Z   h i s t o r i e   j e d n é   z e   č t v r t í   -   v i l o v é   č t v r t i   B e l l e v u e
Ročník XXI. (1997)
Pořadové číslo 272.

10.

Mariánské Lázně
30. listopadu 1997
OBSAH 
 

Chlouba lázní - čtvrť Bellevue

Vilová čtvrť Bellevue - celková mapka

Mariánskolázeňská vilová čtvrť Bellevue
Historicky
l Stará cesta k Ferdinandovu mlýnu l Socha Jana Nepomuckého l Kolonáda u Ferdinandova pramene l Založení kavárny Bellevue a Johann Kroha l Kavárna Bellevue dostaveníčkem hostů l Vzpomínky ředitele Hamperleho na staré Bellevue l Po Bellevue další kavárny l Slavní hosté před první válkou l Bellevue v rukách Wodererů l Mapa Bellevue z roku 1898 l Další osud Bellevue pod druhé světové válce l Éra centrální zotavovny di Vittorio l Dnešní Bellevue jako Casino l Nejstarší sousedé kavárny Bellevue l Jižní a východní sousedé Bellevue l Švýcarský dvůr ještě stojí l Zadní část Zeyerovy ulice na Bellevue l Červená Karkulka l Anglickou ulicí od Bellevue ke stáčírně l Severní sousedé Bellevue l Domy a samoty pod Panoramou

Z domu San Antonio na Bellevue

Nejslavnější z hostů - Friedrich Nietzsche
Překvapení - Nietzsche v Mar. Lázních
l Těžká choroba 36tiletého filosofa l Nietzsche se ujímá vlastního léčení l Penězokazectví na samotě Eremitage l Dobové noviny o aféře s falešnými penězi l Myšlenky vzniklé ve zdejších lesích l Nietzsche prchá do stínu lesů l Mariánské Lázně byly překvapením l Nietzsche o Momsenovi l Deštivá sezóna roku 1880 l Nietzsche na lesních cestách a zlepšení l Dvě zdejší Nietzschova setkání l Nietzschův vztah k Petru Gastovi

Solivárna nedožila ani šedesáti let existence
Nejstarší pokusy s odpařováním minerálek a výrobou léčivé soli
l Založení mariánskolázeňské solivárny l Používání přírodní soli l Mariánskolázeňský extrakt ze smrkového jehličí l Mariánskolázeňské pramenné mýdlo l Mariánskolázeňské tabletky l Mariánskolázeňský mateří louh l Z historie solivárny

Vloupání do Švýcarského dvora

Co bude s našimi lázněmi (1880) ?

Vítězslav Nezval Miramonte

Seznam domů vilové čtvrti Bellevue

Slavná Krohova kavárna Bellevue


Chlouba lázní - čtvrť BELLEVUE

      Když postavil kavárník KROHA v roce 1853 svou výletní kavárnu na východní straně údolí Úšovického potoka (resp. na západním svahu Hameliky), netušil, že položil základ nádherné budoucí vilové čtvrti, ležící sice stranou Mariánských Lázní, ale k nim jednoznačně patřící. Čtvrť vyrůstala v zásadě od počátku 20.století a dnes ji tvoří 44 domů (s vyhořelými kavárnami Červená Karkulka a Staré Miramonte by to bylo 46 domů). vulosti se uváděla jako "Villenviertel BELLEVUE". Nazvána byla podle původní Krohovy kavárny Bellevue z roku 1853. Roku 1955 se v českém průvodci města kuriosně uvádí jako "čtvrť pod Panoramou".

Vymezení hranic vilové čtvrti Bellevue

      Ohraničení čtvrti je velmi jednoduché. Celou západní hranici tvoří Úšovický potok (cca 580 m n.m.), severní hranice leží mezi vilou San Antonio a Bellevue na Anglické třídě. Je to hranice pomyslná, ale je poměrně dobře v podvědomí domácích. Někdy se k Bellevue mezi lidmi řadí ještě vily San Antonio a Svatý Jiří, třebaže mají číslování mariánskolázeňské. Na jihu končí čtvrť Bellevue vyhořelou kavárnou Červená Karkulka, na východě lesním svahem. Ke čtvrti se uvádí i výletní kavárna PANORAMA s úšovickým číslováním.
      Katastrálně dodnes zůstala čtvrť Bellevue pod obcí Úšovice, tj. s úšovickým číslováním. Katastrální hranice mezi Úšovicemi a Mariánskými Lázněmi je však značně klikatá a několik domů má mariánskolázeňské číslování, jako právě Bellevue, stáčírna, kolonáda Ferdinandova pramene, a uváděné vily San Antronio a Svatý Jiří.

Vývoj čtvrti Bellevue

      Až do první světové války byla tato čtvrť roztroušenou osadou s řadou samot - výletních kaváren. Sláva této čtvrti začala výslatvbou rozlehlé kavárny BELLEVUE, která se stala od svého počátku dostaveníčkem lázeňského publika a do konce 19.století neměla v lázních jako výletní kavárna srovnatelnou konkurenci. Po jejím vzoru se stavěl v sousedství zámeček MIRAMONTE, ale proslulosti ani obrovské návštěvnosti kavárny Bellevue nikdy nedosáhl. Podle Bellevue se budovaly pak výletní kavárny Krakonoš, Egerländer (Monty), Kamzík, Nimrod a další. Některé z nich pak ve 20.století byly konkurenčně úspěšné v zápolení s kavárnou Bellevue. Kavárna Bellevue měla nejvyšší počet tolet v lázních.

Slavní hosté a významné domácí osobnosti

      Zdejší čtvrť je poměrně malá, přesto se může chlubit slavnými hosty. Ve světě nejznámějším z nich byly ovšem filosof Friedrich NIETZSCHE. Jeho poměrně dlouhý pobyt vyvolává úvahy, jaké filosofické koncepty vznikaly na jeho zdejších zdravotních procházkách v lesích. Z dalších hostrů to byl slavný král valčíků Johann STRAUSS, který na Bellevue dirigoval své valčíky. O pár klet později sem přicházel anglický král EDWARD VII. pravidelně na koncerty a vždy si poručil "něco z Wagnera". V dnešním Regentu údajně přespal po koncertním vystoupením slavný houslový virtuos Jan KUBELÍK. Máme o tom originální doklad - pohlednici s vlastnoručním Kubelíkovým podpisem z 19.9.1902 a s poznámkou Češky Marie V. , že za ním šla pro podpis do domu HUBERTUSBURG.
Nositel Nobelovy ceny míru Albert SCHWEITZER přespal v roce 1923 ve vile Biaritz, dnes Lambarene. Prezident Antonín ZÁPOTOCKÝ navštívil Mariánské Lázně jedenáctkrát a spolu s manželkou bydlívali na Bellevue ve vile Stachanov, dnes Villa Eva. Na tenisových kurtech Bellevue hráli při Galleově poháru četní slavní tenisté. A tak lze pokračovat a pátrat po dalších hostech. Snad ani jeden ze slavných hostů druhé poloviny 19.století nevynechal alespoň krátkou návštěvu kavárny Bellevue, což byla tehdy samozřejmost.
      Z domácích osobnosti vzpomínáme na hydrogeologa Benno WINTERA, který si tu postavil vilu v Zeyerově ulici. Jeho význam tkví v celkové revizi minerálních pramenů, kterou prováděl po celou dobu první republiky. Zachytil přitom dvacet nových pramenů a více než zdvojnásobil vydatnost zdejších minerálních vod - díky nové vrtné technice. A tak postupně přebudování jímání mariánskolázeňských pramenů. Zemřel předčasně v roce 1940, ale jeho dílo pomohlo Mariánským Lázním na déle než padesát let. V této čtvrti bydlel známý mariánskolázeňský stavitel Josef FORBERICH, jehož místní architektury si vážíme stále více a více (villa Morava, kaplička Lásky, hotel Carlton, domy v Ruské ulici atd.). Dále zde bydlel jeho zeť stavitel Gibitz. Samostatnými články připomínáme dočasné úspěchy výšivkářského podniku pražské podnikatelky Nelly BRABCOVÉ ve dvacátých letech a neméně významnou produkci zdejší solivárny v letech 1889-1946. Tímto není vyčerpán soupis významných osob z Bellevue. Po druhé světové válce v nemocnici Taormina působila řada českých lékařů odborníků, počínaje doktorem WEINEREM v létě 1945, kdy tu bojoval s epidemií.
      Bellevue - zasazené původně do zdejší přírody v hlubokém lesním svahu - zůstává svou půvabnou vilkovou architekturou chloubou Mariánských Lázní. Není divu, že opat Karel Reitenberger už na počátku budování lázní uvažoval zde o druhém lázeňském centru - lázních JIH. Měly stát právě v těchto místech, na svahu obráceném k jihozápadu a prosluněném po větší část dne. Blízkost vydatných úšovicích pramenů - Ferdinandova, Rudolfova (tehdy Lučního), pramenů Pottova údolí - hodlal Reitenberger využít, jakmile bude vyčerpána pro lázeňské účely poměrně malá kapacita minerálních pramenů nahoře. Čtyřicet dva domů v lázeňské čtvrti mělo být podle Reitenbergera maximem pro toto využití.



Vilová čtvrť BELLEVUE - celková mapka


Mariánskolázeňská vilová čtvrť
BELLEVUE


Historicky

      V počátcích Mariánských Lázní byl celý svah vrchu Hamelika, kde se dnes nachází čtvrť Bellevue, pokrytý řídkým lesem. Jen v blízkosti Úšovického potoka se táhla luka a potok byl lemován - jak vzpomínali pamětníci - četnými skupinami vzrostlých vrb, osik a olší.

Stará cesta k Ferdinandovu mlýnu

      Prvním vpádem do této lokality byla nedlouho po založení lázní, stará cesta, která vedla z lázní po svahu Hameliky k Ferdinandovu prameni. Tato cesta použila pravděpodobně starší vozové cesty, vedoucí sem ze Starých Úšovic. Kronikář J.N.Felbinger datuje sice založení silnice až datem 22. května 1826 ("Ober Häusern und Waldungen am Hammelickerberg wurde eine Fahrstraße und Fußsteig hergestellt."), ale nepochybně už předtím byla vytýčena a upravena vycházková stezka k Ferdinandovu prameni. Při založení silnice došlo v roce 1826 podle Felbingera také k postavení solidního kamenného mostu přes Hameliku.

      Silnice byla osázena alejí kaštanů a javorů. Měla jméno Ferdinandbrunnenstraße (později zkráceně Ferdinandsstraße) a až po druhé světové válce dostala cesta jméno Anglická ulice, pak ulice U Sokolova (cca 1950-1990) a dnes znovu Anglická ulice.
      Tato silnice vybíhala od roku 1826 z míst dnešního parku pod Novými lázněmi a vedla po kamenném mostě přes potok Hamelika (až mnohem později potok převeden pod zem). U mostu stávala od roku 1848 socha sv.Jana Nepomuckého.

Socha svatého Jana Nepomuckého

      Socha sv. Jana Nepomuckého v parku pod Novými lázněmi je dílem známého pražského sochaře Josefa Maxe, který v té době pracoval na výzdobě římskokatolického kostela Nanebevzetí P.Marie (1844-1848). K výtvorům slavného Josefa Maxa ve zdejším římskokatolickém kostele patří sochy sv. Petra a Pavla u hlavního oltáře, nádherná křtitelnice, socha Dobrého pastýře na kazatelně, výzdoba tří tympanonů nad portály chrámu aj. Jak zpravuje starý mariánskolázeňský kronikář Johann Nepomuk Felbinger, byla socha sv. Jana Nepomuckého ustavena 12.července 1848 při tehdejším mostku přes potok Hameliku, který přitéká od Závišína. Potok Hamelika tu vytvářel v létě příjemný živý i chladivý prvek parku. Jeho průtok byl krátkodobě vydatný po větších deštích. Socha stávala před mostem a byla natočena směrem k hostům přicházejícím z lázní. To vysvětluje její dnešní polohu v parku. Ještě před sto lety tekl potok Hamelika volně parkem, dnes je veden pod zemí. Socha byla slavnostně odhalena a vysvěcena byla zde přítomným lázeňským hostem, panem převorem Fr. Rotterem (Braunau) dne 10.srpna 1848 za velké účasti lázeňského publika. Sochy sv. Jana Nepomuckého nalézáme téměř vždy u vody, např. v našem okolí na mostech v Teplé, v Brodě nad Tichou, ale i na bavorské straně - Mähringu, Tirschenreuthu aj. Prvek vody souvisí s mučednickou smrtí tohoto světce.
      Stará vycházková a zároveň vozová cesta pro kočáry vedla z lázní po vrstevnici kolem starého kamenolomu (v místech dnešní léčebny Vltavy), procházela kolem Ferdinandova pramene, dále podél potoka a končila i s alejí až u Krohova mlýna v Úšovicích. Zde navazovala na jinou vozovku do Starých Úšovic (dnes Palackého).

Kolonáda u Ferdinandova pramene

      Na uvedené cestě bývala jedině kolonáda Ferdinandova pramene, vybudovaná stavitelem Antonem Thurnerem na pokyn opata Reitenbergera v letech 1826-27. Je dodnes v původní podobě a byla stavěna jako kolébka druhého lázeňského centra - budoucích lázní Jih, které chystal Reitenberger vybudovat.
      Stavbě předcházely už v roce 1819 rozsáhlé práce na vysoušení místa, ležícího po staletí v bažinách. O těchto pracech napsal kronikář Felbinger:
      "V srpnu 1819 byl zcela vykopán Ferdinandův pramen na lukách směrem k Úšovicím a při tom muselo denně po tři týdny v letním čase pracovat 36 osob na vyhazování zeminy a odstraňování zde se nacházejícího dřeva. Potom byl zastřešen Ferdinandovův pramen pavilónkem a pro plnění vody bylo zřízeno malé stavení."
      Následovaly další úpravy místa, především úpravy potoka a postavení můstků. Tyto úpravy okolí předcházely tedy o několik let postavení kolonády Ferdinandova pramene v letech 1826-1827. První zatěžkávací zkouškou právě dostavované kolonády byla povodeň, kterou popsal kronikář Felbinger:
      "11. června 1827 v 5 hodin odpoledne došlo v lesích Císařského lesa k silnému hromobití tak, že louky u Ferdinandova pramene byly zcela zaplaveny a velká voda smetla několik dřevěných mostků a kolonáda Ferdinandova pramene se ocitla v nebezpečí zničení."
      Tyto povodně se každoročně opakovaly a bylo zřejmé, že by budování Jižních lázní vyžadovalo důkladnější a úplné odvodnění lučního údolí i regulaci potoka a vybudování pásu rybníků nahoře. Cílevědomý a neúrpsný budovatel lázní Reitenberger by toto zvládl, ale když byl v roce 1827 svržen z opatského stolce v důsledku závistné kampaně svých spolubratrů z kláštera, plán výstavby Jižních lázní se už nikdy neuskutečnil, třebaže tehdy byla realizace na dosah ruky.

Založení kavárny BELLEVUE a Johann Kroha

      Na svahu Hameliky, v místech budoucí čtvrti Bellevue, se desítky let nic nedělo, třebaže perspektivnost tohoto místa, otevřeného výhodně na jihozápad, nebylo možno přehlédnout. Plán Jižních lázní upadl v zapomnění - po odchodu Reitenbergera se rozvoj lázní zpomalil a rozpačitě se hledělo do budoucnosti.
      Až v roce 1846 zakoupil Wenzl Kroha nedaleko odtud stojící chátrající úšovický mlýn Schneidmühle, který ležel stranou Úšovic na potoce Úža, vybudoval z něho hospodu a lákal sem lázeňské hosty k výletům. Podle něho se začalo říkat mlýnu Krohamühle nebo Ferdinandsmühle podle blízkosti Ferdinandova pramene. (Pramen Rudolfův dosud neexistoval.) Hostinec zůstal v provozu až do první světové války.
      V roce 1853 dochází konečně k závažné změně. Na poloviční cestě z lázní k Ferdinandovu prameni postavil první kavárnu a hostinec jeho příbuzný Johann KROHA a pojmenoval ji Café BELLEVUE. Náš mariánskolázeňský kronikář Johann Felbinger ji jako 85-tiletý neuměle nakreslil a zapsal:
      "Říjen 1852 - směrem k Ferdinandovu prameni začal stavět na svahu u Horní silnice jeden dům Johann Kroha, občan Mariánských Lázní a majitel domu, a v roce 1853 dům dokončil, takže může být považován za kavárnu."
      V roce 1854 znovu se vrací Felbinger ke Krohově kavárně celostránkovou kresbou a poznámkou, že je Krohův dům navštěvován zde se nacházejícími lázeňskými hosty a několik set zdejších "partají" (hostů) tu popíjí denně odpoledne kávu. O rok později 87-letý Felbinger umírá a nemůže už popsat úžasný rozvoj kavárny Bellevue v dalších desetiletích.

Pohled od potoka k lesu na Grand kavárnu KROHA, brzy pak název BELLEVUE
Při Ferdinandově silnici při jejím výchozu od Nových lázní se objevují první prodejní stánky, později dokonce fotografický ateliér OMEGA Josefa Hackera (naproti dnešnímu domu Berounka).

Kavárna BELLEVUE dostaveníčkem hostů

      Kavárna BELLEVUE se stala oblíbeným dostaveníčkem hostů. Její popularita trvala po desítky let - bývala centrem lázeňského ruchu. V blízkosti se objevily různé stánky - střelnice, házení šipkami do terčů, kulečník, prodejní stánky s deštníky, suvenýry; při budově byla rozlehlá zahradní restaurace. Před budovou, těsně pod ulicí, stával hudební pavilónek, kde hrávaly kapely (zbořen byl až v naší době - někdy kolem roku 1965).
      Roku 1854 pronajal Kroha kavárnu karlovarskému číšníkovi Antonu Zörkendörferovi, který si však po třech letech pronajal hostinec v kursálu (dn.Casino). Po odchodu Zörkendörfera se znovu ujali kavárny Bellevue sami Krohovi - Johannův syn Johann Kroha junior, který se stal později ve dvou volebních obdobích starostou města. Krohovi zůstali na Bellevue až do roku 1909.
      Místní průvodce z roku 1888 uvádí následující obraz Bellevue s textem:
      "Přívětivá Ferdinandova silnice se stinnou alejí zavádí nás k překrásně položené kavárně-restauraci BELLEVUE. Toto místo tvoří nepopiratelně nejskvělejší centrální bod lázeňského života Mariánských Lázní a má pro ně přibližně stejný význam jako Puppův etablissement pro Karlovy Vary. Je to Grand Café v tom nejhlubším slova smyslu a má zasloužené renomé. Na krásné a oblíbené frekventované promenádě mezi městem a Ferdinandovým pramenem není lázeňského hosta, který by se necítil výborně ve velikých a skvěle vybavených salónech nebo na prostorných terasách s krásný-mi výhledy v pestrobarevném ruchu lázeňského života a který by zároveň plně neuspokojil nároky svého žaludku. Zvláště při koncertech, které tu pořádá lázeňská kapela a často i vojenské kapely, sedí se příjemně ve veliké stinné zahradě, stejně jako pod sloupovými halami ze železa a skla jako jedna z mnoho set hlav distingovaného lázeňského publika. Že tento etablisement je po všech stránkách na úrovni své doby, při čemž se nabízí obzvláště obrovský výběr deníků a žurnálů, je za inteligentního a snaživého vedení Krohova samozřejmé. Cesta odbočující z Bellevue vlevo nahoru vede nás kolem střelnice postupně k líbezně položené Café Miramonte a ještě malinko výše v lesním ústraní leží Café Waldhof. Široká cesta zahýbá vlevo ke kavárně Švýcarský dvůr, jejíž návštěva nás odmění nádherným rozhledem. Odtud jdeme dolů k Ferdinandovu prameni."

