Když přijede návštěvník do Mariánských Lázní a na první procházce stane před
monumentální táhlou budovou Nových lázní, užasne - pokud v něm zůstal cit pro
vznešenost a krásu - nad leskem a báječností tohoto zlatožlutého lázeňského
zámku s pěti věžemi a s přední frontou obrácenou do Skalníkova lázeňského parku.
Mimořádné stavební dílo k mimořádné funkci - k podávání balneoterapeutických
procedur, tedy k přírodní léčbě. Komplex patřící svého času mezi největší
zařízení tohoto druhu v Evropě. Malebný palác, který přispíval významně - do
roku 1914 - ke konjunktuře Mariánských Lázní. Který uvnitř vítal královské
hosty, knížata, vévody, lordy, politiky, diplomaty, aristokracii, milionáře.
Osobnosti i prosté hosty. Samá zvučná jména své doby. A především v devíti
letních pobytech vítal prvního gentlemana světa a nejmocnějšího panovníka své
doby - Eduarda VII., anglického krále
Je tomu sto let, kdy byly Nové lázně otevřeny pro veřejnost - po čtyřech zimách
usilovných stavebních prací. Dne 1.června 1896 udělil městský úřad Mariánské
Lázně klášteru Teplá, majiteli Nových lázní, povolení k provozu právě
dokončeného areálu.
Komu platí obdiv a zásluha za tuto překrásnou palácovou stavbu sui generis ?
Vedení města a jeho starosty dr.Herziga, který se snažil ovlivnit klášter k
vybudování lázeňského zařízení s maximální kapacitou ? Tepelskému klášteru a
jeho opatovi Alfrédu Ambrožovi Clementso, který měl slabost pro Mariánské Lázně
a hýčkal je tak, že dal postavit z klášterních financí dnešní kolonádu, provedl
velkorysou přestavbu Centrálních lázní a rozhodl o tak rozsáhlé investici jako
byla výstavba Nových lázní a kursálu ? Od doby opata Reitenbergera nebylo v
historii kláštera Teplá takového opata s tak velikou přízní pro Mariánské Lázně.
Nebo snad existují dnešní Nové lázně zásluhou klášterního inspektora Severina
Würfela, který nelitoval žádných obětí k rozšíření a vylepšení klášterních
lázeňských objektů v městě ? Nebo to byla mimořádná invence jejich tvůrce,
nadaného architekta Josefa Schaffera ? Nebo praktické stavitelské a řídící
zkušenosti stavitele Johanna Königa, když realizoval Schafferův projekt ?
Těžko vybereme jedinou osobnost. Všichni uvedení patřili mezi aktéry díla, před
nimž stojí náš host v úžasu. Jen vzácně se tu spojilo lidské úsilí k tomu, aby
uprostřed města vznikl architektonický skvost, z něhož jakoby na nás dosud
dýchlo ono nadšení, onen počáteční zápal jeho iniciátorů i tvůrců.
Je tomu sto let a tři předchozí stavební podoby Nových lázní se prostřídaly v
necelých sedmdesáti letech, od roku 1827 do 1892. Nikdo z budovatelů Nových
lázní z konce 19. století nemohl proto předvídat či očekávat, že vzniká dílo na
celé dvacáté století. A navíc dílo, které nebude v městě překonáno ani půvabem
vnější architektury ani jedinečným interiérem. Je po sto letech stejně svěží
jako barvy na krajinných malbách královských kabin, stejně přitažlivé jako
římská lázeň s dvěma bazény s lvími hlavami chrličů vody. Je stejně potřebné pro
nemocné a rekonvalescenci potřebující hosty jako pro jejich předky před sto
lety.
Obdivujeme se Novým lázním a všude v nich i na nich spatřujeme půvabné výtvory,
prozrazující nevšední um, lázeňskou profesionalitu a zapálení pro věc.
A tak kromě krásy dávají Nové lázně i nevyslovený odkaz a příklad lidských
vlastností dnešní době.
|
Mariánské Lázně 20. dubna 1996 |
Ing. Richard Švandrlík |
Sto let Nových lázní
Před sto lety, dne 1.června 1896, bylo vydáno Městským úřadem Mariánské Lázně
povolení k zahájení provozu právě dokončeného stavebního komplexu Nových lázní.
Obraz Mariánských Lázní byl obohacen o nový stavební i funkční komplex, který se
zařadil mezi nejkrásnější zdejší stavby, a jako druhé centrum koupelové léčby
byl nazýván "srdcem" lázeňské péče v Mariánských Lázních.
Hned v příštím roce (1897) přijíždí do Mariánských Lázní princ Waleský Eduard
VII. a navštěvuje nádhernou královskou kabinu Nových lázní. Přijede ještě
osmkrát na léčení (do roku 1909) a bude brát pravidelně uhličité koupele ve
stejné královské kabině.
Komplex Nových lázní zůstává dodnes v podobě, kterou mu dal architekt Schaffer,
a plných sto let zůstal středem obdivu a zájmu přijíždějících hostů.
1. Historie prvních koupelových zařízení v Mariánských Lázních
U příležitosti stého výročí otevření Nových lázní si připomeňme počátky
balneoterapeutických zařízení v Mariánských Lázních.
První lázeňská koupelová zařízení
V nejstarších dobách se zdejší léčivé prameny používaly k pití. Minerální vody
časem sloužily i ke koupelím, tak, že se stáčely a odvážely v sudech do
Hamrnického zámečku, do Úšovic nebo do Zádubu. Je zaznamenán případ, že sudy s
léčivou vodou putovaly i do kláštera Plasy.
Prvním koupelovým lázeňským zařízením zde bylo ještě před založením lázní malé
srubové stavení se 4 koupelnami , postavené v letech 1780-81 na okraji bažiny
Mariina pramene.
Toto stavení nazýval místopisec Jaroslav Schaller (1788) ve svém popise
království Čech podle již užívaného jména singulárně jako "Mariánská lázeň" (Marienbad).
Nedaleko stál strom, na kterém visel mariánský obraz, pověšený tu v době
rakouské války s Pruskem (1756-1763) vojenským vysloužilcem. Voják si tu léčil
své zranění z jedné bitvy. Mariánský obraz byl jeho poděkováním za zdárné
vyléčení. Podle obrazu dostalo místo i název.
Zdá se tedy, že čpící bažina s mocnými erupcemi zemního plynu sloužila už kdysi
ke koupání nemocným venkovanům i nebohatým cizincům. Malé srubové stavení popsal
v roce 1782 klášterní účetní a mariánskolázeňský kronikář Felbinger, který se
sem chodil koupat v létě 1782, když pobýval jako dozor při žních v Harmnickém
zámečku.
Srubové stavení sloužilo lázeňským hostům ještě v roce 1808. Tehdy dal postavit
tepelský opat Chrysostomus Pfrogner - ve snaze pomoci Nehrovu úsilí o založení
lázní (klášterní doktor J.J.Nehr tu stavěl vlastní lázeňský domek u Křížového
pramene) - klášterní lázeňský hostinec, tzv. Traiteurhaus, kde bylo v přízemí 8
koupelen s vanami a v prvním patře 5 pokojů pro hosty. Byl otevřen v roce 1808,
tedy v době, kdy proběhla - podle režie doktora Nehra - první lázeňská sezóna.
Přijelo 80 hostů!
Historie domu Traiteurhaus je pestrá. Jen pár let sloužil jako lázeňský dům s
koupelnami. V roce 1815 pronajal klášter dům jako hostinec kuchařovi Albertovi
Klingerovi, který tu vařil hostům. Klinger si v roce 1820 otevřel vlastní a
tehdy největší lázeňský dům v Mariánských Lázních, pozdější slavný HOTEL KLINGER
(po 1945 - KRYM, dnes staveniště Arnika).
Po Klingerově odchodu sloužil dům Traiteurhaus k ubytování hostů, nějaký čas tu
byl hostinec, lékárna (1818), škola, atd. Když byl roku 1844 byl stržen - při
terénních úpravách Horního náměstí (stavěl se katolický kostel) -, doprovodil
to historik L. STAAB souhlasným oddechnutím, že se konečně odkryje ve směru z
Horního náměstí pohled na stavení Mariina pramene, dosud domem Traiteurhaus
zakrývané.
Tento dům totiž stával v místě dnešní asfaltové ulice před branou dvora
Centrálních lázní. Stavebního kamene z bouračky domu bylo použito 1844 k
postavení dvou mostků přes Kosí potok u Sklářů na bývalé chodovoplánské silnici,
kde bývaly dříve dva brody. Mosty tam dosud stojí.
Nutno poznamenat, že v těch dobách býval Kosí potok mnohem silnější než dnes.
Teprve v roce 1929, kdy byl vybudován Dyleňský vodovod pro Mariánské Lázně a
dyleňské prameny vyvedeny potrubím do vodárny v Mariánských Lázních, se snížila
vydatnost Kosího pramene natolik, že přestala pracovat více než desítka mlýnů na
tomto potoce. Mlynářům muselo být vyplaceno odškodné.
První sezóna roku 1808 odhalila všechny nedostatky osady, kterou Nehr představil
veřejnosti trochu s nadsázkou jako "lázně". Vždyť neexistovaly příjezdové cesty,
nebylo dost místa k ubytování, nebyly kuchyně (hosté si museli přivážet sebou
nejen potraviny a kuchařku, ale i postele a peřiny). Byl nedostatek koupelových
van. Obec se do roku 1808 nazývala "Na kyselce", měla šest domů, ale kromě
Nehrova patrového domu šlo, popravdě řečeno, o selské chalupy.
Byly tu však léčivé minerálky - hlavní bohatství údolí a hlavní naděje přerodu
zapadlé osady v lázeňské místo.
V pořadí druhé stavení, sloužící ke koupelím, byl tedy dům Traiteurhaus u
Mariina pramene. Krátce na to, v letech 1810 - 1812, byla postavena první budova
čistě lázeňského typu, jaký známe dnes.
Lázně, později pod jménem "Staré lázně", měly v přízemí 16 kabin s vanami a v
patře 10 pokojů pro hosty. V přízemí byla kuchyně pro ubytované hosty. Klášter
dal lázeňskou budovu do nájmu za 600 zlatých bankocetlí ročně. Prvními nájemci
byli Johann Ingrisch, Julius Schuh, Ignác Habl a ranhojič Weber. Později převzal
klášter Staré lázně zpět do své režie a dlouhá léta tu pracoval jako lázeňský
mistr Ignác Habl (+ 1839). Po jeho smrti nastoupil Basil Hacker a od roku 1859
Franz Reitenberger.
Lázeňská budova se před každou novou sezónou opravovala a vylepšovala. Už v roce
1820 byla rozšířena o parní a sprchové koupele.
V jaké vodě se tu vlastně hosté koupali ?
Historik L.STAAB uváděl, že vodu do koupelí dodával Mariin pramen. Byla to
minerální voda z bažiny Mariina pramene, do které částečně vtékala i voda z
potoka Hamelika a mísila se s mocnými plynnými vývěry, kterým dnes říkáme Mariin
plyn, a s drobnějšími vývěry minerální vody. V prvých desetiletích se neuvádí
žádné dovážení jiné minerální vody.
V roce 1821 bylo provedeno jímání a ohrazení Mariina pramene a bažinka byla
poprvé zastřešena, v roce 1828 bylo provedeno řádnější přestřešení. Mocné erupce
zemního plynu byly nezvyklou podívanou pro hosty. Pozorovali toto probublávání,
čichali čpavý pach v blízkosti a podivovali se nesmírné přírodní síle zřídla, u
něhož nacházeli mrtvolky ptáků a myší. Drobná zvířata totiž uhynula udušením,
jakmile se přiblížila k tomuto místu. Byla známa i událost, kdy se tu neopatrný
muž při koupeli v bažině udusil. Pro silný pach plynu se místu říkalo také
"Smradlavá lázeň" (Stenkerbad).
Kromě koupelí začal být tento úžasný přírodní zdroj využíván mnohostranněji.
Kromě vody se začala využívat zdejší slatina - k slatinným obkladům a koupelím.
Používal ji s příznivými výsledky už doktor Nehr k obkladům nemocných nohou a
rukou hostů. Po Nehrovi vyzkoušel použití slatiny dr.Heidler (1820) k celkové
koupeli v dřevěné vaně. Nedlouho potom, o sezóně 1823, byly otevřeny tři kabiny
pro slatinné koupele a v dalších letech přibylo ještě pět kabin.
Využit byl i přírodní plyn. Začaly se aplikovat plynné koupele, k nimž byl plyn
odváděn z bažiny potrubím. V roce 1818 tu dělal pokusy jeden z hostů, dr.Struve
z Drážďan, dlouhá léta sám trápený chorobou dnou. Svedl plynné vývěry z bažiny
do jednoho vývodu, nad nímž se pak léčil a pocítil velké ulehčení.
To motivovalo klášter k postavení kruhového pavilónu Plynných lázní nedaleko
Mariina pramene v roce 1828. Tyto koupele v neviditelném plynu si nemocní hosté
velmi oblíbili a staly se tradiční nabídkou zdejší přírodní léčby.
Když byly postaveny Nové lázně (1827), prvnímu lázeňskému zařízení se začalo
říkat Staré lázně.
Staré lázně - Altbad - nechal přestavět opat Melchior Mahr v roce 1839. Vznikla
dlouhá přední fronta a celé první poschodí tvořily pokoje pro hosty. V přízemí
byly kabiny a již tehdy tu byl instalován moderní ohřívací aparát. Počet kabin s
podáváním koupelí v Mariině prameni stoupl na 47 kabin. Pro slatinné koupele
bylo vyčleněno 16 kabin. Dále tu byla oddělená koupelna pro obecní špitál a
chudé. Dalších 16 kabin sloužilo pro plynné koupele a parní lázně. Celkem tu
bylo 80 kabin.
Později, za opata Heinla bylo přistavěno u potoka Hamelika křídlo Starých lázní
a tak se opět zvýšil počet kabin i pokojů pro hosty. Staré lázně se stále
rozrůstaly a před jejich přestavbou v roce 1890 měly 82 kabin pro koupele v
minerální vodě Mariina pramene, dále 74 kabin pro slatinné koupele, 4 kabiny pro
plynné koupele a parní koupele se sprchou.
V roce 1882 byly postaveny při dvoře Starých lázní Slatinné lázně (Moorbad).
Stavební náklady byly 250 000 zlatých. Vznikla rozlehlá stavba v novorenezančním
stylu, zřejmě dílo stavitele Friedricha Zicklera. Měla 34 kabin pro slatinné
koupele v dřevěných vanách, parní kotelnu, parní prádelnu, očistné vodní lázně a
později i studenovodní zařízení. Parní stroj měl sílu 20 koňských sil a tzv.
zařízením Demprinyšským zajišťoval v budově ohřátí slatiny a vaření slatinné
směsi. Dva slatinné mlýny sloužily k mletí slatiny, která tak dostala drobnou
konsistenci, a k naplnění dřevěných van. Vany se vozily do jednotlivých kabin, v
nichž byla převlékárna , prostory pro slatinnou koupel a očistnou koupel. Kabiny
byly elegantně zařízeny a bezvadně upraveny. Personál pod kontrolou klášterního
lázeňského inspektora dbal na čistotu kabin (1890).
2. Tři podoby dnešních Nových lázní (do roku 1892)
Původní Nové lázně
Na samém konci svého opatského panování (1827), rozhodl tepelský opat Karel
Reitenberger posílit Staré lázně, které už kapacitou nedostačovaly, výstavbou
dalšího lázeňského zařízení. Vznikly Nové lázně.
V sezóně 1817 bylo v Mariánských Lázních pouhých 235 hostů, ale v roce 1825 již
815 hostů a někteří tu pobývali po celou sezónu. Očekával se růst počtu hostů.
V srpnu 1827 začaly přípravy stavby Nových lázní. Za místo byl vybrán pravý břeh
potoka Hamelika v blízkosti dvou železnatých kyselek. Podle starých rytin Nové
lázně začínaly v místě dnešní zahradní restaurace Casina, blízko pod Ambrožovým
pramenem.
V té době bylo lůno přírodních zdrojů , tj. Mariin pramen s léčivou vodou, s
léčivým plynem a slatinou, v sezóně plně využíváno a bylo potřebné nasadit další
minerální vody. V blízkosti pramenící železnaté prameny - Ambrožův a Karolinin -
byly vyvedeny potrubím do Nových lázní a sloužily k podávání tzv. "ocelových
koupelí" (Stahlbäder), nazývaných tak podle vyššího obsahu železa, projevujícího
se rezatým zbarvením koupelí. "Železo" nebo "ocel" - mělo představovat
mimořádnou "sílu" koupelí.
Nové lázně se stavěly přes zimu 1827/1828. Byly otevřeny v červenci 1828. K
ohřívání koupelové vody měly Nové lázně parní zařízení. V rohovém prostoru
vznikl společenský salón pro konání reunionů, bálů i koncertů. Prostřední část
budovy měla deset lázeňských kabin a jednu sprchu. Na dolním konci budovy byl
lázeňského mistra . Prvním lázeňským mistrem byl Basil Hacker (do roku 1839), po
něm ranhojič Johann Kockert.
Rytina "Nových lázní" podle Skalníkovy kresby (1830) ukazuje nevelkou budovu na
malé plošince na břehu potoka Hameliky (pod vrchem Hamelika s výrazným Karlovým
křížem), s osmi okny a dvěma vchody na rozích stavby. Půdorys stavby měl tvar
písmene "H".
Projektantem Nových lázní byl pravděpodobně zemský stavební inspektor z Prahy,
Jiří Fischer, který koncipoval v letech 1818-19 spolu s Václavem Skalníkem
zastavovací plán Mariánských Lázní a byl i projektantem pavilónu Křížového
pramen z roku 1818.
Druhá podoba Nových lázní
V době vybudování Nových lázní byl počet lázeňských hostů kolem 800. Koncem 30.
let 19. století byla však překročena hranice 1 500 hostů a opat Melchior Mahr
stál před nezbytností rozšířit obě klášterní lázeňská zařízení. V roce 1839 byly
přistaveny Staré lázně, v roce 1841 proběhla přístavba Nových lázní.
Prodloužením Nových lázní stoupl počet kabin z 10 na 14 a byla instalována nová
sprchová lázeň. Ohřívací aparáty byly vystěhovány z vlastní budovy a umístěny v
samostatném stavení. Byla to větší kotelna. Ve střední části se po přístavbě
objevilo 12 oken, okrajové rohové prostory byly rozšířeny a dostaly patro.
Východní okraj Nových lázní tvořil nyní prostorný kursál.
Kursál byl otevřen slavnostním bálem dne 29.června 1841 a výtěžek byl věnován
obecnímu špitálu, který kdysi stával mezi domy Hvězda a Wagner v Karlovarské
ulici. O osm dnů později tu slavili ruští hosté narozeniny svého cara, za
dalších osm dnů tu pořádal princ Heinrich LXXII. von Reuss taneční zábavu.
Tento kursál se stal zanedlouho památným dobročinným koncertem basového pěvce
Karla Strakatého, který se konal 8.srpna 1843. Před koncertem přišlo za
Strakatým několik hostů - lord Buckingham, tajný rada anglické královny
Viktorie, ruské kněžny Uzurovy a polský kníže Libieňski s prosbou, aby Strakatý
zazpíval něžnou píseň Kde domov můj. Kursál byl nabit a publiku se splnil
velkolepý zážitek, který odměnilo bouřlivými ovacemi.
Místo, kde tento kursál stával, se kryje s dnešním středním sálem Casina.
