úkoly a starosti. Počet obyvatel města vzrostl z 10 000 na 30 000 a kromě toho bylo nutno zajišťovat opatrování pro 6 000 zraněných a 3 000 uprchlíků z bombardovaných měst a na konci války množství uprchlíků z Východu pohlcovalo větší část jeho tvůrčích sil. Největší jeho zásluhou však bylo, že před příchodem Američanů do města se postavil proti rozkazu stranických funkcionářů proti nařízené vojenské obraně, čímž zachránil Mariánské Lázně před rozbitím.
      Po obsazení města byl vykázán z úřadu a internován v táboře a přese všechno zůstal nezlomen. Po vysídlení si otevřel v Hessensku v Salmünsteru advokátní kancelář, byl tu notářem; 12 let pracoval v městském zastupitelstvu v Salmünsteru a 8 let byl členem krajského sněmu v Schlüchtern. Založil mariánskolázeňský svaz vysídlenců "Heimatverband Marienbad" a prosadil lázně Bad Homburg jako kmotrovské město (Patenstadt) pro mariánskolázeňské. Jeho iniciativou bylo založení Mariánskolázeňského sídliště v Bad Homburgu a Mariánskolázeňského muzea v homburském Gotickém domě. Za tyto zásluhy mu byla propůjčena Reitenbergerova medaile a titul čestného člena "Heimatverbandu". Zemřel 2.2.1977 v 84 letech v bavorském Weilheimu. "

Rychlé střídání v čele města po válce

      Příchodem amerických vojsk do Mariánských Lázní dne 6. května 1945 přestal fungovat dosavadní německý způsob správy a nastupuje okupační správa americké armády.
      Paralelně vznikají první české orgány v Mariánských Lázních - revoluční národní výbor, čímž končí dosavadní historie německého řízení Mariánských Lázní. V čele revolučního výboru stanul bývalý politický vězeň, po zuby ozbrojen, jakýsi KRATOCHVÍLE, který sem přišel z Německa, ale pouze na několik dnů. Po něm byl vybrán přítomnou českou menšinou Karel TESAŘ jako představitel předválečné české menšiny v městě a znalý dobře poměrů mariánskolázeňských.
      Dne 29.května 1945 přebírá vedení města dočasně správní komisař JUDr. František SKÁCELÍK a po něm předseda prozatímní místní správní komise MUDr. Karel WEINER.
      Dne 2. července 1945 je ustanovena řádná Místní správní komise (MSK) a jejím předsedou jmenován Karel HROUDA.
      Po něm přebírá funkci předsedy MSK k 1.září 1945 Bohumil KUŽELOVSKÝ, dosavadní člen osídlovací komise MSK. Ve vedení pak zůstává až do voleb v květnu 1946. A tak lze konstatovat, že během 4 měsíců od skončení války se šestkráte změnila osoba představitele či starosty města.

První poválečné svobodné volby

      Obecní volby proběhly v květnu 1946 a na okrese Mariánské Lázně volilo 6363 voličů, z toho

1. KSČ 2992 hlasů
2. národní socialisté 2112 hlasů
3. sociální demokraté 674 hlasů
4. lidovci 560 hlasů

      Vítězství KSČ bylo v českých zemích všeobecné. 26.května 1946 byl zvolen prvním řádným předsedou Městského národního výboru Bohumil KUŽELOVSKÝ (KSČ). Zůstal tak na místě "šéfa" města od 1.září 1946 do konce roku 1949.. Dnes žije v důchodě v městě.

Za komunismu

      Co se dělo v únoru 1948 a po něm zůstává mlhavé. Spor starosty Kuželovského, který vedl s arm.generálem Ludvíkem Svobodou, se týkal protestů města Mariánských Lázní proti vytvořenému vojenskému prostoru v blízkosti světových lázní, nad Lesním pramenem. Nepochybně Svobodovým zásahem byl odvolán Kuželovský z funkce a někdy koncem roku 1949 jmenován jako zastupující předseda MěNV dosazený JUC. ČERMÁK. Po několika měsících po něm přichází do funkce Karel HRUŠKA, dosud pracovník Zemského úřadu v Praze.
      Následují - snad už v pravidelných čtyřletých obecních volbách - předsedové Josef MAZANEC (1952-56) a Josef DLOUHÝ (1956-60). To bylo v době, kdy Mariánské Lázně byly stále ještě politickým okresem a v nadřízené funkci byl předseda Okresního národního výboru Mariánské Lázně
      V červenci 1960 dochází ke změně správního uspořádání, ruší se okres Mariánské Lázně a město je začleněno pod okres Cheb. Do roku 1960 tedy pracovaly v Mariánských Lázních také okresní správní orgány s vyšším radiem působnosti a vyšším postavením.
      Od roku 1960 stál v čele Městského národního výboru Mariánské Lázně Otakar VAŠÍČEK (do 1964) a po něm Josef HOLÝ (do 1968), na kterého se vzpomíná, že se objevoval na radnici velmi málo. Po něm, v politickém vření roku 1968, přebírá řízení města krátce úřadující místopředseda Vilém STAŠEK (do 1969).
      Následovali předsedové Městského národního výboru. Ing. Jan PŘÍHODA v letech 1969-81 (zemřel 1981) a Ing. Rudolf KOPEK v letech 1981-90 (rezignoval v červnu 1990). Oba byli učitelé a přišli na radnici z funkce ředitele hotelové školy v Mariánských Lázních.

Území obce Mariánské Lázně ve 20.století

      Původní správní území Mariánských Lázní zahrnovalo - po připojení čtvrtí Šenova, Nádražní a čtvrti u Lesního pramene - v letech 1895-1942 pouze Mariánské Lázně a teprve od roku 1942 také katastry obcí Úšovice, Hamrníky a Stanoviště. Česká správa v roce 1945 převzala válečnou změnu ve správním území jako výhodnou. Rozsah správního území města se neměnil v letech 1942-1969.
      V roce 1969 došlo k rozšíření o obec Chotěnov-Skláře, 1.ledna 1976 o obec Valy, 1.dubna 1976 o obce Velkou a Malou Hleďsebi, Klimentov, Zádub, Závišín, Ovesné Kladruby, Milhostov, Vysočany, Vlkovice, Martinov a nakonec o Kladskou. Tím se správní území Mariánské Lázně rozrostlo téměř do hranic předválečného soudního okresu Mariánské Lázně. Chyběly pouze obce Pístov, Holubín a Dolní Kramolín, (připadly v roce 1960 pod okres Tachov a dnes patří pod obec Chodovou Planou), Mnichovsko s obcemi Mnichov, Rájov, Sdítiny, Prameny (které spravoval MNV Mnichov). Tím se rozrostl aparát řízení lidosprávy na 72 poslanců a 26 občanských výborů s více než 300 členy.

Vývoj po roce 1989

      Po roce 1989 se tento správní útvar, kam patřilo 18 obcí, rychle rozpadal a obec Mariánské Lázně se územně vrátila do let 1945-1969, pouze zůstaly obce Chotěnov-Skláře a Kladská.
      28. června 1990 složil funkci předsedy MěNV Ing. Rudolf KOPEK a místo představitele města převzal zatímně místopředseda MěNV Karel LUCÁK.
      Byl ve funkci do 1.ledna 1991, kdy na základě prvních svobodných voleb v městě (po roce 1948) byl zvolen řádným starostou Ing. Zbyněk MARTÍNEK, syn slavného českého zahradníka stejného jména v letech 1956-1985.
      26.března 1992 ze zdravotních důvodů Ing. Martínek se vzdal funkce starosty a na jeho místo byl vybrán po dlouhém jednání městské rady Zdeněk ŠTĚPÁNEK.
      Stál v čele města do doby nových voleb. Když se 18.listopadu 1994 konaly řádné obecní volby, bylo zapsáno 12262 voličů, avšak účast byla tentokráte méně než poloviční - 5 813 voličů. Od nich nejvíce hlasů - 2625 hlasů - získal podnikatel a někdejší pracovník MěNV dr. Luděk NOSEK a byl zvolen starostou. K jeho osobě se vracíme následujícím článkem z Chebského deníku.
      Po čtyřech letech - v listopadu 1998 - se konaly další řádné obecní volby a z nich vyšla jako starostka psycholožka Mgr. Ellen VOLAVKOVÁ, roz. Příhodová, dcera bývalého starosty Ing. Jana Příhody. Stala se v řadě 42 představitelů města od počátku vzniku Mariánských Lázní první ženou v této funkci.


Petr Černý

Luděk Nosek si splnil všechny životní sny

Sportovcem odmalička

      Luděk Nosek se narodil v Praze, ale vyrůstal v Bečově nad Teplou na Karlovarsku, kam se jeho rodina přestěhovala, když mu bylo pět let. Značný vliv na jeho výchovu měla babička. Život na venkově mu dával dostatek prostoru pro nejrůznější hry a soutěže, kterých se spolu s partou kluků pravidelně účastnil. Jezdil na kole, bruslil, lyžoval, hrál volejbal, basketbal a samozřejmě jako každý kluk také fotbal. Nejraději však házel kamením do dálky, což se projevilo i na vojně, kde granátem přehodil metu sto metrů.

Na vojnu ke speciální jednotce

      Ještě než nastoupil k výsadkářům, absolvoval výsadkový a plachtařský výcvik. Ty to záliby se mu pak náramně hodily při výkonu vojenské služby u speciální jednotky. Jeho sportovní dovednosti ne unikly ani vojenským velitelům a četař Nosek se stal členem reprezentačního armádního týmu ve vojenském trojboji, který se skládal z běhu přes překážkovou dráhu, střel by ze samopalu a hodu granátem. "První rok na vojně byl náročný," říká, "ale druhou polovinu vojny už jsem měl díky sportu volnější."

Po vojně přišla atletika

      Po návratu do civilu začal Luděk Nosek naplno trénovat atletiku, házel oštěpem, skákal tyčku a zkoušel i desetiboj. Velmi mu tehdy pomohl Dalibor Rektorys, mariánskolázeňský atletický trenér, který přivedl tamější dívky až do I. ligy. "Naučil mne mnoho věcí, zejména jak organizovat sportovní kolektiv. Na to on byl mistr," říká. L. Nosek.

Zlom, který ovlivnil jeho další život

V době, kdy se Silvester Stallone připravoval na svoji roli ve filmu Rambo, se Luděk Nosek s pozdější hereckou hvězdou několikrát setkal v posilovně Juraje pipasíka v Hollywoodu      Jednoho dne se mu však do rukou dostala polská knížka o kulturistice a o jeho dalších životních krocích bylo rozhodnuto. "Hned jsem věděl, že tohle je to pravé, čemu se chci věnovat." I když stále ještě trénoval atletiku, začal více posilovat. Pak přišlo ně kolik sportovních zranění a přednost definitivně dostala kulturistika. "Bylo mi tehdy pětadvacet a společně s několika kluky jsme založili oddíl kulturistiky při Tělovýchovné jednotě Slovan Mariánské Lázně," vzpomíná.

Založením Sandowa začal psát historii

      V roce 1966, o rok později, se oddíl kulturistiky od TJ Slovan odloučil a vznikla tak první samostatná tělovýchovná jednota (TJ) v tehdejším Československu specializovaná na kulturistiku. Dodnes nese název TJ Sandow Mariánské Lázně. Ještě tentýž rok se uskutečnil 1. ročník soutěže Sandow, dnes známé po celém kulturistickém světě, jehož se zúčastnili borci z celé republiky. Třetí ročník Sandow 1969 se poprvé konal za mezinárodní účasti a jeho absolutním vítězem se stal právě jeho zakladatel Luděk Nosek. A to měl tehdy za sebou pouhé tři roky usilovného kulturistického tréninku. Životního úspěchu na kulturistickém pódiu však dosáhl již o rok dříve, když na mistrovství Evropy v Mnichově skončil v kategorii do 80 kg na devátém místě. Zpátky se mu však kvůli politickým událostem příliš nechtělo. "Nakonec jsem se vrátil hlavně kvůli vysoké škole, kterou jsem v té době studoval (Fakulta tělesné výchovy a sportu - pozn. aut.), a také kvůli přítelkyni." Na studentská léta vzpomíná L. Nosek velmi rád. "Měli jsme skvělou partu a společně prožili mnoho zážitků. Že jsem šel studovat i tak pozdě, v osmadvaceti letech, bylo ode mne správné rozhodnutí. Rád vzpomínám na Věru Čáslavskou. Pamatuji se, když jsme tajně přespávali ve starobylém domě v Tyršáku, jak jsme ji pozorovali při pilných nočních trénincích."

Jako státní trenér sjezdil celý svět

      V roce 1973 absolvoval v Chomutově svůj poslední závod coby aktivní kulturista. Poté, co ukončil vysokou školu, stal se na deset let státním trenérem a se svými svěřenci projel kus světa. Jeho rukama prošli naši nejlepší kulturisté, jako byli Alois Pek, Robert Dantlinger, Anton Holič, Petr Stach, dr. Libor Minařík a mnoho dalších. V roce 1985 byl uvolněn přes Pragosport do zahraničí jako expert na kulturistiku. "V cizině jsem strávil čtyři roky, zdokonalil se v cizí řeči, navázal kontakty a vydělal i slušné peníze," vzpomíná L. Nosek, který v cizině také sjednával našim špičkovým kulturistům různá exhibiční vystoupení. V letech 1987-90 dělal trenéra a manažéra našemu nejúspěšnějšímu profesionálnímu kulturistovi všech dob Pavlu Jablonickému, kterého uvedl do profesionálního světa kulturistiky.

Manželství v té době procházelo těžkou zkouškou

Ve funkci starosty města Mariánské Lázně přivítal Luděk Nosek (vpravo) na radnici také prezidenta České republiky Václava Havla. vpravo ředitel Léčebné lázně Mar.Lázně Leo Novobilský      Manželku Evu potkal na Mikulášském večírku 6. prosince roku 1972 v mariánskolázeňském hotelu Esplanade. "To datum si dodnes velmi přesně pamatuji. Eva v té době dělala letušku a v Mariánských Lázních byla s kolegy na lázeňském pobytu. Svatbu jsme měli po roce." Po svatbě se však čerství manželé příliš neviděli. Eva Nosková dále pracovala jako letuška a Luděk Nosek často cestoval. "Lepší to bylo, až když byla manželka na mateřské," říká otec dvou dětí. "To, že jsme se méně viděli, však náš vztah posilovalo. Těžké ale bylo zvyknout si na normální soužití, když Eva ukončila aktivní službu. Na konec jsme to ale oba zvládli."

Po revoluci přišlo podnikání

      Po pádu železné opony se v naší zemi otevřela řada možností. V TJ Sandow začala houstnout atmosféra a Luděk Nosek nakonec založil své vlastní Sport Studio Sandow Mariánské Lázně. Na znak Sandowa dnes vlastní ochrannou známku. Po počátečních rozporech mezi TJ Sandow a Sport Studiem Sandow už je v Mar. Lázních zase klid a oba subjekty spolu spolupracují. Také zdejší lidé si již zvykli, že mají ve městě Sandowy dva. Kromě toho, že vlastní Sport Studio Sandow, podniká v oblasti fitness a ze SRN dováží sauny a solária.

Stranou zájmů nezůstala ani komunální politika

      Počátkem devadesátých let vyšel v Mariánskolázeňských listech fejeton pod názvem "Kdybych byl starostou". Autorem byl Luděk Nosek a popisoval zde situaci, jak by se co změnilo, kdyby on sám byl starostou. Že to nebude tak jednoduché, si mohl vyzkoušet o pár let později. "Než vstoupí člověk do politiky, měl by mít své vlastní zázemí," soudí. V roce 1993 kandidoval za nezávislé, kteří byli sdruženi ve spolku Volby 94. Na funkci starosty lázeňského města měl dobré předpoklady, 24 let pracoval na radnici v různých funkcích na stavebním odboru a posléze v Technických službách Mar. Lázně. Většina lidí ho však znala přes kulturistiku a sport a snad právě proto byl ve volbách úspěšný a stal se starostou. Ovšem... Při volbě hlavy města byl zvolen nejtěsnějším rozdílem jednoho hlasu, což s odstupem času hodnotí jako Pyrhovo vítězství. "Bylo furiantství postavit se tehdy již zkušeným komunálním politikům a vydržet to celé čtyři roky nebylo lehké." Přesto se L. Nosek domnívá, že se za jeho práce ve funkci starosty udělalo ve městě mnohé, zejména v infrastruktuře. To, že Mariánské Lázně dnes vypadají spořádaně a půvabně, je jistě také dílem jeho práce.

Dnes rozhoduje nejlepší soutěže

      Když obdržel v roce 1982 licenci profesionálního rozhodčího světové kulturistické organizace, IFBB, asi netušil, že bude u zrodu nástupce legendárního A. Schwarzenegera Lee Hanee. Ještě týž rok rozhodoval svoji první Olympii (vrcholnou soutěž profesionálních kulturistů) v Londýně, odkud si odnesl jedinečný zážitek na celý život, přestože stejnou soutěž pak rozhodoval ještě několikrát. Poslední profesionální soutěží, kam byl přizván jako rozhodčí, byla letošní květnová Noc šampionů v New Yorku, kde obsadil vynikající druhé místo jeho osobní přítel Pavel Jablonický.

