Ročník XXII. (1998)
Pořadové číslo 283.

9.

Mariánské Lázně
30. října 1998
OBSAH 
RINGVALY

Ringvaly - úvod

Jak bylo objeveno kruhové strážiště v lese nad Nimrodem
(HAMELIKA 4/1979)

Další ohlasy z roku 1980 (Libverda - Očín - Přemilovská tvrz)

Těšovský ringval objeven (HAMELIKA 5/1979)

ALBERTI a jeho pátrání po ringvalech v roce 1910 (HAMELIKA 6/1979)
Zaniklý ringval v Hradišti u Chebu
l Nejstarší bádání o ringvalech l Johnsonova domněnka l Ringval Schönfeld l na hranici k Sasku l Ašský ringval u obce Thonbrunn (Studánka) l Ašský ringval u Jedenáctidomí l Ašský ringval u obce Újezd (Mähring) l Ringval na potoce u obce Kopaniny l Ringval ve Wildenavě l Jediný chebský ringval Hradiště

Majestátný ringval v Bezvěrově
(HAMELIKA 7/1979)

K záhadě ringvalů
(HAMELIKA 9/1979)

O ringvalech v encyklopediích
(BROCKHAUS 1937)

Další ringval v lukách u Rankovic
(HAMELIKA 10/1979)

Joachim Herrmann, Berlin Dějiny a kultura severozápadních Slovanů

O ringvalech v encyklopediích
(MICROSOFT ENCARTA 1998)

Milan Broukal Staré stezky (HAMELIKA 10/1983)

Richard Švandrlík Podivné zemní dílo u rybníka BETLÉM

Richard Švandrlík Záhada ringvalů (ARNIKA 28/1991)

Jaroslav Fiala Ringvaly ? (ARNIKA 32/1992)

Zdeněk Buchtele Další ringval na Těšově a šňůra zaniklých rybníků
(Nové objevy v okolí Těšovského ringvalu)

Ringvaly na Chebsku před sto lety

Obětní kameny


 

RINGVALY

      Objev tzv. Nimrodského ringvalu - v blízkosti kavárny Nimrod nad Mariánskými Lázněmi - před více než dvaceti lety inicioval vlastivědná pátrání všeho druhu - v terénu, v knihovnách, v archivech, ve starých vlastivědných knihách a časopisech. Původně bylo dílo označeno jako "strážiště" na zemské stezce či "tvrziště". Nakonec došlo 1995 k archeologickému průzkum dr. Pavlem Šebestou z Chebu (viz ARNIKA č.41 ze 14.12.1995).
      Dnešní HAMELIKA nepřináší definitivní odpověď na otázku "Co jsou to ringvaly ?". Vrací se však do roku 1979 a cílem je inventovat naše dosavadní pátrání. Tehdy, v roce 1979, jsme ve vlastivědném kroužku s velkým elánem pátrali po okolí a umíněně a nesčíslněkrát opakovali onu záludnou otázku "Co jsou ringvaly ?", Psali jsme do Prahy, do Berlína a hlavním iniciátorem akcí byl Bohumil Broukal z Mělníka (+ 1991), přesvědčený o tom, že prastará stezka Via Regia přes Slavkovský les je až keltského původu a ringvaly na této cestě že mohly sloužit kupcům a obchodním karavanám k přenocování, resp. jako strážiště.
      Nimrodský ringval byl zachovalý, ale velmi malý. To bylo velké štěstí, protože se zpočátku zdálo, že je neporazitelná hypotéza, že ringvaly jsou stará německá rytířská sídla. Na Nimrodském ringvalu s mrňavým ostrůvkem bylo i prostému návštěvníkovi jasné, že hypotéza o rytířských ostrůvcích, používaných k trvalému bydlení, je neudržitelná. Od počátku bylo hledáno jiné vysvětlení než oficiální, převažující.
      Druhou šťastnou věcí bylo, že když jsme psali do Prahy o kruhových valech s prosbou o spolupráci, dostali jsme typ na archeologa Herrmanna v Berlíně. Obrátili jsme se dopisem (1979) na něho. Prof. Herrmann na náš dopis odpověděl velmi opatrně: upozorňoval na četná podobná díla v Německu a zpětně odkazoval na naše přední pražské archeology. Nedlouho potom (1981) vyšla u nás v mezinárodní ročence Horizont "Věda a lidstvo 1981" archeologická studie "Dějiny a kultura severozápadních Slovanů" od Joachima Herrmanna z Berlína (přeložil Jiří Stach). Zde jsou publikovány jeho průzkumy nejstarších slovanských sídel na území NDR. Autor je profesor, doktor věd a ředitel Ústavu archeologie NDR (též zahraniční člen ČSAV). V této zprávě jednoznačně zakresluje ringvaly v blízkosti slovanských sídel jako útočiště, tedy místa, kam se uchylovali lidé při přepadení či ohrožení. Na ringvalech nikdy nebydleli, proto tu bývá nedostatek střepového a jiného materiálu. Původní Herrmannovu studii uvádíme na konci dnešní Hameliky.
      Z české strany byla malá chuť u odborníků k jednoznačnému vyjádření. Spíše přežívala hypotéza o starých německých rytířských sídlech, třebaže právě na náš Nimrodský ringval by se vešla leda bouda pro rytířského psa. Po prvotním nadšení nad objevy ringvalů v okolí, když se nedařilo odpovědět, kdo, kdy a proč je stavěl, docházelo postupně k útlumu zájmu. Pouze čas od času jsme uveřejňovali rozmanité zprávy, které jsme dnes shromáždili. Byly to i dva články v listu ARNIKA - vlastní v roce 1991 a kritický od historika J.Fialy v roce 1992. Obojí uveřejňujeme. Snad tato dnešní "inventura pátrání" povede k znovuoživení pátrání po ringvalech u nás.
      Zároveň budiž dnešní HAMELIKA malou vzpomínkou na mé tři bývalé nadšené spolupracovníky, kteří už nejsou mezi námi a kteří podporovali pátrání po ringvalech ze všech sil. Byli to František VEJPUSTEK (1911-1984), doktor Bohumil BROUKAL (1912-1991) a především předčasně zesnulý přítel Vladimír ŠINDELÁŘ (1935-1993).
 


HAMELIKA

Ročník VII. (1979)
Pořadové číslo 66.

4.

Mariánské Lázně
6. května 1979

Jak bylo objeveno kruhové strážiště v lese nad Nimrodem

      Jak to vlastně tehdy bylo ? V roce 1976 pátral v našem kraji pražský knihovník a badatel Bohumil BROUKAL z Mělníka po trase staré zemské stezky. Říkalo se jí "Královská" (Via Regia) a později také "Chebská". Vedla z Prahy do Chebu a dále na západ. BROUKAL sem po ní došel od východu ve směru od Manětína, přes Tepelsko a nyní bylo třeba rozhodnout, kudy šla v našem kraji.
      Nebylo to zdánlivě nic převratného; o zemské stezce, která vedla Slavkovským (Císařským) lesem se zmiňovali regionalisté KLEMENT, URBAN, GNIRS. Všichni se odvolávali na tepelské klášterní anály, kde byla řada glos o ní. Silnice, zvaná " Alta Strata" měla vést kdesi přes Sítiny hlubokými lesy ke kynžvartskému hradu. Dokonce se rozlišovala větev "Stará" a "Nová"
      Už dávno upadlo v zapomenutí, kudy cesty vedly. A tak se rozjelo pátrání pana BROUKALA ve spojení s vlastivědným kroužkem dvojím směrem: archivní a terénní. Při archivním pátrání kladl B.BROUKAL neúnavně otázky: Nejsou tu pomístní názvy se slovy "Maut-", "Zoll-", "König-", "Raben-" nebo názvy vrchů Vogelherd, Stráž, Hütte, Čihadlo, Rabenstein aj. ?
      Takové názvy tu byly - především Mautwiese, Mautbach, ale také Königsstein, Královský kámen. Potok Mautbach se kladl do souvislosti s královským hradem, tedy mýto pro hrad, Název vrchu Královský kámen byl považován za nový - po anglickém králi Eduardovi VII., který tu asi poseděl někde při lovu. Vážně jsme tvrdili: "Nebuďme romantici a fantastové, že by přežili tyto názvy dlouhá staletí !" Ale pan BROUKAL věřil.
      Byly i terénní objevy - pod kynžvartským hradem viditelně běžela v terénu prastará cesta kolem hradu a po druhé straně byly viditelné valy. Říkalo se jim "Švédské šance", ale také "Staré Šance". Tyto valy sloužily švédskému vojsku při dobývání hradu, ale byli to opravdu Švédové, kteří je vybudovali ? Některé valy tu nedávaly ani válečný, vojenský smysl.
Průřez na jižní straně ringvalu      Bohumil BROUKAL se Zdeňkem BUCHTELEM objevili na vrchu Královský kámen podivná terénní díla, jakési půdorysy. Ale i tyto objevy byly přijímány skepticky. Středověci horníci nenechali v lese kámen na kameni, když hledali stříbro a cín.
      A tak se vrstvily nové a nové drobné objevy, na-příklad třímetrový hluboký úvoz u vrchu Královského kamene mimo dnešní cesdtu a další. Bylo nutno za-listovat znovu v archiváliích. A hle: josefínská mapa zachycuje výrazně cestu od kynžvartského hradu do Sítin a na ní se nalézá nejen Mautbach - Mýtní potok, ale také Mautwiese - Mýtní louka. Královský kámen nevznikl za Eduarda VII., ale objevuje se v listinách již roku 1527 jako corpus delicti Královské stezky v těchto místech. Vzniká domněnka, zda i jméno hradu Kö-nigswart - Králova stráž, nesouviselo se starší Krá-lovskou stezkou a vznikla "varta" na Královské stezce. Je to pravděpodobnější, než starší výklad "Královnina stráž". Ještě indikační skizza Raušenbachu (Sítiny) z roku 1839 uvádí na katastru v lese jako hlavní silnici tzv. Chebskou silnici kolem Vlčího hřbetu.
      Je jasné, že tajemství bude muset vydat i terén. Spolu se Zdeňkem BUCHTELEM se vydává Bohumil BROU-KAL terénem po předpokládané stezce směrem od Královského kamene k Vlčímu hřbetu. Lesy nevydávaly dlouho žádné tajemství. Kilometry cesty nepřinášely jednoznačný důkaz stezky, třebaže tu a tam hluboký úvoz, zaříznutý do terénu...
      Asi 100 metrů od nové silnice z Mariánských Lázní do Pramenů však narazili na hluboké příkopy a terasy. A v blízkosti se tyčil prapodivný útvar - zřetelný kruhový val s příkopem kolem dokola. Obklopoval úzký kruhový pústrůvek o průměru 12 metrů. Co tu původně bylo ? Strážiště na cestě ? Obydlí pradávných obyvatel ? Ochrana před divou zvěří ?
      Kolem ringvalu se stáčela stezka viditelně kolem a v terénu mířila dál po vrstevnici kol Vlčího hřbetu...
      Tenkrát jsem byl skeptický k objevu. Bylo vyloučeno, že by šlo o přírodní dílo, ale středověké kutání zasáhlo i tato místa. K jakému účelu by však horníci budovali takové nákladné pracné zemní dílo ? Zdálo se, že val byl na dvou místech prokopán a tím vypuštěna voda z příkopu kolem ostrůvku. Dnes tu protéká potůček ze severozápadu a vytéká na jihovýchodní straně. Teče příkopem a ten je zčásti plněn vodou. Všude kolem je hojně vody, snad jen v létě se situace zlepší. V okolí ringvalu je pak řada různě dlouhých valů a teras.
Celkový průřez Nimrodským ringvalem
      Za silnicí směrem k Vlčímu hřbetu se táhne desítka úvozů, jakoby pradávní průchozí kupci neustále měnili trasu stezky. Lze to vysvětlit právě hojností vod v těchto místech, které zatopily původní stezku a bylo nutno chodit či jezdit vedle ní, a po čase zase vedle.
      Podivný kruhový val! Že by šlo o jakési opevnění z doby druhé světové války ? Tehdy tu leželo koncem války na 40 tisíc německých vojáků a připravovalo se k obraně. Také vojáci tu provedli mnoho terénních úprav. Ale není znám typ takového opevnění. A k čemu v těchto místech ?
      Zdeněk BUCHTELE provedl průzkumnou archeo-logickou sondu na jižní straně ostrůvku a nalezl ploché kame-ny, snad jakési dláždění a dále několik střepů středověkého původu. Doktor Pavel ŠEBESTA z Chebu přišel vyměřit místo a potvrdil středověký původ. Zároveň nás zahrnul odbornou vlastivědnou literaturou.
      A tak byl potvrzen jeden z největších poválečných vlastivědných objevů v naší oblasti - prastarý ringval. Unikl pozornosti nejen KLEMENTA, DANZERA, URBANA, ale také pečlivého Antona GNIRSE a jiných německých re-gionalistů. Ringval je kruhový val s ostrůvkem uprostřed, obklopený příkopem a v ně-mecké vlastivědě se užíval název "Ringwallsinsel". Účel a původ ringvalů zůstal záhadou a proto existuje více hypotéz.
      Ringval nad Nimrodem má průměr ostrůvku 12 metrů, šířku příkopu na hřebenech 9 metrů, hloubku příkopu 2,3 metru a dno příkopu cca 4 metry. Vnější kruhový val má v průměru 30 metrů. Malé rozměry ringvalu vedou k domněnce, zda nejde jen o strážiště při stezce, proto naše označení "kruhové strážiště".
      Rozryté okolí v bažinatém terénu potvrzovalo, že kdysi tu byl na stezce čilý dávný ruch. Snad šlo o něja-ké o-sídlení v lesích, jak o nich psal Hroznata ve své závěti roku 1197 (viz Hamelika 2/1979). Odborná literatura ovšem udává, že takových ringvalů se nalézá mnoho v přilehlých oblastech Saska (Vogtlandu), Ba-vorska, ale i na Ašsku. Rozměry jsou různé, vzhled týž. Kruhový val s příkopem a uprostřed ostrůvek. Někde je ještě příkop naplněn vodou. Nejbližší ringval se má nacházet podle GNIRSE na Těšovském kopci a tam zamíří naše příští výprava.
-rš-

DALŠÍ OHLASY z roku 1980

HAMELIKA 1 z 27. ledna 1980, S. 13

      RINGVAL v LIBVERDĚ. Že ringvaly nejsou jen specialitou Chebska, víme z nálezů německých archeologů. Při léčení v lázních LIBVERDA jsem nalezl nad lázněmi na tzv. Svinském vrchu ringval. Vnitřní průměr byl 14 metrů (sever-jih) a 22 metrů (východ-západ). Severně byl minia-turní rybníček, z jihu a severu vystupuje plošina asi 3 metry s velmi příkrým svahem. Vnější val je úzký, šíře asi metr. Tudy vedla kdysi královská stezka do Slezska a tak je tu opět souvislost "stezka - ringval".
František Vejpustek
HAMELIKA 3 z 25. února 1980, S. 38

      NOVÝ RINGVAL U OBCE OĆÍN podle vlastivědy Bezdružicka. U obce Očín (Utzin) je kruhový val s ostrůvkem 44 metrů s příkopem širokým 7 metrů a val vnější je 4,5 metry vysoký. Nutno prozkoumat, zda ještě existuje…
Richard Švandrlík
HAMELIKA 9 z 21. dubna 1980, S. 111

      TAKZVANÁ PŘEMILOVSKÁ TVRZ - RINGVAL u Sedlce u Karlových Varů. V Sedlci je ringval poměrně dob-ře zachovalý a obklopený vodou. Jde o Přemilovskou tvrz. Průměr ostrůvku je 12 metrů, šířka vodního příkopu v průměru 4 metry, vnějšího valu 3 metry. Na kruhovém ostrůvku byly roku 1940 vykopány základy čtvercové zděné budovy 5,5 m krát 5,5 m. Jsou tu i bohaté nálezy střepového materiálu s neurčitým datováním do 13. až 16.století.
Stanislav Burachovič
 

HAMELIKA

Ročník VII. (1979)
Pořadové číslo 67.

5.