Vzpomínky ředitele Hameprelho na staré Bellevue

      Ředitel zdejší školy Hamperl (1865-1954) ve svých vzpomínkách se dotýká i historie Bellevue:
      Johann Kroha přišel do Mariánských Lázní ze Šmelctálu (dnes Hutě) ze mlýna Höllmühle. Jeho otec byl mlynářem. Johann byl hostinským a řezníkem a v Mariánských Lázních se stal nájemcem starého lázeňského domu Traiteurhaus. Byl pilný a úspěšný a když se oženil, mohl již jako 31letý (1839) postavit na Hlavní třídě dům čp.48 - Stadt Hamburg (dnešní dům Partyzán, bývalá mléčná jídelna). Dům prosperoval a Johann Kroha se chystal k dal-šímu podnikání.
      Zakoupil při cestě k Ferdinan-dovu prameni palouk a zde roku 1853 postavil výletní kavárnu a hostinec Café Bellevue. Ta se sta-la vycházkovým cílem lázeňských hostů, které lákala nejen dobrá kuchyně ale i "belle vue" - krásný výhled údolím na jih.
      Kavárnu Bellevue začal stavět Kroha v říjnu 1852 a v létě 1853 ji otevřel. Zde se konaly - podobně jako v chodovoplánském zámeckém parku ve 40. letech 19. století - velké slavnosti s ohňo-strojem a s různými zábavami, ke kterým rádi přijížděli v kočárech urození a zámožní lázeňští hosté.
      Také úšovický mlýn příbuzného Wenzla Krohy za Ferdinandovým pramenem býval bohatě navštěvován a letní výletníci zasedli rádi v zahradní restauraci. Přivedla je sem silnička s alejí - přešli můstek přes potok a byli v Krohově mlýně, kterému se dříve říkalo Ferdinandův mlýn. Roku 1880 se uvádí již jako Café Kroha.
      Mlýn sloužil až do roku 1914 jako hostinec, za první republiky sloužil mlýn (dnes stojí v Palackého ulici s čp.67 Úšovice) jako starobinec pro Mariánské Lázně. Dům patřil městu Mariánské Lázně. Ještě dlouho po roce 1945 se tu říkalo "Ve mlejně".
      Johann Kroha mladší (1837-1913) zakoupil v roce 1868 v Mariánských Lázních dům Habsburg, s čp.46 v blízkosti svého domu čp.48 (Hamburg, dnes Partyzán). Původně se dům jmenoval U dubu, pak Pošta, Habsburg a dnes je to Atlantic.
      U tohoto domu sedával za časů pana Hamperleho, před první válkou, krásný bělovousý muž, někdejší starosta Mariánských Lázní (v letech 1880-1892 - v mezidobí Herzigovy éry 1873 - 1899), syn budovatele kavárny Bellevue. Za první republiky patřil hotel Atlantic rodině Franků."
      Hrobka rodiny Krohů je na mariánskolázeňském hřbitově vpravo při severní zdi.

Po Bellevue další kavárny

      Už na mapě z roku 1872 se objevují v prostoru dnešní čtvrti Bellevue (vedle Ferdinandova pramene a Bellevue) nové dva prvky: Rudolfův pramen (1865) a na samotě nevelké stavení, označené jako Švýcarský dvůr (Schweizer Hof) - kol 1865. Tato vyhlídka byla předchůdcem kavárny Švýcarský dvůr.
      Franz KLEMENT (1878) uvádí v tomto okruhu šest domů s úšovickými čísly: Bellevue (čp.54) z roku 1852, Švýcarský dvůr (čp.58) z roku kol 1862, Ferdinandův pramen-kavárna (čp. 69), Panorama (čp.75) z roku 1872, Eremitage (čp. 101) a kavárna Waldhof (stejné čp. 101!) - kol 1875.
      Když došlo v roce 1895 k předávání části katastru Úšovic (Šenov, Nádražní čtvrť) Mariánským Lázním, neuvádí se sporné samoty jako Bellevue, Ferdinandův pramen a solivárna. Snad již předtím byly předány pod Mariánské Lázně.


Mapa této části Bellevue a okolí z roku 1882

Slavní hosté před první válkou

Bellevue      Počátkem 20. století sem jezdíval na pravidelné koncerty anglický král Eduard VII. a vždy si poručil "něco z Wagnera". Nedlouho před ním, za svých mariánskolázeňských pobytů (1890-1891), tu jiný král - vídeňský "král valčíků" Johann Strauss - dirigoval své skladby. Z jiných králů, kteří navštěvovali Bellevue, to byl řecký král Otto I. (kol 1860), bulharský král Ferdinand, egyptský král Fuad a nesčíslné množství urozených hostů v druhé polovině 19. století až do roku 1914.
      Zdejší host z Eremitage, filosof Friedrich Nietzsche, vlivem své podivínské povahy snad Bellevue vůbec nenavštívil.

Bellevue v rukách Wodererů

      Přes Krohovu dceru se kupní smlouvou z 30.srpna 1909 dostala kavárna Bellevue nakrátko do rukou majitelů Heinricha a Berty Krausových z Lesního mlýna. Nájemcem restaurace Bellevue se stal v té době Thummerer, který později postavil hotel ROYAL.
      Od roku 1912 se uvádějí majitelé Bellevue Eduard WODERER a Josef FLAUGER, rovněž z Lesního mlýna; až po válce si oba rozdělili majetky. Po roc22 1921 se stal jediným majitelem WODERER, zatímco Flauger zůstal na Lesním mlýně. Za Woderera došlo k největšímu rozvoji Bellevue. Od ranních káv až k obědu, od svačin až po večeře - stále byla restaurace obsazena. Proto se areál stále rozšiřovat.
      Za války rozšiřuje Eduard Woderer své majetky - podle kupní smlouvy z 14. prosince 1939 kupují Wodererovi od paní von Latka vilu SVATÝ JIŘÍ, dne 7. května 1941 je mu přiřčen dům Saint Antonius (čp.471), dne 5. července 1943 se stává spolumajitelkou Eduardova manželka Marie Wodererová. Pohlednice z 20. let 20.století:


Mapa okolí Bellevue z roku 1898


Další osud Bellevue po druhé světové válce

      Po druhé světové válce byl majetek konfiskován státem. Od 3. července 1945 byl jmenován národním správcem schopný český hoteliér Jan Lachký, po něm od 30. června 1947 zahraniční voják naší západní armády Antonín Srkala. Měl za ženu Francouzku a spolu odešli v roce 1948 do Chamonix (Francie). Po Únoru 1948 se stala národními správci (jako u většiny budov po celém městě) známá "pětice" - Evžen Novák, Boris Standacher, Václav Koldínský, Josef Mareš a Ing. Jan Petr.
      Dne 28.dubna 1951 byla předána kavárna Revolučnímu odborovému hnutí, stala se zotavovnou a dostala časem název ODRA. Jídelny sloužily ke stravování a kulturní činnosti ROH. V neděli odpoledne se tu pořádaly odpolední čaje; přestože bylo mnoho místa v sálech, bývalo tu plno. Orchestr hrával nejnovější šlágry a přilákal mladou generaci.
      Další přejmenování budovy přišlo v roce 1958. Proč změna názvu ? Československé odborové hnutí ROH, vázáno slibem, že po smrti známého italského odboráře Guiseppe di Vittorio každá členská země Světové odborové federace nazve jednu svou odborářskou zotavovnu jeho jménem, vybralo tento areál pro nový název. A také proto, že Giuseppe di Vittorio patřil mezi poválečné hosty Mariánských Lázní.

      Guiseppe di Vittorio (1892--1957) byl celoživotně aktivním členem odborového hnutí. Byl stíhán fašistickými úřady v Itálii a roku 1925 odsouzen k 12 letům žaláře. V roce 1936 organizoval ve Španělsku mezinárodní brigády. Roku 1941 byl zatčen ve Francii a předán do Itálie, kde byl znovu vězněn. Po Mussoliniho pádu byl osvobozen a stal se generálním tajemníkem odborového svazu zemědělských dělníků. Byl zvolen do italského parlamentu za komunistickou stranu Itálie a zůstal v parlamentu až do své smrti. Od roku 1945 byl generálním tajemníkem všeodborového svazu. Slavnostního přejmenování zotavovny Odry na Guiseppe di Vittorio dne 22.září 1958 se účastnila i jeho manželka Anita di Vittorio.

Éra centrální zotavovny di Vittorio

      Více než 30 let bývala odborářská zotavovna Guiseppe di Vittorio centrální budovou se stravovacím provozem pro rekreanty ROH. Vlastní ubytování tento dům neměl, rekreanti bydleli v okolních domech ve čtvrti Bellevue. Rekreační komplex tvořily budovy Rosa Luxemburgová (tříposchoďový), Morava (dvouposchoďová), Vít Nejedlý (tříposchoďový), La Passionaria (tříposchoďový) a Stachanov (vila pro zvláštní hosty ROH). Kapacita komplexu byla 258 lůžek v dvou- a třílůžkových pokojích, s koupelnami v poschodí.
      Sálů rozlehlého areálu di Vittorio, se využívalo ke stravování rekreantů i pro kulturní účely. Byly tu prostorné jídelny, velký taneční sál, ale i klubovna a knihovna pro rekreanty. Konaly se tu oblíbené taneční večery, kulturní akce, bály, Silvestrovské zábavy, besedy a naučné přednášky, odpolední čaje aj.
      Budova byla několikráte stavebně rekonstruována. Např. při jedné z rekonstrukcí zanikl početně největší areál klozetů v Mariánských Lázních. Jejich kapacita byla nepochybně vyměřena podle návalů kavárenských hostů v první republice. Osobně odhaduji počet klozetů na padesát. Za působení ROH byly zřízeny při tomto domě minigolf, hřiště pro odbíjenou, stolní tenis, houpačky pro děti.aj. Zrušen byl hudební pavilón před budovou a systém toalet uvnitř.
      Obyvatelé(1965): Václav Chalupa (1937), Marta Chalupová (1938), Pavel Báto (1941), Juliana Bátová (1940).

Dnešní Bellevue jako kasino

      Po roce 1990 nastal návrat k původnímu názvu. Budova se opět nazývá BELLEVUE, přesněji Casino Bellevue. Došlo ke komplexní přestavbě a úpravám areálu, vznikly dva minivodotrysky před vchodem, vchod z Anglické ulice dostal podobu otevřeného minipavilónku, systém osvětlení ozářil celý areál, třebaže tradiční návštěvnost typu předválečné není tu pozorována.
      Sláva Bellevue jako centrálního shromáždiště lázeňských hostů Mariánských Lázní pominula před více než šedesáti lety. Již tehdy soupeřila kavárna Egerlander o oblibu mezi lázeňskými hosty a úspěšně. Dnešní Casino Bellevue není určeno přes všechnu nádheru širokému publiku jako tomu bylo dříve, a to ani zahraničnímu publiku.

Café Schweizerhof

Nejstarší sousedé kavárny Bellevue

      Jak již uvedeno, řadu let zůstával areál kavárny Bellevue (viz pohled na obalu!) osamocen stranou lázeňského území. Nejbližší kavárnou v jižním směru byl Krohův mlýn, severně a západně to byly kavárny v lázních.
      Kolem roku 1865 se objevuje vyhlídkové dřevěné stavení nazývané ŠVÝCARSKÝ DVŮR - SCHWEIZERHOF. Na místě této jednoduché vyhlídky vznikla známá kavárna téhož jména (budova dosud stojí v Zeyerově ulici, je to bývalá výrobna oplatek za nemocnicí Taormina). Její podoba je na straně
      Zanedlouho potom, v roce 1872 otevírá číšník Lucha na Hamelice patrové stavení s verandou s občerstvením - základ PANORAMY, kterou rozšiřoval v dalších letech.

Höhen-Café-Panorama
      Kol roku 1875 vznikly další dvě kavárničky ve svahu Hameliky - Café EREMITAGE, později přejmenováno na Staré Miramonte (vyhořelo 1929), a Café LESNÍ DVŮR (Waldhof - dnešní Lambarene). Tyto čtyři kavárny byly nejstaršími sousedy v okolí Bellevue. V údolí na druhém břehu Úšovického potoka vyrostla v roce 1875 zahradní kavárna s hostincem Café VIKTORIA (dnešní oplatkárna). Byla postavena v bývalém lesíku Körberhölzl, který ležel mezi hospodou Šenov a Ferdinandovým pramenem. Tak se zmenšil les na okruh mezi potokem a bývalou jízdárnou. V roce 1898 byl majitelem Wenzl Seiss, po roce 1900 klášter Teplá. Zda vznikl velký sál (dnešní oplatkárna) hned v roce 1875 či až později, nevíme.
      Ve vlastivědné knize tehdejšího okresu Teplá od Franze Klementa (1882), kterou jsme už připomenuli, se uvá-dějí v těchto místech už všechny jmenované kavárny - Bellevue, Panorama, Švýcarský dvůr, Eremitage, Lesní dvůr a Viktoria. Na mapě té doby je poprvé i Rudolfův pramen. V 90. letech 19. století je uváděna také kavárna Café Ferdinandsbrunnen, která bývala v provozu v západním křídle pavilónu (později tu bylo malé hydrogeologické muzeum).
      Do roku 1900 nepřibylo tu téměř nic. Městský situační plán z roku 1898 (viz strana 10) uváděl kavárny Panoramu, Bellevue, Köhlerhof (na místě Lesního dvora), Švýcarský dvůr (Kaffee Schweizerhof), kavárnu Ferdinandův mlýn, kavárnu Kaffee Viktoria. Staré Eremitage se uvádí již jako Kaffee Miramonte (pozor, nestálo tedy na místě dnešního Miramonte; později se rozlišovaly jako "Staré Miramonte" a "Zámek Miramonte"). Novou budovou na této mapě je pouze klášterní solivárna (dnešní stáčírna). Na místě dnešního Miramonte na mapce je malé vodárenské stavení ( Brunnenstuben), kde začínalo potrubí směrem do lázní.
      Dnešní silnice na Panoramu dosud neexistovala. Na Panoramu vedla velice špatná vozová cesta od Švýcarského dvora vzhůru lesem, stáčela se prudce vzhůru a obloukem se vracela k Panoramě zeshora dolů (!!!) od východu kolem božích muk. Jinou přístupovou cestou k Panoramě byla uzoučká lesní silnička, která tam vedla kolem Goethova pomníku až z míst dnešní Koliby.

Jižní a východní sousedé Bellevue

      Rozvoj Mariánských Lázní kolem roku 1900 se projevil i v tomto koutě. Vznikly nové vily. Všechny domy ve čtvrti Bellevue s výjimkou kavárny Bellevue mají úšovické číslování domů, protože leží na bývalém úšovickém katastru (do roku 1941 byly Úšovice samostatnou obcí). Pouze kavárna Bellevue má mariánskolázeňské číslo popisné 281 (Mariánské Lázně).
      Dnešní dům REGENT (od 1997) dříve NARCIS (v letech 1991-1996, čp.116 - Úšovice) , třípatrový, se nazýval původně dům HUBERTUSBURG, do roku 1945 byla majitelka Amálie Höranderová. Dům byl postaven před rokem 1900 slavným místním stavitelem Josefem Forberichem.

REGENT, dř. Vít Nejedlý          MORAVA s věžičkou
Vzadu domy BLANKA a NIRVÁNA
      V roce 1902 v domě přenocoval slavný houslový virtuos a hudební skladatel Jan Kubelík (1880-1940), který tu měl koncert (viz pohlednice). Jeho brilantní technika, spojená s charakteristickým sytým, zpěvným, vyrovnaným tónem ho vynesla mezi světovou špičku houslistů jeho doby. V roce 1991 byla pojmenována po tomto hostu právem Kubelíkova ulice v Úšovicích.
      Po válce dům přešel spolu s Bellevue pod Revoluční odborové hnutí a pod jménem VÍT NEJEDLÝ sloužil jako zotavovna do roku 1990, v roce 1991 byl přejmenován na NARCIS. V letech 1990-1996 byl dům v nájmu paní Miroslavy Krausové. V roce 1996 byl prodán odborářským majitelem cestovní kanceláři REGENT.
      Obyvatelé (1965): Emil Houdek (1913), Božena Houdková (1925).

      HUBERTUSBURG byl lovecký zámeček v Sasku, který se stal proslulý tím, že tu byl 15. února 1763 uzavřen mír, kterým skončila sedmiletá válka. Zámeček leží v Sasku, okres Lipsko v blízkosti Wermsdorfu. Postavil ho princ Fridrich August, pozdější August III., král polský, s okázalou nádherou a býval dlouhé časy dějištěm nejelegantnějších loveckých slavností. V sedmileté válce byl rozvalen Prusy jako odplata za zničení Charlottenburgu a Fridrichem II. darován majoru Quichardovi, který ho však prodal. Po historickém uzavření míru v roce 1763 zámeček ožil a byl obnoven. Sloužil jako sklad obilí a zčásti byl přeměněn na manifakturu kameninového zboží. V letech 1838-1874 tu bylo u¨zemské vězení pro nejtěžší zločince s dlouholetými tresty. Kol 1890 měl zámek dvě zařízení blázinců, jedno zařízení pro nemocné, jedno zařízení pečovatelské. Kromě toho tu bylo i zařízení ke vzdělávání zdravotních sester, dohromady tu žilo 2149 osob!

