Úvodní článek této Hameliky nás vrací o 80 let zpět, kdy zuřila v Evropě první světová válka, se  vší bídou, jakou války přinášejí, a to i do našeho vnitrozemí. Mariánské Lázně nemají podrobně zachyceny osudy za první světové války (s výjimkou novin Mbder Zeitung) a tak bereme náhradně do ruky Závišínskou kroniku, která zachycuje problémy prostých lidí v té době. Šokující je ovšem závišínské hodnocení konce války jako de facto vítězství Rakouska a Německa, které "nebyly nikdy dobyty, ale pouze se vojáci rozešli domů" (!!!)
      A tak listujeme kronikou Závišína:

1914

      26. července 1914 vypovědělo Rakousko-Uhersko válku Srbsku. Následovalo jedno válečné prohlášení na druhým až skoro celý svět vypověděl válku Německu, Rakousko-Uhersku, Bulharsku a Turecku. Válka trvala čtyři roky a přinesla nevyslovitelná utrpení. O vojenském zápase mocností nebudeme vyprávět, popisujeme pouze události v našich vesnicích.
      Když byla válka vyhlášena, naši synové táhli do války s nadšením. Soudilo se tehdy, že válka je od nás velmi vzdálená, že bude vítězná a že skončí v několika týdnech. Brzy jsme se poučili o něčem jiném a tak jsme jen doufali. Měsíc od měsíce, rok od roku. Nepřetržitě odcházely nové a nové ročníky na fronty do Ruska, do Itálie, do Srbska, do Rumunska, následoval odvod za odvodem. Na konci války stáli vedle sebe v zákopech 17tiletí vedle 50tiletých a všichni stále doufali v brzké vítězství a v konec války. Mnoho jich leží pochováno v cizích zemích, kde nalezli smrt za vlast. Z 80 mužů Závišína jich padlo sedmnáct.
      Zatímco na frontách všech světových stran nasazovali muži život, v obci se vypomáhalo, jak se dalo. Ženy, děti a starci zastávali práce za odvedené. Velmi často bylo vidět za pluhem ženu.
      Už v roce 1915 se začal být nedostatek potravin. Na základní potraviny byly zavedeny potravinové lístky a pro každou osobu bylo určeno nezbytné množství; více se nedalo koupit. Výsledkem bylo hromadění zbytečných zásob na vsích pro případy nouze. Všechny trvanlivé potraviny byly skoupeny. Kdo měl peníze, mohl kupovat na černém trhu a dělat si velké zásoby. Tím se jen zvyšovalo napětí ve spotřebě potravin.
      Brzy nebylo žádných potravin, které by se nemusely kupovat na lístky. Tzv. rekvírovací komise chodily dům od domu, od sedláka k chalupníkovi a zabavily celou úrodu, resp. i jeho příbuzným, takže sedlák mohl nakládat jen s malou částí, větší část musel odevzdat.
      Ale také kůže, oděvy, bavlna, vlna, kovy, a především měď a cín, oleje a tuky ubývaly stále rychleji v důsledku obklíčení nepřítelem. Nebylo možno dovážet suroviny, ale vojsko v poli bylo nutno zásobovat. Nedostatkové věci byly staženy lichváři a jimi hromaděny. Ti je pak prodávali za lichvářskou cenu.
      Vše se obrátilo k náhražkám. Látky se začaly dělat z kopřiv, ale nejen ty, i papír. Také k výrobě bot byly používány různé náhražky jako linoleum, lepidla atd. Kůže byla dosažitelná za horentní sumy. V posledním roce války se místo kůže dělaly podrážky ze dřeva. Malé centimetrové kousky kůže byly mozaikovitě sešity, aby udržely podrážku.
      Brzy došlo k tomu, že nebylo možno sehnat nic ani na lístky. K rozdělování potravin byly určeny jen některé dny. V těchto dnech bylo vidět na rozdělovacích místech veliké fronty lidí již ve dvě hodiny v noci, mezi nimi i děti, které čekaly na to, až ráno začne rozdělování.
      Zároveň následovaly odvod za odvodem, a kdo měl ruce nohy, musel narukovat. Nečekaně dlouhá válka vyžadovala peníze a těch se nedostávalo. Byly proto prováděny válečné půjčky. Jedno upisování šlo za druhým. Kdo mohl, ten upisoval, ale musel také chtít. Zlato a stříbro byly zabaveny. Za zlaté prsteny, manželské snubní prsteny nevyjímajíce, byly vydávány železné prsteny s pochvalným nápisem "Gold gab ich für Eisen." Zlaté mince již dlouho předtím zmizely z oběhu.
      Nebylo k sehnání nic, co se týká olejů a tuků. Petroleje bylo velice skrovně. Za mýdlo byly náhražky jako například mýdlo z vodního skla nebo z hlíny. Aby se předešlo tomu, že by sedláci přecejen nějakou část obilí vymleli nebo mléko odstředili a získali máslo, byly zapečetěny ruční šrotové mlýny a odstředivky na mléko a máselnice úředními orgány.
      Nouze rostla. Obilí smělo být vymláceno až nakonec. Nejednou byla chlebová mouka míchána s kukuřičnou moukou a s bramborami. Chléb byl stále menší a bylo ho stále méně. Lidé trpěli hladem. Celé skupiny hladových, ale i "křečků", se toulaly od místa k místu, jen aby dostaly něco mouky, jednu či něco brambor nebo cokoliv k snědku. Za peníze nakonec už nebylo možno nic koupit. Potravinové lístky byly k nepotřebě, když nebyly potraviny. Získat něco se dalo jen protivýměnou. Sedláci, kteří měli přecejen něco potravin, vyměňovali často velmi drahé věci za trochu zrní, mouky nebo pár brambor.
