P ř í p a d   L e s s i n g   -   z a č á t e k   k o n c e   s l á v y   M a r i á n s k ý c h   L á z n í

Ročník XXII. (1998)
Pořadové číslo 278.

4.

Mariánské Lázně
3. května 1998
OBSAH
 

Opět přichází rok s osmičkou na konci
l Mariánské Lázně v roce 1818 vyhlášeny veřejnými (otevřenými ) lázněmi
l Rok 1828 a 1838 v Mariánských Lázních

Mgr. Václav Kohout
Listujeme v Mariánskolázeňských novinách v roce 1912
l Mateřské školky v Mariánských Lázních l Kolbenschlag alias Kontinental alias Slovanský dům alias Helvetia l Otevření dolů v Chodové Plané l Zámořský parník jménem Mariánské Lázně l Masopustní číslo novin Marienbader Zeitung l Z historie podchycení a stáčení Křížového pramene l Kdo byl Severin Würfel ? l Norbert Hochsieder l První letadlo na mariánskolázeňském nebi l 40 let hotelu PANORAMA l Celkově k roku 1912

Zdeněk Buchtele
Rekonstrukce cihelny v Drmoule

Případ Lessing - začátek konce slávy Mariánských Lázní

Jan Šperl
První obět nacismu v ČSR - Mariánské Lázně 1933
l Kdo byl Theodor Lessing a čím se provinil ? l Lessing po první světové válce l Protifašistická činnost Lessinga v ČSR l Přípravy k odvlečení Lessinga do Německa l Jak došlo k vraždě ? l Jak probíhalo vyšetřování ? l Pohřeb profesora Lessinga l Další pátrání po pachatelích l Další pátrání v Praze a výslechy Eckerta l Kdo byl Eckert ? l Vyšetřování případu po válce l Reakce na vyřešení případu Lessing l Dovětek k článku Jana Šperla

Výstřely v Mariánských Lázních - recenze filmu

Tomáš Feřtek
Konec Experimentu (Reflex 1998)

Ing. Richard Švandrlík - Matthias Rex
Nedělní výlet k ruině kostela sv.Blažeje

Mapka okolí ruiny sv. Blažeje

J.N. Felbinger
Kresba z doby vyhlášení lázní

Jaké jste konfese ?

 

Opět přichází rok s osmičkou na konci

Mariánské Lázně v roce 1818 vyhlášeny veřejnými (otevřenými) lázněmi
     
Před 180 lety byly otevřeny Mariánské Lázně pro lázeňský provoz v mezinárodním měřítku. Vyhlášení nějakého sídla veřejnými lázněmi Čech nebylo záležitostí vlastníka či dané vrchnosti, ale bylo nezbytné rozhodnutí "šéfa" Čech. Tím byl Nejvyšší purkrabí (místodržící) Čech Franz hrabě KOLOWRAT- LIBŠTEJNSKÝ.
      Mezi ty, kteří se zasloužili o vyhlášení Mariánských Lázní veřejným lázeňským místem, patřil vedle opata Reitenbergera a doktora Nehra především kníže Antonín Isidor LOBKOVIC, vřelý přítel mladých lázní. Pobýval tu na léčení v roce 1817, byl spokojen a snažil se vzbudit zájem Nejvyššího purkrabího Čech, hraběte Kolovrata o nové lázně. A naopak opata Reitenbergera podněcoval, aby neváhal a neoddaloval žádost u nejvyšších zemských míst o to, aby byly vyhlášeny Mariánské Lázně veřejným lázeňským místem. Znamenalo to, že by místo, ležící na klášterním panství Teplá, bylo otevřeno hostům z domova i z ciziny: To nebylo dosud možné v době poddanství a v době střežených hranic panství a země. Volný pohyb osob nebyl dovolen.
      Reitenberger podal žádost už v roce 1817, kdy již probíhaly letní sezóny v Mariánských Lázních, třebaže návštěvnost hostů byla dosud směšně malá. Roku 1815 přijelo 187 hostů, 1816 to bylo 379 hostů, ale v roce 1817 jen 235 hostů. K dalšímu rozvoji místa bylo nezbytné legalizovat pobyty hostů - tj. oficiálně otevřít lázně pro návštěvy nemocných i cizinců.
      Žádost o vyhlášení Mariánských Lázní lázněmi veřejnými nyní ležela v Praze. Opat znovu psal. Tento Reitenbergerův dopis ze 14. srpna 1818 zemskému presidiu byl fakticky hlavním podnětem k vyhlášení lázní. Dopis měl rozsáhlou přílohu "Náhledy kláštera tepelského na zlepšování Mariánských Lázní".
      Hrabě Kolovrat neprodleně rozhodl, aby byla zřízena komise, která by na místě posoudila současný stav a topografické umístění mladých lázní i stav minerálních pramenů. Předsedou komise byl určen guberniální rada svobodný pán von Münch-Bellingshausen (později byl presidiálním vyslancem u Německého spolkového sněmu ve Frankfurtu). Členy komise byli plzeňský krajský hejtman Karel Breinl von Wallerstern, dále opat Reitenberger a doktor Nehr, který v té době již postonával. Komise rozebírala otázky veřejné (klášterní) a soukromé výstavby, lokální, sanitární a policejní záležitosti.
      Jednací spis a návrhy této komise, kterými dala pro vývoj Mariánských Lázní pevný a trvalý základ, byly odeslány na nejvyšší zemská místa, načež došel 20. listopadu 1818 do tepelského kláštera guberniální výnos číslo 7976 - dekret hraběte Kolovrata-Libštejnského, datovaný v Praze dne 6. listopadu 1818, jímž jsou vyhlášeny Mariánské Lázně veřejným (otevřeným) lázeňským místem. (Dekret je psán německy.) Do nejmenších podrobností je v dekretu rozebíráno a zároveň nařizováno vše, co je nutné pro rozvoj nových veřejných lázní v Čechách.
      Dekret je zajímavý po všech stránkách. Vzhledem k tomu, že ovlivňoval budování místa, blíže se seznámíme s tehdejšími problémy, před kterými stáli nadšení budovatelé lázní. DEKRET má formu dopisu a začíná slovy:
      "Společné jednání guberniálního rady svobodného pána von Münch-Bellingshausena s panem klášterním opatem a plzeňským krajským hejtmanem, týkající se Mariánských Lázní, vyvolala ve mně příjemné přesvědčení, pan klášterní opat správně chápe vztah léčivých pramenů ke státnímu dozoru (k státní policii), je prodchnut nejhorlivější snahou o povznesení lázeňského místa a ochotně vychází vstříc přání vlády na přiměřené organizování lázeňského místa."
      V dekretu se nejprve pojednává o běžném stavebním vedení v Mariánských Lázních do roku 1818 a káravým tónem se zdůrazňuje, že nebyl předem vytvořen klášterem jakožto vrchností stavební plán sídla s přihlédnutím ke všem zřetelům lokálním a policejním. V Mariánských Lázních bylo již postaveno 13 domů, u nichž budoucí jejich přítomnost v Mariánských Lázních vyžaduje předělání a odstranění všech závad do očí bijících - jako jsou nestejná velikost oken, nestvůrné tvary dveří, všeobecně křiklavé nátěry domů atd.
      Dále je vyslovováno přání, aby klášter dal demolovat židovské stavení v blízkosti Křížového pramene (šlo o původní solivárnu lékárníka Damiána Schultze, později přeměněnou na fořtovnu Maxe Felbingera, po přistavení patra používanou jako stáčírnu Křížového pramene do džbánku, krátce jako školu a jako židovskou vyvařovnu - košérskou kuchyni) a ostatní dřevěné chalupy (šlo o první zdejší chalupy Antona Fischera a Wenzela Hammera, postavené v roce 1786 v blízkosti Křížového pramene; ale šlo i o dřevěný Kohnhäuserův mlýv, který ležel pod nimi pod domem Slunce) aby přeložil na jiná místa. (To se také bezprostředně po vyhlášení lázní stalo. Kohnhäuserův mlýn byl přeložen dolů do údolí na místo dnešního hotelu PALACE CRISTAL, kterému se říkalo více než sto let "Mariánskolázeňský mlýn". Chalupy prvních obyvatel byly přeloženy - jedna na místo dnešní zavřené léčebny ROZKVĚT, druhá na místo domu FUČÍK. Chodovoplánská Židovka Sára Löwy, která tehdy řídila židovskou košérskou vyvařovnu v bývalé solivárně, bylo vykázáno místo u bývalých cihelen na jih od lázní (poblíž dnešní nemocnice), aby si tu postavila novou vyvařovnu.)
      Klášteru se dále dává na vědomí, že c.k. zemské stavební ředitelství již dostalo příkaz vyslat počátkem jara 1819 do Mariánských Lázní vhodného úředního inženýra s cílem vypracovat situační plán sídla, který by se stal normou příští stavební linie Mariánských Lázní . V budoucnu musí být předložen stavební plán (projekt) každého domu k cenzuře a ke schválení nejvyšším zemským místům, jakož i ke schválení vedení kláštera jako pozemkové vrchnosti, pod kterou Mariánské Lázně náleží. V Mariánských Lázních bydlící klášterní stavitel Anton THURNER (nar. 3.10.1778 Přimda, zemř. 30.12.1856 Přimda).
jako stavitel určený vrchností, musí v budoucnu provádět vrchní dozor nad všemi stavbami v místě. Klášter Teplá je i nadále zodpovědný za přesné dodržování stavebních plánů, schválených předtím vyššími místy.
      Zemskému stavebnímu ředitelství v Praze se ukládá, aby čas od času provádělo kontrolu stavebního vedení a stavebního stylu v Mariánských Lázních.



      Dále se vyjadřuje uspokojení nad tím, že klášter zamýšlí rozšířit cihlové pece (cihelny) a zemské gubernium důrazně doporučuje dostatečně velikou výrobu cihlových střešních tašek, protože v budoucnu nebude dovoleno v Mariánských Lázních šindelové zastřešení.
      Je dobré, když klášter jako vrchnost podporuje osídlování řemeslníky a stavební parcely propůjčuje jen těm řemeslníkům, kteří se mohou prokázat určitým majetkem a zavázat se, že budou moci plně dokončit stavbu svých domů zde do tří let.
      Za přiměřené se považuje, aby místo dosavadních malovaných domovních znaků byly umístěny nad vchody domů černě lakované desky s nápisem - názvem domu ze žlutých kovových písmen.
      Zvláštní pochvalu vyslovuje hrabě Kolovrat za stavební podporu klášterem k postavení nového hostince, avšak hned poznamenává, že i k tomu musí být předem předložen stavební projekt (plán), aby tato situace na jaře 1819 nebránila tomu, že stavba by nemohla začít. V dekretu se píše doslova:
      "Ostatně se rozumí samosebou, že tento hostinec musí mít v pohotovosti mimojiné i pokoje pro cestující a takové osoby, které navštíví místo jen krátkodobě, na krátký čas, a není pochyb, že při vytváření stavebního plánu bude pamatováno také na taneční sál, na prostory pro konverzaci a všechno pohodlí."
      Co se týká policejního dozoru, uvádí se v dekretu, že byl určen aktuár SOMMER pro Mariánské Lázně jako vrchnostenský policejní komisař, který stejně jako policejní sluha musí být kontrolován plzeňským krajským úřadem po dobu lázeňské sezóny, co se týká jeho působení zde.
      S obzvláštní radostí se bere na vědomí, že cesty v Mariánských Lázních, u kterých nestojí žádné domy, budou osvětlovány lucernami. Takové osvětlení již bylo zavedeno s dobrým výsledkem v Karlových varech, v Chebu a ve Františkových Lázních. Dále se chválí, že majitelé domů již nyní (v roce 1818) zavedli takové lucerny na svých domech, aby tak osvětlili místa u vchodů.
      Nařizuje se, aby si majitelé domů opatřili dobré hasící rekvizity a aby před domy udělali trotoiry (chodníky) a abyklášter Teplá zajistil opatřování potravin pro ty, kteří si chtějí sami vařit jako lázeňští hosté.
      Co se týká poštovních a dopravních zařízení, dovídá se zemské gubernium, že kupec INGRISCH se má přičinit v budoucnu skladováním poštovních známek o řešení a požadavky cizinců na selské koně se mají díti jako dosud intervencí vrchnostenských úřadů.."Protože však plánský poštmistr RASP se vrchnosti uvolil k tomu, že by se po splnění určitých podmínek usadil v Mariánských Lázních, míní vrchní poštovní správa, že tím budou požadavky na poštovní zařízení a na skladování poštovních známek uspokojeny a plánským poštmistrem vykonávány." (Zřízení poštovní filiálky pro dopisní provoz provedl plánský poštmistr až roku 1822 a deset let na to získal od plánského poštovního úřadu kníže Metternich právo ke zřízení samostatné pošty v Mariánských Lázních. K tomu účelu postavil v lázních dům SANSSOUCI, původně nazývaný KYNŽVARTSKÝ DŮM, avšak brzy přenesl tento poštovní úřad na sousední dům EICHE, který zakoupil.)
      Co se týká sanitárních (zdravotnických) záležitostí - uvádí se v dekretu - je o ně dostatečně postaráno ustanovením dvou lázeňských lékařů - doktora NEHRA jako klášterního lékaře a doktora HEIDLERA jako prvního zemského knížecího lázeňského lékaře. A dále propůjčením dvou stavebních parcel ranhojičům PAUSCHOVI a EICHLEROVI pro lékařské potřeby nemocných. Klášter se postará o usídlení jedné zkoušené porodní báby. Co se týká zřízení lékárny v Mariánských Lázních, je otevřena během letních měsíců filiální lékárna pod osobním dozorem klášterního lékárníka BREMA, který získal zásluhy o Mariánské Lázně jako chemik-analytik. (Karl BREM dostal 1819 povolení ke zřízení samostatné lékárny.)
      Co se týká překrytí pramene byla postavena sloupová hala u Křížového pramene na 72 jónských sloupech s kopulovitým přestřešením Křížového pramene, na jehož špici je pozlacený kříž. Tyto "jónské" sloupy byly postaveny z cihel a ze dřeva, opatřeny kamennou žlábkovou římsou, aby nezpůsobovaly žádný tlak na pramenné vývěrové žilky, a v dekretu se píše, že váha je sice závadná, ale bude možno halu ponechat, avšak u kopule chodby bude nutno přidělat dva stupně, nabarvit střechu barvou břidlicově šedou, sloupy pak kamennobarevně, jejich bázi a kapituly o něco světlejší.
      V blízkosti Křížového pramene nesmějí být zřizovány záchody.
      Co se týká rozesílání vody Křížového pramene, mělo by být postaráno o to, aby nevyprchaly "cenné součásti" vody a neměly by být stanoveny při prodeji džbánků příliš vysoké ceny, k čemuž se bere se zvláštním uspokojením na vědomí, že klášter plánuje zřízení vlastní továrny na džbánky. Klášter by měl také rozšiřovat počty skladů na různých místech a zveřejňovat v novinách ceny džbánků. - "Až dosud byl PELIKÁN ve Vídni pánem ceny, protože jenom u něho jediného bylo možno kupovat Křížový pramen ... Minerální vody jsou však zbožím všeho trpícího člověčenstva, a toto samo ukládá povinnost vlastníkovi, aby se staral o jeho rozšíření," znějí vznešená protože pravdivá slova v tomto výnosu.
      Dále je tu příklad pro klášter Teplou jako majitele zdejších pramenů, aby ročně sděloval nejvyšším místům do Prahy ceny džbánků (lahví) jednotlivých minerálních vod. Dekret se zastává toho, aby byl Křížový pramen rezervován výlučně k pití pro lázeňské hosty a vody úšovického pramene (později byl nazván Ferdinandovým, když návrhy na Kolovratův nebo Karlův pramen byly příslušnými osobami odmítnuty) aby bylo používáno zevně - k lázni. Tento úšovický pramen je ovšem třeba důkladně vyčistit a jímat, a jeho lahvovou cenu uveřejnit ještě před jeho rozesíláním.
      Stavba rozesílacího domu měla přestat a k tomu účelu měla stát v lese jen provizorní kůlna. (Tento rozesílací dům byl však již ve stavbě a byl nakonec zcela dokončen. Roku 1834 byl zřízen větší dům, kde byl obchod, kancelář a byty pro úředníky. Roku 1818 bylo rozesláno 75 tisíc džbánků.)



      Dále dekret uvádí, aby byla přijata jako přátelská rada poznámka o tom, aby bylo zřízeno od příští lázeňské sezóny, tj. 1819, ve Starých lázních šest nových lázeňských místností a tímto odpomoženo velkému nedostatku. Ovšemže by novostavba komfortního lázeňského domu gubernium potěšila ještě více. Aby opatovi Reitenbergerovi tuto novostavbu alespoň trochu ulehčil, sděluje hrabě Kolovrat, že již vydal příkaz c.k.radovi a inspektorovi Zemského stavebního ředitelství FISCHEROVI, aby přivezl do Prahy návrhy od opata na tuto stavbu. Nato již připravil FISCHER plán moderního lázeňského domu a tento předloží opatovi k nahlédnutí. Je samozřejmé že v tomto plánu musejí být všechny moderní způsoby lázeňské léčby jako jsou douché, kapkové lázně, potní lázně a parní lázně, ale také odpovídající odpočívárny, které splňují náročné požadavky hostů.
      Co se týká "plynových lázní" měly by se ještě sbírat další zkušenosti s nimi a tyto předložit cestou krajského hejtmanství zemskému guberniu. Že opat nechal zřídit vodní rezervoáry podle plánů navržených Zemským stavebním ředitelstvím a připravil v lázeňském domě jednu místnost pro rašelinné lázně, berou vysoká zemská místa s uspokojením na vědomí. Ale není možno dovolit, aby bylo léčivé bahno používáno ke spekulačním účelům, ale toto se musí dít (tj. rozesílání léčivého bahna soukromým osobám) pod kontrolou lázeňského lékaře.
      "Ostatně bych doporučoval klášteru," píše hrabě KOLOVRAT,"aby nechal neprodleně označit rašeliniště hraničními kameny a tak, aby nerušilo svévolné osahávání tohoto jedinečného výtvoru minerálních vod klid a kvalitu těchto; ze stejných příčin se také zapovídá provádět v blízkosti minerálních pramenů výkopy rašeliny a odtokové kanály k odvádění denních (tj. dešťových) vod nesmějí být kopány hlouběji než do jedné stopy (cca 35 cm).
      Protože je podle dekretu klášteru dovoleno, že může začít se stavbou kostela, školy a fary teprve po dokončení Nového lázeňského domu, nařizuje Nejvyšší purkrabí, aby byl vykázán ihned odpovídající lokál pro konání bohoslužeb.
Co se týká zkrášlování Mariánských Lázní , píše hrabě Kolovrat, toto by se mohlo omezit v této době (1819) na vybudování anglického parku uprostřed rodící se kolonie a potom na zřízení vycházkových cest ve stinných lesích.
      Toto vše se musí dít s vkusem a podle náležitého pořádku v souladu. Proto hrabě KOLOVRAT sděluje, že již vysvětlil knížeti Lobkovicovi, aby přenechal klášternímu opatu svého předního zahradníka SKALNÍKA. Dále nařizuje hrabě KOLOVRAT - aby opatovi umožnil realizovat zkrášlovací plán a přitom nepoškodit klášter peněžními výdaje, neboť peníze bude potřebovat na nutné stavby - aby byla vybírána lázeňská taxa počínaje rokem 1819 od každého z přítomných hostů, kteří budou v Mariánských Lázních pobývat déle jak tři dny bez rozdílu. Jediná výjimka se týká chudých. Výše lázeňské taxy bude 2 fl. V.V. (= vídeňské měny). Lázeňské taxy smí být používáno výlučně ke zkrášlovacím účelům. Vyúčtování lázeňské taxy, kterou budou vybírat povinně majitelé domů, bude provádět policejní komisař pod kontrolou inspektora.
      Nakonec se hrabě Kolovrat potěšen dovídá, že se již pomýšlí na to, postavit v lázních divadlo. Dekret uzavírá slovy:
      "A nakonec ještě poznámku o tom, že čilou horlivost pana klášterního opata, se kterou se snaží co nejúčinněji přispět trpícímu lidstvu rozkvětem Mariánských Lázní, já přináším mimojiné k sluchu Jeho Majestátu a předpokládám, že pan opat bude hledat nové a nové podněty ve své chvályhodné snaze pokračovat co nejhorlivějši ve vytváření jeho vlastní památky pro budoucí svět. Nalezne u mne v každém čase sluchu a přesvědčí se, že já kladu zvláštní hodnotu pro rozkvět onoho místa."
      Zájem Kolovratův o Mariánské Lázně byl skutečně velký. Kronikář FELBINGER zachytil Kolovratovu návštěvu místa krátce po vydání dekretu:
      "13. března 1819 - Jeho Excelence Nejvyšší purkrabí Čech hrabě Kolovrat (psáno Collobrad) z Prahy přibyl sem do Mariánských Lázní a přenocoval v domě U císaře Rakouského (Felbingerův dům) a jeden den zde strávil prohlídkou Mariánských Lázní." - Nutno poznamenat, že Felbingerův Císař Rakouský byl v té době jediným dvoupatrovým domem a asi nejlepším domem, neboť v sezóně 1819 tu například bydlel i vojenský inspektor lázní c.k. hejtman hrabě Gorzey (ve funkci 1819-1823).

Roky 1828 a 1838 v Mariánských Lázních

      Tyto roky s osmičkou na konci sice nepatří mezi ony slavné, přesto mají určitá prvenství.
      V roce 1828 byly otevřeny Nové lázně, které se budovaly již v roce 1827 na příkaz rezignuvšího opata Reitenbergera. Také u tohoto zařízení název NOVÉ vznikl samovolně, jak si hosté rozlišovali "Staré lázně" a nově postavené. Nové lázně měly zprvu celkem 10 kabin s vanami a jednu lázeň Douché. V horním křídle byl taneční sál, kde se mohly pořádat bály, koncerty a reuniony. Dolní křídlo bylo využito jako obydlí lázeňského mistra (správce Nových lázní).
      V říjnu 1828 byly konečně dostavěny na promenádě tzv. putyky, celkem 24 prodejních stánků. Jejich řada navazovala na promenádní sál. Byly v otevřeném sloupovém podloubí a byly pronajímány kupcům.
      Rok 1838 proběhl již za opatování Melchiora Mahra bez významných událostí. Lázeňská sezóna toho roku proběhla ke spokojenosti místa. Byl opět překonán rekord v návštěvnosti lázní - přijelo 1 267 hostů a nastartovalo desetiletí, kdy každý rok až do roku 1847 byl rekordní.
      A v roce 1838 vydal v Praze svého skvělého průvodce A.SCHMIDINGER ("Wegweiser für Marienbader Kurgäste"). Šlo o knížku, kde se poprvé objevuje pokus o sepsání historie Mariánských Lázní. Je nepochybné, že jak Adalbert DANZER o něco později (1842), tak L.STAAB a další historici využívali jako historického pramene Schmidingerova průvodce.