Na západním konci Nových lázní tvořilo první patro byt lázeňského mistra a
ranhojiče Johanna Kockerta. V přízemí pod ním byla otevřena roku 1842 čítárna s
novinami, která bývala předtím (1837-1841) v rozesílacím domě (dnes ředitelství
a.s.České lázně).
Stejně jako u předchozí stavby zůstávala výzdoba fasády skromná. Okenní osy
členily ploché pilastry a jednu střešní a lomenicovou římsu. V roce 1858 byla
přistavěna ke kursálu nízká stavba lázeňské hospody. Starý populární výčep v
Casinu měl tu předchůdce na přibližně stejném místě.
Růst Mariánských Lázní pokračoval. V roce 1844 poprvé překročila návštěvnost
hostů hranici 2 000 ! Obec Mariánské Lázně měla 74 domů.
Třetí podoba Nových lázní
V Nových lázních byla zavedena o sezóně 1867 nová metoda ohřívání vody v lázních
bezprostředním pouštěním páry do koupelové vody podle Dr.Karla Pfriema z
Kissingenu. Podle dosavadní tzv. Schwarzovy metody se pouštěla horká pára do
dvojitého dna vany současně s pouštěnou minerální vodou. Pfriemova metoda byla
novinkou, která si však vyžádala vysoké náklady a technické změny v budově i v
kotelně, kde byly nyní umístěny dva parní kotle. Bylo položeno měděné parní
potrubí. Opat Marian Heinl připravil všechny tyto novoty, ale jejich uvedení do
provozu se nedožil. Zemřel 2. května 1867.
A tak až za nového opata, Maxe Liebsche (opatem od 11.července 1867), došlo k
rozsáhlé přestavbě Nových lázní. Tak se vycházelo vstříc rostoucí poptávce po
"ocelových" lázních. Počet hostů se již blížil hranici 4 000.
Přestavbou se velikost Nových lázní zdvojnásobila. Místo dvou rohových staveb
měl nový komplex nyní tři stejné stavby - jednu střední a dvě rohové, a každá se
třemi vchody. Tyto tři stavby spojovala dvě rozlehlá křídla, v nichž se
nacházely kabiny. Na východním konci musel zmizet nedávno přistavený hostinec.
Nové lázně se nyní protáhly směrem dolů a počet lázeňských kabin a pokojů se
zdvojnásobil . Přestavbou bylo získáno místo pro moderní parní lázně, vybudované
tu v roce 1872.
Porovnání půdorysu Nových lázní z roku 1867 s dnešním je nesmírně zajímavé. Kde
stály předchozí Nové lázně ? Když se přicházelo odspoda, začínaly Nové lázně v
místě u dnešní střední vstupní stavby. Kolem běžící Ferdinandova (dnešní
Anglická) ulice byla posunuta doleji. Střední stavba Nových lázní stála roku
1867 v místech dnešního výtoku Lesního pramene. Kupodivu, nahoru ještě běželo
nepřerušeně horní křídlo Nových lázní , bez žádné uličky , až do místa dnešního
Casina. Dnešní hlavní sál Casina je nádherný starý kursál Nových lázní z roku
1867, který tehdy zakončoval komplex Nových lázní na východním směru.
Nový, nevysoká, ale impozantní budova z roku 1867 měla přední frontu 120 metrů
dlouhou.
Do Nových lázní byl v roce 1869 přiveden Ferdinandův pramen. Náklady byly vysoké
a nejdražší byl výtlačný parní stroj a speciální emailové potrubí z litého
železa. Bylo položeno mezi Ferdinandovým pramenem a Novými lázněmi v zemi v
délce 1700 metrů. Parní stroj tlačil minerální vodu vzhůru a překonával výškový
rozdíl 43 metrů.
Ferdinandův pramen sloužil v Nových lázních k podávání speciálních koupelí .
Vzhledem k přítomnosti železa v tomto prameni patřily zprvu i tyto koupele do
skupiny tehdy populárních "ocelových" koupelí a Nové lázně označovány jako
bezkonkurenční v podávání těchto koupelí. Starý průvodce Braumüller´s Bad-Bibliothek
vychvaloval také zdejší sprchové i parní lázně, ovšem s poznámkou, že parní
potrubí je dosti hlučné.
Sotva tedy bylo rozvedeno po budově měděné parní potrubí, stalo se
nedostačujícím, neboť přivedením Ferdinandova pramene se počet kabin
zdvojnásobil a tak se roku 1870 muselo znovu pokládat potrubí jiné dimenze. Také
parní kotelnu bylo nutno posílit, aby bylo dosaženo dostatečně vysokého tlaku.
Ferdinandův pramen byl vyveden v létě 1870 z Nových lázní také na kolonádu.
Hosté mohli popíjet Ferdinandův pramen přímo na promenádě, aniž by museli
putovat do Úšovic. V roce 1872 byl pak stržen pavilón Karolinina pramene a
postaven nový, který měl dvě křídla - jak ho známe dnes. Do západního křídla byl
zaveden Ferdinandův pramen (dnes tu vytéká Rudolfův pramen), Karolinin pramen
byl nově jímán a vyveden do středu kolonády.
Před přestavbou (1890) se uváděla kapacita Nových lázní 42 kabin pro koupele
"ocelové" (v Ambrožově a Karolinině prameni), a pro Ferdinandovy koupele (ve
Ferdinandově prameni), dále parní koupele pro pány a dámy se sprchami všeho
druhu. Východní stavbu Nových lázní tvořil velký kursál s kavárnou a restaurací.
Připomíná se, že je tu velmi dobré jídlo. Dnešní sál zažil tedy nespočet
koncertů a bálů generací po dobu 130 let (1867-1996).
3. Přestavba Nových lázní v letech
1892-1896
Čím rychleji se blížil konec 19. století, tím více přibývalo
hostů. Novou vlnu lázeňských hostů způsobilo především napojení Mariánských
Lázní na železniční síť (1872), která znamenala přímé spojení města s takovými
centry jako byla Vídeň, Praha, Plzeň a směrem na Cheb s německými městy.
Cestování do Mariánských Lázní se zjednodušilo.
Rozšířil se také okruh hostů. Ke šlechtě a k bohatým měšťanům a velkostatkářům
přibyla široká vrstva střední buržoasie. Mariánské Lázně v té době zažívají
závratnou konjunkturu návštěvnosti, která zůstává po sto letech nostalgickou
vzpomínkou.
Je třeba zajistit dostatek pokojů, restaurací a dalších služeb. Mezi ně patří i
dostatek koupelí v uhličitých vodách. Technicky bylo vyřešeno přivádění
minerálních vod do lázeňských zařízení potrubím, byly vybudovány rezervoáry
minerálních vod v okolí Nových lázní. Klášter jako majitel koupelových komplexů
Starých a Nových lázní znovu stojí před nutností rozšířit koupelové kapacity.
3.1. Potřeba další přestavby Nových lázní kol roku 1890
Kapacita koupelí v Nových lázní byla po přestavbě v roce 1867 se jevila
dostatečná, ale uplynula dvě desetiletí a klášter, který s velkými finančními
oběťmi investoval do přestavby Starých a Nových lázní, stál před potřebou nové
přestavby obou komplexů.
Zopakujme si růst počtu hostů. V roce 1828 (kdy byly otevřeny Nové lázně) zde
bylo 1 565 hostů, v roce 1841 (kdy proběhla první přestavba Nových lázní) již 3
044 hostů. V roce 1867 (druhá přestavba Nových lázní) přijelo 5 059 hostů. Před
zprovozněním železnice (1870) bylo v Mariánských Lázních 6 148 hostů, o deset
let později (1880) dvojnásobek - 12 856 hostů!! V roce 1890, před neodkladnou
přestavbou koupelových kapacit, navštívilo Mariánské Lázně celkem 15 242 hostů.
V roce 1899 byla překročena hranice 20 000 hostů v sezóně, v roce 1907 hranice
30 000 hostů. Cestovat do lázní se stalo módou zámožnější buržoasie.
Růst hostů vyvolal tedy nejen stavební horečku v městě, ale i adekvátní
rozšíření balneoterapeutických zařízení. Prvním krokem bylo vybudování
samostatného komplexu Slatinných lázní (Moorbad) v letech 1881 - 1882 při dvoře
Starých lázní. Jejich architektem byl pravděpodobně Friedrich Zickler.
Pak přišly na řadu Staré lázně. Na scéně se objevuje nová osobnost Mariánských
Lázní - architekt Josef Schaffer. Modernizace Starých lázní se stala nutností.
Proběhla v letech 1891 - 1892 a skončila úspěšně. Architekt a nový ředitel lázní
Josef Schaffer se osvědčil, ba proslavil. Ze Starých lázní stavebně nesourodých
udělal sladěný komplex v architektuře, v balneoterapii i v organizaci podávání
procedur. Ostranil četné přístavky, které vznikaly živelně, podle momentálních
potřeb, v jistém chaosu, ve stavební neuspořádanosti a nejednotnosti.
Schafferovo nové řešení vyhovovalo moderním balneologickým poznatkům a rychle
rostoucím nárokům hostů. Po dokončení přestavby dostaly Staré lázně nový název -
Centrální lázně.
Po Starých lázních přicházejí na řadu Nové lázně s kursálem. Vzhledem k tomu, že
ještě v roce 1892 tvořily jediný celek, je nutno vidět i přístup k jejich
přestavbě před sto lety také komplexně.
Podobně jako ve Starých lázní i v Nových lázních mnohé zastaralo, neboť
balneologie procházela výrazným technickým rozvojem. Zatímco u Starých lázní
proběhla modernizace jako generální rekonstrukce areálu, u Nových lázní bylo
rozhodnuto postavit stavební areál znovu a takovým způsobem, aby jak
architekturou tak lázeňskou léčbou na úrovni současné medicínské vědy byl
"ozdobou města".
Podobným tónem se psalo v místních novinách Marienbader Zeitung. V článku z 12.
května 1892 se nadšeně psalo, že vybudování nového velkolepého lázeňského
areálu, který by odpovídal počtu lázeňských hostů , je stále naléhavější nemluvě
o tom, že takový krok by otevřel cestu celkovému dalšímu rozvoji lázeňského
města. Později zveřejnily noviny Schafferovu koncepci stavby Nových lázní .
Již tehdy se psalo o záměru postavit pro Mariánské Lázně nový kursál. V roce
1893 - kdy už začaly stavební práce v Nových lázních - se vydává opat Alfréd
Clementso s lázeňským inspektorem Severinem Würfelem na cesty po německých a
rakouských lázních. Navštěvují Kissingen, Baden-Baden, Wiesbaden, Wildungen,
prohlížejí tamější technická zařízení a zajímají se o to, jak je lázeňská péče
organizována.
3.2. Obtížnost přestavby Nových lázní bez zastavení provozu
K tomu, pustit se do takového díla, nestačila přemíra entusiasmu ani finanční
prostředky. Výstavba musela být do nejmenších podrobnosti naplánována, protože
stavební činnost v době sezóny byla v městě zakázána, tj. musela se soustředit
na období mezi říjnem a květnem. Hosté v sezóně nesměli být obtěžováni hlukem,
prachem a nepohodlnostmi. Do zahájení sezóny muselo být vždy odstraněno lešení a
všechny stopy po stavební činnosti.
Nebylo možné ani uzavřít provoz kabin v Nových lázních. V letech přestavby,
muselo být v každé sezóně k dispozici tolik koupelových kabin, kolik jich bylo v
předchozím roce. Znamenalo to, že bylo možno zbourat pouze tolik kabin, kolik
mohlo být postaveno přes zimu a do sezóny otevřeno. To nesmírně komplikovalo
stavební práce na Nových lázních, vyžadovalo přesnou organizaci a vylučovalo
jakékoliv zpoždění prací. Doba stavby se takto protahovala na období čtyř zim
(1892 - 1896).
Tak dlouhá doba stavby zároveň potvrzovala, že přestavba svým charakterem nemá
obdoby v městě. Výstavba lázeňských domů v městě trvala vždy necelý rok. Stavba
se zahajovala po skončené sezóně a končila při zahájení nové sezóny, tj. stavělo
se od září do května. Nutno ovšem říci, že staré domy neměly žádné dnes
standardní vybavení - elektrické vedení, rozvody vody, kanalizaci a mnohé ani
komíny, protože byly v provozu jen o sezóně. Koncem 19. století však začaly
rychle růst nároky na vnitřní vybavení domů.
Další problémy přinášela mimořádně obtížná terénní situace. Stavělo se v
prostoru, kudy proudil potok Hamelika. Terén tu byl neustále mokrý. Bylo nutno
přemístit nebo odvézt velká množství zeminy, zajistit celý prostor proti
sesuvům. Bylo provedeno mnoho výkopů a vystavěny opěrné zdi ve svahu. Práce
ztěžovaly vody protékajícího potoka Hamelika, které se rozlévaly do základů.
Bylo proto nutno potok dočasně odvést mimo stavební prostor a základy
překlenout.
Původní budova Nových lázní stála na místě nové stavby. Bylo vyloučeno provést
demolici, zplanýrovat terén a vyhloubit základy, jak je to dnes běžné. Stará
budova stále ještě sloužila a mohla být proto odstraňována jen postupně, kousek
po kousku. Ferdinandova ulice musela být přeložena a upravena.
Všechny práce na úpravách terénu probíhaly v klimatické nepříznivém období od
října do dubna, a v některých letech byly zimy tuhé. V dubnu bylo třeba stavební
prostory vyklidit a upravit, aby ani vzhledem nerušily hlavní sezónu. Z takových
pohledů je čas výstavby ve čtyřech zimních obdobích krátký.
Jak už uvedeno, stavbu projektoval a práce organizoval architekt a ředitel
klášterních léčebných zařízení v Mariánských Lázních Josef Schaffer. Stavitelsky
řídil práci jeho zeť Johann König.
3.3. Čtyři stavební etapy
První etapa proběhla v zimě 1892-93 stavbou přízemí postranního východního
křídla, které bylo podle Schafferova plánu situováno do dvora původní lázeňské
budovy. Bylo vybudováno deset lázeňských kabin, používaných již v letní sezóně
1893. Zpráva městské rady konstatuje, že přestavba Nových lázní je rozvržena do
řady let.
Na podzim a v zimě 1893-94 začala druhá stavební etapa. Byly to práce terénní a
překládání potoka Hameliky. Došlo k vybudování ochranného valu na svahu Hameliky
a cesty na tomto valu (dnešní Dusíkova třída). Byla upravena i Ferdinandova
třída a postaven nový most přes potok. Pak se mohlo začít na zarovnané parcele s
výstavbou postranního západního křídla Nových lázní a západní přední části až ke
střední stavbě.
V těchto místech dosud nic nestálo a tak práce pokračovaly rychle. Nové lázně z
roku 1867 končily v místech kdesi u dnešní střední stavby. Nyní byly vybudovány
základy postranního západního křídla Nových lázní na tomto prázdném prostoru,
dále rohový vchod z Ferdinandovy ulice k parní lázni, šatny pro dámy a pány,
bazén pro dámy, sprchový sál, parní komory, dvorní budova, odpočívárny, nádherné
pánské parní lázně s dvěma bazény a další prostory. Vznikl suterén s parními
lázněmi, první a druhé patro, půda, věže a římsy. Začalo se i s kamenickými
pracemi a sochařskou výzdobou. Dále se betonovaly základy pod starou parní
kotelnou a provádělo se vyzdění. Stavební účet za toto období činil 85 294, 69
fl.
Třetí stavební etapa proběhla v zimě 1894-95. Byly demolovány staré parní lázně
a starý trakt Ferdinandových koupelí , strženy staré zdi, vykopány základy
střední vstupní stavby a tato impozantní střední stavba byla vystavěna až ke
střeše. Uvnitř bylo postaveno schodiště. Ostatní akce se soustředily na různé
ozdobné sochařské práce, sloupy, pilastry, kazetové stropy, lodžie v patrech,
velký balkón, a před budovou byly položeny chodníky. Byly dokonce už i umístěny
mramorové desky s nápisy "Neubad" a "1895" s optimismem, že ještě týž rok bude
stavba dokončena. Trvalo to však ještě jedno zimní období. Uváděný letopočet se
proto může vztahovat jen na střední stavbu, která vznikla roku 1895. Zápis z 13.
5. 1895 uvádí předání pánské parní lázně k používání lázeňskému publiku. Tato
stavební etapa byla vyúčtována částkou 74 449,69 fl.
Až ve čtvrté stavební etapě (1895 - 96) došlo ke stržení zbývající části starého
areálu - s výjimkou kursálu. Byla stržena východní přední fronta mezi střední
stavbou a kursálem a nová přední fronta byla na východě uzavřena výrazným
rohovým rizalitem s věží. Dočasně volný prostor mezi Novými lázněmi a kursálem
nebyl ani po roce 1900 zcela zaplněn a vznikla ulička mezi oběma stavbami.
Výstavba východní přední fronty navázala na příčné křídlo, postavené již v roce
1892. A toto bylo nyní opatřeno patrem a střechou, avšak bez zvoncové věže,
která by symetricky uzavírala areál. V této etapě činil účet 55 700,66 fl.
Lázeňský inspektor Severin Würfel požádal 26. května 1896 městskou radu o
udělení povolení k otevření provozu Nových lázní. Povolení bylo vystaveno
1.června 1896 stavebním úřadem Mariánské Lázně a tak skončila výstavba Nových
lázní.
K přestavbě kursálu dochází až později, v letech 1899 - 1900.
4. Nové lázně po přestavbě
Právě dokončený komplex Nových lázní měl přední frontu 112 metrů dlouhou, šířku
postranního křídla 58 metrů. Komplex dekorovala a dekoruje pět věží se zvoncovou
měděnou střechou, zakončenou lucernou a ozdobnou tyčí - šestá kupodivu na
východním zakončení chybí. Neobyčejně imponující byla vstupní střední stavba. Z
přední fronty symetricky vybíhají dvě křídla směrem k svahu vrchu Hameliky a tak
je ze tří stran uzavřen dvůr Nových lázní. Na čtvrté straně je jen zčásti
zástavba panské parní lázně a vedlejší budovy.
V době ukončení stavby byla uváděna rozloha nového areálu 5 887 m² , z toho
zastavěno 4 633 m².
V přední frontě vznikly čtyři věžové stavby, které se liší výškou - podobně jako
celá přední fronta - vlivem terénu svažujícího se od východu k západu. Proto je
východní přední fronta komplexu patrová, západní dvoupatrová. Východní přední
frontu uzavírá masivní dvoupatrová věž, na níž navazuje patrové východní křídlo
s fasádou do uličky mezi Casinem a Novými lázněmi, bez koncové věže ! Na západě
je přední fronta zakončena třípatrovou masivní věží s vchodem pro hosty a na
tuto věž navazuje západní křídlo Nových lázní s fasádou do býv. Ferdinandovy
(Anglické) ulice. Křídlo tu zakončuje na jihu masivní třípatrová věž. Celý areál
Nových lázní má tedy pět věží.
4.1. Symbolika na střední stavbě Nových lázní
Symbolika v exteriéru střední stavby je mimořádná. Střední stavba Nových lázní
má na vrcholu plovoucího Tritóna, syna boha moře Neptuna, který nese na vlnách
řeckou bohyni zdraví Hygieu. Alegorické sousoší je z litého zinku a symbolizuje
rozhodující úlohu vody při lázeňské léčbě. Andělé pod ním nesou mramorovou desku
s letopočtem 1895. Ve chvíli, kdy sem byla ukládána, panovalo přesvědčení, že
stavba bude v tomto roce dokončena. Nové lázně však byly plně otevřeny až v roce
1896. Dolní mramorová deska měla nápis Neubad; nyní je prázdná.
Pozoruhodná symbolika s alegorickými figurami se nalézá na balkóně prvního patra
mezi čtyřmi sloupy. Levá skupina symbolizuje nemocného, který hledá uzdravení u
léčící Hygiey, dcery boha lékařství Asklepia. Uprostřed jsou dvě postavy -
Důvěra (pravá) a Hojnost (levá) - které nesou erb majitele Nových lázní,
kláštera Teplá. Tento znak se třemi jeleními parohy ve zlatém poli převzal
klášter Teplá ve 12. století po svém zakladateli vladykovi Hroznatovi
...
