Hamelika 1999 číslo 04
 



Ročník XXIII. (1999)
Pořadové číslo 290.

4.

Mariánské Lázně
30. června 1999
OBSAH 
 

Henrik IBSEN v Mariánských Lázních
"Genius loci - Goethe - je tu cítit na každém kroku"

Ibsenova hra "Nepřítel lidu" a Mariánské Lázně
(Podle článku Vladimíra Křížka v Hamelice 1974)

Parková úprava za knihovnou kláštera Teplá před první světovou válkou

Mgr. Václav Kohout: Listujeme v Mariánskolázeňských novinách v roce 1904
K některým událostem v roce 1904: Projekty zdrojů užitkové vody 1904
l Kampaň proti doktoru Mladějovskému l Výlov Regentu l Případ "Walter" l Shrnutí roku 1904

Z krátké ale bohaté minulosti výšinné kavárny Panorama
Kavárna PANORAMA (689 m n.m.) l Vodárna pro Panoramu l Hráčské doupě l Pamětní kříž l A tak slovo má pamětník Šperl  l Panorama po druhé světové válce až do dnešní doby

Zoologická zahrada na Panoramě ?

Jak se měli lidé správně chovat před sto i méně lety (Guth-Jarkovský)
Vybrané společenské rady doktora Guth-Jarkovského (1861-1943) - Společenské klasobraní

Okolí Panoramy před sto lety - mapa

Ing. Richard Švandrlík: Kostel sv.Anny ve Velké Hleďsebi
Příprava stavby kostela
l Stavba a otevření kostela sv.Anny l Orientační plánek římskokatolického kostela sv.Anny ve Velké Hleďsebi

Zdeněk Buchtele: Objev ringvalu u hradu Kynžvart a Mýtní louka

Z prvního českého průvodce 1946

Pohled na Mariánské Lázně v sezóně 1925

Kostel sv.Anny ve Velké Hleďsebi 26.7.1999

Pozdrav z Velké Hleďsebe a Klimentova před druhou světovou válkou


H e n r i k   I b s e n   v   M a r i á n s k ý c h   L á z n í c h
"Genius loci - Goethe - je tu cítit na každém kroku"

      Henrik IBSEN, norský dramatik světového významu, se narodil roku 1828 ve Skienu jako syn bohatého obchodníka, který však zkrachoval. Učil se lékárníkem v Grimstadtu, pak studoval v Kristianii (Oslo). Zde začal vydávat týdeník "Andhrimmer", ve kterém prosazoval národní a revoluční myšlenky. Roku 1851 se stal režisérem v Bergenu a odtud vyjížděl na studijní cesty do Kodaně a Drážďan. Roku 1858 byl povolán do Kristianie, aby řídil norské Národní divadlo. Toto jeho období považují životopisci za nejnešťastnější etapu jeho života. Po čtyřech letech, v roce 1862, skládá funkci ředitele a 1864 opouští svou vlast téměř na 30 let (do 1891). Žil střídavě v Itálii a v Německu.
      První jeho divadelní hry jsou dramata z národní historie (Paní Inger na ostrově, Slavnost v Solhaugu, Nápadníci trůnu). Roku 1862 napsal první norskou komedii (Komedie lásky)., pak velké dramatické básně (Brand, Peer Gynt). Jeho slávu založily společenské kritické hry (Nepřítel lidu, Nora, Když my mrtví procitáme, Strašidla). V pozdních hrách se objevují stále více prvky symbolismu - (Hedda Gablerová, Rosmersholm, John Gabriel Borkman). Henryk Ibsen zemřel roku 1906 v Oslo.
      Z dobového Světozoru pochází zpráva, že 3.května 1889 se poprvé hrála v Národním divadle v Praze Ibsenova činohra o třech dějstvích "Nora". Text přeložil Jakub Arbes, režisérem byl František Kolár. Konečně prý, neboť "kdykoliv se na jevišti hrálo všeliké pochybné zboží francouzské a německé", volalo publikum po Ibsenovi. Po Noře by měla přijít na řadu také Divoká kachna. K obsahu Nory:
      "Norou se otevírá pohled na manželství, jakých je tisíce. Bankovní ředitel Helmer žije se svou manželkou Norou již osm let v nejlepší shodě. Nazývá ji svým skřivánkem, svou veveřičkou, pilně pracuje, aby mohli být živi bezstarostně, a ona jej miluje a pečuje o jejich tři malé děti. Miluje jej tak, že když byl nemocen a záchrana vyžadovala pobyt v Itálii, neváhala na to vypůjčiti peníze a padělati na úpise podpis svého otce, jsouc přesvědčena, že je její skutek je ušlechtilý. Ale dluh se jí stává osudným. Zatajila před svým mužem půjčku, předstírajíc, že peníze dostala od otce, poněvadž advokát Helmer, by nikdy nepřipustil, aby se útraty jeho cesty hradily dluhem.
Po letech však člověk, který jí půjčil peníze, individuum to sešlé, použije falšovaného podpisu jako prostředku nátlaku. Hrozí, že to vyzradí Helmerovi, když se Nora za něho nepřimluví, aby ho Helmer nevyhodil z práce. Nora se tedy přimluví, ale nakonec onen člověk vše Helmerovi vyzradí. -
      A tu se počestný řádný Helmer stává bezohledným a brutálním. Pokryteckou lhářkou nazývá Noru, nechce ji více znáti a zamýšlí odloučiti od ní i dítky. Nezůstává však při jediném blesku v manželství. - Nořina přítelkyni přiměje muže, který půjčil peníze, aby vrátil dlužní úpis. Jakmile ho dostane Helmer, je po hněvu, Nora je opět jeho skřivánkem atd. Nora však vidí: muž si váží názoru veřejnosti víc než její lásky k němu. Jakmile by veřejnost odsoudila její přečin, zřekne se jí bezohledně. Nora prohlédne a od Helmera - přes jeho prosby - odchází." - Pro tehdejší publikum šlo o něco nového, moderního, ne každým divákem přijatelného.
      Henrik Ibsen navštívil také Mariánské Lázně. Protože však nebyl uveden v kurlistech, bylo a zůstává nejasné, kdy vlastně v Mariánských Lázních byl. Pravděpodobně šlo o krátkou návštěvu kol roku 1900. Při procházce městem byl nadšen a nakonec prý prohlásil: "Genius loci - Goethe - provází mě tu na každém kroku."
(MIESSNER, Führer durch Marienbad,1939)
 

Ibsenova hrau "Nepřítel lidu a Mariánské Lázně"

      Ibsenovu hru "Nepřítel lidu" připomenul v roce 1974 v tehdejší Hamelice MUDr. Vladimír Křížek v souvislosti s podobným případem, který se odehrál kdysi v Mariánských Lázních.
      K obsahu hry:
      "Mluvčím dramatu je lázeňský lékař Stockmann. Sám je "oporou společnosti", zakladatel prosperujících přímořských lázní, poctivý, byť trochu výstřední nadšenec. Svou prací a nadšenou propagací lázním získal značnou oblibu. Náhle zjistí, že se v lázních vyskytla choroba jako důsledek znečištění místní vody odpadními vodami, především z koželužny vlastního tchána. Ve vodě se objevili "nálevníci" a je nezbytné vybudovat nový vodovod a kanalizaci. Stockmann chce napsat varovné hlášení do místních novin. Zprvu má souhlas redakce, ale narazí na ostrý odpor opozice a tchán, který skoupil akce lázní, chce také donutit Stockmanna k zastavení jeho zprávy. Je veřejně označen za "nepřítele lidu", projevena mu nedůvěra a z lázní propuštěn. Obětuje štěstí vlastní rodiny, v bytě mu chátra vytluče okna, jeho dcera učitelka je propuštěna a děti vyhnány ze školy. Musí se jako ztroskotanec přestěhovat do jiného města."
      Drama obsahuje mnoho palčivých úvah o svobodě, o liberalismu a úloze davu a individua. Situace, kterou si zvolil Ibsen, se ve skutečnosti mnohokráte vyskytla i vyskytne.
      V pamětech slavného profesora balneologie na německé pražské univerzitě H.E.KISCHE (1843-1918) - "Erlebtes und Erstrebtes" - se dočítáme o podobném případu v Mariánských Lázních. V roce 1904 se konaly v Mariánských Lázních velké přípravy na novou sezónu. Měl přijet anglický král a mělo tu dojít k jeho setkání s císařem Františkem Josefem I. Necelé 4 týdny před plánovaným císařovým příjezdem onemocněla v hotelu Weimar (Kavkaz) mladá dívka z Berlína. Profesor Kisch u ní diagnostikoval břišní tyf. Dívka byla ihned odvezena z hotelu a izolována v jedné odlehlé mariánskolázeňské vile. Kisch dal provést důkladnou dezinfekci bezprostředního okolí, kde dívka bydlela a začal pátrat, kde se mohla nakazit. Byl vyšetřen personál hotelu, kuchyně, pitná voda, ale výsledky nebyly podezřelé. Ověřil, že berlínská dívka sem přišla z internátu ve Švýcarsku, kde se také objevilo několik případů tyfového onemocnění Kisch stál nyní před rozhodnutím, zde uveřejnit případ do denního tisku, jak byl k tomu okresním hejtmanstvím nucen. Uvědomoval si, jak by zpráva ohrozila zdejší sezónu, na což lačně čekala konkurence v jiných lázních. Monarchové by nepřijeli. Kisch vzal proto riziko na sebe a závazně se zaručil, že šlo o jediný, sem ze Švýcar zavlečený případ. Věc byla ututlána a o případu vědělo jen několik málo lidí
      Anglický král přijel podle plánu a 16. srpna 1904 došlo k jeho setkání s císařem. Byla to nejslavnější sezóna a noviny celého světa psaly o Mariánských Lázních. Starosta, radní a další byli vyznamenáni mnoha řády a tituly, jak bývalo zvykem, ale doktor Kisch si oddechl teprve tehdy, když královské návštěvy skončily.
(Podle článku Vladimír Křížek "Ibsenův Nepřítel lidu a hygiena lázní" in Hamelika č. 11/1974, II.roč., z 11.7.1974)

Parkové úpravy za knihovnou kláštera Teplá před první světovou válkou      Když došlo roku 1897 k blahořečení zakladatele premonstrátského kláštera v Teplé - HROZNATY a proběhly oslavy 700 let existence kláštera Teplá, bylo zřejmé, že další zkrášlení areálu bude následovat. Za opata Helmera došlo v letech 1902 - 1910 k velkorysé přístavbě nové klášterní knihovny a muzea po pravé straně klášterního kostela. Plány připravil architekt Josef SCHAFFER z Mariánských Lázní a stavitelem byl KRAUS z Chebu. Schaffer připravil projekt jako kopii prelatury na levé straně kostela.
      Byl tak vymezen prostor k nádherným parkovým úpravám za knihovnou a kostelem, jak vidět na obrázku.
 

