Ročník XXIII. (1999)
Pořadové číslo 291.

5.

Mariánské Lázně
31. července 1999
OBSAH 
 

Slavný návštěvník Mariánských Lázní před 175 lety
Karl Maria von Weber

Marie Tarantová: "Setkání skladatele V.J.Tomáška s J.W.Goethem v Chebu a v Mariánských Lázních r.1822 a 1823" (z časopisu Od Dyleně č. 5 a 6/1948)

Aleš Fuchs: "Václav Jan Tomášek - slavný pražský skladatel"

Dětský domov Mariánské Lázně
(Podle informačního letáčku Dětského domova V.Kohout)

Ještě jednou k Miškovského Mariánskolázeňským obrázkům z roku 1932

Jaro Miškovský: "Stavitel GUT"

Obec se zaniklým hrádkem loupeživého rytíře Bavůrka a pověsti z okolí
Ing. Richard Švandrlík: Křínov
Poloha obce
l Nejstarší historie obce podle Augusta Sedláčka l Loupežnická historie obávaného Bavůrka ze Švamberka l Dobytí hrádku Křínova Plzeňskými l Plzeňské požáry po popravě Bavůrka l Bavůrek v literatuře l Opočenského "BAVŮREK ZE ŠVAMBERKA" (1853) l Popis místa, kde stávala zřícenina Křínovského hrádku (Zdeněk Buchtele) l Plzeň prodává Křínov 1641 l Pověst o Čertově kameni nedaleko Tomšova mlýna l Pověst o pokladu na Špitálském poli l Vzácný kamenokříž u Křínova l Z novější historie l Záhada křínovské kaple l Slavný rodák - rektor vídeňské univerzity l Jak se nazývaly lány polí l Voda a elektřina l Starosti se stavbou silnice Planá-Křínov-Bezdružice l Razítkování peněz a trh po roce 1919 l Z novější doby

Sousední OTÍN
Nešťastný kostel Jména Panny Marie v ruině
l Zaniklá tvrz v Otíně l Nedávno shořela slavná tisíciletá Otínská lípa

Další mariánskolázeňský příběh od Jaro Miškovského "Advokát obhájcem svého psa"

Průměrný věk rozmanitých živočichů a rostlin (z kalendáře 1900)
 
Velký jídelní sál hotelu KLINGER před 150 lety

Lázeňská společnost u Karlova kříže (Cholerového) před 150 lety


Slavný návštěvník Mariánských Lázních před 175 lety
Karl Maria von Weber

      Karl Maria von Weber, autor geniálního Čarostřelce řídil v letech 1813-1816 pražskou operu. Už dříve měl Weber kontakty s Prahou, ale k uzavření smlouvy musel být přemlouván, protože měl jiné plány - turné po Itálii. Dosavadní šéf pražské opery Wenzl Müller odstoupil a na jeho místo byla hledána výrazná hudební osobnost.
      Do jednání se vložili kníže Isidor z Lobkovic (též host v Marián-ských Lázních), nejvyšší purkrabí Kolowrat-Libštejnský a hrabě Kristián Clam-Gallas. Ředitel divadla Karel Liebich se přidal a Karl Maria von WEBER nakonec souhlasil. Ostatně tu byla vyhlídka na slušnou gáží s dvou- až tříměsíční dovolenou. Svým podpisem se WEBER stal kapelníkem i hudebním ředitelem opery Stavovského divadla.

Ze života Webera

      Německý hudební skladatel, klavírista a dirigent, celým jménem Karl Maria Friedrich Ernst von WEBER (1786-1826) se narodil 18.listopadu 1786 v Utíně (Euten) v Holštýnsku, nedaleko Lübecku. Žádným šlechticem vlastně nebyl, přídomek "von" používal samovolně jeho světácký otec Franz Anton WEBER. Otec byl od roku 1778 hudebním ředitelem divadla v Lübecku a později kapelníkem na knížecím biskupském dvoře v Utíně, když byl předtím ředitelem jednoho kočujícího divadla. Otcův bratr (tedy Weberův strýc) Fridolin Weber, byl otcem Mozartovy paní Konstance.
      Mladý Karl Maria Weber studoval klavír, zpěv a skladbu a jeho učiteli byli také Michael Haydn (což byl bratr Josefa Haydna ) a Abbé Vogler. Již ve 13 letech vystupoval jako klavírista a napsal svou první operu Lesní žínka (1800). Opera se hrála v Praze a dokonce česky. V 18 letech byl WEBER byl povolán jako ředitel opery do Vratislavi, kdy vytvořil nový orchestr i sbor, kde skládal a koncertoval.
      Do Prahy přišel v roce 1813 již jako uznávaný skladatel, dirigent a koncertní mistr. Postupně uvedl na scéně Stavovského divadla několik desítek her a první opera byla ta, která je osudově se Stavovským divadlem spjata - Mozartův Don Giovanni. WEBER se tehdy postavil proti šetrnosti ředitele Karla Liebicha a muzikanty na plesové scéně na jevišti zaplatil z vlastní kapsy. WEBER bydlel v sousedství divadla ve Vratislavském domě, v čp. 450 v Jilské ulici.
      WEBER v Praze uskutečnil 6. března 1813 koncert v sále REDUTY, kde uvedl řadu vlastních skladeb - Koncert, Hymnus a Symfonii. Kritiku své hudby naštěstí nevnímal a změny v orchestru si přizpůsoboval podle obrazu svého.. Válečný rok 1813 sem zavál mnoho uprchlíků z Pruska a Saska. 14.září 1813 uspořádal v Praze koncert s výtěžkem 810 zlatých pro uprchlíky. Podobný čin udělal ve prospěch chudobince v Praze. V té době se zamiloval do paní Terezy Freyové, která bylo provdána za tanečního mistra Brunettiho a měla 12letou dceru. Dceru učil hrát na klavír a zpívat. Chtěl tím matku překvapit, ale matka měla mnoho jiných nápadníků.
      Nakonec se objevila sličná Karolina Brandtová, kterou si pak vzal za manželku. Tomu předcházelo ukončení činnosti Webera v Praze v královském českém Stavovském divadle. Dne 7. října 1816 ujíždí dostavníkem s Karolinou do Berlína, kde pak působí. Brzy pak - 21. prosince 1816 umírá divadelní ředitel Karel Liebich a po něm vede divadlo Johanna Liebichová.
      WEBER se do Prahy vrátil 4. listopadu 1817, ale jen na svou svatbu, která byla v kostele sv. Jindřicha. Odtud odjeli novomanželé na svatební cestu.
      V květnu 1821 byla provedena s obrovským úspěchem jeho opera Čarostřelec. 13. února 1822 přijíždí těžce nemocný WEBER do Prahy, aby tu osobně dirigoval svého Čarostřelce.
 
Weberův pobyt v Mariánských Lázních
 
      WEBER onemocněl vážnou chorobou - krční tuberkulózou a v roce 1824 se léčil v Mariánských Lázních. Přijel sem pouhý rok po Goethově pobytu a bydlel v domě čp.39 "Zlatý orel" (zbořeno 1977 - dnes areál ARNIKA). Na domě byla umístěna jeho pamětní deska. Ve stejné době tu bydlel i Weberův pražský žák, klavírní virtuos a hudební skladatel Ignác MOSCHELES z Prahy. Zdá se, že příjezd obou hudebníků spolu souvisel. O 21 let později přijíždí do Mariánských Lázní také Richard Wagner.
Když Weber odjíždí z lázní zbývají mu necelé dva roky života.
 
Předčasná smrt a Weberův význam
 
      WEBER zemřel 5. června 1826 v Londýně, v necelých 40 letech. Krátce před smrtí byl ještě svědkem premiéry opery Oberon. Pohřben byl za tónů Mozartova Requiem v Noorfieldu, odkud byly jeho ostatky v roce 1844 převezeny do Drážďan.
      Slávu Weberovu založily tři opery - Čarostřelec (1821), Euryantha (1823) a Oberon (1826). Operou Čarostřelec založil Weber romantickou školu německé opery. Oberon byl napsán na objednávku a měl libreto v angličtině. WEBER obohatil hudbu o nasazení tzv. leitmotivu (vůdčího motivu), kterým vlastně předcházel Richarda Wagnera, který používání leitmotivu rozvinul. Weber napsal také dvě symfonie, dva klavírní koncerty, různé písně, kantáty, mše, arie, komorní a klavírní hudbu (Pozvání k tanci, 1819).
-rš-
 

