Hamelika 1998 číslo 02

H i s t o r i c k é k a m e n o k ř í ž e v n a š e m š i r o k é m o k o l í

Ročník XXII. (1998)

Pořadové číslo 276.

Mariánské Lázně

1. března 1998

OBSAH

Opět přichází rok s osmičkou na konci
l Poprvé vysloví název lázní Jaroslav SCHALLER v roce 1788
l Domnělé oficiální pojmenování Mariánských Lázní 1808

Stojíme nad hrobem deseti žen u Čisté
l Utrpení vězněných českých a polských žen v posledních dnech Protektorátu

Ing. Richard Švandrlík Kamenné kříže Čech a Moravy (recenze)
l Švédský kamenokříž u Závišína
l Kamenokříž v našem muzeu
l Dva ovesnokladrubské kamenokříže
l Vlkovický kamenokříž
l Velbloudí hlava
l Hornokramolínský kamenokříž
l Mnichovský kamenokříž
l Kamenokříž k Poutnovu
l Ztracený Gnirsův kamenokříž
l Ztracené kamenokříže ve Staré Vodě
l Zaniklé kamenokříže v Maiersgrünu
l Kamenokříž nad hradem Kynžvart
l Dolnožandovský kamenokříž
l Zmizelý léčivý kamenokříž
l Cikánský kamenokříž u Leimbrucku
l Školní kamenokříž v Teplé
l Wrangelův kamenokříž v Teplé
l Dva mariánské kamenokříže v Teplé
l Dva Šrámkovy tepelské kamenokříže
l Neznámý zaniklý kamenokříž v Teplé
l Šest Reitenbergerových kamenokřížů
l Zaniklý kamenokříž v Krásném Jezu
l Křížový kámen v Dobré Vodě
l Kamenkříž s magickým důlkem v Krásném Údolí
l Kamenokříž v Rudolci s keltským křížem
l Kamenokříž v Novině (Schwand)
l Loketské kamenokříže
l Torzo kříže a vraždy v Lokti
l Krásenské kamenokříže
l Domaslavský kamenokříž s kruhem
l Objevený kamenokříž v Boněnově
l Chodovoplánský křížový kámen
l Plánské kamenokříže
l Kamenokříž Horní Kozolupy

Slavný vznik okresního hejtmanství Mariánské Lázně v roce 1902

Zdeněk Buchtele Staré Šance a hrad Kynžvart (studie)

Nové publikace k hradům
l Tomáš Durdík (1995)
l Jiří Úlovec (1997)

Předválečné židovské majetky v Mariánských Lázní

Otvírání pravoslavného kostela v Mariánských Lázních (1902)

Opět čas bolševníku (článek Chebského deníku podle studie Věry Vydrové)

Pavel Vondráček Bolševník je převtělení sudetského Němce
l Lidská bytost
l Jasno
l Šance

Sloupová hala Křížového pramene

Mariánskolázeňský kronikář Felbinger a jeho historická kresba z roku 1788

Nejstarší známé kamenokříže před sto lety

Opět přichází rok s osmičkou na konci

Poprvé vysloví název lázní Jaroslav SCHALLER v roce 1788

      Před 210 lety se poprvé objevuje dnešní německý název Marienbad. Je to v Schallerově Topografii království Českého v roce 1788. U něho znamenalo označení Marienbad (německy neutrum), česky Mariánská lázeň (v češtině femininum). To bylo ono bažinaté místo, kde se příchozí koupali. Mocné výrony zemního plynu tu probublávaly vodami potoka Hamelika, který se tu rozléval, a k sobě přibíral ještě zdejší drobné minerální vývěry. Studená rašelinná voda tu bouřlivě vřela jako při varu (ač byla studená) a na břehu se nacházely mrtvolky hlodavců, hmyzu i ptactva. Toto místo bylo v letech 1780-1790 vícekrát popsáno přímými návštěvníky-pamětníky, mezi nimiž byl i kronikář Felbinger, který sem chodíval z Hamrnického zámečku pít Ambrožův pramen a koupat se ve srubové chatě se čtyřmi primitivními kabinkami. Jeho zásluha je v tom, že nám zakreslil srubové lázně do kroniky a tak máme i jejich podobu.
      Jaroslav SCHALLER první vyřkl a zapsal - právě před 210 lety - název příštích lázní. Toto označení se už tehdy zřejmě používalo. Nebyl to tedy Schallerův výmysl či momentální nápad. Avšak používalo se také označení Stenker (Smraďoch) či Stenkerbad (Smradlavé lázně), protože zemní plyn obsahoval, byť nepatrně, sirnaté látky, sirovodík, a voda po něm páchla.
      Z Schallerova popisu panství kláštera Teplá přepisujeme doslova z originálu (i s jeho chybami faktografickými a dobovou gramatikou) popis zdejšího okolí, jak se nachází v IX. díle Schallerovy topografie (SCHALLER Jaroslaus: "Topographie des Königreichs Böhmen, IX. Theil - Pilsner Kreis, 1788, S. 194-196).
      Ačkoliv bylo mnohokráte použito v historii Mariánských Lázní zprávy ze SCHALLERA, žádný autor neuvedl, že tři prameny v kotlině Mariánských Lázní SCHALLER zapsal pod heslem SELSKÝ MLÝN (Bauernmühle, dnes chybně uváděný jako Stavební mlýn, což by muselo být Baumühle!). Prameny uváděl v pořadí:

      1. Slaný (dnes Křížový);
      2. Ambrosiánský ( dnes Ambrožův);
      3. Mariánská Lázeň ( dnes Mariiny prameny).
      Nadto se zde SCHALLER zmýlil v číslici 15), kterou použil pro 15) Selský mlýn i pro následnou obec 15) Chotěnov (Kuttenau)!
      Pod pořadovým číslem 19) popisuje SCHALLER samostatně Úšovice s jinými třemi prameny, které neuvádí jmény a jen připomíná, že slouží dobytku k pití. Dále připomíná dávný zájem krále Ferdinanda I. o slaný pramen. Tři prameny v Úšovicích byly:
      1. Slaný (dnes Ferdinandův),
      2. Luční (dnes Rudolfův),
      3. Pottův (dnes soustava Pottových pramenů).
C i t a c e:
      "12) Unter Gramling von 13 N. mit einem Sauerbrunnen …
      13) Hollewing von 10 N. ….
      14) Hammerhof, ein Schlößchen und Meyerhof zählet sammt dem Hochofen 3 Hammern, und der
      15) sogenannten BAUERNMÜHLE 21 N., hier sind drey trefliche Gesundbrunnen, deren einer der gesalzene, der zweyte der A m b r o s i a n i s c h e, und der dritte das M a r i e n b a d genannt wird. Die Bestandtheile und Wirkungen dieser Wässer haben die berühmten Hrn. Aerzte Zauschner, Suchomel und Ržíha untersucht, und durch besondere Abhandlungen dem Publikum kund gemacht. Heut zu Tage wird das bekannte Tepler Salz, welches aus der hiesigen Salzquelle verfertigt wird, nicht zum gemeinem Gebrauche, sondern nur zu den Arzneymitteln verwendet //Peithner edler v.Lichtenfels I,c,§ 163.//
      15) Kuttenau von 9 N. mit einem Gesundbrunnen
      16) Martnau von 17 N., gleichfalls
      17) Stanowitz von 8 N.
      18) Wlkowitz, Wilkowitz von 22 N.
    19) AUSCHOWITZ, Huschowitz von 30 N. mit drey vortreflichen Salzquellen, deren man sich heut zu Tage insgemein nur fúr das Vieh bedienet.K. Ferdinand I. ließ selbst dieses Wasser durch einige Aerzte untersuchen, und man fand, daß hieraus das beste und feinste Salz verfertigt konnte. Der Kaiser munterte derhalben den Abt Anton zu Tepel auf, dieses Werk zu Stand zu bringen. Man fieng auch mit gewünschtem Fortgange an die Sache zu betreiben allein dieses Unternehmen wurde bald wieder unterbrochen, da sich die Hrn. von Pflug dieses Orts bemächtiget hatten. Nach der Zeit aber, da man die entrissenen Güter den Geistlichen wieder zurückgestellet hatte, wurde das hiesige Salzwasser auf ein fleißiges Beythun des Tepler Abtes durch den Oberstbergmeister von Schlackenwald wieder hergestellet. Endlich aber als sich vieles Wildwasser mit dieser Salzquelle vermischt hatte, und solches keineswegs ohne große Kosten geläutert werden konnte, wurden diese Salzwerke mit landesfürstlicher Genehmhaltung wieder eingestellet. // Balbin Miscellanea L,I,c.12, Gals.Dobner Hist. T.2 //.
      Doch wird nicht ferne von dannen aus einem Brunnen nach der Aussage des H.Cornelius Kaiser noch heut zu Tage das bekannte Tepler-Auschowiczersalz gesotten, und in sämmtlichen Apotheken das Pfund zu 2 fl. verkauft.
      20) Milestau von 14 N. mit einem Gesundbrunnen."

Domnělé oficiální pojmenování Mariánských Lázní 1808

      V různých knihách a průvodcích se už tradičně po sto let uvádí rok 1808 jako rok přidělení jména Mariánské Lázně - Marienbad pro malou osadu v údolí pramenů. Jak je tomu doopravdy ?
      V roce 1813 vydal klášterní lékař Johann Joseph NEHR první knihu o Mariánských Lázních s názvem " Beschreibung der mineralischen Quellen zu MARIENBAD auf der Stiftsherrschaft Tepl nahe bey dem Dorfe Auschowitz". Tehdy už název Marienbad-Mariánské Lázně byl oficiální, uznávaný, a doktor Nehr ho nijak nevysvětloval. Rok předtím, 1812, byly už Mariánské Lázně ustaveny samostatnou obcí s vlastním rychtářem.
      V roce 1808 - když už doktor Nehr dokončil stavbu svého domu Goldene Kugel ( Zlatá koule) - odehrála se v místě, kde bylo osm domů, zčásti dřevěných chalup, první lázeňská sezóna. Přítomno bylo v létě 80 hostů, kteří si většinou museli přivézt potraviny na celou dobu pobytu i vlastní postel. 14 světnic v Nehrově domě "Zlatá koule" zdaleka nepostačovalo a řada hostů spala i na půdě. Koupání ve čtyřsvětničkovém srubu bylo rovněž nedostačující a hosté reptali. Opat Chrysostomus Pfrogner dal rychle postavit lázeňský domek u Mariina pramene, tzv. Traiteurhaus, kde bylo i několik koupelen. Přes tyto nedostatky byl rok 1808 rokem první lázeňské sezóny a zdá se, že opravdu v tomto roce převládl pro lázně název Mariánské Lázně - Marienbad.
      Historik Benedikt BRANDL se podrobně zabýval zachovanými listinami té doby a nenašel - podobně jako Adalbert DANZER již v roce 1842 - žádnou listinu z roku 1808, která by vyhlásila nový název lázní. Dosud se tu říkalo "Auf Saling" či "Auf Saring" (Na kyselce), a Mariinu prameni se říkalo Marienbrunnen, tj. Mariánská studně, nebo též "Stenker", tj. Smraďoch. První listina, v níž se objevilo oficiálně jméno Marienbad je až z roku 1810. Je to žádost fořta Maxmiliána Felbingera, který bydlel v solivárně. Slovo Marienbad použil jako již užívané.
      Všichni historici (DANZER, STAAB, URBAN, BRANDL) shodně uvádějí, že jméno Mariánské Lázně se objevuje živelně a zvolna.

DANZER Adalbert: "Geschichte Marienbads", 1842, S.41-42
      "Nachdem Nehres Haus im Baue vollendet war, und nach seiner Erzählung die Zahl in- und ausländischen Badegäste immer zugenommen hatte: so hielt man er für zweckmässig, den schwankenden Namen des Ortes fest zu stellen.
      Nach gemeinschaftlichem Uebereinkommen, mehr aber auf Anordnung des Herrn Prälaten PFROGNER, legte man dem ganzen Orte nach der grössten Quelle, nämlich dem Marienbrunnen - den Namen MARIENBAD bei. Unter diesem Namen wurde auch die Marienquelle alleinn in einigen Schriften, z.B. von R e u ss ausgegeben. Woher die Marienquelle selbst ihren Namen entlehnte, wurde schon oben bemerkt, daher nur noch auf die Sage hingedeutet wird (Urkunde konnte ich darüber nicht finden). dass ein kranker Soldat, welcher durch den Gebrauch der hiesigen Heilquellen, bsonders der Marienquellbäder, seine Genesung erlangt hatte, ein Bild zur Ehre der Muttergottes aus Dankbarkeit an den nahestehenden Baum geheftet haben soll. Die Zeirt dieses Begebeheit konnte ich nirgends erfahren.
      In Folge dieser Umstände wurde den Name Marienbad keineswegs auf eine feierliche Art proklamirt. Er entstand, wie man zu sagen pflegt, gewissermassen von selbst, und verbreitete sich im In- und Auslande in der Art, dass er jetzt schon weit über die Gränzen Europas berühmt geworden ist."
      Po Adalbertu Danzerovi přichází další historik Mariánských Lázní Ludolf STAAB, který píše o vzniku Mariánských Lázní 1872 ve stejném duchu podle svého předchůdce A. DANZERA jak psal před třiceti lety .

STAAB Ludolf: "Geschichte Marienbads von der aeltesten Zeit bis zur Gegenwart", Wien 1872 , S. 27-28
      Da um diese Zeit der Name des neuen Kurortes "Marienbad" schon hin und wieder gebraucht wurde, so soll in dem Folgenden Einiges über dessen Entstehung. sowie über die Gemeindeangelegenheiten der neuen Kolonie und über das Badeleben, wie es sich im ersten Dezennium des gegenwärtigen Jahrhundertes gestaltetete, beigebracht werden.
      Schon bei ZAUSCHNER (1766) wird die Badequelle als MARIENQUELLE angeführt. Sie erhielt diesen Namen von dem MARIENBILDE, welches ein durch den Gebrauch der Bäder genesener Soldat aus Dankbarkeit an einen nahen Baume befestiget haben soll. Nehr nennt sie das MARIENBAD^eben so SCHALLER in seiner Topographie von Böhmen (Prag 1788).
      Die neue kolonie selbst hiess im Munde der umliegenden Lanbewohner SÄUERLING, im hiesigen -Dialekte SARG´N, auch SAUERBRUNN, nach dem gesalzenene Brunnen, dem Kreuzbrunnen, - oder man nannte sie STENKER nach der Marienquelle. Allmälig wurde aber der Name dieserletzteren, welche wie eben bemerkt, gewöhnlich "das MARIENBAD" hiess, auf den ganzen Ort übertragen. Es bildete sich so der Name MARIENBAD, wie man zu sagen pflegt, gewissermassen von selbst, ohne dass von irgend einer Seite eine besondere Anregung dazu gegeben worden wäre.
      Die wenigen seither gebauten Häuser waren zur Nachbargemeinde HAMMERHÄUSEL conscribirt und unterstanden dem dortigen Ortsvorsteher, damals "Richter" genannt.
      Uvádíme nejen citaci L.STAABA, ale i velmi podobné vysvětlení názvu Mariánské Lázně od doktora M.URBANA a nakonec i závěry detailního pátrání profesora Benedikta BRANDLA z kláštera Teplá.