Mgr. Václav Kohout

M a r i á n s k é   L á z n ě  -   s l a v n ý   r o k   s e t k á n í   m o n a r c h ů
Listujeme v Mariánskolázeňských novinách v roce 1904
(Noviny Marienbader Zeitung vychází jednou týdně)
10.ledna Zpráva ze zasedání městské rady k rozšíření elektrárny. l Upozorňuje se na velký požár divadla v USA, kde bylo 600 mrtvých. Připomíná se nedostatečné zajištění zdejšího divadla (trvale je otevřen jen jeden vchod). l Od léta budou zavedeny luxusní rychlíkové vozy Vídeň - České Budějovice - Plzeň - Mariánské Lázně - Cheb - Lipsko - Berlín. l Policejní zpráva za rok 1903: zadrženo 687 osob, před soud postaveno 53 osob, souzeno skutečně 43 osob. Okresnímu hejtmanství bylo doručeno 95 žalob, z toho 24 pro týrání zvířat.
17.ledna Zpráva o komisi, která prohlédla divadlo a navrhla změny. l Statistika za rok 1903: narodilo se 128 dětí z toho dvě mrtvé; zemřelo 99 osob, z toho 29 dětí do pěti let. Na infekci zemřely 2 děti. V nemocnici pobylo 231 osob.
24.ledna V Maxově údolí bylo vykáceno mnoho stromů, též padly větrem. Nutno zalesnit pravý břeh potoka, jinak ztratí město význačný vycházkový prostor. l Redakce doporučuje dehtovat povrch silnic. l V roce 1904 bude zřízen v Mnichově okresní sirotčí ústav pro okresní soud.
21.února Nové lázně byly rozšířeny o 5 místnosti v prvním patře. l Městská rada vydala průvodce "Illustrierte Führer durch der Kurstadt Marienbad" l Vyšlo pojednání dr. Zörkendörfera o rašelinných koupelích v Mar. Lázních. l Oznamuje se, že ohlášený luxusní rychlík nebude. l 16.února spadli z hotelu Weimar (Kavkaz) dva dělníci firmy Schubram z Vídně. Spadli z výše 29 metrů, tj. ze střechy. Byli to místní dělníci Josef Dworcak měl 7 dětí a pádem se usmrtil, Johann Brunnbauer, který se zranil těžce.
28.února Pracuje se na rekonstrukci městského divadla, pracuje tu 100 dělníků.
6.března Rozpočet městské rady na rok 1904 projednán. l Pokračuje oprava divadla podle plánů architekta Walchera z Vídně. l Luxusní rychlík bude přece jen zaveden, a to od 1.května 1904.
27.března Oznámení, že od 25.3. na louce u hostince Viktoria bude menažerie cirkusu BARUM. Vystavována jsou různá zvířata v ceně 200 000 marek. Byla přivezena na 12 železničních vagónech. Stan je o ploše 1000 m². Vstupné 1 K a 50 hal., děti 50 hal. a 30 hal.
24.dubna Velká bouřka byla 17.4. - u Lesního mlýna přišlo mnoho vody a nesla kameny velikosti holuba, koleje tramvaje byly zaneseny pískem. v parcích velké škody. Blesk uhodil do elektrického vedení a město bylo večer 3 a 1/2 hod. bez proudu. Na železniční hlásce Mariánské Lázně-Chodová Planá omráčil blesk strážce na několik hodin. l 23.4. v 6 hod. ráno se propadla stavba "Zlatý klíč" (Goldener Schlüssel) - viz historii domu u reklamy. Nikdo nebyl zraněn. l Divadlo zahajuje 7.května 1904.
1.května Letos přijede do Mariánských Lázní císař František Josef I. l Luxusní vlak byl zaveden (50 míst, salónní vůz, restaurační vůz, zavazadlový vůz). Doba jízdy z Vídně do Mariánských Lázní 6 a 1/2 hod.
8.května Redakce upozorňuje, že park v městě není náležitě upraven. Vyšlo najevo, že architekt Swenson dostal proplaceny některé práce podle smlouvy, která nebyla podepsána zástupcem města !!!
15.května Od 1.června bude v domě Vergissmeinnicht (Jalta) otevřenaněmecká celní expozitura. l Kynžvart: Budova lázní a stáčírna vod přešla po dožití nájemce zpět do rukou Metternichů. Kromě dvou lékařů přibyl další. Rozšířena lázeňská kapela. Silnice před oboru do Mariánských Lázní nově upravena. Restaurace ve vile Metternich zlepšena získáním snaživého kuchaře.
22.května Osvětlení ulic je v nepořádku. Ulice k Lesnímu prameni nemá již dva týdny obloukovku. l Od 22.7. se koná VII.mezinárodní tenisové turné na dvorcích u Lesního pramene. l 27.5. budou otevřeny dva sály renovované restaurace hotelu Kaiserhof (čp.140 na Hlavní třídě).
29.května Ač bylo v roce 1903 stanoveno, že se nesmí v městě po 1.květnu stavebně pracovat, pokračovaly práce na přemostění potoka za divadlem, některé ulice byly dále štěrkovány a na silnici k Bellevue navezeno kamení, v parku u Lesního pramene pokračovaly parkové úpravy. l Rozšířeno kryté nástupiště na nádraží. l Zámek Kynžvart se stal oblíbeným výletním místem. 29.5. v restauraci koncert. Lze tu dobře pojíst.
5.června Park v městě se konečně dává do pořádku. Svenson dělá s 10 lidmi za 1800 K. Park nás stojí pěkné peníze! l Město Karlovy Vary má půjčeno 4 mil. K u Centrální banky německých spořitelen, úrok 4 %.
12.června Silnice od mlýna (Cristal) k Šenovu upravena. Avšak již je znovu nesjídná v polovině. Silniční válce jsou nasazeny do vedlejších uliček, kde však není téměř žádný provoz.
19.června Stížnost, že vlak z Karlových Varů po 9 hod. ráno (přípoj na rychlík v Mariánských Lázních) nemůže brát cestující, i když má volná místa. Jde totiž o místenkový vlak.
10.července Radní Rubritius vyvinul iniciativu na zřízení golfových hřišť. Byl shledán volný prostor mezi městem a Závišínem a rozhodnuto postavit 9 polí. Poradu mu poskytli golfisté, pobývající zde na léčení, nejsou však jmenováni.
17.července Přijel kníže Ferdinand z Bulharska a ubytován v Petzoldtově hotelu CASINO (býv. VÚB). Přijel zvláštním vlakem. l Před nádražím nechávají vozkové koně bez dozoru a chodí si sednout do restaurace. Při příjezdu vlaku odjede obsazený omnibus a na jeho místo se bez ohledu na chodce tlačí rychle několik dalších. Měl by nastat pořádek.
24.července Zasedání městské rady o přehradě s užitkovou vodou.
14.srpna Zvláštní číslo novin s portrétem císaře Františka Josefa I. Tištěno na křídovém papíře. Oznamuje se příjezd císaře. Popisuje se program návštěvy a slavnostní vyzdobení města. Několik oslavných básní. Vzpomínky na dřívější pobyty císařů. l 12.srpna přijel anglický král Eduard VII.
21.srpna Popis průběhu návštěvy císaře Františka Josefa I. a jeho setkání s anglickým králem Eduardem VII. l 16.srpna zasazen tříletý stříbrný smrk vlevo od kostela na počest setkání monarchů (dodnes tu stojí, ale má odlomenou špičku)
28.srpna Znovu jednáno o přehradě s užitkovou vodou v městské radě.
4. září Anglický král odjel z Mariánských Lázní 2.září.
11.září Cirkus CENTRAL navštívil město a stanoval v louce u Würfelstraße (dnes Tyršova ulice). Pobyl tři dny.
18.září Pokračuje výstavba hotelu FÜRSTENHOF (dnes Bohemia), architekt Arnold Heymann. Ke stavbě je připravena kavárna MIRAMONTE. Dále se budou přestavovat v zimě 1904-1905: BELVEDERE (rohový dům na Goethově náměstí nad kolonádou), dům STRAUSS (dnes Merkur), architekt Arnold Heymann, NORDSTERN (čp.65, později po druhé válce jako Niagara, zbořeno staveniště Arnika), TELEGRAF (po rekonstrukci Grandhotel OTT, dnes Pacifik), architekt Arnold Heymann, vila WALDSCHLÖSSL (čp. 107 v sousedství divadla, 1945 Tobruk, 1950 Koševoj), původní stavba roku 1869 od Fr.Zicklera, KRÁL BAVORSKÝ (po válce Sevastopol, dnes léčebna Skalník), LESNÍ MLÝN, dům BÄR (dnes Dagmar v Třebízského ulici). l Stížnost redakce: už se klepají venku koberce, na kolonádě dokonce během hudby se opravovaly lampy se žebříkem atd. l 28.9. zápis do pokračovací školy.
25.září Zpráva o zvláštním zasedání městské rady. Pozván sem ing.KRESS z Prahy, stavitel přehrady, aby podal zprávu o možnostech rozšíření přehrady. l Poslední koncert je 30.září l Započato s demolicí staré nádražní budovy. 30.září naposledy jede rychlík Vídeň-Mariánské Lázně-Berlin. l 6.9. přijede cirkus KLUDSKÝ s menažérií. l Divadelní sezóna nebyla příliš příznivá a pro velká horka byla malá návštěvnost.
9.října Mužský pěvecký sbor slavil 25 let svého trvání. l Vyhláška: Pro nedostatek vody nelze odebírat vodu na stavební práce z městské vodovodní sítě.
16.října Městská rada jednala o odkoupení podstaty jezdeckého klubu, který se dostal do finančních potíží. l Zpráva, že trať Vídeň-Cheb by mohla být rozšířena o další kolej. Trať Vídeň-Gmunt je již zdvojkolejněna. l Zpráva o výlovu rybníku Regent - výlov každým třetím rokem. l 8.10. otevřen sirotčinec v Mnichově.
23.října Lesní pramen uzavřen, snad pro poruchu pumpy. l Též vyloven Podhorní rybník dne 20.10.
6.listopadu Zpráva o finančních potížích města.
15.listopadu V důsledku špatného počasí (popadané stromy) uzavřena cesta do Kynžvartu na deset dnů.
27.listopadu V otázce užitkové vody není stále rozhodnuto.
4.prosince Ing.Wächtler nově jímal Lesní pramen. Dřívější jímání odstraněno, jímka prohloubena. Byl získán vyšší výron. l Ulice nejsou dostatečně čištěny od sněhu, problém přechodů pro chodce. Při oblevě padá ze střech sníh. l Ministerstvo obchodu povolilo pohlednice, které mají vyhrazenu na adresní straně polovinu místa pro sdělení. l Inserce: špeditérství, obchod s uhlím a komisní obchod přešel z rukou lánů P.Nickela a G.Rudolpha na podnikatele H.Bära a C.Rudolpha. (Bär se stal později největším podnikatelem v tomto oboru.)
25.prosince Dne 9.11. se začalo s novým jímáním Lesního pramene. Dřívější jímka byla ze dřeva, průměr 3,7ř metrů, hloubka 2 a 1/2 metru. Nyní je nová hloubka jímání 6 metrů, vývěry tryskají zespodu a jeden ze strany. Možný vývěr je až 100 litrů za minutu. Dohlíží balneologický ústav. l Konalo se několik divadelních představení v hostinci "Marienbader Gasthof".

Projekty zdrojů užitkové vody 1904
 
      Koncem 19.století a počátkem 20.století trpělo město nedostatkem vody, zvláště užitkové. Postavením přehrady v roce 1896 byl tento nedostatek užitkové vody jen na čas zažehnán. Při stálém růstu letních hostů (v té době o 4 % ročně), při zavádění splachovacích anglických klozetů, koupelen aj. začal být znovu po několika letech nedostatek vody. Tíživě se to ukázalo zvláště v roce 1904, kdy bylo mimořádně horké léto.
      Městská rada se zabývala otázkou nových zdrojů intenzivně po celý rok. Pro rok 1932 se odhadovala návštěvnost - 57 až 75 tisíc hostů. Městská rada hodlala zajistit zdroj, který by postačoval na příštích 20-30 let. Navrženo bylo několik projektů. Zpočátku se uvažovalo o vybudování další přehrady dole v Maxově údolí v blízkosti střelnice. Byly navrženy dvě varianty: jedna s hrází 500 metrů od Lesního pramene a druhá 550 metrů. Voda by však odtud nemohla zásobovat výše položené domy. A byly i důvodné obavy o osud Lesního pramene.
      Dále se uvažovalo o přivedení vod z Podhorního rybníka, který by se ještě rozšířil (To bylo fakticky realizováno v roce 1955.). Rada viděla, že by tento projekt byl příliš nákladný a proto ho zamítla. Také se uvažovalo o vodách Pottova údolí. Toho využil jeden podnikatel, pozemky rychle skoupil a obratem je nabízel městu za vyšší ceny.
      Také se uvažovalo o stavbě menší přehrady buď těsně pod nebo nad dosavadní přehradou. Avšak v případě stavby další přehrady nad dosavadní přehradou se narazilo na těžko splnitelné podmínky tepelského kláštera jako vlastníka pozemků. Objevila se úvaha o přehradě u Lesní pily (dnes Lunapark); zde však byly problémy s usedlostí.
      Studiem technických parametrů dosavadní přehrady se zjistilo, že bez povolovacího řízení by zde mohla být zvýšena její kapacita, a to především prohloubením přehrady. Proto byl k upřesnění projektu pozván Ing. KRESS, stavitel přehrady. Ten předložil návrhy, ale konečně slovo v roce 1904 ještě nepadlo.

Kampaň proti doktoru Mladějovskému

      Tento český lékař byl novinami ostře napadán. Kladlo se mu za vinu, že chce rozšířit vliv Čechů do zdejšího německého prostředí. Za tím účelem, že vydává české spisy o lázních, usiluje o zřízení hotelu pro české návštěvníky atd. V této kampani se prý chová Mladějovský nekolegiálně ke svým německým lékařům. Zdejší Němci poukazovali na to, že v Karlových Varech se již podařilo Čechům zřídit hotel BESEDA. Němci se cítili ukřivděni v tom smyslu, že Mladějovský propaguje využívání Čechy toho, co bylo vybudováno Němci. Zášť proti Mladějovskému šla tak daleko, že majitel domu HELVETIA (čp.142 na Hlavní třídě) dal Mladějovskému výpověď z pronajatých místností. Redakce novin nadhodila: kde nyní získá nový byt ? Vypjatá nacionalistická kampaň měla zřejmě v pozadí obavy německých lékařů o vlastní klientelu. - Že byl Mladějovský energický člověk, který se nezalekl, ukázalo se v další jeho pozdější činnosti v lázních.
 
