Ročník
XXII. (1998)
Pořadové číslo 277. |
|
Mariánské Lázně
3. dubna 1998 |
Lesní mlýn a okolí
|
Ing. Richard Švandrlík Lesní mlýn v Maxově údolí Údolí u Lesního mlýna (Maxovo údolí) l Nejprve topograficky l První jímání Lesního pramene l Lesní mlýn - Waldmühle l První pavilónek nad Lesním pramenem l Druhý pavilón nad Lesním pramenem l Nejstarší soused Lesního pramene - Kynžvartská myslivna l Vznik Lesního mlýna l Zná ho celý svět - Lesní pramen dosud otevřený (1900) l Hájenka Diana l Hudební pavilón l Klášterní pila l Zicklerova kolonáda Lesního pramene l Popis a pohled na místo z roku 1869 l Popis Maxova údolí z roku 1879 l Löwenthalova košérská restaurace - počátek nové vilové čtvrti l Vznik nové lázeňské čtvrti u Lesního pramene (po roce 1880) l Údolní přehrada (1896) l Století stabilizovaného obrazu Maxova údolí - Lesní mlýn za Krausových l Kaplička lásky l Spokojení hosté u Lesního pramene l Za první republiky l Poválečné oživení v tomto koutě lázní - zotavovna DONBAS l Rozpaky po roce 1990 Majitelé Lesního mlýna Ing. Richard Švandrlík Domy v Třebízského ulici l Mississippi neboli Miesner (čp. 214) l Villa LOCARNO (čp. 213) l Bílá Cerekev neboli Villa Helgoland (čp. 212) l Buzuluk neboli Villa Quisisana(čp. 211) l Villa EXCELSIOR (čp. 210) l Villa SOUVENIR (čp. 209) l Villa CAPRI (čp. 208) l Villa PRIMAVERA (Prvosenka) (čp. 207) l DAGMAR neboli Villa Bär (čp. 206) l KVĚTEN (čp. 205) l Villa ANITA (čp. 341) l BYSTRICE neboli SAVOY (čp. 340) l Lesní mlýn neboli Donbas (čp. 204) l Zaniklý fotoateliér Günther (čp. 164) l 26 Střelnice (čp. 308) l Tenisové dvorce u Lesního pramene (čp. 63) l Hájenka Diana (čp. 85) l Kavárna Lunapark (čp.94) l Nová vodárna Stará vodárna a montážní dům l Strážní domek u přehrady l Parkhotel l Kavárna Nimrod l Hájenka Královský kámen l Hájenka Schober l Třebízského památník  Ing. Richard Švandrlík: Co bylo před Mariánskými LázněmiIng. Josef Ministr: Když z Křížového pramene pili jeleni J.F. Smetana: Lesinka (1856) Lesní mlýn zpředu Lesní mlýn zadní pohled Příští číslo HAMELIKY se ještě vrátí do Třebízského ulice článkem "Případ LESSING - začátek konce slávy Mariánských Lázní" |
Tiché lesní údolí zasazené mezi mohutné vrchy s vůní jehličí,
s léčivou vodou Lesního pramene,
se scenérií kouzelného lesního parku, se zpěvem
ptactva - dosud mu neodolal žádný host
LESNÍ MLÝN V MAXOVĚ ÚDOLÍ
Před 170 lety byl zpřístupněn hostům LESNÍ PRAMEN. Má odlišné chemické složení
než ostatní mariánskolázeňské prameny a jeho osvěžující vlastnosti přitahují jak
lázeňské hosty tak domácí obyvatelé, kteří ho popíjejí celoročně a ochucují ho
sirupy. Nejprve
topograficky
Třebízského ulice vznikla před více než sto lety. Tehdy se nazývala "Waldquellzeile"
a původně ležela na katastrálním území obce Šance. Roku 1895 byla
inkorporována k Mariánským Lázním. Od té doby se příliš neměnila - ani
se nerozšiřovala ani nedocházela k větším přestavbám. Většinou šlo o
nástavby vilek do roku 1914. Ulice dnes pouze stavebně zestárla o sto
let, což vyžaduje stále větší a větší péči při dalším provozování domů
- fasád, infrastruktury, interiérů. Hned v roce 1945 byla tehdejší "Waldbrunnenstrasse"
přejmenována na TŘEBÍZSKÉHO ULICI, běžící od divadla až k přehradě! K
jednotlivým domům:
Když z Křížového pramene pili jeleni... Sbohem buď má
Lesinko, HAMELIKA,
vlastivědné materiály z Mariánskolázeňska. Připravil Ing. Richard
Švandrlík. Třetí číslo XXII. ročníku (pořadové číslo 277.), Mariánské
Lázně - vyšlo 3. dubna 1998.
Tento lesní kout si oblíbil na počátku lázní
plzeňský profesor- premostrát František Josef SMETANA, později Václav Beneš
Třebízský, do lesního údolí chodívali na procházky filosof Friedrich Nietzsche,
anglický král Eduard VII., spisovatelé Maxim Gorkij, Franz Kafka či Jaroslav
Seifert, a bezpočet hostů obyčejných, ale stejně tak silně prožívajících krásu a
poklid okouzlující zdejší přírody na okraji rozlehlých smrkových lesů.
Z lázeňské kotliny Mariánských Lázní vybíhá na
severozápad do Slavkovského lesa (Kaiser Wald) postranní údolí, kterým
protéká dnešní Třebízského potok. Kdysi se nazýval Schneidbach vzácně
Waldbach. Pramení nahoře v lesích nad vodárnou, kde různé haldy a
příkopy při potoce potvrzují, že se tu kdysi horničilo a těžila se
především cínová ruda. Staré německé příručky-průvodci pro hosty
uvádějí, že na horním toku potoka se rýžovalo zlato v místech, zvaných
Katzengraben (Kočičí příkopy).
Nejstarší známý dokument je klášterní kreslená
mapa z roku 1756. U mapy se připomíná, že je kopií starší mapy z roku
1683. Mapa uvádí potok pod názvem Schneidbach, mlýn-pilu Schneidmühle
a kyselku Säuerling bei der alten Schneidmühl později též
Schneidsäuerling.
Údolí je dnes MAXOVO ÚDOLÍ (Maxthal) a
protékající potok je Třebízského potok (Schneidbach). Výrazný vrch k
severovýchodu se nazývá ŠPIČÁK 735 m n.m. (Steinhau, později též
Jezevčí vrch, Výšina Fridricha Viléma, Žižkův vrch) a výšina k
jihozápadu KAROLA 695 m n.m. (původně Schneidrang). Jde o novější
název, který pochází od jména pavilónku královny Karoly z 19. století,
který byl postaven na počest této slavné návštěvnice a stával při
cestě na svahu pod Kynžvartskou myslivnou. Dnes zcela zmizel - zbyla
jen plošina.
LESNÍ PRAMEN (Waldbrunnen), 626 m n.m., je dodnes
obklopen lesním okolím a tak jeho název zůstává příhodný.
Nejstarší známé názvy v těchto místech používají obecně předpony
Schneid-. Jestliže samo údolí bývalo Schneidthal, starý mlýn
Schneidmühle, pramen Schneidsäuerling, výšina Karola původně
Schneidrang a potom Schneidbach, pak nemůže být sporu, kde stával
starý mlýn Schneidmühl!
LESNÍ MLÝN (Waldmühle) je nejbližším sousedem
Lesního pramene. Byl postaven roku 1833.
KYNŽVARTSKÁ MYSLIVNA (Jägerhaus, dnes též hájenka
Valy) byla postavena na vrchu Schneidrang přímo u vjezdu do
METTERNICHOVY OBORY (Fürst Metternich-Thiergarten), jejíž plot běžel v
blízkosti mlýna. Obora i mlýn ležely na kynžvartském panství
Metternicha, kdežto Lesní pramen patřil klášteru Teplá.
První jímání Lesního pramene
Kyselka v lesích nad lázněmi byla známa dlouho před založením lázní,
ale do roku 1827 nebyla využívána. Tehdy ji nechal opat Karel Kašpar
Reitenberger zachytit prostou šestihrannou jímkou o průměru asi 60 cm.
Jímání patřilo k posledním příkazům opata před jeho rezignací a
odchodem do vyhnanství do Wiltenu. Nové kyselce se říkalo "Aeolský
pramen" - prý pro své eufemistické účinky, nebo také "Větrový pramen"
- protože prý působil nadýmání. Tak o něm psal inspektor pramenů Adolf
SCHMIDINGER (1838). Převládlo příhodné jméno LESNÍ PRAMEN podle své
polohy v původně hustém lese.
Stal se brzy oblíbeným vycházkovým cílem lázeňských hostů. V roce 1834
tu byla zasklena severní a východní část pavilónku, aby hosté tolik
netrpěli při nepohodě počasí. Pavilónek se koncem třicátých let 19.
století začaL povážlivě naklánět a musel být -již hroutící se V roce
1840 stržen. Od roku 1833 tu měl souseda - Lesní mlýn:
Jedna z prvých podob nového jednopatrového domu v lesním údolí - s
dvěma mlýnskými koly vzadu.
Zdá se, že se mlýn hned od počátků přizpůsoboval hostům. Po levé
straně měl krytý sloupový pavilón se střechou pro kavárenské hosty,
uprostřed dvora byl jakýsi vodotrysk a nedaleko kruhový otevřený
pavilón.
První pavilónek nad Lesním pramenem
Nový opat po odchodu Reitenbergera - Adolf
Koppmann (opatem 1828-1835) - nechal vodu pramene analyzovat
profesorem STEINMANNEM a dal postavit v lese skromný dřevěný
pavilónek. Zahradník Václav Skalník zplanýroval okolí, osázel
květinami a upravil přístupovou cestu pro pěší a kočáry k Lesnímu
prameni jako bukovou alej. Cesta se oficiálně nazývala A l e j (Allee)
a byla to zprvu jediná přístupová cesta v době, kdy dosud neexistovala
ulička Waldbrunnzeile (dnešní Třebízského ulice). Tehdy mířil dolů
kolem Lesního pramene často rozvodněný potok volně až k Berlínskému
dvoru (dnes Corso), protékal tam pod mostem pod hlavní ulicí a pádil
dále lukami k jihu. Vody potoka nesbírala dosud žádná vodárna a tok
byl několikanásobně vydatnější než dnes. - Nezapomeňme, že Berlínský
dvůr (Corso) bylo nejbližším domem odtud. Na dnešním Mírovém náměstí
nestál jediný dům.
S.LUCCA uváděl, že Lesní pramen byl zachycen v
roce 1817 a analyzován prof.STEINMANNEM již roku 1822. Využíván byl od
roku 1828. Profesor STEINMANN určil chemický obsah pramene a shledal
podobnost s tzv. Slaným pramenem ve Slezsku. Ve sklenici byl průzračný
a mírný, vydržel v ní delší čas, aniž by vyprchala jeho plynná
materie. Vydatnost kyselky změřil 96 kubických stop za 24 hodin.
(Vyjdeme-li z toho, že 1 stopa je 31 cm, tj. kubická stopa je 29,8
litrů a vydatnost pouhé 2 litry v minutě.)
Avšak už roku 1838 uváděl Johann Gottfried SOMMER
vydatnost Lesního pramene pouhých 37 kubických stop za 24 hodin, tedy
jen 38 % původní vydatnosti - 1,1 litru za minutu. Lesní pramen se
stal vyhlášenou léčivou vodou a jeden čas byl používán ve Vídni ve
velké civilní nemocnici jako náhrada za tzv. Jánský pramen (Johannesbrunnen).
Původní pavilónek i dřevěný můstek přes potok
zachycuje stará rytina z kurlistů kol roku 1830. V roce 1834 byla
zasklena zcela jednoduchým způsobem severní a východní část pavilónku.
