Bohuslav Balbín se narodil 3. prosince 1621 v Hradci Králové jako nejmladší ze sedmi dětí purkrabího Lukáše Balbína.
      Už Balbínův praděd, slavný Jiří Škornice Balbín z Vorličné, byl primátorem v Hradci Králové (1584). Byl povýšen do stavu rytířského a zemřel 15. 3. 1589. Ve stejném roce zemřel i jeho syn Jan Balbín. Po něm zůstali dva synové - Lukáš (Balbínův otec) a Jiří. Lukáš byl purkrabím v Pardubicích a zemřel jako 37letý roku 1622, krátce po narození syna Bohuslava Ludvíka. Zdá se, že Bohuslavovi byl kmotrem sám vojevůdce Albrecht z Valdštejna, jak uváděl později samotný Balbín
      V těžké době válečných kontribucí po smrti otce ztrácela vdova Zuzana roz.Vodičkovna jmění a musela v roce 1636 prodat dům v Hradci jezuitům. Balbín vzpomíná na svou matku známou v Hradci jako "paní Zuzanu", rozšafnou, která uměla vařit z bylinek různé léky.
      O matce psal Balbín, že kdysi poslala služku pro byliny na zbořeniště hradeckého zámku. Tam prý služku potkalo děvčátko v bílém, které se jí ptalo, zda jde od paní Zuzany a zavedlo služku k zasypanému sklepu. Byl plný peněz a děvčátko nabízelo služce, aby si vzala. Ta se však bála a tak děvčátko vyneslo něco peněz a nasypalo služce do sukně. Služebná rychle odcházela a děvčátko za ní volalo, aby si opět přišla pro peníze. Paní Zuzana použila peněz ke splacení dluhů, ale služka už odmítala jít znovu na zámek.
      Zchudlou vdovu s pěti chlapci a dvěma dcerami vzal k sobě na zámek do Častolovic šlechtic Otto z Oppersdorfu. Mladého tělesně slabého a často nemocného Bohuslava vychovávala matka a babička. Do přírody ho často brával i pán z Oppersdorfu, vášnivý myslivec a rybář. Chlapec uměl číst ještě před sedmým rokem a jako dítě čtyřikrát přečetl Hájkovu kroniku.
      Balbínova babička Dorota Vilémovská ho učila znát byliny. Zemřela v 80 letech. Matka zemřela 28. dubna 1644 v 52 letech a pochována je u Hradce při kostele sv. Jakuba.
      Roku 1631 začal chodit desetiletý Balbín do latinské školy u benediktýnů v Broumově, později vystudoval na jezuitských školách. To vše díky častolovickému pánu, který ho finančně podporoval. Studoval v Jičíně, v Praze a poezii a rétoriku v Olomouci. Tehdy přišel do Olomouce na místo prefekta Mikuláš Leczycki, zvaný Lancicius (1574-1652).
      LECZYCKI, původní konfese kalvín, přčstoupil na víru katolickou a působil na Litvě, v Polsku a u nás. Do Olomouce přišel již jako 71letý a okamžitě poznal v Balbínovi bystrého, nadaného a mimořádného studenta. V roce 1636 ho přesvědčil, aby vstoupil do jezuitského řádu. Balbín viděl ve svém učiteli téměř bytost nadpozemskou s mimořádnými dary ducha. LECZYCKI například předpověděl častolovickému pánovi, který neměl mužských potomků, že se mu narodí dva synové, což se splnilo. Předpovídal také, kdo a kdy zemře, věděl, co se událo daleko jinde a též prý byl vídán současně ve dvou vzdálených místech. Tělesně slabému Balbínovi předpověděl, že se dožije dlouhého věku, což se také překvapivě stalo.
      Balbína vychovával neobvykle: nutil ho, aby stál před kostelem a zdravil a hluboce se ukláněl chudým, aby při bílení kostela sám vzal štětku a pomáhal řemeslníkům. Balbín to vše činil s hrozným studem za chechtotu spolužáků, ale mistr byl přísný. Tak učil Balbína být pokorným, umět poslouchat i poroučet.