      Sousední dům MORAVA (čp.117 - Úšovice), dvoupatrový s výraznou věží, byl postaven ve stejné době jako předchozí a rovněž stavitelem Josefem Forberichem, původně se jmenoval VILLA LEONHARDUS, zkracován na LEONARDO. Nápis je vyveden runovým písmem vedle okna prvního patra po obou stranách (snad Saint Leonhard ?). Později dům přejmenován na BISMARCK a tento název se objevuje již roku 1907. Majitelem byl prý stavitel Josef Forberich, není to však jisté. Až později spojil Eduard Woderer majetek vil S.Antonia, Bellevue a Leonarda. Po roce 1945 dům s půvabnou věžičkou a s nádhernou miniarchitekturou, která snad více než protirozlehlé Bellevue vykresluje tento krásný kout našich lázní, dostal název BAROK, ale kupodivu ve stejné době se už čp.117 uvádí též jako pension MORAVA se 22 lůžky (RUŽANSKÝ Adresář 1946).
Výřez z plánku Mariánských Lázní z roku 1906      Za oběma vilami ve svahu je třípatrový dvojdům. Ze západní strany je fasáda upravena jako jediný dům, teprve pohledem ze silnice z východ-ní strany jsou patrné dva rozdílné do-my. Starší z nich, dům BLANKA (čp.143 - Ušovice), se nazýval původně WINGOLF, podle majitele, kterým byl golfový příznivec Rudolf Winter. Po něm majitelkou byla Frieda (Ida) Danzerová, bydlící v hotelu Ott (Pacifik). Jméno Blanka dostal až po roce 1945.
      Obyvatelé (1965 ): Karel Hacker (1926)Vlasta Hackerová ( 1932 ), Jan Michálek(1920),Anna Michálková (1923), Alois Pfabigán ( 1920 ), Marie Pfabigánová ( 1920 ),Alžběta Šejblová (1888),Alžběta Borsuková(1909), Anna Borsuková (1943), Alex Tarackezi (1942), Ludmila Tarackeziová (1945),Ondřej Tarackezi.
      Druhý z domů, dům NIRVANA (čp.207 Úšovice) se jmenoval původně HILLIGENLEI, majitelkou byla Betty Fischerová. Rybníček před domem, zřejmě v místech čtyř silných kaštanů v blízkosti domu Morava, je již zasypán. Byl vybudován jako protipožární a jeho vznik mohl souviset s nešťastným požárem sousedního Starého Miramonte (= Eremitáží), které vyhořelo v roce 1929. Nápisy obou názvů domů, Wingolf a Hilligenlei, prosvítají na východní fasádě obou domů.
      Obyvatelé (1965 ): Václav Hála (1930)Věra Hálová ( 1934 ), Karel Hanton (1908),Anna Hantonová ( 1911 ), Eva Hantonová (1940), Jiří Mareš ( 1914 ), Olga Marešová(1909),Jaroslav Vydra (1922), Marie Vydrová (10.9.1923), Bobina Vydrová.
      Slavnou kavárnou byl zaniklý dům EREMITAGE, před rokem 1898 přejmenovaný na STARÉ MIRAMONTE (Alt Miramonti). Míval čp. 101 (Úšovice), kde trávil svůj lázeňský pobyt v roce 1880 německý filosof Friedrich Nietzsche (1844-1900). Velmi dlouho jsme pátrali po podobě původní kavárny. V terénu byl patrný půdorys i zahradní rovinka před budovou, ale chyběla pohlednice. Nyní uvádíme konečně obrázek kavárny Eremitage, která je na pohlednici již označována jako ALT MIRAMONTE. Dům byl postaven na terase v lese někdy po roce 1875, v roce 1929 vyhořel a nebyl více postaven.
EREMITAGE alias STARÉ MIRAMONTE      Kde tedy stávaly Eremitaže ? Místo bylo na vyvýšené plošince nad silnicí proti dvojdomu Blanka-Nirvana: je tu zatravněná plochá terasa, v jejímž rohu je betonový čtverec nad rozcestím silnice na Panoramu. Terasa měla příznivou sluneční polohu, byla osázena kaštany a dodnes je tu patrné vyhloubení ve svahu, které nabízí představu, kde stály historické Eremitage. Na sousedním obrázku je patrný vedle hlavního stavení dřevěný pavilón vlastní kavárny. Na domě bývala pamětní deska slavného hosta filosofa Nietzscheho. K jeho mariánskolázeňskému pobytu se vracíme příspěvkem, který čerpá ze skvělých publikací pražského badatele a odborníka na Nietzscheho filosofii dr. Ivana Dubského.
      Dům měl původně úšovické čp. 1O1. Toto čp. 101 bylo později použito pro stavení hlídače na plzeňské železniční trati u Stavebního mlýna.
      První dům v Zeyerově ulici vlevo je dům LAMBARENE (čp.162 - Úšovice), dvoupatrový dům, býval po druhé válce ubytovnou OÚNZ. Má bohatou minulost. Kolem roku 1875 byl tu postaven selský dvůr s domácím zvířectvem a kavárnou. Nazýval se WALDHOF, později KÖHLERHOF, pak HELENENHOF, a nakonec, když byl dům modernizován a přestavěn, VILLA BIARITZ.
      Majitelem domu byl Franz Hanika. I po roce počešťování názvů 1945 zůstal domu předválečný název Biaritz. Až mnohem později jako ubytovna nemocnice dostal jméno Lambarene. Podle ústní tradice v tomto domě přenocoval při své mariánskolázeňské návštěvě proslulý lékař a filosof Albert SCHWEITZER (1875-1965), nositel Nobelovy ceny z roku 1952. Schweitzer tu měl 17.ledna 1923 vlastní varhanní koncert v evangelickém kostele.
      Obyvatelé(1965): Vaněček (1900), Anna Vaněčková,Erna Vaněčková.
      Sousední, skvěle stavebně restaurovaný Hotel Garni Superior SAN REMO (čp.161 - Úšovice), třípatrový s mansardovým patrem, je z počátku tohoto století a s původním názvem. Majitelem byla Laura Nickerlová. Nickerlovi vlastnili také hotel Mirabell (Haná). Roku 1946 je uváděno San Remo jako pension s 33 lůžky. Dům patříval za socialismu Interhotelům Karlovy Vary.
      Na terase svahu nad Zeyerovou ulicí ležící TYROLSKÝ DVŮR (čp.88 Úšovice), něm. TIROLENHOF, jednopatrový dům, je právě nabízen k prodeji. Jde pravděpodobně o původní kavárnu STARÉ MIRAMONTI (Café Alt-Miramonti), jejíž jméno v roce 1905 převzalo monumentální Miramonte. Předválečným majitelem byl Josef Kocourek, a dům byl uváděn jako Tirolenhof; po roce 1945 nazván ALPA, ale název se neujal a domu se říkalo podle zde bydlící rodiny Větrovských (U Větráka).
      Obyvatelé(1965): Jan Větrovský (1911), Zdena Větrovská (1912), Josef Slon (1912).

ZÁMEK MIRAMONTE - SCHLOSS MIRAMONTE
      Dnešní dětská nefrologická léčebna MIRAMONTE (čp.133 Úšovice) byla postavena jako lázeňská kavárna s tanečním sálem roku 1905 v nádherném secesním slohu, pravděpodobně Arnoldem Heymannem nebo Josefem Schafferem. Patří mezi opomíjené architektonické skvosty Mariánských Lázní, snad proto, že leží stranou. Původní Schloss Miramonte sloužil jako kavárna a patřil před válkou hotelové společnosti Bäder-AG. Jméno si vzal od souseda - kavárny, které se zprvu říkalo Staré Miramonte (Alt-Miramonti). Také Staré Miramonte bylo vlastnictvím Hotelové a lázeňské společnosti a rovněž ve 30 .letech i areál Panorama.
      V roce 1933 bydlel na Miramonte profesor Theodor Lessing, ale 12. srpna se přestěhoval do vily Edelweiss, což mu bylo osudným (byl tam 31.8. zastřelen).
      Protože dům Staré Miramonte měl čp.89 - Úšovice, kdežto Eremitage měly čp. 101, nebylo zcela jasné, zda jde o tentýž dům. Sousední Tyrolský dvůr měl čp.88 a z toho bylo jisté, že šlo o dům v jeho sousedství, což však byly Eremitage. Když k tomu dodáme, že v roce 1945 se uvádí Staré Miramonte jako bouračka, definitivní vysvětlení stále uniká.
      Za druhé světové války bylo v Miramonte velitelství RAD (Říšské pracovní služby - Reichsarbeitdienst), které tu mělo kanceláře i sklady všeho možného materiálu. Po válce 1945 bylo ve skladištích nalezeno mimojiné velké množství kožených důtek pro věznice. V padesátých letech sloužila budova stejně jako Krakonoš pro Uranové doly Zadní Chodov - k ubytování i ke stravování jáchymovských horníků ze Zadního Chodova. Jáchymovští předali budovu v roce 1960 lázním, které je přebudovaly na dětskou léčebnu.
      V roce 1962 byla tu otevřena dětská nefrologická léčebna z popudu Prof. Švejcara. Dětská léčebna patřila pod lázeňskou organizací Mariánské Lázně, byla v celoročním provozu a vedla ji do roku 1967 MUDr. Milada Novotná, v letech 1967-1991 MUDr. Ladislav Vendl, od roku 1992 MUDr. Drahomíra Nečasová. Do léčebny přicházely děti z celé ČSSR a později i děti z NDR. Léčí se tu záněty ledvin a močových cest dětí, z toho 15 % děti s močovými kaménky. Je tu i vlastní základní škola pro dětské pacienty.
      Z doby první republiky se dochoval krátký filmový záběr na interiér zdejší taneční kavárny, kde tančilo několik málo tanečních párů tango a při doprovodu malé kavárenské hudby. Virtuos Doli Dauber, bývalý sólista symfonického orchestru, ve filmu s furiantským až cirkusovým klaunstvím vyhazuje do vzduchu při hře své housle.
      Obyvatelé(1965): MUDr. Milada Novotná (1905).


      Zeyerova ulice má po pravé straně tyto domy:
      Villa KUBÍNSKÝ alias FELICITAS (čp.168 Úšovice) leží ve špici ulice Zeyerovy a Anglické. Dům postavil rytíř Rudolf von Kubinský (1883-1977), někdejší pán na panství Třebel, které převzal roku 1912. Zde měl dvůr s pivovarem a rozsáhlé majetky. Je pochován v rodinné hrobce vlevo u přední zdi hřbitova v Mariánských Lázních stejně jako jeho žena Marie Kubinská a syn Ing. Hans Lehrmann (+ 1980). Felicitas je původní název domu. Zahrada domu je značně zašlá.
      Obyvatelé(1965): Rudolf Kubinský (1882), Maire Kubinská (1894),Hans Lehrmann (1914), Marie Lehrmanová(1923)
      Bývalá zotavovna ROH LA PASSIONARIA (čp.244 Úšovice),dvoupatrová s mansardovým patrem, v super-moderním slohu, dnes zůstává opuštěná a nabízena do prodeje. Byla postavena v první republice jako honosný Hotel HYDEPARK, majitel Franz Konhäuser. V roce 1945 se název nezměnil, dům byl hotel B třídy a měl 50 lůžek. Po převzetí Revolučním odborovým hnutím po roce 1952 dostal dnešní název.
      Obyvatelé(1965): Josef Luňáček (1939), Zdena Luňáčková (1930), Antonie Kubíčková (1910), Milena Váňová (1931).
      VILA DUBINA (čp.234 - Úšovice), patrová vila ve svahu, měla původní název EICHWALD a majitelkou byla Marie Ecklová. V roce 1945 dostala vila jméno RAFAEL, soukromými majiteli byli pánové Strnad a Kohout. Dnešní název na domě (jako překlad německého) se objevuje po roce 1970. Dnes má v domě sídlo firma Ing. Miloslav STRNAD - Computer Marketing, a BETZ s r.o. Roland Betz.
      Obyvatelé(1965): Josef Kohout (1903), Eva Kohoutová (1914), Josef Strnad (1895), Anna Strnadová (1898), Josef Strnad (1917), Eva Strnadová (1928), Miloslav Strnad (1950).
      WESTMINSTER (čp.307 - Úšovice), dvoupatrová budova patřila v letech 1946-1996 do komplexu Městské nemocnice (OÚNZ), kde byly ordinace lékařů, které v letech 1996-97 lékaři opouštějí. Oficiální název na domě "Poliklinika NSP". Westminster je původní název domu, jehož první majitel byl Franz Jakob.
      Obyvatelé(1965): Ladislav Fišer (1937), Blažena Fišerová (1940), Václav Maršík, Dr. Jelena Marková, Dr.Marcela Jeřichová, Alois Kružík (1929), Taťána Kružíková (1940).
      FATIMA (čp. 263 - Úšovice), dnes zaniklý název i dům. Je totiž stavebně zcela spojen s předchozím domem a proto i název zanikl. Dům postavil Martin Dürbeck jako VILA FALKENBURG, v roce 1945 přejmenován na Fatima.
      BRIONI (čp.148 Úšovice), dvoupatrový, dlouhá léta sloužilo jako ředitelství nemocnice a nemocniční kuchyně NSP (nemocnice s poliklinikou). Dům patří ke starším stavbám než předchozí, původní majitelkou Anna Steinerová, po válce se název neměnil, pouze majitel - Městská nemocnice.
      BERTA (čp. 147 Úšovice), dnes dětské oddělení - lůžková část nemocnice. Třípatrový dům je ze stejné doby jako předchozí, první majitelkou Berta Jacklová, podle níž dům nazván. Heinrich Jackl byl bankovním úředníkem a s ženou Elisabeth bydleli v domě Mannheim (Tyršova). Po válce přiřčen název San Francisko - uvádí se mezi pensiony a s 30 lůžky. Název se neujal a dům je označován podle účelu - dětská nemocnice v Mariánských Lázních.
      ZLATÁ HARFA (čp.257 Úšovice), dvoupatrový s mansardou, přestavěn do strohé moderní podoby, patřící PBH. Původní název Goldene Harfe, původní majitel Anna Egererová. Jak vzpomínal dr.MAY, dům dostal název podle známé harfenice, slečny Schiffnerové (snad provdané Egererové ?).
      Obyvatelé(1965): Josef Vohlídal (1923), Marie Vohlídalová (1931), Stanislav Černý (1948), Irena Černá (1929 ), Jiřina Černá,Bohumír Fidler (1930), Josef Halada (1926),Marie Haladová (1926), Hana Haladová, Bohumil Kordík(1921),Emilie Kordíková(1924),Anna Kourová (1913), Josef Pech (1906), Libuše Pechová (1906), František Hájek (1908), Václav Dolanský a Dolanská, Mareš aVlasta Marešová,BoženaPešková (1924), Květa Pešková.
      Na protější straně stojící dům TAORMINA (čp.300) má původní název: Byl postaven jako moderní pension společností Lapper a comp. v roce 1929. Po válce slouží jako lůžkové oddělení nemocnice s novějším oddělení s vlastní moderní laboratoří, kterou vede dlouhá léta Václav Maršík, a s oddělením ARO. V roce 1996 byli přestěhováni do 1.patra obyvateli bývalých starobinců Polom a Beskyd. Název domu je původní.
      V sousedství byla v 70. letech postavená jednoduchá přízemní prodejna potravin (čp. 716), nyní prodejna jízdních kol Veloski Sport.
  


Švýcarský dvůr ještě stojí

      Historická, proslulá kavárna se zaniklým selským dvorem ŠVÝCARSKÝ DVŮR (čp. 87 - Úšovice; Schweizer Hof) byla třetím stavením v této oblasti lázní. Podle Klementa 1882 měla čp. 58 - Úšovice, později se uvádí dnešní čp.87. Majitelem byl učitel Měšťanské školy Karl Woidich. Už někdy v 60. letech 19. století tu bylo postaveno dřevěné vyhlídkové stavení a zanedlouho přestavěno na dvůr s kavárnou, která se stala populárním výletním místem. Kdo vyšel na výlet na Bellevue, šel se obvykle také podívat do Švýcarského dvora. Stával na svahu lesa na samotě, stranou lázní, a byl tu báječný rozhled na jih. Cesta sem vedla pěšinou od Bellevue, nebo od Ferdinandovy silnice vzhůru, anebo z Hameliky od Panoramy přes les, ale to byla špatná a strmě se svažující vozová cesta. Původní vyhlídka i dnešní stavení, kterému je více než sto let, jsou zobrazeny na straně 12.
      Po druhé světové válce sloužila jako výrobna oplatek a prodejna vídeňského Čecha, cukráře p. Homolky, kterého vzpomínáme jako ve svých 90 letech pracovitého a pilného obchodníka. Rozběhl tu výrobu čokoládových oplatek z Vídně (předválečné kulaté oplatky se pekly v Závišíně). Výroba ve velkém se pak rozběhla dole v bývalé kavárně Viktoria, která sloužila za války jako montážní dílna a po válce až dodnes jako oplatkárna.
      Švýcarský dvůr má nyní novou fasádu, je dvoupatrový a jako dvůr měl 4 vedlejší budovy. Zůstává zachován, třebaže v troskách, původní kavárenský rybníček, který míval vodotrysk, loďku pro hosty. Soška s tryskající vodou sice zmizela, zůstaly však zbytky původního zdobeného železného zábradlí a dnes už přerostlé staré kaštany, které kdysi zdobily zahradní restauraci. Pod rybníčkem vznikly po válce zahrádky, které zaplnily všechny volné prostory na svahu pod Zeyerovou ulicí. Původního majitele staré kavárny neznáme, Karl Woidich býval majitelem zřejmě mezi válkami, po roce 1945 pan Homolka. Bývávala tu také prodejna oplatek.
      Obyvatelé(1965): Josef Blažek (1921), Jiřina Blažková (1922), Dana Barcalíková, Jaroslava Beníšková, Milada Svobodová.
      Villa MARIANNE (čp. 450 Úšovice) stojí pod Švýcarským dvorem vedle prudce se svažující asfaltové silničky od nemocnice; přízemní vilka má původní název a byla postavena až někdy před druhou válkou, majitelkou Marie Pelantová.
      Obyvatelé(1965): Rudolf Štědrák (1931), Kamila Štědráková (1934), Kamila Pelantová (1913).

