Ročník
XXIII. (1999)
Pořadové číslo 289. |
|
Mariánské Lázně
31.
května 1999 |
|
100 let od úmrtí krále
valčíků |
Červnová vzpomenutí Otevřena nová (dnešní) budova nádraží Mariánské Lázně a
Krakonoš Z obecních letopisů Založení
a název obce A Chodský Újezd je nový název obce, s nímž si dnes v Jiskře poprvé setkáváte.
Je to původní historický název obce Svatý Kříž, která na přání obyvatel byla
takto v těchto dnech úředně přejmenována.
Titulní list druhé knihy kroniky: nový název obce i jiný okres Vylepšení věžních hodin
A ještě kronikářovo memento na závěr roku 1976:
Oblast plánských Chodů v krajině mezi městy Tachov, Planá a Mariánské Lázně Ing. Richard Švandrlík
Chodové byli strážci hranic a jejich označení "Chodové" je od slova "choditi",
tj. procházet po zemské hranici a konat ostrahu této hranice. Jde o označení -
řekli bychom - "zaměstnání", podobně jako se na Moravě označovali Valaši. To
byli horští pastevci - bez ohledu na kmenovou či národní příslušnost. Z tohoto
zaměstnání plynula privilegia: Valaši nepodléhali robotě, podobně tak i Chodové
u nás.
Zdejší hraniční pás Čech patřil v nejstarší době českému panovníkovi a jemu
sloužili zdejší Chodové jako strážci hranice. Chodským centrem tu byl hrad v
Tachově. Tachovský purkrabí vykonával nad tachovskými vesnicemi vyšší soudní
pravomoc a za války se stával jejich velitelem. Chodové měli hlavní úkol chránit
stezku. tachovskou a broumovskou. KALANDRA se nezabýval podrobněji chodskými
vesnicemi jižně či východně Tachova, ale jen pásem vesnic, který se táhne od
Tachova severním směrem, což jsou původní chodská sídla:
BROUMOV (Promenhof) - ves na cestě při průsmyku do východních Bavor. Poprvé se
uvádí až 1523 "Ernst Stockau in Schönbrunn und Langendörflas (v Bruhomovic, t.
Pruhomovic), man kraje Tachovského …", 1594 "na Promenhoffie". Název z české
předlohy s koncovkou -ov přešel do němčiny s koncovkou -hof. Původně stála ves
při starém zámku na okraji Broumova východním směrem (k Zadnímu Chodovu).
Obyvatelé zabezpečovali stezku lesními záseky při vpádu cizího vojska.
Odlišují se ve dvojím srovnání:
Jak uvádí O.KALANDRA ještě v 19. století byl plánský kroj jakousi směsí kroje
chebského, plzeňského, stříbrského a chodského. Na kroji převládaly chodské
prvky. Německý folklorista Josef HOFFMANN ve svém díle "Die Volkstracht" však
připomíná, že jde o kroj, který je přímo odrůdou chebského kroje. P a m á t k a o d z a n i k l é h o
h o r n i c k é h o m ě s t a Li t r b a c h y Jak lidé žili
Zdeněk Buchtele
Krátká historie chodských slavností v chodové Plané Zdeněk Buchtele má čich na objevy Planá před sto lety HAMELIKA, vlastivědné materiály z
Mariánskolázeňska. Připravil Ing. Richard Švandrlík. Třetí číslo XXIII.
ročníku (pořadové číslo 289.), Mariánské lázně - vyšlo 31. května 1999.
Johann Strauss - výročí
V červnu 1999 si připomíná kulturní svět 100 let od úmrtí slavného "krále
valčíků" Johanna STRAUSSE, který byl dvakráte hostem v Mariánských Lázních.
Zemřel 3. června 1899.
Johann STRAUSS se narodil 25. října 1825 v rodině dirigenta populárního
orchestru Johanna Strausse seniora (1804-1849), který v roce 21825 založil ve
Vídni vlastní kapelu a složil mnoho valčíků a pochodů (např. dodnes populární
Radeckého pochod). Byl nejstarších z pěti synů. Otec netoužil po tom, aby jeho
synové muzicírovali. Znal bídu muzikantů, sám se vypracoval z nuzných poměrů a
tak si přál, aby jeho synové byli zajištěni. Přesto se nakonec věnovali hudbě.
Mladý Johann se tajně učil na housle u prvního houslisty otcova orchestru a v 19
letech založil vlastní kapelu. Otec se sklonil před osudem a později s ním
Johann junior jezdil na velká koncertní turné. Po smrti svého převzal vedení
jeho orchestru a sloučil ho s vlastní kapelou. Nový velký orchestr pak dovedl k
vrcholným výkonům. Ve vedení orchestru se střídali s bratrem Josefem Straussem
(1827-1870), který sám složil na tři sta tanečních skladeb. Nejmladší bratr
Eduard Strauss (1835-1916) vedl orchestr později. Píše se však o něm, že to byl
malicherný a nespokojený muž. Roku 1907 spálil celý notový archiv tří bratrů,
který měl tisíc skladeb, včetně některých nevydaných. Ve Vídni se tomuto
nejmladšímu Straussovi říkalo "Edi", zatímco Johannovi říkali Vídeňáci
familiárně "Šani" podle francouzského překladu Johann - Jean.
Nefalšovaný král valčíků
Světovou slávu získal STRAUSS nejenom jako dirigent, ale i jako hudební
skladatel dodnes populárních valčíků (Na krásném modrém Dunaji, Povídky z
Vídeňského lesa, Růže z Jihu, Vídeňská krev, Císařský valčík), či melodií jako
Anenská polka a svých 16 operet (1874 Netopýr, 1880 Královnin krajkový šátek,
1883 Noc v Benátkách, 1871 Tisíc a jedna noc, 1885 Cikánský baron, 1889 Vídeňská
krev, Karneval v Římě atd.). Co se týká operet, s touto formou začal Johann
STRAUSS po vzoru hudebního skladatele Jacquese Offenbacha, který získal kol roku
1865 vídeňské publikum svými lehkými operetami. Straussovy operety byly zdaleka
nejlepší v těžké konkurenci skladatelů vídeňských operet - Suppého, Millöckera,
Zellera, Heubergera. Straussovy operety mívaly premiéru v divadle Na Vídeňce a
mezi herci byly hvězdy operety jako byl Alexandr GIRARDI a Marie GEISTINGEROVÁ -
též hostovali - hrávali v mariánskolázeňském divadle.
Strauss napsal na 500 skladeb. Jeho operety se bezpočtukráte hrály o sezónách i
v mariánskolázeňském divadle, nejúspěšněji v dobách pobytu anglického krále,
který Straussovu hudbu miloval.
Straussovy úspěchy byly fenomenální - jezdil s orchestrem po Evropě a
koncertoval například v Drážďanech, Lipsku, Baden-Badenu, Hamburku; v letech
1867 a 1873 hrál na Světové výstavě v Paříži, na podnět prince Waleského
(pozdějšího krále Eduard VII.) vystupoval v Londýně, jeho koncerty sklízely
úspěch v carském Rusku - ve Varšavě, Petrohradě, Pavlovsku, Carskom Sele,
Moskvě. Roku 1872 koncertoval také v USA - v New Yorku a Bostonu. Jeho melodiím
tleskali velcí panovníci jako císař František Josef I., německý císař Vilém I.,
car Mikuláš I., králové belgický, švédský, řecký, španělský, turecký sultán i
perský šach. V Paříži představil Strausse francouzskému císaři Napoleonu III.
Náš mariánskolázeňský soused - rakouský vyslanec Richard Metternich.
STRAUSS měl v repertoáru orchestru vedle svých skladeb i skladby otcovy a svých
bratrů, skladby Suppého, Maybeera, Brahmse, Bülowa i Čajkovského. Skladatel
Johannes Brahms o Straussovi prohlásil: "Z toho člověka hudba přímo prýští,
stále ho napadá něco nového! Tím se bohužel liší od nás ostatních."
