Ročník
XXI. (1997)
Pořadové číslo 270. |
|
Mariánské Lázně
10. září 1997 |
Ing. Richard Švandrlík
150 let kostela Nanebevzetí Panny Marie v Mariánských Lázních
Panna Marie ve znaku Mariánských
Lázní |
Panna Marie ve znaku Mariánských Lázní Počátky Mariánských Lázní v církevní oblasti a vývoj k děkanství a k
dnešku Socha blahoslaveného Hroznaty [9.] Od první kapličky
(1789) k dnešnímu děkanskému chrámu (1848-1998) Popis římskokatolického děkanského kostela
Gnirsův popis kostela Nanebevzetí Panny Marie
Pohled k oltáři a na kazatelnu.
Výstavba kostela jako umělecké pouto Praha -
Mariánské Lázně Majetky premonstrátského
kláštera v Mariánských Lázních před první světovou válkou
STANISLAV SEDLÁK se narodil 16.5.1941 v Oslavanech u Brna. Do
Mariánských Lázní při šel v roce 1965 a pracoval tu ve výtvarné
propagaci KaSS a také v Městském domě pionýrů. Vystudoval na
Karlově univerzitě fakultu žurnalistiky (původně fakulta
sociálních věd a publicistiky). V říjnu 1968 když odcházela
redaktorka Kulturního přehledu Milada Mertová z republiky, po
dohodě s ní převzal její práci v městském rozhlase a v redakci
Kulturního přehledu až do roku 1972.
l
Jeho uhlazený a češtinářsky
bezvadný projev souvisí s jeho literární činností - patří mezi zápoadočeské spisovatele. V roce 1992 byl požádán, aby se ujal
redigování místních novin - Mariánskolázeňských listů. A u jejich
vydavatele, Svatopluka Richtera, zůstal dodnes.
l
A tak jdou léta, v
městě potkáváme vždy spěchajícího Standu as taškou přes rameno a
známe ho jako pracocvitého a všudepřítomného novináře. Má těžký
úkol onsáhnout všehno aktuální dění v městě a zmírňovat některé
zapálené přispivatele, usměrňovat je češtinářsky, morálně i
mravně.
l
Buďme vděčni za to, že Mariánské Lázně mají tak citlivého,
jemného a klidného novináře. Važme si ho. LISTY mají úroveň,
redaktor je náš a ze všeho nejméně by chtěl němoku ublížit.
Kalendář září 1997
ZÁŘÍ
Katolický Katol.něm. Evangelický Evang.něm.
Dnešní
1. Pondělí
Jiljí
Ägidius
Jiljí
Ägidius
Linda
2. Úterý
Štěpán král
Stephan
Arnošt
Absalon
Adéla
3. Středa
Mansvet
Emerich
Mansvet
Mansuet
Bronislav
4. Čtvrtek
Rozálie
Rosalia
Rozálie
Moses
Jindřiška
5. Pátek
Andělé strážní
Laurentius
Viktorín
Herkules
Boris
6. Sobota
Vavřinec
Magnus
Boleslav
Magnus
Boleslav
7. Neděle
Regina
8. Pondělí
Narození P.Marie (Mariä
Geburt), čes. Mariana.
9. Úterý
Gorgonius
Wilfired
Brunon
Bruno
Daniela
10. Středa
Mikuláš T.
Nikolaus
Mikuláš
Jodokus
Irma
11. Čtvrtek
Proteus a Hyac.
Helga
Proteus
Helga
Denisa
12. Pátek
Jméno P.Marie
Mariä Namen
Kvídon
Syrus
Marie
13. Sobota
Amátus
Notburga
Miloň
Amatus
Lubor
14. Neděle
Pozdvižení kříže
Kreuzerhöhung
Kornel
Kreuzerhöhung
Radka
15. Pondělí
Nikodém
Schm.Mariä
Mariana
Nikodemus
Jolana
16. Úterý
Ludmila (něm. Edith)
17. Středa
Hildegarda
Hildegard
Lambertus
Lambert
Naděžda
18. Čtvrtek
Josef K.
Thomas
Titus
Titus
Kryštof
19. Pátek
Januarius
Januarius
Januar
Sidona
Zita
20. Sobota
Eustach
Friderike
Stach
Friderike
Oleg
21. Neděle
Matouš (Matthäus)
22. Pondělí
Mořic (Moritz), čes. Darina
23. Úterý
Lin
Thekla
Tekla
Hoseas
Berta
24. Středa
M.de Merc.
Rupert
Jermář
Joh.Empf.
Jaromír
25. Čtvrtek
Tomáš z V.
Hildegard
Kleofáš
Kleophas
Zlata
26. Pátek
Kornelius
Ziprian
Pravomil
Zyprian
Andrea
27. Sobota
Kosmas a Dam.
Adolf
Kosma a Dam.
Kosmas
Jonáš
28. Neděle
Václav (Wenzl)
29. Pondělí
Michal archanděl (Michael)
30. Úterý
Jeroným (Hieronymus)
Za Rakouska-Uherska byly
církevními svátky: 5.září - Andělů strážných, 8.září - Narození
Panny Marie, 12. září - Jména Panny Marie a 28. září svátek
svatého Václava
Kalendář říjen 1997
ŘÍJEN
Katolický
Katol.něm.
Evangelický
Evang.něm.
Dnešní
1.
Středa
Remigius
Giselbert
Remigius
Giselbert
Igor
2.
Čtvrtek
Leodegarus
Schutzengel
Leodegarus
Vollrad
Olivie
3.
Pátek
Slavnost růžen.
Tag der Einheit
Ludomír
Tag der Einheit
Bohumil
4.
Sobota
František S. (Franz
v.Assisi)
5.
Neděle
Placidus (čes.Eliška)
6.
Pondělí
Brunonus
Erntedanktag
Břeněk
Erntedanktag
Hanuš
7.
Úterý
Marek
Rosenkranzfest
Libuše
Amalia
Justýna
8.
Středa
Brigita
Brigitta
Bryta
Brigitta
Věra
9.
Čtvrtek
Diviš
Arnold
Diviš
Arnold
Štefan
10.
Pátek
František Borg.
Framz v.Borgia
Fryduše
Gideon
Marina
11.
Sobota
Emilián
Muttersch.Mar.
Emilián
Burkhard.
Andrej
12.
Neděle
Maxmilian
Marcel
13.
Pondělí
Kolomanus
Eduard
Koloman
Koloman
Renáta
14.
Úterý
Kalixtus
Dietmar
Burkhartus
Wilhemine
Agáta
15.
Středa
Terezie (Theresia,
něm.ev. Hedwig)
16.
Čtvrtek
Havel
Hedwig
Havel
Gallus
Havel
17.
Pátek
Posvěcení chr.
Ignatius
Hedvika
Ignatius
Hedvika
18.
Sobota
Lukáš ev. (něm.
Lukas)
19.
Neděle
Petr z Alk.
Ferdinand
Ferdinand
Ferdinand
Michaela
20.
Pondělí
Jan kents.
Wendelin
Vendelín
Wendelin
Vendelín
21.
Úterý
Voršila (Ursula)
Brigita
22.
Středa
Kordula
Irmtraud
Kordula
Irmtraud
Sabina
23.
Čtvrtek
Severin
Severin
Šebíř
Severin
Theodor
24.
Pátek
Rafael
Raphael
Filipl
Salome
Nina
25.
Sobota
Kryšpín
Wilhemine
Vilemína
Crispin
Beáta
26.
Neděle
Evaristus
Helmut
Evaristus
Helmut
Erik
27.
Pondělí
Sabina
Florentius
Sabina
Sabina
Šarlota
28.
Úterý
Šimon a Juda
(Simon v.Jud)
29.
Středa
Narcis
Narzissus
Narcis
Engelhard
Silvie
30.
Čtvrtek
Marcel
Hartmann
Hvězdoň
Claudius
Tadeáš
31.
Pátek
Volfgang
Wolfgang
Oslava reform.
Reformationstag
Štěpánka
Státním svátkem v České republice je 28. říjen - založení státu.
l
Za Rakouska-Uherska býval církevním svátkem 3. říjen - Slavnost
růžence, 17. říjen Posvěcení chr.; pro evangelíky byl 31. říjen
slavností reformace.
l
V Německu je státním svátkem 3.říjen - Den sjednocení Německa (Tag
der deutschen Freiheit), a 31. říjen - Den reformace (Reformationstag),
na který navazuje každoročně 1. listopad jako svátek Všech
svatých (Allerheiligen).
HAMELIKA, vlastivědné materiály z Mariánskolázeňska.
Připravil Ing. Richard Švandrlík. Osmé číslo XXI. ročníku
(pořadové číslo 270.), Mariánské Lázně - vyšlo 10. září
1997.
V minulosti přijížděli do lázní mnohem více lidé těžce nemocní v
nebezpečí skonu a mariánskolázeňské údolí bylo prostředím, kde
prožívali hlubokou vnitřní meditaci o životě a smrti, o pomíjejícnosti
tohoto světa. Přes vysoký podíl vážně nemocných byl počet zemřelých v
lázních překvapivě nízký. Jak uváděl dr.Danzer v roce 1847 úmrtnost
mezi hosty činila 70 osob za období 1816-1846. Znamená to, že jeden
zesnulý připadl na 653 hostů. Dr.Danzer uváděl, že vzhledem k tomu, že
mezi hosty jsou případy nevyléčitelně chorých, jde o velmi příznivé
číslo. Stav mnohých beznadějně nemocných se totiž výrazně lepšil, řada
z nich se dokonce uzdravila a toto bylo dáváno do souvislosti s Pannou
Marií, které bylo místo zasvěceno.
Není divu, že do znaku města Mariánské Lázně v roce 1865 vešla Panna
Marie s Ježíškem, stejně jako arcibiskupský kříž sv. Norberta,
zakladatele premonstrátského řádu, ve druhém poli znaku, kde vévodí na
pavilónu Křížového pramene. Jde tu o symboliku - skutečná podoba
Křížového pramene byla od počátku jiná. Ale také u třetího pole znaku,
kde je kašna s Aeskulapovým hadem, můžeme najít vztah k P. Marii. Jsou
to dvě jedle, které kromě toho, že vyjadřují prostředí lesů, kde leží
lázně, se vztahují k P. Marii. Tak připomínal pan převoz H.J.Tyl a
uváděl, že cypřišek jakožto strom P.Marie nahrazuje v našich
zeměpisných šířkách právě jedle.
Sídlo nemělo z počátku žádný název. Říkalo se tu "U kyselky" ("Auf d´Saring")
a název Mariánské Lázně (Marienbad) se poprvé objevuje v roce 1808.
Na Bucquoyově rytině vidíme kapličku mezi jednopatrovou solivárnou (v
místech dnešní promenády) a domem Bílý Beránek, který postavil Franz
Seidl v roce 1812 (dnešní Labe). Křížový pramen s malým přístřeškem
prosvítá pak uvnitř lesa uprostřed rytiny.
Kaplička byla v roce 1808 rozšířena na popud klášterního lékaře
Johanna Josefa Nehra a klášterního sekretáře Würnitzera. Sloužila do
roku 1820, kdy byla odstraněna při úpravách terénu před novým
pavilónem Křížového pramene, stejně jako stará solivárna.
Z historie duchovní péče v Mariánských Lázních
Pístovská farnost je velmi stará, zprávy o ní míří až do 13. století,
matriky jsou tu vedeny od roku 1624. Hranice pístovské farnosti kdysi
končily až u břehu Kosího potoka v Hleďsebi. Klášter řídil v minulosti
24 farností. Obsazoval je svými členy, bíle oděnými premonstráty,
které potvrzoval pražský arcibiskup.