Mariánské Lázně
16. května 1979

Těšovský ringval objeven

      Ještě nikdy jsme neviděli opravdový ringval! Je Nimrodský objev valů skutečně typickým ringvalem ? Nejbližší podobné dílo se má nalézat u Těšova.
      Těšov leží pod svahy Slavkovského lesa za Milíkovem. Těšov (Teschau) - tato stará, původně slovanská obec - měla 1900 celkem 67 domů a 300 obyvatel. Je 450 m n.m. a východně od vsi běží vzhůru svahu Slavkovského lesa. První vrchol je Těšovský vrch ( 623 m n.m.). Na něm stojí několik stavení - Těšovská myslivna.
      Anton GNIRS (1932) popsal Těšov tak, že tu bylo původně terasovité osídlení. Malá lenní ves patřila ve 14. století Heinrichu z Kynšperka. Později se pozměnila v podélnou silniční vesnici v údolí při potoce. GNIRS uváděl, že na východním svahu Těšovského vrchu leží nalevo cesty, která vede z Těšovské myslivny do bývalého Smrkovce, středověký "Hausberg" s kruhovým valem. Vnitřní zemní dílo má podobu komolého kužele, výšky asi 2 metry. Horní průměr činí 15 metrů. Šířka příkopu na hřebenech je 7 metrů. Kruhový příkop běží kolem do-kola onoho "Hausbergu". Jeden kilometr na jih ležela vesnice SCHWARZENBACH. Stará kulturní vrstva tohoto ve středověku zaniklého sídla zůstala v půdě. Leuchtenbergská lenní kniha uváděla ještě 1360 ve vsi Schwarzen-bach 11 malých dvorů, již tehdy zčásti rozpadlých, které měl jako léno ALBERT PLANKNER. Dále vlastnili v této vsi léno NIKLAS z Těšova - 2 a 1/4 dvora, ADELHEID z Milíkova - 2 dvory a HEINZ z Krottensee (Mokřina) též 2 dvory.
Průřez ringvalem
      K našemu překvapení se jeví Gnirsův popis dosti odbytý. Je totiž pouhým přepisem části článku Karla ALBERTIHO "Ringwallinseln im Egerlande" (časopis Unser Egerland čís. 5-6/1910). ALBERTI totiž uváděl, že zdejší učitel Anton Heinz z Těšova nalezl na východním svahu Těšovského vrchu po levé straně cesty z Těšovské myslivny do Smrkovce kruhový val, vysoký 180 cm, spodní průměr ostrůvku 17 metrů, horní 15 metrů, kolem dokola běžící val a příkopy mají šířku na hřebenech 7 metrů (tedy míry zcela totožné s Gnirso-vými).
      Kdysi prý stávalo na tomto místě (ostrůvku) nějaké stavení. Za dávných časů prý tudy vedla stezka od Dyleně a lidé si mohli zde poručit víno, které se tu nalévalo. Podle Heinze by tu býval hostinec. Heinz pátral počátkem století po základech a nalezl tu kousky cihel a dokonce prý vyhrabal celé cihly.
      Tehdejší fořt Bär, jak se uvádělo, prý hodlá prokopat kužel skrz naskrz starým ringvalem. Toto dílo prý sou-viselo se zaniklou obcí Schwarzenbach, která ležela jen 1/4 hodiny odtud směrem na jih.
      Obdobně uváděl W.WEINMANN, že kruhový val leží poblíž Těšovské myslivny ve smrkovém lese zvaném "Bruckteich" (Mostní rybník). Nedaleko je přemostění Černého potoka (Schwarzenbach) jako hráz zmizelého rybníka. Lidé nazývali místo "Rondell" nebo též "Weinberg" (Vinohrad), protože se tu nalévalo víno. Lesní personál se zase domníval, že na ringvalu stálo stavení k ochraně a strážení zdejšího rybníkářství.
      (W.WEINMANN" "Halbvergessene Burgruinen, vorzeitliche Ringwälle und urgeschichtliche Funde in unserer Heimat" - Marienbader-Tepler Heimatbrief, No.109/1957 - Oktober 1957)
Dnes opuštěná Chadimova Těšovská myslivna
      Kdysi prý míval pán NIKLAS z TĚŠOVA ve vesnicích Schwarzenbach a Wolfharsgrün dvory. Po nich nezůstalo ani památky. Je pravda, že dřevorubci tu a tam narazí na jakési základy, cihly a střepy. Potud zpráva.
      S panem Františkem Vejpustkem jsme dorazili 30. dubna 1979 na Těšovskou myslivnu. Lesní CHADIM marně vzpomínal na nějaké zemní dílo, jaké jsme mu popisovali. Ne, nic podobného v okolí nezná.
      Že by ringval již zanikl ?
      A tak se pouštíme sami do terénu. Cesta do Smrkovce se za Těšovským vrchem svažuje a ocitáme se na popsaném místě - na východním svahu vrchu. Na levé straně nadějný objev: až třímetrový hluboký sráz staré stezky, vedoucí odnikud nikam v hlubokém lese. Dole při potoce narážíme na jakousi hráz 4 až 5 metrů vysokou - dílo lidských rukou. Zevrubná prohlídka odhaluje, že jde o hráz rybníka po obou stranách potoka, hráz, která tu byla před lety proražena. Jsme nesporně v polesí Brückteich = rybník s mostem. To je příhodný název pro tuto hráz, po které snad kdysi vedla cesta. Anebo až nad rybníkem?
Půdorys ringvalu      Ale ringval nikde. Přecházíme potok na protější svah a míříme vzhůru k dalšímu vrchu. F.Vejpustek se však obrací a rychle se vrací zpět. Něco se rýsuje ve vysokém lese směrem zpátky. A skutečně !
      Objev ringvalu patří jemu - Těšovský ringval nalezen ! Jde o to, že val se nachází vpravo a nikoliv vlevo cesty, jak opsal GNIRS od ALBERTIHO. GNIRS zde zřejmě ani nebyl. Ale nehněvejme se na něho - zbývalo mu pár měsíců života. Zemřel v lednu 1933 a soupis památek vyšel r. 1932. Je také možné, že původní cesta vedla po druhé straně ringvalu.
      A tak honem k ringvalu, který nás nadchl nesmírnou zachovalostí. Ve svahu lesa je jako vysoustruhovaný kruhový ostrůvek, obklopený už bezvodým příkopem a kolem příkopu opět výrazný kruh valu, to vše v mírném svahu několika procent. Hrubé měření ve směrech východ-západ a sever-jih potvrzuje stejný průměr ostrůvku - přesně 16,5 metru. Okraj vnitřního ostrůvku a hřeben vnějšího valu jsou od sebe 7 metrů (tedy šířka příkopu). Výška příkopu ode dna po myšlenou spojnici hřebenů je 170 cm. Přitom tisíciletí zabrousilo skutečnou výšku i hloubku ringvalu!
      Na třech místech jsou tu patrné sondy:
            1. západně na vnějším valu do svahu kopce
            2. jihovýchodně z příkopu do ostrůvku
            3. severovýchodně taktéž.
      Snad Bär ? Ale zklamán, uvažovaný průkop nedokončil - zlato nebylo nalezeno...
      Potůčky v okolí ve svahu potvrzují, že naplnit příkop vodou tu nebylo těžké. - Pozor. Asi 200 m jižně nad potokem leží dvě terasy, zcela rovné, uzavřené, nad sebou asi 120 cm. Na nich prastaré stromy. Nad nimi pak je další protržená hráz na potoce, jejíž výšku měříme 5,3 metrů při délce kol 40 metrů. Třebaže tyto okolní nálezy mohou být mladší než ringval, prozrazují, že tyto hluboké lesy byly kdysi oživeny trvaleji lidmi.
      Výprava byla úspěšná - ringval objeven a má poněkud větší rozměry, ale formu naprosto stejnou jako ringval Nimrodský.
-rš-
 

HAMELIKA

Ročník VII. (1979)
Pořadové číslo 68.

6.

Mariánské Lázně
30. května 1979
 
Názory chebských vlastivědníků o původu ringvalů před 90 lety
ALBERTI a jeho pátrání po ringvalech v roce 1910
      Záhada kruhových valů přitahovala vlastivědníky už před sto lety. Tehdy ovšem měli možnost jejich obdivovatelé vidět ringvaly poměrně zachovalé nebo vůbec ještě existující. Podobně jako u záhady kamenokřížů se přeli historici o stáří těchto podivuhodných zemních děl, o původní funkci a jejich smyslu. U kamenokřížů existuje řada teorií od cyrilometodějské až po smírčí. U ringvalů není terénní soupis na takové úrovni jako u kamenokřížů a proto i vysvětlení u nás zůstává v počátcích.
      Před první světovou válkou uveřejnil Karl ALBERTI základní a mnoho vypovídající článek Ringwallsinseln im Egerlande (Kruhové valy s ostrůvkem na Chebsku) , Unser Egerland No. 5-6/ 1910, S. 50-53. Citovaný článek přeložený:

Zaniklý ringval v Hradišti u Chebu

      Vesnice REICHERSDORF (česky Hradiště u Chebu) - podle H. Gradla v jeho knize "Geschichte des Egerlandes" (kde je na str. 141 obrázek díla) - měla malý kruhový rybníček a uprostřed kruhový ostrůvek; na něm jsou patrny stopy jakéhosi malého rozpadlého stavení. Toto místo nevyvolávalo dlouho žádný mimořádný zájem z toho důvodu, že v západních Čechách stejně jako v sousedním Vogtlandu na saské straně, v Horních Francích, v Duryňsku, kde je podobných prastarých zemních děl velký počet.

Nejstarší bádání o ringvalech

      Spolek přátel starožitností v Hohenleuben ("Altertumforschende Verein zu Hohenleuben") se začal zajímat o ringvaly již kol roku 1840. Považovali tato díla za jakási pohřební nebo obětní místa z dob pohanských a proto je také nazvali POHANSKÉ KRUHY (HEIDENRINGE).
      Jiní badatelé v nich viděli díla mnohem mladší - výtvory válečníků. z třicetileté války. Vycházeli z to-ho, že jim někde lidé říkali ŠVÉDSKÉ ŠANCE (SCHWEDENSCHANZE).
      Ve výroční zprávě Spolku přátel starožitností v Plavnu z roku 1875 se ringvaly zabýval zasloužilý vlastivědný badatel, berní rada Eduard TRAUER a zjistil, že všechny ringvaly ve Vogtlandu bez výjimky leží na bývalých rytířských územích a v Reuthu dokonce uprostřed rytířského nádvoří, jinde v těsné blízkosti rytířských sídel, jako Dröda, Kauschwitz a další.
      TRAUER nalezl v saském Vogtlandu patnáct ringvalů! Příkopy těchto ringvalů byly u některých ještě zčásti zaplněny vodou.
      Jinde byly sice suché, ale voda byla vždy blízko a bylo možno znovu vodu přivést do příkopu a naplnit příkop vodou.

Johnsonova domněnka

      Po Trauerovi zkoumal ringvaly v saském Vogtlandu Prof. Dr. E. JOHNSON. Roku 1901 zveřejnil výsledky svého bádání ve svých "Vogtländischen Altertümern" (No. CIX, Vogtländischer Anzeiger z 22.ledna 1901). Popsal kolem třiceti ringvalů a vyslovil vlastní hypotézu:
      "Když předkové pozdějších vogtlandských rytířských rodů přišli poprvé do tohoto kraje, nemohli začít hned se stavbou svých pyšných rytířských sídel. Ocitli se v pusté lesní krajině a mezi Slovany.
      Roztroušeně sídlící němečtí páni viděli nutnost vybrat co nejrychleji místo, kde by byli chráněni jednak před divokou lesní zvěří, jednak před některými nepřátelskými přepady. A tak tu v nehostinných lesích budovali příbytky, které oplotili latí nebo pletivem a také vodním příkopem 6 až 8 metrů širokým. Příkop zaplnili vodou.
      Takové vodní "hrady" jsou známé v severním Německu již z 8. století (viz Zehme "Die Kulturverhältnisse des Mittelalters", S. 82). "
      Na těchto ringvalech, jejichž největší průměr je 36 metrů a nejmenší jen sotva 10 metrů, bylo nemožné budovat rytířské sídlo. Bylo tu přece jenom málo prostoru, i když dávná obydlí bývala jednoduchá a prostá. Nelze si před-stavovat rytířská obydlí jako pozdější rytířské hrady, na nichž hrdinové křižáckých tažení vyprávěli svá dobrodruž-ství z dalekého Východu. Původní německé rytířstvo představuje JOHNSON jako "rolnické bojovníky", kteří mu-seli za války hájit kus země, který obdrželi jako léno. Jako leníci měli povinnost být stále připraveni k válečnictví a být k dispozici zemským pánům-vladařům (jakýmsi velkovlastníkům země). A války bývaly časté.
      Hlavním zaměstnáním těchto leníků bylo rolnictví a jejich největším bohatstvím byla stáda dobytka. Své "vodní hrady" zakládali právě na údolních místech travou bohatých, kde bylo v okolí dost místo na pasení dobytka. Často to bylo poblíž pramenů malých potoků, při zelených loukách uprostřed temných hlubokých lesů. Jejich "hrady" či "zámky", jak se jim později říkalo, se vyznačovaly jednoduchostí, jakou si dnes (tj. před sto lety) těžko dovedeme představit. V raném středově-ku bylo panské obydlí složené z jediné světnice s otevřeným krbem.
      Když se pak rolnictví šířilo stále více, začali se zakládat velké panské dvory uprostřed polí a těm se říkalo - na rozdíl od původních sídel - "Vorwerk". Označení "Sitz und Vorwerk" (česky: původní sídlo a poplužní dvůr) se často objevuje na starých listinách na Chebsku a v okolních krajinách.
      S rostoucím osídlením rostla bezpečnost v kraji a úkryt na ringvalech byl stále méně často vyhledáván. Také proto, že už nemohl plnit ochrannou funkci.
      Po zavedení střelných zbraní zanikl význam ringvalů jako chráněných útočišť zcela a definitivně. Jejich majitelé opustili tyto těsné vodní "hrádky" a založili si pohodlnější obydlí, na které obvykle přešlo jméno starého ringvalu.
      A tak v hlubokých lesích na opuštěných lesních loučkách ležely zapomenuty ony "Staré zámky" (Altschloss), jak se často těmto místům říkávalo, nebo také "Pustiny" (poustky, pušky - Wüste, Wüstung), jak čteme často v listinách.
      Dřevěná stavení na ringvalech byla rozebrána nebo se rozpadla. Častěji bylo využito dřeva staveb k jiným úče-lům. Proto na ringvalech nenalézáme žádné stopy, ani v půdě.
      Konečně časem z povědomí obyvatelstva zmizela i dávná vzpomínka na účel, k němuž kdysi sloužily. Zbyly dnes jen názvy jako "Starý zámek" (Altschloss), "Luční hrad" (Wiesenburg), "Hrádek" (Schlösschen), "Na valech", a jen staré listiny potvrdí, kde bývaly.

Ringval Schönfeld na hranici k Sasku

      Například na českosaské hranici mezi Bad Elster a městem Rossbach (dnes Hranice) je název "Starý zámek Schönfeld", který označuje místo, patřící kdysi Heinrichovi z Schönfeldu. Ten se účastnil s dalšími "tvrdými muži ("feste Männer") prvního sjezdu vogtlandského rytířstva v Hofu dne 13. října 1288.
      O jedno století později (1378) se stále uvádí v seznamu sídel Adorfu také "Starý Schönfeld". Ještě 15. srpna 1412 měl seděl na tomto Schönfeldu jistý Kurt z Neupergu, 26. února 1455 prodali bratři Erhard a Kaspar z Neupergu jistý "Vorwerk von Schönfeld" městu Adorf.
      Roku 1542 uvádí vogtbergský úřední list opět výslovně "Wüstung Schönfeld" (pustinu Schönfeld). V každém případě leželo místo už dlouho pusté a opuštěné v tichu lesní samoty, kde nedaleko byla Včelná louka (Zeidelweidwiese), rozložená v prostoru odtud dolů k údolí Elsteru k nádraží Mühlhausen.
      O dvě století později se už k opuštěnému místu váže stará pověst o třech lupičských sídlech kolem Adorfu, z nichž jedno je nazýváno "Schönfeld". Uvádí to geograficko-statistická tabulka města Adorfu z 18. října 1726, kde jsou vyznačena tři loupežnická sídla: první pod názvem Starý Dům (Altes Haus), druhý Schönfeld, třetí v Remtengrünu. U všech jsou stále patrné zbytky starých valů.
      Za Albertiho se kruhový zámek Schönfeld zaplnil mladými stromky, snad k poctě prastarých předků, které tady před tisíci lety začaly kulturní práci na vogtlandské půdě. Ve stínu stromů bylo postaveno několik lavic pro odpočinek a lesní samotu přeruší jen zpět ptactva nebo lázeňští hosté. Po roce 1900 se stalo místo cílem výletů lázeňských hostů z lázní Bad Elster. (Viz Albertiho historické poznámky v článku "Beiträge zur Heimatkunde", Nr.XV. Ascher Zeutung z 12. června 1902.)
      ALBERTI připomíná, že "Starý zámek" u Remtengrünu je ještě zachován. Naproti tomu ringval v městské čtvrti "Unterm Alten Haus" u Adorfu už dávno zmizel.
      Stejně tak už neexistuje "Starý zámeček" (Alt Schlössel) v Markneukirchen, který ležel na místě domu čp. 125 na jedné louce, patřící k někdejšímu Thossově rytířskému zboží.
      Doktor JOHNSON měl dobré důvody tvrdit, že na tomto ringvalu kdysi měl sídlo rytíř Konrád z Neukirchen, který byl 31. května 1274 jako služebník Vogta z Plavna svědkem při jedné smlouvě Eberharda z My-lova (Mylau) s opatem kláštera Waldsassen (Schmidt, Urkunden der Vögte, I, 173).
      V blízkosti Adorfu se nacházejí ještě dva ringvaly. Na dolním konci vesnice LANDWÜST v Trauerově zahradě je jeden. Druhý se nachází jižně od Landwüstu ve WINTERSREUTHU a nazývá se opět "Starý zámek" (Alte Schloss). (Pozn. Landwüst leží na českosaské hranici proti Lubům.)

Ašský ringval u obce Thonbrunn

      Ringvaly má i Ašsko. Jen pár kroků západně od silnice Hranice-Aš, v oblasti THONNBRUNNU (dnes STUDÁNKA) stojí nerozluštitelná hádanka dávnověku na očích úžaslému divákovi. Je tu kruhový val s ostrovem o průměru pouhých 11 metrů. Kruhový příkop je 6 - 7 metrů široký, napájený hojně vodou, prýštící vedle valu v bažinaté půdě. Pozoruhodné je nápadně hluboké místo v příkopu na západní straně. Zde můžeme píchat klacky do bažiny, aniž narazíme na pevnou půdu. Snad tu byla kdysi šachtice pramene, který napájel příkop, podobně jako tomu je u ringvalu v Land-wüstu. Vnější kruhový val staletími velice utrpěl, neboť je sotva 1 metr vysoký. Naproti tomu ostrůvek uprostřed valu ční z příkopu nejméně 2 metry nad hladinu vody. Plocha je nerovná a pokrytá břízami, křovinami a mlázím. Na několika místech vyčnívá zvětralý kámen, ale po zdivu ani stopy.
      Pověst o tomto ringvalu říká, že tu před mnoha sty lety stával zámek, který se propadl do země. A když si tu hrávaly vesnické děti na ostrůvku, bývaly varovány, aby nespadly do "komína zámku".
      Jakkoliv je tato pověst nepravděpodobná, jedno je jisté: o místu chybí jakékoliv zprávy. V listině (1395), která se zmiňuje poprvé o tomto místě, uvádí se v těchto místech "Wüstung" (Pustina) a totéž se píše v klášterní knize z města Chebu. Bylo-li místo kdysi osídleno, ve 14. století už dávno neexistovalo. (PROFOUS píše, že ves se poprvé uvádí 1395 a původně jako Tuncprunn, při čemž tunc = podzemní místnost k zimnímu bydlení nebo k úschově polních plodin, jakási zemljanka; prunn = pramen, tedy Tuncoprunn = "pramen v zemljance".)
      Pozemky patřily Neupergům a roku 1413 prodal Konrád z Neuperga jakémusi Heinrichovi von Zedwitz kromě jiných statků také toto místo, které jak uvádí, měl od říše svaté jako léno ("gehabt hat von dem heiligen Reiche zu Lehen") a to měl na díle "Wüstung" v Thonnbrunnu ("was er gehabt hat an der Wüstung zu Thunckprunn"). (Bohužel Alberti uváděl pro čtenáře již dnešní německý název, nikoliv původní citaci, jak to dělá PROFOUS, tedy nikoliv Thonnbrunn, ale Tunckprunn!!)
      Roku 1555 se uvádí Thonbrunn (PROFOUS: Thonbrun) v jednom lénním dopise jako vesnice. To bylo v době, kdy již byly grunty, patřící k tzv. Wüstung, přičleněny k selským dvorcům. Dnes (1910) pak patří severní polovina ringvalu ke dvoru čp. 13 a jižní polovina k čp. 15 a 28. Tato dvě čísla tvořila ještě v roce 1860 jediný dvůr.
      Vesničané tu naštěstí nevyužili prostoru ringvalu k přeměnění v louku - jako se to stalo jinde. Pokud lidská paměť sahá, ponechávali ringval nedotčený. Platil totiž za pravé znamení obce a trvá povědomí, že na ostrůvku rin-gvalu bylo nejstarší osídlení obce. Každé malé děcko ze vsi zná vyprávění, že u ringvalu stávala kdysi mohutná jedle, podle které obec dostala jméno - totiž Tannenbrunn, nikoliv Thonnbrunn. Jiná zkazka vypráví, že prý tato jedle chránila pramen vody, používaný kolem projíždějícími formany. Pramen býval studánkou i napajedlem.
      Místo sloužilo k odpočinutí na cestě. Až do roku 1840 totiž běžela cesta Aš - Hranice těsně kolem tohoto rin-gvalu. Ještě dnes (1910) lze sledovat starou stezku v terénu, jak míří ke Kühnovu dvorci a dále přes les k Jedenáctidomí.

