Ročník
XXII. (1998)
Pořadové číslo 284. |
|
Mariánské Lázně
30. listopadu 1998 |
Opět přichází rok s osmičkou na
konci (1858 až 1918) |
Opět přichází rok s
osmičkou na konci (1858 až 1918) Průvodce Mariánskolázeňskem podle Davidů Mgr. Václav Kohout Století železniční trati 8 100 100 K 680 000 K 1 871 800 K Zahájení provozu na trati Chebské nádraží v letech 1910-1945 Kronikář Felbinger a projekt železnice Praha-Cheb v roce 1847 Rok 1918 v českých dejinách Jaroslav Schiebel E. Šimek Jaroslav Hora Lázeňský řád kláštera Teplá před sto lety
(1898) Dodatek k předchozí HAMELICE č.9/1998 HAMELIKA, vlastivědné materiály z
Mariánskolázeňska. použito článků vlastivědného časopisu Plzeňsko 1928.
Připravil Ing. Richard Švandrlík. Číslo 10 - XXII. ročník Hamelika
(pořadové číslo 284.), Mariánské Lázně - vyšlo 30. listopadu 1998.
Jubilejní roky 1858-1878 bez většího významu
Po revolučním roce 1848 dochází ke značným změnám politickým, ve státním
řízení, v organizaci územní atd. V historii Mariánských Lázní se odrazily tyto
změny podobně jako v okolních městech.
Rok 1858 byl zde celkem klidný. V předchozím roce byl otevřen evangelický
kostel, postavena busta dr. Nehra u Křížového pramene. V roce 1858 došlo k
odhalení Heidlerova obelisku v parku pod kolonádou. Obelisk přetrval do dnešní
doby a připomíná jednoho z nejslavnějších zdejších lékařů dr. Karla Josefa HEIDLERA (1792-1866), povýšeného za zásluhy o lázeňské lékařství a Mariánské
Lázně 1858 do šlechtického stavu. Heidler vystudoval na univerzitě v Praze a na
podzim 1818 byl jmenován zdejším knížecím lékařem pramenů. V roce 1958 oslavil
40 let lékařské práce v Mariánských Lázních. Byl ověnčen tituly jako c.k.rada,
saský král. lékařský rada, rytíř carského ruského řádu sv. Stanislava, pruského
král. řádu Orla, řeckého řádu, univerzitní profesor, lékař generální štábu
Rakouska, organizátor rakouského vojenského zdravotnictví, a přede-vším
šlechtickým titulem von Heilbronn.
V nové německé vlastivědě Mariánských Lázní se uvádí zdejší lékařské trojhvězdí
- Nehr-Heidler-Danzer, a z nich jako hvězda nejjasnější právě Karel Josef
Heidler. Pro těžkou oční chorobu se nakonec odstěhoval do Prahy, kde zemřel 13.
června 1866. V uváděné vlastivědě chybí důležitá zpráva, totiž že po smrti bylo
jeho tělo převezeno povozem do Mariánských Lázní a zde uloženo do hrobky
nedaleko vchodu na hřbitov (po pravé straně při hřbitovní zdi). Po této stránce
trpí Mariánské Lázně nepěknou tradicí: Nehrův hrob na klášterním hřbitově v
Teplé zanikl . Už před sto lety nikdo nevěděl, kde je vlastně pohřben. U
Heidlera se tradovalo, že je pochován v Praze, o Reitenbergerovi víme, že teprve
v roce 1906 byly jeho ostatky převezeny z Tyrol do Čech.
Rok 1868 zastihl Mariánské Lázně již dva roky jako nefalšované město. V srpnu
1868 bylo slavnostně otevřeno divadlo, jak vzpomenuto téměř monotématickou HAMELIKOU číslo 7/1998. V srpnu 1868 město slavilo přiměřeně velkolepě 50 let
existence obce jako otevřeného lázeňského místa. Pouhé půlstoletí existence a
již mělo 103 domů a 1691 obyvatel. Oslavy probíhaly na vrcholu sezóny dva dny -
22. a 23.srpna 1868. Večer se konal pochodňový průvod při slavnostní iluminaci
města, s hudbou a oslavami, které se nakonec soustředily do nového, právě
otevřeného divadla. Úvod tu měl právě přítomný divadelní básník R. Benedix, po
něm pak slavnostní řeči k jubileu představitelé města. Ani klášter nezůstal
pozadu. Na klášterní promenádě byla zřízena kazatelna a zde proběhlo slavnostní
kázání a pontifikální mše Te Deum laudamus. Připomenuto vše, co tu za 50 let
existence proběhlo a s jakým úsilím.
V roce 1868 bylo dále založeno městské hasičstvo, Mariánskolázeňská spořitelna a
záložna s bohatou historií, městský výbor chudinský a zaopatřovací.
Zemským zákonem z 27.října 1868 byla zrušena lázeňská komise a péče o lázeňské
místo převedena na městské zastupitelstvo. Byla zrušena kdysi významná funkce
knížecího lázeňského lékaře pramenů a péče o sanitární (zdravotnické)
záležitosti přenesena rovněž na městské vedení. Pro zajímavost: prvním lékařem
byl dr. J. J. Nehr, ale ve funkci zemského knížecího lázeňského lékaře (landesfürstlicher
Brunnenarzt) byly pouze tři osoby:
1818-1857 Med.Dr..Karl Josef Heidler
1857-1867 Med.Dr. Franz Opitz
1867-1868 Med.Dr. A.Ott - 1868 zrušeno.
Město Mariánské Lázně mělo nyní povinnost zvolit lékaře do funkce "městského
fyzika" (Stadtphysikus). Od roku 1869 se stal městským fyzikem Dr. A.Schneider,
který býval v letech 1856-1861 a 1864-1867 starostou.
Padesáté výročí probíhalo v optimistické atmosféře. Město již očekávalo stavbu
nádraží a otevření železniční trati (1872), s čímž spojovalo naděje na rychlý
růst hostů. To budoucnost plně potvrdila.
Rok 1878 přinesl dokončení stavby radnice a slavnostní otevření budovy jako
mnohoúčelového zařízení (včetně pošty, hostince aj.). Také železniční spojení
již přinášelo své plody: 1868 tu bylo 3 827 hostů, v roce 1878 již 7 420 hostů.
Rok 1888 - Mariánské Lázně sídlem c.k. soudního okresu
Rok 1888 je významný zřízením c. k. soudního okresu Mariánské Lázně. Sousední
historická města jako Teplá (sídlo politického okresu-hejtmanství), Planá
(rovněž sídlo politického okresu-hejtmanství), Kynžvart (sídlo soudního okresu)
nemohou nijak konkurovat Mariánským Lázním co se týká rychlosti a
monumentálnosti výstavby a růstu počtu obyvatel. Pouze se oddaluje zařazení
Mariánských Lázní mezi okresní města. Avšak založení soudního okresu v
Mariánských Lázních 1888 avizuje, že v budoucnu město Teplá neudrží své
dominantní postavení (1902 vzniklo okresní hejtmanství Mariánské Lázně) a stejně
tak město Planá, kam dosud spadá soudní okres Kynžvart (1902 přešel soudní okres
Kynžvart pod hejtmanství Mariánské Lázně).
V roce 1888 byla též otevřena městská elektrárna a zřízeno uliční elektrické
osvětlení města.
Železniční spojení s Karlovými Vary - 1898
Rok 1898 přinesl Mariánským Lázním železniční spojení s Karlovými Vary a plány
na budování dalších železničních tratí - do Tirschenreuthu, do Falknova, do
Litrbachů. Naděje na jejich výstavbu zrušila navždy první světová válka. Sto let
karlovarské železniční trati je vzpomenuto samostatným článkem.
Oslavy století existence Mariánských Lázní v roce 1908
Rok 1908 byl pro netrpělivé Mariánské Lázně slaven jako jubilejní - sto let od
vzniku osady Mariánské Lázně. Překvapivě, ale přesto náležitě se slavilo toto
diskutabilní jubileum. A bylo to štěstí - jakoby město tušilo, že by se nemuselo
dožit 100. jubilea vyhlášení otevřeného lázeňského místa (v roce 1918) ve stejné
konjunktuře, v plném lesku a nádheře výstavby jako v roce 1908. Předtucha byla
více než na místě.
Rok 1918 - vznik Československa
V roce 1918 končila doma i v zákopech světová válka - za krutého nedostatku
základních životních potřeb. Nastupovala několikaletá hrůzostrašná epidemie
španělské chřipky, která si vyžádala více mrtvých než byl počet padlých na
frontách první světové války.
28. října 1918 bylo vyhlášeno Československo a zrušení rakouské monarchie. Jak
probíhaly tyto události na tomto území, je rovněž připomenuto samostatným
článkem. Článek je z roku 1928, kdy byly dosud v živé paměti vzpomínky na
ustavení československého státu v této krajině.
Samozřejmě, že jsme jedním dechem, snad až příliš rychle, přečetli průvodce naší
krajinou, ale upřímně ocenili, že oblast byla ohraničena podle přirozených
vazeb, nikoliv striktně administrativně podle okresu, jako je tomu v poslední
době zvykem (například nedávno vyšlý popis zdejších hradů, zámků a tvrzí Jiřího
ÚLOVCE se těžkopádně drží okresní hranice Chebu). Autoři dosud zpracovávali
severní Čechy, zčásti Jeseníky a Podorlicko. Proto je obdivuhodné, jak zvládli
orientaci v naší krajině i v literatuře o ní. Mají určité schéma, systemizaci a
jistě i pracovní kolektiv s dělbou práce. Bohužel chybí seznam použité
literatury, který jistě přísně střeží. Popravdě řečeno pro účel turistiky však
smysl nemá a byl by zátěží průvodce. Také některé zvolené vlastní trasy jsou
přínosem pro turistiku v kraji.
Místní hnidopichové samozřejmě najdou drobné i větší chyby, ale měli by přiznat
objektivně, že vzhledem k tomu, že jde o první č e s k o u rozsáhlou turistickou
publikaci, jde o dílo odvážné a zároveň zdařilé, na které zřejmě budou navazovat
další a další pisatelé průvodců. Jako místní ovšem poznáme, že autoři nejsou
zdejší, jsou tu návštěvou; o to překvapivější je zdařilá informační struktura
průvodce. Když ovšem míří k "Regentovi", nemyslí žádnou bájnou postavu, ale náš
rybník Regent (který skloňujeme podle "hrad", tedy k hradu, nikoliv k hradovi).
Úsměvný je neznámý název mariánskolázeňského parku "park Alfréda Alexandra" pod
Lilem. Býval to kdysi Turbův park (Turba-Park, nazvaný podle vily Turba; dnes
městská knihovna). Zde si autoři spletli park s již zaniklými minerálními
prameny vévodkyně Alexandry a opata Alfréda Clementso. Hydrogeologická
literatura je uvádí jako prameny Alfrédův a Alexandřin. Po roce 1956 prameny
přestaly existovat.
Bohužel, hned na počátku se vloudila chybka, cituji: "Dějiny Mariánských Lázní
jsou poměrně mladé, ještě před čtvrt stoletím (tj. roku 1972) tu převládaly
nepropustné bažiny …". Jinak jsou Mariánské Lázně poměrně bezchybně popsány a
doufejme, že je to i zásluhou výběru z necitovaných našich průvodců "Mariánské
Lázně" (v posledních 20 letech vyšly čtyři). V nedalekém Milhostově ovšem
turista marně hledá "nad trojúhelníkovou návsí stojící původně gotický kostel
sv. Mikuláše ze 14. století, barokně přestavěný v 17. a 18. století a restaurovaný
r.1919". Zde si autoři popletli chebský Milhostov s naším malým Milhostovem se
vším všudy.
Přes drobné četné chyby (mezi nimi patří i zatvrzelé umísťování hradu Výškov
kdesi ve vsi Výškov u neexistujícího domu čp. 26, nikoliv na Lazurovém vrchu,
jak jsme již vícekrát dokladovali) nutno přiznat autorům, že se jim podařila
aktualizace popisu naší krajiny, nutno jim gratulovat k první české rozsáhlé
turisti-cké publikaci, kterou se nám místním po hříchu po desítky let stále
nepodařilo stvořit.
Listujeme v Mariánskolázeňských novinách
v roce 1913
(Pramen: Marienbader Zeitung, vychází dvakrát týdně, ročník 1913)
4.ledna Na radnici se konstatuje, jaký je postup prací u Křížového pramene. Při
zemních pracích nalezeno mnoho vývěrů podobného charakteru jako je Křížový
pramen. Nové podchycení má dát 3x až 4x více pramene! Pramen se nebude pumpovat
a bude mít 6 vývodů. Nový pavilón zůstane v původním stavebním slohu a bude
připojen ke kolonádě, takže bude mít tři příchody. Bude provedeno na sto analýz.
- Dům ABAZZIA jde z rukou Johanna Höfnera do rukou Artura Holuba.
15.ledna Julius LASKA je letos již po 25. intendantem zdejší divadelní scény. -
Po odkoupení Konstantinových Lázní se ustavila tato vlastnická společnost:
zemský poslanec a starosta A.INGRISCH s chotí, Franz HANIKA z Plané, ministr dr.
Gustav SCHREIER, říšský rada, poslanec a podnikatel v Plané Rudolf BRAUN.
Vedoucím lázeňským lékařem se stal dr. BURKHARD z Rumbur-ku. - Obec Úšovice
odkoupila úšovickou elektrárnu za 90 000 K. - Bývalý starosta města Mariánské
Lázně v letech 1880-1892 Johann KROHA zemřel ve svých 76 letech. Za jeho
starostování stoupl počet hostů ze 8 448 na 10 260. Kroha, zdejší rodák, nar.
1837, mělškoly v Drážďanech, hoteliér, po 24 let člen městské rady, čestný občan
města atd.
18.ledna V sobotu byly bobové závody, ale mokrý sníh. Rekord byl 1200 m za 1:54
min., loni 1500 m za 2:12 min. (38 km/hod.). - Podrobná policejní zpráva o
různých deliktech: za porušení autopředpisů trestáno 8 osob, za porušení
místních autopředpisů 144 osob, za porušení divadelního pořádku 1 osoba, za
obecné rušení pořádku 687 osob, za prostituci 34 osob, za porušování mléka 52
osob atd. Zatčeno bylo 174 osob, provedeno 12 domovních prohlídek, 1 konfiskace
časopisu, provedeno 550 zkoušek mléka atd. Vyřízeno 1 177 oznámení (zpráva
policie za rok 1912.)
25.ledna Plán přemístění pošty do Rudolfshofu byl nevhodný. Pošta je nyní
excentricky umístěna a měla by být větší. - Parník MARIENBAD byl spuštěn v
Terstu na vodu. - Na Vlčím hřbetu je pěkné počasí pro zimní sporty.
29.ledna Ve Viktorii byl velký místní karneval s názvem "Karneval v Nizze".
8.února V Chebu založen autoklub Egerländer Automobilklub se sídlem v Karlových
Varech. Mezi členy je Theodor PUPP z Karlových Varů, Josef ZISCHKA, majitel
Esplanade. - Chodová Planá: šachta AUSTRIA opět uzavřena - chybí mistr. -
Městská vyhláška upozorňuje,že se do hostinců nesmí brát psi.
12.února Masy sněhu mezi domy znečišťují při tání chodníky. - Chebský autoklub
má 15 členů z původních 22 přihlášených. - V Chebu se oběsil vedoucí filiálky
České eskomptní banky - zpronevěřil 36 000 K.
15.února Ve varieté Schermann ve Vídni XV. je také scenérie z
mariánskolázeňského parku při koncertní přestávce. Virtuoska Regia bere jeden
nástroj za druhým a hraje. "Vskutku originální reklama pro město!"
19.února Nové jednání o zavedení autobusové linie "Neustadt-Tirschenreuth-Mähring-Planá-Trstěnice-Velká
Hleďsebe- Mariánské Lázně".
26.února V Oberhofu (v Duryňsku) byly bobové závody, které vyhrál
mariánskolázeňský CONDOR (bob SOLFIL nebyl při-puštěn k závodu pro nadváhu).
Zlatý pohár získala posádka Leo Wagner (řidič), Otto Lucha (brzdič), Gluth,
Schnei-der, Habermann. 1600 m za 3:48 min. - Od 1.3.1913 je v Ovesných
Kladrubech komando "žendarmérie" (četnická stanice) se dvěma žandáry (četníky)
pro obec a okolí.
1.března Ministerstvo železnic prodloužilo povolení na stavbu dráhy Mariánské
Lázně-Sangerberg-Nová Ves-Litr-bachy.
15.března Vykolejil 12. března vlak v Žandově. Na osm hodin přerušen provoz.
19.března Uvažuje se o rychlíku Vídeň-Mariánské Lázně-Amsterdam. Rychlíky
Vídeň-Mariánské Lázně-Cheb budou jezdit o 20-30 minut rychleji!
29.března Na velikonoční pondělí nehoda na nádraží v Chebu. Lokomotiva
buštěhradské dráhy najela na posunovaný bavorský vlak. 5 vagónů zničeno a osobní
doprava přerušena na 2 hodiny.
2.dubna Prof.Dr.Heinrich KISCH, vládní rada, má 72 roků a jubileum 50 let
působení jako lékař a balneolog.
9.dubna Na Bellevue postavena novostavba Villa MARGOT - majitel Johann PULUS. -
Hotel a varieté CONTINENTAL pronajato panu Trägerovi z Jablonce. - Místní dráha
Planá-Tachov přeměněna z akciové společnosti ve společnost s ručením obmezeným.
- Městská rada nechala zhotovit několik diapozitivů pro přednášky dr. Friedricha
FISCHLA. - Asta Nielsen na plátně zdejšího kina!
16.dubna Zdejší pošta se stěhuje 19.-20.dubna. V provozu bude od 21.dubna. -
Ulice města: povrch se pískuje a pak válcuje. Za deště se to pak rozmáčí. Chybí
dobrý podklad a válcovat by se měl drobný štěrk!
19.dubna Již se otevírají kavárny Leipzig, Forstwarte (Kamzík), Nimrod a Alm. -
Přijede cirkus CHARLES a dvě představení denně. Má 200 exotických zvířat atd.
23.dubna Letec SLAVOROSOV měl nehodu u Turina. Za letu se mu vzňal motor a
popálen byl on i pasažér. Oba leží v nemocnici. - Ze soukromé iniciativy byla
postavena dřevěná bouda u zastávky tramvaje u Luftu. Kdyby se dbalo naší výzvy
na vybudování vzhledných čekáren, byli bychom ušetřeni sice účelu sloužící, ale
nevzhledné boudy na hlavní třídě k nádraží!
30. dubna Dr.Michael URBAN z Plané slaví 40 let své lékařské činnosti. Je znám i
za hranicemi jako folklorista, lidový vypravěč a básník. Napsal mnoho studií o
Mariánských Lázních. - Proč jsou zdejší ulice tak mizerné ? Odborník odpovídá:
protože není dobře provedeno podloží, aby odvádělo vodu. Za deště se povrch
rozmáčí a voda prostupuje na povrch.
7.května Od 3.května ve Velké Hleďsebi elektrické osvětlení z cen-trály Franze
Haniky v Plané. Funguje bezvadně. "Doufáme, že do roka bude v provozu elektrická
dráha do Velké Hleďsebi!" - Majitelé koncesí na dopravu koňmi se v květnu ohlásí
u policie kvůli registraci, vystavení tabulky na vůz apod., na berní úřad zase
kvůli poplatkům a přidělení stanoviště.
10.května Ministerstvo obchodu rozhodlo, že po přestěhování pošty nebude
filiálka pošty na radnici. Ale už v prvním měsíci sezóny se množí připomínky
hostů na poštovní mizérii!
17.května Vyrábí se cigára, kde je na obrázku na obalu Křížový pramen - dík
iniciativě radního RUBRITIA. - 17. až 23. května promítá kino ZENTRAL obrázky z
letošního odhalení jubilejní kašny a svěcení nově upraveného Křížového pramene.
- Večer v 11 hod. hořela zadní budova na Šenově - požár uhasili místní a
úšovičtí hasiči. - Na kolonádě rozšířena poštovní podatelna. V jedné místnosti
jsou dvě přepážky pro příjem, v jedné místnosti je telefon a 1 místnost jer pro personál. - V
hotelu OTT (Pacifik) zřízena vegetariánská jídelna, kde se vyvařuje podle
lékařských předpisů.
21.května Auto restauratéra BEERa jezdí do Kynžvartu od 8 do 20 hodin.
24.května Od 1.června je v bývalé Jezdecké škole - v jízdárně - skating (= jízda
na kolečkových bruslích). Půjčování koní nebude obnoveno. Skating vede Mr. RODNY
STEWART z New Yorku a mají přijet další instruktoři. Bude tam bar i koncerty. -
V Rakousku bylo připuštěno, že se mohou doporučené dopisy vhazovat do poštovních
schránek po ulicích. - Leo SABATHIL, majitel kavárny Café Wolfstein, oznamuje,
že doprava auty je zajištěna od kavárny CARLTON (Svoboda) od 8 do 20 hodin.
28.května Deputace u ministra dopravy. Ministr dopravy totiž pro-hlásil , že
stavba železnice Mariánské Lázně-Falknov tč. není možná, ale bude se o ni
usilovat nadále. - Hasičský sbor schůzoval: rezignoval Georg Zischka a novým
veli-telem zvolen Franz FRIEDRICH, fotograf. Zástupcem Josef HAUSCHKA, truhlář a
poslanec na radnici.
