S c h i e b l o v a   s t u d i e :   J o h a n n   W o l f g a n g   v o n   G o e t h e   a   P l z e ň

Ročník XXII. (1998)
Pořadové číslo 279.

5.

Mariánské Lázně
9. června 1998
OBSAH
 

Jaroslav Schiebl Goethe a Plzeň (1926)

Ing. Richard Švandrlík
Poznámky k Schieblově studii

Na vycházce o Vánocích 1944 (z vyprávění Josefa Neubauera z Úšovic)

Dům Sanssouci a jeho hosté

Ing. Richard Švandrlík
K seznamu bronzových desek na symbolickém hřbitově k 31.5.1996

Karel Valda (+)
Začátky českého včelařství na bývalém okrese Mariánské Lázně

Pavel Vondráček
Kolo v kole

Pavel Vondráček
Voda nad vodou

Zdeněk Buchtele
Objev tvrziště u Nimrodu - objev desetiletí ?

Zaniklá ves Pingarten

Ing. Richard Švandrlík Kladský rybník

Ing. Richard Švandrlík Dlouhá Stoka

Ing. Richard Švandrlík Z mariánskolázeňské knihy Libri in Domine defunctorum 1843-1872

Plánek okolí Goethova náměstí (k článku o roce 1944)

Pojištění v roce 1910

Plán Mariánských Lázní z roku 1882

 

K blížícímu se 250. goethovskému výročí

Jaroslav Schiebl: GOETHE a PLZEŇ

      V roce 1999 oslaví kulturní svět 250.narozeniny Johanna Wolfganga von Goetha. Také v Mariánských Lázních se chceme znovu vracet k našemu slavnému hostu, který svými třemi letními pobyty tolik přispěl k pověsti a věhlasu nových českých lázniček, vznikajících v době krátce po napoleonských válkách. Dnes uvádíme studii předního plzeňského vlastivědníka Jaroslava SCHIEBLA z časopisu PLZEŇSKO z roku 1926. Jeho studie vycházela v pěti pokračováních a na vztahu ke Goethovi charakterizuje dobový vývoj česko-německých vztahů z pohledu Plzně. Je škoda, že po roce 1945 se k této Schieblově studii nikdo z českých "goethistů" nevrátil.

Plzeň a Goethova ulice

      Když bylo v Plzni vystavěno německé divadlo, povstala nová ulice, kterou lid prozatímně přejmenoval na "TELEGRAFNÍ", poněvadž v ní byl vchod do telegrafního úřadu. Po nějakém čase navrhl tehdejší předák německé menšiny, aby ulice tato obdržela jméno "DEUTSCHE STRASSE". Proti tomuto politicky přihrocenému požadavku, o kterém navrhovatel již předem věděl, že jest beznadějným, postavila se celá česká část městského zastupitelstva, a prohlásila, že jednak nejde o pojmenování "třídy", nýbrž jen "ulice", a dále že nepřipustí v Plzni žádnou "německou ulici". Nato sestoupili se němečtí členové k nové poradě požadavek doktora STARCKA opraven na žádost, aby nová ulice nazvána byla "SCHILLEROVOU". Změněný tento návrh odůvodňován byl tím, že německý básník Bedřich SCHILLER napsal "Valdštejnskou trilogii, v níž velkou část děje přeložil do Plzně, čímž si zavázal naše město k vděčnosti, neboť prý svým dílem přispěl k tomu, aby se stalo v širší cizině známým. Na tento výklad odpověděl vezdy sarkastický doktor Vilém ŠEL, že ani jméno Schillerovo neodporučuje pro onu ulici, neboť prý jest v Plzni pekař SCHILLER, zde populárnější než německý básník, a o roznesení jména plzeňského i do takových krajin, kde Schilerova Valdštejna ještě neznají , lépe se postaral už Měšťanský pivovar svým výrobkem.
      Takto se dostala debata o tomto předmětu na pole, kde si ho takt většiny českých zástupců nepřál míti, neboť nebylo jejich úmyslem za této příležitosti památku velkého, třebas německého básníka podobnými poznámkami v nevážnost uváděti. Nešetrná poznámka doktora ŠELA vyvolala také u německých členů velký a bouřlivý odpor, za kterého doktor STARCK tvrdil, že básník Schiller navštívil kdys Plzeň, aby tu poznal z autopsie dějiště Valdštejnova dramatu. Do debaty zasáhl starý F. PECHÁČEK, jenž odpověděl doktoru Starckovi, že z literární historie jest nade vší pochybnost prokázáno, že básník ten nikdy v Plzni nebyl a děj svého Valdštejna nepoložil do Plzně on a z lásky nebo náklonnosti k tomuto městu, nýbrž prostě proto, že to jinak nešlo, neboť v tomto směru rozhodla historie již dříve. Ale, aby bylo německé minoritě jiným způsobem vyhověno, navrhl řečník, aby ulice, o níž se spor točil, byla pojmenována "GOETHEOVOU ULICÍ" a sice proto, že o tomto duševním velikánu Němců jest bezpečně známo, že měl jisté, dosti blízké vztahy k Plzni a jevil o naše město značný zájem, jednak svými pilnými osobními styky s profesory plzeňského gymnasia, J.Stanislavem ZAUPEREM, a prefektem stejného učiliště STEINHAUSEREM, kteříž oba, regulovaní členové premonstrátského kláštera v Teplé, odpočívají na hřbitově sv.Mikuláše. Mimo to pak pěstoval Goethe ještě styky s četnými osobnostmi jinými z naší krajiny. K tomu všemu byl také znamenitým dramatickým spisovatelem (Faust, Egmont, Věčný žid, Sourozenci atd.) a jeho jméno bude tedy vždy čestným znakem i pro německé divadlo.
      A tak také došlo v české Plzni k pojmenování GOETHOVY ULICE. Barometrem nejširší lidové popularity jsou zpravidla?: nomenklatura ulic, měštišť, sadů nebo také pomníky. GOETHE meškal v Čechách arci jen v různých zněmčených místech na severozápadě, tak v Karlových Varech, Mariánských Lázních, Teplicích, Teplé, Chebu, Lokti, Krupé atd. A kupodivu všude tam spíše připomněli si dříve Bedřicha SCHILLERA nebo císaře Josefa II., kdežto GOETHE jest řazen teprve za těmito, zvláště pak daleko za Schillerem. Zněmčelé a německé obyvatelstvo krajin těch je nacionálně ortodoxní a snad bylo právě Goethovo sympatické smýšlení o duševním snažení českého národa příčinou, že "konkurence" Schillera zůstala vítěznou. V Krupé, kde meškal GOETHE po třikráte, mají dokonce "Schillerplatz", "Schillersteig" a "Schillerhöhe", avšak o Goethovi ani řeči. A podobně jest i v ostatních vyjmenovaných zněmčených městech. Česká Plzeň se tedy zachovala jinak.
      Pomalu tomu bude už šedesát let (tj. roku 1867) od plzeňského křtu Goethovy ulice, avšak dosud neshledal jsem nikde českého obšírnějšího ocenění vztahů velkého německého básníka k našemu městu. Poroto jsem se odhodlal učiniti tak sám. Avšak musím předem poznamenati, že tato práce nechce být ničím více než prostým kronikářským přehledem vztahů Goethových k Plzni a k Plzeňsku. Vědečtí pracovníci z oboru literární historie, geologie a etnografie snad příležitostně látku tu důkladně zpracují.

Goethe v Čechách

      GOETHE navštívil Čechy poprvé roku 1785, ačkoliv němečtí autoři udávají mylně až rok 1810 jako první rok pobytu Goethova v Čechách, a sice přijel k delšímu pobytu do KARLOVÝCH VARŮ, kde právě meškala výmarská vévodkyně s mladým. vévodou, dále německý básník HERDER s manželkou, Goethova přítelkyně paní CHARLOTTA von STEINOVÁ, pro svoji duchaplnost proslulá, a mnoho jiných básníkových přítel, již se tu léčili. Goethovi se tu zalíbilo do té míry, že o tomto pobytu napsal: "Bylo mi, jako by se duryňské duševní středisko rázem bylo octlo v Čechách." Není divu, že také příštího roku zajel si GOETHE opět rád do Karlových Varů ke krátké zastávce, než nastoupil svoji italskou cestu.
      Nato pak ale teprve po devíti letech zavítal opět do Čech. Roku 1795 ochuravěl ledvinami a hledal pomoc v Karlových Varech, kam pak pravidelně každoročně zajížděl, kdykoli jeho zdravotní poměru mu to kázaly, a sice v letech 1806-1808, 1810-1812, 1818-1820, vždy k delšímu léčebnému pobytu, a sice v roce 1808 na čtyři měsíce, a v letech 1807,1809 a 1812 vždy na tři měsíce. Důkaz to, jak se mu v naší zemi zalíbilo.
      Za těchto svých českých zajížděk podnikal básník z Karlových varů výlety do okolí. Tak například do Chebu, kdež se seznámil s vysoce vzdělaným tamním magistrátním a kriminálním radou Šebestiánem GRÜNEREM, s nímž ho sblížila hlavně společná jejich záliba pro geologie a národopis Chebska, a dále s posledním chebským katem Karlem HUSSEM, potomkem rozvětvené katovské dynastie, která i také Plzni dala několik popravčích mistrů a v našem okolí má dosud své potomky. Tento kat HUSS byl jako samouk v oboru geologie a numismatiky pozoruhodným sběratelem a odiósní jeho řemeslo nevadilo nikterak výmarské Excellenci, že s ním po dlouhou dobu zůstal v přívětivých stycích a ve své korespondenci se o něm často zmiňoval. Ač nepřímým, přece však vlivem Goethovým stal se Karel HUSS po svým odchodu do výslužby opatrovníkem numismatické a starožitnické sbírky knížete Metternicha v Plasech u Plzně, později pak správcem knížecího muzea v zámku Kynžvartě, ve kteréžto funkci setrval až do své smrti. Dále zajel si GOETHE také do památného Lokte a do kláštera Teplá, ve kterém poznal výborného opata Karla Kašpara REITENBERGERA, vlastního zakladatele Mariánských Lázní, dále lázeňské lékaře Fiedelia SCHEUE a K.J.HEIDLERA, inspektora lázeňských pramenů GRADLA, převora ECKLA, astronoma Aloise Martina DAVIDA. Ti probudili v něm zájem pro nový lázeňský podnik do té míry, že si tam GOERHE poprvé zajel 27,dubna 1820 a hned dva dny se pozdržel. A tu již také setkáváme se v Goethově deníku se jménem "Plzeň".

Goethe a zkamenělý les

      GOETHE si totiž zapisuje při zmínce o rozmluvě s doktorem Heidlerem, která se točila kolem geologických útvarů českých krajů, následující: "Der unterirdisch entdeckte Palmenwald in Böhmen kam zur Sprache. Die Grube liegt im Pilsner Kreis." (Objevený palmový les v Čechá byl také předmětem hovorů. Dům ten leží v Plzeňském kraji.) O tomto zjevu pak nacházíme další zmínku v jednom dopise Goethově výmarskému vévodovi z 10.května 1820 (Goethe Jahrbuch II.,287). Praví se tu, že v Plzeňském kraji mezi Harchowitzti (Hořovice) a Radnicemi, na jednom panství hraběte Šternberka, byl objeven podivuhodný zuhelněný prales, "es sey von Palmen, colossalen Farnkräutern oder gar Casuarinen, wovon Hochselben gewiss schon das nähere bekannt ist."
      Krajinářsky krásná poloha Mariánských Lázní činí pochopitelným, že GOETHE se rozhodl v léčení svém pokračovati v novém tom lázeňském místě, tehdáž ještě sotva 30 budov čítajícím, tím více pak, že on i jeho osobní lékař REHBEIN shledali, že pokusné užívání tamní "Křížovky" mělo na průběh básníkovy choroby zdárný účinek. Odtud pak setkáváme se v Goethově korespondenci, v jeho deníku a v jiných pramenech k jeho biografii, se jménem Plzeň velmi hojně. Básník Fausta zamiloval si Čechy do té míry, že se vyslovil při pohledu z Volfštejnu na tamní krajinné okolí: "Wer ein Dichter werden will, der sehe sich diese Gegend an!" - Kdo se chceš básníkem státi, pohlédni na tuto krajinu! Také při častějších jiných příležitostech mluví GOETHE o svých milých Čechách - "mein liebes Böhmen".
      Ze záliby pro kraj vyvinul se čilý zájem také o duševní život lidu v něm žijícího a zájem ten vedl důsledně k tomu, že Goethe vešel s četnými osobnostmi v Čechách ve styky dílem osobní dílem písemné. Heřman BAHR (Tagebuch v N.Wr.Journal, 15.11.1925) napsal ve svém deníku o Goethovi, že velikán tento tak mnohé, co bylo jinak jeho životnímu povolání vzdáleno, přece radostně uznával, poněvadž svůj obzor nepokládal za hranice světa a poněvadž se těšil ze všeho, co mu umožňovalo svůj rozhled rozšířiti do jiných sfér. Tak také se vysvětluje úžasná mnohostrannost zájmu na naší zemi a na životě v ní, s jakým se u Goetha setkáváme. Již roku 1817 napsal pojednání "Zur Kenntniss der böhmischen Gebirge" a s hrabětem Kašparem Šternberkem, jehož neobyčejný vliv na duševní život v Čechách jest všeobecně známý, byl již také za té doby v čilých stycích a dne 7.ledna 1821 píše v dopise vévodovi Augustovi: "Naléhavé pozvání na panství Radnice mne asi svede, abych vybočil z mých českých kolejí. Z Mariánských Lázní je to jen malá jednodenní cesta; tam bych měl příležitost pro naše muzea nejen vynikající exempláře rostlinných zkamenělin, nýbrž i celou suitu střídavých složenin, vrstev uhelných a pískových, shledati a odeslati. Dejž nebe své požehnání, aby se podařilo tento podzemní zisk sebrati." GOETHE byl se Šternberkem po delší dobu v písemném styku, osobně se však poznali teprve v srpnu 1822.
      Šestnáctekráte překročil GOETHE hranice naší vlasti, vždy ke kratšímu nebo delšímu prodlení, a když spočítáme veškerou dobu jeho českého pobytu, shledáváme, že dohromady skorem tři roky svého života strávil v naší vlasti. Vřelý zájem jeho platil také našemu probuzeneckému hnutí a nadšení v českých kruzích pro laskavého hosta bylo vyvrcholeno, když 28.července 1822 přeložil (vlastně přebásnil) v Chebu, "bez cizí pomoci" jak ujišťují KVĚTY z roku 1882 (II.,29), nejhezčí báseň z Královédvorského rukopisu "KYTICE". Koupil si totiž v Chebu Thamovu "Českou mluvnici", vydanou Václavem Hankou, a učinil na jejím základě náběh k učení se češtině, arci jen krátký. A báseň "Das Sträusschen" jest označována jako perla sbírky Goethových básní. Opis zněmčené "Kytice" poslal hrabě Šternberk četným literátům, zejména Nejedlému, Markovi, Sedláčkovi, Hněvkovskému, Svobodovi, Hankovi aj. jako radostný důkaz, že probouzející se naše písemnictví dochází na tak významných místech ohlasu.

