Ročník
XXII. (1998)
Pořadové číslo 279. |
|
Mariánské Lázně
9. června 1998 |
|
Jaroslav Schiebl
Goethe a Plzeň (1926) |
K blížícímu se 250. goethovskému výročí
Jaroslav Schiebl: GOETHE a PLZEŇ
V roce 1999 oslaví kulturní svět 250.narozeniny Johanna Wolfganga von Goetha.
Také v Mariánských Lázních se chceme znovu vracet k našemu slavnému hostu, který
svými třemi letními pobyty tolik přispěl k pověsti a věhlasu nových českých
lázniček, vznikajících v době krátce po napoleonských válkách. Dnes uvádíme
studii předního plzeňského vlastivědníka Jaroslava SCHIEBLA z časopisu PLZEŇSKO
z roku 1926. Jeho studie vycházela v pěti pokračováních a na vztahu ke Goethovi
charakterizuje dobový vývoj česko-německých vztahů z pohledu Plzně. Je škoda, že
po roce 1945 se k této Schieblově studii nikdo z českých "goethistů" nevrátil.
Plzeň a Goethova ulice
Když bylo v Plzni vystavěno německé divadlo,
povstala nová ulice, kterou lid prozatímně přejmenoval na "TELEGRAFNÍ", poněvadž
v ní byl vchod do telegrafního úřadu. Po nějakém čase navrhl tehdejší předák
německé menšiny, aby ulice tato obdržela jméno "DEUTSCHE STRASSE". Proti tomuto
politicky přihrocenému požadavku, o kterém navrhovatel již předem věděl, že jest
beznadějným, postavila se celá česká část městského zastupitelstva, a
prohlásila, že jednak nejde o pojmenování "třídy", nýbrž jen "ulice", a dále že
nepřipustí v Plzni žádnou "německou ulici". Nato sestoupili se němečtí členové k
nové poradě požadavek doktora STARCKA opraven na žádost, aby nová ulice nazvána
byla "SCHILLEROVOU". Změněný tento návrh odůvodňován byl tím, že německý básník
Bedřich SCHILLER napsal "Valdštejnskou trilogii, v níž velkou část děje přeložil
do Plzně, čímž si zavázal naše město k vděčnosti, neboť prý svým dílem přispěl k
tomu, aby se stalo v širší cizině známým. Na tento výklad odpověděl vezdy
sarkastický doktor Vilém ŠEL, že ani jméno Schillerovo neodporučuje pro onu
ulici, neboť prý jest v Plzni pekař SCHILLER, zde populárnější než německý
básník, a o roznesení jména plzeňského i do takových krajin, kde Schilerova
Valdštejna ještě neznají , lépe se postaral už Měšťanský pivovar svým výrobkem.
Takto se
dostala debata o tomto předmětu na pole, kde si ho takt většiny českých zástupců
nepřál míti, neboť nebylo jejich úmyslem za této příležitosti památku velkého,
třebas německého básníka podobnými poznámkami v nevážnost uváděti. Nešetrná
poznámka doktora ŠELA vyvolala také u německých členů velký a bouřlivý odpor, za
kterého doktor STARCK tvrdil, že básník Schiller navštívil kdys Plzeň, aby tu
poznal z autopsie dějiště Valdštejnova dramatu. Do debaty zasáhl starý F.
PECHÁČEK, jenž odpověděl doktoru Starckovi, že z literární historie jest nade
vší pochybnost prokázáno, že básník ten nikdy v Plzni nebyl a děj svého
Valdštejna nepoložil do Plzně on a z lásky nebo náklonnosti k tomuto městu,
nýbrž prostě proto, že to jinak nešlo, neboť v tomto směru rozhodla historie již
dříve. Ale, aby bylo německé minoritě jiným způsobem vyhověno, navrhl řečník,
aby ulice, o níž se spor točil, byla pojmenována "GOETHEOVOU ULICÍ" a sice
proto, že o tomto duševním velikánu Němců jest bezpečně známo, že měl jisté,
dosti blízké vztahy k Plzni a jevil o naše město značný zájem, jednak svými
pilnými osobními styky s profesory plzeňského gymnasia, J.Stanislavem ZAUPEREM,
a prefektem stejného učiliště STEINHAUSEREM, kteříž oba, regulovaní členové
premonstrátského kláštera v Teplé, odpočívají na hřbitově sv.Mikuláše. Mimo to
pak pěstoval Goethe ještě styky s četnými osobnostmi jinými z naší krajiny. K
tomu všemu byl také znamenitým dramatickým spisovatelem (Faust, Egmont, Věčný
žid, Sourozenci atd.) a jeho jméno bude tedy vždy čestným znakem i pro německé
divadlo.
A tak také
došlo v české Plzni k pojmenování GOETHOVY ULICE. Barometrem nejširší lidové
popularity jsou zpravidla?: nomenklatura ulic, měštišť, sadů nebo také pomníky.
GOETHE meškal v Čechách arci jen v různých zněmčených místech na severozápadě,
tak v Karlových Varech, Mariánských Lázních, Teplicích, Teplé, Chebu, Lokti,
Krupé atd. A kupodivu všude tam spíše připomněli si dříve Bedřicha SCHILLERA
nebo císaře Josefa II., kdežto GOETHE jest řazen teprve za těmito, zvláště pak
daleko za Schillerem. Zněmčelé a německé obyvatelstvo krajin těch je nacionálně
ortodoxní a snad bylo právě Goethovo sympatické smýšlení o duševním snažení
českého národa příčinou, že "konkurence" Schillera zůstala vítěznou. V Krupé,
kde meškal GOETHE po třikráte, mají dokonce "Schillerplatz", "Schillersteig" a "Schillerhöhe",
avšak o Goethovi ani řeči. A podobně jest i v ostatních vyjmenovaných zněmčených
městech. Česká Plzeň se tedy zachovala jinak.
Pomalu tomu
bude už šedesát let (tj. roku 1867) od plzeňského křtu Goethovy ulice, avšak
dosud neshledal jsem nikde českého obšírnějšího ocenění vztahů velkého německého
básníka k našemu městu. Poroto jsem se odhodlal učiniti tak sám. Avšak musím
předem poznamenati, že tato práce nechce být ničím více než prostým kronikářským
přehledem vztahů Goethových k Plzni a k Plzeňsku. Vědečtí pracovníci z oboru
literární historie, geologie a etnografie snad příležitostně látku tu důkladně
zpracují.
Goethe v Čechách
GOETHE
navštívil Čechy poprvé roku 1785, ačkoliv němečtí autoři udávají mylně až rok
1810 jako první rok pobytu Goethova v Čechách, a sice přijel k delšímu pobytu do
KARLOVÝCH VARŮ, kde právě meškala výmarská vévodkyně s mladým. vévodou, dále
německý básník HERDER s manželkou, Goethova přítelkyně paní CHARLOTTA von
STEINOVÁ, pro svoji duchaplnost proslulá, a mnoho jiných básníkových přítel, již
se tu léčili. Goethovi se tu zalíbilo do té míry, že o tomto pobytu napsal:
"Bylo mi, jako by se duryňské duševní středisko rázem bylo octlo v Čechách."
Není divu, že také příštího roku zajel si GOETHE opět rád do Karlových Varů ke
krátké zastávce, než nastoupil svoji italskou cestu.
Nato pak ale
teprve po devíti letech zavítal opět do Čech. Roku 1795 ochuravěl ledvinami a
hledal pomoc v Karlových Varech, kam pak pravidelně každoročně zajížděl, kdykoli
jeho zdravotní poměru mu to kázaly, a sice v letech 1806-1808, 1810-1812,
1818-1820, vždy k delšímu léčebnému pobytu, a sice v roce 1808 na čtyři měsíce,
a v letech 1807,1809 a 1812 vždy na tři měsíce. Důkaz to, jak se mu v naší zemi
zalíbilo.
Za těchto
svých českých zajížděk podnikal básník z Karlových varů výlety do okolí. Tak
například do Chebu, kdež se seznámil s vysoce vzdělaným tamním magistrátním a
kriminálním radou Šebestiánem GRÜNEREM, s nímž ho sblížila hlavně společná
jejich záliba pro geologie a národopis Chebska, a dále s posledním chebským
katem Karlem HUSSEM, potomkem rozvětvené katovské dynastie, která i také Plzni
dala několik popravčích mistrů a v našem okolí má dosud své potomky. Tento kat
HUSS byl jako samouk v oboru geologie a numismatiky pozoruhodným sběratelem a
odiósní jeho řemeslo nevadilo nikterak výmarské Excellenci, že s ním po dlouhou
dobu zůstal v přívětivých stycích a ve své korespondenci se o něm často
zmiňoval. Ač nepřímým, přece však vlivem Goethovým stal se Karel HUSS po svým
odchodu do výslužby opatrovníkem numismatické a starožitnické sbírky knížete
Metternicha v Plasech u Plzně, později pak správcem knížecího muzea v zámku
Kynžvartě, ve kteréžto funkci setrval až do své smrti. Dále zajel si GOETHE také
do památného Lokte a do kláštera Teplá, ve kterém poznal výborného opata Karla
Kašpara REITENBERGERA, vlastního zakladatele Mariánských Lázní, dále lázeňské
lékaře Fiedelia SCHEUE a K.J.HEIDLERA, inspektora lázeňských pramenů GRADLA,
převora ECKLA, astronoma Aloise Martina DAVIDA. Ti probudili v něm zájem pro
nový lázeňský podnik do té míry, že si tam GOERHE poprvé zajel 27,dubna 1820 a
hned dva dny se pozdržel. A tu již také setkáváme se v Goethově deníku se jménem
"Plzeň".
Goethe a zkamenělý les
GOETHE si
totiž zapisuje při zmínce o rozmluvě s doktorem Heidlerem, která se točila kolem
geologických útvarů českých krajů, následující: "Der unterirdisch entdeckte
Palmenwald in Böhmen kam zur Sprache. Die Grube liegt im Pilsner Kreis."
(Objevený palmový les v Čechá byl také předmětem hovorů. Dům ten leží v
Plzeňském kraji.) O tomto zjevu pak nacházíme další zmínku v jednom dopise
Goethově výmarskému vévodovi z 10.května 1820 (Goethe Jahrbuch II.,287). Praví
se tu, že v Plzeňském kraji mezi Harchowitzti (Hořovice) a Radnicemi, na jednom
panství hraběte Šternberka, byl objeven podivuhodný zuhelněný prales, "es sey
von Palmen, colossalen Farnkräutern oder gar Casuarinen, wovon Hochselben gewiss
schon das nähere bekannt ist."
Krajinářsky
krásná poloha Mariánských Lázní činí pochopitelným, že GOETHE se rozhodl v
léčení svém pokračovati v novém tom lázeňském místě, tehdáž ještě sotva 30 budov
čítajícím, tím více pak, že on i jeho osobní lékař REHBEIN shledali, že pokusné
užívání tamní "Křížovky" mělo na průběh básníkovy choroby zdárný účinek. Odtud
pak setkáváme se v Goethově korespondenci, v jeho deníku a v jiných pramenech k
jeho biografii, se jménem Plzeň velmi hojně. Básník Fausta zamiloval si Čechy do
té míry, že se vyslovil při pohledu z Volfštejnu na tamní krajinné okolí: "Wer
ein Dichter werden will, der sehe sich diese Gegend an!" - Kdo se chceš básníkem
státi, pohlédni na tuto krajinu! Také při častějších jiných příležitostech mluví
GOETHE o svých milých Čechách - "mein liebes Böhmen".