Příště: Mariánské Lázně a slavný rok 1848
 


Mgr. Václav Kohout

První letadlo nad Mariánskými Lázněmi - Rudolfův pramen na kolonádě -
Pošta přestěhována na dnešní místo do Rudolfshofu - Staví se loď Marienbad
Listujeme v Mariánskolázeňských novinách v roce 1912
(Pramen: Marienbader Zeitung, vychází dvakrát týdně, ročník 1912)

6.ledna
Třetí mateřská škola bude otevřena dne 8. ledna 1912 v domě HEIDELBERG u nádraží (čp. 329, od r. 1945 DUBROVNÍK, dole na Husově třídě, kde byly dílny ROH - viz dodatky 1.).
l Kromě sáňkařské dráhy od Krakonoše (k tržnici) bude otevřena další sáňkařská dráha na louce u Volfštejna (dnes VLČÍ KÁMEN 883 m n.m.) - na pozemku pana Sabathila ze Sangerbergu.
10.ledna
Vdova po majiteli hotelu KOLBENSCHLAG (čp. 230 býv. Slovanský dům - viz dodatky 2.) prodává hotel panu F. EIWALDOVI - bude se přistavovat veliký sál vzadu.
13.ledna
Neodklízí se pravidelně sníh z chodníků. Město uvažuje o úklidu ve vlastní režii s tím, že výdaje naúčtuje majitelům domů. Též se stavějí u chodníků zábrany.
l Hotel RUDOLFSHOF přebírá poštovní erár!!! l U Aše, obec Niederreuth (od 1948 Dolní Paseky), je radioaktivní pramen. Dosud nebyl využíván a zájem o něj mají lázně Bad Elster. Chtějí tam přivést pramen potrubím. U obce OBERREUTH (od 1948 Horní Paseky) poblíž hranic nechali dělat františkolázeňští podnikatelé vrty. Proti tomu protestovala saská vláda kvůli stržení pramenů v Bad Brambachu.
17. ledna
Pan WILHELM měl v hotelu NEPTUN (čp. 43, po 1950 ORADOUR) přednášku o lyžařské výzbroji, o udržování lyží, o "telemarku", o "kristiánce" atd. Doprovázeno promítáním obrázků.
20. ledna
Velký obraz Mariánských Lázní byl konečně dohotoven a dopraven do města.
l Prý už před třemi roky se jednalo s pražskou firmou o zhotovení ukázkového filmu o Mariánských Lázních a Karlových Varech.
24. ledna
Obraz Mariánských Lázní (dnes v Městském muzeu) je umístěn na radnici. Byly zhotoveny kopie v mědirytu 15x100cm a jsou k dostání po 18 K.
l Z rudného dolu u Chodové Plané uteklo 12 zaměstnanců do Westfálska. Zanechali dluh 600 K. Jako důvod uvedli provalení vody v dole. Bylo to však jen malé provalení (o tom mlčí z neznámých důvodů chodovoplánská kronika - viz dodatky 3.).
27. ledna
Dne 26.1. se konalo poradní shromáždění členů zdejší společnosti Transportsgenossenschaft za účasti zástupců automobilek a zřízení autodrožek v městě.
31.ledna
Hotel KOLBENSCHLAG byl přejmenován na HOTEL CONTINENTAL (býv. Slovanský dům).
l Dne 27.1.1912 se konstituovalo družstvo "Marienbader-Auto-Fiaker-Unternehmung".
7.února
Konalo se komisionální projednání stavby velkého zadního sálu v hotelu s novým názvem CONTINENTAL (býv. Slovanský dům).
10.února
Dům BRITANNIA (čp.99 dnes ČÍNA, prázdný opuštěný dům proti radnici) koupil Josef Skil od paní Elise Habermano-vé.
14. února
Inspektorát pramenů přebírá po panu Severinu WÜRFELOVI (právě oslavil 80 let; byl inspektorem v letech 1887-1912) pan Otto HANIKA, profesor z Plzně.
l Rakouský LLOYD nechal postavit v loděnicích v Kielu loď - parník, který ponese jméno Marienbad (viz dodatky 4.)! l V Chodové Plané chystá postavit hrabě Walter BERCHEM cihelnu. Cihly by prodával společně s obecní cihelnou.
17. února
Na pokračování vychází studie "Vorhistorische Steindenkmäler unserer Umgegend und anderes".- vyšlo masopustní číslo novin Marienbader Zeitung (viz dodatky 5.)

21. února
Zasedání radních: konstatováno, že spotřeba vody činí 103 litrů na osobu. Rozhodnuto postavit vodní rezervoár u kavárny EGERLÄNDER (Monty) pro "druhou tlakovou zónu" - pro spodní část města (Šenov a nádraží). - Potrubí vodní od vily ANKER (čp. 44 - rohový dům Hlavní a Ruské tř. - JAVORINA) k vile MÜLLER (čp. 148 dnes Hotel Butterfly na Hlavní třídě) bylo rozhodnuto vyměnit za průměr 20 mm.
l Diskutováno, zda povolovat dílny nad linií železniční dráhy na Karlovy Vary (zdroj kouře). Dále diskutováno mýcení lesů v okolí a zda by nebylo lepší odkoupit parcely pro město.
24. února
Villa LOUISSIANA (ap.323 na rohu Chebské třídy - prodejna SOVA) přešla z vlastnictví sklenářského mistra pana Antona PICHLA do vlastnictví Rudolfa NEUBEREUTHA.
28. února
Rakouský LLOYD už staví zámořský parník MARIENBAD, ale v Terstu. Loď bude sloužit pro kombinovanou dopravu (pošta, zboží, osoby) z Terstu do Bombaye. Délka 468 anglických stop, šíře 56 stop. Tonáž je 7 000 tun. Kabiny 1. a 2. třídy budou pro 152 osob a další podrobnosti (viz dodatky 4.).
l Státní místodržitelství povolilo koncesi na autolinky Karlovy Vary-Mariánské Lázně, Mariánské Lázně-Teplá-Konstantinovy Lázně panu Ludvíku KETTNEROVI z Karlových Varů.
2. března
Při zemních pracích mezi domy ZLATÝ ANDĚL (čp. 21; dnes Hotel LABE) a zasilatelstvím lázní (dnes ředitelství lázní) se narazilo na minerální pramen. Vývěr je výše než Křížový pramen, ale nezdá se být vydatnější (viz dodatky 6.)
l Slavný inspektor pramenů Severin WÜRFEL opustil po 25leté činnosti Mariánské Lázně a vrátil se do kláštera Teplá (viz dodatky 7.) l Kolonáda se nově natírá - již to potřebovala.
6. března
Objevený pramen nad Křížovým pramenem má konstantní výron - asi třetinu vydatnosti Křížového pramene. Výzkum provádí Doktor Zörkendörfer.
l Vyzývá se k založení prázdninových ubytoven pro studenty ve městě. l Dům čp. 344 pana Norberta PUNZETA přejmenován - dříve JÄGER, nyní NORBERT.
9. března
Stavební práce kolem nového pramene zastaveny. Pramen bude dále pozorován a současně též Křížový pramen. Ještě se rozhodne, co dál.
l Koncese na stavbu železniční tratě do Sangerbergu (Prameny) - Nová Ves - Litrbachy ze dne 11.3.1908 opět o rok prodloužena. Stavba se oddaluje.
13. března
V Pístově povoleno založit "Německou zemědělskou lidovou banku" s působností pro okresy Mariánské Lázně, Teplá a Planá.
3. dubna
Stavební práce poblíž Křížového pramene pokračují. Buduje se opěrná zeď od domu LIPSKO (čp. 24 zbořeno) k domu WORMS (čp. 20, původně Bílý Beránek, 1900-1945 Worms, naposledy Dukla, 1994 zbořeno). Tím se získá i pozadí Křížového pramene.
13. dubna
Na Velikonoční pondělí byly k spatření dva zelenavě svítící meteory. Prvý v 19:15 h., druhý v 21 h. letící ze severovýchodu na jih.
l 9.4.1912 byla zkolaudována přehrada. Verdikt: uspokojující. l Nehoda ve Staré Vodě: 11letý hoch přejet autem. Osazenstvo vozu ho vzalo do vozu a chtělo s ním odjet. Jeden voják však vozidlo zastavil. Zjistil, že dítě je mrtvé. Pasažéři tvrdili, že chtěli hocha odvézt do Chebu do nemocnice. Takto přišli rodiče zde o již druhé dítě.
17. dubna
Chladné počasí. Několik lyžařů udělalo 13.4. výlet na Kladskou.
l Na cestě k MIRAMONTE stojí již nepoužívaný fotoateliér pana Hackera. Nebylo by lepší tuto "ozdobu města" zbořit?
20. dubna
Reprodukce velkého obrazu města je nyní vystavena ve výloze drogerie pana Luckera (dn.Jalta).
l Od 1.5. má kynžvartské nádraží nové označení BAD KÖNIGSWART (dosud bez Bad) l Ztroskotal zámořský parník TITANIC!
1. května
První mariánskolázeňský automobil-taxametr havaroval u Pozorky.
l První žena v Mariánských Lázních získala řidičský průkaz (její jméno nebylo uvedeno).
4. května
Manželé Reissovi koupili od bratří Seidlů kavárnu CAFÉ WASHINGTON (později Červená Karkulka).
8. května
Ač je horní část města "idylicky klidná", v některých hospodách na Šenově je slyšet až do rána divoký zpěv.
l Založeno Společenstvo místních masérů. l Stříbrné doly u Chodové Plané mají přejít do akciového vlastnictví a akcionářem je německé konsorcium se sídlem v Drážďanech. Akciový kapitál činí 1,5 miliónu marek.
11. května
V jedoucích vlacích se zavádí celní kontrola.
l U domu ARCO (býval na prostranství parkoviště vedle Oděvy) se má stavět lázeňský dům s podporou ministerstva prací.
15. května
Dům čp. 263 (dnešní Emma se sídlem lékařů na Hlavní třídě) byl nazván JIŽNÍ PÓL (majitel rodina Niemöcklů, původně to byl Bäuerleinův obchod s vínem - Weinhandlung, pak Jižní pól - Südpol, a nakonec Niemöcklův dům Emma).
18. května
Na železniční trati Vídeň-Cheb se dělají zkoušky s novými rychlíkovými lokomotivami. Lokomotivy mají jezdit od 1. června.
l Opět se volá po zřízení cesty (silnice) nahoru od domu Helvetia (čp.142 s květinářstvím k býv. VÚB).
22. května
Již na 35. sezónu přijíždí do Mariánských Lázní paní FIDELMANNOVÁ z Berlína.
25. května
Cesta do Maxova údolí (Maxtal) byla vyštěrkována a je nyní špatně sjízdná. Což se to nemohlo dělat na podzim ?
l V kině ZENTRAL (Slávia) se promítají některé záběry, týkající se katastrofy lodi TITANIC. l Po volbách se konstituoval výbor radních a starostou byl zvolen opět Dr. REINIGER.
1. června
Vyšel "Ärztlicher Führer von Marienbad".
l Slavnostně byla vyzdobena PANORAMA u příležitosti 40 let existence. Vystavují zde malíři Ludwig LEU, Franz LEU a Norbert HOCHSIEDER, celkem na sto obrazů a některé z Mariánských Lázní (viz dodatek 8.)
5. června
Od neděle jezdí mezi Mariánskými Lázněmi a Kynžvartem od 8 hodin ráno do večera vlastní auto pana BEERA, maji-tele hotelu v Kynžvartě.
12. června
Host A.HARTWIG ze saské Gässnitz je v Mariánských Lázních již 40. sezónu. Je mu 80 let.
l Uvažuje se o zřízení potrubní pošty z hlavní pošty na radnici. Balíky na nádraží by odvážela tramvaj (nerealizovalo se). l Novinka: v Mariánských Lázních se zavádějí autotaxametry. Reprezentují se moderními elegantními vozidly. Stanoviště: u hotelu Klinger, Tepelského domu, hotelu Fürstenhof (dnes Bohemia) a u hotelu Stadt Hannover (na Goethově náměstí). l 12.6. byl otevřen další trakt Centrálních lázní. Má 52 kabin (koupelen), dvě lůžkové haly pro muže a dvě pro ženy. Pro rok 1912 je tu k použití celkem 118 koupelen.
15. června
Z Vídně se hlásí, že se bude konečně stavět druhá kolej Vídeň-Cheb. V návaznosti na rozšíření nádraží v Lipsku by nyní jezdily vlaky Berlín-Vídeň přes Plzeň a Cheb. Doba jízdy by byla 12 hodin.
19. června
Hosté na vycházkových cestách pohazují papíry, obaly od cigár, popisují stromy, lavice a pomníky. Ani louky nešetří a pošlapávají je.
22. června
Obec Úšovice uvažuje o zavedení pobytového poplatku.
26. června
Opět přijel do Mariánských Lázní nejtěžší host AHMED EL GAMAY BEY. Během kúr ztratil za jedenáct let 80 kilo, do čehož je započítáván i přírůstek za zimu.
6. července
Stalo se 1. července na kolonádě: Jsou tam ptáci v parku, přihopkují až k obchodům. Hosté je krmí. Brzy ráno se tu ob-jevil 11letý výrostek, chytil jednoho ptáka a zařízl. Na otázku Proč to udělal ? Prý "domů k jídlu". Zjistilo se, že jde o pomocníka v jednom zdejším obchodě.
l Zájemci o sběratelství nechť se hlásí u pana Timmela v domě GASTEIN ( čp. 173, od 1945 Varšava v Lidické ulici č. 7). l Zpráva o učňovském školství. l Článek dr.Michaela URBANA "Hrabě Kašpar Šternberg a Mariánské Lázně"
10. července
Šermířský mistr Cavaliere DELLA SANTA otevírá opět tuto sezónu šermířský sál v místnosti číslo 3 občanské školy, kde podává lekce. Též provozuje cvičení s pistolemi a s "nezranitelnými" kulemi systémui Devillers.
l V Karlových Varech panuje na ulicích dopravní řád. Ale v Mariánských Lázních se jezdí rychle a též při předjíždění, jezdí i auta s otevřeným tlumičem. Strážníci by na to měli více dohlédnout. Z dopisu čtenáře: " Myslím, že v Mariánských Lázních si každý jezdí jak chce, jednou se vyhne vlevo, jednou vpravo, jednou předjíždí po levé straně, jednou po pravé …" l Společnost GLÜCKAUF z Curychu s akciovým kapitálem 3 milióny franků získala těžební právo v Chodové Plané.
13.července
Alexandr von LOSINSKY, obchodní kz Petrohradu a Julius RICHTER z Drážďan oslavili letos 25. sezónu v Mariánských Lázních. Byli obdarováni městskou radou obrazem.
l V Mariánských Lázních chybí stavební úřad, ač takový je například i v Plané. l Host si stěžuje: "Velké restaurace a pekárny zamořují město kouřem, zvláště při bezvětří." Mělo by se tu topit koksem nebo plynem! l Podnik ERZBERGBAU v Chodové Plané má šachtu AUSTRIA, která je hluboká 80 metrů. Počítá se s výstavbou nového vchodu na západní straně. Byly objeveny nové žíly olova a stříbra. l Do města přijel cirkus COLINI CLAITRON.
17. července
Od 15.7. je ubytování pro studenty v měšťanské škole. Bylo vybaveno díky iniciativě některých občanů. Již přijeli první tři studenti.
20.července
V městě se kropí prašné ulice tzv. chlorkalicem, což zabraňuje prášení.
l VARIETÉ v hotelu CONTINENTAL se otevírá 25. červnece 1912.
24.července
Ilustrovaný průvodce městem, objednaný městskou radou v tiskárně EGERLAND (čp.495 na Chebské třídě) byl hotov v dubnu 1912, ale dodnes se neexpeduje !
l Úroda hub: u hájenky DIANA byl nalezen hřib s kloboukem jako pánský klobouk, s nohou silnou jako paže a váhy 145 dkg. U Kynžvartu byl nalezen hřib s rozměry 75 cm krát 30 cm.
31. července
Hořící auto: v důsledku veder se staly dvě nehody. Na cestě do Františkových Lázní shořel vůz 1272-R z Lodže v ceně 35 000 franků. Na silnici do Chebu hořelo auto z Plavna, ale zde se podařilo požár uhasit dekou.
l V Mariánských Lázních se vylíhlo panu Maderovi čtyřnohé kuře. l Do provozu dáno elektrické osvětlení na "Nové nádražní ulici" (dnes Husova).
3. srpna
Zemřel Oskar LUCKER, 48 let, majitel stejnojmenného domu a slavné drogerie LUCKER (dn. Jalta).
l Článek o hostu Richardu Wagnerovi.
7. srpna
Horní Žandov: obec udělala smlouvu s firmou "Elektrizitäts Unternehmung Stolzenmüller Chemnitz" (elektrárna v Kynžvartě) o elektrifikaci své obce.
14. srpna
Někteří hosté dokonce kouří na promenádě u Křížového pramene a dva dozírající strážníci to klidně přehlížejí!
l Z Kynžvartu budou elektrifikovány též obce STARÁ VODA a MAIESGRÜN (od 1948 VYSOKÁ).
24. srpna
Při novém jímání Křížového pramene bude stržen pavilón a musí být nahrazen novým ve stejném stylu!
28. srpna
Panika v divadle: při třetím jednání se objevil na jevišti kouř. Publikum zneklidněno - někteří opustili hlediště. Oheň vznikl nepozorností v tzv. osvětlovací místnosti - hořel koš na odpadky. Byl vyhozen na ulici a představení pokračovalo.
4. září
Dům vedle domu TYPOGRAPHIA na Nové nádražní třídě (dn.Husova) pana Gottlieba Rysa byl nazván WERNIGE-RODE (čp.439 - dnes TV SAT pana Chlada - název se neujal a říkalo se Hotel Rys)
l Večerní korzo 1. září nebylo na výši - malá návštěva. Karlovarský orchestr zahájil skladbou "Wacht am Rhein" a musel opakovat. l Dlouholetý vystavovatel výtvarných děl KERZMAR vystuje nyní obrazy v paláci PALAST WILHELMSHÖHE (čp. 158 Splendid proti radnici) včetně jednoho pravého Rubense z drážďanské galérie a pravého Rembrandta! l U krajského soudu v Chebu ustaveno 34 porotců a 9 náhradních porotců, vesměs majitelů živností a úředníků. l Na cestě z Karlových Varů do Jáchymova narazil autobus se 16 pasažéry do vlaku na přejezdu na Nejdek. Šofér byl těžce zraněn., jinak jen menší škody. Přehlédl závory a srazil se s posunující lokomotivou. l Včera 3.9. si dalo město dostaveníčko ve Varieté v hotelu Continental. Vede ředitel BORN.
11. září
Císař Franz Josef I. zapůjčil Dr. Karlu Zörkendörferovi titul lékařského rady.
21. září
"Nepříznivá sezóna" - píše se o tom, že po mnoha letech poklesl počet lázeňských hostů. Čímto ? Prý všeobecná drahota, nepříznivé počasí, špatná vlaková spojení, stoupající daňové zatížení poplatníků, málo reklamy, různé závady v městě.
25. září
Nová zamyšlení nad ztrátou hostů. Za odnos vody se u pra-menů platí, vysoké ceny pečiva, chybí hoteloví poslíčkové k vlakům atd. Srovnání s dřívějšími poklesy. Nutné zlepšení!
28. září
Další úvahy: je třeba zlepšit vybavení u některých pramenů, akustičtější hudební pavilón, radiové lázně, prodloužit trať tramvaje, zlepšit telefonní síť, zřídit nové moderní jatky, záchranné stanice s vlastním vozem, větší péči věnovat stezkám, lavičkám atd. Divadlo je nedostatečně vytápěno, táhne z jeviště a z orchestřiště.
9. října
Docent RUBRITIUS z Vídně ustanoven primářem tzv. urologické kliniky v Mariánských Lázních.
l U pravoslavného kostela se odstraňuje velký pahorek, který tam zbyl po proražení ulice a upravuje se okolí jako park. l Dům WESTPHALEN přechází od p. Wolfa na p.Hufnagla. l Žák školy přinesl jablko ze zahrady u Bellevue ve váže 135 dkg. l Od 1.1.1913 jsou povoleny v Úšovicích paralelní třídy III. a IV. Též bude otevřena mateřská školka v obecní budově.
12. října
K zápisu na školní rok 1912-1913 pro obecnou a občanskou školu přihlášeno 984 dětí, z toho 475 hochů a 509 dívek. Jedná se o 10 tříd obecné (něm. národní) školy a 6 tříd měšťanské školy. Do III. mateřské školy u nádraží je přihlášeno 70 dětí. Pokračovací škola (učňovská škola) má 208 učňů a 1 učnici.
l Pan Koch otevírá HOTEL MENTONE na Šenově. l Přijede CIRKUS KLUDSKÝ! l Restauraci ELDORADO v Úšovicích otevírá majitel Karl Wonka.
16. října
Otevírá se slavnostně tělocvična Turnhalle dne 27.října.
l Cirkus KLUDSKÝ je už tady. Přijel dvěma vlaky ráno, již po hodině stály malé stany a ve 14 hodin byla zvířata už pod střechou. V 17 hodin je vše postaveno a v 19 hodin představení. Do velkého stanu se vejde 5000 lidí. l Před rokem a půl sdružili podnikatelé prostředky do družstva s ručením obmezeným - do prádelny ve Velké Hleďsebe. Staví se a příští sezónu by měla být hotova.
19. října
Josef FLAUGER a Eduard WODERR zakoupili kavárnu BELLEVUE.
l Lze telefonovat za 2 K do Chotěboře a do Hlinska.
23. října
Článek od Sigmunda Münze Vzpomínky na krále Eduarda.
26. října
Tělocvična se otevírá 27.10. - stavba byla financována sbírkou. Zakoupena parcela 1200 m2 a zastavěno 408 m2. Později se má přistavovat restaurace a spolková (zasedací) místnost. Tělocvična sama má 286 m2 , což je 13 x 22 metrů. Je obložena dřevem do výše 180 cm a galerie sama má 53 m2. Osvětlení tvoří dvě 1000-svíčkové žárovky Osram. Nářadí dodala firma Robert Keller z Bielitz. Tělocvična je vytápěna dvěma kotli, koupelny, sprchy, bufet. Hygienické zařízení dodala firma Rühl und Sohn.
30. října
Konečně povoleno "ex commisione" nově jímat Křížový pramen.
l Ministerstvo železnic povolilo firmě MAGIO RIS-TO a. Comp. z Vídně přípravné práce na úzkokolejné malodráze Karlovy Vary - Stará Role.
9.listopadu
Dne 6.11. se začalo s přípravou podchycení Křížového pramene.
l Koupě Konstantinových Lázní. Nejprve se proslý-chalo, že chce tyto lázně koupit karlovarské konsorcium, potom že prý zase přejdou do českých rukou. Podle poslední zprávy mají lázně přejít na společnost s ručením obmezeným A. INGRISCH z Mariánských Lázní (polovina). Další část má mít Franz HANIKA z Plané (čtvrtina) a zbytek (čtvrtina) město Mariánské Lázně plus Karlovy Vary plus Planá. l Správa místní elektrické dráhy oznámila, že zastávka s názvem KOLBENSCHLAG, nyní CONTINENTAL (býv. Slovanský dům) bude mít nový název SCHULSTRASSE (dnešní ruská ulice). l Ve věku 66 let zemřel ve Švýcarsku pan Julius MAGGI (proslulý polévkovými kostkami Maggi).
13.listopadu
Dům MAXHOF přešel z rukou majitele Ernsta Lanzendörfera do vlastnictví Johanna Opla.
l Na hlavní třídě kolem domů je les varovných tabulí jako "Stavební materiál" apod. "Skutečně není prostředek, kterým by se tato mizérie řešila?" l Od 1.12. jsou zařazovány tzv. sportovní vagóny na tratích Plzeň-Železná Ruda, Karlovy Vary - Johanngeorgenstadt, Karlovy Vary - Jáchymov. l Otisky razítek na zásilkách z pošty Mariánské Lázně jsou nečitelné.
16.listopadu
Pro šest tisíc místních obyvatel jsou mimo sezónu k dispozici 1x týdně na koupání dvě kabiny horší kvality za 2 K 30 h. To je vina kláštera Teplá jako vlastníka lázeňských budov !!!
20.listopadu
Ministerstvo obchodu povolilo zřízení telefonního vedení Plzeň-Karlovy Vary a Planá-Stříbro.
23.listopadu
Pokračují práce u Křížového pramene. Pracoviště je večer osvětleno 1000-svíčkovou Osramkou, což přijde za noc na 40 korun. Stavební práce vede Ing. Müller. Pro zaměstnance budou vydány pracovní vstupenky.
27.listopadu
Místní pobočka ženského pomocného výboru Červeného Kříže vyzývá k účasti na "samaritánském" kursu (50 žen).


