Severozápadní slovanské kmeny, sídlící na území dnešní Německé demokratické republiky, patřily k oné skupině kmenů, které v raném středověku žily a dějinně působily v hraniční oblasti mezi velkými etnickými uskupeními. Dějiny a kultura severozápadních slovanských kmenů byly také svou historickou genezí velmi úzce spjaty s jinými slovanskými kmeny, především s těmi, které sídlily na území dnešního Polska a Československa. Kromě toho však existovala také spojení s východoslovanskými a jihoslovanskými kmeny, a rovněž s různými kmeny germánskými. Tady se už pohybujeme v předpolí složitých a sporných otázek výzkumu. Jak známo, severozápadní slovanské kmeny měly nikoli nepodstatný podíl na utváření německého národa, jak jako historicko-kulturní skupiny, tak i ryze antropologicky. A konečně srbský jazyk a srbská kultura tvoří v Dolní a Horní Lužici na území NDR součást socialistické společnosti NDR. Lužičtí Srbové - jako vzdálení potomci severozápadních slovanských kmenů -‚ kteří byli po staletí utlačováni především německými feudálními pány a nacionalistickými vládami německých feudálních a kapitalistických států, dostali v NDR právo a možnost svobodného rozvoje.
      Máme tedy dost důvodů, abychom se zajímali o dějiny severozápadních slovanských kmenů a zkoumali je. Německý imperialismus a zejména fašismus v duchu své ideologie absurdním způsobem falšoval dějiny a kulturní dějiny nejen severozápadních Slovanů, ale Slovanů vůbec. Pošlapal humanistické tradice dějin německé vědy, která významně přispěla k bádání o západoslovanské kultuře např. pracemi Johanna Gottfrieda Herdera či světoznámého lékaře Rudolfa Virchowa. Zvláště Virchow s metodickým zdůvodněním poprvé v archeologickém bádání odlišil slovanskou materiální kulturu od kultury jiných kmenů a národů. Ukázalo se, že prázkum dějin a kultury severozápadních slovanských kmenů, vycházející ze solidních skutečností, není jen vědeckým deziderátemn, nýbrž že je to významný úkol pro rozvoj pokrokového společenského vědomí dějin v NDR.
      Po téměř třicetiletém průzkumu lze do určité míry posoudit a vyzvednout významné momenty této práce a její výsledky.
      Průzkum dějin kultury slovanských kmenů na území NDR probíhal z dnešního hlediska ve třech etapách. První etapa zahrnuje dobu od roku 1949 a 1950, kdy se začalo s vykopávkami na slovanském hradišti v Teterowě u Neubrandenburgu, až po začátek šedesátých let. Tuto etapu charakterizují objevy na jednotlivých na lezištích a zpracování jednotlivých skupin materiálů; k tomu bezpochyby patří první odkrytí slovanských mostů a cest se všemi technickými detaily v Teterowě, slovanských hradišť v detailu 'jako v Behren-Lübchinu. Význam těchto objevů pro poznání raně středověkých slovanských kulturních dějin přesáhl hranice NDR. Začala a byla zčásti ukončena klasifikace slovanské keramiky a inventarizace pohřebišť a hradišť.
      Druhá etapa začala uprostřed šedesátých let. Pracovalo se především na syntézách a prováděly se vykopávky, jež měly tyto syntézy doložit a i Vznikaly souhrnně práce a studie k problémům s širší platností. Spolu s vědci z Polska a ČSSR, jakož i jiných zemí jsme se za bývali základními problémy dějin severozápadních Slovanů. Roku 1970 pověřila Mezinárodní unie pro slovanskou archeologii Německou demokratickou republiku - v neposlední řadě na základě této aktivity - uspořádáním mezinárodního kongresu pro slovanskou archeologii.
      V třetí etapě - od začátku sedmdesátých let - se především zkoumají dějiny vztahů severozápadních slovanských kmenů. Provádějí se k tornu zaměřené vykopávky a mnoho prací je věnováno otázkám hospodářských dějin. Začalo se pracovat na souhrnu archeologických pramenů k pravěkým dějinám NDR, začaly se systematicky zpracovávat všechny germánskoněmecké a slovanské nálezy.
