Adolf Kreuzmann, syn židovského obchodníka s barvami, se vrátil po téměř padesáti létech zpět domů. Narodil se v dnes již zaniklém královském horním městě Litterbach (český název Čistá), jehož nepatrné ruiny leží v poli nedaleko Sokolova.
      Jak jednoduchý a osvobozující návrat. Těmito slovy začal svůj vzpomínkový monolog Adolf Kreuzmann na místě, kde stával rodný dům. Jeho původní místo spíše tušil, než určil. Jednoduchý, protože je to pro mne již příliš dávno a se vzpomínkami jsem se vyrovnal, a osvobozující, protože nemám starosti o majetek. Natož vztek. Zde jsou ruiny.
      Z krajiny pod bývalým městem prýštila hlavní barva sílícího podzimu - zlatá - v mnoha odstínech. Barvy neustále protékají Kreuzmannovým životem, je totiž barvoznalcem a obchodníkem s barvami, stejně jako otec a děd.
      Polehlá tráva byla slámově rezatá, uschlé stvoly do řad seřazeného bolševníku nabíhaly do béžově žluté, v údolí osvětleném starozlatou hnědí zářil malý rybník chladnější žlutí a tmavnoucí obzor v dáli, nad Kladskou a Lazy. Vynikal srnčí hnědí, o které poznamenal Adolf Kreuzmann, že je skutečně srnčí, ovšem nikoliv fekální.

Barvy

      Adolf Kreuzmann stál na holém vrchu kopce, který musel jeho otec každý týden, při svých cestách za prací, překonat. Poslední cestu vykonal se synem Adolfem před šedesáti lety. Zemřel v roce 1935.
      Občanské povolání Adolfa Kreuzmanna je barvoznalec. Ještě před pěti lety, ho živilo, nyní je to jen důchodcovská záliba. Konečně má čas kráčet po krajích, po městech a dívat se na barvy země, oblohy, měst, vesnic a lidí. Ukážete-li mu pohlednici kteréhokoliv místa v Evropě, s jistotou pří značnou pro znalce určí, podle barevných fasád domů nejen kde se ono místo nachází, ale i nejbližšího obchodníka s barvami.
      Ročník 1925, výška 165 cm, černé oči, neholená tvář, filcový klobouk, výrazný nos a jméno plné paradoxů. Na palandě v Osvětimi se mu za ně posmívali. Kreuzmanne, jaký ty neseš kříž, vždyť jsi Žid. Adolfe. Copak tvůj otec netušil v roce 1925, že se podobně jmenuje i náš budoucí "chlebodárce"?
      Otec Jákob Kreuzmann byl potulný obchodník s barvami. Vždy v neděli večer vyrážel do vesnic a městeček roztroušených na hřebenech Slavkovského (dříve Císařského) lesa, do Smrkovce, do Lazů, na Kladskou, do Pramenů, do Kynžvartu aj.. Na zádech nesl dřevěnou skříňku s proutěným víkem. Uvnitř byly vzorky barev, které bylo v domácnostech potřeba. Žlutá, bílá, okrová a červená pro kaple a kostely kobaltová modř a rubínová pro hrázděné štíty chebských statků, růžová a nachová byly oblíbené barvy žen ve Smrkovci. Noční modř a Čerň dodával Finsterovi v Pramenech, který doma vyráběl skleněné oči pro vycpaná zvířata. Jedovatou zeleň odebíral zase Vichmann na Kladské - barvil jí mast na popáleniny a puchýře.
      Desítky živnostníků a sedláků byly otcovými odběrateli. Přesto byl chudý, veškerý zisk shrábli jeho dodavatelé - také Židé v Chebu, Plzni, Bayreuthu a Ústí nad Labem.
      Otec odcházel v neděli. Díval jsem se za ním, jak mizí v horských zákrutách Císařského lesa. Byl pro mne hrdinou. Představoval jsem si ho, jak jedná se svými "partnery". Jak přespává v přepychových hotelích. Jak vyhrožuje nedodáním zboží nebude-li mu včas zaplaceno. Představoval jsem si, jak vyndává vzorky barev v práškovém, pevném či kapalném stavu. Můj obraz otce byl stejně jasný jako kanárková žluť od Steinera z Bayrouthu. Vracíval se v pátek, v předvečer šábesu, svlékl ze sebe zaprášené šaty a prošlapané boty, převlékl se do bílého a zasedl do čela stolu. Matka, já a tři sestry jsme hleděli na otce, zachránce domácnosti, našeho chlebodárce a dobrodince.

Byl to jenom sen

      Jednou vzal otec malého Adolfa s sebou. Místo důstojných přijetí slyšel mnohá odmítnutí, místo hotelů spali v koutech hospod. Krize vrcholila. A tak jsem poznal tu sílu pátečních večerů, kdy se otec, přes týden prašivý Žid, mění v cosi nebetyčně důstojného.
      Není nic pravdy na tom, že každý Žid dříve nebo později zbohatne. Otec zemřel chudý. Byl pohřben v Kynžvartu, vedle bratra. Do konce života byl obchodníkem, který měl sen - být dodavatelem barev pro lázeňské hotely v Mariánských Lázních. Vždy tvrdil, že vrcholem každého obchodníka s barvami je být odborníkem na jednu jedinou barvu. A hlavní lázeňské barvy jsou bílá a žlutá. Žluté jsou desítky odstínů. Otec chtěl být obchodníkem se žlutou barvou.