Mateřské školky v Mariánských Lázních (dodatek 1.)

      I. mateřská škola školských sester byla v domě NOTRE DAME, Karlovarská čp. 149, představená M.Hermenegild Kohlbecková, vychovatelka M. Sanktina Proislová (obě ještě v roce 1928), správcová Theresia Prašníková (1928 Anna Brandová).
      II. mateřská škola byla v domě STRASSBURG, Hlavní třída čp. 269 (na Chebské křižovatce dlouhá léta prodejna Elektra), byla rovněž řízena s centra Notre Dame, vychovatelky M.Gottharda Böhmová a M.Gregoria Singerová (1928 - dvě oddělení: M. Klotylda Langová a M.Hermína Stelzerová)
      III.mateřská škola - otevřená 8.ledna 1912 - byla v domě HEIDELBERG, dnešní dům DUBROVNÍK, Husova čp. 329 (bývalé dílny ROH), rovněž řízena z Notre Dame (1928 vychovatelka M. Aurelia Grallová).

Kolbenschlag alias Kontinental alias Slovanský dům alias Hotel Helvetia (dodatek 2.)

      Dům p. 230 (Hlavní třída č.22) postavil Anton KOLBENSCHLAG někdy před rokem 1890 jako HOTEL KOLBENSCHLAG. Po smrti prodala vdova dům panu EIWALDOVI, který se rozhodl přistavit sál ve stráni. 31.ledna 1912 přejmenoval HOTEL KONTINENTAL. Město zareagovalo na změnu majitele přejmenováním tramvajové zastávky "Kolbenschlag" - nikoliv na Kontinental jak bychom čekali - ale na zastávku "Školní ulice" (Schulstrasse), která tehdy vedla odtud k ruskému kostelu a k nové škole. Bývala ve velmi špatném (blátivém) stavu. Zanedlouho se objevují noví majitelé KONTINENTALU - pánové Siegfried Buxbaum (z čp.121) a Josef Christoph (kol 1928).
      Dům čp.230 - v roce 1945 zůstal název KONTINENTAL a až po roce 1950 se objevil název SLOVANSKÝ DŮM; rychle se ujal a zdomácněl. Majitelem domu byl podnik Hotely a restaurace, Cheb (event. změny názvu). Slovanský dům sloužil jako lidová restaurace, dokonce jeden čas i jako dietní, dále jako kavárna, hospoda, hotel, později ubytovna.
      K hotelu přiléhající velký sál sloužil už před válkou kultuře, politice i sportu. Konaly se tu různé slavnosti, divadelní před-stavení, varieté, valné hromady a místní tělový-chovný spolek prováděl tu před válkou každoročně na konci roku svá cvičení - bylo to ne méně než dvacet Silvestrů. Na sál Kontinentalu vzpomínal v jedné své povídce i český novinář Jaro Miškovský (1932).
      Taneční sál naposledy sloužil sál jako kinokavárna SLOVAN. Dnes tu bývají prodejní trhy.
      Po válce hrával ve velkém sále na tanečních zábavách trumpetista Ladislav Zita se svým velkým orchestrem (5 saxofonů, 3 trumpety, 2 trombony, rytmika), který měl typ orchestru Karla Vlacha. Láďa Zita tu hrál s menší skupinou již v roce 1945 a pak od roku 1950 téměř dvacet let. Taneční orchestr musel mít - jak bylo tehdy pro amatérské soubory v kultuře nutné - hlavičku. Hrál tedy pod hlavičkou podniku Karlovarských rozvodných závodů. Taneční zábavy tu bývaly pravidelně - o sobotách, nedělích a středách; pondělí byla vyhrazena estrádám - programu estrádních umělců z Prahy a v pozadí opět náš orchestr. A vyvrcholením roku byla samozřejmě Silvestrovská veselice. Zábavy byly lidové, chodili sem vojáci z kasáren Klimentova i Hamrníků, horníci z uranových dolů ze Zadního Chodova, tzv.jáchymováci, děvčata i z okolních vesnic. V té době se říkalo lidově a úsměvně podniku také "Bahno" - v ironickém smyslu "bahno velkoměsta".
      Někdy v roce 1995 dostala budova po přestavbě nešťastný název HOTEL HELVETIA. Nešťastný z toho důvodu, že dům Helvetia, Hlavní třída čp. 142 je velmi frekventovaný a dodnes mate domácí, kteří stále používají název "Slovanský dům". Je škoda, že nový majitel, naprosto neznalý Mariánských Lázní zřejmě ani nevěděl, že je tu dům stejného jména.

Otevření dolů v Chodové Pláné (dodatek 3.)

      Někdy v červnu 1911 byly znovu otevřeny - po stoleté přestávce - rudné doly v Chodové Plané - mezi obcí a Michalovými Horami. Tehdy byly uzavřeny v důsledku stoupajícího nebezpečí provalení minerálních vod s nedýchatelným oxidem uhličitým. V roce 1912 uteklo 12 zaměstnanců do Německa. Ačkoliv článek o útěku zaměstnanců uvádí, že provalení vod bylo vlastně jen malé, zřejmě v dalších letech se znovu a znovu objevovalo nebezpečí těchto vod. Toto se opakovalo a tak v roce 1915 přistoupily úřady k okamžitému zastavení těžby, s tím, že výrony zemního plynu uvádějí v nebezpečí života zdejší horníky.
      K informaci: v roce 1912 měla Chodová Planá 1 373 obyvatel., z toho 34 hlásících se k české národnosti.

Zámořský parník jménem Mariánské Lázně - Marienbad (dodatek 4.)

      Počátkem 20. století dosahovala sláva Mariánských Lázní závratných výšek, není divu, že bylo rozhodnuto také jednomu z rakouských zámořských parníků dát jméno Mariánské Lázně - Marienbad. V místních novinách ze 14.2.1912 je první zpráva, že rakouskouherská námořní společnost LLOYD nechá postavit v loděnicích v Kielu parník jménem Marienbad. O 14 dnů později se upřesňuje, že rakouský LLOYD už staví zámořský parník MARIENBAD, ne však v Kielu, ale v Terstu. Loď prý bude sloužit pro kombinovanou dopravu, tj. osobní, poštovní a přepravu zboží všeho druhu, do Indie a zpět. Parník bude mít délku 468 anglických stop, šíři 56 stop, tonáž je 7 000 tun. Kabiny I. a II. třídy pojmou 152 osob.
      23. ledna 1913 došel městské radě v Mariánských Lázních slavnostní telegram, že toho dne v 8:30 hod. byl spuštěn na vodu v Terstu parník společnosti LLOYD. Tradiční křest lahví provedla manželka ředitele společnosti LLOYD paní Gisela Auspitzerová. Obsahový prostor parníku byl 12 000 tun a potvrdila se trasa pro tento parník Terst - Bombay. Úkolem bylo obstarávat spěšnou přepravu zboží. Motory parníku měly sílu 7 500 koňských sil !!! Parník sloužil i pasažérům. Proti projektu bylo v I. třídě 150 míst, ve II. třídě 30 míst.
      Na svou první jízdu vyplul parník Marienbad z Terstu až 2. srpna 1913, necelý rok před vypuknutím světové války. Interiéry parníku byly vyzdobeny výjevy z Mariánských Lázní a na hedvábné vlajce parníku byl vyšit městský znak Mariánských Lázní. Představitelé Mariánských Lázní zaslali při prvním vyplutí parníku kapitánu Bednářovi do Terstu blahopřejný telegram. Co se stalo s parníkem za války, jsme dosud nezjistili. Mohl být prodán, přejmenován, ale i ve válce potopen.

Masopustní číslo novin Marienbader Zeitung (dodatek 5.)

      Vyšlo 17. února 1912 a o tomto čase vycházelo několik let s mnoha dobovými šlehy - s kritikou i pro zasmání, např. "Proč nemá město střední školu ?" -"Na to nemá II. volební těleso dostatečné vzdělání!" Nebo: "Často se říká, že v Mariánských Lázních je sever matkou města, kdežto jih je dcerou. Kdo je však otcem ?"
      Nebo: "Proč se neprodlouží trasa tramvaje ?" - "Neboť v městě není zapotřebí žádných prostředků pro přívoz a odvoz hostů." - Inzerát: "Pečlivého špicla, který vidí i za roh hledá detektivní ústav HELIOS!" - Smyšlený program městského divadla:
      1. Vlastníci domů Sever a Jih jako "trnová růže" - pohádková idylka s chraplavým doprovodem
      2. Zřízení druhé koleje Cheb- Plzeň - snění do budoucna
      3. Městský berní úřad - zajímavý kus o naplnění městské pokladny
      4. Alkohol- zabránce morálky - velmi zajímavé a napínavé přírodní scény
      Vysvětlení: Majitelé domů v severní části (Sever) a v jižní části (Jih) měli svá vlastní sdružení a byli si rivaly. l Trasa tramvaje končila u dn.Excelsioru. l Špiclování = tehdy běžná praktika.

Z historie podchycení a stáčení Křížového pramene (dodatek 6.)

      Roku 1749 je první zmínka o podchycení Křížového pramene v análech kláštera Teplá. Tehdy nechal Damián SCHULTZ, tepelský kanovník a lékárník, ohraničit tento pramen po obvodu kvádrovými kameny proti přítoku tzv. divokých vod - "lapide quadrato coronari,crucem trabulam erigi et ad extra vallo contra inundationem aquarum muniri fecit". Tehdy byly ještě vedle sebe dva výrony. Druhý výron byl obložen dubovým dřevem. SCHULTZ nechal postavit dřevěný kříž a pramen zastřešil. Od té doby se tu říkalo "pramen u kříže" či Křížový pramen (Kreuzbrunnen - Křížová studna).
      Roku 1790 nechal dr. Johann Josef NEHR na vlastní náklady odvodnit okolí, pramen obložit serpentinitem a zhotovil tu ochrannou stříšku na sloupech. Dále byl postaven malý domeček pro hosty, aby tu mohli pít za deště. To se týká prvního výronu. Druhý výron zůstal bez péče a obyvatelé mu říkali "Průjmový" či "Dávivý" (Brechsäuerling). Oba prameny byly svedeny dohromady v roce 1817. To bylo "druhé podchycení" ve skutečnosti první odborné jímání Křížového pramene. Tehdy na pokyn hraběte Kolowrata provedli analýzu Křížového pramene odborníci hornický rada F.A.REUSS spolu s Prof. STEINMANNEM. Stavitel Anton THURNER, který pocházel z Přimdy. Roku 1818 postavil kupoli se zlatým křížem a kolem sloupovou halu. Pro odlehčení stavby - aby stavba netlačila na podloží - byly sloupy jen ze dřeva a cihel, celkem 72 sloupů.
      Na základě posouzení obou analytiků začal být Křížový pramen nasměrován k lékařským odborníkům po celé Evropě, aby vyzkoušeli jeho účinky a potvrdili pokud možno jeho léčivý význam. Už v letech 1815-1817 byl pramen rozvážen do okolí jednotlivým osobám. Od roku 1818 se datuje vlastní stáčení. V Praze a ve Vídni byly zřízeny sklady. Tehdy tu stál tzv. Pfrognerův dům (dal ho postavit opat Pfrogner) na dnešní promenádě - proti pozdějšímu domu STRAUSS (Merkur). V tomto Pfrognerově domě neboli solivárně bydlel také inspektor pramenů Vendelín GRADL. Dům byl zprvu skladem džbánků, manipulačním prostorem, ale i prostorem na mytí atd.
      Když byla postavena sloupová hala (1818), brzy na jaře 1819 byla postavena prozatímní skladištní budova poněkud výš za Křížovém pramenem. Sloužila ke stáčení pramene a jako sklady. Roku 1833 byla nahrazena lepší budovou. Džbánky byly dováženy z továren z Chebu a z Lorety u Chebu, pak byla postavena klášterní pec na džbánky a druhá v roce 1834 (Skláře).
      Od roku 1820 byl přikládán "návod", o jehož obsah byl později veden spor se zdejšími lékaři. V roce 1841 zaměstnávalo stáčení léčivých vod 15-16 dělníků u Křížového pramene. Před vlastním plněním byly džbánky naplněny pramenem, několik hodin zůstávaly naplněné, aby se zjistila těsnost džbánků. Pak byly umyty, ponořeny pod hladinu prameny, vyndány, uzavřeny korkem a přeneseny do domku, zde zalepeny pryskyřicí, ovázány koženou čapkou a opět zality pryskyřicí
      "Třetí podchycení" provedl REUSS ve tvaru oktogonu ze dřeva - tak jak byla provedena i dřívější podchycení. Výstav džbánků stoupal. V roce 1818 to bylo 75 000, v roce 1819 - 160 987 džbánků, v roce 1841 to bylo 477 489 džbánků. Za období 1818-1841 bylo stočeno 6 333 577 džbánků.
      V roce 1857 žádal doktor Heidler o nové podchycení Křížového pramene.Bylo vyčištěno okolí pramene a vyhloubena trychtýřovitá šachta. Byly zjištěny okolní drobné vývěry. - Následovalo další podchycení v roce 1912.
Marienbader Zeitung 16.3. a 6.11.1912

      Nové jímání se ukazovalo v roce 1857 nezbytným. Křížový pramen byl zřetelně poškozován vnikáním povrchové i prosté podzemní vody, čímž se snižoval obsah plynu a zkušenosti lékařů potvrzovaly, že Křížový pramen ztrácí na obsahu pevných látek. Nádrž u pramene nepostačovala při svém malém obsahu dodávat léčivou vodu v pitných hodinách u pramene. HEIDLER po domluvě s opatem Heinlem rozhodl o novém podchycení Křížového pramene. To byla věc nejvyšší důležitosti. Souvisela s další existencí Mariánských Lázní . Proto se přikročilo k jímání na podzim 1858 až po zralém uvážení všech důsledků. Předběžná komisionální šetření potvrdila nutnost tohoto kroku. Technické provedení svěřil opat Heinl po konzultaci s českou vládou profesorovi c.k. hornické akademie v Příbrami Karlu HEYROWSKÉMU. Kromě něho byli členy komise: zástupce kláštera inspektor SPITZL, mariánskolázeňský starosta, zástupce krajského úřadu v Chebu, nový lázeňský lékař dr.OPITZ. Týdny trvající práce probíhala za stálé až úzkostlivé pozornosti celé veřejnosti, města, kláštera, kraje. Bylo třeba zasahovat do terénu. Nové jímání se úspěšně zdařilo. Zvýšila se vydatnost, obsah plynu i pevných látek, jak potvrdila následující analýza dr. Rajského v roce 1859. Nová nádrž měla větší rozměr, neboť se počítalo (správně) s tím, že v budoucnu poroste potřeba léčivé vody o pitných hodinách.
L.STAAB "Geschichte Marienbads", Wien 1872

Kdo byl Severin WÜRFEL (dodatek 7.)

      Bratr Severin patřil vedle opata Clementso mezi zasloužilé budovatele klášterních majetků v Mariánských Lázních v poslední čtvrtině 19. století. Dnešní Tyršova ulice se formovala koncem 19. století a měla původní oficiální název Würfelova ulice podle tehdejšího inspektora pramenů Severina Würfela (inspektorem 1887-1912). Funkce inspektora pramenů patřila mezi nejvýznamnější v městě. Byl to představitel tepelského kláštera v městě a klášter v té době vlastnil v městě nejen minerální prameny a pavilóny, ale i lázeňská zařízení jako Nové a Centrální lázně, kursál čili společenský dům, kolonádu s promenádou, solivárnu, monumentální budovu děkanství a desítku domů. Dá se říci, že funkce inspektora pramenů měla stejné postavení jako starosty města. Po první světové válce byla Würfelova ulice nazvána Jahnova ulice (podle Friedricha Ludwiga Jahna (1778-1852), zakladatele německého sportovního turnerského hnutí), po roce 1945 dostala dnešní jméno - po Miroslavu Tyršovi (1832-1884), zakladateli Sokola a velkém propagátoru českého tělovýchovného hnutí.
      Také historický smrk v lese za dnešním ředitelstvím lázní byl oficiálně nazván Severinův smrk. Stával v sousedství Reiten-bergerova smrku. Oba smrky popisoval ještě v roce 1939 Rudolf MIESNER ve svém průvodci. Dnes oba smrky už zanikly.
      Severin WÜRFEL se narodil 2.2.1832 u Lisové u Stříbra, knězem se stal 2.8.1857, vstoupil do řádu premonstrátského, stal se knížecím biskupským notářem, čestným konsistoriálním radou, podpřevorem a mistrem noviců kláštera Teplá, v letech 1858 až 1874 byl profesorem na státním vyšším gymnáziu v Plzni, od roku 1887 byl inspektorem pramenů v Mariánských Lázních, za zásluhy obdržel titul Čestný občan Mariánských Lázní, byl nositelem Železného korunního řádu. Würfel zemřel 26. prosince 1915 v klášteře Teplá.
Heimatbuch Marienbad Stadt und Land,1977, S. 616

Norbert Hochsieder (dodatek 8.)

      Norbertův otec, Anton Hochsieder, přišel do Mariánských Lázní z Falknova jako hrnčíř, ale velká konkurence porcelánek vedla k tomu, že musel své řemeslo pověsit na hřebíček a začal s malováním a pozlacováním. V tom byl úspěšný a mohl si tu koupit stavení čp.98, nazývané COLIBRI. Už dávno nestojí. Bylo to úzké stavení, přiléhající na dům LABE (čp.21 dříve Zlatý anděl). Když se klášter Teplá rozhodl restaurovat interiér kostela, obrátil se na Hochsiedera a ten rozvinul své tvůrčí schopnosti v pozlacování. Vyznamenal se především vylepšováním květinových motivů. Na kolonádě poznal svou paní v květinové prodejně a spolu našetřili dostatek prostředků, aby si koupili sousední dům Zlatý anděl od Zeidlera a potom strhli svoje stavení ve svahu čp.98 Colibri.
      Mimořádné malířské schopnosti ukazoval jejich prvorozený syn Norbert. Byl poslán na studia v odborné škole v Teplicích. V té chvíli potkalo rodinu neštěstí - při porodu zemřela jeho matka a brzy po ní i otec Anton na nejasné břišní těžkosti. Zůstal sedmnáctiletý Norbert - jako nejstarší. Sám před zkouškami ve škole, se šesti sourozenci v rodném domě, s rozsáhlým obchodem, s hotelem, který byl dosud bez střechy (v přestavbě) a s dílnami v postranním křídle budovy. Norbert složil v 18 letech mistrovské zkoušky a s pomocí mnoha přátel zvládl to, co stálo před ním jako téměř nemožné - udržel živnost uměleckého malířství, pozlacování a živnost restauratérskou v plném chodu a dostavěl dům. Jeho pracovní den měl 16 hodin, neznal svátků a nedělí.
      Nepřestal malovat a pokračoval v umělecké práci. Byl přijat na akademii výtvarného umění v Drážďanech, později v Mnichově a odtud odešel do Berlína, pak do Paříže. Z Francie odjel lodí do Tunisu a Alžíru a za bouře zachránil život na lodi arabskému šejkovi, z čehož se vyvinulo celoživotní přátelství. V Africe vytvořil řadu děl.
      V roce 1911 se oženil s dcerou Ing. Lerchla, který mj. vystavěl vodní přehradu nad Mariánskými Lázněmi. Do první světové války odcházel, aby prožil čtyři roky na frontách, vrátil se v hodnosti kapitána, a pokračoval ve své práci za pomoci své ženy.
      Jako specialista na zlacení vedl restaurátorské práce pozlacování soch a výzdob v kostelech na Tepelsku. Z jeho děl byla po druhé válce mnohá zničena. Po druhé válce, po roce 1945 se při odsunu dostal do Ansbachu, kde pokračoval ve své umělecké práci.
      Jako majitelé domu Zlatý anděl byli po roce 1906 uváděni potomci Antona Hochsiedera - umělecký malíř Norbert Hochsieder, knihkupec Anton Hochsieder, sestry Marie, Angela, Berta, Emma (provdaná Hanischová), Filomena (provd. Härtlová). V koncentračním táboře zahynul za války jeho příbuzný, Hans Hochsieder, místní knihař.
Heimatbuch Marienbad Stadt und Land,1977, S.328 ff.

