1 3 0   l e t   M ě s t s k é h o   d i v a d l a   v   M a r i á n s k ý c h   L á z n í c h



Ročník XXII. (1998)
Pořadové číslo 281.

7.

Mariánské Lázně
10. srpna 1998
OBSAH
 

Opět přichází rok s osmičkou na konci: Revoluční rok 1848
Rok 1848 podle rakouského dobového dějepisu
l Národní garda z let 1848-1851 l Zrušení roboty v roce 1848 - nezapomínejme l Hans Kudlich - idol a osvoboditel sedláků l 150 let otevření římsko-katolického kostela Nanebevzetí P.Marie

Mariánskolázeňské divadlo má 130 let (1868-1998)
 l Počátky lázní a provizorní dřevěné divadlo
 l Divadlo kočující mezi Šenovem a Halbmayrovým salónem
 l Otevření "kamenného" divadla v roce 1868 - před 130 lety
 l Přichází ředitel Julius Laska
 l Těžké začátky ředitelování divadla v Mariánských Lázních
 l Jak se Laska ucházel o místo ředitele brněnského divadla
 l Divadelní repertoár pro anglického krále
 l Jak král rozčilen opustil mariánskolázeňské divadlo
 l O perském šachovi v divadle
 l Jak byl komik Olšanský odvolán z manévrů
 l Jak jsem byl ředitelem osmi divadel najednou
 l Rozzuřené kavkazské kníže
 l Historie herce Gustava Marana
 l Náladová herečka - postrach divadel a jejich ředitelů
 l Ohrožené operní představení
 l Patálie se zakázanou hrou
 l Král bývával velmi kritický
 l Kaplička Julia Lasky
 l Divadlo za první republiky a v druhé válce
 l Nová etapa historie českého městského divadla (1946-1998)

Z Urbanových pověstí před sto lety
 l Kultovní místo ve Služetíně
 l Poutní místo sv.Blažim u Bezdružic
 l Kamenný kříž "Soldatenkreuz" u Bezvěrova
 l Ves Věnov, kde žila čarodějnice
 l Svatý Vojtěch na Tepelsku
 l Zádubská posvátná lípa
 l Tepelské Kladruby jako prastarý klášter
 l Starý Kramolín
 l Poklad na Špitálském poli
 l Ludolf Staab

Do lázní před 160 lety

Hromadný hrob ve Sklářích z května 1945 ?

Čtyřdomí nahoře na Hlavní třídě

Před sto lety rozhodl Herzig o tramvaji v městě
 


OPĚT PŘICHÁZÍ ROK S OSMIČKOU NA KONCI

REVOLUČNÍ ROK 1848

      Revoluční změny nepřišly od císařského dvora samy od sebe, dobrovolně, ale v důsledku revolucí v císařství, ve Vídni a v Maďarsku. 13. března 1848 byl zbaven funkce kancléře kynžvartský Metternich. Následoval okamžitě císařský patent z 15. března 1848, jímž byla slíbena tzv. konstituce a svoboda tisku. 18. března 1848 následoval reskript (slib) císaře Ferdinanda o návrhu na poskytnutí rozsáhlých práv měšťanstvu a na změnu celkového řízení obcí. Události šly jedna za druhou. 20. dubna 1848 následoval zákon o zakládání národních gard, což bylo všeobecně využito. Celý rok chrlily překotně centrální úřady vyhlášky, cirkulující listiny, výzvy ke klidu, sliby i napomenutí.
      25. dubna 1848 byla vyhlášena císařem ústava. Obyvatelstva se zmocnilo nesmírné nadšení. Ještě s větším nadšením přijalo obyvatelstva při schválení patentu ze 7. září 1848, kterým bylo vyhlášeno zrušení poddanského svazku a zrovnoprávnění půdy. Šlo o zrušení roboty. Návrh podal poslanec Hans Kudlich. V nedalekém Služetíně postavili sedláci Kudlichovi pomník s jeho plastikou. (Plastika byla bohužel kol roku 1972 odcizena neznámými muži, kteří přijeli autem a vydávali se za historiky Karlovarského muzea.)
      Nová ústava z 4. března 1849 a další zákony potvrdily definitivní zrušení vrchnostenského vztahu a vrchnostenských úřadů a soudů. Vznikla okresní hejtmanství, okresní soudy a berní úřady. Obce si mohly zvolit vlastního představeného a vlastní správu. Zanikly vrchnosti - kynžvartští Metternichové, klášter Teplá, plánští Nosticové aj.
      V krajině vzniklo okresní hejtmanství (Bezirkshauptmannschaft) v Plané v roce 1850. Sem příslušely tři soudní okresy - Planá (s Kynžvartem), Teplá (s Mariánskými Lázněmi), Bezdružice. Prvním hejtmanem byl svobodný pán Wucherer von Huldenfeld., okresním komisařem byl Karl Fuhrmann. Když byl v roce 1852 jmenován Wucherer místo-držitelem-radou v Košicích, na jeho místo v Plané nebyl nikdo jmenován a vedením okresu byl pověřen Fuhrmann.
      Roku 1855 byly spojeny politické správy se soudnictvím, zrušena hejtmanství a vyhlášeny tzv. okresní úřady, které měly nyní stejný územní rozsah jako berní (daňové) úřady. V čele okresního úřadu stál tzv. okresní představitel. Jmenován byl Franz Hallisch.
      Roku 1866 byla opět oddělena justice od politické správy a brzy nato, v roce 1868, došlo znovu k vyhlášení okresních hejtmanství. Nové okresní hejtmanství Planá byla vyhlášeno 19. května 1868 a zahrnovalo dva daňové a soudní okresy - (již opět oddělené) - Planou a Kynžvart. Plánským okresním hejtmanem se stal Moritz Weber von Ebenhof (+ 1905 Praha). V roce 1868 vzniká také samostatné okresní hejtmanství Teplá, dosud to byl jen soudní okres; sem patří v té době i Mariánské Lázně. Hejtmanství mělo dva soudní okresy - Teplá a Bezdružice.
      Rok 1848 vešel tedy do historie jako rok revoluční, jako počátek celkových změn, přestože nové právní předpisy vlastně jen zrcadlily dozrálé hospodářské poměry a současné postavení měšťanstva ve společnosti. Bez všeobecných povstání a bouří by však mocnářství různé přezrálé změny oddalovalo. Ostatně pokusy o návrat zpět před rok 1848 byly a ještě dalších sedmdesát let přežívala různá výsadní šlechtická práva a především forma řízení Rakouska jako konstituční monarchie, jako dědičného císařství.

Rok 1848 podle rakouského dobového dějepisu

      Stará česká učebnice dějepisu z Rakousko-Uherska z roku 1898 popisuje revoluční rok 1848 v pořadí revoluce v Paříži, v Německu a nakonec v Rakousku (zkráceně):
      "Ve Francii král Ludvík Filip I. (králem 1830-1848) pozbyl na vážnosti, protože přijal korunu z rukou revoluce 1830. Zanedlouho po jeho nástupu byly zřizovány tajné spolky s cílem rozbít monarchii a obnovit republiku. K tomu přistoupila roku 1833 strašlivá epidemie cholery v Evropě, při níž pomřelo velké množství obyvatelstva. To zvyšovalo nejistotu vlády tohoto krále. K republikánům se přidalo nové hnutí - socialisté. Tomuto hnutí razili cestu i spisovatelé jako Victor Hugo, Lamartine, Balzac. Ale četní monarchisté nebyli spokojeni s Ludvíkem a požadovali návrat Bourbonů (říkalo se jim "legitimisté").
      Nakonec proti králi stáli tzv. bonapartisté, uctívači památky císaře Napoleona I. Vláda sama dala sice už roku 1841 převézt ostatky císaře do Paříže, ale to neuspokojilo lid. Napoleonův syn Napoleon II., tzv. vévoda zákupský, sice zemřel 1832, ale žil jeho synovec Ludvík Napoleon, syn bývalého holandského krále, plný odvahy a ctižádosti. Ten odjel z Anglie do Boulogne, kde však byl zatčen a pět let vězněn. V roce 1846 se mu podařilo uniknout z vězení.
      Když navrhla opozice rozšíření volebního práva, postavila se proti tomu vláda i četní poslanci. Začaly se pořádat tzv. b a n- k e t y, které byly spojeny s průvody lidu městem. Když vláda zakázala 21. února 1848 takový banket, došlo ke srážce dělnictva s vojskem, vypuklo povstání a v Paříži byly postaveny stovky barikád. Povstalci se spojili s národní gardou, porazili vojsko a král Ludvík Filip musel uprchnout do Anglie (+ 1850). 27. února 1848 byla zvolena prozatím-ní vláda a vyhlášena republika. Ale mezi vítěznými vzbouřenci došlo k boji o moc. Socialisté v čele s Louis Blancem, chtěli uchopit veškerou moc, ale republikáni tomu zabránili a nový ministr války Cavaignac 23. června 1848 novou vzpouru v ulicích krutě potlačil. Proběhly nové volby a posílená strana monarchistická dala 10.prosince 1848 vyhlásit presidentem svého muže - Ludvíka Napoleona.
      V Německu měla revoluce ještě jiný cíl. Němci toužili po sjednocení, žádali nejen jednotný jazyk, ale i jednotné váhy, míry, vlajku a státní řízení. Pruský král Fridrich Vilém IV. (1840-1861) vzbuzoval velké naděje na realizaci těch-to snah, když prohlásil, že je připraven stanout v čele jednotného Německa. Ale brzy poznal nereálnost tohoto záměru a upustil od toho. To vyvolalo všeobecné zklamání a rozhodnutí revolucionářů, že provedou sjednocení Německa i proti vůli Fridricha Viléma IV. Podle pařížské revoluce vypuklo v Berlíně 18. března 1848 povstání s cílem získat více občanských svobod. To bylo slíbeno a 18. května 1848 se sešlo ve Frankfurtě 550 zvolených poslanců z celého Německa a prohlásilo dosavadní spolkové řízení za neplatné. Sněm jednal o ústavě a rozhodl, aby moc byla prozatímně svěřena říšskému správci-kancléři, který by jmenoval vládu. 29. června 1848 byl zvolen do této funkce arcikníže Johann. Většina německých států však odepřela poslušnost této ústřední vládě. Naproti tomu Šlesvicko-Holštýnsko toužilo po sjednocení s Německem a postavilo se proti dánskému králi Kristiánovi VIII. Prusko přišlo povstání na pomoc a obsadilo zemi. Na zákrok Anglie a Ruska museli však Prusové zemi znovu vyklidit.
      Frankfurtský sněm rozhodl 28.března 1849 o dědičném císařství Německém a nabídl korunu Fridrichovi Vilému IV. Ten však odmítl převzít korunu z rukou revoluce a nadto si nechtěl znepřátelit Rakousko. Vznikla nová povstání - v Drážďanech, Rýnské Falci, Karlsruhe, ale tentokráte byla pruským vojskem potlačena a frankfurtský sněm, zmenšený na 105 poslanců, přesídlil do Stuttgartu. Zde pak byl rozehnán. Arcikníže Johann se vzdal funkce říšského kancléře a postupně došlo k návratu k původnímu zřízení - tzv. německému spolku z roku 1815.
      V Itálii probíhaly podobné bouře za účelem sjednocení země. Pracovaly tu tajné spolky karbonářů a když se sardinský král Karel Albert ( 1830-1849) přihlásil k samostatnosti Itálie a když nový papež Pius IX. (1846) zavedl mnohé svobodnější poměry, byl to signál ke vzpouře. Vypuklo povstání ve Florencii. V Palermu byla vyhlášena nezávislost Sicílie a nepokoje se přelily i do Benátek a Milána. Rakouský maršálek Radecký musel zprvu z Itálie s vojskem ustoupit, v Benátkách byla vyhlášena republika. Když však dostal Radecký posily, porazil 25. července 1848 u Custozzy revoluci v Itálii a zmocnil se znovu Milána.
      Také Maďarsko (tehdy se říkalo Uhry) se bouřilo. Umírnění žádali nahradit latinu maďarštinou a více svobod, zatímco revolucionáři jako Ludvík Kossuth vyhlašovali za cíl plnou samosprávu Uher a zrušení roboty. Roku 1844 byla sice maďarština zavedena do úřadů, ale ostatní jazyky krutě potlačovány (chorvatský aj.)
      Také Vídeň se vzbouřila a maďarská deputace vyrazila do Vídně, kde byl přinucen 13. března 1848 kancléř Metternich k odstoupení. Deputace si vymohla samostatné ministerstvo pro Uhry, každoroční sněm v Pešti a zrušení roboty a desátků. Dále bylo zrušeno vrchnostenské soudnictví a cenzura. Bouře ve Vídni rostly, a protože rakouské vojsko bylo odesláno na pomoc Radeckému, nebylo možno povstalce násilím zmoci. Císař musel ustupovat. Povstalci vytvořili národní gardu, volební zákon bez cenzu a vypsali volby do národního shromáždění. Císař Ferdinand nakonec uprchl 7. května 1848 do Innsbrucku.
      Také v Praze vznikl národní výbor za předsednictví Františka Palackého, který jednal s dvorem o vyhlášení samo-statného řízení koruny České. 2. června 1848 byl svolán slovanský kongres k poradě rakouských Slovanů o dalším společném postupu. Pražané se postavili proti vojenské posádce knížete Windischgrätze, který vyhlásil stav obležení a dělostřelbou rozehnal kongres i národní výbor.
      22. července 1848 se sešel ve Vídni ústavní říšský sněm, který však vyhlásil pouze zrušení poddanství. Mezitím vy-pukla v plné šíři vzpoura maďarská proti císařství v čele s Kossuthem. Císař pověřil bána Jelačiče, aby Maďary vojskem potlačil a v té chvíli dochází k nové revoluci ve Vídni. Zavražděn byl ministr války Latour. Císařský dvůr se v obavách stěhoval (7. října 1848) do Olomouce a císař pověřil Windischgrätze potlačením revoluce ve Vídni. To se podařilo až po spojení vojska s Jelačičem, dne 1. listopadu 1848. Poté dochází k popravám vůdců povstání ve Vídni.
      Nový sněm se sešel v Kroměříži. Dne 2. prosince 1848 se vzdal císař Ferdinand trůnu ve prospěch svého osmnácti-letého synovce Františka Josefa I."

Národní garda z let 1848-1851

      20. dubna 1848 bylo uzákoněno zakládání národních gard v císařství Rakouském. Po podrobnostech o národní gardě v Mariánských Lázních se dosud pídíme. Historie zdejší gardy snad bude zachycena v některých novinách Marienbader Zeitung z první republiky. Klášterní historici o národní gardě v Mariánských Lázních celkem mlčí a přecházejí jejich založení jedinou větou - totiž že klášter jim pronajal pozemek pro zřízení střelnice za Lesním pramenem. Máme však při ruce vzpomínku E.Klemma o národní gardě z nedalekého Kynžvartu. Vyšla v roce 1953 při 125.výročí vzniku národních gard (Heimatbrief č.63, prosinec 1973).
      V hluboké paměti evropských dějin zůstala francouzská buržoasní revoluce z roku 1789, která vypukla v Paříži 14. července 1789 a došlo k dobytí a rozboření státní věznice - bastily. Tehdy vznikly národní gardy, které si samy volily své důstojníky. Jejich vrchním velitelem se stal markýz de Lafayette, který proslul svou účastí v boji za svobodu amerických osad a v Paříži návrhem prvního článku nového společenského pořádku - ústavy - prohlášení lidských a občanských práv. Lafayette také zavedl jako odznak gard modro-bílo-červenou trikoloru, což inspirovalo později národní vlajku. Zakládaly se národní gardy po celé Francii.
      Podle tohoto příkladu po 60 letech si revolucionáři roku 1848 v Rakousku připomněli stále aktuální hesla francouzské revoluce a začaly se zakládat národní gardy.

Národní gardy v Kynžvartě a v Plané
 
      Historik E. Klemm uváděl: "V březnu 1848 byla obec Kynžvart seznámena s tím, že císař Ferdinand vyhlásil konstituci (ústavu) pro císařství Rakouské. Bylo to onu památnou neděli 25. března 1848, když farář Anton Roth z kazatelny slavnostně vyzval k zakládání národních gard. Hned odpoledne se shromáždilo před radnicí obyvatelstvo Kynžvartu, při čemž starosta Josef Paulus vyhlásil slavnostně konstituci - za nadšeného jásotu davu. Byla provolávána sláva a vítána svoboda, lidé si připevňovali kokardy na kabáty a na čepice a klobouky. Na radnici se vytvořil komitét, který zapisoval členy národní gardy. Bylo zapsáno 130 mužů a zvolen řádný výbor.
      V čele výboru byl Johann Bachmann, pokladním Josef Jäger, účetním Franz Heidl, přísedícími Josef Paulus , Karl Sattler a Thomas Röll. Dne 26. března 1848 se na radnici konala řádná schůze národní gardy, po které pochodovala garda v počtu 134 mužů, s kapelou vpředu, přes náměstí k domu mistra-výrobce opasků Thomase Rölla, u něhož bylo rozhodnuto, že bude strážnice gardy. Večer se konalo slavnostní čepobití. Strážní služba byla obsazena trvale - v noci patrolovali gardisté. Bylo domluveno, jak bude vypadat uniforma, z obecní pokladny byly předem složeny peníze a pak se vybíraly příspěvky. Uniformu tvořily šedé kalhoty s červeným lemováním (Passepiol), tmavě zelený kabát s červenými výložkami a vojenský klobouk s chocholem. Zbraně dodala firma Peter Schenk a Johann Walter z Mariánských Lázní.
      Dne 9. dubna 1848 byla sloužena slavnostní mše s Tedeum ve farním kostele jako dík za to, že byla 15. března 1848 povolena pro všechny provincie Rakouské říše konstituce (ústava). Národní garda provedla slavnostní přehlídku a 22 mužů tvořilo špalír u hlavního oltáře, ostatní mužstvo se seřadilo na hřbitově za kostelem a střílelo salvy. Uniformování a výzbroj národní gardy byly dokončeny do 15. dubna 1848 s výjimkou několika gardistů, kteří měli jen dřevěné ručni-ce.
      Zdejší národní garda měla dvě kompanie (setniny). Velitelem první byl vrchní fořt Franz Semenetz, druhé kompanie řezník Josef Urban. 16. dubna 1848 dali oba k lepšímu dva sudy piva pro mužstvo. 19.dubna 1848 byla přeložena stráž-nice k Jo-sefu Buberlovi, dům čp. 2. Tam byla zřízena i zbrojnice, kde stávala hlavní stráž gardy a v kostele dva gardis-té drželi stráž u Božího hrobu. Na Bílou sobotu 22. dubna 1848 pochodovala národní garda při oslavě Zmrtvýchvstání a vystřelila několik salv. Střílení bylo vždy provázeno velikým jásotem lidu.
      V úterý 25.dubna 1848 se slavily narozeniny Jeho Majestátu císaře Ferdinanda II. slavnostní bohoslužbou, při čemž garda opět provedla vojenskou přehlídku u kostela a večer následovalo znovu střílení a velký jásot lidu. 23. července 1848 provedla kynžvartská národní garda cvičení - vojenský pochod do Mariánských Lázní.
      V srpnu 1848 byla založena třetí kompanie a 4. září zvolen jejím velitelem starosta Johann Bachmann, večer mu by-lo zahráno dostaveníčko gardovou kapelou. Po zřízení třetí kompanie došlo k novému rozdělení národní gardy. Každá kompanie měla 64 mužů, při čemž měla 4 čety po 16 mužích. V čele každé kompanie stál hejtman, vedle něho nadporu-čík, dva poručíci, dva vrchní myslivci (Oberjäger), 4 velitelé čet a 4 nižší myslivci (Unterjäger).
      Když se v červenci 1849 šířila pověst o tom, že se Chebští chystají sem k pochodu, aby zaútočili na zámek, nastoupila kynžvartská národní garda a obsadila zámek k obraně. Nikdo však nepřišel. Poslední velká oslava se konala 16. července 1849."
      Národní gardy byly v Rakousku zákonem zrušeny 22. srpna 1851, čímž končí i historie kynžvartské gardy a celá revoluce. Dne 17. srpna 1853 došlo k poslednímu aktu - strážnice zrušené národní gardy byla stržena.
      Podobné zprávy máme o národní gardě v Plané. Byla založena 10. dubna 1848, pořízeny uniformy a výzbroj. V zakládacím dopise se mj. uvádí, že národní garda bude chránit majetek občanstva proti loupeživé čeládce, že si sama zvolí své velitele atd. Její činnost se však omezila na pilné cvičení ve střelbě, na slavnostní přehlídky a parády, tak jako v ostatních městech. Plánská národní garda měla dvě kompanie a 260 mužů. V čele zvolených oficírů byl starosta Kuchenhart. Mezi gardisty bylo vybráno 384 florentýnských pro gardu. Vlastní kompanii mělo zámecké předměstí Planá - 124 gardistů v čele s hejtmanem. Do této kompanie patřil celý lesní personál panství Nosticů.
      Plánští gardisté měli uniformu: modrý kabát s červeným límcem, šedé dlouhé nohavice (snad pumpky) s červenými hedvábnými pruhy a čepice s červeným kšiltem. Oficíři měli německé klobouky s černým chocholem, zavěšenou šavli, gardisté nosili střelné zbraně s bajonety, patron-tašky aj. Mnozí gardisté měli pouze dřevěné pušky a předepsanou pokrývku hlavy. Významný byl prapor národní gardy Plané. Byl slavnostně vysvěcen 7. května 1848 pražským arcibiskupem von Schrenkem, který tu byl přítomný při biřmování.
      Na poli u lipové aleje ke kostelu sv.Anna byla postavena pro gardu střelnice, která jí sloužila ke cvičení ve střelbě. Při slavnostním otevření byly v blízkosti pivní stánky, kde se hojně popíjelo pivo, u střelnice vytrubovaly trumpetisté a následovala slavnostní řeč radního Nadlera. Tím vyvrcholila historie národní gardy v Plané, která byla roku 1851 oficiálně zrušena. Právě včas; už totiž vznikaly různé sváry mezi členy. Gardisté museli odevzdat všechny zbraně do radnice a odtud se musely odvézt i s praporem národní gardy do Terezína. Úkol provedl mistr zámečnický Albert. Doprovázel transport zbraní až do kasáren, cesta trvala 4 dny. Dne 1. prosince 1851 předal plánské zbraně, ale k jejich zaplacení, oceněných na 400 zlatých, došlo až koncem června 1854, kdy dorazily peníze do Plané!

Zrušení roboty v roce 1848 - nezapomínejme !

