15. Ohrožené operní představení

      Příštího roku navštívil král Eduard opět Mariánské Lázně a já byl předvolán jako obvykle předložit repertoár městského divadla. Abych se zavděčil vznešenému hostu a jeho suitě, předložil jsem repertoár, ke kterému jsem předem angažoval přední operní herce, s nimiž jsem hodlal uvést např. "Siegfrieda". Postavu Siegfrieda hrál komorní a operní pěvec Burian, Brunhildu paní Leffler-Burkhartová z Wiesbadenu.
      Co se však přihodilo ? V předvečer představení přišel nějaký muž, představil se jako advokát pana Buriana a sdělil, že pěvec nebude moci hrát, protože je obžalován k zaplacení pokuty. Proto i jeho eventuální honorář v divadle by musel být zkonfiskován, jak se obával. Odvolání pěvce na poslední chvíli, přestože byla uzavřena řádná smlouva, bylo neobvyklé. To jsem i řekl advokátovi. Ale u divadla prostě všechno možné. Divadelníci si vykládají právní normy podle svého. U soudu by to asi viděli jinak, ale teď, den před zahájením představení, nebylo času posuzovat právnicky, co a jak. Advokát ukončil jednání stroze: "Já jsem vás varoval" a odešel ....
      Byl jsem nesmírně rozrušen, Bylo 8 hodin a kde seženu do zítřka jiného Siegfrieda? Telegrafoval jsem do Vídně, Mnichova, Berlína. Všude oznamovali, že je nemožné poslat náhradníka. Ani vlakově to nebylo reálné. Ve chvíli, kdy docházely telegramy, byly už vlaky na cestě do Mariánských Lázní.Vše bylo připraveno, vzniklá ztráta se jevila hrozná. Nebyla právě divadelní konjunktura a vstupné sotva pokrývalo náklady představení. Honoráře hercům bylo nutno zaplatit tak jako tak. Bezesná byla noc a ještě beznadějnější šedé ráno. V 9 hodin začala zkouška. Advokát měl pravdu - Burian nepřišel. Obtelefonoval jsem všechny hotely, zda není někde komorní pěvec ubytován, ale marně. Zkouška probíhala a já se modlil, aby přišel nějaký anděl strážný v podobě Siegfrieda.
      Ve 3/4 10 hod. o přestávce zkoušky, jsem vyšel na ulici, abych se nadechl čerstvého vzduchu. Po chodníku se procházel nenápadný muž se zdviženým nosem, který upoutal mou pozornost, neboť komorní pěvec Burian byl proslulý právě zdviženým nosem. Opatrně jako lovecký pes na stopě jsem se k němu přibližoval a prohlížel si ho, když se náhle otočil proti mně a tak jsme stáli vis-a-vis a dívali se do očí. A tak zůstala nevyřčená známá věta "Na nic se neptejte." Já jen zvolal: "No konečně, nebudu se ptát, kde jste byl, pojďte na zkoušku, všichni na vás čekají, kde bydlíte?"- "Nevím, přijel jsem v 7 hodin a šel jsem se procházet do lesa."
      Jak jsme vstoupili na scénu, bylo nekonečné nadšení a večer byl zajištěn. Obstaral jsem mu bydlení v hotelu Wilhelmshohe (Splendid). Představení s tímto umělcem bylo skvělé. Burian se předvedl tak, že malé divadlo ve všech švech praskalo. Král byl nadšen. Po hře mě nechal zavolat a vyjádřil svůj obdiv. Úspěch představení byl zveřejněn ve všech novinách ve všech jazycích. Byl jsem šťasten, že jsem tyto nervy přežil.
      Druhého rána ovšem za mnou přišla konfiskační komise, zda jsem zaplatil pěvci honorář. Přirozeně jsem odpověděl, že včerejšího večera. Po dotazu na hotel jsem uvedl, že Burian bydlí v hotelu Wilhelmshohe. Poslal jsem je po Císařské třídě a sám jsem vyběhl zadními dveřmi na zkratkovou cestu do lesa. Ve dveřích jsem potkal Rudingera, kolegu pěvce Buriana, a tak jsem ho poslal za Burianem varovat ho, že mu hrozí nebezpečí. Kolega vystartoval tryskem a zastihl Buriana v hotelovém pokoji. Vzal od něho peníze a šperky a vracel se klidně zpátky do divadla. Ve stejné chvíli stoupal výtah v hotelu k Burianovi. Rozčileni a silně gestikulující se vraceli členové konfiskační komise potom zpět z pokoje po schodech a opustili hotel. Byl jsem ukryt v recepci a pozoroval jsem je z úkrytu. Protože se jednalo o obyčejnou pokutu, neměl jsem nikdy výčitky, že jsem Burianovi pomohl.

16. Laskovy patálie se zakázanou hrou

      V příští sezóně byl kolem divadla nový rozruch. Hrál jsem hru "Gretchen", která byla v Německu zakázána, protože v ní šlo o persifláž (zesměšnění) německého císaře Viléma. Představitel císaře měl švihácký knírek a v masce císaře měl říci: "Es ist erreicht!". Stačí málo. Hra se stala gaudiem nejen pro říšské Němce i pro naše publikum. Když přijel král Eduard, z důvodů příbuzenského ohledu, neboť císař byl královým synovcem, jsem hru stáhl z repertoáru. Ale král se to dověděl a zavolal mne do hotelu Weimar, proč nehraji oblíbenou "Gretchen"? Vynaložil jsem veškerou výmluvnost, abych odvedl jeho pozornost od tohoto kusu. Ale král ho chtěl mermomoci vidět. Protože jsem měl v minulé sezóně nepříjemnost s králem, co se týká výběru her, nechtěl jsem nic riskovat. Ve své servilnosti k panstvu jsem ovšem nemohl vědět, že by král mohl mít dokonce potěšení z toho, kdyby spatřil svého synovce přímo na divadle, a to v dosti směšné situaci. Proto jsem navrhl, aby mi dovolil nejprve předložit libreto k přehlédnutí zakázané hry. Kdyby král i potom si přál hru vidět, nestojí nic v cestě persifláži císaře za královy přítomnosti.
      Poslal jsem libreto Mister Fehrovi a po dvou hodinách byl telefonem vyrozuměn, že královi se obsah líbí a příští úterý očekává, že bude hra uvedena. To byla svízelná situace. Odebral jsem se k okresnímu hejtmanovi P. L., který znal dobře královu neoblomnost i risk, že, když se mu nebude hra líbit, dá to ihned najevo a tvrdě. Dal mi za pravdu a propustil mne ustaraně se slovy: "Milý pane řediteli, dnes večer jsem pozván králem na Krakonoš, udělám všechno, abych mu tu hru vymluvil!" Druhý den mě okresní hejtman vyrozuměl, že král už netrvá na uvedení této hry. Spadl mi kámen ze srdce. Avšak po několika dnech navštívil král divadlo, dal si mne zavolat a zabrumlal: "Copak to znamená, pročpak nemám vidět "Gretchen", když ji chci vidět?! Já jsem král a lázeňský host a já trvám na tom, aby byla moje vůle respektována!". Na takový tón se nedalo odpovědět Ne. Král chtěl prostě vidět persifláž svého synovce, protože mu to dělalo potěšení.
      To jsem si najednou uvědomil a král to i vyčetl v mém obličeji. Proto odvětil klidněji: "Musí mít představitel Jeho Císařské Jasnosti bezpodmínečně uniformu gardového kyrysníka? Musí tento kníráč vyslovit ono "Es ist erreicht!" - "Zajisté," odpověděl jsem.
      "Proč ale?", ptal se král neklidně. - "Protože by byla ztracena celá pointa kusu, kdyby se Jeho Jasnost na jevišti chovala jinak než jak je předepsáno."- Král nato: "Ale co Vás nemá, já přece pointu znám a budu si předváděnou část správně vykládat! Co tam máte za uniformy ?"
      Řekl jsem: "Mohl bych Jeho Jasnost obléci do saské gardové uniformy." - "Tak dobře," odpověděl král. "A místo šviháckého kníru, slova "Es ist gerreicht" ať Jeho Jasnost řekne s plnovousem!" - "Podle Vašeho rozkazu, Majestát." - Poklona. Odchod.
      Jak bylo přikázáno, představení "Gretchen" se tedy konalo. Když šel král po schodech, obrátil se na mne spiklenecky: "Udělal jste, jak jsem Vám přikázal?" - "Samozřejmě, Jeho Majestát." - Král se bavil opravdu královsky, na pointu se nezapomnělo a publikum stejně jako král odměnilo scénu smíchem a potleskem. Berlíňanům však vtip nedošel. Po skončení představení odcházeli z divadla, bavili se o obsahu kusu a o masce Jeho Jasnosti a říkali: "Tak to teda nebyl náš císař Vilém, to ne, to byl jistě Eduard jako někdejší princ Waleský." Když jsem se za několik dnů doslechl o jakémsi tajném politickém sezení na balkoně hotelu Weimar, netušil jsem, že tu byly položeny základy příští koalice proti Německu.

