V l a s t i v ě d n ý
l i s t m ě s t a a b ý v a l é h o
o k r e s u M a r i á n s k é L á z n ě - M ě s t s k é m u z e u m |
Ročník
XIX, (1991)
Poř. čís. 260 25.července 1991 |
|
|
|
Hamelika nanovo |
KULTURA V LÁZNÍCH KYNŽVARTĚ PO VÁLCE
Když jsem
nastupoval 1. června 1949 do lázní Kynžvartu, byla zde kultura na velmi slabé
úrovni. Lázně předtím patřily Ústřední národní pojišťovně v Praze. HOST číslo 485/1947 - PRESIDENT BENEŠ Nové názvy... V zápisech rady jsme nenalezli změnu názvu
léčebny Sevastopol na Skalník, jak lze číst na domě čp.4 na Goethově
náměstí. ...a hned kritika P r o č s e Č e c h s t ě h u j e
V článku "Závidím, ale..." (20.4.1991) pod zn. (ška) nás pisatel kárá ve věci
změn názvů ulic v Mariánských Lázních. Kdyby se někdy zajímal o naše město,
věděl by, že jeho zakladatelem byl Jan Josef NEHR (1752-1820), který tu postavil
první lázeňský dům vlastními silami, v letech 1805 až 1807, právě v místě dnešní
NEHROVY ULICE. On vdechl tomuto, tehdy pustému, bažinatému údolí život silou
svých lékařských důkazů o léčivosti zdejších vod. Poprávu tu má bustu u
Křížového pramene o název ulice. Roku 1945 byla ulice přejmenována na Čechovu
ulici, třebaže tento spisovatel žádný vztah k Mariánským Lázním neměl, ani je
nikdy nenavštívil, na rozdíl od jiných slavnějších hostů, kteří se tu léčili a
přesto se nemohou chlubit poctou, že by tu měli vlastní ulici. Návrat k názvu
Nehrova ulice má podtrhnout původní účel města - léčení přírodními prostředky.
Léčení, jehož základy zde položil dr. Nehr. Nejde tedy o Džáváharlála Néhrú,
indického státníka, jak se asi pisatel domnívá.
Tak jako PRAVDA zkreslovala v minulosti, zkresluje do dneška. Bylo tornu i s mým
dopisem který obměnila a neotiskla celý.Dovolte, abych ocitoval větu, kterou
soudruh ŠTIKA cenzuroval: "Jen tak dál Nová Pravdo! Milí Plzeňáci, my Vás taky
nenabádáme, abyste z náměstí soudruha Krautwurma udělali Čechovo, mějte si dál
svou Leninovu ulici. Pokud však budete psát o Mar. Lázních, informujte se předem
o jejich historii." Mariánskolázeňský
host
Kdybychom chtěli prostudovat všechny zákony, nezbývalo by nám už času, abychom
je překračovali. Předek prince Charlese a Buffalo Bill
Hamelika - časopis
Městského muzea v Mariánských Lázních. Přispěli: Jan Dolejš, Markéta a
Jiří Královcovi, MUDr. Vladimír Křížek a Ing. Richard Švandrlík, který
číslo připravil. První číslo XIX. ročníku vyšlo 25. července 1991.
Mimo lázní zde byla v činnosti rekreace ROH v domech
Nástup ( nyní ubytovna pro zaměstnance) a Výsluní (nyní dětská léčebna).
