Ročník XXII. (1998)
Pořadové číslo 284.

10.

Mariánské Lázně
30. listopadu 1998
OBSAH 
 

Opět přichází rok s osmičkou na konci (1858 až 1918)
Jubilejní roky 1858-1878 bez většího významu l Rok 1888 - Mariánské Lázně sídlem ck. soudního okresu l Železniční spojení s Karlovými Vary 1898 l Oslavy století existence Mariánských Lázní v roce 1908 l Rok 1918 - vznik Československa

Průvodce Mariánskolázeňskem podle Davidů

Mgr. Václav Kohout Listujeme v Mariánskolázeňských novinách v roce 1913
Spor o kvalitu Mariánskolázeňských pastilek
l Výlov Regentu 14.10.1913 l Odhalení pomníku doktoru Herzigovi l Postup přestavby Křížového pramene l 40 let Marienbader Zeitung 1873-1913 l Přemostění potoka u Buen Retiro l Císařská jubilejní kašna na Dolním náměstí l Parní prádelna ve Velké Hleďsebe l Odhalení hochštapleři l Celkově k roku 1913

Století železniční trati Mariánské Lázně - Karlovy Vary
Nekonečné přípravy této trati
l Projekt trasy městem Mariánské Lázně l Výstavba trati l Zahájení provozu na trati l Dvojjazyčné nápisy stanic l Druhá nejefektivnější trať ve státě l Projekty na rozšíření trati l Mariánskolázeňské nádraží l Změny v první republice l Využívání trati za druhé světové války l Poválečný vývoj l Řeka Teplá

Chebské nádraží v letech 1910 - 1945

Kronikář Felbinger a projekt železnice Praha - Cheb v roce 1847

Rok 1918 v českých dějinách

Jaroslav Schiebel Průběh vzniku Československa v roce 1918 v Plzni

E. Šimek Na pomezí velkých dob

Jaroslav Hora Osvobození západních Čech

Lázeňský řád kláštera Teplá před sto lety (1898)

Dodatek k předchozí Hamelice č. 9/1998 (archeologické vykopávky)

Mapa železnice Karlovy Vary - Mariánské Lázně 1898-1998


 

Opět přichází rok s osmičkou na konci (1858 až 1918)


Jubilejní roky 1858-1878 bez většího významu

     
Po revolučním roce 1848 dochází ke značným změnám politickým, ve státním řízení, v organizaci územní atd. V historii Mariánských Lázní se odrazily tyto změny podobně jako v okolních městech.
      Rok 1858 byl zde celkem klidný. V předchozím roce byl otevřen evangelický kostel, postavena busta dr. Nehra u Křížového pramene. V roce 1858 došlo k odhalení Heidlerova obelisku v parku pod kolonádou. Obelisk přetrval do dnešní doby a připomíná jednoho z nejslavnějších zdejších lékařů dr. Karla Josefa HEIDLERA (1792-1866), povýšeného za zásluhy o lázeňské lékařství a Mariánské Lázně 1858 do šlechtického stavu. Heidler vystudoval na univerzitě v Praze a na podzim 1818 byl jmenován zdejším knížecím lékařem pramenů. V roce 1958 oslavil 40 let lékařské práce v Mariánských Lázních. Byl ověnčen tituly jako c.k.rada, saský král. lékařský rada, rytíř carského ruského řádu sv. Stanislava, pruského král. řádu Orla, řeckého řádu, univerzitní profesor, lékař generální štábu Rakouska, organizátor rakouského vojenského zdravotnictví, a přede-vším šlechtickým titulem von Heilbronn.
      V nové německé vlastivědě Mariánských Lázní se uvádí zdejší lékařské trojhvězdí - Nehr-Heidler-Danzer, a z nich jako hvězda nejjasnější právě Karel Josef Heidler. Pro těžkou oční chorobu se nakonec odstěhoval do Prahy, kde zemřel 13. června 1866. V uváděné vlastivědě chybí důležitá zpráva, totiž že po smrti bylo jeho tělo převezeno povozem do Mariánských Lázní a zde uloženo do hrobky nedaleko vchodu na hřbitov (po pravé straně při hřbitovní zdi). Po této stránce trpí Mariánské Lázně nepěknou tradicí: Nehrův hrob na klášterním hřbitově v Teplé zanikl . Už před sto lety nikdo nevěděl, kde je vlastně pohřben. U Heidlera se tradovalo, že je pochován v Praze, o Reitenbergerovi víme, že teprve v roce 1906 byly jeho ostatky převezeny z Tyrol do Čech.
      Rok 1868 zastihl Mariánské Lázně již dva roky jako nefalšované město. V srpnu 1868 bylo slavnostně otevřeno divadlo, jak vzpomenuto téměř monotématickou HAMELIKOU číslo 7/1998. V srpnu 1868 město slavilo přiměřeně velkolepě 50 let existence obce jako otevřeného lázeňského místa. Pouhé půlstoletí existence a již mělo 103 domů a 1691 obyvatel. Oslavy probíhaly na vrcholu sezóny dva dny - 22. a 23.srpna 1868. Večer se konal pochodňový průvod při slavnostní iluminaci města, s hudbou a oslavami, které se nakonec soustředily do nového, právě otevřeného divadla. Úvod tu měl právě přítomný divadelní básník R. Benedix, po něm pak slavnostní řeči k jubileu představitelé města. Ani klášter nezůstal pozadu. Na klášterní promenádě byla zřízena kazatelna a zde proběhlo slavnostní kázání a pontifikální mše Te Deum laudamus. Připomenuto vše, co tu za 50 let existence proběhlo a s jakým úsilím.
      V roce 1868 bylo dále založeno městské hasičstvo, Mariánskolázeňská spořitelna a záložna s bohatou historií, městský výbor chudinský a zaopatřovací.
      Zemským zákonem z 27.října 1868 byla zrušena lázeňská komise a péče o lázeňské místo převedena na městské zastupitelstvo. Byla zrušena kdysi významná funkce knížecího lázeňského lékaře pramenů a péče o sanitární (zdravotnické) záležitosti přenesena rovněž na městské vedení. Pro zajímavost: prvním lékařem byl dr. J. J. Nehr, ale ve funkci zemského knížecího lázeňského lékaře (landesfürstlicher Brunnenarzt) byly pouze tři osoby:
      1818-1857 Med.Dr..Karl Josef Heidler
      1857-1867 Med.Dr. Franz Opitz
      1867-1868 Med.Dr. A.Ott - 1868 zrušeno.
      Město Mariánské Lázně mělo nyní povinnost zvolit lékaře do funkce "městského fyzika" (Stadtphysikus). Od roku 1869 se stal městským fyzikem Dr. A.Schneider, který býval v letech 1856-1861 a 1864-1867 starostou.
      Padesáté výročí probíhalo v optimistické atmosféře. Město již očekávalo stavbu nádraží a otevření železniční trati (1872), s čímž spojovalo naděje na rychlý růst hostů. To budoucnost plně potvrdila.
      Rok 1878 přinesl dokončení stavby radnice a slavnostní otevření budovy jako mnohoúčelového zařízení (včetně pošty, hostince aj.). Také železniční spojení již přinášelo své plody: 1868 tu bylo 3 827 hostů, v roce 1878 již 7 420 hostů.

Rok 1888 - Mariánské Lázně sídlem c.k. soudního okresu

      Rok 1888 je významný zřízením c. k. soudního okresu Mariánské Lázně. Sousední historická města jako Teplá (sídlo politického okresu-hejtmanství), Planá (rovněž sídlo politického okresu-hejtmanství), Kynžvart (sídlo soudního okresu) nemohou nijak konkurovat Mariánským Lázním co se týká rychlosti a monumentálnosti výstavby a růstu počtu obyvatel. Pouze se oddaluje zařazení Mariánských Lázní mezi okresní města. Avšak založení soudního okresu v Mariánských Lázních 1888 avizuje, že v budoucnu město Teplá neudrží své dominantní postavení (1902 vzniklo okresní hejtmanství Mariánské Lázně) a stejně tak město Planá, kam dosud spadá soudní okres Kynžvart (1902 přešel soudní okres Kynžvart pod hejtmanství Mariánské Lázně).
      V roce 1888 byla též otevřena městská elektrárna a zřízeno uliční elektrické osvětlení města.

Železniční spojení s Karlovými Vary - 1898

      Rok 1898 přinesl Mariánským Lázním železniční spojení s Karlovými Vary a plány na budování dalších železničních tratí - do Tirschenreuthu, do Falknova, do Litrbachů. Naděje na jejich výstavbu zrušila navždy první světová válka. Sto let karlovarské železniční trati je vzpomenuto samostatným článkem.

Oslavy století existence Mariánských Lázní v roce 1908

      Rok 1908 byl pro netrpělivé Mariánské Lázně slaven jako jubilejní - sto let od vzniku osady Mariánské Lázně. Překvapivě, ale přesto náležitě se slavilo toto diskutabilní jubileum. A bylo to štěstí - jakoby město tušilo, že by se nemuselo dožit 100. jubilea vyhlášení otevřeného lázeňského místa (v roce 1918) ve stejné konjunktuře, v plném lesku a nádheře výstavby jako v roce 1908. Předtucha byla více než na místě.

Rok 1918 - vznik Československa

      V roce 1918 končila doma i v zákopech světová válka - za krutého nedostatku základních životních potřeb. Nastupovala několikaletá hrůzostrašná epidemie španělské chřipky, která si vyžádala více mrtvých než byl počet padlých na frontách první světové války.
      28. října 1918 bylo vyhlášeno Československo a zrušení rakouské monarchie. Jak probíhaly tyto události na tomto území, je rovněž připomenuto samostatným článkem. Článek je z roku 1928, kdy byly dosud v živé paměti vzpomínky na ustavení československého státu v této krajině.
 

Průvodce Mariánskolázeňskem podle Davidů

      Turistické průvodce po českých krajinách ("Průvodci po Čechách, Moravě a Slezsku") vydává pražský kolektiv autorů, především Davidové (Petr David, Martin David, Hana Davidová) a Vladimír Soukup. Zde vyšel v roce 1996 průvodce číslo 13 "CHEBSKO a AŠSKO" a v roce 1997 "MARIÁNSKOLÁZEŇSKO a SLAVKOVSKÝ LES". U druhého průvodce se uvádí na titulní straně především cíle Bečov nad Teplou, Kynšperk nad Ohří, Dolní Žandov, Dyleň, Horní Slavkov, Teplá, Kladská, Lázně Kynžvart, Mariánské Lázně a Chodová Planá.
      Samozřejmě, že jsme jedním dechem, snad až příliš rychle, přečetli průvodce naší krajinou, ale upřímně ocenili, že oblast byla ohraničena podle přirozených vazeb, nikoliv striktně administrativně podle okresu, jako je tomu v poslední době zvykem (například nedávno vyšlý popis zdejších hradů, zámků a tvrzí Jiřího ÚLOVCE se těžkopádně drží okresní hranice Chebu). Autoři dosud zpracovávali severní Čechy, zčásti Jeseníky a Podorlicko. Proto je obdivuhodné, jak zvládli orientaci v naší krajině i v literatuře o ní. Mají určité schéma, systemizaci a jistě i pracovní kolektiv s dělbou práce. Bohužel chybí seznam použité literatury, který jistě přísně střeží. Popravdě řečeno pro účel turistiky však smysl nemá a byl by zátěží průvodce. Také některé zvolené vlastní trasy jsou přínosem pro turistiku v kraji.
      Místní hnidopichové samozřejmě najdou drobné i větší chyby, ale měli by přiznat objektivně, že vzhledem k tomu, že jde o první č e s k o u rozsáhlou turistickou publikaci, jde o dílo odvážné a zároveň zdařilé, na které zřejmě budou navazovat další a další pisatelé průvodců. Jako místní ovšem poznáme, že autoři nejsou zdejší, jsou tu návštěvou; o to překvapivější je zdařilá informační struktura průvodce. Když ovšem míří k "Regentovi", nemyslí žádnou bájnou postavu, ale náš rybník Regent (který skloňujeme podle "hrad", tedy k hradu, nikoliv k hradovi). Úsměvný je neznámý název mariánskolázeňského parku "park Alfréda Alexandra" pod Lilem. Býval to kdysi Turbův park (Turba-Park, nazvaný podle vily Turba; dnes městská knihovna). Zde si autoři spletli park s již zaniklými minerálními prameny vévodkyně Alexandry a opata Alfréda Clementso. Hydrogeologická literatura je uvádí jako prameny Alfrédův a Alexandřin. Po roce 1956 prameny přestaly existovat.
      Bohužel, hned na počátku se vloudila chybka, cituji: "Dějiny Mariánských Lázní jsou poměrně mladé, ještě před čtvrt stoletím (tj. roku 1972) tu převládaly nepropustné bažiny …". Jinak jsou Mariánské Lázně poměrně bezchybně popsány a doufejme, že je to i zásluhou výběru z necitovaných našich průvodců "Mariánské Lázně" (v posledních 20 letech vyšly čtyři). V nedalekém Milhostově ovšem turista marně hledá "nad trojúhelníkovou návsí stojící původně gotický kostel sv. Mikuláše ze 14. století, barokně přestavěný v 17. a 18. století a restaurovaný r.1919". Zde si autoři popletli chebský Milhostov s naším malým Milhostovem se vším všudy.
      Přes drobné četné chyby (mezi nimi patří i zatvrzelé umísťování hradu Výškov kdesi ve vsi Výškov u neexistujícího domu čp. 26, nikoliv na Lazurovém vrchu, jak jsme již vícekrát dokladovali) nutno přiznat autorům, že se jim podařila aktualizace popisu naší krajiny, nutno jim gratulovat k první české rozsáhlé turisti-cké publikaci, kterou se nám místním po hříchu po desítky let stále nepodařilo stvořit.
-rš-
 

