Ročník XXI. (1997)
Pořadové číslo 264.

2.

Mariánské Lázně
28. února 1997
OBSAH 
 

Dům prázdný ale plný historie
Klebelsbergův palác alias Weimar alias King of England alias Kavkaz
Goethovo náměstí před rokem 1818
l Hrabě Klebelsberg staví svůj palác l Otevření paláce v sezóně 1821 l Právo šenku a výčepu vína l Vlastnické postoupení paláce paní Amálii l Klebelsbergův palác a četné návštěvy l Goethe a Klebelsbergův palác l Příjezd výmarského panovníka l Levetzowovi v dalších letech l Přejmenování domu na hotel Weimar l Ulrika majitelkou hotelu 1861-1870 l Nový majitel Hammerschmied l Slavní hosté v domě Weimar do roku 1945 l Dům s čp.9 po druhé světové válce

Ing. Richard Švandrlík: Bohuslav Balbín a jeho popis tepelských kyselek
375 let od narození českého učence, historika, zapomínaného vlastence

Bohuslav Balbín: O kyselkách a léčivých pramenech na území ctihodného tepelského kláštera
K úšovickým kyselkám
l Podhora za Teplou l Ohrožení Karlových Varů l Balbínovy zajímavosti

Čítárny a knihovny v minulosti

Tepelské oplatky

Ing.Richard Švandrlík: Vzpomínky na nemocného krále
Pár slov z lékařského pohledu na krále
l Král Eduard VII. jako nimrod l Nejtěžší host l Na Kladské l Král na balkóně l Král v lázních l Přívětivý monarcha v lázních

První letadlo nad Mariánskými Lázněmi

Mgr. Václav Kohout: Listujeme v Mariánskolázeňských novinách v roce 1907
Před devadesáti lety pokračuje konjunktura Mariánských Lázní

Ing. Richard Švandrlík: Svatý Vojtěch
České názvy tepelských obcí
l Gnirs a S.Adalbert l Schaller 1788, Sommer 1838 l Orth-Sládek 1870 l Franz Klement 1878 l Na místě l Doslov

Mrázovský pomník

Pohlednice s anglickým králem v Mariánských Lázních

Kalendář březen 1997

Kalendář duben 1997
 

V březnu 1997 vyjde Hamelika číslo 3 s tématem Historie bývalého hotelu CASINO v Ruské ulici pod názvem - Viktor Petzoldt "Erinnerungen an meine 40-jährige Hoteltätigkeit".


Ing. Richard Švandrlík

(Věnováno Mudr.Vladimíru Křížkovi, DrSc., k morální podpoře jeho úsilí za záchranu domu čp.9)
Dům prázdný, ale plný historie
Klebelsbergův palác alias Weimar alias King of England alias Kavkaz

Goethovo náměstí před rokem 1818
 
      Goethovo náměstí se svou nádhernou polohou a s domy palácového typu dýchne na návštěvníka, přicházejícího odspodu z města atmosférou počátků Mariánských Lázní.
      Už před rokem 1818 vznikal zastavovací plán budoucích lázní a uvažovalo se o pohodlné cestě - o propojení Křížového pramene s koupelovým centrem u Mariina pramene pod vrchem Hamelikou. To se brzy realizovalo a obě lázeňská centra - pitné a koupelové - byla spojena přímou cestou, která vznikla zplanýrováním značně hrbolatého terénu a založením topolové aleje. Topolová alej na prvních rytinách Mariánských Lázní naznačuje, že poslední vykácené kanadské topoly (po 1980) patřily k této původní aleji.
      Na zastavovacím plánu je vyznačeno Horní náměstí (Goethovo náměstí) ve svahu nad touto cestou. Náměstí - to byla celodenně prosluněná lokalita, natočená na jihozápad. Zlákala první lázeňské "podnikatele", kteří dali přednost slunnému místu před nabízenými údolními parcelami. Vznikl půlkruh lázeňských domů, které stavěl pro zájemce klášterní stavitel Anton THURNER.
Kromě mimořádné sluneční polohy tu byl i nádherný výhled dolů do údolí a na protější svah vrchu Darnbergu (dnes Suchý vrch 650 m n.m. - už na nejstarší mapě ze 17.století je uváděn jako "Hohe Dürre", později pak Darnberg).
HORNÍ NÁMĚSTÍ ve 20.letech 19.stol.: (zleva) čp.13 - Vídeňský dům, čp.12 - Zlatá Koruna, čp.11 - Zlatý Hrozen, (uprostřed) čp.10 - Zelený kříž, čp.9 - Klebelsbergův palác, čp.8 - Černý orel, (vpravo) čp.7 - Hvězda
      Roku 1820 předložil inženýr Brettschneider a zahradník Skalník podrobnější plán Horního náměstí, v jehož středu byl instalován vodotrysk. Byl zásobován vodou z výše položené studny v dnešní Lesní ulici. Od vodotrysku se rozbíhaly na všechny strany náměstí parkové cestičky s alejemi mladých stromků. To byla scenérie pro odpolední procházky lázeňských hostů.
      Realizovat plán - to nebyl lehký úkol. Bylo nutno odstranit velké nerovnosti a hrbolatosti ve svahu, výmoly, skaliska, balvany, vysušit bažinky. Po deštích se po budoucím náměstí na svahu valily "nebeské" dešťové vody a rozrývaly už upravené parkové cesty.
      Severní strana náměstí byla zastavěna a uzavřena nejdříve. Na jihovýchodní straně však zůstávaly stavební "proluky" a ještě v roce 1821 nabízel opat Reitenberger volnou stavební parcelu mezi domy HVĚZDA a "Král bavorský" (dnes SKALNÍK, čp. 4, předtím Sevastopol) pro židovský hostinec, aby uzavřel i druhou stranu náměstí. Ta však už nikdy uzavřena nebyla - snad ku štěstí místa. Dnes touto prolukou vybíhá Karlovarská ulice vzhůru k lesu.
 
Hrabě KLEBELSBERG staví svůj palác

      Na Horním náměstí zůstávala ještě v roce 1820 volná, nejvýše položená východní strana pod lesem. Stavba, která by tu byla umístěna, musela by logicky vévodit celému náměstí. Proto uvítal klášter Teplá zájem bohatého a vlivného hraběte Franze von KLEBELSBERG-THUMBURGA, že tu postaví palác. Jelikož chybějí dokumenty o dohodě hraběte a kláštera Teplá, můžeme pouze usuzovat, že tato jednání byla vedena již roku 1817, nejpozději počátkem roku 1818.
      Ve své žádosti ze dne 10.června 1818 žádal totiž lékárník Karl BREM o stavební povolení na parcelu "mezi Klebelsbergem a Kriegelsteinem" (tj. mezi majiteli sousedních pozemků, na kterých dnes stojí Kavkaz a Hvězda).
      Přítomnost více členů rodiny Klebelsberků v Mariánských Lázních v roce 1819 prozrazuje, že stavba paláce začala. V Mariánských Lázních - jak uvedeno - stáli budovatelé před značnými terénními těžkostmi. U každé stavby se proto počítalo se dvěma až třemi roky pro výstavbu domu. Klebelsberkův palác byl otevřen v květnu 1821.
      Počáteční pospolitost zdejší lázeňské společnosti dovolovala hraběti, aby spolu s baronkou Amálií von Levetzow u sebe hostili nejurozenější a nejznámější hosty Mariánských Lázní. Byl to právě Johann Wolfgang von GOETHE, který patřil mezi první hosty paláce a svým pobytem v létě 1821 mu vdechnul poctu "genia loci".
      Před rokem 1824 se paláci říkalo Klebels-berkův palác ("Klebelsbergischer Palast"). Jako majitel byl uváděn hrabě a jako správce domu (tzv. Hausherr), byl zapsán svobodný pán Friedrich Lebrecht von BRÖSIGKE.
      Manželé Brüsigkeovi byli rodiče paní baronky Amálie von Levetzow. S touto baronkou žil hrabě Klebelsberk, avšak nemohl být s ní dosud ženat, protože podle tehdejších zákonů se nesměla rozvedená paní von Levetzow znovu provdat, dokud její bývalý manžel žil. Baronka byla již dvakráte provdána. Z prvního manželství s panem Levetzowem byla dcera Ulrika. Po jeho smrti se baronka znovu provdala za bratrance zemřelého muže a měla s ním dcery Amálii a Bertu. S druhým mužem - rovněž jména Levetzow - se rozvedla, ale provdat se nesměla, dokud její bývalý manžel žil. Cestovala dokonce až do Říma, aby si u papeže vymohla výjimku, ale marně.

Otevření paláce v sezóně 1821

      V roce 1820 se Klebelsberkův dům ještě neuvádí v seznamu mariánskolázeňských domů, sepsaném lázeňským inspektorem Richterem. Probíhaly však už terénní úpravy a náročné stavební práce - vždyť šlo o dosud největší stavbu v Mariánských Lázních.
      V dubnu a květnu 1821 se však vynořuje nový dům v celé kráse. Je dvoupatrový, má třináct oken v průčelí a šest oken na křídlech, po stranách průčelí jsou dva vjezdy pro kočáry a nad hlavním vchodem ve středu je vyhlídkový balkón. Na terase před palácem, blíže k domu U zlatého hroznu, je velký, pohodlný, polokruhový dřevěný altán. Je to v místech, kde dnes stojí Goethova socha.
      Klebelsberkův palác měl 35 pokojů, tři kuchyně, stáje pro 24 koní a remízy pro 10 povozů. V květnu 1821 byl stavebně dokončen.
Podle pozemkové knihy postavil palác hrabě Franz Klebelsberg von Klebels. Budova byla zdaleka největší ze všech zdejších domů. Měřila 480 čtverečních klafterů (počítáme-li klafter necelé dva metry, pak jde o plochu o cca 1800 m²). Ve stráni bylo nutno kopat rozsáhlé plochy pro dvůr a prostranství zplanýrovat. Dvorní prostor měl pak 380 čtverečních klafterů (cca 1400 m²). Za dvorem ve svahu byly založeny zahrady o rozloze 1152 čtverečních klafterů (cca 3700 m²).
      Klebelsberkova stavební iniciativa v Mariánských Lázních byla hodnocena jako významný kulturní počin. Dům byl stavěn podle plánů Zemského stavebního ředitelství (nepochybně Jiřího Fischera) se vším pohodlím a jako ozdoba nových lázní.

Právo šenku a výčepu vína

      Dům obdržel bez problémů právo pohostinství, tj. právo ubytování, a právo šenku - a to na věčné časy. Roční nájem činil 24 zlatých za dům a pozemek, dalších 24 zlatých za právo čepovat víno. Výčep piva byl vázán, jak bývalo obvyklé, na odběr vrchnostenského piva z klášterního tepelského pivovaru. Zvláště významný byl výčep vína.
      Vinárna tu byla povolena 24. prosince 1821. Bylo to první a nějaký čas i jediné zařízení toho druhu v Mariánských Lázních. Až později dostal toto právo také hotel KLINGER.

Vlastnické postoupení paláce paní Amálii

      Povolení k výčepu vína předal hrabě Franz KLEBELSBERK písemně 10. března 1822 paní Amálii von Levetzowové. Teprve z roku 1835 je však listina, podle níž postupuje hrabě Klebelsberk hotel již pod jménem "Stadt WEIMAR" svobodné paní Amálii von Levetzowové, třebaže na listině dole je původní datum - Praha 10. března 1822.
      Listinou jí postupuje dům čp.9 v Mariánských Lázních s dvorem a zahradami, s právem stravování hostů a výčepu piva, čímž se v hrabě považuje majetkově "za plně osvobozeného od tohoto domu". Jako svědkové jsou na listině podepsáni hrabata Wratislaw a Josef Dietrichsteinovi. Touto listinou bylo zřejmé, že po její smrti budou Amáliiny dcery Ulrika, Amálie a Berta dědičkami tohoto domu. Mohutná stavba, napojená dvěma vjezdními oblouky na sousední domy, vytvořila dominantu náměstí a vyvolávala už tehdy pocit jednotného stavebního celku se sousedními domy, jak patrno z kresby.
      Na terase před budovou, v místě dnešního Goethova pomníku, stával onen překrásný, přízemní dřevěný pavilón, kde se odehrávala velká část lázeňského dění kolem Goetha v místě.
      U rodinné tabule se jedlo velmi dobře a stejně tak lahodným jako cenově dostupným nápojem bylo víno, které si J.W. Goethe později (tj. v roce 1823, kdy už bydlel v domě U Zlatého hroznu u paní Doeltschové), nechával přinášet z Klebelsberkova domu. Utratil za ně na 200 zlatých. Jídlo však přinášeli Goethovi z hostince Klingeru.
      Správci Klebelsberkova domu byli rodiče paní Amálie - svobodný pán Friedrich Lebrecht von Brosigke a paní Ulrika von Brösigke, rozená von Löweklau. Přijížděli do Mariánských Lázní v dubnu z Drážďan nebo ze svých pomořanských statků, provázeni často slečnou Henriettou von Bartels, později také neteří Augustou von Löwenklau z Třebívlic.

Klebelsberkův palác a četné návštěvy

      Zatímco hrabě Klebelsberk navštívil Mariánské Lázně již roku 1816, baronka von Brösigke s paní baronkou Levetzowovou přijely společně s poručíkem Neumannem z Berlína poprvé až 1. září 1818.
      Ale v příštím roce přijíždí baronka von Levetzowová 19.srpna 1819 s dvěma dcerami z Prahy a ubytovávají se v domě U zlatého hroznu u paní Doeltschové. Jméno hraběte Klebelsberka sice chybí v dokumentech; podle kurlistů byl ve stejné době zcela jednoznačně hostem rovněž v domě U zlatého hroznu. V létě 1819 sem přijíždí jedinkrát Klebelsberkova manželka - hraběnka Anna Klebelsberková, bydlí však v domě Hvězda.

Goethe a Klebelsberkův palác

      Goethovy návštěvy Mariánských Lázní byly nesčíslněkrát popsány, proto jen připomenutí, že Goethe pobýval dvakrát v Klebelsberkově paláci - v letech 1821 a 1822. Na domě bývala Goethova pamětní deska - až do roku 1945. V domě vytvořený obraz Ulriky von Levetzowové od malíře Scherera dává tušit, že byl asi také tvůrcem bohatých vnitřních maleb v pokojích paláce.
      O tom, jací již v prvních desetiletích bydleli v paláci význační hosté, informují Goethovy deníky, psané v Mariánských Lázních. Za časů, kdy Goethe v domě trávil dva letní pobyty, se tu ubytovávali rádi jeho přátelé a známí, aby s ním sdíleli společnou tabuli u oběda. Správce domu, pan Brösigke, věděl dobře, jakého to má hosta v domě, a proto ho vždy zval k jídlu "k rodinné tabuli". A také hrabě Klebelsberk přiváděl k rodinnému stolu své přátele, návštěvy a urozené hosty, a tak zde Goethe poznal další zajímavé postavy, pobývající tehdy v lázních.
      V denících z léta 1821 uváděl Goethe jména: velkokníže všech Rusů Michael Ruský, princ Fridrich "von Sachsen-Coburg,Gotha, Altenburg", kníže Maxmilián Thurn und Taxis, kněžna Reußová, hraběnka Žofie Strachvicová, president Josef von Zorboni di Sposetti, tajný legační rada Conta, plukovník von Linker, baronka von Dankelmannová, tajný rada a kancléř Friedrich von Beulwitz, svobodná paní Amalie von Levetzowová s Ulrikou, ruský dvorní rada Josef Ritter von Hamel, generálmajor Alexandr Aledinský, plukovník osobní gardy Karl von Harder, komoří junker Ernst von Münchhausen, generál Steinmetz, pražský flétnista Jan Sedláček, dráž- ďanský mědirytec Johann Friedrich Roßmässler. Většinou bydleli v paláci. Goethe byl v čilém styku s představiteli Mariánských Lázní (jako doktoři Heidler a Scheu, lázeňský inspektor Vendelín Gradl a vojenský komisař hrabě Anton Gorcey, policejní komisař Richter z Prahy) a tepelského kláštera (převor Reitenberger, prefekt Benedikt Steinhäuser, profesor Josef Zauper). Tito přicházeli za Goethem do Klebelsberkova paláce a zde s ním jednali.
      V roce 1821 obýval Goethe pokoje v 1. patře (přízemí) a byl s nimi velmi spokojen ( "anständige, ja prächtige Zimmer"). V roce 1822 se ubytoval v druhém (prvním) patře v pokojích, které mu byly nabídnuty při jeho příjezdu. Ale po několika dnech je vyměnil s bydlením o patro níže, které bylo spojeno s altánem a více se mu zamlouvalo (tj. v přízemí).
      Rovněž v roce 1822 při svém pětitýdenním pobytu poznal nebo se opět sešel v paláci s mnoha osobnostmi, jak uvádí ve svých denících: kníže Klement von Khevenhüller-Metsch, přímý účastník bitvy národů u Lipska 1813, ruský důstojník a spisovatel kníže Alexandr Labanov-Rostovský, korunní princ von Hohenzollern-Sigmaringen, bavorský vyslanec hrabě Johann von Luxburg z Mnichova, maršál baron Ferdinand von Fircks, který přicestoval z Drážďan, ruský generálmajor Alexandr von Jermalov z Paříže, rakouský státník, známý c.k.maďarský dvorní rada hrabě Vincenc von Batthianyi (bydlel v Klingeru), kníže Barclay de Tolley, spisovatel a skladatel hrabě Georg von Blankensee, vrchní apelační rada a profesor práv Dr. August Zikmund von Kori z Jeny, známý přírodovědec Christian Leopold von Buch (1774-1853), pruský generálmajor pan von Schack, první adjutant pruského prince, dále pruský major Friedrich von Wartenberg, který zde v roce 1832 zemřel v sousedním "Zeleném kříži" a kterému byl postaven první památník v lese za ředitelstvím lázní. Kámen pro tento nejstarší památník byl sem přivezen z Prahy a odhalen roku 1836. Dnes je v muzeu.
      Mezi nejmilejší Goethovi přátele patřili především hrabě Kašpar Šternberk (1761-1838), který tu byl v letech 1822-1823; švédský chemik Berzelius (1779-1848), který tu prováděl analýzy zdejších pramenů v sousedním Bremově domě U černého orla; ruský malíř a portrétista Orest Adamovič Kiprenskij (1783-1836), nazývaný "ruským van Dyckem", který sem přijel ve společnosti svého pána, Alexandra Lobanova-Rostovského. Kiprenskij zde portrétoval J.W. Goetha i Josefa Dobrovského.
      Doktor Fidelis Scheu sem přicházel za Goethem ze sousedního domu "U Zeleného kříže". Princezna Acerenza stejně jako slavná pianistka Marie Szymanowská a její sestra Kazimíra, provdaná Wolowská, sem přicházely z Klingeru, kde bydlely.
      Pro úplnost saháme naposledy na Goethovy deníky s výčtem známých osobností, s nimiž se Goethe roku 1823 v Mariánských Lázních stýkal a které většinou tvořily onu Goethovu "společnost na terase":
      hrabě Klebelsberk s Levetzowovými, věrný host zdejších lázní major Friedrich von Wartenberg z Berlína, český hrabě c.k.polní maršál-poručík Johann Nostic s hraběnkou a dvěma dcerami (bydlí v Hvězdě), pruští generálové generálmajor von Schack - otec a syn, oba s manželkami (junior byl adjutantem pruského prince), pruský tajný rada a vrchní president Friedrich von Bülow z Berlína s manželkou, ruský baron a carský adjutant, kapitán Preobraženského gardového pluku von Stroganoff s manželkou (bydleli v domě Říman), svobodný pán Ludvík von Mannsbach z Greizu, státník hrabě Vincenc Batthianyi a dvorní mistr Jakob Wagner z Vídně (oba bydleli v Klingeru), Bernhard svobodný pán von Seckendorff z Frankfurtu, Její Jasnost, panovnice kněžna Pauline von Hohenzollern-Hechingen s hraběnkou von Loeben z Berlína (obě bydlely v Zeleném kříži), Její královská Výsost vévoda Württemberský Ferdinand Friedrich August s paní vévodkyní, baronesou Wittenbachovou, s dvorním radou von Schafferem z Regensburgu a s baronem von Engelhartem, adjutantem Jeho Výsosti, Jeho císařská Výsost princ Eugen, vévoda von Leuchtenberg, kníže z Eichstadtu neboli Eugen Beauharnais, spolu s rytířem von Planai, dvorním kavalírem Její královské Výsosti a s osobním lékařem královské Výsosti, doktorem Widnmannem z Mnichova (bydlejí u Bílé Labutě), hrabě St. Leu neboli Louis Bonaparte, Napoleonův bratr a exkrál holandský, český učenec Josef Dobrovský, paní Karolina von Humboldtová, manželka slavného Viléma Humboldta, mladý vídeňský spisovatel Johann Karl Braun von Braunthal, pruský spisovatel Felix Theodor von Bernhardi, Orest Adamovič Kiprenský, malíř Wilhelm Hensel, který zde načrtl Goethův portrét, a s ním dvorní divadelní herec Pius Alexander Wolff z Berlína (bydleli v Saském domě), atd. Samozřejmě že sem patří i premonstráti, lázeňští inspektoři a lékaři.

Příjezd výmarského panovníka

      V letech 1823 a 1826 tu pobývala Její královská Výsost, výmarský velkovévoda Karl August z Saska-Výmaru-Eisenachu ("Serenissimus" - jak ho Goethe nazývá v denících). S ním přijel jeho osobní lékař Wilhelm Rehbein, též Goethův lékař, velkovévodův komoří major Friedrich von Germar a rada Karl Christof Hage; v té době i Goethova protivnice paní von Heggendorf, dřívější herečka Karolina Jagemannová, se svým synem Augustem. Velkovévoda v roce 1823 se ubytoval v oněch "nádherných" reprezentačních pokojích v Klebelsberkově paláci, v nichž bydlel v letech 1821 a 1822 Johann Wolfgang von Goethe.

Levetzowovi v dalších letech

      Třebaže se jméno Klebelsberk ještě několikráte objevuje v kurlistech, mizí z nich jména Levetzowových. Ulriččina babička, baronka Ulrika von Brösigke zemřela v Mariánských Lázních 6.října 1829, byla pochována na úšovickém hřbitově a odtud roku 1836 exhumována a převezena do hrobky do Třebívlic. Baron Friedrich Lebrecht Brösigke se uvádí v Mariánských Lázních ještě roku 1831 v soupise příspěvků, sbíraných na boj proti choleře.
      Ještě v roce 1838 uvádí SCHMIDINGER v seznamu domů hraběte Klebelsberka jako majitele domu, v roce 1853 však uvádí Adalbert DANZER jako majitelku paní von Levetzowovou. Mezitím došlo konečně k její svatbě s hrabětem Klebelsberkem.. Naposledy se nám důvěrně známá jména objevují v kurlistech z 9. června 1853.
      Jsou to: "paní Amalie von Levetzowová, rozená von Brösigke, se slečnou, svobodnou paní Ulrikou von Levetzowovou, tzv. "Stiftdamou" Svatého Hrobu, a se slečnou, svobodnou paní Bertou von Levetzowovou, "Stiftdamou" v Dobertině u Vídně, a dále s panem Franzem hrabětem von Klebelberkem z Třebívlic."

Přejmenování domu na hotel Weimar

      Na počest výmarských hostů byl později Klebelsberkův palác přejmenován na "Gasthof zur Stadt Weimar", později zkráceně Hotel Weimar.Do tohoto paláce jezdíval vévoda z Württemberku, korunní princ ze Saska-Altenburgu; stálým hostem byl strýc Goethův - bankéř Salomon Heine. Hudební skladatel a houslový virtuos Louis Spohr (1784-1859) tu bydlel v roce 1830 a napsal na počest Mariánských Lázní valčík, opus číslo 89 "Vzpomínka na Mariánské Lázně".
      Po smrti starého pána von Brösigke zůstával dům přes zimu uzavřený a opuštěný. Volební soupis z roku 1848 uvádí dům prázdný, bez obyvatel.

Ulrika majitelkou hotelu 1861-1870

      Po smrti své matky zdědila Ulrika von Levetzowová hotel a 24.května 1861 ho pronajala správci Filipu Hammerschmidovi. Po devíti letech, v roce 1870 sepisují kupní smlouvu, podle níž univerzální dědičky svobodná paní Ulrika a svobodná paní Berta Leverzowová prodávají za 2000 zlatých dům Weimar Filipovi Hammerschmidovi.