17. Král bývával velmi kritický

      Když býval král v divadle a nechával si mne obvykle po druhém dějství předvolat, aby mne pochválil, byla tato chvála vždy spojena s nějakým "ale". Asi chtěl ukázat, že rozumí divadlu i hudbě. Tedy absolutní chválu jsem od něho neslyšel nikdy ...
      Král mne tehdy zavolal a řekl: "Řediteli, nahoře na Krakonoši jsem slyšel od kapely hrát kusy z operety "Dráteník" - pročpak nemáte tento kus v repertoáru ?" - "Přeje si Jeho Majestát uvedení této operety ?", zeptal jsem se. - "Zajisté, příští týden. Který den, je mi jedno."
      Přišel večer s představením. Král navštívil divadlo v doprovodu velkovévodkyně Mecklenburské a zjevně se na kus těšil. Hned po prvním dějství mne zavolal. Podivné - bez jediného "Ale" - volal: "Velmi dobré! Mluví se dobře, zpívá se dobře, takovou operetu chci slyšet!"
      Představení bylo u konce. Jako obvykle jsem stál u vchodu do královské lože, abych převzal konečný úsudek. Dveře se otevřely, velkovévodkyně, dáma neobyčejné výšky, osobně mně vždycky připomínala nebeský žebřík, vyšla z lože. Nechala si ode mne políbit ruku a když se, aby se mnou vůbec mohla promluvit, hluboce sklonila, takže horní část jejího těla byla téměř v pravém úhlu, pravila s úsměvem: "Nabídl jste nám skutečně krásné představení, to je ale ordinérní kus!" a přitom zlobně dodala: "Tento kus ale už nikdy nedávejte!" a vzdálila se se vztyčenou hlavou.
      Za ní řekl král, přirozeně galantní, ale téměř fortissimo opakující po velkovévodkyni "Ovšem, velice ordinérní, tento kus už nikdy nedávejte!"

18. Kaplička Julia Lasky

      Intendanční rada Julius Laska rád chodíval na prosvětlený svah lesa za Lesním pramenem. Zvláště v době nemoci své matky se tu prý modlíval v samotě za její uzdravení se slibem, že za to postaví v místě kapli. Později, když matka zemřela, rozhodl se přesto dát postavit památnou kapli v těchto místech. Jeho matka byla dominantní postavou rodiny a inspirátorkou závratné Laskovy ředitelské kariéry.
      Laska se obrátil na zdejšího stavitele Josefa Forbericha, aby připravil projekt. Tento navrhl štíhlou pseudogotickou kapli a postavil ji v roce 1909. Uvnitř kapličky jsou dvě pamětní desky. Nápis na první pamětní desce uvádí:
      "Tato kaple byla zřízena 1909 Juliem Laskou jako následek slibu, poděkování a úcty k Panně Marii a na památku své, nyní v Pánu odpočívající matky. Mariánské Lázně – červen 1909."
      Nápis na druhé straně uvádí:
      "Tato kaple byla vysvěcena na den svaté Anny 26. července 1909 Jeho Milostí veledůstojným páterem Dr. Gilbertem Helmerem, opatem veledůstojného kláštera v Teplé (první mše svatá sloužena)."
      Zůstala dodnes obdivovanou stavbičkou nad Lesním pramenem a českými hosty nazývanou Kaplička lásky.

19. Divadlo za první republiky a v druhé válce

      I když se všichni snažili, aby divadlo odpovídalo úrovni světových lázní, časy po první světové válce už nebyly tak příznivé, vznikala kulturní konkurence a skvělá úroveň divadla, na jakou byli hosté až do roku 1914 zvyklí, ani nemohla být dosažena.
      Jak uvedeno, Julius LASKA přibral v roce 1919 George Hölleringa jako mladšího ředitele, který pak v letech 1920-21 už více méně divadlo vedl, zatímco LASKA stál v ústraní. V roce 1922 Julius LASKA opouští divadlo a odchází do Rakouska. V roce 1922-1923 řídil Georg Höllering divadlo sám a jako "generální ředitel" se podílel na znovuobnovení německých scén v celém Československu. V létě 1924 si přibral společníka k řízení mariánskolázeňského divadla - Maxe Linnbrunnera, který přišel z městského divadla v Řezně, kde byl podobně jako Laska ředitelem, režisérem a dramaturgem v jedné osobě. Velké vypětí vedlo Hölleringa na konci sezóny 1930 k jeho předčasné smrti.
      Max Linnbrunner (viz foto) byl v letech 1924-1931 ředitelem a Höllering jeho poradcem. Po válce stál před divadly nový úkol čelit konkurenci filmu, radia, sportu a nabízet to nejlepší z divadelní tvorby a na nejvyšší úrovni. Max Linnbrunner měl být vytlačen z místa ředitele karlovarským ředitelem divadla Oskarem Baschem, neboť stále hrozivější politický vývoj a především světová hospodářská krize ovlivňovaly nepříznivě situaci v divadelnictví západočeských lázní. V roce 1932 probíhalo jednání z podnětu Oskara Basche o úsporách divadel a o spojení míst ředitelů západočeských lázní do jediné osoby, totiž do Baschových rukou. Odtud se měly prosazovat potřebné subvence divadlům od státu a země. Prosby o finanční pomoc zůstaly bez výsledky, stejně jako pokus centralizace ředitelského místa. Divadla v lázních musely hrát dál pod správou svých měst, protože představa sezón bez divadla byla vyloučena. Publikum bylo zvyklé na kvalitní divadelní scény, obsazované o prázdninách znamenitými herci z velkoměst, a žádalo jako v minulosti rychle se měnící programy v divadle. Touto tradicí se udržovala návštěvnost lázeňských divadel. V souboru divadla tehdy účinkoval Hansi Knotek, Gretl Schörgová a k nejoblíbenějším hostujícím hercům patřiil Willi Forst, Heinrich George a Jarmila Novotná.
      V první republice vystupovali na scéně zdejšího divadla tito mezinárodní umělci jako hosté divadla Mariánských Lázní: Leo Slezak, Alfred Piccaver, Paul Wegener, Alexandr Moissi, Harry Liedtke, Hubert Marischka, Rita, Heinrich George, Gisela Werbezirk, Erika Glätzner, Dr. Ben Zwi, Leopoldine Konstantin, Georg Baklanoff, Vera Schwarzová, Karl Aagard-Oetvig, Margit Suchy, Betty Fischerová, Ernst Tautenhayn, Rosette Anday.

      Z členů mariánskolázeňského divadla někteří měli úspěšnou uměleckou dráhu: Felix Knüpfer, intendant scény v Grazu se stal ředitelem německých divadel v Brně. Objeveny tu byly talenty jako např. Herma Naschová, dcera dlouholetého režiséra Julia Nasche, který stál dlouhá léta po boku Julia Lasky jako jeho zástupce. Paní Maria Froldová-Naschová patřila mezi herecké opory mariánskolázeňského divadla (viz foto).
      Za Linnbrunnera žil Julius Laska už v Linci, kde zemřel zchudlý v roce 1934.
      MIESSNER (1938) potvrzuje sezónnost divadla ještě před druhou světovou válkou, když píše, že "Městské divadlo hraje pod vedením známého ředitele v sezóně od května do září denně. Dávají se činohry a veselohry, operety, i hostující opery. V hlavní sezóně vystupují prominentní umělci jako hosté Městského divadla. V divadle je 8 lóží v přízemí, 16 lóží I. třídy, 184 vyhrazených křesel (Sperrsitze) , 50 míst na balkoně a 80 míst na galerii."
      V roce 1939 převzal vedení divadla intendant Alfred Hutrig. První válečná sezóna začala 1.června 1940 představením "Schlageter" od Hanns Johstsa. Následovalo představení "Minna von Barnhelm" od Lessinga, "Der Gewissenswurm" od Anzengrubera a "Hokus-pokus" od Kurta Götze. Často se hrávaly Straussovy a Leharovy operety (Netopýr, Paganini, Vídeňská krev, Frasquita) a také "Landstreicher" od Ziehrera býval oblíben. Bylo neuvěřitelných 23 vyprodaných divadel! A k tomu nutno počítat uzavřená představení (KdF-Vorstellungen) a pohostinská vystupování v Plzni a ve Stříbře.
      V roce 1943 slavilo divadlo 75 let. Těmito oslavami kulminovala aktivita divadla v době po roce 1914. Paul Wegener tehdy hostoval jako Ludwig van Beethoven v "Deváté symfonii", Alfred Huttig ze Strassburgu a Alma Seidlerová z hradního divadla z Vídně v "Briliantech z Vídně".
      Divadlo uvedlo také hru "Most" (Die Brücke) od G.E.Kolbenheyera, operu "Martha" od Flotowa a hru "Dr.med. Hiob Prätorius" od Kurta Götze. Poprvé v historii se dostalo divadlu v Mariánských Lázních zimní hrací sezóny, a to v době od 20.listopadu 1943 do 16.dubna 1944. Berlínský hudební skladatel Paul LINCKE, evakuovaný sem po bombardování Berlína, dirigoval zde koncem války svoji operetu "Paní Luna".
      V březnu 1944 tu vystupoval hostující herec Heinrich George ve hře "Richter von Zalamea". Ještě nějaký čas divadlo hrálo a hlavními hosty byli němečtí vojáci z lazaretů. Poslední představení se tu konalo 31. srpna 1944. Dávala se opereta "Synovec z Dingsdy" od Künnecka. 1. září 1944 byl nasazen ensemble zdejších herců do válečného průmyslu. Rozloučil se s publikem písničkou "Muß i denn, muß i denn zum Städtele hinaus" a to byla poslední německá píseň, která v divadle zazněla do konce války.