Skupina vpravo symbolizuje hospodářský význam lázní. Je tu postava Merkura,
římského boha obchodu a dopravy, a postava půvabné Balney, personifikující
zdraví a krásu jako důsledek lázeňské léčby. Nesou znak, patřící bratrstvu
malířů a umělců (tři prázdné znaky uprostřed štítu). Na balkónových sloupech je
zcela vlevo znak s trojúhelníkem a kružítkem, vpravo s kladivem a kleštěmi.
Demonstrovaly řemesla, účastná na stavbě, pokud ovšem nešlo o zednářskou
symboliku.
(Die Giebelgruppe ist in Zinkguss ausgeführt. Sie stellt die griechische Göttin
der Gesundheit Hygieia dar. Diese wird von einem schwimmenden Triton getragen,
die beide das Element des Wassers bei der Kur versinnbildlichen. Das Giebelfeld
darunter zeigt zwei Engelsfiguren, die die Marmortafel mit der Jahreszahl 1895
tragen. Im Hauptgesims befand sich die Marmortafel mit der Aufschrift Neubad,
heute ein leeres Feld.
Zwischen den vier obenen Balkonsäulen gibt es drei symbolische Dekorationen. In
der Mitte tragen zwei Gestalten - Zuversicht und Segen - das Wappen des Stiftes
Tepl. Links davon befindet sich eine Gruppe. in welcher ein Heilung suchende
Kranker mit der heilspendenden Hygieia, die Tochter von Asklepius, in
Zusammenstellung gebracht wird. Rechts von der Mittelgruppe ist eine Alegorie
der wirtschaftlichen Bedeutung des Kurortes mit dem Merkur, dem altrömischen
Gott des Handels und Ökonomie, und mit reizender Balnea, welche die Gesundheit
und Schönheit als eine Folge der mannigfaltigen Heilwirkungen personifiziert.)
Střední stavbu tvoří vlastní jádro, po obou stranách lodžie jako spojovací prvek
a dvě postranní věže s menšími zvoncovými střechami. V prvním patře má střední
stavba předsunutý balkón, který slouží hostům k výhledu do lázeňského parku a
dole chrání příchozí před deštěm či sluncem. Z věží se rozbíhají na obě strany
dlouhá křídla přední fronty, každé má po deseti oknech, a na konci jsou
masivnější věže (horní dvoupatrová, dolní třípatrová). V prvním patře křídel
(resp. u dolního křídla v druhém patře) jsou okrouhlá okna s bohatě zdobenými suprafenestrami s kartušemi, které se opakují vždy po dvou. Dolní části oken
zdobí kuželkové balustrády a po stranách oken jsou sloupové rizality. O patro
níže ( horní křídlo - přízemí, dolní - 1.patro) jsou okna nižší, obdélníková a
jejich jednoduché suprafenestry se střídají po dvou - lomenicová a oblouková .
Patro je vyvedeno v jemné pásové bosáži tohoto patra.
Na fasádě horní přední fronty se objevil po druhé válce vývod Lesního pramene v
podobě žáby. Dnes má rádoby uměleckou podobu plastiky lesa se srnkou. Voda
Lesního pramene je sem vedena potrubím.
Schodištěm střední stavby vstupujeme do budovy Nových lázní. Nádherný široký
vstupní vestibul je dnes zdoben dvěma plastikami zdejšího akademického sochaře
Vítězslava Eibla, zvanými "Po koupeli". Znázorňují dívku s ručníkem a dívku se
zrcátkem. Z vestibulu na oba směry vybíhají prostorné chodby, v pozadí je
pokladna, a vedle ní po obou stranách jsou odpočívárny s nádhernou výzdobou.
Naproti nim jsou po obou stranách dvě královské kabiny (Fürstenbäder).
Královská kabina (západní) s pohledem na křížové klenutí a nástropní malbu.
Mezi
klenutím a kachličkovou dekorací stěny je obraz s ptáky.
4.2. Dvě královské kabiny
Patří k nejcennějším a nejkomfortnějším částem budovy. Teprve v červnu 1896 se
objevil popis královských kabin - důkaz toho, že vznikly jako poslední při
přestavbě. Východní sloužila ke koupelím ve Ferdinandově prameni, západní ke
koupelím v Ambrožově prameni. Obě královské kabiny zůstaly naštěstí v
originálním stavu, avšak větší část původního nábytku z ořechového dřeva, dodaná
truhlárnami z Kynšperku, byla nahrazena novorokokovým nábytkem. Přestože tu
zbyla jen původní sedací váha, ozdobný rám zrcadla a skříňka, vše bohatě
zdobené, jde o pozoruhodnosti, obdivované zvědavými hosty. Královské kabiny jsou
atraktivitami, jakými se nemohou chlubit žádné jiné lázně.
Obě kabiny projektoval do detailu Josef Schaffer, který navrhl i nábytek. Každá
z kabin je rozdělena do dvou prostorů. První je vstupní a sloužil jako
odpočívárna, ze které lze vystoupit dveřmi do lodžie. Na balkonku s pozdravným
nápisem "Salve" jsou bohaté dekorace. Skla dveří lodžií jsou zdobena
obdivuhodnými malbami ve skle v jasných barvách. Jde o původní dílo tyrolské
malířské dílny Geyling. Ze vstupního prostoru vcházíme do vlastní koupelové
části. V předu je převlékárna s váhou a skříňkou, volně oddělená schodem a
mramorovým sloupem od koupelové části, kde je vana, ohřívací parní kotlík z mědi
a mosazi, pohovka a původní, dnes již stoleté těleso parního topení. Dekoraci na
stěnách tvoří nádherné kachličky a v horní části obrazy.
Obě kabiny byly projektovány jako nejluxusnější kabiny s dekoracemi ze dřeva,
kamene a majoliky. Horní stěny byly původně překryty hedvábnými tapetami a
bohatě zlaceny, barvy tapet a koberců harmonovaly v neobyčejné eleganci.
Potřebnou teplotu zajišťovala dříve salónní kamna s parním topením. Přepych
vyvolávaly štukové stropy, elektrické hodiny a překrásná zrcadla. Z původní
výzdoby zůstaly štukové stropy, zrcadla a malby s romantickými výjevy a malby
skel dveří do lodžie. Dnes je východní kabina plně rekonstruována, kdežto
západní slouží k světloléčbě a připravuje se k rekonstrukci, kterou lze
odhadnout jako dosti nákladnou.
Výzdoba královských kabin je srovnatelná s nádherou interiéru v sousedním
římsko-katolickém kostele z roku 1848, a pokud odhlédneme od historické ceny
chrámového interiéru, pak ji jednoznačně překonává . Malířské práce v kabinách
jsou dílem Gottfrieda Seltenhorna z bavorského Mnichova, a byly dokončeny jeho
synem Herrmannem. Sochařské práce provedl Carl Wilfert z Chebu, mramorování F.
Viererbl z Chebu.
Jak se uvádělo: "Královské kabiny nejsou přístupné pouze váženým kavalírům se 32
rodovými předky, ale každému, který se nachází v tak šťastné situaci, že si může
dovolit zaplatit 5 zlatých za jednu koupel v této kabině. "
Třebaže jsou obě kabiny symetricky umístěny po stranách vchodu, nejsou totožné.
V interiéru kabin i prostorech Nových lázní nalézáme dekorační orientální
motivy. Jejich smyslem bylo vyvolat u hosta libý pocit a nevšední zážitek, že se
nachází ve světě plném luxusu a královské nádhery, v jedné z pohádek tisíce a
jedné noci.
4.3. Římská lázeň
s dvěma bazény s teplou a studenou vodou je centrem pánských parních lázní. Hala
má půdorys 20 krát 10 metrů a její vzhled určuje
21 toskánských sloupů ze
salcburského rudého mramoru, jejich kapitely a podstavce jsou z bílého
kararského mramoru. Voda sem přitékala silně pozlacenými lvími hlavami. Celý
prostor, od stropu až k podlaze bohatě zdobený, má účinné větrání a přírodní
osvětlení. Římská lázeň byla stavěna před sto lety podle vzoru římských lázní v
Budapešti a městských lázní ve Vídni. Na tento prostor navazují další prostory
parních lázní - tři parní komory se stoupající teplotou, velký sprchový sál, dva
prostory pro irsko-římské lázně, potní sál a nakonec odpočívárna.
Tato překrásná pohodlná, lze říci královská odpočívárna byla zdobená hedvábnými
rudými tapetami v staroitalském stylu, pohovkami s orientálními koberci a
polštáři. Celý prostor byl osvětlován přírodním světlem přes matová či zbarvená
skla. Antická klasická sloupová hala a moderní luxusní odpočívárna se vším
komfortem stály tu vedle sebe jako úmyslný kontrast architekta. Pobyt v tomto
salónu odpočinku měl být u lázeňského hosta vyvrcholením jeho pocitu úžasu v
tomto domě.
Přístup do pánských parních lázní byl dvěma vchody na rohu dn. Anglické a Reitenbergerovy ulice. Nad oběma vchody je stejná sochařská výzdoba s dvěma
andílky, kteří mají v ruce nádobky. Odtud se přicházelo chodbou do převlékárny,
která měla podobu trojlodní haly s oblouky a pompejskými freskami. V obou
postranních lodích bylo po 44 kabinách a střední lodí se přicházelo k oddělené
salónní parní lázni, kde byla převlékárna, lázeňská kabina s více sprchami, s
vanami pro poloviční lázně, a elegantní parní komora. Salonní lázeň sloužila
osobám, které nechtěly nebo nemohly z různých důvodů použít "veřejné" parní
lázně. Také tato salónní parní lázeň měla všechny přístroje a možnosti jako měly
"veřejné" parní lázně, ale cenově se samozřejmě dosti lišila od "veřejných".
Dámské parní lázně byly mnohem menší a převlékárna u nich měla jen 26 kabin.
Měly však stejné prostory jako pánské parní lázně a nadto tu bylo ještě
studenovodní oddělení, složené ze tří prostorů. Pro pány takové zařízení už
existovalo od roku 1890 v Slatinných lázních, proto bylo budováno nyní v Nových
lázní pro dámy a ke stejnému účelu
...
Pohled na Mariánské Lázně přes komplex kursálu a Nových lázní z doby první
republiky. Vysoký komín kotelny je dnes už zaniklou dominantou. Vlevo po straně
kursále jsou patrna původní trojokna starého kursálu, nyní zčásti zazděná.
5. K výstavbě společenského sálu (Casina)
Společenský sál CASINO - dříve se říkalo kursál - měl stejné
předchůdce jako Nové lázně. Jeho historie neoddělitelně souvisí s Novými
lázněmi.
Je pravda, že původní kursál Mariánských Lázní se nalézal na promenádě u
Křížového pramene. Nechal ho tu postavit opat Reitenberger v roce 1823 jako
promenádní sál pod uzavřením na zplanýrovaném půdorysu I 12 x 12 metrů. Tento
sál byl v roce 1827 propojen úzkou chodbou se sloupovou halou Křížového pramene
tak, aby hosté za deště nemuseli chodit přes promenádu k pití Křížového pramene.
Na místě promenádního sálu byla postavena v letech 1888-1889 novobaroková
litinová kolonáda.
Už v Nových lázních z let 1827 - 28 byl v horní části společenský salón. Při
přestavbě Nových lázní v roce 1841 byl rozšířen na velký konverzační sál, který
sloužil přes den pro různé společenské hry a zábavy, večer pak k pořádáni
koncertů a bálů. V roce 1842 byla otevřena v dolní Části Nových lázni čítárna se
třemi salóny, z nichž jeden sloužil kuřákům. Již tehdy byla spojena dvě
nejdůležitější lázeňská zařízení, koupelové lázně a společenské místnosti, do
jednoho komplexu.
Když došlo k přestavbě v roce 1867, byla Čítárna z dolní části vystěhována a na
jejím místě vznikly parní lázně. Kde bývala čítárna v letech 1868-1878, nevíme,
ale po postaveni radnice se do ni přestěhovala. Odtud přešla čítárna do nového
kursálu (dn.Casino) v roce 1900.
Už v roce 1893 psaly místní noviny, že se komplex Nových lázní v budoucnu
rozdělí ve dva samostatné areály - lázeňský a společenský. Obě budovy budou od
sebe odděleny malou uličkou. Ale přestavba komplexu Nových lázni skončila v roce
1896 a k další stavební činnosti nedocházelo. Kursál Z roku 1867 stál tu uzavřen
a stavební práce začaly až v roce 1899. Co způsobilo tuto stavební přestávku,
nelze zjistit, snad finanční důvody na straně kláštera.
Co se týká kursálu, tehdejší míněni městského vedení a kláštera se různilo.
Stavební úřad města v protokolu z 30. 6. 1899 v souvislosti se zahájením prací
na novém společenském domě uváděl, že by bylo radostnější, kdyby ctihodný
klášter rozhodl o výstavbě kursálu jinde a bez ohledu na starý již stojící sál.
Ale klášter stál před otázkou peněz ‚ proto uchoval kursál z roku 1867 a
přestavbu řešil obestavěním starého kursálu. Kritici uváděli, že nový
společenský sál bude ležet v dolíku, což se nehodí pro kulturní dominantu města.
Byly vlastně předloženy dva projekty. Prvý předložil architekt Friedrich Zickler
(1828-1899) a je uložen v Tepelském archivu ve Žluticích. Jeho projekt měl ve
středu hlavní sál, kolem něhož se kupily další prostory. Stavební lokalita
nebyla určena ani naznačena. Ze nešlo o přestavbu starého kursálu, bylo jisté,
protože Zicklerův projekt měl vstupy do kursálu ze čtyř stran. Byla otázka, kam
vlastně hodlal stavbu situovat. Snad na promenádu?
Druhý návrh byl Schafferův a vycházel z existence nádherného starého kursálu z
roku 1867. Počítal S dvěma postranními sály při otevření postranních zdi
hlavního sálu a s dalšími přístavky. Přichod do kursálu zasadil Josef Schaller z
ulice. Nakonec zvítězil tento druhý projekt SchalTera.
Přestavba začala v říjnu 1899 a stála 69.349,72 fl. Nebyla jednoduchá; vedle
různých vzniklých problémů bylo nejtíživější vedení nové kanalizace. Dne
7. června 1900 byla stavba připravena k otevření. Vznikla nová restaurace se
zahradní částí, jídelna, staroněmecká pivnice, na zbytku stavby se ještě pilně
pracovalo. Celý areál byl otevřen až uprostřed července 1900. Velký sál byl však
otevřen už 14. června 1900, kdy ještě probíhaly stavební práce ve vestibulu. Tak
potřebné bylo otevření lázeňského sálu pro město!
Dne 28.července 1900 předal klášter žádost o povoleni k provozu s oznámením, že
stavba je ukončena. Nádhera středního sálu Casina však nepochází z roku 1900,
ale z roku 1867. Zbytky původní stavby jsou dodnes patrné mimo jiné na vnějších
oknech východní zdi hlavního sálu, která byla jen přizděna, reliktem je balkónek
v bývalé kavárně v 1. patře, směřující do sálu aj.
V Schafferově koncepce Nových lázní měl kur resp. celý společenský komplex
důležité místo, třebaže vznikl časově až o několik let později. Historicky a
stavebně patři k Novým lázním, a stejný býval i vlastník - klášter Teplá.
Schaffer věděl, že umístění kursálu přímo v budově koupelového zařízení
symbolizovalo od počátku lázní důležité spojení společenských a medicínských
prvků lázeňské kůry Kulturní život lázni s bohatým společenským děním byl prostě
neodmyslitelným pomocníkem léčebného úsilí lázeňských lékařů. A přirozenou,
logickou Částí lázeňského pobytu.
Schaffer sice naprojektoval rozdělení jediné budovy na dva samostatné areály -
kulturní a léčebný, ale to neznamená, že se vzdal svého chápání společného
působení obou při lázeňské péči. Pro oba areály volil týž stavební sloh pozdní
italské novorenezance, v projektu ponechal kursál v těsné blízkosti, oddělený
desetimetrovou uličkou. Tomu rozuměli i ti, kteří rozhodli o Schafferově
projektu.
Tvůrcům staveb na konci 19. století tedy bylo jasno. Lázeňský cit nepostrádalo
ani vedení města či kláštera, které rozhodovalo. Jednota společenského a
léčebného prvku v lázeňské péči nebyla však v plné šíři respektována v některých
pozdějších etapách. Například zúžení lázeňské funkce jen na medicínské aspekty
bývalo typické pro lékařské ředitele 70. a 80. let 20. století. Předcházela mu
etapa opačného podcenění medicínských hledisek v lázeňské péči jako přežitku v
moderní medicíně V době krátce po druhé válce. Obojí prozrazovalo lázeňskou
neprofesionalitu.
Bohužel ani poslední etapa vývoje i péče není ušetřena výstřelků, kdy vedení
lázni zúžilo kritéria rozhodování na ekonomická a dovolilo proměnit společensky
dům v hernu kasina nebo v prodejnu lustrů. Tato rozhodnutí zařadí jednou
historie města mezi stejně úsměvné jako ranní rozcvičky s politickými
desetiminutovkami pacientů v zrcadlovém sále Casina v 50. letech.
V počátcích lázní měly společenské sály
nepochybně jako předlohu měšťanské dobové divadelní a koncertní s K tomu
poznamenejme, že lázeňské budovy, které by měly čistě společenské využíváni,
zůstávaly až do konce 19. století velice vzácné. Většina budov musela být
koncipována víceúčelově také z důvodů
rentability.
Například mariánskolázeňská radnice z let 1877-78 byla příkladem takového
měšťanského mnohaúčelového komplexu. Vedle kanceláře starosty a několika
odděleni městského úřadu byla v budově restaurace, poštovní úřade koncertní sál,
byt správce, ve sklepě vězeňské kobky, místnost s telegrafem aj. V budově,
stavěné jako mnohaúčelově, byly adekvátně koncipovány i vnitřní komunikace (síť
chodeb, schodiště, patrové prostory, vchody do místností). V posledních třiceti
letech sloužila budova téměř jednoúčelově a my jsme se divili, jak to bylo
možné, že tu bývalo tolik zařízení. Dnes jsme však svědky stejného obrazu jako v
minulosti, tj. desítek instituci V jediné budově - důkaz, že minulost
víceúčelového využíváni budovy byla normální.
A nyní k lázeňským komplexům. V Mariánských Lázních se stavěly lázeňské domy, u
nichž kromě ubytování a jídla se nabízelo použití stájí pro koně, remíz pro
kočáry, vlastní kavárny, mnohde byly i společenské salónky. Žádný hotel však
neměl zařízení pro koupání a pití minerálních vod.
Koncentrace koupelí a pití minerálních vod mělo přirozené důvody. Vody se pily u
vývěrů a zakládání koupelen pro uhličité koupele naráželo zprvu na obtíže
rozvodu těchto vod potrubím po lázeňské čtvrti. Šlo nejen o problém překonání
výškových rozdílů, ale bylo technologicky obtížné řešení výroby potrubí,
odolávajícího agresivním nlinerálním vodám. Významně bylo i to, že mono polním
vlastníkem zdejších léčivých vod byl klášter Teplá. Nechoval se však jako tvrdý
monopolní podnikatel. Lázně, které založil, považoval za své dílo, za svou
vizitku, a vlastní přírodní bohatství - minerální vody - nechal odborně jímat a
analyzovat, zastřešit výstavnými pitnými pavilóny se sloupy. Léčivé vody nabízel
bezplatně lázeňskému publiku k pitné léčbě.