      Balbín tedy vstoupil do jezuitského řádu (1636) třebaže až po půlročním váhání, 1638 složil řeholní slib a 1639 odešel na vysokoškolská studia do Prahy, kde se znovu sešel na čas se svým dobrodincem LECZYCKIM. Balbín se stal magistrem (doktorem) filozofie. Začal učit v pražské koleji sv. Klimenta, ale od roku 1645 znovu studuje - tentokrát obor teologii. V roce 1648 spolu s profesory hájil Karlův most proti Švédům. Roku 1650 dokončil studia a byl vysvěcen knězem. Ve funkci kněze neuspěl - byl příliš všestrannou osobností než aby se zabýval stvrzováním katolické víry mezi lidem. Nebyl typem koniášským a vrátil se k učitelování a psal i učebnice. Přesto uváděl, že v době svého kněžského působení v krátkém čase na Žambersku obrátil k víře na 1500 mužů "neužívaje naprosto žádného násilí ani hrozeb".
      V červnu 1655 se nakazil od žáka černými neštovicemi a vyléčil ho MARCUS MARCI, s nímž se blízce seznámil a zůstali přáteli i po uzdravení.. Balbín se od něho učil i medicínským vědomostem. Marcus Marci ho seznámil s Pavlem Stránským, třebaže jen formou dopisů, neboť Stránský po Bílé hoře emigroval. Oba měli stejné zájmy - vlastivědu země - jezuita Balbín a utrakvista Stránský.
      Pravdivost, úspěchy pedagogické a vědecké vyvolaly v jezuitském řádu závist a kritiku. Řádový generální vikář z Říma přikázal cenzurovat Balbínovy spisy a sledovat ho. Vizme příklady Balbínových epigramů, z nichž mnohé popudily malé jezuitské "dušičky":
            "Dosud je v sedle a se zbroji sv.Václav tam v hvězdné říši,
            Znovu snad pro svoji vlast chystá vítězný boj."
            U obrazu sv.Václava ve zbroji na nebesích
            "Oslí maso že jídali Čechové, prohodíš často,
            Ty kdybys tenkrát žil, sněden bys musel být!"
            Proti jednomu tupiteli země české
            "Kdysi se měřil čas vodou, my však jej měříme pískem,
            předkům odtékala léta, nám dnes klesají v prach."
            Srovnání s předky
            "Každý si osud svůj strojí, jak se to v přísloví říká,
            hle, i Ježíšek malý robí si vlastní svůj kříž.
            U obrazu malého Ježíška, jak si otesává kříž.
      Svobodný projev vlastních názorů i vlastenecké nadšení bylo tehdy naprosto nepřípustné. Balbínovi hrozilo propuštění z řádu. Nakonec byl Balbín dán "do exilu", do koleje v Jičíně, jako výhradní "historicus". To bylo pro něho výhodné, neboť se mohl plně věnovat historii.
      Ale jezuité mu uložili sepsat dějiny české provincie jezuitského řádu. Řím však nebyl spokojen, žádal vystěhování Balbína z Čech. Český provinciál Saxtius přeložil Balbína v říjnu 1663 do Klatov, v listopadu 1664 odchází do Jindřichova Hradce. Balbín měl dále pracovat na jezuitských dějinách, ale to se mu nelíbilo a snažil se z tohoto úkolu se zbavit.
      Sepsal život sv. Hroznaty (Via beati Hroznatae), když mu poslal tepelský opat Wilfert potřebné podklady. Využil toho, že potřeboval k úkolu archivní materiály a jezdil po Čechách. Chystal se do Teplé a Kladrub. Ale k tomu nedošlo. Z Říma přichází opět varování: "Balbín budiž držen na uzdě pevněji. Není záhodno, abychom zapomněli, co se událo!"
      A tak se 1666 stěhuje Balbín znovu do Jičína, roku 1671 znovu musí do Klatov. Přicházejí nové rozkazy z Říma, o tom, že "jeho obrovská horlivost v zájmu českého národa je nebezpečná. Jak to, že centoři mohli přehlédnout to, co píše o historii české ??? Přeložit někam, kde už nebude moci škodit!" Roku 1674 je přeložen do Opavy, kde je však přijat v nejvyšší úctě; dopisy dostával zapečetěné a nečtené, což byla vzácná výjimka. Odtud se vrací 1676 definitivně do Prahy a přebývá v koleji u sv. Klimenta, aniž by přestal být pronásledován četnými nepřáteli. Oporou mu byla naopak přízeň jiných mocných, včetně arcibiskupa Valdštejna, Jana Tomáše Pešiny z Čechorodu, Marka Marci atd.