Nový majitel - Hammerschmied

      Hammerschmiedovi pocházejí z bavorských Horních Franků a přišli do Čech do farní obce Vranova v Císařském lese. Byli zemědělci a kováři. Když 6.března 1870 koupil Filip Hammerschmid hotel Weimar, pustil se 1872 do přestavby domu v podobě, dosud jen velmi vzácně se objevujícího na rytinách. Dvoupatrový dům - palác - ztratil svůj dominantní charakter: Byl tehdy ve stejné výši jako sousední dva domy. Už nijak nedominoval na náměstí, jakoby ustoupil novému římskokatolickému kostelu a respektoval jeho centrální úlohu na náměstí. Weimar však byl v mimořádně příznivé, prosluněné lokalitě.
      Filipův syn hoteliér Josef Hammerschmied (* 2.9.1856, + 26.7.1928) byl velkým propagátorem moderního cestovního ruchu, v letech 1908-1923 byl členem městského zastupitelstva, po smrti starosty Dietla byl navržen na starostu, ale ve volbě v radě neprošel. Za první války místostarostou a ředitelem městské spořitelny. Svůj hotel nechal v roce 1904 přestavět - především pro nového slavného hosta - anglického krále - velkorysým způsobem do dnešní podoby.
      Nutno podotknout, že ve své době šlo o grandiózní stavbu s nádhernou reprezentační fasádou, rovněž v interiéru nejmoderněji vybavenou. Stejně tak velkolepé byly úpravy zahrad domu za dvorem. Plány přestavby hotelu připravil v secesním slohu vídeňský architekt Arnold Heymann. Z těchto pohledů je souvislost přestavby hotelu a předchozích pobytů anglického krále v hotelu (v letech 1899,1900, 1903) nepochybná.
      V prvním patře domu Weimar trávil pak své letní rekondiční léčebné pobyty až do roku 1909 anglický král Eduard VII. Ze všech památek na krále v domě přežila jen jeho pamětní deska, snad proto že je nevýrazná na balkóně v prvním patře budovy.
      Posledním majitelem domu byl do roku 1945 Theodor Hammerschmied a po něm vdova.

Slavní hosté v domě Weimar do roku 1945

      Z četných slavných hostů doby od poslední přestavby se připomínají jen někteří, náhodně podle jejich životopisů - ruský basový pěvec Fjodor Šaljapin (1912), jugoslávský král Alexandr s královnou Marií (kol 1924), sovětský teoretik kultury Anatolij Vasiljevič Lunačarský (1933), který tu měl v letech 1983-1990 pamětní desku, když brzy po válce byla odstraněna historická pamětní deska J.W.Goetha.
      Prostory prvního patra, v nichž strávil anglický král Eduard VII. osm letních pobytů (s výjimkou prvního z devíti, kdy bydlel v hotelu Klinger), měly po roce 1945 zachováno původní vybavení z doby královy, včetně dvou velkých obrazů krále a kloboučnice Mizzi Pistlové, s nábytkem, koženými křesly a vším pohodlím. Byly v padesátých letech vyklizeny a původní nábytek se dílem poztrácel dílem byl zničen. V těchto historických prostorách probíhala četná králova diplomatická jednání s ministry a státníky. V srpnu 1904 se tu setkal s rakouským císařem Františkem Josefem I., v roce 1907 proběhlo jednání s ruským ministrem zahraničí Izvolským a francouzským expremiérem G. Clemenceau, které položilo základy budoucí Trojdohody, namířené proti expanzi Německa a Rakousko-Uherska. V roce 1922 tu údajně proběhla jednání československo-jugoslávská za účasti prezidenta T.G.Masaryka.
      Německý maršál August von Mackensen, který velel za první světové války německým vojskům na východní frontě a po něm na Východě nazvána Mackensenova linie, tu pobýval v roce 1939. Přijel sem jako 90letý již po záboru pohraničí hitlerovským Německem a ve svatém nadšení se hovořilo o tom, darovat tomuto hrdinovi Mariánské Lázně s přejmenováním na Lázně Mackensenovy.

Dům s čp.9 po druhé světové válce

      V roce 1945 po skončení války po příchodu Američanů do města přejmenovali vojáci budovu na KING of ENGLAND a náměstí na Americké náměstí. V domě bydleli američtí důstojníci a vojáci.
      Kol roku 1950 bylo však přejmenováno náměstí na náměstí Klementa Gottwalda a dům na Kavkaz. Dům převzala lázeňská organizace Čs.státní lázně v Mariánských Lázních, stavebně přestavěla tak, že došlo k propojení s oběma sousedními domy. Areál sloužil jako lázeňské sanatorium do roku 1990, pak jako lázeňský hotel, v roce 1994 byl vyklizen a od té doby je opuštěn. Očekávaný prodej italským zájemcům se nerealizoval a budova - zprvu za 105 miliónů Kč - je stále "For sale".
      Slavné osobnosti tu pobývaly jistě i v posledních desetiletích. Osobně vím pouze o posledním z nich - o spisovateli Pavlu Kohoutovi, kterého jsem tu uváděl na besedě s německými hosty v roce 1992. Kohout byl též spoluautorem zdařilé publikace o Mariánských Lázní z roku 1960, později přísně zakázané k prodeji.
      Protože tento kuriózní dům patří mezi chráněné památkové objekty, nadto leží v památkové zóně města, předpokládá se, že by měl být centrem pozornosti vedení města, co se týká jeho záchrany v původní podobě.
 

Ing. Richard Švandrlík

375 let od narození českého učence, historika, zapomínaného vlastence
Bohuslav Balbín a jeho popis tepelských kyselek
      Bohuslav Balbín se narodil 3. prosince 1621 v Hradci Králové jako nejmladší ze sedmi dětí purkrabího Lukáše Balbína.
      Už Balbínův praděd, slavný Jiří Škornice Balbín z Vorličné, byl primátorem v Hradci Králové (1584). Byl povýšen do stavu rytířského a zemřel 15. 3. 1589. Ve stejném roce zemřel i jeho syn Jan Balbín. Po něm zůstali dva synové - Lukáš (Balbínův otec) a Jiří. Lukáš byl purkrabím v Pardubicích a zemřel jako 37letý roku 1622, krátce po narození syna Bohuslava Ludvíka. Zdá se, že Bohuslavovi byl kmotrem sám vojevůdce Albrecht z Valdštejna, jak uváděl později samotný Balbín
      V těžké době válečných kontribucí po smrti otce ztrácela vdova Zuzana roz.Vodičkovna jmění a musela v roce 1636 prodat dům v Hradci jezuitům. Balbín vzpomíná na svou matku známou v Hradci jako "paní Zuzanu", rozšafnou, která uměla vařit z bylinek různé léky.
      O matce psal Balbín, že kdysi poslala služku pro byliny na zbořeniště hradeckého zámku. Tam prý služku potkalo děvčátko v bílém, které se jí ptalo, zda jde od paní Zuzany a zavedlo služku k zasypanému sklepu. Byl plný peněz a děvčátko nabízelo služce, aby si vzala. Ta se však bála a tak děvčátko vyneslo něco peněz a nasypalo služce do sukně. Služebná rychle odcházela a děvčátko za ní volalo, aby si opět přišla pro peníze. Paní Zuzana použila peněz ke splacení dluhů, ale služka už odmítala jít znovu na zámek.
      Zchudlou vdovu s pěti chlapci a dvěma dcerami vzal k sobě na zámek do Častolovic šlechtic Otto z Oppersdorfu. Mladého tělesně slabého a často nemocného Bohuslava vychovávala matka a babička. Do přírody ho často brával i pán z Oppersdorfu, vášnivý myslivec a rybář. Chlapec uměl číst ještě před sedmým rokem a jako dítě čtyřikrát přečetl Hájkovu kroniku.
      Balbínova babička Dorota Vilémovská ho učila znát byliny. Zemřela v 80 letech. Matka zemřela 28. dubna 1644 v 52 letech a pochována je u Hradce při kostele sv. Jakuba.
      Roku 1631 začal chodit desetiletý Balbín do latinské školy u benediktýnů v Broumově, později vystudoval na jezuitských školách. To vše díky častolovickému pánu, který ho finančně podporoval. Studoval v Jičíně, v Praze a poezii a rétoriku v Olomouci. Tehdy přišel do Olomouce na místo prefekta Mikuláš Leczycki, zvaný Lancicius (1574-1652).
      LECZYCKI, původní konfese kalvín, přčstoupil na víru katolickou a působil na Litvě, v Polsku a u nás. Do Olomouce přišel již jako 71letý a okamžitě poznal v Balbínovi bystrého, nadaného a mimořádného studenta. V roce 1636 ho přesvědčil, aby vstoupil do jezuitského řádu. Balbín viděl ve svém učiteli téměř bytost nadpozemskou s mimořádnými dary ducha. LECZYCKI například předpověděl častolovickému pánovi, který neměl mužských potomků, že se mu narodí dva synové, což se splnilo. Předpovídal také, kdo a kdy zemře, věděl, co se událo daleko jinde a též prý byl vídán současně ve dvou vzdálených místech. Tělesně slabému Balbínovi předpověděl, že se dožije dlouhého věku, což se také překvapivě stalo.
      Balbína vychovával neobvykle: nutil ho, aby stál před kostelem a zdravil a hluboce se ukláněl chudým, aby při bílení kostela sám vzal štětku a pomáhal řemeslníkům. Balbín to vše činil s hrozným studem za chechtotu spolužáků, ale mistr byl přísný. Tak učil Balbína být pokorným, umět poslouchat i poroučet.
      Balbín tedy vstoupil do jezuitského řádu (1636) třebaže až po půlročním váhání, 1638 složil řeholní slib a 1639 odešel na vysokoškolská studia do Prahy, kde se znovu sešel na čas se svým dobrodincem LECZYCKIM. Balbín se stal magistrem (doktorem) filozofie. Začal učit v pražské koleji sv. Klimenta, ale od roku 1645 znovu studuje - tentokrát obor teologii. V roce 1648 spolu s profesory hájil Karlův most proti Švédům. Roku 1650 dokončil studia a byl vysvěcen knězem. Ve funkci kněze neuspěl - byl příliš všestrannou osobností než aby se zabýval stvrzováním katolické víry mezi lidem. Nebyl typem koniášským a vrátil se k učitelování a psal i učebnice. Přesto uváděl, že v době svého kněžského působení v krátkém čase na Žambersku obrátil k víře na 1500 mužů "neužívaje naprosto žádného násilí ani hrozeb".
      V červnu 1655 se nakazil od žáka černými neštovicemi a vyléčil ho MARCUS MARCI, s nímž se blízce seznámil a zůstali přáteli i po uzdravení.. Balbín se od něho učil i medicínským vědomostem. Marcus Marci ho seznámil s Pavlem Stránským, třebaže jen formou dopisů, neboť Stránský po Bílé hoře emigroval. Oba měli stejné zájmy - vlastivědu země - jezuita Balbín a utrakvista Stránský.
      Pravdivost, úspěchy pedagogické a vědecké vyvolaly v jezuitském řádu závist a kritiku. Řádový generální vikář z Říma přikázal cenzurovat Balbínovy spisy a sledovat ho. Vizme příklady Balbínových epigramů, z nichž mnohé popudily malé jezuitské "dušičky":
            "Dosud je v sedle a se zbroji sv.Václav tam v hvězdné říši,
            Znovu snad pro svoji vlast chystá vítězný boj."
            U obrazu sv.Václava ve zbroji na nebesích
            "Oslí maso že jídali Čechové, prohodíš často,
            Ty kdybys tenkrát žil, sněden bys musel být!"
            Proti jednomu tupiteli země české
            "Kdysi se měřil čas vodou, my však jej měříme pískem,
            předkům odtékala léta, nám dnes klesají v prach."
            Srovnání s předky
            "Každý si osud svůj strojí, jak se to v přísloví říká,
            hle, i Ježíšek malý robí si vlastní svůj kříž.
            U obrazu malého Ježíška, jak si otesává kříž.
      Svobodný projev vlastních názorů i vlastenecké nadšení bylo tehdy naprosto nepřípustné. Balbínovi hrozilo propuštění z řádu. Nakonec byl Balbín dán "do exilu", do koleje v Jičíně, jako výhradní "historicus". To bylo pro něho výhodné, neboť se mohl plně věnovat historii.
      Ale jezuité mu uložili sepsat dějiny české provincie jezuitského řádu. Řím však nebyl spokojen, žádal vystěhování Balbína z Čech. Český provinciál Saxtius přeložil Balbína v říjnu 1663 do Klatov, v listopadu 1664 odchází do Jindřichova Hradce. Balbín měl dále pracovat na jezuitských dějinách, ale to se mu nelíbilo a snažil se z tohoto úkolu se zbavit.
      Sepsal život sv. Hroznaty (Via beati Hroznatae), když mu poslal tepelský opat Wilfert potřebné podklady. Využil toho, že potřeboval k úkolu archivní materiály a jezdil po Čechách. Chystal se do Teplé a Kladrub. Ale k tomu nedošlo. Z Říma přichází opět varování: "Balbín budiž držen na uzdě pevněji. Není záhodno, abychom zapomněli, co se událo!"
      A tak se 1666 stěhuje Balbín znovu do Jičína, roku 1671 znovu musí do Klatov. Přicházejí nové rozkazy z Říma, o tom, že "jeho obrovská horlivost v zájmu českého národa je nebezpečná. Jak to, že centoři mohli přehlédnout to, co píše o historii české ??? Přeložit někam, kde už nebude moci škodit!" Roku 1674 je přeložen do Opavy, kde je však přijat v nejvyšší úctě; dopisy dostával zapečetěné a nečtené, což byla vzácná výjimka. Odtud se vrací 1676 definitivně do Prahy a přebývá v koleji u sv. Klimenta, aniž by přestal být pronásledován četnými nepřáteli. Oporou mu byla naopak přízeň jiných mocných, včetně arcibiskupa Valdštejna, Jana Tomáše Pešiny z Čechorodu, Marka Marci atd.
      Přes stálá nedobrovolná stěhování Balbín píše četné spisy, mj. i slavnou Obranu jazyka českého (třebaže tato vyšla nakonec až v roce 1755 úsilím F.M. Pelcla). A blíží se vydávání Balbínovy historie Čech, nazvané "Miscellanea historica regni Bohemiae", vycházející v letech 1679 až 1688, kdy Balbín zemřel.
      Už v prosinci 1682 musel Balbín ulehnout a 1683 byl ochrnut mrtvicí na pravé straně těla. Nemohl opustit lůžko, ale mozek pracoval dál, začal psát levou rukou, později diktoval dílo písaři, přestože se jeho zdravotní stav stále zhoršoval.
      Cenzura Balbína dále trýznila. Vyškrtla například z knih nařízení Karla IV., podle které hrady nesmějí být nikdy prodány (právě se totiž prodával Křivoklát Arnoštovi z Valdštejna), škrtla zprávu o tom, že 1621 byl popraven též Kaplíř ze Sulevic (aby se neurazil jeho příbuzný, místopředseda vojenské rady a obránce Vídně). Roku 1687 Balbín znovu ochrnul mrtvicí a 29.listopadu 1688 zemřel. Pochován je v kryptě klementinského kostela sv. Salvátora v Praze.
      Hodnocení Balbína jen jako dějepisce není zdaleka úplné. Byl rovněž historikem literatury, jazykozpytcem, teologem, pedagogem. Balbínova "Verisimilia" ukazují jeho odbornost v poetice, divadelnictví, řečnictví, dramatu, kdy vyslovuje nutnost tvůrčí svobody, individualismus v básnění, v divadle. Jako literární teoretik zůstává u nás bohužel nedoceněn a neznám - snad proto, že psal latinsky. To, že psal pouze latinsky, bylo dáno tím, že se obracel na osobnosti, které měly moc a přitom k češtině daleko. Byl i členem jezuitského řádu, žil v zemi, zdeptané třicetiletou válkou, bělohorskou porážkou, germanizací.
      Nebyl slepě věřící, poslušný jezuita; byl tvořivě myslící, vzdělaný v humanistickém duchu. A v té době šlo o opovážlivou odvahu a neobvyklou nebojácnost. Nezalekl se hrozeb vyloučení z řádu, kritiky hrozeb, zásahů cenzury a výhrůžek. Byl tolerantní k nekatolíkům a naopak kritizoval své souvěrce za bezpáteřnost, pokrytectví.
      Je jisté, že jeho příslušnost k jezuitskému řádu brzdila nepřátele a závistivce, kteří by ho nejraději vyhostili ze země a zbavili se ho navždy, podobně jako Stránského aj. Proto musel hledat citlivě vhodné cesty, jak kritizovat národní úpadek své doby. Burcoval z národní letargie na obranu českého jazyka:
      "Píši nerad, donucen protivníky, nepíši na ničí škodu. Neobviňuji žádného jazyka, všechny miluji. Toliko to zastávám, že nelidským je nenáviděti jazyka, kterého vlast od věků užívala, jeho záhubu chystati...
      My sami na sebe se mrzíme, i vášní hloupou, co krajany svými pohrdáme, jazyka svého nenávidíme....
      Kdež se najde země podobná, která by cizince laskavě v lůno své přijímala a živila ? Čechy celé jsou pohostinny, jsou velkým hostincem a špitálem .... Za našich dob Němci stěhují se do zemí sousedních i vzdálených v počtu tak velikém, že netoliko rodiny řemeslníků potulují se po Vlaších, Španělsku, Moskvě, ale celá města povstávají v Čechách., v Uhrách, v Polsku.
      Ještě by ucházelo, kdyby se v jedno tělo (s domácími) slili, ale taková je jejich nevážnost nebo nedbalost přiučiti se jazyku domácímu, zdlouhavost a neschopnost, že ze sta sotva jediného nalezneš. Nemají snahy ani vůle, nebo snad ani nemohou pro lenivost paměti nebo ducha.
      Množství takových lidí do naší vlasti se hrne, ale jazyka našeho nemohou nebo nechtějí si přisvojiti, a předce pro sňatky manželské, řemesla, obchody s námi rozmlouvati musí. Naopak národ náš - což oni nám sami rádi přiznávají - se v přiučování se cizím jazykům pokládá se velmi šťastným. Čechové se přizpůsobují a po německu mluví, kteréžto zdvořilosti a povolnosti hostitelů se hostmi zneužívá...
      A nakonec tito z jakés takés příčiny přemluvili krále, vysíliti Čechy berněmi a vyhladiti jazyk starodávný, neboť dokud jazyk žije, nemohou Čechové snášeti německého krále. Slyšel jsem nejednoho, an mluvil všechny Čechy že nutno vynésti a v moře uvrci. Teprve tehdáž konec jejich rebellování ...
      Balbínovo hodnocení znalosti cizích řečí připomíná o více než 200 let pozdější Masarykovo úsloví: "Kolik řečí znáš, tolikrát jsi člověkem", když píše:
      "...římský básník Quintus Ennius ve třech jazycích mluvil a říkali staří, že byl třísrdečným, že totiž měl srdce trojí. Mně se tak zdá, že jednotlivec, kolik řečí umí, tolika lidem rovnati se může. Odtud i porozuměti se zdá tomu, proč Bůh apoštoly své ne více dvanácti opatřil všemi jazyky, totiž aby na celý svět vystačili ...
      Já s dobrou věrou tvrdím, že národ slovanský takové má štěstí v učení se všem jazykům, že často se zdálo cizím vyslancům býti zázrakem, když v Praze na školách hošíky slýchali hovořit po latinsky. Vyslancové angličtí, Dán Rantzow, vyslanectvo saské, braniborské k císaři, když jeli Prahou, pověděli, že toho pochopiti nemohou a na pochvalu našich škol budou králům svým vypravovati. Že jazyk slovanský zdá se býti jakoby branou k ostatním jazykům, aniž to přičítati pouhé paměti nebo schopnosti a vtipu chápavému. ..
      Příčina není nasnadě. Vychovávají-li děti po německu, nebudou po česku řádně mluviti, znají-li se ale nejprve v češtině, nebude překážky, aby se naučily řeči německé a ostatním podle chuti. Učenci nechť se hádají, co jest příčina. Františkán Filip Bosquier (+ 1631) pravíť: Výslovnost latinářů vězí v hrdle, Francouzů na pokraji pysků, Němcův v žaludku. Kdož by řekl z Čechův: "Referente Boder!" místo správného "Reverende Pater!"
      O české šlechtě možno říci, že z tisíce nesnadno jediného najdeš, jenž by se neznal kromě mateřského jazyka v němčině, mnozí v latině. Nemálo jich mluví vlašsky a francouzsky tak správně, touž ostrostí a přízvukem, že slyšíš člověka jako zrozeného někde tam ...."
      Není divu, že celá Balbínova (byť latinsky psaná) "ROZPRAVA NA OBRANU JAZYKA SLOVANSKÉHO, ZVLÁŠTĚ PAK ČESKÉHO" musela šokovat nejen řeholní, ale i státní vládce.
      Balbín je srovnáván s Komenským: emigrant Komenský jakkoliv se snažil pomoci svému národu, stál před neřešitelnými problémem dopravy svých knih a myšlenek do vlasti. Balbín, ač doma, se snažil rovněž pomoci českému národu.

