T o t o   č  í s l o   j e   v ě n o v á n o   S t a n i s l a v u   S e d l á k o v i
Ročník XXI. (1997)
Pořadové číslo 270.

8.

Mariánské Lázně
10. září 1997
OBSAH 

Ing. Richard Švandrlík

150 let
kostela Nanebevzetí Panny Marie
v Mariánských Lázních

Panna Marie ve znaku Mariánských Lázní

Z historie duchovní péče v Mariánských Lázních
Postavení úšovického kostela 1790
l Zástupci kláštera v čele lázní l Faráři a děkani pro Mariánské Lázně l Inspektoři pramenů v Mariánských Lázních l Farnost v Mariánských Lázních 1843 l Nekatolické kostely v Mariánských Lázních l Vznik děkanství v Mariánských Lázních l Řádové sestry v městě l Druhý kostel v Mariánských Lázních l Církevní spolky v městě l Kaple v Mariánských Lázních l Chrámová hudba l Církevní slavnosti l Útlak církve v dobách dvou diktatur l Dnešní rozpaky

Socha blahoslaveného Hroznaty

Z minulosti kostela v Mariánských Lázních
Kaplička z roku 1789 a lázeňská kaple z roku 1820
l Plán výstavby velkého chrámu ve třech verzích l Rozšiřování velké kaple l Projekt farního chrámu arch. Gutensohna l Stavba nového kostela na Horním náměstí l Konsekrace kostela arcibiskupem Švarcenberkem (1850)

Popis římskokatolického děkanského kostela Nanebevzetí Panny Marie
Hroznatovský znak
l Zakladatel kostela Marian Heinl l Ke stavbě kostela l Exteriér kostela l Tympanony nad vchody kostela l Vstup do chrámu l Hlavní oltář l Oltář Černé Madony l Oltář svatého Norberta l Plánek děkanského kostela (1995) l Oltářík svatého Josefa l Vítězný oblouk l Kazatelna l Dlažba kostela l Křtitelnice l Zrušené vedlejší oltáře l Oltář sv.Kříže - Kalvárie l Oltář sv.Judy Tadeáše l Oltář sv.Jana Nepomuckého l Zvony l Dar vévody z Norfolku l Obrazy Křížové cesty l Hluboká symbolika a náboženská aritmetika l Obrazy Církevních otců a premonstrátských světců l Hadí smrk a jedle l Varhany

Literatura

Gnirsův popis kostela Nanebevzetí Panny Marie v Mariánských Lázních 1932

Poznámky

Opati premonstrátského kláštera od založení lázní

Majetky premonstrátského kláštera v Mariánských Lázních před první světovou válkou

Kalendář září 1997

Kalendář říjen 1997


150 let
římskokatolického děkanského kostela
Nanebevzetí Panny Marie v Mariánských Lázních
      Uprostřed Goethova náměstí v Mariánských Lázních stojí římskokatolický děkanský kostel Nanebevzetí Panny Marie. Po 33 schodech, jimiž chtěl architekt Gutensohn připomenout 33 let života Ježíše Krista, vystupujeme na terasu kostela, z níž je pěkný pohled dolů k Novým lázním a přes park na protější svah lázeňského údolí. Zimní rozhled je širší, protože mu nebrání listoví.
      V roce 1998 si připomeneme 150 let zasvěcení a otevření tohoto kostela. Kostel v novobyzantském slohu se stavěl v letech 1844-1848 a dodnes patří mezi nejkrásnější kostely v Čechách.
      KOSTEL NANEBEVZETÍ PANNY MARIE v novobyzantském slohu stojí uprostřed Goethova náměstí v Mariánských Lázních a patří stavebně i historicky mezi skvosty těchto lázní. Hlavními autory stavby jsou Johann Gottfried GUTENSOHN z bavorského Mnichova (architekt a projektant), Anton THURNER (stavitel) z kláštera Teplá a Josef Ondřej KRANNER (druhý stavitel - stavbyvedoucí) z Prahy.
 

Panna Marie ve znaku Mariánských Lázní

      Na rozdíl od měšťanských lázeňských míst Františkových Lázní a Karlových Varů vyrůstaly nové Mariánské Lázně v atmosféře křesťanské vzájemnosti, pospolitosti a představ o smrti a znovuvzkříšení. Úpěnlivé prosby nemocných hostů o navrácení zdraví se upíraly k Panně Marii jako patronce zdejších pramenů.
      V minulosti přijížděli do lázní mnohem více lidé těžce nemocní v nebezpečí skonu a mariánskolázeňské údolí bylo prostředím, kde prožívali hlubokou vnitřní meditaci o životě a smrti, o pomíjejícnosti tohoto světa. Přes vysoký podíl vážně nemocných byl počet zemřelých v lázních překvapivě nízký. Jak uváděl dr.Danzer v roce 1847 úmrtnost mezi hosty činila 70 osob za období 1816-1846. Znamená to, že jeden zesnulý připadl na 653 hostů. Dr.Danzer uváděl, že vzhledem k tomu, že mezi hosty jsou případy nevyléčitelně chorých, jde o velmi příznivé číslo. Stav mnohých beznadějně nemocných se totiž výrazně lepšil, řada z nich se dokonce uzdravila a toto bylo dáváno do souvislosti s Pannou Marií, které bylo místo zasvěceno.
      Není divu, že do znaku města Mariánské Lázně v roce 1865 vešla Panna Marie s Ježíškem, stejně jako arcibiskupský kříž sv. Norberta, zakladatele premonstrátského řádu, ve druhém poli znaku, kde vévodí na pavilónu Křížového pramene. Jde tu o symboliku - skutečná podoba Křížového pramene byla od počátku jiná. Ale také u třetího pole znaku, kde je kašna s Aeskulapovým hadem, můžeme najít vztah k P. Marii. Jsou to dvě jedle, které kromě toho, že vyjadřují prostředí lesů, kde leží lázně, se vztahují k P. Marii. Tak připomínal pan převoz H.J.Tyl a uváděl, že cypřišek jakožto strom P.Marie nahrazuje v našich zeměpisných šířkách právě jedle.
      Mezi první stavby lidského osídlení u Křížového pramene, založeného v roce 1786, patřila malá kaplička se zvoničkou.
      Sídlo nemělo z počátku žádný název. Říkalo se tu "U kyselky" ("Auf d´Saring") a název Mariánské Lázně (Marienbad) se poprvé objevuje v roce 1808.
      Na Bucquoyově rytině vidíme kapličku mezi jednopatrovou solivárnou (v místech dnešní promenády) a domem Bílý Beránek, který postavil Franz Seidl v roce 1812 (dnešní Labe). Křížový pramen s malým přístřeškem prosvítá pak uvnitř lesa uprostřed rytiny.
      Kaplička byla v roce 1808 rozšířena na popud klášterního lékaře Johanna Josefa Nehra a klášterního sekretáře Würnitzera. Sloužila do roku 1820, kdy byla odstraněna při úpravách terénu před novým pavilónem Křížového pramene, stejně jako stará solivárna.
 

Počátky Mariánských Lázní v církevní oblasti a vývoj k děkanství a k dnešku
Z historie duchovní péče v Mariánských Lázních

      První lidé se usídlili u Křížového pramene v roce 1786. Chaloupky dvou rodin řemeslníků, Wenzla Hammera a Antona Fischera, kteří přišli z obce Raušenbach (Sítiny), patřily zprvu k osadě Hamrníky; spolu s nimi k obci Úšovice a spolu s Úšovicemi k farnosti Pístov. První dítě, narozené zde u Křížového pramene, Tereza Fischerová, byla ještě křtěna ve farním kostele sv.Bartoloměje na Pístově. Narodila se 2.března 1787.
      Pístovská farnost je velmi stará, zprávy o ní míří až do 13. století, matriky jsou tu vedeny od roku 1624. Hranice pístovské farnosti kdysi končily až u břehu Kosího potoka v Hleďsebi. Klášter řídil v minulosti 24 farností. Obsazoval je svými členy, bíle oděnými premonstráty, které potvrzoval pražský arcibiskup.
Další z rytin osady "U Křížového pramene". Kaplička leží mezi starou solivárnou (též "fořtovnou" nebo "Židovnou") za domem "Bílý Beránek".

Postavení úšovického kostela 1790

      V čase vzniku lázeňského sídla procházely Čechy zásadními změnami josefínské doby. Jejich odrazem bylo také rozhodnutí kláštera o postavení lokálního kostela v Úšovicích. Kostelík byl postaven v roce 1790 na místě obecní kapličky z prostředků kláštera a vsí Úšovice a Stanoviště.
      Dne 21. prosince 1790 byl slavnostně zasvěcen sv. Antonínu Paduánskému. Lokální kostel měl vlastního kněze (lokalista neboli expositus). Od roku 1791 jsou vedeny samostatné matriky pro obce Úšovice a Stanoviště, jakož i pro úšovickou osadu Hamrníky a okolní mlýny a samoty. Od roku 1822 je psána samostatná matrika i pro Mariánské Lázně. Úšovický kněz bydlel poměrně dlouho mimo Úšovice, v Hamrnickém zámečku. Podle úmluvy s obcí Úšovice ho vozili z Hamrnického dvora ke mši střídavě sedláci s koňmi. Až roku 1805 bylo postaveno obydlí pro kněze vedle kostela (dnešní fara v Úšovicích).
      Úšovice patřily stále k farnosti Pístov. Teprve v roce 1857 se staly samostatnou farností. Do té doby prováděl vrchní dozor nad lokálií farář z Pístova.

Zástupci kláštera v čele lázní

      Od roku 1817 pobýval v Mariánských Lázních o sezónách duchovní z kláštera. Vlastník lázní, tepelský klášter, vybíral ze svých řad jednoho premonstráta jako inspektora pramenů, který o sezóně pečoval o pořádek. Prvním lázeňským inspektorem byl Anselm Gschirr, ale v roce 1818 zemřel. Inspektorem se stal (1818) pro věc lázní nadšený a neúnavný P.Vendelín GRADL, který se tu stýkal také s J.W. Goethem a vedli debaty o církevních problémech. Povinnosti a úkoly premonstrátského inspektora pramenů rostly a tak dostal k ruce jednoho kanovníka, který sloužil mše a kázal. Kněží bydleli v domě Zlatá koule.
      Původně tu byla jen kancelář klášterního inspektora pramenů (což bývala hlavní osoba v lázních), vlastní pokoje tu byly rezervovány pro opata, když pobýval v Mariánských Lázních, další pokoje byly pro klášterní bratry a pro klášterní hosty. Tak tomu bylo až do roku 1905, kdy byla postavena nová budova.

Faráři a děkani pro Mariánské Lázně

FARA PÍSTOV
1779-1804 Johann Platzer, farář
LOKÁLIE ÚŠOVICE
1790-1794 Augustin Strunz
1794-1797 Gilbert Pfrogner (opat 1801-12)
1797-1803 Hieronymus Stöhr
1803-1812 Erasmus Zahn
1812-1821 Rafael Schwantner
1821-1822 Wenzl Noli
1822-1833 Raimund Czervenka
1833-1838 Eugen Löwy
1838-1843 Viktor Buschek
1843-1845 Kornel Kutschera
KAZATELÉ v Mariánských Lázních
1835-1836 Chrysostomus Rudrich, pastor
1836-1843 Gregor Högg, pastor (pak farář)
FARNOST MARIÁNSKÉ LÁZNĚ
1843-1849 Gregor Högg, farář
1849-1856 Christian Würl, farář
1856-1865 Erasmus Biersbach, farář
1865-1880 Justin Falb, farář
1880-1891 Stanislav Škarda, farář
1891-1905 Marian Herold, farář
1905-1908 Josef Čížek, farář
DĚKANSTVÍ MARIÁNSKÉ LÁZNĚ
1908-1927 Josef Čížek, děkan
1927-1931 Heřman Dobrý, děkan
1931-1945 Adolf Pöller, děkan (+1946)
==================================
1.6.1945-1951 Ludvík Bláha, O.Praem., děkan (+ 1954)
1951-1954 Hroznata Sequens. O.Pr., děkan
1954-1.11.1957 Benedikt Anton Šmelc, O.Pr., děkan
1.11.1957-31.5.1962 Jaroslav Jarma, děkan
4.6.1962 -15.6.1969 Rostislav Zelený, děkan
15.6.1969 -31.7.1974 Heřman Josef Tyl, O.Pr.,děkan
1.8.1974-12.5.1986 Jan Marek Berg, děkan
1.6.1986- asi 1992 Václav Škach, děkan (Mnichov)
1992- dosud P. Kazda, O. Praem., děkan
      Do roku 1957 bývali všichni církevní funkcionáři premonstráty. V letech 1957-69 a 1974-92 byli děkany čtyři kněží mimo premonstrátský řád.
      Nejdéle stál v čele církevního úřadu v Mariánských Lázních Josef Čížek (23 let), pak Justin Falb (15 let), Adolf Pöller (14 let), Marian Herold (14 let), Jan Marek Berg (12 let), Raimund Červenka (11 let). Z 28 duchovních představitelů bylo plných 14 české národnosti a v čele církevního úřadu stáli plných 109 let !
Kaplička z roku 1789 mezi solivárnou a domem rychtáře Mariánských Lázní Franze Seidla "Bílý Beránek" v roce 1819. V příštím roce byla stržena kaplička i stará solivárna.