Ze záliby pro
kraj vyvinul se čilý zájem také o duševní život lidu v něm žijícího a zájem ten
vedl důsledně k tomu, že Goethe vešel s četnými osobnostmi v Čechách ve styky
dílem osobní dílem písemné. Heřman BAHR (Tagebuch v N.Wr.Journal, 15.11.1925)
napsal ve svém deníku o Goethovi, že velikán tento tak mnohé, co bylo jinak jeho
životnímu povolání vzdáleno, přece radostně uznával, poněvadž svůj obzor
nepokládal za hranice světa a poněvadž se těšil ze všeho, co mu umožňovalo svůj
rozhled rozšířiti do jiných sfér. Tak také se vysvětluje úžasná mnohostrannost
zájmu na naší zemi a na životě v ní, s jakým se u Goetha setkáváme. Již roku
1817 napsal pojednání "Zur Kenntniss der böhmischen Gebirge" a s hrabětem
Kašparem Šternberkem, jehož neobyčejný vliv na duševní život v Čechách jest
všeobecně známý, byl již také za té doby v čilých stycích a dne 7.ledna 1821
píše v dopise vévodovi Augustovi: "Naléhavé pozvání na panství Radnice mne asi
svede, abych vybočil z mých českých kolejí. Z Mariánských Lázní je to jen malá
jednodenní cesta; tam bych měl příležitost pro naše muzea nejen vynikající
exempláře rostlinných zkamenělin, nýbrž i celou suitu střídavých složenin,
vrstev uhelných a pískových, shledati a odeslati. Dejž nebe své požehnání, aby
se podařilo tento podzemní zisk sebrati." GOETHE byl se Šternberkem po delší
dobu v písemném styku, osobně se však poznali teprve v srpnu 1822.
Šestnáctekráte
překročil GOETHE hranice naší vlasti, vždy ke kratšímu nebo delšímu prodlení, a
když spočítáme veškerou dobu jeho českého pobytu, shledáváme, že dohromady
skorem tři roky svého života strávil v naší vlasti. Vřelý zájem jeho platil také
našemu probuzeneckému hnutí a nadšení v českých kruzích pro laskavého hosta bylo
vyvrcholeno, když 28.července 1822 přeložil (vlastně přebásnil) v Chebu, "bez
cizí pomoci" jak ujišťují KVĚTY z roku 1882 (II.,29), nejhezčí báseň z
Královédvorského rukopisu "KYTICE". Koupil si totiž v Chebu Thamovu "Českou
mluvnici", vydanou Václavem Hankou, a učinil na jejím základě náběh k učení se
češtině, arci jen krátký. A báseň "Das Sträusschen" jest označována jako perla
sbírky Goethových básní. Opis zněmčené "Kytice" poslal hrabě Šternberk četným
literátům, zejména Nejedlému, Markovi, Sedláčkovi, Hněvkovskému, Svobodovi,
Hankovi aj. jako radostný důkaz, že probouzející se naše písemnictví dochází na
tak významných místech ohlasu.
Goethe a hrabě Šternberk
Dne 10.září
1823 se GOETHE zmiňuje ve svém chebském dopisu hraběti Šternberkovi, že mu
plzeňský krajský BREINL slíbil půdorys krajiny kolem Wolfsbergu (Vlčí hora u
Černošína). V dopisu 27.března 1825 opět Šternberk Goethovi ze svého zámku
Březina u Radnic potvrzuje radostně příjem bedničky z Výmaru, kterou v Praze
marně očekával a která ho v Plzni stihla. Zvláště zajímavým pro nás jest však
dopis Šternberka Goethovi z Prahy dne 25.února 1828 zaslaná, ze kterého podávám
v překladu následující místo:
"Ježto jest
řeč o grafických obrazcích, budiž připojen ještě jeden, který znázorňuje
železnici z Prahy do Plzně, jejíž stavba bude ještě letošního jara zahájena.
Snad bude vytčeno, že činí příliš velikou okliku. Musím však připomenouti, že
tato železnice má míti dvojí účel: aby totiž předměty, na venkově těžko
prodejné, přiváděla do hlavního města a odtud z Vltavy k další dopravě do Labe.
Proto musí býti vedena krajinami, kde se nejvíce zboží k dopravování najde, jako
u nás: kamenné uhlí, skalici, ledek, železo a dříví. Proto jsme se ve způsobu
stavby uchýlili od onoho v Budějovické dráze, neboť máme v naší krajině
kvádrového pískovce dostatek a budeme klásti lité kolejnice na pískovcový
kámen." V roce 1825 se utvořila společnost, jíž se postavili v čelo hrabě Kašpar
Šternberk, zakladatel českého muzea, a hrabě Wrbna, a která získala roku 1827
privilegium na 50 let pro vystavění pražsko-plzeňské železnice. Uskutečněna byla
však pouze z Prahy do Lán; k doplnění této tratě nedošlo z různých příčin a
dílčí trať již dohotovená byla prodána knížeti Fürstenbergovi.
O tomto
železničním projektu nacházíme ještě nepatrnou zmínku v dopisu hraběte
Šternberka z prahy dne 5. května 1828: "Více psáti nedovoluje mi práce, jež mne
očekávaly, týkající se železnice z Prahy do Plzně." - Nato hrabě Šternberk těžce
onemocněl a jen pomalu se zotavoval.
Nyní obraťmež
se události, která vedla k tomu, že zájem Goethův pro západní Čechy vyvinul se
intensivněji přímo k Plzni a okolí. V roce 1821 přijel GOETHE po prvé do
Mariánských Lázní, výhradně za účelem léčení a meškal zde po dobu od 29.července
do 25.srpna 1821. Pobyt jeho zkrátila vytrvale nepříznivá pohoda. Za prvého i
druhého svého pobytu v Mariánských Lázních (1821 a 1822) bydlel básník vždy v
domě pražského hraběte Klebelsberka (později "Weimar") a 11.července 1822 přijal
zde návštěvu hraběte Šternberka, který sem k tomu cíli z Prahy zvláště přijel.
Bylo to jejich první osobní setkání. V roce 1823 bydlel již v domě "U zlatého
hroznu", který do dneška zachovává svůj původ, vzevření a slove nyní "Goethův
dům". Z tohoto pobytu také datuje vznik pozdní, avšak intensivní lásky k
mladistvé Oldřišce von Lewetzovové, o které mohou biografové Goethe více
pověděti než rozměry této stati dovolují.
V Mariánských
Lázních došlo k vzájemnému osobnímu poznání básníka s ZAUPEREM dne 6. srpna
1821, a setkání ta opakovala se dne 30.června a 1.července 1822, a konečně dne
19. a 20. července 1823. V písemných stycích, neobyčejně čilých a obsáhlých,
které se z těchto osobních setkání vyvinuly, byl pak ZAUPER s GOETHEM až do
25.března 1832, kdy poslední dopis Zauperův básníka již nezastihl na živu.
Goethe a Zauper
Pro úplnost
celku nebude na škodu, když se trochu obšírněji pozdržím u těchto styků s
ZAUPEREM, abychom pravou povahu jich poznali. Za prameny slouží mi k tomu úvod
doktora J.NADLERA k Sauerovu spisu "Goethes Briefwechsel mit Grüner und Zauper"
a Brandlova stať "Goethes Aufenthalt in Böhmen".
Profesor na
plzeňském gymnasiu a člen kanonie teplské Josef Stanislav ZAUPER vydal dne 18.
března 1821 ve Vídni své dílko "Grundzüge zu einer deutschen theoretisch-praktischen
Poetik aus Goethes Werken entwickelt". Jeden výtisk zaspal s dopisem svým
básníku do Výmaru, jenž mu byl osobně dosud neznám. Za tuto zásilku poděkoval
Goethe Zauperovi dne 8.dubna 1821 zasláním vyobrazení maškarního průvodu,
pořádaného ve Výmaru při tamním pobytu ruské císařovny MARIE FEDOROVNY, matky
dědičné vévodkyně. Za měsíc nato, 31.května 1821, doručil v Plzni dvorní medikus
REHBEIN z Výmaru jiný dar od Goetha Zauperovi, a sice úplný exemplář spisu "Kunst
und Alterthum" s věnováním "Na památku". - Také s krajským hejtmanem BREINLEM,
který dne 16.srpna 1821 přinesl osobně Goethovi do Mariánských Lázní jakousi
zásilku od Zaupera, bavil se básník o Plzni a byl s ním také později v písemném
spojení (Goethův deník VIII.,91).
Již tyto
okolnosti způsobily, že zájem Goethův o Plzeň byl probuzen, neboť také s GRADLEM
v Mariánských Lázních dne 1.srpna 1821 byl veden rozhovor o poměrech na tepelské
"vysoké škole" v Plzni (Goethův deník, VIII.85 "über das Verhältnis ihrer
Hochschule in Pilsen").
Josef
Stanislav ZAUPER narodil se 18.března 1784 v Duchcově, byl od roku 1809
profesorem a od roku 1832 po Steinhauserovi prefektem na gymnasiu v Plzni, kdež
také zemřel roku 1850 a jako čestný měšťan nákladem města pochován na hřbitově u
sv.Mikuláše, kde mu byl postaven pěkný železný litý náhrobek, zhotovený v huti v
Plasech. Bohužel, zapomněla obec svých povinností k hrobu vynikajícího tohoto
muže, který, ač Němec rodem, byl k národnosti české vždy blahosklonně
spravedlivým a s upřímností usiloval o shodné a přátelské spolužití obou
národností v Čechách (viz např. jeho báseň "An die vaterländischen Sänger" ze
18.července 1817, věnovanou profesoru Josefu Vojtěchu Sedláčkovi). ZAUPER byl
nadšeným ctitelem Goetha a roku 1821 zaslal mu svůj spisek "Grundzüge". Stejně
pak i knihu, vytištěnou v roce 1822 "Studien über Goethe". Odtud najdeme
Zauperovo jméno v dílech, dopisech, rozhovorech i denících Goethových velmi
často a tak, že můžeme neklamně souditi na zvláštní přátelskou přízeň výmarského
velikána k mladému plzeňskému profesoru. Z Plzně tedy vyšel - jak praví BRANDL -
v Zauperově "Poetik" první soustavný pokus přehledu o dílech Goethových. Odpůrci
Goethovi arci přenesli část své zášti na nadšeného jeho ctitele Zaupera a
vytýkali mu neprávem, že se básníkovi přízně dožebrává. Při této příležitosti
bylo dokocne také v německých literárních kruzích posměšně mluveno o "plzeňské
estetice".
ZAUPER nedal
se arci těmito posměšky ve své, přímo zbožné lásce k svému básnickému ideálu
zmásti. Goethe také s velkou účastí sledoval svého mladého plzeňského přítele
prosaické překlady Homéra, a sice Iliady (17826) a Odyssey (1827), původně
myšlené jako školní pomůcka. Svými dopisy provázel Zauper Goetha na všech jeho
cestách a jsa češtiny znalým a sleduje také s upřímným zájmem náš český kulturní
život, informoval o něm Goetha soustavně a pravidelně. O svém prvním setkání s
Goethem píše ZAUPER ve svém spisu "Studien über Goethe" toto:
"Se zatajenmý
dechem očekával jsem okamži, kdy jsem měl na vlastní oči shlédsnouti tohoto
slavného muže a ústně s ním rozhovořiti se o tom ,co jsem věrným studiem získal.