Ašský ringval u Jedenáctidomí

      A tam - u Jedenáctidomí - se nacházel jiný ringval. Byl také bezprostředně při staré cestě. Zde byl ringval zarovnán. Jeho obrysy jsou patrné a k vidění jen člověku místa znalému. Také tento rytířský grunt byl rozčleněn v selské dvorce. Grunt původně patřil k zámku Neuperg v údolí Ašského potoka (Aschbach). Jedenáctidomí (pod názvem Elfhausen) se uvádělo 1290 jako "villa", tj. obec, ves. Původně to byla "Ephusen", pak "Aufhausen" (domy nahoře - proti domům v údolí) a nakonec Elf-hausen.

Ašský ringval u obce Újezd (Mähring)

      Třetí ašský ringval se nachází u vsi MÄHRING (Újezd) západně od Aše přímo na bavorské hranici. Tak ten leží bezprostředně u cesty, před dvorcem čp. 16 a dobře zachovalý. Ostrůvek má 20 metrů v průměru, kolem něho běží příkop šířky 7 - 8 metrů, ale jen na západní straně je naplněn vodou. Můžeme však dobře rozeznat příkop i mohutný vnější val za ním na východě. Vnější val má obvod přes 130 metrů. Dříve se konávaly přímo na ostrůvku vesnické májové slavnosti obce. Naposledy roku 1836.

Ringval na potoce u obce Kopaniny

      Zatímco tři známé ašské ringvaly leží u nějakého pramene v bočních údolích, čtvrtý ringval je přímo u vody potoka Elster v obci NIEDERREUTH (dnes Kopaniny), asi hodinu chůze severovýchodně od Aše. Vnitřní ostrov tvoří pravidelný kužel, o průměru nahoře 22 metrů, dole 25 metrů. Příkop je hluboký více než 2,5 m. Kolem ostro-va běží mohutný valový příkop, kolem příkopu pak je násep uzavírající toho mohutné zemní dílo,. Valový násep je dosud zachován na na východě a jihovýchodě; jen malý kousek zůstává na západě. Na severu a jihu však už zmizel, urván rozvodněným potokem Elsteru. Proto příkop, pokud lidská paměť sahá, byl vždy suchý a využívaný k lukaření. Avšak místu se dodnes říká "Aus´m Wohl", tj. Aus dem Wall ("Na valu"). Podle pověsti býval příkop naplněný vodou a ostrov dosažitelný jen na člunu. Na ostrově prý stálo obydlí, v němž bydlely dvě vznešené panny. Ty se však nakonec odtud odstěhovaly kamsi do Sachsgrünu na bavorsko-saské hranici. Co se dělo dál s obydlím, pověst nevypráví.
      Překvapivá je v souvislosti s pověsti skutečnost, že roku 1534 prodali místo bratři Zikmund a Heinrich Feilitz-sch "auf Sachsgrün" pánům z Cedvic, kteří je pak vlastnili až do časů nejnovějších.
      V 15. století však patřilo místo pánům z Neitzen-steinu. Pánem byl Heinz von Neitzenstein "zu Niederreuth" a uvádí se roku 1425. Později tu byl Kas-par von Neitzenstein, 1498 Hans von Neitzenstein. Zda však bydleli tady dole na ringvalu či na tzv. horním léně naproti na tzv. Freihofu (jak uvádí Tittamnn v Hei-matkunde, S. 229), nelze říci. Jisté je,že již ve 14. století nebyly ringvaly všeobecně obývány. Že tzv. "Starý soud" (Alte Gerichtshaus), stojí-cí podle listiny ze 17.století na ostrově, nebyl původním stavením na tom-to místě, není nutno dokazovat, soudě podle stavebního typu.

Ringval ve Wildenavě

      Na jihu Ašska ringvaly nejsou, ale přímo na hranici s Bavorskem je v bavorské vsi Wildenau ringval. Uvádí se ve starých pozemkových zápisech jako "Wallhübel" či "Wallteich". Podle pověsti vznikla obec Wildenau z jediného dvora, který se rozdělil v sedm. Skutečností je, že voda vesnického pramene je vedena pouze do těchto sedmi dvorů, třebaže Wildenau má dnes (1910) 33 čísel.
      V těsné blízkosti prý existoval druhý ringval, který však byl bohužel před dvaceti lety (tj. v roce 1890) srovnán se zemí, aby bylo místo využito.
      Další ringvaly v Bavorsku mají obce WEISSEN-BACH, PLESSBERG, a ringval je i v lese poblíž REHAU a jinde.
      Jih Vogtlandu až po Adorf a Markneukirchen patřily - včetně Ašska a bavorské části Sechsämter - k chebskému zemskému soudu až do 14. století. Není divu , že mají i stejné nářečí (Nordgau). Vogtland a Chebsko bývaly i ve středověku politický celek, a bylo by divné, kdyby údolí Ohře nemělo žádné ringvaly, resp. proč chybí jakékoliv zprávy o nich. Snad úrodná území při Ohři takováto díla brzy zarovnala.

Jediný chebský ringval Hradiště

      Na Chebsku je sice jediný ringval, a to HRADIŠTĚ (něm. Reichersdorf). Na Buchnerově mapě je další podobný útvar zakreslen také severozápadně Františkových Lázní u vsi DVOREČEK (Höflas, 1295 poprvé jako Hovelin) a označen jako "Schloss" (Zámek). Jen nepatrné stopy po něm nalézáme na cestě Dvoreček - Dolní Lomany.
      Jiný ringval je u Těšova (blíže viz ve zprávě o Těšovském ringvalu!).
      Řídící učitel v Milhostově na Chebsku (Mühlessen) Josef KOHLER nalezl na cestě z Nonnengrünu (dnes Hluboká) do Katzengrünu (Kacéřov) asi deset minut chůze (z Nonnengrünu) podivné místo, nazývané KRAMHOF. Podle staré pověsti tu stával hrad a dvůr. Místo hradu je nápadné každému kolemjdoucímu, neboť tu zůstává patrný kruhový útvar hradu, měřící asi 60 kroků v obvodu. Kolem dokola běží široké hradní příkopy, které pak obléhá vnější val, měřící asi 40 kroků. Na svahu hradní polohy jsou prameny, jejichž vody tečou do blízkého potka. Neda-leko valu směrem na západ, ležel prý dvůr a kolem louky, pole, lesy. Až do roku 1848 bylo toto místo osvobozeno od placení cla, nájmu a desátku. Jako část Vackovce (Watzkengrün) patřil Kramhof k Chebu. Kramhof se uvádí ještě v listině ze 14. srpna 1769, týkající se soudního sporu Hanse Georga Wilhelma z Vackova.
         Toto jsou stopy zpráv o ringvalech Chebska, o záhadných zemních dílech, podobající se záhadě kamenokřížů. " Potud ALBERTI.


HAMELIKA

Ročník VII. (1979)
Pořadové číslo 69.

7.

Mariánské Lázně
8. června 1979
 
Majestátný ringval v Bezvěrově
      Květnová výprava směrem do vnitrozemí s Františkem Vejpustkem mířila na východ, k ringvalu, o jehož existenci nás informoval na vzdálenost padesáti let náš dobrý Anton GNIRS ve své topografii památek….
      Dnes musíme říci "svědomitý" Gnirs, protože ringval v Bezvěrově (něm. Bärnklau) (pozn: Pozor! Nejde o náš Bezvěrov u Svatého Vojtěcha (Weserau), ale o vzdálenější Bezvěrov (Bärnklau) na toužimské silnici Karlovy Vary-Plzeň!) ležel za hranicí okresů, jejichž památky GNIRS zapisoval. Zmínil se o něm sice okrajově, ale zakreslil jeho podobu s průměrem ostrůvku 24 metrů. Údaj, že ringval leží kilometr východně od Bezvěrova byl však příliš obecný! Místo na staré stezce mělo pomístní název "Na zámečku" (Am Schlössel).
      A tak bylo nutno vyptávat se domorodců této hezké obce a tentokrát nás nemohl ani zdejší lesník, vedoucí nimrodů obce, informovat, kde leží. Nic takové-ho, co hledáme, nemůže prý v okolí být, neboť celý terén dobře zná…
      Další a další dotazy u lidí a nakonec jsme nasměrováni do sklárny Hrádku. Úplně poslední ověřující dotaz na konci vesnice u jednoho starého muže. A vida, ten ihned věděl, o čem mluvíme, a poslal nás opačným směrem - tedy na východ ode vsi.
      Ani tak pátrání nebylo jednoduché. Asi kilometr od obce začíná svažující se luční údolí při potoce. A byl to znovu František Vejpustek, kterému se podařilo objevit hradisko, jako z oka vypadlé předchozím. Jakoby předlohou těchto děl byl jediný model a pouze rozdílnosti v reliéfu krajiny a v geologickém podloží by formo-valy detailní podobu ringvalů.
      A že je bezvěrovský ringval majestátný ! Skryt v lese, málo přístupný, neztratil za tisíciletí své kouzlo a svou důstojnost, kterou chtěli jeho tvůrci ohromit - koho vlastně ?
      Cestující na staré zemské stezce? Nepřátelské válečníky ? Sousední kmeny?
      Ringval je vybudován na skále a neodvažujeme se domýšlet, že by mohl být příkop vytesán do skály, která vyčnívá na jihu ringvalu. Lezeme po dně příkopu a ohmatáváme boční skalní stěny kužele ostrova, na nichž se ani dnes po staletích neuchytí téměř žádné rostlinstvo. Čím a jak dlouho muselo toto dílo vznikat ?
 
Tabulka měření ringvalu v metrech:
Místo měření Západ Sever SV Východ JV Jih
Šířka příkopu nahoře 9,5 9,3 9,2 9,0 - -
Šířka dna příkopu 1,2 1,0 0,9 0,7 2,0 2,0
Výška ostrova ode dna 4,8 2,8 2,8 - 5,1 5,1
Výška vnějšího valu ode dna 3,8 4,2 4,3 - 0,5 1,0
Vnější boční stěna příkopu 5,8 7,7 7,0 5,9 0,5 1,5
Vnitřní boční stěna příkopu 6,0 3,4 3,2 6,3 9,2 7,7
Šířka vnějšího valu na vrchu valu 2,0 2,0 2,5 - 3,0 2,5

Abb.274. Wallring in der Waldstrecke Am Schlößl bei Bärnklau: Planskizze.
A.Gnirs: Skalní ringval na lesní stezce u Bezvěrova (Bärnklau)      Vše je ve skále. Měříme: ostrov uvnitř má průměr 23,5 metru na ose východ-západ a 26 metrů na ose jih-sever. Nejvyšší výška vnějšího valu je na severu 4,2 metry, výška ostrůvku ode dna příkopu 2,8 metru. Na jihu došlo pravděpodobně ke zborcení kruhového vnějšího valu, širokého asi 2,5 metru. Neboť je jen necelý metr vysoký, zatímco šířka příkopu na severu je 9,3 metry (měřeno od okraje ostrova ke kraji vnějšího valu)!
      Zborcení mohlo nastat směrem do údolí, protože na jihu spadá vnější val asi 20-30 metrů dolů do údolí.
      Na jihovýchodě byl do ostrova proveden hluboký výkop novějšího původu. Otázka naplnění příkopu vodou se tu zdá problematická, ale nelze vyloučit, že na severu byl neznámý pramen. Vede tudy starý úvoz. Úvoz je snad zbytek zemské stezky, vede v místech asi 30 metrů na východ kolem podivného kruhového vršku, cca 10 metrů v průměru a značně rozpadlého. Přesto však dosud znatelně převyšuje okolí. Uprostřed je skalisko. Souviselo to nějak s ringvalem ?

Průřez ringvalem ve směru sever-jih
      Opouštíme majestátný ringval v Bezvěrově. I když jsme nenalezli ani střep ve vývratech stromů na ostrůvku, ani stopy po požáru ani jiné vysvětlení, k čemu asi sloužil, proč byl tak pracně budován, v jaké době a jakými lidmi byl používán či osídlen ?Další ringval východním směrem by se měl nacházet v okolí Manětína.


HAMELIKA

Ročník VII. (1979)
Pořadové číslo 69.

7.

Mariánské Lázně
8. června 1979
 
K záhadě ringvalů
      V letech 1961-62 bylo v NDR prozkoumáno dolnolužické hradiště TORNOWA. Výzkum prováděli pracovníci Ústavu pro pravěk a ranou dobu dějinnou Německá akademie věd v Berlíně za vedení Joachima HERR-MANNA.
      Podnět k výzkum hradiště dalo ohrožení místa hnědouhelnými povrchovými doly, neboť hradiště leželo přímo uprostřed oblasti plánované těžby. Později, v letech 1965-1967, bylo prozkoumáno také okolní sídliště.

Hradiště Tornowa

      Uváděné území patřilo ke kmenovému území Lužičanů. To bylo území na severu vymezené Sprévským lesem, na východě ohbím střední Sprévy u Chotěbuze, na jihu pahorky Lužického valu, na západě řekou Damme.Tuto plochou vodnatou krajinu oddělovaly od jiných kmenů pásy lesů: na jihu od Milčenů, na severu od Sprévanů, na východě od Slubjanů, na západě od Nižanů. Podobně jako jiné původní slovanské kraje v této části NDR je krajina poseta malými hradišti okrouhlého půdorysu o průměru často jen 30 až 40 metrů, vzdálenými od sebe 3 až 4 kilometry. Jsou vesměs z doby, kdy tento kmen žil ještě nezávislým životem, tj. než se stal od 10. století střídavě součástí německého nebo polského státu.
      Písemných památek je minimum. Lužičané (Lusizi) jsou jmenováni poprvé v polovině 9. století tzv. Bavorským geografem, jenž uvedl dvacet hradištních obcí na jejich území. To kupodivu souhlasí (na rozdíl od jiných jeho údajů) se stavem, zjištěným archeology. Kronikář Thietmar Merseburský se zmiňuje o hradním centru jménem LIUBUSUA (Libuša ?), které dobyl roku 932 Jindřich I. Ostatní neznáme jmény, ale TORNOWA byla bezpochyby jedním z nich.

Poloha hradiště Tornowa

      Jak vypadalo původně hradiště TORNOWA?
      Hradiště bylo založeno písčité vyvýšenině v inundaci řeky Šraka (Schraka). Původní křovinatý terén byl zbaven porostu vypálením. Hradiště se zachovalo v dobrém stavu - ještě dnes přečnívají valy o 5 metrů okolní plošinu.
      Stavebně mělo dvě fáze. Starší stavba byla vybudována z hrubě otesaných dubových kmenů, naskládaných na sebe roštovitě do výše 5 - 6 metrů a mezery mezi kmeny byly vyplňovány hlínou. Ve výši 3,5 metru běžela hradbou krytá chodba pro obránce, která chránila před povětrnostními vlivy a také proti nepřátelskému výstupu na hradbu nebo před založením požáru.
      Kolem hradby byl vyhlouben až do spodní vody hluboký příkop, opatřený navíc palisádou. Z jihu byla proražena do hradby tunelovitá brána, ke které se přicházelo přes příkop po dřevěném mostě. Vně byla uzavřena vraty a snad i zevnitř.
      Spodní část hradby se směrem dovnitř rozšiřovala a dávala 30 až 35 dutých prostor. Byla to jakési kasematy, dočasné příbytky pro všechny, kteří se sem ve chvíli nebezpečí seběhli. Hradiště sloužila jako útočiště.
      Proto se také nikde nenalézají žádné stopy po trvalejším pobytu.
      Uprostřed hradiště byla studna a vedle ní malá prohlubeň., která zřejmě plnila úlohu sýpky. Severozápadně uvnitř hradiště bylo kdysi dřevěné stavení obdélníkového půdorysu - mlýnice, neboť v menší jámě tu byl nalezen žernov na mletí obilí. U vstupu brány byly nalezeny rovněž stopy dřevěné stavby, ale se stopami stálého užívání. Zde bydlel náčelník nebo správce hradiště s rodinou, zatímco ostatní lidé žili v okolí a sem, do hradebních kasematů, se uchylovali v případě potřeby.

Zánik hradiště

      Staré hradiště zaniklo požárem., a to asi velmi náhlým, protože obyvatelé nestačili odnést ani zásoby, jež tu ohořely. Mohlo dojít k nečekanému přepadu, ale není vyloučena ani nešťastná náhoda.
      Na troskách předešlého byl vybudován nový hrad. Nová stavba se značně lišila od předchozí. Především se zúžil prostor uvnitř hradiště z 25 metrů na pouhých 15 metrů v průměru. Zdá se, že zatímco staré hradiště sloužilo jako útočiště většímu počtu osob i s majetkem, v druhé fázi nebylo pro tolik osob místo. Je to již sídlo hradního pána s malou družinou, ne více než 20 osob, ubytovaných ve třech místnostech na obvodu hradby. Původní zemědělský lid, sociálně nediferencovaný, se již začal rozvrstvovat a okolní ovládané obyvatelstvo platilo různé dávky jako po-traviny, kožešiny, textil dobytek, len, keramiku.

Jaký je odhad stáří hradiště ?