      Přes stálá nedobrovolná stěhování Balbín píše četné spisy, mj. i slavnou Obranu jazyka českého (třebaže tato vyšla nakonec až v roce 1755 úsilím F.M. Pelcla). A blíží se vydávání Balbínovy historie Čech, nazvané "Miscellanea historica regni Bohemiae", vycházející v letech 1679 až 1688, kdy Balbín zemřel.
      Už v prosinci 1682 musel Balbín ulehnout a 1683 byl ochrnut mrtvicí na pravé straně těla. Nemohl opustit lůžko, ale mozek pracoval dál, začal psát levou rukou, později diktoval dílo písaři, přestože se jeho zdravotní stav stále zhoršoval.
      Cenzura Balbína dále trýznila. Vyškrtla například z knih nařízení Karla IV., podle které hrady nesmějí být nikdy prodány (právě se totiž prodával Křivoklát Arnoštovi z Valdštejna), škrtla zprávu o tom, že 1621 byl popraven též Kaplíř ze Sulevic (aby se neurazil jeho příbuzný, místopředseda vojenské rady a obránce Vídně). Roku 1687 Balbín znovu ochrnul mrtvicí a 29.listopadu 1688 zemřel. Pochován je v kryptě klementinského kostela sv. Salvátora v Praze.
      Hodnocení Balbína jen jako dějepisce není zdaleka úplné. Byl rovněž historikem literatury, jazykozpytcem, teologem, pedagogem. Balbínova "Verisimilia" ukazují jeho odbornost v poetice, divadelnictví, řečnictví, dramatu, kdy vyslovuje nutnost tvůrčí svobody, individualismus v básnění, v divadle. Jako literární teoretik zůstává u nás bohužel nedoceněn a neznám - snad proto, že psal latinsky. To, že psal pouze latinsky, bylo dáno tím, že se obracel na osobnosti, které měly moc a přitom k češtině daleko. Byl i členem jezuitského řádu, žil v zemi, zdeptané třicetiletou válkou, bělohorskou porážkou, germanizací.
      Nebyl slepě věřící, poslušný jezuita; byl tvořivě myslící, vzdělaný v humanistickém duchu. A v té době šlo o opovážlivou odvahu a neobvyklou nebojácnost. Nezalekl se hrozeb vyloučení z řádu, kritiky hrozeb, zásahů cenzury a výhrůžek. Byl tolerantní k nekatolíkům a naopak kritizoval své souvěrce za bezpáteřnost, pokrytectví.
      Je jisté, že jeho příslušnost k jezuitskému řádu brzdila nepřátele a závistivce, kteří by ho nejraději vyhostili ze země a zbavili se ho navždy, podobně jako Stránského aj. Proto musel hledat citlivě vhodné cesty, jak kritizovat národní úpadek své doby. Burcoval z národní letargie na obranu českého jazyka:
      "Píši nerad, donucen protivníky, nepíši na ničí škodu. Neobviňuji žádného jazyka, všechny miluji. Toliko to zastávám, že nelidským je nenáviděti jazyka, kterého vlast od věků užívala, jeho záhubu chystati...
      My sami na sebe se mrzíme, i vášní hloupou, co krajany svými pohrdáme, jazyka svého nenávidíme....
      Kdež se najde země podobná, která by cizince laskavě v lůno své přijímala a živila ? Čechy celé jsou pohostinny, jsou velkým hostincem a špitálem .... Za našich dob Němci stěhují se do zemí sousedních i vzdálených v počtu tak velikém, že netoliko rodiny řemeslníků potulují se po Vlaších, Španělsku, Moskvě, ale celá města povstávají v Čechách., v Uhrách, v Polsku.
      Ještě by ucházelo, kdyby se v jedno tělo (s domácími) slili, ale taková je jejich nevážnost nebo nedbalost přiučiti se jazyku domácímu, zdlouhavost a neschopnost, že ze sta sotva jediného nalezneš. Nemají snahy ani vůle, nebo snad ani nemohou pro lenivost paměti nebo ducha.