      Hladové demonstrace byly na denním pořádku. Mnoho set žen demonstrovalo znovu a znovu před okresním úřadem v Mariánských Lázních, aby jim bylo něco přiděleno pro hladové děti. Polní pych byl běžný. Pole musela být hlídána dnem nocí, aby bylo zabráněno polním krádežím. Jednou se rozvinula poblíž vesnice přestřelka mezi policisty a polními zloději. Jednomu policistovi byla prostřelena čepice, druhý byl trefen do kolena a musela mu být později amputována noha.
      V důsledku nedostatku mědi a cínu byly nakonec sňaty zvony z kostelních věží. Komise chodily od domu k domu a sbíraly kliky z mosazi, staré cínové talíře a jiné předměty z cenných kovů. Byly strhávány měděné střechy a pod.
      Jako všechny bylo na lístky, tak i tabák a bylo ho velmi málo. Kuřáci si pomáhali nejrůznějším způsobem. Kouřilo se bukové listí, mářinka lesní, listí ostružin a malin a rozmanité trávy. Protože panoval nedostatek gumy, bylo vidět, častěji však slyšet vozidla na dřevěných obručích.
      Místo petrolejového světla bylo používáno acetylénového osvětlení, neboť petrolej byl vydáván jen ve velmi malém množství.
      V druhé polovině války byla zřízena v Mariánských Lázních vojenská kuchyně, která zásobovala nejen mariánskolázeňskou chudinu v městě, ale ke které přicházeli také lidé z celého okresu. Nával tu byl ohromný. V nekonečných řadách stáli hladovějící s esšálky a čekali, zda se na ně dostane a přijdou na řadu.
      Již ve tři hodiny ráno opouštěly ženy a děti postele, aby se postavily do fronty u vojenské kuchyně. Kdo dřív přišel, dřív jedl. Co bylo u vojenské kuchyně k jídlu ? Okresní hejtmanství, které kuchyni vydržovalo, sehnalo většinou leda sušenou zeleninu - fazole, fazolové lusky, kroupy, jen vzácně byl knedlík, malinko masa, a to byl potom vždy svátek.
      Tak jako v uplynulých válkách měli sedláci vždy něco k ukrývání, avšak nikoliv peníze nebo cenné papíry. Bylo to něco cennějšího, a to obilí, které ukrývali před komisemi. V době nejvyšší nouze se pekl chléb z odvaru řídké žitné kávy, když se vysušila. Obilí se mlelo na kávových mlýncích nebo se jiným způsobem drtilo. Nezřídka se zabíjeli psi a kočky. Jedly se i mladé vrány. Přes tuto obrovskou nouzi doma platila hlavní starost mužům na frontách. Posílalo se jim všechno možné - teplé prádlo, pletly se jim ponožky a do slova a písmene se jim posílalo od úst utržené jídlo.
      Čas od času přišla do vsi zpráva, že někdo padl "se ctí na válečném poli". Žal a utrpení nebraly konce. A zase velikánská radost byla, když se vrátil voják na dovolenou, většinou lehce zraněný či nemocný a ležel v blízké nemocnici. A takových nebylo málo. Všude převládaly uniformy.
      Podniknout nějakou cestu však znamenalo veliké nebezpečí, že dostanete vši. Železniční vagóny byly zcela zavšiveny. K těmto problémům vypukla nakonec ještě těžká nakažlivá nemoc tzv. španělská chřipka, na kterou zemřelo mnoho lidí. Říkalo se jí také plicní mor. Začínala vysokými horečkami. Postižený obyčejně onemocněl po nějakém čase zápalem plic, zápalem pohrudnice a zápalem mozkových blan. Při takových komplikací umíral chorý vždy. Jestliže nastalo krvácení z nosu a z úst, znamenalo to obyčejně záchranu. Španělská chřipka byla krutou daní války.
      Jinou starostí byl nedostatek drobných peněz. Byly proto jednoduše korunové a dvoukorunové bankovky roztrženy a roztržená část měla hodnotu podle velikosti dílu. Na různých místech vznikaly nouzové peníze, vydávaný různými obcemi i soukromníky.
      Mezitím - jak uvádí s přesvědčením závišínská kronika - "kráčela rakouská vojska od vítězství k vítězství". To prý potvrzovala skutečnost, že se válka odehrávala jen v cizích nepřátelských zemích a Rakousko i Čechy byly uchráněny od válečné vřavy. Když se v říjnu 1918 fronty zhroutily a tím přišel konec války, nebylo to prý tím, že by byla německá vojska poražena. Protivníci nezvítězili svými zbraněmi, ale tím, že vyhladověli Německo a tak způsobili konec války. Vraceli se domů ti, kteří přežili válku.
      Doma vládla nejvyšší nouze. Jaké bylo zoufalství na konci války, ukazuje prý často slýchaný povzdech hladovějícího: "Pryč s válkou, tam, kde dostaneme něco k snědku, tam je naše vlast!" Tak se mělo i státi.
 

