D v a c á t é   s t o l e t í   j a k o   s t o l e t í   k i n e m a t o g r a f i e
Ročník XXI. (1997)
Pořadové číslo 271.

9.
Mariánské Lázně
26. října 1997
OBSAH 
 

První stálé kino v Mariánských Lázních - Eckertův ZENTRAL

Ing. Richard Švandrlík Jak vstoupilo kino do Mariánských Lázní

Ing. Richard Švandrlík První mezinárodní filmový festival v Mariánských Lázních

Ing. Richard Švandrlík Další kina v Mariánských Lázních

Literatura k článku

Mgr. Václav Kohout Mé vzpomínky na kino KOLONÁDA

Josef Neubauer Vzpomínky na dětská léta

Loučení s pohádkovými brachy Dlouhým a Bystrozrakým

Ing. Richard Švandrlík- Václav Nový sen. 50 let od tragédie ve Třech Sekerách

Mgr. Václav Kohout Listujeme v Mariánskolázeňských novinách v roce 1910

Požáry v Hleďsebi a Klimentově

Sáňkování hlavním zimním sportem do roku 1914

Emil Baruch hoteliér

Třetí lékárna v Mariánských Lázních

Ing. Richard Švandrlík Kdo byl Haubner (1861 -1934)

Jaro Miškovský (M.Lázně 1932) Mariánskolázeňský Bernard Shaw (portrét Hanse Haubnera)

Okapi (Mladý svět 40/1997)

Ing. Richard Švandrlík Okapi v klášteře Teplá

Přidělování půdy před padesáti lety

Ze vzpomínek JUDr. Ladislava Jiráska

Franišek Koubek senior Zánik kavárny Wolfstein

Polom na prodej

Ing. Richard Švandrlík - Václav Nový sen. Kamenec alias Holenstein minulostí

Pavel Vondráček I dřevěné domy v Čechách umírají (Lidové noviny)

Kalendář listopad 1997

Kalendář prosinec 1997

Příští číslo Hameliky: Historie vilové čtvrti BELLEVUE

První stálé kino v Mariánských Lázních -
Eckertův ZENTRAL

      Stejně jako každý rok přijel i v roce 1910 na podzim pan ECKERT a pořádal ve vlastním stanu kinematografická představení na oblíbeném prostranství Volksfestplatz (v místech u sokolovny, která tehdy ještě nestála). Promítal tu dlouho do podzimu. A nakonec se rozhodl a začal stavět zděnou budovu nedaleko prostranství, kde tradičně stanoval - bylo to v tehdejší Nové ulici (dnes Nerudova) vedle domu ASGARD. Jde o dnešní kino SLÁVIA. Už o Vánocích 1910 ohlašoval v budově první představení, ale zda se uskutečnilo, nevíme. Z inzerátu pana ECKERTA:
      "Kinematografické divadlo má 260 pohodlných sedadel, moderní elektrickou instalaci a ventilaci. O nedělích (sobota byla pracovním dnem) a svátcích pořádá tři představení denně - v 15, v 18 a ve 20 hodin. Ve všední dny denně v 20 hodin. Číslovaná sedadla 1,20 K, uzavřená 1 K, I.místo 80 haléřů, II.místo 60 haléřů, III.místo 40 haléřů. Děti platí polovic. Název kina je ZENTRAL."
Marienbader Zeitung 24.12.1910 et 31.12.1910

Jak vstoupilo kino do Mariánských Lázní
      Vznik prvního "biografu" či "kina" neboli "kinematografického elektrického divadla" je spojen nerozlučně s jménem George ECKERTA.
      Georg Eckert se narodil roku 1877 v Žatci v rodině kulisáře Eckerta. Mladý Jiří se už v mládí upsal bílému plátnu na celý život. Technický vynález ho lákal a jistě neuvažoval o tom, že by mu film přinesl miliónové příjmy. Nanejvýše že by ho mohl uživit. Kdyby dnes mohl vzpomínat, jistě by vyprávěl o nesmírné dřině při neustálém zavádění nové a nové techniky v novém, neznámém a podivuhodném odvětví kinematografie.
      Když jeho bratranec OESER otevřel před sto lety (1896) v Litoměřicích první putovní kino s názvem "Elektrisches Illusionstheater", přidal se k němu a cestoval s ním po Moravě, po Slezsku a po Haliči, kde předváděli nový vynález. Eckert dělal operátora a obsluhoval kameru. Byly to tehdy ještě primitivní kamery s plynovými lampami, které dovolovaly obraz o maximální velikosti 2 čtvereční metry. Natočené filmy (většinou francouzské, ale i rakouské) byly dlouhé 25 až 60 metrů. Firma GAUMONT (ale i jiné) je nepůjčovala, ale prodávala. To bylo drahé, nemluvě o tom, že šlo materiál hořlavý.
      Eckert brzy poznal taje promítání a četné technické "finty" i nebezpečí a rozhodl se v roce 1903, že se osamostatní. Pražské místodržitelství jeho žádost zamítlo s ohledem "na velmi naléhavé omezování takovýchto podivných licencí". A tak táhl zase a každoročně Moravou, Haličí s novými filmy. Až konečně v roce 1906 obdržel licenci na tzv. Wanderkino - kočující kino.
      Všechny své úspory investoval do budování nového podniku, který nazval "THEATRE ELECTRIQUE". K vandrovnímu podniku potřeboval lokomobil (pojízdný parní stroj na výrobu elektřiny) a 14 vozů (maringotek), velkou stanovou plachtu a malý štáb nadšených pracovníků, s nimiž mohl během několika hodin postavit kino. Podoba s kočujícím cirkusem byla veliká.
      V Mariánských Lázních se poprvé objevilo kino kolem 1900. Tehdy to byl kinopodnikatel OESER, který sem jezdil. Promítal ve stanu na louce v místech dnešní sokolovny, ale jsou i zprávy o tom, že Oeser jednu sezónu promítal v hostinci VIKTORIA (dnešní oplatkárna).
      ECKERT využil nyní této pravidelné Oeserovy "štace" a předvedl své vlastní kino v Mariánských Lázních poprvé v roce 1906. Bylo to při lidové slavnosti na prázdném dosud prostranství proti domu čp.381 RIGI (dnes ELIŠKA, poslední dům v Luční ulici vpravo). Proti domu RIGI rozbil veliký cirkusový stan a vedle něho postavil lokomobil. Úžas i bázeň budila u dětí tato supící, drnčící, jiskry vyfukující "mašina", která přes hnací řemen poháněla promítací přístroj. Hlasatel vyvolával program, který se obvykle skládal z deseti krátkých filmů. Např. v roce 1908 to byly filmy:
      1. Panorama z Tyrol
      2. Prohlídka zoologické zahrady v Berlíně
      3. Zborcení obrovského komína v Americe
      4. Pokládání telegrafického drátu německými telegrafisty-vojáky
      5. Chytání lososů v horských proudech Kanady
      6. Transport cirkusu Barnum a Barley v Hamburském přístavu
      7. Vodopády Latifoss v Norsku
      8. Půlnoční slunce za polárním kruhem
      9. Příjezd čínské tramvaje atd.atd.atd.
      Publikum se shromáždilo u pokladny, zaplatilo vstupné a uvelebilo se uvnitř na dřevěných lavicích. S napětím naslouchalo vyvolávání hlasatele, který kromě názvu filmu komentoval každý program během promítání slovem.
      V roce 1910 Georg Eckert, unavený štrapacemi stěhování kina se rozhodl usadit se. K tomu si zvolil Mariánské Lázně, kde byla návštěvnost vždy vysoká. Když se rozhodl pro malé Mariánské Lázně (asi 4 tisíce obyvatel), byla v tom značná dávka odvahy, protože kina byla jen v některých velkých městech. Například Plzeň s 80 tisíci obyvateli měla dvě kina, Cheb s 30 tisíci obyvateli si mohl dovolit jedno kino.
      Eckert se rozhodl postavit kino na dnešní hlavní třídě na prostranství před domkem ARCO. Toto prostranství, kde kdysi údajně došlo k sebevraždě jedné služebné z hostince Schönau (Šumava) a kde nechal pak hospodský postavit boží muka jako vzpomínku na nešťastnici, má podivný osud.
      Jedná se o malé parkoviště vedle Oděvy proti spořitelně. Je stále nezastavěné a odolává mnoha plánům na zástavbu v minulosti. Když vynecháme různé návrhy a plány před první světovou válkou i Eckertovo úsilí o koupi, pak žádná stavba ani plán se tu nerealizovaly. Uveďme např. plán výstavby obchodního domu JEDNOTA před rokem 1980. Později, po roce 1990, pokud vím, tu chtěl stavět obchodní komplex doktor Bartůšek. Domek ARCO, kde bývala nějaký čas bytová správa města, byl stržen před 15-20 lety a místo zůstává pořád prázdné. Kamenná boží muka byla kdysi složena a odvezena ke kinu Zentral, kde ležela mnoho let.
      Vraťme se k panu Eckertovi. Pro jeho kino to bylo místo ideální, na hlavní cestě. Ale bylo příliš drahé. Hledal proto jiné místo poblíž prostranství, nazývaného Volksfestplatz. Nakonec využil Georg Eckert tzv. Wamserova gruntu vedle domu ASGARD (dnes čp.382 Jiskra) v mělkém svahu a zde postavil svůj "ZENTRAL KINEMATOGRAPH - THEATER LEBENDER PHOTOGRAPHIEN".
      Nové kino stálo nedaleko původního stanoviště jeho "cirkusu", který tu několik let každoročně stavěl a boural. Budova měla 250 sedadel, využila svahu pro hlediště a byla čistě účelovou stavbou bez bytu. Fotografie ukazuje, že šlo o přízemní dlouhou stavbu vedle ASGARDU. První představení, avizované na konec roku 1910, se ve skutečnosti konalo začátkem roku 1911. Návštěvnost díky lázeňskému publiku a zvědavosti domácích byla dobrá a úspěch pomalu přicházel.
      Vpředu fotografie původního biografu před první světovou válkou ukazuje skromnou architekturu pízemní stavby. Stála v místě dnešního kina SLÁVIA a v pozadí ční dům ASGARD.
      Už v roce 1914 mohl ECKERT strhnout původní budovu a postavil novou a větší. V patře pak už umístil svůj byt. Sotva však byla stavba hotova, vypukla válka, ECKERT musel narukovat a na frontu a na domě zůstal velký dluh. Kino zůstalo na starost jeho ženě vedle čtyř dětí. Na frontě ovšem sloužil EKKERT jako obsluha frontového kina, které promítalo za frontou vojákům filmy, především u Insonzo.
      Když se vrátil v roce 1918 z vojny, nastaly EKKERTOVI nové těžkosti. Vzniklo Československo a v něm přísnější dohled nad reklamou kina, cenzura, nařízená dvojjazyčnost plakátů ap. Přesto v roce 1926 mohl z výtěžků několika let kino znovu rozšířit na 600 míst a dokonce dal vybudovat i balkón.
      Do roku 1930 byly filmy němé a celý děj byl podmalováván hudbou klavíristy, který tu měl trvalé zaměstnání. Pianista se musel ve svých improvizacích přizpůsobovat ději. Jinou hudbu musel vybírat při veselohře, jinou při smutných scénách. Když někdo na plátně zemřel, přecházel na harmonium.
      V prvých dobách se pokoušel o zvukový film použitím gramodesek. Například operetní duo bylo na plátně provázeno puštěním desky, kde byly hlasy nahrány. Když se však nepovedlo spustit desku přesně ve stejný okamžik, končil pokus hudebního podbarvení humorným nezdarem.
      V roce 1930 přišel první ozvučený film, což však vyžadovalo další nemalé investice. V kinematografii docházelo ke změnám a tehdy, při 25. jubileu své kinematografické činnosti, si ECKERT povzdechl: "Časy už nejsou jako před válkou - půjčovny chtějí maximální podíl na zisku a podnikání je horší a horší."
      Za první republiky bylo nutno využívat ekonomicky prostor kina pro různé kulturní účely. V kině se nepromítalo výlučně. Vystupovali tu kouzelníci, artisté i různí umělci. Dokonce tu vystupoval v roce 1928 světoznámý a ve své době velmi populární kozácky taneční pěvecký soubor Sergeje JAROVA. Pro velký úspěch museli v Mariánských Lázních přidat jedno samostatné vystoupení mimo plán.
      Když překvapila první světová válka lázeňského hosta ruského velkoknížete VLADIMÍRA se svým doprovodem, muselo se mu hrát mimořádné noční představení. To objednal sekretář velkoknížete. Mezinárodní vysoká šlechta si předplácela lóži v kině a indická princezna si nechala v této lóži před svým příchodem položit ty nejdražší koberce kolem dokola.
      K návštěvníkům kina patřily i samy filmové hvězdy. a velikáni jako Emil Jannings či Hans Alberts. Stejně tak se rádi dívali na plátno různí politikové, mezi nimiž za první republiky býval Maxim Litvinov, ministr SSSR se svým doprovodem.
      V roce 1933 zemřela jeho věrná spolupracovnice v kině paní Eckertová a v roce 1945, krátce před koncem války, zahynul při bombardování Bayreuthu jeho syn Eduard.
      Mládež vymýšlela různé triky, jak se dostat do kina, když neměla peníze nebo když byl film mládeži nepřístupný.
      Nejednou se přihodilo, že venkovský host přišel do řady již za tmy a dívaje se na obrazy na plátně sedl si a nesklopil sedadlo. Jeho pád na zem byl provázel bouří smíchu publika za ním.
      V roce 1945 přišli Američané do Mariánských Lázní a obsadili pro sebe kino. Promítali si tu své filmy až do listopadu 1945. Zatímco Eckertův syn Josef a dcery Anna a Josefina šli první do odsunu do Německa, zůstal tu 68-letý Eckert sám do roku 1946. Psal: "Zcela duševně zlomen seděl jsem tu sám ve světnici na kufru pro transport a očekával příchod českých úředníků." Georg Eckert zemřel v roce 1953 v Německu ve svých 77 letech. Jeho syn Josef Eckert žije v Auerbachu a je (byl) předsedou Filatelistického sdružení sudetských Němců. Proslulá byla jeho kompletní sbírka známek a razítek obcí Sudet. Obsahovala více než 800 stran. Josef Eckert patřil také k nejvýznamnějším sběratelům literatury o Mariánských Lázních. Anna Visca, rozená Eckertová, dcera George Eckerta, ovdověla a žije ve Vídni.

První mezinárodní filmový festival v Mariánských Lázních
      První mezinárodní festival v Československu po druhé válce se konal v Mariánských Lázních od 1. do 15. srpna 1946. Tehdy se ovšem promítalo ne v kinech, ale v kursále CASINO, bydlelo se v různých hotelech a každá země měla tu "svůj" hotel, kde pořádaly koktejly a festival se stěhoval od hotelu k hotelu. Všichni se vzájemně navštěvovali a vznikla družná a neoficiální atmosféra. Novináři bydleli na MONTY. Bylo tu mnoho populárních osobností filmového světa. Z české tvorby byly tehdy vybrány do soutěže tři filmy: Nezbedný bakalář v režii O.Vávry, V ho-rách duní v režii V.Kubáska, Hrdinové mlčí v režii M.Cikána. Náhradní film byl Muži bez křídel režiséra Čápa. Všechny československé filmy s výjimkou prvého měly válečnou tématiku. Anglie uvedla barevnou veselohru "Blite Spirit" (Rozmarný duch), USA Steinbeckovo "Of mice and men" (O myších a lidech), Švédsko "Slovo", Švýcarsko "Poslední příležitost", Francie "Sortilége", SSSR se též účastnil.
      Mariánské Lázně okouzlily filmaře i hosty. Co o nich řekli ?
      Generál Patton: "Mariánské Lázně jsou oázou rozbité Evropy."
      Lady Ahby, anglická poslankyně: "Nádherné město šťastných lidí, kteří tu mohou žít."
      Obchodník z Prahy: "Kam jsem dal rozum, když jsem uvěřil v Praze těm povídačkám, že tu běhají verwolfové."
      Bohužel krajské město Karlovy Vary stáhlo tento filmový festival do Varů a tím ochudilo do budoucna Mariánské Lázně o velmi významnou atrakci, kterou připravili zdejší nadšenci.

Další kina v Mariánských Lázních
 
      Za nové konjunktury lázní po první světové válce v polovině 20.let vzniklo druhé kino v Mariánských Lázních - Bio GLOBUS. Československé úřady nepovolily koncesi ani jednotlivcům či skupinám ani městu. Licenci nakonec dostala tělovýchovná organizace SOKOL, což zavdalo opět kritiku z německé strany, protože předtím neuspěly u příslušného úřadu různé německé kulturní instituce ani obecně prospěšné spolky.
      Kritika se ukázala oprávněná - totiž že šlo o zištné pozadí. Sokol s velkým ziskem obratem hned prodal koncesi velké mezinárodní hotelové společnosti Hotelbäder A.G. Vedoucím byl dr. Szanna. Koncesi od ní získali pak pánové Till a Anders z Františkových Lázní.
      Bio GLOBUS se nacházelo v přízemí hotelu KLINGER (po válce KRYM ) a přestože leželo přímo u kolonády, ve výhodné poloze pro lázeňské hosty, nebylo tolik navštěvováno jako oblíbený Eckertův ZENTRAL. Po válce jsme chodívali střídavě do obou těchto kin. Kino ZENTRAL se ovšem jmenovalo SLÁVIA a druhé, kino GLOBUS, mělo název KOLONÁDA.
      V roce 1966 bylo otevřeno KINO ÚŠOVICE, kde se však promítalo jen o nedělích. Bylo v Lidovém domě čp.148 (Eldorádo). Kino se jmenovalo ÚŠOVICE.
      V prosinci 1967 bylo otevřeno třetí plnohodnotné kino v městě s názvem kinokavárna SLOVAN. Došlo k úpravě a adaptaci velkého sálu ve SLOVANSKÉM DOMĚ na kino-kavárnu SLOVAN. To byla novinka - sledování kina s obsluhou číšníka v prostorném sále Slovanského domu. Nezvyklé byly stoly v kině a většinou chlad v sále. Kino nehrálo o sobotách a nedělích, kdy se tu pořádaly zábavy. V novější době byla kinokavárna SLOVAN zrušena
      V kinu KOLONÁDA bývalo špatné větrání i podlaha a celkově technicky nebylo kino na tom tak dobře jako Slávia. V listopadu 1976 hrálo kino KOLONÁDA naposledy. Posledními filmy byly 23.-25.11. holandsko-americký film Tulák džentlmen a 25.-30.11.1976 švédský film Reprezentant pod míru. Následovala demolice s celým areálem jedenácti budov Tepelský dům - Krym v letech 1976-77.
      Dnem 1.prosince 1976 bylo otevřeno v Úšovicích moderní KINO LUNA a to promítáním sovětského filmu Bouře. Zajímavé, že o otevření kina nebylo v novinách ani v Kulturním přehledu města ani řádky. Takové věci bývaly obvyklé. Kino Slávia prodělalo řadu úprav a rekonstrukcí, naposledy myslím v letech 1983-1984, kdy byla znovu otevřena v květnu 1984.
      Čtvrté kino LUNA v dalekých Úšovicích bylo sice supermoderní, s prudce stoupajícími řadami sedadel, ale vzdálené od lázeňského centra a návštěva byla závislá na trolejbusovém spojení. Někde v letech 1993-1994 bylo uzavřeno v souvislosti s prodejem a s novou koncepcí areálu LUNA.
 
