Ročník XXIII. (1999)
Pořadové číslo 289.

3.

Mariánské Lázně
31. května 1999
OBSAH 
 

100 let od úmrtí krále valčíků
Červnová vzpomenutí (Johann Strauss)
Johann Strauss - výročí l Nefalšovaný král valčíků l Strauss poprvé v Mariánských Lázních 1890 l Vzpomínka pana Viktora Petzoldta na Strausse l Johann Strauss v roce 1891 ve vile Něva l Johann Strauss také ve Františkových Lázních l Mariánské Lázně vzpomínaly l Straussovy melodie po sto letech

Mgr. Václav Kohout: Listujeme v Mariánskolázeňských novinách v roce 1903
K některým událostem v roce 1903: Z činnosti dobrovolného hasičského sboru 1903
l O činnosti pana radního Arnolda l Železniční nehoda 21.března 1903 l Shrnutí roku 1903

Z obecních letopisů - kronika Chodský Újezd
(podle časopisu S'95)

Oblast plánských Chodů mezi městy Tachov, Planá a Mariánské Lázně - mapa

Ing. Richard Švandrlík: Chodové na Plánsku
Ke Kalandrově knize Chodové Plánští (1957)
Předmluva, kterou nelze vynechat: Chodové a národnost
l Chodské obce v našem okolí l 1. Antonín Profous k názvům jednotlivých obcí (poznámky Kalandry a vlastní) l 2. Půdorysy chodských obcí  l 3. Stopy chodské v architektuře l 4. Chodské (české) stopy v názvosloví l 5. Plánský kroj v minulosti l Příčiny vymizení Chodů l Závěrem

Paradoxy aneb jak byl zachráněn středověký důl Jeroným
(podle novin Chebsko, -rym-)

Jak lidé žili
(podle časopisu Mladý svět 1940)

Zdeněk Buchtele
(podle novin Chebský deník - Tomáš Kábrt)

Krátká historie chodských slavností v Chodové Plané a chodská chalupa na Liebscherově obrázku z Petrovic u Domažlic

Z.Buchtele má čich na objevy
(podle novin Chebský deník)

Mozaiková pohlednice "Planá před sto lety"


Červnová vzpomenutí

      Dvě červnová vzpomenutí se týkají dvou našich slavných hostů - Johanna Strausse (100.výročí úmrtí) a spisovatele Franze Kafky (75.výročí úmrtí). Vzpomínka na Franze Kafku byla uveřejněna v Mariánskolázeňských Listech č. 23 ze 3.června 1999, proto jsme ji vypustili. Vzpomínka na Johanna Strausse dubluje nechtěně druhou vzpomínku, která vyšla v Mariánskolázeňských Listech č.24 z 10.června 1999 z pera p.Josefa Brtka.

Johann Strauss - výročí
 
      V červnu 1999 si připomíná kulturní svět 100 let od úmrtí slavného "krále valčíků" Johanna STRAUSSE, který byl dvakráte hostem v Mariánských Lázních. Zemřel 3. června 1899.
      Johann STRAUSS se narodil 25. října 1825 v rodině dirigenta populárního orchestru Johanna Strausse seniora (1804-1849), který v roce 21825 založil ve Vídni vlastní kapelu a složil mnoho valčíků a pochodů (např. dodnes populární Radeckého pochod). Byl nejstarších z pěti synů. Otec netoužil po tom, aby jeho synové muzicírovali. Znal bídu muzikantů, sám se vypracoval z nuzných poměrů a tak si přál, aby jeho synové byli zajištěni. Přesto se nakonec věnovali hudbě.
      Mladý Johann se tajně učil na housle u prvního houslisty otcova orchestru a v 19 letech založil vlastní kapelu. Otec se sklonil před osudem a později s ním Johann junior jezdil na velká koncertní turné. Po smrti svého převzal vedení jeho orchestru a sloučil ho s vlastní kapelou. Nový velký orchestr pak dovedl k vrcholným výkonům. Ve vedení orchestru se střídali s bratrem Josefem Straussem (1827-1870), který sám složil na tři sta tanečních skladeb. Nejmladší bratr Eduard Strauss (1835-1916) vedl orchestr později. Píše se však o něm, že to byl malicherný a nespokojený muž. Roku 1907 spálil celý notový archiv tří bratrů, který měl tisíc skladeb, včetně některých nevydaných. Ve Vídni se tomuto nejmladšímu Straussovi říkalo "Edi", zatímco Johannovi říkali Vídeňáci familiárně "Šani" podle francouzského překladu Johann - Jean.

Nefalšovaný král valčíků

      Světovou slávu získal STRAUSS nejenom jako dirigent, ale i jako hudební skladatel dodnes populárních valčíků (Na krásném modrém Dunaji, Povídky z Vídeňského lesa, Růže z Jihu, Vídeňská krev, Císařský valčík), či melodií jako Anenská polka a svých 16 operet (1874 Netopýr, 1880 Královnin krajkový šátek, 1883 Noc v Benátkách, 1871 Tisíc a jedna noc, 1885 Cikánský baron, 1889 Vídeňská krev, Karneval v Římě atd.). Co se týká operet, s touto formou začal Johann STRAUSS po vzoru hudebního skladatele Jacquese Offenbacha, který získal kol roku 1865 vídeňské publikum svými lehkými operetami. Straussovy operety byly zdaleka nejlepší v těžké konkurenci skladatelů vídeňských operet - Suppého, Millöckera, Zellera, Heubergera. Straussovy operety mívaly premiéru v divadle Na Vídeňce a mezi herci byly hvězdy operety jako byl Alexandr GIRARDI a Marie GEISTINGEROVÁ - též hostovali - hrávali v mariánskolázeňském divadle.
      Strauss napsal na 500 skladeb. Jeho operety se bezpočtukráte hrály o sezónách i v mariánskolázeňském divadle, nejúspěšněji v dobách pobytu anglického krále, který Straussovu hudbu miloval.
      Straussovy úspěchy byly fenomenální - jezdil s orchestrem po Evropě a koncertoval například v Drážďanech, Lipsku, Baden-Badenu, Hamburku; v letech 1867 a 1873 hrál na Světové výstavě v Paříži, na podnět prince Waleského (pozdějšího krále Eduard VII.) vystupoval v Londýně, jeho koncerty sklízely úspěch v carském Rusku - ve Varšavě, Petrohradě, Pavlovsku, Carskom Sele, Moskvě. Roku 1872 koncertoval také v USA - v New Yorku a Bostonu. Jeho melodiím tleskali velcí panovníci jako císař František Josef I., německý císař Vilém I., car Mikuláš I., králové belgický, švédský, řecký, španělský, turecký sultán i perský šach. V Paříži představil Strausse francouzskému císaři Napoleonu III. Náš mariánskolázeňský soused - rakouský vyslanec Richard Metternich.
      STRAUSS měl v repertoáru orchestru vedle svých skladeb i skladby otcovy a svých bratrů, skladby Suppého, Maybeera, Brahmse, Bülowa i Čajkovského. Skladatel Johannes Brahms o Straussovi prohlásil: "Z toho člověka hudba přímo prýští, stále ho napadá něco nového! Tím se bohužel liší od nás ostatních."
      Pochvalně psali o Johannu Straussovi význační hudební skladatelé jako Richard WAGNER, Guiseppe VERDI či Anton RUBINSTEIN a také známý nelítostný kritik - Eduard HANSLIK (1805-1896). Ten se tolik natrápil Richarda Wagnera a zprvu nebyl nakloněn ani Straussovi. Posléze uznal velikost Straussovu a jeho význam jako skladatele zábavné a melodické hudby, kterou povznesl na koncertní pódia a divadelní jeviště.
      Strausse nezměnila ani obrovská popularita ani kritika. Zůstával svůj. Nezlomily ho neúspěchy některých operet ani nešťastné jeho druhé ze tří manželství. Byl stále plný optimismu, humoru a spokojenosti.

Strauss poprvé v Mariánských lázních - 1890
 
      Straussovy melodie se rozletěly z Vídně do světa. Jeho valčíky, ale i polky, kvapíky, pochody přebíraly do svých repertoárů profesionální kapely i vesnické muziky. Říkalo se, že Strauss roztančil svět v rytmu valčíku - přitom prý byl prachšpatný tanečník.
      Strauss zosobňoval jednu epochu staré monarchie. Tak často se tehdy zpívalo: "Je jen jedno císařské město, jen jedna Vídeň". Jeho smrtí končí ona nezapomenutelná epocha. Straussova hudba byla melodická, nápaditá a je dodnes živá v Evropě i ve světě. Ve své době byl v anketách o nejpopulárnější osobnost jmenován vedle anglické královny Viktorie a německého Bismarcka i Johann Strauss.
      Dodnes znějí v Mariánských Lázních na koncertních pódiích i v kavárnách jeho valčíky. A zněly tu kdysi i pod taktovkou samotného Johana Strausse.
      Poprvé přijel do Mariánských Lázní v roce 1890 a v místních novinách čteme noticku:
      "Pan Johann Strauss, král valčíků, dvorní kapelník z Vídně, přijede dnes s rodinou na několikatýdenní pobyt v lázních a ubytuje se v hotelu CASINO." - Hotel Casino je budova bývalé kliniky Výzkumného ústavu balneologického, dům čp. 123 v Ruské ulici.
      O týden později psaly noviny: "Koncert Johanna Strausse. Koncert z děl hudebního skladatele Johanna Strausse, dvorního kapelníka ve Vídni, pořádá se 26. Července 1890 na Bellevue na počest zde přítomného skladatele. Hraje osvědčený orchestr pod taktovkou ředitele Zimmermanna."
Petzoldtovo CASINO - proslulý hotel, který hostil svého času desítky slavných osobnosti a členů panovnických rodů, v době Straussova pobytu 1890
      Je samozřejmé, že když Strauss s rodinou navštívil koncert svých skladeb, že byl bouřlivě přítomným publikem vítán.
      Třetí týden přinesly noviny Marienbader Zeitung obšírný článek Emila Douinante, v němž se pojednává o vzniku a vývoji valčíku ("Zur Geschichte der Walzers"). Téhož dne uvádějí noviny pod titulem "Johann Strauss - koncert" zprávu o uspořádání koncertu jeho děl a jsou srovnávána díla Lannerova, Labitzkého. Zdůrazňuje se, že až Johannové Straussové, otec a syn, dali valčíku pravou poetickou hudební hodnotu.
      Upřesňuje se, že Strauss přijel 18.července s rodinou a služebnictvem, celkem šest osob, zaplatil lázeňskou taxu ve výši 15 zlatých a byl zařazen do II.třídy hostů. Připomeňme, že v době jeho pobytu existovaly tři třídy hostů pro stanovení lázeňské taxy. Ve II.třídě byly osoby zámožné i urozené, vyšší důstojníci, stavovské osoby, statkáři a soukromníci a především měšťané z velkých měst.