Postavení úšovického kostela 1790
V čase vzniku lázeňského sídla procházely Čechy zásadními změnami
josefínské doby. Jejich odrazem bylo také rozhodnutí kláštera o
postavení lokálního kostela v Úšovicích. Kostelík byl postaven v roce
1790 na místě obecní kapličky z prostředků kláštera a vsí Úšovice a
Stanoviště.
Dne 21. prosince 1790 byl slavnostně zasvěcen sv. Antonínu
Paduánskému. Lokální kostel měl vlastního kněze (lokalista neboli
expositus). Od roku 1791 jsou vedeny samostatné matriky pro obce
Úšovice a Stanoviště, jakož i pro úšovickou osadu Hamrníky a okolní
mlýny a samoty. Od roku 1822 je psána samostatná matrika i pro
Mariánské Lázně. Úšovický kněz bydlel poměrně dlouho mimo Úšovice, v
Hamrnickém zámečku. Podle úmluvy s obcí Úšovice ho vozili z
Hamrnického dvora ke mši střídavě sedláci s koňmi. Až roku 1805 bylo
postaveno obydlí pro kněze vedle kostela (dnešní fara v Úšovicích).
Úšovice patřily stále k farnosti Pístov. Teprve v roce 1857 se staly
samostatnou farností. Do té doby prováděl vrchní dozor nad lokálií
farář z Pístova.
Zástupci kláštera v čele lázní
Od roku 1817 pobýval v Mariánských Lázních o sezónách duchovní z
kláštera. Vlastník lázní, tepelský klášter, vybíral ze svých řad
jednoho premonstráta jako inspektora pramenů, který o sezóně pečoval o
pořádek. Prvním lázeňským inspektorem byl Anselm Gschirr, ale v roce
1818 zemřel. Inspektorem se stal (1818) pro věc lázní nadšený a
neúnavný P.Vendelín GRADL, který se tu stýkal také s J.W. Goethem a
vedli debaty o církevních problémech. Povinnosti a úkoly
premonstrátského inspektora pramenů rostly a tak dostal k ruce jednoho
kanovníka, který sloužil mše a kázal. Kněží bydleli v domě Zlatá
koule.
Původně tu byla jen kancelář klášterního inspektora pramenů (což
bývala hlavní osoba v lázních), vlastní pokoje tu byly rezervovány pro
opata, když pobýval v Mariánských Lázních, další pokoje byly pro
klášterní bratry a pro klášterní hosty. Tak tomu bylo až do roku 1905,
kdy byla postavena nová budova.
Faráři a děkani pro Mariánské Lázně
FARA PÍSTOV
1779-1804 Johann Platzer, farář
LOKÁLIE ÚŠOVICE
1790-1794 Augustin Strunz
1794-1797 Gilbert Pfrogner (opat 1801-12)
1797-1803 Hieronymus Stöhr
1803-1812 Erasmus Zahn
1812-1821 Rafael Schwantner
1821-1822 Wenzl Noli
1822-1833 Raimund Czervenka
1833-1838 Eugen Löwy
1838-1843 Viktor Buschek
1843-1845 Kornel Kutschera
KAZATELÉ v Mariánských Lázních
1835-1836 Chrysostomus Rudrich, pastor
1836-1843 Gregor Högg, pastor (pak farář)
FARNOST MARIÁNSKÉ LÁZNĚ
1843-1849 Gregor Högg, farář
1849-1856 Christian Würl, farář
1856-1865 Erasmus Biersbach, farář
1865-1880 Justin Falb, farář
1880-1891 Stanislav Škarda, farář
1891-1905 Marian Herold, farář
1905-1908 Josef Čížek, farář
DĚKANSTVÍ MARIÁNSKÉ LÁZNĚ
1908-1927 Josef Čížek, děkan
1927-1931 Heřman Dobrý, děkan
1931-1945 Adolf Pöller, děkan (+1946)
==================================
1.6.1945-1951 Ludvík Bláha, O.Praem., děkan (+ 1954)
1951-1954 Hroznata Sequens. O.Pr., děkan
1954-1.11.1957 Benedikt Anton Šmelc, O.Pr., děkan
1.11.1957-31.5.1962 Jaroslav Jarma, děkan
15.6.1969 -31.7.1974 Heřman Josef Tyl, O.Pr.,děkan
1.8.1974-12.5.1986 Jan Marek Berg, děkan
1.6.1986- asi 1992 Václav Škach, děkan (Mnichov)
1992- dosud P. Kazda, O. Praem., děkan
Do roku 1957 bývali všichni církevní funkcionáři premonstráty. V
letech 1957-69 a 1974-92 byli děkany čtyři kněží mimo premonstrátský
řád.
Nejdéle stál v čele církevního úřadu v Mariánských Lázních Josef Čížek
(23 let), pak Justin Falb (15 let), Adolf Pöller (14 let), Marian
Herold (14 let), Jan Marek Berg (12 let), Raimund Červenka (11 let). Z
28 duchovních představitelů bylo plných 14 české národnosti a v čele
církevního úřadu stáli plných 109 let !
Inspektoři pramenů v Mariánských Lázních
1817 Anselm Gschir (+ 1818)
1818-1824 Wendelín Gradl (+ 1825)
1825-1826 Alfréd Zucht (+ 1848)
1827-1836 Melchior Mahr (opatem 1836-42)
1836-1852 Paul Frey (+ 1877)
1852-1867 Norbert Spitzl (+ 1867)
1867-1886 Ludolf Staab (historik, + 1890)
1887-1912 Severin Würfel
1912-1930 Otto Hanika
1930-1945(?) Eduard Honhäuser
Většina lázeňských inspektorů se zapsala významně do dějin města.
Wendelín GRADL (nar. 1787 v Horní Vsi u Františkových Lázní, +
28.9.1825 Teplá) byl nejbližším spolupracovníkem opata Reitenbergera,
jeho pravou rukou při budování lázní. Rozběhl rozesílání džbánků s
minerálkami, propagoval Mariánské Lázně po Evropě. Jeho nesmírná
pracovitost a úsilí pomoci opatovi realizovat jeho sen - klášterní
lázně - bez ohledu na lidské fyzické meze, zastavila zákeřná rakovina.
Zemřel v 36 letech.
Melchior MAHR (+ 1842) po šestiletém inspektorování nastoupil přímo na
místo opata a protože znal lázně a jejich cenu pro klášter, věnoval se
jejich rozvoji.
Paul FREY (+ 1877) popularizoval lázně, jejich minerálky, vycházkové
cesty a okolí. Známé je jeho panorama výhledu z Podhory.
Ludolf STAAB (nar. 28.1.1819 Kladruby u Teplé, + 1.10.1890 klášter
Teplá) byl profesorem historie a církevního práva v Teplé, na počátku
svého inspektorování napsal vyčerpávající historii Mariánských Lázní
se soupisem historie jednotlivých domů. Staabova kniha je biblí
mariánskolázeňských dějin. Bez této knihy nelze psát ani porozumět
počátkům Mariánských Lázní.
Za nejslavnějšího inspektora je považován Severin WÜRFEL (nar.
2.2.1832 v Lisově u Stříbra, + 26.12.1915 klášter Teplá), čestný
konsistoriální rada, představitel noviců kláštera, profesor na
gymnáziu v Plzni (1858-1874), nastoupil na místo inspektora v 55
letech a řídil lázně v nejslavnějších dobách výstavby kolonády, Nových
lázní, kursálu, v dobách devíti návštěv anglického krále Eduarda
VII.,aj. Byl poctěn čestným občanstvím Mariánských Lázní, po něm
pojmenována ulice Würfelstrasse (Tyršova), historický Severinův smrk
stával místech pozdějšího symbolického hřbitova padlých ve válce, atd.
atd.
Farnost v Mariánských Lázních 1843
Farnost v Mariánských Lázních vznikla dne 30. června 1843, kdy byl
jmenován z řad členů řádu farář a k ruce měl kaplana. Prvním farářem
se stal Georg Högg. Farnost Mariánské Lázně vznikla o 14 let dříve než
farnost Úšovice. Ke dvěma kněžím přibyl zanedlouho katecheta a jako
čtvrtý - duchovní jako opatrovník nemocných.
Místní rozšířená kaple Nanebevzetí P.Marie sloužila v letech 1844 -
1848 jako farní kostel. Po přestavbě kostela byla zbořena. Už 16.
října 1843 byl otevřen farní mariánskolázeňský hřbitov. Do té doby
probíhaly křty, svatby a pohřby mariánskolázeňských občanů v Úšovicích.
S výstavbou nového kostela začíná nová kapitola duchovní péče v
lázních.
Z hlediska církevní organizaci patřily Mariánské Lázně k pražskému
arcibiskupství a vikariátu v Boru u Tachova (Hayd), patronát měla
samozřejmě klášterní vrchnost Teplá.
Farní úřad býval v domě ZLATÁ KOULE (Goldene Kugel), který kdysi
postavil medicínský zakladatel Mariánských Lázní, doktor Johann Josef
Nehr. Po jeho smrti zakoupil dům od vdovy v roce 1823 premonstrátský
klášter v Teplé a vlastní jej - s výjimkou protiprávního obsazení Čsl.
státními lázněmi v letech 1948-1990 (zprvu název Molotovo) - dodnes.
Dnešní podoba "Zlaté koule" vznikla po stavební rekonstrukci někdy
kolem roku 1905.
Nekatolické kostely v Mariánských Lázních
V druhé polovině 19. století se v Mariánských Lázních stavějí kostely
evangelický (1857), anglikánský (1879) i židovská synagóga (1884), a
poslední se otvírá pravoslavný kostel sv.Vladimíra na svahu vrchu Darn
(1902). Tyto sakrální, nekatolické stavby, původně určené výlučně pro
cizí lázeňské hosty, bývaly v provozu jen o lázeňských sezónách.
Značně zpestřovaly architektonický obraz města.
Žel v listopadu 1938 byla vypálena a zničena nádherná židovská
synagóga, zdobící Hlavní třídu v Mariánských Lázních. Ostatní kostely
sice druhou světovou válku přežily, ale po roce 1945 zůstal v provozu
pouze evangelický a pravoslavný kostel. V řadách příchozích Čechů byli
přirozeně také protestanté a ujali se kostela svého vyznání, ale
kupodivu byl využit i ruský kostel, a to českými a slovenskými
reemigranty z Volyňska a z Ukrajiny pravoslavného vyznání. Dodnes se
tu konají mše svaté, křty a svatební obřady zdejší pravoslavné obce.
Anglikánský kostel zůstal opuštěn, neboť sem nepřijížděli žádní hosté
anglikánského vyznání. V 70. letech 20. století byl násilně otevřen
neznámým zlodějem a začal být rychle vykrádán. V 80. letech byl už
uvnitř totálně vykraden a zvenku to byla ostudná ruina. Rozkraden byl
i vstupní přístřešek z malých pálených cihel. Po rekonstrukci slouží
jako výstavní objekt.
V minulosti byla duchovní péče domácího obyvatelstva výlučně věcí
církve římskokatolické. Na panství kláštera Teplá nebyli totiž poddaní
jiného náboženství. Tento stav se měnil po zániku vrchnostenských
poměrů (1848) jen velmi zvolna.
Tak se objevují v Mariánských Lázních nejprve Židé - jako obchodníci,
řezníci, lékaři a majitelé domů. Jen vzácně i jiní jinověrci.
Například roku 1880 bylo z 2 009 občanů Mariánských Lázní 159 Židů a
42 protestantů. Katolíci tvořili 90 % obyvatelstva.
Vznik děkanství v Mariánských Lázních
Rychlý růst obyvatelstva koncem 19. století zvyšoval nároky na
duchovní péči hlavní církve římskokatolické.
