Ročník
XXIII. (1999)
Pořadové číslo 294. |
|
Mariánské Lázně
31.
srpna 1999 |
|
Dnešní Hamelika
(úvod) |
Zdeněk
Buchtele: Mohutný val a příkop u Sklářů
(článek z Chebského deníku z 14.srpna 1999)
Dnešní Hamelika
V tisku se ovšem objeví někdy chyby. V článku "Nové lázně" (autor neuveden) v LISTECH č.32 z 9.srpna 1999 je bohužel zavádějící letopočet 1896 pro otevření Nových lázní. Tím bychom upřeli Reitenbergerovi jeho poslední iniciativu v Mariánských Lázních. Nové lázně byly stavěny na jeho pokyn roku 1827, třebaže oficiálně otevřeny v roce 1828 - až po Reitenbergerově odjezdu do vyhnanství. Později byly třikrát rozšiřovány (1841,1867 a 1892-96) a tak letopočet 1896 se týká jen rekonstrukce Nových lázní architektem Schafferem. Šlo ovšem o velmi významný stavební zásah - o generální přestavbu, při níž dostaly Nové lázně dnešní obdivovanou novorenezanční architekturu.
Co se týká lůžek a pokojů v Nových lázních, do roku 1896 neměly Nové lázně žádné pokoje ani lůžka. Při přestavbě 1896 připravil architekt Schaffer budovu tak, že bylo možno celého I. a II. patra používat k ubytování hostů. Byly tam samé pokoje a lůžky. II.patro tvoří část nad střední částí Nových lázní. - Velký počet pokojů se však časem snižoval. Rostla potřeba koupelí a do I.patra byly zaváděny koupelové kabiny. V roce 1927 bylo v I.patře Nových lázní vedle pohostinských pokojů již 55 kabin se 65 vanami k minerálním koupelím a Bullingovo inhalatorium. V roce 1932 se uvádělo v I.patře jen 20 pokojů pro hosty. - Poválečný nedostatek nemocničních lůžek (1945) a nové medicínské hodnocení lázeňství, které považovalo lázně zprvu za přežitek medicíny (až později vznikla nová koncepce lázeňství jako součásti socialistického zdravotnictví), vedlo k rušení koupelových kabin. V Nových lázních byla provedena v letech 1950-1958 taková přestavba, že z 183 kabin zbylo 20 kabin a z ostatních vznikly nemocniční pokoje. V roce 1953 sem byl převeden z Ústředních lázní Rehabilitační ústav, který měl 140 pokojů (z nich jen 12 bylo jednolůžkových, ostatní dvoulůžkové). Až od roku 1958 se vrací do Nových lázní znovu lázeňství a roste zpátky počet koupelen. Ukazuje se význam přírodního léčení i pro socialistické lázeňství. Roku 1960 dochází k přechodu na celoroční provoz. Od té doby počty podaných procedur i kapacity kabin trvale rostly, a lůžka v Nových lázních zmizela.
HAMELIKA dnes sice připomíná výstřižkovou službu, ale jde o články z historie nebo k historii se vztahující. MARIÁNSKOLÁZEŇSKÉ LISTY I MĚSTSKÁ TELEVIZE, kterou připravují Bohumil Chlad a Stanislav Sedlák, mají místní zprávy nejaktuálnější a nejpodrobnější. LISTY právě vydávají zvláštní přílohu "Město a Vy č.II/99" (24 stran), věnovanou Chopinovi a Goethovi (u Goetha bylo předlohou minulé dvojčíslo Hameliky). Dovídáme se, že bude vycházet mariánskolázeňská REVUE.
Radnice v týdeníku CHEBSKO informuje o budoucím vydávání vlastní Revue. Informace je z několika stran překvapující. Když bylo na jaře jednáno na radnici o oslavách Goethových a nabídnut text pro publikaci o Goethovi, městské vedení to muselo odmítnout, protože nebyly finance. Na revue nyní peníze jsou a jistě nejde o pouhou inspiraci ze strany partnerského Homburgu, jak se uvádí. Když už jsme u Homburgu, před 10 lety jsme tam například mohli vidět a koupit báječnou publikaci o homburských parcích s podrobnými mapkami, popisem jednotlivých stromů. Proč neoznačit stromy tabulkami a nevydat také brožůrku u nás ? Nebyly peníze. V homburském gotickém domě jsme obdivovali mariánskolázeňské muzeum, byť nevelké, ale nahuštěné historií, nápad schránek slavných hostů, množství starých pohlednic atd. Opět nebyly peníze. Nevyužili jsme však ani zdarma-zkušeností s odstupňovaným zdaňováním obchodů v Homburgu, kde například zlatník či kožišník pronajímá od města a platí za metr až desetinásobek více než potravinářský obchod; těžko proto porovnat náš podíl počtu obchodů se zlatem a porcelánem s Homburgem. A dále: revue prý má být k dizpozici i Info-centru. Nemělo naopak Info-centrum připravovat pestrou revui pro město ? - Nezbývá než se těšit, že tedy město bude vydávat své revue - jak se uvádí: čtyřikrát do roka, barevně, s kvalitní grafikou a papírem a nepřeplněné inzeráty. K nim je totiž většina čtenářů slepá a stále je jaksi nechápe jako "nutné zlo".
Radka Müllerová
Akce odhalení Goethova pomníku se Ing. Horáčkovi podařila. Přestože
poprchávalo a bylo chladno - v sobotu 28.srpna 1999 v 11:30 h. sešlo se na
cestě pod Panoramou u obnoveného Goethova obelisku kolem dvou set domácích i
hostů. K nim promluvili paní starostka Mgr. Ellen Volavková, Ing. Jindřich
Horáček, Petr Bouše, spisovatel Ing. Vladimír Páral a MUDr. Vladimír Křížek,
DrSc., který také původní obelisk z roku 1849, nyní do zlatova upravený,
znovu odhalil. Malou slavnost ukončila paní Peterová, ředitelka Evropského
domu v Lipsku a následoval hromadný odchod na nedalekou Panoramu, kde bylo v
sále příjemné překvapení - bohaté občerstvení, při němž si návštěvníci
sdostatek popovídali a podiskutovali. Ing.Richard Švandrlík
Založení samostatné obce
Název Mariánské Lázně se poprvé objevil 1808 pro malou osadu na rozlehlém
katastru obce Úšovice na panství kláštera Teplá. Tato osada u Křížového
pramene byla přiřazena k nedávno vzniklé dominikální vsi Hamrníky u
Hamrnického zámečku a dvora. V čele Hamrníků byl podrychtář, podřízený
úšovickému rychtáři. Rychtář v Úšovicích pak podléhal vrchnostenskému
správci v klášteře Teplá. První mariánskolázeňský rychtář
Franz Josef SEIDL (1781-1849) pocházel z Vlkovic, vyučil se krejčím a bydlel
v chaloupce u dřevorubce Antona Fischera naproti Křížovému prameni. Oženil
se s Terezou Fischerovou, 17letou dcerou Fischera. Tereza byla vůbec první
dítě zde narozené: narodila se v březnu 1787 a pocházela z česko-německé
rodiny. Otec byl Anton Fischer z Raušenbachu a matka Češka Marie Hořejší z
Tlučné od Plzně. Další tři přednostové obce
Seidla nahradil roku 1817 v jeho funkci Johann LANG, mistr barvířský z
Bochova, který stál v čele obce do roku 1820. Třetím pak byl ranhojič PAUSCH
jen několik měsíců 1820. Václav Skalník v čele obce plných 19 let
Pátým představitelem obce byl Václav SKALNÍK (1776-1861). Prvních tří
významnějších starostů vzpomenulo město po první světové válce tím, že po
nich pojmenovalo tři ulice v Nádražní čtvrti: - Seidlgasse, Lippertstrasse a
Skalnikstrasse. V roce 1945 byly názvy zrušeny. Halbmayr nastupuje 1843 po Skalníkovi
Největší starosta Herzig a nevděk města
Před sto lety se udála nezvyklá událost v Mariánských Lázních. Rezignoval
mariánskolázeňský starosta Herzig pod kritikou politické kliky v městě.
Starostoval ve dvou volebních obdobích (1873-1880 a 1892-1899)
Rakouský volební systém byl konstruován ve třech volebních tělesech,
fakticky podle majetku měšťanů. Nejbohatší měli hlavní slovo. Lze pochopit,
proč ve volbách v roce 1880 doktor Herzig nevyhrál a starostou se stal
dosavadní vůdce opozice proti Herzigovi Johann KROHA (1837-1913). Herzig znovu starostou
V roce 1892 je 53-letý Herzig podruhé zvolen starostou za nesmírného nadšení
většiny občanstva. Léta 1892-1899 jsou léty realizace důležitých veřejných
zařízení a kulminace rozvoje Mariánských Lázní. V rychlém sledu vznikají
díla, která zčásti dodnes užíváme. Vzniká především údolní sypaná přehrada,
první v tehdejším Rakousko-Uhersku (Talsperre), která vyřešila problém
zásobování města užitkovou vodou (1896). Přehrada vznikla přehrazením údolí
Kamenného potoka velikým množstvím masy zeminy a byla ještě několikrát
rozšířena. Dnes slouží jako rezervoár moderní mariánskolázeňskou vodárnu. Za
Herziga sloužila jako nádrž užitkové vody.
Starostové po Herzigovi
Po Herzigovi se novým starostou stal jeho hlavní kritik doktor Franz NADLER
(1857-1935). Sliboval, že vyvede město z vysokých dluhů, které nadělal
Herzig, ale prováděl takové finanční machinace, že dluhy rostly mnohonásobně
rychleji než dříve. Občané si uvědomovali, že Herzigovy dluhy byly
prozíravou investicí, která se městu vracela, kdežto Nadlerova osobní
ziskuchtivost přivádí město do zkázy. Volby v minulosti a volební výsledky
Za Rakouska-Uherska nebylo rovného práva volebního. Jak uvedeno, volilo se
ve třech volebních tělesech a každé volební těleso volilo šest poslanců. V
I.tělese byli velkovlastníci, ve II.tělese úředníci, učitelé apod., ve
III.tělese ostatní občané. Například ve volbách 1883 bylo v Mariánských
Lázních v I. tělese pouhých 18 nejbohatších mužů, v II.tělese 70 a ve III.
volebních tělese 280 voličů. Voličem mohl být pouze občan města s určitým
majetkem, podle čehož byl zařazen do určitého tělesa. Hans TURBA 15 let starostou města
Narodil se 29. dubna 1866 v Úšovicích čp.42 (dvůr Kreutzerhof), když ještě
jeho otec a předkové žili ve Stanovišti na dvoře Modlhof čp.6. Vystudoval
nižší reálnou střední školu a učitelský institut v Chebu a nastoupil v 19
letech jako učitel na měšťanské škole v Teplé. Po dvouletém působení přešel
do Prahy-Nové Město na německou obecnou školu. V Praze dostal možnost
navštěvovat německou univerzitu, zprvu jako mimořádný posluchač. Začal
studovat medicínu a z Prahy pak přešel do Vídně, kde řádné studium medicíny
dokončil. Roku 1896 promoval ve Vídni v oboru všeobecného lékařství (titul
Dr.med.). Od roku 1899 působil v Mariánských Lázních jako praktický lékař, a
v roce 1900 se stal distriktním (= v obvodu města a okolí) lékařem v
Mariánských Lázních. 1904 byl lékařem železničním, 1908 lékařem školním, při
čemž současně působil jako lázeňský lékař o sezónách. Starostou druhý Turba 1933-1938
Nástupce Hanse TURBA, místostarosta Josef TURBA byl také potomkem Turbů ze
Stanoviště a tedy vzdáleným příbuzným předchozího. Narodil se 1.10. 1897 v
Úšovicích čp.37 ve dvoře Melcherhof. Zemřel roku 1948 v Efferdorfu v Dolních
Francích. Byl úspěšným mistrem cukrářským.
Rychlé střídání v čele města po válce
Příchodem amerických vojsk do Mariánských Lázní dne 6. května 1945 přestal
fungovat dosavadní německý způsob správy a nastupuje okupační správa
americké armády.
Obecní volby proběhly v květnu 1946 a na okrese Mariánské Lázně volilo 6363
voličů, z toho
Vítězství KSČ bylo v českých zemích všeobecné. 26.května 1946 byl zvolen
prvním řádným předsedou Městského národního výboru Bohumil KUŽELOVSKÝ (KSČ).
Zůstal tak na místě "šéfa" města od 1.září 1946 do konce roku 1949.. Dnes
žije v důchodě v městě. Za komunismu
Co se dělo v únoru 1948 a po něm zůstává mlhavé. Spor starosty Kuželovského,
který vedl s arm.generálem Ludvíkem Svobodou, se týkal protestů města
Mariánských Lázní proti vytvořenému vojenskému prostoru v blízkosti
světových lázní, nad Lesním pramenem. Nepochybně Svobodovým zásahem byl
odvolán Kuželovský z funkce a někdy koncem roku 1949 jmenován jako
zastupující předseda MěNV dosazený JUC. ČERMÁK. Po několika měsících po něm
přichází do funkce Karel HRUŠKA, dosud pracovník Zemského úřadu v Praze. Území obce Mariánské Lázně ve 20.století
Původní správní území Mariánských Lázní zahrnovalo - po připojení čtvrtí
Šenova, Nádražní a čtvrti u Lesního pramene - v letech 1895-1942 pouze
Mariánské Lázně a teprve od roku 1942 také katastry obcí Úšovice, Hamrníky a
Stanoviště. Česká správa v roce 1945 převzala válečnou změnu ve správním
území jako výhodnou. Rozsah správního území města se neměnil v letech
1942-1969. Vývoj po roce 1989
Po roce 1989 se tento správní útvar, kam patřilo 18 obcí, rychle rozpadal a
obec Mariánské Lázně se územně vrátila do let 1945-1969, pouze zůstaly obce
Chotěnov-Skláře a Kladská. Petr Černý
Změny v rychlém sledu Herzig a okresní hejtmanství v Mariánských Lázních
jako starosta měl také zásluhu o zakoupení
někdejšího Metternichova domu čp. 45 - SANSOUCCI pro město. Poslední
majitelkou byla paní Anna Nebeská. Doktor Turba postavil pro svou rodinu již
před první světovovu válkou dům čp.370 VILLA TURBA (dnešní Městská
knihovna). Mezi četné jeho iniciativy pro město patří vedle oblasti
školství, vodárny, budování parků také rozšíření Městské nemocnice a
výstavba různých sportovních zařízení. Pamětníci ho líčili jako výraznou
vůdčí osobnost s vědomím hluboké odpovědnosti pro obec. Jeho oblíbený slogan
o "lázeňském myšlení", nechápal jako pouhý obsah myšlení, ale jako program,
iniciativu a adaptaci k měnícím se situacím. Čeští okresní představitelé po druhé válce měli titul "předsedů". Roku
1945 to byl nejprve předseda prozatimní Okresní správní komise dr.Mixa; po
něm se stal předsedou Okresní správní komise Josef Němec. Ve volbách 1946
byl zvolen předsedou Okresního národního výboru Josef Zima, v letech
1948-1949 Josef Voldřich, po něm Otakar Vašíček a do roku 1960 Kozlík, který
po zrušení okresu přešel na ONV Tachov. K otevření letiště ve Sklářích
Slavný mág a hypnotizér Jan HANUSSEN byl ve své době populárnější než mnozí
světoví politici, panovníci či sportovci. Také on několikráte předváděl své
umění ve společenském sále (Casino) v Mariánských Lázních. Mírový kongres v roce 1926 Americký lodní poručík Arkady TSIPRINSKI z
Brooklynu ohlásil příjezd do Mariánských Lázní s úmyslem uspořádat zde v
době sezóny 1926 již několik let připravovaný světový kongres účastníků
světové války. Cílem bylo prosadit řádné uzavření mírové smlouvy v Evropě.
Setkání nazval "Weltfrieden-Kongres" - Světový mírový kongres. Jak jeho
iniciativa dopadla, se noviny nezmiňují. Mezinárodní filatelistický kongres se konal v Mariánských Lázních od 22. do
27.května 1926 a těšil se velké pozornosti nejen sběratelů poštovních
známek, ale i lázeňského publika. Světová mistryně v tenisu slečna Zuzana LENGLEROVÁ přijela z Vídně
do Mariánských Lázní a s ní přijelo dalších 13 význačných tenistů. Slavní letci Chamberlain a Levine kteří přeletěli s letadlem Atlantický
oceán, přiletěli do Mariánských Lázní. V městě byli vítáni stovkami hostů a
místních. Při slavnostní tabuli v Klingeru je pozdravil oficiálně starosta
dr.Turba a předal každému pohár na památku návštěvy a manželkám obou
oceánských letců broušené vázy. V neděli dopoledne dostaly manželky koupele
v královské lázní v Nových lázních a všichni pak společně pojedli na "Egerländeru"
(Monty). Na přání pak Chamberlain s vojenským letadlem předvedl na starém
letišti na Panských polích různé akrobatické kousky ve vzduchu. Nato vyjeli
s fiakrem na Kladskou a druhý den za mlhy a deště v 10:30 h. odstartovali do
Varšavy, a manželky odjely pařížským rychlíkem do Švýcar. Pavel Řepa Dana Frantálová Marek Pražák Rok 1999 zůstavá rokem Goetha N ě m e c k o z a ž i l o
š o k : V komunistické NDR exhumovali Goetha Muzeum odmítlo zveřejnit fotografie
Německý deník Frankfurter Allgemeine Zeitung ve čtvrtek zveřejnil
čtrnáctistránkový protokol, který obsahoval všechny detaily o výzkumu
ostatků básníka. Byl nalezen ve složce nazvané "Zpráva o maceraci
(odstraňování kůže) Goetha" v neuzamčeném šuplíku v anatomickém oddělení
muzea. Autor článku si zároveň postěžoval, že mu bylo znemožněno uveřejnit
fotografie básníkova těla, které se ve složce rovněž nacházely. Co pro německého velikána znamenaly Čechy a co pro Čechy znamená on Spřízněn volbou: Bratránkův Faust Johann Wolfgang Goethe Programy ke Goethovu výročí František Tomáš Bratránek Náš soudruh J.W.Goethe Zdeněk Buchtele - Ing. Richard Švandrlík
Padlí muži ve válkách Za první světové války narukovalo na svatou Annu 26.7.1914 sedm mužů, z
toho tři padli: Johann Rustler zemřel 22.6.1915 a pohřben na Olšanech v
Praze, Johann Fahrner zemřel 19.9.1917 na malárii ve Vincovci (Srbsko).
Třetí, Josef Reichl, byl těžce raněn do hlavy a propuštěn 1917 do
civilu; dělal pastýře v Redenbachu, a 3.1.1920 zemřel v nemocnici v
Tirschenreuthu na Tbc.
Radikální přelom nastal po druhé světové válce. Byl učiněn pokus
přiřadit Nové Mohelno k obci Maiersgrün (od 1947 Vysoká). Přestože byla
vzdálena sedm kilometrů, byla vyhlášena za osadu Maiersgrünu (Vysoké).
Ze vzpomínek pamětníků:
"Firma TREML měla sídlo na Husově třídě v Mariánských Lázních a zabývala
se výrobou palivového dříví. Pro dříví se jezdilo do Nového Mohelna
(1947). Byla to obec již liduprázdná, ale většina domů ještě stála.
Zastavili jsme se u čp. 2, posvačili a pak zvědavě nakukovali dovnitř. V
hospodářské části byl ještě secí stroj na třech kolech, z nichž jedno
bylo řiditelné. Náš kolega dostal nápad, že se na stroji sveze. Ochotně
jsme mu pomohli vytlačit stroj před dům, kde nasedl a my ho roztlačili
ze svahu. Stroj nabral rychlost, přehoupl se přes cestu a po chvilce
jízdy po svahu se stal neovladatelný. Přejel německou hranici a na druhé
straně se dostal na silnici, na které zatočil doprava a zmizel kdesi za
lesem. Zakrátko se objevili na cestě od lesa od hranice dva "grenčáci",
kteří nám mermomoci nutili vzít si secí stroj zpět, protože prý je náš a
chlapa že si tam ponechají. Mysleli totiž, že chtěl použít prostředku k
emigraci. Ale uprchlý kolega se zkratkou přes les vrátil zpátky a
všechno skončilo velkou legrací jak na české tak na německé straně." Dvě zřícená německá letadla v říjnu 1959
Dopoledne 22.října 1959 při cvičném letu zavadil v mlze o vrcholky
stromů kopce Lžičák německý letoun F-84-F, který patřil do výzbroje
německé Luftwaffe. Urazil obě přídavné palivové nádrže a pilot se
okamžitě katapultoval. Letadlo se zřítilo asi 1,5 km východně od Nového
Mohelna.
Zdeněk Buchtele, Velká Hleďsebe
Přehled starostů Počet let
Pro přesnost: představitelé obce Mariánské Lázně měli různé dobové
funkce; což nebyl vždy titul "starosta". Uvádíme je v přehledu. Ale
název "starosta" se jeví nejsrozumitelnější, proto byl použit do
nadpisu.
Osudem pomníků za války byl sběrny kovů Pomník Dr.AUGUSTA HERZIGA, HAMELIKA, vlastivědné
materiály z Mariánskolázeňska. připravil Ing. Richard Švandrlík.
Číslo 8. Hameliky XXIII. ročníku - 1999 (pořadové číslo 294.),
Mariánské Lázně - vyšlo 31. srpna 1999.