Literatura
KOHOUT Václav "Taneční pěvecká skupina kozáků" - HAMELIKA č. 8 z 27.června 1983, S.149
KOHOUT Václav: "Mé vzpomínky na kino Kolonáda" - HAMELIKA čís.4/1985 z 30.června 1985, S.64-65
KOHOUT Václav "Kino Slavia patří mezi nejstarší kina v Čechách" HAMELIKA č.2/1987 z 20.března 1987, S.31
KŘÍŽEK Vladimít. ŠVANDRLÍK Richard "4O let od založení filmového festivalu v Mariánských Lázních" - HAME-LIKA č. 5 /1986 ze 14. září 1986, S.87
NEUBAUER Josef "Eckerts Kinematographentheater lebender Photographien" - Marienbad-Tepler Heimatbrief N.55 z dubna 1953 S.61-62
ŠVANDRLÍK Richard: "Jak vstoupilo kino do Mariánských Lázní (Z historie prvního kina v místě)", HAMELIKA č. 2/1984 ze 3. července 1984, S. 33-34
ŠVANDRLÍK Richard "70 let biografu v Mariánských Lázních" HAMELIKA č.2/1981 z 18. května 1981
"Vom Wanderkino zum Tonfilmtheater", Heimatbuch, II.Band, Staudt, Geisenfeld, 1977, S. 511-513 (foto)
"30 let kina Zentral" - MarienbaderZeitung 1931
 

Mgr. Václav Kohout

Mé vzpomínky na kino KOLONÁDA
      Bývalo hojně navštěvovaným kulturním stánkem, zvláště v "před-televizní" době. Bývalo v suterénu domu KRYM (Klinger) a vlastní sál byl při průjezdové straně k domu Alexandria. Promítací kabina měla vchod přímo z ulice. Do kina se vcházelo po schodech dolů, do větší haly. Po levé straně haly byla šatna a pokladna, pak se přešlo do menší haly. Tam byl hlavní vchod do sálu a vlevo občerstvení. Asi po třech schodech byla ještě menší hala s dalším vchodem do sálu a vchody na toalety. Po pravé straně sálu byly dva nouzové východy se schodištěm, které ústilo do zmíněného průjezdu. Kromě toho zezadu sálu byl další východ rovnou na ulici (mezi promítací kabinou a halou).
      Sál byl nízký, takže nebyl dobře větratelný. V horkých dnech se teplota uvnitř blížila 30°C. To vedlo k zavedení výkonnější ventilace, což zase rušilo večerní klid nájemníků v sousedním Novém Klingeru a stížnosti na ventilaci byly neustále projednávány. Ventilaci bylo slyšet i v sále.
      Kino bylo uvedeno do provozu kol roku 1925. Již za první republiky proslulo tím, že se tu promítal film "Na západní frontě klid" podle knihy F.A.Remarque natočený. Tento film se nesměl promítat v Německu a proto na shlédnutí filmu se pořádaly zájezdy z Německa (viz poznámku v knize J.Miškovského o Mariánských Lázních 1932). Kino mělo název GLOBUS.
      Pro blízkost kolonády bylo po druhé válce kino přezváno na KOLONÁDA. Téměř upadlo v zapomenutí, že v tomto kině při prvním mezinárodním festivalu v roce 1946 probíhal seminář diváků s kritiky, kteří tu museli "nést svou kůži na trh". K referátům jednotlivých kritiků se promítaly ukázky z filmů. V kině se další rok pořádal mezinárodní filmový festival, než byl přenesen do Karlových Varů. Dnešní slavný karlovarský filmový festival má kolébku u nás.
      Kino samo neprošlo žádnými podstatnými stavebními úpravami. Počátkem 60. let byl upraven interiér kina tak, že působil komfortním dojmem. Kvůli lázeňským hostům byla upravena i promítací doba, dvakrát denně a při hojně navštěvovaných filmech bývala i odpolední představení v sobotu a v neděli. Nutno podotknout, že před dvaceti a více lety se točily u nás i v zahraničí filmy, které by bylo možno nazvat "málo konfekční".
      Před zavedením předprodeje, ještě v šedesátých letech, byly běžné fronty před kinem, aby si zájemci pojistili vstupenky. Po měnové reformě 1953 bývalo vstupné relativně levné: 2 Kč, 3 Kč a 4 Kč, bez ohledu na černobílý nebo barevný film. Byly to však filmy klasického formátu. Až později se začalo s různými příplatky a vstupné rostlo.
      Jako atraktivita se zavedlo konce padesátých let promítání krátkometrážních filmů v neděli dopoledne od 9 do 12 hodin. Vstupné bylo jednotné 1,20 Kč. Nazývalo se ČAS. Většinou to byly čtyři naučné filmy, zakončené groteskou. Ty grotesky byly bůhvíodkud vyhrabané a němé - Chaplin, Lloyd apod. Promítač k nim pouštěl gramodesku se skladbou zvanou "Galop" z Komediantů. Protože se promítalo nepřetržitě asi třikrát po sobě, chodily některé děti na představení jen proto, aby mohly shlédnout grotesku vícekrát,.
      V televizní epoše přestal být tento pořad uváděn. Místní dvě kina měla v městě dvě vitrinky s programem a fotografiemi. Jedna bývala na hlavní třídě u pedikůry, druhá u prodeje oplatek.
      Vitrinka bývala i na kolonádě naproti orchestřišti. Asi od roku 1957 byly plakáty pro obě kina tištěny s podtiskem města a bývaly pak i v trolejbusech.
      Návštěva kina bývala malou kulturní událostí. Do kina se nechodilo v nejobyčejnějších šatech. Před představením bylo možno potkat ve vestibulu mnoho známých - neexistovala ještě sídliště Úšovice ani Panská Pole či Vora. Pamatuji se, že jsem se jako dítě díval často z ulice do promítací kabiny, neboť promítač tu míval otevřeno pro vysokou teplotu uhlíkových obloukovek. Z kabiny se linula vůně teplem vyhřívaného filmového pásku. Svůj um musel promítač předvést při najetí dalšího kotouče. Pro optickou kontrolu běží v určitém časovém sledu u dobíhajícího kotouče dvě značky v pravém horním rohu: trojúhelník a pak kotouček. Ve vhodný okamžik bylo nutno zatočit klikou; před dobíhající promítačkou spadlo okénko - nový kotouč se rozeběhl, nastartovala se obloukovka. Při poruše měl promítač plné ruce práce. Pokud se zabýval jinou prací jako přetáčením filmu, dala mu při poruše znamení zvonkem uváděčka ze sálu.
      Občas bylo možno sledovat kus děje i z ulice. To když za parných dnů v noci otevřela uváděčka kvůli větrání dveře do ulice. Vstoupit tam nebylo možno, protože tam byla posuvná mříž, ale vidět bylo. Mládežnickým filmovým "sportem číslo jedna" bylo dostat se na nepřístupný film. I když, proti dnešku, toho bylo k vidění pramálo.
      Než byla zavedena širokoúhlá projekce,měli v kině KOLONÁDA zatímní náhražku. Obraz více zvětšili a nahoře i dole odřízli. Bylo tak možno promítat všechny filmy bez titulků. Pamatuji se, že promítači vozívali kovové kazety s filmy na káře od nádraží přes město. Filmy tehdy rychle obíhaly. Zdržení nepřicházelo v úvahu.
      V roce 1976 bylo nahrazeno kino KOLONÁDA novým kinem LUNA. Moderní kino mělo vzniknout v sanatoriu dnes nazývaném ARNIKA. Pro pacienty v lázeňské čtvrti zajišťovaly lázně promítání filmů ve středu a v pátek v dlouhém úzkém sále domu LABE. Jak městská kina tak i toto prozatímní řešení kina pro lázeňské pacienty pomáhalo krýt poptávku hostů po úspěšných a zajímavých filmech. Často se tu promítaly filmy, jejichž premiéra současně probíhala v Praze.
 
Vzpomínky Josefa Neubauera na dětská léta
 
      Někdy v únoru 1953 zemřel Georg Eckert a tehdy se Josef Neubauer vrací k počátkům kočujícího biografu, který jezdil do Mariánských Lázní. Patřil mezi šenovské děti a pro ně bylo kino obrovská událost. Nešlo jen o "živé" obrázky, ale o celou atmosféru kolem. Přijel pan Eckert a to znamenalo: obrovský stan, parní stroj na výrobu elektřiny (stroj býval vždy "vyglancován" a pracoval s největší námahou a supěním, až se za chodu celý třásl.
      Vchod do kina byl ve středu stanu jako u všech bud. Pro děti to byl vchod do ráje. Pyšně jako královna trůnila za pokladním pultem paní pokladní a nad ní tabule s cenami. Byly přečteny, posouzeny a propočítány finanční možnosti dětí - na které místo je možno koupit lístek. Nad vchody byly tři tabule - Příchod, Východ a Nouzový východ, což - jak vzpomíná pan Neubauer - nebylo dětem srozumitelné, protože pokud někdo potřeboval "v nouzi" vyjít ze stanu, mohl klidně použít Východ.
      Jaká nádhera se tu nabízela očím! Večer se rozsvítil bezpočet malých i větších žárovek. Děti ovšem mohly večer do kina pouze za doprovodu rodičů a ti se neuměli tak kochat ze světelné nádhery jako děti.
      Uvnitř bývaly zahradní sklopné židle a poslední řady měly dokonce polstrování. Proč tady toužili dospělí po posledních řadách, když v divadle tomu bylo naopak ? Každý chtěl přece sedět u opony nejblíže a na tuto otázku nikdo neznal odpověď. Gramofon s ozvučovací troubou, namířenou do stanu, hrál předehru co nejhlučněji. Čím déle gramofon vyhrával, tím více stoupalo napětí ve stanu a očekávání, kdy se na bílém plátně objeví první obrázky. Konečně zhasla světla a paprsky vrhly na plátno název "Zigeunerliebe und Zigeunerrache in Venedig" - Cikánská láska a cikánská msta v Benátkách. Objevil se velký kanál s gondolami, benátské domy a pohybující se osoby na plátně: Brzy byl obraz počernalý, pak náhle červený jako požár, pak zas zelený, modrý atd. S otevřenými ústy a vyvalenýma očima sledovaly děti příběhy na plátně, ale vrtalo jim v hlavě, odkud ty obrazy přicházejí. Mezitím se ozýval slovní doprovod vyvolávače.
      Při veselohře se smál stan na celé kolo,. Pak přišlo drama "Hlas svědomí" a pan Willy, hlasatel, doprovázel každou scénu slovy, tu silně a plně, pak zas tiše a plačtivě podle obsahu děje.
      Už v té době měl Eckert jakéhosi předchůdce zvukového filmu - pouštěl k obrazům jako doprovod gramofon. Jakási dáma na plátně zpívala árii z operety "Valčíkový sen" a tóny téměř odpovídaly slovům na jejích rtech. Také župan z Cikánského barona zpíval svou píseň. A na cestě domů doprovázela diváky slábnoucí hudba ze stanu.
      Takový školák musel shlédnutý film strávit. To se odehrávalo ve škole, kde se debatovalo, jak je to možné, že se obrazy pohybují. A tu měli šenovští kluci hlavní slovo, protože měli dostatek času k tomu, aby obhlíželi odpoledne u stanu všechno, co se dělo, a také se mohli ptát operátora pana Egona.
      Když se po letech sešel pan Neubauer s panem Eckertem a vyprávěl své klukovské prožitky, velmi se starý pán divil, jaké podrobnosti si pamatuje z kina. Pan Eckert vyprávěl, že první licenci na kino mělo v Rakousko-Uhersku město Fiume. Jeho život provázelo neustálé zlepšování promítání a nasazování novinek. Připravoval publiku příjemné hodiny v kině v dobách, kdy nebyla televize a zprvu ani rozhlas.
 

Loučení s pohádkovými brachy - Dlouhým a Bystrozrakým

      Když se v minulém roce objevily na okraji prostranství ARNIKY sochy tří pohádkových brachů a draka, jak je tu tesali adepti sochařství z Hořic, bylo o jednu nečekanou atrakci více. Fotografovali se vedle nich hosté, poměřovali svou výšku a tloušťku s nimi, děti se dotýkaly nevelkých soch s podivem. Přitom sochy byly ztvárněny přívětivě, až někteří občané soudili, že jsou povedenější než jiné supermoderní umělecké výtvory města.
      Ale čas života našich tří brachů nebyl vyměřen na dlouho. Nejprve přišel Bystrozraký o hlavu a byl prý odvezen někam k opravě. Jeho postament zůstal opuštěn a o jeho bystrozrak jakoby přišlo i město. Zbyly dva braši a i na ně dochází. Chuligánské řádění se nevyhnulo Dlouhému, z něhož dnes zůstaly tři kusy. Dívá se z trávy jaksi vyčítavě, smutnýma očima. Ten, kdo se s ním pustil do křížku, musel vědět, že ho lze jen lámat, ale Dlouhý je z kamene a víc s ním nezmůže.
      Prostě Dlouhý, Široký a Bystrozraký jsou už zase minulostí. To však nic není proti sousoší Goetha a Múzy u Lesního pramene, které chuligáni - zřejmě praepubertální letory - označkovali obzvláště nestydatými sprosťárničkami. Vedení města jistě nemá nic proti tomu, aby se město i Česko prezentovalo zahraničním hostům těmito pohrublostmi a hulvátstvím, jinak by nezůstala po několik let pomalována místa genitálií Goetha a múzy pubertálním sprosťáctvím. Řešení se jistě najde odvozem do sběru či podobným nápadem.
      U Arniky nám zbývá Široký. Je kulatý, kamenný, těžko na něj, jak ho rozbít. Snad granátem. Ale až nám naši miláčkové vandalové zničí a pomalují všechny sochy, kam se obrátí potom ? Na radnici ?
 

50 let od tragédie ve Třech Sekerách

      Na poště ve Třech Sekerách je pamětní deska, vztahující se k události, od níž uplyne na Silvestra padesát let:

      Dne 31.12.1947 byli zde při výkonu služby zavražděni rukou německého vraha vrch.resp. finanční stráže Václav MAREŠ a resp. finanční stráže Josef DLESK.
      Čest památce věrných strážců hranic.

      Pamětní deska nás vrací o padesát let zpět, kdy přicházeli noví osídlenci a Tři Sekery se po odsunu 1 200 Němců znovu zalidňovaly. Bylo tu už 800 přistěhovalých. V obci měla sídlo i finanční stráž a její služba v letech 1946-1947 nebyla lehká. Přes hranice prchaly z různých důvodů všelijaké živly. V srpnu 1984 jsme psali v Kulturním přehledu Mariánské Lázně krátce o tragické události, k níž se dnes vracíme.
      Na případ vzpomíná pan Václav Nový, který tu tehdy sloužil jako příslušník SNB, patřící ke třicetičlenné četě SNB, převelené do Tří Seker v roce 1947. Četa byla ubytována v patře v budově, kde je dnes tělocvična, naproti domu finanční stráže.
      Dva členové finanční stráže, Mareš a Dlesk, ozbrojeni puškami, byli o Silvestru na pochůzce a chytli poblíž Krásna tři kluky na lyžích. Byli to dva mladíci a třetí byl starší. Přivedli je do Tří Seker do kanceláře a vyptávali se jich, kam míří o Silvestru na lyžích. Kluky dovedli do první místnosti v přízemí. Byla silvestrovská nálada, obec slavila konec roku. Finančník Dlesk se posadil za stůl, druhý, Mareš si opřel pušku a začal kluky prohledávat, protože bylo podivné, proč právě dnes se toulají krajinou.
      Nejprve vzal oba mladší a nic nenašel, když došla řada na třetího, ten rychle vytáhl pistoli a dobře mířenou ranou do hlavy střelil sedícího Dleska za stolem. Byl okamžitě mrtev. Mareš sáhl k pušce, ale vrah se obrátil k němu a střelil ho do ruky u lokte. Mareš vyběhl ven, aby zavolal pomoc u naproti bydlící čety SNB. Oba kluci zalezli ve strachu pod stůl, na kterém ležel s položenou hlavou mrtvý Dlesk. Třetí mladík vzal rychle pušku, vyběhl za Marešem a chladnokrevně ho střelil do zad. Mareš padl, vrah ho překročil, dal se do běhu a zmizel.
      V četě SNB slyšeli střelbu, vyběhli ven, zda jde jen o silvestrovské střílení a v temnu spatřili na zemi ležet finančníka. Zprvu mysleli, že je opilý, ale když přišli blíže, slyšeli chroptění a brzy na to také Mareš skonal. Vtrhli do kanceláře, vytáhli oba kluky zpod stolu a rychle vyslechli, co se tu přihodilo. Bylo jasné, že pachatel bude utkat přes hranice.
      A skutečně. Běžel pryč a potkal paní Netrhovou a ptal se, kudy se dostane do Mariánek. Mimořádná silvestrovská atmosféra vrahovi přála. Druzí finančníci-hudebníci hráli v Hleďsebi na Lapalomě a nic nevěděli. Bylo okamžitě rozhodnuto rovinout četu na směr Mariánské Lázně. Byl tu také psovod se psem a ten našel stopu v zahradě u stříbrných smrků. Zde vrah nějakou chvíli stál a odtud se dal na Malé Krásné a Kamenec. Pes vedl po stopě a odvedl pronásledovatele až k Helmutovu kříži. Zde byla opřena puška. Vrah si myslel, že je to hraniční kámen, odložil tu pušku a pokračoval směrem ke skutečné hranici. Došel až do Mähringu, ale když byla německá strana požádána, aby vraha vrátila do Čech, Němci to odmítli.
      Oba dva finančníci byli mrtví. Výslech dva mladíků, asi 17 a 18 let, upřesnil, co se v místnosti přesně odehrálo. Banda pocházela z Ostravy, a motiv přechodu hranic už neznáme. Bylo to ještě před Únorem 1948 a útěk zřejmě nebyl motivován nijak politicky. Třetí z bandy byl starší, asi 22-23 let, a měl být koncem války dokonce vojákem německé armády. To by ukazovalo jak na motiv útěku, ke kterému si vzal i naivní mladíky, tak na jeho profesionální střílení.
      Vzpomínáme po 50 letech na tuto tragédii, která zůstává poučnou historií a vzpomínkou na těžkou, riskantní a nebezpečnou práci finančníků a pohraniční stráže. Podobně si budeme příští rok připomínat 60 let od přepadení finanční stanice v nedalekém Broumově ozbrojenými henleinovci. Bylo to v září 1938 a také zde došlo ke ztrátám na životech. V té souvislosti by bylo žádoucí obnovit text na stojícím pomníku v Broumově.

