A r n o l d   H e y m a n n   -   d í l o   p ř e t r v á v á ,   a u t o r   z a p o m e n u t



Ročník XXII. (1998)
Pořadové číslo 282.

8.

Mariánské Lázně
30. září 1998
OBSAH
 

Kdo byl Arnold Heymann
Neprávem zapomenutý tvůrce Mariánských Lázní

Hotel KRAKONOŠ - Café RÜBEZAHL podle projektu Arnolda Heymanna

Duchovní v historii Mariánských Lázní
Na rekonstruovaném děkanském hrobě zmizela jména nejslavnějších farářů a děkanů města
Lázně pod farností Pístov a pod lokálií Úšovice
l První kněží v Mariánských Lázních l Inspektoři pramenů - předchůdci farářů Mariánskolázeňští faráři Děkani Mariánských Lázní l Seznamy církevní představitelů Mariánských Lázní l Původní zvony v mariánskolázeňském kostele

70 let lázeňského domu SILVA
Dům na konci města
l Název SILVA l Výstavba domu čp. 498 - Villa Silva a první majitelé l Silva za druhé války a v prvých letech po válce l Silva za socialistického lázeňství l Silva po roce 1989

K vývoji osídlení v Chopinově ulici
Palladio
l Margareta l Svoboda alias Carlton

Zdeněk Buchtele
Zaniklá ves na česko-bavorské hranici - LOHHÄUSER
Topograficky
l Tajemná stará lovecká chata l Zaniklý uranový důl DYLEŇ l Černý "hergot" l Další pomístní názvy l K názvu obce Lohhäuser l Vznik názvu obce a nákup pozemků l Výroba knoflíků a skleněných perel l Norbert Frýd vzpomíná l Škola v obci Mariánských Lázní l Válečný pomník l Obec pod farností Tři Sekery l Protičeské nálady v roce 1938 a druhá válka l Krátká poválečná historie a zánik obce l K některým stavením l Nálezy na katastru l Mapa katastru obce SLATINA - LOHHÄUSER

HOTEL WEIMAR - ložnice a kovová postel anglického krále
l královské komnaty Eduarda VII. v hotelu l Pohled do dvora a zadního parku hotelu Weimar

Slavný fotoateliér Pflanz

Dvůr na Karlovarské - Sv.Hubertus (po roce 1901)


 

Neprávem zapomenutý tvůrce architektury Mariánských Lázní

KDO BYL ARNOLD HEYMANN

      Pohádkové secesní paláce v lázeňské čtvrti Mariánských Lázní obdivují generace hostů po celé dvacáté století. Vedle místního architekta Josefa SCHAFFERA (1862-1938) stojí na rovnocenném postu jiný architekt, Arnold HEYMANN z Vídně (1870-1950). Jeho mariánskolázeňská díla tvořila už v době jejich vzniku na počátku 20. století překrásnou lázeňskou kulisu. S výjimkou krátkého odsuzujícího období 50. let různými architekty-"teoretiky", zůstaly Heymannovy stavby vždy cen-trem vysokého ocenění odborníků. Bez ohledu na socialistickou kritiku je obdivovali hosté dál.
      Jméno Arnold HEYMANN je však neznámé. Těžko si vysvětlit, proč například i v české televizi v roce 1998 v pořadu o Mariánských Lázních, když se objevily detaily jeho nádherných staveb s pochvalným slovním doprovodem, nikdy nepadlo jeho jméno. Je totiž neznámé. Neprávem.
      Pouze na jediném místě čteme jméno ARNOLD HEYMANN - ve vestibulu hotelu Krakonoš
      Spolu s panem Bernhardem Oppenheimem ze Sulzbachu jsme se pátrali po této osobnosti a získali zajímavé informace z komory architektů pro Vídeň, Dolní Rakousky a Burgenland. Zacho-vala se totiž kopie osobního listu architekta Heymanna z 18. března 1938, kdy musel - po připojení Rakouska k Německu - předkládat krátké "curriculum vitae". Napsal je vlastní rukou s překrásným rukopisem, který se podobá ve svém stylu, ladu a kráse jeho mariánskolázeňským palácům.
      V něm se potvrzuje, že jeho dílem jsou v Mariánských Lázních: :

1. Hotel Fürstenhof (BOHEMIA) ve středu Mariánských Lázní - čp. 100

      Pro hoteliéra Barucha HEYMANN projektoval původní Hotel Fürstenhof ( v roce 1945 Broadway, později odborářská zotavovna Zápotocký; dnes Hotel Bohemia). Šlo o stavbu uprostřed lázní a s číslem popisným 100. Pro majitele Barucha bylo důležité, aby byl projekt reprezentační, zdařilý a šťastný. HEYMANN tu měl usnadněnu práci v tom, že šlo o stavbu na prázdném staveništi. Předtím tu stál pouze provizorní fotoateliér. HEYMANN tedy nebyl omezen zástavbou v místě. Jak se projektu zhostil, můžeme dodnes vidět.

2. Hotel New York (POLONIA) - čp. 50

      Stavba rovněž pro hoteliéra Barucha, tentokrát šlo o přestavbu staršího hotelu v uliční zástavbě na Hlavní třídě. Od roku 1837 tu stál patrový dům Steinberg, ale již před rokem 1870 měl jméno New-York. Zde byl sice HEYMANN omezen v prostoru i výšce, ale je-ho styl prozrazuje architekta - kouzelníka na fasádě domu ve všech detailech. Mimořádnost hotelu NEW-YORK, který sloužil značně pro židovské hosty (byla tu košérská kuchyně), se projevila již za první republiky konáním různých jednání, schůzí atd.), ale i po roce 1945. Jan Masaryk s americkým velvyslancem Steinhardtem tu otevíral v roce 1947 výstavu americké armády. Po roce 1949 se objevuje název POLONIA, který zůstal i po roce 1989, přestože název budovy NEW-YORK z hlediska historiků je tradiční.

3. Grandhotel Ott (PACIFIC) - čp.84

      Rychle zbohatlý hoteliér Capsar OTT se rozhodl přestavět starý dům Telegraf na konci hlavní třídy Mariánských Lázní do repre-zentační podoby. Projekt zadal HEYMANNOVI, který dodal nového hotelu (s novým názvem GRANSDHOTEL OTT) reprezen-tační podobu, jak se sluší na hotel na tomto frekventovaném místě. - Po roce 1945 dostal hotel název Pacific, od roku 1974 to byl lázeňský dům Vítězný Únor, po roce 1990 opět Pacific.

4. Hotel Rübezahl (KRAKONOŠ)

      Hoteliér Georg Zischka se obrátil počátkem 20. století na vídeňského architekta HEYMANNA, aby mu připravil projekt pohádkového hotelu. Zde nebyl HEYMANN omezen zástavbou. Stavěl na zelené louce nad Mariánskými Lázněmi a dá se říci, že se "vyřádil". Zvláště původní interiér hotelu byl tak bohatý, že není divu, že sem rád a často jezdíval anglický král Eduard VII. Stavitelem byl mariánskolázeňský König a také další budovatelé zachycuje pamětní deska ve vestibulu hotelu. Krakonoš se stal Mekkou všech turistů, návštěvníků Mariánských Lázní a nepochybně tehdy zpopularizoval jméno Vídeňáka HEYMANNA.

5. Palace Hotel Esplanade - čp. 434

      Zatímco předchozí Heymannovy stavby jsou dodnes v plném provozu a lesku, jeho dílo ESPLANADE stojí dnes po totální demoli-ci (s výjimkou fasádové zdi) nedoděláno. Projekt u něho zadal hoteliér Georg Zischka, který měl s Heymannem dobré zkušenosti z hotelu Krakonoš. Stavba vznikla na místě velikého městského kamenolomu v roce 1911. Byl to nejpřepychovější hotel, který kdy HEYMANN v Mariánských Lázních postavil. Sloužil pro královské hosty, knížata, bankéře, milionáře a indické maharadžy. Příjezd pro automobily byl upraven odstřelem části východní stěny kamenolomu. Jedním z prvých hostů hotelu byl americký vynálezce Tomáš Alva Edison, který přijel s rodinou dvěma auty.

6. Villa Svatý Hubertus - čp. 348

      Architekt HEYMANN postavil už počátkem 20. století v sousedství pozdějšího Esplanade zajímavý typ lázeňského dvora ve svahu, tehdy na okraji velkého kamenolomu. Dominantní postavení SVATÉHO HUBERTA v těchto místech však netrvalo dlouho. Grand-hotel ESPLANADE tento dvůr zastínil od roku 1911.

7. Bankovní dům Merkur - čp. 25

      proti pavilónu Křížového pramene patří rovněž mezi HEYMANNOVA díla. Původně to byl Stingfův bankovní dům - majitelem byl židovský bankéř STINGL. Dům byl postaven na místě někdejšího Skalníkova rodného domu STRAUSS. Stará budova byla stržena a postaven na svou dobu supermoderní dům. Jeho přebohatá fasáda je i po rekonstrukci v původní podobě a nedělá sousední kolo-nádě ostudu. Naopak. V minulosti sloužila budova jako léčebna ministerstva vnitra JIRÁSEK.

8. Hotel Weimar (KAVKAZ) - čp. 9

      Ačkoliv se zdá, že název z doby komunismu KAVKAZ přežil, zůstává oficiálně stále jako KAVKAZ. Budova je opuštěná od roku 1993. Majitel domu - Léčebné lázně - ponechávají starý název a uvažují o prodeji celého areálu tří domů na Goethově náměstí. Budova hotelu WEIMAR byla přestavěna před rokem 1904 architektem HEYMANNEM pro hoteliéra Hammerschmieda. Majitel už tehdy věděl, že anglický král Eduard VII., který v jeho starém hotelu Weimar o sezóně bydlel, bude pravděpodobně dále přijíždět. Proto přistoupil k velkorysé přestavbě hotelu, která se kupodivu více projevila v interiéru než v relativně střídmém exteriéru (viz sousední Hvězda!). Celý areál hotelu WEIMAR - zvláště v zahradní části - byl však podobný nádheře starých zámků. Budova domu čp. 9 je historicky nejcennější v celém městě Mariánské Lázně. Seznam slavných hostů hostů v tomto domě zahrnuje mnoho desítek jmen. Na počátku je to Johann Wolfgang von Goethe, dům se nazýval Klebelsberkův palác.V době před sto lety zde zažil osm letních pobytu anglický král Eduarda VII. Za něho se v hotelu konaly četné diplomatické schůzky a prováděla se tu světová politika

9. Hotel Hvězda - čp. 7

      Podobně jako hotel WEIMAR také zde u hotelu HVĚZDA došlo k totální rekonstrukci starého lázeňského domu Wiessových. Maji-telé Hvězdy Weissovi se obrátili rovněž na Arnolda HEYMANNA, aby naprojektoval moderní hotel na místě starého. Dnešní fasáda HVĚZDY je dodnes chloubou Goethova náměstí a cílem většiny zahraničních pacientů a hostů. Za socialismu měl dům název Rudá Hvězda.

      Desátým, byť dočasným dílem HEYMANNA v Mariánských Lázních byly úpravy města u příležitosti setkání anglického krále s rakouským císařem Františkem Josefem I. v srpnu 1904. Třebaže šlo o dočasné, pouze časově termínované dílo, bylo nejzdařilejší slavnostní úpravou města v historii. Mariánskolázeňští byli proto oprávněně zklamáni, že jejich císař nijak výrazně, tedy a-dekvátně, neocenil tuto nádheru - obrovský Císařský pavilón před dnešním Cristalem, girlandové pásy a vlajkoslávu po celém městě, květinové úpravy atd.