      Za významné výsledky vděčíme také jednotlivým archeologickým výzkumům. Byl objeven první chrám v oblasti raně středověkého slovanského osídlení. V této etapě věnovalo také archeologické bádání v Sovětském svazu stále vzrůstající pozornost severozápadním slovanským kmenům a jejich vztahu k dějinám Slovanů a k jiným kmenům východní Evropy. Vedle monografií, které kriticky začleňovaly pracovní výsledky výzkumu NDR do monografického zpracování dílčích oblastí slovanských dějin, vzniklo společné mezinárodní dílo o Vikinzích a Slovanech v dějinách pobaltských národů. Spolupracovali na něm významní sovětští vědci jako např. akademik B. A. Rybakov. V těchto společných pracích se z nových zorných úhlů pojednávalo především o vztazích mezi východoslovanskými, skandinávskými, západoslovanskými a pobaltskými kmeny.
      Charakteristickým znakem průzkumu je od začátku šedesátých let těsná spolupráce s přírodo vědci, která umožnila především rozřešit obtížné problémy ekonomických základen pravěkých společností. Tak se podařilo rozpracovat po drobnosti vývoje zemědělství. Ve spolupráci s polskými vědci, především s vedoucím střediska pro výzkum oceli (Nowa Huta) a s pracovníky Československé akademie věd se podařilo důkladněji prozkoumat vývoj metalurgie železa.
      Severozápadní slovanské kmeny vděčí za své významné postavení v raně středověké Evropě svému vnitřnímu ekonomickému a sociálnímu vývoji. Od konce 6. století měly stále větší vliv na historické události ve střední Evropě Už tehdy měly kmeny, sídlící "u nejzazšího konce západního oceánu", na jihozápadním baltickém pobřeží, spojení s Podunajím. Jedno z jejich poselstev k panovníkovi Avarů náhodně zajala kolem roku 594 byzantská vojenská hlídka a do pravila je k byzantskému císaři. V tutéž dobu měly srbské kmeny spojení s říší Merovejců. Někteří Srbové, obývající části této říše v Durynsku, se zmocnili původního durynského území mezi Labem a Sálou. Jednotlivé skupiny pro nikly až ke střednímu 1 K tomuto srbskému osídlování docházelo zřejmě se souhlasem panovníků Francké říše. Srbský kníže byl zařazen do merovejské hierarchie a jeho kmenový svaz patřil k merovejské říši. Teprve roku 631 pro hlásil srbský kmenový kníže Dervan, že z merovejské říše vystupuje, a připojil se k velké kmenové aglomeraci v Čechách a na Moravě, která vznikla za obranného boje proti Avarům. Styky, které Srbové měli od 6. a 7. století s německými kmeny Franků a Durynků, však zůstaly velmi těsně. Na západ od řeky Sály v Durynsku a Francích se až do vrcholného středověku v rámci německé feudální společnosti usazovaly samostatné srbské skupiny.
      Druhou skupinou západoslovanských kmenů, která měla těsnější styky s Franckou říší, byli Obodrité v západním Meklenbursku a ve východním Holštýnsku. V poslední čtvrtině 8. století se projevili jako spolehliví spojenci franckého krále Karla, pozdějšího císaře Karla Velikého, při podrobení Saska a jeho začlenění do Francké říše. Současně však bojovali proti Dánům a Vilcům. Vilci, další významný slovanský kmenový svaz, byli "odedávna nepřáteli Obodritů", jak se píše ve franckých análech z roku 808. Po staletí však panovala vojenská rovnováha. Teprve od druhé poloviny 11. století byli Vilci začleněni do vznikajícího státu Obodritů a do jiných feudálních států.
      Dále na jih vybudovali Havolané či Stodorané na konci 9. a na začátku 10. století významnou kmenovou říši s knížecí dynastií. Havolané-Stodorané se roku 929 stali první obětí východní expanze německého feudálního státu. Boje o nadvládu v této oblasti trvaly přes dvě staletí. Teprve kolem roku 1150 se podařilo německým feudálním pánům - zčásti ve spojení s domácí slovanskou šlechtou - přičlenit tyto oblasti k vy víjejícímu se vrcholně středověkému německému feudálnímu státu.