Inspektoři pramenů v Mariánských Lázních

1817 Anselm Gschir (+ 1818)
1818-1824 Wendelín Gradl (+ 1825)
1825-1826 Alfréd Zucht (+ 1848)
1827-1836 Melchior Mahr (opatem 1836-42)
1836-1852 Paul Frey (+ 1877)
1852-1867 Norbert Spitzl (+ 1867)
1867-1886 Ludolf Staab (historik, + 1890)
1887-1912 Severin Würfel
1912-1930 Otto Hanika
1930-1945(?) Eduard Honhäuser
      Většina lázeňských inspektorů se zapsala významně do dějin města. Wendelín GRADL (nar. 1787 v Horní Vsi u Františkových Lázní, + 28.9.1825 Teplá) byl nejbližším spolupracovníkem opata Reitenbergera, jeho pravou rukou při budování lázní. Rozběhl rozesílání džbánků s minerálkami, propagoval Mariánské Lázně po Evropě. Jeho nesmírná pracovitost a úsilí pomoci opatovi realizovat jeho sen - klášterní lázně - bez ohledu na lidské fyzické meze, zastavila zákeřná rakovina. Zemřel v 36 letech.
      Melchior MAHR (+ 1842) po šestiletém inspektorování nastoupil přímo na místo opata a protože znal lázně a jejich cenu pro klášter, věnoval se jejich rozvoji.
      Paul FREY (+ 1877) popularizoval lázně, jejich minerálky, vycházkové cesty a okolí. Známé je jeho panorama výhledu z Podhory.
      Ludolf STAAB (nar. 28.1.1819 Kladruby u Teplé, + 1.10.1890 klášter Teplá) byl profesorem historie a církevního práva v Teplé, na počátku svého inspektorování napsal vyčerpávající historii Mariánských Lázní se soupisem historie jednotlivých domů. Staabova kniha je biblí mariánskolázeňských dějin. Bez této knihy nelze psát ani porozumět počátkům Mariánských Lázní.
      Za nejslavnějšího inspektora je považován Severin WÜRFEL (nar. 2.2.1832 v Lisově u Stříbra, + 26.12.1915 klášter Teplá), čestný konsistoriální rada, představitel noviců kláštera, profesor na gymnáziu v Plzni (1858-1874), nastoupil na místo inspektora v 55 letech a řídil lázně v nejslavnějších dobách výstavby kolonády, Nových lázní, kursálu, v dobách devíti návštěv anglického krále Eduarda VII.,aj. Byl poctěn čestným občanstvím Mariánských Lázní, po něm pojmenována ulice Würfelstrasse (Tyršova), historický Severinův smrk stával místech pozdějšího symbolického hřbitova padlých ve válce, atd. atd.

Farnost v Mariánských Lázních 1843

      Farnost v Mariánských Lázních vznikla dne 30. června 1843, kdy byl jmenován z řad členů řádu farář a k ruce měl kaplana. Prvním farářem se stal Georg Högg. Farnost Mariánské Lázně vznikla o 14 let dříve než farnost Úšovice. Ke dvěma kněžím přibyl zanedlouho katecheta a jako čtvrtý - duchovní jako opatrovník nemocných.
      Místní rozšířená kaple Nanebevzetí P.Marie sloužila v letech 1844 - 1848 jako farní kostel. Po přestavbě kostela byla zbořena. Už 16. října 1843 byl otevřen farní mariánskolázeňský hřbitov. Do té doby probíhaly křty, svatby a pohřby mariánskolázeňských občanů v Úšovicích. S výstavbou nového kostela začíná nová kapitola duchovní péče v lázních.
      Z hlediska církevní organizaci patřily Mariánské Lázně k pražskému arcibiskupství a vikariátu v Boru u Tachova (Hayd), patronát měla samozřejmě klášterní vrchnost Teplá.
      Farní úřad býval v domě ZLATÁ KOULE (Goldene Kugel), který kdysi postavil medicínský zakladatel Mariánských Lázní, doktor Johann Josef Nehr. Po jeho smrti zakoupil dům od vdovy v roce 1823 premonstrátský klášter v Teplé a vlastní jej - s výjimkou protiprávního obsazení Čsl. státními lázněmi v letech 1948-1990 (zprvu název Molotovo) - dodnes. Dnešní podoba "Zlaté koule" vznikla po stavební rekonstrukci někdy kolem roku 1905.
Jiná podoba prvního osídlení u křížového pramene kol. 1815, kde je též zachycena Kaplička u solivárny.

Nekatolické kostely v Mariánských Lázních

      V druhé polovině 19. století se v Mariánských Lázních stavějí kostely evangelický (1857), anglikánský (1879) i židovská synagóga (1884), a poslední se otvírá pravoslavný kostel sv.Vladimíra na svahu vrchu Darn (1902). Tyto sakrální, nekatolické stavby, původně určené výlučně pro cizí lázeňské hosty, bývaly v provozu jen o lázeňských sezónách. Značně zpestřovaly architektonický obraz města.
      Žel v listopadu 1938 byla vypálena a zničena nádherná židovská synagóga, zdobící Hlavní třídu v Mariánských Lázních. Ostatní kostely sice druhou světovou válku přežily, ale po roce 1945 zůstal v provozu pouze evangelický a pravoslavný kostel. V řadách příchozích Čechů byli přirozeně také protestanté a ujali se kostela svého vyznání, ale kupodivu byl využit i ruský kostel, a to českými a slovenskými reemigranty z Volyňska a z Ukrajiny pravoslavného vyznání. Dodnes se tu konají mše svaté, křty a svatební obřady zdejší pravoslavné obce.
      Anglikánský kostel zůstal opuštěn, neboť sem nepřijížděli žádní hosté anglikánského vyznání. V 70. letech 20. století byl násilně otevřen neznámým zlodějem a začal být rychle vykrádán. V 80. letech byl už uvnitř totálně vykraden a zvenku to byla ostudná ruina. Rozkraden byl i vstupní přístřešek z malých pálených cihel. Po rekonstrukci slouží jako výstavní objekt.
      V minulosti byla duchovní péče domácího obyvatelstva výlučně věcí církve římskokatolické. Na panství kláštera Teplá nebyli totiž poddaní jiného náboženství. Tento stav se měnil po zániku vrchnostenských poměrů (1848) jen velmi zvolna.
      Tak se objevují v Mariánských Lázních nejprve Židé - jako obchodníci, řezníci, lékaři a majitelé domů. Jen vzácně i jiní jinověrci. Například roku 1880 bylo z 2 009 občanů Mariánských Lázní 159 Židů a 42 protestantů. Katolíci tvořili 90 % obyvatelstva.

Vznik děkanství v Mariánských Lázních

      Rychlý růst obyvatelstva koncem 19. století zvyšoval nároky na duchovní péči hlavní církve římskokatolické.
      V roce 1902 se staly Mariánské Lázně okresním městem. Nedlouho nato roku 1908 vzniká děkanství. Prvým děkanem se stal český farář Josef Čížek. Ten již sídlil v budově "Lázeňské inspekce"(jako farář 1905-1908, jako děkan 1908-1927). Byl nejdéle úřadujícím církevním představitelem v městě.
      Josef ČÍŽEK (nar. 1855 Škvrňany, + 7.1.1931 Teplá), na kněze vysvěcen 12.10.1879; byl knězem v Uhercích, Liticích a našem Mnichově, v 50 kletech se stal farářem v Mariánských Lázních, byl konsistoriálním radou a proslul charitativní činností. Vyučoval náboženství na zdejších školách (včetně české). Byl jazykovým géniem. Kromě češtiny, němčiny, francouzštiny, angličtiny, latiny; úžas vyvolalo, když hovořil plynně s rabínem hebrejsky a v jazyce jidiš.
      Druhý děkan, Heřman DOBRÝ (+ 1931), byl velkým uctivatelem P.Marie a vůdcem poutníků (například cesta do Lourd). Třetí děkan Adolf PÖLLER přežil v úřadě druhou válku a proticírkevní tlaky za Hitlera a zemřel v roce 1946 v tepelském sesterském klášteře Speinhartu v Horní Falci.
      Budova děkanství byla původně nazvaná KLÁŠTERNI DVŮR (Klosterhof), brzy pak LÁZEŇSKÁ INSPEKCE (Brunneninspektion). Sem se přestěhovaly farní klášterní úřady v městě. Když byla zdejší farnost povýšena roku 1908 na děkanství, zůstal budově oficiální název Brunneninspektion, třebaže se jí obecně říkalo DĚKANSTVI.
      Monumentální budova děkanství byla postavena mezi starou školou (dnes ZUŠ) a zasilatelstvím minerálek (dnes ředitelství lázní) na místě někdejších klášterních stájí a staré školy. Architektem stavby byl ředitel lázní Josef Schaffer. Poslední rekonstrukce budovy (1992-1995) zcela pozměnila celý areál a ponechala jen schafferovskou fasádu a na ní vpředu klášterní znak, kde jsou vedle letopočtu 1905 a tří jeleních paroží také iniciály budovatele tohoto rozměrného církevního centra - G.I.H.A.T. = Gilbert Johann HELMER, Abt Teplensis. Znak je však po přemalování velmi málo zřetelný.
Rytina "SKALNÍKOVY PARKY - plán" (z roku 1825) - autor Peter Graft Corweillan. V pravo nová kaple a vpředu neznámý půlkruh sedaček na svahu Hameliky (dosud chybějí Nové lázně z roku 1827).

Řádové sestry v městě

      Také řádové sestry úspěšně pracovaly v Mariánských Lázních. V městské nemocnici působily řádové sestry Svatého Kříže z provinčního domu v Chebu, v roce 1945 jich tu bylo jedenáct.
      Školské sestry Notre Dame, jejichž mateřský dům byl v Horažďovicích, měly v Mariánských Lázních tzv. provinční dům čp.149) na Karlovarské ulici. Odtud byly vysílány k péči o děti v mariánskolázeňských mateřských školkách. Byly tři: I. dům "Notre Dame", čp. 149, II. dům "Strassburg" čp.269 na Chebské křižovatce (prodejna Elektra), III. dům "Heidelberg" čp.329 (dům ROH Dubrovník) dole na Husově třídě. Školské sestry dále zajišťovaly dívčí výuku. Celkem tu pracovalo 18 řádových sester. Desítky let byla tu vedoucí sestrou Hermeneglid Kohlbecková (1900-1930).

Druhý kostel v Mariánských Lázních

      Kolem roku 1900 - po rozšíření Mariánských Lázní o čtvrtě Šenov a Nádražní - byla připravována stavba druhého kostela. Byl založen spolek pro stavbu kostela a získán pozemek v Nádražní čtvrti.
      Kostel měl být zasvěcen svaté Anně, matce P. Marie, a stavba údajně projektována na místě dnešního domu "Santa Lucia", čp. 392, na jižním rohu Družstevní a Hlavní třídy. Ke stavbě však z finančních příčin nedošlo a kol roku 1910 na tomto místě postaven dům s názvem SVATÁ ANNA.
      Podle druhé verze měl být druhý kostel zasvěcen českému světci Janu Nepomuckému a získaný pozemek prý byl na místě dnešního domu "Vladimír", čp.421 v Nákladní ulici. Tento dům postavil před první světovou válkou pan Schirmer ve chvíli, kdy bylo jisté, že stavba druhého kostela se odkládá na neurčito. Dům nazval SVATÝ JAN.

Církevní spolky v městě

      Katolická Charita vydržovala jednu ošetřovnu pro nemajetné nemocné za vedení jedné nemocniční sestry. Pokladnička sv.Antoníčka v děkanském kostele vypomáhala v této činnosti.
      Dále působilo katolické Tovaryšské sdružení , ale také katolický Svaz žen podporoval ze svých prostředků potřebné spoluobčany. Zvláštností v městě byl katolický Kulturní kroužek, který byl velmi aktivní a v zimě pořádal přednášky a diskusní večery na náboženská a kulturní témata, a to v hostinci Gabler v domě Custozza (dnes "Dalibor" čp. 231 v sousedství bývalého Slovanského domu) na Hlavní třídě.
      O sezóně zval Kulturní kroužek Mariánských Lázní katolické lázeňské hosty k debatnímu stolu do kursálu. Mezi přednášejícími byli kníže Löwenstein z Boru (u Tachova) a jezuita princ Georg ze Saska. Předsedou výboru tohoto kroužku byl spisovatel a hejtman v.v. Franz von Sales Doyé, autor dvoudílné příručky o životě svatých.
Když bylo vybíráno místo pro budoucí kostel, jeden z návrhů bylo úpatí vrchu Hameliky na místě Karlova kříže. Stavět základy kostela na příkrém svahu bylo nebezpečné a předložený projekt (autor mohl být stavitel Anton THURNER) se ukázal neproveditelkný.

Kaple v Mariánských Lázních

      V městě bylo několik domácích kaplí. Nejznámější byla děkanská kaple v budově býv. lázeňské inspekce, která sloužila bez přerušení až do doby uzavření budovy děkanství (kol 1992). Odtud byla přeložena do domu Zlatá koule.
      V nemocnici bývala ještě v 50. letech nemocniční kaple, která byla velmi užívána za obou světových válek, ale i po nich. Zprvu tu býval také kněz z řad premonstrátů, který tu sloužil mše. Kapli trvale využívaly řádové sestry v nemocnici.
      Školské sestry Notre Dame měly vlastní řádovou kapli ve svém provinčním domě "Notre Dame" čp.149, v Karlovarské ulici.
      Nejznámější kaplí byla kaplička Lásky, postavená ve stráni nad Lesním pramenem. Nazvána byla podle jejího zakladatele, ředitele městského divadla intendantního rady jménem Julius Laska.
      Na tomto místě pověsil Laska na třech stromech mariánské obrázky a každý den sem putoval a držel pobožnost. Také v zimě sem chodíval a přinášel lesní zvěři krmení. Zvířata si na něho zvykla a sama mu přicházela naproti. Když těžce onemocněla jeho matka, kterou nesmírně miloval a na které byl i jako úspěšný ředitel divadla velmi závislý, předsevzal si, že když se jeho matka uzdraví, postaví na tomto místě pamětní kapli. A opravdu, na tomto místě si vymodlil její uzdravení.
      Když po letech řídil divadlo v Meranu a matka zemřela, dal postavit pamětní kapli a tak splnil slib, který dal kdysi Panně Marii. Stavitelem byl Josef Forberich, který zvolil novogotický styl stavbičky. 26. července 1909, na svatou Annu, byla kaple slavnostně vysvěcena opatem Helmerem. Každoročně (do r. 1944) na sv.Annu se tu konala mše na paměť milované Laskovy matky. Laska zemřel roku 1933. Letos byla v kapličce Lásky uzavřena první svatba vůbec.