Když však nadešla toužená chvíle, rázem zmizel všechen strach, obrátil se v
hlubokou úctu a důvra byla jednou pro vždy získána."
Goethe o Plzni
Úvodem. Roku
1822 píše Goethe dne 7.srpna z Mariánských Lázní ve svém deníku (VIII.378) o Steinhauserovi a Zauperovi: "Prefekt Plzeňské hlavní školy (Steinhauser), jejíž
profesoři jsou vesměs členy kláštera v Teplé, obeznamuje mne, jsa také lázeňským
hostem, se zvláštnostmi těchto poměrů. Člověk se věru cítí býti v jiném světě. I
ten mladší profesor ZAUPER (tehdy 38letý), který se hlavně zabývá tím, co ode
mne vychází, byl po několik dnů zde. Měl jsem z něho opět mnoho radosti. Mladé
tyto lidi nutno arci stále jen krotiti, neboť vše, co od nás zvenčí přichází,
působí ve zdejších odměřených poměrech více rozrušujícím způsobem, než je třeba,
a tito mladí mužové musejí se naučiti, aby poznenáhlu své přesvědčení do starých
forem vštípili ("einzuschwärzen")."
ZAUPER v té
době napsal ve svých "Studien" (1822) o svém prvním setkání s Goethem: "Milým
byl mi Goethe jako básník již dávno, nyní však stal se mi také jako člověk
Goethe milým." - Grünerovi psal Goethe 30.června 1822 o Zauperovi: "Poznal jsem
profesora Zaupera z Plzně. Tento muž se honosí vědomostmi, líbí se mi velice a
promluvil jsem k němu povzbuzující slova.". A Zauperovi pak napsal: "Držte se
pevně toho, co Vám přirozené cítění káže. zkoumejte Sebe sama neustále v zrcadle
démantového štítu Řeků, ve kterém Své ctnosti a nedostatky vždy co nejjasněji
rozpoznáte. Slov svých vrstevníků dbejte jen potud, abyste se je naučil znáti,
abyste poznal, co se Vám blíží a co se od Vás vzdaluje, co Vás podporuje a co
Vám překáží. Pokračujte jenom stále ve svědomitém vzdělávání Sebe sama a v
pilném šíření vzdělanosti."
Ještě za
pozdních let svého života připomínal si Goethe Zaupera. ECKERMANN, s nímž se
Zauper seznámil v Drážďanech, vypravuje o svých "rozmluvách s Goethem" ke dni
6.dubna 1829: "Hovořili jsme mnoho chvalitebného o Egonu Ebertovi a o Čechách a
také s láskou jsme si připomněli Zaupera. "Tyhle Čechy jsou zvláštní zemí,"
pravil Goethe, "byl jsem tam vždy rád. Vzdělání tamních literátů má ještě mnoho
čistoty do sebe, která v severním Německu počíná již býti vzácnou. Zde píše
každý lump, u kterého není ani potuchy o nějakém mravním fundamentu nebo o
vyšších úmyslech."
Ještě
25.března 1832, tedy tři dny po Goethově smrti, psal mu ZAUPER - nemaje arci o
jeho smrti vědomosti - a posílal mu výtisk své příležitostné básně ("Zur Feier
des vierzigsten ruhmreichen Regierungsjahres Seiner Majestät Franz des Ersten,
gesprochen im Städtischen Theater zu Pilsen am 1.März 1832. Verfasst von Josef
Stanislaus Zauper, Stift Tepler Chorherren und Professor der Humanitätskassen am k.Pilsnere
Gymnasiumn. Gedruckt bei Leopold Reiner in Pilsen 1832."). Sděluje mu také, že
se Steinhauser už poněkud zotavil z druhého případu mrtvice, kterou byl
postižen.
Tolik
všeobecně o poměru Zaupera ke Goethovi.
Zájem Goethův
o Plzeňsko. Goethe byl, jak už připomenuto, horlivým milovníkem výzkumů
geologických. Za jeho pobytu v Chebu byly také podnikány výzkumné výkopy na
vyhaslé sopce mezi Chebem a Františkovými Lázněmi a hrabě Šternberk požádal
plzeňského krajského hejtmana BREINLA, aby podle žádosti Goethovy dal podél
domnělého kráteru provést výkopy.Avšak BREINL práce tyto zdržoval, vyčkávaje, až
budou potřebné peníze poukázány.
Vévoda
Výmarský Karel August dopsal 26.srpna 1821 Goethovi, svému ministru, o své cestě
do Čech: "Seznámení s hrabětem Šternberkem (v Teplicích) bylo mi velmi příjemné.
Setkáš-li se s ním, nebo navštívíš-li ho, prosím, abys mu vyřídil, že jsem na
silnici, hodinu cesty od Plzně, na straně ke hranicím, našel dva krásné kusy
zkameněného dřeva." - Ve svém deníku poznamenává Goethe (VIII.,216) dne
15.července 1822, že obdržel od prefekta z Plzně dvě skříně s mineráliemi. -
Českému muzeu píše Goethe: "Z plzeňského kraje jsou dosud jen fosilie z panství
Teplé úplné." Sbírku tu zaslal Goethe pražskému muzeu.
Když došlo v
Mariánských Lázních k osobnímu setkání plzeňského profesora s Goethem, při které
příležitosti byl tomuto společně se Steinhauserem představen, píše ZAUPER
13.srpna 1821 Goethovi z Plzně: "Kdyby má dobrá hvězda Vaši Excelenci měla vésti
naším městem, přál bych si míti příležitost, býti Vaší Excelenci k službám, i
kdyby to bylo jenom na chvíli. Prosím o to." - Na toto setkání se ZAUPER v Plzni
arci marně těšil, neboť Goethe za svých pobytů v Čechách ani do Plzně ani do
Prahy nezavítal. Za to však jsou v deníku Goethově četné zmínky, že básník
zabýval se pilně českou literaturou. dějinami, národopisem a přírodními vědami.
Zajímavo jest, že Goethe nazývá obyvatele Chebska "das egersche Serbenvolk"
(chebský srbský lid) a i chebský domorodec GRÜNER označoval obyvatele tamních
krajin za potomky Slovanů.
Dne 5.dubna
1822 píše Zauper Goethovi z Plzně, že veškerý literární zájem v městě obmezuje
se na učitelský sbor školy, na níž působí a že vše, co Zauper chce čísti, musí
si sám koupiti. Poznámka tato týká se arci jen německé literatury, jejíž nové
zjevy prý poznává z lipského Messkatalogu a z Morgenblattu. Avšak v dopise z
25.září 1822 posílá ZAUPER svému příznivci obšírný výpis českých kulturních
poměrů veškerého duševního života v Čechách. O všem tom referuje přímo s
nadšením a dokazuje takto nejen svoji národnostní nepředpojatost, ale i
nepokrytě své sympatie pro české duševní snažení. Nevalně pro nás potěšitelné
jest, že při této příležitosti nečiní pisatel o nějakém literárním životě v
Plzni, třeba sebe skromnějších známkách jeho, ani nejmenší zmínky. Toto mlčení
jest odůvodněno tím, že český živel v Plzni za té doby se teprve těžce probíral
ze svého spánku.
Již předtím, a
sice 21,.června 1822 se stalo skutkem opětné setkání Goetha s Zauperem a
Steinhauserem v Mariánských Lázních. již se mohli vzájemně potěšiti na delší
procházce a poté společně s chebským Grünerem poobědvati u svého zbožňovaného
přítele.
Po svém
návratu do Výmaru obdržel Goethe od Zaupera z Plzně dopisy, 25.září 1822, ve
kterém mu posílá obšírné vypsání sbírek pražského musea, jehož prohlídkou se za
pražského pobytu potěšil,. Přitom se dovídáme, že slavný český skladatel TOMÁŠEK
Goetha navštívil a potěšil jej svojí hrou.
Příprava
návštěvy Výmarských v Plzni. Na podzim 1822 byla Zauperovi poskytnuta
příležitost, že mohl pozdraviti v Plzni osoby Goethovi stojící nejblíže a jím ke
službě býti. Od října až do prosince 1822 se totiž konal ve Veroně známý kongres
"Svaté aliance", kdež bylo jednáno o potírání evropské revoluce a o některých
jiných evropských záležitostech, vyjma řecké povstání, o němž kongres jednati se
zdráhal. Kongresu se zúčastnili panovníci ruský, rakouský, pruský, neapolský,
sardinský, vedle nich pak několik drobnějších italských knížat. Anglii tu
zastupoval vévoda z WELINGTONU, Francii vévoda z MONTMORENCY a CHATREAUBRIAND, z
Rakouska byl přítomen kníže METTERNICH, z Ruska hrabě POZZO di BORGO, z Pruska
BERNSTORFF a kníže HARDENBERG. Když byl kongres ukončen a panovníci i státníci
se rozjížděli do svých domovů, rozhodl se ruský car ALEXANDR I., že si dá cestou
dostaveníčko ke shledání se svoji sestrou ALŽBĚTOU PAVLOVNOU, provdanou za
vévodu Karla Augusta Sasko-Výmarského, jehož ministrem byl Goethe. Za místo
dostaveníčka zvolena Plzeň, kdež se rozhodl car oslaviti ruské Vánoce.
Již o pět let
dříve měla Plzeň příležitost uvítati ve svých zdech carevnu MARII FJODOROVNU,
matku cara Alexandra I., která se tu na své cestě do Výmaru ke své dceři
zastavila 12.října 18189. Snad tato zastávka přispěla nyní k volbě Plzně pro
dostaveníčko cara. Přece však některé jiné okolnosti nevylučují, že na volbu tu
působil také vliv Goethův, který cestu vévodských manželů připravoval
doporučujícími dopisy a jiným průpravným jednáním.
Šalo zejména o
dopis Grünerovi z 25.prosince 1822, kde píše: "… pozdravuji Vás dnes jen
stručně, abych Vám sdělil, že naši mladí knížecí manželé předem do Chebu
zavítají. Paní dědičná velkovévodkyně ubírá se do Plzně ke schůzce s Jeho
Veličenstvem, svým vysoce vznešeným bratrem Veličenstvem. Naše nejvěrnější přání
ji provází."
V komonstvu,
které provázelo velkovévodské manžele, byl také komoří von BEULWITZ, po kterém
poslal Goethe Grünerovi jakousi zásilku. Dvořanu tomu pak dal mimo to Goethe
zvláštní doporučující list na profesora Zaupera do Plzně. V tomto listu z
27.prosince 1822 z Výmaru žádá básník svého plzeňského přítele, aby byl
Beulwitzovi všemožně k službám. Veškeré přípravy k uvítání a k pobytu hostů těch
v Plzni byly arci provedeny úřední cestou. Otevřený doporučující dopis
Beulwitzův zněl doslovně:
"Vašemu
Blahorodí, odevzdá pan komoří von Beulwitz v dvořanstvu Jich královské Výsosti
tento dopis mým jménem zároveň s mými nejlepšími pozdravy. Jsem jist, že bez mé
zvláštní žádosti tomuto vzácnému muži přispějete vším, co bude ve Vaše místě
žádoucno. Také si přeji, aby pan prefekt byl mým jménem co nejlépe pozdraven a
aby můj přítel při svém návratu přinesl mi dobré zprávy o Vás a o Vašem zdraví.