      Ačkoliv se má za to, že klášterní vrchnost v Teplé byla mnohem mírnější než jiní feudálové, co se týká vztahu k sedlákům, místní kroniky popisují ohromnou radost sedláků nad zrušením vrchnostenského poměru na
Tepelsku. O roku 1848 psala například předválečná německá kronika v Závišíně:
      "Tak dlouho budou sedláci a všichni spravedliví lidé vzpomínat roku 1848, pokud budou žít. Rok 1848 přinesl sed-lákům svobodu a zrušením roboty je učinil znovu lidmi. Neboť sedlák byl dosud otrokem svého pána. Neúnavně musel pracovat a starat se o svého pána. Běda sedláku, který by chtěl pracovat méně než bylo předepsáno! Byli tu drábové a vojáci, kteří byli pánu k dispozici a když pán rozhodl, přinutili sedláka do jařma. Sedlák si musel hledět nejprve svého pána a teprve, když udělal všechno, co bylo předepsáno, směl si udělat nezbytné věci pro sebe. Sedlák, který stál o mnoho stupínků níže než jiní občané státu, platil za méně než dobytče. Proto onen hluboký zakořeněný obdiv a vděčnost k poslanci Hansi KUDLICHOVI, který v rakouském říšském sněmu předložil návrh na odstranění poddanství, jako lidsky nedůstojného. Dne 8. srpna 1848 pronesl svou velikou řeč, kde kritizoval postavení sedláků v Rakousku a poddanské poměry, a kterou se zasadil o osvobození sedláků. Nedivme se, že byl oslavován jako osvoboditel selského stavu.
      I když postavení sedláků bylo díky zdejší vrchnosti - klášteru - skutečně mírnější než jinde, robotovat museli všichni i v Závišíně. Robotoval sedlák, chalupník a každý obyvatel. Robotovaly ženy; kdyby totiž měl jít do roboty jen sám sedlák, nestačil by nic než od rána do noci robotovat. V Závišíně měli ještě v roce 1777 půlsedláci ročně 117 dnů dvojspřežní tažné roboty a 13 dnů ruční roboty. Kromě toho museli vyrobit a zaplatit vrchnosti 1 loket čisté přástky a 1 loket hrubé příze, 1 kohouta a zaplatit vrchnosti 20,5 až 27,5 krejcarů. Protože se k penězům těžko dostávali, za jejich vlastní přízi jim vrchnost dávala 4 krejcary (za světlou) a 2 krejcary za hrubou přízi. Při odvodu jim byly tyto krejcary odečteny. U čtvrtsedláků bylo 78 dvouspřežní tažné roboty, 1/2 kohouta a rovněž dva lokty příze, chalupníci měli 26 dnů pěší roboty a dva florentýnské platili prý jako domovní daň.
      Na klášterním začínala robota od 8 hodin ráno a trvala do západu slunce. O senách a za žní se podle možností začínalo dříve. V poledne byla přestávka hodinu a půl - k nakrmení dobytka (z vlastního!). Pěší robota trvala stejně. U povozů do 5 mil musel sedlák postroj a spřežení vzít s sebou. Panstvo pak dalo krmivo a náklady.
      Dále musel každý sedlák i chalupník o robotě porazit klafter dřeva pro kuchyni vrchnosti. Musel také při honech nahánět, stříhat panské ovce, čistit mlýnské strouhy aj. Každý obyvatel (nesedlák) musel robotovat jako chalupník. To se změnilo až ústavou z roku 1848. - Rakousko se stalo roku 1848 konstituční monarchií. Ústavní listina z 25. dubna 1848 obsahovala:
      I. Všeobecná ustanovení
      II. Ustanovení o císaři a trůnu
      III. Státní občanská práva a politická práva obyvatel státu
      IV. Předpis o krajském působení a odpovědnosti ministrů
      V. Zasedání říšského sněmu
      VI. Působnost říšského sněmu
      VII. Stav provinciální
      Hlavní odstavec je III. Jím jsou zajištěna občanská práva, svoboda všech náboženských vyznání, dodržení zákonné formy při zatčení občana, zrušení cenzury, svoboda projevu a tisku, zaručení poštovního tajemství, právo k vytváření spolků, svoboda stěhování, svoboda získávání živností a volba řemesla, rovnost všech občanů před zákonem, upravené soudnictví, zavedení školního vyučování, svobodné vykonávání bohoslužeb atd.
      Sotva byl takový rok jako 1848, kdy vzniklo tolik změn, vyhlášek, výzev. Všechny výzvy v Čechách byly dvojjazyčné - německo-české a opačně. Skoro výlučně jednají o zrušení roboty a o ústavě. Tak například Výzva poddaným Plzeňského kraje z 25. března 1848 obsahuje ujištění, že robota bude co nejdříve zrušena, jak jen to bude možné, a při-tom následuje výzva ke klidu. - V jiné listině jsou občané poučováni, co je to ústava, další výzva vyzývá k založení výborů, které by vyhotovily seznamy voličů. Jsou vyzýváni k účasti na volbách. Další listina zase objasňuje ústavu a znovu vyzývá ke klidu.
      Listina z 19. dubna 1848 jedná o poměrech v Praze, kde se požaduje pro české obyvatelstvo samostatná správa Království Českého a zrovnoprávnění škol pro oba národy a zrovnoprávnění úřadů. Vysvětluje falešné chápání ústavy. Další listina jedná o ústavě a napomíná občany státu. Cirkulující list z 8. května 1848 povoluje v Čechách určení poslanců k poradám ve Frankfurtu o záležitostech Německa, protože české země příslušejí k německému spolku. Na Plzeňský kraj připadají 4 poslanci a proto je vydán nový volební řád z 20. května 1848. Jiná listina z 19. května 1848 je předpisem o ústavě a použití volebních seznamů k deputární volbě ve vikářských okresech a obcích v nich.
      Cirkulující nařízení českého zemského gubernia číslo 20452 z 11. dubna 1848 dovoluje dosavadní vrchnosti dále prodávat jisté volné grunty, které převzala vrchnost jako odškodnění za nevykonanou robotu a dluhy desátků od svých podaných. Toto právo je k dispozici podle cirkuláře také poddaným, kteří si chtějí vytvořit prostředky k výměně gruntů, aniž by se podíleli na dosavadním drobení gruntů.
      Tímto nařízením byla ovšem otevřena široká cesta pro židovské kupce do vesnic. Mnoho Židů toho využilo, získali celé dvory, rozparcelovali je a přivedli je tak na mizinu.
      Tyto všechny listiny, výzvy, cirkuláře aj. mohou po letech sloužit jako vysvědčení o nepokojích, bouřích a výsled-cích tohoto roku. Ale teprve roku 1851 byla stanovena výše ceny gruntů. Teprve zakoupením gruntu se totiž stával sed-lák svobodný. V roce 1848 uvádění sedláci a chalupníci museli dále robotovat až do doby provedení tzv. vyvazení po-zemku (Grundentlastung). Místo roboty se platil - až do vyplacení se z roboty - určitý peněžní obnos, což bylo v Závišíně: u deseti sedláků 158 florentýnských, tj. ročně cca 7 fl. 50 krejcarů. (roční platba po dobu 20 let), u šesti dalších sedláků 99 fl., tj. ročně 4 fl. 50 krejcarů, ostatním (chalupníkům a obyvatelům) byly daně zrušeny bez protináhrady. Celkem se měl Závišín vyplatit z roboty nemalou částkou 2 184 zlatých 15 krejcarů W.W.

Hans Kudlich - idol a osvoboditel sedláků

      Hans Kudlich se narodil 25.10.1823 v rakouském Slezsku v Lobensteinu jako syn robotujícího sedláka. Jako nej-mladší ze sedmi sourozenců se dostal do katolického gymnázia v Opavě, aniž by vykazoval nějakou chuť ke studiu. Vysvědčení nebyla dobrá a Hans chtěl zůstat sedlákem. To se však nelíbilo otci, který pro svůj dvůr určil jiného z jeho dětí. S Hansem udělal "krátký proces" a když se nechce učit, dal ho do učení k ševci. Hans viděl, že je zle; slíbil, že se polepší a pak maturoval bez problémů. Z Opavy šel do Vídně studovat práva jako jeho nejstarší bratr. Tato práva zvolil otec Kudlich pro své syny úmyslně, protože on sám chtěl kdysi být advokátem a soudit se s lichtenštejnskou vrchností.
      V revolučním březnu 1848 se však nedalo studovat. Vznikla studentská "legie" a v ní samozřejmě i Hans Kudlich, který si byl vědom toho, že svoboda je silnější než jakýkoliv útisk a diktatura. 13. března 1848 při demonstraci před ví-deňským sněmem byl pobodán bajonetem a vrátil se do vlasti jako mučedník. Při jeho léčení v Lobensteinu se konaly volby do prvního rakouského říšského sněmu. Sedláci si vybrali mladého Kudlicha jako kandidáta a poslední volební den byl zvolen s pomocí českých sedláků. Stal se nejmladším poslancem parlamentu a překvapil svět nečekaným návrhem této formulace:
      "Okamžitě zrušit poddanský poměr včetně všech k tomu patřících povinností a práv s výhradou stanovení, zda a jak poskytnout odškodnění!"
      Ve skutečnosti Kudlich navázal na zrušení nevolnictví císařem Josefem II. (vždyť císař sám prý kdysi chystal do budoucna odstranění roboty). Nyní šlo o to, vysvobodit selský stav od bezpočtu poplatků a roboty, stejně jako vymezizt naproti tomu právní postavení "panstva". Proč ? Když vzniklo nebezpečí, že se jednání o návrhu bude úmyslně protahovat a mezitím propadne, postupoval Kudlich se svými přáteli přes různé pozměňovací návrhy formou kompromisů tak, že dosáhl toho, že se 7. září 1848 prosadil jeho návrh jako zákon.
      Zrušení roboty byl takový zásah, že ani po potlačení revoluce ho nebylo možno odvolat. Poddanství bylo konečně zrušeno a sedlák v Rakousku byl svobodný na své rodné hroudě. Zemské poplatky nebyly připuštěny.
      Hans Kudlich se těžko vyrovnával s tím, že na podnět rakouských novin se konala oslavná manifestace a pochodňový průvod na jeho počest, při čemž zástupci všech národností císařství - dunajské monarchie - tu Kudlichovi vyslovili vřelý dík.
      Brzy vypukla nová revoluce ve Vídni. Kudlich, aby zabránil kontrarevoluci ve Vídni, chtěl shromáždit posily mezi sedláky, což se mu však k jeho roztrpčení nepodařilo. Došlo na rozpuštění říšského sněmu v Kroměříži a začal vát ostrý protivítr. Na Kudlicha byl vydán zatykač a nezbylo než uprchnout z Rakouska. Zprvu byl u svého bratra Hermanna ve Frankfurtu, který se mezitím stal členem národního shromáždění. Odtud odešel do Švýcar, aby vystudoval medicínu a po promoci se oženil s dcerou svého profesora Vogta.
      V Rakousku mu stále hrozilo velké nebezpečí. V roce 1854 byl odsouzen k trestu smrti. Ve Švýcarech nebyl oblíben a tak odjel do Ameriky. V roce 1872 byl sice ve Vídni amnestován, ale v Americe se už usadil jako lékař v Hoboken ve státě New York. Zde zemřel 11. listopadu 1917 ve vysokém věku 94 let. V roce 1924 byla urna s jeho popelem a jeho ženy převezena do Evropy a uložena u Lobensteinu v pomníku Hans-Kudlich-Warte.
      Nutno dodat, že Hans Kudlich jako obránce spravedlnosti, svobody a míru byl jmenován čestným občanem New Yorku a později také Vídně. Zanechal po sobě dílo "Rückblicke und Erinnerungen" ve třech svazcích, které je vyzná-ním věčných hodnot svobody. Prozrazuje životní motiv muže, který přinesl svobodu 14 miliónům sedláků. Jeho myšlenky o svobodě sedláků oživly vzpomínkou ve 20. století při násilných kolektivizacích v zemích komunismu, kde sedláci a rolníci znovu ztráceli svou svobodu a důstojnost.

150 let otevření římskokatolického kostela Nanebevzetí P.Marie
 

      K tomuto jubileu jsme již v srpnu 1997 vydali samostatné číslo Hameliky 8/1997. Nyní přicházejí oficiální oslavy 150. výročí otevření kostela a tak pouze připomeňme to, co vyplynulo z našeho podrobného popisu dnešního kostela: hluboký kulturně umělecký vztah Mariánské Lázně - Praha v jeho architektuře. U Mariánských Lázní, které ve svém vývoji mířily k hluboké mezinárodnosti svých hostů, trval v prvních desetiletích rozvoje lázní vliv Plzně a Prahy v řízení lázní, v duchovním životě i v architektuře. Jinak tomu bylo později na přelomu 19. a 20.století, avšak v polovině 19.století je tento přirozený bohemikální vliv dosud silný a především v architektuře.
      Vazbu pražských umělců na tehdy dominantní stavbu města - římskokatolický kostel - nelze přejít. Také proto, že v druhé polovině 19.století se v Mariánských Lázních výrazně mění v architektuře předloha - dochází k převaze vlivu Vídně. Město se obrací při výstavbě na vídeňské architekty (Miksch-Nedzielski - kolonáda, Arnold Heymann - deset nejhezčích staveb v Mariánských Lázních, Walcher von Montheim - divadlo; rodák Josef Schaller, který vystudoval architekturu ve Vídni).
      Samotný projektant kostela J.J. GUTENSOHN byl pražským profesorem. Učil v Praze na Akademii výtvarných umění. Stavitel chrámu byl mariánskolázeňský Anton THURNER (tedy český stavitel německé národnosti; pocházel z Přimdy) a druhým stavitelem chrámu byl Josef Ondřej KRANNER, absolvent polytechniky v Praze, kde mimo jiné prováděl stavitelské práce na chrámu sv.Víta. V mariánskolázeňském kostele je jeho dílem například nádherné, bohatě zdobeně rozetové okno nad vchodem.
      Sochařskou výzdobu kostela připravil Josef MAX z Prahy - od velkých andělů s miskami na svěcenou vodu u hlavního vchodu, přes výzdobu tympanonů, přes doprovodné sošky u tympanonů - sv. Norberta, sv.Augustina, sv.Petra a sv.Pavla, až po zlaté sochy sv.Petra a Pavla a sochy andělů u hlavního oltáře, sochu Dobrého pastýře na stříšce kazatelny. K jeho dílu patří i soubor kamenných andělů na okraji chrámové střechy, který je 150 let středem obdivu hostů. Uvnitř v kostele je autorem nejcennějšího památkového předmětu - nádherné křtitelnice. Mimo kostel, ve městě pod Novými lázněmi stojí jeho socha sv.Jana Nepomuckého. Maxův žák pražský sochař Josef PARIS umísťoval Maxovy sochy andělů na střeše a účastnil se dalších prací na kostele.
      Architekt Hermann BERGMANN z Prahy je autorem dvou základních elementů v interiéru kostela - hlavního oltáře a překrásně zdobené kazatelny, kterou připravil společně se stavitelem Krannerem. Profesor Umělecko-průmyslové školy v Praze, architekt a malíř Johann KASTNER maloval obraz sv. Josefa s Ježíšem.
      Původní pseudogotická monstrance je dílo dvorního klenotníka GROHMANNA z Prahy.
     Gustav KRATZMANN z Prahy maloval hlavní, nosné obrazy kostela - oltářní obrazy sv.Norberta, sv.Jana Nepomuckého, Kalvárii na postranním oltáři sv.Kříže. Kratzmann maloval i skupinu obrazů, které byly bohužel později odstraněny - Rozdělení s chudým, Převážení ostatků Tří králů, Vyhnání z chrámu. Z této skupiny dnes zbyl jen pozoru-hodný obraz Kalvárie, podle něhož si můžeme učinit představu o umělecké ceně odstraněných obrazů. Kratzmann studoval na Akademii výtvarných umění v Praze u Josefa Berglera, byl členem Společnosti vlastivědných přátel umění v Praze a jejím inspektorem v obrazárně.
 

MARIÁNSKOLÁZEŇSKÉ DIVADLO
MÁ 130 LET (1868-1998)

1. Počátky lázní a provizorní dřevěné divadlo

      Už před 180 lety, v době úředního vyhlášení našeho místa lázněmi a zahájení velkolepé výstavby lázní (1818), přibývalo hostů a uvažovalo se o jejich kulturním vyžití. Vedle lázeňské hudby to mělo být především divadlo - "stánek bohyně Thálie", jak se tehdy říkalo. K rozptýlení lázeňských hostů sloužily vycházkové trasy s vyhlídkovými pavilónky, s výhledy na lázně a do okolí, ale především hudba a divadlo. Tyto plány podpořil i Nejvyšší purkrabí český, František hrabě Kolowrat, ve svém dopise, vyhlašujícím tyto lázně za otevřené místo.
      Již v roce l8l8 bylo zakresleno v zastavovacím plánu města divadlo. Mělo být postaveno přímo v místě dnešní Zpívající fontány a Reitenbergerova pomníku. Uplynulo však ještě padesát let, než takové divadlo vzniklo.A to ještě na jiném místě
      Nejstarší období mariánskolázeňského divadla je dobou provizorní divadelní arény. V roce 1820 vydal klášter "povolení několika kavalírům", aby zorganizovali postavení prozatimního dřevěného divadla. Opat Reitenberger je podpořil nejen udělením povolení, ale také nabídl pozemek a přispěl finančně na stavební práce. Hrabě Bucqouy, baron Wurmbrand a hrabě z Kokořova se obrátili na karlovarskou ředitelku divadla madame Šantrochovou o pomoc. Zatímco v lázních vždy předcházela hudba divadlu, zde tomu bylo naopak. Divadlo začalo roku 1820 a až o rok později (1821) dostává kapelník Schurwann z nedalekého Mnichova povolení oficiálně zřídit stálý lázeňský orchestr a je stanovena peněžní odměna.. Ovšemže už od roku 1815 sem docházeli z vlastní iniciativy muzikanti ze vzdáleného městečka Šenfeldu (Krásno), hráli a vybírali do klobouku; jiný příjem z hudby neměli.
      První divadelní hra se hrála 14.června 1820. Nebylo to divadlo dnešního typu. Divadlo tvořila tzv. dřevěná bouda (Bretterbude), postavená ve Skalníkově zahradě ( pod dnešní hudební školou, kde dnes stojí vojenský dům Bristol, hotely Flora a Maxim). V té době tu ještě nestály žádné domy a Václav Skalník tu mohl mít rozsáhlé zahradnictví za svým domem STRAUSS (dnes Merkur). Vedle domu Strauss stál sousední dům s čp. 24, který se později nazýval Lipsko (po roce 1960 stržen, dnes zelený trávník) a stával proti pavilónu Křížového pramene. Divadelní boudu s oplocením zakreslil kronikář Felbinger (viz kresba).

      Když se šlechtici obrátili na Madame ŠANTROCHOVOU, během 14 dnů přijela z Karlových Varů a sehrála tu se svým divadelním souborem osm představení. Soubor se líbil a byl pozván i na příští sezónu. A tak ještě v letech 1822 a 1823 cestovali herci z Karlových Varů. Kvality kočovných společností byly různé, ale obecenstvo vděčné a pilné, co do návštěvnosti
      J.W.GOETHE si ve svém deníku poznamenal, že 17. června 1821 se v Mariánských Lázní hrála divadelní hra "Pes pana Aubriho", v níž účinkoval i cvičený pes paní ředitelky. K vůli tomu bylo před časem ve Výmaru pobouření a Goethe tehdy žádal, aby bylo vedení výmarského divadla odvoláno, protože tento kus uvedlo proti jeho vůli a přes jeho nepříznivé připomínky k tomuto kusu. V Goethově deníku nebyla tentokráte žádná kritika.
      V roce l823 projednal ředitel kočujícího divadla, Adolf STEIN, účinkování v Mariánských Lázních. Vyřešil to tak, že soubor rozdělil na více skupin. Dostal od kláštera "subvenci", která byla vyplácena i jeho následovníkům - ve výši 200 až 250 zlatých ročně (až do roku 1852!). Ředitel Stein si držel malou skupinku herců, které se říkalo "Teilungsschmiere". Po každém vystoupení se totiž rozdělovaly vybrané peníze od obecenstva po odečtení nákladů na hru. Dělení bylo nestejné: platilo se více nebo méně podle významnosti role. Ředitel Stein vystupoval jako průměrný komik, ale jako aranžér a organizátor nebyl nešikovný. Rozděloval peníze stejným dílem, ačkoliv byla zvyklost, že ředitel pobíral dvakrát až třikrát vyšší gáži. Jeho divadelní skupina byla tak malá, že jeden a týž herec musel v jedné hře hrát často dvě až tři role. Šedesátiletá ředitelová musela například hrát roli dívenky. Mezi nejoblíbenější kusy tehdy patřila velmi populární hra "Loupežníci na Chlumu" (Die Räuber auf Maria-Kulm), autor Heinrich Kuno. Její děj se odehrává ve zdejším kraji. Jiné oblíbené veselohry či dramata byly "Čertův mlýn" (Die Teufelsmühle), "Dunajská vodní víla" (Donauweibchen), "Der Tiroler Wastl", "Robert als Mehlspeismacher". Hrálo se německy.
      Nejoblíbenějším kusem sezóny byla hra "Schneider Witz", kde byl zpíván kuplet, později v Německu tolik známý: "S ist mir alles eins, s ist mir alles eins, ob ich a Geld habe oder keins". Někdejší král Westfálska, Jerome, bratr Napoleona, pobýval tehdy v Mariánských Lázních se svou družinou a také navštívil představení. Byl tak spokojen, že poslal ředitelovi 100 franků ve zlatě.
      Když korunní princ Fridrich Vilém Pruský v roce 1824 o sezóně v Mariánských Lázních viděl, že se muzikanti lázeňského orchestru po skončení koncertu spěšně balí a odcházejí, ptal se proč. Když mu bylo odpovězeno, že jdou do divadla, rozhodl se princ, že půjde také na představení. Vzal s sebou dva muže z družiny a tak byla narychlo z nedalekého domu přinesena čalouněná křesla, aby si urození páni nezadřeli třísku na dřevěných lavicích, sbitých z prken. Také mezi herci se rychle rozšířila zpráva, že je přítomen samotný princ. Dával se kus "Der Tiroler Wastl" a princ Fridrich Vilém se dobře bavil. Během druhého dějství se však snesl déšť. Byl tak silný, že se sotva dalo něco pochytit z představení. Diváci se museli chránit deštníky nebo alespoň kapesníky nad hlavou. Když představení skončilo, všichni se úprkem rozběhli domů. Korunní princ Fridrich Vilém nechal hercům vyplatit 5 fridrichsdorů.
      V roce 1824 převzali řízení divadla J. ZEINECKER a Madame PILZOVÁ a vystupovali s osmičlenným kočovným souborem. Byly zde i jiné konkurenční kočovné skupiny. Z Karlových Varů přišla (pěšky) francouzská kočovná společnost herců, která předtím hostovala v Karlových Varech a zde hrála v dřevěné boudě.
      V roce l827 převzal ředitelování sezónních kočujících herců August FUGGER (v letech 1827-1840). Hrálo se stále v dřevěném divadle ve Skalníkově zahradě, jak určil kdysi opat Reitenberger. V roce 1839 připravil Fugger svůj vrcholný a velice žádaný kus "Dcera pluku" (Die Tochter des Regiments).
      V roce l840 psal kronikář FELBINGER také o prvním uvedení místního ochotnického divadla v Ullmanském hostinci (dům Lipsko). Říkalo se mu diletantské divadlo (Dilletantentheater), což neznělo pejorativně jako dnes, a v něm hráli místní nadšení občané. Hra prý měla dobrý ohlas. Co se však hrálo a kdo hrál, není známo.