Citace Heymannova "curriculum vitae" z roku 1938:
 

"HEYMANN ARNOLD, narozen 9. října 1870, Graz, Štýrsko, státní občanství rakouské - stručný popis života:
Pocházím z plně arijské rodiny, jsem syn vídeňského městského stavbyvedoucího a architekta Arnolda Heymanna, synovec zakladatele a budovatele vídeňské tramvaje Gustava von Dreyhausena, šlechtice von Ehrensich.
Mé studie: VÍDEŇ: nižší reálné gymnázium, vyšší státní odborná škola s maturitou, Akademie výtvarných umění.
Znalosti jazyků: francouzsky (ne perfektně). Země z vlastní návštěvy: Francie, Belgie, Francouzská Riviéra.
Praxe: u mnoha vídeňských architektů; nepříznivé finanční rodinné poměry mne vedly k předčasné samostatnosti (1898). Během mé čtyřicetileté činnosti jako samostatného architekta postavil jsem cca 250 objektů, obytných a obchodních domů, soukromých paláců a vil, školy, hotely atd. atd., z toho 15 domů na vlastní náklady. Z mých realizovaných prací připomínám především:
"HEYMANN ARNOLD, gebürtig am 9. Oktober 1870 Graz Steiermark, Staatsbürger-schaft: österreichisch - Gedrängte Lebensbe-schreibung:
Ich stamme aus vollarischer Familie, Sohn des Wiener Stadtbaumeisters und Architekten Arnold Heymann, Neffe des Gründers und Erbauers der Wiener Tramway Gustav von Drey-hausen, edl. v. Ehrenssich. Studiengang: Wien: Unterrealschule, Höhere Staatsgewerbeschule mit Matura, Akademie der bildenden Künste. Sprachkenntnisse: französisch (nicht perfekt). Länder aus eigener Ansschauung: Frankreich, Belgien, franz. Riviera.
Praxis: bei mehreren Wiener Architekten. Ungünstige finanzielle Familienverhältnisse drangten (1898) zu frühzeitiger Selbstständig-keit. Während meiner 40-jährigen Tätigkeit als selbstständiger Architekt erbaute ich zka 250 Objecte, Wohn- u. Geschäftshäuser, Privat-Palais u. Villen, Schulen, Hotels etc. darunter 15 Häuser auf eigene Rechnung. Von meinen ausgeführten Arbeiten erwähne ich vor allem:
VÍDEŇ: Palác Grassinger, Döblin; obytný a obchodní dům bratří Wildů, Vídeň I., Neuer Markt 10-11; Schönbrunnský dům; obytný a obchodní dfům, Vídeň I., Stallburggasse 2; Park-Hotel Schönbrunn, Vídeň XIII., Hietzing, t.č. Hübner; Villa profesora E.Fronze, Vídeň XIII., Lainz, Jagdschlossgasse.
PROVINCIE: Zemská sýrařská škola v Doren, Vorarlberg; Villa Ing. Posselta, Linec, Lustenau;
Mariánské Lázně: Hotel New York (Polonia), Hotel Fürstenhof (Bohemia), Grand Hotel Ott (Pacific), Hotel Weimar (Kavkaz), Hotel Stern (Hvězda), Hotel Esplanade, Hotel Kafé Rübezahl (Krakonoš), Villa Hubertus (vedle Esplanade), bankovní dům Stingl (Merkur). Dále jsem provedl dekorativní výzdobu města Mariánské Lázně, uvítací stavby etc. u příležitosti setkání císaře Františka Josefa I. s králem Eduardem.
Za první světové války (1914-1918) jsem byl určen místodržitelstvím jako šéf - stavbyvedoucí zajateckého tábora v Ober Hollabrunnu. - Vlivem změněných poměrů jsem byl v posledních letech málo činný.
Vídeň, 18. března 1938. Arnold Heymann."
WIEN: Palais Grassinger, Döblin; Wohn- und Geschäftshaus Gebrüder Wild, Wien I., Neuer Markt 10 u. 11; Schönbrun-nerhaus; Wohn- und Geschäftshaus, Wien I., Stallburggasse 2; Park-Hotel Schönbrunn, Wien XIII., Hietzing, derzeit Hübner; Villa Professor E. Fronz, Wien XIII., Lainz, Jagdschlossgasse.
PROVINZ: Landes Käsereischule in Doren, Vorarlberg; Villa Ing. Posselt, Linz, Lustenau; Marienbad: Hotel New York, Hotel Fürstenhof, Grand Hotel Ott, Hotel Weimar, Hotel Stern, Hotel Espla-nade, Hotel Kafé Rübezahl, Villa Hubertus, Ban-khaus Stingl, - ferner wurde mir die decorative Anschmückung der Stadt Marienbad, Empfangsbau-ten etc. gelegentlich des Zusammentreffens Kaiser Franz Josef I. mit König Eduard von der Stadtge-meinde Marienbad übertragen.
Während des Krieges (1914-18) war ich zu Chef-Bauleiter der Flüchtlingslagers in Ober-Hollabrunn von der Statthalterei bestellt. - Durch die geänderten Verhältnisse war ich in den letzten Jahren wenig beschäftigt.
Wien, 18. März 1938. Arnold Heymann"
 
Architekt Heymann bydlel v oné době ve Vídni XIII. Trautmannsdorfova ulice čís.7, později uvádí adresu Vídeň, I. Neuer Markt. Heymann zemřel v předvečer svých osmdesátin - 8. října 1950 ve Vídni. Parte uvádí pozůstalé - jeho paní Rosu Heymannovou a dvě děti - Arnolda Heymanna a Elyzabeth, provdanou Wittouckovou. 

Baruchův palácový hotel Knížecí dvůr - Fürstenhof



Na okrajích kresby Ludmily Míkové 
jsou dva Baruchovy hotely
- oba projektoval Arnold Heymann
zcela vlevo - BOHEMIA
zcela vpravo - POLONIA. 
Dva domy uprostřed toužil Emil Baruch odkoupit 
a postavit tu Grandpalac největší v městě.

Hotel MERKUR - autor projektu Arnold Heymann

Do roku 1960 stával MERKUR mezi domy Zlatá Koule a Lipsko a tvořil architektonický skvost proti pavilónu Křížového pramene. Po roce 1900 byl stržen Skalníkův rodinný dům STRAUSS a nový majitel bankéř STINGL dal vestavět mezi dva sousední starší domy nádherný reprezentační bankovní dům, na němž architekt skloubil prvky secese a lázeňského stylu. Heymannova invence v místě přímo proti kolonádě vyvolává trvalý obdiv pozorných návštěvníků i když sousední dům LIPSKO už zmizel před více než 30 lety po demolici.

Grandhotel OTT (Pacifik) - autor Arnold Heymann

Počátkem 20. století Kašpar Ott zakoupil a přestavěl hotel Telegraf. V té době byl radním Mariánských Lázní (jako správce městských majetků, pozemků a domů, členem okresního zastupitelstva v Teplé atd. Původní dům TELEGRAF z roku 1851 dal zbořit a na jeho místě vznikl lázeňský palác s názvem Grandhotel OTT. Plány připravil vídeňský architekt Arnold Heymann, stavbu prováděl stavitel Johann König. Třípatrová budova s výraznou mansardou na hlavní frontě byla ještě rozšířena o západní křídlo. Ukončovala hlavní třídu a již z dálky uváděla v úžas příchozí návštěvníky skvělou architektonickou výzdobou.

Hotel KRAKONOŠ - Café RÜBEZAHL
podle projektu Arnolda Heymanna - 1901


      Hotel KRAKONOŠ byl zřejmě prvním projektem vídeňského architekta Arnolda HEYMANNA v Mariánských Lázních. Projekt dělal pro hoteliéra George ZISCHKU. Jemu projektoval i svou poslední zdejší stavbu - hotel ESPLANADE (1911).
GEORG ZISCHKA (nar. 14.8.1854 Horšovský Týn - zemřel 10.12.1923 Merano ve věku necelých 70 let) patřil mezi nejvýznamnější osobnosti předválečných Mariánských Lázní vedle hoteliérů Halbmayrů, Krohy, Kašpara Otta, Hammerschmida, Weisse, Luchy a dalších. Jeho curriculum vitae začíná lety učednickými. Vyučil se číšníkem, po letech vandrovních zakotvil v Mariánských Lázních. Začal v hostinci KLINGER u bohatého Halbmayra. Kol roku 1890 vystřídal na místě nájemce hostince v kursálu (dnes Casino) číšníka Antona Zörkendörfera.Tehdy šlo ještě o starý kursál, což bylo křídlo Nových lázní. To bylo před přestavbou Nových lázní (1896) a kursálu (1900) architektem Josefem Schafferem. Budovy patřily klášteru Teplá.
      Zischkův "pacht" se týkal dvou jídelen v kursále, staroněmecké pivnice a venkovní kavárny, která bývala v místech dnešní-ho CASINA. Po skončení stavby nového kursálu (dnešního Casina) pokračoval Zischka jako nájemce. Byl pilný, úslužný, velmi pracovitý a u hostů značně oblíbený. Není divu, že tu vydělával každou sezónu nemalé peníze. Zde v kursále poznal Zischku americký milionář BUSH, velkopivovarník ze Saint Louis. Pozoroval bystrého, hbitého a schopného číšníka, ve věku necelých 40 let a imponovala mu jeho úslužnost. Nabídl mu, že ho vezme do Ameriky. Zde ho nechal vzdělat v moderní gastronomii a když se Georg Zischka vracel do Mariánských Lázní, půjčil mu i značný finanční obnos na výstavbu Zischkova hotelu.
      ZISCHKA utkával plány na stavbu něčeho velkolepého. Chtěl postavit výletní hotel, ale měl mít určitou podobu. Původně myslel na STARÝ NORIMBERK, který by stál v kopcích nad lázněmi, odkud by hosté shlíželi na město. Finančně byl schopen s pomocí Bushových peněz postavit takovou nezvyklou atrakci, ale uvědomoval si, jaké potíže by vznikaly při provozu "Starého Norimberku". Nakonec od záměru ustoupil a zadal plány na pohádkový areál Krakonoš.
      Jak se seznámil s architektem Arnoldem Heymannem, nevíme. Možná to byl zahradní architekt Swen Swensson z Vídně, který právě v Mariánských Lázních pracoval a který mohl Zischku seznámit se svým známým, Arnoldem Heymannem. Rozhodně to byla spolupráce úspěšná. Vznikla výletní kavárna, nejoblíbenější a nejvyhledávanější výletní místo v Mariánských Lázních. V letech 1903 až 1909 přijížděl na Krakonoš se svou společností anglický král Eduard VII. Že byl na výsost spokojen je patrné z toho, že Zischku jmenoval královským "dvorním hoteliérem". Přijížděli i další prominentní hosté - ruská knížata, státníci a diplomaté předválečné Evropy.
      ZISCHKA si přivezl z Ameriky nejen peníze, ale především zkušenosti. Co viděl v Americe, to Mariánské Lázně dosud neznaly. Především to byla bohatá nabídka nápojů a jídel, obsluha a vybavení. Zischka zaměstnal na Krakonoši vlastní kapelu, která hrála dopoledne i odpoledne k poslechu a k tanci, večer pak v nočním baru. Pořádal tu monumentální květinové slavnosti (přehlídky vozidel hostů, ozdobených květinami), soutěže v moderních tancích. Výhodou bylo, že hotel stál stranou lázní - tančilo se tu ráno, odpoledne i v noci. Rozsáhlé hospodářství vedle hotelu dodávalo do kuchyně čerstvé polotovary.
      ZISCHKA dal vybudovat tzv. Pohádkovou cestu na Krakonoš a v lese při cestě nechal postavit výjevy z různých pohádek. Atrakcí získal dětské návštěvníky s rodiči.
      ZISCHKA zůstával nájemcem hostinského a kavárenského provozu v kursále a založil odtud linku otevřených autobusů na Krakonoš a zpět. Hosté vyjížděli nahoru na Krakonoš, kochali se výhledem na lázně, ale také konzumovali nelevné, ale chutné občerstvení.
      ZISCHKA dále nechal postavit pro Krakonoš vlastní malou elektrárnu. Když však přišel za Zischkou starosta ze Zádubu, zda by mohl elektřinou zásobovat také vesnici Zádub (kam Krakonoš katastrálně patřil jako čp. 49), byl odmítnut. O zásobování vodou chybí nám zprávy.
 
Původní Zischkův plán na Krakonoši - kopie Starého Norimberka s branou Vestnerthor a vyhlídkovou věží

      Předválečná konjunktura v lázních vedla ZISCHKU k neobyčejné investici. V letech 1910-1911 spolu se synem Josefem Zischkou zadali architektu Heymannovi projekt superhotelu ESPLANADE nad Karlovarskou silnicí v místě kamenolomu.
      Hotel byl určen pro nejbohatší hosty Mariánských Lázní. Tomu odpovídal jeho bohatý interiér. Příjezd pro auta vznikl odstřelem skaliska lomu vzadu nad silnicí. Novostavba přivedla Zischkovi do finančních těžkostí a když se k tomu přidaly důsledky první světové války 1914-1918, které zasáhly všechny hoteliéry, rozhodl se Georg ZISCHKA prodat KRAKONOŠ. Podobně museli hoteliéři postupně prodávat takové hotely jako byl Lesní mlýn, Petzoldův hotel Casino (bývalý Výzkumný ústav balneologický na Ruské třídě), Klinger, Continental (Slovanský dům), Corso, Panoramu, dvojhotel Osborne-Balmoral. Tyto hotely skupovala státní Nájemní hotelová a lázeňská společnost (Hotel- und Bäder Gesellschaft A.G.), která dosazovala do hotelů své správce. Na Krakonoš byl dosazen jako správce Ing. Navrátil z Prahy, který vedl provoz až do konce republiky.
      Georg ZISCHKA brzy po této transakci zemřel - 10.12.1923 v Meranu. Rodinná hrobka na zdejším hřbitově patří k nejcennějším památkám své doby. Josef ZISCHKA s manželkou Paulou zůstali majiteli hotelu Esplanade, druhý syn Fritz Zischka převzal po otci nájem kursálu. Vedl ho až do roku 1938, kdy odešel do Prahy a zde řídil provoz domu Deutsches Haus.
 
ZAHRADNÍ RESTAURACE hotelu ESPLANADE (čp. 434) před první světovou válkou.
V medailonku přilehlý dvůr SVATÝ HUBERTUS (čp. 348), který též projektoval Arnold HEYMANN.
 

Na rekonstruovaném děkanském hrobě zmizela jména nejslavnějších farářů a děkanů města
Duchovní v historii Mariánských Lázní
      Je politováníhodné, že vpravo hřbitovních vrat na děkanské hrobce - po její úpravě před několika lety - byla odstraněna jména někdejších církevních představitelů - farářů a děkanů Mariánských Lázní, z nichž například děkan Heřman Dobrý z první republiky byl české národnosti. Jsou zde pohřbeni, ale jejich jména byla odstraněna. Nejde samozřejmě o úmysl a protičeský krok uprostřed českých Mariánských Lázní. Je to spíše malá znalost významu městských církevních představitelů ve starší historii Mariánských Lázní. A svým způsobem i lhostejnost k samotné historii města Mariánských Lázní.