Goethe a hrabě Šternberk

      Dne 10.září 1823 se GOETHE zmiňuje ve svém chebském dopisu hraběti Šternberkovi, že mu plzeňský krajský BREINL slíbil půdorys krajiny kolem Wolfsbergu (Vlčí hora u Černošína). V dopisu 27.března 1825 opět Šternberk Goethovi ze svého zámku Březina u Radnic potvrzuje radostně příjem bedničky z Výmaru, kterou v Praze marně očekával a která ho v Plzni stihla. Zvláště zajímavým pro nás jest však dopis Šternberka Goethovi z Prahy dne 25.února 1828 zaslaná, ze kterého podávám v překladu následující místo:
      "Ježto jest řeč o grafických obrazcích, budiž připojen ještě jeden, který znázorňuje železnici z Prahy do Plzně, jejíž stavba bude ještě letošního jara zahájena. Snad bude vytčeno, že činí příliš velikou okliku. Musím však připomenouti, že tato železnice má míti dvojí účel: aby totiž předměty, na venkově těžko prodejné, přiváděla do hlavního města a odtud z Vltavy k další dopravě do Labe. Proto musí býti vedena krajinami, kde se nejvíce zboží k dopravování najde, jako u nás: kamenné uhlí, skalici, ledek, železo a dříví. Proto jsme se ve způsobu stavby uchýlili od onoho v Budějovické dráze, neboť máme v naší krajině kvádrového pískovce dostatek a budeme klásti lité kolejnice na pískovcový kámen." V roce 1825 se utvořila společnost, jíž se postavili v čelo hrabě Kašpar Šternberk, zakladatel českého muzea, a hrabě Wrbna, a která získala roku 1827 privilegium na 50 let pro vystavění pražsko-plzeňské železnice. Uskutečněna byla však pouze z Prahy do Lán; k doplnění této tratě nedošlo z různých příčin a dílčí trať již dohotovená byla prodána knížeti Fürstenbergovi.
      O tomto železničním projektu nacházíme ještě nepatrnou zmínku v dopisu hraběte Šternberka z prahy dne 5. května 1828: "Více psáti nedovoluje mi práce, jež mne očekávaly, týkající se železnice z Prahy do Plzně." - Nato hrabě Šternberk těžce onemocněl a jen pomalu se zotavoval.
      Nyní obraťmež se události, která vedla k tomu, že zájem Goethův pro západní Čechy vyvinul se intensivněji přímo k Plzni a okolí. V roce 1821 přijel GOETHE po prvé do Mariánských Lázní, výhradně za účelem léčení a meškal zde po dobu od 29.července do 25.srpna 1821. Pobyt jeho zkrátila vytrvale nepříznivá pohoda. Za prvého i druhého svého pobytu v Mariánských Lázních (1821 a 1822) bydlel básník vždy v domě pražského hraběte Klebelsberka (později "Weimar") a 11.července 1822 přijal zde návštěvu hraběte Šternberka, který sem k tomu cíli z Prahy zvláště přijel. Bylo to jejich první osobní setkání. V roce 1823 bydlel již v domě "U zlatého hroznu", který do dneška zachovává svůj původ, vzevření a slove nyní "Goethův dům". Z tohoto pobytu také datuje vznik pozdní, avšak intensivní lásky k mladistvé Oldřišce von Lewetzovové, o které mohou biografové Goethe více pověděti než rozměry této stati dovolují.
      V Mariánských Lázních došlo k vzájemnému osobnímu poznání básníka s ZAUPEREM dne 6. srpna 1821, a setkání ta opakovala se dne 30.června a 1.července 1822, a konečně dne 19. a 20. července 1823. V písemných stycích, neobyčejně čilých a obsáhlých, které se z těchto osobních setkání vyvinuly, byl pak ZAUPER s GOETHEM až do 25.března 1832, kdy poslední dopis Zauperův básníka již nezastihl na živu.

Goethe a Zauper

      Pro úplnost celku nebude na škodu, když se trochu obšírněji pozdržím u těchto styků s ZAUPEREM, abychom pravou povahu jich poznali. Za prameny slouží mi k tomu úvod doktora J.NADLERA k Sauerovu spisu "Goethes Briefwechsel mit Grüner und Zauper" a Brandlova stať "Goethes Aufenthalt in Böhmen".
      Profesor na plzeňském gymnasiu a člen kanonie teplské Josef Stanislav ZAUPER vydal dne 18. března 1821 ve Vídni své dílko "Grundzüge zu einer deutschen theoretisch-praktischen Poetik aus Goethes Werken entwickelt". Jeden výtisk zaspal s dopisem svým básníku do Výmaru, jenž mu byl osobně dosud neznám. Za tuto zásilku poděkoval Goethe Zauperovi dne 8.dubna 1821 zasláním vyobrazení maškarního průvodu, pořádaného ve Výmaru při tamním pobytu ruské císařovny MARIE FEDOROVNY, matky dědičné vévodkyně. Za měsíc nato, 31.května 1821, doručil v Plzni dvorní medikus REHBEIN z Výmaru jiný dar od Goetha Zauperovi, a sice úplný exemplář spisu "Kunst und Alterthum" s věnováním "Na památku". - Také s krajským hejtmanem BREINLEM, který dne 16.srpna 1821 přinesl osobně Goethovi do Mariánských Lázní jakousi zásilku od Zaupera, bavil se básník o Plzni a byl s ním také později v písemném spojení (Goethův deník VIII.,91).
      Již tyto okolnosti způsobily, že zájem Goethův o Plzeň byl probuzen, neboť také s GRADLEM v Mariánských Lázních dne 1.srpna 1821 byl veden rozhovor o poměrech na tepelské "vysoké škole" v Plzni (Goethův deník, VIII.85 "über das Verhältnis ihrer Hochschule in Pilsen").
      Josef Stanislav ZAUPER narodil se 18.března 1784 v Duchcově, byl od roku 1809 profesorem a od roku 1832 po Steinhauserovi prefektem na gymnasiu v Plzni, kdež také zemřel roku 1850 a jako čestný měšťan nákladem města pochován na hřbitově u sv.Mikuláše, kde mu byl postaven pěkný železný litý náhrobek, zhotovený v huti v Plasech. Bohužel, zapomněla obec svých povinností k hrobu vynikajícího tohoto muže, který, ač Němec rodem, byl k národnosti české vždy blahosklonně spravedlivým a s upřímností usiloval o shodné a přátelské spolužití obou národností v Čechách (viz např. jeho báseň "An die vaterländischen Sänger" ze 18.července 1817, věnovanou profesoru Josefu Vojtěchu Sedláčkovi). ZAUPER byl nadšeným ctitelem Goetha a roku 1821 zaslal mu svůj spisek "Grundzüge". Stejně pak i knihu, vytištěnou v roce 1822 "Studien über Goethe". Odtud najdeme Zauperovo jméno v dílech, dopisech, rozhovorech i denících Goethových velmi často a tak, že můžeme neklamně souditi na zvláštní přátelskou přízeň výmarského velikána k mladému plzeňskému profesoru. Z Plzně tedy vyšel - jak praví BRANDL - v Zauperově "Poetik" první soustavný pokus přehledu o dílech Goethových. Odpůrci Goethovi arci přenesli část své zášti na nadšeného jeho ctitele Zaupera a vytýkali mu neprávem, že se básníkovi přízně dožebrává. Při této příležitosti bylo dokocne také v německých literárních kruzích posměšně mluveno o "plzeňské estetice".
      ZAUPER nedal se arci těmito posměšky ve své, přímo zbožné lásce k svému básnickému ideálu zmásti. Goethe také s velkou účastí sledoval svého mladého plzeňského přítele prosaické překlady Homéra, a sice Iliady (17826) a Odyssey (1827), původně myšlené jako školní pomůcka. Svými dopisy provázel Zauper Goetha na všech jeho cestách a jsa češtiny znalým a sleduje také s upřímným zájmem náš český kulturní život, informoval o něm Goetha soustavně a pravidelně. O svém prvním setkání s Goethem píše ZAUPER ve svém spisu "Studien über Goethe" toto:
      "Se zatajenmý dechem očekával jsem okamži, kdy jsem měl na vlastní oči shlédsnouti tohoto slavného muže a ústně s ním rozhovořiti se o tom ,co jsem věrným studiem získal. Když však nadešla toužená chvíle, rázem zmizel všechen strach, obrátil se v hlubokou úctu a důvra byla jednou pro vždy získána."

Goethe o Plzni

      Úvodem. Roku 1822 píše Goethe dne 7.srpna z Mariánských Lázní ve svém deníku (VIII.378) o Steinhauserovi a Zauperovi: "Prefekt Plzeňské hlavní školy (Steinhauser), jejíž profesoři jsou vesměs členy kláštera v Teplé, obeznamuje mne, jsa také lázeňským hostem, se zvláštnostmi těchto poměrů. Člověk se věru cítí býti v jiném světě. I ten mladší profesor ZAUPER (tehdy 38letý), který se hlavně zabývá tím, co ode mne vychází, byl po několik dnů zde. Měl jsem z něho opět mnoho radosti. Mladé tyto lidi nutno arci stále jen krotiti, neboť vše, co od nás zvenčí přichází, působí ve zdejších odměřených poměrech více rozrušujícím způsobem, než je třeba, a tito mladí mužové musejí se naučiti, aby poznenáhlu své přesvědčení do starých forem vštípili ("einzuschwärzen")."
      ZAUPER v té době napsal ve svých "Studien" (1822) o svém prvním setkání s Goethem: "Milým byl mi Goethe jako básník již dávno, nyní však stal se mi také jako člověk Goethe milým." - Grünerovi psal Goethe 30.června 1822 o Zauperovi: "Poznal jsem profesora Zaupera z Plzně. Tento muž se honosí vědomostmi, líbí se mi velice a promluvil jsem k němu povzbuzující slova.". A Zauperovi pak napsal: "Držte se pevně toho, co Vám přirozené cítění káže. zkoumejte Sebe sama neustále v zrcadle démantového štítu Řeků, ve kterém Své ctnosti a nedostatky vždy co nejjasněji rozpoznáte. Slov svých vrstevníků dbejte jen potud, abyste se je naučil znáti, abyste poznal, co se Vám blíží a co se od Vás vzdaluje, co Vás podporuje a co Vám překáží. Pokračujte jenom stále ve svědomitém vzdělávání Sebe sama a v pilném šíření vzdělanosti."
      Ještě za pozdních let svého života připomínal si Goethe Zaupera. ECKERMANN, s nímž se Zauper seznámil v Drážďanech, vypravuje o svých "rozmluvách s Goethem" ke dni 6.dubna 1829: "Hovořili jsme mnoho chvalitebného o Egonu Ebertovi a o Čechách a také s láskou jsme si připomněli Zaupera. "Tyhle Čechy jsou zvláštní zemí," pravil Goethe, "byl jsem tam vždy rád. Vzdělání tamních literátů má ještě mnoho čistoty do sebe, která v severním Německu počíná již býti vzácnou. Zde píše každý lump, u kterého není ani potuchy o nějakém mravním fundamentu nebo o vyšších úmyslech."
      Ještě 25.března 1832, tedy tři dny po Goethově smrti, psal mu ZAUPER - nemaje arci o jeho smrti vědomosti - a posílal mu výtisk své příležitostné básně ("Zur Feier des vierzigsten ruhmreichen Regierungsjahres Seiner Majestät Franz des Ersten, gesprochen im Städtischen Theater zu Pilsen am 1.März 1832. Verfasst von Josef Stanislaus Zauper, Stift Tepler Chorherren und Professor der Humanitätskassen am k.Pilsnere Gymnasiumn. Gedruckt bei Leopold Reiner in Pilsen 1832."). Sděluje mu také, že se Steinhauser už poněkud zotavil z druhého případu mrtvice, kterou byl postižen.
      Tolik všeobecně o poměru Zaupera ke Goethovi.

      Zájem Goethův o Plzeňsko. Goethe byl, jak už připomenuto, horlivým milovníkem výzkumů geologických. Za jeho pobytu v Chebu byly také podnikány výzkumné výkopy na vyhaslé sopce mezi Chebem a Františkovými Lázněmi a hrabě Šternberk požádal plzeňského krajského hejtmana BREINLA, aby podle žádosti Goethovy dal podél domnělého kráteru provést výkopy.Avšak BREINL práce tyto zdržoval, vyčkávaje, až budou potřebné peníze poukázány.
      Vévoda Výmarský Karel August dopsal 26.srpna 1821 Goethovi, svému ministru, o své cestě do Čech: "Seznámení s hrabětem Šternberkem (v Teplicích) bylo mi velmi příjemné. Setkáš-li se s ním, nebo navštívíš-li ho, prosím, abys mu vyřídil, že jsem na silnici, hodinu cesty od Plzně, na straně ke hranicím, našel dva krásné kusy zkameněného dřeva." - Ve svém deníku poznamenává Goethe (VIII.,216) dne 15.července 1822, že obdržel od prefekta z Plzně dvě skříně s mineráliemi. - Českému muzeu píše Goethe: "Z plzeňského kraje jsou dosud jen fosilie z panství Teplé úplné." Sbírku tu zaslal Goethe pražskému muzeu.
      Když došlo v Mariánských Lázních k osobnímu setkání plzeňského profesora s Goethem, při které příležitosti byl tomuto společně se Steinhauserem představen, píše ZAUPER 13.srpna 1821 Goethovi z Plzně: "Kdyby má dobrá hvězda Vaši Excelenci měla vésti naším městem, přál bych si míti příležitost, býti Vaší Excelenci k službám, i kdyby to bylo jenom na chvíli. Prosím o to." - Na toto setkání se ZAUPER v Plzni arci marně těšil, neboť Goethe za svých pobytů v Čechách ani do Plzně ani do Prahy nezavítal. Za to však jsou v deníku Goethově četné zmínky, že básník zabýval se pilně českou literaturou. dějinami, národopisem a přírodními vědami. Zajímavo jest, že Goethe nazývá obyvatele Chebska "das egersche Serbenvolk" (chebský srbský lid) a i chebský domorodec GRÜNER označoval obyvatele tamních krajin za potomky Slovanů.
      Dne 5.dubna 1822 píše Zauper Goethovi z Plzně, že veškerý literární zájem v městě obmezuje se na učitelský sbor školy, na níž působí a že vše, co Zauper chce čísti, musí si sám koupiti. Poznámka tato týká se arci jen německé literatury, jejíž nové zjevy prý poznává z lipského Messkatalogu a z Morgenblattu. Avšak v dopise z 25.září 1822 posílá ZAUPER svému příznivci obšírný výpis českých kulturních poměrů veškerého duševního života v Čechách. O všem tom referuje přímo s nadšením a dokazuje takto nejen svoji národnostní nepředpojatost, ale i nepokrytě své sympatie pro české duševní snažení. Nevalně pro nás potěšitelné jest, že při této příležitosti nečiní pisatel o nějakém literárním životě v Plzni, třeba sebe skromnějších známkách jeho, ani nejmenší zmínky. Toto mlčení jest odůvodněno tím, že český živel v Plzni za té doby se teprve těžce probíral ze svého spánku.
      Již předtím, a sice 21,.června 1822 se stalo skutkem opětné setkání Goetha s Zauperem a Steinhauserem v Mariánských Lázních. již se mohli vzájemně potěšiti na delší procházce a poté společně s chebským Grünerem poobědvati u svého zbožňovaného přítele.
      Po svém návratu do Výmaru obdržel Goethe od Zaupera z Plzně dopisy, 25.září 1822, ve kterém mu posílá obšírné vypsání sbírek pražského musea, jehož prohlídkou se za pražského pobytu potěšil,. Přitom se dovídáme, že slavný český skladatel TOMÁŠEK Goetha navštívil a potěšil jej svojí hrou.