Mistrovství světa v Praze bylo vrcholem

Snímek našich kulturisků z roku 1978. Zleva: Petr Stach, Robert Dantlinger, luděk Nosek, Alois Pek      V letech 1993-1998 zastával funkci presidenta IFBB v Čechách. V roce 1997 byl hlavním pořadatelem 51. mistrovství světa v kulturistice mužů, které se uskutečnilo v Praze. V té době působil ve funkci starosty města Mar. Lázně a jak říká, toto období bylo pro něj jedno z nejtěžších. "V době, kdy jsem byl starostou, jsem vždycky dával přednost komunální politice před sportovními povinnostmi. Mistrovství světa bylo výjimkou." U této příležitosti obdržel. zlatou medaili IFBB za celoživotní zásluhy o rozvoj kulturistiky. Ocenění mu osobně předal president světové federace IFBB Ben Weider. Kulturistika zaznamenala ve světě svůj vrchol v 80. letech a podle L. Noska měl na tom velký podíl vedle dalších osob Arnold Schwarzeneger, jeho nejoblíbenější sportovec.

Dodatek

      Luděk Nosek kulturistiku miluje, nikdy však podle svých slov nedopustil, aby jej pohltila. V době starostování sport ustupoval politickým povinnostem a možná právě to stálo Luďka Noska křeslo presidenta IFBB v Čechách na další období. Kulturistika a sport mu pomohly stát se významným člověkem v komunální politice, na druhé straně on svým občanským povoláním kulturistiku bezpochyby pozdvihl na vyšší společenskou úroveň. Nyní má mnohem méně starostí, než když byl starostou. Znovu se vrátil k životnímu stylu, který pro něj byl dříve samozřejmostí, ale v době, kdy vedl radnici, na něj neměl čas. Teď se zřejmě vrátí k fotografování a psaní reportáží z kulturistických soutěží. Stále aktivně cvičí v posilovně a plave. Své životní zkušenosti a zejména kontakty chce využít v hotelnictví a cestovním ruchu, kde pro sebe vidí příležitost prosadit se v poslední etapě aktivního života. L. Nosek si splnil všechny životní sny. Vždycky si kladl reálné cíle, kterých se mu podařilo dosáhnout. Snad proto je jeho život tak bohatý a až se bude jednou, jako každý z nás, ohlížet zpět, může říct: "Ten život za něco stál."

      PhDr. Luďka Noska zná spousta lidí, neboť v uplynulém volebním období byl starostou Mariánských Lázní. Mnohem známější je však sportovní částí veřejnosti. Založil totiž světoznámý Sandow v Mar. Lázních a v letech 1993-98 byl presidentem světové kulturistické organizace IFBB v Čechách.
      Dnes je předsedou, představenstva a.s. Parkhotel Golf Mar. Lázně, kde současně pracuje v managementu, majitel Sport Studia Sandow, podnikatel v oblasti fitness, sauny a solária, zastupitel, profesionální rozhodčí IFBB, trenér I. třídy kulturistiky, fotograf a žurnalista pro Muscle-fitness, Svět kulturistiky a jiné sportovní zahraniční časopisy. V příštím roce oslaví své šedesátiny.
 

Změny v rychlém sledu

      Zeleň, průzračný vzduch vonící okolními stromy. Jestli někde chcete mít pocit zdraví, pak přijeďte do Mariánských Lázní. Samozřejmě tu najdete i léčivé prameny, kulturní tradici, nádhernou architekturu zdejších staveb, a nahlédnete-li do archivních materiálů, setkáte se se Chopinem, Goethem a dalšími velikány světového věhlasu. Tohle všechno a ještě čistě lidské rozměry jsou na začátku volebního období nové radnice, v jejímž čele stojí Mgr. Ellen Volavková (ODS).
Mariánské Lázně mají nejen silné historické kořeny, ale také velkou budoucnost jako významné lázeňské, politické a kulturní centrum regionální Evropy. Čím dál víc se stává dostaveníčkem osobností a také díky své poloze je toto město v zeleni skutečně perspektivní. Náš snímek se vrací k návštěvě Václava Havla během konference PANEVROPY v lednu loňského roku.      Vzděláním psycholožka, jejíž okolí o ní říká, že k tomu snad ještě vystudovala "vysokou optimistickou". A právě tato životní vlastnost ji dokáže cíleně posunovat k tomu, aby Mariánské Lázně využily skutečně obrovského potenciálu daného od Boha.
      "Především chceme opravdu změnit image města. Úvodní tři věty by ho měly velmi rychle začít charakterizovat v široké veřejnosti doma i ve světě, protože lázně vždy přitahovaly lidi z různých koutů Země. Vidím to ve dvou rovinách. Jednou je působit našimi marketingovými aktivitami, druhou realizovat kreativně přizpůsobovaný dokument o strategickém rozvoji města. Kreativně proto, že město přece žije svým životem a to není nic, co by mohlo být vtěsnáno do jakéhosi dokumentu, který bychom bez ohledu na potřeby tohoto života slepě plnili, říká starostka.
      Rozhovor se pak stáčí na začátky po volbách, kdy se zřejmě projevil první vliv životního optimismu paní Volavkové. Jinde většinou rozhádané strany tady dokázaly rychle pochopit důležitou věc: "Co je společné programům stran, budeme společně plnit, a co je rozdílné, o tom půjde diskuse a třeba i politický boj při prosazování záměru, o němž se strany domnívají že ho město potřebuje, "vysvětluje starostka a pokračuje: "Na pořadu dní je Koncepce rozvoje města, její neustálé zpřesňování a to podstatné - vytvoření Katalogu investičních příležitostí. Pro nás to znamená zajistit územní připravenost, právní rámec, dotáhnout sítě, kam bude třeba. Pak můžeme očekávat, že se staneme atraktivním cílem možných investorů. Proto jsme se shodli na rychlém postupu, vytvořili příslušné komise a tvrdě je zaúkolovali. Ten katalog musíme mít letos v ruce! Řekněme, že pro rok 2000 to bude špičkový výsledek týmové práce." S tím jde souběžně i diskuse s občany, o co ještě obohatit strategii rozvoje města. Obvykle se vrací tak 20 % dotazníků, tady jich přišlo zpět přes 50 procent!
Starostka Mgr.Ellen Volavková považuje své zvolení za výzvu ke zlepšení komunikace občanů, podnikatelů a radnice      A jak je radnice vnímavá například k drobným podnikatelům? Na základě současné ekonomické situace jim například rada města odsouhlasila pro rok 1999 odpuštění inflačních koeficientů k nájmům. "Čím více bude plátců daní, tím bohatší bude i město, musíme citlivě zvažovat, kdy podnikatelům pomoci a kdy od nich něco chtít," dodává Mgr. Volavková.
      V této chvíli je asi příležitost odpoutat se na chvíli od vnitřních záležitostí města a posoudit marketingové aktivity. "Založili jsme občanské sdružení Marienbad tourist service, kam přispívají sami podnikatelé dobrovolnými částkami. Město dá jednu korunu na každé dvě koruny z podnikatelské sféry. Chceme letos vytvořit finanční zdroje na prezentaci ve výši tří miliónů korun," upřesňuje starostka. "Na Holiday World v Praze představíme naše město už s novým logem - právě s důrazem na zdravé životní prostředí a možnost aktivního odpočinku v okolí. Třeba na běžkařských trasách v zimě, při procházkách, na tenise, golfu, při jízdě na koni nebo později na lyžích nově připravovaných tratí se sněhovými děly. Samozřejmě při neustálé přítomnosti "kyslíkové bomby" darované zdejší přírodou, kterou v "Mariánkách" člověk naštěstí nestačil narušit. A když už hovořím o sjezdovém lyžován tak například tahle investice bude sloužit i školám od nás i z okolí pro výcviky, které jsou v osnovách. Rodiče přitom ušetří spoustu peněz za pobyty na horách, kde navíc mnohde není tak zdravé prostředí jako u nás," informuje Mgr. Ellen Volavková.
      O práci samosprávy Mariánských Lázní, kde funguje širší koalice 15 zastupitelů různých politických stran - z celkového počtu 21 zastupitelů - by se dalo napsat i mnohem více. Třeba to, že město privatizuje bytový fond, aby se lidé lépe než stát starali o svůj majetek, rychle, ale především se velmi aktivně zapojuje do činnosti euregia Egrensis, kde dříve z neznámých příčin chybělo. Zvyšuje péči o zeleň ve své správě, vy tváří dříve zmíněnou novou image Mariánských Lázní a s tím související, neustále aktualizovaný informační servis pro návštěvníky. Podpoří i vybudování zábavného parku jako další atrakce pro rodiny s dětmi. Prostě lázně nejsou jen léčení, ale i příjemná dovolená pro všechny... K těmto cílům má lokální patriot a mariánskolázeňská rodačka Ellen Volavková, jak sama říká, kvalitní tým spolupracovníků. Volených i jmenovaných. A když potřebuje poradit, poskytnout určitý servis a zázemí, jsou tu ještě zkušenosti strany, za kterou uspěla ve volbách.
 

Herzig a okresní hejtmanství v Mariánských Lázních

Dr.Med.August Herzig      Na jaře 1897 se jednalo o Herzigově návrhu založit v Mariánských Lázních politický okres. Opatrníci soudili, že je to věc vedení v Praze. A tak HERZIG spolu s Franzem Gschihayem, Antonem Böhmem a doktorem Žampachem odjeli na místodržitelství do Prahy a přednesli žádost. Místodržitel prý jim tehdy odpověděl: "Proč zastupitelství, proč ne okresní hejtmanství ? " Při audienci přišla řeč i na připojení soudního okresu Kynžvart, který dosud spadal pod hejtmanství Planá. Místodržitel řekl, že věc nevyřídí za noc, ale že na ni brzy dojde.
      Když v roce 1902 místodržící hrabě Coudenhove podepsal vyhlášení okresního hejtmanství Mariánské Lázně, doktor Herzig sice už nebyl mezi živými, ale město oslavovalo své "povýšení". Okresním hejtmanem se stal Karl PEZELLEN, dosavadní okresní hejtman v Teplé.

Hans Turba

      jako starosta měl také zásluhu o zakoupení někdejšího Metternichova domu čp. 45 - SANSOUCCI pro město. Poslední majitelkou byla paní Anna Nebeská. Doktor Turba postavil pro svou rodinu již před první světovovu válkou dům čp.370 VILLA TURBA (dnešní Městská knihovna). Mezi četné jeho iniciativy pro město patří vedle oblasti školství, vodárny, budování parků také rozšíření Městské nemocnice a výstavba různých sportovních zařízení. Pamětníci ho líčili jako výraznou vůdčí osobnost s vědomím hluboké odpovědnosti pro obec. Jeho oblíbený slogan o "lázeňském myšlení", nechápal jako pouhý obsah myšlení, ale jako program, iniciativu a adaptaci k měnícím se situacím.

Čeští okresní představitelé

      po druhé válce měli titul "předsedů". Roku 1945 to byl nejprve předseda prozatimní Okresní správní komise dr.Mixa; po něm se stal předsedou Okresní správní komise Josef Němec. Ve volbách 1946 byl zvolen předsedou Okresního národního výboru Josef Zima, v letech 1948-1949 Josef Voldřich, po něm Otakar Vašíček a do roku 1960 Kozlík, který po zrušení okresu přešel na ONV Tachov.

K otevření letiště ve Sklářích

      Za starosty Turby došlo k otevření moderního letiště ve Sklářích a podle mariánskolázeňské sezónní revue KUR- und FREMDENANZEIGER se tak stalo v pondělí 4.července 1927 leteckými linkami do Prahy (tam a zpět dvakrát denně) a do Kamenice (Chemnitz) jednou denně. Obě linky měly návaznost na evropskou leteckou síť Uplynulo 72 let nesmírného rozvoje letectví, ale letecké spojení s Prahou zůstává stále minulostí.

Slavný mág a hypnotizér Jan HANUSSEN

      byl ve své době populárnější než mnozí světoví politici, panovníci či sportovci. Také on několikráte předváděl své umění ve společenském sále (Casino) v Mariánských Lázních.

Mírový kongres v roce 1926

      Americký lodní poručík Arkady TSIPRINSKI z Brooklynu ohlásil příjezd do Mariánských Lázní s úmyslem uspořádat zde v době sezóny 1926 již několik let připravovaný světový kongres účastníků světové války. Cílem bylo prosadit řádné uzavření mírové smlouvy v Evropě. Setkání nazval "Weltfrieden-Kongres" - Světový mírový kongres. Jak jeho iniciativa dopadla, se noviny nezmiňují.

Mezinárodní filatelistický kongres

      se konal v Mariánských Lázních od 22. do 27.května 1926 a těšil se velké pozornosti nejen sběratelů poštovních známek, ale i lázeňského publika.

Světová mistryně v tenisu

      slečna Zuzana LENGLEROVÁ přijela z Vídně do Mariánských Lázní a s ní přijelo dalších 13 význačných tenistů.

Slavní letci Chamberlain a Levine

      kteří přeletěli s letadlem Atlantický oceán, přiletěli do Mariánských Lázní. V městě byli vítáni stovkami hostů a místních. Při slavnostní tabuli v Klingeru je pozdravil oficiálně starosta dr.Turba a předal každému pohár na památku návštěvy a manželkám obou oceánských letců broušené vázy. V neděli dopoledne dostaly manželky koupele v královské lázní v Nových lázních a všichni pak společně pojedli na "Egerländeru" (Monty). Na přání pak Chamberlain s vojenským letadlem předvedl na starém letišti na Panských polích různé akrobatické kousky ve vzduchu. Nato vyjeli s fiakrem na Kladskou a druhý den za mlhy a deště v 10:30 h. odstartovali do Varšavy, a manželky odjely pařížským rychlíkem do Švýcar.


 

Pavel Řepa

Boj s bolševníkem se nesmí podcenit
Nemálo bytů, školních tříd, kanceláří, výstavních ploch a podobně zdobil ještě v nedávné minulosti suchý květ bolševníku velkolepého. Dnes je tato móda spíš na ústupu, boj s urputnou rostlinou však nabývá na síle      Varování / Kdo napadené pozemky dosud neošetřil, musí nyní počítat s vyššími náklady, ve vysokém porostu totiž spotřeba chemikálie úměrně vzrůstá.
      Likvidaci bolševníku velkolepého je třeba připomínat stále a znovu. V tuto dobu již zmeškal pravou dobu ten, kdo dosud pozemek s bolševníkem neošetřil. Rostliny se vyvinuly a jejich likvidace je nyní mnohem obtížnější a také finančně nákladnější.
      Chemický postřik není možno jen tak plošně stříknout nad prostorem, nýbrž je třeba pečlivě postříkat každou rostlinu. Ve vysokém porostu tím spotřeba chemikálie úměrně vzrůstá. I mechanické sekání bolševníku je teď obtížnější. Sekání rostlin, které již člověka převyšují, zvyšuje nebezpečí zasažení palčivými látkami. Přesto to nesmí být důvod k nečinnosti. Minimálně je zapotřebí se postarat o to, abychom za bránili vysemenění. Jde o likvidaci všech květenství. Je třeba usekat odkvétající květenství a účinně je zlikvidovat (spálením, ponořením do vody a podobně).
      Květenství je třeba useknout včas, než dozrají a zralá semena začnou vypadávat. Není však dobře sekat je příliš brzy, v plném květu. Musíme počítat s tím, že rostlina má sílu vytvořit květenství náhradní. Protože to nemůžeme stoprocentně vyloučit i při odsekávání již hodně odkvetlých květenství, je třeba místa s bolševníkem s určitým časovým odstupem znovu zkontrolovat a nově vytvořená květenství rovněž zlikvidovat. Nicméně porost na dané lokalitě zůstal, takže napřesrok se musí v květnu porost skutečně likvidovat postřikem či vyrýpáním.
      Nejnebezpečnější rostliny bolševníku nejsou v místech bohatě zaplevelených, kde porosty jsou již rozsáhlé. Nejnebezpečnější jsou ojedinělé rostliny u cest, potoků i jinde na místech, kde ještě loni nebyly. Jsou to první hlídky pronikající do nových území a je třeba je zlikvidovat bezpodmínečně. Nejlepší způsob likvidace je vyrýpnutí, neboť spolehlivě ničí. Je nutno ovšem rostlinu vyrýpnout dostatečně hluboko, minimálně tak 5 až 10 cm pod zemí.
 