Vzpomínka pana Viktora Petzoldta na Strausse
 
      Hotel CASINO byl majetkem hoteliéra Petzolda. Jeho syn Viktor Petzoldt později sepsal své vzpomínky, mezi něž patří i vzpomínka na krále valčíků - Johanna STRAUSSE. Slavný host se ubytoval v přízemí v pokojích číslo 1 až 3. Bydlel tu se svou paní Adélou a dcerou Alicí a dále ještě tříčlenné služebnictvo. Na pokoj číslo 1 navazovala velká prostorný veranda, kde STRAUSS hrával se svými přáteli denně taroky. Mladý Viktor mohl být přítomen a rád "kibicoval". Jednoho večera šla STRAUSSOVI šťastná karta, dostal do ruky skvělou řadu , šel na deset taroků, pagat a další, zkrátka vypadalo to na senzační ukončení,. V té chvíli náhle odložil karty, omluvil se a spěchal do vedlejší místnosti. Viktor se díval zvědavě za ním a spatřil, že si něco píše na manžetu a přitom si pobrukuje nějakou melodii. Šel k němu a ptal se, proč odešel od tak výborné hry ? STRAUSS odpověděl: "To máte tak- ti pánové mně neutečou, ale melodie ano!" Jeho manžety bývaly plně popsány notami. Viktor později přemýšlel, kolik slavných Straussových melodií možná vzniklo právě zde, v jejich hotelu.
      Straussovi odjížděli z Mariánských Lázní spokojeni a slavný host se zapsal Viktorovu otci, panu Christianu Petzoldtovi do hotelového alba po svém: zapsal mu v notách první tři takty svého valčíku "Na krásném modrém Dunaji".
      To bylo o Straussovi známo, totiž že své nápady si píše na účtenky, na ubrousky, na bankovky a také na manžety. Jednou prý zapsal melodii i na prostěradlo. Aby nebyl ovlivňován cizími melodiemi a zachoval si originalitu, nechodíval na koncerty jiných skladatelů. Rád však chodil pro inspirace na vídeňská předměstí, kde pozorně naslouchal lidovým muzikantům.

Johann Strauss v roce 1891 ve vile Něva
 
      Příštího roku - 1891 - přijel Johann Strauss opět v doprovodu svou třetí ženy Adély a dcery Alice. Přijeli dne 5.srpna 1891, a jsou uvedeni pod číslem 1621 v kurlistech onoho roku. Ubytovali se opět v malé čtvrti "Casino-park", jak se říkalo okolí hotelu včetně parku a několika vilek. Nebydleli však v hotelu Casino, ale v sousedství v prvním patře vily NĚVA (Ruská ulice čp.124, dnes stále Villa Něva).
      Casinopark se rozprostíral mezi dnešní Ruskou a Lidickou ulicí a jeho sporé stopy tu dnes nalezneme v několika parkových stromech, jinak tu vládne plevel a nepořádek. Zahrada patří dnes opuštěné klinice zaniklého již Výzkumného ústavu balneologického. Dávno zmizelo tenisové hřiště hotelu Casino a parkové cestičky. Pominula sláva tohoto koutu Mariánských Lázní. V Casino-parku se totiž konaly koncerty pro lázeňské hosty. Vyhrávaly tu řízné pochody vojenské kapely a Johann Strauss si zřejmě rád poslechl hudbu pod okny.

Johann Strauss také ve Františkových Lázních
 
      Ještě před návštěvami Mariánských Lázní navštívil Johann Strauss čtyřikrát Františkovy Lázně. Poprvé to bylo 9.července 1884, kdy přijel se svou ženou Adélou a dcerou Alicí, a pak ještě třikrát - 1887, 1888 a 1889. Bydlíval tam střídavě v domě Windsor, Město Petrohrad a Město Řím. Nezapomenutelná scéna jednoho večerního koncertu zdejšího lázeňského orchestru se odehrála, když pan dirigent Theodor Tomášek spatřil slavného skladatele a vyzval ho, aby zadirigoval valčík "Na krásném modrém Dunaji" Strauss s úsměvem, beze všeho vyhověl jeho přání a následoval nekonečný bouřlivý aplaus.
      (Dirigent františkolázeňského orchestru Theodor Tomášek odjel v roce 1871 s 30-členným orchestrem z Františkových Lázní na turné do Ruska a jeho koncerty v Minsku, Smolensku, Lodži, Vitebsku byly tak úspěšné, že zájezdy musel opakovat a nakonec přijal nabídnuté místo ředitele vyšší hudební školy v Petrohradě a 1892 se v Rusku s celou rodinou natrvalo usadil.
(S.Macek Františkovy Lázně, Karlovy Vary, nedatováno)

Mariánské Lázně vzpomínaly
 
      Noviny Marienbader Tagblatt psaly v pondělí 5.června 1899: "Po krátké nemoci zemřel v sobotu 3.června odpoledne ve Vídni král valčíků a mistr operety Johann Strauss … Včera bylo jeho tělo vystaveno, slavnostní pohřeb se koná zítra do provizorní hrobky. Ze Straussova jmění - přibližně 1 milión korun - zdědí Společnost přátel hudby asi polovinu."
      Johann Strauss zemřel 3.června 1899 v 16.15 hod. odpoledne a když umíral, prý si šeptal ještě písničku "Bratříčku milý, jednou se musíme rozloučit…". Jeho pohřbu se zúčastnila celá Vídeň a v čele průvodu na vraníku jel černě oděný jezdec s černým žezlem v ruce - znamení, že zemřel král.
      Pohotově zareagoval na tuto událost ředitel divadla Julius LASKA, když ve čtvrtek 8.června 1899 uvedl ve zdejším divadle Straussovu oblíbenou operetu "Netopýr". Do druhého dějství uvedl LASKA hrdiny z dalších Straussových operet. A tak na ples ke knížeti Orlowskému přišly i postavy z Indiga, z Veselé vojny, z Prince Metuzaléma, Karnevalu v Římě, Mářinky vonné, z Noci v Benátkách, Královnina krajkového šátku a Cikánského barona.
      Fotografie z tohoto představení - bohužel málo jasná - představuje živou pyramidu třiceti pěti herců, z nichž nejvýše stojí herec, představující Strausse s černými vlasy, s knírkem, v ruce s houslemi a smyčcem. Fotografie byla použita i jako pohlednice z Mariánských Lázní, kterou vydal zdejší nakladatel Gschihay pod názvem "Johann Strauss - Huldigungsfeier am Stadttheater in Marienbad am 8.Juni 1899".
      V onen čtvrtek, dne 8.června, jak psaly noviny, vládlo sice slunné počasí, ale přesto bylo divadlo beznadějně vyprodáno. Lidé přišli vzdát hold nejen skladateli, jehož melodie tak dobře znali, ale i mariánskolázeňskému hostu z let 1890-1891. Vždyť na jeho návštěvu si mnozí dobře vzpomínali …..

Straussovy melodie po sto letech
 
      Mariánské Lázně se chlubily svým slavným hostem za jeho života i po jeho smrti. Ve dvacátém století se hrávaly z jeho děl pravidelně populární melodie. Byly to tzv. "Straussovské koncerty", které se těšily mimořádné oblibě hostů. Až po první válce, za první republiky byla tato tradice v městě zvolna vytlačována tzv. "Wagnerovskými koncerty" - což byl sice také mariánskolázeňský slavný host, ale v oné chvíli to bylo především pod vlivem a tlakem vzedmutého sudetoněmeckého nacionalismu.
      Dnes, po sto letech se "Strauss" hraje dál, na koncertních pódiích, v kavárnách a je stále populární.
 