Obšírné a roztomilé Vaše psaní z Prahy svého času šťastně došlo, za čež co
nejkrásněji děkuji.
Výmar 27.
prosince 1822 Oddaný J.W.von Goethe."
Výmarští v Plzni 1822-1823
Dne
31.prosince 1822 mezi 8 a 9 hodinou večer přibyli do Plzně také velkovévodští
manželé se svými dcerami Marií a Augustou (Augusta se stala později manželkou
pruského krále Viléma I. a byla tedy i první německou císařovnou). Velkovévodova
rodina přijela v osmispřežním voze. Bydlení pro ně bylo připraveno v prvním
patře domu magistrátního rady Františka Václava Matase (náměstí čp. 107 a 108).
Vzácní hosté byli uvítáni banderiem, sestaveným z mladých měšťanlů, které jim
jezdecky s pochodněmi vyjelo vstříc a do města je uvedlo, kdež je jménem obce
pozdravil purkmistr Emanuel DAVID a městská rada. Než přijel ruský car ALEXANDR
I. (bylo to 2. ledna ve 12 hodin v noci) prohlížel si velkovévoda Karl August
Plzeň a se svou chotí se pobavili rozhovory s profesoem Zauperem, kterého jim
komoří von Beulwitz představil. O těchto carských Vánocích v Plzni bylo již
obšírněji psáno dříve. 7.ledna 1823 se výmarští hosté rozloučili a odjížděli.
Rozloučili se také s Zauperem. Car ALEXANDR I. se na cestě do Plzně krátkou
návštěvou zastavil u knížete Schwarzenberga na Hluboké. Odjel pak z Plzně
inkognito 7.ledna 1823 přes Prahu a noclehoval v Běchovicích.
Zauper v
dopise Goethovi z 5.ledna 1823 vyslovuje zdvořilou obavu, že snad výmarské
panstvo nebylo pobytem v našem "prozaickém městě" - jak doslovně psal - do
žádoucí míry uspokojeno, čehož hlavní vinu arci připisuje nevlídné zimní pohodě.
Na konci listu projevuje radost nad tím, že baron VITZTHUM z velkovévodova
dvořanstva ho ujistil o zdravém Goethově vzevření. Jinak je celý dopis věnován
skorem veskrze literárním věcem. Sděluje, že Macháčkův český překlad "Ifigenie"
byl Goethovi poslán do Výmaru a o Macháčkovi praví: "Tento náleží k tzv. I-tistům,jichž
protivníci jsou Y-tisté, což jsou dvě skupiny Čechů, z nichž jedni užívají
výhradně j- tam, kde druzí y- užívají, z čehož se vyvinul směšný spor, který
pokračuje ve dvou různých prosodiích české řeči." Po obšírném vylíčení sporu
Zauper píše: "Jak dalece mají obě strany pravdu, nemohu rozhodovati, jelikož
jsem češtiny ve slově a v písmě jen nedokonale mocen."
V dalším
dopise Goethovi z 7.února 1823 posílá ZAUPER popis Prahy od Griesela a zároveň
báseň, věnovanou velkovévodkyni, za jejíž odevzdání prosí. O tom poznamenává
Goethe, že zásilka přišla v den narozenin velkovévodkyně 16.února 1823 a uvádí:
"A jako Výsosti milostivě přívětivá přítomnost dovedla do české zimy květiny
zanésti, tak také totéž slunce i stále účinkuj blahodárně i na moji zimu."
Dopisy až za hrob
Dne
19.července 1823 se opět setkal ZAUPER na několik dnů v Mariánských Lázních se
svým výmarským ideálem a odevzdal mu některé minerály z plzeňského okolí a z
Vlčí hory (Wolfsberg), o které žádal Goethe dopisem z února plzeňského krajského
hejtmana Breinla a jejichž část sebrali Zauperovi žáci. Nato Goethe 11.srpna
1823 děkuje písemně Zauperovi, že na jeho doporučení ho navštívil inspektor
silnic RITTER z Plzně a přivezl mu některé minerálie z okolí Cerhovic. Volešné a
Jiviné. Goethe zároveň děkuji za zaslání kresleného pohledu na plzeňskou
gymnasiální budovu a dodává: "Jak pravidelně jest město Plzeň vybudováno, zvěděl
jsem již dříve. Nyní mám před očima, v jakém paláci jsou umístěna studia." Pro
určování Ritterem přivezených minerálů potřeboval Goethe bližší data o obci
Volešná od Zaupera, který mu 22.srpna 1823 sděluje podle Sommerovy topografie,
že je Volešná malá vesnice 3/4 hodiny od Šťáhlav a 1 a 1/2 hodiny jižně od
Liblína. Jednu zásilku poslal Goethe do Plzně Zauperovi prostřednictvím
plzeňského báňského úředníka Lössla.
Další dopisy
Zauperovy jsou věnovány většinou záležitostem literárním, jen v dopisu z
20.srpna 1824 si stěžuje plzeňský profesor na velké mezery v studijním materiálu
svého plzeňského fyzikálního kabinetu. Dne 24.srpna 1824 píše Goethovi o
plzeňské návštěvě slavného českého hudebníka TOMÁŠKA, který sem zavítal se svou
chotí a s jejím bratrem. Tento vynikající skladatel zhudebnil také Goethovu
známou píseň Mignony "Zda znáš ten kraj". Za svůj komentář k Odyssei byl ZAUPER
vyznamenán od saského krále ANTONA zlatou medailí. Jeden výtisk stejného díla
zaslal prostřednictvím Goethovým velkovévodovi Výmarskému jako uctivou upomínku
na plzeňský pobyt jeho.
Korespondenční
spojení Zaupera s Goethem trvalo až do Goethovy smrti v roce 1832. Archiv
tepelského kláštera obsahuje cennou korespondenci obou mužů jako vzácné
literární památky a hojnou sbírku minerálií, jež tam věnoval Goethe.
* * *
Tím bych
vyčerpal vše, co v tomto stručném přehledu bylo nutno pověděti. Chci jen ještě
připojiti některé zajímavé momenty z korespondence hraběte Šternberka s Goethem,
které jsou dalšími doklady o nevšedním zájmu básníkově o Čechy. Tak píše Goethe
v dopisu z 29.června 1829 z Výmaru hraběti Šternberkovi mimo jiné:
"Při tom
častěji mi napadlo, jak příkře jsou Čechy, nám tak blízké, uzavřeny od ostatního
Německa. Bylo proto mým přáním, aby sjezd přírodozpytců se konal v roce 129 v
Praze. Proto se mne nemoc vysoce váženého přítele (Šternberka) dvoj ba trojnásob
bolestně dotkla. Měl jsem za žádoucí a nejvýše důležité pro všeobecné dobro, aby
konečně velký počet vzdělaných severních a západních Němcl se přesvědčil, co je
na východě výborného a v čem to záleží. Skorem si ani netroufám pověděti, jak
podivně soudí protestantští Němci o Čechách a o císařských dědičných zemích.
Jsou ve svých požadavcích po tiskové svobodě tak vášnivými, že pokládají každého
za hloupého, kdo nemůže nebo nesmí číst všecku tu hloupou chamraď (Zeug). jako
by celý život záležel jen ve čtení a jako by čistá a pronikavá činnost nebyla
možnou bez žvástu zmateného časopiseckého psaní.
A hrabě
Šternberk píše Goethovi z Prahy 4. února 1830, zasílaje mu zároveň některé
sešity muzejního časopisu: "Profesor Zauper poznamenal obsah "Wlasty" (Ebertův
epos) obšírně a s velkou vřelostí se vyslovil o krásách této básně ve dvou z
přiložených sešitů z března a dubna 1829. Sotvaže EBERT svoji Wlastu dokončil a
do tisku dal, překvapil přátele své músy dvěma ukázkami dramatické básně
"Břetislav a Jutta".
Nato zmiňuje
se, že v některých sešitech jsou obsaženy zprávy o nových trzích na vlnu v
Čechách, zejména články "Trhy na vlnu v Praze a v Plzni" (srpnový sešit 1827),
"Trh na vlnu v Praze" (říjnový sešit 1828), "Trhy na vlnu v Čechách" (zářijový
sešit 1829). V srpnovém sešitě 1827 upozorňuje na zprávy "o železnicích v
Čechách" a v prosincovém sešitě 1827 !o novokdyňské továrně na vlněné zboží"
atd.
V roce 1832 v
lednu panovala v Čechách cholera. Této události dotýkají se dvě místa v dopisech
hraběte Šternberka Goethovi, a sice ze 3.ledna 1832, psaného na zámku v B5ezině,
kde píše: "Západní a jižní Čechy jsou dosud nedotčeny. Jelikož lékaři ve svém
experimentování vzdor dvaceti již vyšlým spisům, nedospěli k žádným předpisům,
hodlám zde na vysočině u Březiny, mezi kouřícími kamenouhelnými haldami
očekávati všeobecný osud." - V únoru 1832 pak píše z Březiny: "Cholera se
přiblížila Březové na jednu míli vzdálenosti, zůstala však ve třech vesnicích
státi, takže můžeme doufati, že se nebude dále rozšiřovati, neboť zatím se také
již v Praze zmírnila, kam se chci alespoň na několik neděl k vyřizování jistých
záležitostí odhodlati."
Závěrem nebude
nezajímavo zvěděti také, že Goethe si odnášel z Čech nejen požitky duševní
povahy, nýbrž že naše plzeňská krajina potěšila jej i požitky tělesnými. - Na
chebském říjnovém jarmarce v roce 1821 okusil totiž "malesický sýr", který byl
svého času daleko široko vyhlášen a nejen v celých západních Čechách na
výročních trzích hledaným zbožím, nýbrž i do Prahy byl dovážen a platil tam za
vybranou lahůdku. Goethe o tom píše ve svém deníku (VIII.,110) k 13.prosinci
1825:
"Panství
Malesice v Čechách, 2 hodiny od Plzně na severozápad položené, v příjemné
krajině, kde se nejkrásnější lučiny na míle daleko rozkládají, náleží nyní
hrabatům Schönbornovým. Již od několika staletí stávají zmínky o sýru, k jehož
výrobě slouží výnos tamního bohatého chovu dobytka. Sýr ten jest v celých
Čechách velmi oblíbený a prodáván v celých bochnících na všech výročních trzích,
jakož i také v drobném prodeji, jak jsem se mohl přesvědčiti na posledním
chebském výročním trhu."
O této
Goethově zálibě pro malesický sýr svědčí také ještě dopis Grünerův Goethovi z
Chebu 13. prosince 1823, kde se praví: "Dále jsem zaslal na adresu Rehbeinovu
bedničku se signaturou C.R.H. ve váze 22 a 1/2 libry s dvěma bochníky českého
Schönburského sýra a žádal ho, aby jeden bochník z této zásilky Vaší Excelenci
odevzdal."
Prameny:
Sauer Aug., Goethes Briefwechsel mit Jos. Stan.
Zauper (1820-1832) Praha, 1917.
Brandl dr. Ben., Goethes erster Aufenthalt in Marienbad. (Marb. 1921).
Fischerot., Goethe a my (Tribuna 1924, 12. července).
Gräf H. G., Goethe, Skizzen zu das Dichters Leben und Werken (Lipsko 1924).
Brandl dr. Ben., Goethes Aufenthalt in Böhmen (Mar. L. 1925, Beiträge z. Gesch.
d. Stiftes Tepl) Goethe, Tagesbuch.