Josef ČÍŽEK (nar. 1855 Škvrňany, + 7.1.1931 Teplá), na kněze vysvěcen
12.10.1879; byl knězem v Uhercích, Liticích a našem Mnichově, v 50
kletech se stal farářem v Mariánských Lázních, byl konsistoriálním
radou a proslul charitativní činností. Vyučoval náboženství na
zdejších školách (včetně české). Byl jazykovým géniem. Kromě češtiny,
němčiny, francouzštiny, angličtiny, latiny; úžas vyvolalo, když
hovořil plynně s rabínem hebrejsky a v jazyce jidiš.
Druhý děkan, Heřman DOBRÝ (+ 1931), byl velkým uctivatelem P.Marie a
vůdcem poutníků (například cesta do Lourd). Třetí děkan Adolf PÖLLER
přežil v úřadě druhou válku a proticírkevní tlaky za Hitlera a zemřel
v roce 1946 v tepelském sesterském klášteře Speinhartu v Horní Falci.
Budova děkanství byla původně nazvaná KLÁŠTERNI DVŮR (Klosterhof),
brzy pak LÁZEŇSKÁ INSPEKCE (Brunneninspektion). Sem se přestěhovaly
farní klášterní úřady v městě. Když byla zdejší farnost povýšena roku
1908 na děkanství, zůstal budově oficiální název Brunneninspektion,
třebaže se jí obecně říkalo DĚKANSTVI.
Monumentální budova děkanství byla postavena mezi starou školou (dnes
ZUŠ) a zasilatelstvím minerálek (dnes ředitelství lázní) na místě
někdejších klášterních stájí a staré školy. Architektem stavby byl
ředitel lázní Josef Schaffer. Poslední rekonstrukce budovy (1992-1995)
zcela pozměnila celý areál a ponechala jen schafferovskou fasádu a na
ní vpředu klášterní znak, kde jsou vedle letopočtu 1905 a tří jeleních
paroží také iniciály budovatele tohoto rozměrného církevního centra -
G.I.H.A.T. = Gilbert Johann HELMER, Abt Teplensis. Znak je však po
přemalování velmi málo zřetelný.
Řádové sestry v městě
Také řádové sestry úspěšně pracovaly v Mariánských Lázních. V městské
nemocnici působily řádové sestry Svatého Kříže z provinčního domu v
Chebu, v roce 1945 jich tu bylo jedenáct.
Školské sestry Notre Dame, jejichž mateřský dům byl v Horažďovicích,
měly v Mariánských Lázních tzv. provinční dům čp.149) na Karlovarské
ulici. Odtud byly vysílány k péči o děti v mariánskolázeňských
mateřských školkách. Byly tři: I. dům "Notre Dame", čp. 149, II. dům "Strassburg"
čp.269 na Chebské křižovatce (prodejna Elektra), III. dům "Heidelberg"
čp.329 (dům ROH Dubrovník) dole na Husově třídě. Školské sestry dále
zajišťovaly dívčí výuku. Celkem tu pracovalo 18 řádových sester.
Desítky let byla tu vedoucí sestrou Hermeneglid Kohlbecková
(1900-1930).
Druhý kostel v Mariánských Lázních
Kolem roku 1900 - po rozšíření Mariánských Lázní o čtvrtě Šenov a
Nádražní - byla připravována stavba druhého kostela. Byl založen
spolek pro stavbu kostela a získán pozemek v Nádražní čtvrti.
Kostel měl být zasvěcen svaté Anně, matce P. Marie, a stavba údajně
projektována na místě dnešního domu "Santa Lucia", čp. 392, na jižním
rohu Družstevní a Hlavní třídy. Ke stavbě však z finančních příčin
nedošlo a kol roku 1910 na tomto místě postaven dům s názvem SVATÁ
ANNA.
Podle druhé verze měl být druhý kostel zasvěcen českému světci Janu
Nepomuckému a získaný pozemek prý byl na místě dnešního domu
"Vladimír", čp.421 v Nákladní ulici. Tento dům postavil před první
světovou válkou pan Schirmer ve chvíli, kdy bylo jisté, že stavba
druhého kostela se odkládá na neurčito. Dům nazval SVATÝ JAN.
Církevní spolky v městě
Katolická Charita vydržovala jednu ošetřovnu pro nemajetné nemocné za
vedení jedné nemocniční sestry. Pokladnička sv.Antoníčka v děkanském
kostele vypomáhala v této činnosti.
Dále působilo katolické Tovaryšské sdružení , ale také katolický Svaz
žen podporoval ze svých prostředků potřebné spoluobčany. Zvláštností v
městě byl katolický Kulturní kroužek, který byl velmi aktivní a v zimě
pořádal přednášky a diskusní večery na náboženská a kulturní témata, a
to v hostinci Gabler v domě Custozza (dnes "Dalibor" čp. 231 v
sousedství bývalého Slovanského domu) na Hlavní třídě.
O sezóně zval Kulturní kroužek Mariánských Lázní katolické lázeňské
hosty k debatnímu stolu do kursálu. Mezi přednášejícími byli kníže
Löwenstein z Boru (u Tachova) a jezuita princ Georg ze Saska.
Předsedou výboru tohoto kroužku byl spisovatel a hejtman v.v. Franz
von Sales Doyé, autor dvoudílné příručky o životě svatých.
Kaple v Mariánských Lázních
V městě bylo několik domácích kaplí. Nejznámější byla děkanská kaple v
budově býv. lázeňské inspekce, která sloužila bez přerušení až do doby
uzavření budovy děkanství (kol 1992). Odtud byla přeložena do domu
Zlatá koule.
V nemocnici bývala ještě v 50. letech nemocniční kaple, která byla
velmi užívána za obou světových válek, ale i po nich. Zprvu tu býval
také kněz z řad premonstrátů, který tu sloužil mše. Kapli trvale
využívaly řádové sestry v nemocnici.
Školské sestry Notre Dame měly vlastní řádovou kapli ve svém
provinčním domě "Notre Dame" čp.149, v Karlovarské ulici.
Nejznámější kaplí byla kaplička Lásky, postavená ve stráni nad Lesním
pramenem. Nazvána byla podle jejího zakladatele, ředitele městského
divadla intendantního rady jménem Julius Laska.
Na tomto místě pověsil Laska na třech stromech mariánské obrázky a
každý den sem putoval a držel pobožnost. Také v zimě sem chodíval a
přinášel lesní zvěři krmení. Zvířata si na něho zvykla a sama mu
přicházela naproti. Když těžce onemocněla jeho matka, kterou nesmírně
miloval a na které byl i jako úspěšný ředitel divadla velmi závislý,
předsevzal si, že když se jeho matka uzdraví, postaví na tomto místě
pamětní kapli. A opravdu, na tomto místě si vymodlil její uzdravení.
Když po letech řídil divadlo v Meranu a matka zemřela, dal postavit
pamětní kapli a tak splnil slib, který dal kdysi Panně Marii.
Stavitelem byl Josef Forberich, který zvolil novogotický styl
stavbičky. 26. července 1909, na svatou Annu, byla kaple slavnostně
vysvěcena opatem Helmerem. Každoročně (do r. 1944) na sv.Annu se tu
konala mše na paměť milované Laskovy matky. Laska zemřel roku 1933.
Letos byla v kapličce Lásky uzavřena první svatba vůbec.
Chrámová hudba
Zakladatelem zdejší chrámové hudby byl učitel Johann Schlesinger. Vedl
tzv. Liederkranz, později to byl mužský pěvecký sbor. Druhým vedoucím
byl Ferdinand Manner, který byl i výborný varhaník a improvizátor.
Zaujalo ho reformní ceciliánské hnutí a odjel do centra chrámové hudby
a reformního hnutí, do Řezna. Franz Witt z Řezna, šéf Ceciliánského
spolku, založeného 1868, navštívil pak Prahu, Cheb, Planou a Mariánské
Lázně, aby podpořil nový směr v chrámové hudbě. Manner pak vedle
tradiční hudby uváděl nové skladby, mariánské písně, za kaplana
Dobrého při májových pobožnostech.
Vývoj církevní hudby tu vyvrcholil Prof. Wendelínem Knauschnerem
(1866-1935). Původně učitel v Bečově, studoval (stejně jako jeho syn
Ernst) varhanní hudbu v Praze a oba získali zkušenosti s hrou ve
velkých chrámech. S nimi se v Mariánských Lázních objevují v kostele
díla Mozartova (Krönungsmesse), Brucknerova (mše D-moll), Filkeho,
Rheinbergera, díla J.S.Bacha a Haydna. Wendelin Knauschner byl
považován za nejlepšího varhaníka Čech. Z jeho kompozic byla proslulá
hudba Božího Těla (Lauda Sion aj.). V roce 1933 převzal místo jeho syn
Ernst Knauschner (1902-1949).
Přišel z Litoměřic, kde byl chrámovým varhaníkem. Také on tu hrával
Brucknera a skladby, které přivedly do kostela mezinárodní lázeňské
publikum. S druhou světovou válkou končí i vysoká úroveň zdejší
varhanní hry.
Církevní slavnosti
Vedle tradičních a všeobecných církevních svátků - vánočních,
velikonočních, svatodušních, procesí Božího Těla - probíhalo v
Mariánských Lázních každoročně svěcení pramenů. Představovalo zahájení
lázeňské sezóny a konalo se první neděli v květnu. Slavnostní procesí
začínalo u Karolinina pramene a přecházelo ke Křížovému prameni.
Svěcení prováděl opat, doprovázený premonstrátským duchovenstvem. V
průvodu byli představitelé města, spolků a úřadů. Po vysvěcení
následovalo symbolické ochutnávání pramenů.
Za první republiky se konaly pravidelné mše o nedělích a svátcích:
6:00 a 7:00 - tiché mše svaté, 8:00 mše s kázáním (tzv. školní mše),
10:00 hlavní mše, 17:00 sv. pobožnost. Všední dny (včetně sobot):
6:00, 6:30, 7:00 - tiché mše svaté, před nedělemi a svátky v 17:00
zpovědi.
Útlak církve v dobách dvou diktatur
Za druhé světové války byla katolická církev vystavena tvrdému tlaku
nacistického režimu - již v roce 1938 byly zrušeny všechny církevní
spolky, aktivně působilo v Mariánských Lázních Hnutí vystupování z
církve, rodiče byli nabádáni k podávání odhlášek dětí z výuky
náboženství ve školách (rodiče museli písemně žádat o povolení účasti
na výuce náboženství a byli registrováni) a v roce 1941 bylo zakázáno
tradiční svěcení léčivých pramenů. Týž rok bylo odňato třem duchovním
právo vyučování a byl snížen počet povolených bohoslužeb z 85 na 47. V
březnu 1942 byly sneseny zvony. Ateistický tlak hitlerovského režimu
povolil až po těžkých porážkách nacistů na frontách.
V roce 1940 měly Mariánské Lázně 6 682 katolíků a 749 nekatolíků.
Stejné, ba ještě rafinovanější praktiky zažili věřící za komunistické
diktatury po roce 1948. Oficiální státní filozofie ateismu se
projevila v praxi v pronásledování věřících a především kněží. Výuka
náboženství byla ze škol zcela odstraněna, katolické rodiny pocítily v
zaměstnání i ve škole citelné postihy za své setrvávání ve víře. Dusná
atmosféra dvou diktatur - tedy od roku 1938 do roku 1989 jen s krátkým
přerušením několika poválečných let - zanechala těžké morální následky
v duchovním životě a myšlení dnešní populace.
Majetek premonstrátů v Mariánských Lázních přešel dnem 1. ledna 1941
do rukou "Velkoněmecké Říše". Tento donucený odprodej nelze
vysvětlovat jako právně nezávadný akt legální koupě státem od
kláštera. Stát pak pověřil městskou obec péčí o lázně. Akt nuceného
odkoupení byl po válce anulován, ale po vzniku komunistického státu
byly majetky kláštera zabaveny znovu, a to drastičtěji než Hitlerem.