Chrámová hudba

      Zakladatelem zdejší chrámové hudby byl učitel Johann Schlesinger. Vedl tzv. Liederkranz, později to byl mužský pěvecký sbor. Druhým vedoucím byl Ferdinand Manner, který byl i výborný varhaník a improvizátor. Zaujalo ho reformní ceciliánské hnutí a odjel do centra chrámové hudby a reformního hnutí, do Řezna. Franz Witt z Řezna, šéf Ceciliánského spolku, založeného 1868, navštívil pak Prahu, Cheb, Planou a Mariánské Lázně, aby podpořil nový směr v chrámové hudbě. Manner pak vedle tradiční hudby uváděl nové skladby, mariánské písně, za kaplana Dobrého při májových pobožnostech.
      Vývoj církevní hudby tu vyvrcholil Prof. Wendelínem Knauschnerem (1866-1935). Původně učitel v Bečově, studoval (stejně jako jeho syn Ernst) varhanní hudbu v Praze a oba získali zkušenosti s hrou ve velkých chrámech. S nimi se v Mariánských Lázních objevují v kostele díla Mozartova (Krönungsmesse), Brucknerova (mše D-moll), Filkeho, Rheinbergera, díla J.S.Bacha a Haydna. Wendelin Knauschner byl považován za nejlepšího varhaníka Čech. Z jeho kompozic byla proslulá hudba Božího Těla (Lauda Sion aj.). V roce 1933 převzal místo jeho syn Ernst Knauschner (1902-1949).
      Přišel z Litoměřic, kde byl chrámovým varhaníkem. Také on tu hrával Brucknera a skladby, které přivedly do kostela mezinárodní lázeňské publikum. S druhou světovou válkou končí i vysoká úroveň zdejší varhanní hry.
Rytina "pohled od Karlova bkříže na lázně a rekonstruovanou kapli" (po roce 1841).

Církevní slavnosti

      Vedle tradičních a všeobecných církevních svátků - vánočních, velikonočních, svatodušních, procesí Božího Těla - probíhalo v Mariánských Lázních každoročně svěcení pramenů. Představovalo zahájení lázeňské sezóny a konalo se první neděli v květnu. Slavnostní procesí začínalo u Karolinina pramene a přecházelo ke Křížovému prameni. Svěcení prováděl opat, doprovázený premonstrátským duchovenstvem. V průvodu byli představitelé města, spolků a úřadů. Po vysvěcení následovalo symbolické ochutnávání pramenů.
      Za první republiky se konaly pravidelné mše o nedělích a svátcích: 6:00 a 7:00 - tiché mše svaté, 8:00 mše s kázáním (tzv. školní mše), 10:00 hlavní mše, 17:00 sv. pobožnost. Všední dny (včetně sobot): 6:00, 6:30, 7:00 - tiché mše svaté, před nedělemi a svátky v 17:00 zpovědi.

Útlak církve v dobách dvou diktatur

      Za druhé světové války byla katolická církev vystavena tvrdému tlaku nacistického režimu - již v roce 1938 byly zrušeny všechny církevní spolky, aktivně působilo v Mariánských Lázních Hnutí vystupování z církve, rodiče byli nabádáni k podávání odhlášek dětí z výuky náboženství ve školách (rodiče museli písemně žádat o povolení účasti na výuce náboženství a byli registrováni) a v roce 1941 bylo zakázáno tradiční svěcení léčivých pramenů. Týž rok bylo odňato třem duchovním právo vyučování a byl snížen počet povolených bohoslužeb z 85 na 47. V březnu 1942 byly sneseny zvony. Ateistický tlak hitlerovského režimu povolil až po těžkých porážkách nacistů na frontách.
      V roce 1940 měly Mariánské Lázně 6 682 katolíků a 749 nekatolíků.
      Stejné, ba ještě rafinovanější praktiky zažili věřící za komunistické diktatury po roce 1948. Oficiální státní filozofie ateismu se projevila v praxi v pronásledování věřících a především kněží. Výuka náboženství byla ze škol zcela odstraněna, katolické rodiny pocítily v zaměstnání i ve škole citelné postihy za své setrvávání ve víře. Dusná atmosféra dvou diktatur - tedy od roku 1938 do roku 1989 jen s krátkým přerušením několika poválečných let - zanechala těžké morální následky v duchovním životě a myšlení dnešní populace.
      Majetek premonstrátů v Mariánských Lázních přešel dnem 1. ledna 1941 do rukou "Velkoněmecké Říše". Tento donucený odprodej nelze vysvětlovat jako právně nezávadný akt legální koupě státem od kláštera. Stát pak pověřil městskou obec péčí o lázně. Akt nuceného odkoupení byl po válce anulován, ale po vzniku komunistického státu byly majetky kláštera zabaveny znovu, a to drastičtěji než Hitlerem. Byl přepaden klášter Teplá vojskem, premonstráti vězněni, a pak dosazena do kláštera československá armáda. Komunisté ani neskrývali tuto násilnost pláštíkem legálního odkoupení jako nacisté, ale ohlásili nad klášterem takzvanou sistací (něco jako uvedení do stavu klidu). V Mariánských Lázních byla část budovy děkanství použita pro ředitelství Zpč. dřevařských závodů a v 70. letech sem přestěhována postupně také různá oddělení ředitelství Čsl. státních lázní. Jen část prvního patra smělo v té době používat děkanství. Bývalý převor kláštera a zdejší děkan Heřman Josef Tyl musel v roce 1974 opustit Mariánské Lázně a za exil mu byl určen Bítov daleko na Moravě.
      Klášterní budova "Zlatá koule" byla přeměněna v lázeňskou polikliniku a přejmenována na dům "Molotovo". Státní a stranické zásahy do církevního života se projevovaly zákazy vykonávání kněžského povolání pro neprověřené duchovní, dosazováním vybraných loyálních duchovních do kněžských funkcí, trvalou kontrolou činnosti kněží, sledováním návštěvnosti bohoslužeb v kostelích aj. - to byly těžké zkoušky, jimiž po roce 1948 znovu prošla katolická církev.

Dnešní rozpaky

      Po listopadovém převratu v roce 1989 brzy opět disponovaly budovami děkanství i Zlaté koule v Mariánských Lázních tepelští premonstráti. Vrátili se i do vojáky opuštěného a zpustošeného kláštera v Teplé. V letech 1992-1994 probíhala velkorysá komplexní stavební rekonstrukce budovy děkanství ,spojená s rozšířením prostor na místě bývalých remíz. Nejprve došlo k demolici prastarých hrázděných stájí a remíz za budovou. Bylo plánováno využití budovy děkanství k léčebným účelům, především k léčbě chorob ledvin, i k hotelovému provozu. Žel, koncem roku 1995 téměř hotová přestavba zůstala nedokončena. Příčinou byl nedostatek finančních prostředků na nákup vnitřního vybavení nábytkem a zařízením pro léčbu.
      Prostý mariánskolázeňský občan sledoval jen to, že se na budově objevil nápis FOR SALE. Premonstrátské vedení areál prodalo a ponechalo si jen budovu Zlatá koule. Celé tyto transakce přijímali občané s rozpaky. Mnohde s kritikou, neboť ztráceli naděje, které v roce 1989 za arcibiskupa Tomáška vkládali do církve.
Blahoslavený Hroznata (1160 -1217) stojí na počátku osídlení této krajiny. V roce 1193 začal stavět premonstrátský klášter v Teplé a daroval premonstrátům, kteří sem přišli ze Strahova, všechny své majetky v západních a severních Čechách. Na nich vznikly později Mariánské Lázně.
 

Socha blahoslaveného Hroznaty [9.]

      Blahoslavený Hroznata (1160 -1217) stojí na počátku osídlení této krajiny. V roce 1193 začal stavět premonstrátský klášter v Teplé a daroval premonstrátům, kteří sem přišli ze Strahova, všechny své majetky v západních a severních Čechách. Na nich vznikly později Mariánské Lázně.
      Hroznata sám později vstoupil do kláštera a přijal bílé roucho. Když byl v roce 1217 zajat německými rytíři a vězněn na Starém Kinsperku (Hroznatov), jeho hlavni starostí bylo nezatížit klášter Teplou žádaným nehorázným výkupným za sebe. 14. července 1217 zemřel v hladomorně umučen hlady svými vězniteli.
      Hroznata byl v Čechách uctíván jako svatý (až mnohem později byl v Římě vyškrtnut ze seznamu svatých) a určitý čas byl slaven jako patron království Českého. V roce 189 byl znovu vyhlášen alespoň blahoslaveným.
      Dřevěná socha bl. HROZNATY byla vyrobena v dílně Floriánově kol. roku 1975 pro zdejší chrám na objednávku pana děkana Jana Marka Berga. l sochy a obrazy však zdobí už sta letí kostely, kaple i trojičné sloupy na Tepelsku a v západních Čechách, ale i mimo ně.
 

Od první kapličky (1789) k dnešnímu děkanskému chrámu (1848-1998)
Z minulosti kostela v Mariánských Lázních


Kaplička 1789 a lázeňská kaple 1820

      Již v roce 1789 byla postavena na příkaz opata malá kaplička se zvoničkou ve svahu mezi Křížovým pramenem a Seidlovým domem BÍLÝ BERÁNEK (Weisses Lamm - dnes Labe). Byla to nenáročná roubená stavba se zvoničkou na hřebeni. Roku 1808 byla z podnětu doktora Nehra a klášterního sekretáře Würnitzera kaplička rozšířena. (Viz rytinky na stranách 2. až 5.) V roce 1820 při úpravách budoucí promenády byla kaplička stržena a s ní i stará solivárna, která stávala v místech proti Křížovému prameni. Zároveň (1820) nechal postavit opat Reitenberger novou větší kapli poblíž Karolinina pramene. Slavnostně ji vysvětil ještě v témž roce pražský dómscholastik Franz CAROLI. Ve stejné chvíli, kdy je stržena kaplička, umírá také doktor Nehr (16.9.1820).
      V nové lázeňské kapli byly pak konány, zprvu inspektorem pramenů, mše svaté. V této kapli se účastnil básník Johann Wolfgang von Goethe křtu synka lázeňského lékaře doktora Scheue (měl 7 dětí). Dr. Fidelis Scheu byl přítelem a osobním lékařem Goethovým v Mariánských Lázních. Patřil mu dům ZELENÝ KŘÍŽ (dnes Split), který stojí na Goethově náměstí mezi dnešním muzeem a Kavkazem.
      Roku 1825 dostala kaple větší oltář, roku 1826 tzv. pozitiv (malé varhany) a nádherný oltářní obraz s motivem Nanebevzetí Panny Marie, patronky místa. Ještě dvakrát byla kaple stavebně rozšiřována než se přistoupilo k stavbě nového kostela. O této kapli psal historik L. STAAB (1872):
      "Jak mnoho vřelých proseb tu stoupalo k nebesům, aby prosebnice Panna Marie vymodlila ztracené zdraví, jak mnoho díkůvzdání, když byla prosba milostivě vyplněna! O tom svědčí velká hromada holí a berel, které tu uzdravení zanechávali jako památné dary přímo v kapli!"
      Tyto předměty putovaly zprvu i do nového kostela. Až mnohem později opat Heinl vydal zákaz ukládání holí a berlí v kostele. O tomto zvyku psal již v roce 1816 jakýsi uzdravený v PRAGER ZEITUNG z 21. srpna 1816:
      "Lange hatte ich die treffllichsten Bäder, auch die des glücklichen Böhmens, ach, stets mit getäuschter Erwartung gebraucht. Die Pein des Verzweifelns fasste mein Gemüth und half den Rest der Lebenskräfte verzehren, als mich der Zufall in das von ferne mir genannte Marienbad führte, wo ich durch den sechswöchentlichen Gebrauch der Mineralquellen wie neu geboren, meine beide Krücken entzückt zu den anderen stellen konnte, die der fromme innige Dank der vielen daselbst Genesenen zum ermutenden Andenken in der Ortskapelle häuft."
      Jak čteme, zvyk odkládání berlí uzdravených hostů byl tedy již běžný v původní kapličce.
Rytina "Karolinin pramen a nová kaple" (z roku 1825) v husté zeleni.

Plány výstavby chrámu ve třech verzích

      Bylo patrné, že pro rychle se rozvíjející lázně bude i nová větší lázeňská kaple nepostačující. Opat Reitenberger počítal s velkým kostelem a už v zastavovacím plánu Mariánských Lázní z roku 1818 je zakreslen budoucí kostel ve svahu Darnu (v místech nad dnešní radnicí). Při kostele je z jedné strany zakreslena fara, z druhé škola.
      Lázeňská kaple z roku 1820, postavená u Karolinina pramene, byla tedy jen provizorním řešením. Opat Reitenberger později usiloval o postavení velkého kostela na jiném místě - na úpatí vrchu Hamelika v místech již stojícího Karlova kříže, což by byla důstojná dominanta lázní. Chrám by stál přímo nad Novými lázněmi a k němu by vzhlíželi s prosbou a nadějí nemocní (viz rytina na straně 7.). Ukázalo se však, že předložený projekt je neproveditelný a tak v dalších letech byla rozšiřována stávající kaple. Opat Reitenberger musel s těžkým srdcem přenechat výstavbu chrámu svým nástupcům ve funkci opatů. Nepodařilo se to však ani Koppmannovi (opatem 1828-1835) ani Mahrovi (opatem 1836-1842). Oba byli protivníci Reitenbergera a jeho nucený odchod do tyrolského exilu uvítali. Osud se k nim však otočil zády - oba poměrně brzy umírají a stavba nového kostela se oddaluje. Reitenberger přežil v dalekém klášteře Wiltenu oba dva.