První letadlo na mariánkolázeňském nebi

      Ke vzlétnutí prvního letadla na mariánskolázeňském nebi došlo 4. srpna 1912. Ruský pilot SLAVOROSOV tu předvedl podivuhodnou novinku a značnou dávku odvahy.
      Vynález motorového letadla přišel z Ameriky. 17.prosince 1903 provedli bratři Orville a Wilbur Wrightové v Severní Karolině první úspěšný let. Uletěli 50 metrů za 12 sekund. To byl i první letecký rekord. V roce 1905 uletěli již 45 kilometrů a na podzim 1911 předvedli své letadlo ve Vídni před císařem Františkem Josefem I. - Rozvoj letectví byl nesmírně rychlý. 25.července 1909 přeletěl Francouz Louis Blériot Lamanšský kanál. A tři roky na to přijíždí do Mariánských Lázní ruský aviatik SLAVOROSOV s aeroplánem Blériota, aby předvedl nový vynález.
      Ale již roku 1910 se konaly v Karlových Varech předváděcí lety na závodišti koní, ale nebyly úspěšné. - Podobné představení se připravovalo na hřišti v Malesicích u Plzně a bylo centrem zájmu celých západních Čech. V roce 1910 mariánskolázeňský masér z Prahy, který tu pracoval o sezóně, pan BENDA, připravoval letadlo s rotujícími křídly. Letadlo dokonce vystavoval,ale o skutečném letu nejsou zmínky.
      Před rokem 1912 jsou zprávy o přeletech balónů nad městem, většinou s nadšenci z Německa. Už v roce 1910 se objevil návrh na zřízení nějaké přistávací plochy - letiště pro řiditelné balóny z Německa, ale pro potíže s mezinárodními úmluvami myšlenka zapadla. Rok 1911 nemá žádné zprávy z města o letectví. Zato v roce 1912 přišel mocný impuls v podobě letu Rusa Slavorosova.
      Pan Ruppert z Mariánských Lázní vzpomínal, jak se jednoho letního rána 1912 objevil na rampě nádraží vagón s obrovskou bednou. Nápis "Aeroplan" na bedně lidem nic neříkal, slovo bylo téměř neznámé. Špeditérská firma Riedel otevřela bednu a vyložila podivné zařízení Ale to již po městě letěla zpráva, že se příští sobotu konají první lety u Almu (Polom) na louce pana lékárníka Brema. SLAVOROSOV získal již řadu prvních cen na leteckých mítincích, naposledy v Asperu u Vídně 3 první ceny, 3 druhé a 4 třetí ceny ve výši 10 000 korun. Oznamuje se, že SLAVOROSOV bude předvádět: 1. let na přesné přistání, 2. časově dlouhodobý let atd.
      Na veliké louce u Almu byla postavena dřevěná tribuna. Vstupné na tribunu bylo 5 K, k sezení 3 K a 2 K, ke stání 1 K.. Konání letů oznamoval červený praporek na hotelu OTT (Pacifik). Pokud by se objevil černý praporek, vzhledem k dešti nebo větru se odkládá let na příští den. Na letecké ploše bílý praporek oznamoval zahájení a ukončení letů.
      A tak v neděli 4. srpna 1912 se vydalo obrovské procesí zvědavců z Mariánských Lázní vzhůru k Almu. Město bylo na nohou. Louka se zaplnila až po okraj lesa a diváci viseli i na stromech. Na trávě uprostřed odpočíval neznámý šedý pták. Když přišel pilot SLAVOROSOV, hrdina dne, ke stroji, usedl do sedadla, dal roztočit vrtuli a letoun se v mžiku rozběhl po louce, náhle se kola odlepila od země a šedý pták vyletěl nad lesy, otáčel se a zase přistával. A znovu se letadlo rozběhlo a vyletělo, potřetí, počtvrté, jako by se nemohlo nabažit své moci. Před každým letem se SLAVOROSOV pokřižoval a krátce se pomodlil, což vyvolalo hluboké pohnutí u obecenstva. Při doletu se hrnuli diváci k letadlu, aby mohli spatřit hrdinu zblízka. Handicap měly ženy v úzkých sukních, jak předepisovala tehdejší ženská móda. Nejedna upadla do vlhké trávy. Noviny Marienbader Zeitung psaly:
      "Letecká podívaná na louce u Almu. Živý zájem, který projevuje naše město pro pokroky aviatiky, způsobil, že byl založen výbor, který hodlá obstarat letecký stroj. Myšlenku získat vzduch pro člověka propaguje uspořádáním ukázkových letů. Kdo viděl létat chladnokrevného SLAVOROSOVA, ten může doufat, že není daleko doba, kdy se letadla uplatní i prakticky. Jeho lety byly vynikající. Lehce se dostal do vzduchu a jako velký pták poletoval v otáčkách a kluzech nad loukou a nad přilehlými lesy. To, co ukázal SLAVOROSOV na jednoplošníku BLÉRIOT, je prvotřídní ukázka aviatiky. Letec tvořil se strojem jedno tělo. Dlouhé lety mířily až k nádraží a také nad Kladskou, až k obci Litrbachy a k údolí řeky Ohře. Barograf přitom zaznamenal výšku 2000 až 2530 metrů! Přistání byla přesná. Když vidíme SLAVOROSOVA, máme pocit jistoty, jakoby cesty vzduchem byly stejně bezpečné jako jízda autem. Vzrušené publikum nešetřilo potleskem. Každý zájemce může podpořit výbor pro létání, jehož vedoucím je dr.Adolf Lehrmann, koncipista státního místodržitelství, Villa Felicitas. (Bellevue)
MarienbaderZeitung 7.8.1912
      Jak čteme, nadšení Mariánských Lázní pro letectví bylo velké a projevilo se založením výboru pro létání. Už v roce 1910 vznikl nápad postavit letiště pro balóny. Nyní se k myšlence letiště vrací Karlovy Vary i Mariánské Lázně. Rakouská letecká společnost nabízela letecké spojení obou lázní řiditelnými balóny Mannsbarth pro deset cestujících. Riziko podnikání by nesla tato společ-nost a balóny by měly zůstat majetkem této společnosti. Chtěla však dotaci od obcí. Starosta REI-NIGER byl pro a slíbil i dotaci, obdobnou jako u golfového klubu. Balóny se měly na podzim od-zkoušet s pasažéry ve Vídni. Balónový hangár by byl v Karlových Varech a přistávací plocha v Mariánských Lázních. Ale nyní přichází letadlo a co tedy dál ?
      Rus SLAVOROSOV pokračoval v převádění letů a když v srpnu 1912 byl ve Františkových Lázních, došel mu při výškovém letu benzin a musel nouzově přistát mimo letiště. Přitom urazil přistávací kola a další lety musely být odloženy.
      Když se 1919 objevil v Mariánských Lázních letec Julius ARIGI s letounem, našel v městě už příznivou půdu pro létání. Založil první letiště v Hleďsebi u prádelny, pak druhé na Panských Polích a v roce 1926 vzniklo třetí letiště ve Sklářích. Mariánské Lázně díky Arigimu zůstávaly po Praze druhým největším centrem letectví v ČSR.


40 let hotelu PANORAMA

      Nebylo hosta, který by tuto kavárnu nenavštívil. PANORAMA byla první výletní výšinnou kavárnou (Höhencafé) a slavila nyní 40 let své existence. Založena v roce 1872 tehdy 22letým E.A.Luchou. Až po dlouhém jednání se mu podařilo získat povolení k vykácení lesa na jižní straně Hameliky a založit tu zahradu. Tím byl na věky zajištěn výhled z Panoramy. Pan Lucha pak pilně zveleboval své dílo. Nejprve musel zajistit pitnou vodu, postupně přistavoval a po dvaceti letech postavil velký kavárenský sál. Výletní restaurace přitahovala stále více hostů, neboť každým rokem přibylo nějaké zlepšení. V posledních letech pomáhají oba jeho synové a došlo k dalším přístavbám pod vedením stavebního mistra Aloise KOLBA. Nedávno vybudovaná příjezdová cesta do MIRAMONTE je hotova až na malou část veřejného pozemku. Lze si jen přát, aby sem vedla také od Nových lázní nějaká vozová cesta. Pak by se oněch 40 let práce dále zhodnotilo. Hotel již přešel do vlastnictví obou synů.

Celkově k roku 1912

      Poprvé po desítkách let došlo k poklesu počtu lázeňských hostů. Hledalo se vysvětlení v zaostávání rozvoje města, avšak příčina byla asi jiná. Schylovalo se k válce. Na Balkáně se již bojovalo.
      Do užívání byla dána tělocvična, když prostředky na tuto stavbu byly získány dlouholetou sbírkou.
l Začalo se s novým jímáním Křížového pramene. Dřívější pavilón byl odstraněn a staví se nový podle stejného obrazu. l Opět se uvažuje o prodloužení kolonády. l Údolní přehrada byla přebudovávána a uvedena do konečné podoby. l První úspěšné lety nad Mariánskými Lázněmi podnikl Rus Slavorosov na louce u ALMU (Polom). Místní nadšenci začali sbírat peníze na provozování balónové přepravy Karlovy Vary - Mariánské Lázně. l Druhá kolej železniční trati Cheb-Plzeň byla ve Vídni založena ad akta. Příčinu nezájmu se nepodařilo zjistit. l Pošta se přestěhovala do samostatné budovy, do bývalého hotelu RUDOLSHOF. l Byla zřízena třetí lékárna a třetí mateřská školka. Prosazovalo se, aby v lázeňské čtvrti už nebyly zakládány další živnostenské provozy a tak se předcházelo nadměrnému zakouření města. l Zastavila se stavební aktivita, což předznamenalo stavební vývoj města na dlouhá desetiletí kupředu.
Mgr. Václav Kohout

 


Zdeněk Buchtele

Rekonstrukce cihelny v Drmoule
      Roku 1890 měl katastr DRMOULU 685 hektarů, z toho 291 ha polí, 174 ha luk, 152 ha lesů, 25 ha pastvin, 2 ha zahrad, 35 ha neproduktivní půdy. Pouze 6 hektarů bylo zastavěno.
      S rostoucí potřebou nové výstavby v obci bylo nutno využít místních zdrojů poměrně kvalitního jílu k výrobě cihel. Takto získaný materiál byl dostupnější než dovážený z okolních cihelen. Počátkem 20. let našeho století začíná těžba a zpracování jílu v severovýchodní části obce při silnici do Hamrníků. Zde vznikl areál cihelny včetně domku k ubytování zaměstnanců. Největší výroba byla zřejmě v letech 1925-1937. V té době vzniká v Drmoulu nejvíce nových domků. Za války byla výroba omezena a po roce 1940 asi úplně zastavena. K 31. 12 1946 se uvádí, že obec má 440 obyvatel a v místě 2 pekaře, 2 řezníky, 3 hostince, 2 obchody s potravinami, 3 krejčí, 2 truhláře, 1 kováře, 1 holiče a 1 pumpaře.
      O cihelně není ani zmínky. Ta se už po válce nerozběhla a začala její rychlá zkáza. Do domku pro zaměstnance se nastěhovali po roce 1952 zaměstnanci nově otevřených Uranových dolů a užívali místo jako ubytovnu. Kol roku 1955 se sem stěhuje rodina Antošova, po ní Rendlovi, dále Reichardovi, pak Trnkovi a poslední Balekovi. Ti se nastěhovali do starého domku, za kterým si vystavěli v polovině 60. let dům nový. Starý domek byl potom zbořen.
      Zděná budova cihelna byla přestavěna na patrovou kolnu a dřevěná hala, která navazovala na budovu, padla za oběť požáru kol roku 1956. Nezbylo z ní téměř nic. V této době ještě stojí pec, ale nemá ani přístřeší a je na okraji zřícení. Její klenba je silně narušena a komín, na kterém hnízdili čápi, se začal povážlivě naklánět. Kol 1958 byla pec stržena, cihly naloženy na auta a odvezeny kamsi k Horažďovicím, kde z nich byl postaven domek. Z kůlny v severní části areálu nezbylo také nic, kromě betonové podlahy, která upřesňuje polohu a rozměry kolny.
      Celý areál bývalé cihelny je dnes v takovém stavu, že z něho nevyčteme nic. V místě, kde stávala pec, stojí rodinný dům a snad jediným zbytkem staré cihelny je zeď situovaná k bývalé těžní jámě, která jako jediná byla použita k stavbě patrové kolny panem Balkem.
      Protože mizí stopy, mizí paměť i pamětníci, rozhodl jsem se vytvořit model cihelny v měřítku 1:100, který by připomenul dobu provozu cihelny, kdy přibylo díky této nejméně 150 nových domků v Drmoule. K vytvoření modelu jsem použil katastrální mapu a dalším pomocníkem byla má znalost místa a osobní vzpomínky. Díky několika pamětníkům a studiem materiálu o cihelnách se mi podařilo upřesnit i vzhled budov.
      Kde se těžil jíl ? Nejblíže cihelně je stará vytěžená jáma délky 80 m, šířky asi 60 m, a hloubky asi 3 až 4 1/2 m. Jáma je na severu odvodněna umělým příkopem šířky 4 m a délky téměř 300 m. Odtok je opět uměle zasypán a tak bývalá těžní jáma slouží nyní jako rybník.
      V 60. letech se několikráte stalo, že v létě těžní jáma vyschla a na jejím dně se objevily zbytky kolejiště, vozíky, a jakýsi motor s navijákem na lano. Dnes je jáma na jižní a západní straně obestavěna domky. Další mís-to, kde se těžil jíl (na mapě označeno pod číslem 2), bylo asi 30 m západně od první jámy. a její velikost byla téměř srovnatelná s první jámou. Jáma, které se říkalo "HLINÍK", byla v 70. letech zasypána a zastavěna domky. Třetím místem těžby byla jáma asi 300 m severozápadně areálu cihelny (na mapě označena číslem 3). Přibližné rozměry měla 75 x 50 m. Na jižní straně měla hloubku až 4 m, na severní asi 2 m. Jáma je používána jako obecní skládka a jak se zaplní odpadem, zmizí i tento zbytek vytěžené jílové lokality. A tak čas pomalu ale jistě zametá všechny stopy po dobré i špatné lidské činnosti a možná že je to dobře.
      Co se týká areálu cihelny, měl v ose sever-jih asi 125 m, a západ-východ asi 50 m. Severně stála zděná budova půdorysu 12 x 30 m, na ni navazovala dřevěná kůlna o půdorysu 12 x 32 m. Příčná kolna na severu celý areál zakončovala a měla 10 x 30 m. Kolna, která navazovala na zděnou budovu a od té směřovala k východu ml 23 x 10 m. Takto uskupená stavení tvořila jakýsi dvůr v jehož středu stála pec. Průměr pece byl 7 m a zastřešení nad ní 12 x 9 m. Od silnice kolem domku vedla k peci cesta, sloužící k odvozu hotových cihel. Ta při vstupu do areálu cihelny míjela malý domek, sloužící zřejmě jako expedice. Jednalo se o dřevěnou bodu, o které pamětníci mluví jako o maringotce. Rozměry byly 4 x 10 m a rostlo u ní několik ovocných stromů. Ty byly poraženy kol 1966.
      Materiál na cihly se dopravoval vozíky po kolejích přímo z těžní jámy vjezdem od západu před příčnou severní kolnou. K vytažení vozíku z jámy se používalo vrátku, převýšení terénu bylo asi 2 1/2 m. Je jisté že vrátku předcházela tažná zvířata. Stejně tak doprava jílu z druhých jam se provádělo pomocí tahounů a snad byla později nahrazena nákladním dopravním prostředkem, snad traktorem.
      Cihelna jako taková vyráběla cihly už koncem 19. století a je jisté, že domy čp. 1 a 2, které stály v prostoru dnešního parčíku mezi obecním úřadem a školou, byly postaveny z místního zdroje. Obě popisná čísla byla zbořena koncem 50 .let a vybudován parčík. V čp.1 bydlel u svého dědečka spisovatel Norbert FRÝD, který často vyprávěl a psal o svém mládí zde v Drmoulu ("Hedvábné starosti aneb vzorek bez ceny").
      Kresba staré cihelny zachycuje místo na přelomu století, kol 1900. Podle přibližných propočtů bylo vytěženo z jam tolik materiálu, že mohlo být vyrobeno cihel asi na 150 domků. Největší spotřeba byla v místě, ale mohlo se prodávat i do okolních vsí.
      Ve starém domku, kde bydleli Bálkovi, bydlela krátkou dobu i kronikářka obce paní Alena Lopatová. Tehdy došlo k požáru dřevěné kolny (kol 1955).
      Maketu cihelny v měřítku 1:100 o rozměrech 130 x 50 cm dávám obci darem a je na uvážení obce, jak s ní naloží.
 



Před 65 lety otřásla Evropou hrůzostrašná varovná politická vražda
Případ Lessing
začátek konce slávy Mariánských Lázní


      Často se vracíme k citátu paní Herzogenbergové, že výstřely v Sarajevu 1914 ukončily slavnou éru lázní jako "velkého světa v kapesním vydání". Jediná věta vystihuje rezultát první světové války i pro Mariánské Lázně.
      1. srpen 1914 znamenal pro Mariánské Lázně konec jedné historické etapy a město se nostalgicky vracelo k předválečné konjunktuře. Když po roce 1918, v poválečných letech Mariánské Lázně hledaly cestu zpět, byl to marný pokus obrátit kormidlo dějin, které se rozběhly jiným, většinou nechtěným směrem. Marně se čekalo na příjezdy králů, knížat, panovníků. Pod mnohými se hroutily trůny a ani zámožná šlechta neměla myšlenku jet do lázní. V revolučním poválečném vření za pozemkových reforem ztrácela majetky a snažila se zachránit, co se dalo. Evropa zkrátka měla jiné starosti než jezdit do lázní. V roce 1919 přijelo všeho všudy 9 tisíc hostů.
      Vzniklé Československo nebylo pro německé Mariánské Lázně ideálním prostředím. Město s hlubokými tradicemi mezinárodní klientely, tolerance náboženské, rasové a národnostní nezvládlo ani problém česko-německého spolužití. Místní německé noviny i v novém státě pěstovaly protičeskou zášť, zveličovaly česko-německé spory, vyzývaly k bojkotu českých podnikatelů atd. Ale opravdový konec slávy Mariánských Lázní měl teprve přijít.
      30. srpna 1933 byl v městě zavražděn slavný host Theodor Lessing. V městě, kde po kolonádě déle než stovku lázeňských sezón volně špacírovali - bez jediného incidentu - panovníci jako anglický král Eduard VII., egyptský místokrál Fuad, jugoslávská královna Marie, pruští, výmarští, sasští, bavorští panovníci, ministerští předsedové evropských zemí, četní členové habsburského vídeňského dvora, arcivévodové a kněžny, rakouští maršálové, němečtí generálové a nejvyšší vojenští hodnostáři, vysoká ruská šlechta v čele carovým bratrem Vladimírem, ale i polští a ruští revolucionáři, na něž byl doma vypsán trest smrti, ti všichni tu pobývali bez obav o sebe. Nepotřebovali ochranku, stráže či ozbrojence v civilu. (Ovšem s výjimkou perského šacha Muzzefíra-Eddina, který zažil v Belgii těsně před odjezdem do Mariánských Lázní pokus o atentát, proto žádný div, že byl řádně vystrašen. Jeho osobní družina čítala 200 mužů-bojovníků.) Mariánské Lázně měly pověst neutrálního města, pověst, která nebyla nikdy narušena, a to od samých počátků lázní. Už za Goethových pobytů tu vedle sebe bývali představitelé bloků, kteří proti sobě ještě nedávno válčili za napoleonských válek - Francouzi, Prusové, Němci, Rusové.
      Politická vražda Theodora Lessinga vyvolala všeobecnou paniku. Zahraniční i domácí lázeňští hosté rychle cestovali domů, zděšeni představou věcí příštích. Vedení státu muselo rychle reagovat. Byly okamžitě zastaveny (na půl roku) německé mariánsko-lázeňské noviny, jejichž prohitlerovský charakter bylo cítit za řádky. Byl okamžitě odvolán z funkce starosty města Dr. Hans Turba, přestože šlo o osobnost ve velmi kladném vztahu k prezidentovi T.G.Masarykovi. Byla podniknuta policejní bezpečnostní opatření v městě. Rozběhlo se pátrání po vrazích.
      Jestliže výstřely v Sarajevu ukončily slavnou epochu lázeňství, výstřely v Mariánských Lázních znamenaly mnohem více. Byly varováním, byly předzvěstí druhé, ještě strašnější války. Lidé cítili, že se blíží, ale zdálo se, že není žádné moci, jak jí zabránit.
      Dnem 1. září 1933 přestaly být Mariánské Lázně tradiční neutrální oázou Evropy, kde se vedle sebe s pocitem bezpečí procházeli panovníci protivných zemí, kde se respektovali, ba zdravili lidé protichůdných konfesí či politického názoru.
      Tímto dnem ztratil host v Mariánských Lázních jistotu bezpečného pohybu po kolonádě, u pavilónů pramenů, na vycházkách, v lesích.
      Tímto dnem ztratily Mariánské Lázně svého hosta. Obrazně i skutečně. Jaká nevyčíslitelná ztráta vlády tolerance!
      Od této chvíle zamířily dějiny města - ač si to mariánskolázeňští uvědomovali nebo ne - jednosměrkou k Mnichovu, k druhé světové válce a k vysídlení německého obyvatelstva. Šílená cesta k zániku mezinárodnosti Mariánských Lázní byla vyznačena. Skutečností zůstává, že se tehdy mezi mariánskolázeňskými občany neobjevil jediný dalekozraký politik. Svorně se zdejší Němci radovali nad příchodem německého vojska, nad připojením k Třetí Říši a prolévali slzy nadšení. Vlajkoslávou s hákovými kříži vítali přepadení Polska, Francie, Norska, Ruska německými vojsky a každé vítězství na frontě provázeli vyzváněním zvony. Hrdě přijímali vojenská vyznamenání a povýšení svých mužů na frontách, smutně otevírali oznámení o jejich smrti. A nakonec slzy loučení s domovem při vysídlení z Československa v roce 1946.
      Tragický význam zavraždění evropského pacifisty Theodora LESSINGA připomenul vícekráte ve vlastivědném kroužku Hamelika bývalý inspektor JAN ŠPERL. Případ vraždy kdysi sám vyšetřoval a proto se dnes vrátíme k monotématické Hamelice o Lessingovi, kterou Jan Šperl připravil v roce 1983 při 50. výročí tohoto tragického dne.

Jan Š P E R L
První oběť nacismu v ČSR - Mariánské Lázně 1933

      Stručná zpráva ČTK z 31. srpna 1933 v ranních vydáních všech novin v ČSR:
      "Ve středu 30. srpna 1933 ve 21:30 hod. byl ve svém bytě ve vile EDELWEISS v Mariánských Lázních zastřelen německý emigrant filosof Prof. Dr. THEODOR LESSING. Při tomto útoku byl jmenovaný zasažen dvěma ranami z pistole do hlavy, těžce zraněný dopraven do nemocnice v Mariánských Lázních, kde skonal dne 31. srpna v 1:00 hod. V pátrání po vrazích se pokračuje."

Kdo byl profesor LESSING, čím se provinil ?

      V položidovské rodině ženského lékaře jménem LEWY v Hannoveru se narodil 8. února 1872 syn, jemuž dali jméno Theodor. Jeho otec si přál, aby se stal rovněž lékařem a tak Theodor studoval nejdříve na gymnáziu v Hannoveru, potom absolvoval vysokoškolská studia na univerzitách ve Freiburgu, v Bonnu a v Mnichově. Mladý Lewy sice medicínu studoval, ale nebyl se svým budoucím zaměstnáním spokojen a již během lékařských studií se orientoval směrem literárním a zejména se věnoval filosofii. Během studia se pokoušel o literární prvotiny a ve dvaceti letech napsal jednu divadelní hru. Nebyla však nikdy uvedena. Napsal také knížku básní pod názvem "Laute und leise Lieder" ("Hlasité a tiché písně").
      Z úcty k velkému německému klasickému spisovateli jménem Gothold Efraim LESSING, který se již v 18. století za-sazoval o emancipaci Židů, přijal mladý Lewy pro svou budoucí filosofickou dráhu jméno LESSING, které pak výlučně používal. Nejznámější dílo spisovatele LESSINGA je divadelní kus "Nathan der Weise" ("Moudrý Nathan").
      Jako položid měl mladý LESSING potíže při získávání místa na některé vysoké škole, aby mohl dále studovat filosofii. Již tehdy se totiž projevovaly v bývalém císařství Německu antipatie proti Židům, ačkoliv se Židé v převážně většině i v jiných státech vždy hlásili k "němectví".
      Kromě toho byl LESSING orientován na německou sociální demokracii, což bylo v Německu proviněním proti veřejné morálce. Tato dělnická strana byla německými měšťáky i vládou nenáviděna. S velkými potížemi dostal konečně v roce 1904 místo učitele na Vysoké škole technické v Drážďanech. Také zde organizoval výchovné kursy pro dělnictvo a vystupoval za sociální a společenské změny ve veřejném životě. To ovšem mělo za následek, že se nemohl habilitovat pro filosofii na některé z vysokých škol v tehdejším Německu.
      Obrat v jeho životě nastal až roku 1904, kdy se LESSING seznámil s dívkou z vysokého aristokratického rodu, který byl dokonce spřízněn s rodinou tehdejšího císaře Wilhelma Hohenzollera. V kruzích německé aristokracie nastalo zděšení, že si šlechtična chce vzít za manžela Žida a proto na ni bylo naléháno, aby od svého úmyslu upustila. Když ale ve svém rozhodnutí nepovolila, došlo v roce 1905 ke sňatku. Tímto sňatkem se život 33letého LESSINGA změnil k lepšímu a roku 1908 stal se konečně docentem filosofie na Vysoké škole technické v Hannoveru a mohl se dále věnovat filosofické dráze. V té době již vydal některá svá díla jako "FILOSOFIE A ČIN", "SCHOPENHAUER-WAGNER-NIETZSCHE" a další, jimiž se stal známým po celé Evropě.
      Do poklidného života přišla v roce 1914 světová válka a to mělo neblahý následek i pro LESSINGA. Jako vystudovaný lékař byl nasazen ve svých 42 letech na frontu do válečných lazaretů. Zde poznal bezprostředně veškerou bídu a útrapy války, bezohlednost německých vojevůdců v čele s hlavním velitelem armády maršálem von HINDENBURGEM, kteří napolo uzdravené vojáky hnali znovu na frontu. - Ale poznal také bídu německého zázemí, kde byla nouze o potraviny, o šatstvo, protože němečtí militaristé hnali a dodávali vše na fronty a až v druhé řadě zásobovali civilní obyvatelstvo. První světová válka nebyla o nic humánnější než druhá - snad jen s tím rozdílem, že nebylo bombardováno zázemí. Naproti tomu bylo používáno na frontách plynů, jimiž mohl být usmrcen najednou velký počet vojáků.
      Také tehdy očekávali Němci, že se objeví zázračná zbraň, která by zvrátila výsledek války v jejich prospěch. Ovšem taková zbraň se objevila na straně protivníka - americké a anglické tanky, které rozhodly o porážce Německa a jeho spojenců.
To vše ovlivnilo LESSINGA k rozhodnutí vydat heslo "VÁLKU VÁLKÁM" a vtělil své myšlenky do dalších svých prací a svým postojem se stal světoznámým filosofem v boji za mír. Dějiny však šly dál ….