      Množství takových lidí do naší vlasti se hrne, ale jazyka našeho nemohou nebo nechtějí si přisvojiti, a předce pro sňatky manželské, řemesla, obchody s námi rozmlouvati musí. Naopak národ náš - což oni nám sami rádi přiznávají - se v přiučování se cizím jazykům pokládá se velmi šťastným. Čechové se přizpůsobují a po německu mluví, kteréžto zdvořilosti a povolnosti hostitelů se hostmi zneužívá...
      A nakonec tito z jakés takés příčiny přemluvili krále, vysíliti Čechy berněmi a vyhladiti jazyk starodávný, neboť dokud jazyk žije, nemohou Čechové snášeti německého krále. Slyšel jsem nejednoho, an mluvil všechny Čechy že nutno vynésti a v moře uvrci. Teprve tehdáž konec jejich rebellování ...
      Balbínovo hodnocení znalosti cizích řečí připomíná o více než 200 let pozdější Masarykovo úsloví: "Kolik řečí znáš, tolikrát jsi člověkem", když píše:
      "...římský básník Quintus Ennius ve třech jazycích mluvil a říkali staří, že byl třísrdečným, že totiž měl srdce trojí. Mně se tak zdá, že jednotlivec, kolik řečí umí, tolika lidem rovnati se může. Odtud i porozuměti se zdá tomu, proč Bůh apoštoly své ne více dvanácti opatřil všemi jazyky, totiž aby na celý svět vystačili ...
      Já s dobrou věrou tvrdím, že národ slovanský takové má štěstí v učení se všem jazykům, že často se zdálo cizím vyslancům býti zázrakem, když v Praze na školách hošíky slýchali hovořit po latinsky. Vyslancové angličtí, Dán Rantzow, vyslanectvo saské, braniborské k císaři, když jeli Prahou, pověděli, že toho pochopiti nemohou a na pochvalu našich škol budou králům svým vypravovati. Že jazyk slovanský zdá se býti jakoby branou k ostatním jazykům, aniž to přičítati pouhé paměti nebo schopnosti a vtipu chápavému. ..
      Příčina není nasnadě. Vychovávají-li děti po německu, nebudou po česku řádně mluviti, znají-li se ale nejprve v češtině, nebude překážky, aby se naučily řeči německé a ostatním podle chuti. Učenci nechť se hádají, co jest příčina. Františkán Filip Bosquier (+ 1631) pravíť: Výslovnost latinářů vězí v hrdle, Francouzů na pokraji pysků, Němcův v žaludku. Kdož by řekl z Čechův: "Referente Boder!" místo správného "Reverende Pater!"
      O české šlechtě možno říci, že z tisíce nesnadno jediného najdeš, jenž by se neznal kromě mateřského jazyka v němčině, mnozí v latině. Nemálo jich mluví vlašsky a francouzsky tak správně, touž ostrostí a přízvukem, že slyšíš člověka jako zrozeného někde tam ...."
      Není divu, že celá Balbínova (byť latinsky psaná) "ROZPRAVA NA OBRANU JAZYKA SLOVANSKÉHO, ZVLÁŠTĚ PAK ČESKÉHO" musela šokovat nejen řeholní, ale i státní vládce.
      Balbín je srovnáván s Komenským: emigrant Komenský jakkoliv se snažil pomoci svému národu, stál před neřešitelnými problémem dopravy svých knih a myšlenek do vlasti. Balbín, ač doma, se snažil rovněž pomoci českému národu.

Petr Hora - nově o Balbínovi (1995)

      Když vyšel v roce 1995 IV.díl české historie Petra Hory-Hořejšího "Toulky českou minulostí" s novými pohledy na naše dějiny, byla tu i kapitola "Balbín trochu jinak". Hodnocení Balbína lze porovnat s našimi výpisky z knihy, kterou vytiskl 1869 v Praze Emanuel Tonner jako český překlad z latiny B.Balbína "Rozprava na obranu jazyka slovanského". Balbínova kniha měla 151 stran a vlastní Tonnerův úvod ke knize 64 stran! Hodnocení P.Hory a E.Tonnera nechť posoudí čeští čtenáři sami.