20. Divadlo v rukou Američanů v roce 1945

      Po osvobození Mariánských Lázní americkou armádou převzali městské divadlo od května do listopadu 1945 vítězní Američané. V divadle zůstal německý personál do odsunu v roce 1946. Z divadla byl nějaký čas biograf, kde se vojákům promítaly americké filmy. Americká armáda tu pořádala denně varietní představení a na zvláštní vstupenky byl povolen přístup i civilistům. Tehdy vystoupil v divadle také populární černošský zpěvák Paul ROBESON.
      Když se později divadla ujala Místní osvětová beseda, traduje se, že přechod divadla do českých rukou měl být oslaven uvedením Smetanovy Prodané nevěsty plzeňským operním souborem. Marně jsme však pátrali po dokladech, potvrzujících uvedení opery.

21. Nová etapa historie českého městského divadla (1946-2000)

      Ještě v listopadu 1945, hned po odchodu americké armády, bylo v divadle uvedeno pásmo recitací "Osvobozené písně" v režii Karla Maška jako první česká poválečná produkce. 12.prosince 1945 se tu hrála první česká divadelní hra - "Quayanna" od Olgy Scheinpflugové v režii M.Honsy.. Podrobněji viz dále vzpomínky Vojty Neustupného. .
      Na celém okrese Mariánské Lázně a v širokém okolí nebylo v letech 1945-1946 stálé české scény. Dne 26.listopadu 1945 v hostinci VIKTORIA byl založen ochotnický soubor v Mariánských Lázních, který pak plnil poslání českého divadla v pohraničí. Zapsal se natrvalo do kulturní historie města. První premiérou nového souboru bylo 15.ledna 1946 Wernerovo "Srdce na uzdě" v režii Vojtěcha Neustupného. Během roku 1946 bylo hráno 13 premiér a tři pásma poezie. To byl imponující nástup
      Kromě místních představení hrál také v Teplé, v Chebu, ve Falknově (Sokolov), v Bečově, ve Třech Sekerách, v Chodové Plané, v Dolním Žandově, v Plané aj. Až v roce 1947 vzniklo a často zajíždělo do Mariánských Lázní Krajské oblastní divadlo z Karlových Varů a později i Krušnohorské divadlo z Ústí nad Labem.
      Zdejší divadlo lidové tvorby bylo nejdříve samostatným divadelním spolkem v rámci "Ústřední matice divadelnického ochotnictva československého". Později se muselo zapojit do masových organizací, zprvu pod zřizovatelem Sdružené komunální podniky města Mariánské Lázně, později pod zřizovatelem Československé státní lázně a nakonec pod Kulturním a společenským střediskem v Mariánských Lázních, kam patřilo i městské divadlo. Toto divadlo sloužilo od počátků pro významné státní oslavy jako byl 28. říjen a jiná politická výročí, ale i pro mezinárodní kongresy a symposia. Svůj stálý stánek tu však měla lidová umělecká tvořivost. Pořádaly se tu okresní (okres Mariánské Lázně) a krajské (kraj Karlovy Vary) přehlídky souborů a přehlídky vojenských souborů. Dnem 1. září 1951 se stalo divadlo sídlem krajského oblastního loutkového divadla.
      15. března 1952 bylo pojmenováno divadlo u příležitosti oslav ruského spisovatele Nikolaje Vasiljeviče Gogola jeho jménem. - V roce 1958 byl velkou kulturní událostí festival Divadla E.F.Buriana, avšak hostovala tu už tehdy i jiná divadla se svými inscenacemi. Obecenstvo tvořili převážně lázeňští hosté, rekreanti-odboráři ROH a domácí.
      Ze slavných osobností vystupovali v městském divadle v té době: národní umělec Josef Skupa se svým Divadlem Spejbla a Hurvínka, herci Karel Höger, Eduard Kohout, Rudolf Deyl starší, Václav Vydra starší, Jaroslav Průcha, Ladislav Pešek, Theodor Pištěk, Ladislav Boháč, Bohumil Záhorský, Jan Pivec, Miloš Nedbal, Jiří Steimar, Jiří Plachý, Miroslav Horníček, Marie Glázrová, Vlasta Fabiánová, Jiřina Šejbalová, Ljuba Hermanová atd.
      V červnu 1946 navštívili Mariánské Lázně dva sovětští hudební virtuosové David Oistrach a Lev Nikolajevič Oborin a shlédli v divadle inscenaci Gogolovy Ženitby, jak ji nastudovalo zdejší Divadlo lidové tvorby. Sovětské soubory písní a tanců byly ve zdejším divadle častými hosty.
      Soubor Divadla lidové tvorby patřil k nejvyspělejším souborům nejen v okrese Mariánské Lázně a pak Cheb, ale také v celém Západočeském kraji. Pravidelně se účastnil krajských přehlídek, které byly v Karlových Varech, v Ostrově nad Ohří, v Nejdku, v Tachově i doma v Mariánských Lázních; ale i mimo kraj jako v Táboře, v Prachaticích.
      V srpnu 1968 bylo divadlu sto let, ale toto vzácné jubileum nemohlo být oslaveno představením, poněvadž od roku 1967 bylo divadlo v rekonstrukci. V letech 1967-1969 bylo rekonstruováno a zmodernizováno jeviště, pořízena točna, nové tahy, vzduchotechnika, modernizována osvětlovací kabina a celý světelný park. Generální oprava jeviště stála 4 milióny tehdejších Kčs. Provoz byl zahájen v lednu 1969 hrou Jana Drdy "Hrátky s čertem" v provedení místního Divadla lidové tvorby.

      Statické zkoušky hlediště, zejména balkónů, ukázaly, že dřevěný materiál z roku 1868, respektive z roku 1905 je třeba vyměnit. Dále bylo třeba zmodernizovat hlediště, jehož dekór v novobarokní úpravě pocházel z roku 1905. Koncem roku 1976 bylo proto přistoupeno také ke generální opravě hlediště při zachování původních prvků.

