Hamelika 1998 číslo 06

V ě n o v á n o d r . J a n u S v a č i n o v i z R á j o v s k é m y s l i v n y

Ročník XXII. (1998)

Pořadové číslo 280.

Mariánské Lázně

1. července 1998

OBSAH
LEPORELLO 1.
(Mariánské Lázně - staré vycházkové cíle)

Staré vycházkové cíle - zaniklé i zapomenuté
Karlova vyhlídka
Goethův obelisk pod Panoramou
Starý Fridrichštejn
Valdštejnův památník

Mesčeryho vyhlídka

Vyhlídka krále Fridricha Viléma IV.
Oblíbená vyhlídka Hirtenruhe pod Kamzíkem
Kavárna Kamzík (Forstwarte)
Slavná buková alej k Lesnímu prameni
Kynžvartská myslivna nad hřbitovem
Hájenka Schober (rozcestí Stoh)
Výletní kavárna ALM (Polom)
Kavárna Sennhof (Beskyd)
Rájovská myslivna
Kavárna Jägerheim u Rájovské myslivny
Zaniklá výletní kavárna Café Wolfstein
Zaniklá kavárna Hohendorfer Höhe (Zádubská výšina)
Bývalá kavárna Švýcarský dvůr
Klášterní pila a pozdější kavárna Maxtal (Lunapark)
Zaniklá kavárna Rosenberg
Červená Karkulka
Výšina Karola
Hotel Lesní mlýn
Vyhlídková věž u Panoramy

Leporello 2. mariánskolázeňských vycházkových cílů (v některé z příštích Hamelik) bude obsahovat další výletní kavárny, restaurace a hotely, ještě v chodu anebo zaniklé.

K vydání knížky Vycházkové cesty Mariánských Lázní a okolí

Staré vycházkové cíle - zaniklé i zapomenuté

Pavilón Alexandřina pramene v parku pod Baťou (do roku 1956)

      S rozvojem Mariánských Lázní rostl i počet vycházkových cílů v okolí - čím rychleji lázně rostly, tím rychleji. Byly to především výletní kavárny a hostince, ale i přírodní zajímavostí jako kyselky, stromy, mofety. Rozšiřoval se i okruh výletů a před válkou dokonce překračoval hranice ČSR (Elster, Waldsassen aj.)
      V poválečném období stagnoval počet i radius výletů. V poslední době se zděšením konstatujeme, že dochází k opačnému vývoji. Mizí některé tradiční vycházkové trasy, zanikají populární výletní kavárny. Řada zaniklých kaváren je úctyhodná - Café Wolfstein, Červená Karkulka, Kamzík, Polom (Alm), Beskyd (Sennhof), kavárna Kynžvartská myslivna, kavárna Rosenberg v Úšovicích, výletní restaurace Zoo am Berg, ka-várna Ferdinandův mlýn v Úšovicích, kavárna Diana u Lesního pramene, Zádubská výšina (Hohendorfer Höhe), myslivna Schober (Stoh), Rájovská myslivna s kavárnou Café Jägerheim. Ve vzdálenějším okolí prakticky zanikly všechny kavárny a výletní restaurace (s výjimkou Kladské) jako oblíbená kavárna Almbrünnl u Nové Vsi, lázně Sangerberg jako celek, kavárna Steinbühl u Vlkovic, Café Rainmühle pod Mar-tinovem, plovárna a restaurace Kieselmühle ve Velké Hleďsebi, Hamrnický zámeček, kavárna Kaiserpark pod nádražím atd.
      Atraktivita jinak krásného lesního okolí tak dočasně zchudla; a podíl na zániku má zřejmě i současná doba televize, počítačů a aut. Přesto zůstává mnoho pěších i cyklistických turistů, vděčných za to, co zbylo.

Malým leporellem dnešní HAMELIKY vzpomeneme dnes v nostalgii na vybrané zaniklé vycházkové cíle, pokud nám byly dostupné jejich rytiny, pohlednice nebo foto.
Vzhledem k trvalé poptávce o brožůrku "Léčebné vycházky v okolí Mariánských Lázní", kterou jsem vydal v KaSS Mariánské Lázně v roce 1986 a která se vícekrát dotiskovala ( při čemž popis už neodpovídal skutečnostem), jsem připravil novou knížku "Vycházkové cesty Mariánských Lázní a okolí". Vychází v české a německé mutaci. Text byl připraven již před dvěma lety, ale marně jsme hledali nakladatele. Dnešní vedení města kupodivu nevyniká pomocnou rukou. Vydání se nakonec ujal pan Svatopluk Richter (Galery Nataly) v nákladově dostupné formě (tj. bez obrázků), mapky připravil Petr Somol, typo Petr Nosek, překlad do němčiny doktor Jiří Otter. Toto číslo HAMELIKY tvoří jakousi doprovodnou minipřílohu vydávané knížky.

Ing. Richard Švandrlík

Karlův kříž (Karlova vyhlídka)

      Karlova vyhlídka je památná plošinka na úpatí vrchu Hamelika proti Novým lázním. Zde stojí asi 6 metrů vysoký dřevěný kříž se zanikající malbou Ježíše na plechu. Dnešní kříž vznikl v roce 1973 - v době, kdy jsme se vrátili k původnímu názvu. Původní kříž tu nechal postavit kol roku 1815 opat Karel Reitenberger. Stál na vyvýšeném místě, kde původně opat navrhoval i stavbu velkého římskokatolického kostela. Klášterní stavitel Turner připravoval stavební plán, ale terén byl velice náročný a od návrhu bylo upuštěno. l Svahy zdejších kopců byly tehdy vykácené (dřevo bylo potřebné na stavby lázeňských domů) a kříž byl ze všech míst lázní dobře viditelný. Sloužil k tomu, aby nemocni v těžkých chvílích zhoršení jejich bolestí a nemoci mohli obracet svůj zrak k tomuto kříži - ke Spasiteli, a nacházet u něho útěchu.
      Když byl Reitenberger svržen z opatského stolce (1827) a zbylou část svého života žil ve vyhnanství v tyrolském klášteře ve Wiltenu, chtěli jeho klášterní nepřátelé vymazat všechny památky na něho. Také Karlův kříž musel zmizet. Opat Koppmann ho odstranil a nahradil v roce 1832 tzv. Cholerovým křížem. Prý na žádost zbožných Poláků, že Evropu zužující cholera byla zázračně odvrácena na Tepelsku. Text na Cholerovém kříži uváděl, že "Pravý syn Boží zastavil choleru na našich hranicích", v latinském originále ve formě chronografu: "ChoLeraM a fInIbVs nostrIs arCVIt VerVs DeI fILIVs". (Nápis ve formě chronografu tajil v sobě letopočet vzniku kříže. Součet velkých písmen-římských číslic prozrazoval rok založení: MDCCLLVVVVVIIIIIII=1832.)
      A tak "Karlova vyhlídka" byla nyní překryta novou legendou - o zázračném odvrácení cholery v místě. Koppmannovi se to podařilo a četní průvodci Mariánskými Lázně-mi pro hosty po více než století popisují postavení Cholerového kříže jako vděk za odvrácení cholery. Nikdo se už více nezmínil o původní funkci kříže. Exopat Reitenberger se smutkem se v jednom z dopisů z Wiltenu (1846) příteli Köpplovi zmiňuje o skutečném účelu postavení tohoto kříže:
      "Kříž postavený na Karlově místě (Carlsplatz) měl být hostům věčným světlem - to, co léčivé vody, koupele ani sami doktoři nemohli nijak dokázat a přece u pacientů před-pokládali, totiž že tito dnem i nocí přihlížejí k utrpení Ježíše a že se utěšují, kdykoliv se jim přitíží, nadějí na nebesa zaslíbená jim Spasitelem. Kříž jsem nechal vymalovat malířem Maurem Fuchsem. Mohou pomníky, které nechali zřídit egoisté, sloužit k poctě jich samých? Opaté Koppmann a Mahr pečlivě zakryli Karlovu vyhlídku, která se tak nazývala z vděčnosti a nikoliv z mého přání či nápadu, cholerovým křížem… Pomníky připomínají jen skutečnosti - když jsou však pouhou záminkou,, zatemňují skutečné jejich zřízení, jak vidíme na cholerovém kříži …".
      Bohužel, i po roce 1945 se říkalo - tehdy už zanedbanému místu - U Cholerového kříže. Celému svahu se už dříve podle kříže někdy říkalo Křížová hora (Kreuzberg).
      Karel Reitenberger žil 33 let ve vyhnanství (+1860), aniž by mu bylo dovoleno navštívit lázně, svůj klášter i rodné Úterý. Dokud Reitenberger žil, jeho odpůrcům v klášteře se dařilo zamlčovat jeho podíl na vzniku Mariánských Lázní a zdálo se, že zůstane zapomenut. V klášteře Teplá jeho jméno nebylo vyslovováno. Tak byla vychována i mladší generace premonstrátů, která ho neznala. Přesto - či proto - byl pro ni návrat Reiten-bergerův překvapivě nepřijatelný, jak se ukázalo při druhé volbě opata (1843). Opatem byl tehdy zvolen Mahr.
      Ale Mariánské Lázně nezapomněly. Už při 100. výročí jeho narození (1879) mu postavily na kolonádě památník, a v latinském textu ho nazývaly právem "fundator urbis" - zakladatel města. Zároveň byla jedna ulice (dn. Vrchlického) nazvána jeho jménem. Také dnes opět existuje Reitenbergerova ulice (na jiném místě: kolem Nových lázní vzhůru). l Mlčení v klášteře trvalo až do doby, kdy zdejší historik Michael URBAN otevřeně v knize "Alt-Marienbad" napsal, že proti Reitenbergerovi byla sehrána v klášteře revolta zpátečnickými živly. Teprve potom bylo další zamlčování významu Reitenbergera na vzniku Mariánských Lázní neudržitelné. V říjnu 1906 nechal klášter převézt jeho ostatky z Wiltenu na tepelský klášterní hřbitůvek, premonstrát a historik Benedikt BRANDL sepsal 1929 historii tohoto tepelského opata. Bohužel za časů, kdy klášter sloužil jako kasárna, byla hrobka opatů s Reitenbergerovými ostatky znesvěcena a musela být potom zabetonována.
      Od počátku lázní se stalo místo u kříže na úpatí Hameliky oblíbenou vyhlídkou. Leželo nejblíže a odtud bylo možno přehlédnout celou lázeňskou kotlinu, jak vidíme na rytině. Odtud pohlíželi na lázně muži, kteří stáli u jejich zrodu - doktor Johann Josef Nehr, budovatel parků zahradník Václav Skalník, básník Johann Wolfgang von Goethe a také opat Karel Reitenberger, podle něhož si pojmenovali vyhlídku sami lázeňští hosté.
      Již tehdy si povšimli hosté zajímavého jevu, že kout oblohy nad Lesním pramenem předpovídá počasí v příštích hodinách. Je-li zatažený, bude pršet; je-li jasný, bude pěkně i kdyby v lázních poprchávalo. Koutu se říkalo Wetterwinkel - kout počasí.
      V těchto místech básník Goethe pozoroval na nebi měnlivou hru tvorby oblaků nad lázněmi a kromě básnění zde uvažoval také o založení nové vědy, která měla zkoumat zákonitosti tvorby oblaků. Nazval ji nefologií.
      Ještě před 20 lety bylo možno odtud přehlédnout celou lázeňskou kotlinu. Rozhled je možný po opadání listí v zimě. Zprava doleva spatříme rozestavěné Esplanade, vedle věžičku domu Svatý Hubert, dále řadu lázeňských domů na Goethově náměstí v popředí s dnes liduprázdným Kavkazem, na horizontě sanatorium Royal. Vlevo na lesním pozadí je ředitelství lázní, před ním se třpytí zlatý dvojitý kříž na Křížovém prameni. Po demolici areálu Tepelský dům - Krym se objevil roztomilý pohled na Mírové náměstí. Vzadu je Třebízského ulice s Lesním mlýnem čili někdejší prosperující odborářskou zotavovnou Donbas. Směrem vlevo je dvojdům Osborne - Balmoral, který používá Karlova univerzita v Praze jako studijní středisko pro zahraniční studenty. V domě bydlel v roce 1916 spisovatel Franz Kafka. Vedle je monumentální radnice, za ní pás bývalých odborářských zotavoven v Ruské ulici. Poslední výrazný dům v této řadě je Whitehaven a doleva anglikánský kostelík s červenou střechou, dále gymnázium a škola Sever.
      Dnes je Karlova vyhlídka přerostlá i zarostlá. Není odtud vidět nic a tak se tu můžeme pouze zamýšlet nad historií místa při pohledu na Karlův kříž.