Výlov Regentu
 
      16.října 1904 se píše o výlovu klášterního rybníka REGENTU. Rybník byl vybudován roku 1479 jako společný majetek dvou pánů: kláštera Teplá na čele s opatem Zikmundem a Kryštofa Landvista z Chodové Plané. Byla to vzácná dohoda mezi dvěma feudály, ale netrvala dlouho. Mezi oběma pány vznikly spory, které skončily po smrti Kryštofa Landvista (+ 1496) prodejem chodovoplánské po-loviny klášteru. Nová chodovoplánská majitelka Anežka z Kočova s dvěma dcerami prodávají podle smlouvy z 19. října 1501 svou polovinu rybníka za 600 kop českých grošů klášteru Teplá. l Výlov rybníka Regentu se prováděl jednou za tři roky. Klášterní poddaní z Dolního Kramolína a blízkých klášterních obcí Pístova, Holubína,Chotěnova měli povinnost od své vrchnosti, provádět výlov. Obvykle to bylo v polovině října. Zápis z roku 1700 uvádí: "9.října se vypouští Regent, 14.října 1700 byl výlov a odvoz ryb z Kramolína "nahoru" (tj. do kláštera). Z každé chalupy musela pracovat při výlovu nejméně jedna osoba. Po zrušení vrchnostenských poměrů, po roce 1848, chodili však lidé na výlov dále. Odměnou za práci byla větší ryba. Výlov býval velkým svátkem pro celé okolí a při něm nechyběly stovky diváků. Kromě hlavní ryby - kapra, tu byly také štiky. Vylovilo se prý šest až sedm tisíc kusů (120 až 140 q). l Bývalo zvykem, že po skončení výlovu prolézal výtokovou trubicí rybníka jeden rybář a s ním ještě jeden odvážlivec. Poslední, kdo se tohoto činu odvážil, byl podle kramolínské kroniky Johann Hanika. Po výlovu Regentu následoval výlov rybníků nad Regentem.

Přistižen při krádeži. - Omráčen hajným. - Zmizel. - Rozsáhlé pátrání. - Mrtvé tělo nalezeno.
Případ "Walter"
 
      Pro trochu dřeva přišel o život 49letý Josef WALTER z Raušenbachu čp.6 (dnes Sítiny), jinak čestný bezúhonný muž. Zanechal po sobě vdovu a pět dětí, z toho nejmladší jednoroční. Co se událo nebylo možno jednoznačně rekonstruovat. K dispozici je jen výpověď hajného Böhma učiněná 7.listopadu 1904 na četnické stanici v Sangerbergu:
      "Dne 7.listopadu uviděl jsem v revíru Kornhau dva muže. Každý odnášel kus bukového dřeva. Další kus buku ležel na zemi. Když mne uviděli, dali se na útěk, každý jiným směrem. Pronásledoval jsem staršího muže. Když jsem mu byl na dohled, zůstal stát. Odmítl však udat jméno a odevzdat pilu a dřevo. Na vyzvání, aby se mnou šel na stanici do Sangerbergu, následoval mne. Tak jsme šli asi půl hodiny- Pokoušel se mne přemluvit, abych ho propustil, za což mi nabízel jednu korunu. Když toho nedosáhl, udeřil mne kusem dřeva do spánku, zasáhl však jen zadní část hlavy. Ještě dvakrát se mne pokusil zadržený udeřit a potom jsem ho udeřil já pažbou pušky. Na výzvu, aby povstal a šel, vyskočil rychle a opět mne několikráte uhodil. Proto jsem ho uhodil také. Opět vstal, vytáhl nůž a jím mne ohrožoval. Znovu jsem ho udeřil pažbou a srazil k zemi. Pak pravil, že již nemůže vstát. Odebral jsem mu klobouk a pilu. Nechal jsem ho ležet a věc oznámil na četnické stanici v Sangerbergu."
      Četník, který se neprodleně odebral na místo činu, zraněného však nenašel. Prohlídka okolí byla bezvýsledná. Bylo zjištěno, že šlo o Josefa Waltera, který se od ranního odchodu nevrátil domů. Druhý, jeho společník, byl Johann Scharnagl z Raušenbachu čp.75. Podle mínění četníků byl Walter kamsi odtažen. Hajný Böhm byl předán 11.listopadu 1904 okresnímu soudu do Mariánských Lázní.
      Les byl po následující dny prohledán stovkami lidí. Walter však nebyl nalezen. Po několika dnech byla nalezena zakrvavená Walterova zástěra na jiném místě. Až 17.listopadu nalezl náhodně jeden z četníků při pochůzce Walterovo tělo 40 kroků od silnice poblíž Volfštejnu. Ihned zavolal na místo soudní komisi. Tělo Walterovo bylo zmrzlé a přimrzlé k zemi. Bylo zjištěno, že nezemřel vyhladověním. Měl u sebe kus chleba. Soudní ohledání místa bylo 18.listopadu. Jak dopadlo soudní řízení, nebylo do konce roku 1904 oznámeno,. Noviny událost nekomen-tovaly, bylo jen zdůrazněno, že v osobě Waltera šlo o čestného člověka. Redakce pak vyzvala čtenáře, aby pomohli zmírnit zimní nouzi rodiny tím, že pošlou peníze vdově nebo prostřednictvím redakce.
Marienbader Zeitung 1904 - No. 46,47,48
 
Shrnutí roku 1904

      Rok 1904 se zapsal v Mariánských Lázních slavnou návštěvou císaře Františka Josefa I. a v živé vzpomínce zůstává nádherná iluminace města - ozdobené domy, triumfální brány, ale i přírůstek přes dva tisíce hostů! Tisk celého světa byl zaměřen v oněch dnech na Mariánské Lázně. Hovořilo se tu všemi jazyky Evropy.
      S tou nádherou kontrastují stíny ve vnitřní správě města:
      1. Park si vyžádal enormních nákladů, přesto však trávníky vyschly a odešlo mnoho květinových záhonů. Další náklady padly na rekonstrukce již "rekonstruovaných" parků.
      2. Suchý rok znovu nastolil otázku vody. Řešení si vyžádalo na 20 000 K na projekty a přesto pro další rok není věc s vodou vyřešena.
      3. Mnoho stížností bylo na vycházkové cesty do okolí.
      4. Na podzim roku 1903 bylo zahájeno rozšiřování elektrárny a dokončeno bylo 30.července 1904. Ale již 3. srpna 1904 sděluje vedoucí elektrárny, že generátor bude potřebovat rekonstrukci!
      5. V říjnu 1904 zůstalo neukončeno jednání o 200 000 K na pokrytí běžných výdajů města na poslední čtvrtletí 1904 a na leden 1905. Toto je nejtemnější bod roku 1904. Znamenal de facto zhroucení režimu dosavadní městské vlády, která nastupovala s hesly šetrnosti na všech stranách!
      6. Balneologicky je nutné a zůstává neprovedeno vyvedení Rudolfova pramene na kolonádu a nové jímání Lesního pramene. A dále zvýšení počtu koupelí. Nezbytná je i rekonstrukce divadla!
      V roce 1904 se začala stavět a do sezóny 1905 měla být hotova řada staveb. Jde o hotel FÜRSTENHOF (Bohemia), architekt Arnold Heymann; o budovu děkanství, která se měla nazývat Stiftsgebäude, ale nakonec převážilo označení Brunneninspektion, architekt Josef Schaffer; o Café MIRAMONTI, architekt Josef Schaffer; o dům proti Křížovému prameni - MERKUR (čp.25- Tento rodný dům Skalníků prodal Albert Skalník bankéři Oskaru Stinglovi a sám se odstěhoval do Plané, kde 16.10.1913 zemřel.), architekt Arnold Heymann. Stingl nechal postavit reprezentační banku a dosavadní název STRAUSS byl nahrazen názvem MERKUR. Dále se přestavoval dům BELVEDERE (čp.16, rohový dům na Goethově náměstí mezi Paříží a Krivání). Jako rest zůstává dlouhodobě dokončení nové kolonády z roku 1889. Počítá se s jejím pokračováním při odstranění staré kolonády s nevyhovujícími stánky (Stará kolonáda s krámky na východě i západě však ještě přežila obě světové války a 29 sezón let po druhé válce! K likvidaci staré kolonády došlo až v roce 1974.)
 

Z krátké ale bohaté minulosti první výšinné kavárny

PANORAMA
      Kavárna PANORAMA (689 m n.m.) byla postavena a slavnostně otevřena 19.května 1872 číšníkem E. A. Luchou na vrchu se stře-dověkým pomístním názvem Hamelika (od českého "Homolka"). Jen nelehko získal Lucha povolení k vykácení kousku lesa na Hamelice a k založení kavárničky. Měl problémy s vodou, s dopravou stavebního materiálu a s příjezdovou cestou. Lucha problémy vyřešil: v lese nad kavárnou postavil malou vodárničku (dnes na rozcestí u vily TICHO), vybudoval úzkou příjezdovou silničku z míst dnešní Koliby po svahu Hameliky. Cesta stoupala ke Goethovu obelisku a ústila do železné brány s nápisem PANORAMA. To trvalo do roku 1912, kdy vznikla dnešní asfaltová silnice.
      Kavárnu tvořilo původně nevelké jednopatrové stavení s dvorkem, ale Lucha je postupně - pokud byly dobré lázeňské sezóny - přistavoval až do dnešní podoby. Vpravo od brány postavil dřevěný hudební pavilón, pod ním tenisový kurt, který sloužil po druhé světové válce jako volejbalové hřiště; ve svahu pod Panoramou byl parčík s vodotryskem a se sochou černocha a sluneční louky na opalování. Pod novou silnicí si postavil Lucha vlastní vilu. Volné prostory areálu tvořila velká zahradní restaurace s množstvím kaštanů, každoročně pečlivě ořezávaných a mezi nimi mnoho stolů a židlí.
      Plakát, kterým zve E.A. Lucha ctěné lázeňské publikum k otevření PANORAMY poblíž Goethova sedátka 19.května 1872, nabízí ráno a večer studenou kuchyni a domácí a zahraniční vína. Zdá se však, že již dříve, v minulých sezónách, tu měl malý stánek s občerstvením. - Později proslavily Panoramu koncerty houslového virtuóza a hudebního skladatele Doli Daubera; po druhé světové válce tu hrával také orchestr známého zpěváka a pianisty Arnošta Kavky.
 
Vodárna pro Panoramu
 
      Nachází se dodnes při rozcestí silnice a vycházkové trasy dosti vysoko nad Panoramou, proti vile TICHO. Tuto vodárnu stavěl ještě starý pán E.A.Lucha. Sloužila nejen pro areál Panoramy, ale i pro několik dalších stavení.
 
Hráčské doupě
 
      V místnosti číslo 16 na Panoramě bývalo prý hráčské doupě. Zde se hrály zakázané karetní hry. Odtud vedla tajná chodba krbem. Vedla buď na chodbu nebo snad až nad kuchyni, odkud se dalo rychle zmizet do lesa. Tuto zprávu uváděl Láďa Sláma (snad tajnou chodbou prošel!), ale jednoznačně zprávu odmítl pan Jan Šperl, který se dobře znal s mladším panem Luchou. Psal: "Jde o výmysl, protože jsem Luchovu rodinu znal jako spořádanou, seriózní a zámožnou a stejně tak jejich PANORAMA měla pověst exkluzivního podniku nejvyšší úrovně. Jezdil sem autobus, hrávával tu populární a známý houslista Doli Dauber s orchestrem; přijížděli sem význační, bohatí hosté. Rozhodně to nebyla lidová hospoda poválečné tradice, jak ji pamatujeme z doby po válce. Pan Sláma žil v torzu, v pozůstatcích někdejšího exkluzivního hotelu, nemohl znát jeho slavnou minulost a úroveň hotelu."
 
Pamětní kříž
 
      při parkovišti Vláďa Sláma upravoval a nakonec dovezl sem jiný kříž z Chrášťan od Tábora, odkud pocházel. Podle pana hostinského Šimonka měl prý původní pomník vztah k události v roce 1945, kdy Luchova dcera Renata, pro-vdaná za německého důstojníka, dostala zprávu, že její muž zahynul na frontě. Na Panoramě byli po válce američtí vojáci a Renata se prý znovu provdala za amerického důstojníka. Její první muž se prý však vrátil a ona se otrávila. Bylo to vše vymyšleno ?
      Co nám řeknou pamětníci ?
 