22. Místní divadlo lidové tvorby 1945-1975

      Místní Divadlo lidové tvorby a městské divadlo byly těsně spjaty. Jeden z jeho nezapomenutelných členů Vojtěch NEUSTUPNÝ(1909-1978), jeho herec, kronikář, režisér, vzpomínal v HAMELICE z 10.listopadu 1975 na období aktivity Divadla lidové tvorby až do roku 1975:
      "V listopadu 1945 vzniklo v Mariánských Lázních Divadlo lidové tvorby, amatérský divadelní kolektiv. Tehdy několik recitátorů provedlo recitační pásmo v Městském divadle. Tehdy zazněla česká řeč z divadelního jeviště v Mariánských Lázních poprvé. Česká menšina za první republiky (Poznámka: Pan V.Neustupný byl v Mariánských Lázních již před válkou.) byla početně velmi slabá a nemohla si dovolit pozvat do Mariánských Lázní nějaký divadelní soubor, poněvadž by divadlo prostě neobsadila. A tak 17.listopadu 1945 a zanedlouho nato 12. prosince 1945 se hrála celovečerní hra Olgy SCHEINPFLUGOVÉ "Quayana". Bylo to až dojemné, jak brzy se divadelníci přišedší do Mariánských Lázní dali dohromady a ustavili Divadlo lidové tvorby.
      A nebylo to nijak jednoduché. Lidé sem přišli z různých krajů a s různými názory, ale přece jen je spojovala láska k divadlu a chuť dělat dobré divadlo. A když jsme spočítali svou činnost za třicet let 1947-1975, žasli jsme: Zahráli jsme celkem 811 divadelních představení, z toho 132 premiér. Dále spočívala činnost Divadla lidové tvorby v pořádání různých divadelních estrád jak ve městě tak mimo ně. Bylo jich přes třista! Co tu bylo třeba úsilí, co sebezapření, volného času, píle a vytrvalosti! A to všechna jen proto, aby se dala lidem dobrá hodnotná zábava a zpočátku také, aby se lidé vůbec naučili chodit do divadla. Celkem to bylo 350 herců-amatérů, kteří prošli jevištěm v Mariánských Lázních v letech 1945-1975. Někteří odešli brzy, jiní vytrvali a hráli dlouho. Mnozí jsou činní od počátků Divadla lidové tvorby dodnes (1975).
      Máme obrázkový materiál o tom, jak jsme jezdili do okolních obcí hrát divadlo. Dnes opravdu zajímavé: žádný vytopený autobus, ale valník tažený traktorem, v zimě i za mrazu. Byli jsme jediným kulturním tělesem v kraji až do roku 1948 a zajížděli jsme s tím traktorem až do Sokolova. Žádný si nestěžoval - byli jsme mladí. Listujeme v kronice souboru a zjišťujeme, že naše představení navštívilo mnoho význačných osobností a tak pěkně se zapsali do kroniky, že jsme si často připadali jako vlastenecké divadlo za doby Tylovy. Známí sovětští hudebníci David OISTRACH a Lev Nikolajevič OBORIN napsali v roce 1946 o naší "Ženitbě": "Na upomínku neočekávaného a srdečného shledání s divadelní hrou našeho rodného autora s přáním úspěchů od Vděčných."
      O několik dnů později o reprise Gogolovy Ženitby se zapisují do kroniky filmová herečka Ljuba ORLOVÁ, Raisa ZELENAJA a Grigorij ALEXANDROV.
      Prvním hostem našeho souboru byl nositel Řádu práce Ladislav BOHÁČ, člen Národního divadla ve hře "Quayana", a to několikráte. Jindřich LOUKOTA, brněnský hudební skladatel a zpěvák, připsal tato slova: "Přál bych každému autoru, aby měl tak krásný pocit jako já při představení své operety "Dvě srdce tančí polku".
      V Tylově "Janu Husovi" hrál s námi národní umělec Karel HÖGER. I ten psal do naší kroniky: "S pochvalou pro všechny!". V Jiráskově "Vojnarce" hrál s námi pohostinsky nejprve Jiří PLACHÝ (Vojnara), Emil BOLEK (Hrušku) a Miroslav DOLEŽAL (Havla), později pak národní umělec Václav VYDRA starší. Psal: "Budu vždy vzpomínat na Vojnarku s Vámi hranou!" To byl pro nás pro všechny velký zážitek. A ještě Theodor PIŠTĚK hraje s námi v "Hrátkách s čertem" a píše: "V upomínku na opravdu pěkné a milé provedení Hrátek." Pištěk s námi dlouho besedoval, vzpomínal a vyprávěl. A on znal vyprávět - potomek slavného hereckého rodu!
      Nestor českého herectva, národní umělec Rudolf DEYL starší, psal: "V Mariánských Lázních zbaven jsa všech strázní a odhodiv všechny ranty, zahrál jsem si Furianty!". Zasloužilý umělec Josef BEK s námi hostoval v "Hrátkách s čertem" a jeho vztah k našemu souboru byl obzvláště srdečný.
      Škoda, že se nemohlo uskutečnit vystoupení Antonie NEDOŠÍNSKÉ ve hře "Velbloud uchem jehly", kterou jsme připravili v roce 1949. Vše bylo dojednáno, ale její zdravotní stav už nedovolil, aby vystoupila. Tolik se přitom na Mariánské Lázně těšila. Návštěva u paní Nedošínské v Praze je jedním z mých největších zážitků. Spisovatelka Agatha CHRISTIE mi napsala osobní dopis, kterého si velmi vážím. Bylo to u příležitosti premiéry "Neočekávaný host", který se hrál tehdy, v roce 1965 pětadvacetkrát.
      A které byly naše nejlepší inscenace? Nám se vždycky zdálo, že jsou všechny dobré, ale přece jenom některé vynikly nad průměr a docílily uznání od porot krajských a mezikrajských. Byla to například Hochwälderova dramatizace Maupassantovy "Kuličky", která se v roce 1957 dostala až na Hronov. dále Jiráskův "Gero", Tylův "Jan Hus", "Strakonickž dudák", "Naši furianti" (celkem čtyři nastudování!). Ale to není zdaleka všechno. Měli jsme i dvě československé premiéry: "Cesta lososů" od K.STANISLAVA, kterou nám autor svěřil k nastudování. A byla to hra západoněmeckého autora Götze "Nebožka teta". Soubor získal mnoho uznání, diplomů a různých trofejí za svou práci.
      Také několik našich mladých členů odešlo k profesionálnímu divadlu. - František HROMADA v Chebu, Jan FILIP-ZWIEFELHOFER v Ostravě, Jaroslav KUNEŠ v Brně spolu se Zdeňkem Maryškou; dále Karel SEMERÁD v Gottwaldově. A také u nás působil krátký čas dnešní člen opery Národního divadla René TUČEK. Láska k divadlu se stala jeho povoláním. - Celé divadelní dění za třicet let 1945-1975 by pohltila jedna knížka, poněvadž krátká sdělení nemohou zdaleka zachytit činnost souboru, která byl tak veliká a vpravdě záslužná. Byla velkým přínosem pro Mariánské Lázně. Vojtěch Neustupný, listopad 1975"

23. Vzpomínka na Vojtěcha Neustupného

      Vojtěch NEUSTUPNÝ, jeden ze zakládajících členů Divadla lidové tvorby v Mariánských Lázních , režisér, herec vyznamenaný v roce 1958 na Jiráskově HRONOVU Zlatým odznakem J.K.Tyla a čestným titulem "Zasloužilý ochotník", ale též nadšený vlastivědník, opustil naše řady neočekávaně v roce 1978. Až po pěti letech po jeho smrti (1983) bylo dovoleno oficiálně otisknout malý nekrolog, kterým nám připomenul J.KREJČÍ v Kulturním přehledu Mariánských Lázní to, co jsme cítili - že nám stále chybí ...
      "Divadlo lidové tvorby - už pět let bez Vojty Neustupného. Při podobných příležitostech se vzpomínky obvykle neobejdou bez určitého nádechu smutku a lítosti, ale protože měl Vojta Neustupný vždy rád veselí, vtip a dobrou náladu, připomeneme si jen to hezké...
      Setkali jsme se spolu už v roce 1934 v Karlových Varech, kam jsem byl služebně přidělen k tehdejšímu bernímu úřadu, kde už Vojta nějaký čas sloužil. Úřad ale nebyl jeho jediným působištěm, jako tomu bylo podobně u ostatních Čechů, žijících v německém šovinistickém prostředí. Tehdy česká menšina v pohraničí držela pohromadě, jak tomu ostatně ani jinak být nemohlo. Společenský život se soustřeďoval hlavně v Sokole a v divadle, kde už Vojta působil a kam mne, jako jevištního novice, také přivedl. Od té doby se naše osudy zvláštním způsobem stále prolínaly. V roce 1938 jsme evakuovali do Prahy, společně formou totálního nasazení byli přinuceni "pomáhat tisícileté říši vyhrávat válku" a opět zvláštní náhodou spolu, v Českomoravské v Libni. Když pak o Velikonocích Američané fabriku rozbombardovali, opět jsme společně chodili do podle tehdejšího nařízení každý týden na tzv. Arbeitsamt hlásit se o další pracovní nasazení.
      Tak jsme to vydrželi do osvobození a slavný květen 1945 nás svým 31. dnem uvítal opět spolu v Mariánských Lázních. A tady začala nová historie točící se hlavně kolem Divadla lidové tvorby a jeho bohaté činnosti. K této době, plné radostné práce divadelní, se váže mnoho vzpomínek. Například v roce 1953 jsme nastudovali s velkým úspěchem a ohlasem operetu Svatba v Malinovce, kde Vojta hrál jednu z hlavních rolí - vojáka Jašku. Já tehdy představoval velitele partyzánů, který často s Jaškou na jevišti přichází do styku. Ve hře je scéna, kdy Jaška je sám na jevišti a písknutím na prsty má přivolat velitele. Toto ale Vojta neovládal a tak jsem za kulisou písknutí obstarával za něj. Jednou se hrálo právě v den Vojtova svátku, byla to repríza, kdy už představení, jak se říká "jede samo" a kdy ke slovu přicházejí různá extempore ... Když se blížila scéna s písknutím, stačilo rozhlásit, že Vojta dostane na jevišti nějaký dárek ke jmeninám. Shromáždili se všichni: lid, děti, vojáci, partyzáni atd. v blahém a zvědavém očekávání. Přiblížil se okamžik, kdy Vojta vkládá prsty do úst, nadechuje se ... a nic. Ze vzdálenosti jednoho metru se mu za kulisou "pískáč" pěkně ukrytý divákům. Vojta třeští oči, znova se nadechne ... a zase nic! Všichni za kulisami zadržují smích. Potřetí, konečně, se mu dostane spásného zvuku .
      Ale postižený se při dalších blahopřáních už nezlobil. Podobných překvápek a schválností, byla za ta léta celá řada, ale to už by byla jiná kapitola. J.KREJČÍ."
      Po rekonstrukci 1975-1978 bylo otevřeno divadlo 2. března 1978 vystoupením maďarské zpěvačky Kati Kovacsové se skupinou V-73. První představení sehrálo 6. března 1978 Západočeské divadlo z Chebu – divadelní hru Irwina Shawa "Brooklynská idyla". 18. března 1978 vystoupil na nové scéně poprvé soubor místního Divadla lidové tvorby s divadelní hrou Miloslava Švandrlíka "Honorace z pastoušky". Co se týká činnosti divadla, Kulturní přehledy KaSS Mariánských Lázní z let 1958-1992 zachycují všechny hry a akce v divadle pořádané. Je to úchvatná přehlídka kulturních zážitků našeho města.