Co se týká bezplatnosti pití léčivých vod, nutno vidět toto v souvislosti s
výběrem lázeňské taxy. Takto získané peníze sloužily mimo jiné k údržbě pramenů.
Bezplatné nebyly koupele v uhličité vodě. Klášter Teplá dal postavit a zůstal
vlastníkem koupelových zařízení - areálů Staré a Nové lázně. Sem dal přivézt
potrubím své minerální vody. Také ty- to lázeňské provozy, specializované na
koupele udržoval, vylepšoval a rozšiřoval Z příjmů a podle poptávky hostů.
Vzhledem k tomu, že lázně byly v provozu necelou polovinu roku, byla roční
rentabilita lázeňských domů a lázeňských provozů de facto poloviční. Nebudeme
tak kritičtí jako Jan Neruda, co se týká tehdejší drahoty v Mariánských Lázních
(popisoval je jako druhé nejdražší lázně v Evropě za Sv.Mořicem), neboť ji
vyvolávala vedle poptávky i krátkost sezóny, během níž bylo nutno získat
prostředky na další údržbu a výstavbu.
Byla však hledána i jiná řešení - maximální víceúčelovost lázeňských zařízení. V
Nových lázních byl umístěn nezbytný kursál. Dopoledne prý sloužil k různým
společenským setkáním, hrám a zábavám, večer k pořádání bálů a koncertů. V roce
1842 přibyla do Nových lázni lázeňská a čítárna, v roce 1858 restaurace s
vyhlášenou kuchyní. Rozšiřovala se nabídka léčby - kromě koupelí v Ambrožově a
Ferdinandově prameni se nabízely se sprchy, parní lázně aj. Rostl rozsah
pomocných provozů ( kotelna, dílny, transportní systém pro Ferdinandův pramen ke
koupelím, byt pro lázeňského správce). Víceúčelovost stavebního komplexu Nových
lázní byla velká už v polovině 19. století.
Rostoucí význam prvku společenského dění v lázních přivedl Schaffera na konci
19. století k návrh na přestavbu horního křídla Nových lázní v samostatné,
stavebně oddělené kulturní centrum. Jako společenské centrum lázeňských hostů
bylo nutné, aby kursál obsahoval dostatek prostorů pro různé účely, považované
tehdy za nezbytné - velký sál pro koncerty, taneční bály a vystoupení zpěváků,
oddělený dámský salón, hrací sál, salón pro kuřáky, čítárnu s denní obměnou
novin a časopisů, vestibuly, šatny, toalety. K dispozici byla i restaurace,
kavárna, kuchyně.
Toto společenské centrum bylo nutno situovat tak, aby
1. bylo hodno označení mariánskolázeňské společenské centrum (nebylo v něm možno
opomenout ničeho z prvků právě uváděných jako nezbytné)
2. zůstalo v centrální lokalitě (také původní promenádní sál z roku 1823 měl
centrální polohu - stál až do roku 1887 na místě dnešní kolonády)
3. tvořilo stavebně nepřehlédnutelný bod (což nebylo bez problémů v centru
lázní, kde už dominovala řada staveb jako katolický kostel, kolonáda Karolinina
pramene, novobaroková kolonáda, sloupová hala Křížového pramene a právě
dokončené přestavby Nových a Centrálních lázní, nevyjímaje moderní budovu
Slatinných lázní).
Co se týká bodu 1., byl by splněn na výbornou, pokud by nesouvisel zčásti s
následujícím bodem 2. K tomuto bodu 2. se totiž vznášela kritika z řad občanů,
že není na exponovaném místě. Pokud přicházejí hosté od katolického kostela a od
promenády, vynořuje se váhavě, jakoby zasunut v nížině pod kopcem Hamelika.
Ozývaly se hlasy současníků, že nechtějí mít kursál v “díře“.
Přicházíme-li však od parku či z dolní části města, nelze pochybovat o
dominujícím až sugestivním postavení obou budov - kursálu i Nových lázni. Tento
pohled není sice dnes v důsledku vysoké ho vzrůstu stromů tak působivý jako
dříve, ale zcela zapadá do scenérie parku i lázní. Společenský sál se nedá
přehlédnout pro svou stavební masivnost, třebaže se zdá, že spíše přiléhá či
dokonce patří k Novým lázním, vyvedeným ve stejném stylu pozdní italské
novorenezance.
Je pravda, že o centrálním postavení kursálu nemůže být ani řeči. Nutno však
vycházet z dané situace, že stanoviště kursálu nemohlo být libovolně zvoleno:
jednak v celém centru nebylo volné místo - centrum bylo už značně zastavěno,
jednak tu už stál nádherný původní koncertní sál, který by byla věčná škoda
zbourat: Projekt počítal s jeho využitím. Díky tomu, že zvítězil Schafferův
projekt kursálu, můžeme se dnes obdivovat nádhernému společenskému sálu z roku
1867.
6. Architektura Nových lázní
6.1.Vztah k specifické lázeňské architektuře
V roce 1893 podnikli tepelský opat Alfréd Clementso s lázeňským inspektorem
Severinem Würfelem cestu po velkých německých a rakouských lázních, aby blíže
poznali nové moderní prvky v lázních ve stavební i léčebné oblasti a mohli je
uplatnit při přestavbě Nových lázní a kursálu.
Alfréd Ambros CLEMENTSO se narodil 28.10.1831 v Chebu, vstoupil do kláštera
Teplá a v roce 1886 se stal lázeňským inspektorem v Mariánských Lázních. Po
smrti opata Bayerla (+ 4.8.1887) byl zvolen opatem 14.9.1887 a zemřel v 68
letech (+ 19.7.1900) . S jeho jménem se pojí největší klášterní investice v
Mariánských Lázních - především výstavba dnešní novobarokové kolonády, komplexní
rekonstrukce Starých lázní (s přejmenováním na Centrální lázně) a výstavba
Nových lázní. Za zásluhy o Mariánské Lázně byl jmenován čestným občanem a po něm
pojmenována Chebská třída jako Clementsostrasse právě v roce dostavění Nových
lázní - 1896. Jméno nesla ulice až do roku 1919, kdy došlo k roztržce nové ČSR s
klášterem. Od roku 1920 nese jméno Chebská (Egerer Strasse). Dnešní muchomůrková
vyhlídka nad Esplanadem vznikla za jeho života jako "Clementso Sitz" -
Clementsova vyhlídka a pod tímto názvem ji uvádíme dodnes.
Kupodivu také lázeňský inspektor Severin WÜRFEL měl v městě také ulici jako
osobnost, která se zasloužila o Mariánské Lázně. Byla to dnešní Tyršova ulice.
Severin Würfel se narodil 2.2.1832 v Lisové u Stříbra, vstoupil do řádu
premonstrátského v Teplé a jako profesor učil v Plzni na gymnáziu v letech
1858-1874. Opat Clementso ho jmenoval po zvolení opatem v roce 1887 lázeňským
inspektorem, což byla funkce, ve které byl do doby zvolení opatem. Byla to tehdy
funkce představitele kláštera v Mariánských Lázních a uvádí se, že to byla
významnější funkce než starosta města. Inspektorem byl do roku 1912, tj. do
svých 80 let. Při tomto jubileu dostal čestné občanství Mariánských Lázní.
Památný Severinův smrk stával na dnešním symbolickém hřbitově vedle
Reitenbergerova smrku. Zemřel 26. 12. 1915.
Lázeňství na konci 19.století se vzdalovalo tradičnímu stylu lázeňské léčby.
Kdysi v lázních převládala pitná léčba, stavěly se pitné pavilóny, ale až do
poloviny 19. století bylo postaveno jen velmi málo koupelových zařízení v
lázních. Dlouho trvaly rozpaky, jak dál v rozvoji těchto zařízení. Nakonec se
začalo s velkorysou výstavbou komplexů, sloužících koupelové léčbě. V
Mariánských Lázních byla koupelová léčba soustředěna do areálů Starých a Nových
lázní. Porovnáme-li budovy Starých a Nových lázní v první třetině 19. století a
tytéž komplexy po Schafferových přestavbách, je rozdíl obrovský. Naproti tomu
pitné pavilóny Lesního (1869), úšovického Ferdinandova pramene (1826 -27),
Karolinina pramene (1819) slouží v málo pozměněném stavu dodnes bez výrazných,
především stavebních změn.
Balneologie se v 19. století postupně formovala jako významný obor lékařské vědy
a ovlivňovala, ba diktovala technický a technologický rozvoj v lázních. Úzce
navazovala na změny v jiných medicínských oborech a hledala jejich aplikace i
pro lázeňství. Lázeňská města přebírala každé zlepšení ve veřejné hygieně. Lázně
jako místa velkého soustředění nemocných vyžadovaly úzkostlivě vysokou kvalitu
komunální hygieny. První veřejná koupelová zařízení moderního typu vznikla v
Anglii a dala start nové stavební linii pro lázně a lázeňská místa.
Ze stavebních prvků lázeňských zařízení je to především půdorys typu "H". Takový
typ je už patrný na původních Nových lázních z roku 1827, jakož i na jejich
přestavbách z let 1841 a 1867. Přes rozdílnost půdorysů a fasád probleskuje toto
schéma i v poslední přestavbě v letech 1892-1896, kdy bylo takto využito
spojovacích křídel a traktů mezi věžovými stavbami
Jiným charakteristickým prvkem se stává velké členění fasády. Střed stavby byl
projektován jako rizalit nebo jako střední pavilon či jako střední stavba, z níž
do obou stran vybíhají křídla. Ta končila nárožními rizality nebo nárožními
pavilóny. Každý prvek se dále členil - fakticky nebo stavebním naznačením -
rizality a pod.
Takové schéma mívaly barokní zámecké stavby a není to náhodné. Vídeňský
měštanský palác 19. století měl stejné schéma, neboť ho stavělo bohaté
měšťanstvo, které chtělo napodobit feudální aristokracii.
Příchozí do takového domu měl být překvapen, ba ohromen nádherou, monumentalitou
a pohodlností v interiéru. Měl se cítit jako v knížecí rezidenci. Takový byl
například Friedrichbad v Baden-Badenu (1877), městské lázeňské zařízení v
Norimberku (1880), ale i Císařské lázně v Karlových Varech. Friedrichbad byl
považován do konce 19. století za nejmodernější německý lázeňský dům.
Fasáda těchto staveb se samozřejmě lišila od Nových lázní, ale náročnost nového
panstva byla takto formulována, a musela být respektována i v Mariánských
Lázních. Proto i zde musela být fasáda palácového typu piano nobile a zřetelné
zvýraznění středního článku, jak vidíme v Mariánských Lázních. Ačkoliv by mohl
přemítavý host uvažovat o tom, proč byly uplatněny právě ty nebo ony prvky na
bohaté fasádě, nebo proč usiloval architekt o tak atakující dojem, nebylo
pochyb, že před ním nestojí funkční lázeňský dům, jaké se stavěly v počátcích
19. století, ale monumentální lázeňský palác.
Piano nobile bývalo šlechtické, vznešené patro v barokním zámku. Mívalo
reprezentační sál a celé patro bylo vyšší a s bohatou dekorací. Ze sálu se
vycházelo na balkón a ozdobným schodištěm do zámeckého parku.
6.2. Schafferovy vzory a předlohy pro Nové lázně
Je obtížné nalézt přesnou předlohu k projektu Nových lázní. Nalézáme podoby a
analogie, ale žádný přesný vzor.
Takové podoby vidíme například v tříkřídelním typu barokních zámků, jejichž
rohové uzávěry tvořívaly pavilóny. Hlavní fasáda Nových lázní je dlouhá a
obrácená do ulice. Souvisí to s monumentální střední stavbou, ještě zvýrazněnou
dvěma věžemi. Do stran se rozbíhají dlouhé nižší trakty, které mají uzávěry -
masivní věžové stavby. Fasáda Nových lázní v Mariánských Lázních se podobá
obvyklé zahradní fasádě barokního zámku a v Mariánských Lázních je o to více
oprávněná, že se před ní rozkládá lázeňský park. Avšak prostor dvora nemá žádnou
podobnost s barokním konceptem. Za prvé dvůr není vůbec přístupný z budovy a za
druhé je z větší části zastavěn.
Nové lázně asociují zámeckou palácovou stavbu. Jasností koncepce připomínají
renezanční podoby zámků, například zámku Aschaffenburg.
Například již uváděné městské lázně v Norimberku (1880) měly stejné řešení
střední části jako vidíme u Nových lázní v Mariánských Lázních, tedy střední
stavbu s dvěma věžemi. Schaffer zřejmě dobře znal uváděné stavby, stejně jako
podobné dílo Georga Osthoffa a jeho novodobé městské lázně v Lipsku (1887).
Dvojvěžové řešení středního traktu bývalo ovšem častější ve Francii. Takové bylo
například městské kasino Hyéres, jehož stavitelem byl Girettes (1874) nebo
kasino v Monte Carlo od Charlese Garniera (1878/79), kasino v Tréportu od Fiouze
(1896-97). V Německu to byl například Reichenhalt od Heilmanna & Littmanna
(1898-1900) a Neuenahr od O.Schulze (1903-1905).
Císařské lázně v Karlových Varech od Fellnera a Helmera zasluhují připomenutí
také proto, že i konkurenční západočeské lázně znají stejná díla. Srovnání je
však těžké. Císařské lázně byly postaveny již v novobarokním stylu, třebaže mají
i novorenezanční prvky. Ty bývaly pravidlem u veřejných budov druhé poloviny 19.
století. Zajímavý je napříč ležící přední trakt karlovarské stavby, kterou je
možno srovnávat ve své masivnosti a v celkovém výrazu spíše s mariánskolázeňským
kursálem. Císařské lázně jsou už i podle názvu naprosto srozumitelně lázeňským
palácem.
V Karlových Varech však narazíme na stavbu, podobnou Novým lázním. Je to
lázeňský dům z let 1864-1867, sloužící balneoterapii. Připomíná fasádou schéma
Nových lázní.
Avšak tříkřídelní uspořádání, jaké převzaly Nové lázně od barokních zámků, se v
uváděných zařízeních nevyskytuje, ačkoliv tato zařízení byla předobrazem pro
podobné stavby.
Ať přirovnáváme Nové lázně k různým pravděpodobným vzorům a předlohám -
Schafferovi se podařilo touto budovou vnést do Mariánských Lázní něco zcela
jedinečného a mimořádného. Jeho Nové lázně se prostě vymykají z obecného rámce
tehdejšího stavebnictví.
A přitom nejsou jediným jeho pomníkem v Mariánských Lázních.
Základní koncepce Nových lázní byla založena na monumentalitě střední stavby a
jejím nenásilném spojení v přední frontě křídly s rohovými věžemi. To nás zavádí
až k architektu Palladiu. Také on použil takové schéma například pro most Rialto
v Benátkách (1560) nebo pro Villu Barbaro v Masseru (1557-1558). Jménem Palladia
nazval Schaffer svůj palácový dům v dnešní Ibsenově ulici.
Ani na slavné vídeňské třídě Ringstrasse, po níž se Schaffer mnohokrát procházel
a žasl nad architekturou, marně hledáme jednoznačný vzor, použitý pro Nové
lázně. Je však nepochybné, že třída Ringstrasse ovlivnila projekt Nových lázní v
některých prvcích. Jsou to především prvky komplexu Heinrichhof, postaveného ve
Vídni proti opeře a dnes už neexistujícího. Stavěl ho Schafferův profesor
Theodor Hansen (1861-1862) jako revoluční obrat ve stavbě činžovních domů .
Hansen se rozhodl - podle objednávky bohatého měšťanstva - udělat z činžovních
domů obytné paláce a na šesti stavebních parcelách postavil jednotný blok domů.
Ten se stal prototypem ve velkém. Podobnost vnitřní komunikační sítě v
Heinrichhofu s komunikací v Nových lázních je patrná.
Ještě patrnější je u Nových lázní vliv činžovního komplexu Schottering, který
postavil Theodor Hansen (1870) jako pokračování svých stavebních představ podle
komplexu Heinrichshof. Zvláště u střední stavby Schotteringu jsou věžové
rizality a jejich koruna podobny Novým lázním. Je známo, že Theodor Hansen
předkládal své návrhy a projekty žákům, a mezi něž patřil i Schaffer, který si
je dobře zapamatoval.
Intence tehdejších staveb vycházela z nové situace - stavět místo činžáků obytné
paláce jako reprezentační domy. Objednavatelé těchto staveb - vídeňská bankovní,
průmyslová a obchodní velkoburžoasie - hodlali demonstrovat nabyté bohatství a
svou nemalou moc monumentálními paláci s luxusním vybavením . Podle vzoru
feudální aristokracie toužili po mohutných stavebních areálech, které by svým
exteriérem a interiérem nenechávaly nikoho na pochybách o společenském postavení
majitelů.
U Nových lázní šlo o stejnou intenci. Lázeňští hosté Mariánských Lázní pocházeli
ze stejné vrstvy. Samozřejmě že to nebyli jediní hosté, neboť přijížděli i
urození, baroni, hrabata, rytíři, vévodové, knížata, boháči různé provenience z
různých evropských států i různé konfese, tj. přijíždělo i mnoho židovských
hostů. Bylo nutno, aby Nové lázně už při vstupu do nich vyvolávaly dojem, že
vcházíme do lázeňského zámku, v němž každý host bude prožívat iluzi, že v těchto
místech vstupuje do jedné linie s urozenými. Vzhled interiéru i chování
obsluhujícího personálu mělo potvrzovat lázeňské heslo: "Zákazník je král."
Na vídeňské Ringsrasse lze nalézt ještě jiné předlohy pro Nové lázně, především
na fasádách. Přírodovědné historické muzeum ukazuje na střední stavbě obdobné
rizalitové zobrazení a nárožní rizality předstupují poněkud výrazněji před
stavbu.
Proporce nárožních věží Nových lázní mají jistou podobnost s Vídní. V nejvyšším
patře bývá po třech oknech jako v Mariánských Lázních, zde jen uloženo do
novorenezanční formy. Střední stavba Nových lázní je pozoruhodná spojením
středního jádra stavby s věžovými rizality lodžiemi. To ovšem není stejné jako u
vídeňských vzorů.
Nelze přehlédnout ani podobu střední stavby Nových lázní s chrámovou fasádou.
Obtížné hledání kmotra pokračuje. Některými prvky připomínají Nové lázně
vídeňský kostel Karlskirche z let 1716-1739. Proč vybral Schaffer tento vzor ?
Nebyla tu souvislost s premonstrátským majitelem? Je-li tomu tak, potom lze
porozumět i použití dalších prvků z chrámových staveb.
Neboť existuje tradice zakotvená již v renezanci, totiž přenášení některých
prvků nebo celé koncepce chrámových staveb na stavby civilní, komunální.
Pro Schaffera zůstávalo prioritou dodržení plné účelovosti Nových lázní, plné
využití všech prostorů, maximum lázeňských kabin a jejich optimální funkčnost.
Nové lázně tvořilo mnoho oddělení různého účelu, vzájemně propojených systémy
potrubí i komunikačních cest. Budova byla denně navštěvována množstvím lidí.
Chodby a schodiště musely mít rozumný rozsah a nevtíravý systém včetně výtahů.
Takovou mnohaúčelovost neměla žádná z budov na slavné Ringstrasse ve Vídni.