A tak slovo má pamětník Jan Šperl
 
Kopie historické pohlednice Panoramy byla vydána po roce 1995 Chebským muzeem.      V roce 1982 náhle umírá tehdy jediný obyvatel Panoramy Vláďa Sláma. Zůstaly jeho vzpomínky v ručně zapsaných poznámkách. K těm uvedl mnoho podrobností bývalý kriminální inspektor pan Jan Šperl.
      Jako pamětník cítil povinnost uvést některé "pověsti" o Panoramě na pravou míru. Pamětíků ubývalo, odstěhovali se, byli odsunuti a tak se ujal úkolu inspektor Šperl. V roce 1983 uvedl do tehdejší Hameliky:
      "Luchovi byli evropsky známá tradiční hoteliérská rodina. Do lázní přišel pan LUCHA jako celkem zámožný člověk v letech 1868-1872. Po těžkostech zakoupil pozemek na Hamelice a 19.května 1872 otevřel podnik, který se skládal z kavárny, restaurace a malého ubytování. Areál postupně doplňoval hřištěm pro děti, koupališťátkem, vy-hlídkovou věží, tenisovými kurty a dalšími atrakcemi po vzoru podniků ve Švýcarsku. Areál dostal název HOHEN-CAFÉ PANORAMA (PANORAMA leží na úšovickém katastru (Úšovice čp.90 a jako poslední majitel 1945 se uvádí Hotel- und Bäder-Aktien-Gesselschaft, nikoliv Lucha ?).
      Jednalo se o první tzv. "výšinnou" kavárnu, která se brzy stala pojmem a měla mnoho následovníků - výšinných kaváren. Byly to Café Egerlän-der (Monty), Café Washington (později Rotkäppchen - Červená Karkulka), Café Forstwarte (Kamzík), Café Hohendörfer Hohe (zaniklá kavárna Zádubská výšina), Café Alm (Polom), Café Sennhof (Bezkyd), Café Nimrod a další. To vše byly kavárny, které si říkaly podle Panoramy "Hohencafé".
      Pan Lucha postavil v zatáčce pod Panoramou ještě vlast-ní rodinnou vilu s názvem PARKVILLA PANORAMA( PARKVILLA též na úšovickém katastru (Úšovice čp.158, poslední majitel 1945 se uvádí Ernst Lucha).
      Luchovi měli dva syny - staršího Ottu a mladšího Ernsta Emila. Ti zprvu pracovali u otce.
      Když se OTTO LUCHA oženil, stal se samostatným hoteliérem a nájemcem a měl různé kavárny a hotely (v Karlových Varech hotel Passage). V květnu 1945 se nacházel v Mariánských Lázních jako vedoucí HOTELU NATIONAL (dnes internát Boženy Němcové v Poštovní ulici). Roku 1946 byl odsunut do západního Německa.
      První jeho manželka byla Rumunka z rodiny hoteliérů v Plzni, kde vlastnila rodina HOTEL WALDEK (po vzniku ČSR to byl Hotel SMITKA, dnešní populární HOTEL SLOVAN). Z prvního manželství pocházel syn ROBERT LUCHA. Mluvil německy, česky, anglicky, francouzsky, španělsky, ale také rumunsky!
      Po rozvodu se jeho otec OTTO LUCHA znovu oženil a to s bývalou manželkou vynikajícího kapelníka rakouského původu KONCZEKA. Paní, rozená KRETSCHMEROVÁ, byla dcerou celního inspektora v Brně, který působil v Mariánských Lázních a zde při každé příležitosti prohlašoval: "Já sú Moravák!!!". Pan KRETSCHMER je pohřben zde v Mariánských Lázních v obyčejném hrobě naproti hrobce Luchů.
      Mladý ROBERT LUCHA (Ottův syn z prvního manželství) sloužil za první republiky jako důstojník u horského dělostřelectva na Slovensku, po okupaci byl povolán do říšskoněmecké branné moci jako poručík protiletadlového dělostřelectva. Byl zajat a po propuštění z amerického zajetí zůstal u Američanů a pracoval jako zaměstnanec americké armády. Dělal ředitele mariánskolázeňského divadla, kde organizoval programy pro americké vojáky, mimojiné též vystouperní černošského zpěváka Paul Robesona v Mariánských Lázních. S Američany odešel 30.listopadu 1945 do západního Německa, kde se oženil, žil ve Fürthu u Norimberka jako obchodník v automobilovém průmyslu. (V roce 1983 dosud žil ve Fürthu.)
      ERNST EMIL LUCHA, mladší syn zakladatele Panoramy, se oženil a usadil se na Panoramě, kde převzal rodinný podnik po svém otci. Zde byl ještě roku 1945, když přišli Američané a zřídili si na Panoramě tzv. důstojnické kasino, v němž zaměstnávali celou rodinu Luchů - Ernsta Emila, jeho ženu, jejich dceru 24letou Renatu a syna Emila Luchu.
      Mladý EMIL LUCHA byl tedy vnukem zakladatele Panoramy a bratrem nešťastné Renaty. Sloužil za války u říšské branné moci u dělostřelectva. Byl zajat Američany, ale jako hotelový odborník a znalec jazyků ho Američané zaměstnali tak jako celou rodinu Luchů na Panoramě. Byl svobodný, mluvil mnoha jazyky a po válce se stal hoteliérem v Kaiserlautenu v NSR.
      Když byl vysídlen jeho otec Ernst Emil Lucha z Mariánských Lázní do Německa, přišel za svým synem Emilem a u něho bydlel. Otec zemřel již v roce 1946. (Mladý Emil v roce 1983 dosud žil.)
      RENATA LUCHOVÁ hovořila německy, česky, anglicky, francouzsky a španělsky. Byla pověřena vedením důstojnického kasina na Pano-ramě jako ředitelka. Byla svobodná (nikoliv provdaná, jak se uvádělo) a není divu že se tu seznámila s pohledným americkým důstojníkem. Sliboval jí sňatek a také odvoz všeho majetku rodiny z Panoramy do Německa. To se realizovalo. Major dal naložit majetek do aut a odvezl ho do Německa. Renata se pak za ním vypravila, ale s hrůzou zjistila, že všechen rodinný majetek rozprodal, dále že je ženat a že jeho žena žije v Americe. Vrátila se, a to byla příčina toho, že se otrávila. To zavdalo příčinu k různým "pověstem". Byla pochována v roce 1945 do rodinné hrobky Luchů na hřbitově, ale její jméno na náhrobku není uvedeno, snad z důvodu sebevraždy. Její pamětní kříž u parkoviště Panoramy jen krátce připomínal rodinnou tragédii. Renata, vzdělaná a organizačně talentovaná, byla největší nadějí rodiny Luchů a nakonec největší ztrátou.
      Ernst Emil Lucha vlastnil doma moderní auto Mercedes, jeho syn Emil motocykl Indian. Otto Lucha jezdil v autě Bugatti a jeho syn Robert Lucha si po válce v Německu zřídil prodejnu aut typu Citroen. Oba bratři - Ernst Emil a Otto - bývali před válkou - v mládí vyhlášenými sportovci v Mariánských Lázních. Jezdili závodně na bobech, byli prvními hráči tenisu v městě a později význačnými sportovními funkcionáři na tenisových turnajích na Bellevue. Na Panoramě měli dva vlastní kurty a na nich vyrostli. Po válce se z kurtů udělalo volejbalové hřiště, jak uváděl správně pan Sláma.
      Rodiny Luchů jsem ve své funkci poznal hned v polovině května 1945, kdy se dostavil do mé úřadovny v domě VINDOBONA pan Otto Lucha jako vedoucí hotelu NATIONAL, aby mne informoval o chodu hotelu, obsazeném Američany. Přišel nepředvolán a brzy jsme se spřátelili. Ještě po válce jsem je navštívil v Německu, kde měl Otto Lucha v Bensheimu velikou zahradu.
      Co se týká hráčského doupěte na Panoramě, jak již uvedeno, taková věc nepřipadala v úvahu. Po válce se na Panoramě vystřídalo mnoho správců, často nekvalifikovaných, kteří postupně odstraňovali užitečná a nezbytná zařízení. Chodu a filosofii areálu nerozuměli. Panorama chátrala, mizelo četné drahé zařízení restaurace (z toho co neodvezl americký major), neprováděla se údržba. Byli to lidé, kterým nepřirostl národní majetek k srdci. S bolestí jsem sledoval, jak celý areál upadá, neboť jsem ho znal z dob jeho konjunktury. Snad po převzetí areálu železničáři bude nyní konečně sloužit veřejnosti." Psáno 22.dubna 1983.
      Dlouhá léta se mohli návštěvníci obdivovat velikému obrazu PANORAMY, který zhotovila Luchův vídeňská firma WEESER-KRELL. Před několika lety jsem obraz marně hledal, nebyl k nalezení. Naštěstí existují předválečné pohlednice s tímto obrazem, který je výše otištěn.
 
Panorama po druhé válce až do dnešní doby.
 
      Dlouhá léta bydlel na Panoramě Vladimír SLÁMA, který sepsal posloupnost zdejších správců. Po roce 1946, po odchodu německých majitelů Luchů přišel národní správce Lustig (1947-1949), v letech 1950-54 není známo kdo tu bydlel. Pan Šimonek tu správcoval v letech 1955-1957, v roce 1958 dvojice pánů Kovář a Maxa, 1959 není známo, 1960-1961 Hoza, 1962 Basovník, 1963 Oliva, 1964 Rajský a Josefi, 1965-66 Holík, 1967-68 Rosenberg, 1969-1970 Meissner, 1971-72 Krejčů.
      V roce 1975 zakoupilo ČSD, Jihozápadní dráha, zchátralý objekt Panoramy a po nezbytných investicích a po stovkách bezplatných brigádnických hodin se podařilo vybudovat z Panoramy rekreační a rehabilitační železničářské středisko. V druhé polovině roku 1976 se tu začaly provádět týdenní kondiční a rehabilitační pobyty pracovníků ČSD všech profesí. . Do konce roku 1976 přijelo 486 strojvedoucích a jejich pomocníků, posunovačů, vlakvedoucích a průvodčích. Každoročně přijížděli noví železničáři na Panoramu na tzv. dodatkovou dovolenou. Vybíráni byli ti, kteří dosáhli věku 45 let. V roce 1977 to bylo 976 železničářů, 1978 již více než 1500 mužů a poprvé i 29 žen. Přijížděly profese jako signalisté, výpravčí, výhybkáři, traťoví dělníci, ženy-výhybkářky a signalistky. V dalších letech přijíždělo pravidelně kolem dvou tisíc železničářů.
      Vedoucí lékařka na Panoramě MUDr. Marta Lukešová měla za úkol dát železničářům návod, jak zdravě žít, jak aktivně odpočívat, jak se nejvhodněji stravovat. Ukázalo se, že volba Mariánských Lázní pro takový úkol byla šťastná, protože jde o přitažlivé lázeňské místo s klimatem subalpínského rázu, areál je umístěn v lese, kde je klid, možnost procházek přírodou a pobytu na čerstvém vzduchu. Pouze přístupové cesty na Panoramu vyžadovaly fyzickou zdatnost a tím trvalou pozornost sledování rekreantů s ischemickou chorobou srdeční aj. Bylo nutno rozumně stupňovat fyzickou zátěž příchozích a rozhýbat pracovníky jako strojvedoucí apod., kteří celou směnu sedí strnule a trpí vertebrogenním syndromem..Při rozboru pracovní zátěže železničářů se ukázalo, jaké choroby vznikají z charakteru práce železničářů - křečové žíly, obezita, hypertenze, vředové onemocnění, diabetes, ledvinové kaménky. Ukázalo se například, že železničáři, zejména strojvedoucí během směny málo pijí.
      Před 15 lety chystala Jihozápadní dráha ČSD, spokojená s chodem střediska a zdravotrními výsledky, velkolepou přestavbu areálu PANORAMA. Byl vystavován model projektu nové budovy Panoramy, ale akce se nerealizovala.
      V minulém roce byla PANORAMA prodána soukromému podniku. Tehdy se s ní rozloučil dlouholetý zdejší správce Václav ČERNÝ, kterému dík, že vůbec areál přežil a byl udržován.
      Po desítky let sloužila PANORAMA železničářům k týdenním kondičním rehabilitacím. Panorama měla 60 lůžek, tělocvičnu a saunu, velkou jídelnu, kde bylo 150 míst, kavárnu a restauraci, otevřenou pro veřejnost. Po odchodu železničářů opět na čas osiřela. O to více zajímá mariánskolázeňskou veřejnost, co hodlá neznámá firma s Panoramou provést, jaké předloží v tisku záměry s tímto tak populárním koutem Mariánských Lázní. Doufáme, že nepůjde pouze o překupníka areálu.
R.Švandrlík

Zoologická zahrada na Panoramě ?
 
