Ročník
XXIII. (1999)
Pořadové číslo 290. |
|
Mariánské Lázně
30.
června 1999 |
Henrik IBSEN v
Mariánských Lázních |
H e n r i k I b s e n v M a r i á n s k ý
c h L á z n í c h Ibsenova hrau "Nepřítel lidu a Mariánské Lázně" Mgr. Václav Kohout Z krátké ale bohaté minulosti první výšinné kavárny Jak se měli lidé správně chovat před sto i méně lety
Okolí Panoramy před sto lety Kostel sv.Anny ve
Velké Hleďsebi
Původní malé vesničky tachovského chodského strážního okruhu jsou starší než se
dosud obecně soudilo. Patřily pod farnost Trstěnice, kde stál farní kostel
sv.Víta. Podle listiny nalezené v minulém století při opravě věže byl založen
roku 1200. V trstěnickém kostele byli hleďsebští občané křtěni, oddáváni a na
hřbitově kolem kostela pochováváni. Později měli své oddělení na novém hřbitově
v Trstěnicích, a to až do roku 1906. Po staletí chodili více než jednu hodinu
chůze - v zimě v létě o nedělích a svátcích - na mše do Trstěnic. Pro staré
osoby i malé děti to byl nemalý výkon. V druhé polovině 19.století rostl rychle
počet obyvatel ve Velké Hleďsebi i Klimentově a začalo se uvažovat o postavení
kostela v místě. První popud k jednání dal farář Ludwig Groh (později kanovník v
Praze) a starosta Anton Thummerer jeho myšlenku ihned podpořil.
Stavbu započal stavitel Josef FORBERICH v roce 1908, když se konalo slavnostní
vysvěcení základního kamene tepelským opatem dr. Gilbertem HELMEREM. Do
čtyřhranné krabice byla vložena zakládající listina, zaletována a je zazděna v
základním kameni. Stavba byla dokončena v roce 1911 a vysvěcena 12. října 1911
světícím biskupem Václavem FRINDEM (bod 25.) Podle jiné verse vysvětil kostel
tepelský opat, který také zakoupil dům v obci pro budoucí faru. Dům později
daroval klášter Teplá obci.
Před vchodem do kostela SOCHA Sv. JANA NEPOMUCKÉHO s nápisem vzadu "G.Eckert
1862". Malovaný nápis na podstavečku vpředu zanikl. Kamenný podstavec třídílný,
100 cm vysoký, socha vysoká 150 cm stojí na podstavečku 48x32x8 cm. Původně
stála socha v místech býv.kulturního domu. Zdeněk B u c h t e l e Ringval nebo celnice ?
V severozápadní části lesní křižovatky, za nízkým valem, jsem v květnu 1999
objevil zbytky ringvalu. Dobře znatelný příkop je zachován v délce asi dvacet
metrů, šířce čtyři metry. Hloubka je kolem 1 metru. Mýtní louka - Mautwiese
Prostor mezi ringvalem a hradem (na plánku vyšrafováno) nese stopy po
osídlení. Povrchovým sběrem nalézáme tu na všech místech keramické střepy,
sklo, břidlicové úlomky a další materiál, který potvrzuje existenci souvislého
a trvalejšího zabydlení. V terénu nacházíme i vodní zdroj, ze kterého byla
voda vedena uměle vybudovaným přivaděčem podél cesty až ke hradu. Z prvního českého průvodce 1946 Mariánské Lázně o sezóně roku 1925 Kostel svaté Anny ve Velké Hleďsebi26.7.1911 - 26.7.1999
HAMELIKA, vlastivědné
materiály z Mariánskolázeňska. Připravil Ing. Richard Švandrlík. Číslo 4.
Hameliky XXIII. ročníku (pořadové číslo 290.), Mariánské Lázně - vyšlo 30.
června 1999.
"Genius loci - Goethe - je tu cítit na každém kroku"
První jeho divadelní hry jsou dramata z národní historie (Paní Inger na ostrově,
Slavnost v Solhaugu, Nápadníci trůnu). Roku 1862 napsal první norskou komedii
(Komedie lásky)., pak velké dramatické básně (Brand, Peer Gynt). Jeho slávu
založily společenské kritické hry (Nepřítel lidu, Nora, Když my mrtví procitáme,
Strašidla). V pozdních hrách se objevují stále více prvky symbolismu - (Hedda
Gablerová, Rosmersholm, John Gabriel Borkman). Henryk Ibsen zemřel roku 1906 v
Oslo.
Z dobového Světozoru pochází zpráva, že 3.května
1889 se poprvé hrála v Národním divadle v Praze Ibsenova činohra o třech
dějstvích "Nora". Text přeložil Jakub Arbes, režisérem byl František Kolár.
Konečně prý, neboť "kdykoliv se na jevišti hrálo všeliké pochybné zboží
francouzské a německé", volalo publikum po Ibsenovi. Po Noře by měla přijít na
řadu také Divoká kachna. K obsahu Nory:
"Norou se otevírá pohled na manželství, jakých je tisíce. Bankovní ředitel
Helmer žije se svou manželkou Norou již osm let v nejlepší shodě. Nazývá ji svým
skřivánkem, svou veveřičkou, pilně pracuje, aby mohli být živi bezstarostně, a
ona jej miluje a pečuje o jejich tři malé děti. Miluje jej tak, že když byl
nemocen a záchrana vyžadovala pobyt v Itálii, neváhala na to vypůjčiti peníze a
padělati na úpise podpis svého otce, jsouc přesvědčena, že je její skutek je
ušlechtilý. Ale dluh se jí stává osudným. Zatajila před svým mužem půjčku,
předstírajíc, že peníze dostala od otce, poněvadž advokát Helmer, by nikdy
nepřipustil, aby se útraty jeho cesty hradily dluhem.
Po letech však člověk, který jí půjčil peníze, individuum to sešlé, použije
falšovaného podpisu jako prostředku nátlaku. Hrozí, že to vyzradí Helmerovi,
když se Nora za něho nepřimluví, aby ho Helmer nevyhodil z práce. Nora se tedy
přimluví, ale nakonec onen člověk vše Helmerovi vyzradí. -
A tu se počestný řádný Helmer stává bezohledným a brutálním. Pokryteckou lhářkou
nazývá Noru, nechce ji více znáti a zamýšlí odloučiti od ní i dítky. Nezůstává
však při jediném blesku v manželství. - Nořina přítelkyni přiměje muže, který
půjčil peníze, aby vrátil dlužní úpis. Jakmile ho dostane Helmer, je po hněvu,
Nora je opět jeho skřivánkem atd. Nora však vidí: muž si váží názoru veřejnosti
víc než její lásky k němu. Jakmile by veřejnost odsoudila její přečin, zřekne se
jí bezohledně. Nora prohlédne a od Helmera - přes jeho prosby - odchází." - Pro
tehdejší publikum šlo o něco nového, moderního, ne každým divákem přijatelného.
Henrik Ibsen navštívil také Mariánské Lázně. Protože však nebyl uveden v
kurlistech, bylo a zůstává nejasné, kdy vlastně v Mariánských Lázních byl.
Pravděpodobně šlo o krátkou návštěvu kol roku 1900. Při procházce městem byl
nadšen a nakonec prý prohlásil: "Genius loci - Goethe - provází mě tu na každém
kroku."
K obsahu hry:
"Mluvčím dramatu je lázeňský lékař Stockmann. Sám je "oporou společnosti",
zakladatel prosperujících přímořských lázní, poctivý, byť trochu výstřední
nadšenec. Svou prací a nadšenou propagací lázním získal značnou oblibu. Náhle
zjistí, že se v lázních vyskytla choroba jako důsledek znečištění místní vody
odpadními vodami, především z koželužny vlastního tchána. Ve vodě se objevili
"nálevníci" a je nezbytné vybudovat nový vodovod a kanalizaci. Stockmann chce
napsat varovné hlášení do místních novin. Zprvu má souhlas redakce, ale narazí
na ostrý odpor opozice a tchán, který skoupil akce lázní, chce také donutit
Stockmanna k zastavení jeho zprávy. Je veřejně označen za "nepřítele lidu",
projevena mu nedůvěra a z lázní propuštěn. Obětuje štěstí vlastní rodiny, v bytě
mu chátra vytluče okna, jeho dcera učitelka je propuštěna a děti vyhnány ze
školy. Musí se jako ztroskotanec přestěhovat do jiného města."
Drama obsahuje mnoho palčivých úvah o svobodě, o liberalismu a úloze davu a
individua. Situace, kterou si zvolil Ibsen, se ve skutečnosti mnohokráte
vyskytla i vyskytne.
V pamětech slavného profesora balneologie na německé pražské univerzitě H.E.KISCHE
(1843-1918) - "Erlebtes und Erstrebtes" - se dočítáme o podobném případu v
Mariánských Lázních. V roce 1904 se konaly v Mariánských Lázních velké přípravy
na novou sezónu. Měl přijet anglický král a mělo tu dojít k jeho setkání s
císařem Františkem Josefem I. Necelé 4 týdny před plánovaným císařovým příjezdem
onemocněla v hotelu Weimar (Kavkaz) mladá dívka z Berlína. Profesor Kisch u ní
diagnostikoval břišní tyf. Dívka byla ihned odvezena z hotelu a izolována v
jedné odlehlé mariánskolázeňské vile. Kisch dal provést důkladnou dezinfekci
bezprostředního okolí, kde dívka bydlela a začal pátrat, kde se mohla nakazit.
Byl vyšetřen personál hotelu, kuchyně, pitná voda, ale výsledky nebyly
podezřelé. Ověřil, že berlínská dívka sem přišla z internátu ve Švýcarsku, kde
se také objevilo několik případů tyfového onemocnění Kisch stál nyní před
rozhodnutím, zde uveřejnit případ do denního tisku, jak byl k tomu okresním
hejtmanstvím nucen. Uvědomoval si, jak by zpráva ohrozila zdejší sezónu, na což
lačně čekala konkurence v jiných lázních. Monarchové by nepřijeli. Kisch vzal
proto riziko na sebe a závazně se zaručil, že šlo o jediný, sem ze Švýcar
zavlečený případ. Věc byla ututlána a o případu vědělo jen několik málo lidí
Anglický král přijel podle plánu a 16. srpna 1904 došlo k jeho setkání s
císařem. Byla to nejslavnější sezóna a noviny celého světa psaly o Mariánských
Lázních. Starosta, radní a další byli vyznamenáni mnoha řády a tituly, jak
bývalo zvykem, ale doktor Kisch si oddechl teprve tehdy, když královské návštěvy
skončily.
Když došlo roku 1897 k blahořečení zakladatele premonstrátského kláštera v Teplé
- HROZNATY a proběhly oslavy 700 let existence kláštera Teplá, bylo zřejmé, že
další zkrášlení areálu bude následovat. Za opata Helmera došlo v letech 1902 -
1910 k velkorysé přístavbě nové klášterní knihovny a muzea po pravé straně
klášterního kostela. Plány připravil architekt Josef SCHAFFER z Mariánských
Lázní a stavitelem byl KRAUS z Chebu. Schaffer připravil projekt jako kopii
prelatury na levé straně kostela.