Otevřena nová (dnešní) budova nádraží Mariánské Lázně a Krakonoš
Listujeme v Mariánskolázeňských novinách v roce 1903
(Noviny Marienbader Zeitung vychází jednou týdně)

4.ledna Oznámení, že se zřizuje Městský balneologický institut pod vedením doktora Karla Zörkendörfera. l Cestující od nočních vlaků nemají zajištěnu dopravu do města. l Zdejší klub cyklistů, tzv. Radfahrerclub, slavil 27. prosince 1902 deset let svého trvání (1892-1902). Předsedou je Georg Zischka. l Od 1.ledna 1903 vstoupila v platnost nová transkripce místních názvů v Rakousku.
11.ledna Žádá se zřízení golfových hřišť, především pro návštěv-níky z Anglie. Tento požadavek se opakuje v novinách po celý rok. l Svaz chovatelů včel vyslechl přenášku o přezimování včel. l Statistika roku 1902: narodilo se 109 dětí, z toho 4 mrtvé; zemřelo 76 osob, z toho na infarkt 4 lidé. v nemocnici pobylo 190 osob.
18.ledna V noci z 11. na 12. ledna se rozlil potok proti domům Sanssouci a Habsburg v důsledku malého průřezu betonového koryta. l Policejní zpráva za rok 1902: bylo zajištěno 592 osob pro různé delikty, k okresnímu soudu podáno 72 žalob, soudně pak projednáno 35 žalob. K soudu bylo povoláno 29 občanů.
25.ledna Výroční schůze dobrovolných hasičů - spolek má 58 aktivních členů, 253 přispívajících a dva čestné členy.
1.února Na karlovarské trati bylo přepraveno v roce 1902 dvacet tisíc osob. Příjem byl 704 000 K, což je o 4% vyšší než v roce 1901.
12.února Zemřel J.D.Halbmayr, majitel hotelu Klinger a přiléhajících objektů, bývalý slavný starosta města, ve věku 57 let.
8. března Městská rada jednala o prodloužení tramvajové trasy, o rekonstrukci elektrických rozvodů,o výstavbě nové školy, o nedostatku vody. l V Malé Hleďsebi byl založen dobrovolný hasičský sbor. Má 26 členů a 4 přispívající.
15.března Městské divadlo zahájí 6.května.
22. března Stávka 700 stavebních dělníků.
19.dubna Byl schválen rozpočet na rok 1903.
26.dubna Povoleno telefonní spojení Mariánské Lázně-Plzeň. V roce 1903 však ke stavbě nedošlo. l Nepořádek na kolonádě: po kladení kabelů tu zůstaly ležet cívky. l Psi v parcích mají být voděni na provázku.
3.května V nové škole má být zřízeno městské muzeum, aby se ostatním mladším městům dal příklad (přání redakce). Nejstarší vyobrazení města prý pochází z roku 1812.
10.května Od 2.května jsou pravidelné koncerty na kolonádě. l Ještě 10.května pokračují práce na kladení kabelů v městských parcích, což vyvolává stížnosti hostů. l 5.května navštívil Mariánské Lázně tepelský opat doktor Helmer.
17.května Nové obloukové pouliční lampy na hlavní třídě jsou již v provozu. l Balneologický institut bude otevřen 20.května v bývalé školení budově (čp.87, dnes ZUŠ). V den otevření je volná prohlídka institutu. Nová kavárna Krakonoš bude prozatímně otevřena 20.května. l Dva cyklisté se srazili v zatáčce na silnici Waldsassen-Mitterteich. Oba zemřeli, jeden z nich přímo na místě!
24.května Balneologický institut otevřen 20.5. l Na rychlíky do Varů budou prodávány místenky 1. a 2.třídy. l V městském divadle se konalo vyzkoušení stříkacího hasičského regulátoru Excelsior, což je francouzský výrobek.
7.června Nová nádražní budova má být dostavěna do poloviny července 1903.
15.června Krakonoš bude oficiálně otevřen dne 15. června 1903. l Mlékárna v Hamrnickém dvoře otevřela dnem 15.června 1903 filiální prodejnu s lahvovým mlékem v domě May na křižovatce Šenova. První prodejna je již delší dobu otevřena přímo na kolonádě. Obchod číslo 5 prodává "lázeňské mléko" a "lázeňské máslo".
21.června Budova nádraží byla oficiálně otevřena při příjezdu rychlíku číslo 1 z Vídně v 6:55 hod. dne 20.června. Tím byl dán do provozu i podchod na druhé nástupiště.
5.července Zemřel Max Halbmayr, majitel Vily Luginsland (Lil) dne 2.července 1903.
12.července Velký mezinárodní tenisový turnaj se koná na Panoramě od 24.července.
19.července Velká bouřka s průtrží mračen byla 12. července. Některé silnice se přeměnily v potoky, rozvodnil se rybník pod Tepelským domem a hasiči byli v akci. Divadlo bylo poloprázdné. Ulice k Lesnímu prameni zůstala bez elektrického proudu, blesk uhodil do transformátoru. Polámané stromy. Na Egerländeru (Monty) malá panika - když uhodil blesk do vížky, kdosi prý zvolal: "Hoří!!" Avšak jiný host vyběhl podívat se ven a ostatní uklidnil. l Na Krakonoši čekali mnozí do pozdního večera na odvoz a někteří tu zůstali v budově přes noc. V Maxově údolí byla zatarasena cesta. Napadlo 60 mm vody.
9.srpna Účastníci IX. Mezinárodního geologického kongresu uspořádali exkurzi do Mariánských Lázní.
16.srpna Král Eduard VII. přijel do lázní 13. srpna.
30.srpna Jako host v Mariánských Lázních řecký král Jiří. Setkal se s anglickým králem Eduardem VII. na Krakonoši 27.srpna 1903
6.září Anglický král Eduard VII. odjel 31.srpna 1903. l Budova nádraží sotva stačí nynějšímu provozu. Na nástupišti se rozsvěcují světla teprve 5 minut před příjezdem vlaku. l 29.srpna 1903 přijel Jan Kubelík.
13.září Silný vítr 13.září - strhl střechu elektrárny. V lesích u Egerländeru a u Lesního pramene popadalo mnoho stromů. Přerušeno telefonní vedení z města.
18.října Nad městem přeletěl 15.října větší balón. V něm byli dva vzduchoplavci z Augsburku, členové tamějšího klubu. Balón pak přistál kdesi v západních Čechách.
10.listopadu Oznámeno, že se bude rozšiřovat elektrárna.
20.listopadu Redakce kritizuje radního Arnolda ze Šenova.

K některým událostem v roce 1903:
 
Z činnosti dobrovolného hasičského sboru 1903
 
      Hasičský sbor v Mariánských Lázních měl toto vybavení: 12 hadic o délce 80 metrů, ukončených tryskou a s možností přímého napojení na hydrant, další spojkové hadice, obličejové ochranné masky s hadičkami pro přívod čerstvého zvuku, jeden vůz pro mužstvo, 1 vůz s různými potřebami včetně záchranných plachet při vyskakování z výšky, 1 vyprošťovací vůz, 1 cisternu, 1 čerpadlo na páru na voze, 1 výsuvný záchranný žebřík (používán ještě po 50 letech k různým účelům), 1 sanitní vůz a tlaková čerpadla (snad ještě ruční).
      Některé hasičské potřeby byly vystaveny pro publikum dne 8.listopadu 1903 na kolonádě. Pro veřejnost se tu konalo cvičení. Začalo v 11 hod. u hotelu KLINGER (dnes zbořeno v areálu Arnika). Kamuflovaný "požár" vypukl v 1.poschodí u schodiště. Ihned byly nataženy hadice do poschodí a dům plný dýmu. Hasiči museli použít ochranné masky. Obyvatelé domu vycházeli naproti hasičům. Oheň se však mezitím "rozšířil", takže odřízl cestu. Byli proto povoláni další hasiči. Ti přistavili vysouvací záchranný žebřík podél domu (dalo se přejít do nižších pater) a natáhli záchranné plachty. Oheň se však "rozšířil" i pod střechu. Do provozu byla uvedena parní stříkačka. Požár nebylo možno lokalizovat. Proto vystoupila záloha na střechy sousedních domů, nataženy hadice a do provozu uvedeny další tlakové stříkačky. Cvičení bylo úspěšné. Prokázalo skvěle snaživost hasičů a jejich vedoucího pana hoteliéra George Zischky.
Marienbader Zeitung 15.11.1903
 
O činnosti pana radního Arnolda
 
      V průběhu roku 1903 se objevuje v novinách několik výtek na adresu pana radního Arnolda, majitele zámečnictví a vilky v dnešní Nerudově ulici. "Pan Arnold jde svou cestou bez ohledu na obecní zájmy." Bylo mu vytýkáno, že začal opravovat koleje místní tramvaje a nechal si to hned proplácet. Na výtku podal vysvětlení, že není běžné, aby rada odsouhlasovala podrobně všechny výdaje města. Dále se mu kladlo za vinu, že měl cosi s objednávkou uhlí pro městskou elektrárnu, z čehož měl překupem vytěžit peníze pro sebe. Také stál v opozici proti radě ve věci výdajů na úpravu elektrárny a argumentoval vlastním předloženým rozpočtem. Příklad radního, který uměl těžit ze své funkce ve svůj prospěch.

Železniční nehoda 21. března 1903
 
      Při posunu vlaků na nádraží se srazil posunující vlak s vlakem přijíždějícím od Plzně. Strojvůdce plzeňského vlaku Liška přišel o život a strojvůdce posunujícího vlaku Fichtl byl těžce zraněn. Dále byli zraněni tři cestující lehce a poštovní vlakový zaměstnanec těžce. Materiální škody nebyly zanedbatelné. 15.října 1903 se projednávalo toto neštěstí u krajského soudu v Chebu. Obžalován byl 45letý vrchní posunovač Adolf Loreth a strojvedoucí Karel Fichtl. Oba vinila žaloba z nehody. Ve 22 hod. se v Mariánských Lázních křižovaly tři vlaky: od Chebu na první koleji, od Karlových Varů na druhé koleji a osobní vídeňský vlak na třetí koleji.
      V důsledku přestavby nádraží byly od 2.března změněny dispozice, o čemž byli vždy strojvedoucí vlaků na předchozí stanici poučeni. Nyní měl vlak od Karlových Varů jet na kolej pro vykládání dřeva a tam vyčkat příjezdu vídeňského vlaku. Vlak číslo 518 od Karlových Varů přijel, ale místo aby zůstal stát, byl dirigován vrchním posunovačem Lorethem k posunu přes výhybku právě ve chvíli, kdy přijížděl vlak od Plzně. Strojvůdce Fichtl zpozoroval nebezpečí, okamžitě dal na chod zpět, čímž sice srážku zmírnil, ale střetu nezabránil. Proti Lorethovi a Fichtlovi vedená žaloba dokázala nevinu strojvůdce Fichtla, když dbal pokynů posunovače, avšak v posledním okamžiku zareagoval. Sám Fichtl ležel 11 týdnů v nemocnici. Je však známo, že dispozice znal. Musel však zapomenout na vídeňský vlak, neboť se tímto sám vydal v nebezpečí života. Snad byl též unaven, neboť byl již 17 a půl hodiny ve službě. Hlídač výhybek Böhm zpozoroval nebezpečí a svou lampou dával signál STŮJ! Ale bylo to přehlédnuto. Jednání soudu skončilo osvobozením Fichtla a odsouzením Loretha na 4 měsíce do vězení. Lorethův zástupce, doktor Kellner z Prahy s odvoláním na únavu Fichtla, hlásil stížnost. Fichtla zastupoval doktor Fried z Vídně, státní dráhu doktor Čech. Jednání vedl soudce Traub.
Marienbader Zeitung 25.10.1903