      U Panoramy přes silnici stávalo dřevěné stavení a garáž, což sloužilo do roku 1958 jako stáje a říkalo se tu "koníčkárna". Skutečné konírny měla Panorama jinde, a to vedle zadní budovy směrem k vyhlídkové věži.
Marienbad: ZOO AM BERG      Podle Vládi Slámy byla prý projektována na Panoramě malá zoologická zahrada. Takové mariánskolázeňské ZOO ovšem postavil polský rytmistr Julian Kreisel v roce 1931 na jiném místě - nad Úšovicemi na vrchu Klinger. Říkalo se tu Zoo am Berg. Místo bylo vedeno pod Vlkovicemi čp.44. Z Panoramy do ZOO jezdila o sezóně autobusová linka. Stejně tak jezdil autobus z Panoramy do botanické zahrady při mlýnu Reinmühle v údolí Buchtálu pod Martinovem.
      HAMELIKA č.7/1997 z 10.srpna 1997 uveřejnila článek "Zoologická zahrada před 66 lety", který vzpomínal na dvojici zakladatelů zdejší ZOO - Juliana a Gerlindu (Beatrix či Boženu) Kreiselovou jako dvou "originálů" - samorostů. Za války koupili Kreiselovi v Karlovarské ulici poslední dům po pravé straně s čp.306 a pojmenovali ho KLINGERBERG podle kopce, kde stála jejich ZOO (dnes název Kentucky). Po válce byl dům zkonfiskován. Paní Kreiselová skončila tragicky 24. listopadu 1945 sebevraždou, prý po dočasném zatčení jejího muže. Osud Juliána Kreisela po válce jsme neznali a soudili, že byl asi odsunut.
      To však není pravda. Pan Kreisel tu po válce zůstal, bydlel kdesi ve starých Úšovicích a je známo, že chodil zapisovat po domech spotřebu plynu či proudu. Několik svědků to potvrdilo - nosil vysoké boty, dlouhý kabát, později prý bydlel ve Velké Hleďsebi. Zemřel někdy v 50.letech. Přesnější údaje bude možné zjistit. Na obrázku srub "OLD SHATTERHAND" - kavárna i bar,plný nejrozmanitějších předmětů - zbraní, paroží, kůží, historických obrazů, truhel, sošek. Před srubem jsou stoly a židle zahradní kavárny.
 

Jak se měli lidé správně chovat před sto i méně lety

      Jak se měnil způsob obživy, oblékání lidí, doprava, jak se měnila domácnost a předměty v ní, tak se měnilo i chování lidí k sobě samým (kdysi byla řeč o "zvycích, obyčejích a mravech" ve společnosti, později se psalo o "obcování lidí mezi sebou"). Každá doba měla svá pravidla, jak se chovat mezi sebou, jak k rodičům, ke knězi, kdo koho, jak zdravit, jak požádat o ruku, atd. Před sto lety se už vydá-valy různé knihy, kde se popisovalo vhodné, správné chování ve společnosti. Zprvu byly velké rozdíly mezi městem a vesnicí, a také mezi kraji, ale ty se pozvolna stíraly.
      Podobně jako se v řeči stíraly dialekty v různých krajích ( a dokonce i na každém panství, tak se měnily zvyky a obyčeje a přizpůsobovaly se širším zvyklostem.
      Ve 20.letech vydal u nás GUTH-JARKOVSKÝ knihu "Společenské klasobraní". V ní sepsal dobové žádoucí chování lidí při různých příležitostech ve společnosti - na ulici, v tramvaji, v divadle, v hotelu, v hostinci, na svatbě, při pohřbu, atd. Rady hojně dokresloval konkrétními případy a nutno říci, že takové knihy před 80-100 lety pročítaly tehdejší generace stejně seriosně a důvěrně jako dnešní odborné knihy pana doktora Plzáka.
      Doktor GUTH-JARKOVSKÝ se jmenoval Jiří Stanislav Guth, byl český spisovatelem a organizátorem sportu u nás. Málo je známo, že byl také zakladatelem Českého olympijského výboru.
      Už po druhé světové válce se chování ve veřejnosti silně měnilo a kniha sloužila častěji jako čtení úsměvné. Je to však i čtení historické !!!

Vybrané společenské rady doktora Guth-Jarkovského (1861-1943)
 
