O pobytu básníka Goetha v Čechách a o jeho přátelích z Čech se již mnoho psalo, ale poměrně málo pozornosti se věnovalo básníkovu setkání s pražským skladatelem Václavem Janem Křt. Tomáškem. A přece Tomáškova postava, jeho vztah ke Goethovi a jejich dvojí setkání, k němuž došlo za okolností pro Goetha tak významných, si zasluhuje naší pozornosti.
      Aniž bychom přeceňovali vlídnost Goethových projevů, vyplývajících víc ze sipolečenské uhlazenosti výmarského dvořana než z osobního přátelství, přece můžeme směle tvrditi, že v Tomáškově postavě vzdal Goethe hold české hudbě. A v této okolnosti spatřujeme nejzávažnější důvod k tomu, abychom se pokusili o správné vylíčení a ocenění tohoto setkání.
      Posuzujeme-li Tomáškovo vlastenectví, nesmíme se pozastavovat nad tím, že Tomášek zhudebnil více německých než českých písní. Musíme k jeho dobru přičíst morální umělecký význam jeho českých písní pro další rozvoj české hudby v době našeho národního obrození a nadšení, s kterým záměrně přistupoval k této práci. Uvědomíme-li si pak, že Tomášek - o čtyři léta mladší než Beethoven - žil v době největšího rozkvětu poesie Schillerovy a Goethovy, chápeme, že Tomáškova vokální tvorba byla inspirována především poesií Schillerovou a Goethovou. Při Tomáškově všestranném vzdělání, přísných estetických zásadách a lásce k poesii nebylo to ani jinak možno, zvlášť byla-li česká poesie v té době teprve v začátcích svého vývoje.
      "On revient toujours à ses premiers amours" platí v Tomáškově životě o Schillerovi. S Goethem pak bylo tornu jinak. Tomášek se jím dlouho obíral, dlouho se jím těšil a čerpal z bohaté studnice jeho citů, dojmů a nálad. Až ve svých jednačtyřiceti letech - roku 1815 - uzrává v něm úmysl vyjádřiti tóny vše, co mu znělo z Goethových veršů. Komponovat Goetha znamenalo básníka milovat, chápat a rozumět mu. Při komponování Goethových básní se Tomášek netříštil jinými skladatelskými úkoly, jak tomu bylo na př. při komponování skladeb na Schillerovu poesii. Oddal se jim celým svým srdcem a zhudebnil je téměř jedním dechem jako by tvořily celek - tak, jak to později napsal Tomáškovi sám Goethe, když mu děkuje za zaslání jeho písní. Proto Tomáškovy písně na Goethovy básně tvoří samostatnou kapitolu v jeho tvůrčím zápase. Mají svůj sloh a prozrazují vzestup Tomáškovy tvůrčí osobnosti.
      "Psal jsem je s chutí a láskou, takže mne uznání příliš nepřekvapilo," píše Tomášek poněkud sebevědomě ve své Autobiografii. A uznání za ně sklízí Tomášek dodnes, bohužel víc v teoretických spisech než v koncertních síních, kde jsou Tomáškovy skladby vzácným úkazem.
      Tomášek zhudebnil celkem čtyřicet Goethových básní, které postupně vydal v devíti sešitech. Když r. 1818 připravoval vydání sedmého sešitu, dověděl se, že Goethe je opět po čtyřleté přestávce v Karlových Varech na léčení. Použil této příležitosti a poslal Goethovi šest již vydaných sešitů s dotazem, zda mu smí věnovat sedmý sešit, který měl obsahovat tři balady: "Král duchů", "Král v Thule" a "Rybář". Na Tomáškův dotaz básník odpověděl 1. září 1818:
      "Vaše Blahorodí,
      odpusťte, že jsem dříve neoznámil příjem Vaší laskavé zásilky a hned nezodpověděl připojený vlídný dotaz. Omluviti by mne mohlo ducha otupující lázeňské léčení a náročnost významné společnosti, jíž je tak sladko se oddávat.
      Vaši účast na mých písních dovedu teprve tehdy správně ocenit, jestliže po návratu doma uslyším při jejich opětovném provedení, jak jste nově oživil a osvěžil květiny a květy mých dřívějších časů.
      Budete-li chtít v následujícím sešitě připojit k zájmu, který jste mým písním již věnoval, ještě zvlášť vyslovené věnování, budu se tím považovat za dvojnásob poctěna a mnohonásobně odměněna za neustálou horlivost, se kterou své písně přibližuji životní i umělecké sféře hudebníkově."
      Je příznačné pro Goetha a jeho dobu, že své básně nazývá důsledně písněmi. Zde asi má též původ obliba našich obrozeneckých básníků pro název "píseň" a "pěti" tam, kde mluví o svých básních a básnění.