-rš, vn -
 

Mgr. Václav Kohout

Mariánské Lázně ztratily svého nejslavnějšího hosta Eduarda VII.
Listujeme v Mariánskolázeňských novinách v roce 1910
(Pramen: Marienbader Zeitung, od 1.1.1910 vychází dvakrát týdně !)
3.ledna První vánoční svátek opět hořelo v Klimentově. Příčina nezjištěna, ale další požár zneklidnil obyvatele (VIZ ČLÁNEK vzadu!).
IMPERIAL = Vojenský lázeňský ústav (dnes 20 let v přestavbě) SCHÖNRUNN = dům Krásný domov, Anglická ul.10.ledna Aféra BARUCH - člen městské rady a hoteliér Baruch (Hotel New York, dnes Polonia) byl na cestě v USA. Tamější noviny o něm psali, že jde o starostu města. BARUCH vysvětluje, že šlo o omyl, protože se vydával jenom za "zmocněnce zástupce města", což bylo špatně přeloženo. Byl na obhlídce amerických hotelů a propagoval tu Mariánské Lázně. l Novinka: ředitel státních drah v Plzni zavádí předplatné jízdenky na určitou trasu - na měsíc, na půl roku i na rok. l V Chodové Plané se připravuje otevření cihelny s ruční výrobou cihel.
12.ledna Uvažuje se o rozšíření nádraží - má se stavět druhé nástupiště a nákladové nádraží se má přesunout k Hamrníkům na nižší úroveň nadmořské výšky. Na kilometru 424,5 se má stavět přemostění železniční trati. l Sáňkování: V sobotu bylo na sáňkařské dráze velmi živo. Dráha byla rychlá a zledovatělá - sáňkaři jezdili jako vítr. l Pasažéři v tramvajích raději stojí na plošinách než by si sedli na nevytopená sedadla. l 10.ledna na stavbě hotelu Casino (býv. VÚB) si zlomil dělník dvě žebra.
15.ledna Zemřel v 78 letech Josef HACKER, živoucí kronika města. Jeho otec, Basilius HACKER objevil kdysi městské rašeliniště (Balbínovo). Josef HACKER původně vystudoval malířství, sbíral staré obrazy a reprodukce Mariánských Lázní. l Chudé děti z dolní části města dosud nedostaly jízdenky na tramvaj do školy. Proč ? Městský výbor pro chudé totiž ještě letos nezasedal!
19.ledna Konstatuje se, že státní železniční dráhy jsou ve špatném stavu (velká nehoda u obce Uhersko). Některé rychlíky jezdí například pomaleji než dříve. Rychlíky z Vídně na Berlín by měly být vedeny přes Cheb (? dosud před Karlovy Vary ?).
 Villa SCHUSSER = dům Dalimil, Úzká čp.178 Švédský dvůr = Dům Aleš, Hlavní tř. čp.132 vedle Komerční banky22.ledna Výbor pro chudé rozdělil podporu 114,40 K měsíčně a bylo poděleno 86 chudých částkami 1 až 1,50 K měsíčně. Nejvíce chudých bylo v obci Drmoul (15), Lazy (15) a Tři Sekery (14). l Lestkov: v roce 1909 ve farnosti zemřelo 57 osob, narodilo se 72 a svateb bylo 21.
26.ledna Vlastníci domů již nebudou vyzýváni k sypání a čistění svých chodníků. V zájmu publika bude přikročeno rovnou k pokutování.
 29.ledna VILA SCHENCK byla prodána panem Schenckem bratrům Schneiderovým.
2.února Zdražují se minerální vody z Bíliny, z Kyselky atd. o 5 až 8 haléřů na láhev. l Novostavba inženýra RUPPERTA dostala název - METROPOL. l Ve Velké Británii v městě Trentwith se otevírají radiové lázně. Podle údajů z Anglie nejsou tyto lázně škodlivé zdraví. l Jsou dvě stálá kluziště ve městě: u Luginslandu (Lil) a v místech pod dnešní sokolovnou na tzv. Volksfestplatze. Vstup: dospělí 20 hal., děti 10 hal. l Článek dr. Urbana o pobytu J.W.Goetha v Čechách.
9.února Městská rada v Karlových Varech rozhodla, že se německý název města nebude překládat do cizích jazyků, tedy ani do češtiny, protože by "překlad přinesl škodu, neboť by mohl být zaměňován s podobnými názvy."
16.února Sešla se komise na rozšíření nádraží. Dojednány menší změny v projektu. l Letadlo pana Bendy: asi za dva týdny se předělá motor a ukáže své letadlo veřejnosti. l Četníci dodali soudu 10 cikánů, podezřelých z toho, že chtěli u Teplé okrást dva mladíky. l Obec Hamrníky patří k poště Nádraží Mariánské Lázně a ačkoliv se roznáší v okolních obcích pošta dvakrát denně, zde jenom jednou denně a v neděli vůbec ne !
 Heilbronn = dnes Excelsior severní čás, čp.122 Versailles = Oděva, Hlavní tř. čp.279 Eiche = banka IPB, Hlavní tř. čp.8119.února Ve středu byly závody dětí na sáňkách. Start a cíl byly propojeny telefonem a měřil se čas. l Výbor vlastníků domů spodní části města se postavil proti zavedení Rudolfova pramene na kolonádu. l Obecní zastupitelstvo v Chebu také rozhodlo, že německý název města EGER se nebude překládat do jiných řečí. Podiv: lázeňská bavorská celní expozitura v Mariánských Lázních má prý označení v české řeči: "Celní pokladna". l Pan Benda již vystavuje svoje letadlo v hotelu VIKTORIA: "Přístroj připomíná velkého ptáka a působí mocným dojmem."
23.února Dne 19. a 20.2. konaly se VI. sportovní hry na sáňkařské dráze za účasti sportovců z Prahy a ze severních Čech.
26.února Zasedala městská rada. Rozhodnuto od Mlýna nahoru stavět jen dvoupatrové domy. Povolen však projekt panu Zischkovi na stavbu hotelu ESPLANADE. U Mlýna bude zlepšeno odvodnění silnice. Název města se nemá překládat. Povolen výdej 5 500 K na velký obraz lázní (3 krát 6 metrů). l V Chebu rozhodnuto dát koncesi na stavbu elektrárny firmě AEG z Vídně na 40 let. l Redakci navštívil pan Masselig, který jde pěšky od 15.dubna 1903 na okružní cestě a do 15.dubna 1911 ujde 67 000 kilometrů.
 2.března Městští radní jednali o rozšíření koupaliště KIESELMÜHLE v Hleďsebi a o budování cesty od domu HELVETIA k hotelu CASINO.
5.března Architekt z Mnichova předložil vlastní návrh na prodloužení kolonády. Město na to má 10 000 K. Mohlo by se začít stavět na podzim.
23.března Povolena třetí lékárna v městě a to panu R. ZINTLOVI "v blízkosti hotelu TERST" (na Šenově).
26.března Jezdecký sál si pronajal pan Hüttemann z Prahy. l Závodní dráha v Malesicích u Plzně oznamuje otevření aviatické školy se zakoupeným letadlem Blériot. Školu ustavuje Česká aviatická společnost a Plzeňský autoklub. Počátkem dubna mají být úřední zkušební lety. l Na nádraží se při vkládání vagónů krade uhlí. Dělají to děti s vědomím rodičů!
2.dubna Připravuje se nová sezóna, opravují se fasády a upravují cesty a parky - v domech nastává "velký úklid." l Železniční trať Mariánské Lázně - Mähring je již deset let v diskusi, ale vyšší orgány stále nic nedělají! Dokonce prý o projektu ani nevědí! l VILLA KROHA byla přejmenována na ULRIKE (jde o dům čp.385 - Akropolis u Hvězdy). l V Malesicích se připravuje letištní plocha a staví se hangár. Již přijel pilot, Blériotův žák. Před veřejným vystoupením se má ještě konat "úřední" zkušební let. l Firma JULIUS MEINL (v obchodě pana Löwenthala) bude 6.dubna podávat na ochutnávku propagačně kávu a kakao.
6.dubna Budou-li se obchody zavírat v 21 hodin, bude to rána pro zdejší specialitu - tzv. večerní korzo!
9.dubna Na sezónu se ohlašuje lékařka! Je to paní Dr. Marie JAVENISCH. l V ulici k Lesnímu prameni a od hlavní třídy k radnici budou položeny na chodníky kamenné desky z "bazaltoidu"! l Letadlo je již v Malesicích a připravil je pilot Schweitzer. Po dobu zkoušek byl přístup veřejnosti zakázán.
13.dubna Lety v Malesicích stále poutají pozornost. Byly odloženy pro vítr. Má se létat od 17.dubna 1910. Aeroplán má motor 50 HP a váhu 80 kg.
GMÜNDEN = dům Othelo, Hlavní tř. čp.225 (prodej zeleniny)16.dubna Přes protesty občanstva se kácejí v městě staré stromy. l Sezóna se blíží. Již je otevřen KRAKONOŠ a je možno se procházet po kolonádě. Přijíždějí první "štamgasti". l Ing. Pravonek z Prahy vypracoval dvě varianty železniční trasy Mariánské Lázně -Tirschenreuth.
20.dubna Magister BRAUNER převzal lékárnu od p.BREMA. l Novostavba stavitele Forbericha vedle domu DORNRÖSCHEN byla nazvána KYFFHÄUSER (Šípková Růženka a Sněhurka). l 18.4. bylo zajištěno na nádraží pašovaného sacharinu za 70 K. l 13.4.1910 zemřel ve Vídni známý architekt Sven SWENSON, který dělal též mariánskolázeňské parky. l Mariánské Lázně mají již 257 telefonních přípojek..
25.dubna Villa Ladhammer u nádraží dostala nový název HERMES (čp.317 proti nádraží). l Inzerát: 1.května se otvírá sezóna v Sangerbergu, bude tu zábavný pořad a z Mariánských Lázní budou vypraveny autobusy. l Otevírá se Café FORSTWARTE (Kamzík) a FÜRSTENHOF (Bohemia).
27.dubna sociálně-demokratická strana plánovala 1.května odpoledne schůzi "Proč slavíme 1. máj?" na Leitnerově verandě. Oslava a přednáška zakázány. l Dům THURN und TAXIS přejmenovány na MAGES (čp.291 proti kinu Slávia).
30.dubna Město navštívilo 65 partají s 82 osobami. Vycházejí kurlisty. Paní tajná radová Antonie DEHNE z Halle navštívila město po 40. l Pro lázeňská místa povoleno zavírat obchody až v 22 hodin. l Pošta požadovala 41 zřízenců a povoleno jen 10 osob, z 23 úředníků jenom 13. Pošta se nebude roznášet 7x denně ale jen 4x denně. l PANORAMA již otevřena a v provozu je i přístavba. l Café BELLEVUE za nového vlastníka Krause bylo rekonstruováno - nová terasa na jih. Je to "rendez-vous" a "high-life" zdejších hostů. Otevírá dne 8.května.
4.května Již po 44. navštěvují Mariánské Lázně manželé Lodde-Dodel z Lipska.
7.května Velký požár v Žandově: vyhořelo 5 domů a 10 hospodářských budov. l Norbert HABL odkoupil od RUPPERTA cukrárnu v Tepelském domě a bude tu péci oplatky. l M. URBAN píše o Mariánských Lázních před 75 lety (1835). l Zemřel anglický král Eduard VII. - nekrolog. l Ateliér "pro fotografii a malířství" otevřeli pánové Hans Lampalzer a Ernst Eckert v zahradě domu čp.56.
11.května Vzpomíná se krále Eduarda VII. l Dům WESTFALLEN (čp.408 na Chebské třídě) přešel z rukou sl. STAABové do rukou Petra WOLFA. l Spolek cyklistů pojede 15.5 na výlet do Bavorska do Louisenburgu. l Spolek aviatiků v Čechách angažoval letce Francouze Henry JULLEROTA. Na letadle Blériot závada na motoru. Francouz má 15. a 16.května předvést vlastní dvouplošník. l Jednání radních o zastavění pozemku ARCO - budova navržena ke stržení (stála ještě v 80.letech!) l Domovské právo uděleno 110 osobám včetně dětí.
14.května Článek dr.Otta "Mé osobní a lékařské vztahy ke králi Eduardovi VII." l Cvičná jízda německých a rakouských autoklubů. Start vozů v Drážďanech - jely přes Karlovy Vary, Mariánské Lázně a Cheb do Bayreuthu. Odpoledne projelo městem 50 aut! l O svátcích zahájena kinematografická představení na Café EGERLÄNDER. Program na dvě hodiny za doprovodu klavíru a xylofonu. l 14.5. se otevírá vytápěná veranda hotelu DELPHIN (dnes Evropa).
21.května LAURIN a KLEMENT získali koncesi na dopravu do Kynžvartu, od 1.5. do 1.1O. každoročně pro 2 vozy pro 8 lidí. Cena 2 K, tam a zpět 3,50 K. l V Kynžvartě se ustanovil okresní zemědělský výbor.
25.května Policejní patrola zadržela u Café Egerländer 12-letého chlapce s nabitým revolverem. Ještě s dvěma dalšími se vydali do světa z Vídně. Cestou se jim ztratil a chtěl pěšky do Vídně.
28.května "Medico-mechanisches Institut" dr.Premingera přesídlil z domu Fürstenhof do domu Zlatý Sokol - ve velkém sále jsou různé aparáty na tělesná cvičení.
1.června Město navštívilo 40 lékařů z Budapešti. l Pan Zintl koupil od pana Martina dům PRETORIA pro lékárnu.
8.června Přestavba domu Oskara Luckera. Někdejší VERGISSMEINNICHT přezvána na HAUS LUCKER (dnes Jalta). Majitelé domů ve spodní části města si stěžují, že lékaři doporučují hostům ubytování v horní části města. l 12. června zahajuje pravidelná doprava autobusem do Kynžvartu.
Königs Villa = dům louvre, Hlavní tř. čp.133 (Bartůšek hodinářství)18.června Zemřel Leopold Wagner, majitel lázeňského domu WAGNER, dříve WARSCHAU (dnes Suvorov). Vybudoval moderní hotel a po léta byl členem kolegia poslanců.
25.června Balneologický institut dělal v zimě pokusy s radioaktivní rudou ze Smrkovce a již příští rok by se to mělo prakticky využít.
2.července Dosavadní špatné počasí zavinilo pokles hostů o 450. Uprostřed kolonády prosakuje za deště k údivu hostů voda. l V hotelu MERKUR má pan Kretzmar umělecký salón s prodejní výstavou obrazů. V minulosti jej navštěvoval i král Eduard VII. a kupoval tu obrazy.
6.července Návštěvnost se sice zvýšila, ale trvá deštivé počasí.
9.července Podchod na nádraží je plný vody! l Fiakristé a automobilisté jezdí po městě příliš rychle! U hodin byla fiakristou zraněna chodkyně.
15.července Firma LAURIN a KLEMENT obdržela koncesi na linku z Mariánských Lázní do Františkových Lázní - cena 8 K, tam i zpět 176 K (do Chebu nebo Františkových Lázní)
16.čevence "Různé signály aut způsobují kakofonii a připravují nás o nervy víc než je únosné!" l Po deštích se rozlil potok v Úšovicích.
20.července Dne 24.7. bude Lesní slavnost u Lesního pramene. l Číšník z hotelu New York přišel o 600 K. Šel na klozet a odložil peněženku. Pak si to uvědomil, vrátil se, ale peníze byly pryč. l Konala se předrevize trati Domažlice-Tachov, ještě nejsou přezkoušeny mosty. Zahájení bude 1.8.1910. l V Karlových Varech na závodní dráze se konal letecký meeting. Byl úspěšný a bude se opakovat.
23.července V zahradě vily LYRA (čp.338 v Ruské ul.) je hrušeň, která nahoře kvete a dole má již plody. l Na železniční trati do Karlových Varů se prodávají jízdenky, které mají na jedné straně text německý a na druhé český! l Opakovaný letecký meeting v Karlových Varech: letci dosáhli výšky 20 m. Diváků bylo méně: "Letci nesplnili požadavky!" Otevírá se čistírna ve Velké Hleďsebi. V městě je pět sběren. Zpracování je 24 až 48 hodin a zdarma se dodává do domů. l Majitelům koní v Mariánských Lázních povoleno svépomocné pojišťovací sdružení.
2.srpna V Lazech vyhořel pan Schreiter. Jeho 80letá matka chtěla zachránit své peníze a přitom uhořela. l Mnoho Angličanů žádá "bydlet v pokoji, v němž bydlel Eduard VII.!" l Na kolonádě se prochází velká krasavice, paní Lucie von Gross, žena továrníka, která překvapuje denně novou toaletou. l Host vážící 112 kg měl denně chodit a nalezl řešení. Chodí po pokoji. Hosté hotelu mu doporučují, aby chodil raději po chodbě.
6.srpna Podvodnice: návštěvnice se nechala vyšetřit, ale nezaplatila. Nemá peníze a může nabídnout jen sama sebe. Též bylo zjištěno, že dluží ubytovateli a že má peněz dost. Podáno trestní oznámení. Podobné případy se množí. l 1.8.1910 zahájen provoz na železniční trati Tachov-Domažlice. V Plané se renovuje vnitřek kostela.
10.srpna Počet hostů v srpnu opět vzrostl a 9.8. musely vyjít čtyři strany kurlistů. l 7.8. požár jatek a zachráněna pouze část dobytka.
13.srpna V Karlových Varech odsouhlasili radní projekty: 7 linek tramvají, nové lázně za 2 milióny K, stavba Zámecké kolonády, nový domov pro chudé, tržnice, rozšíření gymnázia, 2 další lanovkové výtahy ap. l Provoz autobusů do Františkových Lázní před zahájením. Jde spíše o osobní vozy pro 8 osob. Obec Velká Hleďsebe měla námitky proti vedení této linky obcí. l Od 14.srpna je tu opět Eckert s elektrickým divadlem na Volkfestplatzu. l Do Mariánských Lázní zavítal skutečný "bleší cirkus". l V Úšovicích odcizeny dva kameny o váze 2 q. Zřejmě jde o kleptománii.
17.srpna Oslavy narozenin císaře Františka Josefa I., "dvojitý" koncert na kolonádě večer, Křížový pramen osvětlen "konturově" žárovkami. Žárovky jsou též ve stromové aleji. "Promenáda byla přeměněna v moře světla." l "Atentát na automobil": od chebského nádraží vyjel řidič fy STARK a co. do Františkových Lázní. U Zlatého vrchu kolemjedoucí fiakrista sekl bičem ba cestující, při čemž byl zraněn host z Mariánských Lázní na obličeji! Útok byl motivován nevraživostí proti automobilům.
24.srpna V Teplé se rozšiřuje u nádraží most přes řeku.
31.srpna Zavedeno telefonní spojení do Olomouce za 3 K. l "Böhmischer Rennverein" uvažuje o závodní dráze v Mariánských Lázních . Dráha má délku 1 200 m a prý již vyměřena. Tento spolek má již pronajatu dráhu v Karlových Varech, takže se neví, zda se rozhodně zároveň i pro Mariánské Lázně
3.září Nejvíce hostů bylo letos přihlášeno 4.7. (592 osob). l V bečovských lesích nalezen hřib o váze 2,5 kg, délka nohy 13 cm a průměr hlavy 32 cm.
14.září Nehoda okresního hejtmana Liechtensteina. U Trstěnic najel se svým vozem se třemi pasažéry na chodce. Chodec skočil za příkop, ale auto hejtmana sjelo za ním do příkopu. l Za deště spadla z budovy divadla lampa, naštěstí se nikomu nic nestalo.
17.září Pod Bellevue bylo skáceno sedm vzrostlých stromů jenom proto, aby měl vlastník nově stavěné vily dobrý výhled do údolí!
21.září Ernst a Otto Luchovi z Panorámy koupili dům OSBORNE-BALMORAL od Lapperta a Königa. l Josef Tschech prodal dům SORRENTO vrchnímu číšníkovi Kochovi z hotelu Imperial.
24.září Radnice: bylo podáno 5 žádostí o koncese na autodrožky a jedna žádost o koncesi na autobus na linku Mariánské Lázně-Nimrod-Kladská-Sangerberg. Rada je proti koncesím kvůli ochraně fiakristů. O autobusu ještě rozhodne. l S ředitelem divadla Laskou byla prodloužena smlouva o pronájmu divadla o pět let. Pro místní je stále rezervováno 70 sedadel. l Studie M.Urbana "Komponista J.W.Tomaschek a J.W.Goethe v Mariánských Lázních "
1.října Sezóna končí: podle kurlistů bylo letos 33 303 osob, tj. o 1 340 osob více než v roce 1909. l Na poště 1 a na kolonádní filiálce pracovalo 98 úředníků a 90 zřízenců. Chybí auto na přepravu od pošty k nádraží a motocykl na přepravu spěšných zásilek. l Telefonní linky do Vídně a do Prahy v letní sezóně nestačí. l Optik KOHORN vyhlašuje odměnu 50 K tomu, kdo ho přivede na stopu pachatelů, kteří poškodily teploměry na veřejných místech!
5.října Přes zimu bude otevřena jezdecká škola pro místní občany.
8.října Na kolonádě mezi stromy je složena halda vápna !! l Tiskárna Josef Gschihay (majitelkou je Betty Gschihayová) se přestěhovala do nové budovy. l Vypouští se rybník Regent a provádí se výlov!
 15.října Vydána koncese na lékárnu v Prétorii.
19.října Byl odvolán okresní hejtman von und zu Liechtenstein.
 Modes Robes v domě Grüner Baum = dům WOLKER čp.23 proti býv.děkanství Leitners Haus = dům GLASGOW, klíčova čp.199, Zufriedenheit = internát B.Němcová, Poštovní čp.5522.října Minulý týden zloději vylovili rybník u Café Washington (později název Červená Karkulka).
5.listopadu Na radnici byl vystaven obraz 6 x 2 m pohled na město. Sestavení dalo velkou práci, neboť pohled je z fiktivního bodu. Malíř musel všechny domy překreslit do příslušné perspektivy. l Vila paní Matulkové byla nazvána ELEKTRA (Matulka býval vedoucím elektrárny). l Policejnictví v městě se zlepšuje podle vzoru velkých měst.
9.listopadu Uvažuje se o otevření stříbrných dolů u Chodové Plané. Vytvoří se k tomu akciová společnost . K nádraží Chodová Planá se bude stavět lanová dráha.
16.listopadu Restauraci v DELPHIN si pronajali Josef a August STADLERovi (po Mathiasovi Eppichovi). Jídelna je v rokokovém stylu, veranda, zahrada a terasa ve staroněmeckém stylu. l Ve Vsi Grün (Louka) byla zřízena telefonní a telegrafní stanice.
19.listopadu Okresní hejtmanství převezme 25.11. pan KAISER z Chebu. l V zimě se bude přistavovat v Ústředních lázních trakt pro 25 kabin.
26.listopadu Cesta do Kynžvartu je vhodná pro sáňkové fiakry a pro pěší. Cestu udržuje pan Beer z Kynžvartu, který tu má restauraci celoročně otevřenu. l Městská rada nabízí majitelům domů vyčištění chodníku za poplatek.
30.listopadu Rakousko otvírá turistické informační kanceláře v Berlíně, Londýně a Paříži.
3.prosince V Pístově se 27.11. sešli zástupci 30 obcí k založení "Císařského jubilejního požárního pojišťovacího výboru" pro okresy Mariánské Lázně, Planá, Teplá se sídlem v Pístově.
10.prosince Villa SCHENK byla přejmenována na PRIMAVERA. l Roku 1910 bylo v evropě 24 obětí aviatiky.
14.prosince V Lazech a ve Smrkovci mají rolníci nouzi. Úrodu brambor zničily deště a nemají co jíst. Obce leží 800 m n.m. l Vyhlašuje se sčítání lidu k 31.12.1910.
21.prosince Mariánské Lázně za Broadway! Denně je vyprodané představení "Judy Forgot", jehož děj se odehrává v Mariánských Lázních . První dějství se odehrává u Křížového pramene, druhé v hotelu Fürstenhof. Libreto napsal Mr.Arthur, který byl ubytován u Barucha ve Fürstenhofu. "Je to velká reklama Mariánských Lázní i pana Barucha.
24.prosince Pan Eckert dostavěl po vzoru velkých měst zděnou budovu pro tzv. "Kinematografické divadlo".
31.prosince Dne 29.12. pořádal WSC závody na bobech a sáňkách. Účastnilo se též mužstvo hokejové společnosti Praha. Start pro boby byl ze Závišínské výšiny, pro sáňky u závišínského rybníka (Worateich) na křižovatce silnic.
 