1915
 

      Druhý válečný rok - březen neobyčejně chladný, brambory umrzly v sklepích, 25. října shromáždění k vůli upisování válečné půjčky za účasti okresního hejtmana v Závišíně.
 

1916
 

      Selský dvůr čp.16 byl vydražen klášterem. Majitelé, Hieretovi, dostali sice výhodnou nabídku, takže by mohli do konce života bydlet výhodně, ale věřili klášteru, že jim zajistí stáří. Ale jejich očekávání bylo zklamáno.
      Bez milosti a bez milosrdenství klášterní inspektor Hanika v nejprudších mrazech jim vysadil okna a uprostřed zimy nechal staré lidi vystěhovat. Hieretovi, kdysi nejváženější a nejbohatší rodina ve vsi, zemřeli v bídě a v chudobě. Bratr Haniky pak prodal o 12 let později dvůr s 200 % zisku.
 

1917
 

      Čtvrtý rok války - 7.dubna se utopil voják v rybníku Wora, 7.října napadlo tolik sněhu, že se jelo na lyžích. Kilo másla stálo 24 K, 1 vejce 60 haléřů.
 

1918
 

      Za rekvírovaný zvon byl dodán ocelový. Po válce ještě zůstává v činnosti vojenská kuchyně. Je vyhlášeno všeobecné hlasovací právo, i pro ty, kteří neplatili daně, a dokonce i pro ženy. Děkanský úřad žádal o přifaření Závišína k Mariánským Lázním, ale obec odmítla.
 

1919
 

      První volby a volí voliči od 21 let. V březnu 1919 došlo k přerazítkování bankovek, spořitelních knížek a cenných papírů. Bez razítka jsou bankovky neplatné. Sraženo 50 % hodnoty jako dávka z majetku. V Německu se platí v miliardách, v Rakousku stojí krabička sirek 300 K."