      Při této příležitosti nemůžeme nevzpomenout na podobný dotaz, který zůstal bez odpovědi a k němu přiložená píseň nerozpečetěna! Bylo to nesmrtelné dílo osmnáctiletého předměstského učitele ve Vídni, "Král duchů" Fr.Schuberta z r.1816. Podobně se vedlo i Hectoru Berliozovi, když r.1829 poslal osmdesátiletému Goethovi první dva výtisky svých Osmi scén z Fausta.
      Patřil-li Tomášek mezi ty šťastlivce, kterým Goethe odpovídal na dopisy, můžeme z toho soudit na významné postavení umělecké i společenské, které Tomášek tehdy měl doma i za hranicemi. A neubližujeme snad ani Goethovi ani nezmenšujeme skladatelské zásluhy Tomáškovy řekneme-li, že zásluha o vlídné přijetí Tomáškových dopisů patří v neposlední řadě i hraběti Jiřímu Buquoyovi, v jehož službách Tomášek byl od r.1806-1823. A Jiří Buquoy - "hrabě Buquoy učený" se kmitne Palackého "Každodeníčkem" - byla osobnost pro svou ušlechtilost, vzdělanost a svobodomyslnost ve světě kulturním velmi vážená a svými přírodovědeckými zájmy velmi blízká Goethovi.
      Proto "skladatele hraběte Jiřího Buquoye" - jak se skvělo na všech titulních listech Tomáškových skladeb - nebylo možno odbýt mlčením jako na př. neznámého vídeňského šlechtice Josefa v. Spauna, jenž se přimlouval za nepatrného začátečníka Fr. Schuberta! A tím, že Goethe věnoval svou pozornost Tomáškovým dopisům, nezapadly ani Tomáškovy písně bez ohlasu jak u básníka samého, tak i u celého dvora výmarského. I tenkrát bylo třeba propagovat dobrou a hodnotnou věc!
      Jaký dojem vzbudily Tomáškovy písně, prozrazuje nejlépe Goethův dopis, kterým básník děkoval skladateli za zaslání písní. Dopis je datován v Jeně dne 18.července 1820 a zní:
      "Jak rád bych Vám, můj nejdražší, vyjádřil ústně své vřelé díky za Váš zájem o mé písně a za to, že jim věnujete neúnavně a stále svou pozornost. Řekl bych Vám to rád z dvojího důvodu: za prvé proto, že při přednesu Vašich písní jsem strávil již mnoho příjemných hodin, za druhé pro své dlouholeté přesvědčení, že asi jen skladatel sám a případně několik jeho žáků, kteří jsou zcela prostoupeni jeho pojetím, nám pravdivě a přesvědčivě může sdělit, co nalezl v básni, jak jí porozuměl a co do ní vložil.
      Pak bych si přál, abych prostými a přiléhavými slovy mohl vyjádřiti, že svým rozmanitým písním, které vznikly pod dojmem nejrůznějších událostí, smím teprve tehdy připisovat vnitřní shodu a ideovou celistvost, když také skladatel se jím oddá celým svým srdcem a svým způsobem je zhudební, jako by tvořily celek.
      O tom bychom si mohli při svém setkání přátelsky pohovořit, zatím co na dálku se o tom můžeme zmínit jen povšechně.
      Připojuji nejlepší přání a prosím, abyste laskavě tlumočil příležitostně mé poručení panu hraběti Jiřímu Buquoyovi, jehož přátelstvím si mohu lichotit. Račte mně i v budoucnu podávat zprávy o Vašich skladbách, i kdyby se mně přímo netýkaly..."
      Přání projevené v dopise se splnilo neboť roku 1822 se oba setkali v Chebu. Goethovi bylo tehdy třiasedmdesát let a Tomáškovi osmačtyřicet. Podrobnou zprávu o tomto setkání nám zachoval Tomášek ve své Autobiografii, ale jenom ten, kdo zná historii Goethovy poslední lásky, porozumí správně Tomáškovu vyprávění.
      Goethe jezdíval rád do Čech, zejména do Karlových Varů. Když r.1820 tam jel po dvanácté k léčení, zastavil se v Mariánských Lázních, aby se na vlastní oči přesvědčil o jejich zázračnosti i kráse. .
      Léčivost pramene "Křížovky" byla známa teprve od roku 1808 a jedině zásluhou agilního opata kláštera v Teplé, Kašpara K. Reitenbergera, se šířila pověst o zázračné vodě tak rychle, že Mariánské Lázně k sobě brzy lákaly i cizince. Zmíněného roku 1820 se tam horečně stavělo, takže si tam Goethe připadal jako v Severní Americe, kde se mýtí lesy, aby tam ve třech letech vyrostla města.
      "Stavitel a zahradník rozumějí své práci, "píše Goethe mj. ze své cesty o dojmech z Mariánských Lázní svému příteli Karlu Fr. Zelterovi, neúnavnému skladateli písní na jeho básně. Naposledy zamířil Goethe toho roku pro své uzdravení ještě do Karlových Varů, ale příštím rokem vítaly ho již Mariánské Lázně, kde Goethe strávil poslední tři léta věnovaná českým lázním. Za svého pobytu tam poznává skutečně "to nejzázračnější": lásku k sedmnáctileté dívčině.