Z URBANOVÝCH POVĚSTÍ PŘED STO LETY

      Starý vlastivědník a lékař Michal URBAN zemřel ve věku 90 let v Plané v prosinci 1936 v domě bývalého muzea v rohu náměstí. Pochován je na Plánském hřbitově. Mimo jiné sebral množství starobylých pověstí, v nichž se mísí pravda s fantazií či bázní vesničanů. Vydal je v publikaci "Volkleben".

Kultovní místo ve Služetíně

      Podle staré pověsti tam, kde dnes stojí Služetín, bývalo kdysi pohanské kultovní místo, kde se konaly nejvyšší soudy pro celé Tepelsko. URBAN vyšel z toho, že německý název obce Služetín byl LUSADING. Na tom postavil své vysvětlení. Uvádí, že "luasn" bylo staroněmecky liezzén = vrhat los, losovat, přiznávat pravdu, nebo také naslouchat (lauschen). Druhá část slova "Thing" je shromáždění lidí. A prý zde bývalo podle URBANA germánské obětní místo pod širým nebem na otevřené výšině 774 m n.m. nade vsí. Samozřejmě, že jsme tam vyjeli, ale marně hledali nějaké stopy kultovního místa.
      Bohužel právě Urbanův toponomastické výklad je zcela mylný a to zpochybňuje i starou pověst o lidovém soudu. Původní název vesnice je totiž český - už v papežské listině Řehoře X. z 23.5.1273 se uvádí ves jako "Zlusetino" a to se používalo po staletí. Německou zkomoleninu českého "Služetína" uváděl historik Antonín PROFOUS poprvé až v roce 1788 - jako něm. Lusading. PROFOUS vysvětlil i původ slova, a to od osobního jména Služata, tj. šlo o Služatův dvůr. Název obcí s koncovkou -ín (Služetín, Svojšín, Černošín) prozrazuje, že jde o nejstarší sídla v kraji. Mladší obce mají koncovky s -ov (Rájov, Mnichov) a ještě mladší -ovice (Vlkovice).
      Přes zřejmý Urbanův omyl ve výkladu názvu Služetín nutno přiznat, že Služetínský vrch, ležící pouhých 100 metrů západně nade vsí, bylo místo jako stvořené pro podobnou pověst. Vrch sice není nejvyšší - vedle se tyčí vysoká Podhorní vrch (846 m n.m.) - přesto však je ze Služetínského vrchu nádherný rozhled do krajiny na východě. Na vrchu jsme sice nenašli kruh balvanovitých kamenů, ale takové kameny tu jsou, třebaže může jít o sběr z pole. Pokud bychom pověsti uvěřili, pak nejspíše té části, že mohlo jít o pohanské obětní místo, kde se konaly soudy a k nimž přicházeli v dávnověku lidé z širokého okolí. Nezapomeňme na zprávu z roku 1936 z výlovu Podhorního rybníka, kdy byly na dně rybníka objeveny zbytky jakýchsi kolových staveb a rozhodnuto jr prozkoumat. Do toho však přišla druhá světová válka a po ní přeměna rybníka na Podhorní vodárenskou nádrž, která se nevypouští. Nález upadl v zapomenutí. A Podhorní rybník leží jen 2 kilometry jižně od Služetína.

-rš-

Poutní místo Blažim u Bezdružic

      Východně Bezdružic 6 km odtud leží Krsy, německy Girsch. Nedaleko Krsů stával poutní kostel sv.Blažeje, který patříval pod farní kostel sv.Víta a sv.Vavřince v Krsech. Ale kostel sv.Blažeje býval před staletími (1384) významným centrálním farním kostelem s farou. Pověst uvádí, že v blízkosti kostela se objevoval o půlnoci černý kozel, který s mečením obcházel tento kostel.
Obec Krsy se poprvé písemně uvádí již 1183 a německé Girsch poprvé 1788. Český název znamenal, že šlo o ves "krsů". tj. zakrslých, malých lidí. U vsi býval Lechův dvůr zvaný Lechov. Roku 1838 se u tohoto dvora uváděl i onen poutní kostel sv.Blažeje. Pouhé 4 km odtud leží ves Krsov (něm. Girschowa) s názvem stejného původu jako Krsy. Je uváděna již v letech 1242 a 1380 jako "Kyrssowa".
      Co se týká staré pověsti o černím kozlovi, URBAN věc vysvětluje takto: Sv.Blažej byl světec světla, který zaháněl staré pohanské bůžky do hlubin země. Byl tedy světcem světla a jako takový nahradil pohanského boha blesku Donara (na severu Německa se mu říkalo Thor). Kozel byl znamením tohoto boha, neboť Donar jezdíval ve voze, taženém párem černých kozlů. Bojoval s obry a vrhal na jejich hlavy svůj čarodějný mocný kyj, zvaný Mjöllnier,, ale také tímto kyjem otevíral oblaka a zemi přinášel tolik očekávaný zúrodňující déšť. Černý kozel, který obcházel poutní kostel, prý přicházel sem ke kostelu za novým pánem - svatým Blažejem.

Kamenný kříž "Soldatenkreuz" u Bezvěrova

      Na kopci nedaleko Bezvěrova (741 m n.m.) stojí kříž, nazývaný vesničany "Soldatenkreuz" -Vojákův kříž. Podle pověsti měl na tomto místě být pochován švédský voják, kterého tu ubili sedláci.

Ves Věnov, kde žila čarodějnice

      Podle pověsti se staré vesnice Boněnov (něm.Punnau) a Hostíčkov (něm. Hetschigau) chovaly vždy velice pobožně vlivem úcty ke svatému Vojtěchovi, který tu kdysi pobýval. Poblíž Domaslaviček stávala vesnice, zvaná Věnov (Wenau). V ní žila čarodějnice, zvaná "stará Truta", která uměla dělat lidem a dobytku jen zlo. Když zjistili Věnovští, že ona je všeho zla ve vsi příčinou, chtěli ji upálit na hranici. Připravili hranici a oheň, ale z něho vyletěla jiskra a zapálila střechy a celá ves vyhořela. Věnov už nebyl nikdy obnoven a místo ní vznikl později Boněnov. Ani Domaslavičky už neexistují, zanikly někdy v padesátých letech, ale v místě stojí ještě zříceniny stavení a další stopy.
      URBAN připomínal, že na Tepelsku byla tradičně velmi rozšířena víra v čarodějnice a jejich schopnosti. Antonín PROFOUS ovšem vysvětluje původ Boněnova od osobního jména Boněn (zkráceno od jména Bonifác), tj. Boněnův dvůr. Uvádí také první výskyt toho jména - z let 1354 ( majitel Stupco de Bonyenow), resp. 1364 (Stupco de Wonnaw) a ještě 1498 "na Horách Boněnovských".

Svatý Vojtěch na Tepelsku

      Podle staré pověsti pobýval v málo zalidněném kraji kolem Teplé nikdo menší než svatý Vojtěch, a sice v místě, kde stával kostel sv.Adalberta (= Vojtěcha). Nějaký čas tu žil jako poustevník a podnikal cesty do okolí, aby dosud pohanské obyvatelstvo přesvědčil o správnosti křesťanské víry. Nedaleko kostela vyvěrá pramen, kterému Němci ještě 1945 říkali Wojtěch-Brunnen (Vojtěšský pramen), třebaže vesnice měla už název Skt.Adalbert. Ve středověku bylo toto místo mezi Bezvěrovem a Beranovkou poutním místem a byl tu postaven poutní kostel.
      K Urbanově pověsti dodejme, že obec Bezvěrov (něm. Weserau, ale čti Bezjerou) takto pojmenoval zřejmě sám sv.Vojtěch, když tu našel pouze pohany "bez viery".

