V l a s t i v ě d n ý   z p r a v o d a j   p r o   M a r i á n s k é   L á z n ě   a   o k o l í
 
Ročník XX. (1995) - Číslo 1.
Poř. čís. 262.
 
Mariánské Lázně
dne 27. dubna 1995
OBSAH
 

50. výročí osvobození americkou armádou - Ašsko, Chebsko, Mariánské Lázně
 l Američané překračují československou hranici
 l Obsazení Hranice, dobytí Aše a Hazlova
 l Fronta jde od Schirndingu
 l Dobytí Chebu
 l Historie 1. americké pěší divize
 l Boje v okolí Chebu
 l Otřesné svědectví ve Falknově
 l 97.pěší divize-osvoboditelka Mariánských Lázní
 l Nenápadný velikonoční host v Mariánských Lázních
 l Hovoří staré kroniky
 l General Patton
 l Americký časopis Friendship v Mar. Lázních
 l Bitva o Těšovský vrch
 l Postup amerických tanků na Kynžvart
 l Pístovská episoda
 l Vzpomínka pana Tesaře
 l Vyprávění pana Mottla
 l Svobodné oslavy 1990

50.VÝROČÍ OSVOBOZENÍ
AMERICKOU ARMÁDOU
AŠSKO - CHEBSKO - MARIÁNSKÉ LÁZNĚ

      Před padesátí lety končila válka. Nejstrašnější válka, jakou lidstvo zažilo. Přepočítáno na to nejcennější, lidské životy, stála 50 miliónů obětí. K tornu, aby bylo hitlerovské Německo poraženo, musely spojit své síly všechny o hrožené státy. Ve srovnání s první světovou válkou muselo být Německo totálně poraženo a vojensky dlouhodobě okupováno, aby byly vytvořeny záruky, aby se odtud už nikdy nezvedla vlna další světové války.
      Podíl Sovětského svazu na této porážce nebyl u nás nikdy zpochybňován. Ani dnes. Ale vzpomeňme v západních Čechách hrdinství amerických mužů, kteří tisíce kilometrů daleko od svých rodin a domovů nasazovali životy, hluboce přesvědčeni o tom, že pomáhají obnovit v Evropě spravedlivý demokratický řád.
      Od konce války prošlo padesát let. Pamětníků ubývá. Tehdejší dětí jsou dnes 55-60leté a tehdejší mladí lidé 70-80letí. Mladší generace se o historii druhé války jen učily, ale tato etapa historie západních Cech byla ve staré škole předmětem hrubého překrucování.
       Rokem 1990 jsme překročili český "Rubikon". Máme mnoho jiných starostí a málo času na revisi svých znalostí místního dějepisu.
       Během uplynulých 40 let bylo sneseno mnoho argumentů na snížení zásluhy americké armády na osvobození našeho kraje. Lázeňské hosty z Moravy, ze Slovenska, ze spřátelené ciziny šálily zdejší děkovné památníky Sovětské armádě za její osvobození. Budování těchto lžipamátníků předcházelo ovšem odstraňování a ničení amerických pomníků počátkem 50.let. Žijící pamětníky bylo pak nutno přesvědčit, že zdejší sovětské památníky jsou jakousi celostátní symbolikou, neboť hlavní tíhu osvobození ČSR nesla Sovětská armáda.
       V roce 1990 jsme v mariánskolázeňském vlastivědném oběžníku HAMELIKA zveřejnili ve 45 pokračováních různé historické zprávy o americké armádě v roce 1945. Dnes, v roce 50.výročí se vracíme k této nevymazatelné etapě historie našeho kraje.
 


Kde a kdy překročili američtí vojáci hranici Československa
      V lednu 1945 překročili západní Spojenci Rýn, na východě Rudá armáda 0dru. Německo se ocitlo v kleštích. Každý Němec viděl, že je válka prohraná, ale nikdo to nesměl dát najevo. Za to byl trest smrti. Mnozí ještě věřili v tajnou zbraň, kterou jim sliboval Hitler. Jiní doufali v totální obranu a v jednotky folkšturmu (domobrany), zřízené ke konci roku 1944. Byli to všichni muži od 16 do 60 let, vyzbrojení vším, co zbylo po ruce - brokovnicemi, malorážkami atd. Jejich bojová morálka odpovídala výzbroji.
      Fronta se rychle přibližovala k bývalé československé hranici a Chebsko se dostalo do operační sféry polního letectva americké armády. Nálety hloubkařů (Němci jim říkali "Jabos") byly na denním pořádku. Kontrolovali železnice, silnice, pohyb na polních a lesních cestách. Vycházet přes den bylo nebezpečné. Bylo zastaveno i školní vyučování. Školy byly ovšem zaplněny uprchlíky z východních území, z Pruska, Slezska, Haliče.
      Od počátku dubna 1945 bylo slyšet za jasných nocí dunění děl od západu. (Němcům bylo vysvětlováno ‚že jde o cvičení německých divizi! (Viz vzpomínku z Pístova)) Napětí rostlo. Folkšturm kopal zákopy, stavěl protitankové zátarasy na cestách, pokládal miny. Do mostů byly umístěny bedny s třaskavinami a připraveny k odpálení. (Takové třaskaviny byly nalezeny ve starém mostě na tzv. Houpačce, za Velkou Hleďsebí, když byl kol roku 1980 most odstraňován, posazováno mamutí potrubí pro vody Kosí potoka a stavěn most nový.) Kdo mohl odjet z měst na venkov k příbuzným nečekal a zmizel.
      Američané stáli se severozápadně ašského výběžku ČSR. Ve středu 18.dubna 1945 v 6 hod. ráno vyrazila americká hlídka setniny K, 3. pěšího praporu, 358. pěšího pluku, 90. pěší divize (patřící k XII. armádnímu sboru Třetí armády gen. Pattona) k průzkumné akci při silnici od obce Prex přes Kirchbrünlein do Trojmezí (Gottmannsgrün) a města HRANICE (Roßbach). Zde překročila hranici ČSR. Podle druhé verse to bylo o něco málo východněji, a to jižně obce Ebmathleiten v místě, kde se říkalo "Kočičí hlava".

Obsazení města Hranice
      Za průzkumníky postupovaly obrněné vozy až k městu HRANICE. V roce 1910 mělo toto městečko, německy zvané Roßbach, 4 518 obyvatel. Leželo na okrese Aš na samém okraji tehd. Rakousko-Uherska. v těsné blízkosti německých lázní Bad Elster. Od počátku roku 1945 tu rostl příliv uprchlíků z východ ním oblastí a bylo jich tu na 3 000. Bydleli v školách, sálech, veřejných budovách i v rodinách.
      Němci kladli jen nekoordinovaný odpor a bylo zajato několik německých vojáků. Americký velitel, aby zabránil krveprolití, poslal do města nejprve obrněný transportér s vyjednavači. Transportér dojel až před radnici. Vystoupil z něho poručík Friedman, pozdější vojenský velitel Ašska, a předal starostovi Landrochovi podmínky kapitulace. Na znamení kapitulace měla být vyvěšena do 14 hodin bílá prostěradla a zbraně složeny na jedno místo. Několik fanatiků tomu zabránilo. Nevisela. Po 14 hodině zahájilo tedy americké dělostřelectvo palbu. Granáty dopadaly na dn. Ruskou ulici s textilní továrnou a okolí. Čtyři lidé byli přitom zabiti. Němci se vzpamatovali, rychle vyvěsili bílé vlajky a nato Američané obsadili toto první město v Československu.
      Pod trestem smrti bylo nařízeno okamžitě odevzdat zbraně, vojenskou výstroj i výzbroj, členům SA a folkšturmu nařízeno hlásit se jako váleční zajatci. Zákaz vycházení byl od 20 do 5 hodin, platil zákaz opouštět své domovy dál jak 6 km. Z antifašistů byla zřízena pořádková služba, na levém rukávě nosili černou pásku s písmeny M.G. (Military Gouverment - vojenská policie). Dělníkům i továrníkům zakázán přístup do továren. Každé rabování trestá se smrtí. Byl otevřen zajatecký tábor a z něho vyšli ruští, polští a francouzští zajatci, i několik ruských žen a dětí. Z novin Obrana lidu ze 17. 4. 1965 je popsaná epizoda z konce války v Hranicích - Roßbachu (český název od roku 1948):
      "Nad krámem visela firma Schirmer-Bäckerei a pod cedulí dlouhá fronta na chleba. Ženské nadávaly. V tom kdosi přinesl zprávu, že se nahoře v městě vyvěšují bílé prapory. U bürgermeistera vyhrožuje nějaký leiter NSDAP zastřelením, pokud nebudou ihned staženy. Lavina s taškami přitrhla k radnici a spustila řev. Nacista zmizel. Rota utahaných wehrmachťáků přešla již dopoledne náměstím, a kvačila do Bad Elster. V cestě Američanům nestálo nic. Byl 18.duben 1945 a Rossbach už nebyl Rossbachem, ale městem Hranice. Když se to dověděl o několik hodin později Konrád Henlein, řval: "Představte si, tohle mi udělají moji lidé! To je nemožné. Kde jsou ti, kteří v září 1938 přetiskovali československé známky razítkem s hákovým křížem a textem "Wir sind und bleiben frei!" Nebyli. Mužů v mužných letech bylo mnohem méně."

Dobytí města Aš
      Dalším městem před americkou armádou byl Aš, někdejší Henleinova bašta. Ještě ve čtvrtek 19.dubna 1945 prováděla ašská domobrana poslední přípravy k obraně severně od města.

Spor mezi Němci o obranu města

      Také v Aši stály proti sobě dva tábory - většina obyvatel v čele se starostou Richardem Doblem pro kapitulaci a vojenská a stranická skupina v čele s okresním vedoucím strany dr. Josefem Meierem pro obranu do posledního muže. Strana a vojsko bylo samozřejmě rozhodující a proto přípravy k boji probíhaly bez účasti starosty. Když se starosta dověděl, že k stavbě barikád v ulicích bude třeba 3000 kubických metrů dřeva z alejí a parků města, cítil, že je s městem zle a vydal se za dr.Meierem. Namítal, že Aš má dnes 33 000 obyvatel a že nese odpovědnost za ženy a děti i za slezské utečence.
      Dr. Meier sliboval, že 7. německá armáda město ubrání a nadto bude posílena mládeží Hitlerjugend a folkšturmem. A tak mezi 14.-19.dubnem probíhala nepřetržitá jednání. Byla plná vyhrůžek stanným soudem, výzvami k obraně do posledního muže a apelem, že Egerland není Durynsko, kde se Američanům vzdávaly obce. Kdo by bránil v Aši svůj dům proti vyhazování do povětří, bude zastřelen. Obranou města byl pověřen pplk. Weiner. S každým dnem přibývalo přímluvců kapitulace, ale podplukovník byl neoblomný. 19.dubna vyhlásil: "AŠ nutno držet a když to bude nutné, na troskách města zahynout."
      Během jednání toho dne přišla zpráva, že ves Paßmannsreuth vyvěsila bílé vlajky. Velitel se rozlítil a rozkázal jít zajmout starostu a ihned jej zastřelit a bílé vlajky podpálit. Ašským slíbil, že přijdou německá vojska s útočnými děly a město udrží.
      V noci na 20. dubna 1945 v 1/2 2 hod. přijel župní velitel Henlein a organizační tajemník Georg Wollner na okresní vedení strany, ale nevědělo se, o čem jednají. A tak v městě vznikla mylná naděje, že vojsko bude z Aše staženo. Ale Henlein naopak přikázal bránit Aš za každou cenu a okamžitě stavět barikády z vozidel a vraků.
      Dne 20.dubna ráno se vydala deputace starosty a zástupců města znovu za okresním velitelem přesvědčit ho, aby město kapitulovalo. Marně. Ve 14 hodin dostal starosta Dobl depeši od Američanů, aby do 14:45 hod. předal město bez boje. A tak se skupina znovu vydala za velitelem města. Pplk.Weiner prohlásil: "Oznamte americkému veliteli, že jsem jako německý důstojník přísahal držet Aš jako opěrný bod do poslední patrony." Na další argumenty jen vyhrožoval: "Chraňte si svůj jazyk, ještě slovo a ani vaše role parlamentáře vás nezachrání." Byla to pohrůžka okamžitého zastřelení. Další diskuse byla zbytečná i nebezpečná. Starosta nechal okamžitě spustit sirény a americkému veliteli bylo oznámeno, že město se starostou v čele si přeje předání bez boje, ale velitel bude bojovat podle své přísahy až do konce. Dále prosba, aby Američané ušetřili nevinné obyvatelstvo a soustředili se jen na hnízda vojenského odporu.
      Boj o město začal. Američané zaútočili v pátek po obědě 20.dubna 1945. Přístupy do Aše bránilo přes 800 německých vojáků, kteří kladli 42. kavalerii (Čtyřicátá druhá "kavalerie" byla na kolech a na pásech bez koní, které zůstali za mořem. Počátkem dubna 1945 osvobodila Bad Orb a v něm tisíce uvězněných zajatců spojeneckých armád. 15. dubna dobyla Bayreuthu a zajala 1048 vojáků, dalších 400 Němců padlo. Zde osvobodila politické vězně z věznic. 18.dubna se přemístila do Hofu a odtud byla vyslána k dobytí Aše. Po splnění úkolu se přesunula do Bavor a dne 23.dubna kryla útok 90.pěší divize na Mitterteich na levém křídle. 28.dubna se ocitá u Domažlic a dobyla Hostouň, kde získala 670 koní o ceně 3 miliónů dolarů. Gen. Patton osobně poděkoval veliteli plk. Reedovi.) tuhý odpor. Jihovýchod a severovýchod města obsadily jednotky 2. kavalerie (Druhá kavalerie táhla Německem od Rýna přes Trevír, Mohuč, Aschaffenburg a Fuldu, 14.dubna prolomila linii Němců jižně od Bayreuthu, pak se přemístila na sever od Hofu a odtud spolu s 42. kavalerií dobyla Aš. Odtud se přemístila jižně, 5.května 1945 obsadila Klatovy a postoupila až na linii Plánice-Nepomuk.) a 358. pluku s cílem odříznout ústup německým vojákům z města. Na město samotné útočila 42. kavalerie. V blízkosti plynárny se Němcům podařilo zničit jeden americký tank pancéřovou pěstí. V bojích o Aš zahynuli
      kapitán Charles E. Harris, LWA, těžce zraněn do kolena a břicha
      seržant Truman A. Perfect, KIA
      Tec 5 Robert G. Hanchey, KIA
      Tec 5 Clarence R. Shoupe, KIA
      Tec 5 Arthur G. Rentell, KIA
      Pvt. Thomas L. Ward, SWA
      Tec 5 Charles C.Murray - padl 22.4. ve Studánce..
      Za hrdinství v pouličních bojích a zničení německých ohnisek odporu v Aši dostali vyznamenání:
      S/Sgt. Carlyle B. Magnum - bronzovou hvězdu (Bronze Star Medal)
      Sgt. Roger M. Hinman - stříbrnou hvězdu ( Silver Star Medal)
      nadporučík Henry A.Lane - stříbrnou hvězdu
      nadporučík Jerry F. Hahn - stříbrnou hvězdu
      Tato vyznamenání převzali 16.července 1945.
      Aš byl tedy dobýván v prudkých lokálních střetnutích. Hlavní tón udávaly americké zbraně. Když byl hlavní odpor zlomen, rozprchli se němečtí obránci po domech a zaujali pozice ostřelovačů. Město bylo nutno vyčistit. V 18:40 hod. město kapitulovalo, a Američané vstoupili vítězně do někdejší Henleinovy bašty. V bojích zahynulo nebo bylo zajato 250 německých vojáků. Příští den odevzdávali Němci zbraně a bez boje bylo obsazeno Podhradí u Aše.
      Ze zachovaného deníku 42. squadrony z těchto dnů mj.:
      "20.dubna - squadrona vyrazila na Aš, vlevo ji kryla 2. kavalerie, vpravo 358.pěší pluk. Bránilo se tu asi 800 německých vojáků, jeden americký tank byl zasažen panceřovou pěstí a zničen. Po nasazení tanků byl německý odpor zlomen. Rota C ztratila svého velitele.
      21.dubna - nepřítel zorganizoval jen slabou frontu a silniční zátarasy bránil dělostřelectvem a ručními zbraněmi. Před Mokřinami bylo sedm barikád. Němci prý vykládají v Adorfu bojové jednotky. Squadrona byla ubytována v Aši a vysílala průzkum k Bad Elsteru a do lesa na jihovýchodě. Squadrony 2. kavalerie se přesunuly k Selbu, aby obklíčily Němce a dále rozšiřovaly postavení na jih od Aše.
      22.dubna 1945 byla vystřídána jednotkami 97. pěší divize. 23.dubna byla naše squadrona vystřídána 303. pěším plukem a přesunula se na Mitterteich. Ke dni 30. dubnu měla squadrona 39 důstojníků a 714 vojáků mužstva."
      Před Američany nyní ležel les mezi Aší a Hazlovem. Měli špatné zkušenosti z Ardenského lesa a navíc jejich letecký průzkum hlásil, že nacisté budují v lese na cestách zátarasy a pokládají miny. Američané proto vyrazili otevřeným terénem na jihozápad do Bavor, aby se připravili na dobývání Chebu ze západu. Podařilo se jim proniknout podél hranice až k toku Odravy v Bavorsku. Vznikalo tu dostatečně široké nástupiště k útoku na město Cheb.
Americký úder na úseku Libá-Polná-Lipná
      Také na tomto úseku od počátku dubna budoval folkšturm zákopy a zátarasy. Na lesních cestách se pokládali miny. 20.dubna 1945 opustilo Lipnou německé vojsko a zůstali 16-17letií chlapci z RAD (Říšské německé služby). 23.dubna dopadly na obec první granáty. Lidé se uchýlili do sklepů. 25.dubna vyrazily od Libé americké tanky na Lipnou. Nepřitáhly od lesa, kde byly zátarasy a položené miny, ale po silnici. Střelba z kulometů byla stále silnější. Když pak lidé vylezli ze sklepů spatřili požár stodol a prchající mladíky z RAD. Za tanky vtáhlo americké dělostřelectvo, rozestavělo děla do palebných postavení a střílelo na východ.
      Vesničané museli odstraňovat zátarasy a nadělali si dřevo. S nimi i 70 slezských a maďarských utečenců, kteří byli ve vsi. 28.dubna 1945 vybuchla mina a. zabila jednoho z utečenců, zranila jeho ženu a zabila tažný dobytek.
      V Hazlově měl folkšturm asi 400 mužů. Spojení s Aší bylo přerušeno, silnice byla rozbombardovaná. Již předtím zažila obec hrůznou scénu. 11.dubna navečer napadli hloubkaři vlak s maďarskými utečenci a studenty budapešťské univerzity. Nejprve byla rozstřílena lokomotiva a pak došlo na vagóny. Nastala strašná panika. Celkem bylo 39 mrtvých. Byli pohřbeni v hromadném hrobě na hazlovském hřbitově.
      K obraně Hazlova stálo vedle folkšturmu 600 mužů bojové skupiny Thiem na ovčárně a 300 mladíků z RAD. Postaveno bylo 5 protitankových zátarasů. Od 24. dubna ostřelovalo Hazlov americké dělostřelectvo a ještě 25.dubna v 18 hod. byly vyhozeny všechny mosty v Hazlově do povětří. To už Američané vstupovali do Hazlova směrem od Polné a byly vyvěšeny bílé vlajky. Mnohé byty musely být do 30 minut vyklizeny pro Američany.
      Večer se tanky přiblížily ke Františkovým Lázním a vypálily na město, které ihned vyvěsilo bílé prapory. Františkovy Lázně byly obsazeny v 20:40 hod.
 
Neobvyklá dohoda a záchrana Libé
      Chebský badatel Josef ŘEHKA sesbíral mnoho zpráv o konci války z místních farních kronik. Vzácněji narazil na vzpomínky pamětníků. Mezi ně patřil antifašista z Libé Adam Schröder.