Sauer Aug., Goethe und Oestereich (Schriften der Goethe-Gesellschaft in Weimar,
17. und 18. Band).
Sauer Aug., Briefwechsel zwischen Goethe u. Kaspar Graf von Sternberg, 1902.
Schiebl Jarosl., Ze staré a nové Plzně. Sv. I., Plzeň 1908.
Paul Netti, Alt Prager Almanach (Praha 1925).
Anton Schlossar, Zwei Bekanntschaften Goethes. (Zeit, 1918, srpen).
A. Kraus, Das Sträusschen. (Prager Presse 1924).
W., Goethe in seinem "lieben Böhmen". (N. Fr. Pr., 1. Aug. 1918).
A. Kraus, Goethe a Čechy. (Sborník filosofický, VII., 1922.)
Poznámky ke studii.
1. Je
samozřejmé, že dnes, po sedmdesáti letech, bylo mnoho o Goethových pobytech v
Čechách zpřesněno, především na základě jeho deníků. Historik SCHIEBL se mýlí v
tom, že Goethe hleděl z Vlčí hory u Černošína na Čechy. Tam Goethe nikdy nebyl a
minerály z této lokality mu byly přineseny. Goethe dokonce nebyl nikdy ani na
vrcholu Podhory; rovněž zdejší minerály mu přinesl do kočáru jeho sluha. Naproti
tomu má pravdu SCHIEBL, že plánoval cestu do Plzně a tato cesta ležela "na
spadnutí". Chystal se na cestu za hrabětem Šternberkem, především puzen
zvědavostí spatřit nevídanou znamenitost - kamenný les v Radnici. Později to byl
i Steinhauser a Zauper, které by rád navštívil.
2. Goethův
překlad královédvorské básně "Kytice" do němčiny nesnižuje význam tohoto gesta
pro české obrození. Dnes víme, že šlo o Hankův padělek a podvrh, ale boj o
pravost či nepravost rukopisů měl teprve vypuknout. SCHIEBL upřesňuje, že si
Goethe koupil v Chebu Thamovu Českou mluvnici, aby báseň sám přeložil a tak
vlastně už v Chebu začal s češtinou, s níž pak pokračoval v Mariánských Lázních
malým česko-německým slovníčkem.
3. Goethe byl
ve styku s plzeňským hejtmanem BREINLEM, jehož osoba se objevuje u zrodu
Mariánských Lázní. Byl členem komise pro nové lázně.
4. Goethe
navázal přátelství s plzeňským profesorem na gymnáziu Josefem Stanislavem
Zauperem. Třebaže věkový rozdíl mezi nimi byl 35 let, trvalo upřímné přátelství
až do konce Goethova života. Zauperem byl Goethe mnohokráte informován o
aktuálních událostech v Plzni. Zauper obhajoval Goetha proti jeho nepřátelům,
Goethe zase informoval pravidelně Zaupera o Výmaru (např. o návštěvě carevny
Marie Fjodorovny, která byla též v Plzni). Zauper horlivě zval Goetha do Plzně,
což Goethe jednoznačně neodmítal, ale k cestě nakonec nedošlo. Zato Zauper
cestoval do Mariánských Lázní, spolu se Steinhauserem a sešli se tu několikrát s
Goethem. V létě 1823 přivezl Zauper Goethovi minerály z Vlčí Hory, které
nasbírali jeho žáci. Když v roce 1825 psal Goethe Zauperovi o Tomáškově návštěvě
ve Výmaru, mohlo jít o nevyslovené pozvání pro Zaupera do Výmaru.
5. Stranou
pozornosti Goethova prvního pobytu v Mariánských Lázních (1821) zůstávala
příčina Goethova předčasného odjezdu, tj. 25. srpna 1821. SCHIEBL ji zde
otevřeně vyslovuje - trvale špatné počasí.
6. Goethe si
všiml specifika povahy chebského "lidu" a jak připomíná SCHIEBL, nazýval ho
"srbským národem", a stejně jako Grüner je považuje za potomky původních
Slovanů.
7. SCHIEBL
vyslovuje domněnku, že se Goethe osobně podílel na přípravě setkání ruského cara
Alexandra I. v Plzni se svou sestrou Alžbětou Pavlovnou, manželkou výmarského
panovníka Karla Augusta. To bylo o Vánocích 1822. S doprovodem přijel i komoří
von Beulwitz, který Zauperovi předal Goethův doporučující dopis s pozdravy a s
prosbou, aby hostům vyšel vstříc. Zauper se snažil a tak se ocitl ve společnosti
výmarské panovnické rodiny - velkovévody Karla Augusta a jeho ruské manželky.
Pobyli tu až do 7.ledna 1823. Korespondence ožila - následovaly podrobné
Zauperovy dopisy Goethovi o této návštěvě a dokonce Zauperova oslavná báseň k
narozeninám velkovévodkyně Alžběty Pavlovny. Snad na omluvu tehdy velmi
nevlídného zimního počasí.
8. Ani soupis
pramenů na konci studie není bez zajímavosti. SCHIEBL tu uvádí tehdy dostupnou
literaturu o Goethovi, nejen tepelské provenience (Brandl).
l
Do města proudily skupiny utečenců z Východu ve zuboženém stavu. Jsou umísťovány
v hostincích a školách.
l
Výběr vánočních dárků je minimální a vzniká
velká sháňka po nich. Vánoční prázdniny začaly 22. prosince a měly
trvat do 10. ledna 1945. Není uhlí a polovina z učitelů do 60 let
byla nasazena na opevňovací práce. A tak se už předem čeká prodloužení prázdnin.
l
Tentokrát nejsou k Vánocům žádné zvláštní příděly potravin, ani mouky, ani
koňaku ani cukru. Přidáno bylo jen 25 dkg masa (20 dkg ryby) na osobu. Jídlo
dělá stále větší starost rodinám. Na černém trhu stojí cigareta 1,50 marky,
králík 50 marek za kilo, máslo jedno kilo až 70 marek.
l
Vysoká úmrtnost v odděleních berlínské nemocnice vede k založení nového
hřbitova. V lazaretech a domech se rozšířily štěnice a švábi. V té době nejlepší
hotel STERN (Hvězda) musel být z toho důvodu zaplynován a jeho interiér je
plynem znehodnocen. Ve škole u dětí se objevují vši. Není však žádná mast proti
nim, lékárnám chybí mnoho léků.
l
Ještě horší jsou však zprávy z front. Ze střední školy dosud padlo 41 žáků a
profesor Schmid; z bývalých žáků jsou čtyři pohřešováni.
l
Sníh si dal na čas a vánoce byly sice chladné, ale "zelené". Sněžit začalo až na
Silvestra. V mariánskolázeňských rodinách u vánočního stolu se vzpomínalo se
strachem na své blízké na frontě, řeč byla i o atentátu na Hitlera,
ale jen v úzkém kruhu dospělých. Denní starosti se točily kolem
shánění potravy, topení, kolem balíčků na frontu. Starosti dělaly i
popelnice. Od 11. prosince se neodváží popel, koňské potahy nestačí
odpadky odvážet a tak se ve dvorech i
před domy se hromadí bedny, pytle a hromady odpadků. Co bude dál ? Jak může
skončit válka ?
Druhý vánoční svátek - 26. prosince 1944 - byl nádherný prosluněný den a ve
vzduchu jakoby bylo cítit jaro.
Vlastivědník Josef Neubauer z Úšovic, který pilně psal v 50. a 60. letech své
vzpomínky na Mariánské Lázně do měsíčníku Marienbader Heimatbrief, popsal zde
i svůj druhý vánoční svátek na konci roku 1944:
"Dopoledne, kolem 10 hodin byl vyhlášen letecký poplach a od severu bylo slyšet
zlověstné dunění. Brzy přišla zpráva, že byl bombardován Most. Jedna bomba prý
padla i v Teplé a zničila jeden dům. Zůstalo 6 mrtvých a 15 zraněných.
Odpoledne bylo stále jasno a tak se naše rodina (Neubauerových) vydala na
procházku z Úšovic nahoru do lázní. Vyšli jsme vzhůru parkem, kterému se říkalo
Turbapark podle předválečného starosty Turby a jeho vily TURBA (knihovna),
která dominuje parku od Hlavní třídy. Kolem vily LUGINSLAND (Lil) jsme přišli k
tržnici a odtud
jsme zamířili k vile WALDIDYLLE
(dnes Campanilla). Zde jsem začal vyprávět své ženě a synovi
o mých dětských hrách v těchto místech, o
svých kamarádech a o všem, co se tu odehrálo v letech 1903 - 1914. Naše rodina
tehdy bydlela na Goethově náměstí v domě Zelený kříž (Split). Začal jsem
vzpomínkami na školní lavice, na své učitele a na dětské příběhy uprostřed
lázní, tehdy už světoznámých a na vrcholu své slávy.
DŮM WALDIDYLLE s čp.357 (Campanila) u Esplanade patřil paní Františce Walterové.
Měla dvě cukrárny: na kolonádě a také v Zlaté kouli - "konfizérie", jak se
říkalo. Pan Walter prodával v trafice v domě Hamburg (Partyzán
čp. 48) na Hlavní třídě tabákové výrobky.
Monumentální hotel ESPLANADE - fiakristé mu říkali "Espalande" - postavil pan
Josef Zischka roku 1911 a jeho luxus si mohli dovolit jen ti nejbohatší hosté.
Zde bylo možno spatřit o sezóně mnohá indická knížata se svými nezvykle velikými
družinami.
l
Dříve býval v těchto místech veliký kamenolom, který byl zakryt hustým křovím a
stromy tak, že nebyl vidět, když se projíždělo okolo po silnici. To bylo mís-to
našich dětských her, na "policajty a zloděje", tady jsme zkoušeli horolezeckou
kondici na stěně lomu. Skryti za houštinami nad silnicí jsme tu mohli vyvádět
dle libosti. Tady jsme poprvé zkoušeli kouření. Tehdejší cigarety byly Drama a
Maďarské neboli Maďarky; stály 1 haléř za kus. Potom jsme si čistili zuby
chlebem, aby rodiče nic nepoznali.
Velmi krásný dům byl Svatý HUBERTUS, který patřil lékárníkovi Bremovi.
Dům stavěl architekt Arnold Heymann zcela stranou při lese. Dlouho se však netěšil
s této příjemné samoty a zanedlouho vyrostlo v sousedství Esplanade. Ve dvoře
Sv.Huberta bydlela rodina krejčího Pessera. Pan Pesser byl velmi zaměstnaný
dámský krejčí, a obě jeho děti, Karel a Maryš, byly mými blízkými kamarády. Za
dvorem Hubertus stál včelín našeho milého, ale velmi obávaného učitele Ernsta.
Proti Hubertusu byla loučka, na které kdysi rostl bezpočet jabloní, které nás
lákaly v podzimním čase.
Pod Karlovarskou silnicí stojí ÚŘEDNICKÝ LÁZEŇSKÝ DŮM, tzv. Beamtenkurhaus
(dnes JUSTICE, čp. 333), který sloužil odjakživa spíše než lázeňským hostům
místním rodinám jako obytný nájemní dům. Také zde bydlelo mnoho mých kamarádů.