Barevné Buenos

      Adolf Kreuzmann přežil Osvětim. Na palandách vyprávěl o barvách. Z čeho se vyrábějí, které jsou nejnoblesnější, které přinášejí štěstí a které smůlu.
      Po válce jako dvacetiletý skončil s životem v Čechách, s životem v Evropě. Emigroval do Buenos Aires v Argentině, kde dodnes vlastní rodinnou firmu - firmu dodávající barvy na fasády.
      Buenos Aires má velkou výhodu, že jeho historické jádro je velké asi jako Praha. Je plné koloniálních staveb s bohatou a členitou fasádou. Tedy ráj pro obchodníka s barvami.
      Kreuzmannovy barvy září na těch nejvýznamnějších barokních stavbách v Buenos Aires. Najdete je na fasádách chrámů, klášterů a paláců.
      V roce 1990 firmu předal svému synovi. Jmenuje se Jákob po dědovi, kterému se nikdy nesplnil druhý sen - vlastnit opravdový kamenný obchod. Jakou máte nejraději barvu, pane Kreuzmanne?
      Bílou, je čistá. Po tom, co jsem zažil v koncentráku. Svět vnímá barvami, vše se mu představí v barvách - hlasy i vůně. Tvrdí, že barvy bezpečně pozná podle dotyku, podle energie, kterou každá barva vydává.
      Za bílou odjel dokonce ve svých sedmdesáti letech do Grónska. Dočetl se totiž, že místní Eskymáci rozeznají 30 odstínů bílé barvy. Byla to pravda.

Návrat

      Před měsícem se vrátil poprvé po válce do Čech. O osudu Literbachu měl samozřejmě zprávy. Nečekal ale, že i katolický kostel bude zbořen. Chodíval do něho tajně, byly tam tak krásné barvy. Veselejší než v synagoze v Kynžvartu, kam každou sobotu jezdíval.
      Celý měsíc procházel po kraji svého dětství. Věděl sice, že nenajde lidi, které znal, že nenajde ani chrámy, kaple, kříže a hřbitovy, že nenajde nic, to nečekal.
      Lidé tady nahoře na horách, ať to byli katolíci, protestanti či Židé, byli vždy přesvědčeni, že mají k Bohu blíž. Proto jsem byl tak překvapen, když jsem včera slyšel volání jak z jiného světa, které jsem tu nikdy předtím neslyšel. Hare Kršna, Hare Rama, Hare Rama. To příznivci Hare Kršny oslavovali svého Boha na obrovitém kameni v obci Lazy.
      Sundal si brýle - mají sedmnáct dioptrií, strčil je do tašky. Bez nich vidí jen barevné skvrny.

 

---

Doktor Josef May jako pacient v rezervním lazaretu KLINGER

      Za druhé světové války sloužil hotel KLINGER (po válce KRYM - staveniště ARNIKA) jako rezervní lazaret. Na pobyt v tomto lazaretu v roce 1943 vzpomínal doktor May:
      "V lednu 1943 jsem přišel z východní fronty v důsledku krutých žaludečních bolestí s podezřením na rakovinu. Dostal jsem se do lazaretu v Bayreuthu a během transportu z fronty jsem se nadto nakazil skvrnitým tyfem. Tuto většinou smrtelnou chorobu jsem přežil již jako čtyřicátník, ale následkem bylo těžké poškození srdečního svalu, které mne upoutalo dlouhodobě na lůžko. Počátkem dubna 1943 jsem byl převezen do Mariánských Lázní do rezervního lazaretu I. v hotelu Klinger. Byl jsem umístěn ve 2.patře v jednom větším lázeňském pokoji se dvěma kamarády. Lékařem tu byl dr. FUCHS, který měl vedle své rozsáhlé praxe v městě na starost také ošetřování pacientů v lazaretu a kromě toho byl ještě činný v Červeném kříži.
      Přes tuto enormní aktivitu zůstával dr. FUCHS harmonický, vyrovnaný a přátelský člověk a především s rovnou páteří v tom smyslu, že napůl vyléčené pacienty nikdy neposílal znovu na frontu. Ošetřovatelkou byla řádová sestra, která byla vždy v dobré náladě a s povzbuzujícím úsměvem. Pokojskou byla jedna žena z Chodové Plané. Dr. FUCHS mě strčil znovu na 14 dnů do postele a teprve pak jsem směl vstát. Šlo to velmi pomalu a z počátku to bylo opravdu obtížné. Když jsem vyšel do druhého patra, musel jsem nejméně 5 minut nabírat dech. Trvalo to pět měsíců, než jsem byl opět schopen služby.
      Tehdy 120 let starý hotel Klinger trpěl už tehdy nedostatkem stavební péče. Předchozí privátní majitel Fritz Buxbaum mi řekl jednou na konci 20.let v době kulminující konjunktury, že jeho cílem je znovu přestavět hotel Klinger a nasadit ještě dvě patra. V důsledku hospodářské krize po roce 1930 však k tomu nedošlo. Při přestavbě Klingeru měly zůstat pouze hlavní zdi budovy.
      Mariánské Lázně se proti mírovým létům zcela změnily. Obrazem změny Mariánských Lázní bylo už svěcení pramenů, které jsem zažil v roce 1943. Poslední církevní svěcení bylo v roce 1940, což tehdy smělo být pouze bez hudebního doprovodu lázeňské kapely. V roce 1943 probíhalo svěcení pramenů jako stranický podnik. Pochodovali sem ve formacích - představitelé strany, úředníci města, příslušníci SS, SA, Hitlerjugend, NSKK a seřadili se u Křížového pramene. Nahoře na schodišti stál okresní velitel. - Bylo slyšet proslovy a různé povzbuzující řeči a vrcholným bodem slavnosti byla dvě děvčata, která stoupala po schodišti v chebských krojích a přinášela okresnímu veliteli sklenici Křížového pramene, kterou tento naráz vypil. - O hodinu později se odhalovala na Heidlerově domě (ve stejném bloku domů) pamětní deska za nezapomenutelné zásluhy tohoto lékaře o rozvoj Mariánských Lázní . Vzpomínkový proslov měl Karel Zörkendörfer, ale to už všechny formace odmašírovaly pryč.
      Mariánské Lázně se staly od počátku ruského tažení lazaretním městem. Převážná většina hotelů a domů stála ve službách války, ať šlo o lazarety či berlínské nemocnice, o ubytování pro vybombardované či útulky dětí. To pohltilo největší část lůžkové kapacity lázní. Pro lázeňské hosty zůstalo jen velmi málo místa. Jezdili sice do lázní dál, ale museli mít lékařský atest (povolení). - Lázeňská kapela sice ještě hrávala, také divadlo bylo ještě v provozu, ale obraz města se natolik změnil, že tu hosty a domácí vystřídali cizinci a přistěhovalci. Nová většina zcela změnila ráz kdysi proslulého a půvabného lázeňského města."
 