      U Vilců a Havolanů-Stodoranů došlo k jednomu z nejvýznamnějších lidových povstání raného středověku - povstání Luticů. V létech 929-983 se německá světská a duchovní feudální šlechta zmocnila vlády nad územím mezi Labem a Odrou. V létě roku 983 povstali Vilci a Ha volané-Stodorané sdružení ve svaz Luticů. Během několika týdnů osvobodili svou zemi a místo feudální vlády nastolili vojenskou demokracii. V Rethře (Riedegošé), nedaleko Neubrandenburgu, se sešlo lidové shromáždění svobodných rolnických bojovníků a rozhodovalo o otázkách války a míru a o jiných veřejných záležitostech. V Rethřo a na jiných místech byl vysoce rozvinut kult pohanských bohů. Podle zpráv různých kronikářů vznikaly v kmenových centrech nádherné chrámy, např. v Rethře, Gützkowě, Wolgastu a na Rujáně. Vrstva feudální šlechty však u Vilců a Luticů nevznikla; tomuto procesu, pro který sice existovaly sociálně ekonomické předpoklady, zabránila masa rolnických bojovníků, stále aktivních v boji s vojsky sousedních německých, polských, dánských a českých feudálních států. Svaz Luticů si sice zachoval dlouho relativní politickou a vojenskou jednotu, avšak společensky se dál nerozvíjel. Kolem poloviny a v druhé polovině 11. století ztratil svaz Luticů svou politickou samostatnost. Také Ohodrité, Slované z Rujány a některá samostatná knížectví, která se vytvořila v Brandenburgu a Köpenicku, upadla pod nadvládu německého, dánského a polského feudálního státu.
      Čím tedy přispěla archeologie k objasnění po litických a vojenských dějin západoslovanských kmenů, jejich základen a konkrétních podmínek?
      Jeden komplex výzkumu zkoumá přistěhovalectví slovanských kmenů, odkud přišly, kam putovaly a jak se usazovaly západně od Odry. Písemné prameny o tom nepodávají zprávu. Na základě skromného archeologického materiálu, který lze přesně datovat do 6. a 7. století, existují různé názory na jejich původ. Starší teorie vychází z obecného východo-západního stěhování. Soudilo se, že vlast Slovanů mohla být jen východně od Odry, a proto se jen tato území považovala za oblasti jejich původu. Jiní badatelé
se snaží vidět svědectví tohoto pravěkého stěhování v keramice pražského typu a v jejím rozšíření. Jde však o velmi necharakteristickou domácí keramiku, která se v podobné formě vyskytuje i v jiných periodách. Z rozšíření keramiky pražského typu tedy nelze činit závazné závěry.
      Otázka pramenů se změní, jakmile do průzkumu můžeme zahrnout rozšíření stavebních forem domů, způsobu pohřbívání, charakteru sídlišť, stavby hradišť a jiné znaky, charakterizující původní kmenový život. Umožňuje nám to rozlišit několik skupin slovanských přistěhovalců.
      Za prvé skupinu, která si budovala domy pod úrovní terénu, spalovala své mrtvé a popel ukládala do popelnic většinou pražského typu. Tato skupina přišla - podle shodného názoru archeologů, kteří se touto otázkou zabývají důkladněji - do oblasti mezi Labem a Sálou z českého a moravského území. Sídlila asi až po střední tok Labe, její stopy najdeme ojediněle i na středním toku řeky Havoly. Tyto výsledky byly potvrzeny jazykovědným průzkumem. Pohled na způsob života této skupiny umožnily vykopávky u Dessau-Mosigkau na Labi. Na terase nad údolím Labe bylo postupně založeno pět osad, jež se skládaly vždy z šesti až jedenácti domů pod úrovní terénu, o základech asi 4 x 4 m. Jde patrně o sídliště jedné velkorodiny, která se věnovala zemědělství a především chovu dobytka. Skromné domácí nářadí jako hliněné nádoby, dřevěné předměty, kosti a železo se vyrábělo lokálně. Délka osídlení hovoří o pozoruhodné stabilitě ekonomické základny tohoto sídliště, které také udržovalo styky s Čechami, Moravou a durynskými oblastmi, jak dokazují různé charakteristické nálezy z těchto krajů. Sídliště u Dessau Mosigkau existovalo od konce 6. století do první poloviny 8. století.