31.května V kině GRABEN ve Vídni byly promítány obrazy z Ma- riánských Lázní:
odhalení pomníku, svěcení pramenů aj. - Cesta od Maxthalu (Lunapark) k přehradě,
je ve velmi špatném stavu. - V poslední době potrestáno 132 obchodníků s mlékem
za "ředění" - za porušení 20 litrů celkem pokut za 181 K. - Otevření skatingu se
posouvá na 8.6., neboť z Ameriky nedošlo včas dřevo na podlahu. - Zpráva o
19.ročníku pokračovací učňovské školy. - ELDORADO inzeruje denně elektrický
klavírní koncert!
4.června Chystají se ukázkové lety letce Giovanniho BORGOTHIho z Terstu na
jednoplošníku SAPRONI o 80 koňských silách (HP). Borgothi vytvořil na trati
Benátky-Miláno dva rekordy. - Skating bude otevřen definitivně 7. června, má
bar, denně třikrát korso, dvě kapely.
11.června Nejsou peníze na telefonní vedení Vídeň-Mariánské Lázně. - Omyl: včera
viděli na obloze někteří balón, jiní letadlo. Byl to však velký dětský drak. -
Italský letec bude 14. až 15.6. na Golfu.
14.června Přijelo 150 posluchačů lékařství z Lipska na exkurzi. - Na kolonádě
instalován automat na poštovní známky. - Karlovarští kavárníci zakázali hostům
brát do kaváren vlastní jídlo.
18.června Město navštívil rakouský ministr obchodu. - Ukázkové lety Borgothiho
nenadchly. Nakonec se konaly u Velké Hleďsebi a start byl opožděn, takže byl
předveden jen okružní let. Motor je osmiválcový, elektrické zapalování, bez
převodů. - 15. června byl lidový svátek, majitelé vyvěsili prapory, které byly
při ruce. Majitelé si mají obstarat vlajky v rakouských barvách. - Dcera
majitele kina Ekkerta byla poražena cyklistou, který se učil jezdit na
frekventované ulici. To je neslýchané! - Emil BLONDIL otevřel Garage
International s opravnou! - Radlická mlékárna v Praze nabízí v tržnici JOGURTY
prostřednictvím firmy J.Karpele.
21.června Berlínské noviny přicházejí vlakem v 5:25 hod. a jsou expedovány první
poštovní roznáškou. - Plzeňský autoklub uspořádal propagační jízdu do Karlových
Varů za účasti 16 aut. - Otevírá se FOTOHAUS E.JOFFÉ v domě Hungaria, též se
službou pro amatéry.
28.června Přijel opět na léčení zdejší nejtěžší host Ahmed el GAMAY BEY. -
Telefonní ústředna na nové poště je v plném provozu a napojeni noví abonenti.
Nejvyšší uváděné číslo je 635-VIII.
5.července Pan Baruch získal tuleně, zamýšleného jako dekoraci pro hotel New-York.
Daroval ho však měšťanské škole.
16.července Město navštíví 22. července 100 amerických lékařů, účastníků kongresu
v Londýně. - Od školního roku 1913/14 se přeměňuje reálka v Plané na reálné
gymnázium s 8 třídami, s latinou a angličtinou. Do 1.ročníku je přihlášeno 25
žáků a 2 hospitanti
23.července Lázeňský lékař dr.Pachner získal patent na "Pachnerovy
mariánskolázeňské Luxana pastilky". - V Chebu bylo 22.7. v 13.15 h. a 23 h.
zemětřesení, též ve Františkových Lázních.
30.července Letní ubytovna pro studenty v Mariánských Lázních má 25 postelí, což
nestačí. - Výsledky turnaje v tenise.
2.srpna Jednalo se o převzetí pozemků od Úšovic - čtvrť Bellevue a prameny.
Úšovice předložily plán, podle něhož by po-čet obyvatel mohl dosáhnout až 60
000. Bude se jednat dále. - 1. srpna vyplul parník Marienbad na první plavbu.
6.srpna Článek Michala URBANA "Historische Grundsäule Marienbads" - Setkání se
světovými šampióny ve skatingu.
9.srpna Květinové a večerní korzo se konalo 6. srpna.
13.srpna Zavádí se přísnější cenzura. - Uliční demonstrace jen na povolení.
Aktéři nepovolených demonstrací budou uvězněni. Dozor zavádějí okresní
místodržitelství. - Karlovarská společnost s ručením obmezeným zkrachovala a jde
do konkursu (chybí údaje proč).
16.srpna V noci u vily UHL (Úšovice čp.163 na počátku Palackého ulice - U
Adámků) potyčka civilistů s dvěma opilými policisty., což má soudní dohru. Oba
policisté propuštěni. - Často se stává, že auta zaplní ulice oblaky kouře z
výfuku. Mělo by se energičtěji zakročovat.
23.srpna Odpor proti dvojjazyčným názvům a tiskopisům:"Za obyvatelstvo čistě
německého města chceme připomenout požadavek, aby byly dvojjazyčné tiskoviny
ihned staženy a používány jen německy psané!"
30.srpna Rudolf FISCHER, vrchní kuchař na Bellevue, si pronajal hotel RAUWOLF. -
3. .9. se koná v domě LUKKER dražba obrazů. - V důsledku netěsnosti přepouštěcí
šachty se vylil Podhorní rybník. Voda zalila okolní louky. Vodní hladina
poklesla o 70 cm. Jinak žádné škody. - Ve škole je tč. 5 tříd obecné školy pro
hochy a 5 tříd pro děvčata, 1 ředitel, 5 učitelů náboženství, 6 odborných
učitelů, 10 učitelů obecné školy, 2 industriální učitelky. Dětí je kol 1000, z
toho 384 z prostoru nad linií železniční dráhy na Karlovy Vary.
O vlastní školu se usiluje v Nádražní ulici a již sebráno 331 podpisů.
Návštěvnost školy je 93,2 %, bylo posláno 225 připo-mínek rodičům o povinnosti
školní docházky.
6.září Na radnici jsou vystavovány obrázky malíře KASTIALA, které budou umístěny
v jídelně parníku Marienbad.
13.září Anna KRAHE z Berlína navštívila naše město již po 27! - Ferdinand
LÖSCHNER, spoluvlastník restaurace DELFIN (dn.Evropa), koupil od Buxbauma
kavárnu ALM a přebírá ji do vlastního vedení. - Nedostatky na nádraží: jen jeden
perón, chybí uzavřená čekárna, poštovní schránka, záchod a telefonní automat!
(poznámka srovnej s rokem 1984 V.K.)
17.září Článek Michala URBANA "Das Stift Tepl und Sandau". - Město navštívilo 30
aut berlínského Automotoklubu. - U Josefovy Hutě vykolejil vlak a 3 hodiny
zpoždění.
20.září Michal URBAN článek "Zum Namen Tepl" o vývoji názvu Teplá. - Telefonní
spojení do Gothy je za 2,40 K. - Ke konci září 1913 dostali výpověď nájemci
krámků ("putyk") na staré kolonádě. Tak přecejen se bude rozšiřovat nová
kolonáda! - K vykolejení: zraněn byl průvodčí J.Schebek, amputována noha. Provoz
obnoven. - Hoteloví podnikatelé si stěžují: "Peníze jsou
drahé (tj. půjčky,
nájmy) - hodně se všude postavilo a nejsou hosté. Zhoršila se hospodářská situace." - Smutná událost: v Plané matka tří dětí prala prádlo a poslala
sedmiletého hocha s prádlem domů. Když se vrátil k matce, nikoho nenašel.
Zavolal proto otce. U potoka na břehu našli mrtvolku dítěte ve věku 1 a 1/4
roku, v potoce pak matku a mrtvé 3leté dítě. Domněnka: matka se při záchraně
malého dítěte dostala do víru a větší dítě ze strachu běželo za ní do vody.
24.září Zemřel Gustav HÄRTL, 80 let, "kus starých lázní" - jako člen městské
rady podporoval vždy starostu Herziga. - Někteří uživatelé telefonů byli při
stěhování pošty 3 měsíce odpojeni a přitom dostali účet a vyhrožováno jim exeku-cí.
26.září Hotel HOHENECK (čp. 415 Ostrava proti Dyleni, býv. Mototechna) přešel z
majetku paní Elise Meczerč do majetku Josefa Landkammera. - Článek Michaela
URBANA "Zur ältesten Geschichte des Stift Tepl".
1.října Studentské ubytovny navštívilo 526 studentů, kteří dostali snídani a
jedno jídlo zdarma.
4.října Ač je tiskárna 300 kroků od pošty, ranní poštu dostává redakce až v 3/4
10 h., druhou v 11 h. a odpolední až v 1/2 4 h. !!!!!!
18.října Cihelna "Deutsche Ringofen-Ziegelei der Gemeinde Kuttenplan" oznamuje,
že prodej cihel pro Mariánské Lázně převzal bankéř Emil LUCKER (As- toria).
22.října V Plané založeno stavební společenstvo, které získalo pozemky na
Tepelské ulici, kde hodlá postavit 22 domů!
25.října Článek "Die ältesten Entwicklungsgeschichte Marienbads als Kurort -
Reitenberger-Skalnik"
29.října Aeroplán "Etrich-Taube", jednoplošník, proletěl 27.10. kolem města. Dva
letci letěli po trase Scheibenreuth-Františkovy Lázně-Cheb-Mariánské
Lázně-Plzeň-České Budějovice, kde přistáli. - Opět stížnosti, že v lázních jsou
pro místní občany jednou týdně 2 koupele.
1.listopadu Špatné osvětlení. Od hotelu Ott (Pacifik) k Mlýnu (Cristal) je 6
obloukovek a mezi nimi žárovkové stojany. Ty svítí velmi slabě a vyvolávají
dojem chudého provinčního městečka.
5.listopadu V budově okresního soudu je málo místa, spisy tu leží neuspořádaně;
úředníci musí pracovat přesčas, aby stačili vyřídit agendu. - Kašna pod
anglikánským kostelem je suchá, lepší by bylo ji odstranit a udělat záhon.
8.listopadu Telegram podaný na hlavní poště v 1/2 10 h. došel do Nádražní čtvrti v
1/2 5 h. - Tango: při programu 9.11. v Continentalu jako taneční novinka! - V
Jáchymově se prodávaly půlkilové sáčky radiové rudy za 50 K a ve skutečnosti šlo
o neškodný prášek.
15.listopadu Jeden podnikatel z Vídně hodlá zřídit v Úšovicích koupaliště na
pozemku pana Rotha vedle úšovické elektrárny.
22.listopadu Ministerstvo obchodu povolilo zřídit v Teplé vedlejší telefonní
centrálu, napojenou na Mariánské Lázně. - Další tele-fonní spojení do Neveklova
za 2 K, do Torgau za 2,40 K. - Další článek Michaela URBANA "Karl Viktor
Hansgirg o Goethovi v Mariánských Lázních".
26.listopadu V Klimentově uhořela žena, když při požáru domu vběhla zpět do domu,
aby zachránila vkladní knížku. - Na 27,01 km trati do Karlových Varů byla
zřízena nová zastávka "Grün-Unterhammer" (Louka).
29.listopadu Boj o tango: prosazuje se v tanci, ale Vatikán je proti! V Paříži se
prý už tančí všude kromě salónů argentinského velvyslanectví!
13.prosince Asta NIELSEN opět na plátně kina ZENTRAL. - Možno telefonovat do
Krakova za 3 K.
Spor o kvalitu Mariánskolázeňských pastilek
Dne 9. prosince 1913 se projednávala u krajského soudu žaloba o kvalitu
Pachnerových Mariánskolázeňských pastilek. Žalobu podal Fr.Sperling, lékárník v
Mariánských Lázních, zastupovaný advokátem Zuckermannem. Žalováni byli: Moroder,
redaktor listu Marienbader Kurzeitung, Zuchner, ředitel zasilatelství vod v
Mariánských Lázních, a Redtenbacher, ředitel zdejší solivárny.
Předmětem sporu byl inzerát, který zveřejnil Marienbader Kurzeitung čís.68/1913.
Byl podepsán Redtenbacherem a do tiskárny donesen Züchnerem. V inzerátu uvedeno,
že doktorem Pachnerem vyráběné pastilky neobsahují pravou "mariánskolázeňskou
sůl", ač podle receptu mají tuto sůl obsahovat. Hlavní žaloba mířila na
Redtenbachera.
Z průběhu jednání: Redaktor Moroder se obhajoval, že onen inzerát nečetl, i tak
nemá právo pozměňovat inzeráty. Redtenbacher uvedl, že v létě za ním přišel
inspektor pramenů HANIKA, aby mu Redtenbacher provedl analýzu pastilek. Výsledek
analýzy byl předán HANIKOVI. Po čase věc projednával starosta Reiniger. Při
tomto jednání nabyl Redtenbacher dojmu, že výsledek jednání lze zveřejnit, neboť
také nález u dr.Zörkendörfera, mětského balneologa, byl shodný. ZÜCHNER uvedl,
že nechal inzerát zveřejnit kvůli škodám, které by mohlo mít zřízení podobného
podniku. Na úřad věc nechtěli dát, aby se neztrácel čas. Doloženo však, že
Züchner anonymně rozesílal tento inzerát některým zdejším lékařům. Jako svědek
byl povolán starosta REINIGER, avšak odmítl uvést obsah "nálezu" dr.
Zörkendörfera. V jednání nadhozeny otázky kvality analýzy a příbuznosti
zúčastněných osob. Navrženo smírné řešení, ale bezvýsledně a tak jednání bylo
odloženo.
Výlov Regentu býval prováděn jednou za tři roky. Byla to jakási neorganizovaná
slavnost, které se účastnilo mnoho diváků, očekávajících především ukončení
výlovu - zbylé ryby si totiž mohl vylovit kdokoliv jakkoliv. Den před výlovem se
konaly na různých místech zábavy a s hudbou se pak šlo ráno k prvnímu výlovu. To
bývalo kdysi. - Ale výlov REGENTU je poutavý v každé době. V roce 1913 od
časného rána proudily skupinky lidí z různých směrů k rybníku. Večer minulý den
bylo chladno, na okolních loukách ještě ráno ležela jinovatka, na vodní ploše
slabý led. V půl šesté začal první zátah. 15 rybářů zatahovalo síť k břehu.
Třepotalo se v síti mnoho ryb, mezi nimi i pěkné kusy. Ryby byly váženy a
překládány do přípravných nádrží. Kolem 7 hodiny vyšlo slunce a slibovalo pěkný
den.
Z Mariánských Lázní přijížděli auty, vozy, na kolech další návštěvníci. Též
pěšky. Podobně z okolních obcí. Hráz byla plna lidí - celkem se síť zatahovala
pětkrát. Už se netrpělivě čekalo na "dary zdarma". Dříve se pokyn k volnému lovu
dával ústně voláním "Preis!" - Ale toto často zavolal někdo nepovolaný, takže
později se dával pokyn k volnému lovu vyvěšením praporku. - Ale nyní nebyl stále
praporek vyvěšen, rybáři byli ještě v práci a už se první netrpělivci vrhají do
rybníka. Stovky lidí se pokoušejí s pytli, síťkami něco vylovit - podívaná
vhodná pro filmovou kameru. Rybáři mezitím třídí ryby podle velikosti a váhy.
Výsledek lovu je uspokojující.
18. května 1913 byl slavnostně odhalen pomník bývalému starostovi Herzigovi.
Bylo to ve večerních hodinách., Peníze na zřízení pomníku byly získány mezi
zdejšími občany. Doktor Herzig byl v minulosti dvakrát zvolen starostou města a
za jeho vedení došlo ke stavbě řady veřejně prospěšných staveb. Zato mu jsou
občané nezapomenutelně vděční. (Pomník stával až do druhé světové války proti
domu NIZZA, za války dán do sběru kovů; po válce tu stál pomník J.V.Stalina,
dnes je tu Památník sovětské armádě bez nápisu.) - O sochaři Herzigova pomníku
není v novinách zmínky. Podle dochovaných snímků byl pomník v nadživotní
velikosti, z bronzu - stojící postava.
Postup přestavby Křížového pramene
Po novém jímání Křížového pramene, při němž bylo podchyceno větší množství
vývěrů, byl znovu postaven pavilón při zachování požadovaného stylu stavby. Plán
dělal architekt BAUMGARTNER z Vídně. 7.1.1913 byla uzavřena dohoda se stavební
firmou LÖSCHNER-HELMER. 10.1. začal práce stavební mistr Schandl s deseti
dělníky.- 24.1. došlo 40 sloupových základů z Marzana (z Itálie). 25.1.
připraveno bednění pro 71 sloupů a sloupy dodány firmou HAUSER z Vídně. 1.2.
bylo osazeno 32 podstav. 8.2. hotova podlaha vpředu, 10.2. vztyčeny sloupy,
12.2. se začalo betonovat až do 19.2. a 21.2. osazeny sloupy kruhového vnitřku,
26.2. vztyčena kopule. Pak přišly na řadu natěračské práce, štukování a
mramorování.
Od doby napojení města na železnici (1872) se projevila potřeba regionálních
(městských) novin. První číslo vyšlo 31. prosince 1873 a vyžádalo si to určitou
odvahu, neboť město tehdy končilo u domu Anglický dvůr. Hlavní třída dosud
nebyla v dnešní délce a neexistovala ani čtvrť u Lesního pramene. Doktor Herzig
- tehdy 34letý - byl zvolen starostou. Redakce požadovala pěší cestu k nádraží,
zřízení městské zahrady, jatek, radnice, pomníku Reitenbergerovi atd. To
pomáhalo i mladému starostovi.
Za druhé periody starostování dr.Herziga (1892-1899) usilovala redakce o další
projekty a vedla boj proti krátkozrakým odpůrcům. Jako předvoj zůstala redakce v
městě v boji za rozvoj lázní. Redakci vedli od založení novin:
1873-1876 Philipp LEDERER
1877-1882 nominálně Josef Gschihay, ve skutečnosti
1877-1880 Johann SCHUSSER,
1880-1882 August ABEL
1882-1886 Philipp LEDERER
1886-1887 Emil KUTSCHKA
1887-1892 Philipp LEDERER
1892- 1913 Alois KOHN dosud
BUEN RETIRO - tak se nazýval hotel PRAHA (pozn. dnes nelze vysvětlit, proč nemá
název - "Palace Hotel" je označení typu hotelu). Zamostění potoka projektoval
arch. Karl GUT, provedla firma N.RELLNESS. Strop zatížen parním válcem o váze 16
000 kg a zjištěn průhyb 0,2 mm, po odstavení válce 0 mm. "Balkón" byl zatížen
400 kg na 1 m2 a zjištěn průhyb 0,5 mm, po odtížení 0 mm. Konečný rezultát:
příznivé!
Císařská jubilejní kašna na Dolním náměstí
Dne 4. května 1913 byla slavnostně odhalena jubilejní kašna na Dolním náměstí, v
té době nazývaném již "Franz Josef Platz". Byla odhalena k jubilejním
narozeninám císaře Františka Josefa I. a odtud i název "Franz-Josef-Jubileumsbrunnen".
O vybudo-vání kašny se nejvíce zasloužil radní RUBRITIUS ,který už roku 1910
vyhlásil na ni sbírku. Nejvíce přispěla "Marienbader städtischer Sparkasse" -
místní spořitelna - částkou 10 000 K. Stavbu provedl zdejší stavební mistr
WATZENAUER, sochařská díla jsou od Hans DIETRICHA z Vídně. Kašna totiž byla
původně osazena třemi sochami - alegoriemi žen v bronzu. Výška soch byla 185 cm.
Šlo o sochy Krása přírody, Léčivá síla pramenů a Léčivá moc lázní.
Parní prádelna ve Velké Hleďsebi
Již roku 1912 oznámeno, že mariánskolázeňští podnikatelé založili jako družstvo
prádelnu ve Velké Hleďsebi. Kdy začal provoz, není však zmínky. Roku 1913 se
uvádí vybavení stroji, osvětlení prádelny od firmy L.STRAKOSCH a J.BAUER z
Vídně, vlastní kotelna, 45-metrový komín, vlastní zdroje vody, vlastní filtrace
odpadových vod. Správní budova má několik bytů, žehlící stroje jsou vytápěny
plynem. Lze prát též jemné prádlo. Mezi příjmem a výdejem prádla je kancelář,
též ke sledování postupu praní atd.
Jak uvádějí noviny, v jednom hotelu 1.třídy sešli se ke kartám: majitel zboží z
Holandska, pracovník ruského velvyslanectví v Paříži, konzul z Říma. Takto se
nechali zapsat do kurlistů. Hráli sice o zápalky, ale ty představovaly peníze.
"Holanďan" prohrával. Mezi "Rusem" a "Italem" došlo ke slovní potyčce, která
nebývala na síle. Zápalky i karty spadly pod stůl. Holanďan začal počítat
zápalky, neboť druzí dva si chtěli přivlastnit více. Holanďan prohlásil, že je
ochoten prohru zaplatit. Některým hostům však byla událost podezřelá a jeden
právník zatelefonoval do Paříže. Odpověď z velvyslanectví: "Jméno neznámé,
nikdo na dovolené!".