Goethova vyhlídka (Goethe Sitz)

      Goethova vyhlídka s německým nápisem Goethe Sitz se nachází vysoko ve svahu vrchu Hamelika nad Karlovou vyhlídkou. Původně údajně bývala o něco níže na jedné vycházkové cestě ve svahu Hameliky, kde básník Johann Wolfgang von Goethe sedával s mladičkou Ulrikou von Lewetzov, vyprávěl jí obsahy svých děl a předčítal své nové verše. Jindy tu seděl dlouhé hodiny sám v zamyšlení, pozoroval pohyb kočárů a lidí v lázeňské kotlině a jeho sluha mu sem přinášel jídlo a pití. Lesní svah byl tehdy vykácen, neboť dřevo bylo nutné k stavbě lázeňských domů. Byl tu jen nízký porost, přes který mohl hledět na mladé, právě se rodící, stavící se lázně.
      Básník Goethe pobýval v Mariánských Lázních po tři lázeňské sezóny a zde bylo je-ho opravdové oblíbené odpočinkové místo. Zde měl klid a chvíli samoty.
      Goethův obelisk byl odhalen 20. srpna 1849 u příležitosti 100. výročí jeho narození. Slavnostního odhalení se tehdy účastnili - a někteří naposledy - historické osobnosti, které se zapsaly do dějin lázní jako jeho budovatelé: zahradní architekt Václav Skalník, doktor Karel Josef Heidler (povýšený do šlechtického stavu s titulem von Heilbronn) doktor a první historik lázní Adalbert Danzer z domu Ukrále bavorského (čp. 4 dnes Skalník), inspektor pramenů premonstrát Paul Frey (dodnes známý svou rytinou a popisem výhledů z Podhory), tehdejší starosta doktor Abel a vedle něho exstarosta (a zároveň ještě dvakrát příští starosta) Josef Dionýs Halbmayr i lázeňští hosté. Barevnou kulisou tohoto slavnostního odhalení byly uniformy členů místní národní gardy, která vznikla v lázních přechozího roku.
      Obelisk měl návštěvníkům připomínat slavného mariánskolázeňského hosta z let 1821 až 1823. Vždyť Goethovy návštěvy přinesly Mariánským Lázním hned v jejích počátcích takový věhlas a takovou popularitu, jaké by Mariánské Lázně nedosáhly žádnou reklamou. Ale i pro sedmdesátníka Goetha byly jeho tři zdejší pobyty nečekaným osvěžením, zlepšením zdravotního stavu i duševním oživením. Goethe vedl čilou korespondenci z lázní, jak čteme v jeho denících, sbíral minerály a připravoval jejich kolekce jako dary pro opata Reitenbergera, pro české muzeum či pro doktora Heidlera. Byl všemi uctíván a obdivován. Získal tu řadu nových přátel, hlavně mezi premonstráty. Byl to prefekt Benedikt Steinhäuser z Plzně a se Stanislavem Zauperem si psali do konce Goethova života. Setkal se tu s hrabětem Kašparem Šternberkem a plánoval návštěvu jeho panství, hovořil s Josefem Dobrovským o českém národu, psal si česko-německý slovníček, kreslili ho tu malíři Orest Kiprenskij a Wilhelm Hensel, rád se zaposlouchal do hudby a klavíru Polky Marie Szymanowské a berlínské sopranistky Anny Milderové. Doktorovi Heidlerovi byl kmotrem pro jeho narozeného syna, s osobním doktorem Fidelisem Scheuem ho poutala společná příslušnost k zednářství. Navštívil klášter Teplou, podnikal výlety do okolí, zajímal se o faunu, horniny, počasí, zvyky vesničanů.
      Centrem jeho pozornosti byla mladičká Ulrika von Levetzowová z Klebelsberkova paláce (Kavkaz). K ní hovoří jeho verše Mariánskolázeňské elegie z roku 1823.
      Pamětní desky na domech, kde Goethe bydlel, tj. Zlatý hrozen (dnes muzeum) a Weimar (dnes Kavkaz), a Goethův obelisk z roku 1849 - to byly první Goethovy památníky v Mariánských Lázních. Roku 1880 byl pojmenován dům čp.11 Goethův dům a po roce 1919 bylo Kostelní náměstí (Kirchenplatz) přejmenováno na Goethovo náměstí. Roku 1932 před Goethovým domem přibyla v nadživotní velikosti Goethova socha od sochaře Willi Russe z blízkého městečka Krásna (Šenfeld). Sochu odhaloval a slavnostní projev měl Johannes Urzidil, spisovatel i rada německého vyslanectví. Na Goethově domě je nad vchodem Goethova plastika, která tam byla upevněna v neznámé době. O Goethových pobytech v Mariánských Lázních a Ulrice byla sepsána řada studií (Urzidil, Brandl, Fischl, Dr.Wachtel, Dr. Urban, Schiebl), knihy a beletrie.
      V roce 1975 dostaly Mariánské Lázně od východoněmecké vlády darem k 30. výro-čí osvobození sousoší Goethe a múza od sochaře Heinricha Drakeho z Berlína. Umělec proponoval sousoší jako náhradu na místo původní Goethovy sochy, odstraně-né roku 1943 v rámci kampaně sběru kovů pro válečný účel. Sousoší mělo stát na tehdejším Gottwaldově (dnes Goethově) náměstí. Stranické vedení města však tehdy rozhodlo umístit dar stranou města za Lesním pramenem. Zde stálo sousoší do roku 1992 a za starostování Ing. Martínka bylo posunuto dále do lesa a odstraněna česko-německá darovací deska. Sousoší údajně rušilo umělecký projev nového díla - tzv. Tři grácie od známého českého sochaře Olbrama Zoubka. V roce 1993 byla umístěna na Goethově náměstí nová Goethova socha od místního sochaře Vítězslava Eibla. Goethe je tu opět ztvárněn jako sedící, tentokráte na židli, bohužel socha není v nadživotní velikosti a na ploše náměstí není výrazná jako bývala původní Russova socha z roku 1932.
      Na obelisku byly původně Goethovy verše z "Poutníkovy noční písně":

Über allen Gipfeln ist Ruh´,
In allen Wipfeln spürest Du,
Kaum einen Hauch;
Die Vögelein schweigen im Walde.
Warte nur, balde
Ruhest Du auch.

Po druhé válce byly německé verše odstraněny a nahrazeny jednoduchým českým textem na bílé mramorové tabuli: "Goetheho odpočívadlo 1821-1823". Na pískovcovém obelisku zůstává původní vrys "Goethe´s Sitz". Po stranách obelisku stávaly ještě v roce 1980 původní dvě kamenné fortelné lavice. Dnes jsou tu náhradní dřevěné.
Od slavnostního odhalení obelisku uplynulo 150 let a přichází 250. výročí narození J.W.Goetha. Událost, která stojí za to, aby byl památník jednoho z nejslavnějších hostů města uveden opět do důstojného stavu.

Fridrichštejn

      V počátcích lázní bylo patřilo vycházkové místo Malé Švýcarsko mezi nejoblíbenější. Byl to romantický kamenitý svah s velkými balvany na levé straně nad novou Karlovarskou silnicí a s velikým kamenolomem, ve kterém byl až roku 1911 postaven hotel Esplanade. Tím se Malé Švýcarsko zúžilo na pás kamenitého svahu, kde se nalézaly četné ukázky hrubozrnné žuly s většími krystaly ortoklasu.
      Romantické místo s četnými balvany připomínalo známý Luisenburg ve Smrčinách. Bylo prý nazváno podle švýcarské pastýřské chýše (Schweizerhütte), která bývala kdesi v místech pod Kamzíkem. Také zdejší vycházkové stezce se říkalo zprvu "Švýcarská stezka".
      Centrem svahu je dodnes vyhlídka Fridrichštejn. Jde o přírodní shluk velkých balvanů, který byl pouze poněkud upraven lidskou rukou. Uměle vznikl průchod vzadu. Sem rád chodíval saský panovník Fridrich August II., tehdy ještě spoluregent. Proto se místu říkalo podle něho - Fridrichův kámen - a zvláště, když byla na přední stěnu balvanu zasazena pamětní deska, připomínající dva zdejší pobyty tohoto saského krále v letech 1834-1835. Nápis na pamětní desce zní:

Naiades salutare restituere
Flora opulenta oblectavit
Saxoniae regem.