      P.HORA popisuje podobně Balbínova osudy, jeho studia v Jičíně, Praze, Olomouci, Brně, Kladsku a znovu v Praze jako styl jezuitských studií, kde bylo příznačné přecházení z místa na místo. Po získání bakalářského titulu učil Balbín na gymnáziu a potom dál studoval teologii. Za švédských útoků proti Starému Městu pražskému bránil se studentskou legií, také s profesorem Jiřím Plachým, s malířem Karlem Škrétou, s lékařem Marcim z Kronlandu pravobřežní předpolí Karlova mostu. a dokonce byl při útoku Švédů zraněn.
      Balbín pak zvolil dobrovolně misionářství ve východních Čechách, tj. obracení evangelíků na katolickou víru, ale jezuité ho určili na místo učitele gymnázia. To vykonával do 40 let (1661), kdy mu byla tato činnost zakázána. Příčinou byly jeho sklony k pedofilii, které poškozovaly jméno řádu. Nešlo tedy ani o Balbínovu malou řeholní pravověrnost ani o jeho přílišné vlastenectví.
      P.HORA píše: "Všechna Balbínova díla byla nesena pravověrným duchem katolictví, nábožností, loyalitou k Habs- burkům, současně však vřelým češstvím. Skutečnou příčinu Balbínových problémů - pedofilii - vyslovili veřejně až roku 1983 autoři Kučera a Rak.
      "Časté střídání pobytů - Jindřichův Hradec, Klatovy, Český Krumlov, Jičín, Litoměřice, Chomutov - bylo vysvětlováno jako pronásledování českého patriota. Takových patriotů mezi řeholníky bylo více, např. piarista Tomáš Pešina z Čechorodu, jezuitů bratří Tannerové, Jan Kořínek až po Koniáše.. Životní komplikace působila Balbínovi jeho úchylka spojená s konfliktností jeho povahy, projevovat až bolestínskou nespokojenost, kritiku."
      Balbínovu "Obranu jazyka slovanského" považuje P.HORA za přecenění, protože vlastně vyšla až po dvou stoletích a neměla "ve svém čase pražádného účinu - byla prý "pouhým výkřikem do šuplíku". Hodnotí kladně Balbínovou historické a vlastivědné dílo přes všechny jeho omyly a třebaže ho neukončil (napsal 2500 stran textu). Balbín prý ovlivnil dějiny mnohem více dvěma jinými díly: knihou Svaté Čechy se soupisem 134 českých světců, za druhé životopisem Jana Nepomuckého. Tato díla byla přeložena do několika desítek jazyků, třebaže měla několik omylů, např. smrt Nepomuka nebyla 16. 5. 1383, ale ve skutečnosti 20. 3. 1393. Balbínovou bezděčnou zásluhou byla pak pozdější nepomucenská procesí květnová, která se měla správně konat v březnu.
      P.HORA se však vůbec nezmiňuje o Balbínově přínosu v teorii kultury, jazykozpytu aj. P.Hora chybně uvádí i rok vydání českého překladu Balbínovy knihy. Vyšel přesně 25.května 1869, nikoliv až 1896.
      Z citace Balbína:
      "Vysoká poloha české země jistě způsobuje úrodnost, zdravou krajinu i povětří. Čím je totiž něco položeno výše, tím je to zdravější, úrodnější, svěžejší a vůbec zdatnější. Z vysoké polohy Čech vyplývá, že jsou velmi přístupné větrům, které je doslova vysmýčí, což přispívá k zdravému ovzduší. Připoj k tomu, že naše hora nejsou holé, nýbrž porostlé stromy s žaludy nebo jedlými plody. Tak aspoň poznáš jejich úrodnost. Přečetné plochy jsou pokryty jehličnatými a jinými stromy, jež svou vůní vylepšují a pročišťují vzduch ..."
      "České země se napájí pouze vlastními vodami, z čehož můžeš usoudit, jak vysoko je položená ta krajina. Říční toky se od nás hrnou do Severního a Černého moře. ... Labe pramení ve Vandalských horách,, kterým se říká Obří, Sněžné, Ripské nebo Krkonošské. Scaliger nazývá Labe Halb, tj. půlící německé kraje na polovinu. Na východě je to hlavně řeka Morava, která dala své jméno zemi, dále Svitava, Švarcava, Jihlava, Dyje, řeky, jež vyvěrají ze svých pramenů a studánek buď na českém území nebo mimo ně, a po ztrátě svého jména darují své vody na jihu Dunaji.