Proto logicky nemohla Schafferovi posloužit jako jediný vzor pro Nové lázně.
Pokud hovoříme o komunikacích, celková koncepce Nových lázní, alespoň co se týká
půdorysu, rozlehlosti a vnitřního systému komunikací (chodby, schodiště, kabiny,
výtah), připomíná spíše tehdejší stavby vojenských kasáren, vyžadujících
podobnou vnitřní komunikaci. A tak jedinou stavbou, kterou nám připomínají Nové
lázně, mohou být vídeňské Rudolfovy kasárna (1865-1869), ne však stavebním
stylem ani vnitřní dekorací, ale bludištěm komunikací. Obě stavby vlastně
využily jako předlohy feudálních zámků.
Vzorem nemohly být Schafferovi ani tehdejší nemocnice, v nichž tehdy dosud
převládaly velké nemocniční sály.
Schafferův přístup k přestavbě Nových lázní jako velmi rozlehlého stavebního
komplexu vyžadoval zhodnocení a výběr více vzorů a předloh, také proto, aby
"přetrumfnul" v architektuře sousední konkurenční lázeňská místa. Schaffer proto
nemohl ani kopírovat již stojící lázeňské stavby jiných lázní, třebaže tu šlo o
stejný účel. Naopak. Očekávalo se od něho, že přijde s novým neotřepaným řešením
a že bude úspěšný. Byl rodákem z Mariánských Lázní, s úspěchem vystudoval ve
Vídni, působil tam řadu let, měl při ruce úspěšného a zkušeného stavitele, svého
zetě Johanna Königa. Byl si vědom tíhy odpovědnosti vůči opatovi, klášteru a
samému městu ?
Nutno proto vidět Schaffera na místě architekta Nových lázní jako osamělého
tvůrce, který se sotva mohl s někým profesně do detailů radit. Musel využít
znalostí ze svých studií, zkušeností vídeňské praxe a z cest po Itálii. V
životopise uvidíme, že pro tento úkol měl tu pravou povahu. Jeho osamělost -
profesně vnější i povahou vnitřní - se promítala do jeho velké odpovědnosti za
úspěšnou dokončení úkolu, který dostal od kláštera, i do statečnosti, s níž se
pustil do vlastního řešení, vědom si toho, že je omezen v možnostech kopírovat
existující zdařilé stavby své doby.
Uváděné podobnosti a vzory jsou jen okrajové. Celkový vnější vzhled a vnitřní
strukturu Nových lázní bychom marně hledali ve Vídni na třídě Ringstrasse či
jinde v Evropě.
Naproti tomu najdeme předlohy pro mnohé dekorační detaily a prvky v Nových
lázních na bývalé třídě Ringstrasse, především ve vnitřním vybavení. Jde o
orientální vzory kachlů, perské koberce, bohaté obložení podlah, orientální
polštáře na divanech. To vše mělo hosta zavádět do vzpomínek na říši pohádek
tisíce a jedné noci. Používání orientálních prvků mělo v lázeňství bohatou
tradici. K tomu se připojovaly další dekorace, například krajinné obrázky v
obloukových polích královské kabiny, které měly u hosta vyvolat pocit, že sedí v
přepychovém zahradním pavilónu, neboť idealizovaná příroda doplňovala perfektní
iluzi orientální nádhery.
Orientální maurská architektura se v lázních používala častěji. Například v
Mariánských Lázních byl v tomto stylu stavěn katolický kostel i židovská
synagóga. U katolického kostela, zasvěceného Panně Marii, měla tato architektura
nadto připomínat skutečnost, že mariánský kult měl svou kolébku v Předním
Orientě.
Dekorační orientální motivy byly v lázních časté a koupajícímu se hostu měly dát
plné uvolnění a odpoutání se od denních starostí. Takové prostředí mu nabízelo,
aby se nechal na chvíli unášet báječným pocitem přítomnosti světa snů, světa
plného královské nádhery a luxusu. Tyto intence se Schafferovy plně podařily v
projektech dvou královských kabin. Zde realizoval své malé umělecké dílo ve
velké dimenzi. Umístění královských kabin při vchodu ve střední stavbě
zdůraznilo jeho úmysl vytvořit těmito kabinami něco jedinečného.
Hledání vzoru se týká i římské lázně Nových lázní. Vzorem pro sloupovou halu
pánské parní lázně bylo starořímské atrium. Častý název tohoto zařízení -
"římská lázeň" - měl také předlohu ve Vídni. Nebyla sice na třídě Ringstrasse,
ale byla ve své době senzací veřejných městských lázní ve Vídni. Byla postavena
podle vzoru podobné lázně v Budapešti, jako nejhezčí, nejluxusnější a největší
lázeňské zařízení ve Vídni.
Její plánované dohotovení pro světovou výstavu ve Vídni v roce 1873 se sice
opozdilo a výstavu neobohatilo, ale římské lázně přesto zaujaly architekty jako
nový stavební prvek pro veřejné budovy . Prvek dosud neznámé krásy, luxusu a
pohodlí.
Když přišel Schaffer jako student do Vídně , musel také vidět tehdy populární
římskou lázeň. Není proto divu, že sloupová hala vídeňské lázně a hala v Nových
lázních jsou si podobné. Oba bazény jsou i stejně velké a přetnuté sprchovým
sálem. Liší se v dekoracích nad arkádami ležící římsy. Arkádové oblouky obsahují
uprostřed klínový klenák a různé ornamenty, nejen pouhé kartuše a vavřínové
věnce jako ve Vídni. Naopak obruby mají bohatší dekoraci ve Vídni.
Obě haly podobně jako v starořímském atriu jsou osvětleny přírodním světlem. V
Mariánských Lázních přichází přírodní světlo shora, ve Vídni jen
zprostředkovaně. Malířské dekorace polí v klenutí sloupové haly Nových lázní
jsou podobné groteskním malbám, jaké měla vídeňská Akademie výtvarných umění,
nebo sklem překrytý vnitřní dvůr Rakouského muzea umění a průmyslu či vídeňská
opera..
|
Postranní (východní) křídlo Nových lázní
Fotografie zachycuje postranní
východní křídlo, kterému chybí do symetrie Nových lázní nárožní věž (v pozadí je
bývalá tržnice).
Přízemí charakterizuje bosované zdivo a okna, které zvýrazňují dva postranní
pilastry. Nad okny se střídají monumentální lomenicové o obloukové římsy. Chybí
významnější dekorace. Vjezd do dvora vzadu má obloukový portál s hvězdicovou
bosáží. Za vjezdem je pouze jedno okno, neboť kol roku 1952 byla k Novým lázním
přistavena, málo citelně, přízemní spojovací chodba, vedoucí z tehdejšího
Rehabilitačního ústavu (Nových lázní) do společenského domu (Casina), pro
přechody pacientů na jídlo, na rozcvičky a desetiminutovky. Je tu však
patrný pokus o sladění stavby chodby s původní budovou obdobnou bosáží.
První patro východního křídla Nových lázní má
bohatší fasádu. Okrouhlá okna mají rozvinutou dekoraci suprafenestry.
Střídají se ve dvojicích okna s výzdobou festony, uprostřed s kartušemi a
nahoře s dvěma dráčky, a okna, kde dominuje prázdná mramorová tabulka, a
stranách jsou dva rohy hojnosti. Na oblouku je výrazný klenák. Pod okny
tvoří jsou balustrády ze šesti kuželek. Mezi okny je po dvou pilastrech
iónského typu. Jevově drží římsu. Úzký prostor mezi pilastry je cihlový.
Patro odděluje od přízemí mohutná oplechovaná římsa.
|
7. Josef Schaffer
Narodil se 21. 5. 1862 v Mariánských Lázních v domě Bílá labuť (Chopin). Jeho
otec Johann Baptist Schaffer (1826-1899) pocházel z Bečova a byl úspěšný kupec.
Byl silný, robustní a v rodině dominantní. Matka Elisabeth, rozená Sommerová
(1835-1865), pocházela z Teplé a byla dcerou aktuáře vrchního úřadu a
klášterního knihovníka v Teplé. Byla to vzdělaná a hluboce oduševnělá žena. Oba
rodiče vedli společně obchod s potravinami v Plané, ale bydleli v Mariánských
Lázních, v domě Bílá labuť (Chopin). O sezóně prý hrával otec v lázeňské kapele.
Když byly Josefovi tři roky, zemřela mu matka. Bylo jí 30 let. Malý Josef zůstal
s otcem sám. Na svou matku Josef Schaffer nikdy nezapomněl, třebaže ji pamatoval
jen z nejranějších vzpomínek. Zůstala mu krásným obrazem, k němuž se stále
vracel. Po mnoha letech dostal od příbuzných její dopisy, které potvrzují její
duševní obraz.
Malý Josef sice vyrůstal v rodině, neboť otec se znovu oženil, ale bez mateřské
lásky a v samotě, třebaže ke svém nevlastnímu bratrovi i k druhé matce měl dobrý
vztah. Od mládí byl uzavřený do sebe a předčasně se vyvíjel v hloubavého,
přemítavého chlapce.
Byl také ministrantem a byl znám jako pozorný pozorovatel, zaměřený hlavně na
přírodu, umění a na hudbu. Hrával velmi dobře na klavír. Jako nadšený hudebník
byl obdivovatelem Abntona Brucknera a napsal o něm dokonce objemnou studii.
Povahově zůstal introvertem, samotářskou duší, od útlého mládí až do smrti.
V letech 1868-1878 chodil do staré mariánskolázeňské školy (dnes ZUŠ - čp.87),
pak studoval na reálném gymnasiu v Plzni. Odtud odešel na stavební studia do
Vídně. Dříve než vstoupil do Akademie výtvarných umění, absolvoval ještě
strojní, stavební - řemeslnickou školu, jak je patrné z přijímacího protokolu na
této Akademii. Šlo asi o řemeslnickou školu v Plzni, jak se domnívá jeho vnuk
dr. Kraus.
V říjnu 1879 byl zapsán na Akademii a studoval u profesora Theofila von Hansena
až do letního semestru 1882. Bylo to šest semestrů a ve Vídni několikrát změnil
bydliště. Školné platil přesně a řádně. V závěrečném protokolu se uvádělo:
"Josef Schaffer se prokazoval největší horlivostí a vědeckým úsilím, během
studia navrhl několik projektů a také části vnitřních dekorací, a komponoval
vybavení, takže svá studia dokončil, také díky svému mimořádnému nadání, s velmi
příznivými úspěchy. Hodnocení: výborně. " Zdá se, že ještě za studia získal
různé prémie a ceny. Mezi nimi byla roku 1882 stříbrná prémiová medaile.
Z vídeňského studia se zachoval čtyři Schafferovy skicář (1880-1882), které
prozrazují Schaffera jako přesného kreslíře a pilného pozorovatele, rozhodně ne
povrchního. Ve skicách jsou předlohy stavební, ale jsou tu i obrazy přírodní
krajiny, vlastní představy, a vedle mnoha detailů a dekoračních elementů jako
výplní, soklů, stropů, jsou tu i vegetativní, přírodní a figurální prvky,
nábytek, kachle. Jsou to kresby tužkou či perem, zčásti i lavírovány, datovány a
titulovány, a z toho je vidět, že se hodně zabýval italskou a francouzskou
renesanční architekturou.
Nejsou tu jen objekty z Vídně, z okolí a ze své vlasti, ale skicáře potvrzují,
že Schaffer již během studia konal cesty do ciziny. Byl ve Švýcarsku, do září
1881 spadá jeho italská cesta, kdy byl i v Benátkách, navštívil Bolognu, Veronu,
Ferraru, Florencii.
Po ukončení studií byl zaměstnán jako architekt v ateliéru Emila Rittera von
Förster. Z této životní etapy není mnoho známo. Jeho návrhy nebyly uveřejněny
pod jeho jménem, ale jako díla ateliéru - to byl například bankovní dům
Allgemeine Boden-Credit-Anstalt (Všeobecné kreditní zařízení) ve Vídni, v
Teinfaltstrasse. Tato monumentální stavba měla být snad již dříve jeho
samostatným dílem. Tehdy vyšel vítězně z konkursu na stavbu tohoto domu ateliér
Emilla Rittera von Förster. To bylo na jaře 1884. Šlo o stavbu palácového typu,
která má přísnou novorenezanční fasádu a některé elementy, které se později
znovu vynořují na Nových lázních. Jsou to prvky jako rustikace, kopulová okna,
tříosá portálová skupina atd.
Jak se dostal Schaffer do tohoto ateliéru, dá se vystopovat, neboť Emil Ritter
von Förster byl švagrem profesora Theofila von Hansena. A že Schaffer byl velkým
obdivovatelem svého učitele, je nesporné i podle toho, že každoročně posílal
blahopřejné telegramy ke dni narození svého učitele do Hansenova klubu. Tento
klub vznikl až po Hansenově smrti. Schaffer se stal od roku 1891 členem klubu,
tedy v době, kdy již ve Vídni nežil.
Schaffer měl Hansenovu bustu, která prý stávala v jeho pokoji na
nepřehlédnutelném místě. Theodor Hansen přšel do Vídně z Dánska; stal se teprve
jako 58-letý profesorem na Akademii a vychoval tu mnoho úspěšných žáků. Byl
nápomocen svým žákům, nejen radou, pomáhal jim i finančně, ale nikdy ne
protekčně k pracovním místům. O to výjimečnější bylo Hansenovo doporučení
Schaffera k Förstelovi.
Začátkem roku 1886 opouští Schaffer ateliér a nastupuje v tehdy samostatné obci
Dolní Medling jako technický úředník a architekt. Které budovy stavěl nebo
projektoval, nenechá se zjistit. V letech 1888-89 není v tehdejší rubrice
"Stavební činnost ve vídeňských předměstích" uváděn. Podle toho lze soudit, že
tu byl spíše jako technický úředník Po desetiletém pobytu ve Vídni se vrací
Schaffer zpět do Mariánských Lázní. Místní noviny (Mbder Zeitung) ze 12.září
1889 o tom píší:
"Místo ředitele bylo ve Starých lázních znovu obsazeno. Ředitelem ve Starých
lázní se stává pan Josef Schaffer, 28letý, syn bývalého majitele domu
"Heilbronn" (?). Absolvoval studia stavebnictví a techniky a působil jako
architekt a stavitel v Dolním Medlingu u Vídně. My jsme postřehli, že nový
ředitel je ve svém oboru znalec a snaživý muž, jehož uvedení do funkce se tím
jeví jako šťastná volba."
Ve skutečnosti byl výběr nového ředitele velmi rychle vyřízen. V srpnu 1889
zemřel ředitel O.Kahler a o měsíc později tu byl již Josef Schaffer.
Proč se vracel Schaffer domů ? Snad to lze vysvětlit láskou k domovu, neboť ve
skicáři byla řada kreseb z domova, snad s tím souvisí i jeho svatba v roce 1891.
Návrat do vlasti umožnila materiálně právě tato nabídka, jejímž iniciátorem byl
asi přímo tepelský opat Clementso. Nabídka do Vídně odešla prostřednictvím
inspektora Severina Würfela, ale podrobnosti neznáme.
Dekret o jmenování z 1.1.1891 se vrací ke dni 1.10.1889, kdy je jmenován
ředitelem lázeňských zařízení kláštera s fixním ročním platem 1 000 fl., s
naturálním bytem a s potřebnými vedlejšími prostorami, s bezplatným otopem,
osvětlením, s lázeňskými přídavky - soli, sody, mýdla, oleje. Mimoto dostává "quinquennalie"
100 fl.
Jako architekt a vedoucí stavebních služeb měl další roční plat 400 fl. Převzetí
dalších staveb je mu ve smlouvě dovoleno, pokud nebude ohroženo plnění jeho
povinností a služeb vůči klášteru. "Naproti tomu se očekává, že Vy svou věrností
a obhajobou budete sloužit klášternímu inspektoru jako zplnomocněnému kláštera a
s nejvyšší důvěrou." - jak se uvádí.
5. února 1891 se oženil s Marii Königovou, dcerou jednoho z největších místního
stavitele Johanna Königa. A v následujícím roce převzal König Schafferovy
projekty k vedení přestaveb.
První Schafferovy pracovní kroky v prvých 15 měsících po svém nástupu se
zaměřily na úkoly ve funkci ředitele klášterních lázeňských zařízení. V pracovní
smlouvě se uvádějí jako "blahodárné". K jeho dílu patřila stavební přestavba ve
Slatinných lázních - vybudování studenovodních lázní pro pány. To bylo v roce
1891.
Prvním velkým Schafferovým projektem v Mariánských Lázních byla přestavba
Starých lázní, přejmenované potom na Centrální. To byl výchozí bod jeho
stavitelské kariéry architekta v městě. Z nejasných, postupně přistavovaných
budov, slepovaných podle vzniklých potřeb vytvořil monumentální komplex, kde
předvádí impozantní fasádu v ještě přímých, ale jasně členěných rysech
novorenezančního stylu. Stejnou předností byl nový a jasný systém chodu těchto
lázní.
Mezi nejvýznamnější Schafferovy stavby patřila městská nemocnice v letech
1893-94, Nové lázně a kursál 1892-1900, umělecký kostelní portál k 700.výročí
vzniku kláštera z roku 1897 s hlubokou symbolikou, klášterní knihovna a muzeum v
Teplé 1902-1910, impozantní budova lázeňské inspekce (děkanství v Mariánských
Lázních) 1904, škola Sever 1901-1903. Všechny budovy vznikly do roku 1910, kdy
se již jednoznačně ukázalo, že zůstane věrný svému charakteristickému stavebnímu
stylu italské pozdní novorenesance. Pro nové modernější paralelní směry a
stavitelské experimentování neměl pochopení. Takový typ staveb projektoval ve
stejné době v Mariánských Lázních vídeňský architekt Arnold Heymann.
Josef Schaffer a Arnold Heymann svými stavbami daly Mariánským Lázním obraz,
jaký jim zůstal po celé 20. století. Po Schafferovi zůstal jednotný typ
veřejných lázeňských staveb. Také četné další domy a vily, pokud je Schaffer
projektoval, ztvárňují obraz města jeho typickým způsobem a tak, že jeho význam
pro dějiny architektury Mariánských Lázní nelze vymazat.
Schafferův vlastní dům - čp.343 - nazval Palladio a jeho exteriér se i po sto
letech těší mimořádnému obdivu. Dodnes se jím pyšní Mariánské Lázně. Schaffer
stavěl v době největšího rozvoje a slávy Mariánských Lázní - v čase, kdy
kulminoval rozvoj lázeňství v Evopě, tj. do roku 1914.
Josef Schaffer měl v postavení architekta a ředitele lázeňských zařízení
kláštera v Mariánských Lázních všechny možnosti k seberealizaci ve své profesi -
stavebnictví. Plně jich využil. Nadto se stal se městským radním a vedoucím
městské stavební komise. Neměl to jednoduché. Vystoupilo proti němu pět místních
stavitelů s tím, že prosazuje svého příbuzného, zetě Johanna Königa. A také prý
jeho funkce v klášteře by neměla být spojována s funkcí v městském úřadě,
protože upřednostňuje zájmy klášterní proti městským. Měl by více prosazovat
zájmy městských stavitelů a kritici požadovali jeho odstoupení. Městské
zastupitelstvo 12. 11. 1905 mu však potvrdilo důvěru i jeho funkce. Zda se
kritika dále objevovala, není známo. Naopak, bylo všeobecně známo, že Schaffer
byl mimořádně korektní a objektivní.