Rozšiřování velké kaple

      Růst počtu hostů donutil opata Koppmanna k přestavbě lázeňské kaple Nanebevzetí Panny Marie na kostelík. Stará kaple sloužila nyní jako presbytář a přístavba byla připojena jako kostelní loď s kazatelnou, s chórem a varhanami a s malou zvonicí se zvonem nad lodí. Do rekonstruovaného kostelíka se nyní vešlo 300 až 400 osob. V květnu 1835 byl kostelík slavnostně zasvěcen a v letní sezóně, o nedělích a svátcích, tu sloužil mše kněžský úředník, kterého stanovil opat Koppmann s titulem "pastor Mariánských Lázní". Měl tu také kázání. Prvním pastorem byl Chrysostomus Rudrich (+ 1869), ale jen o sezóně 1835. V dalších letech do doby zřízení vlastní fary (1836-1843) byl pastorem Georg Högg, pozdější farář.
      Opat Koppmann umírá 17. listopadu 1835, když krátce před tím navštívil Mariánské Lázně nový rakouský císař Ferdinand, u jehož uvítání v Mariánských Lázních opat už chyběl. Císař bydlel v domě Sanssouci po tři dny a odtud zajel i do kláštera navštívit nemocného opata.
      Znal ho z Vídně, neboť Koppmann působil na vídeňské univerzitě jako profesor bible. Císař ho ujistil hlubokou přízní a k Mariánským Lázním se vyslovil, že jak stát tak církev k nim chová největší oblibu.
      Snad proto byl zvolen po smrti Koppmanna opatem Melchior MAHR, dosavadní inspektor pramenů v Mariánských Lázních - 7. července 1836. Zdálo se, že stavba nového kostela je nyní hotovou věcí. Urychleně probíhaly přípravy k přestavbě (uvažovalo se o rozšíření dosavadního kostelíka) a ke zřízení fary a farní školy. Do toho však přichází nečekaný skon Mahrův 9. září 1842 v Mariánských Lázních. Z té doby je sporý zápis kroniky o lázeňské kapli:
      "Im Jahre 1825 wurde zur kapelle vom stifte Tepl ein grosser altar herabgeschickt und der hier gewesene altar zurück ins stift genommen. 1826 wird neuerdings vom stift ein altar mit einem altarbild die Himmelfahrt Mariae und ein positiv in die kapelle geschafft. 1843 wird in der zur kirche erweiterten kapelle ein taufstein aus Einsiedler serpentin aufgestellt."
Cenná skizza kronikáře Johanna Nepomuka Felbingera z roku 1844, z doby stavby kostela, zachycuje základy chrámu s křížem na místě oltáře a ještě stojící starou kapli. Upřesňuje fakt, že stará kaple nestála na místě dnešního chrámu, ale mezi jeho vchodem a pavilónem Karolinina pramene.

Projekt farního chrámu architekta Gutensohna

      30. března 1843 byl zvolen opat Marian HEINL a jako první krok v Mariánských Lázních zřizuje samostatnou faru. Zároveň přistupuje k přípravě stavby nového kostela. V době výstavby nového kostela (1843-48) stará kaple sloužila jako provizorní farní kostel. Heinl posoudil dosavadní připravené plány a rozhodl se, že postaví chrám na Horním (dnes Goethově) náměstí. Podle kresby kronikáře Johanna Nepomuka Felbingera víme přesně, že bylo přímo nad dosavadním malým kostelíkem.
      Kostelík byl stržen v roce 1848. Při terénních úpravách Horního náměstí byl již roku 1844 stržen nedaleko stojící první lázeňský dům z roku 1808, zvaný Traiteurhaus. Také o něm víme přesně, kde stával: v místech asfaltové ulice před vjezdem do dvora Centrálních lázní. Tento dům zprvu lázně, později sloužil jako hostinec, lékárna, škola aj. Stavebního kamene z tohoto domu bylo použito ke postavení dvou mostů na místě dvou brodů přes Kosí potok u Sklářů na původní chodovoplánské silnici. Dosud tu mosty stojí.
      Při výběru místa přihlížel opat Heinl k tomu, aby se stal nový kostel dominantou lázeňského místa. Chrám na vhodném vyvýšeném místě, viditelný ze všech stran, měl vyvolávat spravedlivý obdiv a hluboký dojem. K němu se měly upírat zraky nemocných věřících s prosbami a s nadějí v pomoc Panny Marie.
      Ale šlo také o hosty z ciziny. Tepelský klášter byl v Mariánských Lázních - v očích hostů-jinověrců - představitelem státní moci a římskokatolické církve. Bylo nutné, aby zdejší Boží stánek důstojně reprezentoval premonstrátský klášter i celé mocnářství. Přijížděli cizí panovníci a urození hosté - mnozí z nich jiné konfese - a zajímali se o zdejší náboženské poměry a duchovní péči.
      Také architektonicky bylo vhodné, aby byl nový chrám raritou evropské úrovně. Bylo třeba vybrat takový sloh, který by vyjadřoval spojení západní a východní křesťanské kultury. Proto došlo k volbě novobyzantského stavebního slohu kostela zde, ve středu Evropy. Opat Heinl se obrátil na proslulého architekta GUTENSOHNA z Mnichova.
      Johann Gottfried GUTENSOHN byl bavorským dvorním stavitelem a profesorem architektury na Akademii výtvarných umění v Praze. Narodil se 1792 v Lindau a stal se úspěšným stavitelem. V roce 1827 ho povolal bavorský král Ludvík I. z Itálie na svůj dvůr do Mnichova. Gutensohn zemřel 1851 v Mnichově.
      Gutensohn splnil opatova očekávání a připravil projekt nového kostela podle vzoru byzantských oktogonálních (osmibokých) staveb. Tohoto odborníka doporučil opatu Heinlovi velmistr řádu křižovníků dr. Jakub BEER. Gutensohn spolu s tehdejším pražským viceprezidentem hrabětem Robertem Salm-Reifferscheidem nejprve prohlédli a schválili místo, navržené opatem Heinlem ke stavbě, takže již na podzim 1843 sem mohly být sváženy stovky kamenných balvanů z okolí pro základy stavby.
      Gutensohnem předložené plány zprvu vzbuzovaly opatovy obavy, co se týká rozpětí klenby. Byly proto zaslány do Vídně kancléřovi Metternichovi. Ani kancléř sám nerozhodl. Svolal vídeňské architekty a konzultoval s nimi plány chrámu. Obavy tehdy budila smělost projektované klenby kostela. Byli vyslechnuti odborníci. Doporučovali pro takovou rozsáhlou klenbu nechat vypálit vylehčené cihly ze zvláštní směsi, celkem 120 000 kusů.
      Ke Gutensohnovým projektům se vyjádřili kladně, navrhli však několik změn (např. vypuštění věže vedle portálu kostela), takže projekt bylo nutno přepracovat. To znamenalo další finanční zatížení kláštera. Ale opat Heinl neustoupil. Osobně návštívil v Praze zemského šéfa Čech, arcivévodu Štěpána, a získal jeho souhlas. Arcivévodova podpora byla pro opata Heinla velmi důležitá - mohl se krýt před eventuální kritikou klášterních bratří, že by finanční zatížení kláštera bylo neúměrné. Jistě byl poučen Reitenbergerovým osudem.
      Stavební práce byly svěřeny osvědčenému klášternímu staviteli Antonu THURNEROVI. Jako spolupracovník byl povolán Ondřej KRANNER z Prahy, který byl pokračovatelem stavby pražské katedrály sv.Víta. Jména budovatelů kostela uvádí čestná tabule u kazatelny.
Novobyzantský kostel Nanebevzetí P.Marie nedlouho po otevření - počátek druhé poloviny 19.stol. Pavilón karolinina pramene dosud nemá postranní křídla. V nikách v patře kostela jsou dnes už neznámé sochy, vlevo u kostela misijní kříž. V pozadí jsou domy na Horním náměstí.

Stavba nového kostela na Horním náměstí

      Již 9.května 1844 po mši svaté posvětil opat Heinl vlastnoručně položený základní kámen. Aktu byl přítomen hejtman Merode, lázeňský inspektor Paul Frey, hlavní lázeňský lékař dr.Karel Heidler a četní hosté.
      Slavnostní ceremoniál položení základního kamene se konal v létě - v den budoucího svátku kostela Nanebevzetí P.Marie, tj. 15. srpna 1844. Základní kámen ke stavbě nového kostela pokládal sám arcivévoda Štěpán, tehdejší zemský šéf v Čechách.
      V dutině základního kamene jsou uloženy v cínové krabici tehdy platné mince, pergamenová pamětní listina, další dokumenty, ale také láhev s Křížovým pramenem.
      V roce 1845 práce rychle pokračovaly a stavba byla vyzdvižena do výše oken. 9.července 1846 vyzdvihli tesaři na kostele krov a dokončovala se klenba v šíři 75 stop.. Krov byl nyní připraven pro pokrytí mědí. V roce 1847 - hned zjara, jakmile to počasí dovolilo - se pokračovalo ve vnitřních úpravách chrámu, odstraňovalo se lešení, dosud podpírající klenbu, která se nyní zaskvěla v plné kráse.
      27.června 1847 byly vysvěceny tři nové zvony pro budoucí chrám, které ulil chebský zvonař de Valle. V září 1847 se začalo se s dekoracemi, které prováděl na návrh architekta Gutensohna malíř Strauss z Tirschenreuthu a Hogenecker z Tyrol, štukatér a řezbář Bader z Mnichova s devíti pomocníky, štukatér Pellegrini z Prahy. Kazatelnu a vysoký hlavní oltář "štafíroval" pražský architekt Bergmann. Sochaři Josef Max z Prahy a Leb z Mnichova měli plné ruce práce. Během léta 1848 spěla stavba k dokončení. V říjnu byl postaven mramorový oltář, věžní hodiny dodal mistr Sommerecker z Prahy a varhany Ferdinand Guth z Čisté (Tschistay). Malíř Gustav Kratzmann z Prahy připravil obrazy pro postranní oltáře.
      Dne 19. listopadu 1848 se konala benedikce (první zasvěcení) nového kostela opatem Marianem Heinlem, a tím předání k provádění bohoslužeb. První kázání měl farář Georg Högg. Nato bylo za přítomnosti mnoha duchovních a za doprovodu procesí lidu přeneseno ze starého kostelíka Sanctissimum a tak provedeno dojemné rozloučení se starým kostelíkem.
Slavobrána pod schody nového kostela při slavnostní benedikci jak ji zakreslil 80letý Felbinger.

Konsekrace kostela arcibiskupem Švarcenberkem (1850)

      O dva roky později proběhla konsekrace (= slavnostní zasvěcení kostela), a to 8. září 1850 pražským arcibiskupem, kardinálem Fridrichem Švarcenberkem. V té době byla již odstraněna stará kaple pod schody nového kostela.
      Jak popisoval kronikář Felbinger, při této slávě bylo přítomno velké množství urozených hostí z domova i z ciziny, mezi nimiž nejvyšší zemští církevní hodnostáři jako velmistr řádu křižovníků Jakub Beer, převoři dr. Jeronym Zeidler ze Strahova, dr.Jan Nep. Rotter z broumovsko-břevnovského kláštera, pražský kanovník Václav Pešina, arciděkan z Plzně Antonín Hlava, c.k. okresní hejtman svobodný pán von Wucherer aj. za účasti více než tisíc lidí a vystoupení lázeňské kapely.
      Centrální osobou byl církevní šéf země - arcibiskup Švarcenberk, který přijel již 6.září 1850 a ubytoval se v Tepelském domě. Na jeho počest se konal večer pochodňový průvod lázněmi a čestná přehlídka Národní gardy. U schodiště kostela byla postavena nádherná slavobrána a kromě zdařilé iluminace nového kostela došlo i na slavnostní ohňostroj a salvy z hmoždířů.
      7. září 1850 konal kardinál Švarcenberg tichou mši svatou u hlavního oltáře v novém chrámě. Odpoledne si prohlédl s hosty lázeňská zařízení a slavnostní večeře - Matutinum et Laudes - se konala v kursále, který se tehdy tvořilo horní křídlo Nových lázní.
      Na svátek Narození Panny Marie - 8. září 1850 - v 5 hodin ráno sloužil kardinál mši svatou. V 8 hodin se odebral znovu s velkým procesím z Tepelského domu do kostela a pronesl kázání na téma "Význam liturgických symbolů při svěcení chrámu". Následovalo slavnostní svěcení chrámu, pontifikální mše, po níž udělil kardinál papežské požehnání, vyhlásil odpustky a slavnost zakončena známým "Te Deum". Tuto slávu připomínají uvnitř kostela při vchodu dva chronogramy:
      I. Fundamenta ecclesiae possuit pioque extruxit zelo.
      II. Consecravitque Triuno Gloriae, Dei parae honori pietatis opous labens fervensque Marianus.
      A tak opat Marian Heinl uskutečnil to, oč tolik usilovali i jeho předchůdci - stavbu reprezentačního chrámu, a ve stejné době i založení fary (1843 - umístěna v domě Zlatá koule) a hřbitova (1843), a stavbu školní budovy (1853 - dnešní Základní umělecká škola).
Historik L.STAAB napsal:
      "Kdyby opat Heinl pro Mariánské Lázně neučinil nic jiného, samotný chrám zůstává po všechny budoucí časy pomníkem jeho zbožnosti."
      Monogram M.I.H.A.T. ve znaku tepelského kláštera nad vchodem kostela - opatování Mariana Josefa Heinla. Stavebně-historicky jde o dílo doznívající klasicistické školy 19.století.