Marie Tarantová

Setkaní skladatele V.J.Tomáška s J.W.Goethem
v Chebu a v Mariánských Lázních r.1822 a 1823
      Václav Jan Tomášek (1774 - 1850), slavný Český hudební skladatel předsmetanovské doby, osobní přítel Františka Palackého, má v dějinách České hudby veliký význam jako udržovatel mozartovské tradice a pěstitel romantického směru v Českém národním duchu. Většinu života strávil v Praze, kde byl v předsmetanovské době vůdčí osobností veškerého hudebního ruchu. Jeho setkání s Goethem znamenalo velké ocenění českých probuzeneckých snah se strany Goethovy.
      Podrobný Tomáškův životopis vyšel ve sbírce "Kdo je" v nakladatelství Orbis v Praze z pera autorky tohoto článku Marie Tarantové.
Poznámka redakce.
      O pobytu básníka Goetha v Čechách a o jeho přátelích z Čech se již mnoho psalo, ale poměrně málo pozornosti se věnovalo básníkovu setkání s pražským skladatelem Václavem Janem Křt. Tomáškem. A přece Tomáškova postava, jeho vztah ke Goethovi a jejich dvojí setkání, k němuž došlo za okolností pro Goetha tak významných, si zasluhuje naší pozornosti.
      Aniž bychom přeceňovali vlídnost Goethových projevů, vyplývajících víc ze sipolečenské uhlazenosti výmarského dvořana než z osobního přátelství, přece můžeme směle tvrditi, že v Tomáškově postavě vzdal Goethe hold české hudbě. A v této okolnosti spatřujeme nejzávažnější důvod k tomu, abychom se pokusili o správné vylíčení a ocenění tohoto setkání.
      Posuzujeme-li Tomáškovo vlastenectví, nesmíme se pozastavovat nad tím, že Tomášek zhudebnil více německých než českých písní. Musíme k jeho dobru přičíst morální umělecký význam jeho českých písní pro další rozvoj české hudby v době našeho národního obrození a nadšení, s kterým záměrně přistupoval k této práci. Uvědomíme-li si pak, že Tomášek - o čtyři léta mladší než Beethoven - žil v době největšího rozkvětu poesie Schillerovy a Goethovy, chápeme, že Tomáškova vokální tvorba byla inspirována především poesií Schillerovou a Goethovou. Při Tomáškově všestranném vzdělání, přísných estetických zásadách a lásce k poesii nebylo to ani jinak možno, zvlášť byla-li česká poesie v té době teprve v začátcích svého vývoje.
      "On revient toujours à ses premiers amours" platí v Tomáškově životě o Schillerovi. S Goethem pak bylo tornu jinak. Tomášek se jím dlouho obíral, dlouho se jím těšil a čerpal z bohaté studnice jeho citů, dojmů a nálad. Až ve svých jednačtyřiceti letech - roku 1815 - uzrává v něm úmysl vyjádřiti tóny vše, co mu znělo z Goethových veršů. Komponovat Goetha znamenalo básníka milovat, chápat a rozumět mu. Při komponování Goethových básní se Tomášek netříštil jinými skladatelskými úkoly, jak tomu bylo na př. při komponování skladeb na Schillerovu poesii. Oddal se jim celým svým srdcem a zhudebnil je téměř jedním dechem jako by tvořily celek - tak, jak to později napsal Tomáškovi sám Goethe, když mu děkuje za zaslání jeho písní. Proto Tomáškovy písně na Goethovy básně tvoří samostatnou kapitolu v jeho tvůrčím zápase. Mají svůj sloh a prozrazují vzestup Tomáškovy tvůrčí osobnosti.
      "Psal jsem je s chutí a láskou, takže mne uznání příliš nepřekvapilo," píše Tomášek poněkud sebevědomě ve své Autobiografii. A uznání za ně sklízí Tomášek dodnes, bohužel víc v teoretických spisech než v koncertních síních, kde jsou Tomáškovy skladby vzácným úkazem.
      Tomášek zhudebnil celkem čtyřicet Goethových básní, které postupně vydal v devíti sešitech. Když r. 1818 připravoval vydání sedmého sešitu, dověděl se, že Goethe je opět po čtyřleté přestávce v Karlových Varech na léčení. Použil této příležitosti a poslal Goethovi šest již vydaných sešitů s dotazem, zda mu smí věnovat sedmý sešit, který měl obsahovat tři balady: "Král duchů", "Král v Thule" a "Rybář". Na Tomáškův dotaz básník odpověděl 1. září 1818:
      "Vaše Blahorodí,
      odpusťte, že jsem dříve neoznámil příjem Vaší laskavé zásilky a hned nezodpověděl připojený vlídný dotaz. Omluviti by mne mohlo ducha otupující lázeňské léčení a náročnost významné společnosti, jíž je tak sladko se oddávat.
      Vaši účast na mých písních dovedu teprve tehdy správně ocenit, jestliže po návratu doma uslyším při jejich opětovném provedení, jak jste nově oživil a osvěžil květiny a květy mých dřívějších časů.
      Budete-li chtít v následujícím sešitě připojit k zájmu, který jste mým písním již věnoval, ještě zvlášť vyslovené věnování, budu se tím považovat za dvojnásob poctěna a mnohonásobně odměněna za neustálou horlivost, se kterou své písně přibližuji životní i umělecké sféře hudebníkově."
      Je příznačné pro Goetha a jeho dobu, že své básně nazývá důsledně písněmi. Zde asi má též původ obliba našich obrozeneckých básníků pro název "píseň" a "pěti" tam, kde mluví o svých básních a básnění.
      Při této příležitosti nemůžeme nevzpomenout na podobný dotaz, který zůstal bez odpovědi a k němu přiložená píseň nerozpečetěna! Bylo to nesmrtelné dílo osmnáctiletého předměstského učitele ve Vídni, "Král duchů" Fr.Schuberta z r.1816. Podobně se vedlo i Hectoru Berliozovi, když r.1829 poslal osmdesátiletému Goethovi první dva výtisky svých Osmi scén z Fausta.
      Patřil-li Tomášek mezi ty šťastlivce, kterým Goethe odpovídal na dopisy, můžeme z toho soudit na významné postavení umělecké i společenské, které Tomášek tehdy měl doma i za hranicemi. A neubližujeme snad ani Goethovi ani nezmenšujeme skladatelské zásluhy Tomáškovy řekneme-li, že zásluha o vlídné přijetí Tomáškových dopisů patří v neposlední řadě i hraběti Jiřímu Buquoyovi, v jehož službách Tomášek byl od r.1806-1823. A Jiří Buquoy - "hrabě Buquoy učený" se kmitne Palackého "Každodeníčkem" - byla osobnost pro svou ušlechtilost, vzdělanost a svobodomyslnost ve světě kulturním velmi vážená a svými přírodovědeckými zájmy velmi blízká Goethovi.
      Proto "skladatele hraběte Jiřího Buquoye" - jak se skvělo na všech titulních listech Tomáškových skladeb - nebylo možno odbýt mlčením jako na př. neznámého vídeňského šlechtice Josefa v. Spauna, jenž se přimlouval za nepatrného začátečníka Fr. Schuberta! A tím, že Goethe věnoval svou pozornost Tomáškovým dopisům, nezapadly ani Tomáškovy písně bez ohlasu jak u básníka samého, tak i u celého dvora výmarského. I tenkrát bylo třeba propagovat dobrou a hodnotnou věc!
      Jaký dojem vzbudily Tomáškovy písně, prozrazuje nejlépe Goethův dopis, kterým básník děkoval skladateli za zaslání písní. Dopis je datován v Jeně dne 18.července 1820 a zní:
      "Jak rád bych Vám, můj nejdražší, vyjádřil ústně své vřelé díky za Váš zájem o mé písně a za to, že jim věnujete neúnavně a stále svou pozornost. Řekl bych Vám to rád z dvojího důvodu: za prvé proto, že při přednesu Vašich písní jsem strávil již mnoho příjemných hodin, za druhé pro své dlouholeté přesvědčení, že asi jen skladatel sám a případně několik jeho žáků, kteří jsou zcela prostoupeni jeho pojetím, nám pravdivě a přesvědčivě může sdělit, co nalezl v básni, jak jí porozuměl a co do ní vložil.
      Pak bych si přál, abych prostými a přiléhavými slovy mohl vyjádřiti, že svým rozmanitým písním, které vznikly pod dojmem nejrůznějších událostí, smím teprve tehdy připisovat vnitřní shodu a ideovou celistvost, když také skladatel se jím oddá celým svým srdcem a svým způsobem je zhudební, jako by tvořily celek.
      O tom bychom si mohli při svém setkání přátelsky pohovořit, zatím co na dálku se o tom můžeme zmínit jen povšechně.
      Připojuji nejlepší přání a prosím, abyste laskavě tlumočil příležitostně mé poručení panu hraběti Jiřímu Buquoyovi, jehož přátelstvím si mohu lichotit. Račte mně i v budoucnu podávat zprávy o Vašich skladbách, i kdyby se mně přímo netýkaly..."
      Přání projevené v dopise se splnilo neboť roku 1822 se oba setkali v Chebu. Goethovi bylo tehdy třiasedmdesát let a Tomáškovi osmačtyřicet. Podrobnou zprávu o tomto setkání nám zachoval Tomášek ve své Autobiografii, ale jenom ten, kdo zná historii Goethovy poslední lásky, porozumí správně Tomáškovu vyprávění.
      Goethe jezdíval rád do Čech, zejména do Karlových Varů. Když r.1820 tam jel po dvanácté k léčení, zastavil se v Mariánských Lázních, aby se na vlastní oči přesvědčil o jejich zázračnosti i kráse. .
      Léčivost pramene "Křížovky" byla známa teprve od roku 1808 a jedině zásluhou agilního opata kláštera v Teplé, Kašpara K. Reitenbergera, se šířila pověst o zázračné vodě tak rychle, že Mariánské Lázně k sobě brzy lákaly i cizince. Zmíněného roku 1820 se tam horečně stavělo, takže si tam Goethe připadal jako v Severní Americe, kde se mýtí lesy, aby tam ve třech letech vyrostla města.
      "Stavitel a zahradník rozumějí své práci, "píše Goethe mj. ze své cesty o dojmech z Mariánských Lázní svému příteli Karlu Fr. Zelterovi, neúnavnému skladateli písní na jeho básně. Naposledy zamířil Goethe toho roku pro své uzdravení ještě do Karlových Varů, ale příštím rokem vítaly ho již Mariánské Lázně, kde Goethe strávil poslední tři léta věnovaná českým lázním. Za svého pobytu tam poznává skutečně "to nejzázračnější": lásku k sedmnáctileté dívčině.
      K majitelům nově budovaných domů v Mariánských Lázních patřil i dávný Goethův přítel braniborský šlechtic v. Brösigge. Jeho manželka pocházela z polské šlechty, s níž se Goethe v českých lázních po každé mnoho stýkal. Rodina svob. pána v. Brösigge se stala Goethovi osudnou. Nejdříve se marně kořil jejich dceři, krásné Amalii z Lewetzova, později - r.1821 - vzplálo jeho staré srdce láskou k jejich sedmnáctileté vnučce Oldřišce z Lewetzova. Poznal ji jako malé děvčátko v Teplicích a od té doby ji nazýval "dceruškou". Její matku s třemi dcerami nazýval "akordem rajské harfy". Uprostřed tohoto rodinného čtyřlístku a pod shovívavými pohledy starých manželů prožíval Goethe v letech 1821-1823 slasti i strasti své pozdní lásky.
      Na sklonku léta bývalo vždy těžké loučení s nadějí na nové shledání. A právě v této pro Goetha smutné době se Tomášek setkává s básníkem začátkem srpna r. 1822 v Chebu, kde se Goethe zastavil na několik dní cestou z Mariánských Lázní. Cheb býval téměř pravidelnou zastávkou na Goethově cestě do Čech i zpět, neboť v jeho okolí nalézal mnoho vhodného materiálu ke svým mineralogickým studiím.
      Když se Tomášek za svého léčení v Karlových Varech dověděl, že Goethe je v Chebu, nemohl odolat, aby si tam za svým zbožňovaným básníkem nedojel. Připadal si jako Mignon toužící: "Jen tam, ach tam pojďme, otče můj!"
      Goethe bydlil tehdy v hotelu "U zlatého slunce" a Tomášek s malou dušičkou - pod dojmem řečí o Goethově "povýšenosti" - zaklepal na dveře jeho pokoje. První pohled na Goetha byl pro Tomáška nezapomenutelný. Goethe stál uprostřed pokoje ozářen majestátem poesie a přívětivě vítal svého hosta. Dříve, ještě než zvěděl Goethe jméno nenadálého, předem neohlášeného návštěvníka, choval se k němu básník vlídně. Pro našeho Tomáška bylo pak ctí, že se Goethovo chování proměnilo v projev upřímné úcty a srdečného přátelství, když zvěděl, že za ním přišel nadšený ctitel jeho básní a neúnavný skladatel písní na jeho verše. Byla domluvena schůzka na odpoledne, které se zúčastnil i přítel obou, magistrátní rada Josef Seb. Grüner, který býval věrným průvodcem a pomocníkem při sbírání vzácných kamenů v okolí Chebu.
      Tomášek musil předsedat této společnosti na Goethovo výslovné přání, který humorně prohlásil: "Milý Tomášku! Musíte si sednout na pohovku, poněvadž dnes jste Vy naším arcibiskupem."
      Při dobrém víně se rozpředla zábava o krásném umění a později o Goethově díle "Viléma Meistra léta učednická". Tuto rozmluvu zachytil Tomášek podrobně ve své Autobiografii.
      Když rozhovor přešel na Goethovo oblíbené téma - mineralogii - a Goethe vystihl, že mineralogie je Tomáškovi asi tak vzdálená jako jemu pravidla hudební skladby, odvedl Goethe taktem jemného hostitele rozhovor na pole bližší Tomáškovým zájmům. Požádal Tomáška, aby mu zazpíval některé své písně a splnil tak jeho přání, projevené kdysi již i písemně. Své přání pak dokládal tvrzením, že "ani sebevzdělanější zpěvák nedovede píseň oživit tak jako její skladatel. Nezáleží ani tak na kráse hlasu, jako na náležitém přízvuku, jímž teprve píseň vynikne".
      Tomášek přislíbil a pozval Goetha do bytu advokáta Franka, neboť tam byl krásný klavír. Zároveň mu nabídl, že pro něho přijde nazítří dopoledne v deset hodin. Goethe s povděkem přijal. Advokát Frank byl Tomáškovým hostitelem za to, že Tomášek měl v Praze na bytě jeho syna-studenta.
      Povzbuzen Goethovým vlídným chováním podal Tomášek Goethovi svůj památník s prosbou, aby mu tam Goethe vepsal několik slov. Goethe si k tornu vybral hned dva listy, což je dokladem toho, že měl již v duchu napsanou báseň pro Tomáškův památník. Obsah její vám to vysvětlí.
      Při improvisovaném koncertě byl přítomen kromě Goetha a nám již známého rady Grünera lékárník Helly z Prahy a advokát Frank se synem. Víme-li, co těsně předcházelo před setkáním Goetha s Tomáškem, pochopíme Goethovo dojetí při písni "Útěcha v slzách". Píseň je strofická a její verše, vyjadřující tehdejší duševní rozpoložení starého básní v překladu zní:
Čím to, že smutek tíží tě, když veselé je vše,
vždyť na očích tvých vidět je: jsou pláčem zardělé.

Ať smutek slzy vynutil, to můj je vlastní žal,
v něm sladce slzy plynuly, mně úlevu pláč dal.

Jen pojď, tě zvou tví přátelé, jen pojď a svěř se nám,
co tíží, trápí duši tvou, co ztratil jsi snad sám.

Ach, marně láká váš mne kruh, vám tajný můj je žal,
ach ne, vždyť nic jsem neztratil, ač mnoho svět mi vzal.

Nuž jen se vzchop a mužně vpřed, jsi mlád a cíl svůj znáš,
máš sílu, k boji odvahu, proč tedy váhat máš?

Ach ne, nic nechci získati, tím nechci mařit čas;
má touha spěje k výšinám, jak zářné hvězdy jas.

Však víš, že nelze hvězdy mít, jen krásou jich se těš!
Když v jasné noci zřím jich zář, to slastí mou je, věř!

A krása jejich září mně v tak mnohý jasný den,
však v noci lkát - mou útěchou - ach, přejte pláč mně jen!
      Oldřiška byla Goethovi hvězdou, jíž nelze mít, ale jejíž krásou lze se těšit a pro ni nalézat útěchu v slzách.
      Tomášek, k jehož sluchu ještě nedolehla sensační, šeptem šířená zvěst o náhlém vzplanutí beznadějné lásky starého básníka k mladičké šlechtičně, se domníval, že vzpomínka na smutnou událost, jež ho kdysi inspirovala k této básni, byla příčinou neobyčejného Goethova pohnutí. Proto téměř symbolicky vybral další píseň "U řeky":
Jen tiše plyňte, moje písně,
a s proudem v moře vplujte zas..."
      A s nimi do moře zapomnění nechť zapadne všechen náš žal a lidská zrada.
      Mezi písněmi, které Tomášek ještě zpíval, vzbudila Goethovu pozornost zejména Touha Mignony", neboť se mu líbilo Tomáškovo pojetí víc než pojetí L.v.Beethovena a L.Spohra. Její strofická forma vystihuje prý lépe prostotu Mignony než forma prokomponované písně, kterou zhudebnili tuto báseň zmínění skladatelé. Na Beethovenovu omluvu však musíme říci, že stále se měnícím doprovodem jeho písně se dal Goethe svésti k mylné domněnce, že píseň je prokomponovaná. Beethovenova Mignon zpívá též stroficky své známé verše: "Znáš onu zem..."‚ jen mezihry a doprovody jednotlivých slok jsou pokaždé jinak přizdobeny.
      Domácí koncert skončil zmíněnými již třemi baladami, které Tomášek při vydání věnoval Goethovi. Z jiného pramene pak víme, že Goethe nebyl příliš nadšen Tomáškovou písní "Král duchů". Co by byl asi řekl o zhudebněni téže básně z pera geniálního Schuberta, kdyby se nebyl tak macešsky zachoval k práci mladého skladatele?!
      Při rozchodu pozval Goethe Tomáška k sobě pro památník. Teprve pak prý mu poděkuje za požitek. Pln očekávání šel Tomášek ke Goethovi. Zastihl jej při prohlížení vzácných nerostů, které si nasbíral v okolí Chebu s radou Grünerem. Goethe byl ještě laskavější než předtím a vřelým stiskem ruky děkoval Tomáškovi za jeho krásné písně, na něž prý nikdy nezapomene. Pak podal Tomáškovi oba lístky do památníku, popsané tak, že je bylo třeba položit vedle sebe, aby se mohly správně přečíst.
      Pod dojmem rozloučení s Oldřiškou a nadšen Tomáškovými písněmi napsal Goethe na těchto dvou lístcích "Láskobolný dvojzpěv bezprostředně po rozloučení".
      Tomášek nepochopil, jaké cti se dostalo jeho umění, když si Goethe vyvolil mlčky právě jeho, aby v tónech zvěčnil slast i žal jeho pozdní lásky a utrpení rozchodu. Místo něho učinil tak později K.Fr.Zelter.
      A přece i v srdci Tomáškově se rozsvítila tehdy hvězda lásky a podobně jako Goethovi i jemu zazářila nejsvůdněji právě v Mariánských Lázních, jak si ještě o tom povíme.
      Uveřejňujeme zde Goethův zápis do Tomáškova památníku v úpravě, kterou jí dal Tomášek ve své Autobiografii, aby znázornil, v čem spočívá ono "diplomatické", jak se Goethe žertem vyjádřil o úpravě své básně pro památník. I grafická úprava měla být symbolem rozloučení, které ho inspirovalo k veršům dřív, než byl o ně požádán. Svědčí o tom to, že Goethe si vyžádal hned dva listy.
      Z Chebu chtěl Tomášek po krátké přestávce v Mariánských Lázních pokračovat v cestě do Prahy. Ale tento úmysl brzy změnil jeho starý přítel z Prahy, doktor Karel Josef Heidler, který působil od r.1820 až do r.1858 jako lázeňský lékař v Mariánských Lázních. Dr.Heidler Tomáškovi vřele doporučoval pro léčení jeho dny bahenní lázně a proto Tomášek změnil svůj původní úmysl a zůstal v Mariánských Lázních.
      S pobytem v lázních byl Tomášek velmi spokojen, jak toho je dokladem jeho Autobiografie. Nenalezl tam sice tolik lázeňských hostů jako v Karlových Varech - což je pochopitelné u lázní na samém prahu jejich vývoje -‚ ale nalezl tam mezi nimi poměrně mnoho znamenitých hudebníků a hudebních přátel.
      Jakmile se rozneslo po Mariánských Lázních, jak vzácný umělec z Prahy je zde na léčení, nevycházel Tomášek z pozvání. Poznamenává si ve své Autobiografii, že si nevzpomíná, kdy hrál častěji pro veřejnost než tehdy v lázních. Zvlášť milá mu byla vzpomínka na večírek, uspořádaný na jeho počest zahraničním klavíristou (pruským komerčním radou Ezechelem) v Klingerově hotelu, kde bydlil. Jako drahocennou relikvii si po celý život uchovával vzácný pohár s jemně vyrytým pohledem na Mariánské Lázně, který mu darovaly přítomné tam šlechtičny. Počítal ten den k svým největším uměleckým i společenským úspěchům. A připomeneme-li si prostou tkalcovskou chaloupku v zastrčené uličce ve Skutči na úpatí Českomoravské vysočiny a uvědomíme-li si, že ve svém mládí Tomášek marně toužil po učiteli klavíru i skladby, chápeme jeho radost i sebevědomí z toho plynoucí.
      O Tomáškově vzácném umění a jeho přítomnosti v lázních se brzy dověděl zmíněný již prelát kláštera v Teplé K.K.Reitenberger, který dobře věděl o všem, co významného se dálo v Mariánských Lázních. Proto bylo téměř samozřejmé pozvání Tomáška do kláštera v Teplé. Byl to vlastně velkolepý umělecký zájezd, uspořádaný z Mariánských Lázní do Teplé a provázený skvělým pohoštěním v rámci vybrané lázeňské společnosti. Ani nový klavír, zvlášť pro tuto příležitost dovezený, tam nechyběl, aby se dobře uplatnilo proslulé Tomáškovo umění improvizační a klavírní. Při této návštěvě poznal Tomášek jemné vzdělání, lásku k umění, svobodomyslné názory a všeobecný rozhled opata Reitenbergera.
      Toho léta žil Goethe v Mariánských Lázních i po svém odjezdu, a to v Tomáškových písních, které musil Tomášek stále a stále zpívat v různých společnostech.
      Když se Goethe loučil s Tomáškem v Chebu, "doufal", že se ještě v životě shledají, a na jeho slova došlo hned příštího léta v Mariánských Lázních. Goethe přijel tam dne 2.července na zotavenou po těžké nemoci, která podle líčení Tomáškova nic neubrala na ohnivosti jeho pohledu a rozhodnosti jeho rysů v tváři. Bylo to radostné shledání pro oba přátele.
      Goethe vyprávěl Tomáškovi o nových ctitelích jeho hudby na výmarském dvoře a zamlouval si jeho společnost pro příchod velkovévody. Tomášek však neprojevil dost nadšení pro toto pozvání, neboť se chtěl především léčit. Zato slíbil Goethovi, že Vilemína Ebertová - žačka Tomáškova - zazpívá mu známé písně z loňského setkání v Chebu. Ke splnění slibu však nedošlo. Podle Tomáškovy Autobiografie odejel Goethe z Mariánských Lázní den před příjezdem rady knížete Fürstenberga, JUDr.Michala Eberta s dcerami, takže nedošlo ke slibovanému koncertu Vilemíny Ebertové, sestry básníka Karla Egona Eberta.
      V tomto bodě však nalézáme zásadní rozpor mezi Tomáškovými vzpomínkami a skutečností, dokázanou Goethovými deníky a starými seznamy lázeňských hostů. Z nich se dovídáme, že r.1823 se Goethe zdržel v Mariánských Lázních od 2.července až do 20.srpna, Tomášek přijel 1.srpna a rada Ebert 9.srpna. Vidíme tedy, že všichni tři byli v lázních současně nejméně deset dní, a že Vilemína byla by mohla zazpívat, kdyby... Ale nezazpívala.
      Jistě, že hlavní příčinou byla Oldřiška, jejíž společnost byla starému básníku milejší, než sebekrásnější neznámá zpěvačka z Prahy. Ale i Tomášek, bydlící s Ebertovými pod jednou střechou domu "U hvězdy", byl oslněn blízkou a stálou přítomností své žačky Vilemíny Ebertové, takže podobně jako Goethe, prožíval zde v Mariánských Lázních svůj románek pozdní lásky, jen s tím "nepatrným" rozdílem, že Tomáškovo rovněž opožděné vzplanutí k mladé dívce bylo brzy na to (začátkem roku 1824) zpečetěno manželstvím.
      Goethův románek však spěl ke konci. Ještě po krátké zastávce v Chebu si Goethe zajede z Mariánských Lázní za Oldřiškou do Karlových Varů, kde s ní navštíví všechna jemu tam milá místa. Netušil, že je v Čechách naposledy, a že ve společnosti jemu nejmilejší se loučí nejen se svou láskou, ale i s českou zemí, kam se tak rád vracíval a kde nechal svůj poklad nejdražší.
      Tři Goethovy pobyty v Mariánských Lázních daly podnět ke vzniku jeho známé "Trilogie vášně". Poslední báseň "Usmíření" vznikla z nich nejdříve. Goethe ji napsal do památníku polské klavírní virtuosky na ruském dvoře, Marii Szymanowské, poslední den před svým odjezdem dne 19. srpna 1823, pro vzpomínku na chvíle, kdy ho svým vzácným uměním utěšovala v jeho žalu. Z celé básně vyciťujeme bezprostřednost dojmů, které byly její inspiraci. Protože Goethe napsal tuto báseň v Mariánských Lázních a pod dojmem toho, co zde prožíval, otiskujeme ji zde celou, v překladu Otakara Fischera.
Usmíření
Bol přišel na svět z vášně! - Srdce, zdrané
svou ztrátou příliš bolestnou, kdo zhojí?
Kam prchly chvíle, štěstím udýchané?
V krásy krása darmo byla tvojí!
Je život porušen, a duch se kalí,
a světlý svět se smyslům do mhy halí.