Stávka stavebních dělníků v Mariánských Lázních 17.března 1903
 
      Ten den zastavilo práci 700 stavebních dělníků, rozmístěných na různých stavbách v městě. Na předchozí schůzi se dohodli, že budou požadovat mzdu o 40 haléřů vyšší - při desetihodinové pracovní době. Tj. místo 3,6O K na 4 K za směnu. Okresní hejtman Pezellen i starosta doktor Nadler se ujali smírčího řízení mezi dělníky a stavebními podnikateli. V klidu pochodovaly stovky dělníků městem před okresní úřad a žádaly intervenci. Okresní hejtman stanovil jednání na 11 hod. dopoledne. Jednání však nebylo úspěšné. Proto svolal hejtman další jednání na 14 hod. a pozval stavební podnikatele. Pozvání mělo text: "Pan stavební mistr ….. má se dostaviti s tímto pozváním dnes o 2 hod. odpoledne do označeného úřadu za účelem nového projednání určité účelové záležitosti."
      Avšak na jednání se nedostavili někteří stavební podnikatelé a výsledek jednání zůstal opět neuzavřen. O 15 hod. se pak konala schůze dělnictva pod širým nebem, kde zástupci dělníků sdělili výsledek jednání. Také tato schůze proběhla v klidu.
      Další den stávka trvala. Skupiny dělníků byly sice na pracovištích, ale nepracovalo se. Až následujícího dne přislíbili podnikatelé menší zvýšení mezd. Na některých místech se práce znovu rozběhla a tím stávka skončila.
Marienbader Zeitung 22.3.1903

Shrnutí roku 1903
 
      V novinách jsem nenašel žádnou zprávu o místních sportovcích, kromě turistiky. Koncem roku se uvádí, že bylo zřízeno kluziště (zřejmě pod domem Sv.Jiří.). Na podzim tu měl pan OESER tzv. elektrické divadlo v hostinci VIKTORIA (dnes oplatkárna). - Němci se cítili ohroženi činností Českého svazu lékařů západočeských lázní. Tento Svaz lékařů prý staví na tom, co zde bylo v minulosti vybudováno Němci. Proslovy českých poslanců ve vídeňském parlamentu byly označovány za "obstrukční". Častý stesk toho roku: špatný stav ulic a především hlavní třídy v městě.
V.Kohout.

Kostel Povýšení sv.Kříže vévodí farní obci Chodský Újezd, dříve Svatý Kříž. Před staletími centrum olánských Chodů. Autor linolu Erwin Hellinger
 

Z obecních letopisů

Chodský Újezd
(okres Tachov)

Založení a název obce

      "Podle pověsti zabloudil na lovu do zdejšího kraje princ z Pfraumbergu. Byl nalezen druhý den u jedné studánky, která byla na tom místě, kde stojí nynější kostel. Na památku byl na tomto místě postaven družinou princovou dřevěný kříž. Později byl tento kříž nalezen misionáři kteří zde postavili kapli "ke svatému kříží" (zum heiligen Kreuz). Obyvatelé, žijící hlavně v lese, přicházeli k tomuto místu a stavěli v blízkosti kaple své příbytky. Podle "kříže" pak byla pojmenována osada, která tu kolem vznikla.
      Kdy byla kaple postavena, není možno říci ale v roce 1352 měla již svého duchovního správce. Tato kaple patřila klášteru " Waldsasů". Waldsasové měli svůj klášter, který založil r. 1134 hrabě z Vohburgu Diepold II za zemskou hranicí. Tento klášter mnohonásobě zasáhl do dějin nynějšího plánského okresu. Je pravděpodobné, že kapli "ke svatému kříži" založili právě členové tohoto kláštera, neboť tento již v polovině 13. stol. převzal kulturní missi nad farním kostelem v Plané u M. L. a nad poutním místem nedaleko Plané s kostelem Sv. Anny.
      Farní matriky kostela ve Svatém Kříži začínají až kolem r. 1549, tedy značně pozdě, neboť nejstarší zprávy o trvání kostela pocházejí z roku 1363. Jest docela možné, že dřívější zprávy byly rozdány nebo někam zavlečeny.
      Dne 25. září 1363 byl Johann, zvaný Pess, uveden farářem z Plané do Sv. Kříže jako farář."
      Tolik napsal Miloslav Meloun na třetí straně kroniky v roce 1957, kdy byl jmenován kronikářem. Za necelé tři roky čtete v kronice:
      "Na přání občanů byla naše obec přejmenována na Chodský Újezd. Podobný název - Újezd Chodový - obec nesla ve 14. století do roku 1380, kdy patřila k chodským vesnicím panství tachovského."
      Změnu potvrzuje i výstřižek z tachovské Jiskry, ze 2. listopadu 1960. Co je psáno, to je dáno, ale pak se do letopočtů vmíchala nějaká
chybička...

A Chodský Újezd je nový název obce, s nímž si dnes v Jiskře poprvé setkáváte. Je to původní historický název obce Svatý Kříž, která na přání obyvatel byla takto v těchto dnech úředně přejmenována.

-sk

      Titulní list druhé knihy kroniky: nový název obce i jiný okres

      Kronikář František Mára přišel do zdejšího pohraničí v roce 1959. Od 1. září 1964 se stal ředitelem základní devítileté školy v Chodském Újezdu. Otiskujeme jeho záznam do kroniky z roku 1978:

Vylepšení věžních hodin
"Naše věžní hodiny přesně určují akusticky našim občanům čas. Je to zásluhou zdejšího faráře Norberta Václava Průši. Celá dlouhá léta však hodiny postrádaly ručičky. Tohoto roku se jmenovaný duchovní postaral na vlastní výlohy o jejich namontování. I když v dnešní době, kdy téměř všichni lidé nosí hodinky, mají možnost si srovnat jejich čas s rozhlasovými i televizními časovými signály, ba dokonce si vytočit díky automatickému telefonnímu spojení s Plzní číslo ústředny v Plzni, která oznamuje neustále správný čas, přece jen zrak mnohých zabloudí ve dne k věžním hodinám a třeba i v noci ve chvílích nespavosti počítá jejich údery tichou nocí. V naší obci vyrůstají činžovní domy zřejmě v účelné moderní architektuře a tak už jen věž s hodinami a několik pod ní přilehlými bývalými statky bude podržovat charakter někdejší zemědělské vesnice."

-H-

A ještě kronikářovo memento na závěr roku 1976:


Oblast plánských Chodů v krajině mezi městy Tachov, Planá a Mariánské Lázně


Ing. Richard Švandrlík

Chodové na Plánsku
      V roce 1957 vydalo Krajské nakladatelství Karlovy nevelkou publikaci "CHODOVÉ PLÁNŠTÍ" s podtitulkem "Poněmčení Plánska s přehledem historických pamětihodností v jednotlivých obcích na Plánsku". Autorem byl Dr. Otakar KALANDRA, okresní konservátor státní ochrany památek bývalého okresu Mariánské Lázně.
      V úvodu své útlé knížky O.KALANDRA uvádí: "Mluvíme-li o Chodech, máme většinou na mysli toliko Chody z okolí Domažlic, a zapomínáme, že byli Chodové usazeni i jinde, a to kolem Přimdy, Tachova, Plané a Teplé." A připomíná podle dr.Alexandra GROSSE, že byli Chodové usazeni také v Chodově u Karlových Varů, Stráži nad Ohří, Přísečnici aj. Chodské vesnice zabíhaly hluboko do nynějších Bavor či Saska. Například v Schönbachu v Sasku je obec "Kottenhayde", tj. Chodská pastvina. Oproti Chodům domažlickým byli však uvádění Cchodové postiženi velkou německou kolonizací, která probíhala již v 13.století a postupně - ještě před třicetiletou válkou - pohltila celé západní pohraničí
      Každý, kdo se bude vracet k problematice Chodů - strážců hranic na Plánsku, musí pouze pokračovat v práci, kterou zahájil doktor KALANDRA. Jde o studium nejstaršího historického období Plánska, Mariánskolázeňska, Kynžvartska i Tachovska, o pátrání po stopách plánských Chodů v architektuře, v terénu, v toponomastice , v původním uspořádání starých sídel.
      Nutné bude porovnávání s oblastmi Chodů domažlických a přimdských, ve vesnické architektuře, v krojích, v jazykovém okruhu. Práce o to těžší, že zánik Chodů plánských nastal v nejstarší době českého státu, v níž je minimum dokumentů.
      Čteme-li Kalandrovy vývody z roku 1957, musíme s lítostí říci, že za padesát let nedošlo k žádnému odbornému posunu jeho idejí. Kalandrovy hypotézy byly v dalším období hodnoceny dvěma extrémy:
      1. považovaly se za utopické a vlastenecky naivní, podobně jako se dívala předválečná místní německá vlastivěda na původní české osídlení. Z tohoto pohledu plánští Chodové buď vůbec neexistovali, nebo jen krátce, časně jako mělké české osídlení kraje (kosmopolitní extrém).
      2. naopak se přijímaly nekriticky, bezpodmínečně, jako hotové vědecké tvrzení, jako jednoznačný fakt. Došlo například k přejmenování Svatého Kříže na Chodský Újezd v dobrém úmyslu respektovat Kalandrovu hypotézu (vlastenecký extrém) .
      Je zákonité, že pravda leží někde uprostřed. Význam jeho objevu či jeho hypotézy o existenci plánských Chodů nebyl nijak snížen řadou nedorozumění a nedostatků, které dnes v jeho práci nalézáme. Ty jenom potvrzují tehdejší skutečný stav místní české vlastivědy nedlouho po druhé světové válce (1957). Kalandrovy hypotézy ukazovaly směr k dalšímu bádání, ukazovaly, že je nutno začít psát místní historii nově, kriticky, z dosud nepoužívaných kritérií. Pomalu minula doba, kdy se obě zdejší národnosti předháněly ve falzech, jen aby dokázaly národnostní nároky na toto území, jen aby podpořily politické zájmy svých národních vůdců..
Domnělá chodská sekera, umístěná vedle znaku pánů Žeberků na dolejší bráně u vjezdu na náměstí v Plané      Bohužel, druhá světová válka znamenala totální likvidaci jakéhokoliv pokusu o seriózní popis historie kraje. V době "Velkoněmecké říše" byl tento kraj považován za vždy a odjakživa "velkoněmecký", pochyby nebyly přípustné. Není divu, že po roce 1945 byl došlo k stejně bouřlivé reakci: historický výklad z české strany - při absolutním odmítnutí německých výkladů zdejší historie - se opíral bohužel o poctivé sice, ale naivní vlastenectví. Reakce tohoto typu nebyla udržitelná. Bylo jasné, že jednou bude nutno prorazit tragické nacionální zabarvování historie z německé či z české strany. To si KALANDRA - přestože zůstával českým vlastencem - už brzy po válce uvědomoval.
      Lokální historie po jeho smrti nepokračovala v regionálním bádání, jak nepochybně čekal. Politická situace ve státě i ve světě natáčela zájem historiků na jiná témata. Když pak nověji, po roce 1989, se objevily - i po demokratizaci v bývalém komunistickém Československu - znovu sudetoněmecké požadavky na toto území, otázka "Existovali Chodové plánští ?" ožívá. Seriózní odpověď na tuto otázku není "v dobách bouří a vášní" jednoduchá. Taková odpověď je proto - vlivem nacionálních priorit - znovu odsouvávána do vzdálené budoucnosti, kdy snad konečně zmizí národnostní imperativ. Pokusme se oživit po letech věcný přehled Kalandrových vývodů o existenci plánských Chodů.

Předmluva, kterou nelze vynechat: Chodové a národnost

      Chodové byli strážci hranic a jejich označení "Chodové" je od slova "choditi", tj. procházet po zemské hranici a konat ostrahu této hranice. Jde o označení - řekli bychom - "zaměstnání", podobně jako se na Moravě označovali Valaši. To byli horští pastevci - bez ohledu na kmenovou či národní příslušnost. Z tohoto zaměstnání plynula privilegia: Valaši nepodléhali robotě, podobně tak i Chodové u nás.
      Ostraha hranice byla prastará, obecně známá instituce a jak píše PALACKÝ: "Byla to povinnost vznešená, kterou musíme dodnes ceniti a jí si vážiti. Povinnost někdejších Chodů posavad z paměti národa nevyšla." K zaměstnání Chodů patřil dozor nad hraničními znameními (mezníky, kamenokříži, význačnými stromy), jejich opravy, dále vybírání cla a bezpečný doprovod obchodníků a cestujících po lesních průchodech na hranici.
      Chodové podléhali panovníkovi a museli plnit své strážní povinnosti. Panovník je za tuto službu "platil" řadou výhod: v lese mohli brát dříví pro stavby, k topení, mohli používat luk jako pastvin, sušit si seno, směli lovit zvěr, vybírat med, dovolený měli také rybolov. Byli osvobozeni od roboty a cel. Pokud měli dávky, které museli odevzdávat, byly tyto nesrovnatelně menší proti povinnostem sedláků. Směli nosit zbraň (obušek, sekera, později puška). Chodské vesnice ležely na území, které patřilo panovníkovi , ale Chodové si směli si volit rychtáře, měli vlastní soud.
      Tato práva byla zprvu jen zvyková. To způsobilo problémy později, když panovníci začali rozprodávat hraniční území a chodské vesnice šlechticům či klášterům. Noví majitelé už neměli zájem na "zaměstnání" Chodů jako strážců hranic, odebírali jim zvyková práva a vznikaly spory o stará privilegia.
      Jestliže hledíme na ostrahu hranice jako "zaměstnání", potom není otázka národní příslušnosti Chodů jednoznačná. Jako služebníci zeměpána mohli to být Češi, Němci i Poláci (jak uvádí jedna hypotéza původu Chodů) . Dnes víme, že je chybné definovat Chody národnostně jako Čechy (Poláky, Valachy, Němce aj.). Chody je nutno vymezovat z hlediska jejich zaměstnání - ochrany hranice.

Chodské obce v našem okolí

      Zdejší hraniční pás Čech patřil v nejstarší době českému panovníkovi a jemu sloužili zdejší Chodové jako strážci hranice. Chodským centrem tu byl hrad v Tachově. Tachovský purkrabí vykonával nad tachovskými vesnicemi vyšší soudní pravomoc a za války se stával jejich velitelem. Chodové měli hlavní úkol chránit stezku. tachovskou a broumovskou. KALANDRA se nezabýval podrobněji chodskými vesnicemi jižně či východně Tachova, ale jen pásem vesnic, který se táhne od Tachova severním směrem, což jsou původní chodská sídla:
      I. Ctiboř, Štokov, (Nahý Újezdec)
      II. Chodský Újezd, Horní a Dolní Jadruž, Neblažov, (Planá)
      III. Broumov, Zadní Chodov, Kyjov, Chodová Planá, (Dolní Kramolín do 1228)
      IV. Horní Ves, Trstěnice, (Skelné Hutě od 1612)
      V. Drmoul, Velká a Malá Hleďsebe, (Tachovské Tři Sekery od 1555).

      Chodskými sídly nebyly: Klimentov (Klemensdorf - založen až před 200 lety Metternichem), Valy (Schanz - založení až po třicetileté válce), v novějším období byly založeny: Velké i Malé Krásno (Groß und Klein Schönthal), Nový Metternich (Neumetternich, dnes jako Krásno), Jedlová (Tannaweg), Háj (Grafengrün), Lohhäuser (Slatina), Mohelno (Neumugl), sem nepatří ani Kynžvartské Tři Sekery a Hutě.
      Dr.KALANDRA byl nakloněn počítat mezi původní chodské vesnice také Boněnov (tedy i Výškovice, Výškov), Otín, Lestkov a Zlív. Sporný je i chodský charakter některých vsí jednak při okraji výše uvedeného pásu, jednak směrem do vnitrozemí. Jedná se o tzv. Tepelský rank, což je Pístov v sousedství chodské vsi Kramolín (Pístov nikdy nepatřila Hroznatovi a dlouho ani klášteru Teplá), vesničky Holubín, Chotěšov, Stanoviště a Úšovice - vesnice, které ležely původně na okraji kdysi značně hlubokého hraničního pralesa.
      Na rozdíl od KALANDRY uvažujeme o chodských obcích také sídla Velká a Malá Hleďsebe a hranici tachovské ostrahy hranic až po Kosí potok (kdysi Boršův potok). Zde byl KALANDRA dosti ovlivněn tehdejšími hranicemi okresu.