Byl tak vymezen prostor k nádherným parkovým úpravám za knihovnou a kostelem,
jak vidět na obrázku.
Listujeme v Mariánskolázeňských novinách
v roce 1904
(Noviny Marienbader Zeitung vychází jednou týdně)
17.ledna Zpráva o komisi, která prohlédla divadlo a navrhla změny.
l Statistika za
rok 1903: narodilo se 128 dětí z toho dvě mrtvé; zemřelo 99 osob, z toho 29 dětí
do pěti let. Na infekci zemřely 2 děti. V nemocnici pobylo 231 osob.
24.ledna V Maxově údolí bylo vykáceno mnoho stromů, též padly větrem. Nutno
zalesnit pravý břeh potoka, jinak ztratí město význačný vycházkový prostor.
l Redakce doporučuje dehtovat povrch silnic.
l V roce 1904 bude zřízen v Mnichově
okresní sirotčí ústav pro okresní soud.
21.února Nové lázně byly rozšířeny o 5 místnosti v prvním patře.
l Městská rada
vydala průvodce "Illustrierte Führer durch der Kurstadt Marienbad"
l Vyšlo
pojednání dr. Zörkendörfera o rašelinných koupelích v Mar. Lázních.
l Oznamuje se,
že ohlášený luxusní rychlík nebude. l 16.února spadli z hotelu Weimar (Kavkaz) dva
dělníci firmy Schubram z Vídně. Spadli z výše 29 metrů, tj. ze střechy. Byli to
místní dělníci Josef Dworcak měl 7 dětí a pádem se usmrtil, Johann Brunnbauer,
který se zranil těžce.
28.února Pracuje se na rekonstrukci městského divadla, pracuje tu 100 dělníků.
6.března Rozpočet městské rady na rok 1904 projednán.
l Pokračuje oprava divadla
podle plánů architekta Walchera z Vídně. l Luxusní rychlík bude přece jen zaveden,
a to od 1.května 1904.
27.března Oznámení, že od 25.3. na louce u hostince Viktoria bude menažerie
cirkusu BARUM. Vystavována jsou různá zvířata v ceně 200 000 marek. Byla
přivezena na 12 železničních vagónech. Stan je o ploše 1000 m². Vstupné 1 K a 50
hal., děti 50 hal. a 30 hal.
24.dubna Velká bouřka byla 17.4. - u Lesního mlýna přišlo mnoho vody a nesla
kameny velikosti holuba, koleje tramvaje byly zaneseny pískem. v parcích velké
škody. Blesk uhodil do elektrického vedení a město bylo večer 3 a 1/2 hod. bez
proudu. Na železniční hlásce Mariánské Lázně-Chodová Planá omráčil blesk strážce
na několik hodin. l 23.4. v 6 hod. ráno se propadla stavba "Zlatý klíč" (Goldener
Schlüssel) - viz historii domu u reklamy. Nikdo nebyl zraněn.
l Divadlo zahajuje
7.května 1904.
1.května Letos přijede do Mariánských Lázní císař František Josef I.
l Luxusní
vlak byl zaveden (50 míst, salónní vůz, restaurační vůz, zavazadlový vůz). Doba
jízdy z Vídně do Mariánských Lázní 6 a 1/2 hod.
8.května Redakce upozorňuje, že park v městě není náležitě upraven. Vyšlo
najevo, že architekt Swenson dostal proplaceny některé práce podle smlouvy,
která nebyla podepsána zástupcem města !!!
15.května Od 1.června bude v domě Vergissmeinnicht (Jalta) otevřenaněmecká celní
expozitura. l Kynžvart: Budova lázní a stáčírna vod přešla po dožití nájemce zpět
do rukou Metternichů. Kromě dvou lékařů přibyl další. Rozšířena lázeňská kapela.
Silnice před oboru do Mariánských Lázní nově upravena. Restaurace ve vile
Metternich zlepšena získáním snaživého kuchaře.
22.května Osvětlení ulic je v nepořádku. Ulice k Lesnímu prameni nemá již dva
týdny obloukovku. l Od 22.7. se koná VII.mezinárodní tenisové turné na dvorcích u
Lesního pramene. l 27.5. budou otevřeny dva sály renovované restaurace hotelu Kaiserhof (čp.140 na Hlavní třídě).
29.května Ač bylo v roce 1903 stanoveno, že se nesmí v městě po 1.květnu
stavebně pracovat, pokračovaly práce na přemostění potoka za divadlem, některé
ulice byly dále štěrkovány a na silnici k Bellevue navezeno kamení, v parku u
Lesního pramene pokračovaly parkové úpravy. l Rozšířeno kryté nástupiště na
nádraží. l Zámek Kynžvart se stal oblíbeným výletním místem. 29.5. v restauraci
koncert. Lze tu dobře pojíst.
5.června Park v městě se konečně dává do pořádku. Svenson dělá s 10 lidmi za
1800 K. Park nás stojí pěkné peníze! l Město Karlovy Vary má půjčeno 4 mil. K u
Centrální banky německých spořitelen, úrok 4 %.
12.června Silnice od mlýna (Cristal) k Šenovu upravena. Avšak již je znovu
nesjídná v polovině. Silniční válce jsou nasazeny do vedlejších uliček, kde však
není téměř žádný provoz.
19.června Stížnost, že vlak z Karlových Varů po 9 hod. ráno (přípoj na rychlík v
Mariánských Lázních) nemůže brát cestující, i když má volná místa. Jde totiž o
místenkový vlak.
10.července Radní Rubritius vyvinul iniciativu na zřízení golfových hřišť. Byl
shledán volný prostor mezi městem a Závišínem a rozhodnuto postavit 9 polí.
Poradu mu poskytli golfisté, pobývající zde na léčení, nejsou však jmenováni.
17.července Přijel kníže Ferdinand z Bulharska a ubytován v Petzoldtově hotelu
CASINO (býv. VÚB). Přijel zvláštním vlakem. l Před nádražím nechávají vozkové koně
bez dozoru a chodí si sednout do restaurace. Při příjezdu vlaku odjede obsazený
omnibus a na jeho místo se bez ohledu na chodce tlačí rychle několik dalších.
Měl by nastat pořádek.
24.července Zasedání městské rady o přehradě s užitkovou vodou.
14.srpna Zvláštní číslo novin s portrétem císaře Františka Josefa I. Tištěno na
křídovém papíře. Oznamuje se příjezd císaře. Popisuje se program návštěvy a
slavnostní vyzdobení města. Několik oslavných básní. Vzpomínky na dřívější
pobyty císařů. l 12.srpna přijel anglický král Eduard VII.
21.srpna Popis průběhu návštěvy císaře Františka Josefa I. a jeho setkání s
anglickým králem Eduardem VII. l 16.srpna zasazen tříletý stříbrný smrk vlevo od
kostela na počest setkání monarchů (dodnes tu stojí, ale má odlomenou špičku)
28.srpna Znovu jednáno o přehradě s užitkovou vodou v městské radě.
4. září Anglický král odjel z Mariánských Lázní 2.září.
11.září Cirkus CENTRAL navštívil město a stanoval v louce u Würfelstraße (dnes
Tyršova ulice). Pobyl tři dny.
18.září Pokračuje výstavba hotelu FÜRSTENHOF (dnes Bohemia), architekt Arnold
Heymann. Ke stavbě je připravena kavárna MIRAMONTE. Dále se budou přestavovat v
zimě 1904-1905:
BELVEDERE (rohový dům na Goethově náměstí nad kolonádou),
dům STRAUSS (dnes Merkur), architekt Arnold Heymann,
NORDSTERN (čp.65, později po druhé válce jako Niagara, zbořeno staveniště
Arnika),
TELEGRAF (po rekonstrukci Grandhotel OTT, dnes Pacifik), architekt Arnold
Heymann,
vila WALDSCHLÖSSL (čp. 107 v sousedství divadla, 1945 Tobruk, 1950 Koševoj),
původní stavba roku 1869 od Fr.Zicklera,
KRÁL BAVORSKÝ (po válce Sevastopol, dnes léčebna Skalník),
LESNÍ MLÝN, dům BÄR (dnes Dagmar v Třebízského ulici). l
Stížnost redakce: už se klepají venku koberce, na kolonádě dokonce během hudby
se opravovaly lampy se žebříkem atd. l 28.9. zápis do pokračovací školy.
25.září Zpráva o zvláštním zasedání městské rady. Pozván sem ing.KRESS z Prahy,
stavitel přehrady, aby podal zprávu o možnostech rozšíření přehrady.
l Poslední
koncert je 30.září l Započato s demolicí staré nádražní budovy. 30.září naposledy
jede rychlík Vídeň-Mariánské Lázně-Berlin. l 6.9. přijede cirkus KLUDSKÝ s
menažérií. l Divadelní sezóna nebyla příliš příznivá a pro velká horka byla malá
návštěvnost.
9.října Mužský pěvecký sbor slavil 25 let svého trvání.
l Vyhláška: Pro nedostatek
vody nelze odebírat vodu na stavební práce z městské vodovodní sítě.
16.října Městská rada jednala o odkoupení podstaty jezdeckého klubu, který se
dostal do finančních potíží. l Zpráva, že trať Vídeň-Cheb by mohla být rozšířena o
další kolej. Trať Vídeň-Gmunt je již zdvojkolejněna. l Zpráva o výlovu rybníku
Regent - výlov každým třetím rokem. l 8.10. otevřen sirotčinec v Mnichově.
23.října Lesní pramen uzavřen, snad pro poruchu pumpy.
l Též vyloven Podhorní
rybník dne 20.10.
6.listopadu Zpráva o finančních potížích města.
15.listopadu V důsledku špatného počasí (popadané stromy) uzavřena cesta do
Kynžvartu na deset dnů.
27.listopadu V otázce užitkové vody není stále rozhodnuto.
4.prosince Ing.Wächtler nově jímal Lesní pramen. Dřívější jímání odstraněno,
jímka prohloubena. Byl získán vyšší výron. l Ulice nejsou dostatečně čištěny od
sněhu, problém přechodů pro chodce. Při oblevě padá ze střech sníh.
l Ministerstvo
obchodu povolilo pohlednice, které mají vyhrazenu na adresní straně polovinu
místa pro sdělení. l Inserce: špeditérství, obchod s uhlím a komisní obchod přešel
z rukou lánů P.Nickela a G.Rudolpha na podnikatele H.Bära a C.Rudolpha. (Bär se
stal později největším podnikatelem v tomto oboru.)
25.prosince Dne 9.11. se začalo s novým jímáním Lesního pramene. Dřívější jímka
byla ze dřeva, průměr 3,7ř metrů, hloubka 2 a 1/2 metru. Nyní je nová hloubka
jímání 6 metrů, vývěry tryskají zespodu a jeden ze strany. Možný vývěr je až 100
litrů za minutu. Dohlíží balneologický ústav. l Konalo se několik divadelních
představení v hostinci "Marienbader Gasthof".