V léčebných domech Záboj, Praha a Šárka se léčili
normální pacienti a byly v provozu uhličité koupele a vodoléčba. Léčebna Orlík
byla v opravě. Na opravu léčebny Kindl, která potřebovala generálku, nebylo
finanční krytí. V parku byl rozveden rozhlas a tímto rozhlasem se vysílaly
promenádní koncerty pro pacienty, dopoledne i odpoledne, ovšem velmi
nepravidelně. Při svém nástupu jsem se zajímal také o kulturní život v
lázních. Velké prostředky zde nebyly, jen uvedený rozhlas a tak jsem se snažil
konat pravidelné lázeňské koncerty s vhodným výběrem hudby. Ovšem rozhlasové
zařízení bylo poruchové, jeho oprava obtížná, neb je opravoval komunál z
Bečova nad T. nebo z Mar. Lázní. Rekreace ROH měla své pořady, většinou
taneční pro rekreanty a zájezdy do okolí. Takže spolupráce s lázněmi byla
velmi malá. Výhodou bylo, že kolem Pramenů byl vojenský výcvikový tábor a tak
v lázeňském parku vystupovaly různé vojenské soubory a dechovky, předně
Armádní umělecký soubor z Prahy. Ovšem za předpokladu pěkného počasí. Lázně
byly v provozu jen v letních měsících. Po dobu lázeňské sezony jezdil do lázní
Kynžvartu z Mar.Lázní autobus, asi tři spoje denně. Linka vedla z Mar.Lázní
okolo Lesního pramene horem a u rozcestí Kladská vlevo směrem na Kynžvart, kde
končila u léčebného domu Záboj. Jezdil sem maličký autobus pro 20 lidí k
sezení a tento nemohl pobrat veškeré zájemce, což bylo se stran lázeňských
hostů kritizováno, ovšem ČSAD pro nedostatek autobusů nemohl linku posílit.
Některý spoj zajížděl ještě k zámku Kynžvart. Později byla v domě Záboj
zřízena psychiatrická léčebna jako doléčovací oddělení fakultní nemocnice v
Plzni. Pro zpestření kulturního života jsem vstoupil v jednání s divadlem
Lidová tvorby V Mar. Lázních, které do lázní zajíždělo s kulturními pořady. I
dechovka lázní z Mar.Lázní byla častým hostem. Byly zajišťovány tehdá jako
novinka pořady Divadla hudby, které pořádal vedoucí prodejny Ultraphon v
Mar.Lázních, pan Veselík. Měl opravdu pěkné hudební pořady.
Divadlo žádné nezajíždělo do obce a tak zaměstnanci
lázní měli velmi málo kultury a místní občané také, mimo nějakých tanečních
zábav. Národní výbor s Osvětovou besedou se obávali zvát divadlo z Karl. Varů
kvůli prodělku, nehledě, že na to prostředky mohli použít z vlastních
tanečních zábav. Proto jsem se rozhodl konat pro zaměstnance lázní zájezdy na
divadelní představení do Mar. Lázní. Vstupenky se vždy bez obtíží sehnaly. Z
počátku jame jezdili malým autobusem ČSAD, ovšem velké náklady na dopravu šly
hluboko do rozpočtu ZV ROH a proto po přidělení nákladního auta Praga z r.
1933, jsme tento používali jako autobus. Z lázeňského parku se daly na korbu
lavičky a jezdilo se horní silnicí lesem do Mar. Lázní. Budili jsme velkou
senzaci, když jsme se přiřítili tímto dopravním prostředkem k divadlu v Mar.
Lázních. Ovšem také zájezdy se mohly uskutečnit jen v letních měsících.
Pracovníci lázní byli spokojeni, že se dostali také do divadla.
V létech 1950 - 1952 jsem nastoupil vojenskou základní službu a tak nemám
žádných záznamů o kulturní práci v Kynžvartu. Změnil se i léčebný proces a
byla zde zřízena dětská léčebna pro děti trpícím černým kašlem, na popud známé
lék. kapacity Prof. Dr. Procházky. Tím skončila i rekreace ROH. Z domu Nástup
byla zřízena ubytovna pro zaměstnance, z léčebny Praha ubytovna pro svobodné
pracovnice. Dobudován byl Orlík, který sloužil jako Šárka, Záboj a Výsluní,
jako dětská léčebna. Budova Libuše sloužila za administrativní budovu.
Lázeňský dům Kindl byl zbourán, neboť hrozilo sesutí budovy.
Když jsem na podzim roku 1952 nastoupil zaměstnání v Lázní Kynžvartu po
ukončení vojenské služby, opět jako účetní, zastával jsem rovněž funkci
kulturního referenta pro léčbu a byl zvolen do této funkce i v ZV ROH. Byl
členem krajské kulturní komise ROH v Karl. Varech, kam pravidelně zajížděl
jednou za 14 dnů. Při ZV ROH byl zřízen Rudý koutek, zkrátka Závodní klub v
malém pro malé podniky. Lázně obdržely malou kombinovanou dodávku Areo 150,
kterou se vozili malí pacienti a po vyjmutí sedadel i zboží pro léčebnu.