Emil Elster (padl v nynější válce), syn listonoše, potom kluci poštovních
úředníků - Jackl, Pollak a Bibus, rodina Klarnerů, později tu byl krejčí Kreuzer
a vedoucí pozemkových knih pan de Petrement, který měl dvě dcery. Dům
spravovala energická, přísná paní Adamová, kterou jsme neměli rádi. Proč ?
Protože její stáří milovalo klid a nesnášelo se s naší hlučnou klučičí
společností .
Vedle v krásné zahradě stála VILLA AICH (mateřská školka Soňa čp. 334) a její
majitelka, paní Ernesti-ne Aichová, byla Vídeňačka, která byla obecně dávána za
příklad vznešené noblesy.
Vedle vily Aich byl dům MARIENBURG (Zlatý Kříž, po roce 1945 Svatobor s čp.
361). Patřil panu Adamu Lösslovi, který měl syny Antona a Franze, patřící do
naší klučičí party, a prázdné místo vedle domu bylo námi vyhledáváno jako místo
našich divokých her, což sousedé neměli rádi.
Dům kongregace chudých školských sester NOTRE DAME (Notre Dame čp. 149)
měl dětskou školku. Také já jsem měl podle matčina rozhodnutí
navštěvovat tuto bohulibou instituci. Vedla mne tam tehdy naše kuchařka a došli jsme až ke
dveřím. Protože spěchala na nákup, poslala mne do školky samotného. Dal jsem
svůj baťůžek s chlebem s máslem na ramena a přemýšlel, zda mám vstoupit dovnitř
nebo svůj chléb sníst mimo budovu školky. To druhé se mi zdálo rozumnější a tak
jsem si sedl na zeď vedle vchodu, snědl svačinu a pomalu mířil zpátky domů.
Překvapená matka se ptala, jak to, že jsem tak brzy zpátky. Odpověděl jsem, že
mně chutná chléb i bez mateřské školky. A nikdo mne už nepohnul, abych se někdy
vrátil a chodil do školky. Neboť v lese to bylo mnohem hezčí a volnější.
Vedle školky byl dům RIENZI (čp. 6 - převzal číslo popisné zbořeného špitálu
mezi Hvězdou a Wagnerem), ve kterém měl krám pan Gregor Flor a ve dvoře
provozoval své řemeslo mistr kovářský Hippmann. Toto místo mne přitahovalo
mnohem více než pobyt ve školce. Byla to nádhera, když kovář zpracovával
kovářským kladivem na kovadlině kus rozpáleného svítícího železa tak, až jiskry
lítaly. Bylo jisté, že se nestanu ničím jiným než kovářem.
Na dům Rienzi přiléhal dům RICHARD WAGNER (původně Jetelový lístek - Kleeblatt
čp. 5). Pamětní deska na domu vzpomínala na tohoto slavného hosta. Byl to malý
krásný dům se šindelovou střechou, zachovaný v původním stavu z doby Wagnerova
pobytu. Po válce v něm bydlel slavný oční chirurg z Vídně, doktor Elschnig,
který zemřel 19329 a je pochován na hřbitově.
Tam, kde je
zadní trakt Hvězdy, bývalo trochu volného místa a na jeho spodním
konci stával VŠEOBECNÝ MĚSTSKÝ ŠPITÁL. Byl to starý dům, po-stavený ještě
opatem Reitenbergerem pro chudé ne-mocné všech národností a náboženství. Zde
bydlel kos-telník Fischer, starý důstojný pán se sněhobílým císařským vousem.
Když byl dům po první válce stržen, na jeho místo se rozšířil zadní trakt hotelu
Hvězda.
Nahoře na Karlovarské ulici proti školce Notre Dame je dům MARIANHILL (Kentucky
čp. 306), který se tak jmenoval podle toho, že tu bývala stanice mariánské
misie. Majitelem vily byl pan vrchní učitel Gerl. Zde bydleli Kreiselovi z
úšovické zoologické zahrady Zoo am Berg. Za války se stali majiteli.
Níže stojící vily se jmény MIDGARD (Myslena čp. 200) a WAHNFRIED
(po válce
Chalos, pak ho lázně zazvali bůhvíproč Hrozol - čp. 201), svými názvy
vzpomínajícími na hosta - hudebního skladatele Wagnera patřily k
jeho legendě v městě. Celé okolí bylo prosyceno někdejším pobytem tohoto legendárního operního
tvůrce. V domě Wahnfried se narodil Wolf-gang Kraus, svobodomyslný básník, jehož
jméno bylo ve zdejším tělovýchovném spolku vyslovováno s velkou
úctou. A zde bydlel můj kamarád Henry - syn polského lékaře Dr.Harjewicze. Většinou chodíval
v ruské uniformě gymnasisty. Pod touto vilou byla vila Tereza (La Traviata čp.
203); majitelkou byla paní Zeidlerová. Ani tato paní neměla pochopení pro naše
dětské hry, a bylo přirozené, že ani my jsme ji neměli v lásce.
A pak už byl rohový dům BAVORSKÝ DVŮR neboli U krále bavorského
(po 1945
Sevastopol, po 1990 Skalník čp. 4). Byl postaven doktorem Adalbertem Danzerem. V
domě psal tento pilný muž svá historická a balneologická díla o Mariánských
Lázních. Bronzová pamětní deska na domě připomínala jeho mimořádné postavení
mezi spoluobčanstvem. Za války je tu umístěna část berlínské nemocnice.
Sousední dům FRANKL (později Tatra čp. 3,, 1990 stržen) patřil k nejstarším
domům v městě. Původně se jmenoval "U císaře Rakouského" (Rakousko-Uhersko tehdy
ještě neexistovalo) a měl ho postavit kronikář Johann Nepomuk Felbinger. Byla to
první dvoupatrová budova v místě. Později bylo pouze přistaveno třetí patro,
jinak je v původním stavu. Má trojitou lomenici, kterou mají v městě jen tři
domy. Na domě visí pamětní deska dr. Frankla. Ve sklepení domu je vývěr prý
minerální vody. Před domem míval Felbinger vlastní studnu. (Roku 1851 prodal
Karl Felbinger dům plánskému krejšímu Schönbachovi,od něhož 1853dům koupil
doktor Josef A.Frankl, jehož vnučka Hermina Charlotta (1885-cca 1960) se provdala 1911 za majora Karla Kassafürecka z Vídně a po smrti otce Paula
Frankla dům zdědili.)
Pod tímto domem, který se nyní nazývá podle lázeňského lékaře Frankla, jsou
veliké SLATINNÉ LÁZNĚ (po válce Ústřední dílny s lázeňskou
prádelnou, dům čp.
2) a za parčíkem domu Frankl je jeho sousedem hotel NEAPOL, který postavil Wenzl
Muschik a posledním majitelem je Adam Lössl.
GOETHOVO NÁMĚSTÍ stále dýchá podivuhodnou atmosférou. Snad nejvýstavnější z
domů svou úžasnou fasádou je hotel STERN. Postavil ho v roce 1819 Ferdinand Sternfeld von Kriegelstein. Kol roku 1902-1905 byl zcela přestavěn, zadní trakt
po první světové válce ještě rozšířen na místě strženého Všeobecného špitálu.
Mezi hosty hotelu bývali politikové, kteří patřili do okruhu Entente (Trojdohody). Ve staré Hvězdě měl obchod střižním textilem pan Fantes a pekař
Bär od Lesního mlýna měl v přízemí malou prodejničku pečiva. Za války je v
hotelu část berlínské nemocnice.
Vedle stojící dům ČERNÝ OREL - Schwarzer Adler (1945 Ambassador čp. 8)
postavil lékárník z kláštera Karl Brem a také tu měl dlouhá léta lékárnu. Nakonec
přišel dům do rukou pana Fantese a ten sem přeložil svůj textilní obchod. Až do
roku 1938 byl obchod veden jeho synem Oskarem Fantesem, majitelkou domu byla
paní Josefína Fantesová. Také kupec Karl Kohn tu míval obchod s potravinami a
byl naším dodavatelem dobrých uzenek a kyselých okurek.
Mezi Hvězdou a Černým Orlem stojí Villa ULRIKE (1945 Akropolis čp. 385). Byl
postaven před první světovou válkou paní Ulrikou Belašovovou, ruskou
pří-slušnicí, ale jinak rozenou Putzovou z Mariánských Lázní.
Nejznámějším domem města je hotel WEIMAR, původně Klebelsberkův palác. Ke
Klebelsberkovým hostům patřil i básník J.W. Goethe v letech 1821 a 1822 a tak tu
měl i pamětní desku. V domě pobývalo mnoho ve svých dobách významných osobností
až po anglického krále Eduarda VII. v letech 1903-1909. Dne 16. srpna 1904 tu
došlo k nezapomenutelnému setkání krále s císařem Františkem Josefem I. To
připomínaly v okolí až do první války památníky - pomník dvou monarchů pod
Karolininým pramenem v parku (dnes Chopinův kámen), pamětní deska pod stříbrným smrkem, který tu zasadili monarchové v blízkosti katolického kostela
(dnes jen
stříbrný smrk).
Vedle stojí dům ZELENÝ KŘÍŽ - Grünes Kreuz (Split čp. 10), můj rodný dům. Dům
postavil roku 1821 Thadeáš Rubritius; od roku 1827 byl v rukou doktora Fidelia
Scheue (+ 1830) a po jeho předčasné smrti vdovy Josefíny Scheuové. Od roku
1837, když se provdala dcera Augusta Scheuová za doktora Herziga, je dům v rukou
rodiny Herzigů. Je to druhý dům v městě s trojitou lomenicí (po domě Frankl).
Zde jsem prožíval dětská léta. Majitelem byl tehdy starosta MUDr. August Herzig, jehož pomník stál do roku 1943 dole u Elektrických hodin.
l Každou sobotu
jsem nosil panu doktorovi noviny Marienbader Zeitung, které tehdy vycházely
jednou týdně. To si mě posadil na svůj šos k harmoniu a hrál se mnou. Hosté,
kteří pobývali v tom-to domě před první válkou, byli Angličané. Mnohé si
pamatuji. Chodili buď v nádherných svítících gallauniformách, nebo v módních
oblecích. Uniformy brali při slavnostních příležitostech.
Když jsme šli dál do Lesní ulice, první dům v uličce je Villa
GÖDÖLLÖ (dn.Ulrika, předtím Oděsa, č.139), původně však Villa Dobierschewský. Zde bydlel
slavný houslista-virtuos Jan Kubelík. Za války je vila vojenským lazaretem. Před
druhou válkou patřila rodině Kornů.
Vedle stával kdysi ŽIDOVSKÝ LÁZEŇSKÝ ŠPITÁL (dn.Sion, čp.102) s modlitebnou. Ve dvacátých letech 20.století už tomuto účelu nesloužil a budova byla používána
určitý čas jako soukromé reálné gymnásium
Vedle tohoto domu stojí dům KORFU, který po-stavila roku 1844 obec Mariánské
Lázně na klášterním pozemku jako stavení pro ukládání hasičských rekvizit a
nástrojů včetně hasičských hadic. To byl tzv. "Feuerlösch-Requisiten - Magazin". V domě měli řeznictví Hugo a Lola Fleischnerovi a bydlel tu kupec
Robert Fleischner. Majitelem domu byl pak Hugo Fleischner.