Petr Hora - nově o Balbínovi (1995)

      Když vyšel v roce 1995 IV.díl české historie Petra Hory-Hořejšího "Toulky českou minulostí" s novými pohledy na naše dějiny, byla tu i kapitola "Balbín trochu jinak". Hodnocení Balbína lze porovnat s našimi výpisky z knihy, kterou vytiskl 1869 v Praze Emanuel Tonner jako český překlad z latiny B.Balbína "Rozprava na obranu jazyka slovanského". Balbínova kniha měla 151 stran a vlastní Tonnerův úvod ke knize 64 stran! Hodnocení P.Hory a E.Tonnera nechť posoudí čeští čtenáři sami.
      P.HORA popisuje podobně Balbínova osudy, jeho studia v Jičíně, Praze, Olomouci, Brně, Kladsku a znovu v Praze jako styl jezuitských studií, kde bylo příznačné přecházení z místa na místo. Po získání bakalářského titulu učil Balbín na gymnáziu a potom dál studoval teologii. Za švédských útoků proti Starému Městu pražskému bránil se studentskou legií, také s profesorem Jiřím Plachým, s malířem Karlem Škrétou, s lékařem Marcim z Kronlandu pravobřežní předpolí Karlova mostu. a dokonce byl při útoku Švédů zraněn.
      Balbín pak zvolil dobrovolně misionářství ve východních Čechách, tj. obracení evangelíků na katolickou víru, ale jezuité ho určili na místo učitele gymnázia. To vykonával do 40 let (1661), kdy mu byla tato činnost zakázána. Příčinou byly jeho sklony k pedofilii, které poškozovaly jméno řádu. Nešlo tedy ani o Balbínovu malou řeholní pravověrnost ani o jeho přílišné vlastenectví.
      P.HORA píše: "Všechna Balbínova díla byla nesena pravověrným duchem katolictví, nábožností, loyalitou k Habs- burkům, současně však vřelým češstvím. Skutečnou příčinu Balbínových problémů - pedofilii - vyslovili veřejně až roku 1983 autoři Kučera a Rak.
      "Časté střídání pobytů - Jindřichův Hradec, Klatovy, Český Krumlov, Jičín, Litoměřice, Chomutov - bylo vysvětlováno jako pronásledování českého patriota. Takových patriotů mezi řeholníky bylo více, např. piarista Tomáš Pešina z Čechorodu, jezuitů bratří Tannerové, Jan Kořínek až po Koniáše.. Životní komplikace působila Balbínovi jeho úchylka spojená s konfliktností jeho povahy, projevovat až bolestínskou nespokojenost, kritiku."
      Balbínovu "Obranu jazyka slovanského" považuje P.HORA za přecenění, protože vlastně vyšla až po dvou stoletích a neměla "ve svém čase pražádného účinu - byla prý "pouhým výkřikem do šuplíku". Hodnotí kladně Balbínovou historické a vlastivědné dílo přes všechny jeho omyly a třebaže ho neukončil (napsal 2500 stran textu). Balbín prý ovlivnil dějiny mnohem více dvěma jinými díly: knihou Svaté Čechy se soupisem 134 českých světců, za druhé životopisem Jana Nepomuckého. Tato díla byla přeložena do několika desítek jazyků, třebaže měla několik omylů, např. smrt Nepomuka nebyla 16. 5. 1383, ale ve skutečnosti 20. 3. 1393. Balbínovou bezděčnou zásluhou byla pak pozdější nepomucenská procesí květnová, která se měla správně konat v březnu.
      P.HORA se však vůbec nezmiňuje o Balbínově přínosu v teorii kultury, jazykozpytu aj. P.Hora chybně uvádí i rok vydání českého překladu Balbínovy knihy. Vyšel přesně 25.května 1869, nikoliv až 1896.
      Z citace Balbína:
      "Vysoká poloha české země jistě způsobuje úrodnost, zdravou krajinu i povětří. Čím je totiž něco položeno výše, tím je to zdravější, úrodnější, svěžejší a vůbec zdatnější. Z vysoké polohy Čech vyplývá, že jsou velmi přístupné větrům, které je doslova vysmýčí, což přispívá k zdravému ovzduší. Připoj k tomu, že naše hora nejsou holé, nýbrž porostlé stromy s žaludy nebo jedlými plody. Tak aspoň poznáš jejich úrodnost. Přečetné plochy jsou pokryty jehličnatými a jinými stromy, jež svou vůní vylepšují a pročišťují vzduch ..."
      "České země se napájí pouze vlastními vodami, z čehož můžeš usoudit, jak vysoko je položená ta krajina. Říční toky se od nás hrnou do Severního a Černého moře. ... Labe pramení ve Vandalských horách,, kterým se říká Obří, Sněžné, Ripské nebo Krkonošské. Scaliger nazývá Labe Halb, tj. půlící německé kraje na polovinu. Na východě je to hlavně řeka Morava, která dala své jméno zemi, dále Svitava, Švarcava, Jihlava, Dyje, řeky, jež vyvěrají ze svých pramenů a studánek buď na českém území nebo mimo ně, a po ztrátě svého jména darují své vody na jihu Dunaji.
      "O Češích nelze říci, že by byli bledí a zažloutlí ... Zdravé lidi je možno přirovnat k listí: lidé jsou u nás zdatní a rozložití. Mají opravdu barvu a pevné tělo se zdravou mízou. V dětství je pro ně příznačná nápadná veselost, v dospělosti u obojího pohlaví živost a půvab. Duch českého jazyka se velice odlišuje od váhavých a mrzoutských povah jiných národních skupin."
      "...Na nejednom místě u Krumlova se pod patronací Rožmberků, nyní knížete Eggenberga, dobývá stříbro - a jak jsem slyšel - s pěkným výsledkem. Materiálu se užívá v mincovně k ražbě peněz.
      Ke krumlovským náleží stříbrné doly nalžovské a v Hrádku. První dávají značné množství mědi, zvláště proslulý byl roku 1530. Doly v Hrobu u Oseckého kláštera a roztocké doly na stříbro již neexistují a jsou asi vyčerpány.
      Královské město Stříbro se tak asi jmenuje proto, že při stavbě nejstaršího opevnění bylo prý roku 1131 nalezeno v základech několik stříbrných hrud, na radnici pak uschováno podle pověsti až do časů Rudolfa II. čtyřiadvacet bochníků přiměřené velikosti (podle jiných pouze 12). Co jsem krátce předtím napsal o krumlovských dolech, není nic nového. Mám u sebe přesné záznamy rožmberských dolů, několik uvedu jako příklad. Roku 1521 vyrubali na šachtě sv.Vojtěcha tolik stříbra, že je prodávali po hroudách. Se stříbrem byla promíchána zlatá ruda tak bohatě, že po oddělení tvořilo čisté zlato téměř jednu třetinu. Doly daly téhož roku 432 hřiven stříbra a 140 hřiven zlata. Petr, hlava rožmberské rodiny, oddělil ze všech třiceti dílů čtyři části a s velkou péčí je rozdělil špitálům, chudým a studentům, aby se zavděčil Bohu.
      Bůh, vyburcován takovým dobrodiním, odpověděl velkým výtěžkem dolů, zvláště nalžovských, pokud šlo o stříbro a krumlovských, máme-li na mysli zlato...
      Hercynský les chová zubry, jak dokládá Münster, a to je výsada jen mála zemí ... Dokazuje to původ rodu pernštejnského, o jehož zakladateli se čte: jakýsi prostý člověk, říká se že uhlíř, nebojácný a silný muž, zastihl v lese zubra. Dlouho se potýkal se zvířetem, až ho udolal, chřípím houžev provlékl a tak vedl ke knížeti. Některá zvířata totiž ihned zkrotnou, když jsou přemožena, jako třeba sloni. Kníže dal jemu i potomkům do znaku zubra s kruhem v nozdrách.
      Medvědi se rodí a vyrůstají v lesích jen poněkud hlubších. Viděl jsem v Krumlově medvědy, kteří si nezadali s dlouhými medvědy z Polska. Viděl jsem také medvídky o málo větší než chrti. Kůži jednoho takového jsem dostal u Rožmberka darem.
      Každodenní lovy nám poskytují i rysy, kance vlky, jeleny, daňky, srny, lišky, kamzíky, jezevce, lasičky, kuny a bobry. Bobry se to jen hemží na březích Orlice. Železné sklopky je dokáží sevřít tak pevně, že je připraví o život. Viděl jsem však i lidi, žalostně usmrcené místo bobrů. Tito ubožáci se neopatrně dostali na břeh a vůbec nepomyslili na nástrahy.
      Mnoho je ovcí. Dvůr, kde se nemohou dopočítat tří set ovcí, je nepatrný. V naší době chovala Lidmila ze Šternberka v Libochovicích dvacet tisíc ovcí. Každá přináší půl zlaťáku za jehně, pak za vlnu, za sýr, nemluvě o hnojení pozemků, jež přihnojují.
 

Bohuslav Balbín

O kyselkách a léčivých pramenech na území ctihodného tepelského kláštera
(De Aciduli & Medicatis Fontibus in ditione celeberrimi Coenobij Teplensis)

Balbínův význam pro Tepelsko

      Popis tepelských kyselek z doby před více než třista lety má nesmírnou cenu historickou i odbornou, třebaže je psán ve vší stručnosti. Známe-li Balbínův precisní způsob práce s historickými prameny, lze jen domýšlet o jaké archivní objevy a neznámé informace z počátků Tepelska jsme přišli zákazem z Říma nepovolit Balbínovi cestu do klášterů Tepelského a Kladrubského.
      Neobvyklé bohatství minerálních vod na Tepelsku vedlo Bohuslava Balbína - už před 320 lety - k sepsání a zařazení samostatné kapitoly v jeho historii Čech "Miscellanea Historica Regni Bohemiae" (Pragae 1679). Jde o XXVI. kapitolu.
      "Když jsem se dozvěděl, že celé okolí tepelského kláštera je prostoupeno výbornými, zdraví prospěšnými a nejvýš lahodnými kyselkami, požádal jsem v dopise o radu v této věci důstojného otce Aloise Hackenschmieda, jednoho ze svých dávných přátel. Tento příslušník bílých premonstrátů je velmi učený muž a s těmito věcmi obeznámený, což je hlavní. Ten mi ochotně odpověděl, nejdříve obecně, že okolí Teplé, v kterékoliv části, ať v kopcích, údolích nebo lesích, u cest i mimo cesty, je tak přesycené kyselkami, že je nelze spočítat. On sám zná takových pramenů šedesát. Do druhého dopisu napsal jména těch pramenů, které jsou podle zkušenosti znalců stavěny na roveň chebským kyselkám. Podle slov Ciceronových je nepěkné sledovat proud a nevidět zdroje podstaty. Proto povím o tom, co mi můj přítel napsal.
            Hackenschmiedův popis:
      "Ves Úšovice (Auschowitz) směrem k Cheb, vzdálená jednu míli od kláštera, má šest pramenů: dva jsou u samé vsi a poddaní i kolemjdoucí běžně používají této vody k pití. Jiné čtyři prameny jsou v sousedním lese. Prvnímu a známějšímu se říká Slaný a je léčebně využíván. Tak roku 1609 doporučil pití této vody slavkovský lékař a fyzik Michael Raudenius nejurozenějšímu panu Joachymovi Libštejnskému, svobodnému hraběti z Kolowrat, pánu na Rabštejně a Libkovicích. Stejných pramenů užil roku 1663 opat Raymund podle předpisu karlovarského lékaře pana Ferdinanda Duelera. Podle vyprávění hodnověrných lidí dávají těmto pramenům přednost před chebskými, s nimiž je běžně srovnávají. Tak naši duchovní používají podle lékařského předpisu při svých tělesných defektech žádných jiných než těchto kyselek.
      Druhý pramen, zvaný Smraďoch (Stencker), je stejně slavný. Když doktor Prudentius, dvorní rada císaře a krále Rudolfa II., ležel zkroucen a postižen revmatickými bolestmi, uchýlil se z Prahy do Úšovic, poněvadž doufal, že se tam uzdraví. Zdejší voda tak upevnila jeho zdraví, že vstal z lůžka a chodil. Nutno ovšem připomenout, že se to nestalo ani tak dávkami kyselky jako pobytem v tamější lázni v páře mezi hroudami usazených solí. Tak mu poradil zkušený chebský lékař a fyzik Hornik. O témže prameni napsal 16. března 1606 výše jmenovaný doktor Raudenius panu Ondřeji Ebersbachovi, tepelskému opatu, toto:
      "Když jsem se před 14 dny vracel domů z kláštera, zkoumal jsem dosti podrobně Smraďoch (Stenk- ker) a navíc jsem mluvil se správcem horního úřadu (Oberamts-Verwalter), který také zatoužil pohovořit si s Vaší Milostí a dovést k nějakému závěru věc, která si to zaslouží. Našim lidem jsem ukazoval hroudy soli, které jsem s sebou přinesl. Ti se domnívali, že je v nich mosaz, ale při zkoušce (Sicherung) jsem takový kov nenašel. To jen potvrzuje moje domnění, že se v těchto solích ukrývá skalice (vitrioli) a ta dodává velké působivosti vodám."
      V témže lese jsou dva prameny pitné vody. Několik kroků od kyselek vyvěrají prameny bez odtoku, jejichž vlastnost a působení jsou podivuhodné: pokud do nich spadnou přeletující ptáci jakéhokoliv druhu, zahynou. V těsném sousedství je vyschlý úval, jehož výpary jsou tak škodlivé, že se i tam v určité době najde mrtvé ptactvo. Tepelští občané s oblibou používají dvou znamenitých pramenů na Stěnské louce (Stenska).
      I venkované mají své kyselky. Tak třeba mezi Stierovým mlýnem (Stürsmühl) a vsi Křepkovice (Schrikowitz) je skvělá studánka. Jiná u obecního rybníku (Gemeinteichl) slouží pocestným. Ves Pěkovice (Beeken) má chutné kyselky, jichž používají v tepelském konventě, chtějí-li v suchém létě zahnat žízeň. Podobnými prameny se osvěžují Nezdičtí (Nesnicenses). Dolní Kramolín (Inferior Cramo- lina) má tři prameny: hlavní, z něhož čerpají poddaní, je nad obcí na panské louce, druhý vedle sádek na ryby a třetí u cesty, kudy se jde do Pístova (Listaviam).
      Jiné obce mají pozoruhodné kyselky jako Zádub (Hohendorff), Milhostov (Müllestaw), Martinov (Marteraw), Kladský mlýn (Glan-tzenmühl), Popovice (Pfaffengrün), Horní Kramolín (minor Cramlinus), Otročín (Landeck), Křivce (Krips), Zahrádka (Sorat), Beroun (Birn), Dřevohryzy (Zebarhirsch), Sítiny (Rauschenbach), Číhaná (Kschiha), Hoštěc (Hiesk). Také část Sangerbergu, která patří našemu teritoriu, má dva prameny.
      Mlynář z Podhorního mlýna (Molitor Podhorensis) u vrchu Podhora (Podhorstein) má v tom směru štěstí, protože přímo v kuchyni pije domácí kyselku - tento pramen totiž vyvěrá přímo u otvoru do pece.
      Také mlynář z Holdšikova mlýna (Molitor Holdschikensis) může poskytnout vlastní kyselku z pramene v těsné blízkosti sobě i jiným. Pramen kyselé vody je i ve vsi Bohuslavě u Mnichova (Paslas prope Eindlam), ale tryská nepravidelně. Přináší užitek jen v zimě, v létě je nepatrný a svou teplou vodou nevhodný.
      Až potud vyprávění o tepelských kyselkách, které mi poslal můj přítel. Z toho lze učinit závěr, že se v celé krajině nachází pod zemí na rozloze mnoha tisíc kroků ohromná nevysychající dutina či jezero nebo nádržka, prostoupená minerály, vitriolem a podobně, z níž se derou na povrch na různých místech nasycené prameny.
      Není tedy nic divného, když tryskají i škodlivá zřídla, vždyť téměř všechny prameny ukládají své tuhé usazeniny a všechno to, co by mohlo škodit při pití, do svých vedlejších zdrojů, jak se ukazuje u chebských kyselek. Je v tom prozřetelnost přírody, poněvadž později přičiněním nějaké mně neznámé pružné pryskyřice tyto usazeniny vzplanou a vlastně shoří."
      Potud kapitola XXVI.

K úšovickým kyselkám

      se vrací Balbín ve XII.kapitole své knihy - v souvislosti s nedostatkem soli v Čechách: ".... naši předkové dobývali sůl ve Slaném a v Bílině. .... Také u obce Úšovic, jež je poddána tepelskému klášteru premonstrátů, vyvěrá slaný pramen z nevyčerpatelného a nadmíru bohatého zřídla. Když se voda odpaří uměle nebo sluncem, je možno z ní vyrobit - a také se vyráběla - ušlechtilou sůl ztvrdlou na hroudy. To vědí všichni okolní. Dozvěděl se o tom také císař Ferdinand I., i vyslal z Prahy rychlé posly s příkazem donést mu tuto slanou vodu v lahvích. Bylo shledáno, že sůl je neobyčejně čistá, jak má být, má vynikající působnost a navíc je bílá jako sníh. O této záležitosti existují v klášteře listiny císaře Ferdinanda, jak prohlašuje ctihodný muž Alois Hackenschmied, velký příznivec mého bádání, v dopise, který mi nedávno psal.
      Před 12 lety začal prý farář v Prunéřově, jinak člověk, který se v těchto věcech velmi vyznal, vyrábět sůl z tohoto pramene. Práci však zvrtli nějací světští lidé, kteří nechtěli, aby se to dařilo bez nich. Vymlouvali se předeším na velice obtížné rozpouštění soli a také na to, že jim unikne zisk z dlaně, když nebude dostatek vhodného dřeva pro dobývání cínu, poněvadž se dřevem bude pálit sůl. O tomto prameni se zmínil ve své knize "Haliographia" také Johann Töldenus, který připojuje zmínku, že se vyskytuje u jakéhosi rozsáhlého lesa. Jako by tu příroda sama naznačovala postup prací a co je třeba k pálení soli. Týž Töldenus upozorňuje, že pouhou míli od královského města Kadaně je známá obec Hořenice, kde tryskají také prameny slané vody a ještě jiné."
Potud BALBÍN, a jeho český překlad od H.Businské.

Podhora za Teplou

      Bohuslav BALBÍN se zmiňoval ve své knize (1679) ještě o vrchu Podhoře, a to v X. kapitole. Tuto část zveřejnil v roce 1936 německý vlastivědník, ředitel měšťanské školy Josef RUSS ve své školní vlastivědě "Der Tepler Bezirk und seine Umgebung". Zveřejňujeme dnes český překlad H.Businské této málo známé kapitolky z latiny:
      "V oblasti tepelského kláštera můžeš spatřit horu zvanou PODHORA. Pod ní se rozkládá široký rybník, kde se vyskytují ryby s tak jemnou chutí, že se vůbec neliší od těch, jež tráví svůj neklidný, ale zdravý život v řekách. O této hoře a ještě spíše o dvou vesnicích, které leží na jejím úpatí, totiž o Zádubu a Závišíně, prohlašují obyvatelé, že jsou nejvyššími místy celých Čech. Nechci se přít, jak tomu doopravdy je - mezi českými horami je ustavičný spor o výšku - ale jisté je, že z oné hory lze spatřit celý Plzeňský kraj, který se pod ním rozkládá jakoby na dlani.
      Tatáž hora také předpovídá obyvatelům počasí, jak jsem nedávno říkal o Milešovce, neboť podle jejího vzhledu usuzují na jasný nebo na zamračený den. Obdobu nalézám u hory v Boleslavském kraji, které se podle podoby říká Ještěr (Ještěd).

Ohrožení Karlových Varů

      Ke Karlovým Varům nutno připojit ještě zmínku. Město bylo nejednou ohroženo vodami, ba málem zaplaveno. Vzpomínám si, že v jakési starobylé knížce byly vypsány všechny karlovarské pohromy. Koncem minulého století spadly do řeky Teplé takové záplavy vody, že zatopily lázně. Mnoho lidí bylo strženo do říčního koryta. 2.dubna 1579 a znovu 10.února 1636 se pro nepohodu protrhly hráze u Podhorního rybníka (mnozí mu říkají jezero) a vzedmuté vody způsobily Karlovým Varům těžkou pohromu. Mám listinný fragment, který odevzdali občané Varů 20.února 1636 tepelskému opatovi, v němž se vypočítávají škody a dokazuje se, že na opravu nepostačí ani 4 000 kop.
      Málem jsme zapomněli na důležitou věc, že se přičiněním božské prozřetelnosti všechny lázeňské prameny ihned vytratily, jakmile byly zavedeny poplatky. Upozorňuje na to v souvislosti s karlovarskými zřídly Jonstonus. Když v teplických lázních stanovili poplatek koupajícím, lázeňské vody se vytratily na tak dlouho, dokud nebyl poplatek zrušen. Bůh dává najevo, že chce, aby zdraví i léčebné prostředky k jeho dosažení byly společné a dostupné všem.

Balbínovy zajímavosti

      Agricola psal: "Za časů Alberta příjmím Velikého chytli v Slovanských lesích - tím míní Hercynský les (Šumava) - dva tvory, samce a samici, jejichž přední končetiny se podobaly lidským rukám a zadní - nohám. Sám Albert se domníval ,že pocházejí z rodu opic." Pokud jde o lehnického chlapce, který žil mnoho let se zvěří v lesích a kterého polapili 1650, toho jsem nejednou spatřil na vlastní oči.
      V oseckém klášteře pod hradem Rýzmburkem se ukazují zavěšené kosti a jiné pozoruhodnosti, totiž obří žebra a kyčelní pozůstatky Před několika lety se v břevnovském klášteře u Prahy objevila dutina - hledali tu volnou půdu pro nějakou stavbu - a v dutině ležela kostra obra délky čtyř lidských těl. Dva naši otcové z pražské koleje viděli ty kosti a přišli na to, že to není z kamene, ale skutečně lidské kosti, lebka, články a žebra. Neodvážil bych se nedůvěřovat tomuto tvrzení. Hájek též vypráví, že tělo obra bylo nalezeno na Tetíně roku 785.
      V rukopisných záznamech 1432 je zmínka, že se u Hradce Králové náhle objevila taková záplava lososů, že se Labe málem vylilo z břehů, jak se zdálo, jedni se nemohli zachránit před druhými a tak obyvatelé města a každý kdo bydlel u řeky se sbíhali o závod k lovu se sekyrou v ruce a usmrcené ryby vyvlekli na břeh.
      Staří Čechové dbali o svůj vous, ale respektovali rozdílnou módu své doby. Po roce 1400 se čeští rytíři holili podle polského zvyku, snad aby zastrašili nepřítele. Později se to stalo zvykem a když si dal v Čechách někdo narůst dlouhý vous, nařídili konšelé, aby mu byl za trest uřezán tupou břitvou nebo nožem. Ale již za krále Jiří se zase nosily dlouhou vousy. Za císaře Ferdinan- da I. se objevil na sněmu stařec více než stoletý s vousem přes prsa.
      NA POZEMKU TEPELSKÉHO KLÁŠTERA byly v minulém století objeveny a otevřeny velmi bohaté stříbrné doly. Upozornil mě na ně šlechtený muž a můj dávný přítel, důstojný otec Alois Hackenschmied. K rozkvětu jepřivedl díky pilné práci kavířů znamenitý opat Zikmund, jehož více než 40-letou správu korunovala zdarem sama příroda a její tvůrce. Z tohoto stříbra zhotovil sochy mnoha světců, kříže a jiné stříbrné drahocennosti, jež doposud spatřujeme v tepelském klášteře. Opat Matěj Göhl pokračoval v této činnosti k nemalému užitku pro klášter a hromádil bohatství, dokud kacířství a války pro ně vzniklé neuzavřely samu zem.
      V Dobřichovicích, kudy vede cesta z Prahy do Berouna, byly prý podle staré tradice a vyprávění dědů na panství špitálníků s červenou hvězdou bohaté zlaté štoly, ale nyní jsou hluché. Dnes se místo zlata dobývá v sousedství mramor.
      Roku 1599 nalezl sedlák v jakémsi potoce na chlumeckém panství dvě hroudy čistého zlata. Majitel toho místa poručil rozkopat zem kolem potoka, ale nikdy se tu nenalezla zlatá řžíla, ba ani stopa po zlatu.
      Dokud nebylo plavbami nalezeno indické a americké zlato, dráždila hojnost stříbra a zlata všechny evropské říše, ale všechny ty země Čechy převyšují. Králové milovali bohatou zemi. Přátelé ji ctili, nepřátelé se jí obávali.
      Závěrem chci poznamenat místo značky, kterou píšeme na konci, něco, co nám smrtelníkům připomíná naši smrtelnost. Velký znalec přírodních jevů, Theobald, vypráví, že i kovy stárnou. Svému otci prý přinesl rudu, vykopanou v Michalových Horách, která však byla stářím a dlouhým věkem úplně poničená a vlastně k ničemu. Týž dokazuje, že i tamější doly zestárly. To je ono, co říká veršem Ovidius: "Železo stejně jako kámen je ničeno zžíravým stářím."
      Nastane totiž doba - a bude to už brzo -, kdy se řekne, že jsme byli a že už nejsme. Vždyť i nyní žijeme jenom s obtížemi.
Literatura:
Tonner Emanuel: "Bohuslava Balbína Rozprava na obranu jazyka slovanského" Spolek Praha 1869
Kučera Jan-Rak Jiří "Balbín a jeho místo v české kultuře" Vyšehrad Praha 1983
Businská Helena "Balbín - Krásy a bohatství země České" - Panorama Praha 1986
Hora Petr: "Toulky českou minulostí" IV.díl, Baronet Praha 1995
 

Čítárny a knihovny v minulosti

      Vyhlášení Mariánských Lázní otevřenými lázněmi v roce 1818 bylo podnětem k tomu, aby co nejrychleji vznikla základní lázeňská zařízení (koupelová centra, pavilóny nad vývěry léčivých vod, zařízení ke stáčení minerálek) a obecně prospěšná zařízení (silnice, chodníky a vycházkové cesty, hostince k ubytování, pošta, osvětlení, trh potravin). V kultuře vzniklo letní "dřevěné" divadlo, začala hrát lázeňská kapela, vznikl hudební pavilón a také čítárna a knihovna.
 
Kurlisty
 
      Specialitou lázní bývaly seznamy lázeňských hostů, tzv. k u r l i s t y. Kurlisty začal psát již v roce 1815 rychtář Mariánských Lázní Franz Josef Seidl - do roku 1818 ručně a od roku 1819 vycházely tiskem.
      Kurlisty vycházely o sezóně, většinou týdně, po skončení sezóny se svázaly a prodávaly. Tvoří nepřetržitou řadu ročníků do roku 1943. Po druhé válce vyšly 1946-1947 jako poslední pokus (rotaprintem a česky).
      V roce 1948 zmizelo toto lázeňské specifikum (kurlisty) v Mariánských Lázních jako neblahá předzvěst záměrného rozbití tradičního lázeňství v městě za komunistického režimu.
      Kritika tradičního lázeňství mířila proti lázním jako sezónním shromaždištím bohaté "smetánky" buržoasní společnosti. Cílem sice nebylo lázeňství zlikvidovat; naopak bylo proklamováno široké otevření lázní dělníkům a horníkům pod hesly "Lázně patří pracujícím" , "Lázně přinášejí zdraví všem". Šlo o to využít lázně pro propagační účely nového režimu. Velký podíl na rozbití staré tradice lázní měla vedle politiky i tehdejší medicína. Lázeňské léčení koupelemi a pitím vod bylo považováno v době penicilínu za přežitek. Byly rušeny koupelové kabiny, slatinné dřevěné vany a například Nové lázně byly přeměněny v nemocnici - rehabilitační ústav. Jen pozvolna a s rozpaky se koncem 50. let vrací lázeňská medicína opět do lázní. Přitom však nadále převládá prosazování nemocniční léčby různého typu.
 