      Joachim HERRMANN po rozboru nálezů kontrolně doplněném analýzou radioaktivního uhlíku, datoval starší fázi hradiště do 7. - 8.století, mladší fázi do 1. poloviny 9.století.
      Odhalením hradiště lužických Slovanů ze 7. až 9.století práce archeologů v této oblasti neskončily. Při práci se naráželo na stopy osídlení v bezprostřední blízkosti hradiště. Z nich poloha Borchelt, těsně před branami hradiště, byla osídlena již v době římské, tj. v 3.-4. století po Kr. germánským obyvatelstvem. Ve složité stratifikační situaci se podařilo archeologům rozlišit dvě fáze staršího osídlení a čtyři fáze pozdější slovanské osady. První dvě starší fáze jsou totožné s našimi dvěma fázemi hradiště.
      Ve starší fázi osídlení bylo v okolí 12 chat kůlové konstrukce se stěnami z břeven, zčásti z proutí. Obydlí se se-skupovala do 8 větších hospodářství, jejímiž vlastníky byly velkorodiny. HERRMANN odhaduje počet obyvatel na 300.
      Při požáru staršího hradu vyhořela zároveň i osada. Mladší fáze se odlišuje v celkovém uspořádání obce. Měla jen 170 lidí, nivelizovaných sociálně ve shodné závislosti na hradním pánu - majiteli hradiště.
      Když v polovině 9. století vyhořela i mladší osada, osídlení ve třetí fázi bylo ještě menšího rozsahu až na dvo-rec, kam asi přesídlil hradní pán. Začal přesun k chovu dobytka, což trvalo do 12.-13. století.
      Výzkum Tornowy a blízkého Vorbergu přinesl další poznatky a především vymezení tzv. keramiky tornowské-ho typu. Jsou to dvojkonické nádoby, formované pečlivě na hrnčířském kruhu, nejčastěji s plastickým pásováním. Vyskytují se v Lužici a ve středním Poodří, tj. v krajích, jež se tehdy kryly s kmenovým územím Lužičanů, Slubja-nů, Dědošanů a snad i Milčanů.
      Datování do 7.-8. století umožňují průvodní nálezy jako ostruhy a háčky či jiné kovové předměty ze slovansko-avarského období. Tato keramika doznívá v 9.-10. století.
      Tato zpráva je značně serióznější než hypotézy chebských vlastivědníků. Mezi Herrmannem a Albertim ovšem leží 60 let, v nichž historické vědy urazily velký krok v metodice poznávání.
Prameny:
HERRMANN Joachim "Tornow und Vorberg" Berlin 1966
HERRMANN Joachim "Slawische Stämme zwischen Elbe und Oder", Berlin 1968
HERRMANN Joachim "Die germanischen und slawischen Siedlungen und das mitteralterliche Dorf von Tornow" Berlin 1973
HERRMANN Joachim "Die Slawen in Deutschland" Berlin 1970
VÁŇA Z. "Objevy ve světě dávných Slovanů" Praha 1977
 

O ringvalech v encyklopediích

BROCKHAUS (Der neue Brockhaus), Leipzig 1937
"Ringwall, ringförmige vorgeschichtliche Befestigung durch einen Erdwall mit Graben."
(Ringval - kruhovité (prstencovité) předhistorické opevnění zemním valem s příkopem.)
 

HAMELIKA

Ročník VII. (1979)
Pořadové číslo 72.

10.

Mariánské Lázně
30. června 1979
 
Chybějící článek objeven
Další ringval v lukách u Rankovic
      Závěry východoněmeckého profesora Joachima Herrmanna, že ringvaly jsou památkou na příchozí Slovany, kteří je stavěli jako útočiště při vpádu nepřátel, nám nedávaly spát a naše další výprava za ringvaly vedla do Rankovic u Teplé.
      Zde, na katastru Rankovic měly být podle Antona GNIRSE dokonce hned dva ringvaly. Celá ves má dávnou historii. Jakoby byla starší než samotný klášter a město Teplá. Anton GNIRS uvádí, že 500 metrů východně vesnice také leží pole s pomístním názvem "Stará Ves" a zde je skutečně možné pozorovat zbytky středověkého osídlení v polní půdě.
      Rankovický ringval leží v mírně zvlněném terénu pastvin. Po jeho severním a západním vnějším valu se táhne pás smrků a borovic. Zde se říkalo "Na zámečku" ("Am Schlössl"). Franz KLEMENT (1882) se zmiňuje o tomto ringvalu jako o podivném poli v kruhu o výměře 21 arů a 38 m2. Je prý obklopen příkopem metr hlubokým a nejméně 3 metry širokým. Připomíná avarské kruhy!
      Sem byla kladena stará pověst o hladomorně, která byla zničena stejně jako celá vesnice nepřáteli a nebyla už nikdy obnovena. Podle jiné však hladomorna bývala na druhém ringvalu na Mieselbühlu. Ringval prý postavil protestantský rytíř a za časů pěstního práva musel svůj život zachránit útěkem. Věž s hladomornou pak podlehly zkáze. Pověst se dovolává toho, že na tomto ringvalu je mnoho opracovaných kamenů - to prý bývalo zdivo hradu. Tyto kameny ovšem použil rankovický sedlák ve dvacátých letech a tak nám zničil cennou památku podobně jako úšovický sedlák ve starých Úšovicích zničil v roce 1912 ringval, k němuž se vázala pověst o svatbě, požáru hrádku a nevinně popravené dívce.
      V Rankovicích bylo zpráv dost a tak nebylo pro nás - s Vláďou Šindelářem - problémem objevit ringval - dosud největší, jaký jsme kdy spatřili.
      Poměrně rovná krajina zavinila, že ringval podlehl nejvíce zkáze vlivem klimatu a hospodaření lidí. Místní sedlák si z něho udělal políčko, na jihovýchodovýchodě zasypal příkop, aby mohl na ostrov jezdit, a využíval ho zemědělsky. Přesto dodnes zůstal příkop naplněn na dně vodou. I když eventuální podzemní pramen musí být zanesen. Pevné dno příkopu nebylo možno určit.
      Ringval má průměr 56,8 metrů v ose severojižně a jen 52,8 metrů v ose východozápadně. Není tedy přesně centrován. Zasypaný příjezd je tři metry široký, ale nedokázal změnit zásadně vzhled zemního díla.
 
Tabulka měření ringvalu v metrech:
Místo Sever Východ Jih Západ
Šířka příkopu nahoře 7,5 8,7 7,2 9,0
Šířka dna příkopu 2,5 2,6 3,0 6,2
Výška ostrova ode dna 2,2 1,75 1,7 1,7
Výška vnějšího valu ode dna 1,7 2,5 1,0 -
Vnější boční stěna příkopu 2,7 4,6 2,0 1
Vnitřní boční stěna příkopu 2,9 2,6 2,6 2,5

      Šířka vnějšího valu (kolem příkopu) nebyla změřena. Téměř splývá s terénem. Severovýchodně odtud leží rybníček.
      Západně od obce na pahorku Mieselbühl nalezl pak GNIRS (1932) vedle selského dvora nepatrné sice, ale zřetelné zbytky druhého ringvalu. Z něho zůstala zachována jen část kruhu o průměru asi 25 metrů. Ringval býval pěkně zachován, ale - jak uvedeno - ve dvacátých letech byl zničen sedlákem těžbou kamení z něho. Zmizelo dílo, které by nám řeklo něco více i o mohutném zachovalém ringvalu necelých 500 kroků jižně od vesnice.
      Tento druhý ringval při obci jsme už nenalezli, přestože by tu měly být zbytky patrné. Chybí však přesnější lokalizace. Vzniká tu otázka souvislosti dvou ringvalů v blízké vzdálenosti od sebe. Zdá se, že také zde existovaly dvě fáze osídlení, jak to popisoval Joachim Herrmann u slovanských sídel. Určit však, který z ringvalů měl být starší a který mladší, zdá se být neřešitelné. Hypotéza, že by 25-metrový ringval nestačil a byl postaven větší, 56-metrový, je těžko doložitelná, stejně jako opačný vývoj k menšímu útočišti.
      Jisté je, že okolí Rankovic bylo již před více než tisíci lety plno života a archeologové by tu mohli mnoho objevit. Přestože se ringval nachází v posledním stádiu existence - tj. ve stádiu zániku - je jeho mohutnost stále úchvatná a sto-jí za prohlídku.
      Uprostřed ostrova je proveden mělký výkop, asi poválečné provenience. Rankovickým ringvalem se doplňuje pás hradišť, která ležela na zemské stezce vedoucí východozápadním směrem:. Hradiště u Chebu -Těšov - Nimrod - ??? - Bezvěrov - Manětín (?).
      Protáhneme-li pomyslnou čáru na západ do Německa, nelze vyloučit další nález. Na Ašsku leží více roztroušených ringvalů. Směrem na východ od Rankovic leží 15 km Bezvěrov a dále na východ 11 km Manětín. Sousedů-ringvalů je mimo tuto pomyslnou čáru málo. Jedním z nich je Bezemín, který by bylo třeba též prozkoumat. Jaký smysl měl východozápadní růženec ringvalů?

Richard Švandrlík - Vladimír Šindelář


Joachim Herrmann, Berlin

      Archeolog, doktor věd, profesor, ředitel Ústavu rané historie a archeologie Akademie věd NDR.
      Narodil se v roce 1932. Na Humboldtově univerzitě v Berlíně vystudoval historii a archeologii. Studium ukončil v roce 1955. Pod jeho vedením byly provedeny rozsáhlé archeologické výzkumy v Berlíně-Köpenicku, ve Feldbergu, v Tornowě a Forbergu v Dolní Lužici, v Arkóně a Ralswieku na Ostrově Rujáně.
      Své vědecké výzkumy zveřejnil v četných vědeckých statích a publikacích, které byly přeloženy a vydány v SSSR, ČSSR, PLR, BLR, ve Švédsku, Finsku, Anglii, Francii, NSR a v Kanadě. Jeho vědecký zájem je soustředěn na slovanskou archeologii, ale také na obecné problémy lidstva, formování státnosti, vyjasnění úlohy lidových mas v dějinách a na otázky zákonitosti historického vývoje. Značnou pozornost věnoval také metodologii archeologie jako společenské vědy.
      J. Herrmann je předsedou Vědecké rady archeologie a prehistorie NDR, Členem Mezinárodního svazu prehistorie a rané historie UNESCO, místopředsedou Mezinárodní unie slovanských archeologů.
      Za svou vědeckou práci obdržel řadu vyznamenání doma i v zahraničí. V roce 1971 byl vyznamenán státní cenou NDR za rozvoj vědy a techniky. Je zahraničním Členem ČSAV a Akademie věd BLR. Za jeho podíl při popularizaci věd obdržel stříbrnou medaili společnosti Urania.