"Mariánské Lázně Revue" by mělo poskytovat nekomerční informace o našem městě.
První číslo bude obsahově zhuštěné, objeví se v něm informace o parcích, o
golfu, o architektuře, pramenech apod. Další čísla už budou monotématicky
zaměřená," informoval CHEBSKO mariánskolázeňský místostarosta Zdeněk KRÁL.
Magazín by měl v ideálním případě vycházet čtyřikrát do roka. Náklad jednoho
vydání bude 3000 až 5000 výtisků.
Městský úřad počítá s tím, že se Mariánské Lázně Revue objeví na veletrzích
cestovního ruchu, k dispozici bude cestovním kancelářím, hotelům, penziónům,
restauracím a Infocentru.
Inzerce by v časopisu s kvalitní grafikou nemělo být podle vydavatele mnoho.
"Nechceme z toho dělat kaleidoskop reklamy," naznačil místostarosta, že hlavní
část finanční zátěže s vydáváním periodika poleží na bedrech radnice. Úřad však
přesto počítá s několika hlavními sponzory.
Jak nám Zdeněk KRÁL prozradil, k vydávání vlastního časopisu bylo město
inspirováno partnerským Bad Homburgem. Mariánské Lázně hodlají v rámci tohoto
projektu přinášet nové, úplné a aktuální informace, a to takovou formou, aby
oslovily širokou cestující veřejnost.
Mariánské Lázně - Výletní místa v okolí Mariánských Lázní,
která v minulosti lemovala desítky promenádních cest, za poslední desítky
let téměř zanikla. K těmto výletním cílům kráčely takové osobnosti, jakými
byl například pruský král Friedrich Vilhelm IV., Johann Wolfgang Goethe,
Fryderyk Chopin, Richard Wagner, Jan Neruda, anglický král Eduard VII.,
Franz Kafka a další. Byla by škoda, aby se bývalé vyhlídky a památná místa
spojená s historií lázeňského města úplně rozpadla, zarostla a upadla v
zapomnění. Aby se tomu tak nestalo, usiluje několik nadšenců v čele s ing.
Jindřichem Horáčkem z Mariánských Lázní (viz snímek) o jejich obnovení.
Mezi lokality, které jsou vytipovány prioritně k záchraně, patří Mesceryho
vyhlídka, Bedřichův kámen (Friedrichstein), Goethovo odpočívadlo, Karlův
kříž a Waldsteinův monument. V následné fázi by mělo dojít ke znovuobnovení
památníku padlých v 1. světové válce, Clementsova místa, Franzenssteinu,
Amáliiny vyhlídky, výšiny Bedřicha Viléma, Štefaniny výšiny, Hirtenruhe a
Karoly.
V návaznosti na jejich opětovné zrození bude vytvořena, systémově provázaná
sít vycházkových tras s cílovými místy u jednotlivých obnovených památných
objektů. Dále by měla být tato síť tras organicky napojena na další
návštěvnicky využitelné fenomény lázeňských lesů, jakými jsou například
chráněná krajinná oblast, cyklistické stezky, běžecké tratě, sportovní
areály a podobně. V neposlední řadě by měly tyto zachráněné lokality
proniknout do všech informačních systémů v potřebných jazykových mutacích.
Realizace celého záměru se zúčastní především Městský úřad Mar. Lázně,
společnost Lázeňské lesy, Chráněná krajinná oblast Slavkovský les, Městské
muzeum Mar. Lázně a společnost Rozvojový fond města Mar. Lázně. Finanční
podpora rekonstrukcí jednotlivých pojmenovaných akcí je závislá na
sponzorství od fyzických a právnických osob, jejichž jména budou trvale
zveřejněna na konkrétních místech, kam jejich podpora směřovala.
První vlaštovkou, která je důkazem toho, že lidé v okruhu ing. Horáčka a
další iniciátoři akce chtějí dosáhnout konkrétních výsledků, je v těchto
dnech obnovované Goethovo odpočívadlo pod Panoramou. Jeho slavnostní
znovuodhalení je plánováno na 28. srpna.
Bylo to právě 150 let, kdy si Mariánské Lázně
připomenuly 100.výročí Gethova narození odhalením Goethova obelisku s
nadpisem "Goethe Sitz". V těchto místech stál starosta J.D.Halbmayr, bývalý
starosta Václav Skalník, doktor Karel Josef Heidler, doktor Adalbert Danzer,
hosté. Chyběli však církevní představitelé jako farář Gregor Högg, opat
Marian Heinl, ale také - bůhvíproč - chyběl všudypřítomný kronikář Jan
Nepomuk Felbinger. Jistě by nám oslavu pospal. Ještě před 10 dny nadšeně
popisoval večerní oslavy 19. naro-zenin císaře Franze Josefa I. na promenádě
mezi Křížovým a Karolininým pramenem, s iluminací stovek lamp (na každém
stromě tři lampy), zapalováním čínského ohně a vystřelováním raket za
vyhrávání lázeňské kapely. Dalšího dne ráno byla slavnostní mše svatá v
novém chrá-mu tepelským převorem Kazimírem Gartnerem a následovala přehlídka
mariánskolázeňské národní gardy se střelbou z pušek a z hmoždířů.
Po třinácti letech se ke starostům znovu vracíme, inspirováni Chebským
deníkem z 22.června 1999 s článkem Petra Černého: "Luděk Nosek si splnil
všechny životní sny". Od roku 1986 jsme připsali pět nových starostů a mezi
nimi i první starostku - první ženu v této funkci od vzniku obce.
Historie zdejších starostů odráží se vším všudy historii Mariánských Lázní,
léta rozvoje i stagnace. Od roku 1843 byl starosta volen, od roku 1848 má
titul "starosta" (Bürgermeister), od roku 1919 je volen podle rovného
hlasovacího práva (poprvé volí i ženy). Od roku 1945 jsou voleni čeští
starostové a od roku 1990 voleni v nové postkomunistické éře.
Osídlení v tomto koutě klášterního panství premonstrátů rychle rostlo a
Mariánské Lázně se staly již v roce 1812 samostatnou obcí s vlastním
rychtářem, třebaže počet obyvatel lze odhadnout na 30-40. Opat Pfrogner
jmenoval prvním "rychtářem" Mariánských Lázní krejčího Seidla. Další
"šéfové" obce měli již titul "Vorsteher" -tj., představitel nebo přednosta.
Nebyli voleni. Byli jmenováni vrchností - klášterem Teplá.
Byli také prvním párem, který tu měl sňatek. A byl to významný pár: SEIDLOVI
postavili v místě řadu domů a přispěli k rozšíření obce. Plány jim
připravoval klášterní stavitel Anton Thurner. Roku 1808 postavili dům RŮŽE
(čp.24 zbořený dům Lipsko), 1812 - PRAŽSKÝ DŮM (čp.19, dn. Sněžka) a BÍLÝ
BERÁNEK (čp.20 dům Dukla vedle Labe, dnes již zbořeno), 1818 dům REGENSBURG
(čp.34, bývalá Alexandria, dnes zbořeniště Arnika), 1820 ZLATÝ LEV (čp.35
vedle býv. Klingeru, dnes zbořeniště Arnika), a ještě 1842 dům VARŠAVU
(čp.76, dnešní Suvorov na Ruské tř.).
Franz Seidl "rychtařil" do roku 1817 a ve funkci rychtáře psal ručně také
první kurlisty od roku 1815.
Čtvrtým v řadě byl Wenzl LIPPERT v letech 1820-1824. Byl to kupec a pocházel
z městečka Úterý jako opat Reitenberger, jehož byl příbuzný. V roce 1838
postavil dům POMNĚNKU (čp.42, dnes Jalta).
Získal ho pro lázně opat Reitenberger jako odborného zahradníka od knížete
Lobkovice. Zprvu Skalník pouze dojížděl čas od času do Mariánských Lázní a
řídil terénní úpravy a budování parku z dalekého Hořína. Později se tu
usadil natrvalo a v roce 1823 si tu postavil dům STRAUSS (čp.25, Merkur). Na
domě bývala za časů historika Michela URBANA pamětní deska Václava Skalníka.
Bezprostředně potom - 1824 - byl jmenován Skalník představitelem obce jako "Vorsteher".
Připomeňme, že majitelem všech pozemků, lázeňských zařízení, minerálních
pramenů a vrchností zároveň byl v jedné osobě premonstrátský klášter Teplá.
Nadřízeným "přednostů" obcí byl vrchnostenský správce v Teplé. Tento hlavní
správce byl podřízen jednak panu opatovi, jednak c.k.krajskému úřadu v
Plzni, jehož jménem řídil vnitřní správu na území kláštera.
První "šéfové" Mariánských Lázní řídili obec sami a k ruce měli jen rádce.
Například u Václava Skalníka to byl lékárník Karl Brem. Do zániku
vrchnostenských poměrů v zemi býval rychtář či přednosta obce poslušným
orgánem vrchnosti a plnil její příkazy a přání. U Skalníka jako vysokého
odborníka byla situace trochu jiná. Měl velkou samostatnost a pro klášter
byl spolehlivým odborníkem, a to i ve vedení sídla.
Ačkoliv se zdá, že dnešní Skalníkova busta, Skalníkova ulice, Skalníkův
památník na kolonádě se týkají Skalníkových zásluh o vybudování parků, patří
mu právem úcta i za jeho moudré vedení obce. Byl nejdéle představitelem
města v jeho dějinách !!! V nastupujícím roce 1824 bylo tu 813 partají, v
odstupujícím roce 1843 již 3 109 hostů (1950 partají)
V roce 1843 dovolila klášterní vrchnost, aby si obec zvolila sama svého
"představeného". Stal se jím Josef Dionys HALBMAYR (+ 1879) a řídil
Mariánské Lázně ve třech volebních obdobích. Poprvé v letech 1843-1848.
Halbmayr přišel z bavorského Mnichova jako číšník, oženil se tu s dcerou
hoteliéra Alberta Klingera a zdědil největší zdejší hotel KLINGER. V roce
1848 postavil výstavný hotel HALBMAYRHAUS (čp. 32, dnes opuštěný Rozkvět) a
k němu samostatný dvůr LUISENHOF (čp. 252, později do rukou kláštera Teplá,
dnes správa Bytovu).
Prvním představitelem s titulem "starosta" (Bürgermeister) se stal v období
1848-1850 syn pražského lékárníka Dr.med. Josef ABEL.
Ale Halbmayr si ještě dvakráte užil titulu "starosty". Abel byl také prvý
lázeňský lékař, který se stal starostou Mariánských Lázní .
Po Abelovi následoval další lázeňský lékař Dr. med. A. HANISCH, majitel
hotelu NEPTUN (čp. 43, dn.Oradour), do roku 1856.
Dalším starostou byl Dr.med. Alois SCHNEIDER (+1880). Byl dvakráte zvolen a
střídal se ve funkci starosty (starostou v obdobích 1856-1861 a 1864-1867) s
uvedeným hoteliérem J.D. HALBMAYREM (třikrát starostou 1843-1848, dále
1861-1864 a 1867-1873).
Za doktora Schneidera, v roce 1866, se staly Mariánské Lázně městem a
dostaly městský znak, který dnes vidíme nad vchodem do radnice. Popravdě
řečeno, Mariánské Lázně nikdy nebyly vesnicí ani tržištěm, ale od samých
počátků byly budovány jako městské lázeňské sídlo.
Po zrušení roboty, po roce 1849, se poměry měnily v Mariánských Lázních jen
zvolna. Klášterní vrchnost se v další polovině století měnila tichou cestou
z patrimoniálního šéfa v průbojného kapitalistického podnikatele v lázeňství
a v rukou jí zůstaly všechny minerální prameny, lázeňská zařízení jako Staré
a Nové lázně, kursál, kolonáda či pavilony nad vývěry, lesní, luční a jiné
pozemky v městě a okolí. Klášter byl zdaleka největším daňovým plátcem v
Mariánských Lázních.
Do roku 1918 ovlivňoval klášterní inspektor pramenů chod města stejnou silou
jako starosta města (něm. Brunnenispektor, 1904 postavena správní klášterní
budova v Mariánských Lázních zvaná Brunneninspektion (čp.92 - dnešní
opuštěné děkanství). Inspektoři řídili lázeňský vývoj města rozhodující
měrou jako emisaři vlastníka - kláštera Teplá. Po inspektorech pramenů byly
pojmenovávány ulice, ale i prameny (Alfrédův pramen), význačné stromy
(Severinův smrk). Z ulic šlo například o Clementsovu třídu (Chebská třída)
podle Alfréda Clementso, který byl z funkce lázeňského inspektora zvolen
dokonce opatem kláštera, Würfelovu ulici (Tyršova) podle inspektora Severina
Würfela.
Zvláště v lázeňských provozech měl starosta značně omezené pravomoci. V
počátcích lázní bývali v Mariánských Lázních o sezóně dva lázeňští komisaři
- civilní a vojenský. Zajišťovali veškerý lázeňský chod co se týká
lázeňských hostů, jejich evidence, jejich stížností atd. Až po roce 1849
prováděl starosta (měl již k ruce obecní radní) hlášení cizinců, vedení
kurlistů, kontroly obchodních povolení, povoloval koncerty a divadelní
program, řešil spory mezi hosty a ubytovateli.
Vedle starosty existovala též lázeňská komise. Tvořil ji c.k.okresní hejtman
z Teplé, klášterní inspektor pramenů, starosta a zprvu býval ještě členem
hlavní lázeňský lékař, což byl po desítky let doktor Heidler. Ze složení
komise je patrné, že šlo o nejvyšší rozhodující orgán v místě.
Komise měla za úkol udržovat veřejný pořádek v městě, zajišťovat ochranu
zájmů hostů a lázeňského místa. Pod tuto funkci se dalo skrýt téměř vše a to
dávalo komisi možnost zasahovat do správy Mariánských Lázní na jakémkoliv
místě. Starosta byl sice členem komise, ale mohl být kdykoliv přehlasován
tepelskými.
August HERZIG patřil po Václavu Skalníkovi k nejslavnějším představitelům
Mariánských Lázní. V jeho osudech bylo mnoho podobností s opatem
Reitenbergerem. Oba zasvětili svůj život rozkvětu Mariánských Lázní, oba se
museli potýkat s nepochopením svých současníků. Oba přesto věřili ve
šťastnou hvězdu Mariánských Lázní a oběma postavilo vděčné potomstvo po
jejich smrti monumentální pomníky v nadživotní velikosti. Herzigův pomník
dnes už sice nestojí, ale byl prý neobyčejně vydařilý co do věrnosti jeho
tváře a postavy.
Jeho současníci spatřovali na cestě kolem pomníku typickou Herzigovu postavu
a rysy tváře jako živého člověka. Pomník byl postaven roku 1913 na okraji
parku "U hodin" - na místě dnešní sochy vznášející se panny z doby
komunismu. Nápis na Herzigově pomníku byl jednoduchý a zněl:
"Dr. August Herzig, Bürgermeister von Marienbad 1873-1880, 1892-1899"
Sochu vytvořil vídeňský sochař Edmund KLOTZ v roce 1913 a ve Vídni byla
socha ulita do bronzu A.L.Selzerem. Osud sochy lze sledovat do druhé světové
války, kdy byla dána do sběru kovů.
August HERZIG se narodil 20. března 1839 v domě U zeleného kříže (čp.10 na
Goethově náměstí - dnes opuštěný Split) jako syn doktora Leopolda Herziga
(1807-1880), který zde působil jako lázeňský lékař. Dědečkem Augusta z
matčiny strany byl známý lékař Fidelis SCHEU, který převzal v roce 1820 po
smrti dr.Nehra úřad klášterního ordinária a prvního lázeňského lékaře.
Doktor Scheu J.W.Goetha léčil, provázel ho do Teplé a zůstal Goethovým
přítelem až do své smrti. Scheu, který koupil dům "U zeleného kříže" v roce
1827 od Thadeáše Rubritia, zemřel poměrně záhy - ve 49 letech - dne
8.července 1830.
Augustova matka byla Augusta Scheuová (1820-1890). Provdala se 18.dubna 1837
za doktora Leopolda Herziga, který byl později v lázních ve funkci "Brunnenarzt"
- tj. lékař pramenů.
Herzigovi měli šest dětí, z nichž August - jménem po matce - převzal rodný
dům.
August vychodil gymnázium v Chebu, od roku 1856 studoval univerzitu ve Vídni
a 20 května 1862 se stal doktorem medicíny (Dr.med.). Rok na to, 1863, byl
promován v Pra-ze doktorem chirurgie. Nato přichází zpět do Mariánských
Lázní jako praktikující lékař, ale vedle medicíny se pouští do veřejné
činnosti,. která ho přitahovala. Drobná, třebaže záslužná každodenní práce
nemohla plně uspokojit jeho činorodého ducha, který se brzy zaměřil na
povznesení Mariánských Lázní.
V roce 1867 se oženil s Marií WEITHOFOVOU (1847-1920) a jako 34letý byl
zvolen v roce 1873 poprvé starostou Mariánských Lázní pro neobyčejný zápal o
rozvoj města. Neúnavný, s mimořádnou životní energií, s pohledem do daleké
budoucnosti chystal se změnit rodné lázně v moderní lázeňské město a ve
světové lázně. Byla to reálné, protože Mariánské Lázně byly právě spojeny se
světem železnicí a přijížděl několikanásobný počet hostů. V té době se
objevovaly ve všech oborech nové a nové vynálezy a zlepšení a bylo třeba pro
Mariánské Lázně prosazovat to nejmodernější.
Co přinesla první etapa jeho starostování ?
1875 - vyhotovení stavebního plánu města, koupě pozemků a zřízení městského
zahradnictví
1876 - založení městských jatek, městských skleníků, tržiště pro potraviny,
přeměna tříleté školy ve čtyřletou, zvýšení počtu učitelů na pět, založení
pensijního fondu pro lázeňský orchestr
1878 - koupě pozemku a postavení moderní rozměrné víceúčelové budovy radnice
1879 - stavba anglikánského kostela, pomníku Karla Reitenbergera na
promenádě. (Reitenbergerův monument - to byl velmi problematický akt
vzhledem ke klášteru, který neměl zájem na odhalování dávného špinavého
spiknutí v klášteře proti tomuto opatovi. Z toho lze soudit, že Herzig nebyl
"mužem" tepelského kláštera a nepochybně každá jeho kritika našla u kláštera
podporu.
K otevřenému odhalení tohoto spiknutí, tak nepříjemnému pro klášter, došlo
až historikem doktorem Michalem Urbanem kol roku 1900. Je nepochybné, že
následující převezení ostatků opata Reitenbergera z Wiltenu, kde žil 33 let
ve vyhnanství, souviselo s Urbanovou iniciativou a jeho knihou "Alt-Marienbad".
Převezení ostatků bylo provedeno v říjnu 1908 - v období, kdy již tu ovšem
nebyli lázeňští hosté, kteří by kladli zvědavé otázky sobě i mnichům …)
Intermezzo Krohova starostování
Kroha vládl v letech 1880-1892, ale za jeho dvanáctiletého starostování
Herzig zůstává členem městského kolegia a neohroženě prosazuje, často jako
jediný člen rady, nápravu nedostatků v městě, kritizuje šlendriánství a vše,
co překáží lázním v rozvoji. Není divu, že kritizovaní hoteliéři či
obchodníci nemohli Herzigovi odpustit ...
V roce 1888 je zřízen okresní soud v Mariánských Lázních a vývoj města
nabírá neobyčejného tempa.
V okolí přehrady bylo zachyceno 30 pramenů pitné vody, potrubím svedeno do
velkého rezervoiru vodárny pitné vody pod Lunaparkem (zanikající cihlová
stavba při silnici k Nimrodu) a odtud budován po městě vodovodní rozvodný
systém (1893), který je dodnes základem naší vodovodní sítě.
Již roku 1888 se rozběhl provoz městské elektrárny, která byla za Herziga
značně rozšířena a vzniklo první elektrické osvětlení města jako vzor pro
celé mocnářství.
Byla položena kanalizace a zavedeno zavlažování. Podle anglického vzoru byla
postavena městská nemocnice (1894).
Byly překlenuty potoky Hamelika, Schneidbach (Třebízského), Mlýnský potok.
Byly provedeny bohaté parkové úpravy nejen v lázeňské čtvrti, ale i pod
Lilem.
Uvnitř města byly rozšířeny uličky, někde značně úzké.
K Mariánským Lázním byl roku 1895 přičleněn rychle se rozrůstající Šenov (Schönau)
a celá nádražní čtvrť. U obce Ušovice zůstala jen vilková část Luft (u býv.Švandy
dudáka). Byla získána také malá čtvrť u Lesního pramene (Třebízského ulice),
dosud patřící pod obec Šance (Valy).
Byla postavena prostorná městská tržnice (dn. Dusíkova ulice) na místě
tržiště (1898).
Bylo prosazeno otevření lesů Rájovského revíru (Beskyd,Polom, Rájovská
myslivna, Nimrod), dosud se zákazem vstupu pro hosty a budovány sem značené
vycházkové cesty.
Byla konečně vybudována a otevřena železniční trať do Karlových Varů (1898).
Herzig odmítl původní záměr, aby trať vedla městem k Lesnímu prameni a odtud
po svahu vzhůru do Zádubu. Byla zvolena sice složitější trasa, ale tak, že
nebylo narušeno lázeňské centrum města.
Roku 1899 byl získán pozemek pro příští měšťanskou školu (dnes škola Sever).