URBAN Michael: "Alt-Marienbad" Marienbad 1908, S. 45-46
      36 let po Staabovi se znovu pouští do historických úvah plánský lékař M.URBAN (1908). Opět prochází všechny dostupné prameny - farní knihy, anály kláštera, literaturu a dochází ke stejným závěrům.
      V úšovických církevních knihách nachází označení pro místo "SAUERBRUNNEN", když lidově se říkalo osadě "Saling" nebo "Saring". URBAN podtrhuje, že název místo dostalo bez nijakého úředního vyhlášení a jméno lázní Panny Marie se rychle šířilo v Čechách, ale i do Bavor a Saska. URBAN také připomíná, že první, kdo písemně užil dnešního názvu Mariánských Lázní byl uvedený Jaroslaus SCHALLER roku 1788, třebaže název nevztahoval na obec, ale na pramen, v němž se lidé koupali.
      Osada, které se začalo říkat Mariánské Lázně, patřila zprvu pod obec Hamrníky (Hammerhäuseln) a krátký čas byla podřízena soudně i administrativně tamějšímu "rychtáři", který byl ovšem podřízen vrchnímu rychtáři v Úšovicích. Před rokem 1791 bylo celé území přifařeno pod Pístov.
      URBAN také poznamenává, jak rychle lázně vyrostly. V roce 1813 se ještě psalo "Marienbad bei Auschowitz", o 10 let později "Tepl bei Marienbad". Byl to výsledek deseti let usilovné práce opata Reitenbergera a jeho nejbližších spolupracovníků-premonstrátů:
      "Diese Wünsche konzentrieren sich vorerst in der Erbauung eines, allen zeitgemäßen Anforderungen eintsprechenden Badehauses, sowie eines komfortablen Gasthauses zur Unterbringung der fremden Kurgäste, aber er suchte vom Abte auch die Bewilligung zur Ansiedelung vobn Handwerken etc. um die Quellen, also die Anlage einer seßhaften Kolonie (Im Volksmunde hieß diese Kolonie SALING oder SARING schlechtweg und unter dem Namen SAUERBRUNN erscheint der neue Kurort auch in den Kirchenbüchern der zugehörigen Pfarrei Auschowitz.) als Ausgangspunkt eines wirklichen Kurortes, zu erreichen, was ihm jedoch erst im Jahre 1807, als er selbst sein eigenes Haus fertiggestellt hatte, gelang.
      In diesem Jahre entschloß der Abt sich endlich zum Bauer eines neuen und größeren Badehauses, das auch schon im nächsten Jahren dem Publikum zur Benützung übergeben werden konnte. Dieses Enthielt 8 Badestuben im Parterre und 8 Wohnzimmer im ersten Stocke. Da das ältere Badehäuschen mit seinen 4 Stuben zur Benützung für ärmere und weniger bemittelte Kranke stehen blieb, se besaß nun der neue Kurort, welchen man, ohne jegliche ämtliche Verordnung, oder ohne sonstige allegemeine öffentliche Verlautbarung bereits MARIENBAD hieß, 12 Badekabinen zum Gebrauche. (Der Hauptgrund, der Kolonie als Kurort um die "Auschowitzer" mineralquellen endlich einen festen Namen nach außen zu geben, wird der gewesen sein, den Heilwert der Quellen als solche unter einer Ortsbezeichnung desser, ja leichter der großen Oeffentlichkeit mitteilen zu können. Daß Jaroslaus SCHALLER in Seiner Topographie Böhmens vom Jahre 1788 (Theil IX.) als erster MARIENBAD als Kurort mit diesem Namen angeführt hat, ist unrichtig; er hat nur die Marienquelle "Marienbad" genannt. - Erster Badehauspächter war Johann Ingrisch im J. 1808-1812.)
      Rasch verbreitete sich der Name Marienbad im In- und Auslande, vorerst aber ganz besonders in Sachsen und Bayern. Aus diesen Beiden reichsdeutschen Königreichen kamen die erste namhaften Kurgäste in das waldumrauschte, idyllische Marienbad . Im Jahre 1813 schrieb man "Marienbad bei Auschowitz", zehn Jahre darauf "Tepl bei Marienbad".
      Als selbstständige Siedelung oder Einschicht (Kolonie) wurde Marienbad zum Dorfe Hammerrhäuseln konskribiert und sie unterstand als solche der Jurisdiktion des Richters dieses Dorfes, der wieder dem Oberrichter in Auschowitz untergeordnet war. Vor der Errichtung einer Pfarrei Auschowitz (im Jahre 1791) war Auschowitz und mit ihm Hammerhäuseln der Pfarrei Pistau zugeteilt."

BRANDL Benedikt "Prälat Karl Reitenberger, Abt von Stift Tepl und Gründer der Kurstadt Marienbad, Hanika Marienbad , 1930, S.31
      Posledním v řadě, kdo se odborně historicky zabýval vznikem jména Mariánské Lázně byl v roce 1930 Doktor Benedikt BRANDL, O.Praem. ve své studii o opatovi Reitenbergerovi. Od něho se dovídáme, že nejstarší nalezený dokument s označením "Marienbad" nalezl až na konci roku 1810 v žádosti fořta Maxmiliána FELBINGERA o povolení stavby vlastního domu a přidělení potřebného gruntu (stavební parcely). Dokument je ovšem svědectvím, že se nového jména již oficiálně používalo. Postupně se objevují ve stále rychlejším sledu další doklady o užívání nového jména.
      V církevní knize Úšovic, kam Mariánské Lázně až do roku 1843 patřívaly, se objevuje v roce 1811 v knize zemřelých ("Libri in Domino defunctorum") poprvé jméno Marienbad u zápisu zemřelého děvčátka "Anna Seidlerin, Schneidermeisterskind (dítě mistra krejčovského) in Marienbad, No. 32, stáří 1 rok". BRANDL připomíná, že k historickým pramenům patří i kronika (asi Felbingerova), a dokumenty v soukromých sbírkách a knihovnách některých rodin v Mariánských Lázních a Plané! BRANDL píše:
      "Den Namen "Marienbad" als Ortsbezeichnung fand ich in den im Stiftsarchiv befindlichen Akten zuerst in Jahre 1810 urkundlich vor. Der obrigkeitliche Förster Maximilian Felbinger bittet den Abt H.Chrisostomus PFROGNER, ihm die "Bewilligung zur Erbauung eines eigenen Wohngebäudes bei dem Marienbad zuerteilen und hiezu den nötigen grund gütigst auszuweisen lassen. Marienbad am 11ten November 1810. Maximilian Felbinger, Förster."
      In den Kirchenbüchern der Pfarrei Auschowitz zu der Marienbad bis 1843 gehörte, findet sich der Name Marienbad zum erstenmal im Jahre 1811 im Sterbebuch, wo Öanna Seidlerin, Schneidermeisterskind in Marienbad" als gestorben verzeichnet ist.
In den Kirchenbüchern zu Pistau, wohin auch Auschowitz vor 1790 gehört und in den Auschowitzer Kirchenbüchern seit 1791-1811 heißt es: "Die Häuser und die Mühle "ad fontem salis" (bei der Salzquelle), "beim Salzbrunn" oder "Sauerbrunn".
      Seit 1808 legte man nach gemeinschaftlichem Uebereinkommen, mehr aber auf Anordnung des Prälaten Pfrogner nach der größten Quelle, der Marienquelle, die schon früher als einzelne Quelle in manchen Schriften das "Marienbad " genannt wurde, dem ganzen Orte diesen Namen bei. Nicht eine Geschichte Marienbads zur Zeit Abt Reitenbergers soll hier geschrieben werden. Wir haben bereits verschiedene Bücher, die Marienbads Geschichte darstellen (Schmidinger, Danzer, Staab)."
      V textu jmenuje doktor BRANDL ještě jeden z nejstarších pramenů k historii Mariánských Lázní. Jde o knihu A.Schmidingera z roku 1838. V ní chybí vysvětlení vzniku názvu obce. Proč? Schmidinger se držel faktografie, a protože nenalezl žádný oficiální dokument o pojmenování lázní, tuto věc přešel. (SCHMIDINGER A., Wegweiser für Marienbader Kurgäste, Kreuzberger und Weber, Prag, 1838)
      Po roce 1850 dochází v publikacích o Mariánských Lázních k významné změně. Běžní autoři se už netrápí, jak, kdy a kde se vynořilo jméno Mariánské Lázně a informují lázeňské publikum jednoznačně letopočtem 1808. Takto přebírají informaci i oficiální instituce, později představení města - zastupitelstvo, starostové a radní, a například v roce 1908 oficiálně a s velikou slávou oslavují 100.jubileum založení Mariánských Lázní . Podle toho pak české Mariánské Lázně ve stejném nadšení roku 1958 oslavují 150. jubileum. Tehdy vycházejí dvě velké české publikace, v nichž si český čtenář poprvé přečítá obšírnější historii města; je vydána pamětní známka Mariánských Lázní a těmi všemi oslavami roku 1958 je vlastně potvrzeno, že české Mariánské Lázně se hlásí k tradici slavného svého předchůdce - německého Marienbadu. Rok 1808 jako rok vzniku, o němž byli sice historikové Mariánských Lázní v duchu přesvědčeni, ale přiznávali, že není písemně potvrzen, vyslovil poprvé jednoznačně, pokud vím, až Emil KRATZMAN v roce 1857 takto:
      "Im Jahre 1808 erhielt endlich die neue, kräftig aufblühende Kolonie den Namen MARIENBAD, auf Anordnung des verdienstvollen damaligen Stiftsabtes CHRYSOSTOMUS PFROGNER, der die ihm zugedachte Widmung der Mutter Gottes überließ, "einer mächtigern Patronin der Quellen, als er es sein könnte."
      Tedy - v roce 1808 konečně dostala nová, rychle se rozvíjející kolonie jméno Mariánské Lázně, z nařízení tehdejšího zasloužilého klášterního opata Chrysostoma Pfrognera, který stanovil pro kolonii zamýšlené věnování Panně Marii, "mocné patronce pramenů".
      Pokud by opat PROGNER v roce 1808 nařídil pro kolonii u pramenů jméno Mariánské Lázně, pak nás dovedou stopy k člověku, který navrhl jméno - ke Karlu Reitenbergerovi. Jen krátce: Kašpar Prokop Reitenberger se narodil 29.prosince 1779 v Úterý, vystudoval v Plzni a Praze, vstoupil do řádu premonstrátů a přijal jméno Karel. 16.10.1803 byl vysvěcen knězem, do roku 1806 byl v klášteře, od 8.6.1806 do 5.2.1807 knězem ve Svatém Vojtěchu a odtud povolán na místo sekretáře opata. Již v roce 1808 se věnoval mladý Reitenberger vznikajícím lázním s neobyčejnou horlivostí, neboť mu opat předal vedení nad lázněmi. K tomu Reitenberger vzpomínal:
      "Tehdy (1808) byly Mariánské Lázně přístupné pouze po lesní cestě, která se svažovala z Hameliky až k Ambrožovu prameni, a mezi tím vrchem a promenádou bylo jedno zarovnané místo, kde mi opat Pfrogner vtiskl do ruky řízení Mariánských Lázní a 60 zlatých, abych nechal vybudovat suchou cestu, která by spojila hostinec u Mariina pramene s dvěma Křížovými prameny."
      Kdo jiný než Reitenberger mohl navrhnout opatovi, aby dal kolonii vhodné jméno a použít již tu a tam se objevující označení Mariánské Lázně pro celé osídlení ?

Stojíme nad hrobem deseti žen u Čisté
(Utrpení vězněných českých a polských žen v posledních dnech Protektorátu)

      Uprostřed Slavkovského lesa, hluboko v lesích pečuje o hromadný hrob deseti nešťastných vězeňkyň z koncentračního tábora Zwodau (Svatava) pan Hartwig RUPPERT z nedalekého Krásna. Mottem jeho péče je připomínat mladé generaci utrpení a šílenství válek. "Je to povinnost nás všech, kteří hrůzu války přežili - je to povinnost, kterou máme vůči naší společnosti," říká pan Ruppert.
      Sám sice nezažil konec války v tomto kraji, ale sbírá všechny dokumenty o zdejším konci války a mezi nimi je i kopie české poválečné kroniky Krásna nad Teplou. Na stránkách 194-199 této kroniky je popisován případ smrti deseti vězněných žen na pochodu smrti na konci války. Třebaže zápis kroniky je nepochybně pozdější vzpomínkou, tedy pozdějším zápisem až po roce 1948, blíží se nejvíce skutečnosti, tj. jak došlo ke smrti vězeňkyň - ve srovnání s jinými pozdějšími verzemi.
      194
      "UTRPENÍ VĚZNĚNÝCH ČESKÝCH a POLSKÝCH ŽEN v POSLEDNÍCH DNECH PROTEKTORÁTU.
      Dne 4. dubna 1945 prošlo přes Krásno nad Teplou (Schönfeld) do blízké obce Litrbach (Lauterbach), t.č. pojmenovaná ČISTÁ, asi 130 vězněných českých a polských žen, doprovázených několika esesmany z koncentračního tábora Dachau.
      Poněvadž byly dlouhou cestou velice unaveny, vyhublé, podobající se mrtvolám, v důsledku nedostatečného stravování, v chatrných a rozedraných oděvech, esesmani povolili přenocování v obci a nařídili tamnímu starostovi Majerovi, horlivému příslušníku NSDAP, aby ženy umístil v prázdných místnostech školy. Starosta však prohlásil: "Ty české bestie ať spí venku!"
      Proto tyto téměř živé mrtvoly byly nuceny přenocovati před školou na dvoře. Poněvadž noci byly ještě mrazivé, zemřelo během této noci deset žen. Esesmani nařídili opět starostovi Majerovi, aby nechal mrtvé ženy pohřbíti na místním hřbitově.
      195
   Tomu se však starosta Majer vysmál a nechal zemřelé ženy zakopati na mrchovišti. O dalším osudu transportovaných žen není ničeho známo. Koncem dubna 1945 hromadně ustupovala německá vojska v západních Čechách před americkou armádou a jednotlivé její části se dostaly do Litrbachu (Čistá), kde byly provedeny menší boje. Konečně v širším prostoru tzv. Císařského lesa, patřícího do katastru obce Krásno nad Teplou, soustředily se vojenské německé vojenské jednotky v síle asi 40000 mužů a vzdaly se s předáním všech zbraní americké armádě.
      Jednotlivci z německého vojska se však rozprchli do blízkých hustých lesů, se zbraněmi, ježto se obávali odvetných opatření za spáchaná zvěrstva, z dřívějších bojů. V lesích setrvali několik dnů a když uznali, že není již čeho se obávati, přihlásili se …
      196
      u velitele americké vojenské strážní jednotky v Krásnu nad Teplou. Zbraně, pušky, pancéřové pěstě, ruční granáty a různou jinou munici, helmy a plynové masky, pokrývky a celty zanechali na místě v lese, kde tábořili. Tuto výzbroj později nalézali při pátrání příslušníci SNB z Krásna nad Teplou se spolehlivými příslušníky MěNV české národnosti. Nalezená výzbroj byla pak příslušníky SNB odevzdána československému vojenskému velitelství v Karlových Varech.
Příslušníci SNB a soudní komise
před pohřbem 10 mrtvých žen

Příslušníci SNB a soudní komise
před pohřbem 10 mrtvých žen

      Obec KRÁSNO NAD TEPLOU (Schönfeld) v roce 1945 čítala 2177 obyvatel německé národnosti, z nichž mnozí pracovali v místním wolframovém dole, v továrně-šroubárně, ve dvou pilách na dřevitou vlnu, v malírně porcelánu, v zemědělství a mnohé ženy se živily vyšíváním.
      V obci byla ustavena místní organizace KSČ, jejíž předseda byl Josef Sladký, jinak administrátor wolframových dolů a současně předseda MěNV.
      Místní organizace KSČ se postupně přistěhovavšími Čechy doplňovala a pořádala časté schůze za účelem potřebných zařízení obce, národních správ obchodu, zemědělství, řemesel a pozdější odsun Němců.
      Počátkem roku 1946 začal odsun Němců do Německa. Posléze byl zjištěn hrob deseti pohřbených na mrchovišti v Litrbachu (Čistá) a povolána soudní komise z Lokte nad Ohří. Tato sestávala z okresního soudce Dr. Jahra, bezpečnostního referenta Pecha, okresního lékaře Dr. Jeremenka, okresního velitele SNB poručíka Pezingera, předsedy Místní Správní Komise z Litrbachu Václava Vacka, velitele stanice SNB Stanislava Gulta a tří dalších příslušníků SNB z Krásna nad Teplou.
      Obyvatelstvo obce Litrbachu bylo z 99 % německé národnosti a bylo vyzváno, aby se v čele se starostou Majerem dostavilo na mrchoviště, kde byly zmíněné ženy zakopány, aby byly exhumovány …
      198
      a řádně pohřbeny. Bývalý starosta Maier byl přinucen, aby ještě s několika občany německé národnosti vykopal hroby oněch mrtvých deseti žen na mrchovišti a uložil je do připravených rakví. To se také stalo.
      Když však starosta Maier přišel na hnijící části mrtvol, které se nedaly lopatami řádně vybrati, prohlásil: "Das stinkt, und mit Hand kann ich nicht das machen." Příslušníci SNB mu však nařídili, že musí bezpodmínečně části shnilých mrtvol rukama sebrati a vložiti do rakví, když svoji brutalitou zanivil jejich smrt a nechal je na mrchovišti zakopati. Potom byly mrtvoly v řádných rakvích uloženy do hrobu pod krásně rostoucími jedlemi u blízkého lesa.
      199
      U hrobu byl později postaven pomník, o jehož zachování pečovala československá vojenská správa, která v roce 1947 převzala celý obvod obce Litrbachu. Bývalý starosta Majer byl pak s více provinivšími se občany německé národnosti zatčen a do věznice okresního soudu v Lokti nad Ohří odevzdán. Po odpykání přisouzených trestů byli odsunuti do Německa.
      Prohlídka částí mrtvoly:
      Americká vojenská strážní jednotka v Krásnu nad Teplou, která sestávala z 12 mužů, bydlela v domě čp.109 a v polovině března 1946 byla stažena do západního Německa. Za svého pobytu v obci se všemožně snažila ztěžovati službu příslušníkům SNB zastáváním se Němců při spáchaných trestních činech." Potud krásenská kronika.
      Hartwig RUPPERT se dopracoval četných podrobností o tomto pochodu smrti vězněných žen. Od vojáků a pamětníků z USA získal přesnou trasu ženského pochodu smrti, který končil až ve Volarech. Každý den pochodu si vybíral krutou daň smrti z transportu žen. Kopie mapy, která byla zaslána panu Ruppertovi do Krásna z USA, má i přesné denní datování trasy, takže se opravuje i litrbašské datum, které je v kronice uvedeno chybně (4.4.1945).