První světová válka - události na Útersku

      26. července 1914 nařídil císař František Josef I. částečnou mobilizaci vojska, která se zprvu týkala vysloužilců-domobrany do 39 let. O dva dny později, 28.července 1914, následovalo vyhlášení války Srbsku a známé císařovo provolání "Mým národům". Následovaly odvody a loučení s rodinami, avšak bez velkého bědování. Neboť se věřilo v brzké vítězství.
      V Úterý provázelo množství lidí narukované vojáky až k Bílému kameni-martelu ( v Mariánských Lázních se odehrávalo loučení na nádraží, odkud odjížděli vojáci z okresu Mariánské Lázně). Narukované doprovázely kapely střeleckých a jiných spolků, hrály jim tzv. "štandrle" na rozloučenou, jak se říkalo.
      Na Tepelské silnici nad Úterým stály připravené žebřiňáky a po posledním stisku ruky, políbení se vyjelo do nejisté budoucnosti, kterou si mnozí neuvědomovali a vesele si prozpěvovali.
      Už za prvých srpnových dnů vznikaly různé fámy, z nichž první největší byla, že prý 25 francouzských automobilů převáží přes Čechy do Ruska zlato pro vedení války. Dlouho byly silnice zataraseny a vyhlížela se francouzská auta. Za nocí byly silnice důkladně hlídány ozbrojenci a dorůstajícími chlapci, kteří dosud nebyli odvedeni.
      První zprávy o válečných úspěších rakouských vojsk na ruské frontě byly přijímány s hrdostí a nadšením. Obojí rychle vyprchávalo, když přicházela hlášení o padlých a pohřešovaných synech a otcích.
      Nadšení ustupovalo a nahradil je strach o své blízké, zvláště když v pozdním podzimu přišla zpráva, že padla rakouská pevnost Přemyšl a jako potvrzení ruské ofenzivy a chmurných zvěstí na konci listopadu 1914 se objevilo množství rodin z Haliče, které musely uprchnout z domovů.
      Většinou šlo o židovské rodiny, občany Rakouska-Uherska. Nechaly svůj majetek doma a utíkaly, aby si zachránily holý život. Bylo jim poskytováno jídlo a střecha nad hlavou. Byly rozmístěny po vsích. V Úterý zůstalo deset haličských rodin, dostávaly zprvu 70 haléřů na hlavu ze státních prostředků. Netrpěly tedy nouzí a své děti začaly posílat do školy. Teprve po novém náporu rakouských vojsk, když nepřítel ustupoval, mohly se znovu vrátit do své vlasti. Nikdo po nich neronil slzy, protože pracovat se jim nechtělo, hlavně se staraly o obchodování a mnohý z nich tu vyzískal nemalou sumu.
      Mezitím trvale stoupaly ceny v zázemí a především potravin, například - 1 kg hovězího ze 2 K na 3,60 K; 1 kg rýže ze 40 hal. na 1,60 K; 1/8 kg kávy z 60 hal. na 1,78 K; 1 vejce ze 4 hal. na 10 hal./ks; 1 kg másla ze 2 K na 3,6O K; domácí pecen chleba ze 70 hal. na 1,70 K, atd. Zdvojnásobily ceny oblečení.
      Brzy nastalo omezení volného hospodářství následkem nejrůznějších nařízení, která měla napomoci zásobování potravinami vojsk na frontách a obyvatelstva ve vnitrozemí.
      Následují výzvy k maximální šetrnosti, opakované kontroly, odebírání a zabavování zrní a mouky. Bylo stanoveno maximální množství povolené spotřeby , a sice 2,1 kg obilí nebo tomu odpovídající množství mouky či chleba na hlavu a týden. Trvale a všude probíhala odebírání zásob.
      Ale byly jiné cesty pomoci armádám a v první linii je museli organizovat učitelé škol. Podle jejich pokynů byla školní mládež využívána ve službě obětí pro válku. V rodinách se "štrykovaly" rukavice, punčochy, pulovry, lýtkové oteplovačky pro vojáky. Sbíraly se peníze pro Červený kříž, různé dárečky k Vánocům i mimo ně, sbíralo se ostružinové listí jako čajová náhražka pro hrdiny na frontách.