Projekty zdrojů užitkové vody 1904
Městská rada se zabývala otázkou nových zdrojů intenzivně po celý rok. Pro rok
1932 se odhadovala návštěvnost - 57 až 75 tisíc hostů. Městská rada hodlala
zajistit zdroj, který by postačoval na příštích 20-30 let. Navrženo bylo několik
projektů. Zpočátku se uvažovalo o vybudování další přehrady dole v Maxově údolí
v blízkosti střelnice. Byly navrženy dvě varianty: jedna s hrází 500 metrů od
Lesního pramene a druhá 550 metrů. Voda by však odtud nemohla zásobovat výše
položené domy. A byly i důvodné obavy o osud Lesního pramene.
Dále se uvažovalo o přivedení vod z Podhorního rybníka, který by se ještě
rozšířil (To bylo fakticky realizováno v roce 1955.). Rada viděla, že by tento
projekt byl příliš nákladný a proto ho zamítla. Také se uvažovalo o vodách
Pottova údolí. Toho využil jeden podnikatel, pozemky rychle skoupil a obratem je
nabízel městu za vyšší ceny.
Také se uvažovalo o stavbě menší přehrady buď těsně pod nebo nad dosavadní
přehradou. Avšak v případě stavby další přehrady nad dosavadní přehradou se
narazilo na těžko splnitelné podmínky tepelského kláštera jako vlastníka
pozemků. Objevila se úvaha o přehradě u Lesní pily (dnes Lunapark); zde však
byly problémy s usedlostí.
Studiem technických parametrů dosavadní přehrady se zjistilo, že bez
povolovacího řízení by zde mohla být zvýšena její kapacita, a to především
prohloubením přehrady. Proto byl k upřesnění projektu pozván Ing. KRESS,
stavitel přehrady. Ten předložil návrhy, ale konečně slovo v roce 1904 ještě
nepadlo.
Kampaň proti doktoru Mladějovskému
Tento český lékař byl novinami ostře napadán. Kladlo se mu za vinu, že chce
rozšířit vliv Čechů do zdejšího německého prostředí. Za tím účelem, že vydává
české spisy o lázních, usiluje o zřízení hotelu pro české návštěvníky atd. V
této kampani se prý chová Mladějovský nekolegiálně ke svým německým lékařům.
Zdejší Němci poukazovali na to, že v Karlových Varech se již podařilo Čechům
zřídit hotel BESEDA. Němci se cítili ukřivděni v tom smyslu, že Mladějovský
propaguje využívání Čechy toho, co bylo vybudováno Němci. Zášť proti
Mladějovskému šla tak daleko, že majitel domu HELVETIA (čp.142 na Hlavní třídě)
dal Mladějovskému výpověď z pronajatých místností. Redakce novin nadhodila: kde
nyní získá nový byt ? Vypjatá nacionalistická kampaň měla zřejmě v pozadí obavy
německých lékařů o vlastní klientelu. - Že byl Mladějovský energický člověk,
který se nezalekl, ukázalo se v další jeho pozdější činnosti v lázních.
Přistižen při krádeži. - Omráčen hajným. - Zmizel. - Rozsáhlé pátrání. - Mrtvé
tělo nalezeno.
"Dne 7.listopadu uviděl jsem v revíru Kornhau dva muže. Každý odnášel kus
bukového dřeva. Další kus buku ležel na zemi. Když mne uviděli, dali se na útěk,
každý jiným směrem. Pronásledoval jsem staršího muže. Když jsem mu byl na
dohled, zůstal stát. Odmítl však udat jméno a odevzdat pilu a dřevo. Na vyzvání,
aby se mnou šel na stanici do Sangerbergu, následoval mne. Tak jsme šli asi půl
hodiny- Pokoušel se mne přemluvit, abych ho propustil, za což mi nabízel jednu
korunu. Když toho nedosáhl, udeřil mne kusem dřeva do spánku, zasáhl však jen
zadní část hlavy. Ještě dvakrát se mne pokusil zadržený udeřit a potom jsem ho
udeřil já pažbou pušky. Na výzvu, aby povstal a šel, vyskočil rychle a opět mne
několikráte uhodil. Proto jsem ho uhodil také. Opět vstal, vytáhl nůž a jím mne
ohrožoval. Znovu jsem ho udeřil pažbou a srazil k zemi. Pak pravil, že již
nemůže vstát. Odebral jsem mu klobouk a pilu. Nechal jsem ho ležet a věc oznámil
na četnické stanici v Sangerbergu."
Četník, který se neprodleně odebral na místo činu, zraněného však nenašel.
Prohlídka okolí byla bezvýsledná. Bylo zjištěno, že šlo o Josefa Waltera, který
se od ranního odchodu nevrátil domů. Druhý, jeho společník, byl Johann Scharnagl
z Raušenbachu čp.75. Podle mínění četníků byl Walter kamsi odtažen. Hajný Böhm
byl předán 11.listopadu 1904 okresnímu soudu do Mariánských Lázní.
Les byl po následující dny prohledán stovkami lidí. Walter však nebyl nalezen.
Po několika dnech byla nalezena zakrvavená Walterova zástěra na jiném místě. Až
17.listopadu nalezl náhodně jeden z četníků při pochůzce Walterovo tělo 40 kroků
od silnice poblíž Volfštejnu. Ihned zavolal na místo soudní komisi. Tělo
Walterovo bylo zmrzlé a přimrzlé k zemi. Bylo zjištěno, že nezemřel
vyhladověním. Měl u sebe kus chleba. Soudní ohledání místa bylo 18.listopadu.
Jak dopadlo soudní řízení, nebylo do konce roku 1904 oznámeno,. Noviny událost
nekomen-tovaly, bylo jen zdůrazněno, že v osobě Waltera šlo o čestného člověka.
Redakce pak vyzvala čtenáře, aby pomohli zmírnit zimní nouzi rodiny tím, že
pošlou peníze vdově nebo prostřednictvím redakce.
Rok 1904 se zapsal v Mariánských Lázních slavnou návštěvou císaře Františka
Josefa I. a v živé vzpomínce zůstává nádherná iluminace města - ozdobené domy,
triumfální brány, ale i přírůstek přes dva tisíce hostů! Tisk celého světa byl
zaměřen v oněch dnech na Mariánské Lázně. Hovořilo se tu všemi jazyky Evropy.
S tou nádherou kontrastují stíny ve vnitřní správě města:
1. Park si vyžádal enormních nákladů, přesto však trávníky vyschly a odešlo
mnoho květinových záhonů. Další náklady padly na rekonstrukce již
"rekonstruovaných" parků.
2. Suchý rok znovu nastolil otázku vody. Řešení si vyžádalo na 20 000 K na
projekty a přesto pro další rok není věc s vodou vyřešena.
3. Mnoho stížností bylo na vycházkové cesty do okolí.
4. Na podzim roku 1903 bylo zahájeno rozšiřování elektrárny a dokončeno bylo
30.července 1904. Ale již 3. srpna 1904 sděluje vedoucí elektrárny, že generátor
bude potřebovat rekonstrukci!
5. V říjnu 1904 zůstalo neukončeno jednání o 200 000 K na pokrytí běžných výdajů
města na poslední čtvrtletí 1904 a na leden 1905. Toto je nejtemnější bod roku
1904. Znamenal de facto zhroucení režimu dosavadní městské vlády, která
nastupovala s hesly šetrnosti na všech stranách!
6. Balneologicky je nutné a zůstává neprovedeno vyvedení Rudolfova pramene na
kolonádu a nové jímání Lesního pramene. A dále zvýšení počtu koupelí. Nezbytná
je i rekonstrukce divadla!
V roce 1904 se začala stavět a do sezóny 1905 měla být hotova řada staveb. Jde o
hotel FÜRSTENHOF (Bohemia), architekt Arnold Heymann; o budovu děkanství, která
se měla nazývat Stiftsgebäude, ale nakonec převážilo označení Brunneninspektion,
architekt Josef Schaffer; o Café MIRAMONTI, architekt Josef Schaffer; o dům
proti Křížovému prameni - MERKUR (čp.25- Tento rodný dům Skalníků prodal Albert
Skalník bankéři Oskaru Stinglovi a sám se odstěhoval do Plané, kde 16.10.1913
zemřel.), architekt Arnold Heymann. Stingl nechal postavit reprezentační banku a
dosavadní název STRAUSS byl nahrazen názvem MERKUR. Dále se přestavoval dům
BELVEDERE (čp.16, rohový dům na Goethově náměstí mezi Paříží a Krivání). Jako
rest zůstává dlouhodobě dokončení nové kolonády z roku 1889. Počítá se s jejím
pokračováním při odstranění staré kolonády s nevyhovujícími stánky (Stará
kolonáda s krámky na východě i západě však ještě přežila obě světové války a 29
sezón let po druhé válce! K likvidaci staré kolonády došlo až v roce 1974.)
Kavárnu tvořilo původně nevelké jednopatrové stavení s dvorkem, ale Lucha je
postupně - pokud byly dobré lázeňské sezóny - přistavoval až do dnešní podoby.
Vpravo od brány postavil dřevěný hudební pavilón, pod ním tenisový kurt, který
sloužil po druhé světové válce jako volejbalové hřiště; ve svahu pod Panoramou
byl parčík s vodotryskem a se sochou černocha a sluneční louky na opalování.
Pod novou silnicí si postavil Lucha vlastní vilu. Volné prostory areálu tvořila
velká zahradní restaurace s množstvím kaštanů, každoročně pečlivě ořezávaných a
mezi nimi mnoho stolů a židlí.
Plakát, kterým zve E.A. Lucha ctěné lázeňské publikum k otevření PANORAMY
poblíž Goethova sedátka 19.května 1872, nabízí ráno a večer studenou kuchyni a
domácí a zahraniční vína. Zdá se však, že již dříve, v minulých sezónách, tu měl
malý stánek s občerstvením. - Později proslavily Panoramu koncerty houslového
virtuóza a hudebního skladatele Doli Daubera; po druhé světové válce tu hrával
také orchestr známého zpěváka a pianisty Arnošta Kavky.
Co nám řeknou pamětníci ?
Jako pamětník cítil povinnost uvést některé "pověsti" o Panoramě na pravou míru.
Pamětíků ubývalo, odstěhovali se, byli odsunuti a tak se ujal úkolu inspektor
Šperl. V roce 1983 uvedl do tehdejší Hameliky:
"Luchovi byli evropsky známá tradiční hoteliérská rodina. Do lázní přišel pan
LUCHA jako celkem zámožný člověk v letech 1868-1872. Po těžkostech zakoupil
pozemek na Hamelice a 19.května 1872 otevřel podnik, který se skládal z kavárny,
restaurace a malého ubytování. Areál postupně doplňoval hřištěm pro děti,
koupališťátkem, vy-hlídkovou věží, tenisovými kurty a dalšími atrakcemi po vzoru
podniků ve Švýcarsku. Areál dostal název HOHEN-CAFÉ PANORAMA (PANORAMA leží na
úšovickém katastru (Úšovice čp.90 a jako poslední majitel 1945 se uvádí Hotel-
und Bäder-Aktien-Gesselschaft, nikoliv Lucha ?).