LESSING po první světové válce

      V první světové válce bylo Německo poraženo. Části rozbitých německých armád se vracely zpět domů, do normálního života, avšak nebyl poražen a rozbit německý militarismus a imperialismus. V poválečném Německu panoval hlad a bída. Dne 9. listopadu 1918 vyhlásil sociální demokrat FILIP SCHEIDEMANN z okna říšského kancléřství v Berlíně zřízení republiky Německo a rozhodnutí, aby byl císař Vilém II. poslán do vyhnanství. To se také stalo a císař žil až do své smrti v Holandsku.
      Téhož dne v Mnichově prohlásil desátník SCHICKELGRUBER, který si říkal HITLER, že se stane politikem a byl u zrodu německé nacionální fašistické strany.
      Také ruská revoluce ovlivnila Německo a začátkem ledna 1919 byla vyhlášena v Brémách lidová republika rad. Střediskem byly loděnice a v čele povstání byl Wilhelm ZIPEL. Dne 2. února 1919 bylo povstání potlačeno nacionálním vojskem. - V únoru 1919 vyhlásil republiku rad v Berlíně KARL LIEBKNECHT a vedl ji s Rosou LUXEMBURGOVOU. Němečtí komunisté zřídili ke své obraně tzv. oddíly Spartakovců, které se utkaly na různých místech Německa s německými nacionalisty. Po třech měsících byli zavražděni oba vůdcové Liebknecht i Luxemburgová a boj skončil.
      Vlády se ujala sociální demokracie jako nejsilnější strana a z této strany byli i všichni němečtí presidenti. Německo se dál zmítalo v bídě a v roce 1921 dostoupila vrcholu inflace, kdy se za 1 Kč platilo 5 000 000 marek!
      V noci na 28. února 1921 zemřel v 54 letech poslední sociálně demokratický president FRIEDRICH EBERT. Připravovaly se volby nového presidenta. Německé měšťanstvo již upevnilo své postavení, sociální demokraté - dosud nejsilnější strana - ztráceli důvěru, vliv i postavení. Nedokázali splnit sliby, které dali dělnictvu. Naproti tomu Hitlerova německá národně socialistická strana vzrůstala, protože slibovala dělníkům plnou zaměstnanost a všem rozvoj Německa k lepšímu.
      Za tohoto stavu navrhli sociální demokraté za presidenta 80letého maršála HINDENBURGA, bývalého hlavního velitele německých branných sil ve světové válce, který byl mezitím jmenován čestným doktorem Vysoké školy technické v Hannoveru. Ve stejné škole, kde působil jako profesor filosofie i Theodor LESSING.
      Theodor LESSING - ač sám sociální demokrat - vystoupil veřejně proti volbě maršála Hindenburga za presidenta. Články na tuto akci však nemohl uveřejnit pro neochotu tehdejších vydavatelů tisku. Obrátil se proto na zahraniční tisk a v prvé řadě na pražský německý deník PRAGER TAGBLATT. Protože často dojížděl do Prahy, kde konal i přednášky, měl tu mnoho známých a jedním z nich byl redaktor ERICH MAREŠ, tehdy ještě velmi mladý žurnalista.
      Volby nového presidenta byly stanoveny na 26. dubna 1925. V Praze vyšel dne 25. dubna 1925 v Prager Tagblattu článek se stručným nadpisem "Hindenburg". V tomto článku upozorňoval LESSING, že maršál nemá nejmenší předpoklady zastávat funkci presidenta a vůdce národa, protože je poslušným služebníkem té vládnoucí třídy, která je právě u moci. Již jednou vedl Hindenburg celý národ ve světové válce ke krutým porážkám, a to i tehdy, když bylo vojensky jasno, že Německo bude poraženo. Vzhledem ke svému věku, je vlastně nulou a může se stát, že se moci ujme v Německu nový Herodes. - Hindenburg byl zvolen 26. dubna 1925 presidentem.
      Lessingova článku v Prager Tagblattu využil celkem nevýznamný krajanský časopis v Hannoveru, obsah článku překroutil v tom smyslu, jak si židovský profesor dovolil přirovnávat HINDENBURGA, národního hrdinu a čestného doktora z Hannoveru, k masovému vrahovi HARMANNOVI. (Tehdy byla v Německu velká aféra, kdy zámožný obchodník HARMANN zavraždil 35 mladých lidí.)
      Hned po uveřejnění tohoto článku nastaly první nepokoje. Němečtí fašističtí studenti začali rušit přednášky profesora LESSINGA na universitě křikem a dupáním, což se den ode dne stupňovalo. - Proto otiskl prof. LESSING v deníku Prager Tagblatt otevřený dopis maršálu Hindenburgovi, ve kterém jej vyzýval, aby jako president Německa a garant dodržování zákonnosti zaručil právo všem občanům k výkonu svých funkcí, jimiž jsou pověřeni, a aby zamezil nepřístojnostem na hannoverské universitě.
      Nic se však nestalo. Provokace pokračovaly dál a byly zesíleny, když studenti pochodovali kolem bytu profesora LESSINGA, zpívali nacistické písně, provolávali hesla a házeli kamení do Lessingova bytu. Na intervenci profesora LESSINGA nezakročil ani říšský ministr kultury, který sám jmenoval LESSINGA do funkce. - LESSING proto opustil místo docenta na hannoverské universitě, věnoval se pracím filosofickým a konal přednášky v různých městech Evropy mimo Německo. Jednu z přednášek pronesl na pražské Plodinové burze 18. 10. 1926 na téma "Vztahy mezi Východem a Západem". Byla to ožehavá otázka tehdejšího politického života. Přítomno bylo 1100 osob.
      Lessingova manželka byla arijského původu. Založila v Hannoveru tzv. Lidovou universitu, která směřovala k výchově dělnictva.
      Činnost LESSINGA nezůstala zapomenuta, zvláště když 30. ledna 1933 jmenoval Hindenburg Adolfa Hitlera kancléřem a vložil veškerou výkonnou moc do jeho rukou. Nato šly události rychlým tempem ve smyslu plnění programu německé národně socialistické strany. V noci z 27. na 28.únor 1933 byl zapálen říšský sněm, což se stalo záminkou k zničení demokratických svobod v Německu a ke krutému pronásledování odpůrců nacistického režimu - Židů, komunistů, sociálních demokratů a všech bojovníků za mír. - V noci z 5. na 6. březen 1933 vnikly oddíly SA do Lessingova bytu v Hannoveru a vyplenily jej. Nato se LESSING rozhodl opustit Německo a 12. března odejel se svou manželkou Adou do Prahy. Jeho jediná dcera Miriam v té době studovala v Anglii.
      Lessingův odchod do emigrace vyvolal mezi nacisty pobouření. Byly pořádány štvanice, které dokazovaly, že LESSING je škůdcem národa, protože prý opustil Německo. V časopise STÜRMER, vydávaným vedením SS, byla dokonce vypsána odměna 50000 marek za dopadení LESSINGA a článek končil větou: "Kdo si zaslouží tuto odměnu ?"

Protifasšistická činnost Lessinga v ČSR

      Přes Prahu přišel Prof. Theodor LESSING do Mariánských Lázní , kde se hodlal usadit. Bydlel tu na několika místech. Nejprve to bylo v hotelu MARIENBADER MÜHLE (Cristal), který tehdy patřil bratřím Wilfertovým, členům Henleinovy strany. Pak bydlel v hotelu MIRAMONTE a nakonec ve vile EDELWEISS v tehdejší ulici U Lesního pramene (Třebízského). Po příjezdu do Mariánských Lázní hovořil se zdejšími komunisty a sociálními demokraty, zejména s členem obecní rady v Úšovicích Otto FRIEDLEM. Prof. LESSING informoval zdejší komunisty a sociální demokraty o tom, co se v Německu skutečně děje a o metodách práce nacistické strany. V době, kdy LESSING přijel do města, bylo zde 600 registrovaných nezaměstnaných. Komunisté a sociální demokraté uspořádali v Mariánských Lázních společnou schůzi, odkud vyšli na demonstraci před radnici. Účast byla 3 000 občanů.
      LESSING v té době pokud možno nijak politicky nevystupoval. Žil v ústraní a věnoval se svým filosofickým pracím.

Přípravy k odvlečení LESSINGA do Německa

      Fašisté připravovali odvlečení prof.LESSINGA do Německa. Toto bylo totiž v té době jednou z hlavních metod, jak zastrašovat odpůrce režimu, kteří z Německa uprchli. Například začátkem března 1933 uprchli z Německa do Vadusu v Lichtenštejnsku bratři RETTEROVÉ, ale byli roku 1934 odvlečeni zpět do Německa a později gestapem ubiti. - V noci z 23. na 24.ledna 1934 byl v obci Záhoří u Štěchovic zavražděn na pokyn z Německa Ing. FORMIS, člen tzv. Černé fronty, řízené bývalým spolupracovníkem Hitlera Otto Strasserem. - 9. března 1935 byl ze Švýcarska odvlečen zpět do Německa žurnalista Jakob BERTHOLD. Na intervenci švýcarské vlády musel být sice vrácen zpět, ale v roce 1944 byl znovu odvlečen do Německa a zavražděn. - V dubnu 1935 nedaleko náraží Železná Ruda byl odvlečen do Německa sem uprchlý emigrant LAUSBERGER.
      Fašisté hledali mezi příslušníky Henleinovy strany vhodné osoby, ochotné provést únos. Skutečně je našli a akci s nimi projednali v blízkém Tirschenreuthu. Najatí muži, kteří měli únos provést, byli pak spatřeni několikráte v okolí hotelu Miramonte a na různých místech, kde se měl LESSING osamoceně objevit. Akce se však nedařila, protože byl LESSING česko-slovenskou státní policí částečně střežen. Když se únos nezdařil - akce byla naplánována na konec srpna - byla svolána do Tirschenreuthu porada, kde bylo rozhodnuto, že LESSING bude zastřelen.

Jak došlo k vraždě ?

      Když se i dnes díváme na bývalou vilu EDELWEISS (předposlední vila LOCARNO v Třebízského ulici), zjistíme, že je postavena pod lesním svahem a odtud je možno pohodlně pozorovat, co se děje v místnostech obrácených směrem k tomuto svahu. Profesor LESSING měl pracovnu v ložnici ve druhém poschodí.
      Toho využili pachatelé a obstarali si dlouhý žebřík, který odcizili v blízké hájovně (podle jiné verse šlo o hasičský žebřík z obce Šance). Konec žebříku ovinuli pekařskými hadry, které odcizili na dvoře pekaře Bära, pomocí dlouhého provazu položili žebřík na zeď mezi okna místnosti, kde prof. LESSING seděl a psal u stolu. Potom dva pachatelé vylezli na žebřík a dvěma ranami ze dvou pistolí střelili LESSINGA do hlavy. To se stalo 30.8.1933 v 21:30 hod.
      Těžce zraněný LESSING byl dopraven do nemocnice, kde svému zranění 31.8.1933 podlehl.

Pracovní pokoj dr. Lessinga ve 2. patře vily Edelweiss dne po vraždě 31.VIII.1933

Pohled od lesa z Kynžvartské obory na zadní stranu vily Edelweiss v době vyšetřování - 31.VII.1933

Ohledání zavražděného v mariánskolázeňské nemocnici - 31.VIII.1933

Vyšetřování - dosud stojící žebřík 31.VIII.1933

Jak probíhalo vyšetřování ?

      Zdejší služebna čsl. státní policie byla vraždou značně překvapena. LESSING byl totiž policií střežen, ovšem nikoliv soustavně. Orgánové v civilu i v uniformě docházeli občas k bytu prof.LESSINGA, který byl vyzván aby oznamoval místo svého pobytu i směr jeho vycházek.
      Byla totiž domněnka, že by mohl být LESSING zdejšími nacisty z Henleinovy strany pronásledován. LESSING se ovšem bránil tomuto dohledu a prohlašoval: "Prosím Vás, co by se mi mohlo přihodit. Je mi 61 roků a kdo by měl zájem mi ublížit ?"
      12. srpna 1933 se konal v Praze sionistický sjezd a na něm měl LESSING jeden z hlavních referátů. Již předtím se přestěhoval z Miramonte do vily Edelweiss, a to proto, že Miramonte jako sezónní podnik koncem srpna zavíral pro přezimování. Útulek ve vile Edelweiss mu nabídl majitel doktor Stark, který přes zimu ordinoval v Praze. Vila sloužila přes léto jako domov židovské mládeže a v domě zůstal bydlet jen správce EHRMANN s manželkou.
      Policejní orgány tedy konaly nadále dohled kolem Miramonte, protože LESSING svoje přestěhování neoznámil. Tak se mohlo stát, že když se LESSING vrátil z Prahy 29. srpna odpoledne, najatí muži ho již čekali a sledovali. Podle toho i akci provedli.
      Do Mariánských Lázní se soustředil větší počet uniformovaných i civilních orgánů k pátrání o vrazích. Ještě v noci byl vyslechnut lesník revíru, kde leží vila EDELWEISS. Ten oznámil, že viděl v posledních dnech potulovat se v lesích jistého Max Rudolfa ECKERTA s dalším mužem ve společnosti říšského Němce. Mluvili o jakési kanceláři a LESSINGOVI. Udal též, že Eckert je bez práce a pytlačí.
      Podezření proti Eckertovi bylo potvrzeno už v ranních hodinách, když byla přivedena četnická fena DONA a nasazena na stopu. Pes vedl orgány kolem Kynžvartské myslivny Jägerhaus směrem do Šancí k domku čp. 89, který patřil Antonu Eckertovi, bratrovi podezřelého, ale místnost, kde Max bydlel, byla již prázdná. Dále vedl pes orgány ke státní silnici z Mariánských Lázní do Chebu a zde stopu ztratil. Byla domněnka, že tu někdo odvezl podezřelého na státní hranici.
      Během noci bylo zjištěno, že zmizel i Eckertův kamarád Rudolf ZISCHKA, šofér z hotelu Marienbader Mühle (Cristal). Bratr Maxův Anton ECKERT nemohl k případu nic dodat, protože nežili s bratrem v dobré shodě pro jeho chování. Z toho všeho učiněn závěr, že pravděpodobní pachatelé jsou:
      1. Rudolf Max ECKERT, nar. 11.12.1902 v Drážďanech, příslušný do Šancí; již trestaný 5-měsíčním vězením pro krádež vloupáním
      2. Rudolf ZISCHKA, nar. 1905, šofér z hotelu Marienbadermühle, Mariánské Lázně.
      Dále zjištěno, že v noci na 31. srpna uprchli oba přes hranice do Německa. To potvrdil i říšskoněmecký rozhlas, který oznámil, že jsou v Německu oslavováni dva muži, kteří udánlivě v Mariánských Lázních zneškodnili škůdce německého národa. Ministr propagandy Goebels jim blahopřál a časopis Stürmer uvedl, že obdrželi odměnu 80 000 marek. Kromě toho byli oba "hrdinové" pozváni jako hosté na sjezd nacistické strany do Norimberka, který se právě konal 31. srpna na velkém stadionu. Oba se tohoto sjezdu skutečně zúčastniili.

Pohřeb profesora LESSINGA

      Konal se dne 3. září 1933 na zdejším židovském hřbitově za přítomnosti 3 000 lidí z Mariánských Lázní a z okolí. Ihned po vraždě se zmocnilo celého antifašistického světa ohromné vzrušení a roztrpčení. V celé republice byly pořádány akce proti hitlerovskému režimu a proti jeho metodám zastrašování. Bylo jisté, že vrahové provedli čin na rozkaz a ve spojení s vysokými nacistickými funkcionáři. To potvrdila výpověd Eckerta v roce 1945.
      Na základě platných mezinárodních smluv s Německem požádalo ministrstvo spravedlnosti dne 30.11.1936 o vydání obou zjištěných pachatelů a udalo známou, přesnou adresu Maxe Eckerta, tj. München, Leonhardstrasse 19/6b. - Ale až v dubnu 1937 - čtyři roky po vraždě - přišlo z Německa sdělení čís. III., NE 2A/36, že pátrání po pachatelích v Německu zůstává bezvýsledné.
      Ještě koncem roku 1933 bylo učiněno trestní oznámení pro vraždu proti Eckertovi a Zischkovi krajskému soudu v Chebu, kde zůstalo ležet, protože chyběly další důkazy a hlavně výslech pachatelů.

Další pátrání po pachatelích

      Jan Šperel vzpomíná na pátrání po vrazích Lessinga. Případ byl sice pro československou policii v roce 1933 uzavřen, ale československé zpravodajské orgány prováděly v Německu pátrání prostřednictvím svých zahraničních důvěrníků. Na tomto poli měly československé orgány úspěch. Byl jsem od roku 1932 do 1938 členem protišpionážního oddělení policejního ředitelství v Liberci, takže mohu uvést některé skutečnosti z vlastní zkušenosti:
      V létě 1935 oznámil státní policejní komisariát v Ústí nad Labem, že bylo zjištěno prostřednictvím důvěrníka, že pachatelé vraždy po útěku do Německa dostali falešná jména a byli zařazeni do oddílu SA, aby nebyli vypátráni. Eckert obdržel jméno Rudolf FORTSNER a Zischka jméno Theodor KÖRNER. Oba se zdržovali kdesi v Mnichově.
      Pracoval jsem tehdy jako zpravodajský orgán u vrchního komisaře V. a naším úkolem bylo zprávu vyhodnotit a poslat služebně do Prahy, což jsme provedli. V roce 1936 zjistil zpravodajský inspektor D. v Ústí nad Labem prostřednictvím svého důvěrníka, že ECKERT v dopise zaslaném úřadu do Drážďan jako stížnost, se k vraždě přímo hlásí. Také tento dopis prošel mýma rukama a byl poslán po vyhodnocení dále, protože vyšetřování vraždy nebylo v povinnostech zpravodajského oddělení. (Na vysvětlenou: Když od roku 1933 prchali do Německa naši občané německé národnosti, byl zřízen v Německu zvláštní kádrový úřad, zv. Sudetendeutsche Kontrollstelle se sídlem v Drážďanech, kde se soustřeďovaly veškeré údaje o osobách, které uprchly a žádaly o asyl Německu. Podle výsledku přezkoušení bylo pak s těmito osobami nakládáno. Fotokopie dopisu se dostala do rukou československé zpravodajské služby, jejíž důvěrník pracoval přímo v kádrové centrále tohoto úřadu.)
      Proč psal Eckert stížnost ? V roce 1934 - nedlouho po útěku a po zařazení do oddílu SA - upadli oba pachatelé v nemilost u nacistů, pravděpodobně v důsledku jejich prověření. Oba byli z SA vyloučeni a jako příležitostní dělníci se odebrali do Štětína. Tam zůstal Zischka, který tu našel práci a nakonec se tu oženil. Eckert se vrátil do Mnichova a pracoval jako dělník v různých garážích. V té době se dověděl, že se v Bavorsku pohybuje jistý mladý muž TURBA, který se chlubí po hospodách, že zastřelil LESSINGA a že za to byl dokonce odměněn. To přivedlo Eckerta do varu. Chtěl se Turbovi pomstít na Kontrollstelle v Drážďanech a pro sebe žádat spravedlnost a lepší místo v zaměstnání.
      Po skončení vojenského obsazení Sudet Hitlerem se vrátil ECKERT do Mariánských Lázní, kde žil pod jménem FORSTNER a pracoval jako automechanik v jedné zdejší garáži. Zde zůstal i po osvobození Mariánských Lázní Američany v domnění, že je tu v bezpečí a případ LESSING že je už dávno zapomenut. Spolupachatelé již nežili.
      Ale osud rozhodl jinak.

Vyšetřování případu po válce

      Zde musím krátce vysvětlit, jak jsem se k tomuto případu dostal jako kriminalista. Moje poslední místo v roce 1938 byl státní policejní úřad ve Vrchlabí, kde jsem byl ve funkci vedoucího výkonné služby státně bezpečnostní i protišpionážní. Koncem září 1938 jsme však museli místo opustit a já se dostal přes přechodná působiště v Jilemnici, v Hořicích, a v Jičíně do Plzně a to v listopadu 1938. Zde jsem byl zařazen u policejního komisařství ke zpravodajské odbočce, kde jsem působil jako orgán protišpionážní služby do 15. března 1939, kdy se rozpadlo Československo a vznikl Protektorát. Oddělení bylo rozpuštěno a jako vystudovaný kriminalista jsem byl přidělen ke kriminálnímu oddělení policejního ředitelství v Plzni.
      Během roku 1939 bylo na ředitelství zřízeno zvláštní oddělení "H" pro vyšetřování podvodů a zpronevěr všeho druhu. Sem jsem byl přidělen jako zástupce vedoucího oddělení a působil jsem tu do konce války.
      7. května 1945 jsem byl přidělen americké armádě jako spojka a tlumočník, Dnem 19. května 1945 jsem byl pověřen vedením a organizací oddělení STB a výkonné kriminální služby v Mariánských Lázních.
      Jaké byly Mariánské Lázně po příchodu našich orgánů v květnu 1945 ? Mariánské Lázně byly za války v roce 1941 spojeny s obcí Úšovice a měly dohromady necelých 12 tisíc obyvatel (k 1.9.1939). Když jsme přišli do města, žilo tu cca 54 tisíc osob, z toho 30 tisíc vojáků a důstojníků německé armády a mnoho obyvatel, kteří sem byli přestěhováni z Berlína a z východních oblastí bývalé Třetí Říše. Každá místní rodina, která měla byt, měla povinnost přijmout do bytu jednu či dvě rodiny tzv. "národních hostí", což byli utečenci z Východu. A tak město bylo přeplněno obyvateli všeho druhu, zásobování bylo nedostatečné a došlo k velkému zhoršení hygienických poměrů. Vznikly epidemie dysenterie a tyfu již v září 1944, což způsobilo vysokou úmrtnost v městě, zejména v řadách uprchlíků. Na tuto epidemii upomíná hřbitovní louka vzadu na hřbitově, kam byly oběti epidemií pochovávány.
      Po válce procházeli městem bývalí vězňové z koncentračních táborů a skupiny osob, nasazených za války na práci v Německu. Všichni mířili domů. Ale byly tu i skupiny dobrodruhů, lidí, kteří využívali zmatků v osvobozených místech a zmocňovali se neoprávněně majetku.
      My jsme přišli a neměli pro zřízení našich úřadů ani místnosti ani jiné prostředky. Proč tu líčím to, co v pár řádcích vylíčit nelze ? Abych ukázal za jakých podmínek jsme pracovali a jak vypadala naše činnost.
      Jako kriminalisté jsme měli plné ruce práce s případy kriminální a protistátní povahy, a přitom jsme úřadovali "na koleně". A v té chvíli nám oznámil jeden zdejší občan, který se právě vrátil z koncentráku, jakýsi J.St. z Úšovic, odsouzený nacisty jako sociální demokrat k doživotí, že v městě žije člověk, který má něco společného s vraždou prof. LESSINGA.
      Zjistili jsme, že je to Max Rudolf ECKERT, ženatý, ale nebydlí společně se svou manželkou v Úšovicích. Bydlel sám v Hamrníkách čís. 9. Již to bylo nápadné. Dalším šetřením bylo zjištěno, že v jeho osobních spisech se nachází přípis bývalé nacistické zemské správy z roku 1941 s tímto zněním:
      "Bereme na vědomí, že používáte opět jména ECKRT, které bylo z politických důvodů v roce 1938 změněno na FORSTNER."
      To byla závažná indicie, na základě které jsem nařídil domovní prohlídku a předvedení ECKERTA k výslechu. Domovní prohlídku prováděl kriminální inspektor Ř. a kriminální asistent H. a na mansardě nalezli automatickou pistoli zn. Parabellum, kterou používala německá armáda. Již toto byl důvod k zatčení, protože ECKERT neuposlechl výzvy americ-ké armády k okamžitému odevzdání střelných zbraní.
      Dne 26. června 1945 byl ECKERT zatčen a podroben výslechu. O pistoli udal, že o ní neví, že ji v mansardě pravděpodobně zanechal Ukrajinec Alexej, který předtím tuto místnost obýval. Co se týká změny jména, udal, že když uprchl v roce 1938 za hranice, aby si našel zaměstnání v Německu, změnil si jméno, aby jeho příbuzní v Mariánských Lázních neměli nepříjemnosti s československými úřady. Ale k tomu, proč žije odloučeně od své manželky, roz. Felbingerové z Úšovic, nemohl podat žádné vysvětlení.
      Byl jsem tehdy jako vedoucí kriminální ústředny postaven před otázku, co dělat dál s případem dvanáct let staré politické vraždy ? Ze své služební činnosti za okupace jsem věděl, že v roce 1943 nacisté na příkaz gestapa odvezli všechny soudní a trestné případy za dobu trvání ČSR - politické povahy jak proti Němcům tak proti Čechům - do Berlína, kde byly všechny spisy zničeny. Písemných důkazů o vyšetřování vraždy LESSINGA už nebylo. Ale mohl promluvit důležitý svědek a spolupachatel Eckertův - Rudolf Zischka!
      Byl jsem tehdy v dobrém styku se zpravodajskými orgány americké i sovětské armády a tyto jsem ihned požádal, aby zjistily, zda na osvobozených územích je registrován k pobytu Rudolf Zischka alias Theodor Körner. Během 14 dnů podali styční důstojníci z obou armád negativní zprávu s poznámkou od důstojníka SSSR, že Zischka pravděpodobně přišel o život při bombardování Štětína.
      Co nyní dál ? Podklady k usvědčení Eckerta jsem neměl a mohl jsem nechat případ ležet a Eckerta propustit. Anebo se pokusit dostat z něho při dalším vyšetřování dobrovolné doznání, které by ani při dalším řízení u soudu neodvolal. Kdybych nepokračoval v šetření, nikdo by mi nemohl nic vyčítat, zejména proto, že k šetření tu leželo mnoho případů kriminální povahy, které bylo nutno vyšetřit.
      Ale vzpomněl jsem si na svoji předválečnou činnost zpravodajského orgány, kdy mýma rukama procházely zprávy o ECKERTOVI, podle kterých mohl být nikoliv usvědčen, ale bylo možno ho přimět k dobrovolnému doznání. A tak jsem se rozhodl v šetření dál pokračovat.