 
Dějiny a kultura severozápadních Slovanů
Důležité objekty výzkumu raných slovanských dějin na území NDR v létech 1949-1978      Severozápadní slovanské kmeny, sídlící na území dnešní Německé demokratické republiky, patřily k oné skupině kmenů, které v raném středověku žily a dějinně působily v hraniční oblasti mezi velkými etnickými uskupeními. Dějiny a kultura severozápadních slovanských kmenů byly také svou historickou genezí velmi úzce spjaty s jinými slovanskými kmeny, především s těmi, které sídlily na území dnešního Polska a Československa. Kromě toho však existovala také spojení s východoslovanskými a jihoslovanskými kmeny, a rovněž s různými kmeny germánskými. Tady se už pohybujeme v předpolí složitých a sporných otázek výzkumu. Jak známo, severozápadní slovanské kmeny měly nikoli nepodstatný podíl na utváření německého národa, jak jako historicko-kulturní skupiny, tak i ryze antropologicky. A konečně srbský jazyk a srbská kultura tvoří v Dolní a Horní Lužici na území NDR součást socialistické společnosti NDR. Lužičtí Srbové - jako vzdálení potomci severozápadních slovanských kmenů -‚ kteří byli po staletí utlačováni především německými feudálními pány a nacionalistickými vládami německých feudálních a kapitalistických států, dostali v NDR právo a možnost svobodného rozvoje.
      Máme tedy dost důvodů, abychom se zajímali o dějiny severozápadních slovanských kmenů a zkoumali je. Německý imperialismus a zejména fašismus v duchu své ideologie absurdním způsobem falšoval dějiny a kulturní dějiny nejen severozápadních Slovanů, ale Slovanů vůbec. Pošlapal humanistické tradice dějin německé vědy, která významně přispěla k bádání o západoslovanské kultuře např. pracemi Johanna Gottfrieda Herdera či světoznámého lékaře Rudolfa Virchowa. Zvláště Virchow s metodickým zdůvodněním poprvé v archeologickém bádání odlišil slovanskou materiální kulturu od kultury jiných kmenů a národů. Ukázalo se, že prázkum dějin a kultury severozápadních slovanských kmenů, vycházející ze solidních skutečností, není jen vědeckým deziderátemn, nýbrž že je to významný úkol pro rozvoj pokrokového společenského vědomí dějin v NDR.
      Po téměř třicetiletém průzkumu lze do určité míry posoudit a vyzvednout významné momenty této práce a její výsledky.
      Průzkum dějin kultury slovanských kmenů na území NDR probíhal z dnešního hlediska ve třech etapách. První etapa zahrnuje dobu od roku 1949 a 1950, kdy se začalo s vykopávkami na slovanském hradišti v Teterowě u Neubrandenburgu, až po začátek šedesátých let. Tuto etapu charakterizují objevy na jednotlivých na lezištích a zpracování jednotlivých skupin materiálů; k tomu bezpochyby patří první odkrytí slovanských mostů a cest se všemi technickými detaily v Teterowě, slovanských hradišť v detailu 'jako v Behren-Lübchinu. Význam těchto objevů pro poznání raně středověkých slovanských kulturních dějin přesáhl hranice NDR. Začala a byla zčásti ukončena klasifikace slovanské keramiky a inventarizace pohřebišť a hradišť.
     Germánsko-slovanské osídlení ve střední Evropě:
a) slovanská hradiště v 8.-9. stol.
b) slovanská rodová centra
c) východní hranice Francké říše v 8.-9. stol.
d) území Srbů uchvácená Franky, tzv. srbská marka
e) oblasti Francké číše osídlená Slovany
f) důležitější obchoidní cesty
g) francká hradiště
h) francká obchodní centra Druhá etapa začala uprostřed šedesátých let. Pracovalo se především na syntézách a prováděly se vykopávky, jež měly tyto syntézy doložit a i Vznikaly souhrnně práce a studie k problémům s širší platností. Spolu s vědci z Polska a ČSSR, jakož i jiných zemí jsme se za bývali základními problémy dějin severozápadních Slovanů. Roku 1970 pověřila Mezinárodní unie pro slovanskou archeologii Německou demokratickou republiku - v neposlední řadě na základě této aktivity - uspořádáním mezinárodního kongresu pro slovanskou archeologii.
      V třetí etapě - od začátku sedmdesátých let - se především zkoumají dějiny vztahů severozápadních slovanských kmenů. Provádějí se k tornu zaměřené vykopávky a mnoho prací je věnováno otázkám hospodářských dějin. Začalo se pracovat na souhrnu archeologických pramenů k pravěkým dějinám NDR, začaly se systematicky zpracovávat všechny germánskoněmecké a slovanské nálezy.
      Za významné výsledky vděčíme také jednotlivým archeologickým výzkumům. Byl objeven první chrám v oblasti raně středověkého slovanského osídlení. V této etapě věnovalo také archeologické bádání v Sovětském svazu stále vzrůstající pozornost severozápadním slovanským kmenům a jejich vztahu k dějinám Slovanů a k jiným kmenům východní Evropy. Vedle monografií, které kriticky začleňovaly pracovní výsledky výzkumu NDR do monografického zpracování dílčích oblastí slovanských dějin, vzniklo společné mezinárodní dílo o Vikinzích a Slovanech v dějinách pobaltských národů. Spolupracovali na něm významní sovětští vědci jako např. akademik B. A. Rybakov. V těchto společných pracích se z nových zorných úhlů pojednávalo především o vztazích mezi východoslovanskými, skandinávskými, západoslovanskými a pobaltskými kmeny.
      Charakteristickým znakem průzkumu je od začátku šedesátých let těsná spolupráce s přírodo vědci, která umožnila především rozřešit obtížné problémy ekonomických základen pravěkých společností. Tak se podařilo rozpracovat po drobnosti vývoje zemědělství. Ve spolupráci s polskými vědci, především s vedoucím střediska pro výzkum oceli (Nowa Huta) a s pracovníky Československé akademie věd se podařilo důkladněji prozkoumat vývoj metalurgie železa.
Kresba rekonstrukce raně slovanské zemnice      Severozápadní slovanské kmeny vděčí za své významné postavení v raně středověké Evropě svému vnitřnímu ekonomickému a sociálnímu vývoji. Od konce 6. století měly stále větší vliv na historické události ve střední Evropě Už tehdy měly kmeny, sídlící "u nejzazšího konce západního oceánu", na jihozápadním baltickém pobřeží, spojení s Podunajím. Jedno z jejich poselstev k panovníkovi Avarů náhodně zajala kolem roku 594 byzantská vojenská hlídka a do pravila je k byzantskému císaři. V tutéž dobu měly srbské kmeny spojení s říší Merovejců. Někteří Srbové, obývající části této říše v Durynsku, se zmocnili původního durynského území mezi Labem a Sálou. Jednotlivé skupiny pro nikly až ke střednímu 1 K tomuto srbskému osídlování docházelo zřejmě se souhlasem panovníků Francké říše. Srbský kníže byl zařazen do merovejské hierarchie a jeho kmenový svaz patřil k merovejské říši. Teprve roku 631 pro hlásil srbský kmenový kníže Dervan, že z merovejské říše vystupuje, a připojil se k velké kmenové aglomeraci v Čechách a na Moravě, která vznikla za obranného boje proti Avarům. Styky, které Srbové měli od 6. a 7. století s německými kmeny Franků a Durynků, však zůstaly velmi těsně. Na západ od řeky Sály v Durynsku a Francích se až do vrcholného středověku v rámci německé feudální společnosti usazovaly samostatné srbské skupiny.
Plánek sídliště zemnic u Dessau-Mosigkau      Druhou skupinou západoslovanských kmenů, která měla těsnější styky s Franckou říší, byli Obodrité v západním Meklenbursku a ve východním Holštýnsku. V poslední čtvrtině 8. století se projevili jako spolehliví spojenci franckého krále Karla, pozdějšího císaře Karla Velikého, při podrobení Saska a jeho začlenění do Francké říše. Současně však bojovali proti Dánům a Vilcům. Vilci, další významný slovanský kmenový svaz, byli "odedávna nepřáteli Obodritů", jak se píše ve franckých análech z roku 808. Po staletí však panovala vojenská rovnováha. Teprve od druhé poloviny 11. století byli Vilci začleněni do vznikajícího státu Obodritů a do jiných feudálních států.
Hospodářské oblasti slovanských kmenů. vypracováno na základě zoologického průzkumu a analýz pylu:
a) podíl kostí domácích (barevné) a divokých (bílé) zvířat v různých sídlištích
b) místa s dobře rozvinutým chovem dobytka
c) místa s převládajícím zemědělstvím      Dále na jih vybudovali Havolané či Stodorané na konci 9. a na začátku 10. století významnou kmenovou říši s knížecí dynastií. Havolané-Stodorané se roku 929 stali první obětí východní expanze německého feudálního státu. Boje o nadvládu v této oblasti trvaly přes dvě staletí. Teprve kolem roku 1150 se podařilo německým feudálním pánům - zčásti ve spojení s domácí slovanskou šlechtou - přičlenit tyto oblasti k vy víjejícímu se vrcholně středověkému německému feudálnímu státu.
      U Vilců a Havolanů-Stodoranů došlo k jednomu z nejvýznamnějších lidových povstání raného středověku - povstání Luticů. V létech 929-983 se německá světská a duchovní feudální šlechta zmocnila vlády nad územím mezi Labem a Odrou. V létě roku 983 povstali Vilci a Ha volané-Stodorané sdružení ve svaz Luticů. Během několika týdnů osvobodili svou zemi a místo feudální vlády nastolili vojenskou demokracii. V Rethře (Riedegošé), nedaleko Neubrandenburgu, se sešlo lidové shromáždění svobodných rolnických bojovníků a rozhodovalo o otázkách války a míru a o jiných veřejných záležitostech. V Rethřo a na jiných místech byl vysoce rozvinut kult pohanských bohů. Podle zpráv různých kronikářů vznikaly v kmenových centrech nádherné chrámy, např. v Rethře, Gützkowě, Wolgastu a na Rujáně. Vrstva feudální šlechty však u Vilců a Luticů nevznikla; tomuto procesu, pro který sice existovaly sociálně ekonomické předpoklady, zabránila masa rolnických bojovníků, stále aktivních v boji s vojsky sousedních německých, polských, dánských a českých feudálních států. Svaz Luticů si sice zachoval dlouho relativní politickou a vojenskou jednotu, avšak společensky se dál nerozvíjel. Kolem poloviny a v druhé polovině 11. století ztratil svaz Luticů svou politickou samostatnost. Také Ohodrité, Slované z Rujány a některá samostatná knížectví, která se vytvořila v Brandenburgu a Köpenicku, upadla pod nadvládu německého, dánského a polského feudálního státu.
Vykopávky obilního špejcharu v Tornowě; 9. století      Čím tedy přispěla archeologie k objasnění po litických a vojenských dějin západoslovanských kmenů, jejich základen a konkrétních podmínek?
      Jeden komplex výzkumu zkoumá přistěhovalectví slovanských kmenů, odkud přišly, kam putovaly a jak se usazovaly západně od Odry. Písemné prameny o tom nepodávají zprávu. Na základě skromného archeologického materiálu, který lze přesně datovat do 6. a 7. století, existují různé názory na jejich původ. Starší teorie vychází z obecného východo-západního stěhování. Soudilo se, že vlast Slovanů mohla být jen východně od Odry, a proto se jen tato území považovala za oblasti jejich původu. Jiní badatelé
se snaží vidět svědectví tohoto pravěkého stěhování v keramice pražského typu a v jejím rozšíření. Jde však o velmi necharakteristickou domácí keramiku, která se v podobné formě vyskytuje i v jiných periodách. Z rozšíření keramiky pražského typu tedy nelze činit závazné závěry.
Vykopávky mostu v Teterowě      Otázka pramenů se změní, jakmile do průzkumu můžeme zahrnout rozšíření stavebních forem domů, způsobu pohřbívání, charakteru sídlišť, stavby hradišť a jiné znaky, charakterizující původní kmenový život. Umožňuje nám to rozlišit několik skupin slovanských přistěhovalců.
      Za prvé skupinu, která si budovala domy pod úrovní terénu, spalovala své mrtvé a popel ukládala do popelnic většinou pražského typu. Tato skupina přišla - podle shodného názoru archeologů, kteří se touto otázkou zabývají důkladněji - do oblasti mezi Labem a Sálou z českého a moravského území. Sídlila asi až po střední tok Labe, její stopy najdeme ojediněle i na středním toku řeky Havoly. Tyto výsledky byly potvrzeny jazykovědným průzkumem. Pohled na způsob života této skupiny umožnily vykopávky u Dessau-Mosigkau na Labi. Na terase nad údolím Labe bylo postupně založeno pět osad, jež se skládaly vždy z šesti až jedenácti domů pod úrovní terénu, o základech asi 4 x 4 m. Jde patrně o sídliště jedné velkorodiny, která se věnovala zemědělství a především chovu dobytka. Skromné domácí nářadí jako hliněné nádoby, dřevěné předměty, kosti a železo se vyrábělo lokálně. Délka osídlení hovoří o pozoruhodné stabilitě ekonomické základny tohoto sídliště, které také udržovalo styky s Čechami, Moravou a durynskými oblastmi, jak dokazují různé charakteristické nálezy z těchto krajů. Sídliště u Dessau Mosigkau existovalo od konce 6. století do první poloviny 8. století.
Dřevěné hradby v Behren-Lübchinu, o. Teterow
Rekonstrukce postavení původních dřev      Možná už koncem 5. století překročilo několik skupin slovanských přistěhovalců z území mezi Vislou a Vartou řeku Odru. V prostoru Berlína či v Dolní Lužici narazili na zbytky germánských kmenů, které tam dosud sídlily. Zatím nebylo jasné, zda toto setkání proběhlo mírumilovně či nepřátelsky. Archeologické nálezy o tom ne podávají žádné zprávy. Závěry však můžeme či nit z četných analýz pylu. Při těchto analýzách se vychází ze skutečnosti, že se přirozená, i lidmi vytvořená vegetace za určitých podmínek usazuje ve vlhkých nížinách, a proto i v archeologických kulturních vrstvách. Každá rostlina je v usazeninách zastoupena podle svého výskytu a podle tvorby pylu. Kvalitativní a kvantitativní analýza pylu v těchto vrstvách dává zpravidla spolehlivou informaci o vývoji přírodním i kulturním. Každý lidský zásah vychází jasně najevo, pozná se zpustnutí a zalesnění polí, která přestala být obdělávána.
      Analýzy pylu z vrstev mnoha míst, kde byly objeveny germánské a slovanské nálezy, ukázaly, že na přechodu od germánského ke slovanskému období byla pole a sídliště využívána plynule.
Schéma střídání osevu v Tornowě      Analýzy pylu na mnoha místech roviny východně od Labe v NDR však také ukázaly, že se převážné části kraje mezi Odrou a Labem v 5. a 6. století po odstěhování germánských kmenových skupin opět zalesnily a že je slovanští přistěhovalci museli nejprve mýtit. Skupiny slovanských přistěhovalců z východu byly zřejmě malé a nepříliš významné.
      Větší význam měly kmeny či skupiny kmenů jihovýchodu. Na území kolem střední a dolní Odry se přistěhovaly ze Slezska, z oblasti před Karpatami a od horní Visly. Touto cestou přišli pravděpodobně Lužičané, Milčané a Vilci. Stavba domů, materiální kultura a způsob pohřbívání těchto kmenů jsou spjaty s tradicemi svrchu uvedených, už v první polovině prvního tisíciletí n.I. vysoce rozvinutých oblastí. Toto přistěhování probíhalo organizovaně, vedlo k rozsáhlému mýcení v nových sídelních oblastech a k zakládání velkých opevněných osad a ke stavbě hradišť. Tyto skupiny byly nazvány podle hlavních nalezišť feldberskou skupinou (Vilci) a tornowskou skupinou (Lužičané a jiné kmeny).
Kresba rekonstrukce chrámu v Gross Radenu, o.Sternberg; vedle chrámu je staroslovanské hradiště      Feldberská skupina sídlila často v opevněných velkosídlištích s několika stovkami i s více než tisícem obyvatel. Protože však úroveň výrobních sil natrvalo nepřipouštěla tak soustředěné osídlení v lesnatém kraji s pouhými ostrůvky půdy vhodnými pro zemědělství, tato velkosídliště se mnohdy po jedné či dvou generacích opět rozpadla.
      Tornowská skupina si zvolila jinou formu osídlení. Zakládala malá kruhovitá hradiště, kde bydleli stálí správci. Do těchto hradišť se obyvatelé stahovali jen za bezprostředního vojenského ohrožení. V Lužici a v prostoru mezi Labem a Odrou známe mnoho kruhovitých hradišť, jež byla obklopena vesnicemi.
      Tato hradiště a osady byly buď zcela vykopány či díky rozsáhlým vykopávkám dokázány v Tornowě a Vorbergu (okres Calau), ve Wiesenau (okres Eisenhüttenstadt) a na jiných místech.
Kresba rekonstrukce mostu v jezeře Oberürkersee u Prenzlau      Na rozdíl od skupiny s keramikou pražského typu v prostoru mezi Labem a Sálou jsou pro stavebnictví této skupiny charakteristické po měrně velké domy z kůlů či sruby postavené přímo na terénu. Hradby na území tornowské skupiny prozrazují speciální techniku, tzv. roštovou konstrukci.
      O původu Obodritů sídlících v západním Meklenbursku nemáme dosud žádné zprávy. Z některých indicií se soudilo, že původně žili u Dunaje u Bělehradu a že teprve v druhé polovině 6. století ustoupili před Avary a vydali se k severu. Ani pro tuto, ani pro jinou koncepci putování Obodritů však nejsou přesvědčivé důkazy.
      Slovanští přistěhovalci - ať přišli odkudkoli - byli v 6. a v 7. století zpravidla postaveni před úkol vymýtit půdu a založit osady. Usazovali se tedy v podstatě na nezkultivované půdě. Osídlování probíhalo především podél řek a šířilo se po březích jezer. Zde vznikaly sídelní komory, táhnoucí se podle povahy krajiny a organizace toho kterého kmene na deset až padesát kilometrů.
Zboží ze skladu obchodníka v Arkóně      Uprostřed těchto sídelních komor bylo obvykle vybudováno hradiště, s nímž jsme se už setkali Tornowě či Feldbergu. Tyto sídelní komory (polsky "opole" = otevřená krajina, polní oblast, německy "Ge6lde") nazývali latinští kronikáři "civitates". Byly základní jednotkou kmenových území čili "regiones". Až do první poloviny 9. století byly západně od Odry stovky takovýchto civitates. Kmenový svaz Ohodritů měl 53 civitates, ViIců 95, Stodoranů-Havolanů 8, Lužičanů a Milčanů po 30 civitates. Srbové na Labi a Sále se skládali z mnoha jednotlivých kmenů s 50 civitates. Sídelní komory byly od sebe zprvu odděleny hraničními lesy, které však byly od 9. století většinou vymýceny a osídleny. Tak vznikly velké oblasti, osídlení, zpravidla totožné s kmenovými oblastmi. Několik kmenů tvořilo dohromady kmenový svaz. Obodrité měli čtyři kmeny, podobně Vilci. Větší byl počet kmenů v srbském svazu.
      Struktura kmenového osídlení a jeho dynamika je dnes po archeologickém průzkumu více než tisíce nalezišť dobře známa. Složitější je otázka ekonomického vývoje v těchto oblastech a u různých kmenových svazů. S jistotou už dnes můžeme říci, že tento vývoj probíhal rozdílně, a nikoli přímočaře. Všechny kmeny se sice věnovaly zemědělství, ale jejich hospodářství mělo rozdílnou efektivnost. Totéž platí pro chov dobytka, který lidem zajišťoval maso. Jen na území mezi Odrou a Labem hrál jako zdroj masité potravy dosud velkou, místy dokonce dominující roli lov.
Kresba rekonstrukce hradiště v Behren-Lübchinu z raného období      Slovanské přistěhovalectví vedlo k tornu, že se žito prosadilo jako obilí pro výrobu chleba. Pěstování žita sice vyžadovalo pečlivější přípravu půdy, ale tato námaha se vyplatila díky pravidelným výnosům. Kromě toho dávalo žito možnost střídavého osevu.
      V Tornowě (okres Calau) bylo v hradišti B, vy páleném na počátku 9. století, objeveno celkem 19 špýcharů s obilím uskladněn tam před vy puknutím požáru. Ve špýcharech bylo 73 zásobáren obilí ze sklizně jednoho roku, ale z různých polí a patrně z několika hospodářství. Podrobná kvalitativní a kvantitativní botanická analýza tohoto jedinečného a rozsáhlého materiálu ukázala, že k hlavnímu druhu obilí, např. žitu, bylo vždy přidáno malé množství jiného druhu. T přídavky nebyly náhodné, nýbrž došlo k nim - jak ukázala statistika - na základě pravidelných souvislostí. Tak byla k žitu zpravidla přidána pšenice, k pšenici proso, k prosu žito. Z tohoto pozorování, jakož i z analýzy plevelů lze vyvodit závěr, že zřejmě existovalo určité střídání, pevný střídavý osev, takže bylo možno sestavit schéma tohoto osevu.
Kresba rekonstrukce hradiště v Behren-Lübchinu z 12.století      Zatím se ani v NDR, ani v jiné zemi nepodařilo najít a zanalyzovat stejně rozsáhlý a jednoznačný archeologický materiál. Proto přirozeně nemůžeme při zevšeobecňování výsledků získaných průzkumem střídavého osevu v Tornowě činit ukvapené závěry. Na základě četných indicií považuji za nepravděpodobné, že by takový střídavý osev hrál významnou úlohu třeba v sousedních severních oblastech kolem Havoly. Pro Lužici však měl zřejmě velký význam
      Na tornowském příkladě byla ve spolupráci botaniků se zoology objevena další metodická cesta: podařilo se vypočítat střídavý podíl zemědělství a chovu dobytka v jednotlivých periodách osídlení. Základem je analýza pylu, která může ukázat - vycházíme-li ze srovnání s recentním materiálem - že určitý podíl chovu dobytka podporuje určitou vegetaci. Na pastvinách byl rozšířen především jitrocel (Plantago). Čím jsou pastviny rozlehlejší, tím méně místa mohou zaujímat pole a opačně. Podařilo se vytvořit vzorec stanovící tento poměr:
index Σ pyl obilí       
Σ pyl jitrocele
<3 ≈ velký podíl chovu dobytka
index Σ pyl obilí       
Σ pyl jitrocele
>3 ≈ převažuje zemědělství
Dodnes viditelné zbytky chrámového hradu Arkóny na Rujáně      Relativně proměnlivý podíl zemědělství a chovu dobytka na zemědělské výrobě lze rovněž zjistit se zřetelem na absolutní velikost pastvin a ob dělané půdy, a to analýzou poměru lesní či pří rodní vegetace k vegetaci podmíněné zemědělstvím. Tak vznikl metodický instrumentář, jehož pomocí lze za spolupráce několika oborů dospět k závazným výsledkům o vývoji zemědělské výroby, nezávislým na náhodnosti archeologických nálezů.
      Pozoruhodné je, že slovanská zemědělská produkce v podrobněji zkoumaných oblastech měla vysokou kontinuitu a svými výsledky před 11. až 12. stoletím nezaostávala za tehdejší zemědělskou výrobou v ostatní střední Evropě. Tato konzolidovaná, dynamická společenská základní výroba zajišťovala rozvoj ostatních oblastí života. Zmíněnou již rozsáhlou stavbu hradišť na stovkách míst, vznik rukodělné výroby, řemesel a ob chodu, vznik knížecích a šlechtických rodů s družinami nepracujících bojovníků.
      K významným výsledkům se při řešení těchto otázek dospělo drobnou prací. Byly objeveny dílny ve vesnických svazech a před hradišti jako zárodky řemeslné výroby, raná městská centra v Brandenburgu či v berlínské čtvrti Köpenicku. Už v 8. a 9. století zřejmě nebylo žádnou vzácností obchodování s výrobními prostředky. V mnoha hradištích a osadách se našly mlýnské kameny i zbytky ručních mlýnů. V tornowském hradišti z 9. století se jich např. našlo přes sto. Tyto nálezy z Tornowa a z hradiště v sousedním Vorbergu prozkoumali mineralogové. Dokázali, že kameny sem byly dopraveny z porfyrové oblasti Rochlitz-Mügeln, tedy ze vzdálenosti přes sto kilometrů, z lomu u Lastau.
Stěhování slovanských kmenů do oblastí západně od Odry      Bádání o místních jménech čili onomastika ne závisle na tom dokázala v této oblasti místní jména ze slovanské doby, souvisící se jménem Žornoseky, tedy se slovanským výrazem pro se kání mlýnských kamenů. Na dotyčném území objevili archeologové zbytky starých kamenolomů. Více než deset let po tom, co různé disciplíny dokázaly výrobu mlýnských kamenů u Rochlitz-Mügeln, se roku 1978 při stavebních pracích náhodou našla slovanská osada, kde byly opravdu domy kameníků vyrábějících mlýnské kameny. Je dokázáno, že se mlýnské kameny dopravovaly na velké vzdálenosti, např. z Porýní až na střední Odru, z Durynska do oblasti střední Sály.
      Na těchto příkladech vidíme, jak velký význam má spolupráce archeologie, jazykovědy a různých přírodovědeckých metod pro rozvoj bádání a pro získání poznatků v oblastech, které nemůže pro zkoumat jedna samotná disciplína.
      Tímto způsobem lze složit dohromady mnoho kamínků mozaiky, která nám nakonec jako historická fakta vytvoří základnu pro nový pohled na severozápadní slovanské kmeny. Významným podílem k tomu přispěly rozsáhlé vykopávky a průzkum v terénu. Všimněme si alespoň ně kolika z nich.
      Vykopávky v Teterowě, prováděné v létech 1950-53 Akademií věd NDR ve spolupráci s Muzeem pro pravěk a ranou dobu dějinnou ve Schwerinu, jsou prvními moderními vykopávkami slovanského hradiště v NDR. Mimořádný význam přesahující hranice NDR mají do nejmenších podrobností dokázané zbytky mostů přes bažinu a jezero. V tomto průzkumu mostů, jako podstatných částí dopravních cest, se v létech 1963-65 pokračovalo v Oberückersee u Prenz Tam se díky systematickému využívání možností, jaké skýtá průzkum pod vodou, podařilo dokázat dva typy konstrukcí. Jeden od povídal jednoduché konstrukci známé z Teterowa. Most v Oherückersee, podobný jako v Tetcrowě, měl délku asi 2 km a vedl mělkou vodou. Drahý typ byl podstatně složitější. Tato konstrukce s hlubokými základy mohla přemostit vodu hlubokou až 18 m. Byla dlouhá přes 2000 m. Mostní systém v Oberückersee, dlouhý celkem 2300 m, ležel na obchodních cestách z Magdeburku až k ústí Odry. Dovoloval bezpečný přechod jezerní úžiny Uckersee. Současně však bylo možno kontrolovat pro voz na této. cestě z hradu, který stál na ostrově V jezeře Uckersee a byl začleněn do mostního systému, a vybírat cla a poplatky. Průzkum v Oherückersee byl nejen nejrozsáhlejším, ale i vědecky nejúspěšnějším archeologickým průzkumem pod vodou v NDR a patrně i ve střední Evropě.
Plán hradiště a osady v Tornowě ve dvou různých časových obdobích
Fáze A starší, fáze B novější.
Vysvětlivky:
a) domy
b) hospodářské budovy
c) jámy
d) studny
e) cesty      Po průzkumu v Teterowě se rovněž ve spolu práci Akademie věd NDR se schwerinským muzeem začaly provádět vykopávky v Behren-Lübchinu v kraji Neubrandenburg. V Behren-Lübchinu se archeologové díky mimořádně příznivým podmínkám pro zachování organického materiálu dokonale seznámili s konstrukcí dvou slovanských hradních opevnění z 11. a 12. sto letí. Podařilo se do detailů rekonstruovat celou složitou stavbu s mosty, mostním domkem, baštami nad branou a s valy. Část hradeb se podařilo rekonstruovat pouhým zvednutím a zasazením klád ležících V bažině. Podobně jednoznačný nález k otázkám stavby slovanských opevnění se od té doby nepodařilo učinit ani v NDR, ani v jiných oblastech slovanského osídlení. Kromě těchto poznatků o stavbě opevnění učinili archeologové přirozeně velké množství velmi vzácných nálezů a nálezových pozorování. Dějiny hradu bylo možno spojit s dějinami státu Obodritů a přispět tím k jeho poznání.
      V poslední době byl při vykopávkách prováděných schwerinským muzeem ve spolupráci s Akademií věd NDR odhalen první chrám, z něhož se zachovaly podstatné části dřevěné konstrukce. Jde o hrad a podhradí v Gross Radenu v kraji Schwerin. Hrad a osada patří do 8. až 10. století, chrám pravděpodobně do staršího období osídlení. Chrám byl široký 7 m a dlouhý 12,5 m. Stěny tvořily kolmo zasazené fošny, zvenčí kryté prkny. Na horních koncích fošen jsou schematizované hlavice. Nad vchodem visela původně lebka zubra, symbol síly a plodnosti. Z toho vyplývají nové aspekty pro rozbor původu severozápadních slovanských chrámů a jejich funkce. Ve spisech a kronikách církevních hodnostářů a kněží se od 11. století objevují zmínky o slovanských chrámech ze dřeva, které prý byly mnohdy neobyčejně nádherné. Tato chrámová kultura existovala jen u severozápadních Slovanů, k nimž patřili i volynští a štětínští Slované u ústí Odry. Odborníci v podstatě vysvětlují rozvinutou stavbu chrámů u severozápadních Slovanů skandinávskými či křesťanskými vlivy z německého území. Vykopávky v Gross Radenu ukazují, že tyto chrámy byly podstatně starší než ony vlivy. Při průzkumu ve Feldbergu u Neustrelitz byl už roku 1968 odhalen půdorys domnělého chrámu ze 7. až 8. století, avšak jeho zbytky byly tak špatně zachovalé, že se nepodařilo určit jeho funkci a zrekonstruovat ho. Po jednoznačných objevech v Gross Radenu dostávají tyto dosud méně jasné nálezy nový závažný význam. Po posledních ob jevech je pravděpodobně třeba hledat kořeny severozápadních slovanských chrámových staveb ve starším období, v období jihovýchodoevropských či přesněji řečeno jihopolských Keltů. Z těchto oblastí někdejšího keltského osídlení však dosud nemáme potřebné vykopávky, které by dokázaly plynulý vývoj. V Gross Radenu se tak jako v keltských oblastech jedná zřejmě o "ochozový" typ chrámu. Podobný chrám stál také v Arkóně na Rujáně. Tvořil střed chrámového hradu, založeného podle výsledku vykopá vek z let 1968 - 71 už na konci 8. či 9. století. Chrám a velkou část hradního prostranství zničil mořský příboj. Zachovaly se však části hradního opevnění z 8. a 9. století a z pozdějších staletí. Průzkum zvířecích kostí, jež se našly ve zbytcích vyhořelých domů a přístřeší a na shromaždišti, prostranství tehdy nezastavěném, ukázal, že se v Arkóně konaly na podzim obětní slavnosti. Obětovala se především mladá zvířata: skot, ovce, kozy a prasata. Za těchto obětních a kultovních slavností (podle zprávy dánského kronikáře Saxona Grammatika šlo o dožínky koncem srpna či začátkem září), se před chrámovým hradem a mezi jeho hradbami konaly také trhy. Našlo se zde po nich mnoho stop v podobě zboží ze Skandinávie, severozápadní Evropy i z jiných oblastí. V době zničení chrámového hradu v 9. či 10. století byl např. na hradě obchodník, který měl s sebou větší sortiment zboží. Zřejmě se inu ho během obléhání hradu podařilo zakopat. Dobyvatelé, patrně Dánové, toto zboží nenašli. Obchodník zahynul anebo upadl do zajetí. Rozhodně se mu už nepodařilo zboží vykopat.
Kresba rekonstrukce hradiště a osady v Tornowě (fáze B)      Tak byl díky vykopávkám objasněn - pokud to ještě bylo možné - historický osud hradu Arkóny, jednoho z nejvýznamnějších slovanských hradů v Pobaltí v 10. a 12. století. V současné době se odborníci snaží zabezpečit zbytky tohoto hrdého chrámového hradu, ležícího na nejzazším severu NDR, před mořským příbojem. Jestliže se to nepodaří, moře je za několik desetiletí zničí. Kromě zbytků chrámových staveb a kultovních míst zde byly ojediněle objeveny také dřevěné sošky bohů.
      Zatímco vykopávky na uvedených místech ob jasnily více či méně významné dílčí aspekty dějin hospodářství a kultury severozápadních Slovanů, podařilo se díky vykopávkám v Tornowě (okres Calau) získat nové pohledy na ekonomii, na sociálně ekonomické poměry, na archeologicko-kulturní sepětí Dolní Lužice s ostatními oblastmi a na spojení slovanských přistěhovalců s předchozím germánským obyvatelstvem, patrně burgundského původu, a na flámskoněmecké rolníky z 12. a 13. století. Hrad v Tornowě byl poměrně dobře zachovalý. S průzkumem v předpolí pomalu se rozšiřujícího hnědouhelného povrchového dolu se začalo včas a byl proveden velkoryse.
      Tak se v Tornowě dospělo k tomuto sledu osídlení:
            1. Germánské osady od 3. do 5. století.
            2. Slovanská osada z 5. až 6. století, založená asi přistěhovalci z Povislí.
            3. Založení hradu A a osady A v 7. století.
            4. Zničení tohoto hradu a osady a nové založení obou v 8. století (hrad, osada B).
            5. Zničení hradu, osady B a nové založení osady C v 9. století a potom osady D v 10. a 11. století.
            6. Založení vesnice flámskými rolníky ve 12. a 13. století vedle slovanské osady. Vesnice byla opevněna způsobem charakteristickým pro flámské osady. V 13. století slovanská a flámská osada srostly dohromady. V tornowském případě došlo patrně k opačné asimilaci: přistěhovalí Flámové přijali slovanský srbský jazyk Dolní Lužice, naproti tornu materiální kultura se připodobnila vrcholně středověké kultuře obvyklé na německém území. Rozhodně však ve středověku Tornow platil za srbskou vesnici.
Dvouhlavá kultovní figurka ze slovanské osady na rybářském ostrově v jezeře Tollensee      Tímto způsobem se díky vykopávkám v Tornowě podařilo přehlédnout historický úsek delší než tisíc let. Díky spolupráci s geology a geografy, mineralogy, metalurgy, zoology, botaniky, analytiky pylu, chemiky a zástupci jiných disciplín se s větší či menší přesností podařilo pro každou epochu stanovit konkrétní sociálně ekonomickou a historickou situaci osady. Nejvýznamnějším výsledkem byl bezesporu důkaz rozvinutého zemědělství v období slovanských hradů A a B. V období B došlo patrně k přechodu k feudálním poměrům.
      Pozdější průzkum ukázal, že Tornow reprezentuje celou archeologicko-kulturní oblast s podobnými sociálně ekonomickými vývojovými tendencemi. Zahrnoval tehdejší území kmene Dědošanů v Dolním Slezsku (dnes Polská lidová republika), Milčanů v Horní Lužici, Lužičanů v Dolní Lužici a několika dalších menších skupin. Poměrně vysoký vývojový stupeň v této oblasti byl patrně jednou z podstatných příčin etnické stability, která umožňovala mj. obranu před feudální německou asimilační a osídlovací politikou a dokonce i asimilaci přistěhovalých rolníků německého či západoněmeckého původu.
      Severozápadní slovanské kmeny byly od 7. až 8. století spojeny s vnitroevropským obchodem. Jejich role v tomto obchodě vzrůstala tou měrou, jakou získávala na významu jejich ekonomika. Nakonec byla celá země protkána sítí obchodních cest. Trasy nejdůležitějších cest se na základě písemných a archeologických pramenů podařilo dokázat. Na těchto obchodních cestách se hromadily větší či menší nálezy mincí a různého zboží importovaného z Arábie, Kyjevské Rusi, Polska, Čech a Moravy, německých feudálních států, ze severozápadní Evropy a Skandinávie.
      Mimořádný význam získávaly od 8. století obchodní styky přes Baltické moře. V různých kmenových oblastech vznikala obchodní střediska, která cizí obchodníci vyhledávali a kde se také usazovali. Z franckých análů je například znám Rerik v kraji Obodritů. Roku 808 ho dobyli, vy drancovali a zničili Dánové. Obchodníky zajali a odvlekli do Haithahu ve Šlesvicku, patřícímu pod pravomoc dánského krále. Rerik však ožil. O rok později tam byl kníže Obodritů. S největší p bychom ho mohli hledat v dnešním Meklenbursku u Wismaru. Kníže Obodritů sídlil na Mecklenburgu. Jeho hrad je znám a byl archeologicky prozkoumán. Mecklenburg si zachoval svůj význam knížecího hradu a obchodního střediska až do 13. století. Jeho slovanský název zněl Veligrad, pakliže správně rozumíme rozličným pramenům, mimo jiné i arabským. V jedné latinské kronice je nazýván Magnopolis a starosaském dokumentu Iz roku 995 Michelcnburg, "velký hrad". Mecklenburg patřil k nejmocnějším hradům raného středověku.
      Další centrum námořního obchodu bylo zjištěno u Menzlin-Anklamu poblíž Ústí řeky Pecny. Archeologické vykopávky dokázaly, že tu kromě domácího slovanského obyvatelstva sídlili také obchodníci ze Skandinávie. Podle skandinávského zvyku pohřbívali své mrtvé v kamenných "lodních" hrobech. Menzlinský obchod zasahoval baltické pobřeží, Skandinávii a Frízsko. V 9. či 10. století ztratila tato osada význam.
Vykopávky pohřebiště v slovansko-skandinávském obchodním centru v menzlinu u ústí řeky Peeny      V posledních létech se zahájily vykopávky v dalším námořním obchodním středisku v Ralswieku na Rujáně. Také toto středisko, jehož topografii se už podařilo v hrubých rysech zjistit, mělo mezikmenový charakter. Sídlili tu lidé různých kmenů a různého původu. Ralswiek měl rovněž rozsáhlé obchodní styky zasahující přede vším oblast kolem Baltického moře. Touto cestou se pravděpodobně přes osadu Staraja Ladoga dostal do Ralswieku kolem roku 850 poklad obsahující 2270 mincí arabského původu. Tyto mince zkoumala česká numismatička dr. J. Štěpková z Národního muzea v Praze a zjistila, že byly raženy převážně ve Střední Asii a Mezopotámii a že se do Ralswieku dostaly rychle. Kromě mincí byl v tomto pokladu jen zbytek náramku permského typu. Bez ohledu na ostatní domněnky svědčí i tento šperk o tom, jakou cestou se poklad dostal do Raiswieku: ze Střední Asie přes Volhu a Starou Ladogii k Baltickému moři.
      V Ralswieku se zachovaly také zbytky přístavišť. Každý dvorec měl zřejmě vlastní vjezd pro lodi, resp. vlastní přístaviště, jež mohlo být zastřešené. Zatím byly objeveny zbytky po sedmnácti přístavních můstcích. Ví se také, jaké lodi zdejší obyvatelé používali pro obchodní styk. Jak ukazují tři dosud nalezené lodní trupy, byly lodi dlouhé 14 m, široké 3,4 ni a měly asi metrový ponor. Nosnost činila asi 9 tun. Pohyb zajišťovaly vesla.
      Ralswiek byl obchodní osada. I když jeho význam upadl, uchoval si jisté výsadní postavení až do pozdního středověku.
      Politické centrum, jemuž byl Ralswiek podřízen, bylo 7 km odtud na Rugardu v Bergenu. Toto hradiště založené asi v 8. až 9. století bylo patrně po určitou dobu hlavním hradem rujánských Slovanů. Vzhledem k tomu, že před více než sto léty byl hrad zčásti zničen a zastavěn, mohli archeologové v roce 1977 prozkoumat vývoj této významné stavby jen v hrubých rysech.
      Velký význam pro průzkum soužití severozápadních Slovanů a Němců má průzkum městských jader. Ve více než padesáti městech NDR se v posledních desetiletích prováděly archeologické vykopávky, často v souvislosti s jejich novou výstavbou. Na základě tohoto průzkumu můžeme dnes posoudit podíl slovanského osídlení na založení a rozvoji těchto měst. Významná místa - jako Brandenburg, Schwerin, Havelberg, Budyšín, Chotěbuz, Lipsko či Berlín-Köponick - se plynule vyvíjela. Tato města byla vlastně založena jako nezemědělská sídlištní centra, jako místa pobytu feudální šlechty, ob chodníků, řemeslníků a služebnictva dávno před německou feudální expanzí na východ. Původně to byla raná města severozápadních Slovanů.
Poklad z poloviny 9. století nalezený v domě obchodníka v Ralswieku      Jiná místa - jako Drážďany, Rostock, Wismar, Anklam, Prcnzlau, Postupim - navázala na slovanské vesnice či osady v sousedství, budovala tedy na předchozích hospodářských výsledcích lidí toho kterého kraje. Konečně třetí skupina měst - jako Berlín, Frankfurt nad Odrou, Míšeň, Karl-Marx-Stadt - byla založena v někdejších lesnatých či hraničních oblastech mezi slovanskými kmeny. Svou rozvojovou základnu získávala až od 12. století s vrcholně středověkou kolonizací, prováděnou flámskými, saskými, franckými a slovanskými rolníky.
      Konečně však vykopávky ve městech franckého či německého státu - jako v Magdeburku, Halle, Tilledě u Kyffhäuseru, Výmaru, Erfurtu - také ukázaly, že od 8. století v raných městech německéhó feudálního státu hráli v některých oblastech větší úlohu severozápadní slovanští osad níci. Zřejmě tam sídlily větší skupiny služebnictva a řemeslníků. Toto zjištění doplňují písemné zprávy a výsledky rozboru jmen, které nám dovolují usuzovat na silnější slovanské osídlení v německém feudálním státu.
      Od 8. století je třeba počítat s tím, že těsný styk s německou feudální šlechtou neměla jen slovanská kmenová šlechta, která se s německými feudály mnohdy spolčila proti vlastnímu kmenu, nýbrž také s tím, že ve společných osadách spolu Žili pracující různého etnického původu. Kromě toho existovaly až do vrcholného a mnohdy i do pozdního středověku hluboko na západě německého feudálního státu uzavřené vesnické osady, kde se hovořilo slovanským jazykem.