Požáry v Hleďsebi a Klimentově

Klimentovská požární policie po cvičení v roce 1944      Jak uvedeno v novinách 3. ledna 1910, obyvatelé Klimentova byli zneklidněni dalším požárem. l V letech 1908 až 1914 docházelo v Hleďsebi a v Klimentově k opakovaným požárům. Škody byly velké a obce zachvátil obce strach z častých požárů. Hořelo pravidelně a každých 14 dnů se objevilo založení ohně. Centrem požárů byla Velká Hleďsebe.
      Spolek dobrovolných hasičů byl založen v Hleďsebi roku 1893. Nyní na něm zavisel klid v obci. Byly postaveny noční hasičské hlídky, ale vše marné - zakládání požárů pokračovalo dál. Byl patrný jasný úmysl paličství. Když v roce 1914 vznikl požár i v sousedních Hamrníkách a v jediné noci založeny dva požáry, byl přitom chycen podezřelý palič. Obyvatelstvo vesnic bylo rozrušeno. Hned při prvním vyšetřování se chycený plně přiznal k žhářství v okolí. Ale ještě dříve, než mohl být odsouzen, se oběsil.
      Například jen v roce 1914 byly vypáleny v obci Velká Hleďsebe: u stavení čp. 45 stodoly a kolny, u domu čp. 44 stodola, celé stavení čp 40 včetně hospodářských budov, u čp.39 kolna, u čp.33 stodola a kolny ("šopy"), u čp.28 celý dům, stáje a kolny, stavení čp.52, u domu čp.7 stodola a kolny, u domu čp.8 stodola, stáje a kolny, u čp.6 stodola a kolny, u čp.5 stodola, u čp. 4 celý dům, stodola a kolny, u domu čp.3 stodola, stáje a kolny, u čp.2 celý dům a stodola, u čp.47 stodola a kolny.
       Obce si konečně pddechly a nadto v roce 1916 bylo protipožární hlídkování posíleno zřízením stálé četnické stanice ve Velké Hleďsebi. Četníci - tak jako všude - každou noc procházeli obcí a zabezpečovali klidný spánek obyvatelům.
V Klimentově byl hasičský spolek založen v roce 1896. Měl 80 aktivních hasičů a 40 přispívajících členů spolku. Dobrovolní hasiči ("Freiwillige Feuerwehr") byli pak v roce 1939 přeorganizováni v oddíl hasičské policie ("Feuerpolizei") a kromě hlavního protipožárního účelu byli za války nasazování např. při bombardování Chebu.
 
Literatura:
Heimatbuch Marienbad Stadt und Land, II.Band, Staudt Geisenfeld, 1977 S.473
 

Sáňkování hlavním zimním sportem do r.1914

      Zimní radovánky před první válkou patřily převážně domácím. Mezi zimními sporty dosud kralovalo sáňkování. Všechny silnice ve svazích (a to byla většina) byly uzavřeny dopravě a určeny pro sáňkaře.
      Závodní drahou byla Stará Karlovarská silnice. START začínal ve svahu u Vlčích jám (tj. u lesa na silnicí proti Kamzickému rybníku), jelo se po Staré Karlovarské, která je strmější než Nová Karlovarská (dnešní silnice). Sáňky se řítily dolů a CÍL býval až u tržnice (sportovní hala pod dnešním domem Karin). Až později se objevily boby a bobové dráhy.
      V oblibě byla také sáňkařská dráha od dnešního Polomu až na Goethovo náměstí, anebo silnice od Kladské.

 

Emil Baruch hoteliér

      Z ledna 1910 je zmínka o Baruchově aféře, že se vydával v USA za starostu města. Aféra zřejmě nepokračovala - Baruch vysvětlil, že šlo o překladatelský omyl. Emil Baruch byl slavný židovský hoteliér, ale i městský politik v Mariánských Lázních. Narodil se v Kynžvartě v rodině pana Gottlieba Barucha 3. září 1854. Jeho otec zakoupil v roce 1869 od Gottfrieda Metznera v Mariánských Lázních na hlavní třídě dům čp.50 STEINBERG (byl postaven 1839). Dům přestavěl a tak se Baruchovi usadili v příznivě se rozvíjejících lázních. Od roku 1888 byl Emil Baruch členem městského zastupitelstva a městské rady, ve funkci zástupce pro záležitosti lázeňství, a jako předseda městské lázeňské komise. Dlouhá léta byl také představitelem mariánskolázeňské židovské kultovní obce.
      Roku 1901 postavil na místě starého domu čp.50 Grandhotel NEW YORK (dnes Polonia) a zanedlouho - v roce 1905 na místě fotoateliéru - hotel PALACE FÜRSTENHOF (dnes Bohemia) s čp.100. Oba hotely projektoval slavný vídeňský architekt Arnold Heymann. Postavil skvělé stavební klenoty pro Mariánské Lázně. I dnešní hosté se pozastaví před nádherou jejich fasád, ačkoliv také jejich interiéry byly jedinečné a ve své době supermoderní. Sotva po letech dokážeme posoudit tehdejší hodnotu. Mnohé "modernizace" interiéru se v minulých padesáti letech podepsaly na sladění s exteriérem a jejich jedinečnost dnes vybledla.
      Emil Baruch zemřel 21. května 1929. V té době byl v rukách pozůstalých - Ernsta a Hanse Baruchů - kromě uvedených hotelů i Anglický dvůr (čp.52). Dům kdysi patřil Koestlerům, ti ho prodali hoteliérovi Antonu (nikoliv Franzi - omyl Heimatbuch) Marassovi a od něho dům koupili Baruchovi. Nyní hodlali spojit oba hotely v jediný areál, a to koupí domu čp.51 PETERSBURG. Na místě čtyřech domů plánovali stavbu multihotelu s obrovským sálem, hudební síní atd. Dům Petersburg však vlastnily Wilhemina Klingerová a Sofie Weidtová a nechtěly ho prodat. Nakonec dům prodaly Německé živnostenské národní bance (Deutsche gewerbliche Volksbank). Baruchové sice jednali s bankou o prodeji domu čp.51, ale jednání zastavily politické události. Blížila se válka, Baruchovi na poslední chvíli (1937) prodali své hotely Česko-anglické společnosti a odjeli do Ameriky.
Když se po roce 1990 ozval John Baruch z USA s nároky na své rodinné majetky, bylo konstatováno, že šlo o prodej legální, tj. ještě v mírovém roce 1937.

 

Třetí lékárna v Mariánských Lázních

      V březnu 1910 otevřel magistr Josef ZINTL třetí lékárnu v městě. Byla na rohu Hlavní a Tyršovy ulice (na místě dnešní lékárny). Dům s čp.243 se původně jmenoval PRETORIA (dnes je nápis na fasádě zadního traktu tohoto domu), později PARACELSUS. Název byl velice vhodný, protože doktor Paracelsus před staletími prosazoval léčbu přírodními zdroji a svými spisy ovlivnil i myšlení tepelských premonstrátů ve směru využití zdejších minerálních vod, které byly jejich vlastnictvím. Dnes má lékárna název ALMA.
      V roce 1906 měly Mariánské Lázně dvě lékárny. Historická BREMOVA LÉKÁRNA byla v domě Zlatý Sokol, který stával v areálu dnešní ARNIKY. Karel Brem už nebydlel v rodném domě Černý Orel (vedle Kavkazu). Po otci a dědovi byl magistrem farmacie, ale také nájemcem klášterního rozesílání minerálních vod. Brem měl při lékárně chemickou laboratoř pro vyšetřování moče pacientů. Měl mj. titul lékárníka dvora perského šacha.
      Druhá lékárna se jmenovala U ZLATÉ KORUNY a byla umístěna na Hlavní třídě v domě čp. 143 Villa Hahn (po 1945 jako SVATOPLUK). Po válce tu byla dlouho známá drogerie "U Peška". V r. 1906 byl lékárníkem magistr farmacie Friedrich Zembsch.
      Obě lékárny zanikly, takže přežila jen Zintlova z roku 1910.
      Také dnes mají Mariánské Lázně tři lékárny:
            1. LUXOR na Mírovém náměstí,
            2. ALMA v Tyršově ulici
            3. REA, majitelka Dr. Regina Tůmová, v Dykově ulici proti Baťovi.
            Zaniklá známá lékárna v Úšovicích.
 

Kdo byl HAUBNER (1861 -1934)

      Noviny Marienbader Zeitung se před první světovou válkou občas zmiňují o neobvyklých aktivitách či "kouscích" místního občana Hanse Haubnera. Postava Hanse Haubnera bývala v Mariánských Lázních středem pozornosti. Připomíná ji českým čtenářům v roce 1932 pražský novinář v Mariánských Lázních - Jaroslav Miškovský článkem, který dole uvádíme.
      Kdo byl onen podivínský Haubner ? Víme o něm nemnoho. Narodil se 19. dubna 1861 v Tachovské Huti čp.170, římskokatolík. Mnoho let trávil v Uhersku, kde se 10. listopadu 1885 oženil s baronkou Emmou von Miklay, a v Mariánských Lázních se usadil až roku 1900. O jeho životních osudech napoví Miškovského článek, i když se někde dotýká dnes už nám neznámých souvislostí oné doby a mnohé satirické narážky jsou nám nepochopitelné (např. hned v úvodu narážka na dadaisty). Článek nutno číst pozorně - Miškovský občas uvádí dnes už málo používané výrazy ("prohnat župan", "prohnat žaket"), na kterých staví svůj humor. Přesto se dovídáme o Haubnerově povaze to hlavní. Adresáře Mariánských Lázní ho uvádějí jako výrobce citer a také jméno jeho manželky od roku 1906. Tehdy bydlel na Hlavní třidě v domě čp.233 - MIGNON (třetí dům od bývalého Slovanského domu dolů).
      Hans Haubner zemřel 20. července 1934, po zpovědi, opatřen posledním pomazáním od pana děkana Pöllera, v domě Louissiana (dům čp. 323 na Chebské křižovatce,kde bydlel, dnes známá prodejna SOVA). V úmrtní knize se o tom uvádí :
      "HAUBNER Johann, Instrumentsfabrikant in Marienbad No 323 (Louisiana), gebürtig in Tachauer Schmelzthal No. 170, Witwer nach der am 12.9.1930 in Marienbad + Emma, geb. von Miklay-Literaty-Tarzaly aus Budapest. Haubner ist im Alter 73 Jahre, 3 Monate, 1 Tag gestorben, Todesursache Myodegeneratis cordis, vom Dechant P. Adolf Pöller 20.7.1934mit Beichte und. hl. Ölung versehen."
 