      "O Češích nelze říci, že by byli bledí a zažloutlí ... Zdravé lidi je možno přirovnat k listí: lidé jsou u nás zdatní a rozložití. Mají opravdu barvu a pevné tělo se zdravou mízou. V dětství je pro ně příznačná nápadná veselost, v dospělosti u obojího pohlaví živost a půvab. Duch českého jazyka se velice odlišuje od váhavých a mrzoutských povah jiných národních skupin."
      "...Na nejednom místě u Krumlova se pod patronací Rožmberků, nyní knížete Eggenberga, dobývá stříbro - a jak jsem slyšel - s pěkným výsledkem. Materiálu se užívá v mincovně k ražbě peněz.
      Ke krumlovským náleží stříbrné doly nalžovské a v Hrádku. První dávají značné množství mědi, zvláště proslulý byl roku 1530. Doly v Hrobu u Oseckého kláštera a roztocké doly na stříbro již neexistují a jsou asi vyčerpány.
      Královské město Stříbro se tak asi jmenuje proto, že při stavbě nejstaršího opevnění bylo prý roku 1131 nalezeno v základech několik stříbrných hrud, na radnici pak uschováno podle pověsti až do časů Rudolfa II. čtyřiadvacet bochníků přiměřené velikosti (podle jiných pouze 12). Co jsem krátce předtím napsal o krumlovských dolech, není nic nového. Mám u sebe přesné záznamy rožmberských dolů, několik uvedu jako příklad. Roku 1521 vyrubali na šachtě sv.Vojtěcha tolik stříbra, že je prodávali po hroudách. Se stříbrem byla promíchána zlatá ruda tak bohatě, že po oddělení tvořilo čisté zlato téměř jednu třetinu. Doly daly téhož roku 432 hřiven stříbra a 140 hřiven zlata. Petr, hlava rožmberské rodiny, oddělil ze všech třiceti dílů čtyři části a s velkou péčí je rozdělil špitálům, chudým a studentům, aby se zavděčil Bohu.
      Bůh, vyburcován takovým dobrodiním, odpověděl velkým výtěžkem dolů, zvláště nalžovských, pokud šlo o stříbro a krumlovských, máme-li na mysli zlato...
      Hercynský les chová zubry, jak dokládá Münster, a to je výsada jen mála zemí ... Dokazuje to původ rodu pernštejnského, o jehož zakladateli se čte: jakýsi prostý člověk, říká se že uhlíř, nebojácný a silný muž, zastihl v lese zubra. Dlouho se potýkal se zvířetem, až ho udolal, chřípím houžev provlékl a tak vedl ke knížeti. Některá zvířata totiž ihned zkrotnou, když jsou přemožena, jako třeba sloni. Kníže dal jemu i potomkům do znaku zubra s kruhem v nozdrách.
      Medvědi se rodí a vyrůstají v lesích jen poněkud hlubších. Viděl jsem v Krumlově medvědy, kteří si nezadali s dlouhými medvědy z Polska. Viděl jsem také medvídky o málo větší než chrti. Kůži jednoho takového jsem dostal u Rožmberka darem.
      Každodenní lovy nám poskytují i rysy, kance vlky, jeleny, daňky, srny, lišky, kamzíky, jezevce, lasičky, kuny a bobry. Bobry se to jen hemží na březích Orlice. Železné sklopky je dokáží sevřít tak pevně, že je připraví o život. Viděl jsem však i lidi, žalostně usmrcené místo bobrů. Tito ubožáci se neopatrně dostali na břeh a vůbec nepomyslili na nástrahy.
      Mnoho je ovcí. Dvůr, kde se nemohou dopočítat tří set ovcí, je nepatrný. V naší době chovala Lidmila ze Šternberka v Libochovicích dvacet tisíc ovcí. Každá přináší půl zlaťáku za jehně, pak za vlnu, za sýr, nemluvě o hnojení pozemků, jež přihnojují.
 

---

Bohuslav Balbín