Byly provedeny přípravné práce k zavedení pouliční elektrické dráhy a
nasmlouvány dodávky. (Nasmlouvání této akce přineslo pro následující vedení
města velmi ožehavý problém, jak akci sprovodit ze světa. To se už
nepodařilo a v roce 1902 byla tramvajová doprava otevřena.)
Klášter Teplá cítil nutnost držet krok s vývojem města a značně investoval,
zvláště v době druhého Herzigova starostování (rekonstrukce Centrálních
lázní, Nových lázní, nový společenský sál).
Při obraně veřejných zájmů Herzig zabránil řadě akcí podnikatelů, které by
poškodily trvale lázeňské místo. Šlo o dodržování průduchových mezer mezi
lázeňskými domy, maximální výšky domů, o zákaz stavebního zastavování parků
mezi dnešním Lilem a kolonádou u Ferdinandova pramene atd. Za to ovšem
sklidil nenávist poškozených podnikatelů, kteří se rozhodli se ho zbavit za
každou cenu a vyvolali proti němu pomlouvačnou kampaň.
Herzig založil v městě četné instituce jako městskou spořitelnu-záložnu (Spar-
und Vorschuss-Verein), hudební fond města a úřednický pensijní fond.
Výsledkem jeho sociálního cítění byly četné akce jako založení spolku pro
chudé, nadace volného stolu pro nemajetné žáky obecné a měšťanské školy,
sirotčího fondu, nadace pro studenty a stipendia.
A tak v krátkém období sedmi let se podařilo realizovat v městě maximum -
výsledek neobyčejného úsilí Herzigova. Ale i pozdější veřejná díla, která
vznikala řadu let po Herzigově smrti, byla inspirována jeho návrhy a nesla
jeho duchovní pečeť.
Za Herziga město získávalo zvolna politické pozice v řízení a na konci
19.století se stalo téměř rovnocenným partnerem tepelského kláštera v městě.
A tak se stalo, že sílila kritika a i mnozí Herzigovi spolupracovníci,
podněcováni závistivci, poukazovali na velké peněžní výdaje města, aniž by
přitom viděli přínos, který přinesou Herzigova díla budoucímu městu. Na
radnici se vytvářela skupina, která brzdila starostovy plány. Vyvinula se v
destrukční kliku, která začala boj proti starostovi všemi dovolenými i
nedovolenými prostředky. V roce 1899 donutili starostu k rezignaci. Ač se
tehdy zdálo, že snad v něčem měli pravdu, čas ukázal, jakou zákeřnou hru
proti Herzigovi hráli.
Kritika se opírala především o hrozbu protržení hráze nové přehrady. Sypaná
hráz byla novinkou a když se objevilo prosakování hráze přehrady (dnes je to
obvyklý a běžný jev takových děl), kritika jásala a předpovídala, že město
smete obrovská vodní vlna.
Velikost Herzigova spočívá v tom, že prosadil - proti opatrnické skupině v
zastupitelstvu - řadu opatření, díky kterým se Mariánské Lázně staly
světovým lázeňským místem. Rychle rostl příliv hostů a to vedlo ke zvýšeným
příjmům všeho obyvatelstva města. Realizace veřejných opatření - to nebylo
možné pouze soukromými prostředky jedinců-podnikatelů. Herzig byl povaha
velkého formátu a vzácné předvídavosti. Již tehdy vedl jednání o převedení
lázní a správy minerálních pramenů do rukou městské obce. Jaký protitlak a
odpor toto vyvolalo, lze se jen domýšlet.
Po Herzigově rezignaci vedl zprvu město zástupce starosty Franz GSCHIHAY až
do volby nového obecního kolegia, kdy byl vybrán za starostu doktor NADLER.
Silné pracovní vypětí Herziga v posledních letech s nesčetnými výpady proti
němu vedlo k vážnému zhoršení jeho zdravotního stavu. Dr. Alois GRIMM o tom
psal ve Vídeňském klinickém týdeníku (ročník 1901, str. 43): "Silné vzrušení
a boje, které musel Herzig ve svém životě a ve své funkci vést, nezůstaly na
tomto jako železo silném muži beze stop." Odpoledne 25.září 1901 podnikl
svou obvyklou procházku dolním parkem směrem k nádraží, v nejlepší náladě se
vrátil domů a usedl k večeři. Brzy ulehl, vzal noviny do rukou a tak byl
ráno nalezen mrtev. Smrt ho překvapila náhle, bez utrpení, v 62 letech. Z
domu smutku "U zeleného kříže" vyšel zvláštní smuteční průvod. Nekonečné
špalíry občanů, lázeňský orchestr hrál Beethovena a Chopina, zvony všech
kostelů bez rozdílu církví se společně rozezvučely k poslední cestě.
Čas plynul a lidé velice brzy poznávali skutečnou velikost jeho ducha a
skutečnou malost a hamižnost jeho politických protivníků. Za dvanáct let již
znovu stál August Herzig ve formě sochy uprostřed města, v nadživotní
velikosti na podstavci monumentu - malá omluva velikých lázní za jeho osud.
Historická epocha dvou hrozných válek odsunula Herzigovy osudy do pozadí.
Jedno století vymazalo vzpomínky na veliké zápasy a boje, v nichž Herzig
prosazoval a tvořil dílo, které přetrvalo a zůstalo chloubou, třebaže jména,
která slyšíme, zní nám cize, a příběhy jakoby by byly z jiného města.
V únoru 1905 byl nucen Nadler podat demisi i s celou městskou radou a
zároveň bylo rozhodnuto /hned v roce 1905/ postavit Herzigovi pomník a
odčinit minulost. Byl postaven v roce 1913 na okraji parku před hotelem
Fürstenhof (dn.Bohemia) a zničen nacisty v roce 1943.
Po Nadlerově pádu vedl město jen krátce doktor Wenzl DIETL (1857-1907),
který byl ve volbách 1906 řádně zvolen, ale v následujícím roce náhle umírá.
Po něm nastoupil doktor Heinrich REINIGER a starosoval v letech 1907-1915.
Poslední tři starostové byli povoláním právníci.
Za světové války, v letech 1915-1919, byl starostou Johann RUBRITIUS,
majitel hotelu Klinger.
Ve volbách 1919 v novém Československu bylo zavedeno poměrné a rovné volební
právo a dovoleno sdružování volebních listin. Do zastupitelstva bylo voleno
36 poslanců. Nejvíce (15 mandátů) dosáhla tehdy Německá lidová strana, 9
mandátů sociální demokracie, 3 mandáty měšťanská strana, 3 mandáty židovská
strana, 5 mandátů vojenské rady (Festbesoldetenrat) a 1 mandát spojené české
strany. Starostou byl zvolen MUDr. Hans TURBA (1866-1939).
Ve volbách v roce 1924 vyhrála volby Německá národní strana s 11 mandáty, 7
mandátů měla řemeslnická strana, 4 sociální demokraté, 4 křesťanští
sociálové, 4 demokraté, 3 Židé, 3 Češi. Starostou zůstal dr.Hans Turba.
V roce 1932 proběhly poslední svobodné volby v městě. Nejvíce hlasů dostala
německá Národní strana (Deutsche Nationalpartei) 7 mandátů (Dr.Hans Turba,
Rudolf Habermann, dr.Herzig); křesťanští sociálové (Deutsche christlich-soziale
Volkspartei) rovněž 7 mandátů (hlavní prominenti: Josef Turba, Josef Zischka,
ředitel lázní Ing. Doberauer), třetí byla strana Siegfrieda Buxbauma se svým
výtvorem Dělnicko-hos-podářské strany, která dostala 5 mandátů. Dále měla 3
mandáty spojená česká strana (staniční mistr ČSD Bohumil MATAS, Josef
MIZERA), 3 mandáty sociální demokraté, 1 mandát Židé, 4 mandáty řemeslníci
(Ernst Weis, drogista Franz Hahn, Ernst Eckert), 2 demokraté (Heinrich
Grimme, MUDr. Kopf a 4 mandáty němečtí národní socialisté.
Počty odevzdaných hlasů v posledních obecních volbách :
Č.
Název strany - odevzdaných hlasů
1928
1932
1.
Spojené české strany
382
307
2.
Deutsche christlich-soziale Volkspartei
499
845
3.
Arbeits- und Wirtschaftsp. (Buxbaum)
428
642
4.
Deutsche Gewerbepartei
513
468
5.
Deutsche soz.demokrat.Arbeiterpartei
428
414
6.
Jüdische Partei
167
150
7.
Deutsche national-soz.Arbeiterpartei
242
488
8.
Deutschdemokratische Freiheitspartei
476
278
9.
Deutsche Nationalpartei
1037
888
Celkem hlasů
4172
4480
Jeho zájem o veřejné problémy, úspěšnost v léčení a velká obliba mezi lidmi
- to byly předpoklady úspěšné kariéry politické.
Už v roce 1902 byl zvolen do městského zastupitelstva, stal se členem vedení
Městské spořitelny a zdejší německé lékařské komory.
V roce 1919 byl zvolen starostou Mariánských Lázní a úřad zastával
nepřetržitě do svých 67 let (do 1933). Ve volbách 1932 byl znovu zvolen
starostou, ale česká vláda jeho volbu neschválila 14.srpna 1933 s odvoláním
se na zákon o zplnomocnění. To vyvolalo v městě všeobecné rozhořčení a
nevoli. Logické vysvětlení tu nebylo.
Krátce nato došlo 30.srpna 1933 k zavraždění filosofa Theodora Lessinga v
Mariánských Lázních a tato událost překryla Turbovo odvolání a vzniklo nové
česko-německé napětí v městě. Turba tedy nebyl odvolán v důsledku Lessingovy
vraždy, jak se uvádělo, ale již čtrnáct dnů před tím v důsledku zákazu
německých nacionalistických stran (v Mariánských Lázních to byly
Nationalpartei a National-sozialistische Partei). Mandáty zakázaných stran
byly podle zákona rozděleny mezi ostatní německé strany. Hans Turba jako
člen Národní strany (Nationalpartei) nemohl být ve funkci starosty.
Lessingův případ vedl k pozastavení vydávání Marienbader Zeitung, posílení
policie a k dalším zásahům v městě. To už nebyl Hans Turba starostou a na
jeho místo nastoupil jeho jmenovec - místostarosta, mistr cukrářský Josef
Turba dne 27.srpna 1933 (tři dny před Lessingovo vraždou).
Velikost starosty doktora Hanse Turby je srovnatelná s největším
mariánskolázeňským starostou Herzigem. Mariánské Lázně mu děkují za četné
velkolepé přeměny. Ve svém úřadě dosáhl pro Mariánské Lázně těchto
významných činů:
1. získal pro město majetkově řadu soukromých objektů a pozemků jako kavárnu
MAXTAL (Lunapark), domek ARCO na prostranství pod býv.Oděvou, Königovy
pozemky ve Velké Hleďsebi, minerální pramen Ilsano v Dolním Kramolíně,
pozemky v Závišíně pro rozšíření golfového hřiště (1923 rozšířeno o druhou
devítku polí).
2. dosavadní městské ulice, které měly pouze štěrkový povrch (s výjimkou
ulice na nádraží), dostaly za Turby povrch asfaltový nebo kostkovou dlažbu a
některé ulice jako Chebská byly podstatně rozšířeny. Chodníky místo
dosavadních nerovných a mnohde poškozených žulových plochých kamenů dostaly
asfalt.
3. parky byly rekonstruovány, především park na Schillerově (Mírovém)
náměstí, park mezi Elektrickými hodinami a Mlýnem (úsek dnešních hotelů
Bohemia-Cristal); byl obnoven a upraven park u Ferdinandova pramene. Byly
založeny nové parky pod školou Jih (dnes Hotelová škola) a před nemocnicí.
4. městské zahradnictví dostalo dvojnásobnou plochu a stavební dvůr (Luisenhof,
dnes Bytov) byl podstatně rozšířen.
5. za městskými jatkami vznikla nová hasičárna.
6. Turba houževnatě podporoval městské školství. Prosadil čtvrtou třídu
měšťanské školy a město převzalo iniciativu při tvorbě nových středních škol
po první světové válce, jako byla Obchodní škola, Nižší reálné gymnázium.
Jeho hlavní zásluhou je zřízení Pohostinské a hotelové školy (Gastwerbe- und
Hotelfachschule) s třístupňovým zvláštním zařízením výuky, jaké nebylo dosud
nikde ve střední Evropě.
7. byla založena Lidová městská knihovna.
8. nedostatek pitné vody v městě řešil - podobně jako Herzig u užitkové vody
- velkorysou stavbou Dyleňského vodovodu (1929), 15 km dlouhým potrubím z
vrchu Dyleň. Šlo o pitnou vodu nejvyšší kvality.
9. dal vybudovat moderní kanalizaci s čističkou pod Úšovicemi, bylo položeno
hlavní potrubí městské kanalizace.
10. byla rozšířena elektrárna, modernizována a položeno dálkové ústřední
topení.
11. Hans Turba patřil spolu s českým radním Josefem Mizerou k nadšeným
příznivcům leteckého sportu. Jednali úspěšně se státem ČSR o zřízení
městského letiště a nechali vybudovat moderní letiště o přistávací ploše
800x600 m v ne-dalekých Sklářích, s dvěma hangáry, betonovou letištní
budovou s meteorologickou stanicí, se sanitátním prostorem, s celnicí a
restaurací. Podle tehdejšího standardu patřilo mariánskolázeňské letiště k
nejkvalitnějším (1926). V roce 1927 dosáhl Turba povolení letecké linky
Lufthansy do Kamenice (45 minut - šestisedadlové), později prodloužení do
Berlína (85 minut). Další spojení bylo do Lipska (80 minut). 1927 převzalo
Arigiho soukromou leteckou linku do Prahy státní Čs.aerolinie (60 minut - až
dvanáctisedadlové).
12. podpořil Julia Arigiho nejen v letectví, ale později i v otevření
koupaliště Lido (1932). Své odvolání Turba těžce nesl, ale následující
období plné hospodářských a politických zvratů by mu nepochybně ubralo mnoho
sil. Zemřel v 73 letech dne 18.prosince 1939 na počátku druhé světové války
a na poslední cestě na místní hřbitov byl doprovázen vším obyvatelstvem
Mariánských Lázní. Nezažil politické odvolání z funkce, které by ho čekalo
na podzim roku 1938 a které tak postihlo jeho jmenovce Josefa Turbu.
Funkci starosty převzal v době pro město nejhorší - za hospodářské krize a v
době rostoucích národnostních sporů. Tehdejší prudký pokles návštěvnosti
Mariánských Lázní souvisel s nepříznivými devizovými předpisy pro hosty z
Ně-mecka a způsobil veliký pokles příjmů do městské pokladny. Za jeho
starostování nebylo možné investovat v městě. A že se situace změní,
vypadalo stále méně nadějně. Nezaměstnanost na okrese a v městě překonávala
trvale rekordy a starosta Josef Turba musel neustále hledat cestu, jak
zajistit co nejvíce práce a jak zmírnit bídu u nejchudších. Svým zdravým
selským rozumem dokázal převést město přes nejhorší roky hospodářské krize.
Když v roce 1937 jednal s prezidentem Benešem při jeho návštěvě města.
Hovořili o cestách k oddlužení města s konvertováním krátkodobých dluhů
(snížení úrokové míry dluhů). Turba seznámil prezidenta s potížemi majitelů
domů, kterým zákon o oddlužení sice poskytl jisté ulehčení, ale hlavní
příčina ekonomických potíží a nezaměstnanosti zůstávala - nízká návštěvnost
lázní a devizové překážky v cestovním ruchu. Prezident Beneš jeho věcné
vývody uznával a slíbil dobrou vůli ČSR při mezinárodních řešeních.
Po Mnichově v roce 1938 byl Turba nahrazen dr. Mannerem.
Do roku 1938 byl úřad starosty čestným úřadem bez nároku na plat. Starosta
dále konal své povolání a měl vyhrazeny úřední hodiny na radnici, obvykle
dopoledne. Městské zastupitelstvo koncem roku schvalovalo proplacení úhrady
pro starostu za ztrátu času, spojeného s výkonem funkce.
Za druhé války vedl město Otto Manner
Po příchodu Němců se stala funkce starosty placeným povoláním. V říjnu 1938
byl jmenován do funkce starosty dr. Otto MANNER jako první placený starosta
a zůstal jím až do konce války.
Otto Manner se narodil 26.3.1893 jako syn dirigenta pěveckého sboru
Ferdinanda Mannera. Vystudoval německé gymnázium v Plzni, pak německou
univerzitu v Praze, kdy byl 25.6.1919 promován doktorem obojího práva.
Následovalo pět let, kdy podle předpisů musel dělat koncipienta a pak si
otevřel vlastní advokátní praxi. Prosazoval se v různých spolcích a v
komunální politice. Jako člen okresního výboru získal u okresního hejtmana i
na celém okrese vážnost, a když na něho v říjnu 1938 padla volba, aby
nastoupil do placené funkce starosty, vzdal se své advokátní praxe a
nastoupil.
Po druhé válce, po letech, hodnotil jeho starostování mariánskolázeňský
spoluobčan Oskar Turba takto:
"Po vypuknutí světové války přinášel každý den nové úkoly a starosti. Počet
obyvatel města vzrostl z 10 000 na 30 000 a kromě toho bylo nutno zajišťovat
opatrování pro 6 000 zraněných a 3 000 uprchlíků z bombardovaných měst a na
konci války množství uprchlíků z Východu pohlcovalo větší část jeho tvůrčích
sil. Největší jeho zásluhou však bylo, že před příchodem Američanů do města
se postavil proti rozkazu stranických funkcionářů proti nařízené vojenské
obraně, čímž zachránil Mariánské Lázně před rozbitím.
Po obsazení města byl vykázán z úřadu a internován v táboře a přese všechno
zůstal nezlomen. Po vysídlení si otevřel v Hessensku v Salmünsteru advokátní
kancelář, byl tu notářem; 12 let pracoval v městském zastupitelstvu v
Salmünsteru a 8 let byl členem krajského sněmu v Schlüchtern. Založil
mariánskolázeňský svaz vysídlenců "Heimatverband Marienbad" a prosadil lázně
Bad Homburg jako kmotrovské město (Patenstadt) pro mariánskolázeňské. Jeho
iniciativou bylo založení Mariánskolázeňského sídliště v Bad Homburgu a
Mariánskolázeňského muzea v homburském Gotickém domě. Za tyto zásluhy mu
byla propůjčena Reitenbergerova medaile a titul čestného člena "Heimatverbandu".
Zemřel 2.2.1977 v 84 letech v bavorském Weilheimu. "
Paralelně vznikají první české orgány v Mariánských Lázních - revoluční
národní výbor, čímž končí dosavadní historie německého řízení Mariánských
Lázní. V čele revolučního výboru stanul bývalý politický vězeň, po zuby
ozbrojen, jakýsi KRATOCHVÍLE, který sem přišel z Německa, ale pouze na
několik dnů. Po něm byl vybrán přítomnou českou menšinou Karel TESAŘ jako
představitel předválečné české menšiny v městě a znalý dobře poměrů
mariánskolázeňských.
Dne 29.května 1945 přebírá vedení města dočasně správní komisař JUDr.
František SKÁCELÍK a po něm předseda prozatímní místní správní komise MUDr.
Karel WEINER.
Dne 2. července 1945 je ustanovena řádná Místní správní komise (MSK) a jejím
předsedou jmenován Karel HROUDA.
Po něm přebírá funkci předsedy MSK k 1.září 1945 Bohumil KUŽELOVSKÝ,
dosavadní člen osídlovací komise MSK. Ve vedení pak zůstává až do voleb v
květnu 1946. A tak lze konstatovat, že během 4 měsíců od skončení války se
šestkráte změnila osoba představitele či starosty města.
První poválečné svobodné volby
1. KSČ
2992 hlasů
2. národní socialisté
2112 hlasů
3. sociální demokraté
674 hlasů
4. lidovci
560 hlasů
Následují - snad už v pravidelných čtyřletých obecních volbách - předsedové
Josef MAZANEC (1952-56) a Josef DLOUHÝ (1956-60). To bylo v době, kdy
Mariánské Lázně byly stále ještě politickým okresem a v nadřízené funkci byl
předseda Okresního národního výboru Mariánské Lázně
V červenci 1960 dochází ke změně správního uspořádání, ruší se okres
Mariánské Lázně a město je začleněno pod okres Cheb. Do roku 1960 tedy
pracovaly v Mariánských Lázních také okresní správní orgány s vyšším radiem
působnosti a vyšším postavením.
Od roku 1960 stál v čele Městského národního výboru Mariánské Lázně Otakar
VAŠÍČEK (do 1964) a po něm Josef HOLÝ (do 1968), na kterého se vzpomíná, že
se objevoval na radnici velmi málo. Po něm, v politickém vření roku 1968,
přebírá řízení města krátce úřadující místopředseda Vilém STAŠEK (do 1969).
Následovali předsedové Městského národního výboru. Ing. Jan PŘÍHODA v letech
1969-81 (zemřel 1981) a Ing. Rudolf KOPEK v letech 1981-90 (rezignoval v
červnu 1990). Oba byli učitelé a přišli na radnici z funkce ředitele
hotelové školy v Mariánských Lázních.