Pochvalně psali o Johannu Straussovi význační hudební skladatelé jako Richard
WAGNER, Guiseppe VERDI či Anton RUBINSTEIN a také známý nelítostný kritik -
Eduard HANSLIK (1805-1896). Ten se tolik natrápil Richarda Wagnera a zprvu nebyl
nakloněn ani Straussovi. Posléze uznal velikost Straussovu a jeho význam jako
skladatele zábavné a melodické hudby, kterou povznesl na koncertní pódia a
divadelní jeviště.
Strausse nezměnila ani obrovská popularita ani kritika. Zůstával svůj. Nezlomily
ho neúspěchy některých operet ani nešťastné jeho druhé ze tří manželství. Byl
stále plný optimismu, humoru a spokojenosti.
Strauss poprvé v Mariánských lázních - 1890
Strauss zosobňoval jednu epochu staré monarchie. Tak často se tehdy zpívalo: "Je
jen jedno císařské město, jen jedna Vídeň". Jeho smrtí končí ona nezapomenutelná
epocha. Straussova hudba byla melodická, nápaditá a je dodnes živá v Evropě i ve
světě. Ve své době byl v anketách o nejpopulárnější osobnost jmenován vedle
anglické královny Viktorie a německého Bismarcka i Johann Strauss.
Dodnes znějí v Mariánských Lázních na koncertních pódiích i v kavárnách jeho
valčíky. A zněly tu kdysi i pod taktovkou samotného Johana Strausse.
Poprvé přijel do Mariánských Lázní v roce 1890 a v místních novinách čteme
noticku:
"Pan Johann Strauss, král valčíků, dvorní kapelník z Vídně, přijede dnes s
rodinou na několikatýdenní pobyt v lázních a ubytuje se v hotelu CASINO." -
Hotel Casino je budova bývalé kliniky Výzkumného ústavu balneologického, dům čp.
123 v Ruské ulici.
O týden později psaly noviny: "Koncert Johanna Strausse. Koncert z děl hudebního
skladatele Johanna Strausse, dvorního kapelníka ve Vídni, pořádá se 26. Července
1890 na Bellevue na počest zde přítomného skladatele. Hraje osvědčený orchestr
pod taktovkou ředitele Zimmermanna."
Třetí týden přinesly noviny Marienbader Zeitung obšírný článek Emila Douinante,
v němž se pojednává o vzniku a vývoji valčíku ("Zur Geschichte der Walzers").
Téhož dne uvádějí noviny pod titulem "Johann Strauss - koncert" zprávu o
uspořádání koncertu jeho děl a jsou srovnávána díla Lannerova, Labitzkého.
Zdůrazňuje se, že až Johannové Straussové, otec a syn, dali valčíku pravou
poetickou hudební hodnotu.
Upřesňuje se, že Strauss přijel 18.července s rodinou a služebnictvem, celkem
šest osob, zaplatil lázeňskou taxu ve výši 15 zlatých a byl zařazen do II.třídy
hostů. Připomeňme, že v době jeho pobytu existovaly tři třídy hostů pro
stanovení lázeňské taxy. Ve II.třídě byly osoby zámožné i urozené, vyšší
důstojníci, stavovské osoby, statkáři a soukromníci a především měšťané z
velkých měst.
Vzpomínka pana Viktora Petzoldta na Strausse
Straussovi odjížděli z Mariánských Lázní spokojeni a slavný host se zapsal
Viktorovu otci, panu Christianu Petzoldtovi do hotelového alba po svém: zapsal
mu v notách první tři takty svého valčíku "Na krásném modrém Dunaji".
To bylo o Straussovi známo, totiž že své nápady si píše na účtenky, na ubrousky,
na bankovky a také na manžety. Jednou prý zapsal melodii i na prostěradlo. Aby
nebyl ovlivňován cizími melodiemi a zachoval si originalitu, nechodíval na
koncerty jiných skladatelů. Rád však chodil pro inspirace na vídeňská předměstí,
kde pozorně naslouchal lidovým muzikantům.
Johann Strauss v roce 1891 ve vile Něva
Casinopark se rozprostíral mezi dnešní Ruskou a Lidickou ulicí a jeho sporé
stopy tu dnes nalezneme v několika parkových stromech, jinak tu vládne plevel a
nepořádek. Zahrada patří dnes opuštěné klinice zaniklého již Výzkumného ústavu
balneologického. Dávno zmizelo tenisové hřiště hotelu Casino a parkové cestičky.
Pominula sláva tohoto koutu Mariánských Lázní. V Casino-parku se totiž konaly
koncerty pro lázeňské hosty. Vyhrávaly tu řízné pochody vojenské kapely a Johann
Strauss si zřejmě rád poslechl hudbu pod okny.
Johann Strauss také ve Františkových Lázních
(Dirigent františkolázeňského orchestru Theodor Tomášek odjel v roce 1871 s
30-členným orchestrem z Františkových Lázní na turné do Ruska a jeho koncerty v
Minsku, Smolensku, Lodži, Vitebsku byly tak úspěšné, že zájezdy musel opakovat a
nakonec přijal nabídnuté místo ředitele vyšší hudební školy v Petrohradě a 1892
se v Rusku s celou rodinou natrvalo usadil.
Mariánské Lázně vzpomínaly
Johann Strauss zemřel 3.června 1899 v 16.15 hod. odpoledne a když umíral, prý si
šeptal ještě písničku "Bratříčku milý, jednou se musíme rozloučit…". Jeho pohřbu
se zúčastnila celá Vídeň a v čele průvodu na vraníku jel černě oděný jezdec s
černým žezlem v ruce - znamení, že zemřel král.
Pohotově zareagoval na tuto událost ředitel divadla Julius LASKA, když ve
čtvrtek 8.června 1899 uvedl ve zdejším divadle Straussovu oblíbenou operetu
"Netopýr". Do druhého dějství uvedl LASKA hrdiny z dalších Straussových operet.
A tak na ples ke knížeti Orlowskému přišly i postavy z Indiga, z Veselé vojny, z
Prince Metuzaléma, Karnevalu v Římě, Mářinky vonné, z Noci v Benátkách,
Královnina krajkového šátku a Cikánského barona.
Fotografie z tohoto představení - bohužel málo jasná - představuje živou
pyramidu třiceti pěti herců, z nichž nejvýše stojí herec, představující Strausse
s černými vlasy, s knírkem, v ruce s houslemi a smyčcem. Fotografie byla použita
i jako pohlednice z Mariánských Lázní, kterou vydal zdejší nakladatel Gschihay
pod názvem "Johann Strauss - Huldigungsfeier am Stadttheater in Marienbad am
8.Juni 1899".
Straussovy melodie po sto letech
Dnes, po sto letech se "Strauss" hraje dál, na koncertních pódiích, v kavárnách
a je stále populární.
Listujeme v Mariánskolázeňských novinách v roce 1903
(Noviny Marienbader Zeitung vychází jednou týdně) 
4.ledna Oznámení, že se zřizuje Městský balneologický institut pod vedením
doktora Karla Zörkendörfera. l Cestující od nočních vlaků nemají zajištěnu dopravu
do města. l Zdejší klub cyklistů, tzv. Radfahrerclub, slavil 27. prosince 1902
deset let svého trvání (1892-1902). Předsedou je Georg Zischka.
l Od 1.ledna 1903
vstoupila v platnost nová transkripce místních názvů v Rakousku.
11.ledna Žádá se zřízení golfových hřišť, především pro návštěv-níky z
Anglie. Tento požadavek se opakuje v novinách po celý rok.
l Svaz chovatelů včel vyslechl
přenášku o přezimování včel. l Statistika roku 1902: narodilo se 109 dětí, z toho
4 mrtvé; zemřelo 76 osob, z toho na infarkt 4 lidé. v nemocnici pobylo 190 osob.
18.ledna V noci z 11. na 12. ledna se rozlil potok proti domům Sanssouci a Habsburg v důsledku malého průřezu betonového koryta.
l Policejní zpráva za rok
1902: bylo zajištěno 592 osob pro různé delikty, k okresnímu soudu podáno 72
žalob, soudně pak projednáno 35 žalob. K soudu bylo povoláno 29 občanů.