---

      HLAVNÍ TŘÍDA v Mariánských Lázních prošla řadou názvů. Původně vedla nahoru ke Křížovému prameni PLANSKÁ SILNICE (Planer Strasse - až do roku 1835). Po návštěvě císaře Ferdinanda to byla CÍSAŘSKÁ SILNICE (Kaiser Strasse), po roce 1848 KAISER-FRANZ-JOSEF-STRASSE, v letech 1916-1918 KAISER-KARL-STRASSE, ale stále se říkalo CÍSAŘSKÁ TŘÍDA. Za první republiky to byla HLAVNÍ TŘÍDA (Hauptstrasse), za druhé války ADOLF-HITLER-STRASSE, od roku 1945 TŘÍDA EDVARDA BENEŠE, za komunismu nejdelší slovní název TŘÍDA ČESKOSLOVENSKÉ ARMÁDY a nahoře TŘÍDA ODBORÁŘŮ. V dolní části města od SLOVANSKÉHO DOMU to byla po roce 1872, kdy bylo postaveno nádraží -NÁDRAŽNÍ ULICE. Když byla založena kaštanová alej od Mlýna (Cristal) až k nádraží a k Hamrnickému zámečku, vznikala ještě druhá cesta k nádraží (dnešní Husova) a začala se rozlišovat STARÁ NÁDRAŽNÍ ULICE (dnes Hlavní třída) a NOVÁ NÁDRAŽNÍ ULICE (Husova), která od roku 1898 vedla zprvu jako přechod či přejezd přes koleje karlovarské železniční trati než vznikl masivní most a zvedl výrazně dnešní Husovu ulici na dnešní úroveň.
      POŠTOVNÍ ULICE se nazývala MLÝNSKÁ ULIČKA (Mühlgasse) - to bývala hlavní silnice od mlýna do lázní, neboť dole bývaly rozmoklé vlhké louky. Později to byla podle následníka trůnu RUDOLFOVA ULICE, lidově se jí však neřeklo jinak než ŽIDOVSKÁ ULICE (Judengasse), protože v ní bydleli Židé. Končila hotelem RUDOLFSHOF (od roku 1912 hlavní pošta), Odtud vznikl i předchozí název "Rudolfova".
      JUGOSLÁVSKÁ ULICE mezi Klingerem a Tepelským domem zanikla. Tudy vedla v počátcích lázní ke kolonádě Hlavní třída. Později byla přejmenována podle místodržícího Čech, arcivévody Štěpána ŠTĚPÁNSKÁ ULICE (Stefanstrasse). Po atentátu na Heydricha (1942) byla za války přejmenována na HEYDRICH-STRASSE. Po roce 1945 to byla JUGOSLÁVSKÁ ULICE, která zanikla demolicí areálu Tepelský dům-Klinger.
      ANGLICKÁ ULICE byla původně FERDINANDOVA (FERDINANDSBRUNNSTRASSE), neboť vedla k Ferdinandovu prameni. Říkalo se jí zkráceně FERDINANDSTRASSE. Po roce 1945 vznikla ANGLICKÁ ULICE, za socialismu U SOKOLOVA a 1990 vrácena na Anglickou. (Dr. May)

 

---

Zdeněk Buchtele

      Při cestě z Valů do Kynžvartu - v místě odbočky doprava k hájence HVĚZDA - se stáčí silnice vlevo. Pokud bychom nezatočili doprava k hájence, ani po silnici doleva a kráčeli přes bažinatý pás rovně (je tu trochu použitelná cesta), dostali bychom se asi po 50 metrech na téměř kruhovou vyvýšeninu u železniční trati. Její průměr se pohybuje v ose východ-západ asi 100 metrů a v ose sever-jih asi 120 metrů. Na kruhovou plošinu se dá vyjet mírně stoupající cestou nad bažinaté okolí a stáčející se po jeho obvodu. Zde pokračuje cesta dál na sever, ale je přetnuta železničním náspem, za nímž vede dále směrem na Kynžvart.