Další pátrání v Praze a výslechy Eckerta

      Znal jsem podrobně praxi při vyřizování spisů v bývalé policejní agendě a uvažoval jsem takto:
      Spisy o případu vraždy prof. LESSINGA byly sepsány státním policejním komisařství v Mariánských Lázních v srpnu a září 1933 a odeslány do krajského soudu v Chebu, kde zůstaly ležet do roku 1943, kdy byly převzaty nacisty a zničeny. Nemusely být však zničeny spisy, které jsem vyřizoval v rámci zpravodajské služby v Liberci v letech 1935-1936, které pojednávaly o činnosti pachatelů v bývalé Třetí Říši v době po spáchání vraždy. Tyto spisy zpravodajského rázu pravděpodobně nebyly nikdy zaslány krajskému soudu do Chebu jako dodatek spisu.
      Odjel jsem do Prahy prohlédnout archiv policejního ředitelství. Společně s jedním kolegou jsme se pustili do prohledávání starých pátracích oběžníků, protože s jménem LESSING se tam žádné spisy nikde nenacházely. V množství pátracích oběžníků, které měly být podle předpisu dávno zničeny - skartovány, podařilo se mi nalézt malou složku s jménem ECKERT. V ní se nacházel zatykač na Eckerta a opis dopisu, který měl být hlavní pomůckou při výslechu podezřelého Eckerta. Tento dopis z 11.7.1936 byl odeslán na Kontrollstelle v Drážďanech a zněl v překladu takto:
      "Chtěl bych kontrolní úřadovnu, resp. vedoucího úřadovny upozornit na to, že TURBA nemá nic společného s Lessingovou záležitostí. TURBA je mi naprosto neznám, jeho údaje jsou falešné a vylhané. Prostřednictvím druhého, který byl na věci zúčastněn, jsem se dověděl, že je TURBA ve Štětíně. Když jsme vloni přesídlili za prací do Štětína, byl již TURBA pryč a vůbec nevím, kde se nyní nachází. - Ono je to velmi hezké, když se chce někdo pyšnit skutky jiného. O celé věci se přece nemusím zmiňovat. Jenom o jednom, totiž že rozkaz přišel z Říše, a to od Röhma a jednoho vysokého vedoucího, který je dnes státním sekretářem (Hoffmann). Tu celou záležitost jsem takříkajíc upekl tehdy já v Tirschenreuthu při pohraničním setkání v roce 1933, jak tam byl Röhm a ostatní. Tehdy bylo řečeno, o vás se postaráme, jen je nutno odstranit toho škůdce národa, hlavní věcí pak, nenechat se dopadnout. Jsem již 4 týdny bez zaměstnání, tu a tam během týdne vypomáhám v jedné garáži, ale je to velmi malý výdělek. Nemohu to pochopit, neboť jednoho člověka je přece možné někde umístit, aby se ne-musel potloukat o hladu. Můj výdělek je asi 1 marka denně, z toho platím 30 feniků za nájem. Když chce člověk na stavbu nebo na silnici nebo na železnici, tak je nutné předložit potvrzení, že jste tam již pracovali, ale já jsem byl vždy zaměstnán v továrnách. Nemohu přece jít domů a obstarávat si tam potvrzení. Tam jsem nikdy hladem netrpěl, ale tady se zdá, že to nebere žádného konce a někdo jiný využívá příležitosti. Heil Hitler! Förster, adresa Rudolf Förster, München, Leonhardstrasse 19/6a u Freye."
      Potud Eckertův dopis. To byla silná indicie, nikoliv však důkaz. Bylo nutno rozhodnout se, jak dopisu použít. Když dopis Eckertovi předložím, může klidně odvětit, že dopis nepsal, že to psal Zischka. Bylo proto nutno připravit se důkladně na výslech. To znamená hledat v Eckertově životě "slabé" místo a to je situace, která nastane v životě vyšetřovaného, když se mu připomene nějaká událost z jeho života, která v něm vzbudí lítost nebo potřebu s něčím se svěřit.
      Takové místo jsem znal již z předchozích výslechů Eckerta. Eckert byl v roce 1934 vyloučen z SA, v noci z 29. na 30. června 1934 v Mnichově gestapem zatčen a příšerně zmlácen a pak držen asi měsíc ve vazbě. Té noci se totiž odehrála v Německu "noc dlouhých nožů", při níž se Hitler zbavoval svých bývalých spolupracovníků, kteří se mu nyní stávali nepohodlnými. Té noci byl zastřelen i Ernst Röhm, který byl kromě jiného i organizátorem únosů lidí ze zahraničí zpět do Německa. Ale méně důležití "spolupracovníci" nacistů, jako byl i Eckert, byli za "noci dlouhých nožů" zatčení, uvězněni gestapem a předáni buď do koncentráku nebo propuštěni zpět na svobodu. To se stalo i Eckertovi. Ale on to považoval za vrchol nevděku - to se mu dostalo místo slíbené odměny za vraždu prof. LESSINGA!

Kdo byl Eckert ?

      Max byl nemanželským dítětem Marie Eckertové z Drážďan (nar. 1902). Když mu bylo 5 let, přestěhovala se jeho matka do Šancí, kde zdědila po rodičích rodný domek. Měl sestru Gertrudu a staršího bratra Antona. Max nebyl nijak inteligentní, ale prohnaný. Vychodil dvoutřídku v Šancích, pracoval jako pomocný dělník o sezóně v Mariánských Lázních. Roku 1922 narukoval do československé armády v Turčianském Martině. V té době se odstěhovala jeho sestra a později i matka do Ameriky. Když se vrátil z vojny zůstal sám a bydlel u bratra v Šancích. Nebyl ničím vyučen a pracoval jen příležitostně. Často zůstával bez práce. Lázeňské prostředí, kdy byl na jedné straně přepych a na druhé nedostatek, působilo na něho v tom smyslu, že se chtěl mít také dobře a dal se najmout k akci na odstranění prof. LESSINGA.
      Po zatčení 26. června 1945 byl podroben mnoha výslechům s cílem jeho dobrovolného přiznání. Prvý výslech byl vyprávěním jeho životopisu, ve kterém jsme takticky vynechali vše, co by mu mohlo v jeho postavení podezřelého uškodit. V druhém výslechu doznal, že se o akci dověděl od kamaráda Zischky a že byl vyzván ke spolupráci, kterou však odmítl. Ve třetím výslechu mu byl přečten kompromitující dopis - jeho stížnost do Drážďan. - Nato již doznal, že se akce účastnil, ale jen jako pomocník při obstarávání žebříku a střežení na svahu při vraždě, aby pachatelé nebyli překvapeni.
      Tehdy provedl důležité sdělení, že se akce zúčastnil Karl HÖNNL z Klimentova, který neuprchl do Německa a zůstal utajen čsl. policii. Výpověď byla ihned po výslechu prověřována a zjištěno, že rodina krejčího Hönnla již v Klimentově nebydlí. Hönnl měl čtyři syny, ale všichni padli na východní frontě.
      Vraždy se účastnil jeden říšský Němec neznámého jména. Eckert věděl, že Hönnl ani Zischka již nežijí a tak doznal je a svou spoluúčast. Přes veškerou snahu vyšetřujících nemohlo být v tehdejší poválečné době nic dalšího zjištěno. A tak bylo 22. října 1945 podáno krajskému soudu v Chebu trestní oznámení proti Eckertovi pro zločin vraždy. Na základě dobrovolného doznání byl Eckert přesně v den 13. výročí vraždy odsouzen (30.8.1946) k 18 letům žaláře, který si odpykával na Borech v Plzni. Odpykal si tu 13 roků, pět let mu odepsaly dvě amnestie a na podzim 1958 byl předán úřadům Německé spolkové republiky na svou vlastní žádost, protože v NSR žili tehdy jeho příbuzní.

Reakce na vyřešení případu LESSING

      Svět po skončené druhé světové válce horečně řešil, jaká bude Evropa v míru a jak zabránit Německu v nové válce.
      Paní Ada Lessingová, manželka profesora, zůstala po pohřbu LESSINGA v ČSR, pracovala v organizaci YMCA-YWCA. Ještě v létě 1938 byla vedoucí letního tábora v Rokytnici nad Jizerou. Před okupací však odjela do Londýna za svou dcerou Miriam a za války v Londýně zemřela. Dcera Miriam Lessingová navštívila Mariánské Lázně v roce 1945, kdy byl znovu otevírán židovský hřbitov, předtím nacisty zničený. Udánlivě pak žila v Německé spolkové republice.
      Případ objasnění vraždy prof. LESSINGA prošel na podzim roku 1945 v českém tisku jen malou poznámkou v Lidových novinách. Československé úřady a ministerstva přešly vyřešení případu mlčením. Zato v zahraničí měl veliký ohlas. Do Československa přijel za mnou redaktor londýnského deníku a na jeho přání byl předveden vrah Max Eckert.

Dovětek k článku Jana Šperla:

      V srpnu 1958 byla odhalena v Mariánských Lázních pamětní deska prof. LESSINGA na domě, kde se případ odehrál. Bylo to při 25. výročí smrti za účasti delegace protifašistických bojovníků z východního Německa. Dne 6. srpna 1966 byl případ vysílán televizí za účasti žijících aktérů případu pod názvem "KAMERA ZKOUMÁ DOBU".
      Roku 1966 napsal spisovatel Roman CÍLEK knihu "VÝSTŘELY VE VILE EDELWEISS", která vyšla v edici Magnet jako 1. číslo řady.
      V roce 1970 vyšel případ pod názvem "SMRT STARÉHO PÁNA" jako příloha plzeňské PRAVDY.
      V roce 1973 byl případ zfilmován v koprodukci ČSSR a NDR s názvem "VÝSTŘELY V MARIÁNSKÝCH LÁZNÍCH", v němž ovšem filmaři upravili události proti skutečnosti ke zvýšení dramatičnosti. Některé události se nikdy nestaly a filmaři přidali i osoby, které neexistovaly.
      Vlastivědný kroužek HAMELIKA vzpomenul v roce 1983 při 50. výročí události na případ, který tragicky ovlivnil dějiny města, a vyšla monotématická HAMELIKA z 10. července 1983 s názvem "PADESÁT LET OD ZAVRAŽDĚNÍ PROFESORA LESSINGA V MARIÁNSKÝCH LÁZNÍCH" (12 stran). Hamelika měla punc jedinečnosti - poprvé vyšly komplexně Šperlovy vzpomínky jako hodnotný historický materiál. - V té době byla k 50. výročí tragické události uspořádána v Mariánských Lázních výroční tryzna, které se účastnil i starosta města Hannoveru, kde se LESSING narodil, byly položeny věnce u vily Edelweiss a na židovském hřbitově u hrobu prof. LESSINGA.
      Konečně se i československý tisk více zabýval případem. ZDRAVOTNICKÉ NOVINY věnovaly celou stránku případu v září 1983 pod názvem "50 LET STARÁ HISTORIE VARUJE" (autor Vincenc Streit), MLADÁ FRONTA z 1. října 1983 se vrátila k případu napínavým článkem Karla Bucka a Ondřeje Neffa "VÝSTŘELY V MARIÁNSKÝCH LÁZNÍCH". Název měl připomenout před lety natočený film, který běžel v našich kinech.
      Časopis TVORBA uveřejnil v září 1983 článek "ZLOČIN PROTI PRAVDĚ", kde popisuje podrobně výroční tryznu konanou v Mariánských Lázních a mj. uvádí:
      "V prohlášení F.X.Šaldy, Otokara Fischera a Maxe Broda, k němuž se připojili mj. i Albert Einstein, Bertram Russel, Romain Rolland, uveřejněném 1.10.1933, se zločin na profesorovi LESSINGOVI označuje za "zločin proti duchu a proti pravdě". Lessingova smrt sjednotila příslušníky inteligence různých zemí a různého politického přesvědčení a stala se jedním z organizujících momentů antifašistického hnutí před rokem 1935. Osobnost zavražděného prof. LESSINGA se změnila v symbol antifašistického hnutí."
      Poděkování panu Janu Šperlovi a vlastivědnému kroužku Hamelika přišlo z řady institucí i mezinárodně. Židovská náboženská obec v Praze napsala srdečný dopis a dík za badatelskou a osvětovou práci. HLAS REVOLUCE (týdeník Českého svazu protifašistických bojovníků) ze 3. září 1983 vydal článek o vlastivědném kroužku HAMELIKA s poděkováním za jeho aktivitu v tomto případu, za deváté číslo Hameliky z roku 1983 a článek uzavíral větou: "Škoda jen, že Hamelika je určena pouze členům kroužku a že se s příspěvkem bývalého kriminalisty Jana Šperla nemůže seznámit širší čtenářská obec …"

 



Inspektor Šedý k námitkám říká:
"Pro mne není ani tak důležité, co se teď děje, jako proč se to děje. Kdyby tenkrát vrah nestřílel, myslí,m, kdyby pro to nebyly podmínky, možná, že by se nestřílelo ani dnes. A právě proto, když chceme soudit to, co se děje dnes, musíme především odhalit a odsoudit, co se dělo tehdy."

Zuzana Kheková

Film "Výstřely v Mariánských Lázních"

Rekonstrukce události - Josef Abrhám jako kriminální asistent Hanousek, v roli Irmy Stichové Friderika Austová

      Mariánské Lázně již mnohokrát hrály významnou i méně významnou roli v našich i zahraničních filmech. Naposledy posloužily, ale i okouzlily sovětské filmaře při natáčení filmu dle Dostojevského "Hráč". Nedávno zde byl dokončen nový film režiséra Ivo Tomana, rovněž koprodukční - tentokrát se studiem NDR DEFA - "Výstřely v Mariánských Lázních ".
      Sedm měsíců po nástupu Adolfa Hitlera k moci, 30 srpna 1933, byl v Mariánských Lázních ve vile EDELWEISS zastřelen německý politický emigrant, známý filosof a publicista, universitní profesor Theodor LESSING.
      Dne 11. července 1936 byl z Mnichova odeslán na adresu uprchlické organizace Sudetensdeutsche Kontrollstelle v Drážďanech dopis, ve kterém se pravilo: " … tu věc s Lessingem jsem tenkrát upekl já." Dopis podepsal muž, který se v té době jmenoval všelijak, ale jeho skutečné jméno znělo Rudolf Mac Eckert.
      Psal se rok 1945, válka skončila. Do úřadovny české policie v Mariánských Lázních přichází mladá žena ohlásit vraždu. Jde o Lessingův případ a mladý kriminální asistent Hanousek se dovídá i jméno vraha. Podle Irmy Stichové, tak je mladá žena jmenuje, je jím právě Eckert, který nyní pracuje v Müllerových garážích. Označeného vraha se sice podaří zatknout, avšak nedostatek důkazů a obtížné pátrání po dvanáct let staré vraždě umožňuje Eckertovi tvrdošíjně zapírat. Hanousek s kriminálním inspektorem Šedým se rozhodnou prostudovat všechny staré materiály a najít svědky. Jejich práce se však nesetkává s pochopením u nadřízených. Jsou jim kladeny různé překážky, inspektor Šedý je kárán za to, že v době nejvyššího chaosu, kdy v pohraničí dochází denně k přestřelkám, se chce zabývat 12 let starým případem.
      Obrat v pátrání nastane až tehdy, kdy přijede bývalý vrchní komisař Chadraba, který Lessingův případ před 12 lety vyšetřoval. Chadraba objasní kolegům některé okolnosti a uvede je na stopu dopisu z Mnichova, který byl za války umístěn v archivech gestapa. Tím dopisem je sice Eckert usvědčen ze spoluúčasti, ale to, že byl vrahem, se nepodaří dokázat. Rozsudek soudu zní: deset let vězení. 26. června 1956 je propuštěn a na vlastní žádost vysídlen do Německé spolkové republiky.
      Dvacet tři let po smrti Theodora Lessinga, 3 srpna 1956, byl z Mnichova odeslán dopis, ve kterém stojí: "Patřím mezi ty, kteří si v první řadě zaslouží, aby o ně bylo postaráno. Ti, kdo znají můj osud a vědí, co jsem vykonal, to mohou potvrdit …" Dopis byl adresován jedné z uprchlických organizací Sudetendeutsche Hilfsstelle v Bavorsku. Jeho autorem byl odsouzený pro spoluúčast na vraždě profesora Lessinga, jehož jedinou starostí bylo, aby jeho čin byl náležitě oceněn - Rudolf Maximilian Eckert.
      Film "Výstřely v Mariánských Lázních" byl natočen na motivy knihy Romana Cílka "Výstřely ve vile Edelweiss", filmový scénář napsali Jiří Cirkl a Ivo Toman, jehož poslední film "Cesty mužů" loni poctěn i I.cenou na šestém ročníku Festivalu českých a slovenských filmů v Plzni. Stejně jako ve filmu "Cesty mužů", kde hrál poručíka Laňka,, vytvořil v novém filmu režiséra Ivo Tomana roli Eckerta herec pražského divadla S.K.Neumanna herec Karel Hlušička. V dalších rolích vidíme Václava Neužla, Josefa Abrháma. Bohumila Šmídu, herce NDR Wilhelma Koch-Hoogeho a Friederiku Austovou. Na otázku koprodukce s NDR režisér Ivo Toman odpověděl: "Pro publikum v NDR bude náš film zajímavý zvláště z hlediska problematiky, proto také měla NDR zájem stát se naším partnerem při natáčení. Kromě toho byla jejich spolupráce nesmírně užitečná - zejména pokud jde o možnosti exteriérového natáčení. Naše pohraničí se už od války podstatně změnilo, ztratilo typický ráz dřívějších Sudet a bylo by obtížné vystihnout jejich atmosféru. To se nám podařilo na druhé straně hranic. Filmaři s NDR s námi po dobu natáčení pracovali ve štábu - a mimo to, všechen kompars tvoří pohraniční obyvatelstvo NDR. V neposlední řadě vedle našich herců hrají v hlavních roli přední herci NDR."
      Rekonstrukci této první fémové vraždy v ČSR, události, která před 40 lety otřásla pokrokovým světem, byl slavnostně zahájen letošní Filmový festival pracujících - leden 1974. Film režiséra Ivo Tomana je barevný a je v něm použito řady archivních dokumentárních fotografií.
Časopis KVĚTY 1974



Kde byla objevena Smetanova báseň o Lesince ?
 
      V minulé Hamelice jsme citovali část Smetanovy básně o Lesním prameni. Objevil ji v pozůstalosti J.F.Smetany známý plzeňský vlastivědník Jaroslav Schiebl a v roce 1931 uveřejnil v časopise PLZEŇSKO, listu pro vlastivědu západních Čech, XRL roč. čís. 2. Pro nás ji po letech objevil pan Zdeněk Buchtele. Nutno bohužel říci, že v tomto vlastivědném časopise západních Čech, který vycházel po celou první republiku, se zmínky o našem městě a širokém okolí objevovaly jen velmi vzácně. To vlastivědné sborníky Minulostí Západočeského kraje obsahovaly z naší části kraje přece jen více informací.


Jaroslav Schiebl
LESNÍ PRAMEN V MARIÁNSKÝCH LÁZNÍCH
      Každý, kdo navštíví třeba jen jako pasant nebo turista rozkošné Mariánské Lázně, neopomene jistě za polední hodiny vyhledati také tamní luzný koutek - lesní pramen, kde se k polednímu koncertu lázeňské kapely scházejí lázeňští hosté, obsazujíce zde dlouhé řady lavic anebo promenujíce kolem pomníku Beneše Třebízského, který tu. za svého léčení se zálibou dlíval.
      Tato místa zamiloval si také náš plzeňský křisitel prof. J. F. Smetana a jak se do tohoto krásného koutku přírody zamiloval, možno poznati z jeho básně, kterou napsal za své první slepoty, po jejími - bohužel jen dočasném - uzdravení opatřil báseň svou závěrečnou poznámkou.
      Ctitele památky Smetanovy i přátele Mariánských Lázní jistě bude zajímati následující znění básně té. Jest napsána před 75 lety, což je nutno uvážiti při posuzování její formy.

L e s i n k a
(Waldquelle)

V Mariánských Lázních 1855.
S Bohem buď, milá Lesinko,
Rozkošná ty Rusalinko,
Již nastává loučení.
Listí žloutne, kvítí vadne,
Ptactva umlklo pění.

Toužebně každého času
Budu vzpomínat na krásu,
Jíž se skví svatyně tvá:
Světí louky, stinné háje,
kdežto do mladého ráje
Boží očko*) se dívá.