25.ledna Výroční schůze dobrovolných hasičů - spolek má 58 aktivních členů, 253
přispívajících a dva čestné členy.
1.února Na karlovarské trati bylo přepraveno v roce 1902 dvacet tisíc osob.
Příjem byl 704 000 K, což je o 4% vyšší než v roce 1901.
12.února Zemřel J.D.Halbmayr, majitel hotelu Klinger a přiléhajících objektů,
bývalý slavný starosta města, ve věku 57 let.
8. března Městská rada jednala o prodloužení tramvajové trasy, o rekonstrukci
elektrických rozvodů,o výstavbě nové školy, o nedostatku vody.
l V Malé Hleďsebi
byl založen dobrovolný hasičský sbor. Má 26 členů a 4 přispívající.
15.března Městské divadlo zahájí 6.května.
22. března Stávka 700 stavebních dělníků.
19.dubna Byl schválen rozpočet na rok 1903.
26.dubna Povoleno telefonní spojení Mariánské Lázně-Plzeň. V roce 1903 však ke
stavbě nedošlo. l Nepořádek na kolonádě: po kladení kabelů tu zůstaly ležet cívky.
l Psi v parcích mají být voděni na provázku.
3.května V nové škole má být zřízeno městské muzeum, aby se ostatním mladším
městům dal příklad (přání redakce). Nejstarší vyobrazení města prý pochází z
roku 1812.
10.května Od 2.května jsou pravidelné koncerty na kolonádě.
l Ještě 10.května
pokračují práce na kladení kabelů v městských parcích, což vyvolává stížnosti
hostů. l 5.května navštívil Mariánské Lázně tepelský opat doktor Helmer.
17.května Nové obloukové pouliční lampy na hlavní třídě jsou již v provozu.
l Balneologický institut bude otevřen 20.května v bývalé školení budově (čp.87,
dnes ZUŠ). V den otevření je volná prohlídka institutu. Nová kavárna Krakonoš
bude prozatímně otevřena 20.května. l Dva cyklisté se srazili v zatáčce na silnici Waldsassen-Mitterteich. Oba zemřeli, jeden z nich přímo na místě!
24.května Balneologický institut otevřen 20.5. l Na rychlíky do Varů budou
prodávány místenky 1. a 2.třídy. l V městském divadle se konalo vyzkoušení
stříkacího hasičského regulátoru Excelsior, což je francouzský výrobek.
7.června Nová nádražní budova má být dostavěna do poloviny července 1903.
15.června Krakonoš bude oficiálně otevřen dne 15. června 1903.
l Mlékárna v Hamrnickém dvoře otevřela dnem 15.června 1903 filiální prodejnu s lahvovým
mlékem v domě May na křižovatce Šenova. První prodejna je již delší dobu
otevřena přímo na kolonádě. Obchod číslo 5 prodává "lázeňské mléko" a "lázeňské
máslo".
21.června Budova nádraží byla oficiálně otevřena při příjezdu rychlíku číslo 1 z
Vídně v 6:55 hod. dne 20.června. Tím byl dán do provozu i podchod na druhé
nástupiště.
5.července Zemřel Max Halbmayr, majitel Vily Luginsland (Lil) dne 2.července
1903.
12.července Velký mezinárodní tenisový turnaj se koná na Panoramě od
24.července.
19.července Velká bouřka s průtrží mračen byla 12. července. Některé silnice se
přeměnily v potoky, rozvodnil se rybník pod Tepelským domem a hasiči byli v
akci. Divadlo bylo poloprázdné. Ulice k Lesnímu prameni zůstala bez elektrického
proudu, blesk uhodil do transformátoru. Polámané stromy. Na Egerländeru (Monty)
malá panika - když uhodil blesk do vížky, kdosi prý zvolal: "Hoří!!" Avšak jiný
host vyběhl podívat se ven a ostatní uklidnil. l Na Krakonoši čekali mnozí do
pozdního večera na odvoz a někteří tu zůstali v budově přes noc. V Maxově údolí
byla zatarasena cesta. Napadlo 60 mm vody.
9.srpna Účastníci IX. Mezinárodního geologického kongresu uspořádali exkurzi do
Mariánských Lázní.
16.srpna Král Eduard VII. přijel do lázní 13. srpna.
30.srpna Jako host v Mariánských Lázních řecký král Jiří. Setkal se s anglickým
králem Eduardem VII. na Krakonoši 27.srpna 1903
6.září Anglický král Eduard VII. odjel 31.srpna 1903.
l Budova nádraží sotva stačí
nynějšímu provozu. Na nástupišti se rozsvěcují světla teprve 5 minut před
příjezdem vlaku. l 29.srpna 1903 přijel Jan Kubelík.
13.září Silný vítr 13.září - strhl střechu elektrárny. V lesích u Egerländeru a
u Lesního pramene popadalo mnoho stromů. Přerušeno telefonní vedení z města.
18.října Nad městem přeletěl 15.října větší balón. V něm byli dva vzduchoplavci
z Augsburku, členové tamějšího klubu. Balón pak přistál kdesi v západních
Čechách.
10.listopadu Oznámeno, že se bude rozšiřovat elektrárna.
20.listopadu Redakce kritizuje radního Arnolda ze Šenova.
K některým událostem v roce 1903:
Některé hasičské potřeby byly vystaveny pro publikum dne 8.listopadu 1903 na
kolonádě. Pro veřejnost se tu konalo cvičení. Začalo v 11 hod. u hotelu KLINGER
(dnes zbořeno v areálu Arnika). Kamuflovaný "požár" vypukl v 1.poschodí u
schodiště. Ihned byly nataženy hadice do poschodí a dům plný dýmu. Hasiči museli
použít ochranné masky. Obyvatelé domu vycházeli naproti hasičům. Oheň se však
mezitím "rozšířil", takže odřízl cestu. Byli proto povoláni další hasiči. Ti
přistavili vysouvací záchranný žebřík podél domu (dalo se přejít do nižších
pater) a natáhli záchranné plachty. Oheň se však "rozšířil" i pod střechu. Do
provozu byla uvedena parní stříkačka. Požár nebylo možno lokalizovat. Proto
vystoupila záloha na střechy sousedních domů, nataženy hadice a do provozu
uvedeny další tlakové stříkačky. Cvičení bylo úspěšné. Prokázalo skvěle
snaživost hasičů a jejich vedoucího pana hoteliéra George Zischky.
V průběhu roku 1903 se objevuje v novinách několik výtek na adresu pana radního
Arnolda, majitele zámečnictví a vilky v dnešní Nerudově ulici. "Pan Arnold jde
svou cestou bez ohledu na obecní zájmy." Bylo mu vytýkáno, že začal opravovat
koleje místní tramvaje a nechal si to hned proplácet. Na výtku podal vysvětlení,
že není běžné, aby rada odsouhlasovala podrobně všechny výdaje města. Dále se mu
kladlo za vinu, že měl cosi s objednávkou uhlí pro městskou elektrárnu, z čehož
měl překupem vytěžit peníze pro sebe. Také stál v opozici proti radě ve věci
výdajů na úpravu elektrárny a argumentoval vlastním předloženým rozpočtem.
Příklad radního, který uměl těžit ze své funkce ve svůj prospěch.
Železniční nehoda 21. března 1903
V důsledku přestavby nádraží byly od 2.března změněny dispozice, o čemž byli
vždy strojvedoucí vlaků na předchozí stanici poučeni. Nyní měl vlak od Karlových
Varů jet na kolej pro vykládání dřeva a tam vyčkat příjezdu vídeňského vlaku.