Starý kruhový val - celnice

      Je jisté, že kruhová vyvýšenina je umělá navážka, která převyšuje své okolí o více než 3 metry a akropole této navážky je ještě o metr vyšší. Z toho se můžeme právem domnívat, že toto místo sloužilo jako celnice a zajišťovalo bezpečný průchod bažinatým místem v průsmyku zvaném Kynžvartský pas, kde se vybíralo zároveň clo. Uvnitř kruhového prostoru bývala posádka, kontrolující pohyb v širokém okolí. Díky bažinatému terénu tudy musel projít každý.
      Zvážíme-li, že prostupnost zdejší krajiny byla omezena prakticky na dvě průchodná místa - na zdejší průchod bažinami a na strmou cestu kolem příštího kynžvartského hradu -, dá se předpokládat, že obě tato místa vznikala současně. Mohlo to být v polovině 12. století z rozkazu českého panovníka. Roku 1197 se stala zdejší oblast předmětem sváru mezi vzniklým premonstrátským klášterem v Teplé a německými feudály, pány z Hohenberka. Obětí sváru se stal zakladatel kláštera Hroznata.
      Celní místa sloužila k ochraně hranic a cest, při kterých se vybíralo mýto (viz pomístní názvy Mautwiese, Mautbach) a clo, které bylo důležitým královým příjmem, tzv. regálem. Na místě celnice nad Kynžvartem vznikal opevněný komplet jako základ budoucího hradu. Mimochodem jde o jeden z nejvýše položených hradů v Čechách (827 m n.m.). Odtud byla ovládána žandovská kotlina mezi Slavkovským a Českým Lesem - přirozená brána do vnitrozemí Čech. "Kynžvartský pas", hlídaný "celním kolem" nabýval na důležitosti a původní stará celnice postupem času nepostačovala - stala se nevyhovující. Proto pár desítek metrů odtud vzniká nová celnice, kamenná, se všemi prvky obranného charakteru. Kolem této nové celnice vede upravená cesta v tom směru, jak ji vidíme dnes v podobě asfaltových silnic do Kynžvartu a do Staré Vody. Jde o dvůr Haselhof (Lískovec). Pokud by probíhala modernizace obou celnic (hrad a celní kolo) současně, musel vzniknout dvůr Haselhof ke konci 13. století. Fortelnost a pevnost objektu, jak jsme ho znali, nasvědčovaly, že se jednalo o významný kontrolní a opěrný bod ve zdejší krajině.

Tajuplný dvůr na samotě

      Nyní trochu o samotném dvoře Haselhofu - Lískovci. V roce 1977 jsem náhodně nalezl zlomek keramického střepu s typickou eneolitickou kresbou, s drobnými vpichy do venkovní stěny nádoby. Skupinky vpichů jsou od sebe odděleny oválnými rýhami-volutami. Zlomek lze zařadit do doby asi 1800-2500 let před naším letopočtem.
      Dalších několik střepů jsem nalezl severovýchodně od rozcestí zaniklého dvora Lískovec. Místa střepových nálezů jsou od sebe natolik vzdálená, že se může jednat i o "zavlečení" keramiky z jiné oblasti, například v souvislosti se stavbou železniční trati a jejich náspů. Našel jsem i bronzovou záušnici, která situaci dokresluje. Nejvíce byl ve střepových nálezech zastoupen středověk, hlavně 14. až 16. století. Z nepřeberného množství této keramiky je téměř jisté, že v okolí Lískovce bývalo osídlení v podobě menší osady. Samotný dvůr se původně jmenoval "Dornenhof" (Trnitý dvůr) s nepřímou vazbou na "Lískový" - jako fakt, že vznikl na místě silně zarostlém trním a keři. K roku 1402 se uvádí, že se Dornenhof (1) prodává za 160 kop grošů spolu s malým majetkem u Kynšperka či Kynžvartu panu Ondřeji Štampachovi. Prodávajícím byl sám král Václav IV. Později se stal vlastníkem dvora Ondřejův bratr Konrád, která předává Haselhjof nějakému Zikmundovi.
      V berní rule z roku 1654 se uvádí dvůr Haselhof pod panstvím Kynžvart se sedmi poddanými.
Lískovec nebo Zaječí ? Mezi místními se mu říkalo také "Zaječí dvůr" nebo "Zaječák". Původní název je německý - Haselhof a do češtiny se dá převést oběma překlady. Vtírá se myšlenka, zda nešlo o rod Buziců, což je počátek rodu Zajíců, kteří už kolem roku 1100 měli majetky v severních a severozápadních Čechách.
      Ať už patřil dvůr komukoliv, existoval určitě více jak 600 let. Přežil husitské války, třicetiletou válku a mnoho jiných pohrom, ale nepřežil "péči" komunistického režimu a za pouhých 25 let, za zmíněné péče mizí ze světa. Proč ? Byl to neuvážený a trestuhodný čin, ať už z hlediska památkové péče, historické hodnoty, tak morálně. Údajná hodnota dvora před demolicí byla vyčíslena na 150000 Kčs, což nebyla ve své době tak zanedbatelná částka.