Zadní část Zeyerovy ulice na Bellevue

      Celý prostor Zeyerovy ulice býval ve středověku místem dolování a hornických jam, část ulice leží nad haldami vytěženého materiálu. Vily v zadní části Zeyerovy ulice vznikly většinou po válce a mají pojmenování po levé straně:
Ing.Dr. Benno WINTER (1880-1940) jímal 20 nových pramenů Mariánských Lázní      NECHVÍLE (čp.458 Úšovice), šedá, patrová vila, dříve se říkalo "U Benedů" podle majitele.
      Obyvatelé (kol 1965): Jindřich Beneda (1909),Božena Benedová (1919), Miluše Benedová (14.1.1943),Marie Benedová (20.11.1943)
      HELLEBRAND (čp.479 Úšovice), v moderním strohém pojetí fasády je dnes spojen jako dvojdům s další vilou čp.480. Jedná se dvoupatrovou budovy s nájemními byty. KACEROVSKÁ (čp.480 Úšovice), název podle majitelky.
      PRVOSENKA (čp.394 Úšovice), s převažující zeleno-černou barvou, postavil už před válkou Dr.Ing. Benno Winter, přednosta úřadu pramenů a solivárny v Mariánských Lázních (+ 1940), původně bydlel v solivárně v podnikovém bytě; po válce českým majitelem Zdeněk Huml.
      Obyvatelé (1965): Zdeněk Huml (1916), Marie Humlová (1921), Josef Novák (1897), Julie Nováková (1898).
      ŠÍP (čp.481 Úšovice), patrová vila s půlkruhovou přední částí, soukromý majitelem J.Šíp.
      Po pravé straně jsou vily ve svahu v pořadí za Švýcarským dvorem:
      VRÁTNÍK (čp.424 Úšovice), šedá jednopatrová vila, název podle majitele. Před ním řada zahrádek zahrádkářů.
      Obyvatelé(1965): Josef Vrátník (1915), Marie Vrátníková (1919), M.Vrátníková
      PROTĚŽ (čp.240 Úšovice), výpravná patrová, červeno-okrová vila, původně VILLA ŽAMPACH, majitelem býval lékárník Dr. Franz Žampach; poválečným majitelem J.Hach a název Protěž.
      Obyvatelé (1965): Jaromír Hach (1915), Miroslava Hachová (1920), Antonie Engeová (1890),Věra Engeová (1914)
      ONDRA (čp.477 Úšovice), patrová vila s mansardou, v okrové šedi, majitelem vily, velmi pozdní stavby Brož.
      Obyvatelé(1965): Ondřej Brož (1911), Barbora Brožová (1915), Josef Motyčka (1938), Irena Motyčková ( 1939)
      ŘEZÁČ (čp.476 Úšovice), patrová vila s černým patrem, poslední v řadě, podle majitele.
      Obyvatelé(1965): Josef Řezáč (1910), Miluše Řezáčová (1921), Antonie Šípková (1896), MUDr. Karel Beneš, Eva Benešová- Řezáčová (1943)
      Zeyerova ulice tu pokračuje lesní stezkou k zaniklé kavárně Červená Karkulka.

Červená Karkulka

      Před třemi lety vyhořelá kavárna, o které máme málo zpráv, co se týká vlastníků i doby vzniku. Víme, že se původně jmenovala CAFĚ WASHINGTON, pod kavárnou byla plošina, která snad sloužila jako tenisový kurt. Později po vzoru pohádkového Krakonoše tu byla postavena chaloupka z po-hádky o Červené Karkulce a místo se rázem stalo oblíbeným pro děti, a tím i pro jejich rodiče. Po druhé válce se čeští správci kavárny rychle měnili - při letním sezónním provozu se tu nedalo "pohádkově" zbohatnout. Chodilo se sem na zmrzlinu a o víkendech na odpolední kávu; za pěkného počasí tu nebylo volného místa k posezení. V chaloupce spal vlk v postýlce abyla tu Karkulka za okénkem Idylka tenkrát kupodivu přetrvala chuligánské časy. V zimě se odtud sáňkovalo. Po roce 1989 se spekulovalo o přestavění na větší areál k nájemnímu bydlení (p.Tischmann), ale mezitím opuštěná kavárna vyhořela a podobný osud v opuštění a vyrabování postihl Kamzík, prázdné zůstávají Lunapark, Polom, Beskyd. S výjimkou Nimrodu, Krakonoše a Panoramy nám zanikají výletní kavárny v okolí.

Anglickou ulicí od Bellevue ke stáčírně

      Vraťme se nyní zpět ke kavárně Bellevue a vyjdeme Anglickou ulicí k Ferdinandovu prameni. Za Kubinského vilou Felicitas stojí bývalá zotavovna ROH ROSA LUXEMBURGOVÁ (čp.167 Úšovice), třípatrový opuštěný dům, nyní opravován; před válkou to byla Villa VALERIE, majitel Josef Christof.
      Christof byl spolu se Siegfriedem Buxbaumem majitelem hotelu CONTINENTAL (Slovanský dům, Helvetia atd.). Christofovi (hoteliér Josef se ženou Filomenou a dcerou Herminou bydleli v hotelu Continental).
      Název Valerie zůstal i po válce nezměněn. Až doby převzetí od ROH, kdy dostal dnešní jméno LUXEMBURG, správně ROSA LUXEMBURGOVÁ. Architektonicky se zdá, že tu šlo o přestavbu staršího domu stavitelem Guthem. Na fasádě je i letopočet přestavby "1910". V současné době nabízí odborářský majitel zcela vyprázdněnou budovu k prodeji. Také schodiště mezi domem a vilou Kubinského do Zeyerovy ulice se dnes nachází v rozpadu.
      Vila EVA (čp.299 Úšovice), byla původně Villa HERMA, majitelkou byla Helena Klementová. Její manžel Ottomar Klement byl přednostou okresního soudu Mariánské Lázně a rovněž přednostou sirotčince pro okres Mariánské Lázně,který býval v Mnichově. Klementovi bydleli v domě Trianon (čp.153 - dnes policie). Není vyloučeno, že šlo o českou rodinu. Roku 1945 zůstal název nezměněn a dům se uváděl jako pension Herma s 16 lůžky. Po převzetí od ROH dostala tato malá zotavovna název STACHANOV. V domě bydlíval za svých mariánskolázeňských pobytů president ČSR Antonín Zápotocký. Současně je dům zcela rekonstruován, modernizován a má upravenou světle bílou fasádu, malou kavárnu (11-22 hod.) a uvádí se jako Garni Hotel Eva, depandance Skalník, majitel GEN a.s.
      Naproti ležící TENISOVÉ KURTY BELLEVUE (čp.615) mají 12 dvorců a pocházejí z doby před první světovou válkou. Původně mívaly tenisové dvorce, byť ve velmi stísněných podmínkách na svazích, kavárny v okolí - Egerländer (Monty), Panorama, Kamzík, při čemž hotel Casino (Balneologický ústav) měl vůbec první tenisové hřiště v Rakousko-Uhersku. Po druhé válce prosluly dvorce na Bellevue pravidelným konáním semifinále Galeova poháru, neoficiálního mistrovství světa družstev juniorů (1979 se tu konalo po dvanácté). Vítěz semifinále v Mariánských Lázních (1984 to byli junioři ČSSR) postupoval do finále, tradičně hraného ve francouzských lázních Vichy. Přistavené tenisové šatny s kavárnou a sálem dostaly čp. 615.
      Proti kurtům stojí Villa MARGOT (čp.196 Úšovice), dvoupatrová s mansardou, s původním názvem. Původní majitel byl Karel Jedlička, zástupce plzeňského pivovaru v Mariánských Lázních I.plzeňské akciové společnosti). Ve válce dům koupil Ing. Anton Doberauer, dlouholetý ředitel Nových lázní, po válce byl dům v majetku PBH a dnes je v nedobrém stavu.
      Obyvatelé(1965): Dr.Svatopluk Zavřel (1920), Julie Zavřelová (1920), Miloslav Čermák (1917), Miloslava Čermáková (1920), Václav Sklenář (1950), Ludmila Kroužková.
      Villa ANDREA (čp. 236 Úšovice), patrový dům s mansardovým patrem, s původním názvem, majitelem advokát JUDr. Otto Nelhiebel. Své kanceláře měl v domě paní Uhlířové čp.47 (Bílá Labuť) na Hlavní třídě. Po válce název nezměněn, ale název Andrea nepoužíván. Dům patří PBH a je též v celkovém špatném stavu. Paní Andrea Nelhiebelová, rozená Cihlářová, byla žena dr.Nelhiebela.
      Andreé Nelhiebelová je pochována v evangelické části mariánskolázeňského hřbitova, v zadním pravém rohu. Hrob má šest kovových kruhů a náhrobek ve tvaru přírodního kamene s kovovou deskou uvádí: "Frau Andreé Nelhiebel, verw. Rotter, geborene Cihlář, Rechtsanwaltgattin, geb. 1.3.1891, gest. 9.4.1928." Její manžel připsal verš: "Mit deiner Liebe hat mein Leben angefangen, mit deinem früheren Tod war es vorbei."
      Obyvatelé(1965): Dr.Jiří Novák (1922), Květa Nováková (1926), JUDr. Ladislav Mixa (1908), Věra Mixová (1910).
      Villa SKALNÍK (čp.242 Úšovice), dvoupatrová, původně VILLA EGERER, majitel Richard Egerer, vyhlášený místní holič a kadeřník v domě Helvetia na Hlavní třídě. Villa Egerer nabízela pobyty od 15. dubna do 15.září. Roku 1945 to byl pension OLGA, za časů správy ROH jako ZOJA. Dnes stojí dům se zbrusu novou fasádou, s novým názvem a s tabulí: "GEN, a.s., Seifertova 7, Praha 3, Hotel Garni Skalník, vedoucí Vladimír Böhm".
      Název Skalník způsobuje problémy, protože existuje stejnojmenný lázeňský hotel SKALNÍK na Goethově náměstí (bývalý Sevastopol). Dvojnázvy v městě podobně jako Helvetia, Bohemia ukazují na nerozhodnost vedení města v řízení názvosloví v městě s ohledem na princip svobody podnikatelů.
      Obyvatelé(1965): Jindřich Mottl (1924), Anežka Mottlová (1932).
      Villa MILENA (čp.204 Úšovice), patrová s mansardou, původní název MADERHEIM, majitelkou bývala Amalie Luckerová, jinak též vlastník hotelu LUCKER (dnešní Jalta) na Hlavní třídě. Po válce to byl dům PBH, dnes ve fasádě zdařile upraven a byty rozprodány nájemníkům. Na domě je letopočet 1916.
      Obyvatelé(1965): Pavel Plecitý (1939), Josef Petrášek (1933), Jaroslava Petrášková (1935), Miloslav Kubelka (1931), Vlastimila Kubelková, Marie Kubelková (1898), Zdena Tikalská.
      Pension HALALI (čp.455 Úšovice), dvoupatrový se zelenými okenicemi, již roku 1937 se uvádí jako Halali. Je název v souvislosti se slavným mariánskolázeňským bobem Halali ? Po válce se říkalo U CÍSAŘE podle příjmení majitele, po něm byl majitelem příbuzný dirigent Bervíd (+). Původně se uváděl do ulice Dobrovského, než přetnula Dobrovského ulici stáčírna.
      Obyvatelé(1965): Anna Císařová (1895), Miloslav Bervíd (1921), Božena Bervídová (1914), Jitka Kyselová (1943).
      STÁČÍRNA MINERÁLNÍCH VOD (Saldsudwerk - čp.271 - Mariánské Lázně), původně klášterní solivárna, postavená 1890, vyrábějící léčivou sůl z minerálních vod a extrakt ze smrkového jehličí. Byla mnohokrát rozšiřována a přestavována, jak je patrno z celého areálu. Je zajímavé, že v úšovické čtvrti Bellevue bylo několik domů s popisnými čísly Mariánských Lázní. Kromě Bellevue a Ferdinandova pramene to byla i solivárna. Katastrální hranice mezi Úšovicemi a lázněmi tu byla klikatá.
      V tzv. solivárně (Salzsudwerk) byl umístěn také Úřad pramenů (Quellenamt) s přednostou úřadu Ing. Dr. Benno Winterem, který tu původně bydlel než si postavil nedaleko odtud na svahu svou vilu. Kolem roku 1940 se uvádějí hodiny k prohlídce solivárny pro hosty ( útery a čtvrtek od 14 do 18 hodin); zajištěno odborné vedení prohlídky a výklad o jímání pramenů.
      O poválečném vývoji solivárny je málo zpráv. Solivárna byla přiřazena pod ředitelství lázní. Až kol roku 1950 přestavěna na stáčírnu, v níž se stáčela do lahví voda Ferdinandova pramene VI. pod jménem EXCELSIOR a Rudolfův pramen. Dnes je majitelem podnik Mineral Waters a.s. Asi před 7 lety postavena přímo na silnici Dobrovského hangárová budova, snad jako sklady, čímž natrvalo přetnula silnici mezi Úšovicemi a Bellevue. Přes desítky let trvající kritiku a požadavek vystěhování stáčírny mimo lázně se stáčírna nestěhuje. Problematické je do budoucna stáčení Excelsioru, jehož vydatnost zdaleka nestačí kapacitě stáčírny a tak místo velice chutného pramene Ferdinand VI. se často stáčejí vody jiné a publikum je takto mystifikováno na trhu tradiční oblíbenou značkou Excelsior. Původní budova solivárny je u vjezdu s třemi okny na východ a 5 okny (resp.7 okny v přízemí) na západ.
      Obyvatelé(1965): František Drulák (1919), Sylva Druláková (1922), František Drulák (1947), Sylva Druláková (1949), Naděžda Heřmánková (1929), Jaroslav Koucký (1921), Blažena Koucká (1921), Ludmila Kneislová (1902), Otto Fišer (1930), Helena Fišero-vá (1932), Josef Vrána (1935), Stanislava Vránová (1938).
      KOLONÁDA FERDINANDOVA PRAMENE (čp.270 - Mariánské Lázně) z let 1826-1827 byla majetek premonstrátského kláštera Teplá. Je v původní podobě a poslední rekonstrukce s minimálními stavebními zásahy, hlavně s výměnou střešní krytiny, trvala rekordních 15 let! Na okrajích bývalo obydlí hlídače, kavárna a , geologické muzeum.
      Pod tenisovými kurty Bellevue jsou louky a pod nimi je terénně rozkopané místo, kde se před válkou připravovala výstavba městského koupaliště. Byly vybagrovány základy koupaliště, které mělo využívat vody Úšovického potoka. Stavba nebyla nikdy dokončena - zůstalo jen torzo koupaliště a lze říci, že ani potoční voda by hygienicky nevyhovovala podobnému účelu.

Severní sousedé Bellevue

      Zatímco postupně přibývalo vil a domů jižně od kavárny Bellevue, severním směrem od Bellevue vlivem nepříznivého terénu stojí jen několik roztroušených domů, patřících pod původní katastr Mariánské Lázně:
      Nejbližším sousedem Bellevue je dům SAN ANTONIUS (Skt. Antonius - čp. 472 Mariánské Lázně) postavený roku 1926. Má původní název - na domě je dnes uveden jako "Saint Antonius". Dům postavila Nelly Brabcová, ale v roce 1936 musela souhlasit s tím, aby šel dům do konkursu. K historii domu viz samostatný článek.
      Roku 1946 byl uváděn jako pension Antonius s 24 lůžky. Jak vzpomínal Jan Šperl, sloužil "Svatý Antoníček", jak se domu říkalo, pro lázeňské pacienty. Až v roce 1954 přechází dům oficiálně do správy Městského národního výboru Mariánské Lázně, roku 1957 pod domovní správu a v listopadu 1963 pod Spolanu Neratovice, která ho používala po rekonstrukci jako malou podnikovou zotavovnu.
Villa St. Georg      Další vilou v sousedství je VILLA SVATÝ JIŘÍ (Skt. Georg - čp.358 Mariánské Lázně). Kdysi exkluzivní vila byla několik let na prodej než našla zájemce.
      Pozemek k stavbě zakoupili již roku 1892 manželé Heinrich a Berta Kramerovi, šlechtici z Draubergu. Od nich kupují pozemek roku 1901 Josef a Anna Hanslíkovi, kteří tu staví nádhernou vilu St.GEORG, v níž údajně pobýval za svého pobytu slavný zahradní architekt z Vídně Sven Svensson, který počátkem 20. století prováděl parkové úpravy v městě. Také kolem této vily zůstává řada parkově zajímavých stromů, mezi nimi mimořádně vzácné. Dnem 30. září. 1932 přešla vila majetkově do rukou rodiny von Latků, tj. býv.generál-majora v.v. Vincenta von Latky a Pavlíny von Latkové. Není jasné, zda šlo jen o bývalého rakouskouherského či též čsl. generála, rodina prý byla česká. Až za války, kupní smlouvou z 14. 12. 1939 získali vilu Eduard a Marie Wodererovi, majitelé domů v okolí Bellevue.
      Po válce byla vila konfiskována a národním správcem se stal Jan Lachký, po Únoru 1948 známá pětice národních správců jako u Bellevue a San Antonia. Desítky let po válce sloužil dům dětem jako Městský dům pionýrů, kde pracovaly četné kroužky. Poslední čtyři roky je dům opuštěn, nyní je zpráva, že byl prodán.
      Obyvatelé(1965): Emil Duda (1897), Anna Dudová (1895), Jaroslav Tuháček (1928), Marta Tuháčková (1927), Vlastimil Špie- gel (1915), Marie Špiegelová (1920).
      Prostor mezi Svatým Jiřím a Lilem je neuzákoněnou hranicí čtvrti Bellevue. V přímém sousedství leží VILLA LIL (čp.336 - Mariánské Lázně), postavená před rokem 1900 Maxem Halbmayrem jako Villa Halbmayr. Název byl spíše pracovní a změnil se zanedlouho.
      Stavební parcela tu byla prodána 19. 9. 1876 bankovnímu spolku A.Schaafhausen, ale nic se tu nestavělo. 29. 8. 1889 odkoupil parcelu milionář Max Halbmayr a v dalších letech staví nádhernou, nejmoderněji zařízenou vilu v Mariánských Lázních pro své stáří a své hosty. Jako bezdětný odkázal vilu 15. 4. 1906 městu Mariánské Lázně pro královské hosty - panovníky. V té době však už urození hosté bydlívali spíše v moderních pohodlných hotelích a tak se přání donátora vyplnilo jen zpola.
      V srpnu 1904 tu přenocoval rakousko-uherský císař František Josef I. Vila LUGINSLAND měla tehdy prvotřídní vybavení, elektrický proud, ústřední topení, telefon atd. V roce 1945 dostala název LOOK IN LAND, se zkratkou L.I.L. Zůstala stavebním klenotem města a není divu, že tu bydlel v květnu 1947 na své návštěvě Mariánských Lázní také president ČSR Eduard Beneš.
      K 27. únoru 1952 byla budova převedena od vlastníka města Mariánské Lázně na Československý stát. Správcem byl určen Místní národní výbor Mariánské Lázně. 29. července 1960 byla budova převedena do správy Restaurací v Chebu. Byla součástí hotelu Cristal, který tu měl zprvu kanceláře. Z roku 1961 je i poslední zápis v pozemkové knize o domu. Majitel procházel řadou reorganizací a tak se měnil i název vlastnického podniku.
      Obyvatelé(1965): František Šebek (1905), Blažena Šebková (1914), Zuzana Cimbaničová, Zdena Popradníková, Janovec.
      Po převratu, v roce 1990 tu byla otevřena první herna - kasino v Mariánských Lázních, řízené německým nájemcem panem Schullerem z Homburgu.
      SADOVÁ KAVÁRNA s Hodonínskou vinárnou (Stadtpark, čp.195 Mariánské Lázně) je poslední samostatnou budovou v sousedství Lilu, dalšími sousedy jsou pošta a domy v Poštovní ulici, ale tento prostor již patří jednoznačně do lázeňské čtvrti. Dům čp.195 postavil koncem 19. století dr.Alois Grimm jako VILLA GRIMM, pak přišla budova do rukou stavitele Ignáce Königa a nesla název VILLA KÖNIG. Od něho přešla v 30. letech do rukou města a byla tu kavárna STADTPARK. Počítalo se s ní do budoucna jako s městskými lázněmi s vlastním lázeňským provozem s minerálními prameny. Do války se však tyto plány neuskutečnily. Po válce v roce 1945 se uvádí budova jako "Zdravotní úřad" a v části směrem k poště vznikly dětské jesle. Kolem roku 1968 byla tu zahájena stavební rekonstrukce, která trvala mnoho let. Dnešní provoz kavárny a Hodonínské vinárny odhaduji na 15-20 let.