Dana Frantálová

Jak pro peníze zničit les
      Jeden za druhým odvážely celé léto ze Slavkovského lesa kamióny náklady obrovských kmenů. Jak odhaduji lesáci, padlo tu zatím minimálně čtrnáct tisíc kubíků naprosto zdravého lesa, a vzhledem k tomu, že se kácelo v chráněně krajinné oblasti, v lese zvláštního určení, a navíc v místech, kde do roku 2003 byla těžba dřeva přísně plánována a tím i povolena jen na určených místech a jen v omezené výši, jde tu o naprostou katastrofu. Příroda za ni nemůže. Zběsilé kácení tady má na svědomí lidská chamtivost.
      Vyjíždíme z malé obce Prameny. Do Mariánských Lázní je to zhruba deset kilometrů, stejně daleko je to do Lázní Kynžvart. Dříve tu prý byly také lázně, dnes tady žije pár desítek lidí. Cesta Slavkovským lesem je příjemná, mlhy z rašelinišť se povalují mezi stromy, zelení smrků občas prosvitne červený buk a žloutnoucí javor. Až na vršku, téměř v devíti stech metrech nad mořem, idyla rázem končí.
      Začíná tady soukromý lesní hospodářský celek Trojhran. Cesty, hluboce rozryté obrovskými koly těžkých lesních strojů, jsou nepřístupné, sem tam trčí zapomenutý smrk, čerstvé pařezy svítí v bahně, všude se váli osekané větve. "To je ale prasárna, co?" Pánovi, který jede kolem v zeleném trabantu, to nedalo a zastavil. "Já bych za to střílel bez soudu."
      Muž dojde k jednomu z posledních stojících stromů a ukazuje na kmen, který má ve výši zhruba dvou metrů sedřený pás kůry. "To jak dřeli kmeny k náklaďáku. Všechno, co jim stálo v cestě, zničili." Mladé stromky jsou polámané, strouha podél lesní cesty dokonale rozrytá. A všude voda. "Ta tady nejen zůstane, ale její hladina s největší pravděpodobností ještě stoupne," podotýká ing. Karel Sedláček, zástupce vedoucího oddělení ochrany lesa České inspekce životního prostředí, který se se mnou na Trojhran vypravil. "Je tu hodně spodní vody a stromy fungovaly jako pumpa."
      "Celá vesnice je z toho na mrtvici," dává se neznámý muž do řeči. "Takovýhle rabování snad nemá obdoby. Tady v Pramenech jsou všichni lidi zaměstnaní na poli nebo v lese, dovedete si představit, co to s nima dělá?" Jméno říci nechce. "Tady teď není bezpečno. I hajný se sem bojí."
      S ing. Sedláčkem se nebojím a vydáváme se do lesa. Brzy narazíme na partu dřevorubců. "Víte, že takováhle těžba není povolená?" ptám se nejbližšího muže svírajícího sekyru. "Jó, pani, já dělám jen to, co jsem dostal příkazem," nenechává se vyrušovat z práce. "To přece není trestný," dodává a rozhlíží se, jestli není nablízku někdo, kdo by se ho zastal. Není.
      "Ale v tomhle místě není kácení dovolené," pokračuji. "To je jako byste na něčí příkaz šel vykrást banku. Přece sám odpovídáte za to, co děláte," zkouším to dál. "To snad ne," krčí rameny muž. "Já to nevymyslel, já vodvedu práci, voni zaplatí," končí diskusi.
      "V porostu už padlo na 30% stromů, ale tím to zdaleka nekončí," upozorňuje ing. Karel Sedláček, zástupce vedoucího oddělení ochrany lesa České inspekce životního prostředí, na další poškození.
      "Říká se tomu toulavá seč," vysvětluje ing. Sedláček. "To prostě šéf party jde a ke kácení vybírá nejlepší a zdravé stromy, ty méně kvalitní nechává. Všechno je na opak." Dřevařských part tu bylo přes léto snad sedm, teď, když les dodýchává, se jejich počet snížil odhadem na tři až čtyři. Mnozí z dřevorubců prý tady pracují jen týden, často jenom na ústní dohodu. Pak přijdou jiní. Má to svou logiku. Těžko se zjistí, kolik jich tu vlastně bylo a kolik stromů doopravdy padlo.

Souboj s časem

      Podezření, že se děje něco nenormálního, zaregistrovali pracovníci plzeňského inspektorátu oddělení ochrany lesa České Inspekce ochrany životního prostředí koncem srpna, když se při jedné z revizí na nedaleké Lesní správě v Plané u Mariánských Lázní dozvěděli, že tady lesnímu správci doslova utekly celé dřevorubecké party na Kladskou. Ale lidi jdou za prací a lepším výdělkem běžně, takže tomu zprvu nevěnovali pozornost.
      Skutečně rychlý spád nabraly události až poté, co se v září inspekci ozvali ochranáři z CHKO Slavkovský les. "Když jsem procházel tím, co po lese zbylo, myslel jsem, že se mi to jen zdá." Václav Procházka z CHKO Slavkovský les drží v rukou papíry. "Až do chvíle, kdy jsme sem poprvé přišli a upozornili na to, co se děje, padal jeden kmen za druhým neuvěřitelnou rychlostí. Majitel lesa ing. Zdeněk Hoffman stejně jako jím pověřený odborný lesní hospodář Ing. Vochoc moc dobře věděli, že se jim čas krátí. Skutečně se v té chvíli kácení už trochu zvolnilo, i když ještě koncem září další kmeny padaly. A kamióny s německými poznávacími značkami kulatinu odvážely.
      Stromy tu bývaly krásné. Jak propočítal ing. Sedláček, jeden může dát tři kubické metry dřeva, ale i víc. A to už je dost. Za měsíc klidně mohli dřevaři vytěžit 700 až 800 m³, když to znásobíte šesti sedmi partami, které tu přes léto byly, zjistíte, že povolené množství bylo pokáceno zhruba za dva měsíce. A tady se těží mnohem déle, dodává další z inspektorů, ing. Leoš Urbánek.

Restituce

      Trojhran býval vojenským újezdem, po revoluci ho v restituci dostal zpátky původní majitel, který se v roce 1994 rozhodl les prodat. Nejprve ho nabídl státu a lesníci zajásali, jenže pak rozhodly peníze a Trojhran byl prodán ing. Zdenku Hoffmanovi z Domažlic. Dnes je jeho 530,93 ha samostatným hospodářským celkem a stejně jako v ostatních našich lesích by i pro jeho majitele měl platit lesní hospodářský plán. V tom, který pro Trojhran vypracoval plzeňský Lesprojekt, je i to, že se pro období od roku 1994 do roku 2003 může v některých určených částech Trojhranu vykácet pouhých 9312 m³ dřeva.
      "Zatím tuto kvótu přetěžili už nejméně o 5 tisíc kubíků, tvrdí ing. Karel Sedláček a dodává, že se nikdo nikdy přesně nedozví, kolik dřeva vlastně padlo - lesní hospodářská evidence je vedena neprůkazně. "Přitom hospodářský plán byl odjakživa pro lesníka písmo svatý, v životě by nikoho nenapadlo ho nedodržet. Jak podotkl jeden dalších z lesníků, které jsem při své cestě v polovině září potkala - dostat Trojhran do rukou skutečný odborník, byl by to klenot.
      "Trojhran původně nebýval samostatným hospodářským celkem," vysvětluje mi cestou ing. Karel Sedláček. "Spadal pod Lesní závod Kladská, ale vzhledem k tomu, že se dělaly změny až po prodeji zmíněného lesa panu Hoffmanovi, tak mu ho extra zařídili. Taky pro něj vystavili hospodářskou knihu, kde má jako každý lesník uvedeno, jak postupovat a hospodařit, aby to pro les bylo co nejlepší. Jenže v tomhle případě není dodržován žádný z předpisů a v mnoha případech došlo dokonce k výraznému porušení lesního zákona."
      "Trojhran spadá do II. ochranné zóny Chráněné krajinné oblasti Slavkovský les a navíc je zařazen do kategorie lesů zvláštního určení. Sousedí s Národní přírodní rezervací Kladské rašeliny, kterou mohutné kácení taky ohrozilo, místo patří do pásma hygienické ochrany, jsou tu prameniště léčivých minerálních pramenů pro Mariánské Lázně, takže to může mít dopad i pro ně," vysvětluje Václav Procházka. "To, že došlo k tak razantnímu zásahu na tak velké ploše, může ovlivnit bioklima Karlových Varů a možná i vzdálenějších Františkových Lázní."

Hra bez pravidel

      Nad hospodařením pana Hoffmana se lesáci chytají za hlavu. Těží se v porostech, které ještě nejsou v mýtním věku, poražené stromy bezohledně padají do vzrostlých mlazin. "Nemyslete si, že to tímhle končí," kroutí hlavou nad tou spouští ing. Sedláček. "Jakmile do takhle otevřeného lesa přijde vichřice nebo napadne sníh, dojde k dalšímu poškození. Nejen k polomům, ale můžeme čekat i hmyzí kalamity. To znamená, že v takhle otevřeném lese může co nevidět padnout všechno, a navíc jsou ohrožené i lesy kolem."
      Lesní zákon říká, že majitel je povinen do dvou let holinu zalesnit a do sedmi let od jejího vzniku zajistit, aby se mladé stromky ujaly. Tohle ovšem v tomto případě považují odborníci za neproveditelné. Terén je tak zničený, že by k novému zalesňování majitel vykáceného lesa potřeboval obdobnou těžkou mechanizaci, jakou těžil.
      "Jednou jsem někde viděl zalesňovat takhle zplundrovaný revír," připouští ing. Sedláček. "Lesáci museli celou plochu rozdělit do jakési šachovnice, vybudovat systém malých pyramid a do nich teprve sázet stromky. Jenže tady se kácelo pro peníze, bez ohledu na cokoliv, a pokud by to někdo chtěl uvést do trochu slušného stavu, musel by investovat skoro tolik, co získal za pokácené dřevo. Jak já to vidím, tady bude náprava trvat nejmíň dvacet let."

Nucená správa neprošla

      Inspektoři jsou dnes na Trojhranu téměř denními hosty, ale jejich rozhodnutí o předběžném zastavení činnosti respektováno nebylo. Majitel lesa se snaží pořád ještě odvézt z lesního revíru co nejvíc.
      "Už jako prvoinstanční orgán má za překročení plánované těžby pravomoc udělit sankci okresní úřad," vysvětluje ing. Sedláček. "My můžeme podle zákona 282/1991 Sb. dát pokutu do jednoho miliónu, a pokud majitel nezajistí nápravu, což v tomhle případě skoro není možné, můžeme jít do dvou miliónů. Ale tohle je speciální případ, nad kterým se sejde pár lidí, a uvidíme, co na to řekne státní zástupce v Chebu, který má jiné možnosti než my. On může celý případ sledovat z mnohem širšího pohledu. V tom případě bychom mu předali všechny podklady. Ale to je záležitost budoucnosti, nebylo by dobré předbíhat událostem."
      Celý případ tak zůstává otevřený a jeho závěry dohledu není.
      Když se zhruba před čtyřmi lety scházely podklady pro nový zákon o lesích, byl vyřazen návrh, který by umožňoval uvalit v případě nutnosti na vlastníka lesa stejné opatření jako na vlastníka banky - nucenou správu. Jeho majetek by mu nikdo nebral, ale pokračovat v podobném hospodařeni, jakého jsme byli svědky, by nesměl. Návrh neprošel.
 

Marek Pražák

Podnikatel Hoffmann zkrachoval,
ale sen o Becherovce ho neopouští
      Domažlice - Před třemi měsíci šokoval osmatřicetiletý inženýr z Domažlic Zdeněk Hoffmann prohlášením, že zdědil práva na výrobu Karlovarské Becherovky. Dodnes sice tento podnikatel sní, že se stane jedním z nejbohatších lidí v zemi, nejprve se však bude muset zřejmě spokojit s pádem k životu obyčejných lidí. Plzeňský krajský soud totiž na majetek Zdeňka Hoffmanna vyhlásil konkurs a nad, zatím samozvaným dědicem proslulé likérky se navíc vznáší hrozba půlročního vězení.
      Fascinující příběh domažlického elektroinženýra se začal psát v polovině srpna. Tehdy - jen několik dní před vládním rozhodnutím o privatizaci Becherovky - vyrukoval advokát Zdeněk Stárek s tvrzením, že jeho klient Zdeněk Hoffmann vlastní smlouvu, podle níž Alfred Becher daroval svou továrnu na proslulý likér jeho dědovi. Hoffmann k tomu dnes říká: "Dědicem nejsem přímo já, ale blízký příbuzný, jehož zastupuji." Kromě kupní smlouvy Zdeněk Hoffmann předložil i originální knihu receptur, v níž byl postup na výrobu Becherovky. Úsměvy státních úředníků zchladil posudek expertů z kriminalistického ústavu, podle nichž likér vyrobený dle předložené receptury je shodný s originální Becherovkou a má dokonce vytříbenější chuť.
      Stárek poté začal bubnovat na poplach a požádal soudy, aby privatizaci likérky pozastavily a zakázaly karlovarské firmě likér vyrábět. Stárek i Hoffmann sice dnes v této záležitosti odmítají cokoli říci, ale první dva spory neskončily jejich vítězstvím. Karlovarská soudkyně Dana Sobotková totiž odmítla Vydat předběžné opatření, které by Becherovce zakazovalo plnit a prodávat likér v originální lahvi. Pražský soud pak žádost o pozastavení privatizace ani nestihl projednat a likérku získala podle rozhodnuti vlády společná firma společnosti Pernod Ricard a Patria Finance a bývalého kancléře Karla Schwarzenberga.
      Vedle dalšího boje o likérku bude muset nyní Hoffmann absolvovat i nepříjemnější jednání. Chebský státní zástupce Václav Opl jej obžaloval z trestného činu ohrožení životního prostředí. Hoffmann totiž jako majitel lesa nechal loni v chráněné krajinné oblasti porazit více dřeva, než kolik povoluje desetiletý plán. Kromě toho je stíhán i za maření výkonu úředního rozhodnutí a do třetice je terčem zájmu kriminalistů, kteří prověřují, zda vědomě nepoškodil banku, u níž má úvěr. Právě dva finanční domy, Komerční banka a Coop Banka, jimž Hoffmann dluží přes sto milionů korun, konkurs na jeho majetek navrhly.
      Konkursní řízení Hoffmanna nijak nevzrušuje. "Konkurs mi nevadí. Já si to vynahradím jinde, asi tak padesátinásobně," sní miliardářský sen Hoffmann. Jeho záměrem je postavit novou továrnu na výrobu Becherovky. "Bude to dohromady s velkou pivovarskou společností, ale její jméno neprozradím. Likérku budu řídit a všechny sezvu až na začátek výroby," říká.
 

Rok 1999 zůstavá rokem Goetha
bez ohledu na novinářské polopravdy

      250.výročí narození básníka Johanna Wolfganga Goetha, slavené celým kulturním světem, láká k hledání a vyhrabávání nových a nových senzací z Goethova života. Ať už ze soukromého života, jak mohou nabízet jeho deníky, ať už ve vztazích k že-nám či k jeho vědeckým názorům, které zrály jako u každého člověka. Je znovuzpochybňován význam a hodnota jeho životního, především literárního díla, jeho vědecké objevy, jeho vztahy k přátelům, známým, jeho politické postoje atd.
      Již za života Goetha lidská malost motivovala závistivce a kritiky k bagatelizování Goethova literárního odkazu s tím, že je překonán, ale zatímco jména kritiků zmizela z literatury a dějin ještě za jejich života, Goethe je stále živý.
      Jeho dílo je ovšem nutno hodnotit ve vztahu k 18. a počátkům 19.století. Teprve pak se zaskví nesmírná velikost Goethova - jaké nové poznatky přinesl v anatomii, jaké objevy v pravěké flóře, jaký je rozměr - mezi jeho současníky - jeho psychologických, sociologických poznatků. V politice pak známe, jaké pozitivní stanovisko zaujímal k ideálům francouzské revoluce, jak hluboce se přitom zamýšlel nad nebezpečím překotného prosazení těchto ideálů, třebaže o jejich významu pro budoucí lidstvo neměl pochyb.
      Už v březnu 1999 otiskly Lidové noviny první senzace o "tajném agentovi" Goethovi jedním dechem s jinou senzací - totiž o nechutné exhumaci Goetha před lety. Americký historik WILSON líčí odpor Goetha k americké revoluci, jeho ustavení špionážního kroužku na univerzitě v Jeně, při čemž Goetha - prvního výmarského ministra a nejbližšího přítele panovníka Karla Augusta - líčí div ne jako uličního informátora StB, který se snaží proniknout do tajných spolků.
      Píše se, že historik Daniel Wilson více než rok prohledával výmarské archivy. Jestliže výsledkem je objev, že Goethe byl "oficiální básník na dvoře vévody", pak mu studium archivů mnoho nepřineslo. Vůbec nepostřehl a nepochopil Goethovo mimořádné místo na výmarském dvoře, jeho zásluhy při budování sítě komunikací, hornictví, řízení divadla, publikování atd.
      Co se týká členství ve spolcích, Goethe patřil k svobodným zednářům. Od nich byl přijímán jako vítaný, cenný člen, třebaže ve skutečnosti byl spíše vlažný a mnoho neovlivňoval lóži k velkým aktivitám.
      HAMELIKA dále uvádí článek "Kolik Goetha máme zapotřebí?" v časopise TYDEN. Na dvou stranách je foto Goethovy sochy z Aše, s minerálem v ruce. Dočítáme se o Goethových oslavách v Če-chách, ale jako varování běží různé rozporuplné náhledy na Goetha. Korunou senzací je pak kritický článek Tomáše Kafky "Náš soudruh J.W.Goethe". S odvoláním se na Ludwiga Börneho připomíná se tu velký egoismus a Goethova samolibost, uvádí se, že Goethe vytvořil předobraz "neoficiálního spolupracovníka tajné služby" a dále objev jeho homosexuálních sklonů.
      A tak - v představě být co nejmodernější a co nejdemokratičtější - se také český tisk připojuje k zahraničním senzacím o Goethovi, jakoby duchovní prznění a hanobení velikánů lidstva bylo tím nejvyšším stupněm vývoje ducha, jakým se může chlubit svět na konci dvacátého století. Naštěstí to český tisk - v Goethově případě - provádí jaksi dvojjace, rozpačitě …
(RŠ)
 

N ě m e c k o   z a ž i l o   š o k :
 Goethe udával kolegy

      Americký historik v archivech odhalil, že slavný literát byl tajným agentem vévody Karla Augusta
      Nikdo nic netušil. Goethe navštěvoval tajné spolky liberálů, aby je poté postavil mimo zákon.
      BERLÍN - Německá kulturní veřejnost se pomalu připravuje na 250. výročí narození slavného literáta a filozofa Johanna Wolfganga Goetha. V básníkově městě Výmar, které bylo jmenováno "Evropským městem kultury 1999", již začaly grandiózní oslavy. V této poklidné atmosféře zapůsobilo odhalení amerického historika Daniela Wilsona, podle něhož byl Goethe špionem a donášel na své liberální kolegy, jako blesk z čistého nebe.
      "Tabu jménem Goethe" zní titul knihy, kterou profesor německé literatury v americkém Berkeley hodlá vydat během letošního roku. Dokazuje v ní, že slavný básník vyvíjel kromě mnoha jiných aktivit i špionážní činnost. Donášel prý na studenty a profesory slavné univerzity v Jeně, kteří se hlásili k ideálům francouzské revoluce, přičemž některé z nich prý Goethova hlášení vévodskému dvoru stála kariéru.