Jednalo se o první tzv. "výšinnou" kavárnu, která se brzy stala pojmem a měla
mnoho následovníků - výšinných kaváren. Byly to Café Egerlän-der (Monty), Café
Washington (později Rotkäppchen - Červená Karkulka), Café Forstwarte (Kamzík),
Café Hohendörfer Hohe (zaniklá kavárna Zádubská výšina), Café Alm (Polom), Café
Sennhof (Bezkyd), Café Nimrod a další. To vše byly kavárny, které si říkaly
podle Panoramy "Hohencafé".
Pan Lucha postavil v zatáčce pod Panoramou ještě vlast-ní rodinnou vilu s názvem
PARKVILLA PANORAMA( PARKVILLA též na úšovickém katastru (Úšovice čp.158,
poslední majitel 1945 se uvádí Ernst Lucha).
Luchovi měli dva syny - staršího Ottu a mladšího Ernsta Emila. Ti zprvu
pracovali u otce.
Když se OTTO LUCHA oženil, stal se samostatným hoteliérem a nájemcem a měl různé
kavárny a hotely (v Karlových Varech hotel Passage). V květnu 1945 se nacházel v
Mariánských Lázních jako vedoucí HOTELU NATIONAL (dnes internát Boženy Němcové v
Poštovní ulici). Roku 1946 byl odsunut do západního Německa.
První jeho manželka byla Rumunka z rodiny hoteliérů v Plzni, kde vlastnila
rodina HOTEL WALDEK (po vzniku ČSR to byl Hotel SMITKA, dnešní populární HOTEL
SLOVAN). Z prvního manželství pocházel syn ROBERT LUCHA. Mluvil německy, česky,
anglicky, francouzsky, španělsky, ale také rumunsky!
Po rozvodu se jeho otec OTTO LUCHA znovu oženil a to s bývalou manželkou
vynikajícího kapelníka rakouského původu KONCZEKA. Paní, rozená KRETSCHMEROVÁ,
byla dcerou celního inspektora v Brně, který působil v Mariánských Lázních a zde
při každé příležitosti prohlašoval: "Já sú Moravák!!!". Pan KRETSCHMER je
pohřben zde v Mariánských Lázních v obyčejném hrobě naproti hrobce Luchů.
Mladý ROBERT LUCHA (Ottův syn z prvního manželství) sloužil za první republiky
jako důstojník u horského dělostřelectva na Slovensku, po okupaci byl povolán do
říšskoněmecké branné moci jako poručík protiletadlového dělostřelectva. Byl
zajat a po propuštění z amerického zajetí zůstal u Američanů a pracoval jako
zaměstnanec americké armády. Dělal ředitele mariánskolázeňského divadla, kde
organizoval programy pro americké vojáky, mimojiné též vystouperní černošského
zpěváka Paul Robesona v Mariánských Lázních. S Američany odešel 30.listopadu
1945 do západního Německa, kde se oženil, žil ve Fürthu u Norimberka jako obchodník v automobilovém průmyslu. (V roce 1983 dosud žil ve Fürthu.)
ERNST EMIL LUCHA, mladší syn zakladatele Panoramy, se oženil a usadil se na
Panoramě, kde převzal rodinný podnik po svém otci. Zde byl ještě roku 1945, když
přišli Američané a zřídili si na Panoramě tzv. důstojnické kasino, v němž
zaměstnávali celou rodinu Luchů - Ernsta Emila, jeho ženu, jejich dceru 24letou
Renatu a syna Emila Luchu.
Mladý EMIL LUCHA byl tedy vnukem zakladatele Panoramy a bratrem nešťastné
Renaty. Sloužil za války u říšské branné moci u dělostřelectva. Byl zajat
Američany, ale jako hotelový odborník a znalec jazyků ho Američané zaměstnali
tak jako celou rodinu Luchů na Panoramě. Byl svobodný, mluvil mnoha jazyky a po
válce se stal hoteliérem v Kaiserlautenu v NSR.
Když byl vysídlen jeho otec Ernst Emil Lucha z Mariánských Lázní do Německa,
přišel za svým synem Emilem a u něho bydlel. Otec zemřel již v roce 1946. (Mladý
Emil v roce 1983 dosud žil.)
RENATA LUCHOVÁ hovořila německy, česky, anglicky, francouzsky a španělsky. Byla
pověřena vedením důstojnického kasina na Pano-ramě jako ředitelka. Byla svobodná
(nikoliv provdaná, jak se uvádělo) a není divu že se tu seznámila s pohledným
americkým důstojníkem. Sliboval jí sňatek a také odvoz všeho majetku rodiny z Panoramy do Německa. To se realizovalo. Major dal naložit
majetek do aut a odvezl ho do Německa. Renata se pak za ním vypravila, ale s
hrůzou zjistila, že všechen rodinný majetek rozprodal, dále že je ženat a že
jeho žena žije v Americe. Vrátila se, a to byla příčina toho, že se otrávila. To
zavdalo příčinu k různým "pověstem". Byla pochována v roce 1945 do rodinné hrobky Luchů na
hřbitově, ale její jméno na náhrobku není uvedeno, snad z důvodu sebevraždy.
Její pamětní kříž u parkoviště Panoramy jen krátce připomínal rodinnou tragédii.
Renata, vzdělaná a organizačně talentovaná, byla největší nadějí rodiny Luchů a
nakonec největší ztrátou.
Ernst Emil Lucha vlastnil doma moderní auto Mercedes, jeho syn Emil motocykl
Indian. Otto Lucha jezdil v autě Bugatti a jeho syn Robert Lucha si po válce v
Německu zřídil prodejnu aut typu Citroen. Oba bratři - Ernst Emil a Otto -
bývali před válkou - v mládí vyhlášenými sportovci v Mariánských Lázních.
Jezdili závodně na bobech, byli prvními hráči tenisu v městě a později
význačnými sportovními funkcionáři na tenisových turnajích na Bellevue. Na
Panoramě měli dva vlastní kurty a na nich vyrostli. Po válce se z kurtů udělalo
volejbalové hřiště, jak uváděl správně pan Sláma.
Rodiny Luchů jsem ve své funkci poznal hned v polovině května 1945, kdy se
dostavil do mé úřadovny v domě VINDOBONA pan Otto Lucha jako vedoucí hotelu
NATIONAL, aby mne informoval o chodu hotelu, obsazeném Američany. Přišel
nepředvolán a brzy jsme se spřátelili. Ještě po válce jsem je navštívil v
Německu, kde měl Otto Lucha v Bensheimu velikou zahradu.
Co se týká hráčského doupěte na Panoramě, jak již uvedeno, taková věc
nepřipadala v úvahu. Po válce se na Panoramě vystřídalo mnoho správců, často
nekvalifikovaných, kteří postupně odstraňovali užitečná a nezbytná zařízení.
Chodu a filosofii areálu nerozuměli. Panorama chátrala, mizelo četné drahé
zařízení restaurace (z toho co neodvezl americký major), neprováděla se údržba.
Byli to lidé, kterým nepřirostl národní majetek k srdci. S bolestí jsem
sledoval, jak celý areál upadá, neboť jsem ho znal z dob jeho konjunktury. Snad
po převzetí areálu železničáři bude nyní konečně sloužit veřejnosti." Psáno
22.dubna 1983.
Dlouhá léta se mohli návštěvníci obdivovat velikému obrazu PANORAMY, který
zhotovila Luchův vídeňská firma WEESER-KRELL. Před několika lety jsem obraz
marně hledal, nebyl k nalezení. Naštěstí existují předválečné pohlednice s tímto
obrazem, který je výše otištěn.
V roce 1975 zakoupilo ČSD, Jihozápadní dráha, zchátralý objekt Panoramy a po
nezbytných investicích a po stovkách bezplatných brigádnických hodin se podařilo
vybudovat z Panoramy rekreační a rehabilitační železničářské středisko. V druhé
polovině roku 1976 se tu začaly provádět týdenní kondiční a rehabilitační pobyty
pracovníků ČSD všech profesí. . Do konce roku 1976 přijelo 486 strojvedoucích a
jejich pomocníků, posunovačů, vlakvedoucích a průvodčích. Každoročně přijížděli
noví železničáři na Panoramu na tzv. dodatkovou dovolenou. Vybíráni byli ti,
kteří dosáhli věku 45 let. V roce 1977 to bylo 976 železničářů, 1978 již více
než 1500 mužů a poprvé i 29 žen. Přijížděly profese jako signalisté, výpravčí,
výhybkáři, traťoví dělníci, ženy-výhybkářky a signalistky. V dalších letech
přijíždělo pravidelně kolem dvou tisíc železničářů.
Vedoucí lékařka na Panoramě MUDr. Marta Lukešová měla za úkol dát železničářům
návod, jak zdravě žít, jak aktivně odpočívat, jak se nejvhodněji stravovat.
Ukázalo se, že volba Mariánských Lázní pro takový úkol byla šťastná, protože jde
o přitažlivé lázeňské místo s klimatem subalpínského rázu, areál je umístěn v
lese, kde je klid, možnost procházek přírodou a pobytu na čerstvém vzduchu.
Pouze přístupové cesty na Panoramu vyžadovaly fyzickou zdatnost a tím trvalou
pozornost sledování rekreantů s ischemickou chorobou srdeční aj. Bylo nutno
rozumně stupňovat fyzickou zátěž příchozích a rozhýbat pracovníky jako
strojvedoucí apod., kteří celou směnu sedí strnule a trpí vertebrogenním
syndromem..Při rozboru pracovní zátěže železničářů se ukázalo, jaké choroby
vznikají z charakteru práce železničářů - křečové žíly, obezita, hypertenze,
vředové onemocnění, diabetes, ledvinové kaménky. Ukázalo se například, že
železničáři, zejména strojvedoucí během směny málo pijí.
Před 15 lety chystala Jihozápadní dráha ČSD, spokojená s chodem střediska a
zdravotrními výsledky, velkolepou přestavbu areálu PANORAMA. Byl vystavován
model projektu nové budovy Panoramy, ale akce se nerealizovala.
V minulém roce byla PANORAMA prodána soukromému podniku. Tehdy se s ní rozloučil
dlouholetý zdejší správce Václav ČERNÝ, kterému dík, že vůbec areál přežil a byl
udržován.
Po desítky let sloužila PANORAMA železničářům k týdenním kondičním
rehabilitacím. Panorama měla 60 lůžek, tělocvičnu a saunu, velkou jídelnu, kde
bylo 150 míst, kavárnu a restauraci, otevřenou pro veřejnost. Po odchodu
železničářů opět na čas osiřela. O to více zajímá mariánskolázeňskou veřejnost,
co hodlá neznámá firma s Panoramou provést, jaké předloží v tisku záměry s tímto
tak populárním koutem Mariánských Lázní. Doufáme, že nepůjde pouze o překupníka
areálu.