      Válku prožil jako vězeň, ale když se vrátil z koncentráku Flossenbürg, byl - při nedostatku bojovníků - postaven do folkšturmu Libá (Liebenstein). Spolu se sousedem stejného smýšlení se rozhodl ignorovat výzvy a rozkazy SS k obraně. Uvažovali o útěku do Bavorska, ale nebylo možno nechat tu děti, starce a ženy. A tak v noci na 22.dubna odstranili všechny zbraně folkšturmu. To byl aprílový žert pro nadřízené velitele SS, ale situace byla vážná a bylo nutno se ihned jednat a spojit se s Američany. Vyšli z obce a podařilo se jim projít prořídlou frontou v Selbském lese. Když je na kraji lesa nečekaně zastavil kapitán wehrmachtu, nezbylo než riskovat. Stáhli boty a ukázali náčrty německých pozic, které nesou Američanům. Kapitán se zachoval tak, že jim dokonce upřesnil další obranu Němců a nechal je projít. V převlečení dvou bavorských sedláků s modrý mi zástěrami, klobouky na hlavách a s dýmkou v ústech se dostali do Selbu a vy hledali dva bývalé spoluvězně, kteří je zavedli ještě v noci 23.dubna k veliteli US Army. Jednal s nimi odměřeně, ale slíbil, že ušetři Libou i Františkovy Lázně, pokud nebude kladen odpor. Bylo domluveno vyvěsit na zámku a na Blatném vrchu na dvou velkých stromech bílé vlajky.
      Ráno 24.dubna vlajky visely. Ale přesto Američané začali Libou dělostřelecky ostřelovat. Proč ? Skupina několika nacistických fanatiků pokročilého věku šla budovat v lese při hranici zátarasy a objevil je americký letec. Po náletu tu zůstalo ležet sedm těžce zraněných, zatímco jejich velitelé prchli.
      Ve středu 25.dubna znovu visela dvě, už poslední, bílá prostěradla. Dvě salvy směrem na Blatenský vrch se ozvaly a ticho. Kanonáda se pak zaměřila na bavorský Hohenberg a Schirnding.
      Večer se objevili vojáci. Nejprve zděšení, že přicházejí esesáci, ale byli to Američané. Velitel poděkoval Schröderovi za zachráněné životy a předal mu bednu - třicet lahví bavorského piva. Posledním výbuchem v obci bylo 17 pancéřových pěstí, odpálených na kopci směrem k Chebu, aby je nikdo nepoužil.

Fronta jde od Schirndingu - boj o Pomezí
      Fronta se blížila od západu. Obec Pomezí (Mühlbach) mezi Schirndingem a Chebem na hranici býv. ČSR stála na cestě Američanů do Chebu.
      Konec války v Pomezí popsal v kronice zdejší farář, od náletů, průchodů vězeňských pochodů, nekonečných kolon utečenců z východu, budováni zátaras a zákopů. Ještě v noci na 15.duben bylo obcí hnáno z Bayreuthu množství koní a projížděla nesčetná auta wehrmachtu a utečenců, kteří jeli nedávno na západ a nyní hnáni pudem sebezáchovy prchali před frontou zase zpět. Rodiny ze vsi se rozutekly k příbuzným do jiných obcí nebo se ukryly ve sklepích. Folkšturm dostal pancéřové pěsti, ale chuť k boji nebyla. Přišla zpráva, že byly otevřeny vojenské sklady v Chebu.Kdo chtěl, jel si nabrat věci. Co však s nimi, když je život na vlásku?
      20.dubna byla zasažena dělem věž v nedalekém Hohenbergu, kde byla vojenská pozorovatelna. Týž den byl zapálen děkanský kostel v Chebu. Přímý rozkaz Hitlera zněl: zničit všechny mosty a silnice. Tak byly zničeny dva místní mosty a výbuchy vytloukly okna v obci a na faře i dveře. V noci na 22.dubna začalo ostřelování obce Američany. Ráno, byla neděle, přišlo do kostela jen sedm lidí. Byl zpevněn sklep fary, vyhlášen jako obecní kryt a sneseny sem farní knihy, peřiny a prádlo.
      Američané sem mířili od Hohenbergu, kde se tvrdě bojovalo a Němci se zoufale bránili. 25. dubna 1945 ráno začal útok na farní obec Pomezí. Stálo tu pět německých vojáků a esesman, vyhrožující každému, kdo by chtěl utéct, zastřelením. Ve 12 hodin přijely americké tanky od Schirndingu. Na dům, kde se usadili němečtí vojáci, začaly pálit. Vojáci se ukryli ve sklepě a pak se vzdali. Odtud se několik tanků obrátilo na Pomeznou a na býv. Rybářice. Zde řídil obranu německý nadporučík s vojáky a než ho zabila střela, padli dva němečtí vojáci a další byli zranění. V Pomezné se americké tanky znovu rozdělily. Jedna část za mířila na Dobrošov, druhá na Břízu, kde křičely ženy a děti tak strašlivě, že je bylo slyšet až v Pomezí. Němečtí vojáci utíkali do Cetnova, kde se pak vzdali.
      Ale v Pomezí ještě pálila německá samochodka a tak americké tanky zlikvidovali ji, přitom i školu a další stavení. Starosta v 17:30 h. vyvěsil bílou vlajku, aby z obce nezbyla jen suť a popel. Boj skončil, ale hořela věž kostela a tak se obyvatelstvo účastnilo hašení.
      V prostoru mezi Schirndingem a Rybařicemi se sice podařilo Němcům americký útok přibrzdit a dát Chebu více času k obraně, ale stálo to životy. Padlo zde více než sto německých vojáků.
      Od Pomezí nyní ostřelovali Američané Cheb a lidé zalezli znovu rychle do sklepů. Ve dvoře Tůně postavili američtí vojáci 16 děl a obyvatelé se museli vy stěhovat. V Pomezí bylo postaveno 30 děl.
      Farář psal o dvou tisících ruských zajatcích, že byli v Chebu propuštěni. Šlo však prý o léčku, protože na okraji Chebu stálo proti nim německé vojsko. Zajatci se vrhli do jatek, kde snědli i syrové maso, a v městě plundrovali obchody. Stali se na nějaký čas postrachem v Chebu i na venkově.
      1. května 1945 psal farář s jistým zděšením, že obcí projeli českoslovenští legionáři směrem na Cheb. 6. května 1945 pak projížděla obcí americká tanková divize a v obráceném směru jeli domů Francouzi a Belgičané.

DOBYTÍ CHEBU
Bombardování Chebu
      Cheb byl poprvé vážně bombardován v poledne 23. října 1944. Město bylo zasaženo v severovýchodní Části - jatky, železnice do Františkových Lázní, Seilerka II. Poškozeny byly školy - Rudolfinum, Česká a gymnázium. Dne 27.října 1944 se konal pohřeb padesáti obětí.
      Druhý nálet byl 14. března 1945 - na letecké dílny v Chebu. Černým dnem byla květná neděle 25. března 1945, kdy šest leteckých svazů provedlo v 11:45 h. kobercový nálet a zasáhlo nádraží, poštu, hotely, prostory ulic Žižkovy, Riegrovy, Palackého, Havlíčkovy. Letecký nálet si vyžádal 800 obětí. Nálet tohoto typu a do stejného prostoru se opakoval v poledne 8. dubna 1945. Popisoval ho chebský historik Radmil Jaroslav SLÁVIK:
      "Jakmile zasyčely ve vzduchu bomby, každý tušil, že je s městem zle. A také bylo. První vlna letadel složila svou zátěž na nádraží. Další vlny následovaly a kladly koberec za kobercem, tisíce tříštivých a zápalných bomb. Když se ustrašené obyvatelstvo odvážilo vylézt ze sklepů, naskytla se mu zvláštní podívaná. Přestože bylo slunné poledne, nedělní den s čistou oblohou, nebylo slunce ani nebe k spatření. Sedá clona kouře a prachu ležela nad městem, prosycená čpavým dýmem bomb. Nádraží, kde stálo 1 500 vagónů, kolejiště, nádražní budovy, okolní bloky domů, Akciový pivovar a budovy nad Červeným mostem, vše bylo v jednom plameni.
      Chebští hasiči nezakročili; byli zalezlí ve sklepech restaurace Sonnenhof (Na Výsluní), hlubokých 20 metrů. Až později začínají záchranné práce a přijíždějí i hasiči z širokého okolí (až z Mariánských Lázní).
      Nastal nepopsatelný útěk z města. Vrchní starosta a SS Obersturmbannfführer Schneider vydal 9.dubna výzvu Chebanům, aby nikdo pod trestem ne opouštěl město a připravoval se k obraně. Ale on sám, jak dokázáno, jel v noci z 9. na I 0.dubna s autem a s plným stěhovacím vozem do Bavor. Gestapo, které bylo U gregoriánů, naložilo chebské SS-archivy a odvezlo je na nákladních autech přes hranice. V bunkru Sonnenhof bylo obranné velitelství města.
      Fronta byla sice ještě asi sto kilometrů daleko, ale v noci se ozýval hukot letadel a dunění děl. Američtí hloubkoví letci ovládali příjezdové silnice do Chebu, všude na nich hořela vojenská vozidla a ojedinělé svržené bomby způsobily, že se lidé drželi v krytech a sklepích. Mosty přes Ohři a želez ruční mosty byly připraveny k vyhození do povětří. Dokončovaly se proti tankové uzávěry a byly rozestavěny protipancéřové dělostřelecké jednotky u křižovatky do Pomezí a u nového kláštera vlevo silnice do Svatého Kříže, dále v klášterní zahradě a u hřbitova jeptišek. Přitom byl tento klášter označen ochranným znamením Červeného kříže Do obrany bylo zařazeno i protiletadlové dělostřelectvo, původně bránicí letiště.

Panika a ničení Chebu
      Chebský starosta Janka povolil 22.dubna 1945 otevření vojenských skladišť. Šlo o 20 baráků za nemocnicí v prostoru sídliště Na Spáleništi. Bylo tu množství materiálu - desetitisíce radií, párů bot, pneumatik, vojenských kožichů, padáků, nádobí, motorů, optických přístrojů, sto vagónů tabáku, vagóny cukru, jídelních příborů a prádla. Opuštěný dvůr v Dolním Pelhřimově byl plný bot.
      Několik hodin trvalo než byly zásoby vyrabovány, načež byly baráky vyhozeny do povětří a zapáleny, aby se nic nedostalo do rukou nepříteli. Zůstala jen vojenská jízdárna a barák, kde byly uniformy pro válečné zajatce.
      Hlavní obranný val se budoval na západě a jihu města, odkud se očekával hlavni útok. Byla evakuována část obyvatel, ženy a děti. Mnoho se jich uchýlilo na venkov k příbuzným a ostatním doporučeny lesní prostory u Slapan a u Hájů.
      Série mocných výbuchů zazněla, když byly vyhozeny folksšturmem všechny mosty v okolí do povětří. Byl zničen i železniční viadukt přes Ohří na Františkovy Lázně, který byl předtím poškozen náletem, ale opraven a znovu užíván. Budovaly se další silniční zátarasy, kopaly zákopy. Také uvnitř města se stavěly překážky. Na jedné křižovatce se zakopala baterie protitankových kanónů. Za leteckými dílnami byly zásoby oleje. Ty byly nyní zapáleny. Celá krajina byla hrozným obrazem totálního ničení.
      Americké dělostřelectvo znělo od západu a stále důrazněji. Americká letadla shazovala letáky s výzvou, aby se město vzdalo, jinak že bude srovnáno se zemí.

Příprava k totální obraně Chebu
      Přestože byl Cheb zdecimován leteckým bombardováním, na obranu se připravoval. Velitel obrany Sudet, Konrád HENLEIN, prohlásil 2l.dubna 1945: "Cheb musí být držen do posledního kamene, i kdyby pod tímto kamenem měli zahynout Chebští do posledního!"
      Velitelem města byl jmenován zuřivý nacista major GEISSLER. O něm si lze udělat představu z malé epizody. Když ho chebští přesvědčovali o nutnosti zachránit cenné historické město, řekl: "Já také nemám vlast, ani chebští ji nepotřebují!"
      Geissler se rozhodl pro boj na okrajích města. Zintenzivnil práce na budování obranné linie a ve směru na Pomezí nechal pokácet alej nádherných dubů a řadu podříznout tak, aby se daly svrhnout v poslední chvíli do silnice.
      K ruce měl v kasárnách prapor pěchoty, vyzbrojený francouzskými puškami a kulomety pod velením zástupce velitele mjr.Schiessela (asi 1 000 mužů). Žádná děla Později získal jedno dělo ráže 20 mm a jedno 80 mm ale jen s jedním nábojem. K tornu tu byla chebská domobrana - folkšturm, vyzbrojená puškami, od brokovnic a malorážek po starší vojenské typy. Byla složena z mužů nad 50 let, z mladíků Hitlerjugend 14-15letých. Na muže bylo rozdáno 20 nábojů. Dále několik kulometů, 500 pancéřových pěstí a 4 protitanková děla. Pomoc se Čekala od 250 maďarských vojáků, ale ti nejevili žádného nadšení a snažili se zmizet. Silně ozbrojené bylo letiště s protileteckým dělostřelectvem. Ustupující frontové německé vojsko mělo posílit obranu Chebu, především bateriemi těžkého dělostřelectva, které se zakopaly u Všeboře.
      Většina Chebských si uvědomovala bezvýchodnost situace města. Starosta dr.Janke se radil s radními, jak zachránit město. Byl vyslán za Flenleinem na Kladskou požádat ho, aby ušetřil historické město Cheb. Rozhovor tam trval dvě hodiny a když se starosta vrátil od Henleina do auta, mlčel. Až v Dolním Žandově řekl důstojníkovi, který řídil auto: "Pane nadporučíku, dnes jsem bojoval nejtěžší boj svého života, ale tento boj jsem prohrál." Henlein ho vyhodil.
      Henlein zuřil nad slabou bojovou morálkou v Sudetech. Přijel sem z Liberce, kde mu už bylo příliš těsno. Fronta se blížila a Henlein objížděl sudetská města a povzbuzoval obyvatele: "Musíte hájit město po městu, vesnici po vesnici, cha lupu po chalupě. Musíte bojovat jako v roce 1938, když jsme ve freikorpsu bourali republiku !" - Když dostal zprávu, že kapituloval Aš, byl nepříčetný.
      Po překročeni Rýna Američany se celá západní fronta hroutila. Každý přemýšlel jak zachránit holý život. Ale Cheb, třebaže z jedné třetiny letecký zničený, šel vstříc válečné katastrofě a připravoval se na boj o každý dům.

Bojová střetnutí
      Americké velení předpokládalo, že Cheb bude centrem odporu a proto nejprve obklíčilo město od severu, západu a jihozápadu. Od neděle 22.dubna 1945 dopadaly dělostřelecké granáty na Pomezí, Pomeznici a Pelhřimov. Jakmile byly dobyty, ve Wiesu a v Pomezí se připravoval okamžitý americký výpad na Cheb.
      Úterý 24.dubna 1945. Německé jednotky dokončují obranu silnice ve směru na Svatý Kříž, Wies a Hroznatov. Ještě probíhá budování záseků, minových polí, zemních pevnůstek a podobně se pracuje na všech přístupech do Chebu. U Všeboře je zakopáno německé dělostřelectvo, hlavní opěrný bod odporu. Podobně jsou děla na přístupech k Chebu.
      Cheb zasáhla mohutná salva amerických děl a německá strana odpovídá. V úterý kolem 18 hod. se přibližují k Chebu od Waldsassen úderné jednotky 97. pěší divize. Narážejí na nepřátelskou palbu z kulometů a minometů. V cestě stojí minová pole a zákeřné pasti, které zdržují postup. Střelba z těžkých zbraní z obou stran trvá celou noc. Noc je jasná a měsíčná. Přerušení přestřelky trvalo asi tři hodiny.
      Začíná středa 25.dubna 1945. Ten den se setkaly jednotky l.americké armády s ruskými vojáky 1. ukrajinského frontu u Torgau na Labi, Německo bylo rozpůleno. Ten den byla bombardována Škodovka v Plzni. A v této chvíli začíná i americký útok na Cheb.
      Celé město i okolí jsou zahaleny h mlhou. Přesto 97.pěší divize zahajuje útok od jihu, od Svatého Kříže a Slapan. V 9 hodin se mlha rozptyluje a Američané už stojí na okrajích Chebu na silnici od Hájů. Němci se brání a jejich obranu posiluje střelba baterie těžkých děl od Všeboře. Blíží se poledne a boj nabírá na intenzitě. Slunečné počasí umožňuje nyní podporu amerických letounů ze vzduchu. Německá střediska obrany jsou bombardována a ostřelována hloubkaři z palubních zbraní. Těžké boje trvají až do večerních hodin. Američané pronikají do ulic města.
      Německé vojsko zahajuje ústup přes železniční trať na Plzeň směrem do Císařského lesa. Kryje je všebořské dělostřelectvo. V městě samém zůstává mnoho nedobytých míst a center odporu, včetně kasáren s vojáky 33. pěšího pluku wehrmachtu. Bojuje se ještě celou noc z 25. na 26. dubna 1945, třebaže velitel 97.pěší divize, generál Halsey, vyhlásil město Cheb za osvobozené již 25. dub na 1945. Východní část města a kasárna 33.pluku s okolím u kláštera jsou ještě v noci v rukách Němců.

Nečekané rozuzlení v městě
      Přichází čtvrtek 26. dubna 1945. Na americkou palbu Cheb neodpovídá. Co se stalo? Bojechtivý velitel, major Geissler, vyjel na motorce s přívěsným vozíkem, na inspekční jízdu, aby překontroloval situaci německých jednotek. Seděl na zadním sedadle a je vozíku důstojník-ordonanc. Vyjeli z restaurace Sonnenhof (Na Výsluní) k Červenému mostu a pak předat rozkazy do kasáren U horní brány. Podle Geisslerova rozkazu byl ještě vyhozen Červený most do povětří.
      Jeli dál a na rohu u kasáren nečekaně narazili na průzkumný americký tank. Američané, jakmile uviděli před sebou německou motorku, duchapřítomně spustili kulomet. Major Geissler a řidič uskočili doprava a byli zasaženi - major do srdce a řidič do hlavy. Ordonanc měl prostřelené stehno. Jak k tomu došlo?
      Němec Karl Sternkopf z Chebu, ve snaze zachránit město, se tajně prodral k Američanům, aby jim prozradil nejslabší místo obrany Chebu. Nacisté se drželi na zářezu železniční trati do Schirndingu a na jejím náspu, běžícím na západ. Právě přechod této trati ze zářezu na násep u hřiště Želva byl jejich nejslabším bodem. Tudy vedl Sternkopf americký průzkumný tank. Projel přes trať, objel klášter na Říšskou silnici a po ní dojel na křižovatku, kde odbočil a u kasáren narazil na protijedoucí motorku - hlavního aktéra chebské obrany velitele Geisslera. Došlo k popsané přestřelce, aniž Američané tušili, že zneškodnili právě velitele města.

Vzpomínka velitele Schiessela
      V roce 1954 vzpomínal Geisslerův zástupce major Schiessel:
      Zraněný ordonanc mi ohlásil smrt velitele obrany Chebu s tím, že jako jeho zástupce přejímám velící funkci. Velitelský sbor však jmenoval jiného velitele.
      Odjel jsem na letiště k veliteli německé pancéřové divize, k plukovníkovi, který se ptal, jaký mám názor na obranu města. Řekl jsem, že se obávám, že se v uličkách města mezi sebou mohou Němci v noci lehce postřílet. Ptal se, zda chci vyklidit město. Byla to nebezpečná otázka. Defétismus tehdy znamenal ortel smrti. Když jsem mu svou obavu z odpovědi sdělil, řekl, že se nemusím bát. Dohodli jsme se město ihned vyklidit a postavit vojsko na nové linii hřbitov-letiště. Nový komandant se ujal práce a já požádal o cestovní rozkaz do Plané, kde se nacházel záchytný štáb pro německé důstojníky."