1915-1916
 

      Válka však nekončila. Zuřila dál v plné síle a proti původní očekávání, že skončí během několika týdnů. Válečné štěstí bylo vrtkavé - stále se měnilo.
      Byly nutné další odvody a tak postupně odcházeli do války muži od 18 do 50 let bojovat pod prapory Rakouska. Doma zůstávali jen bojeneschopní, starci, invalidé, děti a ženy. Na ženách leželo nyní největší břímě starosti o domácnost a pole. Běžně bylo vidět za pluhem na poli ženu.
      Radostné projevy a dychtivost po vítězství sice umlkají, ale nová situace se bere s přiměřenou vážností a stále ještě s plnou důvěrou a vírou v Rakousko-Uhersko. A tak nesou rodiny dvojnásobnou zátěž všedních dnů - doma i pro válečnou frontu - s námahou a snášejí rostoucí strádání.
      Pokračuje zdražování potravin. Jídla je čím dál méně, a těžko se shání. Stát vyzývá k pokračování ve válce a požaduje od vnitrozemí stále větší finanční oběti ve formě upisování válečných půjček.
      První takové půjčky se upisovaly hned na počátku války 1914, druhá se připravovala na podzim 1915. Výzva k druhé válečné půjčce byla vyhlášena 16. října 1915 na shromáždění v Bez- družicích, kde se apelovalo na učitelstvo, aby stálo v čele dobrovolného upisování a tlačilo občany k obětem. Učitelé museli nyní i v následujících šesti vlnách válečných úpisů vyzývat občanstvo, přednášet o tom, vysvětlovat, chodit od domu k domu, jak nařizovaly úřady, a ovlivňovat občany, aby dali nejvyšší možnou sumu na státní úpisy.
      Zato si museli učitelé po válce nechat líbit ty nejhorší ústrky, výčitky a nadávky. Největší tlak nastal při upisování třetích válečných půjček, aby byly obyvatelé vydali své těžce nastřádané úspory. Akci úpisů vedl tentokrát samotný úředník politických úřadů za doprovodu zaměstnance banky či spořitelny. Tlak byl varovný, ale úspěch byl naprostý, protože byl spojen s výhrůžkami. Jak ukázala budoucnost, byl to však krok neblahý, osudový, neboť spočíval na zapůjčení dřívější, hotově placených úpisů. Například v Dolním Jamném bylo získáno od obce 92 000 K, od spolku pro postavení kostela 30000K, ze spořitelny "rajfajzenky" 200 000 K bylo označeno k zapůjčení pro stát. V Cebivi to bylo 55 000 K, v městečku Úterý 2 milióny korun, z toho 800 000 K ze spořitelny a 30 000 K od obce. Školní děti samy se účastnily sbírání půjček a při třetích úpisech vybraly 6 300 K, při čtvrtých úpisech však už jen 2 700 K.
      Po skončení války byla převážná část těchto úpisů - přes všemožná úsilí svazu ochrany osob s válečnými úpisy - ztracena trvale.
      Souběžně probíhal sběr surovin po školách - vlny, kaučuku, ovoce, kovů, listí lesních plodin, vánoční balíčky, probíhal Týden Červeného kříže, akce "Gold gab ich für Eisen" (výměna zlatých snubních prstenů za železné pod heslem "Zlato dal jsem za železo!").
      Ještě ve druhém roce války probíhaly akce s takovými výsledky, že ministr obrany Rakouska považoval za svou povinnost poslat na pamětním listě učitelstvu a školním dětem poděkování a uznání za jejich obrovské úsilí.
      Úroda v roce 1915 byla nedostatečná, ale vládu zajímalo pouze to, aby bylo zásobováno vojsko na frontách. Vláda pověřila vlastní instituce pro řízení válečného obilnářství, které nakupovaly obilí a zajišťovaly mletí. Státní komisaři měli rozhodovat, jak rozdělí zbylou mouku mezi spotřebitele. Byly vydány pro okres chlebové lístky (Brotkarten) obyvatelstvu a rozdělovány na jednotlivé obce. Chlebové lístky byly na týden a na osobu. Pro těžce pracující byla týdenní dávka 1960 g chleba nebo 1260 g mouky, pro lehce pracující 1470 g chleba nebo 1260 g mouky, pro ostatní 1260 g chleba a jen 150 g mouky.
      Chleb se pekl zpočátku ze žitné mouky, ale po půl roce se muselo do chleba dávat 20 % mouky z ječmene a 20 % brambor. Nakonec se ještě přidávalo 20 % mouky z kukuřice. Rolníci, kterým bylo slíbeno na hlavu a týden 500 g, popřípadě 300 g mouky, směli namlít toto množství pouze proti předložení mlecího výkazu (Mahlausweis).
      Zásoby, které po odvodech převyšovaly potřebu - až do nové sklizně, tj. do 15. srpna 1916, museli okamžitě odevzdat. Kde naopak zásoby nedostačovaly, mohli si rolníci vypomoci chlebovými lístky. Dobře míněná opatření byla bohužel nejrůznějšími cestami překračována a nedodržována. Kvetlo tzv. "mletí na černo", zatajování zásob zrní nebo mouky v domě i schovávání zásob mimo dvůr.
      Nedostatek cukru a kávy vedl k vydávání dalších lístků - na cukr a kávu, a to ve výši 1 kg cukru na 4 týdny, a 3/8 kg kávy na 8 týdnů na osobu. V důsledku konfiskace zásob obilí pro zajištění zásobování obyvatelstva, musely omezit vaření piva pivovary na 30 % původní várky sladovnického obilí. Důsledkem byl nedostatek piva a když byly spotřebovány staré zásoby piva, byly vyhlašovány tzv. bezpivní dny, mnohými velmi těžce pociťované. Tím nekončila obecná mizérie. Následovaly tzv. bezmasé dny, protože masa bylo málo a bylo nesmírně drahé.
      Byla nouze o tabák, který zasáhl hlavně silné kuřáky. Donutil je vyrábět si náhražky z různého listí, především z ostružin, z jahod, z bukového listí, a z mářinky. (waldmeis-tera). Co pak prožívaly nosy nekuřáků, představíme si jen těžko.
      Růst cen potravin, tabáku, oblečení a bot, všeobecné zdražování se muselo projevit chtivostí a lačností, neboť se tu nabízela možnost, jak se obohatit rychle a lehce na náklady sousedů-spotřebitelů. Bezpracné zbohatnutí na úkor chudáků bylo pranýřováno.
      Rostlo ve velkém pašeráctví a podloudnictví a vláda musela vydávat nová a nová nařízení, zostřovat sankce, aby brzdila nestydaté jednání některých lidí. Ceny hlavních potravin byly už čtyřnásobné proti předválečným:
            1 kg vepřového z 1,80 K na 8 K,