Lázně pod farností Pístov a pod lokálií Úšovice
 
      Od příchodu prvních obyvatel do míst dnešních Mariánských Lázní (1786) až do roku 1843 (kdy se staly lázně samostatnou farností) patřily Mariánské Lázně v duchovní správě pod farnost Pístov. Avšak už v roce 1790 vznikla v této farnosti lokálie Úšovice a sem byly převedeny z Pístova farní matriky pro celý úšovický okruh, včetně Hamrníků a Mariánských Lázní. To trvalo do roku 1822.
      Lokalista - úšovický kněz - bydlel zprvu v Hamrnickém zámečku (odkud ho přiváželi na bohoslužby střídavě úšovičtí sedláci), od roku 1805 bydlel u kostela v novém stavení, postaveném zde pro něho (dnešní fara).
      Přitom nutno uvést, že Mariánské Lázně se staly už roku 1812 samostatnou obcí a měly vlastního rychtáře; v roce 1818 byly vyhlášeny veřejnými lázněmi. Do roku 1843 však byly církevně řízeny z úšovického kostela. Zde byly křtěny děti, narozené v Mariánských Lázních, zde byli pohřbíváni zemřelí v lázních - místní i lázeňští hosté. S růstem lázní bylo nutno od roku 1835 přičlenit k úšovickému knězi pomocníka - lázeňského kazatele-pastora. Dosavadní úšovická matrika byla po roce 1822 rozdělena a v letech 1822-1843 byla vedena při úšovickém lokálním kostele samostatná matrika pro Mariánské Lázně.
      Připomeňme ve srovnání s dneškem velký význam funkce kněze v oné době, kdy byli všichni obyvatelé bez výjimky římsko-katolíci.
      V roce 1843 byla zřízena samostatná farnost Mariánské Lázně s prvním farářem Gregorem Höggem (je rovněž pohřben v děkanské hrobce). Teprve v roce 1857 byla odpojena úšovická lokálie od farnosti Pístov a zřízena samostatná farnost Úšovice. Mariánské Lázně tedy předběhly ve zřízení farnosti svou bývalou lokálii Úšovice o plných 14 let !!
      Až do roku 1843 tedy patřily Mariánské Lázně pod farnost PÍSTOV a pístovští faráři byli nositeli farních práv pro Mariánské Lázně. A to přesto, že duchovní péči od roku 1790 úředně vykonávali úšovičtí kněží - lokalisté neboli tzv. "expositi", tj. exponovaní kaplani. Viz chronologický seznam!
 
První kněží v Mariánských Lázních
 
      Opat koupil 1823 pro klášter Nehrův dům ZLATÁ KOULE, který se stal premonstrátským centrem v Mariánských Lázních, sloužil o sezóně jako obydlí pro premonstráty, pro inspektora pramenů, pro klášterní hosty v lázních - vlastně až do roku 1905, kdy bylo postaveno dnešní děkanství (říkalo se mu Brunneninspektion).
      Kněží přicházeli vesměs z premonstrátského kláštera Teplá jako členové řádu. V Mariánských Lázních byl od sezóny 1817 ustanoven tzv. inspektor pramenů z řad premonstrátů, který tu pobýval po dobu sezóny. Byl to vlastně první kněz, který tu konal svou práci.
      Do roku 1820 sloužil bohoslužby v malé kapličce u Křížového pramene. Roku 1820 byla kaplička stržena a postaven malý kostelík v místě pod dnešním děkanským chrámem. V roce 1835 kostelík Nanebevstoupení P.Marie už nedostačoval a musel být rozšířen. (Po výstavbě velkého chrámu 1844-1848 byl pak v roce 1848 stržen.) V krátkém období let 1843-1848 sloužil jako farní kostel Mariánských Lázní a jeho sláva tak kulminovala, ale i končila. Některé části inventáře přešly do nového kostela, zasvěceného stejné patronce.
 
Inspektoři pramenů - předchůdci farářů
 
      Prvními lázeňskými inspektory byli Anselm GSCHIRR (1817-1818), zemřel 1818 teprve 37letý, Vendelín GRADL (1819-1824), slavná postava počátků Mariánských Lázní, zemřel však 1825 na rakovinu, rovněž v 37 letech. Další byl Alfréd ZUCHT (1825-1826), zemřel ve věku 50 let (1848). Tito inspektoři pracovali za opata Reitenbergera (opatem 1813-1827), který fakticky řídil výstavbu Mariánských Lázní a zde rozhodoval. Lázeňští inspektoři mu stáli při ruce a jako pomocníci měli v této době budování lázní velmi mnoho práce.
      Teprve čtvrtý inspektor pramenů (Brunnenispektor), Melchior MAHR (1827-1836), nesl veškerou tíhu řízení Mariánských Lázní, včetně přijímání urozených hostů a panovníků. Mariánskolázeňský starosta (tehdy jako Gemeindevorsteher = představený obce) byl Václav Skalník (1824-1843). Ten řešil problémy obyvatel Mariánských Lázní, vedl zdejší špitál, zakládal a rozšiřoval zdejší parky aj.
      Roku 1834 začala stavba obrovitého "TEPELSKÉHO DOMU". Stavěl se vlastně po celou dobu opatování Adolfa Koppmanna. Byl dokončen až roku 1837, ale nestal se klášterním premonstrátským centrem. Sloužil k ubytovávání lázeňských hostů a centrum kláštera zůstalo ve Zlaté kouli.
      Opat Adolf Koppmann zemřel 23.11.1835, ale trvalo déle než půl roku, než mohl být volen nový opat. To se stalo až 7. července 1836. Proč ? Metternichovský vliv na císařském dvoře byl patrný - kancléř oddaloval volbu nového opata, jakoby snad sondoval u císaře možnost získat pro sebe Mariánské Lázně. Tato jednání byla přísně důvěrná a nikdy se nedostala na veřejnost. Až po desetiletích URBAN psal, že kancléř Metternich údajně navrhoval klášteru Teplá, že vymění premonstrátské Mariánské Lázně za své panství Plasy i s klášterem. Melchior Mahr stál nepochybně před svízelným jednáním, jak zachránit Mariánské Lázně pro klášter Teplá. Císařské potvrzení volby opata dalo na sebe čekat.
      V sezóně 1835 se Mahr rozhodl posílit duchovní zastoupení v lázních a jmenoval do Mariánských Lázní na sezónu jednoho klášterního duchovního jako kazatele. Prvním byl P.Chrysostomus Rudrich. Zůstal tu jako kazatel (Prediger) i v sezóně 1836.
      V letech 1836-1837 se pokoušel druhý pastor-kazatel P. Gregor Högg spojit do jedné osoby obě dvě funkce - inspektora pramenů a kazatele v lázních. Nepodařilo se mu to. Ukazovalo se, že práce obou funkcí pro jednu osobu by byla nad síly jedince. Tak se stalo, že byl jmenován roku 1837 nový inspektor pramenů - PAUL FREY (1837-1852), zatímco Gregor HÖGG se věnoval duchovní péči, ke které se cítil více povolán. Zůstal do roku 1843 kazatelem-pastorem v Mariánských Lázních a v roce 1843 se stal prvním mariánskolázeňským farářem. Měl tu víceleté kazatelské zkušenosti v lázeňském prostředí a zhostil se velmi úspěšně založení zdejší farnosti.
 
Mariánskolázeňští faráři
 
      První farář Gregor HÖGG (farářem 1843-1849) se narodil 23.10.1800 na Novém dvoře u Boru, knězem byl vysvěcen 28.3.1825. V Mariánských Lázních působil 13 let; zprvu jako kazatel (1836-1843), pak jako farář (1843-1849). Později byl farářem v Pístově (1849-1856), odtud odešel do Chotěšova (1856-1871). Do kláštera se vrátil ve svých 71 letech na odpočinek. Zemřel 16.5.1873 v klášteře Teplá.
      Druhý farář CHRISTIAN WÜRL (farářem 1849-1856) se narodil 25.7.1809 ve Vítkově u Tachova, od roku 1836 byl knězem, zprvu učil jako profesor teologie v klášterním učebním zařízení v Teplé, odtud přišel na místo faráře v Mariánských Lázních. Vzhledem ke své nemoci, musel místo opustit a 1856 se vrátil do kláštera. Zemřel 28. 2.1867 ve věku 57 let. Ve funkci inspektora pramenů zůstal v Mariánských Lázních do roku 1852 Paul FREY. Ten odtud odešel do Pernarce jako farář, a později do Litic.
      Třetím farářem byl ERASMUS BIERSBACH (farářem 1856-1865). Již v době založení fary 1843 sloužil tu jako kaplan. Narodil se 18.5.1814 v Žatci a 1838 byl vysvěcen na kněze. Po službě v Mariánských Lázních odešel jako farář do Pernarce (1865-1880) a zemřel 1887 v klášteře Teplá. V Mariánských Lázních měl od roku 1856 při ruce mladého kaplana Alfréda Clementso, pozdějšího opata.
      Čtvrtý farář JUSTIN FALB (farářem 1865-1880) se narodil 26.1.1817 v Bečově, roku 1842 vysvěcen na kněze. Zprvu byl profesorem na plzeňském klášterním gymnáziu, od roku 1865 v Mariánských Lázních. Při ruce měl kaplana Clementso (do roku 1871), po něm kaplana Anselma Köhlera (1871-1876), který se později stal převorem, po něm byl kaplanem Marian Herold.
l Za Falba byl inspektorem pramenů Norbert SPITZEL, narozený 1809 v městě Teplá, od roku 1833 knězem, zemřel 1867 v 58 letech. Po něm nastoupil inspektor Ludolf STAAB (1867-1886), nar. 1819 v Novém dvoře u Teplé, 1843 knězem, profesor teologie v klášteře Teplá. Zemřel 1890 v klášteře Teplá ve věku 71 let. l FALB farářoval plných patnáct let a pak odešel do kláštera, kde zemřel roku 1887, krátce před svým předchůdcem Biersbachem.
      Patým, českým farářem byl teolog Dr. STANISLAV ŠKARDA (farářem 1880-1891), nar. 13.9.1829 ve Škvrňanech u Plzně, knězem od roku 1856. Zprvu byl farářem v obci Grün (Louka), pak v Dobřanech, pak profesorem dogmatiky v učebním zařízení v klášteře Teplá. V roce 1880 se stal zdejším farářem, když jeho spolunovic Bruno Bayerl, ředitel gymnázia v Plzni, byl zvolen opatem. ŠKARDA měl jako farář při ruce kaplana Mariana Herolda (do 1887), po něm byl kaplanem Heřman Dobrý (do roku 1896). ŠKARDA odešel roku 1891 na odpočinek do kláštera a zemřel 30.5.1898 v klášteře ve věku 69 let.
      Šestý farář byl MARIAN HEROLD (1891-1905), narozený v Chebu podobně jako opat Clementso. Herold byl vysvěcen na kněze 1872, a v letech 1876-1887 působil v Mariánských jako kaplan, pak byl 4 roky farářem v Chotěšově, ale vrátil se do Mariánských Lázní na místo faráře. Zastával úřad 14 let v době velkého rozmachu lázní. Ještě za něho byl farní úřad přestěhován ze Zlaté koule do novostavby areálu lázeňské inspekce (Brunneninspektion) - 1904. Zemřel na zákeřný plicní tumor 12.6.1905 a je pochován rovněž ve zdejší hrobce farářů a děkanů v Mariánských Lázních. Bylo to pět let po smrti přítele a opata Clementso, který zemřel 19.7.1900 v domě Zlatá koule ve věku 68 let. Příčinou smrti opata byla těžká cukrovka.
      Za Herolda zde byli kaplani Heřman DOBRÝ (1896-1898), Adolf PÖLLER (od roku 1898 se stal katechetou na měšťanské škole v Mariánských Lázních) a Emanuel STILLIP (1898-1900), rodák z Plas, který vyrostl v Plzni, později farář v Rájově. Léta byl učitelem na obchodní škole a hotelové škole v Mariánských Lázních, kde vyučoval češtinu. Stillip zemřel 16.12.1939 v klášteře Teplá, ve věku 71 let. Z dalších kaplanů tu pracoval Andreas DAVID (1900-1906), který byl od roku 1906 farářem v Úšovicích, zemřel 19.9.1931 ve věku 60 let.

Děkani Mariánských Lázní
 
      Sedmým, posledním farářem a prvním děkanem byl JOSEF ČÍŽEK (farářem 1905-1908, prvním děkanem 1908-1927), původně farář v nedalekém Mnichově, synovec faráře Stanislava Škardy. Narodil se ve Škvrňanech 23.2.1855, knězem 1879, od roku 1892 farářem v Mnichově. Patřil mezi mimořádné vzdělance.
      Říkalo se o něm, že je to "jazykový genius". Mluvil mnoha řečmi, například s rabínem hebrejsky a v jiddiš. Ještě ve stáří se pustil do maďarštiny. V roce 1908 byl jmenován děkanem v novém děkanství Mariánské Lázně. 22 let byl činný v Mariánských Lázních a stal se významnou osobností své doby. Také vyučoval katechismus na první české menšinové škole. Roku 1927 odešel na odpočinek do kláštera, kde zemřel 7.1.1931 ve věku 76 let.
      Druhý děkan byl HEŘMAN DOBRÝ (děkanem 1927-1931), původně farář v Dobřanech. Narodil se 19.1.1861 v Plzni, knězem od roku 1885. V letech 1887-1898 byl kaplanem v Mariánských Lázních, potom farářem v Dobřanech. V roce 1927 byl povolán na místo děkana v Mariánských Lázních. Po 4 letech činnosti zde zemřel 20.4.1931 ve věku 70 let a je pochován v mariánskolázeňské děkanské hrobce.
      Třetím děkanem byl ADOLF PÖLLER (1931-1945), nar. 9.9.1867 v Plzni, knězem do roku 1891, v letech 1898-1914 byl katechetou v Mariánských Lázních a od roku 1931 děkanem. Zažil útrapy druhé světové války v městě s pronásledováním katolické církve (za Hitlera akce vystupování z církve). Zemřel 13.10.1946 ve Speinshartu v Německu a je pohřben na tamějším hřbitově.
Po válce se během 30 let vystřídalo sedm českých děkanů - L.Bláha, H.Sequens, B.A.Šmelc, J.Jarma, R.Zelený, H.J.Tyl, J.M.Berg (do 12.5.1985).