To byla ještě za opata Koppmanna.
Lesní pramen stále poutal pozornost odborníků. V
roce 1844 provedl novou analýzu profesor KERSTEN. Na podzim 1869 byl
znovu analyzován DIETLEM, spočítán obsah pevných látek a vydatnost,
která činila 6,66 kubických stop v hodině, což je téměř 160 kubických
stop za 24 hodin. ( Vydatnost se zvýšila na 3,3 litry v minutě.)
Další z opatů - Melchior Mahr (opatem 1836-1842) nechal strhnout
hroutící se přestřešení Lesního pramene a místo něho postavil v roce
1840 větší kruhový pavilón na 16 sloupech, podobající se dnešnímu
kruhovému pavilónu ve středu kolonády Karolinina pramene. V nové
podobě zůstal kruhový pavilón do roku 1869, kdy dostal dnešní podobu.
Nejstarší soused Lesního pramene
Nejbližším stavením od Lesního pramene bývala
zprvu Kynžvartská myslivna (Königswarter Jägerhaus). Stála u
vchodu do Metternichovy obory na výšině Schneidrang, dnes se tu říká
Hájenka Valy. Odtud vedla dolů do údolí ke kyselce pěšinka kolem
vyhlídky zvané Fořtovo odpočívadlo (Förstersitz). Tato vyhlídka
se uváděla ještě roku 1837 a byla předchůdcem vyhlídkového pavilónu
královny Karoly, postaveného o něco níže na svahu pod myslivnou.
Vincenc MORSTADT a J. RYBIČKA - autoři
rytiny zobrazili druhou podobu Lesního pramene (kol 1860). V
sousedství kruhového pavilónku s úzkou věžičkou na vrcholu vidíme
hudební pavilónek. Před ním je dlouhá lavice pro posluchače, sledující
muzicírování lázeňské kapely - polední koncert.
Skrze sloupoví pavilónku prokukuje budova Lesního
mlýna. Potok je to vzadu ohrazen zábradlím, téměř do dnešní podoby.
Zprava přichází alejová cesta od Křížového pramene, vlevo vede jiná
cesta do lázní.
Celé prostranství je už kultivováno a vymýceno.
Vznik Lesního mlýna
Samota dřevěného pavilónku Lesního pramene v údolí neměla dlouhého
trvání. V roce 1833 byl tu postaven metternichovský mlýn, což
zaznamenal ve své mariánskolázeňské privátní kronice tehdy 65-tiletý
Johann Nepomuk FELBINGER:
"1833 - Der Wonschamüller Schneider unweit der Waldquelle Ein Haus mit
einer Mühle auf den Fürst Metternischen Grund und Boden angefangen
zubauen und hergestellt."
Zdejší mlýn tedy postavil mlynář Johann Schneider z Vonšovského mlýna
roku 1833. (Rozlehlý a kamenný Vonšovský mlýn stával po staletí nad
vesnicí Šance-Valy proti proudu Kosího potoka a zanikl až po druhé
světové válce, v padesátých letech.) Mlýn stál na kynžvartském
panství, kdežto Lesní pramen vyvěral na tepelském klášterním panství.
Hranice obou panství musela vést v těsné blízkosti pramene.
Za opatování Koppmanna se prý kancléř Metternich vážně zabýval
myšlenkou odkoupit od kláštera Teplá Mariánské Lázně. Starou hranicí
obou panství býval potok, pokud by vytékal na pravém břehu, podle toho
by měl Lesní pramen patřit Metternichovi. Zdá se, že Lesní pramen
původně vytékal na levém, "tepelském" břehu. Tento otazník z počátků
lázní visí nad celou pravou částí Mariánskolázeňského údolí, tj.
pravobřežní částí potoka. Přestože šlo o klášterní lázně, víme, že
Metternich vlastnil velké pozemkové parcely na pravé straně potoka,
například pozemky v místě dnešní radnice a zde také postavil
Metternich i svůj lázeňský dům SANSSOUCI ( ve kterém bydlel v roce
1835 císař Ferdinand s císařovnou).
Traduje se, že Metternich nabízel tepelskému klášteru za Mariánské
Lázně výměnou bývalé, velmi bohaté klášterní panství cisterciáků
Plasy, které zakoupil. Cisterciácký klášter Plasy byl zrušen roku
1785, přešel do vlastnictví Náboženského fondu a od toho je odkoupil
kancléř Metternich.
Pověst o tom, že se kancléř Metternich občas zastavil ve mlýně, dává
jeho návštěvy do souvislosti s krásnou paní mlynářkou, ale
pochopitelně k tomu chybí dokumentace. .
První rytiny Lesního pramene většinou zachycují v pozadí jednoduchou
patrovou stavbu skutečného mlýna s náhonem, který vedl z potoka
Schneidbach do rybníka nad mlýnem, což byl rezervoár vody pro pohon
dvou mlýnských kol. Rybník býval v místě dnešního dětského hřiště za
domem.
Na rytinách vzadu - kolem roku 1850 - spatříme i Metternichovu oboru
na stráni nad Lesním pramenem.
Z nedaleké Amáliiny vyhlídky na vrchu Špičáku vedla ke kyselce pěšina,
běžela kolem mlýna a svahem, prokládána schody, přes Fořtovo
odpočívadlo ke Kynžvartské myslivně, která byla rovněž kavárnou a
cílem vycházek.
SITUAČNÍ MAPKA kol Lesního pramene před výstavbou střelnice Národní
gardy (cca 1846)
ZNÁ HO CELÝ SVĚT
Lesní pramen
dosud otevřený (1900)
V revolučním roce 1848 - po vyhlášení ústavy a zrušení vrchnostenských
poměrů - byla v Mariánských Lázních založena národní garda a
vyzbrojena puškami. Klášter Teplá pronajal gardě část lesa u Lesního
pramene, garda si tu postavila střelnici (původně bývala blíže Lesnímu
prameni). Zde se gardisté zdokonalovali ve střelbě. Svých zkušeností
ovládat střelné zbraně ovšem nikdy nevyužili - pouze uniformy národní
gardy a jejich zbroj sloužily při různých parádách v městě.
Střelnice byla koncem 19. století přeložena do dnešních míst hotelu
Střelnice a sloužila jako sportovní střelnice pro lázeňské hosty z řad
vojáků, šlechty, ale i lékařů. Zachoval se například dřevěný terč
doktora Emila Kratzmanna (kol 1857), později - na nové střelnici - měl
svůj terč i anglický král Eduard VII.
O národní gardě Mariánských Lázní psal v roce 1848 několikrát kronikář
Johann Nepomuk FELBINGER:
"11. April 1848. Wegen Eingetrettener Constitution haben die hier in
Marienbad befindliche Hausbesitzer zur Errichtung Eine Nationalgarde
Angefangen zu execieren und sich zu üben."
"9. Juny 1848. Bei Einem hier in Marienbad bei Kreuzbrunnen
aufgebauten Altar wurde durch den Hochwürdigen Herrn Prälaten Marian
Heinel des Prämonstratenser Stiefte Tepl mit vielen Ceremonien und
unter Anwesende Tausendte Menschen für die Marienbadter Mationalgarde
die Fahnen Weihung vorgenommen."
"26. October 1848. In diesen Jahre hat Se. Majestät Kaiser Ferdinand
seine Regierung an Seinen Bruder kgl.Hoheit Erzherzog Karl als Kaiser
von Oesterreich abgetretten. Und benannter Herzog Karl Seinem Sohn als
Kaiser von Oesterreich Franz Joseph übergeben. Dadurch wurde heute 25.
October 1848 auf hoher Anordnung hier in Churorte Marienbad durch
Herrn Pfarrer P.Gregor Högg für Se. Majestät Kaiser Franz Joseph für
Eine glückliche Regierung Holdigungs Vest und Ein Feierliches Hochamt
unter Paradierung der hiesigen Marienbader Nationalgarde abgehaltern."
Lesní mlýn za Dietlů
Kol roku 1850 odkoupil mlýn Georg Niklas DIETL, narozený sice v
Šancích, ale uváděný jako mistr koželužský z Kynšperku. Jeho paní
Kateřina pocházela z hostinského rodu. Dietlovi zažádali tehdy
oficiálně o povolení k provozování kavárny a hospody. Povolení dostali
až v roce 1853, tzv. "Genehmigung zu Kaffeeausschenk und Gastnahrung".
Obdrželi ho na okresním hejtmanství ve Falknově. Sem prý tehdy patřil
tehdejší Kynžvart (ačkoliv Kynžvartsko patřívalo pak pod okresní
hejtmanství Planá).
Jako malé intermezzo zažil Lesní mlýn provoz jakési menší manufaktury,
kde pracovalo více dělníků, ale co se tu vyrábělo, nevíme.
Dcera Dietlů Anna se provdala v roce 1877 za Josefa Hanslika ze Žatce.
Za správcování Dietlova zetě Josefa Hanslika ze Žatce se provoz mlýna
zastavil. Podnikavý Hanslik dovedl hospodský provoz až k výstavbě
většího hotelu, u něhož postavil rozlehlou verandu a zahradní
restauraci. V lese vybudoval spoustu laviček a stolů, kde hosté ve
stínu poseděli a popili. Smíšený les tehdy končil až u mlýna. Nebylo
žádné Třebízského ulice a kavární zahrada - jak vidíme na pohlednicích
- byla rozlehlá.
Hájenka DIANA (1852)
Hudební pavilón
Už na rytinách po roce 1840 se objevuje v těsné blízkosti kruhového
pavilónu Lesního pramene malý dřevěný hudební pavilónek. Ten byl v 19.
století několikráte přestavěn a vznikla tradice poledních koncertů u
Lesního pramene. Za první republiky pokračovala - hrálo se tu před
obědem - od 11:30 do 12:30 hod. Dnešní supermoderní pavilón má tedy
tradici - je následníkem předchozích prostých hudebních pavilónů.
Polední koncerty se tu nekonají - a tak stojíme v rozpacích nad
účelností tohoto monstra.
Klášterní pila
vznikla v roce 1860 výše v údolí (Sägemühle nebo Brettsäge). Měla čp.
94 a zpracovávalo se tu dřevo pro klášter Teplá. Rovněž toto stavení
se časem měnilo v hostinec a kavárnu s názvem MAXTHAL Provoz klášterní
pily se přestěhoval později na Chebskou třídu, kde byla postavena
moderní parní pila. (Pozn. Z této pily zbyla dnes na pravé straně
ulice správní budova s erbem kláštera Teplá.)
Po druhé světové válce se kavárna v Maxově údolí přejmenovala na
LUNAPARK. Při kavárně bylo postaveno po roce 1946 přírodní divadlo
Zdeňka Nejedlého. Bylo však po několika letech pro chlad a vlhkost
zrušeno a v terénu zbyly jen sporé stopy. LUNAPARK se stal populární
taneční kavárnou pro lázeňské hosty. Chodili sem na odpolední čaje a
žertem kavárnu nazývali KOČKODROM. Po roce 1990 byla kavárna zavřena,
areál prodán a teprve v roce 1998 začala celková stavební přestavba.
Zicklerova kolonáda Lesního pramene
V roce 1869 byl stržen dosavadní pavilón a postavena dnešní, třetí
podoba přestřešení Lesního pramene - nová kopulovitá stavba, nesená
sloupy a s dvěma protáhlými křídly. Byla to poslední stavba tohoto
klasicistického slohu, který charakterizuje mariánskolázeňské pramenné
pavilóny. Stavitelem byl Friedrich ZICKLER, který nedaleko odtud
postavil v roce 1868 městské divadlo a v jeho blízkosti si postavil i
svůj dům čp. 107 pod názvem WALDSCHLÖSSEL.(Pozn. Dům čp. 107 stojí
proti divadlu a jako WALDSSCHLÖSSEL (Lesní zámeček) byl v roce 1945
přejmenován na TOBRUK. V 50. letech dostal název KOŠEVOJ.)