Byl přepaden klášter Teplá vojskem, premonstráti vězněni, a pak
dosazena do kláštera československá armáda. Komunisté ani neskrývali
tuto násilnost pláštíkem legálního odkoupení jako nacisté, ale
ohlásili nad klášterem takzvanou sistací (něco jako uvedení do stavu
klidu). V Mariánských Lázních byla část budovy děkanství použita pro
ředitelství Zpč. dřevařských závodů a v 70. letech sem přestěhována
postupně také různá oddělení ředitelství Čsl. státních lázní. Jen část
prvního patra smělo v té době používat děkanství. Bývalý převor
kláštera a zdejší děkan Heřman Josef Tyl musel v roce 1974 opustit
Mariánské Lázně a za exil mu byl určen Bítov daleko na Moravě.
Klášterní budova "Zlatá koule" byla přeměněna v lázeňskou polikliniku
a přejmenována na dům "Molotovo". Státní a stranické zásahy do
církevního života se projevovaly zákazy vykonávání kněžského povolání
pro neprověřené duchovní, dosazováním vybraných loyálních duchovních
do kněžských funkcí, trvalou kontrolou činnosti kněží, sledováním
návštěvnosti bohoslužeb v kostelích aj. - to byly těžké zkoušky, jimiž
po roce 1948 znovu prošla katolická církev.
Dnešní rozpaky
Po listopadovém převratu v roce 1989 brzy opět disponovaly budovami
děkanství i Zlaté koule v Mariánských Lázních tepelští premonstráti.
Vrátili se i do vojáky opuštěného a zpustošeného kláštera v Teplé. V
letech 1992-1994 probíhala velkorysá komplexní stavební rekonstrukce
budovy děkanství ,spojená s rozšířením prostor na místě bývalých
remíz. Nejprve došlo k demolici prastarých hrázděných stájí a remíz za
budovou. Bylo plánováno využití budovy děkanství k léčebným účelům,
především k léčbě chorob ledvin, i k hotelovému provozu. Žel, koncem
roku 1995 téměř hotová přestavba zůstala nedokončena. Příčinou byl
nedostatek finančních prostředků na nákup vnitřního vybavení nábytkem
a zařízením pro léčbu.
Prostý mariánskolázeňský občan
sledoval jen to, že se na budově objevil nápis FOR SALE.
Premonstrátské vedení areál prodalo a ponechalo si jen budovu Zlatá
koule. Celé tyto transakce přijímali občané s rozpaky. Mnohde s
kritikou, neboť ztráceli naděje, které v roce 1989 za arcibiskupa
Tomáška vkládali do církve.
Hroznata sám později vstoupil do
kláštera a přijal bílé roucho. Když byl v roce 1217 zajat německými
rytíři a vězněn na Starém Kinsperku (Hroznatov), jeho hlavni starostí
bylo nezatížit klášter Teplou žádaným nehorázným výkupným za sebe. 14.
července 1217 zemřel v hladomorně umučen hlady svými vězniteli.
Hroznata byl v Čechách uctíván jako svatý (až mnohem později byl v
Římě vyškrtnut ze seznamu svatých) a určitý čas byl slaven jako patron
království Českého. V roce 189 byl znovu vyhlášen alespoň
blahoslaveným.
Z minulosti kostela v Mariánských Lázních
Kaplička 1789 a lázeňská kaple 1820
Již v roce 1789 byla postavena na příkaz opata malá kaplička se
zvoničkou ve svahu mezi Křížovým pramenem a Seidlovým domem BÍLÝ
BERÁNEK (Weisses Lamm - dnes Labe). Byla to nenáročná roubená stavba
se zvoničkou na hřebeni. Roku 1808 byla z podnětu doktora Nehra a
klášterního sekretáře Würnitzera kaplička rozšířena. (Viz rytinky na
stranách 2. až 5.) V roce 1820 při úpravách budoucí promenády byla
kaplička stržena a s ní i stará solivárna, která stávala v místech
proti Křížovému prameni. Zároveň (1820) nechal postavit opat
Reitenberger novou větší kapli poblíž Karolinina pramene. Slavnostně
ji vysvětil ještě v témž roce pražský dómscholastik Franz CAROLI.
Ve stejné chvíli, kdy je stržena kaplička, umírá také doktor Nehr
(16.9.1820).
V nové lázeňské kapli byly pak konány, zprvu inspektorem pramenů, mše
svaté. V této kapli se účastnil básník Johann Wolfgang von Goethe křtu
synka lázeňského lékaře doktora Scheue (měl 7 dětí). Dr. Fidelis Scheu
byl přítelem a osobním lékařem Goethovým v Mariánských Lázních. Patřil
mu dům ZELENÝ KŘÍŽ (dnes Split), který stojí na Goethově náměstí mezi
dnešním muzeem a Kavkazem.
Roku 1825 dostala kaple větší oltář, roku 1826 tzv. pozitiv (malé
varhany) a nádherný oltářní obraz s motivem Nanebevzetí Panny Marie,
patronky místa. Ještě dvakrát byla kaple stavebně rozšiřována než se
přistoupilo k stavbě nového kostela. O této kapli psal historik L.
STAAB (1872):
"Jak mnoho vřelých proseb tu stoupalo k nebesům, aby prosebnice Panna
Marie vymodlila ztracené zdraví, jak mnoho díkůvzdání, když byla
prosba milostivě vyplněna! O tom svědčí velká hromada holí a berel,
které tu uzdravení zanechávali jako památné dary přímo v kapli!"
Tyto předměty putovaly zprvu i do nového kostela. Až mnohem později
opat Heinl vydal zákaz ukládání holí a berlí v kostele. O tomto zvyku
psal již v roce 1816 jakýsi uzdravený v PRAGER ZEITUNG z 21. srpna
1816:
"Lange hatte ich die treffllichsten Bäder, auch die des glücklichen
Böhmens, ach, stets mit getäuschter Erwartung gebraucht. Die Pein des
Verzweifelns fasste mein Gemüth und half den Rest der Lebenskräfte
verzehren, als mich der Zufall in das von ferne mir genannte Marienbad
führte, wo ich durch den sechswöchentlichen Gebrauch der
Mineralquellen wie neu geboren, meine beide Krücken entzückt zu den
anderen stellen konnte, die der fromme innige Dank der vielen daselbst
Genesenen zum ermutenden Andenken in der Ortskapelle häuft."
Jak čteme, zvyk odkládání berlí uzdravených hostů byl tedy již běžný v
původní kapličce.
Plány výstavby chrámu ve třech verzích
Bylo patrné, že pro rychle se rozvíjející lázně bude i nová větší
lázeňská kaple nepostačující. Opat Reitenberger počítal s velkým
kostelem a už v zastavovacím plánu Mariánských Lázní z roku 1818 je
zakreslen budoucí kostel ve svahu Darnu (v místech nad dnešní
radnicí). Při kostele je z jedné strany zakreslena fara, z druhé
škola.
Lázeňská kaple z roku 1820, postavená u Karolinina pramene, byla tedy
jen provizorním řešením. Opat Reitenberger později usiloval o
postavení velkého kostela na jiném místě - na úpatí vrchu Hamelika v
místech již stojícího Karlova kříže, což by byla důstojná dominanta
lázní. Chrám by stál přímo nad Novými lázněmi a k němu by vzhlíželi s
prosbou a nadějí nemocní (viz rytina na straně 7.). Ukázalo se však,
že předložený projekt je neproveditelný a tak v dalších letech byla
rozšiřována stávající kaple. Opat Reitenberger musel s těžkým srdcem
přenechat výstavbu chrámu svým nástupcům ve funkci opatů. Nepodařilo
se to však ani Koppmannovi (opatem 1828-1835) ani Mahrovi (opatem
1836-1842). Oba byli protivníci Reitenbergera a jeho nucený odchod do
tyrolského exilu uvítali. Osud se k nim však otočil zády - oba poměrně
brzy umírají a stavba nového kostela se oddaluje. Reitenberger přežil
v dalekém klášteře Wiltenu oba dva.
Rozšiřování velké kaple
Růst počtu hostů donutil opata Koppmanna k přestavbě lázeňské kaple
Nanebevzetí Panny Marie na kostelík. Stará kaple sloužila nyní jako
presbytář a přístavba byla připojena jako kostelní loď s kazatelnou, s
chórem a varhanami a s malou zvonicí se zvonem nad lodí. Do
rekonstruovaného kostelíka se nyní vešlo 300 až 400 osob. V květnu
1835 byl kostelík slavnostně zasvěcen a v letní sezóně, o nedělích a
svátcích, tu sloužil mše kněžský úředník, kterého stanovil opat
Koppmann s titulem "pastor Mariánských Lázní". Měl tu také kázání.
Prvním pastorem byl Chrysostomus Rudrich (+ 1869), ale jen o sezóně
1835. V dalších letech do doby zřízení vlastní fary (1836-1843) byl
pastorem Georg Högg, pozdější farář.
Opat Koppmann umírá 17. listopadu 1835, když krátce před tím navštívil
Mariánské Lázně nový rakouský císař Ferdinand, u jehož uvítání v
Mariánských Lázních opat už chyběl. Císař bydlel v domě Sanssouci po
tři dny a odtud zajel i do kláštera navštívit nemocného opata.
Znal ho z Vídně, neboť Koppmann působil na vídeňské univerzitě jako
profesor bible. Císař ho ujistil hlubokou přízní a k Mariánským Lázním
se vyslovil, že jak stát tak církev k nim chová největší oblibu.
Snad proto byl zvolen po smrti Koppmanna opatem Melchior MAHR,
dosavadní inspektor pramenů v Mariánských Lázních - 7. července 1836.
Zdálo se, že stavba nového kostela je nyní hotovou věcí. Urychleně
probíhaly přípravy k přestavbě (uvažovalo se o rozšíření dosavadního
kostelíka) a ke zřízení fary a farní školy. Do toho však přichází
nečekaný skon Mahrův 9. září 1842 v Mariánských Lázních. Z té doby je
sporý zápis kroniky o lázeňské kapli:
"Im Jahre 1825 wurde zur kapelle vom stifte Tepl ein grosser altar
herabgeschickt und der hier gewesene altar zurück ins stift genommen.
1826 wird neuerdings vom stift ein altar mit einem altarbild die
Himmelfahrt Mariae und ein positiv in die kapelle geschafft. 1843 wird
in der zur kirche erweiterten kapelle ein taufstein aus Einsiedler
serpentin aufgestellt."
Projekt farního chrámu architekta Gutensohna
30. března 1843 byl zvolen opat Marian HEINL a jako první krok v
Mariánských Lázních zřizuje samostatnou faru. Zároveň přistupuje k
přípravě stavby nového kostela. V době výstavby nového kostela
(1843-48) stará kaple sloužila jako provizorní farní kostel. Heinl
posoudil dosavadní připravené plány a rozhodl se, že postaví chrám na
Horním (dnes Goethově) náměstí. Podle kresby kronikáře Johanna
Nepomuka Felbingera víme přesně, že bylo přímo nad dosavadním malým
kostelíkem.
Kostelík byl stržen v roce 1848. Při terénních úpravách Horního
náměstí byl již roku 1844 stržen nedaleko stojící první lázeňský dům z
roku 1808, zvaný Traiteurhaus. Také o něm víme přesně, kde stával: v
místech asfaltové ulice před vjezdem do dvora Centrálních lázní. Tento
dům zprvu lázně, později sloužil jako hostinec, lékárna, škola aj.
Stavebního kamene z tohoto domu bylo použito ke postavení dvou mostů
na místě dvou brodů přes Kosí potok u Sklářů na původní chodovoplánské
silnici. Dosud tu mosty stojí.
Při výběru místa přihlížel opat Heinl k tomu, aby se stal nový kostel
dominantou lázeňského místa. Chrám na vhodném vyvýšeném místě,
viditelný ze všech stran, měl vyvolávat spravedlivý obdiv a hluboký
dojem. K němu se měly upírat zraky nemocných věřících s prosbami a s
nadějí v pomoc Panny Marie.