Mgr. Václav Kohout

S e z ó n a   b e z   a n g l i c k é h o   k r á l e   -   f r e k v e n c e   h o s t ů   s t a g n u j e
Listujeme v Mariánskolázeňských novinách v roce 1913
(Pramen: Marienbader Zeitung, vychází dvakrát týdně, ročník 1913)
Dnes už zbořená TATRA stavěná kronikářem Felbingerem1.ledna Pošta 3 (není spravována erárem) nemá dosud elektrické osvětlení a svítí se tu petrolejkami. "To je kuriozita!"
4.ledna Na radnici se konstatuje, jaký je postup prací u Křížového pramene. Při zemních pracích nalezeno mnoho vývěrů podobného charakteru jako je Křížový pramen. Nové podchycení má dát 3x až 4x více pramene! Pramen se nebude pumpovat a bude mít 6 vývodů. Nový pavilón zůstane v původním stavebním slohu a bude připojen ke kolonádě, takže bude mít tři příchody. Bude provedeno na sto analýz. - Dům ABAZZIA jde z rukou Johanna Höfnera do rukou Artura Holuba.
15.ledna Julius LASKA je letos již po 25. intendantem zdejší divadelní scény. - Po odkoupení Konstantinových Lázní se ustavila tato vlastnická společnost: zemský poslanec a starosta A.INGRISCH s chotí, Franz HANIKA z Plané, ministr dr. Gustav SCHREIER, říšský rada, poslanec a podnikatel v Plané Rudolf BRAUN. Vedoucím lázeňským lékařem se stal dr. BURKHARD z Rumbur-ku. - Obec Úšovice odkoupila úšovickou elektrárnu za 90 000 K. - Bývalý starosta města Mariánské Lázně v letech 1880-1892 Johann KROHA zemřel ve svých 76 letech. Za jeho starostování stoupl počet hostů ze 8 448 na 10 260. Kroha, zdejší rodák, nar. 1837, mělškoly v Drážďanech, hoteliér, po 24 let člen městské rady, čestný občan města atd.
18.ledna V sobotu byly bobové závody, ale mokrý sníh. Rekord byl 1200 m za 1:54 min., loni 1500 m za 2:12 min. (38 km/hod.). - Podrobná policejní zpráva o různých deliktech: za porušení autopředpisů trestáno 8 osob, za porušení místních autopředpisů 144 osob, za porušení divadelního pořádku 1 osoba, za obecné rušení pořádku 687 osob, za prostituci 34 osob, za porušování mléka 52 osob atd. Zatčeno bylo 174 osob, provedeno 12 domovních prohlídek, 1 konfiskace časopisu, provedeno 550 zkoušek mléka atd. Vyřízeno 1 177 oznámení (zpráva policie za rok 1912.)
25.ledna Plán přemístění pošty do Rudolfshofu byl nevhodný. Pošta je nyní excentricky umístěna a měla by být větší. - Parník MARIENBAD byl spuštěn v Terstu na vodu. - Na Vlčím hřbetu je pěkné počasí pro zimní sporty.
To býval slavný TALION - rohový dům čp.303 na rohu Husovky a Nákladní (prodejna ovoce)29.ledna Ve Viktorii byl velký místní karneval s názvem "Karneval v Nizze".
8.února V Chebu založen autoklub Egerländer Automobilklub se sídlem v Karlových Varech. Mezi členy je Theodor PUPP z Karlových Varů, Josef ZISCHKA, majitel Esplanade. - Chodová Planá: šachta AUSTRIA opět uzavřena - chybí mistr. - Městská vyhláška upozorňuje,že se do hostinců nesmí brát psi.
12.února Masy sněhu mezi domy znečišťují při tání chodníky. - Chebský autoklub má 15 členů z původních 22 přihlášených. - V Chebu se oběsil vedoucí filiálky České eskomptní banky - zpronevěřil 36 000 K.
15.února Ve varieté Schermann ve Vídni XV. je také scenérie z mariánskolázeňského parku při koncertní přestávce. Virtuoska Regia bere jeden nástroj za druhým a hraje. "Vskutku originální reklama pro město!"
19.února Nové jednání o zavedení autobusové linie "Neustadt-Tirschenreuth-Mähring-Planá-Trstěnice-Velká Hleďsebe- Mariánské Lázně".
26.února V Oberhofu (v Duryňsku) byly bobové závody, které vyhrál mariánskolázeňský CONDOR (bob SOLFIL nebyl při-puštěn k závodu pro nadváhu). Zlatý pohár získala posádka Leo Wagner (řidič), Otto Lucha (brzdič), Gluth, Schnei-der, Habermann. 1600 m za 3:48 min. - Od 1.3.1913 je v Ovesných Kladrubech komando "žendarmérie" (četnická stanice) se dvěma žandáry (četníky) pro obec a okolí.
1.března Ministerstvo železnic prodloužilo povolení na stavbu dráhy Mariánské Lázně-Sangerberg-Nová Ves-Litr-bachy.
15.března Vykolejil 12. března vlak v Žandově. Na osm hodin přerušen provoz.
19.března Uvažuje se o rychlíku Vídeň-Mariánské Lázně-Amsterdam. Rychlíky Vídeň-Mariánské Lázně-Cheb budou jezdit o 20-30 minut rychleji!
29.března Na velikonoční pondělí nehoda na nádraží v Chebu. Lokomotiva buštěhradské dráhy najela na posunovaný bavorský vlak. 5 vagónů zničeno a osobní doprava přerušena na 2 hodiny.
2.dubna Prof.Dr.Heinrich KISCH, vládní rada, má 72 roků a jubileum 50 let působení jako lékař a balneolog.
9.dubna Na Bellevue postavena novostavba Villa MARGOT - majitel Johann PULUS. - Hotel a varieté CONTINENTAL pronajato panu Trägerovi z Jablonce. - Místní dráha Planá-Tachov přeměněna z akciové společnosti ve společnost s ručením obmezeným. - Městská rada nechala zhotovit několik diapozitivů pro přednášky dr. Friedricha FISCHLA. - Asta Nielsen na plátně zdejšího kina!
16.dubna Zdejší pošta se stěhuje 19.-20.dubna. V provozu bude od 21.dubna. - Ulice města: povrch se pískuje a pak válcuje. Za deště se to pak rozmáčí. Chybí dobrý podklad a válcovat by se měl drobný štěrk!
19.dubna Již se otevírají kavárny Leipzig, Forstwarte (Kamzík), Nimrod a Alm. - Přijede cirkus CHARLES a dvě představení denně. Má 200 exotických zvířat atd.
23.dubna Letec SLAVOROSOV měl nehodu u Turina. Za letu se mu vzňal motor a popálen byl on i pasažér. Oba leží v nemocnici. - Ze soukromé iniciativy byla postavena dřevěná bouda u zastávky tramvaje u Luftu. Kdyby se dbalo naší výzvy na vybudování vzhledných čekáren, byli bychom ušetřeni sice účelu sloužící, ale nevzhledné boudy na hlavní třídě k nádraží!
30. dubna Dr.Michael URBAN z Plané slaví 40 let své lékařské činnosti. Je znám i za hranicemi jako folklorista, lidový vypravěč a básník. Napsal mnoho studií o Mariánských Lázních. - Proč jsou zdejší ulice tak mizerné ? Odborník odpovídá: protože není dobře provedeno podloží, aby odvádělo vodu. Za deště se povrch rozmáčí a voda prostupuje na povrch.
7.května Od 3.května ve Velké Hleďsebi elektrické osvětlení z cen-trály Franze Haniky v Plané. Funguje bezvadně. "Doufáme, že do roka bude v provozu elektrická dráha do Velké Hleďsebi!" - Majitelé koncesí na dopravu koňmi se v květnu ohlásí u policie kvůli registraci, vystavení tabulky na vůz apod., na berní úřad zase kvůli poplatkům a přidělení stanoviště.
10.května Ministerstvo obchodu rozhodlo, že po přestěhování pošty nebude filiálka pošty na radnici. Ale už v prvním měsíci sezóny se množí připomínky hostů na poštovní mizérii!
17.května Vyrábí se cigára, kde je na obrázku na obalu Křížový pramen - dík iniciativě radního RUBRITIA. - 17. až 23. května promítá kino ZENTRAL obrázky z letošního odhalení jubilejní kašny a svěcení nově upraveného Křížového pramene. - Večer v 11 hod. hořela zadní budova na Šenově - požár uhasili místní a úšovičtí hasiči. - Na kolonádě rozšířena poštovní podatelna. V jedné místnosti jsou dvě přepážky pro příjem, v jedné místnosti je telefon a 1 místnost jer pro personál. - V hotelu OTT (Pacifik) zřízena vegetariánská jídelna, kde se vyvařuje podle lékařských předpisů.
Arnoldovo strojní zámečnictví na Šenově (dnes Šimánek, Nerudova)21.května Auto restauratéra BEERa jezdí do Kynžvartu od 8 do 20 hodin.
24.května Od 1.června je v bývalé Jezdecké škole - v jízdárně - skating (= jízda na kolečkových bruslích). Půjčování koní nebude obnoveno. Skating vede Mr. RODNY STEWART z New Yorku a mají přijet další instruktoři. Bude tam bar i koncerty. - V Rakousku bylo připuštěno, že se mohou doporučené dopisy vhazovat do poštovních schránek po ulicích. - Leo SABATHIL, majitel kavárny Café Wolfstein, oznamuje, že doprava auty je zajištěna od kavárny CARLTON (Svoboda) od 8 do 20 hodin.
28.května Deputace u ministra dopravy. Ministr dopravy totiž pro-hlásil , že stavba železnice Mariánské Lázně-Falknov tč. není možná, ale bude se o ni usilovat nadále. - Hasičský sbor schůzoval: rezignoval Georg Zischka a novým veli-telem zvolen Franz FRIEDRICH, fotograf. Zástupcem Josef HAUSCHKA, truhlář a poslanec na radnici.
31.května V kině GRABEN ve Vídni byly promítány obrazy z Ma- riánských Lázní: odhalení pomníku, svěcení pramenů aj. - Cesta od Maxthalu (Lunapark) k přehradě, je ve velmi špatném stavu. - V poslední době potrestáno 132 obchodníků s mlékem za "ředění" - za porušení 20 litrů celkem pokut za 181 K. - Otevření skatingu se posouvá na 8.6., neboť z Ameriky nedošlo včas dřevo na podlahu. - Zpráva o 19.ročníku pokračovací učňovské školy. - ELDORADO inzeruje denně elektrický klavírní koncert!
4.června Chystají se ukázkové lety letce Giovanniho BORGOTHIho z Terstu na jednoplošníku SAPRONI o 80 koňských silách (HP). Borgothi vytvořil na trati Benátky-Miláno dva rekordy. - Skating bude otevřen definitivně 7. června, má bar, denně třikrát korso, dvě kapely.
11.června Nejsou peníze na telefonní vedení Vídeň-Mariánské Lázně. - Omyl: včera viděli na obloze někteří balón, jiní letadlo. Byl to však velký dětský drak. - Italský letec bude 14. až 15.6. na Golfu.
Klobouky od Pistla v MIRAMARE (dn. Excelsior)!14.června Přijelo 150 posluchačů lékařství z Lipska na exkurzi. - Na kolonádě instalován automat na poštovní známky. - Karlovarští kavárníci zakázali hostům brát do kaváren vlastní jídlo.
18.června Město navštívil rakouský ministr obchodu. - Ukázkové lety Borgothiho nenadchly. Nakonec se konaly u Velké Hleďsebi a start byl opožděn, takže byl předveden jen okružní let. Motor je osmiválcový, elektrické zapalování, bez převodů. - 15. června byl lidový svátek, majitelé vyvěsili prapory, které byly při ruce. Majitelé si mají obstarat vlajky v rakouských barvách. - Dcera majitele kina Ekkerta byla poražena cyklistou, který se učil jezdit na frekventované ulici. To je neslýchané! - Emil BLONDIL otevřel Garage International s opravnou! - Radlická mlékárna v Praze nabízí v tržnici JOGURTY prostřednictvím firmy J.Karpele.
21.června Berlínské noviny přicházejí vlakem v 5:25 hod. a jsou expedovány první poštovní roznáškou. - Plzeňský autoklub uspořádal propagační jízdu do Karlových Varů za účasti 16 aut. - Otevírá se FOTOHAUS E.JOFFÉ v domě Hungaria, též se službou pro amatéry.
Oblíbená Luckerova drogerie bývala v dnešní JALTĚ28.června Přijel opět na léčení zdejší nejtěžší host Ahmed el GAMAY BEY. - Telefonní ústředna na nové poště je v plném provozu a napojeni noví abonenti. Nejvyšší uváděné číslo je 635-VIII.
5.července Pan Baruch získal tuleně, zamýšleného jako dekoraci pro hotel New-York. Daroval ho však měšťanské škole.
16.července Město navštíví 22. července 100 amerických lékařů, účastníků kongresu v Londýně. - Od školního roku 1913/14 se přeměňuje reálka v Plané na reálné gymnázium s 8 třídami, s latinou a angličtinou. Do 1.ročníku je přihlášeno 25 žáků a 2 hospitanti
23.července Lázeňský lékař dr.Pachner získal patent na "Pachnerovy mariánskolázeňské Luxana pastilky". - V Chebu bylo 22.7. v 13.15 h. a 23 h. zemětřesení, též ve Františkových Lázních.
30.července Letní ubytovna pro studenty v Mariánských Lázních má 25 postelí, což nestačí. - Výsledky turnaje v tenise.
2.srpna Jednalo se o převzetí pozemků od Úšovic - čtvrť Bellevue a prameny. Úšovice předložily plán, podle něhož by po-čet obyvatel mohl dosáhnout až 60 000. Bude se jednat dále. - 1. srpna vyplul parník Marienbad na první plavbu.
6.srpna Článek Michala URBANA "Historische Grundsäule Marienbads" - Setkání se světovými šampióny ve skatingu.
9.srpna Květinové a večerní korzo se konalo 6. srpna.
13.srpna Zavádí se přísnější cenzura. - Uliční demonstrace jen na povolení. Aktéři nepovolených demonstrací budou uvězněni. Dozor zavádějí okresní místodržitelství. - Karlovarská společnost s ručením obmezeným zkrachovala a jde do konkursu (chybí údaje proč).
16.srpna V noci u vily UHL (Úšovice čp.163 na počátku Palackého ulice - U Adámků) potyčka civilistů s dvěma opilými policisty., což má soudní dohru. Oba policisté propuštěni. - Často se stává, že auta zaplní ulice oblaky kouře z výfuku. Mělo by se energičtěji zakročovat.
23.srpna Odpor proti dvojjazyčným názvům a tiskopisům:"Za obyvatelstvo čistě německého města chceme připomenout požadavek, aby byly dvojjazyčné tiskoviny ihned staženy a používány jen německy psané!"
Holiči v domě Goldener Engel (=LABE) a v kavárně Utschig v hotelu Buen-Retiro (=PRAHA Palace Hotel) na Hlavní třídě)30.srpna Rudolf FISCHER, vrchní kuchař na Bellevue, si pronajal hotel RAUWOLF. - 3. .9. se koná v domě LUKKER dražba obrazů. - V důsledku netěsnosti přepouštěcí šachty se vylil Podhorní rybník. Voda zalila okolní louky. Vodní hladina poklesla o 70 cm. Jinak žádné škody. - Ve škole je tč. 5 tříd obecné školy pro hochy a 5 tříd pro děvčata, 1 ředitel, 5 učitelů náboženství, 6 odborných učitelů, 10 učitelů obecné školy, 2 industriální učitelky. Dětí je kol 1000, z toho 384 z prostoru nad linií železniční dráhy na Karlovy Vary.
O vlastní školu se usiluje v Nádražní ulici a již sebráno 331 podpisů. Návštěvnost školy je 93,2 %, bylo posláno 225 připo-mínek rodičům o povinnosti školní docházky.
6.září Na radnici jsou vystavovány obrázky malíře KASTIALA, které budou umístěny v jídelně parníku Marienbad.
13.září Anna KRAHE z Berlína navštívila naše město již po 27! - Ferdinand LÖSCHNER, spoluvlastník restaurace DELFIN (dn.Evropa), koupil od Buxbauma kavárnu ALM a přebírá ji do vlastního vedení. - Nedostatky na nádraží: jen jeden perón, chybí uzavřená čekárna, poštovní schránka, záchod a telefonní automat! (poznámka srovnej s rokem 1984 V.K.)
17.září Článek Michala URBANA "Das Stift Tepl und Sandau". - Město navštívilo 30 aut berlínského Automotoklubu. - U Josefovy Hutě vykolejil vlak a 3 hodiny zpoždění.
20.září Michal URBAN článek "Zum Namen Tepl" o vývoji názvu Teplá. - Telefonní spojení do Gothy je za 2,40 K. - Ke konci září 1913 dostali výpověď nájemci krámků ("putyk") na staré kolonádě. Tak přecejen se bude rozšiřovat nová kolonáda! - K vykolejení: zraněn byl průvodčí J.Schebek, amputována noha. Provoz obnoven. - Hoteloví podnikatelé si stěžují: "Peníze jsou drahé (tj. půjčky, nájmy) - hodně se všude postavilo a nejsou hosté. Zhoršila se hospodářská situace." - Smutná událost: v Plané matka tří dětí prala prádlo a poslala sedmiletého hocha s prádlem domů. Když se vrátil k matce, nikoho nenašel. Zavolal proto otce. U potoka na břehu našli mrtvolku dítěte ve věku 1 a 1/4 roku, v potoce pak matku a mrtvé 3leté dítě. Domněnka: matka se při záchraně malého dítěte dostala do víru a větší dítě ze strachu běželo za ní do vody.
24.září Zemřel Gustav HÄRTL, 80 let, "kus starých lázní" - jako člen městské rady podporoval vždy starostu Herziga. - Někteří uživatelé telefonů byli při stěhování pošty 3 měsíce odpojeni a přitom dostali účet a vyhrožováno jim exeku-cí.
26.září Hotel HOHENECK (čp. 415 Ostrava proti Dyleni, býv. Mototechna) přešel z majetku paní Elise Meczerč do majetku Josefa Landkammera. - Článek Michaela URBANA "Zur ältesten Geschichte des Stift Tepl".
1.října Studentské ubytovny navštívilo 526 studentů, kteří dostali snídani a jedno jídlo zdarma.
4.října Ač je tiskárna 300 kroků od pošty, ranní poštu dostává redakce až v 3/4 10 h., druhou v 11 h. a odpolední až v 1/2 4 h. !!!!!!
18.října Cihelna "Deutsche Ringofen-Ziegelei der Gemeinde Kuttenplan" oznamuje, že prodej cihel pro Mariánské Lázně převzal bankéř Emil LUCKER (As- toria).
22.října V Plané založeno stavební společenstvo, které získalo pozemky na Tepelské ulici, kde hodlá postavit 22 domů!
25.října Článek "Die ältesten Entwicklungsgeschichte Marienbads als Kurort - Reitenberger-Skalnik"
29.října Aeroplán "Etrich-Taube", jednoplošník, proletěl 27.10. kolem města. Dva letci letěli po trase Scheibenreuth-Františkovy Lázně-Cheb-Mariánské Lázně-Plzeň-České Budějovice, kde přistáli. - Opět stížnosti, že v lázních jsou pro místní občany jednou týdně 2 koupele.
Hotel EISENBAHN (čp. 286 proti nádraží - U Matičků, zbořeno), LINDENTHAL (Husova čp. 302 - pekárna na rohu Nákladní) ALLIANCE (čp.235 spořitelna)1.listopadu Špatné osvětlení. Od hotelu Ott (Pacifik) k Mlýnu (Cristal) je 6 obloukovek a mezi nimi žárovkové stojany. Ty svítí velmi slabě a vyvolávají dojem chudého provinčního městečka.
5.listopadu V budově okresního soudu je málo místa, spisy tu leží neuspořádaně; úředníci musí pracovat přesčas, aby stačili vyřídit agendu. - Kašna pod anglikánským kostelem je suchá, lepší by bylo ji odstranit a udělat záhon.
8.listopadu Telegram podaný na hlavní poště v 1/2 10 h. došel do Nádražní čtvrti v 1/2 5 h. - Tango: při programu 9.11. v Continentalu jako taneční novinka! - V Jáchymově se prodávaly půlkilové sáčky radiové rudy za 50 K a ve skutečnosti šlo o neškodný prášek.
15.listopadu Jeden podnikatel z Vídně hodlá zřídit v Úšovicích koupaliště na pozemku pana Rotha vedle úšovické elektrárny.
22.listopadu Ministerstvo obchodu povolilo zřídit v Teplé vedlejší telefonní centrálu, napojenou na Mariánské Lázně. - Další tele-fonní spojení do Neveklova za 2 K, do Torgau za 2,40 K. - Další článek Michaela URBANA "Karl Viktor Hansgirg o Goethovi v Mariánských Lázních".
26.listopadu V Klimentově uhořela žena, když při požáru domu vběhla zpět do domu, aby zachránila vkladní knížku. - Na 27,01 km trati do Karlových Varů byla zřízena nová zastávka "Grün-Unterhammer" (Louka).
29.listopadu Boj o tango: prosazuje se v tanci, ale Vatikán je proti! V Paříži se prý už tančí všude kromě salónů argentinského velvyslanectví!
13.prosince Asta NIELSEN opět na plátně kina ZENTRAL. - Možno telefonovat do Krakova za 3 K.

Spor o kvalitu Mariánskolázeňských pastilek

      Dne 9. prosince 1913 se projednávala u krajského soudu žaloba o kvalitu Pachnerových Mariánskolázeňských pastilek. Žalobu podal Fr.Sperling, lékárník v Mariánských Lázních, zastupovaný advokátem Zuckermannem. Žalováni byli: Moroder, redaktor listu Marienbader Kurzeitung, Zuchner, ředitel zasilatelství vod v Mariánských Lázních, a Redtenbacher, ředitel zdejší solivárny.
      Předmětem sporu byl inzerát, který zveřejnil Marienbader Kurzeitung čís.68/1913. Byl podepsán Redtenbacherem a do tiskárny donesen Züchnerem. V inzerátu uvedeno, že doktorem Pachnerem vyráběné pastilky neobsahují pravou "mariánskolázeňskou sůl", ač podle receptu mají tuto sůl obsahovat. Hlavní žaloba mířila na Redtenbachera.
      Z průběhu jednání: Redaktor Moroder se obhajoval, že onen inzerát nečetl, i tak nemá právo pozměňovat inzeráty. Redtenbacher uvedl, že v létě za ním přišel inspektor pramenů HANIKA, aby mu Redtenbacher provedl analýzu pastilek. Výsledek analýzy byl předán HANIKOVI. Po čase věc projednával starosta Reiniger. Při tomto jednání nabyl Redtenbacher dojmu, že výsledek jednání lze zveřejnit, neboť také nález u dr.Zörkendörfera, mětského balneologa, byl shodný. ZÜCHNER uvedl, že nechal inzerát zveřejnit kvůli škodám, které by mohlo mít zřízení podobného podniku. Na úřad věc nechtěli dát, aby se neztrácel čas. Doloženo však, že Züchner anonymně rozesílal tento inzerát některým zdejším lékařům. Jako svědek byl povolán starosta REINIGER, avšak odmítl uvést obsah "nálezu" dr. Zörkendörfera. V jednání nadhozeny otázky kvality analýzy a příbuznosti zúčastněných osob. Navrženo smírné řešení, ale bezvýsledně a tak jednání bylo odloženo.
Marienbader Zeitung 13.12.1913

Výlov Regentu 14.10.1913

      Výlov Regentu býval prováděn jednou za tři roky. Byla to jakási neorganizovaná slavnost, které se účastnilo mnoho diváků, očekávajících především ukončení výlovu - zbylé ryby si totiž mohl vylovit kdokoliv jakkoliv. Den před výlovem se konaly na různých místech zábavy a s hudbou se pak šlo ráno k prvnímu výlovu. To bývalo kdysi. - Ale výlov REGENTU je poutavý v každé době. V roce 1913 od časného rána proudily skupinky lidí z různých směrů k rybníku. Večer minulý den bylo chladno, na okolních loukách ještě ráno ležela jinovatka, na vodní ploše slabý led. V půl šesté začal první zátah. 15 rybářů zatahovalo síť k břehu. Třepotalo se v síti mnoho ryb, mezi nimi i pěkné kusy. Ryby byly váženy a překládány do přípravných nádrží. Kolem 7 hodiny vyšlo slunce a slibovalo pěkný den.
      Z Mariánských Lázní přijížděli auty, vozy, na kolech další návštěvníci. Též pěšky. Podobně z okolních obcí. Hráz byla plna lidí - celkem se síť zatahovala pětkrát. Už se netrpělivě čekalo na "dary zdarma". Dříve se pokyn k volnému lovu dával ústně voláním "Preis!" - Ale toto často zavolal někdo nepovolaný, takže později se dával pokyn k volnému lovu vyvěšením praporku. - Ale nyní nebyl stále praporek vyvěšen, rybáři byli ještě v práci a už se první netrpělivci vrhají do rybníka. Stovky lidí se pokoušejí s pytli, síťkami něco vylovit - podívaná vhodná pro filmovou kameru. Rybáři mezitím třídí ryby podle velikosti a váhy. Výsledek lovu je uspokojující.
Marienbader Zeitung 15.10.1913

Odhalení pomníku doktoru Herzigovi

      18. května 1913 byl slavnostně odhalen pomník bývalému starostovi Herzigovi. Bylo to ve večerních hodinách., Peníze na zřízení pomníku byly získány mezi zdejšími občany. Doktor Herzig byl v minulosti dvakrát zvolen starostou města a za jeho vedení došlo ke stavbě řady veřejně prospěšných staveb. Zato mu jsou občané nezapomenutelně vděční. (Pomník stával až do druhé světové války proti domu NIZZA, za války dán do sběru kovů; po válce tu stál pomník J.V.Stalina, dnes je tu Památník sovětské armádě bez nápisu.) - O sochaři Herzigova pomníku není v novinách zmínky. Podle dochovaných snímků byl pomník v nadživotní velikosti, z bronzu - stojící postava.

Postup přestavby Křížového pramene

MIGNON, Hlavní třída čp.233, třtí dům pod Slovanem      Po novém jímání Křížového pramene, při němž bylo podchyceno větší množství vývěrů, byl znovu postaven pavilón při zachování požadovaného stylu stavby. Plán dělal architekt BAUMGARTNER z Vídně. 7.1.1913 byla uzavřena dohoda se stavební firmou LÖSCHNER-HELMER. 10.1. začal práce stavební mistr Schandl s deseti dělníky.- 24.1. došlo 40 sloupových základů z Marzana (z Itálie). 25.1. připraveno bednění pro 71 sloupů a sloupy dodány firmou HAUSER z Vídně. 1.2. bylo osazeno 32 podstav. 8.2. hotova podlaha vpředu, 10.2. vztyčeny sloupy, 12.2. se začalo betonovat až do 19.2. a 21.2. osazeny sloupy kruhového vnitřku, 26.2. vztyčena kopule. Pak přišly na řadu natěračské práce, štukování a mramorování.
Marienbader Zeitung 5.4.1913

40 let Marienbader Zeitung 1873-1913

      Od doby napojení města na železnici (1872) se projevila potřeba regionálních (městských) novin. První číslo vyšlo 31. prosince 1873 a vyžádalo si to určitou odvahu, neboť město tehdy končilo u domu Anglický dvůr. Hlavní třída dosud nebyla v dnešní délce a neexistovala ani čtvrť u Lesního pramene. Doktor Herzig - tehdy 34letý - byl zvolen starostou. Redakce požadovala pěší cestu k nádraží, zřízení městské zahrady, jatek, radnice, pomníku Reitenbergerovi atd. To pomáhalo i mladému starostovi.
      Za druhé periody starostování dr.Herziga (1892-1899) usilovala redakce o další projekty a vedla boj proti krátkozrakým odpůrcům. Jako předvoj zůstala redakce v městě v boji za rozvoj lázní. Redakci vedli od založení novin:
      1873-1876 Philipp LEDERER
      1877-1882 nominálně Josef Gschihay, ve skutečnosti 1877-1880 Johann SCHUSSER,
      1880-1882 August ABEL
      1882-1886 Philipp LEDERER
      1886-1887 Emil KUTSCHKA
      1887-1892 Philipp LEDERER
      1892- 1913 Alois KOHN dosud
Marienbader Zeitung 1.1.1913

Přemostění potoka u Buen Retiro

      BUEN RETIRO - tak se nazýval hotel PRAHA (pozn. dnes nelze vysvětlit, proč nemá název - "Palace Hotel" je označení typu hotelu). Zamostění potoka projektoval arch. Karl GUT, provedla firma N.RELLNESS. Strop zatížen parním válcem o váze 16 000 kg a zjištěn průhyb 0,2 mm, po odstavení válce 0 mm. "Balkón" byl zatížen 400 kg na 1 m2 a zjištěn průhyb 0,5 mm, po odtížení 0 mm. Konečný rezultát: příznivé!
Marienbader Zeitung 30.4.1913
 
Císařská jubilejní kašna na Dolním náměstí

      Dne 4. května 1913 byla slavnostně odhalena jubilejní kašna na Dolním náměstí, v té době nazývaném již "Franz Josef Platz". Byla odhalena k jubilejním narozeninám císaře Františka Josefa I. a odtud i název "Franz-Josef-Jubileumsbrunnen". O vybudo-vání kašny se nejvíce zasloužil radní RUBRITIUS ,který už roku 1910 vyhlásil na ni sbírku. Nejvíce přispěla "Marienbader städtischer Sparkasse" - místní spořitelna - částkou 10 000 K. Stavbu provedl zdejší stavební mistr WATZENAUER, sochařská díla jsou od Hans DIETRICHA z Vídně. Kašna totiž byla původně osazena třemi sochami - alegoriemi žen v bronzu. Výška soch byla 185 cm. Šlo o sochy Krása přírody, Léčivá síla pramenů a Léčivá moc lázní.
Marienbader Zeitung 7.5.1913 etcet.
 