Maketa dvora HASELHOF v měřítku 1:100
(fotografie makety, autor Zdeněk Buchtele, 1997)

      V roce 1974 opouštějí Státní statky po 25 letech úspěšné devastace dvůr a do opuštěných stavení se stahují z okolí králíci i zajíci, jakoby chtěli vzdát poslední hold dvoru jejich jména. Dobře přežívají až do roku 1976, kdy je dvůr definitivně zbořen a buldozerem srovnán pod úroveň terénu. Místo je zavezeno drobným štěrkem. Dnes tu vede silnice Valy - Stará Voda.
      Ještě dříve, dokud dvůr stál, se silnice točila kolem nároží správní budovy a vytvářela ostrý až nebezpečný ohyb, kde se stalo mnoho dopravních nehod. Jedna z nich byla obzvlášť tragická. Proto se už dříve uvažovalo o "narovnání" silnice přes pole směrem na Valy, ale tato verze byla odmítnuta. Všechno vyřešil čas. Dvůr spadl a silnice vede místem někdejší správní budovy. Původní silnici vidíme několik metrů vedle jako asfaltový oblouk.
      Správní budova byla dvoupatrová, v přízemí byly kotce na ustájení koní a sklad materiálu. V patře byl byt správce o třech místnostech velikosti kol 4 x 4 metry, kancelář a nad hospodářskou částí bylo uskladněno seno. Druhé patro sloužilo jako půda. V severozápadní budově byl ustájen dobytek a skladovala se tu krmiva a hnojiva. Patrová půda se používala k uskladnění sena. Kapacita půdních prostor byla na 22 až 25 vagónů sena! Další dvě budovy byly nižší (na severovýchodě a jihovýchodě) a využívaly se jako hřebčín. Původní výše krovů byla kdysi stejná jako u předchozích budov, ale zda se snížila po požáru či z jiných důvodů, nelze zjistit.

Svědci

      Uplynulo 22 let od zániku dvora a to není tak dlouhá doba, aby nezmizel z paměti lidí. Přesto byl velký problém nalézt svědky pro plánovanou rekonstrukci - model původního dvora. Byl to pan Jiří Svoboda, vyrůstající v hájence Hvězda, který se objevil jako svědek. Býval zaměstnán u Státních statků na dvoře Lískovec. S fotografickou přesností objasnil mnohé detaily dvora, vnitřní členění budov, tvary oken. A také díky panu Hrdličkovi z Valů bylo možno mnohé objasnit. Ve dvoře bydlel a jeho otec byl od dubna 1958 do února 1962 správcem dvora.
      Při zjišťování šířky vjezdových vrat jsem dostal od bývalého kombajnéra F.S. z Velké Hleďsebi tuto informaci: " … když jsme se večer vraceli s kombajny, namazaný do statku, tak jsme závodili, kdo se vejde s nasazenou sběrací lištou do vrat. Ono to totiž bylo tak akorát. Ráno, když jsme vystřízlivěli, to byste nevěřili, jaká to byla prácička, vyjet tudy ze dvora bez úrazu ven …" Podle tohoto vyprávění by šířka vrat byla 4,5 až 5 metrů. Takovými a jinými způsoby jsem došel k údajům, potřebným pro zhotovení makety dvora v měřítku 1:100. Byl to jediný a poslední pokus o zachycení vizuální podoby a zasazení do krajiny pro generaci narozených po roce 1970. Na katastrální mapě z minulého století je uveden dvůr jako Haselhof a přeškrtnut později na Zaječí. Mezi bývalým dvorem a silnicí je dodnes r y b n í č e k. Východně mezi ním a silnicí je s t u d n a , ve které je dodnes čerpadlo i s potrubím.

Zmapování okolí

      Pro dokreslení situace bylo nutné zmapování komunikací kolem dvora. Do staré katastrální mapy jsem doplnil síť novějších komunikací i domů, domků a hospodářských stavení. Tak jsem zobrazil cesty a zabydlenost zhruba v posledních dvě stě letech. Systém cest a silnic byl narušen kolem roku 1870 stavbou železnice, čímž došlo k částečnému zániku původních směrů. Ale nejinak tomu bylo i s různými staveními.
      Asi 400 metrů severozápadně Lískovce stojí při železniční trati strážní domek, postavený současně s tratí. Ten se dochoval jako jediný a sloužil prakticky až do doby elektrifikace trati, kdy byly klasické stahovací závory nahrazeny automatickými. Od domku ke kótě 613 m n.m. býval rozsáhlý ovocný sad, který se v náznaku dochoval až do 50. let našeho století. V sadu stála dvě stavení - zda hospodářská či obytná, nevíme. Zanikla kol roku 1850. Jihozápadně od Lískovce bývaly pastviny a těmi procházelo několik cest. Ty lze vysledovat v terénu a při trasách lze narazit na lokality, kde tušíme základy zaniklých chalup. Zmizely dříve než je vůbec některá mapa stačila zachytit. Jižně od Lískovce vede cesta k Vonšovu mlýnu a na Pozorku. Ještě na přelomu 19. a 20. století měla charakter silnice, snad původně poštovní silnice. V místech přechodu přes potok nacházíme pevný, asi 8 metrů široký násep s perfektně rovným povrchem, bývalou vozovkou, která pokračuje do lesa zmíněným směrem k Vonšovu mlýna a na Pozorku. Podle pamětníků byla ještě dobře sjízdná po roce 1950.
     Jihovýchodně dvora je velká křižovatka cest. V blízkosti odbočky z hlavní silnice k hájence Hvězda - v místech, kde je dnes malý lom, stávalo menší stavení. Kdy zaniklo nevíme, ale je ještě na turistické mapě z roku 1927. Mohlo jít též o opisovačskou chybu, ale na katastrální mapě z 19.století je též zakreslen ….
      Severovýchodně od dvora stávala po levé straně při silnici do Kynžvartu drůbežárna. Jednalo se o větší komplex, kde byly dřevěné haly vždy po dvou u sebe, postavené na zděných vyvýšených základech. Rozměry byly zhruba 6 x 15 metrů. Každá dvojice budov byla oddělena od sebe plotem, takže se nemohly jednotlivé druhy chovu slepic mezi sebou pomíchat. Celkem tu bylo pět dvojic budov a ještě po roce 1960 byla drůbežárna v provozu.
      Severně od Lískovce je minerální vývěr (2). Za silnicí, východně od drůbežárny stávalo - podle map i pamětníků - krásné staré hrázděné stavení s malým rybníčkem. Po roce 1960 byl dům téměř v troskách a rybníček nedal spát agronomům. Vadil jim a koncem 60. let provedli důkladnou rekultivaci. Nenávratně zmizel nejen rybníček, ale i několik okolních budov. Na "rekultivované" ploše dnes rostou kopřivy a bolševníky.
      U rybníčku stával ještě jeden dům, ve kterém ve sklepě býval minerální pramen. Existují pamětníci, kteří sem pro minerálku chodívali. Díky rekultivacím zmizel nejen dům, ale i tento chutný pramen. Jen pár desítek metrů severně od těchto domů byl už vojenský prostor sloužící jako střelnice. U cesty stály další dva objekty, které armáda využívala v souvislosti s provozem střelnice. Dlouhý objekt sloužil jako dílny pro údržbu terčů a zařízení střelnice. Druhý objekt byl menší, správní a velitelský. Oba objekty zanikly v souvislosti s rekultivacemi prostoru. Po tomto nešťastném zásahu do krajiny se na povrchu objevilo velké množství kamení a proto armáda, která prostor stále využívala, byla nasazena k jeho sběru. Dnes je tento prostor tak "přeorán", že je na nálezy "jalový" a veškerou lokalizaci je možno zjistit pouze z mapy.