2. Divadlo kočující mezi Šenovem a Halbmayrovým salónem

      Druhá etapa zdejšího divadelnictví nastává v roce 1844. Na samotě na křižovatce vznikla roku 1838 hospoda ŠENOV (Schönau; dnes Šumava na Chebské křižovatce) a tu zakoupil v roce 1844 bývalý kynžvartský sládek Josef Kada, a zřídil vedle tzv. "arénu" neboli letní divadlo. Bylo to ještě na samotě uprostřed polí a lesů. Hrálo se pod širým nebem. Hospoda sama byla oblíbeným cílem procházek lázeňských hostů. I s letním divadlem ji zakreslil 1844 kronikář FELBINGER, neuměle, jen tak "bajlajfik", jak psával. 24. července 1844 se tu hrálo poprvé. Potom se hrálo každou sezónu až do roku 1867.
      Divadlo tvořila jakási bouda s oplocením. Bylo v místech směrem k dnešní lékárně. Zeď divadla je ještě patrna za restaurací Šumava. V tomto divadle hrály společnosti divadelníků jménem Goettl, Bayer a Weber.
      Prvním ředitelem provizorního mariánskolázeňského divadla byl jakýsi FEICHTINGER (v letech 1841-1852). Nastoupil po Augustu FUGGEROVI a hrál se svou malou společností po celou sezónu. Na Šenově se hrálo od roku 1844 a vždy odpoledne mezi 16. a 18. hodinou.
      Až do roku 1853 se stále hrálo také v prkenném divadle na Skalníkově zahradě. V roce l853 jednala o divadle nově ustavená lázeňská komise a pronajala pro divadelní vystoupení salón Halbmayr (opuštěný Rozkvět na dnešním Mírovém náměstí). Zde se však hrávalo jen za deštivého počasí. Představení začínalo v 19 hodin. Na Šenově, v aréně, se hrálo za hezkého počasí a zde představení začínala v 16 hodin. Když visela červená vlajka na salónu, hosté věděli, že se hraje na Šenově a že se musí vydat "dolů". Když vlajka nevisela, hrálo se u Halbmayra. Staré prkenné divadlo bylo v roce 1853 strženo.
      Bylo však vidět, že je to nouzové a provizorní řešení. Přesto provizorium trvalo řadu let. V roce 1852 převzal po Feichtingerovi divadlo ředitel Johann MUSSIL (v letech 1852-1867). Za něho se začalo divadlo rychle zlepšovat. Snažil se usilovně o vyřešení divadelní scény. S pomocí financí z lázeňského fondu zřídil prozatímní divadlo za rybníkem v místě pozdějšího Zicklerova domu čp. 107 Waldschlössel (v dnešní Třebízského ulici). Ale bylo to další provizorium a nakonec přesvědčil v roce 1865 vedení lázní, aby rozhodlo o postavení kamenného divadla, jak to "odpovídalo věhlasu a pověsti vzácných Mariánských Lázní".


3. Otevření "kamenného" divadla v roce 1868 – před 130 lety
 
      Podle starých plánů z doby Reitenbergerovy mělo stát stálé divadlo přibližně v místě dnešní fontány. Ale v té době dostala kolonáda nového souseda - nádherný římskokatolický kostel, nemluvě o tom, že již sama kolonáda byla účelově využita: byl tu obrovský kursál (na místě dnešní kolonády), široká promenáda, kupecké stánky, stromová kulisa atd. A tak bylo rozhodnuto postavit stálé divadlo jinde. A to poblíž Musilova prozatímního divadla na cestě k Lesnímu prameni. Plány k novému divadlu připravil zdejší stavitel Friedrich Zickler. Šlo kupodivu o místo rybníka, který sloužil pro plavení koní a byl za domem Zvon. Od roku 1834 stávaly poblíž v řadě tři domy: čp. 67 - Drei Fasanen (dnes Palace Hotel), čp. 68 - Glocke (Zvon), čp. 69 - Auge Gottes (Opera).
      Potok byl nyní regulován a odveden blíže k svahu na dnešní koryto. Stavební pozemek, tj. rybník, poskytl klášter Teplá "s obvyklou liberálností" (jak psal historik Ludolf STAAB) bezplatně a 2.dubna 1866 schválilo místodržitelství v Praze stavební plány kamenného divadla. Ale planýrovací a výkopové práce probíhaly již od podzimu 1865. A práce pokračovaly i přes různé potíže: po vypuštění rybníka se muselo kopat až tři metry pode dno rybníka, než se narazilo na skalní podloží a stavební základy zajistit proti pronikání vody a vlhka. V roce 1866 se sice začalo pod vedením Zicklera stavět, ale v důsledku války prusko-rakouské musely být práce přerušeny a stavba byla dostavěna až v roce 1868. Divadlo dostalo čp. 106. Na místě vedle stojícího Musilova prozatímního divadla si pak (1869) postavil architekt Friedrich Zickler svůj dům Lesní zámeček - Waldschlössel čp.107.
      V této době (1865-1866) byly Mariánské Lázně vyhlášeny městem. Divadlo bylo postaveno již plně z prostředků lázeňské taxy. Náklady činily 40 000 zlatých. Uprostřed sezóny - dne 17. srpna 1868 - v předvečer narozenin císaře Františka Josefa I. - došlo ke slavnostnímu otevření divadla.. Bylo postaveno v "zicklerovském" novoklasicistním stylu. Tímto stylem se stavělo naposledy v roce 1869, kdy Zickler postavil dnešní pavilónek Lesního pramene. Na svou dobu bylo divadlo moderní, akusticky i technicky, a připomeňme, že divadlo v pozdějším krajském městě Chebu bylo stavěno o několik let později a dostavěno až v září 1874. Mariánské Lázně měly stálé divadlo o šest let dříve!
      Byla to velká sláva v Mariánských Lázních a my známe i tehdejší program slavnostního otevření divadla:
 

      1. Slavnostní ouvertura III. "Leonore" od Ludwiga van Beethovena, kterou zahrál lázeňský orchestr pod taktovkou slavného kapelníka Theodora Kruttnera
      2. "Prolog" od německého básníka Rodericha Benedixe, který byl právě přítomen na léčení v Mariánských Lázních
      3. Divadelní hra "Slovo ministrovi" (Ein Wort an Minister) od Langera
      4. Komická opereta "Mužstvo na palubě" (Mannschaft an Bord), jednoaktovka od J. N. Zaitze s rozšafným velkým tancem námořníků na závěr

      Roku 1872 psal nadšeně historik a inspektor pramenů Ludolf STAAB, že "nové divadlo je pravou ozdobou lázeňského města". Pozornost tu vyvolává především velkolepá nejmodernější divadelní mašinérie se zvukovými a vizuálními efekty, jenž je středem chvály a obdivu znalců i publika. Pěkné byly vnitřní dekorace, ale osvětlení v době "předelektrické" vyžadovalo úzkostnou opatrnost a preventivní přítomnost hasičů při vystoupeních.
      Ředitel Johann Musil byl ve funkci jen do roku 1867 a tak prvním ředitelem nového, "kamenného" divadla, byl jeho nástupce Karel MOSER (v letech 1867-1883), který řídil divadlo úspěšně až do své smrti 1883. Moserovi bydleli přímo v divadle. Po něm převzala vedení divadla jeho manželka, paní Otýlie MOSEROVÁ (1883-1888), sama pilná herečka. Zdárně vedla divadlo díky snaživému souboru herců, pohostinskému vystupování tehdejších divadelních hvězd střední Evropy a díky povedenému výběru nejoblíbenějších her. Divadlo vedla do roku 1888, kdy odešla do Chebu.

4. Přichází ředitel Julius LASKA

      Dne 1. května 1889 převzal divadlo v pořadí třetí ředitel divadla - Julius LASKA a 33 let jeho ředitelování byla dobou největších úspěchů mariánskolázeňského divadla (v letech 1889 – 1921) v jeho historii. Jeho slávy nedosáhl žádný z jeho následovníků. LASKA vedl scénu, sám hrál, přes své stáří, režíroval, dramatizoval a ukázal se jako schopný vedoucí. Měl šťastnou ruku ve výběru her a sehraný divadelní soubor. Význam ředitele Julia LASKY ocenil ve sborníku o Mariánských Lázních vídeňský doktor Friedrich FISCHL - ještě za Laskova života - článkem o historii zdejšího divadelnictví (1932), když takto hodnotil etapu jeho ředitelování:
      "Julius LASKA držel ředitelskou hůlku mariánskolázeňského divadla od 1.května 1889 do konce sezóny 1919. Ale ještě v letech 1920-1921 vedl divadlo společně s Georgem HOLLERINGEM. Celkem tedy 33 let - déle než jednu generaci. Éra Laskova ředitelování byla ve znamení takového vzestupu slávy, že původně provinční mariánskolázeňské divadlo se mohlo časem měřit s velkoměstskými divadly - co do zdatnosti divadelního souboru, co do umělecké a technické úrovně představení, co do množství a zvuku jmen hostujících velikánů evropského formátu, ale i co do rozsahu různých druhů představení.
      Hrály se činohry, veselohry, opery a operety, revue, předváděly se tu umělecké tance, probíhaly tu koncerty rozmanitých orchestrů, pěveckých sborů atd. Julius LASKA prokázal během přeplněných letních sezón široké ředitelské schopnosti. O zimních sezónách vyjížděl s divadelním souborem ven a slavil úspěchy na různých rakouských a zahraničních jevištích.
      Přitom zároveň nacvičoval nové kusy a nová ztvárnění. Bohaté zkušenosti z oblasti režisérské a divadelně-technické, široké známosti s autory, překladateli, nakladateli a umělci využil LASKA k vylepšování mariánskolázeňské scény, nejen jako ředitel ale i jako režisér a interpret. Nelze uvést přehled všech her, které se hrály v Mariánských Lázních, všech interpretací, nelze předložit seznamy herců za třicet let jeho působení.
      Soubor herců měl dvě skupiny. Byly to skupina herců činoher a operetní skupina, aniž by bylo možno vést ostře hranici mezi oběma. Uvedení oper na malém pódiu divadla bývalo prováděno důstojně a co se týká operet, ty se hrály vždy v působivém úpravě. Za Lasky byla uvedena plnohodnotně i řada oper na scéně. Byly to: "Lohengrin", "Čarostřelec" (Der Freischütz), "Margarete", "Troubadour", "Noční tábor v Granadě" (Das Nachtlager von Granada), "Kovář" (Der Waffenschmied), "Cavalleria rusticana", "Bajazzo" a jiná klasická operní díla. Ale hrávala se i jednotlivá operní dějství, zvláště z díla Richarda Wagnera, někdejšího slavného hosta Mariánských Lázní.
      Za Lasky tu vystupovali před mezinárodním publikem přečetní populární umělci a umělkyně, z nichž jen několik jmen zůstávalo nezapomenutelných jako Alexandr Girardi, Richard Tauber, Leo Slezak, Josef Kainz, Adéla Sandrocková, Gustav Maran, Alexander Moissi a z tanečnic Isadora Duncanová a Saharer. Z dalších se uvádějí Friedrich Mitterwurzer, Franz Tewele, Josef Josephi, Julie Kopaczi-Karczag, Nikolaus Rothmühl, Antonie Schlägerová, Konrad Dreher, Karel Blasel, Doktor Rudolf Tyrolt, Werner Alberti, Georg Reimers, Jenny Groß, Anny Dirkensová, Louis Treumann, Karl Zeska, Josefine Glöcknerová, Leopold Kramer, Hansi Niese, tanečnice Sent´ Mahesa, Isadora Duncan a Saharet, dále Ferdinand Bonn, Fritz Schrödter, Ywette Guilbert, Max Pallenberg, Olka Palmay. Dále tu hostovaly divadelní scény od Tegernsee und Schliersee, tyrolská scéna, Mella Pars a Bella Lassky, Jan Kubelík, Stella Hohenfelsová, Gemma Bellincioni, Selma Kurzová, Albert Bassermann, těleso Harry Waldena, dvorní skupina herců z Meiningen, Raoul Aslan, Claire Wallentin, Franz Lehar.
      V roce 1905 došlo k stavební přestavbě divadla v interiéru i exteriéru do čisté secesní podoby podle plánů vídeňského architekta Walchera von Montheim. Tehdy došlo k velkému požáru v divadle v Americe a to vedlo k tomu, že zdejší divadlo bylo urychleně přestavěno, modernizováno a zvětšeno, třebaže prostor hlediště zůstal nezměněn. V roce 1910 bylo divadlo vybaveno novými stroji a elektrickým osvětlením.
      V roce 1919 starý Julius LASKA přibral George Hölleringa jako mladšího ředitele, ale ponechal si rozhodování v zásadních otázkách. V letech 1920-21 sice pomáhal, ale stál už v ústraní. Georg Höllering (v letech 1921-1924) řediteloval v divadle sám jen krátce. V roce 1924 se již dělil o ředitelování s Maxem Linnbrunnerem, který sem přišel z Městského divadla z Řezna (podobně jako kdysi Laska). Od roku 1925 řediteloval Linnbrunner sám. Po dohodě zůstával Höllering v divadle k ruce řediteli Linnbrunnerovi jako jeho poradce až do své předčasné smrti v roce 1930. V důsledku světové války nebylo možno oslavit 50 let divadla (1918) a až v srpnu 1928 při šedesátiletém výročí bylo vzpomenuto výročí, ale nijak zvláště - v ten den se hrálo běžné představení.
      V době první republiky začalo divadlo pociťovat konkurenci filmu, radia, sportu.
      U příležitosti 125.výročí Městského divadla (1993) jsme otiskli v Mariánskolázeňských listech několik osobních vzpomínek Julia Lasky na divadelní ředitelování, které sepsal v roce 1920. Tehdy vycházely na pokračování v místních novinách. Marienbader Zeitung pod názvem "Episody z časů aktivity jednoho divadelního ředitele" (Episoden aus den Zeiten der Aktivitat eines Theater-Direktors). K jeho vzpomínkách se nyní vracíme.

5. Těžké začátky ředitelování divadla v Mariánských Lázních

      Julius LASKA se narodil v roce 1853 v Linci a vyučil se tapetářem. Ale již od mládí tíhnul k divadlu a v 15 letech hrával první role, které prozradily jeho talent. Dokonce vystupoval jako herec na ruské dvorní scéně, a nakonec jako ředitel proslulých scén ve svém rodném Linci, v Salcburku, v Řezně a v Mariánských Lázních . V roce 1915 se hlásil ve svých 62 letech jako dobrovolník na frontu . Po roce 1919 se stahuje do soukromí a nakonec se vrátil do Lince, kde zemřel 1934 zcela zchudlý ve svých 80 letech. Na své počátky v Mariánských Lázních vzpomíná:
      "V osmdesátých letech 19. století zažívala divadla v Rakousku velmi špatné časy. Panovala všeobecná stagnace návštěvnosti s výjimkou jen několika přitažlivých divadelních kusů a operet. Snažil jsem se pracovat se vší energií a abych přežil, míval jsem více divadel najednou ...
      Začátkem roku 1889 byl vypsán konkurs na místo ředitele divadla v Mariánských Lázních. Přihlásilo se 105 uchazečů. Zajímal jsem se o toto místo - byl jsem tehdy intendantem dvorní opery v Drážďanech a podílel se na jejím úspěchu v letní sezóně při hostování v Mariánských Lázních. To mohlo hrát roli při výběru. Pan doktor DANZER, který byl městským radním, byl kulturním referentem v městě a informoval se o mé osobě, o mých poměrech, o mých výsledcích ředitelování na divadle. Protože jsem měl také dobré jméno provinčního direktora, vypadalo to nadějně a ředitelování mariánskolázeňského divadla mi bylo nakonec přes velkou konkurenci přiklepnuto.
      Byla to pro mne velká pocta a naplnilo mne to pýchou a radostí. Ale jak to v mém životě bývá, štěstí mělo být brzy zkaleno. V Mariánských Lázních válčily tehdy dvě politické strany jako Welfen a Gibellinen (Poznámka: ve středověké Itálii bojovala strana Gwelfů za papeže a svobodu italských měst proti císaři; strana Ghibelinen bojovala za císaře proti Gwelfům.). Ona politická strana, která byla v Mariánských Lázních momentálně "u kormidla", byla ta, která vypsala konkurs a která mne dosadila na místo ředitele divadla. Naopak při druhé straně stával dlouholetý ředitel divadla pan MOSER. Po jeho smrti vedla divadlo jeho rodina a mým nástupem byla vlastně odstavena paní Otýlie MOSEROVÁ, dosavadní ředitelka. Takový ovšem bývá osud. Slavný ředitel je náhle mimo a jeho zásluhy, tolik obdivované veřejností, jsou zapomenuty. Taková je i historie herců a potomci jim žádný věnec nepoloží. Smutné, ale pravdivé ...
      Tak také Moserovi. Sedmnáct let byl Moser ředitelem a nejpopulárnější osobou města - měl bezpočet přátel. Po jeho smrti paní Moserová, jeho manželka, vedla úspěšně pět let divadlo. Nyní musela pryč. Svou divadelní živnost přestěhovala do Chebu, ale zde bohužel její kariéra skončila úplně. Protože však MOSEROVI byli v Mariánských Lázních oblíbeni, osud rodiny je dojímal. Druhá strana, která stála "v opozici", využila mého jmenování ředitelem ke kritice strany "u kormidla". Tak jsem stál mezi dvěma mlýnskými kameny, aniž bych byl něčím vinen. A byl jsem označován za příčinu neštěstí Moserovy rodiny. Obával jsem se, že za těchto okolností těžko budu moci zůstat, ale časem jsem se prosadil ...
      4. května 1889 jsem začal novou sezónu se znamenitým souborem herců, schopných hrát opery, operety, činohry, balet atd. Přesto jsem neměl pevnou půdu pod nohama. Všechno, co jsem nabídl publiku, bylo prý špatné, "nezralé", bylo odmítáno a kritizováno. Zkrátka, byl jsem stále považován za vetřelce.
      Když jsem prosil o pomoc městské zastupitelstvo, které mne sem dosadilo do funkce, byl jsem odmítnut: "Ale prosím Vás, pane řediteli, nechoďte za námi s Vašimi problémy, vidíte, jak jsme zaneprázdněni." - Příjmy divadla dosahovaly ani ne poloviny výdajů a nikdo nemohl domyslet, co bude dál. Nezbylo mi než mé příznivce v Linci "pumpnout" o nějakou tu peněžní podporu. Tak prošla první sezóna v Mariánských Lázních a já viděl, že budu muset chtě nechtě ředitelování v lázních složit. Nikde na dohled nebyla žádná důvěryhodná osoba, ochotná mně pomoci. Avšak současným převzetím ředitelování divadel v Řezně a v Mariánských Lázních jsem mohl nabídnout hercům a herečkám celoroční smlouvu, vybírat si a zavázat si prvotřídní herce k trvalejšímu angažmá."

6. Jak se LASKA ucházel o místo ředitele brněnského divadla

      "Když na podzim začala nová divadelní sezóna v Linci, Salcburku, Welsu a Štýrsku, v první řadě jsem musel – jako ředitel těchto divadel - myslet na to, aby můj dobrý známý dvorní rada Obermaier znovu povolil zvláštní vlaky (pro obecenstvo) a jiné slevy. Jel jsem proto do Vídně, abych poprosil pana radu Obermaiera o povolení. Očekával jsem vyřízení jako obvykle bez problémů. Co se však nestalo? Pan dvorní rada zemřel.
      Jeho nástupce mne však také znal, jak mi sdělil, protože pracoval nějakou dobu v Linci. Přijal mne velmi přátelsky, ale hned mi řekl, co se týká zvláštního vlaku, že by musel požadovat značné zvýšení ceny. Po několika dnech jsem sice dostal povolení, ale zvláštní vlak do Štýrska místo 18 zlatých stál 180 zlatých!. Nadto staré nadlepšení, tj. mé finanční příjmy ve stanicích Linci, Ennsu a St.Valentinu, když cestující využijí našeho zvláštního vlaku, bylo zrušeno. Stejně tak mně byla zrušena 50%ní sleva při jízdě do Welsu. To byla těžká rána…
      Protože jsem nemohl tušit, že můj příznivec rada Obermaier již nežije, zvýšil jsem tehdy předem pro lepší umělecký účinek stav personálu divadla i s ohledem na štýrské podniky. A tak jsem se nyní musel vzdát vystupování ve štýrském divadle, protože náklady přenocování a ztráty času, která by tím vznikly, byly velké. Ve Štýrsku zaměstnaný personál by se dostal do Lince teprve druhý den v poledne.
      Protože v průběhu času salcburský podnik a plánované letní podniky v Gmünden a Reichenhallu dávaly jenom práci, kdežto příjmů jen málo, a vznikl by deficit divadla, byl jsem donucen tyto podniky pustit. Má existence ředitele zemského divadla v Linci byla ohrožena. O to svízelnější byla situace, neboť jsem si už udělal jméno.
      V Brně tehdy zemřel dlouholetý ředitel Městského divadla baron STENGEL a já uvažoval, že bych se o toto místo mohl ucházet. Tehdejší vojenský velitel v Linci arcivévoda Johann Salvator, pozdější Johann Orth, německý ministr hrabě Huenburg, zemský rakouský hejtman, starosta Lince a další příznivci umění ve Vídni podpořili mou kandidaturu oficiálně i soukromými doporučeními a vysvědčeními. A tak jsem odjel do Brna se svým speciálním kufrem, ve kterém bylo sice mnoho doporučení, ale žádná velká naděje.
      Při odjezdu a loučení se svou matkou jsem přiznal, že mi tušení říká, že nebudu přijat. Proč, ptala se matka, a já – že v důsledku své malé postavy, že totiž nic nevidím z výšky. Jen vysokých lidí si ve světě ostatní všimnou, malé se přehlédne. Proto mohou být velcí i hloupí, neboť to nerozhoduje.
      Ale moje matka, jako každá jiná, viděla ve svém dítěti to nejkrásnější a nejdokonalejší. A protože byla velmi rezolutní, udělala mi ve svém rozhorlení přednášku, ve které mne drasticky kritizovala, tedy samotného pana "generálního ředitele Horních Rakous a Salcburku", jak mne přezdívali, a dokonce ho nazvala "hlupákem", který by si neměl takové myšlenky připustit...
      Tak došlo k tomu, že jsem přece jenom jel a v Brně byl přijat starostou a dalšími představiteli města, ale všechno mi připadalo příliš oficiální a chladné. Na konci prvního dne jsem si řekl: "Já sice věřím své matce, ale ona se tentokrát mýlí." Běhání po ulicích od jednoho k druhému, bez výsledku, za ctihodnými zástupci města, u kterých však mlčím, protože se sám vychvalovat, bylo mi pořád víc a víc proti mysli.
      A nadto jsem udělal jednu velkou chybu. Poslední den před odjezdem, jsem potkal u vchodu divadla několik chóristů, které jsem kdysi angažoval ještě když jsem byl režisérem a hercem. Radost ze setkání byla přirozená a bujará. Neboť jsem zůstal vždy, i jako ředitel mimo službu, přítelem a kolegou. A tak jsme vzpomínali, zábava byla pořád živější, až mne nakonec chóristé vzali na zkoušku. Tato radostná akce ze shledání byla ovšem nahlášena někým panu starostovi, jak jsem se dověděl při konečné audienci, a použita proti mně. Před odjezdem jsem navštívil starostu a ptal se na jeho rozhodnutí ve věci místa ředitele. Pro byrokratického starostu to byla nepříjemná situace, neboť se stále odmítal vyjádřit a neustále stáčel hovor jinam. Konečně ze sebe dostal slova, že tedy má něco proti mé osobě a totiž, že jsem se příliš bratřil s personálem, který by mou autoritu sotva uznával. A dále, že si představuje ředitele divadla tak, že musí reprezentovat, to jest musí být postavou vysoký člověk, a ne jako já malý. "Já proto nevím, jak byste u personálu mohl dosáhnout potřebného respektu," řekl nakonec.
      To mně nahnalo krev do hlavy a proto jsem stejně bezohledně odpověděl: "Zda by byla moje autorita ohrožena, když se přátelím se svými známými kolegy, to mně nedělá starosti, přes mou nepříznivě malou postavu si v daném případě respekt vždy dokážu udržet. Ale myslím, že i v této věci by bylo moje úsilí marné, z toho jednoduchého důvodu, že Vy byste mi stejně nerozuměli, co moje nevelká a respekt nebudící postava chce připravovat a dělat. Co se týká mé postavy, připomínám, že Alexandr Veliký stejně jako Napoleon byli malých postav, když opomeneme jejich historickou velikost. Omlouvám se, ale když hovoříte o své lítosti, stejně tak já lituji i toho, že jsem sem vůbec chodil, kde, jak vidím, schopnosti člověka jsou měřeny centimetrem jako plátno." - Když jsem se pak vrátil k matce, musel jsem jí říct, že "generální ředitel Horních Rakous" nebyl takovým hlupákem, jak říkala, neboť došlo na jeho slova."