Seznamy církevních představitelů Mariánských Lázní  

Fara Pístov

Johann Platzer, farář 1779-1804

Lokálie Úšovice - lokalisté
 
Augustin Strunz, lokalista 1790-1794
Gilbert Pfrogner,lokalista 1794-1797
Hieronymus Stöhr, lokalista 1797-1803
Erasmus Zahn, lokalista 1803-1812
Rafael Schwantner, lokalista 1812-1821
Wenzl Noli, lokalista 1821-1822
Raimund Červenka, lokalista 1822-1833
Eugen Löw, lokalista 1833-1838
Viktor Bušek, lokalista 1838-1843
Kornel Kučera, lokalista 1843-1845

Kazatelé Mariánské Lázně

Chrysostomus Rudrich, pastor 1835-1836
Gregor Högg, pastor 1836-1843
Kornel Kučera, pastor 1843-1845

Fara Mariánské Lázně

Gregor Högg, farář 1843-1849
Christian Würl, farář 1849-1856
Erasmus Biersbach, farář 1856-1865
Justin Falb, farář 1865-1880
Stanislav Škarda, farář 1880-1891
Marian Herold, farář 1891-1905
Josef Čížek, farář 1905-1908
Děkanství Mariánské Lázně do 1986
Josef Čižek, děkan 1908-1927
Heřman Dobrý, děkan 1927-1931
Adolf Pöller děkan 1931-1945
Ludvík Bláha, O.P. děkan 1.6.1945-1951
Hroznata Sequens, O.P., děkan 1951-1954
Benedikt Anton Šmelc,O.P.děkan 1954-1.11.1957
Jaroslav Jarma, děkan 1.11.1957 - 31.5.1962
Rostislav Zelený, děkan 4.6.1962 - 15.6.1969
Heřman Josef Tyl, O.P. děkan15.6.1969-31.7.1974
Jan Marek Berg, děkan 1.8.1974 - 12.5.1986
Václav Škach, děkan od 1.6.1986

Seznam podle délky služby
 
Josef Čížek, děkan 23 let
Justrin Falb, farář 15 let
Adolf Pöller, děkan 15 let
Marian Herold, farář 14 let
Stanislav Škarda, farář 12 let
Jan Marek Berg, děkan 12 let

Prameny:
KLOFAT Raymund, O.P. "Die katholischen Seelsorger in Marienbad" Marienbad-Tepler Heima-brief No.109, Oktober 1957
ŠVANDRLÍK Richard "Seznam církevních před-stavitelů v Mariánských Lázních" Hamelika č.156 ze 4.10.1986 (č. 7/1986)

Původní zvony v mariánskolázeňském kostele
      Kostelní zvony mají svou historii. Vyzváněly před bohoslužbami a při různých slavnostních příležitostech, ale také mnohým zvonily na poslední cestě z tohoto světa. l Mariánskolázeňský kostel z roku 1848 proslul velice ladným souzvukem svých zvonů. Zvony pro nový kostel v roce1847 ulil chebský zvonař J. de Valle
      První zvon byl největší zvon; vážil 663 fundů, dával tón "A" a měl nápis ""In omnem terram exivit sonus eorum" (Do celého světa jde jeho hlas).
      Druhý zvon vážil 351 fundů, tón "Cis" a měl nápis "Ave Maria, gratia plena" (Zdrávas Maria, milosti plná).
      Třetí zvon, jen nepatrně menší než druhý, dával tón "E", přesná váha neznáma. Nesl legendu "Laudo te deum excelsis" (Chvála tobě Bože na nebesích).
      Byl tu ještě čtvrtý zvon, který byl nejmenší a pocházel ze starého zdejšího kostelíka. Byl dílem plánského zvonaře Wenzla Sedlmeyera a na něm byl pouze letopočet 1835 a znaky A.K.A.T. (= Adolf Koppmann, Abbas Teplensis).
      Původní zvony byly sneseny za pomocí vojáků v zimě 1916/1917 za první světové války, kdy byly odvezeny pro válečné účely. Jednalo se o tři základní zvony, nejstarší zvonek zůstal. Nikdy se nevrátily zpět. A tak po první válce, až v roce 1927 po sbírkách mezi mariánskolázeňským obyvatelstvem bylo možno zakoupit nové tři zvony. V dubnu 1927 byly slavnostně svěceny, o čemž čteme v místních novinách.
      "V neděli 15.dubna 1927 byla důstojně a slavnostně zasvěceny tři nové zvony pro mariánskolázeňský děkanský chrám. Polovina Mariánských Lázní dlouho před události přitáhla ke kostelu, vyrukovaly všechny zdejší spolky, aby se mohly po deseti letech znovu účastnit oslavy nově ulitých zvonů. Opat Gilbert HELMER se ujal svěcení a prošel slavnostně vyzdobeným portálem kostela s mnoha vlajkami a girlandami se vším duchovenstvem Mariánských Lázní, na čele s inspektorem HONHÄUSEREM a děkanem HEŘMA-NEM DOBRÝM. Dále se tu představily tři dámy, jimž byla dána pocta, aby byly kmotry zvonů - paní Marga-reta Habermannová, paní Paula von Latka a slečna Tereza Senftová, doprovázeny do kostela šesti ministranty. Uvnitř kostela uprostřed lodi stály již tři nové zvony vyzdobené květinami a kolem věnci.
      Mariánsko-lázeňský muž sbor zapěl píseň "Die Himmel rühmen …", čímž zahájil ceremoniál, kdy křtící kmotry stříbrnými kladívky poprvé rozezněly zvony a krátce jim požehnaly. Načež převor Gilbert HELMER provedl posvěcení zvonů, při čemž je pokřtil jmény jejich kmoter.
      Následovalo poděkování děkana Heřmana Dobrého převorovi Helmerovi, všem spoluúčastníkům a dárcům, celému obyvatelstvu a vysvětlil - v ruce se Schillerovou Písní zvonu (Lied von der Glocke) - smysl a význam vyzvánění zvonů. Závěr zdařilé slavnosti patřil vystoupení sboru spolku Marienbader Liedertafel." Marienbader Zeitung - duben 1927
      Ale ani těmto novým zvonům nedopřál osud dlouhý život. Za druhé světové války byly znovu odmontovány, a sice zvon Margareta a zvon Tereza. Zůstal v kostele jen Josefský zvon, jehož kmotrou byla paní Paula von Latka. O zvonku z roku 1835 není řeč.
      Pramen: SENFTOVÁ Tereza "Die Glockenweihe in Marienbad im Jahre 1927" - Heimatbrief Marienbad.
 

70 let lázeňského domu SILVA

Dům na konci města

      Dům na konci města mívá obvykle mimořádné postavení mezi domy jakéhokoliv osídlení. Takový osud měl v Mariánských Lázních více než padesát let lázeňský dům ANGLICKÝ DVŮR (vedle dnešní Bohemie). Kolem něho přicházeli či přijížděli hosté do lázní, pozorně si prohlíželi první dům a někteří se v něm ubytovali. Až v poslední třetině 19. století se stavěly nové lázeňské domy směrem na jih a dnes je Anglický dvůr uprostřed lázní.
      SILVA byla postavena v roce 1928 také na konci města, třebaže na jiném konci. Z tohoto směru žádní lázeňští hosté nepřijížděli. Rádi však od tohoto vyráželi na vycházky do Císařského (dnes Slavkovského) lesa.
      SILVA zůstala po celých sedmdesát let "domem na konci města" a zůstává jím i do třetího tisíciletí. Po roce 1929 se totiž výstavba v lázních zastavila - lázně zprvu prožívaly těžké důsledky hospodářské krize ve světě, následovala druhá světová válka, a po krátkém poválečném intermezzu více než 40 let lázeňské stavební stagnace za komunismu.

Název SILVA

      "Silva" je v latině ženského rodu a znamená les (silva,ae, feminimum) - příhodné jméno na samém okraji tehdy Císařského lesa, který se odtud táhne kilometry a kilometry na sever i severozápad. Také názvy v někdejším hustě zalesněném údolí souvisí s "lesem" - Lesní pramen a Lesní mlýn.
      Dům měl však za sedmdesát let existence již tři názvy. Po znárodnění lázní se brzy zostřila v lázeňství celková situace - v Mariánských Lázních byly znovu přejmenovány nové české poválečné názvy z roku 1945 u desítek lázeňských domů, u městských ulic, náměstí, u divadla, kolonády aj. názvy ruskými či sovětskými nebo názvy komunistických politiků (třída Josefa Hakena, náměstí K.Gottwalda), atd. a SILVA dostala po roce 1952 název MANŽELÉ ROSENBERGOVI.
      Tento název byl tichou cestou v šedesátých letech nahrazen novým názvem FUČÍK.

Výstavba domu čp. 498 - VILLA SILVA a první majitelé

      Dům SILVA (Chopinova čp.498) byl postaven v roce 1927-1928 manželi Ladislavem a Amálií Kaníkovými. Ladislav Kaník byl zdejší občan a měl vysokou hodnost vrchního finančního rady. Snad tato okolnost byla příčinou toho, že se na žádné reklamě neobjevuje jeho jméno - nechtěl být při své funkci zviditelňován jako podnikatel.
      Doposud se nepodařilo zjistit, odkud přišli do Mariánských Lázní Kaníkovi. Není vyloučeno, že staří Kaníkovi z dn. Ruské ulice byli rodiče Ladislava Kaníka. Za první republiky žil totiž v Mariánských Lázních ve vile Skalník v dnešní Ruské ulici, čp. 215, generál ve výslužbě František Kaník se svou manželkou Františkou Kaníkovou.
      Dům čp. 498 postavil stavitel Ing. Ludwig Stainl z Karlových Varů zřejmě už v roce 1927, když 22. června 1928 byl předán výtah v domě od firmy Jaroslav Moučka z Prahy. Dům měl prvotřídní vybavení, které - připomeňme - nebylo tehdy běžné:
      1. každý pokoj měl teplou a studenou tekoucí vodu
      2. dům byl vytápěn ústředním topením s teplou vodou vlastní kotelnou.
      3. dům měl prvotřídní výtah
      4. každý pokoj měl vlastní koupelnu a W.C.
      5. k pokoji patřila i sprchová lázeň
      6. dům měl státní telefon číslo 531 s údajným napojením na pokoje
      7. v domě bylo instalováno světlené signální zařízení (účel blíže neuváděn)
      8. k domu patřily autogaráže a v zahradě byl upravena lehátková loučka ( s lehátky)

      Zdá se, že v době výstavby neměla dvoupatrová vila SILVA (s třetím patrem mansardou) jako novostavba srovnatelné vybavení. Do počátku druhé světové války figurují reklamy tohoto domu na různých místech a v různých publikacích.
      Nutno dodat, že sousední hoteliér Vilém Zörkendörfer měl v plánu už před první válkou rozšířit svůj hotel CARLTON (dnes Svoboda) v tomto směru, ale musel záměr finančně oddálit až nakonec o parcelu přišel.
 
Silva za druhé války a v prvých letech po válce

      Osud vily za druhé války není znám. Především je tu otazník nad českými majiteli. Podle pozemkové knihy až v roce 1944 se zapisuje jako nový majitel prokádrovaný říšský Němec Walter Kerkmann.
      Po válce je Kerkmannovi podle prezidentova dekretu majetek zkonfiskován, ale nevrácen Kaníkovým (pokud by žili).
      Na dům je zavedena národní správa dne 9. srpna 1946. SILVA nemění svůj název na rozdíl od většiny domů v městě. Uvádí se jako hotel se 40 lůžky a - což bylo nejdůležitější - s celoročním provozem. Národní správa trvá do května 1948. a v květnu 1948 dochází ke změně. Do pozemkové knihy je zapsáno 5 (opět prokádrovaných) národních správců, týchž jako téměř u všech lázeňských domů v Mariánských Lázních. Byli to Evžen Sovák, Boris Standacher, Václav Koldinský, Josef Mareš a Ing. Jan Petr. (Majetkové poměry domu viz pozemková kniha XVIII. Mariánské Lázně, 786, str.85, Okresní soud Cheb. )
 
SILVA za socialistického lázeňství

      Počátkem padesátých let přechází Silva pod správu ROH (jako lázeňská ubytovna - nikoliv rekreace) a dostává název Manželé Rosenbergovi.
      Zpráva doktorky Sedláčkové z roku 1955 popisuje dům Manželé Rosenbergovi s 45 celoročními lůžky jako depandanci léčebny SVOBODA. Sem patřily i další dva domy v Chopinově ulici - Margareta a Palladio. Ty však měly jen sezónní lůžka. Tehdy se v areálu SVOBODA léčili pacienti práceschopní na nemoci dýchací. Areál měl centrální kuchyni a stravování ve Svobodě, možnost dietního stravování, jídelnu pro zaměstnance a terapeutické vybavení. Dr. Sedláčková uvádí, že pokoje jsou slušně vybaveny, je pouze nedostatek záclon. Výtah je pouze v Manželé Rosenbergovi, avšak nefunguje, neboť je spálený motor. Pokoje jsou chladné a dají se těžko vytopit. Manželé Rosenbergovi má 13 koupelen. Je nedostatek užitkové vody pro malý tlak v potrubí. Kritizována je i velká vzdálenost z Manželé Rosenbergovi na procedury do Lázní pracujících (Centrální lázně).
      Od 18. prosince 1957 přechází Manželé Rosenbergovi pod správu Čsl. státních lázní Mariánské Lázně. Po roce v 1960 se objevuje nový název Fučík. V domě pak pravidelně bydlívaly skupiny sovětských pacientů.