Jaro Miškovský (Mariánské Lázně 1932)

Mariánskolázeňský Bernard Shaw (portrét Hanse Haubnera)
      "Chacun a son dada", říkají Francouzi, což znamená, že každý má svého koníčka. Nebylo tudíž jen výsadou dadistů, že měli koníčka ve způsobu svého malování. Má-li však někdo mnoho koníčků, ťuknou si lidé významně na čelo, když na něho přijde řeč. Samorostlí a nad průměr vynikající lidé vyvolávají u svých současníků nezřídka dojem, který se vyjadřuje významným ťuknutím na čelo.
      Tak se jistě vedlo podivínskému a samotářskému Beethovenovi ve Vídni. V uměnímilovné Praze se vyznamenali před lety patentovaní vlastenci, po kterých dnes pes neštěkne, sbíráním podpisů na odstranění "neschopného kapelníka" Smetany. A má-li někdo tolik přátel jako Angličan Bernard Shaw, nemá nouzi o nepřátele, zvláště když je nadán darem zžíravého vtipu a ironie.
      "Je úzká hranice mezi géniem a šílenstvím," pravil jednou ve své přednášce doktor Magnus Hirschfeld. Tak je konečně i vědecky zdůvodněno, jestliže jedni považují Bernarda Shawa za génia a druzí mají o něm zcela protichůdné mínění. Bernard Shaw se těší navzdory svým nepřátelům dobrému zdraví. Rtuťově pohyblivý stařík s bílým plnovousem, jak je znám z četných fotografií, cestuje na stará kolena do cizích zemí. Před nedávnem navštívil Jugoslávii a sovětské Rusko, kam ho asi pudil jeho neklidný duch. Bernard Shaw jako publicista ví, co se sluší a patří vůči tisku a dovede vymýšlet nesčetné situace a pózy když je v dosahu fotografického objektivu.
      Jaká by to byla žeň pro fotografy, číhající u lázeňské kolonády v Mariánských Lázních, kdyby se tu jednoho dne objevil Bernard Shaw! Slavný Angličan by si jistě nezakrýval obličej dlaní nebo zřídelní sklenkou, jako některý pravověřící rabín z evropského Východu. Překvapil by však jistě jinou originalitou, aniž by zarmoutil správu lázní, kdyby mu třeba napadlo pít ze zřídelní sklenky pivo. Při nejmenším by držel sklenku s léčivou vodou v levé ruce, aby dal výraz tomu, že je smýšlením levičák.
      Počínal-li si jinak sovětský komisař Litvínov za svého pobytu v Mariánských Lázních, přesto se nezavděčil jakémusi šovinistickému plátku, nedbajícímu primitivních zásad slušnosti. Každý má právo na své smýšlení, ale jeho projev nesmí urážet druhé. Nevkusně si zademonstroval jeden lázeňský host, když se nechal vyfotografovat ve skupině Židů na schodišti Křížového pramene, drže ve výši své hlavy papír s hákovým křížem, zatímco židovská skupina měla u nohou tabulku s hebrejským blahopřáním k svátkům. Fotograf si však všiml této zlomyslnosti a zahladil hákový kříž přímo na fotodesce, aniž by ironicky proměnil v Mojžíšovu hvězdu.
      Podivil by se Bernard Shaw, ve všem tak originální, že v Mariánských Lázních žije člověk jemu podobný. Kdo ho nezná, řekl by na první pohled, že do Mariánských Lázní přijel Bernard Shaw a že tu chodí v přestrojení. Tentýž výraz očí pod hustým stříbrobílým obočím, tentýž vlající bílý plnovous a tytéž prořídlé, místy zježené šediny ! Od bílých vlasů a vousů se odráží načervenalá barva obličeje (znamení milovníka přírody) s temnějším odstínem uprostřed. Pravý Bernard Shaw - snad až na tu barvu nosu. Kdo však ručí za to, že se Bernard Shaw vrátil ze země Sovětů také se zarudlým nosem ? Ostatně na menší vadě na kráse nezáleží ani Shawovi ani jeho sedmdesátiletému protějšku jménem HANS HAUBNER.
      Bernard Shaw a Hans Haubner jsou si podobni nejen zevnějškem, ale i povahou. Dva bouřliváci se světem se rvoucí, mstitelé bezpráví a neohrožení zastánci lidských práv. Bernard Shaw měl štěstí, že vyrostl v prostředí, které dopřálo plného rozvoje jeho osobnosti. Hans Haubner si otloukal hlavu o poměry v bývalé rakousko-uherské monarchii. Je na světě jenom jeden Bernard Shaw a v Mariánských Lázních jenom jeden Hans Haubner. Navzájem jsou si oba neznámi.
      Hans Haubner dověděl se teprve od nás, že na světě žije Bernard Shaw. Lidská popularita, jak vidno, má své meze. Slávu Shawova jména roznesly po světě jeho knihy, články a divadelní hry. Haubnerovo jméno roznášely do světa jeho citery a skladby. Shawovy plody ducha šly na odbyt lépe než Haubnerovy. Kdyby tomu bylo naopak, a kdyby se Bernard Shaw zajímal o hru na citeru, věděl by dnes něco více o Haubnerovi než Haubner o něm. Vždyť Hans Haubner si dal počátkem století titul majitele "První evropské továrny na umělé citery se strojním pohonem" a ještě dříve, v roce 1891, vydal jako dlouholetý učitel hry na citeru svým nákladem speciální učebnici pro samouky s názvem "Hans Haubners Zither-Akademie", která se dočkala již VII. vydání.
      Vše, co Haubner podnikal, neslo pečeť jeho originality. Oč by byl sám Bernard Shaw originálnější, kdyby měl takovou minulost, aby se o něm mohlo psát v kapitolách:
      B.Shaw jako řezník.
      B.Shaw jako virtuos na citeru.
      B.Shaw jako pedagog.
      B.Shaw jako továrník a obchodník.
      B.Shaw jako pamfletista a politik.
      B.Shaw jako hudební skladatel.
      B.Shaw jako výrobce lihovin.
      B.Shaw jako válečný vyživovatel.
      B.Shaw jako přírodní badatel.
      B.Shaw jako muž činu !
      Rozhodně je Hans Haubner v Mariánských Lázních známější než Bernard Shaw. Aby se lišil od jiných Haubnerů, dostal mezi lidem přezdívku "Zither-Haubner" čili Citerový Haubner. Citera se mu stala již v mládí koníčkem, jemuž věnoval většinu svého života. Měl sice i jiné koníčky, ale citera byla ze všech jeho koníčků nejkoníčkovatější.
      S citerou putoval na jih do Zemuně jako moderní citerový apoštol. Hrál a vyučoval, vyučoval a hrál, na suchu i na vodě. Dával hodiny lodním důstojníkům, působil mezi lidmi různých jazyků, kteří neznali národnostní zášti, a založil v Zemuni v 80. letech minulého století první Spolek hráčů na citeru. Pak ho osud zavál do Budapešti a odtud do Sibině mezi Sedmihradské Sasíky. V Sibini opět vyučoval hře na citeru, chodil do společnosti a oženil se s Emílií, rozenou baronkou Miklayovou, pocházející z Budapešti. Byl to sňatek z lásky, když Emílie složila svůj osud do rukou muže s nejistou existencí umělce. Mladý Haubner projevil již tehdy praktický smysl pro život. Nekráčel životem s hlavou v oblacích, nýbrž si všímal možností využití přírodního bohatství.
      Sedmihradští Sasíci měli, jak vypravuje Haubner, v Sibini banku, pro kterou pracovali místní činitelé od poslance až po orgány veřejné správy. Poslanec jezdil do Budapešti a intervenoval u vlády a honorace dohazovala bance kšeftíky a dodávky. Poměry tam byly tak idylické, že chyběl jen "šak František" a jeho spojenci, aby byla společnost úplná.
      V této sféře se pohyboval Haubner, zprostředkovával obchody, vyhledal přírodní ložiska uhlí, a to vše až do oné doby, kdy chtěl provést jeden obchod na vlastní pěst. Haubner totiž objevil ložiska mramoru v průsmyku Červené věže, zčásti je zakoupil pro sebe a zčásti si je najal od obce. Po několika letech měla tudy vést dráha do Rumunska. Sibiňská banka chtěla nyní získat Haubnerovy mramorové doly. Haubner odolal nadmíru lákavým nabídkám ředitele banky, v jehož rodině vyučoval hře na citeru. Co nešlo po dobrém, podařilo se bance s pomocí úřadů. Na komitátním zasedání, kde se hovořilo německy, byla jednoduše Haubnerova nájemní smlouva s obcí Poršesd prohlášena za neplatnou. Co tu záleželo na nějakém soukromém učiteli z Čech! Našla se formální vada, na kterou předtím nepřišlo ani ministerstvo, když smlouvu schválilo. Haubner, přítomný tu jako posluchač, viděl, že se jeho sen o prvním samostatném obchodě řítí v trosky. Bude veta po dodávkách vápna a kamene na stavbu dráhy! Tytam jsou plány o lepší budoucnosti! Až se mu zatmělo před očima ....
      Když pak v přestávce vyšel na chodbu na chodbu pan župan a mnul si ruce z radosti nad Haubnerovou porážkou, chtěl se na něho vrhnout Haubner jako rozzuřený lev, aby ho ztrestal na místě. Ne nadarmo pocházel Haubner, tachovský rodák, ze země Bílého lva! Zadrželi ho než mohl vztáhnout ruce na mocného župana. Soptě hněvem odešel Haubner domů a sáhl k jiné zbrani - k péru. Tak se v něm probudil v devadesátých letech 19. století bojovný Bernard Shaw. Tehdy vydal Haubner svůj první paličský leták proti županovi. Haubnerovo odvolání bylo zamítnuto a mimoto mu hodili na krk tiskový proces. A jak již byla místní honorace sehraná, dovedla předejít procesu, který by rozvířil mnoho prachu. Haubner uposlechl "přátelské" rady vyššího soudního úředníka, aby opustil uherskou zemi, kde vládla šlechta a honorace. A tak jednoho krásného dne odejel přes hranice do Bukoviny, aby se už nikdy nevrátil do nehostinného Sedmihradska.
      Haubnerovo sedmihradské dobrodružství přispívá k pochopení Haubnerovy povahy. V Černovicích, v hlavním městě Bukoviny, i jinde, pořádal koncerty na citeru a sklízel vavříny, nějaký čas byl i učitelem na hospodářské střední škole a když se vrátil do Mariánských Lázní, zařídil si tu 1901 export svých citer a nakladatelství hudebnin.
      Haubner se připojil k oné části mariánskolázeňského obyvatelstva, které vyrábí. Zdokonaloval citery svým patentovaným způsobem a svoji továrnu nazval "C.k. výlučně privilegovaná továrna". Když dal svému závodu další honosné jméno, tázali se zvědaví spoluobčané: "Kdeže kouří komíny, kde hrčí kola, kde buší kladiva "První evropské továrny na umělé citery se strojním pohonem ?"
      "Továrník" Haubner se nedal vyvést z míry, ani když někdo hledal jeho továrnu na Měsíci a jiný zase - z úřední povinnosti - na půdě pod střechou, kde nebylo nic než několik trámů. Prý jsou ze vzácného dřeva, s nímž by si však žádný soudní vykonavatel nevěděl rady.
      Haubner se nezmohl ani na vilu se zahradou jako Bernard Shaw a nepotřeboval ani otáčivý altán, aby mohl být stále na výsluní. Kdyby byl Haubner aspoň zahrádkářem, mohl by si postavit takový altán jako má Bernard Shaw a jistě by ho nazval "První evropský otáčivý altán se strojním pohonem".
      Jako obchodník užíval Haubner darů svého ducha, aby v inzerátech a obchodních tiskopisech vylíčil přednosti své "nejlepší citery světa". Sliboval dokonce 200 korun tomu, kdo mu ukáže lepší citeru. Když se ozvala konkurence, strhal ji Haubner v temperamentně psané brožuře. Nicméně doznal, že za neoprávněné používání firmy "C.k. výlučně privilegovaná továrna" byl potrestán mírnou pokutou.
      Aby pozlobil konkurenci a úřady, vyvěsil Haubner na krátký čas nápis "C.k.ještě neprivilegovaná továrna". Ve skutečnosti dával Haubner vyrábět své citery podle vlastních vzorů v Schönbachu (Luby u Chebu) a sám pouze zušlechťoval tyto jistě kvalitní výrobky v Krohově mlýně v Úšovicích a později v Mariánských Lázních.
      Za světové války 1914-1918, kdy byl vývoz do ciziny znemožněn uzavřením hranic a když hřmění děl umlčovalo citery, pustil se Haubner do výroby lihovin. Neotevřel sice lihovar se strojním pohonem, ale zřídil si laboratoř a sklepy. Z těchto sklepů, které sousedily přímo s pekárnou, vycházelo medicinální víno "Canteiro como Madeira", plněné do lahví s originálními nálepkami. Byl to zlatý tisk na černohnědém podkladě, nahoře se šlechtickým erbem a firma "E. do Miklay-Literaty-Tarzaly" - měly budit důvěru k tomuto podniku, jemuž propůjčila své dívčí jméno Haubnerova choť Emma. Lahodné víno nezrálo pod jižním sluncem, nýbrž na šípkových keřích v okolí Mariánských Lázní. Jinak vyráběl Haubner za přispění své choti též ohnivou vodu a kapky. O svém likéru šířil heslo "Haubner Feuer wirkt ungeheuer!"
      V roce 1918, když se válka chýlila ke konci, vyrobil Haubner jako vyučený řezník válečné buřty bez masa. Zpracoval vařenou hovězí kůži s přídavkem jater nebo krve na játrové buřty a tlačenku. Ačkoliv chtěl svým vynálezem zachránit válčící mocnosti před vyhladověním, nenašel porozumění ve Vídni a státní převrat ho zastihl jako zneuznaného válečného vyživovatele.
      Ve všech odvětvích své výroby osvědčil Haubner pozoruhodnou vynalézavost. Běda však tomu, kdo by křížil jeho plány! Haubner nikdy nezapomněl na příkoří v Sedmihradsku. Nedal se odstrašit nezdarem prvého pokusu. kdy chtěl županovi "prohnat župan" a na domácí půdě své vlasti se cítil povolán k tomu, aby domácím úředníkům "proháněl žaket". Svým břitkým perem bezohledně účtoval s okresními hejtmany, s veřejnými funkcionáři, když se cítil něčím dotčen nebo když chtěl napravit bezpráví. Vydával tiskem paličské letáky, jež často propadly konfiskaci, ale Haubner je zasílal přesto, někdy až z Německa, na úřady v Praze a ve Vídni. Na ministerstvech ve Vídni dobře znali Haubnerovo jméno z letáků, které přicházely na jejich odbory a všude dobře pobavily.
      Nejprudčeji útočil Haubner na okresního hejtmana prince Liechtensteina, jehož titul "von und zu" L. ho dráždil tak, že ho přezdíval "von und zu, dran und bei, hin und her Liechtenstein". Říkal mu také "prin-cátko" a hrozil mu, že bude musel "dolů z bidélka"! Z malého podnětu dovedl Haubner vydupat aféru.
      Liechtensteinovi se přihodila při automobilové vyjížďce malá nehoda. Neuměl ještě řídit automobil a vyhýbaje se sedlákovi, sjel za ním z cesty až k plotu, kde hledal sedlák záchranu. Jakmile se o tom Haubner dověděl, vzal s sebou mladého fotografa, nynějšího (1932) poslance Eckerta, a dal vyfotografovat stopu automobilu na místo nehody, aby měl důkaz proti princovi. Vznikla z toho opět prudká letáková kampaň, jež skončila u krajského soudu. Haubner byl - rozumí se- odsouzen. Soudcové a státní zástupce byli pak prý povýšeni. Z rakouských soudů si Haubner mnoho nedělal, i když snad není pravda, co se o něm vypráví. Řekl prý své ženě, když se přelíčení stávalo nudným, aby přinesla citeru, že tu zahraje něco veselého. Princ Liechtenstein, mimochodem příbuzný císařského domu, byl po utrpěném vítězství nad Haubnerem tiše přeložen z Mariánských Lázní.
      Také známý doktor Lodgman, tehdy mladý úředník politické správy, se stal předmětem Haubnerových útoků a brzy pak opustil státní službu vůbec. Doktor Lodgman, později samozvaný "zemský hejtman", ztroskotal ještě několikrát, než zmizel navždy v politickém propadlišti. Nebylo-li pro něho hračkou vládnout v Mariánských Lázních, kam se teprve Lodgman hrabal v Čechách se svou vzdorovládou a naposledy jako vůdce politické strany!
      Rovněž do obecní politiky zasahoval Haubner svými pamflety, kandidoval jednou v obecních volbách, ale při předválečném volebním systému propadl asi se 350 hlasy. Haubnerovy letáky bývaly přímo pochoutkou pro domácí obyvatele, neboť škodolibost je, jak známo, nejčistším pocitem lidské radosti. Haubner praví ještě nyní s pýchou, že pamflety psal jen proti vyšším osobnostem. A když se to tak vezme s odstupem času, lze říci, že bouřlivák Haubner narovnával vlastně lidem páteře, a to již v dobách, kdy měli v Čechách velkou převahu tichošlápkové a bačkoráři. Bouřlivák Haubner čistil vzduch, lámal moc byrokracie, která přerostla lidu přes hlavu, a připravoval tak lid - snad nevědomky - na příchod nových řádů, na novou úpravu poměru člověka k člověku.
      Proti tomu neznamená ničeho, jestliže i Haubner podlehl na čas válečnému nadšení. S kručícím žaludkem skládal válečné písně a pochody, z nichž jeden byl poctěn zvláštní cenou. Chtěli jsme slyšet slova, která složil Haubner ke své hudbě, a tu nám Haubner přeříkal zpaměti chvalozpěv o udatnosti synů Rakouska, o císaři a o vítězství nebo smrti. - "Jen kdyby ti císařové nebyli takoví lumpi!" prohodil Haubner a v tu chvíli z něho mluvil přímý a kousavý Bernard Shaw. Kdo by o něm nyní řekl, že v soutěži mezi 3 400 skladateli dostal pochvalné uznání od císaře Viléma za skladbu nové německé národní hymny ?
      O mnohostrannosti Haubnerových zájmů svědčí jeho záliba pro hledání přírodních pokladů, ať se jedná o nerosty, slatinu či minerální vody! Započal s mramorovými doly a uhlím v Sedmihradsku, ale hlavní činnost rozvinul teprve v západních Čechách. Zde našel slatinu, prameny, ložiska křemene i jiných nerostů. Co do účelnosti využití některých svých objevů neshoduje se Haubner s doktorem Karlem Zörkendörferem. Každý z nich má jiný návrh na budoucí rozšíření léčebných prostředků Mariánských Lázní. Pan profesor se zakousl do minerálních pramenů na Číhané a Haubner má zase prameny na Panském vrchu u Drmoulu, které by chtěl zpeněžit, jako když svého času prodal výhodně soukromé společnosti "Kristův pramen".
      Proti autoritě univerzitního profesora Zörkendörfera je ovšem v těžkém postavení člověk, prošlý školou života jako samouk. Před několika lety vydal Haubner svůj poslední leták, v němž potíral plány zmíněného profesora na využití pramenů v Číhané. Leták byl rozšiřován s nápadným označením, že je uvolněn po konfiskaci pro neudání jména tiskárny.
      Haubner o sobě dokázal, že není "quantité negligeabe", neboť sami lékaři doporučili ve svém usnesení, aby byl Haubnerův projekt prozkoumán. Město zatím zakopalo statisíce v Číhané a Haubner hledá stále kupce pro své prameny.
      Když někde v okolí Mariánských Lázní narazí sedlák při orání na křemen nebo jiný minerál, jistě je tam zakrátko Haubner, který zkoumá místo nálezu a bádá, jak by se dalo využít. Odjakživa budily Haubnerovu pozornost mokré louky a bažiny. V nich také rád bádá a přichází na prameny a slatinu. Sedlák často ani neví, jaké má poklady ve své půdě. Haubner přijde a vidí. Tak přišel u Tannawegu (Jedlová) na minerální pramen, který nazval jako dobrý křesťan "Kristův pramen". Nijaký zázrak se tam však nestal, jenom to, že Haubner zpeněžil druhou polovici louky zvláště.
      Byla to snaha o zužitkování přírodního bohatství, která způsobila již v Sedmihradsku podstatný obrat v Haubnerově životě, vyšinula ho z dráhy soukromého učitele a dala mu odvahu a sílu k činu. Mladý Haubner, vrhající se odvážně proti županovi, aby mu dal na pamětnou, má svoji obměnu v čase války, kdy se postavil již jako muž s bílým plnovousem v čelo zástupu hladovějících žen, které se důrazně domáhaly přídělu potravin.
      Pro právo lidí na život neváhal Haubner jít demonstrovat na ulici. Kdo ho dnes vidí, zdravícího své známé zdaleka šermováním holí a vycházejícího u příležitosti církevních svátku v cylindru, nehledal by v něm nikdy člověka, jemuž může sloužit hůl i k jiném účelu než k opoře při chůzi. Se zdviženou holí se prý Haubner hnal za ošetřujícím lékařem své nebožky ženy. Tak aspoň hlásila policejní zpráva. To se v Haubnerově srdci asi zachvěla citlivá struna, když spatřil muže, kterého dával do souvislosti s manželčinou smrtí. To se přeneslo i na Haubnerovu hůl a ohrozilo prchajícího lékaře, který se musel uchýlit na policejní stanici. U policie to spravila pokuta, u soudu vzájemné zadostiučinění a vše bylo zase v pořádku.
      Naopak byla doby, kdy Haubner "šel do sebe" a chodil k sv.přijímání. Představte si: Bernard Shaw činí pokání! Leč ani tehdy, když byl Haubner ve stavu zvláštní milosti, neměl takové štěstí, aby si mohl postavit vlastní dům jako jiní lidé, kteří chodili pilně do kostela a hřáli se na slunci přízně církevní milosti.
      "Comprende,c´est tout pardonner" - Porozumět znamená vše odpustit. Za bouře světové války obrátil Haubner svou pozornost k mládeži a napsal studii o reformě výchovy mládeže. Nezapřel v sobě bývalého učitele a pedagoga.
      Po válce byla obnovena výroba Haubnerových citer. Nyní žije Haubner - po smrti své ženy - v ústraní, exportuje nyní opět své zdokonalené citery a zabývá se hudebním skladatelstvím. Při vší své skromnosti se stal postavou téměř legendární. Jeho minulost dokazuje, že život vytváří někdy podařenější satiry, než by si kdo myslel. Tóny Haubnerových citer zaplašují "horror vacui" - strach z prázdna - a proto nese s lehkým srdcem svůj život jako obnošený kabát mariánskolázeňský Bernard Shaw.
Literatura:
Miškovský Jaro: Mariánsko-lázeňské obrázky -feuille-tony, satiry a reportáže, Jan Kobes Plzeň, 1932 (poprvé u- veřejněno po válce vlastivědným kroužkem v materiálech HAMELIKA čís. 6/1981 z 21.října 1981, str. 115-121)
Adreß- und Geschäftshandbuch der Kurstadt MARIENBAD und der Städte Tepl und Königswart, 180 S., Gschihay Marienbad, 1906
Schindler Hugo: Adreßbuch der Kurstadt Marienbad, 180 S., Schindler, Mbd, 1929
Švandrlík Richard: Pomístní názvy na katastru Mariánské Lázně, CHKO Slavkovský les, Mariánské Lázně, 1975-1976
 