Zoologická zahrada na Panoramě ?
Podle Vládi Slámy byla prý projektována na Panoramě malá zoologická zahrada.
Takové mariánskolázeňské ZOO ovšem postavil polský rytmistr Julian Kreisel v
roce 1931 na jiném místě - nad Úšovicemi na vrchu Klinger. Říkalo se tu Zoo am
Berg. Místo bylo vedeno pod Vlkovicemi čp.44. Z Panoramy do ZOO jezdila o sezóně
autobusová linka. Stejně tak jezdil autobus z Panoramy do botanické zahrady při
mlýnu Reinmühle v údolí Buchtálu pod Martinovem.
HAMELIKA č.7/1997 z 10.srpna 1997 uveřejnila článek "Zoologická zahrada před 66
lety", který vzpomínal na dvojici zakladatelů zdejší ZOO - Juliana a Gerlindu (Beatrix
či Boženu) Kreiselovou jako dvou "originálů" - samorostů. Za války koupili
Kreiselovi v Karlovarské ulici poslední dům po pravé straně s čp.306 a
pojmenovali ho KLINGERBERG podle kopce, kde stála jejich ZOO (dnes název
Kentucky). Po válce byl dům zkonfiskován. Paní Kreiselová skončila tragicky 24.
listopadu 1945 sebevraždou, prý po dočasném zatčení jejího muže. Osud Juliána Kreisela po válce jsme neznali a soudili, že byl asi odsunut.
To však není pravda. Pan Kreisel tu po válce zůstal, bydlel kdesi ve starých
Úšovicích a je známo, že chodil zapisovat po domech spotřebu plynu či proudu.
Několik svědků to potvrdilo - nosil vysoké boty, dlouhý kabát, později prý
bydlel ve Velké Hleďsebi. Zemřel někdy v 50.letech. Přesnější údaje bude možné
zjistit. Na obrázku srub "OLD SHATTERHAND" - kavárna i bar,plný
nejrozmanitějších předmětů - zbraní, paroží, kůží, historických obrazů,
truhel, sošek. Před srubem jsou stoly a židle zahradní kavárny.
Podobně jako se v řeči stíraly dialekty v různých krajích ( a dokonce i na
každém panství, tak se měnily zvyky a obyčeje a přizpůsobovaly se širším
zvyklostem.
Ve 20.letech vydal u nás GUTH-JARKOVSKÝ knihu "Společenské klasobraní". V ní
sepsal dobové žádoucí chování lidí při různých příležitostech ve společnosti -
na ulici, v tramvaji, v divadle, v hotelu, v hostinci, na svatbě, při pohřbu,
atd. Rady hojně dokresloval konkrétními případy a nutno říci, že takové knihy
před 80-100 lety pročítaly tehdejší generace stejně seriosně a důvěrně jako
dnešní odborné knihy pana doktora Plzáka.
Doktor GUTH-JARKOVSKÝ se jmenoval Jiří Stanislav Guth, byl český spisovatelem a
organizátorem sportu u nás. Málo je známo, že byl také zakladatelem Českého
olympijského výboru.
Už po druhé světové válce se chování ve veřejnosti
silně měnilo a kniha sloužila
častěji jako čtení úsměvné. Je to však i čtení historické !!!
Vybrané společenské rady doktora Guth-Jarkovského
(1861-1943)
- Proti pánovi, neřku-li proti dámě, deroucí se v šatně divadla (nebo jiné
společenské síně) o
přednost, nemáte jiné společenské zbraně nežli ustoupiti. Jsou to nevychovanci,
s nimiž slušný člověk nebude se hádati. Nejvýše možno mírně připomenouti takové
osobě, aby se netlačila, formou prosby. Snad se pak vzpamatuje. Šlape-li vám
nešetrně po nohách, upozorněte ji šetrně, že máte kuří oka.
V divadle při představení opery a za samé hry aplaudovat nesluší, poněvadž tím
rušíme průběh představení. Po předehře obecně možno dáti najevo svůj souhlas,
obzvláště, když hlediště se osvětlí, což znamená, že představení samo dosud
nezačíná. Při některých operách mohou dokonce opozdivší se užíti této přestávky
a rychle vklouznouti na svoje místo. Ale, zůstane-li hlediště tmavé a když přímo
po předehře vyhrne se opona a hra počíná, neaplaudujeme. - Mezi jednáním, i
kdyby úryvek nějaký nebo vložený balet a pod. sebe více se líbil, netleskáme.
Zpěváka nebo zpěvačku odměníme až na konci jednání. Sice herci, ať zpěváci nebo
zpěvačky, sotva budou souhlasiti s tímto pravidlem, jsou naopak vděčni za každý
potlesk, ať kdykoli, ale co platno, vždycky potlesk za hry ruší ji, jak
naznačeno svrchu. Někdy propukne potlesk, ať tak díme živelně, - pak záleží na
kapelníkovi, aby dal znamení k přestávce. Ale pak pře rušení je vlastně tím
trapnější: herci nevědí na jevišti co dělat a milovník a znalec hudby má
nepříjemný pocit. Obecně tedy: zdržujte se potlesku za hry, jak žádávají často i
samy řády divadelní, a tleskejte teprve, když padá opona; ač-li k potlesku máte
příčinu. - Tak u nás; jinde mohou býti zvyklosti jiné.
Přistupujeme-li v divadle, v koncertu, biografu a v podobných místnostech ke
svému sedadlu řadou již zcela nebo částečně obsazenou (v přízemí, na balkonech
aj.), jdeme či prodíráme se, tváří jsouce obráceni k sedadlům naší řady již
obsazeným. Bylo by velmi neslušno obraceti se při průchodu zády k přítomným,
neboť jest nám hned buď omluviti se, že rušíme, krátkým slovem "Pardon" nebo
"Račte odpustit" anebo poděkovati za ochotu, byť i nevyhnutelnou, slovem stejně
stručným. To nebylo by dobře možné, kdy bychom k osobě byli obráceni zády. Při
tom se nezastavujme a nezapřádejme žádných hovorů s osobami sebe více známými a
milými, snažíce se projíti co nejrychleji, aby osoby, k vůli nám vstávající,
byly co nejméně obtěžovány. Námitka, že devadesát procent lidí chodí obrácených
zády k osobám v řadě, není žádným zdůvodněním nešvaru. Nezpůsob i všech sta
procent zůstává přece nezpůsobem.
Vcházíte-li do divadla nebo koncertu s dámou na místo již známé, určité, které
také dáma zná (do přízemí, do lože a pod.), dáte přednost dámě. Jinak, když
místo teprve dlužno hledat, či když dámě "razíte cestu." Pak jste průvodčím
jistého druhu, jdete napřed, dorozumíte se s biletářkou nebo biletářem a teprve,
když už dáma jde na jisto, jdete za ní. V řadě přízemí, kde vám teprve místo
jest hledati, hledá napřed pán a když našel, ukáže dámě za ním jdoucí. Namnoze
také rozhoduji poměry a ohledy místní. Naše odpověď platí ovšem obecné.
Proti nepříjemnému chrastění kornoutem s čokoládovými bonbony nebo šeptání,
neřku-li mluvení sousedů v divadle za představení a obecného ticha, není jiného
prostředku, nežli nanejvýše mírně se ohlédnouti, beze všech poznámek. Trochu
slušný výtržník ihned po chopí, že se dopouští přehmatu, že je slyšen, a zarazí.
Snad někdy hodí se i diskretní a táhlé "psst!". Ne však napomenutí hlasité,
kterým hluk jen by se zvětšil, a je-li onen neslušník neb ona neslušnice
horkokrevných povah, malér by byl hotov. Je pravda, že podobné rušení je
nevychovanost, nešvar, velký nešvar, ale obecenstvo samo nemůže tu zakročovati.
Leda snad správa divadla vyhláškami, nebo, je-li nezpůsob příliš křiklavý a
zřejmý, vhodným opatřením. Neváhal bych dokonce takového výtržníka po jednání
napomenouti veřejně, ne-li vyloučiti, právě tak, jako opozdilci se vpouštějí až
ve přestávkách. - Ostatně existuje také divadelní policie, jejíž zasáhnutí však
už přestává náležeti do kapitol společenských.
- Je možno jísti v divadle mandarinky? - Prosím vás, raději ne. Pronikavá vůně
tohoto pomerančového ovoce je sice někdy příjemná, ale jindy zase ne. To máte
jako sýr: za některých okolností, v hospodě u piva snad výborná věc, v divadle
sotva, ani ne na galerii. Raději tedy nabídněte své dámě čokoládové bonbony,
když už se musí v divadle jíst.
Aby v divadelní přestávce nebo na divadelních chodbách, ač ve městě ač na
venkově, dáma se pudrovala neb upravovala si nápadným způsobena i vůbec toaletu,
nesluší. Je-li třeba nějaké opravy neb úpravy, je tu dámská toaleta, kde vedle
zrcadla jest i všecko potřebné, jako snad hřebeny, kartáče atd. nemá-li těchto
nutností v miniatuře dáma s sebou v kabelce. Ostatně poukazujeme na to, co řekli
jsme svrchu v odstavci VI. o problému líčení a pudrování - je vždycky zle, když
nutno umělým způsobem napomáhati přírodě, nejméně pestrým malováním. S tím sotva
který milovník se smíří. A nejhůře, děje-li se tak bez po krytu; je to veřejné
doznání, že třeba opravovat, co je chatrné. Míní-li pak dáma, že jí to je s
prospěchem, nechať se tedy maluje docela veřejně.
- Vyskytne-li se v divadeIní hře zpěv anebo přednes národní hymny jako součástka
hry, tedy nikoli jako zjevný státní symbol, přednášený za účelem oslavy státní
nebo státní myšlenky, divadelní obecenstvo nemá povinnosti vstáti, prostě proto,
aby nerušilo hry. Je-li však vlastenecký cit u některého z posluchačů tak silný,
že převyšuje požitek z nerušené hry a posluchač vstane, ostatní klidně následují
jeho příkladu a vyslechnou dotyčnou tu část divadelního představení stojíce.
Vstát se tedy nemusí, ale může. Zůstane-li obecenstvo klidno, není, proč mu toho
vyčítati jako nevlastenectví nebo jen jako neslušnost.
Po představení nebo po koncertě nežeň se obecenstvo do šaten jako divá zvěř z
pampy, která jí hoří v patách; čím klidněji lidé postupují, navzájem si
ustupujíce, tím dříve dostanou se k svému. Podobně jako svrchu u pokladen,
chvatem a tlačenicí působí se jen nelad a nepořádek, personál v šatně stane se
nervosním a všecko poplete a odnášíte si pak vedle svého svrchního šatu ještě
štulce a snad i nepřívětivá slova. Těm,. kdo kvapí, aby stihli ještě otevřený
dům a ušetřili poplatek domovníkovi, dejte klidně přednost ti, kdo mají domovní
klíč v kapse nebo kterým na poplatku tolik nesejde a ti, kdož máte auto na vás
před divadlem čekající, ustupte těm, kdo pospíchají na tramvaj. Podívaná je
potom na obecenstvo, které před chvilkou tolik chvátalo a potom venku na ulici
ještě se baví a se známými nemůže se ani rozloučiti... Je pravda, že šatny
bývají nedostatečny, zejména v našich divadlech, ale tornu lze odpomoci klidem a
pořádkem snáze nežli přestavbou divadla. Sice cizinci, vidouce v šatně ten
špektátl, se domnívají, že je zemětřesení nebo že hoří, jakož se už stalo.