Mezitím policie zjistila, že se jedná o dva falešné hráče, kteří uvádějí do
oběhu padělané peníze různých měn. - Druhého dne přinesl "Holanďan" do hotelu
šek, avšak spoluhráčů se nedočkal, protože ti pocítili špatný vítr a pokusili se
opustit město urychleně autem. Byli však zadrženi civilními policisty. Dáni
nejprve do městského "katru" a druhý den předáni krajskému soudu v Chebu. V
novinách se pak psalo: "Naše důvtipná policie a výborně organizovaná detektivní
kancelář zneškodnila dva nebezpečné pachatele!" - "Kuriosní je, že oba hosté
jezdili do Mariánských Lázní na tříměsíční kúry, aby si odpočali od "poctivé
práce!"
Celkově k roku 1913
Politické zneklidnění - úvodníky novin věnovány situaci na Balkáně. Obchod s
Balkánem podvázán. Zhoršuje se finanční situace. Počet návštěvníků stagnuje.
Přesto pokračuje nová výstavba - především družstevní prádelna ve Velké Hleďsebi,
kde byli podílníky místní hoteliéři. - Rekordně krátkou dobu trvala rekonstrukce
pavilónu Křížového pramene ve stejném stavebním stylu, jak bylo požadováno. -
Konečně dokončena sbírka na pomník starostovi Herzigovi a tento odhalen. Dále
odhalena jubilejní kašna na dnešním Mírovém náměstí, která tehdy ještě měla tři
alegorické bronzové ženské sochy. - Populární je SKATING - ježdění na
kolečkových bruslích. Bruslilo se v hale někdejší jízdárny, která tehdy zanikla.
- Do povědomí se dostává urologická klinika dr.Rubritia, ale zprávy v novinách o
ní jsou jen kusé. - Od roku 1905 roste zájem o "prehistorii" města, snad proto,
že město dospělo do konečné podoby, nebo to alespoň tušilo. Velké množství
historických článků tu nacházíme od Dr. Michala URBANA z Plané, který už tehdy
dosáhl 40 let lékařské činnosti v Plané.
Z hlediska pozdějšího rozvoje města lze konstatovat, že tento rozvoj kulminoval,
stejně jako jeho kulturní a lázeňský život. Málokdo však tušil, že v příštích
desetiletích bude město žít - především stavebně - z právě budované podstaty.
Podoba lázeň-ské čtvrti je do konce století stavebně srovnatelná s rokem 1913,
dnes nadto stav po demolici areálu Tepelský dům-Krym (12 domů) z let 1977-78, a
dalších domů po roce 1989 (Tatra, Vostok, Chicago).
Mariánské Lázně-Karlovy Vary
Nejbližší nejstarší železnice byla za hranicemi - v severobavorském Hofu (po
roce 1850). Spojení s Vídní měly západní Čechy až od roku 1860 (z
Plzně). V lednu 1872 byla otevřena navazující železniční trať
Plzeň-Mariánské Lázně-Cheb. V té chvíli začaly být reálné úvahy o
užitečnosti železničního spojení Mariánských Lázní s Karlovými Vary.
Nekonečné přípravy této trati
Desítky let probíhala jednání ve věci výstavby této trati - o udělení
koncese, o finanční účasti, o trase a nádražích. Nejvýznamnějšími zájemci
byli karlovarští průmyslníci, klášter Teplá, město Bečov. Ale už dříve, kol
roku 1860, vznikaly první projekty a řešilo se napojení na Buštěhradskou
trať (Cheb-Žatec-Praha).
Ale obojí lázně si musely na železniční spojení ještě počkat plných 26 let.
Kolik protokolů, prohlášení, petic bylo v této věci sepsáno! Projekt trati
narážel na ultimata obcí, které chtěly, aby trať vedla co nejblíže, aby měly
vlastní nádraží atd. Když obce neprosadily svou, ztratily zájem o železnici,
jako například Sangerberg (Prameny), který požadoval vlastní velké nádraží
na dnešní zastávce LOUKA.
Již v roce 1884 vydalo c.k. ministerstvo obchodu ve Vídni povolení k stavbě
této trati, ale nedošlo k dohodě o výši příspěvku od státu ani od země.
Projekt trasy městem Mariánské Lázně
V Mariánských Lázních měla vést trať přímo lázeňskou čtvrtí k Lesnímu
prameni, odtud po svahu místem budoucího Esplanade do Závišína a přes
Rájov-Sítiny-Mnichov do údolí Teplé. Projekt počítal s tím, že hosté budou
moci pohodlně vystoupit uprostřed lázní a nebudou muset přesedat do kočárů
či omnibusů s koňmi. Naštěstí zůstalo jen u plánů a stoupání trasy na
Tepelskou vrchovinu bylo vyřešeno vlkovickým tunelem. Z nádraží bylo však
nutno stočit trasu, velkým obloukem překřížit obě mariánskolázeňské ulice k
nádraží (dnes už mosty) a vybudovat most přes úšovické údolí u Rudolfova
pramene.
K pohodlí hostů byla už před rokem 1900 plánována výstavba tramvajové trasy
od nádraží do lázeňské čtvrti. Byla otevřena roku 1902.
Výstavba trati
Nakonec bylo přistoupeno v roce 1895 ke stavbě karlovarské trati po revizi
trasy navržené roku 1884. Základní kámen byl položen 5. prosince 1895 v
tehdy nejvýznamnějším okresním městě Teplá. V prosinci 1895 začaly i první
odstřelovací práce (pro tunel u mlýna Rohrmühle). Vzniklá akciová společnost
"Eisenbahn Karlsbad - Marienbad" dostala koncesi 21. května 1896. Její
základní kapitál činil 1 075 900 zlatých.
Stavbu řídila Rakouská státní železnice ve Vídni. Výstavba trati byla
rozdělena na sedm částí při účasti čtyř stavebních firem. Byly to firmy Tampier, Václav Marek, Emilio Faletti a Emanuel Rubritius. Italská firma
Faletti měla přes 700 Italů a prováděla odstřelovací práce a stavbu tunelů.
Největší tunel byl Vlkovický, 380 metrů dlouhý, stoupání do Vlkovic bylo 23
promile! Tunel se budoval od 10. září 1896 do 18. února 1898.
Na stavbě trati pracovali dělníci z jižních Tyrol, Chorvatska, Rumunska, a
také domácí, celkem 1400 dělníků. Bydleli většinou v provizorních dřevěných
barácích při trati (ty stávaly např. nahoře u Vlkovic před tunelem vpravo)
nebo v soukromí u sedláků. Několik cizích dělníků se tu později usadilo.
Při stavbě trati bylo přemístěno 2,25 miliónu m³
zeminy a celkové náklady byly 10 651 800 korun. Z toho zaplatil:
stát .........................
země Čechy ..........
obce a podniky .....
První zkušební nákladní vlak vyjel dne 20. října 1898 v 10:30 h. z
Mariánských Lázní. Parní lokomotiva táhla sedm nákladních vagónů a jeden
osobní vůz. Dojela však jen do Bečova. Další úsek dosud nebyl sjízdný. Až
31. října 1898 projel vlaku celou tratí. Kontrolní jízda proběhla
7.listopadu 1898, kdy projel celou trasou vlak, tažený třemi lokomotivami. V
něm jeli zástupci ministerstva železnic ve Vídni a ředitelství železnic v
Plzni. Dne 12. prosince 1898 následovala kolaudace se zástupci týchž
institucí. Za ředitelství drah v Plzni byli přítomni inspektoři Karel Polák,
Karel Čermák, Alfréd Zíka a inženýři František Mrázek a František Kolář.
Vlak vyjel z Mariánských Lázní v 9:00 h. a dojel do Karlových Varů v 12:55 h.
Nebyla překročena rychlost 50 km za hodinu. Zpět vlak jen projížděl a jízda
trvala 77 minut. V Mariánských Lázních byl pak slavnostně podepsán protokol
o dokončení stavby.
Pravidelná doprava byla zahájena 17. prosince 1898, kdy vyjely vlaky v husté
mlze z Mariánských Lázní (v 7:10 h.) a z Karlových Varů (v 5:42 h.).
Křižovaly se ve Vlkovicích. Každý vlak měl dvě lokomotivy a deset osobních
vozů. Vlaky byly ozdobeny praporky, květinami a chvojím, ve stanicích byly
vítány hudbou, prapory a střelbou z moždířů. V Krásném Jezu (Schönwehr)
vlaky jen projížděly, neboť obec odmítla přispět na stavbu. Přitom měla
postavenu nádražní budovu i kolejiště. Spor se táhl ještě celý rok.
Nejvíce lidí se shromáždilo v Bečově a v Teplé. Zvláště v Teplé byla velká
sláva. Vedle starosty, který měl krátkou řeč, byl přítomen tepelský opat
Clementso se suitou, spolky veteránů, pěvecké sdružení aj. Bylo jisté, že
trať ekonomicky oživí celou krajinu. Například v Bečově vznikly brzy na
nádraží velké sklady Novoveské a Grünské minerálky, vyváželo se dříví aj. V
Poutnově a Bečově pověsili na lokomotivu věnec.
Největší zásluhy o prosazení trati měli karlovarský starosta Zörkendörfer,
mariánskolázeňský dr. August Herzig a tepelský opat Alfred Ambrosius
Clementso
Dvojjazyčné nápisy stanic
Nápisy na stanicích byly německé, ale na zákrok ředitelství drah v Plzni
byly na ministerstvu železnic ve Vídni prosazeny dvojjazyčné nápisy.
Protesty německých obcí proti tomu byly marné.
Druhá nejefektivnější trať ve státě
Chod trati řídila správa státních drah podle smlouvy s akciovou společností.
5 kilometrů železniční trati bylo společných s železniční tratí z Bečova na
Rakovník.
Zprvu jezdily denně tři vlaky v obou směrech, od 1. července 1899 jezdil i
rychlík (jezdíval v sezóně od 1. června do konce srpna). Trať byla velmi
frekventovaná. V lednu 1899 dosáhl příjem za přepravu osob 4 805 zlatých, za
přepravu zboží 3 595 zlatých.
Za první pololetí 1899 byl příjem 128 tisíc zlatých. Ukazovalo se, že půjde
o mimořádně rentabilní trať. A skutečně: byla to druhá nejrentabilnější trať
v Rakousku-Uhersku po horské trati Bolzano-Merano v Alpách.
Obsluhu vlaků tvořil 1 strojvůdce,1 průvodčí a 3 železničáři nákladní
dopravy.Počet vlaků se ustálil na čtyřech osobních a jednom nákladním vlaku
denně. Jízdenka stála v 1. tř. 2,80 koruny, ve 2.tř. 1,87 koruny a ve 3.tř.
0,93 koruny. Průměrný čas jízdy byl 2 hodiny 16 minut.
Na karlovarskou trať navazovala v Bečově trať do Rakovníka, v Krásném Jezu
trať do Chodova. Nejvýše položeným bodem byly Ovesné Kladruby (710 m n.m.),
nejnižším dolní nádraží v Karlových Varech (376 m n.m.).
Trať délky 53,4 km (zajížďkou přes Teplou je cca o 10 km delší než silnice)
měla 19 stanic, 7 tunelů, 20 mostů a viaduktů.
Projekty na rozšíření trati
Při dokončení stavby bylo uvažováno brzké prodloužení trati do
Tirschenreuthu a později až do Bayreuthu. V dalších letech byly předloženy
ještě projekty dvou návazných tratí. Vážně se uvažovalo o jejich brzké
realiozaci. První trať měla vést z Vlkovic přes Sangerberg-Litrbachy do
Falknova (projekt z roku 1901), druhá směrem na Bezdružice. Druhá vycházela
z nádraží Teplá, byla 14 km dlouhá a měla navázat na dnešní železniční trať Pňovany-Konstantinovy Lázně. Těsně před první světovou válkou byla stavba
oddálena a po válce se k plánu už nikdo nevrátil.
Mariánskolázeňské nádraží
Změny v první republice
Po vzniku ČSR byla železnice zestátňována. a v roce 1925 byla také
tato trať
zestátněna, přičleněna k ČSD a uplatněny státní předpisy. V roce 1935 byla
vybudována přehrada na řece Teplé a nedaleko Březové vzniklo koupaliště, což
zvýšilo využívání této trati.
Využívání trati za druhé světové války
Za druhé světové války dosáhla nákladní doprava prvořadého významu. V květnu
1943 vyhořela část vesnice Milhostov od jiskry z lokomotivy. Koncem války v
roce 1945 bylo mnoho nádraží, vagónů a kolejišť na trati poškozeno
americkými letci-"kotláři", kteří rozstřelovali hlavně parní kotle
lokomotiv. 17. dubna 1945 bylo vybombardováno karlovarské nádraží. Trať
byla od té chvíle nepoužitelná. Po válce mohl vyjet první vlak až 15. června
1945.
Poválečný vývoj
V poválečných letech bylo zrušeno mnoho polních a lesních přejezdů, některé
se šraňkami. V létě 1946 byl zaveden přímý motorový rychlík Praha -
Mariánské Lázně -Karlovy Vary, který jezdil do roku 1950. Po roce 1952
ztrácí trať své postavení. Přejezdy se závorami byly sice modernizovány, ale
trať dostává lokální charakter.
Roku 1967 projela po trati poslední parní lokomotiva. Patřila do řady 354
182 a na podzim 1968 šla do šrotu. Od té doby zde jezdí jen dieselové
lokomotivy.
V roce 1973 byla vybudována nová budova zastávky Město Mariánské Lázně. V
roce 1987 proběhla demolice karlovarského dolního nádraží a dodnes tu
zůstává provizorium.
Přitom v roce 1988 proběhly velkolepé oslavy 90 let trvání karlovarské trati
jako předehra příštích hlavních oslav 100 let v roce 1998. Ale zdá se, že
oslavy v roce 1988 už nebudou překonány, neboť v posledních letech stále
častěji probleskují zneklidňující zprávy o možné privatizaci této železniční
trati.
Řeka Teplá
Železniční trať do Karlových Varů vede překrásnou scenérií v údolí řeky
TEPLÉ. Kolem trati se obtáčí říčka Teplá, střídají se vysoké kopce,
nekonečné lesy, světlé louky a vzácně zemědělské pásy. Řeka Teplá je dlouhá
64 kilometrů, pramení nad Mariánskými Lázněmi v nadmořské výši 800 m n.m. a
do Ohře se vlévá v 370 m n.m. Znamená to, že průměrný spád je 7‰. Na
horní toku má však spád téměř dvojnásobný a proto je tu mnohem více mlýnů
než na toku dolním.
Do Teplé se vlévá více než desítka potoků, z nichž hlavní tři jsou
1. Lomnický potok se srážkovou oblastí 97 km² při spádu v horním toku
36 ‰, dnes plní rozsáhlou Stanovickou nádrž
2. Roda (dnes Pramenský potok), přitékající až od Kladské, se srážkovou
oblasti 66,4 km², na nových mapách se uvádí jen jako přítok Mnichovského
potoka, který se vlévá do Teplé pod Mnichovem.
3. Ritza (dnes Otročínský potok) se srážkovou oblastí 35,6 km²
a se spádem 12 ‰.
Srážková oblast Teplé činí 400 km². Srážky tvoří v
průměru 600 až 700 mm ročně a tak není divu, že se Teplá při velkých deštích
rozvodní a v minulosti ohrožovala lázně Karlovy Vary.
Když vidí v létě hosté řeku Teplou,
poznamenávají: "Vždyť je to jen větší potok!" Ale historie vypráví o
katastrofálních povodních Karlových Varů,
např. 1582, 1821 a naposledy 24. listopadu 1890. Tehdy po čerstvě napadlém
množství sněhu přišly teplé a vydatné deště a rozvodněná Teplá strhla
železné mosty v Tepelském údolí u Louky, u Vodné i části silnice u Bečova a
dole zatopila Karlovy Vary hrůzostrašným způsobem. Karlovarský starosta
zdrcen katastrofou zemřel na následky šoku. Proto se stavěla později
přehrada u Březové (dokončena 1935), která chrání světové lázně před
povodněmi. Jímací prostor přehrady je 5 miliónů m³, při čemž za normálního
stavu má 1 milión kubických metrů vody.
Pramen: Ruß Josef: Der Tepler Bezirk, 1936
Po vzniku Československa bylo nutno řešit spolupráci s Německou železnicí,
které nádraží patřilo. V přijímací budově byl přednosta Německé železnice DR
(Deutsche Reichsbahn), a to v jižní části, přednosta ČSD (Československé
dráhy) v severní části. Podle toho sídlil i vlakový personál obou drah.
Každý měl ve své polovině své služebny. V jižní části byla dále česká
hraniční policie a oddělení finančníků, stejně tak měla stanoviště německá
pasová kontrola a celnice. Nádraží mělo velikou přepážkovou halu, kde byly
prodejny lístků jak německé (DR), tak československé dráhy (ČSD),
knihkupectví, směnárna, úschovna cestovních zavazadel, výpravna expresního
zboží. V severní části přízemí byly čekárny a restaurace.
Na nádraží pracovalo 800 zaměstnanců DR, většinou z Horní Falce a z Horních
Franků. Bydleli tu se svými rodinami. Samozřejmě podobně tu pracovali a
bydleli s rodinami čeští nádražáci. Denně projíždělo v Chebu 44 rychlíků,
105 osobních vlaků a 61 nákladních ze šesti různých směrů. Není divu, že
Cheb byl železničním uzlem prvního stupně, vyžadujícím nanejvýše
kvalifikované řízení a organizaci.
Po připojení Sudet k Německu, od 1. října 1938 se stal Cheb významným
vnitřním železničním uzlem Německa v jeho železniční síti a zůstal jím do 8.
dubna 1945. V ten den se 80 let staré nádraží proměnilo v hromady sutin a
popela a během několika minut se zastavila kola tohoto mamutu, který běžel
bez přerušení osmdesát let. Egerer Zeitung, Amberg, Nr.4/1993
Poctivě opsal boby na projektovaná trase: PRAHA - Králův Dvůr - Beroun -
Popovice - Zaitz (?) - Babořice - Basoles - Hořovice - Komerau - St.Benigua
- Zbirožský les - Pien - Aresper - Debing - Kamenný Újezd - Rokycany -
Chrást - PLZEŇ - Wenuschen (Bděněves) - Mies (Stříbro) - Svojšín - Ošelín -
Michalovy Hory - Dolní Kramolín - Chotěnov - Hamrnický dvůr - Šance -
Kynžvartský zámek - Úbočí - Milíkov - Krottensee (Mokřina) - Lipová - Kornau
(Obilná) - Reichendorf (dnes Hradiště u Chebu) - CHEB. Trvalo to však ještě
25 let než se projekt realizoval a to ještě v jiné trase...
Zatímco vnitrozemí Čech prožívalo nesmírnou radost, rok 1918 v naší krajině
i v Mariánských Lázních byl pro nás dlouho velkou neznámou a přitahoval naši
zvědavost. Co chtěli tehdy zdejší Němci a jak se chovali k ČSR ? Historická
věda za komunismu nabízela velmi prostá schémata pro toto období. Aplikovaly
se obecné principy marxismu-leninismu, citovaly se poučky o otřeseném
imperialismu jako nejvyšším stádiu kapitalismu a historie se při nejmenším
zkreslovala a upravovala. Jednoduchost pohledu na vznik ČSR, na 28.říjen
1918, který se stal v krátkosti legendou, byla zavádějící.
Proto jsme v roce 1985 začali v HAMELICE vydávat seriál, který jsme věnovali
nám neznámému pokusu Němců v pohraničí o vznik samostatného státu. Seriál se
jmenoval "Historie provincie Deutsch-Böhmen 1918-1919" a pro většinu
vlastivědníků byl čtením málo známých skutečností. Seriál vyšel ve čtyřech
Hamelikách (čís.9 až 12/1985).
Hlavními našimi prameny tehdy byly:
(1) SETON-WATSON R.W. "Evropa v přerodu" vydal František Borový, Praha, 1920
(2) Sborník "Deutschböhmen", Leipzig, 1918
(3) CAJTHAML František "Sláva a pád provincie Deutschböhmen"
(4) Jubilejní sborník Národní Jednoty Pošumavské, 1884-1934, (především
článek Jaroslava Hory) Plzeň, 1934
(5) SCHIEBEL Jaroslav: "Vojenský převrat v Plzni 1918" v časopise Plzeňsko
č. 5 a 6/1928
(6) FALTYS A. "Vznik československého státu a Chebsko" v Minulosti
Západočeského kraje čís. VI.
K historii provincie Deutsch-Böhmen je možné se s odstupem času znovu
vrátit, dnes si však chceme připomenout - při oslavách letošního 80. jubilea
- vznik ČSR v západních Čechách. Nikoliv vlastními náhledy a výtahy z
literatury, ale dobovými články pamětníků - Jaroslava Schiebela (1928),
Jaroslava Hory (1934) a E.Šimka (1928), neboť odrážejí nejvěrněji počátky
republiky v této části Čech.
(Článek ve vlastivědném časopise PLZEŇSKO čís. 5 a 6/1928 "Vojenský převrat
v Plzni")
Vojenská krutovláda doléhala zvláště také na naše
město, které mělo pro vojenskou správu zvláštní důležitost, jako jedno z
hlavních středisek válečného průmyslu. Důležitost Plzně v tomto směru se
osvědčila nejlépe po boleveckém výbuchu, kdy se vyslovil vysoký a směrodatný
vojenský hodnostář rakouský, "katastrofa zmařila středoevropským spojencům jednu
ofensivu na italské a prohrála jednu bitvu na východní frontě."