Okapi

      Slavný cestovatel Henry Morton Stanley se zmínil ve svém třídílném cestopise V nejtemnější Africe, vydaném v roce 1898, o jakémsi neznámém, oslu podobném zvířeti požírajícím listí. Žije prý v nejhlubším pralese tehdejšího Belgického Konga a pygmejský kmen Bambuti mu říká atti. Stanley toho živočicha nikdy neviděl, znal jej pouze z vyprávění domorodců, kteří mu také věnovali tři pruhy jeho kůže. V Anglii však tato zpráva nevzbudila žádnou pozornost a na celou věc se brzy zapomnělo.
      Podivuhodný "osel však zaujal aspoň jednoho člověka - Stanleyova přítele sira Harryho Johnstona, tehdejšího britského guvernéra Ugandy. Snažil se jít po stopách. Stanleyovy informace, ale až do roku 1899 byla jeho snaha marná. Tehdy vysvobodil z rukou zločinného německého podnikatele skupinu Pygmejů Bambuti za jatých v pralese tun. Němec je chtěl unést do Evropy a vystavovat na Pařížské výstavě jako ukázky opolidí". Vděční Pygmejové, které John ston hostil ve svém domě, než se vrátili do rodného pralesa, mu s radostí zodpověděli všechny otázky kolem tajemného osla atti. Dobře to zvíře znali. Upozornili Johnstona i na to, že je ho jméno zní správně o-api či okapi.
      Popsali velmi plachého tvora, kterého je možno ulovit jen do velkých, dobře zakrytých jam, vykopaných v zemi. Jeho barva je prý tmavošedá nebo šedohnědá s pruhovanýma nohama. Celkově svým vzhledem připomíná velkého osla nebo mulu. Na základě tohoto popisu byl Johnston přesvědčen, že jde o nějaký neznámý druh pralesní zebry. Dozvěděl se také, že se o záhadném zvířeti zmiňovali cestovatelé Stuhlman a Schweinfurth, kteří viděli u Pygmejů brašny z jeho kůže, anglický misionář Lloyd a Francouz major Marchand. Oba totiž okapi viděli a považovali zvíře za pruhovanou antilopu.
 
Zprávy z pevnosti Mbeni
 
      V roce 1900 se Johnston vydal na svou první expedici za tajemným zvířetem do Belgického Konga. Tam mu belgičtí důstojníci v pevnosti Mbeni potvrdili jeho existenci a sdělili mu, že o zebru jít nemůže, protože to zvíře má na hla;vě rohy. Domorodĺ vojáci, tvořící posádku pevnosti, je prý často uloví a přinesou. Jeho maso je prý velmi chutné. Johnstona nejvíc vzrušilo, když mu důstojníci sdělili, že naposled se tak stalo nedávno a že v pevnosti by ještě měla být kompletní kůže okapi. Jaké však bylo jeho zklamání, když zjistil, že ji už černí vojáci rozřezali na opasky a řemeny, které si vázali kolem čela.
      Když se Johnstonovi nepodařilo získat tělo ani kůži tajemného zvířete, získal od důstojníků jeho popis, který se přesně shodoval s tím, jak předtím okapi líčil pygmejský kmen. Dověděl se také, že zvíře má na každé noze víc než jedno kopyto. Další důkaz, že se nemůže jednat o zebru. Později našel i stopy, které to potvrdily.
      Johnston věděl, že primitivní koníci rodu Hip parion byli v pravěku tříprstí, a tak se domníval, že by mohlo jít o nějaký jejich dodnes přežívající druh. S tím ovšem zase nesouhlasily údaje o rozích na hlavě. Nebo šlo přece jen o nějakou antilopu? Johnstona celá záležitost vzrušovala čím dál tím víc. Krátce nato se mu podařilo získat další vzorky kůže, které poslal profesoru Sclaterovi do Londýna.
      Ten s teorií antilopy nesouhlasil. Přikláněl se k tomu, že okapi je nový druh pralesní zebry, a popsal ji v únoru 1901 na objevitelovu počest pod jménem Equus(?) johnstoni. Velmi prozíravě zařadil za rodové jméno, kterým si nebyl zcela jist, otazník.
 
Živoucí svědek třetihor
 
      Johnstonovi se v téže době podařilo získat dvě lebky a celou kůži stále tajemného zvířete. Na lebce byly zřetelné osrstěné růžky. Johnstonovi se podlomila kolena. Nemohlo jít ani o zebru, ani o hippariona, ani o antilopu. Poznal na první pohled, že jde o přežívající třetihorní žirafu! Tvarem lebky se nápadně podobala obrovské žirafě Helladotherium duvernoyi, která žila na území dnešního Řecka. Helladotherium však bylo bezrohé. Je možné, aby v afrických pralesích přežila až do dnešních dnů třetihorní žirafa? Vždyť přece žirafy jsou zvířata otevřených plání, a nikoli vlhkých a temných pralesů!
Tajemná okapi se nakonec ukázala být posledním přežívajícím zástupcem krátkokrkých žiraf z třetihor      Bylo to možné. Profesor Lankester z Britského muzea přírodních věd, jemuž sir Johnston poslal svůj materiál k určení, zjistil, že okapi je opravdu žirafa, nejblíže příbuzná s třetihorní žirafou Samotherium boissieri z ostrova Samos v Egejském moři. Samci měli na hlavách malé rohy stejně jako okapi, samice byly bezrohé. Ve vykopávkách na území Libye byl pak nalezen rod Libytherium svědčící o tom, že žirafovití této skupiny přišli z jižní Evropy nebo Asie, kde tato čeleď vznikla, na jih do Afriky. Profesor Lankester chtěl původně zařadit okapi přímo do rodu Samotherium, (vzájemná podobnost byla velká), nakonec se však přece jen rozhodl pro samostatný rod. A tak byla tajemná žirafa konžských pralesů nazvána v roce 1901 oficiálním jménem Okapia johnstoni. Je to jediný dnes žijící pozůstatek prastaré podčeledi krátkokrkých třetihorních žiraf.
      Evropa se tedy o existenci okapi dozvěděla počátkem dvacátého století. Staří Peršané ji však znali už před půltřetím tisícem let. Na ozdobných reliéfech schodiště v Persepolis existuje její zobrazení, jak je vedena coby dar perskému králi při každoročních oslavách nového roku. Není pochyb, nemůže jít o žádné jiné zvíře než o okapi. Anebo přece? Co když nějaký další druh krátkokrkých žiraf přežil až do historických dob kdesi v oblasti Středního východu?
 

Okapi v klášteře Teplá

Jaký byl poválečný osud této evropské muzeální jedinečnosti ?      Málokdo víme, co je okapi. V nedávném Mladém světě (MS čís.40/1997) v seriálu zvířat záhadných, vyhynulých či kuriózních se objevil OKAPI. Článek je pro nás o to zajímavější, že tato přežívající třetihorní žirafa (tzv. Okapia johnsoni) byla před druhou válkou vystavována jako přírodní zvláštnost v proslulém klášterním muzeu v Teplé.
      Zvíře vzdáleně připomínalo zebru či osla, jde však o podčeleď krátkokrkých žiraf, dožívající hluboko v bažinách Konga. Okapi je prapodivnou směsí různých zvířat. Ač jde o žirafu, má mnohem kratší krk. Hlava je žirafí, ale s dlouhýma oslíma ušima. Je kaštanově hnědé barvy, ale nohy má zebrovitě černobíle pruhovány. Podobá se zebře, ale s kravským ohonem!
      Tisíce návštěvníků klášterního muzea se podivovalo před druhou světovou válkou této hříčce přírody, vystavené ve vitríně za sklem. Jak se vzal okapi v Teplé ?
      R.1910 poslali premonstráti z africké misie, působící v temném, rovníkovém pralese Konga toto zvíře, které do té doby nikdo nechytil živé, do Teplé. Bylo vycpáno a dáno do muzea.
      Až ve třicátých letech se podařilo premonstrátům získat dva exempláře okapi, kteří byli chyceni v odchytné jámě. Toto zvíře lze srovnat snad jen s tzv. jednorohem ze středověku, záhadným bájným tvorem, který byl jen zčásti koňské podoby, jak bylo zobrazeno v klášteře Windberg v Bavorském lese.
Série herbářů tepelské lesní flóry v klášterním muzeu. kde asi jsou dnes ?      Co se týká okapiho, první stopy po něm získal okolo roku 1900 jeden badatel, když mu konžští černoši přinesli pár kopyt a po dlouhém přemlouvání i pár opasků ze stažené kůže okapiho a nakonec potrhanou část kůže okapiho. Pro černochy šlo o předměty mocné magické medicíny, kterých se zbavovali jen velmi neradi. Později podnikl Powell-Lotton expedici s hledáním okapiho. Ale trvalo mnoho měsíců než se mu podařilo v pralesích spatřit jediné takové čerstvě zabité zvíře.
      V roce 1908 získal vévoda Adolf Friedrich Mekklenburský od své africké expedice pět kůží a jednu kostru okapiho pro německé vědce. V roce 1910 byl poprvé vyfotografován čerstvě zastřelený okapi, ale až roku 1930 vyfotografoval jeden Holaňďan živého okapiho. V roce 1936 větší italská expedice chytila dvě taková živá zvířata, ale ta brzy pošla.
      V Evropě se nacházely jen dva exempláře okapiho. Kromě klášterního muzea v Teplé byl vycpaný exemplář okapiho před druhou světovou válkou také v muzeu v Bruselu.
Literatura:
Albert Stara "Das Okapi im Tepler Stiftsmuseum" Marienbader-Tepler Heimatbrief N. 53 z února 1953
Jaroslav Mareš "Okapi" - Záhady, Mladý svět čís.40/1997 S.48
Přidělování půdy před padesáti lety
 

Přidělování půdy před padesáti lety

      V letech 1947-1948 pokračovalo přidělování půdy v pohraničí českým přistěhovalcům. Z našeho blízkého okolí vybíráme dekrety podle přídělové listiny. Dekrety vydávalo ministerstvo zemědělství - Národní pozemkový fond (J.Smrkovský). Jsou z 21.12.1947 a 3.5.1948.

PÍSTOV
/3.5.1948 čj. K 564/48-I., čd. 1226-1229/
Pavlík Josef, čp.5 17 ha
Paitlovi Josef a Marie (1/2), čp.23 3 ha
JUNÁK, 61.středisko, Praha XI, Havlíčkova č.37, dům čp.15 1 ha
Kuzma František a Anna (1/2), čp.6 a 8 5 ha

SÍTINA (Potočno)
/čj.K557/48-I., event. čd. 1816/48
Veszenyi Karel, čp.35 a čp.78 8 ha
Prokop Jaromír a Gilda (1/2), čp.47 12 ha
Gurniak Rudolf a Augustina, čp.28 nákup 1 kůň + 1 prasnice

SKLÁŘE

Hájek Antonín a Františka, čp.14,18,19 11 ha
Samec Josef a Marie, čp.27 0,65 ha
Palička Oldřich, čp.31 8 ha

Milostný Jaroslav a Antonie, čp.37 5 ha
Tuháček Antonín a Emílie, čp.32 3 ha

CHOTĚNOV
Chimič Jan, čp.12 a 13 11 ha
Kohout Josef a Marie, čp.9 a 15 14 ha
Diviš Václav a Marie, čp.8 15 ha
Pavlovič Eduard, čp.7 11 ha
Pavlovič Jaroslav, čp.2 5 ha
Švihovec Josef a Anna, čp. 11 13 ha
Pavlovič František, čp.16 12 ha
Záhoř Jakub a Josefa, čp.41 2 ha

DOLNÍ KRAMOLÍN

Zápotocká Marta, čp.2 8 ha
Opl Josef a Marie, čp.17 9 ha
Ježdík Jaroslav a Zdena, čp.14 10 ha
Janecký Jaroslav a Anna, čp.26 2 ha
Střelka Josef a Helena, čp.44 3 ha
Dvořáček Antonín, čp. 19 0,4 ha
Novák František a Blažena, čp.20 0,4 ha
Sbor dobrovolných hasičů 1 ha

HOLUBÍN
Kirienko Vasil a Nora, čp.20 3 ha
Hess Jaroslav a Františka, čp.15 10 ha
Pavlík Jan, čp.6 13 ha
Krejčí František a Marie, čp. 1 13 ha
Otradovec Ladislav, čp.5 13 ha
Herejk Josef a Erna, čp.8 14 ha
Tkáč Jan a Esther, čp.8 14 ha

MILHOSTOV
Hamaďák Michal a Juliána, čp.3 14 ha

ZÁDUB
Brabec František, čp. 69 4 ha
Pavliš Josef, čp. 17 a 22 10 ha
Havlíček Josef a Anna, čp.13 11 ha

OVESNÉ KLADRUBY
Kršák Josef, čp. 74 0,5 ha

MARIÁNSKÉ LÁZNĚ
Veselý Josef a Xenie 7 ha

STANOVIŠTĚ
Purkrábek Miloslav, čp. 20 0,85 ha

Uváděná výměra byla jen přibližná.
 