SILVA po roce 1989

      Až do roku 1992 dům patřil k centrálnímu lázeňskému domu Svoboda, dnes už není součástí lázeňské organizace. Tehdy také došlo k návratu k původnímu názvu rodiny Kaníkových SILVA. Les). O dům mělo zájem ministerstvo zdravotnictví k pokračování balneologického výzkumu po zrušení Výzkumného ústavu balneologického v Mariánských Lázních.
 

K vývoji osídlení v Chopinově ulici

      Pod lesním svahem vrchu Špičák (749 m n.m.) stojí čtyři lázeňské domy, které tvoří Chopinovu ulici - Palladio, Margareta, Svoboda a Silva. l Tyto lázeňské domy se stavěly poměrně pozdě. V těchto místech, třebaže jen 130 metrů od Křížového pramene ještě zůstával před sto lety bukový les. l Nad Křížovým pramenem měl klášter Teplá tzv. rozesílací dům se skladišti džbánků, později lahví s minerálními vodami. V srpnu 1820 byly postaveny klášterem v místech dnešního děkanství klášterní stáje pro koně a remízy pro vozy; druhá polovina přízemního stavení sloužila jako provizorní škola. Sloužila však déle než je obvyklé u provizoria.
      Sem chodívaly mariánskolázeňské děti až do roku 1853, kdy byla postavena v těsném sousedství řádná škola pro Mariánské Lázně (čp.87), dnešní Základní umělecká škola. Nad klášterními stájemi stávalo hasičské stavení městského hasičského spolku s rekvizitami k hašení (čp.190) a po druhé válce bylo přestavěno na budovu ředitelství Státního rybářství v Mariánských Lázních. Dnes je tu pensión SIVEN.
      Před sto lety vedla těmito místy alej Alleegasse k Lesnímu prameni a Sangerberská silnice (dnešní Chopinova). Zatímco dnešní Ibsenova ulice byla před sto lety zastavěna přibližně v dnešní podobě (vojenské lázeňské domy), Chopinova ulice dosud neexistovala.
      U bývalé aleje (Alleegasse) před sto lety stály domy: Zelený strom (čp. 23 - dnes Wolker), škola (čp.87- dnes Základní umělecká škola), klášterní stáje a remízy (čp.92- dnes děkanství), a domy Bristol (čp. 198), Imperial (čp.183 - vojenský lázeňský ústav), Pflanz ( čp.172 - dnes Poeta), Tusculum (čp.175), Villa Busch (čp.185 - Credo), Villa Hammerschmidt (čp.171 - Davos) a rohový Kolumbus (čp. 192). Sangerberská silnice byla dosud hrbolatá, blátivá a prázdná. Začínala u školy, přecházela přes Mlýnský potok, běžela lesem ke klášterní hájence Diana a dále mířila hlubokými lesy do města Sangerberku, ovšem po jiné trase než dnešní silnice do Pramenů (vedla kolem Dunkanovy výšiny).
      Netrvalo však dlouho a i při této silnici se začalo stavět. V roce 1902 se stavěl palác Palladio (čp.343), 1903 Margareta (čp.360), na staré škole (čp.87) bylo nadstaveno jedno patro, a 1904 stavěl architekt Josef Schaffer na místě klášterních stájí monumentální budovu klášterní lázeňské inspekce (čp.92 - Brunneninspektion, dnešní děkanství). Při škole byl později přistavěn obytný dům čp.458.
      K Lesnímu prameni vedla a stále vede mezi dnešními ulicemi Chopinovou a Ibsenovou majestátná buková alej pro lázeňské hosty. Po této aleji chodí hosté už déle než sto let od kolonády Křížového pramene k Lesnímu prameni. První dům v Chopinově ulici je PALLADIO.

PALLADIO

      PALLADIO (čp.343) je ubytovacím zařízením centrální léčebny Svoboda. Dům byl postaven - podle kupní smlouvy z 7.května 1902 - slavným architektem Josefem Schafferem a v pozemkové knize jsou uvedeni majitelé Josef a Marie Schafferovi jednou polovinou. Mariánskolázeňský architekt Josef Schaffer, který proslul přestavbou Centrálních lázní (1891-1892), Nových lázní (1896), kursálu, dn.Casina (1900), výstavbou školy Sever (1901), klášterní knihovny v Teplé (1902-1910), děkanství (1904) atd., vybral si pro svůj dům parcelu u Mlýnského potoka vedle obecné školy, kam kdysi sám chodíval a snad byl motivován vzpomínkami na zde prožité mládí.
      Dům PALLADIO je dvoupatrový s mansardovým třetím patrem a udivuje nás překrásnou fasádou ve stylu pozdní italské novorenezance. Má deset mocných dekorativních sloupů a dvě sochy obryň u vchodu drží na hlavách střední balkón prvního patra. Bosované přízemí má nad okny klenáky ve tvaru maskarónů a celý exteriér je zdoben bohatými balustrádami balkónů a dalšími dekorativní elementy. Monumentální, důvěryhodné rozměry pohádkové budovy s přebohatou fasádou jakoby uklidňovaly návštěvníka, ubytovaného zde v prostorných místnostech s vysokými stropy.
      Dům nazval Schaffer podle italského architekta Palladia (1508- 1580), stavitele paláců a kostelů v Benátkách a dalších italských městech, stavitele, který mu byl v mnohém vzorem.
      Jiným Schafferovým vzorem byl jeho vídeňský profesor dánského původu Theofil von Hansen, jehož obdivovatelem zůstal po celý život. V hale uvnitř Palladia stávala na nepřehlédnutelném místě busta profesora Hansena. Svými stavbami přenesl Schaffer do Mariánských Lázní kus Vídně a vdechl Mariánským Lázním atmosféru metropole tehdejšího mocnářství v kapesním vydání. Druhý vídeňský architekt Arnold Heymann korunoval tento transfér vídeňské architektury do Mariánských Lázní svými paláci typu Pacific, Bohemia, Hvězda, Kavkaz, Esplanade, Krakonoš, Polonia a další a ve stejné době jako Schaffer. Tito dva architekti nám vytvořili dnešní lázeňskou čtvrť a zcela neprávem stojí v pozadí zájmu hostů i domácích.
      Schaffer se narodil v Mariánských Lázních v domě Chopin, chodil do staré školy a vystudoval ve Vídni, kde i pracoval a pobyl deset let. Vrátil se domů a vytvořil pro Mariánské Lázně nádherná díla a sobě nesmrtelný památník. V domě Palladio zemřel 15. června 1938 ve věku 76 let.
l Schafferova manželka Marie byla dcerou známého zdejšího stavitele Königa. Schafferovi měli dvě dcery: Elisabeth (nar.1892) se provdala za karlovarského právníka Johanna Schwagera z domu Hahn (čp.143 na Hlavní třídě), druhá dcera Hildegard (nar.1898) si vzala Alexandra Krause, majitele nedalekého hotelu Lesní mlýn. Dcery zdědily po otcově smrti polovinu domu Palladia. Vnučky architekta Schaffera žijí v západním Německu.
      Po 2. světové válce se stal dům konfiskátem a národním správcem Bohuslav Matoušek (8. srpna 1947). Sezónní pensión měl tehdy 58 lůžek. Dne 15.ledna 1950 se stala vlastníkem domu Ústřední nemocenská pojišťovna Praha. Až 20. března 1954 bylo zapsáno vlastnické právo na československý stát a vloženo do správy Revolučnímu odborovému hnutí jako lázeňská léčebna ROH. Dne 12. května 1958 byl dům předán orgány ROH lázeňské organizaci Čsl. státní lázně Mariánské Lázně. Palladio mělo tehdy 45 sezónních lůžek. Později bylo instalováno ústřední topení a dům zůstával ubytovnou pro pacienty léčebny Svoboda. Bývala zde však různá terapeutická zařízení. Při vytvoření akciové společnosti Léčebné lázně Mariánské Lázně dne 1. května 1992 přešel dům do jejích rukou. Dům ztůstává ubytovnou léčebny Svoboda, v domě je však i medicínské oddělení a sauna. Počet lůžek se snížil ze 45 na 22 lůžek ve 14 pokojích.
 

MARGARETA

      Sousední dům MARGARETA (čp.360) byl postaven jako sezónní pensión v roce 1903. Majitelem domu byl Arthur Koch, ředitel odborné školy blíže neurčené. V roce 1922 přešel dům do majetku dr. Škody a Heddy Škodové, a v letech 1927 - 1945 byla majitelkou Ella Schiererová, která zde bydlela s Gabrielou Schiererovou.
      Po válce byl jmenován národním správcem konfiskátu Margareta Michal Hucul - podle zápisu z pozemkové knihy 4. 12. 1946. K lázeňské organizaci přešel dům podle zápisu v pozemkové knize 18.prosince 1957; předtím, v 50. letech sloužil jako sezónní ubytovna léčebného ústavu ROH - Svoboda, tj. příslušel k lázeňské léčbě, řízené Revolučním odborovým hnutím.
      Dnes je dům ubytovnou pacientů léčebny Svoboda. Má již ústřední topení; všechny pokoje mají WC, sprchy a barevný televizor. Margareta, která měla ještě v roce 1955 pouze 35 lůžek, má dnes 60 lůžek ve 29 pokojích. Exteriér budovy Margarety nese řadu zajímavých secesních prvků, třebaže velmi cenná secesní fasáda poněkud zaniká vedle monumentálního paláce Palladia.

SVOBODA alias CARLTON

      Architektonickou kuriozitou je lázeňský hotel CARLTON (čp.393). Názvy domů v Chopinově ulici zůstaly při totálním přejmenovávání domů v městě 1945 kupodivu beze změn, a to i hotelu Carlton. Nový název je až z doby odborářské lázeňské léčby v domě. V roce 1988 byla otevřena kavárna Carlton a po roce 1989 byl jen krátce vrácen hotelu původní název Carlton; na žádost pracovního kolektivu zůstal název SVOBODA.
      Z názvů po československých prezidentech, jejichž osud byl v Mariánských Lázních vždy problematický, jako byly: Masarykova léčebna (budova v 80.letech odstraněna), Benešova třída (v 50.letech přejmenována na třídu Odborářů a Československé armády), Gottwaldovo náměstí (dnes původní Goethovo), zotavovna Zápotocký (dnes Bohemia), zůstal v městě pouze název léčebny Svoboda, který hosté spojují s prezidentem generálem Ludvíkem Svobodou. Aby spokojenost byla oboustranná, zůstala v léčebně kavárna Café Carlton, připomínající původní název hotelu.
      Dům postavili těsně po roce 1908 manželé Vilém a Anna Zörkendörferovi, a v jejich majetku zůstal do roku 1945. Stavitel Josef Forberich zanechal dílo, které je po generace středem oprávněného obdivu a pozornosti hostů, zvláště v zimním období, kdy není opadne listí a dům se objeví v celé kráse. Pozoruhodná fasáda s promíšením prvků novogotiky, novobaroka, secese, ale i s prvky tudorovského stylu, překvapuje tím, že každé patro je projektováno v jiném stylu, každé okno má jiné rozměry. Romantizující prvky vnucují divákovi pocit, že jde o kouzelný palác z neznámé krásné pohádky.
      Osud majitelů skončil v roce 1945 velkou tragédií. Staří majitelé, Vilém a Anna Zörkendörferovi, ztratili ve válce na frontách všechny tři syny - Wolfganga (1910-1942), Wilhelma (1913-1941) a Volkera (1916-1945) - a zdrceni osudem i se svou služebnou a chůvou jejich synů spáchali v létě 1945 hromadnou sebevraždu.
      Národním správcem konfiskátu se stal v roce 1945 Jan Vnouček, 22. 8. 1946 převzal správcovství hotelu Vladimír Huml jako správce. O sezóně 1946 byl uváděn CARLTON jako hotel nejluxusnější A.třídy a měl 90 lůžek. V 50. letech bývalý hotel dostal název SVOBODA a stal se centrálním léčebným ústavem ROH, k němuž patřily tři další lázeňské domy v Chopinově ulici.
      V roce 1955 byla ubytovací kapacita areálu SVOBODA 233 lůžek, z toho 80 sezónních a 153 celoročních. Sezónní provoz měly domy Palladio (45 lůžek) a Margareta (35 lůžek), celoroční provoz měla Svoboda (108 lůžek) a Manželé Rosenbergovi (45 lůžek). Hlavní indikací byla léčba nemocí cest dýchacích, využívající pitné léčby blízkého Lesního pramene, který zde slouží pro tuto indikaci.
      Přestože se léčba měla týkat jen lehčích a práceschopných nemocných, bývalo tu více než 50 vážnějších, práceneschopných pacientů, a to nejen s nemocemi respiračními, ale i pacientů po operacích ledvin a s nefrolitiázami. V roce 1955 měl komplex 29 jedno-, 72 dvoulůžkových a 20 třílůžkových pokojů. Svoboda měla 26 koupelen, Manželé Rosenbergovi 13, Palladio dvě.
      Rekonstrukce domů v 70. letech přinesly podstatné zkvalitnění ubytování i terapie. Dnes má Svoboda 58 pokojů a 109 lůžek. Je tu oddělení elektroterapie, ultrazvuku, podávání plynových injekcí, klasických a reflexních masáží, jsou tu prostory pro léčebnou gymnastiku. V domě je od roku 1988 menší kavárna Carlton.
      Hotel Carlton v roce 1938 neblaze proslul návštěvou lorda Runcimana. Zde probíhala v napjaté atmosféře jednání Runcimanovy komise o našem pohraničí se sudetoněmeckým vůdcem Konrádem Henleinem a dalšími politiky.
      Ze slavných hostů Svobody je nejznámější Miroslav Horníček, vynikající český herec a autor knihy "Mariánské Lázně v červnu a červen v Mariánských Lázních", který přijíždí pravidelně po desítky let v červnu do Svobody.
 