      Nejkratší spojnice mezi kynžvartským zámkem a Mariánskými Lázněmi je metternichovská silnice přicházející k Lískovci od zámku, kolem nádraží. Pokračuje pak kolem hájenky Hvězda do Mariánských Lázní. Byla pečlivě udržovaná a její délka je více než 8 km. Že se po ní do zámku jezdilo, svědčí i ze zápisu z návštěvní knihy na zámku: "… dne 10. září 1835 v 7 hodin večer přijíždí na Kynžvart z Mariánských Lázní císař Ferdinand, doprovázený manželkou a ruským kancléřem Nesserodem …". A dále z korespondence kancléře Metternicha: " … pozítří 12. 9. je krásné počasí a císař si ve tři čtvrti na deset zajel do Mariánských Lázní a v půl jedenácté byl už zase zpátky. V jedenáct hodin se zúčastnil v zámecké kapli zpívané mše …" Z této zprávy je jasné, že císař nemohl z časových důvodů použít jiné než této rychlé spojovací silnice. Na mapce je vyznačena cesta po celé délce.
      Na rozcestí u Lískovce býval pomníček. Jeho fotografie je z roku 1974, kdy jsem prováděl dokumentaci drobných památek. Pomníček zmizel - v roce 1997 jsem se marně pokoušel nalézt stopy po základech pomníčku.
      Od zámku vede cesta kolem nádraží, pily přímo k Lískovci. Odtud pokračuje k hájence Hvězda někdejší Metternichovou oborou, která měla rozlohu 575 hektarů. Byla chráněna čtyřmi hájenkami - na západě Hvězda, východně nad Mariánskými Lázněmi byla tzv. Kynžvartská hájenka, dnes nazývaná Valy; jižně hájenka Pramen; severně hájenka Stoh. Roku 1894 měla obec Šance (Valy) 700 hektarů, ale pouze 60 hektarů patřilo obci. Metternichovská obora byla zrušena roku 1902. V té době měla obora přes 300 kusů vysoké zvěře.
      Východně od Hvězdy byla dvě stavení. Nedochovala se. Po prvním jsou nepatrné stopy, místo druhého byl postaven seník, stojící dodnes a chránící poslední zbytek bývalého stavení před rozpadem - malý sklípek.
      Severovýchodně byla Paulina vyhlídka, severně od ní stávala hájenka Schober (Stoh - 774 m n.m). V roce 1950 vyhořela a na spáleništi nalezena mrtvola neznámé ženy (3). Dnes je zde jen dřevěný poklop ke sklepu, kde lesáci uskladňují sazenice k výsadbě. Jihovýchodně Stohu stávalo nějaké stavení, ale k čemu sloužilo, nevíme.
      Jihozápadně hájenky Hvězda stály také dva objekty. První, blíže k cestě, byl asi obytný, jak soudíme podle zbytků sklepa, druhý byl hospodářský. V terénu jsou po obou dodnes výrazné stopy. Severně kóty 619 m n.m. nepřehlédneme zajímavé uspořádání lesního dílu. Je rozdroben do malých částí a vše nasvědčuje tomu, že se zde pálily milíře.
      Cestě kolem Lískovce v ose sever-jih, tj. Kynžvart město - Pozorka, byla kupecká, obchodní a poštovní - původní tah staré zemské stezky z Čech přes Planou do Chebu. Druhá větev této zemské stezky vedla kolem kynžvartského hradu směrem na Teplou. Těžko říci, která z obou větví je starší či která bývala frekventovanější. Zdá se jen, že údolí v dnešní obci Valy, ač bylo bažinaté, bylo asi sjízdnější. Pomístní název na mapě "Die Rath" se v tereziánském katastru uvádí jako "Zollrath" - Celní kolo. Dvůr Lískovec byl náhradou za toto celní kolo ( 1464 "Hasslach", později "Hasehof" či "Haselhof").
      V roce 1618 přišla zpráva o pražské defenestraci a oficír Niklas Globen se třemi falckými praporčíky obsadil loketský a slavkovský průsmyk a také Kynžvartský pas. Dal tu pokácet silné kmeny, postavit zátarasy přes silnici a vojenské sruby. Není známo, že by se tu odehrála nějaká bitva. Místo střídavě držely obě strany. V letech 1642-1643 bylo v držení císařských a v této době tu byly vybudovány mohutné zemní valy. V knize výdajů Tachov čteme: " Velmi mnoho nákladů přišlo na mušketýry a do Kynžvartu na stavění šancí od 6. července 1642 do 19. listopadu 1642. Náklady na šance činily 70 fl. 30 kr."
      Kosí potok býval hranicí mezi tachovským a kynžvartským panstvím. Obec Stará Šance je uváděna poprvé v roce 1670 v souvislosti s panskou rybárnou a strážným, dohlížejícím na rybolov na panství. V roce 1678 se tu uvádějí tři obydlí a v roce 1692 přibyla další čtyři. V roce 1782 se uvádělo v Šancích už 37 stavení. Tehdy se provádělo josefínské vojenské mapování a v příloze uvádělo:
      "Obec leží na bažinatém gruntě mezi hustými lesy s kmeny střední velikosti. Dva bažinaté potoky, protékající vsí, mají dřevěné mosty, a každý potok pohání jeden dřevěný mlýn - jeden v obci, druhý nad obcí. Na jaře se silně rozlévají. Vpravo na lesní výšině vedle vsi jsou staré, avšak ještě použitelné zemní valy. Okolí je tu plné hlubokých příkopů a vodou vymletých koryt, které se napojují na cesty. Poštovní silnice z Plzně a ze Stříbra běží přes Planou do Chebu skrze les a přes oba potoky po kamenných mostech. Cesta přes ves je za mokra velmi bažinatá. Cesty přes les na Haselhof a do Kynžvartu jsou i v létě pro těžké povozy jen obtížně sjízdné, zato poštovní silnice je dobrá a po celý rok sjízdná i pro těžké povozy." Cesta po kamenných mostech je určitě zmiňovaný úsek silnice mezi Lískovcem a Pozorkou, sjízdný ještě po roce 1950!
      Na mapách 18. století je obec na mapách označena jako pevnost hvězdičkou. Mohutné valy byly odstraněny až v 2. polovině 18.století. Katastrální mapa zachycuje zbytky valů zakroužkováním. Jejich úplnou likvidaci přinesla až nová zástavba této části obce, které se říká "Na Šancích". Při výstavbě rodinných domků se však nenašel žádný pozůstatek po zašlé slávě starých valů. Poslední stopou po nich je zbytek několika terénních nerovností v prostoru zahrádek směrem k potoku, které svým tvarem připomínají torzo malého rybníčku.
      Sloupová kaplička mezi stromy je jedinou památkou toho druhu v obci. Dnes je opravena a stojí jako prvek oplocení domu čp.1. Nad kapličkou je zachované roubené stavení čp.3, které opravil pan Josef Kocourek.
 