Nahoře na svahu stojí hotel ROYAL (čp.345). Byl postaven až roku 1910. Před tím
tu však bývalo za-hradnictví pana Weixelmanna. To bývalo oblíbené mís-to našich
dětských her z Goethova náměstí. Zde rostly jahody, což dříve nebýval běžný
pamlsek pro děti ani pro rodinu. Před druhou válkou byl hotel v majetku Anny
Thummererové a Luisy Fürstové. Za války slouží Royal jako součást nemocnice.
Ulice Almstraße (Lesní ulice) pokračuje silnicí na Polom. Zde v lese byl
postaven Městský pečovací dům - Bürgerversorgungshaus der Stadt Marienbad
(dnes
Nehr, čp. 174). Dům sloužil - jak uvádí zakládací listina domu - pro staré
osoby, ale v Mariánských Lázních narozené, prostě pro rodáky. Potomci první
rodiny v Mariánských Lázních, HAMMEROVI, dosud bydlí v tomto domě. Jsou to
hudebníci Johann a Fritz Hammerové, pokladnice Augusta Hammerová, soukromnice
Hermína, Margareta, Marie a prodavačka květin Anna Hammerová a jejich rodiny ! V
domě bydlel i Rudolf a Leopoldina Hrušovi, obročnice (majitelka prebend) paní
Františka Mannetová a mnoho dalších. Uvnitř je sál pro zkoušky lázeňského
orchestru a dále notový archiv městského orchestru.
Jdemeli ulicí zpět, dojdeme k domu VILLA LANGHANS (dn. Jupiter,čp.127), ve
kterém měl fotograf Johann Langhans svůj ateliér, po něm za první republiky
jeho následovník Basilius Wagner. Vedle Jupitera postavil roku 1871 Karel Modes
dům a nazval ho PHÖNIX (Fénix, čp.108). Nakonec byl v majetku sou-rozenců Emmy a
Anny Lenzových a Theresie, provdané Hausmannové.
Na zpáteční cestě přijdeme k známému domu. Je to GOETHŮV DŮM, někdejší ZLATÝ
HROZEN (Goethův dům čp.11), jehož poslední majitelka Julie Schildbachová po
smrti svého bratra doktora Hanse Schildbacha, je známa i za hranicemi jako
vynikající znalec mineralogie a botanička. Že by v ní znovu ožíval Goethův duch
?
Vedlejší ZLATÁ KORUNA (Volga - čp.12) z roku 1818 byla postavena fořtem Karlem
Rottem, který kdysi fořtoval na Rájovské myslivně, a dům byl později přestavěn.
Druhou rodinou majitelů byli Gakschové, poslední rodinou Lanzendörferové
Ani další dům - VÍDEŇSKÝ DŮM (Fatra, čp.13) - z roku 1818 panů Baiera a Zeidlera není v původní podobě. Zde se vyučil předek naší rodiny pekařskému
řemeslu, než se přestěhoval do domu Zvon. Pamětní deska na domě vzpomíná na
pobyt slavného vídeňského dramatika Friedricha Hebbela v roce 1854. Posledními
majiteli doktor Horowitz a pna Nelhiebel.
Původní SASKÝ DŮM, později STADT HANNOVER (po válce Charkov,
Maria aj. čp.14), postavil roku 1818 Isidor Kubát a později
přešel do rukou Wolfnerů. Ani tento
dům nemá původní architekturu.
l V Hannoveru bydlel jednou o prázdninách vnuk majitele,
dobře vychovaný chlapec, mladší než my a na rozdíl od nás měl
neustále peníze. My je naopak neustále potřebovali a chodili sbírat tenisové
míčky, dělali poslíčky všeho druhu atd. Každý přece pochopí, že se nedá žít bez
bengálského ohně či hopkající bouchací žabičky od Fany Lipertové ve Fortuně nebo
od drogisty Luckera. Jednou někdo přišel s nápadem nashromáždit více peněz pro
pokus. Namluvili jsme prázdninovému Fricovi z domu Hannover, že peníze stejně
tak jako tráva ros-tou, jen se to musí znát vhodná půda a způsob pěstování. My
jako že máme zkušenosti, jak se to dělá. Malý byl na peníze jako čert a tak
nedalo práci ho přemluvit, aby zahrabal na vhodném místě v parku před Hannoverem jeden krejcar a místo pilně zaléval. Po dvou dnech by tam měli být
dva krejcary. Musel však nejméně čtyřikrát denně zalévat a v žádném případě
nevykopat krejcar - to by bylo kouzlo přerušeno. S těžkým srdcem zakopal
lakomec večer svůj krejcar, my zamumlali kouzelnou formulku a chlapec odešel
spát. Po dvou dnech přiběhl radostně a ukazoval dva krejcary. My jsme ke kouzlu
samozřejmě přispívali. Pokus se opakoval, chlapec se odvážil zakopat i
desetihaléř a pak dvacetihaléř. Vždy se objevil dvojnásobek. To už
ale přesahovalo naše finanční možnosti a tak jsme ho přemlouvali, aby to zkusil s
celou korunou. Mince zahrabával vždy na stejném místě, protože jsme ho
přesvědčili, že tam je nejúrodněji. Nyní přišla naše chvíle. Vyhrabali jsme
zem a na nás čekali dokonce dvě korunové mince! Poklad byl vyzvednut a na jeho
místo jsme po-ložili skleněnou kuličku, pečlivě zabalenou do staniolového papíru
a znovu zahrabali. Druhý den jsme se ptali Frice, zda korunu zasadil
a radili, aby ji nechal aspoň týden, že úroda bude možná větší.
Konečně přišla chvíle vykopání pokladu a my šli společně s ním. Fric hra-bal a vytáhl
stříbrnou kuličku. Kroutili jsme hlavou, že jde o pravé stříbro a radili prodat
ji dědovi za 5 korun. - Děda mu ovšem nedal ani korunu ale pár pohlavků. Když mu
celý případ vyprávěl, dlouho jsme se museli vyhýbat tomu domu.
Sousední dům STADT PARIS (Město Paříž čp.15) z roku 1838 postavil Ignác Habl.
Dům byl zcela přestavěn, později byl majitelem J.Senft a před válkou majitelé
MUDr.Wilhelm a Eduard Kalserovi.
Rohový dům BELVEDERE (čp.16) stavěl až v roce 1838 ranhojič a chirurg Tadeáš Klinger na základech postavených kýmsi v roce 1818. Dům byl před první válkou
zcela přestavěn a je v rukou potomků Klingerových - sourozenců Paterny-Lotz,
před válkou byla majitelkou Marie Paterny. Za války, při akci "Matka a dítě"
se přeměnil dům v porodnici. Kdysi míval v suterénu cukrář Klement svou
pekárničku. Prodej výrobků probíhal přes okno, které nebylo o moc
výše než chodník. Když jsme tu jednou jako děti kupovali mlsnosti, Indiánky, místo mince
jsem hodil oknem kamínek. Rozzlobený cukrář zašel za otcem, který musel zaplatit
5 krejcarů a přitom nedostal žádného Indiánka !
V domě bydlel na pensi husarský rytmistr pan Paterny, protektor patriotního
vojenského spolku válečných vysloužilců arcivévody Rainera. Prapor spolku je
uchováván. Když spolek vyrukoval, vždy byl u toho jejich prapor. Jejich
spolková kapela hrávala při narukování na vojnu a při návratu z vojenské služby
národní rakouskou hymnu Gott erhalte! My děti při tom nadšeně pochodovaly,
třebaže malých postav, ale o to větší patrioti.
Další dům se jmenoval RHEINGOLD (1945 Washington, dn.Kriváň, čp.17) a byl
postaven už roku 1812 Josefem Ingrischem (+ 1823) pod názvem Zlatá loď (Goldene
Schiff). Po něm byl majitelem jakýsi Wunschheim von Lilienthal, pak Hallaschovi
(od roku 1852 Anna Hallaschová). Před druhou válkou patřil dům židovské rodině
Hönigů (za války byla celá rodina zlikvidována v koncentračních táborech s
výjimkou mladého Fridricha Herrmanna, který přežil válku u příbuzných v Anglii a
v roce 1946 jako student se stal posledním majitelem domu).
Vedle stojící dům ELBSCHLOSS (dn.Mánes čp.18), to býval původně Ruský dům,
postavený Maxem Felbingerem, bratrem kronikáře Felbingera z čp.3. Oba byli
úředníky tepelského kláštera. Po smrti Maxe (+ 1824), převzala dům Antonie a od
roku 1838 dcery Felbingerovy Anna, Tereza a Josefa. Po roce 1888 vlastnila dům
Luisa Metznerová, po roce 1900 v rukou rodu R. Holuba.
l Ve sklepě v domě se
skladovaly na podzim úplné hory jablek. Ačkoliv je podzim bohatý na úrodu ovoce
a mohli jsme je získat jinak, přece jen nás lákalo "cizí ovoce" -jak se říká -
mnohem více. Zhotovili jsme "harpunu", což byla lísková větev, na jejímž konci
byla zahnutá jehlice. Pomocí harpuny jsme "lovili" jablka oknem do tmavého
sklepa. Zabrali jsme se do lovu tak, že jsme nepostřehli příchod domovníka z Elbschloßu
- starého Alberta. Ten nás zkoumavě pozoroval, co to děláme, a
najednou se napřáhl, dva z nás chňapl a hlavami srazil k sobě tak, až se viděli
hvězdičky před očima. Druzí dva prchli, ale my jsme museli vysypat úlovky z
tašek a vyslechnout, jací jsme uličníci. Tuto harpunu jsme využili ještě jinde.
V řeznictví domu Korfu jsme se znali s jedním buršem (tovaryšem) od řezníka Hugo
Fleischnera a ten hovořil o tom, že by se měla harpuna vyzkoušet i u jeho
mistra. Fleischnerovy vuřty visely v místnosti k lesu k zahradnictví pana
Weixelmanna. Smluvili jsme se s buršem na nejvýhodnější době lovení a vydali se
"na lov". Známý burš pro nás připravil blíže k oknu celý věnec buřtů. Hned na
první pokus byl věnec na harpuně a odtud následoval poklus s buřty do našeho
známého kamenolomu u Karlovarské. Oheň byl zapálen, buřty se pekly na špísu,
připevněny na drátkách, a jen se čekalo až budou dostatečně ožehnuté. Sliny se
sbíhaly ahodování mělo začít. Jaká hrůza, když jsme do nich kousli a v buřtech
místo masa byly piliny a nechutná kaše. Řeznický burš nás dostal, ale my mu
přísahali pomstu. To netrvalo dlouho. Burš měl milou v domě Pragerhaus, která
tam dělala pokojskou. Za kus buřta nebo pár haléřů jsme jí nosili od burše
psaníčka nebo kornout pamlsků. Nahoře na Forstwarte měli kozy a my jsme sehnali
od ciukráře Klementa ve Zlatém anděli nádhernou krabici od cukroví, naplnili ji
kozími bobky, zabalili do krásného sametového papíru a přinášeli dar od milence
do Pragerhausu. Když to dívka otevřela, s láskou byl konec. Naše pomsta byla
dokonána.
Dalším domem
nad Křížovým pramenem je PRAGERHAUS (Pražský dům, po roce 1945
krátce jako Majestic, dn.Sněžka čp.19). Byl postaven roku 1812 krejčím Franzem
Seidlem, prvním rychtářem Mariánských Lázní (+ 1849); po jeho smrti vlastnili
dům Schererovi, od roku 1862 baronka Marie Fleissnerová, před druhou válkou
majiteli Franz a Marie Präuerovi. V domě bývala pojišťovací agentura Posrednik.