 

O ringvalech v encyklopediích

MICROSOFT ENCARTA 98 - COMPUTER- ENZYKLOPÄDIE 1998 (Margit Mersch)
     
"Ringval, v Evropě rozšířená forma raně historických opevnění s většinou více koncentrickými (kruhovými) valy a příkopy, nacházející se hojně v kopcovitých krajinách, odtud anglicky označované hillfort (pahorkové opevnění). První rané ringvaly byly zakládány již v neolitiku, nejvíce velkých ringvalů vzniklo teprve v době bronzové a železné od asi 1 200 před Kr. Zvláště pak Keltové hallštatské kultury a kultury La-Téne vyvinuli ringvaly k vyzrálým opevněním s branami obranyschopnými, vnějším opevněním a tzv. Murus-Gallicus obezděním.
      Funkce ringvalů dosahovala a vyvíjela se od čistě obranných útočišť (Fluchtburg) bez trvalého obydlení, která se používala pouze v době nebezpečí, přes trvaleji obydlené rezi-dence kmenových knížat až po opevnění velkých sídlišť a oppid.
      Nejznámější příklady ringvalů jsou v Heuneburgu v Baden-Württembersku (7.stol. před Kr. jako šlechtické sídlo), Biskupín v Polsku ( cca 550 před Kr. jako sídlo), Manching v Bavorsku (cca 250 před Kr. jako oppidum) nebo Maiden Castle v Anglii (7. století před Kr. jako sídlo)."
      Forma předhistorických obranných ringvalů byla napodobována na nižších úrovních. ALBERTI používal pro tato typická kruhová opevnění, obklopená vodním příkopem a valem, název "Ringwallsinsel", tj. "kruhový val s ostrůvkem". Ringvaly ztratily smysl a zanikly se vznikem a používáním střelných palných zbraní.
 

HAMELIKA

Ročník XI. (1983)
Pořadové číslo 126.

10.