Divadlo, koncerty, kina, zábavy
 
      U pokladny divadelní a u pokladen vůbec nebude lépe, dokud naši mladí a i starší pánově si ne uvědomí svých povinností vůči dámám a dokud i dámy, - bohužel, že také dámy užívají svých jemných loktů, ač mohou tušiti, co je v tlačenici očekává, - nepochopí, že spěchati pomalu tuze často vede k cíli rychleji nežli chvat. Zvláště tam, kde jsem jist, že na mne dojíti musí, a že nezmeškám vlastně nic, poněvadž zábava nebo divadlo nezačne, dokud ještě obecenstvo u pokladny čeká, je takový spěch při nejmenším zbytečný. Co tedy dělat? Bohužel nic, nežli zachovati klid a žádným způsobem nepouštěti se s nikým do hádek. Ustupte a čekejte. - Trpělivost, přinášejíc růže, je z nejpěknějších ctností vůbec a společenských zvláště. Doporoučí se zvláště při dostaveníčkách a podporuje se vydatně četbou zajímavých románů, kde to možno. A je to často možno i u pokladních front a odvádí to také od rozmanitých nepřístojností.
      - Proti pánovi, neřku-li proti dámě, deroucí se v šatně divadla (nebo jiné společenské síně) o přednost, nemáte jiné společenské zbraně nežli ustoupiti. Jsou to nevychovanci, s nimiž slušný člověk nebude se hádati. Nejvýše možno mírně připomenouti takové osobě, aby se netlačila, formou prosby. Snad se pak vzpamatuje. Šlape-li vám nešetrně po nohách, upozorněte ji šetrně, že máte kuří oka.
      V divadle při představení opery a za samé hry aplaudovat nesluší, poněvadž tím rušíme průběh představení. Po předehře obecně možno dáti najevo svůj souhlas, obzvláště, když hlediště se osvětlí, což znamená, že představení samo dosud nezačíná. Při některých operách mohou dokonce opozdivší se užíti této přestávky a rychle vklouznouti na svoje místo. Ale, zůstane-li hlediště tmavé a když přímo po předehře vyhrne se opona a hra počíná, neaplaudujeme. - Mezi jednáním, i kdyby úryvek nějaký nebo vložený balet a pod. sebe více se líbil, netleskáme. Zpěváka nebo zpěvačku odměníme až na konci jednání. Sice herci, ať zpěváci nebo zpěvačky, sotva budou souhlasiti s tímto pravidlem, jsou naopak vděčni za každý potlesk, ať kdykoli, ale co platno, vždycky potlesk za hry ruší ji, jak naznačeno svrchu. Někdy propukne potlesk, ať tak díme živelně, - pak záleží na kapelníkovi, aby dal znamení k přestávce. Ale pak pře rušení je vlastně tím trapnější: herci nevědí na jevišti co dělat a milovník a znalec hudby má nepříjemný pocit. Obecně tedy: zdržujte se potlesku za hry, jak žádávají často i samy řády divadelní, a tleskejte teprve, když padá opona; ač-li k potlesku máte příčinu. - Tak u nás; jinde mohou býti zvyklosti jiné.
      Přistupujeme-li v divadle, v koncertu, biografu a v podobných místnostech ke svému sedadlu řadou již zcela nebo částečně obsazenou (v přízemí, na balkonech aj.), jdeme či prodíráme se, tváří jsouce obráceni k sedadlům naší řady již obsazeným. Bylo by velmi neslušno obraceti se při průchodu zády k přítomným, neboť jest nám hned buď omluviti se, že rušíme, krátkým slovem "Pardon" nebo "Račte odpustit" anebo poděkovati za ochotu, byť i nevyhnutelnou, slovem stejně stručným. To nebylo by dobře možné, kdy bychom k osobě byli obráceni zády. Při tom se nezastavujme a nezapřádejme žádných hovorů s osobami sebe více známými a milými, snažíce se projíti co nejrychleji, aby osoby, k vůli nám vstávající, byly co nejméně obtěžovány. Námitka, že devadesát procent lidí chodí obrácených zády k osobám v řadě, není žádným zdůvodněním nešvaru. Nezpůsob i všech sta procent zůstává přece nezpůsobem.
      Vcházíte-li do divadla nebo koncertu s dámou na místo již známé, určité, které také dáma zná (do přízemí, do lože a pod.), dáte přednost dámě. Jinak, když místo teprve dlužno hledat, či když dámě "razíte cestu." Pak jste průvodčím jistého druhu, jdete napřed, dorozumíte se s biletářkou nebo biletářem a teprve, když už dáma jde na jisto, jdete za ní. V řadě přízemí, kde vám teprve místo jest hledati, hledá napřed pán a když našel, ukáže dámě za ním jdoucí. Namnoze také rozhoduji poměry a ohledy místní. Naše odpověď platí ovšem obecné.
      Proti nepříjemnému chrastění kornoutem s čokoládovými bonbony nebo šeptání, neřku-li mluvení sousedů v divadle za představení a obecného ticha, není jiného prostředku, nežli nanejvýše mírně se ohlédnouti, beze všech poznámek. Trochu slušný výtržník ihned po chopí, že se dopouští přehmatu, že je slyšen, a zarazí. Snad někdy hodí se i diskretní a táhlé "psst!". Ne však napomenutí hlasité, kterým hluk jen by se zvětšil, a je-li onen neslušník neb ona neslušnice horkokrevných povah, malér by byl hotov. Je pravda, že podobné rušení je nevychovanost, nešvar, velký nešvar, ale obecenstvo samo nemůže tu zakročovati. Leda snad správa divadla vyhláškami, nebo, je-li nezpůsob příliš křiklavý a zřejmý, vhodným opatřením. Neváhal bych dokonce takového výtržníka po jednání napomenouti veřejně, ne-li vyloučiti, právě tak, jako opozdilci se vpouštějí až ve přestávkách. - Ostatně existuje také divadelní policie, jejíž zasáhnutí však už přestává náležeti do kapitol společenských.
      - Je možno jísti v divadle mandarinky? - Prosím vás, raději ne. Pronikavá vůně tohoto pomerančového ovoce je sice někdy příjemná, ale jindy zase ne. To máte jako sýr: za některých okolností, v hospodě u piva snad výborná věc, v divadle sotva, ani ne na galerii. Raději tedy nabídněte své dámě čokoládové bonbony, když už se musí v divadle jíst.
      Aby v divadelní přestávce nebo na divadelních chodbách, ač ve městě ač na venkově, dáma se pudrovala neb upravovala si nápadným způsobena i vůbec toaletu, nesluší. Je-li třeba nějaké opravy neb úpravy, je tu dámská toaleta, kde vedle zrcadla jest i všecko potřebné, jako snad hřebeny, kartáče atd. nemá-li těchto nutností v miniatuře dáma s sebou v kabelce. Ostatně poukazujeme na to, co řekli jsme svrchu v odstavci VI. o problému líčení a pudrování - je vždycky zle, když nutno umělým způsobem napomáhati přírodě, nejméně pestrým malováním. S tím sotva který milovník se smíří. A nejhůře, děje-li se tak bez po krytu; je to veřejné doznání, že třeba opravovat, co je chatrné. Míní-li pak dáma, že jí to je s prospěchem, nechať se tedy maluje docela veřejně.
      - Vyskytne-li se v divadeIní hře zpěv anebo přednes národní hymny jako součástka hry, tedy nikoli jako zjevný státní symbol, přednášený za účelem oslavy státní nebo státní myšlenky, divadelní obecenstvo nemá povinnosti vstáti, prostě proto, aby nerušilo hry. Je-li však vlastenecký cit u některého z posluchačů tak silný, že převyšuje požitek z nerušené hry a posluchač vstane, ostatní klidně následují jeho příkladu a vyslechnou dotyčnou tu část divadelního představení stojíce. Vstát se tedy nemusí, ale může. Zůstane-li obecenstvo klidno, není, proč mu toho vyčítati jako nevlastenectví nebo jen jako neslušnost.
      Po představení nebo po koncertě nežeň se obecenstvo do šaten jako divá zvěř z pampy, která jí hoří v patách; čím klidněji lidé postupují, navzájem si ustupujíce, tím dříve dostanou se k svému. Podobně jako svrchu u pokladen, chvatem a tlačenicí působí se jen nelad a nepořádek, personál v šatně stane se nervosním a všecko poplete a odnášíte si pak vedle svého svrchního šatu ještě štulce a snad i nepřívětivá slova. Těm,. kdo kvapí, aby stihli ještě otevřený dům a ušetřili poplatek domovníkovi, dejte klidně přednost ti, kdo mají domovní klíč v kapse nebo kterým na poplatku tolik nesejde a ti, kdož máte auto na vás před divadlem čekající, ustupte těm, kdo pospíchají na tramvaj. Podívaná je potom na obecenstvo, které před chvilkou tolik chvátalo a potom venku na ulici ještě se baví a se známými nemůže se ani rozloučiti... Je pravda, že šatny bývají nedostatečny, zejména v našich divadlech, ale tornu lze odpomoci klidem a pořádkem snáze nežli přestavbou divadla. Sice cizinci, vidouce v šatně ten špektátl, se domnívají, že je zemětřesení nebo že hoří, jakož se už stalo.
      Vernisáž, franc. vernissage, značí vlastně natírání (obrazů či uměleckých předmětů) pokostem, tak aby předmět byl chráněn před zhoubným vlivem vzduchu a vlhkosti neb aby jim bylo dodáno zvláštního lesku. Poněvadž dálo a děje se tak obyčejně v poslední chvíli, před výstavou, slovo vernisáž značí také předvečer výstavy umělecké, hlavní zkoušku a posléze zahájení výstavy samé, nejobyčejněji jen výstavy obrazů. K tornu zvou umělci nebo výstavní výbor zvlášť jednotlivé osoby, svoje přátele, známé, přátele umění a umělecké kritiky atd., a tím se stává vernisáž událostí společenskou. Bývá zpravidla odpoledne, kolem patnácté a dá my oblékají k té příčině elegantní úbory vycházkové, páni žaket anebo redingote (a cylindr). Průvodci obrazů bývají přítomni a sluší se promluviti tu se známým umělcem několik lichotivých slov, jež sám umělec nepokládá za objektivní kritiku svého díla, ale která přece nejsou mu nepříjemna. Na vystavovaném díle uměleckém jistě lze najíti aspoň něco pěkného a to vyzvedni nejvíce. Je-li to nějaký futuristický nebo kubistický ne smysl, kterým malíř buď je na počátku hledání něčeho ohromujícího nebo už na konci svého umění, nebo jen si tropí z obecenstva kašpary, řekni aspoň, že je to "zvláštní"
      Do plesu a do kterékoli zábavy, jakož vůbec do kterékoli společnosti, tedy i do divadla, dlužno se vždycky pečlivě holiti, ačli chodíte obecně oholen. Nejen úboru, také tváři třeba věnovati náležitou péči a ten, kdo nosí vousy, musí aspoň přijíti přistřižen a arci také pořádně učesán. I dlouhá brada vyžaduje péče, o čemž svědčí krásný vous doktora Štolby nebo spisovatele Josefa Holečka. Divokého vousu nebo strniska společnost nesnáší. Kdo pak holí celou tvář, musí se holiti denně, při vzrůstu bujném mnohdy i večer, nežli jde do společnosti. Jenom mladík, sekstán, septimán, který jest od hodlán nechati svému vousu volnou cestu do veřejnosti, může vkročiti bez bázně do síně taneční - není to znát, že je neholen. - Holení je pánům značně usnadněno novými holícími přístroji.
      Protektor plesu, správněji osoba, o jejíž protektorát výbor plesový se uchází, má právo žádati, aby mu byla předložena listina výborů jak činných, tak i čestných, ale sotva tak učiní, jde-li o ples - smíme-li tak říci - renomovaný, který pořádá se již od let a jehož pověst je známá, nebo pořádá-li jej korporace, která sama je zárukou seriosnosti podniku. - Stejně ostatní čestní funkcionáři, kterým jest nabízenou funkci považovati za čest, ba i za vyznamenání se strany pořadatelů. Bylo by velmi beztaktní, kdyby čestný funkcionář se zdráhal přijmouti nabízený úřad proto, že v témže (čestném) výboru zasedá také osoba jemu nesympatická neb osobní nepřítel. Pořadatelé nemohou nebo nemusí znáti tohoto nepřátelského poměru, do kterého veřejnosti nic není. A také funkce čestného výboru nebo čestného předsedy není taková, že by se musil stýkati s kolegy sobě nesympatickými a na plese samém teprve přítomnost i nepřítelova nesmí nijak zavdávati příčiny k jakékoliv hořkosti. - Odmítnutím čestné funkce z důvodů uvedených trestá se jen nevinný výbor.
      Viz také odstavec XII.
      - "Seděl jsem sám v biografu a za nedlouho, před promítáním filmu, přisedla vedle mne neznámá slečna. Hned se dala se mnou do hovoru, aniž jsem jí dříve oslovil. - Co dělat v takové situaci? Měl jsem ji sám dříve osloviti než ona mne? Je slušné, abych se ba vil s neznámou dívkou? A je to správné, že jsem jí koupil v přestávce cukrovinky? Měli jsme se navzájem před staviti? Po ukončení jsme se rozešli a v zástupech jsem oné dívky již nespatřil. Je to správné od té dívky, že mi tak zmizela? Co měla činiti, měla jíti se mnou? O čem měla v přestávce se mnou rozmlouvati?" Otázek příliš mnoho pro takovou podivnou slečnu. Neměl jste povinnosti ji oslovovati, ale když vás už oslovila sama, mohl jste jí slušně odpovědít a dost. Cukrovinky nezná mé dívce, to ne - škoda peněz. Představovati se náhodným sousedkám v biografu, to také ne. Aby byla ta dívka po biografu šla s vámi, to teprv ne. Že zmizela, bylo to jediné moudré, co učinila. A o čem měla s vámi v přestávce rozmlouvati? Těžko říci, snad o počasí neb o dobrodiní školy.
      - Seděti v biografu s dívkou za dvojicí, která po setmění začne se líbat a "různými způsoby si projevovat svoje něžnosti", jest věc nepříjemná a slušné pozadí svádí k napomenutí. Ale právě proto, že pozadí chce zůstati slušno, budeme si všímati jen plátna. Je-li však chování před ním sedících tou měrou rozpálené, že patrně ruší v klidném pozorování, pak nanejvýše pán za nimi opatrně a bez hluku, snad jen slabým stisknu tím ramene upozorní pána na nepřístojnost chování. Neučiní tak dáma, které nezbývá nežli tvářiti se, jakoby vůbec nic neviděla a nepozorovala. Nejméně jí sluší hlasitými poznámkami kritisovati chování osob před ní sedících. O nápravu musí se postarati sám pán anebo, kdyby věci přesahovaly možnou míru, ředitelství závodu či mravnostní policie. V biografu doporučuje se všem přítomným věnovati pozornost jen a jedině plátnu a trochu také hudbě, je-li dobrá.
      - Máte pravdu, že dlužno radovati se s radujícími a plakati s plačícími. Společenské výIety bývají pro radost a nikoli pro pláč bavila-li se při podobné příležitosti vaše známost s chotí vašeho přítele o svých drahých zemřelých tou měrou živě, až obě usedavě plakaly, zatím co vedle hrála hudba a byly zpívány rozmarné kuplety, správně jste obě dámy upozornil, aby obrátily svoje myšlenky jinam. Svobodná vůle obou dám diktovala jim sice odpověď, že si mohou mluviti a dělati, co chtějí, ale ohledy společenské zase diktují účastníkům společnosti jistou zdrželivost a chce-li kdo v zábavě, na plese, na výletě, při recepci atd. prolévati slzy smutku, lépe učiní, nepůjde-li tam vůbec.
      (Rozmanitosti ze zábav.) - Nechoval se správně pán, který "denně se nachází v domě mladé dívky a který navštívil koncert v jiném kroužku", že ne všímal si dívky, přišedší do téhož koncertu zase s jinou společností, jemu známou - až na jednoho pána, - jen proto, "že byla ve společnosti, v níž jeden pán není mu znám". Něco jiného, kdyby dívka byla přišla do koncertu jenom ve společnosti pána, jejímu příteli docela neznámého; pak jeho ostych by byl vysvětlitelný. Tento však mohl právem očekávati, že neznámý bude jemu společností představen. Ale zase mladá dívka příliš krutě trestala zmíněnou nesprávnost, když, cítivši se uražena druhého dne nepřijala návštěvy pánovy. Snad by se bylo při návštěvě všecko vysvětlilo a dobrá vůle i soulad byly by bývaly snadno zachovány.
      - Společnost dvou pánů a jedné dámy usadí se na sedadlech v hledišti (divadla, koncertu atp.) tak, že dáma sedí mezi oběma pány, tedy tak, jak jdou na ulici. Napravo od dámy sedí buď její choť anebo pán starší. Pro dámu v tomto případě není vhodno sedadlo krajní, které pak zaujme některý z pánů, poněvadž sedadlo vnitřní je více chráněné, přes to, že snad někdy sedadlo krajní zdá se pohodlnější.
      - Není příčiny, aby dáma, jsoucí s pánem v bio grafu, byla "hrubě uražena", když pán za přestávky po odejde zanechávaje dámu na tu chvilku samotnu, před pokládaje, že prosil stručným slovem za prominutí. Dovolení pak, aby se vzdálil, nesmí býti odepřeno. A také se předpokládá, že pán svoji nepřítomnost co možná zkrátí, aby dáma nezůstala dlouho samotna. Ostatně přestávky ve velkoměstských biografech nebývají dlouhé. - Běží-li o přestávku delší, jaké bývají v biografech venkovských, pak ovšem pán svoji nepřítomnost vždycky a bez výjimky zkrátí; kouření cigaret není dostatečnou vý mluvou a dlouhou absencí dáma může býti nepříjemně dotčena. O urážce lze pak mluviti jen za zvláštních okolností, jichž v tomto případě není.
      - "K pánovi a jeho snoubence přisedne na balkoně venkovského divadla dáma, 'bydlící v domě snoubenky. Pán pověsí pláště obou dám na věšák v blízkosti jsoucí. Po představení pak podá pán nejdříve plášť dámě druhé (která dříve vstala), pak teprve své snoubence. Jednal pán správně čili nic?" - Pán jednal docela správně a nebylo příčiny ničeho mu vytýkati předpokládaje, že druhá dáma byla starší jeho snoubenky nebo dokonce vdaná. V celku je to malichernost.
      - "Dvě sestry jsou zasnoubeny, jedna s pánem A., druhá s pánem B. Oba páni jsou kolegové v úřadě. Ne dávno byli se svými snoubenkami v divadle (venkovském), kde dámy sedly podle sebe, páni po boku svých snoubenek. Při první přestávce pán A. vyšel ven a vraceje se koupil pro sebe a svoji snoubenku dort. Vida, že obě snoubenky jsou samotny a že pán B. také na chvilku se vzdálil, nabídl koupené cukroví jak své snoubence, tak i její sestře. Snoubenka pana B. však nabízené ho kousku nepřijala a oznámila to pak svému snoubenci. Pan B. pak při stolové zábavě po představení veřejně domlouval panu A., že on (B.) si nepřeje, aby jeho snoubence někdo něco kupoval nebo nabízel a že prý jej pan A. tímto jednáním kompromitoval. Nastal spor, kdo porušil společenský mrav a teď je z toho hněv. Prosíme o vysvětlení." - Věc je docela jasna. Pan A. jednal v podstatě naprosto korektně ve všem všudy a jeho jednání nejen že nelze ničeho vytýkati, ale dlužno je jen schvalovati. Byl by naopak velice chybil, kdyby byl sestře své snoubenky ničeho nenabídl. Tato však nejednala správně, odmítnuvši bez příčiny nabízené občerstvení. Naprosto nevhodně zachoval se pan B., který se mohl při druhé přestávce dobře revanšovati. K rozhořčení proti panu A. a k domluvám neměl docela žádného důvodu. (Mimochodem: do divadla hodí se bonbonky zvané divadelní, tvrdé a suché, jež možno vzíti do ruky, dort jísti rukou není vhodno.)
      - Pamatujte, že sotva která dívka "z nejlepších kruhů" půjde sama s mladým pánem do biografu. Učinila-li tak na pánovo vyzvání, jest jeho hostem a pán platí. Ale pak děvče, byť bylo sebe bohatší, přestává býti dívkou "z nejlepších kruhů", či správněji řečeno dívkou dobře vychovanou. Mimochodem řečeno říkáme správněji "z nejlepších vrstev" nebo "z nejlepší společnosti" tedy nikoli "z nejlepších kruhů".
      -- Pan X. uvědomí svoji choť, že do koncertu přijde jejich přítel se svými známými pány a dvěma dámami a že mají lístky vedle sebe, v téže řadě. Skutečně celá společnost se sejde před koncertem a všichni jsou si na vzájem představeni. Za přestávky odejdou páni na chodbu a obě nové dámy, sedící opodál paní X. baví se spolu, paní X. si nevšímajíce. Tážete se, je-Ii paní X. v právu vytýká-li svému manželi, že neměl odcházeti ven, že vzhledem k chování obou dám bylo jeho povinností zůstati se svou ženou a baviti se s ní. Že to bylo jeho povinností tím spíše, když s ostatními pány, kro mě svého přítele, blíže znám není. - Nelze shledávati nic závadného v tom, že pan X. za přestávky s ostatní mi pány odešel ze sálu; jistě předpokládal. že dámy, v sále zůstavší, pobaví se vespolek. Nezačaly-li obě nové dámy hovor, mohla jej stejně zahájiti paní X. - Příhoda je příliš malicherná, aby mohla býti příčinou nějakého rozladění nebo dokonce urážky. A paní X. nemá podstatného důvodu k výtkám, ani pan X. nemusí býti výtkami uražen, spíše dobrým slovem přesvědčí ‚ choř příliš citlivou, že zde nebylo žádného zlého úmyslu
 

Okolí Panoramy před sto lety

 
      Jak uvedeno, cesta ve tvaru uzoučké silničky se vinula po svahu Hameliky kolem Goethova obelisku ke kavárně PANORAMA. Pokračovala v těsné blízkosti budovy vzhůru k rozcestí, u kterého stál již před sto lety kříž (!). Cesta vedoucí vzhůru pokračovala k Zádubské výšině, cesta vpravo (později Masarykova) šla po vrstevnici směrem ke Švýcarskému dvoru (dnes v Zeyerově ulici).
 