V roce 1969 došlo k rozšíření o obec Chotěnov-Skláře, 1.ledna 1976 o obec
Valy, 1.dubna 1976 o obce Velkou a Malou Hleďsebi, Klimentov, Zádub, Závišín,
Ovesné Kladruby, Milhostov, Vysočany, Vlkovice, Martinov a nakonec o
Kladskou. Tím se správní území Mariánské Lázně rozrostlo téměř do hranic
předválečného soudního okresu Mariánské Lázně. Chyběly pouze obce Pístov,
Holubín a Dolní Kramolín, (připadly v roce 1960 pod okres Tachov a dnes
patří pod obec Chodovou Planou), Mnichovsko s obcemi Mnichov, Rájov, Sdítiny,
Prameny (které spravoval MNV Mnichov). Tím se rozrostl aparát řízení
lidosprávy na 72 poslanců a 26 občanských výborů s více než 300 členy.
28. června 1990 složil funkci předsedy MěNV Ing. Rudolf KOPEK a místo
představitele města převzal zatímně místopředseda MěNV Karel LUCÁK.
Byl ve funkci do 1.ledna 1991, kdy na základě prvních svobodných voleb v
městě (po roce 1948) byl zvolen řádným starostou Ing. Zbyněk MARTÍNEK, syn
slavného českého zahradníka stejného jména v letech 1956-1985.
26.března 1992 ze zdravotních důvodů Ing. Martínek se vzdal funkce starosty
a na jeho místo byl vybrán po dlouhém jednání městské rady Zdeněk ŠTĚPÁNEK.
Stál v čele města do doby nových voleb. Když se 18.listopadu 1994 konaly
řádné obecní volby, bylo zapsáno 12262 voličů, avšak účast byla tentokráte
méně než poloviční - 5 813 voličů. Od nich nejvíce hlasů - 2625 hlasů -
získal podnikatel a někdejší pracovník MěNV dr. Luděk NOSEK a byl zvolen
starostou. K jeho osobě se vracíme následujícím článkem z Chebského deníku.
Po čtyřech letech - v listopadu 1998 - se konaly další řádné obecní volby a
z nich vyšla jako starostka psycholožka Mgr. Ellen VOLAVKOVÁ, roz.
Příhodová, dcera bývalého starosty Ing. Jana Příhody. Stala se v řadě 42
představitelů města od počátku vzniku Mariánských Lázní první ženou v této
funkci.
Sportovcem odmalička
Luděk Nosek se narodil v Praze, ale vyrůstal v Bečově nad Teplou na
Karlovarsku, kam se jeho rodina přestěhovala, když mu bylo pět let. Značný
vliv na jeho výchovu měla babička. Život na venkově mu dával dostatek
prostoru pro nejrůznější hry a soutěže, kterých se spolu s partou kluků
pravidelně účastnil. Jezdil na kole, bruslil, lyžoval, hrál volejbal,
basketbal a samozřejmě jako každý kluk také fotbal. Nejraději však házel
kamením do dálky, což se projevilo i na vojně, kde granátem přehodil metu
sto metrů.
Na vojnu ke speciální jednotce
Ještě než nastoupil k výsadkářům, absolvoval výsadkový a plachtařský výcvik.
Ty to záliby se mu pak náramně hodily při výkonu vojenské služby u speciální
jednotky. Jeho sportovní dovednosti ne unikly ani vojenským velitelům a
četař Nosek se stal členem reprezentačního armádního týmu ve vojenském
trojboji, který se skládal z běhu přes překážkovou dráhu, střel by ze
samopalu a hodu granátem. "První rok na vojně byl náročný," říká, "ale
druhou polovinu vojny už jsem měl díky sportu volnější."
Po vojně přišla atletika
Po návratu do civilu začal Luděk Nosek naplno trénovat atletiku, házel
oštěpem, skákal tyčku a zkoušel i desetiboj. Velmi mu tehdy pomohl Dalibor
Rektorys, mariánskolázeňský atletický trenér, který přivedl tamější dívky až
do I. ligy. "Naučil mne mnoho věcí, zejména jak organizovat sportovní
kolektiv. Na to on byl mistr," říká. L. Nosek.
Zlom, který ovlivnil jeho další život
Jednoho dne se mu však do rukou dostala polská knížka o kulturistice a o
jeho dalších životních krocích bylo rozhodnuto. "Hned jsem věděl, že tohle
je to pravé, čemu se chci věnovat." I když stále ještě trénoval atletiku,
začal více posilovat. Pak přišlo ně kolik sportovních zranění a přednost
definitivně dostala kulturistika. "Bylo mi tehdy pětadvacet a společně s
několika kluky jsme založili oddíl kulturistiky při Tělovýchovné jednotě
Slovan Mariánské Lázně," vzpomíná.
Založením Sandowa začal psát historii
V roce 1966, o rok později, se oddíl kulturistiky od TJ Slovan odloučil a
vznikla tak první samostatná tělovýchovná jednota (TJ) v tehdejším
Československu specializovaná na kulturistiku. Dodnes nese název TJ Sandow
Mariánské Lázně. Ještě tentýž rok se uskutečnil 1. ročník soutěže Sandow,
dnes známé po celém kulturistickém světě, jehož se zúčastnili borci z celé
republiky. Třetí ročník Sandow 1969 se poprvé konal za mezinárodní účasti a
jeho absolutním vítězem se stal právě jeho zakladatel Luděk Nosek. A to měl
tehdy za sebou pouhé tři roky usilovného kulturistického tréninku. Životního
úspěchu na kulturistickém pódiu však dosáhl již o rok dříve, když na
mistrovství Evropy v Mnichově skončil v kategorii do 80 kg na devátém místě.
Zpátky se mu však kvůli politickým událostem příliš nechtělo. "Nakonec jsem
se vrátil hlavně kvůli vysoké škole, kterou jsem v té době studoval (Fakulta
tělesné výchovy a sportu - pozn. aut.), a také kvůli přítelkyni." Na
studentská léta vzpomíná L. Nosek velmi rád. "Měli jsme skvělou partu a
společně prožili mnoho zážitků. Že jsem šel studovat i tak pozdě, v
osmadvaceti letech, bylo ode mne správné rozhodnutí. Rád vzpomínám na Věru
Čáslavskou. Pamatuji se, když jsme tajně přespávali ve starobylém domě v
Tyršáku, jak jsme ji pozorovali při pilných nočních trénincích."
Jako státní trenér sjezdil celý svět
V roce 1973 absolvoval v Chomutově svůj poslední závod coby aktivní
kulturista. Poté, co ukončil vysokou školu, stal se na deset let státním
trenérem a se svými svěřenci projel kus světa. Jeho rukama prošli naši
nejlepší kulturisté, jako byli Alois Pek, Robert Dantlinger, Anton Holič,
Petr Stach, dr. Libor Minařík a mnoho dalších. V roce 1985 byl uvolněn přes
Pragosport do zahraničí jako expert na kulturistiku. "V cizině jsem strávil
čtyři roky, zdokonalil se v cizí řeči, navázal kontakty a vydělal i slušné
peníze," vzpomíná L. Nosek, který v cizině také sjednával našim špičkovým
kulturistům různá exhibiční vystoupení. V letech 1987-90 dělal trenéra a
manažéra našemu nejúspěšnějšímu profesionálnímu kulturistovi všech dob Pavlu
Jablonickému, kterého uvedl do profesionálního světa kulturistiky.
Manželství v té době procházelo těžkou zkouškou
Manželku Evu potkal na Mikulášském večírku 6. prosince roku 1972 v
mariánskolázeňském hotelu Esplanade. "To datum si dodnes velmi přesně
pamatuji. Eva v té době dělala letušku a v Mariánských Lázních byla s kolegy
na lázeňském pobytu. Svatbu jsme měli po roce." Po svatbě se však čerství
manželé příliš neviděli. Eva Nosková dále pracovala jako letuška a Luděk
Nosek často cestoval. "Lepší to bylo, až když byla manželka na mateřské,"
říká otec dvou dětí. "To, že jsme se méně viděli, však náš vztah posilovalo.
Těžké ale bylo zvyknout si na normální soužití, když Eva ukončila aktivní
službu. Na konec jsme to ale oba zvládli."
Po revoluci přišlo podnikání
Po pádu železné opony se v naší zemi otevřela řada možností. V TJ Sandow
začala houstnout atmosféra a Luděk Nosek nakonec založil své vlastní Sport
Studio Sandow Mariánské Lázně. Na znak Sandowa dnes vlastní ochrannou
známku. Po počátečních rozporech mezi TJ Sandow a Sport Studiem Sandow už je
v Mar. Lázních zase klid a oba subjekty spolu spolupracují. Také zdejší lidé
si již zvykli, že mají ve městě Sandowy dva. Kromě toho, že vlastní Sport
Studio Sandow, podniká v oblasti fitness a ze SRN dováží sauny a solária.
Stranou zájmů nezůstala ani komunální politika
Počátkem devadesátých let vyšel v Mariánskolázeňských listech fejeton pod
názvem "Kdybych byl starostou". Autorem byl Luděk Nosek a popisoval zde
situaci, jak by se co změnilo, kdyby on sám byl starostou. Že to nebude tak
jednoduché, si mohl vyzkoušet o pár let později. "Než vstoupí člověk do
politiky, měl by mít své vlastní zázemí," soudí. V roce 1993 kandidoval za
nezávislé, kteří byli sdruženi ve spolku Volby 94. Na funkci starosty
lázeňského města měl dobré předpoklady, 24 let pracoval na radnici v různých
funkcích na stavebním odboru a posléze v Technických službách Mar. Lázně.
Většina lidí ho však znala přes kulturistiku a sport a snad právě proto byl
ve volbách úspěšný a stal se starostou. Ovšem... Při volbě hlavy města byl
zvolen nejtěsnějším rozdílem jednoho hlasu, což s odstupem času hodnotí jako
Pyrhovo vítězství. "Bylo furiantství postavit se tehdy již zkušeným
komunálním politikům a vydržet to celé čtyři roky nebylo lehké." Přesto se
L. Nosek domnívá, že se za jeho práce ve funkci starosty udělalo ve městě
mnohé, zejména v infrastruktuře. To, že Mariánské Lázně dnes vypadají
spořádaně a půvabně, je jistě také dílem jeho práce.
Dnes rozhoduje nejlepší soutěže
Když obdržel v roce 1982 licenci profesionálního rozhodčího světové
kulturistické organizace, IFBB, asi netušil, že bude u zrodu nástupce
legendárního A. Schwarzenegera Lee Hanee. Ještě týž rok rozhodoval svoji
první Olympii (vrcholnou soutěž profesionálních kulturistů) v Londýně, odkud
si odnesl jedinečný zážitek na celý život, přestože stejnou soutěž pak
rozhodoval ještě několikrát. Poslední profesionální soutěží, kam byl přizván
jako rozhodčí, byla letošní květnová Noc šampionů v New Yorku, kde obsadil
vynikající druhé místo jeho osobní přítel Pavel Jablonický.
Mistrovství světa v Praze bylo vrcholem
V letech 1993-1998 zastával funkci presidenta IFBB v Čechách. V roce 1997 byl
hlavním pořadatelem 51. mistrovství světa v kulturistice mužů, které se
uskutečnilo v Praze. V té době působil ve funkci starosty města Mar. Lázně a
jak říká, toto období bylo pro něj jedno z nejtěžších. "V době, kdy jsem byl
starostou, jsem vždycky dával přednost komunální politice před sportovními
povinnostmi. Mistrovství světa bylo výjimkou." U této příležitosti obdržel.
zlatou medaili IFBB za celoživotní zásluhy o rozvoj kulturistiky. Ocenění mu
osobně předal president světové federace IFBB Ben Weider. Kulturistika
zaznamenala ve světě svůj vrchol v 80. letech a podle L. Noska měl na tom
velký podíl vedle dalších osob Arnold Schwarzeneger, jeho nejoblíbenější
sportovec.
Dodatek
Luděk Nosek kulturistiku miluje, nikdy však podle svých slov nedopustil, aby
jej pohltila. V době starostování sport ustupoval politickým povinnostem a
možná právě to stálo Luďka Noska křeslo presidenta IFBB v Čechách na další
období. Kulturistika a sport mu pomohly stát se významným člověkem v
komunální politice, na druhé straně on svým občanským povoláním kulturistiku
bezpochyby pozdvihl na vyšší společenskou úroveň. Nyní má mnohem méně
starostí, než když byl starostou. Znovu se vrátil k životnímu stylu, který
pro něj byl dříve samozřejmostí, ale v době, kdy vedl radnici, na něj neměl
čas. Teď se zřejmě vrátí k fotografování a psaní reportáží z kulturistických
soutěží. Stále aktivně cvičí v posilovně a plave. Své životní zkušenosti a
zejména kontakty chce využít v hotelnictví a cestovním ruchu, kde pro sebe
vidí příležitost prosadit se v poslední etapě aktivního života. L. Nosek si
splnil všechny životní sny. Vždycky si kladl reálné cíle, kterých se mu
podařilo dosáhnout. Snad proto je jeho život tak bohatý a až se bude jednou,
jako každý z nás, ohlížet zpět, může říct: "Ten život za něco stál."
PhDr. Luďka Noska zná spousta lidí, neboť v uplynulém volebním období byl
starostou Mariánských Lázní. Mnohem známější je však sportovní částí
veřejnosti. Založil totiž světoznámý Sandow v Mar. Lázních a v letech
1993-98 byl presidentem světové kulturistické organizace IFBB v Čechách.
Dnes je předsedou, představenstva a.s. Parkhotel Golf Mar. Lázně, kde
současně pracuje v managementu, majitel Sport Studia Sandow, podnikatel v
oblasti fitness, sauny a solária, zastupitel, profesionální rozhodčí IFBB,
trenér I. třídy kulturistiky, fotograf a žurnalista pro Muscle-fitness, Svět
kulturistiky a jiné sportovní zahraniční časopisy. V příštím roce oslaví své
šedesátiny.
Vzděláním psycholožka, jejíž okolí o ní říká, že k tomu snad ještě
vystudovala "vysokou optimistickou". A právě tato životní vlastnost ji
dokáže cíleně posunovat k tomu, aby Mariánské Lázně využily skutečně
obrovského potenciálu daného od Boha.
"Především chceme opravdu změnit image města. Úvodní tři věty by ho měly
velmi rychle začít charakterizovat v široké veřejnosti doma i ve světě,
protože lázně vždy přitahovaly lidi z různých koutů Země. Vidím to ve dvou
rovinách. Jednou je působit našimi marketingovými aktivitami, druhou
realizovat kreativně přizpůsobovaný dokument o strategickém rozvoji města.
Kreativně proto, že město přece žije svým životem a to není nic, co by mohlo
být vtěsnáno do jakéhosi dokumentu, který bychom bez ohledu na potřeby
tohoto života slepě plnili, říká starostka.
Rozhovor se pak stáčí na začátky po volbách, kdy se zřejmě projevil první
vliv životního optimismu paní Volavkové. Jinde většinou rozhádané strany
tady dokázaly rychle pochopit důležitou věc: "Co je společné programům
stran, budeme společně plnit, a co je rozdílné, o tom půjde diskuse a třeba
i politický boj při prosazování záměru, o němž se strany domnívají že ho
město potřebuje, "vysvětluje starostka a pokračuje: "Na pořadu dní je
Koncepce rozvoje města, její neustálé zpřesňování a to podstatné - vytvoření
Katalogu investičních příležitostí. Pro nás to znamená zajistit územní
připravenost, právní rámec, dotáhnout sítě, kam bude třeba. Pak můžeme
očekávat, že se staneme atraktivním cílem možných investorů. Proto jsme se
shodli na rychlém postupu, vytvořili příslušné komise a tvrdě je zaúkolovali.
Ten katalog musíme mít letos v ruce! Řekněme, že pro rok 2000 to bude
špičkový výsledek týmové práce." S tím jde souběžně i diskuse s občany, o co
ještě obohatit strategii rozvoje města. Obvykle se vrací tak 20 % dotazníků,
tady jich přišlo zpět přes 50 procent!
A jak je radnice vnímavá například k drobným podnikatelům? Na základě
současné ekonomické situace jim například rada města odsouhlasila pro rok
1999 odpuštění inflačních koeficientů k nájmům. "Čím více bude plátců daní,
tím bohatší bude i město, musíme citlivě zvažovat, kdy podnikatelům pomoci a
kdy od nich něco chtít," dodává Mgr. Volavková.
V této chvíli je asi příležitost odpoutat se na chvíli od vnitřních
záležitostí města a posoudit marketingové aktivity. "Založili jsme občanské
sdružení Marienbad tourist service, kam přispívají sami podnikatelé
dobrovolnými částkami. Město dá jednu korunu na každé dvě koruny z
podnikatelské sféry. Chceme letos vytvořit finanční zdroje na prezentaci ve
výši tří miliónů korun," upřesňuje starostka. "Na Holiday World v Praze
představíme naše město už s novým logem - právě s důrazem na zdravé životní
prostředí a možnost aktivního odpočinku v okolí. Třeba na běžkařských
trasách v zimě, při procházkách, na tenise, golfu, při jízdě na koni nebo
později na lyžích nově připravovaných tratí se sněhovými děly. Samozřejmě
při neustálé přítomnosti "kyslíkové bomby" darované zdejší přírodou, kterou
v "Mariánkách" člověk naštěstí nestačil narušit. A když už hovořím o
sjezdovém lyžován tak například tahle investice bude sloužit i školám od nás
i z okolí pro výcviky, které jsou v osnovách. Rodiče přitom ušetří spoustu
peněz za pobyty na horách, kde navíc mnohde není tak zdravé prostředí jako u
nás," informuje Mgr. Ellen Volavková.
O práci samosprávy Mariánských Lázní, kde funguje širší koalice 15
zastupitelů různých politických stran - z celkového počtu 21 zastupitelů -
by se dalo napsat i mnohem více. Třeba to, že město privatizuje bytový fond,
aby se lidé lépe než stát starali o svůj majetek, rychle, ale především se
velmi aktivně zapojuje do činnosti euregia Egrensis, kde dříve z neznámých
příčin chybělo. Zvyšuje péči o zeleň ve své správě, vy tváří dříve zmíněnou
novou image Mariánských Lázní a s tím související, neustále aktualizovaný
informační servis pro návštěvníky. Podpoří i vybudování zábavného parku jako
další atrakce pro rodiny s dětmi. Prostě lázně nejsou jen léčení, ale i
příjemná dovolená pro všechny... K těmto cílům má lokální patriot a
mariánskolázeňská rodačka Ellen Volavková, jak sama říká, kvalitní tým
spolupracovníků. Volených i jmenovaných. A když potřebuje poradit,
poskytnout určitý servis a zázemí, jsou tu ještě zkušenosti strany, za
kterou uspěla ve volbách.
Na jaře 1897 se jednalo o Herzigově návrhu založit v Mariánských Lázních
politický okres. Opatrníci soudili, že je to věc vedení v Praze. A tak
HERZIG spolu s Franzem Gschihayem, Antonem Böhmem a doktorem Žampachem
odjeli na místodržitelství do Prahy a přednesli žádost. Místodržitel prý jim
tehdy odpověděl: "Proč zastupitelství, proč ne okresní hejtmanství ? " Při
audienci přišla řeč i na připojení soudního okresu Kynžvart, který dosud
spadal pod hejtmanství Planá. Místodržitel řekl, že věc nevyřídí za noc, ale
že na ni brzy dojde.
Když v roce 1902 místodržící hrabě Coudenhove
podepsal vyhlášení okresního hejtmanství Mariánské Lázně, doktor Herzig sice
už nebyl mezi živými, ale město oslavovalo své "povýšení". Okresním
hejtmanem se stal Karl PEZELLEN, dosavadní okresní hejtman v Teplé.
Hans Turba
Za starosty Turby došlo k otevření
moderního letiště ve Sklářích a podle mariánskolázeňské sezónní revue KUR-
und FREMDENANZEIGER se tak stalo v pondělí 4.července 1927 leteckými linkami
do Prahy (tam a zpět dvakrát denně) a do Kamenice (Chemnitz) jednou denně.
Obě linky měly návaznost na evropskou leteckou síť Uplynulo 72 let
nesmírného rozvoje letectví, ale letecké spojení s Prahou zůstává stále
minulostí.
Varování / Kdo napadené pozemky dosud neošetřil, musí nyní
počítat s vyššími náklady, ve vysokém porostu totiž spotřeba chemikálie
úměrně vzrůstá.
Likvidaci bolševníku velkolepého je třeba připomínat stále a znovu. V tuto
dobu již zmeškal pravou dobu ten, kdo dosud pozemek s bolševníkem neošetřil.
Rostliny se vyvinuly a jejich likvidace je nyní mnohem obtížnější a také
finančně nákladnější.
Chemický postřik není možno jen tak plošně stříknout nad prostorem, nýbrž je
třeba pečlivě postříkat každou rostlinu. Ve vysokém porostu tím spotřeba
chemikálie úměrně vzrůstá. I mechanické sekání bolševníku je teď obtížnější.
Sekání rostlin, které již člověka převyšují, zvyšuje nebezpečí zasažení
palčivými látkami. Přesto to nesmí být důvod k nečinnosti. Minimálně je
zapotřebí se postarat o to, abychom za bránili vysemenění. Jde o likvidaci
všech květenství. Je třeba usekat odkvétající květenství a účinně je
zlikvidovat (spálením, ponořením do vody a podobně).
Květenství je třeba useknout včas, než dozrají a zralá semena začnou
vypadávat.
Není však dobře sekat je příliš brzy, v plném květu. Musíme počítat s tím,
že rostlina má sílu vytvořit květenství náhradní. Protože to nemůžeme
stoprocentně vyloučit i při odsekávání již hodně odkvetlých květenství, je
třeba místa s bolševníkem s určitým časovým odstupem znovu zkontrolovat a
nově vytvořená květenství rovněž zlikvidovat. Nicméně porost na dané
lokalitě zůstal, takže napřesrok se musí v květnu porost skutečně likvidovat
postřikem či vyrýpáním.