Vernisáž, franc. vernissage, značí vlastně natírání (obrazů či uměleckých
předmětů) pokostem, tak aby předmět byl chráněn před zhoubným vlivem vzduchu a
vlhkosti neb aby jim bylo dodáno zvláštního lesku. Poněvadž dálo a děje se tak
obyčejně v poslední chvíli, před výstavou, slovo vernisáž značí také předvečer
výstavy umělecké, hlavní zkoušku a posléze zahájení výstavy samé, nejobyčejněji
jen výstavy obrazů. K tornu zvou umělci nebo výstavní výbor zvlášť jednotlivé
osoby, svoje přátele, známé, přátele umění a umělecké kritiky atd., a tím se
stává vernisáž událostí společenskou. Bývá zpravidla odpoledne, kolem patnácté a
dá my oblékají k té příčině elegantní úbory vycházkové, páni žaket anebo
redingote (a cylindr). Průvodci obrazů bývají přítomni a sluší se promluviti tu
se známým umělcem několik lichotivých slov, jež sám umělec nepokládá za
objektivní kritiku svého díla, ale která přece nejsou mu nepříjemna. Na
vystavovaném díle uměleckém jistě lze najíti aspoň něco pěkného a to vyzvedni
nejvíce. Je-li to nějaký futuristický nebo kubistický ne smysl, kterým malíř buď
je na počátku hledání něčeho ohromujícího nebo už na konci svého umění, nebo jen
si tropí z obecenstva kašpary, řekni aspoň, že je to "zvláštní"
Do plesu a do kterékoli zábavy, jakož vůbec do kterékoli společnosti, tedy i do
divadla, dlužno se vždycky pečlivě holiti, ačli chodíte obecně oholen. Nejen
úboru, také tváři třeba věnovati náležitou péči a ten, kdo nosí vousy, musí
aspoň přijíti přistřižen a arci také pořádně učesán. I dlouhá brada vyžaduje
péče, o čemž svědčí krásný vous doktora Štolby nebo spisovatele Josefa Holečka.
Divokého vousu nebo strniska společnost nesnáší. Kdo pak holí celou tvář, musí
se holiti denně, při vzrůstu bujném mnohdy i večer, nežli jde do společnosti.
Jenom mladík, sekstán, septimán, který jest od hodlán nechati svému vousu volnou
cestu do veřejnosti, může vkročiti bez bázně do síně taneční - není to znát, že
je neholen. - Holení je pánům značně usnadněno novými holícími přístroji.
Protektor plesu, správněji osoba, o jejíž protektorát výbor plesový se uchází,
má právo žádati, aby mu byla předložena listina výborů jak činných, tak i
čestných, ale sotva tak učiní, jde-li o ples - smíme-li tak říci - renomovaný,
který pořádá se již od let a jehož pověst je známá, nebo pořádá-li jej
korporace, která sama je zárukou seriosnosti podniku. - Stejně ostatní čestní
funkcionáři, kterým jest nabízenou funkci považovati za čest, ba i za
vyznamenání se strany pořadatelů. Bylo by velmi beztaktní, kdyby čestný
funkcionář se zdráhal přijmouti nabízený úřad proto, že v témže (čestném) výboru
zasedá také osoba jemu nesympatická neb osobní nepřítel. Pořadatelé nemohou nebo
nemusí znáti tohoto nepřátelského poměru, do kterého veřejnosti nic není. A také
funkce čestného výboru nebo čestného předsedy není taková, že by se musil
stýkati s kolegy sobě nesympatickými a na plese samém teprve přítomnost i
nepřítelova nesmí nijak zavdávati příčiny k jakékoliv hořkosti. - Odmítnutím
čestné funkce z důvodů uvedených trestá se jen nevinný výbor.
Viz také odstavec XII.
- "Seděl jsem sám v biografu a za nedlouho, před promítáním filmu, přisedla
vedle mne neznámá slečna. Hned se dala se mnou do hovoru, aniž jsem jí dříve
oslovil. - Co dělat v takové situaci? Měl jsem ji sám dříve osloviti než ona
mne? Je slušné, abych se ba vil s neznámou dívkou? A je to správné, že jsem jí
koupil v přestávce cukrovinky? Měli jsme se navzájem před staviti? Po ukončení
jsme se rozešli a v zástupech jsem oné dívky již nespatřil. Je to správné od té
dívky, že mi tak zmizela? Co měla činiti, měla jíti se mnou? O čem měla v
přestávce se mnou rozmlouvati?" Otázek příliš mnoho pro takovou podivnou slečnu.
Neměl jste povinnosti ji oslovovati, ale když vás už oslovila sama, mohl jste jí
slušně odpovědít a dost. Cukrovinky nezná mé dívce, to ne - škoda peněz.
Představovati se náhodným sousedkám v biografu, to také ne. Aby byla ta dívka po
biografu šla s vámi, to teprv ne. Že zmizela, bylo to jediné moudré, co učinila.
A o čem měla s vámi v přestávce rozmlouvati? Těžko říci, snad o počasí neb o
dobrodiní školy.
- Seděti v biografu s dívkou za dvojicí, která po setmění začne se líbat a
"různými způsoby si projevovat svoje něžnosti", jest věc nepříjemná a slušné
pozadí svádí k napomenutí. Ale právě proto, že pozadí chce zůstati slušno,
budeme si všímati jen plátna. Je-li však chování před ním sedících tou měrou
rozpálené, že patrně ruší v klidném pozorování, pak nanejvýše pán za nimi
opatrně a bez hluku, snad jen slabým stisknu tím ramene upozorní pána na
nepřístojnost chování. Neučiní tak dáma, které nezbývá nežli tvářiti se, jakoby
vůbec nic neviděla a nepozorovala. Nejméně jí sluší hlasitými poznámkami
kritisovati chování osob před ní sedících. O nápravu musí se postarati sám pán
anebo, kdyby věci přesahovaly možnou míru, ředitelství závodu či mravnostní
policie. V biografu doporučuje se všem přítomným věnovati pozornost jen a jedině
plátnu a trochu také hudbě, je-li dobrá.
- Máte pravdu, že dlužno radovati se s radujícími a plakati s plačícími.
Společenské výIety bývají pro radost a nikoli pro pláč bavila-li se při podobné
příležitosti vaše známost s chotí vašeho přítele o svých drahých zemřelých tou
měrou živě, až obě usedavě plakaly, zatím co vedle hrála hudba a byly zpívány
rozmarné kuplety, správně jste obě dámy upozornil, aby obrátily svoje myšlenky
jinam. Svobodná vůle obou dám diktovala jim sice odpověď, že si mohou mluviti a
dělati, co chtějí, ale ohledy společenské zase diktují účastníkům společnosti
jistou zdrželivost a chce-li kdo v zábavě, na plese, na výletě, při recepci atd.
prolévati slzy smutku, lépe učiní, nepůjde-li tam vůbec.
(Rozmanitosti ze zábav.) - Nechoval se správně pán, který "denně se nachází v
domě mladé dívky a který navštívil koncert v jiném kroužku", že ne všímal si
dívky, přišedší do téhož koncertu zase s jinou společností, jemu známou - až na
jednoho pána, - jen proto, "že byla ve společnosti, v níž jeden pán není mu
znám". Něco jiného, kdyby dívka byla přišla do koncertu jenom ve společnosti
pána, jejímu příteli docela neznámého; pak jeho ostych by byl vysvětlitelný.
Tento však mohl právem očekávati, že neznámý bude jemu společností představen.
Ale zase mladá dívka příliš krutě trestala zmíněnou nesprávnost, když, cítivši
se uražena druhého dne nepřijala návštěvy pánovy. Snad by se bylo při návštěvě
všecko vysvětlilo a dobrá vůle i soulad byly by bývaly snadno zachovány.
- Společnost dvou pánů a jedné dámy usadí se na sedadlech v hledišti (divadla,
koncertu atp.) tak, že dáma sedí mezi oběma pány, tedy tak, jak jdou na ulici.
Napravo od dámy sedí buď její choť anebo pán starší. Pro dámu v tomto případě
není vhodno sedadlo krajní, které pak zaujme některý z pánů, poněvadž sedadlo
vnitřní je více chráněné, přes to, že snad někdy sedadlo krajní zdá se
pohodlnější.
- Není příčiny, aby dáma, jsoucí s pánem v bio grafu, byla "hrubě uražena", když
pán za přestávky po odejde zanechávaje dámu na tu chvilku samotnu, před
pokládaje, že prosil stručným slovem za prominutí. Dovolení pak, aby se vzdálil,
nesmí býti odepřeno. A také se předpokládá, že pán svoji nepřítomnost co možná
zkrátí, aby dáma nezůstala dlouho samotna. Ostatně přestávky ve velkoměstských
biografech nebývají dlouhé.
- Běží-li o přestávku delší, jaké bývají v biografech venkovských, pak ovšem pán
svoji nepřítomnost vždycky a bez výjimky zkrátí; kouření cigaret není
dostatečnou vý mluvou a dlouhou absencí dáma může býti nepříjemně dotčena. O
urážce lze pak mluviti jen za zvláštních okolností, jichž v tomto případě není.
- "K pánovi a jeho snoubence přisedne na balkoně venkovského divadla dáma,
'bydlící v domě snoubenky. Pán pověsí pláště obou dám na věšák v blízkosti
jsoucí. Po představení pak podá pán nejdříve plášť dámě druhé (která dříve
vstala), pak teprve své snoubence. Jednal pán správně čili nic?" - Pán jednal
docela správně a nebylo příčiny ničeho mu vytýkati předpokládaje, že druhá dáma
byla starší jeho snoubenky nebo dokonce vdaná. V celku je to malichernost.
- "Dvě sestry jsou zasnoubeny, jedna s pánem A., druhá s pánem B. Oba páni jsou
kolegové v úřadě. Ne dávno byli se svými snoubenkami v divadle (venkovském), kde
dámy sedly podle sebe, páni po boku svých snoubenek. Při první přestávce pán A.
vyšel ven a vraceje se koupil pro sebe a svoji snoubenku dort. Vida, že obě
snoubenky jsou samotny a že pán B. také na chvilku se vzdálil, nabídl koupené
cukroví jak své snoubence, tak i její sestře. Snoubenka pana B. však nabízené ho
kousku nepřijala a oznámila to pak svému snoubenci. Pan B. pak při stolové
zábavě po představení veřejně domlouval panu A., že on (B.) si nepřeje, aby jeho
snoubence někdo něco kupoval nebo nabízel a že prý jej pan A. tímto jednáním
kompromitoval. Nastal spor, kdo porušil společenský mrav a teď je z toho hněv.