      Příprava návštěvy Výmarských v Plzni. Na podzim 1822 byla Zauperovi poskytnuta příležitost, že mohl pozdraviti v Plzni osoby Goethovi stojící nejblíže a jím ke službě býti. Od října až do prosince 1822 se totiž konal ve Veroně známý kongres "Svaté aliance", kdež bylo jednáno o potírání evropské revoluce a o některých jiných evropských záležitostech, vyjma řecké povstání, o němž kongres jednati se zdráhal. Kongresu se zúčastnili panovníci ruský, rakouský, pruský, neapolský, sardinský, vedle nich pak několik drobnějších italských knížat. Anglii tu zastupoval vévoda z WELINGTONU, Francii vévoda z MONTMORENCY a CHATREAUBRIAND, z Rakouska byl přítomen kníže METTERNICH, z Ruska hrabě POZZO di BORGO, z Pruska BERNSTORFF a kníže HARDENBERG. Když byl kongres ukončen a panovníci i státníci se rozjížděli do svých domovů, rozhodl se ruský car ALEXANDR I., že si dá cestou dostaveníčko ke shledání se svoji sestrou ALŽBĚTOU PAVLOVNOU, provdanou za vévodu Karla Augusta Sasko-Výmarského, jehož ministrem byl Goethe. Za místo dostaveníčka zvolena Plzeň, kdež se rozhodl car oslaviti ruské Vánoce.
      Již o pět let dříve měla Plzeň příležitost uvítati ve svých zdech carevnu MARII FJODOROVNU, matku cara Alexandra I., která se tu na své cestě do Výmaru ke své dceři zastavila 12.října 18189. Snad tato zastávka přispěla nyní k volbě Plzně pro dostaveníčko cara. Přece však některé jiné okolnosti nevylučují, že na volbu tu působil také vliv Goethův, který cestu vévodských manželů připravoval doporučujícími dopisy a jiným průpravným jednáním.
      Šalo zejména o dopis Grünerovi z 25.prosince 1822, kde píše: "… pozdravuji Vás dnes jen stručně, abych Vám sdělil, že naši mladí knížecí manželé předem do Chebu zavítají. Paní dědičná velkovévodkyně ubírá se do Plzně ke schůzce s Jeho Veličenstvem, svým vysoce vznešeným bratrem Veličenstvem. Naše nejvěrnější přání ji provází."
      V komonstvu, které provázelo velkovévodské manžele, byl také komoří von BEULWITZ, po kterém poslal Goethe Grünerovi jakousi zásilku. Dvořanu tomu pak dal mimo to Goethe zvláštní doporučující list na profesora Zaupera do Plzně. V tomto listu z 27.prosince 1822 z Výmaru žádá básník svého plzeňského přítele, aby byl Beulwitzovi všemožně k službám. Veškeré přípravy k uvítání a k pobytu hostů těch v Plzni byly arci provedeny úřední cestou. Otevřený doporučující dopis Beulwitzův zněl doslovně:
      "Vašemu Blahorodí, odevzdá pan komoří von Beulwitz v dvořanstvu Jich královské Výsosti tento dopis mým jménem zároveň s mými nejlepšími pozdravy. Jsem jist, že bez mé zvláštní žádosti tomuto vzácnému muži přispějete vším, co bude ve Vaše místě žádoucno. Také si přeji, aby pan prefekt byl mým jménem co nejlépe pozdraven a aby můj přítel při svém návratu přinesl mi dobré zprávy o Vás a o Vašem zdraví. Obšírné a roztomilé Vaše psaní z Prahy svého času šťastně došlo, za čež co nejkrásněji děkuji.
      Výmar 27. prosince 1822 Oddaný J.W.von Goethe."

Výmarští v Plzni 1822-1823

      Dne 31.prosince 1822 mezi 8 a 9 hodinou večer přibyli do Plzně také velkovévodští manželé se svými dcerami Marií a Augustou (Augusta se stala později manželkou pruského krále Viléma I. a byla tedy i první německou císařovnou). Velkovévodova rodina přijela v osmispřežním voze. Bydlení pro ně bylo připraveno v prvním patře domu magistrátního rady Františka Václava Matase (náměstí čp. 107 a 108). Vzácní hosté byli uvítáni banderiem, sestaveným z mladých měšťanlů, které jim jezdecky s pochodněmi vyjelo vstříc a do města je uvedlo, kdež je jménem obce pozdravil purkmistr Emanuel DAVID a městská rada. Než přijel ruský car ALEXANDR I. (bylo to 2. ledna ve 12 hodin v noci) prohlížel si velkovévoda Karl August Plzeň a se svou chotí se pobavili rozhovory s profesoem Zauperem, kterého jim komoří von Beulwitz představil. O těchto carských Vánocích v Plzni bylo již obšírněji psáno dříve. 7.ledna 1823 se výmarští hosté rozloučili a odjížděli. Rozloučili se také s Zauperem. Car ALEXANDR I. se na cestě do Plzně krátkou návštěvou zastavil u knížete Schwarzenberga na Hluboké. Odjel pak z Plzně inkognito 7.ledna 1823 přes Prahu a noclehoval v Běchovicích.
      Zauper v dopise Goethovi z 5.ledna 1823 vyslovuje zdvořilou obavu, že snad výmarské panstvo nebylo pobytem v našem "prozaickém městě" - jak doslovně psal - do žádoucí míry uspokojeno, čehož hlavní vinu arci připisuje nevlídné zimní pohodě. Na konci listu projevuje radost nad tím, že baron VITZTHUM z velkovévodova dvořanstva ho ujistil o zdravém Goethově vzevření. Jinak je celý dopis věnován skorem veskrze literárním věcem. Sděluje, že Macháčkův český překlad "Ifigenie" byl Goethovi poslán do Výmaru a o Macháčkovi praví: "Tento náleží k tzv. I-tistům,jichž protivníci jsou Y-tisté, což jsou dvě skupiny Čechů, z nichž jedni užívají výhradně j- tam, kde druzí y- užívají, z čehož se vyvinul směšný spor, který pokračuje ve dvou různých prosodiích české řeči." Po obšírném vylíčení sporu Zauper píše: "Jak dalece mají obě strany pravdu, nemohu rozhodovati, jelikož jsem češtiny ve slově a v písmě jen nedokonale mocen."
      V dalším dopise Goethovi z 7.února 1823 posílá ZAUPER popis Prahy od Griesela a zároveň báseň, věnovanou velkovévodkyni, za jejíž odevzdání prosí. O tom poznamenává Goethe, že zásilka přišla v den narozenin velkovévodkyně 16.února 1823 a uvádí: "A jako Výsosti milostivě přívětivá přítomnost dovedla do české zimy květiny zanésti, tak také totéž slunce i stále účinkuj blahodárně i na moji zimu."

Dopisy až za hrob

      Dne 19.července 1823 se opět setkal ZAUPER na několik dnů v Mariánských Lázních se svým výmarským ideálem a odevzdal mu některé minerály z plzeňského okolí a z Vlčí hory (Wolfsberg), o které žádal Goethe dopisem z února plzeňského krajského hejtmana Breinla a jejichž část sebrali Zauperovi žáci. Nato Goethe 11.srpna 1823 děkuje písemně Zauperovi, že na jeho doporučení ho navštívil inspektor silnic RITTER z Plzně a přivezl mu některé minerálie z okolí Cerhovic. Volešné a Jiviné. Goethe zároveň děkuji za zaslání kresleného pohledu na plzeňskou gymnasiální budovu a dodává: "Jak pravidelně jest město Plzeň vybudováno, zvěděl jsem již dříve. Nyní mám před očima, v jakém paláci jsou umístěna studia." Pro určování Ritterem přivezených minerálů potřeboval Goethe bližší data o obci Volešná od Zaupera, který mu 22.srpna 1823 sděluje podle Sommerovy topografie, že je Volešná malá vesnice 3/4 hodiny od Šťáhlav a 1 a 1/2 hodiny jižně od Liblína. Jednu zásilku poslal Goethe do Plzně Zauperovi prostřednictvím plzeňského báňského úředníka Lössla.
      Další dopisy Zauperovy jsou věnovány většinou záležitostem literárním, jen v dopisu z 20.srpna 1824 si stěžuje plzeňský profesor na velké mezery v studijním materiálu svého plzeňského fyzikálního kabinetu. Dne 24.srpna 1824 píše Goethovi o plzeňské návštěvě slavného českého hudebníka TOMÁŠKA, který sem zavítal se svou chotí a s jejím bratrem. Tento vynikající skladatel zhudebnil také Goethovu známou píseň Mignony "Zda znáš ten kraj". Za svůj komentář k Odyssei byl ZAUPER vyznamenán od saského krále ANTONA zlatou medailí. Jeden výtisk stejného díla zaslal prostřednictvím Goethovým velkovévodovi Výmarskému jako uctivou upomínku na plzeňský pobyt jeho.
      Korespondenční spojení Zaupera s Goethem trvalo až do Goethovy smrti v roce 1832. Archiv tepelského kláštera obsahuje cennou korespondenci obou mužů jako vzácné literární památky a hojnou sbírku minerálií, jež tam věnoval Goethe.
      * * *
      Tím bych vyčerpal vše, co v tomto stručném přehledu bylo nutno pověděti. Chci jen ještě připojiti některé zajímavé momenty z korespondence hraběte Šternberka s Goethem, které jsou dalšími doklady o nevšedním zájmu básníkově o Čechy. Tak píše Goethe v dopisu z 29.června 1829 z Výmaru hraběti Šternberkovi mimo jiné:
      "Při tom častěji mi napadlo, jak příkře jsou Čechy, nám tak blízké, uzavřeny od ostatního Německa. Bylo proto mým přáním, aby sjezd přírodozpytců se konal v roce 129 v Praze. Proto se mne nemoc vysoce váženého přítele (Šternberka) dvoj ba trojnásob bolestně dotkla. Měl jsem za žádoucí a nejvýše důležité pro všeobecné dobro, aby konečně velký počet vzdělaných severních a západních Němcl se přesvědčil, co je na východě výborného a v čem to záleží. Skorem si ani netroufám pověděti, jak podivně soudí protestantští Němci o Čechách a o císařských dědičných zemích. Jsou ve svých požadavcích po tiskové svobodě tak vášnivými, že pokládají každého za hloupého, kdo nemůže nebo nesmí číst všecku tu hloupou chamraď (Zeug). jako by celý život záležel jen ve čtení a jako by čistá a pronikavá činnost nebyla možnou bez žvástu zmateného časopiseckého psaní.
      A hrabě Šternberk píše Goethovi z Prahy 4. února 1830, zasílaje mu zároveň některé sešity muzejního časopisu: "Profesor Zauper poznamenal obsah "Wlasty" (Ebertův epos) obšírně a s velkou vřelostí se vyslovil o krásách této básně ve dvou z přiložených sešitů z března a dubna 1829. Sotvaže EBERT svoji Wlastu dokončil a do tisku dal, překvapil přátele své músy dvěma ukázkami dramatické básně "Břetislav a Jutta".
      Nato zmiňuje se, že v některých sešitech jsou obsaženy zprávy o nových trzích na vlnu v Čechách, zejména články "Trhy na vlnu v Praze a v Plzni" (srpnový sešit 1827), "Trh na vlnu v Praze" (říjnový sešit 1828), "Trhy na vlnu v Čechách" (zářijový sešit 1829). V srpnovém sešitě 1827 upozorňuje na zprávy "o železnicích v Čechách" a v prosincovém sešitě 1827 !o novokdyňské továrně na vlněné zboží" atd.
      V roce 1832 v lednu panovala v Čechách cholera. Této události dotýkají se dvě místa v dopisech hraběte Šternberka Goethovi, a sice ze 3.ledna 1832, psaného na zámku v B5ezině, kde píše: "Západní a jižní Čechy jsou dosud nedotčeny. Jelikož lékaři ve svém experimentování vzdor dvaceti již vyšlým spisům, nedospěli k žádným předpisům, hodlám zde na vysočině u Březiny, mezi kouřícími kamenouhelnými haldami očekávati všeobecný osud." - V únoru 1832 pak píše z Březiny: "Cholera se přiblížila Březové na jednu míli vzdálenosti, zůstala však ve třech vesnicích státi, takže můžeme doufati, že se nebude dále rozšiřovati, neboť zatím se také již v Praze zmírnila, kam se chci alespoň na několik neděl k vyřizování jistých záležitostí odhodlati."
      Závěrem nebude nezajímavo zvěděti také, že Goethe si odnášel z Čech nejen požitky duševní povahy, nýbrž že naše plzeňská krajina potěšila jej i požitky tělesnými. - Na chebském říjnovém jarmarce v roce 1821 okusil totiž "malesický sýr", který byl svého času daleko široko vyhlášen a nejen v celých západních Čechách na výročních trzích hledaným zbožím, nýbrž i do Prahy byl dovážen a platil tam za vybranou lahůdku. Goethe o tom píše ve svém deníku (VIII.,110) k 13.prosinci 1825:
      "Panství Malesice v Čechách, 2 hodiny od Plzně na severozápad položené, v příjemné krajině, kde se nejkrásnější lučiny na míle daleko rozkládají, náleží nyní hrabatům Schönbornovým. Již od několika staletí stávají zmínky o sýru, k jehož výrobě slouží výnos tamního bohatého chovu dobytka. Sýr ten jest v celých Čechách velmi oblíbený a prodáván v celých bochnících na všech výročních trzích, jakož i také v drobném prodeji, jak jsem se mohl přesvědčiti na posledním chebském výročním trhu."
      O této Goethově zálibě pro malesický sýr svědčí také ještě dopis Grünerův Goethovi z Chebu 13. prosince 1823, kde se praví: "Dále jsem zaslal na adresu Rehbeinovu bedničku se signaturou C.R.H. ve váze 22 a 1/2 libry s dvěma bochníky českého Schönburského sýra a žádal ho, aby jeden bochník z této zásilky Vaší Excelenci odevzdal."

Prameny:
Sauer Aug., Goethes Briefwechsel mit Jos. Stan. Zauper (1820-1832) Praha, 1917.
Brandl dr. Ben., Goethes erster Aufenthalt in Marienbad. (Marb. 1921).
Fischerot., Goethe a my (Tribuna 1924, 12. července).
Gräf H. G., Goethe, Skizzen zu das Dichters Leben und Werken (Lipsko 1924).
Brandl dr. Ben., Goethes Aufenthalt in Böhmen (Mar. L. 1925, Beiträge z. Gesch. d. Stiftes Tepl) Goethe, Tagesbuch.
Sauer Aug., Goethe und Oestereich (Schriften der Goethe-Gesellschaft in Weimar, 17. und 18. Band).
Sauer Aug., Briefwechsel zwischen Goethe u. Kaspar Graf von Sternberg, 1902.
Schiebl Jarosl., Ze staré a nové Plzně. Sv. I., Plzeň 1908.
Paul Netti, Alt Prager Almanach (Praha 1925).
Anton Schlossar, Zwei Bekanntschaften Goethes. (Zeit, 1918, srpen).
A. Kraus, Das Sträusschen. (Prager Presse 1924).
W., Goethe in seinem "lieben Böhmen". (N. Fr. Pr., 1. Aug. 1918).
A. Kraus, Goethe a Čechy. (Sborník filosofický, VII., 1922.)


Poznámky ke studii.