Mariánské Lázně
17. října 1983
 
Milan Broukal
Staré stezky
      Zemské stezky, které spojovaly naši vlast s okolním světem a po kterých šel obchod a vojenské výpravy, se nám dnes jeví v krajině jako nenápadné, zarostlé a neužívané polní a lesní cesty. Někde jsou to ještě hluboké úvozy, pokud je nepřekrývají dnešní silnice, jdoucí jejich trasou. Na dochovaných zbytcích cest je půda tmavší proti okolnímu terénu.
      Tmavší odstínění způsobují zetlelé zbytky dřevěných břeven a tzv. hatí ( = otýpky proutí a slámy), které kdysi stezky zpevňovaly. Po okrajích cest leží někdy placaté, kruhové kameny, které vymezovaly směr. Na některých kamenech se dochovala znamení vrytých zkřížených mečů, seker, nožů či vozových kol. Např. na Benešovsku je placatý okrouhlý kámen při cestě z Vrchot. Janovic na Libohošť. U Týnce nad Sázavou je za mlýnem pana Vlčka za Kamenným rybníkem.
      Směr cest určují někdy křížky, boží muka, kapličky či nízké kamenokříže se zaoblenými rameny. Říkalo se jim babky či cyrilometodějské kříže, v naší krajině pak "švédské kříže". Lidová tradice je spojovala se šířením křesťanství v rané době. Nebo stojí na místě vraždy či neštěstí. Mnohdy byly kamenokříže skutečně stavěny na počátku křesťanství v místech pohanských obětišť, které bývaly při stezkách, například u Lomsedel na cestě do Kaliště.
      V západních Čechách a v sousedním Voigtlandu a Sasku se jim též říká Sinn- nebo Sühnkreuze ("pokutní kříže"), které vrah musel dát zřídit na usmíření svého zločinu. Proto též název "smírčí kříže". Je zajímavé, že tyto kamenokříže určují směr cesty svými rameny, i když dnes není cesta zřetelná.
      U hlavních stezek, na kterých se vybíralo mýto, clo, můžeme vidět ploché, kulaté, velké kameny s vrytým znamením v kole, což značilo střeženou cestu. Tyto kameny varovaly kupce, aby neodbočoval na postranní cestu. Jednak mu hrozilo přepadení, jednak trest za úmyslné vyhnutí se zaplacení cla. Například u Nižboru na tzv. Královské stezce, u Strážiště, u Čoubova mlýna na Střele. Dále na Tepelsku a Chebsku, na rozhraní krajů Rokytenska ( =Rakovnicka), Mežska (=Plzeňska) a Sedlecka (=Loketska), na bývalé hranici mezi Čechy a Bavory se setkáváme s kříži, jejichž ramena se na konci rozvětvují jako paroží jelenů. Upozorňují na křižovatce cest na směr dále se rozbíhající stezky. Například u Bílejova a Sedlce (okr. Plzeň-Sever) se o některých křížích píše ve středověkých listinách při vymezování území, darovaného klášteru či šlechtici. To je například "Vrytý kámen" u Jíloviště na stezce Praha-Bechyně (okr. Praha-Západ).
      Celní kola máme doložena v tzv. Kynžvartském pasu (=průsmyku) u staré obce Šance (=Valy) při zemské cestě Chebské (nebo též Norimbersko-Naabské), která vedla z Prahy přes Plzeň do Bavor a Falce. Celní kolo bylo umístěno na jižním svahu kopce Rad (=Kolo, 619 m n.m.) - původní název byl "Zollrath". Rovněž na Královské cestě u Kozičkovic mlýna u Rabštejna na řece Střele bylo celní kolo, nebo u Rankovic u Teplé.
      Také doktor F.LERCH ve vlastivědě bývalého Bezdružického soudního okresu (1936) popsal celní kříže (Zollräder).

Pravěké stezky

      Staré stezky sloužily v pravěku jen pro soumary (odtud i názvy Saumwege, Steige, Stege, Via semitor), až později pro povozy, na nichž se vozilo zboží všeho druhu (jantar, sůl, koření, kožešiny, polotovary z kovů). Při kopání nebo dobývání pařezů se najdou na starých stezkách i mince, římské, keltské, sdtředověké, dále podkovy, zbraně, ale i jiné předměty, spadlé z vozů.
      Cestami byla spojována tržiště, kultovní místa, hradiště - později pak hrady, kláštery a města. Stezky se vyhýbaly pokud možno bažinám a údolím. Jdou většinou po planinách. Vodní toky překračují přes brody, převozy či mosty. Keltské a římské cesty, dochované na našem území (Podýjí, Podunají) byly dlážděny kameny a někdy byly i vysekány ve skále (Hostín na Kačáku u Srbska,okr.Beroun). Na solný obchod upomínají skladiště soli, tzv. solnice (Týn nad Vltavou, České Budějovice, Prachatice) a dále solné mlýny. V nich byla dovezená sůl skladována a rozpro-dávána (například Horův mlýn na Radotínském potoce pod Slivencem). Poplatky z prodeje soli se odváděly do pokladny solné, tzv. Casa salis.
      Stezky byly střeženy krajištníky, strážníky, Chody. Na některých místech byly pro ně vybudovány strážnice, v pravěklu malá hradiště, obehnaná vnitřním příkopem. Zajímavým poznatkem je rozmístění těchto strážišť v západních Čechách. Jsou od sebe vzdáleny kol 15 km, což odpovídá časové možnosti, kterou mohl urazit kupec za jeden den cesty. Takové strážnice jsou doloženy kolem Královské cesty na Křivoklátsku, na Kraloviciku, na Tepelsku i Chebsku. Německy se nazývahjí "Ringwallsinsel" - kruhové valy s ostrůvkem uprostřed, čili ringvaly. Při nich bylo zjištěšno osídlení od doby knovízské až do raného středověku.
      Na ně upomínají české názvy "Okrouhlá". Místa, odkud byly stezky střeženy, měla pomístní názvy Stráž, Strážov, Strážnice, Strážník, ale i Strašnice, Střítež, Čihadlo (Vogelherd), Číhaná, Čihák, Varta. Nebo jsou pojmeno-vána podle ptáků, známých ostražitým způsobem života, jako Sokol, Ostříž, Jestřáb, Krahulec, Vrána, Čáp, ale i Husa, Kohout, nebo podle činnosti strážení - strážců, udržujících ohně k signalizaci kouřem: Kouřim, Červená Hora, Ohnišov, Bezděz; pokřikem, hlášením, kramolem (hlukem), voláním: Pokřikov, Hlasivo, Trubačov, Kramolná, Kra-molín; nebo při povinnosti doprovázet kupce ozbrojeným doprovodem (Chodov, Chodovíz, Hodová, Hodkovice, Chodová).
      Ve středověkých latinských pramenech nazvýají se hlavní stezky "Via strada", "Strata", což značí střežené cesty. Na Kladensku se nazvýají úseky Erfurtské cesty mezi Libušínem a Smečnem "Strada".
      Na stezkách bylo vybíráno clo či mýto - poplatek za provážené zboží. Odtud názvy "Na starém mýtě", "Mýto", ve Slavkovském Lese je Mýtní potok (Mautbach) pod Kynžvartským hradem, Mýtní louka (Mautwiese) poblíž Nim-rodu. Poplatek šel do pokladny zeměpanské, vrchnostenské (šlechta či kláštery). nebo do pokladny městské.
      Směr stezek určují též jiné pomocné názvy. V místech, kde byly prameny pitné vody, objevují se názvy Dobrá Voda, Hojná Voda, Stará Voda. Dále jsou názvy podle hospod - Formanky, Kocandy, nebo podle kováren v krajině. Na nebezpečná místa upomínaly názvy Hleďsebe (Sichdichfür) či Pozorka (Gibacht).
      Směr stezek lze nejlépe vysledovat studiem indikačních skizz katastrrálních map (kol 1839), kde zakreslené polnosti jednoho statku, tzv. plužiny, vzniklé ve středověku, stará cesta ještě obchází. Nová cesta již tyto plužiny přetíná.
      Směry hlavních stezek s rozmístěním mýt a celnic jsou zachyceny na těchto starých mapách:
            1. mapa Jana STICHA, celníhgo inspektora z roku 1676 (vydal dr.ROUBÍK a KUCHAŘ v edici Monu-menta Carthografica, svazek VI.)
            2. mapa Johanna MÜLLERA z roku 1720
            3. silniční mapy zeměměřiče Johanna KLAUSERA z roku 1713, kde zakreslil staré a nově upraVENé Úseky sil-nic i tzv. vedlejší silnice a cesty vozové, po kterých nebylo dovoleno pro cizí kupce jezdit; dále zakreslena sídla krajských, vrchnostensklých úřadů, zámky, kláštery, kostely, města, mýta, celnice, hospody, kovárny, mosty, brody, převozy
            4. silniční mapa Chebska a Loketska ("Mappe den ausgemessenen Strassen zur Einrichtung der generel March-route Nr.3-4 von J.J.KNITTEL") z roku 1713, rukopis 34,4 x 87 cm se zákresem obcí, mýt, hospod, soupisy domů a stájí, kde je možno ustájit koně při pochodu (SÜA, Pha 2. Karmelitská ul., Smp 5070)
            5. silniční mapa Loketska, Chebska a přilehlých částí Bavor 1786-1795 ("Elenbogner Kreis mit dem egerischen gebieth del F. Obezowsky" - Massstab 2 Deutsch Meilen; rukopis 74 x 49 cm kolorovaný, příloha spisu Ad Publ. 1786-1795, Fasc. 41/275 (SÚA 2- Smp.525 - D IX.1.)
            6. soubor map zeměměřičů bratří Franz a Johann Glopspergerů aj.V.Praschka z let 1730-1740, vypracovaný z příkazu komise pro výpravu silnic, zv. Land-Strassen-Reparations-Kommission; vedle mýt a celnic jsou zde zakresleny lomy a pískovny, odkud bylo možno brát materiál pro údržbu silnic. Jako novinku zakreslují též orientační sloupy, umístěné na křižovatkách pro lepší orientaci na silnicích, zřízeny po způsobu saském.
Celní kříž u Polínka            7. mapy Prvního vojenského mapování, pořízené vojenskými inženýry a geometry v letech 1762-78 pro celou rakouskou monarchii; vedle podrobného zakreslení terénu zemí, rozdělených v sekce, jsou mapy provázeny podrobným textem ke každé sekci zvlášť. Slovně je popsán terén - vrchy, roviny, vodní toky, rybníky, bažiny a lesy, schůdnost cest a silnic, možnosti napájení a ustájení koní, ubytování vojska, zásobování v městech a vesnicích, počet obyvatel a domů. Na mapách jsou zakresleny silnice, vozové cesty, mosty, brody, přívozy, kovárny, kostely, kaple, hřbitovy, význačné kříže, hospody, mýta, celnice, města , vesnice, dvory, samoty, myslivny, zámky, kláštery, mlýny, stoupy, hamry, cihelny, vápenky, lomy, pískovny, hutě, doly - naznačena sídla zemskýczh, krajských a vrchnostenských úřadů. Originály map jsou uloženy ve Státním válečném archivu ve Vídni, fotokopie ve Státním ústředním archivu v Praze.
      Další prameny jsou různé rukopisné mapy patrimonií a lesní mapy, tzv. bronuillony z 18. a ze začátku 19. století. Dále existují tzv. polní náčrtky pozemků, vesnic, pořizované geometry pro účely výpočtu daně pozemkové jako příloha josefského katastru 1780.
      Dále existují indikační skizzy katastrálních map, uložené v Ústředním archivu geodesie a kartografie (polní náčrtky i originály katastrálních map). a ve Státním ústředním archivu v Praze (indikační skizzy map, silniční, patrimonální mapy) a dále mapy v oblastních státních archivech (hospodářské, lesní, porostní mapy panství) v okresních i městských archivech či muzeích. Doporučuji pořídit fotokopie těchto map pro práci vlastivědného kroužku v Mariánských Lázní.
 

Podivné zemní dílo u rybníka BETLÉM

      Mezi nejasná stará zemní díla patří vojenské opevnění u rybníka BETLÉM. V minulosti se objevoval názor, že tu bylo původní sídlo zakladatele kláštera vladyky Hroznaty. Rybníkem protéká říčka Teplá a kdysi tu bylo hluboké lesní údolí, jímž vedla stará stezka Když klášter založil rybník BETLÉM - před rokem 1500, stezka zanikla. August SEDLÁČEK usuzoval, že na ostrohu nad říčkou (dnes vybíhajícím do rybníka) mohl být hrad Hroznatův nebo jeho "nápravníka".
      Anton GNIRS místo proměřil a odmítl hypotézu o hradu jako neudržitelnou. Dílo označil za opevnění Švédů z doby třicetileté války. Šlo o grandiósní opevnění, uvnitř byl areál 100 x 60 metrů, který mohl být používán Švédy jako cvičiště. Vojenská stanice mohla přijmout 500 vojáků. Kolem areálu běžel příkop a mocný vnější val, který má ještě dnes výšku 8 metrů. Navrstvení mělo v šířce 11 metrů. Mezi vnějším valem a cvičištěm byl příkop. Ze dvou stran bylo opevnění kryto vodami rybníka
      Že tu vojska v roce 1647 ležela, je dokladováno v análech kláštera Teplá. Byly tu také časté nálezy železných podkov, úlomků ze železa ze zbraní. Nálezy byly uloženy před válkou v klášterním tepelském muzeu.
      Nelze však vyloučit, že Švédové využili nějakého mnohem staršího opevnění. Podobně tomu bylo přece na Starých Šancích ve svahu proti hradu Kynžvart. Také zde švédská vojska 1648 využila prastarých šancí jako základny k střílení děly na hrad, který drželi císařští.
      Areál na ostrožně (100 x 60 metrů) je dosud patrný, avšak původní valy z doby GNIRSE (1932) jsou dnes obestavěny chatičkami po celé ploše. Přesto je tu patrné, jak masivní bylo původní opevnění.
      Při srovnání s typickou architekturou ringvalů toto opevnění neobstojí, třebaže tu byl příkop i velmi vysoký vnější val. Chybí však typický kruh a blízkost starého sídla.
-rš-
 

ARNIKA

číslo 28  -  30.června 1991 
Richard Švandrlík
Záhada ringvalů
      Památce Bohumila Broukala z Mělníka, velkého příznivce chráněné krajinné oblasti Slavkovský les, který zemřel letos v květnu v 80. letech.
      Je tomu nejméně patnáct let, kdy dvojice badatelů Bohumil Broukal - Zdeněk Buchtele pátrala v terénu Slavkovského lesa na trase Královské stezky a objevila nad Nimrodem podivný kruhový val s ostrůvkem uprostřed, který považovala za strážiště při zemské stezce.
      Kupodivu stejné útvary popisoval Anton Gnirs (1932) ve svém seznamu historických památek v této krajině. Podle jeho nákresů vidíme, že u Nimrodu byl objeven přesně tentýž kruhový útvar.
      Z vlastivědné literatury vyhledal Pavel Šebesta z Chebu zajímavý článek Karla Albertlho "Ringwallinseln in Egerlande" (časopis Unser Egerland, č.5-6, 1910), v němž je popisováno mnoho ringvalů na Chebsku (Hradiště u Chebu, Dvoreček u Františkových Lázní, Wildenau, Újezd u Aše, Jedenáctidomí, Studánka, Kopaniny, dále Plossberg. Weissenbach a v lese Rehau (býv. NSR), ve Wintersreuthu, Landbustu a Schonfeldu (v býv. NDR) atd. A tak jsme zpětně poznali, že dvojici B + B se podařil jeden z největších poválečných objevů historické památky, o které nevěděl ani Gnirs ani Alberti či jiní badatelé.
      Alberti se domníval, že jsou to dávné hrádky německých rytířů k obraně proti domácímu slovanskému obyvatelstvu. Tato verse byla u nás jako oficiální.
      V letech 1979-1980 jsme projížděli s panem Františkem Vejpustkem okolí a popisovali a měřili čtyři nejbližší ringvaly:
 

Název

průměr ostrůvku šířka příkopu výška příkopu vnější průměr
NIMRODSKÝ 12 8,7-9,4 až 2,5 30
TĚŠOVSKÝ 16,5 7 1,7 ve svahu
RANKOVICKÝ 55 7,2-9 až 2,5 80
BEZVĚROVSKÝ 26 9,3 4,2 ve svahu

      Ringvaly s příkopy byly měřeny na čtyřech světových stranách a v okolí shledány u některých terasovité útvary. Nápadný byl nedostatek střepového materiálu na ostrůvcích.
      Podobnost těchto zemních útvarů nám vyrážela dech: jakoby stejná patra řemeslníků aplikovala totéž dílo na různý typ terénu:
      Ostrůvek, kolem dokola obklopený příkopem, k němuž bylo obvykle možné najít přítok vody a zřejmě býval naplněn vodou, okolní druhý vysoký násep. Přes staletí zůstával ringval v terénu stále výrazný.
      Na Albertiho teorii hrádku německých rytířů nám něco nehrálo: Nimrodský či Těšovský ringval mají tak malé ostrůvky, že na nich sotva mohl někdo trvale bydlet.
      Na pomoc nám přišla jiná verse: při výzkumu hornolužického hradiště u hnědouhelných dolů v Tornowě (býv.NDR) popsal prof. Joachim Herrmann z Berlína úplně stejný útvar - ringval - jako útočiště vesničanů s dřevěným mostem a palisádami. Sem se uchylovali vesničané v době nebezpečí. Starší formu hradiště datoval profesor Herrmann do 7.-8.století, kdy osídlení mělo 12 chat.
      Desítky dalších ringvalů se nacházely v obou německých státech i na Chebsku. Československý archeolog Hejna potvrzoval, že v tehdejší době byl vztah Chebska k saské, durynské i bavorské straně silnější než k české. V celé této ringvalové oblasti sídlily tehdy srbské kmeny.
      A nyní k vlastní záhada našich ringvalů v okolí. Tyto zemní útvary se nalézají v podivuhodně vyrovnané řadě západovýchodního směru:

      Vzdálenosti vzdušnou čarou jsou značně podobné. Směrem na západ se ocitáme v západním Německu, směrem na východ 11km stoji Manětín.
      Jsou ovšem zprávy o dalších ringvalech, např. u Otína; a také ve starých Úšovicích měl dávný hrádek přesnou podobu ringvalu, než byl v roce 1912 zasypán místním sedlákem, který z něho udělal zahradu. Tento ringval ještě spatřil jako chlapec (u osobní vzpomínky na procházce s otcem) pan Josef May z Weilheimu, dnes 91letý.
      Bohužel, ringvaly stály a stojí stranou pozornosti a civilizace je i tady neúprosná. Pomalu mizí i sporé zbytky těchto úžasných terénních výtvorů dávných generaci. Od doby objevu Nimrodského ringvalu vyrostl v západní části vnějšího náspu lesík z náletů a ringval je stále méně a méně patrný.
 