Nezměníte názory ? Tak pryč!

      Tato odhalení bezpochyby způsobí řadě německých historiků a literárních vědců, kteří dosud Goetha uctívají jako neposkvrněného hrdinu osvícenství, nemalý šok. Wilson k nim dospěl po více než ročním prohledávání archivů ve Výmaru, kde Goethe působil jako oficiální básník na dvoře vévody Karla Au gusta a zároveň jako jedna z nejdůležitějších osobností místního politického života.
      Během let, kdy pracoval u výmarského soudu, byl údajně zodpovědný za financování špionážního kroužku, který měl zabránit šíření liberálních tendencí na univerzitě v Jeně. Wilson podle svých slov nalezl důkaz, že Goethovi se podařilo proniknout do mnoha osvícenských "tajných spolků", aby později vévodu zpravoval o jejich aktivitách. Osobně prý dohlížel i na to, aby iniciály těchto organizací figurovaly ve státních dekretech, které je stavěly mimo zákon.
      Mezi vědce, kteří se stali obětí jeho činnosti, patřil údajně i filozof Johann Gottfried Herder, jenž dostal na vybranou: buď změní své názory, nebo vyhazov. Bez svého vědomí Goethovi pomáhal Fridrich Schiller, jenž byl velmi dobře obeznámen s revolučními tendencemi ve výmarském státě.

Zabraňte americké nezávislosti!

      Jako ministr války byl Goethe zodpovědný také za nábor vězňů do hannoverské armády, aby proti své vůli bojovali na britské straně ve válce o americkou nezávislost. "Je bizarní, že osobnost s tak osvícený mi názory na lidská práva dělala něco podobného," píše Wilson ve své knize.
      Goethovo chování podle něj ne bylo ve své době až tak pozoruhodné, protože odráželo rozpolcený postoj výmarské společnosti k francouzské revoluci. Wilsona však daleko více udivuje, že tento "politický aspekt" Goethova života dosud neodhalil žádný z německých akademiků.
      "V Německu zkoumali Goethův život do takové míry, že lze téměř s jistotou určit, kdy tento velikán chodil každý den na toaletu, o jeho politických aktivitách však bylo publikováno jen velmi málo. Zdá se, jako by si němečtí vědci přáli uchovat líbezný obraz svého předního spisovatele," podotýká.
 

V komunistické NDR exhumovali Goetha

      Písek do lebky slavného básníka sypali před 30 lety východoněmečtí vědci, aby zjistili, jak měl Goethe velký mozek. Německá veřejnost se o tom dozvěděla teprve tento týden.
      BERLÍN - Je 2. listopadu 1970. Skupina sedmi východoněmeckých vědců se v noci tajně vydala s dvoukolákem k hrobce slavného básníka a filozofa Johanna Wolfganga Goetha, aby odvezla jeho tělesné ostatky do laboratoře. Když otevřeli víko rakve, naskytl se jim obraz velmi podobný ilustraci z roku 1832. Na té je básník zvěčněn na smrtelné posteli. "Hlava, která ležela na podušce, vavřínový věnec na vysokém čele, ostrý nos, posmrtná košile a perlový náhrdelník. Všechno bylo tak jako na obrázku," řekl o této události jeden z očitých svědků. Jeho výpověď je součástí protokolu, který byl teprve tento týden - téměř po třiceti letech - zveřejněn.
      Vědci z Goethova těla nejprve odstranili kůži a potom očistili a dezinfikovali kosti. Věnec a zbytky kůže dali do sklenice, kterou později uložili zpět do rakve. Posmrtná košile a zbytky rukavic se však do hrobky již nevrátily. Východoněmecké úřady chvíli zvažovaly, zda nemají kostru národního hrdiny umístit do skleněné rakve a vystavit v muzeu. Tuto možnost však nakonec komunističtí byrokrati zamítli.
      Hlavním důvodem narušení básníkova věčného spánku byla "touha" změřit Goethovu výšku a velikost mozku. Výška postavy byla na konec stanovena na 169 centimetrů v okamžiku smrti. Do lebky, v níž se údajně nacházela "hmota podobná prachu", nasypali vědci jemný písek. Jeho objem prý dosáhl 1550 krychlových milimetrů.
      Operace začala v noci na 3. listopad 1970 za přísného utajení. Oficiální zdůvodnění znělo, že jedna ze svor držících sarkofág potřebuje nutnou opravu. Exhumace se zúčastnilo celkem sedm lidí. Tři konzervátoři, dva patologové, jeden archeolog a ředitel Goethova národního muzea. Pod rouškou noci se zmocnili tělesných ostatků literáta a odvezli je na dvoukolovém vozíku. Zpátky je přivezli po třech týdnech, kdy byl již výzkum ukončen.
      Když ukládali ostatky do rakve, zařinčely dveře. Učenci ztuhli děsem a několik dalších minut se tiše modlili, aby vydržel drát, který držel dveře do hrobky zavřené zevnitř. Když nakonec vyšli ven, našli na lavičce párek milenců. Ti se předtím pokusili dostat dovnitř, ale zabránil jim v tom ředitel muzea.

Muzeum odmítlo zveřejnit fotografie

      Německý deník Frankfurter Allgemeine Zeitung ve čtvrtek zveřejnil čtrnáctistránkový protokol, který obsahoval všechny detaily o výzkumu ostatků básníka. Byl nalezen ve složce nazvané "Zpráva o maceraci (odstraňování kůže) Goetha" v neuzamčeném šuplíku v anatomickém oddělení muzea. Autor článku si zároveň postěžoval, že mu bylo znemožněno uveřejnit fotografie básníkova těla, které se ve složce rovněž nacházely.
      Muzeum ve Výmaru sdělilo, že publikování fotografií zabránilo "z úcty ke Goethovi". Deník Frankfurter Allgemeine Zeitung však namítá, že fotografie by pomohly zprostředkovat celou "brutalitu" chování východoněmeckých úřadů. Zveřejněny byly na konec dvě fotografie: rakev a básníkova lebka.

V roce 1970 vyňali východoněmečtí vědci pod rouškou tmy ostatky literárního génia Goetha ze sarkofágu ve městě Výmar. na obrázku vpravo je spisovatelova podobizna z konce 18.století

Goethovo muzeum povolilo zveřejnění pouhých dvou fotografií z exhumace velkého básníka. Jednou z nich je snímek lebky.
 

Co pro německého velikána znamenaly Čechy a co pro Čechy znamená on
Kolik Goetha máme zapotřebí?

      Rozsáhlé a všudypřítomné v Německu, rezervované, ale důstojné v Evropě a ve Spojených státech, téměř nulové v České republice. Tak vypadají oslavy 250. výročí narození Johanna Wolfganga Goetha, které připadnou na letošní 28. srpen.
Ludwig Sebbers: Johann Wolfgang Goethe, kresba křídou (1826)      Německo je už od počátku roku doslova přeplněno debatami, anketami, kritickými pracemi, divadelními či filmovými představeními na téma Goethe a samozřejmě i vydáváním jeho literárního odkazu. Ke klasikovu jubileu si můžete v tuto chvíli pořídit za "pouhých" 5998 marek devětatřicet z plánovaných svazků Goethových sebraných spisů, jež vycházejí v nakladatelství Deutscher Klassiker Verlag. Goethe se objevuje nejen na titulních stranách časopisů, ale také na předmětech denní potřeby: stal se i námětem řady více či méně kýčovitých suvenýrů.
      Jubileu se však věnují i další země - od Spojených států přes Velkou Británii, Itálii či Rusko až po Japonsko - přinejmenším velkými výstavami či divadelními festivaly. Česká republika oslavy kulatého výročí narozeni světoobčana, básníka a byrokrata, jak Goetha označilo na své titulní straně poslední číslo německého týdeníku Der Spiegel, bohabojně pomíjí. Za poslední dva roky u nás vyšly pouze dvě knihy. Loni vydala Mladá fronta nový překlad Goethovy důležité autobiografie Báseň i pravda od Věry Macháčkové-Riegerové, letos se však ke geniálnímu spisovateli přihlásilo jen nakladatelství Aurora dvanáctým vydáním Saudkova převodu Utrpení mladého Werthera. Přitom by německé nadace nový překlad některého dalšího Goethova díla nepochybně podpořily.
Současná idyla. Velikánův pomník v Mariánských Lázních      Pomineme-li dva roky starou inscenaci Fausta v Národním divadle v režii Otomara Krejči, pro niž pořídil nový překlad Karel Kraus, divadla na výročí rezignovala. Česká televize na 28. srpna nenachystala ani krátký dokument - možná se výročí objeví alespoň v nedělním Kalendáriu. Jen Český rozhlas zachraňuje situaci: v den výročí uvede premiéru rozhlasové adaptace dramatu Torquato Tasso, jež nově přeložil a zároveň režíroval Vladimír Tomeš. Kromě toho rozhlas připravil i pořady ke Goethově próze Pohádka a zmíněnému dramatickému dílu.
      V rámci svých omezených možností se snaží klasika připomenout instituce, která nese jeho jméno: Goethe-Institut v Praze. Podle Moniky Loderové z programového oddělení však při pokusech o větší projekty naráželi na nezájem, a tak zůstalo u drobných akcí, jež proběhnou na půdě institutu: výstavy a filmových projekcí. Pro českou recepci Goethova výročí je pří značná oslava plánovaná na 28. srpna: v budově Goethe-Institutu vystoupí na malé "narozeninové party" s hrou Faust - Metamorfózy loutková divadla Tineola Praha a Kobalt Berlin.
      Více akcí chystají v místech, která německý génius navštěvoval - tedy v západočeských lázních. Nejbohatší program anoncují Mariánské Lázně. Tamější Goethův týden vyvrcholí 28. srpna slavnostním znovuobnovením tzv. Goethova odpočívadla - místa, kde velikán při svých procházkách po místních lesích často sedával a kde byl v roce 1849, u příležitosti stého výročí básníkova narození, odhalen obelisk s pamětní deskou. V Karlovarském muzeu potrvá do konce srpna výstava Karlovy Vary očima J.W.Goetha a v den výročí bude v hotelu Imperial pokřtěna publikace Kníže básníků J.W.Goethe v Čechách - soubor textů a fotografií dokumentující Goethovy české pobyty.
      Nedlouho poté, co letos česká kulturní veřejnost ignorovala dvousté výročí narození Alexandra Sergejeviče Puškina, jsme odbyli i další mimořádné jubileum, jež přitom mohlo znovu posílit kulturní dialog s naším nejdůležitějším sousedem. A tak jediným, kdo po svém pochopil, že Goethova výročí lze využít, je litoměřický pivovar: básníkovu poslední lásku Ulriku von Lewetzow připomíná novým pivem Baronka.
 

Spřízněn volbou: Bratránkův Faust

Goethe vědec a kreslíř. kolorovaná kresba z roku 1787 působí moderně - básník tu zkoušel principy své nauky o barvách      To, že jeden z velikánů německé, evropské, ba světové kultury, Johann Wolfgang Goethe, se narodil právě před dvěma sty padesáti lety, je vlastně nepodstatné. Goethovo dílo má takový význam, že bychom se jím mohli zabývat neustále.
      To samozřejmě není možné - platí to totiž o příliš mnoha uměleckých výkonech a vedlo by to spíše k tomu, že by se na řadu z nich nakonec zapomnělo. Pomáháme si proto berličkou jubileí; takové datum je vlastně jen záminkou, abychom si - například právě dnes určitou osobnost a její tvorbu připomněli.
      Goethe byl univerzální génius s hlubokými a všestrannými zájmy; takové bylo i jeho dílo, mnohostranné a rozsáhlé až k nepřehlednosti. K čemu bychom měli upřít svou pozornost, nač navázat? Na jeho jedinečnou lyriku, na jeho romány (Vilém Meister, Spřízněni volbou), na jeho dramata (Ifigenie na Tauridě, Torquato Tasso)? Goethovu světovou proslulost založila především jeho dramatická báseň Faust; bylo to svým způsobem jeho celoživotní téma (Urfaust - 1773, Faust I - 1808, Faust II - 1833), a proto zaměříme svou pozornost především na ně. Snad lze tuto volbu podepřít i poukazem na skutečnost, že mezi prvními analýzami, interpretacemi a kritikami Fausta se nachází také jedna originální a jistě nezcela bezvýznamná práce z českých zemí, Výklad Goethova Fausta (1842) z pera moravského filozofa Františka Tomáše Bratránka. Bratránek patří k průkopníkům goethovského bádání v celém Rakousku; pro nás se však jeho souznění s Goethem a jeho dílem dobře doplňuje s básníkovým vřelým vztahem k Čechám. Vletech 1785 - 1823 navštěvoval Goethe téměř každoročně západočeské lázně, což se přirozeně odrazilo i v jeho zájmu o českou přírodu a dějiny i v osobních vztazích.

Morytát a báseň čili jádro Fausta

Mistrův stůl. V Mariánských Lázních vznikl Goethův významný soubor elegií      Faust je od konce středověku tematickým evergreenem české i německé literatury. Jako loutková hra a knížka lidového čtení vypráví původně odstrašující příběh kouzelníka, který upsal svou duši ďáblu. Na pře lomu 18. a 19. století se primitivního morytátu zmocnili velcí autoři - Lessing, ale především Goethe - a na osnově někdejší pověsti zpracovali tragédii moderního člověka, který ve své vášnivé touze po absolutnu překračuje všechny meze a propadá přitom zkáze.
      Tak vzniká Faust - tragédie lidského ducha usilujícího o nemožné, varování i oslava novodobého titanismu. Podle Bratránka každá velká báseň odhaluje něco, co temně klíčí v lidském nitru, a každý hloubavější čtenář cítí potřebu ujasnit si svůj vztah k takto vyjádřené "pravdě ducha". Zvláštní role tu připadá géniovi: zkouší za nás ostatní krajní lidské možnosti. "Jestliže pak vidí jeden v geniálním činu to, druhý ono, oba však jen svou vlastní niternost, není nikdo v neprávu, protože přece nitro každého člověka žije v tomto činu jako jeden z momentů doby," píše Bratránek.
      V čem tento filozofa literární vědec vidí jádro pověsti o Faustovi? Vědomí naplněné niternosti a zároveň nemožnosti dát jív troskách našeho světa pevnou skutečnost, to vede člověka k hledání východiska v mýtu (proti přízemní přítomnosti), v cizích zemích (proti omezenosti domova), ba dokonce v zločinu (proti pohodlné legalitě). A to byla cesta Faustova - pokus překonat zlo zlem, nešlo-li to cestou dobra, a uskutečnit tak světový plán, který se zrodil v jeho duchu: dosáhnout konečného vítězství světla nad temnotou. Právě v takové situaci se lidstvo na prahu 19. století podle Bratránka opět nacházelo, proto byla látka faustovské pověsti tak aktuální a Goethe mohl z Fausta učinit představitele veškerého moderního života.
      Ač byl Bratránek katolický kněz, nesouhlasil se zavržením Fausta II soudobou kritikou, tedy odsouzením Faustova pokusu o dobytí nebes jako nemravného a rouhavého. Souhlasit s tím by znamenalo popírat možnost vítězství lidského ducha, "znamenalo by hlásit se k oné rozervanosti, jež představuje ... jen jeden moment našich dnů, které však mají docela jiné starosti než zabývat se nářky hlasatelů světobolu". Goethův Faust podle Bratránka "umělecky vyjadřuje nejen to, co dnes vzrušuje všechny mysli, nýbrž co vždy a všude tvořilo střed života, totiž rozdvojení od lehké pochyby až k nejostřejšímu odporu jednotlivce proti veřejnému zákonu, a z této roztržky vyrůstající snahu o smíření a blaženost...".