Nápis má formu chronografu, tedy NaIaDes saLVtare restItVere, fLora opVLenta obLeCtaVIt, saXonIae regeM. Součet římských číslic nám prozradí letopočet tabule: MDCLLLLVVVIIII (=1834). Český překlad říká:

Léčivé Najády uzdravily,
bohatá flora potěšila
saského krále.

      Král se tu nejen léčil, ale jako nadšený botanik horlivě tu sbíral místní květenu. Sebral 521 exemplářů zdejších rostlin, což tvoří jeden z prvních zdejších herbářů. Tuto jeho zálibu připomíná na desce poznámka o zdejší flóře. Latinský nápis je dnes nečitelný a pamětní deska má nově vyštípnutý levý okraj. Botanická vášeň se stala králi osudnou. V Tyrolích, při výpravě za novými exempláři, vypadl z kočáru a zabil se.
      Královy seznamy místní flory zveřejnili ve svých knihách abecedně doktoři Adalbert DANZER, Karl Josef HEIDLER i FRANKL. Seznamy obsahovaly květenu, keře i stromy. Zdejší flóru studovali také odborníci jako EVERSMANN, Václav SKALNÍK, CARUS aj. Seznam květeny ze širšího okolí, tj. z celého Tepelska, připravil CONRAD, uveřejnil Heidler. Conradovy sbírky byly uloženy v přírodopisném kabinetu premonstrátského kláštera v Teplé.
      Mimořádné byly objevené nádherné velké houby ohnivěžluté či rumělkové barvy, rostoucí speciálně na místech prastarých milířů. Objevil je dvorní rada CARUS se svou dcerou na procházce a nazval je Pyronema Marianum.
      Je překvapující, do jakých detailů byly zkoumány zdejší geologické a mineralogické poměry. Každý lom, i ten nejmenší byl prohlédnut, zhodnocen. Z nich jmenujme horní a dolní lom při Karlovarské silnici v Malém Švýcarsku, lom na západním svahu Špičáku, lom pod myslivnou (později Carola), kde upozorňuje na přítomnost železa a manganu v hornině, hornicky těžitelných (při stavbě spojovací silnice Ruská-Třebízského nedaleko odtud byly objeveny středověké hornické jámy a místa zpracování rud); dále lomy na Hamelice nad křížem, kde byla především rula, jemně zrnitý žlutavěbílý živec a křemen. Svor se dobýval v lomech u pramene Hameliky poblíž Závišína a po obou stranách Karlovarské silnice.
      Profesor mineralogie z Halle - E.Fr.GERMAR, Med. et Phil.Dr. (1840) publikoval na 28 stranách Danzerovy knihy své místní "geognostické popisy" v dělení na tzv. horské horniny - žulu, křemennou horninu, serpentin a čedič, a na tzv. břidlicové horniny - rulu, svor, břidlicové štíty (Hornblendeschiefer). Určil hranice druhů hornin v terénu. Malé Švýcarsko až k vrcholu Hirtenruhe je ze žuly, ale jen několik kroků k východu se objevují už břidlice. Vrch Špičák je žulový a hranice s břidlicí běží východně, ale na severním konci vrchu je serpentin. Žula se objevuje ve více podobách podle barvy, formy a Germar odkazuje na popisy od von Goetha a von Gutbiera.
      Pozornost se upínala na okolní hornictví - na jámy se železnou rudou u Chotěnova, Holubína, Dolního Kramolína, ale i na Šenově - zřejmě v místech cihelen (dn. nemocnice). Dále na těžbu vápna u Výškovic, stříbra v Michalových Horách (kde prý bývalo až 50 cechů!). Známo bylo někdejší cínové hornictví v Sangerbergu a připomínají se zasypané šachty, štoly, zbytky puchwerků, mlýnů, ale také stále ještě přetrvávající zvonění malým zvonkem v 11 hodin (1847). Velký pískovcový lom se uvádí nedaleko u louky Rota, který byl v provozu (1840) a je více než 150 let starý. Dodával pískovec kameníkům do Mnichova a nověji i do Mariánských Lázní.
      Takový hluboký geologický průzkum a zájem o každou důlní činnost byl motivován hledáním vysvětlení vzniku léčivých vod. Uvažovalo se, jaké asi prvky voda pod zemí vymílá a na jaké působí zemský plyn. Podle teploty minerálek kol 9°C se soudilo, že vznik kyselek nemůže ležet hluboko a okolní vrchy že zřejmě tvoří sběrnou oblast vod pro tyto kyselky.
      Na starých rytinách spatříme pohledné vyhlídkové místo Fridrichštejn se zábradlím u předního balvanu, vzadu průchozí rozsedlinu a promenující se hosty s nezbytnými deštníky.

Dožívající Valdštejnův monument

      V lese za Lesní ulicí na upravené plošince stával památník VALDŠTEJNŮV MONUMENT. Pomník z rudého mramoru byl korunován šedou mramorovou vázou a na stěnách měl pamětní nápis ve verších. Dnes tudy vede naučná geologická stezka.
      Pomník neměl nic společného s vojevůdcem Albrechtem Valdštejnem. Byl postaven na památku lázeňského hosta hraběte Ernsta von Waldstein-Wartenberga v roce 1836 a do své kroniky pomník zachytil zdejší Johann Nepomuk Felbinger.
      Hrabě Waldstein-Wartenberg z Berlína jezdíval do Mariánských Lázní na léčení. Byl vážně nemocen a brzy se stal štědrým mecenášem chudých. Roku 1831 nepřijel (není v kurlistech). Onoho osudového roku 1832 byl zapsán se svým doprovodem do kurlistů pod č. 378:
      "Jeho Excelence pan Ernst Graf von Waldstein-Wartenberg, skutečný tajný rada Jeho c.k. Majestátu a komoří, plukovník-poručík (Oberst-leutenant) v c.k. armádě, a Její Excelence paní manželka Ernestine hraběnka von Waldstein-Wartenberg, rozená hraběnka von Brenner, "Dame du Palais" Jejího Majestátu císařovny Rakouska, dále (č.379) Franz Apt, domácí lékař z Prahy, celkem 8 osob, bydlí v domě "U zeleného kříže"
      U Zeleného kříže tehdy již bydlena řada hostů: od 29.6. - Henriette Karoline von Stutterheim, manželka vládního rady, se slečnou dcerou Charlottou z Drážďan (3 osoby), 6.7. - c.k. poručík Josef hrabě von Lažanský z Rochlova se ženou (2 osoby), 8.7. Karl hrabě von Zedtlitz, král. pruský komoří a manželkou Matyldou, rozenou hraběnkou von Loß z Rosenthalu ve Slezsku (4 osoby), 10.7. - Josefa Kulhánková, manželka berního úředníka (2 osoby). Hrabě Waldstein přicestoval se svou společností 14. července.
      Hrabě přijel ve velmi špatném zdravotním stavu. Zemřel v domě Zelený kříž (Split) na dnešním Goethově náměstí. U jeho lůžka byl jeho lékař Apt i majitel domu lékař Fidelis Scheu. Byl oplakáván celými Mariánskými Lázněmi a bylo rozhodnuto postavit na věčné časy pomník, který by připomínal i hostům jeho mecenášské skutky. To se stalo v roce 1836 a oslavná báseň, zapsaná na památníku vzpomínala na tohoto mimořádného člověka a jeho dobročinné skutky s upřímným vděkem.
      Pomník přežil obě války a počátkem 70. let se rozhodl zdejší sochař Vítězslav Eibl obnovit už chybějící mramorovou vázu. Zhotovil kopii podle obrázku. Když ji však zasadil, už třetí den byla váza stržena a svržena dolů do údolí. Od těch dob památník odpočívá v lesním tichu bez své vázy. Zbylo torzo pomníku. Deska s verši z roku 1836 je uložena v městském muzeu.
      Památník byl postaven na malé terase, odkud byl kdysi pěkný výhled na lázně a sem rádi chodívali první lázeňští hosté. Byl to vůbec první památník, postavený v mladých Mariánských Lázních.
      Opodál obdivovali dávní návštěvníci lázní VODOPÁDY na Mlýnském potoce. Když vznikla malá vodárna nahoře na Mlýnském potoce, vodopády zmizely a zůstalo rozlehlé kamenné pole na potoce. Zdejší smrkový les byl velmi starý a dva větší smrky dokonce dostaly jména - Reitenbergerův a Severinův. Pod nimi byl kol 1928 vybudován symbolický hřbitov místních mužů-vojáků, padlých v první světové válce. Oba pamětní smrky vyvrátila vichřice v zimě 1946.
      SYMBOLICKÝ HŘBITOV (Heldenhain) byl tvořen shluky balvanů, do nichž byly vsazeny bronzové destičky se jménem vojáka, rokem a místem jeho smrti. V první světové válce padlo 145 mužů z Mariánských Lázní, ale zasazených desek tu bylo cca 115. Dnes zbývá jen 41 bronzových desek, ostatní byly zcizeny.
      Symbolický hřbitov je neobvyklá umělecká památka na padlé ve světové válce. Původně tu bývala vstupní brána s kamennými sloupy. V centru místa zůstal kamenný kříž na vyšším podstavci a tabule s německým textem. Zajímavé je, že stejnou formu symbolického hřbitova mají v blízkém okolí obce Horní Žandov a Poutnov.