Schafferovy stavby vznikaly před první válkou. Po roce 1918 - v době stavební
poválečné stagnace - se zabýval nanejvýše přístavbami či nadstavbami domů. Jím
postavené lázeňské a veřejné budovy byly stále jako nové a bylo jasné, že vydrží
desítky let bez větších úprav. V té době Schaffer častěji podnikal cesty do
Itálie a Paříže.
Na podzim 1930 odchází jako 68letý do penze. Mohl se nyní plně věnovat rodině a
svým filosofickým studiím. Napsal mnoho přednášek o slavných osobnostech jako
Schopenhauer, Beethoven, Bruckner, Wagner. Zůstal skvělým kreslířem, až do
pozdního věku. Maloval i krajinky a kopíroval staré mistry v miniatuře, v
pastelu a v akvarelu. Rád usedal ke klavíru a byl znám jako dobrý klavírista.
Zemřel 15. 7. 1938 a jeho monumentální náhrobek na mariánskolázeňském hřbitově
byl projektován jako symbol jeho nesmazatelného vztah k italské novorenesanci.
|
Schafferův dům Palladio - Mariánské Lázně čp.343
Tento nádherný palác
postavil Josef Schaffer v sousedství mariánskolázeňské školy (čp.87), do
které před mnoha lety chodil a na kterou tak rád vzpomínal.
Dům čp.343 dostal jméno po slvném Andreu Palladiovi (1508-1580), staviteli
paláce a kostelů v Benátkách a dalších italských městech, staviteli, který
mu byl v mnohé vzorem. Vzpomínají na něho některé prvky monumentální
fasády domu. Fasáda paláce má deset mohutných pilastrů s toskánskými
hlavicemi, mezi nimi ve dvou patrech po pěti balkónech a portál s obřími
ženskými sochami, nesoucími na hlavách střední balkón prvního patra.
V tomto domě zemřel ve věku 75 let Josef Schaffer
dne 15. června 1938. Zemřel na srdeční embolii s komplikacemi dalších
šesti chorob, jak uváděla lékařská zpráva; a zaopatřen svátosti posledního
pomazání mariánskolázeňským děkanem Pöllerem.
|
8. Z historie Nových lázní v posledních sto letech
8.1. Lázeňské řády v Nových lázních
S otevřením Nových lázní byl vydán nový lázeňský řád, který platil i pro ostatní
klášterní zařízení:
1. Lázně řídí a přímý dozor nad jejich chodem má klášterní inspekce lázní a
pramenů (tzv. Brunneninspektion).
2. Objednávání koupelí se provádí v pokladně a hodina koupele se řídí podle
priority objednávek.
3. Ctěnému publiku jsou lázně k dispozici od 7 hodin, v neděli a o svátcích od 8
hodin.
4. Lázeňské karty pro jednu koupel nebo celou sadu koupelí jsou vydávány v
pokladně podle objednávky a předem zaplacení koupelí.
5. Odřeknutí koupele je možné nejpozději 2 hodiny předem, jinak propadá karta i
kupón. U objednané sady koupelí propadají všechny kupóny při delším přerušení
koupelí.
6. Host má právo být přítomen přípravě koupele, aby se přesvědčil o čistotě
vany, teplotě koupele, avšak u slatinné koupele vzhledem k náročně manipulaci to
musí být půl hodiny před koupelí.
7. Host má určenu hodinu koupele a musí se dostavit nejdéle čtvrt hodiny po
určeném termínu, pak karta nebo kupón propadají.
8. Pokud je host v lázní déle než hodinu, musí zaplatit ještě druhou lázeň, ale
nemůže ji dodatečně nárokovat (pokud ji předem neobjednal).
9. Stejně jako má personál povinnost, vše udržovat úzkostlivě v nejčistším
stavu, tak také ctění hosté musí zabránit každému poškození nebo znečištění
kabin.
10. Přísně se zakazuje braní psů do kabin, kouření, používání silně aromatických
prostředků ve vlastním zájmu ctěného publika.
11. Za dodržování řádu a jeho kontrolu odpovídá ředitelství lázní, které řeší i
různé stížnosti, s nimiž je třeba se obrátit na lázeňského inspektora.
Tento řád platil kupodivu ještě v roce 1938 a s malými změnami po celou druhou
světovou válku. Za první republiky byl rozšířen o část B takto:
1. Nemocní s odpornými chorobami nemohou používat společných oddělení.
2. Lázeň trvá nejdéle hodinu a lázeňská obsluha na to upozorňuje čtvrt hodiny
před ukončením lázně.
3. V kabinách a na chodbách není dovoleno bouchat dveřmi, lomozit, příliš hlučně
se bavit či smát.
4. Zdvořilé chování personálu je co nejpřísněji jeho povinností. Odpovídají
stručně a věcně na dotazy, informují hosta, když si to žádá, ale není dovoleno
se s hosty bavit a obtěžovat je hovorem.
5. Poskytování spropitného je co nejpřísněji zakázáno.
6. Povinností personálu je připravit lázeň podle lékařského předpisu a pokud by
host vyslovil přání v rozporu s lékařským předpisem nebo jinými předpisy, musí
se s tím obsluha obrátit na lékařský dozor.
7. Obsluha má povinnost ukázat hostu teploměr s naměřenou teplotou koupele.
8. Obsluha je povinna po skončení služby oznámit všechny stížnosti či nedostatky
vedení, případy nevolnosti nebo zásahy záchranné služby, předat zapomenuté
předměty hostů v kabinách.
9. V kabině s dvěma vanami mohou být jen osoby stejného pohlaví. V zásadě není
nikde dovolena přítomnost dětí či jiných hostů při lázni hosta.
10. Není dovoleno používat vlastního koupelového prádla.
11. Je zakázáno brát do kabin a čekáren jídlo nebo pití.
12. Obsluha je odpovědna za přesný chod hodin v kabinách.
13. Není trpěno znečištění van nebo umyvadel vlasy, odpadky, a to platí i pro
chodby a schodiště.
14. U pokladen jsou knihy stížností a je na rozhodnutí hosta, zda toto vyjádří
ústně na správě lázní či napíše do této knihy. K tomu, aby se vyšlo plně vstříc
ctěnému hostu a stížnost řešena, je třeba uvést den, hodinu koupele a číslo
kabiny.
8.2. Řízení Nových lázní a ceny za první republiky
Po dostavbě Nových lázní tyto sloužily o sezónách do roku 1914 a byly plně
využívány. Vrchním "šéfem" klášterních objektů v Mariánských Lázních byl od roku
1887 lázeňský inspektor (Brunneninspektor) Severin Wúrfel, též ve funkci
ředitele rozesílání vod a inspektora solivárny. Jemu byli podřízeni tři vedoucí
- správce rozesílání minerálních vod Josef Speckner, správce solivárny Ludvík
Redtenbacher a ředitel lázeňských zařízení akad.arch. Josef Schaffer. Postavení
Schafferovo bylo ve vedoucí špičce bylo mimořádné. Jediný měl titul ředitele a
jemu byli podřízeni správci - v Centrálních lázních Eduard Viewegh, v Nových
lázních Franz Schneider, a technik pramenů Julian Kugler, pověřený péčí o
prameny. Po roce 1905 dal klášter rozesílání vod do pronájmu Karlu Bremovi a Dr.
Dietlovi, ale Severin Würfel je nadále uváděn jako ředitel této služby.
První světová válka a následná poválečná krize přinesly do Nových lázní
podstatné snížení podávaných koupelí. Převzetím lázní od kláštera Lázeňskou
nájemní společností a od roku 1926 Úřední správou lázeňských objektů kláštera
Teplá v Mariánských Lázních dochází k personálním změnám ve vedení. V čele
správy stál vrchní sekční šéf JUDr. Jaroslav Kotě, a po jeho boku byl MUDr.
Jaroslav Mašek. Akam.arch. Josef Schaffer zůstal vrchním ředitelem Centrálních
lázní a Slatinných lázní, správcem Eduard Viewegh, lékařem MUDr. Rudolf Reiniger.
V Nových lázních se stal ředitelem Ing. Anton Doberauer a lékařem MUDr. Jaroslav
Mašek.
V roce 1928 byly ceny: vanová koupel bez prádla 8 Kč, parní lázeň (dvouhodinová) s prostěradlem 12 Kč, použití ručníku 50 haléřů, prostěradla 1,50 Kč.
Lázeňská taxa byla v sedmi třídách a činila 70 až 500 Kč, pro hosty na celé léto
250 Kč.
8.2. Popis Nových lázní podle ing. Doberauera v roce 1931
Koncem 20.let 20. století konečně přichází vytoužená konjunktura. Z té doby je
popis Nových lázní (1931), z něhož vybíráme:
Po širokém žulovém schodišti přicházíme ke třem zdobeným dubovým dveřím a jimi
vcházíme do prostorného vestibulu. Schodiště vestibulu stoupá k pokladnám, po
jejichž obou stranách jsou odpočívací sály.
Proti těmto odpočívárnám jsou v přední frontě dvě luxusní královské kabiny,
které nemají žádné jiné lázně. Každá z nich se skládá ze vstupního a z
koupelového prostoru, a s lodžií s výhledem do parku. Klenba kabin je bohatě
zdobena podle předlohy domu Fuggerhaus v Augsburgu a hradu Traunitz u Landshutu.
Stěny kabin jsou do poloviny vyloženy nejjemnějšími, bohatě zdobenými
obkládačkami, v druhé polovině je dřevěné umělecké obložení. Koupelový prostor
má dvě části, oddělené dvěma oblouky, které nese uprostřed stojící mramorový
sloup, a mramorovým schodem. Barevné dekorace okna, nádherné perské koberce,
mramorový stůl k mytí , pohodlný čalouněný nábytek z ořechového dřeva - tvoří
doplňky v kabině. Vstupní prostor slouží jako převlékárna a je stejně luxusně
vybaven jako koupelový prostor.
Po levé straně vestibulu vedle královské kabiny byly dvě kabiny se světloléčbou
a za nimi pokračovalo 42 kabin pro tzv. "ocelové lázně", tj. pro koupele v
uhličité vodě Ambrožova pramene, která měla příznivé množství rozpustného
dvojmocného železa. Po pravé straně vchodu bylo 39 kabin pro koupele v kategorii
IV.A a 12 tzv. salónních lázní. Koupelovou kategorii IV.A tvořila nově zachycená
minerální voda Mariina pramene. Všechny kabiny měly nádherné kachličkové
dekorace.
V patře budovy bylo 100 kabin pro koupele v minerální vodě kategorie IV.B, tj.
ve známém Ferdinandově prameni. Celková kapacita koupelí byla 181 kabin a 12
salónních lázní.
Ve střední stavbě směrem do dvora bylo Bullingovo inhalatorium; v něm dvě kabiny
skupinového inhalatoria a prostor pro ústní a nosní inhalatorium. Jako inhalační
prostředek byl používán Lesní pramen nebo směs 2 až 4 % soli s olejem z borovice
nebo z kleče. K inhalaci tu byl také používán speciální mariánskolázeňský
extrakt ze smrkového jehličí.
V obou patrech střední části Nových lázní bylo 20 pokojů pro hosty. Spojení
mezi patry zprostředkovávala dvě žulová schodiště a elektrický výtah.
V suterénu Nových lázní byly oddělené prostory pro pány a pro dámy, sloužící k
vodoléčbě a jako parní lázně. V suterénu byla také kuchyně pro personál a parní
prádelna. Do suterénu vedly dva samostatné vchody v západním rohu budovy z obou
ulic (pozn. dnes Anglické a Reitenbergerovy). Vestibulem se procházelo k
pokladnám, které sloužily zároveň jako čekárna.
Odtud se vešlo do vícečleněné haly. V panském oddělení bylo 56, v dámském
oddělení 30 převlékáren. Každá kabina měla pohovku, použitelnou jako
odpočívadlo. Velmi důležitý byl systém ventilace v kabinách se stálou výměnou
vzduchu. (Poznámka: v 50. letech byla ventilace mimo provoz a v provozech byl
trvale kritizován špatný vzduch při cvičeních a vodoléčbě.)
Vodoléčba pro pány se přimykala k první řadě kabin. Skládala se ze tří sálů - ze
sprchového, ze sálu pro koupání a z masážního prostoru. Všechny prostory byly
vybaveny moderními přístroji a léčebnými zařízeními, stejnými jaké mělo moderní
studenovodní zařízení Slatinných lázní.
Stěny parní lázně byly a jsou dosud obloženy pestrobarevnými, ohnivzdornými a
hladkými šamotovými kachličkami. Podlahové krytí lázní má ideálně vyřešen odtok
vody, odvětrávání i ohřívání podlahy.
Každé z obou oddělení mělo také salónní lázeň, a mimo parní lázně i veškerá
zařízení pro vodoléčbu. Zde byly převlékárny, odpočívárny, lázeňský prostor,
horkovzdušné a parní komory.
Obě parní lázně se členily na tři komory s horkým vzduchem, dvě parní komory a
sál pro masáže a sprchy. Prosvětlení suterénních prostor bylo příznivě vyřešeno
skleněným stropem, kterým proniká přírodní světlo.
Centrem zůstává nádherná hala s mramorovými sloupy podle vzoru starořímského
atria. Patří k pánským parním lázním a ve dvou bazénech nabízí studenou a horkou
koupel. K ní patří vlastní odpočívárna a lehátkový prostor. Zde byl rovněž
kadeřnický salón, toalety, služebné pokoje a sanitární prostory.
Ve dvoře Nových lázní byla prostorná kotelna s výškovým komínem . Nezbytné
údržbářské dílny byly v budově a zajišťovaly chod lázní bez prostojů s rychlou
opravou vzniklých závad.
V lázních se podávaly tyto léčebné procedury jen podle lékařského předpisu:
1. uhličité koupele v pěti kategoriích podle "síly" přírodní uhličité vody
(podle obsahu CO
2)
2. slatinné procedury - koupele, celkové a dílčí zábaly,
3.
vodoléčba všeho druhu,
4. plynové koupele,
5. elektrické tzv. "světlokoupele".
Bez předpisu bylo možno použít pouze parní lázně a koupele v sladké vodě.
8.4. Ze vzpomínek Franze Dittricha na chod Nových lázní
Franz Dittrich pracoval dlouhá léta jako topič v kotelně Nových lázní. Moderní
kotelna s 54 metrovým komínem byla "srdce" Nových lázní. Měla čtyři trubkové
kotle s tlakem 6 atmosfér a každé s dvojohništěm. Dodávala páru pro ústřední
topení kabin a ohřívače minerálních vod, pro parní prádelnu a pro páru k
léčebným procedurám. Spolu s Dittrichem tu pracovali topiči Modrý z Mariánských
Lázní a Šmíček z Plzně, oba Češi.
U kotelny byly dílny, které řídil mistr Josef Purtauf, který bydlel s rodinou o
patro výše. Na něm ležela plná odpovědnost za rychlé opravy v provozu Nových
lázní. K ruce měl ještě dva muže a při vzniklých haváriích jako bývalo prasklé
potrubí, ať už vedené nad zemí nebo pod zemí, byli nasazeni všichni muži v
budově - topiči, řemeslníci, ale i maséři a pomocný personál. To se týkalo také
odstraňování závad a havárií v ostatních domech - v kursále, v Tepelském domě,
ve Zlaté kouli, v domě Černý kůň s hostincem, v budově lázeňské inspekce
(děkanství). Všechny tyto domy patřily klášteru Teplá.
V horkých letních dnech byla žízeň a muselo se také zapíjet jídlo. V Nových
lázních bylo k pití pivo z klášterního pivovaru - světlé a v lahvích, uložené v
lednici ve sklepě. V zimních měsících se vyráběl v Nových lázních led na
dřevěném krovu a ukládal se do lednice. A komu by nepřišlo vhod chlazené pivo v
horkém provozu parních lázní, v prádelně, v kotelně, v dílnách a v personální
jídelně ? Prodej piva měl na starost Alois Šmíček, který pobíhal po budově jako
"namydlený blesk" a pomáhal zahnat žízeň personálu. Zároveň přinášel do kotelny
všechny novinky z provozů. Bohužel se méně staral o svůj kotel, který měl
přidělen.
Jaká různorodá řemesla potřebovaly Nové lázně ? Byli to truhláři, malíři,
zámečníci, kováři, tesaři, cínaři, instalatéři atd. V dílnách se platilo
řemeslníkům a pomocnému personálu v průměru 3,40 Kč na hodinu.
Která dívka se chtěla stát "lázeňskou" - říkalo se jim "Bodmojdl" (lázeňská
madla či děvečka) - musela nejprve projít tou horší prací v prádelně u paní
Wachmeisterové a Moislové, které dívky při práci zaučovaly do příští práce
"lázeňské". Mistrn prádelny Franz Zapf se staral o všechny stroje, centrifugy,
žehlíci zařízení, o výtahy. Mazal, utahoval šrouby, kontroloval a snažil se
předcházet jakékoliv poruše. Protože každé zastavení stroje by zdrželo práce na
jiných provozech Nových lázní.
"Lázeňské" měly těžkou práci. Denně musely drhnout vany a odstraňovat usazující
se okr železa. Až do roku 1939 se dávaly koupele i v neděli dopoledne
(samozřejmě i celou sobotu). Přitom bylo nutno neustále projevovat hlubokou
úctu, zdvořilost podle tehdejšího sloganu "Zákazník je král". A tak vedle
neustálého "Küß die Hand, gnädige Frau, gnädiger Herr" a bez ohledu na oblečení
hosta, zda má kaftan, černý klobouk nebo kožich, byla cvičena od rána do večera
hluboká zdvořilost k hostům, neboť ovlivňovala "trinkgeld" - spropitné.
Obecně se počítalo s "trinkgeldem" 1 Kč za koupel. Peníze byly odevzdávány do
společné pokladny u slečny Wehleové v kanceláři a rozdělovaly se stejnoměrně na
maséry, na "bodmojdl", tj. lázeňské, a "štubenmojdl" - to byla děvčata, která
uklízela kabiny, přinášela prádlo a dělala pomocné práce, tedy stála v žebříčku
povolání až za lázeňskými. Koruna za koupel byla důležitý peníz, se kterým se
počítalo u obsluhujícího personálu pro přežití zimní přestávky.
Když v roce 1936 uhodil blesk do komína, aniž by nadělal nějaké škody, rozhodl
mistr Purtauf, aby se Dittrich podíval nahoru na komín, zda je hromosvod v
pořádku. Topič vylezl nahoru a udělal dva metry vysoké lešení, aby se dostal ke
špičce hromosvodu. Blesk způsobil odprýsknutí pozlacení špičky hromosvodu. Bylo
nutno odpojit hromosvod a snést ho dolů, což provedl Dittrich, jak vzpomíná s
klempířem Bauerem. Opravu provedl mistr klempířů Beer, a pak byl hromosvod znovu
vláčen nahoru a namontován.
V zimních měsících se pracovalo na údržbě. S topiči dělali i maséři a další
personál. Natíraly se vany, čistily se kotle a opravovala se každá maličkost,
aby se do sezóny vše lesklo jako nové.
Potud Franz Dittrich.
Poznámka:
Co se týká spropitného nutno dodat, že v druhé válce došlo ke změně a bylo
přísně zakázáno přijímat i dávat spropitné. Hitlerův režim toto řešil drasticky.
Jakmile došlo k pokusu dát spropitné, byl pracovník okamžitě propuštěn a
lázeňský host musel skončit léčení (bez ohledu na zdravotní stav) a byl poslán
domů.