Bude předmětem zvláštní kapitoly našich
plzeňských válečných vzpomínek, abychom v jiném rámci vylíčili, jak bylo v Plzni
za světové války vojensky jednáno. Tato kapitola, ačkoli je pro ni hojnost
úředního a nevyvrátitelného materiálu na snadě, není ještě vzhledem k nevelkému
časovému odstupu pro definitivní kritické zpracování a publikování dosti zralou.
Zůstává tedy pro budoucnost prozatím zachována v rukopise i se svými doklady.
Dnes však již můžeme s dobrým svědomím přikročiti
k vylíčení, jakým způsobem byl v roce 1918 proveden náš politický převrat v
Plzni po stránce vojenské.
V Plzni byla té doby velká maďarská posádka a
vojenská správa i tehdejší representant politické správy, osvědčovali při každé
sebe menší příležitosti svoji přímo nenávistnou nepřízeň k tornu "národu
desertérů a zrádců." Byl to tedy pro Národní výbor, který se ustavil již v
červnu a převzal po převratu dne 28. října 1918 v Plzni veškerou veřejnou moc do
svých rukou a do své zodpovědnosti, úkol nesmírně zodpovědný, upraviti situaci,
převratem vytvořenou, také po stránce vojenské. Že se tak stalo poměrně hladce a
nekrvavě, připadá hlavní zásluha dvěma vyšším důstojníkům, kteří po celou dobu
světové války bez bázně osvědčovali své české a ušlechtile i rozhodně
vlastenecké smýšlení, začež jim neustále hrozila se strany vojenské správy
nejkrutější persekuce, ba byli již udáváni jen za to, že navštěvovali kavárnu
Měšťanské besedy. Tito dva důstojníci hned 27. října, kdy se již ustavil Národní
výbor, z vlastní iniciativy dali se ve služby jeho pro vojenskou úpravu
převratu. Byli to pp.: major Vladimír Mattuš, tehdáž náměstek velitele
doplňovacího okresu č. 35, syn známého vynikajícího českého parlamentáře,
politika a vrchního ředitele Zemské banky v Praze, a dále podplukovník - auditor
dr. Ot. Adam u plzeňského vojenského soudu, jimž přísluší hlavní zásluha o
rychlé, taktní a při vší říznosti hladké, nekrvavé provedení plzeňského
"vojenského převratu", při němž také ještě konal platné, ba neocenitelné služby
tehdejší šéf železniční dopravy p. vl. rada Halada. Energické a šťastné obsazení
zněmčeného území na českém severozápadě bylo pak dílem populárního generála
Slezáčka, jadrného syna Hané a muže, ze kterého uniforma rakouského důstojníka
nevypudila pevné svědomí, že jest příslušníkem českého národa a že má také k
němu povinnosti. Tolik budiž předem a povšechně připomenuto, než ještě se
pustíme do podrobností líčení našeho thematu.
Ku všeobecné orientaci pokládáme za důležito
předeslati přehled, rakouských staničních velitelů vojenských za světové války.
Prvním z nich byl podplukovník Krammer, velitel doplňovacího okresu a setník 35.
pěšího pluku. Němec rozhodný, avšak delším pobytem v Plzni, kde se občas
pohyboval i v české společnosti, dosti slušně s českým živlem vycházející.
Působení jeho v nové hodnosti nebylo dlouhé, neboť za zcela krátko byl nahrazen
plukovníkem Hrochem z Vídně. V době té byl také pro hodnost místního velitele
ustanoven podplukovník Josef May z Kovčekbojů, dříve důstojník v plzeňském pluku
č. 35, který byl krátce před vypuknutím války odešel do výslužby. V době té také
jmenován vojenským censorem vrchní zásob. oficiál v. v. Adolf Kopecký, v
civilním poměru úředník městského umělecko-průmyslového musea, který ve svém
censorském úřadě arci zůstával úplně pod vlivem svých představených ve vojenské
správě, jichž mínění se musel ve všem podřizovati.
Plukovník Hroch nebyl dlouho v hodnosti
staničního velitele v Plzni. Po pádu Bělehradu nedal vyvěsiti prapor na budově
vojenského velitelství, byl proto do Vídně denuncován a z národnostních důvodů
telegraficky s místa svého odvolán. Jak sám ujišťoval, nezarmoutilo ho toto
odvolání, neboť jako upřímný Čech těžce nesl poslání, s jakým byl vypraven do
Plzně. Zemřel v hodnosti generál-majora poměrně krátce nato ve Vídni a čestně
pro něho svědčí, že Slovanská beseda na pohřbu jeho dala svým okázalým
účastenstvím na jevo, že český živel vídeňský nerad v něm ztrácel upřímného
svého příslušníka. Nato zastával po krátkou dobu úřad staničního velitele
plukovník Waatz, velitel náhradního praporu 48. uherského pluku, v té době do
Plzně přeloženého. Vědělo se všeobecně, že Maďaři byli dáni do Plzně jako přísná
"Strafexpedice", která měla udržovati české obyvatelstvo co nejřízněji na uzdě.
Proto při příchodu prve zmíněného náhradního praporu překvapil plukovník Waatz
plzeňskou veřejnost tím, že na české vítací oslovení purkmistra dra Václava
Petáka na hlavním nádraží, odpověděl také čistě v českém jazyku a děkuje za
vlídné přijetí, slíbil jménem svého oddílu, že se vynasnaží, aby zůstalo vojsko
v dobré shodě s občanstvem a chovalo se k němu i jeho citům šetrně.
Za krátkou dobu vystřídal pluk. Waatze v hodnosti
staničního velitele polní podmaršálek Porges. Důstojník ten žil před válkou na
odpočinku stále na francouzské Riviéře. Byl to gentleman v pravém slova smyslu,
muž světového rozhledu, společensky dokonalý a povznesený nad názory tehdejšího
"vojensky-erárního smýšlení". Po čas svého působení setrval v dobrém přátelském
poměru k purkmistru dru Petákovi, pročež, jakož i pro jeho ostatní benevolentní
a uhlazené chování, bylo o něm "nahoru" nepříznivě referováno. To zvěděl, znal
také původce takových denunciací a při svém nepevném zdraví byl šťasten, když se
mu z jeho plzeňského místa dostalo vysvobození. Své denuncianty dobře znal.
Po něm přišel jako staniční velitel polní
podmaršálek Raymann. Vojáci, již ho znali z aktivní služby, zvali ho velmi
případně "generálem-zupákem" nebo německy "Gamaschenmensch".K zesílení jeho
posice přidělen mu podplukovník Feueregger, který se spolu s tehdejším
přednostou politické správy smutně proslavil jako intellektuelní původce krvavé
aféry v Koterovské ulici. Tento Feueregger náležel ke zlým duchům vojenské
správy v Plzni a musel, jak známo, po převratu z Čech prchnouti, byv usvědčen z
vynikajícího účastenství na pokusu vojenské protirevoluce proti Nár. výboru v
Praze, která mohla míti velmi krvavé následky a kterou s ním spolu zosnovali
generál Zanantoni a plukovník Stusche. Za Raymanova úřadování také zazněla z
vojenského velitelství v Plzni nejostřejší tonina, ačkoli bezvýznamný, operetně
se presentující Rayman hrál při ni ponejvíce jen úlohu slaměného panáka v rukou
svého okolí. Svoji hlavní činnost soustředil tento pravý typ "zázemního
generála" na procházky městem, na kterých chytal se zálibou raněné a nemocné
vojáky, na jichž uniformě nebyla nějaká maličkost v pořádku. Se zvláštní zálibou
pozastavoval a trestal vojáky, již neměli u pláště nejhořejší knoflík při límci
zapnutý na smyčku, zvanou "oliva". Proto také záhy dostal od Plzeňanů škádlivé
povýšení do stavu šlechtického jako "general von Oliva". Na konci jeho působení
byl vystřídán také místní velitel May majorem Doleschallem, jemuž byl přidělen
upřímný Čech, major Karkulka. Zlý duch Feueregger setrval v Plzni až do
převratu.
Raymanna nahradil ppm. Blum šl. ze Siemkovce,
který úřadoval až do převratu a nijak na sebe zvláště neupozornil. Co se v době
jeho přihodilo ze strany vojenské příkrého, šlo více na vrub Feuereggera a pokud
se dalo, bylo mírněno majorem Karkulkou.
Tak bylo povšechně ve vojenské správě až do
převratu. Podrobnější vylíčení situace za tohoto válečného období jest
ponecháno, jak již řečeno, zvláštní stati.
Již na konci jara 1918 bylo zasvěceným lidem
jasno, že záhy ozvou se závěrečné akkordy světové války. Úřední tisk arci snažil
se obecenstvo udržovati ve válečné náladě a v přesvědčení, že středoevropské
mocnosti vyjdou z války vítězně. Toto křečovitě prováděné namáhání arci rozbilo
se o účinky zoufalé aprovisační situace, jaká nastala již v prvé polovici roku
1918, jakož i o to, že obecenstvo už bylo válečných strázní až po krk syto a už
také z tajných, do lidu kolportovaných zpráv vědělo, že ta sláva rakouských a
německých zbraní na všech frontách vůčihledě bledne.
Tu nastala nutnost připravovati v obecenstvu
náladu pro rychle se blížící rozřešení problému světové války, slibující naše
osvobození. V tomto směru bylo následovně postupováno.
Z Prahy bylo zahájeno dodávání informací "Českému
Deníku". Tento materiál byl Mat. Pokorným dodáván autoru této stati a jím
upravován v informativní články, mající za úkol poučovati českou veřejnost o
pravém stavu věcí na bojištích.
Bylo přímo komické, jak působily tyto, o
spolehlivé zahraniční informace se opírající články na vojenskou a politickou
správu a vyvolaly u ni velké lámání hlavy, neboť ačkoli přinášely zprávy přímo
dementující úřední bulletiny a nelíčeně prozrazující pravý stav na bojištích,
přece jen byly formulovány tak, že ani vojenská, aniž politická, aniž censura
státního návladnictví nemohla v nich zachytiti, co by se dalo konfiskovati a
dokonce i pronásledovati redakci i autora, po kterém arci marně pátrali.
Informace pro autora článků přiváželi nebo posílali z Prahy red. Hejreta
knihkupec Hovorka nebo spolehliví jich důvěrníci, již také dodávali přímo autoru
francouzské, anglické a italské časopisy.
Následkem shroucení bulharské fronty a kapitulace
Bulharska byla válka rozhodnuta a věci spěly přímo srázně ke svému zakončení,
které nadešlo také mnohem dříve, než mohl očekávati Národní výbor v Praze, který
se byl už v červnu sestoupil.
Když nadešly chvíle, kde jsme poznali, že příchod
převratu jest už jenom otázkou zcela krátké doby, hleděli jsme v Plzni s nemalým
napětím a snad i trochu s obavami vstříc úpravě vojenských záležitostí pro nové
poměry. Dosavadní chování staničního velitelství a okolnost, že maďarské posádce
bylo stále připomínáno, že jest do Plzně poslána jaksi jako trestní expedice,
ale v neposlední řadě však působení okresního hejtmana V. Dvořáka a plukovníka
Feuereggera, ohrožovaly možnost poměrně klidného a nekrvavého přechodu vojenské
organisace do nových rukou. Mimo to hrozily vyhlídky, že vojsko zpět proudící z
front, rozpuštění blízkých zajateckých táborů a zastavení válečné výroby ve
Škodových závodech, vše to úhrnem nepřispěje k utvoření klidnější atmosféry v
Plzni ve chvíli, až nastane vlastní převrat.
V Národním výboru nebylo vojenského odborníka,
jenž by byl do nejmenších podrobnosti znal taje vojenské organisace a jejího
vnitřního mechanismu. Tu dal se v den před převratem major Vl. Mattuš, který se
nevyzván a již se slovanskou kokardou na své vojenské čepici, dostavil do schůze
Národního výboru, k disposici nového systému. Podobně učinil i ppl. auditor dr.
Ot. Adam. Oba tito také byli prvními důstojníky, již měli odvahu v plzeňských
ulicích se objevili se slovanskými odznaky na čepicích.
Národní výbor, znaje oba tyto pány jako
skálopevně spolehlivé české lidi, přijal arci jich nabídku s radostí a ihned byl
s majorem Mattušem projednáván program pro soustavnou převratovou úpravu
vojenských věcí a zároveň pomýšleno na všecky možné eventuality, že by se
rakouští vojenští činitelé zpečovali podříditi novým poměrům. Řešení úkolů těch
bylo znesnadněno tím, že překotný příchod převratu překážel pražskému Národnímu
výboru jako nejvyšší instanci, aby dal pro vrcholně kritické poměry plzeňské
podrobnější pokyny a disposice.
Když nadešel vzrušný den 28. října, tu se stále
více objevovalo vojáků, rekonvalescentů a námořníků v plzeňských ulicích se
slovanskými odznaky na čepicích na znamení, že se staví do služeb nového státu.
A ještě během dopoledne bylo v plzeňských ulicích viděti značný počet
odvážnějších dívek, jež srdnatě a s roztomilým úsměvem na rtech nabízely
maďarským důstojníkům a vojákům pro výzdobu jich stejnokrojů maďarské trikolory.
Zprvu zaraženě a váhavě, pak ale přece byly podobné dárky přijímány, ačkoli
nosem jich bylo ještě téhož dne staničním velitelstvím co nejpřísněji zakázáno.
Nic nebylo však již naplat, převratová nálada počala se zmocňovati i cizého
vojska které počalo toužiti po návratu do své svobodné vlasti a netajilo se
touto svojí tužbou vůči občanstvu, ku kterému bylo chování Maďarů, až dosud
velmi upjaté, pojednou přívětivější.
Mezi tím došel z Národního výboru v Praze
telegram od dra. Scheinera, nařizující mobilisaci Sokolstva. Záhy dopoledne
začaly se ulice plzeňské červenati sokolskými košilemi, jichž nositelé spěchali
na předem ustanovená stanoviště ku převzetí vykázaných jim strážních služeb.
Také členové Dělnické Tělocvičné Jednoty dostavili se na radnici, odkud byli dle
potřeby spolu se Sokoly přikazováni k bezpečnostní službě. Všici arci
neozbrojeni. Do večera 28. října byla bezpečnostní služba v Plzni pevně
organisována. Policejní referent městské rady dr. Vrabec spolu s některými členy
Národního výboru vypracovali na rychlo potřebné instrukce pro strážní a
bezpečnostní službu. Strážní služba na trestnici na Borech ponechána v rukou
měšťanských ostrostřelců, již tam službu tu už po delší dobu konali.
Když se dne 28. října pustil dav do sundavání
rakouských orlů a jiných státních odznaků právě shroucené říše, přitáhl mimo
jiné k staničnímu velitelství, chystaje se s balkonové mříže odstraniti
rakouského orla. Tu přispěchal posl. dr. Lukavský a vyšel na balkon, odkud
vyzval dav, aby zanechal všeho násilí a dal ujištěni, že velitelství samo znak
odstraní. Lid se spokojil a odtáhl, načež velitelství splnilo slib, daný posl.
dru Lukavskému.
Hned zrána vytáhlo maďarské vojsko se strojními
puškami do ulic a na náměstí. Stalo prý se to po dohodě okres. hejtmana Dvořáka
s plukovníkem Feuereggerem, kteří rozkaz ten vynutili na bezradném generálu
Blumovi. Národní výbor však, jakmile o tomto opatření zvěděl, důrazně žádal na
staničním velitelství za odchod vojska, zaručuje se sám za pořádek. Požadavku
tomu velitelství vojska po nějakém váhání vyhovělo.
V noci došla zpráva, že generál Kestranek,
vojenský velitel a generál Zamantoni, místní velitel pražský, odevzdal o 9. hod.
večerní vojenskou správu do rukou Národnímu výboru v Praze, který odevzdal
vrchní správu vojenských věcí do rukou dra Jos. Scheinera, starosty Čsl. Obce
Sokolské.
Dne 29. října dostavili se z radnice zástupci
Národního výboru dr. Mandl, dr. B. Guldener a L. Pik k staničnímu veliteli
vojenskému, ppm. Blumovi, sdělili s ním, jak se pražské velitelství zachovalo a
vyzvali ho, aby též odevzdal správě veškerých vojenských věcí do rukou
plzeňského Národního výboru. Generál Blum bled a rozechvěn prohlásil, že bez
pokynů ministerstva války z Vídně nemůže tak učiniti. Dána mu pro odpověď lhůta
do odpoledne. Telefonoval do Vídně a byl odtud poukázán, aby své místo
neopouštěl. K večeru došla ho komická telefonická zpráva z Vídně, že příštího
dne přibude do Plzně delegát ministerstva války, který se s Národním výborem o
celé věci dohodne.
Národní výbor vzdor tornu, že věděl, že tento
průtah jest marným, až do příchodu těch ohlášených zpráv z Vídně přidělil k
dozoru nad místním velitelstvím Sokoly Berdycha a Koubka, kteří se ještě téhož
dne ujali svého úřadu.
Členové jízdního Sokola Václav Khüry a Václav
Sládek byli jmenováni důvěrníky Národ. výboru při přejímání vojenských koní.
Bylo zapotřebí neobyčejné pevnosti a
duchapřítomnosti v řešení úkolů, převratem daných a revoluční nálada lidu musela
býti s velkým taktem udržována v takových mezích, aby nedošlo k nějakému
krvavému neštěstí. Tak na př. bylo zabráněno tomu, aby studenti a dělníci vnikli
do okres. hejtmanství, kde se chtěli zmocniti osoby hejtmana Dvořáka a pověsiti
ho, a major Mattuš musel vynaložiti veškerou svoji námahu, aby za bránil pokusu
rekonvalescentních a raněných důstojníků, spolu s narychlo sestaveným oddílem
vojáků, o zajmutí maďarské posádky.
Sluší připomenouti, že plukovník Feueregger hned
při převratu prchl do Prahy. Z Plzně vyhnalo ho zlé svědomí.
Když se počalo k večeru rozhlašovati, že maďarská
posádka, sestávající ze dvou maďarských náhradních praporů a jednoho polního
pluku, obdržela rozkaz, aby v noci obsadila město a zaujala nepřátelské
stanovisko vůči občanstvu, vyhledal major Mattuš ještě za večerních hodin s ppl.
drem Adamem plukovníka maďarské posádky a dotazoval se ho přímo, co jest na
těchto pověstech pravdivého a jaké stanovisko hodlá cizé vojsko nadále zaujmouti
vzhledem ke změněným poměrům. Předem arci vysvětlil major Mattuš plukovníkovi,
jak se utvářily věci v Praze. Plukovník v přítomnosti několika důstojníků slušně
a dvorně prohlásil, že maďarské vojsko nemá k občanstvu řádných nepřátelských
úmyslů, že také naprosto ničeho nepřátelského nepodnikne. Jen žádal, aby byl
Maďarům umožněn brzký návrat domů do Uher a také aby důstojníkům neděla se řádná
příkoří proto, že nenosí české odznaky.
Žádosti ty slíbeno splniti a v důsledku toho
odjel major Mattuš dne 30. října ráno autem do Prahy, kde s členem vlády drem
Zahradníkem vyjednal vše potřebné ohledně, odjezdu uherského vojska a tak
umožnil chéfu plzeňské dopravní služby Haladovi, aby své, již dříve v Nár.
výboru sjednané disposice v té věci uskutečnil.
Dne 31. října oznámil staniční velitel ppm. Blum
Národnímu výboru, že byl ministerstvem války z Vídně zmocněn, aby složil svoji
funkci. Před tím již byly na staničním velitelství jakési spisy v kamnech
páleny, které by byly patrně mohly vojenskou správu v něčem kompromitovati.
Převzetí staničního velitelství stalo se k žádosti vídeňského ministerstva
protokolárně a do zápisu vsunul ještě ppm. Blum jménem Vídně komickou podmínku,
že Národní výbor se zavazuje od nynějška pečovati o klid a pořádek v Plzni.
Protokol, ten podepsali jménem Národního výboru dr. M. Mandla posl. L. Pik.
Nato byl ve zvláštní schůzi Národního výboru
jmenován staničním velitelem, maj. Mattuš. Zároveň vzdán srdečný dík
podplukovníku dru Ot. Adamovi za jeho obětavou a horlivou součinnost. Major
Mattuš poté si opatřil z Prahy potvrzení svého ustanovení. Svého nového úřadu
ujal se dne 1. listopadu, kdy také byl v Plzni vydán první český vojenský
rozkaz. Zároveň však poukázal major Mattuš k tomu, že by se mohl uplatniti lépe
v oboru vojenské evidence při sbírání a organisování národního vojska z
vracejících se jednotlivců, menších skupin nebo oddílů z pole. Byltě major
Mattuš znám jako neobyčejně důkladný odborník v oboru doplňovací služby.
Navrhoval tedy, aby na místo jeho byl dosazen v úřad posádkového velitele
generál Vojtěchovský, dosavadní předseda dohodčího soudu v Plzni. Žádosti této
bylo za několik dnů vyhověno a major Mattuš mohl se nato znamenitě uplatniti
tam, kde bylo nutně potřeba jeho odborných vědomostí i zkušeností. Avšak generál
Vojtěchovský vedl svůj úřad jen několik dnů a byl - jsa do Prahy odvolán dne 11.
listopadu vystřídán generálem Procházkou, z Prahy sem dosazeným. Také tento byl
za nedlouho vystřídán tehdejším podplukovníkem Vilémem Slezáčkem, o němž se
budeme moci ještě průběhem dalšího líčení po drobněji zmíniti.
Místním velitelem jmenován na místě podpl.