Dodávka jako autobus po dosazení sedadel byl pro 15 osob včetně řidiče. Proto
byly znovu obnoveny zájezdy na divadelní představení do Mar. Lázní a později
byly zakoupeny permanentní vstupenky do divadla v Plzni, kam se jezdilo
pravidelně jednou za měsíc. Z počátku byla ve městě také vojenská posádka.
Mezi nimi bylo několik nadšenců i hudebníků a tak společně se zdravotními
sestrami byl sestaven na vysoké úrovni soubor písní a tanců, který svými
vystoupeními slavil velké úspěchy a vystupoval též na Mezinárodním filmovém
festivalu v Karl. Varech. Pro zaměstnance lázní se pořádaly taneční zábavy v
ubytovně Praha s hudebními soubory SNB a Čs.st.lázní v Mar.Lázních, kde byl
vhodný sál. Pro děti léčebny bylo zřízeno kino a loutkové divadlo v budově
Nástup, kde se konala pravidelná představení pohádek a filmů. Jednou týdně se
promítal film pro zaměstnance. Byla zde i knihovna pro zaměstnance asi s 500
svazky knih. Lázeňská budova nebyla v činnosti a tak v hale bylo zřízeno malé
divadlo pro děti, kde členové Rudého koutku hráli pro děti léčebny. Část
pořadu natáčel i rozhlas. Pro vzorné pracovníky vysílal plzeňský rozhlas
skladby cti. Nejen pro lázně, ale pro celé město se pořádaly koncerty
hudebních souborů a divadel a to DLT z Mar. Lázní, Ústecké opery a Divadla J.K.Tyla
v Plzni. Konaly se plesy, před vánocemi prodejní výstavy knih s velkými
úspěchy. Zejména koncerty Divadla hudby pokračovaly úspěšně.
Když MNV vidělo, že se dá v lázních dělat bez prodělku dobrá kultura, byl jsem
navržen do MNV jako předseda kulturní komise a Osvětové besedy ve městě. A tak
mně nastaly další starosti. Konal jsem pravidelné relace v místním rozhlase,
předně v době, kdy občané dojížděli domů ze zaměstnáni, což bylo kladně
hodnoceno, neb občané byli dobře informováni o veškerém dění ve městě. Dříve
se tyto relace konaly nepravidelně a ještě dopoledne, kdy byl málokdo doma.
Zajistil jsem také pravidelné zájezdy Karlovarského divadla. Autobus, který
přivezl herce, sjel do okolních obcí a přivezl zájemce o divadlo a po
představení je opět rozvezl zpět, za pouhé dvě koruny tam i zpět. Než se herci
odlíčili byl autobus zpět a oni předně v zimě nastupovali do teplého autobusu.
Případný schodek se dal snadno uhradit, vždyť na kulturu byla rozpočtována
určitá částka. Ve spolupráci s orchestrem v Mar. Lázních jsme konali jako
zaměstnanci lázní estrádní večery za velkého úspěchu, neb vždy bylo vyprodáno.
Byla zde konána i jiná kulturní činnost. Stalo se velmi často, že na léčení
zde byly děti některých předních pražských herců, umělců a spisovatelů. Tito
často své děti navštěvovali a konali hezká odpoledne pro děti léčebny a večer
pro celé město. Některé akce se konaly i v Mar. Lázních. Také kouzelník
pravidelně dojížděl do léčebny, vystupoval zde hudební virtuóz Oldřich Hlinka,
z hercŮ J. Dítětová, J.Vinklář, Fr.Doubrava, Vl.Ráž aj.
Když jsem pro špatné platové poměry odcházel na podzim 1957 do Plzně, byl jsem
nesčetněkrát přemlouván pracovníky MNV, abych zůstal, že mně zajistí lepší
podmínky, ovšem své rozhodnutí jsem nezměnil. Snad ještě jako svobodný ano,
ale živitel rodiny se 2 dětmi nikoliv. Po mém odchodu Karlovarské divadlo ani
jiné soubory již do Lázní Kynžvartu nejezdily. I když je zde kulturní dům,
nevím, jaká kultura se dnes ve městě provádí anebo v samotné léčebně pro děti.