Slyš! na jasných se křídlech hudba vznáší,
jež miliony tónů v soulad vpletla,
by pronikla nám v prapodstatu naši,
by zalila nás věčnou krásou světla:
Na řasách rosu, v čisté touze tonu
a cítím božství slz a božství tónů.

A srdce šeptá utišeným tlukem,
že posud buši a že dál chce bíti;
v nejčistší dar za takou slast chce zvukem,
že samo dá se v oběť, odvětiti.
Až k smrti kéž mne žíti nechá sudba
tím dvojím štěstím, jež dá s láskou hudba.
(Ze sbírky: Z Goethova odkazu. Vydal L.Bradáč na Královských Vinohradech)
      Tato důvěrná zpověď básníkovy duše nám prozrazuje, jak duševně blízká mu byla paní Szymanowská i její umění.
      A tato paní Szymanowská, jejíž krásné, hluboké oči se na nás dívají z portrétu, uloženého v Goethově síni v museu v Mariánských Lázních, je dalším styčným bodem mezi Tomáškem a Goethem. Tomášek se s ní seznámil u zmíněného již opata Reitenbergera, kam byl pozván i rada Ebert se svými dcerami. Jak se zdá, opat Reitenberger pořádal každoročně a častěji umělecké zájezdy do kláštera v Teplé. Nepořádal je však dlouho, neboť i v nich spatřovali jeho nadřízení doklad toho, že se věnuje světským záležitostem na úkor církevních a r.1827 ho z trestu přesadili do Tyrol. Tím ztratily Mariánské Lázně svého příznivce a místní chudina svého dobrodince.
      Ale r.1823 byl opat Reitenberger ještě vlídným hostitelem našich přátel. Tomášek byl velmi potěšen setkáním s paní Szymanowskou, o jejíž přítomnosti v Mariánských Lázních neměl ani tušení. Z toho můžeme usuzovat na velkou změnu, která se stala toho léta ve společenském životě těchto lázní u srovnání s rokem minulým, jak ostatně to nejlépe naznačil sám Tomášek ve své Autobiografii.
      Minulého roku - 1822 - žila lázeňská společnost jako jedna rodina - vzájemně se znali a společně se stýkali - následujícího roku - 1823 - návštěva těchto nových lázní vzrostla tak, že se již tvořily - jak to bývá zvykem ve větších lázních - uzavřené menší společnosti, jejich jednotliví členové se za celou dobu mimo úzký kroužek svých známých S jinými nestýkali. Tak se stalo, že dva umělci, tak blízce svým uměním jako byl pražský skladatel a polská klavíristka, se setkali jen zásluhou opata Reitenbergera v Teplé.
      Na výslovnou žádost slavné Polky hrál Tomášek v Teplé na varhany a improvizoval na téma podle jejího přání. Tomáškovým uměním byla polská virtuoska tak uchvácena, že pozvala Tomáška k sobě, aby uslyšela i jeho hru na klavír. Při této příležitosti Vilemína Ebertová zazpívala Tomáškovy písně. Pro polskou umělkyni znamenalo toto pozvání odložit odjezd o dva dny a rozbalit klavír, připravený již na cestu. Pro Tomáškovo umění jistě velmi lichotivé!
      Dojem z této návštěvy je zachycen ve slovech, která Marie Szymanowská napsala francouzsky dne 2.září 1823 do památníku:
      "Musila bych mít tvůrčího genia Goethova, abych mohla vhodně vystihnout vznešené nadání přeslavného Václava Tomáška. Těmito několika slovy se snažím vyjádřit svůj největší obdiv a vděčnost, jakou živě pociťuji za rozkošné chvíle, které mi dal prožít. Naslouchajíc mu zapomněla jsem, že jsem daleko od své vlasti i od svých dětí..."
      Je snad zajímavo připomenout, že jedno z oněch dětí, na které dala zapomenout hra Tomáškova, byla dcera Celine - pozdější choť básníka Adama Mickiewicze.
      Shrneme-li vše co jsme napsali, nalézáme zajímavou souvislost mezi Goethem, Tomáškem a Szymanowskou: Goethe i Szymanowská napsali Tomáškovi do památníku, Goethe pak napsal‚ oběma báseň pod dojmem rozloučení s Oldřiškou. Tomáškovi dne 6.srpna r.1822, Szymanowské dne 19.srpna 1823. Báseň, věnovaná Tomáškovi, je základem básně "Aeolsharfen", báseň z památníku Szymanowské zakončuje "Trilogii vášně". Szymanowská oblažovala svou hrou Goetha a zaujala svým uměním i tak přísného kritika, jakým byl V.J.Tomášek. Ten pak našel v polské umělkyni posluchačku svých písní náhradou za Goetha, s nímž mluvil toho léta jen jednou. Můžeme předpokládat, že příčinou toho byla především váhavost Tomáškova, o níž jsme se již zmínili. Goethe ve své jemnosti nenaléhal, zvlášť když pak našel při domácích koncertech v paní Szymanowské rovnocennou náhradu za Tomáška. A tak skončily přátelské vztahy mezi Tomáškem a Goethem, tak slibně zahájené v Chebu minulého roku.
      Ještě jednou v životě měl Tomášek příležitost projevit činem svou lásku ke svému básníku, a to při oslavách stého výročí narození Goethova r.1849. Bylo to rok před smrtí Tomáška, jenž už tak vážně churavěl, že pořadatelé pražských oslav ani nedoufali v jeho účast. Tomášek však nemohl odolat a s vypětím všech svých sil přišel na Goethovu slavnost. Zpívaly se Tomáškovy písně na Goethovy básně. Tomášek byl tak vřele uvítán, že Goethovy oslavy se proměnily v oslavy Tomáškovy. Tomášek byl až k slzám dojat. Bylo mu tehdy pětasedmdesát let! Byla to poslední veřejná pocta, která mu byla za jeho života udělena. Pražští ctitelé básníka Goetha vítali v něm i skladatele, kterému bylo dopřáno stisknout ruku básníkovu.
      Nejkrásnějším a trvalým památníkem setkání Tomáškova s básníkem Goethem jsou Tomáškovy písně na Goethovy básně. Probíráme-li se jimi, najdeme v nich celou historii lidského srdce, věčně toužícího, často klamaného, ale vždy znovu věřícího v zázračný pramen lidské lásky a dobra.
      Tomáškovy písně na Goethovu (a i na Schillerovu) poesii jsou zároveň jedním z nesčetných dokladů, jak česká hudební tvořivost se dovedla čestně vyrovnat s uměleckými proudy evropské kultury v době, kdy české písemnictví se jen pomalu zotavovalo z kulturní i hospodářské pohromy českého národa po třicetileté válce.
      Oldřiška se neprovdala a dožila svůj život (do devadesáti šesti let) v Čechách na bývalém panství Klebelsbergově v Třebivlicích, blíže Loun v Českém Středohoří. Dům Brösiggových, nazvaný na paměť návštěv osvíceného výmarského velkovévody "Weimar", je již dávno zbořen, rozpadla se již terasa, na které Goethe s Oldřiškou tančil starodávnou polonézu a k tanci hrával hrabě Klebelsberg, ctitel a pozdější manžel krásné Amalie z Lewetzova, ale hvězda lásky, která zasvitla stařičkému Goethovi v Mariánských Lázních, září nad tímto "hroznem na Aladinově míse" stále. Připomínají ji památky, roztroušené v různých museích (na př. i ve zmíněné Goethově síni v Mariánských Lázních) a četné vzpomínky, zachycené v různých studiích. Z nich připomínáme alespoň ty, kterých bylo vedle Tomáškovy "Autobiografie" hlavně použito k této práci: Arnošt Kraus: "Goethe a Čechy" a Dyna Hallová: "Mosaika". V této knížce jsou zachyceny i spisovatelčiny vzpomínky z dětství na Oldřišku z Lewetzova.
      Po právě dokončeném prostudování starých seznamů lázeňských hostů v Mariánských Lázních z let 1815 až 1850 jsem zjistila, že dům, ve kterém bydlil v roce 1821 a 1822 Goethe, nepatřil rodině barona Brösigka - jak je v některých pramenech udáno - ale hraběti Klebelsbergovi, jenž, podle starých lázeňských seznamů, právě od r.1821 bydlel v Mariánských Lázních "ve vlastním domě".
      Roku 1823 přijel do Mariánských Lázní s celou svou suitou výmarský velkovévoda Karel August, u něhož byl Goethe státním ministrem. Na přání hraběte Klebelsberga se vznešený host usídlil v jeho domě. Na jeho počest se pak Klebelsbergův dům nazýval "Zur Stadt Weimar" (dnešní "King of England").
      Goethe - patrně pro nedostatek místa v domě hraběte Klebelsberga - se usadil se svým sekretářem Joh.Jahnem v domě "U zlatého hroznu", nynějším tzv. "Goethově domě".
      Při této příležitosti děkuji paní prof. Em.Kosinové a řediteli muzea a knihovny J.O.Wegerovi za ochotu, s níž mně při práci ve zdejším archivu vyšli vstříc. Zárověň děkuji p.prof.dr.Jar.Gotthardovi za mnohou cennou radu a poučení o historii Mariánských lázní.
Marie Tarantová
 
Studie vyšla před 51 lety v "měsíčníku pro vlastivědu, osvětu a aktuality okresů Mariánské Lázně, Planá, Tachov a Teplá" OD DYLENĚ v čísle 5/1948 (v květnu 1948) a dokončení bylo v čísle 6/1948 (v červnu 1948). Časopis měl krátké trvání. Začal vycházet v lednu 1948 a dosáhl deseti čísel, když poslední tři čísla z října až prosince vyšly již jen jako "oběžníky", psané na psacím stroji (přesto se zachovaly exempláře). Studie Marie Tarantové dokládá, že český zájem o J.W. Goetha v Mariánských Lázních byl brzy po roce 1945 poctivý a mimořádný.
 