Parní prádelna ve Velké Hleďsebi

      Již roku 1912 oznámeno, že mariánskolázeňští podnikatelé založili jako družstvo prádelnu ve Velké Hleďsebi. Kdy začal provoz, není však zmínky. Roku 1913 se uvádí vybavení stroji, osvětlení prádelny od firmy L.STRAKOSCH a J.BAUER z Vídně, vlastní kotelna, 45-metrový komín, vlastní zdroje vody, vlastní filtrace odpadových vod. Správní budova má několik bytů, žehlící stroje jsou vytápěny plynem. Lze prát též jemné prádlo. Mezi příjmem a výdejem prádla je kancelář, též ke sledování postupu praní atd.
Marienbader Zeitung 4.6.1913
Odhalení hochštapleři

      Jak uvádějí noviny, v jednom hotelu 1.třídy sešli se ke kartám: majitel zboží z Holandska, pracovník ruského velvyslanectví v Paříži, konzul z Říma. Takto se nechali zapsat do kurlistů. Hráli sice o zápalky, ale ty představovaly peníze. "Holanďan" prohrával. Mezi "Rusem" a "Italem" došlo ke slovní potyčce, která nebývala na síle. Zápalky i karty spadly pod stůl. Holanďan začal počítat zápalky, neboť druzí dva si chtěli přivlastnit více. Holanďan prohlásil, že je ochoten prohru zaplatit. Některým hostům však byla událost podezřelá a jeden právník zatelefonoval do Paříže. Odpověď z velvyslanectví: "Jméno neznámé, nikdo na dovolené!".
      Mezitím policie zjistila, že se jedná o dva falešné hráče, kteří uvádějí do oběhu padělané peníze různých měn. - Druhého dne přinesl "Holanďan" do hotelu šek, avšak spoluhráčů se nedočkal, protože ti pocítili špatný vítr a pokusili se opustit město urychleně autem. Byli však zadrženi civilními policisty. Dáni nejprve do městského "katru" a druhý den předáni krajskému soudu v Chebu. V novinách se pak psalo: "Naše důvtipná policie a výborně organizovaná detektivní kancelář zneškodnila dva nebezpečné pachatele!" - "Kuriosní je, že oba hosté jezdili do Mariánských Lázní na tříměsíční kúry, aby si odpočali od "poctivé práce!"
Marienbader Zeitung 2.7.1913
 
Celkově k roku 1913

      Politické zneklidnění - úvodníky novin věnovány situaci na Balkáně. Obchod s Balkánem podvázán. Zhoršuje se finanční situace. Počet návštěvníků stagnuje. Přesto pokračuje nová výstavba - především družstevní prádelna ve Velké Hleďsebi, kde byli podílníky místní hoteliéři. - Rekordně krátkou dobu trvala rekonstrukce pavilónu Křížového pramene ve stejném stavebním stylu, jak bylo požadováno. - Konečně dokončena sbírka na pomník starostovi Herzigovi a tento odhalen. Dále odhalena jubilejní kašna na dnešním Mírovém náměstí, která tehdy ještě měla tři alegorické bronzové ženské sochy. - Populární je SKATING - ježdění na kolečkových bruslích. Bruslilo se v hale někdejší jízdárny, která tehdy zanikla. - Do povědomí se dostává urologická klinika dr.Rubritia, ale zprávy v novinách o ní jsou jen kusé. - Od roku 1905 roste zájem o "prehistorii" města, snad proto, že město dospělo do konečné podoby, nebo to alespoň tušilo. Velké množství historických článků tu nacházíme od Dr. Michala URBANA z Plané, který už tehdy dosáhl 40 let lékařské činnosti v Plané.
      Z hlediska pozdějšího rozvoje města lze konstatovat, že tento rozvoj kulminoval, stejně jako jeho kulturní a lázeňský život. Málokdo však tušil, že v příštích desetiletích bude město žít - především stavebně - z právě budované podstaty. Podoba lázeň-ské čtvrti je do konce století stavebně srovnatelná s rokem 1913, dnes nadto stav po demolici areálu Tepelský dům-Krym (12 domů) z let 1977-78, a dalších domů po roce 1989 (Tatra, Vostok, Chicago).
 

Století železniční trati
Mariánské Lázně-Karlovy Vary

      Letos si připomínáme sté výročí otevření železniční trati Karlovy Vary-Mariánské Lázně.
      Nejbližší nejstarší železnice byla za hranicemi - v severobavorském Hofu (po roce 1850). Spojení s Vídní měly západní Čechy až od roku 1860 (z Plzně). V lednu 1872 byla otevřena navazující železniční trať Plzeň-Mariánské Lázně-Cheb. V té chvíli začaly být reálné úvahy o užitečnosti železničního spojení Mariánských Lázní s Karlovými Vary.

Nekonečné přípravy této trati

      Desítky let probíhala jednání ve věci výstavby této trati - o udělení koncese, o finanční účasti, o trase a nádražích. Nejvýznamnějšími zájemci byli karlovarští průmyslníci, klášter Teplá, město Bečov. Ale už dříve, kol roku 1860, vznikaly první projekty a řešilo se napojení na Buštěhradskou trať (Cheb-Žatec-Praha).
      Ale obojí lázně si musely na železniční spojení ještě počkat plných 26 let. Kolik protokolů, prohlášení, petic bylo v této věci sepsáno! Projekt trati narážel na ultimata obcí, které chtěly, aby trať vedla co nejblíže, aby měly vlastní nádraží atd. Když obce neprosadily svou, ztratily zájem o železnici, jako například Sangerberg (Prameny), který požadoval vlastní velké nádraží na dnešní zastávce LOUKA.
      Již v roce 1884 vydalo c.k. ministerstvo obchodu ve Vídni povolení k stavbě této trati, ale nedošlo k dohodě o výši příspěvku od státu ani od země.

Projekt trasy městem Mariánské Lázně

      V Mariánských Lázních měla vést trať přímo lázeňskou čtvrtí k Lesnímu prameni, odtud po svahu místem budoucího Esplanade do Závišína a přes Rájov-Sítiny-Mnichov do údolí Teplé. Projekt počítal s tím, že hosté budou moci pohodlně vystoupit uprostřed lázní a nebudou muset přesedat do kočárů či omnibusů s koňmi. Naštěstí zůstalo jen u plánů a stoupání trasy na Tepelskou vrchovinu bylo vyřešeno vlkovickým tunelem. Z nádraží bylo však nutno stočit trasu, velkým obloukem překřížit obě mariánskolázeňské ulice k nádraží (dnes už mosty) a vybudovat most přes úšovické údolí u Rudolfova pramene.
      K pohodlí hostů byla už před rokem 1900 plánována výstavba tramvajové trasy od nádraží do lázeňské čtvrti. Byla otevřena roku 1902.

Výstavba trati

      Nakonec bylo přistoupeno v roce 1895 ke stavbě karlovarské trati po revizi trasy navržené roku 1884. Základní kámen byl položen 5. prosince 1895 v tehdy nejvýznamnějším okresním městě Teplá. V prosinci 1895 začaly i první odstřelovací práce (pro tunel u mlýna Rohrmühle). Vzniklá akciová společnost "Eisenbahn Karlsbad - Marienbad" dostala koncesi 21. května 1896. Její základní kapitál činil 1 075 900 zlatých.
      Stavbu řídila Rakouská státní železnice ve Vídni. Výstavba trati byla rozdělena na sedm částí při účasti čtyř stavebních firem. Byly to firmy Tampier, Václav Marek, Emilio Faletti a Emanuel Rubritius. Italská firma Faletti měla přes 700 Italů a prováděla odstřelovací práce a stavbu tunelů. Největší tunel byl Vlkovický, 380 metrů dlouhý, stoupání do Vlkovic bylo 23 promile! Tunel se budoval od 10. září 1896 do 18. února 1898.
      Na stavbě trati pracovali dělníci z jižních Tyrol, Chorvatska, Rumunska, a také domácí, celkem 1400 dělníků. Bydleli většinou v provizorních dřevěných barácích při trati (ty stávaly např. nahoře u Vlkovic před tunelem vpravo) nebo v soukromí u sedláků. Několik cizích dělníků se tu později usadilo.
      Při stavbě trati bylo přemístěno 2,25 miliónu m³ zeminy a celkové náklady byly 10 651 800 korun. Z toho zaplatil:
stát .........................

8 100 100 K

země Čechy ..........

680 000 K

obce a podniky .....

1 871 800 K

Zahájení provozu na trati

      První zkušební nákladní vlak vyjel dne 20. října 1898 v 10:30 h. z Mariánských Lázní. Parní lokomotiva táhla sedm nákladních vagónů a jeden osobní vůz. Dojela však jen do Bečova. Další úsek dosud nebyl sjízdný. Až 31. října 1898 projel vlaku celou tratí. Kontrolní jízda proběhla 7.listopadu 1898, kdy projel celou trasou vlak, tažený třemi lokomotivami. V něm jeli zástupci ministerstva železnic ve Vídni a ředitelství železnic v Plzni. Dne 12. prosince 1898 následovala kolaudace se zástupci týchž institucí. Za ředitelství drah v Plzni byli přítomni inspektoři Karel Polák, Karel Čermák, Alfréd Zíka a inženýři František Mrázek a František Kolář. Vlak vyjel z Mariánských Lázní v 9:00 h. a dojel do Karlových Varů v 12:55 h. Nebyla překročena rychlost 50 km za hodinu. Zpět vlak jen projížděl a jízda trvala 77 minut. V Mariánských Lázních byl pak slavnostně podepsán protokol o dokončení stavby.
      Pravidelná doprava byla zahájena 17. prosince 1898, kdy vyjely vlaky v husté mlze z Mariánských Lázní (v 7:10 h.) a z Karlových Varů (v 5:42 h.). Křižovaly se ve Vlkovicích. Každý vlak měl dvě lokomotivy a deset osobních vozů. Vlaky byly ozdobeny praporky, květinami a chvojím, ve stanicích byly vítány hudbou, prapory a střelbou z moždířů. V Krásném Jezu (Schönwehr) vlaky jen projížděly, neboť obec odmítla přispět na stavbu. Přitom měla postavenu nádražní budovu i kolejiště. Spor se táhl ještě celý rok.
      Nejvíce lidí se shromáždilo v Bečově a v Teplé. Zvláště v Teplé byla velká sláva. Vedle starosty, který měl krátkou řeč, byl přítomen tepelský opat Clementso se suitou, spolky veteránů, pěvecké sdružení aj. Bylo jisté, že trať ekonomicky oživí celou krajinu. Například v Bečově vznikly brzy na nádraží velké sklady Novoveské a Grünské minerálky, vyváželo se dříví aj. V Poutnově a Bečově pověsili na lokomotivu věnec.
      Největší zásluhy o prosazení trati měli karlovarský starosta Zörkendörfer, mariánskolázeňský dr. August Herzig a tepelský opat Alfred Ambrosius Clementso

Dvojjazyčné nápisy stanic

      Nápisy na stanicích byly německé, ale na zákrok ředitelství drah v Plzni byly na ministerstvu železnic ve Vídni prosazeny dvojjazyčné nápisy. Protesty německých obcí proti tomu byly marné.

Druhá nejefektivnější trať ve státě

      Chod trati řídila správa státních drah podle smlouvy s akciovou společností. 5 kilometrů železniční trati bylo společných s železniční tratí z Bečova na Rakovník.
      Zprvu jezdily denně tři vlaky v obou směrech, od 1. července 1899 jezdil i rychlík (jezdíval v sezóně od 1. června do konce srpna). Trať byla velmi frekventovaná. V lednu 1899 dosáhl příjem za přepravu osob 4 805 zlatých, za přepravu zboží 3 595 zlatých.
      Za první pololetí 1899 byl příjem 128 tisíc zlatých. Ukazovalo se, že půjde o mimořádně rentabilní trať. A skutečně: byla to druhá nejrentabilnější trať v Rakousku-Uhersku po horské trati Bolzano-Merano v Alpách.
      Obsluhu vlaků tvořil 1 strojvůdce,1 průvodčí a 3 železničáři nákladní dopravy.Počet vlaků se ustálil na čtyřech osobních a jednom nákladním vlaku denně. Jízdenka stála v 1. tř. 2,80 koruny, ve 2.tř. 1,87 koruny a ve 3.tř. 0,93 koruny. Průměrný čas jízdy byl 2 hodiny 16 minut.
      Na karlovarskou trať navazovala v Bečově trať do Rakovníka, v Krásném Jezu trať do Chodova. Nejvýše položeným bodem byly Ovesné Kladruby (710 m n.m.), nejnižším dolní nádraží v Karlových Varech (376 m n.m.).
      Trať délky 53,4 km (zajížďkou přes Teplou je cca o 10 km delší než silnice) měla 19 stanic, 7 tunelů, 20 mostů a viaduktů.

Projekty na rozšíření trati

      Při dokončení stavby bylo uvažováno brzké prodloužení trati do Tirschenreuthu a později až do Bayreuthu. V dalších letech byly předloženy ještě projekty dvou návazných tratí. Vážně se uvažovalo o jejich brzké realiozaci. První trať měla vést z Vlkovic přes Sangerberg-Litrbachy do Falknova (projekt z roku 1901), druhá směrem na Bezdružice. Druhá vycházela z nádraží Teplá, byla 14 km dlouhá a měla navázat na dnešní železniční trať Pňovany-Konstantinovy Lázně. Těsně před první světovou válkou byla stavba oddálena a po válce se k plánu už nikdo nevrátil.

Mariánskolázeňské nádraží

Původní nádraží Mariánské Lázně
      Dnešní nádraží není původní. Bylo postaveno v roce 1903 na místě starého, při čemž bylo provedeno rozšíření kolejiště a postaveno druhé nástupiště. Výtopna byla postavena už roku 1899 po zahájení provozu karlovarské trati.

Změny v první republice

      Po vzniku ČSR byla železnice zestátňována. a v roce 1925 byla také tato trať zestátněna, přičleněna k ČSD a uplatněny státní předpisy. V roce 1935 byla vybudována přehrada na řece Teplé a nedaleko Březové vzniklo koupaliště, což zvýšilo využívání této trati.

Využívání trati za druhé světové války

      Za druhé světové války dosáhla nákladní doprava prvořadého významu. V květnu 1943 vyhořela část vesnice Milhostov od jiskry z lokomotivy. Koncem války v roce 1945 bylo mnoho nádraží, vagónů a kolejišť na trati poškozeno americkými letci-"kotláři", kteří rozstřelovali hlavně parní kotle lokomotiv. 17. dubna 1945 bylo vybombardováno karlovarské nádraží. Trať byla od té chvíle nepoužitelná. Po válce mohl vyjet první vlak až 15. června 1945.

Poválečný vývoj

      V poválečných letech bylo zrušeno mnoho polních a lesních přejezdů, některé se šraňkami. V létě 1946 byl zaveden přímý motorový rychlík Praha - Mariánské Lázně -Karlovy Vary, který jezdil do roku 1950. Po roce 1952 ztrácí trať své postavení. Přejezdy se závorami byly sice modernizovány, ale trať dostává lokální charakter.
      Roku 1967 projela po trati poslední parní lokomotiva. Patřila do řady 354 182 a na podzim 1968 šla do šrotu. Od té doby zde jezdí jen dieselové lokomotivy.
      V roce 1973 byla vybudována nová budova zastávky Město Mariánské Lázně. V roce 1987 proběhla demolice karlovarského dolního nádraží a dodnes tu zůstává provizorium.
      Přitom v roce 1988 proběhly velkolepé oslavy 90 let trvání karlovarské trati jako předehra příštích hlavních oslav 100 let v roce 1998. Ale zdá se, že oslavy v roce 1988 už nebudou překonány, neboť v posledních letech stále častěji probleskují zneklidňující zprávy o možné privatizaci této železniční trati.
-rš-

Řeka Teplá

      Železniční trať do Karlových Varů vede překrásnou scenérií v údolí řeky TEPLÉ. Kolem trati se obtáčí říčka Teplá, střídají se vysoké kopce, nekonečné lesy, světlé louky a vzácně zemědělské pásy. Řeka Teplá je dlouhá 64 kilometrů, pramení nad Mariánskými Lázněmi v nadmořské výši 800 m n.m. a do Ohře se vlévá v 370 m n.m. Znamená to, že průměrný spád je 7‰. Na horní toku má však spád téměř dvojnásobný a proto je tu mnohem více mlýnů než na toku dolním.
      Do Teplé se vlévá více než desítka potoků, z nichž hlavní tři jsou
      1. Lomnický potok se srážkovou oblastí 97 km² při spádu v horním toku 36 ‰, dnes plní rozsáhlou Stanovickou nádrž
      2. Roda (dnes Pramenský potok), přitékající až od Kladské, se srážkovou oblasti 66,4 km², na nových mapách se uvádí jen jako přítok Mnichovského potoka, který se vlévá do Teplé pod Mnichovem.
      3. Ritza (dnes Otročínský potok) se srážkovou oblastí 35,6 km² a se spádem 12 ‰.
      Srážková oblast Teplé činí 400 km². Srážky tvoří v průměru 600 až 700 mm ročně a tak není divu, že se Teplá při velkých deštích rozvodní a v minulosti ohrožovala lázně Karlovy Vary.
      Když vidí v létě hosté řeku Teplou, poznamenávají: "Vždyť je to jen větší potok!" Ale historie vypráví o katastrofálních povodních Karlových Varů, např. 1582, 1821 a naposledy 24. listopadu 1890. Tehdy po čerstvě napadlém množství sněhu přišly teplé a vydatné deště a rozvodněná Teplá strhla železné mosty v Tepelském údolí u Louky, u Vodné i části silnice u Bečova a dole zatopila Karlovy Vary hrůzostrašným způsobem. Karlovarský starosta zdrcen katastrofou zemřel na následky šoku. Proto se stavěla později přehrada u Březové (dokončena 1935), která chrání světové lázně před povodněmi. Jímací prostor přehrady je 5 miliónů m³, při čemž za normálního stavu má 1 milión kubických metrů vody.
Pramen: Ruß Josef: Der Tepler Bezirk, 1936
 

Chebské nádraží v letech 1910-1945

      Železnice do Chebu přišla ze západu - z Německa. Chebské nádraží bylo postaveno v letech 1863 až 1865 podle projektu architekta Hügela z Mnichova (München) a celkové náklady činily 1,5 milionu zlatých.. V roce 1910 byla přestavěna přijímací budova nádraží a ta sloužila až do náletu v roce 1945.
      Po vzniku Československa bylo nutno řešit spolupráci s Německou železnicí, které nádraží patřilo. V přijímací budově byl přednosta Německé železnice DR (Deutsche Reichsbahn), a to v jižní části, přednosta ČSD (Československé dráhy) v severní části. Podle toho sídlil i vlakový personál obou drah. Každý měl ve své polovině své služebny. V jižní části byla dále česká hraniční policie a oddělení finančníků, stejně tak měla stanoviště německá pasová kontrola a celnice. Nádraží mělo velikou přepážkovou halu, kde byly prodejny lístků jak německé (DR), tak československé dráhy (ČSD), knihkupectví, směnárna, úschovna cestovních zavazadel, výpravna expresního zboží. V severní části přízemí byly čekárny a restaurace.
      Nádraží Cheb mělo nadmořskou výšku 465 m n.m. ČSD mělo třetinovou účast na Chebské nádražní společnosti ("Egerer Bahnhofsgemeinschaft") a jejím partnerem byla od roku 1924 (od konce zemských drah) německá dráha "Deutsche Reichsbahn", která měla dvoutřetinovou účast. Tímto se nádraží Cheb dostalo pod ředitelství drah Řezno (Regensburg). Protože bylo nádraží Cheb druhým největším po nádraží v Regensburgu v okruhu tohoto ředitelství, stal se tak Cheb sídlem viceprezidenta dráhy (prezident měl sídlo v Regensburgu).
      Na nádraží pracovalo 800 zaměstnanců DR, většinou z Horní Falce a z Horních Franků. Bydleli tu se svými rodinami. Samozřejmě podobně tu pracovali a bydleli s rodinami čeští nádražáci. Denně projíždělo v Chebu 44 rychlíků, 105 osobních vlaků a 61 nákladních ze šesti různých směrů. Není divu, že Cheb byl železničním uzlem prvního stupně, vyžadujícím nanejvýše kvalifikované řízení a organizaci.
      Po připojení Sudet k Německu, od 1. října 1938 se stal Cheb významným vnitřním železničním uzlem Německa v jeho železniční síti a zůstal jím do 8. dubna 1945. V ten den se 80 let staré nádraží proměnilo v hromady sutin a popela a během několika minut se zastavila kola tohoto mamutu, který běžel bez přerušení osmdesát let. Egerer Zeitung, Amberg, Nr.4/1993
 

Kronikář Felbinger a projekt železnice Praha-Cheb v roce 1847

      V únoru 1847 zapsal kronikář Johann Nepomuk FELBINGER z novin Prager Zeitung zprávu, že na jaře 1847 se začne za příznivého počasí s realizací projektované železnice z Prahy do Chebu.
      Poctivě opsal boby na projektovaná trase: PRAHA - Králův Dvůr - Beroun - Popovice - Zaitz (?) - Babořice - Basoles - Hořovice - Komerau - St.Benigua - Zbirožský les - Pien - Aresper - Debing - Kamenný Újezd - Rokycany - Chrást - PLZEŇ - Wenuschen (Bděněves) - Mies (Stříbro) - Svojšín - Ošelín - Michalovy Hory - Dolní Kramolín - Chotěnov - Hamrnický dvůr - Šance - Kynžvartský zámek - Úbočí - Milíkov - Krottensee (Mokřina) - Lipová - Kornau (Obilná) - Reichendorf (dnes Hradiště u Chebu) - CHEB. Trvalo to však ještě 25 let než se projekt realizoval a to ještě v jiné trase...