Prázdné místo poblíž Křížového pramene bylo kdysi pozemkem s domem čp. 24.
Původní BÍLÁ RŮŽE krejčího F.J.Seidla, pak hostinec Daniela ULLMANNA (od 1834)
a pak HOTEL LIPSKO (od r. 1862 Eduarda Krautzbergera). V r. 1939 se tu uvádí
75 lůžek, z toho 45 s tekoucí vodou. V roce 1945 dostal dům jméno PICADILLY,
třebaže se říkalo dále Lipsko. V 6O. letech byl zbourán a založen malý parčík.
Plán na postavení lázeňského areálu ministerstva vnitra se zatím nerealizoval.
V řadě domů: dnešní JIRÁSEK, lázeňský dům ministerstva vnitra, pod ním
lázeňská poliklinika, vysoký dům je léčebna LIBUŠE, pak hotel SLUNCE a nakonec
dnes již zbouraný architektonicky nádherný NOVÝ KLINGER.
Chytrému se nepřihodí žádná pošetilost.
(Einem Klugen widerfährt keine geringe Torheit.)
Tajemství ještě neznamená zázrak.
(Geheimnisse sind noch keine Wunder.)
Je to úplně lhostejné být vznešený nebo nepatrný, lidské se musí vždycky
odpykat.
(Es ist ganz einerlei vornehm oder gering sein; das Menschliche muss man immer
ausbaden.)
Goethe 1823 Mar.Lázně ?
Jdeme-li dále do minulosti, pak nalézáme již jen drobné vichry - jako
byl rok 1938; křtění nových domů prvními názvy a pak už jen
příležitostně při rekonstrukcích domů nebo při změnách majitele.
U kolébky prvních změn názvů po listopadu 1989 jsem měl tu čest stát
osobně a navrhnout návraty názvů pro MASARYKOVU ulici (dosud to byla
ulice Josefa Hakena), GOETHOVO NÁMĚSTÍ (dosud Gottwaldovo náměstí) a pro
HLAVNÍ TŘÍDU (dosud třída Československé armády a druhá polovice třída
Odborářů). Stalo se to 7. prosince 1989 v společenském domě Casino. kdy
byl aklamací občanstva bouřlivým souhlasem přijat můj návrh na tyto
změny. Staré vedení města nemělo vyhnutí a názvy se okamžitě změnily.
Jen po straně se nadávalo, že to stojí administrativně moc peněz a že se
musí měnit u všech trvale bydlících razítka v legitimacích.
Jak šel čas, začalo vedení města s obranou. Můj návrh na návrat názvu
pro ulici gen. Pierce, který v květnu 1945 Mar. Lázně osvobodil (část
Ruské třídy), v komisi pro oslavy osvobození armádou USA už neprošel.
Byl odsunut na pozdější dobu, když se nejprve operovalo s vysokými
administrativními náklady, potom s tím, že občané nebudou souhlasit s
tak neznámým jménem ulice, a nakonec i tím, že se změna názvu města musí
připravit nejprve koncepčně a udělat pro celé město najednou.
Nová rada Městského národního výboru - už bez Ing. Kopka - dlouho váhala
a až dne 9.října 1990 jednala o nových názvech. Přijala nové názvy jako
svůj návrh, nikoliv jako rozhodnutí. Šlo o tyto změny:
NOVÝ NÁZEV:
Kolonáda
Městské divadlo
Reitenbergerova
Anglická
Nehrova
Česká
Kubelíkova
Seifertova
Skalníkova
Hroznatova
Tepelská
Americká
Škroupova
Školní náměstí
JanáčkovaPůvodní starý název:
Kolonáda Maxima Gorkého
Divadlo Nikolaje Vasiljeviče Gogola
Třída Rudé armády
U Sokolova
Čechova
Třída ČSSP
Antonína Zápotockého
Zdeňka Nejedlého
Julia Fučíka
generála Svobody
Obránců míru
Budovatelů
kapitána Jaroše
náměstí Pionýrů
kapitána Nálepky (sloučeno)
JE POZORUHODNÉ, že titíž lidé, jímž nevadilo před lety
měnění názvů např. Benešovy ulice (Hlavní) na ulici Odborářů a třídu
Čsl.armády, nebo Masarykovy ulice na třídu Josefa Hakena, dnes nás
VARUJÍ, že změny ulic stojí VYSOKÉ NÁKLADY !!!