PŘEKVAPIVÉ PODROBNOSTI k Pístovskému pochodu smrti

      Volarský ženský pochod smrti je pro nás velice zajímavý. Napojil se totiž v určité trase na několik dnů na tzv. Pístovský pochod smrti, který jsme popisovali ve vlastivědném kroužku KaSS ve čtyřech studiích Hameliky v letech 1975 až 1985. To, že v tomto transportu vězňů byla i velká skupina žen, odpovídá vzpomínkám pístovských vězňů. Josef JOKL z Liberce uváděl k tragické sobotě 21.dubna 1945, kdy došlo k nešťastnému leteckému náletu Američanů na tento pochod smrti (letec se domníval, že jde o přesun německého vojska):
      " … z Vlkovic jsme vyšli bez komanda Zwickau, které se opozdilo, i bez skupiny žen, které se statečně držely. Toto odloučení nám bylo zanedlouho osudné, protože jsme se dostali do místa právě probíhajícího náletu hloubkařů na mariánskolázeňské letiště …. "
      Tato skupina žen, o níž Jokl hovořil, nepatřila ke komandu Lengenfeld ani Zwickau, v nichž šli čeští vězňové-pamětníci. Ti samozřejmě nemohli vědět, odkud skupina je.
      (HAMELIKA z 8.4.1985, "Pístovské memento" S. 42)

Ing. Richard Švandrlík

Kamenné kříže Čech a Moravy

      Koncem roku 1997 se objevila na pultech rozsáhlá encyklopedie o kamenných křížích na území našeho státu. Je to výsledek dlouholeté práce vlastivědníků z celé republiky, kteří za-ložili 1984 při muzeu v Aši Společnost pro výzkum kamenných křížů a shromáždili údaje a zprávy o více než 1 500 kamenokří-žích. Každoročně v září se scházeli v muzeu v Aši, vzájemně se informovali o nálezech v terénu a v archivech, diskutovali a přeli se o původu a stáří kamenokřížů. Bylo zjištěno, že z větší části jde o kříže smírčí, které musel postavit vrah na místě, kde někoho zabil. To potvrzují nalezené listiny, vztahující se ke konkrétním křížům a případům zabití.
      Publikace navázala na soupis kamenokřížů Waltera von Dreyhausena z roku 1940 (499 kamenokřížů) a na bohatou tradici tohoto bádání na Chebsku od poslední čtvrtiny 19. století.
      Kniha je mimořádným a cenným příspěvkem k české vlastivědě a jsme pyšni na to, že přichází z našeho okresu, z Aše. V publikaci je popsáno 1 202 kamenokřížů. Zvoleno bylo členění podle okresů. Skvělá přehlednost a šťastná jednotnost úpravy textu a kreseb - která často v podobných dílech u nás chybí - je zásluhou především pana Jaroslava V í t a z Aše. Kniha vyšla nízkým nákladem 3 000 výtisků, z pultů rychle zmizela a čeká na druhé vydání.
      Ve Společnosti pro výzkum kamenných křížů jsou členy také dva mariánskolázeňští - Ing Richard Švandrlík (od počátků) a Václav Vrba (od 1990). Mariánskolázeňský vlasti-vědný kroužek při KaSS se totiž v 70. letech zajímal o podivné tzv. švédské kamenokříže v okolí. Jako amatéři jsme chtěli odhalit "tajemství jejich vzniku" a zachránit je, než zmizí pod asfaltem silnice podobně jako různá boží muka. Členové kroužku se na mne obraceli, abych našel v literatuře nějaké podrobnosti.
      V plzeňské knihovně jsem tehdy objevil Dreyhausenovu knihu, která se stala naší "biblí". V ní bylo sepsáno sedm verzí výkladu původu kamenokřížů, popisy původních kreseb na křížích i to, že stejné typy křížů se nalézají po celé Evropě. V nadšení jsem Dreyhausenovu knihu přeložil do češtiny (amatérsky) pro potřebu našeho bádání.
      Chebsko patří mezi oblasti s nejčetnějším výskytem kame-nokřížů a tak jsem prožil stejnou radost a "druhé" nadšení, když byla založena, ještě za starého režimu, ašská společnost. Velký dík patří p. řediteli muzea v Aši Josefu Borsíkovi a "duchovnímu vůdci" panu Jaroslavu Vítovi, chebským a karlovarským badatelům, kteří stáli u kolébky společnosti. Kolektiv badatelů se rozrůstal - přicházeli další badatelé z celých Čech. O rozsahu práce na dokumentaci kamenokřížů je možné si učinit představu až po shlédnutí kartotéky v ašském muzeu. Dobrá myšlenka spolupráce badatelů přinesla ovoce.
      Moje "třetí" prožité nadšení bylo ve chvíli, kdy jsem po-prvé držel v ruce naši publikaci o kamenokřížích, jejíž vydání viselo někdy na vlásku.
      Kamenokříže patří k nejstarším ale zapomínaným kulturně-historickým památkám. V terénu mizí, když ustupují silnicím a stavbám. V bývalém vlastivědném kroužku při KaSS v Mariánských Lázních jsme provedli v 70. letech soupis a měření tzv. švédských kamenokřížů v našem okolí a připomínali staré pověsti i nutnost jejich záchrany.

Švédský kamenokříž u Závišína

Ležel původně (1970) v zatáčce silnice ze Závišína do Milhostova a byl odsouzen při úpravě silnice k zalití asfaltem. Podařilo se ho zachránit! Dnes stojí na druhé straně silnice (nikoliv u rybníčka, jak uvádí text!), ale proponovaný plůtek kolem něho s tabulkou stále tu stále není.
Velmi stará pověsti uvádí, že se v bažince blízkého rybníčku (kde vyvěrá Jilmový potok) utopil švédský jezdec i s koněm. Aby se prý jeho hříšná duše netoulala kolem vsi a nestrašila vesničany, byl tu postaven stánek ke zpytování hříchů a ke smíru se smrtí - kamenokříž. Je jisté, že kříž nevznikl v letech 1618-1648, ale mnohem dříve. Paměť zdejšího lidu však nesahala dál než ke třicetileté válce. Proto se u nás těmto křížům říká "Švédské". Výška 112 cm, rozpětí 92 cm a tloušťka 25 cm.

Kamenokříž v našem muzeu

      Jde o tzv. Dolnokramolínský kamenokříž, který byl povalen u stáčírny Ilsano v Dolním Kramolíně. Není zde původní. Sem byl přivezen od Plané až po roce 1945 jako jedna z mnoha atrakcí, které tu míval zdejší správce pan Bárta (vrtule sestřelených letadel atd.).
      Původně stál tento kamenokříž na poli zv. Eiland poblíž Křížové hory u Plané. Kříž je žulový a na původním místě měřena jeho tloušťka 21 cm. Stará pověst o kříži uvádí: Na tomto místě zabil panský ovčák ve zlosti svého synáčka tzv. rejtem, což byla zvláštní hůl, kterou používali sedláci k čištění radlice pluhu. Chlapec rozčílil otce, když mu poručil zapřáhnout krávu a chlapec ji prý špatně zapřáhl.
     Později byl kamenokříž u Ilsana odvalen k bažinám u starého náhonu a byl v nebezpečí zatopení. Přesné původní místo nebylo už možné určit a kamenokříž tam vrátit. Kamenokříž bylo nutno zachránit a proto jsme ho 1993 odvezli s p. Petrem Boušem do mariánskolázeňského muzea. Kříž byl zachráněn a kromě toho v Městském muzeu připomíná návštěvníkům zají-mavou historii prastarých kamenokřížů.
      Letopočet 1716 na kříži je považován všeobecně za dodatečný vpis na mnohem starším kamenokříži.

Dva ovesnokladrubské kamenokříže

      se nacházejí v okolí Ovesných Kladrub. První stojí u silnice do Mrázova a patří mezi nejkrásnější kříže tohoto druhu v Čechách. Naše měření z května 1979 byly: výška 136 cm, rozpětí ramen 76 cm, tloušťka 21 cm. Ústní podání, staré pověsti i literatura se znovu a znovu vracejí tvrdošíjně k Švédům. Podle jednoho podání měl tu být zastřelen švédský voják, podle druhého došlo k nelítostnému boji se Švédy a zabitých bylo víc, podle dalšího je zde pochována celá rota švédských vojáků (vyprávění paní Wankové).
      Není divu, že se oběma zdejším křížům říkalo "Švédské" a odmítáno vysvětlení původu těchto křížů jako "smírčích" (tj. vytesaných vrahem z kamene jako trest za zabití).
      Druhý zdejší kamenokříž byl popsán v roce 1932 A. Gnirsem a po válce považován za ztracený. Ale v roce 1991 znovu-objeven na dávné cestě k Bezvěrovu. Má nestejná ramena a charakterizuje ho zřetelně vyryté písmeno F.

Vlkovický kamenokříž

Zprávy o něm sice byly, ale nebyl dlouho nalezen. Stará pověst uvádí, že se na poli na Hůrce (vpravo silnice od Vlkovic k Martinovu) poprali dva sedláci o pole a jeden v hněvu zabil druhého. Za trest musel mimo jiné vytesat z kamene a postavit kříž ze žuly. Kamenokříž s poškozeným levým ramenem stával uprostřed pole. Už před válkou překážel panu Schottovi, který ho někam přesunul. l V roce 1991 byl nalezen s pomocí německých rodáků na rohu pastviny a lesa a z iniciativy pana vlkovického starosty Karla Suchomela znovu postaven.

Velbloudí hlava

Pískovcový kamenokříž byl takto nazván pro svou podobu. Má ztracené ulámané jedno rameno a vrchní část kříže. Nalezl ho 1980 Vladimír Šindelář z Milhostova ve svahu nad Jilmovým potokem přímo na trase zaniklé zemské stezky, po níž tu zbyl ze středověku název svahu "Egerer Straße". Nezvyklý pomístní název pro zarostlé, odlehlé místo v opuštěné krajině!
P.Šindelář kamenokříž postavil, ale traktoristé ho při sváže-ní dřeva znovu porazili a kříž se přitom rozlomil na tři části. Bylo projednáno kamenokříž slepit pryskyřicí a uložit na za-hradě v Milhostově u pana Šindeláře, kde je dodnes.

Hornokramolínský kamenokříž

Stojí na okraji Horního Kramolína přímo u silnice na Teplou v sousedství nových božích muk. Je až po ramena zabořen v půdě, hrubě vysekán z pískovce a na ploše má sotva patrný náznak meče. Vyčnívá do výšky 61 cm, rozpětí ramen 78 cm, tloušťka 21 cm. Je rovněž nazýván "Švédský" a se stejnými pověstmi o zde zabitých Švédech.

Mnichovský kamenokříž

Bývalé městečko Mnichov evidovalo tři kamenokříže. První je přímo v Mnichově na svahu hlubokého úvozu prastaré obchodní stezky ze Sítin asi 200 m od kostela, která odbočovala ze staré Sangerberské silnice. Kříž se vztahuje k nějaké tragické události, která se odehrála na cestě, která měla název "Herrenweg" - Panská cesta. A.GNIRS viděl na kříži jednoznačně vy-rytý obraz nože.

Kamenokříž u silnice k Poutnovu

Druhý mnichovský kamenokříž byl nalezen před 10-15 lety v příkopě od silnicí do Poutnova, vyčištěn a ponechán na místě. A. GNIRS (1933) uváděl "při Tepelské silnici dva vedle sebe stojící prastaré nízké kamenokříže." Nalezen tu byl jen jeden.

Ztracený Gnirsův kamenokříž

Podle A.GNIRSE (1933) stával malý kamenokříž v Mnichově. Popisuje nový podstavec z roku 1920, na kterém kamenokříž stojí a německý nápis na něm ve smyslu "Staré se hroutí, časy se mění a život znovu vyrůstá z ruin." Pověst o něm obsahuje též motiv švédských vojáků. Tento kříž lokalizoval A. GNIRS jednoznačně při vyústění Mariánskolázeňské silnice do města ("am Ortseingang der Marienbader Straße"), nikoliv na cestě do Karlových Varů !!! V 70. letech jsme po tomto kříži marně pátrali. Už neexistuje.

Ztracené kamenokříže ve Staré Vodě

Ve Staré Vodě stávaly dva kamenokříže. Díky Karlu Šrámkovi byly ve 30. letech nakresleny. Mnohokráte jsme je hledali na vršku (jak uvádí stará mapka) po levé straně silnice ze Staré Vody k zámku Kynžvartu. Ač je tu náznak staršího pomníku, kříže na povrchu nejsou. Snad hlouběji v zemi.

Zaniklé kamenokříže v Maiersgrünu

      Obec Maiersgrün, dnes Vysoká, měla kdysi na rozcestí v blízkosti památníku padlým v 1. světové válce tři nebo čtyři kamenokříže. Jeden byl původní, tři sem byly přivezeny z nedalekého lesa. Není vyloučeno, že byly po druhé válce zality v asfaltě křižovatky.
      DREYHAUSEN popisoval tři kamenokříže jako hornožandovské, tj. nacházející se v lese mezi Vysokou a Horním Zan-dovem. Byly blíže Vysoké, ale na katastru žandovském. Pověst vypráví, že tu byli zavražděni tři tovaryši.
      Původní maiersgrünský kamenokříž stával podle A.GNIRSE (1933) "na ohybu silnice, zatáčející se z Vysoké do Horního Žandova". Kamenokříž bez nápisu a bez znamení byl 110 cm vysoký, tlouštky 25 cm. Byl z granitu s velkými krysta-ly živce. DREYHAUSEN (1940) tento kříž už neuváděl.

Kamenokříž nad hradem Kynžvart

Hluboko ve Slavkovském lese nad zříceninou hradu Kynžvart byl před deseti lety nalezen lesníky při těžbě dřeva ve stráni neznámý kamenokříž. Byl přepraven k osamělému buku ve smrkovém lese. Nedaleko je trasa zaniklé zemské stezky, nazvývané Via Regia. Údajně měl být nedaleko od ní zavražděn jakýsi kupec.

Dolnožandovský kamenokříž

Je dnes položen u žandovského kostela. Býval zazděn v opěrné zdi domu čp.79.