Proti úzkoprsým

Statuette von Christian Daniel Rauch (1828)      Náš první vykladač Fausta F.T.Bratránek vycházel z ideového kvasu, který provázel závěr Goethova života. Odtud pochází i jeho filozofie literatury, kterou chápe jako umělecké vyjevení niternosti (vnitřní osobitosti) člověka a národa a skrze ni jejich sebepoznání. Bratránkovo literárně kritické zkoumání Fausta je třeba vidět na pozadí úzkoprsosti "směrodatných" kruhů, pro které byl Goethe jen frivolní neznaboh. Pro Bratránka znamenal - v duchu jeho hegelovské filozofie dějin - naopak vrchol a vyváženou syntézu veškerého myšlenkového a uměleckého usilování dosavadních dějin. Goethovým dílem se Bratránek zabýval po celý život. Již v roce 1841 ohlásil čtení o Faustovi na univerzitě ve Lvově, což byl tehdy průkopnický a odvážný čin; v padesátých letech o něm pak přednášel na univerzitě v Krakově. Bratránek vystihl, co Goetha s Hegelem přes všechny rozdílnosti spojuje: myšlenka zprostředkování mezi subjektem a objektem, duchem a světem. Goethovy postavy jsou podle něho natolik skutečné, nakolik vystupují ze sebe a angažují se ve vnějším světě. František Matouš Klácel nepřímo vytkl Bratránkovu Výkladu Goethova Fausta, že Goethe sám netušil, "co se dá vložit v jeho slova; vybrat se to z nich nedá". Jistě, sama o sobě to neobsahují; lze však popřít, že se tak rozeznívají v dotyku s myšlenkovým světem soudobé filozofie, především Hegela a Schellinga? V Goethova Fausta totiž postihuje navzdory jisté strojenosti na Faustovi něco podstatného a autentického.
      Podle Bratránka je Faust nejen velkým uměleckým dílem, nýbrž také moderní filozofickou antropologií a filozofií dějin. Její jádro lze shrnout: člověk je co do své podstaty nekonečný, ale jako jev konečný; lidský život spočívá právě v neustálém překonávání toho to protikladu konečnosti a nekonečnosti, přírody a ducha. Pravdou ducha je bůh, lidská podstata je božská; pánem nad lidskou konečností je naopak ďábel "Tak jsou bůh a ďábel jen momenty člověka, vytržené ze své - v člověku realizované -jednoty a pravdy a postavené každý sám pro sebe," píše Bratránek. Faustova snaha vybudovat most mezi svou niterností a vnějším světem představuje podle Bratránka "úkol člověka vůbec". V tom je Faust "dokonalým hrdinou nové doby", "představitelem veškerého moderního života". Otázky, které si klade, jsou snad provokativní, ale zároveň oprávněné. Jejich jádro tvoří problém vývoje a jeho hybných sil.

Potíže s Mefistem

      Protože každá změna znamená zásah do poměrů posvěcených tradicí, politickou mocí či náboženstvím, je otázka vývoje a pokroku nerozlučně spjata s otázkou zla. Smyslem moderní filozofie vůbec je tak rehabilitace zla. "Ďábel patří k čeledi boží právě tak jako ostatní andělé," píše Bratránek. A Mefisto je podle něho pouze Faustovou konečností a nicotností, která se osamostatnila. Faust a Meflsto představují jen jednu rozloženou osobnost; nemohou se od sebe oddělit, aniž by nejdřív tvořili jednotu, "to je jejich zákon". To však platí i o ostatních postavách Goethova dramatu; jsou to jen zvnějšněné a osamostatněné stránky Faustova nitra. Faust je vlastně totožný s Faustem, tj. celá Goethova tragédie je jen dramatickou explikací nitra člověka jménem Faust, který je tu zároveň představitelem celého lidského rodu.
Uprostřed života. Goethův pomník v Aši na konci 30.let.      V zápase s Mefistem se ve Faustovi probouzí vědomí vlastní nekonečnosti. Omyl, kterého se dopustil v I. díle, totiž že se pokusil uskutečnit svou niternost (v poznání, lásce, dějinách) bezprostředně, napravuje ve II. díle, kde ji ponechává, aby se sama ze sebe rozvinula ve svůj svět. Umění zaniká, protože niternost dosáhla nového stupně vývoje, kdy už není krásou, ale svobodou. Faust tak dospívá k poznání, že pravda niternosti spočívá v jejím uskutečňování v životě, ve světě, který sám vytváří.
      Nesleduje přitom subjektivní a konečné cíle, nýbrž staví se do čela mas a dosahuje osvobození v nesobeckém, "obecném" činu. "Tak se tedy stala pravda ducha díky stálému boji niternosti s konečným vnějším světem činem a v tomto činu, v němž jsou dokonale sjednoceny a smířeny vědění a život, ducha příroda, niternost a vnějškovost, nazírá Faust své vlastní smíření a sjednocení se světem i se sebou samým, své dokonalé uspokojení, svou nekonečnost a věčnost," shrnuje Bratránek. Okamžik tohoto definitivního prozření, jímž pravý život niternosti teprve začíná, může Faust bez obav oslovit: "Jsi tolik krásný, prodli jen!"
      Faust umírá v uspokojení nad uskutečněním svých plánů - podle Mefista něčeho konečného, a proto podléhajícího jeho zničující moci; Mefisto nevidí, že uskutečněna byla Faustova nekonečná niternost, nad kterou žádnou moc nemá. Kromě toho poznání a jednání (čin) nejsou podle Bratránka jen dvě oblasti, na nichž souběžně probíhá zápas konečnosti a nekonečnosti, nýbrž jsou to dva stupně vývoje Faustovy osobnosti, respektive dějin lidstva.

... a duch doby

Opuštěný génius. Goethův ašský pomník dnes.      V době vzniku Bratránkova spekulativního Výkladu Goethova Fausta byla ovšem Hegelova metafyzická filozofie dějin už vystavena ostré kritice; žádné zprostředkování protikladů (,‚rovnováha sil") v dějinách nemůže být naprosté a definitivní, nýbrž vždy jen dočasné a přechodné. Místo Hegelova "absolutního ducha" tak zaujímá relativní "duch doby". Není vyloučeno, že tento dramatický posun filozofické ho stanoviska způsobil, že Bratránkova studie za jeho života nevyšla.
      Výklad Goethova Fausta přesto ukazuje, na jak vysoké úrovni probíhal u nás od počátku zápas o pochopení Goethova díla. Goethův Faust sehrál nepochybně významnou roli v mravní, náboženské a filozofické emancipaci novodobého lidstva - a díky Bratránkovi i našeho národa.
Jaromír Loužil
 

Johann Wolfgang Goethe

      Německý básník, spisovatel a dramatik. Narodil se 28. srpna 1749 ve Frankfurtu nad Mohanem, zemřel 22. března 1832. Vystudoval práva ve Štrasburku, od mládí se však věnoval psaní: už ve svých dvaadvaceti letech napsal drama Götz z Berlingenu (1773) a o rok později ho po celém Německu proslavil krátký deníkový román Utrpení mladého Werthera (1774) o nešťastné lásce vrcholící sebevraždou. Právě díky tomuto dílu (a mnohým básním, zejména baladě Král duchů) bývá považován za předchůdce romantismu. Z další románové tvorby zasluhuje pozornost cyklus o Vilému Meisterovi (především Viléma Meistera léta učednická, 1795 až 1796), jenž vykazuje autobiografické prvky. Je autorem řady dodnes hraných dramat (Egmont - 1788, Torquato Tasso - 1790, Ifigenie na Tauridě - 1787) a čtyřdílné autobiografie Z mého života - Báseň i pravda (1810-1832), která z větší části vznikala během jeho pobytů v Čechách (dalším dílem, které sek Čechám váže, jsou Elegie z Mariánských Lázní). Goethovou stěžejní prací je rozsáhlá básnická skladba Faust, na jejíchž dvou dílech pracoval s přestávkami téměř 50 let a dokončil ji až rok před smrtí. Goethe se usilovně věnovali přírodním vědám - biologii, mineralogii a optice (významná je jeho Nauka o barvách - 1810), a bývá proto považován za "posledního univerzálního génia".
 

Programy ke Goethovu výročí


Praha

28. srpna: Faust - Metamorfózy (loutkové divadlo), Goethe-Institut
28. srpna -8. října: Goethe zvesela (výstava plakátů)
13. - 16. září: J.W.Goethe- Zfilmovaná literární díla (filmové projekce)

Karlovy Vary

2. července - 31. srpna: Karlovy Vary očima J.W.Goetha (výstava), Karlovarské muzeum

Mariánské Lázně

24. srpna: Koncert písní na Goethovy básně, anglikánský kostel
25. srpna: J.W.Goethe - Elegie (přednes básní), anglikánský kostel
26. srpna: Poslední léto J.W.Goetha (přednáška), Městské muzeum
27. srpna: Slavnostní koncert Symfonického orchestru Mariánských Lázní k poctě J.W.Goetha, Městské divadlo
 

František Tomáš Bratránek

      Člen starobrněnského augustiniánského kláštera, filozof, profesor německé literatury. Narodil se 3. listopadu 1815 v Jedovnici nedaleko Blanska, zemřel 2. srpna 1884 v Brně. Po studiích na gymnáziu v Brně už jako člen augustiniánského kláštera studoval na univerzitách v Olomouci a ve Vídni, kde se seznámil s Goethovou snachou Ottilií, rozenou von Pogwisch, a s jejími syny Walterem a Wolfgangem. V roce 1839 získal doktorát filozofie a pak působil v letech 1841 až 1843 na filozofické fakultě ve Lvově. V roce 1844 byl povolán do Brna a po sesazeném F.M.Klácelovi byl pověřen přednáškami z filozofie na "filozofickém ústavu" (později gymnáziu). Kolem roku 1848 se sblížil se členy utopického Českomoravského bratrstva (F.M.Klácel, Božena Němcová aj.). Od roku 1851 až do odchodu do penze v roce 1881 působil na Jagellonské univerzitě v Krakově (jeden čas i jako rektor). Těžištěm Bratránkova zájmu zůstaly spekulativní systémy německého idealismu (Fichte, Schelling a především Hegel) a mladohegelovská radikálně demokratická publicistika. Podílel se na edicích Goethových spisů a korespondence (spolu s Alexandrem a Wilhelmem Humboldtem). Svůj Výklad Goethova Fausta (1842) napsal samozřejmě německy.
 

Náš soudruh J.W.Goethe

      O spravedlnosti lze často jenom snít. V případě zneuznaných géniů přichází zbytečně pozdě, v případě kolosálních slabochů se až příliš ráda skrývá za boží mlýny s jejich příslovečnou pomalostí.
      Jedinou "výjimku" tvoří armády obyčejných smrtelníků, jejichž životy jsou ovšem natolik obyčejné, že se v nich uplatní pouze právo, nikoli vyšší spravedlnost. Přesto se občas vyskytnou i mezi těmi "největšími" příklady, kdy převzatá klišé nevystačí. Kdy se génius dočká uznání ještě za života a kdy slabocha stihne trest při plném vědomí. Někdy - což bývá velmi zřídka - do konce prodělá génius zaživa obojí, a někdy, což je ještě méně běžné, se posmrtně začíná génius ve svých slabostech jevit jako obyčejný smrtelník.
      Poslední, velmi vzácný případ lze vztáhnout na "velkého" Johanna Wolfganga Goetha, který se podobně jako jeho ruská alternativa, Alexandr Sergejevič Puškin, v jistém ohledu hodí jako milník konce starých a počátku nových časů. Před Goethem a po Goethovi. Před Puškinem a po Puškinovi. Už jenom z tohoto důvodu muselo jít o výjimečnou osobnost - třebaže na rozdíl od Puškina se Goethe musí o "autorství" spisovné němčiny jako jazyka "Schillera a Goetha" dělit se svým v mnoha ohledech méně spektakulárním vrstevníkem.
      Naplnil však Goethe skutečně všechna očekávání, která do něho už jeho prozřetelní současníci vkládali? Stal se skutečně oním Herkulem, který měl svoji vlast osvobodit od všeho neřádu", jak požadoval kritik a publicista Ludwig Börne? Kdeže! Sám Börne si již v následující větě odpovídá: "Nikdy netratil vroucího slova za svůj lid, on, jenž na výši své slávy nejprve nedotknutelný, později ve vyšším věku nezranitelný, mohl říci, co by si jiný nebyl troufl... Tobě byl dán vyšší duch, zostudil jsi někdy nízkost? Nebe ti dalo ohnivý jazyk, chránil jsi někdy právo? Měl jsi dobrý meč, avšak byl jsi pouze sobě strážcem." Přesto i Börne za svého života "básníkovi štastlivcú" a "šašku stability" alespoň do té míry odpustil, když uznal, "že by bez jedné stránky Goetha nejspíše nebylo ani té druhé". Možná že tato Börneho alespoň částečná kapitulace před velkým sokem dobře poslouží jako předznamenání pozdější kulturněpolitické schizofrenie, dělící Goetha na "největšího uměleckého génia i egoistu svého století" zároveň.
      K nejživějšímu portrétu velkého Johanna Wolfganga paradoxně dospívá světová a zejména německá veřejnost v letošním roce nedožitých 250. narozenin. Co všechno se muselo o jeho životě napsat a přečíst, do kolika kontextů musela být jeho vícerozměrná osobnost promítnuta, jen aby alespoň na malý okamžik ožil a stal se našincem. Naším Goethem.
Mefisto Goethe. Obálka jednoho z čísel časopisu Der Spiegel.      Všechno začalo už v roce 1997, kdy jeden britský germanista odhalil Goethovu jednoznačně homosexuální orientaci. A kdoví, jestli nebyl dokonce pedofil, o čemž by nesvědčily ani tak oblíbené starořecké motivy, jako spíše uhrančivá působivost tohoto tématu na dnešní média. Buď jak buď, všechny jeho milostné, do hlubokého stáří se táhnoucí avantýry byly zkrátka jen velký bluf. Na investigativní germanistiku konce 20. století si však nepřišel. Ani političtí komentátoři či spíše kombinátoři ovšem nepřišli zkrátka. Díky nim jsme se záhy dozvěděli, že Goethe ve funkci tajného legačního rady na dvoře výmarského knížete nejen shromažďoval informace o svých přátelích, ale že de facto vytvořil vedle nesmrtelných literárních děl stejně nesmrtelný předobraz "neoficiálního spolupracovníka tajné služby". Bylo snad proto dílen nebývalé prozřetelnosti, že v 70. letech tohoto století došlo i na klasika, když ho "vnuci" o východoněmecké Stasi dali pro vlastní účely tajně exhumovat? Vrcholnou odvetu si ovšem pro lehkomyslného svůdníka při pravili tvůrci filmu Nevěsta, líčícího básníkovo manželské soužití s Christiane Vulpiusovou. Prostřednictvím tohoto snímku, natočeného u příležitosti Goethova výročí, se divák nejenom přesvědčí o nesnesitelné těžkosti života po boku dnešního jubilanta: sám jubilant se ve filmu ani neobjeví!
      Možná je přitom všechno jinak. Možná i naše mlýny pomalu melou a my pouze takto prazvláštní formou vyjadřujeme našemu Johannu Wolfgangovi lásku. Žijeme přece v době, kdy platí, že dobrá zpráva = žádná zpráva, a kdy na škádlivý dotaz nakladatelství Hanser-Verlag: "Kolik Goetha má člověk zapotřebí?" většina německých respondentů reaguje: "Už vůbec nic." A to všechno dobrovolně. A Goethe? Možná že by ve svém odporu ke strnulosti a vytváření pochybných kultů ještě rád kritikům prominul. A pokud ne, potom i pro tento případ věděl své. On to přece byl, kdo doporučoval vybít recenzenty jako psy ... a sám psal svoje recenze.
Tomáš Kafka
 

Zdeněk Buchtele - Ing. Richard Švandrlík

Z historie obce Nové Mohelno

Kde leželo Nové Mohelno ?
 