Kdyby ponechali staré názvy, ušetřili by náklady nám i sobě...
Co se týká názvů domů, schválila rada MěNV dne 17. dubna 1990 návrhy
změn názvů zotavoven a léčeben, jak je předložila Správa rekreačních
zařízení a Čsl. státní lázně Mar.Lázně, a jak je posoudila předtím
komise kultury MěNV. Šlo o tyto změny názvů:
NOVÝ NÁZEV:
Lesní Mlýn
Seifert
17.listopadu
Zvon
Regent
Narcis
Eva
Monty
Bohemia
Centrální lázně
Hvězda
Carlton
Silva
Pacifik
Kavkaz-nový název bude vybrán po rekonstrukci
Ulrika
Zlatá Koruna
Westend
Smetana
LyraPůvodní starý název:
Donbas
Wasilewska(Třebízského ul.)
Vostok
Horník
Čína, Ruská tř.
Vít Nejedlý u di Vittorio
Stachanov
Leningrad
Antonín Zápotocký
Ústřední lázně
Rudá Hvězda
Svobody
Fučík
Vítězný Únor
Kavkaz
Oděsa
Volha
Dimitrov
Kyjev
Bajkal
Protože jsem považoval glosu redaktora Štiky za podivné míchání se do
věcí Mar. Lázní z neznalosti věci, napsal jsem do PRAVDY a co se
přihodilo - viz článek "Proč se Čech stěhuje.
Dne 7. května
1991 uveřejnila NOVÁ PRAVDA nový článek "Proč se Čech stěhuje" s tím, že
redaktor Štika se nehodlal smířit se svým omylem s Nehrúem a že Čech
nebyl v Mar. Lázních, si vysvětlil, že byl asi chudý a nemohl si dopřát
léčení v lázních...
Co se týká třídění
hrdinů ani toto nebylo nikdy naší specialitou, ale specialitou podivných
plzeňských historiků, kteří zamlčovali právě západní hrdiny, věznili je
naše věznice a možná právě na Borech.
Takovou lekci, abych
netřídil hrdiny na východní a západní, mně nemusí pan redaktor dávat.
Z á v i d í m , a l e . . .
V Mariánských Lázních mají už zase přejmenováno pár ulic navíc. Zatím co
my v Plzni pořád ještě chodíme do Leninky, ačkoliv to bývala Husova
třída. Závidím jim, ale leccos nechápu. Proč musel Svatopluk Čech přijít
o ulici, když to byl český spisovatel, který ve své době něco znamenal a
nebyl žádný bolševik, nezkompromitoval se politickými činy a pořád patří
mezi klasiky české literatury. Když jsem se na to ptal na městském
úřadu, velice ochotně mně vysvětlili, že ulice dostala původní jméno -
stala se Nehrúovou. Nic proti tomu, to byl velmi významný člověk, přítel
našich národů - když já ale nevěřím, že by se pro tohoto pána nenašla
ulice jiná, možná stejné úrovně, a český spisovatel mohl zůstat na
místě.
Nebo ti dva kapitáni - Jaroš a Nálepka. Položili sice svůj život na
straně Sovětů, ale padli jako českoslovenští vojáci v boji proti
nacistům. Tak přemýšlím, zda by nebylo lépe ulice číslovat, jako to
dělají například v USA, než lítat od jednoho příkopu k druhému.
J.J.Nehr postavil první lázeňský dům
Co se týká našich kapitánů Jaroše a Nálepky, jejichž hrdinství si velmi vážíme,
nutno říci, že byli bohužel jedni z mála, jejichž jména byla v minulosti
povolena k použití názvů ulic. Ale v boji s nacisty položilo život mnoho
západních vojáků naší armády, z města samého byl v roce 1943 popraven český
hrdino letec Hamšík, neméně velký hrdina jako naši kapitáni, ale zmínit se o
jejich hrdinství před lety bylo zločinem.