Mesčeryho vyhlídka

      Na plošince Mlýnského vrchu (704 m n.m.) na skalisku stávala pohledná vyhlídka pojmenovaná na paměť bývalého místodržícího Čech barona von Mesčeryho, který navštívil Mariánské Lázně v roce 1850. Panorama, které se tu otevíralo bylo úchvatné. Na protější straně lázeňského údolí běžely nad sebou Císařská ulice (dn. Hlavní) a Myslivecká (dn.Ruská) ulice s řadami domů, Staré (dn.Centrální) a Nové lázně a vlastně celé lázeňské údolí s výjimkou katolického kostela a obou náměstí. V pozadí na horizontě byl vrch Dyleň a Český Les s někdejšími chodskými vesnicemi. Výhled odtud přerostl a tím mizeli i návštěvníci vyhlídky. Ačkoliv není známo, kdy vyhlídka zanikla, možno usuzovat, že to bylo až po druhé světové válce.
      Novodobá "archeologie" nám před 30 lety odhalila kamenné obrubníky na místě zaniklé vyhlídky, podle nichž jsme usuzovali na hvězdicový základ pavilónku.
      K vyhlídce se přicházelo od rozcestí, zvaného kdysi FRANZENSTEIN, kde stojí pomník bez nápisu a bez známé historie. Také bývalí němečtí občané již léta pátrají po původu tohoto pojmenování a několikrát vyzývali pamětníky, aby se ozvali. Název místa byl odvozen od staršího názvu skaliska FRANZENBERG v místech před nedávnem zaniklých WC. Zde se těžil kámen pro Mariánské Lázně a na nejstarších mapách byl lom označován jako Franzensberg - Františkův vrch.

Vyhlídka krále Fridricha Viléma IV.

Zaniklá vyhlídka pruského krále Fridricha Viléma IV. stála na vrcholu Špičáku a staré rytiny zachycují poměrně vysoký, robustní pavilón s kamennými sloupy. Sem vedla půvabná vycházková cesta mezi balvany s množstvím laviček a odpočinkových koutů. Z vrcholu byl pěkný výhled do krajiny Českého lesa na jižním horizontu. Vyhlídkový pavilón byl postaven na paměť zdejšího hosta pruského krále Fridricha Viléma IV., který se tu několikrát léčil a prosadil v Mariánských Lázních stavbu evangelického kostela. Kostel byl postaven v roce 1857 a stojí na Mírovém náměstí. Architektem byl Cantiani z pruského dvora. Král Fridrich Vilém IV. má hrobku v kostele v Sansoucci u Berlína; u jeho hrobu čeká anděl s dlouhou troubou na soudný den, aby krále probudil zatroubením.
Na vrcholku zbylo asi šest povalených, zlámaných, mechem zarostlých kamenných sloupů - poslední památka na pavilón. Odstraněna je i retranslační stanice, která sloužila léta k odrazu televizního signálu.

Vyhlídka HIRTENRUHE - předchůdce hotelu KAMZÍK

Hirtenruhe

Nad svahem, kdysi zvaným Malé Švýcarsko, a Fridrichštejnem stávala patrová vyhlídka HIRTENRUHE. Česky to znamená Pastýřské zátiší. Zde totiž bývala kdysi pastýřova bouda, které se říkalo Švýcarská bouda, podle FRANKLA (1837) Schäferlust nebo také Hirtenruhe. To jméno převzala v roce 1842 postavená dřevěná patrová vyhlídka, která sloužila lázeňským hostům v letech 1842-1898. Stávala na okraji plošiny nad Fridrichštejnem. Ještě dnes nás vycházková cesta od Fridrichštejnu dovede přímo k dosud patrnému čtvercovému základu staré vyhlídkové věže s náznaky několika schodů. Je to "archeologická" zajímavost z novověku.

Kamzík - Forstwarte

      Dnešní kdysi tak populární výletní kavárna KAMZÍK leží v troskách o něco výše. Původní kavárna se jmenovala CAFÉ FORSTWARTE.
      Vznik kavárny je spojen se jménem paní SOFIE STÖHROVÉ z Mariánských Lázní. Ta zakoupila zdejší zádubské pozemky dne 26.11.1897 od Franze Rotha, který je koupil ze spekulačních důvodů pouhých osm dnů předtím! Postavila kavárnu jako dům v Zádubu čp. 37, zchátralou vyhlídku nechala strhnout a místo ní postavila vyhlídkovou věž, 25 m vysokou, s výhledem na Dyleň a pohraniční vrchy Českého Lesa.
      V roce 1905 předala paní Stöhrová kavárnu svému synovi EDUARDU STÖHROVI, který ji vlastnil do roku 1921 a pak ji prodal FRANZOVI A JOSEFU EGEREROVÝM. Po Josefově smrti v roce 1925 zůstal jediným majitelem kavárny FORSTWARTE Franz EGERER sám až do roku 1945.
      Areál vznikal přistavováním dalších částí a byla tu vybudována zahradní restaurace, jedno tenisové hřiště a stranou ležící dětské hřiště. Bylo založeno autobusové spojení s městem, v kavárně hrávala hudba k tanci. Návštěva nové kamenné věže s dřevěným balkónem nahoře, kolem dokola - za malé vstupné - bývala u hostů velmi oblíbená. Ve věži byla po válce galerie. Kavárnu Kamzík navštívil při své poválečné návštěvě Mariánských Lázní prezident dr.Eduard Beneš s chotí Hanou Benešovou.

      Proč dostal dům název Forstwarte a proč později Kamzík, nevíme. Podle názvu vytvořil sochař Vítězslav Eibl sochu kamzíka na okraji zahradní restaurace.
      Dnes je vše v troskách. Z celého vybavení areálu přežila právě jen Eiblova socha kamzíka, přeložená sem už dříve ke vchodu do budovy. Areál Kamzík sloužil koncem války jako školící středisko pro budoucí poválečné diverzanty v Sovětském svazu z řad Ukrajinců a Vlasovců v akci Zeppelin.
      Po druhé světové válce býval Kamzík kavárnou a restaurací podniku Hotely a restaurace. Hrávala ta hudba k tanci a výletníci poseděli uvnitř v sále či venku v zahradní restauraci na jižní straně. Později sloužil celý areál jako školící a rekreační středisko Krajského národního výboru Plzeň (do roku 1990), když byl předtím přestavěn, uvnitř modernizován, s ústředním topením. Velké úsilí vynaložilo město na zachování chodu lázeňské kavárničky v této době školícího střediska. Město sice prosadilo udržení kavárny, ale jen v určité hodiny. Skutečnost bývala ještě horší. Dva velcí hlídací psi, pobíhající hrozivě a volně po areálu, fakticky odradili každého hosta, pokud by chtěl vstoupit do dvora a ve "vytrucovanou" kavárně si popít kávu (z vlastních zkušeností!).
      Majetkové poměry areálu se po roce 1989 měnily a nejsou veřejnosti známy. Hotel byl dále v chodu, ale náhle v roce 1997 opuštěn. Budovy byly vypáčeny, okenní tabule rozbity a celý hotel vykraden a poničen. Zdá se, jakoby neznámého majitele vůbec nezajímalo, jak se mění hotel v ruinu.

Ráno na terase Forstwarte 26.8.1905 7:30 hod.

Marienbad: Walquell-Allee
Slavná buková alej k Lesnímu prameni
(ve směru od kolonády)

Kynžvarská myslivna (dnes hájenka Valy)

Nad Mariánskými Lázněmi na hřbetu, nazývaném kdysi SCHNEIDRANG, stojí někdejší Metternichova hájenka (693 m n. m.) a nad ní novější patrový nájemní dům. To bývala kavárna CAFÉ JÄGERHAUS. Dnes se myslivně říká "Hájovna Valy", ale název je rozpačitý, protože místo se považuje za část Mariánských Lázní.

      Malá přízemní Kynžvartská myslivna přímo u vjezdu do Metternichovy obory tu stála již na počátku lázní. Ležela již na kynžvartském panství. Jak jinak, že ji rádi navštěvovali lázeňští hosté. Okolí myslivny bylo později parkově upraveno, vznikly cestičky s lavicemi a nakonec postavena vedle přívětivá kavárna s velkým sálem a s freskami uvnitř. Až do roku 1901 tu byla ohrazená obora s omezeným přístupem. Ale ani po zrušení obory nebyl dovolen hostům volný pohyb po lesích, ale pouze po vyznačených cestách, a to ještě jen ve dnech pondělí, středa a pátek ….
      V myslivně byla umístěna kancelář Státních lesů (kol 1960) a kavárna v roce 1957 přestavěna na patrový dům původně jako ubytovna lesních dělníků, později vznikly byty pro zaměstnance Státních lesů. Nad myslivnou se rozdvojují dvě úzké lesní silnice: vpravo míří k rozcestí Stoh, vlevo vedla kdysi do zámku Kynžvart. Obě jdou rovně bez ohledu na prudké stoupání či klesání. V oboře bývávaly četné vyhlídky, o nichž se zmiňují někdejší průvodci Mariánských Lázní.
      FRANKL (1837): "V těsné blízkosti Metternichovy obory leží MYSLIVNA a jdeme-li sem od Lesního pramene, je tu několik laviček v zeleni a nahoře vyhlídka se stříškou, zvaná Fořtovo sedlo (FÖRSTER-SITZ) s výhledem na Mariánské Lázně a na protější novou Karlovarskou silnici. l Kdo vstoupí do obory a půjde poněkud doprava, brzy přijde k Louisině vyhlídce (LOUISENBLICK), kde je několik laviček a nádherný, překvapující výhled."
      Z roku 1847: "Richardova výšina (RICHARDSHÖHE) nazvaná podle prince Metternicha se nachází nedaleko vjezdu do obory, po pěšině po několika minutách přijdeme na plošinku, odkud je skvělý výhled do kraje. Pod vyhlídkou dole běží oborou na západ přímá silnice do zámku Kynžvart."