Doleschalla setník 35. pěš. pl. Hampl, jenž náležel také mezi důstojníky, již
hned od převratu bez dlouhého rozmýšlení dali se ve služby nové vlády. Již za
Rakouska osvědčoval vždy otevřeně svoji upřímnou příslušnost k českému národu.
Podpl. dr. Ot. Adam byl pak Národním výborem
pověřen, aby se ujal vedení vojenského soudnictví v Plzni.
Vojenskou radiotelegrafní stanici převzal z
uložení Národního výboru prof. Rón, dobrovolně se k té službě přihlásivší.
Stanice ta byla sice zúmyslně porouchána, ale nikoliv zničena, z čehož se dalo
souditi, že pachatel počítal ještě s k návratem do starých poměrů. Prof. Rón
vystihl zcela případně situaci a učinil ihned potřebné hlášení na staničním
velitelství, načež major Mattuš zabránil odjíždějícímu dosavadnímu správci
stanice (byl to německý poručík) odjezd na nádraží při vstupování do vlaku.
Poručík musel se vrátiti k aparátu a nesměl se dříve vzdáliti, dokud nebylo opět
vše v pořádku.
Stejného dne složil z nařízení staničního
velitelství své funkce velitel železničních tratí plukovník Strosse a vojenský
návladní auditor Siebenbürger. Dán jim poukaz, aby opustili během 24 hodin
Plzeň.
V Národním výboru podpluk. dr. Adam provedl
rychlé upravení zákonných povinností českého vojska, čímž podstatně přispěl k
tornu, že vojáci nebyli vydáni škodlivým vlivům a že se nerozutekli, nýbrž hned
po převratu dali se do několika setnin zařaditi.
Zásluh chéfa hlavní stanice Halady, jak již
připomenuto, jednoho z nejhorlivějších a nejužitečnějších členů Národního
výboru, bylo možno již dne 1. listopadu odpoledne o 2. hodině vypraviti z Plzně
zvláštním vlakem uherský pěšší pluk č. 69 do jeho domova, Stoličného Bělehadu.
Aby zsbráněno bylo event. nepřístojnostem ze strany nerozvážných živlů z davu,
šli při pochodu vojska na nádraží po jeho stranách Sokolové, národní garda a
jiní pořadatelé. Před svým odjezdem pálili vojáci své plukovní archivy. Dne 2.
listopadu ve 4 hodiny odpoledne byl vypraven první oddíl a následujícího dne
nato druhý oddíl 48. pěššího pluku maďarského, za stejných okolností jako při
pluku č. 69. Odjíždějící maďarští vojáci loučili se s obecenstvem při svém
odchodu na nádraží provoláváním "Na zdar!", což obecenstvo přívětivě opětovalo.
Jelikož byly obavy, že za převratového zmatku
budou činěny další pokusy o uschování rozvlečení nebo odvezení vojenského
materiálu, bylo uloženo Sokolu a členům DTJ. zameziti tomu a zmocniti se
vojenských skladišť. K pomoci jim dána městská policejní stráž (které byla dne
28. října odebrána poboční zbraň). Ukázalo, se, že opatření to bylo velmi
moudré, neboť maďarští vojáci snažili se před svými odjezdy vybrati si z
vojenských skladišť co se jen dalo. Některý voják oblékl si na sebe po 3 - 4
kusech spodního prádla, dvě bluzy, pláště atd. Na to však bedliví strážci
skladišť připadli a rázně podobné zamezili. Při tom arci, udály se komické
scény, když se museli Maďaři opět z "rekvirovaných" kusů prádla a částí uniformy
vysvlékati.
Také pokus II. oddílu maďarského vojska odvézti
tajně asi dva vozy plné pušek z vojenských zásobáren, byl včas zpozorován a když
už Maďaři byli úplně umístěni ve vlaku a tento se k odjezdu hnul, byly tyto dva
vozy od vlaku odepnuty a takto pušky zachráněny.
Dne 2. listopadu jmenoval Národní výbor
podplukovníka auditora dra Synka, důstojníka velice oblíbeného a jako upřímného
Čecha osvědčeného, chéfem vojenského návladnictví a jeho náměstkem setníka
auditora dra Bílého, jadrně českého rodáka plzeňského.
Toho dne sem došly zprávy o nezdařených pokusech
vojenské kontrarevoluce v Praze a v Litoměřicích, jakož i původcové pokusů těch
generál Kestranek, Zanantoni a pověstní plukovníci Stusche a Feueregger (od 48.
pěšího pluku) byli zatčeni. Národní výbor pražský jednal s lidmi těmi velmi
milosrdně, vzdor tomu, že chystali svévolně vyvolati krveprolití. Dal je totiž
Sokoly dopraviti až na hranice a zakázán jim co nejpřísněji na všechny časy
přístup do naší republiky. Zmíněný Feueregger proslavil se v Plzni také tím, že
měl v úmyslu společně se stejně smýšlejícím okresním hejtmanem Dvořákem za
srpnových výtržností v roce 1917 na odstrašení revoltujícího davu dáti postavit
u Městského divadla šibenici, což rozumnou a energickou domluvou překazil ppl.
auditor dr. Otokar Adam.
Dne 2. listopadu také četnické velitelství
dostavilo se k Národnímu výboru s oznámením, že četnictvo českého západu staví
se do jeho služeb, což s povděkem přijato a s velitelstvím všecky disposice pro
organisaci bezpečnostní služby na venkově smluveny. Současně zřídil Národní
výbor "Sbor pro veřejný pořádek a obecné blaho" ze členů Sokola, DTJ. a Národní
milice, který vystřídal dosavadní, jen improvisovanou bezpečnostní službu.
Kancelář sboru toho zřízena vedle radnice v t. zv. "Císařském domě". Také pro
tuto instituci vypracoval organisační řád a služební pokyny policejní referent
měst. rada dr. Vrabec.
Dobřanská česká menšina oznámila Národnímu výboru
některé své stížnosti a obavy, neboť ve zněmčeném území počalo se hned po
převratu ozývati hnutí pro samostatné Deutschböhmen. Na základě těchto stížností
a obav vyslán z Plzně nadporučík Wollner do Dobřan s písemným příkazem, aby
převzal od tamního podplukovníka Wavry tamní vojenské velení. Bylo však
pravděpodobno, že toho rozkazu nebude uposlechnuto, neboť Dobřany nepodléhaly
plzeňskému velitelství. Nebylo ale času vyžádati si z Prahy přesnější rozkazy.
Proto major Mattuš vepsal do rozkazu nadp. Wollnerovi, že tento jest vyslán z
rozkazu pražského velitelství, což pomohlo. Případ ten byl arci u vojenského
vedení Národního výboru v Praze dodatečně omluven. Převzetí stalo se hladce a
klidně. Dne 3. listopadu bylo počato s obsazováním t. zv. zněmčeného území
národním vojskem a sice v den ten byly obsazeny Stodo a Stříbro. V Hostouni bylo
zabaveno 1200 erárních koní, které byly v noci převezeny do Klatov a do
Domažlic. Pak bylo postupně pokračováno s obsazováním zněmčených míst. Při tom,
jakož i při všech ostatních zachraňovacích akcích vykonala naše železnice služby
přímo obrovské. Byloť na plzeňském hlavním nádraží už v posledních dnech před
převratem organisačně vše připravováno, takže hned za převratu a po něm
pracovala dopravní služba bez poruchy a vzorně. Celý železniční aparát pracoval
pod vrchním vedením přednosty Halady, člena Národního výboru, obdivuhodně.
Za přednostu vojenského návladnictví pro
zeměbranu jmenoval Národní výbor dne 5. listopadu setníka auditora v zál.
Ctibora, jenž byl ve svém civilním poměru radou zemského soudu v Táboře.
Časově spadá v tuto dobu také událost, která sice
není v bezprostřední souvislosti s vojenským převratem v Plzni, při které však
plzeňští lidé rozhodujícím způsobem spolupůsobili, pročež se o ní tuto
zmiňujeme.
Dne 5. listopadu obsazen byl Warnsdorf, kde se
také německé obecenstvo začalo plašiti pro samostatné Deutschböhmen. Na první
známky tohoto hnutí obsadila toto místo bez zvláštních rozkazů jedna setnina 7.
střelecké ho pluku plzeňského, známého pro jeho rumburskou vzpouru. V naznačený
den vystřídal je z Prahy vyslaný vojenský oddíl 60 mužů, vedený dvěma důstojníky
a vybavený dvěma strojními puškami. Naši rumburští hoši pak vrátili se opět do
své posádky a byli nadále velmi důležitou českou stráží v nepokojném
Deutschböhmen.
K tomu budiž připomenuto, že již dne
31. října v Rumburce prohlásil podplukovník Lukeš 7. plzeňského střeleckého
pluku po dohodě s českými důstojníky Národnímu výboru v Praze, že se všemi
českými důstojníky a vojáky vstupuje do služeb Národního výboru a hned
následujícího dne také vykonali slavnostním způsobem přísahu věrnosti českému
státu, což služebně do Prahy hlášeno a vyžádány další rozkazy.
V tu dobu již
přicházeli porůznu nebo ve skupinách uprchlíci z italské fronty. Národní výbor
se jich ujal a zařazoval je, pokud šlo o mladší síly, do národního vojska.
Z úřadu vojenského
velitele Škodových závodů byl Národním výborem odvolán neoblíbený plukovník
Kühna nahrazen plukovníkem Studeným.
Dne 5. října došla
ppl. auditora dra Ot. Adama z Prahy zpráva, že byl jmenován justičním referentem
vrchního velitelství Čsl. vojska v Praze. Z té příčiny opustil tento oblíbený a
při provedení vojenského převratu v Plzni vynikajícím způsobem činný důstojník
naše město.
Jako při odchodu do
světové války celá Plzeň se loučila se svými pluky, v jichž řadách měla syny a
otce svých rodin, tak také s nemalým rozruchem očekávala návrat jich z pole.
Nebyl arci tak velkolepý, jako odchod, neboť většina odešlých zůstala pobita na
různých bojištích, jiná část dlela v zajetí a v legiích, jichž návrat byl
očekáván teprve později a jen trosky poměrně malé vracely se domů. Již jednou
vzrušila, jak již připomenuto, Plzeňany zpráva a návratu zbytků domácího pěššího
pluku č. 35. Neosvědčila se však pravdivou. Ale na den 6. listopadu bylo
Národnímu výboru zcela bezpečně ohlášeno, že se vrátí z Hermagoru (Korutany) 45
důstojníků a 500 mužů domácího toho pluku. Národní výbor rozhodl, že uvítá
okázale tyto "plzeňské děti" na nádraží, jichž cesta z bojiště do domova byla
provázena řadou rušných překážek a dobrodružství, která byla již časopisy
podrobně popsána. K uvítání jich shromáždily se ohromné massy lidstva, které
nejen na nádraží, ale i po cestě do města příchozí hlučně vítalo. Hudební kapela
z Petrohradu očekávala s delegáty Národního výboru vlak ten. Avšak tomuto
přivítání předcházelo ještě malé intermezzo. Němečtí vojáci zdráhali se v Plzni
opustili vozy a s ostatními táhnouti do města. Po rychlé dohodě s delegáty
Národního výboru a chéfem dopravní služby Haladou, převzal z rozkazu posádkového
velitele majora Mattuše ustrašené Němce, již se patrně obávali, že jim bude v
Plzni ublíženo, nebo snad již cestou byli poštváni tajnými zprávami o hnutí v "Deutschböhmen",
podplukovník Srnka, který je zavezl někam k Chebu.
Když plzeňští hoši z
vozů vystoupili a v nástupišti se seřadili, zahrála kapela národní hymnu "Kde
domov můj", načež předseda Národního výboru dr. Mat. Mandl příchozí srdečnou
řečí uvítal, na kterou poděkoval nadporučík Hora. Po té vydali se všichni na
pochod do města, provázeni burácejícími pozdravy obecenstva, které vnikalo do
řad vojáků a se s nimi bratřilo, takže měli pořadatelé, Sokolové a členové D. T.
J. s udržováním pořádku nadlidskou práci. Plzeňští hoši byli ubytováni ve
školách v Jungmannově třídě.
K odjezdu
"plzeňských hochů" z Hermagoru zasluhuje zaznamenání následující episoda: Když
měl plzeňský prapor odejeti, nebylo potřebného železničního personálu na
nádraží, neboť každé chvíle byl očekáván příchod Italů, kteří by byli personál i
plzeňské vojáky odzbrojili a za zajatce prohlásili. Vojáci však chtěli se
dostati za každou cenu domů, aby se tu postavili ve službu vlastního státu. Tu -
dlouho se ne rozmýšleje - skočil na stroj voják Bernard Vondrák z Plzně, uchopil
se páky a uvedl stroj do chodu. Vedl stroj až do Gastýna, kde teprve obdržel
vlak strojvůdce. Bylo přímo zázrakem, že vlak šťastně dojel, neboť Vondrák nebyl
železničářem a nikdy prý neřídil stroj. Vojáci, již tuto příhodu vypravovali,
tvrdili, že jeho původní povolání bylo: laborant v lékárně. Není arci myslitelno,
že by byl improvisovaný ten strojvůdce neznal strojního zařízení lokomotivy.
Stejného dne vraceli
se přes Budějovice němečtí důstojníci 29. střeleckého pluku přes Plzeň do Chebu.
Zastavili se od vlaku k vlaku v Plzni, kdež jim pořadatelé bezpečnostní služby
pro jich pobyt udělili potřebné informace. Důstojníci ti pobyli krátký čas v
městě a podivili se vzornému pořádku jaký zde panoval. V uznání toho dodali do
kanceláře Českého srdce obnos, který k cíli tomu mezi sebou sebrali.
Ke dříve uvedeným
událostem budiž ještě dodatkem poznamenáno, že dne 30. října 1918 udál se v
Plzni charakteristický výjev. V Kameralu (školní budově) vedle budovy Měšťanské
besedy byl ubytován před svým odjezdem v Plzni, prapor maďarských vojáků. Sem
přišly dne 6. listopadu české dívky přinášející vojákům odznaky v maďarských
barvách. Byli provázeny vojáky československé, na rychlo utvořené národní gardy.
Maďarští vojáci s radostí připínali odznaky na své vojenské stejnokroje a
bratřili se s českými vojáky.
Dne 3. listopadu
přibylo do Plzně 60 italských a francouzských zajatců, uprchlých z německých
zajateckých táborů. Městský úřad pro cizinecký ruch se jich ujal a po jich
občerstvení a prohlídce městem vypravil je dále do jich domovů. Zatím již
pokračovala vnitřní organisace československého vojska. Dne 5. listopadu učinila
politická správa v Plzni veřejnou výzvu, aby vojáci, již opustili bez dovolení
své oddíly nebo formace, přihlásili se buď u doplňovacího velitelství 35. pěšího
pluku nebo u evidence zeměbrany, neboť jinak by všichni, kdož jsou ještě ve
vojenské povinnosti, avšak se ji vzdalují, byli tresty stíháni. Přísnější tón
této výzvy byl první známkou, že má z revolučního opojení opět nastati návrat k
pravidelnému chodu ve veřejné správě.
Zatím už docházely
ze zněmčeného území na českém západě opětné zprávy, že tamní veřejní činitelé
bouří obyvatelstvo proti novému režimu. Tak bylo do Plzně hlášeno, že ve Stříbře
rada zem. soudu Rölling, přednosta tamního okresního soudu, pokusil se o
suspendování tamního českého okresního soudce Košťála, přerušil úřední styky s
plzeňským krajským soudem, jemuž podléhal a oznámil krajské mu soudu v Chebu, že
se mu podřizuje. Posílal tam také již úřední věci, které měl svému nadřízenému
úřadu v Plzni dodávati a také již do Chebu dodával z vyšetřovací vazby vězně.
Dále došla Národnímu výboru zpráva, že dne 3. listopadu muselo býti v Chomutově
vyhlášeno stanné právo, jelikož tam chátra vyloupila vojenské skladiště a
vyzbrojila se jako německá "Volkswehr". Bylo tedy stále více patrno, že smírné
rozšíření veřejné správní služby až k zemským hranicím nebude možné a že bude
muset provedeno býti pomocí ostřejších, vojenských opatření. Uvazováním o těchto
věcech zabýval se Národní výbor za účasti předních vojenských osobností v Plzni
a převzalo vojenské velitelství úkol, připraviti vše pro event. výpravu do
zněmčeného území, čekalo se jenom na vrácení dalších oddílů z fronty, aby mohla
býti posádka plzeňská pro všecky eventuality náležitě zesílena. Zeměpisná posice
Plzně přímo na hranicích zněmčeného území ukládala zdejšímu Národnímu výboru a
podřízené jemu části vojska, aby byli pro všecky případy připraveni na úkoly
důležité a snad i na vážný brachiální odpor.
Dne 7. listopadu
vrátily se dvě baterie zdejšího dělostřelectva z fronty do Plzně. V Linci sice
usilovalo staniční velitelství, aby oddíly tyto odjely i se svým materiálem do
Vídně. Vojáci si však vynutili, aby byli se vším svým materiálem dopraveni do
Plzně jako své domovské stanice.
Následujícího dne,
8. listopadu konala se významná vojenská událost v Plzni. V nádvoří doplňovacího
velitelství v Kroftově ulici shromáždili se o 10. hodině dopolední polní
podmaršálek Vojtěchovský s důstojnictvem, čestná četa Sokolů a také oddíl D. T.
J. V stejnou dobu přivedl sem setník Svidenský, plzeňský rodák, prapor národní
gardy v plné výzbroji a v bezvadném vojenském pořádku. V čele oddílu byl nesen
nový prozatímný prapor, na rychlo zhotovený paními a dívkami plzeňskými. Polní
podmaršálek Vojtěchovský pozdravil shromáždění krátkým a srdečným proslovením,
načež se ujal slova major Vladimír Mattuš, který přítomným vojákům vyložil velký
význam politického převratu pro celý český národ a jeho budoucnost, zároveň pak
zdůraznil, že získaná samostatnost ukládá každému občanu velké a vážné
povinnosti, aby nabytá svoboda byla nejen pro nějaký čas udržena, ale i trvale
zachována a pevně zabezpečena. Vyzdvihl tedy povinnosti vojáků k novému
československému státu. Sloužiti věrně a oddaně až do posledních důsledků našemu
státu, znamená také sloužiti národu. Nato vyzval přítomné příslušníky vojska,
aby slavnou přísahou potvrdili, že povinností těch jsou si plně vědomi a že také
je hodlají věrně plniti. Pak přečetl přísežní formulku, načež všicci, od
nejvyššího důstojníka až do posledního pěšáka složili slavnou přísahu věrnosti
novému státu. Vroucím vlastenectvím prodchnutá a při tom vojensky jadrná řeč
majora, Mattuše, prostá všeho bombastu, ale v každém slově věcně přiléhavá
učinila na přítomné hluboký dojem. Poté táhlo vojsko s některým důstojnictvem v
čele ulicemi, ve kterých tvořilo obecenstvo hustý špalír a bouřlivě a jásavě
pozdravovalo své vojsko, které poté odešlo do kasáren 35. pěšího pluku.
Bylo to první
oficielní veřejné vystoupení československého vojska v Plzni, které mělo ráz
historické události. Již před tím však viděli jsme v nadšeném rozruchu
popřevratovém v ulicích plzeňských prvky naší nové národní obrany. Tak dne 30.
října přitáhl s hudebním sborem poštovních zřízenců v čele a hojnými lampiony
obklopený, vojenský oddíl jako čelná část většího průvodu, jehož jádro tvořil
veškerý poštovní, telegrafní a telefonní personál s vrch, oficiálem Hejtmánkem v
čele, jenž za převratu byl vedoucí osobností "pošťáků", před radnici, kde ze
zasedací síně sešlo na náměstí předsednictvo Národního výboru. Vrchní oficiál
Hejtmánek zde vlasteneckými slovy za ujištění věrnosti apostrofoval Národní
výbor, které proslovení vděčně kvitoval předseda místního Národního výboru dr.
M. Mandl.
V stejný den bylo vydáno vyzvání vojenské správy,
aby se gážisté hlásili do evidence. Bylo to opatření, kterým se mělo přesně
zjistiti, kteří z domácích gážistů hodlají setrvati ve službě vojenské Čsl.
státu. Vyzvání tomu váhali zprvu vyhověti někteří z gážistů německé národnosti,
kteří později, když poznali, že německými sliby byli necháni na holičkách,
úpěnlivě se domáhali, aby svých pensijních zaopatření v čsl. státu získali.
Dne 8. listopadu také vyšlo nařízení, aby vojsko
nosilo červenobílé kokardy.
Nový chef okresní politické správy vládní rada
Šlechta uveřejnil také 8. listopadu vyzvání, aby z nařízení vojenské správy
hlásili se vojíni ročníků 1900 - 1873 u doplňovacího velitelství domobrany. Ti,
kdož však se již dali zařaditi do prozatímných formací národní gardy (národní
milice), mají zatím setrvati v této, až do dalšího rozhodnutí.
Příběhy dne 8. listopadu zakončil návrat
pochodových částí 7. střeleckého pluku (plzeňského) z Resintty v Italii. Když
projížděl oddíl tento Solnohradem, byl tamními domácími gardami odzbrojen. Je
samozřejmo, že vracející se vojínové tito byli při svém příchodu do Plzně také
úředně i obecenstvem srdečně přivítáni a do organisace čsl. vojska zařazeni.