      1. Je samozřejmé, že dnes, po sedmdesáti letech, bylo mnoho o Goethových pobytech v Čechách zpřesněno, především na základě jeho deníků. Historik SCHIEBL se mýlí v tom, že Goethe hleděl z Vlčí hory u Černošína na Čechy. Tam Goethe nikdy nebyl a minerály z této lokality mu byly přineseny. Goethe dokonce nebyl nikdy ani na vrcholu Podhory; rovněž zdejší minerály mu přinesl do kočáru jeho sluha. Naproti tomu má pravdu SCHIEBL, že plánoval cestu do Plzně a tato cesta ležela "na spadnutí". Chystal se na cestu za hrabětem Šternberkem, především puzen zvědavostí spatřit nevídanou znamenitost - kamenný les v Radnici. Později to byl i Steinhauser a Zauper, které by rád navštívil.
      2. Goethův překlad královédvorské básně "Kytice" do němčiny nesnižuje význam tohoto gesta pro české obrození. Dnes víme, že šlo o Hankův padělek a podvrh, ale boj o pravost či nepravost rukopisů měl teprve vypuknout. SCHIEBL upřesňuje, že si Goethe koupil v Chebu Thamovu Českou mluvnici, aby báseň sám přeložil a tak vlastně už v Chebu začal s češtinou, s níž pak pokračoval v Mariánských Lázních malým česko-německým slovníčkem.
      3. Goethe byl ve styku s plzeňským hejtmanem BREINLEM, jehož osoba se objevuje u zrodu Mariánských Lázní. Byl členem komise pro nové lázně.
      4. Goethe navázal přátelství s plzeňským profesorem na gymnáziu Josefem Stanislavem Zauperem. Třebaže věkový rozdíl mezi nimi byl 35 let, trvalo upřímné přátelství až do konce Goethova života. Zauperem byl Goethe mnohokráte informován o aktuálních událostech v Plzni. Zauper obhajoval Goetha proti jeho nepřátelům, Goethe zase informoval pravidelně Zaupera o Výmaru (např. o návštěvě carevny Marie Fjodorovny, která byla též v Plzni). Zauper horlivě zval Goetha do Plzně, což Goethe jednoznačně neodmítal, ale k cestě nakonec nedošlo. Zato Zauper cestoval do Mariánských Lázní, spolu se Steinhauserem a sešli se tu několikrát s Goethem. V létě 1823 přivezl Zauper Goethovi minerály z Vlčí Hory, které nasbírali jeho žáci. Když v roce 1825 psal Goethe Zauperovi o Tomáškově návštěvě ve Výmaru, mohlo jít o nevyslovené pozvání pro Zaupera do Výmaru.
      5. Stranou pozornosti Goethova prvního pobytu v Mariánských Lázních (1821) zůstávala příčina Goethova předčasného odjezdu, tj. 25. srpna 1821. SCHIEBL ji zde otevřeně vyslovuje - trvale špatné počasí.
      6. Goethe si všiml specifika povahy chebského "lidu" a jak připomíná SCHIEBL, nazýval ho "srbským národem", a stejně jako Grüner je považuje za potomky původních Slovanů.
      7. SCHIEBL vyslovuje domněnku, že se Goethe osobně podílel na přípravě setkání ruského cara Alexandra I. v Plzni se svou sestrou Alžbětou Pavlovnou, manželkou výmarského panovníka Karla Augusta. To bylo o Vánocích 1822. S doprovodem přijel i komoří von Beulwitz, který Zauperovi předal Goethův doporučující dopis s pozdravy a s prosbou, aby hostům vyšel vstříc. Zauper se snažil a tak se ocitl ve společnosti výmarské panovnické rodiny - velkovévody Karla Augusta a jeho ruské manželky. Pobyli tu až do 7.ledna 1823. Korespondence ožila - následovaly podrobné Zauperovy dopisy Goethovi o této návštěvě a dokonce Zauperova oslavná báseň k narozeninám velkovévodkyně Alžběty Pavlovny. Snad na omluvu tehdy velmi nevlídného zimního počasí.
      8. Ani soupis pramenů na konci studie není bez zajímavosti. SCHIEBL tu uvádí tehdy dostupnou literaturu o Goethovi, nejen tepelské provenience (Brandl).


Na vycházce o Vánocích 1944
      Vánoce roku 1944 přicházely do Mariánských Lázní se zlověstnou předtuchou budoucího osudu. Největší strach panoval z možného bombardování města. Byly vybudovány protiletecké kryty, na lazaretech vyvěšeny vlajky s červenými kříži a takto označeny i střechy. Bylo zřejmé, že neoznačené domy mohou být beztrestným cílem amerických bomb. Nervozitu zvyšovalo utajování rozsahu náletů. Nikdo neznal skutečný rozsah bombardování v Německu. Zprávy branné moci to nikdy neuváděly přesně. Denně houkaly sirény, signalizující nebezpečí náletu a povinnost ukrýt se neprodleně v krytech.
     
l Do města proudily skupiny utečenců z Východu ve zuboženém stavu. Jsou umísťovány v hostincích a školách.
      l Výběr vánočních dárků je minimální a vzniká velká sháňka po nich. Vánoční prázdniny začaly 22. prosince a měly trvat do 10. ledna 1945. Není uhlí a polovina z učitelů do 60 let byla nasazena na opevňovací práce. A tak se už předem čeká prodloužení prázdnin.
      l Tentokrát nejsou k Vánocům žádné zvláštní příděly potravin, ani mouky, ani koňaku ani cukru. Přidáno bylo jen 25 dkg masa (20 dkg ryby) na osobu. Jídlo dělá stále větší starost rodinám. Na černém trhu stojí cigareta 1,50 marky, králík 50 marek za kilo, máslo jedno kilo až 70 marek.
      l Vysoká úmrtnost v odděleních berlínské nemocnice vede k založení nového hřbitova. V lazaretech a domech se rozšířily štěnice a švábi. V té době nejlepší hotel STERN (Hvězda) musel být z toho důvodu zaplynován a jeho interiér je plynem znehodnocen. Ve škole u dětí se objevují vši. Není však žádná mast proti nim, lékárnám chybí mnoho léků.
      l Ještě horší jsou však zprávy z front. Ze střední školy dosud padlo 41 žáků a profesor Schmid; z bývalých žáků jsou čtyři pohřešováni.
      l Sníh si dal na čas a vánoce byly sice chladné, ale "zelené". Sněžit začalo až na Silvestra. V mariánskolázeňských rodinách u vánočního stolu se vzpomínalo se strachem na své blízké na frontě, řeč byla i o atentátu na Hitlera, ale jen v úzkém kruhu dospělých. Denní starosti se točily kolem shánění potravy, topení, kolem balíčků na frontu. Starosti dělaly i popelnice. Od 11. prosince se neodváží popel, koňské potahy nestačí odpadky odvážet a tak se ve dvorech i před domy se hromadí bedny, pytle a hromady odpadků. Co bude dál ? Jak může skončit válka ?
      Druhý vánoční svátek - 26. prosince 1944 - byl nádherný prosluněný den a ve vzduchu jakoby bylo cítit jaro.
      Vlastivědník Josef Neubauer z Úšovic, který pilně psal v 50. a 60. letech své vzpomínky na Mariánské Lázně do měsíčníku Marienbader Heimatbrief, popsal zde i svůj druhý vánoční svátek na konci roku 1944:

      "Dopoledne, kolem 10 hodin byl vyhlášen letecký poplach a od severu bylo slyšet zlověstné dunění. Brzy přišla zpráva, že byl bombardován Most. Jedna bomba prý padla i v Teplé a zničila jeden dům. Zůstalo 6 mrtvých a 15 zraněných.
      Odpoledne bylo stále jasno a tak se naše rodina (Neubauerových) vydala na procházku z Úšovic nahoru do lázní. Vyšli jsme vzhůru parkem, kterému se říkalo Turbapark podle předválečného starosty Turby a jeho vily TURBA (knihovna), která dominuje parku od Hlavní třídy. Kolem vily LUGINSLAND (Lil) jsme přišli k tržnici a odtud jsme zamířili k vile WALDIDYLLE (dnes Campanilla). Zde jsem začal vyprávět své ženě a synovi o mých dětských hrách v těchto místech, o svých kamarádech a o všem, co se tu odehrálo v letech 1903 - 1914. Naše rodina tehdy bydlela na Goethově náměstí v domě Zelený kříž (Split). Začal jsem vzpomínkami na školní lavice, na své učitele a na dětské příběhy uprostřed lázní, tehdy už světoznámých a na vrcholu své slávy.
      DŮM WALDIDYLLE s čp.357 (Campanila) u Esplanade patřil paní Františce Walterové. Měla dvě cukrárny: na kolonádě a také v Zlaté kouli - "konfizérie", jak se říkalo. Pan Walter prodával v trafice v domě Hamburg (Partyzán čp. 48) na Hlavní třídě tabákové výrobky.
      Monumentální hotel ESPLANADE - fiakristé mu říkali "Espalande" - postavil pan Josef Zischka roku 1911 a jeho luxus si mohli dovolit jen ti nejbohatší hosté. Zde bylo možno spatřit o sezóně mnohá indická knížata se svými nezvykle velikými družinami.
      l Dříve býval v těchto místech veliký kamenolom, který byl zakryt hustým křovím a stromy tak, že nebyl vidět, když se projíždělo okolo po silnici. To bylo mís-to našich dětských her, na "policajty a zloděje", tady jsme zkoušeli horolezeckou kondici na stěně lomu. Skryti za houštinami nad silnicí jsme tu mohli vyvádět dle libosti. Tady jsme poprvé zkoušeli kouření. Tehdejší cigarety byly Drama a Maďarské neboli Maďarky; stály 1 haléř za kus. Potom jsme si čistili zuby chlebem, aby rodiče nic nepoznali.
Dvůr Karla Brema - Svatý HUBERTUS - byl jen krátkou dobu (do vzniku Esplanade 1911) dominantou při Karlovarské silnici      Velmi krásný dům byl Svatý HUBERTUS, který patřil lékárníkovi Bremovi. Dům stavěl architekt Arnold Heymann zcela stranou při lese. Dlouho se však netěšil s této příjemné samoty a zanedlouho vyrostlo v sousedství Esplanade. Ve dvoře Sv.Huberta bydlela rodina krejčího Pessera. Pan Pesser byl velmi zaměstnaný dámský krejčí, a obě jeho děti, Karel a Maryš, byly mými blízkými kamarády. Za dvorem Hubertus stál včelín našeho milého, ale velmi obávaného učitele Ernsta. Proti Hubertusu byla loučka, na které kdysi rostl bezpočet jabloní, které nás lákaly v podzimním čase.
      Pod Karlovarskou silnicí stojí ÚŘEDNICKÝ LÁZEŇSKÝ DŮM, tzv. Beamtenkurhaus (dnes JUSTICE, čp. 333), který sloužil odjakživa spíše než lázeňským hostům místním rodinám jako obytný nájemní dům. Také zde bydlelo mnoho mých kamarádů. Emil Elster (padl v nynější válce), syn listonoše, potom kluci poštovních úředníků - Jackl, Pollak a Bibus, rodina Klarnerů, později tu byl krejčí Kreuzer a vedoucí pozemkových knih pan de Petrement, který měl dvě dcery. Dům spravovala energická, přísná paní Adamová, kterou jsme neměli rádi. Proč ? Protože její stáří milovalo klid a nesnášelo se s naší hlučnou klučičí společností .
      Vedle v krásné zahradě stála VILLA AICH (mateřská školka Soňa čp. 334) a její majitelka, paní Ernesti-ne Aichová, byla Vídeňačka, která byla obecně dávána za příklad vznešené noblesy.
      Vedle vily Aich byl dům MARIENBURG (Zlatý Kříž, po roce 1945 Svatobor s čp. 361). Patřil panu Adamu Lösslovi, který měl syny Antona a Franze, patřící do naší klučičí party, a prázdné místo vedle domu bylo námi vyhledáváno jako místo našich divokých her, což sousedé neměli rádi.
      Dům kongregace chudých školských sester NOTRE DAME (Notre Dame čp. 149) měl dětskou školku. Také já jsem měl podle matčina rozhodnutí navštěvovat tuto bohulibou instituci. Vedla mne tam tehdy naše kuchařka a došli jsme až ke dveřím. Protože spěchala na nákup, poslala mne do školky samotného. Dal jsem svůj baťůžek s chlebem s máslem na ramena a přemýšlel, zda mám vstoupit dovnitř nebo svůj chléb sníst mimo budovu školky. To druhé se mi zdálo rozumnější a tak jsem si sedl na zeď vedle vchodu, snědl svačinu a pomalu mířil zpátky domů. Překvapená matka se ptala, jak to, že jsem tak brzy zpátky. Odpověděl jsem, že mně chutná chléb i bez mateřské školky. A nikdo mne už nepohnul, abych se někdy vrátil a chodil do školky. Neboť v lese to bylo mnohem hezčí a volnější.
      Vedle školky byl dům RIENZI (čp. 6 - převzal číslo popisné zbořeného špitálu mezi Hvězdou a Wagnerem), ve kterém měl krám pan Gregor Flor a ve dvoře provozoval své řemeslo mistr kovářský Hippmann. Toto místo mne přitahovalo mnohem více než pobyt ve školce. Byla to nádhera, když kovář zpracovával kovářským kladivem na kovadlině kus rozpáleného svítícího železa tak, až jiskry lítaly. Bylo jisté, že se nestanu ničím jiným než kovářem.
      Na dům Rienzi přiléhal dům RICHARD WAGNER (původně Jetelový lístek - Kleeblatt čp. 5). Pamětní deska na domu vzpomínala na tohoto slavného hosta. Byl to malý krásný dům se šindelovou střechou, zachovaný v původním stavu z doby Wagnerova pobytu. Po válce v něm bydlel slavný oční chirurg z Vídně, doktor Elschnig, který zemřel 19329 a je pochován na hřbitově.
      Tam, kde je zadní trakt Hvězdy, bývalo trochu volného místa a na jeho spodním konci stával VŠEOBECNÝ MĚSTSKÝ ŠPITÁL. Byl to starý dům, po-stavený ještě opatem Reitenbergerem pro chudé ne-mocné všech národností a náboženství. Zde bydlel kos-telník Fischer, starý důstojný pán se sněhobílým císařským vousem. Když byl dům po první válce stržen, na jeho místo se rozšířil zadní trakt hotelu Hvězda.
      Nahoře na Karlovarské ulici proti školce Notre Dame je dům MARIANHILL (Kentucky čp. 306), který se tak jmenoval podle toho, že tu bývala stanice mariánské misie. Majitelem vily byl pan vrchní učitel Gerl. Zde bydleli Kreiselovi z úšovické zoologické zahrady Zoo am Berg. Za války se stali majiteli.
      Níže stojící vily se jmény MIDGARD (Myslena čp. 200) a WAHNFRIED (po válce Chalos, pak ho lázně zazvali bůhvíproč Hrozol - čp. 201), svými názvy vzpomínajícími na hosta - hudebního skladatele Wagnera patřily k jeho legendě v městě. Celé okolí bylo prosyceno někdejším pobytem tohoto legendárního operního tvůrce. V domě Wahnfried se narodil Wolf-gang Kraus, svobodomyslný básník, jehož jméno bylo ve zdejším tělovýchovném spolku vyslovováno s velkou úctou. A zde bydlel můj kamarád Henry - syn polského lékaře Dr.Harjewicze. Většinou chodíval v ruské uniformě gymnasisty. Pod touto vilou byla vila Tereza (La Traviata čp. 203); majitelkou byla paní Zeidlerová. Ani tato paní neměla pochopení pro naše dětské hry, a bylo přirozené, že ani my jsme ji neměli v lásce.
      A pak už byl rohový dům BAVORSKÝ DVŮR neboli U krále bavorského (po 1945 Sevastopol, po 1990 Skalník čp. 4). Byl postaven doktorem Adalbertem Danzerem. V domě psal tento pilný muž svá historická a balneologická díla o Mariánských Lázních. Bronzová pamětní deska na domě připomínala jeho mimořádné postavení mezi spoluobčanstvem. Za války je tu umístěna část berlínské nemocnice.
      Sousední dům FRANKL (později Tatra čp. 3,, 1990 stržen) patřil k nejstarším domům v městě. Původně se jmenoval "U císaře Rakouského" (Rakousko-Uhersko tehdy ještě neexistovalo) a měl ho postavit kronikář Johann Nepomuk Felbinger. Byla to první dvoupatrová budova v místě. Později bylo pouze přistaveno třetí patro, jinak je v původním stavu. Má trojitou lomenici, kterou mají v městě jen tři domy. Na domě visí pamětní deska dr. Frankla. Ve sklepení domu je vývěr prý minerální vody. Před domem míval Felbinger vlastní studnu. (Roku 1851 prodal Karl Felbinger dům plánskému krejšímu Schönbachovi,od něhož 1853dům koupil doktor Josef A.Frankl, jehož vnučka Hermina Charlotta (1885-cca 1960) se provdala 1911 za majora Karla Kassafürecka z Vídně a po smrti otce Paula Frankla dům zdědili.)
      Pod tímto domem, který se nyní nazývá podle lázeňského lékaře Frankla, jsou veliké SLATINNÉ LÁZNĚ (po válce Ústřední dílny s lázeňskou prádelnou, dům čp. 2) a za parčíkem domu Frankl je jeho sousedem hotel NEAPOL, který postavil Wenzl Muschik a posledním majitelem je Adam Lössl.
      GOETHOVO NÁMĚSTÍ stále dýchá podivuhodnou atmosférou. Snad nejvýstavnější z domů svou úžasnou fasádou je hotel STERN. Postavil ho v roce 1819 Ferdinand Sternfeld von Kriegelstein. Kol roku 1902-1905 byl zcela přestavěn, zadní trakt po první světové válce ještě rozšířen na místě strženého Všeobecného špitálu. Mezi hosty hotelu bývali politikové, kteří patřili do okruhu Entente (Trojdohody). Ve staré Hvězdě měl obchod střižním textilem pan Fantes a pekař Bär od Lesního mlýna měl v přízemí malou prodejničku pečiva. Za války je v hotelu část berlínské nemocnice.
      Vedle stojící dům ČERNÝ OREL - Schwarzer Adler (1945 Ambassador čp. 8) postavil lékárník z kláštera Karl Brem a také tu měl dlouhá léta lékárnu. Nakonec přišel dům do rukou pana Fantese a ten sem přeložil svůj textilní obchod. Až do roku 1938 byl obchod veden jeho synem Oskarem Fantesem, majitelkou domu byla paní Josefína Fantesová. Také kupec Karl Kohn tu míval obchod s potravinami a byl naším dodavatelem dobrých uzenek a kyselých okurek.
      Mezi Hvězdou a Černým Orlem stojí Villa ULRIKE (1945 Akropolis čp. 385). Byl postaven před první světovou válkou paní Ulrikou Belašovovou, ruskou pří-slušnicí, ale jinak rozenou Putzovou z Mariánských Lázní.
      Nejznámějším domem města je hotel WEIMAR, původně Klebelsberkův palác. Ke Klebelsberkovým hostům patřil i básník J.W. Goethe v letech 1821 a 1822 a tak tu měl i pamětní desku. V domě pobývalo mnoho ve svých dobách významných osobností až po anglického krále Eduarda VII. v letech 1903-1909. Dne 16. srpna 1904 tu došlo k nezapomenutelnému setkání krále s císařem Františkem Josefem I. To připomínaly v okolí až do první války památníky - pomník dvou monarchů pod Karolininým pramenem v parku (dnes Chopinův kámen), pamětní deska pod stříbrným smrkem, který tu zasadili monarchové v blízkosti katolického kostela (dnes jen stříbrný smrk).
      Vedle stojí dům ZELENÝ KŘÍŽ - Grünes Kreuz (Split čp. 10), můj rodný dům. Dům postavil roku 1821 Thadeáš Rubritius; od roku 1827 byl v rukou doktora Fidelia Scheue (+ 1830) a po jeho předčasné smrti vdovy Josefíny Scheuové. Od roku 1837, když se provdala dcera Augusta Scheuová za doktora Herziga, je dům v rukou rodiny Herzigů. Je to druhý dům v městě s trojitou lomenicí (po domě Frankl). Zde jsem prožíval dětská léta. Majitelem byl tehdy starosta MUDr. August Herzig, jehož pomník stál do roku 1943 dole u Elektrických hodin. l Každou sobotu jsem nosil panu doktorovi noviny Marienbader Zeitung, které tehdy vycházely jednou týdně. To si mě posadil na svůj šos k harmoniu a hrál se mnou. Hosté, kteří pobývali v tom-to domě před první válkou, byli Angličané. Mnohé si pamatuji. Chodili buď v nádherných svítících gallauniformách, nebo v módních oblecích. Uniformy brali při slavnostních příležitostech.
      Když jsme šli dál do Lesní ulice, první dům v uličce je Villa GÖDÖLLÖ (dn.Ulrika, předtím Oděsa, č.139), původně však Villa Dobierschewský. Zde bydlel slavný houslista-virtuos Jan Kubelík. Za války je vila vojenským lazaretem. Před druhou válkou patřila rodině Kornů.
      Vedle stával kdysi ŽIDOVSKÝ LÁZEŇSKÝ ŠPITÁL (dn.Sion, čp.102) s modlitebnou. Ve dvacátých letech 20.století už tomuto účelu nesloužil a budova byla používána určitý čas jako soukromé reálné gymnásium
      Vedle tohoto domu stojí dům KORFU, který po-stavila roku 1844 obec Mariánské Lázně na klášterním pozemku jako stavení pro ukládání hasičských rekvizit a nástrojů včetně hasičských hadic. To byl tzv. "Feuerlösch-Requisiten - Magazin". V domě měli řeznictví Hugo a Lola Fleischnerovi a bydlel tu kupec Robert Fleischner. Majitelem domu byl pak Hugo Fleischner.
      Nahoře na svahu stojí hotel ROYAL (čp.345). Byl postaven až roku 1910. Před tím tu však bývalo za-hradnictví pana Weixelmanna. To bývalo oblíbené mís-to našich dětských her z Goethova náměstí. Zde rostly jahody, což dříve nebýval běžný pamlsek pro děti ani pro rodinu. Před druhou válkou byl hotel v majetku Anny Thummererové a Luisy Fürstové. Za války slouží Royal jako součást nemocnice.
      Ulice Almstraße (Lesní ulice) pokračuje silnicí na Polom. Zde v lese byl postaven Městský pečovací dům - Bürgerversorgungshaus der Stadt Marienbad (dnes Nehr, čp. 174). Dům sloužil - jak uvádí zakládací listina domu - pro staré osoby, ale v Mariánských Lázních narozené, prostě pro rodáky. Potomci první rodiny v Mariánských Lázních, HAMMEROVI, dosud bydlí v tomto domě. Jsou to hudebníci Johann a Fritz Hammerové, pokladnice Augusta Hammerová, soukromnice Hermína, Margareta, Marie a prodavačka květin Anna Hammerová a jejich rodiny ! V domě bydlel i Rudolf a Leopoldina Hrušovi, obročnice (majitelka prebend) paní Františka Mannetová a mnoho dalších. Uvnitř je sál pro zkoušky lázeňského orchestru a dále notový archiv městského orchestru.
      Jdemeli ulicí zpět, dojdeme k domu VILLA LANGHANS (dn. Jupiter,čp.127), ve kterém měl fotograf Johann Langhans svůj ateliér, po něm za první republiky jeho následovník Basilius Wagner. Vedle Jupitera postavil roku 1871 Karel Modes dům a nazval ho PHÖNIX (Fénix, čp.108). Nakonec byl v majetku sou-rozenců Emmy a Anny Lenzových a Theresie, provdané Hausmannové.
      Na zpáteční cestě přijdeme k známému domu. Je to GOETHŮV DŮM, někdejší ZLATÝ HROZEN (Goethův dům čp.11), jehož poslední majitelka Julie Schildbachová po smrti svého bratra doktora Hanse Schildbacha, je známa i za hranicemi jako vynikající znalec mineralogie a botanička. Že by v ní znovu ožíval Goethův duch ?
      Vedlejší ZLATÁ KORUNA (Volga - čp.12) z roku 1818 byla postavena fořtem Karlem Rottem, který kdysi fořtoval na Rájovské myslivně, a dům byl později přestavěn. Druhou rodinou majitelů byli Gakschové, poslední rodinou Lanzendörferové
      Ani další dům - VÍDEŇSKÝ DŮM (Fatra, čp.13) - z roku 1818 panů Baiera a Zeidlera není v původní podobě. Zde se vyučil předek naší rodiny pekařskému řemeslu, než se přestěhoval do domu Zvon. Pamětní deska na domě vzpomíná na pobyt slavného vídeňského dramatika Friedricha Hebbela v roce 1854. Posledními majiteli doktor Horowitz a pna Nelhiebel.
      Původní SASKÝ DŮM, později STADT HANNOVER (po válce Charkov, Maria aj. čp.14), postavil roku 1818 Isidor Kubát a později přešel do rukou Wolfnerů. Ani tento dům nemá původní architekturu.
l V Hannoveru bydlel jednou o prázdninách vnuk majitele, dobře vychovaný chlapec, mladší než my a na rozdíl od nás měl neustále peníze. My je naopak neustále potřebovali a chodili sbírat tenisové míčky, dělali poslíčky všeho druhu atd. Každý přece pochopí, že se nedá žít bez bengálského ohně či hopkající bouchací žabičky od Fany Lipertové ve Fortuně nebo od drogisty Luckera. Jednou někdo přišel s nápadem nashromáždit více peněz pro pokus. Namluvili jsme prázdninovému Fricovi z domu Hannover, že peníze stejně tak jako tráva ros-tou, jen se to musí znát vhodná půda a způsob pěstování. My jako že máme zkušenosti, jak se to dělá. Malý byl na peníze jako čert a tak nedalo práci ho přemluvit, aby zahrabal na vhodném místě v parku před Hannoverem jeden krejcar a místo pilně zaléval. Po dvou dnech by tam měli být dva krejcary. Musel však nejméně čtyřikrát denně zalévat a v žádném případě nevykopat krejcar - to by bylo kouzlo přerušeno. S těžkým srdcem zakopal lakomec večer svůj krejcar, my zamumlali kouzelnou formulku a chlapec odešel spát. Po dvou dnech přiběhl radostně a ukazoval dva krejcary. My jsme ke kouzlu samozřejmě přispívali. Pokus se opakoval, chlapec se odvážil zakopat i desetihaléř a pak dvacetihaléř. Vždy se objevil dvojnásobek. To už ale přesahovalo naše finanční možnosti a tak jsme ho přemlouvali, aby to zkusil s celou korunou. Mince zahrabával vždy na stejném místě, protože jsme ho přesvědčili, že tam je nejúrodněji. Nyní přišla naše chvíle. Vyhrabali jsme zem a na nás čekali dokonce dvě korunové mince! Poklad byl vyzvednut a na jeho místo jsme po-ložili skleněnou kuličku, pečlivě zabalenou do staniolového papíru a znovu zahrabali. Druhý den jsme se ptali Frice, zda korunu zasadil a radili, aby ji nechal aspoň týden, že úroda bude možná větší. Konečně přišla chvíle vykopání pokladu a my šli společně s ním. Fric hra-bal a vytáhl stříbrnou kuličku. Kroutili jsme hlavou, že jde o pravé stříbro a radili prodat ji dědovi za 5 korun. - Děda mu ovšem nedal ani korunu ale pár pohlavků. Když mu celý případ vyprávěl, dlouho jsme se museli vyhýbat tomu domu.
      Sousední dům STADT PARIS (Město Paříž čp.15) z roku 1838 postavil Ignác Habl. Dům byl zcela přestavěn, později byl majitelem J.Senft a před válkou majitelé MUDr.Wilhelm a Eduard Kalserovi.
      Rohový dům BELVEDERE (čp.16) stavěl až v roce 1838 ranhojič a chirurg Tadeáš Klinger na základech postavených kýmsi v roce 1818. Dům byl před první válkou zcela přestavěn a je v rukou potomků Klingerových - sourozenců Paterny-Lotz, před válkou byla majitelkou Marie Paterny. Za války, při akci "Matka a dítě" se přeměnil dům v porodnici. Kdysi míval v suterénu cukrář Klement svou pekárničku. Prodej výrobků probíhal přes okno, které nebylo o moc výše než chodník. Když jsme tu jednou jako děti kupovali mlsnosti, Indiánky, místo mince jsem hodil oknem kamínek. Rozzlobený cukrář zašel za otcem, který musel zaplatit 5 krejcarů a přitom nedostal žádného Indiánka !
      V domě bydlel na pensi husarský rytmistr pan Paterny, protektor patriotního vojenského spolku válečných vysloužilců arcivévody Rainera. Prapor spolku je uchováván. Když spolek vyrukoval, vždy byl u toho jejich prapor. Jejich spolková kapela hrávala při narukování na vojnu a při návratu z vojenské služby národní rakouskou hymnu Gott erhalte! My děti při tom nadšeně pochodovaly, třebaže malých postav, ale o to větší patrioti.
      Další dům se jmenoval RHEINGOLD (1945 Washington, dn.Kriváň, čp.17) a byl postaven už roku 1812 Josefem Ingrischem (+ 1823) pod názvem Zlatá loď (Goldene Schiff). Po něm byl majitelem jakýsi Wunschheim von Lilienthal, pak Hallaschovi (od roku 1852 Anna Hallaschová). Před druhou válkou patřil dům židovské rodině Hönigů (za války byla celá rodina zlikvidována v koncentračních táborech s výjimkou mladého Fridricha Herrmanna, který přežil válku u příbuzných v Anglii a v roce 1946 jako student se stal posledním majitelem domu).
      Vedle stojící dům ELBSCHLOSS (dn.Mánes čp.18), to býval původně Ruský dům, postavený Maxem Felbingerem, bratrem kronikáře Felbingera z čp.3. Oba byli úředníky tepelského kláštera. Po smrti Maxe (+ 1824), převzala dům Antonie a od roku 1838 dcery Felbingerovy Anna, Tereza a Josefa. Po roce 1888 vlastnila dům Luisa Metznerová, po roce 1900 v rukou rodu R. Holuba. l Ve sklepě v domě se skladovaly na podzim úplné hory jablek. Ačkoliv je podzim bohatý na úrodu ovoce a mohli jsme je získat jinak, přece jen nás lákalo "cizí ovoce" -jak se říká - mnohem více. Zhotovili jsme "harpunu", což byla lísková větev, na jejímž konci byla zahnutá jehlice. Pomocí harpuny jsme "lovili" jablka oknem do tmavého sklepa. Zabrali jsme se do lovu tak, že jsme nepostřehli příchod domovníka z Elbschloßu - starého Alberta. Ten nás zkoumavě pozoroval, co to děláme, a najednou se napřáhl, dva z nás chňapl a hlavami srazil k sobě tak, až se viděli hvězdičky před očima. Druzí dva prchli, ale my jsme museli vysypat úlovky z tašek a vyslechnout, jací jsme uličníci. Tuto harpunu jsme využili ještě jinde. V řeznictví domu Korfu jsme se znali s jedním buršem (tovaryšem) od řezníka Hugo Fleischnera a ten hovořil o tom, že by se měla harpuna vyzkoušet i u jeho mistra. Fleischnerovy vuřty visely v místnosti k lesu k zahradnictví pana Weixelmanna. Smluvili jsme se s buršem na nejvýhodnější době lovení a vydali se "na lov". Známý burš pro nás připravil blíže k oknu celý věnec buřtů. Hned na první pokus byl věnec na harpuně a odtud následoval poklus s buřty do našeho známého kamenolomu u Karlovarské. Oheň byl zapálen, buřty se pekly na špísu, připevněny na drátkách, a jen se čekalo až budou dostatečně ožehnuté. Sliny se sbíhaly ahodování mělo začít. Jaká hrůza, když jsme do nich kousli a v buřtech místo masa byly piliny a nechutná kaše. Řeznický burš nás dostal, ale my mu přísahali pomstu. To netrvalo dlouho. Burš měl milou v domě Pragerhaus, která tam dělala pokojskou. Za kus buřta nebo pár haléřů jsme jí nosili od burše psaníčka nebo kornout pamlsků. Nahoře na Forstwarte měli kozy a my jsme sehnali od ciukráře Klementa ve Zlatém anděli nádhernou krabici od cukroví, naplnili ji kozími bobky, zabalili do krásného sametového papíru a přinášeli dar od milence do Pragerhausu. Když to dívka otevřela, s láskou byl konec. Naše pomsta byla dokonána.
      Dalším domem nad Křížovým pramenem je PRAGERHAUS (Pražský dům, po roce 1945 krátce jako Majestic, dn.Sněžka čp.19). Byl postaven roku 1812 krejčím Franzem Seidlem, prvním rychtářem Mariánských Lázní (+ 1849); po jeho smrti vlastnili dům Schererovi, od roku 1862 baronka Marie Fleissnerová, před druhou válkou majiteli Franz a Marie Präuerovi. V domě bývala pojišťovací agentura Posrednik.
      Vedle stojící dům WORMS (1945 - Chicago, pak Dukla - zbořeno v roce 1995-1996, čp.20). Rovněž tento dům pod názvem Bílý Beránek (Weisses Lamm) postavil krejčí Franz Seidl, a po něm rovněž přešel do rukou rodiny Schererů - Egyda, pak Johanna Scherera (+ 1865) a po něm Marie Schererové. Zde bydlel umělecký malíř E.Scherer, který portrétoval první mariánskolázeňské občany: Od něho je obraz Ulriky Lewetzovové, který je otištěn ve všech možných Goethových bibliografiích. V roce 1898 se uvádí dům pod novým jménem Villa Zeidler podle tehdejšího majitele Gustava Zeidlera, a od roku 1906 má název Worms, majitelkou Barbara Seidlová.
Poslední dům v řadě je ZLATÝ ANDĚL - Goldener Engel (1945 Mánes, pak Labe, čp.21), který posta-vil v roce 1821 až po velkých terénních odkopávkách feldvébl Josef Hájek z Josefova (+ 1856). Po něm následovala dlouhá řada majitelů: Johann Köhler (+ 1869), během roku 1870 Franz Zeidler, pak Karl Frank, pak Kunig Krämling (+ 1870), od roku 1870 Gustav Zeidler. Dům až značně později prodal Antonu Hochsiederovi a kupuje sousední čp.20.
      Anton Hochsieder přišel do Mariánských Lázní z Falknova jako hrnčíř, ale velká konkurence porcelánek vedla k tomu, že musel své řemeslo pověsit na hřebíček a začal s malováním a pozlacováním. V tom byl úspěšný a mohl si koupit stavení čp.98 zvané COLIBRI (mívalo čp. 98), přiléhající na dům čp.21 - Zlatý anděl. Když se klášter Teplá rozhodl restaurovat interiér kostela, obrátil se na Hochsiedera a ten rozvinul své tvůrčí schopnosti v pozlacování a ve vylepšování především květinových motivů. Na kolonádě poznal svou paní v květinové prodejně a spolu našetřili nakonec dostatek prostředků, aby si koupili sousední dům Zlatý anděl od Zeidlera a strhli své stavení čp. 98 Colibri ve svahu. Mimořádné malířské schopnosti ukazoval jejich syn Norbert. Byl poslán na studia v odborné škole v Teplicích. V té době potkalo rodinu neštěstí - při porodu zemřela jeho matka a brzy po ní i otec Anton na nejasné břišní těžkosti. 17tiletý Norbert zůstal sám před zkouškami ve škole, se šesti dětmi v rodném domě, s rozsáhlým obchodem, s hotelem, který byl bez střechy v přestavbě a s dílnami v postranním křídle budovy. Norbert složil v 18 letech mistrovské zkoušky a s pomocí mnoha přátel zvládl to, co stálo před ním - udržel živnost uměleckého malířství, pozlacování a restauratérskou v plném chodu a dostavěl dům. Jeho pracovní den měl 16 hodin bez svátků a nedělí. Nepřestal malovat a pokračovat v umělecké práci. Byl přijat na akademii výtvarného umění v Drážďanech, později v Mnichově a odtud odešel do Berlína a pak do Paříže. Z Francie odjel lodí do Tunisu a Alžíru a za bouře zachránil život na lodi arabskému šejkovi, z čehož se vyvinulo celoživotní přátelství. V Africe vytvořil řadu děl. V roce 1911 se oženil s dcerou pana Ing. Lerchla, který mj. vystavěl vodní přehradu nad Mariánskými Lázněmi. V první světové válce prožil Hochsieder čtyři roky na frontě, vrátil se v hodnosti kapitána, a pokračoval ve své práci za pomoci své ženy. Jako specialista na zlacení vedl restaurátorské práce pozlacování soch a výzdoby v koste-lích na Tepelsku. Z jeho děl byla po druhé válce mnohá zničena. (Po válce se při odsunu dostal do Ansbachu, kde pokračoval ve své umělecké práci.)
      Majiteli domu Zlatý anděl byli po roce 1906 uváděni potomci Antona Hochsiedera - umělecký malíř Norbert Hochsieder, knihkupec Anton Hochsieder, a další Hochsiederovi - Marie, Angela, Berta, Emma, provdaná Hanischová, Filomena, provd. Härtlová. (V koncentračním táboře zahynul za války příbuzný, Hans Hochsieder, místní knihař.)
      Když jdeme ulicí Waldsteingasse (dn.Úzká ulice), pak nad domem Elbschloss (Mánes) stojí VILLA KOPF (dn.Prokop čp.93), postavená majitelem Belvedere jako dvorní budova s původním názvem Charlottenburg. Dům později koupil pruský vojenský lékař Kopf a přejmenoval na Villu Kopf. Před druhou ¨válkou byli majiteli potomci Kopfovi - MUDr. Hans Kopf, Emma. Augusta Kopfovi a rodina Kirschnerů.
      Ve svahu, v horní zahradě tohoto domu přistavěl ještě jeden dům před první válkou Kopfův syn - Hans Kopf. Nad tím je VILLA SCHUSSER (dn.Dalimil, čp.178), původně Villa Frank a předtím Villa Waldstein. Zde bydlíval můj kamarád dětských her Hans Frank a u nich na zahradě jsme si často hrávali, třebaže ne právě pro potěšení okolních sousedů. Před druhou válkou byl majitelem Ing.Josef Schusser.
      Nad tím stojí novostavba lázeňského domu ZLATÁ KORUNA (čp.374), která má stejné jméno, ale majitelem je rodina Zibulakova, ředitel Julius Zibulak se ženou Marií a dcerou Gertrudou, sekretářkou. Před nimi vlastnili dům Anton a Marie Lanzendörferovi.
      Naproti stojící VILLA STERNBERGER (dn. Cairo, čp.335) byla před válkou v rukou Hanse a Hermíny Hofmannů. (Její obloukový risalit je dnes po zboření domu čp.20 otevřen v pohledu ke Křížovému prameni.)
      Nad ním stojí VILLA ROSE (dn. Rostov čp.109), postavená kol 1872 Josefem Egererem; před válkou byla v majetku Luise Gütterové.