Zdeněk Buchtele

Zaniklá ves na česko-bavorské hranici - Lohhäuser
      První dojem z návštěvy místa, kde obec bývala, byl tak silný, že jsem se rozhodl o podrobný výzkum nejen samotné obce, ale i okolí. Překrásné, mírně k jihu se svažující údolí, je opravdu jedním z mála míst, příhodných pro osídlení - ať už v pravěku, ve středověku či dnes.

Topograficky

      Ves LOHHÄUSER ležela v nadmořské výšce kolem 690 m n.m. asi 13 km západojihozápadně od Mariánských Lázní přímo na bavorské hranici. Široké okolí vesnice bývalo zcela zalesněno s výjimkou jižního směru k Mähringu, kde jsou na německé straně pole.
      Zeměpisně nejvýraznější je nejvyšší hora pohoří Český Les - Dyleň (939 m n.m.). Leží 4 km severoseverozápadně od Lohhäuseru. V blízkém okolí je několik dalších vrchů . Severovýchodně je vrch Mír (Ruh) 792 m n.m., též se mu říkalo Tišina.
      Vrch 2,5 km severně o nadmořské výšce 753 m n.m. nemá jméno. 1,5 km západně je vrch Lžičák (Löffelshugel), 732 m n.m., jihovýchodně vrch Ploßbühl, 720 m n.m. Na východ po silnici na Tachovskou Huť se terén neznatelně svažuje. Zde ležel pomístní název Langer Berg (Dlouhý vrch).
      Na katastru je řada kdysi hojně frekventovaných pomístních názvů. Na západním okraji obce u hranice bývala louka Reitschule (Jezdecká škola), využívající velkou louku pro trénování a výcvik jízdy na koni. Leží mezi bývalou obcí a šachtou Dyleň.
      Jižně od louky v bukovém porostu u cesty stávalo ně-kolik dřevěných kotců pro ustájení a ošetřování koní. Zde býval Reitslager (= Jezdecký tábor), u něhož lze ještě na-lézt starý pomník. (VIZ OBRÁZEK)
      Směrem k Mohelnu se říkalo Mugler Rang (Mohelnový rank). Na severozápadě byly podél potoka šachtičky Goldschachterl ( = Zlaté šachtičky), za nimi Planbruck (=Plánský mostek). Celý prostor je zcela přetěžen a do-dnes nese stopy po intenzivním kutání a rýžování.
      V celém úseku nacházejí se hojně stopy po pálení milířů se zbytky dřevěného uhlí, různé stružky a příkopy, sloužící k přívodu potřebné vody k rýžování. Musíme připomenout, že těžba zlata zde probíhala daleko dříve než vesnice vznikla (určitě před rokem 1700). Je docela možné, že dala vzniknout dnešnímu osídlení.
      Obcí protéká Hamerský potok (německy Lohbach či Lohhäuserbach). Pramení pod Dylení, směřuje přes obec do Německa, do Mähringu, a odtud přes německý Nový mlýn (Neumühle) a hájenku Treppenstein zpátky do Čech, kde poháněl desítky mlýnů a ústil do Mže. Přes německé území protéká v délce asi 6 km.
 
Tajemná stará lovecká chata
 
      Asi 1,5 km severozápadně od vsi byl zřízen počátkem padesátých let vojenský pohraniční útvar. Nedaleko přes cestu, jihovýchodně asi 100 m nacházejí se základy staré lovecké chaty. Obytná část měla 4,5 m x 6 m, k jihovýchodní stěně byl krytý vstup 4,5 m x 2 metry. Chata sloužila za druhé války jako lovecké místo nějakému německému vojenskému pohlavárovi (údajně prý Göringovi). Asi 60 m jihovýchodně od chaty je staré jezírko, do kterého se sbíhají veškeré stružky z celého okolí. Je tu i přívodní dřevěná trubka. Jezírko je příkladem využití všech přístupných vodních zdrojů.
 
Zaniklý uranový důl Dyleň
 
      Mezi jezírkem a bývalou obcí Lohhäuser byl donedávna v provozu důl DYLEŇ. Jeho vznikl byl spojen s těžbou uranové rudy. Prostor celého dolu byl obehnán vysokým drátěným plotem, zakončeným ostnatým drátem v několika řadách nad sebou. Kolem plotu byly pásy bez porostu, neustále udržované a ostře hlídané, aby se náhodou některý horník nepokusil uprchnout do Bavorska. Byl to vlastně malý pracovní tábor, kam byli horníci přiváženi uzavřeným autobusem; celou pracovní dobu byli hlídáni samopalníkem a opět odvážení ze šachty uzavřeným auto-busem zpět domů.
      Roku 1990 byla těžba zastavena a důl se postupně likvidoval. Dnes jsou budovy zbořeny, prostranství je osázeno stromky a vše uklizeno. K odvozu stále čeká neuvěři-telné množství hlušiny - haldy, které jedině kazí dojem.

Černý "hergot"
 
      Necelé 2 km severně je místo, které se nazývalo Schwarzer Herrgott (=Černý Pánbůh). Při podrobném výzkumu se potvrdila domněnka o vzniku názvu: celá lokalita je pokryta místy, kde se pálily milíře a vypálené uhlí se sváželo na jedno místo, přístupné pro povozy. Dodnes to tu vypadá jako středověké "uhelné sklady". Silné vrstvy dřevěného uhlí tento dojem umocňují. Místo je za-jímavé tím, že prý co bouřka, tak tam uhodí blesk. Ke vzniku názvu to jde - uhlí dávalo obživu a teplo a každý blesk byl boží pokyn.
      Podle básně Ernsta Konhäusera "Beim Schwarzen Herrgott" byl kdysi jeden ze statných smrků zasažen bleskem a ve své rozsoše bylo místo, kam byla umístěna Kristova soška. Rozsocha byla přikryta šindelem, aby sem ne-pršela. Zub času způsobil, že soška zčernala a poutníci to považovali za boží znamení.

Další pomístní názvy
 
Další název poněkud jižněji odtud je Krantzschlag, východně je již uváděný Dlouhý vrch (Langer Berg) a Silniční louky (Strassenwiesen) při silnici do Tachovské Huti.
      Na sever z obce vede silnice do obce Háje (Grafengrün), dnes má sice bezprašný povrch, ale sleduje původní cestu, kterou nechal ze staré kupecké stezky upravit pán Colloredo-Mansfeld, potomek starého rodu pocházejícího z Itálie a Německa. Tato trasa bývala významnou obchodní stezkou přes hraniční oblast. Ve vsi VYSOKÁ se napojovala na kupeckou stezku, která vedla kolem dvora Haselhof (Lískovec) směrem do nitra Čech.
      Pár desítek metrů, vpravo na východ, odbočuje z Colloredovy silnice, těsně nad hospodou čp. 10, původní cesta do Tachovské Huti. Asi 900 m od vsi je vodárna, datovaná roku 1981, zásobující nedalekou "Novou Rotu", dnes sídlo české hraniční policie. Severně nad cestou je vrch Mír (Ruh), kde lze předpokládat pohřebiště. Byl by potřebný archeologický průzkum. Asi 400 m k jihu je na lesní mýtině povalený pomníček s nečitelným nápisem (letopočet snad 1868). Zde se říkalo Mähringské louky (Mähringer Wiesen). Asi 700 m jižně od pomníčku je lokalita "V huti". Je to přírodní rezervace, připomínající prales s množstvím odvodňovacích stružek a kanálů, sloužících uhlířům při pálení milířů.
      700 m východně od lokality "V huti" je stará šachta "Černý důl". Je to stará šachta s kruhovou výsypkou kolem sebe. Je porostlá více jak stoletými smrky.

K názvu obce
 
      Co se týká názvu obce, je německý - LOHHÄUSER. Český název SLATINA vznikl až roku 1947. ONV Mariánské Lázně tehdy přišel s návrhem počeštění názvu obce a navrhl "Tříslová" (podle Lohe = tříslo). Zvolen byl však název "Slatina". Nový název nebyl prakticky nepoužit, protože brzy na to byla ves, ležící přímo na bavorské hranici, srovnána se zemí. Pouze na pozdějších vojenských a lesnických mapách se nepoužitý český název někdy objevoval.
      Původní název obce vzniklé v 18. století byl FINKENCHLAG. Takto se uváděla až do roku 1792 ve farní kronice Tachovských Tří Seker. Pak přišlo jméno LOHHÄUSER, ale také LOHHÄUSEL nebo LOCHHÄUSEL (Loch = díra, Häusel = domky, domečky). Poloha obce přímo na bavorské hranici vylučovala po roce 1948 trvalé osídlení v těchto místech. Obec měla cesty do Mähringu a historicky měla silnější vazbu na Mähring než na farní centrum Tři Sekery.
      Podle slovníku je varianta Lohe = plápolající plamen, oheň, žár. Osobně se přikláním k této variantě výkladu, protože když si uvědomíme, že celá staletí tu byla hornická činnost, spojená s těžbou zlata a s výrobou dřevěného uhlí, tedy pálení milířů, což pokračovalo ještě v 19. století. Dýmající, hořící a plápolající okolí obce, díky milířům, mohlo dát název nové vesnici.

Vznik obce a nákup pozemků
 
      Ves vznikla v polovině 18. století jako sídlo lesních dělníků z panství Tachov. V prvých desetiletích své e-xistence se jí říkalo FINKENSCHLAG.
      Jaroslaus SCHALLER (1788) ves ještě neuváděl a ani v josefínské vojenské mapě nemá samostatný popis.
      Teprve Johann Gottfried SOMMER (1838) popisuje obec:
      "Lohhäuser či Lohhäusel také Lochhäuser, 3 1/4 severozápadně Tachova, přímo na bavorské hranici, dominikální ves s 18 staveními a 94 obyvateli, farností patřící k Třem Sekerám, má 1 školu, podobně jako ve Šmelctálu, 1 fořtovnu, 2 mlýny a 1 továrnu na kamenné skleněné knoflíky (Steinglasknopffabrik)"
      V roce 1846 měla vesnice stále 18 stavení, ale 159 obyvatel - aspoň podle farní kroniky ze Tří Seker. Znamenalo by to, že přibylo náhle 63 osob, což bylo asi připočteno z Kamence či odjinud.
      V roce 1939 měla ves 29 stavení, 30 rodin a 157 obyvatel. Celková výměra obce byla 1 554,53 hektarů včetně lesních majetků panství Tachov.
      První zdejší stavení byla tachovská myslivna. Měla čp. 1 a prvními obyvateli byli Lanzendörferovi z Tachovska. Těm udělil tachovský kníže Windischgrätz povolení, postavit si na knížecím pozemku stavení a ob-dělat tu kousek pole a louku. Bylo by asi pro osídlence velmi zlé, kdyby bylo postupováno podle pozdějšího rozhodnutí soudu, že veškeré grunty se vším, co na nich stojí, jsou majetkem knížete. Ale starý, prý lidumilný kníže Windischgrätz (mimochodem tvrdě potlačil revoluce v roce 1848 v Praze a ve Vídni) dovolil, aby si dřevorubci mohli tyto grunty postupně koupit průběžným splácením tak, že se odečítala pracovní mzda a dřevorubci pro knížete dělali příslušné pracovní úkony.
      Tak přišli osídlenci ke svému majetku, který se v průběhu let rozšiřoval, protože jim kníže dovolil odkup. Takto bylo možné, že i z mähringských pozemků na bavorské straně ( tj. pozemků, které patřily podobně jako v minulosti lesy a louky vsi Lohhäuser ke klášterním majetkům Waldsassen) si mohli dřevorubci koupit nebo pronajmout louky na této straně. Později získalo někteří obyvatelé Lohhäuseru pozemky o výměře více než 4 hektary a také řadu pozemků bavorské obce Mähring, které obhospodařovali až do doby vysídlení 1946.