Domy a samoty pod a nad Panoramou

      Naproti tomu v ulici Pod Panoramou jsou ve svahu ještě čtyři vily, které se řadí též k úšovické čtvrti Bellevue:
      DUHA (čp.383 Úšovice), původně Vila Klein, majitel dr. Klein, po válce soukromý majetek J.Vach, od roku 1945 oficiální název DUHA.
      Obyvatelé(1965): Zdeněk Švarc (1932), Iva Sochorová (1938)
      MIRIAM (čp.252 Úšovice), původní název MIRIAM, majitelem Charles Feistmantel, po válce název zůstal Miriam, ale podle majitele V.Hajného se říkalo častěji U Hajného.
      Obyvatelé(1965): Václav Hajný (1910), Marie Hajná (1912).
      ORAVA (čp. 265 Úšovice), původně Villa Rüttli, majitelkou Theresia Forberichová. V této vile se uvádějí 1939 dvě stavitelské firmy - Ing. Josef FORBERICH, stavitel v pensi, a Ing. Engelbert Gibitz, stavitel a tesařský mistr, zřejmě zeť Forberichův. Slavný Josef Forberich - tvůrce hleďsebského kostela, úšovické radnice, řady vil na Bellevue, stavitel domů v Ruské ulici jako Sv. Martin, Sněhurka, Šípková Růženka, autor kapličky Lásky, stavitel Hotelu Carlton, dnes Svoboda, atd. Svými současníky nepříliš uznávaný tvůrce půvabných pohádkových vilek; ale ani po druhé válce nedoceňovaný - i v předválečné architektuře, používající prvků všech známých stylů, se považovalo toto období za dožívající v éře "zahnívajícího" kapitalismu. Odkud přišel Forberich ? Nevíme. Už před první válkou se uvádí jako stavitel se sídlem v nedalekém domě BISMARK (Morava). Zda byl majitel nebo jenom stavitel této rozkošné vily, rovněž nevíme.
      Po druhé válce byl změněn název Rüttli na ORAVA a dům se stal zotavovnou Zpč. elektráren Plzeň. Podle nájemníka Čechury se říkávalo kdysi domu U Čechury.
      Obyvatelé (1965): František Bischof ( 1908 ), Helena Bischofová (1917), Helena Bischofová (1943), Josef Polívka (1894), Anna Polív-ková (1900), Olga Nešporová (1940), František Nešpora (1943), Am-brozy Štefan (1905), Anna Ambrozyová (1910)
      PARKVILLA (čp. 158 Úšovice),vila v těsné blízkosti pod Panoramou, kde bydlel bývalý majitel Panoramy Ernst Lucha. K popisu historie a vývoje areálu Panorama se hodláme vrátit v příštím roce.
      Obyvatelé (1965 ): Václav Diensbier (1908 ), Anna Diensbierová(1908), Jiří Diensbier (1948),Magda Ranglová (1945), Jan Götz (1915)Hilda Götzová (1915),Marie Kartusová (1887),Marie Zalabáková(1902)Jan Hamršmíd (1946),Anna Kotulová (1934),Stanislav Střítezký (1933).


Krátká historie výšivkářského podniku slečny Brabcové
Z domu San Antonius na Bellevue

      Nedlouho po první světové válce se usadila v Mariánských Lázních jedna firma z Prahy a začala tu prodávat své výrobky - výšivky - v domě ŘÍMAN (býv. čp.64) na Schillerově (Mírovém) náměstí. Bylo to začátkem dvacátých let.
      Šéfovou nového podniku byla dcera z pražské německé rodiny, slečna Nelly Brabcová. Brzy tu založila provozovnu podniku, kde se výšivky vyšívaly, a to ve čtvrti Bellevue v domě HILLIGENLEI (dnes Nirvana, čp. 207 Úšovice) Provozovna zabírala celé druhé poschodí a bylo tu zaměstnáno na padesát paní a dívek. Sklad a prodejnu v domě ŘÍMAN vedla paní Anna Teschauerová. (Dům Říman, čp.64, byl zbořen při demolici areálu Tepelský dům-Krym 1977-78. Po válce byl překřtěn na PATRIA, ale říkalo se tu U Sudy podle koloniálu, který vedl pan Suda.)
      Vedle slečny šéfové Nelly Brabcové byla ve vedení ještě vedoucí provozovny, které se říkalo "Fräulein Direktrice" (slečna ředitelka). Byla to slečna Franziska von Baurová, jediná dcera pensionovaného c.k. plukovníka. Odkud přišli Baurovi není známo, ale měli příbuzné v Darmstadtu.
      V Praze zůstalo jedno zařízení firmy, kterému říkali mariánskolázeňské pracovnice "lágr" (hlavní sklad). O ten se starala slečna Emma, což byla stará panna, Češka, ale hovořila německy. Vyřizovala různé zakázky a často přijížděla do Mariánských Lázní. Provozovna s desítkami děvčat byl příjemný a veselý dům.
      Jako kreslič tu pracoval Anton Nadler. Když se rozloučil s firmou a stal se v městě vedoucím učiliště, na jeho místo nastoupila slečna Steffi Friedlová, později paní Kaiserová. To bylo v březnu 1924. Vyšívání byla velmi zajímavá práce, při které se ženy učily náročnému uměleckému řemeslu, tapiserii, od paní Brabcové.

Postavení vily Sankt Antonius

      Poptávka po výšivkách byla a tak se obchody hýbaly a byly přijímány nové a nové síly, až se stala provozovna v domě HILLIGENLEI příliš těsnou. A tak se rozhodla paní Brabcová postavit vlastní "továrničku". Zakoupila parcelu mezi kavárnou Bellevue a vilou Svatý Jiří. Byla to louka svažující se k potoku, která byla na jaře a v létě poseta různobarevnými květinami, ale jinak byla velmi vlhká.
      Od chvíle, kdy začal místní stavitel Kolb s výkopy základů a dokončením stavby neuplynulo mnoho času. A tak už na jaře 1926 se stěhovala výšívkárna z domu Hilligenlei do novostavby, nazvané VILLA SANKT ANTONIUS.

      Vůbec se nepodobala "továrně" - spíše malému zámečku. Měla velké prosluněné prostory pro vyšívání, kde bylo velmi příjemné pracovat. Když udělal tehdy Emil Elster fotografii osazenstva, bylo na ní 43 paní a dívek, což nebyly všechny. Uprostřed sedí "slečna šéfová" v bílém, tedy "slečna Brabcová", a vedle ní "slečna Direktrice", což byla Františka von Baurová.
      Podnik provázely úspěchy, hlavně proto, že slečna Brabcová přicházela stále s novými nápady, a výrobky byly opravdu prvotřídní. Celá lázeňská veřejnost brzy obrátila pozornost na toto nové podnikání.

Zakázky do Ameriky

      Jednoho dne sem přišla na návštěvu Američanka Miss Neumannová z New Yorku, která pobývala v Mariánských Lázních, prohlédla si výrobky a objednala větší množství. Jak tomu bývá, začalo se vyrábět pro export. Celé bedny zboží se posílaly za moře a po předložení kolekcí a vzorků výšivek přicházely objednávky i z Jižní Ameriky. Samozřejmě i z lázeňských domů a obchodů v městě přicházely objednávky.
      Šily se tu také prapory a přišla zakázka od spolku válečných veteránů na nový prapor. Přišli tři muži z Drmoulu k slečně Brabcové s návrhem praporu. Šéfová nabídla vlastní návrh vlajky, který se líbil a ke spokojenosti spolku byl vyveden podle návrhu.
      Výšivačky-děvčata, která tu nalezla práci, nebyla jen z města, ale přicházela sem také z Hleďsebi, z Hamrníků, Úšovic, Drmoulu i z větších dálek. Děvčata byla veselá, některá až rozpustilá a na všechny žerty připravená. Prováděla různá čtveráctví, ale nemohlo se o nich říct nic špatného. Mezi nimi byli jen dva muži, z nichž pan Schenk byl někdejší malířský pomocník u pana Hochsiedera, a bydlel tu s celou rodinou jako domovník vily.
      Návrhy na větších díla jako byly závěsy na stěny, dělal druhý muž - profesor Lodl z Teplic, který se znal se slečnou Brabcovou z Prahy. Protože to však bylo drahé, běžné návrhy dělaly vyšívačky samy v provozovně. Zakázek přibývalo a bylo jich tolik, že dívčí personál v továrničce nestačil, a musely být najímány domácí dělnice. Ty přinášely v dohodnuté dny hotové výšivky, které se přebíraly kontrolou. Bylo pořád co dělat, protože obchod kvetl.
      Slečna Brabcová, která se dostala zprvu nákladnou stavbou do potíží, si tak mohla oddechnout. Připravovaly se dvě velké kolekce do Jižní Ameriky, kam byly odeslány s velkými nadějemi. Ale v té chvíli se začala zatahovat mračna na nebi světové ekonomiky.

Světová krize a zánik firmy

      Přišla světová krize. Začala sice už v roce 1929, ale na firmu dolehla o něco později. Američanka, která navštěvovala každým rokem Mariánské Lázně a vždy přivážela nové objednávky, poslala tentokráte bedny s výšivkami neotevřené zpět, clo bylo příliš vysoké, zboží se náhle pře stalo prodávat. Také z obchodu v Jižní Americe nebylo nic. Kdo by měl náladu v kruté době krize toto zboží kupovat?
      S těžkým srdcem musela šéfová z nedostatku práce propouštět jednu vyšívačku za druhou. Mohly sice dělat doma, kdyby se objevily zakázky. Také slečna von Baurová chodila do práce jen na několik hodin. Kreslič dělal vzory pro něco málo objednávek a nakonec provozovna skoro zela prázdnotou. Slečna Brabcová byla zničena nelítostným osudem, který ji tak zasáhl, a těžce nesla novou situaci. Krize dolehla na celé česko slovenské hospodářství a postiženo bylo přede vším pohraničí, kde byla nejvyšší nezaměstnanost. A z toho na prvním místě byl okres Mariánské Lázně.
      Když se na počátku roku 1934 objevila práce v založené provozovně Kaffee-Haag A.G. Mariánské Lázně, přešel tam grafik, i s pochvalným vysvědčením od slečny Brabcové. Výšivkářský podnik zanikl a v roce 1936 paní Brabcová zemřela.
      Vraťme se k vile SVATÝ ANTONÍN. Jak již uvedeno, louka, kde byla vila postavena, byla značně mokrá. Terén se tu svažoval a po deštích tudy stékaly proudy vod ze svahů Hameliky. K úrovni silnice se původně mělo vybudovat přiměřeně ochranné zdivo, ale protože při stavbě čas kvapil - se stavbou se spěchalo, dům zůstal pod úrovní silnice a měl půlkruhový snížený dvůr. Tady se stále držela vlhkost a při deštích se řinula voda ze silnice na dvůr. Na této straně byly stěny neustále vlhké od mokra. Rodina Schenků, která tu bydlela, tu zažívala trampoty s vodami a mohla by na to vzpomínat. A tak se musely znovu dělat výkopy a bylo nutno postavit novou a důkladnou ochrannou zeď, což stavbu podražilo.
      Stavitel nemohl čekat na zaplacení, a když slečna Brabcová nemohla dále platit, původní dobré vztahy stavitele a majitelky se zakalily. Došlo to až k soudu a proces se táhl několik let. Nakonec byl uzavřen tak, že došlo k vyrovnání á slečna Brabcová musela zaplatit V té době už podnik nemohl vydělat potřebné finance, a tak byla krásná vila, kterou štukatér Ondřej Mašek (dílnu měl u nádraží v domě čp.317 HERMES) vyzdobil překrásnými soškami a starožitnými ozdobami, prodána v dražbě.

Majetkové poměry Saint Antonia

      Zápisy v pozemkové knize Mariánských Lázní XIX., S.181, čís. 744 uvádějí, že
      dům čp.472 Úšovice byl postaven na parcele 413/1 a /2, jak se zaznamenává podle úředního vysvědčení městské rady Mariánské Lázně z 20. 12. 1926. Vlastníkem je Nelly Brabcová, ale podle usnesení z 13. 6. 1927 se zapovídá zcizení domu (zřejmě byl zadlužen). Tato zápověď se vymazává usnesením z 30. 8. 1927.
      Nelly Brabcová však neměla úmysl dům prodat. Až později šel dům šel do konkurzu (10. 4. 1936), v roce, kdy majitelka zemřela. Dům však nebyl prodán a věc zůstávala nevyřešena.
      Až 7. 5. 1941 na základě soudního rozhodnutí o přiřčení domu se stává majitelem Eduard WODERER, později rozhodnutím notářství z 5. 7. 1943 byla polovina majetku připsána na Marii WODEREROVOU.
      Po válce:
      Okresní správní komise Mariánské Lázně rozhodnutím z 3. července 1945 podle dekretu presidenta republiky z 19. května 1945 č. 5/1945 jmenuje národním správcem Jana LACHKÉHO, o měsíc později (16. srpna 1945) místo něho MUDr. Leonharda KOZLOVSKÉHO. Později, 22. dubna 1948, je proveden výmaz správce a jmenována známá pětice národních správců - Evžen Novák, Boris Standacher, Václav Koldinský, Josef Mareš a Ing. Jan Petr.
      Od nich přechází vlastnictví na město. Dne 17. října 1952 přechází právo vlastnické na ČSR-Místní národní výbor Mariánské Lázně, 11. prosince 1957 je správa domu převedena na Domovní správu Mariánské Lázně, 8. prosince 1961 na Podnik bytového hospodářství Mariánské Lázně.
      23. listopadu 1963 se uvádí, že administrativní dohodou přebírá dům SPOLANA Neratovice. To je i poslední zápis pozemkové knihy.

      Architekt Alois KOLB působil v Mariánských Lázních za první republiky. Mezi jeho díla patřila i vila Saint ANTONIUS a dnešní LA PASSIONARIA, dříve Hydepark. Alois KOLB bydlel v Ruské ulici v čp. 229, FLORENCIA (první dům v Ruské, proti kanceláři Zpč.plynárenská akc.společnost). Majiteli domu byli Anton a Adéla Grúnerovi.
 

Nejslavnější z hostů - Friedrich Nietzsche

Překvapení - Nietzsche v Mar.Lázních

      "Konečně jsem dorazil do jakéhosi nouzového přístavu", píše Friedrich Nietzsche dne 5. července 1880 po příjezdu do Mariánských Lázní svému "učedníkovi" Heinrichu Köselitzovi, který - Nietzschem pojmenován jako PETR GAST - vstoupil pod tímto jménem do historie.
      Téhož dne odesílá Friedrich Nietzsche lístek domů - matce a sestře (otec zemřel, když byl Friedrich pětiletý), že "se stáhl sem do Marienbadu v Čechách". Také jeho věrný druh, který bude o něho pečovat za deset let na šílené cestě z Turinu do Basileje a předá ho již v temnotě jeho mysli do rukou matky, profesor Franz OVERBECK, dostává zprávu, že Friedrich Nietzsche "zakotvil zde v Marienbadu po velmi nepříjemné cestě".
      Slova o "zakotvení", o příjezdu do jakéhosi "nouzového přístavu" jsou určena oněm z posledních lidí, s nimiž Nietzsche ještě udržuje pravidelný písemný styk, a vše, co o Nietzschově pobytu v Mariánských Lázních víme, pochází z jeho dopisů a lístků (jde celkem o 17 dokladů), odesílaných odtud převážně těmto adresátům.

Těžká choroba 36tiletého filosofa

      Když přijel Friedrich Nietzsche do Mariánských Lázní, bylo mu necelých 36 let. Nacházel se však na nejnižším bodu svého života: mučivé bolesti hlavy, žaludku a očí, provázené stavy částečného ochrnutí, záchvat za záchvatem s následným zvracením a občasnou ztrátou vědomí, takový byl jeho tělesný stav v oné době. Už v předchozím roce za hrozné psychické krize napočítal 118 takových těžkých záchvatů (lehké nebere v úvahu) a jeho tělesná trýzeň i jeho bolesti budou ještě v roce jeho mariánskolázeňského pobytu vrcholit.
Podobizna Nietzscheho z roku 1882      Cítil, že žije na pokraji smrti, že je stínem v říši Hádově. "Také já jsem byl v podsvětí jako Odysseus …", čteme v "Hadesfahrt" na závěr "Lidského, příliš lidského" z tohoto období. Byl také přesvědčen, že tato kniha je i jeho posledním dílem (ačkoliv jeho nejvlastnější díla "Ranní červánky", "Radostná věda", "Tak pravil Zarathustra" ho teprve čekala).
      Mezi přáteli v Paříži se už rozšířila zpráva o jeho smrti, sám cítil její blízkost. "In vita media in morte sumus", cituje v jednom dopise prastarou sentenci: "nyní uprostřed života jsem obklopen natolik smrtí, že mne může uchvátit každou hodinu: při bolestech mého druhu musím myslet na náhlou smrt v křeči …", píše Gastovi v září 1879. "Volal jsem po smrti jako lékaři a doufal, že včerejší den bude poslední …", píše Overbeckovi. Není dalek myšlenky, že "odvrhne celé to břímě".
      Později v "Ecce homo" srovnává tuto dobu s koncem života svého otce: "Můj otec zemřel v šestatřiceti … V témže roce, kdy jeho život šel s kopce, šel s kopce také můj. V šestatřiceti letech svého života jsem dospěl k nejnižšímu bodu své vitality - ještě jsem žil, ale neviděl jsem tři kroky před sebe …" Platí to doslova i metaforicky.
      Rok před odjezdem do Mariánských Lázní požádal pro nesnesitelné bolesti o uvolnění z místa profesora klasické filologie v Basileji a pro těžkou chorobu byl krátce na to plně pensionován. Z jeho částečně závratné univerzitní kariéry (v pětadvaceti letech byl bez promoce a habilitace jmenován univerzitním profesorem) nezbylo nic. Svou malou domácnost v Basileji ruší a s dvěma kufry se vydává na pouť z místa na místo, hledaje nejvhodnější a nejsnesitelnější krajinné a klimatické podmínky, v nichž by jeho trýznivé bolesti hlavy a očí nalezly částečnou úlevu.