Blažen jsem u Tebe dlíval,
Při tvém boku odpočíval,
Nad potůčkem hrčícím,
V letním horku, v libém stínu
Se chladíval na tvém klínu
Koflíkem se perlícím.

Zhledem na tvé ladné tílko,
Bílé rámě, jasné čílko,
Vlasů věnce zelené:
Prahly chmury tesklivosti
A okřálo zeleností
zakalené oko mé

Ó, zdař tě kdy spatřím zase,
Zdař se mi pak v plné kráse
Má Lesinko objevíš:
Roušku je tě teď zakrývá,
Tvoje líce mi zatmívá,
Zdař přede mnou odhalíš?

Bez závoje mlhového
Do hlubiny oka tvého
Dovolíš-li hleděti;
Dám ti příze, dám ti tkání,
Budeš mít a do svítání
Po větvích co věšeti.**)

*) »Boží očko«, tak jsem nazval jedno místo blíže Lesinky, kde modrá obloha hustým zelením oku mému příjemně prosvítala
**) Spatřil jsem jí ovšem zase okem uzdraveným, ale nezdála se mi býti tak ladná, jako spatřována okem zatmělým. Podobně se děje s mnohými předměty, když na ně jasným okem pohlédáme. (Sděluje Jar. Schiebl.)
      Josef František SMETANA, plzeňský profesor, svobodomyslný vlastenec, jeden z největších Čechů své doby, byl velkým přívržencem Reitenbergera. A ještě v roce 1857, kdy opat žil a kdy byl vlastně "v klatbě", napsal nebojácnou báseň o bezpráví na Reitenbergerovi spáchaném:

Nad Alpami Tyrolskými
záři hněvu ruměnec
že nevinný mezi nimi
zatknut vypovězenec.

Již třicátý rok tam tráví
zbožnou sílen důvěrou
a trpělivou mysli snáší
křivdu sobě činěnou.

Zato, že čilosti ducha
ústav svůj byl zvelebil
a neznámé nevšímavé
jméno jeho oslavil.

Že jej zbavil nezdolnosti
ušpiněně stařeny
Že mu odkryl nejtajnější
blahobytu prameny.

Že otevřel světu zdroje
divotvorně léčící
k nimž putuje každoročně
člověčenstvo trpící.

Z bařinaté lesní pouště
že vykouzlil zahradu
na ní založil kvetoucí
světoznámou osadu.

Kamž nemocných tisícové
ze všech končin spěchají
u Najádek divotvorných
uzdravení hledají.

Odkud símě vzdělanosti
po bývalých pustinách
šíří se i zámožností
po okolních krajinách.

To že proti hlupstva vzdoru
dovedl činností svou
za to jemu doživotní
vyhnanství jest odměnou.

Množitelé díla jeho
prsa zdobí čestný řád,
tvůrce ale díla toho
jímá alpský Křivoklát.

Na ovoci štěpů jeho
bratři sobě chutnají
křivdu však mu učiněnou
napravit se zdráhají.

Všechny jeho nepřátele
Bůh již k soudu povolal,
oběť jejich nenávisti
posud v zdraví zachoval.

Zachoval jej bychom skvrnu
nevděčnosti smazali
a o jeho navrácení
jednosvorně žádali.

Aby spatřil zralé plody
krásně vzrostlých sadů svých
večer dnů pokojně trávil
v kruhu bratři smířených.

Josef František Smetana, Mariánské Lázně (?) 1857
 

V Pramenech se má stavět stáčírna

      V obci kde je už pár let navrtáno ně kolik vrtů pro zdejší minerální vody, se má konečně stavět stáčírna minerálních vod.
      Minulý měsíc získala pro stavbu povolení pražská firma Code s.r.o. Ta však stavbu jen projektovala a na úřadech jen jednala z pověření a. s. Mineral Prameny z Prahy. Ta to akciovka je vlastníkem pozemku, kde má stáčírna v Pramenech stát. Ale ani ona zřejmě nebude mít případný hlavní zisk z pramenské minerální vody. Majoritním vlastníkem akcií je totiž další pražská akciovka Racie. A ta má od obce pronajatý pozemek s vrty. Proč tolik přestupních stanic na cestě od pramene do láhve, na to není snadné získat odpověď. Ačkoliv jde o případnou prosperitu obce, tedy její finance a tedy věc veřejnou, starosta Brenner odmítá na otázky kolem těžby vody podrobněji odpovídat - s tím, že akciovka Racie si publicitu nepřeje.
      Dalším důvodem je znechucení nad tím, že dosavadní mediální publicita kolem těž by vody prý zdaru věci spíše ublížila. Starosta obce, která chtěla prosperovat z prameni té vody již před několika roky, se totiž domnívá, že za dosavadním nezdarem těžbu a stáčení rozběhnout stojí "vyšší zájmy", a to politické a konkurenční. Viní přitom nejmenované vysoké státní politiky, že vyhověli konkurenci, která si prý těžbu v Pramenech buď nepřeje a nebo sama si na ni dělá zálusk. Starosta sice ani žádného politika ani žádnou konkrétní konkurenci nejmenoval, prozradil však, že odkoupení pozemku s prameny nabízela akciová společnost Karlovarské minerální vody. To pro týdeník Chebsko potvrdil i ředitel Jan Husák a potvrdil také, že firma chce v této oblasti stavět stáčírnu pro minerálku Magnesia, kterou zde už těží.
      Proč obec nabídku odmítla, si ředitel Husák nedovede vysvětlit. Podle něho totiž vybudování stáčírny a získání trhu bude stát obrovské investice. "Očekávali jsme od obce konkrétní nabídku, ale tu jsme nedostali," říká o loňských jednáních ředitel karlovarské společnosti, kterého už ale dnes Prameny, jak říká, nezajímají.
      "Hravě bychom tím sice zaplatili dluh obce, ale výnos, který získáme z případné těžby bude mnohonásobně vyšší," vysvětluje odmítnutí starosta Brenner. Podle jeho slov obec dluží firmě Geosan z Roudné u Prahy asi 12 miliónů korun za provedení vrtů. Dluh však vypadá malicherně proti tomu, co si starosta slibuje od vydatnosti pramenů a tedy i zisků pro obec. Podle něho se totiž bude stáčet půl milionu litrů denně a za nějaký čas dokonce milion. "A teď si spočítejte, kolik stojí litr pramenité vody," předkládá to nikoliv jako počtářskou úlohu, ale jako závratnou vidinu starosta.
      Ředitel "matonky" Jan Husák však pokládá denní vydatnost půl milionu litru do konce za mírně podprůměrnou. Zda se vidina pramenského starosty naplní reálným skutkem, tím si však není vůbec jist především samotný starosta Brenner. Do konce o tom nahlas vyslovuje pochybnost, když říká: "Smlouvama bych si mohl vytapetovat byt. Dokud stáčírna nebude stát, nebudu tomu věřit." Naráží tak na skutečnost, že těžit či stáčet podzemní vodu v Pramenech chtělo v obci již několik firem, mezi nimi i zahraniční společnosti, ale vždy z toho sešlo. Důvodem jsou podle něho již zmíněné "vyšší zájmy" ale ke všemu má nyní už pochybnosti o tom, zda vůbec by někdo do zastrčené obce dal své peníze.
      Skeptický je o to víc, že, jak uvedl, akciovka Mineral Prameny nedostala od banky hlavní úvěr. Nejbližší vyhlídky akciovky Racie zůstávají zahalené tajemstvím. Nejenže starosta na ni odmítá dát telefonický kontakt, ale tato pražská společnost, stejně jako Mineral Prameny, žádný oficiální telefon nemá.

Z týdeníku Chebsko - západočeské noviny

Konec experimentu...


      Když jsem v roce 1988 přijel poprvé do vzorné socialistické vesnice Rovná, kde měl být vybudován příkladný socialismus vesnického typu, připadal mi groteskní shluk paneláků na náhorní planině Slavkovského lesa jako dokonalé podobenství společenského systému, který se od krásných idejí zákonitě vyvinul v pracovní tábor. A vrátil jsem se po deseti letech do Rovné také proto, abych pochopil, kam jsme vlastně došli a co nás čeká.

      Z balkónu ve čtvrtém patře paneláku číslo sedm vede jak palec tlustý kabel korunami dvou rozložitých kaštanů. pak přes silnici, do malé zahradní chatky s vyřezávanými rustikálními ornamenty. Celkem asi tak sto, sto dvacet metrů. Není to žádná amatér ská přípojka, ale odborně provedený a schválený přívod elektrického proudu. Z rozlehlé zahrádkářské kolonie, která vznikla nadivoko jako protiváha vesnických paneláků "horského typu" stojících za silnicí, je tahle chatička o deseti metrech čtverečních jediná elektrifikovaná. Uvnitř je místa jak v bedně na peřiny, spousta věcí, teplo a útulno.
Rovná - kapitalismus vesnického typu      "Já už patnáct let spím tady," řekl pan Petráček a ukázal na gauč vmáčknutý do přistavěné verandičky. "Tam se chodím jen vykoupat," mávl rukou kamsi do tmy ve směru kabelu, na jehož konci je balkón a panelákové dva plus jedna s koupelnou vytápěné ústředním topením z centrální plynové kotelny. I s poplatky a teplou vodou to vyjde měsíčně skoro na tři tisíce.
      Pan Petráček má hustý plnovous a vypadá jako přívětivý stárnoucí Rumcajs. Je v invalidním důchodu, do Rovné se přistěhoval v roce 1972. Paní Bohunka Machovská je usměvavá paní okolo sedmdesátky, žije tu ještě o nějaký ten rok déle. Oba dělali na stavebním podniku státního statku, tam se seznámili a dnes, jak ona říká, "jsou spolu". Dokud ještě měli deputát, drželi velké hospodářství, kachny, slepice, prase. Dneska už by se to nevyplatilo, ale jinak se jim nežije špatně. Nechali si vykopat studnu, pro dřevo si dojdou do lesa, mají tu televizi i se satelitní anténou, uvaří si na sporáku, když je v noci zima, přihodí briketu. Nic jim nechybí. Jsou jedni z mála, kteří si v Rovné nestěžují.
      "Já bych ten byt hned pustila," řekne paní Bohunka, usměje se a pokrčí rameny, "Jenže pak bysme tady neměli tu elektriku." Nevím, jestli se o konci socialismu vesnického typu dá říct ještě něco výstižnějšího.

SVĚTLU VSTŘÍC

      Tenhle příběh začíná trochu jako pohádka. Bylo nebylo, v požehnané krajině nad řekou Ohří leželo kdysi, ještě před druhou světovou válkou, městečko Čistá a okolo něj na třicet vesnic. Jedna z nich se jmenovala Rovná. Hned po odsunu tu vznikl vojenský prostor. Skoro deset let tu jezdily tanky a střílelo se těžkými kanóny z kopce na kopec. Nezbyla tu cihla na cihle. V roce 1954 vojenský "újezd" zrušili, rozbořili zbylé domy. Vzniklo tu cosi nebývalého. Krajina, kde bylo možné budovat socialismus na zelené louce, bez omezení "přežitky minulosti".
      První plány na výstavbu vzorové socialistické vesnice "sídlištního typu" pocházejí z roku 1959. Byly radikální úměrně době vzniku. Lidé tu měli bydlet v sedmipodlažních panelácích a řadových rodinných domcích bez dvorků a zahrádek. Stravování mělo být pokud možno společné, stejně jako další služby. Měla tu být prádelna, centrální vyvařovna, obchodní a kulturní středisko, kino, školka, škola, učiliště, velký státní statek, potravinářská fabrika, velkoudírna na divokou zvěř, továrna na dřevěné hračky. Počítalo se s dvěma tisíci obyvatel. Přestože Rovná je na mapě pár teček uprostřed hlubokých hvozdů, nemělo to být vyhnanství. Do Sokolova, vzdáleného asi deset kilometrů, měla jezdit kyvadlová doprava.
      Stavět se začalo v roce 1965. Přestože původní Rovná ležela o několik desítek metrů níž, začalo se stavět přesně v místě, kde se svah stoupající dlouhé kilometry od údolí Ohře láme v náhorní planinu. Mohlo by se to tu jmenovat Na větrné hůrce. Ideální místo snad pro rozhlednu, ale ne pro paneláky s rovnou střechou.
      První lidé se sem nastěhovali v únoru 1967. Tehdy sem rozhodně nevzali každého. Nový obyvatel ukázkové vesnice musel předložit čistý trestní rejstřík. Na druhé straně se tu nikdo příliš nezdržoval formalitami. Na dekretech se nelpělo, každý si vybral byt, jaký se mu líbil, a když za měsíc změnil názor, nebyl problém se přestěhovat do většího. Místa tu bylo dost a majetek nás všech.
Zdálo se, že budoucnost je růžová, že buduje-li se socialismus od základů, má tu pravou lidskou tvář. Začátkem sedmdesátých let tu bylo skoro devadesát procent středoškolsky a vysokoškolsky vzdělaných lidí. Dělnická třída zvítězila. Rozdíly mezi městem a vesnicí byly odstraněny, brány komunismu se otevírají.

MOMENTKA, LEDEN 98

      "Co ty brusle?!" houkl starosta Parůžek na kluka v kulichu se žlutými kolečkovými bruslemi na nohou. Kluk se zastavil a zaraženě koukal do země. Stáli jsme v rozlehlém průchodu, který spojuje dva centrální paneláky s hospodou, ordinací a samoobsluhou. V projektu se tenhle prostor jmenoval zimní zahrada. Dneska je to olysalá prázdná chodba, kde je pološero, a když se tu děti honí, ozvěna drnčí jak v nádražním podchodu.
      "Jarouši! Ať už tě tu nevidím, jezdi si venku na betonu, dyť to tady rozbiješ!" pokračoval pan Parůžek smrtelně vážně a poklepal nohou na kamennou dlažbu. Kluk sklopil hlavu a odšoural se k proskleným dveřím na konci chodby. Prošel. aniž by je otevřel, sklo v nich chybí. Otevírá je jen pan starosta, když vede návštěvu.

SOCIALISMUS ŘEČENÝ REÁLNÝ

      První drobné problémy se ukázaly už začátkem sedmdesátých let. Podařilo se dostavět jen první etapu, třetinu původního projektu. Na víc prozatím nebyly peníze. Celá vesnice byla předána ministerstvu zemědělství, ale ke kolaudaci nedošlo, protože závad a nedodělků bylo příliš mnoho. Do horských paneláků táhlo i teklo zároveň, ploché střechy se neosvědčily, vytopit byty v horních patrech byl problém. Navíc se samozřejmě ukázalo, že i lidé na prahu komunismu chtějí vařit a prát doma, na což nebyli projektanti připraveni. Centrální prádelna nikdy ani fungovat nezačala. Hospoda, škola i statek byly nepřiměřeně velké. Pěstovalo se tu obilí, zatímco krávy, místo aby se pásly na horských loukách, byly zavřené v kravínech. Jen plánovaná ztráta statku by la šest miliónů. Velkoudírna se nikdy nerozběhla. kromě jiného i proto, že se při projektování kdosi spletl o desetinnou čárku a kapacita byla desetkrát větší než reálné potřeby. V Rovné by se dali vyudit jeleni z poloviny střední Evropy. Učiliště bylo sice noblesní, byl tu internát i učebny, ale zapomnělo se na dílny. Na praxi se muselo dojíždět a nakonec bylo učiliště v roce 1979 zrušeno. To byl začátek konce vesnického socialismu. Kvalifikovaní lidé přišli o práci. Dojíždět bylo těžké, protože na slibovanou kyvadlovou dopravu samozřejmě také nedošlo. Rozhodli se odejít. Prázdné budovy využívaly školy v přírodě a v internátu se střídali zahraniční studenti z Kuby a Vietnamu na ročních intenzivních kursech češtiny.
      Během osmdesátých let byla Rovná v severních Čechách vyhlášená jako místo, kde zcela jistě seženete byt. Ze šesti set zdejších obyvatel se ročně obměnila alespoň třetina. Rovnou protékali všichni, kteří se nemohli jinde uchytit. Rozvedení, lidé z výkonu trestu, mladí manželé hledající první byt. Ti schopnější se rozhlédli, nasáli vzduch a po roce zmizeli. Zůstávali ti, kteří by se jinde uplatnili jen těžko, nebo už rezignovali. Někdejší výběrová vesnice se nenápadně změnila ve svůj pravý opak. Od osudu mosteckého Chánova ji uchránilo jen to, že je odsud kamkoli opravdu daleko a život je zde poněkud drsný.
      Obec se několikrát pokusila přimět stát, aby Rovnou dostavěl podle původního projektu. Samozřejmě bez jakékoli odezvy. V té době už slovo socialismus znamenalo něco naprosto jiného než v blouznivém roce 1968.
      Rovná se stala feudálním panstvím státních statků Sokolov, odštěpný závod Rovná. Patřilo jim všechno, od bytů po hospodu. Co jim přímo nepatřilo, podléhalo jejich slovu. Statek tu byl hlavním ubytovatelem i zaměstnavatelem. Když v místnosti vedle hospody otevřel národní výbor cosi jako vinárnu s hudbou, stačilo, aby se tu párkrát někdo opil, ráno nepřišel do práce, a statek přikázal vinárnu zavřít. Přesto bylo těžké lidi přinutit, aby na statku pracovali. Snažili se hledat zaměstnání v Sokolově, v Březové, kdekoli jinde než tady. Statky to vyřešily tak, jak to vždycky s železnou logikou vyřeší totalitní systém. Nechaly zrušit ranní autobus. Metafora o vývoji a zániku socialismu se uzavřela. Zářivá idea se definitivně proměnila v pracovní tábor.

MOMENTKA, LEDEN 98

      Do košíku v samoobsluze jsem si dal jedny sušenky a pět pohlednic. Byla na nich fotografie dvou hlavních paneláků a spojovacího koridoru s poštou. Prodavačka, která stála hned vedle, se na mě usmála: "To je stará pohlednice. To byla Rovná ještě krásná."
      "Krásná?" divil jsem se. "A ze kdy to je?"
      "Tak deset let."
      "A co tu bylo hezčí?"
      Paní prodavačka vzala pohlednici a začala na ní podrobně ukazovat: "Podívejte, tady byly záhonky. Beton nebyl ještě popraskaný. Tady je natřené zábradlí. Nejsou opadané obklady..."
      Zajímavé je, že stejně, jako o zlatých časech, tu se mnou mluvili před těmi deseti roky o první polovině sedmdesátých let. Časy, kdy tu lidé drželi pohromadě a věřili, že socialismus má perspektivu.
      Jedna věc je tu zvláštní. Rozhodně tu totiž nežijí jen nešťastníci, kteří by se jinde nechytli. Kromě asi šesti rodin "starousedlíků" jsou tu i další lidé, kteří tu skutečně našli domov a stěhovat by se odtud nechtěli. I oni vám na potkání vysvětlí, že tahle vesnice originálně spojuje nevýhody městského a venkovského bydlení. Přes to jim existence tady poskytuje zvláštní uspokojení, pocit tvrdého života překonávajícího překážky. Něco na způsob Sibiře nebo Laponska. Jen šedesátistupňové mrazy nahradila drsná sociální realita.

HEZKÉ ČASY KAPITALISTICKÉ

      Je leden roku 1998. Na první pohled vypadá Rovná jako dřív. Stejně zničené paneláky, komín kotelny jako dominanta, z izolací leze skelná vata, beton se drolí. Zahrádkářská kolonie s boudičkami a kvokajícími slepicemi. Zimní zahrada s vytlučenými skly. Ale na místě bývalé pošty je soukromý obchod. Z konzumu je samoobsluha docela slušné úrovně. V sobotu má otevřeno bazar s levným textilem.
      Trochu to vypadá, jako by i po listopadu 1989 chtěla Rovná zůstat dokonalou metaforou našich osudů. Lidé už se ani tady tolik nestěhují. Byty nejsou, není kam. Zdejší volné byty zaplnili volyňští Češi. Přišli sem v roce 1990 a zapadli o to snáz, že vykořenění a odjinud jsou tu vlastně všichni. S vidinou dostatku pracovních sil otevřela sokolovská firma v bývalém učilišti fabriku, kde se montují vypínače pro německé firmy. Jenže místní tu nechtějí dělat, a tak dojíždějí lidé ze Sokolova a v internátě bydlí Ukrajinky. Paneláky při padly obci a chátrají, protože na opravu není. Radové domky si koupili nájemníci a vypadají docela sluš ně. Státní statek se rozpadl a byl privatizován. Pšenice se už nepěstuje, pašou se tu krávy a obrovský nevyužitý areál pustne. Základní škola má jen pět ročníků ve třech třídách. V části budovy sídlí další soukromá firma říká se jí perkárna a práci si berou lidé většinou domů. To je zhruba všechno, co se změnilo. Pije se o trochu méně, protože je draho. Kdo chce, pracuje, a když to přežene, stojí ho to zdraví. Kdo nechce pracovat, toho nikdo nedonutí.
      Směs zahrádkářské kolonie, domků, paneláků, rezavějících strojů a výrobních hal, trocha slušného podnikání, trocha druhořadého šuntu a okolo zadumaná krajina - Čechy dva roky před koncem tisíciletí.

MOMENTKA, LEDEN 98

Pan Očovan se tvářil podezíravě. Privatizoval majetek státního statku v Rovné, spousta lidí tady tvrdí, že bere dotace za nic, a jemu se nechtělo věřit, že na něj nešiju nějakou boudu. V dílně za ním montovalo několik chlapů rádio do dvou vcelku luxusních automobilů.
      "Čas mám, ale záleží kvůli čemu," odpovídal váhavě, když jsem ho žádal o rozhovor.
      "Můžeme se podívat, Jak vypadá hospodářství?"
      "No ... snad radši ani ne," protáhl.
      "A co tu vlastně děláte?"
      "Máme tu krávy, paseme, udržujeme krajinu ...‚" bloudil pan Očovan pohledem po pustém rozlehlém betonovém dvoře. Pak se očima zachytil na opuštěné patrové budově bývalých kanceláří. Panelová kostka. Ukázal na ni a řekl: "Má tady vést koňská trasa, tak bysme možná zkusili ně jaké to ubytování a agroturistiku."
      Ztráta soudnosti nebo estetických měřítek, říkal jsem si.

KONEC EXPERIMENTU

      Rovná vznikla před třiceti lety jako produkt nereálné, utopické vize. Můžeme považovat za úspěch, že už to není koncentrák, kde vrchnost zruší autobus. aby poddaní neutekli. Žijí tu lidé, kteří to sice vědí, ale nezbývá jim stejně nic jiného, než tenhle nesmyslný a nefungující mechanismus dál obsluhovat a vylepšovat v rámci momentálních možností. My všichni ostatně neděláme nic jiného, jen žijeme v podmínkách, kde to možná není tak očividné jako tady.
      A budoucnost? Kabel z paneláku do rustikální boudičky v zahrádkářské kolonii tu zatím vede jen jeden.

Slunečné venkovské odpoledne

Prosklená "zimní zahrada" spojuje domy s hospodou a samoobsluhou

Postavíte-li na vesnici paneláky, je to jejich logický doplněk

Pan Mandlík se rozhlíží po krajině

Veselé dětství uprostřed přírody

Spojovací koridor děti přitahuje. Bruslí tu, běhají, hrají fotbal.

Léta sem chodily na obědy děti ze školy v přírodě

Většina zaměstnanců největší firmy dojíždí ze Sokolova

"Nazdar. Co tu chcete?" aneb podiv nad fakten, že se o Rovnou vůbec ještě někdo zajímá

Pan Petráček (s plnovousem) před svým zahradním domkem. Odtud přes dva stromy v pozadí, vede vzduchem kabel až do bytu ve čtvrtém patře.