Kapitulace Chebu
      V Chebu samém bylo však rozhodnuto. Když padl velitel obrany s odvolá ním na platné regule převzal starosta města další rozhodování o Chebu. Dr. Jan- ke udělal jedinou moudrou věc: dal vyvěsit bílé prapory.
      Akt kapitulace byl podepsán ve 14:40 hod. 26.dubna na interním oddělení chebské nemocnice. Střelba v městě utichá. Američané vtáhli do Chebu, na náměstí přicházejí lidé ze sklepů a krytů a všichni oslavují konec bojů. Na náměstí se začalo tančit - američtí vojáci s chebskými děvčaty.
      V té chvíli se ozvalo německé protiletadlové dělostřelectvo z nedalekého letiště. Mířili nepřesně a rozstříleli domy v Provaznické ulici. Náměstí zůstalo u šetřeno. Američtí vojáci se rychle obrátili proti letišti, kde protiletadlovými děly vyzbrojená posádka pokračovala v odporu. Boje o letiště trvaly ještě nějaký čas a po dobytí letiště se tu fronta zastavila. Podle J.Slavika padlo v boji o Cheb 62 amerických vojáků a 200 Němců. Bylo nasazeno 3 000 německých vojáků. U trati pohřbili Američané 46 mrtvých vojáků, které později v květnu exhumovali a odvezli domů. Tito mrtví patřili k 97. pěší divizi, první pěší divize měla prý 16 padlých.
      Rozhodující boje o Cheb vedla 97.pěší divize, vojáci brigádního generála Miltona B. Halseye. Tato divize v městě nezůstala; přesunula se na jih k Tirschenreuthu. Její jednotky obsazovaly o několik dnů později Mariánské Lázně, Tepelsko, Tachov, Planou a dobývaly i Plzeň. Do města přišly pravděpodobně 26. dubna ráno od Františkových Lázní jednotky 1. pěší divize. Válečné tažení této První pěší divize skončilo 4. - 7. května 1945 obsazením zbytku Chebska a Karlovarska.
      Po dobytí Chebu Američané znovu formovali své síly a doplňovali zásoby. Situace zůstávala nepřehledná. V Chebu se loupilo a rabovalo. Bývali nasazení dělníci z Polska, Ukrajiny, Maďarska ničili a rozbíjeli majetek svých nedávných otrokářů. Americké vojsko nemělo možnost vyjmout vojáky pro pořádkovou službu v městě. Vyhlášky o zákazu rabováni pod trestem smrti se míjely účinkem, hlad nutil hladové riskovat.
      Americké vojsko nyní čekalo na další rozkaz. Ten přišel až po devíti dnech, v noci ze 4. na 5.května 1945. Při postupu Američanů směrem k známé křižovatce Ypsilonce nacházeli vojáci na stromech visící německé dezertéry, které tam věšeli fanatičtí esesáci a němečtí politi četníci.
      Ale odehrálo se ještě malé intermezzo.

Henleinův "protiúder"
      Ve čtvrtek 26. dubna 1945 je Henlein na zámečku Kladská, kam se už dříve přesunul z Manského dvora. Zde prosadil zformováni elitních jednotek SS, které ustoupily od Chebu do Císařského lesa a k Dyleni bez větších ztrát. Henlein požaduje okamžité zpětné dobyti Chebu. Kolébka Sudetoněmecké strany prý nesmí zůstat v rukou Američanů.
      A tak skutečně začíná protiútok vojsk SS z Císařského lesa a od Dyleně, za podpory dělostřelectva a obrněných vozů, na čáře Dyleň - Hroznatov - Podhrad.
      Protiúder donutil americké vojsko k počátečnímu ústupu. Dobře vycvičené jednotky SS využily momentu překvapení, ale u Podhradu Američané esesáky zastavili a jejich odpor zlomili. Jednotky SS byly v boji zlikvidovány, jen malé zbytky se vzdaly. Popisovaná akce proběhla v pátek Z 27. dubna 1945. /Podle zprávy svědka události Ing. Sandnera./.

Československá vojenská jednotka v Chebu
      Na malou československou jednotku vzpomínal býv. politický vězeň, po válce správce továrny v Chebu, Jan HORAK v novinách Chebsko v roce 1947.
      Popsal příchod americké armády do Bamberku, kde byl ve věznici. Američané tam čekali n příjezd malé čsl. protiletadlové jednotky od Dunkerque. Jed notka patřila k Československé obrněné brigádě, jež v té době obléhala německá vojska v pevnosti Dunkerque.
      Toto rybářské přístavní město ve Francii sehrálo významnou roli ve druhé světové válce. V červenci 1940 se tudy vracela anglická vojska, bojující s nacisty ve Francii, zpátky do Anglie. Byla tu obklíčena německou armádou, ale Bri tům se podařilo evakuovat do Anglie. O čtyři roky později, po invazi - od října 1944 do května 1945 - obléhala Němce v pevnosti Dunkerque Čsl. obrněná brigáda. Po zničení německého letectva v pevnosti v dubnu 1945 byla uvoLněna Čsl. protiletadlová jednotka pro Pattonovu armádu.
      Po válce byla v Mariánských Lázních na paměť našich padlých západních vojáků pojmenována budova Čp. 75 v Ruské ulici DUNKERQUE (dnes Bulgaria). Prst země byla přivezena od Dunkerque a 1946 pietně uložena u základní ho kamene 3omníku československo-amerického přátelství na Mírovém náměstí v Mariánských Lázních. Žel, mnozí naši hrdinové od Dunkerque se ocitli v padesátých letech v našich věznicích.
      Československou jednotku tehdy vedl podplk.Sítek a štábní kpt. Fujman. Měla 144 mužů. 28.dubna 1945 odjeli z Bamberku na Cheb a na čsl.hranici u Pomezí nalezli 1.května 1945 starý povalený čsl. pohraniční sloup. Znovu ho postavili, slavnostně vztyčili státní vlajku a se slzami v očích zazpívali hymny. K velkému zděšení Němců vjeli pak s obrněnými vozy a československými vlajkami do Chebu. Byli tu sice jen do 6.května, ale symbolizovali příslušnost ČSR ke spojencům.
      Vypsaný chaos v Chebu vyžadoval rychlé ustavení české správy s cílem záchrany majetku - podobně jako v roce 1918. Od 30.dubna zde bylo již několik Cechů - bývalých vězňů z Bamberku.Z nich se ustavila Místní správní komise s předsedou dr.Staškem a do 14.května převzala od Američanů úřady v městě.

Američané po válce v Chebu
      Jak uvedeno, 97.pěší divize pokračovala v tažení a v Chebu zůstali vojáci První pěší divize "Red One" - Červené Jedničky.
      Tato divize tu vydávala své noviny "The American Traveler" a když sem přišli vojáci 79.pěší divize "Lorraine Cross", vydávali tu svoje noviny s názvem
- "Lorraine Cross". Kromě toho sem přicházela desítka vojenských novin USA jako "The Sixteentth Annadillo", "The Falcon", "The Spear Head of the XXII Corps Arty", "The Gravel Agitator", "Cadu2eus" atd. V novinách se psalo o životě v divizích, ale i o sportu, o poměrech v ČSR, o Lidicích aj. V Plzni vy dávali Američané týdeník XXII.corpsu - "Cue Em".
      Američtí vojáci po skončení války obnovovali silniční mosty, nádraží,. pomáhali při přepravě uhlí pro Cheb, při opravách telefonních linek. Na letišti v Chebu byli soustředěni němečtí zajatci ve čtyřech velkých sběrných táborech. Američané uvolnili chebská kasárna pro českou Revoluční gardu. Účastnili se četných oslav, pomáhali vrátit město do normálního chodu a podporovali českou správu. Velkou zásluhu na dobrém vývoji vztahů americké armády a Čechů měl guvernér města kpt. Ray O.Woodward, který přišel do Chebu ze Sušice. Byl za to vyznamenán Čsl. válečným křížem za zásluhy.
      V pátek 25. Jedna 1946 v sále Apollo se loučili zástupci americké armády při odchodu z Československa. V sobotu 26. ledna se loučilo obyvatelstvo s Američany v Chebu na Benešově náměstí, kde byla postavena tribuna. V roce 1946 byl postaven americký pomník na Ypsilonce, 27.dubna 1947 odhalen pomník padlým americkým vojákům v chebském parku.
      V roce 1948 připravil Radmír Jaroslav SLAVÍK k tisku publikaci k 3. výročí osvobození Chebu. Vydavatel, Okresní rada osvětová Cheb, byla donucena v nové politické situaci tisk zastavit a tiskárenské štočky byly rozmetány. Zachoval se jediný kartáčový obtah díky dceři autora J. Toncarové. V roce 1990 Ing. Aleš Kučera a připravil znovu vydání Slavíkovy publikace a tuto ještě doplnil studiem v archivu americké armády ve Frankfurtě. Převážná část této kapitoly čerpá nebo byla konfrontována s tímto pramenem.

Brig. Gen. Milton HALSEY
velitel 97. americké pěší divize, jehož vojáci osvobozovali Chebsko, Mariánskolázeňsko, Tachovsko a jako první prý přijeli i do Plzně.

SLAVNÁ 1. PĚŠÍ DIVIZE USA

      PRVNÍ PĚŠÍ AMERICKÁ DIVIZE byla "šlechtou" v ranku V. armádního sboru (velitel sboru Clarence HUEBNER). Prošla ohněm střetnutí s německými vojsky a její polní tažení od ORANU, od afrických břehů do Chebu trvalo 443 dnů.
      Na tažení od Rýna do Chebu, od 8.února do 7. května 1945 padlo 639 amerických vojáků této divize. Jejich jména jsou vytesána do pomníku První pěší divize US Army na Ypsilonce na proti kamennému památníku, kterému se říká Střed Evropy. Zde na Chebsku její polní tažení končilo. Velitelem První pěší divize byl Maj.Gen. CLIFT AN DRUS (Od prosince 1944).
      PRVNÍ PĚŠÍ DIVIZE byla založena jako nejstarší divize 8.Června 1917 a za 1. světové války, po přistání ve Francii, byla jako první nasazena do bojů s Němci.

Africké tažení

      Ve druhé světové válce se připravovala k bojům v roce 1942 v Camp Blanding, pak v Indiantown a USA opustila v srpnu 1942. Bojovým křtem v této válce prošla na africkém pobřeží dne 8. listopadu 1942. Pod vedením gen. Eisenhowera se vylodilo 107 tisíc amerických a britských vojáků z 850 lodí na pomoc v Africe bojujícím britským vojskům. Vylodění proběhlo v Casablance v Maroku, v Oranu a Algeru.
      První pěší tu přistála mezi prvním spojeneckými vojský a nastoupila hned do útoku. Ve třech dnech dobyla město ORAN. Zrádný Pétain sice vydal francouzským vojskům v severní Africe rozkaz bránit se protiamerickýma britským vojskům, ale Francouzi přecházeli na stranu spojenců. Dne 9.11.1942 byly zničeny v Oranu 4 francouzské torpédoborce.
      Německá vojska se vylodila v Tunisku a další boje byly s německými a italský mi jednotkami. Vojáci prošli ohněm bitev u Mateour a v Tunisu. Jejich africké taženi skončilo 8. května 1943. Do této doby byl velitelem divize Maj.Gen Terry de la Mesa Allen, tj. od června 1942.

Sicilské tažení

      Invazi této divize na Sicílii v červenci 1943 řídil již nový velitel divize Maj. Gen. Clarence Huebner, který se stal později velitelem celého V. armádního sboru s pěti divizemi.
      Dne 1O.července 1943 se vylodila 7.americká armáda gen. Pattona a 8. britská armáda gen. Montgomeryho pod vrchním velením gen Eisenhowera na Sicílii. I tady byli vojáci První divize úspěšní v bojích proti dobře vycvičené německé pancéřové divizi "Hermann Göring", proti 15.pancéřové divizi a proti 6. italské armádě gen. Guzzoniho. Boje o Sicílii byly těžké, americké jednotky postupovaly přes hory, úžlabiny, překračovaly řeky. Všude stála v cestě německá obrana. 22.7.1943 bylo obsazeno Palermo. Tvrdé boje byly kolem TROINY, kde Němci vybudovali silný obranný val, aby zadrželi americký postup. 6.8.1943 bylo dobyto město Troina. Britský rozhlas označil boj o TROINU za nejtěžší bitvu sicilského tažení. 16.8.1943 vstoupili Američané do Messiny.
      Po vyhnání nepřítele ze Sicílie, následovaly přípravy k nove invazi. PRVNÍ PĚŠÍ se přesunula do Anglie a 34 dnů zde probíhala ostrá příprava na invazi.
      Divize byla spojena se 116. pěším plukem z 29. americké divize.

Invaze na Omaha Beach

      V den "D" při invazi ve Francii 6. června 1944 útočila na nejtěžším úseku - na pláži OMAHA BEACH v Normandii.První hodinu invaze ztratila 30 % mužstva, ale prorazila překážky a zcela rozdrtila 352. německou pěší divizi, sto jící proti ní. Po deseti dnech postoupila jižně ke GAUMONTU, překročila řeku Seinu u CORBEIL a pokračovala v po stupu směřovala směrem k Belgii. Ve třech dnech zajala u MONSU 17 tisíc německých vojáků. Pak se posunula jižněji - na CHARLEROI, NAMURU a LUTYCH (LIEGE), v září 1944 prorazila Siegfriedovu linii a 21 října 19,44 po těžkých bojích dobyla město CACHY (Aachen). Následoval boj o řeku Roer, kde se německá obrana opírala o těžký terén.
      Dříve než dosáhly americké jednotky řeky, začali Němci mohutnou proti ofenzivu 16.prosince v Ardenách. Divize pak držela severní křídlo u BUTGENBACHu a dorazila tam právě včas, aby zadržela nápor 12. SS-pancéřové divize a 3. divize německých parašutistů.
      V prosinci 1944 přebírá velení První pěší divize velitel Maj.Gen. Clift ANDRUS.
      Dne 15.ledna 1945 provedli Američané protiútok. Boje ztěžoval těžký, hluboký sníh. Spolu s 9. pancéřovou divizí prorazili německou obranu. Až 23. února 1945 dokončili Američané zničující protiúder, překročili řeku Roer a pronikli do Porýní. Řeku překročila První pěší divize u Kreuzau a postupovala východně směrem na Bonn. Město padlo po tuhých bojích, divize postoupila až k Remagenu, na předmostí přes Rýn.
      Ještě 24. a 25.března 1945 se pokusili Němci zmocnit se zpět předmostí a za útočili na pozice První pěší divize. Měli značnou přesilu. Bylo to poslední zoufalé vzepjetí německého vojska, ale nemělo úspěch. Naopak, o několik dnů později provedla První pěší průlom a pak se valila nezadržitelně Německem ke břehům Labe.
      O Velikonocích, 1. dubna 1945, se spojila s Devátou armádou. Bylo to u města Lipstadt, kde se nepřítel ocitl v obklíčení. První pěší dostala za úkol postupovat dál na východ přes řeku Waser. Tak se dostala se do pohoří Harcu, který byl posledním útočištěm zdecimovaného wehrmachtu. I přesto, že postavení Němců bylo beznadějné, rozhodli se tu držet. Stálo tu v obraně takřka sto tisíc mužů. Válka se opět zastavila. Boje na obou stranách byly tvrdé a přinášely oběma střídavé štěstí. Dne 21.dubna 1945 pronikla První pěší do Thalesských lesů a zajala přes 32 tisíc německých vojáků.
      První pěší divize patřila k V; armádní mu sboru (velitel Huebner) a s nim k První armádě. V tuto dobu byl V. armádní sbor a tedy i První pěší divize včleněna do Třetí armády gen. Pattona, poslána jižněji, k československým hranicím. V. armádní sbor měl dvě tankové divize (9. a 16.), z nichž 16. tanková divize gen. Pierce spoluobsazuje později i Mariánské Lázně.
      Když ustal německý odpor v Harcu, dostala se První divize u Labe 25.dubna do kontaktu s Rudou armádou. Její ženisté dělali 28. dubna 1945 dlouhou motorovou cestu do blízkého Hofu, kde se spojili s dalšími jednotkami Třetí armády.
      Poslední válečnou akcí bylo dobývání Chebu spolu s vojáky 97.pěší divize. Zde pro divizi končilo polní tažení ve světové válce. Její vojáci ještě dobývali letiště u Chebu, účastnili se odražení po kusu Němců o protiútok v pátek 28.dubna, a čištění Císařského lesa od zbytků jednotek SS. Velitel divize Maj. Gen. Clif Andrus přesunul svůj velitelský stan na zámek Kynžvart.

Kdo vlastně dobyl Cheb

      Jar. SLAVÍK uváděl, že hlavní boje v městě Chebu vedla 97. pěší americká divize, ale to nikterak neubírá na zásluhách a slávě vojáků 1. pěší divize, kteří tu nasazovali životy společně. Přišli do Chebu ze směru od Františkových Lázní Dne 7. května 1945 padl poslední americký voják První pěší divize.
      Svou Jedničku si divize zasloužila za desítky bitev v poušti, v hlubokých lesích, ve sněhu a mrazech, bitvy, kterými prošla na své cestě z Afriky přes Sicílii, Normandii, Ardény, Německo až do Československa.
      Američtí vojáci 97.pěší divize, vedeni Brig. Gen. M. B. Halseyem pokračovali v dalších úkolech a 5. - 6. května 1945 obsadili i Mariánskolázeňsko, Tachovsko a Plánsko.

Které jednotky zůstaly v Chebu

      Po První pěší divizi přišla do Chebu 79. americká pěší divize jako okupační vojsko vítězné strany. Ve znaku měla lotrinský kříž (Lorraine Cross).
      Tato divize se v červnu 1944 po invazi u Cherbourgu účastnila všech bojů o Francii. Průlom v německé linii provedla u St. Lo. V září 1944 byla přiřazena ke Třetí armádě gen. Pattona a dostala za úkol obsadit FOUGERES. Bojovala v Porúří, a od Dortmundu směřovala k Chebu
      V Chebu vydávala po válce noviny "Lorraine Cross" s hlavičkou, ve které byla mapa USA s bodem Camp Pickett, kde se divize formovala, s Čarou odtud do Anglie a druhý praporek označoval Cheb.
      Přesuny amerických vojsk po válce pokračovaly. Do Chebu přišly jednotky 16. tankové divize a nakonec dělostřelecké jednotky 80. americké divize. Koncem roku 1945 opouštějí američtí vojáci Československo.

Americký pomník na Ypsilonce

      Pomník na Ypsilonce - známě křižovatce poblíž Chebu, s rozcestím na Karlovy Vary a Plzeň, přitahoval v letech 1948 - 1989 zájem nejen turistů, ale i tajné bezpečnosti, která tu měla maringotku a mnoha lidem znepříjemnila návštěva pomníku život. Nic netušící pěší i motorizovaní turisté tu byli vystaveni prohlídkám a kontrolám policie. Pamětníci obou stran ještě žijí.
      Protože pomník i půda, na které stojí, jsou majetkem USA, nebylo možno pomník odstranit. Bylo to místo, využívané po léta k perlustraci lidí, kteří se chtěli poklonit hrdinství padlých amerických vojáků. Při nejmenším dostali je jich kádrové papíry šmouhu.
      K historii pomníku lze uvést, že hned po válce bylo o něm rozhodnuto. Podle tehdejších novin CHEBSKO ze dne 15. 6. 1945 byl dovezen z bavorského Wunsiedelu tam zhotovený pomník pro padlé americké vojáky 1. pěší divize. Má prý stát u Horní brány v parku v Chebu.
      Ale tytéž noviny z 24. 8. 1945 ohlašují nové místo pro pomník - na Ypsilonce. Zde byl pomník odhalen 26. října 1945. (Fotografii uveřejnilo CHEBSKO dne 16.listopadu 1946.)
Odhalení pomníku se tehdy zúčastnil americký velvyslanec STEINHARDT, ministr zahraničí Jan MASARYK, ministr obrany gen. Ludvík SVOBODA a další osobnosti.
      Šestiboký jehlan je 10 metrů vysoký, vpředu měl původně znak První pěší divize, na zeleném štítu velkou červenou jedničku a kolem štítu vavřínový věnec. Nápis uvádí místa bojů První pěší divize od 8. února do 7. května 1945 a seznam jmen padlých "důstojníků a vojáků".
      Na pomníku je 639 jmen padlých:

4 kapitáni
24 poručíků
135 seržantů
65 kaprálů
415 vojínů
      Seznam začíná jmény čtyř kapitánů - Golden, Jack E. Hess, Robeit C. JR Miller a Jesse LIR Mezi jmény jsou i některá Česká - Josef Droz, Frank Vojtišek, Georg Kubata, Josef Kapustka, Matěj Kazda, Josef Zamoslný, Emil Plaček, Josef Kuczek aj.
      Připomíná se, že pomník věnovali ameriČtí vojáci svým padlým kamarádům.
      "Zde skončil vítězný pochod První a americké pěší divize. Důstojníci a vojáci 1. americké pěší divize, kteří padli v této době, bojujíce za svobodu světa."