Fridrich Zickler stavěl také radnici, anglikánský kostel, před rokem
1868 renovoval pavilóny Ferdinandova i Karolinina pramene. Posledním
dílem - pokud je známo - je dnešní ozdobná fasáda domu Rozkvět na
Mírovém náměstí. Tehdy to byl dům Halbmayrhaus, patřící nejbohatšímu
zdejšímu podnikateli a starostovi. Předložil i projekt kolonády, ale
to už byla dávána přednost vídeňským architektům.
Dnešní kolonáda Lesního pramene je téměř 130 let stará a historicky
cenná jako příklad klasicistní stavby. Částečné zasklení bylo
provedeno už před první válkou, celkové zasklení je z let 1956-1957.
Původní dřevěné jímání pramene přetrvalo do roku 1905, kdy bylo
nahrazeno druhým jímáním, které s malými změnami slouží dodnes.
Lesní pramen je zachycen 690 cm pod terénem zvonovitým jímáním a
průměru 130 cm, které přechází 75 cm nade dnem do kameninové
plnostěnné kolony o vnitřním průměru 70 cm. Prostor v jímací šachtici
je 420 x 430 x 470 cm (hloubka). Jímací zařízení je utěsněno jílem.
Přeliv minerální vody leží v hloubce 3 metry a voda je z jímky čerpána
čerpadlem.
Roku 1869 popisoval mariánskolázeňský lékař LUCCA Lesní pramen:
" … každé poledne tu hrává lázeňská muzika, která v tomto čase
pravidelně baví lázeňské publikum svými výkony. Za poledního parna
totiž poskytuje tato lesní partie osvěžující chládek ….
… a protože je tato voda lehce stravitelná a příjemná k pití, pije se
mnoha lázeňskými hosty bez lékařského předpisu hodinu před obědem -
jednu až dvě sklenice. Od roku 1859 se tu podává každé ráno v
dostatečném množství čerstvá kozí syrovátka - stejně jako u Křížového
pramene - a pije se buď samotná nebo se častěji míchá s Lesním
pramenem v poměru 1:3 nebo 1:4, zvláště tehdy, když chceme, aby bylo
zmírněno působení chladu vody nebo volných uhličitanů na dýchací
orgány nebo na oběh krevní.
… v blízkosti se nachází Lesní mlýn s restaurací a lokálem pro střelbu
se šipkami (Bolzschiessen) a dále je tu velká střelnice, hojně
navštěvovaná šlechtou, pak švýcarský dům, nazývaný DIANAHOF, který je
obydlím hajného." (LUCCA 1869)
Roku 1872 je tu už řada stánků, nabízejících suvenýry a hlavně střelbu
se šipkami nebo pistolemi. Nad Lesním pramenem ve svahu bylo upraveno
místo, kde byly lavice a stoly, kde lze posedět ve stínu. V roce 1879
přibyl fotoateliér pana Günthera. Měl čp. 164 a stál tu ještě v roce
1945 kdesi poblíž Třebízského památníku. Ale to už konkurence
privátních fotoaparátů ukončila epochu profesionálních fotoateliérů.
Popis Maxova údolí z roku 1879:
" … Vydáme se po silnici za divadlem anebo vpravo lesem alejí k
Lesnímu prameni. DIANAHOF, fořtovnu tepelského kláštera pro jeho
mariánskolázeňský revír spatříme, půjdeme-li od břehu potoka,
stoupajíce před četnými střelnicovými stánky se šipkami a
fotoateliérem, kolem něhož projdeme. Zdejší kavárna a restaurace
DIANAHOF je pro svou krásnou polohu velmi navštěvována.
Ještě než k ní dorazíme, zahýbá se vlevo cesta ke STŘELNICI která je o
sezóně hojně frekventovaná. Od střelnice pak vede vycházková cesta
zase doleva ve stínu MAXOVÝM ÚDOLÍM (Maxthal), které bylo takto
nazvána k poctě ctihodného pana převora Maxmiliána Liebsche,
současného opata kláštera Teplá.
Tudy dojdeme ke kavárně MAXTHAL. Říkalo se jí dříve BRETTSÄGE či
SÄGEMÜHLE. Zde jsou pily, patřící klášteru Teplá. Toto nádherné údolí,
jímž se vině potok SCHNEIDEBACH se svými stinnými chladivými stromy s
bezpočtem zpěváčků ve větvích je v letních horkých dnech cizinci
naplněno a považováno za nejkrásnější a nejvděčnější vycházku
Mariánských Lázní. Sem lze dojít i po silnici, která vede kolem
městské školy (dnešní Základní umělecká škola F. Chopina čp.87) a kolem hájenky Dianahof.
… LESNÍ MLÝN je velmi navštěvovanou kavárnou, spojenou s restaurací.
Nad mlýnem je nově postavená kavárna-restaurace CAFÉ LÖWENTHAL. Ještě
než dojdeme k Lesnímu mlýnu, zahýbá doleva vzhůru vycházková cesta
přes dosti strmý vrch k výšině CAROLAHÖHE, nazývané tak na počest
saské královny Karoly. Odtud pak lze přehlédnout velkou část
Mariánských Lázní. " (LUCCA, 1879)
První auta přijíždějí k hotelu a přivážejí bohaté hosty. Kolem dokola v parcích u stolů posedávají normální smrtelníci a užívají příjemného chládku za horkých dnů
Löwenthalova košérská restaurace - počátek nové vilové uličky
V roce 1878 byla postavena v sousedství Lesního mlýna LÖWENTHALOVA
KAVÁRNA a restaurace, která měla pro hosty židovské víry speciální
košérskou rituální kuchyni. Původní stavba v jednoduchém stylu byla
později (1895) přestavěna na HOTEL NATIONAL. Dnes jde o dům Bystrice.
Vznik nové lázeňské čtvrti u Lesního pramene (po roce 1880)
V osmdesátých letech se začíná stavět v okolí Lesního mlýna.
Rozhodující je rok 1895. Dosavadní pozemky obce Šance, původně patřící
pod kynžvartské panství Metternichů, přecházejí koupí pod Mariánské
Lázně. Došlo tu k výstavbě devíti lázeňských vil a ke vzniku ulice nad
Lesním mlýnem, nazvané WALDQUELLZEILE nebo též WALDBRUNNENSTRASSE -
Ulička Lesního pramene. Většinu vil tu stavěl Alexandr ZICKLER, syn
známého stavitele Fridricha Zicklera. Lázeňské vily nabízejí ubytování
lázeňským hostům, pouze domy čp. 206 a 207 měly stálé nájemníky z řad
domácích občanů.
V roce 1895 byla zrušena střelnice u hájenky DIANA a pře-místěna do
dnešního místa Střelnice. Za třetí vzniklo na místě staré střelnice
větší dětské hřiště. Děti tu měly k dispozici hračky, plácek a brzy se
tu i sportovně zápolilo - zkoušel se fotbal, kroket, tenis a další v
té době nové hry. Zdůvodňovalo se poptávkou přijíždějící lázeňské
veřejnosti.
A tak jedině pavilón Lesního pramene zůstal beze změn.
Údolní přehrada (1896)
Výše nad Maxovým údolím byla vybudována údolní přehrada, první sypaná
přehrada v tehdejším Rakousku-Uhersku. Poblíž kavárny Maxthal byla
postavena městská vodárna, aniž by narušila obraz půvabného údolí. Je
však pravdou, že zrušení levostranného přítoku, zvaného Kamenný potok,
do potoka Schneidbachu a později napojení potrubí na hlavní potok v
lese nad kavárnou Maxthal, potrubí, které začalo odvádět vody potoka
do přehrady, - to znamenalo podstatný úbytek vody ve Schneidbachu.
Pouze za silných lijáků se plnilo koryto potoka a jeho vody se
přiřítily do lázní, jako by chtěly ohrozit zdejší poklidnost. To už
nebyly ony zátopy z počátků lázní a záplava trvala jen krátce.
Nutno říci, že nový obraz místa před sto lety se zvolna stabilizoval a
zůstává po celé dvacáté století bez výrazných změn. K posledním změnám
docházelo před rokem 1914.
Po roce 1900 se mění majitel Lesního mlýna. Přichází major a hoteliér
Heinrich KRAUS (1865 -1934). Pochází z Horšovského Týna, ale narozený
v italských Benátkách. Za něho nepochybně došlo k přestavbě Lesního
mlýna, při níž mizí střešní balustráda. Do roku 1914 dochází k různým
přístavbám a nástavbám u většiny vil i u Lesního mlýna, ale nové domy
už nepřibývaly.
Uzavřela se také řada vilek v dolní části Třebízského ulice nad
divadlem. Celá oblast kupodivu nedokázala vyrůst v přeplněnou
městskou zástavbu. A zůstala stranou silného městského ruchu, který
dolehl nepříznivě na celou centrální lázeňskou čtvrť.
Ve třicátých letech se objevuje nový majitel Lesního mlýna - syn
poštovního fiakristy - Josef Michael FLAUKER jako hoteliér.
Kaplička Lásky
Spokojení hosté u Lesního pramene
Mezi množství hostů, kteří si tento kout lázní pro svůj klid a lesní
ticho oblíbili patřila řada osobností. Z českých hostů to byl
spisovatel Václav Beneš TŘEBÍZSKÝ, který tu trávil poslední dny svého
života. Zemřel v roce 1884 v domě Moskva, dnes Třebízský. Také
premonstrát a český spisovatel František Josef SMETANA miloval tento
kout a napsal o prameni, kterému říkal Lesinka, i českou báseň.
Rád se tu procházel anglický král EDUARD VII. a v roce 1916 sem
chodíval pražský spisovatel Franz KAFKA, který chodil na oběd na
hájenku Dianu. V letech 1923-1924 sem pravidelně chodíval a místo si
oblíbil ruský spisovatel Maxim GORKIJ a o několik let později - za
první republiky - sem přijížděl ministr zahraničí SSSR Maxim LITVINOV,
který bydlíval zde v hotelu Lesní mlýn. Milovník lesních vycházek
filosof Friedrich NIETZSCHE procházel tudy mnohokráte.
Těžko říci o výmarském básníku Johannu Wolfgangu von GOETHOVI, že by
sem pravidelně chodíval. V jeho době bylo místo ještě hustě zalesněno
a nevedla sem ještě žádná vycházková cesta, snad jen pěšina k prameni.
Skutečností je, že v roce 1975 sem byla umístěna socha GOETHE a MUZA,
dílo východoněmeckého sochaře Heinricha Drakeho, dar vlády NDR k 30.
výročí osvobození Československa. Dnes je socha posunuta k hájence
Diana.
Za první republiky
V letech 1918-1938 pokračovala tradice poledních koncertů u Lesního
pramene i vysoká návštěvnost hostů. Přicházejí sem desetitisíce
turistů i lázeňských hostů, ochutnávají Lesní pramen, procházejí
údolím. Vycházkové cesty se prodlužují a natahují - vedou ke kavárně
Maxthal, dál na Dunkanovu výšinu, k údolní přehradě, ke kavárně
Nimrod, k Farské kyselce. Kočáry míří do lázní Sangerberku a nahoru ke
kavárně Volfštejn. Jiný směr vycházek vede na Kladskou uprostřed
Císařského lesa, s vodními plochami a s restaurací U tokajícího
tetřeva.
Lázeňská konjunktura má jediný stavební přírůstek - dnešní Parkhotel
na samotě při silnici na Kladskou.