Samota Pozorka

      Samota Pozorka (Gibacht) je místo dávné důležité křižovatky cest. Musíme si odmyslet dnešní silnici z Hleďsebe do Staré Vody, která byla postavena až kol 1825. Také silnice z Hleďsebe k Lískovci přes dnešní Valy vznikala až po založení obce Šance (Valy), tedy až v 2. pol. 17. a v 18. století.
      Kdysi se u Pozorky setkávalo několik cest. Jednou z nich byla cesta z Bavor přes Háj kolem Kocovského dvora (Kotzauer Hof) přes Jedlovou (Tannaweg) a Sekerské Chalupy (Hackenhäuser). Na Pozorce se setkávala s cestou z Hleďsebe a pokračovala kousek podél Kosího potoka a pak se stáčela na Lískovec. Pozorka byla jakýmsi mezičlánkem mezi Kočovským dvorem a Lískovcem. Z Pozorky totiž bylo vidět na oba dva dvory a stejně tak širokým záběrem bylo možno kontrolovat údolí Kosího potoka. Veškeré formanské povozy a karavany byly tak několik kilometrů pod dohledem a na Pozorce vůdcové naposledy varováno, aby nesjížděli z cesty a nechtěli se tak vyhnout placení cla. V takovém případě byly vydáni dvojímu riziku: v jednom případě se vůz i v potahem utopil v bahně. V druhém případě by byl náklad i s potahem zabaven.
      Clo bylo významnou součástí panovníkova příjmu a někdy bylo nařízeno i vybírání cla na vybraných místech uvnitř země. Když od poloviny 13.století vznikala města, byl měněn i směr dálkových cest a nakláněn přes města a celnice. To bylo tzv. "právo nucené cesty", nařizované panovníkem. Znamenalo, že kupci nesmějí jet jinudy než přes uvedené místo. Pokud sjel kupec s cesty a chtěl použít jinou cestu, aby se vyhnul celnímu poplatku, riskoval pokutu a většinou zabavení všeho svého zboží.
      Ze strany od Kynžvartu byli kupci sledováni z Manského dvora (Lehenhof), z tvrze Boršengrýn a naváděni na průchod buď kolem celnice Kynžvartě nebo u Haselhofu. V místě Pozorky (Gibacht) bývala v minulém sto-letí hospoda, sloužící ještě koncem 50. let tohoto století. (4) Objekt přes silnici bývala fořtovna.
      Podle staré pověsti bývala u Šancí místa, zvaná Vlčí jámy, Medvědí bludičky nebo též Čertovy bludičky. V těchto místech prý bydlel kdysi muž, který se kdysi upsal čertu. Zde se před čertem schoval a žil poustevnickým životem. Léta utekla a čertu se nepodařilo muže nalézt. Až jednou vstoupil do poustevníkova obydlí zeleně oděný pán. Poustevník v něm hned poznal čerta podle vykukujícího koňského kopyta. Avšak čert svého muže nepoznal. Poustevník však myslel, že si přichází pro něho a uprchl do lesa. To čerta tak rozzlobilo, že se za ním rozběhl a dostihl ho v místech, kterému pak lidé říkali Čertovy bludičky.