1. Antonín PROFOUS k názvům jednotlivých obcí (poznámky Kalandry a vlastní)

      BROUMOV (Promenhof) - ves na cestě při průsmyku do východních Bavor. Poprvé se uvádí až 1523 "Ernst Stockau in Schönbrunn und Langendörflas (v Bruhomovic, t. Pruhomovic), man kraje Tachovského …", 1594 "na Promenhoffie". Název z české předlohy s koncovkou -ov přešel do němčiny s koncovkou -hof. Původně stála ves při starém zámku na okraji Broumova východním směrem (k Zadnímu Chodovu). Obyvatelé zabezpečovali stezku lesními záseky při vpádu cizího vojska.
      CTIBOŘ (Stiebenreuth) - údaje chybí, KALANDRA poprvé 1375 jako Stiebenreuth- Ctiborova mýtina.
      DOLNÍ KRAMOLÍN (Unter Gramling) - poprvé 1228 "Otacarus rex monio Tepl. confert villam Cramolim", 1273 "de Cramosin", 1319 "Chramling", 1410 "Hynek Ssoyczperger sed. v Kramolíně", 1459 "Kramolin bohem., Kramolin teutonicalem …". Název pochází z čes. "kramola" = svár, hádka. Dříve rozlišení dvou tepelských Kramolínů - Český a Německý, Horní a Dolní. Do roku 1228 majetek králův- tedy chodská ves v hraničním pásmu na okraji hraničního hvozdu.
      DRMOUL (Dürrmaul) - poprvé 1479 "Durmaul", 1523 "v Drmaulu", 1523 "na Drmaule", 1576 "zum Dürnmaul", 1615 "Rabicar na Trmalu". Název pochází od čes. "trmati se" = trmáceti se (dodnes "utrmácení lidé"), při čemž trmalové (Strapazierer) byli toulaví lidé. Za rybníkem prastará tvrz, její stopy znovuobjeveny Zdenkem Buchtelem 1998.
      HLEĎSEBE (Siehdichfür) VELKÁ a MALÁ - chybějí doklady, poprvé až 1587 "… rybník v Sychdychffyru", 1606 Rudolf II. prodal od panství tachovského "ves řečenou Maly Hleď Sebe, v řeči německé Klein sich dich für, item druhou ves doleyssi hleďsebe řečenou, kteráž se v německý řeči Groß sichdich für jmenuje …" - V případě chodského názvu obce by povel "Hleďsebe" znamenal konec ochrany cestujících chodskými strážci, neboť zde končil tachovský chodský okruh, tedy směrem do vnitrozemí. Drmoul i Hleďsebe spadaly farností vždy pod farní kostel sv.Víta v Trstenicích.
      HORNÍ VES (Oberdorf) - poprvé 1379 jako "Horzyewecz, villa Wofardi", 1456 "Stach z Hořewce sed. v Otíně", německy 1523 poprvé "Vilém z Oberburgu v Drmaulu a Oberndorfu", ještě 1606 "ve vsi jménem Horžeyssy Wsy jinak Oberndorf". Název původní je Hořeves, tj. Hořův dvůr, později se rozumělo jako ves hořejší, německy Oberdorf.
      CHODOVÁ PLANÁ (Kuttenplan) - podle KALANDRY první zmínka 1219 v tepelském archivu, v nejdávnějších dobách zde stávalo sídliště KDYNIE, dle PROFOUSE poprvé 1316-1319 "Cstibor de Chodoweplane", 1369 "Chodonplana", 1373 "in Chodonis Plana", 1379 "Chodowa Plana", německy 1380 "Kotenplan" (čti Chódenplan), 1424 ještě "in Chodowa Plana, exec. pleb. in Piestow", 1587 "Kutn Plon". Název nebyl od 14. stol. srozumitelný, "Chodonis" byla Planá Chodů. V okolí názvy s "chodský" byly pochopitelné - "chodská" Planá na rozlišení od "městečka" Planá.
      CHODSKÝ ÚJEZD (Svatý Kříž, Heiligenkreuz) - velmi stará ves, třebaže poprvé až 1359 "in Chodonibus de cons. Caroli regis, exec.pleb. de Kozolup", 1363 "in Chodonibus ad S.Crucem, exec.pleb. in Plana" atd. 1426 "par. S.Crucis in Chod ad přes. Henrici de Plawen …". Německý Heiligenkreuz se objeví poprvé až 1500 "zum Heiligenkrewtz", 1587 "ves Swateho Kržyzie, ves Bittingreut" (Vítkov). KALANDRA uvádí obec ještě jako SVATÝ KŘÍŽ a k tomu staré názvy Oujezd svatého Kříže, Oujezd Chodský, Sancta Crux in Chodonibus; po roce 1960 nový dnešní název.
      JADRUŽ Horní a Dolní (Unter- u. Ober-Godrisch)- poprvé 1379 "Plana oppidum cum villis Jadruss, Otin pars et Tinecz pars", 1379 "Gadruz Superior" (Horní Jadruž), 1454 "in Teutunicali Jadruzi …", 1527,1542,1574 - " w niemeczske Jadrussi dvuor s platem .., w Czeske Jadrussi též dvuor km. s pl., na kterém sedí Prdal", 1587 "ves Cžiesky Kodryss" atd. Název pochází od Jadruhův dvůr, od slova jádro. V Horní Jadruži u čp.13 stojí prastarý chodský srub s gotickým vchodem (před 1500) - po přestavbě a tím zničení chodského srubu v Zadním Chodově (podzim 1998) jediná úplná památka chodské architektury
      KYJOV (Khoau) - poprvé až 1523 "Gall Grys z Menges a v Kyjově, man kraje Tachovského", 1582 "Gehau", 1651 "Khoag". Název od slova "kyj" jako obranná zbraň, něm. Gehau - od slova káceti.
Chodský srub před rokem 1500 - Horní Jadruž čp.13. Poslední architektonická celistvá památka na Plánsku      NAHÝ ÚJEZDEC (Naketendörflas) - poprvé 1335 Qualo de Vgezd (Chval z Újezda), 1558 "ve vsi Nahem Augezdczy" (v Nahém Újezdci), 1561 "w Nokotendorffles". Názvy český i německý mají stejný význam.
      NEBLAŽOV (Glasau) - poprvé 1379 "Plana opidum cum villis Jadrus … Newlass" (Neblaž), 1405 "Neblazieglow", 1429 "in Neblazow villa ", 1542 "w Ne Blaziowie ..". Německy poprvé až 1552 "Glosaw", ale ještě 1651 "ve vsi Dlaždowie", 1838 Sommer "Dlaždiow". Název znamenal "v jiném Blažejově či Blažově". Podle KALANDRY založen německými kolonisty v 13. století na místě staršího slovanského sídla.
      SKELNÉ HUTĚ (Glas-hütten) - poprvé 1612 "Rabiczer drží po předcích dva manské statky "slove v ja-zyku německém Glasshüet-ten und Oberdorff", 1625 " statek Rabiczera též Sklenná Hutt řečený s vesnicemi, dvorem popl., též dvorem sedlským v Obndorffu", 1854 úředně "Hutě skleněné - Glashütten"
      ŠTOKOV (Stockau) - poprvé se uvádí 1290 ("in villa Stocheich penes Tachaw sita"), 1457 se uvádí Holub ze Štokova, ještě 1587 "plat k panství tachovskému … ves Purssowo, ves Sstokowo". Název vysvětluje z něm. Stockech = mnoho pařezů. KALANDRA považuje jednoznačně za chodskou obec.
      TRSTĚNICE (Neudorf) - poprvé 1367 už "in Newendorff", 1380 "in Trzstienicz per d.Annam relictam quondam de Krassikow, 1369 "Trskouicz sive Neudorph", 1384 "Nova Villa sive Trziestienicz" atd. 1435 "in Trstenicz", německy až 1555 jako "Neundorf". Název potoka - na Chodsku u Tlumačova je potok Trstěnice, na Tachovsku Trnová již 1177 "… flumen Ternaua (Ternova) et iuxta flumen Msa". Zde není žádný výrazný potok, ale močály byly v okolí na místech rybníků. Trstí neboli rákosím byly obehnány staré chodské dvory nebo dlážděny zemské stezky.
      TŘI SEKERY (Dreihacken) - poprvé už 1555 "Schloss Tachau … Dreyhacken, Oberndorff …", 1587 "ves Dreyhoken", 1606 prodal od panství Tachovského "Trzi Sekery jinak německy Drey Hacken …".
      ZADNÍ CHODOV (Hinterkotten) - poprvé 1369-1385 "Chodones", 1395 "Venceslaus rex Ogerio de Rysenberg villas Trztienicze et Chody", 1545 - potvrzení svobod Chodova blíž Tachova. Až 1555 německy "Hinternkhotten", 1606 "Zadnj Chodow jinak německy Hinder Kotten". Proč "Zadní" ? Bylo to kvůli rozlišení "Staré Chody" (Svatý Kříž), Nové Chody (Maršovy Chody) a "Chody" vzadu ze směru od Tachova, proto "Zadní".

2. Půdorysy chodských obcí

      Odlišují se ve dvojím srovnání:
      1. ve srovnání s německými silnicovkami - tj. silničními vesnicemi (Straßendörfer), které leží v řadách při cestách a silnicích často v dlouhých pásech
      2. ve srovnání s kruhovými tepelskými okrouhlicemi, které jsou poměrně malé, kruhové (Stanoviště, Holubín, Beranovka), s několika dvory
      Zdejší chodské vesnice mají specifickou rozlehlou obdélníkovou náves, obklopenou dvory. Na návsi bylo typické umístění rybníku (či více rybníků viz Horní Jadruž, Horní Ves). Později se směly stavět na návsi kovárny, malé chaloupky. Někdy jsou tu i kostelíky (Dolní Jadruž, Trstěnice, Zadní Chodov).

3.Stopy chodské v architektuře

Chodksý srub před rokem 1500 - Horní jadruž čp.13. Půdorys srubu - přízemí podle zaměření 4.ledna 1957      Po požárech vesnic se opouštěl starý způsob stavění dvorů a přecházelo se na typ dvorce s tzv. fachwerkem (hrázděné zdivo, tj. dřevěná konstrukce vyplněná hlínou a cihlami). Též se říká roubenky (roubené stavby). Ač se zdá, že vymizela jakákoliv stopa po Chodech ve vesnických dvo rech, přecejen něco přežilo:
      V prvé řadě jsou to dva příklady srubů, které se stavěly směrem k návsi po levé straně dvorce. Oba jsou dodnes mohutné, zdivo je silné 100 cm, ve zdi jsou jen úzké dlouhé střílny, uvnitř dvě podlaží. Vnitřek je chladný, tmavý a pevný a poskytující dobrou ochranu. Střechy jsou šindelové, ale pod šindelem jsou pomazány uvnitř silně hliněnou mazaninou na půlkuláčích s dřevěnými hřebíky. Oheň tedy střechu nezmohl. Podlaha byla z dusané hlíny. Do srubu se schovali Chodové při útoku vojska včetně nejcennějšího majetku a zbraní. Odtud mohli používat střílny a být bez obav, že by požár srub poškodil. Branka do srubu byla vysoko (v Horní Jadruži byla v roce 1957 ještě zazděna a nový vchod vysekán v přízemí. Dnes zůstal nový vchod a byla obnovena gotická branka v patře.) Oba sruby byly postaveny před rokem 1500, jsou tedy přes pět set let staré:
      1. Chodský srub v Zadním Chodově u čp. 43
      Bohužel v roce 1998 byl tento srub v Zadním Chodově přestavěn německo-slovenskou rodinou tak, že byla zničena původní srubová stavba se schodištěm. Historická ztráta je tímto nedozírná. Vinu ovšem nese především obecní úřad ve vsi, který to dovolil, a tachovský okresní stavební úřad.
      2. Chodský srub v Horní Jadruži u starobylého statku čp. 13
      3. Řada usedlostí v obou vsích dosud udržuje klenuté vjezdy do dvora, na nichž je dvoustranná šindelová stříška a důkladné branky pro pěší. V Horní Jadruži jsou dosud tři příklady dvojích klenutých vjezdů plus malá klenutá branka pro pěší. Jedním vjezdem se do dvora vjíždělo, druhým vyjíždělo. V Zadním Chodově je celá řada jednoduchých vjezdů s brankami, připomínající domažlické chodské vesnice.
      4.Vnitřní uspořádání dvora ještě mnohde vykazuje původní uspořádání. Usedlost bývala protáhlá, vedle ní prostorný dvůr. Uvnitř byla vybavená v tomto uspořádání:
      1. velká sednice (povalový strop) - první místnost směrem na náves
      2. komora a černá kuchyně (často klenutá)
      3. maštal
      4. ovčín
      5. kolna
      6. na protější straně dvora stodola (později se stodola objevuje také vzadu jako stavení, uzavírající dvůr)
      7. za humnem byl sad, obehnaný plaňkami