Rok 1918 v českých dejinách

      Pro českou historii znamenal rok 1918 návrat k samostatnosti českého státu po staletích poroby. Nevzniklo už České království, ale republika. Místo krále stanul v čele státu president. A nevznikal stát pouze český, ale česko-slovenský. A nadto na jeho území žily další národnosti - především milióny Němců, jejichž postoj k novému státu ČSR byl při nejmenším rozpačitý.
      Zatímco vnitrozemí Čech prožívalo nesmírnou radost, rok 1918 v naší krajině i v Mariánských Lázních byl pro nás dlouho velkou neznámou a přitahoval naši zvědavost. Co chtěli tehdy zdejší Němci a jak se chovali k ČSR ? Historická věda za komunismu nabízela velmi prostá schémata pro toto období. Aplikovaly se obecné principy marxismu-leninismu, citovaly se poučky o otřeseném imperialismu jako nejvyšším stádiu kapitalismu a historie se při nejmenším zkreslovala a upravovala. Jednoduchost pohledu na vznik ČSR, na 28.říjen 1918, který se stal v krátkosti legendou, byla zavádějící.
      Proto jsme v roce 1985 začali v HAMELICE vydávat seriál, který jsme věnovali nám neznámému pokusu Němců v pohraničí o vznik samostatného státu. Seriál se jmenoval "Historie provincie Deutsch-Böhmen 1918-1919" a pro většinu vlastivědníků byl čtením málo známých skutečností. Seriál vyšel ve čtyřech Hamelikách (čís.9 až 12/1985).
      Hlavními našimi prameny tehdy byly:
      (1) SETON-WATSON R.W. "Evropa v přerodu" vydal František Borový, Praha, 1920
      (2) Sborník "Deutschböhmen", Leipzig, 1918
      (3) CAJTHAML František "Sláva a pád provincie Deutschböhmen"
      (4) Jubilejní sborník Národní Jednoty Pošumavské, 1884-1934, (především článek Jaroslava Hory) Plzeň, 1934
      (5) SCHIEBEL Jaroslav: "Vojenský převrat v Plzni 1918" v časopise Plzeňsko č. 5 a 6/1928
      (6) FALTYS A. "Vznik československého státu a Chebsko" v Minulosti Západočeského kraje čís. VI.
      K historii provincie Deutsch-Böhmen je možné se s odstupem času znovu vrátit, dnes si však chceme připomenout - při oslavách letošního 80. jubilea - vznik ČSR v západních Čechách. Nikoliv vlastními náhledy a výtahy z literatury, ale dobovými články pamětníků - Jaroslava Schiebela (1928), Jaroslava Hory (1934) a E.Šimka (1928), neboť odrážejí nejvěrněji počátky republiky v této části Čech.
 

Jaroslav Schiebel

Průběh vzniku Československa v roce 1918 v Plzni
(Článek ve vlastivědném časopise PLZEŇSKO čís. 5 a 6/1928 "Vojenský převrat v Plzni")
      "Inter arma silent leges!" praví Cicero ve své řeči "pro Milone" a slova jeho stala se běžnou, až po dnešní dobu bohužel pravdivou průpovědí. To zkusili jsme velmi citelně také na sobě v Rakousku, za světové války. Je arci pravdou, že za války přechází největší část zodpovědnosti z politiků na vojáky a že tudíž jim také ve veřejné správě musí býti ponechávána větší volnost, než by dovolovaly mírové právní poměry. Avšak tak, jak si počínala u nás za války rakouská vojenská správa, provozujíc při tom krutou národnostní politiku, směřující na potlačení všech neněmeckých a nemaďarských národů, nedá se omluviti ani tím nejpřísnějším obdivovatelem války a tato neurvalost vymstila se na Rakousko - Uhersku strašně.
      Vojenská krutovláda doléhala zvláště také na naše město, které mělo pro vojenskou správu zvláštní důležitost, jako jedno z hlavních středisek válečného průmyslu. Důležitost Plzně v tomto směru se osvědčila nejlépe po boleveckém výbuchu, kdy se vyslovil vysoký a směrodatný vojenský hodnostář rakouský, "katastrofa zmařila středoevropským spojencům jednu ofensivu na italské a prohrála jednu bitvu na východní frontě."
      Bude předmětem zvláštní kapitoly našich plzeňských válečných vzpomínek, abychom v jiném rámci vylíčili, jak bylo v Plzni za světové války vojensky jednáno. Tato kapitola, ačkoli je pro ni hojnost úředního a nevyvrátitelného materiálu na snadě, není ještě vzhledem k nevelkému časovému odstupu pro definitivní kritické zpracování a publikování dosti zralou. Zůstává tedy pro budoucnost prozatím zachována v rukopise i se svými doklady.
      Dnes však již můžeme s dobrým svědomím přikročiti k vylíčení, jakým způsobem byl v roce 1918 proveden náš politický převrat v Plzni po stránce vojenské.
      V Plzni byla té doby velká maďarská posádka a vojenská správa i tehdejší representant politické správy, osvědčovali při každé sebe menší příležitosti svoji přímo nenávistnou nepřízeň k tornu "národu desertérů a zrádců." Byl to tedy pro Národní výbor, který se ustavil již v červnu a převzal po převratu dne 28. října 1918 v Plzni veškerou veřejnou moc do svých rukou a do své zodpovědnosti, úkol nesmírně zodpovědný, upraviti situaci, převratem vytvořenou, také po stránce vojenské. Že se tak stalo poměrně hladce a nekrvavě, připadá hlavní zásluha dvěma vyšším důstojníkům, kteří po celou dobu světové války bez bázně osvědčovali své české a ušlechtile i rozhodně vlastenecké smýšlení, začež jim neustále hrozila se strany vojenské správy nejkrutější persekuce, ba byli již udáváni jen za to, že navštěvovali kavárnu Měšťanské besedy. Tito dva důstojníci hned 27. října, kdy se již ustavil Národní výbor, z vlastní iniciativy dali se ve služby jeho pro vojenskou úpravu převratu. Byli to pp.: major Vladimír Mattuš, tehdáž náměstek velitele doplňovacího okresu č. 35, syn známého vynikajícího českého parlamentáře, politika a vrchního ředitele Zemské banky v Praze, a dále podplukovník - auditor dr. Ot. Adam u plzeňského vojenského soudu, jimž přísluší hlavní zásluha o rychlé, taktní a při vší říznosti hladké, nekrvavé provedení plzeňského "vojenského převratu", při němž také ještě konal platné, ba neocenitelné služby tehdejší šéf železniční dopravy p. vl. rada Halada. Energické a šťastné obsazení zněmčeného území na českém severozápadě bylo pak dílem populárního generála Slezáčka, jadrného syna Hané a muže, ze kterého uniforma rakouského důstojníka nevypudila pevné svědomí, že jest příslušníkem českého národa a že má také k němu povinnosti. Tolik budiž předem a povšechně připomenuto, než ještě se pustíme do podrobností líčení našeho thematu.
      Ku všeobecné orientaci pokládáme za důležito předeslati přehled, rakouských staničních velitelů vojenských za světové války.
Prvním z nich byl podplukovník Krammer, velitel doplňovacího okresu a setník 35. pěšího pluku. Němec rozhodný, avšak delším pobytem v Plzni, kde se občas pohyboval i v české společnosti, dosti slušně s českým živlem vycházející. Působení jeho v nové hodnosti nebylo dlouhé, neboť za zcela krátko byl nahrazen plukovníkem Hrochem z Vídně. V době té byl také pro hodnost místního velitele ustanoven podplukovník Josef May z Kovčekbojů, dříve důstojník v plzeňském pluku č. 35, který byl krátce před vypuknutím války odešel do výslužby. V době té také jmenován vojenským censorem vrchní zásob. oficiál v. v. Adolf Kopecký, v civilním poměru úředník městského umělecko-průmyslového musea, který ve svém censorském úřadě arci zůstával úplně pod vlivem svých představených ve vojenské správě, jichž mínění se musel ve všem podřizovati.
      Plukovník Hroch nebyl dlouho v hodnosti staničního velitele v Plzni. Po pádu Bělehradu nedal vyvěsiti prapor na budově vojenského velitelství, byl proto do Vídně denuncován a z národnostních důvodů telegraficky s místa svého odvolán. Jak sám ujišťoval, nezarmoutilo ho toto odvolání, neboť jako upřímný Čech těžce nesl poslání, s jakým byl vypraven do Plzně. Zemřel v hodnosti generál-majora poměrně krátce nato ve Vídni a čestně pro něho svědčí, že Slovanská beseda na pohřbu jeho dala svým okázalým účastenstvím na jevo, že český živel vídeňský nerad v něm ztrácel upřímného svého příslušníka. Nato zastával po krátkou dobu úřad staničního velitele plukovník Waatz, velitel náhradního praporu 48. uherského pluku, v té době do Plzně přeloženého. Vědělo se všeobecně, že Maďaři byli dáni do Plzně jako přísná "Strafexpedice", která měla udržovati české obyvatelstvo co nejřízněji na uzdě. Proto při příchodu prve zmíněného náhradního praporu překvapil plukovník Waatz plzeňskou veřejnost tím, že na české vítací oslovení purkmistra dra Václava Petáka na hlavním nádraží, odpověděl také čistě v českém jazyku a děkuje za vlídné přijetí, slíbil jménem svého oddílu, že se vynasnaží, aby zůstalo vojsko v dobré shodě s občanstvem a chovalo se k němu i jeho citům šetrně.
      Za krátkou dobu vystřídal pluk. Waatze v hodnosti staničního velitele polní podmaršálek Porges. Důstojník ten žil před válkou na odpočinku stále na francouzské Riviéře. Byl to gentleman v pravém slova smyslu, muž světového rozhledu, společensky dokonalý a povznesený nad názory tehdejšího "vojensky-erárního smýšlení". Po čas svého působení setrval v dobrém přátelském poměru k purkmistru dru Petákovi, pročež, jakož i pro jeho ostatní benevolentní a uhlazené chování, bylo o něm "nahoru" nepříznivě referováno. To zvěděl, znal také původce takových denunciací a při svém nepevném zdraví byl šťasten, když se mu z jeho plzeňského místa dostalo vysvobození. Své denuncianty dobře znal.
      Po něm přišel jako staniční velitel polní podmaršálek Raymann. Vojáci, již ho znali z aktivní služby, zvali ho velmi případně "generálem-zupákem" nebo německy "Gamaschenmensch".K zesílení jeho posice přidělen mu podplukovník Feueregger, který se spolu s tehdejším přednostou politické správy smutně proslavil jako intellektuelní původce krvavé aféry v Koterovské ulici. Tento Feueregger náležel ke zlým duchům vojenské správy v Plzni a musel, jak známo, po převratu z Čech prchnouti, byv usvědčen z vynikajícího účastenství na pokusu vojenské protirevoluce proti Nár. výboru v Praze, která mohla míti velmi krvavé následky a kterou s ním spolu zosnovali generál Zanantoni a plukovník Stusche. Za Raymanova úřadování také zazněla z vojenského velitelství v Plzni nejostřejší tonina, ačkoli bezvýznamný, operetně se presentující Rayman hrál při ni ponejvíce jen úlohu slaměného panáka v rukou svého okolí. Svoji hlavní činnost soustředil tento pravý typ "zázemního generála" na procházky městem, na kterých chytal se zálibou raněné a nemocné vojáky, na jichž uniformě nebyla nějaká maličkost v pořádku. Se zvláštní zálibou pozastavoval a trestal vojáky, již neměli u pláště nejhořejší knoflík při límci zapnutý na smyčku, zvanou "oliva". Proto také záhy dostal od Plzeňanů škádlivé povýšení do stavu šlechtického jako "general von Oliva". Na konci jeho působení byl vystřídán také místní velitel May majorem Doleschallem, jemuž byl přidělen upřímný Čech, major Karkulka. Zlý duch Feueregger setrval v Plzni až do převratu.
      Raymanna nahradil ppm. Blum šl. ze Siemkovce, který úřadoval až do převratu a nijak na sebe zvláště neupozornil. Co se v době jeho přihodilo ze strany vojenské příkrého, šlo více na vrub Feuereggera a pokud se dalo, bylo mírněno majorem Karkulkou.
      Tak bylo povšechně ve vojenské správě až do převratu. Podrobnější vylíčení situace za tohoto válečného období jest ponecháno, jak již řečeno, zvláštní stati.
      Již na konci jara 1918 bylo zasvěceným lidem jasno, že záhy ozvou se závěrečné akkordy světové války. Úřední tisk arci snažil se obecenstvo udržovati ve válečné náladě a v přesvědčení, že středoevropské mocnosti vyjdou z války vítězně. Toto křečovitě prováděné namáhání arci rozbilo se o účinky zoufalé aprovisační situace, jaká nastala již v prvé polovici roku 1918, jakož i o to, že obecenstvo už bylo válečných strázní až po krk syto a už také z tajných, do lidu kolportovaných zpráv vědělo, že ta sláva rakouských a německých zbraní na všech frontách vůčihledě bledne.
      Tu nastala nutnost připravovati v obecenstvu náladu pro rychle se blížící rozřešení problému světové války, slibující naše osvobození. V tomto směru bylo následovně postupováno.
      Z Prahy bylo zahájeno dodávání informací "Českému Deníku". Tento materiál byl Mat. Pokorným dodáván autoru této stati a jím upravován v informativní články, mající za úkol poučovati českou veřejnost o pravém stavu věcí na bojištích.
      Bylo přímo komické, jak působily tyto, o spolehlivé zahraniční informace se opírající články na vojenskou a politickou správu a vyvolaly u ni velké lámání hlavy, neboť ačkoli přinášely zprávy přímo dementující úřední bulletiny a nelíčeně prozrazující pravý stav na bojištích, přece jen byly formulovány tak, že ani vojenská, aniž politická, aniž censura státního návladnictví nemohla v nich zachytiti, co by se dalo konfiskovati a dokonce i pronásledovati redakci i autora, po kterém arci marně pátrali. Informace pro autora článků přiváželi nebo posílali z Prahy red. Hejreta knihkupec Hovorka nebo spolehliví jich důvěrníci, již také dodávali přímo autoru francouzské, anglické a italské časopisy.
      Následkem shroucení bulharské fronty a kapitulace Bulharska byla válka rozhodnuta a věci spěly přímo srázně ke svému zakončení, které nadešlo také mnohem dříve, než mohl očekávati Národní výbor v Praze, který se byl už v červnu sestoupil.
      Když nadešly chvíle, kde jsme poznali, že příchod převratu jest už jenom otázkou zcela krátké doby, hleděli jsme v Plzni s nemalým napětím a snad i trochu s obavami vstříc úpravě vojenských záležitostí pro nové poměry. Dosavadní chování staničního velitelství a okolnost, že maďarské posádce bylo stále připomínáno, že jest do Plzně poslána jaksi jako trestní expedice, ale v neposlední řadě však působení okresního hejtmana V. Dvořáka a plukovníka Feuereggera, ohrožovaly možnost poměrně klidného a nekrvavého přechodu vojenské organisace do nových rukou. Mimo to hrozily vyhlídky, že vojsko zpět proudící z front, rozpuštění blízkých zajateckých táborů a zastavení válečné výroby ve Škodových závodech, vše to úhrnem nepřispěje k utvoření klidnější atmosféry v Plzni ve chvíli, až nastane vlastní převrat.
      V Národním výboru nebylo vojenského odborníka, jenž by byl do nejmenších podrobnosti znal taje vojenské organisace a jejího vnitřního mechanismu. Tu dal se v den před převratem major Vl. Mattuš, který se nevyzván a již se slovanskou kokardou na své vojenské čepici, dostavil do schůze Národního výboru, k disposici nového systému. Podobně učinil i ppl. auditor dr. Ot. Adam. Oba tito také byli prvními důstojníky, již měli odvahu v plzeňských ulicích se objevili se slovanskými odznaky na čepicích.
      Národní výbor, znaje oba tyto pány jako skálopevně spolehlivé české lidi, přijal arci jich nabídku s radostí a ihned byl s majorem Mattušem projednáván program pro soustavnou převratovou úpravu vojenských věcí a zároveň pomýšleno na všecky možné eventuality, že by se rakouští vojenští činitelé zpečovali podříditi novým poměrům. Řešení úkolů těch bylo znesnadněno tím, že překotný příchod převratu překážel pražskému Národnímu výboru jako nejvyšší instanci, aby dal pro vrcholně kritické poměry plzeňské podrobnější pokyny a disposice.
      Když nadešel vzrušný den 28. října, tu se stále více objevovalo vojáků, rekonvalescentů a námořníků v plzeňských ulicích se slovanskými odznaky na čepicích na znamení, že se staví do služeb nového státu. A ještě během dopoledne bylo v plzeňských ulicích viděti značný počet odvážnějších dívek, jež srdnatě a s roztomilým úsměvem na rtech nabízely maďarským důstojníkům a vojákům pro výzdobu jich stejnokrojů maďarské trikolory. Zprvu zaraženě a váhavě, pak ale přece byly podobné dárky přijímány, ačkoli nosem jich bylo ještě téhož dne staničním velitelstvím co nejpřísněji zakázáno. Nic nebylo však již naplat, převratová nálada počala se zmocňovati i cizého vojska které počalo toužiti po návratu do své svobodné vlasti a netajilo se touto svojí tužbou vůči občanstvu, ku kterému bylo chování Maďarů, až dosud velmi upjaté, pojednou přívětivější.
      Mezi tím došel z Národního výboru v Praze telegram od dra. Scheinera, nařizující mobilisaci Sokolstva. Záhy dopoledne začaly se ulice plzeňské červenati sokolskými košilemi, jichž nositelé spěchali na předem ustanovená stanoviště ku převzetí vykázaných jim strážních služeb. Také členové Dělnické Tělocvičné Jednoty dostavili se na radnici, odkud byli dle potřeby spolu se Sokoly přikazováni k bezpečnostní službě. Všici arci neozbrojeni. Do večera 28. října byla bezpečnostní služba v Plzni pevně organisována. Policejní referent městské rady dr. Vrabec spolu s některými členy Národního výboru vypracovali na rychlo potřebné instrukce pro strážní a bezpečnostní službu. Strážní služba na trestnici na Borech ponechána v rukou měšťanských ostrostřelců, již tam službu tu už po delší dobu konali.
      Když se dne 28. října pustil dav do sundavání rakouských orlů a jiných státních odznaků právě shroucené říše, přitáhl mimo jiné k staničnímu velitelství, chystaje se s balkonové mříže odstraniti rakouského orla. Tu přispěchal posl. dr. Lukavský a vyšel na balkon, odkud vyzval dav, aby zanechal všeho násilí a dal ujištěni, že velitelství samo znak odstraní. Lid se spokojil a odtáhl, načež velitelství splnilo slib, daný posl. dru Lukavskému.
      Hned zrána vytáhlo maďarské vojsko se strojními puškami do ulic a na náměstí. Stalo prý se to po dohodě okres. hejtmana Dvořáka s plukovníkem Feuereggerem, kteří rozkaz ten vynutili na bezradném generálu Blumovi. Národní výbor však, jakmile o tomto opatření zvěděl, důrazně žádal na staničním velitelství za odchod vojska, zaručuje se sám za pořádek. Požadavku tomu velitelství vojska po nějakém váhání vyhovělo.
      V noci došla zpráva, že generál Kestranek, vojenský velitel a generál Zamantoni, místní velitel pražský, odevzdal o 9. hod. večerní vojenskou správu do rukou Národnímu výboru v Praze, který odevzdal vrchní správu vojenských věcí do rukou dra Jos. Scheinera, starosty Čsl. Obce Sokolské.
      Dne 29. října dostavili se z radnice zástupci Národního výboru dr. Mandl, dr. B. Guldener a L. Pik k staničnímu veliteli vojenskému, ppm. Blumovi, sdělili s ním, jak se pražské velitelství zachovalo a vyzvali ho, aby též odevzdal správě veškerých vojenských věcí do rukou plzeňského Národního výboru. Generál Blum bled a rozechvěn prohlásil, že bez pokynů ministerstva války z Vídně nemůže tak učiniti. Dána mu pro odpověď lhůta do odpoledne. Telefonoval do Vídně a byl odtud poukázán, aby své místo neopouštěl. K večeru došla ho komická telefonická zpráva z Vídně, že příštího dne přibude do Plzně delegát ministerstva války, který se s Národním výborem o celé věci dohodne.
      Národní výbor vzdor tornu, že věděl, že tento průtah jest marným, až do příchodu těch ohlášených zpráv z Vídně přidělil k dozoru nad místním velitelstvím Sokoly Berdycha a Koubka, kteří se ještě téhož dne ujali svého úřadu.
      Členové jízdního Sokola Václav Khüry a Václav Sládek byli jmenováni důvěrníky Národ. výboru při přejímání vojenských koní.
      Bylo zapotřebí neobyčejné pevnosti a duchapřítomnosti v řešení úkolů, převratem daných a revoluční nálada lidu musela býti s velkým taktem udržována v takových mezích, aby nedošlo k nějakému krvavému neštěstí. Tak na př. bylo zabráněno tomu, aby studenti a dělníci vnikli do okres. hejtmanství, kde se chtěli zmocniti osoby hejtmana Dvořáka a pověsiti ho, a major Mattuš musel vynaložiti veškerou svoji námahu, aby za bránil pokusu rekonvalescentních a raněných důstojníků, spolu s narychlo sestaveným oddílem vojáků, o zajmutí maďarské posádky.
      Sluší připomenouti, že plukovník Feueregger hned při převratu prchl do Prahy. Z Plzně vyhnalo ho zlé svědomí.
      Když se počalo k večeru rozhlašovati, že maďarská posádka, sestávající ze dvou maďarských náhradních praporů a jednoho polního pluku, obdržela rozkaz, aby v noci obsadila město a zaujala nepřátelské stanovisko vůči občanstvu, vyhledal major Mattuš ještě za večerních hodin s ppl. drem Adamem plukovníka maďarské posádky a dotazoval se ho přímo, co jest na těchto pověstech pravdivého a jaké stanovisko hodlá cizé vojsko nadále zaujmouti vzhledem ke změněným poměrům. Předem arci vysvětlil major Mattuš plukovníkovi, jak se utvářily věci v Praze. Plukovník v přítomnosti několika důstojníků slušně a dvorně prohlásil, že maďarské vojsko nemá k občanstvu řádných nepřátelských úmyslů, že také naprosto ničeho nepřátelského nepodnikne. Jen žádal, aby byl Maďarům umožněn brzký návrat domů do Uher a také aby důstojníkům neděla se řádná příkoří proto, že nenosí české odznaky.
      Žádosti ty slíbeno splniti a v důsledku toho odjel major Mattuš dne 30. října ráno autem do Prahy, kde s členem vlády drem Zahradníkem vyjednal vše potřebné ohledně, odjezdu uherského vojska a tak umožnil chéfu plzeňské dopravní služby Haladovi, aby své, již dříve v Nár. výboru sjednané disposice v té věci uskutečnil.
      Dne 31. října oznámil staniční velitel ppm. Blum Národnímu výboru, že byl ministerstvem války z Vídně zmocněn, aby složil svoji funkci. Před tím již byly na staničním velitelství jakési spisy v kamnech páleny, které by byly patrně mohly vojenskou správu v něčem kompromitovati. Převzetí staničního velitelství stalo se k žádosti vídeňského ministerstva protokolárně a do zápisu vsunul ještě ppm. Blum jménem Vídně komickou podmínku, že Národní výbor se zavazuje od nynějška pečovati o klid a pořádek v Plzni. Protokol, ten podepsali jménem Národního výboru dr. M. Mandla posl. L. Pik.
      Nato byl ve zvláštní schůzi Národního výboru jmenován staničním velitelem, maj. Mattuš. Zároveň vzdán srdečný dík podplukovníku dru Ot. Adamovi za jeho obětavou a horlivou součinnost. Major Mattuš poté si opatřil z Prahy potvrzení svého ustanovení. Svého nového úřadu ujal se dne 1. listopadu, kdy také byl v Plzni vydán první český vojenský rozkaz. Zároveň však poukázal major Mattuš k tomu, že by se mohl uplatniti lépe v oboru vojenské evidence při sbírání a organisování národního vojska z vracejících se jednotlivců, menších skupin nebo oddílů z pole. Byltě major Mattuš znám jako neobyčejně důkladný odborník v oboru doplňovací služby. Navrhoval tedy, aby na místo jeho byl dosazen v úřad posádkového velitele generál Vojtěchovský, dosavadní předseda dohodčího soudu v Plzni. Žádosti této bylo za několik dnů vyhověno a major Mattuš mohl se nato znamenitě uplatniti tam, kde bylo nutně potřeba jeho odborných vědomostí i zkušeností. Avšak generál Vojtěchovský vedl svůj úřad jen několik dnů a byl - jsa do Prahy odvolán dne 11. listopadu vystřídán generálem Procházkou, z Prahy sem dosazeným. Také tento byl za nedlouho vystřídán tehdejším podplukovníkem Vilémem Slezáčkem, o němž se budeme moci ještě průběhem dalšího líčení po drobněji zmíniti.
      Místním velitelem jmenován na místě podpl. Doleschalla setník 35. pěš. pl. Hampl, jenž náležel také mezi důstojníky, již hned od převratu bez dlouhého rozmýšlení dali se ve služby nové vlády. Již za Rakouska osvědčoval vždy otevřeně svoji upřímnou příslušnost k českému národu.
      Podpl. dr. Ot. Adam byl pak Národním výborem pověřen, aby se ujal vedení vojenského soudnictví v Plzni.
      Vojenskou radiotelegrafní stanici převzal z uložení Národního výboru prof. Rón, dobrovolně se k té službě přihlásivší. Stanice ta byla sice zúmyslně porouchána, ale nikoliv zničena, z čehož se dalo souditi, že pachatel počítal ještě s k návratem do starých poměrů. Prof. Rón vystihl zcela případně situaci a učinil ihned potřebné hlášení na staničním velitelství, načež major Mattuš zabránil odjíždějícímu dosavadnímu správci stanice (byl to německý poručík) odjezd na nádraží při vstupování do vlaku. Poručík musel se vrátiti k aparátu a nesměl se dříve vzdáliti, dokud nebylo opět vše v pořádku.
      Stejného dne složil z nařízení staničního velitelství své funkce velitel železničních tratí plukovník Strosse a vojenský návladní auditor Siebenbürger. Dán jim poukaz, aby opustili během 24 hodin Plzeň.
      V Národním výboru podpluk. dr. Adam provedl rychlé upravení zákonných povinností českého vojska, čímž podstatně přispěl k tornu, že vojáci nebyli vydáni škodlivým vlivům a že se nerozutekli, nýbrž hned po převratu dali se do několika setnin zařaditi.
      Zásluh chéfa hlavní stanice Halady, jak již připomenuto, jednoho z nejhorlivějších a nejužitečnějších členů Národního výboru, bylo možno již dne 1. listopadu odpoledne o 2. hodině vypraviti z Plzně zvláštním vlakem uherský pěšší pluk č. 69 do jeho domova, Stoličného Bělehadu. Aby zsbráněno bylo event. nepřístojnostem ze strany nerozvážných živlů z davu, šli při pochodu vojska na nádraží po jeho stranách Sokolové, národní garda a jiní pořadatelé. Před svým odjezdem pálili vojáci své plukovní archivy. Dne 2. listopadu ve 4 hodiny odpoledne byl vypraven první oddíl a následujícího dne nato druhý oddíl 48. pěššího pluku maďarského, za stejných okolností jako při pluku č. 69. Odjíždějící maďarští vojáci loučili se s obecenstvem při svém odchodu na nádraží provoláváním "Na zdar!", což obecenstvo přívětivě opětovalo.
      Jelikož byly obavy, že za převratového zmatku budou činěny další pokusy o uschování rozvlečení nebo odvezení vojenského materiálu, bylo uloženo Sokolu a členům DTJ. zameziti tomu a zmocniti se vojenských skladišť. K pomoci jim dána městská policejní stráž (které byla dne 28. října odebrána poboční zbraň). Ukázalo, se, že opatření to bylo velmi moudré, neboť maďarští vojáci snažili se před svými odjezdy vybrati si z vojenských skladišť co se jen dalo. Některý voják oblékl si na sebe po 3 - 4 kusech spodního prádla, dvě bluzy, pláště atd. Na to však bedliví strážci skladišť připadli a rázně podobné zamezili. Při tom arci, udály se komické scény, když se museli Maďaři opět z "rekvirovaných" kusů prádla a částí uniformy vysvlékati.
      Také pokus II. oddílu maďarského vojska odvézti tajně asi dva vozy plné pušek z vojenských zásobáren, byl včas zpozorován a když už Maďaři byli úplně umístěni ve vlaku a tento se k odjezdu hnul, byly tyto dva vozy od vlaku odepnuty a takto pušky zachráněny.
      Dne 2. listopadu jmenoval Národní výbor podplukovníka auditora dra Synka, důstojníka velice oblíbeného a jako upřímného Čecha osvědčeného, chéfem vojenského návladnictví a jeho náměstkem setníka auditora dra Bílého, jadrně českého rodáka plzeňského.
      Toho dne sem došly zprávy o nezdařených pokusech vojenské kontrarevoluce v Praze a v Litoměřicích, jakož i původcové pokusů těch generál Kestranek, Zanantoni a pověstní plukovníci Stusche a Feueregger (od 48. pěšího pluku) byli zatčeni. Národní výbor pražský jednal s lidmi těmi velmi milosrdně, vzdor tomu, že chystali svévolně vyvolati krveprolití. Dal je totiž Sokoly dopraviti až na hranice a zakázán jim co nejpřísněji na všechny časy přístup do naší republiky. Zmíněný Feueregger proslavil se v Plzni také tím, že měl v úmyslu společně se stejně smýšlejícím okresním hejtmanem Dvořákem za srpnových výtržností v roce 1917 na odstrašení revoltujícího davu dáti postavit u Městského divadla šibenici, což rozumnou a energickou domluvou překazil ppl. auditor dr. Otokar Adam.
      Dne 2. listopadu také četnické velitelství dostavilo se k Národnímu výboru s oznámením, že četnictvo českého západu staví se do jeho služeb, což s povděkem přijato a s velitelstvím všecky disposice pro organisaci bezpečnostní služby na venkově smluveny. Současně zřídil Národní výbor "Sbor pro veřejný pořádek a obecné blaho" ze členů Sokola, DTJ. a Národní milice, který vystřídal dosavadní, jen improvisovanou bezpečnostní službu. Kancelář sboru toho zřízena vedle radnice v t. zv. "Císařském domě". Také pro tuto instituci vypracoval organisační řád a služební pokyny policejní referent měst. rada dr. Vrabec.
      Dobřanská česká menšina oznámila Národnímu výboru některé své stížnosti a obavy, neboť ve zněmčeném území počalo se hned po převratu ozývati hnutí pro samostatné Deutschböhmen. Na základě těchto stížností a obav vyslán z Plzně nadporučík Wollner do Dobřan s písemným příkazem, aby převzal od tamního podplukovníka Wavry tamní vojenské velení. Bylo však pravděpodobno, že toho rozkazu nebude uposlechnuto, neboť Dobřany nepodléhaly plzeňskému velitelství. Nebylo ale času vyžádati si z Prahy přesnější rozkazy. Proto major Mattuš vepsal do rozkazu nadp. Wollnerovi, že tento jest vyslán z rozkazu pražského velitelství, což pomohlo. Případ ten byl arci u vojenského vedení Národního výboru v Praze dodatečně omluven. Převzetí stalo se hladce a klidně. Dne 3. listopadu bylo počato s obsazováním t. zv. zněmčeného území národním vojskem a sice v den ten byly obsazeny Stodo a Stříbro. V Hostouni bylo zabaveno 1200 erárních koní, které byly v noci převezeny do Klatov a do Domažlic. Pak bylo postupně pokračováno s obsazováním zněmčených míst. Při tom, jakož i při všech ostatních zachraňovacích akcích vykonala naše železnice služby přímo obrovské. Byloť na plzeňském hlavním nádraží už v posledních dnech před převratem organisačně vše připravováno, takže hned za převratu a po něm pracovala dopravní služba bez poruchy a vzorně. Celý železniční aparát pracoval pod vrchním vedením přednosty Halady, člena Národního výboru, obdivuhodně.
      Za přednostu vojenského návladnictví pro zeměbranu jmenoval Národní výbor dne 5. listopadu setníka auditora v zál. Ctibora, jenž byl ve svém civilním poměru radou zemského soudu v Táboře.
      Časově spadá v tuto dobu také událost, která sice není v bezprostřední souvislosti s vojenským převratem v Plzni, při které však plzeňští lidé rozhodujícím způsobem spolupůsobili, pročež se o ní tuto zmiňujeme.
      Dne 5. listopadu obsazen byl Warnsdorf, kde se také německé obecenstvo začalo plašiti pro samostatné Deutschböhmen. Na první známky tohoto hnutí obsadila toto místo bez zvláštních rozkazů jedna setnina 7. střelecké ho pluku plzeňského, známého pro jeho rumburskou vzpouru. V naznačený den vystřídal je z Prahy vyslaný vojenský oddíl 60 mužů, vedený dvěma důstojníky a vybavený dvěma strojními puškami. Naši rumburští hoši pak vrátili se opět do své posádky a byli nadále velmi důležitou českou stráží v nepokojném Deutschböhmen.
     