      Vesnice s německým názvem Neumugl (které je slovanského původu) leží 16 kilometrů západně Mariánských Lázní ve vysoké poloze (cca 740 m.n.). Je přímo na hranici Čech a Horní Falce v hlubokých lesích na úpatí Dyleně. Nejbližší obcí na české straně je dnes vesnice VYSOKÁ (Maiersgrün, do roku 1947), ležící sedm kilometrů severovýchodně. Silnice sem vede z Vysoké pod Dyleni vpravo hraničním pásmem, kde je zákaz vjezdu.
      Vůbec nejbližší obcí však bývala zaniklá ves LOHHÄUSER (Slatina), rovněž hraniční ves, vzdálená necelé 4 km východně. A blízko leží také bavorský MÄHRING, 4 km jihovýchodně. Pro úplnost: STARÉ MOHELNO (Altmugl) za hranicí na bavorské straně leželo pouhých 1,5 km na sever.

Vrchy kolem Mohelna
 
      Mohelno bylo v lesnaté krajině pohoří Českého Lesa. Dominantou pohoří v těchto místech je DYLEŇ (Tillenberg), 740 m n.m, ležící 3,5 km severně vesnice. Vůbec nejvyšší vrch Českého Lesa je vzdálený ČERCHOV (1042 m n.m.), který můžeme spatřit z vrchu Podhory. Jinou dominantou Českého Lesa je PŘIMDA (848 m n.m.).
      Mezi Dyleni a Novým Mohelnem jsou dva vrchy - tzv. ČUPŘINA (Schopf), 865 m n.m. a BLUDNÝ VRCH (Irrstein), 857 m n.m.
      2,5 km jihovýchodovýchodně na hranici je nevýrazný vršek LŽIČÁK (Löffelberg); není vyšší než 700 m.n.m. Nově se uvádí jako Hraniční vrch. Na polovině cesty sem v lese v Bavorsku je poutní kostelík sv. Mikuláše.
      2 km jižně na bavorské straně je nízký vršek PLEŠIVEC (Plessbühl), 723 m n.m. a konečně jihozápadně od Mohelna, asi 1600 metrů je bavorská kaple, tzv. Altherrgott.

Počátky vesnice Mohelno
 
      Jak uvedeno, původ názvu obce je slovanský, od čes. "mohyla", stčes. mogyla = hrob, násep zeminy nad hrobem. Německé "Mugl" je ze stčes. "mogyla", což prozrazuje, že jde o velmi starý název místa v lese z doby ještě před přesmykem "g" "h" (podobně asi jako granica hranice). Stará okresní učebnice okresu Planá, kam místo patřilo (1896), vysvětlovala název obce Mugl od slovanského "mohyla". Citace: "Mugel = Grabhügel; Altmugl in Bayern ist eine slawische Ansierdlung."
      Název souvisí se Starým Mohelnem (Altmugl) v Bavorsku, což bylo starší osídlení. Mladší vzniklé sídlo, založené poblíž, bylo nazváno "Nové" a pro rozlišení původní dostalo název "Staré".
      Nové Mohelno bylo menší a mladší. Poprvé se připomíná Nové Mohelno v letech 1654-55 v berní rule, kraj Plzeňský. Pod názvem "Neue Mugel" se připomínají v obci čtyři uhlíři v rubrice "zahradníci" (tj. chudí chalupníci), kteří měli k obživě jen nejnutnější malé políčko, což podléhalo v berní rule zdanění:
      1. Kašpar Bric (3 strychy, tj. 0,9 ha polí, dvě krávy, dvě jalovice)
      2. Michael Kröter (2 strychy, tj. 0,6 ha polí, dvě krávy a dvě jalovice)
      3. Wolf Kröter (2 strychy,tj. 0,6 ha polí, dvě krávy)
      4. Nickel Wammess (1 strych, tj. 0,3 ha pole, kráva a jalovice).
      Byly tu čtyři skromné chaloupky, u nichž bylo celkem 2,4 ha. Na zimu osívali uhlíři 0,6 ha rolí, na léto 0,9 ha rolí. K obci se v berní rule poznamenává:
      "Tyto čtyři chaloupky stojí vprastřed lesů a nemají živnost žádný, jen uhlí pálením."

Problémy přifaření obce Nové Mohelno
 
      Státní hranice byla v těchto místech až do 19. století velmi komplikovaná. Církevně sice patřila obec k arci-diecézi Pražské, a to až do roku 1787. Nejbližší farností byl v té době ještě Kynžvart, vzdálený odtud přes tři hodiny pěší chůze. A tak bylo obvyklé, že křest narozeného dítěte, ale i uzavření sňatku se konalo v Neualbenreuthu nanejvýše v bližším Maiersgrünu (od roku 1947 Vysoká). Co se týká pohřbů, ty se konaly výlučně v Neualben-reuthu.
      V roce 1787 bylo Nové Mohelno přifařeno k nové duchovní správě v OTÍNĚ (Ottengrünu), který ležel 3,5 km severozápadně od Mohelna a tehdy ještě patřil k Če-chám. Až v roce 1845 po jednání o přesném určení hranice v krajině Frais, byl přiřazen pod Horní Falc.
Tak zůstaly církevní poměry asi století beze změny. Nové Mohelno stále patřilo farou pod bavorský Otín (Ottengrün) a tamní farář, který zajišťoval pro děti náboženskou výuku, vedl novomohelnskou matriku a vykonával církevní obřady. Za to dostával od Rakouska ročně 168 zlatých.

Obživa obyvatel a růst Mohelna
 
      Obyvatelé se živili v lesích dřevorubectvím a zpracováváním dřeva. K obživě měli pronajaté malé pozemky buď od knížete Metternicha nebo od sedláků ze Starého Mohelna. Šest chalupníků vlastnilo pozemky, za které platilo pozemkovou daň, ostatní byli nádeníci, kteří pracovali v panských lesích. Metternichův novomohelenský revír (Neumugler Revier) měl 748 ha lesů. Větší bažiny se nacházely v části Medvědí mýtina (Bärnhau).
      Někteří dělníci pracovali u bavořských fořtů v lesích a několik vesničanů se živili přepravou dřeva do Chebu.
Pohled na Nové Mohelno před druhou světovou válkou      V roce 1788 SCHALLER uváděl ve vsi 16 chalup. Pro porovnání: v té době měl Maiersgrün 28 stavení a Tři Sekery celkem 68 stavení. Nové Mohelno už v 18. století nebylo tak malé.
      V roce 1847 SOMMER uváděl, že Nové Mohelno má 24 stavení, 146 obyvatel, jednu vrchnostenskou myslivnu, a farností patří stále do Otína (Ottengrün), který byl právě v roce 1846 odloučen od Rakouska a připojen k Bavorsku. Připomíná se, že obec je nejjižnější (a dodejme i nejzápadnější)vesnici kynžvartského panství .
      V té době měl sousední Maiersgrün již 94 domů a 659 obyvatel, s lokálním kostelem sv.Jana Křtitele. Lokální kostel byl postaven v roce 1806 za peníze náboženského fondu. Předtím tu stával starší kostel z roku 1682, který byl jen filiálkou kynžvartského kostela. K lokálnímu kostelu v Maiersgrünu (dnes Vysoká) patřil tehdy i Grafengrün (dnes Háje) se 409 obyvateli.
      V roce 1896 měla ves 24 stavení a 106 obyvatel. Kol roku 1920 bylo 23 stavení, ale jen osm mělo vlastnilo pozemky, ostatní si pozemky pronajímali. Teprve pozemkovou reformou z roku 1919 v novém Československu byly přiděleny nájemcům pronajímané pozemky do vlastnictví.
      Až do zrušení vrchnostenských poměrů 1848 patřilo Nové Mohelno pod panství Kynžvart a Metternichové zde měli rozsáhlé lesy. Lesnosti jim zůstaly i po roce 1848. Naproti tomu sousední ves Lohhäuser patřila do roku 1848 pod tachovské panství Windischgrätzů.

Škola v Novém Mohelnu
 
Novomohelenská kaple z roku 1890. Její zbytky včetně věžičky jsme našli v terénu.      Když bylo Nové Mohelno v roce 1787 přifařeno pod Otín (Ottengrün), bylo rozhodnuto, že budou i děti chodit do otínské farní školy. To se z jistých důvodů nepodařilo a proto bylo jednáno s obcí Staré Mohelno, že založí společnou školu, která se bude stěhovat. Toto se realizovalo.
      Roce 1853 skončila tato forma školní výuky nedobrovolně. Rozhodnutím království bavorského bylo zakázáno dětem chodit do bavorské školy a opačně.
      Do roku 1870 neměla škola v Novém Mohelně vlastní stavení a musela se střídat podle stavení. V roce 1870 byl pronajat v domě čp.2 prostor pro školní vyučování a v roce 1896 byla postavena vlastní škola. Dříve byl učitelem Anton Seitz, prvním učitelem v nové škole byl Franz Pötzl (1896-1935), po něm Hans Hufnagl (1935-1940).

Kaple v Mohelnu
 
      Kdysi měla ves starou dřevěnou kapli. Ta byla v roce 1890 stržena a postavena nová větší na půdorysu 7 x 4,5 metru. Vedle kaple byla v roce 1896 postavena škola.
      Na střeše byla zvonice s malou cibulovitou věžičkou. Kaple byla zasvěcena svatému Šebastiánu. Hlavní ozdobou kaple byla pieta, kterou vytvořil Anton Waller, rodák z Nového Mohelna, který žil později v Düsseldorfu.
      Jiným slavným rodákem byl Anton Schneider, c.k. major ve Vídni.
 
Soupis stavení v obci
 
Čp.   Majitel stavení Přezdívka
1.   PETERHANS Katharina Beiml
2.   SCHNURRER Anton Abraham
3.   LANZ Anton, naposledy FRANK Michael (rolník) Hahnsplan
4.   HUFNAGL Josef Schousta
5.   BAUER Konrad Schiatz
6.   RUSTLER Georg  
7.   SVOBODA Georg  
8.   RUSTLER Margareta, Gustav JÄGER (rolník) Eckerten
9.   SCHNURRER Ferdinand (rolník) Adelkannas
10.   dtto  
11.   BRUCKER Ludwig (rolník) Brucka
12.   RUSTLER Anton (hostinec,rolník) Wenzl
13.   PFREIMER Karl (rolník) Kofasn
14.   GAREIS Johann + KRAUS Rosina (obchod smíšeným zbožím) Krausen
15.   GERMAN Margareta (rolnictví) German
16.   FRITSCH Ferdinand (starosta) Antone
17.   KRAUS Johann Ulrich
18.   KRAUS Anton Loamara Girch
19.   WALLER Anton (vyhořelo) Lukasen
20.   SVOBODA Karel  
21.   Obecní dům a hasičárna  
22.   MYSLIVNA  
23.   KRAUS Hans  
24.   KRAUS Josef  
25.   KOHNHÄUSER Josef + ULRICH Franz  
26.   Škola a v sousedství kaple  

Padlí muži ve válkách

      Za první světové války narukovalo na svatou Annu 26.7.1914 sedm mužů, z toho tři padli: Johann Rustler zemřel 22.6.1915 a pohřben na Olšanech v Praze, Johann Fahrner zemřel 19.9.1917 na malárii ve Vincovci (Srbsko). Třetí, Josef Reichl, byl těžce raněn do hlavy a propuštěn 1917 do civilu; dělal pastýře v Redenbachu, a 3.1.1920 zemřel v nemocnici v Tirschenreuthu na Tbc.
      Za druhé světové války narukovalo 19 mužů. Celkem osm mužů z Nového Mohelna: Karl Gareis, Wilhelm Gareis, Walter Fahrner, Rudolf Hufnagel, Josef Hufnagel, .Franz Fritsch, Ferdinand Schnurrer, Josef Pfreimer, a pohřešovaný Richard Fahrner.
      Ze známých starostů obce Nové Mohelno byli:
            Andreas WALLER (asi v polovině 19.století)
            Franz FAHRNER (do roku 1890)
            Lorenz FISCHER (1890-1899)
            Josef FAHRNER (1899-1905)
            Georg BRUCKER (1905-1919)
            Johann FAHRNER (1919-1923)
            Ferdinand FRITSCH z čp. 16 (1923-1945).

Konec Mohelna po druhé světové válce

      Radikální přelom nastal po druhé světové válce. Byl učiněn pokus přiřadit Nové Mohelno k obci Maiersgrün (od 1947 Vysoká). Přestože byla vzdálena sedm kilometrů, byla vyhlášena za osadu Maiersgrünu (Vysoké).
      V roce 1946 dochází k odsunu německého obyvatelstva. V dalším roce se postupně Mohelno vylidňuje. Dochází k rozebírání stavení, odvozu stavebního materiálu a zemědělského nářadí. Část obce vyhořela.

Ze vzpomínek pamětníků:

      "Firma TREML měla sídlo na Husově třídě v Mariánských Lázních a zabývala se výrobou palivového dříví. Pro dříví se jezdilo do Nového Mohelna (1947). Byla to obec již liduprázdná, ale většina domů ještě stála. Zastavili jsme se u čp. 2, posvačili a pak zvědavě nakukovali dovnitř. V hospodářské části byl ještě secí stroj na třech kolech, z nichž jedno bylo řiditelné. Náš kolega dostal nápad, že se na stroji sveze. Ochotně jsme mu pomohli vytlačit stroj před dům, kde nasedl a my ho roztlačili ze svahu. Stroj nabral rychlost, přehoupl se přes cestu a po chvilce jízdy po svahu se stal neovladatelný. Přejel německou hranici a na druhé straně se dostal na silnici, na které zatočil doprava a zmizel kdesi za lesem. Zakrátko se objevili na cestě od lesa od hranice dva "grenčáci", kteří nám mermomoci nutili vzít si secí stroj zpět, protože prý je náš a chlapa že si tam ponechají. Mysleli totiž, že chtěl použít prostředku k emigraci. Ale uprchlý kolega se zkratkou přes les vrátil zpátky a všechno skončilo velkou legrací jak na české tak na německé straně."
      Pozn. V té době (1947) byla hospodářská situace v Německu tak zoufalá, že útěky z Čech byly ještě velmi řídké. Naopak někteří němečtí domorodci přecházeli hranici do Čech, aby se tu pokusili pracovat za jídlo. (Dle vzpomínek pamětníků.)
      "V roce 1948 koupila firma TREML nějaká stavení v No-vém Mohelnu za účelem rozebírání jejich dřevěných částí, které se zpracovávaly a pak prodávaly jako palivové dříví. Jezdili jsme sem a rozebírali vše, k čemu jsme dostali příkaz. Došlo i na dům čp.12. Ve stodole byly plevy, zbytky slámy a pavučiny. Nahoře ve štítě viselo obrovské vosí hnízdo. Jeho obyvatelé nám nedovolovali pokračovat v sundávání latí a krovu. Kolega se rozhodl k rasantnímu opatření. I přes můj odpor polil hnízdo benzinem a zapálil. Zanedlouho nebylo co rozebírat, protože oheň přeskočil ze stodoly na stavení a my byli rádi, že jsme stačili zachránit nejen sebe, ale auto. Z německé strany přihlíželo požáru tiše asi 25 Němců, kteří se rozešli až když požár dohořel."

Dvě zřícená německá letadla v říjnu 1959

      Dopoledne 22.října 1959 při cvičném letu zavadil v mlze o vrcholky stromů kopce Lžičák německý letoun F-84-F, který patřil do výzbroje německé Luftwaffe. Urazil obě přídavné palivové nádrže a pilot se okamžitě katapultoval. Letadlo se zřítilo asi 1,5 km východně od Nového Mohelna.
      Také pilot druhé letadla se katapultoval a jeho stroj dopadl poblíž místa Plánský můstek. Piloti byli zajati a vydáni do NSR. Německá strana musela zaplatit škody. Případ uvedl týdeník CHEBSKO z 11.srpna 1999.


V říjnu 1959 se u Dyleně zřítily dva letouny F-84 F Thundersteak
      Studená válka! Mezinárodně napjaté období ve druhé polovině 20.století, ve kterém proti sobě stály dva silné světové bloky - východní a západní. Ten první zbrojil pod vedením Moskvy, ten druhý pod taktovkou Washingtonu. Do východního bloku patřila na základě poválečného uspořádání Evropy tehdejší Československá republika (ČSR). do západního bloku její soused - Německá spolková republika (NSR). Především z naší strany pečlivě střežená hranice mezi oběma státy byla jedním z nástrojů vojensko-politické stability na starém kontinentu. Byla součástí křehkého míru, který zde po skončení druhé světové války panoval.
      A právě tato hranice sehrála důležitou roli v jednom malém zapomenutém příběhu, který se v nejtužším období studené války odehrál na Chebsku...
 
Vše začalo ráno v Německu...
 