(Poznámky v závorkách psané kurzivou jsou dodatečné naše poznámky o názvech domů a jiných skutečnostech.)

Dům SANSSOUCI a JEHO HOSTÉ

      Dům čp.45 na rohu Hlavní a Ruské třídy, známý Modrou cukrárnou a fotoateliérem pana Krále, dal postavit kancléř Metternich v roce 1832. V něm bydlívali jeho mariánskolázeňští hosté, mezi nimi panovníci i vysoce urození hosté. V letech 1834-35 to byl saský princ Fridrich August, spoluregent z Drážďan; v roce 1835 velkovévoda z Desavy (Dessau) a 9. září 1835 přijel novopečený rakouský císař Ferdinand V. s císařovnou a s vojenským doprovodem. Byl hostem svého kancléře také na kynžvartském zámku.
      V roce 1836 bydlel v domě Sanssouci řecký král Otto I., po němž byl nazván vyhlídkový pavilón v místech dnešního MONTY. V roce 1841 tu bydlel jeden významný, ale dnes už málo známý Habsburk - velkovévoda František Karel Rakouský, syn rakouského císaře Františka I. (vládl 1792-1835), resp. bratr císaře Ferdinanda V. (vládl 1835-1848). Velkovévoda měl za ženu princeznu Žofii, dceru bavorského krále Maxmiliána. Oba byli rodiče příštího císaře Františka Josefa I. To je tak: velkovévoda František Karel se měl stát po Ferdinandovi V. v roce 1848 císařem Rakouským, zřekl se však trůnu (jako 46letý) ve prospěch svého 18tiletého syna Františka Josefa.
      Z kulturních osobností v domě Sanssouci bydlel mimo jiné 1872 ruský spisovatel Ivan Alexandrovič Gončarov a krátce také zakladatel ruské konzervatoře a král pianistů Anton Grigorjevič Rubinštejn.
 
 
K seznamu bronzových desek na symbolickém hřbitově k 31.5.1996

Prastarý Reitenbergerův smrk vyvrácený roku 1946      Symbolický hřbitov v Mariánských Lázních (Heldenhain) se nachází v lese nad ředitelstvím lázní na pravém břehu Mlýnského potoka. Místo v blízkosti dvou smrkových velikánů - Reitenbergerova a Severinova - bylo upraveno a osázeno. Smrky byly vyvráceny za vichřice v zimě 1946.
      Symbolický hřbitov je nezvyklou vzpomínkou na padlé vojáky z první světové války. Má formu bronzových destiček s jmény a daty, zasazených do balvanů. Vchod na hřbitov s kamennými sloupy již neexistuje. Zůstává pouze centrum hřbitova, kde je kamenný kříž na vyšším podstavci a tabule s německým textem. Podobnou formu pamětního symbolického hřbitova mají v blízkém okolí bývalé obce Horní Žandov a Poutnov.
      Nad mariánskolázeňským hřbitovem visí několik otazníků:
1. Dosud se nepodařilo v novinách objevit datum jeho zřízení a otevření. Soudí se, že se to stalo nejdříve roku 1928.
2. Není znám ani původní počet do kamenů zasazených bronzových desek. V německé vlastivědě Heimatbuch Stadt und Land (1977) se uvádí počet 145 vojáků padlých v první světové válce.
3. V žádném případě nesouhlasí počet plných i prázdných míst s uvedeným počtem padlých. Z toho nutno usuzovat, že pamětní desky nebyly pro všechny padlé mariánskolázeňské vojáky.
      K 31.květnu 1996 se nacházelo už jen 41 bronzových desek. Ještě před několika lety byl počet značně vyšší. Dosud tu jsou jména:

BACHMANN Oswin l J l R l Nr l 73 l geb l 1887 - gef l 1916 l Italien
BECK Franz l LDT l J l R l Nr l 6 l geb l 1867 - gest l 1915 l Serbien
BEER Franz l LDW l J l R l Nr l 6 l geb l 1889 - gef l 1914 l Serbien
DENK Adolf l LDST l J l R l Nr l 6 l geb l 1879 - gef l 1914 l Galizien
ECKERT Lorenz l R l U l C l geb l 1894 - gest l 1918 l Italien
GIEBL Gottfried l DRAG l R l Nr l 7 l geb l 1891 - gest l 1916 l Russland
GLEISINGER Josef l DRAG l R l Nr l 7 l geb l 1889 - gest l Russland
GLEISINGER Franz l J l R l Nr l 102 l geb l 1876 - gef l 1915 l Russland
GOTTHELF Anton l J l R l Nr l 73 l geb l 1889 - verm l 1914 l Serbien
GRÜNER Andreas l SCH l R l Nr l 6 l geb l 1891 - gest l 1917 l Italien
HAHN Oskar l L l J l R l Nr l 6 l geb l 1882 - gef l 1914 l Serbien
HAMMERSCHMID Anton l JÄGER l B l Nr l 12 l geb l 1896 - gest l 1917 l Rumänien
HAMPL Anton l INF l REG l Nr l 73 l geb l 1886 - gef l 1916 l Italien
HOFFMANN Martin l SCH l R l Nr l 6 l geb l 1894 - gest l 1916 l Marienbad
HOFFMANN Friedrich l J l R l Nr l 44 l geb l 1889 - gef l 1918 l Serbien
HOFFMANN Josef l J l R l Nr l 73 l geb l 1891 - gest l 1918 l Arad
KLARNER Josef l J l R l Nr l 73 l geb l 1891 - gef l 1915 l Russland
KOHLHÖFER Franz l LDW l J l R l Nr l 6 l geb l 1891 - gef l 1918 l Italien
KRAUS Wenzl l J l R l Nr l 73 l geb l 1882 - gest l 1918 l Russland
LEHNHART Josef l JÄGER l B l Nr l 22 l geb l 1873 - gest l 1915 l Russland
LINK Franz l J l R l Nr l 73 l geb l 1887 - gef l 1914 l Serbien
MATTAUSCH Anton l J l R l Nr l 73 l geb l 1881 - gest l 1915 l Serbien
MICHALEK Adam l LDW l J l R l Nr l 6 l geb l 1892 - gest l 1915 l Russland
OTTO Franz l SCH l R l Nr l 6 l geb l 1885 - gest l 1917 l Italien
ROTT Ferdinand l SCH l R l Nr l 6 l geb l 1885 - gef l 1915 l Russland
SCHMIDT Josef l SCH l R l Nr l 6 l geb l 1895 - gef l 1916 l Italien
SCHMIDT Franz l LDST l ARBEITER l COLONA l geb l 1875 l gest l 1916 l TRIENT
SCHMIED Josef l J l R l Nr l 59 l geb 1890 - gef l 1914 l Galizien
SCHÖFL Ernst l SCH l R l Nr l 6 l geb l 1891 - gef l 1915 l Galizien
SCHÜLLER Gustav l SCH l R l Nr l 6 l geb l 1873 - gef l 1916 l Italien
SCHÜSSEL Richard l ERS l FELDTELEGR l R l geb l 1900 - gest l 1918 l Italien
SCHWANDTNER Fritz l EISENB l U l TELEGR l R l geb l 1893 - gest l 1920 Marienbad
SIEBER Wenzl l SAPPEUR l COMP l Nr l 8 l geb l 1875 - gest l 1922 l Eger
SKALNIK Ernst l SCHIFFBAU l ING l geb l 1884 - gest l 1918 l Triest
TRÜBENBACH Alois l SCH l R l Nr l 6 l geb l 1894 - gef l 1918 l Italien
WANKA Josef l J l R l Nr l 6 l geb l 1897 - gef l 1918 l Italien
WÖLFL Franz l SCH l R l Nr l 6 l geb l 1874 - verm l 1915 l Italien
WOLFSTERSDORFF Anton l JÄGER l B l Nr l 22 l geb l 1884 - gef l 1914 l Serbien
ZISCHKA Georg l FELDK l R l Nr l 22 l geb l 1881 - gest l 1914 l Russland
ZISCHKA Franz l GEB l ART l ABT l Nr l 19 l geb l 1895 - gest l 1918 l Italien

      Dále bylo napočítáno 62 prázdných míst po deskách. K nim patří 5 kusů desek předaných soudem Městskému muzeu po zadržení zlodějů-cikánů, kteří je odevzdávali do sběru surovin (uloženy v muzeu ve sklepě). Zmizelá je i bronzová deska se jménem MAY Ernst. Zbývá 56 ztracených bronzových desek.
     