Ze vzpomínek JUDr. Ladislava Jiráska

      Býval advokátem Advokátní poradny v Mariánských Lázních, dr. Jirásek bydlíval na stáčírně v Dolním Kramolíně a pamatoval velmi dobře časy po válce. Elektrárna pana HANIKY zásobovala elektřinou ještě v letech 1945-46 Michalovy Hory, Boněnov, Výškovice a Výškov. Byla tam nová Kaplanova turbína. l Ve mlýně Tabakmühle bydlel pan Bříza, mlel se tam tabák, mlýn byl k tomu vybaven. V mlýně Schartelmühle bydlel pan zvěrolékař. Na cestě do Michalových Hor bývala pěkná hájovna. SČM tam měl rekreaci, byli tam kluci, svítili si tam lampou, ale převrhli ji a celá hájenka shořela. Kolem dokola měly hornická díla Michalovy Hory, Výškovice, ale i Pístov a Holubín. l Pochod smrti žen šel přes Boněnov a na hřbitově byla pochována jedna Jugoslávka. Psal o tom do PRAVDY Vojtěch Neustupný. l Dr.Jirásek psal na krajské orgány do Karlových Varů, v jakém stavu jsou sochy u Svatého Vojtěcha. Tyto sochy kolem kostela strhoval jeden traktorista (údajně měl být za to i odsouzen). Sochy pak se dostaly do kláštera. l V Martinově v mlýně Rainmühle byl v pamětní knize hostů podepsán anglický král Eduard VII. Dr.Jirásek tam byl s autem s polskou umělkyní Adou Sari. l Ve Výškovicích se filmoval film VES V POHRANIĆÍ. O tom by vyprávěl pamětník Alois Svoboda z Mariánských Lázní. Měl chalupu a včelíny v Michalových Horách. Filmovalo se i v Mrázově u mlýna několik scén. l V Michalových Horách bývala velká papírna. Pan ALTMANN se oženil se Schweinitzerovou z Rainmühle, měl papírnu a dodával kladívkový papír pro kancelář prezidenta republiky. Zemřel v 90 letech; v papírně zůstal jeho syn Fritz s manželkou (z Hostivaře). Stroje z papírny byly odvezeny do Uničova.
(Vyprávění někdy ze 60.let) -rš-
 

František KOUBEK senior

Zánik kavárny WOLFSTEIN
      Na Vlčím hřbetu nad Mariánskými lázněmi směrem k Pramenům (Sangerberku) stávala výletní kavárna WOLFSTEIN, o které se traduje, že byla vypálena koncem války ukrajinskými esesmany z oddílu Zeppelin.
Zahradní restaurace kavárny někdejší Wolfstein se slunečníky      Skutečnost je jiná. Tato kavárna vyhořela za jedné jasné měsíční noci v srpnu či září 1946 kolem 23 hodiny. Byl jsem ji tehdy také hasit s hasiči z Úšovic. Hasičárnu jsme měli ve stodole při radnici (dnes úšovická základní škola pod kostelem).
      Už tehdy bývaly při odbočce ze Sangerberské (Pramenské) silnice šraňky přes cestu. Tyto šraňky byly otevřena až po značné době, přestože už bylo známo, že jsou hasiči na cestě sem.
      Tehdy byl už oheň v takovém stádiu, že se vcelku už nedalo hasit; i tak bylo dáváno najevo, že o nějaké hašení není už nejmenší zájem. Kdo kavárnu v té době obýval, to se už nepamatuji. Říkalo se, že tam bydleli lesní dělníci.
      Vzpomínám, že jsme běhali po okolních loukách a hledali vodu pro hašení a při tom jsme tu tehdy narazili na nějaké koleje pro hunty ( důlní vozíky). Koleje vedly odněkud na levé straně kavárny, tj. tam, kde bývali vojáci. O případech hašení se vedla řádně Požární kniha a kdyby se našla u městských hasičů, možná, že by se našly ještě nějaké podrobnosti.
 

POLOM NA PRODEJ

      Na katastru obce Závišín (Abaschin) leží nedávno zrušený domov důchodců POLOM.
      Dům s původním názvem ALM má číslo popisné 36. Pozemek, na kterém stojí, leží stranou obcí Zádub-Závišín a býval tu kdysi prosvětlený les, v němž se střídaly louky a lesy. V blízkosti Polomu je pramen řeky TEPLÉ, který se posunuje vpřed a vzad v proláklině podle toho, jak je mokrý rok či měsíc. Potok má dnes již název Teplá, ale kdysi mu říkali Závišínští HALIČSKÝ POTOK (Galitzbach), aniž víme proč.
      Tato část katastru, kde leží POLOM, se nazývala v dávné minulosti KLADERBRUNNFELD, z čehož se později vyvinulo DIE GLATZE (802 m n.m.) a posunulo se na velkou louku za Mariánským dvorem. Není vyloučeno, že dnešní název KLADSKÁ (GLATZEN) vznikl posouváním do nitra Císařského lesa. Zajímavé je, že slovo "Klader-" je českého původu, jak uváděl i německý Heinrich KRAUS, od slova "kladu, klást", později "kláda, klády" ze slovesa "pokládat", resp. "klúčiti".
      Mezi dnešním Beskydem a Polomem byl palouk s názvem WORANGER (Boranger, česky Borový palouk). Kolem palouku rostly borovice. Českoněmecká pomístní jména s "Bor-" (později "Wora-") jsou ve zdejší krajině časté. Upomínají na místa, kde kdysi rostly borovice či v blízkosti byl borový les. Něco níže u silnice je rybník, který míval název "Worateich" - rybník, kolem kterého vedla cesta do boru (=borového lesa). V Mariánských Lázních máme sídliště Wora, postavené na poli s pradávným názvem Woraweg = cesta do borového lesa (směrem ke koupališti LIDO, kde rostou dodnes borovice). - U Polomu leží otazník. Zde borovice nerostou a tak je otázka, zda podnebí před tisícem let nebylo teplejší než dnes.
      Na tomto místě koupil polesný Heinrich REINIGER (podle kupní smlouvy z 8. března 1887) stavební pozemky a brzy postavil kavárnu CAFÉ ALM. Přesný rok neznáme, snad v letech 1888-1889. Tehdy byl v Závišíně starosta Ferdinand Kutzer z čp.10.
      Heinrich REINIGER nezůstal majitelem dlouho a zdá se, ani neměl takové úmysly. Nový ALM prodal (podle kupní smlouvy z 31. srpna 1893) manželům Oswaldu a Hildegardě BUXBAUMOVÝM a cenu příznivě ovlivnilo to, že v okolí nebyla žádná výletní kavárna.
      Reiniger se rozhodl, že si v sousedství postavi dům - Mariánský dvůr (Marienhof). Stavební povolení dostal až po velkých průtazích a manévrech Buxbauma, kterému se podařilo dosáhnout toho, že Reiniger dostal stavební povolení jen za podmínky, že v Mariánském dvoře nezřídí konkurenční kavárnu. Mariánský dvůr má čp.38 a dosud stojí.
      Původní budova kavárny ALM byla přízemní, jak patrno na pohlednici se seervírkami před rokem 1900.
      Oswald BUXBAUM býval restauratérem v Chebu a přilákán lázeňským ruchem Mariánských Lázní začal tu podnikat. Narodil se 1859, byl ženat s paní Hildegardou a po její smrti (+1902) přešla její polovina majetku na ALMu 1/4 na manžela Oswalda Buxbauma a po 1/12 na děti Oswalda, Georga a Gustava. Tak to uvádí odevzdací listina z 22.srpna 1902. Oswald Buxbaum se zanedlouho znovu oženil a vzal si paní Marii Voglovou ze Stříbra. Také druhou manželku přežil.
      Podle závišínské kroniky se stal v roce 1906 novým majitelem ALMU Maxmilián REINIGER, ale jde tu o omyl kronikáře. Když v roce 1906 zemřel polesný Heinrich Reiniger, zdědil jeho dvůr v sousedství Almu jeho syn Maxmilián REINIGER odevzdací listiny z 14. září 1906. Jednalo se o Mariánský dvůr a nikoliv o Alm.
      Mladý Reiniger prodal Mariánský dvůr manželům Karlovi a Mizzi Bremovým z Mariánských Lázní (kupní smlouvou ze 7. března 1907), a Bremovi zůstali sousedy Almu až do roku 1945.
      V roce 1912 zažila Velká louka za Mariánským dvorem mimořádnou slavnou událost. Poprvé tu vzlétlo letadlo s pilotem Slavorosovem za gaudia nadšeného publika z Ma-riánských Lázní (viz HAMELIKA č.2/97 z 28. 2. 1997).
      Co se týká ALMU, kupní smlouva o kavárně z 17. září 1913 uvádí, že se novými majiteli Almu stávají manželé Ferdinand a Friederike LÖSCHNEROVI. Ferdinand Löschner se narodil v Řepanech. Tito zůstali majiteli do roku 1945. K hotelu ALM patřily později postavené (kolem roku 1928) postranní budovy čp.48 a čp.49 Závišína.
      Sousedy Löschnerových byli tedy manželé Karl a Mizzi Brémovi na Mariánském dvoře. Ti velmi trpěli tím, že tady nesměli otevřít kavárenský provoz, protože to bylo v sousedství Almu. Zákaz provozu stále platil. Pravděpodobně proto, aby tento zákaz nějak obešli, zakoupili pozemky v lese a v roce 1928 postavili zbrusu novou kavárnu CAFÉ SENNHOF s čp.50 obce Závišína, v lese o něco níže pod Almem.
      V roce 1929 zemřel Karl BREM a Café SENNHOF odkoupili Löschnerovi a od roku 1929 provozovali obě kavárny-hotely, tj. Alm i Sennhof. Personál obou kaváren byl uniformovaný a děvčata měla oblečení typu krojů.
      Závišínská kronika uvádí, že koncem léta 1937 navštívil nový prezident ČSR dr.Eduard Beneš Mariánské Lázně a přitom také kavárnu ALM, kde se zastavil na kávu. Kronika připomíná, že odtud projížděl také Závišínem.
      Ačkoliv jsme dosud nepotvrdili písemně zprávu o návštěvě anglického krále Eduarda VII., je nanejvýše pravděpodobné, že se zastavil i na Almu, protože rád jezdil po okolí Mariánských Lázní a mnohokrát byl na nedalekém golfovém hřišti, které dokonce sám otevíral v roce 1905.
      Po roce 1945 je uváděn dům jako HOTEL POLOM (již v roce 1945 má nové jméno Polom). Jde o hotel 2.třídy a má 20 lůžek. Tento stav trval asi do roku 1948. Národními správci byli Tondr na Polomu, Havlíček na Beskydu.
      Později se objevuje Polom jako domov důchodců a společně se sousední kavárnou BESKYD, jak byl pojmenován původní Sennhof po válce. V roce 1995 byly oba domovy opuštěny důchodci, kteří byli přestěhováni do Mariánských Lázní (těžší případy na Taorminu a ostatní do pensionátu v Úšovicích).
      Oba opuštěné objekty patří městu Mariánské Lázně, a jsou nabízeny k odprodeji. Nebude BESKYD a POLOM následovat osudu kavárny KAMZÍK ? Během dvou tří zimních měsíců 1996-97 byl areál Kamzíka natolik zpustošen, že čeká na demolici. Beskyd i Polom jsou už otevřeny nenechavcům a rychle chátrají. Mezi prvními zmizely zelené kachlové kamna v Polomu. Kuchyně je brutálně vykradena. Kancelář je vyrabována a vypadá jako po detonaci. Tempo rozkrádání je závratné i nevratné - ireverzibilní.
-rš-
      POHLEDNICE ALMU ukazují areál v době velkých nadějí a prosperity.
      Několik pohlednic tohoto druhu máme z července a srpna 1910. Ukazují první podobu kavárny ALM na prostranství, které bylo nedlouho předtím vymýceno a upraveno. Čtyři číšnice v krojích vítají hosty. Vzadu na pohlednici je razítko "ALM 21.7.1910" a český text: "Dnes na Almě můj ten největší výlet. Je tu krásná vyhlídka! Atd. Líbám všechny, těším se na. Tvá Tonča." Adresa: Wien - Vídeň
      Dolní pohlednice z roku 1931 ukazuje ALM po přestavbě. Proti předchozí nízké stavbě je kavárna dvoupatrová a s pokoji pro hosty. ALM je tedy už v dnešní podobě a pořádně obrostlý lesem. Pohlednice je zvýrazněna malováním. Tentokrát je text německý a adresován do Prahy-Žižkova. Jakási Ewa vytýká kamarádce stejného jména, že jí neposlala ani dopis ani lístek a prosí ji, aby hned napsala, že má každý den "böse Träume".

 

Ing. Richard Švandrlík - Václav Nový sen.

KAMENEC alias HOLENSTEIN minulostí
      LIDOVÉ NOVINY s článkem Pavla Vondráčka z Chodovské Huti nás motivovali k širší poznámce o zaniklé vesničce KAMENEC, do roku 1945 HOLENSTEIN.
      Kde býval Kamenec ? Ležel dva km severozá-padně od Tří Seker směrem ke hranici. Patříval k Tachovským Třem Sekerám, které se původně dělily podle panství na Kynžvartské a Tachovské. Obě obce byly naprosto samostatné,každá měla svého starostu, vlastní katastr, školu atd.
      Před sto lety (1895) měly Tachovské Tři Sekery 102 domů, 779 obyvatel, patřily pod soudní okres Kynžvart, hejtmanství Planá, bývalé panství Tachov, měly vlastní poštu, jednotřídní školu (4 třídy), domácí průmysl (broušení skla a výroba dřevěného zboží). Pod Tachovské Tři Sekery patřily:
- osada Hohlenstein (Dutý kámen) s 18 domy a 152 německými obyvateli a s jednotřídkou (1895),
- osada Droth,
- samota Karlräume,
- osada Kix,
- samota Vogelmühle.
      Počet obyvatel klesal. Při sčítání lidu v nové ČSR (15.2.1921) měly Tachovské Tři Sekery 686 obyvatel, ke dni 17.5.1939 jen 522 obyvatel.
      Obec KAMENEC - HOLENSTEIN vznikla podle ústní tradice roku 1745.
 
Pavel Vondráček
Kamenec: Padesát let po válce stále zanikají pohraniční obce
I dřevěné domy v Čechách umírají
      Dům čp. 64 v obci Kamenec na Chebsku "zemřel" před osmi lety, kdy ho opustila Mária Juterová, Slovenka z Oravy. Říkávala: " Umírá od doby, co mu odebrali zvony. Nikdy se neprobudí, jako zdejšímu oběšenci život se nevrátí."
       Dům s hrázděným štítem vystavěl v roce 1808 lesní dělník Wenzel Heimerl. V témže roce umístil v malé dřevěné zvonici vedle domu dva malé zvony ze zrušeného paulánského kláštera ve Světcích u Tachova. Majitelé zvony rozeznívali při narození a smrti, při ohni či záplavě na potoce Tichá, ale také ve vánicích, aby obyvatelé zdejších domů, kteří se vraceli z půlnoční, nezabloudili v hraničních lesích.
Dům uprostřed kamenecké pastviny pomalu podléhá nárokům času. (Foto Pavel Vondráček)      Pozdního února 1942 zrekvíroval zvony německý wehrmacht. Měsíc poté přišla zpráva o úmrtí jediného syna Josefa Gottlicka, posledního německého majitele. Starý pán se oběsil z žalu v chlévě na volském laně. Na jaře prvního roku po válce se do obce přistěhovali osadníci ze Slovenska. "Vyberte si jiný dům, pani Juterová," prosila vdova Gottlicková novou majitelku. Po únoru 1948 bylo zbořeno devadesát procent domů v Kamenci z obavy, aby se z nich nestalo útočiště lidí míří cích přes hranice.
       V domě bez elektřiny žila Mária Juterová čtyřicet let svého života stejným životním rytmem jako v oravských kopcích. Její dům uprostřed ovčí pastviny, obehnané plotem z ostnatého drátu, se stal teplým útočištěm hlídky Pohraniční stráže z nedaleké roty v zaniklé obci Slatina. Jedné zimní noci šedesátého druhého roku se přiblížil k ostnatým drátům Polák z Lodže. Vyzbrojen starou předválečnou mapou a před strachem chráněn kořalkou prostříhal drát. V domnění, že je již za hranicí, za klepal na dveře s pozdravem Grüss Gott. Otevřeli mu pohraničníci.
       Před osmi lety paní Juterová podřízla všechny své zbylé ovce a vrátila se na Oravu. "I domy umírají a lidé jim vytrhají vnitřnosti," řekla. Během týdne byl dům vykraden, pec vybourána, stodola stržena. Hrázděný chebský dům stojí dosud jako poslední stavební památka kdysi živoucí obce Kamenec. Bez známky života.