Aleš Fuchs

Václav Jan Tomášek - slavný pražský skladatel
      Václav Jan Tomášek patřil mezi hosty Mariánských Lázní v počátcích jejich rozvoje. Pobýval tu třikrát: v roce 1822 v hotelu KLINGER (zbořeno 1977 - areál ARNIKA), v letech 1823 a 1829 v hotelu HVĚZDA. Mariánské Lázně byly pro něho životně významné, neboť zde v roce 1823 ve Hvězdě také pobývala se svými rodiči jeho žačka a zpěvačka Vilemína Ebertová. Jeho vztah ke své žačce byl zpečetěn v roce 1824 manželstvím s Vilemínou, o 25 let mladší než Tomášek.
      Spisovatel Aleš FUCHS ve své knize "Snad o něčem, snad o všem" (vydal Melantrich, Praha 1984) věnoval jednu kapitolku skladateli V.J.Tomáškovi a nazval ji "Slavný skladatel" (přetiskli jsme ji po vydání uvedené knihy v HAMELICE č. 9/1985 ze 4.listopadu 1985):

Slavný skladatel

      "Když zemřel Stendhal, byl tak málo proslulý, že noviny nedovedly ani správně vytisknout jeho jméno, za rakví šli jen jeho nejvěrnější přátelé. Zůstaneme-li na domácí půdě, copak podobný osud neměl i Karel Hynek Mácha ? Když umřel, napsal Šalda, jeho hvězda spíše blikala a čadila než hořela. Voltaire si jednou zavtipkoval: "Homér bude ještě dlouho slavný, nikdo ho nečte!"
      Myslel jsem na to všechno, procházeje o tichém sobotním odpoledni z Malostranského náměstí Tomášskou ulicí na náměstí Valdštejnské. A právě tady, v Tomášské ulici, je na domě č.15 šedivá pamětní deska s nápisem:
      "Zde žil a dne 3.dubna 1850 zemřel Václav Jan Tomášek, slavný hudební skladatel. Narozen ve Skutči dne 17.dubna 1774."
      Upoutalo mne slovo "slavný". Pátral jsem ve své paměti, ale nikde jsem se nemohl dopátrat nějakého zážitku ze setkání s dílem tohoto - slavného - skladatele. Začal jsem tedy hledat ve slovnících a zjistil jsem, že hudební historik hodnotí V.J.Tomáška jako nejpřednějšího ze skladatelů své doby v Čechách.
      V.J.Tomášek byl znamenitým pianistou a třebaže samouk, plodným skladatelem a pedagogem, jenž vychoval za padesát let učitelské praxe dlouhou řadu umělců. Narodil se 18 let po Mozartovi a o čtyři roky později než Beethoven, s nímž byl dokonce srovnáván (někteří tehdy tvrdili, že je lepší než autor Patetické a Appassionaty). Jenže čas všechny hodnoty nemilosrdně prověřuje, přeskupuje a napravuje významy, odhalí, co byla pravda krátkodobá a co přetrvává.
      Znamená to, že označení "slavný"u Tomáška neplatí, protože dnes není tak slavný ? Copak to skutečně rozhoduje o slávě ? Stendhala přece krátce po smrti znalo málo lidí, ale rodil se realismus a ten si autora románu Červený a černý přivolal do první řady francouzské literatury. Také u nás - později než si bylo přát - poznáváme, že Mácha byl větší a češtější než mnozí tehdejší dobově uznávaní umělci. Společenské cítění si prostě díla velkých tvůrců opět vrací "na scénu". Jen ty největší však chce mít lidstvo trvale přítomné. Což nemění nic na tom, že někdy si určité období přivolá více Ibsena než Shakespeara, víc Janáčka než Dvořáka, víc Čechova než Gorkého, víc Mozarta než Beethovena … Jako kdysi si lidstvo v určitém období potřebovalo zvlášť nutně znovu vyslechnout poselství určitého umělce, aby ho pak zase za nějaký čas propustilo do historie.
      Lásky a nelásky ke klasikům se proměňují, jejich umění zůstává, jestliže jde skutečně o dílo velké už ve své době. ŠALDA říká: "Díla, jichž si nikdo nepovšiml při jejich vzniku, mají skromnou čáku na pozdější oblibu." Ovšem copak případ Stendhalův nesvědčí o opaku ? V.J.Tomáška srovnávali tehdy s Beethovenem, snad z úcty a lásky ke skromnému muži, možná z vlasteneckých důvodů …
      Jsou umělci, jejichž dílo je velké po všechny časy, pouze v tom či onom období se o něm méně mluví, méně se hraje či vydává. Není prostě v módě, jak bychom dnes řekli. Ale jsou umělci, jejichž věhlas stojí a padá s jejich životy. A to je asi případ českého skladatele Tomáška, ačkoliv se jeho tvorba začíná v poslední době znovu připomínat. Nicméně, jestliže ti, kteří šedivou pamětní desku na dům v Tomášské ulici dávali, věřili z hloubi srdce, že jejich milovaný skladatel je skutečně slavný, pak - alespoň si myslím - není důvodů jejich tehdejší názor nějak korigovat jen proto, že žijeme jiný čas.
      Ano, Václav Jan Tomášek byl slavný český skladatel." Potud Aleš Fuchs.
 

Dětský domov Mariánské Lázně

      Má dlouhou tradici. Je zmiňován v historických pramenech z počátku tohoto století jako sirotčinec.
      V dnešní budově je domov od r.1952, nějaký čas jen pro děti předškolního věku, nyní pro děti předškolní až zletilé (3 až 18 let). Původní sirotčinec měl spíše charitativní poslání v rámci tehdejšího okresu. Po změnách let 1945-48 převzal domovy stát a byly předány resortu školství. To zůstalo i po roce 1989. Do sítě péče o děti patří nejen dětské domovy, ale i diagnostické ústavy a výchovná zařízení pro děti a mládež. Převážnou část nákladů hradí stát.
Podle informačního letáčku dětského domova Mariánské Lázně 1999.
 

Ještě jednou k Miškovského
Mariánskolázeňským obrázkům z roku 1932

      Čas od času bere český člověk v Mariánských Lázních menší knížku z roku 1932 o tomto městě, aby se rozptýlil četbou o časech před 70 lety. Kdo v té době nežil, může se orientovat jen velmi obecně v historkách, které Jaro Miškovský vypráví. Přesto, že šlo o krátké "feuilletony", zdá se, že právě tou zkratkou vystihly zdařile atmosféru Mariánských Lázní oné doby.
      Tím spíše pak čtenář klade otázku "Kdo byl Jaro Miškovský ?". Byl to mariánskolázeňský Karel Čapek nebo malý Čech z malého města ? Stejnou otázku si pokládal už před 15 lety i vlastivědník Václav Kohout a odpovídal:
      "Původně jsme se domnívali, že to byl akreditovaný novinář, což někteří pamětníci potvrzovali, ale v místních novinách Marienbader Zeitung v roce 1925 se uvádí, že to byl zdejší poštovní oficiál, české národnosti. Úvahy, že šlo o novináře, potvrzovala výborná literární zpracovanost jeho článků a také dokonalá faktografie. Novinářsky pracoval asi velmi aktivně, takže byl považován za profesionála. Získal v psaní šarm , čehož využil ke knize. A protože nebyl závislý na osobnostech města, mohl si dovolit různé narážky na nepravosti úřadů. Knihu nechal tisknout v Plzni vlastním nákladem a místní národnostní třenice tlumil výzvou, aby "Češi a Němci pracovali nikoli proti sobě, ale vedle sebe".
      Pamětník doktor Josef May vzpomíná na tohoto poštovního úředníka menší postavy, perfektně mluvícího německy i česky, charakterizuje ho jako distingovaného bystrého muže, který se objevuje na nejrůznějších akcích v městě, takže byl považován za akreditovaného novináře.
      V Hamelice č.11-12/1998 jsme se dočetli ve školní kronice, psané Josefem Hořejším, jak se při prvních normálních volbách v roce 1924 rozhořel volební boj a jak se česká menšina rozdělila na mnoho skupin nemilosrdně vedoucích boj každá proti všem. Také poštovní oficiál Miškovský prý zapojil zdatně do nechutných předvolebních pletich. Napřed jednal u strany živnostníků o společné kandidátce proti Mečířovi, jenž se mu jevil jako nebezpečný usurpátor a demagog, ale pak vše inženýr Mečíř prozradil (totiž jak se k němu Miškovský přidal). To nebyla příliš pěkná úvodní vizitka budoucího českého pisatele. Na ministerstvu školství u ministra Bechyně prosadil Mečíř s Mladějovským, aby byl ředitel Hořejší za trest přeložen do Chebu.
      Z uváděného článku o Gutovi je patrno, že "pověstný" Mečíř nepatřil později mezi Miškovského příznivce. Ale avantura proti němu byla zbytečná - Mečíř v době vydání knihy zemřel a jeho syn JUC Miloš Mečíř věnoval školám a českým institucím 45 000 Kč, což byly tehdy velké peníze. Školní kronice krtičce připomíná, že byl majitelem hotelu BUEN RETIRO (bývalý hotel Praha, dnes bez názvu !) a přilehlé kavárny UTSCHIG a že hrál v českém životě v městě roli zvláště po převratu 1918. Boj o hotel s nevlastní dcerou paní Kvěchovou-Gutovou vyhrál. Hotel se v dražbě stal majetkem státu, když na prodeji Mečíř značně vydělal.
      V článku se dočítáme nejen o Gutových hlavních stavbách v městě (chybí pouze Villa Gut, dnes Lincoln vedle městské knihovny), ale i to, že jeho manželství bylo české-německé a jeho paní Marie byla nevlastní dcerou ing.Mečíře.
 

Stavitel Gut

      Dne 18.srpna 1931 bylo tomu právě 20 let, kdy architekt Karel Gut otevřel v Mar. Lázních vlastní stavební kancelář, kterou řídí do dnešního dne. Architekt Gut získal si během svého působení pověst zkušeného odborníka a bylo mu svěřeno provedení různých státních staveb. Mimo to uplatňuje se též jako projektant. V posledních letech postavil v Mar. Lázních velký železobetonový hangar na státním letišti a lázeňský dům "Winterling" na promenádě u Křížového pramene. Letos provedl stavbu Baťova obchodního domu v železobetonové konstrukci na Hlavní třídě v Mar. Lázních. Jako odborník pro stavby ze železobetonu zhostil se architekt Gut svého úkolu bezpečně a v době nejkratší. Architekt Gut není exponován nacionálně, jak proti němu svého času štval orgán plzeňské národní demokracie, naháněje vodu na mlýn pověstného inž. Mečíře. Choť architekta Guta, pí. Marie Gutová, roz. Kvěchová, vedla spor o dědictví po matce se svým nevlastním otcem, inž. Mečířem. Během sporu docílila pí. Gutová, že společný majetek dědiců, dům "Buen retiro", přišel do veřejné dražby, aby byl učiněn konec nadvládě inž. Mečíře, což se podařilo. Nechybělo mnoho a manželé Gutovi byli by se stali hoteliéry, z čehož ale sešlo, když dům přešel koupí do majetku státu. Z dražebního souboje mezi pí. Gutovou a zástupcem státu měl největší zisk inž. Mečíř a jistě dobře dal si od něho zaplatiti svou intervenci advokát dr. Matouš Mandl, také národní demokrat. Národně demokratická bašta "Buen retiro" patří nyní minulosti a i když na tom inž. Mečíř vydělal, má přece architekt Gut zásluhu, že zlomil moc inž. Mečíře v Mar. Lázních. Tak významný skutek nelze přejíti mlčením, vzpomínáme-li jubilea 20letého trvání firmy, neboť houževnatost, osvědčená v zápase s úskočným nepřítelem, jest zároveň klíčem k úspěchu architekta Guta v jeho povolání.
Jaro Miškovský: Mariánsko-lázeňské obrázky. Feuilletony, Satiry a reportáže. Vydal Jan Kobes, Plzeň, 1932.
 

Obec se zaniklým hrádkem loupeživého rytíře Bavůrka, pověsti z okolí obce
Křínov

Poloha obce

      Křínov (550 m n.m.) leží na výšině nad Kosím potokem, 7 kilometrů jihovýchodně od Plané. Administrativně je dnes částí obce Planá u Mariánských Lázní, okres Tachov. V nejstarších dobách patřila rytířskému rodu Chříňovců z Chříňova a nazývala se CHŘÍŇOV. V jedné době se připomíná jako majetek benediktýnského kláštera Kladruby. Pod názvem Chřínov ji můžeme hledat ještě v soupisech hradů u historika Augusta SEDLÁČKA před sto lety. Pozdější německé osídlení zkomolilo původní české jméno na GRÖNA nebo GRÜNAU (vyslovováno "chréna").
      Obec byla založena nedaleko nad Kosím potokem na terase v mírném svahu, uprostřed s nevelkou návsí. Takovým kruhovým vsím se říká okrouhlice a souvisejí většinou se slovanským založením. Křínov ležel před válkou na hranici bývalého politického okresu Planá. Východní katastrální hranicí Křínova vede podél Kosího potoka a tvořila tehdy kus hranice okresu.
      V sousedství obce se nachází OTÍN jako farní obec, pod kterou Křínov farností vždy patřil a patří, dále vesnice KOŘEN a STAN. Ze vsi mířily původní špatné cesty do Plané, na Zlaté návrší, do Kořene a k Papírovému mlýnu. Ke Křínovu patřil veliký TOMŠŮV MLÝN (Tomschamühle) na Kosím potoce.
      Obec měla před druhou válkou (1929) 17 domů a 107 obyvatel, kteří nalézali obživu v zemědělství. Pošta, matriční úřad i nádraží byly v Plané, fara a škola v Otíně. Katastrální plocha Křínova je 324 hektarů. Následující mapa ukazuje, že Křínov dnes patří do "oblasti klidu - Kosí potok".
 