Vlak číslo 518 od Karlových Varů přijel, ale místo aby zůstal stát, byl
dirigován vrchním posunovačem Lorethem k posunu přes výhybku právě ve chvíli,
kdy přijížděl vlak od Plzně. Strojvůdce Fichtl zpozoroval nebezpečí, okamžitě
dal na chod zpět, čímž sice srážku zmírnil, ale střetu nezabránil. Proti
Lorethovi a Fichtlovi vedená žaloba dokázala nevinu strojvůdce Fichtla, když
dbal pokynů posunovače, avšak v posledním okamžiku zareagoval. Sám Fichtl ležel
11 týdnů v nemocnici. Je však známo, že dispozice znal. Musel však zapomenout na
vídeňský vlak, neboť se tímto sám vydal v nebezpečí života. Snad byl též unaven,
neboť byl již 17 a půl hodiny ve službě. Hlídač výhybek Böhm zpozoroval
nebezpečí a svou lampou dával signál STŮJ! Ale bylo to přehlédnuto. Jednání
soudu skončilo osvobozením Fichtla a odsouzením Loretha na 4 měsíce do vězení.
Lorethův zástupce, doktor Kellner z Prahy s odvoláním na únavu Fichtla, hlásil
stížnost. Fichtla zastupoval doktor Fried z Vídně, státní dráhu doktor Čech.
Jednání vedl soudce Traub.
Stávka stavebních dělníků v Mariánských Lázních 17.března 1903
Avšak na jednání se nedostavili někteří stavební podnikatelé a výsledek jednání
zůstal opět neuzavřen. O 15 hod. se pak konala schůze dělnictva pod širým nebem,
kde zástupci dělníků sdělili výsledek jednání. Také tato schůze proběhla v
klidu.
Další den stávka trvala. Skupiny dělníků byly sice na pracovištích, ale
nepracovalo se. Až následujícího dne přislíbili podnikatelé menší zvýšení mezd.
Na některých místech se práce znovu rozběhla a tím stávka skončila.
Shrnutí roku 1903
(okres Tachov)
"Podle pověsti zabloudil na lovu do zdejšího kraje princ z
Pfraumbergu. Byl nalezen druhý den u jedné studánky, která byla na tom místě,
kde stojí nynější kostel. Na památku byl na tomto místě postaven družinou
princovou dřevěný kříž. Později byl tento kříž nalezen misionáři kteří zde
postavili kapli "ke svatému kříží" (zum heiligen Kreuz). Obyvatelé, žijící
hlavně v lese, přicházeli k tomuto místu a stavěli v blízkosti kaple své
příbytky. Podle "kříže" pak byla pojmenována osada, která tu kolem vznikla.
Kdy byla kaple postavena, není možno říci ale v roce 1352 měla již svého
duchovního správce. Tato kaple patřila klášteru " Waldsasů". Waldsasové měli
svůj klášter, který založil r. 1134 hrabě z Vohburgu Diepold II za zemskou
hranicí. Tento klášter mnohonásobě zasáhl do dějin nynějšího plánského okresu.
Je pravděpodobné, že kapli "ke svatému kříži" založili právě členové tohoto
kláštera, neboť tento již v polovině 13. stol. převzal kulturní missi nad
farním kostelem v Plané u M. L. a nad poutním místem nedaleko Plané s kostelem
Sv. Anny.
Farní matriky kostela ve Svatém Kříži začínají až kolem r. 1549, tedy značně
pozdě, neboť nejstarší zprávy o trvání kostela pocházejí z roku 1363. Jest
docela možné, že dřívější zprávy byly rozdány nebo někam zavlečeny.
Dne 25. září 1363 byl Johann, zvaný Pess, uveden farářem z Plané do Sv. Kříže
jako farář."
Tolik napsal Miloslav Meloun na třetí straně kroniky v roce 1957, kdy byl
jmenován kronikářem. Za necelé tři roky čtete v kronice:
"Na přání občanů byla naše obec přejmenována na Chodský Újezd. Podobný název
- Újezd Chodový - obec nesla ve 14. století do roku 1380, kdy patřila k
chodským vesnicím panství tachovského."
Změnu potvrzuje i výstřižek z tachovské Jiskry, ze 2. listopadu 1960. Co je
psáno, to je dáno, ale pak se do letopočtů vmíchala nějaká
chybička...
"Naše věžní hodiny přesně určují akusticky našim občanům čas. Je to
zásluhou zdejšího faráře Norberta Václava Průši. Celá dlouhá léta však hodiny
postrádaly ručičky. Tohoto roku se jmenovaný duchovní postaral na vlastní
výlohy o jejich namontování. I když v dnešní době, kdy téměř všichni lidé nosí
hodinky, mají možnost si srovnat jejich čas s rozhlasovými i televizními
časovými signály, ba dokonce si vytočit díky automatickému telefonnímu spojení
s Plzní číslo ústředny v Plzni, která oznamuje neustále správný čas, přece jen
zrak mnohých zabloudí ve dne k věžním hodinám a třeba i v noci ve chvílích
nespavosti počítá jejich údery tichou nocí. V naší obci vyrůstají činžovní
domy zřejmě v účelné moderní architektuře a tak už jen věž s hodinami a
několik pod ní přilehlými bývalými statky bude podržovat charakter někdejší
zemědělské vesnice."
V úvodu své útlé knížky O.KALANDRA uvádí: "Mluvíme-li o Chodech, máme většinou
na mysli toliko Chody z okolí Domažlic, a zapomínáme, že byli Chodové usazeni i
jinde, a to kolem Přimdy, Tachova, Plané a Teplé." A připomíná podle
dr.Alexandra GROSSE, že byli Chodové usazeni také v Chodově u Karlových Varů,
Stráži nad Ohří, Přísečnici aj. Chodské vesnice zabíhaly hluboko do nynějších
Bavor či Saska. Například v Schönbachu v Sasku je obec "Kottenhayde", tj.
Chodská pastvina. Oproti Chodům domažlickým byli však uvádění Cchodové postiženi
velkou německou kolonizací, která probíhala již v 13.století a postupně - ještě
před třicetiletou válkou - pohltila celé západní pohraničí
Každý, kdo se bude vracet k problematice Chodů - strážců hranic na Plánsku, musí
pouze pokračovat v práci, kterou zahájil doktor KALANDRA. Jde o studium
nejstaršího historického období Plánska, Mariánskolázeňska, Kynžvartska i
Tachovska, o pátrání po stopách plánských Chodů v architektuře, v terénu, v
toponomastice , v původním uspořádání starých sídel.
Nutné bude porovnávání s oblastmi Chodů domažlických a přimdských, ve vesnické
architektuře, v krojích, v jazykovém okruhu. Práce o to těžší, že zánik Chodů
plánských nastal v nejstarší době českého státu, v níž je minimum dokumentů.
Čteme-li Kalandrovy vývody z roku 1957, musíme s lítostí říci, že za padesát let
nedošlo k žádnému odbornému posunu jeho idejí. Kalandrovy hypotézy byly v dalším
období hodnoceny dvěma extrémy:
1. považovaly se za utopické a vlastenecky naivní, podobně jako se dívala
předválečná místní německá vlastivěda na původní české osídlení. Z tohoto
pohledu plánští Chodové buď vůbec neexistovali, nebo jen krátce, časně jako
mělké české osídlení kraje (kosmopolitní extrém).
2. naopak se přijímaly nekriticky, bezpodmínečně, jako hotové vědecké tvrzení,
jako jednoznačný fakt. Došlo například k přejmenování Svatého Kříže na Chodský
Újezd v dobrém úmyslu respektovat Kalandrovu hypotézu (vlastenecký extrém) .
Je zákonité, že pravda leží někde uprostřed. Význam jeho objevu či jeho hypotézy
o existenci plánských Chodů nebyl nijak snížen řadou nedorozumění a nedostatků,
které dnes v jeho práci nalézáme. Ty jenom potvrzují tehdejší skutečný stav
místní české vlastivědy nedlouho po druhé světové válce (1957). Kalandrovy
hypotézy ukazovaly směr k dalšímu bádání, ukazovaly, že je nutno začít psát
místní historii nově, kriticky, z dosud nepoužívaných kritérií. Pomalu minula
doba, kdy se obě zdejší národnosti předháněly ve falzech, jen aby dokázaly
národnostní nároky na toto území, jen aby podpořily politické zájmy svých
národních vůdců..