Pohled k hlavnímu oltáři Nanebevzetí Panny Marie.
Hlavní oltářní obraz je dílo malíře Karla von HAMPLA z Vídně. Předlohou byla Tiziánova Assumpta v Benátkách (1517).
Hlavní oltář postavil architekt Herrmann BERGMANN z Prahy. Nad postranními vchody jsou sochy sv.Petra a sv. Pavla, nad kazatelnou soška Dobrého pastýře - všechny jsou dílem sochaře Josefa MAXE z Prahy.
 

Popis římskokatolického děkanského kostela
Nanebevzetí Panny Marie v Mariánských Lázních

      Do římskokatolického děkanského kostela Nanebevzetí Panny Marie vstupujeme po 33 schodech, která představují 33 let života Ježíše Krista. Kostel slouží již 150 let a prožíval stejně jako celé město mnohé významné změny těchto let, především hluboké utrpení rodin v obou světových válkách a opuštění původního obyvatelstva po druhé válce. Zůstal útočištěm trpících a opuštěných,

Hroznatovský znak

      Nad hlavním vchodem do kostela je znak [10.], které připomíná zakladatele kláštera Teplá - Hroznatu. Hroznatův erb převzali tepelští premonstráti. Blahoslavený Hroznata (1160-1217) začal stavět před 800 lety (1193) klášter v Teplé, přivedl sem premonstráty ze Strahova a daroval jim své rozsáhlé majetky v západních Čechách. Toto Hroznatovo dědictví spravoval tepelský klášter jako celek až do zrušení vrchnostenských poměrů (1848).

Zakladatel kostela opat Marian Heinl

      Hroznatovský znak má tři jelení parohy v zlatém poli. Uvnitř jsou písmena M. J. H. A. T. Prozrazují, že tento kostel nechal postavit Marian Josef HEINL, tepelský opat (Abt Teplensis) v letech 1843-1867.
      Opatem byl zvolen v 58 letech, dne 30. března 1843. Volba opata v klášteře tehdy znovu vznítila a zas uhasila plamének naděje v tyrolském klášteře Wiltenu (Innsbruck). Bývalý opat tepelského kláštera a zakladatel Mariánských Lázní - 64tiletý Karel Kašpar Reitenberger - který musel v roce 1827 složit funkci a opustit Čechy, znovu - již potřetí - prožívá volbu opata v klášteře Teplá (opaté Koppmann, Mahr, Heinl) a tajně doufá, že bude alespoň navržen na opata - pokud ne zvolen.
      Jeho zásluhy o záchranu kláštera Teplá v době jeho opatování, stejně jako zásluha o založení lázní jsou nesporné a všechny známé důvody jeho někdejší vynucené rezignace pominuly. Změnili se císařové, císařovny, kancléř. Ale zvolen byl profesor filozofie Heinl, jen o 6 let mladší než Reitenberger. A tak Reitenberger dožívá svůj život daleko od domova, aniž by jnaposledy spatřil rodné Úterý, klášter i své lázně. Zemřel 21.března 1860 ve Wiltenu. Opat Heinl zemřel o 6 let později - 2. května 1867.
      Marian Josef HEINL, profesor a doktor teologie a filosofie, se narodil 23.ledna 1785 v Lokti. Byl to činorodý, energický a úspěšný muž, který se osvědčil ve školství, dále jako převor kláštera a jako správce tepelské dominie Krukanice (okres Plzeň-Sever). Prvním jeho krokem v Mariánských Lázních po zvolení opatem bylo jejich povýšení na farní obec s vlastní farou (1843), založení vlastního hřbitova (1843), výstavba nového kostela (1844-48) a později i nové školy (1853).
      Opat Heinl toužil vybudovat v Mariánských Lázních římskokatolický chrám mimořádného obrazu. Chtěl, aby chrám symbolizoval spojení západní a východní církevní kultury. Přijížděli nemocní ze Západu i z Východu a jejich důvěra v zázračnost mariánských léčivých pramenů zavazovala klášter, aby v Mariánských Lázních vítal hosty ze všech koutů světa bez ohledu na rozdílný jazyk, národnost či náboženství. Z Mariánských Lázní chtěl učinit křižovatku západní a východní kultury.
      Proto také stavitel GUTENSOHN, na kterého se opat obrátil o pomoc, vypracoval projekt nového kostela podle stylu byzantských oktogonálních staveb. Nezapomeňme, že právě Přední Orient je domovem nejstaršího mariánského kultu.
      Johann Gottlieb GUTTENSOHN z Mnichova byl bavorský dvorní stavitel a profesor architektury na Akademii výtvarných umění v Praze
      Světu otevřené lázně Panny Marie měly všechny předpoklady k tomu, aby se odtud šířila nejen víra v léčivou sílu zdejších vod, ale i důvěra a uznání v místní politické i náboženské poměry, za jejichž stabilitu ručila v té době právě římskokatolická církev v zastoupení premonstrátského kláštera.
      Použití byzantských prvků při stavbě kostela nebylo tedy motivováno pouze úsilím o získání bohatých lázeňských hostů z Východu.

Ke stavbě kostela

      Provedení stavby podle plánů Gutensohnových svěřil opat osvědčenému klášternímu staviteli Antonu THURNEROVI. Anton THURNER (nar. 3.10.1778 Přimda, + 30.12.1855 Přimda), klášterní stavitel, bydlel v Mariánských Lázních. Již v roce 1818 tu stavěl podle projektu pražského stavebního inspektora Jiřího Fischera pavilón Křížového pramene, pak pavilón Karolinina pramene, kolonádu Ferdinandova pramene v Úšovicích, řadu domů v Mar.Lázních, kostel v Otročíně, faru v Ovesných Kladrubech aj.
      S ním prováděl stavbu kostela stavbyvedoucí Josef Ondřej KRANNER, pokračovatel výstavby pražské katedrály sv.Víta.
      Josef Ondřej KRANNER byl absolventem pražské polytechniky i vídeňské Akademie věd a umění, a na cestách po Německu. Francii a Itálii studoval románský, gotický i renezanční sloh tamějších staveb. Prováděl mj. práce na stavbě pražské katedrály sv.Víta. Své poznatky uplatnil při stavbě kostela v Mariánských Lázních?

Exteriér kostela

      Stavba patří mezi díla tehdy doznívající klasicistické školy. Vnější obraz předurčuje oktogon - osmiúhelníkový základ stavby. Přední (západní) část se schodištěm charakterizují dvě nevysoké věže se zvonicemi a hodinovými stroji, uprostřed nad vchodem pak velké rozetové okno s malbou P.Marie s Ježíškem na skle, dílo J. O. Krannera. Za oknem na galerii je kůr s varhanami.
      Zvenku člení stavbu tzv. vtažené pilíře, na nichž stojí sochy andělů. Ti symbolicky přenášejí k nebesům prosby, vyslovené uvnitř chránu, i díky při jejich splnění. Kamenné sochy jsou dílem pražského sochaře Josefa MAXE a patří k jeho vrcholným dílům. Sochy instaloval na střeše Maxův žák Josef PARIS v roce 1847.
      Další členění fasády tvoří římsy a trojice půlkruhových oken po stranách osmiúhelníkové stavby (s výjimkou průčelí). Korunou stavby je nevysoká osmiboká střešní část - na každé straně je pětice půlkruhových menších oken.

Tympanony nad vchody kostela

      Ještě než vstoupíme do kostela, připomeňme tři nádherné vchody do kostela a výzdobu tympanonů nad nimi - opět dílo Josefa Maxe z Prahy.
      V tympanonu nad hlavním portálem sedí Panna Marie jako královna Boží na trůně s žezlem v ruce. Po obou stranách vzývají tuto královnu lásky dva andělé.
      V tympanonu severního portálu je modlící se Panna Marie, kterou maluje evangelista Lukáš a které pěje za doprovodu harfy její předek, král David. Nad portálem jsou umístěny sochy světců premonstrátského řádu - zakladatele řádu sv. Norberta a autora řehole sv. Augustýna. Jejich následovníci, premonstrátští kněží, konají dnes bohoslužby v kostele.
      V třetím tympanonu nad jižním portálem, který je trvale zavřen, je opět Panna Maria, s líbeznou tváří, a v pozadí postava mladého sv. Josefa. Oba jsou potěšeni třemi králi, kteří se přišli poklonit Božímu děťátku. Vedlo je sem z Východu světlo zářící hvězdy. Nad tímto tympanonem stojí ještě sošky sv.Petra a sv.Pavla.
Tympanon nad hlavním vchodem kostela.
Nad hlavním vchodem vítá návštěvníka v tympanonu Panna MARIE s JEŽÍŠKEM. Jakokrálovna Boží sedí na trůně a v levé ruce drží žezlo. Po obou stranách se před nimi sklánějí dva andělé.
Tympanon nad severním portálem.
Nad severním portálem se modlí Panna MARIE, kterou maluje evangelista sv. MAREK. Z druhé strany Marii zpívá a hraje na loutnu její předek král DAVID. Nad tympanonem jsou sochy sv. NORBERTA, zakladatele premonstrátského řádu a sv.AUGUSTÝNA, autora řehole.
Tympanon nad jižním portálem.
Nad uzavřeným jižním portálem sedí Panna MARIE s Ježíškem (Josef Max jí dovedl dát vždy líbeznou tvář), v pozadí vpravo je sv.Josef, opřený o hůlku. TŘI KRÁLOVÉ z dalekého východu, vedeni světlemzářící hvězdy předkládají dary a uctívají Svatou rodinu. Nad portálem jsou sochy sv.Petra a sv.Pavla.

Vstup do chrámu

      Při vstupu do kostela ohromí každého hosta nádherná, původně modrá, posetá hvězdami, nebeská chrámová klenba,nesená na osmi masivních vtažených pilířích. Vévodí celému vnitřnímu prostoru a vyvolává v příchozím pocit pokory před nebesy. Mezi pilíři jsou rudé mramorové sloupy, nesoucí kruhovou chodbu v patře - empory. Jejich řada je přerušena pouze oltářištěm. V přízemním prostoru mezi sloupy jsou prostory pro postranní oltáře a umístění obrazů Křížové cesty.Celý interiér je bohatě zdoben zlacením, štukovím a barevnými arabeskami. Vnitřní zařízení je původní, pouze v letech 1885 -1886 byly provedeny restaurace a zásadnější úpravy.
      Od chrámové klenby, která je prvním hlubokým dojmem při prvním pohledu do kostela, zastavme se u kamenného anděla s miskou svěcené vody. Jsou tu dva - po stranách vchodu a jsou dílem Josefa MAXE.
      Josef MAX, pražský sochař, tu vytvořil svůj nesmrtelný pomník své odborné práce. Podle jeho vyznačení byl autorem soch v tympanoně nad hlavním vchodem - P. Marie a dvou andělů, soch v tympanonech nad postranními vchody - P.Marie, Lukáe a Davida, a P.Marie se třemi králi, soch u hlavního oltáře - svatých Petra, Pavla, Norberta a Augustýna. Nezapomeňme, že k jeho dílu v Mariánských Lázních patří i socha sv.Jana Nepomuckého v parku pod Novými lázněmi. Také jeho žák Josef PARIS tu pracoval v roce 1847.