Z roku 1872: "Z hlavní silnice odbočíme pěšinou k Richardově výšině. Ta tvoří jakýsi terasovitý výběžek, na kterém je na dřevěném sloupu nádherná bronzová váza s nápisem "Richards- höhe" k poctě knížete Richarda Metternicha. Odtud je skvělý rozhled: na Mariánské Lázně , Klimentov, Přimdu, zámky v Chodové Plané a Plané, na Tři Sekery, Drmoul, Hleďsebi, Háj a Dyleň. Protože v poslední době přerostly vyhlídku vršky stromů, byl vybudován pavilón JAGDLAUBE při hlavní cestě. Ten určitě nahradí vyhlídku. l Odtud přejdeme několik kroků lesem a dojdeme na křižovatku cest, kde zvolíme vlevo běžící širší cestu, kterou křižuje jízdní cesta. Zde jsou dřevěné sloupy a vedle nich prkenný domek se stoly a lavicemi. To je PAVLINA VÝŠINA. Odtud je vidět ve směru na Kynžvart, Dyleň, Starou Vodu, Vysokou, Háje, vlevo na Tři Sekery. Ze silnice, která protíná oboru, odbočuje vlevo cesta na výšinu (Srnčí hřbet), kde je z kmenů postavený domek, zvaný JÄGERLAUBE (Myslivecká besídka), odkud je krásný výhled do kraje. V oboře žijí daněk, jelen, srnec, americké ovce, zajíc. Můžeme je spatřit na výšinných lukách či vlevo od silnice v místě pro krmení. Krmení zvěře poskytuje návštěvníkům krásné divadlo."
Z roku 1927: "Vpravo od Kynžvartské myslivny vede nádherná cesta oborou prostorem, zvaným "Schobergebiet" až k myslivně Schober, asi 1 hodinu. V Metternichově oboře bývali jeleni a daňci, dnes je obora jen lesním revírem. Byla zrušena roku 1901, kdy byla ještě zcela oplocena. Díky Metternichovi je lesní prostor pro hosty otevřen, ale smí se chodit pouze po označených cestách a respektovat vyvěšené varovné tabule."

Hájenka Schober alias Stoh
Hájenka SCHOBER (rozcestí Stoh)

Schanz: Hegerhaus am "Schober". Personen: Kündl Pepp und Tochter. Foto z. Verfügung gest.: I. Mack

      Metternichovská hájenka SCHOBER (778 m n.m.), dnes STOH. Stávala už v 19. století v lese u rozcestí lesních cest a Smetanovy aleje, která je dlouhá 2,5 km a vede sem od hájovny Valy v Mariánských Lázních. Odtud tehdy vedla tzv. KUBELÍKOVA STEZKA k údolní přehradě jako lesní turistická pěšina. Dnes už není v terénu k nalezení. l V roce 1950 neobydlená hájenka vyhořela za podivných okolností. Na spáleništi byla nalezena mrtvola ženy a podle zlatého přívěsku minikamery identifikované jako dcera fotografa Balleye z Plzně. Zřejmě prchala na Západ. Ukázalo se, že požár nebyl náhodný. Žena byla zavražděna a nález tehdy dovedl kriminalisty k hromadnému vrahovi, který sem vodil své oběti údajně jako převaděč přes hranice.
      l KLUGLOVI v hájence. Vraťme se do dávné minulosti. Z klukovských vzpomínek Franze Klugla (1950) víme, že bydlel v hájence s rodiči a bratry. Otec byl knížecím hajným, který provázel po lesích paní kněžnu Metternichovou. V blízkosti hájenky tokal tetřev, chodívala sem dančí zvěř a býval tu i jelen wapiti, kterého sem jeho otec přepravil z Maďarska pro knížete. V hájence žili čtyři kluci, a když jednou otec přinesl lyže z Norska, které dostal od kněžny darem, chlapci na nich tajně jezdili (každý na jedné lyži). Sněhu tu bývalo víc než dost. l Po roce 1850 se rodina přestěhovala do nové hájenky (dnes hájenka Pramen). l V metternichovské oboře bývalo mnoho zvěře, byly tu četné vyhlídky, ale jen pro knížecí hosty. Metternichovi lesníci přísně hlídali oboru. Roku 1901 byla obora zrušena, ale lázeňským hostům přesto nebyl dovolen volný pohyb po lesích, ale pouze po vyznačených cestách.
      l Hrůzostrašný příběh. Odehrál se na Stohu v roce 1950. Objevil se v televizi v seriálu "Třicet případů majora Zemana" (6.díl seriálu zvaný "Případ Bestie"). Šlo o zcela ojedinělý případ v naší kriminalistice. Případ byl ve scénáři pozměněn a skutečný inspektor, který případ řešil, nebyl major Zeman, ale inspektor Jan Znamenáček z Plzně. Od něho nám převyprávěl skutečný příběh bývalý zdejší kriminální inspektor Jan Šperl. l Oba pamětníci nám už odešli a zůstaly jen obrysy dvou příběhů. Jeden, televizní, naprosto pozměněný, a druhý, skutečný, ale jen útržkový a tak nezbývá, než oba příběhy srovnávat.
      l Televizní verze: Major Zeman řeší nález mrtvoly ve vyhořelé hájence a soudní lékař určil, že se jednalo o asi 60letého otylého muže, který byl zavražděn před spálením. Pátrání po totožnosti bylo bezvýsledné, neboť v té době utíkali lidé na Západ a bylo mnoho pohřešovaných. l Za tři měsíce se objevila v pískovně v Senci u Plzně mrtvola ženy, která byla uškrcena, stáří kol 30 let. Když při noční službě prohlížel major Ze-man kartotéku "U", tj. lidí, kteří uprchli za hranice, zarazila ho dvě jména. Pan Balley, 61 let, a jeho dcera Renata, 31 let. Podobný věk jako u obou mrtvol! l Balleyovi prý utekli za hranice, ale kdo to dokáže? Po této slabé stopě se vydal Zeman. Podle zubní korunky z inleje u mrtvé ženy byla zjištěna totožnost mrtvé ženy. To byl kov, s kterým se moc nepracovalo a když se major ptal známého zubního technika, ten řekl, že korunku dokonce sám dělal. Na otázku, komu, řekl: "Balleyové." Několik náhod vedlo k úspěšnému pátrání. Milenec Balleyové prozradil, že chystali útěk na Západ i se sestrou Dášou, 12 let. Teta je zavedla do Sence k převaděčovi. Vyšetřovatelé našli tetu a ta jim ukázala i dům převaděče. V domě zatkli převaděče a přitom byla nalezena nejmladší dcera Balleye, Dáša, vězněná v chlévě s bednou na ústech, aby nemohla křičet. l Falešný "převaděč" přiznal, že zavraždil Balleye zezadu železem, ale v cele měl dva kapesníky a na nich se v noci oběsil. Při domovní prohlídce bylo nalezeno osm velkých lodních kufrů kradených věcí, 12 kožichů, atd. Kolik lidí opravdu zabil, se už nezjistí, ale nejméně osm bylo prokázáno. Vrah byl přesvědčen, že bude osvobozen, protože, jak řekl, vraždil přece "nepřátele režimu".
      l Skutečný příběh vyprávěl nám Jan Šperl. Vrah se jmenoval Petlan. Žil na Petrohradě v Plzni a živnostničil. Šperl ho osobně znal. Byl drobné postavy, zbožný, tehdy 42letý tichý člověk, který za války šmelinařil. Při akci vystěhování kapitalistů z Plzně se dostali Petlanovi do jedné vesnice u Plzně. l Jak to bylo se Stohem ? Jedné noci 1950 hořela hájenka Schober a na spáleništi objeveno ohořelé tělo ženy a v popelu nalezen zlatý přívěsek ve tvaru miniaturní kamery. Tento neobvyklý předmět umožnil zjištění totožnosti. Majitelkou byla Alice Balleyová z Plzně, dcera známého majitele fotoateliéru v Plzni. Také Balleyovou Šperl znal - byla to prý hezká, plnoštíhlá blondýnka, střední postavy. l Případ Schober řešil inspektor Znamenáček a stopa ho dovedla (asi podle televizní¨verze) k Petlanovi, u něhož nalezl kožichy. Byla objevena mrtvola Balleye v pískovně a Petlan doznal, že jezdil s lidmi do Mariánských Lázní, a vodil je k opuštěné hájence. Zde je zabíjel a okradl. l Znamenáček vyslýchal Petlana, odvezl ho na místo činu, ale příští noci se vrah ve vězeňské kobce oběsil na dvou kapesníkách. Majitelé kožichů nebyli už nikdy zjištěni a spis uložen ad akta.
      Co se stalo se zlatým přívěskem? Byl uložen na okrese v Mariánských Lázních, po zrušení okresu 1960 předán do Chebu. Doslov je kuriosní. Dne 10. června 1983 byla vyvěšena v Mariánských Lázních vyhláška okresní policie z Chebu:

      "Pod zn. PT 882/50 bylo vedeno trestní řízení u okresní prokuratury ve věci požáru hájovny Stoh, v níž byla po lokalizaci ohně nalezena mrtvola neznámé osoby. Do úschovy prokuratury byla předána miniatura filmové kamery ze zlata jako přívěsek s řetízkem z bílého kovu. Dosud se tu nachází. Vzhledem k tomu, že se dosud nepodařilo zjistit, komu přívěsek patří, činí se podle § 81 tr.řádu vyhlášení, aby se poškozený přihlásil do 6 měsíců. Nebude-li v této lhůtě uplatněn nárok na přívěsek, bude postupováno podle § 80 odst.2 tr.řádu. Podepsán Ladislav Hanus v zast." (Originál v mém majetku)
      Zavražděná (tehdy 33 let po smrti) Alice se přihlásit nemohla, muselo být postupováno podle § 80. (Vy-necháme hrůznou možnost, že by se přesto kdosi přihlásil !)
      Na Stohu lesní příroda dávno překryla staré spáleniště. Jen sotva patrný sklípek prozrazuje někdejší obydlí. Domnělým utečencům na Západ mnozí sousedé záviděli. Zcela zbytečně.

POLOM - bývalý hotel a kavárna ALM
Výletní kavárna ALM (dnes Polom)

Gruss aus Marienbad. Café und Restaurant "Zur Alm".
802 m. Seehöhe.