K tomu budiž připomenuto, že již dne 31. října v Rumburce prohlásil podplukovník Lukeš 7. plzeňského střeleckého pluku po dohodě s českými důstojníky Národnímu výboru v Praze, že se všemi českými důstojníky a vojáky vstupuje do služeb Národního výboru a hned následujícího dne také vykonali slavnostním způsobem přísahu věrnosti českému státu, což služebně do Prahy hlášeno a vyžádány další rozkazy.
      V tu dobu již přicházeli porůznu nebo ve skupinách uprchlíci z italské fronty. Národní výbor se jich ujal a zařazoval je, pokud šlo o mladší síly, do národního vojska.
      Z úřadu vojenského velitele Škodových závodů byl Národním výborem odvolán neoblíbený plukovník Kühna nahrazen plukovníkem Studeným.
      Dne 5. října došla ppl. auditora dra Ot. Adama z Prahy zpráva, že byl jmenován justičním referentem vrchního velitelství Čsl. vojska v Praze. Z té příčiny opustil tento oblíbený a při provedení vojenského převratu v Plzni vynikajícím způsobem činný důstojník naše město.
      Jako při odchodu do světové války celá Plzeň se loučila se svými pluky, v jichž řadách měla syny a otce svých rodin, tak také s nemalým rozruchem očekávala návrat jich z pole. Nebyl arci tak velkolepý, jako odchod, neboť většina odešlých zůstala pobita na různých bojištích, jiná část dlela v zajetí a v legiích, jichž návrat byl očekáván teprve později a jen trosky poměrně malé vracely se domů. Již jednou vzrušila, jak již připomenuto, Plzeňany zpráva a návratu zbytků domácího pěššího pluku č. 35. Neosvědčila se však pravdivou. Ale na den 6. listopadu bylo Národnímu výboru zcela bezpečně ohlášeno, že se vrátí z Hermagoru (Korutany) 45 důstojníků a 500 mužů domácího toho pluku. Národní výbor rozhodl, že uvítá okázale tyto "plzeňské děti" na nádraží, jichž cesta z bojiště do domova byla provázena řadou rušných překážek a dobrodružství, která byla již časopisy podrobně popsána. K uvítání jich shromáždily se ohromné massy lidstva, které nejen na nádraží, ale i po cestě do města příchozí hlučně vítalo. Hudební kapela z Petrohradu očekávala s delegáty Národního výboru vlak ten. Avšak tomuto přivítání předcházelo ještě malé intermezzo. Němečtí vojáci zdráhali se v Plzni opustili vozy a s ostatními táhnouti do města. Po rychlé dohodě s delegáty Národního výboru a chéfem dopravní služby Haladou, převzal z rozkazu posádkového velitele majora Mattuše ustrašené Němce, již se patrně obávali, že jim bude v Plzni ublíženo, nebo snad již cestou byli poštváni tajnými zprávami o hnutí v "Deutschböhmen", podplukovník Srnka, který je zavezl někam k Chebu.
      Když plzeňští hoši z vozů vystoupili a v nástupišti se seřadili, zahrála kapela národní hymnu "Kde domov můj", načež předseda Národního výboru dr. Mat. Mandl příchozí srdečnou řečí uvítal, na kterou poděkoval nadporučík Hora. Po té vydali se všichni na pochod do města, provázeni burácejícími pozdravy obecenstva, které vnikalo do řad vojáků a se s nimi bratřilo, takže měli pořadatelé, Sokolové a členové D. T. J. s udržováním pořádku nadlidskou práci. Plzeňští hoši byli ubytováni ve školách v Jungmannově třídě.
      K odjezdu "plzeňských hochů" z Hermagoru zasluhuje zaznamenání následující episoda: Když měl plzeňský prapor odejeti, nebylo potřebného železničního personálu na nádraží, neboť každé chvíle byl očekáván příchod Italů, kteří by byli personál i plzeňské vojáky odzbrojili a za zajatce prohlásili. Vojáci však chtěli se dostati za každou cenu domů, aby se tu postavili ve službu vlastního státu. Tu - dlouho se ne rozmýšleje - skočil na stroj voják Bernard Vondrák z Plzně, uchopil se páky a uvedl stroj do chodu. Vedl stroj až do Gastýna, kde teprve obdržel vlak strojvůdce. Bylo přímo zázrakem, že vlak šťastně dojel, neboť Vondrák nebyl železničářem a nikdy prý neřídil stroj. Vojáci, již tuto příhodu vypravovali, tvrdili, že jeho původní povolání bylo: laborant v lékárně. Není arci myslitelno, že by byl improvisovaný ten strojvůdce neznal strojního zařízení lokomotivy.
      Stejného dne vraceli se přes Budějovice němečtí důstojníci 29. střeleckého pluku přes Plzeň do Chebu. Zastavili se od vlaku k vlaku v Plzni, kdež jim pořadatelé bezpečnostní služby pro jich pobyt udělili potřebné informace. Důstojníci ti pobyli krátký čas v městě a podivili se vzornému pořádku jaký zde panoval. V uznání toho dodali do kanceláře Českého srdce obnos, který k cíli tomu mezi sebou sebrali.
      Ke dříve uvedeným událostem budiž ještě dodatkem poznamenáno, že dne 30. října 1918 udál se v Plzni charakteristický výjev. V Kameralu (školní budově) vedle budovy Měšťanské besedy byl ubytován před svým odjezdem v Plzni, prapor maďarských vojáků. Sem přišly dne 6. listopadu české dívky přinášející vojákům odznaky v maďarských barvách. Byli provázeny vojáky československé, na rychlo utvořené národní gardy. Maďarští vojáci s radostí připínali odznaky na své vojenské stejnokroje a bratřili se s českými vojáky.
      Dne 3. listopadu přibylo do Plzně 60 italských a francouzských zajatců, uprchlých z německých zajateckých táborů. Městský úřad pro cizinecký ruch se jich ujal a po jich občerstvení a prohlídce městem vypravil je dále do jich domovů. Zatím již pokračovala vnitřní organisace československého vojska. Dne 5. listopadu učinila politická správa v Plzni veřejnou výzvu, aby vojáci, již opustili bez dovolení své oddíly nebo formace, přihlásili se buď u doplňovacího velitelství 35. pěšího pluku nebo u evidence zeměbrany, neboť jinak by všichni, kdož jsou ještě ve vojenské povinnosti, avšak se ji vzdalují, byli tresty stíháni. Přísnější tón této výzvy byl první známkou, že má z revolučního opojení opět nastati návrat k pravidelnému chodu ve veřejné správě.
      Zatím už docházely ze zněmčeného území na českém západě opětné zprávy, že tamní veřejní činitelé bouří obyvatelstvo proti novému režimu. Tak bylo do Plzně hlášeno, že ve Stříbře rada zem. soudu Rölling, přednosta tamního okresního soudu, pokusil se o suspendování tamního českého okresního soudce Košťála, přerušil úřední styky s plzeňským krajským soudem, jemuž podléhal a oznámil krajské mu soudu v Chebu, že se mu podřizuje. Posílal tam také již úřední věci, které měl svému nadřízenému úřadu v Plzni dodávati a také již do Chebu dodával z vyšetřovací vazby vězně. Dále došla Národnímu výboru zpráva, že dne 3. listopadu muselo býti v Chomutově vyhlášeno stanné právo, jelikož tam chátra vyloupila vojenské skladiště a vyzbrojila se jako německá "Volkswehr". Bylo tedy stále více patrno, že smírné rozšíření veřejné správní služby až k zemským hranicím nebude možné a že bude muset provedeno býti pomocí ostřejších, vojenských opatření. Uvazováním o těchto věcech zabýval se Národní výbor za účasti předních vojenských osobností v Plzni a převzalo vojenské velitelství úkol, připraviti vše pro event. výpravu do zněmčeného území, čekalo se jenom na vrácení dalších oddílů z fronty, aby mohla býti posádka plzeňská pro všecky eventuality náležitě zesílena. Zeměpisná posice Plzně přímo na hranicích zněmčeného území ukládala zdejšímu Národnímu výboru a podřízené jemu části vojska, aby byli pro všecky případy připraveni na úkoly důležité a snad i na vážný brachiální odpor.
      Dne 7. listopadu vrátily se dvě baterie zdejšího dělostřelectva z fronty do Plzně. V Linci sice usilovalo staniční velitelství, aby oddíly tyto odjely i se svým materiálem do Vídně. Vojáci si však vynutili, aby byli se vším svým materiálem dopraveni do Plzně jako své domovské stanice.
      Následujícího dne, 8. listopadu konala se významná vojenská událost v Plzni. V nádvoří doplňovacího velitelství v Kroftově ulici shromáždili se o 10. hodině dopolední polní podmaršálek Vojtěchovský s důstojnictvem, čestná četa Sokolů a také oddíl D. T. J. V stejnou dobu přivedl sem setník Svidenský, plzeňský rodák, prapor národní gardy v plné výzbroji a v bezvadném vojenském pořádku. V čele oddílu byl nesen nový prozatímný prapor, na rychlo zhotovený paními a dívkami plzeňskými. Polní podmaršálek Vojtěchovský pozdravil shromáždění krátkým a srdečným proslovením, načež se ujal slova major Vladimír Mattuš, který přítomným vojákům vyložil velký význam politického převratu pro celý český národ a jeho budoucnost, zároveň pak zdůraznil, že získaná samostatnost ukládá každému občanu velké a vážné povinnosti, aby nabytá svoboda byla nejen pro nějaký čas udržena, ale i trvale zachována a pevně zabezpečena. Vyzdvihl tedy povinnosti vojáků k novému československému státu. Sloužiti věrně a oddaně až do posledních důsledků našemu státu, znamená také sloužiti národu. Nato vyzval přítomné příslušníky vojska, aby slavnou přísahou potvrdili, že povinností těch jsou si plně vědomi a že také je hodlají věrně plniti. Pak přečetl přísežní formulku, načež všicci, od nejvyššího důstojníka až do posledního pěšáka složili slavnou přísahu věrnosti novému státu. Vroucím vlastenectvím prodchnutá a při tom vojensky jadrná řeč majora, Mattuše, prostá všeho bombastu, ale v každém slově věcně přiléhavá učinila na přítomné hluboký dojem. Poté táhlo vojsko s některým důstojnictvem v čele ulicemi, ve kterých tvořilo obecenstvo hustý špalír a bouřlivě a jásavě pozdravovalo své vojsko, které poté odešlo do kasáren 35. pěšího pluku.
      Bylo to první oficielní veřejné vystoupení československého vojska v Plzni, které mělo ráz historické události. Již před tím však viděli jsme v nadšeném rozruchu popřevratovém v ulicích plzeňských prvky naší nové národní obrany. Tak dne 30. října přitáhl s hudebním sborem poštovních zřízenců v čele a hojnými lampiony obklopený, vojenský oddíl jako čelná část většího průvodu, jehož jádro tvořil veškerý poštovní, telegrafní a telefonní personál s vrch, oficiálem Hejtmánkem v čele, jenž za převratu byl vedoucí osobností "pošťáků", před radnici, kde ze zasedací síně sešlo na náměstí předsednictvo Národního výboru. Vrchní oficiál Hejtmánek zde vlasteneckými slovy za ujištění věrnosti apostrofoval Národní výbor, které proslovení vděčně kvitoval předseda místního Národního výboru dr. M. Mandl.
      V stejný den bylo vydáno vyzvání vojenské správy, aby se gážisté hlásili do evidence. Bylo to opatření, kterým se mělo přesně zjistiti, kteří z domácích gážistů hodlají setrvati ve službě vojenské Čsl. státu. Vyzvání tomu váhali zprvu vyhověti někteří z gážistů německé národnosti, kteří později, když poznali, že německými sliby byli necháni na holičkách, úpěnlivě se domáhali, aby svých pensijních zaopatření v čsl. státu získali.
      Dne 8. listopadu také vyšlo nařízení, aby vojsko nosilo červenobílé kokardy.
      Nový chef okresní politické správy vládní rada Šlechta uveřejnil také 8. listopadu vyzvání, aby z nařízení vojenské správy hlásili se vojíni ročníků 1900 - 1873 u doplňovacího velitelství domobrany. Ti, kdož však se již dali zařaditi do prozatímných formací národní gardy (národní milice), mají zatím setrvati v této, až do dalšího rozhodnutí.
      Příběhy dne 8. listopadu zakončil návrat pochodových částí 7. střeleckého pluku (plzeňského) z Resintty v Italii. Když projížděl oddíl tento Solnohradem, byl tamními domácími gardami odzbrojen. Je samozřejmo, že vracející se vojínové tito byli při svém příchodu do Plzně také úředně i obecenstvem srdečně přivítáni a do organisace čsl. vojska zařazeni.
      V tu dobu došlo Národnímu výboru sdělení, že byly na Slovensku zahájeny Zajišťovací akce. Téhož dne odevzdalo také obecní zastupitelstvo v Nýřanech obecní správu do rukou Národního výboru, který k vedení obecních věcí ustanovil českou komisi s rozšafným M. Janoušem v čele. Členy její byli Ant. Šída, Fr. Kučera a Petr Königsmark. Ti převzali ihned své úřední povinnosti. Takto byla pokojně a bez vojenské intervence vyřízena důležitá posice v území, za zněmčené označovaném.
      Den 9. listopadu přinesl některé závažnější události. Předně nadešlo zakončení činnosti Národní stráže, kterou tvořil Sokol a D. T. J. a která obstarávala bezpečnostní službu v městě. Na dále opět mohla služba tato ponechána býti policii a četnictvu, které - náležitě doplněny, mohly se spolehlivě ujmouti svých funkcí. V sousedních Klatovech byl jmenován místním velitelem národní gardy dosavadní rytmistr 14. dragounského pluku hrabě Norbert Kolovrat - Libštejnský, což bylo plzeňskému velitelství ohlášeno. Stejného dne byl národní gardě odevzdán nový prapor, kterým byl nahražen dosavadní provisorní, na rychlo obstaraný. Nový prapor zhotovila a vojsku věnovala Česká Jednota paní a dívek Plzeňských.
      Jelikož došly zprávy, že zfanatisovaní němečtí sedláci a stříbrská "Volkswehr" obsadili stanici Nové Dvory, tam pozastavovali vlaky, obírali pocestné a ničili co našli, vyslán tam vojenský oddíl, který protistátnímu tomuto řádění učinil konec. Stříbrská Volkswehr i její civilní samozvaní "strážcové veřejného pořádku" před vojskem vzali do zaječích. Stejného dne bylo uvaleno na Falknov stanné právo a byl tam poslán k udržení pořádku oddíl národní gardy, který po sjednání pořádku se zase vrátil.
      Náhradní prapor 35. pěšího pluku vrátil se z Hermagoru bez velitele a proto byl povolán z Kroměříže podplukovník Vilém Slezáček, o němž se již dříve stala již zběžná zmínka. Ten převzal vedení "plzeňských hochů", u nichž již za Rakouska jako subalterní důstojník sloužil.
      Poplašné zprávy, které stihly dne 9. listopadu do Plzně a zvěstovaly, že bavorské vojsko vniklo přes české hranice a obsazuje chebské území, byly již druhého dne jako bezpodstatné vyvráceny. Přes to však poznávalo se stále více, že nepokojné území chebské nesmí býti na dále ponecháno revoltujícím Všeněmcům. Zejména proto také, že chebské letiště obsahovalo mnohomilionový vojenský materiál, který by byl snadno mohl spadnout do rukou německých odbojníků. Na toto nebezpečí byla Praha upozorněna, odkud ve vší tichosti vysláno dne 10. listopadu do Chebu 10 automobilů se 100 muži za velení setníka Sýkory, kterýž oddíl zmocnil se rychle a bez boje chebského letiště. Událost tato arci nezůstala utajena a záhy po příchodu Čsl. vojska přijel na letiště z Chebu automobil, který přivezl předsedu chebského okresu dra Bernardina a několik členů německé "zemské vlády" Lodgmannovy. Ti obořili se na velitele vojska a prohlašujíce, že tato půda jest "deutsch-östereichisch," žádali kategoricky prostý odchod vojáků. Tito však se nedali zaleknouti. N své pušky na samo zvané vládce Chebska a zvolali: "Ruce vzhůru!", načež polekaní hrdinové uznali za dobré chrabře se odpoutati. Při odchodu svém však slibovali, že místo nich přijde "Volkswehr". Hrozba ta arci na vojáky neúčinkovala. Vojsko našlo tu vojenský materiál, kterého bylo tolik, že by byl vyplnil 60 železničních vozů. Chystalo se kořist tuto zabezpečiti. Mezi tím byla však v Chebu alarmována tamní "Volkswehr", sestávající z příslušníků rakouského pěšího pluku čís. 73., doplňovaného z Chebská (který svého času ležel v Plzni posádkou a lidem zván "Ašanti", nebo také "Skopčáci"). Ozbrojenci ti byli početně silní, vytáhli v několika oddílech z města a obklíčili malý oddíl českého vojska na letišti. Měli na řízeno čsl. národní gardu zajmouti a takto vojenský materiál pro německý odboj zachrániti. Vůdce tohoto chebského "Volkswehru", sociální demokrat Diestler vyzval pánovitě čsl. vojáky, aby se vzdali. Tito byli úplně bez zásob a od rána ničeho nepožili. Nyní jim hrozilo buď vyhladovění nebo nutnost pokusiti se o probití německým kordonem obkličovacím. Nicméně odhodlali se setrvati v odporu tak dlouho, jak se dá a pokusiti se o dosažení pomoci. Odpověděli Deistlerovi, že setrvají a stanovisko své budou dle potřebi hájiti do posledního dechu. Na útok však chebská Volkswehr se neodvážila a proto se spokojila obklíčením letiště početně silnými strážemi. Na rychlo zmontovali čeští vojáci dva aeroplány, z nichž jeden vyslán do Prahy a druhý do Plzně a hlásili jaká situace na chebském letišti nastala.
      V Plzni ihned po příchodu této zprávy nařídil major Mattuš o 9. hodině večerní, aby byla posádka alarmována, načež sestavil pomocnou výpravu pro Cheb, skládající se z jedné a půl roty národní gardy, která byla také zásobena patřičným množstvím chleba, konserv a jiných potravin z plzeňských vojenských skladišť pro ohrožované národní vojáky. Veliteli výpravy dal major Mattuš rozkaz, podle něhož měla výprava odjeti o půl noci zvláštním vlakem z Plzně. Jedna rota měla vystoupiti před nádražím a odebrati se přímo na letiště, kdežto půl roty mělo jeti až na chebské nádraží a toto obsaditi.
      Když měla tato výprava vyraziti z kasáren, chtěl se major Mattuš ještě přesvědčiti o správném výkonu jeho rozkazů a veliteli výpravy dáti také některé dodatečné ústní instrukce. Na cestě do kasáren zastavil se na posádkovém velitelství, kde mu noční službu obstarávající důstojník předložil právě došlou a jemu (majorovi Mattušovi), který byl ji s večera své rozhodnutí o výpravě do Chebu hlásil, svědčící telefonickou depeši, která zněla takto:
      "Národní výbor si nepřeje, aby došlo ke krve prolití v Chebu a zapovídá vyslání tam vojska. Nařizuje, aby tam byl odeslán starší, německé řeči a místních poměrů znalý důstojník, který by měl hleděti smírně vyjednati uvolnění letiště a vojenského materiálu. Nepořídí-li nechť se vrátí a podá zprávu o výsledku svého poslání. Příjem této depeše budiž zítra písemně potvrzen."
      Tato depeše dokazovala, že druhý aeroplán šťastně do Prahy doletěl a tam své hlášení učinil.
      Major Mattuš byl již delší čas v Plzni a znal jako důstojník doplňovacího velitelství plzeňského i jako muž, všímající si menšinového vlasteneckého hnutí na českém západě, poměry zdejší důkladně, ba lépe než je znali na rozhodujících místech v Praze, kde si poměry na západním pohraničí představovali méně složitější a vážnější než v skutku byly, zejména pak za oněch dob. Proto také nemohl v zájmu ohroženého od dílu na chebském letišti souhlasiti s postupem, nařízeným Národním výborem v Praze. Času nebylo nazbyt a proto setrval na svém původním rozhodnutí. Ustanovil jen ve vší rychlosti a ve smyslu příkazu z Prahy staršího kapitána k vyjednávání a postaral se o původně stanovený odchod výpravy. Do Prahy pak potvrdil obdržený příkaz a hlásil, "že odeslal do Chebu staršího kapitána ku vyjednávání a k ochraně jeho osoby, že dal mu doprovodem rotu pěchoty a půl roty k ochraně nádraží."
      Vojsko odjelo o půlnoci zvláštním vlakem ve vzorném pořádku a plno nadšení. Před svítáním dorazila výprava na místo a bez výstřelu opanovalo situaci. Chebští ozbrojenci, jakmile spatřili řádné a pevně postupující vojsko, ustoupili ihned. Tak byl zachráněn milionový letecký a jiný vojenský materiál, uchystaný již k zavlečení přes hranice.