Roku 1936 měl Lesní mlýn 70 pokojů pro hosty. Cena je 35 Kč na osobu a
den, s celodenní penzí 75 Kč. Nabízí se tu použití autogaráží, konají
se tzv. "freikoncerty" domácí kapely hotelu, hraje a tancuje se tu
dopoledne, odpoledne i večer - třikrát denně.
Také klášterní hájenka DIANA byla pronajímána ke kavárenskému provozu.
Nájemcem byl Karl Miethig. Maxovo údolí bylo v sezóně zaplaveno stánky
a boudami. Základy některých dávných stánků lze ještě dnes v terénu
vidět.
Poválečné oživení v tomto koutě lázní - zotavovna Donbas
Bývalá čtvrť u Lesního pramene s vilkovou ulicí dostává v roce 1945
nové jméno - TŘEBIZSKÉHO ULICE a Lesní mlýn je přejmenován na ALHAMBRA.
Uvádí se jako hotel B - třídy s 82 sezónními lůžky. Maxovo údolí bylo
na mapách 50. let uváděno jako MAKOVO nebo též MARXOVO ÚDOLÍ. Desítky
krámků a stánků při vycházkových cestách v údolí zůstaly opuštěny a
byly postupně likvidovány. Dnes zbylo pár betonových základů po nich
při cestách.
Až po roce 1950 dostává hotel nový název DONBAS a stává se centrální
odborářskou zotavovnou s několika ubytovnami v Třebízského ulici.
Postupně roste počet přijíždějících rekreantů, místo je zcela
zaplněno, zprvu o sezónách, později celoročně. Dochází k četným
rekonstrukcím Don-basu (poslední velké stavební adaptace v Donbasu
proběhly v 80.letech) i ubytoven, pod jídelním sálem vznikla noční
kavárna DON, kterou využívali především zdejší rekreanti ROH. Trávily
tu dovolenou i rodiny s dětmi, zaměstnanci z celé ČSSR i cizinci z
východního bloku, především ze SSSR. Mimo sezónu přijížděli hlavně
důchodci.
V letech 1955-57 proběhla přestavba pavilónu Lesního pramene, při čemž
byla celá kolonáda zasklena a pavilón bylo možno uzamykat. Letní ruch
kolem Lesního pramene s poledními koncerty si nijak nezadal s
návštěvností minulého století.
Kolem roku 1960 provádí vedoucí městských parků Ing. Zbyněk Martínek
zdařilé úpravy okolí Lesního pramene. Přechod do lesního prostoru
volil jako pozvolný, nenápadný. Dávno zmizel někdejší hustý les. V
novém parku s rododendrony bylo sousoší sochaře Bejčka Odpočinek,
upravený památník V.B.Třebízského ve rododendronech. Roku 1975
přibylo poblíž pavilónu Lesního pramene sousoší "Goethe a múza" jako
dar bývalé NDR k 30. výročí osvobození ČSR. Nakonec dochází i na
hudební pavilón. Je přebudován velkorysým způsobem v moderní podobě.
Moderní úpravna vody, postavená nad kavárnou Lunapark už v 60. letech,
nijak nenarušila turistický proud v těchto místech. Byla postavena
stranou silnice na levém břehu Třebízského potoka. Pod ní ležící
kavárna Lunapark prožívala desítky let od jara do podzimu vysokou
návštěvnost lázeňských hostů, rekreantů i pacientů. Oblíbené byly
odpolední taneční čaje. Stranou zůstala pouze svazarmovská střelnice,
odkud mizely vzácné historické terče slavných osobností. Zchátralého a
téměř nevyužívaného objektu se ujal až v 80. letech. Městský dopravní
podnik a tu vybudoval podnikovou zotavovnu.
Až do Třebízského ulice byla zavedena trolejbusová doprava s konečnou
stanicí a otočkou u posledního domu dole Wasilewská (dnes Seifert). V
osmdesátých letech byla budována poměrně řadu let silniční spojka mezi
Ruskou a Třebízského ulicí, která sice dopravně zkomplikovala
trolejbusovou otočku, ale cílem bylo odlehčit sílícímu dopravnímu
ruchu dole na Hlavní třídě.
Rozpaky po roce 1990
Mimořádné těžké období nastalo pro tuto oblast Třebízského ulice po
roce 1990. Zrušení odborářské rekreace postihlo katastrofálně zdejší
frekvenci hostů. Po roce 1992 je uzavřen bývalý Donbas, nejasné
majetkové vztahy způsobily, že celý komplex zůstal prázdný a zchátral.
V dolejší části Třebízského ulice v opuštěném domě VOSTOK došlo k
protékání střechy a ke zřícení schodiště. Protože byl na fasádě
přichycen trolej, bylo nutno zrušit trolejbusovou linku do Třebízského
ulice. V ulici nejsou žádné obchody a protože i v horní části lázeňské
čtvrti zmizely některé nezbytné potravinářské obchody, zásobování je
pro zde bydlící občany velmi ztíženo.
Sousoší Goethe a múza bylo přemístěno z prostranství k hájence Dianě
do lesa a to umožnilo chuligánům jeho trvalé znečišťování oplzlými
kresbami. Za starosty ing. Zbyňka Martínka byla odstraněna pamětní
deska v českém a německém jazyce. Přestaly se tu pořádat tradiční
polední koncerty a moderní pavilón zůstal nevyužit a rovněž chátrá.
Instalování díla Olbrama Zoubka Tři grácie se jeví spíše jako výsměch
než vylepšení tohoto místa. Od roku 1945 využívaný přepad Lesního
pramene u potoka v místech u mostu v roce 1997 téměř zmizel a voda tu
jen odkapávala. Příčinou může být používání Lesního pramene pro lázně
a vojenský ústav ve větším rozsahu.
I. Vonšovský mlynář SCHNEIDER byl budovatelem a prvním majitelem.
Bližší údaje však nenáme. Od něho koupil mlýn
II. Georg DIETL, nar. 12.10.1812 Šance, z uličky Lohgasse 26, ženat
1846, zemř. 13.9.1866 (rodiče Kašpar Dietl z Lohgässe a Franziska, roz.
Zicklerová
Katharina DIETLOVÁ, roz. Tippmannová, nar. 2.8.1820, zemř. 6.10.1890
(rodiče Josef a Elkisabeth roz. Schusterová z Kynšperku) . Jejich
děti:
1. Michael DIETL, MUDr. Univ. Profesor, nar. 1847 v Kynšperku, stal se
slavným lékařem své doby, zemřel ve 40 letech - 5.9.1887 na paralýzu v
domě čp. 195 Tusculum, kde byla odhalena pamětní deska slavného lékaře
2. Josef Dietl, nar. 1849
(III.) 3. Anna Dietlová, nar. kol 1850, provdána za Josefa HANSLIKA,
hoteliéra ze Žatce, zemřela 24.6.1940 marasmus; bydleli v Lesním
mlýně, později ve vile Sv.Jiří čp. 358
4. Teresia Juliana Dietlová, nar. 24.5.1854, provdána 3.10.1876 za
Eduarda Stickela, továrníka z Prahy
5. Antin a Rendius, nar. 6.8.1855. Anton se oženil 15.1.1887 s Emilií
SENFTOVOU z domu Belvedere čp. 16; žili v domě čp. 175 Tusculum
6. Wenzl DIETL, JUDr. a starosta města Mariánské Lázně, nar.
27.9.1857, nebyl ženat, zemřel v 50 letech jako starosta na cestě k
jednáním do Vídně ve vlaku 13. října 1907. Dietlovi prodali Lesní
mlýn:
IV. Heinrich KRAUS, major o.d., hoteliér z Horšovského Týna , nar.
1865 v Benátkách, zemř. 1934
jeho žena Bertha, roz. Gülichová z Chotouně u Prahy. Jejich děti:
1. Alexandr Karl Wilhelm, tapetář z Jablonce, nar. 28.5.1895, ženat
20.4.1920 s Hildegardou SCHAFFEROVOU z čp. 343 Palladio, nar.
8.5.1898, žili v Lesním mlýně. Uvádí se jejich potomek Alex s datem
22.8.1943 (úmrtí?)
2. Maria Anna, nar. 16.7.1897, provdána 15.5.1919 za advokáta dr.
Franz H.ŽAMPACHA, nar. 16.10.1895, z čp. 129 Guttenberg. Údaje o
dalších dětech jsou mizivé:
3. Franz - nadporučík, 4. Heinrich, 5. Anna Maria, provdána 24.5.1917
za Antona Gößlera z Kosthenthalu. V roce 1923 se objevuje nový majitel
Lesního mlýna:
IV. Josef Michael FLAUGER, hoteliér, nar. 13.5.1874, ženat 11.6.1921 s
Amálií Ruppertovou z čp. 69. Jeho otec, poštovní fiakrista ze Skelných
Hutí (nar. 15.2.1831, zemř. 24.5.1881), matka Anna roz. Stromová z
Drmoulu (nar. 24.8.1840 zemř. 13.7.1928). Měl 6 sourozenců.
MISSISSIPI neboli MIESNER (čp.214)
Dům orientační čís. 35 je posledním domem v
Třebízského ulici. Postavil ho Konrád MIESNER, obchodník s trikotovým
a plstěným zbožím, v roce 1887/88.
Podle pozemkové knihy dne 9. září 1887 podal
Konrád Miesner žádost o stavební povolení u obce Šance, které dostal
16. září 1887. Nedlouho potom - 14. března 1888 byly předloženy další
plány na budovu ve dvoře včetně prádelny a dřevěné kolny. Plány
připravil Alexandr ZICKLER a povolení k stavbě je podepsáno sta-rostou
Johannem Sattlerem ze Šancí. Následuje řada žádostí a povolení, co se
týká dalších vylepšení stavby. Ze září 1895 je plán stavitelů Antona
Jägera a R. Langhammera na dlouhý jednopatrový dům přímo na hranici
obce Šance. Snad tehdy došlo k přestavbě domu.
Roku 1906 se uvádí majitelkou Amálie
MIESNEROVÁ, která převzala řízení obchodu (po otci či manželovi). Měla
krámek na tzv. Dolní kolonádě (pod kostelem) s číslem 17. Dne 14.
ledna 1920 se uvádí prodej domu Arnoštem Miesnerem příbuznému Franzi
Rustovi z Falknova. Z října 1928 je plán přestavby zadního traktu "RUST"
u vily Miesner, který připravil Adolf Hauptmann. Uvádí se, že dům "Rust"
patří dědicům. Těmi byli opět Miesnerovi, protože 15.10.1928 se znovu
uvádějí jako majitelé - Rudolf MIESSNER, Margarette FLEISNEROVÁ a
Marie MIESSNEROVÁ. Rudolf MIESNER se ženil 22.1.1921 v Praze s Marií
Františkou RUSTOVOU z Mariánských Lázní čp. 132.
Až po roce 1928 se
uvádí jako majitel Josef FLAUKER, hoteliér. Byl též majitelem Lesního
mlýna.
V domě bydlíval malíř Andreas Denk. Telefonní seznam z roku 1937 uvádí
ještě jedno jméno Miesner v souvislosti s tehdy známou Miesnerovou
drogerií (bývala na rohu dnešní Javoriny, tj. rozcestí Hlavní a Ruské
třídy - Sklo a porcelán) s barvami, parfumérií, poštovními potřebami.
Byl to bratr knihkupce Miesnera, jeho paní Berta byla rozená
Ruppertová. Měli dvě pobočky drogerie - vedle pošty, na Šenova. Tito
bydleli ve vile Dyleň čp. 383 (dnes Ruská).
Vnuk zakladatele domu knihkupec Rudolf MIESNER byl místním regionálním
historikem-amatérem a čas-to publikoval v novinách Marienbader Zeitung
svérázné historické články. Je autorem nepřekonaného dosud
nejobsažnějšího průvodce městem, který vydal v roce 1937 (II.vydání
1939). Jeho průvodce je dnes best-sellerem. Rudolf Miesner zemřel 19.
dubna 1939 ve věku 45 let na plicní rakovinu. Rodinná hrobka Miesnerů
a Rustů je ve III. odd. hřbitova.