Zmizelý léčivý kamenokříž

Na cestě ze Žandova do Úbočí nedaleko tzv. Bílého marteru stával podle DREYHAUSENA velmi starý kamenokříž. Podle pověsti byli v těchto místech po dobytí hradu Boršengrýn Chebskými (zbytky ruiny na vrchu u silnice do Úbočí u Hradního rybníka) pohřbeni padlí. To bylo 10. srpna 1452.
K tomuto kamenokříži se vztahovala pověst o jeho zázračné léčivé síle. M.URBAN uváděl, že patřil mezi tzv. Warznstoa. Když se zraněné místo položilo na takový kámen a zraněný se třikrát pokřižoval ve jménu Otce, Syna a Ducha svatého, bylo zranění vyléčeno.

Cikánský kamenokříž u Leimbrucku

Žírnický kamenokříž stával při jedné zatáčce silnice do Kynšperku. Říkalo se mu Cikánský kříž podle textu na kříži. Letopočet uváděl rok tragické události - 1694. Původní text na kříži nebyl totožný s kresbou, ale byl přesně rozdělen takto:
Na přední straně kříže:

1694 HIE LIGT BE
GRABEN HANS
WEIS EIN
ZIGEINER

Na zadní straně kříže:

FRANZ WIR SEIN
TRAURIG.

Dole uváděná pověst je chybným překladem z článku M. URBANA (ZföVk) z roku 1895, kde se uvádí: Před mnoha lety tábořila v lese, který tu býval kolem dokola, skupina cikánů. Mezi nimi byl velmi sešlý stařec-cikán. Protože neměl nic ke kousání a hlodání, sešla se rada nejstarších a nakonec rozhodla, aby byl pochován zaživa a na místo hrobu zasazen kříž. Do to-ho byl potom (později) vytesán nápis.

Školní kamenokříž v Teplé

V zahradě školy v Teplé se nachází tzv. křížový kámen, vlevo při vchodu do zahrady, asi 10 metrů od rozcestí silnic. Jde o deskový kámen vysoký 46 cm, široký 40 cm, tloušťky 20 cm. Veliký kříž je do kamene 9 cm vysekán. Uvnitř je tzv. "malý kříž" 15 x 16 cm, vyrytý do desky.

Wrangelův kamenokříž v Teplé

Byl ponořen hluboko v zemi poblíž zákrutu cesty z města Teplá do Rankovic (v západní zatáčce polní cesty). A.GNIRS změřil výšku 70 cm, tloušťku 17 cm a co se týká písmen do kříže vyrytých INRI, MARIA aj., ta byla dodatečně vtesaná.
Podle pověsti měl být v těchto místech pochován švédský generál Wrangel. DREYHAUSEN uvádí pod č. 415.

Dva mariánské kamenokříže v Teplé

Dva kamenokříže popisoval A.GNIRS (1932) při silnici do Mnichova poblíž Mariánské kaple v Teplé proti domu čp.36. Prvý měl silně vyražena opěrná ramena, druhý měl jamku v hlavě kříže.
Záhada kamenokřížů v Teplé pokračuje popisem dvou křížů profesorem Wilhelmem z roku 1899. Na obou je vytesán znak kříže. Pravděpodobně nejsou totožné s Gnirsovými.

Dva Šrámkovy tepelské kamenokříže

Byly zakresleny Karlem Šrámkem v roce 1928 jako pět zlomků na nezastavěné parcele v Teplé.

Neznámý zaniklý kamenokříž u Teplé

Popisem se nehodí k žádnému nenalezenému kamenokříži u Teplé.

Šest Reitenbergerových kamenokřížů

Za opata Petra II. (1509-1526) vrcholil spor mezi městem Teplou a klášterní vrchností. Opat pomstil odpor měšťanů poddaného města Teplá smrtí šesti tepelských vzbouřenců. Na památku krutosti trestu, ale i jako varovné memento poddaným, bylo postaveno na cestě z kláštera do města Teplá šest kamenokřížů. Označovali místo, kde byli vzbouřenci pohřbeni. Na jejich paměť nechal pak zřídit marterový sloup Johann Wilfert na bývalém popravišti.
V roce 1817 požádal tepelský magistrát opata Reitenbergera o povolení použít oněch šest kamenokřížů do stavby mostu Steinloh. A tak nás opat Reitenberger svým povolením ochudil o šest kamenokřížů, které pak byly zazděny do uvedeného mostu.

Zaniklý kamenokříž v Krásném Jezu

Křížový kámen v Dobré Vodě

Dnes stojí tento křížový kámen upraven na návsi uprostřed Dobré Vody proti pouťové atrakci Lunaparky.

Kamenokříž s magickým důlkem v Krásném Údolí

Zmizelý arnoltovský kamenokříž

Z literatury velmi známý arnoltovský kamenokříž s pověstí o pasáčkovi nebyl po válce nalezen.

Kamenokříž v Rudolci s keltským křížem

Kamenokříž v Novině (Schwand)

LOKETSKÉ KAMENOKŘÍŽE

Torso kříže a vraždy v Lokti

K R Á S E N S K É K A M E N O K Ř Í Ž E

Domaslavský kamenokříž s kruhem

Objevený kamenokříž v Boněnově

Chodovoplánský křížový kámen

leží vlevo silnice do Plané. Jde o kamenný obdélník, což má být údajně hraniční kámen. Dříve stál mezi dvěma duby, dnes je na volném prostranství. Přední plochu dělí hrotový kříž do čtyř polí - vlevo nahoře jsou zkřížené šipky, dolní dvě pole prý tvoří šlechtické erby s trojúhelníky, přilbicemi a křídly. Ornament nad křížem se vysvětluje jako letopočet 1541. Velmi stará je pověst, podle níž byl zde zabit žid a vraha pro-zradilo v chodovoplánské hospodě jídlo. Když pojídal drůbež, maso znovu a znovu krvácelo. Podle pověsti byl vrah potrestán smrtí. Obraz na desce je stále méně a méně rozeznatelný.

P L Á N S K É K A M E N O K Ř Í Ž E

Kamenokříž - Horní Kozolupy

L i t e r a t u r a:
(1) Walter von DREYHAUSEN "Die alten Steinkreuze in Böhmenund im Sudetengau", Doktorsarbeit, Franz Kraus, Leipzig, 1940
(2) -rš- Zachraňme závišínský kamenokříž, Hamelika č. 3/1979 z 27.dubna 1979, S. 62
(3) -rš- Ovesnokladrubský kamenokříž, Hamelika č.4/1979 z 6.května 1979, S.74
(4) -rš- Dolnokramolínský kamenokříž, Hamelika č. 5/1979 z 16. května 1979, S. 89
(5) -rš- Hornokramolínský kamenokříž, Hamelika č. 6/1979 z 30. května 1979, S. 101
(6) -rš- Milhostovský kamenokříž "Velbloudí hlava", Hamelika č. 7/1979 z 8.června 1979, S. 114
(7) -vlk- (Vladimír Kajlík) Tepelský kamenokříž, Hamelika č. 10/1979 z 30. června 1979, S. 159
(8) -rš- Záhadné kamenokříže, Hamelika č. 15/1980 z 18. června 1980, S. 169-187 (monotématické číslo)
(9) -rš- Soupis kamenokřížů v okolí Mariánských Lázní, Hamelika č. 16/1980 z 25.června 1980, S. 182-187
(10) -rš- Kamenokříž v Hostíčkově, Hamelika č. 10/1980 z 28. dubna 1980, S. 122
(11) -rš- Reitenberger nás ochudil o šest kamenokřížů, Hamelika č. 17/1980 z 29. září 1980, S. 203
(12) Richard ŠVANDRLÍK "Záhadné kamenokříže", ARNIKA č. 16/1980 z 30.září 1980, S. 131-136
(13) Richard ŠVANDRLÍK "Záhadné památníky" (foto Stanislav Wieser), TURISTA 7/1981 z 8.5.1981, S. 236-241
(14) -rš- Zájem o kamenokříže (Ladislav Adamec - ohlas), Hamelika č. 7/1981 z 30. prosince 1981, S. 127
(15) Vladimír URFUS, Jaroslav VÍT, Stanislav WIESER "Kamenné kříže Čech a Moravy", Argo Praha, 1997, 392 stran.

Slavný vznik okresního hejtmanství Mariánské Lázně v roce 1902

      Dnem 1. října 1902 bylo slavnostně otevřeno okresní hejtmanství v Mariánských Lázních. Byla středa a oslavy začaly v katolickém kostele slavnostní mší, kterou sloužil opat dr.Gilbert Helmer. Přítomni byli zástupci dosavadního hejtmanství v Teplé, starosta města a honorace městská. Potom se šlo do radničního sálu, kde byl okres vyhlášen. Za předsednický stůl usedl zástupce místodržícího - pan Rapprich z Chebu, okresní hejtman Pezellen a starosta města doktor Nadler. Pan Rapprich pozdravil měšťanstvo a popřál obci dalších úspěchů. Prvním hejtmanem byl jmenován Karl Pezellen, dosavadní okresní hejtman v Teplé. Tento poděkoval za sympatie městu i klášteru Teplá - za sympatie, které mu zůstaly i po devítiletém působení na místě hejtmana v Teplé. Řeč zakončil zvoláním Glück auf !
      Starosta města dr.Nadler hovořil o tom, že nový úřad odstraní nedostatky ve správě, které město už dlouho pociťovalo. Připomenul, že už v minulosti byli starostové jako doktor Kroha a doktor Herzig, kteří prosazovali již před lety povýšení Mariánských Lázní na okresní stupeň. Starosta přivítal, že novým hejtmanem se stává právě Karl Pezellen, muž nejen odborných znalostí, ale i člověk zapálený pro Mariánské Lázně.
      Slavnostní oběd se konal v NEPTUNU (Oradour) a ve velkolepém provedení ho připravil hoteliér Hanisch. Řečnilo se znovu a znovu … Korvetní kapitán FRANKL (mimochodem otec staré paní Katzafüreckové, která žila po druhé válce ve svém někdejším domě FRANKL, po 1945 TATRA, kde pracovala v 80 letech jako uklízečka) ve své řeči uvedl, že to byl a zůstane klášter Teplá, který má trvalé zásluhy o rozvoj města. A připil na zdraví převora.
      Pak si vzal slovo převor, souhlasil s předřečníkem, že klášter vybudoval lázně, ale pochválil město, že se postavilo na vlastní nohy a svým věhlasem zastínilo i mateřskou Teplou. Doufá, že si budou obě města nadále rozumět a věří, že tomu tak bude i u města Kynžvartu, které jednou pozná, že taková správní harmonice je logická a užitečná (soudní okres Kynžvart, dosud hejtmanství Planá, se stal nyní částí hejtmanství Mariánské Lázně). - Císaři byl poslán pozdravný telegram a odpověď přišla zanedlouho. Bylo to poděkování ode dvora s podpisem místodržícího Čech hraběte Coudenhove.
      Skutečné zásluhy o prosazení samostatného okresu měl však doktor HERZIG. Spolu s Franzem Gschihayem, Antonem Böhmem a dr. Žampachem už na jaře 1897 intervenovali na místodržitelství v Praze. Místodržitel prý tehdy odpověděl: Proč zastupitelství, proč ne hejtmanství ? Při audienci přišla řeč i na připojení sousedního soudního okresu Kynžvart.Místodržitel slíbil, že věc nevyřídí přes noc, ale brzy že na ni dojde. Do roku 1902 patřily Mariánské Lázně pod okresní hejtmanství TEPLÁ, ale od roku 1888 měly vlastní soudní okres Mariánské Lázně.

Zdeněk Buchtele

Staré Šance a hrad Kynžvart

Z historie hradu nad Kynžvartem se dochovalo poměrně dost záznamů, ze kterých můžeme bez problémů skládat mozaiku událostí, které proběhly v době jeho existence. S jistotou víme, že se místo připomíná v roce 1197, kdy se tehdejší pomezní hvozd stal předmětem sváru mezi právě založeným premonstrátským klášterem v Teplé a německými pány z Hohenberka. Obětí tohoto sporu se stal zakladatel kláštera Hroznata (1160-1217).

      Sňatkovou politikou mezi českými a německými panovníky se dostalo Chebsko do područí německé dynastie Štaufů. Roku 1265 ovládl Chebsko Přemysl Otakar II. a vrátil je k české koruně. Později opět přešlo Chebsko k německému státu (v letech 1279-1290 a 1307-1322). Definitivní postavení Chebska ve vztahu k zemím koruny České dostalo svůj právní výraz ústavní listinou císaře Ludvíka Bavorského z 4. října 1322, kdy se trvale vrátilo k Čechám - za vlády Jana Lucemburského.
      Právě období mezi rokem 1197 a 1322 bylo obdobím velmi rušným na zemské hranici, která až do roku 1322 procházela kolem důležitého strážního bodu - kolem celnice, kde se vybíralo clo a mýto.
      August SEDLÁČEK uvádí pojmenování prostoru východně od hradu - Mýtní louka (Mautwiese) a Mýtní potok (Mautbach). Jelikož se jednalo o jedno z opravdu mála prostupných míst přes hranici do Čech, kde se díky jeho strategické důležitosti odehrála nejedna bitka, dá se předpokládat, že průsmyk kolem celnice střežila vojenská posádka, umístěna na protějším kopci, zvaném Staré Šance. Zde bylo jednoduché valové opevnění, a hlavně byl zabezpečen široký rozhled na přístupové cesty, vedoucí do země i z ní. Místo, kde můžeme celnici předpokládat, bylo v prostoru později vybudovaného hradu (824 m). Průměr nepravidelného kruhu byl zhruba 45 metrů (k porovnání: celní kruh u Valů - viz Hamelika 1/98 - měl průměr kolem 100 metrů).
      Zprvu jednoduchá celnice byla postupně opevňována a vylepšována a v roce 1287 měla už charakter hrádku. Z této doby se zde píše jakýsi Tuto z rodu Hertenberků. Po Tutovi, který tu byl nadlouho připomínán jako poslední, je další údaj až z roku 1317, kdy tu seděli Engelhart a Albert z Kynžvartu, asi Tutovi synové, kteří byli přívrženci císaře Ludvíka Bavora, na jeho straně proti českým Lucemburkům. Tato okolnost spolu se stížnostmi Chebských na jejich loupeživou činnost, dala podnět v roce 1347 k trestné výpravě a zničení hradu Kynžvartu královským vojskem. Hrad byl zpustošen z vrcholku protějšího kopce - ze Starých Šancí (874 m).