Ale šlo také o hosty z ciziny. Tepelský klášter byl v Mariánských
Lázních - v očích hostů-jinověrců - představitelem státní moci a
římskokatolické církve. Bylo nutné, aby zdejší Boží stánek důstojně
reprezentoval premonstrátský klášter i celé mocnářství. Přijížděli
cizí panovníci a urození hosté - mnozí z nich jiné konfese - a
zajímali se o zdejší náboženské poměry a duchovní péči.
Také architektonicky bylo vhodné, aby byl nový chrám raritou evropské
úrovně. Bylo třeba vybrat takový sloh, který by vyjadřoval spojení
západní a východní křesťanské kultury. Proto došlo k volbě
novobyzantského stavebního slohu kostela zde, ve středu Evropy. Opat
Heinl se obrátil na proslulého architekta GUTENSOHNA z Mnichova.
Johann Gottfried GUTENSOHN byl bavorským dvorním stavitelem a
profesorem architektury na Akademii výtvarných umění v Praze. Narodil
se 1792 v Lindau a stal se úspěšným stavitelem. V roce 1827 ho povolal
bavorský král Ludvík I. z Itálie na svůj dvůr do Mnichova. Gutensohn
zemřel 1851 v Mnichově.
Gutensohn splnil opatova očekávání a připravil projekt nového kostela
podle vzoru byzantských oktogonálních (osmibokých) staveb. Tohoto
odborníka doporučil opatu Heinlovi velmistr řádu křižovníků dr. Jakub
BEER. Gutensohn spolu s tehdejším pražským viceprezidentem hrabětem
Robertem Salm-Reifferscheidem nejprve prohlédli a schválili místo,
navržené opatem Heinlem ke stavbě, takže již na podzim 1843 sem mohly
být sváženy stovky kamenných balvanů z okolí pro základy stavby.
Gutensohnem předložené plány zprvu vzbuzovaly opatovy obavy, co se
týká rozpětí klenby. Byly proto zaslány do Vídně kancléřovi
Metternichovi. Ani kancléř sám nerozhodl. Svolal vídeňské architekty a
konzultoval s nimi plány chrámu. Obavy tehdy budila smělost
projektované klenby kostela. Byli vyslechnuti odborníci. Doporučovali
pro takovou rozsáhlou klenbu nechat vypálit vylehčené cihly ze
zvláštní směsi, celkem 120 000 kusů.
Ke Gutensohnovým projektům se vyjádřili kladně, navrhli však několik
změn (např. vypuštění věže vedle portálu kostela), takže projekt bylo
nutno přepracovat. To znamenalo další finanční zatížení kláštera. Ale
opat Heinl neustoupil. Osobně návštívil v Praze zemského šéfa Čech,
arcivévodu Štěpána, a získal jeho souhlas. Arcivévodova podpora byla
pro opata Heinla velmi důležitá - mohl se krýt před eventuální
kritikou klášterních bratří, že by finanční zatížení kláštera bylo
neúměrné. Jistě byl poučen Reitenbergerovým osudem.
Stavební práce byly svěřeny osvědčenému klášternímu staviteli Antonu
THURNEROVI. Jako spolupracovník byl povolán Ondřej KRANNER z Prahy,
který byl pokračovatelem stavby pražské katedrály sv.Víta.
Jména budovatelů kostela uvádí čestná tabule u kazatelny.
Stavba nového kostela na Horním náměstí
Již 9.května 1844 po mši svaté posvětil opat Heinl vlastnoručně
položený základní kámen. Aktu byl přítomen hejtman Merode, lázeňský
inspektor Paul Frey, hlavní lázeňský lékař dr.Karel Heidler a četní
hosté.
Slavnostní ceremoniál položení základního kamene se konal v létě - v
den budoucího svátku kostela Nanebevzetí P.Marie, tj. 15. srpna 1844.
Základní kámen ke stavbě nového kostela pokládal sám arcivévoda
Štěpán, tehdejší zemský šéf v Čechách.
V dutině základního kamene jsou uloženy v cínové krabici tehdy platné
mince, pergamenová pamětní listina, další dokumenty, ale také láhev s
Křížovým pramenem.
V roce 1845 práce rychle pokračovaly a stavba byla vyzdvižena do výše
oken. 9.července 1846 vyzdvihli tesaři na kostele krov a dokončovala
se klenba v šíři 75 stop.. Krov byl nyní připraven pro pokrytí mědí. V
roce 1847 - hned zjara, jakmile to počasí dovolilo - se pokračovalo ve
vnitřních úpravách chrámu, odstraňovalo se lešení, dosud podpírající
klenbu, která se nyní zaskvěla v plné kráse.
27.června 1847 byly vysvěceny tři nové zvony pro budoucí chrám, které
ulil chebský zvonař de Valle. V září 1847 se začalo se s dekoracemi,
které prováděl na návrh architekta Gutensohna malíř Strauss z
Tirschenreuthu a Hogenecker z Tyrol, štukatér a řezbář Bader z
Mnichova s devíti pomocníky, štukatér Pellegrini z Prahy. Kazatelnu a
vysoký hlavní oltář "štafíroval" pražský architekt Bergmann. Sochaři
Josef Max z Prahy a Leb z Mnichova měli plné ruce práce. Během léta
1848 spěla stavba k dokončení. V říjnu byl postaven mramorový oltář,
věžní hodiny dodal mistr Sommerecker z Prahy a varhany Ferdinand Guth
z Čisté (Tschistay). Malíř Gustav Kratzmann z Prahy připravil obrazy
pro postranní oltáře.
Dne 19. listopadu 1848 se konala benedikce (první zasvěcení) nového
kostela opatem Marianem Heinlem, a tím předání k provádění bohoslužeb.
První kázání měl farář Georg Högg. Nato bylo za přítomnosti mnoha
duchovních a za doprovodu procesí lidu přeneseno ze starého kostelíka
Sanctissimum a tak provedeno dojemné rozloučení se starým kostelíkem.
Konsekrace kostela arcibiskupem Švarcenberkem (1850)
O dva roky později proběhla konsekrace (= slavnostní zasvěcení
kostela), a to 8. září 1850 pražským arcibiskupem, kardinálem
Fridrichem Švarcenberkem. V té době byla již odstraněna stará kaple
pod schody nového kostela.
Jak popisoval kronikář Felbinger, při této slávě bylo přítomno velké
množství urozených hostí z domova i z ciziny, mezi nimiž nejvyšší
zemští církevní hodnostáři jako velmistr řádu křižovníků Jakub Beer,
převoři dr. Jeronym Zeidler ze Strahova, dr.Jan Nep. Rotter z
broumovsko-břevnovského kláštera, pražský kanovník Václav Pešina,
arciděkan z Plzně Antonín Hlava, c.k. okresní hejtman svobodný pán von
Wucherer aj. za účasti více než tisíc lidí a vystoupení lázeňské
kapely.
Centrální osobou byl církevní šéf země - arcibiskup Švarcenberk, který
přijel již 6.září 1850 a ubytoval se v Tepelském domě. Na jeho počest
se konal večer pochodňový průvod lázněmi a čestná přehlídka Národní
gardy. U schodiště kostela byla postavena nádherná slavobrána a kromě
zdařilé iluminace nového kostela došlo i na slavnostní ohňostroj a
salvy z hmoždířů.
7. září 1850 konal kardinál Švarcenberg tichou mši svatou u hlavního
oltáře v novém chrámě. Odpoledne si prohlédl s hosty lázeňská zařízení
a slavnostní večeře - Matutinum et Laudes - se konala v kursále, který
se tehdy tvořilo horní křídlo Nových lázní.
Na svátek Narození Panny Marie - 8. září 1850 - v 5 hodin ráno sloužil
kardinál mši svatou. V 8 hodin se odebral znovu s velkým procesím z
Tepelského domu do kostela a pronesl kázání na téma "Význam
liturgických symbolů při svěcení chrámu". Následovalo slavnostní
svěcení chrámu, pontifikální mše, po níž udělil kardinál papežské
požehnání, vyhlásil odpustky a slavnost zakončena známým "Te Deum".
Tuto slávu připomínají uvnitř kostela při vchodu dva chronogramy:
I. Fundamenta ecclesiae possuit pioque extruxit zelo.
II. Consecravitque Triuno Gloriae, Dei parae honori pietatis opous
labens fervensque Marianus.
A tak opat Marian Heinl uskutečnil to, oč tolik usilovali i jeho
předchůdci - stavbu reprezentačního chrámu, a ve stejné době i
založení fary (1843 - umístěna v domě Zlatá koule) a hřbitova (1843),
a stavbu školní budovy (1853 - dnešní Základní umělecká škola).
Historik L.STAAB napsal:
"Kdyby opat Heinl pro Mariánské Lázně neučinil nic jiného, samotný
chrám zůstává po všechny budoucí časy pomníkem jeho zbožnosti."
Monogram M.I.H.A.T. ve znaku tepelského kláštera nad vchodem kostela -
opatování Mariana Josefa Heinla. Stavebně-historicky jde o dílo
doznívající klasicistické školy 19.století.
Pohled k hlavnímu oltáři
Nanebevzetí Panny Marie.
Hlavní oltářní obraz je dílo malíře Karla von HAMPLA z Vídně.
Předlohou byla Tiziánova Assumpta v Benátkách (1517).
Hlavní oltář postavil architekt Herrmann BERGMANN z Prahy. Nad
postranními vchody jsou sochy sv.Petra a sv. Pavla, nad kazatelnou
soška Dobrého pastýře - všechny jsou dílem sochaře Josefa MAXE z
Prahy.
Nanebevzetí Panny Marie v Mariánských Lázních
Hroznatovský znak
Nad hlavním vchodem do kostela je znak [10.], které připomíná
zakladatele kláštera Teplá - Hroznatu. Hroznatův erb převzali
tepelští premonstráti. Blahoslavený Hroznata (1160-1217) začal
stavět před 800 lety (1193) klášter v Teplé, přivedl sem
premonstráty ze Strahova a daroval jim své rozsáhlé majetky v
západních Čechách. Toto Hroznatovo dědictví spravoval tepelský
klášter jako celek až do zrušení vrchnostenských poměrů (1848).
Zakladatel kostela opat Marian Heinl
Hroznatovský znak má tři jelení parohy v zlatém poli. Uvnitř jsou
písmena M. J. H. A. T. Prozrazují, že tento kostel nechal postavit
Marian Josef HEINL, tepelský opat (Abt Teplensis) v letech
1843-1867.
Opatem byl zvolen v 58 letech, dne 30. března 1843. Volba opata v
klášteře tehdy znovu vznítila a zas uhasila plamének naděje v
tyrolském klášteře Wiltenu (Innsbruck). Bývalý opat tepelského
kláštera a zakladatel Mariánských Lázní - 64tiletý Karel Kašpar
Reitenberger - který musel v roce 1827 složit funkci a opustit
Čechy, znovu - již potřetí - prožívá volbu opata v klášteře Teplá (opaté
Koppmann, Mahr, Heinl) a tajně doufá, že bude alespoň navržen na
opata - pokud ne zvolen.
Jeho zásluhy o záchranu kláštera Teplá v době jeho opatování, stejně
jako zásluha o založení lázní jsou nesporné a všechny známé důvody
jeho někdejší vynucené rezignace pominuly. Změnili se císařové,
císařovny, kancléř. Ale zvolen byl profesor filozofie Heinl, jen o 6
let mladší než Reitenberger. A tak Reitenberger dožívá svůj život
daleko od domova, aniž by jnaposledy spatřil rodné Úterý, klášter i
své lázně. Zemřel 21.března 1860 ve Wiltenu. Opat Heinl zemřel o 6
let později - 2. května 1867.