Čítárny
 
      Roku 1812 byly postaveny Staré lázně (stávaly na místě dnešních Centrálních) a v nich byla otevřena zanedlouho čítárna pro hosty. 21. května 1823 jmenoval klášter Johanna Felbingera prvním knihovníkem, respektive dozorcem v této čítárně. A tak bývalý účetní kláštera, důchodce a kronikář lázní Johann Felbinger, dohlížel a pečoval o lázeňskou čítárnu, a této funkce se ujal funkce s velkým zápalem. Zdá se, že čítárna vznikla už v roce 1822, ale zprávy o tom chybějí.
      Po roce 1827 se čítárna rozšiřuje a stěhuje se do Nových lázní. Velký význam mělo cenzurování novin a časopisů. C. a k. cenzuru prováděl civilní lázeňský inspektor a k ruce měl právě J.Felbingera. Vedle domácích, německých, byly tu i cizojazyčné noviny. Podrobněji popisuje chod čítárny, tzv. LECTÜRE, Adalbert DANZER ve svém průvodci (1848):
      "Vysokými místy laskavě povolená čítárna novin v Nových lázních je otevřena v sezóně denně od 9-13 hod. a 15-18 hod. Je tu dostatečný výběr novin a žurnálů, jejichž seznam je každý rok povolen, v různých řečech, hlavně německy a francouzsky, a dále kurlisty nejznámějších německých lázeňských míst.
      Podmínky, za nichž je povolen vstup a užívání čítárny stanovila lázeňská inspekce takto:
      1. Každá osoba se stává abonentem a předem platí 2 zlaté, každá rodina také 2 zlaté, a další osoba, uvedená v kurlistech Mariánských Lázní samostatně 3 zlaté na celý pobyt. Platí se v kanceláři Nových lázní.
      2. V budově jsou tři čítárny, ale jen ve III. čítárně je dovoleno kouření. Káva, čokoláda, čaj, cukrová voda, limonáda je servírována v každém salóně za levný peníz.
      3. Vstupenka se kupuje v kanceláři, předkládá se dozorci v čítárně na vstupence je zaneseno jméno a požadovaný žurnál (platí zásadně jen pro abonenty).
      4. Rušení čtenářů hlasitým čtením článků a hlučnými diskusemi je zakázáno.
      5. Přečtené noviny je nutno uložit na určené místo nebo odevzdat dozorci.
      6. Noviny a žurnály nesmí opustit budovu a k jejich čtení jsou vymezeny salóny.
      Čítárny jsou napojeny na velký, tzv. konverzační sál Nových lázní, kam je volný vstup a kde je možno koupit občerstvení.
      V městě jsou dvě knihkupectví: Kobrtsch-Gschihay z Chebu a Rainer-Schmidt z Plzně. Obě knihkupectví nabízejí spisy odborné i zábavné v různých jazycích a dále hudebniny. U prvého, který má stánek číslo 24 na kolonádě, lze si předplatit i kurlisty za 1 zlatý a 20 krejcarů."

Půjčovní knihovny
 
      Knihkupectví původně sloužila k prodeji i k půjčování knih.
      Když byla postavena radnice (1878) byla přestěhována městská čítárna sem. Tehdy nabízela 120 druhů novin a žurnálů v různých řečech, svázané kurlisty z nejznámějších domácích i cizích lázeňských míst. Při čítárně byla i malá knihovna, kde byly půjčovány především spisy o lázních a encyklopedické knihy. Otevřeno bylo denně od 8 do 18 hod. Uvádělo se výslovně, že vstup pro lázeňské hosty je zdarma.
      V té době nabízely služby dvě knihkupectví:
      (1) E.A.Götz na Hlavní třídě v domě Berlínský dvůr (Corso), zřídil 1896 novou půjčovnu knih, kde byly novinky německé, italské, francouzské, anglické, polské, ruské a švédské literatury. V hudebním oddělení byly na skladě různé hudebniny, které hrál zdejší orchestr. Na promenádě měl Götz ještě vlastní krámek.
      (2) Knihkupectví Franz Gschihay mělo vedle již tradiční knižní prodejny také půjčovnu knih a vlastní tiskárnu a litografii.
Po první světové válce vzniká v Mariánských Lázních také česká knihovna v dn. škole Jih a česká čítárna v domě Bílý kříž (dnes Mars), která však byla vyhrazena jen členům Lázeňského klubu.
      V německých školách (dnes Sever) byly za první republiky školní knihovny učitelské a žákovské. Roku 1930 měla obecná škola Sever 404 knih v učitelské knihovně a 800 knih v žákovské knihovně. V měšťanské škole v téže budově bylo 1 081 knih v učitelské knihovně a 784 knih v žákovské knihovně.
      Lázeňské sanatorium na Šenově, stavěné za první světové války, bylo po válce přestavěno pro účely odborných škol (dnes hotelová škola). V areálu budovy však byly i jiné instituce - městské lázně a v 1. patře městská lidová knihovna. Ta zde zůstala do konce druhé světové války.
 
České knihovny po roce 1945
 
      Další vývoj po roce 1945 si zaslouží podrobnější prostudování. Máme řadu zpráv o rychlém budování českých knihoven v býv.okrese Mariánské Lázně v letech 1945-1948.
      Článek "Jak pracují veřejné obecní knihovny na Mariánskolázeňsku" z května 1948 uvádí:
      "V budovatelském úsilí o kulturní rozvoj našeho pohraničí zaujímají veřejné obecní knihovny čestné místo. Jejich výstavba naráží na mnoho překážek. Finanční prostředky lidových samospráv nemohou často uhradit ty nejnutnější potřeby knihoven. Přesto se mohou tyto kulturní instituce na okrese pochlubit dobrými výsledky.
      Srovnejme jejich stav a činnost za roky 1946 a 1947. Koncem roku 1947 bylo na okrese Mariánské Lázně v činnosti 27 veřejných knihoven ve stejném počtu obcí. Mimo tento počet fungují půjčovny knih v osadách Malá Hleďsebe a Kamenec. V roce 1947 přibylo 3 764 knih a knihovny vlastní 9 249 svazků k 31.12.1947. V témže roce navštěvovalo knihovny celkem 1 246 čtenářů a jejich počet se proti minulému roku zvýšil o 30 %.
      V roce 1947 přečtli čtenáři úhrnem 22 487 knih. v roce 1946 věnovaly místní národní výbory na nákup knih částku 56 229 Kčs, v roce 1947 pak 165 056 Kčs. Těchto několik suchých dat o stavu a činnosti veřejných obecních knihoven nutí k důkladnějšímu promyšlení a usouzení, kolik krásných a účelně využitých chvil přinesli knihovníci, knihovní rady a veřejné obecní knihovny svým dobrým přátelům-čtenářům."
Od Dyleně, květen 1948
      V Mariánských Lázních byl pro knihovnu vyčleněn dům Villa Turba proti Slovanskému domu. Vznikla veřejná městská knihovna (někdy počátkem 50. let) a těšila se a těší po desetiletí mimořádnému zájmu občanů i hostů. Pobočka této knihovny byla na sídlišti v Úšovicích v tzv. Krychli.
      Pro odborářské hosty sloužily knihovny v jednotlivých zotavovnách ROH stejně jako pro lázeňské pacienty knihovny v lázeňských domech. Mimořádná byla vědecká lázeňská knihovna ve Výzkumném ústavu balneologickém. V 70. letech dochází k centralizaci knihoven v zotavovnách ROH i v lázeňské organizaci na jedno místo. V lázních byla centrální knihovna nakonec úplně zrušena.
 
Tepelské oplatky
 
      Tak jako se stávají pramenskou specialitou "Barochovy sýrové oplatky", bývaly kdysi tepelskou specialitou "pravé tepelské opatky Pumpernickel". Byla to cukrářská specialita tepelského cukráře Richarda Perla. Jak vzniklo pojmenování "Pumpernickel", nevíme, ale uvádíme etiketu této sladkosti.
      Cukrárnu založil pan Perl roku 1886 a tepelské publikum získal sladkostmi, na které měl vlastní recepty. Svými "pumperniklemi" proslul doma i v cizině. Na výstavách a soutěžích získal mj. tři stříbrné a jednu zlatou medaili:
1895   bronzová medaile   Ústí nad Labem
1896   stříbrná medaile   Most
1897   stříbrná medaile   Cheb
1899   zlatá medaile   Berlín
1900   stříbrná medaile   Pforzheim
1901   zlatá medaile   Teplá
      Expedoval oplatky do Prahy, Vídně, Budapešti a Innsbrucku. Roku 1921 převzal obchod jeho syn Richard Perl, rozdělil cukrárnu na kavárnu a vinárnu a zde prodával kvalitní vína a likéry. Salóny byly pomalovány hrady a ruinami z Porýní. V kavárně byl klavír a gramofon se zesilovačem měl 140 gramodesek. Kapacita kavárny a vinárny byla 76 osob.
      Konaly se tu koncerty a taneční večery, takže mnozí hosté z Karlových Varů i Mariánských Lázní vzpomínali na návštěvu kavárny "Café Perl".

 

Ing.Richard Švandrlík

Vzpomínky na nemocného krále
      Doktor Ernst OTT byl osobní lékař Jeho Majestátu anglického krále Eduarda VII. v Mariánských Lázních. Na krále vzpomínal:
      "Král přijel do Mariánských Lázní poprvé v roce 1897 ještě jako princ z Walesu. Ubytoval se v hotelu KLINGER. Jeho zdejším lékařem se stal můj otec profesor Adolf OTT. Již tehdy jsem měl příležitost blíže poznat budoucího krále.
      V únoru 1899 jsem odcestoval na pozvání prince z Walesu do Anglie a byl jsem dvakrát v domě Marlboroughouse na obědě. Jako projev přátelské vlídnosti Eduarda vzpomínám na pozvání do opery do první řady křesel v Coventgarden. Zde se konalo představení na podporu vdov a sirotků po padlých důstojnících z burské války. Mé vlastní prostředky by mně nedovolily účastnit se vystoupení Pauliny Luccy a jiných světoznámých umělců. Místo v křesle (Fauteuilsitz) stálo malé bohatství - 50 liber, tj. tehdy 1000 zlatých!!!
      V srpnu 1899 jsem řídil poprvé lázeňskou kůru prince v Mariánských Lázních. Princ z Walesu požádal tehdy depeší rakouského panovníka, aby mne zprostil právě probíhajícího vojenského cvičení.
      V průběhu dalších deseti let jsem měl štěstí opakovaně pobývat jako host krále ve Windsoru, v Osborne, v Buckinghamském paláci, a především na jachtě "Viktoria a Albert" a trávit v jeho přítomnosti nezapomenutelné dny a hodiny. Chtěl bych zdůraznit, že díky králově srdečnosti a jeho velkému duchu jsem nikdy netrpěl pocitem, že bych byl posledním a zbytečným v kruhu nejvyšší, zde se nacházející vybrané společnosti.
Anglický král Eduard VII. uprostřed společnosti v Bad Homburgu      Zní to nevěrohodně, ale uvedu příklad: Na oficiální večeři na palubě lodi, která byla spuštěna na vodu (byla to první "dreatnought" na světě), jsem seděl jako host na jachtě "Viktoria a Albert" u jídelní tabule druhý od krále, když vlevo ode mne seděl lord Esher, vlevo od krále tehdejší první lord admirality Sir John Fisher (též častý host Mariánských Lázní, v domě Zelený kříž), vpravo vedle mne seděl další ministr a významné osobnosti, potom teprve komandant jachty a adjutant Jeho Majestátu.
      Mezi nezapomenutelné patří pobyty v Sandringhamu, v listopadu, u krále a královny Alexandry. Sandringham v Norfolku je 4 hodiny železnicí z Londýna. Bylo to oblíbené královo místo, které mu přirostlo k srdci. Neboť tu vysazoval snad každý strom; zde vyrůstal, zde dospíval. Žil tu zdravým, nefalšovaným životem anglického venkovana, bez ceremoniálů. Král i královna sem zvali jen svoje důvěrné hosty.
      Byl chladný šerý listopadový večer, když jsem vystoupil v Norfolku, a byl odvážen za mírného klusu koní ve dvorní ekvipáži, poslané pro mne ze zámku Sandringham. Mně velmi dobře známý králův lokaj mi pomáhal, přátelsky mne zdravil, a když jsem vystoupil ze svého kožichu, vstoupil za velký paravent a ohlásil do hluku společnosti jasným hlasem v pravé anglické hale "Doktor Ott!"
      Temnotu večera náhle prosvítila elektrická světla, a já stál uprostřed nejvyšší společnosti, aniž jsem měl času zajít na toaletu, umýt si ruce po cestě a převléknout se. Od stolu přicházela královna Alexandra a zdravila mne slovy: "Těší mne milý doktore, že Vás tu mohu pozdravit!"
      Brzy na to se objevil z pracovního pokoje sám král, který svým přátelským a osobitým způsobem mě vítal stiskem rukou a nechal si vyprávět o mé cestě a přeplutí moře. Pak mně byli představeni přítomní vévoda a vévodkyně von Teck a nato jsem byl uveden do mého pokoje, kde jsem se teprve mohl umýt a převléci.
      Jak popsat nádheru a krásu stolu, třpytícího se ve zlatě a skle, nádhernou květinovou výzdobu, nádherné toalety dam a ozdobné řády na prsou gentlemanů, doprovázejících vás nenucenou konverzací ? Za dezertu obcházel dudák v typickém skotském kroji stůl a hrál na dudy - epizoda, tak typická pro pobyt v Sandrighamu.
      Příštího dne, při odjezdu, jsem se musel v přítomnosti krále zapsat do pamětní knihy Sandrighamu, též rok narození, místo pobytu a trvání návštěvy, a také jsem byl ovšem zvážen na váze jako každý host a v přítomnosti krále. Moje váha byla dozajista připsána někde k datu mé návštěvy.

Pár slov z lékařského pohledu na krále

      Král přijížděl rád do Mariánských Lázní. Město i jeho okolí si velmi oblíbil. Že měl rád i mne, na to jsem byl pyšný a snažil jsem se mu jeho důvěru splácet, jak jsem nejlépe dovedl. K tomu dva příklady.
      Všude na cestách doprovázel krále jeho osobní lékař. Jen do Mariánských Lázní přijížděl král bez svého lékařského poradce, a já měl tu čest - a ovšem také kolosální odpovědnost a starosti - být odpovědný za jeho zdravý život a pobyt v Mariánských Lázních.
Královy komnaty v hotelu WEIMAR v Mariánských Lázních      Druhý příklad jeho vysoké důvěry ke mně je ze společnosti lordů a ladies, kde přišla řeč i na to, proč král nejezdí do Karlových Varů. Jedné dámě král pohotově odpověděl: "Možná že by mne prameny toho či jiného lázeňského místa dělaly také dobře a úspěšně léčily, ale tam bych přece neměl svého dobrého doktora Otta."
      Když přijel král 1899 do Mariánských Lázní jako princ z Walesu, byla jeho tělesná váha podstatně vyšší než v roce 1909, kdy tu byl naposledy. Byl obézní a tehdy také dýchal krátkým dechem. Pohybově byl těžkopádný a dosti nemotorný. Jen s námahou zdolával stoupání od promenády k hotelu Weimar. Již tehdy byla patrná četná překrvení a sklon ke kongescím a k ucpávání zvláště v chodu cévního systému. Král vážil 115 kilogramů. Za 20 dnů mariánskolázeňské kúry ztratil 6 kilo.
      V letech 1900 až 1902 nepřijel. V roce 1900 byla důvodem burská válka, v roce 1901 smrt matky královny Viktorie a dále těžká střevní operace v důsledku koncentrace hnisu v oblasti slepého střeva, a to v době krátce před korunováním 1902.
      A tak teprve v roce 1903 přijíždí, ale až po ostré debatě a po velkém odporu úřadujícího královského lékaře a na přímé připomínky operátora. Z toho si lze představit, jaká odpovědnost mne očekávala v Mariánských Lázních vůči králi.
      Považoval jsem za nejvyšší poctu a vyznamenání, když jsem byl představen na návštěvě v Anglii mým královským příznivcem a mecenášem jeho vlastnímu synovi s manželkou, později králi a královně Norska; dále dceři králově za přítomnosti nejvyššího panstva, které bylo okouzleno jeho dobrou náladou a ocenilo líbeznost a přívětivost krále ke mně. Cítil jsem se - ač to zní směle až arogantně - k úkolu léčit krále skoro jako vyvolený. Tak tomu rozuměly i vysoké osobnosti kolem krále, totiž že ode mne se očekává, že Jemu pomohu přenést se přes jeho tehdejší těžkou zdravotní situaci.
      V neděli jsem byl uprostřed nejvyšší společností a do kostela jsem šel a seděl mezi Eduardem a nynějším králem. V kostele jsme byli jen my tři, docela sami. Byl to pro mne nezapomenutelný okamžik, neboť ostatní hosté zůstali v parku zámku. Lunch byl servírován na tři separátní stoly, u kterých předsedala královna, král a sekretář krále. Král mne posadil vedle sebe. S množstvím přítomných hostů jsem si prohlédl park, skleník, farmu, koňské a dobytčí stáje. Král byl vždy se mnou, do mne zavěšen, všechno mi osobně vysvětloval. S hosty jsme přišli k soše závodního koně Persima, který vyhrál anglické derby. Byl to dar anglického Jockey-clubu králi. Dar, kterého si velmi vážil.
      Na malou příhodu vzpomínám u dobytčích stájí, kdy z nich vyběhlo telátko a za ním s bičem v ručce korunní princ Olaf Norský, nejmladší vnuk králův. Král se zjevně dobře bavil, když takto přistihl mladíka a poznamenal: "Podej pěkně ručku panu doktorovi, to víš, to je můj lékař z Mariánských Lázní." Stiskl jsem srdečně ruku 3-4letému chlapci, který se díval na mne přímo velkýma modrýma očima a odpověděl hlasitým "How do you do." Den končil nezapomenutelným večerem s osobním téte a téte s Jeho Majestátem v jeho pracovním pokoji."
Podle dr.Josefa Maye

Král Eduard VII. jako nimrod

      Anglický král byl velký milovník lovu, nebyl však tak náruživý a tak jednostranný jako jeho přítel rakouský císař František Josef I., který měl zálibu v lovu kamzíků a příznivé lovecké počasí ho vzrušovalo skoro stejně jako politické úvahy. Pro anglického krále býval lov částí bohatého programu svých zábav, mezi něž patřil i golf, šerm, bridge, společnost.
      Z loveckých revírů dával přednost revíru knížete Trautmannsdorfa na Horšovskotýnsku a revíru kláštera Teplá. U knížete Trautmannsdorfa bývali známí aristokraté jako kníže Schwarzenberg, hrabata Collorado-Mannsfeld, Černín. Král býval samozřejmě oblečen lovecky, tj. lovecké punčochy, pumpky a hnědé boty. K dispozici bylo půl tuctu náhončích.
      Král sám nestřílel mnoho. O to pečlivěji muselo být připraveno jeho lovecké štěstí. Na lovu bylo mezi 101 bažanty, 580 tetřívky a 10 zajíci přiřčeno králi 48 bažantů, 99 tetřívků a jeden zajíc. Mnohdy vanul prudký vítr, tetřívci-kohoutci vylétávali příliš vysoko a bylo těžké je trefit. Přesto na jiném lovu bylo ze 718 kusů tetřívků vypočteno královské štěstí na 210 kusů. K tomu ještě několik bažantů, zajíců, křepelek a jedna černá veverka. Tak dobrou trefu nezaznamenal žádný starý nimrod.
      Také v loveckém revíru Teplá se králi dařilo dobře. O to se poctivě staral tepelský opat. Nutno podotknout, že byl diplomat. Aby král nepřišel zkrátka, lesní inspektor P. Bernhard Gnad s lesním personálem vybral v loveckých revírech u Touškova, Mirošic a Kotovic hnízda tetřívků. Převezeni na místo lovu, a v tepelských remízkách znovu puštěni na svobodu a usazeni. A tak se nabízela králi bohatá zvěřina k odstřelu. Když se stalo jednou, že bylo málo tetřívků, tak se lovilo se stavěcími psy. S těmito světskými věcmi se tedy museli zabývat duchovní páni, třebaže ne zcela v duchu evangelia a apoštolského poslání.
      V klášteře se konaly hostiny a hlavním chodem nebyly ani kobylky ani med. Opakovaně se dostalo opatu vyznamenání, že jej navštívil v modrém sále kláštera král a jeho angličtí a francouzští hosté k občerstvení. Král se představil v rakouské uniformě generála a pod ním byl připraven erb v anglických barvách z živých květin. Hostina měla slavnostní charakter a převor měl přípitek ke králi. Po kávě si hosté prohlédli knihovnu a kostel.
      Za to byla nejen hruď opatova ale i kanovníků ozdobena řády a medailemi, a král v roce 1906 dokonce pozval opata do Anglie. Mr.Edward Stonor, šéf domu lordů, doprovázel hosta z Čech k audienci do Buckinghamského paláce a opat se svým sekretářem Rubickem byl přijat králem osobně v zámku Windsor a proveden jím zámkem.

Nejtěžší host

      S jakou dojemnou účastí a přece nepozorovaně hleděl král na ubohého muže, který se těžko pohyboval s pomocí zvláštních berel. Král zůstal stát v jisté vzdálenosti, aby nezkřížil cestu tomuto nejtěžšímu hostu Mariánských Lázní. Egyptský kupec Achmed el Gamal podnikal každoročně odtučňovací kůru v českých lázních a stálo ho to velkou námahu. Často musel - zcela vyčerpán - odpočívat, překonán vlastní tíží.
      Zdálo by se, že tato váha nenese žádného ducha. Opak je pravdou. Jeho lékař vyprávěl, že pokud bývají duch a tuk nepřáteli, v tomto případě tomu tak není.
      V Římě byly na přelomu století nejtěžší osobnosti, jaké kdy byly k vidění. Madame Helbigová, rozená kněžna Šachovská z Moskvy, byla dáma s nádhernou hlavou, oduševnělá, hluboce muzikální. Stýkala se s Tolstým v Jasné Poljaně, s Lisztem v Římě a Výmaru, a kromě mateřštiny hovořila německy, francouzsky, anglicky a italsky. V Německém spolku umění v Římě hrála spolu s Lisztem čtyřručně na klavír.
      Achmed el Gamal Bey se jevil jako strašná hříčka přírody. Poprvé přijel v roce 1902 a tehdy byl z vozu vynesen. Svým obrovským tělem se mohl pohybovat pouze za pomocí dvou holí. Po každé sezóně ztratil 40 kg a mohl pak podniknout dokonce delší procházku, díky úsilí jeho konsiliáře doktora Witze. Přežil i krále anglického.
      Když přijel v roce 1910 opět do Mariánských Lázní, vážil stále ještě hodně přes 200 kg. Během 12 let svých kúr bohužel to, co v Mariánských Lázních ztratil, doma znovu nabyl.

Na Kladské

      Ještě jako princ Waleský se účastnil Eduard VII. lovu v Metternichově revíru v Kynžvartě, což se už později - když byl králem - neopakovalo. Naproti tomu býval častěji na Kladské u prince Schönburga-Waldenburga, který tu měl v klecích mladá medvíďata, která si dovolovala malé žerty. Tak jednou ohnul jeden mlsný hnědý medvěd tyče v kleci tak, že mohl vyklouznout a unikl z klece. Samozřejmě že byl hlídačem hned lapen.

Král na balkóně

      V průběhu letních sezón se objevovali a mizeli lidé různého ražení. Mnozí ani nepatřili do okruhu nejvyšší společnosti. Král obvykle po lunči zapředl hovor ve dvou či ve třech. Vyšel s hostem na velký balkón hotelu Weimar, usedli a bylo patrné, že král více naslouchá než vykládá, tu souhlasně, tu pochybující, tu naději vzbuzující, tu sladce odmítající.
      Polední rozhovory v intimitě pohostinného Weimaru, byly často obsažnější a účinnější než večerní zábavy po dineru, třebaže měly slavnostnější tvář, a smokingy mužů a nádherné oblečení žen předznamenávaly slavnostní atmosféru.
      Kdo nehrál bridge, k němuž král vyzval, sotva se zvedl od jídla, ten si nepřišel na své. Bridge byla za oněch dnů móda, táhnoucí se světem, a nebylo to ani v nejmenším přičiněním krále. Hráči bridge jsou asi všude stejného ražení.
      S veledůležitou tváří šířili hráči bridge rádi představu, jako by nebylo oduševnělejšího zaměstnání než je hra, jakoby bridge byla filozofií a špičkou požitku života. Běda, když by u stolu někdo rušil hlasitějším hovorem.
      Bridge - to bylo nové náboženství a platilo to i pro shromážděné kolem krále. Bylo to pravé duchovní zahloubání mezi večeří a odchodem na lůžko.

Král v lázních

      Do letního rána doprovázel krále jeho komorník Midinger, rodem Rakušan. Král vstával jako většina hostů, velmi brzy. První skleničku Křížového pramene vypil ještě v domě a teprve druhou pil u pramene. Vrchní z hotelu Weimar, Franz Konhäuser (později majitel hotelu Hydepark v Bellevue) přinesl mu vždy sklenici vody, jak do domu, tak na lavičku na promenádě, na které se staral o vzácného hosta různým hovorem. Král mohl, kdyby nešlo všechno hladce jak mělo, použít ostřejších slov, ovšem jak jinak než královsky a zdvořile.
Kloboučnice MIZZI PISTLOVÁ      Po pití se král koupal v Nových lázních. Podle lékařského předpisu dodržoval dietu, neboť měl sklon k obezitě. Vše ovšem probíhalo bez násilí. Král nechtěl být nějakým kajícníkem obezity. Vrchní mu předkládal denně dvě menu, z nichž si vybíral. Jeho oblíbené rybí speciality měly v Čechách podobu autochtonních pstruhů provenience maďarského Balatonu. Pravidelně na stůl přicházela sluka (Grouse),nechyběla zelenina (Aubergines frites). Z ovoce převládaly broskve. Když jednou přivezli z dálek koš pomerančů, poslal je paní Ottové, manželce lékaře Ernsta Otta, s významnou poznámkou, že její muž mu ovoce zakázal a tak mu nezbývá, než přesunout toto zakázané jídlo na paní.
      Každý druhý den přicházel královský kurýr s poštovním pytlem z Anglie. Krále do ciziny vždy doprovázel švýcarský cestovní maršálek, o kterém šla zvěst, že rád hledí hluboko do sklenice.
      Několik králových přátel, jako Lord Fisher či Countess Romney, bydlelo v sousedním Zeleném kříži. Neslušelo se - z úcty před králem - bydlet přímo v hotelu Weimar.
      Král, vzdávaje rád hold ženskému pohlaví, hned zrána věnoval svůj pohled směrem ke krásné majitelce stánku pod starou kolonádou, k slečně Mizzi Pist- lové, která tu prodávala štýrské klobouky. Jeho vlídnost byla natolik velká, aby od ní odkoupil jeden takový klobouk, který mu ovšem musela sama donést do hotelu. A také pány ze svého okolí přesvědčoval, aby se stali zákazníky slečny Pistlové.

Přívětivý monarcha v lázních

      Ze všech cest, které Eduard VII. podnikal, se těšil nejvíce na každoroční cestování do Mariánských Lázní. Ačkoliv základem lázeňské kúry bylo pití minerální vody a dodržování přísné diety, král se zdráhal dodržovat takovou přesně předepsanou rutinu. Stával sice v 7 hodin ráno, před snídaní vyšel na dvouhodinovou procházku, ale trval na svém, když se jednalo o oběd. Chtěl provádět výběr jídla jako doma.
      Král miloval drsnou a divokou krajinu v okolí Mariánských Lázní a často vyjížděl na lov s knížetem Trautmannsdorfem na jeho pozemky u Horšovského Týna anebo s opatem z Teplé. Ačkoliv lov s opatem byl asi dosti primitivní, král si ho oblíbil, protože tu vždy bylo báječné jídlo a bezvadná vína, jichž by se hosté asi vzdali, ale nemohli odporovat.
      Odpoledne podnikal král vyjížďky nebo procházky. Potom hrál krocket. Miloval tuto hru skoro jako bridge a nijak neskrýval, že nechtěl být za žádnou cenu přitom poražen. Tuto zkušenost učinil také Sir Frederik Ponsonby s králem v Mariánských Lázních. Nemiloval totiž vůbec krocket a když král trval na tom, aby s nimi hrál v jednom doublu, byl rozhodnut hrát tak, aby už nikdy nemusel po druhé hrát. Jeho partnerem byl starý Harty Chaplin, královou partnerkou Madame Letellier. Když Ponsonby dostal příležitost, střelil králův míč na druhý konec hřiště. "To ho přivedlo k zuřivosti," vzpomíná Sir Frederik, "a krásná Madame Letellier, která hrála dobře, prosila mne se slzami v očích, abych ho nerozzuřil a připomínala, že lidé na dvoře monarchy ho vždy nechávají vyhrát. Já jsem odporoval, že já tedy ne, že ho překonám a osobně se budu snažit, abych královskou rodinu porazil co možná při každé hře."
      Výsledek však nebyl takový, jaký Ponsonby očekával. Úsilí Madame Letellierové se stupňovalo a hrála zdařile s cílem vší silou zvrátit hru. Již se zdálo, že duo Chaplin-Ponsonby nepochybně zvítězí, ale v rozhodující moment se Madame zlepšila a také královi se povedlo několik úspěšných ran. Výsledkem bylo, že král s Madame vyhráli. Hrdý nad svým triumfem král prohlásil, že to byla nejlepší hra jeho života a následující den žádal, aby se souboj opakoval ve stejných dvojicích. Až po velkém úsilí se nechal obměkčit a zřekl se zápasu s Ponsonbym.
      Ale nebyl to jen krocket nebo lov, ani minerální vody, co krále každoročně táhlo do Mariánských Lázní. Toto lázeňské místo s množstvím luxusních hotelů, se svými lesy v okolí, výletními kavárnami, s proslulou kúrou přitahovalo nejbohatší osoby Evropy, .ale také tucty dobrodružných žen různých národností. Byly tu rozvedené Američanky, dámy ruského polosvěta a oslnivě vyhlížející rakouské vdovy byť pochybné provenience.
      Protože král přijížděl do lázní bez manželky, doprovázen jen dvěma lokaji, nebylo pro něho nic těžkého udělat si tu mnohé známosti. Přes svůj věk byl živý a extrémně silný. Jeho zálety nebyly ani dramatické ani vážné, ale vyžadoval stále půvab ženské společnosti a potřeboval změnu. Mnohdy pozval král dámy do hotelu na večeři, mnohdy je zval na vyjížďku do okolí ve svém voze, jindy požadoval, aby ho doprovázely na procházce lesem.
      Po sedm letních období poskytovaly Mariánské Lázně o odpolednách mlčící místečka, k nimž se mohl král vracet, protože jeho hlad po životě trval až do konce. Mariánskolázeňské léčivé vody se zdály, že vracejí nejen zdraví, ale také že obnovují jeho věčné mládí.
      Sir Frederik Ponsonby doprovázel krále často do lázní a byl často postaven před nečekané problémy. Jednou byl pronásledován krásnou dámou z vídeňského polosvěta, když ho žádala nesmlouvavě o poctu, aby mohla spát s králem, neboť jinak by přece nebyla vydávala peníze na cestu až z Vídně. Ponsonby vysvětlil, že si musí postel hledat jinde
      Přirozeně zalíbení krále pro Mariánské Lázně bylo způsobeno přílivem hostů z celého světa. V jednom létě se tu objevil král řecký, v druhém budoucí bulharský král. Anglická šlechta proudila sem do lázní, ale ne všichni reprezentovali elegantní svět. Sir John Fisher byl pravidelným hostem lázní, podobně Sir Henry Campell-Bannermann, stejně jako radikální poslanec John Burns. Králova přítomnost přitahovala nejen lázeňské hosty, ale celý proud divadelních společností a umělců z varieté.
      Jednou král opustil rozmrzen divadlo, protože se domníval, že jde na melodrama, ale byla to varietní estráda, kde se zpívalo německy a bylo to zdlouhavé. Králův odchod byl považován za kritický nesouhlas. Po několika dnech dostal král dokonce dopis od biskupa z Ripon, který mu děkoval jménem církve anglikánské za jeho pevný postoj ve věcech morálky. Ale král nebyl žádný kajícník a odmítl toto nedorozumění. "Řekněte svému biskupovi celou pravdu!" vysvětloval Ponsonbymu. "Nerad bych vystupoval jako ochránce morálky, a zvláště ne v cizině."
      Když král opustil své luxusní pokoje v hotelu Weimar, byl každý kus nábytku rozprodán za dvojnásobnou cenu. Ani vyjadřování hlubokých poct králi neodradilo obchodníky od toho, aby si neúčtovali nehorázné ceny. Králův štáb musel všechny účty velmi pečlivě a tvrdě kontrolovat, aby nebyl jejich pán okrádán. Sir Frederik Ponsonby například důrazně protestoval, když garáž, kde měl král auto, poslala účet na 1 500 liber za garážování a náhradní součástky.
      Král vlastnil dva mercedesy a renaulta královna Wolseley. V Anglii neměla královská auta žádná čísla, ale v cizině měla čísla navštívených zemí. Král posílal svůj mercedes obvykle do Mariánských Lázní předem. Ačkoliv měla auta mnoho malých poruch, neochladlo nijak královo nadšení pro auta a konečně, když poruchy nepřestávaly, řešil problém od roku 1905 stálým automechanikem, Mr.Stamperem. Tento muž seděl vedle šoféra, trvale připraven vyskočit, jakmile se objevila porucha na motoru. Když král ukončil vyjížďku bez poruch a oprav, úspěšně, při vystupování z vozu říkával: "Velmi dobrá jízda, Mr.Stamper, skutečně velmi dobrá jízda!"
(Podle Cowiesovy knihy "Gay-Monarch", New-York 1956 - J.May)
 

První letadlo nad Mariánskými Lázněmi

      Znovu a znovu se vracíme k nezapomenutelné chvíli - ke vzlétnutí prvního letadla 4. srpna 1912 nad Mariánskými Lázněmi. Byl to ruský pilot SLAVOROSOV, který tu ukázal podivuhodnou novinku a značnou dávku odvahy.
      Vynález motorového letadla přišel z Ameriky. 17.prosince 1903 provedli bratři Orville a Wilbur Wrightové v Severní Karolině první úspěšný let. Uletěli 50 metrů za 12 sekund. To byl i první letecký rekord. V roce 1905 uletěli již 45 kilometrů a na podzim 1911 předvedli své letadlo ve Vídni před stařičkým mocnářem Františkem Josefem I. - Rozvoj letectví byl nesmírně rychlý. 25.července 1909 přeletěl Francouz Louis Blériot Lamanšský kanál. A tři roky na to přijíždí do Mariánských Lázní ruský aviatik SLAVOROSOV s aeroplánem Blériota, aby předvedl nový vynález.
      Pan Ruppert z Mariánských Lázní vzpomínal, jak jednoho letního rána 1912 se objevil na rampě nádraží vagón s obrovskou bednou. Nápis "Aeroplan" na bedně lidem nic neříkal, slovo bylo téměř neznámé. Špeditérská firma Riedel otevřela bednu a vyložila podivné zařízení Ale to již po městě letěla zpráva, že se příští sobotu konají první lety u Almu (Polom). SLAVOROSOV získal již řadu prvních cen na leteckých mítíncích, naposledy v Asperu 3 první ceny, 3 druhé a 4 třetí ceny a 10 000 korun.
      Na veliké louce u Almu byla postavena dřevěná tribuna. Vstupné na tribunu bylo 5 K, k sezení 2K a 3 K, 1 K ke stání. Konání letů oznamoval červený praporek na hotelu OTT (Pacifik). Pokud by se objevil černý praporek, vzhledem k dešti nebo větru se odkládá let na příští den. Na letecké ploše bílý praporek oznamoval zahájení nebo ukončení letů.
      V neděli 4. srpna 1912 se vydalo obrovské procesí zvědavců z Mariánských Lázní vzhůru k Almu. Město bylo na nohou. Louka se zaplnila až po okraj lesa a diváci viseli i na stromech. Na trávě uprostřed odpočíval neznámý šedý pták. Když přišel pilot SLAVOROSOV, hrdina dne, ke stroji, usedl do sedadla, dal roztočit vrtuli a letoun se v mžiku rozběhl po louce, náhle se kola odlepila od země a šedý pták vyletěl nad lesy, otáčel se a zase přistával. A znovu se letadlo rozběhlo a vyletělo, potřetí, počtvrté, jako by se nemohlo nabažit své moci. Před každým letem se SLAVOROSOV pokřižoval a krátce se pomodlil, což vyvolalo hluboké pohnutí u obecenstva. Při doletu se hrnuli diváci k letadlu, aby mohli spatřit hrdinu zblízka. Handikap měly ženy v úzkých sukních, jak předepisovala tehdejší ženská móda. Nejedna upadla do vlhké trávy. Noviny Marienbader Zeitung psaly:
      "Letecká podívaná na louce u Almu. Živý zájem, který projevuje naše město pro pokroky aviatiky, způsobil, že byl založen výbor, který hodlá obstarat letecký stroj. Myšlenku získat vzduch pro člověka propaguje uspořádáním ukázkových letů. Kdo viděl létat chladnokrevného SLAVOROSOVA, ten může doufat, že není daleko doba, kdy se letadla uplatní i prakticky. Jeho lety byly vynikající. Lehce se dostal do vzduchu a jako velký pták poletoval v otáčkách a kluzech nad loukou a nad přilehlými lesy. To, co ukázal SLAVOROSOV na jednoplošníku BLÉRIOT, je prvotřídní ukázka aviatiky. Letec tvořil se strojem jedno tělo. Dlouhé lety mířily až k nádraží a také nad Kladskou, až k obci Litrbachy a k údolí řeky Ohře. Barograf přitom zaznamenal výšku 2000 až 2530 metrů! Přistání byla přesná. Když vidíme SLAVOROSOVA, máme pocit jistoty, jakoby cesty vzduchem byly stejně bezpečné jako jízda autem. Vzrušené publikum nešetřilo potleskem. Každý zájemce může podpořit výbor pro létání, jehož vedoucím je dr.Adolf Lehrmann, koncipista státního místodržitelství, Villa Felicitas.(Bellevue)"
      Jak čteme, nadšení Mariánských Lázní pro letectví bylo velké a projevilo se založením výboru pro létání. Už v roce 1910 se uvažovalo o postavení letiště pro řiditelné balóny. Nyní se k myšlence letiště vrací Karlovy Vary i Mariánské Lázně. Rakouská letecká společnost nabízela letecké spojení obou lázní řiditelnými balóny Mannsbarth pro deset cestujících. Chtěla však dotaci od obcí. Balóny se měly nejprve odzkoušet ve Vídni. Ale nyní přichází letadlo a vytlačuje balóny ze vzdušné dopravy.
      Rus SLAVOROSOV pokračoval v převádění letů a když v srpnu 1912 byl ve Františkových Lázních, došel mu při výškovém letu benzin a musel nouzově přistát mimo přistávací plochu. Přitom urazil přistávací kola a další lety musely být odloženy.
      Když se 1919 objevil v Mariánských Lázních letec Julius ARIGI s letounem, našel tu už příznivou půdu pro létání. Založil první letiště v Hleďsebi u prádelny, pak druhé na Panských Polích a v roce 1926 vzniklo třetí letiště ve Sklářích. Mariánské Lázně díky Arigimu zůstávaly po Praze druhým největším centrem letectví v ČSR.
R.Švandrlík, Tachovské Ozvěny, 6/1992
 

Mgr. Václav Kohout

Před devadesáti lety pokračuje konjunktura Mariánských Lázní
Listujeme v Mariánskolázeňských novinách v roce 1907
6.ledna V prosinci 1906 hodně sněžilo, pak nastala obleva a potíže s ní. Ve středu musela být uzavřena horní část Hlavní třídy. Ze střech padá sníh. l Od 5.1.1907 bylo zavedeno telefonní spojení do bavorského Münchenu - hovor 3 minuty za 2,40 Kč. l Aktivitou průvodčích tramvají byla postavena čekárna na konečné stanici u domu NIZZA - dřevěná bouda. Není však hezká a měla by se postavit lepší. l Policejní zpráva za rok 1906: Bylo zajištěno 1506 osob, soudu předáno 84 osob, podáno 93 žalob. Na okresní zastupitelství Mariánské Lázně přišlo 169 udání. l Sáňková dráha na staré Závišínské cestě byla upravena ze "soukromé iniciativy".
13.ledna Doporučuje se více používat poštovních šeků kvůli zdražení poštovného. V Mariánských Lázních je dosud 70 držitelů poštovních účtů.
l Důležitý vynález: Max Hanusch, městský úřadník, vynalezl náhradu za diferenciál - dvojitou spojku. l Doktor Goldberger napsal článek "Historické paběrky k Reitenbergerovu svátku" (pokračuje v dalších číslech). l Článek k úmrtí perského šacha, který byl též na návštěvě Mariánských Lázní v roce 1900 a bydlel v domě NOVÝ KLINGER.
20.ledna Diskuse k rozpočtu města na rok 1907.
27.ledna Od 21.ledna velké mrazy a pokles teplot od 9 hodin (-2°C) přes poledne (-10°C), večer (-19°C) až do čtvrtka (-21°C). Málo lidí na ulicích.
l Pan STAHL z Úšovic nalezen v úterý na silnici z Úšovic do Mariánských Lázní a musela mu být amputována pravá omrzlá paže. l Zajíci zaběhli až do města. U Lesního pramene nalezen jeden zmrzlý. l Nový telefonní řád, podle něhož budou telefony rozděleny sazebně podle počtu aktivních hovorů.
3.února Redakce připomíná: Stále se nic neděje s návrhem pomníku Goethovi!
l Více pánů má zájem založit sáňkařský klub, vybudovat a udržovat sáňkařskou dráhu. V příštím týdnu budou svoláni zájemci a vítáni.
10.února Okresní místodržitelství Mariánské Lázně převzal princ Eduard von und zu Liechtenstein.
l Konečně v Úšovicích na obecním úřadě a na škole postaveny věžičky. Věžička na obecním úřadě byla postavena bez vědomí členů obecního úřadu jako "dar" pana stavitele Forbericha. Věž však stíní školu a žáci "se mohou učit odpočítávat hodiny".
17.února V Závišíně je dobrovolný hasičský sbor, který má 45 aktivistů a 38 je pojištěno u Životní pojišťovny.
l Redaktor viděl na Popeleční středu létat motýla!
3. března Sčítání obyvatel v městě ( k 15.2.1907): 398 domů (proti roku 1900 nárůst o 58 domů), 1348 bytů (nárůst o 473 bytů), 5703 obyvatel (nárůst o 1086 osob), z toho 2612 mužů a 3091 žen. Registrovaných voličů pro všeobecné volby je 1212.
l Mezi oběťmi katastrofy lodi BERLIN byl i 19letý Josef Böhm z Klimentova. Vracel se domů z Londýna. l 28.ledna kolaudace obou křídel nemocnice (dvakrát 8 lůžek).
10.března Redakce útočí proti radnímu Arnoldovi ze Šenova, že zprostředkoval dodávku uhlí pro elektrárnu. V letech 1901-1902 prodával uhlí elektrárně s 50% ní přirážkou k ceně.
l V zemském sněmu začala diskuse o ochraně minerálních pramenů. Uvádí se, že v Karlových Varech dochází k poškozování pramenů těžbou kaolinu v okolí; ve Františkových Lázní navrtáváním nových pramenů. Někteří vlastníci falknovských dolů chystají monstrproces proti ochraně pramenů v Karlových Varech a odhadují škody z netěžitelných ložisek na 300 miliónů korun. l 3.března se konala v domě LEIPZIG (proti Křížovému prameni- zbořeno kol 1960) - slavnost pro děti. Zorganizoval ji zdejší optik Ferit, režii pan Löwenthal a kantor Goldenberg.
17.března Panuje mráz a leží metr sněhu.
l Prameny v Karlových Varech mají dobrou vydatnost.
24.března Dne 16.3. spadla lavina sněhu ze střechy hotelu NEPTUN na kantora Goldenberga. Zůstal ležet v bezvědomí. Je třeba udělat opatření, aby se toto nemohlo opakovat.
l Výbor pro stavbu kostela ve Velké Hleďsebi má 60 členů. Sebráno dosud 67 000 K a v materiálu 100 000 K (cihly, dřevo). (Pozn. kostel postaven roku 1911.)
31.března Císař propůjčil dr. KALINCZIJKOVI titul císařského rady. Lázeňský lékař Kalinczuk byl předsedou výboru pro založení pravoslavného kostela.
l Školní expozitura v Holubíně byla přeměněna na samo statnou školu. l V Horní Vsi zřízena paralelní třída. l Místní skupina "Rakouské mírové společnosti" má 130 členů (zpráva o činnosti). l 17.3. explodovala petrolejová lampa v hostinci pana Urbana v Malé Hleďsebi - šest osob popáleno na tvářích a na rukou. l Sdělení z 23.3., že v Kynžvartě se budou konat odložené volby v roce 1905. Starosta König ihned podal rezignaci.
7.dubna Z inzerce: Elektrárna (tzv. Elektrizitätswerk u. Stadtbahn Marienbad) nabízí žárovky 50tisvíčkové po 4,50 K/kus náhradou za 16tisvíčkové dosud používané.
14.dubna Tiskárna GSCHIHAY vydala první městský telefonní seznam.
21.dubna Město dosud není připraveno na seznu! U domů jsou ohrady, rozdělaná vodovodní vedení, S pracemi je nutno pokročit! Problémy prodloužení sezny. Mnoho řečí, ale nic se neudělalo. Například 16.4. nebylo možno nabrat si Křížový pramen. Pramen byl totiž pronajat a nájemce nemá zájem umožnit přístup k prameni před seznou. Inspektor pramenů se odvolává na právo nájemce. - Ani lázeňské koupele se neprodávají.
l Redakce předkládá k porovnání ceny uhlí a ceny účtované panem radním Arnoldem v letech 1900-1903. l Od 1. května bude změna jízdního řádu: na trati do Karlových Varů budou jezdit 4 rychlíky s přímými vozy Vídeň-Mariánské Lázně-Karlovy Vary a od 9.5. další dva rychlovlaky. U čtyřech vlaků budou vyhlídkové vozy 1.třídy. l 16.4. se konaly v Kynžvartě obecní volby. l 28.4. se otevírá kavárna NIMROD.
28.dubna Spolek Wiener Gesang-Verein pořádá 30. dubna v 19 hod. koncert u kříže na Křížovém vrchu u příležitosti otevření sezny.
l Bude výstavka prací žáků pokračovací (tj. učňovské) školy v nové škole (škola Sever). l Radní Brem chová volně srnku, chycenou před rokem. l 23.4. povila dva kolouchy. 23.4. založilo 31 obuvníků místní sdružení (po nich další řemesla). l 30.4. se otevírá hotel RAUWOLF na Chebské (tehdy Clementsostraße).
5.května Kašpar Ott, místní hoteliér, obdržel titul "restauratér Jeho Majestátu krále anglického".
l Od 2.5. se doručují poštovní zásilky v 7 h, 8:30 h, 10 h, 14 h, 15 h, 17 h, 18:15 h, 19:15 h. v návaznosti na pří jezdy vlaků. l 3.5. dostal strážmistr Schwarz od města zlaté hodinky za 25 let služby. l Na německých drahách se zavádějí zpáteční jízdenky. 10. až 12.5. se chystá velký úklid na radnici. l 1.6.1907 má být otevřena pošta ve Velké Hleďsebi. l Drogista Josef Mizera se ohrazuje, že v úřední řeči neužívá české řeči, jak je mu vytýkáno. l Z inzerce: otevírá se mnoho restaurací: Café MAXTHAL (býv.Lunapark), klášterní sklípek v Grandhotelu OTT, kavárna v domě LIPSKO (zbořeno), Café Švýcarský dvůr (býv.Homolka v Zeyerově ulici), Maiglöckchen (čp.319).
6.května ZVLÁŠTNÍ ČÍSLO! Za poslance do vídeňského parlamentu je navrhován profesor dr. Adolf BACHMANN z Chebska. Článek útočí proti druhému kandidátovi dr.SCHALKOVI.
12.května Úvodník znovu propaguje dr. Bachmanna a očerňuje dr.Schalka. Otevírá se prodejna delikates J. Opl v domě Brussel, zahradní veranda domu Delfín (dn.Evropa) a jídelna Grandhotelu Ott (dn.Pacifik).
19.května Opět výzvy k podpoře dr. Bachmanna.
l Výsledky voleb prvního kola (společný obvod pro okresy Planá, Tachov, Mariánské Lázně): Bachmann 1 795 hlasů, Schalk 1 571 hlasů, Schüller 1 353 hlasů, Glätzner 841 hlasů. Mezi dvěma prvými kandidáty bude druhé kolo voleb. Přes velikou propagaci dr. Bachmanna v novinách získal tento na okrese Mariánské Lázně jen 216 hlasů, zatímco Schalk 452 hlasů. l Na Panoramě začínají pravidelné koncerty 1-2krát týdně. Hraje tu vojenská hudba 35.pluku z Plzně. Na Krakonoši a v kursále bude hrát kapela TRESCHER. l Po tropických dnech přišel 15.5. déšť s kroupami velikosti lískových oříšků. Žádné škody. l V chebském Městském domě je muzeum, které bylo rozšířeno. l Neuvedení občané žádají, aby byla objasněna otázka uhlí.
26.května Mariánské Lázně navštívil profesor Noorden, vedoucí První lékařské kliniky ve Vídni.
l V druhém kole voleb zvítězil BACHMANN o 600 hlasů (dostal celkem 3 002, Schalk 2 408). l Profesor Kionka z Jeny přijel do Mariánských Lázní a měl tu přednášku o zdejších pramenech. l Saský král propůjčil zdejšímu lékaři dr.Ottovi rytířský řád 1.stupně. l Na Panoramě byl první vojenský koncert a hojně navštíven. l Mariin pramen je v Nových lázních ohříván novým systémem fy WÄCHTLER. l Dr.Adolf Stark vydal příručku "Lékařské rady pro mariánskolázeňské lázeňské hosty". l Plakáty jsou často strhávány dětmi!
2.června Zvýšeni lékařských poplatků. Neměnily se 40 let. Místo jednoho poplatku za vyšetření pro celou rodinu se bude počítat každá osoba zvlášť.
l Přijelo již o 500 hostů více než vloni. l Automobilisté nadužívají svých houkaček. Ač mají být jednotónové, některé z nich připomínají hasiče. Ruší to klid - i v noci. l 3.června se bude "flastrovat" Nádražní náměstí. l Z inzerce: Josef Mizera otevřel GRAND GARAGE Automobilhof pro 50 automobilů. Má i prodej benzinu, oleje (v Nádražní ulici).
9.června Od 7. června dáno do provozu nové ohřívání Křížového pramene.
16.června Už mnoho let se uvažovalo, že centrální nádraží v Karlových Varech bude zrušeno (Dolní) a trať bude prodloužena na Horní nádraží. Potíž tkví v tom, že Horní patří "Buštěhradské dráze", kdežto Dolní patří dráze Mariánské Lázně-Karlovy Vary. Dřevěná bouda na Centrálním nádraží není vzhledná (pozn. vydržela donedávna).
23.června Ministerstvo železnic zvýšilo státní záruky na dráhu Mariánské Lázně-Karlovy Vary.
l Upozorňuje se, že hostům, kteří si nechávají donášet minerální prameny, nebývá vždy podána předepsaná voda. Dovoleno plnit jen dvě lahve u pramenů a bez etiket! l Vyšla mapa Mariánské Lázně a okolí v 1:15 000, v sedmi barvách od městského stavebního inženýra Franz Nowaka.
30.června Lokální dráha Planá-Tachov vyplácela dividendy ve výši 22 190 K, celkem pro 1 085 akcií.
7.července Městské vedení upozorňuje, že platí předpis o maximální výši domů - 22,5 metrů, a u samostatných (volně postavených mimo uliční zástavbu) 25 metrů. Dále předpisy o mansardách!
l Úprava cesty kolem zvětšované údolní přehrady svěřena firmě PETERS. l C.k.poštovní ředitelství stanovilo podmínky pro kabelizaci telefonů. l Povoleno odkoupení parcel v okolí golfového hřiště. l Novinka! Zahajuje autobusová linka Mariánské Lázně-Karlovy Vary, odjezdy v 8 h. a 11 h. tam a ve 14 h. a 17 h. zpět. Cena 7,50 K. Stanoviště autobusů u Anglického dvora (vedle dn.Bohemie), v Karlových Varech u evangelického kostela. Předprodej jízdenek v cestovní kanceláři E. Lucker.
14.července Autobus do Karlových Varů má 12-14 míst, cesta trvá 1 hod. 35 minut, v provozu jsou od 10.července - neuvedena však ani firma ani typ autobusu.
21.července Ve vídeňském parlamentu se vytvořilo sdruženi poslanců z lázní. Úkoly: ochrana pramenných oblastí, zlepšení železničního spojení, snížení daňového zatížení, podpora lázní státem.
l Fiakristé připravuji stávku. Koncesionáři dodržují předpisy, ale ekvipáže jednotlivých domů a tzv. vídeňské fiakry mají volný tarif. Byl případ, že majitel domovní koncese nechal na jedinou koncesi zapřahat šest koní! l Ministerstvo pošt povolilo poštu ve Velké Hleďsebi. l Výrobci pánského prádla zdražují o 4 až 10%. l Výzva fiakristů, aby s prázdnými vozy, zvláště odpoledne, jezdili k nádraží erární silnicí.
28.července Památník Setkání monarchů má být odhalen počátkem srpna. Pomník je dílo sochaře Gurschnera a bude umístěn přímo u "parkové cesty krále Eduarda VII." (tj. na místě dn. Chopinova kamene)
l Promenádní korzo: 22.7. bylo večer na osvětlené promenádě. Prodaly se všechny "konfekti". Hrála kapela 35. pluku - kapelník Köhler. Kapela vyhrávala u Reitenbergerova památníku, což bylo obzvláště "působivé". l Nejtěžší muž Evropy AHMED el GAMAL BEN zakončuje letošní lázeňskou kúru plně spokojen. Letos shodil 30 fundů. Když sem přijel před lety poprvé, musel být na váhu zdvižen. Chodil o dvou holích. Minulého roku snížil tu váhu o 54 kg. Bydlel v hotelu New York (Polonia). l Někteří hosté neohlašuji pobyt, takže došlé zásilky nemožno doručit. Stal se případ, že poštovní úředník označil zásilku "Nehlášen", ačkoliv host tu byl. l Okresní úřad Mariánské Lázně upozorňuje fiakristy, že překračování tarifů je trestné. Stejný tarif platí i pro vozy s gumovými obručemi či pneumatikami. l Hostinští jsou povinni vyvěšovat ceník na viditelném místě. l Článek o nové nádražní budově v Plzni: 79 000 metrů kolejnic (dříve 26 000 m), 309 vyhýbek (dříve 134) atd. l Hotel Viktoria (dn. oplatkárna) zve na kuželkářskou dráhu.
4.srpna 29.7. se konalo další večerní korzo na promenádě. Vstupné 40 hal. a výtěžek na fond pro nemocné plicními chorobami a na stavbu kostela ve Velké Hleďsebi. "Konfekti" podávaly místní ženy.
l Stávka číšníků: 1 srpna vstoupilo do stávky asi 160 číšníků 30 7 se shromáždili v hostinci Viktoria kde promluvil poslanec STARCK. Zvolen stávkový výbor, žádající zvýšení měsíční mzdy o 60-70 K zpětně od 15.července. l Na intervenci okresního hejtmana byli hoteliéři žádám o 20 procentní zvýšení mezd a přídavek na bydleni, event. zlepšení ubytováni. Číšníci se však 1. srpna nespokojili s výsledkem a zůstali ve stávce. Okresní hejtman dal číšníků ochranu. V postižených hotelích bylo povoleno během dopoledne zavřít. V některých restauracích pomáhali méně kvalifikovaní. V pátek se opět pracovalo v hotelích DELPHIN (dn.Evropa), IMPERIAL (Vojenský ústav), Mlýn (Cristal), zatímco hotel New York (Polonia) a další hotely zůstávaly uzavřeny. l Na obecných školách se zavádí nové učební osnovy. l Od 1.8. telefonní spojení do Vratislavi - hovor 3,60 K za tři minuty. l 27.7. veliký požár v Černošíně. Vyhořelo deset stavení i se stájemi a vedlejšími budovami. Sjelo se 18 hasičských sborů z okolí. Ale málo vody!
11.srpna Zpráva o sportovních výsledcích: X. tenisové turné v Mariánských Lázních.
l Na návštěvu přijelo 40 francouzských lékařů. l Z výtěžku večerního koncertu na kolonádě zasláno 2 000 K výboru na stavbu kostela ve Velké Hleďsebi.
18.srpna Přijel anglický král Eduard VII. (16.8.)
l Ve středu byl odhalen památník Setkání monarchů na paměť této události v srpnu 1904. Památník byl odhalován bez slavnosti. Uprostřed má dva medailony s reliéfy obou panovníků - Františka Josefa I. a Eduarda VII. Památník navrhl sochař Gustav Gurschner. S návrhem postavit tento památník přišli před dvěma lety pánové Adam a Frankl. Budovat se mělo sbírkou, ale financování nakonec převzalo město. l Telefonní a telegrafní služba bude za pobytu Eduarda VII. v nepřetržitém provozu. l Elektrické hodiny u Nizzy jdou zase podle svého.
25.srpna Mariánské Lázně slavily narozeniny rakouského císaře za účasti krále Eduarda VII. Mnoho praporů po městě, sváteční bohoslužba, účast mnoha osobností z města.
l Francouzský ministerský předseda CLEMENCEAU návštěvou u krále Eduarda (před odjezdem z Karlových Varů). l Zprávy o pobytu Eduarda VII. Zmínka o dr.Ottovi, který mu předepsal léčbu. l Dodatek k minulému číslu: původní návrh na památník dal městský rada Metzner již 13.září 1904 na zasedání Městské rady!
1.září Zpráva o pobytu Eduarda VII.
l Sebráno 700 K na pomoc vyhořelým v Černošíně.
8.září Další zpráva o pobytu Eduarda VII. Navštívil též dvakrát Nimrod. 4. září se zúčastnil honu v Horšovském Týně. Také ruský ministr zahraničí IZVOLSKIJ navštívil Eduarda VII. v Mariánských Lázních. - Zpráva o odcestování krále.
15.září Chodníky na Hlavní třídě nejsou v pořádku - "stav před některými domy nelze popsat". Propadlé desky, různé úrovně rovin aj. neodpovídá úrovni města.
l 11.9. havaroval u Mnichova karlovarský autobus. V důsledku prudkého brzdění se přetrhl řetěz. Autobus vyjel ze silnice. Jen lehká zranění a šoky.
22.září Pokládá se základní kámen lázeňského domu pro vojenské veterány (dn.obch. akademie na Šenově).
29.září Ohlédnutí za sezónou 1907. Prošlo asi 90 000 pasantů, přes 30 000 hostů. Návštěvnosti nepomohlo ani zlepšení silnice do Karlových Varů. Podobně by bylo asi nutno zlepšit silniční spojení do Františkových Lázní.
l Chybí luxusní rychlíky. V rychlících málo místa. Pošta se roznáší sedmkrát denně. l Nebude dlouho trvat a někteří hosté přijedou do Mariánských Lázní po padesáté !!!! l Okresní hejtman je iniciativní. K odstranění monotónnosti pobytu podporuje různá rozptýlení: tomboly, divadla, slavnosti. l Též zařízení lázeňských budov se zlepšilo. A sport: tenis, golf. l Poslední kolonádní koncert 29.září. l Okresní místodržitelství rozhodlo, aby na ubytování personálu dohlížela komise. l U trestního soudu v Chebu odsouzena prodavačka pohlednic k trestu 14 dnů vězení a pokutě 10 K za prodej "pikantních pohlednic". Pohlednice ji nabídl podomní agent. Jednoho dne vstoupil do obchodu zájemce a vzápětí policista a pohlednice zabavil. Prodavačka je z Mariánských Lázní.
16.října O zasedání tiskové sekce radnice: konstatováno, že k propagaci lázní je 20 000 K na reklamu ročně velmi málo. Již dlouho se hovoří o uměleckém albu Mariánských Lázní, ale stále na to nejsou peníze.
l 13.10. zasedali radní. Probíralo se rozšíření přehrady, další možné zdroje pitné vody a zřízení čističky odpadních vod. l Postesk: Z parků ihned po sezóně odstraněny lavičky, ač je pěkný podzim. Není kde posedět. l Špatný stav chodníků na hlavní ulici zaviňují majitelé domů a obecní úřad, který dbá nedostatečně na dodržování údržby. l Redakce upozorňuje, že cihelna v Úšovicích má přejít do českých rukou: "Počešťování je nutno zastavit, jinak další škola, kterou budou Úšovice stavět, bude česká!"
20.října Náhle zemřel starosta města doktor DIETL. Zpráva o jeho pohřbu, kondolence.
l Disciplinární senát zemského vrchního soudu rozhodl o okresním soudci WOKALKOVI z Kynžvartu. Z 268 bodů žaloby byly uznány dvě.
27.října Vyhlašují se volby nového starosty Mariánských Lázní.
l Kapacita koupelí se má rozšířit o 22 kabin. l Komise již prohlédla některé ubytovací pokoje personálu. Mnohé jsou menši než 12 m² a protipožárně nezajištěné.
3.listopadu Hasiči předvedli 30.10. nové přístroje a žebřík na Štěpánské ulici. Žebřík je výsuvný, byl zakoupen v Norimberku a jde až do 24 metrů výšky.
l Třeba zařídit novou budovu pro rekvizity.
4.listopadu ZVLÁŠTNÍ ČÍSLO! JUDr. Heinrich REINIGER zvolen novým starostou města. Volilo se natřikrát. Protikandidátem a blízkým počtem hlasů byl p. HAMMERSCHMIED.
10.listopadu Úvaha o tom, zda byly volby platné. Volby vedl radní Hammerschmied a prohlásil je za platné. Spor o účast radního Brema jako příbuzného jednoho z kandidátů. K rozhodnutí byl výsledek voleb předán okresnímu místodržitelství. To se prosekalo houštím předpisů a nakonec je prohlásilo za platné.
l Byly vystaveny mědirytiny Mariánských Lázní ze 40. let 19.století v knihkupectví pana Zinka. Rytiny byly ze sbírky dr.Franze Czernina. l Pěkné podzimní počasí. 8.listopadu přinesla slečna Senftová do redakce kytici lesních jahod a borůvek.
17.listopadu Dr.REINIGER se ujal úřadu starosty 14.11. v 10 h. a pronesl programovou řeč.
l 9.11. v 21 h. vypukl požár vedle holiče p.Raspa, ale byl ihned zlikvidován. l Večerní osvětlení u kostela by se mělo zlepšit, aby se tam mohl večer sáňkovat. l Rybník u Tepelského domu je třeba vyčistit. Déšť již sice odnesl zelený povlak, ale zůstává nebezpečí sanitární kalamity. l Bečovská hudební škola bude 1908 subvencována státní dotací 5 000 K. l Inzerce: Nejmenovaný vlastník nabízí v Buchtále rybník pro pěstováni pstruhů (5 jochů).
24.listopadu Redakce nadhazuje, že některé hotely, například Panorama, Krakonoš, leží mimo katastr města a bylo by vhodné je začlenit pod správu města, jednak kvůli zlepšeni sanitární péče, jednak unikají městu daně.
l Rozšiřuje se přehrada. Přestože jsou již mrazíky, práce pokračují a nebude zapotřebí příští rok vypustit přehradu. Kolem přehrady jsou koleje. Pracuje tu asi sto lidí, ale není už možno přibrat další, protože není dostatek pracovního nářadí. Při promrznuti by bylo možno odebírat materiál ze dna přehrady. l Celostátní nařízeni: je-li v místě více lékáren, musí mít jedna otevřeno v neděli od 13 h. a v pondělí od 7 h. Je-li v obci jedna lékárna, musí být otevřena stále. l Vyhláška města: uzavřeni dolní části Hlavní třídy kvůli předlažďování. Objížďka vede k Viktorii a kolem nemocnice.
1.prosince Poslanci dr.BACHMANN a dr.JÄGER oznamují, že se připravují předpisy na ochranu minerálních pramenů.
l 1.12. se otevírá pošta ve Velké Hleďsebi, odvoz pošty odtud do Mariánských Lázni v 9:15 h. a v 16:15 h. Do Velké Hleďsebi v 8:30 h. a v 16 h. l Nový tarif pro fiakry vydala městská radnice. Jsou tarify: 1.časový, 2. pevné sazby uvnitř města, 3. pevné sazby k nádraží, 4. úsekový tarif, 5. okružní tarify, 6. noční tarif. l WSC (=Winter Sport Club) se aktivizuje. Ing. Rupert nabídl dohled nad přípravou sáňkařské dráhy. Snad bude dráha též osvětlena. Počítá se tu s bufetem, boudou pro sáně a prostorem pro hlídače. Dr.Zickler předpokládá, že by mohly být v různých novinách zveřejňovány zprávy o stavu sněhu v Mariánských Lázních, o stavu dráhy a pod. l V zimě bude školní vyučování od 9 hodin. l Ozdobné stříšky, specialita města, jsou u mnoha domů ve výši prvního patra a způsobují chrlení vody na chodníky. Měly by se odstranit. l Stávka zedníků: minulý týden opět nepracovali. V roce 1907 mají zajištěno 46 hal./hod., na rok 1908 48 hal./hod., na rok 1909 56 hal./hod. Žádají však už 48 hal. a na rok 1908 - 52 hal. Jednání pokračují. l Hasiči budou mít schůzi 2.12., kde budou školeni o signálech a hasičské službě. Budou přijímáni noví členové. l 24.11. se konalo v Chebu protestní shromáždění. Nejvyšší zemský soud rozhodl, že čeština je přípustná v Chebu i pro soudní jednání. Diskuse do 1 hod., v noci pochod městem. "Policie neměla podklad, aby zasáhla proti demonstrantům." l Od 1.1.1908 se zavádí daně na motocykly a automobily. Daně podle síly motorů v koňských silách. l Ministerstvo železnic jednalo s Buštěhradskou drahou o nádraží v Karlových Varech. K dohodě nedošlo. l Z inzerce: optik Henri FERI nabízí gramofony a desky firem Gramophon a Odeon, 19 nových nahrávek valčíků na oboustranných gramodeskách.
8.prosince Okresní konference učitelů koná se 14.12.
l Okresní úřad Mariánské Lázně schválil statut Winter Sport Clubu. l K zlepšení situace poštovních úředníků bylo jich mnoho povýšeno do vyšší třídy. l Upozornění: Vánoční stromky, prodávané načerno, budou konfiskovány a výtěžek dán pro fond na chudé. l Z inzerce: Místní grémium obchodníků vyzývá: Obstarávejte svoje nákupy v místě!
15.prosince Zasedání radních: odhlasováno 10 000 K na stavbu nemocnice v Teplé. Několik podmínek, za nichž město bude spoluřídit organizační záležitosti. V Teplé se má stavět veřejná okresní nemocnice, která by například z infekčních důvodů nebyla v lázeňském městě žádoucí.
l Winter Sport Club se ustavil 13.12. podle stanov. Odhlasovány členské poplatky, poplatky za používání dráhy, ustaveno vedení klubu.
22.prosince Údolní přehrada. Pracuje tu 140 lidí. Bylo již vyvezeno mnoho materiálu. Ve čtvrtek a v pátek zaplavil přehradu déšť a dráhy se ocitly ve vodě. Práce musely být přerušeny.
l Od 20.12. zřízeno telefonní spojem do mnoha dalších míst například do Tábora, Lovosic, Bad Ischl, Lince, Tanvaldu. l Zpráva o tom, že se uvažuje o železniční trati Vlkovice-Sangerberg-Falknov. l Eckertovo elektrické divadlo bude o Vánocích v hotelu STADT MARIENBAD. l Z inzerce: Radnice hledá úředníka na ohlašovací oddělení za 150 K měsíčně.

Mnoho sněhu koncem února 1907

      17.2.1907 uvízl ve sněhu mezi Mariánskými Lázněmi a Kynžvartem vlak číslo 77. Při pokusech o zjištění průchodnosti dráhy byla rozebrána hromada klád a těmi obložena postižená trasa. Osobní a nákladní vlaky měly několikahodinové zpoždění.
l 17.2. a v dalších dnech nejezdila v některých obdobích tramvaj pro množství sněhu. Mnoho cestujících zmeškalo vlaky. To se dalo odstranit vylepením vývěsky na zastávkách tramvaje!
Mbder Zeitung 24.2.1907

Založení Winter Sport Clubu a první závody o ceny

      9. 2. 1907 se sešli zájemci v hotelu NEPTUN a též místní osobnosti a sportem nadšená mládež. Schůzi vedl Wolfgang Zörkendörfer. Hovořil o důležitosti založení klubu. Pak promluvil starosta města o významu péče o zimní sporty a pro město zvlášť. Radní RUBRITIUS hovořil o významu k propagaci města a načrtl plán rozvoje sportu. Přečteny návrhy stanov a zvolen prozatímní výbor s předsedou dr.Zicklerem, členy výboru radním Schallerem, obchodníkem s knihami Hartlem, soudním adjunktem Striklem, hoteliéry Zörkendörferem, Grimmem, Zischkou, Holubem, stavebním mistrem Schmidem a J.Ingrischem. Poté porada o činnosti WSC do konce sezóny a o sáňkářské dráze.
l 24.2. ve 14 h. sáňkařské závody o ceny. Mnoho diváků. Závodilo se v několika kategoriích: I. vícesedadlové sáňky na trati 1300 m (vítěz P.Mader za 2:11 min.), II. tandemové jízdy (tj. svázané sáňky) na 1150 m (vítěz D.J.Ingrisch za 11:55 min.), III. třísedadlové sáňky na 1 000 m (vítěz Hugo Holub za 2:11 min.), IV. dvousedadlové sáňky na 650 m (vítěz Wilhelm Zörkendörfer za 55 sek.), V. Dámské sólo jízdy na 650 m (tři dámy dosáhly stejného času: sl.Anna Löfnerová, pí.Zörkendörferová a pí.M.Zauberová - 1:21 min.). Večer udílení cen na slavnosti v hotelu Krakonoš.
Mbder Zeitung 17.2. a 3.3.1907

Nová ohřívací metoda Křížového pramene

      7.6.1907 byl uveden do provozu nový ohřívací aparát. Voda prochází spirálovitým vedením přes boiler. Do boileru jde ohřívaná voda z kotle RENDA. Zařízení vybaveno různými regulátory. Za minutu lze odebrat šest litrů pramene o teplotě 40 - 60°C, tj. za hodinu 3 600 litrů. Zkonstruovala a postavila místní fa Wächtler.
Mbder Zeitung 16.6.1907

Smrtelný pád

      18.2.1907 spadl z budovy radnice 23letý dělník. Přetrhlo se lano, na kterém byl přivázán. Byl převezen do nemocnice, kde 20.2.1907 zemřel. Pohřeb v Žandově za velké účasti obyvatel.

O poště v Mariánských Lázních

      V roce 1907 v provozu tři poštovní úřady: 1. v budově radnice (kde je těž telefonní ústředna), II. na nádraží, III. v domě Tannhäuser. O sezóně byla v provozu na kolonádě expozitura pošty I.
l V roce 1906 pracovalo 84 poštovních úředníků, 1907 již 87. Pomocných úředníků bylo 74 v roce 1906, a 88 v roce 1907. Roku 1906 bylo doručeno 9,5 miliónu zásilek, poštovní spořitelnou zprostředkováno 120 000 plateb v hodnotě 15,5 miliónu K. l Telegramů bylo vypraveno, doručeno a transitováno na 200 000. Na poplatcích za ně vy bráno 114 000 K, z toho 13 500 K na expozituře na kolonádě. l Poštovních známek bylo prodáno za 250 000 K. l Celkem bylo na hlavní poště za poštovní služby 30 miliónů K na všech třech poštách 40 miliónů K. Tato suma je srovnatelná s příjmy pošty menšího zemského města Rakouska-Uherska. Největší frekvence je o sezóně, zvláště v době návštěvy anglického krále Eduarda. l Roku 1907 bylo doručováni rozšířeno z pěti pocházek denně na 7. Pro srovnání: ve Vídni je v I. okrese 6 pochůzek, o prázdninách 4 až 5 pochůzek. Peníze byly doručovány dvakrát denně. l Žel, zdejší pošta vzhledem k výkonům, má málo lidí a prostoru. Potřebovala by o 14 mužů více, chybí též dostatek úředníků se znalostí francouzštiny a angličtiny. l Také telegraf by měl mít nepřetržitý provoz. l Nevyhovující prostory by bylo třeba řešit umístěním hlavní pošty v jiné nebo nové budově.
Mbder Zeitung 29.12.1907

K návštěvám Eduarda VII.

      Z anglického časopisu The Lady of Fashion zpráva převzata (stalo se ve Velké Británii): Jednou při poruše králova auta byl nucen šofér zastavit a hledat poruchu na stroji. Král byl zatím pozván starší dámou do blízkého domu na čaj. V domě byla ještě mladší dáma. Tu později zahlédl král v divadle a požádal, aby zjistili, o koho se jedná. Byla to žurnalistka. O několik dnů později dostala darem malý automobil, posázený diamanty "S díky za uvítací šálek čaje!"
Mbder Zeitung 24.21907
      Král přísně dodržoval ordinovanou kúru doktorem Ernstem Ottem. Denně pil dva poháry Křížového pramene, pak konal hodinovou procházku. Poté snídal (káva, vejce, chléb). Každý druhý den měl koupel ve Ferdinandově prameni s přídavkem jehličnatého extraktu. Po koupeli půl hodiny odpočíval. Zbytek odpoledne plnil nutnou prací, případně setkáním s politiky. Oběd i večeři měl jednoduchou: dva či tři chody. Odpoledne dělával vyjížďky "vozem" (kočárem) či automobilem. Po kávě měl opět hodinovou procházku. V roce 1907 navštívil divadlo šestkrát.
Mbder Zeitung 8.9.1907

Vybavení balneologického institutu

      Roku 1907 se stěhoval Balneologicky institut do nové budovy. Patřila dr. Karlu Zörkendörferovi jako zadní trakt domu HELVETIA. Tato přístavba byla výjimečně povolena městem (dn. dům Plzeň.) l Aby se odstranilo podmáčení domu, byl vybudován ve svahu drenážní systém, svedený do městské kanalizace pod budovou. V přízemí traktu byla hala 50 m² knihovna, která sloužila případně jako debatní sál; pracovna šéfa institutu a v m byl i rentgen bakteriologická laboratoř s mikroskopy, prostory pro vážení, chemická laboratoř s dvěma digestořemi a přístrojem na výrobu plynu, temná komora, lékařsko-chemická laboratoř s jednou digestoří, místnost pro mytí, šatna. l V suterénu byla kotelna, sklad chemikálií, místnost pro pokusy se zvířaty, místnost pro personál. Vše bylo instalováno účelně proti dřívějšímu nedostatečnému prostoru.
Mbder Zeitung 2841907

Celkově k roku 1907

      Rok 1907 lze charakterizovat jako rok s mnoha událostmi a se vzestupem návštěvnosti. Vrcholem sezóny byla opět návštěva anglického krále. l Začaly stoupat ceny a to se odrazilo v několika stávkách. I obchodníci se začínají organizovat pro ochranu svých zájmů do grémií s místní působnosti. Město usilovalo všemi prostředky o za stoupeni na vyšších správních místech. Rozdělením okresu Teplá na dva - Teplá a Mariánské Lázně (1902) se nedostalo novému okresu Mariánské Lázně vlastního zastoupení. l Třenice národnostní se projevila u vlastnictví cihelny v Úšovicích. l Město usilovalo o snížení daňového zatížení s poukazem na specifickou lázeňskou činnost. l Rozšiřuje se přehrada, ale objevuje se nedostatek vody. l Začíná se rozvíjet sport (pro majetnější) a zakládá se sportovní klub WSC se sáňkováním na udržované dráze. l Úspěšné jsou večerní koncerty na promenádě. Prodej minerálních vod se rozšiřuje až do Londýna. l Provalila se staronová aféra s prodejem uhlí elektrárně od radního Arnolda, brzy však zmlkla. l Bohatý kulturní život po celý rok a v sezóně středem divadlo. l Novinka: autobus do Karlových Varů. l Eckertovo elektrické divadlo tentokrát ve zděné budově. l Pro zlepšení bydlení personálu vydalo město předpisy (důsledek stávky číšníků). l Úvahy o prodloužení lázeňské sezóny. l V Rakousku se objevují snahy o právní ochranu pramenů v lázních - zlepšení dosavadní ochrany. l Uvažuje se o výstavbě čističky odpadních vod v městě. l Zlepšil se stav ulic, ale nezlepšil se stav chodníků. l Změna starosty a volba poslance do vídeňského parlamentu. l Stavební činnost se uklidňuje. l V Německu se objevilo několik článků v novinách - nepříznivých pro Mariánské Lázně (konkurenční zášť).
 

Ing. Richard Švandrlík

Svatý Vojtěch
      S blížícím se tisíciletým výročím úmrtí svatého Vojtěcha se vracíme na Tepelsko k místu, které se nazývá Svatý Vojtěch. Třebaže je dnes opuštěné, má zajímavou historii. Pátrali jsme po něm v terénu i v knihovnách s Vladimírem Šindelářem téměř před třiceti lety a později jsme pátrání uveřejnili v Hamelikách v článcích "Legenda o svatém Vojtěchu" (1.výprava na Svatovojtěšsko), HAMELIKA čís.14 z 31.října 1974; "Rebelové z Bezvěrova" (2.výprava na Svatovojtěšsko), HAMELIKA čís.15 z 9.listopadu 1974; "Směr Beranovka-Pěkovice" (Třetí a poslední výprava na Svatovojtěšsko), HAMELIKA čís. 17 ze 6.prosince 1974. Zkráceně otiskujeme ze staré Hameliky.
      Podzimní říjnová neděle 1971. Zatímco dole v Mariánských Lázních ještě splachuje ledový déšť asfaltky a chodníky, kolem nás, nahoře na Tepelské vrchovině, leží už sníh. Vyjíždíme ze Závišína na Tepelskou silnici. Za autem víří sněhové vločky a během jízdy ustává sněžení. Cílem naší nedělní cesty je místo, označené na mapě Svatý Vojtěch. Na poválečné mapě (kol 1948) je zde zakreslen shluk bodů - kříž=kostel, pár teček=domy kolem, malý rybníček pod kostelem, nadmořská výška 740 m n.m. Přesnější lokalizace: mezi Bezvěrovem a Beranovkou. Do vsi Svatý Vojtěch nevede žádná silnice.
      Otázka, kterou jsme vyslovili, zní: Proč se tu na Tepelsku jmenuje místo po svatém Vojtěchovi ?
      Kdo to byl svatý Vojtěch ? Byl druhým českým biskupem po Dětmarovi. Pocházel z rodu Slavníkovců. Žil v druhé polovině 10. století a byl zabit kdesi v Prusku v posvátném háji, domorodými pohany. Bylo to 21. (resp. 23.) dubna 997 a jeho tělo bylo odvezeno do chrámu v Hvězdně. Zemřel mučednickou smrtí za křesťanskou víru a byl prohlášen za svatého. Podle pramenů popisuje život sv.Vojtěcha legenda "Versus de passione S.Adalberti" (Adalbert bylo Vojtěchovo jméno, které dostal při biřmování) z roku 999, tzv. "Canaparius", svatovojtěšská legenda z roku 1000, "Liber passione" kniha o umučení sv.Vojtěcha z let 1000-1003, "O pěti bratřích" (1004-1005)- jak uvádí Oldřich KRÁLÍK v knize "Šest legend hledá autora". V této knize je i český překlad první legendy o Vojtěchovi.
V jaké souvislosti se však jméno Vojtěch objevuje zde na Tepelsku ? Kdy a kým tu byl založen kult svatého Vojtěcha ?
      Nejprve jsme nalezli řadu topografických dat. Václav KOTYŠKA ve svém "Úplném místopisném slovníku království Českého" (1895) uváděl:
      "S.ADALBERTUM, farní obec, katastrálně a místně patřící k Bezvěrovu, hejtmanství, zastupitelství, okres, bývalé panství a vikariát Teplá, arcidiecéze Pražská, farní kostel sv.Vojtěcha. Farnost má 662 katolíků, 3 Židy; ve vsi dvoutřídní škola. Přifařené obce: Bezvěrov, Německý Beranov, Mrázov, samota Betlém."
      Podle soupisu obyvatel 1890 bylo:
Obec 1890 Katastr v km² Počet domů Počet obyvatel
S.Adalbert 3,92 24 162
Bezvěrov 23 126
Německý Beranov 3,82 28 206
Betlémské domky 3,38 2 18
Mrázov s mlýnem 31 153
Farnost sv.Vojtěch 11,12 108 665
      Nepříliš odlišné jsou údaje ze statistiky obyvatel "Repertorium království Českého" z roku 1900. V té době již patřily Betlémské domky pod farnost Klášter Teplá a obec Mrázov s 32 domy a 163 obyvateli byla převedena pod farnost Město Teplá. Zbylá farnost Sv.Vojtěcha měla:
Obec 1900 Počet domů Počet obyvatel
S.Adalbert 25 146
Bezvěrov 23 150
Německý Beranov 29 172
Farnost sv.Vojtěch 77 468
      Ve stejném repertoriu království Českého se statistikou z roku 1910 je opět přifařen Mrázov k Sv. Vojtěchu (s výjimkou mlýna, který patřil pod Město Teplá):
Obec 1910 Počet domů Počet obyvatel
S.Adalbert 25 122
Bezvěrov 22 139
Německý Beranov 29 186
Mrázov bez mlýna 33 169
Farnost sv.Vojtěch 109 616
      "Catalogus cleri" z let 1928 a 1935 uvádějí vikariát Tepelský se 16 farnostmi. Tepelským vikářem byl Ferdinandus Kedra (Česká Domaslav), sekretář vikáře P. Christian Seemann (Město Teplá). Pod vikariát patřila i farnost SVATÝ VOJTĚCH a farář Joannes Chrysostomus Leopoldus Kirchmayer. O.Praem.
      Katalogy uvádějí rok založení zdejšího filiálního kostela 1586, založení lokálie 1786 a založení farnosti 1857. Poslední misie tu byly konány 1922 a 1924, 1935, generální vizitace byla roku 1931. Na farnosti se uvádějí katolické spolky Unio vivi Rosarii, Caritas, Actio Catholica, Opus propag.fidei.
Obec 1928/1935 Počet obyvatel 1928 Počet obyvatel 1935 Poznámka
Svatý Vojtěch 108 106 škola
Bezvěrov 129 112 1 km
Německý Beranov 182 177 1 km
Mrázov bez mlýna 167 176 2 km
Farnost sv.Vojtěch 586 571  
      Roku 1940 se uvádí administrátor farnosti Norbert Georg Ubl, O.Praem. Poslední "catalogus cleri" ukazuje situaci po vysídlení Němců, v roce 1947. Ačkoliv je farnost nadále vedena samostatně, administrativně již spadá pod Klášter Teplá, administratorem je P.Hermannus Josephus Tyl, O.Praem. Vikariát Tepelský měl tehdy 2 děkanáty (Město Teplá a Toužim), 13 farností a 1 podfarnost. Svatovojtěšská farnost měla v roce 1947:
Obec 1947 Počet katolíků Počet nekatolíků Počet obyvatel
Svatý Vojtěch 18 16 34
Bezvěrov 17 36 53
Beranovka 32 33 65
Mrázov 122 67 152
Farnost 189 152 341
      Počet nových osídlenců nebyl tak nízký, jak bychom čekali. Velký počet nekatolíků byl tu něčím zcela novým, protože v roce 1930 bylo tu 589 obyvatel z toho 589 římsko-katolíků.
      Nás však přitahuje především kostel zasvěcený přednímu českému světci. Kdy? Kým? Proč tu byl zaveden kult svatého Vojtěcha? Pokud je založení kultu z novější doby, muselo se tak stát za německého osídlení. Proč by se chtěli Němci přimknout k české tradici? Je-li však založení kultu velmi staré, mohl by to být pozůstatek původního českého osídlení. Jak je však možné, že by přežil až do naší doby ? Zatím klademe nové a nové otázky .....
      Je toto místo v nějakém vztahu k sv.Vojtěchovi ?

České názvy tepelských obcí

      Většina původních názvů obcí v sobě tají tu nejzazší prehistorii, i když často zkomoleně a někdy bývá souvislost obce a obsahu názvu definitivně ztracena. Celé Tepelsko je příkladem komolení původních srozumitelných českých názvů německými kolonisty. Že příchozí němečtí rolníci a řemeslníci nevytvořili vlastní názvy, vede k úvaze, že poněmčování probíhalo pozvolna, kdy docházelo k míšení s původním českým obyvatelstvem. Až později, když převládla němčina, začaly být české názvy obcí méně srozumitelné, a začaly se měnit, a to více v písmu než ve výslovnosti. Například "Weserau" (Bezvěrov)? znělo v němčině "Bézerou", anebo sangerbergský lidový skladatel "Sabathil" se vyslovoval přímo česky "Zavadil" atd.
      Pokud později docházelo k vysvětlování zkomolených názvů obcí, bývalo často mylné. Např. Závišín, něm. Abaschin, vznikl prý podle pověsti zvoláním příchozích německých horníků: "Aber schön!" Ve skutečnosti šlo o Závišinu ves. - Název vesnice Záhoří, něm. "Sahorsch", u Třebele vysvětloval německý vlastivědník Alois BERNT od staroněm. Saher, Sor =Sumpfgras. A tím prý padl názor, že Záhoří, něm. Sahorsch, pochází od českého označení "za horou" (tedy =hinter dem Berge). Podobné nesmysly bývaly publikovány před válkou jako renomované oficiální výklady německé lokální vlastivědy.
      Jaké štěstí, že Tepelsko má soupis obcí v potvrzovací listině papeže Řehoře X. z 23.května 1273. Názvy obcí jsou tu uváděny téměř bez výjimky srozumitelně česky - Holubino, Stanovo, Viškovici, Bezverovo, Chotienovo, Baranovo, Zavissino, Zadubo, Vulkavici (Vlkovice) atd. Až později dostaly obce německé paralely Hollowing, Stanowitz, Wischkowitz, Weserau, Kuttnau, Börau, Abaschin, Hohendorf, Wilkowitz atd. Papežská listina je dokladem i toho, že osídlení Tepelska existovalo již ve 13. století téměř v dnešní podobě.
      Válečná vřava husitských válek kraj vylidnila a přicházejí tzv. morové rány, epidemie, krajem se valí cizí i vlastní vojska a nakonec třicetiletá válka 1618-1648. Obyvatel ubývá a nové zalidnění přichází především ze západu. Mizí české obyvatelstvo, ale děje se tak pozvolna, jak potvrzuje věda toponomastika, zabývající se vysvětlováním názvosloví kraje. Názvy obcí a hlavní pomístní názvy jsou přejímány Němci. Je tu jen několik výjimek nových názvů (obec Zádub dostala jméno Hohendorf, obec Svurvody jméno Rauschenbach). Proto nebyl problém v roce 1945 vrátit se k původním českým názvům nejméně 800 let starým.
      Je pravda, že papežská listina neuvádí žádnou obec Svatý Vojtěch. Ves musí být mladšího data. Kdy vznikla ?
      Naše otázka nezůstává dlouho bez odpovědi. Bereme do ruky "bibli" zdejších vlastivědníků - soupis památek na okresích Teplá a Mariánské Lázně. Připravil ho dr.ANTON GNIRS (1932): "Topographie der historischenu nd kunstgeschichtlichen Denkmale in den Bezirken Tepl und Marienbad" (Benno Filser, Augsburg 1932)
      Nedá se nic dělat, přeložíme celou kapitolu s názvem "S.Adalbert" na str. 330-334:

Anton GNIRS a Skt.Adalbert

      Archiválie: Poznámky k historii vsi a kostela v Análech Tepelských (klášterní archiv Teplá). - Memorabilium, časová neboli pamětní kniha a kronika pro farní kostel sv.Adalberta, založená roku 1836 duchovním P.Dionýzem Nep. - Matriky začínají rokem 1789, což je rok zřízení lokálie sv.Adalberta (Farní archiv).
Literatura: KLEMENT Franz, Der politische Bezirk Tepl, ss. 183.
      Vznik malé silniční obce S. ADALBERT dáváme do souvislosti s jedním léčivým pramenem a vede nás k dávnému poutnímu kostelu. Mnohem mladší je malé, se starým kostelem bezprostředně související vesnické osídlení, které vzniklo v dobách znovu zalidňování krajiny po třicetileté válce.
      K výstavbě obce v dnešní podobě však dochází až v 18. století. Vesnické stavební příklady jsou chudé a nepřekračují typ jednoduché roubené stavby u starších domů.
FARNÍ KOSTEL sv.Adalberta byl zrestaurován na místě staršího kolem roku 1589 tepelským opatem Matthiasem Göhlem, který zde znovu zavedl svatovojtěšský kult, do těch dob dlouho opuštěný. V dávných staletích požíval tento kostel mimořádné vážnosti. Rok založení kultu ani letopočet stavby původního kostela nejsou známy (viz Annales Teplenses I.,S.191).
PŮDORYS A OKNA S VCHODY KOSTELA se nacházejí ve velmi starých formách. Kostel je jednoloďový, bez obvyklých mezičlánků triumfálního oblouku a loď přechází volně do oltářiště, které je jen o něco užší. Obě části kostela (loď a oltářiště) nesou jen mělce omítnuté rákosové krytí. Denní světlo sem proniká úzkými kulatými okny, pod kterými jsou původní vchody do kostela v podélných zdích. Profilovaný kamenný portál je dnes otevřen jenom na jižní straně, kdežto dveře na severní straně jsou zazděny. Zbyl tu jen obloukový uzávěr s reliéfem kříže, probraným z omítky. Hlavní vchod na západní straně kostela pochází z konce 17. století.
      Vzadu za oltářištěm leží zákristie, nad kterou v roce 1664 zřízená kostelní věž patří mezi stavební práce, provedené za opata Raymunda Wilferta.
      Zakladatele tohoto oltáře připomíná v prospektu uvedený monogram opata Raymunda III. Šimanovského vedle letopočtu 1723. Na protější straně je uváděn letopočet restaurování 1927 a monogram opata Gilberta Helmera. V rozporu s uváděným datem "1723" stojí údaje v análech Tepelských, že opat nechal zasvětit hlavní oltář a postranní svatomartinský oltář už v roce 1711. Oba oltáře se jeví jako dílo stejného řezbáře.
      Rámovaním akantovou ozdobou je zdoben postranní oltář vedle olejového obrazu Početí P. Marie i obraz sv. Martina ve spánku na svatém plášti s výjevem dělení pláště v pozadí. Obraz, pocházející z počátku 17. století je přemalováním zcela pokažen. Nese jméno tvůrce chebského malíře EBERHARDA 1665 s notickou "L.W.repetit 1736" a letopočty renovací 1855 a 1921.
KOSTELNÍ ZVONY
      Zvon klatovského mistra jménem Stephan Pricquey je z roku 1676. Výška zvonu i s korunou je 76 cm, průměr 77 cm. Mezi bohatě zdobenými pásy nese zvon na rameni a v horním poli dvouřádkovou věnovací legendu: "In honorem b(eatissi)mae virginis Mariae, Catherinae et Barbarae fusa haec campana anno domini 1676"
      V polích nalézají se plastiky - obrazy sv.Barbory a Kateřiny v zdobených rámech podoby portálů s dvěma sloupy, vedle stejné podoby obrazy Matky Boží. Nahoře nad věncem zvonu leží v poli zvonu zápis mistrův ve věnci a jeho emblém, zvon s monogramem S.P. "Stephanus/ Pricquei civis/ Clattoviensis/ me fudit./
      Další dva zvony jsou lity mistrem zvonařem Richardem Heroldem v Chomutově roku 1925.
POMNÍKY
      Marter, 227 cm vysoký, leží jižně obce na Plánské cestě na rozcestí cest proti Bezvěrovu. Pomník tvoří pilíř, 155 cm vysoký, se zkosenými rohy. Profilovaná část nese kamennou kapličku,ve které v mělkých nikách pod špičatými oblouky jsou zvětralé reliéfy, avšak ještě rozeznatelné: Bičování Krista u sloupu, Jan a Marie pod Ukřižovaným, Kristovo Zmrtvýchvstání. Jedno z polí nik je prázdné. Kaplička je ve spodní části zlomena a tak zkrácený pomník na ni nasazen. Pochází od mistra, jehož dílem ve stejném provedení je marter u samoty Betléma.
ČEŠTÍ PATRONI KOLEM U KOSTELA
      Na rozích prostranství u kostela stojí na mohutných podstavcích čtyři sochy svatých patronů země české. Na barokních postamentech je jmenován zakladatel opat Wilfert I. Nápisy na podstavcích jsou chronografy z let 1722 a 1723, napomínající však na jiného tepelského opata -Raimunda Wilferta II. Celková výška soch je 375 cm, výška podstavce 142 cm. Nápisy na podstavcích obsahují vzývání k zobrazeným svatým:
      "SANCTE VITE, PATRONE NOSTER AC REGNI THAUMATURGE, AUDI NOS" (Svatý Víte, patrone náš a divotvorného království, vyslyš nás!)
      "SANCTE JOANNES NEPOMUCENE, IUVA AD TE SUSPERANTES" (Svatý Jan z Nepomuku, pomoc v tebe doufajícím!)
      "SANCTE PROKOPI, PATRIAE NOSTRAE TUTOR ATQUE PATRONE, AD TE GEMENTES IUVA (Svatý Prokope, ochránče a patrone naší vlasti, pomoz k tobě lkajícím!)
      "DIVE WENCESLAE, REGNI PATRONE, A MALIS TUERE NOS" (Božský Václave, patrone království, ochraňuj nás od zlého!)
      Pomníky renovovali a předělali v roce 1859 mistři kameničtí Böhm a Johann Tanzer z Mnichova (Einsiedl)." Potud Gnirs.

SCHALLER 1788 a SOMMER 1838

      Další informace přinesli už tehdy pro nás nepostradatelní a neopomenutelní vlastivědníci-historici Schaller (1788) a Sommer (1838). Josef SCHALLER (1788) ve své "Topografii království Českého" popsal zemi Českou. Při popisu Tepelské krajiny uvádí velice stručně, že 3/4 hodiny od kláštera leží kaple sv.Vojtěcha (Adalbertskapelle) a k okolním obcím uvádí: "Weserau (Bezvěrov) - 14 H. (domů), Prosau (Mrázov) - 12 H. (domů), D.Borau (Beranov Německý) - 15 H. (domů) s kyselkou u lesa Kopra".
      O padesát let později Johann Gottfried SOMMER (1838) ve svém Popise míst království Českého, svazek VI., kraj Plzeňský, S.258, byl již podrobnější. Uvádí:
      "Skt. ADALBERT, 3/4 hod. jihozápadně od kláštera, dominikální obec s 21 domy a 138 obyvateli, přifařená ke klášternímu kostelu; obec má filiální kostel sv.Adalberta, jednu školu s vlastním učitelem. Kostel, který postavil opat Mathias Göll v roce 1586, má vedle hlavního oltáře dva postranní oltáře a dva zvony.
      V roce 1789 zde byla zřízena lokálie, od roku 1822 byla však zase přičleněna ke klášterní faře jako filiální kostel.
      Klášterní duchovní tu konal každou neděli a svátek bohoslužby. Ves vznikala postupně za opatů hraběte Trautmannsdorfa, Pfrognera a Reitenbergera. Dříve stávalo u kostela pouze stavení, kde bydlel poustevník, který tu konal mešní služby. Podle prastaré pověsti tu měl pobývat svatý Adalbert při zpáteční cestě z Itálie do Čech nějaký čas v těchto pustinách Pramen v blízkosti se ještě dnes nazývá Vojtěšský pramen (v origináale "Woytiechs-Brunnen").
      Weserau (Bezvěrov), 1 1/4 hod. jihozápadně od kláštera, ves s 21 domy a 121 obyvateli, patřící k farnosti klášterního kostela. Tato ves patřívala 1526 jakémusi šlechtici von Ratzanovi, který ji prodal za 600 kop klášteru.
      Prosau (Mrázov), 3/4 hod. západně od kláštera, ves s 23 domy a 136 obyvateli, patřící farností ke klášternímu kostelu, resp. k filiálnímu kostelu Sv.Adalberta, má jeden mlýn, patřící farností k děkanskému kostela v městě Teplá, a jednu kyselku.
      Teutsch-Borau (Německý Beranov), 1 hod. jihojihozápadně od kláštera, ves s 24 domy a 153 obyvateli, přifařená ke klášternímu kostelu, resp. k filiálnímu kostelu Skt.Adalbert, má jednu kyselku."