Posvátná Zádubská lípa

      Podle Urbana stávala ještě kol roku 1818 na návsi v Zádubu nad Mariánskými Lázněmi stará, již bezkorá, asi čtyři metry vysoká lípa, uvnitř dutá. Do této dutiny se vešlo 45 osob. Lípa pocházela ještě z dob, kdy tu byl prales a byla nazývána "Fémová" neboli Soudní lípa (féma = prastarý soud). Bývala orientačním bodem v celém okolí a podle pověsti se zde čas od času shromažďovali muži a konali obecný soud (Gericht = Thing). Šlo tedy také zde o místo soudní, posvátné.

Tepelské Kladruby jako prastarý klášter

      V tepelských jizbách Nejde o klášter Kladruby u Stříbra, ale o Tepelsko. Malá vesnička u města Teplé se nazývala Kladruby a na Tepelsku se často vyprávělo o tom, že první sídlomnichů poustevníků bylo právě v místech, kde se dnes Kladruby nacházejí. Tento první klášter nebyl prý Pánu Bohu milý a zjevil se ve snu zdejšímu pánu Hroznatovi, aby mu přikázal postavit klášter na jiném místě. To se i stalo.

Starý Kramolín

      Podle pověsti existovalo v dávnověku sídlo nad dnešním Dolním Kramolínem, nazývané později STARÝ KRAMOLÍN (Alt Gamling). Bylo postaveno na výšině v nejstarších dobách a vytvářelo se kolem staré kaple. Když dole v údolí u Kosího potoka vznikala ves a dvůr, Starý Kramolín byl opuštěn a na jeho místě se objevila pole, kterým se však stále říkalo "Na starém Kramolíně". Nový Kramolín u potoka časem připadl klášteru Teplá (přesně roku 1233) a protože na tepelském panství už jeden Kramolín stál, byl pojmenován Dolní, kdežto druhý tepelský Kramolín u Služetína se stal Horním Kramolínem. Nelze vyloučit, že na výšině nad Dolním Kramolínem mohlo kdysi stát slovanské hradiště.
      URBAN věc komplikuje tím, že ji zamotává: Starý Kramolín nahoře prý založili horníci a když těžba zanikla, nastěhovali se dolů ke dvoru. Ale němečtí horníci přicházeli až v 16.století, kdežto Dolní Kramolín s dvorem se uvádí již 1228 jako královská obec, kterou vyměnil král Přemysl Otakar s klášterem Teplá za jeho litoměřické vinohrady. Do roku 1530 se používá pouze český název Kramolín, až později též Gramling. Slovo "kramol" znamená staroslovansky "hádka, spor", dosud je živé pod tímto významem v ruštině ( b).
      Jestliže patřila ves do roku 1228 králi, šlo nepochybně o chodské osídlení, patřící k pásu chodovoplánských Chodů. Že tomuto sídlu předcházelo hradiště nahoře na dnešním Huberově vrchu, nelze vyloučit. Nezbylo po něm ani stopy, neboť Huberův vrch byl ve středověku provrtán horníky ze všech stran a pokud stopy byly, zmizely.

Poklad na Špitálském poli

      Nedaleko Lestkova leží obec Stan. Podle pověsti nedaleko této obce nad Českým mlýnem stával na Špitálském poli (URBAN udává Spiegelfeld, nikoliv Spitalfeld, jak uvádějí německé mapy) v jednom romantickém lesním koutě starý zámek, který se však rozpadl a v jeho sklepeních, které však dosud nebyly nalezeny, se měl nacházet poklad. Jiní zas uvádějí, že nejde o zámecký poklad, ale v zemi že odpočívá švédská pokladna, kterou museli jedné noci Švédové v rychlosti zahrabat, když proti nim v srpnu 1647 vyrazili Císařští.
      Také měli slýchávat lidé, když se o půlnoci vraceli do Kořene nebo do Lomu, jakýsi pokřik "haj-jimva-ji". A nakonec tu prý bývá vídán černý pes bez hlavy, jak obchází místo a hlídá zakopaný poklad.
      Stejnou pověst popsal F.LERCH v bezdružické vlastivědě z roku 1937 pod názvem "Poklad na Špitálském poli" (Schatz auf dem Spiegelfeld). Také on nazývá místo - v rozporu s mapami - "Spiegelfeld". Špitálské pole je podle LERCHA označení jedné lesní části nad Českým mlýnem. Kdysi tu stával podivný zámek, který byl náhle opuštěn a brzy se rozpadl. V jeho sklepení však zůstal pod klenutím veliký poklad. Šlo o těžkou vojenskou pokladnu, kterou tu zakopali Švédové v roce 1647 na útěku před Císařskými. LERCH ovšem rovněž připomíná podivné volání o půlnoci z tohoto místa a také bloudícího černého psa bez hlavy, který musí střežit toto nehostinné a hříšné místo a ukrytý poklad.

Ludolf Staab

      Narodil se 28.ledna 1819 a do řádu premonstrátů byl přijat 14.listopadu 1838 jako novic, a 30. července 1843 byl vysvěcen knězem. Od prosince 1848 se stal Staab suplujícím profesorem církevních dějin na teologickém institutu, v roce 1853 skutečným profesorem církevního práva a na toto místo 1. 10 . 1867 rezignoval. Až do roku 1867 žil jako spiritual kleriků a tzv. cirkator v klášteře. 1. února 1867 nastoupil jako inspektor pramenů v Mariánských Lázních a jím zůstal až do 1. října 1886. Odtud se vrátil do kláštera a zemřel 1.října 1890. Jeho "Dějiny Mariánských Lázní" zůstávají neocenitelným pramenem. Jen škoda, že je sepsal jen do roku 1872 a nepokračoval v jejich chronologii až do své smrti 1890. Poznámkami opatřil ing. Richard Švandrlík.