V tu dobu došlo Národnímu výboru sdělení, že byly
na Slovensku zahájeny Zajišťovací akce. Téhož dne odevzdalo také obecní
zastupitelstvo v Nýřanech obecní správu do rukou Národního výboru, který k
vedení obecních věcí ustanovil českou komisi s rozšafným M. Janoušem v čele.
Členy její byli Ant. Šída, Fr. Kučera a Petr Königsmark. Ti převzali ihned své
úřední povinnosti. Takto byla pokojně a bez vojenské intervence vyřízena
důležitá posice v území, za zněmčené označovaném.
Den 9. listopadu přinesl některé závažnější
události. Předně nadešlo zakončení činnosti Národní stráže, kterou tvořil Sokol
a D. T. J. a která obstarávala bezpečnostní službu v městě. Na dále opět mohla
služba tato ponechána býti policii a četnictvu, které - náležitě doplněny, mohly
se spolehlivě ujmouti svých funkcí. V sousedních Klatovech byl jmenován místním
velitelem národní gardy dosavadní rytmistr 14. dragounského pluku hrabě Norbert
Kolovrat - Libštejnský, což bylo plzeňskému velitelství ohlášeno. Stejného dne
byl národní gardě odevzdán nový prapor, kterým byl nahražen dosavadní
provisorní, na rychlo obstaraný. Nový prapor zhotovila a vojsku věnovala Česká
Jednota paní a dívek Plzeňských.
Jelikož došly zprávy, že zfanatisovaní němečtí
sedláci a stříbrská "Volkswehr" obsadili stanici Nové Dvory, tam pozastavovali
vlaky, obírali pocestné a ničili co našli, vyslán tam vojenský oddíl, který
protistátnímu tomuto řádění učinil konec. Stříbrská Volkswehr i její civilní
samozvaní "strážcové veřejného pořádku" před vojskem vzali do zaječích. Stejného
dne bylo uvaleno na Falknov stanné právo a byl tam poslán k udržení pořádku
oddíl národní gardy, který po sjednání pořádku se zase vrátil.
Náhradní prapor 35. pěšího pluku vrátil se z
Hermagoru bez velitele a proto byl povolán z Kroměříže podplukovník Vilém
Slezáček, o němž se již dříve stala již zběžná zmínka. Ten převzal vedení
"plzeňských hochů", u nichž již za Rakouska jako subalterní důstojník sloužil.
Poplašné zprávy, které stihly dne 9. listopadu do
Plzně a zvěstovaly, že bavorské vojsko vniklo přes české hranice a obsazuje
chebské území, byly již druhého dne jako bezpodstatné vyvráceny. Přes to však
poznávalo se stále více, že nepokojné území chebské nesmí býti na dále ponecháno
revoltujícím Všeněmcům. Zejména proto také, že chebské letiště obsahovalo
mnohomilionový vojenský materiál, který by byl snadno mohl spadnout do rukou
německých odbojníků. Na toto nebezpečí byla Praha upozorněna, odkud ve vší
tichosti vysláno dne 10. listopadu do Chebu 10 automobilů se 100 muži za velení
setníka Sýkory, kterýž oddíl zmocnil se rychle a bez boje chebského letiště.
Událost tato arci nezůstala utajena a záhy po příchodu Čsl. vojska přijel na
letiště z Chebu automobil, který přivezl předsedu chebského okresu dra
Bernardina a několik členů německé "zemské vlády" Lodgmannovy. Ti obořili se na
velitele vojska a prohlašujíce, že tato půda jest "deutsch-östereichisch,"
žádali kategoricky prostý odchod vojáků. Tito však se nedali zaleknouti. N své
pušky na samo zvané vládce Chebska a zvolali: "Ruce vzhůru!", načež polekaní
hrdinové uznali za dobré chrabře se odpoutati. Při odchodu svém však slibovali,
že místo nich přijde "Volkswehr". Hrozba ta arci na vojáky neúčinkovala. Vojsko
našlo tu vojenský materiál, kterého bylo tolik, že by byl vyplnil 60
železničních vozů. Chystalo se kořist tuto zabezpečiti. Mezi tím byla však v
Chebu alarmována tamní "Volkswehr", sestávající z příslušníků rakouského pěšího
pluku čís. 73., doplňovaného z Chebská (který svého času ležel v Plzni posádkou
a lidem zván "Ašanti", nebo také "Skopčáci"). Ozbrojenci ti byli početně silní,
vytáhli v několika oddílech z města a obklíčili malý oddíl českého vojska na
letišti. Měli na řízeno čsl. národní gardu zajmouti a takto vojenský materiál
pro německý odboj zachrániti. Vůdce tohoto chebského "Volkswehru", sociální
demokrat Diestler vyzval pánovitě čsl. vojáky, aby se vzdali. Tito byli úplně
bez zásob a od rána ničeho nepožili. Nyní jim hrozilo buď vyhladovění nebo
nutnost pokusiti se o probití německým kordonem obkličovacím. Nicméně odhodlali
se setrvati v odporu tak dlouho, jak se dá a pokusiti se o dosažení pomoci.
Odpověděli Deistlerovi, že setrvají a stanovisko své budou dle potřebi hájiti do
posledního dechu. Na útok však chebská Volkswehr se neodvážila a proto se
spokojila obklíčením letiště početně silnými strážemi. Na rychlo zmontovali
čeští vojáci dva aeroplány, z nichž jeden vyslán do Prahy a druhý do Plzně a
hlásili jaká situace na chebském letišti nastala.
V Plzni ihned po příchodu této zprávy nařídil
major Mattuš o 9. hodině večerní, aby byla posádka alarmována, načež sestavil
pomocnou výpravu pro Cheb, skládající se z jedné a půl roty národní gardy, která
byla také zásobena patřičným množstvím chleba, konserv a jiných potravin z
plzeňských vojenských skladišť pro ohrožované národní vojáky. Veliteli výpravy
dal major Mattuš rozkaz, podle něhož měla výprava odjeti o půl noci zvláštním
vlakem z Plzně. Jedna rota měla vystoupiti před nádražím a odebrati se přímo na
letiště, kdežto půl roty mělo jeti až na chebské nádraží a toto obsaditi.
Když měla tato výprava vyraziti z kasáren, chtěl
se major Mattuš ještě přesvědčiti o správném výkonu jeho rozkazů a veliteli
výpravy dáti také některé dodatečné ústní instrukce. Na cestě do kasáren
zastavil se na posádkovém velitelství, kde mu noční službu obstarávající
důstojník předložil právě došlou a jemu (majorovi Mattušovi), který byl ji s
večera své rozhodnutí o výpravě do Chebu hlásil, svědčící telefonickou depeši,
která zněla takto:
"Národní výbor si nepřeje, aby došlo ke krve
prolití v Chebu a zapovídá vyslání tam vojska. Nařizuje, aby tam byl odeslán
starší, německé řeči a místních poměrů znalý důstojník, který by měl hleděti
smírně vyjednati uvolnění letiště a vojenského materiálu. Nepořídí-li nechť se
vrátí a podá zprávu o výsledku svého poslání. Příjem této depeše budiž zítra
písemně potvrzen."
Tato depeše dokazovala, že druhý aeroplán šťastně
do Prahy doletěl a tam své hlášení učinil.
Major Mattuš byl již delší čas v Plzni a znal
jako důstojník doplňovacího velitelství plzeňského i jako muž, všímající si
menšinového vlasteneckého hnutí na českém západě, poměry zdejší důkladně, ba
lépe než je znali na rozhodujících místech v Praze, kde si poměry na západním
pohraničí představovali méně složitější a vážnější než v skutku byly, zejména
pak za oněch dob. Proto také nemohl v zájmu ohroženého od dílu na chebském
letišti souhlasiti s postupem, nařízeným Národním výborem v Praze. Času nebylo
nazbyt a proto setrval na svém původním rozhodnutí. Ustanovil jen ve vší
rychlosti a ve smyslu příkazu z Prahy staršího kapitána k vyjednávání a postaral
se o původně stanovený odchod výpravy. Do Prahy pak potvrdil obdržený příkaz a
hlásil, "že odeslal do Chebu staršího kapitána ku vyjednávání a k ochraně jeho
osoby, že dal mu doprovodem rotu pěchoty a půl roty k ochraně nádraží."
Vojsko odjelo o půlnoci zvláštním vlakem ve
vzorném pořádku a plno nadšení. Před svítáním dorazila výprava na místo a bez
výstřelu opanovalo situaci. Chebští ozbrojenci, jakmile spatřili řádné a pevně
postupující vojsko, ustoupili ihned. Tak byl zachráněn milionový letecký a jiný
vojenský materiál, uchystaný již k zavlečení přes hranice.
Zatím bylo z Prahy vysláno dalších 50 dobře
vyzbrojených námořníků na chebské letiště ku pomoci oddílům, které tam již
meškaly. Posila tato přibyla přes Plzeň v neděli dne 10. listopadu dopoledne,
brzy po plzeňské výpravě, do Chebu, obešla město a zmocnila se hangarů.
Aeroplány byly k odletu připraveny. První vzlétl šikovatel Antoš. Jeho vzlet
dopadl nešťastně. Sřítil se se strojem svým a zabil se. Četař Franc, který byl
pozorovatelem na stejném letadle, byl při tom pádu velmi těžce zraněn. Odpoledne
o půl 4. odletěl pak přes Plzeň do Prahy poručík Adamec, za půl hodiny za ním
další aeroplán obsazený dvěma dobrovolníky. Ten přistál na borském letišti v
Plzni, odkud podali letci posádkovému velitelství zprávu o situaci chebské.
Později přiletěly další stroje do Plzně, kdež zůstaly až do 12. listopadu, načež
společně s prvně přibylým odletěly do Prahy.
Ostatní letecký materiál naložili námořníci na
nákladní automobily pražské autokolony a ostatní do železničních vozů.
Autokolona odjela dne 12. listopadu, střežená vyzbrojenými námořníky, do Prahy.
Pěchota byla vypravena vlakem. Přijela k večeru do Plzně, kdež byla na nádraží
očekávána hudbou a doprovozena za ohromného sběhu obecenstva do svých ubikací.
Cheb ponechán zatím v rukou tamního "Volkswehru", ježto byly zaslané tam oddíly
příliš slabé na trvalé obsazení Chebu, na kteréž mimo to bylo možno pomýšleti
jen v tom případě, když by také bylo vojensky zabezpečeno území mezi Plzní a
Chebem a tak chebské posádce záda kryta.
Takto byla skončena affaira chebského letiště,
která tvořila jednu ze zvláště významných episod vojenského převratu plzeňského.
Dne 11. listopadu nastoupil v Plzni službu nově
jmenovaný staniční velitel generál Procházka.
Velitelství 7. střelec. pluku (plzeňského) v
Rumburku oznámilo do Plzně, že dne 12. listopadu složil pluk na tamní "císařské
louce" přísahu věrnosti Čsl. státu. Při tom podplukovník Lukeš a nadporučík
Vorel jako zástupci důstojnictva a desátník Křivánek za mužstvo pronesli nadšené
řeči o významu slavnostního toho aktu, při jehož zakončení zapělo mužstvo sborem
národní hymnu "Kde domov můj". Velitelství pluku pak vydalo vyzvání, aby se
všichni vojáci, do pluku příslušní, vrátili, neboť pluk zůstal prozatím ke své
žádosti ve zněmčeném území k zabezpečení téhož pro republiku.
Čeští vojáci, vracející se tou dobou z jižní
fronty, vyprávěli, jak byli německými Volkswehry i zfanatisovaným obyvatelstvem
německých zemí rakouských krvavě přepadáváni a odzbrojováni. Dne 13. listopadu
vypravovalo se také v Plzni, že dva čeští důstojníci, vracející se z pole,
nakoupili ve Vídni u nakladatelské fy J. W. Seidl 12.000 map generálního štábu
zněmčených krajin Čech, Slovenska a j., dali si je naložiti do nákladního auta a
ujeli se vším do Čech.
Jelikož se vracelo stále více vojáků z fronty a
organisování čsl. vojska pokročilo utěšeně, bylo možno pomýšleti na propouštění
přebytečných sil. Tak došlo dne 13. listopadu nařízení, že mají v prvé řadě býti
propouštěni z činné vojenské služby: obecní úředníci, strážníci policejní a jiní
zaměstnanci samosprávy, úředníci bank a ostatních peněžních úřadů a žurnalisté.
Odboj ve zněmčeném území stával se každou hodinou
smělejším. Cestující, již z tamních krajin přicházeli, vypravovali, jak se všude
tvoří "Volkswehry", jak se vyzbrojují z vojenských skladišť, jak byli čeští
menšináři v území tomto neustále všemožnými vyhrůžkami a útisky a jinak týráni a
jak bylo německému obecenstvu slibováno, že přijde z německé říše vojsko na
pomoc, takto bude "Deutschböhmen" jako spolková země státu "Deutschösterreich"
zabezpečeno a až nadejde vhodná chvíle, vše k velkému Německu přivtěleno.
V Praze, kde bylo ústřední vedení velkými pracemi
státně-organisačními plně Zaměstnáno, nepociťovali ostrost a nebezpečnost této
situace v našem pohraničí do takové míry, jako my zde v Plzni, kteří jako hlavní
opěrný bod západočeských menšin od věků jsme odkázáni na tuhou obrannou práci.
Nebylo radno se zabezpečením našich hranic příliš dlouho odkládati, neboť byl
tím německý odboj jen posilován. Proto se usnesl Národní výbor v Plzni dne 14.
listopadu po důkladné úradě se zástupci vojska, že má býti přikročeno k
soustavnému vojenskému obsazování a zabezpečování českozápadního pohraničí, v
němž nejtužší odboj se vyvíjel. Ale plzeňský. Národní výbor nedisponoval
prozatím dostatečnými vojenskými silami, aby byl mohl pomýšleti na provedení té
akce ihned, s náležitým důrazem a trvalým úspěchem až do Chebu, Karlových Varů a
až do nejzaššího kouta českého severozápadu, do Falknova, Aše a Lokte. Z Prahy
bylo vydáno heslo, aby německý odboj byl potlačen sice energicky, ale bez
používání příkrých prostředků, které by byly mohly míti v zápětí branný odpor
odbojníků nebo prolévání krve. V českém vnitrozemí, národnostně úplně
zabezpečeném, nebyla nikdy náležitě hodnocena nacionální mentalita pohraničního
německého obyvatelstva, zejména pak onoho v chebském území, které zahraniční
propaganda všeněmecká již po léta neustálým protičeským štvaním pro své úmysly
vychovávala. Toto vše arci bylo v Plzni lépe známo a proto také Národní výbor
odhodlal se ve věci té dle míry daných prostředků se vší rozhodností zahájiti
záchrannou práci a sice v prvé řadě obsazením železniční trati do Stříbra a
tohoto, někdy husitského, nyní německy zfanatisovaného města samotného. Nato
mělo dále do ohroženého území postupováno býti. Vojenské vedení akce té převzal
podplukovník Vilém Slezáček.
Postup Národního výboru byl pak snadněn tím, že
dne 14. listopadu bylo zahájeno první za sedání Národního shromáždění a
potvrzena první česká vláda, tedy zodpovědný rozhodující činitel, od kterého
mohly mimopražské kraje očekávati směrodatné a závazné pokyny a rozhodnutí. Také
administrativa i vojenská organisace na bývaly stále přesnější a pevnější
obrysy, čímž byl postup Národního výboru nesmírně usnadněn.
Vojenská posádka plzeňská se také stále
zesilovala na míru, za daných poměrů potřebnou. Tak dne 14. listopadu přibyli už
ubytovatelé vracejícího se z fronty 6. praporu myslivců, který náležel mezi
rakouské vojenské oddíly, jež se doplňovaly z Plzeňska.
Vojenská správa zahájila energicky své přípravy k
expedici do našeho pohraničí, odkud dne 14. listopadu byly do Plzně dodány
proklamace, nesoucí podpisy dra Titty, Rehatschka a Künstnera a vyzývající Němce
v Čechách, aby Čsl. vládě neodváděli žádné peníze, nech jakoukoli formou, jako
daně atd., nýbrž aby posílali hojně příspěvků na obranu proti připojení "Deutschböhmen"
k Čsl. státu. Je zcela pochopitelno, že v takové pohnuté době rojily se
nejdobrodružnější pověsti. Tak také dne 15. listopadu vynořila a rychle se
rozšířila zpráva, že do Plzně vtáhnou v nejkratší době oddíly dohodového vojska
na pomoc k pacifikování revoltujícího zněmčeného území. Zpráva ta byla asi
vyvolána tím, že byl na den 16. listopadu opovězen příjezd většího počtu
italských důstojníků z Hořovic, kde byli internováni zajatí italští důstojníci.
Ti však přišli jenom na prohlídku našeho města, kterou vykonali za vedení
městské cizinecké kanceláře, jejíž chéfem byl za oné doby autor této statě.
Posádce plzeňské dostalo se dne 17. listopadu
podstatného zesílení návratem polních oddílů 7. střeleckého pluku, který počtem
1200 mužů přibyl z fronty kolem 9. hodiny dopolední do Plzně.
Byl také z jisté strany propagován návrh na
utvoření vojenských rad. Pozoruhodno jest, že návrh ten nalézal hlavně ohlasu u
vojáků německé národnosti. Českými vojáky byl však rozhodně odmítán a dbáno
přísně o zachování nezbytné discipliny.
Byl už nejvyšší čas, aby akce proti německému
odboji byla zahájena, neboť takto odvažoval se již do nejbližšího okolí Plzně.
Tak došla dne 17. listopadu do Plzně zpráva, že v Touškově organisoval setník
Pfrogner ze Stříbra setninu Volkswehru, obsadil tamní nádraží a rekviruje po
celém okolí potraviny a různé jiné předměty denní potřeby, kteroužto svoji
kořist posílá do Chebu. Několik jeho gardistů bylo při této své nelegální
činnosti zatčeno a do Plzně dodáno. Pfrogner byl do té míry drzým, že se odvážil
dokonce přijeti do Plzně a zde reklamovati propuštění těch svých zbrojnošů.
Zmizel však rychle, když shledal, že by ho mohl stihnouti podobný osud, jako je.
V sousedních Liticích, tedy jen hodinu cesty od Plzně, jichž obecní správa se
hned při převratu přihlásila pod právomoc Národního výboru, konstituoval se
následkem, agitace emisařů ze Stodska, také výbor pro Deutschböhmen. Náležité
zchlazení těchto všeněmecky rozpálených mozků nedalo arci velkou práci. Záhy
přišli zase k rozumu, když jim bylo pohrozeno, že bude do obce vloženo vojsko.
Na den 18. listopadu byla svolána důvěrná schůze
českého důstojnictva, které předsedal setník Boček a ve které pojednali
nadporučík Kopejtko a poručík Kriegerbeck o některých interních stavovských
otázkách, jaké situace, převratem utvářená, učinila aktuálními.
Stejného dne vydal setník Holub vyzvání, aby
příslušníci 6. praporu polních myslivců bez průtahu nastoupili do řad národního
vojska. Byloť pro obsazení zněmčeného území zapotřebí rychlého doplnění plzeňské
posádky.
Dne 19. listopadu žádali plzeňští důstojníci
telegraficky ministra národní obrany Klofáče, aby nebylo otáleno s mobilisací k
pacifikaci Slovenska, kde řádily maďarské tlupy. Téhož dne došla zpráva, že do
Plzně přiletí několik francouzských aeroplanů, které prý mají v tomto městě pro
delší dobu zůstati posádkou, k disposici čsl. vlády. Už byly pro ně také hangary
chystány, avšak ukázalo se, že zpráva ta byla lichá, neboť k příletu
spojeneckých letadel nedošlo.
Stejného dne ráno započala akce se zajišťováním
bouřícího se zněmčeného území. Byl vypraven zvláštní vlak z Plzně, ve kterém
odjela komise, složená ze členů Národního výboru dra Vrabce a insp. Halady, dále
z policejního ředitele dra Kráčmera, jakož i dvě setniny 35. pěšího pluku. Vlak
ten dorazil o 7. hodině ranní do Stříbra, kdež bylo nádraží obsazeno tamním "Volkwehrem".
Ozbrojenci ti byli bez velkých okolků vojskem obklopeni, od zbrojeni a postaveny
k nim vojenské stráže, načež výprava vtáhla o 7. hodině ranní do Stříbra, kdež
ihned byly všecky veřejné budovy a důležitější posice dle předem přesně
rozvrženého plánu obsazeny. Ke komisi dostavili se tamní purkmistr Streeruwitz a
stříbrskou německou radou za politického správce ustanovený koncipista
Mastalirsch, který byl předtím sesadil jménem německé národní rady okresního
hejtmana Marschnera, svého dosavadního chéfa. Purkmistr Streeruwitz prohlásil,
že se novému pořádku podrobuje jako purkmistr a jako poštmistr, avšak vyhradil
si, že složí slib později. Horkokrevný Mastalirsch prohlásil, že se nepodrobuje
a že nový pořádek neuznává. Samozřejmě bylo mu poznamenáno, že na toto jeho,
velkopanské prohlášení dbáno nebude a že - kdyby se odvážil výpravě v jejích
úkolech překážeti, bude zatčen a k plzeňskému soudu vojenskou eskortou dopraven.
Nato byl okresní hejtman Marschner do svého úřadu znovu dosazen, plnou mocí
opatřen a k jeho podpoře zanechána posádka 100 mužů s pěti důstojníky.