      Zatím bylo z Prahy vysláno dalších 50 dobře vyzbrojených námořníků na chebské letiště ku pomoci oddílům, které tam již meškaly. Posila tato přibyla přes Plzeň v neděli dne 10. listopadu dopoledne, brzy po plzeňské výpravě, do Chebu, obešla město a zmocnila se hangarů. Aeroplány byly k odletu připraveny. První vzlétl šikovatel Antoš. Jeho vzlet dopadl nešťastně. Sřítil se se strojem svým a zabil se. Četař Franc, který byl pozorovatelem na stejném letadle, byl při tom pádu velmi těžce zraněn. Odpoledne o půl 4. odletěl pak přes Plzeň do Prahy poručík Adamec, za půl hodiny za ním další aeroplán obsazený dvěma dobrovolníky. Ten přistál na borském letišti v Plzni, odkud podali letci posádkovému velitelství zprávu o situaci chebské. Později přiletěly další stroje do Plzně, kdež zůstaly až do 12. listopadu, načež společně s prvně přibylým odletěly do Prahy.
      Ostatní letecký materiál naložili námořníci na nákladní automobily pražské autokolony a ostatní do železničních vozů. Autokolona odjela dne 12. listopadu, střežená vyzbrojenými námořníky, do Prahy. Pěchota byla vypravena vlakem. Přijela k večeru do Plzně, kdež byla na nádraží očekávána hudbou a doprovozena za ohromného sběhu obecenstva do svých ubikací. Cheb ponechán zatím v rukou tamního "Volkswehru", ježto byly zaslané tam oddíly příliš slabé na trvalé obsazení Chebu, na kteréž mimo to bylo možno pomýšleti jen v tom případě, když by také bylo vojensky zabezpečeno území mezi Plzní a Chebem a tak chebské posádce záda kryta.
      Takto byla skončena affaira chebského letiště, která tvořila jednu ze zvláště významných episod vojenského převratu plzeňského.
      Dne 11. listopadu nastoupil v Plzni službu nově jmenovaný staniční velitel generál Procházka.
      Velitelství 7. střelec. pluku (plzeňského) v Rumburku oznámilo do Plzně, že dne 12. listopadu složil pluk na tamní "císařské louce" přísahu věrnosti Čsl. státu. Při tom podplukovník Lukeš a nadporučík Vorel jako zástupci důstojnictva a desátník Křivánek za mužstvo pronesli nadšené řeči o významu slavnostního toho aktu, při jehož zakončení zapělo mužstvo sborem národní hymnu "Kde domov můj". Velitelství pluku pak vydalo vyzvání, aby se všichni vojáci, do pluku příslušní, vrátili, neboť pluk zůstal prozatím ke své žádosti ve zněmčeném území k zabezpečení téhož pro republiku.
      Čeští vojáci, vracející se tou dobou z jižní fronty, vyprávěli, jak byli německými Volkswehry i zfanatisovaným obyvatelstvem německých zemí rakouských krvavě přepadáváni a odzbrojováni. Dne 13. listopadu vypravovalo se také v Plzni, že dva čeští důstojníci, vracející se z pole, nakoupili ve Vídni u nakladatelské fy J. W. Seidl 12.000 map generálního štábu zněmčených krajin Čech, Slovenska a j., dali si je naložiti do nákladního auta a ujeli se vším do Čech.
      Jelikož se vracelo stále více vojáků z fronty a organisování čsl. vojska pokročilo utěšeně, bylo možno pomýšleti na propouštění přebytečných sil. Tak došlo dne 13. listopadu nařízení, že mají v prvé řadě býti propouštěni z činné vojenské služby: obecní úředníci, strážníci policejní a jiní zaměstnanci samosprávy, úředníci bank a ostatních peněžních úřadů a žurnalisté.
      Odboj ve zněmčeném území stával se každou hodinou smělejším. Cestující, již z tamních krajin přicházeli, vypravovali, jak se všude tvoří "Volkswehry", jak se vyzbrojují z vojenských skladišť, jak byli čeští menšináři v území tomto neustále všemožnými vyhrůžkami a útisky a jinak týráni a jak bylo německému obecenstvu slibováno, že přijde z německé říše vojsko na pomoc, takto bude "Deutschböhmen" jako spolková země státu "Deutschösterreich" zabezpečeno a až nadejde vhodná chvíle, vše k velkému Německu přivtěleno.
      V Praze, kde bylo ústřední vedení velkými pracemi státně-organisačními plně Zaměstnáno, nepociťovali ostrost a nebezpečnost této situace v našem pohraničí do takové míry, jako my zde v Plzni, kteří jako hlavní opěrný bod západočeských menšin od věků jsme odkázáni na tuhou obrannou práci. Nebylo radno se zabezpečením našich hranic příliš dlouho odkládati, neboť byl tím německý odboj jen posilován. Proto se usnesl Národní výbor v Plzni dne 14. listopadu po důkladné úradě se zástupci vojska, že má býti přikročeno k soustavnému vojenskému obsazování a zabezpečování českozápadního pohraničí, v němž nejtužší odboj se vyvíjel. Ale plzeňský. Národní výbor nedisponoval prozatím dostatečnými vojenskými silami, aby byl mohl pomýšleti na provedení té akce ihned, s náležitým důrazem a trvalým úspěchem až do Chebu, Karlových Varů a až do nejzaššího kouta českého severozápadu, do Falknova, Aše a Lokte. Z Prahy bylo vydáno heslo, aby německý odboj byl potlačen sice energicky, ale bez používání příkrých prostředků, které by byly mohly míti v zápětí branný odpor odbojníků nebo prolévání krve. V českém vnitrozemí, národnostně úplně zabezpečeném, nebyla nikdy náležitě hodnocena nacionální mentalita pohraničního německého obyvatelstva, zejména pak onoho v chebském území, které zahraniční propaganda všeněmecká již po léta neustálým protičeským štvaním pro své úmysly vychovávala. Toto vše arci bylo v Plzni lépe známo a proto také Národní výbor odhodlal se ve věci té dle míry daných prostředků se vší rozhodností zahájiti záchrannou práci a sice v prvé řadě obsazením železniční trati do Stříbra a tohoto, někdy husitského, nyní německy zfanatisovaného města samotného. Nato mělo dále do ohroženého území postupováno býti. Vojenské vedení akce té převzal podplukovník Vilém Slezáček.
      Postup Národního výboru byl pak snadněn tím, že dne 14. listopadu bylo zahájeno první za sedání Národního shromáždění a potvrzena první česká vláda, tedy zodpovědný rozhodující činitel, od kterého mohly mimopražské kraje očekávati směrodatné a závazné pokyny a rozhodnutí. Také administrativa i vojenská organisace na bývaly stále přesnější a pevnější obrysy, čímž byl postup Národního výboru nesmírně usnadněn.
      Vojenská posádka plzeňská se také stále zesilovala na míru, za daných poměrů potřebnou. Tak dne 14. listopadu přibyli už ubytovatelé vracejícího se z fronty 6. praporu myslivců, který náležel mezi rakouské vojenské oddíly, jež se doplňovaly z Plzeňska.
      Vojenská správa zahájila energicky své přípravy k expedici do našeho pohraničí, odkud dne 14. listopadu byly do Plzně dodány proklamace, nesoucí podpisy dra Titty, Rehatschka a Künstnera a vyzývající Němce v Čechách, aby Čsl. vládě neodváděli žádné peníze, nech jakoukoli formou, jako daně atd., nýbrž aby posílali hojně příspěvků na obranu proti připojení "Deutschböhmen" k Čsl. státu. Je zcela pochopitelno, že v takové pohnuté době rojily se nejdobrodružnější pověsti. Tak také dne 15. listopadu vynořila a rychle se rozšířila zpráva, že do Plzně vtáhnou v nejkratší době oddíly dohodového vojska na pomoc k pacifikování revoltujícího zněmčeného území. Zpráva ta byla asi vyvolána tím, že byl na den 16. listopadu opovězen příjezd většího počtu italských důstojníků z Hořovic, kde byli internováni zajatí italští důstojníci. Ti však přišli jenom na prohlídku našeho města, kterou vykonali za vedení městské cizinecké kanceláře, jejíž chéfem byl za oné doby autor této statě.
      Posádce plzeňské dostalo se dne 17. listopadu podstatného zesílení návratem polních oddílů 7. střeleckého pluku, který počtem 1200 mužů přibyl z fronty kolem 9. hodiny dopolední do Plzně.
      Byl také z jisté strany propagován návrh na utvoření vojenských rad. Pozoruhodno jest, že návrh ten nalézal hlavně ohlasu u vojáků německé národnosti. Českými vojáky byl však rozhodně odmítán a dbáno přísně o zachování nezbytné discipliny.
      Byl už nejvyšší čas, aby akce proti německému odboji byla zahájena, neboť takto odvažoval se již do nejbližšího okolí Plzně. Tak došla dne 17. listopadu do Plzně zpráva, že v Touškově organisoval setník Pfrogner ze Stříbra setninu Volkswehru, obsadil tamní nádraží a rekviruje po celém okolí potraviny a různé jiné předměty denní potřeby, kteroužto svoji kořist posílá do Chebu. Několik jeho gardistů bylo při této své nelegální činnosti zatčeno a do Plzně dodáno. Pfrogner byl do té míry drzým, že se odvážil dokonce přijeti do Plzně a zde reklamovati propuštění těch svých zbrojnošů. Zmizel však rychle, když shledal, že by ho mohl stihnouti podobný osud, jako je. V sousedních Liticích, tedy jen hodinu cesty od Plzně, jichž obecní správa se hned při převratu přihlásila pod právomoc Národního výboru, konstituoval se následkem, agitace emisařů ze Stodska, také výbor pro Deutschböhmen. Náležité zchlazení těchto všeněmecky rozpálených mozků nedalo arci velkou práci. Záhy přišli zase k rozumu, když jim bylo pohrozeno, že bude do obce vloženo vojsko.
      Na den 18. listopadu byla svolána důvěrná schůze českého důstojnictva, které předsedal setník Boček a ve které pojednali nadporučík Kopejtko a poručík Kriegerbeck o některých interních stavovských otázkách, jaké situace, převratem utvářená, učinila aktuálními.
      Stejného dne vydal setník Holub vyzvání, aby příslušníci 6. praporu polních myslivců bez průtahu nastoupili do řad národního vojska. Byloť pro obsazení zněmčeného území zapotřebí rychlého doplnění plzeňské posádky.
      Dne 19. listopadu žádali plzeňští důstojníci telegraficky ministra národní obrany Klofáče, aby nebylo otáleno s mobilisací k pacifikaci Slovenska, kde řádily maďarské tlupy. Téhož dne došla zpráva, že do Plzně přiletí několik francouzských aeroplanů, které prý mají v tomto městě pro delší dobu zůstati posádkou, k disposici čsl. vlády. Už byly pro ně také hangary chystány, avšak ukázalo se, že zpráva ta byla lichá, neboť k příletu spojeneckých letadel nedošlo.
      Stejného dne ráno započala akce se zajišťováním bouřícího se zněmčeného území. Byl vypraven zvláštní vlak z Plzně, ve kterém odjela komise, složená ze členů Národního výboru dra Vrabce a insp. Halady, dále z policejního ředitele dra Kráčmera, jakož i dvě setniny 35. pěšího pluku. Vlak ten dorazil o 7. hodině ranní do Stříbra, kdež bylo nádraží obsazeno tamním "Volkwehrem". Ozbrojenci ti byli bez velkých okolků vojskem obklopeni, od zbrojeni a postaveny k nim vojenské stráže, načež výprava vtáhla o 7. hodině ranní do Stříbra, kdež ihned byly všecky veřejné budovy a důležitější posice dle předem přesně rozvrženého plánu obsazeny. Ke komisi dostavili se tamní purkmistr Streeruwitz a stříbrskou německou radou za politického správce ustanovený koncipista Mastalirsch, který byl předtím sesadil jménem německé národní rady okresního hejtmana Marschnera, svého dosavadního chéfa. Purkmistr Streeruwitz prohlásil, že se novému pořádku podrobuje jako purkmistr a jako poštmistr, avšak vyhradil si, že složí slib později. Horkokrevný Mastalirsch prohlásil, že se nepodrobuje a že nový pořádek neuznává. Samozřejmě bylo mu poznamenáno, že na toto jeho, velkopanské prohlášení dbáno nebude a že - kdyby se odvážil výpravě v jejích úkolech překážeti, bude zatčen a k plzeňskému soudu vojenskou eskortou dopraven. Nato byl okresní hejtman Marschner do svého úřadu znovu dosazen, plnou mocí opatřen a k jeho podpoře zanechána posádka 100 mužů s pěti důstojníky.
      Poté vypravil se ostatek expedice dále do Mariánských Lázní, kam dojel zvláštní vlak o 12. hodině polední. Současně tam dorazila na nádraží z Chebu zásilka 100 pušek se střelivem pro mariánskolázeňskou "Volkswehr". Plzeňská výprava arci tuto zásilku ihned zabavila. Nato nastoupen pochod do města a k okresnímu hejtmanství, kde chéf téhož dr. Lehrmann bez průtahu prohlásil, že se podrobuje a vstupuje do služeb českoslov. vlády. Zatím seběhlo se před okresní hejtmanství několik set zfanatisovaných lidí s purkmistrem drem Turbou a členy německé národní rady v čele. Tito vůdcové vešli do úřadoven hejtmanství, kde purkmistr dr. Turba rozhodně žádal, aby bylo vojsko z Mar. Lázní odvoláno a za vydání zabavených zbraní a střeliva, jinak prý neručí za bezpečnost. Komise zhorka nakvašenému purkmistrovi prohlásila, že toto poslednější od něho nikdo nežádá a že pořádek a veřejná bezpečnost budou zachovány i bez něho, ba i event. proti jeho vůli. O všem ostatním bude rozhodnuto, až dojdou z Prahy, kam byla podána telefonická zpráva, potřebné rozkazy. Ohledně za bavených zbraní bylo kategoricky prohlášeno, že zůstanou zabaveny a budou do Plzně odvezeny. Purkmistru i národní radě dáno na srozuměnou, že další bouření trpěno nebude a že v pádu potřeby bude čeleno všem nepořádkům nejostřejšími prostředky.
      Mezitím však došel z Prahy od vlády rozkaz, aby prozatím bylo od obsazení Mariánských Lázní upuštěno a výprava aby se vrátila do Plzně. Nato komise a vojsko zvláštním vlakem odjeli do svého domova. Cestou ještě zanechali ve Stříbře 30 mužů k zesílení po sádky.‚
      Mezitím, co se toto dálo, přijel do Plzně stejného dne anglický letecký major Crosfield s nadporučíkem čsl. letectva Blížencem, aby zde vyhlédnuli letiště a zařídili vše pro uvítání a pobyt leteckého oddílu č. 4 s aeroplany anglické soustavy Handly-Page. Hosté ti byli svědky odchodu jednoho plzeňského oddílu dělostřelectva na Slovensko k potlačení maďarské vzpoury. Děla tohoto oddílu byla ověnčena a obecenstvo se s odcházejícími vojáky nadšeně loučilo.
      Za tři dny nato, dne 22. listopadu, odešla jedna pochodová setnina 35. pluku rovněž na Slovensko a jeden zajišťovací oddíl vojenský do zněmčeného území, kde byly obsazovány Horšův Týn a Ronšperk. V Plzni zavedena opět na dohlednou dobu vojenská policie, která byla umístěna ve školní budově v Kopeckého sadech, kde za dnešních dnů se nachází ředitelství státní policie.
      V obsazeném Stříbře pokusil se dne 23. listopadu přednosta tamního okresního soudu dr. Jos. RödIing společně se studenty: oktavánem Krönerem, septimánem Voglem a studujícím práv, synem tamního knihkupce Hassolda, vyvolati vzpouru a vésti pobouřený lid proti okresnímu hejtmanovi, čsl. vládou dosazenému. Hejtmanství povolalo na svoji ochranu vojsko a podalo o příhodě té do Plzně telefonickou zprávu, načež byli jmenovaní vzbouřenci následujícího dne zatčeni a do Plzně dopraveni. Je charakteristické, že dne 2. prosince žádal rakouský státní tajemník zahraničních věcí ve Vídni vyslance Tusara, aby vymohl na vládě nejen propuštění zatčených z vazby, nýbrž i také opětné dosazení Rödlinga, zatčeného pro vzbouření a veřejné násilí, do jeho dřívějšího soudcovského úřadu. Jakou odpověď obdržel, možno si domysliti.
      Na den 1. prosince byla opověděna přehlídka plzeňské posádky ministrem N. O. Klofáčem. Vše bylo připraveno, ale v poslední chvíli návštěva ministra odřeknuta. Přehlídku provedl pak staniční velitel generál Procházka a posl. Pik, jako zmocněnec Klofáče, oslovil vojsko.
      Dne 7. prosince odešla další baterie dělostřelectva z Plzně na Slovensko. Děla byla opět ověnčena a hudba provázela odjíždějící oddíl, obecenstvem po cestě na nádraží bouřlivě pozdravovaný.
      V tu dobu byly o ve zněmčených obcích na Plzeňsku rozhazovány letáky, vyzývající k odboji proti Čsl. republice a připojení ke samostatnému Deutschböhmen. Agitace ta však vyzněla na hlucho.
      Zatím pokračovalo další zajišťování odbojného pohraničí velitelem exekuční výpravy, podplukovníkem Vilémem Slezáčkem. Tak dne 6. prosince, kdy byly na trati Plzeň - Žatec vytrhány, koleje a hrozeno vyhozením mostů do povětří, vybral se na zbůjníky s oddílem 35. pluku se strojními puškami, zesílen setninou vojska z Klatov a jinou z Berouna, jakož i 2 děly. Jižně od Žihle byly vojskem a železničáři opraveny vytrhané koleje a obsazeno Blatno, kde krátce před tím řádily ozbrojené tlupy německých sedláků na koních a ohrožovali české cestující. Příchodem vojska arci zmizela kuráž těchto vzbouřenců. Poté se expedice brala dále do Podbořan, kde se vše bez odporu nové vládě podrobilo. Dne 7. prosince obsazen Bečov, odkud před příchodem vojska ustoupily německé ozbrojené tlupy. Celá trať až do Mariánských Lázní vyčištěna od vzbouřenců, okresní hejtmanství Žlutice a Teplá podřídila se Čsl. vládě a dne 8. prosince byly znovu obsazeny Mariánské Lázně. Tam rozpuštěn německý národní výbor a zavedena řádná správa. Zabaveno tam velké množství zbraní, střeliva a strojních pušek. Přísná kázeň vojska a říznost Slezáčkova velení učinilo na obyvatelstvo imponující dojem. Přednosta tamní železniční stanice Dědek, rodem Čech, který byl Němci sesazen a nahražen přívržencem odboje Timmelem, později pak někdejším přednostou stanice Grünerem, byl opět vojskem do svého úřadu dosazen. Dne 11. prosince jsou obsazeny Žlutice, den nato obsadilo vojsko místnosti německé národní rady v Mostě, zabavilo zde veškeré spisy a pokladnu s revolučním fondem v obnosu 2000 K, veškeré zařízení, zbraně atd., poněvadž městská rada odepřela podrobiti se čsl. vládě.
      Obecní správa v Karlových Varech obrátila se na presidenta Wilsona telegraficky se žádostí, aby Karlovy Vary vzhledem ke svému mezinárodnímu významu byly prohlášeny za samostatnou republiku pod poručenstvím severoamerického Soustátí. Je pochopitelno, že tato přímo humoristická žádost zůstala bez odpovědi.
      Řízný podplukovník Slezáček rychle pokračoval ve svém pacifikačním postupu. Dne 16. prosince dal jedním oddílem svého vojska obsaditi Planou a tamní zajatecký tábor a rozpustiti i odzbrojiti tamní německou gardu. Stejného dne obsazen Falknov, kde Slezáček rozpustil německou vojenskou radu a tamní německý národní výbor. Purkmistr proti těmto opatřením protestoval, byl však Slezáčkem prozatím z úřadu svého sesazen a na jeho místo dán a do dalšího vládního rozhodnutí nadporučík Siegmund. Posádka ubytovala se v zámku hr. Nostitze, zabavila 800 pušek, četné strojní pušky, mnoho střeliva a celé zařízení nemocnice Červeného kříže, což vše dopraveno do Plzně.
      Zbytek pluku 35. pak poslán k obsazení Chebu.
      Tím končí v rámci našeho článku vylíčení událostí, sběhnuvších se za vojenského převratu roku 1918 a věcí přímo s ním souvisejících. Dnem 15. prosince skončily krajinské Národní výbory vzhledem na pokroky v organisaci státní správy svoji činnost. Plzeňský Národní výbor sice ještě, podobně jako Národní výbory na Kladně, v Mor. Ostravě, Brně a v Teplicích, byl pověřen dalšími úkoly, zejména vzhledem k ochraně menšin a k provedení voleb. Vojenské záležitosti však již obstarávalo ministerstvo N. O. přímo.
      Naše líčení muselo býti s ohledem na velmi obsáhlou látku formulováno co nejstručněji, ačkoli zejména jeho část o obsazování zněmčeného území dala by se do větší zajímavosti rozhojniti přečetnými, pozoruhodnými episodami. Zachování těchto pro paměť příštích pokolení musíme ponechati arci pro objemnější vzpomínkové záznamy.
      Prameny: Zápisky dle sdělení pp. majora Vl. Mattuše, podpluk. - auditora dra. Ot. Adama, generála Viléma Slezáčka, spisy Národního výboru v Plzni, sdělení policejního ředitele dra Vl. Kráčmera, časopisy: "Český Deník", "Nová Doba", "Karlsbader Anzeiger", "Reichenberger Ztg." a hlavní pražské časopisy z roku 1918, jakož i zapsané osobní zážitky a poznatky autora.
 