---

Do lázní před 160 lety

      Mariánskolázeňský inspektor Alois SCHMIDINGER (1838) uváděl ve svém průvodci pro lázeňské hosty pokyny k cestování do lázní a k pobytu v lázních v císařství Rakouském:
      A. Tuzemští hosté se museli při příjezdu do lázní hlásit c.k.lázeňskému komisaři z pražského hejtmanství (Vincenc Šohaj), vojenské osoby c.k. vojenskému komisaři (hejtman Bradáč). Komisaři udržovali klid a pořádek v lázních. Nebyla to žádná čestná funkce - museli zakročit všude, kde se objevilo nevhodné chování hostů, při čemž vojenský komisař měl dohled pouze nad vojenskými osobami z tuzemska.
      B. Hosté z ciziny museli absolvovat složitý přechod přes rakouskou hranici podle celních předpisů Rakouska (dvorní dekret z 22.6.1831). Každý cizinec musel předložit cestovní pas a rakouské vizum (tj. po-volení, že smí cestovat do Rakouska nebo do lázeňských míst). Jestliže cestoval z města, kde byl rakouský vyslanec nebo konzulát, nešlo o žádný problém. Ale cizinci z odlehlých míst to měli horší. Museli se obrátit na soud, předložit cestovní pas a soud jim vystavil (nebo nevystavil) povolení, kde byla uvedena trasa cesty, lázně a délka pobytu.
      Kontrola pasů na hranici byla bezplatná. Cizinci byli zapsáni do seznamu projíždějících a do lázní dovolen (podle dvorního dekretu z 8.5. 1800) bez-platný převoz předmětů denní potřeby - šatů, prádla, ložní soupravy aj. Urození a skutečně nemocní hosté, pokud předložili doklady, mohli být osvobozeni od cla.
      Podle dekretu z 8. 2. 18O8 bylo dovoleno převést 8 lotů cizího tabáku (14O gramů) a podle guberniálního cirkuláře z 12. 1. 1825 - jeden kalfas vína (ale nevypité nutno převézt zpět nebo prodat tuzemcům podle platných předpisů v místě). Dvorní dekret z 26. 2. 1811 dovoloval převézt přiměřené množství kávy a čokolády, ne však více než 5 fundů.
      C. Na celnici se zavazadla nekontrolovala. Pouze se zapečetila nebo zaplombovala a v lázních byla otevřena celníkem a proclena. Host, když přijel do lázní, předal celníkovi tzv. polletu z hranice. Ten odplomboval kufry a vyměřil clo. Plomby nesměly být v žádném případě porušeny. Hosté se sice nezdržovali na hranici kon trolou, ale byli důrazně upozorněni na to, že ručí za plomby na zavazadlech i při přenocování na cestě.
      D. Vedle předpisů a obecně platných nařízení o zachovávání nočního klidu v lázních, o čistotě, hygieně, pořádku autor speciálně upozorňoval na různé předpisy platné v Mariánských Lázních:
      1. Cizinci - s výjimkou nejvyšších kruhů - byli povinni osobně se hlásit komisaři a předložit pas. Cestovní pas si ponechal komisař po celou dobu pobytu a vydal potvrzení. Pas byl vrácen až den před odjezdem proti předložení potvrzení o předání pasu při příjezdu. Majitelé domů měli povinnost seznámit s tím hosty.
      2. Ani s výlety to nebylo jednoduché. Trasa výletu bylo nutno nahlásit předem komisaři a ten sepsal "bumážku" - doprovodný list na cestu.
      3. Jména hostů byla uváděna do kurlistů, které se prodávaly v knihkupectví za 1 zlatý a 15 krejcarů. Výjimkou byli hosté projíždějící, kteří se nezdrželi déle než pár dnů (dvě noci).
      4. Hosté, kteří podle lékařského úsudku měli být izolováni od společnosti z důvodů své nemoci, směli promenovat pouze po straně hlavní aleje anebo ve vedlejších alejích. K pramenům směli přicházet pouze postranními dveřmi a zvláště, pokud jejich neštěstí bylo v tom, že měli nějakou nemoc, "vyvolávající ošklivost". Tito směli přicházet k pramenům pouze mimo hlavní hodiny v době, kdy většina lázeňské společnosti byla mimo prameny.
      5. Rychlá a nepozorná jízda kočárem, resp. jízda na koni byly zde zakázány. Při překročení vlastník kočáru zaplatil pokutu 25 až 100 zlatých a kočí měl být zatčen a tělesně potrestán!
      6. Zámožnější hosté jsou nabádáni, aby přispěli na špitál pro chudé. Žebrání v lázních a na vycházkových cestách je zakázáno. Chudí bez ohledu na národnost a náboženství měli špitál pro chudé (20 lůžek), nebyl však pro všechny. Ostatní chudí dostávali lázeňské procedury a léky bezplatně a čas od času do-stali i peníz. Při bálech, tombolách, koncertech a oslavách narozenin bývalo pamatováno na chudé sbírkami, ne ze zákona (neexistoval žádný příkaz), ale ze zbožné laskavosti bohatších hostů.
      7. Hudebníkům je dovoleno při ranním a odpoledním koncertu vybírat peníze na promenádě (viz staré oslovení hostů "Die Kunst geht betteln.")
      8. Bylo zakázáno obtěžovat hosty tzv. hauzírováním (prodej ovoce a zboží po domech) a především vstup do pokojů hostů.
      9. Vojenské osoby jsou povinny odložit osobní zbraň (šavle aj.).
      10. Na promenádě mezi Karolininým a Křížovým pramenem je zakázáno kouřit, jezdit na koni nebo vozem, a zákaz jízdy byl i k jiným pavilonům. Není povoleno brát psy na procházku do hlavní aleje.
      11. Cenzura veřejných plakátů, oznámení, a všech tisků v Mariánských Lázních přísluší civilnímu komisaři. Také noviny byly k čtení až po provedené cenzuře.
      12. Noční stráž drží policisté a ponocní. Tato noční hlídka, k průkazu bdělosti, musela každou čtvrthodinu zatroubit. Sledovat měli noční klid a hlavně nebezpečí ohně. Hasičstvo v té době už existovalo a o sezóně předvedlo dvakrát veřejnou zkoušku. Dohled měl představný obce Václav Skalník.
      13. Vyžadovalo se, aby každý koupající dbal na nejvyšší čistotu v lázni, lázeňský personál na čistotu van, větrání před a po lázní aj. Pokud má host přede-psánu hodinu, může zůstat celou hodinu podle předpisu. Nahlášení koupele musí být den předem, odhlášení do večera předchozího dne, jinak jde lázeň na účet hosta. Po uplynutí hodiny se ozve u hodinové lázně zvonek. Teplotu lázně měří lázeňský mistr. Ceny lázní uvádí lázeňský sešit. Není zakázáno podarovávat lázeňský personál.
Nutno dodat, že Alois Schmidinger sám byl civil-ním komisařem do roku 1838.

---

Hromadný hrob ve Sklářích z května 1945 ?

      S neuvěřitelnou zprávou přišli v létě dva moji dobří známí. Do Mariánských Lázní přijel někdejší americký voják, který v květnu 1945 přišel na letiště do Sklářů. Zažil zde událost, ke které se znovu a znovu vracel a po desetiletích se pokusil najít místo, které si jen matně pamatoval. Věděl, že sloužil v blízkosti letiště, kde stála skupina baráků poblíž lesa a rybníka. Zapomněl jméno a tak mu trvalo dlouho, než objevil Skláře. Jakmile sem však vstoupil, okamžitě poznal, že je to hledané místo, kde pobýval před 53 lety.
      Tehdy přišli američtí vojáci na letiště, obsadili několik letištních baráků, které stály při silnici na straně letiště, zbytek baráků obývali němečtí zajatci, kteří se starali o běžné práce, mimojiné o provoz kuchyně. Odpadky z kuchyně sypali před barák, a když hromada vyrostla a zapáchala, dal Němcům příkaz, aby vykopali u lesa jámu a tak odpadky odvezli. Bylo to krátce po válce, do 25. května 1945. Do prostoru amerického vojenského tábora nebyl přístup dovolen, němečtí zajatci byli rádi, že mohou pro Američany pracovat tím mají i přístup k jídlu.
      Němci odešli k lesu a po chvíli přiběhli, že vykopali nějaké mrtvoly. Američtí vojáci prohlédli místo a zjistili, že je tu nějaký rozsáhlejší hřbitov respektive hromadný hrob. Byla nasazena skupina Němců k vykopání hrobu, který příšerně zapáchal. Američtí vojáci museli mít roušky přes nos a ústa a přesto se museli po několika desítkách minut střídat v hlídání pracujících německých vojáků.
      Bylo prý vykopáno 200 mrtvol v prostoru jen několik metrů od trati Cheb-Plzeň nedaleko bývalé stanice Skláře. Mrtví byli zčásti v rozkladu, leželi tu prý dva tři měsíce. Byli mezi nimi i ženy, lebky byly provrtané střelou do týla a ruce svázány za zády. Přes rozklad těl bylo patrné, že nikdo z nich nebyl oblečen. Americký pamětník byl tehdy mladík, který vzpomíná jen na to nezapomenutelné - valící se zápach, prostřelené lebky, svázané ruce.
      Nevěděl, kde se tu mrtví vzali, hlídal jen, když Němci mrtvé nakládali na americká nákladní auta, která mrtvoly kamsi odvážela. Nevěděl, kam auta odjížděla a co se dělo s naloženými pozůstatky mrtvých. Nyní, po více než padesáti letech jednoznačně ukázal, kde se hromadný hrob nacházel. Přesně označil i místa, kde stávaly tehdy vojenské baráky, které později zmizely. Základy baráků je však možné dodnes nalézt, což potvrzuje pravdivost vzpomínek Američana stejně jako stará mapka celého areálu zdejších baráků.
      Doprovázející pan Soukup z Tachova pomocí minohledačky potvrdil rozlohu hromadného hrobu, který byl tehdy vykopán a znovu zaházen.
      Je vyloučeno, aby byli mrtví odvezeni a pohřbeni na hřbitově v Mariánských Lázních. Zde byla bez přerušení vedena kniha po-hřbívaných, označení hrobů bez ohledu zda šlo o Čechy či Němce. Skláře ležely tehdy na farním území Pístova. Za 50 let se nám ve vlastivědném kroužku podařilo stanovit podrobně místo hromadného hrobu z pochodu smrti lengenfeldských vězňů (nad pístovským hřbitovem), přesné místo napadení tohoto pochodu smrti americkým letcem 23. dubna 1945 mezi Holubínem a Martinovem, byla popsána pamětníky-vězni celá trasa tohoto pochodu smrti, vzpomínky doplněny protokoly o výsleších Němců-pamětníků z roku 1946 atd. Byly popsány trasy jiných pochodů smrti, které vedly tímto krajem, dále místa, kde byli nalezeni další mrtví vězňové atd. V roce 1952 byly dodatečně exhumovány ostatky dvou anglických letců, pohřbených na hřbitově v Pístově; určen hřbitovní kout, kde měly být pohřbeny zde narozená ruská nemluvňata atd. Soudím, že je vyloučeno, aby bylo v květnu 1945 na pístovský hřbitov odvezeno 200 mrtvých a zde pohřbeno Američany, aniž by existoval jediný svědek, jediná zpráva o tom, aniž by tu nezůstal v létě 1945 viditelný čerstvý masový hrob.
      Celá věc zůstává obestřena rouškou tajemství půlstoletí. Staří pamětníci váhají uvěřit. Ale jediný pamětník - americký voják - hovoří jednoznačně a velice věrohodně.