      Je možné předpokládat, že po připojení Chebska 1322, mohla být vojenská posádka odvolána a místo sloužilo dle potřeby nahodile. Po zpustošení hradu vydal král zákaz jakýchkoliv oprav hradu Kynžvartu.
    Roku 1360 prodal Engelhart kynžvartské zboží i s nedalekým hradem Boršengrýn poblíž Úbočí Nothaftovi, jehož synové postoupili celé zboží Borešovi z Rýzmburka roku 1373. Ten zemřel kolem roku 1385 a od jeho syna panství získal nakrátko roku 1392 královský podkomoří Zikmund Huler. Ten vyměnil roku 1395 pustý hrad s panstvím za Orlík Hynčíku Pluhovi z Rabštejna. Oblíbenec krále Václava IV. - Hynčík Pluh - snadno dosáhl 1398 povolení k obnově hradu Kynžvart "s výsadou otevřených dveří králi".
      V této době je k původnímu hradu připojeno opevněné předhradí a tak půdorys hradu dostává podobu, jakou známe dnes. Po roce 1400 obnovený hrad prodal leuchtenberskému landhraběti Janovi, které je obratem přenechal Jindřichovi II. z Plavna. Ten se v roce 1418 zapletl do vystoupení Borešů proti králi, byl v Praze zajat a uvězněn. Roku 1419 byl osvobozen husity pod slibem přijímání podobojí.
      Jindřich však zůstal věrný Zikmundovi a odpůrcem husitů. Ti potom 1430 vyplenili Plavno a další jeho statky. Jindřich se před pomstou husitů zachránil až na Kynžvartě. Roku 1435 zastavil hrad jako věno svému zeti Hynkovi Krušinovi ze Švamberka, hejtmanovi Chebského kraje, který tu často bydlel. Po jeho smrti 1454 připadl hrad zpět Jindřichovi II. z Plavna, a ten ho odkazuje synovi Jindřichovi III. z Plavna. Tento se připomíná na hradě již 1471.
      Od Jindřicha III. získali hrad nakrátko Kašpar a Jeronym Šlikové (1491). Z důvodů nám dnes neznámých byl hrad znovu dobyt a za krále Vladislava II. zpustošen v roce 1506. S největší pravděpodobností bylo použito k obléhání hradu opět Starých šancí, vzdálených od hradu vzdušnou čarou pouhých 320 metrů !!!
      Kol. roku 1508 získávají hrad páni z Gutštejna (Jan). Roku 1509 se zmocnil hradu násilím Jindřich z Gutštejna a zajal zde svého nejmladšího bratra Volfa. Sporu využil proti Gutštejnským král Vladislav II. Jagelonský a bratři z Gutštejna byli nuceni postoupit hrad Kynžvart, ale i hrad Tachov panovníkovi. A tak se roku 1510 znovu stává Kynžvart královským hradem pod správou Ladislava ze Šternberka. Avšak ještě za Vladislava II. (před rokem 1516) byl hrad zastaven bratrům Hynčíkovi a Hanušovi Pluhům z Rabštejna. Roku 1537 zdědil Kynžvart Hanušův synovec Kašpar Pluh z Rabštejna.
      Roku 1554 postoupil král Ferdinand I. kynžvartskou zástavu bratrům Jindřichovi, Zdeňkovi a Jáchymovi ze Švamberka. Ti získali finanční podporu zemského sněmu a hrad částečně opravili v 60. a 70. letech. Nejmladší z nich, Jáchym, tu seděl až do své smrti 1574. Byl královským purkrabím v Chebu.
      Jeho synové Jiří Petr a Jan Šebastián nechali před r. 1585 zápis na kynžvartské panství chebskému purkrabímu Hanušovi Šebastiánovi z Cedvic (+ 1585) a jeho bratru Kryštofovi Jindřichovi (+ 1600). Jeho syn Kryštof Jindřich mladší se zúčastnil stavovského povstání 1618-1620 a jeho majetek byl zato zkonfiskován.

Hrad, ačkoliv byl obyvatelný, byl značně zchátralý a sešlý. Po Bílé Hoře získal kynžvartské panství Jan Reichart z Metternichu, Winneburgu a Beilsteinu se čtyřmi bratry Emerichem, Lotharem, Karlem a Vilémem, a to nejprve r. 1623 jako zástavu a 10. dubna 1630 bylo panství i se starým hradem prodáno královskou komorou bratřím Metternichům za 66 214 šilinků. Tímto kontraktem se ocitá kynžvartské panství jako dědičný majetek v rukou Metternichů až do roku 1945.

      Vraťme se k hradu. Že Staré šance jsou opravdu staré a nikoliv z dob obléhání hradu 1647-1648, potvrzují četné zprávy. Jsou tu úryvky dopisů, např. ze 14.8.1635 Praha - hejtmanům Žateckého kraje. Metternichův hejtman si stěžuje, že je v kynžvartské šanci nedostatek potravin a poněvadž tamní vojáci patří k Steegovu regimentu v Chebu a místním adresátům již několikráte nařídili, aby tříměsíční kontribuci žateckého kraje odvedli do Chebu, opakují svůj rozkaz. Jinak by byli nuceni nařídit vojenskou exekuci.
      Dopis 2.10.1635 hejtmanům Plzeňského kraje: …. Metternichův hejtman v Kynžvartě si naříká s jakými nesnázemi vychovává vojáky v tamní šanci. Dále ukládá hejtmanům, aby podali, jak by mohlo být pomoženo v Kynžvartu s kontribucí.
      Dopis 13.12.1635 Jan Reinhard Metternich, probošt mohučské kapituly a na Kynžvartu, Ferdinandovi III.: … V mi-nulých válečných bězích bylo na jeho kynžvartském panství vybudováno opevnění, jehož posádku muselo panství z největší části vydržovat, kdežto sousedé byli ušetřeni. Poddaní na panství mnoho vy-stáli těž jiným kvartýrováním a durchzuky, mnoho z nich pomřelo nakažlivými nemocemi. Z těchto důvodů prosí žadatel o rozkaz, aby se porovnaly dodávky Kynžvartu se sousedními panstvími, a co jeho panství odvedlo více, aby mu bylo vráceno.
      Podle těchto dopisů nelze budování Staré šance spojovat s rokem 1647-48. Je tu zmínka, že byly vybudovány "v minulých válečných bězích", jsou tedy staršího původu.
      Vznik tak rozsáhlého opevnění musel mít jiný důvod než pouhé zničení hradu pod ním.Podíváme-li se na nákres Šancí, neunikne pozornosti druhá, menší dělová bašta a severně k ní se táhnoucí val, který pokračuje ještě 150 metrů severovýchodně. Pro stavbu této části opevnění neměli Švédové ani potřebu ani čas. Na hrad bylo stříleno z větší dělostřelecké bašty, tzv. reduty. Posádka na zchátralém hradě větší odpor nekladla. Pokud Švédové dělali nějaké úpravy opevnění, pak jenom v té části, která byla k hradu nejblíže.
      František PALACKÝ se například zmiňuje o tom, že v září 1257 rozestavil král Přemysl Otakar II. vojska na výšinách u Teplé, aby mohl dobře chránit bránu země České u Chebu. Nebo na podzim 1497 se udál v západních Čechách mimo-řádný zjev. Pro lepší uspokojení krajiny a zastavení loupeží a silničních vražd seskupili se dohromady rytířstvo a města krajů Plzeňského "…. a měli ostříhati silnice stříbrskou, tepelskou, aby se kupcům ani formanům na nich dála škoda, zato, kdyby povstala válka v zemi, bude každý společník stavu rytířského stěhovati moci manželku i děti do měst a míti tam i vojenské stanoviště, atd. O tom, že na zemské hranici docházelo často ke sporům a bitkám, nemusím nikoho ujišťovat. Zemská hranice byla chráněna na prostupných místech vojenskou stráží a celnicí. Místo prostupu zemské hranice právě u Kynžvartu bylo velmi důležitým bodem a nazývalo se "zemská brána" nebo "brána do Čech".
      Tak důležitý hraniční průsmyk byl chráněn vojenskou po-sádkou, s čímž spojuji letopočet 1257, který určitě není rokem vzniku opevnění, ale letopočtem uvedeným v souvislosti s existencí opevnění staršího. Je jisté že zde byla umístěna vojenská posádka až do doby připojení Chebska k Čechám (1322).
      Potom bylo opevnění používáno jen příležitostně, a to několikrát, i za účelem zpustošení hradu Kynžvartu. Sotva si lze představit královské vojsko, jak táhne od západní nebo jihozápadní strany ke hradu, do příkrého kopce, po špatných cestách, kanóny a vojenskou techniku, aby pokořilo vzpupný hrad v roce 1347, později roku 1506. Vojenská technika byla dopravena na Staré Šance od severovýchodu pohodlně po cestě (nazývané Schloshauweeg, později Kaiserallee).

      Vžitý názor na vznik Starých šancí až koncem třicetileté války se dostal do povědomí v souvislosti s budováním šancí u Kynžvartu, u nichž vznikla vzápětí vesnice s původním názvem Alte Schanz (= Stará šance). Zdejší šance však byly budovány v letech 1642-43 a celou oblast tehdy drželo vojsko císařské. Z knihy výdajů Tachova se dovídáme:
      " … Velmi mnoho nákladů přišlo na mušketýry a do Kynžvartu na dělání šancí od 6.7.1642 do 19.11.1642. Náklady na šance činily 70 zlatých 30 krejcarů. Záměna obou šancí vznikla zřejmě tím, že se při upřesňování polohy budování nového opevnění uváděl nejznámější orientační bod, tehdy Kynžvart. V té době neexistoval Klimentov, Valy ani Mariánské Lázně.
      Podrobnější prohlídka Šancí nad hradem Kynžvartem vede k zajímavým závěrům:
      Velká dělová bašta přímo nad hradem má průměr přes 30 metrů. Po obvodě má sedm zářezů pro děla. To znamená, že dvě děla mířila jiným směrem - do prostoru vnitřního opevnění. Vybudování valu před touto baštou by byl pro Švédy holý nesmysl. Jiný význam má však val z jiného pohledu - z pohledu trvalého využívání šancí. Východně od bašty, na kótě 874 m n.m., která je z jižní strany obehnána valem a příkopem, kdysi propojeným s dělovou baštou, nacházíme větší množství kamene. Některé kameny nesou stopy po lámání, a tak se můžeme domnívat, že vrcholek byl opevněn kamennou stěnou, nebo že zde bývala kamenná stavba.
      Mezi kótou 874 m a protější vyvýšeninou na severu nalezneme stopy po blíže neurčených stavbách. Jsou to dvě souběžné rýhy-příkopy v ose sever-jih, vzdálené od sebe asi 12 metrů, které jsou příčně děleny ve stejných rozestupech po třech metrech stejnými rýhami.
      Severně odtud jsou v hustém lesním porostu k nalezení drobné nadzemní relikty, svědčící o drobné zástavbě sruby a jiným zařízením. Vše je po celé západní straně opevněno dlouhým valem, jehož výška je dodnes mezi 4 až 8 metry.
      Od malé dělové bašty se val lomí severovýchodně a více jako po sto metrech se stáčí východně a plynule se napojuje do svahu kopce. Pevnost a systém opevnění zaručovaly od západu bezpečnost pro posádku. Ostatní část byla opevněna klasickou palisádou. Přístup do prostoru byl po hřebenové cestě od severoseverovýchodu.
      České pohraničí mělo vybudováno při hranicích mnoho strážních a celních stanovišť a pohyb byl sledován téměř plošně. Ochranné a opěrné body kolem zemské brány u Kynžvartu byly: jižně Pozorka (618 m n.m.), dvůr Haselhof a celnice (589 m n.m.), jihozápadně Kočovský dvůr (635 m n.m.), dále vrch Hutberg (746 m n.m.) u Vysoké; severozápadně dvůr Lehenhof (552 m n.m.), tvrz v Úbočí, severně nově objevená celnice v Horních Lazech (845 m n.m.) - říkalo se tam Auf der Rath.

Leden 1998

Nové publikace k hradům

      V poslední době vyšlo několik publikací o hradech. O Kynžvartu přetiskujeme ze dvou publikací:
1. DURDÍK Tomáš "Encyklopedie českých hradů", nakladatelství Libri Praha, 1995, 366 stran
2. ÚLOVEC Jiří "Hrady, zámky a tvrze na Chebsku",.vydalo Chebské muzeum 1997, 255 stran
      DURDÍK uvedl ve své encyklopedii z našeho širšího okolí tyto zříceniny hradů: Kynžvart, Boršengrýn, Loket, Bečov, Lazurová Hora, Volfštejn, Švamberk, Gutštejn, Tachov, Buben, Hartenštejn (u Bochova), Přimda, Bor u Tachova.
      Z Chebska uvádí devět objektů: Cheb a chebský Václavský hrad, Libá, Starý Hroznatov, Hazlov, Žeberk (jako Ostroh), Najperk (Neuberg), Skalná, Starý Rybník.
      ÚLOVEC se přísně drží hranice okresu Cheb. Popsáno má 89 objektů, což je mimořádná nabídka na náš okres. Z Mariánskolázeňska uvádí navíc proti DURDÍKOVI ještě Hamrnický zámeček, Úšovice, Drmoul a Panský vrch, Skelnou Huť, Trstěnice, lovecký zámeček Berchembogen u Trstěnic, Horní Ves, Nimrodské tvrziště, zámeček Kladskou a Dolní Žandov.
      K některým nepřesnostem u Úlovcových popisů z našeho blízkého okolí se v budoucnosti vrátíme.
      Oba autoři vycházejí především z tradičních soupisů hradů, které známe:
      1843-1849 F.A.HEBER "Böhmens Burgen, Vesten und Bergschlösser" - mimochodem tohoto využili velmi málo
      1882-1927 August SEDLÁČEK "Hrady, zámky a tvrze Království českého"
      1897-1934 "Soupis památek historických a uměleckých" celkem vydáno 49 svazků podle různých okresů (též GNIRS)
      1957 Zdeněk WIRTH "Umělecké památky Čech"
      1976 Dana MENCLOVÁ "České hrady"
      1977-1982 Emanuel POCHE "Umělecké památky Čech" Díly I. až IV
      1988 Miloslav BĚLOHLÁVEK "Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, IV. díl Západní Čechy

Tomáš Durdík: Zřícenina hradu Kynžvart

KYNŽVART (Cheb) - zřícenina hradu na protáhlém vysoko položeném ostrohu nad stejnojmenným městem.
      Hrad je zřejmě, jak i název napovídá, královského založení patrně již z první poloviny 13.století. Jako sídlo lapků byl Janem Lucemburským dobyt a pobořen. Po roce 1398 Kynžvart zcela přestavěl či spíše znovu vystavěl na základě povolení Václava IV. jeho milec Hynčík PLUH z Rabštejna. Pro svou důležitou strategickou polohu byl hrad udržován v dobrém stavu. Po poškození v roce 1506 byl roku 1561 obnoven a důležitou vojenskou roli sehrál ještě ve třicetileté válce, kdy byl obléhán a dobyt císařskými i švédskými vojsky. Poslední dobytí a vypálení v roce 1648 se mu stalo osudným.

O podobě původního královského hradu prakticky nic nevíme. Podstatná část dnes patrných konstrukcí je zřejmě pozůstatkem znovuvýstavby v posledním desetiletí 14.století. I vědomosti o ní však nedosahují potřebné hloubky. Celá dispozice byla trojdílná. Před zhruba oválným jádrem leželo podlouhlé předhradí, rozdělené příčným křídlem na dvě části. .V první z nich zajišťovala vstupní bránu čtverhranná do obrysu hradu zatažená věž. Jádro obíhal parkán, do něhož se vstupovalo branou v nárožním baštovitém výstupku.- Na vnitřní nádvoří se pak vstupovalo průjezdem čtverhranné, minimálně v přízemí dovnitř otevřené věže, nakoso postavené v nároží jádra. Jeho zadní část zaujal dvoutraktový palác a k severozápadnímu nároží se připojuje velmi zvláštní věž. S vnitřním hradem souvisí pouze rohem. Do přilehlých úseků parkánu se obrací rovnými stěnami, celek by bylo možno označit nejspíše jako protáhle půlválcový. Interiér je pak podélně lichoběžný. Další zástavbu jádra neznáme.
Posouzení podoby hradu za Hynčíka Pluha je značně komplikované. Na základě současných vědomostí se zdá, že jádro mohlo nejspíše vycházet z modifikovaných zásad bergfritového typu. Věž v nároží čela však již není bergfritem v pravém slova smyslu a je ji možno - podobně jako na Krakorci - považovat spíše za velkou baštu. Kynžvart je nesporně jednou z nejsvéráznějších šlechtických staveb doby Václava IV.