Nietzsche se ujímá vlastního léčení

      Tělesné potíže, zaznamenávané již od roku 1873, se stupňují. Friedrich Nietzsche konzultuje lékaře, specialisty, avšak pozitivní výsledky jsou sporé, léčba vcelku neúčinná. Postupně se osvobozuje od lékařské pomoci, vezme "léčení" do svých rukou a začne provádět experimenty sám se sebou. "Chci být svým vlastním lékařem", napsal matce. Je hrdý na některé své "objevy", častokrát svým "lékařským uměním" zadrží silný záchvat. Se svým "nemocným bytím" vychází především trpělivostí a vynalézavostí, nicméně nemoc postupuje určitým tempem, aniž to tuší.
      Nietzsche si dává nesmírný pozor na životosprávu, žije podle "pravidel", k nimž během nemoci dospěl. Musela to být především příhodná krajina - vedle svérázné diety, kterou si sám sobě naordinoval - a jisté atmosférické okolnosti: hodně světla a jasné nebe, aby se zbavil věčných bolestí hlavy; ale naproti tomu i hodně stínu, aby si chránil zrak a aby vůbec mohl číst a psát.
      Atmosférické poruchy, náhlé změny počasí, bouřky a ochlazení, to vše působí nepříznivě na jeho rozbolavělé smysly, vyvolává bolesti hlavy a celkovou trýzeň. Sní o vyrovnaném klimatu náhorních rovin Mexika, o tuniské oáze v Biskře, zabývá se studiem atmosférické elektřiny apod.
      Po rozmanitých a dlouhodobých pokusech - k jednomu z nich patřila i cesta do Mariánských Lázní - ustaluje se rytmus jeho životního stylu. Krajiny, v nichž může žít, musí být "pokrevně příbuzné". Takovými jsou na prvém místě vysoké hory. Na jaře 1879 objevuje Engandin a potom malé letovisko Maria-Sils, jehož jméno se stalo neodlučitelné s jménem Friedrich Nietzsche. A k horám kontrastně - moře, v zimě hlavně Janov a Nizza.
      Čeho se hrozí poloslepý, jsou úzké temné uličky s hrbolatou dlažbou (v Benátkách ho musí vodit Gast jako slepce). Vyhledává cesty přehledné, na jihu vzhůru stoupající mezi vinicemi, místa s dalekými výhledy podél mořského pobřeží (detaily nemůže pro slabost zraku vnímat), na horách pak lesní cesty příhodné k chůzi. Denně potřebuje ujít šest, osm až deset hodin, aby překonal bolesti hlavy. Během chůze si zapisuje do notesu své myšlenky, které je třeba potom přepsat do větších sešitů - práci, kterou bude později obstarávat Petr GAST.
      Tak vznikají díla posledního desetiletí a doslova na cestách: "Manuskript, který jste obdržel (tj. "Poutníka a jeho stín", poslední část "Lidského, příliš lidského"), je draze vykoupen, že by nikdo za tu cenu nepsal … Vše, vyjma několika řádek, bylo vymyšleno cestou a naskicováno tužkou v šesti malých sešitech: z přepisování je mně takřka vždy špatně ", psal Nietzsche Gastovi na podzim roku 1879.
      K jeho "Spaziergehe-Existenz" ho nevede ani rozmar ani nepokoj střídat místa pobytu. Samo cestování je pro něho trýzní: jízda vlakem, přestupování, přenocování na přestupech, nesnáší cesty a nemá peněz ke změně místa. Příčinou je povaha jeho choroby a potíže s ní spojené.
      A pak a především vůle naplnit své poslání, dokončit svůj myslitelský úkol: "Má existence je děsivé břímě: už dávno bych je ze sebe shodil, kdybych neudělal právě v tomto stavu utrpení nejpoučenější zkoušky a experimenty a za stavu takřka absolutního odříkání …." Tak dosahuje Nietzsche oněch výšin, na nichž vítězí nad veškerým utrpením a beznadějí, jak psal doktoru Eisnerovi v lednu 1880.
      Během "nemoci" mohl nakonec "objevit znovu život" a udělat "z vůle k životu svou filosofii", jak napsal později v "Ecce homo".
      V době, o níž píšeme, začíná vlastně ono období Nietzschova života, kdy prchaje bloudí z míst na místo ("Dříve profesor, nyní fugitivus errans" - připojil v jednom dopise ke svému podpisu), vyhýbaje se pokud možno setkání s lidmi. Stává se jakýmsi anachoretem, který hledá místo na světě, kde by mohl vůbec žít., především na dlouhých vycházkách přemýšlet a psát.
      Volba Mariánských Lázní je jedním z počátečních Nietzschových pokusů najít takové místo. Proč volí právě Mariánské Lázně ? Jak došel Nietzsche k této volbě, není docela jasné.
      Po "úděsné" zimě 1879-1880 u matky a sestry, po neutěšeném krátkém pobytu v Rivě na jezeru Garda, odjíždí Nietzsche do Benátek, kde sídlí jeho přítel Petr GAST. Na počátku pociťuje v Benátkách jistou úlevu a záchvaty nejsou tak silné. Nepochybně mu prospívá i Gastova společnost. Gast mu hraje na klavír, předčítá a provází ho městem. Brzy se však ozývají první známky nespokojenosti - Benátky jsou podle Nietzscheho město dešťů, větrů a temných uliček. Vzápětí však přichází nářek, že je příliš teplo a přicházejí komáři …

Nietzsche prchá do stínu lesů

      V polovině června 1880 už "odjezd naléhá", ale Nietzsche neví, kam by prchl, ví jen, že cesta by neměla být daleká. Hlavně do lesů, jejichž stín by mu garantoval úlevu, nejraději snad do Kraňska (píše Overbeckovi 22. června 1880).
      A tak se vydává na cestu, ale "nic z toho, na co jsem se v Kraňsku, Korutanech a Tyrolích díval, mně nesedělo; naopak, všechno bylo prostě nesnesitelné", psal hned po příjezdu do Mariánských Lázní 5. července do Benátek Petru Gastovi. Z dopisu se však nedozvíme, proč se z jižního Rakouska vydal až do západních Čech, když nechtěl podnikat dlouhou cestu. Čteme jen stížnost na "nejnepříjemnější bludnou pouť", kterou kdy prodělal, na to, že cesta uškodila jeho zdraví, že si skoro několikrát zoufal, že mu "svět hor" připadal "bezvýznamný a pitomý".

Mariánské Lázně byly překvapením ...

      Náhle se však Nietzsche objevuje v Mariánských Lázních. Je to nečekané, překvapivé …
      Snad to byla únava z "bludné cesty", která může dát odpověď na otázku, proč tedy zůstal v Mariánských Lázních. Zde ho hned na počátku zastihl déšť a tak první dojmy nebyly nejlepší.
      Proto dává hned Gastovi radu: "Neopouštějte s lehkým srdcem mé dobré Benátky, tady jsou lidé oškliví, biftek stojí 80 krejcarů a člověku připadá, že je v nějakém horším světě …"
      Zda tedy zůstal Nietzsche v Mariánských Lázních z "prozaického" důvodu a místo "karlovarské kůry pro spodek těla" se rozhodl pro mariánskolázeňskou, zda to byl duch jeho "velkého předka" - duch Goethův, který ho přitahoval, nebo "daleká blízkost" Wagnerova Bayreuthu (přes roztržku mez nimi, která měla být definitivní) - to vše zůstává jen ve sféře dohadů a domněnek.
      Jisté je, že po všech lesních partiích, které po cestách přes Kraňsko, Korutany a Tyroly viděl, Nietzsche v Marienbadu zůstal a jeho pobyt se protáhl déle než původně předpokládal.
      Neubytoval se přímo v lázeňském městě, ale jak bylo jeho zvykem a přiměřené jeho finanční situaci, skromněji na lesní samotě EREMITAGE na svahu vrchu Hamelika.

POZDĚJI BYLA INSTALOVÁNA NA DŮM EREMITAGE PAMĚTNÍ DESKA FRIEDRICH NIETZSCHEHO, KTERÁ VŠAK ZANIKLA V ROCE 1929 PŘI POŽÁRU DOMU. TENTO DŮM NEBYL UŽ VÍCE POSTAVEN A NA MÍSTĚ ZŮSTÁVÁ DNES JEN TRAVNATÁ PLOŠINA.

      "Bydlím přímo v lese", píše Overbeckovi 7.8.1880 a shodně i Gastovi, "jmenuje se to EREMITAGE, tedy v poustevně, která leží osamocena v lesích a v níž jsem "poustevníkem" … " /Gastovi 18.7.1880/. "Žiji tu "incognito" jako nejskromnější lázeňský host; v seznamech příchozích jsem zapsán jako "pan učitel Nietzsche" /Gastovi 20.8.1880/

JMÉNO NIETZSCHE NEBYLO V KURLISTECH NALEZENO. PŘESTO VŠAK NIETZSCHE PSAL O ZÁPISU SVÉHO JMÉNA V SEZNAMU. JAK TOTO VYSVĚTLIT ?

      První dojmy jsou tristní: "déšť, déšť a špína", "strašná drahota". Dokonce ani lesy nejsou tu "dosti hluboké". - "Víc než čtyři neděle tu nevydržím …", uvažuje v dopise své matce 5.7.1880 a uvažuje, že se vydá do Duryňského lesa, ale "do toho nejhlubšího".
      "Abych tu zůstal natrvalo, to prostě nejde. Ani za zlatku se tu dosyta nenajím … Všechno je tu 3 až 5 krát dražší než v Benátkách.", psal matce 19.7.1880.

Penězokazectví na samotě Eremitage

      Na ubytování si však nenaříká jako při některých jiných příležitostech. Za své poustevnické existence, kterou nachází v korespondenci s názvem domu, v němž se ubytoval (nevybral si ho pro svou potřebu osamělosti podle jména ?), je tu poněkud vyrušen událostí, kterou líčí věcně a s distancí až pozoruhodnou:
      "I tady v POUSTEVNÉ (Eremitage), která leží osamocena v lese a v níž jsem poustevníkem, panuje od včerejška velká tíseň. Vlastně pořádně nevím co se tu stalo, ale na dům padl stín zločinu. Něco se zakopalo, jiní to tu objevili, bylo slyšet hrozný nářek, bylo u toho plno četníků, proběhla domovní prohlídka, a v noci ve vedlejším pokoji někdo utrápený hluboce vzdychal, takže mně prchl spánek.
      Snad někdo v nejhlubší noci kopal, byl překvapen a znovu tekly slzy a bylo slyšet křik. Jeden úředník řekl, že jde o případ s bankovkami - nejsem natolik zvědavý, abych o tom věděl tolik, kolik toho pravděpodobně ví kdekdo okolo mne. Ale stačí to k tomu, aby tato lesní samota byla nehostinná ….." /z dopisu Gastovi 18.7.1880/
      Tím ovšem pro něho celá věc končí a vzápětí nato sděluje příteli dojmy, které v něm zanechala novela Prospera Mérimée "Etruská váza" , v níž je prý líčen charakter Stendhalův …
      Také sestře popisuje v dopise 19.7.1880 krátce případ, který učinil jeho "lesní samotu nehostinnou" s podobným odstupem, jako by se odehrál kdesi daleko:
      "Teď panuje v našem domě smutek. Majitele znenadání odvezli do vězení, přišli četníci a objevili a vykopali tu tiskařský stroj na falešné bankovky. Domovní prohlídka a všude plno nářku. Ta ubohá žena je už tři dny úplně a hluboce zoufalá …" Dopis pokračuje úvahou, že by se rád vydal příští měsíc do Ruhly …

Dobové noviny o aféře s falešnými penězi

      Mariánskolázeňské noviny z 21. července 1880 otiskují (věcně a celkem statečně) článek o odhalení penězokazectví:
      "Již několik měsíců v okolí Mariánských Lázní i v sousedních okresech se pátrá po výrobci falešných papírových bankovek, které tu někdo rozšiřuje a které tu obíhají, zvláště pak desetiguldenové státní bankovky. Ačkoliv byl padělatel a výrobce falešných bankovek nedávno odhalen, stále se nedařilo najít dílnu, kde se padělky tiskly, ani stroje, tiskařské nářadí a místo.
      Teprve nyní, v těchto dnech byly nalezeny desky ke gravírování. Následovala vyšetřování, pátrání po komplicích a vše ukazovalo na to, že tisk pochází z míst v bezprostřední blízkosti Mariánských Lázní. První kroky v pátrání nebyly sice úspěšné, ale nové výpovědi majitele mariánskolázeňské lesní kavárny Eremitage jistého F.M. s naprostou jistotou potvrzují, jaké instrumenty byly při padělání použity. Vyšetřovatel-soudce z Lokte pan von Nestler spolu s dvěma vrchními četníky, pány Henke a Kunze, šli prohledat dům F.M., který nakonec také vypověděl, že tiskárna je zahrabána v lese nad stavením.
      Ihned se začalo s výkopem a potvrdila se výpověď F. M. Ještě týž večer 16. července 1880 byla v lese vykopána tiskárna a dopravena jako předmět doličný k soudu do Chebu a rovněž kavárník F.M.
      Jak rozsáhlé bylo pátrání v aféře penězokazectví, je patrno z toho, že např. v Chebu bylo zadrženo 16-17 podezřelých osob, které byly buď bez přístřeší, nebo se chovaly podivně až podezřele.
      Rozsáhlé pátrání přivedlo soudce na stopu dalšího falšování - současně s nálezem u kavárny Eremitage byl prozrazen padělatel mincí u Bečově, jakýsi zedník Völkel, který už delší dobu zhotovoval falešné jednoguldeny. V blízkosti svého domova byl zadržen ozbrojeným lesním personálem a četníky, zatčen a odveden do vězení. Při prohlídce místa byl nalezen jistý počet falešných stříbrných guldenů."

Nietzsche o Momsenovi

      S větším zaujetím než uvedený případ penězokazectví věnuje Nietzsche pozornost události vskutku vzdálené - požáru domu proslulého historika Theodora Mommsena, o němž se dozvěděl z novin. Autorovi "Římských dějin" a dalších prací z římského starověku (pozn. 1902 dostal Nobelovu cenu) vyhořel dům a s ním shořely i jeho manuskripty. "Četl jste o požáru Mommsenova domu ?", píše Gastovi, "a že jsou zničena jeho excerpta, nejobrovitější přípravné práce, jaké kdy žijící učenec v současné době nashromáždil ? Vrhal se prý znovu a znovu do plamenů a ještě na něm, pokrytém spáleninami, mělo být spácháno násilí! Podobné počínání jako je Mommsenovo by mělo být velmi vzácné, protože jen velmi vzácně se sejdou obrovská paměť a odpovídající důvtip, které by byly schopny uspořádat a kriticky vytřídit takový materiál; bývá tomu však naopak, většinou bohužel pracují proti sobě. Když jsem slyšel o té příhodě, obracelo se mi srdce v těle a ještě teď fyzicky trpím, když si na to pomyslím. Je to soucit ?", ptá se Nietzsche, když si představuje - sám klasický filolog - spoušť zničených výpisků, poznámek, přípravných studií mnohaleté usilovné práce.
      Ale odpovídá hned: "Ale co je mi po Mommsenovi ? Vůbec mu nejsem nakloněn…"/Gastovi 18.7.1880/

Deštivá sezóna roku 1880

      V létě 1880 je nebe v Marienbadu zatažené a stále prší. Od Nietzschova příjezdu se také slovo "déšť" objevuje v každém jeho dopise: " … včera a dnes bylo deštivé počasí (nebyl jsem u pramene, což mne zlobí).." /17.7./; "bohužel je deštivo už dva nebo tři dny …"/2.8./; "ještě pořád jsem, moje milá, v Marienbadu, počasí je den ode dne celé týdny hnusné, věčně déšť a šedé nebe…" /12.8./; "zdržely mne tři týdny neustálých dešťů, které uškodily mému zdraví…" /Idě Overbeckové 18.8./; "pomyslete, že od 24. července pršelo každý den a často celý den! Deštivé nebe, deštivý vzduch …" /Gastovi 20.8./.
      Když 18.srpna 1880 zastihnou Nietzscheho oslavy 50. narozenin císaře Františka Josefa I., píše: "Dnes se tu slaví výročí císařova narození, ale já, jsem-li obklopen ze všech stran černou a žlutou barvou, mohu si představit vždy jen něco hrůzného, třeba výročí morové rány!" /Idě Overbeckové 18.8./. Nietzsche se rozhodne pojmenovat deště a věčně šedé nebe "r a k o u s k ý m počasím" /Gastovi 20.8.1880/. Nietzsche postrádá slunce a jasnou oblohu, která mu dělá dobře, neboť, jak píše "léto je pro mne, alespoň si to myslím, nejlepší doba pro práci".
      Nietzschovy nálady - jak v důsledku počasí tak vlivem jeho zdravotního stavu - se rychle střídají v náhlých, protichůdných pro a proti. Už počátkem července, když přijel do Mariánských Lázní, stěžuje si vůbec na počasí toho roku:
      "Letos, kdy se všechny měsíční teploty pletou jedna do druhé, a teď je tu například docela slušné počasí z pozdního října, je prostě všechno dovoleno …" /7.7.1880/. Neustálé deště ho připravily o "jakoukoliv schopnost rozhodnout se", "radostné očekávání" se střídá se zklamáním, jak píše paní Overbeckové, takže "tři týdny váhavě vzpínal křídla a chystal se z Marienbadu odjet."
      "Zítra odtud odjíždím", psal počátkem srpna ve stejný den matce i Gastovi /2.8.1880/, ale nakonec se tu zdrží do konce srpna.
      Jeho zdravotní stav je kolísavý, i když ho bolesti hlavy a očí ani zde neopouštějí - "hlava mě bolí stejně často jako loni; ve Svatém Mořici, v Benátkách a Naumburku to bylo skoro stejné jako v Marienbadu, ale přece jen si myslím, že se to tu trochu zlepšilo; bolesti hlavy už nejsou tak intenzivní," píše 10. července 1880. A druhého dne profesoru Ovenbeckovi:
      "… s mýma očima je to velmi zlé, nemohu je chránit víc než je chráním, a přece už vlastně nesnášejí ani čtení ani psaní; je zázrak vyšetřím-li příležitostně čtvrthodinku…" /11.7.1880/
      Také počátkem srpna konstatuje: "Můj zdravotní stav není úplně uspokojivý, vždyť nic nemůže být pravidelnější nežli způsob mého života! Nejméně osm hodin denně jsem na nohou a na cestě - jen tak snesu svůj život." /2.8.1880/
      Za deset dnů zase oznamuje: "Můj zdravotní stav … se zhoršil (deště, šedé nebe), měl jsem zase prudké záchvaty se zvracením atd.", píše Nietzsche 12.srpna. Chtěl by zde v lesích dospět alespoň "ke střednímu stupni svého životního stavu, za nějž jsem vděčil lesu, slunci, jasné obloze a fatálnímu pití místních vodiček …" /Idě Overbeckové 18.8.1880/.