      Možná už koncem 5. století překročilo několik skupin slovanských přistěhovalců z území mezi Vislou a Vartou řeku Odru. V prostoru Berlína či v Dolní Lužici narazili na zbytky germánských kmenů, které tam dosud sídlily. Zatím nebylo jasné, zda toto setkání proběhlo mírumilovně či nepřátelsky. Archeologické nálezy o tom ne podávají žádné zprávy. Závěry však můžeme či nit z četných analýz pylu. Při těchto analýzách se vychází ze skutečnosti, že se přirozená, i lidmi vytvořená vegetace za určitých podmínek usazuje ve vlhkých nížinách, a proto i v archeologických kulturních vrstvách. Každá rostlina je v usazeninách zastoupena podle svého výskytu a podle tvorby pylu. Kvalitativní a kvantitativní analýza pylu v těchto vrstvách dává zpravidla spolehlivou informaci o vývoji přírodním i kulturním. Každý lidský zásah vychází jasně najevo, pozná se zpustnutí a zalesnění polí, která přestala být obdělávána.
      Analýzy pylu z vrstev mnoha míst, kde byly objeveny germánské a slovanské nálezy, ukázaly, že na přechodu od germánského ke slovanskému období byla pole a sídliště využívána plynule.
      Analýzy pylu na mnoha místech roviny východně od Labe v NDR však také ukázaly, že se převážné části kraje mezi Odrou a Labem v 5. a 6. století po odstěhování germánských kmenových skupin opět zalesnily a že je slovanští přistěhovalci museli nejprve mýtit. Skupiny slovanských přistěhovalců z východu byly zřejmě malé a nepříliš významné.
      Větší význam měly kmeny či skupiny kmenů jihovýchodu. Na území kolem střední a dolní Odry se přistěhovaly ze Slezska, z oblasti před Karpatami a od horní Visly. Touto cestou přišli pravděpodobně Lužičané, Milčané a Vilci. Stavba domů, materiální kultura a způsob pohřbívání těchto kmenů jsou spjaty s tradicemi svrchu uvedených, už v první polovině prvního tisíciletí n.I. vysoce rozvinutých oblastí. Toto přistěhování probíhalo organizovaně, vedlo k rozsáhlému mýcení v nových sídelních oblastech a k zakládání velkých opevněných osad a ke stavbě hradišť. Tyto skupiny byly nazvány podle hlavních nalezišť feldberskou skupinou (Vilci) a tornowskou skupinou (Lužičané a jiné kmeny).
      Feldberská skupina sídlila často v opevněných velkosídlištích s několika stovkami i s více než tisícem obyvatel. Protože však úroveň výrobních sil natrvalo nepřipouštěla tak soustředěné osídlení v lesnatém kraji s pouhými ostrůvky půdy vhodnými pro zemědělství, tato velkosídliště se mnohdy po jedné či dvou generacích opět rozpadla.
      Tornowská skupina si zvolila jinou formu osídlení. Zakládala malá kruhovitá hradiště, kde bydleli stálí správci. Do těchto hradišť se obyvatelé stahovali jen za bezprostředního vojenského ohrožení. V Lužici a v prostoru mezi Labem a Odrou známe mnoho kruhovitých hradišť, jež byla obklopena vesnicemi.
      Tato hradiště a osady byly buď zcela vykopány či díky rozsáhlým vykopávkám dokázány v Tornowě a Vorbergu (okres Calau), ve Wiesenau (okres Eisenhüttenstadt) a na jiných místech.
      Na rozdíl od skupiny s keramikou pražského typu v prostoru mezi Labem a Sálou jsou pro stavebnictví této skupiny charakteristické po měrně velké domy z kůlů či sruby postavené přímo na terénu. Hradby na území tornowské skupiny prozrazují speciální techniku, tzv. roštovou konstrukci.
      O původu Obodritů sídlících v západním Meklenbursku nemáme dosud žádné zprávy. Z některých indicií se soudilo, že původně žili u Dunaje u Bělehradu a že teprve v druhé polovině 6. století ustoupili před Avary a vydali se k severu. Ani pro tuto, ani pro jinou koncepci putování Obodritů však nejsou přesvědčivé důkazy.
      Slovanští přistěhovalci - ať přišli odkudkoli - byli v 6. a v 7. století zpravidla postaveni před úkol vymýtit půdu a založit osady. Usazovali se tedy v podstatě na nezkultivované půdě. Osídlování probíhalo především podél řek a šířilo se po březích jezer. Zde vznikaly sídelní komory, táhnoucí se podle povahy krajiny a organizace toho kterého kmene na deset až padesát kilometrů.