Nejstarší historie obce podle Augusta Sedláčka
 
      Severovýchodně od Křínova, na západním svahu údolí Kosího potoka (něm. Amseltal) na poli, zvaném Šance, stával kdysi hrad, ze kterého bylo ovládáno okolí a cesty podél potoka. Po hradu nezbylo téměř stop. V terénu na okraji lesa jsou jen sotva patrné stopy, třebaže ještě v roce 1937 uváděl August SEDLÁČEK "U Chřínova posud jest tvrziště." V té době však již nemohly být žádné zbytky hradu ani tvrze.
      SEDLÁČKOVA zásluha je v jeho archivních objevech. Uvádí, že nejstarší doklad o Chříňovu je z roku 1373 a 1379, kdy tu seděl na tvrzi JEŠEK z Chříňova, a píše, že Chřínov býval ode dávna sídlem českých vladyků, kteří tu měli tvrz. Ješek z Chřínova míval na štítě šachovaný kříž, jak nalezl Sedláček v kopiáři kláštera Kladruby. Po Ješkovi převzal rodnou tvrz jeho syn HYNEK z Chříňova, který se objevuje v rozličných listinách v letech 1402-1414. Roku 1414 věnoval hrádek i se vsí své manželce Kateřině. Zdá se, že původní tvrz byla někdy v té době přestavována na pevnější hrádek, který stál na výhodném strategickém místě.
      Hynek měl dva syny. Starší syn VILÉM z Chřínova se uváděl 1412 a 1414. Mladší syn JAN z Chřínova držel po svém otci hrádek se vsí a od roku 1436 se uvádí jako "Jan starší z Chřínova". Ještě roku 1454 žil, neboť tehdy byla prohlášena odúmrť po jeho matce.stejně tak v roce 1464. Měl syna Jana, nazývaného "Jan mladší z Chřínova". Ten se připomíná v listinách v letech 1446 a 1464.
      Jakýsi VILÉM z Chřínova seděl pak v roce 1476 na Skočcích a z toho SEDLÁČEK soudil, že se asi Chříňovci ze zdejší krajiny odstěhovali.
      Mnohem později se píše o jiném majiteli Chřínova. Podle listiny ze 7.října 1504 držel Chřínov jakýsi Ondřej (Andreas) LICHTENŠTEJN jako legální majitel hrádku, povoláním písař kancléře Albrechta z Kolowrat, a prodává hrádek bohatému plzeňskému měšťanovi Matyášovi ROUŠAROVI z Bezvěrova (resp. Bezvírova) za 420 florentýnských (podle plzeňského archivu). Historií loupežného rytíře Jana Bavůrka ze Švamberka informace od Augusta SEDLÁČKA končí...

Loupežnická historie obávaného Bavůrka ze Švamberka
 
      Jan Bavůrek ze Švamberka byl potomek kdysi vysoce urozeného a přebohatého českého šlechtického rodu pánů ze Švamberka (z nedalekého Krasíkova). Jejich nejstarším známým předkem byl Ratmíř I. von Speierling, uváděný roku 1233. Bavůrek nezůstal věrný rytířskosti a ušlechtilým zásadám svých předků. Byl to sebevědomý zrzavý chlapík, který měl dvůr v Plzni a v městě se neustále vadil se sousedy. Několikrát si prý nechal ušít v Plzni šaty a nikdy nezaplatil. Na plzeňském předměstí k Malesicům vlastnil dvůr o výměře 159 jochů. Ve dvoře měl velké stádo ovcí, s nímž spásal boleveckým sedlákům úrodu. Když se nějaký sedlák proti němu ohradil, zapálili mu Bavůrkovi lidé dvůr. Začalo to krádeže a sousedskými spory, kdy byl Bavůrek napomínán plzeňskou radou, dostával obsílky, aby se dostavil na magistrát. Většinou se nedostavil a bezpočtukrát mu bylo městskou radou vyhrožováno. Když se i dostavil na předvolání před radní, kajícně a svatosvatě sliboval, že se polepší a už nebude nikomu škodit. Ale pak vždy pokračoval ve svých zločinech, jako by se radě vysmíval.
      Jeho kousky pokračovaly a stupňovala se jejich arogance. Nakonec Bavůrek klesl k tomu, že se stal loupeživým rytířem. Počátkem 16.století se objevuje na hrádku Křínově - aniž je známo, zda hrádek koupil nebo protiprávně obsadil - a zde se postavil v čelo lupičů, kteří přepadali cestující na zemských stezkách. Podnikal z hradu Křínov se svými kumpány nájezdy po celých západních Čechách. Nejvíce však škodil Plzeňským, což souviselo s jeho předchozími spory s Plzeňskými.
      Křínov dostal tu nejhorší pověst nebezpečného hnízda lupičů. Hrádku Křínovu nad údolím Kosího potoka se začaly karavany kupců vyhýbat, což poškozovalo Plzeň. Mezi Plzní a Janem Bavůrkem vznikla nevyhlášená válka. Ve starých dobách ovšem nebývalo vzácností, že se na nějakém hradě vyskytl zchudlý šlechtic, kterému museli jeho poddaní při zemské stezce podávat zprávy o pohybu kupců či jiných cestujících po stezce. Nic netušící kupci se pak stávali kořistí takového ničeho se neštítícího rytíře a jeho družiny. Bohatí kupci většinou cestovali krajinou s dobře ozbrojeným doprovodem. Sami by totiž nedojeli daleko. Všude se to hemžilo zločinnou čeládkou a při přepadení přišli kupci o zboží i o život.
      Pro kupeckou karavanu bylo výhodnější cestovat krajinou, kde místní páni a rytíři vybírali od kupců silniční mýto a za to jim zajišťovali bezpečný průchod svým panstvím. Mýto bývalo ovšem velmi vysoké. Co se týká stavu cest, měli majitelé panství zaručit jejich průjezdnost. Některé cesty však bývaly v tak špatném stavu, že kupcům padaly s vozů žoky se zbožím, náklad se dřel o zem, křehké zboží se rozbíjelo.
      Taková místa byla jako dělaná pro lupiče. Číhali tu všude v houštinách. Špatný stav cest napomáhal k úspěchu jejich přepadů. Právě hrádek Křínov nad úzkou stezkou při Kosím potoce, se skalisky, zákruty a houštinami, byl ideálním místem pro přepady.
      K Janu Bavůrkovi patřili ničemové jako Wolf z Gutštejna, Grossenhall, Anderle, Fuchsschwanz (Liščí ohon), Černynger, Richter a další. Taková čeládka se mohla odvažovat vyjíždět po celých západních Čechách a až do Bavor. Na tržištích v městech byli kupci varováni místními před touto cháskou.
      Nejvíce ovšem Bavůrek škodil Plzeňským a nakonec přetekla číše jejich trpělivosti, naplnil se počet jeho zločinů a na žádost kadaňských, žateckých a mosteckých požádala Plzeň v roce 1506 krále Vladislava II., aby mohla zakročit proti lupiči, což jim král milostivě dovolil. Údajně se Plzeňští ještě spolčili s klatovskými, kladrubskými a horšovotýnskými, kteří také postavili ozbrojené jezdce a pěší a vytáhli na Křínov.
      Branná moc Plzeňských vyrazila z městských bran v pondělí 25.ledna 1507 pod vedením soukeníka a hejtmana Václava Kropáče k loupežnickému hrádku na Křínov. Kropáč byl už v roce 1492 u Norimberka přepaden Bavůrkem a jeho lidmi a okraden o 413 zlatých. Tím vlastně začala loupežnická historie Jana Bavůrka.
      Křínov - to bylo Bavůrkovo útočiště, když se už necítil v Plzni bezpečný. Zde sedávala u dlouhého stolu loupežnická čeládka se sklenicemi, hlučela, popíjela a plánovala nové přepady, při nichž život přepadených nehrál žádnou roli.
Pokus o rekonstrukci hrádku loupeživého rytíře Jana Bavůrka v Křínově podle archeologa Zdeňka Buchteleho (1979)
 
Dobytí hrádku Křínova Plzeňskými
 
      Ten osudový den však hovor u dlouhého stolu nebyl tak bujarý a veselý, protože se netýkal nových nájezdů, ale budoucí obrany hrádku a záchrany vlastních životů. Po poradě seděl Bavůrek s nejbližším kumpánem Anderlem von Pachem, jeho pomocníkem Baumannem a dalšími pobudy v bujaré pitce, kdy prolévali svá hrdla alkoholem všeho druhu, který tekl na hrádku proudem. Švarná pomocnice se starala, aby jejich pinty nebyly prázdné. Anderle dával k dobru své obhroublé vtipy z násilností a vyprávěl historku o 71 volech, které ukradl jako hoch Plzeňským a prodal v Horních Francích, čímž pošpinil velice cennou smlouvu mezi Plzní a Norimberkem o spolupráci, kterou podepsal král Vladislav II. a Filip Rýnský z Falce. Odevšad se ozýval hrubý chechtot a Bavůrek sedící ve své pohodlné židli vykopl obě nohy se špinavýma botama vzhůru a s pintou v ruce volal: "Mordyje! Čert vem voly i s Plzeňskýma !" V tom zazněla trumpeta z věže. Že by opravdu čert ? Bavůrek rychle vyskočil, vyběhl po schodech věže a spatřil na východě na slunci blyštící se zbraně městských vojenských houfů - pěších i jezdců....
      V úterý brzy ráno, 26.ledna 1507, byl totiž hrádek Křínov ze všech stran obklíčen. Pětkrát zaútočili měšťané na hrádek, ale marně. Teprve po šesté prorazili a vnikli dovnitř. Ale loupežnické hnízdo bylo prázdné.... Zdálo se, že se banditům podařilo uprchnout. Bylo rozhodnuto zkusit ještě obvyklý krok: hrádek byl podpálen a vykouřen. Vojsko sledovalo požár hrádku a v poslední chvíli - k veliké radosti útočníků - se objevil v bráně hradní pán - Jan Bavůrek ze Švamberka s pěti svými druhy. Lupiči byli zajati a nenáviděného jejich náčelníka s velikou slávou odvlekli vítězové do Plzně.
      Údajně se mělo na konci bitvy objevit odněkud asi 50 jezdců, kteří snad měli osvobodit hrádek a pomoci Bavůrkovi k útěku. Mezitím však už oheň vykonal své a Bavůrek byl již na nedobrovolné cestě do Plzně. Plzeňští se společnými houfy již dodělali dílo ohně tím, že strhli hradby do hradního příkopu, takže nezůstalo k záchraně docela nic. Nadto plzeňské pěší zástupy vypustily z ohrad Bavůrkova stáda dobytka, která ukradl, a slavně je hnaly směrem na Plzeň. Neznámí jezdci rychle odtáhli s nepořízenou.
      Vojáci byli v Plzni uvítáni a Bavůrek byl nejprve mučen na skřipci, aby vypovídal a přiznal své zločiny, což se stalo, a nato byl odsouzen k smrti. Jako šlechtic byl odsouzen k stětí mečem. Poprava se konala na plzeňském náměstí za přítomnosti pražských, prý již 4.února 1507. Dva z jeho druhů byli při tom oběšeni.
      Podle zákona propadlo Bavůrkovo zboží včetně Křínova králi. Připomíná se, že Bavůrkův synovec Alexandr z Ronšperka požadoval hrádek Křínov a Bavůrkův plzeňský dvůr na základě dědického práva, ale marně. Král Vladislav II. daroval Křínov za utrpěné škody městu Plzni, což uvádí listina z 25.května 1507. Král také povolil, aby mohli Plzeňští vložit a zapsat tento majetek do zemských desek. Je zachována pergamenová listina v plzeňském archivu.
      Plzeň držela starou tvrz i statek v Křínově do roku 1641. Rozbořený a vypálený hrádek již nebyl obnoven a zanikl tak důkladně, že po něm v terénu nenalézáme výraznější stopy.
      Bavůrkova poprava se však stala brzy Plzni osudnou.

Plzeňské požáry po popravě Bavůrka
 
      Bavůrkova lupičská čeládka nebyla totiž zcela pochytána, skrývala se v lesích na neznámých místech a několikráte úspěšně zapálila Plzeň z několika stran. Zhoubné požáry působily městu veliké škody. První požár vypukl 5.června 1507, druhý 7.června, třetí 10.června. Bylo jasné, kdo stojí za požáry. Poslední požár se rozhořel 29.června 1507, kdy skoro celá Plzeň vyhořela, včetně radnice a v plamenech shořely cenné městské písemnosti. Měl dokonce hořet i kostel sv.Bartoloměje. Žháři nebyli nikdy dopadeni. Celý příběh se stal námětem k literárnímu zpracování.
Prameny k příběhu o dobytí hrádku Křínov: LERCH Franz: "Unsere Heimat - Eine Heimatkunde des Weseritzer Gerichtsbezirkes und seiner Randgebiete" Brüder Butter, Komotau (Chomutov), 1937, 328 S.
BLÖCHL František "Křínovská tvrz", Plzeň, 1936

Bavůrek v literatuře
 
      Jak uvedeno, loupeživý rytíř Bavůrek přitahoval svými zločiny a osudem nejen četné vypravěče, zprvu se dostal do lidových pověstí a nadchl později i některé spisovatele. Faktografický materiál o Janu Bavůrkovi uveřejnil před druhou světovou válkou František BLÖCHL v plzeňské vlastivědě. Do němčiny materiál zpracoval Franz LERCH ve vlastivědě okresu Bezdružice v roce 1937.
      Básník J.OPOČENSKÝ sepsal dlouhou báseň o Bavůrkovi, jeho zločinech, zajetí na Křínově až po smrti na plzeňském lešení. Báseň byla uveřejněna v LUMÍRU, roč.1853 na str. 145-46.
      Plzeňský spisovatel Karel FLEISSIG přistoupil k románovému zpracování a napsal knihu "Ryšavec s labutí", která vyšla v nakladatelství bratří Římsů v Blatně roku 1947. Příběh se nepochybně objevuje i v novější literatuře.

Opočenského "BAVŮREK ZE ŠVAMBERKA" (1853)
 
Živě veselo je dnes na Křínově,
tučný vepř a malvaz stojí pohotově.
Veselí se chrabrý Švamberk Jan.
A s ním veselí se věrná jeho chasa,
Řve a houká, že to hvězdami otřásá:
"Zdráv buď, Bavůrku, štědrý´s pán!"

Zdráva buď i kyprá perla tvá Helenka,
Pobočné to dítě, věrná ti milenka,
Děva spanilá, jak boží svět.
Jak luna krásná, pryč se od ní brala,
za naše i ty své hříchy putovala -
jako slunce vrátila se zpět.

Mnozí ctitelé tu kalicha jsou páně,
pije se a zpívá divoce při džbáně,
pán dnes jedno oko zahmouří.
Zahmouří snad obě, sám si vědro dává,
ač jindy opilce na hrdle trestává -
přes noc se mu všechno vykouří.
Nocí sladkou, dlouhou po blahém shledání,
když ho děva líbá, vroucně bez lekání,
neboť smyla poutí vinu svou.
A věru, ty oči dost se naplakaly,
návratem k milosti dobře udělaly,
Neboť hřejí srdce lahodou.

Přítulně se Janu kolem krku věší,
v tom se pohne, lekne - čeho se tak děsí ?
Splašená mu z klína vyskočí. "Co je ti Helenko ?"
"Neslyšíš ty hlasy ?"
"Ztiš se milená, to křiky jsou mé chasy,
ztiš se a mé rámě tebe obtočí."

Přítulně zas k srdci Janovu se vine,
z úst až najednou jí vykřiknutí plyne.
Vyděšeně k oknu přikročí.
"Viz, ty hrozné ohně zdáli zblízka svítí !"
"Bláhová, to mozky mé chasy se třpytí !"
Vroucně děvu k sobě přitočí.

Toužebně ji bere svoji do náruče,
jí však dmou se ňadra, teskně srdce tluče.
"Nebesa nám hrozí, Jene můj !"
"Rychle, chop se meče - slyš, ta rána,
Most se kácí, běda, praská brána!
Ó dovol mi sdílet osud tvůj !"