Jiří Úlovec: Kynžvart (Königswart)

      Hrad Kynžvart byl založen snad kolem poloviny 13. století na jižních výběžcích Slavkovského lesa v nadmořské výšce kolem 800 metrů. Hluboko pod ním, v úbočí hradního kopce, pak se rozprostírá lázeňské městečko, původem sahající ještě hlouběji než hrad.
      Bezprostřední okolí hradu bylo již koncem 12. století ovládáno Hohenbergy, kteří se záhy dostali do sporů s nedaleko ležícím nově založeným klášterem v Teplé. Ve sporech, ústících nakonec v zajmutí představeného kláštera Hroznaty a jeho pozdější smrt, šlo především o svrchovanou vládu nad pozemky. K dohodě mezi nimi došlo až roku 1242, kdy Konrád z Hohenbergu uzavřel s klášterem smlouvu o majetky v okolí Žandova. Není divu, že o Žandovsko a pozdější Kynžvartsko vznikaly spory, neboť obě oblasti ležely přímo u důležité cesty, spojnice Chebu se Stříbrem a Plzní, a na staré zemské hranici. Během 13. století tu části území drželi Hohenbergové a Nothaftové, ovšem od jihu sem směřovala aktivita kláštera ve Waldsassen a od severovýchodu a východu kláštera v Teple.
      Snad již kolem poloviny 13. století část pozemků přešla do majetku panovníka a ten tu nechal založit nový pomezní hrad, nazvaný Königswart, Králova stráž, jehož jméno přesně vystihovalo jeho roli na hranici. Hrad představoval opevněné centrum výkonu státní správy, bylo z něho vybíráno clo a poplatky. Dosud nevíme, kdo byl jeho zakladatelem, zda již Václav I. nebo jeho syn Přemysl Otakar II., a kdy hrad vznikl. Vyloučit ovšem není možné ani to, že byl založen šlechtickým či církevním majitelem sporného území, avšak český panovník je zabral a hrad sám dostavěl. Velice pravděpodobně ovšem záhy přešel zpět do šlechtických rukou a stal se centrem rozsáhlého panství. Již roku 1287 se po něm psal Tuto z Hartenberka, člen známého ministeriálního rodu, připomínaný naposledy roku 1290. Po něm zdědili panství jeho synové Tuto, Albrecht, Engelhart, Eckhart a Jindřich, kteří drželi jednak Kynžvart, jednak drobné statky v jeho okolí.
      Důležité pro další osudy hradu bylo, že Hartenberkové patřili ke straníkům římského krále Ludvíka Bavora, který se z původního příznivce stal nepřítelem Lucemburků, sedících od roku 1310 na českém trůně. Tato okolnost společně se skutečností, že Hartenberkové z hradu provozovali loupeživé vpády do Loketska i Chebska, vedla ústřední moc roku 1347 k vyslání vojenského oddílu proti Kynžvartu. Bratři stačili před jeho příchodem ještě uprchnout do Bavorska, ovšem královské vojsko hrad oblehlo, dobylo a zničilo. Engelhart a Albrecht se po smrti Ludvíka Bavora roku 1349 vrátili do Cech a znovu se ujali svého majetku. Vzhledem k jejich dřívějším prohřeškům se však museli podrobit královskému rozkazu. Karel IV. jim zakázal obnovit hrad a majetek jim předal jako královské léno. Bratři poté setrvali na Kynžvartsku až do roku 1360, když si jako náhradu za starší zničený hrad vystavěli v sousední vsi Amonsgrün nové sídlo, ovšem nakonec veškerý majetek přenechali Nothaftům, od nichž ho již roku 1373 odkoupil Boreš z Rýzmburka.
      Boreš z Rýzmburka se tak stal novým majitelem Kynžvartu a Žandovska. Jelikož mu nevyhovovala stará tvrz v Amonsgrünu, nechal v místě vystavět nový hrad, pojmenovaný jeho jménem Borschengrün, a obnovil zničený Žandov. Vlastní Kynžvart však vzhledem ke královu zákazu stále ležel ve zříceninách.
      Když kolem roku 1385 zemřel, převzal veškerý majetek po něm syn Boreš, ovšem již roku 1392 Kynžvart prodal královskému podkomořímu a milci Václava IV. Zikmundovi Hulerovi. Ani Zikmund však nesetrval v jeho držení dlouho, neboť již o tři roky později vyměnil Kynžvart s Hynčíkem Pluhem z Rabštejna za hrad a panství Orlík (nad Vltavou). Tento oblíbenec Václava IV. měl dlouholeté vztahy k západním Čechám a přilehlé německé oblasti, což byl zřejmě důvod směny. Rokuo 1398, po návratu z delšího pobytu v cizině, dosáhl svolení Václava IV. k obnově starého hradu s výhradou, že bude vždy otevřen českému králi. Kynžvart zřejmě zanedlouho stál, ovšem brzo po roce 1400 prodal Hynčík Kynžvart Janovi z Leuchtenberka a ten pak obratem Jindřichovi I. z Plavna, připomínanému tu již roku 1402.
      Jindřichem vstoupili na kynžvartskou scénu Plavenští, kteří se měli do jeho dějin významně zapsat. Po Jindřichově smrti kolem roku 1414 převzal správu kynžvartského panství jeho syn Jindřich II. Po počátečním kolísání se stal příznivcem Zikmunda Lucemburského a rozhodným odpůrcem všech křídel husitského hnutí. Zato mu byly roku 1430 vypleněny majetky v okolí Plavna, on sám se však ukryl na Kynžvartě. Hrad pak roku 1435 zastavil svému zeti Hynkovi Krušinovi ze Svamberka, který na něm často pobýval.
      Vzhledem k válečné době a následujícím neklidným časům byla na hradě a na sou sedním Borschengrünu udržována silná plavenská posádka. Ta kromě bránění hradu proti nepříteli z Cech však rovněž znepokojovala své sousedy bez rozdílu politické příslušnosti. Nebylo tedy divu, když Chebští roku 1451 vojensky vytáhli a menší Borschengrün dobyli. Na pevný Kynžvart si zřejmě netroufli, ovšem spory s jeho majitelem pokračovaly i dále.

      Jindřich II. po úmrtí svého zetě roku 1454 převzal opět hrad do plné správy. Od počátku sedmdesátých let byl spoluvlastníkem Kynžvartu jeho syn Jindřich III., který však koncem 15. století prodal panství Jeronýmovi a Kašparovi Šlikům. Ti se v jeho držení připomínají již roku 1491. Tím vláda Plavenských na Kynžvartě skončila.
      Šlikové panstvím vládli jen krátce, neboť počátkem 16. století je získali neznámo jak páni z Gutštejna. Tento mocný západočeský rod právě prožíval zenit své slávy. Počátkem 16. věku jeho členové vlastnili rozsáhlé pozemkové zboží, větší než např. jihočeští Rožmberkové. Držba Kynžvartu Janem ze Švamberka je doložena poprvé k roku 1508, poté na něm nacházíme Volfa. Za rozporů uvnitř rodiny koncem prvního desetiletí 16. věku však Volfa na hradě oblehl roku 1509 jeho bratr Jindřicha lstí se ho zmocnil. Tehdy však zasáhl král Vladislav Jagellonský. Bratři z Gutštejna byli pro rozdmýchávání domácí války v Praze uvězněni a za trest museli postoupit kynžvartské panství s nedalekým Tachovem panovníkovi. K tornu došlo ještě roku 1509, neboť již 20. ledna 1510 byl na hradě přítomen velitel královského vojska Ladislav ze Šternberka.
      V královském majetku nesetrval Kynžvart opět příliš dlouho, neboť ještě před rokem 1516 byl zastaven bratrům Hynčíkovi a Hanušovi Pluhům z Rabštejna. Po jejich úmrtí ve třicátých letech ho pak držel Hanušův synovec Kašpar Pluh. Jelikož roku 1547 se Kašpar zúčastnil protihabsburského povstání na straně českých stavů, byl mu majetek zkonfiskován a Kynžvart přešel do držení české komory. Ferdinand I. ho pak roku 1554 postoupil bratrům Jindřichovi, Zdeňkovi a Jáchymovi ze Švamberka. Z nich panství držel až do své smrti roku 1574 Jáchym, jeho synové Jiří Petr a Jan Sebastián poté nechali před rokem 1585 převést právo k jeho držbě na Hanuše Sebastiána Zedwitze a jeho bratra Kryštofa Jindřicha.
      V držení hradu a panství tak vstoupil mocný rod Zedwitzů. Hanuš Sebastián sice již roku 1585 zemřel, jeho bratr však držel zástavu nadále. Roku 1597 nakonec docílil toho, že od císaře Rudolfa II. obdržel kynžvartské zboží za sumu 36 000 kop míšeňských grošů do dědičného vlastnictví. Po jeho smrti roku 1606 je zdědili synové Kryštof Jindřicha Jan Kryštofa drželi ho až do počátku dvacátých let.
      Roku 1618 v českých zemích vypuklo stavovské povstání, namířené proti Ferdinandovi II. Kryštof Jindřich Zedwitz se ho prakticky neúčastnil, resp. pouze podepsal list, za slaný obyvateli Loketska v červnu 1618 direktorům se žádostí o ochranu. I to ovšem stačilo, aby po jeho smrti roku 1621 bylo kynžvartské panství s příslušenstvím zkonfiskováno a již roku 1622 postoupeno bratřím Metternichům, totiž Janu Reichartovi, kanovníkovi v Augsburgu, Emmerichovi, kanovníkovi v Triem a Paderbornu, a Karlovi, Vilémovi a Lotharovi, radům trierského kurfiřta, kterým pak bylo následně roku 1628 za částku 66 114 zlatých rýnských ponecháno dědičně.
      Pozůstalí po Kryštofu Jindřichovi, totiž vdova po něm Scholastika, rozená z Mengersdorfu, jeho bratr Jan Kryštofa sestry Anna Regina a Eva Sibyla, se marně domáhali svých práv. Až jejich potomci obdrželi počátkem sedmdesátých let menší finanční náhradu, ovšem celou sumu, požadovanou po komoře zcela oprávněně, nikdy nedostali.
      Metternichové se tak stali posledním rodem, který kynžvartské panství držel. Na hradě však sídlil až syn Viléma, Filip Emmerich. Ten mu však již dlouho nesloužil. V létě 1647, za velkého útoku švédského vojska proti Habsburkům, oblehla Wrangelova armáda Cheb a záhy nato obsadila i přilehlá místa. V červenci dorazil ke Kynžvartu oddíl pod vedením švédského velitele von Küchmeistera a hrad obsadil. Posádka pak za pomoci místních obyvatel obnovila velkou zemní šanci při zemské cestě na Cheb, v blízkosti pozdější vesnice Valy, která vznikla zřejmě již počátkem dvacátých let. 23. října však k hradu přitáhl císařský velitel de Corona (píšící se rovněž de la Cron), obsadil okolí hradu a nechal na něj pálit z děl. Švédi se již 25. října vzdali a hrad předali císařským. Ti pak pevnosti s nedalekou šancí obsadili. Počátkem dubna 1648 však k němu přitáhlo opět švédské vojsko pod velením nejvyššího velitele Koppy, nad hradem vystavělo mohutnou dělovou baštu s opevněním a ihned začalo se střelbou. Švédský útok podpořený palbou děl byl tak silný, že po tříhodinovém boji se císařská posádka zcela zničeného hradu vzdala. Starý hrad tehdy celý vyhořel a již nikdy nebyl opraven.
      Kynžvartský hrad ovšem nebyl jediným sídlem, které majitelé panství využívali. Již ve druhé polovině 16. století sídlili střídavě na starém hradu a na novější tvrzi, stávající snad v blízkosti pozdějšího zámku. Filip Emmerich se pak po požáru hradu rozhodl pro výstavbu nového sídla, neboť ani starší tvrz se mu nejevila dostatečně reprezentativní. V letech 1681 až 1691 vyrostla jihozápadně od města zámecká novostavba o třech křídlech. Filipovi potomci ji poté využívali až do počátku 19. století, kdy byla za Klimenta Václava Lothara Nepomuka Metternicha přestavěna významným vídeňským architektem italského původu Petrem Nobilem. V letech 1833 až 1839 tu vyrostl rozsáhlý klasicistní zámek, položený v rozsáhlém anglickém parku s řadou staveb.

      Metternichové poté udrželi Kynžvart až do 20. století. Po úmrtí stavitele nového zámku roku 1859 přešlo panství do rukou jeho syna Richarda, který zemřel bez potomků roku 1895. Panství tehdy zdědil jeho mladší bratr Pavel a po něm roku 1905 syn Kliment. Vláda Metternichů na Kynžvartě skončila teprve roku 1945. V poválečném období od května 1945 do října 1946 na něm sídlilo velitelství 3. americké armády, poté byl propůjčen americkému velvyslanci v Praze. Roku 1947 však přešel do správy státu a stal se jedním z nejvýznamnějších státních zámků České republiky.
      Starý kynžvartský hrad byl založen asi kilometr severně od vesnice. V těch místech se na okraji Kynžvartské vrchoviny tyčí dva mohutné vrchy, Lesný a Lysina,jejichž západní a jižní svahy spadají poměrně příkře do okolní, mnohem níže položené krajiny. Při cestě do údolí vytvářejí několik hřebenů, z nichž jeden je zakončen vyšším vrchem, zvaným dnes Zámecký. Na jeho temeni byl vystavěn někdy ve 13. století nový hrad. Jeho poloha nebyla nejvýhodnější, neboť prakticky všechny okolní hřebeny či vrchy ho převyšovaly. Tato zásadní nevýhoda se však projevila až v závěrečné fázi existence hradu.
      Kynžvartský hrad, táhnoucí se po hřebeni přibližně ve směru sever - jih v délce asi 150 metrů, byl dvojdílný. Za velkým přibližně obdélným předhradím dlouhým přibližně 70 metrů a odděleným od severu širokým příkopem zasekaným do skalního podloží, se rozkládalo jádro vlastního hradu. To zaujalo celé temeno vrchu, obklopeného po celém obvodu příkopem a od severozápadu ještě příkopem druhým, který sem zabíhal od severního čela předhradí.
      Původní podobu zástavby raně gotického Kynžvartu neznáme. Většina dochovaného zdiva na hradě totiž patří až výstavbě z konce 14. století. Tehdy obíhal hradní jádro parkán, jehož vnější obvod uzavírala parkánová hradba. Vstupovalo se do něho branou v baštovitém výstupku v severovýchodním nároží, odkud cesta stoupala ke čtverhranné věži s průjezdem v nároží jádra. Za průjezdem bylo menší nádvoří,jižní část jádra zabíral velký dvoutraktový palác neznámé výšky. Severozápadní nároží vnitřního hradu chránila neobvyklá bašta, spojená S ním pouze jedním rohem. Celá jinak stála v parkánu, do něhož se obracela rovnými bočními stěnami, zatímco její zaoblené čelo vyčnívalo před parkán, neboť bylo založeno nade dnem příkopu.
      Před jádrem se rozkládalo předhradí. Vstupovalo se do něho po mostě, v poslední části jistě padacím. Cesta vedla do brány hradu, zřejmě jen otvoru v obvodové hradbě. Vedle ní stála čtverhranná, dovnitř předhradí zatažená věž, která ji z boku chránila. Za věží a branou se rozkládalo vlastní předhradí, rozdělené příčnou budovou na dvě části. Zadní z nich bylo při západní hradbě obestavěno hospodářskými budovami. Zajímavé je, že od vlastního hradu bylo předhradí odděleno dvěma příčnými příkopy. Oproti zadnímu příkopu, obíhajícímu celé jádro, byl přední spíše jen symbolický, neboť procházel ještě uvnitř předhradí a nad jeho západním koncem stávala hospodářská budova.
      Velice zajímavá je též dvojice zemních bašt s opevněním severovýchodně od zřícenin hradu, vybudovaná v dubnu 1648 švédským oddílem, útočícím na Kynžvart. Bašty vznikly na vrchu o nadmořské výšce 866 metrů, asi o 40 metrů vyšším než je hradní temeno, takže palba z nich na vzdálenost přibližně 300 metrů byla velmi účin Celé obléhací opevnění sestávalo ze dvou velkých dělových bašt, spojených téměř 1 50 metrů dlouhým náspem, opevňujícím prostor za ním. Jak v obou baštách, tak také ve spojovacím valu jsou velmi dobře patrné zářezy, zbylé po dřevěných konstrukcích, v nichž byla děla uchycena. Jižnější z obou bašt, o průměru asi 30 metrů, byla vyzdvižena přímo nad hradem a osazena sedmi děly, jak je dosud patrné z dochovaných zářezů pojednotlivých postaveních. Celé opevnění mohlo být vybaveno asi čtyřiceti děly, což k dobytí hradu plně postačilo.
      Ještě před zánikem starého hradu sídlili majitelé panství na tvrzi, vzniklé pravdě- podobně až v 16. století. Tato tvrz stávala bud'to v místech pozdějšího zámku, nebo alespoň v jeho blízkosti. Její přesnou polohu a stavební podobu však dosud neznáme.
      Jako náhradu zaniklého hradu nevyhovující tvrze nechal Filip Emmerich Metternich vybudovat asi jeden a půl kilometru jihozápadně od městečka nový barokní zámek. Jeho budova, stavěná architektem Fritschem, vznikala poměrně dlouhou dobu. Jádro nove trojkřídlé dispozice o jednom patře bylo vystavěno zřejmě mezi léty 1 68 1 až I 69 1 ‚ ovšem výstavba kaple se protáhla až do roku 1 709. Výsledkem byla trojkřídlá patrová zámecká budova, krytá valbovými střechami,jejíž čestný dvůr se obracel k východu. Hlavní křídlo, opatřené nárožními patrovými rizality, se k západu obracelo tříosým středním rizalitem, členěným pilastry s atikou. Od hlavního křídla směrem k východu mířila dvě nestejně dlouhá boční křídla, mezi nimiž se rozkládal čestný dvůr, uzavřený dále na východě vedlejšími budovami. Kaple v severním bočním křídle byla završena vížkou s cibulovitou bání, vystupující výrazně nad vlastní střechu křídla. Před severním a západním zámeckým průčelím se rozkládaly dva francouzské parky a zahrady.
      V této podobě setrval zámek až do roku 1833, kdy začal jeho tehdejší držitel, hrabe Klement Václav Lothar Nepomuk Metternich, přestavbu celého objektu, která ho proměnila v klasicistní zámek. Stavební práce trvaly až do roku 1839, o čemž svědčí vlys s nápisem a letopočtem v patře dvorního průčelí středního křídla.
      Autorem přestavby zámku byl vídeňský architekt italského původu Peter Nobile. Vlastní přestavba zřejmě začala odstraněním vedlejších budov před východním průčelím zámku. Dále na východ od něj byl poté vybudován nový úřednický dům a hospodářský dvůr, severovýchodně od zámku zahradnictví s oranžerií. Stavební práce na vlastní zámecké budově pokračovaly dostavbou obou křídel do stejné délky a jejich zakončením dvou patrovými hranolovými věžemi. Obdobnými věžemi bylo zakončeno také hlavní střední křídlo. Nově vzniklý větší čestný dvůr byl od východní strany uzavřen železnou mříží, nesenou zděnými pilíři. Obě delší průčelí hlavní příčné budovy byla ještě zvýrazněna středními balkóny v pětiosých plochých rizalitech zakončených trojúhelníkovým štítem, z nichž zahradní (tj. západní) byl doplněn toskánskými polosloupy. Celkový účinek stavby ještě zvyšovala zděná hranolová zvonice nad kaplí sv. Antonína Paduánského v severním bočním křídle.
      Zevní fasády dostaly pozdně empírový charakter. Jejich přízemí i patro opatřené rustikou bylo prolomeno obdélnými okny, pouze druhá patra věžovitých rizalitů měla okna uzavřená půlkruhem. Na rozdíl od vnějšku nedoznaly interiéry tak velkých změn. V přízemí byly zachovány barokní klenby ze staršího zámku, většinou valené s lunetami a křížové, v patře byly místnosti až na kapli plochostropé. Interiér zámku byl zařízen empírovým nábytkem a množstvím cenných obrazů, soch a jiných sbírkových předmětů.
      Naposledy bylo začato rovněž s úpravou parkových ploch a vybudování nového anglického parku podle plánu dvorního metternichovského zahradníka Bíby ze Schönbrunnu. Park, dokončený roku 1839, ozdobila řada drobných staveb, jako lesní kaple, Dianin chrámek, památník Františka I. a podobně.
      Kynžvartský zámek, položený v jedinečném prostředí přírodního parku,je vynikající ukázkou klasicistní zámecké architektury, která v Čechách prakticky nemá obdoby.