V roce 1945 byl dům přejmenován na MISSISSIPPI, což dodnes zůstává
oficiálním názvem domu, který patří Bytovu, dříve Podniku bytového
hospodářství PBH Mariánské Lázně, a v této době je právě rozprodáván
podle bytů.
Obyvatelé(1965): Václav Tuhý (1930), Květa Tuhá (1926), Aloisie
Králová (1909), Antonín Kessler (1923), Marie Kesslerová (1924), Josef
Hubáček (1927), Marie Hubáčková (1933), Karel Hrnčiřík (1946), Anna
Prášilová (1906), Jarosav Moudrý (1942), Marie Moudrá (1938), paní
Skupová.
VILLA LOKARNO (čp. 213)
Dům čís. 33 v dnešní Třebízského ulici postavili bratři SCHNEIDEROVÉ.
Žádost o stavební povolení podali 18.8.1892 u obce Šance a dům stavěli
1892/1893. Žádost o povolení k bydlení podali 1.5.1893, kdy již dům
stál. Stavitelem domu byl Adalbert LANG. V roce 1905 požádal Sigmund
Schneider, majitel domu, o povolení k přístavbě domu Villa Edelweiss a
26.července 1906 žádá o povolení propojení dvorního traktu s budovou.
Po první válce se stal majitelem MUDr. Adolf STARK, který v září 1926
žádal město Mariánské Lázně o povolení nástavby domu o patro, což mu
bylo vydáno. Tehdy byli v lázních byli dva doktoři Starkové - Adolf a
Gerhard. Oba pocházeli z vily STARK v Mladějovského ulici čp. 89 (Meran).
Pamětní deska na domě hlásá, že tu byl
31.srpna 1933 zastřelen hanoverský profesor Theodor LESSING, který sem uprchl z Německa před
Hitlerem. Je pohřben zde na židovském hřbitově. Po nešťastné události
byl dům přejmenován na LOCARNO - podle zápisu z 13. března 1934 v
pozemkové knize. Z doby války se uvádí,že Karlu Brandtnerovi, který má
v držení čp. 213, se nepovoluje obehnání zahrady plotem ve formě
ostnatého drátu. Po roce 1945 zůstal dům pod názvem LOKARNO.
Obyvatelé(1965): Josef Leníček (1899), Vladimír Pernica (1909), Julie
Pernicová (1920), Alois Špergl (1925), Růžena Pernicová (1931), Anton
Londýn (1925), Ludmila Londýnová (1918), Karel Reif (1920), Sylva
Reifová (1920), Milena Matoušková (1920), Jiřina Bechyňová (1928),
Eduard Oblezar (1922), Olga Oblezarová (1927), Erik Plachý (1922), Jan
Krpejš (1907), Marie Krpejšová (1921), Žemličková.
Dům pod názvem Helgoland - Třebízského čís. 31 - postavili bratři
Pininius a Sigmund SCHNEIDEROVI, oba obchodníci textilním
manufakturním zbožím, kteří měli zprvu krám v domě Bílá Labuť (čp. 47 Chopin), později v domě Boží Oko (čp. 69 Auge Gottes, pak Horník).
29. března 1892 požádali stavební komisi obce Šance o udělení stavební
koncese. Povolení s 50 krejcarovým kolkem podepsal starosta Johann
Sattler. Plán stavby připravil už 28.3.1890 stavitel Alexandr ZICKLER.
Z roku 1905 jsou žádosti Maxe Schneidera a Julie Laurerové o nástavbu
patra a mansardy a o zřízení dvorní-ho traktu. K tomu šest plánků
připravil stavitel Ignác KÖNIG. 1906 se uvádí majitelkou Julie LAUREROVÁ.
V dalších letech do roku 1925 píše různé žádosti Max Schneider, např.
k označení cest. - 25.3.1935 je předložen plán schodiště stavitelem
Josefem Lukarschem pro dům čp. 212. - 18.6.1936 je uděleno povolení
Franz Schusserovi k provozování cukrářské živnosti v tomto domě. -
31.10.1944 se uvádí dům v rukách Karla Brandtnera.
Po válce zůstal název Villa HELGOLAND a teprve v roce 1966 se objevuje
nový název BÍLÁ CEREKEV jako ubytovna ROH, patřící pod centrální
zotavovnu Donbas. V roce 1974 tu proběhla generální rekonstrukce.
Správcem domu byl pan Lachký, tel. 2202.
Obyvatelé(1965): Ondrej Lachký (1928)
BUZULUK či VILLA QUISISANA (čp. 211)
Dům čís. 29 v Třebízského ulici se stavěl v letech 1889/1890
stavitelem Alexandrem ZICKLEREM. Byl to jednopatrový dům bez názvu pro
jakéhosi Antona Jägera, stavitele z Kynšperku. Z 3. března 1891 je
žádost Antona Jägera o používání postaveného domu k bydlení.. Ale již
v roce 1895 se uvádí majitel domu Wenzel WILFERT a ten mu dává jméno
QUISISANA. To byl pánský krejčí s titulem HofLieferant (dvorní
dodavatel). Dům odkoupil od Jägera, v roce 1896 žádá o povolení stavby
stájí. Plány připravil opět Alexandr ZICKLER a povolení pro majitele
urguje 17.6.1896 i tepelský opat Alfréd Clementso. Roku 1908 dochází k
nástavbě do-mu, roku 1928 se staví garáže, které dělal Josef Pecher,
zednický mistr ze Šancí. - Ještě v roce 1937 je Wilfert uváděn v
telefonním seznamu s číslem 2417 jako pánský krejčí. Jeho syn, rovněž
pánský krejčí, pracoval v domě Atlantic, tel. 2565.
Také tato vila neměnila po roce 1945 název. Nový název se objevuje pro
tuto ubytovnu ROH až po přechodu pod ROH v roce 1958 a je stanoven
nový název BUZULUK. Dům byl ubytovnou pracovníků zotavoven ROH.
Obyvatelé(1965): Václav Řáda (1908), Jiřina Řádová (1912) , Zdeněk
Kvíd (1926), Věra Kvídová (1935), Antonín Zahrádka (1925),
JiřinaZahrádko-vá (1926), Gejrovi.
VILLA EXCELSIOR (čp. 210)
Dům - Třebízského čís.27 - byl
postaven v roce 1889. Nejstarší zpráva je z 30.8.1888, kdy "… úředník
České hypotéční banky v Praze, Johann Kuchynka, zastoupený u stavební
komise svým tchánem Johannem
Schlesingerem v Mariánských Lázních, prosí o udělení stavebního
povolení k postavení jednopatrové vily podle plánů." Stavební komise
obce Šance posílá 11.9.1888 odpověď, podepsanou Johannem Sattlerem,
Johannem Schlesingerem a Zicklerem - povolení pro pana "Herrn Johann
Kuchynka, in Schanz, Waldmühle". Od roku 1900 se objevují různé
žádosti, adresované již na radnici Mariánské Lázně a podepsané novým
majitelem Excelsioru. Tím byl Josef ROTH, známý místní obuvník. Měl
obuvnický krám v domě Bru-sel na Mírovém náměstí v domě doktora
Davida. Z roku 1900 je plán na nadstavbu domu Excelsior od stavitele
Alexandra Zicklera.
2.9.1909 dům koupili Franz a Julie WÖLFLOVI. Podle kupní smlouvy z
28.9.1918 kupují od nich dům Fritz a Luise Bollschovi z Kronstadtu za
195 000 rakouských korun. Další zpráva je 3.9.1931, kdy inspektorát
pro zemské dávky v Praze uvádí (v češtině), že Bedřich a Luisa
BOLEŠOVI z Brasso prodali za 300 000 Kč dům Karlovi a Marii KLEČKOVÝM,
kteří zůstali majiteli do konce republiky. Od počátku bydlíval v domě
Ing. Emil Stöhr.
Poválečný vývoj bohužel není znám. Z 16.dubna 1954 je žádost
ředitelství vojenských lesů v Kynžvartě o povolení přestavby tohoto
domu na bytové jednotky. 24.4. 1954 je vydáno povolení s výminkou, že
přestav-ba musí respektovat to, aby "v budoucnu mohl objekt sloužit
jako léčebný dům". Název VILLA EXCELSIOR zůstává domu od založení.
Bohužel se zaměňuje s novějším názvem Hotelu Excelsior. Rozlišení je
pouze Villa a Hotel.
Obyvatelé (1965): Jan Cinkanič (1913), Marie Cinkaničová (1915),
Michal Cinkanič (1944), Marie Cinkaničová (1943), Anna Cinkaničová
(1947), Jindřiška Kryštofová (1922), Václav Novák (1930), Milica Nováková
(1919), Josef Čížek (1932), Věra Čížková (1933), Vlastimil Vrba,
Jarmila Vrbová (1933), Ivan Gajda, Julie Gajdová, Marie Potjahajlová
(1925), Jaroslav Zbranek (1947), Libuše Zbranková (1947)
VILLA SOUVENIR (čp. 209)
Dům čís. 25 v Třebízského ulici - postavil c.k.poštovní kontrolor
Albrecht WAGNER pod názvem VILLA SOUVENIR. Již 21. června 1887 požádal
obecní úřad v Šancích o stavební povolení. Dům se stavěl v letech
1887/88 a 12.3.1888 již žádal o povolení k bydlení v novém domě!
Stavitelem byl Alexandr ZICKLER. Ale již v roce 1900 nový majitel Pininius
SCHNEIDER žádá o povolení nástavby druhého patra na domě SOUVENIR.
Stavbu tentokrát provedl stavitel Johann KÖNIG. Schneider vedl svůj
obchod střižným zbožím v domě Oko Boží (čp. 69 na dn. Mírovém náměstí).
Dům byl údajně v roce 1931 prodán a novým majitelem měl být H.Pollak a
J.Sametz. Po druhé válce, 28.8.1945, se stává národním správcem Josef
Korn. Dům čp. 209 má původní název SOUVENIR a po válce patřil pod PBH
Mariánské Lázně.
Obyvatelé(1965): Květa Nevařilová (1907), Josef Gritz (1940), Eva
Gritzová (1938), Antonín Maryška (1908), Libuše Maryšková (1921),
Bedřich Schiller (1931), Věra Schillerová (1942), Matěj Drop (1931),
Marie Dropová (1933), Jaroslav Kiml (1923), Zdeňka Kimlová (1927),
Jaroslav Keml (1947), Emma Kemlová (1949), Zdeňka Fricová (1916),
Kotrčková, Dubová, Kopačka
Dům - Třebízského čís.23 - nechal postavit obuvník Josef ROTH. Již
4.10. 1885 žádá obecní úřad Šance o stavební povolení a někdy v letech
1887-1890 byl dům postaven pod názvem VILLA ROTH. Roku 1898 je novým
majitelem Otto WOLFNER a 5.4.1899 žádá město Mariánské Lázně o změnu
názvu z Villa Roth na Villa CAPRI, v roce 1902 žádá o povolení
stavebních úprav. Wolfner byl obchodník plátěným a módním manufakturním
zbožím s krámem v Anglickém dvoře na Hlavní třídě (čp. 52). Roku 1937
je majitelkou Louise WOLFNEROVÁ, tel. 2066. 23.10.1926 provedl na
žádost Otto a Luisy Wolfnerových Ing. Karl Ruppert ocenění domu
hodnotou 613 240 Kč.
Po válce přešly domy čp. 207 a 208 pod Správu státních lesů v
Mariánských Lázních a 16. května 1946 oficiálně se staly ubytovnami
této správy. Před rokem 1989 patřily pod PBH Mariánské Lázně.