Paní Bohunka Machovská: "Hned bych ten byt pustila, ale pak bysme tu neměli elektriku."

 

Nedělní výlet k ruině kostela sv. Blažeje

      Po desítky let zůstává v ruině někdejší slavné poutní místo Branišov s kostelem sv.Blažeje. Kostel, který měl šindelovou střechu vyhořel ve čtvrtek na Boží Tělo v roce 1957, když byl zasažen bleskem. Vedle byl sice rybník, ale oheň se nepodařilo uhasit. Kostel měl tehdy na starost farář z Vidžína, Karel Mejdrech, který bydlel v městě Teplá a do okolních kostelů farnosti Vidžín docházel.
      Po letech jsme se potřetí vypravili k svatému Blažeji zvědavi, co zbylo z poutního místa a z ruiny kostela. Naší malé výpravě předcházelo listování vlastivědnými prameny. Nejstarší pramen je J.G. SOMMER :
"BRANISCHAU též BRANISSOW, 2 1/4 hod. severovýchodně kláštera, na jihovýchodním úpatí Branišovského vrchu, ves, 20 domů, 134 obyvatel, farnost Vidžín, má 1 poddanskou kontribuční sýpku; stranou severovýchodně leží velká KAPLE SV. BLAŽEJE, kde se koná čtyřikrát do roku slavnostní bohoslužba a jižně v údolí leží mlýn Kappelenmühle. - Tato ves tvořila kdysi samostatné malé panství s vesnicí JANOV, která ležela na dně dnešního rybníka. Toto zboží odkoupil klášter Teplá v roce 1322 od Abrahama von Sychlitz a jeho syna Haranta za 210 marek těžkých pražských grošů.
      Branišovská hora leží podle Davida na 50° 0' 12" zem. šířky a 30° 40' 2" zem. délky ve výšce 412,5 vídeňských klafterů. Vzhledem k širokému a krásnému rozhledu, který poskytuje vrchol této hory až do dálek 12 až 15 mil, nechal tepelský premonstrát Prof. Aloys David (+) na vrchu zřídit malou hvězdárničku, který využíval často o prázdninách k astronomickým pozorováním. Profesor astronomie v Praze, později rektor Pražský, Aloys DAVID se narodil v nedalekých Dřevohryzech. (Johann Gottfried Sommer, Das Königsreich Böhmen, VI.B and, Prag 1838, s.271)

      O 40 let později popsal FRANZ KLEMENT, ředitel školy v Teplé (1878), místo takto:
      BRANIŠOV patřil do farnosti VIDŽÍN. To byla velká farnost s obcemi: Dřevohryzy (Zeberhirsch), Dobrá Voda (Dobrawod), Prachomety (Prochomuth - po 30leté válce patřily pod Otročín), Nežichov (Neschikau), Bezděkov (Besikau), Branišov (Branischau), Žernovník (Schirnik), samoty: Domky u Nového mlýna, (Reitenbergerův) Nový dvůr, dům Kapellenhaus, domky Sonnenberg, mlýn Röllermühle a Nový mlýn, Branišovský mlýn, Malý a Velký Cukrový mlýn, Holdšikův mlýn, Nový mlýn a Jansův mlýn vše na Úterském potoce. Celá oblast je velmi starého založení - naposledy byla majetkem krále Václava I., který ji daroval své matce Konstancii, vdově po Přemyslu Otakaru I. Od ní ji odkoupil klášter Teplá v roce 1233.
      BRANISCHAU, ves s 21 domy a 141 obyvateli, kdysi se jmenoval BRANIŠOV či BRANEŠOW. Leží na úpatí Branišovského vrchu a má jednotřídní školu. Školní budova pochází z roku 1857. Stranou leží velká kaple sv.Blažeje, kde se drží bohoslužby šestkrát v roce. Na třetí neděli po svatodušních svát-cích připadá hlavní kostelní svátek (tzv. Kaperlfest), který slaví obyvatelé Branišova, Bezděkova, Nežichova a Třebouně. Na tento den sem přijíždějí také krámkaři se svým zbožím a rozloží své stánky v blízkosti kaple, protože tu bývá velké množství lidí. Tento svátek snese srovnání snad jen s poutí na Švamberku (na sv. Máří Magdalenu 22. července), která mívá charakter opravdické zemské pouti. V blízkosti kaple sv.Blažeje je myslivna, nazývaná "Kaperlhaus". Nedaleko je Branišovský mlýn. Bere vody z Úterského potoka. Potoku se říká "Kapellenbach".
      Ves BRANIŠOV a dvůr JANOV, který stával na dně dnešního Blažejského rybníka, tvořily kdysi samostatné zboží Abrahama von Sychlitz a jeho syna Haranta. Zboží odkoupil klášter Teplá v roce 1320 za 210 těžkých marek. Protože opat Vyšemír v důsledku neúrodných let 1313, 1315 a 1316 a mnoha výdajů nemohl celou sumu najednou splatit, museli se za opata zaručit dva měšťané ze Stříbra - rychtář Peregrýn a Pesold, zvaný též Špatl. Opat Beneda pronajal 15. června 1346 Branišov i s Janovem Heřmanovi, synovi pana Otto Lyska, za 100 žoků českých grošů. Ale konventní bratři, mezi nimiž nutno jmenovat dva - Laurenze Puchelbergera a Heinricha z Prahy, obžalovali za to opata kvůli plýtvání a rozhazování klášterního majetku u generála řádu Johanna. Dne 10. května 1347 došlo k vyšetřování stížnosti v klášteře Teplá, která však byla uzavřena teprve 2.září 1347 v Praze a po které nastalo usmíření mezi žalobci a opatem. Opat Zikmund v roce 1476 založil na místě zchátralého dvora Janov rybník, který se jmenoval po staletí Janowec, teprve nověji (1878) se mu říká "Kaperlteich". (Franz Klement, Der politische Bezirk Tepl, Tachau 1878, S. 183)

      ANTON GNIRS (1932) popsal místo z hlediska architektury a památek:
      "Staré selské sídlo Branišov tvoří okrouhlice, pro kterou byla vybrána přední terasa na jižním úpatí Branišovského vrchu. Mladší stavení představují venkovskou formu zděného domu se silně nahozenými stěnami. Příklady domácí dřevěné architektury ve srubové a hrázděné stavbě jsou tu řídce, zatímco na katastrálním snímku z roku 1886 je možno vidět ještě mnoho jiných především v západní části, která je vyobrazena jako uzavřená skupina venkovských dřevěných staveb. Všechny tyto domy padly za oběť opakovaným místním požárům.
      Poutní kostel sv.Blažeje. Asi 1 km východně Branišova leží na břehu rybníka Kapellenteich poutní kostel sv. Blažeje na uměle vyrovnané terase, která se zvedá asi 6 m nad břeh rybníka. Na místě kostela a rybníka ležela ve středověku obec JANOVEC nebo JANOV, kterou prodal 1322 Abraham von Sychlitz a jeho syn Harand klášteru Teplá. Ten roku 1346 pronajal zboží jakémusi Hermannovi,což byl syn Otty "militis". Podle ústního podání měl být kostel v tomto čase centrem větší farnosti, pod kterou patřily Bezděkov, Branišov, Nežichov a Třebouň. Na místě dnešního poutního kostela (podle tepelských análů XVI./28) stál starší kostel již roku 1320. K tomu patřící venkovské sídlo JANOV bylo opuštěno za husitských válek v roce 1420, třebaže v tepelské potvrzovací listině krále Jiřího z roku 1459 se vedle Branišova stále ještě uvádí JANOVEC. Tuto ves je třeba hledat v bezprostřední blízkosti rybníka, založeného v roce 1476 za opata Zikmunda.
      Popis dnešního kostela (1932): Barokní kostel sv.Blažeje byl postaven za opata Raimunda III. v letech 1732-33. Vlivy stavby mnichovského farního kostela jsou zcela průkazné. Roku 1734 následovala konsekrace kostela. Jméno stavitele není v listinách uvedeno.Existují však dvě poznámky k uměleckým předmětům v kostele: "arculano Cubitensi pro cyradis - Johann David Schmidt jun., truhlář a řezbář v Lokti; campana nova Pilsnae fusa - Johann Perner, zvonař Plzeň."
      Vnější stavba: Slepý pilíř na čelní frontě, která vymezuje základy vnitřního prostoru, a vyměřené cesty světla (okna) vnější projev stavebního díla.






Mapka okolí sv. Blažeje u Branišova

Kopeček po zaniklé Davidově hvězdárně na Branišovském vrchu (Hoherstein - 813 m n.m.)


FOTOGRAFIE zříceniny kostela sv.Blažeje z května 1983, kdy jsme spolu s Jindrou Rathanem, autorem fotek, navštívili tato místa. V pozadí stany na břehu Blažejského rybníka, jak se dnes Janovci říká.


Pohled z Branišovského vrchu na Blažejský rybník s okolím a dále do krajiny na východ.

      Na vysoké šindelové střeše je posazena na vrcholu presbytáře sanktusová věžička s cibulovitou stříškou. Vnitřní zařízení: jednoloďový prostorný kostel rozšiřuje svůj střední prostor do presbytáře a v atriu, které má oba příchody prostornými emporami kúru. V měnícím se oblouku je zapuštěno zábradlí a uzavírá prostor kostela. Hlavní oltář byl pokažen renovací ve své původnosti a vybudován u rámu obrazu s mřížovým ornamentem. Na jeho spodní části i na nástavci na-hoře jsou sochy svatých.
      Jeho oblouky nesou v plochém reliéfu hlavy - vlevo jeden svatý opat, vpravo patron pastýřů svatý Vendelín. Oltářní obraz je obrazem titulního svatého (tj. Blažeje), který se sklání nad uzdravovaným nemocným; oltářní nástavec je vyplněn obrazem Nejsvětější Trojice. - Postranní oltáře napodobují ve své stavbě schéma portální architektury v barokních obměnách. Mezi jed-notlivými články architektury se objevují andělé a hlavičky andělíčků. - Levý postranní oltář má po stranách sochy svatého Lorence a svaté Agáthy. V oltářním nástavcovém rámu je obraz sv.Floriána. Obraz titulního svatého je tu nahrazen moderním obrazem Nejsv. Srdce Ježíšova. - Pravý postranní obraz, nyní Mariánský obraz, je srovnatelný s jeho protějškem. V nástavci oltářního portálu visí obraz sv. Jana Nepomuckého. Sochy na menze nástavce představují sv. Jana Nep. a svatého Víta.
      Kazatelna odpovídá ve své úpravě se čtyřmi reliéfy evangelistů, hlavami andělíčků a ornamenty ostatnímu vyzdobení kostela. Monogram A.A.C. na poklopu označuje renovaci kostela v roce 1890 za tepelského opata Alfréda Ambrože Clementso. Obě zpovědnice v kostelní lodi jsou barokní. Jejich struktura je postavena na sloupech a portál nese bohatě členěný nástavec. - Zdejší poutní prapor z poloviny 19. století nese jako hlavní ozdobu Zjevení chlumské Matky Boží spícímu poutní-kovi a Boží Matky se zobrazením poutního kostela na Svaté Hoře u Příbrami. (Anton GNIRS: Toopographie der Kunstdenkmale, Bezirke Tepl u. Marienbad, Augsburg,1932, S. 62 - 68)



      Zdeněk WIRTH doplňuje, že jeden z oltářů kostela sv.Blažeje je od J.D.Schmidta ml. (Zdeněk WIRTH: Umělecké památky Čech, ČSAV Praha,1957)

      Méně odborně,ale o to srozumitelněji vzpomínal na Branišov jeden pamětník z místních Němců kol 1965):
"BRANIŠOV (Branischau ) leží v romantické poloze na jižním úpatí výrazného Třebouňského vrchu (822 m n.m.). Ves sama leží 620 m n.m. Má 24 stavení vesměs zemědělských. Zažil mnoho požárů mezi nimi byl nejstrašnější za třicetileté války - 29. říjen 1626, kdy vesnice byla zcela vypálená. Požáry přinášely obci mnoho utrpení a bolu. Dnes tvoří obec především stavby cihlové a kamenné, jen pár domů ukazuje příklad tzv. fachwerku, protože po požárech se už stavělo jinak.
      Těžkou prací se z obdělávané půdy získávaly výtěžky a sotva bylo možné nasadit moderní stroje na zdejších pozemcích, zvláště pak v části zv. Leiten. Jenom na chráněných údolních polohách byla pole úrodná a dokonce tu bylo možno na nich pěstovat pšenici. Mnohé louky, například "Beint", byly koseny třikrát v roce a dávaly ještě na podzim dobrou pastvu. Vedle zemědělských usedlostí a provozů bývala u silnice vedle obecní kovárny také škola jednopatrová, jednotřídka, v ní byla prosvětlená třída v prvním patře, odkud byl pěkný pohled na tzv. Rang. Byl tu i učitelský byt se šesti místnostmi. Ve vsi hostinec, koloniál, zámečnictví a truhlářství.
      Ves Branišov se uvádí poprvé v roce 1322, kdy byla zakoupena devátým tepelským opatem Vyšemírem včetně Cukrového mlýna zv. Kapperlmühle. Za opata Zikmunda vybudoval klášter Teplá na místě vesnice JANOV rybník rozměru 10 hektarů (600 m n.m.), kterým protéká Úterský potok, když pramení nedaleko silnice Plzeň-Toužim. V roce 1421 pronajal opat Racek okolní vsi Branišov, Bezděkov, Prachomety a prázdný Janov panu Vilémovi z Pnětluk za 375 kop s tím, že Vilém bude tyto vsi vojensky chránit a také město Stříbro že bude po 26 týdnů se 30 ozbrojenci tyto vsi chránit.
      V letech 1806-1807 dal postavit Alois David na Branišovském vrchu (813 m n.m.) na paměť sv.Aloise malou kapličku, ale tato byla 1813 procházejícími ruskými vojsky zcela zničena. David tu měl domek k astronomickým pozorováním. - Selské dvory s typickými obloukovými vjezdy byly uspořádány do kruhu kolem návsi jako okrouhlice. Uprostřed návsi stojí nádherně vzrostlý tzv. Císařský dub (Kaisereiche). Byl zasazen v roce 1908 školními dětmi z obce pod vedením učitele Theodora Woidicha, starosty Franz Josefa Baiera a obecního radního u příležitosti 60 let panování rakouského císaře Františka Josefa I.
      Dole v údolí, stranou obce je na samotě Branišovský mlýn s pilou. Poháněn vodou potoka Kapperlbach, který odtéká z rybníka Kapperlteich, protéká tmavým, stinným Černým rybníkem, a v průběhu toku pohání řadu mlýnských kol a míří do Úterý jako Úterský potok.
      Branišovský vrch bývával před válkou velmi navštěvován výletníky a sportovci. V zimě, která tu bývá velmi ostrá, hledala a nacházela lyže milující mládež na svazích prostor k využívání zimních sportů. V létě byly vedle školních tříd a množství vandrovníků, kteří navštěvovali tento vrch, také plachtaři, kteří na jihovýchodním svahu mezi Branišovem a Nežichovem pouštěli své "výrobky" do vzduchu. - Když nastal čas sběru lesních plodin, přicházeli z města Teplé lidé a odnášeli odtud množství především malin, které se tu bohatě rodily. Branišovští samozřejmě také sbírali lesní plodiny a houby na vrchu.
      O slunných teplých nedělích, kdy se na polích dosud nesklízelo, scházela se mládež vesnice a šlo se na vrch nahoru k někdejší kapličce a potom na nejvyšší bod, odkud byl nádherný výhled. Na špici stával trigonometrický bod - dřevěná věž, odkud byl vůbec nejlepší výhled do volné krajiny přes hory a údolí, na vesnice, vykukující ze zeleně lesů a luk, na západ, kde se třpytily vrcholky Císařského lesa, na sever až k Českému Lesu a na jih přes město Toužim na vrcholky Krušných hor. Na východě se ztrácel výhled na ploché rovné krajině.
      V blízkém okolí se objevoval branišovský kostel sv.Blažeje, nazývaný Kapperl (čes. malá kaple). Kostel byl postaven 1732-1733 tepelským opatem Raimundem III., svěcen 1734. Ale již za opata Vyšemíra bývala v těchto místech, tj. v roce 1320 kaple. Kostel byl zastíněn mohutnou lípou, jehož kmen objali teprve tři chlapci s rozevřenýma rukama. Rybník neměl žádnou pláž, o kterou by někdo pečoval, avšak na kostelní straně klesal písečný břeh velmi mělce do vody a to byla velká příležitost ke koupání.
      Zážitkem byl podzimní výlov. Rybník patřil klášteru Teplá a z kláštera tedy přijížděly povozy se sudy a rybník se vypouštěl. Výlov dával velmi pěkné kapry.
      Tzv. Kapperlhaus na břehu rybníka - to bývala kdysi myslivna klášterního lesního úřadu. Zde měl klášterní myslivec na starost okolní velké plochy lesů.
      Kdo vzpomíná na veselé poutě o tzv. Kapperlfestu, což byl církevní svátek pro celé okolí ? Široko daleko byla pouť očeká-vaná. Přijížděl duchovní z Vidžína a sloužil zde bohoslužbu. Slavnostní pouť byla nikoliv na den patrona kostela sv.Blažeje 3.února, ale třetí neděli po svatodušních svátcích. Již za ranního úsvitu přijížděli z Toužimi obchodníci se svým zbožím, rozbili poblíž kostela své stánky a vyložili zboží. Bylo to zemědělské nářadí jako kosy, hrábě, mlýnská kola, látky, boty, oblečení, zkrátka všechno možné. Každý dům měl v ten den své hosty a především příbuzné, kteří přicházeli na tuto pouť. Proto se vaři-lo, peklo, smažilo, a pak jedlo, pilo, vyprávělo a tancovalo.
      Obec Branišov měla katastr 353 hektarů, z toho 268 ha patřilo obyvatelům, 55 ha klášteru, 20 ha obci, 11 ha korporacím a 10 hektarů byl rybník. Mnohé dvory měly rodové vlastnictví více než 300 let. Poslední starostové obce v tomto století pocházeli z dvorů čp. 1 - Kunertové, čp. 2 - Heidlové a čp. 9 Baierové. Na mlýně byl Wili Tschada, dům Kapperlhaus měl v nájmu Karl Heidl a posledním učitelem do roku 1945 byl Franz Streitenberger. (Das Tepler Land, Schmutzer, Geisenfeld, 1967, S. 437-439)

      Naše pátrání začala na Prachometském vrchu, který se zvedá nad krajinou. Kromě nálezu zašlé kostry vlčáka se zachovalou lebkou a elektrické skříně s někdejším kabelovým přívodem, kromě opuštěného velkochlévu, jehož střecha i vnitřek rychle chátrají, jsme nenašli nic zajímavého a vyjeli dále do Dobré Vody, uvnitř které nás překvapil stálý Lunapark nabízející dětem různé atrakce, kolotoč, houpačky atd., ale dosud uzavřený, dále křížový kámen uprostřed návsi, přenesený sem z okolí. Odtud jsme se vydali k zaniklému mlýnu v údolí s malým rybníčkem se žabím národem. Mlýn v pěkném údolním koutě zdá se bude obnovován - všechna čest renovovatelům-odvážlivcům. Na Novém dvoře pokračuje chátrání, zvláště pak velkochlévů. Areál je více než 200 let starý, což potvrzuje architektura v předním křídle. Po požáru zůstal opuštěný, ale nezdá se, že by požár byl tak rozsáhlý, aby bylo nutno místo vysídlit. Důvod opuštění dvora byl jiný. Na místě chléva stávala obec Stará Ves, zaniklá za třicetileté války.
      Konečný cíl Svatý Blažej příjemně překvapil upraveným okolím kolem zříceniny kostela, která zůstává ve stejném stavu jako před 30 lety, kdy jsme tu byli poprvé. Voda rybníka Janovec je hluboko pod normálem, ale ani u břehů na dně jsme nenašli žádné stopy někdejší vsi, která se tu nacházela. Staletá lípa je stále mohutnější, přestože byla zjevně poškozena bleskem. Její obvod dosahuje 5 metrů. Lavička na břehu jakoby byla připravena pro nevelké množství vandrovníků, pokud přijdou na pouť.
      Při poslední návštěvě 1983 s Jindrou Rathanem z Karlových Varů jsme šťastni nalezli v ruině Davidovu malou hvězdárnu na vrcholu kopce.
      Kdo to byl Alois DAVID ? Narodil se 8.12.1757 v nedalekých Dřevohryzech (zanikly), vystudoval v Praze filosofii a matematiku a fyziku u profesora TESÁNKA, a též studoval astronomii. Byl členem premonstrátského řádu v Teplé. Jako student pobýval v Praze často na hvězdárně a na své náklady navštívil řadu hvězdáren v Evropě. V letech 1806-1831 byl sekretářem České vědecké společnosti! Již roku 1799 byl určen vedoucím pražské hvězdárny, 1805 se stal děkanem filosofické fakulty pražské univerzity a 1816 se stal rektorem magnificem Karlovy univerzity. v roce 1832 se stal ředitelem České vědecké společnosti. Konec svého života trávil v klášteře Teplá, kde je i pochován. Jeho hrob jsem vyfotografoval ještě v době, kdy existoval (před rokem 1975). Zemřel 22.2.1836.
      A. DAVID postavil na Branišovském vrchu hvězdárnu, kde "o fériích" prováděl pozorování oblohy. Zub času ji rozvrátil , ale devítistěnný základ hvězdárny byl ještě k vidění za první republiky. V roce 1983 jsme nalezli na vrchu výrazný kopeček s kamennými schody, nepochybně ono slavné místo Davidovy hvězdárničky. Kolem rostl četně jalovec, třebaže poškozený tuhou zimou 1979.
Richard Švandrlík - Matthias Rex
 


Před 230 lety se narodil kronikář Jan Nepomuk Felbinger (26. února 1768). Pamatoval pusté údolí, počátky Mariánských Lázní a neumělými kresbami zachycoval své okolí. Na obrázcích, které kreslil jen tak "bajlajfik", jak psal, je nová šopa k plnění Křížového pramene (1818) a šopa k témuž účelu u Ferdinandova pramene (1819). DOLE: škola a klášterní stáje (1820), kdesi v místech děkanství.

 

Jaké jste konfese ?

Svět v roce 1910


Jakého jste náboženství ?

Česko (ČR) v roce 1996

(Podle teletextu ČT)

Římskokatolická 4 021 385 osob
Českobratrská evangelická 203 996 osob
Československá husitská 178 036 osob
Slezská evangelická augsburského vyznání 33 130 osob
Pravoslavná 19 354 osob
Svědkové Jehovovi 14 575 osob
Adventisté Sedmého dne 7 674 osob
Řeckokatolická církev 7 030 osob
-------------------------------------------------------------------------------------
Slovenská evangelická augsburského vyznání 4 151 osob
Křesťanské sbory 3 017 osob
Evangelická metodistická 2 855 osob
Církev bratrská 2 795 osob
Církev starokatolická 2 725 osob
Jednota bratrská 2 269 osob
Apoštolská církev 1 485 osob
Reformovaná církev křesťanská 1 396 osob
Federace Židovských náboženských obcí 1 292 osob
Novoapoštolská církev 427 osob
Spolek čs. unitářů 365 osob
-------------------------------------------------------------------------------------
Ostatní různé malé křesťanské církve 8 790 osob
Ostatní církve a náboženské společnosti 4 479 osob
Bez vyznání 4 112 864 osob
Nezjištěno 1 665 617 osob
 

HAMELIKA, vlastivědné materiály z Mariánskolázeňska. Připravil Ing. Richard Švandrlík. Čtvrté číslo XXII. ročníku (pořadové číslo 278.), Mariánské Lázně - vyšlo 3. května 1998.