      K majitelům nově budovaných domů v Mariánských Lázních patřil i dávný Goethův přítel braniborský šlechtic v. Brösigge. Jeho manželka pocházela z polské šlechty, s níž se Goethe v českých lázních po každé mnoho stýkal. Rodina svob. pána v. Brösigge se stala Goethovi osudnou. Nejdříve se marně kořil jejich dceři, krásné Amalii z Lewetzova, později - r.1821 - vzplálo jeho staré srdce láskou k jejich sedmnáctileté vnučce Oldřišce z Lewetzova. Poznal ji jako malé děvčátko v Teplicích a od té doby ji nazýval "dceruškou". Její matku s třemi dcerami nazýval "akordem rajské harfy". Uprostřed tohoto rodinného čtyřlístku a pod shovívavými pohledy starých manželů prožíval Goethe v letech 1821-1823 slasti i strasti své pozdní lásky.
      Na sklonku léta bývalo vždy těžké loučení s nadějí na nové shledání. A právě v této pro Goetha smutné době se Tomášek setkává s básníkem začátkem srpna r. 1822 v Chebu, kde se Goethe zastavil na několik dní cestou z Mariánských Lázní. Cheb býval téměř pravidelnou zastávkou na Goethově cestě do Čech i zpět, neboť v jeho okolí nalézal mnoho vhodného materiálu ke svým mineralogickým studiím.
      Když se Tomášek za svého léčení v Karlových Varech dověděl, že Goethe je v Chebu, nemohl odolat, aby si tam za svým zbožňovaným básníkem nedojel. Připadal si jako Mignon toužící: "Jen tam, ach tam pojďme, otče můj!"
      Goethe bydlil tehdy v hotelu "U zlatého slunce" a Tomášek s malou dušičkou - pod dojmem řečí o Goethově "povýšenosti" - zaklepal na dveře jeho pokoje. První pohled na Goetha byl pro Tomáška nezapomenutelný. Goethe stál uprostřed pokoje ozářen majestátem poesie a přívětivě vítal svého hosta. Dříve, ještě než zvěděl Goethe jméno nenadálého, předem neohlášeného návštěvníka, choval se k němu básník vlídně. Pro našeho Tomáška bylo pak ctí, že se Goethovo chování proměnilo v projev upřímné úcty a srdečného přátelství, když zvěděl, že za ním přišel nadšený ctitel jeho básní a neúnavný skladatel písní na jeho verše. Byla domluvena schůzka na odpoledne, které se zúčastnil i přítel obou, magistrátní rada Josef Seb. Grüner, který býval věrným průvodcem a pomocníkem při sbírání vzácných kamenů v okolí Chebu.
      Tomášek musil předsedat této společnosti na Goethovo výslovné přání, který humorně prohlásil: "Milý Tomášku! Musíte si sednout na pohovku, poněvadž dnes jste Vy naším arcibiskupem."
      Při dobrém víně se rozpředla zábava o krásném umění a později o Goethově díle "Viléma Meistra léta učednická". Tuto rozmluvu zachytil Tomášek podrobně ve své Autobiografii.
      Když rozhovor přešel na Goethovo oblíbené téma - mineralogii - a Goethe vystihl, že mineralogie je Tomáškovi asi tak vzdálená jako jemu pravidla hudební skladby, odvedl Goethe taktem jemného hostitele rozhovor na pole bližší Tomáškovým zájmům. Požádal Tomáška, aby mu zazpíval některé své písně a splnil tak jeho přání, projevené kdysi již i písemně. Své přání pak dokládal tvrzením, že "ani sebevzdělanější zpěvák nedovede píseň oživit tak jako její skladatel. Nezáleží ani tak na kráse hlasu, jako na náležitém přízvuku, jímž teprve píseň vynikne".
      Tomášek přislíbil a pozval Goetha do bytu advokáta Franka, neboť tam byl krásný klavír. Zároveň mu nabídl, že pro něho přijde nazítří dopoledne v deset hodin. Goethe s povděkem přijal. Advokát Frank byl Tomáškovým hostitelem za to, že Tomášek měl v Praze na bytě jeho syna-studenta.
      Povzbuzen Goethovým vlídným chováním podal Tomášek Goethovi svůj památník s prosbou, aby mu tam Goethe vepsal několik slov. Goethe si k tornu vybral hned dva listy, což je dokladem toho, že měl již v duchu napsanou báseň pro Tomáškův památník. Obsah její vám to vysvětlí.
      Při improvisovaném koncertě byl přítomen kromě Goetha a nám již známého rady Grünera lékárník Helly z Prahy a advokát Frank se synem. Víme-li, co těsně předcházelo před setkáním Goetha s Tomáškem, pochopíme Goethovo dojetí při písni "Útěcha v slzách". Píseň je strofická a její verše, vyjadřující tehdejší duševní rozpoložení starého básní v překladu zní: