Hamelika 1997 číslo 01
Životní výročí slavných hostů 1996  aneb  Hosté na poštovních známkách 
Ročník XXI. (1997)
Pořadové číslo 263.

1.
Mariánské Lázně
26. ledna 1997
OBSAH 
 

Svatý Vojtěch na Tepelsku
Tisíciletí od mučednické smrti našeho světce připomíná letos kulturní svět

Velikán česko-německé spolupráce Johannes Urzidil (1896-1996)

 Pavel Vondráček (Lidové noviny) Smutné Jiříkovo vidění

Ing.Richard Švandrlík Bruckner a "Černý kůň" v Mariánských Lázních
Sto let úmrtí slavného hudebního skladatele z Vídně, nazývaného "Wagnerem symfonie"

Před 110 lety se narodil Jan Masaryk (Euro-Express)

ABIS - Brucknerova společnost Linec

Světový židovský kongres v Mariánských Lázních

 Ing.Richard Švandrlík Franz Kafka v Mariánských Lázních před 80 lety

Franz Werfel ?

Prusové v létě 1866 v Mariánských Lázních
Před 130 lety zažily Čechy prusko-rakouskou válku

Mgr. Václav Kohout Listujeme v Mariánskolázeňských novinách v roce 1906
Tak podivuhodně jiný svět aneb naše město před devadesáti lety
Ing. Richard Švandrlík Paul Lincke v Mariánských Lázních
Dvojí životní výročí kdysi tak populárního berlínského skladatele
Zapomenutý památník - zapomenutý básník

Městská tržnice (V.Kohout)

Mariánské Lázně a nositelé Nobelovy ceny
10.prosince 1996 uplynulo 100 let od smrti Alfréda Nobela
Jan Dolejš Česká škola v Mar.Lázních (Euro-Express)

Gunzenhausen patronátní obcí Úšovic
Podle Sudetendeutsche Zeitung, München 5. Juli 1996
Ruina kavárny KAMZÍK

Kalendář leden 1997

Kalendář únor 1997

Tisíciletí od mučednické smrti našeho světce připomíná letos kulturní svět

SVATÝ VOJTĚCH NA TEPELSKU
      23. dubna 1997 uplyne tisíc let (milénium) od mučednické smrti svatého Vojtěcha, který patří mezi největší kulturní osobnosti českého národa. V červnu 1996 vykonali čeští biskupové symbolickou pouť do Říma a tím byly zahájeny pamětní oslavy tohoto světce. Budou trvat do konce roku 1997.
      Svatý Vojtěch se narodil roku 956 a pocházel z rodu Slavníkovců. Stal se druhým českým biskupem (982-994), ale zanedlouho po zvolení biskupem odešel z Prahy a uchýlil se do benediktýnského kláštera sv.Alexeje v Římě. Odtud byl povolán zpět do Čech a do roku 994 vykonával funkci českého biskupa v Praze. V té době založil i benediktýnský klášter v Břevnově. Roku 996 byl však vyhnán ze své vlasti a plně se věnoval šíření křesťanské víry jako misionář mezi pohany v Maďarsku (kde založil klášter v Pannonhalmě), v Polsku a Prusku, kde nalezl roku 997 mučednickou smrt ve svých 41 letech. Byl pohřben v chrámu v Hnězdně a již roku 999 vyhlášen svatým. Jeho umučení je znázorněno na vratech chrámu. Roku 1039 byly převezeny jeho ostatky z Hnězdna do Prahy a od roku 1880 jsou uloženy v chrámu sv.Víta. Svatý Vojtěch je hlavním světcem arcibiskupství Pražského. V Gdaňsku byl katolíky uctíván jako apoštol víry a patron biskupství.
      V dubnu 1997 má být vydána v Německu poštovní známka se sv.Vojtěchem. Největší iniciativu v této věci projevili představitelé katolických gdaňských spolků, a německé ministerstvo pošt a telekomunikací návrh podpořilo. Tak bychom se měli dočkat na německých známkách českého světce.
      Mnohá místa, kde svatý Vojtěch působil, si nyní připomínají různými akcemi toto tisícileté jubileum.
      Nedaleko kláštera Teplá leželo sídlo "Svatý Vojtěch". Odkud se vzalo v minulosti toto jméno ? Podle pověsti na Tepelsku biskup Vojtěch nějaký čas pobýval. Mělo to být v fobě, kdy se vracel z Říma do Čech. Klášter dosud neexistoval a svatý Vojtěch šířil i tady křesťanskou víru mezi obyvateli. Název vsi Bezvěrov měl dát biskup Vojtěch podle toho, že tu žili ještě lidé "bez víry".
      Tradice uctívání tohoto místa, nazývaného Svatý Vojtěch, byla v nejstarší době velmi silná. Po založení kláštera Teplá Hroznatou (1193) sem mířila z kláštera procesí a přicházeli poutníci z širokého okolí. Toto svaté místo původně označoval kříž, později soška sv.Vojtěcha a nakonec tu byl postaven poutní kostel sv.Vojtěcha. Místo Svatý Vojtěch bylo i u pozdějšího německého obyvatelstva uctíváno. Obec se nazývala Svatý Adalbert, ale léčivý pramen u kostela, který prý léčil oční choroby, nazývali Němci "Vojtiechsbrunnen". Kolem kostela, zasvěceného sv.Vojtěchovi, stály při rozích sochy čtyř českých světců - sv.Václava, Víta, Jana Nepomuckého a sv.Prokopa.
      Ještě v letech 1946-47, za převora H.J.Tyla, proběhly v klášteře Teplá rozsáhlé vzpomínkové oslavy sv.Vojtěcha k 950. výročí smrti tohoto mučedníka a byla obnovována tradice svatovojtěšských poutí. Po roce 1948 byl marxistickým ateistům Svatý Vojtěch trnem v oku. Ves byla zrušena. Její hodnota byla mimo jiné v tom, že šlo o cennou bohemikální lokalitu na Tepelsku. Ves byla rozstřílena i s kostelem v roce 1951 dělostřelectvem československé armády. Tato akce našich vojáků patří mezi nejostudnější činy v této krajině. Byla zničena nejstarší kulturní památka, připomínající působení sv.Vojtěcha na Tepelsku. l Tím však nevymizela skutečnost, opírající se o pověst a tradici poutí k Svatému Vojtěchu v pradávných dobách, že zde pobýval tento světec a zanechal kulturní poselství, jehož si po staletí vážili zdejší venkované i později založený klášter.
      V roce 1947 vyšla pamětní poštovní známka se svatým Vojtěchem k 950. výročí jeho smrti. V Čechách a Polsku je znám jako sv.Vojtěch, v německých zemích se jmenuje podle biřmovacího jména Adalbert, v Maďarsku má jméno Béla.
 

Velikán česko-německé spolupráce
Johannes Urzidil (1896-1996)

      Když v roce 1932 vydal Johannes Urzidil výsledky svého goethovského bádání v knize "Goethe in Böhmen", znovu ožil zájem o Mariánské Lázně a o tři letní Goethovy pobyty v domě U zlatého hroznu. Přijížděli hosté, aby si připomenuli příběh Goetha a Ulriky i počátků Mariánských Lázní.
      Kdo byl dr. Johannes Urzidil ? Patřil k pražskému kroužku ARCO, jehož členové se scházeli ve stejnojmenné kavárně ARCO na rohu Dlážděné a Hybernské ulice. Mezi nimi byl Franz Kafka, Max Brod, Franz Werfel, Egon Erwin Kisch, Oskar Kuh, Ernst Weiss, Ludwig Winder, Karl Brand, Oskar Baum. Urzidil byl známý literát a redaktor expresionistického časopisu Der Mensch, uznávaný jako jeden z největších znalců díla J.W. Goetha. Odtud pramenil i jeho vřelý vztah k Mariánským Lázním, které měl rád.
      Johannes URZIDIL, pražský německy píšící spisovatel, se narodil se 3.února 1896 v Praze v rodině železničního úředníka a svérázného vynálezce. Z rodiny Urzidilů se rekrutovali učitelé, lékaři, zlatníci. Otec, sám katolík, se oženil s Židovkou, vdovou, která měla sedm dětí. To byla i Johannesova matka. Když byly malému 4 roky, zemřela a otec se pak znovu oženil s Češkou z Nymburku.
      Malý Johannes byl vychováván v česko-německé rodině, v duchu katolickém. Zpíval na kůru a ministroval. S otcem se potuloval Prahou o nedělích a na častých vycházkách poznával všechny pražské kostely a hospody. Ještě na obecné škole patříval chlapec k zámožným žákům, když přešel na gymnasium, ocitl se mezi sociálně slabšími a bohatí žáci ho mezi sebe nepřijali. Tento sociální podtón se později často objevuje v jeho díle. Malý Johannes psal:
                  "Pan ministr má choť
                  Pan ředitel má manželku.
                  Pan poštovní oficiál má paní.
                  Dělník má ženu."
      Maturoval roku 1914 a začal s vysokoškolským studiem germanistiky a slavistiky, ale v letech 1916-18 byl nasazen do c.k. armády. Sloužil v Praze. Mezi jeho nejbližší přátele patřili Franz Werfel, Franz Kafka, slepý básník Oskar Baum, Ludwig Winder a Rudolf Fuchs. Z českých umělců obdivoval a stal se přítelem avantgardních malířů Josefa Čapka a Jana Zrzavého. Urzidil mluvil perfektně česky a německy, nadto si byl vědom i svého židovského původu. Psal:
      "Praha měla zvláštní sjednocující atmosféru pro ty, kteří se tam narodili. Češi, Němci, židé a nadnárodní šlechta vytvořili během staletí svět, který byl naplněn produktivní silou. Zřídkakdy se na takovém relativně úzkém prostoru vyskytuje tolik významných lidí jako v Praze v letech 1912-1924. Vedle Kafky, Werfela, Maxe Broda to byl Karel Čapek a další, kteří přispěli každý svým způsobem k vývoji literatury." (Urzidilova Setkání s Kafkou).
      Na pohřbu Franze Kafky v Praze na Olšanech měl Urzidil smuteční řeč. Urzidilovo němectví nebylo postaveno jako protičešství, ale jako tvůrčí spolupráce. Ukázalo se to později nejlépe v společném boji proti fašistickému nebezpečí. Urzidil založil spolu s Oskarem Baumem a Ludwigem Winderem v Praze Ochranný svaz německých spisovatelů v ČSR a byl po léta jeho jednatelem.
      Národnostní otázku řešil podle svého - přátelstvím s kulturními osobnostmi. Z českých umělců se stýkal s bratry Čapkovými, s Otokarem Fischerem, Janem Zrzavým, Petrem Bezručem, překládal do němčiny velmi obtížné Březinovy verše, na německé straně to byl známý okruh židovských německých literátů. Psal o nich:
      "Pražští němečtí spisovatelé měli přístup při nejmenším ke čtyřem pramenům: samozřejmě k němectví, ke kterému patřili kulturně i jazykově; k češství, které je všude obklopovalo a vytvářelo jejich životní prostředí; k židovství, a to i tehdy, když sami židy nebyli, protože židovství vytvářelo historický, všude patrný faktor města; a k rakušanství, v němž se všichni narodili a byli vychováváni, a které je osudově předurčovalo, ať už s ním souhlasili nebo se od něho distancovali."
      V roce 1922 se oženil Johannes Urzidil s dcerou rabína Gertrudou Thiebergerovou a ve třiceti letech se stal členem zednářské lože Harmonie. Začal psát knihu "Goethe in Böhmen" (Goethe v Čechách) a dokončil ji 1932. Popisoval Goethovy mariánskolázeňské pobyty 1821-1823 i to, že se zde v Mariánských Lázních Goethe učil česky a od pražského lázeňského komisaře Richtera se informoval o poměrech ve školství v Čechách, o českých názvech na Tepelsku, nechal si vysvětloval českou gramatiku atd. Thomas Mann psal v roce 1948 v dopise Urzidilovi, že jeho knihu přečetl s obdivem.
      V letech 1922-1933 byl Urzidil tiskovým radou německého vyslanectví v Praze. Po vítězství Hitlera v Německu odešel z vyslanectví. Hroutil se jeho sen o přátelském soužití Němců a Čechů, o které usiloval celým svým dílem. Nemohl se smířit s tím, že musí emigrovat. Ještě v roce 1939 váhal s opuště- ním své Prahy, ač se každým okamžikem blížilo jeho zatčení a musel se skrývat. Stále nemohl unést ztrátu svých ideálů a nadějí. Až v červenci 1939 prchá do ciziny - nejprve do Itálie, odtud do Anglie a v roce 1941 do Ameriky:
      "Najednou jsme stáli mezi dvěma kufříky, aniž jsme v New Yorku někoho znali, ani jazyk jsme neuměli. Nechci líčit ty exilové křižovatky, jednotlivé zklamané naděje, množství ztroskotaných pokusů a duševní deprese ..."
      Americký styl života byl Urzidilovi dlouho cizí:
      "Kdo je Woolworth ? Tajemná moc, kterou ještě nikdo nikdy ve skutečnosti nespatřil, přítomná v nedosažitelných zámcích, v luxusních jachtách na širých mořích, nebo sedící za stolem s jinými nesmrtelnými božstvy, Standard-Oilem, Coca-Colou, Dupontem, General-Motors a jak se všechna jmenují ..."
      Začal pracovat manuálně - jako vazač knih a až v roce 1946, kdy se stal americkým občanem, vrací se k literární činnosti jako "básník v cizím jazykovém prostředí". Píše:
      "To jediné, co nekompromisní básník chce, je psát dále vlastním jazykem a doufat v den, který - snad za jeho života snad po jeho smrti - vynese na světlo to podstatné, co z jeho tvorby zbylo."
      A tak se objevuje v roce 1956 sbírka povídek "Ztracená milenka". sbírka básní "Memnonův sloup"(1957), román o Americe "Velké Halleluja" (1959), sbírka povídek "Pražský striptych" (1960), "Tudy kráčí Kafka" (1965) a pak znovu přepracovává své dílo "Goethe v Čechách" (1962). Nejde tedy o II.vydání, ale o nový přístup ke Goethovi. Urzidil byl později jmenován členem-korespondentem Deutsche Akademie für Sprache und Dichtung in Darmstadt. Stal se členem korespondentem Stifterova ústavu v Linci, rakouský prezident ho jmenoval profesorem honoris causa, dostal Velkou rakouskou státní cenu za literaturu atd. Smrt ho zastihla nečekaně na evropském přednáškovém turné v Římě dne 2.listopadu 1970. Je tu pochován ve stínu chrámu sv.Petra, daleko od svého rodiště - Prahy.
      A ta Praha, ta "ztracená milenka", ho provázela po celý život. Psal:
      "Toulající se otec a chlapec městem po chrámech a hostincích. Kostely katolické, protestantské, ruský, synagoga, stará a nová. Dívej se, říkal otec, poslouchej. Jsou všechny stejně cenné. Toulající se mezi obrazy, a tony, zlatem a kůry, litaniemi a brumlajícími modlitbami. Ale hostince byly dosti rozdílné. Plzeňské bylo u Kreuzelu, Konopišťské v Kravíně, Smíchovské u Glaubiců, černé u Fleků. Otec si dával vždycky jen "malé". V zahradní restauraci u Fleků procházeli prodavači se vším možným, ženské s páchnoucími cibulemi a stříbřitými zavináči, muži s kandovaným ovocem, naraženým na špejli, s lotýnkou, s elektrickými strojky, velmi zajímaví lidí,. A vojenský koncert na Střeleckém ostrově uprostřed Vltavy, s Radeczkyho maršem a půvabnou Aidou ..."
      Jiří Veselý v úvodním slově české verze Urzidilovy knihy "Hra a slzy"(1988) připomíná:
      "O čem jiném snil Urzidil v emigraci než o své "Praze", kde se narodil, vystudoval, oženil a realizoval své ideály ? Praha s Hradčany, se Staroměstským náměstím, s malostranskými střechami, smíchovskými továrnami. - "Odkudpak jste" - "Jsem Němec z Prahy", odpovídal. "Ach, vy jste ale z celkého města" - Velikost - ano, to je něco, co procházelo nepředstavitelně dlouhou dobou, co se vytvářelo v bojích a křečích. Velikost je plodem touhy. Velké je to, co zůstává uchováno v srdci. A Urzidilovi zůstala Praha po celý život domovem i vlastí, i když vyplňoval státní příslušnost "USA".

Urzidil a Mariánské Lázně

      V Mariánských Lázních byl vícekráte, ale Mariánské Lázně vzpomínají Johannese Urzidila především z doby, kdy odhaloval Goethův pomník na Goethově náměstí. Vystupoval tu jako německý vyslanecký rada v Praze, ale především jako největší žijící znalec Goetha. Jeho řeč byla vedena velkou nadějí na přátelství česko-německé, které nebylo sice nikdy prohlašováno za "věčné", za "nerozborné", ale vznikalo znovu a znovu, každým dnem, jako pokus o příklad spolužití dvou národností v tehdejším demokratickém zřízení ČSR.
      Budoucnost, která čekala Mariánské Lázně, oba národy, i Johannese Urzidila s jeho vizí česko-německého přátelství, byla hroznější než nejpesimističtější představy. Ještě v létě 1939 Urzidilův český spolužák v Praze ukrývá před německou policií prchajícího spisovatele, jehož položidovský původ ho předurčoval u německé tajné služby pro koncentrační tábor.
      Johannes Urzidil u řečnického pultu na Goethově náměstí o svatodušní neděli 1932 při odhalování Goethovy sochy. Bylo to v době 100.výročí úmrtí J.W.Goetha. Tak se dostalo konečně Mariánským Lázním monumentální památky. Původně navrhovaná Goethova busta, postavená do bývalého novogotického pavilónku Ambrožova pramene měla být umístěna v lázeňském parku. Od tohoto návrhu se ustoupilo a v soutěži vybrána socha od krásenského sochaře Willi Russe v nadživotní velikosti, přiměřená lokalitě Goethova náměstí. l Vpředu v řadě zleva stojí Ing.Doberauer, opat Helmer, zástupce starosty Turba, radní Hahn a starosta doktor Turba.
Prameny:
URZIDIL Johannes "Hra a slzy", Odeon Praha 1988
GLÜCKAUF Tomáš: "Im Banne von Prag und Goethe - Johannes Urzidil" - Freundschaft, Zeitschrift für den Deutschunterricht Nr.4/ Praha prosinec 1995.
 

Sítiny: Vykradené soukromé muzeum stále žije

Smutné Jiříkovo vidění
Jiří Rončík stále sbírá nejrůznější vetš a doufá, že jednou bude mít muzeální hodnotu      Na stěně visí švabachem psané tabule, které oznamují, že "na tomto místě je zákaz žebrání". Na polici seřazeny lahve zaniklých pivovarů, pod nimi poklopy od suchých záchodů, žluté fotografie a Němci prostřelený daleko hled.
      Jen tak z nudy kdysi Jiří Rončík za pomoci drátu a kanagomu okoval pod lupou mouchu, ze sirek vyrobil housle a vyřezal kříž. Visí nyní v hrázděném domě v Sítinách u Mariánských Lázní, kde Jiří vybudoval malé muzeum, nedávno vykradené. "Rončíku, podporujete němectví, za volám na vás z okresu komisi," řval na Jiřího v hloubi minulých let sítinský předseda MNV, jenž nechal buldozerem zplanýrovat místní německý hřbitov.
      Jiří sbíral dál vše, co v kraji nalezl. Německé školní tabulky, hudební nástroje, hasičská vědra, americké kanystry, lopaty a nábojnice, ruské výstražné tabule a české všechno. Otevírá dveře půdní skříně. Ven se valí sedmdesátá léta. "Za padesát let budou mít muzejní hodnotu," říká Jiří a probírá se obaly od sýrů, piva a konzerv, časopisy a kronikou Brigády socialistické práce. "Čtu si v ní a jsem rád, že pryč je doba, kdy soudružka Šlajzová hlídala děti soudružek Málkové a Jírů, aby mohly večer na schůzi," dodává. Vedle je skříň s osmdesátými léty a úplně vzadu skříň let válečných.
      Zedník, kamnář a šamotář Jiří Rončík dokumentuje unikající krásu kraje - fotí mrtvé jilmy, pobořené domy domy, zlomené kříže, odlévá do betonu hlavy uražených svatých Janů a nasazuje jim je zpět na krk.
      "Něco na mne leze," říká a opírá se o kámen, který přivezl z nedalekého lesa. "Tenhle je na chřipku a tenhle na ledviny, ani nevím, jestli jsou to Češi nebo Němci!" Na parapetu leží ztuhlí motýli - nechává je zde přes zimu přespat. Někteří ovšem spí v kostele, kde dělá Jiří kostelníka. "Sedím za varhanami a skrze vitráže s německými nápisy koukám ven na místo, kde stávala náves, a je mi líto, že kraj stárne a lidí je v něm méně a méně," povzdechne si Jiří. Autobus už do Sítin nejezdí, lidem se nedostává peněz na opravy domů a místní obchodník s ojetými auty osázel svou haciendu sádrovými lvy s bavorským znakem. "Bůh ví proč," mává Rončík rukou a natírá boží muka, která nalezl ve škarpě.
Pavel Vondráček
      Dlouholetý aktivní člen našeho bývalého vlastivědného kroužku Hamelika se dostal se svým sítinským minimuzeem na podzim 1996 do LIDOVÝCH NOVIN, když osud jeho "muzea" zaujal pana Pavla Vondráčka. Ač se zdálo, že Jiřího sběratelská všehochuť typu veteše nezláká zloděje, opak se stal pravdou. Zloději si na to vzali dokonce nákladní auto, ale těžko odhadnout, zda byli s rozprodejem spokojeni. Pevně doufám, že ne. A to nemají jistotu, že nebudou jednou prozrazeni.
      Jiřího sítinské muzeum bylo kuriozitou a v něm byly především různé druhy lahví od minerálních vod, limonád, staré dřevěné ždímačky, pračky, oprýskané tabule s nápisy všech možných režimů, nad kterými srdce milovníka historie zaplesalo. Když se vrátila v roce 1989 svoboda, došlo k jakémusi zlodějskému šílenství a většina z nás zažila ony děsivé nájezdy nenechavců, kteří víc zničili než našli, protože v normálních chalupách žádné miliónové cennosti nebyly - snad vidle, hrábě cep. A tak jako se už po léta Jiří potýkal v krajině s chuligánstvím - s rozbíjením soch, božích muk a křížů a neodbytně je opravoval, potěšen jejich návratem na původní místo, tak se musel vyrovnat se ztrátou mnohých oblíbenců - věcí, jejichž nález a příběh kolem byl cennější než vahová a korunová hodnota jich samých.
 

Ing.Richard Švandrlík
Sto let úmrtí slavného hudebního skladatele z Vídně, nazývaného "Wagnerem symfonie"

Bruckner a "Černý kůň" v Mariánských Lázních
      V roce 1996 vzpomněl kulturní svět sto let od úmrtí velkého vídeňského hudebníka - Antona Brukknera. V tom jubilejním roce se objevil na poštovních známkách v Rakousku, Německu, konala se různá zasedání odborníků k jeho životě a dílu. Tento vzácný hudební skladatel a varhaník patřil mezi slavné hosty Mariánských Lázní. Rakušané přijíždějící do Mariánských Lázní marně hledají dům, kde tvořil jejich krajan - jeden z největších skladatelů chrámové hudby. Donedávna tu nalézali pouze smetiště.
      Geniální vídeňský hudební tvůrce ANTON BRUCKNER se narodil roku 1824 jako syn malého rolní-ka v hornorakouském Ansfeldenu. Zde se hojně prakticky muzicírovalo, což dalo chlapci hudební zkušenosti. Jako třináctiletý přišel do kláštera Sv. Floriána, kde byl mezi zpěváky-chlapci, pak byl jako pomocný učitel a nakonec se stal klášterním varhaníkem. Zde si doplňoval odborné znalosti hudby; pilným studiem se zdokonaloval. Už tehdy zaujal nečekanými improvizacemi na varhany. V roce 1856 se stal varhaníkem v dómu v Linci, ale až ve svých 41 letech (1865) složil svou První symfonii C-moll. Uvedena byla 9. května 1868 v Linci a zde přijata s rozpaky.
      Bruckner zklamán přesídlil v roce 1868 do Vídně a zde byl jmenován profesorem na konzervatoři. Bylo mu tu úzko: na jedné straně při něm stál pevně dvorní kapelník Herbeck, na druhé straně proti němu intrikoval hudební kritik Eduard Hanslík, přívrženec Brahmsův a velký nepřítel Richarda Wagnera. Hanslik věděl, jak Bruckner Wagnera obdivuje a tím se Bruckner ocitl v nepřízni tohoto mocného kritika. O to houževnatěji a pečlivěji komponoval Bruckner své skladby. Jeho pověst o mimořádném varhanním a skladatelském umění, pomalu ale trvale rostla. Bruckner vyvrátil Wagnerův názor, že Beethovenem je symfonická tvorba vyčerpána a uzavřena. Sám se stal vedle Beethovena největším symfonikem všech dob. Jeho devět symfonií patří k vrcholům světové hudby, především jeho Čtvrtá, Romantická, dále Sedmá, Heroická s otřesným Adagiem a smutečním zpěvem nad úmrtím Richarda Wagnera (+ 1883) a neméně tak Osmá, Tragická, a Devátá symfonie, jejíž Adagio tvoří uzavření skladatelova díla.
      Brucknerovu Třetí mši F-moll předčí jen hudba Bachova. Jeho klášterní skladby jsou stejně úchvat-né. Mezi ně patří symčcový kvintet F-dur, mužské sbory i klavírní skladba. Jeho geniální dílo nebylo zprvu oceněno. Rakouská metropole přijímala zprvu jeho výtvory vlažně a pouze znalci si uvědomovali, kdo před nimi stojí. A tak skromný skladatel světového významu zůstával dlouhou dobu bez širšího uznání, ačkoliv je vedle Brahmse a Mahlera nejvýznamnějším symfonikem poslední fáze romantismu. Kompozičně propojuje Brukknerova hudba romantický pathos své doby s barokní monumentalitou a s jadrnými lidovými intonacemi, které odrážejí skladatelovu vroucí, stálou, idealistickou povahu. Bruckner se vyhýbal v hudebním výrazu dramatické rozervanosti, levným senzacím a vášním, a využíval mohutný symfonický aparát, jeho sytých barev a dominující úlohu žesťů, aniž by chtěl posluchače omráčit, předkládá jim velebný hymnus o lidských touhách, ideálech a přírodě.
      Když v roce 1884 provedl v lipském Gewandhausu varhaník A.Nikisch Brucknerovu Sedmou symfonii, nastalo nesmírné nadšení u posluchačů a Bruckner se stal rázem slavným a byl zahrnut mnoha¨ým oceněním a poctami. V listopadu 1891 byl mu udělen čestný doktorát vídeňské univerzity. Rektor Adolf Exner ukončil tehdy svůj projev.slovy: "Já, rektor magnificus, se hluboce skláním před bývalým podučitelem z Windhagu!" -
      Anton Bruckner zemřel před sto lety v roce 1896 ve Vídni.

Mariánskolázeňský pobyt 1873

Poštovní známka Rakouska s Brucknerem      K Brucknerově návštěvě Mariánských Lázní v roce 1873 se vraceli historici až později jako k mimo-řádné slavné události pro Mariánské Lázně. Byl uveden v kurlistech s příjezdem dne 6.srpna 1873: "Herr Anton Bruckner, k.k.Hoforganist und Professor aus Wien". Ubytován v domě čp. 54, zvaném Weisses Rössl (po roce 1945 proslulý hostinec Černý kůň). Zde byla později odhalena jeho pamětní deska.
      Tato velká hudební postava se objevuje v Mariánských Lázních o 28 let později než jeho vzor a ideál - Richard Wagner. Cílem lázeňského pobytu je sice znovuobnovení svého zdraví, ale zůstává plný hudby a přiváží s sebou rozpracovanou partituru Třetí symfonie v D-moll. Skizzu první věty dokončil sice již 23.února 1873 a do 16.července ji rozpracoval do partitury. Mezitím dopsal Adagio dne 24.května 1873, zatímco Scherzo zinstrumentoval ve Vídni už v březnu. Ale v tichém pokoji v Mariánských Lázních pokračoval s velkou pílí v práci na Třetí symfonii. Finále zkomponoval do 31.srpna a symfonii dokončil zde přímo v hostinci Černý kůň. Odtud míří počátkem září k Wag- nerovi do Bayreuthu, aby mu věnoval svou "Třetí".
      Toto nádherné hudební dílo je dodnes v jeho díle označováno jako "Mariánskolázeňská Wagnerovská symfonie". Tento výraz je asi nejvýstižnější, neboť tu byla dokončena první verze této symfonie a již během neúnavné práce se rozhodl Bruckner, že symfonii věnuje Richardu Wagnerovi. Ačkoliv pracoval velmi intenzívně v Černém koni, našel si dost času na hru na varhany v děkanském katolickém kostele.
Fotografie Brucknera z roku 1873 z Mariánských Lázní      V den narozenin císaře Františka Josefa I. zahrál na varhany na zakončení slavnostní mše v kostele úžasnou fantastickou improvizaci na císařskou hymnu.
      Stejně jako u Richarda Wagnera, kterého mariánskolázeňské údolí inspirovalo k horečné tvůrčí činnosti, k novým nápadům básnickým a hudebním, zavedlo i Antona Brucknera k dalekosáhlým uměleckým plánům. Brucknerova činnost v Mariánských Lázních se nesoustředila pouze na první verzi Třetí symfonie. Již během této práce přicházely nové nápady a začal skicovat svou Čtvrtou symfonii. A další nádherná vnuknutí k této velké a nejpopulárnější Romantické symfonii nalezl mistr právě zde v lesích Mariánských Lázní a přivezl si je do Vídně.
      FOTOATELIÉR WJERIE Marienbad 1873 stával za dob Brucknera na Křížovém vrchu:
Zadní strana kartonu fotografie ateliéru WJERIE, který měl stát na svahu Křížového vrchu blíže Starých lázní.      Na paměť jeho návštěvy byla na domě Černý kůň odhalena mramorová pamětní deska s německým textem, která přežila revoluční rok 1945 a zůstávala na domě až do jeho zboření v roce 1956-57. Pamětní Brucknerovu pamětní desku jsem vyfotografoval před 40 lety - na podzim 1956. Na desce byl nápis se setřelými zlatými písmeny:
      "In diesem Hause wohnte der Tondichter Dr. Anton Bruckner im August des Jahres 1873."
      Pro velikost svého díla byl Bruckner nazýván "Wagnerem symfonie". Busta Antona Brucknera zdobí také Wallhalu na Dunaji. Má číslo 89. a tak se ocitá ve stejné dvoraně slávy jako Brucknerův ideál Richard Wagner, jako busta Johanna Wolfganga Goetha a dalších slavných hostů Mariánských Lázní jako např. Richard Strauss, Adalbert Stifter či Carl Maria von Weber.

Z minulosti zaniklého domu čp.54 - Weißes Rössl alias Černý kůň

      Označování ČERNÝ KŮŇ bylo používáno dlouho i jako název pro zastávku autobusů. Jméno bylo přejato od jednoho z historicky nejcennějších domů v Mariánských Lázních - od hostince a kovářství Schickerů v Poštovní ulici. Dům byl postaven roku 1819 a zbořen roku 1957. Název ČERNÝ KÚŇ pro tento prostor už není tak frekventovaný jako před dvaceti-třiceti lety.
      Jak vznikl tento dům ? Když byl v zimě 1818-19 stržen Kohnhauserův mlýn nedaleko Křížového pramene (v místech dnešního staveniště Arnika) a postaven o kus níže nový mlýn (Cristal), vzniklo ve stej-né době na špatné cestě od nového mlýna do lázní kovářství Matthiase Schickera a k němu postaveny ještě týž rok 1819 dva domy - Zlatý pramen-Goldener Brunn (čp.55) a Feigenbaum-Fíkovník (čp.56). Tato tři stavení se stavěla snad již v zimě 1818-19, ve stejné době jako řada domů v severní části Goethova náměstí.
Poštovní známka Německa roku 1996 vydaná k 100. výročí jeho úmrtí      Dům Zlatý pramen je dnešní internát B.Němcová v podobě, do které byl přestavěn kol roku 1903, ale dům čp.56 (Fíkovník) je v exteriéru v původní podobě a patří spolu s třemi domy na Goethově náměstí k nejstarším zachovaným stavbám Mariánských Lázní. Jsou to domy Goethův dům (čp.11), Zlatá koruna (čp.12), Vídeňský dům (čp.13), které byly postaveny roku 1818.
      Dům ČERNÝ KŮŇ (čp.54) postavil roku 1819 kovář Matthias Schicker (+ 1844), do roku 1832 byl majitelem, pak dům převzal jeho syn Georg Schicker (+1860) se svou ženou Františkou. V letech 1860-65 byla majitelkou jen Františka Schickerová, od roku 1865 syn Johann Schicker se svou ženou Annou Reginou. V rukou kovářů Schickerů zůstával dům až do roku 1898. Tehdy bydleli v domě s hostincem a kovářstvím Johann, Hanns, Rosa, Amalia Schickerovi, pracoval tu knihař Caspar Jäger, dámská krejčová Hermína Mašáková. V roce 1898 byl přepsán majetek na Johanna mladšího a Rosu Schickerovi. Ale zanedlouho, 20. června 1901, je dům prodán klášteru Teplá, a není jisto zda v důsledku finančních problémů Schickerů, neboť 1907 se uvádí Johann Schicker jako mistr pramenů (Brunnenmeister) a bydlí u nádraží (a ještě roku 1928), Emil a Amalie jako majitelé domu čp.28 (dům Kronprinz, dnes západní část domu Zlatá koule), Hans Schicker jako majitel sousedního domu čp.29 (Drei Linden) a úředník ve spořitelně (též 1928).
Hostinec Černý kůň (Weißes Rössl) stával vedle dn. internátu B. Němcová v Poštovní ulici. Zde pobýval roku 1873 vídeňský skladatel Anton Bruckner. Obraz je zvětšenou pohlednicí s Brucknerovým medailonem. Fotografie je z doby kol. 1905. Dvoupatrový hostinec byl postaven poměrně hluboko do stráně, uprostřed byl vchod do restaurace. Rohový krám Friedricha Benische se smíšeným zbožím byl hojně navštěvován vzhledem k poloze uprostřed města. Na fotografii je zcela vpravo patrna černá pamětní deska A.Brucknera nad okny v přízemí. V domě bylo později využito pokojů jako nájemních bytů.
Brucknerovo písmo na předloze k projevu      Klášter Teplá pronajal hostinec Weißes Rössl jakémusi Antonu Niemöckelovi, který si vedl dobře, neboť brzy zakoupil dům Emma (čp.263), který je uváděn jako hotel s celoročním provozem. Hostinec v Černém koni vedla po první válce paní Nagelschmidtová.
      Na rohu Černého koně býval krám se smíšeným zbožím (viz nápisy na fotografii kol 1905 - Delikatessen, Mehlprodukte, Papier, Kaffe Hag) měl v nájmu Friedrich Benisch s Arthurem a Elfriedou Benischovou. Byli tu snad do roku 1945. V domě bydlel též ředitel sboru Vendelín Knauschner s manželkou Marií a synem - lesním adjunktem Otto Knauschnerem, bydlel tu hudebník Alois Helmer s rodinou atd. Na fotografii je patrna i Brucknerova pamětní deska zcela vlevo v přízemí nad okny. Sousední dům je zde už po přestavbě z roku 1903.
      16. června 1921 byl zabrán dům jako konfiskát státem ČSR, ale majetkový spor státu s klášterem Teplá se vedl po celou dobu republiky, aniž by došlo k vyřešení.
      V roce 1945 dostal dům české jméno, ale kupodivu nikoliv "Bílý", ale Černý kůň. Jak se to stalo? Malíř reklam dostal za úkol vytvořit velkou reklamní tabuli se šachovým koněm, ale protože mu nikdo neřekl, jaké barvy, zvolil omylem černého koníka. Název se ujal a jak uvedeno, přešel dokonce na celé prostranství pod hotelem Černý kůň.
      Hostinec Černý kůň patřil mezi nejlevnější hospody v městě a po válce potřeboval nutně přestavbu. Záchody byly ve dvoře, budova byla vlhká a nakonec bylo rozhodnuto o jeho zbourání. K tomu došlo v zimě 1956-1957. Na jeho místě mělo vyrůst moderní prostorné městské kino. Připravený plán však nebyl realizován. Dnes místo vedle domu čp.55 internát Božena Němcová zůstává prázdné a zarostlé stromky a keři.
 

Před 110 lety se narodil Jan Masaryk

      V uplynulém roce si připomínal kulturní svět 110.narozenin Jana Masaryka - mimořádného politika světového formátu. Z měsíčníku Euroexpress, který vychází česko-německy, uvádíme s dovolením autorů v Hamelice dva příspěvky. Prvý se týká vzpomínky na Jana Masaryka (1886-1948), který býval často hostem Mariánských Lázní v letech 1946-1947. Druhý příspěvek je o mariánskolázeňské škole a je uveden vzadu.
      Když se v kuloárech třicátých a čtyřicátých let vyslovilo jméno Jana Masaryka, tak nikoliv každý ve světě musel nutně vědět, že je synem prvního československého prezidenta Tomáše Masaryka. Ale prakticky každému utkvěl v mysli i v srdci jako člověk s nesmírně vysokým humánním cítěním, jako vskutku nejvíce oblíbený diplomat a státník. K jeho životu i práci patřily nejen vynikající vědomosti, znalost jazyků a dokonalé ovládání diplomatické profesionality, ale také smysl pro humor, žert a nadsázku. Datum 14. září 1996, na které připadá 110. výročí jeho narozeni, je současně vítanou příležitostí k tomu, abychom si připomněli málo známé epizody z jeho dětských a jinošských let.
      První den Janova života - tedy onoho 14. září 1886 - byl v jeho rodné Praze krásný, jasný a hřejivý. Přesně takový, jaký byl on sám. Kluci se prý tehdy ještě koupali ve Vltavě. Podle dochovaných zpráv teplota vzduchu dosahovala v 15 hodin odpoledne ještě 27,5 stupně Celsia.
      "Jako mladý člověk jsem byl hrozný rošťák," vyznal se Jan Masaryk v projevu, který měl v létě 1947 v Olomouci a dodal: "Niveau domácnosti mého otce bylo příliš vysoké. To byl samý Schopenhauer, Nietzche... Krása rodiny, šťastné manželství, hodná máma a to všechno, ale já jsem věděl, že se do těch sfér nehodím." Tento problém vnitřního rozporu řešil Jan po svém. Prostě utíkal z domova. Nejdříve před dům. Pak za kamarády a jejich klukovinami do jiné čtvrti. A nakonec za oceán, do Ameriky.
      Ještě předtím však zápasil s některými předměty na Akademickém gymnáziu, zejména s latinou, i když byl na jazyky velkým talentem. Fakta ovšem říkají, že v pololetí posledního ročníku dostal právě z tohoto předmětu nedostatečnou, přičemž před maturitní komisi směl předstoupit pouze tehdy, až by si tuto známku opravil. Doma z toho asi byl pořádný poprask. Ale nakonec se otec Tomáš Masaryk dostavil na patřičný školský úřad se žádostí, aby byla synovi stanovena nová lhůta k maturitní zkoušce. Je o tom zápis v jednacím protokole ck. zemské školní rady z 19. září 1906. Úřad profesoru Masarykovi vyhověl. Zemská rada ani otec však nepočítali s tvrdou hlavou studenta Jana. Prostě se k opravné zkoušce nedostavil. Otec se tehdy musel zřejmě hodně rozzlobit, protože již v lednu 1907 na stoupil mladý Jan Masaryk v Hamburku na loď a odplul do USA.
      "Jak se vám daří, pane Masaryku?" tázal se po nějakém čase jeden z Janových spolucestujících, když se náhodou potkali na Manhattanu. "Bezvadně, udělal jsem se pro sebe," pohotově odvětil Masaryk. A kde vlastně jste?" "V jedné bance na Broadwayi." "Vážně? A to jste zvládl za tak krátkou dobu? A co vlastně děláte v té bance?" divil se onen muž. "Mám na starosti celé oddělení," řekl Jan Masaryk "To je ale terno! Ale jak to všechno zvládáte?" netrpělivě se ptal známý z lodi. "To máte tak," začal Masaryk s vážnou tváří a pokračoval: "Každé ráno, když přijdu do banky, projdu všemi kancelářemi svého oddělení a zjistím, kde co schází... tu inkoust v kalamáři, tam zase pero v držátku, zdali jsou ostré tužky, no a když něco chybí, tak pro to skočím."
      Americký pobyt byl pro Jana Masaryka opravdovou univerzitou života. Prošel tam několika zaměstnáními - od zmíněného bankovního sluhy, přes pianistu v kině a dělníka ve slévárně až po obchodního úředníka. Když při svých šedesátinách v září 1946 vzpomínal na svůj pobyt ve slévárně v americkém Bridgeportu, nezapomněl říci: "Měl jsem nejlepší úmysl naučit se dovednostem kovodělníka, ale bylo tam v té americké slévárně tolik národů - Společnost národů v miniatuře - že jsem se snad právě tam naučil být diplomatem. Dokonce tam pracovali i Američané."
      První světovou válku prožil u maďarského útvaru s dvěma zlověstnými písmenky v papírech PV - politisch verdächtig (politicky nespolehlivý). Když se jednoho dne ocitl doma na krátké dovolené, tak se přímo zhrozil vyčerpané matky, které policie nedala pokoj kvůli manželovi s dcerou Olgou v exilu, přičemž dcera Alice byla ve vězení ve Vídni. Jan se proto v uniformě s důstojnickou hvězdičkou vydal k policejnímu komisaři, kterému vynadal, že obtěžuje matku důstojníka, jenž nasazuje svůj život za mocnářství v první linii (jak známo lidé s označením PV vůbec do první linie nesměli, aby nedezertovali) a že vše ohlásí poručíku Hohenlohe-Schillingsfürstovi, který je jeho frontový kamarád u pluku. Vyděšený komisař se jen stačil zeptat, zda to není nějaký příbuzný ministra vnitra. Masaryk ve dveřích lhostejně prohodil, že je to tak. Cestou domů se pak nemohl smíchy udržet. Vždyť nevěděl, zda má Excelence vůbec nějaké děti. Nicméně jeho divadelní kousek zapůsobil. Alespoň na čas dala tajná policie paní Charlottě Masarykové pokoj.
 

ABIL - Brucknerova společnost Linec

      V roce 1978 byl založen v Linci ústav ABIL - Anton Bruckners Institut Linz - Rakouskou akademií věd a Lineckou pořadatelskou společnosti v domě Bruk- knerhaus. Cílem práce ABIL je výzkum života a díla Brucknera, zveřejňování výsledků bádání a pořádání odborných sezení. Každoročně probíhá Brucknerovské symposium v Linci s měnící se tématikou. Pomocí mikrofilmů, kopií jde o sběr všech dokumentů díla a života autora, uložení a založení katalogu dokumentace. Od roku 1980 se pravidelně pořádá v Linci akce zvaná Internationales Brucknerfest. V letech 1983 a 1984 se konalo odborné sezeni v Budapešti, 1986 v Římě, konala se řada výstav, z nichž poslední s názvem "Vom Ruf zum Nachruf" byla 1996 ve Sv.Floriánu v Horním Rakousku. U příležitosti 100.vzpomínkového jubilea Bruk- knera vyšla kniha o 600 stranách o životě a díle autora.
 

Světový židovský kongres v Mariánských Lázních

      V srpnu 1997 tomu bude 60 let, kdy se v Mariánských Lázních konal III. světový kongres Židovstva. Mezi hlavní témata patřilo založení samostatného židovského státu - Palestiny. Kongres zvaný KENESSIO GEDAULO byl velkolepým setkáním představitelů nejrůznějších židovských hnutí. Kongres svolala židovská organizace Agudas Isroel, která měla sídlo v Londýně a pobočky v evropských státech. Tato vlivná skupina zavrhovala jak náboženský nacionalismus, tak bezbožný liberalismus či marxistický socialismus, který strhnul mnoho Židů. Jako ortodoxní organizace prosazovala věrnost thoře a posílení jednoty Židovstva.
      V době kongresu bylo město obehnáno kolem dokola v lesích symbolicky provazem a v sobotu byla uzavřena Poštovní ulice (většina domů v ulici patřila Židům a proto se jí říkalo "Židovská") a obehnána černou látkou. Celé město bylo vyzdobeno transparenty, plakáty, girlandami. Na hotelích a městských veřejných budovách vlály vlajky. Domy National (dnes internát B.Němcové) a Zlatý zámek byly dějištěm světového kongresu. V obou domech se dříve podávaly i židovské koupele. Hlavní jednání se odehrávalo v kursále (dnes Casino), kde se sešlo 700 delegátů a celkem 1 700 oficiálních účastníků. V uvítací řeči přečetl prezident kongresu Jacob Rosenheim zdravici T.G.Masaryka i nového prezidenta ČSR E.Beneše. Za město pozdravil kongres místostarosta a židovský obchodník Buxbaum. Řeč ukončil hebrejsky proneseným úslovím: "Kde thora, tam moudrost!".
      Diskuse byly neobyčejně živé. Byli tu představitelé orthodoxních skupin až po moderní okruhy. Vedly se diskuse o nošení pokrývky hlavy, o dodržování sabatu aj. Mariánskolázeňské noviny denně přinášely podrobné zprávy o kongresu.
      To vše probíhalo pouhých 15 měsíců před vypálením zdejší synagógy na Hlavní třídě, tj. o Křišťálové noci z 9. na 10.listopadu 1938. To již bylo město obsazeno říšskoněmeckým vojskem. Tu noc bylo vypáleno 267 synagóg a Židé v Německu odvlékáni do koncentračních táborů. Nastal soumrak Židovstva; teprve skončení druhé světové války odkrylo příšerný výsledek rasových čistek nacismu. Objevilo se slovo, dodnes vyvolávající hrůzu - holocaust.
 

Ing. Richard Švandrlík

Franz Kafka v Mariánských Lázních před 80 lety
      V roce 1916 pobýval v Mariánských Lázních v domě Balmoral-Osborne pražský židovský německý spisovatel Franz Kafka. l Po roce 1989 často říkali hosté z ciziny: "Nezapomeňte, že jsou místa, kde slovo "Československo" neříká obyvatelům nic, ale jméno "Kafka" je světoznámé." Tím chtěli říci, že někdejší Kafkův pobyt v Mariánských Lázních stále přitahuje návštěvníky, aniž by potřeboval pamětní desku. l Ostatně o pamětní desku neměl v minulosti komunistický režim žádný zájem. O Kafkovi se u nás nemluvilo. l Když jsme před lety připravovali průvodce po Mariánských Lázních a ve dvou korekturách znovu a znovu vpisovali vždy vyškrtnuté jméno Franze Kafky mezislavnými hosty, šéfredaktor Olympie Rybár vypěnil a vzkázal: "Buď Kafka nebo průvodce!" l V čsl. encyklopedii spisovatelů z roku 1981 u hesla Kafka se uvádělo: "Záujem o Kafkovo dielo se prejavil najmä po 2.svet.vojne. Zneužili ho človeku nepriaťelské ideologie jako nihilismus, existencionalismus. V 60.r. v súvislosti s rozširujúcou sa existencionalistickou filozofiou na Západě utvoril sa kult Kafky, ktorý se prejavil v nesprávnej, marxistic-ky nezdovodnenej interpretácii jeho diela."
      O Kafkově červencovém pobytu 1916 se vědělo pramálo. Bydlel v Balmoral-Osborne a byl tu se svou snoubenkou Felice Bauerovou. A tak dosud málo známá epizoda Kafkova života se otevřela až po zpřístupnění pozůstalosti Felice Bauerové z Berlína a její korespondence s Franzem Kafkou. Když vydal Elias Canetti v Lipsku knihu "Jiný proces" (1983) o korespondenci mezi Felice a Franzem Kafkou, byla to ve světě nemalá senzace. Objevily se dosud ne-známé podrobnosti o zdejším Kafkově lázeňském pobytu.
      Kafkův vztah k Felice Bauerové se vyvíjel od roku 1912. Popisují a rozebírají ho Kafkovi životopisci i uváděný badatel Canetti. Co předcházelo epizodě, nazvané "Mariánské Lázně" ?
      Když došlo k novému setkání Franze a Felice v Karlových Varech, šlo o setkání krátké a rozporné ( "...všechno bylo velmi špatné.") V pozdějších dopisech se karlovarské setkání připomíná jako "vpravdě strašlivá jízda". Badatelé soudí, že v Karlových Varech došlo - krátce po příjemných svatodušních svátcích - k něčemu velmi nepříjemnému, neboť v seznamu největších "trapasů" se nacházely Karlovy Vary na předním místě, hned za nejtrapnějšími okamžiky "v oboře" a "v Askánském dvoře".
      Najednou nepsal Franz skoro vůbec anebo se bránil Feliciným stížnostem na jeho mlčení. "Proč nepíšeš ?" - tak mluví sám k sobě. "Proč soužíš F. ? A že ty ji soužíš, je přece zřetelné z jejích lístků. Ty jí slibuješ napsat a nepíšeš. Ty telegrafuješ: Dopis na cestě. Ale žádný dopis na cestě není a je psán až za dva dny. To jsou způsoby, jaké si mohly dovolit jen děvčátka, snad jednou a výjimečně ..." - V jejich vztahu nastal zřetelný obrat. Franz dělá Felicii přes-ně to, co ona jemu před lety.
      Od srpna do prosince 1915 neslyší o něm Felice zcela nic a když potom tu a tam Franz přecejen napíše, pak skoro stále jen proto, aby odrážel její návrhy na setkání: "Bylo by krásné se setkat, my bychom to však neměli dělat. Bylo by to jen něco provizorního a na provizóriích jsme si už dost vytrpěli." - "Když člověk shrne všechny ohledy, je to takto lepší. Ty nepřijedeš." - "Dokud nejsem volný, nechci se nechat vidět, nechci vidět Tebe." - "Varuji před setkáním Tebe i sebe, pomysli dostatečně silně na naše předchozí setkání a už si je nebudeš víc přát ... Tedy: žádné setkání !!" Tento poslední citát je už z dubna 1916 a zní v souvislosti s dopisem, kterému předchází ještě tvrději. Jeho odmítání se stále zesilovalo, a když pomyslíme na nepatrné intermezzo jejich dobré pohody o svatodušních svátcích roku 1915, pak v průběhu půldruhého roku není vidět nic, co by mohlo na jejich ochlazených vztazích něco změnit.
      Ale právě v dubnu 1916 - v době nejhlubšího chladu v jejich vztahu - se náhle vynořuje poprvé slovo "Mariánské Lázně" na jednom poštovním lístku, a od té chvíle se objevuje pravidelně. Franz plánuje dovolenou a rád by ji strávil v klidu a pohodě v Mariánských Lázních po tři týdny. Korespondence je najednou častější. Co bylo příčinou změny u Kafky ?
      Uprostřed května 1916 odjíždí Franz Kafka do Mariánských Lázní na služební cestu a odtamtud píše Felicii hned dvakrát. Jeden delší dopis a tento poštovní lístek:
      "Milá Felice, dopis byl psán těsně po příjezdu během toho nejdivočejšího deště, tento lístek píši krátce před odjezdem. Karlovy Vary jsou příjemné ale Mariánské Lázně jsou nepopsatelně krásné. Já jsem se měl již mnohem dříve držet svého instinktu, který mi říká, že nejtlustší jsou také nejchytřejší. Neboť odtučňovat může člověk všude i bez uctívání pramenů, ale v takových lesích je možné potloukat se jen tady.
      Ovšemže krása je tu znásobena tichem a prázdnem a připraveností k přijetí všeho živoucí-ho a neživoucího; naproti tomu sotva jí bude ublíženo pošmourným větrným počasím. Myslím si, že kdybych byl Číňanem a měl jet hned domů (a v podstatě jsou vlastně Číňan a vlastně jedu právě domů), musel bych si přece brzy zas vynutit znovu sem přijet. Jak by se Ti tu líbilo! Nejsrdečněji Franz."
      Lístek je velmi zajímavý. Prozrazuje mnoho i o Kafkovi. Všechny jeho významnější náklonnosti, sklony, jsou tu, na nejužším prostoru malého lístku pohromadě: jeho láska k lesům, jeho záliba v tichu a prázdnotě, vztah k hubenosti a jeho téměř pověrčivý respekt před tlustými lidmi. Ticho a prázdnota, pošmourné a větrné počasí, připravenost k přijetí všeho živoucího i neživoucího - to připomíná taoismus a čínskou krajinu. A tak se tu nachází snad jediné mís-to, v kterém o sobě říká: "V podstatě jsem Číňan ...". Poznámka o "nejchytřejších tlustých" se váže na fakt, že tehdy mariánskolázeňské minerální vody sloužily především k léčbě obezity.
      Závěrečná věta, jak by se tu Felici líbilo, je prvým pokusem o přiblížení se k Felicii po letech. Začíná se rýsovat první kontura plánu společné dovolené v Mariánských Lázních.
      Jednání, jinak to nelze nazvat, o tomto plánu se táhnou ještě přes měsíc a oživují korespondenci udivujícím způsobem. Tento obrat je oboustranný. Felice, aby mu vyšla vstříc, navrhuje dokonce pobyt v sanatoriu. Snad k tomu přispívá vzpomínka na sanatorium v Riva, kde tři roky předtím přinesl Kafkovi jeho vztah k Švýcarce krátké štěstí. Ale jemu se tento návrh nelíbí. Sanatorium označuje jako "nový úřad ve službě tělu" a dává přednost hotelu. K tomu pře-čtěme lístek z Prahy s razítkem 14. června 1916:
      "Milá Felice, předběžně jsme tedy zajedno a zvoleny jsou Mariánské Lázně . Lékařské vysvědčení není už v Německu nutné. Můžeš tedy určitě přijet. Tvé ohledy, které hovoří pro sanatorium - a které jsem také již předtím rozvážil, mluví v zásadě stejně tak dobře také proti sanatoriu. Snad jsme je už překročili. Já to nevím, bolestí a vypršením času se dostali jinou zvláštností kousíček přes tyto ohledy. Rád bych věděl asi deset dnů před začátkem naší dovolené (termín). Já mám totiž jeden malý obchod v Teplé (velmi blízko Mariánských Lázní) a rád bych to spojil s jízdou tam; musím však svůj příjezd v Teplé ohlásit de-set dnů předem. Srdečné pozdravy Franz."
      Tak přichází čas - 3. až 13. července 1916 - který tráví Franz Kafka společně s Felicí. Těch deset dnů s Felicí zanechává příkladným způsobem za zády kancelář v Praze, šťasten, že ji opustil, jako kdyby to byl opravdový odchod navždy a on "byl připraven, každý schod schodiště od půdy až po sklep umýt, aby jí tímto způsobem dokázal vděčnosti odchodu."
      V Mariánských Lázních si ho Felice odvezla rovnou z nádraží. První noc v Mariánských Lázních strávil Franz v jednom "škaredém pokoji do dvora". Ale už další den, 4. července 1916, se přestěhoval do "mimořádně krásného pokoje." To bylo v hotelu Balmoral-Osborne, který slouží jako středisko odborné a jazykové přípravy zahraničních studentů pražské Univerzity Karlovy (čp.390).
      Kafka bydlel v pokoji hned vedle pokoje Felice. Mezi oběma pokoji byly dveře, k nimž měli oba klíč. Bolesti hlavy a nespavost v prvních dnech byly dotěrné a zvláště v noci se cítil "zmučený a zoufalý". Zanesl si do svého deníku, jak zle mu bylo.
      8. července 1916 v bídném počasí si udělali výlet s Felicí do Teplé, zřejmě i k vyřízení oné obchodní záležitosti. Hned nato přišlo "odpoledne zázračně lehké a krásné" a to byl obrat. S ním přišlo pět krásných, šťastných společných dnů, z nichž "každý byl za jeden z pěti roků jejich známosti." Do deníku Kafka psal:
      Ještě nikdy jsem nebyl, kromě Zuckmantelu, s ženou tak zdůvěrněn. A potom ještě se Švýcarkou v Riva. První byla žena, já nevědoucí; druhá dítě. já úplně zblázněný. S F. jsem byl jen v dopisech zdůvěrněn, lidsky teprve dva dny. Není to však tak jasné, pochybnosti zůstaly. Ale krásný je po-hled do jejích uklidňujících očí, které otevírají ženskou hloubku.
      Z těchto dnů je nedatovaný dopis, který napsali společně Franz s Felicí matce Feliciině, paní Anně Bauerové. Dopis má hlavičku "HOTEL BALMORAL und OSBORNE, Marienbad""
      Milá matko,. nevezmu právo k tomuto oslovení ze starých časů, nýbrž z časů nových. Felice a já jsme se sešli v Mariánských Lázních, jak už to tak bývá, a zjistili jsme, že jsme před lety uchopili věc za špatný konec. Toto pochopit ne-bylo nic těžkého. A nyní nebude totiž nic dobré k prvnímu a ani nic hotovo k druhému, ale snad po desetitisícáté, a toho se nyní držíme. Chceme se také držet zásady, ke které by jistě platil Tvůj mateřský souhlas ještě z oněch dnů, jak věřím, kdy jsou z balkónu s přátelským pokynutím doprovodila mou poslední procházku ulicí Mommsenstraße. Od té doby se asi něco z toho změnilo, ale méně by bylo lépe, to asi vím, ale asi něco z toho mála, co zůstalo, je vztah mezi mnou a Felice a jeho zajištění pro budoucnost. To jsem Ti chtěl dnes napsat a s pokorným rukulíbám pro Tebe a srdečnými pozdravy pro Ernu a Toniho. Tvůj Franz.
      Milá matko, doufám, že porozumíš předchozím slovům od Franze tak, jak jsou míněna. Vždyť máš nyní příležitost znovu mu darovat svou přízeň. Když budeš chtít Franzovi napsat, on tu zůstává předběžně ještě, zatímco já už koncem týdne musím zpět. Tedy, jak doufám, bude nyní vše dobré a posílám Ti mnoho srdečných pozdravení. Tvá Felice."
      Hned v předvečer odjezdu Felice začal psát Franz dlouhý dopis svému příteli Maxu Brodovi, ale dokončil ho teprve po jejím odjezdu:
      " ... teprve nyní jsem pocítil hloubku důvěry jedné ženy a nemohl jsem se uzavřít. ... nemám právo se proti tomu bránit o to méně, že to, co se děje, kdyby se nestalo, byl bych učinil sám svobodnou rukou, abych onen okamžik udržel. Ne-znal jsem ji docela nic, vedle jiných pochyb mi tehdy ovšem bránila přímo hrůza před skutečností pisatelky dopisů; když mi pak ve velkém pokoji vyšla vstříc, abychom si dali zásnubní polibek, jímala mne hrůza. Zásnubní expedice s mými rodiči byla pro mne krok za krokem trýzněním; před ničím jsem neměl takový strach jako před tím, zůstat s F. sám před svatbou.
      Nyní je tomu jinak. Je to dobré. Naše smlouva je vkrátku: vezmeme se hned po skončení války, v jednom berlínském předměstí si vezmeme dva tři pokoje a každému pro sebe ponecháme jen hospodářské starosti. F. bude dále pracovat jako dosud, a já, nyní "já", to vlastně ještě ne-mohu říci ... Přesto, a v tom je teď klid, určitost a s tím i životní možnost ...
      Od tepelského odpoledne to byly krásné a lehké dny, o jakých byl nikdy nevěřil, že je možno prožít... Přirozeně, mezitím bylo i zachmuření, ale to krásné a lehké mělo vždy navrch ..."
      Poslední den dovolené Franz a Felice odjeli do Františkových Lázní na návštěvu Kafkovy matky a sestry, které tam pobývaly. Když se pak večer vrátil Kafka do Mariánských Lázní, kde zamýšlel pobýt ještě deset dnů samoten, byl jeho hotelový pokoj, ob-zvláště tichý a příjemný, pronajat novým hostům. Kafka se musel po odjezdu Felice přestěhovat do mnohem hlučnějšího bývalého Felicina pokoje.
      Proto i prvé jeho lístky z lázní po jejím odjezdu jsou plné nářků na hluk, bolesti hlavy, na špatný spánek. Ale po pěti dnech si na "její" pokoj zvykl a nyní se zpožděním, které je u něho tak známé, šíří se jeho okouzlující pocit štěstí na poštovních lístcích k ní, pocit, který čtenář, již vzhledem k vzácnosti takových okamžiků u Kafky, prožívá až k dojetí.
      Jako příklad jeho velikého štěstí je nutno vidět to, že zůstává v Mariánských Lázních, tj. na jejich společném místě i tehdy, když Felice odjela. Prochází se nyní sám na týchž cestách, kudy spolu chodili po mariánskolázeňských lesích, vybírá jídla, po nichž touží přibývat na váze v týchž lokálech, kde spolu jídávali. V noci sedává na "jejím" balkónu, u "jejího" stolu a píše lístky při světle jim oběma tak důvěrné lampy. Ta věc stojí na lístcích. Každý den posílá jeden, některé dny i dva. Prvý je označen ještě "Má ubohá, nejmilejší" - neboť kdykoliv se cítil špatně, vždy nazýval Felici "ubohou" (arme), čímž mínil, že on sám je ubohý. 14. července 1916 píše Felici:
      Má ubohá, nejmilejší, píši Tvým perem, Tvým inkoustem, spím v Tvé posteli, sedám na Tvém balkóně - to by nebylo tak špatné, slyším však skrze jednoduché dveře hluk z chodby a od dvojích nájemců, vpravo i vlevo. Ti prokletí dole, s tou malou čerticí v čele, vyměnili nyní pokoje, nebo správněji potřebovali jeden dvoulůžkový pokoj a proto vyměnili. - Avšak ke shánění nového bydlení mi chybí síla, když Ty jsi pryč. Pro Tebe tu byly dva lístky, jeden od Erny, 1 lístek a 1 telegram od slečny Gréty. Nestojí v nich nic, co bys neznala a stejně tak dobře se od nich nemoh-la dozvědět, nanejvýše, že slečna Erna musela mnoho pobíhat kvůli svému krejčímu. Nyní jdu na Dianahof, abych na Tebe vzpomněl, až budu na-chýlen nad talířem s máslem. Mnoho, mnoho pozdravů Franz."
      Na dalších lístcích sděluje Franz, že přes silné bolesti hlavy a nespavost tloustne a posílá jí na ukázku svůj kompletní "včerejší jídelní lístek". A tu se nacházejí přesně na čas jejich dnů napojena jídla, jednak ta, která lze u něho očekávat - mléko, máslo, med, třešně aj., ale u oběda, ve 12 hodin, stojí, čemu Felice svým očím nevěří: maso (Kaiserfleisch), špenát, brambory!
      Tak tedy přecejen překonal část svého odporu proti ní, co se týká jídla. Tloustne a dokonce jí i maso. A protože se to týká i ostatních jídel, jí to, co už dříve uznával a vidíme tu kompromis mezi jeho oblíbenými jídly a Kaisefleischem. Tak moc se sblížili oba ve svých mariánskolázeňských dnech i v jídle. Sblížili a smířili. Rutina života v lázních Kafku uklidňuje a bere mu strach před ní. Po jejím odchodu zůstává, sedává na týchž místech jako s ní, pokračuje v témž způsobu jídla, a to jí pak sděluje jako svérázné vyznání lásky. Ale vzdává jí hold úctu i jinými, méně intimními a povznesenými způsoby:
      "Jen se podívej, největší host v Mariánských Lázních, tj. ten, kterému je zaměřena největší lidská důvěra - kterého jsme nepoznali - Balzer Rabbi, nyní asi hlavní nositel chassidismu. Je tu už tři týdny. Včera jsem byl poprvé mezi jeho asi de-seti lidmi jeho doprovodu při večerní přestávce. A jak se vede Tobě, mému největšímu mariánskolázeňskému hostů ? Nemám ještě žádnou zprávu a tak se spokojím s popisem staré cesty, například dnes "Crotz und Gehemnis-Promenade."
      Ze dne 21. července 1916 je poštovní lístek s razítkem Marienbad :
      "Nejmilejší, zas trošku lépe, žádný úplný, jinak přinejmenším desetidílný snový spánek, ale přecejen spánek a lepší hlava. Já bych zůstal ještě dlouho a mohl bych ke každému dni připojit ještě jeden lepší a mohl bych potom na konci odtud k Tobě; byla by to požehnaná životní cesta. Neuskutečnitelná již proto, že tu musím příliš mnoho vydat za jídlo; předkládaný jídelní lístek se opakuje denně téměř v groteskních formách.
      Maxovi jsem přirozeně dávno nepsal, jsem velmi netrpělivý, abych slyšel, jaký dojem na Tebe dělá židovský domov a jak můžeš zakročit.
      U Felixe jsem nebyl. Jeho karlovarský lístek začíná slovy: Je chladno, mlha, prší, mrznu, papa mrzne, moje paní mrzne. Je tu draho, chléb špatný, vzduch drsný. Já nemám žádné nežity. Moje paní má bolení v krku atd.
      Vidíš, že také tam není život lehký. Jak rád bych mu ulehčil jeho lázeňský pobyt.! Franz."
      Jednou, to už neměl od ní dva dny žádnou zprávu, poznamenává:
      "Jeden se stal rozmazleným společným bytím, když dva kroky doleva mohl mít hned zprávu."
      Na druhém lístku z téhož dne píše:
      "Nejmilejší, nepřeháním to s psaním jako v minulých časech ? Na omluvu: já sedím na Tvém balkóně, na Tvé straně u stolu, je to jako by dvě strany stolu byly miskami vah, to by bylo porušilo na našich dobrých večerech existující rovnováhu, a já sám, na jedné straně misek vah, bych klesal a ponořil se, protože Ty jsi daleko. Proto píšu. A také proto,, že v mé hlavě přes zlepšení posledních dnů stále hučí a já tápu alespoň píšící rukou po míru u Tebe. Je tu skoro ticho, které chci: noční světlo až sem září na balkónový stolek, všechny ostatní balkóny jsou prázdné kvůli chladnu, jen z Císařské třídy sem proudí stejnoměrný, mne nerušící zurčení. Žij dobře a spi tisíckráte lépe než Tvůj Franz."
      V těch chvílích byl Kafka daleko od strachu. Seděl na její straně stolu jako by byl sám jí samou. Ticho a klid po kterém toužil. Jen noční světlo dopadalo na balkón a nebyla to lhostejnost, kterou prožíval. Každá věta z té doby ukazuje, jak u něho slábl pocit strachu a lhostejnosti, dva pocity, které měl proti lidem. Když mu byla dána svoboda nočního světla, cítil zároveň lásku. Psal: "Jeden musí střežit. To znamená jeden musí být."
      Je tu ještě lístek ze 7. srpna 1916, nepsaný sice již v Mariánských Lázních, ale navazující na červencový pobyt:
      "Nejmilejší, lépe tak než jinak, lépe že mi psemně nepřijdeme jeden k druhému, opravdu, cosi mi chybí v Tvých posledních lístcích: jsou to na formulkách nesené zprávy zčásti napsány s nechutí, na čemž je asi z větší části vinna Tvá přílišná, nadměrná práce. Lépe to řeknu tak, že než bychom se ústně nemohli dorozumět. V důsledku toho, že jsme až dosud v základním omylu - Mariánské Lázně to uvedly na správnou míru.
      Kdybys už dříve všechno chtěla převést z písemného na ústní styk, jevilo by se mi to jako výmluva, nyní však věřím, že bys měla pravdu. My omezíme psaní, aby Tě to nerušilo v Tvé práci a (pro mne tak důležité), aby Tě práce v psaní nerušila a Ty jsi nebyla nucena napsat deset chladných, shrábnutých, roztěkaných řádků místo jed-noho dobrého, živoucího, oblažujícího. Já to ne-míním špatně. Franz."
      Nahlédnutím do dávné korespondence Franze Kafky s Felice Bauerovou byla jen poodhalena dosud v mlze zahalená epizoda Kafkova života s nápisem "Mariánské Lázně".
      Třiatřicetietý Kafka se tehdy také v Mariánských Lázních rozhodoval o své soukromé budoucnosti. Bude to Felice ? Ale zbývalo už tak málo - necelých osm let života. V roce 1917 přišlo první chrlení krve a diagnóza neklamné tuberkulózy. Léčení mohlo jen pooddálit tragédii - 3.června 1924 Kafka v Kierlingu umírá.
PRAMEN: Elias CANETTI "Der andere Prozess", Briefe an Felice und andere Korrespondenz aus Kafkas Verlobungszeit - Pfillip Reclam jun., Leipzig 1983

Franz Werfel ?
      V této Hamelice připomínáme z okruhu pražských židovských spisovatelů vedle Franze Kafky i Johannese Urzidila. Vzpomeňme ještě jedno jméno, jméno velkého přítele Franze Kafky a Maxe Broda. Před lety jsem držel v ruce pohlednici Mariánských Lázní, na které byl podpis Franze Werfela ve stejné podobě jako na bleděmodré německé poštovní známce. Spisovatel Franz Werfel (*1890 Praha, † 1945 Beverly Hills USA) navštívil Mariánské Lázně zřejmě pouze jako výletník.
 

Před 130 lety zažily Čechy prusko-rakouskou válku

Prusové v létě 1866 v Mariánských Lázních
      Psal se rok 1866 a vypukla nešťastná válka mezi Rakouskem a Pruskem. Přišla lázeňská sezóna, ale v Mariánských Lázních bylo jako vymeteno. Veškeré přípravy, veškeré vložené investice před zahájením lázeňského provozu, veškeré naděje na dobré příjmy od hostů se rozplývaly v důsledku válečné nejistoty. A tak se majitelé domů mohli leda utěšovat, že se Mariánským Lázním válečná vřava vyhýbala a bitvy se odehrávaly daleko od města.
      Léto toho roku bylo velmi teplé. Denně se opakovala stejná scenérie: od časného rána bylo příjemně a po obědě horko. Kdo chtěl užít sluníčka, vyrazil na Horní náměstí a tam se vyhříval a užíval slunečního svita až do pozdního večera, kdy už byly ostatní ulice lázní ve stínu. Náměstí se tehdy nazývalo "Kostelní náměstí" a zde se shromažďovali mariánskolázeňští, kteří by jinak pobíhali kolem hostů, obstarávali pro hosty všelicos, ale nyní byli odsouzeni k nedobrovolné dovolené. Náměstí bylo plné laviček, které stály před domy nebo ve stínu kaštanů, kde štrykovaly ženské, a všude se vedly řeči o válce. "Prusové" a "nepřítel" byli ztotožněni a v diskusích vyvolávali hrůzu jako nebezpeční divoši.
      Náhle prorazilo idylu slunného náměstí volání: "Prusové jdou!" Od Karlovarské silnice přibíhal muž s touto zprávou a vyvolal fanatický úprk z náměstí do domovů. Nepřítel je tady! Kam ukrýt cennosti ?
      Také ve Vídeňském domě bylo jako v úlu. Majitel domu, pan Ingrisch, dědeček pozdější známé malířky Marie Zicklerové, ujišťoval všechny, že nikomu nic nehrozí; přesto vládl v domě velký neklid. Stříbro a jiné cennosti byly baleny do šátků a služka, stará Hanny, je odnášela dozadu přes dvůr za kurník a schovávala do slámy na půdě.
      Když byly věci ukryty, majitelé se poněkud uklidnili. Ale byl nejvyšší čas! Už pronikavě zněly od Karlovarské silnice malé vojenské píšťaly, s nimiž Prusové vyhrávali do pochodu a objevil se pruský vojenský útvar. Byla to kompanie starších mužů, všichni s hustými blonďatými nebo rezavými vousy, opatrně ale přátelsky se rozhlíželi kolem a sledovali těch několik lidí, kteří nestačili utéct a stáli na kraji silnice. Je pravda, většina by raději utíkala domů, ale z různých důvodů - a byla to také zvědavost - zůstali.
      Na náměstí se vojenský útvar na pokyn velitele zastavil a velitel se obrátil jasným hlasem k místním stojícím s prohlášením, že vojáci procházejí město a nemají nepřátelské úmysly. Nikdo se nemusí bát, ale vojáci musí někde přespat. A začal ihned rozdělovat muže ke kvartýrování podle domů.
      Také do Vídeňského domu pana Ingrische na Kostelním náměstí přišlo pět pruských vojáků. Majitel je přivítal ve vratech a žádal je, aby zachovali v domě klid a pořádek. "My vám tu nic neuděláme," ujišťovali vojáci přátelsky. Děvečky už nakukovaly u dveří.
      Když dostali večer od majitele silnou polévku s chlebem, spokojeni seděli v kuchyni u bíle prostřeného stolu a pochutnávali si. Postupně se odvážily děvečky navázat s vojáky rozhovor. Všichni to byli hlavy rodin a většinou rolníci. Trpce vzpomínali, že museli doma zanechat svá hospodářství, dvory či živnosti, a jít bojovat proti německým bratrům. Rozhovor se rozproudil, žertovalo se a ozýval se smích. Jen jeden muž zůstával stranou zábavy. Měl dlouhý, červenoblonďatý vous a byl velmi smutný. Když se ho děvčata ptala, co je, řinuly se mu velké slzy přes vousy, když vzpomínal, jak musel opustit rodinu, která tak zůstala v bídě a bez pomoci.
      Příštího rána, ještě před východem slunce, táhli Prusové dál. Všechno bylo vzhůru, domácí i vojáci, kteří spěchali do útvaru. Domácí je sledovali, až jim zmizeli za obzorem a dozněly jejich píšťaly. Říkalo se pak, že celá vojenská kompanie, která tudy šla, byla totálně zdecimována v jedné z bitev.
      Tuto vzpomínku zachytila v roce 1951 písemně malířka Marie Zicklerová na základě vyprávění své matky, která zažila Prusy v roce 1866 jako mladé děvče v uvedeném Vídeňském domě.
Pramen: Maria Zickler "Der Krieg von 1866 und die Preußen in Marienbad" Heimatbrief 8/1951.

      Jak došlo k válce prusko-rakouské ? l Po smrti pruského krále Fridricha Viléma IV. (+1861) - mimochodem častého hosta v Mariánských Lázních - nastoupil na pruský trůn jeho bratr Vilém I. (1861-1888). Ten pověřil řízením státu Oto Bismarcka, známého bojovníka za sjednocení Německa pod vedením Pruska a za odstavení Rakouska. Bismarck býval vyslancem v Rusku a zajistil přátelství ruského cara Alexandra II. k Prusku. Tak si zajistil u cara i pomoc v eventuální válce proti Francii a Rakousku. Do čela armády postavil generála Moltkeho, který přezbrojil pruské vojsko novými puškami-jehlovkami a zvýšil počty vojáků. l Když v roce 1863 dánský král Kristián IX. připojil Šlesvicko k Dánsku, požádalo Šlesvicko-Holštýnsko o pomoc německý spolek. Prusko a Rakousko vtrhlo do Šlesvicka a porazilo společně Dány. l Došlo k míru Vídeňském, Dánsko se vzdalo zemí i s Lauenburskem. Dobyté země chtělo k sobě připojit Prusko, kdežto Rakousko žádalo, aby osvobozené země vytvořily samostatný spolkový stát. Nato Prusko vypovědělo Rakousku válku, na kterou se vlastně dlouho připravovalo. l Pruská vojska v síle 300 000 mužů prošla průsmyky Šluknov, Liberec, Žacléř, Náchod, spojila se bez překážky v Polabí a 3. července 1866 porazila Rakušany v rozhodující bitvě u Hradce Králové, pak u Chlumce a Sadové, přišla do Prahy a chystala se na Vídeň. l Prostřednictvím francouzského Napoleona III. byl uzavřen 23.srpna 1866 mír v Praze, kde Rakousko muselo souhlasit se zrušením německého spolku, k připojení Šlesvicka-Holštýnska, ale i Hannoverska a Hessenska (až po Frankfurt n.M.) k Prusku. Tím vzrostlo Prusko o 65 000 km2. Rakousko muselo zaplatit 30 miliónů zlatých válečných náhrad. l Tak vznikl severoněmecký spolek se 16 státy za vedení Pruska. Rakousko bylo ztratilo rozhodující vliv, zvláště když pak jihoněmecký spolek uzavřel s Bismarckem pakt o spolupráci v případě války.
 

Mgr. Václav Kohout

Tak podivuhodně jiný svět aneb naše město před devadesáti lety
Listujeme v Mariánskolázeňských novinách v roce 1906
7.ledna Dnem 1.1.1906 bylo zřízeno četnické velitelství pro okresy Mariánské Lázně, Teplá, Planá a Tachov. l Ministerstvo železnic povolilo 15.dubna 1904 zlepšení železničního spojení Praha-Mariánské Lázně. l Od roku 1902 bylo v Mariánských Lázních tramvajemi přejeto 7 psů, 1 kočka, 1 husa, 2 kachny, 16 vrabců a 1 kohout. l V roce 1905 bylo 79 teplých dnů, 192 dnů s deštěm. Nejnižší teplota byla 1. a 3. ledna (-21°C), nejvyšší teploty 3. a 5. července (+44°C na slunci). l V hotelu Viktoria vystupoval na Silvestra místní ženský a mužský pěvecký sbor. l 23.prosince 1905 se konalo ve velkém sále na radnici shromáždění zdejších dětí a podarováno 153 dětí v hodnotě 1 270 K. l 12. ledna vystoupí v městě skupina liliputánů výšky 68 až 90 cm.
14.ledna Zpráva o zasedání obecního výboru k rozpočtu města. Deficit je 540 000 K. l Ustaven komitét pro stavbu pomníku doktoru Herzigovi. l Předloženy tři projekty na stavbu čističky odpadních vod.
21.ledna Proběhly obecní volby - voliči se člení do tří volebních těles. Zvoleno 36 členů výboru (po 12 členech). Složení: 1 duchovní, 2 advokáti, 2 lékaři, 1 lékárník, 1 architekt, 1 učitel, 13 majitelů hotelů, 7 majitelů domů, 1 obchodník, 1 agent, 1 malíř, 1 zlatník, 1 cukrář, 1 krejčí, 1 zámečník, 1 truhlář. Z horní části města zvoleno 24 osob, z jižní části 10 osob, ze čtvrti nad Lesním pramenem. Redakce nadhazuje různé problémy, které by mělo vedení města řešit. l 16.1.1906 zemřela nejstarší dcera slavného místního lékaře Adalberta Danzera. Slečna Anna Danzerová vedla otci historický archiv, pomáhala otci sbírat historii lázní. Byla duší historie Mariánských Lázní. Sie war ein Stück des Alt-Marienbads, píše se. l Profesor Kisch daroval sbírku 14 příruček o lázeňském léčení zdejšímu balneologickému ústavu. l Koncem ledna vyjde nový průvodce " Führer durch Marienbad" od radního Rubritia. l Od 1.12.1905 zavedena železniční doprava Bečov-Rakovník. Mohla by být rozšířena i pro osobní přepravu, ale jsou tu byrokratické překážky. l 9.2. bude vydražen dům Florenz (čp.229) pana Hochmuta!
28.ledna První jateční společnost otevře 196 své zastupování. Bude zásobovat hotely a restaurace. Obchodní kancelář bude v domě Maiglöckchen (čp. 319) na Hlavní třídě. l 22.1. spadla na zedníka Josefa Egerera cihla na zadní přístavbě hotelu Weimar. Byl těžce raněn.
4.února 29.ledna zasedalo kolegium poslanců. Starosta Dietl přednesl své programové prohlášení. l Onemocněl král Eduard VII. a odjel za ním i jeho zdejší lázeňský lékař Prof.Ott. l Dr. Michl Urban z Plané zkoumá, zda Goethe opravdu navštívil Vlčí horu u Černošína.
11.února Konečně zřízeno přímé telefonní spojení Mariánské Lázně -Vídeň. l Vloni 6. až 10.ledna 1905 byla zastavena tramvajová doprava kvůli sněhu. l V důsledku zvýšených cen kůží se zdražují na světovém trhu boty.
18.února Zpráva o onemocnění krále Eduarda VII., který má v létě přijet na léčení.
25.února Zpráva o zasedání kolegia poslanců v městě. Byla tu dotčena otázka, že v r.1905 došlo v jednom nejmenovaném domě k několika onemocněním v důsledku použití užitkové vody místo pitné vody. Vina byla vytčena místním sanitárním orgánům. l Stesk nad stavem Hlavní třídy a přilehlých chodníků. Osvětlení je na odvrácené straně staveb, což je unikum. Péče o chodníky je v rukou majitelů domů. Chybí předpis pro úklid. . Sníh ze střech padá do ulic na chodce. Řeší se to ohrádkou aj. l Obec Mnichov nabízí k pronajmutí na 6 let lovecký revír o rozloze 523 jochů obecního lesa (inzerát).
4.března Předpisy pro rozvod vody v domech. Rozvod má být dělán na 15 atmosfér. Voda nebude dodávána mimo katastr města. Voda pro stavební účely má jinou sazbu. Domy musí mít přístupný vstupní uzávěr aj. 27.února byla pročištěna Hlavní třída tlakovou vodou z hydrantů. l Doktor Ott se vrátil z Anglie a podává zprávu o zdravotním stavu anglického krále. l Od března 1906 se otvírá v městě filiálka banky Wiener Bankverein. Ve Vídni byla založena První lázeňská kancelář, která hodlá zprostředkovávat lázeňské pobyty na peněžní splátky. l V pondělí nalezl výhybkář v Plané mladíka na kolejích. Před příjezdem vlaku byl mladík odtažen. Měl u sebe i revolver. Odmítl udat motiv činu a jméno. l J.König oslavil 20.výročí starostování v Kynžvartu. l Článek dr.Urbana z Plané k historii analýz zdejších léčivých pramenů (pokračování v příštím čísle).
11.března Balneologického kongresu ve Vídni se zúčastnili z Mariánských Lázní Prof.Kisch, dr.Zörkendörfer, dr.Kisch jun., ing.Kugler. Tři z nich - mimo Zörkendörfera - přednesli své referáty. l Česká eskomptní banka zřizuje v městě svou filiálku. l Inzerát: hotel Egerländer hledá koně pro svůj hotelový omnibus.
18.března Telefonní spojení Vídeň-Písek-Strakonice-Nepomuk-Plzeň bude dáno do provozu 15.dubna. l V červnu a červenci bude přímé vlakové spojení Karlovy Vary-Františkovy Lázně-Mariánské Lázně-Bad Ischl-Salzburg-Bad Gastein (tam i zpět). l 14.dubna o 1/2 9 hod. vypukl ve sklepě hotelu Wallhala (Tajga čp.66 zbořeno) požár, ale uhašen bez hasičů. l Kadeřník Franz Schmidt odkoupil villu SEVILLA od pana stavitele Jägera. l Inzerát: Obec Úšovice hledá druhého strážníka do 35 let, roční plat 1 000 K.
25.března Od 1.června budou opět jezdit luxusní vlaky Vídeň-Mariánské Lázně-Karlovy Vary-Berlín. l Před jistou dobou byl na Krakonoši zraněn host kozlem pana majitele Zischky. Host požadoval odškodnění 8 000 K a náhradu 2 887 K výdajům léčení. Zischka byl pojištěn, ale pojišťovna odmítala proplatit peníze. Po intervenci však nakonec náhradu zaplatila. l 17.3. vykládal zboží kočí špeditéra Luckera u radnice. Koně se však poplašili a odjeli na Hlavní třídu. Tam byli zastaveni strážníkem a chodci. Kromě poškození stromu nedošlo ke škodě. l Bude se stavět telefonní spojení Mariánské Lázně -Cheb-Aš. l Starosta Dietl a doktor Zörkendörfer navštívili Frankfurt nad Mohanem a prohlédli si tam některá technická městská zařízení.
1.dubna Dr. Franz Sperling odkoupil lékárnu magistra F.Zembschke. l Paní Ertlová z Chebu je majitelkou pěkného poháru se znakem kláštera Teplá a s iniciály opata Reitenbergera. Z tohoto poháru se prý měl napít jako prvý při novém podchycení Křížového pramene. Mělo by se to koupit pro muzeum. l Úřad starosty zaslal stavebním podnikatelům přípis, aby urychleně odstraňovali z ulic zbytky stavební činnosti. l Letos vychází v Teplicích již 37.ročník Teplických novin (Teplitzer Zeitung), jeden z nejstarších místních německých listů. l Od 1.dubna pošta otevřena od 7 do 21 hodin.
8.dubna Bude se renovovat stavba Křížového pramene - sloupoví bude vylepšeno, jímání znovu upraveno stejně jako ohřívání vody. Uvažovalo se i o projektu lázeňského sanatoria na pozemku Bellevue po vzoru sanatoria v Kiessingenu. l Hasiči se sešli na výročním shromáždění - 57 aktivistů, 300 přispěvatelů a 2 čestní členové.
15.dubna Starosta upozorňuje, že pro stavby domů musí být předloženy kvalitní plány, jinak bude stavba zakázána.
22.dubna Rekapitulace před zahájením nové sezóny: v zimě 1903-1904 nově jímán Rudolfův pramen, zhotoven rezervoár a potrubí 2 km dlouhé do Nových lázní. V zimě 1904-1905 nově jímán Lesní pramen a veden potrubím do lázeňských budov. Nepostačuje rozšíření kabin pro koupele. V zimě 1905-1906 byly propojeny potrubím Rašeliništní pramen a Pottovy prameny, celkem 7 km potrubí a rezervoár 450 m3 za Novými a Centrálními lázněmi ve svahu Křížového vrchu. V Nových lázních byly v 1.patře přebudovány pokoje na koupelové kabiny, takže může být podáno o 400 koupelí denně více. l Prázdniny na školách v Čechách se prodlužují ze 6 týdnů na dva měsíce. l Vydán adresář města.
29.dubna Poplatek za telefonní hovor s Vídní je 3 K za 3 minuty, ač bylo slíbeno pouze 2 K. l Na 6.5.1906 ohlášeno přezkoušení řidičů aut a motocyklů. l Novostavba na místě domu TELEGRAF byla nazvána nově GRANDHOTEL OTT (Pacifik), přestavba domu ANNABERG na HOTEL HABERMANN (Whitehaven v Ruské ul.?), novostavba truhláře Brema u nádraží bude mít název ST. LUSIX (čp.392 dům Brehm). l 23.dubna se konal ve Vratislavi 23.kongres pro vnitřní lékařství a z Mariánských Lázní se ho účastnilo 8 lékařů, z toho dva měli vlastní referáty. l Vynořily se zprávy, že klášter Teplá chce zakoupit rašelinová ložiska u Konstantinových Lázní pro Mariánské Lázně. Zpráva není pravdivá. l 29.dubna je výstava prací dívek z industriální školy. l 5.května začíná divadlo. l V roce 1906 bude otevřena vyšší dívčí škola v Chebu pro 47 žákyň a možná také škola domácích prací pro dívky. l Starosta upozorňuje na organizovaný odvoz odpadků. Větší popelnice stojí ročně 20 K, menší popelnice 10 K.
6.května Anglický král Eduard VII. má letos opět přijet. l Portugalský král Carlos I. hodlá letos také přijet a to souběžně s anglickým králem. l Lázeňský lékař OPITZ po 25 letech činnosti odstoupil (1905). V té době byl vedoucím lékařem zdejší nemocnice. Nejprve byl 13 let sekundářem ředitele nemocnice dr. Adolfa Otta, pak v letech 1894-1905 vedoucím lékařem. Při něm byli sekundáři dr.Ernst Ott (1894-1897), zemřelý Adolf Kucker (1898-1899), Hermann Schmidt (1900-1901), Anton Leissel (1902-1905). Poslední jmenovaný přejímá nyní vedení. Dr.Opitz bude nadále lázeňským lékařem. l Cesta k Pottovu prameni je beze stínu. Bylo by třeba ji zalesnit a zbudovat odpočinkové lavičky. l Hudební pavilón u Křížového pramene (železný) dosud nebyl přeložen. Není akusticky vhodně umístěn a koncerty ruší hluk ulice. V hotelu Egerländer (Opera) byl otevřen výčep mnichovského piva. l V hotelu Viktoria otevřena kuželkářská dráha.
13.května Byly vysvěceny prameny 6.5. l Host Karl Eduard Flemming, továrník z Schönheide přijel na kůru po 25. l Dne 2.5 schválila odborná komise projekt dalšího rozšíření přehrady a letos se má začít s pracemi. l V Londýně otevřena propagační výstava Rakousko-Uherska. l V Karlových Varech vychází již 46.ročník Karlsbader Badeblatt, který o sezóně vychází dokonce dvakrát denně.
20.května Starosta Dietl zvolen do správní rady železniční dráhy Karlovy Vary-Mariánské Lázně. l 12.5. se konaly ve Františkových Lázních rozhovory lékařů o založení organizace lázeňských lékařů. l 10.5. zasedala místní skupina Rakouského mírového hnutí. l Místní holiči oznamují zdražení svých služeb. Ve Vídni byl ukončen dlouholetý spor o 600 000 K mezi dědici doktora Schindlera, tvůrce "Mariánskolázeňských redukčních pilulek".
27.května MARIENBADER TAGBLATT vychází již patnáctý rok, a to večer v 18:30 hod. Obsahuje zprávy došlo do 17:30 hod. l Král Eduard VII. navštívil rakouskou výstavu v Londýně. l Rakouská dráha připravuje předpisy, podle nichž by bylo možné brát do vagónů zavazadla, která byla dosud dopravována separátně za určitý poplatek. l 30.6. proběhne očkování dětí narozených od 1.4.1905 do 28.2.1906. l Dům Zlatý Sokol prodává pan Bisonl městské spořitelně (v místě Arniky zbořeno). l 21.-22.5. bylo předvedeno 254 koní, z toho 249 shledáno schopných. Z nich je 100 vojenských, 94 jezdeckých a 55 pro trénink. l Místní lékař Tuszkai dělal se zvířaty termoterapeutické pokusy ve zdejší slatině.
3.června Karlovarsko-mariánskolázeňská dráha má 27 osobních vagónů, 5 služebních a 50 nákladních. Je však málo lokomotiv. Jedna je zapůjčena od státních drah trvale, 4 zapůjčeny jen na letní sezónu. Je třeba nakoupit lokomotivy, aby se nemuselo platit půjčovné. l Státní místodržitelství vydalo příručku o pravidlech autoprovozu v několika řečech, především pro cizince. l Nájemci pivovaru v Bečově se stále mění a podnik stagnuje. l Inzerát: U Ferdinandova pramene se otvírá restaurace a kavárna Ferdinandsmühle. Je tu hudební automat, fonograf, každou neděli tu vyhrává "šraml". Maj. Karl Tonker (dům čp.67 v Úšovicích, později sloužil jako starobinec).
10.června Zasedání poslanců v městě rozhodlo poslat telegram zemskému ministru Pradovi do Vídně, aby zakázal plánovaný výlet spolku českých železničářů v Plzni do Mariánských Lázní. l Dne 7.6. navštívilo Mariánské Lázně 32 mediků z Jeny.
17.června Od 15.6. zřízeno telefonní spojení do Werdau(?) a 3 minuty hovoru stojí 1,20 K.
24.června Stesky redakce na špatný stav cesty k nádraží a různé návrhy na zlepšení. l Minulý týden byl třikrát večer výpadek elektrického proudu. Trval 2-3 hodiny a postiženo divadlo, lázeňský sál a další budovy.
1.července V minulých dnech byly označeny všechny stezky barevně podle stupně obtížnosti. Plánek vyjde však až příští rok. Doporučení stezky k vycházkám bylo ponecháno na lékaři.
8.července Učňovské školství: 1905-1906 vstoupilo do učení 184 učňů a 23 dodatečně. Bylo otevřeno 6 tříd s 8 učiteli. l 8.7 inzerát otevření terasy CAFÉ NIMROD.
15.července Lesní slavnost u Lesního pramene bude trvat do 25.7., pěkný podnik sezóny. Stánky budou umístěny uspořádaně a u vstupů. Tři velké portály. Stánky: japonský čajový dvůr, šampaňský pavilón, dvě pivnice, cukrárna, květinový stánek, cigárový, stánek s panenkami a s konfetami. Na podiu bude hrávat "šraml" a vystupovat lidoví zpěváci. Ke promenování budou koncertovat čtyři orchestry. Večerní osvětlení obloukovkou. l CAFÉ NIMROD - pěkná procházka sem jistě získá brzy oblibu.. Kuchyně dává to nejlepší. O to se stará paní fořtová Utschigová, která dlouhý čas předtím obhospodařovala Rájovskou myslivnu. l Varování. Někteří zde pobývající živnostníci kupují zlevněné předplatné na koupele pro lázně a znovu je prodávají. Za toto je až 24 hodin vězení.
22.července Dr.Zörkendörfer hodlá stavět dům za domem Helvetia, do kterého chce umístit balneologický ústav, zde udělat čítárnu a sálek pro lékařské debaty. l Redakce se pohoršuje, že na zdejší poštu se ustanovují čeští úředníci: "Žádáme znovu státní zastoupení, aby všemi prostředky se působilo na to, aby v Mariánských Lázních byli přijímáni výhradně úředníci němečtí a na sezónu pak umějící i francouzsky a anglicky." l Vyšší úřady zakázaly v Mariánských Lázních podomní obchod od 15.dubna do 15.října. To je však jen na papíře a podomní obchod se provozuje dál. l Slavnost u Lesního pramene bude do 26.7. Fořtovní úřad knížete Schönburga na Kladské nabízí inzerátem fůru dřeva (5 kubíků) za 28 K, fůru kulatiny za 20 K.
29.července Zpráva o zasedání městských poslanců - jednání ohledně staveb u Mlýna (Cristal). Dr.Zörkendörferovi byla povolena přístavba za Helvetií (dn.Plzeň). l Popis letních oslavu Lesního pramene. 6 000 návštěvníků. l Ministerstvo povolilo, aby reálka v Plané v šk.r.1906-1907 proškolila učitele (matematika, geometrie, francouzština, kreslení). Limitováno pro 20 zájemců.
5.srpna Oslava 25 let trvání Vojenského léčebného ústavu (Mars, založen 1881) byla k 1.srpnu 1906. l Chodecký závod tlouštíků po určené trase. Vyhrál pan Lohsen za 65 minut. Na startu měl 106,4 kg a v cíli 105,6 kg. l 6.8. vystoupí v lázeňském domě (kursál) 18-tiletý houslista Jesu Munharin, studující u profesora Ševčíka. l Tragická smrt vedoucího elektrárny Vincenta Matulky. Dne 4.8. vstoupil do transformační budky za domem Gutenberg (zbořený Vostok), aby zjistil příčiny poruchy po bouřce. Byl zraněn elektrickým proudem. Pan Reiniger zavedl oživovací pokusy než se dostavil doktor Porges. Matulka však zůstal mrtev. l Okresní kynžvartský soudce Wokalek byl suspendován na podkladě interpelaci ministra justice pro těžké udání proti němu (zneužívání své funkce).
19.srpna Podrobná zpráva: 16.8.1906 přijel anglický král Eduard VII. l Pochvala lázeňské kapely, vedené Adalbertem Schreyerem. l Automobil ve městě: Zde jsou lázně a ne sportovní dráha. Automobilisté dělají hluk auty i různými typy klaksonů. Měl by se zakázat průjezd aut v ulicích poblíž promenády za koncertu, na hlavní třídě pak při večerním korze. Též by se měl vypracovat řád pro pobyt aut v městě.
26.srpna Pokračují zprávy o pobytu Eduarda VII. l Obec Úšovice obstarala nový vůz pro převoz nemocných. Těm, kteří na vůz přispěli, bude služba poskytována zdarma.
2.září Dne 30.srpna zemřela v Mariánských Lázních manželka ministerského předsedy Anglie lady CAMPELL-BANNERMANNOVÁ. Byla již předtím velmi nemocná. Do Anglie za ní jel dr.Ernst Ott, který pomohl, ale jen dočasně. Do Mariánských Lázní jela na své vlastní přání. l Paní Poprovici z Kronstadtu přijela do Mariánských Lázní na kúru již po 35.! l Někdy se hází kameny po jedoucím automobilu. Takto bylo kamenováno u Rájova auto, jedoucí do Karlových Varů. Kámen byl nalezen v autě, šofér naštěstí nezraněn. Strážníci i ostatní nechť energicky zakročí. Vždyť například na výlety do okolí jezdívá i král Eduard VII. l Dne 2.9. je na Almu (Polom) koncert "šramlu" - vstup volný. l Ve čtvrtek a pátek se hrají golfové zápasy za přítomnosti anglického krále.
9.září Městská rada stanovila po zemřelém V.Matulkovi, vedoucím elektrárny Ing. Liebschera s měsíčním platem 340 K a 1 procento tantiémou ze zisku podniku. l Eduard VII. jako lovec a sportovec - podrobná zpráva z lovu 3.9. l Dne 1.9. navštívil město Prof.Sievors z Giessenu a posluchači jeho univerzity. l Hans Zink, knihkupec v Sanssouci, bude od října zapůjčovat domů ilustrované a humoristické časopisy. l Zpráva o IX.tenisovém turné. Eduard VII. odcestoval.
16.září Převážení ostatků opata Reitenbergera do kláštera Teplá (a též v dalších číslech novin). l Redakce se přimlouvá za rozšíření kolonády, což si prý též přeje Eduard VII. l Děkovný dopis Eduarda VII. okresnímu hejtmanovi. l Zimní jízdné tramvají stanoveno: celá trasa 20 haléřů, polovina 10 haléřů. l Od 16.9. nejezdí letní vlaky 305/105 Praha-Mariánské Lázně a 335/635 Praha-Příbram. l Anglický ministerský předseda Bannermann daroval městu 500 K za svou zemřelou manželku, která si město tak oblíbila. l Od 15.9. telefonní spojení do Halle (3 minuty za 2,40 K). l Pod Café Egerländerem (u dn.sokolovny) postavil stan pan Eckert - pojízdné elektrické divadlo. l 9.9. odhalen Goethův pomník ve Františkových Lázních.
23.září Přehrada užitkové vody v polovině měsíce je prázdná! Ač bylo dost srážek! Nepočítalo se s odběrem vody v domech s koupelnami. l Pan Karl Haberzettl oslavil 50.sezónu ve zdejším lázeňském orchestru. l 15.9. ustaven šermířský klub Mariánských Lázní pod vedením radního Rubritia. l Ve Velké Hleďsebi budou od roku 1907 pravidelně čtyři roční trhy.
7.října Technické detaily převozu ostatků opata Reitenbergera z kláštera Wiltenu do Mariánských Lázní. l Novinka: hasící přístroj MINIMAX, jeho stavba a užití. l Na pokračování článek o chybějící možnosti koupání pro očistu občanů. Někteří hosté a místní občané se totiž nekoupají v lázeňských budovách. l Pro cyklisty Da M.Rudbakin, Vídeň, nabízí cestovní kola za 105-150 K, použitá kola za 40-70 K. S volnoběžkou "Torpedo" o 20 K dražší. Acetylénová lampa na kolo je za 4-5 K, značková 6-8 K. Možno koupit na zálohu 15 K a zbytek po dodání.
14.října Oslavná báseň na opata Reitenbergera na celé straně, signovaná A.K. Podrobná zpráva o převozu ostatků. Článek o tom, co vykonal Reitenberger pro Mariánské Lázně. l Novinka Vakuum-Cleaner vysavač. Vyzkoušel p.Rubritius v hotelu Klinger a doporučuje k užívání. l 17.10. předvede v hale na radnici experimenty s tekutým vzduchem (při teplotě -190oC) vedoucí školy p.Nowak. Výtěžek bude věnován na nákup obrazového materiálu pro zdejší školy. l 7.10. převáděl experimentátor Krause v hotelu Viktoria sugesci a hypnózu. l Ve věku 72 let zemřel pan Lederer, který byl 16 let redaktorem Marienbader Zeitung (od roku 1874).
21.října Redakce poukazuje na to, že kabelizace elektrických rozvodů, započatá 1902, byla místy vadná, takže se některé kabely musejí pokládat znovu. l Městská obec odkoupila od Hermana Leitnera dům KAISERPARK za nádražím (nedaleko mlékárny). Zdejší dobrovolní hasiči obdrželi od císaře čestnou medaili u příležitosti 25.výročí existence hasičského spolku.
28.října Již 14 dnů se pracuje v parcích, odstraňuje se narostlý mech. l Redakce se přimlouvá, aby se zedníkům na stavbách podávalo něco teplého (brzy pak realizováno). l Ve Velké Hleďsebi zřízen hřbitov pro obce Hleďsebi a Klimentov. l Uvádí se, že zasíláno karlovarských vod bylo pronajato K.Mattonimu 1856 na jméno syna H.Mattoniho. l Pokračování pocty Karlu Reitenbergerovi. l Oznamuje se, že tzv. "hejtman z Kopniku" byl konečně v Berlíně zadržen.
4.listopadu Redakce kritizuje nadměrné kácení smrků v obvodu města. l Host z Ameriky zmizel: 31.10. si pronajal pokoj a za tři dny zmizel. V jeho kufříku nalezen nabitý revolver a hůl. Šlo o muže 30tiletého. l Neslýchané týrání zvířat: jeden tažný kůň si ve městě zlomil nohu. Byl odtažen do blízké stáje jiného majitele. Po dvou dnech chtěl majitel koně odvést na jatka, předtím mu však chtěl uříznout nohu, aby měl dostatečný důkaz pro pojišťovnu. Musel zasáhnout Spolek pro ochranu zvířat. Kůň byl nakonec usmrcen ve stáji. l Zdejší lékař Arpád Prinz, proti kterému byly stížnosti, přeložil svou praxi do Karlových Varů. l Sebevražda 16tiletého učedníka v krámě. Oběsil se ve skladu. Motiv neznán. Nechal jen list "Sbohem,Hans" (až v příštím čísle objasněn motiv - láska). l První peněžní dary na teplé polévky pro zedníky. l V Bečově staví nový pivovar.
11.listopadu Jahody a borůvky rostou u Panoramy. Zaslal je redakci majitel Panoramy pan Lucha, jakož i redakci Bohemie v Praze. l Finanční ředitelství v Chebu povolilo, že v neděli mohou být trafiky zavřeny.
18.listopadu Zasedání městské rady. Divadlo bylo svěřeno na čtyři roky do správy panu Juliu Laskovi. l 11.11. se konalo cvičení místních dobrovolných hasičů u Nových lázní s výstavkou nové hasičské techniky. Jako novinka předvedeno uzavření požářiště kordonem členů tělesa Kriegercorps. l 13.11. narazil řidič vozu doktora Herziga do sloupu elektrických hodin u Nizzy. Poškodil osu vozu a musel být odtažen. Od roku 1907 bude povoleno 11 osobních vlaků na trati Falknov-Kraslice místo dosavadních smíšených (nákladní plus osobní vagóny). l V okolí Chebu obíhají falešné mince. Odměna 1 000 K za udání.
25.listopadu Dráha Domažlice-Tachov bude stát 8 miliónů K. Podíly dráhy převezme země Čechy a další zájemci. Garantem bude stát.
2.prosince Postesk redakce: u Lesního pramene není pumpa a pramen je možno brát jen z přepadu. To je na úkor kvality pramene. l Majitelé vil od domu Leitner k Wiesbadenu (dn.Klíčova ulice) si stěžují, že město nepostavilo slíbenou cestu. l Při opravě divadla se šetřilo (1902) a nyní se musí znovu oplechovat střecha.
9.prosince Tzv. magazín, sklad kláštera Teplá na nádraží odkoupil špeditér Matthias Riedl. l Sirotčinec v Mnichově zvýšil počet dětí z 20 na 30. Děti se učí dobře, nejsou případy vážnějších nemocí. Obec Mnichov dává maximum, co může.
16.prosince Dne 10.12. zasedala městská rada a znovu jednáno o prodloužení městské elektrické dráhy. Proti prodloužení argumenty: rušení klidu parku, zúžení ulice a zvýšení ztráty. Pro: odstranění prodělku a přeprava osob až do středu města. Redakce je pro prodloužení.
23.prosince Prof.Kisch v úvodníku "Pracujme!" nadhazuje náměty na různá zlepšení ve prospěch hostů. Též možnost zimní sezóny ? l Dne 19.12. zhotoveno kluziště, bruslení a sáňkování jsou hlavní zimní sporty a lze konstatovat s radostí, že se má pokračovat s budováním sáňkařské dráhy na staré Karlovarské (Závišínské) cestě.
30.prosince Ohlédnutí za rok 1906: uvádějí se návštěvy významných hostů politického života. Město navštívilo 29 507 registrovaných osob, tj. o 1 636 více než r.1905. A chystá se další Silvestr četnými místními spolky.

Výstava v Londýně v roce 1906

      11.března 1906 se poprvé referuje v Mariánskolázeňských novinách o propagační výstavě Rakouska-Uherska v Londýně. Mariánské Lázně měly tu dokonce vlastní pavilónek o ploše 2O m2. V něm byl vystaven velký obraz Mariánských Lázní 3,5 m krát 5,5 m, dále akvarel Královská kabina v Nových lázních, obraz sloupové haly v Nových lázních, obraz Setkání dvou monarchů - Eduarda VII. a císaře Franze Josefa I. v Mariánských Lázních, reliéf golfového hřiště s postavičkami (z podnětu radního Rubritia, který se účastnil aranžování výstavy). Byly vystaveny lahve ze zasilatelství minerálních vod, ukázky zdejší slatiny, soli, extrakty. Prospekty rozdávala dívka v chebském kroji. Po otevření byla výstava navštívena celým královským dvorem v čele s Eduardem VII.
 
Těžkosti města se zásobování vodou
 
      6.května 1906 se zabývalo zemské místodržitelství v Praze otázkou rozšíření zdejší přehrady (a poslanci v městě několikráte v roce). Přehrada byla v roce 1905 provizorně rozšířena ze 93 OOO m3 na 114 OOO m3 . Projekt přivedení vod z Podhorního rybníka byl posouzen jako příliš drahý a zamítnut (realizováno až roku 1955). Ing. Emil PETERS vypracoval urychleně nový projekt na zvýšení kapacity přehrady na 254 OOO m3 vody, přičemž jímání by mohlo být ještě zvýšeno až na 4OO OOO m3 . To by mohlo podle projektu stačit do roku 1920.
      Ačkoliv byla přehrada koncem roku 1905 prázdná, městské vedení stále váhá s rozhodnutím. Zajištění dostatku užitkové vody se stalo chronickým problémem města jistě díky váhavosti radnice.
 
Vycházková cesta krále Eduarda VII.
 
      Před sezónou 1906 byla vybudována v parku pod promenádou nová vycházková cesta (dosud park) na přání samotného krále. Tzv. Königs-Eduard-Weg je dnešní parková cesta od Casina kolem dnešního památníku F.Chopina. Král se tehdy chtěl procházet nerušen při pití pramene.
 
Námořník z Potěmkinu
 
      Dne 9.5.1906 byl zajištěn v Chebu choře vyhlížející muž jménem Swiatopolski Vasiliev Beobalkarski ve velmi zbědovaném stavu. Byl v ošumělém obleku a sotva se držel na nohou. Narodil se v Tiflisu a byl námořníkem posádky křižníku ANJAS POTĚMKIN, na němž v roce 1905 vypukla vzpoura. Po předání křižníku rumunským přístavním úřadům dne 22. června byl v přístavu Constanta propuštěn a vysazen na pevninu. Prošel Rumunsko, Srbsko, Rakousko, Itálii, Švýcarsko, jižní Německo a dostal se až sem. Vzhledem k svému stavu měl jít do všeobecné nemocnice, tam ho však nepřijali, protože neměl peníze na úhradu léčení. Byl nakonec ponechán v policejním zařízení a ošetřen policisty.
      Uvedl, že chtěl při znalosti ruštiny najít místo číšníka. Cestováním byl však sešlý a hovořil pouze rusky, proto místo nesehnal. Když se zotavil, dobře najedl a byl schopen chůze byl na vlastní přání předán do jednoho města v Bavorsku.
K tomuto odstavci bylo použito také badatelského stejnojmenného článku Jana ŠPERLA, uveřejněného v HAMELICE č. 5/1977 z 10.prosince 1977
Propagace lázní Sangerbergu 1905-1906 (dn.Prameny)
 
      V těchto letech se propagoval lázeňský pobyt v nedalekých založených lázních v Sangerbergu. Zvýšená propagace pramenila ze změny vlastníka lázeňské budovy. Tyto horské lázně (773 m n.m.) jsou oblíbeny pro svěží vzduch (zvláště u nervóz), mají denní spojení s Mariánskými Lázněmi omnibusem (20 minut), tři známé prameny, slatiniště, lázeňskou budovu uprostřed lesů, moderní lázeňské zařízení, elektrické osvětlení. Léčení vodou od roku 1870, koupele přírodní, slatinné,, v minerálních vodách, s jehličnatým extraktem, plovárnou. sezóna od května do září. Pošta, telegraf, lékárna, vlastní lékař.
 
Potíže automobilistů
 
      22. července 1906 Karlsbader Tagblatt: Zatímco jiné země vycházejí automobilistům vstříc, Rakousko ne. Cizinec musí zaplatit na hranicích kauci 1 200 K. Tuto částku sice dostane zpět, ale s obtížemi, protože celní úřady často nemají tak velkou hotovost na vyplacení. Pro pobyt musí se například nechat přezkoušet šofér v hlavním městě, a totéž platí i pro auto. Za všechno musí zaplatit poplatky. Je v zájmu turistického ruchu, aby se toto odbouralo. Za příklad se dávají Spojené státy americké.
 
Bestiální akt Kohlerů
 
      19. srpna 1906 se líčí bestiální akt pana Kohlera a jeho syna K. Kohlera na silnici do Černošína. Kolemjdoucí 18tiletý mladík požádal vlastníka sadu o pár třešní, aby utišil žízeň. Vlastník sadu odmítl. Mladík však přesto zašel do sadu na třešně. Byl však dostižen Kohlerovými, zbit a odvlečen na blízké pole. Na pomoc přišel pan Bartl z Černošína a mladíka dovezl do nemocnice do Tachova. Syn Kohlera byl vzat do vazby a odeslán ke krajskému soudu do Plzně.
 
Aktivita golfového klubu v Mariánských Lázních
 
      16. června 1906 je již klub otevřen. Přes zimu vybudovali členové klubu cesty přes les, položili 4 000 drenážních trubek, takže hřiště je možno používat i za deště. Nejmenovaný odborník prohlásil, že zdejší hřiště je lepší než ve Florencii i než jiná četná anglická. Roku 1906 přijede do Mariánských Lázní Mr. K.W. D'aroh, který již vloni podpořil zdejší klub (zřejmě finančně).
 
Sebevražda Itala
 
      2.září 1906 se uvádí zpráva o sebevraždě 30tiletého Itala, zdejšího dělníka. 29. 8. v 10:20 hod. skočil pod vlak u Rudolfova pramene, když si předtím podřezal krk. Skočil pak před lokomotivu a byl odražen zpět. Vlak zastavil a konstatována smrt. Po svolení drážního úředníka, který zůstal u mrtvoly, vlak pokračoval v jízdě.
 
Zavraždil vlastního otce
 
      Ze soudní síně: 10. 8.1906 se udál v Damnově případ, který byl pak 10.9. projednáván u soudu v Chebu. Obviněn Anton ZIEGLER, nar. 1879. Obžalovací spis uváděl: "10.8.1906 se dostal do slovní potyčky kvůli užívání hospodářství 69tiletý otec Josef Ziegler se synem. Syn a jeho žena Marie se odebrali na pole u lesa, kde sbírali obilí. Během dopoledne viděli přicházet otce Josefa Z. k lesu. Otec den předtím ztratil řetěz k pasení dobytka a šel nyní hledat řetěz. Současně šel k lesu též obžalovaný, aby tam uvázal krávy před nepohodou. V lese se oba setkali. Došlo znovu k hádce, při čemž otec zaútočil proti obžalovanému. Obžalovaný nato uhodil otce do pravého spánku. Udeřený padl. Syn ho pak ještě dvakráte udeřil. Pak však našel ztracený řetěz, ovinul ho kolem krku raněného v bezvědomí, ale ještě žijícího, jak uvedl obžalovaný. Řetěz zatáhl. To trvalo asi čtvrt hodiny. Pak odvázal krávy, vrátil se na pole a se ženou šli domů. Cestou jí vylíčil, co se stalo. Odpoledne pak šli na totéž pole a večer se vrátili po práci zpět.
      Obžalovaný šel spát, ale asi v 9 hodin vstal a vrátil se do lesa. Vzal tělo mrtvého, nejprve ho nesl, pak táhl. Rozhodl se, že tělo vhodí do rybníka. Pak se vrátil domů. Druhý den byl hledán Josef Ziegler. Místní strážník našel v lese stopy mířící až k rybníku. Tělo pak bylo místními občany vyloveno.
      Při přelíčení obžalovaný uvedl, že při přiložení řetězu otec ještě žil, ale aby mu ušetřil trápení, řetěz prý utáhl. Přizvaní svědkové uváděli, že obžalovaný měl dobrou pověst, bezúhonný, a od svého otce leccos vytrpěl. Obžalovaný popřel průběh vylíčené události, ale vyšetřující soudce z Plané potvrdil, že obžalovací spis byl sepsán podle jeho vlastní výpovědi. Anton ZIEGLER byl odsouzen na pět let těžkého žaláře na vlastní útraty.
 
Malé dobrodružství Chebských za hranicemi
 
      25.11.1906 se v novinách uvádí: "Nepříjemná věc se přihodila dvěma vyšším železničním úředníkům z Chebu. Zajeli na slavnost v Louisenburgu a zpět se vraceli přes Wunsiedel. Zde museli čekat na vlak do Marktredwitz a odtud do Chebu. Zašli ve Wunsiedelu do hostince na občerstvení. Platili německou pětimarkovkou. Majitel restaurace odešel s bankovkou do rohu ke stolu zdejších "štamgastů". Jeden z nich bankovku prozkoumal a nato ji majitel hostince vrátil hostům: "Tu nebereme, je špatná!" Naštěstí měli u sebe úředníci drobné německé mince a těmi zaplatili útratu. Pivo však už nedopili, aby stihli právě přijíždějící vlak.
      Jeden ze "štamgastů" nelenil a doběhl na místní četnickou stanici. Četníci běželi na nádraží, ale vlak už odjel. Telefonicky vyrozuměli kolegy v Marktredwitz. Tam byli Chebští vyvedeni z vlaku k výslechu. Zjistilo se však, že jak pětimarková bankovka tak i jednoguldenová mince jsou pravé. Zadržení se vykázali jako úředníci z chebského nádraží. Dalo by se předpokládat, že nyní mohli v klidu odjet. Ale nestalo se tak.
      Obě mince byly zabaveny jako corpus delicti a dodnes nebyly vráceny ....
 
Zneužití úřadu
 
      Ze dne 9.9.1906 se uvádí zneužití úřadu 25-tiletým Josefem Bergesselem. Pracoval u okresního úřadu v Mariánských Lázních za 2,29 K denně. Vybíral mimojiné předplatné na úřední okresní list. Některé poukazované částky však neodváděl a přitom padělal podpis nadřízeného. Chtěl sice peníze vrátit, ale neměl z čeho. Pokusil se proto hrát v karty, ale prohrál. Soudem v Chebu byl odsouzen na tři měsíce vězení. Škoda činila 135 K. Prokurátor se odvolal.
 
Eckertovo elektrické divadlo v Mariánských Lázních 1906
 
      15.září začal se svými filmovými představeními pan Eckert. Přivezl vlastní stan ,který rozbil v prostoru dnešní sokolovny. V reklamě se uvádí: vlastní stan, chránící proti každé nepohodě, vlastní osvětlení. Kolosální živé fotografie v největším možném zvětšení. Denně ve 20 hod. představení, v sobotu a v neděli dvě představení. Každý třetí den nový program. Vstupné dospělí 1 K, 8Oh, 6Oh, 4Oh, děti 4Oh, 3Oh, 2Oh. V neděli platí děti plné vstupné. Program: Děti-zloději. Ze života Cikánů. Divoká zvěř v zajetí. Byt k pronajmutí. Bratři jako rivalové. Malý opičí zloděj. Kandidát ženitby. Atd. atd.
 
Celkově k roku 1906
 
      Návštěvnost rok od roku stoupala. l Do města vtrhl automobil. l Uvažovalo se o přemístění železného hudebního pavilónu na promenádě (až 1941 šel do sběru železa). l Povrch Hlavní třídy stále kritizován. l Podzimní biograf provozuje nyní po panu Oeserovi pan Eckert. l Rozvíjí se golfový sport a náznaky rozšiřování zimních sportů. l Úvahy o zvýšení lázeňské taxy při obecném růstu cen. l Lázeňská konjunktura lákala a například město Bečov usilovalo o to stát se také lázněmi. l Bohatý kulturní život v létě (divadlo, koncerty, četné akce místních spolků. l Na radnici řešen problém nedostatku vody. l Město trvale zadluženo.
 

Dvojí životní výročí kdysi rak populárního berlínského skladatele

Paul Lincke v Mariánských Lázních
      Berlínský hudební skladatel a houslista Paul LINCKE měl v roce 1996 dvojí životní výročí - 130 let od svého narození a 50 let od své smrti. K tomuto výročí vyšla v Německu poštovní známka. Lincke patří mezi slavné hosty Mariánských Lázní a na tom nic nemění to, že jeho pobyt proběhl za druhé světové války. Byl to pobyt dlouhý a nedobrovolný. V době bombardování Berlína se sem přestěhoval a strávil tu do konce války téměř dva roky života. V městském divadle se často hrály jeho operety a Lincke se postavil za dirigentský pult. Jeho pobyt připomíná Wenzl Lerchl v mariánskolázeňské kronice a vzpomínají i pamětníci té doby.
      Podobně jako ruský spisovatel Maxim Gorkij bydlel i Paul Lincke ve stejném hotelu Maxhof v Nehrově ulici. V letech 1952-1992 nesl hotel jméno Gorkij, pamětní desku Gorkého a sloužil jako léčebna lázní. Avšak dnes stejně jako dříve nic nepřipomíná berlínského hosta.
      Lincke se narodil 7. listopadu 1866 v Berlíně, celým jménem Emil Karl Paul Lincke. Jeho otec, zprvu malíř, pak úředník na magistrátu, našel pro syna zvláštní kmotry: jednoho úředníka magistrátu a jednoho policistu. Rodina žila v chudých částech Berlína. Otec hrával na housle a tím si přivydělával. Zemřel, když bylo Pavlovi 5 let. Od té doby musela matka dobře počítat, aby vyšla s vdovskou penzí po otci; pracovala jako šička pro jeden obchodní dům. Až o Vánocích 1877 se plní Pavlovo přání - dostal housle a přítel jeho otce basista Kaakstein z operního orchestru mu nalezl učitele. Byl z Wittenbergu a ihned poznal chlapcovo nadání; přemluvil matku, aby ho nechala učit na housle. a tak znovu začala v rodině starost, jak dávat 400 zlatých marek na učení.
      Pavel se začal učit i na klavír, fagot a další nástroje orchestru. Chodil s muzikanty ve Wittenbergu hrát na svatby, křtiny a pohřby a tak začínala jeho učednická léta, nesmírně cenná. Když se rozloučil s Wittenbergem, snažil se dostat k vojenské hudbě, ale protože měl malý objem hrudníku, vojenský lékař ho odmítl.
      A tak se uchytil v divadle Zentral, když kapelník sháněl fagotistu. Zanedlouho odešel do divadla Ostend, kde zase sháněli pro kapelníka korepetitora; Lincke se vrhl do nové práce, a když kapelník onemocněl, držel poprvé dirigentskou taktovku v ruce. Bylo mu 19 let. Ředitel divadla Strewe si všiml nadaného mládence a vzal ho i s jeho talentem do městského divadla. V letech 1887-1890 byl již Lincke řádným kapelníkem v divadle na Alexandrově náměstí. Dirigoval dobové věci a poznal se tu se svým pozdějším libretistou Heinrichem Boltenem-Baeckerem. Ale pro divadlo nestačilo pouze řídit orchestr. Od Linckeho se žádalo, aby vyplnil hudbou a písněmi přestávky, podmalovával hudbou artistická vystoupení atd. A tak se učil, jak vyhovět publiku, co se mu líbí a nelíbí.
      Než přešel do divadla Apollo, psal jednoaktovky a různé písně spolu s Boltenem. Začínala doba operety a dvě divadla stála v konkurenci - divadlo Pod lipami, Metropol, a divadlo Apollo. Původní divadlo hrálo už roku 1764, ale pak bylo 1799 strženo a na dobu jednoho století převzalo jeho slávu divadlo Pod lipami - Metropol. Divadlo bylo centrem kultury a každou premiéru musel vidět v Berlíně každý, od kojence po starce. Přijeli i z venkova, oči navrch hlavy, a draze zaplatili. Riskantní bylo otevření druhého divadla Apollo .
      Divadlo Apollo vyrazilo do sezóny s jednoaktovkou "Berlín se směje". Lincke, který získal v té době angažmá na dvě sezóny v Pařiží ve varieté Folies-Bergere, byl pryč. Německý muzikant v Paříži po francouzsko-německé válce - to vyžadovalo nemalou odvahu, nadto, když kapelník nebyl svým knírem tak nepodobný svému císaři. Francouzi neměli Němce v lásce, ale přesto se nic nepřihodilo. Až na jednu příhodu. Lincke dirigoval večer jako obvykle, aniž by si všiml, že se k němu blíží jakási dáma. Poklepala mu na rameno a když se otočil, vrazila mu facku. A tu teprve poznal Lincke svou ženu Annu, a nezbylo mu nic, než se šarmantně usmát. Anna za ním přijela do Paříže, protože věděla, že do pařížské metropole jezdí všichni pruští muži za pobavením a s tím se nehodlala smířit. Následoval rozvod.
      A zatím v Berlíně pokračoval boj o publikum mezi Metropolem a Apollo, a tak Linckeho úpěnlivě prosili, aby se co nejrychleji vrátil. A Lincke komponoval první berlínskou operetu a jak i pozdější na plakátech jako "burleskně-fantastickou".. Nadšení z návratu bylo v Berlíně velké. Tak přišla na svět "Paní Luna" - lehká múza a zábavné melodie. Premiérou to jen začalo, Paní Luna se hrála více než šestsetkrát !! Linckeho melodie zněly ulicemi, prozpěvovali si je lidé v krámech, v hospodách. Podařilo se mu zachytil svým písňovým žánrem ten pravý druh zábavy pro Berlín a jeho atmosféru Berlína. Když přicházel rok 1900 a slavil se příchod dvacátého století, Berlínem zněla hudba a vedle Beethovenovi Deváté zněly i Linckeho populární melodie. Následovala operetní premiéra "V říši Jindry", komické operety ve třech obrazech a další. Po populární Písni o myši přišla tzv. Donnewetter-Lied, jak zpíval Giempietro:
                  "Donnerwetter,Donnerwetter, wir sind Kerle!
                  Bei Kritik sagt Majestät: Famos, famos!
                  Donnerwetter, jeden einzelne ´ne Perle!
                  Also wirklich: Donnerwetter tadellos!"
      Talent a hudební potence Paula Linckeho by asi dostalo jiné rozměry nebýt dvou světových válek, v jejichž centru bylo vždy Německo a Berlín. Po druhé světové válce ještě vzal starý Lincke housle a hrál v Mariánských Lázních americkým vojákům. Zemřel v roce 1946, ale podrobnosti neznáme.
      Nekonečný proud hostů z Berlína a okolí do Mariánských Lázní byl tradiční a za první republiky dosahoval téměř 10 000 osob, tj. více než čtvrtinu všech hostů. Přímé železniční spojení, za první republiky dokonce letecké spojení mezi oběma městy, denní přísun berlínských novin o sezóně, to souviselo s onou berlínskou návštěvností. Už v roce 1816 a 1817 přijíždějí první Berlíňané. Na počátku to byli často i pruští králové, princové a princezny, šlechta pruského královského dvora. A také kultura: slavná sopranistka Anna Milder-Hauptmannová, jejíž hlas si tu poslechl i J.W.Goethe; přijela paní Humboldtová, pobýval tu hudební skladatel Carl Maria von Weber, slavný hudebník a pruský dvorní kapelník v Berlíně Gasparo Spontini atd.
      Hned v prvých desetiletích Mariánských Lázní, až do roku 1857, kdy tu slavnostně otevíral pruský král Fridrich Vilém IV. evangelický kostel, navštívil tedy Mariánských Lázní nemalý počet hostů z Berlína, jak lze spatřit ve starých kurlistech. O jejich výčet, pokud je známo, se ještě nikdo nepokusil.
      Druhá světová válka přivedla po bombardování Berlína do Mariánských Lázní četná oddělení berlínských nemocnic. Snad více než 90 domů tu sloužilo tomuto účelu. Z těch nemocných tu mnozí zemřeli, což vedlo k založení samostatného oddělení, nazývaného Berlínský hřbitov. Leží tu od dětí až po starce, zemřelí nikoliv na následky bojů, ale na různé nemoci, v důsledku podvýživy, nedostatku léků a topení.
      Na samém konci berlínské řady stojí muzikant - Paul Lincke se svými houslemi a skladatelským uměním, jakkoliv skromně i rozpačitě.
-rš-
PRAMENY:
Peter Mugay, Berliner Musike, en gros und en détail, Musikverlag Berlín 1987
Wenzl Lerchl, Kronika Mariánské Lázně v druhé světové válce 1941-1945, Heimatbriefe Nr.275-332 (vycházela na pokračování od srpna 1971 do května 1976)
 

Zapomenutý památník - zapomenutý básník

      Na Zádubské výšině nad Krakonošem stávala kavárna nazývaná podle horopisného názvu "Hohendorfer Höhe" - Zádubská výšina. Rozhledu do kraje se z této výšiny těšili první návštěvníci Mariánských Lázní, kdy tu ještě žádná kavárna nestála. Když pak byla postavena, nabízela příchozím hostům pohoštění.
      Lönsův památník nenajdeme v žádném seznamu pamětních desek Mariánských Lázní. A přece tu stával, na okraji lesa, nedaleko pod kavárnou "Hohendorfer Höhe". Byl odhalen z iniciativy mladých nadšenců z Úšovic, kteří obdivovali přírodní ideály básníka slatin a vřesovišť - Hermanna Lönse. Stálo je to dost námahy, než se jim podařilo navalit balvan mezi dva smrky a do kamene zasadit měděnou desku s plastikou a básníkovým jménem. Desku udělal v dobře vyvedené úpravě pro úšovickou mládež Franz Payer.
      V minulém roce tomu bylo právě 130 let, kdy se narodil Hermann Löns - básník vřesovišť. Bylo to 29. srpna 1866 v Kulmu v západním Prusku. Byl prvním ze 14 dětí. Jeho otec byl vášnivý myslivec a proto není divu, že bral syna odmalička do přírody a ten ve 14 letech zastřelil prvního svého srnce. Později začal s velkým elánem přírodopisná a medicínská studia v Mnichově a Greifswaldu, ale neuspěl; potom se věnoval žurnalistice, o které později prohlásil: "S žurnalistikou je to jako se vzduchem - nedá se bez ní žít, třebaže ji člověk nemusí zrovna milovat." Byl novinářsky a publikačně činný v Hannoveru a Bückelburgu a když ho hannoverští myslivci seznámili v roce 1893 s lüneburskými vřesovišti, přilnul k nim hlubokou sympatií, která ho už nikdy neopustila.
      Dolnosaská vřesoviště, tzv. Heide, se stala objektem jeho spisovatelské činnosti. Popisoval tuto zádumčivou krajinu, život zvířat a rostlin v ní, jako přírodovědec, jako myslivec a jako spisovatel a básník a sepsal mnoho veselých i smutných příběhů ze života zvířat i lidí z vřesovišť. Láska k vřesovištím prolíná všechny jeho knížky, romány i básně. Jeho spisovatelské dílo tvoří knížky : Má zelená kniha (1901), Mümmelmann (1909). Obrázky z vřesovišť(1913), Má barevná kniha (1913); a jeho větší romány jako Poslední Hansbur (1909), Werwolf (1910), Vzadu na vřesovišti (1910). V románě Druhá tvář (1912), kde byl motivován osobními prožitky a problémy, vytvořil na věky pomník své o 20 let mladší neteři a ženě Hanně v postavě "Swaantje". Nejznámější román Werwolf je selskou kronikou z třicetileté války; písemný originál je v archivu města Celle, kde nějaký čas Löns pobýval. Dílo dosáhlo milionových nákladů.
      Jeho verše zvučí zvláštní atmosférou a podobají se národním písním. Většina z nich byla vydána až po jeho smrti, po první světové válce. Ani velkého čtenářského ohlasu svých knih se bohužel Hermann Löns nedožil. Ještě 23. srpna 1914 skolil jako náruživý myslivec v Westenholckém lomu kapitálního srnce a druhého dne se hlásil k vojenské službě. Šel přímo na západní frontu a před Reimsem padl 26. září 1914, zasažen přímou střelou do srdce, jako by se mělo vyplnit to, co kdysi tak podivně vyslovil na vřesovišti: "Jen kdybych se mohl znovu shledat se svým srdcem."
      Svým dílem vešel do světových encyklopedických slovníků, ale teprve roku 1933 došlo k otevření jeho hrobu ve Francii, k vyzvednutí a převezení jeho ostatků do Německa a v roce 1935 k pietnímu uložení do Tietlingerského parku, zv. Wacholderhain u Fallingbostelu. Ve stejné době byl odhalován jeho památník zde, na Zádubské výšině. Čtenáře dojímaly jeho čisté, velké ideály, jež se tolik lišily od tehdejšího světa obchodní prohnanosti, ale i od příštích hrůz další světové války. Když tu dnes stojíme před balvanem s prázdným obdélníkem po jeho někdejší pamět-ní plastice, jakoby v lesa kolem dokola ožívaly verše, které psal o své smrti na konci jedné básně:
            "Und darum kein Hügel und deshalb kein Stein. Spurlos will ich vergangen sein."
 