Prosíme o vysvětlení." - Věc je docela jasna. Pan A. jednal v podstatě naprosto
korektně ve všem všudy a jeho jednání nejen že nelze ničeho vytýkati, ale dlužno
je jen schvalovati. Byl by naopak velice chybil, kdyby byl sestře své snoubenky
ničeho nenabídl. Tato však nejednala správně, odmítnuvši bez příčiny nabízené
občerstvení. Naprosto nevhodně zachoval se pan B., který se mohl při druhé
přestávce dobře revanšovati. K rozhořčení proti panu A. a k domluvám neměl
docela žádného důvodu. (Mimochodem: do divadla hodí se bonbonky zvané divadelní,
tvrdé a suché, jež možno vzíti do ruky, dort jísti rukou není vhodno.)
- Pamatujte, že sotva která dívka "z nejlepších kruhů" půjde sama s mladým pánem
do biografu. Učinila-li tak na pánovo vyzvání, jest jeho hostem a pán platí. Ale
pak děvče, byť bylo sebe bohatší, přestává býti dívkou "z nejlepších kruhů", či
správněji řečeno dívkou dobře vychovanou. Mimochodem řečeno říkáme správněji "z
nejlepších vrstev" nebo "z nejlepší společnosti" tedy nikoli "z nejlepších
kruhů".
-- Pan X. uvědomí svoji choť, že do koncertu přijde jejich přítel se svými
známými pány a dvěma dámami a že mají lístky vedle sebe, v téže řadě. Skutečně
celá společnost se sejde před koncertem a všichni jsou si na vzájem představeni.
Za přestávky odejdou páni na chodbu a obě nové dámy, sedící opodál paní X. baví
se spolu, paní X. si nevšímajíce. Tážete se, je-Ii paní X. v právu vytýká-li
svému manželi, že neměl odcházeti ven, že vzhledem k chování obou dám bylo jeho
povinností zůstati se svou ženou a baviti se s ní. Že to bylo jeho povinností
tím spíše, když s ostatními pány, kro mě svého přítele, blíže znám není. - Nelze
shledávati nic závadného v tom, že pan X. za přestávky s ostatní mi pány odešel
ze sálu; jistě předpokládal. že dámy, v sále zůstavší, pobaví se vespolek.
Nezačaly-li obě nové dámy hovor, mohla jej stejně zahájiti paní X. - Příhoda je
příliš malicherná, aby mohla býti příčinou nějakého rozladění nebo dokonce
urážky. A paní X. nemá podstatného důvodu k výtkám, ani pan X. nemusí býti
výtkami uražen, spíše dobrým slovem přesvědčí ‚ choř příliš citlivou, že zde
nebylo žádného zlého úmyslu
Josef FORBERICH je novodobý mariánskolázeňský architekt, který stavěl počátkem
20.století lázeňské domy v podivuhodném pohádkovém stylu s množstvím překrásných
architektonických prvků v oknech, římsách, s balustrádami, hradbami, často každé
patro v jiném převládajícím stylu od románského přes gotický, barokní k secesi.
Mezi jeho mariánskolázeňská díla patří například domy Svatý Martin, Sněhurka a
Šípková Růženka v Ruské ulici, bývalé zotavovny Nejedlý a Morava proti Casino-Bellevue,
kaplička Lásky u Lesního pramene, lázeňský hotel SVOBODA (původně Carlton),
radnice v Úšovicích a snad i hleďsebská radnice. Forberich byl z nejmladších
zdejších architektů a byl často kritizován jako tvůrce bezduchého, nejednotného
až titěrného slohu. Teprve v poslední době se obracejí názory na jeho stavby..
Hleďsebský kostel s mimořádně povedenou pseudorománskou architekturou patří k
jeho stěžejním stavbám.
Přípravy stavby kostela
V roce 1901 vznikl spolek pro stavbu hleďsebského kostela pro obě Hleďsebe a
Klimentov. Předsedou se stal Anton THUMMMERER (bod 4.), členy radní Anton Arbes,
učitel Josef HARTMANN (bod 14.), kupec Fritz Ingrisch a starosta Klimentova. Za
členy spolku byly získány prominentní osoby jako světící biskup dr.Václav FRIND
z Prahy (bod 25.), opat tepelského kláštera dr.Gilbert HELMER, a velkou aktivitu
projevil mariánskolázeňský městský radní Friedrich METZNER (bod 2.). Friedrich
METZNER byl majitelem lázeňského domu čp.86 AUSTRIA (dnes Alfa vedle domu
Rozkvět) v Mariánských Lázních.
Obec Velká Hleďsebe uzavřela hypotéku na 30 000 rakouských korun, kancelář
císaře Františka Josefa I. přispěla 1 000 K, pražský spolek sv.Bonifáce 1 000 K,
dále přispěl hoteliér Georg ZISCHKA (bod 13.) a parcelu k stavbě kostela poskytl
Anton SCHWARZ (bod 15.).
Georg ZISCHKA z Mariánských Lázní byl nájemcem tehdy klášterního kursálu (dnes
společenský dům Casino), v té době budoval hotel Krakonoš a roku 1911 Esplanade.
Anton SCHWARZ z Mariánských Lázní byl majitelem hostince "Město Mariánské Lázně"
u nádraží a traduje se, že jeho manželka Anna měla vyslovit přání, aby byl
zasvěcen kostel svaté Anně, matce P. Marie. - Připomeňme, že v blízkosti nádraží
se uvažovalo kol 1900 o stavbě druhého katolického kostela v Mariánských
Lázních. Měl stát na místě domu čp.392 a být zasvěcen sv.Anně ! Ke stavbě
nedošlo a roku 1910 byl na této parcele postaven dům s názvem "SVATÁ ANNA".
Stavba a otevření kostela sv.Anny
Zprvu byl kostel lokální, příslušející pod farní kostel v Trstěnicích. Mše se tu
konaly o nedělích a svátcích. Za první světové války byl přidělen trstěnické
faře kaplan Viktor Krüttner, který bydlel v klášterním domě v Hleďsebi a sloužil
v kostele mše svaté. Až v roce 1933 vznikla farní expozitura a prvním expozitem
byl kaplan Wilhelm Polland. S ním si vyměnil později místo kaplan Georg Pleier z
Nejdku. Zanedlouho byla expozitura povýšena na samostatnou farnost a P. Georg
Pleier se stal prvním hleďsebským farářem. Za války, v čase NSDAP, byl však
odvezen gestapem do Karlových Varů a odtud se na faru už nevrátil (po válce
působil jako duchovní v Hessensku). Na jeho místě v Hleďsebi byl za války jako
administrátor kaplan Josef Pressner.
Pseudorománský KOSTEL SV. ANNY je stavebně ojedinělé hodnotné dílo Josefa
Forbericha. Jde o cihlovou stavbu s ozdobnou architekturou v omítce. Půdorys
kostela sleduje basilikové schéma o třech lodích. Před oltářištěm je výrazná
příčná loď, dávající celému půdorysu křížový ráz. Oltářiště je sklenuto valenou
klenbou. Nad lodí jsou ploché kazetované stropy z přírodního dřeva. Nad
postranními loděmi jsou prostorné tribuny, nad tribunami jsou v patrech nad
sebou: trojdílné ozdoby, kruhová zdobená okna se čtyřlistem (po pěti na každé
straně). Zvonice je postavena nad hlavním vchodem kostela. Průčelí nad vchodem
má v tympanonu plastiku Piety, nad ní zdobené dvojokno, nad ním zdobené trojokno
s výrazným prostředním oknem, nad ním věžní hodiny, nad nimi vysoký jehlan věže
s křížem. Kříže jsou i na dalším místech střechy. Kostel měl původně tři zvony -
velký, střední a malý, ale v první světové válce byly sneseny velký a střední.
1. barevné okno s postavou svatého Michaela s nápisem "St.Michael" - věnování
Anny EBERTOVÉ z Klimentova čp.8 jako vzpomínka na manžela Michaela Eberta
2. barevné okno s postavou svatého Frederika s nápisem "St.Fredericus" -
věnování Josefiny METZNEROVÉ z Mariánských Lázní jako vzpomínka na manžela
Friedricha Metznera, městského radního
3. barevné okno se stromy a keři bez nápisu - přímo za oltářem
4. barevné okno s postavou svatého Antonína s nápisem "St.Antonius" - věnování
rodinou Thummererů z Velké Hleďsebe čp.37
5. barevné okno s patronkou kostela sv. Annou a s nápisem "St.Anna"
6. hlavní oltář, klasicky štafírovaný, místo hlavního oltářního obrazu má sochu
sv.Anny s knihou v ruce
7. dvě sakristie
8. dřevěný kříž asi 5 m výšky s Ježíšem Kristem v životní velikosti
9. kamenná křtitelnice (obdobná kamenická práce jako kazatelna)
10. postranní oltář P.Marie s její sochou
11. soška sv.Terezy na podstavci s nápisem dole - pozdější věnování Terezy
Schusterové z roku 1932
12. barevné okno s postavou svaté Barbory s nápisem "St.Barbara" - věnování
Barbory a Josefa Worschů z Klimentova čp. 74
13. barevné okno s postavou svatého Jiří s nápisem "St.Georg" - věnování Georga
a Marie Zischků z Mariánských Lázní v roce 1908
14. barevné okno s postavou Madony s nápisem "Madonna Sixtina" - věnování Marie
Hartmannové ze Tří Seker
15. barevné okno s postavou svatého Martina s nápisem "St.Martinus" - věnování
Amálie Scharzové z Velké Hleďsebe, manželky okresního velitele (+ 27.4.1917 a je
pochována v rohu hřbitova i se svým manželem Martinem Schwarzem, okresním
velitelem, protektorem spolku vysloužilců, zakladatelem a vedoucím spořitelny
Reiffeisenky, čestným velitelem místních hasičů etc. etc.(+ 27.7.1929)
16. horní barevné okno s postavou patronky kostela s nápisem "St. Anna" -
věnování Franze a Anny Krausů z Klimentova čp. 19
17. barevná rozeta
18. horní barevné okno s postavou svaté Margarety s nápisem "St.Margareta" -
věnování Anny a Rozy Schwarzových z Klimentova čp. 73
19. barevné okno s monogramem A.M. (Ave Maria)
20. dřevěná zdobená zpovědnice
21. kazatelna v romaneskní formě, dílo mistra kamenického Böhma z Heřmanova u
Teplé
22. postranní oltář Nejsvětějšího Srdce Ježíšova se sochou Krista v životní
velikosti
23. oltářík ve výklenku se sochou sv.Antonína s Ježíškem
24. oltářík ve výklenku se sochou sv. Josefa s Ježíškem s nápisem "St.Joseph"
25. na stěně zavěšená listina v rámu, podle níž kostel světil světící biskup
Venceslaus FRIND dne 12. října 1911
26. na stěně zavěšená listina v rámu, podle níž došlo k zasvěcení Viae cruciae
(Křížové cesty) dne 3.března 1912.