            1 kg rýže ze 44 hal. na 5,60 K

            1 kg máslo ze 2 K na 8 K.
      Nadto rýže, tuk Ceres, krupice ani hrách nebyly vůbec na trhu k dostání.

1916-1917
 

      21. listopadu 1916 zemřel císař František Josef I. Nastoupil císař Karel I., ale císařský trůn se už povážlivě kýval. Srbsko, Rumunsko a Rusko byly poraženy, ale do války vstupuje Amerika.
      Břemeno všech prací doma ve vnitrozemí přechází na ženy stále více. Snižují se příděly chleba a mouky. Nouze z nedostatku petroleje a cukru je taková, že i na venkově jsou fronty lidí, čekajících na zboží a mnohdy se čeká naprázdno. Zvláště nedostatek uhlí v zimních mrazivých měsících ledna a února 1917 byl těžce pociťován. Lze si však představit, že mnohem hroznější než na Bezdružicku a Útersku byl nedostatek všeho k životu potřebného v blízkých Krušných horách v průmyslových městech.
      Krajem bloudily tzv. "bramborové ženské" (Erdäpfelweibe). Po polích hledaly zbytky brambor či po vesnicích žebraly o brambory a vyměňovaly je za všechny možné předměty. Brambory potřebovaly pro své děti. Ale, jak se také ukázalo, prodávaly někdy vyžebrané brambory opět v hotelích v lázních.
      Nájezdy žebráků zaplavily pole tak, že musela být hlídána se zbraněmi. Sedláci se museli zabarikádovat ve svých dvorech, aby uchránili své majetky - dům, domácí zvířectvo a zásoby.
      K vedení války, k výrobě zbraní a munice bylo třeba kovů, a došlo to tak daleko, že na podzim 1916 byly sundávány zvony z kostelů. Poslední zvonění zvonů na rozloučenou se hluboce vrylo do srdcí obyvatel. Bylo známkou, že kraj je válkou zcela vydrancovaný a co může přijít dál, sotva si domyslet.
      Ve školách se učilo stále méně. Byly prázdniny mimořádné - uhelné, sběrné, tj. místo výuky se sbíraly suroviny, děti musely vypomáhat od nejmladšího věku v hospodářství a učitelé obcházeli usedlosti pro válečné úpisy. Školní třídy se slučovaly a výuka trpěla.
      Typovaly se nové osevní plochy k osevu, staré se rozšiřovaly a všude pomáhaly děti. Mimo řádných osevních ploch, tj. tradičních, statisticky v tabulkách sledovaných, byly hledány nové a na jaře 1917 byly znovu přezkušovány zásoby obilí. Přitom bylo předepsáno každé dohlížecí komisi určité množství, které musí sedlákům odebrat.
      To byl však účet, který se dělal bez hospodáře. Sedláci již měli zkušenosti a včas ukryli zrní pro setí na různých místech. Přitom však ani takto nemohli na vyhladovělé krajině nic změnit, protože úředníci i učitelé měli povinnost pokrýt vojenskou potřebu obilí a se strážníky s nasazenými bajonety prohledávali ve dvorech a domech každý možný úkryt schovaného zrní a mouky. Přes tyto drastické prohlídky zůstal výsledek těchto tak nenáviděných opatření mezi obyvatelstvem daleko za očekáváním. Podpora státu obyvatelstvem se stávala minulostí.
 