V tom se strhnou v hradu divné křiky
a do dveří vrazí a chytá se kliky
vrátný - šelma bystrá a zchytralá.
"Zle je, vůdče! Plzeňští jsou v hradě,
chtěl jsem prachovnici spustit na příhradě,
ale, mrcha, byla ožralá !"

Bavůrek tu stojí tichý, němý,
ale hluk se blíží, vrátný padá k zemi,
probodnutý cizím ocelem.
"Zpátky !" volá vůdce a dobývá meče,
do prudké se chystá nyní seče,
již se plní síň nepřítelem.

Jako makovice rube Plzeňáky,
Dávno už měl svrchu na zrádné měšťáky
A teď zrušili mu sladkou noc.
"Netrmácej se tak marně, zlý kumpáne,
za chvíli ti Křínov nad kotrbou vzplane,
Pražané nám přišli na pomoc."

A tu vtrhne hejtman Pražských měst do síně:
"Darujeme život tvojí konkubíně,
ale ty, Bavůrku, radš se vzdej.
Chasu tvou už máme - zpitá, poděšená,
V nejbližším lesíku bude oběšená.
Protož, bratře, radši rozum měj !"

"Jene, zhyňme spolu !" prosí ho Helenka
"A kdo pomstí Jana ? Mrtvá snad milenka ?"
"Dobře milý, sbohem, budu žít !"
Hrozným oušklebkem se šklebí na měšťany,

tak, že pojme strach vždy věrné Plzeňany,
Žádný netroufá se přiblížit.

Políbí svou dívku, nato meč odpásá,
podá hejtmanovi, hlavou pak potřásá,
opouštěje navždy Křínov svůj.
Ale v lůně hradu, jenž mu v patách hoří,
rozléhá se hlas - po klenbách, co se boří:
"Pomstím tebe, pomstím, Jene můj !"

"Už ho vedou !" volá lůza před radnicí.
"Budou mu číst ortel !" křičí uličníci.
"Už tě máme, kmotře Bavůrku !"
"Chytili jsme tě, kumpáne Bavoráčku !"
Mládež plzeňská mu strouhá hamrkvičku,
tátové a starci okuorku.

Už vedou Bavůrka na rynk na lešení,
tam u stolu sedí v plenárním sezení,
Plzeň - velemoudrý magistrát.
Sedí v černých pláštích a hladí si brady,
a za nimi stráží stojí husté řady,
a nad nimi čouhá mistr kat.

Na to povstal písmák při mlčení hluchém,
Odpliv si, urovnal pero si za uchem,
a našeho reka takto oslovil:
"Jene ze Švamberka, rectis na Křínově,
vulgo Bavůrku !" - Náš kumpán po tom slově
také odpliv, ale nemluvil.

"Uváživši slavná velemoudrost naše,
že se jeho rytířská urozenost vaše,
dopustila těchto neřádů:
první neřád, že jste purkmistra našeho,
dostav do svých spárů,
jej velezrádně tahal za bradu.

Druhý neřád: že jste nám dobytek jímal,
item: že jste lotry pod ochranou třímal,

Sumou, že jste kumpán, lotřík, a tak dále,
odsouzen jste k smrti od samotného krále,
a jste tímto katu odevzdán."
Když ho vedli houfem zpět do žaláře,
pokynuly naň dvě bledé tváře,
dobrý konec byl mu zvěstován.

Mnoho lůzy stojí kolem popraviště.
Lůza panská, městská - vše to hledí na jeviště,
na němž stojí Švamberk Jan.
Bude stať vrah Plzně a lid proč nejásá ?
Bavůrek je vesel, divně hlavou potřásá
dolů s hlavou, ať zví, kdo je pán !

Bavůrek si klekne, ještě očma hrozí,
"Zavažte mu oči !" volají pak mnozí,
Bavůrek vzdychne hledě do dáli.
Blesk mu v oku svitne - již má kryté oči,
již nad hlavou katův topor točí,
již ho tne a krev se vyvalí.

Hanba kate! Znovu ! Tni ho ještě jednou !
Co to ? Nu co váháš ? Proč ti tváře blednou ?
Kam to hledíš ? K městu ? Co to ? Kouř !
Slyše ten křik, ten divný křik, to bědování,
hoří město, hoří, k šturmu se vyzvání,
vztekle se teď v lidu strhne bouř.

Vyděšený kat sám skočí od lešení.
Na sta místech hoří. Spěště k vyhašení !
Lid se tlačí. Kdo živ, spěchá dál.
A tu mezi křikem zoufalého davu.
Bavůrek si střásl hlavu,
Dříve se však v hloubi duše smál.

item: naše kupce napadal.
Item: hospodyni našeho pastýře,
že jste chtěl obrátit ku pohanské víře,
a jí přežalovaný výprask dal.

Sumou, že jste kumpán, lotřík, a tak dále,
odsouzen jste k smrti od samotného krále,
a jste tímto katu odevzdán."
Když ho vedli houfem zpět do žaláře,
pokynuly naň dvě bledé tváře,
dobrý konec byl mu zvěstován.

Mnoho lůzy stojí kolem popraviště.
Lůza panská, městská - vše to hledí na jeviště,
na němž stojí Švamberk Jan.
Bude stať vrah Plzně a lid proč nejásá ?
Bavůrek je vesel, divně hlavou potřásá
dolů s hlavou, ať zví, kdo je pán !

Bavůrek si klekne, ještě očma hrozí,
"Zavažte mu oči !" volají pak mnozí,
Bavůrek vzdychne hledě do dáli.
Blesk mu v oku svitne - již má kryté oči,
již nad hlavou katův topor točí,
již ho tne a krev se vyvalí.

Hanba kate! Znovu ! Tni ho ještě jednou !
Co to ? Nu co váháš ? Proč ti tváře blednou ?
Kam to hledíš ? K městu ? Co to ? Kouř !
Slyše ten křik, ten divný křik, to bědování,
hoří město, hoří, k šturmu se vyzvání,
vztekle se teď v lidu strhne bouř.

Vyděšený kat sám skočí od lešení.
Na sta místech hoří. Spěště k vyhašení !
Lid se tlačí. Kdo živ, spěchá dál.
A tu mezi křikem zoufalého davu.
Bavůrek si střásl hlavu,
Dříve se však v hloubi duše smál.

Poznámka: Báseň je psána "staročeštinou", užívanou před 150 lety, k tomu nutno přihlédnout.


Popis místa, kde stávala zřícenina křínovského hrádku
 
      Podle soupisu hradů západních Čech (Bělohlávek, 1985) stál hrádek severovýchodně obce nad pravým břehem Kosího potoka na nepříliš chráněném místě. Měl rozměry 60 x 90 metrů a byl prý v roce 1925 přeťat stavěnou silnicí z Otína. Ve skutečnosti jsou o zbytky hrádku severovýchodně na okraji lesa a uváděny soupis jen potvrzuje, jak nepřesně byla v této knize prováděna oficiální lokalizace hrádku (např. ruina hradu Vyškov atd.).
      V soupise se uvádí, že na jihu je ohraničeno místo někdejší tvrze starou zašlou cestou, na ostatních stranách jsou jen sporé stopy plochého příkopu. Dále se píše,že kromě valů, zpevněných na severozápadě a jihovýchodě v nárožích sypanými baštami a kromě tří prohlubní po propadlých sklepeních se nezachovalo nic. V roce 1881 byla prý postavena na jihovýchodě prastarého tvrziště vesnická Mariánská kaple. Zde autoři ztotožňují hrádek se starou tvrzí, která stávala skutečně v místě obecní kaple. O to přesněji vymezil tvrz i hrádek Zdeněk BUCHTELE, a to již v roce 1979.
      Tehdy, v roce 1979 se pokusil archeolog Zdeněk BUCHTELE z Mariánských Lázní najít původní místo hrádku. Publikace o hradech západních Čech nebyla dosud na světě a nebylo možno vycházet ani z jiných odborných popisů, byl nedostatek archivních dokladů. Nadto místo bylo obtížné lokalizovat pro značnou obměnu terénu jako zalesnění, rozšiřování polí, rozorání mezí, snášení sebraného kamení na okraje lesů atd. Jako první věc objevil Zdeněk BUCHTELE na jihozápadním okraji obce v místech značně sešlé kapličky se zvoničkou (a tehdy dosud se zvonem) vyhloubený a vyzděný příkop o šířce pět a dvanáct metrů. Místo napovídalo na jakousi stavbu, ne však velkou - spíše opevněný statek typu tvrze. V příkopu ležel velký balvan, který měl na lícové straně prohlubeň pro vratovou veřej. Později se ukázalo, že tu stávala původní stará tvrz Chříňov.
      Až při průzkumu 29.září 1979 objevil Zdeněk BUCHTELE na skalnatém výběžku severovýchodně obce jakési základy. Poté provedl tři zjišťovací sondy, které domněnku, že se jedná o Bavůrkův hrádek, jen potvrdily. Byl tu půdorys hradu a předhradí s obměnami tak, jak bylo třeba pro přizpůsobení se danému terénu. Ze západu byl hrad dobře přístupný, neboť nádvoří bylo na stejné úrovni jako pole, které na něj z této strany navazuje.
      Zčásti se dochovaly i zpevňovací terasy, především u hlavní přístupové cesty, které současně sloužily jako základy pro obvodovou zeď, chránící hrad ze severu a východu. Na severozápadě předhradí byla hlavní brána, za ní vpravo budova strážnice cca 10 x 20 metrů, poté pokračovalo předhradí pravděpodobně jen dřevěnými budovami, neboť se nedochoval jediný základ, až k vlastnímu hradu.
      Hrad byl na vyvýšeném místě a tvořil kosočtverec rozměru 27 x 27 m. Na východní a jižní straně byl po celé délce zastavěn budovami a zakončen čtverhrannými věžemi. Od předhradí byl oddělen nejen vlastní hradbou nádvoří, ale pak ještě jednou hradbou, tvořící uličku - jakýsi parkán.
      Vlastní nádvoří mělo plochu 18 x 18 m. Východně od hradu, dole v údolí, procházela frekventována obchodní stezka podél Kosího potoka, která se napojovala v Plané na zemskou stezku od Chebu. Předsunutá strážní věž zaručovala dokonalý přehled po této stezce a proto lupiči nepropásli jediný povoz, o jehož náklad se čeládka po přepadení rozdělila. Potud Zdeněk Buchtele.
 
Plzeň prodává Křínov 1641
 
      Město Plzeň vlastnilo obec Křínov až do roku 1641. Tehdy měl Křínov 11 selských dvorů a jednu pastoušku. V roce 1641 prodala Plzeň vesnici Křínov panu Janovi Jindřichovi Strojetickému ze Strojetic na Cebivě, na Křimicích a Tlučné, za 600 kop míšeňských.
Kol roku 1685 patřil Křínov již pod panství Planá a křínovští sedláci museli platit plánské vrchnosti dvakrát ročně: na sv.Jiří 11 florentýnských a 35 a 1/2 krejcaru, na podzim na sv.Havla taktéž. Museli ročně odevzdat 19 kohoutů, 102 vajec, 17 dnů v roce orat pro vrchnost, 18 dnů řezat, 16 a 1/2 dne kosit a 9 dnů sklízet a sušit seno.
Prameny:
BĚLOHLÁVEK Miloslav a kol. "Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku - díl Západní Čechy" - Nakladatelství Svoboda, Praha 1985, S. 174
BUCHTELE Zdeněk "Koutek archeologie - Křínovský hrádek" Hamelika č. 4/1980 z 2. Března 1980, S.44-49
KUNDRÁT František Xaver: "Obec Křínov u Plané blíže Mariánským Lázním", rukopis, Mariánské Lázně 1973
KUNDRÁT František Xaver: "Dějiny míst a obcí v okolí Plané u Mariánských Lázní", rukopis, Plzeň, 1951

Pověst o Čertově kameni nedaleko Tomšova mlýna
 
      Na pravém břehu Kosího potoka u Tomšova mlýna na kraji lesa ční k nebesům mohutné žulové skalisko. Podle staré pověsti, když se ještě čert toulal po zemi, zastavil se jednou v chladivém lesním údolí Kosího potoka, aby se tu vykoupal. Voda byla čistá a lákala k osvěžení. Čert přinesl odněkud mohutný žulový blok a položil ho k potoku, aby se na něj mohl posadit. Když strčil kopyto do bublající vody potoka, začal v tu chvíli zvonit kostelník v nedalekém Otíně a jeho zvonění doprovázelo otínského faráře, který šel s posledním pomazáním do Tomšova mlýna. Zde ležel na smrt nemocný mlynář. Když došel kněz se svátostí při potoku k mlýnu, čert vyskočil rozčílen a vrhl veliké skalisko, na kterém seděl, proti němu. Skalisko však proletělo velkým obloukem nad knězem a dopadlo daleko za ním na místo při lese, tam, kde dosud leží. Čert strašlivě zařval, "vypařil se" a již nikdy více se v těchto místech neobjevil. Odtud je prý název skaliska - "Čertův kámen", německy Teufelstein. Potud stará pověst.
Někdejší areál Tomšova mlýna v údolí Kosího potoka - dnes zbyly jen sporé stopy. V rohu Turbova chatka...

Pověst o pokladu na Špitálském poli
 
      Od Křínova přímo na sever - viz mapka v čáře Tomšův mlýn - Český mlýn - bývala hájenka Špitálské pole v jednom romantickém lesním koutě kolem 600 m n.m. Zde prý býval kdysi starý zámek, který se však rozpadl a v jeho podzemí, které však dosud nebylo nalezeno, se měl nacházet velký poklad.
      Podle jiné verze se však nejedná o zámecký poklad, ale v zemi odpočívá jedna švédská pokladna, kterou tu museli jedné tmavé noci Švédové v rychlosti zahrabat, neboť proti nim v srpnu 1647 vyrazili císařští. Zde prý byl zřízen vojenský polní špitál pro zraněné Švédy.
      Také lidé, když se o půlnoci vraceli do Kořene nebo do Stanu, měli slýchávat z těchto míst jakýsi křik "haj-jimva-ji". A nakonec připomeňme, že býval v těchto místech, u Špitálského pole (Spitalfeld), vídán veliký černý pes bez hlavy ….
 