Za druhé války totiž přicházeli na lázeňskou léčbu jen lékařem vybraní němečtí
pacienti, asi jako se chodí do nemocnice, a délka jejich pobytu v lázních byla
striktně vymezena na tři týdny. Kupodivu po letech se stalo, že stejný režim
vysílání pacientů do lázní uplatnilo socialistické zdravotnictví! Zdá se, že
stejné společenské režimy - diktatury - plodí stejné metody a postupy i v
lázeňství. Pacient se stal úředně-lékařsky manipulovaným prvkem a jeho aktivní
zájem na léčení byl tlumen. O tom, zda půjde nebo nepůjde na lázeňskou léčbu,
rozhodoval stát prostřednictvím svých lékařských úředníků. Věc sice se jevila
tak, jakoby se stát dojemně staral o zdraví občanů a dokonce i určoval předpisy
postupů léčení. Nesl však velice nelibě každou vlastní iniciativu nemocných při
léčení. Ambulantní péče v lázních byla omezena v obou režimech na minimum. A tak
podobnost obou režimů v lázeňství - hitlerova a socialistického - by si
zasloužila porovnání alespoň jako téma pro diplomové práce pro studenty. Náš typ
výběru pacientů do lázní, - socialistický - , měl samozřejmě větší nedůslednosti
už proto, že nebyla válka, ale i vlivem jiné, české národní povahy.
Jeden ze dvou bazénů v římské lázni (pánské parní lázni) v
současnosti. Slouží k cvičení pacientů ve vodě. Prostor bazénů římské lázně
zůstává ve stavu původní instalace před sto lety.
8.5. Nové lázně v druhé světové válce
R.MIESSNER v průvodci Mariánské Lázně z roku 1938 uváděl celkovou denní kapacitu
tří mariánskolázeňských lázeňských komplexů (Centrální, Nové a Slatinné lázně) 6
000 léčebných procedur. Rezervoáry minerálních vod byly spojeny potrubími s
vývěry minerálních vod a s lázeňskými komplexy a celý systém rozvodů minerálních
vod byl stále komplikovanější a nepřehlednější. Náročnost na jeho udržování se
stále zvyšovala a vyžadovala trvalý denní dozor.
Ředitelem lázeňských komplexů se stal po odchodu Josefa Schaffera do důchodu, v
roce 1930, Ing. Anton Doberauer, který řídil podřízené správce ve třech lázních
- Nových, Centrálních a Slatinných. Za druhé světové války jsou Nové lázně v
sezónním provozu pro lázeňské hosty, přijíždějící sem na lázeňský předpis.
Ředitelem lázní se uvádí Ing. Doberauer, správcem Centrálních lázní Ing. Pötzl a
Nových lázní Josef Reiniger.
Koupele a další léčebné procedury byly nyní striktně rozepisovány podle
lékařského předpisu a nový způsob vysílání do lázní si vyžádal i změny v
administrativě v lázních. Z kurlistů zmizeli zahraniční lázeňští hosté. V roce
1940 bylo tu 16 621 hostů, z toho jen 39 hostů cizinců.( tj. 0,2% !!).
Nové lázně odolávaly obsazení odděleními berlínské nemocnice, přeměně ve
vojenský lazaret či v ubytovnu pro německé utečence z Východu, což byl osud,
který postihl většinu lázeňských domů v Mariánských Lázních. Léčili se v nich
však zranění němečtí vojáci. 28. května 1943 městská Lerchlova kronika uvádí, že
Nové lázně jsou již vyklizeny, ale zůstávají prázdné. Zda a kým byly později
obsazeny, není známo.
Mariánské Lázně. Dámský salón v kursále z roku 1910 v prvním patře.
8.6. Vlastnické proměny Nových lázní
Po 23 letech po dostavění Nových lázní (1896) klášterem Teplá dochází k
vlastnickým změnám. Po roce 1919 ztrácí klášter Teplá v pozemkové reformě své
lázeňské objekty v Mariánských Lázních. Správa konfiskovaných majetků předchází
na tzv. "Lázeňská nájemní společnost" (1920-25), ačkoliv o ni mělo velký zájem
město Mariánské Lázně.
V čele nájemní společnosti však stála málo odborná hrstka, která dbala více na
své zisky než na dlouhodobější zajištění rozvoje. Její kritika byla trvala a
oprávněná a tak bylo zřejmé, že jde o dočasné řešení.
Klášter Teplá se stále cítil majitelem lázeňských objektů v Mariánských Lázních
a neuznával jejich konfiskaci. Soudil se se státem a v roce 1926 opat Helmer
(opatem od roku 1900) dokonce před ložil tento spor v Ženevě na zasedání
Společnosti národů. V té době však již ukončila Lázeňská nájemní společnost svou
tak málo úspěšnou činnost a Pozemkový úřad v Praze dosadil na klášterní
konfiskáty tzv. "Úřední správu pramenů a lázeňských objektů kláštera Teplá ",v
níž byl i zástupce kláštera Teplá.
V září 1938, těsně před zabráním pohraničí Německem, byla uznána z české strany
oprávněnost námitek kláštera. To potvrzují i zpožděné zápisy v pozemkových
knihách o zrušení konfiskace (až v roce 1948).
Mezitím však došlo k záboru sudetského území ČSR Německem a řešení sporu
kláštera a ČSR se stalo bezpředmětné. Rozhodnutí o klášterních majetcích v
nových poměrech příslušnosti k Německu bylo znovu odsunuto. V roce 1941 odkupuje
klášterní majetky v Mariánských Lázních německý stát, tzv. Říše, a předává je do
správy města Mariánské Lázně.
V roce 1945 byly sice anulovány ve světové válce provedené majetkové změny, tedy
i u klášterních objektů v Mariánských Lázních, ale ve skutečnosti žádné změny
nenastávají a klášteru Teplé nejsou majetky vráceny. Tepelští němečtí
premonstráti byli odsunuti z Československa.
Ředitelství lázní přešlo do českých rukou a připadlo pod ministerstvo
zdravotnictví. Lázeňské domy po Němcích přicházejí do rukou českých národních
správců, ne však balneoterapeutické objekty - Centrální, Slatinné a Nové lázně.
Ty tvoří základ budoucí lázeňské organizace v Mariánských Lázních.
Po politických změnách v roce 1948 následují i právní změny v podobě znárodnění
lázní. Z tohoto pohledu jsou zápisy do pozemkových knih z konce roku 1948 o
zrušení konfiskace klášterních objektů v Mariánských Lázních pouhým papírovým
aktem, který zůstal bez povšimnutí. Znárodnění lázní mění bývalé klášterní
objekty ve státní majetek. Správou majetků státu v Mariánských Lázních jsou
pověřeny zdravotnické a odborářské organizace. Vzniká podnik Čs.státní lázně a
zřídla, později řídí i lázně v Konstantinových Lázních a v Kynžvartě. Tento stav
trvá do roku 1990.
8.7. Nové lázně jako rehabilitační ústav
Po druhé světové válce vládl nedostatek nemocničních lůžek a bylo rozhodnuto
využit lázeňských lůžek podobně jako za války. Nezůstalo jen u lázeňských lůžek;
hledaly se další rezervy v lázních pro československé zdravotnictví. A tak v
roce 1946 začala faktická likvidace balneoterapeutických zařízení v Mariánských
Lázních.
Proč takový drastický obrat ve vztahu k lázeňství ? Byl to odraz negativních
dobových pohledů na obor lázeňství, považovaný z hlediska moderní medicíny po
válce, v době objevů účinných antibiotik, za překonaný relikt tradiční přírodní
medicíny. K tomu postupně přistoupila hlediska politická - lázně byly považovány
za dávná shromaždiště bohaté buržoazie, a jejich exkluzivita a profil hostů byly
používány jako výraz nespravedlivých třídních rozdílů ve společnosti.
Tyto dobové medicínské a politické náhledy na lázně vedly k zásadním změnám i v
Mariánských Lázních. Týkaly se všech oblastí. Lázeňské domy se zčásti proměnily
v oddělení různých nemocnic. Zdravotnictví však hodlalo přebudovat lázně totálně
pro své potřeby.
Právě na Nových lázních je toto nejlépe patrné. Byla rušena typická
balneoterapeutická zařízení, kabiny pro koupele v uhličitých vodách, a
přestavována v řádná nemocniční lůžka. Nové lázně se reorganizují v Lázeňský
rehabilitační ústav, kde se léčili pacienti se stavy po ortopedických operacích
a po zraněních, a dále paraplegici s délkou pobytu 1 až 2 roky.
Podobným likvidačním krokem proti lázeňství bylo v roce 1946 zrušení solivárny,
kde se vyráběla léčivá sůl ze zdejších léčivých vod. Později byla solivárna
přestavěna na stáčírnu minerálních vod, ne však pro nemocné, ale jako komerční
zboží. Lahve O,7 lt s ochucenou minerálkou se dodávaly do krámů a sloužily jako
chutné limonády. Problém, co s bývalými "exkluzivními" lázeňskými domy, pomohla
řešit iniciativa pozdějšího dělnického prezidenta Antonína Zápotockého podle
hesel "Vše pro pracující" a "Kdo nepracuje ať nejí!". Z domů vznikly odborářské
zotavovny ROH pro zotavenou horníků, dělníků a zemědělců, která byla zprvu
bezplatná.
Obrany tradičního lázeňství se ujali především lázeňští lékaři, jimž patří
zásluha, že lázeňství nebylo zlikvidováno ad absurdum. Teprve po roce 1958 však
dochází k znovuoživení tradičního lázeňství, které se prosazuje velmi obtížně
jako prvek socialistického zdravotnictví. V Mariánských Lázních lázeňství už
nedosáhlo bývalého významu a především rozsahu. Zatímco roční počet rekreantů
ROH dosahoval 70 tisíc, počet lázeňských pacientů býval sotva poloviční.
Odborářská rekreace pracujících v Mariánských Lázních se stala atraktivní a bylo
nutno vysokou poptávku po ní řešit přechodem na celoroční provoz.
Co se týká konkrétního vývoje v Nových lázních, po druhé světové válce nebyly
zprovozněny kabiny pro uhličité koupele. Jako příčina se neurčitě uváděl
nedostatek uhličitých vod. První čtyři sezóny, až do roku l949, bylo v provozu
pouze inhalatorium a vodoléčba , a při ní se používala jen užitková voda. Kabiny
pro koupele stály nevyužity mimo provoz.
V roce 1950 začala přestavba Nových lázní. Bylo rozhodnuto připravit budovu pro
účely rehabilitace a v roce 1953 sem byl přestěhován Rehabilitační ústav, který
byl do té doby provizorně v Centrálních lázních.. Nevyužívané kabiny pro
uhličité koupele byly zrušeny a z velké části přestavěny na lůžková oddělení. Ze
183 kabin zůstalo uchováno pouze 20 kabin pro koupele a 163 kabin se stalo
nemocničními pokoji. Léčebné prostory v suterénu byly přebudovány na léčbu
prací. Také parní lázně a horkovzdušné lázně byly zrušeny a místo nich zřízeno
vodoléčebné oddělení. Budova Nových lázní se přejmenovala na "Lázeňský
rehabilitační ústav".
Ze zbylých kabin v Nových lázních sloužilo např. v sezóně 1955 už jen 14 kabin v
levém křídle k uhličitým koupelím a 6 kabin pro radonové koupele. To byla módní
nelázeňská léčba a lázně ji mohly podávat, protože měly dostatek van a také ji
rády využily. Radonové koupele se podávaly v užitkové vodě s přísadou radonu,
500 000 Machových jednotek. Pro léčbu malého počtu cizinců (ze socialistických
zemí) bylo otevřeno 8 kabin s 9 cínovými vanami a lehátky a společná
odpočívárna. Provoz byl sezónní, od května do září, neboť chybělo vytápění.
Ostatní kabiny sloužily jako nemocniční pokoje.
Rehabilitační ústav měl 140 lůžek, většinou dvoulůžkových. Jen dvanáct pokojů
bylo jednolůžkových. Čtyři lékaři, vedoucí lékař a tři sekundáři, měli tu dvě
ordinace, chyběl však rentgen, laboratoř neměla přívod vody atd. Dále tu bylo 9
zdravotních sester, 16 rehabilitačních pracovníků, z toho 8 cvičitelů tělocviku.
Hlavní léčbou byl tělocvik. V suterénu Nových lázní se prováděl kondiční
tělocvik v malé tělocvičně, kde bylo 8 ribstolů, kůň, koza, pérový můstek,
kladina atd. Léčebný tělocvik doplňovala vodoléčba , elektroléčba a léčba prací.
K léčbě prací bylo k dispozici bylo 11 místností, kde bylo 8 stavů, kolovrátek,
2 šicí stroje, 2 hrnčířské kruhy, 5 hoblovacích stolů atd.
Pokoje přestavěné z kabin byly vyloženy dekorativními kachlíky. Jak uváděla
dr.Sedláčková , "tyto kachlíky působily studeným dojmem" a uvažovalo se o jejich
brzkém odstranění.
Ze všeho čišelo provizorium. Kabiny byly sice vybaveny jednoduchým nemocničním
nábytkem, ale např. vypínače elektřiny byly na chodbě a muselo se proto v noci
vycházet ven z pokojů a zhášet. Chyběly koupelny s výtkou "že prý na ně nebylo
při přestavbě Nových lázní pamatováno" . Záchody byly společné pro muže i ženy,
personál i pacienty. Při hodnocení se požadovalo nahradit nemocniční provoz
sanatorním a probleskoval i nápad návratu Nových lázní k balneologickému účelu.
Protože k rehabilitačnímu ústavu v Nových lázních patřila i budova dn. Casina,
bylo propojeno Casino s Novými lázněmi spojovací chodbou. Tudy přecházeli
pacienti na ranní rozcvičky, které se konaly v zrcadlovém sále Casina. Konaly se
desetiminutovky a populární byly socialistické závazky všeho druhu. Také jídelna
pro pacienty rehabilitačního ústavu byla v dn. Casinu, které mělo oficiální,
tuze dlouhý název "Lázeňský společenský dům". Jedlo se ve středním koncertním
sále. Večer se konaly koncerty, estrády, taneční veselice a jiné veřejné zábavné
podniky.
Ve vedlejším, východním sále byla veřejná dietní jídelna pro malou skupinu tzv.
ambulantních pacientů. Kuchyně byla společná. Kriticky se uvádělo, že dietní
jídelnu neřídí ani dietní sestra ani žádný doktor, takže název "dietní" je
nepřiléhavý a ve skutečnosti jde o běžnou vyvařovnu. Nadto se tu preferovaly
tzv. minutky, neboť z nich měl personál ve mzdovém systému více bodů k prémiím.
Ač měla jídelna sloužit pouze ambulantním pacientům, využívali ji turisté,
protože byla v III.cenové skupině. Jídlo tu bylo levnější než v hotelích, přes
zákaz se tu podával i alkohol, který číšníci "fasovali" pro večerní zábavy. V
ještě horším stavu byl tzv. dietní bufet v Centrálních lázních.
Mariánské Lázně. Kursál s vlajkami v roce 1898. O rok později
začala přestavba do dnešní podoby Casina. Zcela vpravo jsou právě dokončené Nové
lázně. V uličce je dosud zbytek křídla bývalých Nových lázní se třemi okny.
Samotný kursál je zřetelný jako východní rohové ukončení bývalého komplexu Nové
lázně z roku 1867. Trojokno na východ dodnes částečně zachováno. Pod ním
přístavek restaurace kursálu, kterou řídil nájemce Zischka, pozdější majitel
hotelu Krakonoš. Zcela vzadu přístavek, který zůstal rovněž zachován.
8.8. Návrat Nových lázní k původní lázeňské funkci
Přísným léčebným režimem se stal rehabilitační ústav v Nových lázních - třebaže
tu byl později zrušen - vzorem lázeňské komplexní léčby v ČSR. Od roku 1957 byla
lázeňská léčba byla sjednocena pod státní zdravotní správu a zužoval se vějíř
léčených chorob v lázních, někde až na jedinou indikaci. Mariánské Lázně, zprvu
příznivě hodnocené pro rozmanitost přírodních léčivých zdrojů, nevyhovovaly v
70. letech novému monopolnímu schématu léčení úzké skupiny chorob. Koncentrace a
specializace lázeňské léčby pro každé lázně na jednu chorobu byla posuzována
jako ekonomicky nejefektivnější a k ní směřovalo úsilí generálního ředitelství
lázní a zřídel. V Mariánských Lázních, jak uvedeno, se toto zužování indikací
nedařilo, neboť rozmanitost přírodních minerálních vod předurčovala Mariánské
Lázně k lázeňské léčbě různých chorob a především pacientů s více chorobami, s
komplikacemi.
Po roce 1958 se vrací do Nových lázní podávání lázeňských koupelí a dalších
lázeňských procedur, třebaže v rozsahu mnohem nižším než před válkou. Rostou
požadavky na podávání koupelí a tomu bylo vyhověno především přechodem na
celoroční provoz Nových lázní kolem roku 1960.
Sedmdesátá a osmdesátá léta charakterizuje v Nových lázní celoroční plné
využívání kapacity, což ovšem způsobovalo mnohaleté oddalování generální údržby
rozvodů minerálních vod a celého balneoterapeutického zařízení. Každým rokem se
vyhlašovalo, že Nové lázně přejdou příští rok do komplexní stavební
rekonstrukce. Nikdy k tomu nedošlo.
Bývalá podoba Nových lázní na jaře 1891 - těsně před přestavbou.
9. Nové lázně - současnost
Nové lázně, otevřené 1. června 1896, se od svého počátku staly léčebným centrem
města. Dnes fungují jako centrum léčebných procedur nejen pro pacienty z
lázeňských léčeben, ale i pro pacienty ambulantní, kteří se ubytovali v
hotelích, zotavovnách nebo v privátních penzionech.
Největší důraz v léčebném procesu je kladen na využití přírodních léčivých
zdrojů, je však možno využít i moderní přístrojové techniky při fyzikálních
procedurách.
Nové lázně nabízejí léčbu onemocnění pohybového aparátu, ledvin a vývodných cest
močových, včetně onemocnění prostaty, nespecifických onemocnění horních a
dolních cest dýchacích a metabolických chorob - hlavně dny a
hypercholesterolémie. V objektu je k dispozici fundovaný zdravotnický personál -
rehabilitační lékaři, balneologové, oddělení akupunktury a funkční kardiologická
ambulance. Střední zdravotnický personál podává řadu atraktivních procedur,
například plynové injekce, které jsou vyhledávanou reflexní léčbou při
bolestivých stavech kloubů a páteře, parafinové zábaly, mnoho druhů
elektroléčby, parafin s ultrazvukem jako speciální léčebnou metodu při zvětšení
a zánětu prostaty.
Rehabilitační pracovnice provádějí reflexní masáže, individuální a skupinová
cvičení. Je možno absolvovat léčbu kyslíkem - oxygenoterapii. Za dozoru
rehabilitační pracovnice lze využít i fitnes centra. Zdravotnický personál
obsluhuje hosty v uhličitých koupelích, podvodních masážích. V komplexu ŘÍMSKÝCH
LÁZNÍ je k dispozici vodoléčba (bazén, vířivá koupel, skotské střiky, parní
komora, vřídlová koupel, šlapací lázně, masáže). Nezanedbatelnou součástí
komplexu je i inhalatorium. V budově je umístěna centrální laboratoř k vyšetření
moče a krve. Provádí se zde též klidové a zátěžové EKG.
V letech 1988-1990 byla vyměněna a opravena okna, střecha a fasáda budovy Nových
lázní. V tomto období se připravoval projekt na komplexní rekonstrukci, nebyl
však dostatek prostředků na realizaci. V procesu privatizace Nové lázně zůstaly
nedílnou součástí akciové společnosti LÉČEBNÉ LÁZNĚ, Mariánské Lázně, která
vznikla k 1.květnu 1992. Akciová společnost každoročně uvolňuje ze svých zdrojů
značné finanční prostředky na obnovu a rekonstrukci celého komplexu Nových
lázní.