Celkem je tedy na symbolickém hřbitově 103 míst pro bronzové desky. Při odhadu možných neobjevených míst po pokácených stromech (3 až 7 desek) možno počítat, že na hřbitově bylo původně maximálně 110 desek. Dnešní dílčí části Mariánských Lázní nejsou v seznamu. Úšovice byly tehdy ještě samostatnou obcí a měly vlastní pomník padlých na návsi pod dnešní privátní drogistickou školou. V Hamrníkách se nacházel pomník padlých vzadu za bývalým hřištěm na dnešním okraji vilové čtvrti. Skláře a Chotěnov mají pomník u lesa na cestě do Chotěnova. Jelikož Mariánské Lázně evidují 145 padlých mužů, lze uzavřít, že bronzové pamětní desky nebyly osazeny pro všechny evidované padlé.
-rš-


Karel Valda (+):
Začátky českého včelařství na bývalém okrese Mariánské Lázně
      Vzhledem k mému věku je nanejvýš na čase napsat pár slov o začátcích českých včelařů na bývalém okrese Mariánské Lázně. Měl jsem smůlu, že jsem se nedostal do Mariánských Lázní již v květnu 1945, jak jsem žádal. Bylo tehdy povinnost uvolnit státního zaměstnance, pokud zažádá o službu do pohraničí. Byl jsem zaměstnán na poště v Písku na oddělení telegraf-telefon. Uvolněn jsem nebyl, protože do funkce přednosty pošty v Písku nastoupil poštovní zaměstnanec, vracející se z Německa jako politický vězeň. Službu v oddělení telegraf-telefon neznal a proto v zájmu provozu potřeboval mít zapracovaného úředníka. A tak mi povolení k odchodu do pohraničí nedal. Stalo se tak až na mou písemnou stížnost a po jednání s poštovním inspektorátem v Karlových Varech, kam jsem mohl být přidělen. Nastoupil jsem však do Mariánských Lázní v červenci 1945. Oba dva pracovníci sem přišli z Plzně, byli nezapracovaní a já převzal toto oddělení v ne-valném stavu. Zprvu mi zabralo všechen čas.
      Jako včelař v Písku jsem se zajímal o to, co se děje se včelstvy zde. Nedělo se nic, přestože tu byli starší zkušenější včelaři. Bylo tu vidět dost včelínů a hovořil jsem s jejich majiteli. Zjistil jsem, že předsedou včelařů je jakýsi N. Hergessel, strážník v.v., majitel Červené Karkulky. S největší ochotou mě zasvětil do organizace včelařů, vydal mi seznamy včelařů s adresami a počtem včelstev. Bylo třeba jednat rychle a zjistit, zda vůbec jsou ještě včelstva živá, protože byl šestý rok války a muži-včelaři byli většinou na vojně.
      Okresní orgány sice uznávaly potřebnost zachování včelstev, ale nevěděly si rady. Bylo nutno včelstva připravit na zimu a hlavně je nakrmit. Bylo nutné také živočichy přidělit. Vzhledem k neznalosti problematiky na okrese jsem se obrátil na Zemskou skupinu chovu včel v Praze 2, Křemencova 8, a požádal o směrnice, jak si počínat:
      1. kdo může převzít od Němců včelstva ? Pokud Čech přebírá hospodářství po Němcích, kde jsou i včely, neznamená to ještě, že s nimi umí zacházet
      2. v případě nepřevzetí hospodářství je otázka, kdo včely nakrmí a připraví je na zimu ? Pokud měl někdo zásobu cukru či medu, použije je především pro sebe. Nadto po válce Němci už normální příděly cukru nedostávali a včely hladověly a hynuly, zvláště v této drsné krajině a v nejnepříznivějším roce, jaké včelaření pamatovalo. Mnoho včelstev už. vyhynulo hladem a bylo nebezpečí, že vyhynou všechny. Zachování včelstev bylo však především prospěchem celému zemědělství a tím i národnímu hospodářství, o tom je zbytečné psát.
      Proto jsem požádal o zmocnění, jak si pro naléhavost - krátkou dobu - počínat. Na Okresní správní komisi jsem podal žádost o založení včelařského spolku pro okres. dostal jsem pravomoc přidělovat včelstva.
      2. září 1945 jsem byl telefonicky pozván do Prahy na poradu na Ústředí včelařů. Odtud jsem si přivezl jmenování okresním včelařským důvěrníkem, což bylo oficiálně potvrzeno 24. září 1945 přípisem Zemského národního výboru pro Čechy. Byl jsem pověřen "učinit všechna opatření, která jsou potřebná k udržení stavu včelstev". Ve Směrnicích pro okresní včelařské důvěrníky se uvádělo: "Stará se o zdravotní stav včelstev a činí opatření nutná k tlumení a potírání včelích nemocí a nákaz". Později jsem byl jmenován včelařským inspektorem k tlumení včelích nemocí a nákaz pro obvod veterinární vyšetřovací stanice Karlovy Vary. Směrnice byly Zemským národním výborem rozeslány na všechny pohraniční okresy.
      Ustavení včelařského spolku v Mariánských Lázních bylo provedeno na schůzi, kde byli zvoleni: předseda - Karel Valda, vrchní poštovní tajemník; jednatel - Josef Sláma, ředitel zemědělské odborné školy (když se odstěhoval z města, stal se jednatelem Jaroslav Votípka z SNB); osvěta - Jaroslav Cízler, ředitel; plemenný chov včel - Jaroslav Horák, št.str.SNB; hospodář - Josef Rozboud, zřízenec elektrického podniku. Seznamy včelařů vedl vzorně jednatel Votípka, ale někam se zatoulaly.
      Schůze byly pravidelné, hlavní bylo jmenování důvěrníků v obvodech a jejich instruktáže. Tehdy byly následující obvody:
            1. Mariánské Lázně,
            2. Úšovice,
            3. Kamenec (+Tachovská Huť),
            4. Skláře (+ Vysoká Pec, Chotěnov),
            5. Mnichov (+ Rájov, Raušenbach, Rockendorf, Sangerberg)
            6. Tři Sekery
            7. Zádub (+ Závišín, Ovesné Kladruby, Milhostov)
            8. Lázně Kynžvart (+ Perlsberg)
            9. Velká Hleďsebe
            10. Vlkovice
            11. Stanovice
            12. Jedlová
            13. Sekerské Chalupy
            14. Stará Voda (+ Vysoká, Nové Mohelno)
            15. Klimentov (+ Valy)
            16. Holubín (+ Pístov, Martinov)
            17. Hamrníky
            18. Dolní Žandov (+ Brtná, Horní Žandov, Lohhäuser, Milíkov, Amonsgrün, Markartov, Žírnice).
      Včelaři v Dolním Žandově se poměrně brzy osamostatnili a založili vlastní spolek.
      Schůze se konaly nepravidelně, členové se zúčastňovali i výborových schůzí, kam měli přístup. Hlavní bylo obstarávání cukru pro včely. Po válce bylo cukru málo a bylo důležité mít podchyceny všechny včelaře na okrese. Byla to mravenčí práce a při vyhledávání včelařů jsem se setkal se zajímavými lidmi, zvláště na samotách. Mimo zemědělců to byli převážně lesníci a příslušníci SNB. V paměti mi zůstalo několik osob:
      Německý včelař Josef Schön měl včelín bezmála na horním konci Horního Žandova. Ač měl jen pahýly na obou dolních končetinách, pohyboval se obdivuhodně rychle pomocí rukou, přitom měl úly v nevysokém patříčku. Šplhal tam po zábradlích kolem schůdků. Zhotovoval úly "slamáky" a to neuvěřitelně přesně a bytelně. Nedivil bych se, kdyby se některé ještě našly v provozu. K pohybu mimo včelín používal motorovou tříkolku a prosil mne, aby mu nebyla zkonfiskována. Požádal jsem o to dopravního referenta OSK pana Prokopa, který přislíbil příznivé vyřízení. Když jsem za nějakou dobu znovu za Schönem přišel, už tam nebydlel, asi přejel i s vozíkem blízké hranice do Německa.
      Při putování po okrese jsem zjišťoval stav včelstev v Milíkově a zde jsem si ověřil, kam dovedl své soukmenovce Hitler. V chalupě byla žena se třemi malými dětmi. O muži řekla, že je stále na vojně, ale nevěděla, zda žije. Včely byly padlé hladem a v úlech byla "motýlice". Té ženy se mi zželelo tolik, že jsem jí dal na soupisku s tím, aby dostala cukr na všechna tři včelstva.
      Zajímavě hospodařil jeden Němec ve Vysoké. Měl včelín ve dvoře, kde měl zároveň do výšky vyrovnaný hnůj a kolem hnoje byla močůvka. Včely doslova slétaly na toto napajedlo a dle stavu včel jim to dělalo moc dobře. Na mou otázku, má-li med, odpověděl, že ne. Později byl u něho nalezen zakopaný v zemi.
      Včelařem byl také majitel Manského dvora, vysokoškolský profesor z Prahy, původní předválečný majitel dvora, který byl donucen za protektorátu prodat svůj statek Henleinovi. Ten tam vybudoval vzorně zařízený včelín se stružkami vody kolem. Pan profesor byl příjemný a rozumný pán, ale včelaření nerozuměl a já mu radil i pomáhal v opatřování sena pro dobytek. Po přídělu cukru pro včely nasypal cukr dozadu úlu a divil se, že ho včely nežerou. Po jeho odstěhování zpět do Prahy jsem mu po několik let posílal svůj med ve velkém asi 50-litrovém hrnci.
      S některými včelaři jsem se důvěrně seznámil a navštěvoval je i s rodinou, i když cesta s kočárkem byla po kamenitých cestičkách obtížná.
      Žádosti o cukr musely být řádně a tvrdě doloženy. Dostali jsme poměrně slušné množství cukru, ale stačilo právě jen k zachování včelstev přes zimu. Cukr byl přidělován přes velkoobchod GEDEKA. Jeho tehdejší vedoucí pan Kohout je tu stále ještě s námi, i když s pozoruhodným počtem let. Jenom pro zajímavost uvádím, že cukr přidělovaný Svazem pro řepu a cukr v Praze došel jednou jako cukr kostkový!
      Zemským ústředím včelařů v Praze jsem byl vysílán na zakládající schůze na některých okresech Karlovarského kraje, ale všem jsem nemohl vyhovět. Pamatuji schůzi v Teplé, kde byli začátečníci i zkušení včelaři. Z Kraslic přišlo pozvání, že jsou tam včelaři m "medaři a cukráři" a že by bylo vhodné jim vysvětlit hlavní účel včelaření.
      Zemské ústředí včelařů v Praze oznámilo, že byla založena XX.včelařská župa Vančurova. Předsedou se stal přítel Antonín Průša, ředitel školy v Karlových Varech. Byl jsem jednatelem a členové výboru byli z celého kraje, ale převažovali z Mariánských Lázní. Činnost byla čilá, schůze pravidelné v hotelu Cristal. Projednávaly se otázky širší, např. včelařské družstevnictví a byli zváni i včelařští odborníci, z nich pan Pražák tu byl dvakrát, vždy s manželkou a spali u mne. Jeho "Kalendář včelařství" byl vynikající pomůckou - měl jsem ho už v Písku. Z Jednoty Praha přijel předseda Brenner.
      I zde se projevila činnost komunistů: 25.ledna 1949 jsem dostal od Josefa Zvonaře, včelařského důvěrníka okresu Cheb, zprávu, že mu poslal z věznice v Chebu předseda župy Antonín Průša psaní, kde ho žádá, aby mně to oznámil a abych schůze vedl já. Šel jsem ho navštívit, ale on i jeho paní byli už převezeni do Prahy. Oznámil jsem to na ústředí, aby věc nějak vyšetřili a intervenovali. Oznámili mi, že se nedá nic dělat. Při jiné župní schůzi byl omluven přítel Rund z Chebu, že se nemůže dostavit, protože je ve vazbě z politických důvodů. V dubnu 1946 se ustavil přípravný výbor včelařského družstva v Mariánských Lázních ve složení - Karel Valda, Karel Sláma a Antonín Nový, úředník OSK. Ten žádal o příděl půdy asi 9 ha s domkem ve Vysoké Peci čp. 15,16,19 s tím, že pro včelařství si nechá jenom nevelkou část uvolněných parcel a ostatní pozemky přenechá osídlencům. Žádost nebyla vyřízena.
      V roce 1946 jsem vstoupil na naléhání včelařského spolku do národně socialistické strany a postupně konsolidoval místní organizaci v Úšovicích a pak v Mariánských Lázních. Stal jsem se zaměstnaneckým referentem strany v okresním výboru a členem obecního zastupitelstva. Činnost zabírala dost času a proto jsem se zřekl práce okresního včelařského důvěrníka a navrhl za sebe Jaroslava Cízlera. Počátkem roku 1948 jsem se vzdal předsednictví včelařského spolku a znovu navrhl na funkci pana Cízlera, který pak vedl dlouhá léta spolek. V politice jsem působil do února 1948. Komunisté mi za odměnu mé včelařské iniciativy nejen nepřidělili rodinný dům, kde jsem bydlel a který jsem si zařídil, ale předvolali mne na radnici před tříčlennou komisi KSČ. Oznámili mně, aby se dobrovolně odstěhoval z Mariánských Lázní do bytu, který je pro mne připraven na Lounsku či Žatecku. Když jsem to odmítl, bylo mi vyhrožováno, že přijede nákladní vojenské auto, které i proti mé vůli odveze rodinu z města. Bušili do stolu a já po nich bušil také a volal, "jen ať to zkusejí, že uvidějí". Auto nepřijelo, zůstal jsem tu, ale vystoupil jsem z národně-socialistické strany na protest proti přisluhování pro KSČ.
      Sepsáno Mariánské Lázně 28. ledna 1992
 

Pavel Vondráček:

Kolo v kole
      Hustý smrkový les obklopující lesní kavárnu Nimrod skrývá ve svém šeru archeologickou zvláštnost. Mohutný kruhový val má ve svém středu travou zarostlý ostrov ve tvaru kruhové terénní muldy. Na koncové turistické značce je sice nápis "Strážiště", ale verzí o skutečném využití a určení doby vzniku je několik. Většina archeologů a historiků se přiklání k názoru, že nimrodský ringval, jak je také tato zvláštnost nazývána, byl vytvořen v 11. nebo 12. století. Nalezená keramika však posouvá dobu vzniku až do 14. století. Existují také názory, tvrdící, že se jedná o stavbu původně slovanské před kolonizační osady. Kruhový ringval se vysvětluje jako strážiště při zdejší královské cestě nebo jako poslední opevněné útočiště obyvatel dnes již zaniklé středověké vesnice. Můžete se setkat také s názorem, že se jedná o pozůstatky věžovité stavby jako sídla místních šlechticů. Přestože podobných ringvalů je na Chebsku a v přilehlých oblastech bavorské Falce více a nacházejí se v pravidelných vzdálenostech od sebe nepodařilo se zatím přesvědčivě vysvětlit jejich účel. Pře historiků a archeologů stále pokračují.

 
Voda nad vodou
      Rašeliniště pod hrází Kladského rybníka ve Slavkovském lese ukrývá nejmenší akvadukt v českých zemích. Vodu přes vodu převádělo dříve dřevěné, nyní betonové koryto. Potok Roda (též Rhoda, Rota, Pramenský potok) proudí půl metru nad hladinou Dlouhé stoky. Vodní křižovatka se ztrácí vysoko nad Kynžvartem v rašelinné trávě u zámečku Kladská. Spatříte ji z hráze rybníka založeného již v roce 1501.
      Mnoho vodních toků, především v horských oblastech,. vzniklo lidským úsilím. Mezi nejznámější patří jihočeská vodní díla Schwarzenberský kanál a Zlatá stoka. Blatenský příkop v Krušných horách, Puškařova stoka a Dlouhá stoka ve Slavkovském lese jsou téměř neznámé. Zdejší rudné doly měly velkou spotřebu vody. Zejména tam, kde se ruda třídila plavením a rýžováním. Protože rudné revíry u Krásna a Horního Slavkova postrádají vydatnější místní zdroje, byly zbudovány umělé vodní toky. Práce na Dlouhé stoce započaly v roce 1531 a byly ukončeny po pěti letech. Celková délka stoky je 24 kilometrů s průměrným spádem 8,3 procenta. Břehy a často i dno byly vydlážděny kamenem. Některé úseky se používaly k plavení dřeva (odtud německý název Flossgraben).
      Dnes, po staletích, je Dlouhá stoka k nerozeznání od přírodních potoků. Jenom její proud se neočekávaně pohybuje po úbočí kopce vodorovně, nikoli kolmo dolů.
 