Nietzsche na lesních cestách a zlepšení

      Takřka před koncem svého zdejšího pobytu, avšak ani ne deset dnů po tom, co psal o prudkých záchvatech, přece jen se jeho stav "trochu zlepšil".
      "Protože řídím svůj život s podivuhodnou chytrostí", psal sebevědomě své matce 21.8.1880.
      Čemu lze přisuzovat náhlé pocity zlepšení ? Tak například v době, kdy sděluje Gastovi, matce, sestře, že z Mariánských Lázní odjede, tj. 2. srpna, překvapivě Gastovi sděluje, že poslední dobou je "stále v nevázané a povznesené náladě."
      Lze připsat chvíle euforie zvratům průběhu jeho nemoci ? Rok 1880 je totiž jistým obratem, kdy tělesné bolesti a záchvaty jakoby vrcholily a od jara 1881 vystoupí u něho nové sebevědomí, povznesené nálady střídající deprese se objevují stále výrazněji a během těchto chvil uvolněného vytržení bude schopen - ovšem ve velmi krátkém čase a s přestávkami - psát knihy jako Tak pravil Zarathustra, "díla desetidenní", jak je charakterizoval. Do jaké míry jsou některé z těchto stavů povznesení vyvolány dávkami opiátů, které začal brát k utišení nesnesitelných bolestí, nelze v dané době zjistit.
      Už v Mariánských Lázních popisoval sama sebe ve stavu jakési euforie, radostného vytržení v dopise Gastovi 20.srpna 1880:
      "Jednou se na mě v lese člověk, který mne míjel, velmi pronikavě a upřeně zahleděl: v tom okamžiku jsem pochopil, že jsem jistě měl v obličeji zářivý výraz štěstí a že tak pobíhám už dvě hodiny."
      Je to však jediná zmínka toho druhu za celý mariánskolázeňský pobyt. V témže dopise vyslovoval i svou spokojenost s Mariánskými Lázněmi:
      "In summa jsem však s Benátkami a s Mariánskými Lázněmi spokojen…" Zní to paradoxně, neboť vedle sebe klade Benátky-město a Mariánské Lázně-symbol lesů, když ještě před nedávnem varuje Gasta, aby neopouštěl "s lehkým srdcem mé drahé Benátky". A za pár dní píše zase Overbeckovi:
      "Ceterum autem senseo, hory a lesy jsou lepší než města …"
      Na první pohled Nietzschemu nepřipadaly mariánskolázeňské lesy dost hluboké. Brzy však shledává, že "lesy jsou tu velmi krásné" /10.7.1880 v dopise Overbeckovi/ a oznamuje, že "užívá mariánskolázeňskou vodu a mariánskolázeňské lesy", na jejichž cestách "chodí denně deset hodin" /18.7.1880 Gastovi/, a utěšuje se, že zde má "alespoň les a v něm pěkné cesty", po nichž chodí často v dešti /dopis z 12.8.1880/, ba že je i osm hodin "na nohou a na cestě" /v dopise z 2.8.1880/.
      Až do konce svého pobytu nepřestává chválit "pěkné cesty v lesích" /Gastovi 20.8.1880/. Sestře pak píše, že to sice vypadá, "jako by se zřekl světa a pořád pobíhal po lesích" a že se stane pro ni "malým zvířátkem", zatímco ona "se otáčí mezi slavnými zvířaty". Zde naráží na její ambiciózní styky s Wagnerovými v Bayreuthu v době, kdy se už Nietzsche s Wagnerem navždy rozešli.

Myšlenky vzniklé ve zdejších lesích

      My víme, že během procházek si Nietzsche zaznamenává své myšlenky, které pak v aforismech shrnuje do svých knih. Také na procházkách v Mariánských Lázních se Nietzsche připravoval na své "polní tažení proti morálce", které pak zahájil v Ranních červáncích. Podtitul zněl Myšlenky o morálních předsudcích a v pěti knihách tu bylo publikováno 575 aforismů, z nichž mnohé vznikaly v mariánskolázeňských lesích !
      V korespondenci z lázní se ovšem Nietzsche o svých myšlenkách nezmiňuje, snad s výjimkou jedné věty v dopise Petru GASTOVI, v němž popisoval setkání s neznámým chodcem a svůj "obličej se zářivým výrazem štěstí". Věta zní:
      "Ještě nikdy se tu od Goethových dob tolik nepřemýšlelo a ani Goethe neměl v hlavě tolik principiálních věcí.." /v dopise 20.8.1880/
Nietzschův pobyt spadá do periody, kdy ukončil Menschliches, Allzumenschliches a poslední jeho část (Poutník a jeho stín) právě vyšla. Nietzsche se začíná koncentrovat na další dílo, které dokončí počátkem příštího roku (1881) s názvem Morgenröte - Ranní červánky. I když hlavní část knihy byla napsána "ve změti skal", na mořském břehu poblíž Janova v zimě 1880, "podzemní práce", "podkopání morálky" se začala připravovat již v Mariánských Lázních, jak vyplývá z dopisu Petru Gastovi:
      "Kopu se zápalem ve svém morálním díle a připadám si mimochodem jako v podzemí - a teď se mi zdá, že jsem konečně našel hlavní žílu a také východisko …" /v dopise 18.7.1880/
      To jsou obdobná slova, jaká nacházíme také v předmluvě ke II.vydání Ranních červánků z roku 1886 - "v podzemí", "v temnotě" proráží Nietzsche cestu novým myšlenkám, nepřipouští si bídu, kterou přináší nedostatek světla a vzduchu, ví že za tím, co je zatím nesrozumitelné, co je skryto a co je záhadné, brzy nastane jitro, vykoupení, ranní červánky. Sebe sama, člověka podzemí, připodobňuje k bájnému staviteli Trofóniovi (mimo jiné i staviteli hrobek) a když byl tak dlouho krtkem, s ranním rozbřeskem vystoupí na povrch a vysloví, "co chtěl tam dole".
      Toto vše píše ovšem až dodatečně, když jeho filosofie dopoledne a pravého poledne je již hotova a kdy nemá již nejmenších pochybností. Na počátku své podkopávající činnosti sice tušil, že "našel hlavní žílu" a "východisko", "nicméně něčemu takovému se stokrát věří a stokrát to člověk zamítne", jak vzápětí dodává.
      Na lesním cestách mariánskolázeňských tedy vznikaly myšlenky k jeho velkému tématu, ke genealogii morálky.
V Ranních červáncích není morálka ještě napadena, kniha neobsahuje ještě "žádné negativní slovo, žádný útok, žádnou zlobu", ale morálka se tu již nebere v úvahu, jak o ní později psal v Ecce homo. Ranní červánky - kniha, která se tu začíná rýsovat v Nietzscheho mysli - jsou pro něho "rozhodným krokem", "více osudem než knihou", jak psal nakladateli Schmeitznerovi 23.2.1881, když mu odesílal z Janova rukopis.

Dvě zdejší Nietzschova setkání

      Dílo vznikalo - jako všechna jeho ostatní díla - v samotě, ale nejen v oné "nejosamělejší osamělosti", ale i v samotě faktické. Za dvouměsíčního mariánskolázeňského pobytu došlo - podle korespondence - jen k několika málo setkáním. Na jedné procházce lesem se seznámil s vyšším duchovním a s ním rozmlouval o tématu nejmilejším - o hudbě:
      "Onen duchovní patří patrně k prvním, kdo se vážně zabývají starou katolickou hudbou. Vyznal se ve všech podrobnostech. Zdálo se mi, že je velmi zaujat Wagnerovými pracemi o Palestrinovi. Říkal, že zárodečnou podobou církevní hudby je dramatický recitativ v liturgii, a proto požadoval, aby také přednes byl tak dramatický, jak jen je možno. Řezno je prý dnes jediné místo na zemi, kde se dá stará hudba studovat, především slyšet, zejména v době pašijí."/z korespondence z Mariánských Lázní/
      Heinrich Köselitz alias Peter Gast byl rovněž hudebníkem, proto mu Nietzsche podrobně popisuje mariánskolázeňské setkání.
      Druhé setkání, o kterém se Nietzsche zmiňuje Gastovi, souvisí se sdělením, že tu žije "jako nejskromnější lázeňský host" a že je zapsán jako "Herr Lehrer Nietzsche". Píše, že "je tu hodně Poláků a ti mě, což je podivné, považují za Poláka, zdraví mě polskými pozdravy a nevěří mi, když jim sdělím, že jsem Švýcar. Je to polská rasa, ale srdce se odvrátilo bůhvíkam - tím se z nich se mnou jeden loučil, velmi zarmoucený." /dopis ze 20.8./
      Přitom je zajímavý fakt, že se Nietzsche nehlásí k němectví, ale prezentuje se svým švýcarským občanstvím, které přijal po jmenování profesorem na univerzitě v Basileji.
      Nietzschemu jistě lichotilo, že je považován za Poláka. Sám o sobě totiž prohlašoval, že jeho předci jsou polští šlechtici: "Všimněte si mého jména - moji předkové byli polští šlechtici, ještě matka mého dědečka byla Polka …", psal Heinrichu von Steinovi v prosinci 1882. A Poláci mu platili za Francouze mezi Slovany, čímž pak tento frankofilní svobodný duch zvyšoval lesk svého údajného slovanského původu.
      V Mariánských Lázních četl Nietzsche pravidelně vídeňskou Neue Freie Presse, liberální deník, orientovaný protiprusky a profrancouzsky, z něhož pak Nietzsche doporučuje Gastovi přečíst si vedle statě o Stifterovi (které vysoko cenil a řadil k "pokladům německé prózy") i článek o George Sandové a Mussetovi, o Hectoru Berliozovi v dopisech, tedy vše z okruhu frankofonního.

Nietzschův vztah k Petru Gastovi

      Nietzschovy dopisy svému příteli dokumentuje hluboký přátelský vztah ke Gastovi. Dne 2. srpna 1880 mu děkuje za dopis a píše cosi podstatného i o sobě a o svém vztahu :
      "Nejprve, milý příteli, alespoň pár řádků díků za Váš poslední dopis, který mě v mnoha směrem dojal, ale i zneklidnil; také Vás naléhavě prosím, abyste vyškrtl ze svého slovníku slovo "ohleduplně"; stále ještě nevíte, jak o Vás smýšlím, totiž ani ohleduplně ani opatrně, Vy máte mou důvěru a já bych si přál, abych v této věci měl důvěru Vaši. Ale je to zvláštní: ten, kdo brzy opustil tradiční cestu, jíž jdou všichni, a jde svou vlastní a správnou cestou, má stále poloviční nebo úplný pocit vyhnance, někoho, koho lidé odsoudili a kdo před nimi uprchl: tento druh špatného svědomí je utrpením těch, kdož chtějí být dobří po svém. Lékem na to je - co byste řekl? - mít úspěch právě u těch, kterým jsme napřed šli z cesty."
      Také zde se ozývá vůdčí téma tehdejší Nietzschovy existence: fugitivus errans - uprchlík bloudící. jak se sám označil.
      V souvislosti se sympatiemi ke Gastovi nemůže Nietzsche zapomenout na ztrátu sympatií Wagnerových. Přesto, že tato ztráta je definitivní a roztržka úplná, zůstane mu navždy ranou otevřenou. Připomíná to Gastovi v dopise z 20. srpna 1880 z Mariánských Lázní:
      "Příteli Gaste, do mé žňové, dožínkové nálady za-zněl Váš dopis sice trochu chmurně, ale tak plně a silně, že dnes opět jako vždy svou vzpomínku na Vás končím a zklidňuji chorálem:
      Co Gast činí, dobře činí, vůle jeho budiž pochválena. Amen.
      Jste z pevnějšího materiálu než já a smíte si vytvářet vyšší ideály. Pokud jde o mne, odporně trpím, postrádám-li něčí sympatii; nijak se nemohu vyrovnat s tím, že jsem v posledních letech ztratil sympatie Wagnerovy. Jak často o něm sním, a vždy o době, kdy jsme bývali spolu důvěrní. Nikdy mezi námi nepadlo zlé slovo, ani v mých snech, ale zato mnoho slov povzbudivých a veselých a s nikým jsem se snad tolik nenasmál. To je teď pryč - co je mi to platné, že jsem v mnoha věcech byl proti němu v právu! Jako by tím mohla být z mé paměti setřena ztracená sympatie ! - A podobné věci jsme zažil už před tím a pravděpodobně to budu prožívat znova. To jsou ty nejtěžší oběti, které na mně požadovala má cesta životem a myšlením, - ještě dnes se celá má filozofie rozkolísá po hodince sympatické zábavy s cizím člověkem: zdá se mi být zpozdilé chtít mít pravdu za cenu lásky, a nemoci sdělit to nejcennější, aby člověk nepřišel o sympatie. Hinc meae lacrimae … "
      Nietzsche "užívá mariánskolázeňskou vodu a mariánskolázeňské lesy" až do konce srpna 1880 a v posledním lístku matce a sestře oznamuje, že přijede za nimi do Naumburku "asi ve středu, nejpozděj ve čtvrtek počátkem září". Na tomto rozhodnutí už nic nemění a rozloučí se s Eremitáží, poustevnou; opouští Mariánské Lázně. Léto v Marienbadu skončilo.
      Jeho cesta povede jen na krátký čas na sever, a pak honem na jih, k moři, do Janova …
      Když se později vrací k Mariánským Lázním, nachází se toto místo v sousedství takových, které jsou mu nepříhodná - "Basilej, Naumburk, Ženeva, Baden-Baden, všechna horská místa, která znám, Marienbad, italská jezera - to jsou místa k zahynutí", píše sestře v červenci 1881. Podobně píše v dopise z října 1881 z Janova: "Můžu žít jen u moře … Také zde velice trpím, ale je tu řece možné s tím žít, zatímco v Engadinu, Marienbadu, v Naumburku, Basileji se mi život stal trýzněním zvířete. Jak nerozumné bylo v minulém létě jet do Marienbadu, zkazit si žaludek a přivodit všeobecné oslabení purgativním působením této vody. Jako bych si směl nechat odcházet sílu a touto cestou!"
      Do Naumburku, kde žije matka a sestra, se Nietzsche čas od času a chtě nechtě vrací, ale do Marienbadu se už nevrátí.
      Není divu, že Mariánské Lázně vzpomínaly zprvu na světového filosofa s rozpaky. Je zřejmé, že jeho odsuzující řádky o Marienbadu jsou příliš kruté a nespravedlivé. Přijel sem v hluboké duševní depresi, za trvalých bolestí hlavy. Těžko překonával svou chorobu. Zvládal to nekonečnými pochody a toulkami po mariánsko-lázeňských lesích. V té době uspořádával v sobě svůj příští myšlenkový svět, vznikaly nové myšlenky a ty si psal překotně při cestách do notesů. Zde v těžké samotě, se rodily základy jeho příštího díla, stejně rozporuplného jako jeho hodnocení všech míst, kde pobýval, krátce či trvaleji. Nietzscheho odsouzení byla postižena skoro všechna místa, kde pobýval, i ta, která hrála v jeho živo-tě významnější roli než Mariánské Lázně.
      To si zřejmě uvědomily později i Mariánské Lázně a připomenuly návštěvu tohoto filosofa prostou pamětní deskou na domě Eremitage. Byla zde do roku 1929, do doby požáru samoty. Kdy však byla odhalena a čí iniciativou, není dosud vypátráno.

      Tak jako dříve J.W.Goethe či později Franz Kafka, řadí se i Friedrich Nietzsche k obdivovatelům zdejších lesů - jaká to zvláštní a chronická vlastnost těchto velikánů lidstva!

Zárodek čtvrti Bellevue v lesích pod Hamelikou koncem 19. století - vzadu Café EREMITAGE
 

1889 - návrat k výrobě léčivé soli odpařováním
Solivárna nedožila ani šedesáti let existence

      Budova v Anglické ulici s čp.271 (Dnešní STÁČÍRNA MINERÁLNÍCH VOD je již několik let v rukou akciové společnosti Marienbad Waters a.s. Mariánské Lázně) v dnešní vilové čtvrti Bellevue patřila klášteru Teplá. Klášter ji postavil roku 1889 jako nové zařízení u Ferdinandova pramene, nikoliv však jako stáčírnu minerálek, ale jako solivárnu. Budova sloužila v letech 1889 - 1946 k výrobě léčivé soli odpařováním minerálních vod.
      Takto nastal návrat k získávání léčivé soli odpařováním minerálních vod.

Nejstarší pokusy s odpařováním minerálek a výrobou léčivé soli

      Pokusy o získání soli ze zdejších minerálních vod se datují od roku 1528, kdy se dokonce český král Ferdinand zajímal o možnost těžit ze zdejší "úšovické" vody kuchyňskou sůl. Pokusy nepochybně nedopadly slavně, protože dnes víme, že zdejší minerální vody neobsahují kuchyňskou sůl, ale sůl Glauberovu s projímavými účinky. Velký plán učinit Čechy samozásobitelskou zemí kuchyňské soli se nezdařil. Přesto pokusy s odpařováním minerálek pokračovaly s přestávkami po celé 16. i 17.století. Když byl počátkem 19.století upravován terén u Ferdinandova pramene, byla nalezena v zemi inkrustovaná prkna a zbytky různého nářadí, prozrazující pradávné pokusy s odpařováním minerální vody.
      Postupně byla získána zkušenost s účinky vyrobené soli a klášter povolil (1766) lékárníkovi Damiánu SCHULTZOVI vyrábět léčivou sůl odpařováním vod Křížového pramene. Tato sůl se v lékárnictví nazývala Sal Teplense, používala se jako projímadlo a prodávala se do lékáren - libra (fund) za 2 zlaté. Výroba soli probíhala velmi primitivně: v prosté kůlně u Křížového pramene se v kotli vyvářela voda Křížového pramene a získaná sedlina se sesypávala do nádoby. Topiva bylo v okolí v lese dost a dost. Cestování sem však bylo s mnoha překážkami a krajina nebyla vždy bezpečná.
      Jisté je, že to byla výroba léčivé soli, která vyvolala silný zájem mezi odborníky. Lékárenské využívání "tepelské" soli obrátilo pozornost ke zdejším kyselkám a konec konců motivovalo klášter k odvážnému rozhodnutí - k osídlení této pustiny a k založení lázní. Vzpomeňme, že v té době také pražský student Zauschner (1766) zkoumal zdejší vody a zvláště ho upoutala zdejší sůl, s níž prováděl různé chemické pokusy. Místní historie poněkud opomenula fakt, že epocha získávání, prodeje a užívání léčivé soli, Sal Teplense, byla významnou předehrou vzniku lázní.
      Přesto se znovu a znovu, tvrdošíjně přemýšlelo nad tím, zda by se zdejší sůl přecejen nedala řádně vyčistit a využít k solení. Ani odborníci se nechtěli rozloučit s myšlenkou získání kuchyňské soli. Poslední takový pokus odpařování minerálek dělal tu - jak vzpomínal K.K.Reitenberger - ještě v letech 1805-1806 hornický mistr Piška z Horního Slavkova).