4. Chodské (české) stopy v názvosloví

Chodský srub v Horní Jadruži 1957      Jak již uvedeno ad 1., z názvosloví přežila jako památka na chodské osídlení většina názvů vesnic. Z nich jednoznačné jsou ta spojená přímo se slovem Chod-. Jde o názvy Zadní Chodov, Chodová Planá, Chodský Újezd. Naprostá většina názvů obcí jsou původu českého (viz PROFOUS).
      Jsou tu však také pomístní názvy. Jde o původní české názvy, které převzali němečtí kolonisté a pouze upravili. V celé krajině - Plánska, Tepelska, Tachovska - staré české názvy prosakují z německé podoby, přestože bývaly poněmčovány k nepoznání. Jsou to názvy polí, potoků, kopců jako Wusnitz (Hvozd), Lutschka (Loučka), Schlata, Slatabach (Zlatý potok), vrch Horaberg (nad Pístovem), vrch Horkaberg (Hůrka u Stanoviště a Martinova), Suchbach (Suchý potok), Lischkawiese (Liščí louka - Stanoviště), Dolana (dolina), Dolika (dolík), Lesina (lesík), Lusateich (lesní rybník), Hanischka (Hanička), Tradlina, Pastucha, Pouska, Puska, Puschka či Poustka (vše od "pustý" - Pístov aj.), Zalutschen (Záluží - Pístov), Masna (bažina), Vusinka (volšový lesík, později do němečiny jako "Wosindsie?"), Antschkarad, vrch Muskaberg (Mužský vrch ?), louky Panitschka (panička) a Robatschka (robáčka - Chotěnov), louka Krawatschwiese (Kravařská louka na Kynžvartsku).
      Ze zaniklých názvů : Křížový vrch (Kreuzberg) v Zadním Chodově se uvádí ještě v roce 1900 jako Stackaberg, což má původ přímo chodský. Slovo "stacka" = (stčes.) záštita, štít, ochrana. Je to výrazný ostrý vrch, který se podobá velmi Hrádku u domažlického Újezdu. Odtud snad oznamovali Chodové ohněm do nitra země, že se blíží nepřítel.
      Dále je tu řada osobních jmen připomínajících rodová jména, vyskytující se na Domažlicku nebo jinde v Čechách. To jsou jména Turba, Smolík, Huba, Holub, Huska, Kaše, Kottauer (Chodský), Přibul. Tepelská obec Holubín měla ještě před sto lety většinu příjmení českých jako Hůla, Holík, Mužík či Zíka.
      Nakonec připomeňme, že zdejší nářečí rozhodně nebylo "egerländisch", jak se mylně a dnes stále častěji uvádí v německých vlastivědných publikacích. Snaha pokrýt celé široké pohraničí jako zde v minulosti jedině používané nářečí je zcestná. Například Tepelsko jako panství mělo charakteristický vlastní dialekt . Ale i v této chodské oblasti se používala později v němčině některá specifická slova z češtiny jako Chalupner (Häusler), Chaluppen (Häuser), Maliny (Himbeere), Wawa (Großmutter, baba), Pohatschen (pohaněč), Krawarsch (kravař), Granitz (Grenze, granica, hranice), Preseka (Waldverhau).

5. Plánský chodský kroj v minulosti

      Jak uvádí O.KALANDRA ještě v 19. století byl plánský kroj jakousi směsí kroje chebského, plzeňského, stříbrského a chodského. Na kroji převládaly chodské prvky. Německý folklorista Josef HOFFMANN ve svém díle "Die Volkstracht" však připomíná, že jde o kroj, který je přímo odrůdou chebského kroje.
      Úprava kroje a složení barev mělo spíše slovanský než germánský ráz. V některých vesnicích nosili muži bílé šerky, s nimiž se setkáváme jen na Domažlicku. Také dudácká hudba, kde byl klárinet, dudy a housle se tu pěstovala dlouho na vsích podobně jako na Domažlicku.

Příčiny vymizení Chodů

      Příčin vymizení Chodů z kraje je mnoho:
      1. Hlavní příčinou byla ztráta nezbytnosti funkce strážců hranic, kterou vidíme na rozprodeji státních majetků (krále) šlechticům, klášterům a násilný převod na obecné poměry poddanské. S tím souvisela těžce pociťovaná ztráta privilegií.
      2. Že tu nedocházelo k podobnému odporu chodských sedláků jako na Domažlicku, lze vysvětlitr tím, že vesnice často vymřely morem či poválečným hladomorem. Hladomor a epidemie byly velmi časté a způsobily někdy vymření celé vesnice. Například Štokov, kde bylo 50 stavení, vymřel až na dvě osoby. Prázdné vesnice byly osídleny německými kolonisty, ale bez návaznosti na stará privilegia.
      3. Požáry v obcích byly rovněž časté, zužovaly vesnice a nám zničily prastaré památky po Chodech. Vyhoření Chodové Plané v roce 1733 znamenalo navždy nenahraditelnou ztrátu starého písemného materiálu.
      4. Rozprodávání chodských obcí a majetků, původně panovníkových, probíhalo po několik století a bylo ukončeno do 17. století. Vesnice kupovala při hranici převážně německá šlechta či měšťané a přicházeli i němečtí rolníci.
      4. V husitské době mnozí Chodové odešli do válek a už se nevrátili; příchozí němečtí rolníci se ujímají v 2. polovině 15.století opuštěných pustých dvorů a obyvatelstvo vesnic se mísí, při čemž německý živel nabývá převahy.
      5. V dobách náboženských nepokojů v 16.století vlivem luteránských kazatelů byly obce, pokud byly ještě české, rychle poněmčovány.
      Přesto nutno vidět, že lidé v tomto pohraničním pásu nejen v nejstarších dobách opravdového "chodství", ale i v pozdějí době, kdy krajina byla již vcelku německá, zachovávali některé povinnosti strážců hranic. Tak například ještě v 18. století dělali na lesních cestách do východního Bavorska záseky a káceli stromy, aby bránili cizímu vojsku vstoupit do Čech. Obyvatelstvo uctívalo české svaté patrony, nejen sv.Jana Nepomuckého, ale i Václava, Vojtěcha, Víta, Ludmilu.

Závěrem

      Zásluhou O.KALANDRY označujeme dnes zaniklé chodské osídlení severně od Tachova jako kraj plánských Chodů. Toto území končilo poslední tachovskou chodskou vesnicí Velkou Hleďsebí a Tachovskými Třemi Sekerami. Na vnitrozemské straně byl hranicí chodského pásu vesnic a tepelského panství Kosí potok.
      Pozůstatek vazby několika obcí (Trstěnice,Drmoul, Tři Sekery, Hleďsebe) na plánské či tachovské centrum se projevoval v administrativní správě bývalých chodských obcí. Ještě po zrušení vrchnostenských vztahů, po roce 1848, bylo zařazeno pod hejtmanství Planá příhraniční Kynžvartsko, později formované jako soudní okres Kynžvart. Teprve roku 1902 přechází soudní okres Kynžvart pod hejtmanství (politický okres) Mariánské Lázně, s tím, že k politickému okresu Planá patří nadále obce Drmoul, Horní, Ves, Trstěnice. Až v prosinci 1938 byl Drmoul přeřazen pod okres Mariánské Lázně.
      Článkem jsme chtěli podtrhnout vymezení termínu "Chodů" jako osob "zaměstnaných" ve funkci "strážců české hranice" bez ohledu na národnost, náboženství (v různých dobách) a na majetkové postavení ve vsi. I staří němečtí sedláci v chodských vesnicích cítili velice výrazně svou odlišnost od bavorské či saské strany - od sousedních německých zemí a v minulosti se cítili "Čechy" ve smyslu příslušnosti ke království Českému. V trstěnickém kostele sv.Víta čteme zvolání v němčině "Heilige Ludmila - beschütze uns!" - "Svatá Ludmilo, ochraňuj nás!"