---

ČTYŘDOMÍ pochází z roku 1834: čp. 67 - TŘI BAŽANTI (BUEN RETIRO), čp. 68 - ZVON, čp. 69 AUGE GOTTES, čp. 70 -DEUTSCHES HAUS (1837), po rekonstrukci jako "Hotel Egerländer". Domy prošly přestavbou s výjimkou ZVONU, který zůstal dvoupatrový. Říkalo se mu tehdy "Propadlý Zvon". Byl později též přistavěn a znamení zvonu na střeše bylo nedávno přeneseno na dům AUGE GOTTES - Boží oko. Před čp. 67 bývala samostatně stojící kavárna Café UTSCHIG na břehu dosud nezakrytého potoka Schneiderbach. (Potok podtékal Hlavní - Císařskou - ulici pod mostem.) Naproti stával monumentální Tepelský dům a na Hlavní ulici parkovaly kočáry s koňmi..

---

Před sto lety rozhodl Herzig o tramvaji v městě

      Stále více závidíme Mariánským Lázním konce 19.století jejich prozíravého starostu Augusta HERZIGA. Ještě před svou rezignací na funkci starosty prosadil HERZIG v roce 1898 výstavbu tramvajové dráhy v Mariánských Lázních. Herzig dal objednat koleje pouliční dráhy, sloupy, trolej a tramvaje, což dodáno 9.ledna 1900, tedy již po Herzigově odchodu. Trasa tramvaje byla navržena "od nádraží na konec města, při čemž by bylo vhodné, aby nebyla vedena ulicemi".
      Herzig tak ovšem přidělal následnému vedení města starosti. Rok 1901 byl bojovný. Jedna klika v čele s novým starostou dr. Franzem Nadlerem byla proti tramvaji a uváděla že na to město nemá peníze.
      V novinách se uvádělo: "Elektrická dráha nebude stavěna. Ještě nikdy nebyl projekt tak čestně pohřben. Starosta ujistil, že je sice v zásadě pro takovou dráhu, ale že nejsou finanční prostředky."
      Druhá parta městských politiků tramvaj prosazovala. Majitel hotelu Fürstenhof "Bohemia" Emil Baruch z této party poskytl dokonce částku 800 000 zlatých. Město vypsalo půjčku 600 000 zlatých, ale získáno bylo jen 450 000 zlatých. To prý nestačí a tak starostova klika zvítězila. Žádná tramvaj!
      Ležely tu však již dodané prostředky. A byly tu i sebrané nemalé peníze, včetně Baruchových. Starostova klika navrhla použít těchto peněz na výstavbu supermonumentu - obrovské moderní radnice. Opozice argumentovala dobrou rentabilitou tramvaje. Pokud by město nechtělo provozovat tramvaj, mohla by ji převzít soukromá společnost. To klika odmítala. V duchu nepochybně cítila, že tramvaj bude zisková a bude přinášet městu peníze.
      Ještě 7.června 1901 stály v zastupitelstvu proti sobě dvě rozkohoutěné kliky. Starostova stále varuje před prodělky z tramvaje, naopak opozice rozvádí argumenty pro tramvaj: elektrárna se nebude muset rozšiřovat, pouze jedno dynamo posílí provoz dráhy. Tramvaj by měla jezdit k Novým a Ústředním lázním.
      Jakmile je protitramvajová klika poražena, začíná nový boj - kam až povede dráha ? U hodin (Bohemia) se dráha nebezpečně křižuje s Hlavní ulicí, která tehdy vedla od Poštovní ulice k dnešní Bohemii. Nadto dráha nesmí rušit lázeňský park! Protitramvajáci tentokráte prosadili konečnou stanici u Mlýna (Cristal).
      Až v březnu 1902 bylo přece jen prosazeno - jako kompromis - prodloužení dráhy k domu Nizza (u Bohemie). Byla to okleštěná varianta tramvaje proti Herzigově původním záměru. Ale to už byl dr. Herzig rok mrtev.
      Jakmile bylo rozhodnuto o trase, koleje byly urychleně pokládány a položeny hned v dubnu 1902, postaveny sloupy a namontováno trolejové vedení. Koleje však nebyly podsypány, byly jen pevně spojeny kovovými sponami, a tak vozy neměly tlumení a celé se chvěly. Dodány byly další čtyři vozy tramvaje (!) a to vše do konce dubna 1902. Rychlost nevídaná!
      Všedního dne, v pondělí 12. května 1902, byla otevřena tramvajová doprava. Jedinou slávou bylo ověnčení vozů. Délka trasy byla 1800 m a doba jízdy 12 minut. Kritici a nepřátelé tramvaje si říkali: "Uvidíme !". Počítali, že podnik ztroskotá.
      Chytali se každého nedostatku: Ceny jsou příliš vysoké. Zastávka u nádraží byla přes ulici a ta byla obsazena kočáry a omnibusy, taženými koňmi. Hosté se nemohli k tramvaji dostat. Úmysl ? Zapřažení koně se mohli lehko vylekat a splašit. Tramvajoví nadšenci nedomysleli jednu věc - nesmírný hluk, který tramvaj vyvolává. To se hodilo kritikům: Jaký to rušivý prvek! To byl ostatně i v budoucnu argument proti každému návrhu prodloužení trati od Nizzy do lázeňské čtvrti. Každá kritika tramvaje se velmi hodila konkurenčním omnibusům a fiakrům. Docházelo k trvalým střetům u nádraží.
      1.června 1902 musely být vyměněny koleje proti Mlýnu, neboť hluk byl skutečně příšerný. Jízdní řád tramvaje měl denně 144 jízd, z toho jezdilo 36 vlaků po celé trati a 108 vlaků jen na úseku Nizza - Šenov.
      Noční jízdy byly maximálně omezeny, zvonění ve městě též, ale zrušeno být nemohlo, protože kočí často schválně překáželi provozu tramvaje, vjížděli na kolejiště, křížili tramvaj. Ta pak musela zvonit...
      V prvních letech provozu tramvaje (1902-1905) bylo tramvajemi přejeto sedm psů, jedna kočka, jeden kohout, dvě kachny, jedna husa a 16 vrabců.

      Na Šenově byla výhybka pro křižování tramvají (poněkud nad křižovatkou). Další výhybka byla na konečných stanicích u nádraží a nahoře u Nizzy. Jízdenka na jedno pásmo (Šenov) stála 20 haléřů, na celou trasu 40 haléřů. Předplatné bylo na jméno a vydávalo se na radnici (10 jízd za 1 korunu, 50 jízd za 5 korun, žákovské předplatné bylo 50 jízd za 2 koruny).
      Trať tramvaje křížila Hlavní ulici v místech před Mlýnem. Kritici uváděli, že tu tramvaj překáží provozu na Hlavní třídě. Je to zajímavé, ale tehdy vybíhal velký zahradní kruh před Mlýnem (přesně jako dnes před Cristalem). Odspoda se musela Hlavní ulice v těchto místech točit (jako dnes) doprava a vedla těsně pod Poštovní ulicí. Pak se spojovala s Poštovní a vedla doleva k Bohemii.
      Tramvaj měla zprvu jezdit jen v době sezóny, ale nakonec ministerstvo povolilo nepřetržitý provoz, zprvu dočasně, pak trvale. Jezdilo se tedy i v zimě. Porovnávání subvence na omnibusy (1400 K ročně) s tramvají mohlo být v prvých letech jen teoretické.
      Předchůdci tramvaje byly omnibusy, tažené párem koní. Podobaly se malým autobusům a jezdily od 80. let minulého století. I po zavedení tramvaje zůstaly v provozu. Cena jízdenky byla 60 haléřů a zavazadla 20 haléřů. Za první světové války byl jejich provoz omezen, protože byly nasazeny na fronty, odkud se povětšině nevrátily.
      Nahradily je motorizované autobusy, které pak byly tramvajím stejnou konkurencí jako omnibusy. Zatímco tramvaj provozovalo vždy město, u autobusů získávaly koncesi různé soukromé dopravní firmy. Za druhé války byl provoz postupně omezován. Koncem roku 1944 se prý jezdilo jen k poště.
      Původní typy tramvají z roku 1904 jezdily až do konce, tj. do roku 1952, kdy byla tramvajová doprava nahrazena v Mariánských Lázních moderními trolejbusy.
(Podle článku Václava Kohouta "V roce 1902 zaznamenaly místní noviny otevření elektrické dráhy" in HAMELIKA č. 5/22. dubna 1983.)
 

HAMELIKA, vlastivědné materiály z Mariánskolázeňska. Připravil Ing. Richard Švandrlík. Číslo 7. Hameliky XXII. ročníku (pořadové číslo 281.), Mariánské Lázně - vyšlo 10. srpna 1998.