      Ve čtvrtek 22.října 1959 v9.00 hodin ráno vzlétly za účelem cvičného letu ze své mateřské základny v Memmingenu dva americké letouny F-84 Thtunderstreak, které patřily do stavu 1. letky 34. stíhaví bombardovací eskadry německé Luftwaffe. Jednalo se o standardní typ taktického letectva Severoatlantické aliance (NATO) z druhé poloviny padesátých let.
      Meteorologické podmínky však nebyly příznivé. Mlha, husté mraky a mrholení … Pilotům navíc ve vzduchu zkolabovaly navigační přístroje a ztratili spojení se základnou.
      Asi za hodinu letouny přeletěly státní hranici a dostaly se nad území komunistického Československa. Přestože se v tom roce jednalo už o několikáté narušení vzdušného prostoru ČSR, naše protiletecká obrana byla opět v pohotovosti. Thunderstreaky mezitím zabloudily do prostoru kóty Dyleň. Vedoucí letoun zachytil v mlze o vrcholky stromů kopce Lžíčák a urazil obě přídavné palivové nádrže. Pilot letadla, Unteroffizier R.G.HOFFMANN se okamžitě katapultoval. Bylo 10.33 hodin.
Ani jeden z pilotů nebyl zraněn. Bezprostředně po havárii byli oba v bažinatém a hustém lesním terénu zadrženi příslušníky pohraniční stráže. Kompetentní složky ministerstva vnitra oba zadržené letce vyslechly a na základě provedených šetření dospěly k názoru, že narušení vzdušného prostoru Československa nebylo úmyslné. "Vzniklo jako důsledek ztráty orientace ve složitých meteorologických podmínkách," shodli se tehdy vyšetřovatelé.
      Po dohodě vlád obou "znepřátelených" zemí byli piloti nakonec vydáni zpět do NSR. Německá strana musela zaplatit škody a další náklady.
 
Příběh málem zapomenutý
 
      Tento čtyřicet let starý střípek zdejší historie by se podle všeho nadobro ztratil na dně hlubokého jezera zapomnění.
      To, co se nepodařilo vojákům z místa havárie odklidit, totiž zůstalo ukryto v temných a hustých hvozdech pod Dylení a zarostlo divokou vegetací.
      Po letech si však skupina zdejších leteckých nadšenců ve složení Jiří Hluchý, Pavel Nykodým, Milan Januška, Radek Smolka, Petr Mácal (všichni z Chebu) a Martin Kalous (Mariánské Lázně) vytkla za cíl objasnit tento kus okresní historie z období studené války.
      Mladí muži se po více než třiceti letech ponořili do dyleňských lesů a začali pátrat...
      Nalezli mnohé, avšak bez závěrečné mravenčí práce královéhradeckého Libora Režňáka, který strávil desítky hodin ve vojenských archívech, kde studoval a vyhodnocoval nejrůznější historické údaje a data, by sotva průběh oné události tak přesně zrekonstruovali.
 
Čtyři roky "archeologie" v lese...
 
      "Vlastně to všechno odstartoval Jití Hluchý, tehdy ještě z Dolního Zandova, který si kdysi vzpomněl, že se tam to- mu místu v lese říkávalo 'U letadla'," vzpomíná dnes na začátek oné cesty do minulosti jeden z členů skupiny Pavel Nykodým.
      Parta začala v lese kopat v roce 1992, a to s cílem nalézt nějaké stopy po letadle. "Nepřistupovali jsme k tomu jako některé profesionální party, které mají k dispozici těžkou techniku. Dojížděli jsme tam čtyři roky o víkendech, podle toho, jak jsme na tom byli s volným časem a penězi," pokračuje Nykodým. "Postupovali jsme pomalu, a také díky tomu jsme nalezli několik plechových štítků."
      Znalcům by z takového nálezu zaplesalo srdce. Jednalo se o osm nejdůležitějších štítků s veškerými informacemi o jednom z letounů (např. modifikační štítek na letadlo, kamery, motor). "Tenkrát se odvezly pouze velké části z letadla. To, co se zabořilo do země, tam zůstalo, vysvětluje druhý ze skupiny Milan Januška.
      Skupina chebských fandů .do historie letectví postupně nalezla kompletní motor s kompresory, kulomet ráže 12,7 mm, aerodynamický štít, kus křídla, velkou část smě- rovky a dokonce i zbytky mapy.
      Jejich práce přinesla ovoce. Část nálezu zamířila do leteckého muzea v Praze-Kbelích, něco si parta nechala. Nalezený kus křídla Thunderstreaku dokonce zaskočil domácí odborníky na historii letectví, kteří se pozastavovali nad tím, že letadlo bylo stříbrné a nikoliv kamuflované, což tehdy bývalo přinejmenším dobrým zvykem.
      "S nálezem jsme byli velmi spokojeni. Ty štítky jsou celá naše odměna," shrnul výsledek akce P. Nykodým, když mi je společně s M. Januškou ukazovali.
      Ty malé štítky je stály čtyři roky života. Čtyři roky nadějí a nadšení, díky kterému dnes zmizelo další bílé místo z historické mapy Chebska. Z mapy okresu, jenž byl v době studené války součástí pevné hráze, která od sebe oddělovala dva světy -západní a východní...
Václav FlKAR
F-84 F... Stejné typy letounu se zřítily v roce 1959 v Dyleňském lese na Chebsku.
 

Objev tvrziště u Nimrodu a lokalizace zaniklé středověké osady Pingarten - Včelná


Bohumil Broukal a objev tvrziště

      Pan Bohumil Broukal, odborný knihovník z Mělníka, který se zabýval ověřováním trasy prastaré královské cesty, zavítal v roce 19'76 opět do Mariánských Lázní. Tehdy mi pan Broukal požádal o pomoc při terénním průzkumu, který trval několik týdnů. Královská stezka (Via Regia) vedla z Prahy do Chebu a dále do Bavor. Procházeli jsme velmi pečlivě oblast s častým výskytem prastarých názvů s přídomkem "Královský - např.: Královský kámen (Königstein), Kynžvart - Králova stráž (Königswart), a názvy jako Mýtní louka (Mautwiese), Mýtní potok (Mautbach). Oblast jsme si rozdělili na určité části a každý jsme procházel tu svou. Vše bylo podrobně dokumentováno a když jsme se na konci prozkoumaného úseku sešli, porovnali zjištěné skutečnosti a vytyčili jsme si další trasu. Tehdy mi připadl úsek mezi Popravčí loukou a křižovatkou lesních cest se silnicí Mariánské Lázně - Prameny (asi 1,2 km severně od restaurace Nimrod).
      Zcela náhodou jsem zde nalezl kruhový zemní útvar - výrazný pahrbek o průměru 12 - 14 metrů, obklopený příkopem a masívním venkovním valem. Nález jsem posléze oznámil a tak se dostal do Státního seznamu nemovitých památek.

Pomístní názvy

      Pomístní názvy v okolí tvrziště dokládají existenci starého osídlení, někdy možná jen krátkodobého. V nadmořské výšce kolem 800 metrů a v téměř pusté krajině se nám ale dochovaly lokality pojmenované třeba Popravčí louka, Královský kámen, Milíře a v těsné blízkosti nalezeního tvrziště se říkalo Kaiserruhe (Královský /Císařský/ klid - odpočinek) a Grosse Zeidler Wiese - Zeidler Wiese (Včelařská louka). A právě tudy vede námi hledaná trasa Královské stezky.
      Nikdo tehdy ani ve snu nepředpokládal, že by lesy v takové nadmořské výšce mohly ukrývat památku tohoto ražení. První pracovní název prozatím vylučoval možnost středověkého osídlení a tím i existenci malé tvrze a tak jsme se přikláněli k myšlence, že se jednalo o opevněné místo, sloužící k ochraně a bezpečnosti na trase Královské stezky, tedy jaká si strážnice - strážiště. Tato varianta byla časem zamítnuta a místu se začalo říkat RINGVAL. To je tak trochu opatrný název pro něco, co ještě nebylo prozkoumáno a nemůžeme říct, zda se jedná o strážní místo, nebo tvrziště. Přesně dvacet let od objevu se situace změnila, neboť v roce 1996 provedlo Chebské muzeum v místě archeologický průzkum. Výsledky částečně cituji ze zprávy v ARNICE č. 41/1996. "...byla položena sonda o délce 11 metrů, široká 1 metr, orientovaná od SZ k JV ... při SZ okraji sondy se objevil kamenný půlkruh, který signalizoval nároží stavby. Překvapivé bylo, že nalezený objekt nebyl kamenný, ale dřevěný. Do hloubky 150 cm byly sledované zuhelnatělé fošny, dosahující tloušťky 3 cm. Ty tvořily stěny sklepního prostoru velkého asi 6 x 5 metrů, v jehož středu stála pec s kamennou klenbou ... Po prvním předběžném zhodnocení nálezů je možné konstatovat, že zde stála malá tvrz, pravděpodobně dřevěná. Její trvání předpokládáme od konce 13. do poč. 14. století. Snad je možné při řadit ji době vlády Václava II. až do panování Jana Lucemburského." Tolik úryvky z ARNIKY.
      Po archeologickém průzkumu a tedy od roku 1996 můžeme místo bez obav a po právu nazývat TVRZIŠTĚ!!
Pohled na ringval - tvrziště od severu.

Hornická činnost v okolí

      Nelze si nepovšimnout, že existence tvrze se časově shoduje s počátky rozsáhlé těžební činnosti v této oblasti. Historické prameny uvádějí právě údolí potoka Roda u dnešních Pramenů a přilehlé lokality. Práce na vytěžení rudných ložisek probíhaly postupně v průběhu 13. a 14. století s dominující těžbou v 15. století. Na některých rýžovištích pokračoval provoz i během 16. století. Dokonce jeden z prvních ze série umělých vodních kanálů musel být podle nepřímého svědectví z roku 1408 zřízen již někdy koncem 14. století a veden z říčky Rody, pramenící v rašeliništích pod vrchem Králův kámen. Zdá se, že tento vodní příkop mohl být veden shodným směrem jako pozdější slavná Dlouhá Stoka (Flossgraben) ze 30. let 16. století. Je jasné, že nebývalý ruch kolem těžby cínu také vyžadoval určité zázemí jako ubytování horníků, úpravny rud, skládky materiálu pro provoz a opravy těžařského zařízení a jiné věci potřebné k udržování provozu rýžovišť a šachet. Ve 30. letech 16. stol. se asi 2,5 km ZJZ od dnešních Pramenů (tedy v blízkosti našeho tvrziště) intenzivně pracovalo na mohutném greisenovém pni a na rýžovištích při říčce Rotě. Další staré záznamy sdělují, že k roku 1581 byla v Pramenech všechna důlní díla a rýžoviště vyřazena z činnosti. Zdá se, že obdobná situace byla i na rýžovištích v čisté (Litrbachy) a v okolí Kladské a Kynžvartu, ale dále se dozvídáme, že těžba cínu byla opět zahájena s větším či menším úspěchem ještě v 18. století.
      Dnes se můžeme podivovat vzácné náhodě, která umožnila zachování památky, kterou by v této oblasti nikdo nečekal a ani nehledal. Vysvětlím proč. Pro závěr 16. století a údobí po něm v těžbě cínové rudy lze vypočítat, že na Hornoslavkovsku bylo třeba přibližně 300 centýřů (150 q) rubaniny, aby mohl být vytaven jeden centýř (50 kg) čistého cínu, tedy 0,33 % celkového množství. V období 16. až 19. stol. muselo být k získání 250 000 q cínu upraveno, přepraženo, rozdrceno, propráno, vytaveno a vytříbeno kolem TŘECH MILIÓNŮ krychlových metrů rudniny. Z tohoto obrovského množství byla podstatná část zpracována hlavně v 16. století. A obdobné množství bylo od konce 12. do 16. stol. zpracováno právě v oblasti tvrziště a údolí říčky Roty, včetně Králova kamene. Znamená to, že zde skutečně nezůstal kámen na kameni a jenom obrovskou náhodou přežilo naše tvrziště až do dnešních dnů. A jak to bylo se středověkou osadou kolem něj? (J. Majer, Těžba cínu ve Slavkovském lese v 16. stol. NTM 1969).
Tvrziště Nimrod, Včelná (Pingarten) - orientační nákres. Nákres průniku a trasy Královské cesty kolem severní strany strážnice a jižní strany tvrziště. Stav k 8.11. 1998. Při zaměření jsem našel zajímavé souvislosti v možném předopevnění tvrziště a místem pro strážní místo mimo areál malého tvrziště. Chtěl bych upozornit, že tvrziště je zaměřeno přesně ale okolní lokality znázorněné v plánku jsou svým rozmístěním a rozměry uvedeny pouze orientačně.

Zaniklá středověká osada PINGARTEN - VČELNÁ

Nimrod, plán tvrziště podle Z.Procházky, stav roku 1982      Lesní cesta (někdejší Via Regia), která vede těsně kolem tvrziště, je současně i katastrální hranicí. Severně od ní se podle katastrální mapy z minulého století nachází větší množství pozemkových parcel, což dokazuje i možnost původního zabydlení místa. Název "Kaiserruhe" se vztahoval na samotnou tvrz, která sloužila králi a jeho družině k odpočinku a ochraně při průjezdu. Je jisté, že nebyla jedinou královou oporou v této oblasti. Při tvrzi vznikla osada skládající se z několika srubů, jejichž obyvatelé se zabývali hornictvím a v jejich povinnostech bylo mimo jiné starat se o dobrý stav a průjezdnost královské cesty. Ta ale ztratila postupně svůj význam, neboť se začalo jezdit po novějších a sjízdnějších úsecích a proto asi zanikla i tvrz, která už nevyhovovala. Zůstalo pouze několik chatrných srubů, vyžívaných možná až do 18. stol., kdy při posledním pokusu o obnovení těžby cínu se dolovalo a rýžovalo přímo na katastru osady. Její jméno na mapě z 19. stol. zní "ZEIDLWIESE" ‚ což překládá nová katastr. mapa (1982) jako "VČELNÁ".
      Podle přepisu GRADLOVA (1888, str. 270) se Leuchtenberské lenní knize na fol. 24 v soupisu majetku Alberta Planknera objevuje jméno PINGARTEN.
      GRADL odvozuje význam ze středo-hornoněmeckého Bin-garte = Bienen-Garten, tj. včelnice. Další varianta čtení "Pingarten" je Piegarten a vysvětlení je stejné: "Pie" bie, bi, bin = včela. Typické chebské je přechylování "B" v "P" a tak i druhý význam znamená včelnici. Tím se potvrzuje i hypotéza PROFOUSE a ROUBÍKA, kteří pod názvem Pingarten tušili zabydlené a ve středověku osídlené místo. (Profous: III.S. 361 1957 a Roubík: 1959 str. 80, okres Mar. Lázně č. 5).
      A tak můžeme dnes s jistotou pojmenovat tvrziště nad Nimrodem PINGARTEN neboli VČELNÁ.

Tvrziště v tisku

Výřez z katastrální mapy minulého století, kde se objevuje název místa "Zeidlwiesse".      Je tomu pouhých 22 roků, co jsem čirou náhodou, díky panu Broukalovi, tvrziště objevil. Je staré nejméně 700 let a mám zato, že se i přes jeho stáří dalo hodně zjistit a upřesnit. Dnes může každý k tvrzišti přijít, pro hlédnout si ho, zaměřit a potom ho třeba i v tisku presentovat.
      Moje vlastní zaměření a poslední prohlídka kolem tvrziště přinesly značné překvapeni. Asi dvacet metrů jihovýchodně od tvrziště na ploché vyvýšenině, zhruba v je jím středu, jsem při měření 3.11.1998 zaznamenal naprosto jasně zřetelný kruhový útvar. Vnitřní téměř kruhový prostor má průměr kolem třech metrů a je obehnán příkopem o šířce cca 1 m. Jeho hloubka se po celém obvodu pohybuje kol. 45 - 50 cm. Dále na JV asi po deseti metrech plošina končí těsně nad okolo procházející Královskou cestou, svým znatelně vyvýšeným okrajem, který může být pozůstatkem jednoduchého opevnění plošiny, např. palisády. V místě, kde se nachází malý kruhový útvar, mohla stát dřevěná strážnice, logicky vyčleněna z malé plochy tvrziště, s dobrým přehledem po úseku Královské cesty a několik desítek metrů vzdálené rušné křižovatky cest kupeckých, královskou cestu zde křižujících. Po měření nabývám dojmu, že několik valů položených severně od malé, opevněné plošiny, není hornického původu, ale že se jedná o pozůstatek jakéhosi venkovního opevnění, které umožňovalo lepší a bezpečnější ochranu králi nejen při průjezdu, ale i při jeho od počinku na tvrzi.