27. obrazy Křížové cesty jsou barvotisky malých rozměrů v dřevěných zdobených
rámech.
28. VARHANY na kúru pocházejí z kostela sv.Leonharda ze Sangerbergu (dnes
Prameny) a jsou starší než tento kostel. Pocházejí z roku 1891, výrobce
Eman.S.Petr. Varhany sem štafíroval kolem roku 1955 Josef Julius z Plzně na
místo původních varhan, které byly uloženy na levé tribuně. Zajímavé je, že
podstavec varhan bylo nutno seříznout, protože kúr v kostele v Sangerbergu byl
nakloněn. Nápis na varhanách uvádí jméno dárkyně: "Zu Gottes einigen Lob und
Preiss spendete diese Orgel Frau Thusnelda TANZER, geborene Leu aus Berlin,
Mitglied des Militär-Veteranen-Unterstützung Vereins in Sangerberg." - Na levé
tribuně je ještě dvoumanuálové harmonium.
29. zvonice nad vchodem, která měla před druhou válkou čtyři zvony, byly však
sneseny a odvezeny. Zůstal jediný zvon.
30. vnější stěna nad vchodem má v tympanonu plastiku Piety, nad ní dvojokno, nad
ním trojokno, nad ním věžní hodiny, nad ním štíhlou plechovou věž
31. tribuny nad postranními loďmi a nad nimi v patrech trojdílné ozdoby, nad
nimi kruhová zdobená okna se čtyřlistem, po pěti na každé straně.
HŘBITOV na okraji obce směrem k Hamrníkám byl založen roku 1906. Hřbitovní kříž
uprostřed hřbitova má obvyklý nápis pro toto místo (Ich bin die Auferstehung und
das Leben …- Já jsem vzkříšení a život věčný, kdo ve mně věří, bude žít navěky.
) a letopočet 1906. Ze stejné doby pochází hřbitovní kaple.
Z nejstarších předválečných hrobů je zachována již uváděná v rohu hřbitova
hrobka rodiny Martina Schwarze (Amálie Schwarz, geb. 3.3.1844, gest. 27.4.1917;
Martin Schwarz gest. 27.7.1929 v 85. roce života), Antona a Barbary Beerů z
čp.61, Buxbaumů, Prellů, Starcků, Ottů, Feilerů, Krausů, Thummmererů z čp. 34
aj.
V roce 1945 bylo na hřbitově pochováno pět ruských vojáků, snad Vlasovců. Hrobka
nebyla nalezena.
Stezka pozvolna stoupá a asi 150 metrů nad židovským hřbitovem dochází k
prudšímu zlomu. Po něm následuje opět stoupání, kde při pravé straně nalézáme
uměle vytvořenou terasu. Několik desítek metrů nad ní se cesta dostává do
další, výraznější terasy, kde je patrné, že zde bývala brána nebo jakýsi
střežený vjezd.
Touto terasou začíná plošina, kde podle průzkumu a nálezů na místě lze
předpokládat původní osídlení kolem staré zemské stezky s celnicí a později
hradem. Pokračujeme v mírném stoupání ještě asi 60 metrů a přicházíme na
křižovatku lesních cest. Zleva přichází "pohodlnější" hradní cesta, popsaná v
úvodu a pokračuje dál k hradu.
Proti nám je do prudkého svahu nově vyjetá cesta těžkou lesní technikou a o
pár metrů dál, vpravo, se mírným levotočivým obloukem od hradní cesty odděluje
prastará cesta s hlubokým úvozem.
V západní části příkopu pramení voda. Východní polovina ringvalu je zničena
těžbou a stahováním dřeva z lesní stráně nad ním. Centrální pahorek - akropole
ringvalu - má průměr téměř deset metrů. Celá plošina východně od ringvalu nese
stopy osídlení a dávných terénních úprav. Zda se jednalo o ringval nebo starou
celnici na důležité křižovatce obchodních zemských stezek, by určitě objasnil
důkladnější průzkum nejen archeologický, ale lepší seznámení se s archivními
historickými materiály.
Jihovýchodně od cesty a přivaděče je velká plošina, která byla také obydlena.
Zde totiž nacházíme různé valy, příkopy, místy až jeden metr, stopy po
staveních a stále další materiál, který moje domněnky dále potvrzuje. S
překvapením jsem zjistil, že právě toto místo se nazývalo Mýtní louka
- Mautwiese.
Dá se proto předpokládat, že šlo o celnici !
Po provedení několika sond v prostoru jsme nalézali v podstatě stále totéž:
pod slabou vrstvou hlíny byla většinou vrstvička dřevěného popela a uhlíků,
pod nimi jemný písek, na kterém je znát, že přišel do styku s ohněm a pod ním
kamení, kamínky, keramika, břidlice, hřebíky aj. To nasvědčuje tomu, že zdejší
osídlení zaniklo v důsledku rozsáhlého požáru. Průzkumu Mýtní louky se
zúčastnili mj. ing. Horáček a ing. Švandrlík, oba ze správy CHKO Slavkovský
les.
Dr. J.J.Nehr přišel z Prahy, kde byl vynikajícím žákem Karlovy university a
asistentem prof.doktora Verbeka, doktora svobodných umění, filosofie a
medicíny. Vliv lékaře, který byl současně filosofem a milovníkem umění,
přenesl se na oblíbeného žáka a pomocníka a projevil se i v budování lázní.
Ze "zázračných" pramenů (Heilbrunnen), k nimž se chodilo dosud asi jako do
Lourd a které musely léčiti více silou víry, se pomocí lékaře staly prameny
léčebné.
Když se podařilo v roce 1817 získati všemocného českého šlechtice knížete
Lobkowicze pro myšlenku velkých lázní, vznikla ministerská komise a přijela v
příštích týdnech do Mariánských Lázní. Komise nařídila vypracování plánu pro
celé město, odstranění nevzhledných domků, nařídila stejné typy oken a
portálů, vymohla hostinskému (Klingerovi) podporu, aby vybudoval skutečný
hotel (třebaže se mu říkalo stále ještě "zájezdní hostinec") s tanečním sálem,
salonem, čítárnou a vymoženostmi, jaké byly dosud známy jen v Praze a ve
Vídni. Byla tak důkladná, že nařídila i barvu nátěru domů a střech, počet
luceren a počet sloupů, které ponesou střechu a kopuli kryté kolonády,
doporučila zřídit továrnu na výrobu džbánků. Přitom určila, že Křížový pramen
smí být nabízen jen návštěvníkům lázní a nesmí být zasílán mimo obec.
Z hostů nutno vzpomenout návštěvy presidenta Osbboditele T.G.Masaryka,
presidenta dr.Eduarda Beneše ještě jako ministra zahraničí, anglického krále
Eduarda VII., jugoslávského krále Alexandra, řeckého a bulharského krále,
perského šacha, a zejména Pašiče, bojovníka za svobodu Jugoslávie v první
světové válce, který tu býval častým hostem. Kromě Dobrovského, Šternberka,
Třebízského též slavný český rodák, chicagský starosta Antonín Čermák zavítal,
byť nakrátko, sem.
Okolní lesy jsou nejdokonalejším čističem vzduchu, zbavují jej škodlivým
příměsků. Zejména kdo přichází z velkoměsta nebo je nucen trávit většinu času
v uzavřených místnostech, pozná brzy blahodárné účinky zdejšího vzduchu. Stačí
vdechovat vzduch otevřeným oknem, k dokonalému osvěžení. "Mariánské Lázně by
byly lázeňským místem i bez pramenů a rašeliny!", prohlásil jeden z proslulých
lékařů, který v krásné přírodě spatřoval nejvydatnějšího pomocníka léčebných
pomůcek.
Mariánské Lázně 1946 mají 200 penzionů, 60 hotelů, 63 restaurací a kaváren,
30 turistických restaurací. Mají 40 pramenů, denně podávají 6000 koupelí. Leží
na hlavní rychlíkové trati Praha-Cheb-Štrasburk-Paříž. Velké letiště spojuje
Mariánské Lázně se západními zeměmi - Londýn, Amsterdam, Paříž, a s Prahou.
Na lázeňské hosty je pamatováno dietními kuchyněmi. Host může voliti
stravování u společného stolu (table d´hote) nebo v restaurační jídelně.
Doporučuje se, aby se host alespoň jednou denně stravoval v hotelu,kde bydlí,
není však k tomu nucen.
Ve zdejším divadle hostovali mj. Leoncavallo, Girardi, Isadora Duncanová,
Alfréd Piccaver, František Ondříček, Jan Kubelík. Dva biografy hrají tu denně
a přinášejí výběr nejúspěšnějších filmů, novinek a mají tu premiéry nastejně
jako ve velkoměstech. V menších sálech jako British Club či Americký ústav, se
pořádají koncerty, přednášky, recitace.
Nebylo by správné, kdyby čtenář došel k názoru, že Mariánské Lázně jsou
luxusním střediskem pro vyvolené kasty. Každý, kdo je navštívil, viděl, že
jsou ukázkou skutečné demokracie, která nedělá rozdílu ve společenském
postavení, zevnějšku, nebo majetku, ale vidí jen hosta, kterému musí splniti
všechna jeho přání a učiniti mu přístupným vše, co lázně skýtají.
Městské lázně byly zřízeny v budově hotelové školy, aby sloužily domácímu
obyvatelstvu zejména v zimním období. Městský cizinecký dům (Lil) je vyhrazen
oficiálním návštěvám významných domácích i cizinců. Je umělecky zařízen a má
vlastní obrazárnu. Osvětový dům stojí naproti hotelu Kontinental (dnes
Helvetia), kde je knihovna, čítárna, městské muzeum.
Hospodářské podniky města jsou stavební dvůr, hasičská zbrojnice, městské
jatky, městská mlékárna, městská zahrada, městská tržnice. V městských parcích
jsou unikáty. U Ferdinandova pramene roste 130 letý kmen Liriodendron
tulipifera - liliovník tulipánokvětý, který tu zasadil Václav Skalník. Jeho
zvláštní žluté tulipánovité květy jsou předmětem obdivu. U Osvětového domu
najdeme Larix leptolesis, u kostela Tsugu canadensis, u Lilu Tsugu Pattoniana
a zde je též skupina vzácných jedlí. V Rooseveltových sadech u rybníčku jsou
tři starší stromy Abies concolor violacea, pod kolonádou modrá jedle. Z keřů
je to především šeřík a jeho odrůda šeřík čínský, dále Siraea, Cydonia
japonica, magnólie. Fotografujete-li nebo malujete, vezměte své potřeby s
sebou. Najdete zde mnoho krásných partií, které zaslouží zvěčnění. Napětí
elektřiny je zde 110 V, v některých domech 220 V.
Stavitel: Arch. Josef FORBERICH
Kresba: Prof.Wilhelm Modes 1949