Vzhledem k tomu, že technologická zařízení a interiéry už nebyly schopny
provozu, nastalo období oprav a úprav bez ohledu na sezónnost. Nové lázně se
nedají uzavřít. Vše probíhá za provozu s ohledem na hosty a pacienty.
Na přelomu roku 1992-1993 byla částečně zrekonstruována vodoléčba - prostory
ŘÍMSKÝCH LÁZNÍ. Bylo nutné zamyslet se nad úsporou energií, která do této doby
provozovatele příliš nezatěžovala. V následujícím období se po částech, tak aby
nebyl narušen provoz, postupně investovalo do vnitřních rozvodů a do nových
technologií. To byl prvotní úkol - snížit náklady na energie. Pak se teprve
začalo uvažovat o restaurování interiérů.
V letech 1995-96 doznal interiér budovy určitých změn. V souvislosti s nutností
přemístění polikliniky do jiných prostor byla v Nových lázních zřízena
pracoviště elektroléčby, rehabilitace a lavatermových zábalů a zrenovována
pracoviště individuálních a skupinových inhalací.
Návazně zde bylo také zrekonstruováno a zmodernizováno další pracoviště
podvodních masáží. V přízemí budovy bylo přizpůsobeno osm kabin pro plynové
obálky, kde se bude využívat vývěru přírodního plynu v okolí. Dalším novým
pracovištěm je oxygenoterapie a pracoviště parafinových zábalů.
Ve třetím patře Nových lázní byly nevyužit prostory zrekonstruovány a tak se
vytvořil prostor pro novou biochemickou laboratoř a dále prostory pro
kardiovaskulární laboratoř, vedenou Doc.MUDr. Josefem Chrástkem, CSc. Zde si
může každý pacient ověřit stav svého zdraví, především srdce a krevního oběhu a
následně pak mu bude doporučena léčba.
V plánech vedení balneoprovozu je zřízení pracoviště pro odstraňování kožních
vad pomocí laseru, kadeřnictví, pedikura a manikura. Rovněž se uvažuje o léčbě
aromaterapií.
Pro zlepšení služeb bylo v Nových lázních vybaveno pracoviště rozpisu procedur
moderními počítači a v blízké době bude propojeno do počítačové sítě akciové
společnosti.
O pacienty se starají jak v Nových lázních, tak i v prostorách Centrálních
lázní, kde je situována část balneoprovozu, desítky odborně školených pracovníků
pod vedením vedoucího lékaře MUDr.Knáry a hlavní sestry M.Pazderkové. V Nových
lázních má od roku 1996 ordinaci lékařka polikliniky MUDr.Šimková. Zde se
provádí kromě předpisu procedur pro příchozí pacienty akupunktura a aplikuje se
zde léčba pohybového ústrojí pomocí plynových injekcí. V čele lázeňského
zařízení Nové lázně stojí ředitelka paní Marie Hrnčířová.
Ještě v průběhu sezóny 1996 se bude realizovat nový vstup do objektu, a to z
bočního vchodu Reitenbergerovy a Anglické ulice. Zde bude dorovnán vstupní terén
s přízemím tak, aby do budovy Nových lázní měli přístup i imobilní pacienti. V
provozní přestávce IV. čtvrtletí 1996 a I. čtvrtletí 1997 se dokončí celkové
úpravy vodoléčby. Tam jsou dosud ještě prostory nevyhovující představám
provozovatele.
V budoucím období lze očekávat celkový nárůst návštěvnosti Mariánských Lázní v
souvislosti s rozšiřující se lůžkovou kapacitou. Nové lázně jsou připraveny
poskytnout dostatek léčebných procedur všem, kteří přijíždějí načerpat nové síly
a upevnit své zdraví.
Vedení Nových lázní
Otištěno: Mariánskolázeňské LISTY čís.21 ze 23. května 1996
|
DEKORACE
na fasádě střední stavby
Vstoupíme-li z kavárny v prvním patře Nových lázní na široký balkón s
kamenným balustrádovým zábradlím, kromě vyhlídky do Skalníkova parku
můžeme zblízka luštit podivuhodné alegorie nad okny.
Nad třemi okny jsou výrazné půlkruhové oblouky a
na místě obvyklých klenáků vystupují velké erby se symboly, vztahujícími
se k Novým lázním. Každý erb z obou stran drží nebo k němu vztahují paže
dvě alegorické postavy.
Fasádu střední stavby Nových lázní zdobí čtyři
masivní iónské sloupy s kanelovanými dříky. Na vysokých patách sloupů,
oddělených od dříku bílou páskou s plastickými rozetami, jsou zajímavé
erby s bohatými plastickými rostlinnými doplňky okolo. Sám podlouhlý
lyrovitý tvar erbů prozrazuje italskou provenienci. Je vzácností a v
našich zemích se neobjevuje. Stejné erby jsou ve dvojicích nad arkádami
obou postranních lodžií.
Na těchto štítech na sloupech jsou - zleva
doprava - symboly: trojúhelník a kružítko, kladivo a sekáček, trojúhelník
a olůvko, kladivo a kleště. Demonstrují řemesla účastná na stavbě, pokud
ovšem nejde o zednářské symboly.
|
|
ALEGORICKÉ SKUPINY na fasádě Nových lázní
Levou alegorickou skupinu představují dvě postavy, které drží velký erb. Na něm
spatříme Aeskulapovu hůlku, kolem které se vine had - starověký symbol
lékařství. Vlevo je nemocný, který opíraje se o dlouhou hůl putuje za léčivými
prameny do Mariánských Lázní s nadějí na uzdravení u léčící Hygiey, dárkyně
zdraví a dcery boha lékařství Asklépia (postava vpravo).
S jménem je to tak: řecký bůh lékařství byl Asklépios a Římané ho převzali pod
jménem Aeskulapius. Byl to původně slavný lékař, který prý dokázal vyléčit
všechny nemocné a dokonce křísil mrtvé. Jeho manželka Epioné mu pomáhala a byla
"tišitelkou bolestí".
Střední skupinu tvoří dvě alegorické postavy - Hojnost s rohem hojnosti v levé
ruce (vlevo) a Důvěra s rukou na srdci (vpravo) - s bohatě zdobeným klášterním
erbem s třemi jeleními parohy a pěti písmeny. Tři písmena v paroží jsou
zkratkami jména opata, který dal podnět k stavbě Nových lázní v roce 1892 -
Alfred Ambros Clementso. Dvě písmena mimo paroží A.T. znamenají Abbas Teplensis
- opat Tepelský.
Alfréd Clementso byl v roce 1887 lázeňským inspektorem v Mariánských Lázních a
po smrti opata Bayerleho byl zvolen opatem. Vládl v letech 1887-1900 a byl, po
Reitenbergerovi, pro Mariánské Lázně nejštědřejším a nejvýznamnějším opatem.
Nechal postavit dnešní kolonádu, přestavět Centrální lázně atd.
Znak se třemi jeleními parohy převzal klášter Teplá od svého zakladatele českého
vladyky Hroznaty (1160-1217).
V Mariánských Lázních se objevuje na řadě budov, které stavěl klášter Teplá.
Podobná písmena ve znaku vždy prozrazují opata, za něhož budova byla postavena. |
|
ALEGORICKÁ SKUPINA VPRAVO
Poslední z alegorických skupin symbolizuje ekonomický význam lázní. Dvě postavy
tu nesou znak, patřící bratrstvu umělců a malířů (tři prázdné znaky uprostřed
erbu). Vpravo je římský bůh dopravy a zisku MERKUR, téměř totožný s řeckým bohem
Hermem.
Hermés byl nejobratnějším a nejlstivějším z řeckých bohů. Ráno se narodil,
dopoledne utekl z kolébky, v poledne vynalezl lyru a naučil se na ni dokonale
hrát, odpoledne ukradl Apollónovi padesát krav a schoval je do jeskyně tak, že
je zatáhl za chvosty dovnitř, aby zanechaly obrácené stopy. Večer se vrátil do
kolébky a dělal, že spí. Když ho Apollón přišel potrestat, vymlouval se a tak
nehorázně lhal (to se také naučil za jediný den), že musel být předveden před
boha bohů Dia. Hermés vynalezl mj. čísla, písmo, křesadlo. U Řeků byl bohem
obchodníků a vynálezců, ale zároveň i podvodníků a zlodějů.
Vlevo je postava půvabné BALNEY, personifikující zdraví a krásu jako důsledek
lázeňské léčby. |
|
Pohled na lodžii v Nových lázních
Střední stavbu Nových lázní tvoří vlastní jádro, lodžie a dvě třípatrové věže po
stranách. Původní projekt tu nepočítal ani s lodžiemi ani s královskými kabinami
- zdejší prostory byly na počátku jen pokračováním řady lázeňských kabin a
teprve v průběhu výstavby došlo k změně. Doplněním o lodžie byla střední stavba
dále rozčleněna a obohacena. Královské kabiny se budovaly jako poslední při
stavbě Nových lázní.
Lodžie propojují jádro stavby s věžemi ve třech podlažích. Fotopohled na levou
lodžii zespoda ukazuje krásu arkád v patrech s výzdobou fasády a zcela nahoře
řídký zubořez. Pohled do lodžie královské kabiny v přízemí ukazuje na bohatou
výzdobu uvnitř. K vidění není nádherná a původní malba ve skle s živými
přívětivými barvami. |
|
Vnější výzdoba arkád lodžií s kamennou balustrádou v zábradlí má v druhém patře
ve středu půlkruhů dva klenáky zdobené kraby. Mezi nimi je veliká mušle s
rostlinnou dekorací. V prvním patře jsou mezi klenáky dva zkřížené lyrovité
štíty, vzácný prvek italského původu, rovněž s rostlinnou výzdobou. V lodžiích
vzadu jsou stejné dvojice půlkruhů nad okny se stejnými klenáky, ale s jinou
plošnou výzdobou.
 |
|
Výzdoba v lodžii královské kabiny
Pohled do lodžie královské kabiny ukazuje výzdobu vnitřní stěny lodžie s nápisem
"Salve" (Buď pozdraven), s rostlinnými festony a s bohatě zdobeným klenákem ve
středu nadokenního oblouku.
Rovněž stropní výzdoba lodžie je pozoruhodná a je původní, ostatně jako dekorace
celé přední fronty Nových lázní.
|
|
Bohatá výzdoba nárožních věží
Východní rizalitová nárožní věž je masivní spojkou mezi přední frontou Nových
lázní a jejich postranního, východního křídla. Podle svažitého terénu je pouze
dvoupatrová na rozdíl od západní třípatrové věže. Úhel svahu na délce přední
fronty 112 metrů, tj. mezi oběma nárožními věžemi Nových lázní, dosahuje výšky
právě jednoho patra.
Nárožní věž proti Casinu má v prvním patře jedno velké okno, v druhém patře tři
okna, vše v úchvatné dekoraci. Dolní věž opakuje uspořádání i výzdobu, jen o
patro výše.
Už sama stavba věží byla koncipována jako základní dekorativní prvek Nových
lázní, na základě mnoha vzorů a předloh, nejen z Vídně. Tento prvek ještě
druhotně zvýrazňuje velký rozsah dekorací fasád věží, patrný při srovnání s
křídly.
Věže jsou dekoracemi až přetíženy a zřejmě úmyslně. To budí podezření, že věže
Nových lázní jsou v exteriéru prioritní, tj. jejich účelnost v interiéru je až
následná. Je to překvapující, protože jinak účelnost a funkčnost v areálu Nových
lázní dominuje.
Tři oblouková okna v nejvyšším patře s klenáky mají mezi půlkruhy čtyři kartuše
s rostlinnou výzdobou. Mezi okny jsou výrazné plastické rozety, po stranách
trojoken další pásková a rostlinná výzdoba. Rohy věže uzavírají pilastry s
bohatými iónskými hlavicemi, nesoucími širokou římsu. Střešní římsa tu má řídký
zubořez. Všechny věže mají zvoncové střechy, korunované lucernou s vysokým
hromosvodem.
Také obě vnější strany prvního patra věže s velkým oknem jsou bohatě zdobeny.
Nad okrouhlým oknem je masivní půlkruh s klenákem, zdobeným dívčí hlavou,
suprafenestra je zakončena mocnou lomenicovou římsou. Po stranách okna jsou
pilastry s ionskými hlavicemi, které jen poměrně chudě napodobují výzdobu
iónských hlavic rohových pilastrů věže.
|
|
Z výzdoby nárožních věží - mramorové desky
Prostorem prvního patra věže běží v půli patra další ozdobná římsa, kterou
přerušují jen čtyři pilastry. Plochy mezi rohovými a okenními pilastry mají
zajímavou dekoraci s festonem, s lví hlavou, s prázdnou mramorovou deskou v
plastickém rámu po třech třapcích na koncích. Mramorovou desku korunuje
oblouková římsa, která má v tympanonu ozdobnou výplň - jakousi širokou
plastickou mušli. Všude kolem jsou četné rostlinné a páskové dekorace. |
|
DEKORACE vchodu k Římské lázni
Nad rohovým vchodem z Reitenbergerovy ulice (a podobně i u vchodu z Anglické
ulice) použil architekt Schaffer dvou půvabných andílků, sedících nad půlkruhu
supraporty, který má ve středu klenák s kartuší v dekoraci, připomínající rokaj.
Vysklenná plocha půlkruhu zrcadlí na fotografii protější park
Dva andílci, lehce zahalení látkou, drží v jedné ruce nádobky a v druhé
vavřínovou větévku resp. Aeskulapovu hůlku.
Tento církevní motiv potvrzuje, že Schaffer hledal předlohy i v okruhu
chrámových dekorací. Nad andílky je žlutá plocha jakési pseudodesky v bílém rámu
s koncovými třapci, místo, kde marně hledáme nějaký nápis. Po stranách jsou dva
pilastry s jednoduchou, dorskou hlavicí a nad nimi v žlutém poli bílá plastická
rozeta. |
Literatura a prameny
Adreßbuch der Stadt Marienbad in Böhmen von Johann Schwarz,
Kühnels Verlag, Leipzig, 1899, str. 19-20 et cet. Viz Příloha!.
Adreß- und Geschäftshandbuch der Kurstadt Marienbad und der Städte Tepl und
Königswart, Gschihay Marienbad 1906
Adreßbuch der Kurstadt Marienbad, Schindler, Marienbad, 1929
BAUERNSFEIND Jutta Johanna: "Das Neubad und der Kursaal in Marienbad - Josef
Schaffers Bäderarchitektur als Paradigma einer kurortlichen Bauaufgabe im
ausgehenden 19. Jahrhundert", 98 S., München 1991
DITTRICH Hans: "Von der Arbeit im Neubad - und seltsame Fügung" - Marienbader -Tepler
Heimatbrief Nr.388, München Jänner 1981, str. 5-7. Viz Příloha!.
DOBERAUER Anton: "Die Heilbäder in Marienbad", Band 11, Deutscher Kommunal
Verlag G.m.b.H. Berlin-Friedenau, 1932, str. 116-123 . Viz Příloha!.
Griebens Reise-Bibliothek "Marienbad und Umgebungen" VIII.Auflage, Goldschmidt
Ber- lin 1891, str. 35
Griebens Reiseführer:"Marienbad, Bad Königswart und Umgebung", 19.Auflage,
Goldschmid Berlin 1927. Viz Příloha!
HOCHSIEDER Hans: "Die Badehäuser des Weltkurortes Marienbad", in Marienbad -
Stadt und Land, I.Band, Heimatverband Marienbad, Staudt Geisenfeld, 1977 - str.
556-563. Viz Příloha!
KISCH E.Heinrich: "Marienbad und seine Umgebung" - XV.Auflage, E.A.Götz,
Marienbad 1898
KŘÍŽEK Vladimír: "Mariánské Lázně - Přírodní zdroje a jejich léčebný význam",
Státní zdravotnické nakladatelství Praha 1958, str. 51-67 et cet. Viz Příloha!
KŘÍŽEK Vladimír: "Obrazy z dějin lázeňství" Avicenum, zdravotnické
nakladatelství Praha, 1987
A.K. "Dipl.Architekt Josef Schaffer - Oberdirektor der Badeanstalten in
Marienbad" - Marienbad-Tepler Heimatbrief Nr.103, Bad Kissingen April 1957,
str.73-74. Viz Příloha!
LUCCA S.: "Zur Orientirung in Marienbad" IX.Auflage, Gschihay Marienbad, 1879.
Viz Příloha!
LUCCA S.: "Zur Orientirung in Marienbad (Ein Rathgeber und Wegweiser für
Curgäste)" XI.Auflage, Gschihay Marienbad 1891, str. 32-35 Viz Příloha!
Marienbader Kurliste mit der Beilage für die Kurzeit 1940, Kurverwaltung
Marienbad 1940
MIESSNER Rudolf: "Illustrierter Führer durch Marienbad und Umgebung" Marienbad
1937 et 1939
MORAVEC Radim: "Mariánské Lázně a okolí - turistický průvodce", Státní
tělovýchovné nakladatelství Praha 1955.
SCHMIDINGER A.: "Wegweiser für Marienbads Kurgäste", Kronberger-Weber Praha 1838
SEDLÁČKOVÁ Eliška: "Komplexní průzkum lázeňského místa Mariánské Lázně ",
Výzkumný ústav lázeňský, Mariánské Lázně , 1956 - 290 stran
STAAB Ludolf: "Geschichte Marienbads von der aeltesten Zeit bis zur Gegenwart"
Erste Wiener Vereins-Buchdruckerei, Wien 1872
ŠVANDRLÍK Richard : "Nové lázně - klenot města" - Hamelika č.11/III. z
19.9.1975, str. 150 - 151
ŠVANDRLÍK Richard: "Soupis památek - Mariánské Lázně (I. Lázeňská část)",
Hamelika č.99, KaSS Mariánské Lázně 1980, str. 11-12
ŠVANDRLÍK Richard a kol.: "Mariánské Lázně - průvodce Olympia", Olympia Praha
1981, str. 70-71 et cet.
ŠVANDRLÍK Richard a kol.: "Mariánské Lázně - průvodce Olympia", Olympia Praha
1987, str. 72 et cet.
ŠVANDRLÍK Richard: "Mariánské Lázně - průvodce Olympia", Olympia Praha 1991,
str. 66-67 et cet.
Přílohy
1. "Oeffentliche Anstalten und Gebäude" - Lucca 1879, 2 S.
2. "Bade-Ordnung" - Adreßbuch Marienbad 1899, 2 S.
3. "Oeffentliche Anstalten und Gebäude" - Lucca 1891, 15 S.
4. "Neubad" - Grieben 1927, 3 S.
5. "Die Heilbäder" - Ing.Doberauer in Marienbad 1932, 8 S.
6. "Dipl.Architekt Josef Schaffer" - Heimatbrief 1957, 2 S.
7. "Vývoj lázní od roku 1945" - Křížek 1958, 13 S.
8. "Die Bäderhäuser des Weltkurortes Marienbad" - Dr.Hochsieder, Heimatbuch
1977, 8 S.
9. "Von der Arbeit im Neubad - und seltsame Fügung" - Heimatbrief 1981, 2 S.
10."Sto let Nových lázní" - přílohy Mariánskolázeňských Listů, Mariánské Lázně
květen 1996 - česky, německy, rusky
|
Hamelika - 100 let
Nových lázní 1896-1996. Mimořádné číslo mimořádného ročníku 1996, zpracované
ke stému výročí Nových lázní. Zpracoval Ing. Richard Švandrlík. Mariánské
Lázně, vyšlo v květnu 1996. |