Nejnebezpečnější rostliny bolševníku nejsou v místech bohatě zaplevelených,
kde porosty jsou již rozsáhlé. Nejnebezpečnější jsou ojedinělé rostliny u
cest, potoků i jinde na místech, kde ještě loni nebyly. Jsou to první hlídky
pronikající do nových území a je třeba je zlikvidovat bezpodmínečně.
Nejlepší způsob likvidace je vyrýpnutí, neboť spolehlivě ničí. Je nutno
ovšem rostlinu vyrýpnout dostatečně hluboko, minimálně tak 5 až 10 cm pod
zemí.
Vyjíždíme z malé obce Prameny. Do Mariánských Lázní je to zhruba deset
kilometrů, stejně daleko je to do Lázní Kynžvart. Dříve tu prý byly také
lázně, dnes tady žije pár desítek lidí. Cesta Slavkovským lesem je příjemná,
mlhy z rašelinišť se povalují mezi stromy, zelení smrků občas prosvitne
červený buk a žloutnoucí javor. Až na vršku, téměř v devíti stech metrech
nad mořem, idyla rázem končí.
Začíná tady soukromý lesní hospodářský celek Trojhran. Cesty, hluboce
rozryté obrovskými koly těžkých lesních strojů, jsou nepřístupné, sem tam
trčí zapomenutý smrk, čerstvé pařezy svítí v bahně, všude se váli osekané
větve. "To je ale prasárna, co?" Pánovi, který jede kolem v zeleném
trabantu, to nedalo a zastavil. "Já bych za to střílel bez soudu."
Muž dojde k jednomu z posledních stojících stromů a ukazuje na kmen, který
má ve výši zhruba dvou metrů sedřený pás kůry. "To jak dřeli kmeny k
náklaďáku. Všechno, co jim stálo v cestě, zničili." Mladé stromky jsou
polámané, strouha podél lesní cesty dokonale rozrytá. A všude voda. "Ta tady
nejen zůstane, ale její hladina s největší pravděpodobností ještě stoupne,"
podotýká ing. Karel Sedláček, zástupce vedoucího oddělení ochrany lesa České
inspekce životního prostředí, který se se mnou na Trojhran vypravil. "Je tu
hodně spodní vody a stromy fungovaly jako pumpa."
"Celá vesnice je z toho na mrtvici," dává se neznámý muž do řeči. "Takovýhle
rabování snad nemá obdoby. Tady v Pramenech jsou všichni lidi zaměstnaní na
poli nebo v lese, dovedete si představit, co to s nima dělá?" Jméno říci
nechce. "Tady teď není bezpečno. I hajný se sem bojí."
S ing. Sedláčkem se nebojím a vydáváme se do lesa. Brzy narazíme na partu
dřevorubců. "Víte, že takováhle těžba není povolená?" ptám se nejbližšího
muže svírajícího sekyru. "Jó, pani, já dělám jen to, co jsem dostal
příkazem," nenechává se vyrušovat z práce. "To přece není trestný," dodává a
rozhlíží se, jestli není nablízku někdo, kdo by se ho zastal. Není.
"Ale v tomhle místě není kácení dovolené," pokračuji. "To je jako byste na
něčí příkaz šel vykrást banku. Přece sám odpovídáte za to, co děláte,"
zkouším to dál. "To snad ne," krčí rameny muž. "Já to nevymyslel, já vodvedu
práci, voni zaplatí," končí diskusi.
"V porostu už padlo na 30% stromů, ale tím to zdaleka nekončí," upozorňuje
ing. Karel Sedláček, zástupce vedoucího oddělení ochrany lesa České inspekce
životního prostředí, na další poškození.
"Říká se tomu toulavá seč," vysvětluje ing. Sedláček. "To prostě šéf party
jde a ke kácení vybírá nejlepší a zdravé stromy, ty méně kvalitní nechává.
Všechno je na opak." Dřevařských part tu bylo přes léto snad sedm, teď, když
les dodýchává, se jejich počet snížil odhadem na tři až čtyři. Mnozí z
dřevorubců prý tady pracují jen týden, často jenom na ústní dohodu. Pak
přijdou jiní. Má to svou logiku. Těžko se zjistí, kolik jich tu vlastně bylo
a kolik stromů doopravdy padlo.
Souboj s časem
Podezření, že se děje něco nenormálního, zaregistrovali pracovníci
plzeňského inspektorátu oddělení ochrany lesa České Inspekce ochrany
životního prostředí koncem srpna, když se při jedné z revizí na nedaleké
Lesní správě v Plané u Mariánských Lázní dozvěděli, že tady lesnímu správci
doslova utekly celé dřevorubecké party na Kladskou. Ale lidi jdou za prací a
lepším výdělkem běžně, takže tomu zprvu nevěnovali pozornost.
Skutečně rychlý spád nabraly události až poté, co se v září inspekci ozvali
ochranáři z CHKO Slavkovský les. "Když jsem procházel tím, co po lese zbylo,
myslel jsem, že se mi to jen zdá." Václav Procházka z CHKO Slavkovský les
drží v rukou papíry. "Až do chvíle, kdy jsme sem poprvé přišli a upozornili
na to, co se děje, padal jeden kmen za druhým neuvěřitelnou rychlostí.
Majitel lesa ing. Zdeněk Hoffman stejně jako jím pověřený odborný lesní
hospodář Ing. Vochoc moc dobře věděli, že se jim čas krátí. Skutečně se v té
chvíli kácení už trochu zvolnilo, i když ještě koncem září další kmeny
padaly. A kamióny s německými poznávacími značkami kulatinu odvážely.
Stromy tu bývaly krásné. Jak propočítal ing. Sedláček, jeden může dát tři
kubické metry dřeva, ale i víc. A to už je dost. Za měsíc klidně mohli
dřevaři vytěžit 700 až 800 m³, když to znásobíte šesti sedmi partami, které tu přes léto byly, zjistíte,
že povolené množství bylo pokáceno zhruba za dva měsíce. A tady se těží
mnohem déle, dodává další z inspektorů, ing. Leoš Urbánek.
Restituce
Trojhran býval vojenským újezdem, po revoluci ho v restituci dostal zpátky
původní majitel, který se v roce 1994 rozhodl les prodat. Nejprve ho nabídl
státu a lesníci zajásali, jenže pak rozhodly peníze a Trojhran byl prodán
ing. Zdenku Hoffmanovi z Domažlic. Dnes je jeho 530,93 ha samostatným
hospodářským celkem a stejně jako v ostatních našich lesích by i pro jeho
majitele měl platit lesní hospodářský plán. V tom, který pro Trojhran
vypracoval plzeňský Lesprojekt, je i to, že se pro období od roku 1994 do
roku 2003 může v některých určených částech Trojhranu vykácet pouhých 9312 m³
dřeva.
"Zatím tuto kvótu přetěžili už nejméně o 5 tisíc kubíků, tvrdí ing. Karel
Sedláček a dodává, že se nikdo nikdy přesně nedozví, kolik dřeva vlastně
padlo - lesní hospodářská evidence je vedena neprůkazně. "Přitom hospodářský
plán byl odjakživa pro lesníka písmo svatý, v životě by nikoho nenapadlo ho
nedodržet. Jak podotkl jeden dalších z lesníků, které jsem při své cestě v
polovině září potkala - dostat Trojhran do rukou skutečný odborník, byl by
to klenot.
"Trojhran původně nebýval samostatným hospodářským celkem," vysvětluje mi
cestou ing. Karel Sedláček. "Spadal pod Lesní závod Kladská, ale vzhledem k
tomu, že se dělaly změny až po prodeji zmíněného lesa panu Hoffmanovi, tak
mu ho extra zařídili. Taky pro něj vystavili hospodářskou knihu, kde má jako
každý lesník uvedeno, jak postupovat a hospodařit, aby to pro les bylo co
nejlepší. Jenže v tomhle případě není dodržován žádný z předpisů a v mnoha
případech došlo dokonce k výraznému porušení lesního zákona."
"Trojhran spadá do II. ochranné zóny Chráněné krajinné oblasti Slavkovský
les a navíc je zařazen do kategorie lesů zvláštního určení. Sousedí s
Národní přírodní rezervací Kladské rašeliny, kterou mohutné kácení taky
ohrozilo, místo patří do pásma hygienické ochrany, jsou tu prameniště
léčivých minerálních pramenů pro Mariánské Lázně, takže to může mít dopad i
pro ně," vysvětluje Václav Procházka. "To, že došlo k tak razantnímu zásahu
na tak velké ploše, může ovlivnit bioklima Karlových Varů a možná i
vzdálenějších Františkových Lázní."
Hra bez pravidel
Nad hospodařením pana Hoffmana se lesáci chytají za hlavu. Těží se v
porostech, které ještě nejsou v mýtním věku, poražené stromy bezohledně
padají do vzrostlých mlazin. "Nemyslete si, že to tímhle končí," kroutí
hlavou nad tou spouští ing. Sedláček. "Jakmile do takhle otevřeného lesa
přijde vichřice nebo napadne sníh, dojde k dalšímu poškození. Nejen k
polomům, ale můžeme čekat i hmyzí kalamity. To znamená, že v takhle
otevřeném lese může co nevidět padnout všechno, a navíc jsou ohrožené i lesy
kolem."
Lesní zákon říká, že majitel je povinen do dvou let holinu zalesnit a do
sedmi let od jejího vzniku zajistit, aby se mladé stromky ujaly. Tohle ovšem
v tomto případě považují odborníci za neproveditelné. Terén je tak zničený,
že by k novému zalesňování majitel vykáceného lesa potřeboval obdobnou
těžkou mechanizaci, jakou těžil.
"Jednou jsem někde viděl zalesňovat takhle zplundrovaný revír," připouští
ing. Sedláček. "Lesáci museli celou plochu rozdělit do jakési šachovnice,
vybudovat systém malých pyramid a do nich teprve sázet stromky. Jenže tady
se kácelo pro peníze, bez ohledu na cokoliv, a pokud by to někdo chtěl uvést
do trochu slušného stavu, musel by investovat skoro tolik, co získal za
pokácené dřevo. Jak já to vidím, tady bude náprava trvat nejmíň dvacet let."
Nucená správa neprošla
Inspektoři jsou dnes na Trojhranu téměř denními hosty, ale jejich rozhodnutí
o předběžném zastavení činnosti respektováno nebylo. Majitel lesa se snaží
pořád ještě odvézt z lesního revíru co nejvíc.
"Už jako prvoinstanční orgán má za překročení plánované těžby pravomoc
udělit sankci okresní úřad," vysvětluje ing. Sedláček. "My můžeme podle
zákona 282/1991 Sb. dát pokutu do jednoho miliónu, a pokud majitel nezajistí
nápravu, což v tomhle případě skoro není možné, můžeme jít do dvou miliónů.
Ale tohle je speciální případ, nad kterým se sejde pár lidí, a uvidíme, co
na to řekne státní zástupce v Chebu, který má jiné možnosti než my. On může
celý případ sledovat z mnohem širšího pohledu. V tom případě bychom mu
předali všechny podklady. Ale to je záležitost budoucnosti, nebylo by dobré
předbíhat událostem."
Celý případ tak zůstává otevřený a jeho závěry dohledu není.
Když se zhruba před čtyřmi lety scházely podklady pro nový zákon o lesích,
byl vyřazen návrh, který by umožňoval uvalit v případě nutnosti na vlastníka
lesa stejné opatření jako na vlastníka banky - nucenou správu. Jeho majetek
by mu nikdo nebral, ale pokračovat v podobném hospodařeni, jakého jsme byli
svědky, by nesměl. Návrh neprošel.
ale sen o Becherovce ho neopouští
Fascinující příběh domažlického elektroinženýra se začal psát v polovině
srpna. Tehdy - jen několik dní před vládním rozhodnutím o privatizaci
Becherovky - vyrukoval advokát Zdeněk Stárek s tvrzením, že jeho klient
Zdeněk Hoffmann vlastní smlouvu, podle níž Alfred Becher daroval svou
továrnu na proslulý likér jeho dědovi. Hoffmann k tomu dnes říká: "Dědicem
nejsem přímo já, ale blízký příbuzný, jehož zastupuji." Kromě kupní smlouvy
Zdeněk Hoffmann předložil i originální knihu receptur, v níž byl postup na
výrobu Becherovky. Úsměvy státních úředníků zchladil posudek expertů z
kriminalistického ústavu, podle nichž likér vyrobený dle předložené
receptury je shodný s originální Becherovkou a má dokonce vytříbenější chuť.
Stárek poté začal bubnovat na poplach a požádal soudy, aby privatizaci
likérky pozastavily a zakázaly karlovarské firmě likér vyrábět. Stárek i
Hoffmann sice dnes v této záležitosti odmítají cokoli říci, ale první dva
spory neskončily jejich vítězstvím. Karlovarská soudkyně Dana Sobotková
totiž odmítla Vydat předběžné opatření, které by Becherovce zakazovalo plnit
a prodávat likér v originální lahvi. Pražský soud pak žádost o pozastavení
privatizace ani nestihl projednat a likérku získala podle rozhodnuti vlády
společná firma společnosti Pernod Ricard a Patria Finance a bývalého
kancléře Karla Schwarzenberga.
Vedle dalšího boje o likérku bude muset nyní Hoffmann absolvovat i
nepříjemnější jednání. Chebský státní zástupce Václav Opl jej obžaloval z
trestného činu ohrožení životního prostředí. Hoffmann totiž jako majitel
lesa nechal loni v chráněné krajinné oblasti porazit více dřeva, než kolik
povoluje desetiletý plán. Kromě toho je stíhán i za maření výkonu úředního
rozhodnutí a do třetice je terčem zájmu kriminalistů, kteří prověřují, zda
vědomě nepoškodil banku, u níž má úvěr. Právě dva finanční domy, Komerční
banka a Coop Banka, jimž Hoffmann dluží přes sto milionů korun, konkurs na
jeho majetek navrhly.
Konkursní řízení Hoffmanna nijak nevzrušuje. "Konkurs mi nevadí. Já si to
vynahradím jinde, asi tak padesátinásobně," sní miliardářský sen Hoffmann.
Jeho záměrem je postavit novou továrnu na výrobu Becherovky. "Bude to
dohromady s velkou pivovarskou společností, ale její jméno neprozradím.
Likérku budu řídit a všechny sezvu až na začátek výroby," říká.
bez
ohledu na novinářské polopravdy
Již za života Goetha lidská malost motivovala závistivce a kritiky k
bagatelizování Goethova literárního odkazu s tím, že je překonán, ale
zatímco jména kritiků zmizela z literatury a dějin ještě za jejich života,
Goethe je stále živý.
Jeho dílo je ovšem nutno hodnotit ve vztahu k 18. a počátkům 19.století.
Teprve pak se zaskví nesmírná velikost Goethova - jaké nové poznatky přinesl
v anatomii, jaké objevy v pravěké flóře, jaký je rozměr - mezi jeho
současníky - jeho psychologických, sociologických poznatků. V politice pak
známe, jaké pozitivní stanovisko zaujímal k ideálům francouzské revoluce,
jak hluboce se přitom zamýšlel nad nebezpečím překotného prosazení těchto
ideálů, třebaže o jejich významu pro budoucí lidstvo neměl pochyb.
Už v březnu 1999 otiskly Lidové noviny první senzace o "tajném agentovi"
Goethovi jedním dechem s jinou senzací - totiž o nechutné exhumaci Goetha
před lety. Americký historik WILSON líčí odpor Goetha k americké revoluci,
jeho ustavení špionážního kroužku na univerzitě v Jeně, při čemž Goetha -
prvního výmarského ministra a nejbližšího přítele panovníka Karla Augusta -
líčí div ne jako uličního informátora StB, který se snaží proniknout do
tajných spolků.
Píše se, že historik Daniel Wilson více než rok prohledával výmarské
archivy. Jestliže výsledkem je objev, že Goethe byl "oficiální básník na
dvoře vévody", pak mu studium archivů mnoho nepřineslo. Vůbec nepostřehl a
nepochopil Goethovo mimořádné místo na výmarském dvoře, jeho zásluhy při
budování sítě komunikací, hornictví, řízení divadla, publikování atd.
Co se týká členství ve spolcích, Goethe patřil k svobodným zednářům. Od nich
byl přijímán jako vítaný, cenný člen, třebaže ve skutečnosti byl spíše
vlažný a mnoho neovlivňoval lóži k velkým aktivitám.
HAMELIKA dále uvádí článek "Kolik Goetha máme zapotřebí?" v časopise TYDEN.
Na dvou stranách je foto Goethovy sochy z Aše, s minerálem v ruce. Dočítáme
se o Goethových oslavách v Če-chách, ale jako varování běží různé
rozporuplné náhledy na Goetha. Korunou senzací je pak kritický článek Tomáše
Kafky "Náš soudruh J.W.Goethe". S odvoláním se na Ludwiga Börneho připomíná
se tu velký egoismus a Goethova samolibost, uvádí se, že Goethe vytvořil
předobraz "neoficiálního spolupracovníka tajné služby" a dále objev jeho
homosexuálních sklonů.
A tak - v představě být co nejmodernější a co nejdemokratičtější - se také
český tisk připojuje k zahraničním senzacím o Goethovi, jakoby duchovní
prznění a hanobení velikánů lidstva bylo tím nejvyšším stupněm vývoje ducha,
jakým se může chlubit svět na konci dvacátého století. Naštěstí to český
tisk - v Goethově případě - provádí jaksi dvojjace, rozpačitě …
Goethe udával kolegy
Nikdo nic netušil. Goethe navštěvoval tajné spolky liberálů, aby je poté
postavil mimo zákon.
BERLÍN - Německá kulturní veřejnost se pomalu připravuje na 250. výročí
narození slavného literáta a filozofa Johanna Wolfganga Goetha. V
básníkově městě Výmar, které bylo jmenováno "Evropským městem kultury
1999", již začaly grandiózní oslavy. V této poklidné atmosféře zapůsobilo
odhalení amerického historika Daniela Wilsona, podle něhož byl Goethe
špionem a donášel na své liberální kolegy, jako blesk z čistého nebe.
"Tabu jménem Goethe" zní titul knihy, kterou profesor německé literatury v
americkém Berkeley hodlá vydat během letošního roku. Dokazuje v ní, že
slavný básník vyvíjel kromě mnoha jiných aktivit i špionážní činnost.
Donášel prý na studenty a profesory slavné univerzity v Jeně, kteří se
hlásili k ideálům francouzské revoluce, přičemž některé z nich prý
Goethova hlášení vévodskému dvoru stála kariéru.
Nezměníte názory ? Tak pryč!
Tato odhalení bezpochyby způsobí řadě německých historiků a literárních
vědců, kteří dosud Goetha uctívají jako neposkvrněného hrdinu osvícenství,
nemalý šok. Wilson k nim dospěl po více než ročním prohledávání archivů ve
Výmaru, kde Goethe působil jako oficiální básník na dvoře vévody Karla Au
gusta a zároveň jako jedna z nejdůležitějších osobností místního
politického života.
Během let, kdy pracoval u výmarského soudu, byl údajně zodpovědný za
financování špionážního kroužku, který měl zabránit šíření liberálních
tendencí na univerzitě v Jeně. Wilson podle svých slov nalezl důkaz, že
Goethovi se podařilo proniknout do mnoha osvícenských "tajných spolků",
aby později vévodu zpravoval o jejich aktivitách. Osobně prý dohlížel i na
to, aby iniciály těchto organizací figurovaly ve státních dekretech, které
je stavěly mimo zákon.
Mezi vědce, kteří se stali obětí jeho činnosti, patřil údajně i filozof
Johann Gottfried Herder, jenž dostal na vybranou: buď změní své názory,
nebo vyhazov. Bez svého vědomí Goethovi pomáhal Fridrich Schiller, jenž
byl velmi dobře obeznámen s revolučními tendencemi ve výmarském státě.
Zabraňte americké nezávislosti!
Jako ministr války byl Goethe zodpovědný také za nábor vězňů do
hannoverské armády, aby proti své vůli bojovali na britské straně ve válce
o americkou nezávislost. "Je bizarní, že osobnost s tak osvícený mi názory
na lidská práva dělala něco podobného," píše Wilson ve své knize.
Goethovo chování podle něj ne bylo ve své době až tak pozoruhodné, protože
odráželo rozpolcený postoj výmarské společnosti k francouzské revoluci.
Wilsona však daleko více udivuje, že tento "politický aspekt" Goethova
života dosud neodhalil žádný z německých akademiků.
"V Německu zkoumali Goethův život do takové míry, že lze téměř s jistotou
určit, kdy tento velikán chodil každý den na toaletu, o jeho politických
aktivitách však bylo publikováno jen velmi málo. Zdá se, jako by si
němečtí vědci přáli uchovat líbezný obraz svého předního spisovatele,"
podotýká.
BERLÍN - Je 2. listopadu 1970. Skupina sedmi východoněmeckých vědců se v
noci tajně vydala s dvoukolákem k hrobce slavného básníka a filozofa
Johanna Wolfganga Goetha, aby odvezla jeho tělesné ostatky do laboratoře.