      Bývalý domov důchodců POLOM leží za golfovým hřištěm na katastru Závišína (Abaschin) Má čp. 36. Původní přízemní kavárna ALM byla postavena kol roku 1888. Zprvu stála stranou vycházkových cest - dojít sem dnešní trasou přes tehdy bažinatá rašeliniště (golfové hřiště) nebylo možné. Muselo se jít buď přes vrch Špičák po tzv. Beckově stezce, stoupající k přehradě a odtud doprava, nebo se pokusit stoupat lesem, nezabloudit tu a dostat se na prosvětlenou planinu (802 m n.m.) k Almu. Zde bylo možno posedět při kávě, dát si koláče a kochat se výhledem na Podhoru, Branišovský a Stěnský vrch. Byly vidět i věže klášterního kostela v Teplé. Až po založení golfového hřiště se cesta sem zkrátila.
      Nedaleko pod Almem je pramen řeky TEPLÉ. Posunuje se vpřed a vzad v proláklině podle toho, jak je mokrý rok. Potok s názvem Teplá se kdysi jmenoval HALIČSKÝ POTOK (Galitzbach), aniž víme proč.
      VZNIK KAVÁRNY ALM - Na tomto místě koupil hajný Heinrich REINIGER dle kupní smlouvy z 8. března 1887 pozemek a postavil kavárnu CAFÉ ALM. To bylo asi roku 1888. l REINIGER nezůstal majitelem dlouho a snad ani neměl takové úmysly. ALM prodal dle kupní smlouvy z 31.8.1893 manželům Oswaldu a Hildegardě BUXBAUMOVÝM. Cenu ovlivňovala špatná přístupová cesta z lázní a naproti tomu kavárna neměla v okolí široko daleko konkurenci.
      VZNIK MARIÁNSKÉHO DVORA - Heinrich Reiniger se rozhodl postavit v sousedství další dům - Mariánský dvůr (Marienhof) s čp. 38. Stavební povolení dostal až po velkých průtazích. Kavárníku Buxbaumovi se totiž podařilo, že Reiniger dostal povolení jen s podmínkou, že v Mariánském dvoře nezřídí konkurenční kavárnu. Mariánský dvůr zůstal pak jen hájenkou.
      Kavárna ALM byla přízemní. Oswald BUXBAUM (* 1859) býval restauratérem v Chebu. Přilákán lázeňským ruchem Mariánských Lázní začal tu podnikat. Byl ženat, jeho paní Hildegarda zemřela 1902 a po ní přešla její polovina majetku Almu: 1/4 na manžela Oswalda Buxbauma a po 1/12 na děti Oswalda, Georga a Gustava (dle odevzdací listiny z 22. 8.1902). Oswald Buxbaum se znovu oženil. Vzal si paní Marii Voglovou ze Stříbra a také druhou manželku přežil. l Po vybudování golfového hřiště se zlepšila cesta sem. Přicházeli domácí i hosté. 4. srpna 1912 zažila nedaleká Velká louka (za Mariánským dvorem) mimořádnou slávu. Byla tu postavena dřevěná tribuna a sem se vydalo tisícihlavé procesí zvědavců poprvé vidět letadlo. Pilot Slavorosov na jednoplošníku Blériot předvedl létal nad nimi za obrovského nadšení (viz HAMELIKA č. 2/97 z 28. 2. 1997). Mnozí hosté byli poprvé na ALMU.
      Ale to už Buxbaumovi prodávají ALM dle kupní smlouvy ze 17. září 1913 novým majitelům. Těmi jsou manželé Ferdinand a Friederike LÖSCHNEROVI. Löschner se narodil v Řepanech. Kavárnu přestavěl na patrový HOTEL ALM a později přistavěl postranní budovy s čp.48 a čp.49 Závišína (kol 1928). Löschnerovi zůstali majiteli do roku 1945.
      Co se dělo se sousedním Mariánským dvorem ? Když roku 1906 zemřel polesný Heinrich Reiniger, zdědil dvůr Maxmilián REINIGER podle odevzdací listiny ze 14. 9. 1906. Ten okam žitě dvůr prodal Karlovi a Mizzi Bremovým z Mariánských Lázní dle kupní smlouvy 7. března 1907. Bremovi pak tu zůstali až do roku 1945.
      Bremovi ovšem velmi trpěli tím, že pro Mariánský dvůr stále platil zákaz otevřít kavárenský provoz, protože to bylo v sousedství Almu. Aby tento zákaz obešli, zakoupili pozemky v lese pod ALMEM a zde 1928 postavili dřevěnou kavárnu CAFÉ SENNHOF (Závišín čp. 50). Krátce nato Karl Brem umírá (+1929) a od Mizzi Bremové odkoupili SENNHOF Löschnerovi a tak od roku 1929 provozovali oba hotely, tj. Alm i Sennhof. Personál obou kaváren obsluhoval v krojích
      Závišínská kronika uvádí, že koncem léta 1937 navštívil nový prezident ČSR dr. Eduard Beneš Mariánské Lázně, odtud projížděl také Závišínem a navštívil i kavárnu ALM, kde se zastavil na kávu. Také anglický král Eduard VII. tři desítky let předtím poseděl zde na Almu. Mnohokrát byl na nedalekém golfovém hřišti, které dokonce sám otevíral v roce 1905.
      Hned po roce 1945 se objevuje nové jméno domu HOTEL POLOM a uvádí se jako hotel 2.třídy, který má 20 lůžek. Dolní kavárna má nový název BEZKYD a v obou domech byli národní správci: pan Tondr na Polomu, pan Havlíček na Bezkydu - do roku 1948.
      Až později se stávají oba domy domovy důchodců. Tak sloužily desítky let pro generace důchodců z města i kraje. V roce 1995 byly oba domovy opuštěny a důchodci přestěhováni do Mariánských Lázní - těžší případy na Taorminu a ostatní do pensionátu v Nových Úšovicích. Brzy nato byly objekty totálně zpustošeny a vykradeny po "vzoru hotelu Kamzík". Dnes již jsou prodány.
      Také desítky koček již opustily oba domy, když odešli nevděční opatrovníci-důchodci. Opuštěná zůstala i lesní kaple, o kterou pečovali staří a která jim tolik sloužila.

Kavárna Sennhof (Beskyd)

Rájovská myslivna

      Jeden kilometr západně Rájova byla v roce 1850 postavena RÁJOVSKÁ MYSLIVNA (Royauer Forsthaus - tedy spíše "fořtovna"). Patřila pod Rájov čp. 77. Ležela v Raušenbašském revíru (Raušenbach - dnes Sítiny) na okraji Císařského lesa a časem se stala výletním cílem lázeňských hostů. Např. H.KISCH ve svém průvodci Marienbad und seine Umgebung (1898) psal:
      "Ještě dříve než dojdeme ke Café ALM (Polom), běží lesní cesta zprvu mladším smrkovým lesem, pak starším porostem a stále po rovině ubíhá k Rájovské fořtovně, 778 m n.m., na okraji lesa, 1 a 1/4 hodiny z Mariánských Lázní."
      1. fořt Josef LATKA 1850 -1863
      Prvním obyvatelem byl fořt Josef LATKA s rodinou. Pocházel z Pernharce a jeho žena Zuzana, roz. Leitnerová, byla rovněž z rodiny fořta - z Mirotic. Přivedli také syna, jménem Johann Latka (* 26.12.1836). Johann se tu oženil 28.4.1863 s Marií LENZOVOU z Rájova čp. 12 (* 10.10.1844, + 1.12.1908) a bydleli v Rájově čp. 12, když v roce 1870 vyměnili chalupu čp. 12 za chalupu čp. 5 s jakýmsi Ferdinandem Ingri- schem. Ale i tuto chalupu opustili, když ji prodali Engelbertovi Ingrischovi z Vlkovic. Stopa po nich mizí. Generál "von Latka" nebyl příbuzný. l Těsně po svatbě Johanna umírá jeho otec Josef LATKA ( + 7.5.1863) a brzy po smrti přicházejí na fořtovnu Schusterovi. Vdova Latková se asi odstěhovala k synovi (+ 25.5.1869).
      2. fořt Johann SCHUSTER 1863 - 1876
      Druhým zdejším fořtem byl 34-letý Johann SCHUSTER (* 11.4.1827). Přišel se svou ženou Josefou (* 26.8.1824, svatba 1861), rozenou Hanikovou, rovněž z rodiny lesácké. Její otec Matěj HANIKA byl fořtem v Ošelíně. Přišli sem s dětmi Johannem, Annou (* 1859), Terezou (* 1862), a není jisté, zda se tu již narodil Šimon SCHUSTER (* 10.2.1864). Další děti se však na Rájovské fořtovně narodily: Josefa (* 19.7.1868) a Amálie Schusterová (* 10.7.1870). Celkem 6 dětí. l V roce 1876 byl Johann SCHUSTER přeložen - jako 49 letý - a přichází
      3. fořt Damián KOTTAS 1876 - 1892
      Damián KOTTAS (* 2.3.1840 v Křimicích) - jeho otec byl krejčím v Křimicích čp. 220. Mladý Damián se oženil 19.5.1874 s Annou roz. Halašovou. Anna pocházela z rodiny hostinského Antona Halaše ze Štipoklas a matky, Anny, roz.Pimplové z Poutnova. Sem přišli s třemi dětmi. Byli to František (* 27.8.1871), Anna (* 25.2. 1875), Adolf (* 15.10.1876, + 26.2.1892 jako 15 letý na myslivně). Zde se pak narodilo 4. dítě Josef Kottas (* 7.10.1878, + 23.8.1904 ve 26 letech), 5. dítě Anton Kottas (* 12. 12.1880) a 6.dítě Josefa (*14.10.1882). l Paní Kottasová zemřela 26.3.1890 a v myslivně zůstal fořt se třemi syny a třemi dcerami. Když 26. února 1892 zemřel 15 letý Adolf, dal se Damián KOTTAS přeložit odtud na fořtovnu Stěnská u Teplé. Zde se znovu oženil, neboť měl u sebe ještě 17-letou Annu, 14 letého Josefa, 12 letého Antonína a 10 letou Josefku. Vzal si Paulínu roz. Wundingerovou.
      4. fořt Josef Anton DAVID 1892 -1901
      V roce 1892 přichází Josef Anton DAVID, syn mariánskolázeňského lékaře Davida (*14.8.1859), oženil se 31.1.1893 s Hedvikou Margaretou ZEIDLEROVOU (* 6.10. 1866), dcerou + Johanna Zeidlera z Mariánských Lázní. Jejich děti: Robert Antonín (* 3.12.1893) a Hedvika Tereza (*11.12.1896). V té době již byla myslivna hojně navště-vována, píše se o ní v průvodcích, jsou sem upraveny cesty. Davidovi nabízejí pohoš-tění. V dubnu 1901 se stěhují Davidovi na hájenku DIANA v Mariánských Lázních.
      5. fořt Gustav UTSCHIG 1901 - 1905
      41-letý Gustav UTSCHIG (* 7.1.1860 +5.4.1905) byl rodák z kláštera Teplá a dosud sloužil v Touškově. Oženil se s Luisou Zentgrafovou (* 13.10.1864 Hroznatov) a měli v Touškově syny Adolfa Utschiga (*13.3.1894), Alfonse Utschiga (*11.11.1896). Fořt Utschig zemřel 45-letý a rodina se odtud přestěhovala 2.10.1905 do Mariánských Lázní. Syn Alfons padl v první světové válce (+ 29.5.1916, pochován v Lastano u Arsiero).
      6. fořt Josef LAURER 1905 - 1929
      Laurer býval fořtem na Novém dvoře u Dobré Vody. Jeho žena Anna, roz. Kleisin-gerová, dcera fořta a zámeckého správce v Cebivi. Měli syna Alfréda. Žili tu do r.1929. Před první válkou tu stávala výletní kavárna JÄGERHEIM, ale údaje o roku stavby a o majiteli stále chybí. Bývala přes silnici proti myslivně.
      7. fořt Karl ROTT 1929 - 1946
      Karl ROTT (* 13.7.1900 Krukanice, patřící klášteru Teplá) se oženil 13.11.1928 v klášteře s Julií, roz. Turbovou (* 19.6.1905) z Kláštera Teplá. Měli děti Viléma (* 8.8. 1929 v Šafářských domcích čp. 46 u kláštera) a Gabriela (*15.4.1935 tamtéž). Rodina šla odtud po válce do odsunu (1946). V sousední kavárně JÄGERHEIM byli na jaře 1945 školeni v akci Zeppelin Estonci a Litevci pro poválečnou diverzi v SSSR; školení Zeppelin probíhala i na Forstwarte (Kamzík), Nimrodu, Café Wolfstein aj. Koncem dubna 1945 kavárnu opouštěli a měli postřílet všechny svědky v místě. Naštěstí byl Rott na návštěvě u příbuzného na hájence Rotha a tím přežil.
      Po druhé světové válce byla myslivna neobydlena. Tudy měl směr obchůzky četník z Mnichova a jednou tu nalezl spícího Ottu Dietla z Nimrodu. Od roku 1948 tu bydlel hajný Otto NASKE s rodinou (1948-1968). Kavárna Jägerheim byla rozebrána a cihly z bouračky si odvezli na Slovensko Slováci. l Naskovi se 1968 odstěhovali na DIANU. V roce 1967 sem byla zavedena elektřina. Také dřevěná předsíň je někdy z té doby. V letech 1968-70 patřila myslivna skautskému oddílu, pak tu krátce bydlel Jaroslav SCHITTLER, pak DLUGOŠ, který tu měl koně, po něm nějaká žena z Prahy s mnoha psíky. Od června 1978 je majitelem PhDr.Jan SVAČINA z Prahy-Bubenče. Jezdí sem s rodiči JUDr. Dobromilem Svačinou a Ing. Vlastou Svačinovou z Prahy. Bohužel vícekrát byla myslivna vyloupena. Kol roku 1980 zanikla silnice do Rájova přes pole a jediná silnice odtud vede do Mariánských Lázní přes Polom nebo kolem přehrady.