Bohužel, druhá světová válka znamenala totální likvidaci jakéhokoliv pokusu o
seriózní popis historie kraje. V době "Velkoněmecké říše" byl tento kraj
považován za vždy a odjakživa "velkoněmecký", pochyby nebyly přípustné. Není
divu, že po roce 1945 byl došlo k stejně bouřlivé reakci: historický výklad z
české strany - při absolutním odmítnutí německých výkladů zdejší historie - se
opíral bohužel o poctivé sice, ale naivní vlastenectví. Reakce tohoto typu
nebyla udržitelná. Bylo jasné, že jednou bude nutno prorazit tragické nacionální
zabarvování historie z německé či z české strany. To si KALANDRA - přestože
zůstával českým vlastencem - už brzy po válce uvědomoval.
Lokální historie po jeho smrti nepokračovala v regionálním bádání, jak
nepochybně čekal. Politická situace ve státě i ve světě natáčela zájem historiků
na jiná témata. Když pak nověji, po roce 1989, se objevily - i po demokratizaci
v bývalém komunistickém Československu - znovu sudetoněmecké požadavky na toto
území, otázka "Existovali Chodové plánští ?" ožívá. Seriózní odpověď na tuto
otázku není "v dobách bouří a vášní" jednoduchá. Taková odpověď je proto -
vlivem nacionálních priorit - znovu odsouvávána do vzdálené budoucnosti, kdy
snad konečně zmizí národnostní imperativ. Pokusme se oživit po letech věcný
přehled Kalandrových vývodů o existenci plánských Chodů.
Předmluva, kterou nelze vynechat: Chodové a národnost
Ostraha hranice byla prastará, obecně známá instituce a jak píše PALACKÝ: "Byla
to povinnost vznešená, kterou musíme dodnes ceniti a jí si vážiti. Povinnost
někdejších Chodů posavad z paměti národa nevyšla." K zaměstnání Chodů patřil
dozor nad hraničními znameními (mezníky, kamenokříži, význačnými stromy), jejich
opravy, dále vybírání cla a bezpečný doprovod obchodníků a cestujících po
lesních průchodech na hranici.
Chodové podléhali panovníkovi a museli plnit své strážní povinnosti. Panovník je
za tuto službu "platil" řadou výhod: v lese mohli brát dříví pro stavby, k
topení, mohli používat luk jako pastvin, sušit si seno, směli lovit zvěr,
vybírat med, dovolený měli také rybolov. Byli osvobozeni od roboty a cel. Pokud
měli dávky, které museli odevzdávat, byly tyto nesrovnatelně menší proti
povinnostem sedláků. Směli nosit zbraň (obušek, sekera, později puška). Chodské
vesnice ležely na území, které patřilo panovníkovi , ale Chodové si směli si
volit rychtáře, měli vlastní soud.
Tato práva byla zprvu jen zvyková. To způsobilo problémy později, když panovníci
začali rozprodávat hraniční území a chodské vesnice šlechticům či klášterům.
Noví majitelé už neměli zájem na "zaměstnání" Chodů jako strážců hranic,
odebírali jim zvyková práva a vznikaly spory o stará privilegia.
Jestliže hledíme na ostrahu hranice jako "zaměstnání", potom není otázka národní
příslušnosti Chodů jednoznačná. Jako služebníci zeměpána mohli to být Češi,
Němci i Poláci (jak uvádí jedna hypotéza původu Chodů) . Dnes víme, že je chybné
definovat Chody národnostně jako Čechy (Poláky, Valachy, Němce aj.). Chody je
nutno vymezovat z hlediska jejich zaměstnání - ochrany hranice.
Chodské obce v našem okolí
I. Ctiboř, Štokov, (Nahý Újezdec)
II. Chodský Újezd, Horní a Dolní Jadruž, Neblažov, (Planá)
III. Broumov, Zadní Chodov, Kyjov, Chodová Planá, (Dolní Kramolín do 1228)
IV. Horní Ves, Trstěnice, (Skelné Hutě od 1612)
V. Drmoul, Velká a Malá Hleďsebe, (Tachovské Tři Sekery od 1555).
Dr.KALANDRA byl nakloněn počítat mezi původní chodské vesnice také Boněnov (tedy
i Výškovice, Výškov), Otín, Lestkov a Zlív. Sporný je i chodský charakter
některých vsí jednak při okraji výše uvedeného pásu, jednak směrem do
vnitrozemí. Jedná se o tzv. Tepelský rank, což je Pístov v sousedství chodské
vsi Kramolín (Pístov nikdy nepatřila Hroznatovi a dlouho ani klášteru Teplá),
vesničky Holubín, Chotěšov, Stanoviště a Úšovice - vesnice, které ležely původně
na okraji kdysi značně hlubokého hraničního pralesa.
Na rozdíl od KALANDRY uvažujeme o chodských obcích také sídla Velká a Malá
Hleďsebe a hranici tachovské ostrahy hranic až po Kosí potok (kdysi Boršův
potok). Zde byl KALANDRA dosti ovlivněn tehdejšími hranicemi okresu.
1. Antonín PROFOUS k názvům jednotlivých obcí (poznámky Kalandry a vlastní)
CTIBOŘ (Stiebenreuth) - údaje chybí, KALANDRA poprvé 1375 jako Stiebenreuth-
Ctiborova mýtina.
DOLNÍ KRAMOLÍN (Unter Gramling) - poprvé 1228 "Otacarus rex monio Tepl. confert
villam Cramolim", 1273 "de Cramosin", 1319 "Chramling", 1410 "Hynek Ssoyczperger
sed. v Kramolíně", 1459 "Kramolin bohem., Kramolin teutonicalem …". Název
pochází z čes. "kramola" = svár, hádka. Dříve rozlišení dvou tepelských
Kramolínů - Český a Německý, Horní a Dolní. Do roku 1228 majetek králův- tedy
chodská ves v hraničním pásmu na okraji hraničního hvozdu.
DRMOUL (Dürrmaul) - poprvé 1479 "Durmaul", 1523 "v Drmaulu", 1523 "na Drmaule",
1576 "zum Dürnmaul", 1615 "Rabicar na Trmalu". Název pochází od čes. "trmati se"
= trmáceti se (dodnes "utrmácení lidé"), při čemž trmalové (Strapazierer) byli
toulaví lidé. Za rybníkem prastará tvrz, její stopy znovuobjeveny Zdenkem
Buchtelem 1998.
HLEĎSEBE (Siehdichfür) VELKÁ a MALÁ - chybějí doklady, poprvé až 1587 "… rybník
v Sychdychffyru", 1606 Rudolf II. prodal od panství tachovského "ves řečenou
Maly Hleď Sebe, v řeči německé Klein sich dich für, item druhou ves doleyssi
hleďsebe řečenou, kteráž se v německý řeči Groß sichdich für jmenuje …" - V
případě chodského názvu obce by povel "Hleďsebe" znamenal konec ochrany
cestujících chodskými strážci, neboť zde končil tachovský chodský okruh, tedy
směrem do vnitrozemí. Drmoul i Hleďsebe spadaly farností vždy pod farní kostel
sv.Víta v Trstenicích.
HORNÍ VES (Oberdorf) - poprvé 1379 jako "Horzyewecz, villa Wofardi", 1456 "Stach
z Hořewce sed. v Otíně", německy 1523 poprvé "Vilém z Oberburgu v Drmaulu a
Oberndorfu", ještě 1606 "ve vsi jménem Horžeyssy Wsy jinak Oberndorf". Název
původní je Hořeves, tj. Hořův dvůr, později se rozumělo jako ves hořejší,
německy Oberdorf.
CHODOVÁ PLANÁ (Kuttenplan) - podle KALANDRY první zmínka 1219 v tepelském
archivu, v nejdávnějších dobách zde stávalo sídliště KDYNIE, dle PROFOUSE poprvé
1316-1319 "Cstibor de Chodoweplane", 1369 "Chodonplana", 1373 "in Chodonis
Plana", 1379 "Chodowa Plana", německy 1380 "Kotenplan" (čti Chódenplan), 1424
ještě "in Chodowa Plana, exec. pleb. in Piestow", 1587 "Kutn Plon". Název nebyl
od 14. stol. srozumitelný, "Chodonis" byla Planá Chodů. V okolí názvy s
"chodský" byly pochopitelné - "chodská" Planá na rozlišení od "městečka" Planá.