Jiří Úlovec - Literatura k popisu hradu a zámku Kynžvartu

Schaller 1788, s. 184-187; Sommer 1847, s. 275-284; Heber 1848, s. 271-281; Urban 1873, s. 178-182, Bílek 1882-1883, s. 928-929; Gradl 1890, I, s. 158; Urban 1894, Bernau 1896, s. 54-56; Köhler 1905, s. 217; Sedláček 1905, s. 59-63; Sedláček 1908, s. 493-494; Dietl 1929, s. 118-122; Gnirs 1932, s. 19-58; Profous 1949, s. 467-468; Wirth a kolektiv 1954; Kolektiv 1957, s. 397, Fuks 1958; Rokyta 1958; Šebesta 1975b, s. 80, č. 100; Kolektiv 1976, s. 154-1 60; Menclová 1976, II, s. 181-183; Buchtelovi 1978, s. 12-13; Procházka 1982, s. 88-91; Hieke 1984, 5. 216-219; Kolektiv 1978, s. 210-212; Durdík 1984, s. 202-204; Kolektiv 1985, s. 177-180; Ransdorf 1988, s. 42, Č. 24; Rožmberský 1991, s. 9-11; Vlček 1994, s. 181; Durdík 1995, s. 162-1 63; Kubů 1995 (viz rejstřík); Kolektiv 1997.

Předválečné židovské majetky v Mariánských Lázních

Za první republiky patřilo v Mariánských Lázních (v té době město ještě bez Úšovic a čtvrti Bellevue) 59 domů židovským majitelům, z toho 43 domů přímo v lázeňské čtvrti. Také hotelové a lázeňské společnosti byly ve většině v židovských rukou. Soupis těchto majetků provedl Dr. Josef MAY v článku "Entschädigung für die Juden in der Tschechoslowakei" (Heimatbrief Nr. 563 ze srpna 1995), studii připravoval ve svých 95 letech. Problematika židovských majetků v Mariánských Lázních po roce 1938 zůstala neuzavřena. Autor upozorňuje, že po druhé světové válce státy Německo a Rakousko vrátily Židům majetky nebo odškodnily potomky židovských majitelů, kteří zahynuli, ale toto se nestalo v Československu. Například v Mariánských Lázních si stát po roce 1945 přisvojil všechny židovské majetky (hotely, domy) jako německé konfiskáty, aniž pátral po osudu nešťastných židovských rodin. Autor článku sice připomínal, že v roce 1939 místní Židé většinou prodávali své domy, třebaže za symbolickou sumu (tzv. Einheitswert), ale nezmiňuje se, že řada Židů skončila v plynových komorách v Osvěčimi.

DNEŠNÍ A BÝVALÝ NÁZEV

l MAJITEL

1. JITŘENKA, býv. Černý orel (Schwarzer Adler), 1945 Ambasador,Goethovo náměstí čp.8

l Dr. Steiniger

2. FATRA, Vídeňský dům (Wiener Haus), 1945 Stockholm, Goethovo nám. čp. 13

l Dr. Horowitz

3. MÁNES, 1945 Labe (Elbschloß), Masarykova třída čp.18

l Holub

4. zbořený hotel LIPSKO (Leipzig), 1945 Picadilly, Masarykova třída čp. 24

l Stingl

5. MERKUR, býv. Skalníkův STRAUSS, býv.banka, býv.Jirásek,Masarykova třída čp.25

l Stingl

6. ROZKVĚT (býv. Halbmayrhaus), 1945 Stalingrad, Mírové náměstí čp. 32

l Stingl

7. zbořený KRYM, býv. Hotel KLINGER, Jugoslávská čp.35-36

l společnost Buxbaum, Pinkusfeld

8. CORSO, býv. Berlínský dvůr, Hlavní třída 41

l akciová společnost Hotel u.Bäder AG

9. JAVORIHA, býv. Kotva (Goldener Anker), Hlavní třída čp.44

l Dr. Felix Wolfner

10. ATLANTIC, 1937 Frank, Hlavní třída čp. 46

l Rosenthal

11. POLONIA, býv. NEW-YORK, Hlavní třída čp. 50

l Emil Baruch

12. ANGLICKÝ DVŮR (Englischer Hof), býv. Sofia, Hlavní třída čp. 52

l Emil Baruch

13. BOHEMIA, býv. Zápotocký, pův. Fürstenhof, 1945 Broadway, Hlavní třída čp. 100

l Emil Baruch

14. Internát Boženy Němcové, býv. NATIONAL, pův. Goldener Brun, Poštovní ul. čp.55

l Leitner

15. zbořený Zlatý klíč (Goldener Schlüssel), 1945 Bretagne, Poštovní čp. 58

l Leitner

16. U tři mouřenínů (Drei Mohren), Espresso, Poštovní ul. čp. 57

l Leitner

17. zbořená POLÁRKA (Nordstern), 1945 Niagara, Mírové nám. čp. 65

l Dr.Porges

18. zbořená TAJGA (Walhalla), 1945 Titanic, Mírové nám. čp. 66

l Dr. Porges

19. HORNÍK, býv. Boží oko (Auge Gottes), 1945 Svoboda, pak Sekanina, Hlavní tř. čp.69

l Lion

20. KORFU (Corfu), Lesní čp. 82

l Fleischner

21. VILLA STARK, 1938 Meran, Mlaějovského čp. 89

l Dr. Stark

22. MOZART, pův.Melone, za komunismu Parlament,Nehrova ul. čp. 91

l Rubin

23. Město Mnichov (Stadt München), 1945 Meteor, Poštovní ul. čp. 96

l David Horowitz

24. SEIFERT, býv. Villa Kisch, pak Wasilewska, Třebízského ul. čp. 113

l Dr. Kisch

25. EXCELSIOR, býv. MIRAMARE, Hlavní třída čp.121

l Buxbaum

26. ALEŠ, býv. Švédský dvůr (Schwedischer Hof), Hlavní tř. čp. 132

l Kohn, Abrahamsson

27. LOUVRE, býv. Königsvilla, Hlavní tř. čp. 133

l Stingl

28. HELVETIA, Hlavní tř. čp. 142

l Pinkusfeld

29. MILANO, býv. Mailand, Hlavní třída čp. 145

l Engl

30. BOHDAN, býv.Bremen, Hlavní tř. čp. 146

l Holub

31. PHILADELPHIA, 1945 Schmid, Hlavní třída čp.152

l Goldmann

32. SION, pův. Izraelský špitál, Lesní ulice čp. 102

l Židovská obec

33. zbořená židovská synagoga, Hlavní třída čp.180

l Židovská obec

34. ALBION, původně zadní trakt domu čp. 25 (Strauss), Purkyňova čp. 187

l Freudenberg

35. GLASGOW, býv. Leitnerův dům, Klíčova čp. 199

l Leitner

36. RIO, býv.Villa Lappert, Chebská třída čp.202

l Lappert

37. PRIMAVERA, pův. Villa Schenk, Třebízského ulice čp.207

l Schneider

38. CAPRI, Třebízského ulice čp. 208

l Wolfner

39. SOUVENIR, Třebízského ulice čp. 209

l Sametz

40. LOKARNO, pův. Villa Edelweiß, Třebízského ulice čp. 213

l Stark

41. TURANDOT, býv. Stadt Steyer, Hlavní třída čp.224

l Ehrlich, Maier

42. OTHELLO, býv.Gmünden, Hlavní třída čp. 225

l Kraus

43. SLOVANSKÝ DŮM, dnes Hotel Helvetia (býv. Continental), Hlavní tř.čp.

l Baxbaum, Christph

44. MAGNET, Chebská třída čp. 250

l Freudenberg

45. zbožená Englova hospodářská budova, Lužická ulice čp. 541-544

l Engl

46. ODĚVA, býv. Versailles, býv. Hermannstadt, Hlavní třída čp. 279

l Schneider

47.SOFIA, býv. Stadt Wien, Husova tř.,čp. 288

l Dr. Tobias

48.JEŠTĚD, býv. TALION, Husova tř., čp.303

l Löwy

49. MENTONE, pův. Villa Buberl, Hlavní třída čp. 314

l Kubinský

50. CARMEN, býv. Maiglockchen, Hlavní třída čp. 319

l Holub

51. EVA, býv. ERIKA, Ruská třída čp. 320

l Kohn

52. BOREK, býv.LESSING, Poštovní ulice čp. 331

l Beck

53. OSTENDE, Poštovní ulice čp. 332 (židovská modlitebna)

l Kohn, Schanzer

54. BYSTRICA, dř. SAVOY, Třebízského ulice čp. 340

l Max Porges

55. ANITA, Třebízského ulice čp. 341

l Schneider

56. ORFEUS, býv. WÜRZBURG, Luční čp. 380

l Pfefferkorn

57. IRENA, dř. DAUM, Husova tř. 510

l Daum

58. ZLATÝ ZÁMEK, Klíčova čp. 423

l David Leitner

59. AESKULAP, Anglická čp. 191

l Dr. Emil Löwy

      Za každým z těchto domů leží málo známá tragédie židovských rodin - občanů Mariánských Lázní. Méně smutná byla u té skupiny Židů, kteří uprchli včas do zahraničí. Ale ti, kteří zůstali v ČSR, byli ztraceni. Ačkoliv je vina německého režimu za jejich smrt jednoznačná, nelze přejít skutečnost, že židovské majetky, převzaté za války většinou říšskými Němci jako správci státního majetku nebo přímo odkupem od státu, byly Československem po druhé světové válce 1945 pojaty jako "německé konfiskáty" a zabaveny. Staly se a zůstávají částí československého vlastnictví. Jestliže je smrt Židů chápána jako hrůzné dílo německého režimu, jestliže je přivlastnění si cizích židovských majetků komunistickým režimem bráno jako dílo podobné diktatury, pak musíme jednou vyslovit poctivě názor, jak věc řešit.
      Jde o problematiku, nad kterou vládlo dlouho a vládne mlčení, připravuji podklady skutečné historie jedné zdejší židovské rodiny pro článek "Rodokmen končí 9. března 1944". Když v roce 1992 odmítl stát vrátit místní majetek jediným potomkům zdejší vyvražděné židovské rodiny s odkazem na to, že dnes již nejsou našimi státními příslušníky, pochopil jsem, že nejde jen o historii.

Otvírání pravoslavného kostela v Mariánských Lázních (1902)

      Ruský pravoslavný kostel byl otevřen 8. července 1902 a jak přitom uváděly místní noviny Marienbader Zeitung, předcházelo tomu dlouholeté úsilí o sebrání potřebných peněz. V roce 1877 byl ustaven první výbor a za 16 let vybral mezi hosty na kostel všehovšudy 231 zlatých. Proto pověřil starosta Dr. Herzig doktora Kalinczuka, aby ustavil nový výbor. Ten byl mnohem aktivnější a vybral ročně 800 až 1000 zlatých., především od ruských, srbských, rumunských a řeckých hostů.
      Velký zájem o stavbu ruského kostela projevil ruský velkokníže Vladimír Alexandrovič, bratr ruského cara Alexandra. Bydlíval v nedalekém hotelu CASINO u pana Petzolda. Přes něho přispěl k stavbě i ruský car. V roce 1899 přispěl částkou 25 000 rublů a v zimě 1899-1900 vyslal z Ruska odborné stavebníky připravit stavbu kostela. Jim pomáhal zdejší notář doktor Uhlíř a starosta po Herzigovi - dr. Nadler. 24.července 1900 byl položen základní kámen za přítomnosti velekněze Pisarevského. Plány kostela připravil ruský architekt Sultanov, stavbu řídil Gustav Wiedermann z Františkových Lázní. - Kostel se stavěl dva roky a byl otevřen 8. července 1902. Přitom vzpomněli hosté na velkého přívržence této akce, který se otevření kostela nedožil - Franze Gschihaye. Položili mu věnec na hrob. Gschihay zemřel 31. ledna 1902.