Obyvatelé(1965): Josef Sláma (1931), Josefa Slámová
(1938), Josef
Jalčák (1933), Matylda Jalčáková (1934), Jiří Hora (1931), Marie
Horová (1932), Antonín Ležák (1929), Marie Ležáková (1935),
Helena Lebedová (1919), Mikovi, Česalovi, Ročákovi..
VILLA PRIMAVERA (čp.207)
U počátků domu - Třebízského čís.21 - stál soukromník Peter SCHENK.
Již 21.4.1885 žádal obecní úřad v Šancích o stavební koncesi pro
seník. První jednoduchý jednopatrový dům na místě seníku stavěl Johann
SCHENK v letech 1894/95, plány připravil 6.10.1894 stavitel Alexandr
ZICKLER a 13.10.1894 je podepsal za obec Šance obecní radní Wilhelm
Löwy. Název VILLA SCHENK byl původní, ale když kol roku 1910 přechází
dům pod Sigmunda SCHNEIDERa, který 5.9.1910 žádá o přístavbu patra a
mansardy, a dům dostává jméno PŘI-MAVERA. Přístavbu patra provedl
stavitel Adalbert Lang. 1.10.1910 bylo uděleno povo-lení k přístavbě.
Zároveň byl zřízen výtah v domě.
Zatímco předchozí domy byly od počátku tzv. kurhausy - lázeňské domy,
zaměřené na letní sezónní pro-voz, tento dům byl využit pro stálé
nájemníky. Zde bydlíval agent Leo Fischer, sazeč písma Ernst Pink,
městský úředník Max Hanuš, soukromnice Amália a Elise Senftovi a
Carola Kahlerová.
16.7.1936 se uvádějí jako majitelé domu kupec Josef Schneider, Jenny
Starková, Luisa Goldbergerová a Ludwig Schneider, kupec. Za druhé
světové války přichází dům pod nucenou správu a 12.2.1944 se stává
nuceným správcem Ernst Ratka. Po druhé válce přešel dům pod PBH.
Obyvatelé(1965): Lev Morel (1917), Elfriede Morelová (1924), Ol-dřich
Novák, Marie Nováková, Luděk Novák, Oldřich Novák jun., Eva Nováko-vá,
Kožíšek a Kožíšková, Katin, Tunarová, Bouša, Boušová, Li-buše
Štrobachová, Anna Šedivá, Holubovi
DAGMAR neboli VILLA BÄR (čp. 206)
Na počátcích domu - Třebízského čís. 19 - byl pekař Josef BÄR ze
Šancí. Už 13.5.1873 žádal o povolení stavbičky. 28.8.1887 se píše o
čp.64 pana Josefa Bära u Lesního mlýna. 21.5.1888 žádal o přístavbu
domu a pak v roce 1891 o další přístavbu. K žádosti se vyjádřili
podepsaní: stavitel Fridrich Zickler, soused Josef Löwenthal, soused z
Lesního mlýna Josef Hanslik, starosta Johann Sattler atd. Už 1.9.1896
se zde uvádí Bär jako pekař v místě a týž rok dochází k nástavbě patra
na zadní trakt domu stavitelem Alexandrem ZICKLEREM. Josef Bär tu má
vyhlášené pekařství, které prosperovalo.
Zatímco v předchozím sousedním domě bydleli nájemníci zámožnější, zde
bydleli lidé chudší - pradlena Marie Kletschová, poštovní posluha
Tobiáš Schner, klempíř Franz Frank. Snad byl majitel Bär příbuzným
známého špeditéra Bära, jehož firma sídlila v Nákladní ulici čp.282.
Bär měl v městě i vlastní autobusové linky.
V roce 1904 přistavuje Bär za domem novou pec (Kunstofen) své pekárny.
Stavitelem je Johann König. To vyvolalo spor s celým okolím. Kníže
Metternich, který vlastní lesní pozemky těsně za domy, které tu jsou
postaveny, si stěžuje, že v důsledku kouře a sazí jsou ohroženy stromy
v lese. Soused Schenk žádá, aby pec byla minimálně 520 cm od domu, dům
aby neměl balkón a výše domu aby byla stejná jako Schenkův dům. Josef
Hanslik má výhrady, aby se nestavěla další patra. Odborník
Zörkendörfer upozorňuje, že vzdálenost 520 cm je nedostatečná na
větrání mezi domy a nebezpečí kouře a sazí je velké. Dvůr nutno
vydláždit a bude nutný i vlastní vodovod. Manželé Bärovi slibují, že
dům bude nižší než bylo plánováno.
Další stížnost je z 10.8.1923 a opět se týká kouře a sazí. Podepsali
ji stavitel Pecher, doktor Zörkendörfer, Josef Arnold, Sigmund
Schneider, Josef Flauker z Lesního mlýna. 26.1.1926 žádá Bär o
povolení motorové pekárny. Nová pekárna byla otevřena 29.7.1929. V
roce 1932 se staví ve dvoře garáže. Za války je pekárna dále v
provozu.
Po válce přebírá pekárnu František Piskáček a pokračuje v provozu. V
roce 1955 přebírají provozovnu Pekárny Cheb. Ještě v roce 1964 se tu
uvádí pekárna 02-04 místního podniku. 19.12.1972 je vydán nesou-hlas s
dalším provozem pekárny. Tím končí dlouhá historie zdejšího pekařství.
Ač byl roku 1945 dům na-zván Dagmar, název se neujal a přežívalo
označení "Bär".
Obyvatelé(1965): František Piskáček (1896), Helena Piskáčková (1899),
Jan Záň (1904), Jaroslav Schittler(1921), Jaroslav Hyťha (1913), Marie
Hyťhová (1922), Ludmila Dolejšová (1901), Eliška Macounová (1878),
František Flachs (1924), Marie Flachsová (1944), Zuzana Ondríková
(1904), Stanislav Mráček (1918), Anna Dubová (1924), Tomáš Dub (1949)
KVĚTEN (čp. 205)
Bývalá zotavovna ROH Květen - Třebízského čís.17 - byla postavena na
místě někdejší LÖWENTHALOVY košérské RESTAURACE z roku 1876.
Majitelem byl Josef LÖWENTHAL. Žádost Davida Löwenthala o povolení
stavby je z 12.10.1876 a byla odeslána na obecní úřad ve Velké
Hleďsebi (v té době tam krátce patřily Šance). V říjnu 1876 se sešla
stavební komise na radnici v Mariánských Lázních. Na jednání byli: v
čele komise Josef Weimann a Josef Lenhard z Velké Hleďsebe, dále
ředitel Josef Blaha, tepelský fořtmistr Heinrich Reiniger, zmocněný k
jednání inspektorem pramenů P. L.Staabem, doktor August Herzig,
starosta Mariánských Lázní, městský lékař W.F. z Mariánských Lázní,
majitelka Lesního mlýna, zastupovaná panem Fridrichem Zicklerem a
Ervínem Luchou, a David Löwenthal, pozvaný. Zdá se, že věc se
nevyřídila - snad pro majetkové katastrální nejasnosti. 30.5.1877 žádá
Löwenthal znovu Velkou Hleďsebi o prohlídku místa a stavební koupi.
Podle dalšího vývoje se zdá, že v roce 1877/78 byla Löwenthalova
kavárna postavena.
Neboť 20.8.1883 žádá David Löwenthal obec Šance o povolení přístavby
dle přiložených plánů. 3.4.1884 jde nová žádost do Šancí. A tak
pokračuje tok žádostí, protokolů a povolení. 1.11.1893 žádá Löwenthal
o povolení pivního sklípku, ledovny (Eiskeller) a šenku (Bierschänk) v
domě a stavbu pitné haly (Trinkhalle) před domem. Stavitel Alexandr
ZICKLER staví 1893/94 jídelní sál se schodištěm. Jde o dnešní
přístupové schodiště !!!. Od roku 1895 majitel Josef Löwenthal směřuje
své žádosti již na radnici v Mariánských Lázních a uvádí svůj podnik
pod názvem CAFÉ NATIONAL. Viz dva plánky!
Po roce 1900 se objevuje Josef Bär jako majitel domů čp. 205 a 206. Za
první republiky se hostinec a výčep v čp. 205 uvádí jako TRANSVAAL a
taktéž i dům. V roce 1926 je tu nájemním restauratérem Anton Kraus. -
Po roce 1945 zůstal název TRANSVAAL. Dnešní název KVĚTEN je z doby
rekreace ROH.
Obyvatelé(1965): Josef Svoboda (1942), Bohuslava Svobodová (1942),
Štefan Jarik.
VILLA ANITA (čp.341)
Vila s původním názvem - Třebízského čís.15 - byla postavena po roce
1900. Majitelkou byla Anita LÖWITOVÁ, po které se dům dodnes jmenuje
a má nápis na fasádě. Na tomto místě stávalo předtím Löwenthalovo
letní divadlo pod jeho hotelem.
Obyvatelé(1965): rodina právníka Jiráska, Antonín Nový (1910), Jana
Nová (1916), Jana Jonáková (1891), František Andres (1921), Marie
Andreso-vá (1925), Josef Cvrk (1915), Marie Cvrková (1893), Alžběta
Novotná (1903),
BYSTRICE neboli SAVOY (čp.340)
Dům - Třebízského čís. 13 - byl postaven ve stejné době jako předchozí
čp. 341 po roce 1900 doktorem Maxem Porgesem, 1906 a ještě roku 1937
se uvádí majitel Julius PORGES. Původní jméno hotelu bylo SAVOY a
nezměnilo se ani po roce 1945. Až po převzetí zotavovnou ROH Donbas
byl název změněn.
Obyvatelé(1965): Bohuslav Vlk (1924), Marie Vlková (1924), Božena
Vlková (1944).
Lesní mlýn neboli Donbas (čp.204)
Po druhé válce se hotel nazýval ALHAMBRA, po roce 1950 se objeví jako
centrální odborářská zotavov-na ROH DONBAS spolu s ubytovnami Bílá
Cerkev, Bystrice, Květen, Vostok (čp. 129 - dnes zbořeno), celkem 347
lůžek. Na Donbasu bylo stravovací a kulturní středisko s jídelnou pro
290 osob, dole středisko DON-Club.
Obyvatelé(1965): Bohumil Dengler (1923), Jaroslava Denglerová (1929),
Jan Ryba (1909), Marie Rybová (1913), Jan Ryba (1945)
Zaniklý fotoateliér Güntner (čp.164)
patřil do této části Mariánských Lázní a stával nedaleko Lesního
pramene. Počátky fotoateliéru sahají do roku 1875. Dne 3. dubna 1875
obdržel na základě žádosti povolení k postavení fotoateliéru podle předloženého plánu na gruntě kláštera Teplá fotograt z Plzně Otto
BIELEFELD. Povolení podepsan starosta August Herzig. Fotograf platil
nájem za půjčený pozemek. Bielefeldův ateliér prosperoval poměrně
dlouho, než přešel do rukou Karla a Anny GÜNTNEROVÝCH. Za nich bylo
tradicí dát se u Lesního pramene vyfotografovat. V adresářích 1899 a
1906 se uvádí majitelé Karl Güntner, fotograf, a Anna Güntnerová,
obchodnice s galantérií. Güntnerovi marně usilovali o povolení řádné
stavby na místě provizorního ateliéru. Za první republiky znovu a
marně žádali radnici.
Roku 1945 byl fotoateliér přejmenován na IVO, ale doba fotoateliérů
minula a tak brzy poté zanikl.