CHODSKÝ ÚJEZD (Svatý Kříž, Heiligenkreuz) - velmi stará ves, třebaže poprvé až
1359 "in Chodonibus de cons. Caroli regis, exec.pleb. de Kozolup", 1363 "in
Chodonibus ad S.Crucem, exec.pleb. in Plana" atd. 1426 "par. S.Crucis in Chod ad
přes. Henrici de Plawen …". Německý Heiligenkreuz se objeví poprvé až 1500 "zum
Heiligenkrewtz", 1587 "ves Swateho Kržyzie, ves Bittingreut" (Vítkov). KALANDRA
uvádí obec ještě jako SVATÝ KŘÍŽ a k tomu staré názvy Oujezd svatého Kříže,
Oujezd Chodský, Sancta Crux in Chodonibus; po roce 1960 nový dnešní název.
JADRUŽ Horní a Dolní (Unter- u. Ober-Godrisch)- poprvé 1379 "Plana oppidum cum
villis Jadruss, Otin pars et Tinecz pars", 1379 "Gadruz Superior" (Horní Jadruž),
1454 "in Teutunicali Jadruzi …", 1527,1542,1574 - " w niemeczske Jadrussi dvuor
s platem .., w Czeske Jadrussi též dvuor km. s pl., na kterém sedí Prdal", 1587
"ves Cžiesky Kodryss" atd. Název pochází od Jadruhův dvůr, od slova jádro. V
Horní Jadruži u čp.13 stojí prastarý chodský srub s gotickým vchodem (před 1500)
- po přestavbě a tím zničení chodského srubu v Zadním Chodově (podzim 1998)
jediná úplná památka chodské architektury
KYJOV (Khoau) - poprvé až 1523 "Gall Grys z Menges a v Kyjově, man kraje
Tachovského", 1582 "Gehau", 1651 "Khoag". Název od slova "kyj" jako obranná
zbraň, něm. Gehau - od slova káceti.
NAHÝ ÚJEZDEC (Naketendörflas) - poprvé 1335 Qualo de Vgezd (Chval z Újezda),
1558 "ve vsi Nahem Augezdczy" (v Nahém Újezdci), 1561 "w Nokotendorffles". Názvy
český i německý mají stejný význam.
NEBLAŽOV (Glasau) - poprvé 1379 "Plana opidum cum villis Jadrus … Newlass"
(Neblaž), 1405 "Neblazieglow", 1429 "in Neblazow villa ", 1542 "w Ne Blaziowie
..". Německy poprvé až 1552 "Glosaw", ale ještě 1651 "ve vsi Dlaždowie", 1838
Sommer "Dlaždiow". Název znamenal "v jiném Blažejově či Blažově". Podle KALANDRY
založen německými kolonisty v 13. století na místě staršího slovanského sídla.
SKELNÉ HUTĚ (Glas-hütten) - poprvé 1612 "Rabiczer drží po předcích dva manské
statky "slove v ja-zyku německém Glasshüet-ten und Oberdorff", 1625 " statek
Rabiczera též Sklenná Hutt řečený s vesnicemi, dvorem popl., též dvorem sedlským
v Obndorffu", 1854 úředně "Hutě skleněné - Glashütten"
ŠTOKOV (Stockau) - poprvé se uvádí 1290 ("in villa Stocheich penes Tachaw sita"),
1457 se uvádí Holub ze Štokova, ještě 1587 "plat k panství tachovskému … ves
Purssowo, ves Sstokowo". Název vysvětluje z něm. Stockech = mnoho pařezů.
KALANDRA považuje jednoznačně za chodskou obec.
TRSTĚNICE (Neudorf) - poprvé 1367 už "in Newendorff", 1380 "in Trzstienicz per d.Annam
relictam quondam de Krassikow, 1369 "Trskouicz sive Neudorph", 1384 "Nova Villa
sive Trziestienicz" atd. 1435 "in Trstenicz", německy až 1555 jako "Neundorf".
Název potoka - na Chodsku u Tlumačova je potok Trstěnice, na Tachovsku Trnová
již 1177 "… flumen Ternaua (Ternova) et iuxta flumen Msa". Zde není žádný
výrazný potok, ale močály byly v okolí na místech rybníků. Trstí neboli rákosím
byly obehnány staré chodské dvory nebo dlážděny zemské stezky.
TŘI SEKERY (Dreihacken) - poprvé už 1555 "Schloss Tachau … Dreyhacken,
Oberndorff …", 1587 "ves Dreyhoken", 1606 prodal od panství Tachovského "Trzi
Sekery jinak německy Drey Hacken …".
ZADNÍ CHODOV (Hinterkotten) - poprvé 1369-1385 "Chodones", 1395 "Venceslaus rex
Ogerio de Rysenberg villas Trztienicze et Chody", 1545 - potvrzení svobod
Chodova blíž Tachova. Až 1555 německy "Hinternkhotten", 1606 "Zadnj Chodow jinak
německy Hinder Kotten". Proč "Zadní" ? Bylo to kvůli rozlišení "Staré Chody"
(Svatý Kříž), Nové Chody (Maršovy Chody) a "Chody" vzadu ze směru od Tachova,
proto "Zadní".
2. Půdorysy chodských obcí
1. ve srovnání s německými silnicovkami - tj. silničními vesnicemi (Straßendörfer),
které leží v řadách při cestách a silnicích často v dlouhých pásech
2. ve srovnání s kruhovými tepelskými okrouhlicemi, které jsou poměrně malé,
kruhové (Stanoviště, Holubín, Beranovka), s několika dvory
Zdejší chodské vesnice mají specifickou rozlehlou obdélníkovou náves, obklopenou
dvory. Na návsi bylo typické umístění rybníku (či více rybníků viz Horní Jadruž,
Horní Ves). Později se směly stavět na návsi kovárny, malé chaloupky. Někdy jsou
tu i kostelíky (Dolní Jadruž, Trstěnice, Zadní Chodov).
3.Stopy chodské v architektuře
Po požárech vesnic se opouštěl starý způsob stavění dvorů a přecházelo se na typ
dvorce s tzv. fachwerkem (hrázděné zdivo, tj. dřevěná konstrukce vyplněná
hlínou a cihlami). Též se říká roubenky (roubené stavby). Ač se zdá, že vymizela
jakákoliv stopa po Chodech ve vesnických dvo rech, přecejen něco přežilo:
V prvé řadě jsou to dva příklady srubů, které se stavěly směrem k návsi po levé
straně dvorce. Oba jsou dodnes mohutné, zdivo je silné 100 cm, ve zdi jsou jen
úzké dlouhé střílny, uvnitř dvě podlaží. Vnitřek je chladný, tmavý a pevný a
poskytující dobrou ochranu. Střechy jsou šindelové, ale pod šindelem jsou
pomazány uvnitř silně hliněnou mazaninou na půlkuláčích s dřevěnými hřebíky.
Oheň tedy střechu nezmohl. Podlaha byla z dusané hlíny. Do srubu se schovali
Chodové při útoku vojska včetně nejcennějšího majetku a zbraní. Odtud mohli
používat střílny a být bez obav, že by požár srub poškodil. Branka do srubu byla
vysoko (v Horní Jadruži byla v roce 1957 ještě zazděna a nový vchod vysekán v
přízemí. Dnes zůstal nový vchod a byla obnovena gotická branka v patře.) Oba
sruby byly postaveny před rokem 1500, jsou tedy přes pět set let staré:
1. Chodský srub v Zadním Chodově u čp. 43
Bohužel v roce 1998 byl tento srub v Zadním Chodově přestavěn německo-slovenskou
rodinou tak, že byla zničena původní srubová stavba se schodištěm. Historická
ztráta je tímto nedozírná. Vinu ovšem nese především obecní úřad ve vsi, který
to dovolil, a tachovský okresní stavební úřad.