P a m á t k a   o d   z a n i k l é h o   h o r n i c k é h o   m ě s t a   Li t r b a c h y
Paradoxy aneb jak byl zachráněn středověký důl Jeroným

      Těžba cínu na náhorní planině Slavkovského lesa prožívala svůj rozkvět ve středověku. Díky zvýšené poptávce došlo začátkem 16. století k otvírkám dolů. Patřil sem i důl u osady Čistá (dříve Lauterbach) na cestě z Pramenů do Horního Slavkova, které se zúčastnil i Jeroným Šlik. Ferdinand I. propůjčil místu 20.8.1551 práva královského horního města. Roku 1631 byla štola i šachta Jeroným znovu otevřena, ale po první světové válce byl provoz zastaven. K dalším průzkum došlo až za války druhé, kdy se štola Jeroným znovu vyzmáhala a mimo jiné se prorazily průzkumné chodby. Pracovalo zde 7. horníků a 1 důlní. Po válce byl o ložisko zájem jen okrajový.
"Tak to je Jeroným," ukazuje František Baroch snímky památky, kterou znovu objevil a o jejíž záchranu se zasloužil.      Až v roce 1972 se sešli zástupci z tehdejší Krajské památkové péče a ochrany přírody Plzeň se zástupci rudných dolů závod Stanum a mluvilo se o zpřístupnění dolu v Čisté a jeho zapsání do seznamu kulturních památek a od té doby se k tomu sporadicky vracelo; s úmysly různými. Na jedné stráně zájem socialistického státu a vedení dolů, které koketovalo s obnovou těžby, na druhé skupinka dobrovolných pracovníků Chráněné krajinné oblasti Slavkovský les, které "velel" František Baroch, dnes občan Pramenů. Začali shánět všechny dostupné podklady - začali v terénu hledat možný vstup do dolu. Štěstí se usmálo až 10. července 1982, kdy František se svou pozdější ženou Janou objevili v propadlině zaházené plechovými konvemi od chemikálií používaných lesní správou dutinu, která pokračovala. Svažitými štolami se dostávali stále hlouběji - a pocítili vzrušení objevitelů: prostory nesly stopy po dobývání špičákem, mlátkem a vylamování pomocí ohně. Byli ve středověkém dole. Zjistili také, že tato část díla byla od hlavního odříznuta závaly, snad už v 16. století. František začal organizovat brigády nadšenců na vyklizení, ale nebylo to snadné. Kromě techniky jim chybělo "požehnání" oficiálních míst. Peripetie, které nastaly, by vydaly na samostatnou publikaci, nakonec se však podařil kousek, kaskadérský - určitým trikem se panu Barochovi podařilo docílit, že důl byl nakonec skutečně zapsán do seznamu kulturních památek čímž se odvrátila bezprostřední hrozba obnovení těžby, jež by způsobila jeho zánik. "Já si sice musel hledat jiné místo," vzpomíná pan Baroch, "ale stálo to za to."
      Paradoxně ti, kteří tehdy házeli hrstce nadšenců oficiální klacky pod nohy a chtěli těžit, dnes v rámci nadace Agricola stejně vehementně usilují o obnovu a otevření dolu pro návštěvy veřejnosti. Pan Baroch byl sice "uklizen", ale jako správný nezmar se už věnuje průzkumu v okolí Pramenů. Je toho dost, například stará vodní štola z roku 1563. Je svým způsobem rád, že de dobrá věc s Jeronýmem podařila.
      A kdy se dočkáme znovu otevření středověkého dolu Jeroným u Čisté? Mělo to být loni - ale to už je o penězích.
 

Jak lidé žili

      Zbytky kolových staveb ve Švýcarsku. V některých švýcarských jezerech nalezli badatelé zbytky kolových staveb, které si stavěl pravěký člověk. U města Wangenu frčí podnes ze dna jezera asi 50000 kolů. Při odpadu vody to vypadá, jako by na dně jezera byl pokácený les.
      Již ve starověku měli poštovní holuby. Indové, Peršané a Římané oznamovali bitvy vítězství nebo porážku poštovních holubů. Ve starém Řecku každá řecká obec čekala na svého poštovního holuba, který přinášel zprávu, že jejich rodák dobyl vítězství. V Říši ozbrojili holuby fotografickým aparátem, který se samočinně otvírá a fotografuje. Mají pro holuby i plynové masky.
      Něco o jehle. Než byla vynalezena jehla nynějšího tvaru, sešívali krejčí obleky různými trny a drátky, které byly pečlivě zahroceny. A tyto nedokonalé jehly byly velmi ceněny. Nevěsty je dostávaly do výbavy jako důležitou věc pro domácnost. Nyní se vyrobí na světě za den 1000 milionů jehel. Všech druhů jehel je, známo 2200. Zvláštní jehly mají lékaři. Jsou zahnuté do srpečku.
      Dětský kočárek starý 5000 let. V městě Uru v Asii (Chaldaa) nalezli ve vykopávkách věc, o které dlouho nevěděli, co to je. A on to byl starý dětský kočárek, který někdo udělal před pěti tisíci lety. Už tenkrát měl tvar takový jako dnešní kočárky.
      Kdy se začalo zapisovat do matrik. Zápisy o křtech a úmrtích se začaly na farách psát až v 16. století, ale vžily se teprve ve stol. 17. Dříve, když někdo potřeboval potvrzení o svém narození, povolal úřad na radnici svědky a podle jejich výpovědi napsal úředník pro žadatele písemný doklad.
      Rozdíl v práci. Cheopsovu pyramidu v Egyptě stavělo 100 000 otroků dvacet let. Dnes by ji postavilo 500 dělníků za 8 měsíců!
      Jak dlouho jsou u nás lékárny? Nejstarší se připomínají roku 1383 v Litomyšli, r. 1524 v Pardubicích a r. 1534 v Hradci Králové.
 

Zdeněk Buchtele

      Zdeněk Buchtele, soukromý údržbář z Velké Hleďsebe, je ve volném čase úspěšným historickým badatelem. Na svých dobrodružných a často i nebezpečných výpravách do širokého okolí se mu v poslední době podařilo například určit, kde kdysi stávala vodní tvrz Redwitzů v Drmoulu, a v uplynulých dnech objevil v lese u Hájů dokonce poměrně zachovalou středověkou vápenku se zřejmě nejúplnější dobovou pecí v Čechách. S pomocí Archeologické společnosti, jejíž je amatérským členem, nyní navrhuje tento objekt vyhlásit státní technickou památkou, zakonzervovat a zpřístupnit veřejnosti.
      "Uprostřed jednoho ze zdejších stavení je osmiboký sloup, na němž byla zřejmě ukotven křížová klenba napovídající na šestnácté století," ukazuje na místě Z. Bu chtele, který předpokládá, že z této výroby nedaleko vápencového lomu s novější vápenkou byli zásobováni i první stavitelé Mariánských Lázní.
      Na otázku, jak své objevy uskutečňuje, Z. Buchtele od povídá: "Musíte na to mít něco jako čich, intuici, která vás donutí odbočit z vyšlapané cesty a jít správným směrem." To však bývá i nebezpečné. Právě před týdnem si hleďsebský badatel bolestivě na razil žebra a holeň při průzkumu temných sklepení bývalého zámku v Krásné Lípě, kde se zřítil do jámy vykopané zřejmě neúnavnými hledači pokladů. "Naštěstí jsem tam byl zrovna se dvěma přáteli, kteří mě vytáhli a ošetřili," vzpomíná Z. Buchtele.
      Archeologický nadšenec se nyní zabývá průzkumy zaniklých obcí na zdejší Česko-bavorské hranici. Z jejich zániku neviní poválečný odsun Němců, který považuje za oprávněný, ale nemožnost dalšího osídlení kvůli zřízení lidu prázdného komunistického "hraničního pásma."
Tomáš Kábrt
 

Krátká historie chodských slavností v chodové Plané

      V poválečné době, kdy vychází Kalandrova knížka "Chodové Plánští" a oživuje zájem o dávnou minulost zdejšího chodského kraje, začíná i nová tradice konáním chodských slavností v Chodové Plané.
      V roce 1956 zde bylo vybudováno letní divadlo s pódiem a lavicemi v zámeckém parku. Bylo to v místech ve směru od starého židovského hřbitova k zámku. Zlatým hřebem Prvních chodských slavností bylo sobotní vystoupení Státního souboru písní a tanců. V neděli pak vystoupily soubory z krajů Karlovarského a Plzeňského. Slavností se účastnili Chodové z Postřekova v chodských krojích, chodský skladatel Jindřich Jindřich (1876-1867), národní umělec a nositel Řádu práce, dále náměstek ministra kultury Buřival. Vystupoval soubor Plaňan.
      Druhé chodské slavnosti proběhly v roce 1957 za účasti mnohem více souborů. Mezi nimi byl také soubor ministerstva vnitra. Domažličtí přivezli historický chodský prapor. Slavností se opět účastnil chodský skladatel Jindřich Jindřich. Slavnostem však nepřálo počasí - pršelo.
      21. a 22.června 1958 proběhly Třetí chodské slavnosti. V přírodním parku se hrála hra Aloise Jiráska Psohlavci. Poslední chodské slavnosti probíhaly údajně ještě v roce 1959, ale o slavnostech v dalších letech chodovoplánská kronika již mlčí. V roce 1962 se uvádí divadelní představení Lucerna od Aloise Jiráska v přírodním divadle.
Chodská chalupa na Liebscherově obrázku z Petrovic u Domažlic
 

Zdeněk Buchtele má čich na objevy

Dobrodružství / Amatérský archeolog z Velké Hleďsebe nalezl v dyleňských lesích stavebně-technickou památku, pocházející snad již ze 16. století.
Zdeněk Buchtele z Velké Hleďsebe u svého nejnovějšího objevu, středověké vápenky u Hájů, kterou v její pravděpodobné původní podobě zhotovil jako model. Na snímku je badatel u zachovalé pece s portálem, jejíž dobovou podobu ukazuje na vlastnoručním modelu.
Foto B.Klima
 

Planá před sto lety

HAMELIKA, vlastivědné materiály z Mariánskolázeňska. Připravil Ing. Richard Švandrlík. Třetí číslo XXIII. ročníku (pořadové číslo 289.), Mariánské lázně - vyšlo 31. května 1999.