7. Laskův divadelní repertoár pro anglického krále
      "Za časů Eduardových návštěv Mariánských Lázní, zažil jsem mnohé veselé i vzrušující chvíle. Eduard VII. byl velkým přítelem německého divadla, každý rok v Mariánských Lázních navštívil divadlo devět- až jedenáctkrát. Kdyby bylo mezi jeho dvořany více německy mluvících, jistě by byl v divadle každý druhý den jako perský šach. Ale jeho dvořané či anglické a francouzské "ladies" navštěvovaly divadlo pouze podle krále. Jako modly nebo pomalované Turkyně tu potom seděly jakoby trpěly. A tak král s ohledem na své okolí musel omezit častější návštěvy divadla. V každé sezóně, hned po příjezdu krále, jsem se ohlásil v hotelu Weimar u generála, tuším Claarka, s návrhem na repertoár divadla v době pobytu krále. Hovor mezi mnou a generálem překládal tlumočník, všemocný cestovní maršálek Mister Fehr. Repertoár musel být prvotřídní, a účinkovat museli jen ti nejlepší herci německé scény, pro opery, veselohry i operety. Tyto síly jsem musel angažovat jako hosty.
      Král Eduard byl velmi náročný. Když jsem se dovolil zeptat se, zda je spokojen s výkony mého divadla, protože jsem vynakládal veškerou námahu na to, aby Jeho Výsost byla spokojena, měl jednoznačnou odpověď: "To také musíte, jako všichni Mariánskolázeňští, neboť já tu prodlužuji Vaši sezónu!"
      Jednou jsem přišel opět s repertoárem při příjezdu krále ke generálovi a předložil jako každoročně představení k výběru. Král označil dny a představení, která si přál vidět a přesně se držel svých rozhodnutí. V onom roce jsem měl repertoár obzvláště umělecky sestavený a protože právě skončily v Bayreuthu "Wagnerovské hry", angažoval jsem nejlepší herce z bayreuthského souboru. Byla to paní Martha Lesserová, Burckart, Dr.Alfred von Bary, Wolter, Soomer, Hans Winkelmann, Jan von Gorkom, Karl Hillmann a dvorní kapelník Alfred Lorenz.
      Disponoval jsem znamenitě nastudovaným operním sborem a měl jsem k dispozici prvotřídní lázeňský orchestr i potřebné kostýmy, které byly mým vlastnictvím. Proto jsem byl schopen předvést i opery Lohengrin a Tannhäuser. S pomocí dalších posil jako byla Margareta Siemsová a Werner Alberti jsem mohl připravit i večer Verdiho se čtyřmi dějstvími z oper Aida, Rigoletto, Troubadour a Traviata.
      Ale rozhodnutí krále mne uzemnilo. Generál se vrátil od krále, předal mi repertoár a já ke své hrůze spatřil, že král se rozhodl pro svého "Cikánského barona" a dalších osm operet, při čemž představení s nabídkou Wagnera a Verdiho škrtl. To byla pro mne rána. Už jsem totiž angažoval umělce pro tyto kusy, sepsal kontrakty a přijal riziko s vysokými honoráři. Co udělat ? Spásná myšlenka! Nikdo jiný než cestovní maršálek Fehr mi tu nemůže pomoci. Naštěstí jsem ho spatřil u vchodu. S tlukoucím srdcem jsem mu vše vylíčil. Rozrušený jsem ho prosil o "pomocné podání ruky", protože jsem nyní potřeboval protekci. Snad by mohl ovlivnit krále, aby upoutal pozornost na slavnostní operní představení? Mister Fehr viděl mou beznaděj, vzal mi repertoár a znovu šel ke králi. V několika minutách jsem byl zachráněn. Nevím ale, zda Mister Fehr také krále nepožádal o "pomocné podání ruky", když král nakonec změnil své rozhodnutí.

8. Jak král rozčilen opustil mariánskolázeňské divadlo

      Slavnostní představení navštěvovali jen prvotřídní hosté. To bývalo vyprodáno. Nemohu tvrdit najisto, ale tehdy skutečně umělecký zážitek stál 70 korun pro cizince, 35 korun pro domácí, 20 korun pro cizince sedadlo v parketu a 10 korun pro domácí. Honorář mých hostů-herců však přišel na 4500 korun!
      S králem jsem zažil mnohá vzrušení. Krátce před příjezdem krále hostoval v Mariánských Lázních soubor vídeňského kabaretu "Peklo". Výkon se líbil a sklidil obdiv. Král slyšel o tom souboru a tak na jeho příkaz jsem musel znovu povolat ten soubor z Vídně a uspořádat pro krále představení. Program se zdál pro krále jako dělaný. Ale zažil jsem rozčarování. Král navštívil představení se svými dvorními kavalíry, neznalými němčiny, a s dvěma Pařížankami.
      Představení začalo a první číslo - uchvacující Hymna na smrt - bylo sice krásné, ale k smrti únavné. Král brumlal a vyjadřoval se nesouhlasně, jak byl zvyklý. Také Pařížanky neustále něco breptaly a dávaly najevo svou nespokojenost. Druhé číslo byla satyrická báseň s přednesem Fritze Grunbauma. Pro onu část publika, které rozumí dialektu brněnsko-židovsko-německému, to byl zážitek. Grunbaum báseň sám složil a sám ji i přednášel. Pařížanky, které básni nerozuměly, se dále nudily a bylo slyšet: "The is shoking!" Ukazovaly, že je divadlo nebaví. Nakonec galantní Eduard VII. se k nim přidal. Náhle vyskočil jako štípnutý tarantulí ze sedadla a mumlaje "Shoking!Shoking!" opustil divadlo.
      To byla ovšem nepříjemná situace. Generál mne volal a stěžoval si, že král rozčílen musel opustit divadlo. Král prý už nikdy nepřijde do mariánskolázeňského divadla atd. Konečně mi došla trpělivost z těchto výtek, obrátil jsem se na tlumočníka Mister Fehra a řekl: "Zaprvé král slyšel o tomto programu mnoho příznivého, takže on to byl, který mi přikázal představení předvést, a za druhé, protože se dvě pozvané dámy nudily, protože prostě nerozuměly německy stejně tak jako Vy, pane generále, a jako celé panstvo, král odešel. Kdyby byl král v divadle v jiné společnosti, jistě by zůstal do konce." Tím jsem "rozbil sud o zem". Generál zamumlal něco nesrozumitelného a jistě ne příjemného a odešel. (Naše poznámka: Král Eduard VII. hovořil perfektně německy.)
      Druhého dne bylo město vzrušeno. Malé dušičky předvídaly: "Král je tak uražen, že již nikdy nepřijede do Mariánských Lázní!" a ponoukaly k tomu, aby eventuální králův odjezd byl dán za vinu řediteli divadla. Král byl skutečně rozzloben. Tu sezónu už do divadla nepřišel a nedostal jsem od něho tentokrát ani žádný dar.
      Utěšoval jsem se, že mám jeden rok času na to, aby se Jeho Majestát uklidnil. Ale Damoklův meč visel nad hlavou po celý rok: přijede král příštím rokem ? Pro krále se však stal tento případ reklamou, jakou si nemohl ani vymyslet! Vyprávěly a psaly se o tom historky ve všech anglických a evropských žurnálech. Novináři se předstihovali v největších podrobnostech, články doprovázely ilustrace. Anglický informátor z Mariánských Lázní rozšířil zprávu, že král prý navštívil v lázních obscénní hru, protože však byl přednes urážlivý, opustil rozrušen a rozčílen ještě před koncem prvního dějství představení! Pomluva šla daleko přes Anglii, do Ameriky, a dorazila až ke zlatokopům v Kaplandu. I v rybářských chýších v Austrálii a v hladové Indii se národy dověděly, že britský panovník ctí a chrání morálku a dobrý mrav, ačkoliv o to vůbec nešlo. Pročpak se angličtí lordi, australští rybáři či indičtí fakíři, nezeptali - či snad v duchu se ptali ? - jak královský moralista vůbec mohl jít navštívit takové "obscénní" divadlo. Nevím.

9. O perském šachovi v divadle

      Jednou časně z jara 1900 přijel do Mariánských Lázní perský vyslanec Khan, který měl šachovi zajistit letní ubytování. Vyslanec nezapomněl samozřejmě ani na kulturní rozptýlení pro svého pána a tak jsem byl pozván k vyslanci. V přítomnosti tlumočníka jsem byl přijat vřele, ale přesto jsem měl pocit, že nemám co dělat ani tak s dvorním kavalírem, jako se zdatným obchodníkem. Vyslanec Persie měl ve Vídni zároveň obchod s koberci, a jak se říkalo, obchod je obchod. Po krátké audienci bylo rozhodnuto, že perský šach bude v divadle každý druhý den a že v tyto dny že bude třeba v divadle dávat hudební představení. Na tuto dobu jsem tedy musel zajistit zdatné operetní herce pohostinsky. Tak tomu ale bývalo v každé sezóně. Měl jsem radost, že šach bude pravidelným hostem divadla. Před odchodem jsem provedl malou nezdvořilost - ale obchod je obchod - a tak jsem se zeptal, jak to bude s placením. No ano, odkud bych měl znát perské zvyky v obchodě?
      Vyslanec se vychytrale zasmál, neboť věděl dobře, o co jde, a přes tlumočníka mi sděloval, že šach zaplatí každou vstupenku pro svůj doprovod přesně tou cenou jako platí publikum v jiných divadlech, ani o krejcar více. Ale zato při odjezdu budu prý vyznamenán a při této poznámce koketoval se smíchem s mou knoflíkovou dírkou. Já se smál sice také, ale myslel jsem si – uvidíme.
      Sezóna začala a přišel i čas, ve kterém byl očekáván vzácný host. Perský šach přijel se svým pestrým doprovodem a ubytoval se v domě "Nový Klinger". Lázeňští hosté i domácí měli na co se dívat a čemu se podivovat. Dal jsem se hned do gala a po příjezdu se ohlásil u vyslance a ceremoniáře s repertoárem a s divadelními lístky tištěnými na hedvábí se zlatým lemováním. To bývalo u takových vysokých hostů obvyklé. Tentokráte to bylo "pro vznešené Slunce Jitřní země". Musím připomenout, že šach byl oslovován svými ministry a lidmi své družiny ne "Majestát", ale "Slunce".
      Ceremoniář, také Khan, oni asi všichni Peršané byli Khanové, předal Slunci program divadla ode mne a krátce na to mi sdělil, že perský šach navštíví divadlo hned zítra. Zároveň pro všechna představení, která chtěl šach navštívit, zakoupil nejen střední loži, ale i dalších 70 sedadel pro svou družinu. Ano, tak velkorysý nebyl žádný z vladařských hostů, které jsem v divadle zažil.
      Šach se svými 70 Peršany vytvořil přepestrý průvod, což pro mne bylo velmi příjemné, protože v horkém létě mívalo zároveň i divadlo "horké" dny poloprázdného hlediště. V takových dnech hosté, kteří se tu léčili, do divadla prostě nešli, anebo postavili na představení tak přísnou a vysokou laťku, která znamenala pro divadlo jistou smrt. Tedy divadlo naštěstí jsem měl každý druhý den vyprodáno. Na scéně se střídali pohostinsky známí herci jeden za druhým, takže redaktor místních novin Marienbader Zeitung, Alois Kohn, mohl napsat: "Marienbad ist das Bayreuth der Operette." Mnoho herců dostalo od šacha velké dary a aby se nezapomnělo ani na chór, přišel jsem na nápad, tomuto personálu dávat benefici, aby šach věděl, že i za kulisami také žijí lidé. Nechal jsem natisknout lístek benefice a pozvánku na příští den, a předal ji vyslanci a ceremoniáři s prosbou, aby si Slunce také všimlo, že také tito lidé potřebují "sluneční" jas. Odpověď tlumočníka zněla, že Slunce jede zítra do Karlových Var a do divadla nepřijde.
      V návalu rozčílení jsem v dialektu zamumlal: "Tak to teda ne!" - ("Dos geht net!" - v rozčilení jsem vždy mluvil dialektem). Tlumočník přesto přeložil má tři slova do perštiny a vyslanec se vyděsil: "Jak to, že to nejde a proč ?" - "Protože jsme dojednali, že šach bude v divadle každý druhý den a já nemohu na této smlouvě nic měnit, vše je připraveno." Tak zněla moje odpověď. Tlumočník se začal smát, protože viděl, jaké jsem způsobil perskému vyslanci rozpaky. Jeho Excelence vyslanec prý má teď strach o svou hlavu, protože toto nebude moci šachovi Slunci říci.
      Tlumočník kalkuloval velice správně, neboť vyslanec řekl, že musím odpoledne ve 2 hodiny k audienci přímo k šachovi, říci mu to osobně. Přesně ve 2 hodiny jsem byl tam. Ihned jsem byl přijat, ale šach Slunce přišel zářící a s úsměvem. Nečekal až vyslovím svou prosbu, dal mi ruku na rameno a řekl lámanou němčinou: "Ahs gaht schohn - ich khomme!" A já byl vznešeně propuštěn. V předsálí mi vyprávěl tlumočník, že když šachovi sdělili mé mínění, že se skvěle bavil a vyslanec že byl nakonec velmi potěšen, jak šach přijal mou prostořekost, neboť se prý obával nejhoršího.
      Druhý den cestoval šach do Karlových Varů, ale uháněl zpátky tak, že byl přesně v 7 hodin večer před divadlem, a smějící se přistoupil ke mně a volal: "Binn aach!" Personál dostal vysokou sumu, já vyznamenání řádu Slunce a cenný prsten .….

10. Jak byl komik Olšinský odvolán z manévrů

      V Mariánských Lázních jsem měl výborného komika jménem "Olschinsky". Tento komik se stal miláčkem samotného anglického krále, který měl vždy velkou radost, když ho spatřil na jevišti. Protože měl Olšinský hlavní roli v letním repertoáru, byl jsem zničen, když jsem se dověděl, že byl povolán do Chebu na vojenské cvičení. Prosil jsem velitelství zeměbraneckého pluku číslo 6, aby propustilo desátníka Olšinského ze cvičení. To nebylo dovoleno, ale pan plukovník slíbil, že v den představení v divadle dostane odpoledne volno a po představení aby vsedl ihned do vlaku a narukoval zpět ke své kompanii. Vypadalo to, že všechno proběhne hladce.
      Proto mne překvapilo psaní velitele pluku, kde mi bylo sděleno, že regiment se přesunuje na manévry do jižních Čech a desátník musí místo divadla na manévry. To byla těžká rána pro divadlo. Na programu byly operety, které jsem nemohl bez Olšinského hrát. Co dělat ? Vzpomněl jsem si na osobního lékaře Eduardova, pana doktora Otta, který byl také předvolán před časem na vojenské cvičení, ale protože Eduard VII. u svého přítele císaře Františka Josefa I. poprosil o zproštění dr. Otta vojenského cvičení, bylo mu cvičení odpuštěno.
      Když dosáhl král propuštění osobního lékaře dr.Otta, mohl by to udělat i pro svého oblíbence Olšinského. Rychle jsem se rozhodl a poslal telegram s placenou odpovědí:
      "Kabinetní kancelář císaře Františka Josefa I. v Ischlu. - Zeměbranec desátník Matthias Olschinsky je v městském divadle v Mariánských Lázní zaměstnán jako komik a jako takový se stal miláčkem anglického krále Eduarda. Desátník Olschinsky byl povolán na vojenské cvičení a byl přeložen do prostoru manévrů do jižních Čech. Tímto povoláním byl zrušen repertoár divadla, připravený k obveselení anglického krále tak, že král nemůže divadlo navštívit. Ředitelství divadla prosí Jeho Majestát o osvobození Olschinského z vojenského cvičení. Jeho Majestátu předem děkující nejponíženější ředitel Julius Laska, Městské divadlo Mariánské Lázně."
      Když byl telegram odeslán, napadlo mně, že by se mohl dvorní kabinet dotazovat dvořanů krále v Mariánských Lázních, zda je to pravda. Ač se stane co se stane, nezbývá než čekat a doufat, že nebudu mít smůlu. Moji přátele byli šokováni mou drzostí a zděšeni, že jsem císařovi nechal předem zaplatit telegrafickou odpověď. Se smíšenými pocity jsem čekal, co se stane. Čekali jsme a do 24 hodin přišla následující odpověď:
      "Zeměbranec-desátník Olschinsky je rozhodnutím Jeho Majestátu Císaře osvobozen z vojenského cvičení. Velitelství zeměbraneckého pluku číslo 6 je vyrozuměno zároveň."
      Když se mi to takhle zdařilo, byl jsem ještě drzejší a telegrafoval na velitelství pluku: "Zeměbranec-desátník Olschinsky nechť se okamžitě u mne hlásí." A příští den byl Olschinsky tady, ke gaudiu a radosti všech. Divadlo i představení bylo zachráněno.

11. Jak jsem byl ředitelem osmi divadel najednou

      Se svým ředitelováním divadla jsem začal v roce 1884 v Linci. Začátky mé kariéry byly stejně tak smutné jako její konec. Ale, prosím, žádnou sentimentalitu. V oné době navštěvoval divadlo střední stav a šlechta, přirozeně jako abonenti za směšně nízké ceny. Přitom umělecké a profesionální požadavky rostly rok co rok. Každý abonent byl duch vznešený, kulturní a především kritický. Pro široké masy tehdy ještě bylo "divadlo" španělskou vesnicí. Vedl jsem ještě druhé divadlo ve Welsu a měl poměrně vysoký stav herců jak pro opery, operety, veselohry, tak pro lidové kusy či balet, a musel jsem pracovat i s klasiky, neboť to vyžadovala kritika. Abych zvýšil příjmy divadla, musel jsem přibrat ještě dvě divadla - v Salcburku a Štýrsku na zimní sezónu - a na letní sezónu nadto divadla v Gmünden a Reichenhallu. Tak se mi sice splnil zlatý sen herců - celoroční divadlo, ale za jakou námahu!
      Měl jsem tehdy přezdívku "generální ředitel Horních Rakous a Salcburku". Hezký titul, ale bez peněz značně nepříjemný. Byla to nadlidská práce. Soubor v Linci byl pro velké opery, v Salcburku pro činohru a operety. Každou neděli a svátek bylo osm představení: dvě v Linci, dvě v Salcburku, dvě ve Welsu a dvě ve Štýrsku ....
      Při takovém provozu jsem ještě sám hrál a režíroval v Linci i Salcburku. Jednu sobotu jsem například hrál v Gmundenu v operetě "Zakletý zámek" Andréla, druhý den v 5 hodin ráno jel do Salcburku, tam řídil zkoušku, abych v poledne cestoval do Reichenhallu a tam na odpoledním představení hrál v "Cikánském baronu" Czupana a večer pak v divadle v Salcburku Gasparda v operetě "Zvony v Corneville". O půlnoci jsem jel vlakem opět do Gmundenu, protože tam v ponděli začínala zkouška a večer bylo představení.
      Těžko si představit, že se takhle mohlo žít pro divadlo - bez stávek herců a revolverových atentátů na ředitele divadla. Přesto tato nadlidská práce neměla adekvátní výsledky, protože příjmy ani takto nedosahovaly nákladů na divadla. Dnes /v roce 1920/ publikum zaplní zcela divadla, není tak kritické a spokojí se se vším. Nebýt občasné vzpoury personálu řekl bych, že dnešní ředitel divadla má ráj na zemi ...