Když otevřeli víko rakve, naskytl se jim obraz velmi podobný ilustraci z
roku 1832. Na té je básník zvěčněn na smrtelné posteli. "Hlava, která
ležela na podušce, vavřínový věnec na vysokém čele, ostrý nos, posmrtná
košile a perlový náhrdelník. Všechno bylo tak jako na obrázku," řekl o
této události jeden z očitých svědků. Jeho výpověď je součástí protokolu,
který byl teprve tento týden - téměř po třiceti letech - zveřejněn.
Vědci z Goethova těla nejprve odstranili kůži a potom očistili a
dezinfikovali kosti. Věnec a zbytky kůže dali do sklenice, kterou později
uložili zpět do rakve. Posmrtná košile a zbytky rukavic se však do hrobky
již nevrátily. Východoněmecké úřady chvíli zvažovaly, zda nemají kostru
národního hrdiny umístit do skleněné rakve a vystavit v muzeu. Tuto
možnost však nakonec komunističtí byrokrati zamítli.
Hlavním důvodem narušení básníkova věčného spánku byla "touha" změřit
Goethovu výšku a velikost mozku. Výška postavy byla na konec stanovena na
169 centimetrů v okamžiku smrti. Do lebky, v níž se údajně nacházela
"hmota podobná prachu", nasypali vědci jemný písek. Jeho objem prý dosáhl
1550 krychlových milimetrů.
Operace začala v noci na 3. listopad 1970 za přísného utajení. Oficiální
zdůvodnění znělo, že jedna ze svor držících sarkofág potřebuje nutnou
opravu. Exhumace se zúčastnilo celkem sedm lidí. Tři konzervátoři, dva
patologové, jeden archeolog a ředitel Goethova národního muzea. Pod
rouškou noci se zmocnili tělesných ostatků literáta a odvezli je na
dvoukolovém vozíku. Zpátky je přivezli po třech týdnech, kdy byl již
výzkum ukončen.
Když ukládali ostatky do rakve, zařinčely dveře. Učenci ztuhli děsem a
několik dalších minut se tiše modlili, aby vydržel drát, který držel dveře
do hrobky zavřené zevnitř. Když nakonec vyšli ven, našli na lavičce párek
milenců. Ti se předtím pokusili dostat dovnitř, ale zabránil jim v tom
ředitel muzea.
Muzeum ve Výmaru sdělilo, že publikování fotografií zabránilo "z úcty ke
Goethovi". Deník Frankfurter Allgemeine Zeitung však namítá, že fotografie
by pomohly zprostředkovat celou "brutalitu" chování východoněmeckých
úřadů. Zveřejněny byly na konec dvě fotografie: rakev a básníkova lebka.
Kolik Goetha máme zapotřebí?
Německo je už od počátku roku doslova přeplněno debatami, anketami,
kritickými pracemi, divadelními či filmovými představeními na téma Goethe
a samozřejmě i vydáváním jeho literárního odkazu. Ke klasikovu jubileu si
můžete v tuto chvíli pořídit za "pouhých" 5998 marek devětatřicet z
plánovaných svazků Goethových sebraných spisů, jež vycházejí v
nakladatelství Deutscher Klassiker Verlag. Goethe se objevuje nejen na
titulních stranách časopisů, ale také na předmětech denní potřeby: stal se
i námětem řady více či méně kýčovitých suvenýrů.
Jubileu se však věnují i další země - od Spojených států přes Velkou
Británii, Itálii či Rusko až po Japonsko - přinejmenším velkými výstavami
či divadelními festivaly. Česká republika oslavy kulatého výročí narozeni
světoobčana, básníka a byrokrata, jak Goetha označilo na své titulní
straně poslední číslo německého týdeníku Der Spiegel, bohabojně pomíjí. Za
poslední dva roky u nás vyšly pouze dvě knihy. Loni vydala Mladá fronta
nový překlad Goethovy důležité autobiografie Báseň i pravda od Věry
Macháčkové-Riegerové, letos se však ke geniálnímu spisovateli přihlásilo
jen nakladatelství Aurora dvanáctým vydáním Saudkova převodu Utrpení
mladého Werthera. Přitom by německé nadace nový překlad některého dalšího
Goethova díla nepochybně podpořily.
Pomineme-li dva roky starou inscenaci Fausta v Národním divadle v režii
Otomara Krejči, pro niž pořídil nový překlad Karel Kraus, divadla na
výročí rezignovala. Česká televize na 28. srpna nenachystala ani krátký
dokument - možná se výročí objeví alespoň v nedělním Kalendáriu. Jen Český
rozhlas zachraňuje situaci: v den výročí uvede premiéru rozhlasové
adaptace dramatu Torquato Tasso, jež nově přeložil a zároveň režíroval
Vladimír Tomeš. Kromě toho rozhlas připravil i pořady ke Goethově próze
Pohádka a zmíněnému dramatickému dílu.
V rámci svých omezených možností se snaží klasika připomenout instituce,
která nese jeho jméno: Goethe-Institut v Praze. Podle Moniky Loderové z
programového oddělení však při pokusech o větší projekty naráželi na
nezájem, a tak zůstalo u drobných akcí, jež proběhnou na půdě institutu:
výstavy a filmových projekcí. Pro českou recepci Goethova výročí je pří
značná oslava plánovaná na 28. srpna: v budově Goethe-Institutu vystoupí
na malé "narozeninové party" s hrou Faust - Metamorfózy loutková divadla
Tineola Praha a Kobalt Berlin.
Více akcí chystají v místech, která německý génius navštěvoval - tedy v
západočeských lázních. Nejbohatší program anoncují Mariánské Lázně.
Tamější Goethův týden vyvrcholí 28. srpna slavnostním znovuobnovením tzv.
Goethova odpočívadla - místa, kde velikán při svých procházkách po
místních lesích často sedával a kde byl v roce 1849, u příležitosti stého
výročí básníkova narození, odhalen obelisk s pamětní deskou. V
Karlovarském muzeu potrvá do konce srpna výstava Karlovy Vary očima J.W.Goetha
a v den výročí bude v hotelu Imperial pokřtěna publikace Kníže básníků J.W.Goethe
v Čechách - soubor textů a fotografií dokumentující Goethovy české pobyty.
Nedlouho poté, co letos česká kulturní veřejnost ignorovala dvousté výročí
narození Alexandra Sergejeviče Puškina, jsme odbyli i další mimořádné
jubileum, jež přitom mohlo znovu posílit kulturní dialog s naším
nejdůležitějším sousedem. A tak jediným, kdo po svém pochopil, že Goethova
výročí lze využít, je litoměřický pivovar: básníkovu poslední lásku Ulriku
von Lewetzow připomíná novým pivem Baronka.
To, že jeden z velikánů německé, evropské, ba světové kultury, Johann
Wolfgang Goethe, se narodil právě před dvěma sty padesáti lety, je vlastně
nepodstatné. Goethovo dílo má takový význam, že bychom se jím mohli
zabývat neustále.
To samozřejmě není možné - platí to totiž o příliš mnoha uměleckých
výkonech a vedlo by to spíše k tomu, že by se na řadu z nich nakonec
zapomnělo. Pomáháme si proto berličkou jubileí; takové datum je vlastně
jen záminkou, abychom si - například právě dnes určitou osobnost a její
tvorbu připomněli.
Goethe byl univerzální génius s hlubokými a všestrannými zájmy; takové
bylo i jeho dílo, mnohostranné a rozsáhlé až k nepřehlednosti. K čemu
bychom měli upřít svou pozornost, nač navázat? Na jeho jedinečnou lyriku,
na jeho romány (Vilém Meister, Spřízněni volbou), na jeho dramata
(Ifigenie na Tauridě, Torquato Tasso)? Goethovu světovou proslulost
založila především jeho dramatická báseň Faust; bylo to svým způsobem jeho
celoživotní téma (Urfaust - 1773, Faust I - 1808, Faust II - 1833), a
proto zaměříme svou pozornost především na ně. Snad lze tuto volbu
podepřít i poukazem na skutečnost, že mezi prvními analýzami,
interpretacemi a kritikami Fausta se nachází také jedna originální a jistě
nezcela bezvýznamná práce z českých zemí, Výklad Goethova Fausta (1842) z
pera moravského filozofa Františka Tomáše Bratránka. Bratránek patří k
průkopníkům goethovského bádání v celém Rakousku; pro nás se však jeho
souznění s Goethem a jeho dílem dobře doplňuje s básníkovým vřelým vztahem
k Čechám. Vletech 1785 - 1823 navštěvoval Goethe téměř každoročně
západočeské lázně, což se přirozeně odrazilo i v jeho zájmu o českou
přírodu a dějiny i v osobních vztazích.
Morytát a báseň čili jádro Fausta
Faust je od konce středověku tematickým evergreenem české i německé
literatury. Jako loutková hra a knížka lidového čtení vypráví původně
odstrašující příběh kouzelníka, který upsal svou duši ďáblu. Na pře lomu
18. a 19. století se primitivního morytátu zmocnili velcí autoři -
Lessing, ale především Goethe - a na osnově někdejší pověsti zpracovali
tragédii moderního člověka, který ve své vášnivé touze po absolutnu
překračuje všechny meze a propadá přitom zkáze.
Tak vzniká Faust - tragédie lidského ducha usilujícího o nemožné, varování
i oslava novodobého titanismu. Podle Bratránka každá velká báseň odhaluje
něco, co temně klíčí v lidském nitru, a každý hloubavější čtenář cítí
potřebu ujasnit si svůj vztah k takto vyjádřené "pravdě ducha". Zvláštní
role tu připadá géniovi: zkouší za nás ostatní krajní lidské možnosti.
"Jestliže pak vidí jeden v geniálním činu to, druhý ono, oba však jen svou
vlastní niternost, není nikdo v neprávu, protože přece nitro každého
člověka žije v tomto činu jako jeden z momentů doby," píše Bratránek.
V čem tento filozofa literární vědec vidí jádro pověsti o Faustovi? Vědomí
naplněné niternosti a zároveň nemožnosti dát jív troskách našeho světa
pevnou skutečnost, to vede člověka k hledání východiska v mýtu (proti
přízemní přítomnosti), v cizích zemích (proti omezenosti domova), ba
dokonce v zločinu (proti pohodlné legalitě). A to byla cesta Faustova -
pokus překonat zlo zlem, nešlo-li to cestou dobra, a uskutečnit tak
světový plán, který se zrodil v jeho duchu: dosáhnout konečného vítězství
světla nad temnotou. Právě v takové situaci se lidstvo na prahu 19.
století podle Bratránka opět nacházelo, proto byla látka faustovské
pověsti tak aktuální a Goethe mohl z Fausta učinit představitele veškerého
moderního života.
Ač byl Bratránek katolický kněz, nesouhlasil se zavržením Fausta II
soudobou kritikou, tedy odsouzením Faustova pokusu o dobytí nebes jako
nemravného a rouhavého. Souhlasit s tím by znamenalo popírat možnost
vítězství lidského ducha, "znamenalo by hlásit se k oné rozervanosti, jež
představuje ... jen jeden moment našich dnů, které však mají docela jiné
starosti než zabývat se nářky hlasatelů světobolu". Goethův Faust podle
Bratránka "umělecky vyjadřuje nejen to, co dnes vzrušuje všechny mysli,
nýbrž co vždy a všude tvořilo střed života, totiž rozdvojení od lehké
pochyby až k nejostřejšímu odporu jednotlivce proti veřejnému zákonu, a z
této roztržky vyrůstající snahu o smíření a blaženost...".
Proti úzkoprsým
Náš první vykladač Fausta F.T.Bratránek vycházel z ideového kvasu, který
provázel závěr Goethova života. Odtud pochází i jeho filozofie
literatury, kterou chápe jako umělecké vyjevení niternosti (vnitřní
osobitosti) člověka a národa a skrze ni jejich sebepoznání. Bratránkovo
literárně kritické zkoumání Fausta je třeba vidět na pozadí úzkoprsosti
"směrodatných" kruhů, pro které byl Goethe jen frivolní neznaboh. Pro
Bratránka znamenal - v duchu jeho hegelovské filozofie dějin - naopak
vrchol a vyváženou syntézu veškerého myšlenkového a uměleckého usilování
dosavadních dějin. Goethovým dílem se Bratránek zabýval po celý život.
Již v roce 1841 ohlásil čtení o Faustovi na univerzitě ve Lvově, což byl
tehdy průkopnický a odvážný čin; v padesátých letech o něm pak přednášel
na univerzitě v Krakově. Bratránek vystihl, co Goetha s Hegelem přes
všechny rozdílnosti spojuje: myšlenka zprostředkování mezi subjektem a
objektem, duchem a světem. Goethovy postavy jsou podle něho natolik
skutečné, nakolik vystupují ze sebe a angažují se ve vnějším světě.
František Matouš Klácel nepřímo vytkl Bratránkovu Výkladu Goethova
Fausta, že Goethe sám netušil, "co se dá vložit v jeho slova; vybrat se
to z nich nedá". Jistě, sama o sobě to neobsahují; lze však popřít, že
se tak rozeznívají v dotyku s myšlenkovým světem soudobé filozofie,
především Hegela a Schellinga? V Goethova Fausta totiž postihuje
navzdory jisté strojenosti na Faustovi něco podstatného a autentického.
Podle Bratránka je Faust nejen velkým uměleckým
dílem, nýbrž také moderní filozofickou antropologií a filozofií dějin.
Její jádro lze shrnout: člověk je co do své podstaty nekonečný, ale jako
jev konečný; lidský život spočívá právě v neustálém překonávání toho to
protikladu konečnosti a nekonečnosti, přírody a ducha. Pravdou ducha je
bůh, lidská podstata je božská; pánem nad lidskou konečností je naopak
ďábel "Tak jsou bůh a ďábel jen momenty člověka, vytržené ze své - v
člověku realizované -jednoty a pravdy a postavené každý sám pro sebe,"
píše Bratránek. Faustova snaha vybudovat most mezi svou niterností a
vnějším světem představuje podle Bratránka "úkol člověka vůbec". V tom
je Faust "dokonalým hrdinou nové doby", "představitelem veškerého
moderního života". Otázky, které si klade, jsou snad provokativní, ale
zároveň oprávněné. Jejich jádro tvoří problém vývoje a jeho hybných sil.
Potíže s Mefistem
Protože každá změna znamená zásah do poměrů
posvěcených tradicí, politickou mocí či náboženstvím, je otázka vývoje a
pokroku nerozlučně spjata s otázkou zla. Smyslem moderní filozofie vůbec
je tak rehabilitace zla. "Ďábel patří k čeledi boží právě tak jako
ostatní andělé," píše Bratránek. A Mefisto je podle něho pouze Faustovou
konečností a nicotností, která se osamostatnila. Faust a Meflsto
představují jen jednu rozloženou osobnost; nemohou se od sebe oddělit,
aniž by nejdřív tvořili jednotu, "to je jejich zákon". To však platí i o
ostatních postavách Goethova dramatu; jsou to jen zvnějšněné a
osamostatněné stránky Faustova nitra. Faust je vlastně totožný s Faustem,
tj. celá Goethova tragédie je jen dramatickou explikací nitra člověka
jménem Faust, který je tu zároveň představitelem celého lidského rodu.
V zápase s Mefistem se ve Faustovi probouzí
vědomí vlastní nekonečnosti. Omyl, kterého se dopustil v I. díle, totiž
že se pokusil uskutečnit svou niternost (v poznání, lásce, dějinách)
bezprostředně, napravuje ve II. díle, kde ji ponechává, aby se sama ze
sebe rozvinula ve svůj svět. Umění zaniká, protože niternost dosáhla
nového stupně vývoje, kdy už není krásou, ale svobodou. Faust tak
dospívá k poznání, že pravda niternosti spočívá v jejím uskutečňování v
životě, ve světě, který sám vytváří.
Nesleduje přitom subjektivní a konečné cíle,
nýbrž staví se do čela mas a dosahuje osvobození v nesobeckém, "obecném"
činu. "Tak se tedy stala pravda ducha díky stálému boji niternosti s
konečným vnějším světem činem a v tomto činu, v němž jsou dokonale
sjednoceny a smířeny vědění a život, ducha příroda, niternost a
vnějškovost, nazírá Faust své vlastní smíření a sjednocení se světem i
se sebou samým, své dokonalé uspokojení, svou nekonečnost a věčnost,"
shrnuje Bratránek. Okamžik tohoto definitivního prozření, jímž pravý
život niternosti teprve začíná, může Faust bez obav oslovit: "Jsi tolik
krásný, prodli jen!"
Faust umírá v uspokojení nad uskutečněním svých
plánů - podle Mefista něčeho konečného, a proto podléhajícího jeho
zničující moci; Mefisto nevidí, že uskutečněna byla Faustova nekonečná
niternost, nad kterou žádnou moc nemá. Kromě toho poznání a jednání
(čin) nejsou podle Bratránka jen dvě oblasti, na nichž souběžně probíhá
zápas konečnosti a nekonečnosti, nýbrž jsou to dva stupně vývoje
Faustovy osobnosti, respektive dějin lidstva.
... a duch doby
V době vzniku Bratránkova spekulativního Výkladu
Goethova Fausta byla ovšem Hegelova metafyzická filozofie dějin už
vystavena ostré kritice; žádné zprostředkování protikladů (,‚rovnováha
sil") v dějinách nemůže být naprosté a definitivní, nýbrž vždy jen
dočasné a přechodné. Místo Hegelova "absolutního ducha" tak zaujímá
relativní "duch doby". Není vyloučeno, že tento dramatický posun
filozofické ho stanoviska způsobil, že Bratránkova studie za jeho života
nevyšla.
Výklad Goethova Fausta přesto ukazuje, na jak
vysoké úrovni probíhal u nás od počátku zápas o pochopení Goethova díla.
Goethův Faust sehrál nepochybně významnou roli v mravní, náboženské a
filozofické emancipaci novodobého lidstva - a díky Bratránkovi i našeho
národa.
Praha
28. srpna: Faust - Metamorfózy (loutkové divadlo), Goethe-Institut
28. srpna -8. října: Goethe zvesela (výstava plakátů)
13. - 16. září: J.W.Goethe- Zfilmovaná literární díla (filmové projekce)
Karlovy Vary
2. července - 31. srpna: Karlovy Vary očima J.W.Goetha (výstava),
Karlovarské muzeum
Mariánské Lázně
24. srpna: Koncert písní na Goethovy básně, anglikánský kostel
25. srpna: J.W.Goethe - Elegie (přednes básní), anglikánský kostel
26. srpna: Poslední léto J.W.Goetha (přednáška), Městské muzeum
27. srpna: Slavnostní koncert Symfonického orchestru Mariánských Lázní k
poctě J.W.Goetha, Městské divadlo
Jedinou "výjimku" tvoří armády obyčejných smrtelníků, jejichž životy
jsou ovšem natolik obyčejné, že se v nich uplatní pouze právo, nikoli
vyšší spravedlnost. Přesto se občas vyskytnou i mezi těmi "největšími"
příklady, kdy převzatá klišé nevystačí. Kdy se génius dočká uznání ještě
za života a kdy slabocha stihne trest při plném vědomí. Někdy - což bývá
velmi zřídka - do konce prodělá génius zaživa obojí, a někdy, což je
ještě méně běžné, se posmrtně začíná génius ve svých slabostech jevit
jako obyčejný smrtelník.
Poslední, velmi vzácný případ lze vztáhnout na "velkého" Johanna
Wolfganga Goetha, který se podobně jako jeho ruská alternativa, Alexandr
Sergejevič Puškin, v jistém ohledu hodí jako milník konce starých a
počátku nových časů. Před Goethem a po Goethovi. Před Puškinem a po
Puškinovi. Už jenom z tohoto důvodu muselo jít o výjimečnou osobnost -
třebaže na rozdíl od Puškina se Goethe musí o "autorství" spisovné
němčiny jako jazyka "Schillera a Goetha" dělit se svým v mnoha ohledech
méně spektakulárním vrstevníkem.
Naplnil však Goethe skutečně všechna očekávání, která do něho už jeho
prozřetelní současníci vkládali? Stal se skutečně oním Herkulem, který
měl svoji vlast osvobodit od všeho neřádu", jak požadoval kritik a
publicista Ludwig Börne? Kdeže! Sám Börne si již v následující větě
odpovídá: "Nikdy netratil vroucího slova za svůj lid, on, jenž na výši
své slávy nejprve nedotknutelný, později ve vyšším věku nezranitelný,
mohl říci, co by si jiný nebyl troufl... Tobě byl dán vyšší duch,
zostudil jsi někdy nízkost? Nebe ti dalo ohnivý jazyk, chránil jsi někdy
právo? Měl jsi dobrý meč, avšak byl jsi pouze sobě strážcem." Přesto i
Börne za svého života "básníkovi štastlivcú" a "šašku stability" alespoň
do té míry odpustil, když uznal, "že by bez jedné stránky Goetha
nejspíše nebylo ani té druhé". Možná že tato Börneho alespoň částečná
kapitulace před velkým sokem dobře poslouží jako předznamenání pozdější
kulturněpolitické schizofrenie, dělící Goetha na "největšího uměleckého
génia i egoistu svého století" zároveň.
K nejživějšímu portrétu velkého Johanna Wolfganga paradoxně dospívá
světová a zejména německá veřejnost v letošním roce nedožitých 250.
narozenin. Co všechno se muselo o jeho životě napsat a přečíst, do
kolika kontextů musela být jeho vícerozměrná osobnost promítnuta, jen
aby alespoň na malý okamžik ožil a stal se našincem. Naším Goethem.