Založení mariánskolázeňské solivárny

      K této výrobě se klášter rozhodl vrátit za opata Alfréda Ambrože Clementso koncem 80.let 19. století. V roce 1889 byla postavena budova solivárny a začalo se opět s výrobou léčivé soli. Tato sůl se dále používala v lékárnách a kromě toho si ji přidávali lázeňští pacienti do pohárků s Křížovým pramenem pro posílení léčivého účin-ku. Odpařovala se z vod Ferdinandova pramene, který byl dostatečně vydatný. Původní jednoduché odpařovací zařízení bylo v roce 1926 modernizováno, kdy byly instalovány tyto stroje:
            1. předvarné zařízení
            2. tři tlakové parní stroje systém Heckmann
            3. buben na sušení soli
            4. aparatura pro sycení soli uhličitany.
      Nový technologický postup byl (od roku 1926) následující:
      1. prameny Ferdinand I. a II. přicházely do předvařiče, kde se ohřály na 102°C, při čemž se odstranil oxid uhličitý (CO2) a vyplaval nerozpustný náplav, který tvořily sloučeniny vápna, magnezia a železitých karbonátů.
      2. aby byl tento náplav zcela vyčištěn a vyluhován, protékala minerální voda dvěma náplavovými odlučovači a z nich byla při-vedena voda prostřednictvím pumpy kontinuálně k vlastnímu odpařovacímu procesu.
      3. ve třech tlakových kotlích s diferencovaným odpařováním se voda racionálním způsobem snížila na 12° Be a po následné filtraci prostřednictvím tlakového filtru byla přivedena k bubnu suchého vaření, kde došlo ke konečnému odpaření.
      4. sůl se potom sytila přírodními pramennými uhličitany, aby se do přírodní soli vrátily zpět karbonáty natria a vápníku, zadržené předtím při odpařovacím procesu.
      5. karbonovaná sůl byla pak zcela vysušena a mleta v mlecím zařízení. Za 24 hodin bylo možno takto vyrobit 300 kg pramenné soli (Brunnensalz).


Používání přírodní soli

      Přírodní sůl ("Marienbader Brunnensalz") měla příjemnou, slanou, mírně alkalickou chuť. Expedovala se ve skleničkách váhy 125 g nebo 250 g a na etiketě byla velice významná ochranná známka, aby nebylo možné léčivou sůl napodobovat. Rozpouštěla se v teplé či studené vodě, a sice 1 až 2 čajové lžičky do 1/4 litru pitné vody. Působila příznivě především na funkci žaludku, tj. zlepšovala vyměšování a zlepšovala činnost a zvlhčování žaludku, střevního systému, ledvin a jater. Používala se analogicky jako k léčení používané minerální vody - k léčbě stejných chorob a stejných případů. Rozpuštěná sůl zvyšovala vstřebávání u zažívacích orgánů; zrychlil se odchod obsahu žaludku, střev, sliznice a žluče, zrychlila se tvorba moče a obdobně působila na hybnou sílu průtoku krve; příznivě ovlivňovala organickou výměnu látkovou.
      Velice výhodná byla sůl pro nemocné, kteří nemohli ztrácet čas 4 až 6-týdenním pobytem v lázních, nabízelo se používání této plnohodnotné náhražky po stejnou dobu. Přitom bylo ovšem nezbytné dodržovat přiměřenou dietu. Tak bylo dosahováno především žádoucích ztrát tuků a snížení celkové tělesné váhy. Sůl byla účinná při odtučňování. Kromě výroby soli se vyráběly ještě:

Mariánskolázeňský extrakt ze smrkového jehličí

      Začal se vyrábět v roce 1926. Byla vyzkoušena vlastní technologie; zřízeno a dáno do chodu vlastní zařízení. Šlo o extrakční zařízení, které bylo ihned patentované. Destilací parou a tlakem se vyráběl z čistého smrkového a borového jehličí na tomto zařízení přírodní mariánskolázeňský smrkový či borový extrakt ("Marienbader Fichtennadelextrakt") a expedoval se i do zahraničí. Po padesáti letech si naopak mariánskolázeňští převáželi z východního Německa někdejší mariánskolázeňskolázeňskou specialitu - Fichtelnadelextrakt.

Mariánskolázeňské pramenné mýdlo

      ("Marienbader Brunnenseife") bylo vyráběno z pramenné soli a expedováno v bednách.

Mariánskolázeňské tabletky

      ("Marienbader Brunnenpastillen") byly oblíbené a dělaly se z vyrobeného prášku a expedovaly se v krabičkách po 40 kusech. Dávaly se do vody, kde se rozpustily, a voda se vypila. Jinou formou byly krabičky s 10 dózami pramenné soli po 5 gramech.

Mariánskolázeňský mateří louh

      ("Marienbader Mutterlaugensalz") se vyráběl rovněž ze zdejší soli a používal se k posílení koupelí. Do koupele se doporučoval až 1 kg tohoto výrobku. Vedle toho se expedoval v lahvičkách tekutý mateří louh ("Marienbader Mutterlauge") - 1 lahvička pro jednu koupel.

Z historie solivárny

      Čerpání Ferdinandova pramene do solivárny vycházelo z jeho tehdejší vydatnosti 30 litrů za minutu. Minerální voda se stáčela do rezervoárů a odtud byla vedena k odpařování. Ze 100 litrů pramene se vyrobilo 83 dkg práškové soli, která byla v konečné fázi identická co do chemického obsahu s přírodní minerální vodou s jediným rozdílem - totiž že chyběly volné uhličitany. Výrobky solivárny podléhaly trvalé a přísné chemické kontrole L.Redtenbachera a v posledním období Dr.Wintera.
      Solivárna byla mnohokrát rozšiřována a přestavována, jak je patrno z rozlehlosti areálu ale i stavební "záplatovanosti". V solivárně (Salzsudwerk) byl umístěn také úřad pramenů (Quellenamt) s přednostou úřadu Ing. Dr. Benno Winterem, který si postavil nedaleko odtud na svahu svou vlastní vilu. Kolem roku 1940 se uvádí nabídka prohlídky solivárny pro hosty: útery a čtvrtek od 14 do 18 hodin; zajištěno odborné vedení prohlídky s výkladem jímání pramenů.
      O poválečném vývoji solivárny je málo zpráv. Solivárna byla v provozu ještě roku 1946, pak byla výroba zastavena a velké zásoby soli byly odvezeny do skladů do Karlových Varů. Zde se balily a expedovaly se do drogerií až do roku 1957, kdy došlo k vyčerpání zásob. To však už řadu let sloužila mariánskolázeňská solivárna jako stáčírna, zprvu jen málo mechanizovaná, ale trvale se technicky vylepšující. Do lahví se stáčel výborný Ferdinand VI. nazývaný EXCELSIOR, s citronovou příchutí.
      Lázeňské pití pramenů, koupele, peloidní léčba, stáčení pramenů do lahví, výroba soli, mýdla, extraktu, tabletek - jak vidět, klášter Teplá nevynechal žádnou možnost ve využívání přírodního bohatství na svém bývalém panství.
      Je zajímavé, že v úšovické čtvrti Bellevue bylo několik domů s popisnými čísly Mariánských Lázní. Kromě areálů Bellevue a Ferdinandova pramene to byla i solivárna. Katastrální hranice mezi Úšovicemi a Mariánskými Lázněmi tu byla klikatá.


Vloupání do Švýcarského dvora

      7. září 1937 se objevuje zpráva v místním tisku, že v městě a v okolí působí zlodějská banda a vykrádá domy. Noviny žádají policii a četnictvo, aby použily všechny prostředky k odhalení zločinců. Mezi obyvatelstvem nyní pa-nuje velký neklid, protože s obavou hledí ke každé další noci. Lupiči se vloupali na Bellevue do vily Žampach, dále byly ukradeny u učitele Harlase a trafikanta Schwippla obleky a kabáty z uzamčených bytů, zatímco lidé ve vedlejší místnosti spali. Další vloupání nyní hlásí kavárna Švýcarský dvůr.
      Kolem 11 hodiny večer přišly domů z práce dvě ser-vírky a když vstoupily do pokoje, zaslechly kroky venku na otevřené verandě. Rychle vzbudily správce domu pana Baiera, který volal policii v Mariánských Lázních. Protože se však nemohl domluvit, zda policie ihned přijde - pravděpodobně policista nerozuměl panu Baierovi, co se od něho žádá - zavolal Baier raději úšovické četníky. Během čtvrt hodiny se objevili dva policisté z Úšovic a s revolvery v ruce se blížili k Švýcarskému dvoru. Náhle prolétlo vzduchem prudké zapísknutí někde od zahrady pod kavárnou, načež lupiči uprchli. Při prohlédávání verandy byly nalezeny dvě vymáčknuté okenní tabulky - důkaz, že zloděj už pracoval na svém díle. Měl pravdě-podobně vyhlédnuty stříbrné příbory v restauraci. Minulý týden ve vile Žampach byly rovněž ukradeny příbory ve stříbře a v alpace.
      Dále se uvádí, že včera odpoledne se pokusili lupiči vniknout do Rájovské myslivny. Silniční hlídač zpozoroval podezřelého mladíka, asi 19-20 let, a ihned šel pro pomoc za hajným. Když spatřil lupič, že přicházejí, skočil do blízkého lesa a zmizel.
 

Co bude s našimi lázněmi (1880) ?

      Novinový článek z Mariánskolázeňských novin z doby Nietzscheho pobytu (1880) se ptá nadpisem "Was wird Marienbad sein ?" a děsí se zarůstání města lesy a přebujením stromoví! Rozebírá bujný růst stromů tak, že to obtěžuje příchozí. Host, který přijel před deseti lety (1870), mohl se kochat četnými výhledy na město. Nyní jsou přerostlé vyhlídky jako Hirtenruhe (u Kamzíka), Mescery Höhe (na Mlýnském vrchu), Friedrichs Wilhelm Höhe (na Špičáku), zcela zarostlá je Schwarzenbergova vycházková stezka, a Goethův stolec na Hamelice.
      Stromy zkrátka rostou příliš rychle a Mariánské Lázně se nestarají o úpravy a utopí v jejich stínu … Taková vycházka smrkovým lesem od Křížového vrchu nad lomem (přes který je krásný výhled na lázně - dnes Vltava) k Eremitáži, ke Švýcarskému dvoru až k Ferdinandovu prameni by byla pěkná, kdyby se cesta upravila. Stezka by byla velmi frekventovaná! Páni doktoři předepisují pobyt v lese, nařizují procházení se lesy a výlety, ale ani doktoři ani páni radní - nikdo nedbá na to, jak to v lesích vypadá a kdo to bude udržovat. I příroda vyžaduje přiměřenost, ke které se dobový článek hlásí verši:
            Du sollst gehen und nicht laufen
            Du sollst trinken und nicht sausen
            Du sollst essen und nicht fressen
            Und den Mittagsschlaf vergessen.
            Im Allem sollst Du mäßig leben
            Und Gott dem Herrn die Ehre geben.
 

MIRAMONTE

Starodávné hodiny z porcelánu
Rozsvítily se a hrají
Do podzemního džbánu
Pramení slzy mariánských drůžiček v měsíci máji

Miramonte
Dort ze šlehané smetany
Při dvorských menuetech se klaňte
Beethoven hraje varhany

A Goethe v černém kabátě
Pronásleduje Červenou Karkulku
Poslal jí krásnou elegii
Koketě
Po jednom lázeňském andílku

Bílé hvězdy - sezónní paláce
V nichž monacký kníže s anděly peří dral
John Bull tu teskní po Nizze
V hotelu Balmoral

Riviéro, bez břehů labuti mé vlasti
Jež zpíváš při každé vzpomínce
Buď šťastna a neumírej
Tvé pastýřky budou pásti
Na sladkých nivách Čech blouznivé vyhnance

Toulavé básníky již po západu slunce
Mimo všechen svět stanuli cestou z hor tu
A uprostřed cizího tance sbírají uschlé věnce
A smetanu z Tvých zkamenělých dortů

Vítězslav Nezval, Mariánské Lázně


Seznam domů vilové čtvrti Bellevue

Casino BELLEVUE, původní název, v letech 1953-1958 ODRA, 1958-1990 di VITTORIO, 1991 návrat k původnímu názvu, Mariánské Lázně čp. 281
Villa SVATÝ JIŘÍ, něm. SKT.GEORG, 1960-1992 Městský dům pionýrů, Mar.Lázně, čp. 358
SAINT ANTONIUS či ANTONÍČEK, pension, Mar. Lázně čp. 472
REGENT (od 1997), pův.HUBERTUSBURG, 1945 JARMILA, 1953-90 VÍT NEJEDLÝ, 1992-96 NARCIS, Úšovice čp. 116
MORAVA (od cca 1948), pův. VILLA LEONHARDUS, 1907 BISMARCK, 1945 BAROK, Úšovice čp. 117
BLANKA (od 1945), pův. WINGOLF, Úšovice čp.143
NIRVANA (od 1945), pův. HILLIGENLEI, Úšovice čp. 207
LAMBARENE (od cca 1960), pův. WALDHOF, pak KÖHLERHOF, HELENENHOF, 1930-60 BIARITZ, Úšovice čp.162
SAN REMO, původní název, Úšovice čp.161
STARÉ MIRAMONTE, pův. EREMITAGE, 1910 Café MIRAMONTE, zaniklo požárem 1929, Úšovice čp.87
TYROLSKÝ DvůR, pův. TIROLENHOF, 1945 ALPA ale zaniklo, lid. U Větráka, Úšovice čp.88
ZÁMEK MIRAMONTE,, něm. SCHLOSS MIRAMONTE, původní název, Úšovice čp.133
DUHA (od 1945), pův. VILLA KLEIN, lid. VACH, Úšovice čp.383
ORAVA (od 1945), pův. VILLA RÜTTLI, lid. Čechura, Úšovice čp. 265
MIRJAM, původní název, lid. U Hajnýho, Úšovice čp.252
PARKVILLA PANORAMA, pův. PARKVILLA LUCHA, lid. Lucha, Úšovice čp. 158
FELICITAS, původní název, lid. Kubinský, Úšovice čp.168
LUXEMBURG (po 1958), původně VALERIE, správně ROSA LUXEMBURGOVÁ,Úšovice čp. 167
Villa EVA ( kol 1993), pův. VILLA HERMA, od 1953 STACHANOV, Úšovice čp. 299
LA PASSIONARIA (od 1958), původně HYDEPARK, Úšovice čp. 244
Villa DUBINA, pův. VILLA EICHWALD, 1945 RAFAEL, ale neujal se, později dnešní název, Úšovice čp. 234
Villa MARGOT, původní název, Úšovice čp. 196
Villa ANDREA, původní název, Úšovice čp. 236
Villa SKALNÍK (od 1995) , pův. Villa EGERER, 1945 OLGA, cca 1956 ZOJA, Úšovice čp. 242
Villa MILENA (od 1945), pův. MADERHEIM, český název zanikl, Úšovice čp. 204
WESTMINSTER, původní název, od 1952 do 1996 NEMOCNICE, Úšovice čp. 307
FATIMA (od 1945), pův. FALKENBURG, čes.název zanikl, 1952-1996 součást NEMOCNICE, Úšovice čp. 263
BRIONI, původní název, 1953-1996 součást NEMOCNICE, Úšovice čp. 147
BERTA, původní název, 1945 SAN FRANCISKO, 1953-1996 DĚTSKÁ INTERNA, Úšovice čp. 148
ZLATÁ HARFA, něm. GOLDENE HARFE, původní název, Úšovice čp.257
TAORMINA, původní název, 1945 a pak od 1950 dosud NEMOCNICE, Úšovice čp. 300
ŠVÝCARSKÝ DVŮR, něm. SCHWEIZER HOF, lid. Oplatkárna, Úšovice čp. 87
MARIANNE, původní název, lid. U Mariány, Úšovice čp. 450
HALALI, původní název, lid. U Císaře, Úšovice čp. 455
VRÁTNÍK, Úšovice čp. 424
PROTĚŽ (od 1945), původně název VILLA ŽAMPACH, Úšovice čp. 240
ONDRA, Úšovice čp.477
ŘEZÁČ, Úšovice čp. 476
NECHVÍLE, lid. U Benedů, Úšovice čp. 458
HELLEBRANDOVÉ, Úšovice čp. 479
KACEROVSKÁ, Úšovice čp. 480
PRVOSENKA, pův. Villa WINTER, Úšovice čp. 394
ŠÍP, Úšovice čp. 481
SOLIVÁRNA neboli STÁČÍRNA, Mariánské Lázně čp. 271
FERDINANDŮV PRAMEN, Mariánské Lázně čp. 270
ČERVENÁ KARKULKA, původně CAFE WASHINGTON, Úšovice čp. 145
 

Slavná Krohova kavárna BELLEVUE
Ve směru do parku

Ve směru k dnešní silnici


V PROSINCI 1997 vyjde poslední letošní HAMELIKA jako dvojčíslo se soupisem obcí v našem kraji podle Antonína Profouse, tj. s výkladem původu názvů obcí a odkazy na nejstarší dokumenty o obcích. Oblast je ohraničena přibližně hranicemi bývalého ( i příštího) Karlovarského kraje.

HAMELIKA, vlastivědné materiály z Mariánskolázeňska. Připravil Ing. Richard Švandrlík. Desáté číslo XXI. ročníku (pořadové číslo 272.), Mariánské Lázně - vyšlo 30.listopadu 1997.