12. Rozzuřený kavkazský kníže

      V divadle není nouze o veselé chvíle. Jednou, den před generální zkouškou, jsem přijel z umělecké cesty ze Salcburku do Gmundenu. Divadlo bylo zcela vyprodáno. Po zkoušce za mnou přišel pokladník, že tu byl už dvakrát jakýsi pán, představil se jako dvorní rada Obermaier (viz kapitola 6.!), a prosil dvě vstupenky, pro sebe a svou dceru. Přikázal jsem pokladníkovi, až přijde, aby vyzvěděl, co je zač a jakou funkci kde zastává. Ale sotva jsem to dořekl, klepe kdosi na dveře a dvorní rada je tu. Sdělil mi, že pracuje na ministerstvu železnic, oblast Vídeň.
      "To je náhoda, takového muže potřebujeme," zvolal jsem. Řekl jsem panu radovi, aby přišel o 11 hod., že připravím vstupenky. Po jeho odchodu pokladník připomenul, že divadlo je totálně vyprodáno. "To nic," řekl jsem. "Dvorní rada dostane slíbené vstupenky. Kde jsou předprodeje?" Pokladník mi předložil list a já četl jména. Zarazil jsem se u exotického jména nějakého knížete, který měl rezervována dvě místa v parketě. "Tato místa dejte radovi!", řekl jsem.
      "Ale potom mne kavkazský kníže zabije!" ozval se pokladník. "Co budeme dělat?". - "To je jednoduché, " řekl jsem. "Napíšete nový předprodejní list, kde místo knížete uvedete dvorního radu! A aby Vás nezabil, sednu si já k předprodeji, Vy jděte domů a dělejte, že jste nemocen!" Pokladník rychle zmizel.
      Netrvalo dlouho a začal předprodej. Sotva jsem začal s prodejem, přišel Kavkazan. Byl první, který chtěl vstupenky. Hledal jsem nahoru dolů na seznamu, znovu a znovu, abych ho ujistil, že se na seznamu nenachází. Nastala divoká scéna. Kníže zuřil a lamentoval, já zuřil a lamentoval, že pokladník věc spletl, prosil jsem ho mnohokrát o odpuštění, a ujišťoval, že jakmile se pokladník vrátí, že mu musí dát lístky. Zdálo se, že je kníže uklidněn. V tom nanovo: "Kde je? Já ho zabiju!" - Viděl jsem, že pokladník měl pravdivou předtuchu. Tak jsem oznámil knížeti, že pokladník musel odcestovat do Salcburku a zastupuje tam nemocnou pokladnici. Kníže vyletěl od pokladny a já poslal za pokladníkem sluhu, aby odcestoval ihned pryč, že ho hledá kníže. Pokladník poslal telegram až z lázní Bad Ischl, že je živ a rada Obermaier dostal své vstupenky a mnohokráte děkoval za pomoc.
      Zanedlouho se stalo, že jedna hraběnka měla v rodině úmrtí a nemohla přijít do divadla. Vrátila vstupenky do lóže a já je poslal knížeti, za což mi tisíckrát děkoval a uklidnil se natolik, že jsem pak mohl povolat pokladníka zpět z exilu. Telegrafoval jsem do Ischlu: "Kavkazský medvěd je už klidný, vraťte se, nebezpečí života je zažehnáno!"

13. Historie herce Gustava Marana

      Za mého ředitelování v divadle v Linci pracoval v tamějších novinách jeden všemocný redaktor, plnokrevný kritik, jakási parodie strašlivého Wagnerova kritika "Hanslika".
      Hanslik, to byl známý vídeňský kritik, který popisoval hudebního skladatele Richarda Wagnera jako velkou nulu a jak mohl, ho kritizoval, pronásledoval a urážel. Linecký pan redaktor mu byl podobný. Měl rád pochlebování jako málokdo, a protože jsem toto nedovedl, žili jsme v neustálém střetu. Nedá se popsat, co všechno o mně v novinách napsal. Moji následovníci byli už chytřejší, ustupovali panu Všemocnému, neustále ho vychvalovali a tak se vyhnuli nepříjemnostem. Zatímco to, co u jiných označoval jako "nejlepší", označil u mne pan Všemocný nanejvýše poznámkou "vcelku přívětivé".
      Proslulý herec Gustav MARAN hrál u mne dlouhá léta v divadle. Když ke mně přišel, poznal jsem ihned jeho velký komický talent a ten jsem hodnotil na prvním místě. Stal se oporou mého repertoáru. V Linci byl Maran v takové oblibě, že mohl hrát co chtěl, a denně byl odměňován bouřemi potlesku. Dělal benefici jako žádný jiný, dostával dary jako nikdo druhý, prostě miláček publika.
      Před cizím publikem byl Maran nesvůj, opatrný, skoro nesmělý, kdežto u svého publika vydal ze sebe všechno a s publikem si nakonec dělal co chtěl. V Berlíně byl očekáván jako superkomik typu Veni-vidi-vici, a to Maran nebyl. Berlínská kritika byla proto chladná a suchá. Byl prý sice "sladký", ale ...
      Jeho nepřítel, pan Všemocný, toho rychle využil a otiskl tučným písmem kritiku z Berlína. Ale nepochodil. Obecenstvo Marana znalo a tak jen několik profesionálních věčných nespokojenců kritiku přivítalo a hned se nechalo slyšet, že Marana už dříve kritizovali, ale lidé jim nevěřili. Veřejnost se chovala netečně, a když pak Maran znovu v několika hlavních rolích dosáhl kolosálních úspěchů, na berlínské fiasko se zapomnělo.
      Za nějaký čas se přihodilo, že z dvorního divadla ve Frankfurtě odešel slavný komik Fritz REUZER, představitel Junkermanna. MARAN podepsal smlouvu na hostování. Tato hra byla od počátku "mrtvě narozené dítě", protože byla obsazena dvěma naprosto odlišnými typy komiků. Junkermanna hrál drsný, hřmotný a nadto severoněmecký komik. Maran byl ostýchavý, nejvyššího účinku dosahoval v různých rozpačitých situacích, v nichž byl však mistrem, nadto byl veskrze komikem rakouským. Jako takový byl nemožným spoluhercem pro Junkermanna. Totéž se v opačném případě dalo říci o Junkermannovi. Prostě hra propadla a nedošlo k dalšímu angažmá.
      Všemocný linecký "Hanslik" se znovu pustil do Marana a otiskl frankfurtskou kritiku s náležitým komentářem. Tak začala klesat obliba Marana od představení k představení. Literárně a odborně vyspělí abonenti mi psali, anebo mne zastavovali na ulici či v divadle s otázkou, co se stalo, že se Gustav Maran tak zhoršil. Na konci sezóny z různých stran mi bylo nadhazováno, abych Marana už dále neangažoval nebo že abonenti nepřijdou. Protože se také Maran cítil velmi nešťastným, a já už tehdy řediteloval v Salcburku, vzal jsem si ho k sobě do Salcburku, kde se stal brzy, tak jako v Linci, miláčkem publika.
      Když jsem dostal místo ředitele v Mariánských Lázních, byl tu první mou posilou. Zde byl obdivován vysokými osobnosti a také místními, a stal se zas miláčkem publika. Odtud vedla jeho cesta do Vídně, kde byl až do své smrti populárním komikem. Eminentní talent Marana zvítězil nakonec nad zlem a nepřejícností, ale to byla jen výjimka a štěstěna, která ho potkala. Neboť mnozí herci z podobných neprůhledných příčin jdou dolů a už se do výšin nedostanou. Kdo nebo co stává na počátku jejich pádu ?

14. Náladová herečka – postrach divadel a jejich ředitelů

      Jednou u mne hostovala slavná dvorní pěvkyně - v době, kdy byl král v Mariánských Lázních. První večer měla koncert s písněmi, v druhém vystupovala v "Hofmanských povídkách" a třetí večer jako Rosalinda v operetě "Netopýr". O jejích vystoupeních - což je podivné - se král nikdy nevyjadřoval. Umělkyně byla totiž proslulá svou hádavostí a netknutelností.
      První večer, po každé části jejího vystoupení, jsem dotáhl na jeviště velkou kytici a předal ji herečce, která mně pokaždé šeptem sdělovala, že už dále nebude zpívat, protože na jevišti je průvan a musím prý zjistit příčinu. - "Jistě, milostivá, hned jdu pátrat po příčině. Myslím, že jsem to už objevil." A tak to šlo, jedna část za druhou. Představení se nakonec šťastně dohrálo. Zpívala však skvěle a publikum bylo nadšeno.
      Ale umělkyně si stále něco vymýšlela. Příští den při zkoušce na "Hofmanské povídky" jsem přivedl Karla Strietmanna, kterého jsem získal jako zpěváka a který byl tehdy v hlasovém zenitu. Když se objevil, zavolala si mne, co tu chce ten člověk: "Já dnes nezpívám, ruším hostování! Jestli Vám já sama nestačím, je mi to líto, ale nehraji." - Po mnohém vysvětlování se umělkyně uklidnila. Ale to už měla něco za lubem.
      O přestávce špitla: "Milý řediteli, slyšela jsem, že je král v městě. Hrozně ráda bych, aby přišel na mé vystoupení." - Kdybych na to řekl: "Jak to mám udělat, milostivá ? ", následoval by bezpochyby útok plný výčitek. A tak jsem klidně odvětil: "To je už projednáno, milostivá." - "Jak jste rozkošný," odpovídala s úsměvem.
      Zkouška začala. V prvním obraze umělkyně nevystupovala. Stála v kulisách a pokaždé, když přišel na scénu Strietmann, trhla sebou jako elektřinou zasažená. - V druhém obraze měli oba své vystoupení. Streitmann studoval hru podle starého zpracování s prózou a neuměl recitativ. Komorní pěvkyně studovala novou verzi s recitativem a nevěděla vůbec nic o próze. Přirozeně nebylo možné žádné sladění. Situace byla od scény ke scéně bouřlivější, takže jsem i s režisérem viděl: "Teď už musí něco přijít ..."
      Stará divadelní logika učí, když se hádají herci za přítomnosti ředitele, nezbývá mu než se vzdálit co nejrychleji. Jinak se může stát, že se povětří obrátí, herci se stanou solidární a postaví se proti němu. Neboť pokud je někdo něčím vinen v divadle, je to vždycky jenom ředitel. A tak když jsem zjistil, že se napětí mezi pěvkyní a Streitmannem neustále zostřuje, zavolal jsem režiséra, předal mu kormidlo a s omluvou zmizel. Vyběhl jsem do přírody a radoval se, co mám za zády. Obava, zda se však bude divadlo konat, byla ovšem neodbytná. A tak jsem chodil po lesích a nenalézal klidu. Konečně po hodině jsem si myslel: Už bude po zkoušce...
      Potichu jsem se plížil do divadla, a když jsem přišel do foyeru, právě končila zkouška a pěvkyně vzrušena a rozčílena procházela lóžemi. V tom mne zpozorovala. Proboha, co teď ? Začala volat: "Co Vy jste za ředitele, dovolíte si opustit zkoušku, když umělkyně mé úrovně a mého renomé tu hostuje ? Abyste věděl, dnes ani zítra nezpívám a ruším hostování!" Zůstal jsem klidný a nechal jsem přejít hromy a blesky.
      Když nastala pausa ticha, s úsměvem jsem odvětil: "Milostivá, to mi nemůžete udělat! Víte vůbec, kde jsem byl, odkud přicházím ?" - "Co mi je po tom!" - "Ale, milostivá, já přicházím rovnou - od krále!" Umělkyně ztuhla, a místo bouře padaly jen drobné kapky. - "Milostivá," řekl jsem. "Včera jste mi prosila, abych udělal, co je možné, aby král Vaše představení navštívil. A já nyní mohu oznámit, že král přijde zítra na "Netopýra". Jako mávnutím proutku zmizely mraky a objevilo se azurově modré nebe. Umělkyně mne objala, aby tím ukázala, že nevidí před sebou pouhého snaživého direktora, ale milého a správného chlapíka.
      A tak přišlo druhé večerní představení. Měl jsem temné tušení, že náladová umělkyně dnes zase něco provede. Hlavní scéna ovšem začne až zítra, kdy král nepřijde. Ale co dnes ? Divadlo vyprodáno, pojalo by dvakrát tolik hostů, kdyby bylo větší. Bylo půl sedmé, třičtvrtě na sedm a umělkyně stále nikde.
      Co se děje ? Telefonoval jsem do hotelu, aby okamžitě přijela. Bylo sedm hodin. Každý vteřina byla nekonečností. Konečně přijela. Běžím za ní do šatny s otázkou, zda mám začít s předehrou, ve které naštěstí nevystupuje - v Auerbachově sklípku. - "Moment, prosím, musím si přece odpočinout!" - Publikum bylo netrpělivé, tleskalo a hlučelo. Nezbylo mi než zvolat: "Začněte!" Předehra trvala deset minut a potom není žádná opona, takže ani žádná časová rezerva. Dal jsem znamení k ouvertuře a opona šla nahoru. Předehra skončila, chór už přišel, ale pěvkyně nikde. Co dělat ? A tak opona musela znovu dolů.
      Rozlícen jsem vlítnul do šatny. Zahrnul jsem ji výčitkami, co dělá? A ona s ledovým klidem odpověděla: "Ještě stále jsem se neuklidnila." Nyní jsem se musel obrnit andělským klidem a železnými nervy. Představení bylo přerušeno a kdyby publikum vědělo, co se děje za scénou, bylo by mnohem netrpělivější než bylo. Musel jsem vynaložit veškerou dvornost, abych se udržel. Až nakonec řekla: "Tak můžeme jít, už jsem se uklidnila."
      Kapelník musel znovu začít s orchestrem tam, kde přestal, ale přechod od předehry k prvnímu dějství byl rozbit. Po druhém dějství hra štastně skončila. Ačkoliv jsem zuřil, nakonec jsem jí vše odpustil, protože zpívala skutečně andělsky - byla to přece jenom hvězda první velikosti. Ovšem v noci, jsem uvažoval zpocen, jak skončí příští večer, až zjistí, jak jsem jí s králem obelhal ....
      A ten večer přišel. Na zkoušce byla Bohyně ve velmi dobré náladě a snad desetkrát se ptala, zda král opravdu přijde. "Samozřejmě že přijde," lhal jsem. - "On to přece slíbil. Ale já bych přece milostivou upozornil, kdyby nemohl přijít. Za to bych přece nemohl! To by měla uznat a nezlobit se proto na mne!" - "Ale milý řediteli, Vy mne přece znáte, že já nic zlomyslného neudělám ani nezkazím náladu!" se smíchem odpovídala. Když mne viděla v rozpacích, ptala se: "Vy něco víte ? Máte snad nějakou zprávu, že by král nemusel přijít ? To bych ovšem potom nezpívala!!!"
      Strnul jsem jako zhypnotizovaný. Něco tuší ? Co na mne čeká?- V tom jsem volán k telefonu. "Zde hotel WEIMAR! Kdo je tam ?" - "Zde direktor Laska!" - "Tady Mister John. Dnes večer přijde král do divadla."
      Je to možné ? Jsem zachráněn! Utíkal jsem k Milostivé, že král dodrží slovo a přijde. Kdyby věděla, jakou náhodou se to vše přihodilo! Takto znovu vzplála nadšením, dokonce mne utěšovala a uklidňovala, byla dětinsky nadšena a já se těšil, že představení snad proběhne bez problému.
      Dopoledne přišla sestra naší umělkyně s matkou a chtěly loži. To ovšem bylo nepříjemné, již řadu dnů bylo beznadějně vyprodáno a za druhé jsem mohl předem očekávat bouří od umělkyně. A tak jsem neříkal nic, jen je poprosil o trpělivost, že jistěže loži dostanou, ale ne na dnešek, v předprodeji jsem neměl nic. To mi potvrdila i pokladní. Pokusíme se zpětně odkoupit jednu loži. - "Kdy to budete vědět ? " zeptala se matka s dcerou. V pět hodin přijdeme, do té doby máte čas."
      Protože umělkyně nevěděla, že její příbuzní nemají žádnou loži, proběhla zkouška v klidu. Usiloval jsem odkoupit lístky, ale bylo to naprosto beznadějné A tak jsme to udělali tak, že jsem od pokladní sehnal dvě sedadla v parteru v druhé řadě. "Nic lepšího jsem nemohl sehnat," řekl jsem. Sestra umělkyně láteřila a zmizela.
      Bylo kol 6 hodiny večer, všichni nesmírně napjati a vzrušeni. Do toho přichází zpráva, že matka umělkyně odmítá sedět v sedadle, požaduje loži a když ji do půl sedmé nedostane, nebude umělkyně zpívat.
      A tak nic z problémů, které jsme předvídali, se nesplnilo, ale úplně něco jiného. Tvrdohlavá matka umělkyně řekla: Buď anebo ... Ale to už mně došla trpělivost. Nechal jsem zprostředkovatelku stát a vyběhl ven, zavolal vůz a odjel za umělkyní a vzkázal jí, aby okamžitě vyskočila a co nejrychleji odjela do šatny divadla. Tato umělkyně byla ještě ze staré školy, já jsem si nemohl odpustit, že ona mé představení zachrání, zeptal jsem se jen, zda je doma. Vzrušen jsem pak odjel do divadla, stál na ulici a hleděl k Lesnímu mlýnu, odkud měl přijet vůz s ní. "Být či nebýt!" - Konečně jela, otevřel se kočár a umělkyně v kostýmu Rosalindy vystupuje. Nyní jsem byl pánem situace a představení mohlo začít.
      Byl nejvyšší čas. Král tu mohl být každým okamžikem. Sestra umělkyně mi se smíchem pravila, že umělkyně je už v šatně, ale jak řekla - vystoupí jen tehdy, jestliže matka a sestra dostanou loži. Ale to už jsem vypěnil: "Milá sestro velké umělkyně. Už toho mám dost. Jestli nechce zpívat, tak ať si tam zůstane. V šatně totiž už sedí jiná Rosalinda!" Sestra zbledla. "Řekněte své sestře, že král již vstupuje do své lože, opona se právě zvedá a já předstoupím před publikum a krále s vysvětlením, proč vlastně nechce Vaše sestra vystupovat!" - "To neuděláte," odpověděla s hrůzou. V té chvíli jsem ztratil svou spisovnou řeč a řekl: "To mě špatně znáš, miláčku, s tím vopravdu vylezu a vostudu ti udělám!" - "Posečkejte, prosím, oznámím to sestře v šatně," řekla. - "To se teda tumluj, miláčku, nezbejvá ti moc času!" – zuřil jsem.
      Král přišel, udělal jsem nezbytné společenské uvítání a v tom sestřička přibíhá a volá: "Sestra přijde." - "Taky jsem si myslel..."- "Prosím pane řediteli, o dvě sedadla v sále pro mne a matku."- "Ale, miláčku, ty dvě místa už přece nemám, ta jsou obsazena. Ale abyste neřekly, že jsem zlomyslný, posadím matku do cizinecké lože na náhradní židli a Vás mezi kulisy na přinesenou židli!" A tak ani tato malá epizoda nebyla zapomenuta.

15. Ohrožené operní představení

Z galerie slavných herců      Příštího roku navštívil král Eduard opět Mariánské Lázně a já byl předvolán jako obvykle předložit repertoár městského divadla. Abych se zavděčil vznešenému hostu a jeho suitě, předložil jsem repertoár, ke kterému jsem předem angažoval přední operní herce, s nimiž jsem hodlal uvést např. "Siegfrieda". Postavu Siegfrieda hrál komorní a operní pěvec Burian, Brunhildu paní Leffler-Burkhartová z Wiesbadenu.
      Co se však přihodilo ? V předvečer představení přišel nějaký muž, představil se jako advokát pana Buriana a sdělil, že pěvec nebude moci hrát, protože je obžalován k zaplacení pokuty. Proto i jeho eventuální honorář v divadle by musel být zkonfiskován, jak se obával. Odvolání pěvce na poslední chvíli, přestože byla uzavřena řádná smlouva, bylo neobvyklé. To jsem i řekl advokátovi. Ale u divadla prostě všechno možné. Divadelníci si vykládají právní normy podle svého. U soudu by to asi viděli jinak, ale teď, den před zahájením představení, nebylo času posuzovat právnicky, co a jak. Advokát ukončil jednání stroze: "Já jsem vás varoval" a odešel ....
      Byl jsem nesmírně rozrušen, Bylo 8 hodin a kde seženu do zítřka jiného Siegfrieda? Telegrafoval jsem do Vídně, Mnichova, Berlína. Všude oznamovali, že je nemožné poslat náhradníka. Ani vlakově to nebylo reálné. Ve chvíli, kdy docházely telegramy, byly už vlaky na cestě do Mariánských Lázní.Vše bylo připraveno, vzniklá ztráta se jevila hrozná. Nebyla právě divadelní konjunktura a vstupné sotva pokrývalo náklady představení. Honoráře hercům bylo nutno zaplatit tak jako tak. Bezesná byla noc a ještě beznadějnější šedé ráno. V 9 hodin začala zkouška. Advokát měl pravdu - Burian nepřišel. Obtelefonoval jsem všechny hotely, zda není někde komorní pěvec ubytován, ale marně. Zkouška probíhala a já se modlil, aby přišel nějaký anděl strážný v podobě Siegfrieda.
      Ve 3/4 10 hod. o přestávce zkoušky, jsem vyšel na ulici, abych se nadechl čerstvého vzduchu. Po chodníku se procházel nenápadný muž se zdviženým nosem, který upoutal mou pozornost, neboť komorní pěvec Burian byl proslulý právě zdviženým nosem. Opatrně jako lovecký pes na stopě jsem se k němu přibližoval a prohlížel si ho, když se náhle otočil proti mně a tak jsme stáli vis-a-vis a dívali se do očí. A tak zůstala nevyřčená známá věta "Na nic se neptejte." Já jen zvolal: "No konečně, nebudu se ptát, kde jste byl, pojďte na zkoušku, všichni na vás čekají, kde bydlíte?"- "Nevím, přijel jsem v 7 hodin a šel jsem se procházet do lesa."
Z galerie slavných herců      Jak jsme vstoupili na scénu, bylo nekonečné nadšení a večer byl zajištěn. Obstaral jsem mu bydlení v hotelu Wilhelmshohe (Splendid). Představení s tímto umělcem bylo skvělé. Burian se předvedl tak, že malé divadlo ve všech švech praskalo. Král byl nadšen. Po hře mě nechal zavolat a vyjádřil svůj obdiv. Úspěch představení byl zveřejněn ve všech novinách ve všech jazycích. Byl jsem šťasten, že jsem tyto nervy přežil.
      Druhého rána ovšem za mnou přišla konfiskační komise, zda jsem zaplatil pěvci honorář. Přirozeně jsem odpověděl, že včerejšího večera. Po dotazu na hotel jsem uvedl, že Burian bydlí v hotelu Wilhelmshohe. Poslal jsem je po Císařské třídě a sám jsem vyběhl zadními dveřmi na zkratkovou cestu do lesa. Ve dveřích jsem potkal Rudingera, kolegu pěvce Buriana, a tak jsem ho poslal za Burianem varovat ho, že mu hrozí nebezpečí. Kolega vystartoval tryskem a zastihl Buriana v hotelovém pokoji. Vzal od něho peníze a šperky a vracel se klidně zpátky do divadla. Ve stejné chvíli stoupal výtah v hotelu k Burianovi. Rozčileni a silně gestikulující se vraceli členové konfiskační komise potom zpět z pokoje po schodech a opustili hotel. Byl jsem ukryt v recepci a pozoroval jsem je z úkrytu. Protože se jednalo o obyčejnou pokutu, neměl jsem nikdy výčitky, že jsem Burianovi pomohl.