Marian Josef HEINL, profesor a doktor teologie a filosofie, se
narodil 23.ledna 1785 v Lokti. Byl to činorodý, energický a úspěšný
muž, který se osvědčil ve školství, dále jako převor kláštera a jako
správce tepelské dominie Krukanice (okres Plzeň-Sever). Prvním jeho
krokem v Mariánských Lázních po zvolení opatem bylo jejich povýšení
na farní obec s vlastní farou (1843), založení vlastního hřbitova
(1843), výstavba nového kostela (1844-48) a později i nové školy
(1853).
Opat Heinl toužil vybudovat v Mariánských Lázních římskokatolický
chrám mimořádného obrazu. Chtěl, aby chrám symbolizoval spojení
západní a východní církevní kultury. Přijížděli nemocní ze Západu i
z Východu a jejich důvěra v zázračnost mariánských léčivých pramenů
zavazovala klášter, aby v Mariánských Lázních vítal hosty ze všech
koutů světa bez ohledu na rozdílný jazyk, národnost či náboženství.
Z Mariánských Lázní chtěl učinit křižovatku západní a východní
kultury.
Proto také stavitel GUTENSOHN, na kterého se opat obrátil o pomoc,
vypracoval projekt nového kostela podle stylu byzantských
oktogonálních staveb. Nezapomeňme, že právě Přední Orient je domovem
nejstaršího mariánského kultu.
Johann Gottlieb GUTTENSOHN z Mnichova byl bavorský dvorní stavitel a
profesor architektury na Akademii výtvarných umění v Praze
Světu otevřené lázně Panny Marie měly všechny předpoklady k tomu,
aby se odtud šířila nejen víra v léčivou sílu zdejších vod, ale i
důvěra a uznání v místní politické i náboženské poměry, za jejichž
stabilitu ručila v té době právě římskokatolická církev v zastoupení
premonstrátského kláštera.
Použití byzantských prvků při stavbě kostela nebylo tedy motivováno
pouze úsilím o získání bohatých lázeňských hostů z Východu.
Ke stavbě kostela
Provedení stavby podle plánů Gutensohnových svěřil opat osvědčenému
klášternímu staviteli Antonu THURNEROVI. Anton THURNER (nar.
3.10.1778 Přimda, + 30.12.1855 Přimda), klášterní stavitel, bydlel v
Mariánských Lázních. Již v roce 1818 tu stavěl podle projektu
pražského stavebního inspektora Jiřího Fischera pavilón Křížového
pramene, pak pavilón Karolinina pramene, kolonádu Ferdinandova
pramene v Úšovicích, řadu domů v Mar.Lázních, kostel v Otročíně,
faru v Ovesných Kladrubech aj.
S ním prováděl stavbu kostela stavbyvedoucí Josef Ondřej KRANNER,
pokračovatel výstavby pražské katedrály sv.Víta.
Josef Ondřej KRANNER byl absolventem pražské polytechniky i vídeňské
Akademie věd a umění, a na cestách po Německu. Francii a Itálii
studoval románský, gotický i renezanční sloh tamějších staveb.
Prováděl mj. práce na stavbě pražské katedrály sv.Víta. Své poznatky
uplatnil při stavbě kostela v Mariánských Lázních?
Exteriér kostela
Stavba patří mezi díla tehdy doznívající klasicistické školy. Vnější
obraz předurčuje oktogon - osmiúhelníkový základ stavby. Přední
(západní) část se schodištěm charakterizují dvě nevysoké věže se
zvonicemi a hodinovými stroji, uprostřed nad vchodem pak velké
rozetové okno s malbou P.Marie s Ježíškem na skle, dílo J. O.
Krannera. Za oknem na galerii je kůr s varhanami.
Zvenku člení stavbu tzv. vtažené pilíře, na nichž stojí sochy
andělů. Ti symbolicky přenášejí k nebesům prosby, vyslovené uvnitř
chránu, i díky při jejich splnění. Kamenné sochy jsou dílem
pražského sochaře Josefa MAXE a patří k jeho vrcholným dílům. Sochy
instaloval na střeše Maxův žák Josef PARIS v roce 1847.
Další členění fasády tvoří římsy a trojice půlkruhových oken po
stranách osmiúhelníkové stavby (s výjimkou průčelí). Korunou stavby
je nevysoká osmiboká střešní část - na každé straně je pětice
půlkruhových menších oken.
Tympanony nad vchody kostela
Ještě než vstoupíme do kostela, připomeňme tři nádherné vchody do
kostela a výzdobu tympanonů nad nimi - opět dílo Josefa Maxe z
Prahy.
V tympanonu nad hlavním portálem sedí Panna Marie jako královna Boží
na trůně s žezlem v ruce. Po obou stranách vzývají tuto královnu
lásky dva andělé.
V tympanonu severního portálu je modlící se Panna Marie, kterou
maluje evangelista Lukáš a které pěje za doprovodu harfy její
předek, král David. Nad portálem jsou umístěny sochy světců
premonstrátského řádu - zakladatele řádu sv. Norberta a autora
řehole sv. Augustýna. Jejich následovníci, premonstrátští kněží,
konají dnes bohoslužby v kostele.
V třetím tympanonu nad jižním portálem, který je trvale zavřen, je
opět Panna Maria, s líbeznou tváří, a v pozadí postava mladého sv.
Josefa. Oba jsou potěšeni třemi králi, kteří se přišli poklonit
Božímu děťátku. Vedlo je sem z Východu světlo zářící hvězdy. Nad
tímto tympanonem stojí ještě sošky sv.Petra a sv.Pavla.
Nad hlavním vchodem vítá návštěvníka v tympanonu Panna MARIE s
JEŽÍŠKEM. Jakokrálovna Boží sedí na trůně a v levé ruce drží
žezlo. Po obou stranách se před nimi sklánějí dva andělé.
Nad severním portálem se modlí Panna MARIE, kterou maluje
evangelista sv. MAREK. Z druhé strany Marii zpívá a hraje na
loutnu její předek král DAVID. Nad tympanonem jsou sochy sv.
NORBERTA, zakladatele premonstrátského řádu a sv.AUGUSTÝNA, autora
řehole.
Nad uzavřeným jižním portálem sedí Panna MARIE s Ježíškem (Josef
Max jí dovedl dát vždy líbeznou tvář), v pozadí vpravo je
sv.Josef, opřený o hůlku. TŘI KRÁLOVÉ z dalekého východu, vedeni
světlemzářící hvězdy předkládají dary a uctívají Svatou rodinu.
Nad portálem jsou sochy sv.Petra a sv.Pavla.
Vstup do chrámu
Při vstupu do kostela ohromí každého hosta nádherná, původně modrá,
posetá hvězdami, nebeská chrámová klenba,nesená na osmi masivních
vtažených pilířích. Vévodí celému vnitřnímu prostoru a vyvolává v
příchozím pocit pokory před nebesy. Mezi pilíři jsou rudé mramorové
sloupy, nesoucí kruhovou chodbu v patře - empory. Jejich řada je
přerušena pouze oltářištěm. V přízemním prostoru mezi sloupy jsou
prostory pro postranní oltáře a umístění obrazů Křížové cesty.Celý
interiér je bohatě zdoben zlacením, štukovím a barevnými arabeskami.
Vnitřní zařízení je původní, pouze v letech 1885 -1886 byly
provedeny restaurace a zásadnější úpravy.
Od chrámové klenby, která je prvním hlubokým dojmem při prvním
pohledu do kostela, zastavme se u kamenného anděla s miskou svěcené
vody. Jsou tu dva - po stranách vchodu a jsou dílem Josefa MAXE.
Josef MAX, pražský sochař, tu vytvořil svůj nesmrtelný pomník své
odborné práce. Podle jeho vyznačení byl autorem soch v tympanoně nad
hlavním vchodem - P. Marie a dvou andělů, soch v tympanonech nad
postranními vchody - P.Marie, Lukáe a Davida, a P.Marie se třemi
králi, soch u hlavního oltáře - svatých Petra, Pavla, Norberta a
Augustýna. Nezapomeňme, že k jeho dílu v Mariánských Lázních patří i
socha sv.Jana Nepomuckého v parku pod Novými lázněmi. Také jeho žák
Josef PARIS tu pracoval v roce 1847.
Hlavní oltář
Stojíme před širokým půlkruhovitým oltářištěm, vlevo je kazatelna,
vpravo socha bl. Hroznaty. Tzv. štafírování (stav- bu) oltáře
provedl pražský architekt Herrmann BERGMANN a společně s J.O.Krannerem
stavěl i kamennou kazatelnu a mramorové sloupy.
Hlavní oltář je umělecké dílo se štíhlými pilíři a štíhlou lomenicí,
která rámuje oltářní obraz.
Tzv. štafírování (stavbu) hlavního oltáře provedl pražský architekt
Herrmann BERGMANN a společně s J.O. Kranerem stavěl i kamennou
kazatelnu a mramorové sloupy.
Hlavní oltářní obraz "Nanebevstou pení Panny Marie" je dílem
vídeňského malíře Karla von HAMPLA. Obraz maloval podle Tiziánovy
Assumpty v Benátkách (1517). Umělecky i symbolikou jde o obraz
mimořádný.
Baron Karl von HAMPL (1800-1880) byl absolventem vídeňské Akademie
umění. Hampl byl stipendistou ruské carevny Marie Fjodorovny a jeho
hlavní díla jsou v Moskvě a Petrohradě, kde dlouho žil a pracoval. S
jeho díly se lze setkat ve Vídni i v Londýně, kde zemřel.
Podobně jako na benátském obraze i zde stoupá Panna Maria k výšinám,
z temnot zemských vzhůru ke světlu. Vznáší se s pokorným pohledem,
prozářeným láskou. Gestem rukou vytváří s osou těla kříž. Nebeské
výšiny plasticky zvýrazňují sochy andělů (autor Josef Max). Dva
andělé na horních okrajích hlavního oltáře hledí v očekávání dolů, k
Panně Marii, aby ji přivítali v nebi.
Zlacený rám hlavního obrazu má svou symboliku. Zlaceným mřížovím s
květinovými úponky rámu prozařuje modrá - barva pláště P.Marie,
která je tu zjemněna červenou - barvou lásky.
Protože byl obraz v minulosti poškozen velkým množstvím pod ním
hořících svíček a nadto jeden andílek, jak tehdy uváděno v
objednávce, měl "nestoudně odkrytý zadeček", byl při restauraci
interiéru roku 1885 přemalován malířem Johannem HERZOGEM. Jeden
"úraz" utrpěl obraz v roce 1970, kdy byl proražen železnou sponou z
lešení. Za pana děkana BERGA byl obraz renovován, poškození
opraveno, barvy jsou však méně výrazné.
Johann HERZOG, malíř z Plzně, byl pověřen opravou obrazu a také
zakrytím zadečku andílka. Jeho "nestoudně odkrytý zadeček" prý
vyvolával tehdy pohoršení. u publika. Tak se aspoň uvádělo v
objednávce: "Unverschämt nackte und schlecht gezeichnete Fuß des
Engels an Evangelistenseite Anstoß erregt hatte."
Také ikonostasový typ hlavního oltáře byl zvolen tak, aby sbližoval
obě liturgie - západní a východní. Tento typ oltáře dal možnost
využití prostoru pro zákristii za oltářem.
Nad postranní vchody oltáře byly umístěny sochy sv.Petra a sv.Jana.
Mají připomínat slib svatého Petra, který učinil Kristu Ježíši v
kafarnaumské synagóze jménem apoštolů - slib víry a věrnosti
Ježíšovu slovu. Svatý Jan, miláček Páně, byl dalším svědkem první
mše v jeruzalemském večeřadle. Autorem soch, stejně jako sošky
Dobrého pastýře nad kazatelnou, je také Josef MAX z Prahy.
Pseudogotická monstrance z roku 1866 je dílem dvorního klenotníka H.