E. Šimek

Na pomezí velkých dob
(Článek v časopise Plzeňsko čís. 5/1928, s. 89-91)
      Pamětníci světové války a znovuustavení našeho státu mohou mluviti o tom, že jejich život jest zmnožen velikou dějinnou epochou, která zanechává trvalé stopy pro další zbytek života. Válka vyžádala si nesporných obětí u převážné většiny lidí a jest jen litovati, že příliš rychle zapomínáme na ony průvodní bolesti její. Neboť kdybychom tolik nezapomínali, nemohli bychom ani v soukromém ani ve veřejném životě býti tak malichernými jako jsme. Bolesti a utrpení mají svou velikou vychovatelskou sílu pro celý život člověka.
      Letos československý národ vzpomíná prvního desetiletí své znovudosažené svobody a přirozeně nejvíce památného dne 28. října 1918. Měli bychom však ve vzpomínkách dále do minulosti, aby tím jasněji vynikl rozdíl mezi tím, co bývalo a co jest. Obyvatelé města Plzně zvláště by si měli častěji porovnávat minulost předválečnou a poválečnou, neboť metropol českého západu zakoušela více než kterákoliv jiná města nejvyšší svízele války.
      Dlouhotrvající válka způsobila všeobecný mravní rozklad lidské společnosti. Plzeň byla sice v t. zv. zázemí války, nicméně její obrovská služba pro válku soustřeďovala zde nesmírné množství složek, jež byly živými připomínkami, vykřičníky jejími. A proto i mravní rozklad života byt zde patrnější než jinde, zejména následkem toho, že se v Plzni soustřeďovaly různé cizorodé elementy, které v novém prostředí ztrácely smysl pro mravní zodpovědnost svého já. A tak kvetl v Plzni podvod, sobectví, marnotratnost vedle strašné bídy, požitkářství vedle hladu atd. Nutno vlastně přiznati, že bez podvodu a bez úskoků zejména v oboru zásobování nebyl by ani jediný občan zachránil holý život. Přece však byl rozdíl v tom, když někdo podváděl proto, aby zachránil získáním nejnutnějších potřeb sebe a rodinu, anebo proto, aby využitkovával bídy jiných k vlastnímu obohacení se, ke kořistění.
      V posledním roce války, kdy byly již dlouholeté úspory průměrných rodin vyčerpány, dosáhl nedostatek vrcholu. Živelný odpor proti způsobu přidělování potravin byl všeobecný, neboť dávky byly malé a často ani těch se majitelům papírových poukázek nedostalo. Z toho všeobecný hněv, který tu právem, jinde neprávem se vybíjel na různých, veřejně postavených osobách.
      Bezprostředně před převratem bylo mi také zažíti takovou chvíli, která nikdy z paměti nevymizí, a která nabíjí hněvem a rozhořčením. Stalo se, že shodou okolností nebylo v mé domácnosti zhola ničeho, čím by se rodina na sytila - aspoň relativně. Byl jsem nějaký čas nemocí upoután na lože a sotva jsem se jakž takž uzdravil, ulehla žena. Bylo na podzim, zásob ještě nebylo v mé domácnosti. Na štěstí toho odpoledne dle oznámení byl prodáván příděl aprovisačního salámu. Jak známo, byly aprovisační prodejny vždy již před úřední hodinou obklopeny četnými zástupy lidí, které strážníci řadili do čtyřstupů - řečených fronty. Poslal jsem tedy i svého jedenáctiletého hocha záhy před prodejnu u Dítětů, aby se dostal v zástupu na přední místo. Prodejna se otvírala o 2. hodině, hoch však již od 12. hodiny se tísnil v hustém zástupu. Brzy po poledni začalo pršet, a tak všichni čekatelé museli snášet blaho deště.
      Na štěstí nebylo příliš zima.
      Netrpělivě jsme všichni očekávali návrat hochův s prázdnými žaludky. Děti seděly u postele nemocné ženy a ob chvíli vykukovaly oknem, zdali se již bratříček nevrací. Hodina za hodinou se líně ploužila, ale po chlapci ani potuchy. Po páté hodině opustil jsem domov neboť jsem musel jeti za nutnou záležitostí do Prahy. Šel jsem však mimo prodejnu a viděl jsem, že chlapec stojí již v čtyřstupu dosti blízkém vchodu do prodejny. Byl promoklý jako ostatní - snad i více, protože vedle něho stojící žena měla deštník, s něhož stékaly na okolostojící potůčky vody. I šel jsem přece jakž takt upokojen na dráhu v naději, že se dětem brzy dostane pokrmu, sám o hladu.
      Druhého dne však po návratu z Prahy jsem doma uslyšel, že hoch po šesté hodině přišel domů bez salámu a s pláčem. Někdo se v posledním okamžiku před prodejnou vtlačil do čtyř stupu, v němž hoch stál, dozírající strážník vida pětistup, v němž stáli čtyři dospělí a hoch, vyhodil jej jako nejméně způsobilého k sebeobraně, odkázal na konec zástupu a za okamžik byla prodejna zavřena. Toho dne šly děti spát, aniž by sousta obdržely a hoch odstonal čekání v dešti nemocí.
      Ejhle, brutalita války! Byl to boj o sousto - slabší podlehl, silnější zvítězil. Taková je válka: ne síla práva, ale právo síly. A já, bloud, šel jsem ještě potom hledat právo! Došel jsem na policejní komisařství a domáhal se energicky, aby jmenovaný strážník byl vzat do vyšetřování. S patrnou nelibostí byla má stížnost vyslechnuta, byl jsem ne právě nejlépe vypoklonkován, ač jsem slíbil, že příhodu jednou veřejně vylíčím a za dveřmi jsem zaslechl, že si "úřad" z mé stížnosti tropil smích. - Dnes v desetiletém vzpomínání plním slib, ale kavalírsky, nejmenuji cynické viníky.
      Krátce po této episodě se přiblížila toužebně očekávaná doba, která pamětníkům nikdy z paměti nevymizí. Ráno 28. října šel jsem mimo hlavní poštu kolem 9. hodiny. Z budovy vyběhl jakýsi poštovní zřízenec a volal: "Je po vojně, Rakousko uzavřelo mír." Zpráva byla mimo jdoucími přijata s radostným vzrušením, ačkoliv byly vyslovovány pochybnosti o tom, že by mohl býti mír tak narychlo uzavřen. Bylo o tom debatováno, když vyšel z budovy úředník, patrně "od pramene" a hlásil, že Rakousko kapitulovalo. To byla přijatelnější, ale také radostnější novina.
      Zpráva se bleskurychle šířila, neboť nebylo nikoho, kdo by veliké tajemství s jinými nechtěl sděliti. Byli však i lidé nedůvěřiví, kteří častokráte již zklamaní pověstmi, jež se osvědčily lichými, řadili i tuto zprávu mezi plody bujné fantasie. Ale cestující, kteří přibyti z Prahy vlaky, záhy zprávu potvrdili a přinesli i různé podrobnosti, co se děje v Praze.
      Odpoledne toho dne jsem viděl, že několik mladíků spustilo na Mlýnské stoce pod Královským jezem za ironických obřadností černou rakev, na jejímž víku bylo napsáno jediné slovo: "Rakousko".
      Vlastní a všeobecné uvítání dějinného okamžiku bylo v Plzni teprve 29. října. Ráno po osmé hodině jsem šel po Saském mostě a spatřil jsem mnohohlavý dav, který nesl "rakouského orla", sňatého odněkud z trafiky a slavnostně jej vhodil do řeky Mže za ironického provolávání různých hesel. V Saské ulici pak kráčelo v hustě semknutých řadách studentstvo s knihami pod paží, jak bylo ze škol toho dne propuštěno. Sotva studentstvo prošlo, utvořil se na náměstí před radnicí shluk lidí. Kdosi zvolal: "Pojďte na hejtmanství!" Výzva byla opakována, doplňována a na konec vyzněla v heslo: "Dvořák (to byl tehdejší šéf c. k. okres. hejtmanství) musí viset na první lucerně u hejtmanství." Stále rostoucí dav táhl k hejtmanství za stále se opakujících výkřiků: "Dvořáka oběsit." Před budovou okres. hejtmanství se dav zastavil a několik jednotlivců vniklo do budovy. Za nějakou dobu se však vrátili a oznamovali, že před čtvrthodinou pan rada ujel automobilem z Plzně. Nepochybuji, že by dav, mající v živé paměti brutalitu tohoto úředníka, byl svůj slib také splnil.
      Po celý den bylo obyvatelstvo Plzně na ulicích a ke cti jeho nutno přiznati, že se chovalo důstojně. Tu a tam výbíjel s hněv na odstranění nebo zabarvení rakouských orlů nebo písmenek "c. k." nad úřady a trafikami, ale sotva kde bylo spácháno nějaké násilí na příslušnících jiné národnosti nebo víry, třeba leckde byl z nedávné minulosti řádný vroubek z provokativního chování.
      Jedna episoda toho dne vryla se v mou paměť tak hluboce, že jest přímo spjata se vzpomínkou na první den svobody.
      V odpoledních hodinách procházely Plzni zástupy lidu, které v ukázněných řadách za zvuků hudby a zpěvu národních písní dávaly výraz svým vřelým citům. To mluvily dějiny velkou řečí od srdce k srdci. Stál jsem na náměstí se svou šestiletou dceruškou a snažil jsem se ji držeti ve výši, aby viděla přes skupinu, stojící na chodníku před námi. Ale ruka mi klesala. Tu přistoupil k nám mimojdoucí dělník v modré haleně, chopil se děvčete, zdvihl je mozolovitou dlaní do výše a řekl: "Tak jen se dívej a dobře si pamatuj, co vidíš! Pamatuj si to, holčičko, abys jednou, až budeš babičkou, mohla vypravovat vnoučatům, jak jsme vítali svobodu!" Podržel ji chvíli, potom ji postavil, přidal se k zástupu a splynul s ním. Je možno zapomenout takového velkého gesta malého člověka? V těch slovech nešumělo jen opojné víno bezprostřední radosti, ale také hluboký smysl zodpovědnosti pro budoucí generaci. Velký odkaz muže z lidu!
      Čím jest malicherné škorpení jednotlivých vrstev národa v onom velikém zorném úhlu zodpovědnosti, jak jej prostými slovy vyslovil neznámý dělník? Jsme kolektivně zodpovědni za vývoj věcí v mladém státě, neboť osud nás postavil do doby, která staví základní pilíře. Celá budoucnost státu závisí na pevnosti základů. V tom jest smysl národního života, aby přítomná generace si uvědomila, že ve svých dětech žije dál. Proto jest nutno povznést se nad všední běh života a žíti svůj národní život pod zorným úhlem věčnosti.
 