16. Laskovy patálie se zakázanou hrou

      V příští sezóně byl kolem divadla nový rozruch. Hrál jsem hru "Gretchen", která byla v Německu zakázána, protože v ní šlo o persifláž (zesměšnění) německého císaře Viléma. Představitel císaře měl švihácký knírek a v masce císaře měl říci: "Es ist erreicht!". Stačí málo. Hra se stala gaudiem nejen pro říšské Němce i pro naše publikum. Když přijel král Eduard, z důvodů příbuzenského ohledu, neboť císař byl královým synovcem, jsem hru stáhl z repertoáru. Ale král se to dověděl a zavolal mne do hotelu Weimar, proč nehraji oblíbenou "Gretchen"? Vynaložil jsem veškerou výmluvnost, abych odvedl jeho pozornost od tohoto kusu. Ale král ho chtěl mermomoci vidět. Protože jsem měl v minulé sezóně nepříjemnost s králem, co se týká výběru her, nechtěl jsem nic riskovat. Ve své servilnosti k panstvu jsem ovšem nemohl vědět, že by král mohl mít dokonce potěšení z toho, kdyby spatřil svého synovce přímo na divadle, a to v dosti směšné situaci. Proto jsem navrhl, aby mi dovolil nejprve předložit libreto k přehlédnutí zakázané hry. Kdyby král i potom si přál hru vidět, nestojí nic v cestě persifláži císaře za královy přítomnosti.
      Poslal jsem libreto Mister Fehrovi a po dvou hodinách byl telefonem vyrozuměn, že královi se obsah líbí a příští úterý očekává, že bude hra uvedena. To byla svízelná situace. Odebral jsem se k okresnímu hejtmanovi P. L., který znal dobře královu neoblomnost i risk, že, když se mu nebude hra líbit, dá to ihned najevo a tvrdě. Dal mi za pravdu a propustil mne ustaraně se slovy: "Milý pane řediteli, dnes večer jsem pozván králem na Krakonoš, udělám všechno, abych mu tu hru vymluvil!" Druhý den mě okresní hejtman vyrozuměl, že král už netrvá na uvedení této hry. Spadl mi kámen ze srdce. Avšak po několika dnech navštívil král divadlo, dal si mne zavolat a zabrumlal: "Copak to znamená, pročpak nemám vidět "Gretchen", když ji chci vidět?! Já jsem král a lázeňský host a já trvám na tom, aby byla moje vůle respektována!". Na takový tón se nedalo odpovědět Ne. Král chtěl prostě vidět persifláž svého synovce, protože mu to dělalo potěšení.
      To jsem si najednou uvědomil a král to i vyčetl v mém obličeji. Proto odvětil klidněji: "Musí mít představitel Jeho Císařské Jasnosti bezpodmínečně uniformu gardového kyrysníka? Musí tento kníráč vyslovit ono "Es ist erreicht!" - "Zajisté," odpověděl jsem.
      "Proč ale?", ptal se král neklidně. - "Protože by byla ztracena celá pointa kusu, kdyby se Jeho Jasnost na jevišti chovala jinak než jak je předepsáno."- Král nato: "Ale co Vás nemá, já přece pointu znám a budu si předváděnou část správně vykládat! Co tam máte za uniformy ?"
      Řekl jsem: "Mohl bych Jeho Jasnost obléci do saské gardové uniformy." - "Tak dobře," odpověděl král. "A místo šviháckého kníru, slova "Es ist gerreicht" ať Jeho Jasnost řekne s plnovousem!" - "Podle Vašeho rozkazu, Majestát." - Poklona. Odchod.
      Jak bylo přikázáno, představení "Gretchen" se tedy konalo. Když šel král po schodech, obrátil se na mne spiklenecky: "Udělal jste, jak jsem Vám přikázal?" - "Samozřejmě, Jeho Majestát." - Král se bavil opravdu královsky, na pointu se nezapomnělo a publikum stejně jako král odměnilo scénu smíchem a potleskem. Berlíňanům však vtip nedošel. Po skončení představení odcházeli z divadla, bavili se o obsahu kusu a o masce Jeho Jasnosti a říkali: "Tak to teda nebyl náš císař Vilém, to ne, to byl jistě Eduard jako někdejší princ Waleský." Když jsem se za několik dnů doslechl o jakémsi tajném politickém sezení na balkoně hotelu Weimar, netušil jsem, že tu byly položeny základy příští koalice proti Německu.

17. Král bývával velmi kritický

      Když býval král v divadle a nechával si mne obvykle po druhém dějství předvolat, aby mne pochválil, byla tato chvála vždy spojena s nějakým "ale". Asi chtěl ukázat, že rozumí divadlu i hudbě. Tedy absolutní chválu jsem od něho neslyšel nikdy ...
      Král mne tehdy zavolal a řekl: "Řediteli, nahoře na Krakonoši jsem slyšel od kapely hrát kusy z operety "Dráteník" - pročpak nemáte tento kus v repertoáru ?" - "Přeje si Jeho Majestát uvedení této operety ?", zeptal jsem se. - "Zajisté, příští týden. Který den, je mi jedno."
      Přišel večer s představením. Král navštívil divadlo v doprovodu velkovévodkyně Mecklenburské a zjevně se na kus těšil. Hned po prvním dějství mne zavolal. Podivné - bez jediného "Ale" - volal: "Velmi dobré! Mluví se dobře, zpívá se dobře, takovou operetu chci slyšet!"
      Představení bylo u konce. Jako obvykle jsem stál u vchodu do královské lože, abych převzal konečný úsudek. Dveře se otevřely, velkovévodkyně, dáma neobyčejné výšky, osobně mně vždycky připomínala nebeský žebřík, vyšla z lože. Nechala si ode mne políbit ruku a když se, aby se mnou vůbec mohla promluvit, hluboce sklonila, takže horní část jejího těla byla téměř v pravém úhlu, pravila s úsměvem: "Nabídl jste nám skutečně krásné představení, to je ale ordinérní kus!" a přitom zlobně dodala: "Tento kus ale už nikdy nedávejte!" a vzdálila se se vztyčenou hlavou.
      Za ní řekl král, přirozeně galantní, ale téměř fortissimo opakující po velkovévodkyni "Ovšem, velice ordinérní, tento kus už nikdy nedávejte!"

18. Kaplička Julia Lasky

      Intendanční rada Julius Laska rád chodíval na prosvětlený svah lesa za Lesním pramenem. Zvláště v době nemoci své matky se tu prý modlíval v samotě za její uzdravení se slibem, že za to postaví v místě kapli. Později, když matka zemřela, rozhodl se přesto dát postavit památnou kapli v těchto místech. Jeho matka byla dominantní postavou rodiny a inspirátorkou závratné Laskovy ředitelské kariéry.
      Laska se obrátil na zdejšího stavitele Josefa Forbericha, aby připravil projekt. Tento navrhl štíhlou pseudogotickou kapli a postavil ji v roce 1909. Uvnitř kapličky jsou dvě pamětní desky. Nápis na první pamětní desce uvádí:
      "Tato kaple byla zřízena 1909 Juliem Laskou jako následek slibu, poděkování a úcty k Panně Marii a na památku své, nyní v Pánu odpočívající matky. Mariánské Lázně – červen 1909."
      Nápis na druhé straně uvádí:
      "Tato kaple byla vysvěcena na den svaté Anny 26. července 1909 Jeho Milostí veledůstojným páterem Dr. Gilbertem Helmerem, opatem veledůstojného kláštera v Teplé (první mše svatá sloužena)."
      Zůstala dodnes obdivovanou stavbičkou nad Lesním pramenem a českými hosty nazývanou Kaplička lásky.

19. Divadlo za první republiky a v druhé válce

      I když se všichni snažili, aby divadlo odpovídalo úrovni světových lázní, časy po první světové válce už nebyly tak příznivé, vznikala kulturní konkurence a skvělá úroveň divadla, na jakou byli hosté až do roku 1914 zvyklí, ani nemohla být dosažena.
      Jak uvedeno, Julius LASKA přibral v roce 1919 George Hölleringa jako mladšího ředitele, který pak v letech 1920-21 už více méně divadlo vedl, zatímco LASKA stál v ústraní. V roce 1922 Julius LASKA opouští divadlo a odchází do Rakouska. V roce 1922-1923 řídil Georg Höllering divadlo sám a jako "generální ředitel" se podílel na znovuobnovení německých scén v celém Československu. V létě 1924 si přibral společníka k řízení mariánskolázeňského divadla - Maxe Linnbrunnera, který přišel z městského divadla v Řezně, kde byl podobně jako Laska ředitelem, režisérem a dramaturgem v jedné osobě. Velké vypětí vedlo Hölleringa na konci sezóny 1930 k jeho předčasné smrti.
      Max Linnbrunner (viz foto) byl v letech 1924-1931 ředitelem a Höllering jeho poradcem. Po válce stál před divadly nový úkol čelit konkurenci filmu, radia, sportu a nabízet to nejlepší z divadelní tvorby a na nejvyšší úrovni. Max Linnbrunner měl být vytlačen z místa ředitele karlovarským ředitelem divadla Oskarem Baschem, neboť stále hrozivější politický vývoj a především světová hospodářská krize ovlivňovaly nepříznivě situaci v divadelnictví západočeských lázní. V roce 1932 probíhalo jednání z podnětu Oskara Basche o úsporách divadel a o spojení míst ředitelů západočeských lázní do jediné osoby, totiž do Baschových rukou. Odtud se měly prosazovat potřebné subvence divadlům od státu a země. Prosby o finanční pomoc zůstaly bez výsledky, stejně jako pokus centralizace ředitelského místa. Divadla v lázních musely hrát dál pod správou svých měst, protože představa sezón bez divadla byla vyloučena. Publikum bylo zvyklé na kvalitní divadelní scény, obsazované o prázdninách znamenitými herci z velkoměst, a žádalo jako v minulosti rychle se měnící programy v divadle. Touto tradicí se udržovala návštěvnost lázeňských divadel. V souboru divadla tehdy účinkoval Hansi Knotek, Gretl Schörgová a k nejoblíbenějším hostujícím hercům patřiil Willi Forst, Heinrich George a Jarmila Novotná.
      V první republice vystupovali na scéně zdejšího divadla tito mezinárodní umělci jako hosté divadla Mariánských Lázní: Leo Slezak, Alfred Piccaver, Paul Wegener, Alexandr Moissi, Harry Liedtke, Hubert Marischka, Rita, Heinrich George, Gisela Werbezirk, Erika Glätzner, Dr. Ben Zwi, Leopoldine Konstantin, Georg Baklanoff, Vera Schwarzová, Karl Aagard-Oetvig, Margit Suchy, Betty Fischerová, Ernst Tautenhayn, Rosette Anday.

Eduard Hermann Ludwig Hollitzer Hugo John
Lilly Lenz Elfriede Michalup Lilli Fabri Grete Matray
Ernst Neuhardt Sonja Scheucher Maria Rienzi Felix Knüpfer

Ředitel divadla Max Linnbrunner      Z členů mariánskolázeňského divadla někteří měli úspěšnou uměleckou dráhu: Felix Knüpfer, intendant scény v Grazu se stal ředitelem německých divadel v Brně. Objeveny tu byly talenty jako např. Herma Naschová, dcera dlouholetého režiséra Julia Nasche, který stál dlouhá léta po boku Julia Lasky jako jeho zástupce. Paní Maria Froldová-Naschová patřila mezi herecké opory mariánskolázeňského divadla (viz foto).
      Za Linnbrunnera žil Julius Laska už v Linci, kde zemřel zchudlý v roce 1934.
      MIESSNER (1938) potvrzuje sezónnost divadla ještě před druhou světovou válkou, když píše, že "Městské divadlo hraje pod vedením známého ředitele v sezóně od května do září denně. Dávají se činohry a veselohry, operety, i hostující opery. V hlavní sezóně vystupují prominentní umělci jako hosté Městského divadla. V divadle je 8 lóží v přízemí, 16 lóží I. třídy, 184 vyhrazených křesel (Sperrsitze) , 50 míst na balkoně a 80 míst na galerii."
      V roce 1939 převzal vedení divadla intendant Alfred Hutrig. První válečná sezóna začala 1.června 1940 představením "Schlageter" od Hanns Johstsa. Následovalo představení "Minna von Barnhelm" od Lessinga, "Der Gewissenswurm" od Anzengrubera a "Hokus-pokus" od Kurta Götze. Často se hrávaly Straussovy a Leharovy operety (Netopýr, Paganini, Vídeňská krev, Frasquita) a také "Landstreicher" od Ziehrera býval oblíben. Bylo neuvěřitelných 23 vyprodaných divadel! A k tomu nutno počítat uzavřená představení (KdF-Vorstellungen) a pohostinská vystupování v Plzni a ve Stříbře.
      V roce 1943 slavilo divadlo 75 let. Těmito oslavami kulminovala aktivita divadla v době po roce 1914. Paul Wegener tehdy hostoval jako Ludwig van Beethoven v "Deváté symfonii", Alfred Huttig ze Strassburgu a Alma Seidlerová z hradního divadla z Vídně v "Briliantech z Vídně".
      Divadlo uvedlo také hru "Most" (Die Brücke) od G.E.Kolbenheyera, operu "Martha" od Flotowa a hru "Dr.med. Hiob Prätorius" od Kurta Götze. Poprvé v historii se dostalo divadlu v Mariánských Lázních zimní hrací sezóny, a to v době od 20.listopadu 1943 do 16.dubna 1944. Berlínský hudební skladatel Paul LINCKE, evakuovaný sem po bombardování Berlína, dirigoval zde koncem války svoji operetu "Paní Luna".
      V březnu 1944 tu vystupoval hostující herec Heinrich George ve hře "Richter von Zalamea". Ještě nějaký čas divadlo hrálo a hlavními hosty byli němečtí vojáci z lazaretů. Poslední představení se tu konalo 31. srpna 1944. Dávala se opereta "Synovec z Dingsdy" od Künnecka. 1. září 1944 byl nasazen ensemble zdejších herců do válečného průmyslu. Rozloučil se s publikem písničkou "Muß i denn, muß i denn zum Städtele hinaus" a to byla poslední německá píseň, která v divadle zazněla do konce války.

20. Divadlo v rukou Američanů v roce 1945

      Po osvobození Mariánských Lázní americkou armádou převzali městské divadlo od května do listopadu 1945 vítězní Američané. V divadle zůstal německý personál do odsunu v roce 1946. Z divadla byl nějaký čas biograf, kde se vojákům promítaly americké filmy. Americká armáda tu pořádala denně varietní představení a na zvláštní vstupenky byl povolen přístup i civilistům. Tehdy vystoupil v divadle také populární černošský zpěvák Paul ROBESON.
      Když se později divadla ujala Místní osvětová beseda, traduje se, že přechod divadla do českých rukou měl být oslaven uvedením Smetanovy Prodané nevěsty plzeňským operním souborem. Marně jsme však pátrali po dokladech, potvrzujících uvedení opery.

21. Nová etapa historie českého městského divadla (1946-2000)

      Ještě v listopadu 1945, hned po odchodu americké armády, bylo v divadle uvedeno pásmo recitací "Osvobozené písně" v režii Karla Maška jako první česká poválečná produkce. 12.prosince 1945 se tu hrála první česká divadelní hra - "Quayanna" od Olgy Scheinpflugové v režii M.Honsy.. Podrobněji viz dále vzpomínky Vojty Neustupného. .
      Na celém okrese Mariánské Lázně a v širokém okolí nebylo v letech 1945-1946 stálé české scény. Dne 26.listopadu 1945 v hostinci VIKTORIA byl založen ochotnický soubor v Mariánských Lázních, který pak plnil poslání českého divadla v pohraničí. Zapsal se natrvalo do kulturní historie města. První premiérou nového souboru bylo 15.ledna 1946 Wernerovo "Srdce na uzdě" v režii Vojtěcha Neustupného. Během roku 1946 bylo hráno 13 premiér a tři pásma poezie. To byl imponující nástup
      Kromě místních představení hrál také v Teplé, v Chebu, ve Falknově (Sokolov), v Bečově, ve Třech Sekerách, v Chodové Plané, v Dolním Žandově, v Plané aj. Až v roce 1947 vzniklo a často zajíždělo do Mariánských Lázní Krajské oblastní divadlo z Karlových Varů a později i Krušnohorské divadlo z Ústí nad Labem.
      Zdejší divadlo lidové tvorby bylo nejdříve samostatným divadelním spolkem v rámci "Ústřední matice divadelnického ochotnictva československého". Později se muselo zapojit do masových organizací, zprvu pod zřizovatelem Sdružené komunální podniky města Mariánské Lázně, později pod zřizovatelem Československé státní lázně a nakonec pod Kulturním a společenským střediskem v Mariánských Lázních, kam patřilo i městské divadlo. Toto divadlo sloužilo od počátků pro významné státní oslavy jako byl 28. říjen a jiná politická výročí, ale i pro mezinárodní kongresy a symposia. Svůj stálý stánek tu však měla lidová umělecká tvořivost. Pořádaly se tu okresní (okres Mariánské Lázně) a krajské (kraj Karlovy Vary) přehlídky souborů a přehlídky vojenských souborů. Dnem 1. září 1951 se stalo divadlo sídlem krajského oblastního loutkového divadla.
      15. března 1952 bylo pojmenováno divadlo u příležitosti oslav ruského spisovatele Nikolaje Vasiljeviče Gogola jeho jménem. - V roce 1958 byl velkou kulturní událostí festival Divadla E.F.Buriana, avšak hostovala tu už tehdy i jiná divadla se svými inscenacemi. Obecenstvo tvořili převážně lázeňští hosté, rekreanti-odboráři ROH a domácí.
      Ze slavných osobností vystupovali v městském divadle v té době: národní umělec Josef Skupa se svým Divadlem Spejbla a Hurvínka, herci Karel Höger, Eduard Kohout, Rudolf Deyl starší, Václav Vydra starší, Jaroslav Průcha, Ladislav Pešek, Theodor Pištěk, Ladislav Boháč, Bohumil Záhorský, Jan Pivec, Miloš Nedbal, Jiří Steimar, Jiří Plachý, Miroslav Horníček, Marie Glázrová, Vlasta Fabiánová, Jiřina Šejbalová, Ljuba Hermanová atd.
      V červnu 1946 navštívili Mariánské Lázně dva sovětští hudební virtuosové David Oistrach a Lev Nikolajevič Oborin a shlédli v divadle inscenaci Gogolovy Ženitby, jak ji nastudovalo zdejší Divadlo lidové tvorby. Sovětské soubory písní a tanců byly ve zdejším divadle častými hosty.
      Soubor Divadla lidové tvorby patřil k nejvyspělejším souborům nejen v okrese Mariánské Lázně a pak Cheb, ale také v celém Západočeském kraji. Pravidelně se účastnil krajských přehlídek, které byly v Karlových Varech, v Ostrově nad Ohří, v Nejdku, v Tachově i doma v Mariánských Lázních; ale i mimo kraj jako v Táboře, v Prachaticích.
      V srpnu 1968 bylo divadlu sto let, ale toto vzácné jubileum nemohlo být oslaveno představením, poněvadž od roku 1967 bylo divadlo v rekonstrukci. V letech 1967-1969 bylo rekonstruováno a zmodernizováno jeviště, pořízena točna, nové tahy, vzduchotechnika, modernizována osvětlovací kabina a celý světelný park. Generální oprava jeviště stála 4 milióny tehdejších Kčs. Provoz byl zahájen v lednu 1969 hrou Jana Drdy "Hrátky s čertem" v provedení místního Divadla lidové tvorby.

O divadle starém, novém a zejména pak provizorním
      Bez všech oficiálností započala dne 16. srpna rekonstrukce jevištních prostor mariánskolázeňského divadla. Po jejím ukončení, se kterým se počítá v říjnu 1968, dostane se našemu divadlu nejen moderní jevištní technologie ale bude podstatně rozšířeno orchestřiště (dvojnásobně), vybudována vzorná hygienická zařízení (včetně šaten pro herce) a počítá se též s moderní vzduchotechnikou, která odstraní již například nepříjemné tepelné výkyvy po vyta žení opony. Jde o I. etapu rekonstrukce, na níž v dohledných letech naváže II., měnící podstatně hledištní části.
      Objeví se samozřejmá otázka, proč ? Dosavadní divadelní inscenace pohybují se v rozporech iluzionistických či antiiluzionistických, bohužel bez jednotícího inscenačního stylu, kdy je třeba být připraven na všechno tak abychom vyhověli věčným i dočasným uměleckým směrům a předváděli návštěvníkovi strom divadelního umění ve vší jeho košatosti.
      Co si však počít do té doby, než zazáří pravá světla ramp. Věnovat se jen estrádám, kabaretům, které, i kdyby se stal ten zázrak a staly se umělecky rovnocennými divadlu, jsou ve srovnání s ním jen úzkou výsečí z obrovského kruhu života a umění?
      Pokoušíme se proto hledat náhradu a tou se má stát aula školy Jih a Komorní scéna v tzv. Klingeru. Ovšem dostáváme jen malé jevištní plochy, bez velkého světelného parku, bez‚ typické divadelní akustiky, bez dnes již nepostradatelných divadelních provozů. Nezbývá nám, než volit pro ně hry konverzační, inscenace bez náročné výpravy, literárně-divadelní pásma apod. Výběr při dnešní divadel ní velkoprodukci je možný i při zachování vysokých nároků na hru i herce, a lze dokonce pro tyto případy počítat se špičkovými umělci předních pražských scén.
      Dalším a nikoliv jen nouzovým východiskem je divadlo poezie v tzv. Klingeru. Zde se otevírá nová dramaturgická cesta. Divadelní poezie je jednotkou sui generi, nikoliv náhražkou nebo doplňkem. Nám v současné době vyhovuje všechno to divadelní, co na něm postrádáme včetně výpravy, světla, pohybu, kdy pozornost je soustředěna u něho jen na magičnost básníkova slova a řečeno slovy sovětského teoretika realismu V. Dněprova usilujeme v něm o náhlé zlaté šípy, prostřelující v lidském nitru vysychající prožitky bez ohledu na děj básně (umělecké prózy) a na její jakýkoliv kontakt s realitou.
      Mohl bych tedy jako vedoucí pořádající instituce si pochvalovat, že jsme vše zařídili, nic se vlastně neděje, jen jsme se o kousek dál přestěhovali. Ovšem svědomí mně nedá nevědět, že divadlo je syntéza umění slovesného, výtvarného, hudby a baletu, a že drama je ve své podstatě svár a pohyb; Má-li se tento svár něčeho, taktéž pohyb, realizovat jen v konverzacích i za předpokladu intelektuální břitkosti každého slova, potom tím ostřeji nám vystoupí staletími vyhrocovaný rozpor slova a činu a ne náhodou při dlouhodobém konzumování těchto her můžeme dospět k tornu, k čemu před dávnými časy naši předkové: "Řeč se mluví, pivo teče". A schází ona očistná katarze, tolik provokující vyhasínající city a ušlechtilé myšlenky, tolik inspirující k velkým i všedním činům.
      Každá jednostrannost deformuje člověka a jeho smysly, proto již jen z pozice našeho úsilí o harmonicky rozvinutého diváka bude závazné pro nás jako investora i pro všechny dodávající firmy, aby termín dokončení byl splněn o bude přáním nás i veřejnosti, vrátit se k těm dnes ne právem zapomenutým tradicím 50. let v předčasném ukončení plánovaných prací. V tomto případě pak bude oslavování jakéhokoliv druhu na místě.