Poté vypravil se ostatek expedice dále do
Mariánských Lázní, kam dojel zvláštní vlak o 12. hodině polední. Současně tam
dorazila na nádraží z Chebu zásilka 100 pušek se střelivem pro
mariánskolázeňskou "Volkswehr". Plzeňská výprava arci tuto zásilku ihned
zabavila. Nato nastoupen pochod do města a k okresnímu hejtmanství, kde chéf
téhož dr. Lehrmann bez průtahu prohlásil, že se podrobuje a vstupuje do služeb
českoslov. vlády. Zatím seběhlo se před okresní hejtmanství několik set
zfanatisovaných lidí s purkmistrem drem Turbou a členy německé národní rady v
čele. Tito vůdcové vešli do úřadoven hejtmanství, kde purkmistr dr. Turba
rozhodně žádal, aby bylo vojsko z Mar. Lázní odvoláno a za vydání zabavených
zbraní a střeliva, jinak prý neručí za bezpečnost. Komise zhorka nakvašenému
purkmistrovi prohlásila, že toto poslednější od něho nikdo nežádá a že pořádek a
veřejná bezpečnost budou zachovány i bez něho, ba i event. proti jeho vůli. O
všem ostatním bude rozhodnuto, až dojdou z Prahy, kam byla podána telefonická
zpráva, potřebné rozkazy. Ohledně za bavených zbraní bylo kategoricky
prohlášeno, že zůstanou zabaveny a budou do Plzně odvezeny. Purkmistru i národní
radě dáno na srozuměnou, že další bouření trpěno nebude a že v pádu potřeby bude
čeleno všem nepořádkům nejostřejšími prostředky.
Mezitím však došel z Prahy od vlády rozkaz, aby
prozatím bylo od obsazení Mariánských Lázní upuštěno a výprava aby se vrátila do
Plzně. Nato komise a vojsko zvláštním vlakem odjeli do svého domova. Cestou
ještě zanechali ve Stříbře 30 mužů k zesílení po sádky.‚
Mezitím, co se toto dálo, přijel do Plzně
stejného dne anglický letecký major Crosfield s nadporučíkem čsl. letectva
Blížencem, aby zde vyhlédnuli letiště a zařídili vše pro uvítání a pobyt
leteckého oddílu č. 4 s aeroplany anglické soustavy Handly-Page. Hosté ti byli
svědky odchodu jednoho plzeňského oddílu dělostřelectva na Slovensko k potlačení
maďarské vzpoury. Děla tohoto oddílu byla ověnčena a obecenstvo se s
odcházejícími vojáky nadšeně loučilo.
Za tři dny nato, dne 22. listopadu, odešla jedna
pochodová setnina 35. pluku rovněž na Slovensko a jeden zajišťovací oddíl
vojenský do zněmčeného území, kde byly obsazovány Horšův Týn a Ronšperk. V Plzni
zavedena opět na dohlednou dobu vojenská policie, která byla umístěna ve školní
budově v Kopeckého sadech, kde za dnešních dnů se nachází ředitelství státní
policie.
V obsazeném Stříbře pokusil se dne 23. listopadu
přednosta tamního okresního soudu dr. Jos. RödIing společně se studenty:
oktavánem Krönerem, septimánem Voglem a studujícím práv, synem tamního knihkupce
Hassolda, vyvolati vzpouru a vésti pobouřený lid proti okresnímu hejtmanovi,
čsl. vládou dosazenému. Hejtmanství povolalo na svoji ochranu vojsko a podalo o
příhodě té do Plzně telefonickou zprávu, načež byli jmenovaní vzbouřenci
následujícího dne zatčeni a do Plzně dopraveni. Je charakteristické, že dne 2.
prosince žádal rakouský státní tajemník zahraničních věcí ve Vídni vyslance
Tusara, aby vymohl na vládě nejen propuštění zatčených z vazby, nýbrž i také
opětné dosazení Rödlinga, zatčeného pro vzbouření a veřejné násilí, do jeho
dřívějšího soudcovského úřadu. Jakou odpověď obdržel, možno si domysliti.
Na den 1. prosince byla opověděna přehlídka
plzeňské posádky ministrem N. O. Klofáčem. Vše bylo připraveno, ale v poslední
chvíli návštěva ministra odřeknuta. Přehlídku provedl pak staniční velitel
generál Procházka a posl. Pik, jako zmocněnec Klofáče, oslovil vojsko.
Dne 7. prosince odešla další baterie
dělostřelectva z Plzně na Slovensko. Děla byla opět ověnčena a hudba provázela
odjíždějící oddíl, obecenstvem po cestě na nádraží bouřlivě pozdravovaný.
V tu dobu byly o ve zněmčených obcích na Plzeňsku
rozhazovány letáky, vyzývající k odboji proti Čsl. republice a připojení ke
samostatnému Deutschböhmen. Agitace ta však vyzněla na hlucho.
Zatím pokračovalo další zajišťování odbojného
pohraničí velitelem exekuční výpravy, podplukovníkem Vilémem Slezáčkem. Tak dne
6. prosince, kdy byly na trati Plzeň - Žatec vytrhány, koleje a hrozeno
vyhozením mostů do povětří, vybral se na zbůjníky s oddílem 35. pluku se
strojními puškami, zesílen setninou vojska z Klatov a jinou z Berouna, jakož i 2
děly. Jižně od Žihle byly vojskem a železničáři opraveny vytrhané koleje a
obsazeno Blatno, kde krátce před tím řádily ozbrojené tlupy německých sedláků na
koních a ohrožovali české cestující. Příchodem vojska arci zmizela kuráž těchto
vzbouřenců. Poté se expedice brala dále do Podbořan, kde se vše bez odporu nové
vládě podrobilo. Dne 7. prosince obsazen Bečov, odkud před příchodem vojska
ustoupily německé ozbrojené tlupy. Celá trať až do Mariánských Lázní vyčištěna
od vzbouřenců, okresní hejtmanství Žlutice a Teplá podřídila se Čsl. vládě a dne
8. prosince byly znovu obsazeny Mariánské Lázně. Tam rozpuštěn německý národní
výbor a zavedena řádná správa. Zabaveno tam velké množství zbraní, střeliva a
strojních pušek. Přísná kázeň vojska a říznost Slezáčkova velení učinilo na
obyvatelstvo imponující dojem. Přednosta tamní železniční stanice Dědek, rodem
Čech, který byl Němci sesazen a nahražen přívržencem odboje Timmelem, později
pak někdejším přednostou stanice Grünerem, byl opět vojskem do svého úřadu
dosazen. Dne 11. prosince jsou obsazeny Žlutice, den nato obsadilo vojsko
místnosti německé národní rady v Mostě, zabavilo zde veškeré spisy a pokladnu s
revolučním fondem v obnosu 2000 K, veškeré zařízení, zbraně atd., poněvadž
městská rada odepřela podrobiti se čsl. vládě.
Obecní správa v Karlových Varech obrátila se na
presidenta Wilsona telegraficky se žádostí, aby Karlovy Vary vzhledem ke svému
mezinárodnímu významu byly prohlášeny za samostatnou republiku pod poručenstvím
severoamerického Soustátí. Je pochopitelno, že tato přímo humoristická žádost
zůstala bez odpovědi.
Řízný podplukovník Slezáček rychle pokračoval ve svém
pacifikačním postupu. Dne 16. prosince dal jedním oddílem svého vojska obsaditi
Planou a tamní zajatecký tábor a rozpustiti i odzbrojiti tamní německou gardu.
Stejného dne obsazen Falknov, kde Slezáček rozpustil německou vojenskou radu a
tamní německý národní výbor. Purkmistr proti těmto opatřením protestoval, byl
však Slezáčkem prozatím z úřadu svého sesazen a na jeho místo dán a do dalšího
vládního rozhodnutí nadporučík Siegmund. Posádka ubytovala se v zámku hr.
Nostitze, zabavila 800 pušek, četné strojní pušky, mnoho střeliva a celé
zařízení nemocnice Červeného kříže, což vše dopraveno do Plzně.
Zbytek pluku 35. pak poslán k obsazení Chebu.
Tím končí v rámci našeho článku vylíčení událostí, sběhnuvších se za vojenského
převratu roku 1918 a věcí přímo s ním souvisejících. Dnem 15. prosince skončily
krajinské Národní výbory vzhledem na pokroky v organisaci státní správy svoji
činnost. Plzeňský Národní výbor sice ještě, podobně jako Národní výbory na
Kladně, v Mor. Ostravě, Brně a v Teplicích, byl pověřen dalšími úkoly, zejména
vzhledem k ochraně menšin a k provedení voleb. Vojenské záležitosti však již
obstarávalo ministerstvo N. O. přímo.
Naše líčení muselo býti s ohledem na velmi obsáhlou látku formulováno co
nejstručněji, ačkoli zejména jeho část o obsazování zněmčeného území dala by se
do větší zajímavosti rozhojniti přečetnými, pozoruhodnými episodami. Zachování
těchto pro paměť příštích pokolení musíme ponechati arci pro objemnější
vzpomínkové záznamy.
Prameny: Zápisky dle sdělení pp. majora Vl. Mattuše, podpluk. - auditora dra. Ot.
Adama, generála Viléma Slezáčka, spisy Národního výboru v Plzni, sdělení
policejního ředitele dra Vl. Kráčmera, časopisy: "Český Deník", "Nová Doba", "Karlsbader
Anzeiger", "Reichenberger Ztg." a hlavní pražské časopisy z roku 1918, jakož i
zapsané osobní zážitky a poznatky autora.
(Článek v časopise Plzeňsko čís. 5/1928, s. 89-91)
Letos československý národ vzpomíná prvního desetiletí své znovudosažené svobody
a přirozeně nejvíce památného dne 28. října 1918. Měli bychom však ve
vzpomínkách dále do minulosti, aby tím jasněji vynikl rozdíl mezi tím, co bývalo
a co jest. Obyvatelé města Plzně zvláště by si měli častěji porovnávat minulost
předválečnou a poválečnou, neboť metropol českého západu zakoušela více než
kterákoliv jiná města nejvyšší svízele války.
Dlouhotrvající válka způsobila všeobecný mravní rozklad lidské společnosti.
Plzeň byla sice v t. zv. zázemí války, nicméně její obrovská služba pro válku
soustřeďovala zde nesmírné množství složek, jež byly živými připomínkami,
vykřičníky jejími. A proto i mravní rozklad života byt zde patrnější než jinde,
zejména následkem toho, že se v Plzni soustřeďovaly různé cizorodé elementy,
které v novém prostředí ztrácely smysl pro mravní zodpovědnost svého já. A tak
kvetl v Plzni podvod, sobectví, marnotratnost vedle strašné bídy, požitkářství
vedle hladu atd. Nutno vlastně přiznati, že bez podvodu a bez úskoků zejména v
oboru zásobování nebyl by ani jediný občan zachránil holý život. Přece však byl
rozdíl v tom, když někdo podváděl proto, aby zachránil získáním nejnutnějších
potřeb sebe a rodinu, anebo proto, aby využitkovával bídy jiných k vlastnímu
obohacení se, ke kořistění.
V posledním roce války, kdy byly již dlouholeté úspory průměrných rodin
vyčerpány, dosáhl nedostatek vrcholu. Živelný odpor proti způsobu přidělování
potravin byl všeobecný, neboť dávky byly malé a často ani těch se majitelům
papírových poukázek nedostalo. Z toho všeobecný hněv, který tu právem, jinde
neprávem se vybíjel na různých, veřejně postavených osobách.
Bezprostředně před převratem bylo mi také zažíti takovou chvíli, která nikdy z
paměti nevymizí, a která nabíjí hněvem a rozhořčením. Stalo se, že shodou
okolností nebylo v mé domácnosti zhola ničeho, čím by se rodina na sytila -
aspoň relativně. Byl jsem nějaký čas nemocí upoután na lože a sotva jsem se jakž
takž uzdravil, ulehla žena. Bylo na podzim, zásob ještě nebylo v mé domácnosti.
Na štěstí toho odpoledne dle oznámení byl prodáván příděl aprovisačního salámu.
Jak známo, byly aprovisační prodejny vždy již před úřední hodinou obklopeny
četnými zástupy lidí, které strážníci řadili do čtyřstupů - řečených fronty.
Poslal jsem tedy i svého jedenáctiletého hocha záhy před prodejnu u Dítětů, aby
se dostal v zástupu na přední místo. Prodejna se otvírala o 2. hodině, hoch však
již od 12. hodiny se tísnil v hustém zástupu. Brzy po poledni začalo pršet, a
tak všichni čekatelé museli snášet blaho deště.
Na štěstí nebylo příliš zima.
Netrpělivě jsme všichni očekávali návrat hochův s prázdnými žaludky. Děti seděly
u postele nemocné ženy a ob chvíli vykukovaly oknem, zdali se již bratříček
nevrací. Hodina za hodinou se líně ploužila, ale po chlapci ani potuchy. Po páté
hodině opustil jsem domov neboť jsem musel jeti za nutnou záležitostí do Prahy.
Šel jsem však mimo prodejnu a viděl jsem, že chlapec stojí již v čtyřstupu dosti
blízkém vchodu do prodejny. Byl promoklý jako ostatní - snad i více, protože
vedle něho stojící žena měla deštník, s něhož stékaly na okolostojící potůčky
vody. I šel jsem přece jakž takt upokojen na dráhu v naději, že se dětem brzy
dostane pokrmu, sám o hladu.
Druhého dne však po návratu z Prahy jsem doma uslyšel, že hoch po šesté hodině
přišel domů bez salámu a s pláčem. Někdo se v posledním okamžiku před prodejnou
vtlačil do čtyř stupu, v němž hoch stál, dozírající strážník vida pětistup, v
němž stáli čtyři dospělí a hoch, vyhodil jej jako nejméně způsobilého k
sebeobraně, odkázal na konec zástupu a za okamžik byla prodejna zavřena. Toho
dne šly děti spát, aniž by sousta obdržely a hoch odstonal čekání v dešti
nemocí.
Ejhle, brutalita války! Byl to boj o sousto - slabší podlehl, silnější zvítězil.
Taková je válka: ne síla práva, ale právo síly. A já, bloud, šel jsem ještě
potom hledat právo! Došel jsem na policejní komisařství a domáhal se energicky,
aby jmenovaný strážník byl vzat do vyšetřování. S patrnou nelibostí byla má
stížnost vyslechnuta, byl jsem ne právě nejlépe vypoklonkován, ač jsem slíbil,
že příhodu jednou veřejně vylíčím a za dveřmi jsem zaslechl, že si "úřad" z mé
stížnosti tropil smích. - Dnes v desetiletém vzpomínání plním slib, ale
kavalírsky, nejmenuji cynické viníky.
Krátce po této episodě se přiblížila toužebně očekávaná doba, která pamětníkům
nikdy z paměti nevymizí. Ráno 28. října šel jsem mimo hlavní poštu kolem 9.
hodiny. Z budovy vyběhl jakýsi poštovní zřízenec a volal: "Je po vojně, Rakousko
uzavřelo mír." Zpráva byla mimo jdoucími přijata s radostným vzrušením, ačkoliv
byly vyslovovány pochybnosti o tom, že by mohl býti mír tak narychlo uzavřen.
Bylo o tom debatováno, když vyšel z budovy úředník, patrně "od pramene" a
hlásil, že Rakousko kapitulovalo. To byla přijatelnější, ale také radostnější
novina.
Zpráva se bleskurychle šířila, neboť nebylo nikoho, kdo by veliké tajemství s
jinými nechtěl sděliti. Byli však i lidé nedůvěřiví, kteří častokráte již
zklamaní pověstmi, jež se osvědčily lichými, řadili i tuto zprávu mezi plody
bujné fantasie. Ale cestující, kteří přibyti z Prahy vlaky, záhy zprávu
potvrdili a přinesli i různé podrobnosti, co se děje v Praze.
Odpoledne toho dne jsem viděl, že několik mladíků spustilo na Mlýnské stoce pod
Královským jezem za ironických obřadností černou rakev, na jejímž víku bylo
napsáno jediné slovo: "Rakousko".
Vlastní a všeobecné uvítání dějinného okamžiku bylo v Plzni teprve 29. října.
Ráno po osmé hodině jsem šel po Saském mostě a spatřil jsem mnohohlavý dav,
který nesl "rakouského orla", sňatého odněkud z trafiky a slavnostně jej vhodil
do řeky Mže za ironického provolávání různých hesel. V Saské ulici pak kráčelo v
hustě semknutých řadách studentstvo s knihami pod paží, jak bylo ze škol toho
dne propuštěno. Sotva studentstvo prošlo, utvořil se na náměstí před radnicí
shluk lidí. Kdosi zvolal: "Pojďte na hejtmanství!" Výzva byla opakována,
doplňována a na konec vyzněla v heslo: "Dvořák (to byl tehdejší šéf c. k. okres.
hejtmanství) musí viset na první lucerně u hejtmanství." Stále rostoucí dav táhl
k hejtmanství za stále se opakujících výkřiků: "Dvořáka oběsit." Před budovou
okres. hejtmanství se dav zastavil a několik jednotlivců vniklo do budovy. Za
nějakou dobu se však vrátili a oznamovali, že před čtvrthodinou pan rada ujel
automobilem z Plzně. Nepochybuji, že by dav, mající v živé paměti brutalitu
tohoto úředníka, byl svůj slib také splnil.
Po celý den bylo obyvatelstvo Plzně na ulicích a ke cti jeho nutno přiznati, že
se chovalo důstojně. Tu a tam výbíjel s hněv na odstranění nebo zabarvení
rakouských orlů nebo písmenek "c. k." nad úřady a trafikami, ale sotva kde bylo
spácháno nějaké násilí na příslušnících jiné národnosti nebo víry, třeba leckde
byl z nedávné minulosti řádný vroubek z provokativního chování.
Jedna episoda toho dne vryla se v mou paměť tak hluboce, že jest přímo spjata se
vzpomínkou na první den svobody.
V odpoledních hodinách procházely Plzni zástupy lidu, které v ukázněných řadách
za zvuků hudby a zpěvu národních písní dávaly výraz svým vřelým citům. To
mluvily dějiny velkou řečí od srdce k srdci. Stál jsem na náměstí se svou
šestiletou dceruškou a snažil jsem se ji držeti ve výši, aby viděla přes
skupinu, stojící na chodníku před námi. Ale ruka mi klesala. Tu přistoupil k nám
mimojdoucí dělník v modré haleně, chopil se děvčete, zdvihl je mozolovitou dlaní
do výše a řekl: "Tak jen se dívej a dobře si pamatuj, co vidíš! Pamatuj si to,
holčičko, abys jednou, až budeš babičkou, mohla vypravovat vnoučatům, jak jsme
vítali svobodu!" Podržel ji chvíli, potom ji postavil, přidal se k zástupu a
splynul s ním. Je možno zapomenout takového velkého gesta malého člověka? V těch
slovech nešumělo jen opojné víno bezprostřední radosti, ale také hluboký smysl
zodpovědnosti pro budoucí generaci. Velký odkaz muže z lidu!
Čím jest malicherné škorpení jednotlivých vrstev národa v onom velikém zorném
úhlu zodpovědnosti, jak jej prostými slovy vyslovil neznámý dělník? Jsme
kolektivně zodpovědni za vývoj věcí v mladém státě, neboť osud nás postavil do
doby, která staví základní pilíře. Celá budoucnost státu závisí na pevnosti
základů. V tom jest smysl národního života, aby přítomná generace si uvědomila,
že ve svých dětech žije dál. Proto jest nutno povznést se nad všední běh života
a žíti svůj národní život pod zorným úhlem věčnosti.
Rázem se změnil ráz Plzně, ale také blízkého zněmčeného okolí, na Plzni
závislého. Tak hned druhého dne oslavují Češi v Líních svobodu mohutným
průvodem, jehož se zúčastnilo na 3000 Čechů z celého okolí, děti hromadně
opouštějí tamní německou školu a již 3. listopadu vyzývá vůdce českých horníků
na Nýřansku Janouš starostu ve Zbůchu, aby vyklidil budovu německé školy pro
školu českou. Dne 3. listopadu bylo obsazeno vojenské velitelství v Dobřanech a
ustaven okresní národní výbor, který pečuje o zachování pořádku a jmenuje
důvěrníky Čechy v zněmčených okolních obcích.
Dne 10. listopadu ustavuje ředitel Kostinec v Chotíkově národní výbor, téhož dne
provedena očista obecní správy německé v Hrobčicích a přechází správa obce
línské do rukou českých. Dne 17. listopadu dosazena do Lhoty u Dobřan nová
správní komise s paritou českých zástupců, 24. téhož měsíce již dává dr.
Lukavský na schůzi Čechů podnět k založení české školy v Chotěšově a v příštím
měsíci jedná o otevření české školy v Holýšově, Čemínech atd.
Ale Čechové ze vzdálenějších zněmčených krajů ještě dlouho čekali na své
osvobození, ba bylo jim vytrpěti zlé ústrky od Němců, kteří najednou hledali
spásy ve Wilsonově hesle o sebeurčení národů a zřídili v Liberci svou vlastní
vládu pro "Deutschböhmen". Pověstný třebenický dr. Titta, předseda německého
Volksratu, verbuje z vracejících se vojáků německou armádu nové vlády -
Volkswehr, přes Bavory a Cheb se dovážejí k nám zbraně a jiný válečný materiál,
němečtí agitátoři zbavují české úředníky, zřízence a četníky míst, dosazují své
lidi, kteří skládají přísahu věrnosti nové vládě "Deutschböhmen". Tito němečtí
úředníci nutí rolníky, aby neodváděli obilí komisionářům čsl. státu, zabavují
vagony potravin, určené pro české území, zastavují dovoz uhlí ze severních Čech
pro dráhy a dokonce odpírají potraviny Čechům v zněmčeném území a vydávají je
krutému strádání hladem.