Zaniklá kavárna Volfštejn u Sangerbergu

      O kavárně VOLFŠTEJN je velmi málo zpráv. Neví se, kdy byla postavena, kdo byl majitelem - patřila pod obec Sangerberg (Prameny). Jeden čas měl řídit kavárnu pan Hannakam z Podhory.
      Sem se chodilo či jezdilo kočárem a auty po silnici kolem přehrady, Nimrodu stále vzhůru. Nejvyšší bod byl Vlčí hřbet (Wolfstein - 880 m n.m.). Při vrcholu byla snad zprvu jen zastřešená vyhlídka; pak ve svahu postavena kavárna a restaurace CAFÉ WOLFSTEIN (865 m n.m.). Stala se oblíbeným výletním místem pro nádherné okolí. Měla tu řadu teras se stoly se slunečníky. Byly tu stáje i garáže. Jezdil sem autobus od domu Silva vedle hotelu Carlton (Svoboda). Kuchyně byla vyhlášená a specialitou byli horští pstruzi z vlastního pstružího chovu.
      Pamětnice z kavárny, která tu pracovala, paní Hašková, vzpomínala však, že tu býval nedostatek vody. Muselo se vodou velmi šetřit.
      V zimě sem lákal sportovce lyžařský terén se svahy, skokanským můstkem, dalo se tu sáňkovat i jezdit na bobech. Sníh se tu držel nejdéle a tak bylo místo sportovním centrem.
      Koncem války tu probíhala akce Zeppelin, to bylo přeškolení Ukrajinců a Vlasovců, bojujících na straně Němců, na budoucí diverzanty v Sovětském svazu. Kavárna na konci války opustili. V létě 1946 kavárna vyhořela. Nebyla tedy vypálena po válce vojáky, jak se tradovalo.
      Na požár vzpomíná pan František Koubek. Jedné srpnové či zářijové noci 1946 kol 23 hod. vyjeli hasiči z Úšovic hasit kavárnu. Když přijeli k místu, viděli, že není voda a ani zájem kavárnu zachránit. Tehdy bydleli v kavárně lesní dělníci. Úšovičtí hasiči v noci obíhali louky a marně sháněli vodu k hašení. Narazili jen na důlní vozíky na kolejích, které vedly neznámo kam.
      Po požáru zůstala kavárna spáleništěm; později tu byly postaveny veliké sklady munice pro čsl. armádu. Až po roce 1990 bylo skladiště klimentovských kasáren zrušeno a prostor otevřen.

Zaniklá kavárna Zádubská výšina (Hohendörfer Höhe)

Zádubská výšina (778 m n.m.) přitahovala návštěvníky pro široký rozhled od počátku lázní. Na větrném vršku vznikl velmi časně vyhlídkový pavilónek. K němu však nevedly žádné pohodlné cesty, pouze pěšina, jdoucí oklikou podél potoka Hamelika a přes tzv. Vlčí jámy.

      Podle pozemkové knihy zakoupili zdejší pozemky Michael a Theresia Fischerovi ze Zádubu smlouvou z 30.11.1865 a postavili tu malou kavárnu Café Hohendorfer Höhe (Zuádub čp. 39). Postupně byla rozšiřována, vysázeny ovocné stromy a okolí parkově upraveno. Zůstalo však dosti větrné. Další zápis z 21.2.1914 převádí polovinu majetku Terezy Fischerové na dceru Terezu provdanou Pötzlovou. Dne 1.9.1920 přešla na Terezu i druhá polovina po otci Michaelu Fischerovi. Terezinin manžel byl Ing.Engelbert Pötzl, zaměstnaný v Nových lázních v Mariánských Lázních. 31.8.1922 byla mu připsána jedna polovina majetku. Pötzlovi zůstali majiteli až do konce války. Do doby, než byl postaven Krakonoš, byla kavárna hojně navštěvována. Po Krakonoši (Zádub čp. 46 - kol 1902) přibyl v okolí hostinec Meteor (Zádub čp. 55 - 1912, pozdější Hotel Golf).
      Zajímavá je historie kavárny za druhé světové války. Tehdy bylo povinné vojenské střežení vzdušného prostoru. V Mariánských Lázních byla letecká hlídka zprvu na střeše vily ARIGI ve Sklářích. Mužstvo byli zprvu němečtí vojáci z Horního Falce, v červnu 1940 byli povoláni k leteckým hlídkám muži z Mariánských Lázní. Byli to muži svobodných povolání, kteří byli 24 hodin ve službě a 24 hodin měli volno, v němž mohli konat své povolání.
      V dubnu 1941 byla přeložena letecká hlídka na Zádubskou výšinu. Ještě žijí pamětníci stavení na Zádubské výšině, vedle kterého byl postaven zelený dřevěný domek se skleněnou kopulí a v něm čtyři místnosti. Bylo využito mimořádného rozhledu a odtud střežena obloha, neboť je tu možno přehlédnout nebe od horizontu s Českým Lesem až hluboko na jih k Šumavě.
      Domek dostal brzy i výkonné reflektory, které brázdily v noci oblohu. Při oblačnosti zčásti odrážely světlo nad městem a několik občanů tehdy žádalo odstranění reflektorů z obavy, že město je takto osvíceno a může se lehce stát cílem pro cizí letadla. Druhý reflektor byl přímo na hotelu Krakonoš, třetí kdesi v blízkosti Golfhotelu. Muži vojenské obsluhy bydleli na Krakonoši. Lze předpokládat, že výkonné reflektory vyžadovaly posílení příkonu elektrické energie na Zádubskou výšinu. Koncem roku 1942 vystřídaly ženy z Luftwaffe německé vojáky až na dva. Tyto ženy už bydlely přímo v této kavárně, pouze na stravu chodívaly do Závišína do hospody k Pöpperlovi. V roce 1944 se blížila fronta a některá strážní místa byla vybavena radary. Jeden z radarů stál na Tepelsku u obce Přílezy severně od Útviny. Měl krycí jméno Engelring. Zde však radary nebyly. Poslední hlášení ženské letecké hlídky ze Zádubské výšiny se týkalo příjezdu amerických tanků v květnu 1945.
      Co se dělo po odchodu Pötzlových, nevíme. Kavárna asi zůstala prázdná. V pozemkové knize se uvádí až značně později, že se podle vyhlášky ministerstva financí z 17.10.1952 vkládá vlastnické právo tohoto majetku na Československý stát - správce MNV Zádub. Další a poslední zápis se týkal prodeje kavárny. Podle trhové smlouvy z 6.8.1958 a výměru odboru pro MH rady ONV Mariánské Lázně z 2.6. 1958 se vkládalo právo vlastnické polovinou na Františka a Marii Beranovi. To byli nepochybně manžele Beranovi z vilky s plochou střechou u Krakonoše, Zádub čp. 90, který vlastnila ještě 1979 paní Marie Beranová. Dnes je tu penzión. Kdysi se tu říkalo "U dvou sester". Tento dům postavili Beranovi už před válkou. Od roku 1959 do 1962 se ruina cihlové kavárny opravovala a náhle v roce 1963 byla srovnána se zemí a místo zplanýrováno.