2. Chodský srub v Horní Jadruži u starobylého statku čp. 13
3. Řada usedlostí v obou vsích dosud udržuje klenuté vjezdy do dvora, na nichž
je dvoustranná šindelová stříška a důkladné branky pro pěší. V Horní Jadruži
jsou dosud tři příklady dvojích klenutých vjezdů plus malá klenutá branka pro
pěší. Jedním vjezdem se do dvora vjíždělo, druhým vyjíždělo. V Zadním Chodově je
celá řada jednoduchých vjezdů s brankami, připomínající domažlické chodské
vesnice.
4.Vnitřní uspořádání dvora ještě mnohde vykazuje původní uspořádání. Usedlost
bývala protáhlá, vedle ní prostorný dvůr. Uvnitř byla vybavená v tomto
uspořádání:
1. velká sednice (povalový strop) - první místnost směrem na náves
2. komora a černá kuchyně (často klenutá)
3. maštal
4. ovčín
5. kolna
6. na protější straně dvora stodola (později se stodola objevuje také vzadu jako
stavení, uzavírající dvůr)
7. za humnem byl sad, obehnaný plaňkami
4. Chodské (české) stopy v názvosloví
Jak již uvedeno ad 1., z názvosloví přežila jako památka na chodské osídlení
většina názvů vesnic. Z nich jednoznačné jsou ta spojená přímo se slovem Chod-.
Jde o názvy Zadní Chodov, Chodová Planá, Chodský Újezd. Naprostá většina názvů
obcí jsou původu českého (viz PROFOUS).
Jsou tu však také pomístní názvy. Jde o původní české názvy, které převzali
němečtí kolonisté a pouze upravili. V celé krajině - Plánska, Tepelska,
Tachovska - staré české názvy prosakují z německé podoby, přestože bývaly
poněmčovány k nepoznání. Jsou to názvy polí, potoků, kopců jako Wusnitz (Hvozd),
Lutschka (Loučka), Schlata, Slatabach (Zlatý potok), vrch Horaberg (nad Pístovem),
vrch Horkaberg (Hůrka u Stanoviště a Martinova), Suchbach (Suchý potok),
Lischkawiese (Liščí louka - Stanoviště), Dolana (dolina), Dolika (dolík), Lesina
(lesík), Lusateich (lesní rybník), Hanischka (Hanička), Tradlina, Pastucha,
Pouska, Puska, Puschka či Poustka (vše od "pustý" - Pístov aj.), Zalutschen
(Záluží - Pístov), Masna (bažina), Vusinka (volšový lesík, později do němečiny
jako "Wosindsie?"), Antschkarad, vrch Muskaberg (Mužský vrch ?), louky
Panitschka (panička) a Robatschka (robáčka - Chotěnov), louka Krawatschwiese
(Kravařská louka na Kynžvartsku).
Ze zaniklých názvů : Křížový vrch (Kreuzberg) v Zadním Chodově se uvádí ještě v
roce 1900 jako Stackaberg, což má původ přímo chodský. Slovo "stacka" = (stčes.)
záštita, štít, ochrana. Je to výrazný ostrý vrch, který se podobá velmi Hrádku u
domažlického Újezdu. Odtud snad oznamovali Chodové ohněm do nitra země, že se
blíží nepřítel.
Dále je tu řada osobních jmen připomínajících rodová jména, vyskytující se na
Domažlicku nebo jinde v Čechách. To jsou jména Turba, Smolík, Huba, Holub, Huska,
Kaše, Kottauer (Chodský), Přibul. Tepelská obec Holubín měla ještě před sto lety
většinu příjmení českých jako Hůla, Holík, Mužík či Zíka.
Nakonec připomeňme, že zdejší nářečí rozhodně nebylo "egerländisch", jak se
mylně a dnes stále častěji uvádí v německých vlastivědných publikacích. Snaha
pokrýt celé široké pohraničí jako zde v minulosti jedině používané nářečí je
zcestná. Například Tepelsko jako panství mělo charakteristický vlastní dialekt .
Ale i v této chodské oblasti se používala později v němčině některá specifická
slova z češtiny jako Chalupner (Häusler), Chaluppen (Häuser), Maliny (Himbeere),
Wawa (Großmutter, baba), Pohatschen (pohaněč), Krawarsch (kravař), Granitz (Grenze,
granica, hranice), Preseka (Waldverhau).
5. Plánský chodský kroj v minulosti
Úprava kroje a složení barev mělo spíše slovanský než germánský ráz. V některých
vesnicích nosili muži bílé šerky, s nimiž se setkáváme jen na Domažlicku. Také
dudácká hudba, kde byl klárinet, dudy a housle se tu pěstovala dlouho na vsích
podobně jako na Domažlicku.
Příčiny vymizení Chodů
Příčin vymizení Chodů z kraje je mnoho:
1. Hlavní příčinou byla ztráta nezbytnosti funkce strážců hranic, kterou vidíme
na rozprodeji státních majetků (krále) šlechticům, klášterům a násilný převod na
obecné poměry poddanské. S tím souvisela těžce pociťovaná ztráta privilegií.
2. Že tu nedocházelo k podobnému odporu chodských sedláků jako na Domažlicku,
lze vysvětlitr tím, že vesnice často vymřely morem či poválečným hladomorem.
Hladomor a epidemie byly velmi časté a způsobily někdy vymření celé vesnice.
Například Štokov, kde bylo 50 stavení, vymřel až na dvě osoby. Prázdné vesnice
byly osídleny německými kolonisty, ale bez návaznosti na stará privilegia.
3. Požáry v obcích byly rovněž časté, zužovaly vesnice a nám zničily prastaré
památky po Chodech. Vyhoření Chodové Plané v roce 1733 znamenalo navždy
nenahraditelnou ztrátu starého písemného materiálu.
4. Rozprodávání chodských obcí a majetků, původně panovníkových, probíhalo po
několik století a bylo ukončeno do 17. století. Vesnice kupovala při hranici
převážně německá šlechta či měšťané a přicházeli i němečtí rolníci.
4. V husitské době mnozí Chodové odešli do válek a už se nevrátili; příchozí
němečtí rolníci se ujímají v 2. polovině 15.století opuštěných pustých dvorů a
obyvatelstvo vesnic se mísí, při čemž německý živel nabývá převahy.
5. V dobách náboženských nepokojů v 16.století vlivem luteránských kazatelů byly
obce, pokud byly ještě české, rychle poněmčovány.
Přesto nutno vidět, že lidé v tomto pohraničním pásu nejen v nejstarších dobách
opravdového "chodství", ale i v pozdějí době, kdy krajina byla již vcelku
německá, zachovávali některé povinnosti strážců hranic. Tak například ještě v
18. století dělali na lesních cestách do východního Bavorska záseky a káceli
stromy, aby bránili cizímu vojsku vstoupit do Čech. Obyvatelstvo uctívalo české
svaté patrony, nejen sv.Jana Nepomuckého, ale i Václava, Vojtěcha, Víta,
Ludmilu.
Závěrem
Zásluhou O.KALANDRY označujeme dnes zaniklé chodské osídlení severně od Tachova
jako kraj plánských Chodů. Toto území končilo poslední tachovskou chodskou
vesnicí Velkou Hleďsebí a Tachovskými Třemi Sekerami. Na vnitrozemské straně byl
hranicí chodského pásu vesnic a tepelského panství Kosí potok.
Pozůstatek vazby několika obcí (Trstěnice,Drmoul, Tři Sekery, Hleďsebe) na
plánské či tachovské centrum se projevoval v administrativní správě bývalých
chodských obcí. Ještě po zrušení vrchnostenských vztahů, po roce 1848, bylo
zařazeno pod hejtmanství Planá příhraniční Kynžvartsko, později formované jako
soudní okres Kynžvart. Teprve roku 1902 přechází soudní okres Kynžvart pod
hejtmanství (politický okres) Mariánské Lázně, s tím, že k politickému okresu
Planá patří nadále obce Drmoul, Horní, Ves, Trstěnice. Až v prosinci 1938 byl
Drmoul přeřazen pod okres Mariánské Lázně.