Pane řediteli, ještě pár slov k těm hrdinům. Ti dva kapitáni, opravdu byli
hrdinové a když už ulice měli, mohli jste jim je nechat. Určitě by se u vás
našla další ulice i pro letce Hamšíka, před jehož památkou smekám. Jako ředitel
muzea mně dáte jistě za pravdu, že by nebylo správné rozdělovat hrdiny II.
světové války na ty, kteří padli na Východě či na Západě. A podle toho je
uctívat. To dělali komunisté. V listopadu 1989 jsme hlásali heslo: "Nejsme jako
oni." Že už by to neplatilo?
(
1 8 4 1 - 1 9 0 4 )
Tento lístek je uložen ve sbírkách DVOŘÁKOVA MUZEA v Praze a ukazuje, že
Dvořákovy návštěvy našeho města byly zřejmě krátkodobé a že nešlo o lázeňskou
kůru v pravém slova smyslu.
Věrné faksimile korespondenčního lístku získal prim. MUDr. Vladimír Křížek z
pražského muzea a předal je mariánskolázeňskému muzeu. Text zní:
"Mariánské Lázně 18 - 21/8 - 79
Milý příteli,
jsem tedy opět v mariánských lázní, kde jsem se s panem radou sešel a což mě
velice těšilo. Odtud hodlám se podívat do Solnohradu a do Vídně, a dáli pán Bůh
uvidíme se ... pošle kam aneb začátkem p:měsíce (tj.příštího měsíce) v Sitione,
na co se již velice těším. Srb je se mnou a zejtra se podíváme do Karlových var.
Děkuji Vám mnohokrát za Vaši laskavost ... měl pán ty noty, přece trochu
starostí, aby je mně někde nepohodily. Srdečně Vám a rod. Rubešové
Váš Ant.Dvořák."
Adresa je:
"Ctěný pan Alois Göbel
knížecí sekretář
v Sichrově, p:Liebenau"
(Liebenau = Hodkovice na Liberecku, Alois Göbel, sekretář na Sychrově u Turnova,
Josef Srb, spisovatel a přítel Dvořáka)
Slovo "opět" nám potvrzuje, že jeho návštěvy byly v Mar. Lázních opakované!
(Wenn man alle Gesetze studieren sollte, so hätte man gar keine Zeit, sie zu
übertreten.)
Nemůžeme žít pro každého, zvláště ne pro ty, s kterými žít nechceme.
(Man kann nicht für jedermann leben, besonders für die nicht, mit denen man
nicht leben möchte.)
Kdo mé chyby snáší a přechází je můj pán, i kdyby byl mým sluhou.
(Wer meine Fehler überträgt, ist mein Herr, und wenns mein Diener wäre.)
DESET LET VLASTIVĚDY V KULTURNÍCH PŘEHLEDECH
1981 - HISTORIE OBCÍ
1981/11 Velká Hleďsebe
1981/12 Malá Hleďsebe a Klimentov
1982 - HISTORIE OBCI
1982/01 Valy
1982/02 Úšovice
1982/03 Hamrníky
1982/04 Stanoviště
1982/05 Chotěnov
1982/06 Skláře
1982/07 Vlkovice
1982/08 Martinov
1982/09 Vysočany
1982/10 Milhostov
1982/11 Ovesné Kladruby
1982/12 Závišín
1983 - HISTORIE OBCÍ
1983/01 Zádub
1983/02 Kladská
1983/03 Rájov
1983/04 Sítiny
1983/05 Mnichov 1.
1983/06 Mnichov 2.
1983/07 Číhaná
1983/08 Pístov
1983/09 Holubín
1983/10 Dolní Kramolín 1.
1983/11 Dolní Kramolín 2.
1983/12 Chodová Planá
1984 - HISTORIE OBCÍ
1984/03 Drmoul 1.
1984/04 Drmoul 2.