MĚSTSKÁ TRŽNICE

      v dn. Dusíkově ulici se stavěla 1898 na místě trhů s potravinami. Roku 1899 byla otevřena. Budova byla 36mx14m, vysoká 7 m. Na jedné straně bylo 18 prodejních kójí, na druhé 9 kójí k bourání a prodeji masa. Upro-střed byly ještě pulty pro další trhovce. Tržnice byla podsklepena a sklepy sloužily jako sklady ovoce, zeleniny, masa. Tržnice přežila obě světové války a je3tě v 50.letech sloužila k předvánočním trhům. Pak přišlo rozhodnutí udělat z ní sportovní halu. Kóje byly odklizeny, upravena podlaha a přizděn ochoz pro diváky. Až někdy koncem 70.let vznikly ve sklepě vanové lázně náhradou za zrušené v hotelové škole.
V.Kohout, Hamelika 1/1984
 

10.prosince 1996 uplynulo 100 let od smrti Alfréda Nobela

Mariánské Lázně a nositelé Nobelovy ceny
      Mezi slavnými hosty Mariánských Lázní byla řada osobností, které byly předtím nebo později poctěny udělením Nobelovy ceny. To byl například anglický spisovatel Rudyard Kipling (1907), Albert Schweitzer (1952), český nositel Nobelovy ceny Jaroslav Heyrovský (1959), zakladatel polarografie, a český básník Jaroslav Seifert (1985), který se tu několikráte léčil na klinice někdejšího Výzkumného ústavu balneologického v domě čp. 123 na Ruské ulici. Právě tento bývalý hotel CASINO měl před mnoha lety za hosta samotného zakladatele Nobelovy nadace, slavného chemika Alfréda NOBELA.
      Alfréd NOBEL (*21.10.1833 Stockholm, †10.12.1896 San Remo) proslul především jako vynálezce dynamitu (1867) a bezdýmého střelného prachu (1887).
      Na Nobelův pobyt v hotelu CASINO vzpomínal jeho někdejší majitel pan Viktor Petzoldt. K jeho vzpomínkám na slavné hosty svého hotelu se v Hamelice vrátíme samostatným číslem.
      "Nobel bydlel v hotelu někdy kolem 1893-94 a když odjížděl, šel jsem spolu s otcem, majitelem hotelu se s ním rozloučit. Pan Nobel srdečně děkoval za dobrou obsluhu i přijetí a potom se k našemu údivu postupně obracel ke čtyřem stěnám pokoje a s každou se samostatně loučil tak, že se hluboce uklonil a pravil: "Adieu du liebe Wand!". Nato vyšel na balkón, obrátil se k Mariánským Lázním, při čemž je oslovil: "Adieu, du liebes Marienbad, und du, schöner Wald!" V té chvíli jsme měli pocit, že pan vynálezce nebude úplně normální. Asi po dvou letech jsme se doslechli, že zemřel, a tak se už nevrátil k nám, kde se mu velice líbilo."
 
O mariánskolázeňské menšinové škole od pana Dolejše
 
      jsme se dočetli v plzeňském Expressu, který vychází dvojjazyčně. Pan Jan Dolejš je rodák z Mariánských Lázní a velký příznivec bývalého kroužku HAMELIKA. Dlouhá léta žije v Plzni, ale na Mariánské Lázně nezapomíná. Do Hameliky přispíval různými příspěvky z doby před- i poválečné. V roce 1989 jsme uveřejnili "Baladu o zaměstnancích lázní" (1949), vzpomínku na kolonádní poutě a na kulturní život v lázních Kynžvartě a j. Jeho otec pracoval na ředitelství lázní, kde zprvu bydleli. V Expresu uveřejňuje často rozmanité zajímavosti z Plzně.
 


Česká škola v Mariánských Lázních

      Za Rakouska-Uherska, až do konce 1. světové války, bylo české školství velmi utlačováno. A když třeba v Mar. Lázních žilo tehdy dost Čechů, samo statná škola jim nebyla dovolena. První krok k založení české školy byl dán až po vzniku Československa, kdy při osídlováni českými rodinami stoupl počet dětí školou povinných. Zemská školní rada vydala roku 1919 výnos o zřízení české školy, což přineslo mnoho překážek ze strany městské rady, kde vládli Němci v čele se starostou Hansem Turbou. Ti se nemohli smířit s tím, že už nežijí v monarchii, ale v českém státě. Velké protesty vyvolalo zejména umístěni jediné české třídy v budově německé školy. Přesto mohl být školní rok 16. záři 1919 zahájen.
      Vzhledem ke stísněným poměrům v německé škole byly hledány další vhodné prostory. Byl nalezen a po velikých těžkostech i vykoupen vhodný pozemek tepelského kláštera. V březnu 1923 byla vypsána veřejná soutěž pro stavbu školy. Stavba byla zadána plzeňské stavební firmě Jenč, Hládeček a Kraft a 9. září 1923 byla škola slavnostně otevřena. Pro zřízení měšťanské školy však původní prostory novostavby nepostačovaly, a proto bylo po jednáních na příslušných úřadech vydáno 23. 6. 1925 stavební povolení na přístavbu školy, která byla zadána firmě Šimůnek a Šedina z Prahy. V září 1927 byla přístavba budovy měšťanské školy dokončena. Tím české školství v Mar. Lázních pevně zakotvilo, i když nenávist německých radních narůstala.
      Ve škole se pořádaly kulturní akce a vzpomínky na různá výročí především díky pracovníkům školy a různých kulturně - společenských spolků, hlavně Sokola, který zde měl silnou základnu. Také zde vyvíjel činnost turistický kroužek. Do Mar. Lázní zajížděla i opera a činohra Městského divadla v Plzni. Zejména uvedení oper B. Smetany a A. Dvořáka bylo kladně hodnoceno i německým obyvatelstvem. Vystupoval zde i činoherní soubor "Maska" z Plzně. V samostatných koncertech zde zpívali členové plzeňské opery M. Budíková a R. Landhauser. Nelze zapomenout ani na pěvecký sbor Hlahol a pěvecké sdružení českých učitelů z Plzně. Profesor Bartovský z Plzně pořádal ve škole časté varhanní koncerty. V letních měsících se konaly odpolední koncerty dechové hudby v kavárně Egerländer (dnes Monty). Samozřejmosti bylo, že kulturní život obohacovaly kulturní soubory města, jako Dětský pěvecký soubor, loutkové divadlo, recitační a taneční soubor školy, ženský pěvecký sbor a Sokol. Veliké zásluhy o prosazování české kultury mají bezesporu oba ředitelé školy, zakladatelé českého školství v Mar. Lázních a okolí, Josef Hořejší a posléze Vojtěch Landa.
      Odpor sudetských Němců, hlavně henleinovců, vůči českému obyvatelstvu ovšem sílil a vyvrcholil počátkem školního roku 1938, kdy bylo vyučování velice problematické. Vybavuji si, jako tehdejší žák 4. třídy, že jsme nemohli sedět v lavicích u okna, neboť sudetští výrostci rozbíjeli okna tříd kameny. Zavládl zde strach. Mnoho školáků již do nového školního roku vůbec nenastoupilo... 22. září 1938 se města zmocnili henleinovci, zatýkali Čechy a občany židovské národnosti. Sám jsem toho byl svědkem, potkalo to i mé rodiče. Zatýkali je "spoluzaměstnanci" ze st. lázní, kde moji rodiče pracovali. Druhý den přijelo od Chebu české vojsko a všechny zatčené osvobodilo. Henleinovci se stáhli do okolních lesů, ale o osudu českých občanů Mar. Lázní bylo zakrátko rozhodnuto! 29. září odjížděl z lázeňského města poslední český evakuační vlak a o den později byly Mar. Lázně obsazeny říšskoněmeckou armádou...
      Češi s nejnutnějším zavazadlem museli utéci do vnitrozemí před běsnícími henleinovci. To nebylo vyhnání? Mluvčí sudetoněmeckého Landsmannschaftu Franz Neubauer, pocházející z Velké Hleďsebi u Mar. Lázni, o tom dobře ví...
Z památníku české školy v Mar. Lázních upravil a shrnul Jan Dolejš
 

Podle Sudetendeutsche Zeitung, München 5.Juli 1996

Gunzenhausen patronátní obcí Úšovic
      "V době, kdy se rozpouštějí a ruší, především v severní zeměpisné šířce Německa, patronáty s vyhnanci, protože jsou tam považovány již za zbytečné, dal o sobě vědět pozitivně středofrancký Seenland. Město GUNZENHAUSEN (40 km jihozápadně od Norimberka), od roku 1955 patronátní město (Patenstadt) pro Vejprty v Krušných horách, převzalo v rámci 10. setkání "Antoniustreffen", jako dodatek i patronát pro mariánskolázeňskou čtvrť ÚŠOVICE.
      Patronát, Patenschaft, byl iniciován ještě za bývalého dlouholetého gunzenhausenského starosty a známého přítele sudetských Němců Willi Hilperta, který odcházel na zasloužený odpočinek a v březnu se již neúčastnil komunálních voleb. Jeho nástupce, Gerhard Trautner, byl pověřen, aby předal patronátní dokument. Při slavnostním předání listiny byl Franz Norbert PANY, obchodní spolkový vedoucí Sudetoněmeckého krajanstva (Bundesgeschäftsführer der Sudetendeutschen Landsmannschaft), který je zároveň i představitelem spolku "Heimatverband der Marienbader Stadt und Land", dále úšovický důvěrník (Ortsbetreuer) Josef HAMM a jeho předchůdce v této funkci Ernst OTT.
      V gunzenhausenské městské hale se sešlo kolem 200 osob, mezi nimiž byli vedle bývalého dlouholetého starosty Hilperta a nového starosty Trautnera i oba vicestarostové - Helga Demasová a Alfréd Pfeil, jehož rodiče pocházejí z Tachova. Dále tu byl vicezemský rada Karl Gloßner. Starosta Trautner se přiznal k "silnému a trvalému kmotrovství-patronátu" a vyzval vysídlence, aby udržovali dále své obyčeje a svou kulturu a předávali je dalším generacím.
      Franz Pany potvrdil vůli sudetských Němců, spolupracovat na stavbě mostů k Čechům a usilovat o dobré sousedské vztahy. Předpokladem k tomu je však distancování se od tzv. Benešových dekretů a zrušení tzv. zákona amnestie. S takovým zákonem nemůže "žádný stát nastoupit cestu do Evropy". Češi musí uznat vyhnání jako čin odporující mezinárodnímu právu.
      Bývalý starosta Willi Hilpert, kterému udělil Franz Pany za zásluhy medaili opata Reitenbergera, řekl: "Mám velké porozumění pro sudetoněmecké krajany, a to je více než deklamační vyhlášení." S budováním hospodářských kontaktů může být naplňováno právo na vlast a není tu nebezpečí, že by se stalo prázdnou formulí.
Překlad: Gernot Wildt "Gunzenhausen ist Pate von Auschowitz" článek z novin Sudetendeutsche Zeitung 5.Juli 1996
 

Areál kamzík v lednu 1997 před zánikem ?

      Nechce se věřit očím - prosperující hotel Kamzík náhle opuštěn a během dvou let se mění v strašidelný areál div ne bosenského typu.
      Café FORSTWARTE postavila před sto lety (1897) paní Stohrová nad starou vyhlídkovou rozhlednou zvanou Hirtenruhe a postupně vznikala skupina budov a nakonec i vyhlídková věž 25 metrů vysoká s ochozem, s vyhlídkou na bájný vrch DYLEŇ a pohoří Českého lesa.
      Ještě po válce zažila čas prosperity. V květnu 1947 kavárnu navštívil prezident Eduard Beneš s paní Hanou Benešovou, ministrem zdravotnictví ČSR a další honorací.
      Výletní kavárna, restaurace a nakonec hotel KAMZÍK byl v provozu řadu let, hrála tu hudba, tančilo se tu. I poté, kdy se stal majetkem KNV Plzeň, tu byla nadále, byť omezeně, v provozu kavárna.
      Podivný byl po roce 1989 ani ne tak odprodej Kamzíku jako lhostejnost nového či nových majitelů k prosperitě či ztrátovosti podniku. Nad tím, koho nezajímá osud vlastních investovaných miliónů, možno kroutit hlavou. Ale o to podezřelejší se jeví původ majetku takových podnikatelů.

 

Kalendář leden 1997

      l Přibývá dne, přibývá zimy! l Na Boží narození, o bleší převalení, na Tři krále o hodinu dále. l 20. ledna - Na sv.Fabiána a Šebastiána stromy dostávají mízu. l Teplý leden - polituj Bože! l V lednu mlhy, mokré jaro!
      l Kde člověk neváhá, tam Bůh pomáhá. l Po peří ptáka, po řečí člověka!!! l Od mnohého mluvení, hlava bolívá. l Vše na čas, Bůh na věky. l Vlk leže netyje. l Zle jest, když jazyk rozum předbíhá! l Hloupý všechno skoupí. l Kdo ráno brzy vstává, tomu Bůh dává.

LEDEN Katolický Katol.něm. Evangelický Evang.něm. Dnešní

1.

Středa

Nový rok

2.

Čtvrtek

Makarius

Jméno Ježíš F.

Blahuš

Abel.Seth

Karina

3.

Pátek

Jenoféfa

Ženeva

Berthilde

Radmila

4.

Sobota

Gordius

Methusalem

Isabela

Methusalem

Diana

5.

Neděle

Telesforus

Simeon

Jarloch

Simeon

Dalimil

6.

Pondělí

Tři králové

Zjevení Páně 

Tři králové

7.

Úterý

Lucián

Valentin

Melánius

Julián

Vilma

8.

Středa

Erhard 

Čestmír

9.

Čtvrtek

Basiliš

Julian

Ctimír

Berthold

Vladan

10.

Pátek

Agathon

Agatha

Dobroslav

Paulus Eins.

Břetislav

11.

Sobota

Hygin

Werner

Bohdan

Werner

Bohdana

12.

Neděle

Probus

Ernst

Arnošt

Reinhold

Pravoslav

13.

Pondělí

Leontius

Gottfried

Leontýn

Hildegard

Editha

14.

Úterý

Hilarius

Felix

Radovan

15.

Středa

Pavla p.(něm. Paulus Eins.)

Mich.pr.

Maurus

Alice

16.

Čtvrtek

Marcel

Ctirad

17.

Pátek

Jména Ježíš

Antonius opat 

Drahoslav

18.

Sobota

Petr v Římě

Gabriele

Priska

Karlmann

Vladislav

19.

Neděle

Kanut

Martha

Prospěch

Sara

Doubraka

20.

Pondělí

Fabián a Šebastián

Ilona

21.

Úterý

Anežka (Agnes)

Běla

22.

Středa

Vincenc

Čeněk

Vinzenz

Slavomír

23.

Čtvrtek

Zasn.P.Marie

Emerich

Emerencie

Emerentiana

Zdeněk

24.

Pátek

Timotheus (čes.evang.Blahoboj

Milena

25.

Sobota

Obrácení .Pavla

Ananiáš

Paulus

Milo

26.

Neděle

Polykarpus

Alberich

Polykarpus

Alberich

Zora

27.

Pondělí

Jan Zlatoústý (Joh.Chrysostomus)

Ingrid

28.

Úterý

Paulín

Karl

Karel Veliký

Karl Gr.

Otýlie

29.

Středa

František Saleský

Arnulf

Valerius

Zdislava

30.

Čtvrtek

Martina

Adelgunda

Robin

31.

Pátek

Petr z N.

Johann Bosco

Virgilus

Ludwiga

Marika

      V Rakousko-Uhersku byly v lednu římskokatolické svátky - Nový rok (1.), Tří králové (6.), Jména Ježíš (17.).
 

Kalendář únor 1997

      l Únor bílý, pole sílí. l Je-li na Hromnice chumelice, netrvá zima dlouho více. l Svatá Agatha bývá na sníh bohata. l Na svatého Matěje pije skřivan z koleje. l Sv.Matěj mosty boří anebo staví. l Najde-li Matěj led, seká jej hned. l Nenajde-li Matějova pila, najde Josefova širočina. l Když únor vodu spustí, v led mu ji březen zhustí
      l Bůh práci miluje. l Co na srdci, to na jazyku! l Bůh dává požehnání, ale do chléva sám nevhání. l Uměj střádati, nebudeš strádati. l Se zlým člověkem není dobré společnosti. l Kdo neseje, ten nevěje. l Jak kdo měří, tak se mu odměřuje.
Stará česká přísloví
 
ÚNOR Katolický Katol.něm. Evangelický Evang.něm. Dnešní

1.

Sobota

Ignác

Brigitt

Hynek

2.

Neděle

Hromnice (Lichtmess)

Obětov. Páně

Marie Reinig.

Nela

3.

Pondělí

Blažej (Blasius)

4.

Úterý

Ondřej (Andreas)

Veronika

Jarmila

5.

Středa

Agatha (Dobroslava)

Háta

Agatha

Dobromila

6.

Čtvrtek

Dorota (Dorothea)

Vanda

7.

Pátek

Romuald

Richard

Veronika

8.

Sobota

Milada

Jan z Mathy

Milada

Šalamoun

Milada

9.

Neděle

Apoleona

Konrád

Apoleonie

Konrád

Apoleona

10.

Pondělí

Scholastika

Mojmír

11.

Úterý

Eufrosína

MariaLourds.

Božena

Euphrosyne

Božena

12.

Středa

Eulálie (letos Popeleční středa)

Slavěna

13.

Čtvrtek

Jordán

Siegfried

Jordán

Siegfried

Věnceslav

14.

Pátek

Valentýn (Valentin)

15.

Sobota

Jiřina

Faustinus

Jiřina

Faustinus

Jiřina

16.

Neděle

Juliana

Ljuba

17.

Pondělí

Flavián

Mangold

Šimon

Konstantin

Miloslava

18.

Úterý

Simeon

Mansvet

Konkordia

Gizela

19.

Středa

Konrad

Susanna

Patrik

20.

Čtvrtek

Nikeforus/Hilarius

Oldřich

 

Oldřich

21.

Pátek

Eleonora

Lenka

22.

Sobota

Petr, zakladatel biskupství v Římě  (Petri Stuhlfeier)

23.

Neděle

Petr Damiani

Serenius

Sieghard

Svatopluk

24.

Pondělí

Matěj 

25.

Úterý

Walburga

Viktor

Liliana

26.

Středa

 

Alexander

 

Nestor

Dorota

27.

Čtvrtek

Leandr

Alexandr

28.

Pátek

Roman

Oswald

Osvald

Hermine

Lumír

      V Rakousko-Uhersku byly v únoru římskokatolické svátky - Hromnice (2.) a Popeleční středa (pohyblivý svátek - šest týdnů před Zeleným čtvrtkem).
      8. únor je v katolickém světě svátkem Jana z Mathy (1160-1213). Vystudoval v Paříži teologii a stal se knězem. Při své první mši měl vidění, na jehož základě založil řád trinitářů (Nejsv.Trojice) na vykupování křesťanů-zajatců z otroctví. Žil ve stejné době jako bl.Hroznata.
      22.únor je svátkem zřízení biskupského stolce v Římě sv.Petrem.
 

HAMELIKA, vlastivědné materiály z Mariánskolázeňska. Připravil Ing. Richard Švandrlík. první číslo XXI. ročníku (pořadové číslo 263. řady Hamelik) vyšlo 26. ledna 1997.