1917-1918
 

      V prvních třech letech války se bojovalo o vítězství s carským Ruskem a se státy na Balkáně. Když bylo dosaženo vítězství - Rusko zatlačeno a Balkán obsazen, objevila se nová lapálie. Ve čtvrtém roce války musela Oss bojovat s velmocemi na západní a jihozápadní frontě. Vojska se přemísťovala na tyto fronty. Tak se protahovala válka do nekonečna, aniž by jedna či druhá strana získala převahu.
      Nejstarší ročníky domobrany se vracely domů a jejich prořídlé řady zaplnila mládež 18 a 19letá. Na jaře 1918 bylo vidět tu a tam na polích navrátilce, většinou invalidy nebo vojáky na dovolené, při setbě na polích.
      Rodiny narukujících nebo pozůstalých po padlých vojácích dostávaly podporu od státu a byly uchráněny od nejhroznější nouze. Obyvatelstvo by si snad zvyklo na trvalé válečné hospodářství. Ale nad většinou rodin se vznášel přízrak smrti hladem. V roce 1917 onemocnělo v kraji 22 000 lidí na edémy z hladu. Stovky nemocných umíraly.
      Na jaře 1918 neměly mlýny dlouho potřebnou vodu, a obilí, zachráněné před náporem úřadů a při prohledávání domů, nebylo stejně možno nijak zpracovat. Porážky dobytka v této době ne byly už vzácné a byly rovněž pod kontrolou.
      Majitelé chlebových lístků byly dále kráceni. Nakonec měli na třech lístcích jen jeden malý bochníček chleba na týden, a když pekař nedostal včas mouku, vypukl v obci hlad se vší silou. Černý obchod a chtivost po zisku jistých kupců dovedly ceny potravin na neuvěřitelnou výši. Na jaře 1918 stály na Útersku: vejce 1 K, máslo 14 K/kg, (ale na černém trhu 60 K), mouka 20-25 K/kg, vepřové maso 48 K/kg, pár bot 300 K, oblek 1 000 K.
      Nově zavedené tzv. máslové karty počítaly se 4 dkg másla na hlavu a týden a mýdlové karty s 1 kusem mýdla nebo sody na měsíc na osobu.
      Trvá příliv tzv. bramborových žen z Falknovska a Karlovarska - mnohé však pracovaly pro handlíře a nezastavily se ani před krádežemi na polích či ve dvorech. Jejich toulání se krajem bylo stále dotěrnější a nezvládnutější.
      Nesmírně vzrostl počet toulavých dětí, které chodily s nimi či samy, žebraly i kradly dům od domu. Svou zpustlostí a zanedbaností se stávaly pro domácí děti, vedené v duchu poctivosti, neblahým příkladem.
      Všeobecná nouze vedla k úpadku mravů. Vznikalo dokonce nebezpečí ohrožení majetků obyvatel, byly otevřené přepady za bílého dne, natož v noci, lesní i polní pych s vykopáváním brambor, krádeže obilí na polích. Muselo být zavedeno ozbrojené strážení polí s ostrými zákroky.
 