ORTH-SLÁDEK 1870

      Ve starém vlastivědném kroužku v letech 1973-75 jsme hledali další místopisné seznamy z minulosti. V knihovně Karlovy univerzity v Praze jsme opsali mnoho údajů ze slovníku Jana ORTHA a Františka SLÁDKA, zvaného "TOPOGRAFICKO-STATISTICKÝ SLOVNÍK ČECH" (1870). Zde jsou uvedeny i obce svatovojtěšské farnosti a znovu i zpráva o pobytu sv.Vojtěcha v těchto místech:
      "BEZVĚROV (Weserau), ves, 23 domů, 121 obyvatel něm., (samostatná) katastrální a politická obec, býv.doména a farnost klášter Tepelský.
      BERANOV NĚMECKÝ (Deutsch-Borau), ves, 25 domů, 187 obyvatel něm., (samostatná) katastrální obec, patřící k politické obci Bezvěrov, farnost Svatý Vojtěch, kyselka.
      SVATÝ VOJTĚCH (Skt.Adalbert), farní ves, 22 domů, 152 obyvatel něm., katastrální a politická obec Bezvěrov, pošta Teplá a Mariánské Lázně, vikariát Tepelský, patronát opat Tepelský, 601 osadníků farnosti; lokální kostel sv.Vojtěcha, roku 1586 založený, škola. - Dle pověsti prodlel v místech těchto nějaký čas sv.Vojtěch vrátiv se z Říma do Čech.
      MRÁZOV (Prosau), ves, 24 domů, 156 obyvatel něm., (samostatná) katastrální obec, politická obec Bezvěrov, farnost sv.Vojtěch; mlýn, kyselka.
      PĚKOVICE (Pöcken), ves, 26 domů, 166 obyvatel něm., okres, farnost, býv.doména klášter Teplá, (samostatná) katastrální obec, politická obec Bezvěrov, škola, kyselka.
      KŘEPKOVICE (Schrikowitz), ves, 31 domů, 250 obyvatel něm., (samostatná) katastrální obec, politická obec Bezvěrov (!!!), fara Město Teplá, dvůr poplužní, mlýn, kyselka."
      Je tu překvapující, že v roce 1870 byla centrální politickou obcí ves Bezvěrov, třebaže neměla nejvíce obyvatel, a to nejen pro Sv.Vojtěch, ale i pro Mrázov a celý pás obcí Německý Beranov-Pěkovice-Křepkovice !!!

Franz KLEMENT 1878

      Anton GNIRS nás dovedl k jinému místnímu historikovi, Franz Klementovi, který vydal tepelskou vlastivědu "Der politische Bezirk Tepl" (1878). Zde je nejpodrobnější popis farnosti Skt.Adalberta:
      "SCT.ADALBERT, ves s 24 domy, 158 obyvateli, je nazývána lidově "Albertshäuseln" a leží 5,5 km jihozápadně města Teplá; má kostel sv.Adalberta a jednotřídní školu. Kostel byl postaven opatem Mathiasem Göhlem v roce 1589, 1664 rozšířen opatem Wilfertem I. a opatřen věží. Týž opat nechal postavit na rozích kostela čtyři kamenné sochy k poctě českých patronů Jana z Nepomuku, Víta, Prokopa a Václava, k nimž dříve, ještě v 18. století se táhla velká procesí poutníků z okolních obcí a z kláštera Teplá, odkud byla vedena často přímo opatem.
      V roce 1732 nechal renovovat kostel opat Šimanovský a dal zřídit současný hlavní oltář. V roce 1857 byla lokálie povýšena na farnost. Škola a fara, které tvoří jednu budovu s dvěma samostatnými vchody, byly postaveny 1838 za opata Melchiora Mahra.
      Podle starých pověstí měl nějaký čas pobývat sv.Vojtěch při svém návratu z Itálie v místech, kde nyní stojí Svatý Vojtěch. Proto je místo nazýváno jménem sv.Vojtěcha. Pramen, který vyvěrá nedaleko kostela, nazývá se ještě dnes (tj.1878) Vojtěšský (v originále Wojtěchsbrunnen). Z tohoto pramene měl popíjet Vojtěch. Proto byla v těchto místech postavena socha k poctě tohoto mučedníka a toto místo navštěvováno mnoha poutníky.
      Ves sama vznikla až v 18.století. Kdysi tu stávalo pouze malé stavení vedle kostela, které obýval poustevník, který se tu staral o mešní služby. Prvním známým obyvatelem tohoto domku byl Johann Haas, který sem přišel roku 1694. Ve volných hodinách vyučoval děti z okolních obcí, a tak se stalo, že byl jmenován učitelem. Jeho tragický konec způsobil zloděj, který ho tu v noci přepadl. Třebaže se jeho dcera spasila útěkem a spěchala do blízkého Bezvěrova pro pomoc, přišli Bezvěrovští pozdě. Johann Haas zemřel ještě té noci na následky zranění, která utrpěl. Byl pohřben v kostele přímo před postranním oltářem sv. Martina. Místo jeho odpočinku označuje kámen v podlaze.
      S pozůstalou vdovou se později oženil jakýsi Johann Michl Popp z Kladrub a také on byl určen jako učitel pro obce Bezvěrov a Mrázov ve Sv. Vojtěchu.
      Stavení, patřící tepelskému klášteru, odkoupil později švec Adalbert Platzer (+ 30.1.1794). Ale již v srpnu 1789 byl stanoven duchovním správcem v místě P. Thomas Beran a místo se dále rozšiřovalo novým a novým dosídlováním."
KLEMENT uvádí další obce na farnosti:
      "WESERAU, ves s 23 domy, 122 obyvateli, patřící školou k Skt.Adalbertu. Ves se kdysi nazývala "Bezwěrowo" a patřila šlechtici von Ratzanovi, od kterého koupil tepelský opat Anton v roce 1517 obec za 600 kop grošů. V roce 1680 hráli zdejší sedláci při selském povstání hlavní roli.
      PROSAU, kdysi naývaný "Mrazowo" ves s 25 domy, 170 obyvatelůi, na pravém břehu Teplé, má znamenitou kyselku. V blízkosti stojí Mrázovský mlýn, patřící kdysi klášteru teplá, ale krátce před smrtí opata Raimunda III. Šimanovského (+ 2.7.1741) byl klášterem prodán.
      DEUTSCH-BORAU, kdysi nazývaný "Baranowo", ves s 28 domy, 199 obyvateli, má také kyselku. 30. července 1624 tu vypukl mor, na který vymřela celá obec až na čtyři obyvatele, jménem Vitus Perl v čp.5, Thomas Perl, Michael Schnobl a Anna Punzetová v čp.15. Až na tato dvě stavení byly domy liduprázdné a podle pověsti hnízdili v prázdných dvorech mnoho let zcela nerušeně draví ptáci."
      Takto vybaveni zprávami o minulosti místa jsme dorazili na místo.

Na místě

      Projeli jsme Mrázovem, za vsí doprava na zabočujeme na Bezvěrov. Hledíme doleva do polí, ale nic není vidět. V Bezvěrově marně hledáme nějakou silniční odbočku doleva směrem na Sv.Vojtěch.
      Jen skupiny holých stromů, shluklé nepravidelně na polní ploše dávají tušit, kde asi bývaly zahrady zaniklé již obce Svatý Vojtěch. Další cesta je možná jen pěšky po holé, mírně zasněžené pláni, po které se honí ledové větry.
      Po čtvrthodině jsme došli k skupině stromoví. Vpravo stojí řada mladých jehličnanů, pak zavážka Bezvěrovských a jen podvědomě tušíme, že jsme na místě bývalé vsi. Skupiny stromů jsou nepochybně ovocné stromy, a v blízkosti nich spatřujeme základy někdejších stavení. Ze sklepů zbývají zděné dolíky, tu a tam se černá otvor zasypaných sklepení a polozasypaných studní. Přecházíme jakousi mrtvou křižovatku a rozmýšlíme, kudy se dát ? Dole se objevuje rybník, na mapě uváděný jako Vojtěšský, a jsou tu dvě velmi pravidelné řady stromů. Zrychlujeme kroky.
      Mezi řadami javorů je navršena vysoká halda sutě, porostlá mladými stromky z náletů. Snad zbytky kostela ? Rozkládáme Gnirsův nárys kostela, ale žádný poznávací znak - nikde ani zbytky budovy školy, fary, kostela, ani sochy.
      Až konečně! Na kraji řady stromů směrem k Bezvěrovu je nyní vidět zřetelný půdorys podstavce sochy. Podle nárysu jde o postament sochy sv.Prokopa. Nyní to jde rychleji. Naproti je půdorys podstavce sochy sv.Jana Nepomuckého. Odhrnujeme zmrzlou již zeminu a spatřujeme kamenné kvádry, obloukovitá okruží okenní, rozpadávající se šindele, zbytky kostelních schodů.
      Zde tedy odpočívají trosky kostela. Ale kde jsou sochy světců ? Zbyly jen půdorysy podstavců - vše muselo být vytrháno i s postamenty. Je možné, že vše leží pod troskami ? Kam zmizely zvony? Kam kostelní vybavení ? Proč byl vlastně zničen tento kostel ?
      Objevem místa není příběh skončen, ale jakoby začínal. Rozbíháme se do okolí a nad rybníkem nalézáme i základy školy-fary podle popisu Klementem. Avšak Vojtěšský pramen nikde.
      Vyslovujeme otázky:
      1. Byl tu opravdu před tisícem let sv.Vojtěch ? Potom by mohly být uloženy nějaké památky na něho v místě bývalého hlavního oltáře.
      2. Proč byl obnoven v 18.století svatovojtěšský kult poutí do tohoto místa, kult, který zanikl v 16.století resp. za třicetileté války ? Tehdy byly postaveny kolem svatovojtěšského kostela sochy čtyř českých patronů a celé místo dostalo silně bohemikální charakter.
      3. Kde tu vyvěral Vojtěšský pramen ?
      4. Kam zmizely sochy českých světců ?
      5. Proč a kdy byla srovnána se zemí ves, která přežila bez škod druhou světovou válku a byla ještě popisovaná v katalogu kleri v roce 1948 ?
Farní válečný pomník padlým ve válce 1914-1918 v kostele sv.Vojtěcha      Blíží se večer, ve vzduchu znovu poletuje sníh a dole v Mariánských Lázních splachuje stále ledový déšť asfalt silnic a chodníků. Náš krátký exkurz do doby o tisíc let zpět byl jen prchavým okamžikem. Vracíme se plni dojmů a cítíme pachuť dávných staletí. Pocit, který není srozumitelný každému a který dýchne relativitou a krátkostí vlastního života.
      Už řadu let tu nestojí ani slavný český kostel ani sochy českých světců a nemohou proto vyvolávat u kolemjedoucích výletníků zvědavost, z jakých pohnutek byly kdysi postaveny. Je ztracen pro Čechy historicky, bohemikálně tak cenný kostel, který prý respektoval svým nezvyklým půdorysem původní poutní kapli - velice pradávnou. Byla postavena na místě, kde původně stávala socha našeho světce.
      Staré javory - vojáci ve dvou řadách - vyrostly do podivuhodných výšek. Komu tu drží čestnou stráž ?
      Jan Haas. Napadá nás jeho smutný příběh. Tam dole, pod sutí, pod haldami kamení a kvádrů, hluboko dole před postranním oltářem sv.Martina odpočívá pod označeným kamenem tento prvý obyvatel zdejší obce. Přišel sem 1694 a tragicky skončil. Ale vzniklo tu osídlení na celé čtvrttisíciletí, a to není tak málo v této klimaticky drsné krajině. Jemu patří čestná pocta.
      A možná někde v základech poblíž něho, nachází se i neznámá památka na svatého muže, jehož mučednickou smrt před tisíci lety si v tomto roce připomínáme.

Doslov

      Z našich otázek byly v dalších pátráních některé zodpovězeny. Nejsmutnější bylo zjištění, že počátkem padesátých let to byla československá armáda, která vesnici použila jako minometnou střelnici a z neznámých důvodů rozstřílela opuštěnou ves Svatý Vojtěch i s kostelem (otázka 5). Čtyři sochy českých světců byly prý odvezeny na klášterní dvůr, zbytky vnitřního zařízení snad do Chebu (otázka 4).
      Nalezli jsme při dalším pátrání zajímavé místo nad kostelem v křovinách, kde pravděpodobně vytékal kdysi zázračný Vojtěšský pramen (otázka 3). Byla tu však jen bažinka a voda bez odtoku se nedala ochutnat.
      První dvě otázky zůstávají do dneška otevřeny. K análům tepelským není přístup, ale víme, že ani v nich není zdejší Vojtěchův pobyt jednoznačně potvrzen. Pro toto tvrzení o Vojtěchově pobytu máme však více indicií:
Budoval školy a fary s dvěma vchody      1. Vojtěšský kult byl nejvýraznější v nejstarších dobách, kdy byla vzpomínka na pobyt tohoto světce velmi živá. Tuto silnou tradici dávných dob potvrzují tepelské anály. Byla však nepochybně mnohem živější a silnější než vyvozují anály.
      2. Vojtěšský kult byl tak silný, že přežíval a zůstával v kraji i po založení kláštera Teplá, který vznikl 1193 z jiných pohnutek a s jinými záměry. Zdá se, že se premonstráti rozhodli respektovat vojtěšskou tradici, rozšířenou mezi lidem. Až po morových ranách, epidemiích a válkách, kdy přicházela německá kolonizace, se vojtěšský kult ztlumil, a jestliže byl někdy v 15. století opuštěn, ani tehdy zcela zapomenut nebyl.
      3. Těžko posoudit, zda byl klášter později iniciátorem vojtěšského kultu či zda se znovu objevil v lidu, neboť ústní lidová tradice překvapivě překonává i staletí, a je kupodivu konkurentem písemným dokladům, třebaže nedosahuje jejich přesnosti.
      Z dnešního pohledu by se mohla jevit obnova vojtěšského kultu jako cizí prvek mezi německými rolníky. Nezapomeňme však, že zdejší německé obyvatelstvo považovalo v minulosti české světce jako byl Václav, Ludmila, Vít, Vojtěch, Jan Nepomucký aj. za své zemské patrony.
      4. Název nejbližší obce "Bezvěrov" (1273 Bezwerowo) je toponomasticky zajímavý. Napovídá, že v době vzniku sídla někdo označil neznámého zdejšího českého vladyku za pohana, a jeho. lidi "bez wiery". Vzniklo Bezvěrovo. Použití původního slovanského slova "wiera" - a nikoliv "víra" - potvrzuje stáří názvu vesnice - tedy "Bezwierow a nikoliv "Bezvírov". Není vyloučeno, že to bylo již v 10. století a křesťanství sem zanesl právě biskup Vojtěch, když nějaký čas pobýval v rozjímání u jednoho přírodního pramene v tehdejší málo zalidněné, téměř liduprázdné pustině na okraji hraničních pralesů. Svatý Vojtěch zde nebyl prvním českým hlasatelem křesťanství. Podle pověsti měl být mezi 14 českými lechy, pokřtěnými 846 v Regensburku také tepelský vladyka vedle Bohuše z Plané, Vlka z Tachova aj.
Původní válečný pomník v Mrázově
Mrázovský pomník

      Válečný pomník padlým z obce Mrázov ve světové válce 1914-1918 kupodivu ještě stojí. Není ovšem v původní podobě, dnes je trochu ošumělý a české verše, které po roce 1945 nahradily jména padlých mrázovských, ukončené zvoláním "Beneši, Staline!" také poněkud vyčpěly.
      Zmizela orlice, kříž i plůtek, zůstaly jen kamenné rohové válce a korpus pomníku.
      MRÁZOV, ležící na říčce Teplé, patřil k obcím, přifařeným ke Svatému Vojtěchu. Vojtěšský kostel byl blíže než klášterní kostel Zvěstování P. Marie nebo děkanský kostel sv.Jiljí v městě Teplá. Mrázovská kyselka je vždy připomínána místopisci, ale její vývěr neznáme. Pokud by se ovšem nejednalo o dnešní kyselku ORIONU, která se dnes přiřazuje k obci Jankovice.
 

Fotomontáž: Anglický král před Ambrožovým pramenem 1903

Živá fotografie: Anglický král se sektretářem Ponsonbym před Křížovým pramenem
 


Kalendář březen 1997

      l Březen bez vody, duben bez trávy. l Na Kazimíra pohoda - na kobzole úroda (4.3.) l Svatá Eudoxie psa až po uši zavěje. l O svaté Balbíně je už u nás po zimě. l Suchý březen, mokrý máj, bude humno jako ráj. l V březnu vítr z břízy fouká. l Březen za kamna vlezem. Duben ještě tam budem. l Na svatého Bedřicha (6.3.) slunko teplem zadýchá. l O svatém Tomáši (7.3.) sníh bředne na kaši. l Na svatou Františku (9.3.) déšť, neurodí se brambory. l Mrzne-li na Čtyřicet mučedníků (10.3.), přijde ještě 40 ranních mrazíků. l Na sv.Řehoře (12.3.) šelma sedlák, který neoře. l Na sv.Řehoře led plove do moře, žába hubu otevře. l Na sv.Řehoře čáp letí od moře. l Březnové slunce má krátké ruce. l Jestli březen kožich stáhl, duben rád by po něm sáhl. l Svatý Josef naštípe dříví, Panna Marie zatopí (19. a 25.3.) l Mráz po svatém Josefu, neuškodí květu. l Na svatého Jáchyma skončila se už zima (20.3.) l Lépe být od hada ušknut, než v březnu od slunce ohřát. l V březnu prach a v dubnu bláto - rolníkovi jest nad zlato. l Jaro zvěstuje Zvěstování (25.3.), ale zimu ještě nevyhání. Jaké Zvěstování Matky Boží, takové Velikonoce. l Březnový sníh zaorati - jako když pohnojí. l O sv.Kvirímu je teplo už i ve stínu (30.3.) l Boha vzýve, ruky sám přikládej! l Hezké slovo železná vrata otvírá. l Brebtavý nejvíce chce mluvit, kulhavý chodit, bezruký dělat a hlupák mudrovat.
Stará česká přísloví

BŘEZEN

Katolický

Katol.něm.

Evangelický

Evang.něm.

Dnešní

1.

Sobota

Albín

Bedřich

2.

Neděle

Anežka

Heinrich Suso

Simplicius

Hartwin

Anežka

3.

Pondělí

Kunhuta (Kunigunde)

Kamil

4.

Úterý

Kazimír (Kasimir)

Adrian

Stela

5.

Středa

Přen.sv.Václ.

Friedrich

Fridolin

Friedrich

Kazimír

6.

Čtvrtek

Bedřich

Perpetua

Bedřich

Fridolin

Miroslav

7.

Pátek

Tomáš (Thomas)

Felizitas

Tomáš

8.

Sobota

Jan z Boha (Johann von Gott).

Radka

Philemon

Gabriela

9.

Neděle

Františka Římská

Crha a Str.

Franziska

Františka

10.

Pondělí

40 mučedníků

Alexandr

Viktoria

11.

Úterý

Konstantin

Wolfram

Dobromil

Rosina

Anděla

12.

Středa

Řehoř Veliký (Gregor der Große)

13.

Čtvrtek

Růžena

Gerold

Růžena

Ernst

Růžena

14.

Pátek

Matylda (Mathilde)

Matylda

Hildebert

Matylda (Rút)

15.

Sobota

Longin

K.M.Hofbauer

Dluhoš

Christoph

Ida

16.

Neděle

Klement

Heribert

Jindřich

Zyriakus

Herbert(Elena)

17.

Pondělí

Patrik

Gertruda (Gertrude)

Vlastimil

18.

Úterý

Eduard

Anselm

Eduard

19.

Středa

Josef

20.

Čtvrtek

Jáchym (Joachim)

Hubert

Světlana

21.

Pátek

Benedikt

Radek

22.

Sobota

Oktavián (Kateřina)

Nikolas von d.Flue

Kazimír (Kasimir)

Leona

23.

Neděle

Serapion(Othon)

Otto

Udus

Eberhard

Ivona

24.

Pondělí

Gabrie l

25.

Úterý

Zvěstování P.M. (Maria Verkündigung)

Vtělení Páně

Ancilla

Marián

26.

Středa

Emanuel

27.

Čtvrtek

Rupert

Dita

28.

Pátek

Jan Kap.

Guntram

 Eustach

Malchus

Soňa

29.

Sobota

Eustach

Helmut

Malchus

Helmut

Taťána

30.

Neděle

Quirinus

Quido

Arnošt

31.

Pondělí

Quido

Amos

Quido

21. března začíná jaro. 27.3. Zelený čtvrtek, 28.3. Velký pátek, 29.3. Bílá sobota, 30.3. Neděle velikonoční, 31.3. Pondělí velikonoční. (Ještě 1909 byl 26.březen svátkem Haštala.)
 


Kalendář duben 1997

      l Březen za kamna vlezem, duben ještě tam budem. l Co do svatého Jiří vína vídáme, to o svatém Havle neobíráme. l Duben hojný vodou, říjen pivem. l Kupuj čeho nepotřebuješ, brzy prodáš, bez čeho nelze. l Když záhy trn rozkvétá, záhy žito se rozmetá! l Prázdná bečka nejvíc duní. l Zdvořilostí nezhřešíš! l Ať si duben sebelepší bývá, přece ovčákova hůl se zasněživá. l Z postele ráno skok bývá k bohatství krok. l Do sv.Jiří tráva neroste, i kdyby ji kleštěmi tahal, po sv.Jiří roste, i kdyby ji palicí zatloukal. l Jiří s teplem a Mikuláš s pící. l O svatém Jiří vylézají hadi, štíři. l Jiří a Marek - mrazem nás zalek´. l Z ledajáčka bývá ledaják, z rybičky ryba, z chybičky chyba.
Stará česká přísloví
 

DUBEN

Katolický

Katol.něm.

Evangelický

Evang.něm.

Dnešní

1.

Úterý

Hugo

Bohuvěr

Theodor

Hugo

2.

Středa

František z P.

Theodor

Amalia

Erika

3.

Čtvrtek

Richard

Christian

Amalie

Christian

Richard

4.

Pátek

Isidor

Isidor

Ambros

Ambrož

Ivana

5.

Sobota

Vincenc

Vincenz

Hozeáš

Vincenz

Miroslava

6.

Neděle

Celestýn

Celestin

Ireneus

Ireneus

Vendula

7.

Pondělí

Heřman

Herman

Eberhard

Eberhard

Heřman

8.

Úterý

Albert

Apolonie

Apolonie

Apolonie

Ema

9.

Středa

Marie Kl.

Waltraud

Hugo

Hugo

Dušan

10.

Čtvrtek

Ezechiel

Engelbert

Daniel

Daniel

Darja

11.

Pátek

Lev I. Velký

Lev I.

Leo der Gr.

Isabela

12.

Sobota

Konstantin

Julius

Julius

Julius

Julius

13.

Neděle

Hermeneg

Ida

Hermeneg

Justinus

Aleš

14.

Pondělí

Justin/Tiburcius

Justin

Ctibor

Tiburtius

Vincenc

15.

Úterý

Anastasie

Olympie

Waltmann

Anastázie

16.

Středa

Kalistus

Herwig

Aron

Herwig

Irena

17.

Čtvrtek

Rudolf

18.

Pátek

Verner

Werner

Valerie

Werner

Valérie

19.

Sobota

Krescenc

Emma

Hermogenes

Rostislav

20.

Neděle

Sulpicius

Viktor

Sulpicius

Hildegund

Marcela

21.

Pondělí

Anselm

Adolar

Alexandra

22.

Úterý

Kajus a Soter

Evženie

23.

Středa

Vojtěch

Georg

Vojtěch

Georg

Vojtěch

24.

Čtvrtek

Jiří

Albert

Jiří

Albrecht

Jiří

25.

Pátek

Marek  (Marcus)

26.

Sobota

Kletus

Ferdinand

Nestor

Kletus

Oto

27.

Neděle

Jaroslav

Petr Canisius

Pelhřim

Hilda

Jaroslav

28.

Pátek

Vitališ

Theobald

Vitál

Theobald

Vlastislav

29.

Sobota

Petr muč.

Peter Märt.

Sibylla

Sibylla

Robert

30.

Neděle

Peregrinus

Walburga

Hildegarda

Ludwig

Blahoslav

 

Hamelika, vlastivědné materiály z Mariánskolázeňska. Připravil Ing. Richard Švandrlík. Druhé číslo XXI. ročníku (pořadové číslo 264.), Mariánské Lázně - vyšlo 28. února 1997.