Všechno začalo už v roce 1997, kdy jeden britský germanista odhalil
Goethovu jednoznačně homosexuální orientaci. A kdoví, jestli nebyl
dokonce pedofil, o čemž by nesvědčily ani tak oblíbené starořecké
motivy, jako spíše uhrančivá působivost tohoto tématu na dnešní média.
Buď jak buď, všechny jeho milostné, do hlubokého stáří se táhnoucí
avantýry byly zkrátka jen velký bluf. Na investigativní germanistiku
konce 20. století si však nepřišel. Ani političtí komentátoři či spíše
kombinátoři ovšem nepřišli zkrátka. Díky nim jsme se záhy dozvěděli, že
Goethe ve funkci tajného legačního rady na dvoře výmarského knížete
nejen shromažďoval informace o svých přátelích, ale že de facto vytvořil
vedle nesmrtelných literárních děl stejně nesmrtelný předobraz
"neoficiálního spolupracovníka tajné služby". Bylo snad proto dílen
nebývalé prozřetelnosti, že v 70. letech tohoto století došlo i na
klasika, když ho "vnuci" o východoněmecké Stasi dali pro vlastní účely
tajně exhumovat? Vrcholnou odvetu si ovšem pro lehkomyslného svůdníka
při pravili tvůrci filmu Nevěsta, líčícího básníkovo manželské soužití s
Christiane Vulpiusovou. Prostřednictvím tohoto snímku, natočeného u
příležitosti Goethova výročí, se divák nejenom přesvědčí o nesnesitelné
těžkosti života po boku dnešního jubilanta: sám jubilant se ve filmu ani
neobjeví!
Možná je přitom všechno jinak. Možná i naše mlýny pomalu melou a my
pouze takto prazvláštní formou vyjadřujeme našemu Johannu Wolfgangovi
lásku. Žijeme přece v době, kdy platí, že dobrá zpráva = žádná zpráva, a
kdy na škádlivý dotaz nakladatelství Hanser-Verlag: "Kolik Goetha má
člověk zapotřebí?" většina německých respondentů reaguje: "Už vůbec
nic." A to všechno dobrovolně. A Goethe? Možná že by ve svém odporu ke
strnulosti a vytváření pochybných kultů ještě rád kritikům prominul. A
pokud ne, potom i pro tento případ věděl své. On to přece byl, kdo
doporučoval vybít recenzenty jako psy ... a sám psal svoje recenze.
Kde leželo Nové Mohelno ?
Vůbec nejbližší obcí však bývala zaniklá ves LOHHÄUSER (Slatina), rovněž
hraniční ves, vzdálená necelé 4 km východně. A blízko leží také bavorský
MÄHRING, 4 km jihovýchodně. Pro úplnost: STARÉ MOHELNO (Altmugl) za
hranicí na bavorské straně leželo pouhých 1,5 km na sever.
Vrchy kolem Mohelna
Mezi Dyleni a Novým Mohelnem jsou dva vrchy - tzv. ČUPŘINA (Schopf), 865
m n.m. a BLUDNÝ VRCH (Irrstein), 857 m n.m.
2,5 km jihovýchodovýchodně na hranici je nevýrazný vršek LŽIČÁK (Löffelberg);
není vyšší než 700 m.n.m. Nově se uvádí jako Hraniční vrch. Na polovině
cesty sem v lese v Bavorsku je poutní kostelík sv. Mikuláše.
2 km jižně na bavorské straně je nízký vršek PLEŠIVEC (Plessbühl), 723 m
n.m. a konečně jihozápadně od Mohelna, asi 1600 metrů je bavorská kaple,
tzv. Altherrgott.
Počátky vesnice Mohelno
Název souvisí se Starým Mohelnem (Altmugl) v Bavorsku, což bylo starší
osídlení. Mladší vzniklé sídlo, založené poblíž, bylo nazváno "Nové" a
pro rozlišení původní dostalo název "Staré".
Nové Mohelno bylo menší a mladší. Poprvé se připomíná Nové Mohelno v
letech 1654-55 v berní rule, kraj Plzeňský. Pod názvem "Neue Mugel" se
připomínají v obci čtyři uhlíři v rubrice "zahradníci" (tj. chudí
chalupníci), kteří měli k obživě jen nejnutnější malé políčko, což
podléhalo v berní rule zdanění:
1. Kašpar Bric (3 strychy, tj. 0,9 ha polí, dvě krávy, dvě jalovice)
Byly tu čtyři skromné chaloupky, u nichž bylo celkem 2,4 ha. Na zimu
osívali uhlíři 0,6 ha rolí, na léto 0,9 ha rolí. K obci se v berní rule
poznamenává:
"Tyto čtyři chaloupky stojí vprastřed lesů a nemají živnost žádný, jen
uhlí pálením."
Problémy přifaření obce Nové Mohelno
V roce 1787 bylo Nové Mohelno přifařeno k nové duchovní správě v OTÍNĚ (Ottengrünu),
který ležel 3,5 km severozápadně od Mohelna a tehdy ještě patřil k Če-chám.
Až v roce 1845 po jednání o přesném určení hranice v krajině Frais, byl
přiřazen pod Horní Falc.
Tak zůstaly církevní poměry asi století beze změny. Nové Mohelno stále
patřilo farou pod bavorský Otín (Ottengrün) a tamní farář, který
zajišťoval pro děti náboženskou výuku, vedl novomohelnskou matriku a
vykonával církevní obřady. Za to dostával od Rakouska ročně 168 zlatých.
Obživa obyvatel a růst Mohelna
Někteří dělníci pracovali u bavořských fořtů v lesích a několik
vesničanů se živili přepravou dřeva do Chebu.
V roce 1788 SCHALLER uváděl ve vsi 16 chalup. Pro porovnání: v té době
měl Maiersgrün 28 stavení a Tři Sekery celkem 68 stavení. Nové Mohelno
už v 18. století nebylo tak malé.
V roce 1847 SOMMER uváděl, že Nové Mohelno má 24 stavení, 146 obyvatel,
jednu vrchnostenskou myslivnu, a farností patří stále do Otína (Ottengrün),
který byl právě v roce 1846 odloučen od Rakouska a připojen k Bavorsku.
Připomíná se, že obec je nejjižnější (a dodejme i nejzápadnější)vesnici
kynžvartského panství .
V té době měl sousední Maiersgrün již 94 domů a 659 obyvatel, s lokálním
kostelem sv.Jana Křtitele. Lokální kostel byl postaven v roce 1806 za
peníze náboženského fondu. Předtím tu stával starší kostel z roku 1682,
který byl jen filiálkou kynžvartského kostela. K lokálnímu kostelu v
Maiersgrünu (dnes Vysoká) patřil tehdy i Grafengrün (dnes Háje) se 409
obyvateli.
V roce 1896 měla ves 24 stavení a 106 obyvatel. Kol roku 1920 bylo 23
stavení, ale jen osm mělo vlastnilo pozemky, ostatní si pozemky
pronajímali. Teprve pozemkovou reformou z roku 1919 v novém
Československu byly přiděleny nájemcům pronajímané pozemky do
vlastnictví.
Až do zrušení vrchnostenských poměrů 1848 patřilo Nové Mohelno pod
panství Kynžvart a Metternichové zde měli rozsáhlé lesy. Lesnosti jim
zůstaly i po roce 1848. Naproti tomu sousední ves Lohhäuser patřila do
roku 1848 pod tachovské panství Windischgrätzů.
Škola v Novém Mohelnu
Když bylo Nové Mohelno v roce 1787 přifařeno pod Otín (Ottengrün), bylo
rozhodnuto, že budou i děti chodit do otínské farní školy. To se z
jistých důvodů nepodařilo a proto bylo jednáno s obcí Staré Mohelno, že
založí společnou školu, která se bude stěhovat. Toto se realizovalo.
Roce 1853 skončila tato forma školní výuky nedobrovolně. Rozhodnutím
království bavorského bylo zakázáno dětem chodit do bavorské školy a
opačně.
Do roku 1870 neměla škola v Novém Mohelně vlastní stavení a musela se
střídat podle stavení. V roce 1870 byl pronajat v domě čp.2 prostor pro
školní vyučování a v roce 1896 byla postavena vlastní škola. Dříve byl
učitelem Anton Seitz, prvním učitelem v nové škole byl Franz Pötzl
(1896-1935), po něm Hans Hufnagl (1935-1940).
Kaple v Mohelnu
Na střeše byla zvonice s malou cibulovitou věžičkou. Kaple byla
zasvěcena svatému Šebastiánu. Hlavní ozdobou kaple byla pieta, kterou
vytvořil Anton Waller, rodák z Nového Mohelna, který žil později v
Düsseldorfu.
Jiným slavným rodákem byl Anton Schneider, c.k. major ve Vídni.
Čp.
Majitel
stavení
Přezdívka
1.
PETERHANS Katharina
Beiml
2.
SCHNURRER Anton
Abraham
3.
LANZ Anton,
naposledy FRANK Michael (rolník)
Hahnsplan
4.
HUFNAGL Josef
Schousta
5.
BAUER Konrad
Schiatz
6.
RUSTLER Georg
7.
SVOBODA Georg
8.
RUSTLER Margareta, Gustav
JÄGER (rolník)
Eckerten
9.
SCHNURRER Ferdinand
(rolník)
Adelkannas
10.
dtto
11.
BRUCKER Ludwig (rolník)
Brucka
12.
RUSTLER Anton (hostinec,rolník)
Wenzl
13.
PFREIMER Karl (rolník)
Kofasn
14.
GAREIS Johann + KRAUS Rosina
(obchod smíšeným zbožím)
Krausen
15.
GERMAN Margareta
(rolnictví)
German
16.
FRITSCH Ferdinand
(starosta)
Antone
17.
KRAUS Johann
Ulrich
18.
KRAUS Anton
Loamara Girch
19.
WALLER Anton (vyhořelo)
Lukasen
20.
SVOBODA Karel
21.
Obecní dům a hasičárna
22.
MYSLIVNA
23.
KRAUS Hans
24.
KRAUS Josef
25.
KOHNHÄUSER Josef + ULRICH Franz
26.
Škola a v sousedství kaple
Za druhé světové války narukovalo 19 mužů. Celkem osm mužů z Nového
Mohelna: Karl Gareis, Wilhelm Gareis, Walter Fahrner, Rudolf Hufnagel,
Josef Hufnagel, .Franz Fritsch, Ferdinand Schnurrer, Josef Pfreimer, a
pohřešovaný Richard Fahrner.
Ze známých starostů obce Nové Mohelno byli:
Andreas WALLER (asi v polovině 19.století)
Franz FAHRNER (do roku 1890)
Lorenz FISCHER (1890-1899)
Josef FAHRNER (1899-1905)
Georg BRUCKER (1905-1919)
Johann FAHRNER (1919-1923)
Ferdinand FRITSCH z čp. 16 (1923-1945).
Konec Mohelna po druhé světové válce
V roce 1946 dochází k odsunu německého obyvatelstva. V dalším roce se
postupně Mohelno vylidňuje. Dochází k rozebírání stavení, odvozu
stavebního materiálu a zemědělského nářadí. Část obce vyhořela.
Pozn. V té době (1947) byla hospodářská situace v Německu tak zoufalá,
že útěky z Čech byly ještě velmi řídké. Naopak někteří němečtí domorodci
přecházeli hranici do Čech, aby se tu pokusili pracovat za jídlo. (Dle
vzpomínek pamětníků.)
"V roce 1948 koupila firma TREML nějaká stavení v No-vém Mohelnu za
účelem rozebírání jejich dřevěných částí, které se zpracovávaly a pak
prodávaly jako palivové dříví. Jezdili jsme sem a rozebírali vše, k čemu
jsme dostali příkaz. Došlo i na dům čp.12. Ve stodole byly plevy, zbytky
slámy a pavučiny. Nahoře ve štítě viselo obrovské vosí hnízdo. Jeho
obyvatelé nám nedovolovali pokračovat v sundávání latí a krovu. Kolega
se rozhodl k rasantnímu opatření. I přes můj odpor polil hnízdo benzinem
a zapálil. Zanedlouho nebylo co rozebírat, protože oheň přeskočil ze
stodoly na stavení a my byli rádi, že jsme stačili zachránit nejen sebe,
ale auto. Z německé strany přihlíželo požáru tiše asi 25 Němců, kteří se
rozešli až když požár dohořel."
Také pilot druhé letadla se katapultoval a jeho stroj dopadl poblíž
místa Plánský můstek. Piloti byli zajati a vydáni do NSR. Německá strana
musela zaplatit škody. Případ uvedl týdeník CHEBSKO z 11.srpna 1999.
V říjnu 1959 se u Dyleně zřítily dva
letouny F-84 F Thundersteak
A právě tato hranice sehrála důležitou
roli v jednom malém zapomenutém příběhu, který se v nejtužším období
studené války odehrál na Chebsku...
Meteorologické podmínky však nebyly příznivé. Mlha, husté mraky a
mrholení … Pilotům navíc ve vzduchu zkolabovaly navigační přístroje a
ztratili spojení se základnou.
Asi za hodinu letouny přeletěly státní hranici a dostaly se nad území
komunistického Československa. Přestože se v tom roce jednalo už o
několikáté narušení vzdušného prostoru ČSR, naše protiletecká obrana
byla opět v pohotovosti. Thunderstreaky mezitím zabloudily do prostoru
kóty Dyleň. Vedoucí letoun zachytil v mlze o vrcholky stromů kopce
Lžíčák a urazil obě přídavné palivové nádrže. Pilot letadla,
Unteroffizier R.G.HOFFMANN se okamžitě katapultoval. Bylo 10.33 hodin.
Ani jeden z pilotů nebyl zraněn. Bezprostředně po havárii byli oba v
bažinatém a hustém lesním terénu zadrženi příslušníky pohraniční stráže.
Kompetentní složky ministerstva vnitra oba zadržené letce vyslechly a na
základě provedených šetření dospěly k názoru, že narušení vzdušného
prostoru Československa nebylo úmyslné. "Vzniklo jako důsledek ztráty
orientace ve složitých meteorologických podmínkách," shodli se tehdy
vyšetřovatelé.
Po dohodě vlád obou "znepřátelených" zemí byli piloti nakonec vydáni
zpět do NSR. Německá strana musela zaplatit škody a další náklady.
To, co se nepodařilo vojákům z místa havárie
odklidit, totiž zůstalo ukryto v temných a hustých hvozdech pod Dylení a
zarostlo divokou vegetací.
Po letech si však skupina zdejších leteckých
nadšenců ve složení Jiří Hluchý, Pavel Nykodým, Milan Januška, Radek
Smolka, Petr Mácal (všichni z Chebu) a Martin Kalous (Mariánské Lázně)
vytkla za cíl objasnit tento kus okresní historie z období studené
války.
Mladí muži se po více než třiceti letech ponořili
do dyleňských lesů a začali pátrat...
Nalezli mnohé, avšak bez závěrečné mravenčí práce
královéhradeckého Libora Režňáka, který strávil desítky hodin ve
vojenských archívech, kde studoval a vyhodnocoval nejrůznější historické
údaje a data, by sotva průběh oné události tak přesně zrekonstruovali.
Parta začala v lese kopat v roce 1992, a to s
cílem nalézt nějaké stopy po letadle. "Nepřistupovali jsme k tomu jako
některé profesionální party, které mají k dispozici těžkou techniku.
Dojížděli jsme tam čtyři roky o víkendech, podle toho, jak jsme na tom
byli s volným časem a penězi," pokračuje Nykodým. "Postupovali jsme
pomalu, a také díky tomu jsme nalezli několik plechových štítků."
Znalcům by z takového nálezu zaplesalo srdce.
Jednalo se o osm nejdůležitějších štítků s veškerými informacemi o
jednom z letounů (např. modifikační štítek na letadlo, kamery, motor).
"Tenkrát se odvezly pouze velké části z letadla. To, co se zabořilo do
země, tam zůstalo, vysvětluje druhý ze skupiny Milan Januška.
Skupina chebských fandů .do historie letectví
postupně nalezla kompletní motor s kompresory, kulomet ráže 12,7 mm,
aerodynamický štít, kus křídla, velkou část smě- rovky a dokonce i
zbytky mapy.
Jejich práce přinesla ovoce. Část nálezu zamířila
do leteckého muzea v Praze-Kbelích, něco si parta nechala. Nalezený kus
křídla Thunderstreaku dokonce zaskočil domácí odborníky na historii
letectví, kteří se pozastavovali nad tím, že letadlo bylo stříbrné a
nikoliv kamuflované, což tehdy bývalo přinejmenším dobrým zvykem.
"S nálezem jsme byli velmi spokojeni. Ty štítky
jsou celá naše odměna," shrnul výsledek akce P. Nykodým, když mi je
společně s M. Januškou ukazovali.
Ty malé štítky je stály čtyři roky života. Čtyři
roky nadějí a nadšení, díky kterému dnes zmizelo další bílé místo z
historické mapy Chebska. Z mapy okresu, jenž byl v době studené války
součástí pevné hráze, která od sebe oddělovala dva světy -západní a
východní... 
Objev tvrziště u Nimrodu a
lokalizace zaniklé středověké osady Pingarten - Včelná
Bohumil Broukal a objev tvrziště
Pan Bohumil Broukal, odborný knihovník z Mělníka, který se zabýval
ověřováním trasy prastaré královské cesty, zavítal v roce 19'76 opět
do Mariánských Lázní. Tehdy mi pan Broukal požádal o pomoc při
terénním průzkumu, který trval několik týdnů. Královská stezka (Via
Regia) vedla z Prahy do Chebu a dále do Bavor. Procházeli jsme velmi
pečlivě oblast s častým výskytem prastarých názvů s přídomkem
"Královský - např.: Královský kámen (Königstein), Kynžvart - Králova
stráž (Königswart), a názvy jako Mýtní louka (Mautwiese), Mýtní potok
(Mautbach). Oblast jsme si rozdělili na určité části a každý jsme
procházel tu svou. Vše bylo podrobně dokumentováno a když jsme se na
konci prozkoumaného úseku sešli, porovnali zjištěné skutečnosti a
vytyčili jsme si další trasu. Tehdy mi připadl úsek mezi Popravčí
loukou a křižovatkou lesních cest se silnicí Mariánské Lázně - Prameny
(asi 1,2 km severně od restaurace Nimrod).
Zcela náhodou jsem zde nalezl kruhový zemní útvar - výrazný pahrbek o
průměru 12 - 14 metrů, obklopený příkopem a masívním venkovním valem.
Nález jsem posléze oznámil a tak se dostal do Státního seznamu
nemovitých památek.
Pomístní názvy
Pomístní názvy v okolí tvrziště dokládají existenci starého osídlení,
někdy možná jen krátkodobého. V nadmořské výšce kolem 800 metrů a v
téměř pusté krajině se nám ale dochovaly lokality pojmenované třeba
Popravčí louka, Královský kámen, Milíře a v těsné blízkosti nalezeního
tvrziště se říkalo Kaiserruhe (Královský /Císařský/ klid - odpočinek)
a Grosse Zeidler Wiese - Zeidler Wiese (Včelařská louka). A právě tudy
vede námi hledaná trasa Královské stezky.
Nikdo tehdy ani ve snu nepředpokládal, že by lesy v takové nadmořské
výšce mohly ukrývat památku tohoto ražení. První pracovní název
prozatím vylučoval možnost středověkého osídlení a tím i existenci
malé tvrze a tak jsme se přikláněli k myšlence, že se jednalo o
opevněné místo, sloužící k ochraně a bezpečnosti na trase Královské
stezky, tedy jaká si strážnice - strážiště. Tato varianta byla časem
zamítnuta a místu se začalo říkat RINGVAL. To je tak trochu opatrný
název pro něco, co ještě nebylo prozkoumáno a nemůžeme říct, zda se
jedná o strážní místo, nebo tvrziště. Přesně dvacet let od objevu se
situace změnila, neboť v roce 1996 provedlo Chebské muzeum v místě
archeologický průzkum. Výsledky částečně cituji ze zprávy v ARNICE č.
41/1996. "...byla položena sonda o délce 11 metrů, široká 1 metr,
orientovaná od SZ k JV ... při SZ okraji sondy se objevil kamenný
půlkruh, který signalizoval nároží stavby. Překvapivé bylo, že
nalezený objekt nebyl kamenný, ale dřevěný. Do hloubky 150 cm byly
sledované zuhelnatělé fošny, dosahující tloušťky 3 cm. Ty tvořily
stěny sklepního prostoru velkého asi 6 x 5 metrů, v jehož středu stála
pec s kamennou klenbou ... Po prvním předběžném zhodnocení nálezů je
možné konstatovat, že zde stála malá tvrz, pravděpodobně dřevěná. Její
trvání předpokládáme od konce 13. do poč. 14. století. Snad je možné
při řadit ji době vlády Václava II. až do panování Jana
Lucemburského." Tolik úryvky z ARNIKY.
Po archeologickém průzkumu a tedy od roku 1996 můžeme místo bez obav a
po právu nazývat TVRZIŠTĚ!!