Grohmanna z Prahy. Žel, kříž na svatostánku oltáře byl ulomen a
ukraden v roce 1991 za provozu kostela!
Dárce obrazu, lázeňský polský lékař Sigismund von Dobieszewski
praktikoval v poslední čtvrtině 19. století v Mariánských Lázních.
Byl též lázeňským lékařem v Meranu a redaktorem lékařského časopisu
"KLINIKA". Dále byl primářem nemocnice ve Varšavě, inspektorem všech
špitálů v Haliči, členem medicínských společností ve Varšavě, v
Krakově, v Lublinu, ve Vilnu, v Jassy, v Oděse, členem pařížských
společností "Société d´hydrologie médicale", "Société de médicine
pratique" a "Société de médicine in Paris". Byl specialistou na
nemoci hrtanu, svalové a nervové. Zabýval se elektroterapií a patřil
k prvním lékařům, používajícím k léčbě elektřinu.
V 80. letech 19. století postavil dům čp. 139 v Lesní ulici "VILLA
DOBIESZEWSKI" (lékař zemřel před 1898 a vilu odkoupil jakýsi Kohn a
přejmenoval na Gödöllö, od roku 1945 Oděsa, nově Ulrika). Jde o dům
ve svahu nad muzeem.
Hlavním iniciátorem darování obrazu zdejšímu kostelu byla paní
Josefa von Dobieszewská. Zemřela 22. září 1899 v Mariánských Lázních
v 78 letech, jako vdova po slavném lékaři. Její tělo bylo převezeno
do Varšavy a tam je pohřbena. Ve Varšavě se také roku 1821 narodila.
Obraz je dílem G.K.KRATZMANNA.
Od něho je též oltářní obraz sv.Jana Nepomuckého naproti u kazatelny
[2.].
Gustav Karel KRATZMANN, absolvent akademie umění v Praze, byl žákem
ředitele této akademie Josefa BERGLERa. Své studie prohloubil v
Drážďanech, v Mnichově a v Itálii. Stal se pak inspektorem obrazárny
Společnosti vlasteneckých přátel umění v Praze a později ředitelem
galérií ve Vídni a v Budapešti.
Vlevo oltáře sv.Norberta je oltářík sv.Josefa-Dělníka s
Ježíšem-Jinochem. Tento oltářní obraz z roku 1888 je dílo malíře
Johanna KASTNERA. V blízkosti tohoto oltáříku, u jižního vchodu, je
socha sv.Terezy z Lisieux, patronky misií [14.].
Johann KASTNER, architekt a malíř, profesor na Umělecko-průmyslové
škole v Praze, byl autorem mnoha oltářních obrazů, například v
Chrudimi, v Lanškrouně, v Kutné Hoře a v Poděbradech
V jihozápadním prostoru kostela, kde dominuje křtitelnice, je po
levé straně umístěno klekadlo u sochy Nejsvětějšího Srdce Páně
Vítězný oblouk
Na vítězném oblouku jsou obrazy sedmi svatých svátostí. Je to křest
svatý, biřmování, pokání, Nejsvětější svátost oltářní, poslední
pomazání, svěcení na kněze a stav manželský. Veliký kříž s
Ukřižovaným [19.] na úpatí vítězného oblouku je protiváhou nádherné
kazatelny. Vedle kříže stojí novější (kol 1975) socha bl.Hroznaty v
nadživotní velikosti [18.], připomínající českého šlechtice a
zakladatele premonstrátského kláštera Teplá před více než 800 lety.
Kazatelna
Jejím architektem je BERGMANN, štukatéry BADER z Mnichova,
PELLEGRINI z Prahy a devět jejich pomocníků, oba reliéfy jsou dílem
sochaře LEBA z Mnichova. Kamennou kazatelnu zdobí sochy Mojžíše a
Eliáše, starozákonných hlasatelů Božího slova, a sochy apoštolů
sv.Petra a Pavla. Střechu kazatelny zdobí v kruzích ratolestí
symboly Víry (kalich s křížem), Naděje (kotva) a Lásky (ciborium s
Božím chlebem). Stříbrná holubice, znak Ducha svatého, zdobí spodní
část stříšky. Nahoře na kazatelně je již uváděná Maxova soška
Dobrého pastýře. . Na zadní straně kazatelny jsou na tabuli jména
tvůrců chrámu..
Dlažba kostela
Symbolická je i dlažba kostela. Ve středu je světový čtverec s
kruhem, znak Věčného Boha. Odtud vycházejí na čtyři světové strany a
zpět čtyři velká M. - Znamenají: Marie, Mater Messiae Mundi = Marie,
Matka Spasitele světa.
Křtitelnice [12.]
Křtitelnice je dílo Josefa MAXE z Prahy. Pro ni zvolil Max
romaneskující pojetí. Křtitelnice je 128 cm vysoká, má mísu zdobenou
hlavičkami andílků, akrotery jsou zlaté mušle a soška sv.Jana
Křtitele ve středu vévodí křtitelnici . Masivní noha křtitelnice je
zdobena čtyřmi symboly evangelistů. Jsou tu Klečící jinoch na knize,
Býk na knize, Lev na knize a vpředu ve znaku kláštera iniciály M.I.H.A.T.,
dole orel. Mezi symboly andílků jsou nápisy: Anno Dominus, Unum
Baptisma, Fons Salutis a Ana Fides.
V tomto prostoru je ještě klekadlo se sochou Srdce Panny Marie [11.]
v modrém rouchu a novější oltářík P.Marie Ustavičné pomoci.
Zrušené vedlejší oltáře
Ještě v roce 1891 byly v kostele čtyři postranní oltáře, které jsou
dnes již zrušeny. Šlo o oltáře s obrazy - "Kristus a na kříži" (Christus
am Kreuz), obraz tu dosud je - viz (4.); "Rozdělení se s chudým" (Teilet
dem Armen mit), kde je v pozadí chrám sv.Víta v Praze, "Převážení
ostatků svatých Tří králů do Kolína nad Rýnem" (Übersiedelung
Reliquien der hl.Drei Könige nach Köln) a o "Vyhnání z chrámu" (Die
Austreibung aus dem Tempel). Šlo o díla malíře Gustava Kratzmanna z
Prahy.
Projděme nyní kruhovou chodbou ve směru od sochy bl.Hroznaty
Oltář sv.Kříže - Kalvárie [7.]
Pokračujeme-li v prohlídce v protějším, severním prostoru, mezi
zpovědnicemi stojí oltář sv.Kříže s obrazem scény na Kalvárii od
düsseldorfského malíře MÜCKEho.
Heinrich Karl MÜCKE byl profesorem v Düsseldorfu a jeho obrazy a
fresky nalézáme v Halle, v Mnichově a ve Vratislavi
Oltářík sv.Judy- Tadeáše [5.]
Další je oltářík sv.Judy Tadeáše, který přiléhá k zdaní straně
severního portálu.
Oltář sv.Jana Nepomuckého [2.]
V posledním prostoru u kazatelny se nacházejí za arkádami nejprve
socha sv.Antonína [3.], uprostřed oltář sv.Jana Nepomuckého a
nakonec socha sv.Františka Serafínského [1.] pod kazatelnou. Jde o
součást původního vybavení kostela - olej na plátně. Pražský malíř
Gustav KRATZMANN zobrazil sv.Jana Nepomuckého netradičně -
tentokráte jako dárce almužny. Obraz je vložen do plastického, ve
vrcholu půlkruhem uzavřeného rámu a vsazen do výklenku chrámové zdi.
1. "In omnem terram exivit sonus eorum" - váha 331 kg, tón A
2. "Ave Maria gratia plena" (Zdravas Maria milosti plná) - váha
175,5 kg, tón Cis
3. "Laudate Deum in excelsia" - váha 98,7 kg, tón E
4. "A.K.A.T." (Adolf Koppmann, Abbas Teplensis) - tento zvon byl
jediný ze starého kostelíka. Byl ulit 1835 Wenzlem Sedlmeyerem z
Plané pro starý kostelík.
A.GNIRS (1932) uváděl, že za první světové války, v roce 1918, byly
dva nebo tři zvony konfiskovány a náhradní zvony byl uloženy a
vysvěceny až po válce.
Během 150 let existence kostela proběhlo několik rekonstrukcí a
restaurací kostela - první v letech 1885-1886, pak v roce 1907 a
naposledy v 70.letech, kdy byl kostel řadu let obepjat lešením.
V prostoru hlavního vchodu kostela je vedle dvou kamenných andělů s
miskami svěcené vody zajímavá 140 cm vysoká dřevořezba, socha
Trůnící Matky Boží s Ježíškem z dílny Mayerova ústavu z Mnichově.
Mayerův ústav - "Mayerschen königliche Hof- und Kunstanstalt in
München" bylo proslulé umělecké zařízení v Mnichově. Sochu údajně
vyřezával sám Bernhard Josef MAYER, žák mistra Knabla
Byla vyrobena pro zdejší chrám v roce 1885 jako dar od patnáctého
vévody Sira z Norfolku Henrika Howarda za navrácení zdraví jeho
manželce při léčení zde v Mariánských Lázních. Modročervenou barvu
Panny Marie doplňuje barva zlatá - nádherná koruna na hlavě, v levé
ruce zlaté žezlo a v pravé ruce zlaté jablko.
Vévoda Henrik HOWARD stál v čele anglických katolíků a byl i členem
Sněmovny lordů. Vévoda Howard tu byl na léčení se ženou a s
šestiletým slepým chlapcem. Měl 70 osob služebnictva a bydlel v
bývalém hotelu CASINO (býv. Výzkumný ústav balneologický). Jeho žena
se tu uzdravila.
Obrazy Křížové cesty
pocházejí z doby restaurace interiéru, z roku 1886. Původní Křížová
cesta byla darována do kostela sv.Václava ve Vysokém Sedlišti. Odtud
musela být nedávno odvezena do bezpečí, neboť i v tomto odlehlém
kostele se objevily svatokrádeže. Křížová cesta byla dílem malíře
Josefa MATHAUSERA z Prahy, proslulého svými historickými obrazy v
Německu i v USA. Obrazy Křížové cesty dělal podle Führicha.
Hluboká symbolika a náboženská aritmetika
Jak často připomínal pan opat Heřman Josef TYL, celá stavba i
výzdoba chrámu byla připravena do nejmenších detailů jako směs
hluboké symboliky, náboženské aritmetiky a duchovní náplně,
tlumočené světlem a barvami, obrazem a sochami s jemností, typickou
pro mariánský kult.
Oktogon stavby kostela má představovat osmero blahoslavenství. Osmi
žebrovími kopule chrámu sem proudí světlo jako symbol Ježíše Krista.
A tento symbol - Světlo světa - dala světu Panna Maria. Již
uvedených 33 schodů schodiště chrámu chrámu, představuje 33 let
Kristových.
Tři portály do kostela značí vnitřní život jednoho Boha ve třech
osobách. Tato trojjedinost se objevuje ve stavbě vícekrát, například
tři oblouky v každé přímce oktogonu nebo galeriový prostor chrámu po
třech barevných oknech . Tři mramorové stupně k hlavnímu oltáři
vybízejí přistoupit ke Kristu třemi božskými ctnostmi - Vírou,
Nadějí a Láskou.
Dva a dva mramorové sloupy v oktogonu představují dvojice apoštolů,
které vyslal Ježíš do světa hlásat evangelium. Oblouky mezi nimi -
to je podání rukou přátel na pozdrav a předání Boží pravdy. Za
arkádami vznikly prostory, v nichž ve zlatém poli lunet zobrazili
malíři STRAUSS A HOGENECKER z Mnichova ikonovým stylem dvanáct
apoštolů.
Zdůrazňovaná volba byzantského stylu architektury - to je hlavní
symbolika chrámu. Lázně Panny Marie jsou otevřeny všem - nemocným z
Východu i ze Západu.