Vratislav Kulíř, ředitel KaSS
Kulturní přehled - září 1967

      Statické zkoušky hlediště, zejména balkónů, ukázaly, že dřevěný materiál z roku 1868, respektive z roku 1905 je třeba vyměnit. Dále bylo třeba zmodernizovat hlediště, jehož dekór v novobarokní úpravě pocházel z roku 1905. Koncem roku 1976 bylo proto přistoupeno také ke generální opravě hlediště při zachování původních prvků.

22. Místní divadlo lidové tvorby 1945-1975

      Místní Divadlo lidové tvorby a městské divadlo byly těsně spjaty. Jeden z jeho nezapomenutelných členů Vojtěch NEUSTUPNÝ(1909-1978), jeho herec, kronikář, režisér, vzpomínal v HAMELICE z 10.listopadu 1975 na období aktivity Divadla lidové tvorby až do roku 1975:
      "V listopadu 1945 vzniklo v Mariánských Lázních Divadlo lidové tvorby, amatérský divadelní kolektiv. Tehdy několik recitátorů provedlo recitační pásmo v Městském divadle. Tehdy zazněla česká řeč z divadelního jeviště v Mariánských Lázních poprvé. Česká menšina za první republiky (Poznámka: Pan V.Neustupný byl v Mariánských Lázních již před válkou.) byla početně velmi slabá a nemohla si dovolit pozvat do Mariánských Lázní nějaký divadelní soubor, poněvadž by divadlo prostě neobsadila. A tak 17.listopadu 1945 a zanedlouho nato 12. prosince 1945 se hrála celovečerní hra Olgy SCHEINPFLUGOVÉ "Quayana". Bylo to až dojemné, jak brzy se divadelníci přišedší do Mariánských Lázní dali dohromady a ustavili Divadlo lidové tvorby.
      A nebylo to nijak jednoduché. Lidé sem přišli z různých krajů a s různými názory, ale přece jen je spojovala láska k divadlu a chuť dělat dobré divadlo. A když jsme spočítali svou činnost za třicet let 1947-1975, žasli jsme: Zahráli jsme celkem 811 divadelních představení, z toho 132 premiér. Dále spočívala činnost Divadla lidové tvorby v pořádání různých divadelních estrád jak ve městě tak mimo ně. Bylo jich přes třista! Co tu bylo třeba úsilí, co sebezapření, volného času, píle a vytrvalosti! A to všechna jen proto, aby se dala lidem dobrá hodnotná zábava a zpočátku také, aby se lidé vůbec naučili chodit do divadla. Celkem to bylo 350 herců-amatérů, kteří prošli jevištěm v Mariánských Lázních v letech 1945-1975. Někteří odešli brzy, jiní vytrvali a hráli dlouho. Mnozí jsou činní od počátků Divadla lidové tvorby dodnes (1975).
      Máme obrázkový materiál o tom, jak jsme jezdili do okolních obcí hrát divadlo. Dnes opravdu zajímavé: žádný vytopený autobus, ale valník tažený traktorem, v zimě i za mrazu. Byli jsme jediným kulturním tělesem v kraji až do roku 1948 a zajížděli jsme s tím traktorem až do Sokolova. Žádný si nestěžoval - byli jsme mladí. Listujeme v kronice souboru a zjišťujeme, že naše představení navštívilo mnoho význačných osobností a tak pěkně se zapsali do kroniky, že jsme si často připadali jako vlastenecké divadlo za doby Tylovy. Známí sovětští hudebníci David OISTRACH a Lev Nikolajevič OBORIN napsali v roce 1946 o naší "Ženitbě": "Na upomínku neočekávaného a srdečného shledání s divadelní hrou našeho rodného autora s přáním úspěchů od Vděčných."
      O několik dnů později o reprise Gogolovy Ženitby se zapisují do kroniky filmová herečka Ljuba ORLOVÁ, Raisa ZELENAJA a Grigorij ALEXANDROV.
      Prvním hostem našeho souboru byl nositel Řádu práce Ladislav BOHÁČ, člen Národního divadla ve hře "Quayana", a to několikráte. Jindřich LOUKOTA, brněnský hudební skladatel a zpěvák, připsal tato slova: "Přál bych každému autoru, aby měl tak krásný pocit jako já při představení své operety "Dvě srdce tančí polku".
      V Tylově "Janu Husovi" hrál s námi národní umělec Karel HÖGER. I ten psal do naší kroniky: "S pochvalou pro všechny!". V Jiráskově "Vojnarce" hrál s námi pohostinsky nejprve Jiří PLACHÝ (Vojnara), Emil BOLEK (Hrušku) a Miroslav DOLEŽAL (Havla), později pak národní umělec Václav VYDRA starší. Psal: "Budu vždy vzpomínat na Vojnarku s Vámi hranou!" To byl pro nás pro všechny velký zážitek. A ještě Theodor PIŠTĚK hraje s námi v "Hrátkách s čertem" a píše: "V upomínku na opravdu pěkné a milé provedení Hrátek." Pištěk s námi dlouho besedoval, vzpomínal a vyprávěl. A on znal vyprávět - potomek slavného hereckého rodu!
      Nestor českého herectva, národní umělec Rudolf DEYL starší, psal: "V Mariánských Lázních zbaven jsa všech strázní a odhodiv všechny ranty, zahrál jsem si Furianty!". Zasloužilý umělec Josef BEK s námi hostoval v "Hrátkách s čertem" a jeho vztah k našemu souboru byl obzvláště srdečný.
      Škoda, že se nemohlo uskutečnit vystoupení Antonie NEDOŠÍNSKÉ ve hře "Velbloud uchem jehly", kterou jsme připravili v roce 1949. Vše bylo dojednáno, ale její zdravotní stav už nedovolil, aby vystoupila. Tolik se přitom na Mariánské Lázně těšila. Návštěva u paní Nedošínské v Praze je jedním z mých největších zážitků. Spisovatelka Agatha CHRISTIE mi napsala osobní dopis, kterého si velmi vážím. Bylo to u příležitosti premiéry "Neočekávaný host", který se hrál tehdy, v roce 1965 pětadvacetkrát.
      A které byly naše nejlepší inscenace? Nám se vždycky zdálo, že jsou všechny dobré, ale přece jenom některé vynikly nad průměr a docílily uznání od porot krajských a mezikrajských. Byla to například Hochwälderova dramatizace Maupassantovy "Kuličky", která se v roce 1957 dostala až na Hronov. dále Jiráskův "Gero", Tylův "Jan Hus", "Strakonickž dudák", "Naši furianti" (celkem čtyři nastudování!). Ale to není zdaleka všechno. Měli jsme i dvě československé premiéry: "Cesta lososů" od K.STANISLAVA, kterou nám autor svěřil k nastudování. A byla to hra západoněmeckého autora Götze "Nebožka teta". Soubor získal mnoho uznání, diplomů a různých trofejí za svou práci.
      Také několik našich mladých členů odešlo k profesionálnímu divadlu. - František HROMADA v Chebu, Jan FILIP-ZWIEFELHOFER v Ostravě, Jaroslav KUNEŠ v Brně spolu se Zdeňkem Maryškou; dále Karel SEMERÁD v Gottwaldově. A také u nás působil krátký čas dnešní člen opery Národního divadla René TUČEK. Láska k divadlu se stala jeho povoláním. - Celé divadelní dění za třicet let 1945-1975 by pohltila jedna knížka, poněvadž krátká sdělení nemohou zdaleka zachytit činnost souboru, která byl tak veliká a vpravdě záslužná. Byla velkým přínosem pro Mariánské Lázně. Vojtěch Neustupný, listopad 1975"

23. Vzpomínka na Vojtěcha Neustupného

      Vojtěch NEUSTUPNÝ, jeden ze zakládajících členů Divadla lidové tvorby v Mariánských Lázních , režisér, herec vyznamenaný v roce 1958 na Jiráskově HRONOVU Zlatým odznakem J.K.Tyla a čestným titulem "Zasloužilý ochotník", ale též nadšený vlastivědník, opustil naše řady neočekávaně v roce 1978. Až po pěti letech po jeho smrti (1983) bylo dovoleno oficiálně otisknout malý nekrolog, kterým nám připomenul J.KREJČÍ v Kulturním přehledu Mariánských Lázní to, co jsme cítili - že nám stále chybí ...
      "Divadlo lidové tvorby - už pět let bez Vojty Neustupného. Při podobných příležitostech se vzpomínky obvykle neobejdou bez určitého nádechu smutku a lítosti, ale protože měl Vojta Neustupný vždy rád veselí, vtip a dobrou náladu, připomeneme si jen to hezké...
      Setkali jsme se spolu už v roce 1934 v Karlových Varech, kam jsem byl služebně přidělen k tehdejšímu bernímu úřadu, kde už Vojta nějaký čas sloužil. Úřad ale nebyl jeho jediným působištěm, jako tomu bylo podobně u ostatních Čechů, žijících v německém šovinistickém prostředí. Tehdy česká menšina v pohraničí držela pohromadě, jak tomu ostatně ani jinak být nemohlo. Společenský život se soustřeďoval hlavně v Sokole a v divadle, kde už Vojta působil a kam mne, jako jevištního novice, také přivedl. Od té doby se naše osudy zvláštním způsobem stále prolínaly. V roce 1938 jsme evakuovali do Prahy, společně formou totálního nasazení byli přinuceni "pomáhat tisícileté říši vyhrávat válku" a opět zvláštní náhodou spolu, v Českomoravské v Libni. Když pak o Velikonocích Američané fabriku rozbombardovali, opět jsme společně chodili do podle tehdejšího nařízení každý týden na tzv. Arbeitsamt hlásit se o další pracovní nasazení.
      Tak jsme to vydrželi do osvobození a slavný květen 1945 nás svým 31. dnem uvítal opět spolu v Mariánských Lázních. A tady začala nová historie točící se hlavně kolem Divadla lidové tvorby a jeho bohaté činnosti. K této době, plné radostné práce divadelní, se váže mnoho vzpomínek. Například v roce 1953 jsme nastudovali s velkým úspěchem a ohlasem operetu Svatba v Malinovce, kde Vojta hrál jednu z hlavních rolí - vojáka Jašku. Já tehdy představoval velitele partyzánů, který často s Jaškou na jevišti přichází do styku. Ve hře je scéna, kdy Jaška je sám na jevišti a písknutím na prsty má přivolat velitele. Toto ale Vojta neovládal a tak jsem za kulisou písknutí obstarával za něj. Jednou se hrálo právě v den Vojtova svátku, byla to repríza, kdy už představení, jak se říká "jede samo" a kdy ke slovu přicházejí různá extempore ... Když se blížila scéna s písknutím, stačilo rozhlásit, že Vojta dostane na jevišti nějaký dárek ke jmeninám. Shromáždili se všichni: lid, děti, vojáci, partyzáni atd. v blahém a zvědavém očekávání. Přiblížil se okamžik, kdy Vojta vkládá prsty do úst, nadechuje se ... a nic. Ze vzdálenosti jednoho metru se mu za kulisou "pískáč" pěkně ukrytý divákům. Vojta třeští oči, znova se nadechne ... a zase nic! Všichni za kulisami zadržují smích. Potřetí, konečně, se mu dostane spásného zvuku .
      Ale postižený se při dalších blahopřáních už nezlobil. Podobných překvápek a schválností, byla za ta léta celá řada, ale to už by byla jiná kapitola. J.KREJČÍ."
      Po rekonstrukci 1975-1978 bylo otevřeno divadlo 2. března 1978 vystoupením maďarské zpěvačky Kati Kovacsové se skupinou V-73. První představení sehrálo 6. března 1978 Západočeské divadlo z Chebu – divadelní hru Irwina Shawa "Brooklynská idyla". 18. března 1978 vystoupil na nové scéně poprvé soubor místního Divadla lidové tvorby s divadelní hrou Miloslava Švandrlíka "Honorace z pastoušky". Co se týká činnosti divadla, Kulturní přehledy KaSS Mariánských Lázní z let 1958-1992 zachycují všechny hry a akce v divadle pořádané. Je to úchvatná přehlídka kulturních zážitků našeho města.


Z URBANOVÝCH POVĚSTÍ PŘED STO LETY

      Starý vlastivědník a lékař Michal URBAN zemřel ve věku 90 let v Plané v prosinci 1936 v domě bývalého muzea v rohu náměstí. Pochován je na Plánském hřbitově. Mimo jiné sebral množství starobylých pověstí, v nichž se mísí pravda s fantazií či bázní vesničanů. Vydal je v publikaci "Volkleben".

Kultovní místo ve Služetíně

      Podle staré pověsti tam, kde dnes stojí Služetín, bývalo kdysi pohanské kultovní místo, kde se konaly nejvyšší soudy pro celé Tepelsko. URBAN vyšel z toho, že německý název obce Služetín byl LUSADING. Na tom postavil své vysvětlení. Uvádí, že "luasn" bylo staroněmecky liezzén = vrhat los, losovat, přiznávat pravdu, nebo také naslouchat (lauschen). Druhá část slova "Thing" je shromáždění lidí. A prý zde bývalo podle URBANA germánské obětní místo pod širým nebem na otevřené výšině 774 m n.m. nade vsí. Samozřejmě, že jsme tam vyjeli, ale marně hledali nějaké stopy kultovního místa.
      Bohužel právě Urbanův toponomastické výklad je zcela mylný a to zpochybňuje i starou pověst o lidovém soudu. Původní název vesnice je totiž český - už v papežské listině Řehoře X. z 23.5.1273 se uvádí ves jako "Zlusetino" a to se používalo po staletí. Německou zkomoleninu českého "Služetína" uváděl historik Antonín PROFOUS poprvé až v roce 1788 - jako něm. Lusading. PROFOUS vysvětlil i původ slova, a to od osobního jména Služata, tj. šlo o Služatův dvůr. Název obcí s koncovkou -ín (Služetín, Svojšín, Černošín) prozrazuje, že jde o nejstarší sídla v kraji. Mladší obce mají koncovky s -ov (Rájov, Mnichov) a ještě mladší -ovice (Vlkovice).
      Přes zřejmý Urbanův omyl ve výkladu názvu Služetín nutno přiznat, že Služetínský vrch, ležící pouhých 100 metrů západně nade vsí, bylo místo jako stvořené pro podobnou pověst. Vrch sice není nejvyšší - vedle se tyčí vysoká Podhorní vrch (846 m n.m.) - přesto však je ze Služetínského vrchu nádherný rozhled do krajiny na východě. Na vrchu jsme sice nenašli kruh balvanovitých kamenů, ale takové kameny tu jsou, třebaže může jít o sběr z pole. Pokud bychom pověsti uvěřili, pak nejspíše té části, že mohlo jít o pohanské obětní místo, kde se konaly soudy a k nimž přicházeli v dávnověku lidé z širokého okolí. Nezapomeňme na zprávu z roku 1936 z výlovu Podhorního rybníka, kdy byly na dně rybníka objeveny zbytky jakýchsi kolových staveb a rozhodnuto jr prozkoumat. Do toho však přišla druhá světová válka a po ní přeměna rybníka na Podhorní vodárenskou nádrž, která se nevypouští. Nález upadl v zapomenutí. A Podhorní rybník leží jen 2 kilometry jižně od Služetína.
-rš-
Poutní místo Blažim u Bezdružic

      Východně Bezdružic 6 km odtud leží Krsy, německy Girsch. Nedaleko Krsů stával poutní kostel sv.Blažeje, který patříval pod farní kostel sv.Víta a sv.Vavřince v Krsech. Ale kostel sv.Blažeje býval před staletími (1384) významným centrálním farním kostelem s farou. Pověst uvádí, že v blízkosti kostela se objevoval o půlnoci černý kozel, který s mečením obcházel tento kostel.
Obec Krsy se poprvé písemně uvádí již 1183 a německé Girsch poprvé 1788. Český název znamenal, že šlo o ves "krsů". tj. zakrslých, malých lidí. U vsi býval Lechův dvůr zvaný Lechov. Roku 1838 se u tohoto dvora uváděl i onen poutní kostel sv.Blažeje. Pouhé 4 km odtud leží ves Krsov (něm. Girschowa) s názvem stejného původu jako Krsy. Je uváděna již v letech 1242 a 1380 jako "Kyrssowa".
      Co se týká staré pověsti o černím kozlovi, URBAN věc vysvětluje takto: Sv.Blažej byl světec světla, který zaháněl staré pohanské bůžky do hlubin země. Byl tedy světcem světla a jako takový nahradil pohanského boha blesku Donara (na severu Německa se mu říkalo Thor). Kozel byl znamením tohoto boha, neboť Donar jezdíval ve voze, taženém párem černých kozlů. Bojoval s obry a vrhal na jejich hlavy svůj čarodějný mocný kyj, zvaný Mjöllnier,, ale také tímto kyjem otevíral oblaka a zemi přinášel tolik očekávaný zúrodňující déšť. Černý kozel, který obcházel poutní kostel, prý přicházel sem ke kostelu za novým pánem - svatým Blažejem.

Kamenný kříž "Soldatenkreuz" u Bezvěrova

      Na kopci nedaleko Bezvěrova (741 m n.m.) stojí kříž, nazývaný vesničany "Soldatenkreuz" -Vojákův kříž. Podle pověsti měl na tomto místě být pochován švédský voják, kterého tu ubili sedláci.

Ves Věnov, kde žila čarodějnice

      Podle pověsti se staré vesnice Boněnov (něm.Punnau) a Hostíčkov (něm. Hetschigau) chovaly vždy velice pobožně vlivem úcty ke svatému Vojtěchovi, který tu kdysi pobýval. Poblíž Domaslaviček stávala vesnice, zvaná Věnov (Wenau). V ní žila čarodějnice, zvaná "stará Truta", která uměla dělat lidem a dobytku jen zlo. Když zjistili Věnovští, že ona je všeho zla ve vsi příčinou, chtěli ji upálit na hranici. Připravili hranici a oheň, ale z něho vyletěla jiskra a zapálila střechy a celá ves vyhořela. Věnov už nebyl nikdy obnoven a místo ní vznikl později Boněnov. Ani Domaslavičky už neexistují, zanikly někdy v padesátých letech, ale v místě stojí ještě zříceniny stavení a další stopy.
      URBAN připomínal, že na Tepelsku byla tradičně velmi rozšířena víra v čarodějnice a jejich schopnosti. Antonín PROFOUS ovšem vysvětluje původ Boněnova od osobního jména Boněn (zkráceno od jména Bonifác), tj. Boněnův dvůr. Uvádí také první výskyt toho jména - z let 1354 ( majitel Stupco de Bonyenow), resp. 1364 (Stupco de Wonnaw) a ještě 1498 "na Horách Boněnovských".

Svatý Vojtěch na Tepelsku

      Podle staré pověsti pobýval v málo zalidněném kraji kolem Teplé nikdo menší než svatý Vojtěch, a sice v místě, kde stával kostel sv.Adalberta (= Vojtěcha). Nějaký čas tu žil jako poustevník a podnikal cesty do okolí, aby dosud pohanské obyvatelstvo přesvědčil o správnosti křesťanské víry. Nedaleko kostela vyvěrá pramen, kterému Němci ještě 1945 říkali Wojtěch-Brunnen (Vojtěšský pramen), třebaže vesnice měla už název Skt.Adalbert. Ve středověku bylo toto místo mezi Bezvěrovem a Beranovkou poutním místem a byl tu postaven poutní kostel.
      K Urbanově pověsti dodejme, že obec Bezvěrov (něm. Weserau, ale čti Bezjerou) takto pojmenoval zřejmě sám sv.Vojtěch, když tu našel pouze pohany "bez viery".

Posvátná Zádubská lípa

      Podle Urbana stávala ještě kol roku 1818 na návsi v Zádubu nad Mariánskými Lázněmi stará, již bezkorá, asi čtyři metry vysoká lípa, uvnitř dutá. Do této dutiny se vešlo 45 osob. Lípa pocházela ještě z dob, kdy tu byl prales a byla nazývána "Fémová" neboli Soudní lípa (féma = prastarý soud). Bývala orientačním bodem v celém okolí a podle pověsti se zde čas od času shromažďovali muži a konali obecný soud (Gericht = Thing). Šlo tedy také zde o místo soudní, posvátné.

Tepelské Kladruby jako prastarý klášter

      V tepelských jizbách Nejde o klášter Kladruby u Stříbra, ale o Tepelsko. Malá vesnička u města Teplé se nazývala Kladruby a na Tepelsku se často vyprávělo o tom, že první sídlomnichů poustevníků bylo právě v místech, kde se dnes Kladruby nacházejí. Tento první klášter nebyl prý Pánu Bohu milý a zjevil se ve snu zdejšímu pánu Hroznatovi, aby mu přikázal postavit klášter na jiném místě. To se i stalo.

Starý Kramolín

      Podle pověsti existovalo v dávnověku sídlo nad dnešním Dolním Kramolínem, nazývané později STARÝ KRAMOLÍN (Alt Gamling). Bylo postaveno na výšině v nejstarších dobách a vytvářelo se kolem staré kaple. Když dole v údolí u Kosího potoka vznikala ves a dvůr, Starý Kramolín byl opuštěn a na jeho místě se objevila pole, kterým se však stále říkalo "Na starém Kramolíně". Nový Kramolín u potoka časem připadl klášteru Teplá (přesně roku 1233) a protože na tepelském panství už jeden Kramolín stál, byl pojmenován Dolní, kdežto druhý tepelský Kramolín u Služetína se stal Horním Kramolínem. Nelze vyloučit, že na výšině nad Dolním Kramolínem mohlo kdysi stát slovanské hradiště.
      URBAN věc komplikuje tím, že ji zamotává: Starý Kramolín nahoře prý založili horníci a když těžba zanikla, nastěhovali se dolů ke dvoru. Ale němečtí horníci přicházeli až v 16.století, kdežto Dolní Kramolín s dvorem se uvádí již 1228 jako královská obec, kterou vyměnil král Přemysl Otakar s klášterem Teplá za jeho litoměřické vinohrady. Do roku 1530 se používá pouze český název Kramolín, až později též Gramling. Slovo "kramol" znamená staroslovansky "hádka, spor", dosud je živé pod tímto významem v ruštině ( b).
      Jestliže patřila ves do roku 1228 králi, šlo nepochybně o chodské osídlení, patřící k pásu chodovoplánských Chodů. Že tomuto sídlu předcházelo hradiště nahoře na dnešním Huberově vrchu, nelze vyloučit. Nezbylo po něm ani stopy, neboť Huberův vrch byl ve středověku provrtán horníky ze všech stran a pokud stopy byly, zmizely.