      V roce 1876 nechal postavit kavárník Lucha vyhlídkovou rozhlednu na svahu lesa, 716 m nad mořem. Postavil ji architekt Friedrich Zickler ve tvaru romantické zříceniny s přilehlými krátkými hradbami. Rozhledna byla 20 metrů vysoká, má 100 schodů. Kdysi byl nahoře umístěn tubový dalekohled, jímž bylo možno pozorovat čilý ruch na hlavní třídě v lázních.


 

Kostel sv.Anny ve Velké Hleďsebi

      je největší historickou památkou v obci, třebaže má jen 88 let. Snad proto byl památkově opomíjen a nedoceňován. Kostel byl postaven mariánskolázeňským architektem Josefem FORBERICHEM. Nad obcí se tyčí jako nepřehlédnutelný centrální bod obce jeho 42 metrů vysoká věž.
Josef FORBERICH je novodobý mariánskolázeňský architekt, který stavěl počátkem 20.století lázeňské domy v podivuhodném pohádkovém stylu s množstvím překrásných architektonických prvků v oknech, římsách, s balustrádami, hradbami, často každé patro v jiném převládajícím stylu od románského přes gotický, barokní k secesi. Mezi jeho mariánskolázeňská díla patří například domy Svatý Martin, Sněhurka a Šípková Růženka v Ruské ulici, bývalé zotavovny Nejedlý a Morava proti Casino-Bellevue, kaplička Lásky u Lesního pramene, lázeňský hotel SVOBODA (původně Carlton), radnice v Úšovicích a snad i hleďsebská radnice. Forberich byl z nejmladších zdejších architektů a byl často kritizován jako tvůrce bezduchého, nejednotného až titěrného slohu. Teprve v poslední době se obracejí názory na jeho stavby.. Hleďsebský kostel s mimořádně povedenou pseudorománskou architekturou patří k jeho stěžejním stavbám.

Přípravy stavby kostela

      Původní malé vesničky tachovského chodského strážního okruhu jsou starší než se dosud obecně soudilo. Patřily pod farnost Trstěnice, kde stál farní kostel sv.Víta. Podle listiny nalezené v minulém století při opravě věže byl založen roku 1200. V trstěnickém kostele byli hleďsebští občané křtěni, oddáváni a na hřbitově kolem kostela pochováváni. Později měli své oddělení na novém hřbitově v Trstěnicích, a to až do roku 1906. Po staletí chodili více než jednu hodinu chůze - v zimě v létě o nedělích a svátcích - na mše do Trstěnic. Pro staré osoby i malé děti to byl nemalý výkon. V druhé polovině 19.století rostl rychle počet obyvatel ve Velké Hleďsebi i Klimentově a začalo se uvažovat o postavení kostela v místě. První popud k jednání dal farář Ludwig Groh (později kanovník v Praze) a starosta Anton Thummerer jeho myšlenku ihned podpořil.
      V roce 1901 vznikl spolek pro stavbu hleďsebského kostela pro obě Hleďsebe a Klimentov. Předsedou se stal Anton THUMMMERER (bod 4.), členy radní Anton Arbes, učitel Josef HARTMANN (bod 14.), kupec Fritz Ingrisch a starosta Klimentova. Za členy spolku byly získány prominentní osoby jako světící biskup dr.Václav FRIND z Prahy (bod 25.), opat tepelského kláštera dr.Gilbert HELMER, a velkou aktivitu projevil mariánskolázeňský městský radní Friedrich METZNER (bod 2.). Friedrich METZNER byl majitelem lázeňského domu čp.86 AUSTRIA (dnes Alfa vedle domu Rozkvět) v Mariánských Lázních.
      Obec Velká Hleďsebe uzavřela hypotéku na 30 000 rakouských korun, kancelář císaře Františka Josefa I. přispěla 1 000 K, pražský spolek sv.Bonifáce 1 000 K, dále přispěl hoteliér Georg ZISCHKA (bod 13.) a parcelu k stavbě kostela poskytl Anton SCHWARZ (bod 15.).
Georg ZISCHKA z Mariánských Lázní byl nájemcem tehdy klášterního kursálu (dnes společenský dům Casino), v té době budoval hotel Krakonoš a roku 1911 Esplanade. Anton SCHWARZ z Mariánských Lázní byl majitelem hostince "Město Mariánské Lázně" u nádraží a traduje se, že jeho manželka Anna měla vyslovit přání, aby byl zasvěcen kostel svaté Anně, matce P. Marie. - Připomeňme, že v blízkosti nádraží se uvažovalo kol 1900 o stavbě druhého katolického kostela v Mariánských Lázních. Měl stát na místě domu čp.392 a být zasvěcen sv.Anně ! Ke stavbě nedošlo a roku 1910 byl na této parcele postaven dům s názvem "SVATÁ ANNA".

Stavba a otevření kostela sv.Anny

      Stavbu započal stavitel Josef FORBERICH v roce 1908, když se konalo slavnostní vysvěcení základního kamene tepelským opatem dr. Gilbertem HELMEREM. Do čtyřhranné krabice byla vložena zakládající listina, zaletována a je zazděna v základním kameni. Stavba byla dokončena v roce 1911 a vysvěcena 12. října 1911 světícím biskupem Václavem FRINDEM (bod 25.) Podle jiné verse vysvětil kostel tepelský opat, který také zakoupil dům v obci pro budoucí faru. Dům později daroval klášter Teplá obci.
      Zprvu byl kostel lokální, příslušející pod farní kostel v Trstěnicích. Mše se tu konaly o nedělích a svátcích. Za první světové války byl přidělen trstěnické faře kaplan Viktor Krüttner, který bydlel v klášterním domě v Hleďsebi a sloužil v kostele mše svaté. Až v roce 1933 vznikla farní expozitura a prvním expozitem byl kaplan Wilhelm Polland. S ním si vyměnil později místo kaplan Georg Pleier z Nejdku. Zanedlouho byla expozitura povýšena na samostatnou farnost a P. Georg Pleier se stal prvním hleďsebským farářem. Za války, v čase NSDAP, byl však odvezen gestapem do Karlových Varů a odtud se na faru už nevrátil (po válce působil jako duchovní v Hessensku). Na jeho místě v Hleďsebi byl za války jako administrátor kaplan Josef Pressner.
      Pseudorománský KOSTEL SV. ANNY je stavebně ojedinělé hodnotné dílo Josefa Forbericha. Jde o cihlovou stavbu s ozdobnou architekturou v omítce. Půdorys kostela sleduje basilikové schéma o třech lodích. Před oltářištěm je výrazná příčná loď, dávající celému půdorysu křížový ráz. Oltářiště je sklenuto valenou klenbou. Nad lodí jsou ploché kazetované stropy z přírodního dřeva. Nad postranními loděmi jsou prostorné tribuny, nad tribunami jsou v patrech nad sebou: trojdílné ozdoby, kruhová zdobená okna se čtyřlistem (po pěti na každé straně). Zvonice je postavena nad hlavním vchodem kostela. Průčelí nad vchodem má v tympanonu plastiku Piety, nad ní zdobené dvojokno, nad ním zdobené trojokno s výrazným prostředním oknem, nad ním věžní hodiny, nad nimi vysoký jehlan věže s křížem. Kříže jsou i na dalším místech střechy. Kostel měl původně tři zvony - velký, střední a malý, ale v první světové válce byly sneseny velký a střední.

Orientační plánek římskokatolického kostela svaté Anny ve Velké Hleďsebi
      Interiér (1983) má:
      1. barevné okno s postavou svatého Michaela s nápisem "St.Michael" - věnování Anny EBERTOVÉ z Klimentova čp.8 jako vzpomínka na manžela Michaela Eberta
      2. barevné okno s postavou svatého Frederika s nápisem "St.Fredericus" - věnování Josefiny METZNEROVÉ z Mariánských Lázní jako vzpomínka na manžela Friedricha Metznera, městského radního
      3. barevné okno se stromy a keři bez nápisu - přímo za oltářem
      4. barevné okno s postavou svatého Antonína s nápisem "St.Antonius" - věnování rodinou Thummererů z Velké Hleďsebe čp.37
      5. barevné okno s patronkou kostela sv. Annou a s nápisem "St.Anna"
      6. hlavní oltář, klasicky štafírovaný, místo hlavního oltářního obrazu má sochu sv.Anny s knihou v ruce
      7. dvě sakristie
      8. dřevěný kříž asi 5 m výšky s Ježíšem Kristem v životní velikosti
      9. kamenná křtitelnice (obdobná kamenická práce jako kazatelna)
      10. postranní oltář P.Marie s její sochou
      11. soška sv.Terezy na podstavci s nápisem dole - pozdější věnování Terezy Schusterové z roku 1932
      12. barevné okno s postavou svaté Barbory s nápisem "St.Barbara" - věnování Barbory a Josefa Worschů z Klimentova čp. 74
      13. barevné okno s postavou svatého Jiří s nápisem "St.Georg" - věnování Georga a Marie Zischků z Mariánských Lázní v roce 1908
      14. barevné okno s postavou Madony s nápisem "Madonna Sixtina" - věnování Marie Hartmannové ze Tří Seker
      15. barevné okno s postavou svatého Martina s nápisem "St.Martinus" - věnování Amálie Scharzové z Velké Hleďsebe, manželky okresního velitele (+ 27.4.1917 a je pochována v rohu hřbitova i se svým manželem Martinem Schwarzem, okresním velitelem, protektorem spolku vysloužilců, zakladatelem a vedoucím spořitelny Reiffeisenky, čestným velitelem místních hasičů etc. etc.(+ 27.7.1929)
      16. horní barevné okno s postavou patronky kostela s nápisem "St. Anna" - věnování Franze a Anny Krausů z Klimentova čp. 19
      17. barevná rozeta
      18. horní barevné okno s postavou svaté Margarety s nápisem "St.Margareta" - věnování Anny a Rozy Schwarzových z Klimentova čp. 73
      19. barevné okno s monogramem A.M. (Ave Maria)
      20. dřevěná zdobená zpovědnice
      21. kazatelna v romaneskní formě, dílo mistra kamenického Böhma z Heřmanova u Teplé
      22. postranní oltář Nejsvětějšího Srdce Ježíšova se sochou Krista v životní velikosti
      23. oltářík ve výklenku se sochou sv.Antonína s Ježíškem
      24. oltářík ve výklenku se sochou sv. Josefa s Ježíškem s nápisem "St.Joseph"
      25. na stěně zavěšená listina v rámu, podle níž kostel světil světící biskup Venceslaus FRIND dne 12. října 1911
      26. na stěně zavěšená listina v rámu, podle níž došlo k zasvěcení Viae cruciae (Křížové cesty) dne 3.března 1912.
      27. obrazy Křížové cesty jsou barvotisky malých rozměrů v dřevěných zdobených rámech.
      28. VARHANY na kúru pocházejí z kostela sv.Leonharda ze Sangerbergu (dnes Prameny) a jsou starší než tento kostel. Pocházejí z roku 1891, výrobce Eman.S.Petr. Varhany sem štafíroval kolem roku 1955 Josef Julius z Plzně na místo původních varhan, které byly uloženy na levé tribuně. Zajímavé je, že podstavec varhan bylo nutno seříznout, protože kúr v kostele v Sangerbergu byl nakloněn. Nápis na varhanách uvádí jméno dárkyně: "Zu Gottes einigen Lob und Preiss spendete diese Orgel Frau Thusnelda TANZER, geborene Leu aus Berlin, Mitglied des Militär-Veteranen-Unterstützung Vereins in Sangerberg." - Na levé tribuně je ještě dvoumanuálové harmonium.
      29. zvonice nad vchodem, která měla před druhou válkou čtyři zvony, byly však sneseny a odvezeny. Zůstal jediný zvon.
      30. vnější stěna nad vchodem má v tympanonu plastiku Piety, nad ní dvojokno, nad ním trojokno, nad ním věžní hodiny, nad ním štíhlou plechovou věž
      31. tribuny nad postranními loďmi a nad nimi v patrech trojdílné ozdoby, nad nimi kruhová zdobená okna se čtyřlistem, po pěti na každé straně.