Výroba knoflíků a skleněných perel
 
      Lesní práce byla na počátku osídlení hlavním způsobem obživy. Panství Windischgrätze mělo v obci panskou pilu s hospodou, mlýn a také huť na skleněné perly. Pila přešla jako čp. 17 v roce 1838 do majetku Lanzendörferů, ale tito v roce v roce 1884 s provozem pily přestali. Předpokládáme, že pila byla přebudována na huť a vodní kolo pohánělo dmychadla. Usuzuji tak z nálezů, provedených povrchovým sběrem.
      Půdorysný plánek byl připraven na jaře 1998. Na plánku je zakreslený "sklad lávy a přísad", kde jsme objevili předtavenou lávovou hmotu s neurčitým množstvím neurčitých tavících přísad. Na tavenině jsou stopy po tavících pánvích, obtisklé nerovné dno pánve atd. Podle toho mlýn sloužil k výrobě lávových tmavých knoflíků a mačkaných perliček. Lávovina se tavila při teplotách nad 1300° C, což bylo dosažitelné při použití dmychadel, poháněných vodní silou.
      Zde se předtavoval materiál pro skelnou huť, která bývala v domě čp. 18, kde se vyráběly barevné skleněné korálky, skleněné prsteny, ale i lávové černé knoflíky a perličky,. Předtavená hmota se zde zpracovávala již při nižších teplotách 600 až 900° C. Z nalezených vzorků zjišťujeme, že jde o širokou škálu barev. Povrchovým sběrem jsme nalezli množství zlomků tavicích pánví, ne-soucích na sobě zbytky různobarevných tavenin, dále pecní vyzdívky a hlavně různé korálky, perličky, knoflíky a zlomky skla a materiálů, používaných jako surovina k tavení. Další průzkum ukázal, odkud byla získávána jílovitá hlína na výrobu tavicích pánví. Bylo to údolí přímo ve vsi, které je celé na šedavém jílu. Při těžbě jílu vznikla jáma, ze které vznikl později rybník. Odebrané vzorky potvrdily naši teorii.
Pomník na kraji lesa připomíná jakousi tragédii, která však boží pomocí dopadla dobře. Pomník stojí v místech jezdeckého tábora. Louka napravo od něho sloužila k výcviku jezdců.      Dále jsme hledali zdroj materiálu pro pecní vyzdívky. Byl nalezen asi 100 metrů od mähringské pískovny, téměř na hranici. Po vypálení vzorků byla i tato věc jasná - totiž že se materiál odebíral odtud. Přetavovali jsme vzorky ne-jen lávy, ale i skleněných zlomků a tavenin. Prokázalo se, že jsme se nemýlili. Vzájemná vazba mezi mlýnem s pilou a skelnou hutí z čp. 18 byla prokázána.
      Co se týká hutí na skleněné perly, vyráběly se tu zprvu černé skleněné knoflíky, při čemž se používalo lávy dovážené až z Komorní Hůrky u Františkových Lázní a snad také z blízkého Chebského vršku (Egerbühl) u Staré Vody.
      Po přistěhování Huberů, Lampalzerů a Voitů z obce Warmensteinach ve Smrčinách, a když byl povolán do továrny hutní mistr Schönberger, který výrobě barevných výrobků ze skla mistrovsky rozuměl, nastal zlatý čas skelné hutě a z někdejších lesních dělníků se náhle stali skláři.
      Ve dvou velkých šmelcovnách (pecích), každá s 12 ohnivými šmelcefny, pracovalo více než 100 mužů na denních a nočních šichtách. Byli to muži z Lohhäuseru, z Hutí, z Holštejnu (Kamenec), z Hájů a z Broumova. Skelný písek přiváželi bavorští sedláci se svými povozy a říkalo se jim "Skelní sedláci" (Glasbauern).
      Co se tu vyrábělo ? Rozmanité a různobarevné skleněné zboží jako perly, tzv. "aspry" - ploché obruby pro spojování klíčů, skleněné prsteny a rovněž závěsy pro skleněné lustry. Jeden takový skleněný lustr, který věno-val vedoucí provozu Schönberger, nacházel se ve farním kostele Tři Sekery.
      Ženy a děti se zabývaly v domácnostech tříděním, navlékáním a našíváním skleněných věcí a tak se lidem žilo docela dobře.

Norbert Frýd vzpomíná

      Ve své knize "Vzorek bez ceny a pan biskup aneb za-čátek posledních sto let" popisuje spisovatel huť v Sorghofu poblíž Tachova, v níž byl zaměstnán nejen on, ale i jeho děda. Podle něho si můžeme učinit představu o zdejší huti:
      " … k pracovním úkolům patřilo přejímat fůry. Ty do-vážely dřevo na vytápění pecí, hrnčířskou hlínu na žáruvzdorné pánve, dále písek, potaš, vápno a jiné materiály, z jejichž směsi se taví sklo. Na holcplace se řezala a štípala polena, polínka se skládala do určitých figur a přeměřovala … Bylo taky třeba zpravit povozníky, aby vy-zvedli došlé zásilky sody, arzeniku a Glauberovy soli z nádraží v Plané…
      Vlastní huť nebyla tak velká. Pec měla na obou stranách po třech ohnivých otvorech, pracovalo u nich pouhých šest foukačů skla, ale aby provoz klapal, muselo se činit spousta dalších lidí. Vše se vlastně dělalo rukama a dost primitivně k tomu. Topilo se dřívím, jeho spotřeba byla značná a už bez drvoštěpů a bohatých lesů kolem by se bylo všecko zastavilo. Za otvory pece žhnulo šest do běla rozpálených hliněných pánví, z těch si skláři pomocí železných píšťal brali sousta kalné skloviny a vyfukovali do tenkostěnné průzračnosti, co bylo třeba. Jejich výrobky, lahve a sklenice, putovaly do další, mírnější pece, aby postupně chladly…
      Sama huť byla podlouhlá čtverhranná stavba z kamene. V mohutném dvoupatrovém krovu se sušily hranice paliva. Na černých půdách stálo pro případ požáru i několik džberů s vodou. Zkušení tvrdili, že dřevěná konstrukce nad pecí ztvrdla horkem jako kost a nevznítí se tak snadno. Když se však v žárovišti vyměňovaly vadné pánve, docházelo pokaždé k pekelnému pozdvižení, hejna jisker prskala až pod střechu. Pak se dřevo na půdách spěšně chladilo proudem vody z hasičské stříkačky.
Těžké hromady dřeva nad hlavou působily tísnivě a dělníci říkali, že jejich váha a vratkost je rozhodně nebezpečnější než jejich vznětlivost. Parní kotle a železné stroje chyběly. Nejdůležitější síla v továrně byl lidský dech…"

Tragédie pro obec - vražda Schönbergera
 
      Vše se náhle změnilo v jedné jediné noci. V noci z 5. na 6. března 1887 byl zabit dvěma muži, kteří zůstali neodhaleni a z neznámých důvodů zabili vedoucího provozu Schönbergera s žebřinou z povozu na polní cestě mezi poli pana Zwerenze a Lan-zendörfera. Tento zločin zasadil také knížecí Windischgrätzově skelné huti smrtelnou ránu . Neboť musel být provoz huti zastaven. Ztráta hlavního odborníka jako byl Schönberger byla nenahraditelná.

Těžká obživa obyvatel
 
      Po ztrátě odborníka Schönbergera obyvatelům nezbylo než se znovu vrátit k lesní práci, což dávalo nesrovnatelně menší výdělky. Ale protože byli pilní a ve všech oborech pokrokoví, nalezli prostředky a cesty k přežití.
      V zimních měsících vyráběli lesní dělníci jakési dřevěné rourkové hole, po nichž byla poptávka stavitelů při stavbách domů, soustružili také dřevěné perly a zboží šlo docela dobře na odbyt, několik mužů se svými vánočními stromečky chodívalo do Chebu, Aše, Františkových Lázní a jinam.
      V létě hledali muži houby v lesích, čehož se účastnily i děti, a ženy je nosily na dvaapůlhodinové pouti na nádraží Žandov a po dva tři měsíce je vozily denně do Chebu. Zde na trhu prodávaly houby a borůvky.
      Když 1884 přestali Lanzendörferové provozovat pilu, věnovali se sklářství a nová pila byla z nutnosti zřízena na horním mlýně s čp. 5. Po roce 1920 tu byla osazena turbína typu Bánki, stejně jako na dolním mlýně s čp. 17. Jak dlouho byla pila v provozu, není jasné. V roce 1939 tu bydlel starosta vesnice Johann Feiler.
 
Windischgrätz v obci
 
Původní pomník padlých ve válce - z roku 1925      Až do počátku první války přijížděl do Lohhäuseru často majitel tachovského panství, kníže Windischgrätz s manželkou a se svým dvorem. Bydleli ve fořtovně. Kníže horoval pro lov a kněžna navštěvovala nuzné místní obyvatele, mírnila nouzi a utrpení a z panské kuchyně cestovalo jídlo do mnohých domů. Z té doby pochází i pomník u Jezdecké školy (Reitschule).

Škola v obci

      Kol roku 1800 začíná v obcí škola. Vyučování bývalo zprvu jen v zimě jako pendlující, tj. každý den bylo v jiném stavení, tak jak určoval jeden nezkoušený amatérský učitel. V roce 1835 byla v Lohhäuseru rozhodnuto o škole, po jednom sporu s Tachovským Šmelctálem, kam měly děti docházet. Prvním učitelem se stal Johannes Mühlbauer, který pocházel ze Tří Seker. Od této do-by bývalo vyučování v jedné světnici, která byla pronajata, naposledy to bylo v domě čp. 11.
      V roce 1894 se začalo učit v nové škole, čp.4. První vyučování zahájil učitel Paul. Škola stávala na horní cestě, která vedla přímo k státní hranici. Když pak škola čítala pouze málo dětí, bylo nebezpečí, že bude zrušena. Němci poukazovali na to, že Češi po první světové válce rušili mnohé německé školy, aby na druhé straně zřizovali české školy, ve kterých se pak učili i německé děti.
Budova školy - jednotřídky čp.4 - vzadu dům čp.1      Ves se bránila tomu, aby zdejší škola byla zrušena a bylo potřeba mnoho kroků, aby se zabránilo zrušení školy. Školní budova byla až do roku 1946 v nejlepším pořádku; byla bohatá na učitelské a výukové zařízení a měla vlastní školní kuchyni. Žáci a žákyně, kteří chodili do školy za učitelů Ar-nolda, Preiße a posledního učitele George Mühlbauera, často pokračovali ve studiu na vyšších stupních a procházeli vyššími školami vždy dobře. Zastávali pak v životě dobrá místa.
 
Válečný pomník
 
      V místě byl za první republiky český fořt a také český myslivec vedle německých myslivců. Účastnili se založení dobrovolného hasičského sboru a zřízení válečného pomníku, který byl 9. srpna 1925 posvěcen lidovým knězem a bývalým kaplanem ze Tří Seker Hansem Kohlem. Válečný pomník byl granitový balvan s vloženou tabulí. Na ní byla zvěčněna jména padlých a nezvěstných ve světové válce 1914-1918:
 
Fritz Huber, Nr. 18
Franz Hültner, Nr. 15
Josef Lampalzer, Nr. 14
Josef Lampalzer, Nr. 9
Franz Josef Lampalzer, Nr. 10
Anton Schneider, Nr. 6
Josef Preiß, učitel, Nr. 4
Karl Unger, Nr. 5
Hans Zwerenz, Nr. 3.

Týž válečný pomník, ale bez orlice, nově postavený počátkem 1991, osazený novou deskou, kde jsou doplněna jména padlých i z druhé války      Na kameni se vznášel bronzový orel, který samotný stál 3000 Kč a byl vyhotovoen firmou Stegmann a synové, České Budějovice. Měl rozpěti 1 metr. Náklady na válečný pomník a pro dobrovolné hasičstvo, založené 1928 Josefem Dierlem, fořtem Janovským a vrchním učitelem Mühlbauerem, byly získávány divadelními vystoupeními mládeže z Lohhäuseru. Když byla vytvořena krásná scéna, byly zde uváděny od mladých tvůrců většinou lidové kusy a Schwänke. Výkony byly vždy dobré, a také představení se školními dětmi nalezly velký ohlas. Diváci přicházeli také z bavorského Mähringu a ze sousedních obcí.
      V roce 1928 byla založena Místní skupina Německého kulturního svazu a v roce 1930 místní skupina Svazu Němců. V roce 1991 byl válečný pomník Němci obnoven, ale bez bronzového orla.

Obec pod farností Tři Sekery

      Lohhäuser patřil pod farnost Tři Sekery, kde se na-cházela i pošta a stanice četnictva a finanční stráže. Do kostela však chodili místní raději do Mähringu, protože byl mnohem blíže. Pan farář Hofmeister z Mähringu byl stálým a rádo viděným hostem v Lohhäuseru, neboť po-skytoval nemocným duchovní víru a umírajícím dával poslední pomazání.
      Po první světové válce se stavěla okresní silnice ze Tří Seker až na bavorskou hranici. Když v roce 1914 byla právě před obcí, vypukla válka a stavba byla přerušena; provoz byl otevřen později. Za pozemkové reformy 1919 přešly lesní prostory z panského majetku tachovského panství do československého státního vlastnictví.
      Lohhäuser s mohutnými a krásnými lesy poskytoval vždy nádherný pohled a byl ideálním místem pro do-volenou a každého, kdo hledal zotavení. V místě samém stály početné dřevěné a hrázděné domy. Pro turisty byl Lohhäuser vhodným zastavením. Na jihozápadě se táhl Dyleňský řetězec a Popperreuthský vrch, na západě Ovčí hora a na severozápadě Dyleň. Na severovýchodě byla uváděná výšina Mír, na východě Dlouhá hora s vrchem Bloßbühl, na jihu se objevovalo v zeleni několik domů z Mähringu, ležícího vzadu za vrchem Kalvarienberg.
      Les obývala všelijaká zvěř, především srnci, lišky a tetřevi. V létě se mihaly lesem sběrači hub a borůvek, v místě rostly jako charakteristické rozchodníky, tučnice a arnika.