      Na okraji lesa u kavárny Hohendorfer Höhe je balvan, na němž je patrno vytesané místo. Zde byla před válkou vložena měděná deska s plastikou německého spisovatele a básníka Hermanna Lönse (1866-1914).
      Lönsův kámen zde připravila německá úšovická mládež, která obdivovala jeho knihy o přírodě, o životě zvířat, rostlin, jeho lásku k vřesovištím. Škoda, že bylo Hitlerem zneužito jeho románu "Werwolf". Byl bohužel smyšlený a dezinformujcí, ale byl vydán miliónovými náklady a značně ovlivnil mladou generaci Německa. Löns padl na frontě hned počátkem první války - 26.září 1914 (Reims) byl zasažen přímo do srdce. Jako by si osud předpověděl, když vyslovil před válkou na vřesovišti: "Jen kdybych se mohl jednou znovu setkat se svým srdcem."
      Stojíme před balvanem a měděná tabule již zmizela. Jakoby se plnily jeho slova o smrti:
      "Und darum kein Hügel und deshalb kein Stein, spurlos will ich vergangen sein."

Švýcarský dvůr (Schweitzerhof)

      Kavárna ŠVÝCARSKÝ DVŮR (čp. 87 - Úšovice; Schweizer Hof) stávala na samotě ve svahu a kolem dokola byl les a mýtina. Majitelem byl učitel Měšťanské školy Karl Woidich. Začalo to tím, že někdy v polovině 19.století tu byla postavena dřevěná vyhlídka. Na jejích základech vznikl dvůr s kavárnou, která se stala populárním výletním místem. Kdo vyšel z lázní na výlet na Bellevue, šel se obvykle také do Švýcarského dvora. Odtud býval báječný rozhled na jih. Podrobnější údaje z doby před válkami chybí.
      Po druhé světové válce už sloužil Švýcarský dvůr jako výrobna oplatek a prodejna vídeňského Čecha, cukráře pana Homolky, kterého ještě ve svých 90 letech zůstal pracovitým a pilným obchodníkem. Rozběhl tu výrobu čokoládových oplatek z Vídně (předválečné kulaté oplatky se pekly v Závišíně). Výroba ve velkém se později rozběhla v bývalé kavárně Viktoria a dodnes je tu oplatkárna.
      Švýcarský dvůr má nyní novou fasádu, je dvoupatrový. Jako dvůr měl 4 vedlejší budovy. Je tu možno spatřit původní kavárenský rybníček, kde býval vodotrysk, loďka pro hosty. Soška s tryskající vodou sice zmizela, zůstaly zbytky původního zdobeného železného zábradlí a dnes už přerostlé staré kaštany. Ty kdysi zdobily zahradní restauraci. Pod rybníčkem vznikly po válce zahrádky, které zaplnily všechny volné prostory na svahu pod dn. Zeyerovou ulicí. Původního majitele staré kavárny neznáme, Karl Woidich býval majitelem zřejmě až mezi válkami, po roce 1945 pan Homolka. Bývávala tu také prodejna oplatek. V roce 1966 bydleli v domě Josef a Jiřina Blažkovi, Dana Barcalíková, Jaroslava Beníšková a Milada Svobodová.

Vloupání do Švýcarského dvora v roce 1937

      7. září 1937 se objevila zpráva v místním tisku, že v městě působí zlodějská banda a vykrádá podniky. Tisk se obrací na policii, aby použila všech prostředků k odhalení zločinců. Mezi obyvatelstvem panuje velký neklid. Obává se každé další noci. Nejprve došlo ke vloupání ve čtvrti Bellevue do vily Žampach, kde byly ukradeny u učitele Harlase a trafikanta Schwippla obleky a kabáty z uzamčených bytů, zatímco lidé ve vedlejší místnosti spali.
      "Další vloupání se uskutečnilo do kavárny Švýcarský dvůr. Kolem 11 hodiny večer přišly domů z práce dvě servírky a když vstoupily do pokoje, zaslechly kroky na otevřené verandě. Rychle vzbudily správce domu pana Baiera, který zavolal policii v Mariánských Lázních. Protože policisty nepřesvědčil, obrátil na úšovické četníky. Během čtvrt hodiny se objevili dva policisté a když se přiblížili ke Švýcarskému dvoru, prolétlo vzduchem prudké písknutí ze zahrady pod kavárnou. Domluvení lupiči uprchli.. Při prohledávání verandy byly nalezeny dvě vymáčknuté okenní tabulky - důkaz, že zloděj už pracoval na svém díle. Chtěl ukrást zřejmě stříbrné příbory v restauraci.
      Minulý týden ve Vile Žampach (dn. Zeyerova ulice) byly rovněž ukradeny příbory ve stříbře a v alpace. Včera odpoledne se pokusili lupiči vniknout do Rájovské myslivny. Silniční hlídač zpozoroval podezřelého mladíka, 19 -20letého, a zamířil za hajným. Když viděl lupič, že přicházejí, skočil do blízkého lesa a zmizel v něm."

Kavárna MAXTHAL (Lunapark)

V roce 1860 byla postavena na potoce Schneidbach (Třebízského potok) klášterní pila. Tak jako každá okolní samota se stala později výletním místem a vznikla kavárna MAX-TAL, nazvaná podle zdejšího Maxova údolí. Toto údolí se jmenovalo podobně jako potok Schneidbach - Schneidthal. Když tepelský opat Maxmilián Liebsch ( opatem 1867-1880) nechal zdejší lesní údolí upravit a vybudovat tu vycházkové cesty, dostalo název podle něho. Za první republiky byla kavárna Maxtal navštěvována i v zimě. Odtud se vyráželo na lyžích do okolí a ke skokanskému můstku pod přehradou.

Po roce 1945 byla kavárna Maxtal přejmenována na LUNAPARK. Průvodce z roku 1955 uvádí kavárnu jako hotel s celoročním provozem kuchyně. LUNAPARK se stal v 60. až 80. letech jednou z nejoblíbenějších tanečních kaváren v okolí lázní. Zde se pořádaly se denně odpolední taneční čaje, tolik přitažlivé pro lázeňské hosty. Od roku 1990 je kavárna uzavřena a k zármutku lázeňských hostů.
Krátkou historii mělo přírodní divadlo Víta Nejedlého, vybudované po druhé válce v těsné blízkosti Lunaparku. Průvodce 1955 uvádí, že "vysoké stromy tu tvoří rámec jeviště a zlepšují akustiku divadla". O nepříznivém chladu se však nepsalo. Diváci si totiž brali na představení houně a deky, neboť tu bylo citelné lesní chladno. Místem protéká Třebízského potok. Pro chladno, vlhko a nejisté počasí bylo divadlo v roce 1960 zrušeno a v terénu zůstal jen sotva patrný val a stopy hlediště mezi Lunaparkem a silnicí na Kladskou.

Zaniklá kavárna Rosenberg

patřila mezi nejstarší úšovické kavárny - nachází se v dnešní Dobrovského ulici, ale už jako kavárna ani hostinec neslouží. Tudy chodívali lázeňští hosté do Úšovic na procházku a rádi se tu zastavili.
Před první válkou byl majitelem Anton Womser a nabízel po celou sezónu kromě kávy a občerstvení odpolední hudební produkci. Rosenberg se nazýval vrch nad dnešní Dob-rovského ulicí. Už roku 1831 tu byla vybudována spojovací cesta ze starých Úšovic k Ferdinandovu prameni. Při cestě bylo postaveno stavení (Úšovice čp. 179), kde vznikla kavárna. Posledními majiteli byli Rottigovi. Za první republiky se tu ještě uváděl hostinec.

Červená Karkulka (Rotkäppchen)

Vyhořela na jaře 1993 a jelikož jsme zvyklí, že patří k Mariánským Lázním, nějak se s tím nechceme smířit. Také cizí hosté sem stále přicházejí, jakoby se chtěli přesvědčit, jakoby nevěřili, že to, co slyšeli, je pravda.

      Kavárna se původně nazývala CAFÉ WASHINGTON (Úšovice čp. 145). Majitelem byl Edmund KRAUS. Později tu byla po vzoru Krakonoše postavena chaloupka z pohádky o Červené Karkulce, došlo k přejmenování a rázem se stalo místo přitažlivé pro děti, a tím i pro jejich rodiče.
      Po druhé válce se čeští správci kavárny rychle střídali. Při letním sezónním provozu se tu nedalo "pohádkově" zbohatnout. Chodily sem společnosti o víkendech na zmrzlinu a na odpolední kávu; za pěkného počasí nebylo v zahradní restauraci volného místa. V chaloupce spal strašlivý vlk v postýlce a za okénkem bylo vidět Karkulku - idylka tenkrát kupodivu přetrvala chuligánské časy. V zimě se odtud sáňkovalo. Po roce 1989 se uvažovalo o přestavbě domu, projekt předložil pan .Tillmann. Mezitím však opuštěná kavárna vyhořela a postihl ji téměř podobný osud v opuštění a vyrabování jako u kavárny Kamzík. Prázdné zůstávají někdejší výletní místa Lunapark, Polom, Beskyd. Lunapark se však rychle buduje a je naděje, že v příští sezóně bude v provozu.
      Nad osudem Červené Karkulky však jasno není.

Výšina Karola (Carola Höhe)

Vpravo je kresba Hanse Krüttnera dřevěného vyhlídkového pavilónu saské královny Karoly, která tu stávala před sto lety, ale ještě po roce 1945. Autor zachytil pavilónek podle své vzpomínky. Je pravda, že vzhledem k přerostlému stromoví byla vyhlídka již nefunkční, ale po válce tu stála a chátrala. Po zbourání tu zbyly základy, ale i ty se někomu podařilo v 80. letech vylámat a odvézt. Takže pouze pamětníci znají vyvýšeninu, na které vyhlídkový pavilón stával.
Vyhlídka zanikla, ale název přežil. Celý svah a les se dnes nazývá "Karola", jen málokdo však ví, že je to jméno slavné návštěvnice Mariánských Lázní.

Hotel Lesní mlýn (Waldmühle)

Vyhlídková věž nad Panoramou

Hamelika, vlastivědné materiály z Mariánskolázeňska. Připravil Ing. Richard Švandrlík. Číslo 6. Hameliky XXII. ročníku (pořadové číslo 280.), Mariánské Lázně - vyšlo 1. července 1998.