      Uprostřed těchto sídelních komor bylo obvykle vybudováno hradiště, s nímž jsme se už setkali Tornowě či Feldbergu. Tyto sídelní komory (polsky "opole" = otevřená krajina, polní oblast, německy "Ge6lde") nazývali latinští kronikáři "civitates". Byly základní jednotkou kmenových území čili "regiones". Až do první poloviny 9. století byly západně od Odry stovky takovýchto civitates. Kmenový svaz Ohodritů měl 53 civitates, ViIců 95, Stodoranů-Havolanů 8, Lužičanů a Milčanů po 30 civitates. Srbové na Labi a Sále se skládali z mnoha jednotlivých kmenů s 50 civitates. Sídelní komory byly od sebe zprvu odděleny hraničními lesy, které však byly od 9. století většinou vymýceny a osídleny. Tak vznikly velké oblasti, osídlení, zpravidla totožné s kmenovými oblastmi. Několik kmenů tvořilo dohromady kmenový svaz. Obodrité měli čtyři kmeny, podobně Vilci. Větší byl počet kmenů v srbském svazu.
      Struktura kmenového osídlení a jeho dynamika je dnes po archeologickém průzkumu více než tisíce nalezišť dobře známa. Složitější je otázka ekonomického vývoje v těchto oblastech a u různých kmenových svazů. S jistotou už dnes můžeme říci, že tento vývoj probíhal rozdílně, a nikoli přímočaře. Všechny kmeny se sice věnovaly zemědělství, ale jejich hospodářství mělo rozdílnou efektivnost. Totéž platí pro chov dobytka, který lidem zajišťoval maso. Jen na území mezi Odrou a Labem hrál jako zdroj masité potravy dosud velkou, místy dokonce dominující roli lov.
      Slovanské přistěhovalectví vedlo k tornu, že se žito prosadilo jako obilí pro výrobu chleba. Pěstování žita sice vyžadovalo pečlivější přípravu půdy, ale tato námaha se vyplatila díky pravidelným výnosům. Kromě toho dávalo žito možnost střídavého osevu.
      V Tornowě (okres Calau) bylo v hradišti B, vy páleném na počátku 9. století, objeveno celkem 19 špýcharů s obilím uskladněn tam před vy puknutím požáru. Ve špýcharech bylo 73 zásobáren obilí ze sklizně jednoho roku, ale z různých polí a patrně z několika hospodářství. Podrobná kvalitativní a kvantitativní botanická analýza tohoto jedinečného a rozsáhlého materiálu ukázala, že k hlavnímu druhu obilí, např. žitu, bylo vždy přidáno malé množství jiného druhu. T přídavky nebyly náhodné, nýbrž došlo k nim - jak ukázala statistika - na základě pravidelných souvislostí. Tak byla k žitu zpravidla přidána pšenice, k pšenici proso, k prosu žito. Z tohoto pozorování, jakož i z analýzy plevelů lze vyvodit závěr, že zřejmě existovalo určité střídání, pevný střídavý osev, takže bylo možno sestavit schéma tohoto osevu.
      Zatím se ani v NDR, ani v jiné zemi nepodařilo najít a zanalyzovat stejně rozsáhlý a jednoznačný archeologický materiál. Proto přirozeně nemůžeme při zevšeobecňování výsledků získaných průzkumem střídavého osevu v Tornowě činit ukvapené závěry. Na základě četných indicií považuji za nepravděpodobné, že by takový střídavý osev hrál významnou úlohu třeba v sousedních severních oblastech kolem Havoly. Pro Lužici však měl zřejmě velký význam
      Na tornowském příkladě byla ve spolupráci botaniků se zoology objevena další metodická cesta: podařilo se vypočítat střídavý podíl zemědělství a chovu dobytka v jednotlivých periodách osídlení. Základem je analýza pylu, která může ukázat - vycházíme-li ze srovnání s recentním materiálem - že určitý podíl chovu dobytka podporuje určitou vegetaci. Na pastvinách byl rozšířen především jitrocel (Plantago). Čím jsou pastviny rozlehlejší, tím méně místa mohou zaujímat pole a opačně. Podařilo se vytvořit vzorec stanovící tento poměr:

index	Σ pyl obilí        Σ pyl jitrocele	<3 ≈ velký podíl chovu dobytka
index	Σ pyl obilí        Σ pyl jitrocele	>3 ≈ převažuje zemědělství