      První stavení tu postavil jakýsi Wutschka. Bylo to právě čp.64, o němž píše Pavel VONDRÁČEK v Lidových novinách.
      Wutschka tehdy (1745) dostal 50 štrychů půdy (14,36 ha) a směl držet pár volů a krávu. Jeho úkolem bylo mýtit les, pálit dřevěné uhlí a zvláštní povinnost byla vozit dřevěné uhlí až do Plzně.
      První syn Wutschky, zde narozený, měl prý dostat vyznamenání od knížete Windischgrätze.
      Jeden z potomků Wučky jménem Karl Wutschka postavil 1845 vlastní stavení čp.86. Jiný potomek Wutschka býval Windischgrätzovým hajným v hraniční obci Lohhäuser.
      Další majitelé stavení čp.64 byli Wenzel Heimerl (zas něho 1808 postaveno dnešní stavení), Wenzel Gottlick a Josef Gottlick. To byl poslední majitel.
      Josef Gottlick byl kupodivu nazýván pořád ještě "Wutschka", podobně asi jako dvory ve vsích si mnohde podržely jméno prvního majitele. Také u domu čp.86 se říkalo majitelům "Wučka", posledním byla Klara Jennerová. Zdejší stavení mívala střechy z dřevěných šindelů a hlavním zaměstnáním bylo pálení milířů. Když koncem 19. století zanikalo, hlavní prací zůstala těžba dřeva, při čemž každý měl ještě kousek pole a malé hospodářství pro vlastní ob- živu. V letech 1900-1930 se zabývaly některé rodiny soustřužením dřevěných perel, podobně jako ve Třech Sekerách.
      Mladší chodívali na sezónu pracovat do Mariánských Lázní, čímž značně pomáhali rodině. Sbíraly se borůvky a chodilo se na houby, nikoliv k vlastní spotřebě, ale na trh do lázní. Na houby se chodilo za kuropění a čerstvě nasbírané hřiby se ještě týž den v lázních prodaly, zpracovaly a přišly na stůl v hostincích.
      Odkud má Kamenec neboli Dutý Kámen jméno?
      Německé Hohlenstein - Hollenstein označuje pozoruhodný přírodní útvaru, který tu stál. Byla tu skála, uprostřed které byla jeskyně, která stoupala do výšky 12 metrů na vrchol. Odtud pak byl rozhled, který tak lákal pěší turisty a milovníky přírody. Tato pozoruhodnost se uvádí v řadě průvodců až do druhé světové války.
      Za války prý bylo skalisko jako kamenolom vytěženo za nasazení zajatců ze zajateckého pracovního tábora, který se tu měl za války nacházet.
      A tak jsme přišli o přírodní kuriozitu, vyhledávanou před válkou stále více zvědavými návštěvníky, kteří tu zároveň nacházeli množství hub. Šlo o skálu - přírodní útvar,kde bylo možno rozeznat tři části.
      Největší bylo skalisko sahající do výše 12 metrů se zvláštním výběžkem, nazývaným "Dědečkova židle" (Großvatersessel). Druhá skála byl "Dutý kámen" (Hohlstein), která měla uvnitř prostory jeskyně; do jeskyně bylo možno nízkým vchodem vlézt a vylézt až nahoru na skálu. Třetí skála měla více malých dutin a jeskyněk a říkalo se jí "Kámen u sedmi začarovaných loupežnických hlav" nebo "Loupežnické doupě." Toto místo bylo samozřejmě opředeno chmurnými pověstmi a legendami.
      Také se tradovalo, že za dávných časů hornické těžby v Třech Sekerách byly staženy drobné potůčky do Tiché a část potoka Tichá (Tichabach) tekla tehdy severněji přes Kamenec a odtud přes pole "V požárech" do Tachovské Hutě. Jedním velikým obloukem protékala k vybudovanému umělému hornické rybníku. Toto vodní dílo mělo název "Tichagraben" (Příkop Tichá). V 19.století byl již příkop zasypán a vody Tiché mířily přímo na kola mlýnů Tachovské Huti.
      Osada HOLENSTEIN patřila Tachovským Sekerám farností i školou. Sem se chodilo na mše a protože děti v zimě za sněhů se těžko dostávaly do školy, vznikla malá školní expozitura přímo v osadě. Byla to jednotřídka a střídala domy - zprvu v čp.967 u Heimerlů, pak v čp.105, čp.106 a nakonec v čp.109 u Schwarzů. Od roku 1939 musely chodit děti znovu povinně do Tří Seker.
      V obci byly dvě hospůdky a dva krámky s běžnými potřebnými výrobky.
      V Holštejnu byla fořtova, tedy lesní úřad až do první světové války, kdy patřil pod knížete Windischgrätze a 25 let tu sloužil jako vrchní fořt jakýsi Sigmund. Za pozemkové reformy 1918 byly také zdejší Windischgrätzovy lesy zestátněny a na památku této změny postaven pomník s bronzovou tabulkou s textem.
      Tzv. stará fořtovna s čp. 71 byla postavena před sto lety (1897). Proti byla postavena roku 1937 nová fořtovna s čp.70, kde byl posledním německým vrchním fořtem (nadlesním) Josef (Pepp) Kraus. Později, déle po válce, tu bydlel léta hajný PATERA, kdežto ve staré hájence naproti bydlel jeden Slovák.
      Holštejnský lesní revír měl 37 oddělení. V hlubokých hraničních lesích, kde lze snadno zabloudit, se Holštejnští se skvěle vyznali. Znali tu každou stezku, každou mýtinu, louku, studánky, místa, kde rostou houby, borůvky, a to od dětství a znali desítky názvů v terénu od rodičů, a ti zase od svých.
      Na stavení čp.64 ve zvoničce býval historický cenný zvon z kláštera paulánů (ze Světců u Tachova). Tento zvon byl 28. února 1942 snesen a odvezen do sběru kovů. Majitel Josef Gottlick byl zdrcen ztrátou zvonu a nemohl se s tím vyrovnat. Když v zimě 1943-44 přišla ještě zdrcující zpráva o tom, že padl v Rusku jeho syn Waldemar, oběsil se v chlévě. (Waldemar Gottlick, nar. 29.11.1914, padl na frontě na poloostrově Krymu 7.12.1943.)
      Osada měla řadu křížů - božích muk. Proti hostinci s krámkem (dům čp. 105, majitel Franz Frank) stál Reinlův kříž (nechal ho postavit Reinl, renovoval Josef Konheiser). Wutschkův polní kříž stával nedaleko před vjezdem do Gottlickova dvora čp.64 (byl renovován dříve Wenzem Heimerlem a pak Gottlickovými). Za domem čp.78, kterému se říkalo Viewegh (česky asi Dobytčí cesta), stál Frankův kříž (nápis na něm uváděl, že byl renovován Franzem a Annou Frankovými). Severně Holštejnu na tzv. Jeleních lukách, býval Goslerův kříž, který patřil Josefu Hartmannovi z Tachovských Tří Seker čp.52.
      Ještě v roce 1939 tu stálo 23 domů a bydlelo 136 obyvatel (německých, římsko-katolických). V první válce padlo 8 zdejších mužů v druhé válce 10. Po skončení války 1945 byla řada mužů v uniformách zatčena a odvedena do tábora v Dolním Žandově. Jiní prchli přes hranice do Bavor, mezi nimi i nadlesní Kraus. První polovina německých obyvatel šla do odsunu 26. 1. 1946, druhá 26. 6. 1946.
      Podle německých pramenů dva čeští lesníci, kteří sem 1945 přišli, prý později také utekli do Bavor. Noví obyvatelé přicházeli většinou ze Slovenska, jak potvrzuje i příběh paní Alžběty Mintalové alias Márie Juterové (nahoře v článku P.Vondráčka jméno pozměněno na Mária Juterová) Ono se jí stejně říkalo Koterová podle jejímu muže Slováka Kotery.
      Ve skutečnosti nebyli spolu oddáni a pouze žili společně. Kotera přijel sám a ona přijela za ním až později. Žili ve stavení čp. 64 a měli tu i dva voly, krávu a ovce. Koterovo volské spřežení bylo pověstné. Když se v hospodě opil, nasedl na povoz a voli ho sami dovezli domů, zatímco spal na voze.
      Starý Kotera byl hromotluk, chodil sám kácet stromy a řezat dřevo. Rád se napil. Jeho paní byla naopak drobná, pracovitá a pobožná. Chodila do kostela do Tří Seker a dříve pěšky i do kostela do Mariánských Lázní.
      Na starém stavení čp.64 byla zvonička, ale po válce tam zvon nebyl. Kolem rostly vysoké stromy a nebylo vzácností, když tu za bouří řádily blesky. U stavení byl malý rybníček a na něm kachny. Stavení nemělo elektriku, pro vodu se muselo do studně nebo ke studánce.
      Jednou navštívil Koterovy jeden Slezák ze Tří Seker a vsadili se tu, kolik sní vajec. Nato snědl na posezení třicet syrových vajíček.
      U Koterů byl návštěvou také herec Ladislav PEŠEK, který sem jednou přijel podívat se na vzácná, nádherná kachlová kamna, která měli Koterovi v poschodí v světnici. Dole v chodbě byla pec a stará kamna v kuchyni. Pešek prý chtěl kamna koupit.
      Dnešní osud historické chalupy popisuje Vondráčkův článek.
Literatura:
Hellinger Erwin - Jenner Klara "Holenstein" in Heimatbuch Marienbad Stadt und Land, II.Band, S.185-188
Vondráček Pavel: " I dřevěné domy umírají", článek . Lidové noviny, 1977


 

Kalendář listopad 1997

      l Podzim na strakaté kobyle jezdí. l Když dlouho listí nepade, tuhá zima se přokrade. l Nepřijde-li sníh na Vše svaté v noci, přijde o svatém Martině (11.XI.) živou mocí. l Když na Vše svaté mrazivo, bude v zimě teplivo, když je ale déšť, chystej se za pec vlézt. l Utni z buku třísku, je-li suchá, bude zima tuhá, je-li vlhká, bude zima mokrá. l Sturenyj listopad, zelenyj leden. l Je-li o Všech svatých bouřka, bývá zima měnlivá, je-li suchá z buku tříska, často v zimě pršívá. l Chodí-li husa před Martinem (11.XI.) po ledě, chodívá po Martině po blátě. l Husa o Martině nejpěkněji zpívá. l Kliment (23.XI.) zimu oblibuje, svatý Petr ji ucezuje; zima-li na Kateřinu (25.XI.), přilož sobě o peřinu. l Přihrnou-li se mrazy s Kateřinou (25.XI.), hleď se každý opatřit peřinou. l Sníh na svatého Ondřeje (30.XI.) žitu velmi prospěje. Stará česká přísloví
      l Loď dvou kapitánů obvykle ztroskotá. Anglické přísloví l Tomu kdo byl jednou pomníkem, je těžko stát modelem. l S velkými pány neradno třešně jídat. Německé přísloví l Postavit někomu pomník za živa znamená nedůvěřovat budoucnosti. Schopenauer
 

LISTOPAD

Katolický

Katol.něm.

Evangelický

Evang.něm.

Dnešní

1.

Sobota

Všech svatých

Allerheiligen

Všech svatých

Allerheiligen

Felix

2.

Neděle

Dušiček

Allerseelen

Památce duš.

Viktorinud

Pam. zesnulých

3.

Pondělí

Hubert

Hubert

Hubert

Gottlieb

Hubert

4.

Úterý

Karel Borom.

Karl Borom.

Otto

Charlotte

Karel

5.

Středa

Emerich

Zacharias

Blandina

Blandina

Miriam

6.

Čtvrtek

Linhart

Leonhard

Linhart

Leonhard

Liběna

7.

Pátek

Engelbert

Engelbert

Engelbert

Engelbert

Saskie

8.

Sobota

Bohumír (Gottfried)

9.

Neděle

Theodor

Theodor

Pravoslav

Theodor

Bohdan

10.

Pondělí

Ochr.M./Ondřej

Andreas

Ochrany M.

Martin Luther

Evžen

11.

Úterý

Martin

12.

Středa

Benedikt

Kunibert

Jonáš

Jonas

Benedikt

13.

Čtvrtek

Stanislav

Adalbert

Dieg

Adalbert

Tibor

14.

Pátek

Ondřej

Alberich

Levín

Levinus

Sáva

15.

Sobota

Leopold

Albert

Lipold

Leopold

Leopold

16.

Neděle

Gertruda

Volkstrauertag

Otomar

Volkstrauertag

Otmar

17.

Pondělí

Řehoř

Gregor d.W.

Bertold

Hugo

Mahulena

18.

Čtvrtek

Odon

Eugen

Hilda

Celusius

Romana

19.

Pátek

Alžběta

Buß- u.Betttag

Eliška

Buß- u.Betttag

Alžběta

20.

Sobota

Felix

Felix

Edmund

Amos

Nikola

21.

Neděle

Obětování P.M.

Maria Opferung

Smich

Maria Opferung

Albert

22.

Pondělí

Cecílie

Cäcilie

Vojslav

Alfons

Cecílie

23.

Úterý

Kliment

Totensonntag

Kliment

Totensonntag

Klement

24.

Středa

Jan z Kr.

Johann v.Kr.

Protus

Chrisoganus

Emílie

25.

Čtvrtek

Kateřina (Katharina)

26.

Pátek

Konrád

Konrad

Delfina

Konrad

Artur

27.

Sobota

Didak

Virgil

Liboúst

Otto

Xénie

28.

Neděle

Josafat

Günter

Vintíř

Günter

René

29.

Pondělí

Saturnin

Eberhard

Demeter

Eberhard

Zina

30.

Úterý

Ondřej

1.Advent

Ondřej

1.Advent

Ondřej

      Za Rakouska-Uherska byl církevním svátkem 1.listopad - Všech svatých. Dnes jsou v Německu v listopadu dva církevní svátky - 1.listopadu Všech svatých a 19. listopadu tzv. Buß- a Betttag.
      Za první republiky (1935) jsou opět v katolickém kalendáři změny proti býv. rakousko-uherskému kalendáři (1909): 16.listopadu místo Gertrudy bylo Př.sv.Ludm., 24.listopadu místo Jana z Kr. bývala Emílie, 27.listopadu místo Didaka býval Achác, 28.listopadu místo Josafata býval Sosthenus. Dnešní kalendář "pohřbil" 18 původních svátků a ponechal po sto letech dvanáct.
 

Kalendář prosinec 1997

      l Když v prosinci mrzne a sněží, úrodný rok na to běží. l Po svaté Baruši (Barboře 4.XII.) střez nosu i uší! l Tmavé Vánoce, světlé stodoly. l Lepší Vánoce tekuté nežli třeskuté. l Na Boží narození o bleší převalení. l Zelené Vánoce bílé Velikonoce. Stará česká přísloví
      l Šťastní jsou bohatí, nikoliv bohatí šťastni. l Vyprovodil hosta a sedl k obědu. Korejské přísloví l Ptaním se dovíš, ptaním se shodiš. Německé přísloví l Až budeš odcházet, nech tam ucho, co všechno neuslyšíš! Arménské přísloví l Zchátralý velbloud přece ještě unese břímě mnoha oslů. J.W.Goethe l Veselá mysl vytahuje hřebíky z rakve. Italské přísloví l Navrať se odkuds vyšel, do domu srdce svého, a zavři po sobě dveře. J.A.Komenský l Sliby, spropitné a dárky podkopávají poctivost. Michelangelo l Se lží můžeš obědvat, ale do večeře nevydrží. Arabské přísloví l Na jednu loď neklaď všechno své zboží. Srbské přísloví l Tím není řeka horší, že z ní psi pijí. České přísloví l Kdyby bylo po sovím, nebyl by nikdy den. Chorvatské přísloví
 

PROSINEC

Katolický

Katol.něm.

Evangelický

Evang.něm.

Dnešní

 1.

Pondělí

Eligius

Eligius

Dluhoš

Arnold

Iva

2.

Úterý

Biblianus

Bibiane

Biblianus

Brunhilde

Blanka

3.

Středa

František X.

Franz Xaver

Kasianus

Cassian

Svatoslav

4.

Čtvrtek

Barbora

Barbara

Barbora

Barbara

Barbora

5.

Pátek

Petr Ch.

Gottfried

Sabasus

Gottfried

Jitka

6.

Sobota

Mikuláš

Nikolaus

Isidor

Nikolaus

Mikuláš

7.

Neděle

Ambrož

2.Advent

Ambrož

2.Advent

Ambrož

8.

Pondělí

Početí P.M.

Mariä Empfan.

Kajíc.den ev.

Edith

Květoslava

9.

Úterý

Leokadie

Leokadia

Bělena

Joachim

Vratislav

10.

Středa

Melch.papež

Judith

Jitka

Herbert

Julie

11.

Čtvrtek

Damaš

Muttersch.

Damaš

Damasus

Dana

12.

Pátek

Synesius

Synesius

Donát

Epimachus

Simona

13.

Sobota

Lucie

Lucia

Lucie

Lucia

Lucie

14.

Neděle

Nikasius

3.Advent

Duchoslav

3.Advent

Lýdie

15.

Pondělí

Ireneus

Christiane delheid

Kristián

Johanna

Radana

16.

Úterý

Eusebius

Adelheid

Běluše

Ananius

Albína

17.

Středa

Lazar

Lazarus

Lazar

Lazarus

Daniel

18.

Čtvrtek

Gracianus

Maria Erw.

Vunibald

Christoph

Miloslav

19.

Pátek

Nemesius

Thea

Nemesius

Lot

Ester

20.

Sobota

Petr Kl.

Christian

Izák

Abraham

Dagmar

21.

Neděle

Tomáš

4.Advent

Tomáš apošt.

4.Advent

Natálie

22.

Pondělí

Zenon

Jutta

Blažena

Beate

Šimon

23.

Úterý

Viktorie

Viktoria

Viktorie

Dagobert

Vlasta

24.

Středa

Adam a Eva

Adam und Eva

Adam a Eva

Adam und Eva

Adam a Eva

25.

Čtvrtek

Hod Boží ván.

1.Feiertag

Narození Páně

1.Feiertag

Hod Boží

26.

Pátek

Štěpán

2.Feiertag

Štěpán

2.Feiertag

Štěpán

27.

Sobota

Jan Evang.

Johann

Jan Evang.

Johann

Žaneta

28.

Neděle

Mláďátek

Unschuld.Kind.

Kastorus

Unschuld.Kind.

Bohumila

29.

Pondělí

Tomáš

Th. v. Canter.

Milada

Jonathan.

Judita

30.

Úterý

David

David

David

David

David

31.

Středa

Sylvestr

Silvester

Sylvestr

Silvester

Silvestr

      Státními svátky v České republice jsou dnes 24., 25. a 26. prosinec (Štědrý den, Hod Boží, Štěpán). l Za Rakouska-Uherska bývaly v prosinci tři církevní svátky - 8. prosinec početí P. Marie, 25. prosinec jako Narození Páně či Hod Boží, a 26. prosinec svátek Štěpána. 24.prosinec jako Štědrý den nebýval v minulosti svátkem. l V Německu jsou v prosinci jen dva svátky vánoční (25. a 26. Prosinec) l Sv. Mikuláš (5.XII) nikdy nebyl církevním svátkem.

HAMELIKA, vlastivědné materiály z Mariánskolázeňska. Připravil Ing. Richard Švandrlík. Deváté číslo XXI. ročníku (pořadové číslo 271.) vyšlo 26. října 1997 v Mariánských Lázních.