1918-1919
 

      Pomoc Ameriky západním velmocem se ukázala významná a zachránila tyto velmoci před porážkou ze strany Osy. Koncem září se zhroutila balkánská fronta v Bulharsku. Rakouská vojska se vracela ze Srbska, z Černé hory a z Albánie a přesunovala se na Západ. Západní spojenci museli žádat Ameriku o pomoc a o zprostředkování zastavení bojů..
      28. října 1918 bylo vyhlášena ČSR a na Balkáně samostatný jihoslovanský stát. Rakousko-Uhersko přestalo existovat. Na základě vyhlášeného práva na samostatné určení žádalo německé "rakousko-uherské" obyvatelstvo v Čechách o připojení k Rakousku. Vznikla krajská vláda, která však musela uprchnout do Vídně, protože československá vláda prosadila u spojenců historické hranice ČSR i s německým obyvatelstvem.
      Německé obyvatelstvo převzetí moci neodporovalo a tak se vznik ČSR obešel i v pohraničí bez krveprolití. Tzv. "převrat" (Umsturz), jak Němci nazývali vznik ČSR, přinesl však také vznik národních a vojenských rad (sovětů) v tomto prostoru, které se ozbrojily a hájily svá území vlastními zbraněmi.
      Když počátkem března 1919 ve snaze zastavit růst nouze došlo k peněžní reformě pomocí přerazítkování bankovek, při které byla odčerpána jedna polovina peněz jako daň pro stát, uzavírala se i krutá kapitola zrušení válečných půjček a cenných papírů. Bylo jisto, že lidé nedostanou zpět své peníze. Všechny kroky včetně odnímání majetků bohatým bylo sice pro stabilitu měny nového státu a společnosti výhodné, ale právě odepsání válečných úpisů postihlo ponejvíce německé oblasti.
      V roce 1919 trvalo citlivé a těžké zdražování, křečkování, černý obchod, nejistota a z toho pramenící úpadek mravů. Ještě dlouho po válce platily chlebové lístky. Běžné byly případy, že došlo k přepadávání osob, zvláště žen, když například šly za prací na pole či louky.
      Radost těch, kteří přežili válku a léta odříkání, se projevovala v nejrůznějších věcech: pití, obrovská chuť tancování, jako by lidé chtěli dohnat to, co si 4 roky odříkali. Tančilo se nejen v neděli, ale i o všedních dnech. Příznivé bylo i to, že nezaměstnaní dostávali malý příspěvek. Nedostatek peněz byl totiž tak velký, že i malý příspěvek byl pomocí. Nevázané radovánky vedly až k tomu, že úřady chystaly vyhlásit zákaz tancování, aby přibrzdily řádění mladé i střední generace.
      Ale lidé sami se začali vracet ve vzpomínkách k těm, kteří padli na frontách ve víře, že pokládají život za svou vlast. Začaly jim stavět pomníky a přes všechnu nouzi se v každé obci vybralo mezi sousedy na tyto pomníky padlým ve válce.
 

Porovnání cen před válkou (1914) a koncem roku 1918 (Planá)

 

Druh zboží a ceny v rakouských K	Červen 1914	Konec 1918	% růstu
Bochník chleba	0,56	1,40	250
1 kg mouky	0,36	15,-	4166
1 ks vejce	0,06	1,60	2660
1 litr mléka	0,18	1,20	666
1 kg hovězího	1,60	12,-	750
1 lt octa	0,16	3,-	1875
1 lt vína	1,-	12,-	1200
1/2 lt piva	0,16	1,-	625
1 kg vepř. sádla	2,-	50,-	2500
1 kg másla	3,50	60,-	1714
1 ks herinka	0,12	1,80	1500
1 kg kyselého zelí	0,20	2,40	1200
1 kg pepře	2,50	200,-	8000
1 kg cibule	0,16	5,-	3125
1 kg vepřové	2,-	40,-	8000
1 kg brambor	0,09	4,-	4444
1 kg máku	1,-	49,-	4900
1 kg mýdla praní	0,70	65,-	9285
1 špulka nití	0,80	20,-	2500
1 pár bot	14,-	300,-	2142
1 pár ponožek	2,40	30,-	1250
1 oblek	60,-	2000,-	8000
1 tvrdý límeček	0,40	5,-	1250
1 pár punčoch	1,60	50,-	3125
1 košile	5,-	100,-	2000
1 m sukna	8,-	300,-	3750
1 m prostěradla	1,20	50,-	4166
1 klobouk	6,-	80,-	1333
1 dámské šaty	40,-	1000,-	2500

 

---

AUGUST SEDLÁČEK a jeho HRADY