Protičeské nálady v roce 1938 a druhá válka

TAVICÍ PÁNEV, nalezená v ruině domu čp.1 (Tachovská myslivna). Přední strana pánve je optřebována od tyček a píšťal, kterými se z pánve nabírala skleněná tavenina. Rozměry v cm.
      Jako ve všech sudetoněmeckých oblastech i zde kritizovali Němci údajný tlak ze strany Čechů, ať už se to týkalo pozemkové reformy, obsazování pracovních míst, v oblasti kultury, školy, řeči atd. Když přišla v květnu 1938 československá mobilizace, byl zdejší přechod přes hranici zabetonován železnou závorou a na silnici k hranici zřízena závora traverzou 1 metr dlouhou.
      Zesílily stráže na hranici od četnictva a českých myslivců a později přišli čeští vojáci, kteří se utábořili ve fořtovně a v myslivně, čp. 20. Stále větší byl proud utíkajících Němců, kteří v srpnu a září 1938 z politických, vojenských a jiných důvodů utíkali přes vesnici přes hranici. do Bavorska. Nakonec se k nim přidali i mužové ze vsi. Odtud pak radost, když 1. října 1938 byly Sudety při-pojeny k Německu a muži se nakrátko vrátili domů. Brzy se rozloučili s rodinami a šli na fronty druhé světové války. V ní padli :
            Johann Schneider, Nr.6
            Franz Josef Lampalzer, Nr. 10
            Franz Lanzendörfer, Nr. 2
            Herbert Lanzendörfer, Nr. 23.
      Jen šťastnou náhodou byl nalezen zbytek modře smaltované tabule s nápisem "Místní obec:Lohhäuser - Ortsgemeinde Lohhäuser". Po zakonzervování a osazení do kovového rámu byla deska pevně instalována k válečnému pomníku.

Krátká poválečná historie a zánik obce

      Dne 4. května 1945 byl Lohhäuser obsazen bez boje od Američanů. Dva další měsíce byl zdejší život klidný, ale 29. června 1945 přišli sem první Češi. Čtyři němečtí muži, mezi nimi bývalý starosta, byli odvedeni do sběrného tábora v Mariánských Lázních. Český komisař Václav Fiala, lesník, se usadil v domě čp. 26. Později se přestěhoval do čp. 29, ke kterému byl přistaven domek čp. 13.
      Dne 3.prosince 1945 večer odvedl bez důvodu komisař Fiala 11 mužů do tábora v Žandově. Všechen dobytek, obilí atd. muselo být bezplatně odevzdáno. Nakonec začal transport obyvatel do sběrného tábora ve Sklářích.
      Dne 26. ledna 1946 vyšel první transport do Bavorska do prostoru Traunstein; druhý trans-port 2. února 1946 do Norimberka a poslední v červnu 1946 do Thüringen.
      Po odchodu Němců zůstala ves prázdná a jak píší dnešní německé prameny, mohlo být beztrestně vykrade-no všechno, co tu zbylo.
      Dne 31.srpna 1947 vyhořel mlýn čp. 17 a následovala demolice domů a srovnání se zemí. Historie vsi tak skončila. Po vybudování hraničních překážek po roce 1948 byl přístup do tohoto hraničního pásma zakázán. Vstup byl životu nebezpečný.
      (Dle vzpomínek učitele Mühlbauera a Arnolda z Mnichova, za spolupráce E.Hellingera ze Scheyern. Heimatbuch Marienbad, II.díl)

K některým stavením

      Některá stavení stojí za povšimnutí:
      Dům čp. 1 byla Tachovská myslivna, která byla v nepřetržitém držení rodiny Lanzendörferů. Byly tu dva rybníčky, kam byla voda vedena umělou strouhou, přivedenou z mokřin pod lesem. U horního rybníčku býval žentour. Dnes tu je ještě v zemi pevně ukotvený kovový podstavec se dvěma trny, na kterých se otáčel převod, snad využívaný k čerpání vody či ke šrotování obilí. Říkalo se tu "Muhlkanes".
      Dům čp. 2 a čp. 10 byly před válkou hostince.
      Dům čp. 3 se zvoničkou a na dvorku s pecí na chleba - jeho majitelem byl Zwerenz, naposledy Anton Hultner.
      Dům čp. 4 byla škola. Bylo to solidní stavení s dvorkem a velkou školní zahradou.
      Dům čp. 5 - "Horní mlýn", později pila, osazená jedním kolem, které pohánělo palečnicové kolo s převodem na pohon pily (převod je dodnes vidět v sutinách mlýna). Počátkem 30. let tu byla instalována turbína "Bánki". Zde bydlel starosta.
      Dům čp. 11 bylo poslední místo, kde probíhala školní výuka před postavením obecní školy.
      Dům čp. 16 byla fořtovna - rozsáhlý objekt, složený nejméně ze šesti stavení, zde bydlíval kníže Windischgrätz.
      Dům čp. 17 - "Dolní mlýn" či Dolní huť, původně mlýn s pilou a snad i hamrem, později výrobna zboží z lávy. Poslední majitel Leopold Hubl. Říkalo se tu "Ve mlejně" - "In der Mühl".
      Dům čp. 18 - "Horní huť", kde se vyráběly pestrobarevné skleněné předměty. Mezi oběma hutěmi byl vztah daný charakterem výroby, ale i příbuzenský vztah majitelů. Zde byl majitelem Stephan Hubner a říkalo se tu "V huti" - "In der Hütte".
      Dům čp. 19 dodnes stojí, jde totiž o bývalou hájovnu u obce Háje, patřící však katastrálně k Lohhäuseru.
      Dům čp. 20 - hájovna mezi fořtovnou a mlýnem čp. 5. Majitelem byl Johann Schneider.
      Dům čp. 24 je bývalá celnice na okresní silnici, vybu-dovaná v první světové válce. Posledním obyvatelem byl Anton Richt. Mezi domy čp. 20 a 26 v severní části obce pod silnicí bývala "požární zbrojnice" a je tu malý rybní-ček, jakási zásobárna vody.
      Na mapce "A" označuje místo těžby jílu na výrobu tavících pánví. "B" místo těžby kvalitního jílu na pecní vyzdívky.

Nálezy na katastru

      Při pátrání ve vsi bylo nalezeno:
1. větší množství skleněných korálků v různých barvách (převažuje modrá) a úlomky předtaveného skla
2. nepovedené skleněné výrobky (zmetky) - korálky a knoflíky, polotovar na skleněný prstýnek
3. několik keramických střepů z domácností a větší množství střepů z tavících pánví s natavenou sklovitou hmotou
4. pecní vyzdívky s natavenou sklovitou hmotou
5. prasklá ale kompletní tavící pánev
6. předtavené kusy lávy s otisky dna a stěn tavících pánví.
 

Stavení čp.17, kde bydlel 1939 Leopold HUBER - pohled na jižní stěnu s "lednicí". kde bylo v roce 1946 schopné vodní kolo. Stav z roku 1998. Dole rozměrový náčrtek - uložení vodního kola v bývalé "lednici".



MAPA katastru obce SLATINA - LOHHÄUSER
Vysvětlivky:
A...místo, kde se těžil jíl k výrobě tavících pánví
B...místo, kde se těžil kvalitní jíl na pecní vyzdívky
SLATINA...původní vesnice LOHHÄUSER


Nalezený zbytek obecní tabule z doby před rokem 1939
 

Arnold Heymann: HOTEL WEIMAR
Ložnice a kovová postel anglického krále Eduarda VII.


Nejznámější dílo ARNOLDA HEYMANNA v MARIÁNSKÝCH LÁZNÍCH - HOTEL WEIMAR (dnes Kavkaz) před první světovou válkou

Královské komnaty Eduarda VII. v hotelu - vzadu za dveřmi je králova ložnice

Pohled do dvora a zadního parku hotelu Weimar (Kavkaz) nedlouho po rekonstrukci hotelu.

 
      V roce 1904 začínají v městě velkorysé přestavby, jaké nemají obdoby. Na nich se podílel především vídeňský architekt ARNOLD HEYMANN. Podle místních novin byly do sezóny 1905 připraveny k přijímání bohatých hostů hotelové paláce FÜRSTENHOF (Bohemia), Stinglův bankovní dům MERKUR, Weissova HVĚZDA a především HOTEL WEIMAR pro anglického krále - všechno to byly Heymannovy projekty. Heymannův projekt v hotelu WEIMAR zahrnoval i nádherné dvorní a zahradní prostory hotelu.
      JOSEF SCHAFFER ve stejné době, v roce 1904 dokončoval výstavbu areálu děkanství (čp. 92) a rozkošné výletní kavárny a restaurace MIRAMONTI. Kromě těchto architektů pracuje řada dalších.
 
 
 

Z historieZ historie slavného mariánskolázeňského fotografa

Slavný fotoateliér PFLANZ
      Už v roce 1866, když se staly Mariánské Lázně městem, uvažovalo se o stavbě radnice. Byla však postavena až v roce 1879 na někdejším Metternichově pozemku. Majitelem pozemku byl Kroha. V těchto místech stával zprvu fotografický stánek pana PFLANZE. Fotograf Ernst PFLANZ sem přišel ze Stendalu v severním Německu někdy v 60. letech 19. století. Jeho domek tu byl velmi útulný a přívětivý.
      PFLANZ - jako první v Mariánských Lázních - fotografoval v parčíku za Lesním mlýnem. Později přesunul svůj "fotoateliér" sem - na prázdný svah nad Metternichovým domem SANSSOUCI. Nepochybně pronajímal pozemek od knížete Richarda Metternicha. Malé fotografie zvětšoval a dával do rámečků. V domku také sám přes sezónu bydlel. l Když bylo rozhodnuto o stavbě radnice, dostal příkaz, aby ateliér odstranil. To už měl vyhlídnuté jiné místo. Bylo na hlavní třídě, tehdy nazývané Kaiser Strasse, a sice pod Anglickým dvorem, tam, kde měla fronta domů přerušení a kde se začínala stavět řada domů směrem k Mlýnu (Cristal) .
      Pflanz věděl, že ani zde nevydrží jeho ateliér natrvalo, Bylo to ale na velmi frekventovaném místě a to se mu hodilo. Postavil tu pohledný patrový ateliér, jak vidíme na vzácné dobové fotografii (kol 1878).
      Kde stával nový Pflanzův fotoateliér ? Původně jsme se domnívali, že to bylo mezi Anglickým dvorem a Nizzou (kde je dnes Bohemia). Ale místo budoucího hotelu - jak ukazují starší plány - nebylo prázdné. Stávalo tu (snad dřevěné) provizorní stavení s oplocením. Bylo přilepeno ke svahu a hoteliér Emil Baruch (z hotelu New York) tu chystal stavbu velkolepého hotelu s čp. 100. Nový hotel projektoval Arnold HEYMANN a dostal jméno FÜRSTENHOF.
      Pamětník z 19. století, učitel HAMPERLE, nám prozrazuje, že vedle byl jiný prázdný prostor. V tomto místě pěšinka prudce stoupala k lesu a ke hřbitovu. Bylo to na místě dnešního domu NIZZA (čp. 161). Směrem k Mlýnu se právě stavěla řada lázeňských domů. Zde tedy prosperoval Pflanzův fotoateliér.
      Co odtud nakonec pana Pflanze vypudilo ? Byli to pekařský mistr Gustav Härtl a radnice. Pekař měl původně svou pekárnu v druhé budově Zlaté koule, v těsné blízkosti Křížového pramene. Provoz pekárny rušil klid kolonády a tak mu vedení města nabídlo stavební parcelu, na které stál fotoateliér pana Pflanze (nepochybně opět jen v pronájmu). Pekař Gustav Härtl byl s koupí parcely srozuměn a postavil si tu dům jménem NIZZA. V době výstavby hotelu Fürstenhof, na počátku tohoto století, už dům Nizza stál.
      Jak dopadl PFLANZ ? Fotograf nezoufal, zajistil si stavební parcelu u lesa v místech poblíž staré školy (dnes hudební škola, Ibsenova čp. 87) a na ní si postavil dům VILLA PFLANZ. Sem přestěhoval ateliér a konal dál své výnosné a velmi užitečné řemeslo. Upadlo v zapomenutí, že na místě NIZZY kdysi se nechávali hojně fotografovat hosté, urození i méně zámožní. Tedy na památku svého pobytu v Mariánských Lázních. Dávnou fotografii ateliéru jsme objevili s Vl. Šindelářem ve staré sběrně papíru před 25 lety - v roce 1973.
-rš-
 

HAMELIKA, vlastivědné materiály z Mariánskolázeňska. Připravil Ing. Richard Švandrlík. Číslo 8. Hameliky XXII. ročníku (pořadové číslo 282.), Mariánské lázně - vyšlo 30. září 1998.