Poznámky a literatura:

      Článek Pavla Vondráčka v Magazínu DNES, 21.5.1998, č.20, nazvaný: Skryto očím - KOLO V KOLE. Ten je ve svém po vídání asi pravdě nejblíž.
      J. Úlovec, Hrady zámky a tvrze na Chebsku, vydalo Chebské muzeum 1988, jinak velmi krásná kniha, ale na str. 148 - 149 se pisatel zmiňuje o tom, že ústřední areál tvrziště je téměř čtvercová dispozice o stranách přibližně deset a půl metru. Navíc uvádí, že v borovém lese. Tak tady byl opravdu "úlet" v informacích a navíc vůbec nesouhlasí světové strany na vyobrazení plánu tvrziště.
 

zve v horkých letních dnech
na MOTÝLÍ FARMU do Žírovic u
Františkových Lázní. Navštívili
jsme ji dvakrát nadšeni motýlím
muzeem i exotikou skleníku.
DOPORUČUJEME !!!!!!!!
Radka Müllerová
Do Žírovic za tropickými motýly
ROZHOVOR / Sedmiletá návštěvnice před časem vstoupila do skleníku a s úžasem pronesla: "Tady je to jako v sedmém nebi"
      Pohled na krásné živé tropické motýly se může stát vyvrcholením vaší procházky či výletu. Můžete si ho dopřát v Motýlím domě v Žírovicích u Františkových Lázní, který se zrodil díky lásce majitele Stanislava Macka k těmto křehkým bytostem. Právě jeho jsme se na unikátní chov a sbírku motýlů zeptali.
Co vás přimělo k založení Motýlího domu?
      Můj přetrvávající koníček z dětství, od těch dobmě kouzlo motýlů nepřestalo přitahovat.
Co u vás návštěvníci uvidí?
      Na začátku prohlídky se mohou seznámit s našimi i tropickými motýly ve formě klasických muzejních sbírek. Zároveň je k dispozici patnáctiminutová textová část, v níž se dozvědí základní potřebné informace o motýlech vůbec. K nahlédnutí jsou i terária s motýlími housenkami, je možné sledovat vývoj dospělců v jednotlivých fázích. Po té pokračují návštěvníci do skleníku s volně žijícími tropickými motýly. Pečlivý pozorovatel zachytí, jak sají sladký nektar z květů, páří se či kladou vajíčka. Život motýlů trvá čtrnáct dní až měsíc.
Jaké to je být majitelem soukromého muzea?
      Rozhodně ztratíte soukromí. A každému se určitě nezavděčíte, vždy se najde někdo, kdo má proti vaší práci výhrady a nejednou vás dokáže úplně znechutit. Přijdou ale i tací, kteří svou návštěvou povzbudí. Třeba děti, ty mám rád, protože jsou spontánní. Pokud jsou problémy, tak zpravidla s českými návštěvníky. Stává se, že vše berou jako samozřejmost. Ocenit expozici dokáží zahraniční turisté, Němci, Švýcaři, Holanďané jsou příjemní a kultivovaní. Nejlepší byl jeden Američan, kterému jsem chtěl odpustit vstupné a on se pohoršil. Trval na tom, že si zaplatí a navíc začal skupovat upomínkové předměty, aby nás finančně podpořil.
 

Zdeněk Buchtele, Velká Hleďsebe

Mohutný val a příkop u Sklářů
      Přijíždíme-li z Mariánských Lázní do obce Skláře nelze si nevšimnout velké bažiny při pravé straně silnice, z níž vyčnívají suché a olámané kmeny stromů. Mezi končícím lesem a začínající bažinou vede lesní cesta, která po pár desítkách metrů podchází pod železniční tratí a pokračuje dál jako pěkná a pevná lesní cesta. Po levé ruce máme stále bažiny, které zanedlouho končí a zhruba po sto metrech přijdeme k velké sypané hrázi, která kdy si zadržovala vody Drmoulského, nebo jinak Svatovítského potoka. Délka hráze je téměř 90 metrů, výška v max. bodě kolem 5 metrů a šířka u paty kolem 15 metrů. Hráz je porostlá smrky ve stáří přibližně 70 - 110 let a koruna hráze včetně západní části hráze (strana proti Rozměrový nákres opevněného místa, tmavá část znázorňuje zaplavení vodou.zadržované vodě) jsou zpevněny na vážkou strusky z bývalé nedaleké vysoké pece ve Sklářích. Po dalších asi 250ti metrech proti proudu potoka nacházíme další "hráz", za níž vede asfaltová lesní silnička jižně k Regentu a západně podél potoka k Drmoulu. Při bližším ohledání zjišťujeme, že se nejedná o hráz, ale o mohutný sypaný val, který je na severní straně rozšířený a stáčí se k východu. Tím tvoří plošinu dnes nepravidelného tvaru, připomínající jakýsi ovál. Západní, severní a východní strana jsou chráněny příkopem, který zvláště na severní a východní straně dodnes dosahuje šířky 15 metrů a místy i více. Hloubka se pohybuje od 3 do 4 metrů. Na straně západní se jeho mohutnost ztrácí tím víc, čím víc se přibližuje k asfaltové silničce, která ho nakonec úplně přetne a zruší, stejně jako později samotný val. Ten ale můžeme ve své návaznosti, na druhé straně silnice, dále v terénu vysledovat.
      Pokud hráz, asi 250 metrů po proudu potoka, která byla už výše popsána, zadržela vodu v takové výši, jak naznačuje vyplavená, dodnes zřetelná hladinová rýha, pak do šlo k zaplavení celého údolí. Zaplaven byl tedy také i mohutný příkop kolem plošiny a část údolí západně, tedy před valem, směrem k Drmoulu. Jižní část plošiny byla chráněna ne příkopem, ale vodní hladinou vzniklého jezera. Hloubka vody v příkopech se pohybovala kolem jednoho metru, v jezírku o něco víc. Je zajímavé, že se s takovýmto opevněným místem opět setkáváme v blízkosti bývalé a důležité hranice a jak jinak, než jako ve většině případů, na území tepelského kláštera.
      Severně od opevněného místa, za silnicí v lese, jsem našel stopy po několika zděných objektech. Do plánku jsem zakreslil pouze orientačně. Podle podkladů, které mám k dispozici, se zde prý říkalo "Steinhäuser". Jiné materiály přesouvají pomístní název do oblasti domků u bývalé vysoké pece.
      Zdeněk Buchtele z Velké Hleďsebi se ve svém volném čase věnuje soukromě archeologii. V současné době se mimo jiné zabývá i objevováním zaniklých vesnic a objektů v okolí Mariánských Lázní.
R. Müllerová
 

Přehled starostů
po dobu existence Mariánských Lázní 1812-2000

Období Pořadí Jméno Funkce

Počet let

1812-1817 1. Franz Josef SEIDL, krejčí z Vlkovic rychtář 6
1817-1820 2. Johann LANG, mistr barvířský z Bochova rychtář 3
1820-1821 3. PAUSCH, ranhojič přednosta (Vorsteher) 1
1821-1824 4. Wenzel LIPPERT, kupec přednosta 4
1824-1843 5. Václav SKALNÍK, umělecký zahradník přednosta 20
1843-1848 6. Josef Dionys HALBMAYR z Münchenu přednosta (první volený)  
1848-1850 7. Dr.med. Josef ABEL, lázeňský lékař z Řezna přednosta 3
1850-1856 8. Dr.med. A.HANISCH, lékař-hoteliér první starosta 5
1856-1861 9. Dr. med.A. SCHNEIDER, lázeňský lékař starosta  
1861-1864 10. Josef Dionys HALBMAYR (podruhé) starosta  
1864-1867 11. Dr.med. A.SCHNEIDER (podruhé) starosta celkem 9
1867-1873 12. Josef Dionys HALBMAYR (potřetí) starosta celkem 17
1873-1880 13. Dr.med. August HERZIG, lázeňský lékař starosta  
1880-1892 14. Johann KROHA, hoteliér starosta 12
1892-1899 15. Dr.med. August HERZIG (podruhé) starosta celkem 15
1899-1905 16. JUDr. Franz NADLER, právník starosta 6
1905-1907 17. JUDr. Wenzel DIETL, právník starosta 2
1907-1915 18. JUDr. Heinrich REINIGER, právník starosta 8
1915-1919 19. Johann RUBRITIUS, hoteliér starosta 5
1919-1933 20. MUDr. Hans TURBA, distriktní lékař starosta 15
1933-1938 21. Josef TURBA, mistr cukrářský starosta 5
1938-1945 22. JUDr. Otto MANNER, právník starosta 7
6.5.1945 23. KRATOCHVÍLE, příchozí vězeň z Německa převzal vedení města -
květen 1945 24. Karel TESAŘ, představitel české menšiny v městě dočasný starosta  
od 28.5.1945 25. JUDr. František SKÁCELÍK, přebírající z pověření správní komisař města  
od 1.1.1945 26. MUDr. Karel WEINER, předseda prozatimní MSK    
od 2.7.1945 27. Karel HROUDA jmenovaný předseda MSK  
od 1.9.1945 28. Bohumil KUŽELOVSKÝ jmenovaný předseda  
od 26.5.1946-1949 potvrzen řádnými volbami v květnu 1946 zvolený předseda 4
krátce 1950 29. JUC. ČERMÁK jmenovaný zástupce  
1950-1951 30. Karel HRUŠKA z Prahy jmenovaný předseda 2
1952-1956 31. Josef MAZANEC zvol. předseda MěNV 4
1956-1960 32. Josef DLOUHÝ předseda MěNV 4
1960-1964 33. Otakar VAŠÍČEK předseda MěNV 4
1964-1968 34. Josef HOLÝ předseda MěNV 4
1968-1969 35. Vilém STAŠEK úřadující místopředseda 1
1969-1981 36. Ing. Jan PŘÍHODA předseda MěNV 12
1981-1990 37. Ing. Rudolf KOPEK předseda MěNV 9
od 28.6.1990 38. Karel LUCÁK úřadující místopředseda  
1991-1992 39. Ing. Zbyněk MARTÍNEK starosta (zvolený) 2
1992-1994 40. Zdeněk ŠTĚPÁNEK starosta (jmenovaný) 2
1994-1998 41. PhDr. Luděk NOSEK starosta 4
1998-dodnes 42. Mgr. Ellen VOLAVKOVÁ starostka  

      Pro přesnost: představitelé obce Mariánské Lázně měli různé dobové funkce; což nebyl vždy titul "starosta". Uvádíme je v přehledu. Ale název "starosta" se jeví nejsrozumitelnější, proto byl použit do nadpisu.
      Čtyři starostové řídili obec více než 15 let. Nejdéle vedl Mariánské Lázně Václav Skalník (20 let), druhý Josef Dionys Halbmayr (17 let), třetí August Herzig (15 let), čtvrtý Hans Turba (15 let). Z českých předsedů MěstNV byli ve funkci nejdéle Jan Příhoda a Rudolf Kopek.
 


Osudem pomníků za války byl sběrny kovů

      5. června 1940 přichází nařízení, aby města a obce nad 5000 obyvatel odevzdali pomníky do sběru kovů. FICHLER, šéf hlavního úřadu pro komunální politiku nařizuje "na přání führera" urychlený sběr kovových pomníků.
17.srpna 1930 byl odhalen v Mariánských Lázních nedaleko kostela pomník  profesoru von BASCHOVI, objeviteli metody nekrvavého měření krevního tlaku. Doktor BASCH žil ve Vídni, ale působil jako lázeňský lékař v Mariánských Lázních po 35 lázeňských sezón. Zemřel v roce 1905 a při jeho pohřbu na Centrálním hřbitově ve Vídni měl řeč také Dr.Baruch za Spolek mariánskolázeňských lékařů.      Jen výjimečně smějí zůstat pomníky vysoké umělecké nebo politické ceny, spojené těsně s německou otčinou. Rozhodnutí leží na starostech, kteří se mohou opírat o posudky odborníků ve svých obcích. Veřejné projednávání odstraňování pomníků je třeba zamezit. Sběr se sice netýká pomníků v soukromí a na hřbitovech, ale nutno varovat soukromníky, aby i oni zvážili předání do sběru s tím, že obec může pomníky odstraňovat na náklady obce. To se týká hřbitovů i pomníků v zahradách či dvorech.
      Rozesílají se tiskopisy pro soupis všech pomníků.
      Mariánské Lázně měly náskok. Už 9.prosince 1939 sdělují, že mají připraveno v městském dvoře do sběru 150 kg částí různých bronzových židovských pomníků a jednu bustu. Jméno BASCH nebylo v žádné korespondenci vysloveno, třebaže se jednalo o jeho bustu. S další iniciativou se obrací starosta Manner na Th. Hammerschmida z golfového klubu, aby dal urychleně odstranit reliéf anglického krále a bronzovou pamětní tabuli, neboť tyto předměty jsou zcela bezcenné a urážejí cítění německého národa….
      Odbornou komisi v Mariánských Lázních tvořilo sedm osob:
      1. Wolfgang Zörkendörfer, krajský velitel (syn prof.Zörkendorfer)
      2. starosta JUDr. Otto Manner
      3. JUDr.A. Herzig, přidělenec starosty
      4. Ing.Dr.Benno Winter, obecní radní
      5. Prof. Franz Lerchl
      6. Prof. Dr. Karl Zörkendörfer
      7. profesorka PhDr. Elisabeth Reinigerová.
      Komise měla převahu mariánskolázeňských patriotů a proto navrhovala zachovat jako cenné pomníky Goetha, Nehra, Reitenbergera, Herziga, a zvážit pouze odstranění tří alegorických figur, které jsou z mědi u jubilejní kašny na Schillerově náměstí. Pomníky byly zaneseny se všemi údaji do tiskopisu "Meldebogen für Denkmäler aus Bronze oder Kupfer".
      Nový příkaz z června 1940 byl ostrý a tak jsou figury oželeny. Jednalo se o tři postavy z bronzu, celkem 250 kg, a bronzovou mísu, 100 kg. Autorem kašny z roku 1908 byl Dietrich z Vídně. Uvádí se, že figury nemají zvláštní hodnotu uměleckou, politickou ani historickou. Nutno je odstranit. Ale u mísy je problém, jak ji vysekat. Náklady na vysekání by byly velmi vysoké a odstraněním mísy by zaniklo krásné kamenické dílo jako celek.
      Komise sice hodnotí Herzigův pomník kladně, jako umělecky cenný a jako řešení přechodu od parku do ulice, a okresní landrát se připojuje. Ale "šéf" - říšský místodržící v Sudetech - jiného názoru: "Pomník je umělecky naprosto bezvýznamný". Taktéž Zemský velitel Říšské komory pro sochařské umění v Liberci zapisuje: "Dílo bez mimořádné umělecké ceny." Podpisy potentátů jsou nečitelné, ale byl to konečný ortel.
      Jak se prodlužuje válka, tak sílí tlak na předání pomníků. Dopisem z 17.12.1942 jsou určeny do sběru Herzigův pomník s 800 kg bronzu a Goethův pomník s 2500 kg bronzu. Okresní landrát přikazuje strhnout oba a převézt na rampu skladiště na nádraží se slibem proplacení vznik-lých nákladů. V odpovědním dopise starosty Mannera na místodržícího Sudet je nečekaně ostrý protest proti strhávání pomníků s tím, že je po-hřbíván kus historie lázní. Třebaže se ví, že po válce budou všechny pomníky obnoveny, je to akt pro obyvatele nepřijatelný: Herzigův pomník byl postaven z darů domácích a ti by nesli nepříznivě, kdyby byl například odstraněn Herzig a ponechán Reitenberger. Goethe už byl odstraněn v sobotu 23.ledna 1943 a váží jen 600 kg; alespoň hlava Goetha o váze 30 kg by měla zůstat zachována a postavena na vysokém podstavci na původním místě, aby se po válce celá socha znovu objevila.
      Mannerovi se dařilo oddalovat stržení Herzigova pomníku "až po sezóně". Dne 23.října 1943 byl převezen na nádraží a už 12.listopadu 1943 podává firma Jahnel z Podmokel zprávu, že převzala Herzigův pomník na nádraží s určením k rozlití. V zachované úřední složce z let 1939-1945 chybí dodací listy a železniční doklady, týkající se Goethova pomníku. Také tato skutečnost zpochybňuje domněnku, že Goethova socha opustila za války mariánskolázeňské nádraží.
 

Pomník Dr.AUGUSTA HERZIGA,
nejslavnějšího mariánskolázeňského starosty
(1873-1880 a 1892-1899)

      Bronzový pomník stával na okraji parku "U elektrických hodin". Byl vybudován roku 1913 sochařem Emanuelem Klotzem z Vídně a odlit A.J.Selzerem ve Vídni.
      Na základě výzvy z Berlína z 5.ledna 1943 byl navržen k zrušení a použití "k posílení kovových rezerv Velkoněmecké říše". Krajský památkář Wilhelm Modes z Plané sepsal odborný posudek, že pomník nemá valnou hodnotu ani uměleckou kvalitu a jeho forma že je nevýrazná. Odhad váhy byl 800 kg bronzu.
      Odstranění pomníku bylo odloženo po skončení lázeňské sezóny na den 23.října 1943, kdy byl stržen a odvezen na nádraží. Byl naložen do vagónu a odeslán do Podmokel do sléváren firmy Karl F.Jahnel. Skutečná váha pomníku činila jen 460 kg, z toho 430 kg bronzu a 32 kg železa.
 

HAMELIKA, vlastivědné materiály z Mariánskolázeňska. připravil Ing. Richard Švandrlík. Číslo 8. Hameliky XXIII. ročníku - 1999 (pořadové číslo 294.), Mariánské Lázně - vyšlo 31. srpna 1999.