      Před vchodem do kostela SOCHA Sv. JANA NEPOMUCKÉHO s nápisem vzadu "G.Eckert 1862". Malovaný nápis na podstavečku vpředu zanikl. Kamenný podstavec třídílný, 100 cm vysoký, socha vysoká 150 cm stojí na podstavečku 48x32x8 cm. Původně stála socha v místech býv.kulturního domu.
      HŘBITOV na okraji obce směrem k Hamrníkám byl založen roku 1906. Hřbitovní kříž uprostřed hřbitova má obvyklý nápis pro toto místo (Ich bin die Auferstehung und das Leben …- Já jsem vzkříšení a život věčný, kdo ve mně věří, bude žít navěky. ) a letopočet 1906. Ze stejné doby pochází hřbitovní kaple.
      Z nejstarších předválečných hrobů je zachována již uváděná v rohu hřbitova hrobka rodiny Martina Schwarze (Amálie Schwarz, geb. 3.3.1844, gest. 27.4.1917; Martin Schwarz gest. 27.7.1929 v 85. roce života), Antona a Barbary Beerů z čp.61, Buxbaumů, Prellů, Starcků, Ottů, Feilerů, Krausů, Thummmererů z čp. 34 aj.
      V roce 1945 bylo na hřbitově pochováno pět ruských vojáků, snad Vlasovců. Hrobka nebyla nalezena.


Zdeněk B u c h t e l e

Objev ringvalu u hradu Kynžvart a Mýtní louka
      Víme, že původní přístup ke hradu KYNŽVARTU na Zámeckém vrchu býval tzv. Starou Lazskou cestou. Tato cesta se pozvolna zvedá směrem k severu podél potoka. Od stavení za hřbitovem z této cesty asi po jednom kilometru odbočuje stezka jihovýchodním směrem, téměř po vrstevnici. Tím je tou nejschůdnější přístupovou cestou nejen pro tehdejší panstvo, ale i pro stavebníky, přivážející materiál pro nesčetné přístavby a úpravy hradu, a hlavně pro zásobovací povozy.
      Příkrá ale kratší stezka vedla kolem dnes již zničeného židovského hřbitova směrem k severu. Byla využívána výjimečně i pro káry a větší povozy, což dodnes dokazuje několik hlubokých a širokých úvazů, vyježděných vedle sebe po staletí odvážnými formany. Staré úvozy se ve svém směru v podstatě shodují a na mnohých místech zase rozcházejí, aby se po pár stech metrech opět setkaly.
      Stezka pozvolna stoupá a asi 150 metrů nad židovským hřbitovem dochází k prudšímu zlomu. Po něm následuje opět stoupání, kde při pravé straně nalézáme uměle vytvořenou terasu. Několik desítek metrů nad ní se cesta dostává do další, výraznější terasy, kde je patrné, že zde bývala brána nebo jakýsi střežený vjezd.
      Touto terasou začíná plošina, kde podle průzkumu a nálezů na místě lze předpokládat původní osídlení kolem staré zemské stezky s celnicí a později hradem. Pokračujeme v mírném stoupání ještě asi 60 metrů a přicházíme na křižovatku lesních cest. Zleva přichází "pohodlnější" hradní cesta, popsaná v úvodu a pokračuje dál k hradu.
Plán hradu Kynžvart podle Hebera
Zakroužkovaná číslice 1 dokládá, že Mýtní louka (Mautweise) se opravdu opravdu nacházela severně od hradu      Proti nám je do prudkého svahu nově vyjetá cesta těžkou lesní technikou a o pár metrů dál, vpravo, se mírným levotočivým obloukem od hradní cesty odděluje prastará cesta s hlubokým úvozem.

Ringval nebo celnice ?

      V severozápadní části lesní křižovatky, za nízkým valem, jsem v květnu 1999 objevil zbytky ringvalu. Dobře znatelný příkop je zachován v délce asi dvacet metrů, šířce čtyři metry. Hloubka je kolem 1 metru.
      V západní části příkopu pramení voda. Východní polovina ringvalu je zničena těžbou a stahováním dřeva z lesní stráně nad ním. Centrální pahorek - akropole ringvalu - má průměr téměř deset metrů. Celá plošina východně od ringvalu nese stopy osídlení a dávných terénních úprav. Zda se jednalo o ringval nebo starou celnici na důležité křižovatce obchodních zemských stezek, by určitě objasnil důkladnější průzkum nejen archeologický, ale lepší seznámení se s archivními historickými materiály.

Mýtní louka - Mautwiese

      Prostor mezi ringvalem a hradem (na plánku vyšrafováno) nese stopy po osídlení. Povrchovým sběrem nalézáme tu na všech místech keramické střepy, sklo, břidlicové úlomky a další materiál, který potvrzuje existenci souvislého a trvalejšího zabydlení. V terénu nacházíme i vodní zdroj, ze kterého byla voda vedena uměle vybudovaným přivaděčem podél cesty až ke hradu.
      Jihovýchodně od cesty a přivaděče je velká plošina, která byla také obydlena. Zde totiž nacházíme různé valy, příkopy, místy až jeden metr, stopy po staveních a stále další materiál, který moje domněnky dále potvrzuje. S překvapením jsem zjistil, že právě toto místo se nazývalo Mýtní louka - Mautwiese.
      Dá se proto předpokládat, že šlo o celnici !
      Po provedení několika sond v prostoru jsme nalézali v podstatě stále totéž: pod slabou vrstvou hlíny byla většinou vrstvička dřevěného popela a uhlíků, pod nimi jemný písek, na kterém je znát, že přišel do styku s ohněm a pod ním kamení, kamínky, keramika, břidlice, hřebíky aj. To nasvědčuje tomu, že zdejší osídlení zaniklo v důsledku rozsáhlého požáru. Průzkumu Mýtní louky se zúčastnili mj. ing. Horáček a ing. Švandrlík, oba ze správy CHKO Slavkovský les.


Z prvního českého průvodce 1946

      Tepelský opat Helmer, ač největší propagátor "sudetského němectví", hostitel Runcimanovy komise v roce 1938, napsal jako profesor germanistiky: "Není nejmenších pochyb o tom, že tento kraj byl český, a že jméno kláštera a řeky Teplé je českého původu. Hledati v tomto názvu německé dialektické odvozeniny je naprosto bezdůvodné, protože tu německého obyvatelstva tehdy téměř nebylo."
      Dr. J.J.Nehr přišel z Prahy, kde byl vynikajícím žákem Karlovy university a asistentem prof.doktora Verbeka, doktora svobodných umění, filosofie a medicíny. Vliv lékaře, který byl současně filosofem a milovníkem umění, přenesl se na oblíbeného žáka a pomocníka a projevil se i v budování lázní.
      Ze "zázračných" pramenů (Heilbrunnen), k nimž se chodilo dosud asi jako do Lourd a které musely léčiti více silou víry, se pomocí lékaře staly prameny léčebné.
      Když se podařilo v roce 1817 získati všemocného českého šlechtice knížete Lobkowicze pro myšlenku velkých lázní, vznikla ministerská komise a přijela v příštích týdnech do Mariánských Lázní. Komise nařídila vypracování plánu pro celé město, odstranění nevzhledných domků, nařídila stejné typy oken a portálů, vymohla hostinskému (Klingerovi) podporu, aby vybudoval skutečný hotel (třebaže se mu říkalo stále ještě "zájezdní hostinec") s tanečním sálem, salonem, čítárnou a vymoženostmi, jaké byly dosud známy jen v Praze a ve Vídni. Byla tak důkladná, že nařídila i barvu nátěru domů a střech, počet luceren a počet sloupů, které ponesou střechu a kopuli kryté kolonády, doporučila zřídit továrnu na výrobu džbánků. Přitom určila, že Křížový pramen smí být nabízen jen návštěvníkům lázní a nesmí být zasílán mimo obec.
      Z hostů nutno vzpomenout návštěvy presidenta Osbboditele T.G.Masaryka, presidenta dr.Eduarda Beneše ještě jako ministra zahraničí, anglického krále Eduarda VII., jugoslávského krále Alexandra, řeckého a bulharského krále, perského šacha, a zejména Pašiče, bojovníka za svobodu Jugoslávie v první světové válce, který tu býval častým hostem. Kromě Dobrovského, Šternberka, Třebízského též slavný český rodák, chicagský starosta Antonín Čermák zavítal, byť nakrátko, sem.
      Okolní lesy jsou nejdokonalejším čističem vzduchu, zbavují jej škodlivým příměsků. Zejména kdo přichází z velkoměsta nebo je nucen trávit většinu času v uzavřených místnostech, pozná brzy blahodárné účinky zdejšího vzduchu. Stačí vdechovat vzduch otevřeným oknem, k dokonalému osvěžení. "Mariánské Lázně by byly lázeňským místem i bez pramenů a rašeliny!", prohlásil jeden z proslulých lékařů, který v krásné přírodě spatřoval nejvydatnějšího pomocníka léčebných pomůcek.
      Mariánské Lázně 1946 mají 200 penzionů, 60 hotelů, 63 restaurací a kaváren, 30 turistických restaurací. Mají 40 pramenů, denně podávají 6000 koupelí. Leží na hlavní rychlíkové trati Praha-Cheb-Štrasburk-Paříž. Velké letiště spojuje Mariánské Lázně se západními zeměmi - Londýn, Amsterdam, Paříž, a s Prahou.
      Na lázeňské hosty je pamatováno dietními kuchyněmi. Host může voliti stravování u společného stolu (table d´hote) nebo v restaurační jídelně. Doporučuje se, aby se host alespoň jednou denně stravoval v hotelu,kde bydlí, není však k tomu nucen.
      Ve zdejším divadle hostovali mj. Leoncavallo, Girardi, Isadora Duncanová, Alfréd Piccaver, František Ondříček, Jan Kubelík. Dva biografy hrají tu denně a přinášejí výběr nejúspěšnějších filmů, novinek a mají tu premiéry nastejně jako ve velkoměstech. V menších sálech jako British Club či Americký ústav, se pořádají koncerty, přednášky, recitace.
      Nebylo by správné, kdyby čtenář došel k názoru, že Mariánské Lázně jsou luxusním střediskem pro vyvolené kasty. Každý, kdo je navštívil, viděl, že jsou ukázkou skutečné demokracie, která nedělá rozdílu ve společenském postavení, zevnějšku, nebo majetku, ale vidí jen hosta, kterému musí splniti všechna jeho přání a učiniti mu přístupným vše, co lázně skýtají.
      Městské lázně byly zřízeny v budově hotelové školy, aby sloužily domácímu obyvatelstvu zejména v zimním období. Městský cizinecký dům (Lil) je vyhrazen oficiálním návštěvám významných domácích i cizinců. Je umělecky zařízen a má vlastní obrazárnu. Osvětový dům stojí naproti hotelu Kontinental (dnes Helvetia), kde je knihovna, čítárna, městské muzeum.
      Hospodářské podniky města jsou stavební dvůr, hasičská zbrojnice, městské jatky, městská mlékárna, městská zahrada, městská tržnice. V městských parcích jsou unikáty. U Ferdinandova pramene roste 130 letý kmen Liriodendron tulipifera - liliovník tulipánokvětý, který tu zasadil Václav Skalník. Jeho zvláštní žluté tulipánovité květy jsou předmětem obdivu. U Osvětového domu najdeme Larix leptolesis, u kostela Tsugu canadensis, u Lilu Tsugu Pattoniana a zde je též skupina vzácných jedlí. V Rooseveltových sadech u rybníčku jsou tři starší stromy Abies concolor violacea, pod kolonádou modrá jedle. Z keřů je to především šeřík a jeho odrůda šeřík čínský, dále Siraea, Cydonia japonica, magnólie. Fotografujete-li nebo malujete, vezměte své potřeby s sebou. Najdete zde mnoho krásných partií, které zaslouží zvěčnění. Napětí elektřiny je zde 110 V, v některých domech 220 V.
 

Mariánské Lázně o sezóně roku 1925


Kostel svaté Anny ve Velké Hleďsebi
26.7.1911 - 26.7.1999
Stavitel: Arch. Josef FORBERICH                         Kresba: Prof.Wilhelm Modes 1949


HAMELIKA,  vlastivědné materiály z Mariánskolázeňska. Připravil Ing. Richard Švandrlík. Číslo 4. Hameliky XXIII. ročníku (pořadové číslo 290.), Mariánské Lázně - vyšlo 30. června 1999.