Poklad na Špitálském poli

      Nedaleko Lestkova leží obec Stan. Podle pověsti nedaleko této obce nad Českým mlýnem stával na Špitálském poli (URBAN udává Spiegelfeld, nikoliv Spitalfeld, jak uvádějí německé mapy) v jednom romantickém lesním koutě starý zámek, který se však rozpadl a v jeho sklepeních, které však dosud nebyly nalezeny, se měl nacházet poklad. Jiní zas uvádějí, že nejde o zámecký poklad, ale v zemi že odpočívá švédská pokladna, kterou museli jedné noci Švédové v rychlosti zahrabat, když proti nim v srpnu 1647 vyrazili Císařští.
      Také měli slýchávat lidé, když se o půlnoci vraceli do Kořene nebo do Lomu, jakýsi pokřik "haj-jimva-ji". A nakonec tu prý bývá vídán černý pes bez hlavy, jak obchází místo a hlídá zakopaný poklad.
      Stejnou pověst popsal F.LERCH v bezdružické vlastivědě z roku 1937 pod názvem "Poklad na Špitálském poli" (Schatz auf dem Spiegelfeld). Také on nazývá místo - v rozporu s mapami - "Spiegelfeld". Špitálské pole je podle LERCHA označení jedné lesní části nad Českým mlýnem. Kdysi tu stával podivný zámek, který byl náhle opuštěn a brzy se rozpadl. V jeho sklepení však zůstal pod klenutím veliký poklad. Šlo o těžkou vojenskou pokladnu, kterou tu zakopali Švédové v roce 1647 na útěku před Císařskými. LERCH ovšem rovněž připomíná podivné volání o půlnoci z tohoto místa a také bloudícího černého psa bez hlavy, který musí střežit toto nehostinné a hříšné místo a ukrytý poklad.

Ludolf Staab

      Narodil se 28.ledna 1819 a do řádu premonstrátů byl přijat 14.listopadu 1838 jako novic, a 30. července 1843 byl vysvěcen knězem. Od prosince 1848 se stal Staab suplujícím profesorem církevních dějin na teologickém institutu, v roce 1853 skutečným profesorem církevního práva a na toto místo 1. 10 . 1867 rezignoval. Až do roku 1867 žil jako spiritual kleriků a tzv. cirkator v klášteře. 1. února 1867 nastoupil jako inspektor pramenů v Mariánských Lázních a jím zůstal až do 1. října 1886. Odtud se vrátil do kláštera a zemřel 1.října 1890. Jeho "Dějiny Mariánských Lázní" zůstávají neocenitelným pramenem. Jen škoda, že je sepsal jen do roku 1872 a nepokračoval v jejich chronologii až do své smrti 1890. Poznámkami opatřil ing. Richard Švandrlík.


Do lázní před 160 lety

      Mariánskolázeňský inspektor Alois SCHMIDINGER (1838) uváděl ve svém průvodci pro lázeňské hosty pokyny k cestování do lázní a k pobytu v lázních v císařství Rakouském:
      A. Tuzemští hosté se museli při příjezdu do lázní hlásit c.k.lázeňskému komisaři z pražského hejtmanství (Vincenc Šohaj), vojenské osoby c.k. vojenskému komisaři (hejtman Bradáč). Komisaři udržovali klid a pořádek v lázních. Nebyla to žádná čestná funkce - museli zakročit všude, kde se objevilo nevhodné chování hostů, při čemž vojenský komisař měl dohled pouze nad vojenskými osobami z tuzemska.
      B. Hosté z ciziny museli absolvovat složitý přechod přes rakouskou hranici podle celních předpisů Rakouska (dvorní dekret z 22.6.1831). Každý cizinec musel předložit cestovní pas a rakouské vizum (tj. po-volení, že smí cestovat do Rakouska nebo do lázeňských míst). Jestliže cestoval z města, kde byl rakouský vyslanec nebo konzulát, nešlo o žádný problém. Ale cizinci z odlehlých míst to měli horší. Museli se obrátit na soud, předložit cestovní pas a soud jim vystavil (nebo nevystavil) povolení, kde byla uvedena trasa cesty, lázně a délka pobytu.
      Kontrola pasů na hranici byla bezplatná. Cizinci byli zapsáni do seznamu projíždějících a do lázní dovolen (podle dvorního dekretu z 8.5. 1800) bez-platný převoz předmětů denní potřeby - šatů, prádla, ložní soupravy aj. Urození a skutečně nemocní hosté, pokud předložili doklady, mohli být osvobozeni od cla.
      Podle dekretu z 8. 2. 18O8 bylo dovoleno převést 8 lotů cizího tabáku (14O gramů) a podle guberniálního cirkuláře z 12. 1. 1825 - jeden kalfas vína (ale nevypité nutno převézt zpět nebo prodat tuzemcům podle platných předpisů v místě). Dvorní dekret z 26. 2. 1811 dovoloval převézt přiměřené množství kávy a čokolády, ne však více než 5 fundů.
      C. Na celnici se zavazadla nekontrolovala. Pouze se zapečetila nebo zaplombovala a v lázních byla otevřena celníkem a proclena. Host, když přijel do lázní, předal celníkovi tzv. polletu z hranice. Ten odplomboval kufry a vyměřil clo. Plomby nesměly být v žádném případě porušeny. Hosté se sice nezdržovali na hranici kon trolou, ale byli důrazně upozorněni na to, že ručí za plomby na zavazadlech i při přenocování na cestě.
      D. Vedle předpisů a obecně platných nařízení o zachovávání nočního klidu v lázních, o čistotě, hygieně, pořádku autor speciálně upozorňoval na různé předpisy platné v Mariánských Lázních:
      1. Cizinci - s výjimkou nejvyšších kruhů - byli povinni osobně se hlásit komisaři a předložit pas. Cestovní pas si ponechal komisař po celou dobu pobytu a vydal potvrzení. Pas byl vrácen až den před odjezdem proti předložení potvrzení o předání pasu při příjezdu. Majitelé domů měli povinnost seznámit s tím hosty.
      2. Ani s výlety to nebylo jednoduché. Trasa výletu bylo nutno nahlásit předem komisaři a ten sepsal "bumážku" - doprovodný list na cestu.
      3. Jména hostů byla uváděna do kurlistů, které se prodávaly v knihkupectví za 1 zlatý a 15 krejcarů. Výjimkou byli hosté projíždějící, kteří se nezdrželi déle než pár dnů (dvě noci).
      4. Hosté, kteří podle lékařského úsudku měli být izolováni od společnosti z důvodů své nemoci, směli promenovat pouze po straně hlavní aleje anebo ve vedlejších alejích. K pramenům směli přicházet pouze postranními dveřmi a zvláště, pokud jejich neštěstí bylo v tom, že měli nějakou nemoc, "vyvolávající ošklivost". Tito směli přicházet k pramenům pouze mimo hlavní hodiny v době, kdy většina lázeňské společnosti byla mimo prameny.
      5. Rychlá a nepozorná jízda kočárem, resp. jízda na koni byly zde zakázány. Při překročení vlastník kočáru zaplatil pokutu 25 až 100 zlatých a kočí měl být zatčen a tělesně potrestán!
      6. Zámožnější hosté jsou nabádáni, aby přispěli na špitál pro chudé. Žebrání v lázních a na vycházkových cestách je zakázáno. Chudí bez ohledu na národnost a náboženství měli špitál pro chudé (20 lůžek), nebyl však pro všechny. Ostatní chudí dostávali lázeňské procedury a léky bezplatně a čas od času do-stali i peníz. Při bálech, tombolách, koncertech a oslavách narozenin bývalo pamatováno na chudé sbírkami, ne ze zákona (neexistoval žádný příkaz), ale ze zbožné laskavosti bohatších hostů.
      7. Hudebníkům je dovoleno při ranním a odpoledním koncertu vybírat peníze na promenádě (viz staré oslovení hostů "Die Kunst geht betteln.")
      8. Bylo zakázáno obtěžovat hosty tzv. hauzírováním (prodej ovoce a zboží po domech) a především vstup do pokojů hostů.
      9. Vojenské osoby jsou povinny odložit osobní zbraň (šavle aj.).
      10. Na promenádě mezi Karolininým a Křížovým pramenem je zakázáno kouřit, jezdit na koni nebo vozem, a zákaz jízdy byl i k jiným pavilonům. Není povoleno brát psy na procházku do hlavní aleje.
      11. Cenzura veřejných plakátů, oznámení, a všech tisků v Mariánských Lázních přísluší civilnímu komisaři. Také noviny byly k čtení až po provedené cenzuře.
      12. Noční stráž drží policisté a ponocní. Tato noční hlídka, k průkazu bdělosti, musela každou čtvrthodinu zatroubit. Sledovat měli noční klid a hlavně nebezpečí ohně. Hasičstvo v té době už existovalo a o sezóně předvedlo dvakrát veřejnou zkoušku. Dohled měl představný obce Václav Skalník.
      13. Vyžadovalo se, aby každý koupající dbal na nejvyšší čistotu v lázni, lázeňský personál na čistotu van, větrání před a po lázní aj. Pokud má host přede-psánu hodinu, může zůstat celou hodinu podle předpisu. Nahlášení koupele musí být den předem, odhlášení do večera předchozího dne, jinak jde lázeň na účet hosta. Po uplynutí hodiny se ozve u hodinové lázně zvonek. Teplotu lázně měří lázeňský mistr. Ceny lázní uvádí lázeňský sešit. Není zakázáno podarovávat lázeňský personál.
Nutno dodat, že Alois Schmidinger sám byl civil-ním komisařem do roku 1838.



Hromadný hrob ve Sklářích z května 1945 ?

      S neuvěřitelnou zprávou přišli v létě dva moji dobří známí. Do Mariánských Lázní přijel někdejší americký voják, který v květnu 1945 přišel na letiště do Sklářů. Zažil zde událost, ke které se znovu a znovu vracel a po desetiletích se pokusil najít místo, které si jen matně pamatoval. Věděl, že sloužil v blízkosti letiště, kde stála skupina baráků poblíž lesa a rybníka. Zapomněl jméno a tak mu trvalo dlouho, než objevil Skláře. Jakmile sem však vstoupil, okamžitě poznal, že je to hledané místo, kde pobýval před 53 lety.
      Tehdy přišli američtí vojáci na letiště, obsadili několik letištních baráků, které stály při silnici na straně letiště, zbytek baráků obývali němečtí zajatci, kteří se starali o běžné práce, mimojiné o provoz kuchyně. Odpadky z kuchyně sypali před barák, a když hromada vyrostla a zapáchala, dal Němcům příkaz, aby vykopali u lesa jámu a tak odpadky odvezli. Bylo to krátce po válce, do 25. května 1945. Do prostoru amerického vojenského tábora nebyl přístup dovolen, němečtí zajatci byli rádi, že mohou pro Američany pracovat tím mají i přístup k jídlu.
      Němci odešli k lesu a po chvíli přiběhli, že vykopali nějaké mrtvoly. Američtí vojáci prohlédli místo a zjistili, že je tu nějaký rozsáhlejší hřbitov respektive hromadný hrob. Byla nasazena skupina Němců k vykopání hrobu, který příšerně zapáchal. Američtí vojáci museli mít roušky přes nos a ústa a přesto se museli po několika desítkách minut střídat v hlídání pracujících německých vojáků.
      Bylo prý vykopáno 200 mrtvol v prostoru jen několik metrů od trati Cheb-Plzeň nedaleko bývalé stanice Skláře. Mrtví byli zčásti v rozkladu, leželi tu prý dva tři měsíce. Byli mezi nimi i ženy, lebky byly provrtané střelou do týla a ruce svázány za zády. Přes rozklad těl bylo patrné, že nikdo z nich nebyl oblečen. Americký pamětník byl tehdy mladík, který vzpomíná jen na to nezapomenutelné - valící se zápach, prostřelené lebky, svázané ruce.
      Nevěděl, kde se tu mrtví vzali, hlídal jen, když Němci mrtvé nakládali na americká nákladní auta, která mrtvoly kamsi odvážela. Nevěděl, kam auta odjížděla a co se dělo s naloženými pozůstatky mrtvých. Nyní, po více než padesáti letech jednoznačně ukázal, kde se hromadný hrob nacházel. Přesně označil i místa, kde stávaly tehdy vojenské baráky, které později zmizely. Základy baráků je však možné dodnes nalézt, což potvrzuje pravdivost vzpomínek Američana stejně jako stará mapka celého areálu zdejších baráků.
      Doprovázející pan Soukup z Tachova pomocí minohledačky potvrdil rozlohu hromadného hrobu, který byl tehdy vykopán a znovu zaházen.
      Je vyloučeno, aby byli mrtví odvezeni a pohřbeni na hřbitově v Mariánských Lázních. Zde byla bez přerušení vedena kniha po-hřbívaných, označení hrobů bez ohledu zda šlo o Čechy či Němce. Skláře ležely tehdy na farním území Pístova. Za 50 let se nám ve vlastivědném kroužku podařilo stanovit podrobně místo hromadného hrobu z pochodu smrti lengenfeldských vězňů (nad pístovským hřbitovem), přesné místo napadení tohoto pochodu smrti americkým letcem 23. dubna 1945 mezi Holubínem a Martinovem, byla popsána pamětníky-vězni celá trasa tohoto pochodu smrti, vzpomínky doplněny protokoly o výsleších Němců-pamětníků z roku 1946 atd. Byly popsány trasy jiných pochodů smrti, které vedly tímto krajem, dále místa, kde byli nalezeni další mrtví vězňové atd. V roce 1952 byly dodatečně exhumovány ostatky dvou anglických letců, pohřbených na hřbitově v Pístově; určen hřbitovní kout, kde měly být pohřbeny zde narozená ruská nemluvňata atd. Soudím, že je vyloučeno, aby bylo v květnu 1945 na pístovský hřbitov odvezeno 200 mrtvých a zde pohřbeno Američany, aniž by existoval jediný svědek, jediná zpráva o tom, aniž by tu nezůstal v létě 1945 viditelný čerstvý masový hrob.
      Celá věc zůstává obestřena rouškou tajemství půlstoletí. Staří pamětníci váhají uvěřit. Ale jediný pamětník - americký voják - hovoří jednoznačně a velice věrohodně.

ČTYŘDOMÍ pochází z roku 1834: čp. 67 - TŘI BAŽANTI (BUEN RETIRO), čp. 68 - ZVON, čp. 69 AUGE GOTTES, čp. 70 -DEUTSCHES HAUS (1837), po rekonstrukci jako "Hotel Egerländer". Domy prošly přestavbou s výjimkou ZVONU, který zůstal dvoupatrový. Říkalo se mu tehdy "Propadlý Zvon". Byl později též přistavěn a znamení zvonu na střeše bylo nedávno přeneseno na dům AUGE GOTTES - Boží oko. Před čp. 67 bývala samostatně stojící kavárna Café UTSCHIG na břehu dosud nezakrytého potoka Schneiderbach. (Potok podtékal Hlavní - Císařskou - ulici pod mostem.) Naproti stával monumentální Tepelský dům a na Hlavní ulici parkovaly kočáry s koňmi..

Před sto lety rozhodl Herzig o tramvaji v městě

      Stále více závidíme Mariánským Lázním konce 19.století jejich prozíravého starostu Augusta HERZIGA. Ještě před svou rezignací na funkci starosty prosadil HERZIG v roce 1898 výstavbu tramvajové dráhy v Mariánských Lázních. Herzig dal objednat koleje pouliční dráhy, sloupy, trolej a tramvaje, což dodáno 9.ledna 1900, tedy již po Herzigově odchodu. Trasa tramvaje byla navržena "od nádraží na konec města, při čemž by bylo vhodné, aby nebyla vedena ulicemi".
      Herzig tak ovšem přidělal následnému vedení města starosti. Rok 1901 byl bojovný. Jedna klika v čele s novým starostou dr. Franzem Nadlerem byla proti tramvaji a uváděla že na to město nemá peníze.
      V novinách se uvádělo: "Elektrická dráha nebude stavěna. Ještě nikdy nebyl projekt tak čestně pohřben. Starosta ujistil, že je sice v zásadě pro takovou dráhu, ale že nejsou finanční prostředky."
      Druhá parta městských politiků tramvaj prosazovala. Majitel hotelu Fürstenhof "Bohemia" Emil Baruch z této party poskytl dokonce částku 800 000 zlatých. Město vypsalo půjčku 600 000 zlatých, ale získáno bylo jen 450 000 zlatých. To prý nestačí a tak starostova klika zvítězila. Žádná tramvaj!
      Ležely tu však již dodané prostředky. A byly tu i sebrané nemalé peníze, včetně Baruchových. Starostova klika navrhla použít těchto peněz na výstavbu supermonumentu - obrovské moderní radnice. Opozice argumentovala dobrou rentabilitou tramvaje. Pokud by město nechtělo provozovat tramvaj, mohla by ji převzít soukromá společnost. To klika odmítala. V duchu nepochybně cítila, že tramvaj bude zisková a bude přinášet městu peníze.
      Ještě 7.června 1901 stály v zastupitelstvu proti sobě dvě rozkohoutěné kliky. Starostova stále varuje před prodělky z tramvaje, naopak opozice rozvádí argumenty pro tramvaj: elektrárna se nebude muset rozšiřovat, pouze jedno dynamo posílí provoz dráhy. Tramvaj by měla jezdit k Novým a Ústředním lázním.
      Jakmile je protitramvajová klika poražena, začíná nový boj - kam až povede dráha ? U hodin (Bohemia) se dráha nebezpečně křižuje s Hlavní ulicí, která tehdy vedla od Poštovní ulice k dnešní Bohemii. Nadto dráha nesmí rušit lázeňský park! Protitramvajáci tentokráte prosadili konečnou stanici u Mlýna (Cristal).
      Až v březnu 1902 bylo přece jen prosazeno - jako kompromis - prodloužení dráhy k domu Nizza (u Bohemie). Byla to okleštěná varianta tramvaje proti Herzigově původním záměru. Ale to už byl dr. Herzig rok mrtev.
      Jakmile bylo rozhodnuto o trase, koleje byly urychleně pokládány a položeny hned v dubnu 1902, postaveny sloupy a namontováno trolejové vedení. Koleje však nebyly podsypány, byly jen pevně spojeny kovovými sponami, a tak vozy neměly tlumení a celé se chvěly. Dodány byly další čtyři vozy tramvaje (!) a to vše do konce dubna 1902. Rychlost nevídaná!
      Všedního dne, v pondělí 12. května 1902, byla otevřena tramvajová doprava. Jedinou slávou bylo ověnčení vozů. Délka trasy byla 1800 m a doba jízdy 12 minut. Kritici a nepřátelé tramvaje si říkali: "Uvidíme !". Počítali, že podnik ztroskotá.
      Chytali se každého nedostatku: Ceny jsou příliš vysoké. Zastávka u nádraží byla přes ulici a ta byla obsazena kočáry a omnibusy, taženými koňmi. Hosté se nemohli k tramvaji dostat. Úmysl ? Zapřažení koně se mohli lehko vylekat a splašit. Tramvajoví nadšenci nedomysleli jednu věc - nesmírný hluk, který tramvaj vyvolává. To se hodilo kritikům: Jaký to rušivý prvek! To byl ostatně i v budoucnu argument proti každému návrhu prodloužení trati od Nizzy do lázeňské čtvrti. Každá kritika tramvaje se velmi hodila konkurenčním omnibusům a fiakrům. Docházelo k trvalým střetům u nádraží.
      1.června 1902 musely být vyměněny koleje proti Mlýnu, neboť hluk byl skutečně příšerný. Jízdní řád tramvaje měl denně 144 jízd, z toho jezdilo 36 vlaků po celé trati a 108 vlaků jen na úseku Nizza - Šenov.
      Noční jízdy byly maximálně omezeny, zvonění ve městě též, ale zrušeno být nemohlo, protože kočí často schválně překáželi provozu tramvaje, vjížděli na kolejiště, křížili tramvaj. Ta pak musela zvonit...
      V prvních letech provozu tramvaje (1902-1905) bylo tramvajemi přejeto sedm psů, jedna kočka, jeden kohout, dvě kachny, jedna husa a 16 vrabců.
      Na Šenově byla výhybka pro křižování tramvají (poněkud nad křižovatkou). Další výhybka byla na konečných stanicích u nádraží a nahoře u Nizzy. Jízdenka na jedno pásmo (Šenov) stála 20 haléřů, na celou trasu 40 haléřů. Předplatné bylo na jméno a vydávalo se na radnici (10 jízd za 1 korunu, 50 jízd za 5 korun, žákovské předplatné bylo 50 jízd za 2 koruny).
      Trať tramvaje křížila Hlavní ulici v místech před Mlýnem. Kritici uváděli, že tu tramvaj překáží provozu na Hlavní třídě. Je to zajímavé, ale tehdy vybíhal velký zahradní kruh před Mlýnem (přesně jako dnes před Cristalem). Odspoda se musela Hlavní ulice v těchto místech točit (jako dnes) doprava a vedla těsně pod Poštovní ulicí. Pak se spojovala s Poštovní a vedla doleva k Bohemii.
      Tramvaj měla zprvu jezdit jen v době sezóny, ale nakonec ministerstvo povolilo nepřetržitý provoz, zprvu dočasně, pak trvale. Jezdilo se tedy i v zimě. Porovnávání subvence na omnibusy (1400 K ročně) s tramvají mohlo být v prvých letech jen teoretické.
      Předchůdci tramvaje byly omnibusy, tažené párem koní. Podobaly se malým autobusům a jezdily od 80. let minulého století. I po zavedení tramvaje zůstaly v provozu. Cena jízdenky byla 60 haléřů a zavazadla 20 haléřů. Za první světové války byl jejich provoz omezen, protože byly nasazeny na fronty, odkud se povětšině nevrátily.
      Nahradily je motorizované autobusy, které pak byly tramvajím stejnou konkurencí jako omnibusy. Zatímco tramvaj provozovalo vždy město, u autobusů získávaly koncesi různé soukromé dopravní firmy. Za druhé války byl provoz postupně omezován. Koncem roku 1944 se prý jezdilo jen k poště.
      Původní typy tramvají z roku 1904 jezdily až do konce, tj. do roku 1952, kdy byla tramvajová doprava nahrazena v Mariánských Lázních moderními trolejbusy.
(Podle článku Václava Kohouta "V roce 1902 zaznamenaly místní noviny otevření elektrické dráhy" in HAMELIKA č. 5/22. dubna 1983.)
 

HAMELIKA, vlastivědné materiály z Mariánskolázeňska. Připravil Ing. Richard Švandrlík. Číslo 7. Hameliky XXII. ročníku (pořadové číslo 281.), Mariánské Lázně - vyšlo 10. srpna 1998.