      Proti původnímu je podoba pomníku změněna. V 60. letech za bouřky prý do pomníku uhodilo, byl zničen původní znak divize s Jedničkou a poškozen kamenný blok, v němž byl znak zapuštěn. Na dotaz z Německa pak oznámili, že podobný kámen není k dispozici. A tak byla na pomník umístěna jiná Jednička, dosti větší proti původní, hlavně pro to, aby zakryla škodu na kameni pomníku.
      Snad opravdu blesk uhodil neobvyklou náhodou právě do znaku divize. Ale jisté je, že pomník, který vévodil z obou stran z velké dálky příjezdům na křižovatku, vůbec vadil novému režimu. V 70. letech byla zrušena původní křižovatka Ypsilonka a silnice byla přesunuta, postavena benzinová stanice a přístup k pomníku byl zprvu pouze přes tuto benzinovou stanici. Z hlavní silnice byl k pomníku zákaz příjezdu. Projet se dalo jen zadem, okolo benzinově stanice. Odstranit pomník jako majetek USA nebylo na rozdíl od chebského pomníku možné.
      Největší oslavy zažil tento pomník po pádu totality v dubnu 1990 za účasti paní velvyslankyně USA Shirley Temple-Blackové.

Pomník padlým Američanům v Chebu a jeho historie
      Dva roky po válce nechal postavit Svaz osvobozených politických vězňů v Chebu pomník padlým americkým vojákům. Byl postaven v Městských sadech pod záštitou předsedy vlády Klementa Gottwalda a odhalen v neděli 27. dubna 1947. V boji o Chebu padlo 46 amerických vojáků 97. pěší divize a ne známý počet vojáků 1.pěší divize. Pomník odhalil americký velvyslanec Mr. Laurence Steinhardt za zvuků americké a Čsl.hymny a při vypálení tří dělových salv. Přítomni byli ministr zahraničí Jan Masaryk, gen. Ludvik Svoboda aj. Při odhalení zakroužila nad parkem t letadla a shodila kytici se stuhami. Štafeta pak zapálila na pomníku věčný oheň.
      Pomník byl 320 cm vysoký, silnější deska ze světlé žuly byla opřena o čtyřhranný hranol. Nahoře byla kovová mísa na věčný oheň. Z boku na hranolu byl známý znak První pěší divize.
      Česko-anglický nápis hlásal: "Na památku padlým americkým vojákům, kteří dali své životy za osvobození Chebu 27.dubna 1945."
      V roce 1951 byl pomník odstraněn. 14. září 1951 se obrátil Svaz bojovníků za svobodu na MNV Cheb, kdo nechal odstranit tento pomník s poznámkou, že s OV KSČ bylo dohodnuto, že bude pouze změněn nápis na pomníku tak, aby vyhovoval.
      V odpověď V. Burdová, předsedkyně MNV Cheb, oznámila, že na základě rezolucí pracujících ze závodů bylo požádáno o odstranění amerického pomníku.
      Burdová v dopise píše: "Není to hanobení památky padlých, ale ta byla hanobena těmi, kteří skrytě dávali k pomníku kytičky a věnečky, aby tím dávali najevo, že souhlasí s americkými interventy, kteří vraždí děti, ženy a starce v Koreji, totéž jsou schopni provádět u nás." Pomník se prý stal místem schůzek živlů. Později, z dopisu z 11. 12. 1952 je zřejmé, že kamene bylo použito jako pomníku pro rudoarmějce na hřbitově v Chebu, zprvu vzadu na hřbitově, později přenesen ke vchodu hřbitova.
      Až po svržení komunistického panství byla napravena urážka padlých hrdinů.
      Ve čtvrtek 26.dubna 1990 odpoledne byl v Městských sadech v Chebu znovu odhalen pomník padlým Američanům - pamětní deska - za účasti zástupců americké armády. Zhotovena byla podle návrhu ing. A. Kučery s postříbřeným anglickým i českým textem (písmo František Holý), úpravu kamene provedl Jiří Slavík.

Pomník Američanům v Aši
Dne 19. dubna 1990 byla odhalena pamětní deska americkým vojákům v Aši na prostranství před městským kinem.

Odhalení amerického pomníku v Tachově

      V parčíku před tachovskou poliklinikou odhalila ve čtvrtek 3.května 1990 americká velvyslankyně v ČSFR paní Shirley Temple-Blacková pamětní desku k osvobození města americkou armádou. Pomník byl obnoven na místě, kde od 3.května 1946 do roku 1951 stával. Původní památník kapitána Alfréda Hoveye, osvoboditele města.

Odhalení amerického pomníku v Karlových Varech
      Dne 3.května 1990 odhalily Karlovy Vary pomník 1.pěší americké divizi a 9. tankové americké divizi V. armádního sboru. Tím chtěly uctít památku 775 padlých amerických vojáků. Rovněž zde odhalovala pomník paní velvyslankyně a vysvěcení provedl arcibiskupský vikář Dan Benda z Karlových Varů. Přitom bylo vypuštěno 775 balónků s americký mi vlaječkami symbolizujícími oběti války.

BOJE V OKOLÍ CHEBU
Dobytí Plesné
      PLESNÁ, německy FLEISSEN, byla po Chebu druhým válkou nejvíce zničeným městem v západních Čechách. Záznam o dobývání Plesné sepsal chebský archivář J. Mimra podle starší zprávy z chebského archivu.
      "30.dubna 1945 zahřměly nad Plesnou první střely od hranice, kde stála americká armáda Urputný boj s místní posádkou SS trval dva dny. Esesáky posílil oddíl frekventantů z Karlových Varů. Plesná se vzdala až 2. května 1945. Během dvou dnů bylo vystřeleno na Plesnou přes tři tisíce dělostřeleckých granátů. Celé město bylo silně po škozeno, mnohé domy vyhořely do základů, dvě tovární budovy zůstaly v ruinách a největší továrna, koželužna, byla zničena na 50 %. Těsně před ústupem vyhodila posádka SS do povětří muniční vlak nedaleko nádraží. Výbuch doslova smetl budovu nádraží Plesná. Konec války zastihl Plesnou v dezolátním stavu."

Američané v Lubech, v Křižovatce, v Nebanicích
      Kronika chlapecké školy v Lubech uvádí lakonicky: "6.5. v odpoledních hodinách byly obsazeny Luby jednotkami USA." Český kronikář z původní menšinové školy napsal:
      "Luby (Schönbach) byly osvobozeny 6. května a převzaty do správy několika Čechy vracejícími se domů z koncentračních táborů. Ti pak předali město do rukou členů Revoluční Gardy, která přišla koncem května. Potom přišli lenové finanční pohraniční stráže, ti, kteří tu byli v roce 1938. V červnu 1945 založili Češi Místní správní komisi, která vedla obec do června 1946, kdy byl po volbách vytvořen řádný MNV. V té době tu byla stálá vojenská posádka k zabezpečení hranice a bydlela v místní měšťance."
      V knize zemřelých v Křižovatce (do roku 1948 Klinghart) jsou uvedeni dva němečtí vojáci, kteří tu padli 1. května 1945. Zřejmě se tu delší dobu bojovalo. Ještě 6. května je uvedeno osm padlých Němců, které odvezli na valníku na hřbitov. Podle vzpomínky pamětníka přišli Američané od Velkého Luhu a lidé se těšili, že bude konec hladu.
      Nebanický farář pilně popisoval dny na konci války: "14.2. - letecký útok na nádraží v Tršnici, ostřelována lokomotiva a zabit jeden železničář. Téhož dne nálet na Cheb. Do Nebanic přijíždějí vlaky a kolony s utečenci z východu. - 23.3. - nálet na Cheb a poškozena trať do Mar.Lázní. - 5.4. nálet na viadukt ve Františkových Lázních, ale netrefili jej. - 8.4. hloubkaři zničili železniční most u Tršnice a bomby spadly i na Jindřichov. V Kynšperku shořela hala briketárny. - 12.4. bombardováno letiště a odstavená letadla shořela. - 15.4. ostřelován vlak na trati Nebanice-Vrbová. Ve Falknově zcela zničeno nádraží. - 16.4. bombardováno letiště v Chebu - 17.4. hloubkaři ostřelovali letiště, železnice i silnice. Vozka jedoucí s koňmi z Lesinky do Vrbové byl zabit i s koňmi. - Od 20.4. hrozný nálet na Cheb. Bylo možno pozorovat, jak jsou věže chrámu v plamenech i jak se zřítily. - 22.4. silná detonace v Chebu vyrazila okna kostela a během mše z nich padaly kousky olova. - 22.4. sem došli dva vězňové z chebské věznice. Bylo propuštěno na 800 vězňů. -26.4. slyšet kanonádu od Chebu. Do povětří vyhozeny mosty ve Vonšově, Mostově, dva železniční mosty ve Vrbové. - V noci z 28. na 29.dubna Američané ostřelova Nebanice. Zasaženo několik dvorů. - 30.4. trvá ostřelování. V Potočišti zabit jeden německý letec.
      Dne 1. a 2. května postupuje fronta od Chebu a začíná dělostřelecká palba na Obilnou, Stebnici a Lipovou (dnes obě na druhém břehu Jesenické přehrady) a z Nebanic je vidět tamější velké požáry. 3. května kanonáda dopoledne i odpoledne.
      V noci na 6. května 1945 přešla fronta z Lesinky do Nebanic. Do fary přišli němečtí obránci, ale už v 9 hod přijíždějí od Potočiště americké tanky. Ve spěchu byl ještě vyhozen do povětří zdejší dřevěný most, německá posádka vystřelila z kulometu, a rychle ustoupila na Chotíkov a Liboc. Sotva zmizeli Němci, přišli Američané. Ze všech stran obsadili Nebanice. Fara dostala dva zásahy. Američané prohledali celý dům od sklepa až po střechu. Boje o Nebanice staly dva lidské životy: německou spojku, která se pokusila projet vesnicí, kde už byli Američané, a jednoho Rusa. K nim přibylo 9.května pět německých vojáků, kteří padli u Potočiště. Všichni leží zde na hřbitově."
      Farní obec Dřenice ležela východně od Chebu, kde je dnes chatový areál u Jesenické přehrady. Brzy po dobytí Chebu, v neděli 29.4.1945 ráno začalo přímé ostřelováni obce. Nad hlavou létaly granáty a štěkaly kulomety, protože si 30 vojáků wehrmachtu včele s feldvéblem usmyslilo ubránit ves proti Američanům. Na věži kostela zřídili pozorovatelnu. Když vzali Američané věž do palby, vše bylo zasypáno kulkami zkulo mezi Až v 19. hod. stříleni ustalo a Američané vstoupili do fary a pátrali po německých vojácích.
      U Dřenice pak zřídili Američané velký zajatecký tábor. Farář psal: "Přes 60 000 jich tu teď leží v Dřenici a v okolí. Mezi nimi je také jeden dívčí pluk, který vlastně zachránil. Bydlejí u sedláků ve stodolách. Ve farářově rozstříleném pokoji bydlí major Schenkendorf aby měl střechu nad hlavou v deštích, které právě přicházejí. V zahradách a ve dvorech jsou postaveny stany pro pány oficíry a ve farním dvoře stan pro podřízené. Pro pana generála von Wartenburga a jeho adjunkta byla postavena dřevěná bouda a potřebné kusy nábytku byly doni přineseny z fary. Vrata na faře byly vytrhány a spáleny. 23.5.1945 přišla zpráva, že členové SS půjdou do koncentračního tábora u Norimberka, ostatní pustí domů. Do 28.5. musela být Dřenice vyklizena. Poslední auto se zajatci odjelo 27.května 1945."

Americké vojenské terénní auto - jeep
      Když vypukla v Evropě válka, bylo rozhodnuto v armádě USA rozšířit výzbroj vojsko malé, o a spolehlivé vozy. Z nabídky 135 výrobců byl vybrán Willys Overland a americký Bantam. Vozy se vyzkoušely, vylepšily a vznikl jednotný terénní vůz. Hromadná výroba začala u firmy Willys. Ale zakázka byla takového rozměru, že brzy musela být výroba zadána i Fordovým závodům. Za války bylo vyrobeno 639 425 jeepů, z toho u Willyse 361 349 a zbytek u Forda. Jeep projel všechna bojiště druhé války a sloužil také jako sanitní vůz, jako nosič lehkých zbraní, ale i protitankového kanónu 37 mm. Z jeho modifikací byl zajímavý Ford GPA Amphibian - obojživelník. V rámci půjčky a pronájmu bylo postoupeno Velké Británii a SSSR velké množství jeepů.
      Jeep je dlouhý 336 cm, široký 158,5 cm, váha 1 377 kg. Motor čtyřválcový o výkonu 54 HP (39,7 kWh) při 4000 otáčkách. Akční radius byl 483 km a nejvyšší rychlost 105 km/bod.
      Pramen: Foud Karel: "Kolová a pásová technika US Army Čechy 1945" Plzeň 1993
OTŘESNÉ SVĚDECTVÍ VE FALKNOVĚ
      V říjnu 1987 natáčel francouzský režisér Emil Weiss v Sokolově vzpomínku amerického vojáka Samuela Fullera z 1.pěší divize. Tento voják prošel tažením v Africe, přes Sicílii, účastnil se invaze na pláži Omaha B a dostal se 7.května 1945 do Falknova, kde se svou amatérskou kamerou natočil otřesně svědectví ze zajatecké nemocnice:
      "Poslední chvíle války jsem zažil ve Falknově. My jsme nevěděli, k čertu, kdo byli zajatci! Přišel důstojníka řekl: "Je tam koncentrační tábora my nevíme, kdo hlídá uvnitř. Eses ?" Byli jsme asi 800 až 900 yardů od tábora. Potřebovali jsme vědět, kdo tu na nás čeká s puškou. Boj byl krátký.
      Obsadili jsme tábora pak jsme spatřili... Hromady Rusů, všechny druhy zajatců... Mnoho mrtvých. Všechno jsem nafilmoval. Němci tomu říkali "Tábor smrti." Mrtvoly byly naskládány jako polena dříví do velkých výšek. Nikdy jsem nic podobného ne spatřil.
      Kapitán Walker řekl: "Hej ty tam, ty máš kameru!" Měl jsem 16mm kameru Ball Hawell. Byla těžká a zacházelo se sní obtížně. Filmů jsem měl, jaké jsem chtěl, obsadili jsme totiž továrnu Gevaert. Tisíce šestnáctimilimetrových filmů. Kapitán řekl: "Zítra budeš točit, bude tu ceremonie ... Podepíše se kus papíru a skončí tahle válka!"
      A tak jsem všechno natočiL Nad vchodem do tábora upevnili červenou hvězdu. Byl tam ruský generál, byl to lékař, chirurg. Prohlásil: "Tahle skupina bude pod naším do hlede, ostatní mohou odejít." Byla to skupina beznadějná. Samá tuberkulóza. Natočil jsem všechno.
      Kapitán Richmond viděl to peklo, ptal se místních. Ale ti tvrdili, že o ničem ne věděli. Richmond se držel za nos a volal:"Vždyť to bylo cítit v okruhu jedné míle!" Druhý den se obrátil k pěti mužům a řekl, aby vzali lopaty a šli sním Mne vzal také.
      Přikázal shromáždit Němce, kteří popírali, že by o táboře věděli a poručil jim: "Oblékněte těla mrtvých!" Když je oblékli, naložili je do kamionů a vezli přes město k vykopanému obrovskému hrobu pro stovky lidí. Šéf zajatců přikázal, abychom smekli, potom museli mrtvé pohřbít. Kapitán Richmond byl rozezlen prolhaností Němců! Než těla zaházeli hlínou, museli jim přikrýt obličej. Jeden obličej vyčníval. Přikázal klukovi z HJ, aby svým kapesníkem obličej přikryl. Byli jsme z toho nemocní A to byli mezi námi hoši otrlí, tvrdí, kteří prošli peklem Omaha Beach, ale dívat se nemohli
      Nebýt mé kamery, sotva by dnes kdo uvěřil, že lidská bytost je schopna provádět tak děsné věci jiné lidské bytosti ..". (Vyprávěl Samuel Fuller.)
      Pramen: Hlas revoluce 20/1989, Němec V. "Svědectví staré 44 let"
 
AMERIČANÉ - MARIÁNSKÉ LÁZNĚ A KONEC VÁLKY
      Mozaika zpráv o Mariánských Lázních z konce války se opírá především o městskou a farní kroniku. Ze vzpomínek pamětníků je nejcennější vyprávění pana Karla Tesaře, který tu jako Čech zažil příchod amerických vojáků v neděli 6. května 1945 a v dalších dnech stál v čele města, které mělo těžké problémy.
      Američtí vojáci 303. pluku 97. pěší divize přišli sem dopoledne 6. května 1945 od Velké Hleďsebe a za nimi tankové jednotky 16.pancéřové divize. Ještě týž den pokračovali vojáci v dalším postupu a za nimi přicházely do města nové a nové posily.
      V době po válce se častěji vyměňovaly americké jednotky v městě. Američané tu vydávali časopis FRIENDSHIP. Vyšlo šest čísel - od 14.října do 18.listopadu 1945. Byly čtyřstránkové a jsou nezvyklým dokladem pobytu americké armády u nás v roce 1945.

Nenápadný velikonoční host 1990 v Mariánských Lázních
      O Velikonocích 1990 bydlel v hotelu CRISTAL nenápadný Američan. Jméno: WILLIAM R. BANNICK ze státu Washington, města Bellevue.
      Do Mariánských Lázni přišel před 50 lety, v neděli 6. května 1945 dopoledne jako americký voják v rotě, která měla 160 mužů. Vedl ji poručík Kerr. V rotě byl jeho druh       , o němž ví, že byl prvním americkým vojákem, který vstoupil do Mariánských Lázní. Potvrdil naše starší tvrzení, že to byli skutečně vojáci 97. pěší divize, kteří sem přišli první. Jeho rota příslušela pod tyto vyšší celky:
97. americká pěší divize (15 -20 tisíc vojáků)
303. regiment (pluk) (6 - 7 tisíc vojáků)
152. batalion (prapor) (3 tisíce vojáků)
B company (rota) (kol 200 mužů).
      Američtí vojáci roty B sem přišli kolem 10 hodiny. Prošli Mariánskými Lázněmi, aniž by narazili na odpor a odpoledne pokračovali v obsazováni širšího okolí Mariánských Lázni. Vzpomínal, že přišli též do vsi jménem od "P" (pravděpodobně Pístov), kde došlo ještě ke krátkému střetnuti s německými vojáky a v této vsi přespal Bannick s dalšími vojáky u starosty v jeho stavení. Příštího dne, 7. května 1945, se vrátili do Mariánských Lázní, když přivedli do města z okolních kopců na 800 Němců, které pak odzbrojovali na Hlavní třídě.
      Wiliam Bannick přijel po45 letech do Evropy, aby se podíval na město, které pomáhal osvobozovat. Na jeho cestu z Ameriky se složilo jeho 13 dětí, proto že je chudý člověk. Toužil se podívat na místa, kde nasazoval život. Děti mu za platily i nocleh v hotelu a pan Bannick vzpomínal, že v tomto hotelu se před 45 lety poprvé vyspal v normální posteli. Za celé taženi Evropou nepoznal takový to luxus. Pan Bannick přivezl s sebou fotografii praporu, na které je spolu s ně kolika druhy stejné roty a sedí v přední řadě. V letech 1990-92 byla v Goethově muzeu expozice "Americká armáda v Mariánských Lázních" s dokumenty a fotografiemi z roku 1945, např. s vojáky a s tanky na Goethově náměstí.
      Pramen: Zpravodaj OF Hamelika Č.62 ze dne 2.5.1990
97. PĚŠÍ DIVIZE
OSVOBODITELKA MARIÁNSKÝCH LÁZNÍ
      Američtí vojáci v první linii, kteří bojovali v západních Čechách, patřili zvětší části k 97. pěší divizi. Bojovali také na Mariánskolázeňsku, Tepelsku, Tachovsku, Plánsku, 25.dubna dobývali Cheb a jednotky 97.pěší divize prý byly první v Plzni. Znak divize je bílý trojzubec na modrém poli.