ARNIKA

číslo 32  -  31.srpna 1992 
Ringvaly
      Richard Švandrlík uvádí v Arnice "ringvaly" v Kostelní Bříze (Arnika 1983, č.4, s.135 a n.), v Těšově, Nimrodu, Rankovicích a Bezvěrově (Arnika 1991, č.28, s.291 a n.).
      Pojmenování "Ringwallinsel" používal K.Alberti počátkem našeho století v době, kdy byly znalosti a zájem o tyto stavby na Chebsku zcela v začátcích. A.Bergmann používal termínu Hausberg / Vorläufiger Bericht über die Wallgrabungen in Westböhmen, Sudeta IV, 1938, s. 70-71), E. Šimek mluvil o Hausbergu v Kynšperku n.Ohří (E.Šimek, Chebsko v staré době, Brno 1955), T.Durdík o obytné věži (T. Durdík, Nástin vývoje Českých hradů, Archaeologia historica 3, 1978. s.41-52).
      Zájem o tyto stavby se na Chebsku projevil výzvami laikům ke spolupráci při jejich evidenci pořizováním situačních plánků (H.Weinelt, Zur Burgenkunde des Eger landes. Unser Egerland 40,1936,s.4-5).
      S jistotou byly obytné věže zjištěny i na Loketsku archeologickým průzkumem v Přemilovicích a Dalovicích (W.Karell, Der Dallwitzer Turmhůgel, Sudeta XX, 1941-1942, s.79; Die Ausgrabungen der Ruine Premlowitz - Zettlitz, Karlsbader histonisches Jahrbuch 1938, s118,129,137).
      Obytná věž v Přemilovicích je v těsném sousedství předpokládaného sedleckého hradiště a jen asi tři kilometry odtud je v Dalovicich její obdoba. Obě dnes vypadají bohužel spíše jako smetiště než jako první kamenné stavby Loketska. Jsou rozměrově obdobné, vykazují shodné znaky, nalezená keramika pochází z 13. až 16.století. Obě věže odpovídají stylem francko-normanskému hrádku vyskytujícímu se hojně na Chebsku a jsou první mi stavbami toho druhu na Loketsku bezpečně zjištěnými. V Přemilovicich i Dalovicích byla nalezena nejen středověká ale i hradištní keramika potvrzující skutečnost, že zde byly původně slovanské předkolonizační osady. Tyto věže nejsou asi dokladem početnějšího německého osídlení už v osmdesátých letech 12.století, spíše nejvýchodnější výspou štaufské moci v dosud slovanském prostředí, podmíněné tehdy dočasným ovládnutím Sedlecka Štaufy.
      Ve zmíněné Kostelní Bříze zkoumal Hausberg učitel Peter (A.Bergmann, Vorläufiger Bericht... s.70-71), podobné obyt ně věž jako v Kostelní Bříze byla zkoumá na u silnice mezi Kaceřovem a Hlubokou a nalezené střepy byly prý odevzdány muzeu v Lokti (A.Bergmann, Vorlaufiger Bericht... s.70-71). Na obytnou věž ve východní části Starého Sedla upozornil A.Gnirs, Topographie der historischen und kunstgeschichtlichen Denkmale, Bezirk Elbogen, Prag 1927, s.10-11). Také v Kaceřově vyvolává představu obytné věže kruhové tvrziště na zámecké zahradě a Gradlův údaj o Wolfhartu Geczenhrünerovi, že je držitelem Kaceřova, jehož druhou polovinu držel valdsaský klášter (H.Gradl, Beiträge zut Geschichte Westböhmens, MVGDB XXI, 1883, s.163). Po dobu obytné věže připomíná také okrouhlé tvrziště v Boučí s valem o průměru 15m obklopeným vodním příkopem na okraji vsi. Také v Týně se zachovaly valy a příkop zavodňovaný lomnickým potokem‚ stejně jako v Loučkách, kde stála tvrz na břehu bývalého rybníka. Také v Hájku u Ostrova se dochovalo kruhové tvrziště s valem.
      Všechny uvedené lokality připomínají svými rozměry, valy, vodními příkopy, blízkosti vodních zdrojů a venkovských sídlišť - polohy oblíbené u obytných věží, byly také vesměs sídly drobné šlechty pocházející z Chebska, kde byl tento typ opevněného venkovského šlechtického sídla rozšířen. S konečnou platností o tom může rozhodnout až důkladnější průzkum.
      Chronologie těchto staveb souvisí nepochybně s postupem německé kolonizace Loketska. Zdá se, že na rozdíl od Chebska byly větší měrou spojeny s ochranou zemských stezek, jak o tom svědčí obytné věže v Přemilovicích a Dalovicích na stezce vedoucí k brodu v Radošově a dále do středních Čech. Také zpráva R. Švandrlíka svědčí pro podobnou představu, když věže sledují řadou z Chebska přes Těšov, Nimrod, Rankovice a Bezvěrov a doprovázejí cestu.
      Nepochybně byly obytné věže sídly drobné kolonizační šlechty vystupující dříve na Chebsku jako služebníci mocnějších šlechtických rodů nebo ještě štaufských ministeriálů. Zatímco na Chebsku se z části těchto věží vyvinuly hrady podle toho jak se jejich majitelům podařilo proniknout mezi bohatější a mocnější šlechtické rody, na Loketsku, kde převládala i později především drobná Šlechta se tak nestalo.
      Zprávy o těchto stavbách jsou pozdější, ale ještě porovnání s loketským urbářem svědčí o tom (1523 - 1525), že sloužily jako sídla drobným šlechtickým rodům. V Přemilovicích jsou prokázáni Steinbachové, jeden z nástupnických rodů von Kagerů z Chebska sídlící zde až do 16. století. V Dalovicích pak Hisserové, v Kaceřově Wolf von Perglas, v Boučí Wolf Hertenberger, v Loučkách Peter Raus Sengrüner, v Hájku Sebastian Hofmann.
      Rozvíjející se zájem německých badatelů o poznání těchto staveb byl nadlouho přerušen druhou světovou válkou po níž následovalo téměř půlstoletí nezájmu, přestože jsou obytné věže nepochybně významným mezníkem nejen hmotné, ale i duchovní kultury lidí obývajících tehdejší Loketsko.
(Jaroslav Fiala, prom. hist.)
 

Zdeněk Buchtele

Další ringval na Těšově a šňůra zaniklých rybníků
N o v é   o b j e v y   v   o k o l í   T ě š o v s k é h o   r i n g v a l u
      25. května 1998 jsem procházel údolím Pramenitého potoka, na němž bývalo několik zaniklých osad. Jsou uváděny kol roku 1370 se jmény - Wolfhartsgrun, Schwarzenbach a Tollingen. Dodnes se mi nepodařilo s jistotou určit polohu té které osady a nezbývá nic jiného než provést podrobný průzkum.
      Východně od dnes již opuštěné Těšovské hájenky se nachází ve svahu TĚŠOVSKÝ RINGVAL, popsaný již v roce 1932 Antonem Gnirsem a 1979 změřen Ing. Richardem Švan-drlíkem (HAMELIKA č.5/1979 ze 16. května 1979. Pod tímto ringvalem stávala na potoce jedna ze zmiňovaných osad. Zde je tedy existen-ce dávného sídla známá. Jaké ale bylo překvape-ní, když asi 700 m téměř severně odtud - před velkou křižovatkou lesních cest, jsem objevil dosud neznámý a nikým ještě nepopsaný další ringval !
      Přesnější lokalizace v terénu: Jdeme po prou-du potoka východně Těšovské hájenky širokým údolím, lemovaným lesy. Údolí se rozšiřuje a přicházíme k staré hrázi dlouhé asi 50 m, vysoké asi 4 m. Na západní straně je hráz prolomena a potok tudy pokračuje dál. Za průrvou dále na západ na vyvýšeném místě je starý ringval s ostrůvkem a s klasickým příkopem. Vnější val příkopu je stejně vysoký jako hráz, která přetíná údolí.
      Za hrází je velká křižovatka cest. Od severozápadu (kolem hájenky "U pěti modřínů") sem vede široká panelová cesta, zde však panely končí a pokračuje jako klasická lesní cesta směrem k jihovýchodu na bývalou farní obec Smrkovec. Podél potoka dál na sever nacházíme několik dalších velkých hrází, ale bohužel všechny jsou protržené.


Orientační řez ringvalem

Závěrem

      Vzhledem k tomu, že se jedná o ojedinělý případ takového spojení ringvalu s větší vodní plochou a kvůli protržené hrázi v místě příkopu, unikal ringval pozornosti badatelů a historiků. Pouze solidní archeologický průzkum může potvrdit nebo vyvrátit existenci mého objevu.
Zdeněk Buchtele, Bezručova 143, 354 71 Velká Hleďsebe
 


Ing.Richard Švandrlík

Obětní kameny
      Počátkem 20. století zkoumal známý vlastivědný badatel o kamenokřížích - profesor FRANZ WILHELM z Lokte - problematiku obětních kamenů (Opfersteine). Článek o tom se objevil v Mari-ánskolázeňských listech v roce 1905. V něm připomínal, že bádání o obětních kamenech je zcela v začátcích a potýká se s nesmírnými potížemi. Porovnává je s bádáním o kamenokřížích, u nichž je ovšem o co se opřít. Jestliže mluvíme o "záhadách" kolem kamenokřížů, u obětních kamenů nutno tuto "záhadnost" ještě zmnohonásobit, až do oblasti fantazírování. A přece nejde o žádné fantasmagorie!
      OBĚTNÍ KAMENY jsou nejrozmanitější kamenné útvary - balvany, ploché kameny, kamenné bloky, vyčnívající kusy skalisek, nazývané vesničany např. Čertův kámen (Teufelstein), Kameny Druidské či Posvátné, Pohanské atd.atd. Takové obětní kameny charakterizuje to, že mají vyhloubeniny tvaru misek, žlábků, rýh, pánviček, pohárků aj. Ještě v roce 1905 - když přišla řeč na takový kámen - hovořili o nich venkované s velkou bázní: "Es geht dort um." (Straší tam.). A proto lépe o nich nehovořit.
      OBĚTNÍ KAMENY se nacházely původně poblíž hradišť, později u stezek, cest a silnic, a dnes je hledáme v houštinách, v lesích nebo na vršcích a okrajích polí. Avšak ve srovnání se známými kamenokříži:
            1. jsou mnohem méně nápadné a hůře rozeznatelné od přírodní skalky, balvanu či jiného přírodního útvaru
            2. mají mnoho podob, takže je možno je nacházet v nejrozmanitějších podobách
            3. jediné vyznačení jsou právě ony vyhloubeniny v nich.
      Ve srovnání s kamenokříži se hledají nesmírně obtížně a omyl je velmi častý. Zatímco kame-nokříž po staletí znamenal předmět určité vážnosti, uctívaný a pro bohabojné venkovany jako věc, vy-žadující nějakou údržbu a ochranu před zničením, u obětních kamenů o ničem takovém nelze hovořit.
      Ničím nebylo možno chránit tyto cenné obětní kameny a proto byly vydány na popsas k různému použití jako stavební kámen apod. Jestliže víme, že tepelský opat Reitenberger kol roku 1815 nechal klidně použít šest kamenokřížů mezi městem a klášterem jako stavební materiál pro most nad říčkou Teplou, tím spíše takový osud potkával obětní kameny. Co se týká kamenokřížů, ty jsou dnes inventovány, sepsány pověsti o nich, zakresleny a celý archiv kamenokřížů se nachází v muzeu v Aši. Pozornost, kterou kdysi věnovalo místní vesnické obyvatelstvo obětním kamenům, však zanikla. Vesnice se vylidnily, návaznost na starou paměť lidu, která u německého obyvatelstva vedla často až do "švédských" válek, zmizela po vysídlení. Publikační činnost o obětních kamenech za posledních 50 let byla nulová, zaniklo samo povědomí o existenci obětních kamenů.
      A přece je třeba vrátit se k pátrání o nich. Hledat se budou obtížněji než kamenokříže. Nenacházíme o nich zmínky ani ve starých listinách (jen příležitostně, pokud se u obětního kamene něco událo). Profesor WILHELM připomíná, že obětní kameny se nacházejí po celé Evropě, ale i v Asii až do Indie; nověji i v Severní a Střední Americe. Dokonce prý švédská expedice do Grónska v letech 1903-1904 narazila na Severu na podivné kameny s nejasnými znameními.
      OBĚTNÍ KAMENY bývají z různého materiálu (žula, rula, láva, křemen aj.). Mají rozmanité tvary, třebaže dvě základní formy převažují: jsou to "bloky" (balvany) a "plata" (ploché kameny). Rozhodující jsou na nich ony vyhloubeniny. Ale ty jsou různých tvarů, hloubky i velikosti. Jsou to misky, žlábky, rýhy či lavóry. Příkladem nejbližšího obětního kamene je Kynžvartský obětní kámen na Májovém vrchu v lese nad zámkem. V mocném balvanu po straně kaple Svatého Kříže jsou vyhloubeniny ve tvaru mís, které se často vysvětlují jako "sedátka" dávných poustevníků, kteří kdysi žili v těchto místech. K čemu prohloubeniny sloužily však těžko říci. U balvanového bloku kynžvartského obětního kamene je také dunící místo, prozrazující podzemní dutinu. Kdysi se tu říkalo "Poustevna".
      Jiným blízkým obětním kamenem byl nepochybně - u rybníka Regent u Dolního Kramolína - podivný balvan s vyhloubeninami. Balvan budil respekt a v okolí byl dobře znám. Venkovský lid ho nazýval Čertův kámen (Teufelstein), neboť podle staré pověsti na něm kdysi seděl čert a odpočíval. V místě, kde si sedl, byly zřetelné dvě půlky obtisknuty do kamene a jiné dva důlky zůstaly v místech, kde měl pytlík na tabák a tabatěrku.
      Tato pověst byla všeobecně rozšířena a proto není, divu, že kámen budil pozornost i v novější do-bě. Když bylo postaveno letiště ve Sklářích, správce letiště ho v roce 1932 dal převézt od Regentu na letiště. Čertův kámen stál uprostřed parčíku (v blízkosti někdejších hodin ?) jako vzácná atraktivita. Převezením balvanu byl však jeho osud zpečetěn. Balvan totiž po válce zmizel. Marně jsme v posledních 40 letech hledali v křovinách a okolí stopy po něm. Jediné vysvětlení je, že když se tu kol roku 1940 stavěly při silnici baráky pro vojsko (1945-46 sloužily jako sběrný tábor pro německé obyvatelstvo, které bylo odtud posíláno do Německa), byl balvan dán někde do základů dřevěných baráků při silnici Skláře-Regent. Baráky byly zbourány a dnes je celý pás porostlý břízami a křovím.
      Nejen prostí lidé, ale i vlastivědní odborníci jsou náchylní považovat některé obětní kameny za předměty, sloužící kdysi náboženským účelům. Většinou se totiž nacházejí v blízkosti pohanských hradišť či pohřebišť. Snad sloužily jako pohanské oltáře pro četné zvířecí i lidské oběti našich předků jejich pohanským bohům …
      Reálně uvažující lidé odmítají tato vysvětlení jako báchorky. Původ vyhlubenin vysvětlují jako důsledek přírodního zvětrávání či působení vody v přírodě - jako produkty eroze. Vznikly bez lidské-ho přičinění a nelze je zahrnovat mezi pravěké památky. Mohly ovšem být takové kameny poblíž posvátných hájů využívány jako obětní oltáře. Byly vyhlédnuty za obětní oltář a místo vyhloubené v nich bleskem, erozí či mrazem bylo vylepšeno tak, aby mohlo lépe sloužit novému účelu.
      Mezi takové obětní kameny řadí profesor WILHELM teplický kámen WELASTEIN neboli Kámen čarodějnice Wely u Teplic pod Zámeckým vrchem. Nebo tzv. Hergotštejn (Herrgottstein) u Jechnice či různé balvany v Krkonoších a Jizerských horách. Připomeňme i bližší "Čertův kámen" poblíž Šipína za Konstantinovými lázněmi s četnými pověstmi o čertech.
      Máme dvě různá vysvětlení, která nikdo už nerozsoudí: buď lidská úprava nebo přírodní eroze. Hra přírody má nekonečné variace a profesor WILHELM přitom vzpomíná na chodbičky larev brouka Bostrichus Typographus, které připomínají různá písmena a proto lid nazývá brouka "tiskař knih" (Buchdrucker). Existuje však ještě třetí a nejodvážnější výklad původu obětních kamenů.
      Razil ho kol roku 1905 FRITZ RÖDIGER, inženýr z Bielu ve Švýcarsku. Viděl v obětních kamenech znamení, sloužící jako ukazatele cest, jakési pravěké kamenné mapy. K jeho výkladu se občas někdo sporadicky přidal, například jeden badatel ze Severního Německa, když nalezl poblíž hradního valu na kameni zobrazení krajiny z neolitické doby. Profesor WILHELM se ovšem též přidal k Rödigerovi, když popsal svůj objev, který učinil nedaleko Teplé:
      "Nalezl jsem zde plochý kámen 50:40:15 cm a na něm rozmanité prohlubeniny, podporující výklad Rödigerovy výklad kamenné mapy. Klášter byl označen křížkem a odtud na západ běžely podle skutečnosti tři cesty, které se pak spojují a cesta běží k vyvýšené hraně kamene. Na místě obce Teplá a Podhorního rybníka jsou odpovídající vyhloubeniny." - Kdybychom přijali Wilhelmův výklad, mohlo by jít nanejvýše o mapu ze 13.-14. století po založení kláštera. I tak by to byl pozoruhodný objev. Kde však kámen ležel ? Bylo známo, že u Teplé býval ukazatel cest. Šlo snad právě o tento kámen ?
      Ještě jednu věc připomíná profesor WILHELM. Novodobý zvyk na poutním místě P.Marie u Chlumu ukládat poutníky malé kaménky na vysoký pdstavec dvou soch, kam děti nedosáhly. Proč to lidé dělají ? Nebo proč na jedné staré stezce prohazují lidé otvorem v kamenokříži kamének, když jdou okolo ? Máme tu na mysli Milhostovský a Lestkovský kamenokříž. Oba měly uprostřed dírku a oba stály nad srázným poklesem cesty. Profesor WILHELM upozorňuje, že jde o zvyk, kterým se měla podle pověry odvrátit nehoda či neštěstí. Byl také zvyk zatloukání hřebíků na poraženém stromu od řemeslnických tovaryšů, aby prý měli na vandru zdar. Cikáni si zase dělávali trzv. cinky v kraji na různých místech, neboť když kočovali krajinou, dávali si znamení pro sebe. Ukazuje se, že tedy nešlo o nic tajuplného.
      A tak se někdy velmi těžko vysvětluje nějaký zvyk, neboť dávno zanikly jeho důvody, tehdy zná-mé a běžné. Tak tomu je u ringvalů, tak tomu bylo u kamenokřížů, než byla záhada v zásadě rozluště-na. Tak tomu je nejspíše u obětních kamenů.
      Nejtěžší překážkou pro badatele je u každého kamene neustále provázená kritika realistů, kteří po-ukazují na to, že se tu zaměňuje lidské a přírodní! Že pak věnuje poctivý badatel jen sporadickou po-zornost obětním kamenům a své domněnky raději zamlčí, aby se protoo nedostal do posměchů svých realistických kolegů, to je pochopitelné. Ale že toto ztlumilo a potlačilo jakékoliv bádání o obětních kamenech, je jen smutnou skutečností...
PRAMEN: Franz WILHELM "Pohanské obětní kameny, kamenné ukazatele cest nebo produkty eroze ?" in Marienbader Zeitung den 5.3.1905
 
HAMELIKA, vlastivědné materiály z Mariánskolázeňska. Připravil Ing. Richard Švandrlík. Číslo 9. Hameliky XXII. ročníku (pořadové číslo 283.), Mariánské Lázně - vyšlo 31. října 1998.