Článkem jsme chtěli podtrhnout vymezení termínu "Chodů" jako osob "zaměstnaných"
ve funkci "strážců české hranice" bez ohledu na národnost, náboženství (v
různých dobách) a na majetkové postavení ve vsi. I staří němečtí sedláci v
chodských vesnicích cítili velice výrazně svou odlišnost od bavorské či saské
strany - od sousedních německých zemí a v minulosti se cítili "Čechy" ve smyslu
příslušnosti ke království Českému. V trstěnickém kostele sv.Víta čteme zvolání
v němčině "Heilige Ludmila - beschütze uns!" - "Svatá Ludmilo, ochraňuj nás!"
Paradoxy aneb jak byl zachráněn středověký důl Jeroným
Až v roce 1972 se sešli zástupci z tehdejší Krajské památkové péče a ochrany
přírody Plzeň se zástupci rudných dolů závod Stanum a mluvilo se o zpřístupnění
dolu v Čisté a jeho zapsání do seznamu kulturních památek a od té doby se k tomu
sporadicky vracelo; s úmysly různými. Na jedné stráně zájem socialistického
státu a vedení dolů, které koketovalo s obnovou těžby, na druhé skupinka
dobrovolných pracovníků Chráněné krajinné oblasti Slavkovský les, které "velel"
František Baroch, dnes občan Pramenů. Začali shánět všechny dostupné podklady -
začali v terénu hledat možný vstup do dolu. Štěstí se usmálo až 10. července
1982, kdy František se svou pozdější ženou Janou objevili v propadlině zaházené
plechovými konvemi od chemikálií používaných lesní správou dutinu, která
pokračovala. Svažitými štolami se dostávali stále hlouběji - a pocítili vzrušení
objevitelů: prostory nesly stopy po dobývání špičákem, mlátkem a vylamování
pomocí ohně. Byli ve středověkém dole. Zjistili také, že tato část díla byla od
hlavního odříznuta závaly, snad už v 16. století. František začal organizovat
brigády nadšenců na vyklizení, ale nebylo to snadné. Kromě techniky jim chybělo
"požehnání" oficiálních míst. Peripetie, které nastaly, by vydaly na samostatnou
publikaci, nakonec se však podařil kousek, kaskadérský - určitým trikem se panu
Barochovi podařilo docílit, že důl byl nakonec skutečně zapsán do seznamu
kulturních památek čímž se odvrátila bezprostřední hrozba obnovení těžby, jež by
způsobila jeho zánik. "Já si sice musel hledat jiné místo," vzpomíná pan Baroch,
"ale stálo to za to."
Paradoxně ti, kteří tehdy házeli hrstce nadšenců oficiální klacky pod nohy a
chtěli těžit, dnes v rámci nadace Agricola stejně vehementně usilují o obnovu a
otevření dolu pro návštěvy veřejnosti. Pan Baroch byl sice "uklizen", ale jako
správný nezmar se už věnuje průzkumu v okolí Pramenů. Je toho dost, například
stará vodní štola z roku 1563. Je svým způsobem rád, že de dobrá věc s Jeronýmem
podařila.
A kdy se dočkáme znovu otevření středověkého dolu Jeroným u Čisté? Mělo to být
loni - ale to už je o penězích.
Již ve starověku měli poštovní holuby. Indové, Peršané a Římané oznamovali bitvy
vítězství nebo porážku poštovních holubů. Ve starém Řecku každá řecká obec
čekala na svého poštovního holuba, který přinášel zprávu, že jejich rodák dobyl
vítězství. V Říši ozbrojili holuby fotografickým aparátem, který se samočinně
otvírá a fotografuje. Mají pro holuby i plynové masky.
Něco o jehle. Než byla vynalezena jehla nynějšího tvaru, sešívali krejčí obleky
různými trny a drátky, které byly pečlivě zahroceny. A tyto nedokonalé jehly
byly velmi ceněny. Nevěsty je dostávaly do výbavy jako důležitou věc pro
domácnost. Nyní se vyrobí na světě za den 1000 milionů jehel. Všech druhů jehel
je, známo 2200. Zvláštní jehly mají lékaři. Jsou zahnuté do srpečku.
Dětský kočárek starý 5000 let. V městě Uru v Asii (Chaldaa) nalezli ve
vykopávkách věc, o které dlouho nevěděli, co to je. A on to byl starý dětský
kočárek, který někdo udělal před pěti tisíci lety. Už tenkrát měl tvar takový
jako dnešní kočárky.
Kdy se začalo zapisovat do matrik. Zápisy o křtech a úmrtích se začaly na farách
psát až v 16. století, ale vžily se teprve ve stol. 17. Dříve, když někdo
potřeboval potvrzení o svém narození, povolal úřad na radnici svědky a podle
jejich výpovědi napsal úředník pro žadatele písemný doklad.
Rozdíl v práci. Cheopsovu pyramidu v Egyptě stavělo 100 000 otroků dvacet let.
Dnes by ji postavilo 500 dělníků za 8 měsíců!
Jak dlouho jsou u nás lékárny? Nejstarší se připomínají roku 1383 v Litomyšli,
r. 1524 v Pardubicích a r. 1534 v Hradci Králové.
"Uprostřed jednoho ze zdejších stavení je osmiboký sloup, na němž byla zřejmě
ukotven křížová klenba napovídající na šestnácté století," ukazuje na místě Z.
Bu chtele, který předpokládá, že z této výroby nedaleko vápencového lomu s
novější vápenkou byli zásobováni i první stavitelé Mariánských Lázní.
Na otázku, jak své objevy uskutečňuje, Z. Buchtele od povídá: "Musíte na to mít
něco jako čich, intuici, která vás donutí odbočit z vyšlapané cesty a jít
správným směrem." To však bývá i nebezpečné. Právě před týdnem si hleďsebský
badatel bolestivě na razil žebra a holeň při průzkumu temných sklepení bývalého
zámku v Krásné Lípě, kde se zřítil do jámy vykopané zřejmě neúnavnými hledači
pokladů. "Naštěstí jsem tam byl zrovna se dvěma přáteli, kteří mě vytáhli a
ošetřili," vzpomíná Z. Buchtele.
Archeologický nadšenec se nyní zabývá průzkumy zaniklých obcí na zdejší
Česko-bavorské hranici. Z jejich zániku neviní poválečný odsun Němců, který
považuje za oprávněný, ale nemožnost dalšího osídlení kvůli zřízení lidu
prázdného komunistického "hraničního pásma."
V roce 1956 zde bylo vybudováno letní divadlo s pódiem a lavicemi v zámeckém
parku. Bylo to v místech ve směru od starého židovského hřbitova k zámku. Zlatým
hřebem Prvních chodských slavností bylo sobotní vystoupení Státního souboru
písní a tanců. V neděli pak vystoupily soubory z krajů Karlovarského a
Plzeňského. Slavností se účastnili Chodové z Postřekova v chodských krojích,
chodský skladatel Jindřich Jindřich (1876-1867), národní umělec a nositel Řádu
práce, dále náměstek ministra kultury Buřival. Vystupoval soubor Plaňan.
Druhé chodské slavnosti proběhly v roce 1957 za účasti mnohem více souborů. Mezi
nimi byl také soubor ministerstva vnitra. Domažličtí přivezli historický chodský
prapor. Slavností se opět účastnil chodský skladatel Jindřich Jindřich.
Slavnostem však nepřálo počasí - pršelo.
21. a 22.června 1958 proběhly Třetí chodské slavnosti. V přírodním parku se
hrála hra Aloise Jiráska Psohlavci. Poslední chodské slavnosti probíhaly údajně
ještě v roce 1959, ale o slavnostech v dalších letech chodovoplánská kronika již
mlčí. V roce 1962 se uvádí divadelní představení Lucerna od Aloise Jiráska v
přírodním divadle.