Vznik 97. pěší divize
      97. pěší divize byla založena v září 1918 v Camp Cody v Novém Mexiku. Skládala se z mužů z Oklahomy a Minnesoty. První světová válka však skončila a divize už nebyla nasazena. Patřila pod 1. armádní sbor (od r. 1923).

Polní tažení v 2. světové válce
      Ve druhé světové válce se divize aktivovala počátkem února 1943 v Camp Swift v Texasu. Prvním velitelem byl Brig. Gen. Louis A. Craig. Po výcviku v Camp Swift a ve Fort Leonard Wood byla přiřazena k Třetí armádě. Pak se účastnila manévrů v Louisianě a byla kompletována.
      Pod 1.ledna 1944 až do konce války zůstal velitelem této divize Brig.Gen. Milton B. Halsey. Divize se přemístila 20. července 1944 do Camp San Luis Obispo v Kalifornii a od 1.listopadu 1944 byla v Camp Cooke. Její evropská anabáze začala v únoru 1945. Tvořilyji3O3., 386. a 387. pěší pluk, zprvu patřila pod Patnáctou armádu, později pod První armádu.
      Zasáhla do těžkých bojů o Porúří a 3.dubna 1945 překročila Rýn. Siegberg bylo první město, které dobyla. Pak postupovala na sever k Düsseldorfu. Odtud prošla s V. armádním sborem, ke kterému patřila, Německem až k Hofu, kde se zapojila do bojů. Nato se připojila s celým V. armádním soborem, pod velením Maj. Gen. Clarence R. Huebnera k Třetí armádě generála Georga Smitha Pattona, od něhož dostala za úkol zajišťovat křídlo armády poblíž Tirschenreuthu. Polní tažení skončila u Žlutic, kde se její hlídky kontaktovaly s vojáky Rudé armády.
      Z Čech byla přesunuta do USA a odtud se nalodila do Japonska jako okupační divize na ostrově Honšu.
      Část jednotek 97. pěší divize po rozkazu k postupu do CSR v noci 4. května 1945 přešla oblast Dyleně, přes Vysokou, Starou Vodu. V neděli 6. května ráno vyrazili vojáci přes Hleďsebi do Mariánských Lázni a dále na Tepelsko. Jiná část této divize obsazovala Tachovsko a Plánsko.

KRONIKÁŘ LERCHL ZAPSAL...
      Z městské kroniky, kterou psal v Mariánských Lázních za války profesor v penzi, Wenzel Lerchl, jsou nejdramatičtější první měsíce 1945, před koncem války. Většina domů sloužila jako vojenské lazarety s lůžkovými odděleními, operačními sály a další domy obsadily berlínské nemocnice, sem přestěhované. Přitom bylo město Mariánské Lázně přeplňováno novými a novými uprchlíky z východu. Kronikář píše o 56 000 obyvatelích města.
      Leden 1945 zaznamenává nový příval u prchlíků z východních zemí, rozšiřování lazaretů a nemocnic, píše se o sbírkách mezi obyvatelstvem pro válečné účely, o sběru ponožek, svetrů, teplého šatstva, ale i lyží, sáněk. Snižují se příděly potravin, je nedostatek uhlí a topiva. Ve školách se vyučuje jen nouzově - jsou obsazeny tzv. národními hosty - utečenci.
      Každá volná místnost je obsazena rodinami z východu. Generál Vlasov bydlí v domě Waldschlosschen vedle divadla (Tobruk) a později v Pomněnce (Jalta). Pro maršála Petaina a francouzskou kolaborantskou vládu je připravován hotel Golf.
      Mnoho dívek bylo povoláno k protiletadlovému dělostřelectvu, denně jsou zaznamenávány letecké poplachy.
      V únoru 1945 rostou těžkosti s dodávkami elektřiny z místní elektrárny a to se týká i tramvaje. Chybí topivo. Okna se ucpávají novinami o vítězstvích na frontách a pomáhá i zatemnění. Trvá chladné počasí. Rozmáhají se krádeže. Vydané potravinové lístky musejí vydržet o týden déle. Chleba je méně, máslo a ovoce jsou jen málokdy. Vlasovci bez povolení obsazuji další domy (v Ruské ulici). Hloubkaři napadají vlaky a ničí lokomotivy. Byl ostřelován vlak z Chebu do Mariánských Lázní - dva mrtví a řada zraněných. Při tak velkém počtu obyvatel nelze udržet hygienické a sanitární zásady.
      V březnu 1945 projíždí městem stále více vozových kolon s utečenci z východu, většinou ve městě zastavují, nabírají vodu a jídlo. Na tramvaji je tabulka "Pouze pro 45 osob", ale lidé visí i na stupačkách. Motory jsou slabé a je bez vlečňáku. Pro nedostatek elektřiny je příkaz používat v domácnostech jen 25 W a jen 3 hodiny denně. Cigarety nejsou, plni se dutinky z domácí ho tabáku, v hostincích se čepuje jen zřídka a slabé válečné pivo. Začínají procházet i pochody vězňů. V březnu to byly tři kolony židovský žen, které pře spaly na kolonádě. Potom angličtí, američtí a kanadští zajatci. Šli od Sklářů přes Chebskou křižovatku dál na Cheb. V poledne 10. března projelo městem 20 nákladních aut švýcarského Červeného kříže, vezoucích balíčky pro válečné zajatce směrem na Vary. Úřady se stěhuji z jednoho domu do druhého, šušká se, že město má být vyhlášeno lazaretním městem. Musí prý však odtáhnout Vlasovci a podniky s válečnou výrobou (ISOFLEX). Tyto pověsti se táhly až do 6.května, kdy přišli Američané.
      Duben 1945 začal růstem leteckých poplachů. Několikrát denně houkají sirény jako varovné znamení, že musí lidé do krytů a sklepů. Potravinové lístky mají tentokrát jen chléb, tuk a mléko. Volné ústřižky prý jsou jako rezerva (marmeláda, tuk). Folkšturm začíná v okolí budovat protitankové zátarasy a zákopy. Na práce jsou odvoláni i pracovníci úřadů a škol. Od 14.dubna projíždějí v nepřetržitém sledu od západu kolony aut s německými důstojníky, s wehrmachtem, s děvčaty a s různým materiálem. Střechy lazaretů a fasády v městě jsou pomalovány bílými pruhy s červeným křížem. Na roletách obchodů se ob jevily v noci podivné znaky - tzv. vlčí kotvy vervolfu. 15.dubna v 16 hod. bylo bombardováno letiště, jeden hangár rozbořen a byla řada mrtvých. Na nádraží zasažena lokomotiva. Strojvůdce a topič zaplatili nálet životem. Zasažena byla i elektrárna u nádraží. Ačkoliv se traduje, že Mariánské Lázně ušly náletům, skutečností je, že přímo v ulicích města hloubkoví letci, Jambos, ostřelovali, pronásledovali a zapalovali vojenská auta. 20.dubna byl rozstřílen před domem Kornblume (113), automobil a na Šenově ostřelovány vozy. Byly pobořeny garáže Lappert. 30.dubna byly bombardovány Ušovice u ploché dráhy. Shozené bomby a zápalně kanystry patřily zde rozmístěným radarům na dvoukolákách.
      16.dubna jdou městem kolony amerických a anglických zajatců. Opačným směrem táhnou ustupující vojáci na náklaďákách, na kolech i pěšky. Pochodují velmi mladí hoši, protiletadloví pomocníci z Aše. Vlasovci se prý chystají konečně k odjezdu. Síří se divoké zprávy: Hitler prý na Golfu jedná s francouzskou vládou. Podle jiné fámy má Hitler nové sídlo - na zániku Bor u Tachova.
      Nekonečné fronty mrznoucích lidi stoji před obchody, třebaže se otvírají jen v době 6-10 hod. a 16-20 hod. Kdo z nasazených dělníků by opustil pracoviště, např. pekárny, lázeňské provozy, bude zastřelen. Na dvoře domu Heimdall (Pax,) stojí auto s nápisem "Létající stanný soud". Dům je zaplněn vysokými důstojníky. Stále častěji vypíná elektrárna elektrický proud. Znovu a znovu se diskutuje o vyhlášeni Mariánských Lázní lazaretním městem. Vojenské vedení je proti. Pro zlepšeni nálady se vojákům hrají v divadle představení.
      V druhé půli dubna projíždějí auta ve směni od Chebu na Planou s vojáky bez přestáni. 28.dubna projížděly i tanky PANTHER a TIGER. Na Hitlerovy narozeniny, 20.dubna, se objevily jeho fotografie ve výlohách, ale žádné vlajky. Byly otevřeny armádní sklady v Hamrníkách a rozdává se ošacení, košile, pláště, blůzy atd. Lidé vidí kožichy a teplé oblečení a zlobí se, proč vojáci na frontě musejí bojovat v jednoduchých kabátcích. Tramvaj už nejezdí.
      27. dubna přichází zpráva, že padl Cheb. 28. dubna 1945 vycházejí první mariánskolázeňské frontové noviny "Marienbader Kriegszeitung". Mají vycházet třikrát týdně a sledovat německé obránce na Mariánskolázeňsku. Kolik jich vy šlo, nevíme. Tabule "Lazaretní město", které se všude iniciativně objevily, byly na příkaz vojenského veleni odstraněny.

KVĚTEN 1945 - POSLEDNÍ DNY VÁLKY...
      Z okna domu Fortuna ve Fibichově ulici sledoval a zapisoval kronikář prof. Lerchl situaci ve městě a hlavně na Schillerově náměstí (Mírové), které leželo před okny. Různé zprávy získával od sousedů a od lidi v ulicích:
      "1. květen 1945. Prvomájový den a domy nejsou ozdobeny prapory. Ob chody jsou otevřeny, ale jsou prázdné. Banky a spořitelny jsou zavřeny. Městské úřady úřaduji.. Je slyšet dělostřelbu. Prý se bojuje na Dyleni. V lesích a na střechách leží sníh, který napadl přes noc. Je jen +5°C. Oznámeno, že potravinové lístky na 74. období platí i pro 75. období. Ústřižky budou použity podle dodávky zboží. Musí se čekat, jak se to osvědčí. Kupcům se tímto dává velká důvěra. Lidé stojí fronty od 4 hod. ráno před obchody, ale zpravidla nedostanou nic. Není maso, máslo, mouka. Na krámech visí nápisy "Vyprodáno". Nikdo ne tuší, kdy něco přijde. Po marném čekáni musí lidé domů. Z vesnic přicházejí lidé nakoupit potraviny. Marně. Naproti tomu pokračuje rozdáváni oděvního zboží, kalhot, plavek apod. Rozdává se náhodně, někdo dostane více kusů, jiný nic. Chybí tu spravedlivý způsob rozdělováni zboží. Žádný letecký poplach!
      2. květen 1945. Shromaždiště pro zraněné určeno ve škole Hermann Esser (Hotelová škola). Místní velitelství obrany je v domě Bílý Kříž (Mars). Dům LUTHER se stal lazaretem. Rozdělováni ve vojenských skladech pokračuje. Přichází zpráva, že Adolf Hitler, Vůdce a říšský kancléř, padl. Na veřejných budovách jsou vyvěšeny prapory na půl žerdě, v obchodech jsou vystaveny obrazy Vůdce. Odpoledne obchody zavřeny. Chladno, žádný letecký poplach.
      3. květen 1945. Prohlášeni župního velitele Konráda Henleina z Kladské ‚ že Vůdce zemřel hrdinskou smrtí a že je přesto nutno dál bojovat. Vyhlásil, že i Mariánské Lázně se budou bránit do posledního muže. V noci jinovatka.
      Nevyplácejí, se na poště ani na finančním úřadě žádné renty, protože úřady nemají peníze. Do vily Luginsland (Lil) bylo umístěno vojenské komando. Před domem stojí auta Červeného kříže. Letecký poplach 22:30 až 23 hod.
      4. května 1945. V noci až do rána bylo slyšet silnou střelbu ze směrů Drmoul, Tři Sekery. Okna se třásla. Poplach nepřetržitě od 8 do 19:15 h. Hotel PRIMAVERA (čp. 207) prý zakoupil jakýsi Josef Paul, hoteliér z Karlových Varů za 100 864 RM. K prodeji je i dům LOCARNO, dříve Stark (čp.213) za 87 000 RM (oba domy v dn. Třebízského ulici). Stále nejasně, zda budou Mariánské Lázně "otevřeným městem" nebo ne?
      Po celou sobotu 5. května 1945 zněla dělostřelba, tu silněji tu slaběji, podobně jako předchozí noc. V poledne zazněla silná exploze - byly vyhozeny do povětří nádrže pohonných hmot na letišti ve Sklářích. - Chodová Planá a Planá prý obsazeny Američany. Deštivo. Dům LOHENGRIN předán pro Berlínskou nemocnici. Villa RHEINGOLD určeno pro zraněné SS. Na kolonádu byly dány lavice."
      "Neděle 6. května 1945 pozorováno z okna domu Fortuna (rohový dům ve dle hotelu Evropa):
      V 10:40 hod. projíždějí první americké tanky (Raupenpanzer) po Hlavní třídě až k domu Westend (čp. 342) v Třebízského ulici) a zase zpět s vojáky, sedícími na nich. Americká infanterie (pěchota), obsazuje ulice a n Jsou ozbrojeni strojními puškami. Lidé musejí opustit ulice. Jen sestry Červeného kříže smějí přejít ulici. Vojáci si sedají před domy a pojídají konzervy.
      Také ze směru od Kynžvartu přijíždějí auta s vojáky. Mladí silní lidé, středně velcí, oholení nebo s krátkými knírky. Asi po hodině zůstávají na rozích ulic pouze hlídky. Ostatní táhnou ke kolonádě a na Goethovo náměstí. Ulice jsou okamžitě pokryty papíry, krabicemi a roztrhanými obaly. Jeden oddíl německých vojáků, beze zbraní, je zadržen a odváděn dál.
      U jiného oddílu německých vojáků s bílým praporem, zčásti poraněných, nesl jeden pušku. Byla mu okamžitě odňata a před domem Egerland (Opera) hlaveň ohnuta a závěr roztříštěn. Mnoho vojáků se shromáždilo před hotelem Corso. Vojáci vcházejí do jednotlivých domů a ptají se po zbraních., ale pak táhnou dál, aniž by domy prohlíželi. Občas je slyšet z dálky dělostřelbu, zdá se, že se v některých místech ještě bojuje. Američtí vojáci jsou ověšeni různými zbraně mi. Jeden má nůž ve šněrovací botě pod krátkými kamašemi, podešve bot mají z gumy. Na mnoha místech lidé hovoří s Američany a také němečtí vojáci.
      Ve 13 hod. už není vidět jediného Američana v horní části města. Přestává pršet, vyjasňuje se, ale odpoledne znovu prší. Bylo oznámeno, že pětiminutová siréna ohlásí příchod tankových špicí. Ale žádné znamení sirény se neozvalo. S příchodem Američanů tedy definitivně rozhodnuto, že Mariánské Lázně jsou otevřeným městem, což se prý rozhodlo už včera.
      Civilisté se mohou pohybovat v době 8-10 a 16-1.8 hodin po ulicích, zdravot ní sestry s průkazem od 7 do 19 hodin. Sdělil to starosta městskými ampliony (jsou u Terstu, na kolonádě a u elektrických hodin před Nizzou). Mlýn (Cristal) je obsazen Američany stejně jako hotel New-York (Polonia). Jinak projíždějí auta s vojáky po městě. Hitlerova třída byla do 18 hod. hustě zalidněna a také z venkova přišli lidé, aby viděli Američany a obsazeni města.
      Radnice je obsazena Američany. Zahraniční dělnici nosí na pravé paži kokardy ve svých národních barvách.
      Američané táhnou směrem na Teplou. Také nemocnice jsou prohledávány. Z jednotlivých domů při vjezdu do města proti hotelu Emma a proti městskému zahradnictví jsou vyvěšeny bílé prapory. Je vidět hodně sanitárních vojáků, kteří mají na helmě vpředu, vzadu, vlevo i vpravo Červený křiž na bílém pruhu. A také na levé paži. Tak chodí mnoho lidí s označením Červeného kříže, který u nich nikdy předtím nikdo neviděl."
      "V pondělí 7. května 1945 před hotelem GERMANIA (čp.69 Praha) leží od včerejška v kamenném žlebu čtyři pancéřové p které tu nechali uprchlíci z tohoto hotelu. Do Domu strany NSDAP (býv. VÚB v Ruské ul.) vniklo mnoho lidí a rozebrali různé papíry. Naproti v tiskárně se rozdávají různé látky.
      Pošta je uzavřena a střežena. Jinak se provoz uklidňuje. Na ulicích je vidět málo Američanů. Ruští zajatci chodí volně po ulicích a také jiní vězňové. Starosta dr. Manner má předat svůj úřad, ale dosud neví komu.
      Mnoho malých čtyřsedadlových aut s přívěsy projíždí městem. Zdá se, že Američané nevyřizují nic pěšky. Většina, aut má anténu. V uzavírací době od 10 do 16 hod. jsou na ulicích pouze sestry Červeného kříže a několik zvědavců.
      Ve 14 hod. přišly nové trupy Američanů, umísťuji se v parcích a čekají na u bytování. Nad hotelem WEIMAR (Kavkaz) vlaje americká vlajka. Byly zabaveny hotely GERMANIA (Praha), KÖNIGSVILLA (čp. 133 - hudební nástroje Bartůšek), BÍLÝ KŘÍŽ (Mars), WESTEND (čp.342 v Třebízského ul.), WALDSCHLÖSSCHEN (čp. 107 vedle divadla, dům Koševoj).Z vily GUT (čp.280 Lincoln) a z ostatních domů se musely partaje vystěhovat během dvou hodin. Také ve vilkové čtvrti ANKER (vilková čtvrť pod ČSAD) je obsazeno mnoho domů. Obchody dostaly tabulky "0FF LIMITS".
      Na lazaretech a nemocnicích jsou nápisy "KEEP OUT - cizincům a utečencům vstup zakázán." Městem byla položena telefonní vedení, jednoduše na chodnících. Jen vysílač Praha může být považován za německý vysílaČ, ale ten vysílá česky, protože v Praze vznikly nepokoje. Noviny s výjimkou "Marienbader Kriegszeitung" nevycházejí, takže je obyvatelstvo odkázáno na různé pověsti. Postávání před mlékárnami a obchody podporuje vznik a šířeni pověsti. Je vidět obyvatele s vozíky všeho druhu, jak odvážejí svoje svršky. Děkan Adolf Pöller byl předvolán na místní velitelství."
      "8. května 1945 byly zabaveny další domy: Heimdall (Pax), Kornblume (113), Windsor (Ostrava), Turba (knihovna), Continental (Slovanský dům), Villa Frank (Optika). Od Nizzy k Mlýnu stojí vozy a děla v parku, a také tam, kde stávala synagoga. Vojáci si čistí zbraně. Ruch je na ulicích. Zástupy lidí před obchody. Připevněny tabulky: "Rabování bude trestáno smrtí." - anglicky, německy, francouzsky, polsky, česky a italsky. Podpis: A M G.
      Od včerejška od 14 hod. je prý klid zbraní, ale jen proti Angličanům a Američanům. Američané vysvětlují, že město prý osvobodili pro Rusy. Obyvatelé lazaretů jsou považováni za zajatce a nesiněji domy opouštět. Před lazarety stojí hlídky. Dr. Manner má opět převzít úřad starosty, když úřední ředitel, krajský rada Klement místo odmítl.
      Ulice před domem Columbus je ještě rozkopána. Včera odjel autobus s francouzskými dělníky, dnes odjel autobus s nápisem HOLLAND. Byly zabaveny domy Lübeck (čp. 147), Herbert a v domě Linz (vše v Lidické ulici) je kuchyně.
      Také Lesní mlýn je obsazen. Od zítřka je dovoleno vycházení od 7 do 19 hod. Každý německý voják se musí hlásit. Opilost se trestá, a zdá se že několik německých děvčat bylo opito od amerických vojáků.
      V době omezení jsou ulice kontrolovány vojáky. Počasí je slunečné a teplé. V mnoha zabavených domech jsou obsazeny i byty majitelů domů, např. ve Windsoru a Heimdallu."
      "9. květen 1945 - v 9:30 h. opouští největší část amerických sil město i s vozy a se zbraněmi, směrem na jih, pravděpodobně na Plzeň. Na místě zůstaly strážní hlídky. Lidé se derou na radnici, aby získali pasy k odcestování.
      Včera ve 14 hod. na Goethově náměstí byla přečtena americkým vojákům řeč Winstona Churchilla a vyhlášen klid zbraní a také s Rusy. Zprávy pro obyvatelstvo jsou dosud jen přes ampliony, a to denně v 17 h. V Praze byla znovu vyhlášena československá republika a Rudě armádě vysloveny díky za osvobození od německé tyranie (radio v 10 h.). Hotel Gennania opět uvolněn. Ostré slunce, horko. Na Egerländeru (dn.Monty) je lazaret. Přijely nové americké jednotky."