Střelnice (čp.308)
je uváděna adresou jako Chopinova ulice čís. 3. Historie střelnice
začíná revolučním rokem 1848, kdy ve zdejším lese stranou lázní si
mariánskolázeňská národní garda pronajala od kláštera místo pro
cvičení gardistů ve střelbě. Původně stávala střelnice v místech
dnešních tenisových kurtů. V roce 1895 byla zrušena a přesunuta dále
do lesa na dnešní místo. U střelnice byl postaven dřevěný pavilón,
bohatě tesařsky zdobený. Jako sportovní střelnice byla v oblibě u
prominentních a urozených hostů a především u polské a ruské šlechty.
V dřevěné hale bývaly vystavovány prostřílené terče slavných hostů.
Ještě před 20 lety tu bývaly terče anglického krále Eduarda VII.,
místního lékaře Kratzmanna, hraběte Szeglesiho z Topolčianek aj.
V roce 1965 měla střelnice vlastní telefon 2743 a sloužila organizaci
Svazarmu. Ale chátrala a v 70. letech rozhodnuto přestavět areál v
podnikovou zotavovnu Městského dopravního podniku Mariánské Lázně .
Rehabilitační středisko Dopravního podniku města - STŘELNICE - oživuje
dnes svým provozem tento jinak neobydlený kout lázní. Vzniklo v
letech 1983-1984 velkorysou přestavbou staré dřevěné střelnice.
Tenisové dvorce u Lesního pramene (čp.63)
měly vlastní číslo popisné a adresou patřily do Chopinovy ulice čís.5.
Roku 1937 měly telefon 2412 (dnes 2694). Za první republiky prý
patřily k nejlépe upraveným dvorcům u nás. Před první válkou měla čp.
63 jídelna hotelu Klinger. Později bylo toto číslo použito na klubovnu
tenisových dvorců.
1. května 1945 zažilo toto místo popravy německých dezertérů vojáky
zvláštního útvaru SS, jak je popsal místní farář Träger, který dával
odsouzencům poslední útěchu. Velení SS mělo dočasné sídlo v domě Helga.
Hájenka DIANA (čp.85)
uváděna adresou jako Chopinova
čís.1 - byla postavena roku 1852 pro
klášterní lesní revír. Stala se pozvolna kavárnou a hostincem. V roce
1906 se uvádí zdejší fořt Anton David. V té době se uváděl i ve střelnici obyvatel Karl Diegisser,
městský hlídač. Byla rozšířena a hostila takové slavné hosty jako byl
pražský spisovatel Franz Kafka v
roce 1916.
Obyvatelé (1965): František Kavan (1909), Jana Kavanová (1914), Karel
Koranda (1928), Milada Korandová (1931)
Kavárna Lunapark (čp.94)
Původně klášterní pila byla postavena roku 1860 klášterem Teplá. Zde
se vyráběly bedny pro lahve minerálních vod Mariánských Lázní. Brzy ji
stihl stejný osud jako jiná místa v okolí - stala se kavárnou CAFÉ
MAXTHAL, název měla podle Maxova údolí, které dal kultivovat opat Max
Liebsch. Tepelský klášter dům pronajímal a v roce 1906 tu byl nájemcem
Franz Dierl as kavárník Julius Dierl - zřejmě bratři. Kdysi měla v
těchto místech stát přehrada, ale plány ji posunuly mnohem výše na
dnešní místo na Kamenném potoce (Steinbach). Po roce 1945 dostala
název LUNA PARK a nedaleko domu zřízeno přírodní letní divadlo Víta
Nejedlého. Pro nepříznivé vlhké podmínky bylo později zrušeno. Kavárna
byla v provozu do roku 1990 a zažila desítky let doby velké
konjunktury. Byla oblíbena u lázeňských hostů, konaly se tu odpolední
čaje a stálí hosté z řad rekreantů a pacientů, kteří se do Mariánských
Lázní každoročně vraceli, ji nazvali "Kočkodrom". Po roce 1990
zůstala opuštěna a zchátrala. Nyní je znovu přestavována.
Obyvatelé(1965): Štefan Mičo (1960)
Nová vodárna
Nová úpravna vody postavená v 60. letech zajišťuje městu dodávky pitné
vody. Vodu bere z nedaleké přehrady a upravuje. Do přehrady přicházejí
nejen vody z okolních studní a toků, ale i z Podhorního rybníka a z
horní části Třebízského potoka.
Stará vodárna a Montážní dům
Mimo provoz stojí stará cihlová vodárna z let 1893-1895 při silnici k
Nimrodu po levé straně. MONTÁŽNÍ DŮM stojí po pravé straně, byl
postaven roku 1895 jako Monteurhaus a měl čp. 307. Zde bydlel hlavní
vodař. Roku 1899 se tu uváděl jako bydlící Friedrich Staab, městský
montér. Podle ústní tradice tu prý bydlel někdo z cirkusu Krone, snad
sám majitel. Proto se domu také říkalo "Cirkus Krone".
Strážní domek u přehrady
vyrostl kol roku 1970 na hrázi
údolní přehrady, která má obsah 270 000 m3. Dříve tu bývalo dřevěné
stavení. Za válek byla přehrada hlídána
vojensky.
Parkhotel
nemá číslo popisné Mariánských Lázní. Před válkou se nazýval hotel s
kavárnou, vinárnou a zahradními terasami WALDFRIEDEN. Byl postaven až
po roce 1918. Po druhé válce zde bývala často ruská klientela. V
Parkhotelu se zastavil v roce 1990 nový president ČSFR Václav Havel.
Kavárna NIMROD
leží na Rájovském katastru, proto nemá čp. Mariánských Lázní. dnes je
nejsevernější stavbou okolí Mariánských Lázní, když výše položená
kavárna VOLFŠTEJN zanikla po válce požárem. Kavárna vznikla krátce po
roce 1900 Český průvodce ředitele Hořejšího popisuje Nimrod jako
útulnou kavárnu. Dvojspřeží sem stálo tehdy 60 Kč, drožka 40 Kč. Po
roce 1945 tu správcoval pan Zavázal, kol roku 1955 se uvádí místo jako
dětská zotavovna ŽUKOV, zanedlouho se vrací k původnímu názvu.
Dlouhodobě sloužila jako rekreační středisko Dopravního podniku města
Prahy.
Hájenka Královský kámen
byla postavena roku 1913 v podobě horské alpské chaty leží pří silnici
na Kladskou. GRIEBEN (1927) ji nazývá "Königsteiner Jagdchloss" -
volně přeloženo jako lovecký zámeček u Královského kamene. Po válce tu
často pobýval Ivan Olbracht a lidé mylně říkali hájence Olbrachtova
chata. V hájence bydlel hajný Lou-čanský a od něho prý pocházelo
pojmenování Modrý kámen, protože se tu "modřilo" (popíjelo). Z
Královského kamene, tisíciletého pomístního názvu se udělal Modrý
kámen a tento omyl se dostal bohužel i do map! Pak tu bydlíval lékař
Žaloudek z Mariánských Lázní a říkalo se "Žaloudkova chata".
Hájenka Schober
stávala na rozcestí lesních cest asi 200 metrů od kynžvartské silnice.
Po válce se křižovatce říkalo STOH. Zde začíná turistická cesta do
Kynžvartu. Hájenka SCHOBER vyhořela po válce v roce 1950 a na
spáleništi bylo nalezeno ohořelé tělo, jejíž totožnost se podařilo
zjistit nálezem zlatého přívěsku v podobě minikamery. Šlo o dceru
známého plzeňského fotografa Balleye. Bylo podezření, že odtud chtěla
utéct za hranice. Až po desítkách let vyšlo najevo, že šlo o případ
hromadného vraha Petlana z Plzně-Petrohradu, který sem vodil lidi se
slibem, že je převede přes hranici a zde je zabil a okradl. Byl
nakonec vypátrán, ale ještě před soudem se ve vězení oběsil. Celý
příběh se stal námětem jednoho z případů televizního seriálu majora
Zemana, kde ovšem byla pozměněna jména, místa a zčásti i děj.
Třebízského památník
V roce 1999 si připomeneme 150. výročí narození velkého českého
vlastence, jehož životní pouť skončila v Mariánských Lázních. Na
velkém balvanu u Lesního pramene mezi rododendrony je pamětní deska
českého spisovatele VÁCLAVA BENEŠE TŘEBÍZSKÉHO (* 27.2.1849, +
20.6.1884). Tento vlastenecký kněz se tu léčil dvakrát: poprvé v 24
letech a ošetřujícím lékařem byl dr. Adolf OTT.
Byl nejoblíbenějším českým spisovatelem své doby, říkali mu "miláček
lidu". Po primici 1875 nastoupil jako kaplan v Litni a od roku 1876
žil v Klecanech u Prahy. Jeho chatrné zdraví, oslabované častými
zápaly plic, se zhoršilo před Vánocemi 1883. Po těžké zimě 1883-1884
na naléhání svého lékaře Mrázka svolil nakonec k léčení v Mariánských
Lázních.
Sem přijel 3. června, ubytoval se v hotelu RUDOLFSHOF ve 2. patře
(hlavní pošta), ale musel daleko do-cházet k pramenům. Když dostal z
kláštera Teplá psaní, že může bydlet v Tepelském domě (dnes plocha
Arnika), dal výpověď v hotelu a stěhoval se nahoru. Německý správce mu
však nabídl pouze 3. patro, kam sotva vyšel. Ani inspektor pramenů mu
nepomohl a vysvětlil, že jinak je vše obsazeno. A tak si nalezl byt "v
městě Moskvě", jak psal, a zde byl od 12.6. (dnes Třebízský). Ale
14.6. ulehl. na lůžko s podezřením na zápal plic, třebaže profesor
Basch, který ho ošetřoval, nepovažoval jeho stav za kritický. 20.
června 1884 zemřel.
Úmrtí hosta v lázních byla věc delikátní a řešila se vždy diskrétně
převozem v časnou ranní hodinu. Přesto byla u Třebízského výjimka.
Katafalk s rakví byl vystaven v kostele a pohřebního průvodu i zádušní
mše v Mariánských Lázních se účastnilo mnoho českých i německých
hostů, včetně školáků se svými učiteli. Nato byla rakev převážena po
železnici do Prahy a uložena 22.6. v Týnském chrámě. Odtud vyšel
smuteční průvod 24.6. na vyšehradský hřbitov za obrovské účasti lidu.
Je pohřben na Vyšehradě, kde Bílkův "Žal" na hrobě vyjadřuje hluboký
zármutek celého českého lidu nad jeho skonem.
Roku 1924 byla odhalena bronzová
pamětní deska poblíž Lesního pramene v Mariánských Lázních u příležitosti 40. výročí úmrtí. Měla prostý
text: "Zde uzdravení hledal V.B.Třebízský - 20.VI.1884. Věnováno o
40.výročí úmrtí." Iniciátory aktu byl prof. Mladějovský a radní
Mizera. Za druhé války Němci desku odstranili. Byla obnovena v roce
1956 v dnešní podobě a na domě Třebízský, kde spisovatel zemřel (čp.
118) je dnes umístěna černá mramorová deska, připomínající jeho skon.
Vladimír KŘÍŽEK vzpomenul našeho
spisovatele odborným článkem "Václav Beneš Třebízský a Mariánské Lázně" v českém sborníku z roku 1958
"Mariánské Lázně - prameny, dějiny, lidé", který vyšel při 150. výročí
založení Mariánských Lázní. Podle Třebízského je dnes nazván úmrtní
dům, ulice, potok i pamětní kámen, u něhož jsme se zastavili.
Co bylo před Mariánskými Lázněmi ?
Když jsme koncem 70. let ve vlastivědném kroužku
studovali pomístní názvy, narazili jsme také na tyto staré mapy a
studovali je ve Žluticích v archivu. Bylo to však z pohledu, abychom
mohli potvrdit především stáří pomístního názvu vrchu Hamelika a
některých dalších názvů, což jsme skutečně ověřili.