Hlavní oltář

      Stojíme před širokým půlkruhovitým oltářištěm, vlevo je kazatelna, vpravo socha bl. Hroznaty. Tzv. štafírování (stav- bu) oltáře provedl pražský architekt Herrmann BERGMANN a společně s J.O.Krannerem stavěl i kamennou kazatelnu a mramorové sloupy.
      Hlavní oltář je umělecké dílo se štíhlými pilíři a štíhlou lomenicí, která rámuje oltářní obraz.
      Tzv. štafírování (stavbu) hlavního oltáře provedl pražský architekt Herrmann BERGMANN a společně s J.O. Kranerem stavěl i kamennou kazatelnu a mramorové sloupy.
Hlavní oltářní obraz "Nanebevstoupení P.Marie" - autor Karl von Hampl (1800-1880). Předlohou k obrazu byla Tizianova Assumpta z Benátek.      Hlavní oltářní obraz "Nanebevstou pení Panny Marie" je dílem vídeňského malíře Karla von HAMPLA. Obraz maloval podle Tiziánovy Assumpty v Benátkách (1517). Umělecky i symbolikou jde o obraz mimořádný.
      Baron Karl von HAMPL (1800-1880) byl absolventem vídeňské Akademie umění. Hampl byl stipendistou ruské carevny Marie Fjodorovny a jeho hlavní díla jsou v Moskvě a Petrohradě, kde dlouho žil a pracoval. S jeho díly se lze setkat ve Vídni i v Londýně, kde zemřel.
      Podobně jako na benátském obraze i zde stoupá Panna Maria k výšinám, z temnot zemských vzhůru ke světlu. Vznáší se s pokorným pohledem, prozářeným láskou. Gestem rukou vytváří s osou těla kříž. Nebeské výšiny plasticky zvýrazňují sochy andělů (autor Josef Max). Dva andělé na horních okrajích hlavního oltáře hledí v očekávání dolů, k Panně Marii, aby ji přivítali v nebi.
      Zlacený rám hlavního obrazu má svou symboliku. Zlaceným mřížovím s květinovými úponky rámu prozařuje modrá - barva pláště P.Marie, která je tu zjemněna červenou - barvou lásky.
      Protože byl obraz v minulosti poškozen velkým množstvím pod ním hořících svíček a nadto jeden andílek, jak tehdy uváděno v objednávce, měl "nestoudně odkrytý zadeček", byl při restauraci interiéru roku 1885 přemalován malířem Johannem HERZOGEM. Jeden "úraz" utrpěl obraz v roce 1970, kdy byl proražen železnou sponou z lešení. Za pana děkana BERGA byl obraz renovován, poškození opraveno, barvy jsou však méně výrazné.
      Johann HERZOG, malíř z Plzně, byl pověřen opravou obrazu a také zakrytím zadečku andílka. Jeho "nestoudně odkrytý zadeček" prý vyvolával tehdy pohoršení. u publika. Tak se aspoň uvádělo v objednávce: "Unverschämt nackte und schlecht gezeichnete Fuß des Engels an Evangelistenseite Anstoß erregt hatte."
      Také ikonostasový typ hlavního oltáře byl zvolen tak, aby sbližoval obě liturgie - západní a východní. Tento typ oltáře dal možnost využití prostoru pro zákristii za oltářem.
      Nad postranní vchody oltáře byly umístěny sochy sv.Petra a sv.Jana. Mají připomínat slib svatého Petra, který učinil Kristu Ježíši v kafarnaumské synagóze jménem apoštolů - slib víry a věrnosti Ježíšovu slovu. Svatý Jan, miláček Páně, byl dalším svědkem první mše v jeruzalemském večeřadle. Autorem soch, stejně jako sošky Dobrého pastýře nad kazatelnou, je také Josef MAX z Prahy.
      Pseudogotická monstrance z roku 1866 je dílem dvorního klenotníka H. Grohmanna z Prahy. Žel, kříž na svatostánku oltáře byl ulomen a ukraden v roce 1991 za provozu kostela!
 
Oltář Černé Madony [17.]
 
      Na pravé, epištolní straně za arkádami jsou tři oltáře. První je oltář Panny Marie Czenstochowské, tzv. Černé Madony. Vzbuzuje mimořádnou pozornost. U něho si připomínáme, že v polovině 19. století přijíždělo do Mariánských Lázní mnoho Poláků. Skupina vděčných polských hostů (jak hlásá latinský nápis - "grati Poloni") dala postavit 1858 pamětní obelisk jejich oblíbenému lázeňskému lékaři Karlu Josefu Heidlerovi. Pískovcový obelisk, 630 cm vysoký, stojí dodnes uprostřed lázeňského parku.
      Dárce obrazu, lázeňský polský lékař Sigismund von Dobieszewski praktikoval v poslední čtvrtině 19. století v Mariánských Lázních. Byl též lázeňským lékařem v Meranu a redaktorem lékařského časopisu "KLINIKA". Dále byl primářem nemocnice ve Varšavě, inspektorem všech špitálů v Haliči, členem medicínských společností ve Varšavě, v Krakově, v Lublinu, ve Vilnu, v Jassy, v Oděse, členem pařížských společností "Société d´hydrologie médicale", "Société de médicine pratique" a "Société de médicine in Paris". Byl specialistou na nemoci hrtanu, svalové a nervové. Zabýval se elektroterapií a patřil k prvním lékařům, používajícím k léčbě elektřinu.
      V 80. letech 19. století postavil dům čp. 139 v Lesní ulici "VILLA DOBIESZEWSKI" (lékař zemřel před 1898 a vilu odkoupil jakýsi Kohn a přejmenoval na Gödöllö, od roku 1945 Oděsa, nově Ulrika). Jde o dům ve svahu nad muzeem.
      Hlavním iniciátorem darování obrazu zdejšímu kostelu byla paní Josefa von Dobieszewská. Zemřela 22. září 1899 v Mariánských Lázních v 78 letech, jako vdova po slavném lékaři. Její tělo bylo převezeno do Varšavy a tam je pohřbena. Ve Varšavě se také roku 1821 narodila.
      OBRAZ ČERNÉ MADONY na oltáři Panny Marie Czenstochowské je dar místního lázeňského lékaře polského původu Zikmunda von Dobieszewského a jeho ženy Jozefy, rozené Smigielské. Tato kopie Černé Madony z paulánského kláštera v Jasné Góře v poutním biskupském městě Čenstochová (Polsko) byla zhotovena roku 1891 v ateliéru H. Meznického za 400 zlatých. Obraz byl vysvěcen 26. června 1891, jak na něm uvedeno.
 
Oltář svatého Norberta [16.]
 
      Druhým postranním oltáříkem je oltář sv.Norberta s obrazem tohoto zakladatele premonstrátského řádu. Svatý Norbert v pravici drží monstranci s Nejsvětější svátostí oltářní, kterou žehná, v levé ruce drží dvojramenný kříž - znak svého arcibiskupského poslání v Magdeburce. Po pravici klečí bl. Hroznata, někdejší světský vládce v západočeské krajině. V ruce drží model premonstrátského kláštera v Teplé. K nohám sv.Norberta odložil svou rytířskou helmu a meč, které zaměnil za rytířství ducha mezi premonstráty v klášteře. Po levici je zakladatel zdejšího kostela opat Marian Josef Heinl.
      Obraz je dílem G.K.KRATZMANNA. Od něho je též oltářní obraz sv.Jana Nepomuckého naproti u kazatelny [2.].
      Gustav Karel KRATZMANN, absolvent akademie umění v Praze, byl žákem ředitele této akademie Josefa BERGLERa. Své studie prohloubil v Drážďanech, v Mnichově a v Itálii. Stal se pak inspektorem obrazárny Společnosti vlasteneckých přátel umění v Praze a později ředitelem galérií ve Vídni a v Budapešti.
      OLTÁŘ Sv. NORBERTA s obrazem tří mužů - sv.Norberta, bl. Hroznaty a opata Mariana Josefa Heinla (opatem 1843 - 1867). Obraz je dílem malíře G.K. Kratzmanna, který maloval též oltářní obraz sv.Jana Nepomuckého naproti u kazatelny.
 
Plánek děkanského kostela v Mariánských Lázních (1995)
 
 
Oltářík svatého Josefa [15.]

      Vlevo oltáře sv.Norberta je oltářík sv.Josefa-Dělníka s Ježíšem-Jinochem. Tento oltářní obraz z roku 1888 je dílo malíře Johanna KASTNERA. V blízkosti tohoto oltáříku, u jižního vchodu, je socha sv.Terezy z Lisieux, patronky misií [14.].
      Johann KASTNER, architekt a malíř, profesor na Umělecko-průmyslové škole v Praze, byl autorem mnoha oltářních obrazů, například v Chrudimi, v Lanškrouně, v Kutné Hoře a v Poděbradech
      Oltářní obraz sv.Josefa-Dělníka s Ježíšem-Jinochem z roku 1888 - dílo malíře Johanna Kastnera
      V jihozápadním prostoru kostela, kde dominuje křtitelnice, je po levé straně umístěno klekadlo u sochy Nejsvětějšího Srdce Páně

Vítězný oblouk

      Na vítězném oblouku jsou obrazy sedmi svatých svátostí. Je to křest svatý, biřmování, pokání, Nejsvětější svátost oltářní, poslední pomazání, svěcení na kněze a stav manželský. Veliký kříž s Ukřižovaným [19.] na úpatí vítězného oblouku je protiváhou nádherné kazatelny. Vedle kříže stojí novější (kol 1975) socha bl.Hroznaty v nadživotní velikosti [18.], připomínající českého šlechtice a zakladatele premonstrátského kláštera Teplá před více než 800 lety.

Kazatelna

      Jejím architektem je BERGMANN, štukatéry BADER z Mnichova, PELLEGRINI z Prahy a devět jejich pomocníků, oba reliéfy jsou dílem sochaře LEBA z Mnichova. Kamennou kazatelnu zdobí sochy Mojžíše a Eliáše, starozákonných hlasatelů Božího slova, a sochy apoštolů sv.Petra a Pavla. Střechu kazatelny zdobí v kruzích ratolestí symboly Víry (kalich s křížem), Naděje (kotva) a Lásky (ciborium s Božím chlebem). Stříbrná holubice, znak Ducha svatého, zdobí spodní část stříšky. Nahoře na kazatelně je již uváděná Maxova soška Dobrého pastýře. . Na zadní straně kazatelny jsou na tabuli jména tvůrců chrámu..

Dlažba kostela

      Symbolická je i dlažba kostela. Ve středu je světový čtverec s kruhem, znak Věčného Boha. Odtud vycházejí na čtyři světové strany a zpět čtyři velká M. - Znamenají: Marie, Mater Messiae Mundi = Marie, Matka Spasitele světa.
M       M       M       M
Farní kostel "Nanebevstoupení P.Marie" nedlouho po dostavění (v 50.letech 19.století) dosud neorámován ze stran buky a topoly.
 
Křtitelnice [12.]
 
      V dalším prostoru, kde dominuje křtitelnice je nejprve klekadlo u sochy Nejsvětější Srdce Páně [13.]
      Křtitelnice je dílo Josefa MAXE z Prahy. Pro ni zvolil Max romaneskující pojetí. Křtitelnice je 128 cm vysoká, má mísu zdobenou hlavičkami andílků, akrotery jsou zlaté mušle a soška sv.Jana Křtitele ve středu vévodí křtitelnici . Masivní noha křtitelnice je zdobena čtyřmi symboly evangelistů. Jsou tu Klečící jinoch na knize, Býk na knize, Lev na knize a vpředu ve znaku kláštera iniciály M.I.H.A.T., dole orel. Mezi symboly andílků jsou nápisy: Anno Dominus, Unum Baptisma, Fons Salutis a Ana Fides.
      V tomto prostoru je ještě klekadlo se sochou Srdce Panny Marie [11.] v modrém rouchu a novější oltářík P.Marie Ustavičné pomoci.
      Masivní KAMENNÁ KŘTITELNICE je zdobena symboly čtyř evangelistů - Klečící jinoch na knize, Býk na knize, Lev na knize, Orel. Masivní kamenná křtitelnice je dílem sochaře Josefa Maxe z Prahy a zde byli křtěni mnozí slavní rodáci - budovatelé a osobnosti Mariánských Lázní.

Zrušené vedlejší oltáře

      Ještě v roce 1891 byly v kostele čtyři postranní oltáře, které jsou dnes již zrušeny. Šlo o oltáře s obrazy - "Kristus a na kříži" (Christus am Kreuz), obraz tu dosud je - viz (4.); "Rozdělení se s chudým" (Teilet dem Armen mit), kde je v pozadí chrám sv.Víta v Praze, "Převážení ostatků svatých Tří králů do Kolína nad Rýnem" (Übersiedelung Reliquien der hl.Drei Könige nach Köln) a o "Vyhnání z chrámu" (Die Austreibung aus dem Tempel). Šlo o díla malíře Gustava Kratzmanna z Prahy.
      Projděme nyní kruhovou chodbou ve směru od sochy bl.Hroznaty

Oltář sv.Kříže - Kalvárie [7.]

      Pokračujeme-li v prohlídce v protějším, severním prostoru, mezi zpovědnicemi stojí oltář sv.Kříže s obrazem scény na Kalvárii od düsseldorfského malíře MÜCKEho.
Heinrich Karl MÜCKE byl profesorem v Düsseldorfu a jeho obrazy a fresky nalézáme v Halle, v Mnichově a ve Vratislavi

Oltářík sv.Judy- Tadeáše [5.]

Další je oltářík sv.Judy Tadeáše, který přiléhá k zdaní straně severního portálu.

Oltář sv.Jana Nepomuckého [2.]

      V posledním prostoru u kazatelny se nacházejí za arkádami nejprve socha sv.Antonína [3.], uprostřed oltář sv.Jana Nepomuckého a nakonec socha sv.Františka Serafínského [1.] pod kazatelnou. Jde o součást původního vybavení kostela - olej na plátně. Pražský malíř Gustav KRATZMANN zobrazil sv.Jana Nepomuckého netradičně - tentokráte jako dárce almužny. Obraz je vložen do plastického, ve vrcholu půlkruhem uzavřeného rámu a vsazen do výklenku chrámové zdi.
 
Zvony
 
      Dne 27.června 1847 vysvětil opat Heinl ještě ve starém kostelíku tři zvony pro nový kostel. Byly ulity chebským zvonařem Jean de Valle. Zvony měly nápisy (názvy):
      1. "In omnem terram exivit sonus eorum" - váha 331 kg, tón A
      2. "Ave Maria gratia plena" (Zdravas Maria milosti plná) - váha 175,5 kg, tón Cis
      3. "Laudate Deum in excelsia" - váha 98,7 kg, tón E
      4. "A.K.A.T." (Adolf Koppmann, Abbas Teplensis) - tento zvon byl jediný ze starého kostelíka. Byl ulit 1835 Wenzlem Sedlmeyerem z Plané pro starý kostelík.
      A.GNIRS (1932) uváděl, že za první světové války, v roce 1918, byly dva nebo tři zvony konfiskovány a náhradní zvony byl uloženy a vysvěceny až po válce.
      Během 150 let existence kostela proběhlo několik rekonstrukcí a restaurací kostela - první v letech 1885-1886, pak v roce 1907 a naposledy v 70.letech, kdy byl kostel řadu let obepjat lešením.
 
Dar vévody z Norfolku (9.)