Poznámky redakce:
(1) Dornenhof - tento název jsme nikde v archivech neobjevili. Friedrich BERNAU /Praha 1903/ ve svých studiích uváděl u feudálního rodu Štampachů jakéhosi ANDREASE (1402), kterému odprodal král Václav IV. majetek u Kynšperku  a dvůr  Haselhof. Citujeme: " …. Erst seit dem J. 1364 werden die "Steinbach", zu welchen wir indessen wohl auch den Wolfhard von Königsberg (1290) zu zählen haben, im Elbogner Lande kundbar, zunächst ein WOLFHARD (bis 1385), dann ein ANDREAS (seit 1402) von Steinbach, welchem letzeren König Wenzel IV. ein "kleines Vorwerk" zu Königsberg und den "Haselhof" für 160 Sch.Gr. verschrieb. Andreas von Steinbach der ältere …. übernahm Burg und Stadt Königsberg und Kaiser Sigismund hat ihm im J.1426 diese Pfandschaft bestätigt." Zdá se, že král odprodal zdejší celnici až počátkem 15. století.
(2) Podrobnější popisy minerálních pramenů v okolí Haselhofu máme z 50. let. J.KLÍR (1953), pozdější vedoucí odborného hydrogeologického oddělení na generálním ředitelství Čs.lázní a zřídel, uváděl v kapitolce "Minerální pramen v drůbežárně", že jímání pramene je provedeno v základech budovy drůbežárny severně od statku Haselhof a to cihelným roubením do hloubky 110 cm pod podlahu sklepa. Vnitřní průměr jímání je 90 cm. 10.září 1953 byla vydatnost tohoto pramene 2 litry v minutě, teplota 10°C, obsah CO₂ byl 1 743 mg v litru. Jiný budoucí odborník M.DOVOLIL ve své diplomní práci popsal všechny prameny v okolí Mariánských Lázní (1959). O zdejším místě psal: "Na jihovýchod od Lázní Kynžvartu v okolí dvora Haselhof se vyskytuje soustava pramenů. Dne 4.září 1956 byly ode všech odebrány vzorky vody. PRAMEN číslo 73 - vyvěrá severně dvora Haselhof, asi 250 m západně okresní silnice do Kynžvartu, 590 m n.m. Je zachycen na levé straně potoka asi 70 m od potoka v dutém dřevěném kmeni o průměru 60 cm. … Na stěnách jímky jsou rezavé hnědé usazeniny sloučenin železa, které jsou i v louce u potoka směrem k železničnímu podjezdu. PRAMEN číslo 74 je východně silnice asi 70 m u polní cesty, 597 m n.m. Vývěry jsou zachyceny v odvodňovací strouze před stavením, ale ta není čištěna a je značně zarostlá. I ve sklepě stavení lze zjistit v jímce zvýšený obsah CO₂ - 1 760 m g v litru, pH 7,4. PRAMEN číslo 75 je severovýchodně od těchto pramenů při polní cestě, odbočující z kynžvartské silnice. Cesta vystupuje za železničním podjezdem k severozápadu, severně kóty 599 m n.m. a západně kóty 627 m n.m. Obsah volného CO₂ je 1 760 mg v litru, vydatnost 6 litrů v minutě. PRAMEN číslo 76 je v bažinaté louce přímo na břehu potůčku atd.atd.
(3) Poválečná historie v roce 1950 vypálené hájenky Schober (česky Stoh) byla popsána v Kulturním přehledu čís. 1/1994 v článku "Hájenka Schober alias Stoh" . Vzhledem k tomu, že hrůzostrašná historie není vcelku známa a objevily se nové skutečnosti, vrátíme se v příští HAMELICE k tomuto příběhu.
(4) Stará pověst o Pozorce - viz HAMELIKA čís. 7/1997 z 10.srpna 1997. Někdy bývala umístěna k vesnici Velká Hleďsebe (obec Valy vznikala až v 17.století).

 

---

Počty obyvatel
-soudní okres Mariánské Lázně 1900, 1910, 1993

 

-soudní okres Lázně Kynžvart 1900, 1910, 1993

 

 

---

Nejstarší koupaliště - Velká Hleďsebe

Kavárna a koupaliště Křemenný mlýn pana Seitze