Dnes sotva chápeme troufalost litických Němců, kteří ještě 17. listopadu
ustavili svůj německý výbor pro libereckou vládu, Němců stodských, kteří 1.
prosince svolávají tábor lidu z celého kraje, aby veřejně osvědčili nelásku k
novému státu a věrnost vládě Lodgmannově, nechápeme ani smělosti přednosty
okresního soudu stříbrského Rödlinga, který odmítal česká podání, posílal akta
do Chebu, a když mu bylo krajským soudem plzeňským oznámeno suspendování, sám
zbavil úřadu českého soudce.
Ještě v polovině listopadu vázla doprava železniční od Stříbra k Chebu a od
Blatna k Žatci, čeští zaměstnanci byli v některých stanicích napadáni ozbrojenou
německou milicí a rozjitřeným německým obyvatelstvem, zabavovány jim potraviny i
jiný majetek, takže leckde stěží zachránili holé životy.
Bylo tedy nutno zjednati nápravu vojenským obsazením. 6. listopadu se vracejí
pětatřicátníci od náhradního praporu v Korutanech - pěší pluk č. 35 byl zajat na
italském bojišti a druhý domácí pluk zeměbranecký byl ponechán v pověstném
Rumburku - a tvoří první roty ukázněného nového vojska Československého a spolu
s oddíly národní gardy se dávají do služeb Národního výboru plzeňského pro tuto
osvobozovací akci.
Již 19. listopadu odjíždějí dvě roty p. p1. č. 35 pod velením podplukovníka
Viléma Slezáčka, jehož jsem byl pobočníkem, spolu s delegáty Národního výboru
plzeňského do Stříbra. Časně zrána obsazeno starobylé náměstí, zajištěny všechny
veřejné budovy, místní Volkswehr odzbrojen a správce hejtmanství Mastalirsch,
dosazený Němci, zbaven svého úřadu, na který byl znovu dosazen dřívější okres.
hejtman Marschner, starý purkmistr stříbrský Streruwitz s pláčem slibuje věrnost
československému státu a v městě ponechána posádka 100 mužů.
Téhož dne v poledne dorazilo vojsko na nádraží do Mariánských Lázní, kde
zabavilo pušky a vojenský materiál, dodaný z Chebu, a k překvapení Němců
vstupuje do města. Ačkoliv se správce hejtmanství Lehrmann ochotně podvoluje
našim rozkazům, dochází ke srocení lidu, štvaného dr. Turbou a vůdci nacionálů,
kteří prohlašují, že nemohou ručiti za bezpečnost české delegace, obracejí se na
pražské místodržitelství, odkud dán pokyn, aby se "Česká komise z Plzně" i s
vojenskou asistencí vrátila.
Byl to pro nás, československé vojáky, rozkaz velmi trapný. Nemohli jsme ani
chápati troufalosti Němců při čerstvé paměti jejich porážky v světové válce, ale
byli jsme rozhořčeni slabostí pražského úřadu, který, snad také pod dojmem
referátu jednoho člena naší komise, ukazujícího na slabou vojenskou asistenci
120 mužů a 2 kulometů, dal pokyn k ústupu, ač jsme viděli, že vzorně ukázněným
oddílem postačíme k udržení klidu a pořádku v městě.
Němci jásali a stříbrským občanům tak bylo dodáno odvahy k demonstracím dne 23.
listopadu, které zavinil suspendovaný přednosta soudu Rödling a při nichž byl
ztýrán okresní hejtman a napadeni i čeští vojáci. Téhož dne odjíždíme do Stříbra
s vojenskou posilou, Rödling a strůjci demonstrací zatčeni a odvezeni do Plzně,
mladý Hassold, syn pověstného redaktora štvavého listu stříbrského Wacht an der
Miesa, před zatčením uprchl. Dnes je tento hrdina poslancem Národního
shromáždění a vůdcem německého odboje na Stříbrsku. Již příštího dne státní
tajemník zahraničního úřadu vídeňského protestoval proti zatčení Rödlingovu a
dokonce žádal, aby se mohl tento štváč zase vrátiti "do svého okresu". Zakročení
diplomatické však nepomohlo a Rödling byl propuštěn teprve po skončeném
vyšetřování.
Zatím z pětatřicátníků, nastupujících do služby u pluku, byly tvořeny nové
oddíly, aby mohla býti obsazena další oblast, ale po zkušenostech z Mar. Lázní
jsme se rozhodli provésti obsazení sami bez občanských komisí, ale také bez
pokynů z Prahy. Plzeňské ředitelství státních drah po sílalo s námi úředníky,
potřebné k převzetí služby v obsazených stanicích, a pro zjednání zákonného
pořádku provázel nás ředitel plzeňského policejního ředitelství dr. Kračmar.
Dne 2. prosince odjíždí pochodová rota s dvěma kulomety do Horšovského Týna. Na
nádraží v Staňkově jsme vyslechli od vážných občanů hrůzné zprávy o německém
odboji, zákopech s drátěnými překážkami, kulometech na věži kostela a pod. Bylo
tedy telefonní spojení s městem přerušeno a připravili jsme se na boj obrněním
vlaku. Na voze před lokomotivou jsem jel s dvěma kulomety a údernou četou, na
lokomotivě jel velitel Slezáček. Vlak se blíží k městu, po "nepříteli" nebylo
stopy.
Několik volkswehráků, hlídkujících na nádraží, sotvaže nás spatřilo, odhodilo
pušky a dalo se na útěk. Byli ovšem našimi "úderníky" dohoněni a s ostatním
mužstvem, které v čekárně hrálo karty o peníze z "rekvisic", zajati po tu dobu,
dokud neoškrabali našim kuchařům brambory. Město bylo obsazeno v klidu, národní
výbor rozpuštěn, v úřadech zjednán pořádek, a zatím co se německá dívčí mládež
bavila pohledem na své hrdiny a pošilhávala po našich chlapcích, odjeli jsme s
částí roty do Poběžovic, kde byla ponechána četa posádkou.
Téhož dne byla poslána asistenční rota do Prachatic. Dne 4. prosince dochází
zpráva o obsazení Duchcova a krveprolití při obsazení Mostu. Příštího dne odjela
četa národní milice k Žihli, aby zajistila železniční dopravu na Žatec, ale
musela před německou přesilou vojenskou ustoupiti do Mladotic. Koleje byly Němci
na několika místech vytrhány a pohroženo vyhozením železničních mostů do
povětří. Proto již 6. prosince odjíždíme s transportem jedné roty
pětatřicátníků, zesílené oddílem opěšalé jízdy z Klatov a dvěma děly do Blatna,
kde ještě den předtím řádily tlupy ozbrojených sedláků na koních a s "Volkswehrem"
ohrožovaly české cestující. Téhož dne jsme obsadili Podbořany a zjednáno spojení
s Žatcem.
Němečtí vojáci ustoupili k Bečovu a Karlovým Varům. Proto hned 7. prosince byl
obsazen Bečov, zjednán pořádek v Žluticích a Teplé, kam poslán oddíl posádky na
dobrou stravu do kláštera k protestujímu opatu Helmerovi. Následujícího dne, 8.
prosince, jsme byli opět v Mariánských Lázních. Tu již nepomohlo srocení
poštvaných Němců a rozčilené tvrzení dr. Turby, že neručí za pořádek a naše
životy. Vykázal jsem jej ze dveří s poznámkou, že si za ně ručíme sami, byl
rozpuštěn německý národní výbor, odzbrojeni vojáci a výkonná moc odevzdána
úřadům, zavázavším se poslušností československému státu.
Zesíleni další rotou vstoupili jsme 9. prosince do Karlových Varů, kde jsme při
odzbrojení německé milice získali veliký počet zbraní a válečného materiálu.
Rázným vystoupením zjednali jsme si takový respekt, že nám i tamní ostrostřelci
chtěli odevzdati historické pušky z roku šestašedesátého. Dne 12. prosince byl
obsazen Falknov za velkého nadšení českého hornictva z okolí, do té doby
nevýslovně trpícího žalostnou aprovisací a nedostatkem práce. Den potom byla
obsazena také Planá u Mariánských Lázní.
Zbývalo ještě obsaditi Cheb. To byl poněkud těžší úkol, protože se do města
stáhla Volkswehr ze severozápadních Čech, pokud nebyla námi odzbrojena, v počtu
asi 2.000 dobře vyzbrojených mužů. Podplukovník Slezáček provedl několik přesunů
vojska v obsazené části a shromáždil v Karlových Varech celý prapor
pětatřicátníků s kulomety a dvěma děly pro akci chebskou.
Hned po návratu z Falknova jsem z Mariánských Lázní starostovi chebskému
telefonicky oznámil, že jménem Čsl. státu obsadíme Cheb, i tážeme se, zda je
městská správa a tamní národní výbor ochoten vydat město po dobrém, nebo jinak
že zlomíme jejich odpor postupem válečným. Polekaný starosta nebyl s počátku
mocen slova, konečně si vyžádal několik hodin lhůty k svolání porady. Přesně v
stanovenou hodinu se hlásil Cheb. Starosta počal předčítáním plamenného
protestu, poukazoval na to, že
Chebští se obrátili telegraficky na presidenta Wilsona s prosbou za ochranu
práva sebeurčení Němců, že rovněž telegraficky žádali generalissima spojenecké
armády generála Foche, aby, musí-li již dojíti k obsazení Chebu, byli do města
vysláni vojáci francouzští, že právě telegraficky upozornili pražkou vládu na
nedozírné následky obsazení českým vojskem a že i ministra národní obrany
Klofáče žádali za odklad, dokud nedojde rozhodnutí z Paříže.
Když jsem trval na tom, aby mi dal jasnou odpověď, buď kladnou nebo zápornou,
přerušil na chvíli rozmluvu a po úradě se shromážděnými členy německé národní
rady oznámil, že za těchto okolností, chtějí-li šetřit životů občanů svých i
našich (!)‚ jim nezbývá než se podrobiti násilí, ale že by přece jen prosili,
aby se mohli zástupci Chebu s námi sejiti k jednaní o podrobnostech vydaní města
a, oč nám šlo nejvíce, všeho majetku bývalého rakouského eráru.
Protože byl Cheb pro nás, vojáky, i tvrdý oříšek jako středisko četných státních
úřadu, k jejichž převzetí jsme potřebovali spolehlivých českých úředníků, které
nám mohli poslat jen úřady pražské, svolili jsme k jednání a žádali telegraficky
pražská ministerstva za vysláni delegátů k poradě, která byla stanovena do
Karlových Varů o dva dny později. Přijeli k ní zástupci ministerstva vnitra,
národní obrany, železnic a financi. Z Chebu přijeli vůdcové německé rady,
Friedrich a Künzl, velitel Volkswehru a vůdce německé sociální demokracie.
Úvod jednáni byl velmi bouřlivý Chebští zase čtli protest, v němž neuznávali
čsl. vlády, opírajíce své nároky na zvláštní postavení Chebska i o Palackeho,
prohlásili, že nevpustí Čsl. vojáků do města a žádali za odklad až do rozhodnuti
z Paříže. Vyhrožovali odporem "až do posledního dechu". "Snad budeme přemoženi,"
pravil velitel Volkswehru, "ale buďte jisti, že se také z vás nikdo živ nevrátí
z ulic chebských." Obrat nastal, když se ujal slova podplukovník Slezáček,
prohlásil, že jednání končí, a nařídil, aby byly ihned provedeny jeho pokyny k
pochodu na Cheb. Tu teprve vystoupil ze zálohy čtvrtý chebský delegát, zástupce
německé sociální demokracie, a doporučoval smírné řešení. Odtud mělo jednání,
jež vedl Slezáček, rychlý spad a nakonec zástupci Němců prohlásili, že se
podrobují československému státu, rozpustí Volkswehr, vydají zbraně i všechen
erární majetek.
Požadavek Slezáčkův, abychom obsadili chebské nádraží a převzali je do
vlastnictví našeho státu, narazil na odpor - nikoli Němců, nýbrž zástupce
ministerstva železnic. Měl v té příčině instrukce, podle nichž to byla otázka
diplomatická, poněvadž čsl. stát prý musí převzíti závazky bývalé monarchie a
uznati nároky státu sousedního, zvláště když prý ještě není jisto, připadne-li
Chebsko mírovou smlouvou našemu státu. Nic nepomohlo, když jsme ukazovali na
právo revoluce i výhody, jež získáme postavením odpůrců před hotovou věc.
Vzpomínám si dnes, jak dovedl Annunzio proti jasnému ustanoveni mírových smluv
získati Italům Rjeku a jak se na ně neohlíželi ani Poláci při obsazení Vilna. My
jsme tehdy nesměli obsadit ani nádražní budovu ač jsme měli bezpečné zprávy že
bavorští železniční zaměstnanci již naložili všechen svůj nábytek do
železničních vagonů a čekají na pokyn k odjezdu. Jaká hmotná škoda byla
způsobena státu, jak bylo ublíženo rozvoji české věci na Chebsku, pomyslíme-li,
kolik set českých zaměstnanců by rozmnožilo naše hraničáře. Ale nejvíce byl
touto osudnou slabostí ohrožen vojenský obranný zájem státu.
A tak 16. prosince za zpěvu českých písní vstoupil první prapor pětatřicátníků
do Chebu za úplného klidu v městě. Jak důležité bylo i pro naši armádu rychlé
obsazení Chebu, vyplývá také z číslic zabaveného válečného materiálu: více než
3.000 pušek, na 500 karabin, 50 kulometů a dvě houfnicové baterie pomohly
vydatně k vyzbrojení vojska, které bylo brzy po tom posláno na Slovensko.
To již stál na západních hranicích našeho státu celý pluk o třech praporech jako
ukázněný a nadšený strážce mladého státu, aby za pět neděl uzavřel bezpečně
hranice od Jáchymova až po Všeruby u Domažlic, když veliký dr. Rašín prováděl
svou geniální reformu měnovou.
Dnes vzpomínám s úctou zesnulého vůdce celé akce generála Slezáčka, který svou
energii později skvěle uplatnil v bojích na Slovensku, a s obdivem vzpomínám
milých pětatřicátníků, kteří dokázali, že jsou hodnými druhy svých zahraničních
bratří legionářů, a - jak také potvrdilo pochvalné uznání zemského velitelství -
stali se chloubou československé armády.
Zněmčené území západních Čech bylo osvobozeno. Čeští hraničáři, do té doby krutě
strádající lidsky i národně, všude nás vítali se slzami radosti a hlubokého
dojetí. A bylo jich tolik, že jsme již tehdy poznali, že obsazené území je naše
nejen po právu historickém, ale také po právu přirozeném.
Nastala jim nova doba lepšího života. Bohužel však ještě ani dnes nejsou splněny
mnohé jejich tehdejší naděje a oprávněné tužby.
2. Objednávky koupelí se zaznamenávají v knize objednávek a hodina koupele je
stanovena podle pořadí objednávek.
3. Koupele jsou k dispozici P.T.publiku o všedních dnech od 7 hodin ráno a o
nedělích a o svátcích od 8 hodin ráno.
4. Koupelové karty pro jednotlivou koupel nebo pro celou řadu koupelí se platí u
lázeňských pokladen. Jen tímto způsobem učiněná objednávka a zaplacení je
platné. Všechny platby jsou prováděny předem.
5. Odřeknutí koupele nutno provést nejméně dvě hodiny předem, jinak propadá
koupelová karta nebo kupón; při delším přerušení koupelí v abonementu
(předplatném) propadají - pokud nedošlo k odřeknutí - také ostatní kupóny.
6. Každému hostu je dovoleno být při přípravě jeho koupele,aby se mohl
přesvědčit o čistotě vany a teplotě vody, avšak u slatinné koupele, kde příprava
vyžaduje náročnou manipulaci, může být koupel připravována v přítomnosti
lázeňského hosta nejméně půl hodiny před začátkem koupele.
7. Doba použití koupele je uvedena hodinou na koupelové kartě. Když se lázeňský
host nedostaví 15 minut po hodině, označené na kartě, propadá koupelová karta
nebo kupón.
8. Každý host, který svou koupel si prodlouží přes zaplacenou hodinu, je vyzván
k zaplacení druhé koupele, nemá však právo disponovat vanou další hodinu.
9. Stejně jako musí lázeňská obsluha zajišťovat, aby všechny lokality v
lázeňském zařízení byly udržovány v nejčistším stavu, tak se musí také P.T.publikum
vyvarovat každého poškození nebo znečištění lázeňské koupelny.
10. Braní psů do koupelen, kouření tabáku a používání silně čpících mastí zde je
v zájmu P.T. publika přísně zakázáno
11. Za zachovávání lázeňského řádu v lázeňských zařízeních je plně odpovědno
ředitelství, respektive správa, u které se mají oznamovat vyskytnuvší se potíže,
eventuálně se dají na vědomí lázeňskému inspektorovi.
Lázeňská a hudební taxa je placena každým lázeňským hostem, který se zdrží v
městě déle než osm dnů. Jedna osoba platí I.tř. 10 zlatých, II.tř. 6 zlatých,
III.tř. 4 zl.. IV.tř. 1 zl. - děti do 15 let a domestikum (služebnictvo),
hudební taxa je v I.tř. 5 zl., v II.tř. 4 zl. a v III.tř. 2 zl. Od taxy je
osvobozeno: (1)důstojnictvo od hejtmana níže, (2) lékařstvo včetně rodiny, (3)
úřednictvo 9. až 11. třídy, (4) kněžstvo a kantorstvo, (5) chudina, která
dokladuje svou nemajetnost vysvědčením.
1. 1a. Slabě pálený okraj urny s jednoduchou vlnovkou z 22. mohyly ze Šipína
(Starší hradištní perioda 550-900 po Kr.)
2. 2a, 2b. Horní postranní díl velké, načervenalé slovanské urny s dvojitými
vlnovkami. Dtto ad 1.
3. Slovanská olejová lampa z Čihadla (Vogelherd) - kol roku 1000 po Kr., ruční
práce se čtyřřadými hřebenovými vpichy, s trojitou vlnovkou a s dvěma
horizontálními drážkami. Lampa stávala obvykle u nohou mrtvého.
4. Slovanský bodec z kosti z historické periody knížecí 9.-11.století. Naleziště
Šipín.
5. Hliněné kolečko s otvorem. Dtto ad 4.
6. Železný nůž. Železo bylo rezavé, proto je velmi vzácný výskyt. Většina nářadí
- jak ukazovaly četné nálezy - byla zhotovována z kostí. Dtto ad 4.
7. Grafitovaný střep z doby hallštatské kol 6.stol. před Kr. s prstovými
puntíky, drážkami a kónic-kým zaoblením.Naleziště: Hradištní vrch.
8. Okraj hallštatské nádoby s drážkou na vnitřní straně. Dto ad 7.
9. Část skořepiny z mladší doby hallštatské (6.století před Kr.) s hrbolkem.
Naleziště: jižní okraj Hradištního vrchu.
10.Načervenalý úlomek z hallštatské doby s dřevěným vpichem. Dtto ad 7.
11.-12. Grafitované střepy z rané doby hallštatské (1000-850 před Kr.) s vpichem
nehtu. Dtto ad 7.
13. Červené střepy z pozdní doby hallštatské (6. století před Kr.) s vpichy
nehtu. Dtto ad 7.
14. Bohatě zdobený, grafitovaný střep s šikmou čárečkou, s širším konvovým
prohloubením, s horizontálními a trojitými drážkami z doby hallštatské. Dtto ad
7.
15. Silně grafitovaný kus jedné mísy s trojúhelníkovými a kruhovými drážkami z
doby hallštatské. Zde severní vlivy. Dtto ad 7.
16. Střední kus jedné girlandami zdobené nádoby z pozdní doby hallštatské (6.
století před Kr.). Dtto ad 7.
17. Dřevěné špičaté kladivo z doby kamenné (3000-2000 před Kr.). Naleziště v
rašelině východně Ovčího vrchu.
První nálezy provedl učitel Gustal LIENHART na okraji valu na západní straně
Hradištního vrchu. Byly to střepy nádob z předhistorického období. Po něm pak
nalézal střepy učitel Ludwig BITTNER, postupoval systematicky a objevoval
podobné střepy na všech srázech valu. Část střepů poslal do muzea do Plzně.
Pravost a stáří tu potvrdil vedoucí muzea Dr. Florián Macháček z Plzeňského
muzea, který je zařadil do doby hallštatské. Na dosud neznámé naleziště byl
upozorněn Dr. Leonhard Franz z Pražské německé univerzity(1932-34) a výsledky
zveřejnil 1934. Potvrdil i předchozí nálezy předhistorického osídlení v rašelině
v Horní Polžici (Harlosee) nedaleko Bezdru-žic.L.BITTNER zkoumal i slovanské
mohylové pohřebiště u Šipína v připomínal také ringval na louce 350 m východně
Očína (Utzin), nazývaný "Am Schlössl" (Na zámečku) s valem 4,5 m vysokým a 7 m
širokým, ostrůvkem průměru 44 m. Připomínal starší nálezy předhistorických
střepů nádob v obci v obci Očín.