Vedle stojící dům WORMS (1945 - Chicago, pak Dukla - zbořeno v roce 1995-1996,
čp.20). Rovněž tento dům pod názvem Bílý Beránek (Weisses Lamm) postavil
krejčí Franz Seidl, a po něm rovněž přešel do rukou rodiny Schererů - Egyda,
pak Johanna Scherera (+ 1865) a po něm Marie Schererové. Zde bydlel umělecký
malíř E.Scherer, který portrétoval první mariánskolázeňské občany: Od něho je
obraz Ulriky Lewetzovové, který je otištěn ve všech možných Goethových
bibliografiích. V roce 1898 se uvádí dům pod novým jménem Villa Zeidler podle
tehdejšího majitele Gustava Zeidlera, a od roku 1906 má název Worms, majitelkou
Barbara Seidlová.
Poslední dům v řadě je ZLATÝ ANDĚL - Goldener Engel (1945 Mánes, pak Labe,
čp.21), který posta-vil v roce 1821 až po velkých terénních odkopávkách feldvébl
Josef Hájek z Josefova (+ 1856). Po něm následovala dlouhá řada majitelů:
Johann Köhler (+ 1869), během roku 1870 Franz Zeidler, pak Karl Frank, pak Kunig
Krämling (+ 1870), od roku 1870 Gustav Zeidler. Dům až značně později prodal
Antonu Hochsiederovi a kupuje sousední čp.20.
Anton Hochsieder přišel do Mariánských Lázní z Falknova jako hrnčíř, ale velká
konkurence porcelánek vedla k tomu, že musel své řemeslo pověsit na hřebíček a
začal s malováním a pozlacováním. V tom byl úspěšný a mohl si koupit stavení
čp.98 zvané COLIBRI (mívalo čp. 98), přiléhající na dům čp.21 - Zlatý anděl.
Když se klášter Teplá rozhodl restaurovat interiér kostela, obrátil se na Hochsiedera a ten rozvinul své tvůrčí schopnosti v pozlacování a ve vylepšování
především květinových motivů. Na kolonádě poznal svou paní v květinové prodejně
a spolu našetřili nakonec dostatek prostředků, aby si koupili sousední dům Zlatý
anděl od Zeidlera a strhli své stavení čp. 98 Colibri ve svahu. Mimořádné
malířské schopnosti ukazoval jejich syn Norbert. Byl poslán na
studia v odborné škole v Teplicích. V té době potkalo rodinu
neštěstí - při porodu zemřela jeho matka a brzy po ní i otec Anton
na nejasné břišní těžkosti. 17tiletý Norbert
zůstal sám před zkouškami ve škole, se šesti dětmi v rodném domě, s rozsáhlým
obchodem, s hotelem, který byl bez střechy v přestavbě a s dílnami v postranním
křídle budovy. Norbert složil v 18 letech mistrovské zkoušky a s pomocí mnoha
přátel zvládl to, co stálo před ním - udržel živnost uměleckého malířství,
pozlacování a restauratérskou v plném chodu a dostavěl dům. Jeho pracovní den
měl 16 hodin bez svátků a nedělí. Nepřestal malovat a pokračovat v umělecké
práci. Byl přijat na akademii výtvarného umění v Drážďanech, později v Mnichově
a odtud odešel do Berlína a pak do Paříže. Z Francie odjel lodí do Tunisu a
Alžíru a za bouře zachránil život na lodi arabskému šejkovi, z čehož se vyvinulo
celoživotní přátelství. V Africe vytvořil řadu děl. V roce 1911 se oženil s
dcerou pana Ing. Lerchla, který mj. vystavěl vodní přehradu nad Mariánskými
Lázněmi. V první světové válce prožil Hochsieder čtyři roky na frontě, vrátil se
v hodnosti kapitána, a pokračoval ve své práci za pomoci své ženy.
Jako specialista na zlacení vedl restaurátorské práce pozlacování soch a výzdoby v
koste-lích na Tepelsku. Z jeho děl byla po druhé válce mnohá zničena. (Po válce
se při odsunu dostal do Ansbachu, kde pokračoval ve své umělecké práci.)
Majiteli domu Zlatý anděl byli po roce 1906 uváděni potomci Antona Hochsiedera -
umělecký malíř Norbert Hochsieder, knihkupec Anton Hochsieder, a další
Hochsiederovi - Marie, Angela, Berta, Emma, provdaná Hanischová, Filomena,
provd. Härtlová. (V koncentračním táboře zahynul za války příbuzný, Hans Hochsieder, místní knihař.)
Když jdeme ulicí Waldsteingasse (dn.Úzká ulice), pak nad domem Elbschloss
(Mánes) stojí VILLA KOPF (dn.Prokop čp.93), postavená majitelem Belvedere jako
dvorní budova s původním názvem Charlottenburg. Dům později koupil pruský
vojenský lékař Kopf a přejmenoval na Villu Kopf. Před druhou ¨válkou byli
majiteli potomci Kopfovi - MUDr. Hans Kopf, Emma. Augusta Kopfovi a rodina
Kirschnerů.
Ve svahu, v horní zahradě tohoto domu přistavěl ještě jeden dům před první
válkou Kopfův syn - Hans Kopf. Nad tím je VILLA SCHUSSER (dn.Dalimil, čp.178),
původně Villa Frank a předtím Villa Waldstein. Zde bydlíval můj kamarád
dětských her Hans Frank a u nich na zahradě jsme si často hrávali, třebaže ne
právě pro potěšení okolních sousedů. Před druhou válkou byl majitelem Ing.Josef Schusser.
Nad tím stojí novostavba lázeňského domu ZLATÁ KORUNA (čp.374), která má stejné
jméno, ale majitelem je rodina Zibulakova, ředitel Julius Zibulak se ženou
Marií a dcerou Gertrudou, sekretářkou. Před nimi vlastnili dům Anton a Marie
Lanzendörferovi.
Naproti stojící VILLA STERNBERGER (dn. Cairo, čp.335) byla před válkou v rukou
Hanse a Hermíny Hofmannů. (Její obloukový risalit je dnes po zboření domu
čp.20 otevřen v pohledu ke Křížovému prameni.)
Nad ním stojí VILLA ROSE (dn. Rostov čp.109), postavená kol 1872 Josefem Egererem; před válkou byla v majetku Luise Gütterové.
(Poznámky v závorkách psané kurzivou jsou dodatečné naše poznámky o názvech
domů a jiných skutečnostech.)
Dům SANSSOUCI a JEHO HOSTÉ
Dům čp.45 na rohu Hlavní a Ruské třídy, známý Modrou cukrárnou a fotoateliérem
pana Krále, dal postavit kancléř Metternich v roce 1832. V něm bydlívali jeho
mariánskolázeňští hosté, mezi nimi panovníci i vysoce urození hosté. V letech
1834-35 to byl saský princ Fridrich August, spoluregent z Drážďan; v roce 1835
velkovévoda z Desavy (Dessau) a 9. září 1835 přijel novopečený rakouský císař
Ferdinand V. s císařovnou a s vojenským doprovodem. Byl hostem svého kancléře
také na kynžvartském zámku.
V roce 1836
bydlel v domě Sanssouci řecký král Otto I., po němž byl nazván
vyhlídkový pavilón v místech dnešního MONTY. V roce 1841 tu bydlel jeden
významný, ale dnes už málo známý Habsburk - velkovévoda František Karel
Rakouský, syn rakouského císaře Františka I. (vládl 1792-1835), resp. bratr
císaře Ferdinanda V. (vládl 1835-1848). Velkovévoda měl za ženu princeznu Žofii,
dceru bavorského krále Maxmiliána. Oba byli rodiče příštího císaře Františka
Josefa I. To je tak: velkovévoda František Karel se měl stát po Ferdinandovi V.
v roce 1848 císařem Rakouským, zřekl se však trůnu (jako 46letý) ve prospěch
svého 18tiletého syna Františka Josefa.
Z kulturních osobností v domě Sanssouci bydlel mimo jiné 1872 ruský spisovatel
Ivan Alexandrovič Gončarov a krátce také zakladatel ruské konzervatoře a král
pianistů Anton Grigorjevič Rubinštejn.
Symbolický hřbitov v Mariánských Lázních (Heldenhain) se nachází v
lese nad ředitelstvím lázní na pravém břehu Mlýnského potoka. Místo
v blízkosti dvou smrkových velikánů - Reitenbergerova a Severinova -
bylo upraveno a osázeno. Smrky byly vyvráceny za vichřice v zimě
1946.
Symbolický hřbitov je nezvyklou vzpomínkou na padlé vojáky z první
světové války. Má formu bronzových destiček s jmény a daty,
zasazených do balvanů. Vchod na hřbitov s kamennými sloupy již
neexistuje. Zůstává pouze centrum hřbitova, kde je kamenný kříž na
vyšším podstavci a tabule s německým textem. Podobnou formu
pamětního symbolického hřbitova mají v blízkém okolí bývalé obce
Horní Žandov a Poutnov.
Nad mariánskolázeňským hřbitovem visí několik otazníků:
1. Dosud se nepodařilo v novinách objevit datum jeho zřízení a
otevření. Soudí se, že se to stalo nejdříve roku 1928.
2. Není znám ani původní počet do kamenů zasazených bronzových
desek. V německé vlastivědě Heimatbuch Stadt und Land (1977) se
uvádí počet 145 vojáků padlých v první světové válce.
3. V žádném případě nesouhlasí počet plných i prázdných míst s
uvedeným počtem padlých. Z toho nutno usuzovat, že pamětní desky
nebyly pro všechny padlé mariánskolázeňské vojáky.
K 31.květnu 1996 se nacházelo už jen 41 bronzových desek. Ještě před
několika lety byl počet značně vyšší. Dosud tu jsou jména:
BACHMANN Oswin l J l R l Nr l 73 l geb l 1887 - gef l 1916 l Italien
BECK Franz l LDT l J l R l Nr l 6 l geb l 1867 - gest l 1915 l
Serbien
BEER Franz l LDW l J l R l Nr l 6 l geb l 1889 - gef l 1914 l
Serbien
DENK Adolf l LDST l J l R l Nr l 6 l geb l 1879 - gef l 1914 l
Galizien
ECKERT Lorenz l R l U l C l geb l 1894 - gest l 1918 l Italien
GIEBL Gottfried l DRAG l R l Nr l 7 l geb l 1891 - gest l 1916 l
Russland
GLEISINGER Josef l DRAG l R l Nr l 7 l geb l 1889 - gest l Russland
GLEISINGER Franz l J l R l Nr l 102 l geb l 1876 - gef l 1915 l
Russland
GOTTHELF Anton l J l R l Nr l 73 l geb l 1889 - verm l 1914 l
Serbien
GRÜNER Andreas l SCH l R l Nr l 6 l geb l 1891 - gest l 1917 l
Italien
HAHN Oskar l L l J l R l Nr l 6 l geb l 1882 - gef l 1914 l Serbien
HAMMERSCHMID Anton l JÄGER l B l Nr l 12 l geb l 1896 - gest l 1917
l Rumänien
HAMPL Anton l INF l REG l Nr l 73 l geb l 1886 - gef l 1916 l
Italien
HOFFMANN Martin l SCH l R l Nr l 6 l geb l 1894 - gest l 1916 l
Marienbad
HOFFMANN Friedrich l J l R l Nr l 44 l geb