      V prostoru hlavního vchodu kostela je vedle dvou kamenných andělů s miskami svěcené vody zajímavá 140 cm vysoká dřevořezba, socha Trůnící Matky Boží s Ježíškem z dílny Mayerova ústavu z Mnichově.
      Mayerův ústav - "Mayerschen königliche Hof- und Kunstanstalt in München" bylo proslulé umělecké zařízení v Mnichově. Sochu údajně vyřezával sám Bernhard Josef MAYER, žák mistra Knabla
      Byla vyrobena pro zdejší chrám v roce 1885 jako dar od patnáctého vévody Sira z Norfolku Henrika Howarda za navrácení zdraví jeho manželce při léčení zde v Mariánských Lázních. Modročervenou barvu Panny Marie doplňuje barva zlatá - nádherná koruna na hlavě, v levé ruce zlaté žezlo a v pravé ruce zlaté jablko.
      Vévoda Henrik HOWARD stál v čele anglických katolíků a byl i členem Sněmovny lordů. Vévoda Howard tu byl na léčení se ženou a s šestiletým slepým chlapcem. Měl 70 osob služebnictva a bydlel v bývalém hotelu CASINO (býv. Výzkumný ústav balneologický). Jeho žena se tu uzdravila.
TRŮNÍCÍ MATKA BOŽÍ S JEŹÍŠKEM - dar anglického vévody Sira Henrika Howarda z Norfolku zdejšímu kostelu v roce 1885. Zhotovení sochy zadal vévoda známému Mayerovu ústavu v Mnichově a vyřezával ji údajně samotný Bernard Josef MAYER, žák mistra Knabla. Těší se velké pozornosti návštěvníků.

Obrazy Křížové cesty

      pocházejí z doby restaurace interiéru, z roku 1886. Původní Křížová cesta byla darována do kostela sv.Václava ve Vysokém Sedlišti. Odtud musela být nedávno odvezena do bezpečí, neboť i v tomto odlehlém kostele se objevily svatokrádeže. Křížová cesta byla dílem malíře Josefa MATHAUSERA z Prahy, proslulého svými historickými obrazy v Německu i v USA. Obrazy Křížové cesty dělal podle Führicha.

Hluboká symbolika a náboženská aritmetika

      Jak často připomínal pan opat Heřman Josef TYL, celá stavba i výzdoba chrámu byla připravena do nejmenších detailů jako směs hluboké symboliky, náboženské aritmetiky a duchovní náplně, tlumočené světlem a barvami, obrazem a sochami s jemností, typickou pro mariánský kult.
      Oktogon stavby kostela má představovat osmero blahoslavenství. Osmi žebrovími kopule chrámu sem proudí světlo jako symbol Ježíše Krista. A tento symbol - Světlo světa - dala světu Panna Maria. Již uvedených 33 schodů schodiště chrámu chrámu, představuje 33 let Kristových.
      Tři portály do kostela značí vnitřní život jednoho Boha ve třech osobách. Tato trojjedinost se objevuje ve stavbě vícekrát, například tři oblouky v každé přímce oktogonu nebo galeriový prostor chrámu po třech barevných oknech . Tři mramorové stupně k hlavnímu oltáři vybízejí přistoupit ke Kristu třemi božskými ctnostmi - Vírou, Nadějí a Láskou.
      Dva a dva mramorové sloupy v oktogonu představují dvojice apoštolů, které vyslal Ježíš do světa hlásat evangelium. Oblouky mezi nimi - to je podání rukou přátel na pozdrav a předání Boží pravdy. Za arkádami vznikly prostory, v nichž ve zlatém poli lunet zobrazili malíři STRAUSS A HOGENECKER z Mnichova ikonovým stylem dvanáct apoštolů.
      Zdůrazňovaná volba byzantského stylu architektury - to je hlavní symbolika chrámu. Lázně Panny Marie jsou otevřeny všem - nemocným z Východu i ze Západu.

Obrazy Církevních otců a premonstrátských světců

      Správnost nauky Kristovy víry byla potvrzována spisy Církevních otců, z nich ti nejslavnější jsou namalováni v oválech nad horními okny. Jsou to obrazy sv.Ambrože, sv.Řehoře a sv.Athanasia na severní straně, sv.Augustýna, sv. Jeronýma a sv.Chrysostoma na jižní straně.
      Obě lunety nad maskovanými vchody na ochozu k oratoriu mají obrazy premon- strátských světců-mučedníků: sv.Adriána a sv.Jakuba, kteří byli pro víru oběšeni. Maloval je František FLASSAR z Červenky u Litovle.

Hadí smrk a jedle

      Pan opat Tyl při rozhovorech o zdejším chrámu připomínal i podíl zdejšího zahradního architekta Skalníka na zkrášlení okolí kostela i na symbolice stromů. Severně u kostela dal prý vysadit hadí smrk a naproti němu krásnou jedli sestřihovanou do tvaru svíce. Hadí smrk měl symbolizovat hada z ráje, jedle v našich krajích nahrazuje cypřiš - symbol P.Marie. Symbolika se vztahovala k biblickému textu z Genese: "I pravil Bůh Jahve k hadovi: "Znepřátelím tě s ženou, tvé potomstvo s jejím potomstvem ..." -
      Když jedle uhynula, byla nahrazena stříbrným smrkem, který tu v roce 1904 zasadili společně dva panovníci - anglický král Eduard VII. a rakouský císař František Josef I. Pod smrkem bývala pamětní deska, připomínající tuto slavnou událost. Za první války byla odstraněna.
      Proti misijnímu kříži z roku 1933 roste mohutný buk červenolistý, jehož štěpením se podařilo Karlu Skalníkovi vytvořit srdce, z něhož vyrůstají čtyři mohutné větve, symbolizující čtyři tehdy známé rasy národů - bílou, černou, žlutou a rudou. Kořeny buku dole vytvořily jakousi plastiku velkého velikonočního beránka. Červenolistý buk spolu s kanadským topolem na druhé straně kostela vytvořily působivé tmavé zarámování světlé stavby. Kanadský topol byl asi před 30 lety poražen a dnešní kaštan na jeho místě se nestal rovnocennou náhradou starého mohutného stromu.

Varhany

      Původní varhany z roku 1848 postavil mistr Ferdinand Gutha z Čisté v Čechách (Tschistay). Měly dva manuály a 16 znělých hlasů. Zdejší kostel dostal nové varhany a sponzorem byl Max Halbmayr,který sám hrával na varhany. Nástroj vyrobil mistr varhan Josef Müller v Chebu se třemi manuály, 45 rejstříky a 2800 píšťalami.
      VARHANY nad vchodem kostela mají tři manuály, 45 rejstříků a 2 800 píšťal. Jejich stavitelem byl varhanář Josef Müller z Chebu. Osud původních varhan není znám.

LITERATURA:
GNIRS Anton: Topographie der historischen und kunstgeschichtlichen Denkmale in den Bezirken TEPL u. MARIENBAD, 609 s., Filser Augsburg, 1932
HUBER A. Kurt: "Kirche und Seelsorge in Marienbad" in Heimatbuch Marienbad, Stadt und Land, I. Band, Heimatverband Marienbad, Staudt Geisenfeld, 1977, S.403 ff.
CHOUTKA V.Dr. - ŠAMÁNKOBVÁ Eva Dr.: Evidenční památkové listy pro kostel Mariánské Lázně. 1960
Kolektiv autorů: Marienbad, sborník Die sudetendeutschen Selbstverwaltungskörper, Band 11., 212 s., Deutscher Kommunal Verlag, Berlin-Friedenau 1932, s.39-40
POCHÉ Emanuel a kol.: Umělecké památky Čech. Svazek druhý. Academia Praha 1978.
STAAB L.: Geschichte Marienbads von der aeltesten Zeit bis zur Gegenwart, 102 s., Wien 1872
TYL Heřman Josef: Římskokatolický děkanský kostel Panny Marie Nanebevzaté v Mariánských Lázních, Mariánské Lázně 1971
TYL Heřman Josef: Poznámky z Gedenkbuch der Pfarre Marienbad angefangen im J.1859 von dem dritten Pfarrer Erasmus Biersbach, Mariánské Lázně 1969
TYL Heřman Josef: Světová zvláštnost v Mariánských Lázních, Mariánské Lázně 1968
Vlastní výpisy z farní kroniky Mariánských Lázní, z průvodců a kurlistů Mariánských Lázní z 19.století, z pozemkových knih Mariánských Lázní, ze vzpomínek pana převora H.J.Tyla.
 

Gnirsův popis kostela Nanebevzetí Panny Marie
v Mariánských Lázních - 1932













Poznámky
 
      Strana 5: inspektorem pramenů byl krátce (1886-1887) ještě Alfréd Clementso, než byl zvolen opatem.
      Strana 10: Socha bl.Hroznaty původně mezi křížem a Černou Madonou, je nyní u zavřeného jižního portálu (v současné době půjčena na výstavu do Plzně).
      Strana 16: dva latinské nápisy z doby otevření kostela jsou uvnitř ve slepé lunetě nad vchodem pod varhanami.
      Strana 19: Chrámová klenba zůstává modrá; nemá původní zlaté hvězdy, ale po rekonstrukci temně modré, plastické.
      Strana 25: Čtyři písmena "M" uprostřed chrámu jsou překryta trvale kobercem. Pro oteplení kostela v zimě je instalováno elektrické topení v podlaze.
      Strana 27: Po roce 1945 byly vráceny zvony kostelu, ale o jaké zvony jde a kdy byly vyzvednuty nemám zpráv.
      Strana 29: Náboženská symbolika vybrala pro oltářiště číslo pět: 5 vstupních schodů, 5 barevných oken, 5 zlacených polí na klenbě, 5 šípových ornamentik. Vztahují se k pěti ranám Ježíše Krista na kříži, které otevřely nebe. Proto okulum klenby zářilo nebeskou modří.
      Strana 29: V arkádách jsou zprava doleva dvojice apoštolů takto: v jihovýchodní - St. Johannes a St. Andreas, v jižní - St. Matthaus a St. Jacob minor, v jihozápadní - St. Bartholomaeus a St. Simon, na protější straně: v severozápadní - St. Matthias a St.Thadaeus, v severní - St. Philippus a St. Thomas, v severovýchodní - St. Jacobus maior a St. Petrus. Nad nimi v patře jsou zobrazeni v oválech církevní učitelé po jednom: jihovýchodně St. Ambrosius, jižně St. Hieronymus, jihozápadně St. Chrysostomus, severozápadně St. Athanasius, severně St. Gregorius, severovýchodně St. Augustinus. Nad vchody v patře jsou sv. Adrián a sv.Jakub, oba pro víru pověšeni.
      Strana 30: U nových varhan původně uváděno 50 rejstříků, dnes je 45.
      Na čtyřech z 8 stropních ploch jsou ve středech malé praskliny.
      K vylepšení Hameliky použito laskavě 9 obrázků zdařilého leporela, vydaného 1996 v Mariánských Lázních (chybí titulace vydání).
INTERIÉR kostela zvýraznilo moderní bodové osvětlení postranních prostorů. Na pohlednici lze ještě spatřit křížek nad svatostánkem, dnes již ukradený. mezi křížem a oltářem Černé Madony stojí socha bl. Hroznaty na původním místě.
 


Původní tepelská kanonie se v roce 1945 rozdvojila na dvě samostatné - českou a německou
(viz V.F.Lobkowicz: Klášter Teplá - minulost - současnost, ARCA JIMFA Třebíč 1993, S. 46).
 


Pohled k oltáři a na kazatelnu.
Kamenná kazatelna je dílo Herrmanna Bergmanna, na stříšce vévodí soška Dobrého Pastýře, dílo Josefa Maxe z Prahy. Dole na zadní straně kazatelny je tabule se jmény tvůrců kostela
 


Výstavba kostela jako umělecké pouto Praha - Mariánské Lázně

      Škoda, že jsme desítky let přecházeli hlubokou kulturní uměleckou vazbu Mariánské Lázně-Praha na architektuře katolického kostela. Tento nesporný bohemikální vliv na obraz zdejších lázní, toto české vdechnutí v polovině 19. století na dominantní stavbu v městě bylo před válkou poněkud přecházeno. Tehdejší důvody lze označit za tzv. sudetoněmecké. Ale i po roce 1945, s vědomím, že koncem 19.století tu již dominujíc vídeňské vlivy a architektem katolického kostela že byl mnichovský Gutensohn, jsme opomíjeli, že účast pražských umělců na budování kostela byla převažující !!
      Samotný Gutensohn byl pražským profesorem. Učil v Praze na Akademii výtvarných umění. Druhý hlavní aktér - stavitel - byl sice mariánskolázeňský Anton Thurner, ale druhým stavitelem chrámu byl Josef Ondřej KRANNER, absolvent polytechniky v Praze, kde mimo jiné prováděl stavitelské práce na chrámu sv.Víta. V mariánskolázeňském kostele je jeho dílem například úžasné, bohatě zdobeně rozetové okno nad vchodem.
      Nosnou sochařskou výzdobu kostela připravil Josef MAX z Prahy - od velkých andělů s miskami na svěcenou vodu u hlavního vchodu, přes výzdobu tympanonů, přes doprovodné sošky u tympanonů - sv. Norberta, sv.Augustýna, sv.Petra a sv.Pavla, až po zlaté sochy sv.Petra a Pavla a sochy andělů u hlavního oltáře, sochu Dobrého pastýře na stříšce kazatelny. Jeho soubor kamenných andělů na okraji chrámové střechy je 150 let středem obdivu hostů. V kostele je autorem nejcennějšího památkového předmětu - nádherné křtitelnice. Mimo kostel, ve městě pod Novými lázněmi stojí jeho socha sv.Jana Nepomuckého. Maxův žák sochař Josef PARIS umísťoval Maxovy sochy andělů na střeše a účastnil se dalších prací na kostele.
      Architekt Hermann BERGMANN z Prahy je autorem dvou základních elementů v interiéru kostela - hlavního oltáře a překrásně zdobené kazatelny, kterou připravili společně se stavitelem Krannerem. Profesor Umělecko-průmyslové školy v Praze, architekt a malíř Johann KASTNER maloval obraz s.Josefa s Ježíšem.
      Původní pseudogotická monstrance je dílo dvorního klenotníka Grohmanna z Prahy.
      Gustav Kratzmann z Prahy maloval hlavní, nosné obrazy kostela - oltářní obrazy sv.Norberta, sv.Jana Nepomuckého, Kalvárii na postranním oltáři sv.Kříže. Kratzmann maloval skupinu obrazů, které byly bohužel později odstraněny - Rozdělení s chudým, Převážení ostatků Tří králů, Vyhnání z Chrámu. Z této skupiny dnes zbyl jen pozoruhodný obraz Kalvárie, podle něhož si můžeme představit o umělecké ceně chybějících obrazů. Kratzmann studoval na Akademii výtvarných umění v Praze u Josefa Berglera, byl členem Společnosti vlastivědných přátel umění v Praze a jejím inspektorem v obrazárně.
 