Hornická činnost v okolí
Nelze si nepovšimnout, že existence tvrze se časově shoduje s počátky
rozsáhlé těžební činnosti v této oblasti. Historické prameny uvádějí
právě údolí potoka Roda u dnešních Pramenů a přilehlé lokality. Práce
na vytěžení rudných ložisek probíhaly postupně v průběhu 13. a 14.
století s dominující těžbou v 15. století. Na některých rýžovištích
pokračoval provoz i během 16. století. Dokonce jeden z prvních ze
série umělých vodních kanálů musel být podle nepřímého svědectví z
roku 1408 zřízen již někdy koncem 14. století a veden z říčky Rody,
pramenící v rašeliništích pod vrchem Králův kámen. Zdá se, že tento
vodní příkop mohl být veden shodným směrem jako pozdější slavná Dlouhá
Stoka (Flossgraben) ze 30. let 16. století. Je jasné, že nebývalý ruch
kolem těžby cínu také vyžadoval určité zázemí jako ubytování horníků,
úpravny rud, skládky materiálu pro provoz a opravy těžařského zařízení
a jiné věci potřebné k udržování provozu rýžovišť a šachet. Ve 30.
letech 16. stol. se asi 2,5 km ZJZ od dnešních Pramenů (tedy v
blízkosti našeho tvrziště) intenzivně pracovalo na mohutném
greisenovém pni a na rýžovištích při říčce Rotě. Další staré záznamy
sdělují, že k roku 1581 byla v Pramenech všechna důlní díla a
rýžoviště vyřazena z činnosti. Zdá se, že obdobná situace byla i na
rýžovištích v čisté (Litrbachy) a v okolí Kladské a Kynžvartu, ale
dále se dozvídáme, že těžba cínu byla opět zahájena s větším či menším
úspěchem ještě v 18. století.
Dnes se můžeme podivovat vzácné náhodě, která umožnila zachování
památky, kterou by v této oblasti nikdo nečekal a ani nehledal.
Vysvětlím proč. Pro závěr 16. století a údobí po něm v těžbě cínové
rudy lze vypočítat, že na Hornoslavkovsku bylo třeba přibližně 300
centýřů (150 q) rubaniny, aby mohl být vytaven jeden centýř (50 kg)
čistého cínu, tedy 0,33 % celkového množství. V období 16. až 19.
stol. muselo být k získání 250 000 q cínu upraveno, přepraženo,
rozdrceno, propráno, vytaveno a vytříbeno kolem TŘECH MILIÓNŮ
krychlových metrů rudniny. Z tohoto obrovského množství byla podstatná
část zpracována hlavně v 16. století. A obdobné množství bylo od konce
12. do 16. stol. zpracováno právě v oblasti tvrziště a údolí říčky
Roty, včetně Králova kamene. Znamená to, že zde skutečně nezůstal
kámen na kameni a jenom obrovskou náhodou přežilo naše tvrziště až do
dnešních dnů. A jak to bylo se středověkou osadou kolem něj? (J.
Majer, Těžba cínu ve Slavkovském lese v 16. stol. NTM 1969).
Zaniklá středověká osada PINGARTEN - VČELNÁ
Lesní cesta (někdejší Via Regia), která vede těsně kolem tvrziště, je
současně i katastrální hranicí. Severně od ní se podle katastrální
mapy z minulého století nachází větší množství pozemkových parcel, což
dokazuje i možnost původního zabydlení místa. Název "Kaiserruhe" se
vztahoval na samotnou tvrz, která sloužila králi a jeho družině k
odpočinku a ochraně při průjezdu. Je jisté, že nebyla jedinou královou
oporou v této oblasti. Při tvrzi vznikla osada skládající se z
několika srubů, jejichž obyvatelé se zabývali hornictvím a v jejich
povinnostech bylo mimo jiné starat se o dobrý stav a průjezdnost
královské cesty. Ta ale ztratila postupně svůj význam, neboť se začalo
jezdit po novějších a sjízdnějších úsecích a proto asi zanikla i tvrz,
která už nevyhovovala. Zůstalo pouze několik chatrných srubů,
vyžívaných možná až do 18. stol., kdy při posledním pokusu o obnovení
těžby cínu se dolovalo a rýžovalo přímo na katastru osady. Její jméno
na mapě z 19. stol. zní "ZEIDLWIESE" ‚ což překládá nová katastr. mapa
(1982) jako "VČELNÁ".
Podle přepisu GRADLOVA (1888, str. 270) se Leuchtenberské lenní knize
na fol. 24 v soupisu majetku Alberta Planknera objevuje jméno
PINGARTEN.
GRADL odvozuje význam ze středo-hornoněmeckého Bin-garte = Bienen-Garten,
tj. včelnice. Další varianta čtení "Pingarten" je Piegarten a
vysvětlení je stejné: "Pie" bie, bi, bin = včela. Typické chebské je
přechylování "B" v "P" a tak i druhý význam znamená včelnici. Tím se
potvrzuje i hypotéza PROFOUSE a ROUBÍKA, kteří pod názvem Pingarten
tušili zabydlené a ve středověku osídlené místo. (Profous: III.S. 361
1957 a Roubík: 1959 str. 80, okres Mar. Lázně č. 5).
A tak můžeme dnes s jistotou pojmenovat tvrziště nad Nimrodem
PINGARTEN neboli VČELNÁ.
Tvrziště v tisku
Je tomu pouhých 22 roků, co jsem čirou náhodou, díky panu Broukalovi,
tvrziště objevil. Je staré nejméně 700 let a mám zato, že se i přes
jeho stáří dalo hodně zjistit a upřesnit. Dnes může každý k tvrzišti
přijít, pro hlédnout si ho, zaměřit a potom ho třeba i v tisku
presentovat.
Moje vlastní zaměření a poslední prohlídka kolem tvrziště přinesly
značné překvapeni. Asi dvacet metrů jihovýchodně od tvrziště na ploché
vyvýšenině, zhruba v je jím středu, jsem při měření 3.11.1998
zaznamenal naprosto jasně zřetelný kruhový útvar. Vnitřní téměř
kruhový prostor má průměr kolem třech metrů a je obehnán příkopem o
šířce cca 1 m. Jeho hloubka se po celém obvodu pohybuje kol. 45 - 50
cm. Dále na JV asi po deseti metrech plošina končí těsně nad okolo
procházející Královskou cestou, svým znatelně vyvýšeným okrajem, který
může být pozůstatkem jednoduchého opevnění plošiny, např. palisády. V
místě, kde se nachází malý kruhový útvar, mohla stát dřevěná
strážnice, logicky vyčleněna z malé plochy tvrziště, s dobrým
přehledem po úseku Královské cesty a několik desítek metrů vzdálené
rušné křižovatky cest kupeckých, královskou cestu zde křižujících. Po
měření nabývám dojmu, že několik valů položených severně od malé,
opevněné plošiny, není hornického původu, ale že se jedná o pozůstatek
jakéhosi venkovního opevnění, které umožňovalo lepší a bezpečnější
ochranu králi nejen při průjezdu, ale i při jeho od počinku na tvrzi.
Poznámky a literatura:
Článek Pavla Vondráčka v Magazínu DNES, 21.5.1998, č.20, nazvaný:
Skryto očím - KOLO V KOLE. Ten je ve svém po vídání asi pravdě nejblíž.
J. Úlovec, Hrady zámky a tvrze na Chebsku, vydalo Chebské muzeum 1988,
jinak velmi krásná kniha, ale na str. 148 - 149 se pisatel zmiňuje o
tom, že ústřední areál tvrziště je téměř čtvercová dispozice o
stranách přibližně deset a půl metru. Navíc uvádí, že v borovém lese.
Tak tady byl opravdu "úlet" v informacích a navíc vůbec nesouhlasí
světové strany na vyobrazení plánu tvrziště.
zve
v horkých letních dnech
na MOTÝLÍ FARMU do Žírovic u
Františkových
Lázní. Navštívili
jsme ji dvakrát nadšeni motýlím
muzeem i exotikou
skleníku.
DOPORUČUJEME !!!!!!!!
Pohled na krásné živé tropické motýly se může stát vyvrcholením vaší
procházky či výletu. Můžete si ho dopřát v Motýlím domě v Žírovicích u
Františkových Lázní, který se zrodil díky lásce majitele Stanislava
Macka k těmto křehkým bytostem. Právě jeho jsme se na unikátní chov a
sbírku motýlů zeptali.
Co vás přimělo k založení Motýlího domu?
Můj přetrvávající koníček z dětství, od těch dobmě kouzlo motýlů
nepřestalo přitahovat.
Co u vás návštěvníci uvidí?
Na začátku prohlídky se mohou seznámit s našimi i tropickými motýly ve
formě klasických muzejních sbírek. Zároveň je k dispozici
patnáctiminutová textová část, v níž se dozvědí základní potřebné
informace o motýlech vůbec. K nahlédnutí jsou i terária s motýlími
housenkami, je možné sledovat vývoj dospělců v jednotlivých fázích. Po
té pokračují návštěvníci do skleníku s volně žijícími tropickými
motýly. Pečlivý pozorovatel zachytí, jak sají sladký nektar z květů,
páří se či kladou vajíčka. Život motýlů trvá čtrnáct dní až měsíc.
Jaké to je být majitelem soukromého muzea?
Rozhodně ztratíte soukromí. A každému se určitě nezavděčíte, vždy se
najde někdo, kdo má proti vaší práci výhrady a nejednou vás dokáže
úplně znechutit. Přijdou ale i tací, kteří svou návštěvou povzbudí.
Třeba děti, ty mám rád, protože jsou spontánní. Pokud jsou problémy,
tak zpravidla s českými návštěvníky. Stává se, že vše berou jako
samozřejmost. Ocenit expozici dokáží zahraniční turisté, Němci,
Švýcaři, Holanďané jsou příjemní a kultivovaní. Nejlepší byl jeden
Američan, kterému jsem chtěl odpustit vstupné a on se pohoršil. Trval
na tom, že si zaplatí a navíc začal skupovat upomínkové předměty, aby
nás finančně podpořil.
zadržované vodě) jsou zpevněny na
vážkou strusky z bývalé nedaleké vysoké pece ve Sklářích. Po dalších
asi 250ti metrech proti proudu potoka nacházíme další "hráz", za níž
vede asfaltová lesní silnička jižně k Regentu a západně podél potoka k
Drmoulu. Při bližším ohledání zjišťujeme, že se nejedná o hráz, ale o
mohutný sypaný val, který je na severní straně rozšířený a stáčí se k
východu. Tím tvoří plošinu dnes nepravidelného tvaru, připomínající
jakýsi ovál. Západní, severní a východní strana jsou chráněny
příkopem, který zvláště na severní a východní straně dodnes dosahuje
šířky 15 metrů a místy i více. Hloubka se pohybuje od 3 do 4 metrů. Na
straně západní se jeho mohutnost ztrácí tím víc, čím víc se přibližuje
k asfaltové silničce, která ho nakonec úplně přetne a zruší, stejně
jako později samotný val. Ten ale můžeme ve své návaznosti, na druhé
straně silnice, dále v terénu vysledovat.
Pokud hráz, asi 250 metrů po proudu potoka, která byla už výše
popsána, zadržela vodu v takové výši, jak naznačuje vyplavená, dodnes
zřetelná hladinová rýha, pak do šlo k zaplavení celého údolí. Zaplaven
byl tedy také i mohutný příkop kolem plošiny a část údolí západně,
tedy před valem, směrem k Drmoulu. Jižní část plošiny byla chráněna ne
příkopem, ale vodní hladinou vzniklého jezera. Hloubka vody v
příkopech se pohybovala kolem jednoho metru, v jezírku o něco víc. Je
zajímavé, že se s takovýmto opevněným místem opět setkáváme v
blízkosti bývalé a důležité hranice a jak jinak, než jako ve většině
případů, na území tepelského kláštera.
Severně od opevněného místa, za silnicí v lese, jsem našel stopy po
několika zděných objektech. Do plánku jsem zakreslil pouze orientačně.
Podle podkladů, které mám k dispozici, se zde prý říkalo "Steinhäuser".
Jiné materiály přesouvají pomístní název do oblasti domků u bývalé
vysoké pece.
Zdeněk Buchtele z Velké Hleďsebi se ve svém volném čase věnuje
soukromě archeologii. V současné době se mimo jiné zabývá i
objevováním zaniklých vesnic a objektů v okolí Mariánských Lázní.
po dobu existence Mariánských Lázní 1812-2000
Období
Pořadí
Jméno
Funkce
1812-1817
1.
Franz Josef SEIDL, krejčí z Vlkovic
rychtář
6
1817-1820
2.
Johann LANG, mistr barvířský z Bochova
rychtář
3
1820-1821
3.
PAUSCH, ranhojič
přednosta (Vorsteher)
1
1821-1824
4.
Wenzel LIPPERT, kupec
přednosta
4
1824-1843
5.
Václav SKALNÍK, umělecký zahradník
přednosta
20
1843-1848
6.
Josef Dionys HALBMAYR z Münchenu
přednosta (první volený)
1848-1850
7.
Dr.med. Josef ABEL, lázeňský lékař z
Řezna
přednosta
3
1850-1856
8.
Dr.med. A.HANISCH, lékař-hoteliér
první starosta
5
1856-1861
9.
Dr. med.A. SCHNEIDER, lázeňský lékař
starosta
1861-1864
10.
Josef Dionys HALBMAYR (podruhé)
starosta
1864-1867
11.
Dr.med. A.SCHNEIDER (podruhé)
starosta
celkem 9
1867-1873
12.
Josef Dionys HALBMAYR (potřetí)
starosta
celkem 17
1873-1880
13.
Dr.med. August HERZIG, lázeňský lékař
starosta
1880-1892
14.
Johann KROHA, hoteliér
starosta
12
1892-1899
15.
Dr.med. August HERZIG (podruhé)
starosta
celkem 15
1899-1905
16.
JUDr. Franz NADLER, právník
starosta
6
1905-1907
17.
JUDr. Wenzel DIETL, právník
starosta
2
1907-1915
18.
JUDr. Heinrich REINIGER, právník
starosta
8
1915-1919
19.
Johann RUBRITIUS, hoteliér
starosta
5
1919-1933
20.
MUDr. Hans TURBA, distriktní lékař
starosta
15
1933-1938
21.
Josef TURBA, mistr cukrářský
starosta
5
1938-1945
22.
JUDr. Otto MANNER, právník
starosta
7
6.5.1945
23.
KRATOCHVÍLE, příchozí vězeň z Německa
převzal vedení města
-
květen 1945
24.
Karel TESAŘ, představitel české menšiny
v městě
dočasný starosta
od 28.5.1945
25.
JUDr. František SKÁCELÍK, přebírající z
pověření
správní komisař města
od 1.1.1945
26.
MUDr. Karel WEINER, předseda prozatimní MSK
od 2.7.1945
27.
Karel HROUDA
jmenovaný předseda MSK
od 1.9.1945
28.
Bohumil KUŽELOVSKÝ
jmenovaný předseda
od 26.5.1946-1949
potvrzen řádnými volbami v květnu 1946
zvolený předseda
4
krátce 1950
29.
JUC. ČERMÁK
jmenovaný zástupce
1950-1951
30.
Karel HRUŠKA z Prahy
jmenovaný předseda
2
1952-1956
31.
Josef MAZANEC
zvol. předseda MěNV
4
1956-1960
32.
Josef DLOUHÝ
předseda MěNV
4
1960-1964
33.
Otakar VAŠÍČEK
předseda MěNV
4
1964-1968
34.
Josef HOLÝ
předseda MěNV
4
1968-1969
35.
Vilém STAŠEK
úřadující místopředseda
1
1969-1981
36.
Ing. Jan PŘÍHODA
předseda MěNV
12
1981-1990
37.
Ing. Rudolf KOPEK
předseda MěNV
9
od 28.6.1990
38.
Karel LUCÁK
úřadující místopředseda
1991-1992
39.
Ing. Zbyněk MARTÍNEK
starosta (zvolený)
2
1992-1994
40.
Zdeněk ŠTĚPÁNEK
starosta (jmenovaný)
2
1994-1998
41.
PhDr. Luděk NOSEK
starosta
4
1998-dodnes
42.
Mgr. Ellen VOLAVKOVÁ
starostka
Čtyři starostové řídili obec více než 15 let. Nejdéle vedl Mariánské
Lázně Václav Skalník (20 let), druhý Josef Dionys Halbmayr (17 let),
třetí August Herzig (15 let), čtvrtý Hans Turba (15 let). Z českých
předsedů MěstNV byli ve funkci nejdéle Jan Příhoda a Rudolf Kopek.
Jen výjimečně smějí zůstat pomníky vysoké umělecké nebo politické
ceny, spojené těsně s německou otčinou. Rozhodnutí leží na starostech,
kteří se mohou opírat o posudky odborníků ve svých obcích. Veřejné
projednávání odstraňování pomníků je třeba zamezit. Sběr se sice
netýká pomníků v soukromí a na hřbitovech, ale nutno varovat
soukromníky, aby i oni zvážili předání do sběru s tím, že obec může
pomníky odstraňovat na náklady obce. To se týká hřbitovů i pomníků v
zahradách či dvorech.
Rozesílají se tiskopisy pro soupis všech pomníků.
Mariánské Lázně měly náskok. Už 9.prosince 1939 sdělují, že mají
připraveno v městském dvoře do sběru 150 kg částí různých bronzových
židovských pomníků a jednu bustu. Jméno BASCH nebylo v žádné
korespondenci vysloveno, třebaže se jednalo o jeho bustu. S další
iniciativou se obrací starosta Manner na Th. Hammerschmida z golfového
klubu, aby dal urychleně odstranit reliéf anglického krále a bronzovou
pamětní tabuli, neboť tyto předměty jsou zcela bezcenné a urážejí
cítění německého národa….
Odbornou komisi v Mariánských Lázních tvořilo sedm osob:
2. starosta JUDr. Otto Manner
3. JUDr.A. Herzig, přidělenec starosty
4. Ing.Dr.Benno Winter, obecní radní
5. Prof. Franz Lerchl
6. Prof. Dr. Karl Zörkendörfer
7. profesorka PhDr. Elisabeth Reinigerová.
Komise měla převahu mariánskolázeňských patriotů a proto navrhovala
zachovat jako cenné pomníky Goetha, Nehra, Reitenbergera, Herziga, a
zvážit pouze odstranění tří alegorických figur, které jsou z mědi u
jubilejní kašny na Schillerově náměstí. Pomníky byly zaneseny se všemi
údaji do tiskopisu "Meldebogen für Denkmäler aus Bronze oder Kupfer".
Nový příkaz z června 1940 byl ostrý a tak jsou figury oželeny. Jednalo
se o tři postavy z bronzu, celkem 250 kg, a bronzovou mísu, 100 kg.
Autorem kašny z roku 1908 byl Dietrich z Vídně. Uvádí se, že figury
nemají zvláštní hodnotu uměleckou, politickou ani historickou. Nutno
je odstranit. Ale u mísy je problém, jak ji vysekat. Náklady na
vysekání by byly velmi vysoké a odstraněním mísy by zaniklo krásné
kamenické dílo jako celek.
Komise sice hodnotí Herzigův pomník kladně, jako umělecky cenný a jako
řešení přechodu od parku do ulice, a okresní landrát se připojuje. Ale
"šéf" - říšský místodržící v Sudetech - jiného názoru: "Pomník je
umělecky naprosto bezvýznamný". Taktéž Zemský velitel Říšské komory
pro sochařské umění v Liberci zapisuje: "Dílo bez mimořádné umělecké
ceny." Podpisy potentátů jsou nečitelné, ale byl to konečný ortel.
Jak se prodlužuje válka, tak sílí tlak na předání pomníků. Dopisem z
17.12.1942 jsou určeny do sběru Herzigův pomník s 800 kg bronzu a
Goethův pomník s 2500 kg bronzu. Okresní landrát přikazuje strhnout
oba a převézt na rampu skladiště na nádraží se slibem proplacení
vznik-lých nákladů. V odpovědním dopise starosty Mannera na
místodržícího Sudet je nečekaně ostrý protest proti strhávání pomníků
s tím, že je po-hřbíván kus historie lázní. Třebaže se ví, že po válce
budou všechny pomníky obnoveny, je to akt pro obyvatele nepřijatelný:
Herzigův pomník byl postaven z darů domácích a ti by nesli nepříznivě,
kdyby byl například odstraněn Herzig a ponechán Reitenberger. Goethe
už byl odstraněn v sobotu 23.ledna 1943 a váží jen 600 kg; alespoň
hlava Goetha o váze 30 kg by měla zůstat zachována a postavena na
vysokém podstavci na původním místě, aby se po válce celá socha znovu
objevila.
Mannerovi se dařilo oddalovat stržení Herzigova pomníku "až po
sezóně". Dne 23.října 1943 byl převezen na nádraží a už 12.listopadu
1943 podává firma Jahnel z Podmokel zprávu, že převzala Herzigův
pomník na nádraží s určením k rozlití. V zachované úřední složce z let
1939-1945 chybí dodací listy a železniční doklady, týkající se
Goethova pomníku. Také tato skutečnost zpochybňuje domněnku, že
Goethova socha opustila za války mariánskolázeňské nádraží.
nejslavnějšího
mariánskolázeňského starosty
(1873-1880 a 1892-1899)
Na základě výzvy z Berlína z 5.ledna 1943 byl navržen k zrušení a
použití "k posílení kovových rezerv Velkoněmecké říše". Krajský
památkář Wilhelm Modes z Plané sepsal odborný posudek, že pomník nemá
valnou hodnotu ani uměleckou kvalitu a jeho forma že je nevýrazná.
Odhad váhy byl 800 kg bronzu.
Odstranění pomníku bylo odloženo po skončení lázeňské sezóny na den
23.října 1943, kdy byl stržen a odvezen na nádraží. Byl naložen do
vagónu a odeslán do Podmokel do sléváren firmy Karl F.Jahnel. Skutečná
váha pomníku činila jen 460 kg, z toho 430 kg bronzu a 32 kg železa.