Jaroslav Hora

Osvobození západních Čech
      Nadporučík Jaroslav HORA se vrátil do Plzně z Korutan s náhradním praporem 35. pěšího plzeňského pluku a měl slavnostní řeč při návratu pluku na nádraží v Plzni dne 6. listopadu 1918. Tento jeho článek byl zveřejněn v roce 1934 v Jubilejním sborníku Národní Jednoty pošumavské. Uvádí, že byl pobočníkem podplk. Slezáčka, velitele plzeňského pluku - jeho vzpomínky jsou tedy autentické a doplňují Schiebelovo vyprávění.
      Státním převratem 28. října r. 1918 nastal nový ruch a šťastný život. Lid náš v těžkých dobách válečných ztýraný tělesně i duševně, otřesený ztrátami a útrapami, mučený hladem a nedostatkem všech potřeb, tak dlouho provokován občansky, národně, lidsky cizími vojáky, Němci a lichváři, prožil dny mladé své svobody v nadšení čistém a bratrském. Myšlenky na pomstu a odvetu za vytrpěné křivdy zanikly v čisté radosti z úsvitu nové doby.
      Rázem se změnil ráz Plzně, ale také blízkého zněmčeného okolí, na Plzni závislého. Tak hned druhého dne oslavují Češi v Líních svobodu mohutným průvodem, jehož se zúčastnilo na 3000 Čechů z celého okolí, děti hromadně opouštějí tamní německou školu a již 3. listopadu vyzývá vůdce českých horníků na Nýřansku Janouš starostu ve Zbůchu, aby vyklidil budovu německé školy pro školu českou. Dne 3. listopadu bylo obsazeno vojenské velitelství v Dobřanech a ustaven okresní národní výbor, který pečuje o zachování pořádku a jmenuje důvěrníky Čechy v zněmčených okolních obcích.
      Dne 10. listopadu ustavuje ředitel Kostinec v Chotíkově národní výbor, téhož dne provedena očista obecní správy německé v Hrobčicích a přechází správa obce línské do rukou českých. Dne 17. listopadu dosazena do Lhoty u Dobřan nová správní komise s paritou českých zástupců, 24. téhož měsíce již dává dr. Lukavský na schůzi Čechů podnět k založení české školy v Chotěšově a v příštím měsíci jedná o otevření české školy v Holýšově, Čemínech atd.
      Ale Čechové ze vzdálenějších zněmčených krajů ještě dlouho čekali na své osvobození, ba bylo jim vytrpěti zlé ústrky od Němců, kteří najednou hledali spásy ve Wilsonově hesle o sebeurčení národů a zřídili v Liberci svou vlastní vládu pro "Deutschböhmen". Pověstný třebenický dr. Titta, předseda německého Volksratu, verbuje z vracejících se vojáků německou armádu nové vlády - Volkswehr, přes Bavory a Cheb se dovážejí k nám zbraně a jiný válečný materiál, němečtí agitátoři zbavují české úředníky, zřízence a četníky míst, dosazují své lidi, kteří skládají přísahu věrnosti nové vládě "Deutschböhmen". Tito němečtí úředníci nutí rolníky, aby neodváděli obilí komisionářům čsl. státu, zabavují vagony potravin, určené pro české území, zastavují dovoz uhlí ze severních Čech pro dráhy a dokonce odpírají potraviny Čechům v zněmčeném území a vydávají je krutému strádání hladem.
      Dnes sotva chápeme troufalost litických Němců, kteří ještě 17. listopadu ustavili svůj německý výbor pro libereckou vládu, Němců stodských, kteří 1. prosince svolávají tábor lidu z celého kraje, aby veřejně osvědčili nelásku k novému státu a věrnost vládě Lodgmannově, nechápeme ani smělosti přednosty okresního soudu stříbrského Rödlinga, který odmítal česká podání, posílal akta do Chebu, a když mu bylo krajským soudem plzeňským oznámeno suspendování, sám zbavil úřadu českého soudce.
      Ještě v polovině listopadu vázla doprava železniční od Stříbra k Chebu a od Blatna k Žatci, čeští zaměstnanci byli v některých stanicích napadáni ozbrojenou německou milicí a rozjitřeným německým obyvatelstvem, zabavovány jim potraviny i jiný majetek, takže leckde stěží zachránili holé životy.
      Bylo tedy nutno zjednati nápravu vojenským obsazením. 6. listopadu se vracejí pětatřicátníci od náhradního praporu v Korutanech - pěší pluk č. 35 byl zajat na italském bojišti a druhý domácí pluk zeměbranecký byl ponechán v pověstném Rumburku - a tvoří první roty ukázněného nového vojska Československého a spolu s oddíly národní gardy se dávají do služeb Národního výboru plzeňského pro tuto osvobozovací akci.
      Již 19. listopadu odjíždějí dvě roty p. p1. č. 35 pod velením podplukovníka Viléma Slezáčka, jehož jsem byl pobočníkem, spolu s delegáty Národního výboru plzeňského do Stříbra. Časně zrána obsazeno starobylé náměstí, zajištěny všechny veřejné budovy, místní Volkswehr odzbrojen a správce hejtmanství Mastalirsch, dosazený Němci, zbaven svého úřadu, na který byl znovu dosazen dřívější okres. hejtman Marschner, starý purkmistr stříbrský Streruwitz s pláčem slibuje věrnost československému státu a v městě ponechána posádka 100 mužů.
      Téhož dne v poledne dorazilo vojsko na nádraží do Mariánských Lázní, kde zabavilo pušky a vojenský materiál, dodaný z Chebu, a k překvapení Němců vstupuje do města. Ačkoliv se správce hejtmanství Lehrmann ochotně podvoluje našim rozkazům, dochází ke srocení lidu, štvaného dr. Turbou a vůdci nacionálů, kteří prohlašují, že nemohou ručiti za bezpečnost české delegace, obracejí se na pražské místodržitelství, odkud dán pokyn, aby se "Česká komise z Plzně" i s vojenskou asistencí vrátila.
      Byl to pro nás, československé vojáky, rozkaz velmi trapný. Nemohli jsme ani chápati troufalosti Němců při čerstvé paměti jejich porážky v světové válce, ale byli jsme rozhořčeni slabostí pražského úřadu, který, snad také pod dojmem referátu jednoho člena naší komise, ukazujícího na slabou vojenskou asistenci 120 mužů a 2 kulometů, dal pokyn k ústupu, ač jsme viděli, že vzorně ukázněným oddílem postačíme k udržení klidu a pořádku v městě.
      Němci jásali a stříbrským občanům tak bylo dodáno odvahy k demonstracím dne 23. listopadu, které zavinil suspendovaný přednosta soudu Rödling a při nichž byl ztýrán okresní hejtman a napadeni i čeští vojáci. Téhož dne odjíždíme do Stříbra s vojenskou posilou, Rödling a strůjci demonstrací zatčeni a odvezeni do Plzně, mladý Hassold, syn pověstného redaktora štvavého listu stříbrského Wacht an der Miesa, před zatčením uprchl. Dnes je tento hrdina poslancem Národního shromáždění a vůdcem německého odboje na Stříbrsku. Již příštího dne státní tajemník zahraničního úřadu vídeňského protestoval proti zatčení Rödlingovu a dokonce žádal, aby se mohl tento štváč zase vrátiti "do svého okresu". Zakročení diplomatické však nepomohlo a Rödling byl propuštěn teprve po skončeném vyšetřování.
      Zatím z pětatřicátníků, nastupujících do služby u pluku, byly tvořeny nové oddíly, aby mohla býti obsazena další oblast, ale po zkušenostech z Mar. Lázní jsme se rozhodli provésti obsazení sami bez občanských komisí, ale také bez pokynů z Prahy. Plzeňské ředitelství státních drah po sílalo s námi úředníky, potřebné k převzetí služby v obsazených stanicích, a pro zjednání zákonného pořádku provázel nás ředitel plzeňského policejního ředitelství dr. Kračmar.
      Dne 2. prosince odjíždí pochodová rota s dvěma kulomety do Horšovského Týna. Na nádraží v Staňkově jsme vyslechli od vážných občanů hrůzné zprávy o německém odboji, zákopech s drátěnými překážkami, kulometech na věži kostela a pod. Bylo tedy telefonní spojení s městem přerušeno a připravili jsme se na boj obrněním vlaku. Na voze před lokomotivou jsem jel s dvěma kulomety a údernou četou, na lokomotivě jel velitel Slezáček. Vlak se blíží k městu, po "nepříteli" nebylo stopy.
      Několik volkswehráků, hlídkujících na nádraží, sotvaže nás spatřilo, odhodilo pušky a dalo se na útěk. Byli ovšem našimi "úderníky" dohoněni a s ostatním mužstvem, které v čekárně hrálo karty o peníze z "rekvisic", zajati po tu dobu, dokud neoškrabali našim kuchařům brambory. Město bylo obsazeno v klidu, národní výbor rozpuštěn, v úřadech zjednán pořádek, a zatím co se německá dívčí mládež bavila pohledem na své hrdiny a pošilhávala po našich chlapcích, odjeli jsme s částí roty do Poběžovic, kde byla ponechána četa posádkou.
      Téhož dne byla poslána asistenční rota do Prachatic. Dne 4. prosince dochází zpráva o obsazení Duchcova a krveprolití při obsazení Mostu. Příštího dne odjela četa národní milice k Žihli, aby zajistila železniční dopravu na Žatec, ale musela před německou přesilou vojenskou ustoupiti do Mladotic. Koleje byly Němci na několika místech vytrhány a pohroženo vyhozením železničních mostů do povětří. Proto již 6. prosince odjíždíme s transportem jedné roty pětatřicátníků, zesílené oddílem opěšalé jízdy z Klatov a dvěma děly do Blatna, kde ještě den předtím řádily tlupy ozbrojených sedláků na koních a s "Volkswehrem" ohrožovaly české cestující. Téhož dne jsme obsadili Podbořany a zjednáno spojení s Žatcem.
      Němečtí vojáci ustoupili k Bečovu a Karlovým Varům. Proto hned 7. prosince byl obsazen Bečov, zjednán pořádek v Žluticích a Teplé, kam poslán oddíl posádky na dobrou stravu do kláštera k protestujímu opatu Helmerovi. Následujícího dne, 8. prosince, jsme byli opět v Mariánských Lázních. Tu již nepomohlo srocení poštvaných Němců a rozčilené tvrzení dr. Turby, že neručí za pořádek a naše životy. Vykázal jsem jej ze dveří s poznámkou, že si za ně ručíme sami, byl rozpuštěn německý národní výbor, odzbrojeni vojáci a výkonná moc odevzdána úřadům, zavázavším se poslušností československému státu.
      Zesíleni další rotou vstoupili jsme 9. prosince do Karlových Varů, kde jsme při odzbrojení německé milice získali veliký počet zbraní a válečného materiálu. Rázným vystoupením zjednali jsme si takový respekt, že nám i tamní ostrostřelci chtěli odevzdati historické pušky z roku šestašedesátého. Dne 12. prosince byl obsazen Falknov za velkého nadšení českého hornictva z okolí, do té doby nevýslovně trpícího žalostnou aprovisací a nedostatkem práce. Den potom byla obsazena také Planá u Mariánských Lázní.
      Zbývalo ještě obsaditi Cheb. To byl poněkud těžší úkol, protože se do města stáhla Volkswehr ze severozápadních Čech, pokud nebyla námi odzbrojena, v počtu asi 2.000 dobře vyzbrojených mužů. Podplukovník Slezáček provedl několik přesunů vojska v obsazené části a shromáždil v Karlových Varech celý prapor pětatřicátníků s kulomety a dvěma děly pro akci chebskou.
      Hned po návratu z Falknova jsem z Mariánských Lázní starostovi chebskému telefonicky oznámil, že jménem Čsl. státu obsadíme Cheb, i tážeme se, zda je městská správa a tamní národní výbor ochoten vydat město po dobrém, nebo jinak že zlomíme jejich odpor postupem válečným. Polekaný starosta nebyl s počátku mocen slova, konečně si vyžádal několik hodin lhůty k svolání porady. Přesně v stanovenou hodinu se hlásil Cheb. Starosta počal předčítáním plamenného protestu, poukazoval na to, že
      Chebští se obrátili telegraficky na presidenta Wilsona s prosbou za ochranu práva sebeurčení Němců, že rovněž telegraficky žádali generalissima spojenecké armády generála Foche, aby, musí-li již dojíti k obsazení Chebu, byli do města vysláni vojáci francouzští, že právě telegraficky upozornili pražkou vládu na nedozírné následky obsazení českým vojskem a že i ministra národní obrany Klofáče žádali za odklad, dokud nedojde rozhodnutí z Paříže.
      Když jsem trval na tom, aby mi dal jasnou odpověď, buď kladnou nebo zápornou, přerušil na chvíli rozmluvu a po úradě se shromážděnými členy německé národní rady oznámil, že za těchto okolností, chtějí-li šetřit životů občanů svých i našich (!)‚ jim nezbývá než se podrobiti násilí, ale že by přece jen prosili, aby se mohli zástupci Chebu s námi sejiti k jednaní o podrobnostech vydaní města a, oč nám šlo nejvíce, všeho majetku bývalého rakouského eráru.
      Protože byl Cheb pro nás, vojáky, i tvrdý oříšek jako středisko četných státních úřadu, k jejichž převzetí jsme potřebovali spolehlivých českých úředníků, které nám mohli poslat jen úřady pražské, svolili jsme k jednání a žádali telegraficky pražská ministerstva za vysláni delegátů k poradě, která byla stanovena do Karlových Varů o dva dny později. Přijeli k ní zástupci ministerstva vnitra, národní obrany, železnic a financi. Z Chebu přijeli vůdcové německé rady, Friedrich a Künzl, velitel Volkswehru a vůdce německé sociální demokracie.
      Úvod jednáni byl velmi bouřlivý Chebští zase čtli protest, v němž neuznávali čsl. vlády, opírajíce své nároky na zvláštní postavení Chebska i o Palackeho, prohlásili, že nevpustí Čsl. vojáků do města a žádali za odklad až do rozhodnuti z Paříže. Vyhrožovali odporem "až do posledního dechu". "Snad budeme přemoženi," pravil velitel Volkswehru, "ale buďte jisti, že se také z vás nikdo živ nevrátí z ulic chebských." Obrat nastal, když se ujal slova podplukovník Slezáček, prohlásil, že jednání končí, a nařídil, aby byly ihned provedeny jeho pokyny k pochodu na Cheb. Tu teprve vystoupil ze zálohy čtvrtý chebský delegát, zástupce německé sociální demokracie, a doporučoval smírné řešení. Odtud mělo jednání, jež vedl Slezáček, rychlý spad a nakonec zástupci Němců prohlásili, že se podrobují československému státu, rozpustí Volkswehr, vydají zbraně i všechen erární majetek.
      Požadavek Slezáčkův, abychom obsadili chebské nádraží a převzali je do vlastnictví našeho státu, narazil na odpor - nikoli Němců, nýbrž zástupce ministerstva železnic. Měl v té příčině instrukce, podle nichž to byla otázka diplomatická, poněvadž čsl. stát prý musí převzíti závazky bývalé monarchie a uznati nároky státu sousedního, zvláště když prý ještě není jisto, připadne-li Chebsko mírovou smlouvou našemu státu. Nic nepomohlo, když jsme ukazovali na právo revoluce i výhody, jež získáme postavením odpůrců před hotovou věc.
      Vzpomínám si dnes, jak dovedl Annunzio proti jasnému ustanoveni mírových smluv získati Italům Rjeku a jak se na ně neohlíželi ani Poláci při obsazení Vilna. My jsme tehdy nesměli obsadit ani nádražní budovu ač jsme měli bezpečné zprávy že bavorští železniční zaměstnanci již naložili všechen svůj nábytek do železničních vagonů a čekají na pokyn k odjezdu. Jaká hmotná škoda byla způsobena státu, jak bylo ublíženo rozvoji české věci na Chebsku, pomyslíme-li, kolik set českých zaměstnanců by rozmnožilo naše hraničáře. Ale nejvíce byl touto osudnou slabostí ohrožen vojenský obranný zájem státu.
      A tak 16. prosince za zpěvu českých písní vstoupil první prapor pětatřicátníků do Chebu za úplného klidu v městě. Jak důležité bylo i pro naši armádu rychlé obsazení Chebu, vyplývá také z číslic zabaveného válečného materiálu: více než 3.000 pušek, na 500 karabin, 50 kulometů a dvě houfnicové baterie pomohly vydatně k vyzbrojení vojska, které bylo brzy po tom posláno na Slovensko.
Budova českých škol v Chebu
      Za několik dní byl obsazen Aš (20. prosince), 29. prosince obsazen Tachova Jáchymov, 4. ledna vstupují pětatřicátníci do Nýdku a za tři dny obsadili Kraslice a bývalý zajatecký tábor v Jindřichovicích, vypleněný německým obyvatelstvem.
      To již stál na západních hranicích našeho státu celý pluk o třech praporech jako ukázněný a nadšený strážce mladého státu, aby za pět neděl uzavřel bezpečně hranice od Jáchymova až po Všeruby u Domažlic, když veliký dr. Rašín prováděl svou geniální reformu měnovou.
      Dnes vzpomínám s úctou zesnulého vůdce celé akce generála Slezáčka, který svou energii později skvěle uplatnil v bojích na Slovensku, a s obdivem vzpomínám milých pětatřicátníků, kteří dokázali, že jsou hodnými druhy svých zahraničních bratří legionářů, a - jak také potvrdilo pochvalné uznání zemského velitelství - stali se chloubou československé armády.
      Zněmčené území západních Čech bylo osvobozeno. Čeští hraničáři, do té doby krutě strádající lidsky i národně, všude nás vítali se slzami radosti a hlubokého dojetí. A bylo jich tolik, že jsme již tehdy poznali, že obsazené území je naše nejen po právu historickém, ale také po právu přirozeném.
      Nastala jim nova doba lepšího života. Bohužel však ještě ani dnes nejsou splněny mnohé jejich tehdejší naděje a oprávněné tužby.
 

Lázeňský řád kláštera Teplá před sto lety (1898)

      1. Lázeňská zařízení stojí pod bezprostředním dozorem lázeňské inspekce kláštera Teplá (Stift Tepler Bade- und Brunneninspektion).
      2. Objednávky koupelí se zaznamenávají v knize objednávek a hodina koupele je stanovena podle pořadí objednávek.
      3. Koupele jsou k dispozici P.T.publiku o všedních dnech od 7 hodin ráno a o nedělích a o svátcích od 8 hodin ráno.
      4. Koupelové karty pro jednotlivou koupel nebo pro celou řadu koupelí se platí u lázeňských pokladen. Jen tímto způsobem učiněná objednávka a zaplacení je platné. Všechny platby jsou prováděny předem.
      5. Odřeknutí koupele nutno provést nejméně dvě hodiny předem, jinak propadá koupelová karta nebo kupón; při delším přerušení koupelí v abonementu (předplatném) propadají - pokud nedošlo k odřeknutí - také ostatní kupóny.
      6. Každému hostu je dovoleno být při přípravě jeho koupele,aby se mohl přesvědčit o čistotě vany a teplotě vody, avšak u slatinné koupele, kde příprava vyžaduje náročnou manipulaci, může být koupel připravována v přítomnosti lázeňského hosta nejméně půl hodiny před začátkem koupele.
      7. Doba použití koupele je uvedena hodinou na koupelové kartě. Když se lázeňský host nedostaví 15 minut po hodině, označené na kartě, propadá koupelová karta nebo kupón.
      8. Každý host, který svou koupel si prodlouží přes zaplacenou hodinu, je vyzván k zaplacení druhé koupele, nemá však právo disponovat vanou další hodinu.
      9. Stejně jako musí lázeňská obsluha zajišťovat, aby všechny lokality v lázeňském zařízení byly udržovány v nejčistším stavu, tak se musí také P.T.publikum vyvarovat každého poškození nebo znečištění lázeňské koupelny.
      10. Braní psů do koupelen, kouření tabáku a používání silně čpících mastí zde je v zájmu P.T. publika přísně zakázáno
      11. Za zachovávání lázeňského řádu v lázeňských zařízeních je plně odpovědno ředitelství, respektive správa, u které se mají oznamovat vyskytnuvší se potíže, eventuálně se dají na vědomí lázeňskému inspektorovi.
Lázeňská a hudební taxa je placena každým lázeňským hostem, který se zdrží v městě déle než osm dnů. Jedna osoba platí I.tř. 10 zlatých, II.tř. 6 zlatých, III.tř. 4 zl.. IV.tř. 1 zl. - děti do 15 let a domestikum (služebnictvo), hudební taxa je v I.tř. 5 zl., v II.tř. 4 zl. a v III.tř. 2 zl. Od taxy je osvobozeno: (1)důstojnictvo od hejtmana níže, (2) lékařstvo včetně rodiny, (3) úřednictvo 9. až 11. třídy, (4) kněžstvo a kantorstvo, (5) chudina, která dokladuje svou nemajetnost vysvědčením.
 

Dodatek k předchozí HAMELICE č.9/1998

      Již před druhou světovou válkou sbíral na Konstantinolázeňsku učitel Ludwig BITTNER na Hradištním vrchu, na Šipí-ně, na Čihadle aj. prehistorické předměty. Byly uloženy ve školním kabinetě. Z desítek tabu-lí uvedl F.LERCH tabuli 7. v bez-družické vlastivědě z roku 1936:
      1. 1a. Slabě pálený okraj urny s jednoduchou vlnovkou z 22. mohyly ze Šipína (Starší hradištní perioda 550-900 po Kr.)
      2. 2a, 2b. Horní postranní díl velké, načervenalé slovanské urny s dvojitými vlnovkami. Dtto ad 1.
      3. Slovanská olejová lampa z Čihadla (Vogelherd) - kol roku 1000 po Kr., ruční práce se čtyřřadými hřebenovými vpichy, s trojitou vlnovkou a s dvěma horizontálními drážkami. Lampa stávala obvykle u nohou mrtvého.
      4. Slovanský bodec z kosti z historické periody knížecí 9.-11.století. Naleziště Šipín.
      5. Hliněné kolečko s otvorem. Dtto ad 4.
      6. Železný nůž. Železo bylo rezavé, proto je velmi vzácný výskyt. Většina nářadí - jak ukazovaly četné nálezy - byla zhotovována z kostí. Dtto ad 4.
      7. Grafitovaný střep z doby hallštatské kol 6.stol. před Kr. s prstovými puntíky, drážkami a kónic-kým zaoblením.Naleziště: Hradištní vrch.
      8. Okraj hallštatské nádoby s drážkou na vnitřní straně. Dto ad 7.
      9. Část skořepiny z mladší doby hallštatské (6.století před Kr.) s hrbolkem. Naleziště: jižní okraj Hradištního vrchu.
      10.Načervenalý úlomek z hallštatské doby s dřevěným vpichem. Dtto ad 7.
      11.-12. Grafitované střepy z rané doby hallštatské (1000-850 před Kr.) s vpichem nehtu. Dtto ad 7.
      13. Červené střepy z pozdní doby hallštatské (6. století před Kr.) s vpichy nehtu. Dtto ad 7.
      14. Bohatě zdobený, grafitovaný střep s šikmou čárečkou, s širším konvovým prohloubením, s horizontálními a trojitými drážkami z doby hallštatské. Dtto ad 7.
      15. Silně grafitovaný kus jedné mísy s trojúhelníkovými a kruhovými drážkami z doby hallštatské. Zde severní vlivy. Dtto ad 7.
      16. Střední kus jedné girlandami zdobené nádoby z pozdní doby hallštatské (6. století před Kr.). Dtto ad 7.
      17. Dřevěné špičaté kladivo z doby kamenné (3000-2000 před Kr.). Naleziště v rašelině východně Ovčího vrchu.
      První nálezy provedl učitel Gustal LIENHART na okraji valu na západní straně Hradištního vrchu. Byly to střepy nádob z předhistorického období. Po něm pak nalézal střepy učitel Ludwig BITTNER, postupoval systematicky a objevoval podobné střepy na všech srázech valu. Část střepů poslal do muzea do Plzně. Pravost a stáří tu potvrdil vedoucí muzea Dr. Florián Macháček z Plzeňského muzea, který je zařadil do doby hallštatské. Na dosud neznámé naleziště byl upozorněn Dr. Leonhard Franz z Pražské německé univerzity(1932-34) a výsledky zveřejnil 1934. Potvrdil i předchozí nálezy předhistorického osídlení v rašelině v Horní Polžici (Harlosee) nedaleko Bezdru-žic.L.BITTNER zkoumal i slovanské mohylové pohřebiště u Šipína v připomínal také ringval na louce 350 m východně Očína (Utzin), nazývaný "Am Schlössl" (Na zámečku) s valem 4,5 m vysokým a 7 m širokým, ostrůvkem průměru 44 m. Připomínal starší nálezy předhistorických střepů nádob v obci v obci Očín.
-rš-

HAMELIKA, vlastivědné materiály z Mariánskolázeňska. použito článků vlastivědného časopisu Plzeňsko 1928. Připravil Ing. Richard Švandrlík. Číslo 10 - XXII. ročník Hamelika (pořadové číslo 284.), Mariánské Lázně - vyšlo 30. listopadu 1998.