Klášterní mapa z 26.
ledna 1756 uváděla tyto pomístní názvy (tj. námi rozluštěné):
Küsslhof (Hleďsebský dvůr
Kieselhof) - Rainstein (?) - Todschlägerin (Popravčí louka) -
Königsteiner (Královský kámen) - In Katzengraben (Kočičí příkopy na
horním toku Třebízského potoka) - Kohling (Milíře) - Moraß Gschoster
(?) - Kellerholtz (?) - Waldweegen (?) - Brücklhau - Gräml Trägl (?) -
Hamelika - Lettenwiesl (louka přímo v lázeňské čtvrti) - Vogelherd
alias Hohe Dorr (Suchý vrch u hotelu Monty) - Royauer Waldt (Rájovský
les) - Räuschenbacher Hayd (Sítinský les) - Auf der Hayd alias
Herrenwald (pradávný název Planého vrchu byl Háj a německy Hay,
později Hayd) - Geber (?)- Bärrnhau (Medvědí mýtina) - Bährenlohe
(Medvědí doupata poblíž Medvědího pramene) - Reheknock (dnes Srnčí
hřbet) - In Stocken (?) - Schildrbach (Třebízského potok) -
Auschowitzer Bach (Úšovický potok) a další nerozluštěné.
Na mapě z roku 1756 je
důležité, že je přepisem mnohem starší mapy.
Klášterní mapa z 25.
září 1683, zkopírovaná v Ministrově článku, je významná
toponomasticky tím, že pomístní názvy z roku 1756 byly už používány v
17. století a s velkou pravděpodobností i mnohem dříve. Některé z
těchto názvů se objevují tu a tam ve starších listinách.
Mapu z roku 1683 využila
už v roce 1925 balneologická výstava v Mariánských Lázních. Měřítko
mapy bylo 1:120 zemských uzlů, každý 52 pražských loktů. Minerální
prameny byly na mapě označeny praporkem. "Salzsäuerling" byl
Ferdinandův pramen, "Stinkersäuerling" byla Farská kyselka, "Säuerling
bei der alten Schneid-mühl" byl Lesní pramen. Byly vysloveny domněnky,
že i klášterní mapa z roku 1683 měla starší předchůdce, ale nebyly
objeveny.
K Ministrově článku:
MINISTR uvádí rok 1796
jako čas skončení platnosti lesní rezervace a píše "Po roce 1796
přešly … lesy do neomezeného vlastnictví kláštera." Zde se rozchází s
opatem dr. Gilbertem Helmerem ve dvou směrech: zaprvé v letopočtu (Helmer
uvádí rok 1786) a za druhé ve faktografii. HELMER píše v historii
lázní v roce 1932, že se klášter kromě 11 000 zlatých za zrušení lesní
rezervace zřekl pásu klášterních lesů v prostoru Kladské, tj. v roce
1789. To se srozumitelné, protože tyto lesy byly pak dlouhou dobu
státním majetkem. Až v 2. polovině 19. století je od státu koupil
kníže Schönburg.
Naproti tomu MINISTR jako
renomovaný odborník v lesnictví pravdivě zpochybňuje používané
letopočty o vymření medvědů a vlků v kraji. Uvádí, že ještě v roce
1746 bylo složeno osm vlků. A skutečně v soupisech složené zvěře
(1746) se objevují i dva medvědi (oficiálně byl poslední medvěd
zastřelen už 1696).
MINISTR na konci článku
správně připomíná řádné zmapování lesů po roce 1818. Provedl je roku
1819 geometr kláštera Teplá Hieronimus Utschig.
K článku Josef MINISTRA
se vracíme u historie Lesního mlýna, protože je důvodná domněnka, že
právě na jeho místě stával už v roce 1683 onen "alte Schneidmühle" -
mlýn-pila, který tu zpracovával dřevo a naplnil názvosloví celého
okolí oním "Schneid-".
Samozřejmě, že vlastní
lázeňské sídlo mělo počátek v roce 1786, kdy se tu usadili první lidé
v souvislosti s léčivými prameny. Daleko před tím tu však museli
pobývat středověcí horníci, jejich rodiny, dřevorubci, uhlíři na
milířích, ale i lidé ve mlýně Schneidmühl. Kopii článku Josefa
MINISTRA otiskujeme.
O minulosti Mariánských Lázní bylo toho již hodně napsáno, málo však o
vývoji tohoto malebného území před rokem 1808, kdy se mu dostalo
oficiálního názvu "Mariánské Lázně". Poslední dobou našel jsem v
kadaňském státním archívu některé mapové a listinné doklady, které
dosavadní znalosti o minulosti tohoto území doplňují a upravují.
Je to v prvé řadě mapa z
roku 1683, je jíž značně zmenšenou reprodukci připojuji. Historie této
primitivní kresby je natolik spojena s minulostí mariánskolázeňského
prostoru, že je třeba alespoň krátce se s ní seznámit. území na mapě
silnou čarou ohraničené, o kterém se v přiloženém popise uvádí, že
jeho obvod činí 930 provazců (tj. 23 101 metrů) a uzavřená plocha 117
zemských lánů (2130 ha), náleželo od roku 1197 premonstrátskému řádu
tepelského kláštera. V roce 1534 císař Ferdinand I. zastavil ho za
půjčku 12 000 zl., poskytnutých mu Janem Pflugem z Rabštejna,
držitelem tehdejších panství Kynžvartu a Bečova, tomuto feudálu s
podmínkou, že klášter do šesti let po smrti Jana Pfluga a jeho bratra
Kašpara obdrží za stavený majetek zpět, proti složení 12 000 zlatých
dědicům zmíněných šlechticů. K za stavení došlo podle tehdejšího
názoru císařových rádců proto, že řádové Lesy dluž no považovat za
propůjčené lesy komorní.
Když Jan Pflug po nepodařeném šmalkaldském odboji byl v roce 1574 dán
do říšské klatby a veškerý majetek mu zabaven, uplatňoval klášter
navrácení majetku, což bylo příslušnou restituční komisí při znáno
podmínkou, že doly a lesy zůstanou rezervovány královské komoře,
klášteru pak a jeho poddaným dostane se potřebného dřeva, a to
klášteru zdarma, poddaným za určitý poplatek. Klášteru zůstala v
rezervovaných lesích jen honitba, rybolov a právo pastvy, zatímco
jakýkoliv zásah do lesů zůstal vyhrazen císařskému lesmistrovi a
později c. k. správě montánních lesů v Horním Slavkově, odkud byly
řízeny též ostatní rezervované lesy, sahající od Karlových Varů až za
Kynžvart, sloužící důlní činnosti císařských dolů v tomto prostoru
(odtud název "Císařský les"). Tepelské rezervované lesy byly pak v
roce 1683 zaměřeny a připojená reprodukce je kopií původní mapy.
Neurčitost smlouvy vedla
k staletému sporu kláštera s montánní správou, ukončeným v roce 1796,
kdy klášter dostal za určité ústupky zpět většinu svých rezervovaných
lesů, mezi nimi i onu část, ležící ‚ nynějším mariánskolázeňském
prostoru. Tato skutečnost mimo jiné nám prokazuje, že před rokem 1796
nemohl klášter na území nynějších lázní provádět jakoukoliv úpravu a
výstavbu, jelikož neměl k potřebnému vyklučení lesů dispoziční právo.
Z mapy je patrno, že mimo rezervované lesy ležely jen dva prameny
(pozdější Ferdinandův a Rudolfův). Na mapě je jeden z nich označen
jako "Stenker", tj smrdutý, zatímco prameny v rezervovaných lesích
(pozdější Křížový, Mariin a Ambrožův) jsou tu označeny jako "Sauerling
bei der Schneidmühl", tj. kyselka u pily. Tyto poslední prameny
vyvěraly v hlubokých jedlových lesích, jen tu a tam prostoupených
skupinkami smrků a buků. Pila na mapě není zvlášť vyznačena a lze
soudit, že tu b na Úšovickém potoku krátce před rokem 1683, jelikož na
mapě nejsou vyznačeny žádné paseky.
V té době byl tu častým
hostem vlk (ještě v roce 1734 je v okolních lesích složeno osm a v
roce 1746 šest vlků) a občas sem zavítal medvěd, Jak svědčí názvy
blízkých lesních tratí: "Bährenbrunn", "Bahrenhau" a "Bährenlohe".
Hodně tu bylo jelení zvěře, která se z okolních lesů stahovala k
slaným pramenům. Podle záznamů složené zvěře z třicátých a čtyřicátých
let 18. století bylo na příklad složeno na území nynějších městských
lázeňských lesů v roce 1737 patnáct, 1738 devět, 1744 jedenáct a v
roce 1746 sedm jelenů (data z ostatních let nejsou v zápise uvedena).
A v roce 1859, při exkurzi lesníků z Čech v tepelských lesích a tehdy
již kvetoucích lázních, zástupce premonstrátů u Křížové ho pramene při
vítání účastníků hrdě pro hlásil, že v místě, kde stojí, ještě před 50
lety byly bažiny, kde kalištili jeleni.
Že zmíněná pila nedaleko
"kyselek" plnila dobře svůj úkol a pořádně se zakusovala do okolních
porostů je patrno z popisu rezervovaných lesů z roku 1756, který nám
prokazuje, že v prostoru nynějšího Křížového, Mariina a Ambrožova
pramene byla místo bývalých staletých porostů smrková a jedlová
tyčovina s rozsáhlou bahnitou pasekou, která - zároveň s loučkou,
rozloženou kol pily - stala se základem později Skalníkem upraveného
proslulého parku. Také lesy v trati "Hamelika" (nynější Panoráma)
tvořily již jen rozsáhlou paseku, tu a tam nalétnutou mladým smrkovým
mlázím, a v trati "Rehknock" (nynější lesní oddělení Srnčí) z bývalého
pralesa zůstala vypálená holina. Starý les se zachoval jen v severní
části nynějších městských lesů.
Po roce 1796, kdy lesy v
mariánskolázeňském prostoru přešly do neomezeného vlastnictví
kláštera, bylo možno přikročit k využití pramenů, jichž léčivé účinky
byly již staletí před tím známé. Karel Kašpar Reitenberger, od roku
1813 opat tepelské ho kláštera, již jako mladý sekretář po chopil
význam lesů pro budoucí lázně a jeho vlivem bylo tu již v prvních
letech 19. století velmi konzervativně hospodařeno, takže v roce 1818,
kdy tepelské lesy byly řádně zmapovány a popsány, obklopovaly prameny
staré, plně zakmeněné jehličnaté a mladé bukové porosty, které
přispěly nemálo svou estetickou a klimatickou hod notou ke kráse a
proslulosti lázeňského města.
LESINKA
rozkošná ty Rusalinko,
již nastává loučení
Listní žloutne, kvítí vadne,
ptactva umlklo pění.
Blažen jsem u tebe dlíval,
při tvém boku odpočíval
nad potůčkem hrčícím.
V letním horku, v libém stínu
chladíval se na tvém klínu
koflíkem se perlícím …
Josef František SMETANA
(1801-1861) byl v Mariánských Lázních na léčení třináctkrát a Lesní pramen si
oblíbil. Byl vlasteneckým profesorem na tepelském gymnáziu v Plzni a patřil
mezi příznivce Reitenbergerovy, těžce nesl jeho nelítostný osud. Ale ani
Smetanův osud nebyl světlý. Zápasil se svou oční chorobou a těšil se z každého
oddálení svého smutného osudu. Jeho zrak byl zasažen šedým zákalem a blížila
se slepota. Zemřel ve věku 60 let. Jeho bratrancem, resp. strýcem byl hudební
skladatel Bedřich Smetana (1824-1884).