Legendární americký generál
GEORGE SHMITH PATTON
(1885 - 1945)
      velel Třetí armádě USA, která měla třináct divizí. Vyznamenal se v bojích v Tunisu a měl velký podíl na úspěšném postupu spojeneckých vojsk v Evropě. Porazil Němce v Ardenách, jeho vojska se pak valila Evropou a slavná Třetí armáda osvobozovala také západní Cechy. Nebylo pochyb, že během 6. května 1945 je schopen se svou půlmilionovou armádou obsadit Prahu i celé Čechy. Generál Patton byl připraven na rozkaz k osvobození Prahy. Čekal na něj netrpělivě a marně.
      G.S.PATTON se narodil ve státě California v San Gabrielu a zahynul tragicky při autonehodě na konci roku 1945.
 
 
BITVA O TĚŠOVSKÝ VRCH
      Do obcí Těšov a Mokřina na býv. okrese Mariánské Lázně přišla americká vojska v neděli. Mokřina byla dělostřelecky ostřelována 6.května 1945 od 11:30 h. do 17 h. Hořel dům J.Köstlera a stodola A.Pimplové. Po útoku tu bylo napočítáno 56 trychtýřů po dělostřeleckých granátech.
      V Těšově bylo koncern války ubytováno přes 160 uprchlíků z východu a po čet obyvatel vzrostl na 400. Už 14.února 1945 sem dopadly první bomby od hloubkařů. Tito polní letci US Army znepokojovali obyvatelstvo, přelétávali nad krajinou a kontrolovali silnice. Dne 8.dubna 1945 sledovali lidé z Těšovského vrchu hořící Cheb po strašném náletu na nádraží. V polovině dubna 1945 přišli do vsi němečtí vojáci.
      V noci na 6.května 1945 Těšovští nespali. Obcí táhlo vojsko, koně funěli, byly nataženy telefonní dráty. Ráno byla ves plná německého vojska. Na nátlak domácích v odtáhli až na jednoho. Ráno po 9 hod. spatřili lidé, jak do sousední Malé Šitboře vjíždějí americké tanky. Zatím nepadl ani výstřel. Za tanky jelo mnoho aut. Všechno mířilo na Milíkov. V Těšově byla hned vyvěšena bílá vlajka.
      Průzkumní američtí letci kroužili velmi nízko ji od Těšova. Asi v 9:30 h. táhli američtí vojáci od dnes již zaniklé vsi Grün (Uval) přes pole a louky směrem na Těšov. Všichni lidé zmizeli ve sklepích. Když byli Američané u vsi, zahřměla od Těšovské hory mohutná palba, kterou americké trupy opětovaly. Tanky a děla na vrchu stále pálily a do toho se ozývaly kulomety z obou stran. Zvířený vzduch a strašlivý válečný hluk. Boj pokračoval do odpoledních hodin. Pak přicházeli z Těšovského vrchu vojáci a mladíci z RAD (Říšský pracovní tábor), kteří na poslední chvíli dostali zbraně. Sestupovali s rukama nahoře a vzdávali se. Válka končila.
      Na obou stranách byli mrtví a zranění. Až za několik dnů nalezli v lese
mrtvolu velícího důstojníka RAD. Byl pochován na místě. Na Těšovském vrchu byly velké Škody - rozstřílené stromy, země rozrytá granáty, stržená elektrická a telefonní vedení. Až za mnoho týdnů byla znovu přivedena elektřina do vsi. Řada stodol dostala přímý zásah, v lomenici hospody Plail zela hluboká díra. Domy měly stopy po střelách a střepinách granátů. Na okraji lesa leželo mnoho válečného materiálu, který byl sebrán a odvážen. Nad jezem potoka leželo pře vrácené ale nabité německé pěchotní dělo. Až později bylo roztříštěno. Bitva o Těšovský vrch byla jednou z posledních epizod strašné války v tomto kraji.
      PRAMENY: Řehka J. "Osvobození Chebska 1945" - Cheb 1990.
                        Marienbad Stadt und Land, II.díl, 1977.


POSTUP AMERICKÝCH TANKŮ NA KYNŽVART
      Za války byl v Kynžvartě tábor RAD - Říšské pracovní služby. V něm pracovali němečtí chlapci, připravující se na příští nasazeni v armádě. Podobné tábory byly v nedalekém Žandově a Sangerberku. Lázeňská čtvrť se za války změnila v lazaret, kde byli raněni němečtí vojáci s amputovanými končetinami. Vojenské lékařské ošetření v lazaretech bývalo různé odbornosti, od dobrého až po primitivní. Byli lékaři, obáváni u raněných pro své neodborné a zbytečné zákroky amputacemi. Takový prý byl vojenský lékař v Centrálních lázních v Mariánských Lázních, na kterého i po 50 letech vzpomínali ranění z jeho oddělení.
      Za války pracovali v Kynžvartě stejně jako v okolních obcích zajatci. Rusové tu byli na pile u nádraží a v srpnu 1943 se pokusila skupinka o útěk. Ruský poručík Vešort byl zastřelen ti dvora Haselhofu, další pochytáni v lesích. Ve sklárně byl oběšen ruský zajatec proto, že v dílně vytekla vana s roztavenou sklovinou. 7.února 1945 bylo zatčeno v městě 17 ukrajinských dělníků a Švec Steiner za poslech cizího rozhlasu.
      Když se blížila v květnu 1945 fronta Kynžvart se připravoval k obraně. Ráno 6.května přijížděly americké jednotky 97. pěší divize od Chebu a Staré Vody. Kynžvart se jim zdál soustředěním německého odporu. V městě bylo asi 500 německých vojáků. Velitel folkšturmu, učitel Bretschied, udílel rozkazy k obraně města a nařídil vyhodit do povětří dva železniční viadukty, u dvora Haselhof a u Žandova. Železniční spojení bylo zcela přerušeno.
      K obraně byli povolání i mladí z tábora RAD, kteří své lopaty a krumpáče zaměnili za zbraně. Funkcionáři NSDAP ovšem z města prchli.
      Dopoledne vyšly na náměstí kynžvartské ženy, stanuly před budovou radnice a žádaly, aby bylo město ušetřeno a vydáno bez boje.
      Ve 13 hodin začal postup amerického vojska na město. Americké tanky se blížily k městu třema proudy. První proud tanků s bílou hvězdou jel od západu od Milíkova a Úbočí po úpatí Císařského lesa. Druhý mířil od jihozápadu po silnici od kynžvartského zámku. Tyto dva proudy se spojily ve městě u sochy sv.Vavřince. Třetí proud tanků přijížděl od Staré Vody a ve městě obsadil důle žitou křižovatku. Američané pak vjeli z obou stran na náměstí. Před radnici stál bledý starosta s bílou vlajkou v ruce a předal město Američanům.
      Tím však věc neskončila. Když americké tanky postupovaly vzhůru po silnici na Kladskou, narazily na odpor v lázeňské čtvrti, kde se několik mladíků z tábora RAD zabarikádovalo a z palebných postavení při silnici ohrožovalo s kulomety a pancéřovými pěstmi postup Američanů Po krátkém boji byl odpor hrstky fanatiků zlomen. Několik jich padlo. Američané s obrněnými vozy prorazili a postupovali nyní již obezřetněji po silnici lesem vzhůru na Kladskou.
      Americké vojsko pod městem obsadilo Metternichův zámek a zde zřídilo velitelství 1 pěší divize.Bylo to sídlo Maj. Gen. Clifta Andruse. Později byl Metternichův zámek letním sídlem amerického velvyslance Steinhardta. Část vojska USA bydlela v táboře RAD pod městem. Na Kladské byla umístěna americká posádka a velitelem zámečku byl nadporučík Edie Gorman z Tennesse.
      Když přišel 18.května 1945 s příkazem od SK Cheb jako vládní komisař pro Kynžvart - Antonín Kučera, uvítali ho dva Češi - lesník Wollner a lékárník Kříž. Americký velitel města uznal až po intervenci u amerického velitelství. Kučera se ujal úřadu. Rozpustil obecní německé zastupitelstvo a převzal německé úředníky. V té chvíli se nedalo nic jiného dělat. Cechů tu nebylo.

Konrád Henlein na konci války a jeho konec
      Když byl Konrád Henlein koncem války jmenován vrchním velitelem obrany Sudet, uchýlil se z Liberce, kde měl svůj úřad, na své sídlo na Manský dvůr a odtud pak na zámeček Kladskou. Zde vytvořil provizorní hlavní štáb obrany. V noci na 19. dubna jel do Aše a pak do Chebu povzbudit obránce a vyhlašoval boj do posledního náboje a muže. Na Kladské, jak víme, přijímal chebského starostu dr. Jankeho, žádajícího záchranu města Cheb. Starostu vyhodil a když dostal zprávu, že Cheb padl, využil elitních jednotek SS, které sem ustoupily bez větších ztrát k protiútoku na Cheb dne 28. dubna 1945. Ještě 3. května 1945 prý vyhlásil obranu Mariánských Lázní do posledního muže. Hned na to záhadně zmizel.
      Dnes víme, že se převlékl do šatů řadového německého vojáka a odjel - bůh ví proč - směrem na Plzeň. Po několika dnech se objevuje v zajateckém táboře v Ejpovicích, kde byl poznán, zatčen a odvezen do věznice v Borech. Přesto ušel spravedlivému trestu na tomto světě, když si ve vězení podřezal žíly sklem ze svých brýlí.
      Henleinovo tělo pak identifikoval v Plzni inspektor Jan Šperl, jak uváděl před lety ve svých vzpomínkách pro mariánskolázeňský vlastivědný kroužek Hamelika.

Z OKOLÍ MARIÁNSKÝCH LÁZNÍ
      Když přišel rozkaz k útoku V noci 4.května 1945, vyrazili Američané do Čech s cílem dosáhnout čáry Karlovy Vary - Plzeň - České Budějovice. Jak vy padal postup v okolí Mariánských Lázni?
      Slatina (Lohhäuser), obec na hranici v Českém Lese, byla obsazena americkými vojáky bez boje již 4.května 1945 a odtud postupovali vojáci do Tří Se ker a Vysoké.Po odsunu německých obyvatel obec zanikla.
      Brtná (Zeidlweid) v Českém Lese byla ostřelována v no z 4. na 5. května 1945. Američané prošli obcí 5.května a postupovali na Dolní Žandov.
      V Dolním Žandově byl v letech 1941-42 zajatecký tábor polských zajatců na Hubertusu. Tábor byl přebudován v roce 1943 na tábor RAD (Ríšská pracovní služba), kam přicházela německá děvčata na 5 až 7 měsíců a školila se tu jako radistky nebo ošetřovatelky na frontě. Žandovský tábor byl v chodu do dub na 1945. Koncem války procházely Žandovem nekonečné transporty vězňů.
      Američané do Žandova přišli Brtné již v noci na 5.května 1945. Předtím obec ostřelovali několik hodin dalekonosnými děly. Mnoho střech, oken, zdí do lnů bylo poškozeno. Kostel, hostinec a několik stavení hořelo. Usedlost čp.48 vyhořela do základů. Zdejší občan Weinmann, který podle příkazu naložil munici na povoz a vezl ji do Mariánských Lázní, byl Američany zastřelen. Američané obsadili domy a jmenovali nového starostu Heinricha Bäumla, který nebyl v NSDAP. Po válce byl bývalý tábor RAD přestavěn na sběrný tábor pro Němce a kolem byl natažen ostnatý drát. K pozdějšímu odsunu byl využit jako sběrný tábor i pro Žandovské býv. tábor RAD v Kynžvartě. Do září 1945 byla v Žandově americká posádka 20 mužů Po jejich odchodu převzala veřejnou správu česká Místní správní komise.
      Nedaleký Manský dvůr (Lehnhof) byl roce 1938 po odchodu českého majitele Babičky darován mluvčímu sudetských Němců Konrádu Henleinovi. Za války ve dvoře byli na nucených pracech francouzští a ruští zajatci. Henlein využil těchto pracovních rezerv a postavil nový dvůr vedle starého ve stylu chebské hrázděnky, ale s moderním vybavením ve stájích, v domě, a prý tu byl dokonce i kinosál.
      Podlesí (Markartov) a Úbočí (Amonsgrün) nemají zpráv o příchodu amerických vojáků. V markartovské škole bývali Vlasovci stejně jako v hostinci a dále tu bylo -jako všude v okolí - mnoho utečenců ze Slezska.
      Vysoká byla obsazena 5.května 1945. Ve vsi pracovali od roku 1941 francouzští a polští váleční zajatci. Do vsi, stranou ležící, nepřišli slezští utečenci ani vojáci. V noci z 4. na 5.května1 1945 předcházelo příchodu Američanů ostřelování Vysoké dalekonosnými děly a některé domy, zasažené fosforovými granáty, se ocitly v plamenech. Protože však pršelo a nebylo větrno, byl oheň lokalizován. Mnoho obyvatel se při střelbě rozprchlo do lesů. Kdo zůstal, zalezl do sklepa. Při zásahu domu čp.88 zahynuly pekařovy dcery. Američané projeli obcí kolem poledne a pokračovali do Staré Vody.
      Stará Voda zažila bombardování už 20.prosince 1944. Bomby dopadaly mezi silnici do Chebu a železniční trať, na kterou byly původně určeny. Hloubkaři přilétávali stále Častěji. 2.dubna 1945 zapálili stodolu hostinského Schussera. Také tuto obec Američané ostřelovali od Dyleně. Dne 5.května 1945 přijeli
      Američané od Vysoké. Dva členové wehrmachtu byli přitom zastřeleni a několik zraněno. Starosta Kohnhäuser vzpomíná, jak šel večer do úřadu, aby za chránil úřední věci. V tom padl výstřel a do světnice vpadli Američané. Chtěli hned starostu zastřelit. Ten naštěstí hovořil anglicky a vysvětlil, že on nestřílel. Přišel důstojník a měl delší hovor se starostou, kterého ve 23 hod. doprovodil domů. Ve vratech Gebertova dvora stál americký tank. Byli tu zastřeleni dva koně, kteří stáli u vozu s municí. Američané přespali v Gebertově domě, kde sušili své uniformy, neboť celou sobotu pršelo.
      Také ve Velké Hleďsebi budovaly "V" a "W" (tj. Volkssturm a Wehrmacht) urychleně protitankové zábrany. Všechny mosty byly podminovány a připraveny k vyhozeni do povětří. Když se však Američané přiblížili k obci, příslušníci wehrmachtu i folkšturmu se rozprchli do lesů. Kromě železničních mostů u Haselhofu a Žandova byla vyhozena do povětří i nádražní zastávka obce Šance, ale k připravenému zničení železničního mostu nad silnicí do Mariánských Lázní už nedošlo pro velký odpor Hleďsebských, kteří se obávali, že výbuch zničí i část obce.
      Správce školy František Nechvátal v České kronice obce uvádí den příchodu amerického vojska v sobotu 5.května 1945 v 12 hod. Na četnické stanici byli prý ještě příslušníci německého četnictva, které Američané zatkli a odvezli do zajateckého tábora v Plané. Pokud tu byli Američané již v sobotu, museli přijít od Tří Seker. Ze směru od Staré Vody ten den přijít nemohli, protože víme,že ve Staré Vodě přenocovali.
      Americká bezpečnostní služba byla podle kroniky po 6 dnech vystřídána příslušníky Revoluční gardy a později znovu zřízena policejní stanice v obci, která tu byla před válkou. Dne 13.května 1945 došlo k velkému vzrušení. Na Srnčím hřbetě v lese bylo nalezeno pět mrtvol mužů v německých uniformách, přikrytých slabou vrstvou hlíny a větvemi. Byli to Vlasovci, zastřelení tu němec kým vojákem koncem dubna. Mrtvoly byly převezeny na hleďsebský hřbitov a zde pohřbeni.

Ze staré kroniky obce Valy
      Od počátku května 1945 se shromažďovaly zbytky německého vojska u Kynžvartu, na svahu Císařského lesa. Patřily k rozpadlé německé frontě od Chebu. Jiní vojáci, přicházející sem od východ; hledali cestu na západ, do za jetí. V kronice nedaleko Kynžvartu ležící obce Šance (dn.Valy) Čteme:
      "V neděli ráno 6.května 1945 muži z folkštunnu v lokále hostince Stadler (čp.20, třetí dům za Weekendem) připravovali zbraně k obraně: 8 pušek, 5 ručních granátů a 1 panceřovou pěst. To byl celý arsenál, který měl zastavit americké tanky a kulomety vyzbrojenou pěchotu. Ze směru Tirschenreuth - Tři Sekery přitáhla kompanie vojáků, vedená mladým poručíkem. Měli mapu a mířili k Lesnímu domovu nad Kynžvartem. Hovořili s obyvateli, ale nemohli nic pozitivního sdělit. Také v Klimentově se objevil praporčík s několika vojáky. Utrmáceni a zemdleni studovali mapu a hledali cestu ke Kynžvartu. Byli převedeni přes obec Šance.
      Nyní bylo možno často potkat německé vojáky, jednotlivce nebo ve skupinách. Většinou však hledali cestu k domovu, směrem na západ. Rada byla pustit se přes lesy na Tři Sekery, protože silnice nebyly bezpečné a hrozilo zastřelení nebo při nejmenším zajetí. Malá skupina německého wehrmachtu pod vedením majora a nositele Rytířského kříže se připravovala k odporu na okraji lesa.
      Americká vojska přišla od Tří Seker, šla na Drmoul a Hleďsebi a odtud na Mariánské Lázně. Jiná skupina sem pronikla přes Vysokou, Starou Vodu a mířila na Kynžvart." Potud zpráva ze staré kroniky Šancí.