Zdeněk Buchtele:

OBJEV TVRZIŠTĚ U NIMRODU - OBJEV DESETILETÍ ?
      V roce 1976 opět zavítal do Mariánských Lázní Bohumil BROUKAL, odborný knihovník z Mělníka, který se zabýval ověřováním trasy prastaré Královské cesty. Královská stezka (Via Regia) vedla z Prahy do Chebu a dále do Bavor Požádal mne o pomoc při terénním průzkumu, který trval několik týdnů. Přitahovala ho oblast mezi Kynžvartem a Teplou, kde se nacházely prastaré názvy s přídomkem "Královský" - Královský kámen (Königstein), Kynžvart - Královská stráž (Königswart), a názvy jako Mýtní louka (Mautwiese), Mýtní potok (Mautbach).
      Několikakilometrový úsek jsme si rozdělili na určité části a ty pak procházeli se vší pečlivostí a vše bylo dokumentováno. Na konci části jsme se opět sešli a porovnali naše pozorování a určili další trasu. Tehdy jsem dostal k průzkumu část mezi Popravčí loukou a křižovatkou lesních cest se silnicí Mariánské Lázně - Prameny (asi 1 km severně restaurace NIMROD). Zcela náhodou jsem zde nalezl kruhový zemní útvar - výrazný pahrbek o průměru cca 12 metrů, obklopený kruhovým valem s příkopem. Nález jsem nahlásil a ten se dostal do Státního seznamu chráněných nemovitých památek. Pomístní názvy v okolí potvrzují existenci starého osídlení, někdy třeba jen krátkodobého (Popravčí louka, Královský kámen, Kaiserruhe, Große Zeidler Wiese). Těmito lokalitami vedla právě ona hledaná a námi ověřovaná trasa Královské cesty.
      Roku 1996 provedlo Chebské muzeum archeologický průzkum nalezeného tvrziště. Výsledky známe z příspěvku v AR-NICE č.41/1996. Cituji:
      "… byla položena sonda o délce 11 m, široká jeden metr, orientovaná od SZ k JV … Při SZ-okraji sondy se ob-jevil kamenný půlkruh, který signalizoval nároží stavby. Překvapivé bylo, že nalezený objekt nebyl kamenný, ale dřevěný. Do hloubky 150 cm byly sledované zuhelnatělé fošny, dosahující tloušťky 3 cm. Ty tvořily stěny sklepní-ho prostoru velkého asi 6x5 m, v jehož středu stála pec s kamennou klenbou…. Po prvním předběžném zhodnocení nálezů je možné konstatovat, že zde stála malá tvrz, pravděpodobně dřevěná. Její trvání předpokládáme od konce 13. do počátku 14. století. Snad je možné přiřadit ji době vlády Václava II. až do panování Jana Lucemburského." Tolik úryvky z ARNIKY.
      Nelze si povšimnout, že existence tvrze se časově shoduje s počátky rozsáhlé těžební činnosti v této oblasti. Historické prameny uvádějí právě údolí potoka RODA u dnešních Pramenů a přilehlé lokality. Práce na vytěžení rudných ložisek probíhaly postupně v intervalu 13. a 14. století s dominující těžbou v 15. století. Na některých rýžovištích pokračoval provoz i během 16.století. Dokonce jeden z prvních ze série umělých vodních kanálů musel být podle nepřímého svědectví z roku 1408 zřízen již někdy koncem 14. století a veden z říčky Rody, pramenící v rašeliništích pod vrchem Králův kámen. Zdá se, že již tento vodní příkop mohl snad být veden shodným směrem jako pozdější slavná Dlouhá Stoka (FLOSSGRABEN) ze 30.let 16.století. Je tedy jasné, že nebývalý ruch kolem těžby cínu také vyžadoval určité zázemí jako ubytování horníků, úpravny rud, skládky materiálu opravy těžařského zařízení a jiné věci potřebné k udržování provozu rýžovišť a šachet. Např. ve 30.letech 16. století se asi 2,5 km ZJZ od dn.Pramenů (tedy nedaleko našeho tvrziště) intenzivně pracovalo na mohutném greisenovém pni a na rýžovištích při říčce Rotě. Další staré záznamy sdělují, že k roku 1581 byla v dn.Pramenech všechna důlní díla a rýžoviště vyřazena z činnosti. Zdá se, že obdobná situace byla i na rýžovištích v Čisté (Litrbachy) a v okolí Kladské a Kynžvartu, ale dále se dozvídáme, že těžba cínu byla opět zahájena s větším či menším úspěchem ještě v 18. století.
      Můžeme se tedy podivovat vzácné náhodě, která umožnila zachování památky, kterou by nikdo v této oblasti nehledal a ani při bujné fantazii neočekával. Vysvětlím proč. Pro závěr 16. století a údobí po něm v těžbě cínové rudy lze vypočítat, že na Hornoslavkovsku bylo třeba přibližně 300 centýřů (150 q) rubaniny, aby mohl být vytaven jeden centýř (50 kg) čistého cínu, tedy 0,33 % celkového množství. V období 16.-19.století muselo být k získání 250 000 q cínu upraveno, přepraženo, rozdrceno, propráno, vytaveno a vytříbeno kolem 3 miliónů krychlových metrů rudniny. Z tohoto obrovského množství byla podstatná část zpracována hlavně v 16. století. Obdobné množství bylo od konce 12. do 16. století zpracováno i v oblasti tvrziště a údolí říčky Roty, včetně Králova kamene. Znamená to, že zde skutečně nezůstal kámen na kameni a skutečně jenom obrovskou náhodou přežilo naše tvrziště až do dnešních dnů.
Větrání důlní na konci 16. století      Lesní cesta (někdejší Via Regia), která vede těsně kolem tvrziště, je současně i katastrální hranicí. Severně od ní se podle katastrální mapy z 19. století nachází větší množství pozemkových parcel, což dokladuje i možnost původního zabydlení tohoto místa. Název "Kaiserruhe" se vztahoval pouze na samotnou tvrz, která mohla sloužit králi a jeho družině k odpočinku a ochraně při průjezdu. Je jisté, že nebyla jedinou královou oporou. Při tvrzi vzniklo ně-kolik chalup, jejichž obyvatelé se zabývali hornictvím a v jejich povinnostech bylo mimo jiné starat se o dobrý stav a průjezdnost královské cesty. Ta ale časem ztratila svůj význam, neboť se začalo jezdit po sjízdnějších úsecích a tak zanikla i tvrz, která už nevyhovovala. Zůstalo pouze několik chalup sloužících až do 18. století, kdy zanikly při posledním pokusu o obnovení těžby cínu. Byly obětovány, neboť se v té době již rýžovalo a dolovalo přímo na katastru bývalé osady, jejíž jméno na mapě z 19.století zní "Zeidlweid", což překládá nová katastrální mapa (1982) jako "Včelná". Zda tomu tak doopravdy bylo či nějak jinak, se asi už nedozvíme. Jedno je jisté, totiž že se tu pracovalo a žilo po mnoho staletí.

Zaniklá ves Pingarten

Těžení v dolech počátkem 17. století      Podle přepisu GRADLOVA (1888, S.270) se v Leuchtenberské lenní knize na fol.24 v soupisu majetku Alberta Planknera objevuje jméno PINGARTEN.
Gradl odvozuje význam ze středo-hornoněmeckého Bingarte = Bienen-Garten, tj. včelnice. Další varianta čtení "Pingarten" je Piegarten a vysvětlení je podobné předchozímu: "Pie"´bie, bi, Bin = včela. Typické chebské je přechylování "B" v "P", i druhý význam znamená včelnici.
      Pingarten - Včelnice nepatří vesnici, za jakou ji považují PROFOUS (III.S. 361, 1957) nebo ROUBÍK (1959, str. 80, okres Mariánské Lázně č.5) - tolik ARNIKA 5/1983, S.190-191.
      Katastrální mapa z 1. pol. 19. století k nemalému překvapení uvádí v místě tvrziště název "Zeidlwiese" - Včelařská louka. Nová katastrální mapa (1983) uvádí přímo český název VČELNÁ. Tím se s jistotou dostáváme k původnímu názvu zde zaniklé středověké osady, které dominovala malá tvrz a která se dokládá ještě ve 14. století.
      Tím se potvrzuje hypotéza Profouse a Roubíka, kteří pod názvem Pingarten tušili zabydlené a ve středověku osídlené místo. A tak můžeme konečně tvrziště nad Nimrodem s určitostí pojmenovat jako PINGARTEN neboli VČELNÁ

     
l KLADSKÝ RYBNÍK byl vybudován roku 1501 z nařízení bečovského pána Jana Pluha. Rybník měl zásobovat vodou starý vodní kanál z 15.století, což byl přímý předchůdce dnešní Dlouhé Stoky. Původní název rybníka byl "Pluhovský", později převážil název "Kynžvartský". Názvu "Kladský" se v dávnověku podobaly závišínské názvy Kladerbrunnen - Kladský pramen a vrch v nedalekém lese (kdesi za dnešním Polomem) Klatzberg - Kladský vrch. l Roku 1563 bylo nutno zvýšit hráz rybníka. Tehdy již existoval vodní kanál FLOSSGRABEN. V roce 1617 byla změřena hráz rybníka - šířka 25 metrů a délku 473 metrů. K tomu, aby bylo možno po Dlouhé Stoce plavit dřevo, bylo nutno vodní dílo posílit (dosud pouze dodávalo vodu na kola mlýnů). Byl budován další rybník v roce 1554 a nazván "Nový rybník" (Mýťák). K rozlišení proti Novému se začala říkat bývalému Pluhovskému - STARÝ. Jiné označování se týkalo velikosti rybníků. VELKÝ RYBNÍK (Kladský) měl 9 miliónů sáhů. MALÝ RYBNÍK (Mýťák) měl jen 1,8 miliónu sáhů. l A tak upřesněme názvy:
            1. z roku 1501 KLADSKÝ (Pluhovský, Kynžvartský, Starý, Velký)
            2. z roku 1554 MÝŤÁK (Nový, Malý, Bečovský)
ARNIKA č.12/1979 -rš-

      l DLOUHÁ STOKA je dílem, které dal vybudovat Jan Pluh z Bečova. Rozvoj hornictví ve Slavkově a Šenfeldu brzdil nedostatek vody. Obrátil se na přistěhovalého Rössmeisela, aby vypočítal, zda je technicky možné zásobovat obě města vodou z dalekých lesů. Rössmeisel navrhl trasu příkopu prý podle stezky, po které chodí-val bílý jelen. Jan Pluh přijal kladnou odpověď s nadšením a bez ohledu na vysoké náklady se rozhodl dílo realizovat. Obrátil se na vlastníka - klášter Teplou, a smlouvou s klášterem z roku 1623 získal všechny odtokové vody z bažin i rybníků, i pozemky nutné k vedení vodního kanálu. Kladský rybník byl hlavním rezervoárem kanálu. Několik let trvalo, než se Jan Pluh dohodl s těžaři, aby platili ročně 5 % těžených surovin na stavbu kanálu, a to až do doby, kdy budou náklady pokryty. Stavbu vyměřil Rössmeisel roku 1530, kanál se kopal v letech 1531-36. Na startu je má kanál 810 m n.m., v Šenfeldu 695 m n.m., ve Slavkově 587 m n.m. Na úseku od začátku k Dílcům v Šenfeldu dosahuje výškový rozdíl pouhých 35 cm na 100 metrů! Od roku 1547 se začalo po Stoce plavit i dřevo. Roku 1601 měla Stoka 13 stavidel a 35 mostků. Řád o používání Stoky určoval, kdo bude dílo využívat a udržovat.
HAMELIKA z 22.6.1974 -rš-,-vm-
 

 
Z mariánskolázeňské knihy Libri in Domino Defunctorum 1843-1872
 
V mariánskolázeňské knize zemřelých 1843-1872, vedené prvním zdejším farářem Gregorem Höggem, uložené v Státním oblastním archivu v Plzni, čteme známá jména. Vybíráme nejprve první na novém hřbitově pohřbené a dále známější osoby:
Den úmrtí: Jméno Věk:
22.11.1843 Ferdinand Felbinger, syn Karla Felbingera, majitele domu čp. 3 a Engelberthy, roz. Krielsteinové von Sternfeld (z domu Hvězda) - první pohřbený na zdejším hřbitově 1 den
24.11.1843 Engelbertha Felbingerová, dcera týchž (z dvojčat) 3 dny
3.12.1843 Elisabeth Wenzlová, dcera pekaře Matthias Wenzla z čp. 74, nar. 18.9.1842  
17.3.1844 Daniel ULLMANN, majitel čp. 24, nar. 21.7.1897 47 let
5.8.1844 Franz Josef SLÁMA, děkan města Bechyně z Budějovické diecéze 52 let
25.3.1845 Ferdinand KRIEGELSTEIN von Sternfeld, majitel čp. 7 - Hvězda 61 let
7.11.1845 Theresia ZICKLERová, manželka Fr.Zicklera čp. 34, nar. 27.3.1806 Grätz 39 let
29.11.1845 Francisca KRATOCHWILová, manželka K. z čp. 41 35 let
29.1.1850 Ferdinand SCHMID, mistr kovářský, býv. majitel čp. 5 - později Wagner, nar. kol 1760, ženat 10.1.1786 v Teplé 89 let
20.5.1850 Georg J.SCHNEIDER, mistr mlynářský z Šancí, býv.maj. Lesního mlýna,nar. 3.6.1785 65 let 65 let
8.3.1855 Herr Johann FELBINGER, pensionierter Kassier des Stiftes Tepl, Bezirkhauptmannschaft Plan, Bezirkgericht Tepl, Haus N.C. 18, geb. 26.2.1768, br. 5.10.1802 Königswart, versehen von Pfarrer Christian Würl 18.2.1855 87 let
16.8.1856 Anna KRIEGELSTEINová von Sternfeld, vdova z čp. 7 61 let
1.3.1857 Thaddäeus KLINGER, ranhojič z čp. 16, vdovec 69 let
28.8.1857 Johann SLIVENSKY,majitel domu čp. 33, nar. 28.11.1802 Praha, ženat 18.1.1842 Marie Trojánková ze Žatce (+ 8.11.1894) 55 let
8.1.1858 Friedrich KLINGER, syn zemřelého Th.Klingera, Zádub čp. 32, nar. 28.8.1825 32 let
22.10.1858 Johann Albert KLINGER, soukromník z Vídně, Leopoldstadt, nar. 1785 Žlutice, byl zaopatřen ve Vídni 76 let
18.4.1859 Theresia SKALNÍKOVÁ, nar. Manzer aus Bruck a.d.Leitha, manželka Václava Skalníka, nar. 29.8.1777 svatba 18.1.1801, zaopatřena (příčina smrti: Gehirnlähmung) 82 let
3.7.1859 Adalbert DANZER, zaopatřen 25.6. kaplanem Alfredem Clemtnso, nar. 26.1.1837 22 let
7.10.1861 Wenzel SKALNÍK, Kunstgärtner und Hausbesitzer N.25, versehen 24.9.1861 von Kaplan P.Alfred Clementso 86 let
16.3.1862 Adalbert DANZER, Doctor der Med. und Hausbesitzer N.4 67 let 67 let
11.2.1863 Hochwohlgeborene Herr Albert Graf von DEYM, Gutbesitzer, versehen von 5.2.1863 von Pfarrer in Biersbach. Die Leiche wurde am 15.2.1863 zur Beerdigung in die Stadt Tepl überführt. 50 let
26.5.1863 Carl HEYROWSKY, k.k.Bergrath und Professor in Pribram in Böhmen. Die Leiche wurde nach Pribram überführt. 60 let
6.7.1863 Exzellenz Frau Marianne Wilhelmine von KÖNNERITZ. Die Leiche wurde nach Dresden überführt. 62 let
20.7.1863 Graf ZICHY Johann von VASONKÖSI aus Oszenyi in Ungarn. Die Leiche wurde nach Ungarn überführt." 59 let
17.2.1872 Basilius HACKER, Hausbesitzer in Mbd N.96, geb. 1790 Welperritz, ženat 1820 Einsiedl 82 let
 

Plán Mariánských Lázní z roku 1882

Pojištění v roce 1810

      Před devadesáti lety se při pojištění chladně kalkulovala cena lidského života podle věku. Pojištění se uzavíralo pouze pro osoby starší 18 let a mladší 65 let, a to pojištění životní nebo pojištění úrazové.
      Úrazové pojištění bralo ještě ohled na druh povolání podle nebezpečí a povolání dělilo do 12 tříd. Čím nižší třída, tím bezpečnější bylo povolání a tedy tím levnější pojistné. Výše pojistného závisela i na délce uzavření pojistky. Pojištění na 10 let bylo procenticky levnější než například jednoroční. Mohlo být pojištění na konkrétní činnosti - na cvičení v Sokole, na jízdu na kole, na koni, při honbě, pro obchodníka. Pro případ války úrazové pojištění neplatilo.
      Speciální pojištění se týkala úrazů v dopravě, kde mohlo dojít k vyšinutí vlaků, k výbuchu kotle, ke srážce vlaků, ale i na moři. Platilo se najednou, buď na jednu cestu nebo po celý život.
      (Panýrek: Almanach praktického člověka 1909)

HAMELIKA, vlastivědné materiály z Mariánskolázeňska. Připravil Ing. Richard Švandrlík. Páté číslo XXII. ročníku (pořadové číslo 279.), Mariánské Lázně - vyšlo 9. června 1998.