Vzácný kamenokříž u Křínova
 
Tvar kamenokříže podle Blöchla (1928)      Směrem od Křínova k Tomšovu mlýnu stojí na zaniklé staré cestě do údolí Kosího potoka prastarý kamenokříž, který patří jednoznačně mezi "smírčí kříže".
      Starý zápis v písemnostech vypravuje o vzniku tohoto kamenokříže, že v místech, kde stojí, "zabil v roce 1547 jistý Filip ze Stáně (dnes obec Stan, něm.Gstom) Ondřeje Mestla u Grunavy (dnes Křínov). Vzniklo tzv. narovnání podle smlouvy zástupců obou stran - tj. zastupujících Filipa ze Stanu jako vraha a Ondřeje Mestla jako zabitého. Byla sepsána smírčí listina, podle níž (1.) měl vrah nechat číst v kostele v Ottenreuthu (čes.Otíín) - nebo kde by se jinde pánům dobrým zdálo - tři mše svaté a (2.) v nejbližší neděli hned po kázání (2.) měl vrah samoten pokorně třetí jít, nesa meč a tříliberní svíci, ke hrobu zavražděného. Tam měl pokleknouti a pro smilování Boží prosit za odpuštění tak, "jak jest to zvykem a mravem"; (3.) nato měl jít sám "desátý" k obětování a (4.) v místě, kde zabil Ondřeje Mestla, do roka a do dne zříditi kamenokříž. Kříž z kamene měl být nejméně pět mužských stop vysoký a tři mužské stopy široký. (5.) Mimoto měl vrah vyplatiti vdově po zavražděném dvacet kop míšeňských grošů." Což se stalo před nedělí "Invocavit" léta Páně 1548, tj. 17. února 1548 podle listiny sepsané v české řeči, kterou nalezl plzeňský ředitel Josef Strnad v knize města Plzně čís. 214, folio 19.
      Že se jednalo o kamenokříž, stojící "při divoce romantické cestě pod Křínovem", bylo nepochybné také z toho, že se uvedené rozměry hodily na památník. A tak bylo možno říci, že "v tomto památníku můžeme s velikou jistotou shledávati splnění podmínek smírčí listiny z roku 1548." Listina a kamenokříž k sobě patří.
      Tak posloužil křínovský kamenokříž historické vědě, když pátrala po příčinách stavění kamenokřížů, že kříž byl předmětem smíru po vražedném skutku. V těchto krajích s přicházejícím a postupujícím křesťanstvím zanikala krevní msta rodin, běžná ve vzdálených jižních zemích. Je známo, že kdo ve středověku vraždu spáchal, byl dán "do achtu", tj. prohlášen "mimo zákon". Znamenalo to, že každý mohl beztrestně sáhnouti na jeho život a zabíti jej, dokud svůj čin něčím neodpykal. Vrah se skrýval v lesích, hladem a steskem trápen a v noci se pokoušel dostat se k ženě a dětem. Ale ani jeho žena mu nesměla podat jídlo či přístřeší. Proto nakonec raději volil smír, při kterém se zavázal k mnoha podmínkám vykoupení se. I po splnění podmínek musel ještě složit přísahu a za něho se museli dva z jeho přátel zaručit, že se nebude mstíti. Teprve pak byla v knize ona poznámka "mimo zákon" přeškrtána nebo vyškrabána a napsáno "odpykal" či "smířil se". Postavení kamenokříže se stalo jednou z podmínek pokání za zločin. Objev několika smírčích listin vedl k tomu, že kamenokříže u nás dostaly obecný název "smírčí kříže", ačkoliv se ukazovalo, že ne všechny kamenokříže jsou "smírčí". Existovaly některé, postavené na místě po zabití bleskem či za války v boji aj., avšak křínovský svou jednoznačnou vazbou na smírčí listinu zůstává mimořádně cenný. Nachází se v houštinách na staré zaniklé cestě na svahu rokle z Křínova kus od zahradní chaty pana Mrtvého dolů ke Kosímu potoku. Stejným směrem běží silnička (i autem sjízdná) k dřevěnému mostu na Kosím potoce. Naše hledání kamenokříže bylo sice prozatím marné, ale pamětníci uvádějí místo kamenokříže jednotně.
      Badatel DREYHAUSEN uváděl kamenokříž s 81 cm šíře, 104 cm výšky a doplnil citaci listiny, že vrah Filip ze Stanu, toho času se skrývající v Německém Beranově (dnes Beranovka), souhlasil se smírem s vdovou Margaretou Mestlovou, zastupovanou bratranci zabitého - Kryštofem Mestem z Křínova a Hansem Mestlem z Teplé (1547).
Pramen: LERCH Franz "Unsere Heimat -eine Heimatkunde des Weseritzer Gerichtsbezirkes und seiner Randgebiete", Weseritzer Lehrerverein, Brüder Butte, Chomutov, 1937, S.156
BLÖCHL František: "Smírčí kříže" vlastivědný časopis Plzeňsko č.5/1928, S.93-94

Z novější historie

      BERNÍ RULA z roku 1654 uváděla Křínov pod názvem GRÜNA, patřící pod panství Planá. Původní majitel Kašpar ŠLIK z Holejše zemřel 1624 a po něm zdědil panství jeho strýc Jindřich ŠLIK. Po něm jeho syn František Arnošt ŠLIK. Celé panství čítalo 1654 celkem 711 poddaných.
      V roce 1654 vesnice KŘÍNOV měla 10 čísel popisných, z toho 8 sedláků a dva chalupníky. Celkem bylo ve vsi 15 potahů, 6 krav, 17 jalovic, 4 ovce a 40 sviní. Jeden dvůr byl v té době pustý. Polí bylo 194 strychů, z toho 61 strychů osíváno na zimu a 46 strychů na jaro. Pro porovnání farní ves OTÍN měla 11 sedláků a dva malé rolníky, kterým se říkalo "zahradníci". Otín měl 18 potahů, 21 krav, 30 jalovic, 13 ovcí a 78 sviní, celkem polí 253 strychů a 1 dvůr pustý. Ještě byl vsí sousední CALTOV,ale opuštěn a 1654 přišlo 5 nových osedlých a k nim 3 potahy, 5 krav, 8 jalovic a 8 sviní.
      Křínov patřil od počátků k farnosti Otín s farním kostelem a na otínském hřbitově jsou pochovány generace křínovských sedláků. Šlo vždy o malou vesničku, ležící na samém okraji plánského panství. Za Kosím potokem bylo již panství Švamberků. V roce 1788 měl Křínov 17 stavení a počet stavení byl i po sto letech (roku 1896) stejný. Ves měla tehdy 95 obyvatel.
      Uprostřed na návsi je dnes prázdný rybníček. Býval tu od nepaměti a kdysi se v něm chovali kapři. Rybník zásoboval vesnickou kašnu a naplňoval se z pramene na horním okraji, který někdy po válce vyschl.
Silnice z Plané do Křínova byla hotova pouze ve třech úsecích, jak je vidět z mapy z 20.let. Zlaté návrší bylo již tehdy česky Řešanov.
 
Záhada křínovské kaple

      Ve vsi je vesnická kaple, postavená v pseudogotickém stylu v roce 1880. Kapli dala zřídit rodina Völklů. Po válce byla kaple v dezolátním stavu. Měla však zvon ve zvonici, který ještě připomínal Z.BUCHTELE v roce 1979. Zvon byl později odcizen neznámými vandaly.
      Dnešní kaple byla před lety stavebně opravena křínovskými obyvateli a znovu je bohatě vyzdobena v interiéru. Dnes je v nesrovnatelně lepším stavu ve srovnání s ruinou farního kostela v Otíně. Kolem kaple byly zasazeny čtyři lípy. Jejich obvody (po směru hodinových ručiček od první vlevo vchodu) jsou dnes: 345 cm, 375 cm, 245 cm a 265 cm, a potvrzují zasazení před 120 lety (v roce 1880), přestože obě lípy napravo se zdají mladší.
      Záhadou je památkově evidovaná socha P.Marie. V soupise Uměleckých památek (POCHÉ, díl II. 1978) se totiž uvádí v křínovské kapličce - jako mimořádně historicky cenná - pozdně gotická soška P.Marie Assumpty z roku 1475 !!!! Zdá se, že jde o jakousi chybnou lokalizaci, protože z minulosti nebyla nikdy o sošce žádná zpráva.

Slavný rodák - rektor vídeňské univerzity
 
      V Křínově se narodil 15.ledna 1806 v rodině malorolníka slavný profesor pražské univerzity Franz Xaver HAIMERL. Vystudoval na gymnáziu v Chebu 1819-1824, ve Vídni na filosofii a právech a byl promován jako JUDr. Ve Vídni zůstal na univerzitě jako docent v letech 1831-36, pak se stal řádným profesorem obchodního lenního (nájmového) práva a soudního řádu na univerzitě v Praze, kde učil až do roku 1852. Je zajímavé, že v té době (před revolucí 1848) působila na univerzitě také řada jeho krajanů: Franz Češík (Czeschick) a Josef Helfert z Plané, Franz Schneider z Teplé, Georg Schnabel z Bezdružic a Jakob Beer z Chodové Plané. HAIMERL se stal v roce 1848 řádným členem říšského sněmu ve Vídni a zde byl předsedou školského výboru sněmu. Jeho kariéra byla téměř závratná. Roku 1852 se přestěhoval do Vídně a na univerzitě dále přednášel, stal se předsedou zkušební komise historického práva, členem komise pro nový civilní řád a v roce 1864 rektorem univerzity! Přitom byl činný jako spisovatel odborných knih, např. vydal knihu "Quellen des böhmischen Lehensrechtes" (Prameny českého a nájemního práva). Ještě 17.listopadu 1866 byl postaven do čela ustavené rady pro vyučování, ale 14.září 1867 byl uvolněn a krátce na to, 11. října 1867, ve Vídni umírá. Slavný rodák, ale pamětní desku v Křínově neměl..
 
Jak se nazývaly lány polí
 
      Jednotlivé lány polí měly německé názvy: An Rösten (Na roštu), Im Seiglen (V cajklu), Am Sand (Na písku), Goska (Kostka), Harza (Harc), Auf der Schanz (Na šanci), Am Sahrisch (Na záhoří), Am Lust (Lust), Am Sell (Sell), Goasinka (Kozinka), In der Fuchsdick (V liščím doupěti), Am Eichnbusch (V dubině). Několik prozrazují český původ a to jsou právě ty nejstarší.
 
Voda a elektřina
 
      Roku 1909 postavila obec vodovod, při čemž jako zdroj byl použit vodní pramen na poli Rösten. Stavebně zajímavá vodovodní nádrž se nachází v blízkosti obce. V roce 1919 byla zavedena v Křínově elektřina. Tehdy Tomšovský mlynář Konrád Schweinitzer si zřídil pro svůj provoz elektrické dynamo a z jeho chodu zásoboval Křínov elektřinou. V roce 1929 byla místní síť napojena na plánskou elektrárnu Haniky.
 
Starosti se stavbou silnice Planá-Křínov-Bezdružice
 
      Již v roce 1906 bylo rozhodnuto v Plané o stavbě silnice Otín-Křínov, ale potřebná stavba nebyla zahájena. Planá měla zájem na silničním spojení s okresem Bezdružice. Veřejná silnice měla vést z Plané přes Otín, Křínov na Bezdružice. V roce 1912 byla v plánské spořitelně k tomuto účelu k dispozici již částka 10 000 korun rakouských. V roce 1915 se dávalo do rozpočtu pro stavbu silnice Planá-Otín-Křínov již 40 000 korun rakouských. Byla však první světová válka a s ní jiné starosti. Po válce taktéž.
      Stará cesta byla dále neudržitelná. A tak v letech 1924-26 stavěla Okresní správa v Plané okresní silnici do Křínova. Pokračování plánované silnice Planá-Bezdružice mělo jít z Křínova přes Kosí potok do Kořene a do Lestkova. Nebylo však dost peněz na další práce a tak se budování silnice stále oddalovalo. V roce 1929 přichází na okres Planá zpráva, že stát poskytne subvenci 30 000 K na silnici Planá-Křínov. Již předtím, v roce 1927, byl sice postaven provizorní most přes Kosí potok, ale za peníze obcí, Křínova společně s obcí Kořen, čímž měly obě vesnice lepší dopravní spojení, ale plánovaná trasa hlavní silnice, která měla pokračovat z Křínova do Lestkova, se nikdy nerealizovala. Zůstala velice špatná úvozová cesta.

Razítkování peněz a trh po 1919
 
      3.března 1919 začalo razítkování rakouských papírových bankovek hodnoty 10 K až 1000 K. Přitom bylo orazítkováno pouze 50 % předložených bankovek. Razítkování provádělo státní okresní komisařství v tělocvičně reálné školy v Plané. Podle Rašínovy reformy polovina neorazítkovaných bankovek přestala platit a přešla bez náhrady do rukou státu. V okrese Planá bylo orazítkováno bankovek za 3 023 260 korun, a na státní komisařství do Plzně bylo odvedeno 3 629 374 korun! Nadto musel každý platit poplatek za orazítkování - 10 haléřů za každých 10 K!
      28.října 1919 přijel do Plané první vagón americké pšenice jako poválečná pomoc - cena 5,50 Kč za kilogram. V souvislosti s měnovou reformou musely být výnosem pražského místodržitelství 3.dubna 1919 vyhlášeny platné státní ceny: 36,50 Kč za 100 kg brambor pro úřady, 44 Kč za 100 kg pro spotřebitele, 1 litr mléka od výrobce 60 haléřů, od obchodníka 70 haléřů, vejce od výrobce 30 haléřů, od obchodníka 36 haléřů, 1 kg ryb stál 6,30 Kč, 1 kg hovězího masa 12,50 Kč, vepřového 28 Kč, telecího 14 Kč. K 1.dubnu 1919 byly nařízeny zemědělcům povinné dodávky mléka, másla a vepřového sádla, což vedlo k rychlému zdražení mléka na 1,20 Kč, másla 60-80 Kč za 1 kg. - V roce 1919 byl Křínov zařazen povinně pod distriktního lékaře v Plané.

Z novější doby
 
      Křínov měl velmi krásný a na zvěř bohatý lovecký revír, pro který se vždy nalezl dobře platící nájemce. V obci vznikl dobrovolný hasičský sbor (nová hasičárna byla postavena v roce 1930), spolek chovatelů zvířat, místní skupina Svazu Němců, Německý kulturní svaz a Spolek německé zemědělské mládeže. Všechny spolky se podílely na bohatém kulturním dění malé obce.
      Do válek narukovali místní muži: za první světové války padl ze vsi jeden muž, za druhé války byli tři padlí a jeden nezvěstný. V roce1926 bydleli v Křínově v jednotlivých staveních ( v závorkách přezdívky stavení):
            Čp. 1 - Josef Lösch, zemědělec a hospodský (Cála)
            Čp. 2 - Johann Prichta, zemědělec (Neubauer - Brychta)
            Čp. 3 - Andreas Güntner, zemědělec (Güntner)
            Čp. 4 - Christoph Sommer, zemědělec, velitel hasičů (Zíma)
            Čp. 5 - Elisabeth Bayerová, zemědělka (Klenc)
            Čp. 6 - Martin Phillip, zemědělec (Bastl)
            Čp. 7 - Franz Schwarz, zemědělec (Link)
            Čp. 8 - Wenzl Wilfling, zemědělec (Na rychtě)
            Čp. 9 - Josef Schwara, zemědělec (Švára - Hauštajna))
            Čp. 10 - Wenzl Gäng, zemědělec a předseda spolku chovatelů zvířat (Hoja)
            Čp. 11 - Michl Völkl, zemědělec (Bála)
            Čp. 12 - Anton Hoffmann, zemědělec a řemeslník-instalatér (Špirka)
            Čp. 13 - Anna Schwarzová, zemědělka (Sojc)
            Čp. 14 - obecní dům, kde bydlel Georg Renner, Maria Rennerová tu měla trafiku
            Čp. 15 - Johann Plaha, zemědělec (Bláha - Šnajda - Krejčí)
            Čp. 16 - Josef Markus, obecní kovář (Haura)
            Čp. 17 - Konrad Schweinitzer, majitel Tomšova mlýna, mlynář a výrobce elektrického proudu
            Čp. 18 - Josef Lösch, majitel čp.1
            Čp. 19 - Wenzl Gäng, zemědělec
      Bohužel původní čísla popisná byla nahrazena v novější době novým číslováním, které není srovnatelné.
      Křínov byl 8. května 1945 obsazen Američany, ale netrvalo dlouho a vojáci v dalších dnech zase odtáhli. Ve vsi nebyli nikdy žádní fanatičtí nacisté v čele obce jako tomu bylo v jiných vesnicích. Domácí obyvatelstvo bylo ponecháváno svému osudu a starostem o zemědělství. Zdá se, že tu pokračovala tradice odlehlé obce na samém konci plánského panství. Na okraji okresu byli křínovští Němci uchráněni od šikanování a přehmatů při vysídlování ze svých domovů. Ve čtyřech transportech odešly křínovské rodiny do Bavor, Hessenska i východní německé zóny. Kapitolu posledních padesáti let bude ovšem nutno teprve sepsat.
 