Pístovská episoda
      Na jaře 1945 byla také na Pístově sestavena domobrana - asi 100 mužů různého věku, mladíků i starých, kteří nešli na frontu. Byly rozdány zbraně různé kvality - strojní pušky, ruské pušky a pancéřové pěsti a cvičilo se na stráni nad zahradnictvím.Při cvičení se zbraní chtěli tři chlapci silou otevřít zbraň a do šlo k explozi, při níž utrpěli těžké popáleniny. Obavy a nechuť ke cvičení dále vzrostla. Když bylo již 9.dubna 1945 slyšet od západu, z Horní Falce zřetelně dunění děl, velitel vysvětloval, že jde o cvičení německého vojska u Vysoké.
      Z okresu Mar. Lázně přicházely nové a nové rozkazy k obraně. Bylo ještě svoláno shromáždění, které mělo motto "Wiedersehen nach dem Sieg", ale bylo pro nálety zrušeno. Domobrana na Pístově mu sela porazit 30 velkých stromů k zátarasu okresní silnice. Kmeny ležely na o kraji lesa, kde bylo vykopáno stanoviště k protitankové obraně. Zátarasy byly také na pístovské silnici u lomu a na silnici do Výškovic u první zatáčky. Od lomu až k Pístovu bylo vykopáno mnoho okopů pro jednotlivé střelce. Nic z toho nebylo použito.
      Folkšturm sloužil jen na převádění transportů zajatců přes obce. Tisíce vy hladovělých zajatců děsily členy domobrany, když si uvědomili možnost jejich vzbouření. Denně přilétávali "Jabos", hloubkaři, a pohyb venku se stal nebezpečný. Na silnici u Holubína byl jeden transport vězňů napaden dvěma hloubkaři a zastřeleno 52 vězňů a lotyšský SS-velitel. Mrtví byli uloženi v hromadném hrobu u hřbitova, SS-man na hřbitově. Kol 24.dubna přišli do vsi němečtí vojáci, kteří patřili k jednotkám u Vysoké. Byli ubytováni v jednotlivých domech. V čp.9 byla polní kuchyně. V této době také hloubkaři rozstříleli letiště ve Sklářích, při čemž byla protiletadlovým dělem sestřeleno jedno letadlo a pilot vyskočil padákem nad Výškovicemi. Letadlo se zřítilo do svahu Huberova vrchu.
      Po zprávě o Hitlerově smrti dostalo německo vojsko rozkaz stáhnout se ke Stříbru do vsi Lhota. Vojáci se domluvili tajně s poddůstojníky, že bez důstojníků motorizovaní sjedou a vzdají se Američanům.
      Přišla neděle 6. května 1945 a kolem rybníka Regent projížděly americké tanky a vozidla. Byly ostřelovány od Pístova a tak se Američané zastavili a za měřili pozornost na vzdálený kostel. O co šlo?
      Na svahu nad Pístovem se zastavil německý tank a pásové vozidlo Hackel zřejmě jiné bojové skupiny, neboť němečtí vojáci už z Pístova odešli. Z vozů nyní vyskákali němečtí vojáci a urychleně tu zaujali obranné postavení. Odtud byl dobrý výhled na celý prostor kolem rybníka Regent a na silnici do Chodové Plané i na Trstěnice. Z tohoto postaveni začali ostřelovat přijíždějící americké vojsko. Střelba přinutila Američany změnit směr postupu a zamířit vzhůru na Pístov. Od Regentu viděli siluetu pístovského kostela a tak se domnívali, že obec je centrem odporu. Zaměřili sem dělostřeleckou palbu. První střely zasáhly domy čp.9, Čp. 13 a čp.5. Další tři střely zasáhly kostel: dva z nich střechu a třetí prorazil stěnu u hlavního vchodu kostela a zničil ambitovou fresku P.Marie se škapulířem z 18.století.
      Ve vsi vypukla panika. Byli tu jen starci, ženy a děti. Muž byli na frontách. Bylo tu jen minimum zbraní, ale na obranu nikdo nepomýšlel. Část obyvatel by la ukryta ve sklepích fary.
      Zatímco němečtí vojáci na vrchu neustávali ve střelbě, jakási Marie Schneiderová z čp.2 sebrala prostěradlo, vylezla po úzkých točitých schodech věže a vyvěsila na věž prostěradlo na znamení, že se Pístov vzdává. Tak zabránila zničení vesnice i vzácného kostela sv.Bartoloměje.
      Američané zastavili střelbu a zahnuli z hlavní silnice přes Kramolín na Pístov. Měli za to, že je tu větší soustředění vojska, prošli Pístovem a protože němečtí vojáci nevěděli nic o tom, co se děje ve vsi a pálili dál, hnízdo odporu na vrchu zlikvidovali. (Mylně se uvádělo, že ve věži kostela měli Němci kulometné hnízdo. To se zřejmě domnívala i druhá vlna amerických vojáků, kteří sem přijeli ve 14:30 hod. od Martinova - díry po jejich střelách na severní straně kostela jsou dodnes patrna a jsou památkou na poslední chvíle války.) Ještě na podzim 1945 stály na vrchu dva vraky - tank a pásové vozidlo Hackel.
      Sem si děti chodily hrávat a kluci vybírali z patron trubičkový střelný prach.
      Martinov byl obsazen Američany v neděli 6.května v 10 hodin, kdy se přiřítily jejich tanky po silnici od Holubína, střílejíce varovné výstřely proti vrchu u Martinova. Byly prohledány všechny domy a Američané pokračovali k mlýnu Rainrnühle a odtud vzhůru na Vysočany. Ve vsi musely být okamžitě odevzdány zbraně a radia, a byl zatčen místní velitel.
      Sousední Vlkovice obsadili Američané od Holubína, vystřelili varovné výstřely a valili se dál terénem směrem na Vysočany, Kladruby a Teplou. Až za pár dnů přijely džípy a mezi vojáky byli i černoši. Musely být odevzdány zbraně ve vsi a uzavírací hodina byla vyhlášena na 21 hodin.
      Zpráva z Plané uvádí, že americké vojsko vkročilo do města 5.května v 17 hodin po předchozím ostřelování od Karlína.
      Podle kroniky města Bezdružice již 4.května ráno přijel k radnici americky džíp s vojáky a dopoledne pak lehké pancéřové vozy s Američany, jimž se dostalo od francouzských zajatců na náměstí bouřlivého uvítání. 5.května bylo připraveno ubytování pro 700 Američanů a štáb divize. Stejné uvolnění prostorů postihlo i Konstantinovy Lázně. Obyvatelstvo se muselo vystěhovat.
Poválečných zpráv o konci války u nás bylo velice málo. Není divu, že se tento článek (1946) stal oficiální zprávou pro českou kroniku města.

Vzpomínka pana Karla Tesaře
      První poválečný český starosta pan Karel Tesař vzpomíná na příchod amerických vojáků do Mariánských Lázní podle osobního zážitku.
      "Velikonoce 1945 nebyly pro německé obyvatelstvo Chebska tak mírumilovné, jak by svátky měly být. Místo příjemného jara se blížila západní fronta.
      Z mariánskolázeňského nádraží odjíždí vlak na Plzeň do Protektorátu. Je přeplněn převážně Vlasovci. Vlaky jezdí nepravidelně a ve vlaku odjíždí i můj bratr, který se po velikonoční návštěvě naší matky vrací do Prahy, kde jsme byli oba po dobu války zaměstnáni. Do Plzně přijel vlak večer. Souprava na Prahu nebyla dlouho z nádraží v Plzni vypravována. Nakonec vlak vyjel, pravděpodobně několik minut po vyhlášení náletu, a než dojel za Plzeň, již padaly bomby na plzeňské hlavní nádraží. Z obav, aby se vlak nestal terčem bombardování, zastavil mimo stanici, cestující urychleně vystoupili a za tmy, přerušované jen světly blízkým výbuchů, hledali úkryt v poli. Tak se stal můj bratr svědkem největšího náletu na plzeňské nádraží. Bylo přes 600 mrtvých. Bombardování trvalo déle než hodinu. Až za svítání lidé na poli sbírali roztroušená zavazadla a děkovali Bohu, "že jim žádná bomba nespadla na nekrytá záda".
      Blížící se americká armáda a hrůzy prožitého bombardování - to byl důvod našeho rozhodnutí okamžitě opustit Prahu a vrátit se domů, do Mariánských Lázní, jejichž obsazení Američany se dalo čekat každým dnem. Dohodli jsme se, že vyjedu první a za mnou za tři dny bratr.
      Z Prahy-Smíchova do Mariánských Lázní trvala cesta vlakem více než 24 hodin.Tehdy se smělo cestovat jen do vzdálenosti 50 km a na delší vzdálenost se vydávaly jízdenky na zvláštní povolení. Vlak vyjel pozdě večer a během dne nabral velké zpoždění díky třem útokům hloubkařů. K Plzni dojel až pozdě od poledne. Bylo nutno pěšky přejít okolo rozvalin nádraží na Říšské (dnes Jižní) předměstí v Plzni, odkud byl vypraven jiný vlak. Za šera jsem nastupoval do vlaku, vlastně transportu německých vojáků, odjíždějících z Protektorátu do "Reichu". Proto nebyla na německých hranicích v Kozolupech žádná hraniční kontrola, na štěstí, neboť jsem neměl ani jízdenku ani nutnou propustku. Po půl noci jsem vystupoval v Mariánských Lázních, ale nebyl jsem si jist, že jsem doma, protože nástupiště bylo silně poškozeno a já ho ve tmě nepoznával.
      S notnou dávkou odvahy i strachu jsem byl tedy doma, ale naše očekávání se neplnilo. Přijel jsem za Američany, ale ti nikde a fronta bůhvíkde. Jen sem tam vzdálené dunění děl. V životě člověka je to ojedinělý pocit, čekat na chvíli osvobození armádou z dalekého zámoří, přijít najednou do bezpečí a zbavit se tísně. Ale moje rodné město ? Žádné přípravy na lázeňskou sezónu. Město je plné lazaretů a nemocničních oddělení, hotely, penzióny, školy plné raněných, zmrzačených vojáků, vedle nich vychrtlí pacienti - ženy, starci, děti, přemístěné sem z berlínských nemocnic, a množství tzv. "národních hostů", uprchlíků z východu, z oblastí, již obsazených "Ivanem", jak se říkalo. V městě žilo odhadem 45 tisíc lidí, na úkor vlastního obyvatelstva (7 tisíc), které bylo nemálo těžce postiženo velkým počtem padlých synů, otců, manželů, o hladu ani nemluvě.
      Dny se táhly a já čekal. Utekl jsem ze zaměstnání, přísně sledovaného, opustil bez propustky Protektorát, policejně jsem se zde nepřihlásil, byl jsem bez potravinových lístků. Viděli mne tu známí a úřední aparát s německou důkladností zůstával neustále nebezpečný. Partajnický fanatismus (u všech režimů) nezná kompromisů a slitováni, a lidé jím postižení jsou zaslepení a nenapravitelní až do poslední minuty. Stal jsem se tu svědkem uctívání památky "velkého" Führera, když přišla zpráva, že padl. Na domech zavlály vlajky, tak často v posledních letech vyvěšované při různých vítězstvích, rudé vlajky S hákovým křížem, symbolem hitlerovského Německa. Tyto vlajky teď zavlály naposled.
      Od konce dubna bylo denně slyšet vzdálenou dělostřelbu a bylo zřejmé, že se fronta blíží. Ale konkrétní informace, kde se vlastně bojuje, nebyly. Rostla nervozita a stále nastolovaná otázka, zda budou Mariánské Lázně "otevřeným" městem. Nakonec snad rozhodnuto, aby město bylo uchováno neporušené.
      Rozšířila se zpráva, že Američané přijdou v neděli 6. května. Bylo nepěkné, deštivé ráno, obloha zatažena. Vyhlížel jsem v přestávkách z prvního patra našeho domu v Husově třídě (za války "Straße der S.A."). Jen sem tam se někdo objevil na ulici. Pojednou jsem zjistil, že u třetího domu nad námi, směrem do města, se něco děje. Ve sklepě domu se zabarikádoval mladší SA-Mann s větším množstvím zbraní, s municí a s dobrým výhledem na ulici v obou směrech. Byl rozhodnut bojovat a hájit město v těchto místech. Poslední záchvěv oddanosti šíleného fanatika k Třetí říši...
      Abychom zabránili bojovému střetnutí, které mohlo mít na celou ulici neblahé důsledky, telefonovali jsme s naším nájemníkem na radnici. Zastihli jsme v úřadě starostu dr. Mannera a žádali ho o zneškodnění SA-Manna. Dr.Manner však oznámil, že lituje, ale že už nelze zasáhnout, protože americké tanky právě vjíždějí do města a on nemůže nic dělat.
      Po této zprávě se chopilo iniciativy několik starých sousedů, Němců. Vojáka přemlouvali a nakonec se jim podařilo vytáhnout ho ze sklepa. - Další chvíle byly nekonečné, plné nejistoty a obav. Vrátí se náš "obránce" opět do sklepa a začne střílet nebo dá pokoj? Napadlo mne vyvěsit bílý ručník z okna, a požádal jsem sousedy dole, aby učinili totéž. A tak se zakrátko objevily různé bílé látky na domech, znamení, že se "Straße der S.A." vzdává.
      Netrpělivě jsem vyhlížel z okna. Náhle jsem spatřil dva hloučky vojáků, jak se přibližují od nádraží, po obou stranách ulice. Každý hlouček měl 5 - 6 mužů. Za války jsme viděli mnoho vojáků v přilbách, ale tyto přilby hluboko zakrývající obličeje, jsem ještě neviděl. Pláště přehozené přes ramena, a jejich bojová mundur mi byla neznámá. Konečně američtí vojáci!
      Šli zvolna, téměř plíživě, spíše přikrčeně než rovně. Našlapovali tiše a měkce a připomnělo mně to indiánské zvědy. Bedlivě sledovali každé okno, sklepy a mezery mezi domy, připraveni okamžitě střílet. V hloučku pod námi měl jeden voják na helmě bílý kříž, samaritán. Nenásledoval je žádný tank ani jeep. Když procházeli kolem našeho domu, nenapadlo mne v té chvíli vytržení nic vhodnějšího než mávat oběma rukama a volat: "Amerika, Roosevelt, Truman!". Patrně se jim dostalo takového přivítání poprvé od vylodění v Normandii. Zpod těžké helmy zdvihli své zašpiněné, nevyspalé, ale bojové obličeje, a pravici od svých spouští, aby mi poděkovali. Šli stále dál, soustředěně, směrem do města.
      K boji na štěstí již nedošlo. Město se nebránilo a byl respektován statut lazaretů. Pro mne to byly nezapomenutelné okamžiky. Těch pár helem v tom nedělním deštivém dopoledni nám zvěstovalo to nejneuvěřitelnější, to, na co jsme čekali sedm let. Že jsme se dožili konce války. A svoboda ? Neměl jsem zdání, na jak dlouho."


2. PĚŠÍ DIVIZE - OSVOBODITELKA PLZNĚ
      Divize s hlavou Indiána zakončila svou válečnou pouť v Plzni. V neděli 6.května 1945 odpoledne dorazili do Plzně vojáci 97. pěší divize, ale Plzní jen projeli a za nimi přijíždějí vojáci 2. pěší divize se znakem indiánské hlavy v tmavě modrém poli.

      Tato divize byla založena v srpnu 1917 a bojovala ve Francii na západní frontě.
Americký tank SHERMAN M4-A1 s kanonem 75 mm, který dokázal prostřelit pancéřování německého Jagdpanzera na vzdálenost 500m. Měl dva kulomety 7,62mm, velkorážný kulomet 12,7mm a jeden kulomet 11,43mm. Pětičlenná posádka 3.armády tomuto tanku dala přezdívku BLACK HAWK (Černý sokol).      Ve 2. světové válce se připravovala ve Fort Houston v Texasu od září do listopadu 1942, v zimě v Camp McCoy. Byla nasazena v invazi na úseku St. Laurent sur Mer, osvobodila Trevieres a v říjnu 1944 prošla Sieg friedovou linií do Belgie. Odtud prošla Německem až do Plzně.
      Od května 1943 byl velitelem divize Maj. Gen. Walter M. Robertson. Až v červnu 1945 předal velení Brig. Gen. Harrisonovi. Od září 1945 byl velitelem Maj. Gen. Edward Almond.
      Druhá pěší divize byla v červenci 1945 přesunuta zpět do USA, aby nabrala sil pro japonskou válku. Ke plánovanému nasazení v listopadu 1945 na ostrově Honšu však už nedošlo. Světová válka skončila po atomovém bombardování Hirošimy a Nagasaki.
      Ačkoliv západní Čechy poznaly řadu amerických divizí, nejpopulárnější tu zůstala "Druhá pěší" a určitě to nebylo jen pro oblíbenou "indiánskou hlavu".