Opět čas bolševníku

      Bolševník velkolepý zná na Chebsku snad téměř každý. Svým vysokým vzrůstem, typickým vzhledem a charakteristickým zápachem upoutá na první pohled. V našem regionu se s ním můžeme setkat na mnoha místech podél silnic, na neudržovaných místech (například v prostorách zaniklých vesnic), na železničních náspech i jinde. Mnohdy tato rostlina utváří rozlehlé souvislé porosty, neprostupnou zelenou džungli, kterou lze projít bez potíží jen mimo vegetační období bolševníku.
      Nebezpečí této rostliny pro člověka spočívá v jeho výrazné toxicitě a v jeho silné konkurenční schopnosti vůči jiným rostlinným druhům. Ačkoliv je rostlina v obecném povědomí poměrně dobře známá, tento článek by vám měl přinést mnoho zajímavých podrobností. Bolševník velkolepý je rostlina původní v jihovýchodní Asii, v oblasti Kavkazu. Z této oblasti byl zavlečen na ostrovy Velké Británie a patrně odtud v druhé polovině d 19.století jako okrasná rostlina do západních Čech.
      První výskyt v Čechách byl zaznamenán v roce 1862 v zámeckém parku zámku Kynžvart u Mariánských Lázní. Jiné nepodložené prameny uvádějí jako první výskyt okolí kláštera Teplá, rovněž u Mariánských Lázní. Zprvu byl zřejmě šířen jako okrasná rostlina, ve druhé polovině 20.století dochází k jeho expanzivnímu šíření jak v oblastech jeho prvotního výskytu, tak i v řadě nových lokalit, prakticky na území celé republiky. Na jeho rozšiřování se podílelo zejména neúmyslné zavlečení a částečně naše i zahraniční publikace, ve kterých byl doporučován jako okrasná rostlina.
      Bolševník je dvouletá až vytrvalá rostlina. Jeho lodyha dorůstá výšky až 4 metrů, v dolní části má průměr 5 - 10 cm. Hlavním způsobem rozmnožování bolševníku je rozmnožování semeny. Na jedné rostlině se vytváří několik tisíc až desítek tisíc semen, uvádí se 5000 až 27000 semen z jedné rostliny. Semena dozrávají většinou v srpnu, ale i později. Některé rostliny po vytvoření semene přirozeně uhynou. Většina semen klíčí v následujícím roce, zbytek v dalších letech. Semena klíčí velmi dobře a udržují si klíčivost několik let. Životnost semen v půdě se předpokládá kolem deseti let.
      V zimě nadzemní části rostliny odumírají, na jaře se regeneruje z dužnaté části kořene. Bolševník se může rozmnožovat i vegetativně, a to z kořenových výmladků. Ve vhodných podmínkách může rostlina regenerovat též z kořenových částí, vzniklých likvidačním mechanickým zásahem. Tuto schopnost mají zejména rostliny z vlhkých stanovišť, to znamená rostoucích na březích potoka, poblíž pramenišť atd. K rozšiřování semen bolševníků dochází několika způsoby. Větrem za suchého počasí se semena mohou dostat v optimálních podmínkách až do vzdálenosti několika stovek metrů od mateřské rostliny.
      K nejvýznamnějším způsobům šíření však patří plavení vodou. Semena mohou plavat až tři dny než se potopí. Na velké vzdálenosti mohou být přenášena zvířaty, zejména přichycením na povrchu těla. Mezi další způsoby rozšiřování semen patří například rozšiřování mechanizačními prostředky a lidskou činností. Bolševník velkolepý je silně jedovatý. Jedovatá je celá rostlina, nejnebezpečnější jsou pak nezralé plody. Při poranění tkání z rostlin vytéká šťáva, která obsahuje tzv. furokumariny. Tyto jedovaté látky při kontaktu s pokožkou, zejména jemnou, vyvolávají během 24 ale i méně hodin vznik pálících a dráždících zanícených ploch, kterou později mohou přejít do puchýřů a vezikul, obsahujících zakalenou lymfatickou tekutinu.
      Vznik této reakce podporuje ozáření sluncem (důležité jsou patrně jeho UV-složky). Potíže mohou být leckdy velmi vážné a v každém případě jsou provázeny dlouho přetrvávající výraznou pigmentací postižených ploch. Pyl z květů bolševníku může podle některých údajů vyvolávat alergické záchvaty astmatické povahy. V případě citlivých osob stačí těsnější kontakt s listem rostliny ke vzniku rudě naběhlých svědivých ploch. U citlivých osob způsobují i samotné výpary z poškozených tkání bolševníku slzení, pálení nosních a ústních sliznic, někdy i dušnost. Bolševník však není škodlivý jen pro člověka, ale i pro ostatní rostlinné druhy. Svým nástupem na vhodných pozemcích vytlačuje původní společenstva a vytváří souvislé porosty s výrazně ochuzenou skladbou rostlinných a živočišných druhů. Vzniká tak zvláštní typ druhově ochuzeného společenstva, složeného vesměs z agresivních druhů rostlin (kopřivy, zběhovce, svízele). Jen málo rostlin dokáže bolševníku úspěšně konkurovat.
      Významná je i škodlivost bolševníku u hlediska krajinářského. Porost bolševníku na březích vodních toků zvyšuje nebezpečí eroze, protože jeho porosty mají oproti zapojenému porostu travin a jiných rostlin menší stabilizační účinek, a zejména proto, že půda při uschnutí bolševníku zůstává obnažena. Výskyt bolševníku významně ochuzuje estetickou, ekologickou a v důsledku toho i ekonomickou hodnotu krajiny. Masivní výskyt bolševníku v krajině snižuje prostupnost území pro člověka, bolševník mnohdy zcela uzavírá polní a lesní cesty. V lázeňských oblastech Slavkovského lesa znehodnocují rekreační zóny, zmenšují využitelnost krajiny pro zájmové činnosti. Zvláště rozsáhlý a nebezpečný je výskyt bolševníku v prostorách bývalých vsí a neobhospodařovaných luk v západní části Slavkovského lesa. Otázkou zatím zůstává, jaký způsob hubení bolševníku je nejúčinnější a přitom nejméně poškozující okolní krajinu. Nejjednodušším způsobem likvidace bolševníku je sekání, ke kterému lze použít běžné zemědělské mechanizace. Jako nadějné se jeví využití speciálně upravené vojenské techniky pro mechanické ničení porostů bolševníku.
       Poloprovozní zkoušky stroje BVP-2 se zahlubovacím (podrývacím a drtícím) zařízením proběhly v červenci a v srpnu 1990 na lokalitách v okolí Pramenů a Žitné. Lze konstatovat, že na těchto plochách došlo k viditelnému oslabení populace bolševníku velkolepého. Na místech nepřístupných strojům zbývá sekání ruční. Avšak i v poměrně často sekaných parcích se bolševník udrží řadu let. Sesekáním v době kvetení se sice zabrání bezprostřednímu vytvoření semen, rostlina se však nezničí, nýbrž zpravidla regeneruje a někdy je schopna vytvořit i náhradní květenství. Nejvíce rostlinu poškozuje sekání v době vytvoření zelených semen. V řadě případů takto posekané rostliny neregenerují a hynou. Je však třeba z porostu ihned odstranit okolíky se zelenými semeny, neboť tato by mohla v některých případech uzrát. Odsekané části rostlin je nejlépe po usušení spálit. Nevýhodou ručního sekání je poměrně velké riziko potřísnění jedovatou šťávou bolševníku.
      Dalším možným způsobem omezení rozšíření rostliny je hubení pastvou. Pastvou hovězím dobytkem či případně ovcemi může být bolševník na vhodných pozemcích významně eliminován. Nelze však předpokládat, že by pastvou bylo možno bolševník zcela zlikvidovat. Jako třetí způsob likvidace se naskýtá možnost použití herbicidů - látek hubících buď všechny nebo jen specifický druh rostliny. Zde je však třeba vysoké opatrnosti, aby nebyly ohroženy ostatní rostlinné či živočišné druhy. Nesnadný je také způsob aplikace přípravku na rozsáhlé porosty bolševníku, aniž by nebyla poškozena okolní krajina. V současné době je kromě likvidace bolševníku nutno dbát hlavně na to, aby nebyl jakýmkoliv způsobem rozšiřován do dalších, zatím nezasažených území.             Chebský deník - JAN RŮŽIČKA

Literatura k lokální problematice bolševníku
VYDROVÁ Věra L"Bolševník velkolepý- alochtonní rostlina Slavkovského lesa a podkladové materiály pro využití leteckých multispektrálních snímků při jeho plošné detekci", rukopis, závěrečná práce pomaturitního kursu1990/1992
"Metodika průzkumu výskytu a regulace šíření bolševníku velkolepého" Ministerstvo zemědělství ČR 1995.
PLACHÝ Ladislav "Bolševník velkolepý", ARNIKA č.12 / 1979, str.49
NĚMEC Zdeněk- NĚMCOVÁ Helena "Aktuální problémy s bolševníkem", ARNIKA čís. 12 / 1985, str.39-40
KOLBEK Jiří - MATĚJOVSKÝ "Agresivní neofyta - příklad bolševníku velkolepého", ARNIKA čís. 36 / 1994 str. 24
NYKLES Karel "Bolševník velkolepý - výskyt na Mariánskolázeňsku", rukopis, MÚ Mariánské Lázně 1993
SADÍLKOVÁ Barbora - BUBENÍK Jan "K výskytu bolševníku velkolepého v okolí Mariánských Lázní " práce SOČ, Gymnázium Mariánské Lázně. 1986, 19 stran
ŘEPA Pavel - četné odborné a novinové články, kterou nejsou bohužel k dispozici

Bolševník je převtělení sudetského Němce

      Hare Kršna, Hare Kršna, Kare Rama, Hare Rama, Hare Hare. Miroslav ŠICHMAN neboli "Švamanananda das" a jeho žena "Rádha-sakhi devidásí" a jejich syn stáli na vrcholku kamenného balvanu, oblečeni do vlajících šatů - jako v Indii. Kamenný obr se tyčí uprostřed horské osady jménem LAZY. Dvacet jejích obyvatel sedělo u svých televizorů a tisíce exemplářů bolševníku schnuly v podzimním slunci.
      Miroslav ŠICHMAN sem nahoru, na hřebeny Slavkovského lesa, přišel hledat Boha. Podvědomě jsem předpokládal, že zde na vrcholcích, v klidu tichého oparu, mu budeme blíž. Našli jsme ho.
      Kdysi rozlehlá horská obec LAZY (Perlsberg) prožila v tomto století osud podobný osudům a příběhům stovek jiných lidských sídel. Po odsunu Němců a následném zlatokopeckém odsunu všeho, co zde bylo cenného, přišla armáda, která si z Lazů a okolních vesnic a městeček udělala střelnici. Teprve v šedesátých letech Lazy začínají ožívat. To však byl již zdejším pánem onen neslavně proslulý bolševník.

Lidská bytost

"To jsou lidské bytosti", vykládá vážným hlasem Miroslav ŠICHMAN. Lehce se dotýká uschlých stvolů, tlustých jako mužská paže. "Bojujeme s bolševníkem a přitom ho vnímáme jako cosi neživého, to je chyba." Proplétá se bolševníkovým hájem a dodává:
"Každá rostlina má svou povahu. Třešeň je například sladká, slouží lidem. Naproti tomu bolševník je tupý, zákeřný, jedovatý, ubližuje, je závistivý. Má stejné vlastnosti jako člověk. Možná, že se to zdá směšné, ale já jsem přesvědčen, že bolševník může být převtělení původních obyvatel tohoto kraje. Možná sudetských Němců, možná ještě původnějších obyvatel. Vždyť v okamžiku smrti se každá bytost připoutává myšlenkami k místu, které měla ráda, kde se narodila, prostě vzpomíná na dětství. Věřím, že někteří sudetští Němci, když umírali, toužili právě po návratu domů, někteří i po odplatě. Na co mysleli v okamžiku smrti, v to se převtělili. Pokud byl jejich život temný a zlý, mohli se stát bolševníkem. Princip převtělování je však tak složitý, že ho laik nepochopí. Není ale náhoda, že bolševník zde expandoval hlavně po druhé světové válce. A je ho stále víc a víc, protože stále víc sudetských Němců dnes umírá."

Jasno

      Miroslav ŠICHMAN přišel do LAZŮ před jedenácti lety z Mariánských Lázní. Hledal Boha. Zkráceně řečeno, při jeho hledání vyzkoušel téměř vše. Od katolíků přes jehovisty, jogíny až k makrobiotikům. "Vždy jsem se zklamal. Ti, kteří se mnou hovořili, nikdy nebyli čistí, hřešili a věděli o tom. Opravdu jsem byl zklamán."
      V roce 1984 vstoupila do jeho života Bhagavadgita - posvátná epická báseň hinduismu. "Četl jsem ji na zahradě. A najednou se vše rozjasnilo, cítil jsem tu čistotu, jas, tu správnost. Můj život se změnil, naplnil."
      Pro obyvatele Lazů se stali dosti tvrdým oříškem. Lehčí by prý pro ně bylo vypořádat se s bolševikem nebo dokonce s bolševníkem. "Znali mne, dělal jsem s nimi v lese, a najednou jsem se jim před očima změnil."
      Pan ŠICHMAN si začal všímat všeho, co ho obklopuje. Všímá si listů, kmene stromů, kamenů, vůně země, za vším vidí život. "Snažil jsem se o to, aby se do Lazů vrátil život, duch kraje. Začal jsem organizovat různé slavnosti , velikonoce, poutě, ale všechno dříve nebo později skončilo obyčejnou pijatikou. Lidé chlastali jen pivo. Trvalo dva roky, než se překonaly bariéry. Nejlépe na to byly děti. I přes zákaz přicházely a žádaly naše kokosové kuličky."

To není snímek z Himaláje, ale z Lazů, Slavkovský les, Česká republika, rok 1995

Šance

      "Haribol - zpívejte svaté jméno", ozvěna letí krajem. Miroslav ŠICHMAN jezdí do měst, káže v nich, neizoluje se. "Stejně se nejraději vracím nahoru do Lazů. Není zde nic rušivého, asi je něco pravdy na tvrzení, že na horách mají lidé k Bohu blíž než dole v údolí."
      Lazy, a jeden z nejzapadlejších koutů Čech, navštěvují díky panu Šichmanovi lidé z celého světa. Byli zde již návštěvníci z Bulharska, z Bangladéše, z Anglie, z USA a Austrálie.
      "Když někdo hledá cestu k Bohu a chce ho najít, tak ho najde. My jsme tu šanci dostali a už ji nepustíme. Může se však někomu zdát absurdní skutečnost, že v Čechách, na hřebenech Slavkovského lesa, kde všechny křesťanské kostely jsou srovnány se zemí, kde jsou všichni ateisté, stojí na kamenném balvanu tři lidé, oblečení v sárí, a zpívají spolu Hare Rama, Hare Kršna? Ne!"

      SLOUPOVÁ HALA Křížového pramene před rokem 1913, kdy by la odstraněna severní věž litinově kolonády z let 1888-89.
      Žádost o odstranění věže z konstrukce kolonády přišla pravdě podobně z výše položených hotelů dnešní Masarykovy ulice (dnes Labe a zbořený sousední dům).
      Vpředu před Křížovým pramenem stávala funkční kašna s andělíčkem (tzv. Engerlbrunnen) a před kašnou byl půlkruh parkových laviček. Podle rytin se zdá, že Andělíčková kašna tu byla více než sto let.
      Železný hudební pavilón není na obrázku vidět.

Marienbad: Kreuzbrunnen

Mariánskolázeňský kronikář Felbinger a jeho historická kresba malého dřevěného koupelového stavení se čtyřmi koupelnami, zvaného Mariánská lázeň v roce 1788

Auch ist dazumal neben der Marienbrunquelle ein kleines von Holz gestandenes Häussel mit vier BAADTSTÜ-BELN gewesen und aus dieser Quelle wurde dieses Wasser unter freyen Himmel in einem grossen eisernen Köstell mit unten angezundeten Feuer zubereitet, wo auch ich und andere hier befindliche Baadtgäste in diesem Baadtstübeln gebadtet haben.
Tehdy bylo také vedle Mariina pramene jedno malé, ze dřeva postavené stavení se ČTYŘMI LÁZEŇSKÝMI SVĚTNICEMI a voda z tohoto pramene byla připravována pod širým nebem v jednom železném kotli, pod kterým byl rozdělán oheň, kde také já a jiní, zde se nacházející lázeňští hosté se v těchto světnicích koupali.

Nejstarší známé kamenokříže před sto lety

HAMELIKA, vlastivědné materiály z Mariánskolázeňska. Připravil Ing. Richard Švandrlík. Druhé číslo XXII. ročníku (pořadové číslo 276.), Mariánské Lázně - vyšlo 1. března 1998.