Sousední farní OTÍN

      Třebaže v této krajině zůstal z minulosti nejznámější hrádek Křínov, pro zdejší okolí býval centrálním místem sousední Otín. Byla to farní obec a centrem farnosti býval samozřejmě kostel. Do kostela chodili Křínovští na nedělní mše, zde se křtili, ženili i pochovávali.
 
Nešťastný kostel Jména Panny Marie v ruině
 
Dnešní vchod do otínského kostela      Historický kostel v Otíně údajně pochází ze 14.století, kdy byl postaven v gotickém slohu. Stáří kostela dokladuje i nejstarší památka, která se nachází v dnešní ruině - kamenná křtitelnice ze 14.století. Kamenný otínský kostel byl stavěn na místě staršího dřevěného kostelíka v blízkosti historické vesnické lípy. O tom však písemné zprávy chybějí.
      Dnes stojí kostel ve zřícenině, když ještě dlouho po roce 1945 sloužil církevnímu účelu. V seznamu památek Čech z roku 1978 (POCHÉ Umělecké památky Čech, díl II., 1978 str. 564) je kostel v Otíně ještě podrobně popisován jako sakrální stavba, původně gotická, jen nepatrně upravovaná do barokního slohu a nakonec klasicistně. V západním průčelí kostela stojí hranolová věž, asi dodatečně přistavovaná (dnes bez žebříku nepřístupná). Vlastní kostel byl kamenný, jednoloďový, obdélníkový; původní oltářiště na východě pětiboce uzavřené (dnes jediné nouzově zastřešené místo). Při severní straně kostela jsou zbytky zákristie jako přístavku, bez střechy. Na východní straně zákristie je úzké typické gotické okénko - jedna z mála původních památek.
      Stěny kostel byly členěny původně vysokými gotickými okny, později sníženými a půlkruhovitě uzavřenými. V jižní části lodi je goticky profilovaný portál - vchod do kostela. Loď kostela i zákristie měly ploché stropy, triumfální oblouk před oltářištěm prozrazuje gotickým zahrocením vysoké stáří kostela. Velmi cenná zůstává křížová žebrová klenba oltářiště, v závěru paprsčitá, s jemně profilovanými žebry, v mezerách vystlaná plochými kameny, a na konzolách s rostlinným a s architektonickým dekorem. Toto můžeme shlédnout, ale popisovaný inventář nikoliv:
      Hlavní barokový oltář z roku 1740 byl zdoben rokokovým dekorem. Uprostřed stávala socha Madony a po stranách byly sochy sv.Kateřiny a sv.Barbory. V horním nástavci byl obraz Nejsv.Trojice. Dnes tu zbyl jen stavební podstavec hlavního oltáře.
      Dva menší postranní oltáře měly také umělecky cenné oltářní obrazy. Pravý postranní oltář byl pseudoslohový z druhé poloviny 19.století. Na něm však byly dva velmi cenné, mnohem starší, pozdně gotické reliéfy sv.Kateřiny a sv.Markéty z doby před 500 lety (kol 1500). Byly vyhotoveny ve stejné dílně, která prováděla výzdobu při úpravách prastarého kostela sv.Petra a Pavla v Plané ve stejné době. - Levý postranní oltář byl pozdně rokokový (kol 1800). Kazatelna v kostele byla také rokoková, vyhotovená kol r.1740, tj. ve stejné době, kdy byl upravován hlavní oltář otínského kostela. Rovněž mistr bude stejný, snad J.ARTSCHLAG. Významným prvkem byla z téže dílny pocházející řezaná mřížka před hlavním oltářem. Nádherné zdejší rokokové varhany byly z roku 1740. Zmizely jako všechny popisované oltáře.
      V oltářišti zůstává gotická křtitelnice ze 14.století - osmiboký kámen s reliéfovým nápisem. Pochází tedy z doby Lucemburků, ne-li posledních Přemyslovců. Jde o původní zařízení z doby stavby gotického kostela. Křtitelnice má jen drobné pozdější úpravy (železné zabetonované vložky). - Z památek, které v kostele zbyly, jde o tři náhrobní kameny s nápisy a s obrazy kříže, kalicha a knihy. Leží na zemi a sloužily jako podlaha. Nejvíce sešlapán je první, který leží před triumfálním obloukem uprostřed lodi; druhý je u jižního vchodu (dobře čitelný - jde o náhrobek muže z "Einsiedlu" - Mnichova u Mar.Lázní), třetí je u vchodu do zákristie. POCHÉ uvádí rok jejich vzniku 1743, podle textu jde však o náhrobky mladší a text by bylo třeba zapsat.
      Co dále se zříceninou cenného kostela ? Na obnovu stavby se sotva najdou peníze, bylo by proto vhodné alespoň současný stav zakonzervovat pro budoucí časy.
 
Zaniklá tvrz v Otíně
 
      Nejstarší zpráva z 20.října 1364 o kostele uvádí, že na již existující kostel má tzv. presentační právo pán Botto z Plané. V té době sem byl uveden jako farář jeden benediktýn z Kladrub, který dosud působil jako plebán v Černošíně. Kostel tehdy patřil pod děkanát Teplá a jeho stáří bude sahat daleko před rok 1364.
      V Otíně stávala tvrz a zdá se, že v blízkosti kostela, což prozrazuje mohutné kamenné hrazení původního hřbitova kolem kostela. Na tvrzi se uváděl 1383 jakýsi Stupek, 1394 Stupek a Neostup - oba páni pocházeli nepochybně ze Švamberka, 1399 Odolen z Oráčova, který sjednal 1406 mír s Bavory. Brzy na to byl Otín přikoupen k Plané. Roku 1414 byl prodán a až do roku 1430 tu seděl na tvrzi Erhart z Nejperka, pak jakýsi Stach z Hořevse (Horní Ves u Trstěnic). Tvrz se naposledy připomíná v letech 1574-75 jako součást panství Planá. Ke stejným rokům se naposledy uvádí i tvrz v sousedním Caltově (podle zápisů se uváděla v letech 1379-1575).
      Otín měl své vlastníky do doby než se stal částí panství Planá 1641. Za třicetileté války velmi utrpěl vojenskými přechody, nejvíce v roce 1647. - Za časů protestantismu působil na faře v Otíně v letech 1583-1596 protestanský pastor. První katolický kněz přišel prý až roku 1638. Byl to benediktýn z Kladrub jménem Vilém Lawenick. Měl na starost též kostel sv. Michala v Michalových Horách. Otínskou farnost tvořilo tradičně pět vesnice: Otín, Křínov, Caltov, Výškov a Kříženec. Dnes je vše zapomenutou minulostí a farní kostel jména P.Marie stojí tu v troskách.

Nedávno shořela slavná tisíciletá otínská lípa
 
      Největší vzácností obce byla téměř tisíciletá stará lípa, obvodu 630 cm a výšky 20,5 metru. Stála nedaleko kostela a již v 18. a 19.století bývala centrem obdivu příchozích. Bohužel shořela asi před 20 lety. Tehdy hořela několik dnů. Ztrátou obdivuhodného přírodního kolosu Otín velice utrpěl. Dnes již není téměř zjistitelné místo, kde lípa stála. - V roce 1900 měl Otín 35 domů, 214 obyvatel a malou osadu Hammelhäuseln. Otín tvořil s Křínovem (uváděl se jako"Grunava" se 17 domy, 111 obyvateli), Křížencem (28 domů, 181 obyvatel), Caltovem (11 domů, 64 obyvatel), se Zliví (17 domů, 110 obyvatel), Zlatým návrším s osadami Hüttenhäusel a Weschthäusel (23 domů, 154 obyvatel), jedinou farnost.
Pramen: POCHE Emanuel "Umělecké památky Čech", II.díl, Academia Praha 1978, 580 s.
Orts Repertorium für das Königreich Böhmen *statistika k roku 1900, Praha 1907.
Podle budovy staré otínské školy a za ní stojícího kostela je možno dnes určit místo historické otínské lípy.
 

Další mariánskolázeňský příběh od Jaro Miškovského
Advokát obhájcem svého psa

      Čtyři roky má již mariánsko-lázeňský advokát a obhájce ve věcech trestních dr.Karel Ignác Kerber svého foxteriera, bílého s černými skvrnami, a teprve nyní ukázal jeho pes, co dovede. Advokát dr.Kerber jest sice z povolání u soudu jako doma, ale zásluhou svého foxteriera zasedne ještě letos pro změnu na lavici obžalovaných, aby se odpovídal z toho, co způsobil jeho pes. Advokát je ženatý, zachovalý, v plném držení občanských práv. Vezme-li si obhájce, anebo bude-li se hájiti sám, není dosud známo. Tolik však bylo zatím zjištěno, že advokát dr.Kerber dělal před policií obhájce svému psovi, který pokousal 17letého zaměstnance reklamního podniku "Červení cyklisti" (Rote Radler). Milý foxterier nemá asi rád, jako jeho pán, červenou barvu. Pes advokáta dr.Kerbera je tak inteligentní, že pozná zaměstnance podniku "Červení cyklisti", i když zaměstnanec nemá na sobě ani červené nitky. Před mechanickou dílnou v domě "Areo" stálo opřeno o zeď kolo. Náhle zvrátilo se kolo na zem. Zaměstnanec reklamního podniku se pro ně shýbl, v tom ale skočil po něm foxterier dr.Kerbera a kousl ho do pravého boku, až mu způsobil krvácející ránu. V mechanické dílně byl přítomen advokát dr.Kerber. Vida, co se stalo, vystoupil před policejní stráží jako majitel psa a jeho obhájce v jedné osobě.
      Dr.Kerber udal po zjištění personálií, že jeho pes jest mírné povahy za čtyři roky prý nekousl ještě nikoho a vzhledem k tomu vyslovil dr.Kerber advokátskou domněnku, že pokousaný psa dráždil. Za svědka navrhl dr.Kerber svého syna Ericha, studujícího. Pro chudého člověka, který žije z ruky do úst, jest těžkou ranou, když jest pokousán advokátovým psem. Kdyby nebyl kousnut do boku, musil by snad dokazovat, že se nepokousal sám. Na štěstí nejsme v samoděržavném Rusku, kde se podle Gogola hájil náčelník policie proti stížnosti ztýrané ženy tím, že se prý ona sama zmrskala, aby způsobila policii nepříjemnosti. Jsou sice u nás ještě nenapravitelní a nepoučitelní jednotlivci, kteří touží po starém Rusku, ale vzdělaný národ si nedá zakramařit svou těžce vydobytou svobodu. Dr.Kerber, jako Němec a demokrat, nepatří jistě mezi přátele starého Ruska. Naopak, on jest pro nejširší svobodu a kritizoval proto svého času na volební schůzi naši správní reformu, o níž prohlásil, že takovou reformu by si bývalo nedovolilo ani Prusko. Když jest dr.Kerber tak svobodomilovný, bude muset přiznat ubohému červíčkovi, žijícímu z nošení reklamních oznámení, nepopíratelné právo na osobní bezpečnost. Konečně bude hlavním svědkem přece jen sám pokousaný a pak se ukáže, zda něco docílí dr.Kerber podezříváním postiženého, jako by byl psa dráždil. Když demokracie, tak rovné právo pro každého.
      Dne 10. července dopoledne šinul si to advokát dr.Kerber s aktovkou pod paží k okresnímu soudu v Mariánských Lázních, doprovázen svým synem Erichem, studujícím mediciny. Bez vyhlídky na tučné palmare vkročil dr. Kerber do soudní síně ve 2. poschodí, aby se sám odpovídal z veřejné obžaloby pro přestupek podle § 391 tr.z. Předmětem obžaloby byl případ, o kterém jsme již referovali. Zaměstnanec reklamního podniku "Červení cyklisti", 17letý Frant. Hamm z Úšovic, byl kousnut do boku foxterierem dr.Kerbera. Žaloba vinila majitele psa, že jej nechal volně pobíhati, ačkoli mu byly známy jeho zlé vlastnosti, a dopustil se tím inkriminovaného trestního činu.
      Advokát dr.Kerber učinil nejlepší, co učiniti mohl, že se totiž s pokousaným mladíkem vyrovnal; zaplatil mu 300 Kč bolestného a 5OKč za ušlý výdělek.
      Obviněný, malý pohyblivý mužík, vyhýbal se židli po levé straně soudní stolice, jako by ho pálila. Zarejdil až na druhou, neobsazenou stranu sině, kde patrně získával více sebedůvěry. Na svoji obhajobu vychválil psa až do nebe, vypočetl všechny dobré vlastnosti a označil jej za zvíře, zbožné jako jehně (ein lammfrommes Tier). Pes byl stále pod dozorem a nesměl sám na ulici. Nyní je psovi 8 let a za poslední 4léta, co ho má dr.Ker ber, choval se vždy "comme il faut". Kritického dne provázeli psa šofér a syn dr.Kerbera. Pes ulekl se nejspíše náhlého pohybu, když se Hamm shýbl pro své kolo, a skočil po něm. Dr.Kerber měl prý první dojem, že pes byl drážděn.
      Svědek Hamm vylíčil případ, jak se stal a uvedl, že měl na hlavě červenou čepici. Advokátův syn Erich potvrdil dobré vlastnosti jejich foxteriera a pak již s klidem usedl dr.Kerber na židli pro obviněného aby s ní po vstal, když okresní soudce Pavlík počal vynášeti rozsudek osvobozující.
 

Průměrný věk rozmanitých živočichů a rostlin (z kalendáře 1900)



Hamelika, vlastivědné materiály z Mariánskolázeňska. připravil Ing.Richard Švandrlík, číslo 5. Hameliky XXIII. ročníku (pořadové číslo 291). Mariánské Lázně - vyšlo 31.července 1999