Jindřich Mottl: Vzpomínka na americké vojáky v roce 1945
      "Jsem ročník 24 a tak jsem byl do dubna 1945 nasazen v "rajchu," jak se říkalo Hitlerovu Německu. Domů jsem se vracel přes Kaplice, České Budějovice jako Utečenec. Po návratu jsem byl číšníkem do 16. června 1945 V americké důstojnické jídelně 94. pěší divize v Sušici a 17. června jsem přijel s americkými vojáky v džípu do Mar. Lázní. Tady jsem nastoupil jako číšník na Bellevue. Se známými důstojníky ze Sušice jsem se setkal v Mariánských Lázních v hotelu King of England (dnes Kavkaz).
      Tou dobou měla být v proudu lázeňská sezóna, ale nebyla. Lázně se postupně dávaly do provozu. Byly tu ještě vojenské lazarety a do hotelů nastupovali národní správci - nájemci, hlavně naši zahraniční vojáci z Anglie (např. pan Nechanický).
      Pro veřejnost byla otevřena kavárna BELLEVUE, kde bylo 500 míst u stolů a v provozu byla i veliká terasa. Američtí důstojníci většinou bydleli v hotelu King of England a pak v dvojhotelu Balmoral-Ostende, černoši bydleli v Metropolu. Americká dechovka vyhrávala před Novými lázněmi, kde bylo postaveno ohromné podium.
      V Parku za fotbalovým hřištěm si postavili Američané vysoké branky na americký fotbal a tady sportovali. V parku před Casinem drželi hlídky v noci a topili pro nás neobvyklým způsobem: do plechových věder nalili benzin a ten celou noc hořel...
      Chodil jsem tudy v noci z práce domů a tak jsem se u nich stavěl na kus řeči.
      V létě 1945 byl pro veřejnost otevřen SLOVANSKÝ DŮM, kde byl veliký taneční sál. Mnohé další podniky, hlavně noční podniky, se otvíraly až později. Například slavný AMERICAN BAR v dnešní Polonii. Za americkými vojáky přijíždělo mnoho zvědavých děvčat a mladých žen. Když se pak vyskytlo pohlavní onemocnění mezi vojáky, vypukla velká kontrolní čistka a prohlídky trvaly celou noc.
      Vyprávěl o tom v restauraci Lucullus (bývala vedle Tepelského domu) náčelník policie dr. MIXA a gynekolog dr.WEINER.
      Zpočátku byl LUCULLUS závodní jídelnou pro zdejší Revoluční gardy a po jejich zrušení jeden z RG ‚ pan VÍT, v Lucullusu otevřel jídelnu s lahůdkářstvím jako národní správce spolu se svým společníkem, panem BABKOU. U nich jsem nastoupil jako vrchní číšník 28.září 1945.
      Na jídlo sem chodili místní vedoucí pracovníci a lidé, přijíždějící z Prahy, američtí vojáci a důstojníci jen ve společnosti žen a obvykle jen koupit alkohol. Jinak měli vlastní zásobování. Ještě ze Sušice vzpomínám, že z USA se přiváželo čerstvé maso, vejce a mléko, zřejmě letecky. Jediné, co nakupovali, byly brambory ve vsích kolem Sušice za cigarety nebo čokoládu.
      Znám samozřejmě mnoho historek z té doby, veselých i smutných, šmelinářských i jiných. Některé se nehodí vyprávět, byla to doba poválečná a značně náročná na lidské charaktery. Nebyl dostatek potravin, žádný alkohol, byla např. příležitost dostat od Fondu národní obnovy celý dům k bydlení. Mnozí dostali dům, vykradli ho, odvezli věci a utekli. Také mně byla nabídnuta jedna úšovická vilka, ale na co?
      Bylo mi 21 roků a jako číšník jsem bydlel v penzióně nebo na hotelu například penzión Šípková Růženka v Ruské, Morava (tehdy dům Bismark) proti Bellevue, Parlament v Nehrově ulici.
      Ale můj starší bratr Karel, kuchař, požádal o národní správu a byl mu přidělen Windsor (dn. Ostrava). To je smutná historka. Když jsme tam přišli, byl vykraden !!
      Jak to? Dosavadní německý majitel hotelu měl dvě dospělé dcery a ty s pomocí Američanů naložily všechno cenné na nákladní auta a odvezly za hranice.
      Šmelinářskou historku vám povím: Jednou pozdě večer přivezli na terasu Bellevue dva američtí vojáci velkou bednu. V ní cigarety, káva, kakao, čokoláda, žvýkačky, oříškové pasty atd. atd. Samé nedostatkové zboží. Chtěli 2 000 okupačních marek. Tolik nikdo z nás neměl. Slíbili jsme,že je do dvou dnů seženeme. Z Prahy (kde marky byly) jsme sehnali 1100 marek, ale vojáci nechtěli čekat na zbytek peněz a tak vzali, co jsme jim dali.
      Bednu nám nechali celou. Já jsem pomocí těchto lahůdek sehnal peníze na letenku do Francie, kam jsem pak odletěl na dva roky.
      Když jsem bydlel v penziónu Morava (Bismark), jednou ráno nás vzbudila kombinovaná vojenská hlídka - dva naši policisté, dva naši a dva američtí vojáci: V domě se totiž pálila načerno kořalka. A tak se dělala prohlídka a všechno jsme museli ukázat. Nestačili se divit, co mám amerického zboží. Vypadalo to se mnou zle. Vzpomněl jsem si naštěstí, že mám ze Sušice od amerického generála potvrzení, kde mi děkuje za pomoc v americké důstojnické jídelně.
      Když jsem potvrzení našel a ukázal, jen zasalutovali a odešli...
      Do Lucullusu chodívala taková noblesa - polská hraběnka se svou komornou. Byla vzácný host a dávala vysoké spropitné. Jednou k nám v noci přiběhl americký kapitán, že potřebuje nutně koňak nebo jiný alkohol. Bohužel jsme nic neměli, alkoholu bylo málo. Ale já měl doma moravskou slivovici a tu jsem mu nabídl. Nechal mi číslo pokoje v Balmoralu, abych mu láhev donesl. Za půl hodiny jsem dorazil a jaké překvapení: v posteli pana kapitána ležela polská "hraběnka".
      V listopadu 1945 jsem dostal jako každý občan ČSR stejný obnos 500 Kčs. Tyto peníze měli také američtí vojáci a tak jsme si při obsluze hned přivydělali tyto nové peníze. Tu příležitost ucítili pražští šmelináři a přijeli. Kšeftovali tu hlavně s potravinovými lístky. Někteří byli přistiženi i souzeni. Šmelina, to byl velký nešvar našich lidí, využívajících nedostatku jídla.
      Ještě v Sušici jsem zažil neobyčejnou příhodu. Plukovník americké armády pořádal v hotelu Koruna veselici pro obyvatelstvo a vojáky. Já tu naléval skotskou whisku, francouzský Cognac, holandské Bolsy, grapefruit, džusy aj. Všechno bylo zdarma, ale jen pro vojáky a ženské účastnice, aby si mohli vojáci zatančit. Mohu potvrdit, že vše probíhalo ve vši počestnosti. Místní hoši i manželé vše sledovali ne zakrytými okny. Poslal jsem jim ven několik lahví.
      Ráno po velikém pití jsem posbíral mnoho výstroje a výzbroje a odnesl to Američanům do tábora u nádraží (čepice, opasky, ale i krátká puška na deset ran).
      Bál jsem se, aby za to neměli vojáci postihy. Ale neměli - bylo přece po válce!
      Bylo kruté, že poslední dny války padla na Chebsku ještě řada amerických vojáku. V lesích bylo mnoho dobrodruhů a prchajících německých vojáků. To kalilo radost z míru, když bylo ještě nějaký čas slyšet výstřely v lesích. Němci byli před odsunem a pokoutně se snažili vyměňovat věci za takové předměty, které by mohli odnést do Německa. To mohli hlavně u amerických vojáků, kteří přijížděli v druhém a třetím sledu a sháněli válečné "trofeje" za potraviny, konzervy a cigarety.
      Přítomností americké armády se staly Mariánské Lázně atraktivní, hlavně pro mladé lidi z Prahy. Hrálo tu několik amerických jazzových hudeb, tančil se "džedlbok". Velkou módou byl plášť Montgomery, který se tu snažili získat, stejně jako vojenské boty, americké vojenské košile aj. Vše bylo z vynikajícího materiálu u nás nedostupného. Já měl ještě ze Sušice kompletní americkou uniformu beze zbraně, lehkou vycházkovou přílbu, z lisovaného hedvábí a hmoty.
      Na období pobytu Američanů jsem nikdy nezapomněl a u památníku na Ypsilonce jsem o tom vyprávěl našim rekreantům, které jsem doprovázel. I za to jsem byl vyslýchán "U vrbiček" od estébé, z jakých pohnutek o tom vyprávím. Následkem bylo že jsem marně žádal o povoleni výjezdu na Západ.
      Pramen: Zpravodaj OF-HAMELIKA č. 71/23.5.1990, č. 72/25.5.1990
Richard Thomas: Američané na golfovém hřišti
      Po skončení války 1945 byla ve štábu armády hledána cesta, jak zaměstnat vojska do doby, než se nalodí zpět do USA a Japonska. Generál Patton, velitel 3. armády, byl nakloněn rekreační činnosti vojáků a proto souhlasil, aby 3. armáda založila golfové družstvo. Požádal jsem, aby vybraná skupina vojáků a důstojníků 3. armády, hráčů golfu, byla převelena do Mariánských Lázní. Starý správce golfového hřiště udržel nějakým způsobem devět hratelných jamek a tak mu bylo přiděleno několik set německých zajatců, aby upravili druhou devítku. Bydleli jsme v hotelu Regina (Vltava) a jezdili na trénink. Po několika týdnech odjelo 25 našich profesionálů a 25 nejlepších amatérů na mistrovství Evropy do Paříže. Vyhrál ho kapitán Třetí armády, Lloyd Manqrum navíc obdivován, že hrál ve vojenských botách.
      V září jsme utvořili stálé golfové družstvo s 25 hráči a znovu se vrátili do Mariánských Lázní, kde už bylo golfové družstvo 7. armády, vedené profesionálem Rodem Mundym. Bydleli jsme v hotelu Golf. Celé místo byla jako stvořené k příjemným vojenským prázdninám. Bylo tu bezvadné hřiště a protože byl v ČSR nedostatek potravin, armáda zaměstnávala mnoho civilistů. Jeden orchestr hrál nám denně při obědě, druhý při večeři.
      Bohužel, naše golfové družstvo Třetí armády bylo odveleno na turnaj na francouzskou Riviéru a odtud jsem byl odvelen do Fort Sill v 0klahomě. O řadě profesionálů, kteří byli v našem družstvu v Mariánských Lázních, jsem po válce slýchával v USA. Byli to Matt Kowal a Jock McKenzie z Filadelfie, Morrey Holland z Pensylvánie aj.
      Pramen: Thomas Richard, Golf Magazine 1976.
Oslavy v Mariánských Lázních 1990
      Při první návštěvě Mariánských Lázní bylo paní velvyslankyni USA, Mrs.Shirley Temple-Blackové ve čtvrtek 26.dubna 1990 uděleno čestné občanství města. Přitom byl odhalen základní kámen pomníku americké armádě. Velvyslankyni doprovázeli plukovníci Motyka a Richard Buckner. Paní Temple-Blacková přijela ve středu večer, 25.dubna 1990, přenocovala na Golfu a k radnici přijela v poledne, doprovázena džípy pana Jiřího Karáska a Vladimíra Ressla. U pomníku americké armádě na rozcestí parkových cest Skalníkova parku položila kytici za přítomnosti několika set občanů a za doprovodu dechové hudby z hudební školy (denním novinám se tehdy podařila roztomilá perlička, když napsaly, že položila květy k "Památníku vítězství" sovětské armády, který stojí 90 metrů odtud). Odpoledne ve 14:15 hod. jsme se znovu setkali s paní velvyslankyní u pomníku na Ypsilonce, kde položila kytici. Pak odjela do Chebu k odhalení obnoveného pomníku z roku 1947 padlým americkým vojákům.
      V pátek 4.května 1990 v 16 hodin byl oficiálně odhalen pomník americké armádě ve Skalníkově parku v Mariánských Lázních. Týž základní kámen byl odhalován už v létě 1946 na dn. Mírovém náměstí. Pak ležel uprostřed parku skryt v trávě přes čtyřicet let. Až do doby stavebních prací na areálu Tepelský dům-Krym, kdy byl převezen do Městského zahradnictví a nyní pietně uložen na nové místo.
      Páteční slavnost proběhla za slunečného teplého počasí. Ze západoněmeckého Frankfurtu přijela 42-členná americká vojenská hudba 8.pěší motorizované divize V. armádního sboru. Vedl ji plukovník Wiliam ALEXANDR a spolu s naší dechovou hudbou účinkovala u pomníku. V americké kapele bylo sedm žen, několik černochů, a hudební nástroje od pikol po suzafony, včetně čtyř saxofonů pro pochody.
      Slavnostní řeč pronesl tehdejší místopředseda MNV Karel Lucák a vojenský ataše velvyslanectví USA Richard Buckner. Paní velvyslankyně tentokráte nemohla přijet. Buckner připomenul události konce války v ČSR, pomoc UNRRA pro naše země i to, jak nám bylo zabráněno v přístupu k Marshallovu plánu, který postavil hospodářství západní Evropy na nohy.
      Večer v 19:30 h. vyhrávala americká hudba na kolonádě populární americké melodie. V sobotu 5. května dopoledne vyrazila americká hudba na průvod městem od Cristalu k Pacifiku a znovu na kolonádu, kde koncertovala. Američané se tu pak podepisovali domácím do památníčků, na noviny, americké vlajky a všude kam se dalo. Poděkování za tuto úspěšnou akci patřilo nejen plukovníkům Motykovi a Bucknerovi z velvyslanectví USA, ale i dr. Václavu Bartůškovi a p. Moravovi z domácích. Akci nedokázaly pokazit ani drzé krádeže amerických vlajek v městě i přímo od pomníku.
      V sobotu 6.května odpoledne se konal slavnostní průvod občanstva na kolonádu s doprovodem džípů, dechové hudby mladých a slavnostní večer byl v Městském divadle. Oslavy před pěti lety patřily k největším v městě.
      Zásluhu na operativní úpravě místa pro americký pomník včetně architektonického řešení měl arch. Václav Žďárek, na parkové úpravě Ing. Vladimír Dufek.

Na závěr:
Proč Američané neobsadili celé Čechy a Prahu
      V roce 1988 vyšla kniha Ivana Brože - "Říkali mu IKE" (nakladatelství Naše vojsko) a v ní po desetiletích mlčení první rozsáhlejší faktografie konce světové války u nás, třebaže náležitě "opepřené" výpady proti západním politikům. Ač fakta překroucena, přece jen zvěstují rozpaky posledních dnů války v naší zemi. Když pomineme v knize špinění Churchilla, Beneše aj., pak jen Eisenhower vychází z knihy sympaticky, samozřejmě protože respektuje Stalina. Jsou tu však věrohodná fakta, zvláště ta mnohá, která autor podle tehdy platného schématu kritizuje.
      Např. Churchill a Montgomery 1.dubna naléhají na Eisenhowera, aby dal přednost útoku na Berlín a obsazení ČSR na čáru Znojmo-Boskovice-Bruntál-Náchod před obsazováním jižního Německa. Eisenhower je ještě pod vlivem ardénské operace Němců a nechce riskovat, hovoří o Hitlerově nedobytné Alpské pevnosti, o zničující zbrani, kterou Hitler slibuje Němcům jako záchranu Říše. Odborníci tušili, že jde o atomovou bombu, jakou vyvíjí i USA. Ale nevědělo se, jak jsou Němci daleko.
      Churchill naléhal: "Je krajně důležité podat Rusům ruku co nejdále na východě. Vídeň je pro nás ztracena, ale je tu ještě Praha a Berlín." Eisenhower odmítal politické priority.
      17.dubna se Pattonova armáda zastavila na hranicích ČSR. Beneš řekl: "Kdyby Patton postupoval dál, mohl osvobodit nejen Prahu, ale celé Čechy a část Moravy..." 18.dubna se Churchill obrátil na nového prezidenta USA Trumana s výzvou, aby armády postupovaly bez ohledu na demarkační čáry: "Nic nestojí v cestě našemu zásahu v Praze a jejímu obsazení našimi vojsky, v cestě nestála žádná jednání."
      Stejně uvažují Rusové a nebojí se podřídit vojenské akce politickým záměrům. Autor připomíná známý dopis gen. Antonova Eisenhowerovi o úmyslu Rusů "dobýt Berlín a obsadit údolí řeky Vltavy, kde se soustřeďují značné síly Němců." Když se 25.dubna se setkaly v prostoru Torgau americké útvary l.armády s ruskými vojáky 1.ukrajinského frontu a rozetnuly Německo ve dví, vyjasňovalo se, že válka nemůže mít dlouhého trvání. Tajná zbraň Němců se neobjevila, Hitler byl zalezlý v Berlínském bunkru.
      Proč Eisenhower váhal? Jednak nechtěl vystavovat vojáky velkému nebezpečí. Zbývala ještě válka v Japonsku. Věděl dále, že musí zásobovat postupující vojsko a dbát na to, aby se neodtrhlo od týlu. V Čechách bylo 80 německých divizí s miliónem vojáků pod vedením maršála S Nikdo nemohl odhadnout, jak se zachovají. Proti nim bylo podle Brože v CSR jen 150 000 amerických vojáků z Pattonovy armády. Nová malá lež? Patton měl přece půl milionu vojáků.
      Eisenhower se dlouho mylně obával tajemné Alpské pevnosti, kde mělo být centrum německého nukleárního výzkumu. Když se Pevnost ukázala jako mýtus, bylo pozdě. USA plně respektovaly koordinovaný postup se Stalinem, protože očekávaly, že se Rusové po skončení války v Evropě přesunou na japonskou frontu.
      Když pak 4.května poslal Eisenhower Antonovovi dopis, že "bude-li to vyžadovat situace, budou Američané postupovat k Vltavě a Labi", reakce Rusů byla okamžitá, podrážděná a nesouhlasná: "..žádáme generála Eisenhowera, aby neposunoval spojenecká vojska na východ od stanovené čáry Karlovy Vary-Plzeň-Budějovice. Sovětské velení vyšlo vstříc přání generála a zastavilo svůj postup na dolním toku Labe, a proto doufá, že generál vyhoví našemu přání, pokud jde o Československo!"
      A tak rozkaz dne 4.května ve 22 hod. dával do pohybu V. a XII. armádní sbory pouze na čáru Vary-Plzeň-Budějovice. Postup udávala 97. a 2.pěší divize, levé křídlo bylo svěřeno ke krytí 1.pěší divizi, pravé křídlo 90. pěší divizi ze XII. armádního sboru. 9. tanková divize byla připravena v záloze severně od Chebu. Brož píše, jak pomalé tempo měl prý postup americké armády. 5. května 97.pěší divize o 24 kilometrů a l.pěší jen o 14 kilometrů. "Těžké" boje prý byly u Kynžvartu s 500 německými vojáky. Připomíná i epizodu, když 7. května nabídli důstojníci XII.německého sboru kapitulaci, 8.května v 9 hod. v Lokti se podepisuje kapitulační listina, z americké strany zástupce velitele l.pěší divize gen. George Taylor.
      Brožovi se nelíbil neposlušný a svévolný Patton, neboť chtěl porušit demarkační čáru v Čechách a ještě 6.května dělal nátlak na svého velitele Bradleyho v telefonu: "Půjdu až k Vltavě. Vyřiď Rusům, že hodlám zastavit až tam." Bradley s Eisenhowerem museli zakázat Pattonovi tuto extravaganci. Průzkumná činnnost byla snížena na 9 km od linie. Patton byl prý rozezlen a když přišli reportéři na interview a ptali se, proč neobsadil Prahu., odpověděl: "Řeknu vám to zcela přesně, proč to nešlo. Dostal jsem takový rozkaz..." A další kritika:
      Historik Ivan Pfaff napsal: "Kdyby americká armáda do 15.listopadu 1945 stála v Čechách (v ten den odcházely armády z ČSR), ovlivnilo by to politicky vývoj v ze mi. Pravděpodobně by komunisté nikdy nevyhráli parlamentní volby a v následujících letech by nepronikli k samovládě." Ale nejvíce bylo zklamáno londýnské vedení. Ripka znovu žádal Eisenhowera, aby pustil Pattona k Praze, gen. Janoušek taktéž. Beneš se dne 18.června svěřil britskému diplomatovi Lockhartovi, že "Eisenhowerovo rozhodnutí nepochodovat na Prahu bylo velké, možná rozhodující neštěstí." Cítil se prý jako by ho někdo praštil po hlavě. Churchill nového amerického prezidenta Trumana žádal, aby Eisenhowera v této věci usměrnil. 7. května ve 14 hod. odesílá Churchill depeši Eisenhowerovi o co nejrychlejším postupu Američanů do Prahy.
      7.května 1945 projelo několik amerických obrněných vozů přes Čechy do lázní Velichovek za Schörnerem s rozkazem od Eisenhowera, aby složili zbraně podle dohody s Dönitzovou vládou o kapitulaci všech německých vojsk. Ale Schörner odmítl kapitulovat. Eisenhower pohrozil, že odmítne vzít do amerického zajetí německé vojáky po půlnoci z 8. do 9. května a zabrání, pokud bude třeba i vojenskou silou, pohybu německých vojáků i civilistů na západ. Dokonce vrátil Rusům maršála Schömera, když nechal své vojsko na pospas a sám uprchl do Bavorska.
      Ve válečné vřavě bylo obtížné odhadnout délku trvání války. Lze věřit tomu, že válka nabrala nečekaně rychlý konec. Když Brož stále kritizoval americké bombardování ČKD a Škodovky (25.dubna), citoval amerického velvyslance Steinbardta 4.8.1945 ve Škodovce: "Proč došlo k bombardování ? Předpokládali jsme, že válka potrvá ještě půl roku a Škodovka zůstala poslední německou zbrojovkou."
      Po padesáti letech můžeme třídit dávné politiky a vojevůdce na prozíravé a ostatní. Těm prvým dala budoucnost za pravdu bez ohledu na to, že se historie nedala změnit ani zastavit Předpověděli přesně vývoj.
      Non saxa, sed historia loquentur.

Struktura západních vojsk koncem války
      Vrchní velitel spojeneckých vojsk byl Geii David Dwight EISENHOWER (1890-1969, později dvakrát prezidentem USA).
      Spojenecká vojska na Západě tvořily tři skupiny armád s veliteli:
            Sir Bernard MONTGOMERY - velitel Severní skupiny armád
            Gen. Omar N. BRADLEY - velitel Střední skupiny armád
            Gen. Jacob L. DEVERS - velitel Jižní skupiny armád.
      SKUPINY ARMÁD byly složeny z několika samostatných armád
Střední skupinu armád gen. Bradleye tvořily:
            První armáda
            Třetí armáda gen.Pattona
            Osmá armáda
            Patnáctá armáda
      Na hranicích ČSR stály původně První a Třetí armáda Každá armáda měla několik armádních sborů. Severně stál Pátý armádní sbor První armády. Tento sbor byl převelen ke třetí armádě, neboť První armáda se stahovala a připravovala na přesun do Pacifiku, kde se očekávalo ještě asi rok pokračování války s Japonskem
      Velitelem Třetí armády byl nejslavnější generál George Smith PATTON. Jeho armádu původně tvořily čtyři armádní sbory a k nim nyní přibyl ještě V. armádní sbor. Generál Patton tedy velel těmto pěti armádním sborům: II., V., VIII., XII. a XX. sboru. Z nich osvobozovaly Československo V. a XII. armádní sbor.
      Velitelem V. armádního sboru byl Maj.Gen. Clarence R HUEBNER. Sbor měl tyto divize:
            1. pěší divize (velitel Maj.Gen. C1if ANDRUS, velitelství na zámku Kynžvart)
            97. pěší divize (velitel Maj.Gen. Milton B. HALSEY)
            16. tanková neboli obrněná divize (velitel Brig.Gcn. John L. PIERCE)
            9. tanková neboli obrněná divize (velitel Maj.Gen. John H. LEONHARD)
            2. pěší divize (velitel Maj.Gen Walter M ROBERTSON).
      Pro úplnost: velitelem XII. sboru, který také osvobozoval Československo byl Maj.Gen. Staf. Leroy IRWIN. Sbor tvořily divize:
            90. pěší divize (velitel Maj.Gen. Herbert L. EARNEST)
            5. pěší divize (velitel Maj.Gen. Albert E. BROWN)
            26. pěší divize (velitel Maj.Gen. Willard S. PAUL)
            4. tanková neboli obrněná divize (velitel Maj.Gen. William E. HOGE)
            11. tanková neboli obrněná divize (velitel Maj.Gen. Holmes E. DAGER).
      Tyto divize s výjimkou 11. obrněné se účastnily osvobození Československa.
***
Generálské hodnosti měly tyto stupně:
1. brigádní generál    (Brig.Gen.)
2. generál major        (Maj.Gen.)
3. generál poručík
4. generál                   (Gen.)
5. armádní generál

 

HAMELIKA - vlastivědný zpravodaj pro Mariánské Lázně a okolí. Vydalo Kulturní a společenské středisko v Mariánských lázních. Redigoval Ing. Richard Švandrlík. První číslo XX. ročníku vyšlo 27. dubna 1995.