Majetky premonstrátského kláštera v Mariánských Lázních před první světovou válkou

      Podle pozemkových knih Mariánské Lázně měl klášter v městě před první světovou válkou tyto majetky (v závorkách katastrální čísla):
      1. řada krámků na kolonádě (757)
      2. býv. fotoateliér (75)
      3. Dolní pila (151)
      4. Horní pila (dnes Lunapark) (152)
      5. Reitenbergerův pomník ( 153)
      6. hudební železný pavilón (154)
      7. hrobníkovo stavení-dům čp.337 (328)
      8. dům čp.190 - Hotel Siven, České rybářství (332)
      9. vila čp.190 (340)
      10. skladiště (358)
      11. stavební místo (119/3)
      12. promenáda (1/6,8)
      13. náměstí (189 až 192,197)
      14. Louisenhof (dnes dům čp. 252 - PBH), klášter koupil po Halbmayrech 8.4.1904       (281)
      15. obytný dům čp.397 - sousední dům na Chebské třídě, dosud se znakem kláštera na fasádě (404),
      16. solivárna čp.271 (213)
      17. Café Viktoria čp.272, klášter koupil od rodiny Seitzů 19.3.1902, dnes oplatkárna (298)
      18. zasilatelství čp.22 (dnes ředitelství lázní) (529)
      19. Tepelský dům čp.40 (529) zbořeno
      20. kursál čp.95 (529)
      21. dům čp.26, stará Zlatá koule (529)
      22. dům čp.27, nová Zlatá koule (529)
      23. Centrální lázně čp. 1 a čp.2 (529)
      24. Nové lázně čp.53 (529)
      25. Černý kůň (Weisses Rössl) čp.54 koupil klášter od Johanna a Rosy Schickerů 6.8.1901 (54) zbořeno
      26. Karolinin pramen - pavilón (28/1)
      27. krámky tzv. butyky (28/2 resp. 757)
      28. promenádní sál - kolonáda (29, resp. 758)
      29. Křížový pramen - pavilón (30, resp. 759)
      30. Lesní pramen - pavilón (147, resp. 760)
      31. hájenka Diana čp.85 (148 resp. 761)
      32. Slatinné lázně čp.2 a 15 parcel lesa (188)
      33. lázeňská inspekce (děkanství) čp. 92 - stáje a remízy (31)
      34. Ferdinandův pramen - pavilón čp.270 (212 resp. 762)
      35. Mariin pramen - přístřeší (84 resp. 763)
      36. Tepelská pila čp.181 na Chebské třídě (214)
      37. Maroko dům čp.399, získal klášter od Aloise Rauwolfa 19.10.1915 (557), rohový dům Husova a Chebská ulice, býv. Hotel RAUWOLF
      38. dále bezpočet luk, polí, lesů ostatní půdy
 

      STANISLAV SEDLÁK se narodil 16.5.1941 v Oslavanech u Brna. Do Mariánských Lázní při šel v roce 1965 a pracoval tu ve výtvarné propagaci KaSS a také v Městském domě pionýrů. Vystudoval na Karlově univerzitě fakultu žurnalistiky (původně fakulta sociálních věd a publicistiky). V říjnu 1968 když odcházela redaktorka Kulturního přehledu Milada Mertová z republiky, po dohodě s ní převzal její práci v městském rozhlase a v redakci Kulturního přehledu až do roku 1972. l Jeho uhlazený a češtinářsky bezvadný projev souvisí s jeho literární činností - patří mezi zápoadočeské spisovatele. V roce 1992 byl požádán, aby se ujal redigování místních novin - Mariánskolázeňských listů. A u jejich vydavatele, Svatopluka Richtera, zůstal dodnes. l A tak jdou léta, v městě potkáváme vždy spěchajícího Standu as taškou přes rameno a známe ho jako pracocvitého a všudepřítomného novináře. Má těžký úkol onsáhnout všehno aktuální dění v městě a zmírňovat některé zapálené přispivatele, usměrňovat je češtinářsky, morálně i mravně. l Buďme vděčni za to, že Mariánské Lázně mají tak citlivého, jemného a klidného novináře. Važme si ho. LISTY mají úroveň, redaktor je náš a ze všeho nejméně by chtěl němoku ublížit.
      l HAMELIKA s dnešní tématikou by bez jeho iniciativy nikdy nevyšla. Děkujeme.


Kalendář září 1997

      l Po hojných deštích v září osení zimní se podaří. l Po Marie narození vlašťoviček rozloučení. l Po svatém Matouši čepici na uši. Stará česká přísloví
    
l Ten kdo se zamiluje do sebe, nemá soupeřů. B.Franklin l Dobrý začátek vede k dobrému konci. Walther l Fakta nepřestávají trvat, i když jsou ignorována. A.Huxley l Úsměv stojí méně než elektřina a dává více světla. Cronin l Více záleží na tom, jaký příjdeš než kam příjdeš. Seneca

ZÁŘÍ

Katolický

Katol.něm.

Evangelický

Evang.něm.

Dnešní

1.

Pondělí

Jiljí

Ägidius

Jiljí

Ägidius

Linda

2.

Úterý

Štěpán král

Stephan

Arnošt

Absalon

Adéla

3.

Středa

Mansvet

Emerich

Mansvet

Mansuet

Bronislav

4.

Čtvrtek

Rozálie

Rosalia

Rozálie

Moses

Jindřiška

5.

Pátek

Andělé strážní

Laurentius

Viktorín

Herkules

Boris

6.

Sobota

Vavřinec

Magnus

Boleslav

Magnus

Boleslav

7.

Neděle

Regina

8.

Pondělí

Narození P.Marie (Mariä Geburt), čes. Mariana.

9.

Úterý

Gorgonius

Wilfired

Brunon

Bruno

Daniela

10.

Středa

Mikuláš T.

Nikolaus

Mikuláš

Jodokus

Irma

11.

Čtvrtek

Proteus a Hyac.

Helga

Proteus

Helga

Denisa

12.

Pátek

Jméno P.Marie

Mariä Namen

Kvídon

Syrus

Marie

13.

Sobota

Amátus

Notburga

Miloň

Amatus

Lubor

14.

Neděle

Pozdvižení kříže

Kreuzerhöhung

Kornel

Kreuzerhöhung

Radka

15.

Pondělí

Nikodém

Schm.Mariä

Mariana

Nikodemus

Jolana

16.

Úterý

Ludmila (něm. Edith)

17.

Středa

Hildegarda

Hildegard

Lambertus

Lambert

Naděžda

18.

Čtvrtek

Josef K.

Thomas

Titus

Titus

Kryštof

19.

Pátek

Januarius

Januarius

Januar

Sidona

Zita

20.

Sobota

Eustach

Friderike

Stach

Friderike

Oleg

21.

Neděle

Matouš (Matthäus)

22.

Pondělí

Mořic (Moritz), čes. Darina

23.

Úterý

Lin

Thekla

Tekla

Hoseas

Berta

24.

Středa

M.de Merc.

Rupert

Jermář

Joh.Empf.

Jaromír

25.

Čtvrtek

Tomáš z V.

Hildegard

Kleofáš

Kleophas

Zlata

26.

Pátek

Kornelius

Ziprian

Pravomil

Zyprian

Andrea

27.

Sobota

Kosmas a Dam.

Adolf

Kosma a Dam.

Kosmas

Jonáš

28.

Neděle

Václav (Wenzl)

29.

Pondělí

Michal archanděl (Michael)

30.

Úterý

Jeroným (Hieronymus)

      Za Rakouska-Uherska byly církevními svátky: 5.září - Andělů strážných, 8.září - Narození Panny Marie, 12. září - Jména Panny Marie a 28. září svátek svatého Václava
      Za první republiky (1935) je opět v katolickém kalendáři mnoho změn proti býv. rakousko-uherskému kalendáři (1909): 3.září Miloslav místo Mansveta 5. září Viktorín místo Andělů strážných, 14. září Povýšení sv.Kříže, 17. září Drahoslava, 18.září Tomáš V., 23.září Tekla, 24. září Jaromír, 25.září Kleofáš, 26.září Cyprián
 


Kalendář říjen 1997

      l Divoké husy na odletu, konec i babímu létu. l Na Šimona a Judy (28.10.) tuhnou v poli hrudy. l Na svatýho Šimoniše přikluše k nám zima tiše. Stará česká přísloví
     
l Host pozval hosta a hostitel oba vyhnal. Gruzínské přísloví. l Lidé rádi věří tomu, co si přejí. J.Caesar. l Tajemství nudnosti je povědět všechno, co víte. l V cizím domě jako kníže, doma jako ježek. Srbské přísloví. l Na chválené hrozny ber malý košík. Bulharské přísloví l Ponechme škrabošku těm, kdož by se nemohli bez uzardění ukázat s odkrytou tváří. Mirabeau l Když kvokáš, musíš i snášet. Indonéské přísloví. l Raději s moudrým nosit kamení než s hlupákem sedět na hostině. Arménské přísloví.
 

ŘÍJEN

Katolický

Katol.něm.

Evangelický

Evang.něm.

Dnešní

1.

Středa

Remigius

Giselbert

Remigius

Giselbert

Igor

2.

Čtvrtek

Leodegarus

Schutzengel

Leodegarus

Vollrad

Olivie

3.

Pátek

Slavnost růžen.

Tag der Einheit

Ludomír

Tag der Einheit

Bohumil

4.

Sobota

František S. (Franz v.Assisi)

5.

Neděle

Placidus (čes.Eliška)

6.

Pondělí

Brunonus

Erntedanktag

Břeněk

Erntedanktag

Hanuš

7.

Úterý

Marek

Rosenkranzfest

Libuše

Amalia

Justýna

8.

Středa

Brigita

Brigitta

Bryta

Brigitta

Věra

9.

Čtvrtek

Diviš

Arnold

Diviš

Arnold

Štefan

10.

Pátek

František Borg.

Framz v.Borgia

Fryduše

Gideon

Marina

11.

Sobota

Emilián

Muttersch.Mar.

Emilián

Burkhard.

Andrej

12.

Neděle

Maxmilian

Marcel

13.

Pondělí

Kolomanus

Eduard

Koloman

Koloman

Renáta

14.

Úterý

Kalixtus

Dietmar

Burkhartus

Wilhemine

Agáta

15.

Středa

Terezie (Theresia, něm.ev. Hedwig)

16.

Čtvrtek

Havel

Hedwig

Havel

Gallus

Havel

17.

Pátek

Posvěcení chr.

Ignatius

Hedvika

Ignatius

Hedvika

18.

Sobota

Lukáš ev. (něm. Lukas) 

19.

Neděle

Petr z Alk.

Ferdinand

Ferdinand

Ferdinand

Michaela

20.

Pondělí

Jan kents.

Wendelin

Vendelín

Wendelin

Vendelín

21.

Úterý

Voršila (Ursula)

Brigita

22.

Středa

Kordula

Irmtraud

Kordula

Irmtraud

Sabina

23.

Čtvrtek

Severin

Severin

Šebíř

Severin

Theodor

24.

Pátek

Rafael

Raphael

Filipl

Salome

Nina

25.

Sobota

Kryšpín

Wilhemine

Vilemína

Crispin

Beáta

26.

Neděle

Evaristus

Helmut

Evaristus

Helmut

Erik

27.

Pondělí

Sabina

Florentius

Sabina

Sabina

Šarlota

28.

Úterý

Šimon a Juda  (Simon v.Jud)

29.

Středa

Narcis

Narzissus

Narcis

Engelhard

Silvie

30.

Čtvrtek

Marcel

Hartmann

Hvězdoň

Claudius

Tadeáš

31.

Pátek

Volfgang

Wolfgang

Oslava reform.

Reformationstag

Štěpánka

      Státním svátkem v České republice je 28. říjen - založení státu. l Za Rakouska-Uherska býval církevním svátkem 3. říjen - Slavnost růžence, 17. říjen Posvěcení chr.; pro evangelíky byl 31. říjen slavností reformace. l V Německu je státním svátkem 3.říjen - Den sjednocení Německa (Tag der deutschen Freiheit), a 31. říjen - Den reformace (Reformationstag), na který navazuje každoročně 1. listopad jako svátek Všech svatých (Allerheiligen).

HAMELIKA, vlastivědné materiály z Mariánskolázeňska. Připravil Ing. Richard Švandrlík. Osmé číslo XXI. ročníku (pořadové číslo 270.), Mariánské Lázně - vyšlo 10. září 1997.