Obrazy Církevních otců a premonstrátských světců
Správnost nauky Kristovy víry byla potvrzována spisy Církevních
otců, z nich ti nejslavnější jsou namalováni v oválech nad horními
okny. Jsou to obrazy sv.Ambrože, sv.Řehoře a sv.Athanasia na severní
straně, sv.Augustýna, sv. Jeronýma a sv.Chrysostoma na jižní straně.
Obě lunety nad maskovanými vchody na ochozu k oratoriu mají obrazy
premon- strátských světců-mučedníků: sv.Adriána a sv.Jakuba, kteří
byli pro víru oběšeni. Maloval je František FLASSAR z Červenky u
Litovle.
Hadí smrk a jedle
Pan opat Tyl při rozhovorech o zdejším chrámu připomínal i podíl
zdejšího zahradního architekta Skalníka na zkrášlení okolí kostela i
na symbolice stromů. Severně u kostela dal prý vysadit hadí smrk a
naproti němu krásnou jedli sestřihovanou do tvaru svíce. Hadí smrk
měl symbolizovat hada z ráje, jedle v našich krajích nahrazuje
cypřiš - symbol P.Marie. Symbolika se vztahovala k biblickému textu
z Genese: "I pravil Bůh Jahve k hadovi: "Znepřátelím tě s ženou, tvé
potomstvo s jejím potomstvem ..." -
Když jedle uhynula, byla nahrazena stříbrným smrkem, který tu v roce
1904 zasadili společně dva panovníci - anglický král Eduard VII. a
rakouský císař František Josef I. Pod smrkem bývala pamětní deska,
připomínající tuto slavnou událost. Za první války byla odstraněna.
Proti misijnímu kříži z roku 1933 roste mohutný buk červenolistý,
jehož štěpením se podařilo Karlu Skalníkovi vytvořit srdce, z něhož
vyrůstají čtyři mohutné větve, symbolizující čtyři tehdy známé rasy
národů - bílou, černou, žlutou a rudou. Kořeny buku dole vytvořily
jakousi plastiku velkého velikonočního beránka. Červenolistý buk
spolu s kanadským topolem na druhé straně kostela vytvořily působivé
tmavé zarámování světlé stavby. Kanadský topol byl asi před 30 lety
poražen a dnešní kaštan na jeho místě se nestal rovnocennou náhradou
starého mohutného stromu.
Varhany
Původní varhany z roku 1848 postavil mistr Ferdinand Gutha z Čisté v
Čechách (Tschistay). Měly dva manuály a 16 znělých hlasů. Zdejší
kostel dostal nové varhany a sponzorem byl Max Halbmayr,který sám
hrával na varhany. Nástroj vyrobil mistr varhan Josef Müller v Chebu
se třemi manuály, 45 rejstříky a 2800 píšťalami.
LITERATURA:
GNIRS Anton: Topographie der historischen und kunstgeschichtlichen
Denkmale in den Bezirken TEPL u. MARIENBAD, 609 s., Filser Augsburg,
1932
HUBER A. Kurt: "Kirche und Seelsorge in Marienbad" in Heimatbuch
Marienbad, Stadt und Land, I. Band, Heimatverband Marienbad, Staudt
Geisenfeld, 1977, S.403 ff.
CHOUTKA V.Dr. - ŠAMÁNKOBVÁ Eva Dr.: Evidenční památkové listy pro
kostel Mariánské Lázně. 1960
Kolektiv autorů: Marienbad, sborník Die sudetendeutschen
Selbstverwaltungskörper, Band 11., 212 s., Deutscher Kommunal Verlag,
Berlin-Friedenau 1932, s.39-40
POCHÉ Emanuel a kol.: Umělecké památky Čech. Svazek druhý. Academia
Praha 1978.
STAAB L.: Geschichte Marienbads von der aeltesten Zeit bis zur
Gegenwart, 102 s., Wien 1872
TYL Heřman Josef: Římskokatolický děkanský kostel Panny Marie
Nanebevzaté v Mariánských Lázních, Mariánské Lázně 1971
TYL Heřman Josef: Poznámky z Gedenkbuch der Pfarre Marienbad
angefangen im J.1859 von dem dritten Pfarrer Erasmus Biersbach,
Mariánské Lázně 1969
TYL Heřman Josef: Světová zvláštnost v Mariánských Lázních,
Mariánské Lázně 1968
Vlastní výpisy z farní kroniky Mariánských Lázní, z průvodců a
kurlistů Mariánských Lázní z 19.století, z pozemkových knih
Mariánských Lázní, ze vzpomínek pana převora H.J.Tyla.
v Mariánských Lázních - 1932
Poznámky
K vylepšení Hameliky použito
laskavě 9 obrázků zdařilého leporela, vydaného 1996 v Mariánských
Lázních (chybí titulace vydání).
Původní tepelská kanonie se v roce 1945 rozdvojila na dvě
samostatné - českou a německou
(viz V.F.Lobkowicz: Klášter Teplá - minulost - současnost, ARCA
JIMFA Třebíč 1993, S. 46).
Kamenná kazatelna je dílo Herrmanna Bergmanna, na stříšce vévodí
soška Dobrého Pastýře, dílo Josefa Maxe z Prahy. Dole na zadní
straně kazatelny je tabule se jmény tvůrců kostela
Samotný Gutensohn byl pražským profesorem. Učil v Praze na
Akademii výtvarných umění. Druhý hlavní aktér - stavitel - byl
sice mariánskolázeňský Anton Thurner, ale druhým stavitelem chrámu
byl Josef Ondřej KRANNER, absolvent polytechniky v Praze, kde mimo
jiné prováděl stavitelské práce na chrámu sv.Víta. V
mariánskolázeňském kostele je jeho dílem například úžasné, bohatě
zdobeně rozetové okno nad vchodem.
Nosnou sochařskou výzdobu kostela připravil Josef MAX z Prahy - od
velkých andělů s miskami na svěcenou vodu u hlavního vchodu, přes
výzdobu tympanonů, přes doprovodné sošky u tympanonů - sv.
Norberta, sv.Augustýna, sv.Petra a sv.Pavla, až po zlaté sochy
sv.Petra a Pavla a sochy andělů u hlavního oltáře, sochu Dobrého
pastýře na stříšce kazatelny. Jeho soubor kamenných andělů na
okraji chrámové střechy je 150 let středem obdivu hostů. V kostele
je autorem nejcennějšího památkového předmětu - nádherné
křtitelnice. Mimo kostel, ve městě pod Novými lázněmi stojí jeho
socha sv.Jana Nepomuckého. Maxův žák sochař Josef PARIS umísťoval
Maxovy sochy andělů na střeše a účastnil se dalších prací na
kostele.
Architekt Hermann BERGMANN z Prahy je autorem dvou základních
elementů v interiéru kostela - hlavního oltáře a překrásně zdobené
kazatelny, kterou připravili společně se stavitelem Krannerem.
Profesor Umělecko-průmyslové školy v Praze, architekt a malíř
Johann KASTNER maloval obraz s.Josefa s Ježíšem.
Původní pseudogotická monstrance je dílo dvorního klenotníka
Grohmanna z Prahy.
Gustav Kratzmann z Prahy maloval hlavní, nosné obrazy kostela -
oltářní obrazy sv.Norberta, sv.Jana Nepomuckého, Kalvárii na
postranním oltáři sv.Kříže. Kratzmann maloval skupinu obrazů,
které byly bohužel později odstraněny - Rozdělení s chudým,
Převážení ostatků Tří králů, Vyhnání z Chrámu. Z této skupiny dnes
zbyl jen pozoruhodný obraz Kalvárie, podle něhož si můžeme
představit o umělecké ceně chybějících obrazů. Kratzmann studoval
na Akademii výtvarných umění v Praze u Josefa Berglera, byl členem
Společnosti vlastivědných přátel umění v Praze a jejím inspektorem
v obrazárně.
1. řada krámků na kolonádě (757)
2. býv. fotoateliér (75)
3. Dolní pila (151)
4. Horní pila (dnes Lunapark) (152)
5. Reitenbergerův pomník ( 153)
6. hudební železný pavilón (154)
7. hrobníkovo stavení-dům čp.337 (328)
8. dům čp.190 - Hotel Siven, České rybářství (332)
9. vila čp.190 (340)
10. skladiště (358)
11. stavební místo (119/3)
12. promenáda (1/6,8)
13. náměstí (189 až 192,197)
14. Louisenhof (dnes dům čp. 252 - PBH), klášter koupil po
Halbmayrech 8.4.1904
(281)
15. obytný dům čp.397 - sousední dům na Chebské třídě, dosud se
znakem kláštera na fasádě (404),
16. solivárna čp.271 (213)
17. Café Viktoria čp.272, klášter koupil od rodiny Seitzů
19.3.1902, dnes oplatkárna (298)
18. zasilatelství čp.22 (dnes ředitelství lázní) (529)
19. Tepelský dům čp.40 (529) zbořeno
20. kursál čp.95 (529)
21. dům čp.26, stará Zlatá koule (529)
22. dům čp.27, nová Zlatá koule (529)
23. Centrální lázně čp. 1 a čp.2 (529)
24. Nové lázně čp.53 (529)
25. Černý kůň (Weisses Rössl) čp.54 koupil klášter od Johanna a
Rosy Schickerů 6.8.1901 (54) zbořeno
26. Karolinin pramen - pavilón (28/1)
27. krámky tzv. butyky (28/2 resp. 757)
28. promenádní sál - kolonáda (29, resp. 758)
29. Křížový pramen - pavilón (30, resp. 759)
30. Lesní pramen - pavilón (147, resp. 760)
31. hájenka Diana čp.85 (148 resp. 761)
32. Slatinné lázně čp.2 a 15 parcel lesa (188)
33. lázeňská inspekce (děkanství) čp. 92 - stáje a remízy (31)
34. Ferdinandův pramen - pavilón čp.270 (212 resp. 762)
35. Mariin pramen - přístřeší (84 resp. 763)
36. Tepelská pila čp.181 na Chebské třídě (214)
37. Maroko dům čp.399, získal klášter od Aloise Rauwolfa
19.10.1915 (557), rohový dům Husova a Chebská ulice, býv. Hotel
RAUWOLF
38. dále bezpočet luk, polí, lesů ostatní půdy
l
HAMELIKA s dnešní tématikou by bez jeho iniciativy nikdy nevyšla.
Děkujeme.
l
Ten kdo se zamiluje do sebe, nemá soupeřů. B.Franklin
l
Dobrý
začátek vede k dobrému konci. Walther
l
Fakta nepřestávají trvat,
i když jsou ignorována. A.Huxley
l
Úsměv stojí méně než elektřina
a dává více světla. Cronin
l
Více záleží na tom, jaký příjdeš než
kam příjdeš. Seneca
Za první republiky (1935) je opět
v katolickém kalendáři mnoho změn proti býv. rakousko-uherskému
kalendáři (1909): 3.září Miloslav místo Mansveta 5. září
Viktorín místo Andělů strážných, 14. září Povýšení sv.Kříže, 17.
září Drahoslava, 18.září Tomáš V., 23.září Tekla, 24. září
Jaromír, 25.září Kleofáš, 26.září Cyprián
l
Host pozval hosta a hostitel oba vyhnal. Gruzínské přísloví.
l
Lidé rádi věří tomu, co si přejí. J.Caesar.
l
Tajemství nudnosti
je povědět všechno, co víte.
l
V cizím domě jako kníže, doma jako ježek. Srbské přísloví.
l
Na chválené hrozny ber malý
košík. Bulharské přísloví
l
Ponechme škrabošku těm, kdož by se
nemohli bez uzardění ukázat s odkrytou tváří. Mirabeau
l
Když
kvokáš, musíš i snášet. Indonéské přísloví.
l
Raději s moudrým
nosit kamení než s hlupákem sedět na hostině. Arménské přísloví.