1984/05 Horní Ves, Skelné Hutě
1984/06 Trstenice
1984/07 Tři Sekery 1.
1984/08 Tři Sekery 2.
1984/09 Chodovská, Plánská a Tachovská Huť, Slatina
1984/10 Kyjov, Zadní Chodov, Broumov 1.
1984/11 Broumov 2. a Krásno
1984/12 Sekerské Chalupy, Jedlová
1985 - KRONIKA 1945 a RŮZNÉ
1985/01 Stavební vývoj M. Lázní 1818 - 1985; z kronik 1945
1985/02 O léčivých pramenech M.Lázní; z kronik 1945
1985/03 O stravování v M. Lázních; z kronik 1945
1985/04 Pochody smrti v kraji 1945; z kronik 1945
1985/05 Zásobování M. Lázní vodou; z kronik 1945
1985/06 Jak se léčilo v M. Lázních; z kronik 1945
1985/07 Z kroniky města 1945 (R.Mařík) Lázeňští hosté v minulosti
1985/08 Kulturní život ve starých M. Lázních; Theodor Lessing; z kronik 1945;
utajený pobyt M. Twaina
1985/09 Z kronik 1945 - dokončení; staré vycházkové cesty 1.
1985/10 Pulsační kabinková lanovka; přestavba Antoníčkova pramene; staré
vycházkové cesty 2.
1985/11 Zotavovna Leningrad v rekonstrukci; výlety do okolí v 19.stol.
1985/12 Čistota města a kanalizace v minulosti; Mar. Lázně - projekty, které se
nerealizovaly
1986 - MINERÁLNÍ PRAMENY a JINÉ
1986/01 Křížový pramen
1986/02 Ferdinandovy prameny
1986/03 Rychtáři a starostové Mar. Lázní; o kyselkách jižně Mar. Lázní
1986/04 O kyselkách západně Mar. Lázní
1986/05 Karolinin pramen
1986/06 Rudolfovy prameny
1986/07 Lesní pramen
1986/08 Pottovy prameny; 150 let od pobytu Fr. Chopina v Mar. Lázních
1986/09 Ambrožovy prameny
1986/10 Mariiny prameny; Hamrnický zámeček
1986/11 Prameny Ústředních lázní a Hamelika; Maxim Maximovič Litvinov
1986/12 Nejstarší pokusy o získání soli ze zdejších pramenů
1987 - MINERÁLNÍ PRAMENY a HISTORIE DOMŮ v MAR. LÁZNÍCH
1987/01 Kyselky severně od Mar. Lázní
1987/02 Novoveská a Grünská kyselka
1987/03 Kyselky Tepelské vrchoviny
1987/04 Kynžvartské minerální vody a lázně Kynžvart
1987/05 Minerální pramen Radiovka v Podlesí; z historie budovy MěstNV Mar.Lázně
1987/06 Kyselky Českého Lesa; 40 let mysliveckého sdružení Velká Hleďsebe
1987/07 Lázeňská léčebna Kavkaz
1987/08 Lázeňská léčebna Rudá Hvězda
1987/09 Lázeňská léčebna Vítězný Únor
1987/10 Lázeňská léčebna Rozkvět
1987/11 Ruští a sovětští hosté v Mar. Lázních
1987/12 Odborářské zotavovny v Ruské ulici
1988 - RŮZNÉ
1988/01 Revoluční rok 1848 a J
1988/02 Rok 1948 a české lázeňství
1988/03 Mariánské Lázně před sto lety 1.
1988/04 Mariánské Lázně před sto lety 2.
1988/05 Jan KREJČÍK Vzpomínky na rok 1938 v Mar. Lázních
1988/06 Jan DOLEJŠ Osudný rok 1938
1988/07 Josef ZEIDLER Osudný rok 1938
1988/08 František HAVRÁNEK Osudný rok 1938; Lázeňští pacienti v Mar. Lázních
1987; 90 let železniční trati M. Lázně - Karl. Vary
1988/09 Josef ŘEHKA Podzim trpkých plodů (1938)
1988/10 Západní Čechy před 70 lety 1.
1988/11 Památková péče v Mar. Lázních; západní Čechy před 70 lety 2.
1988/12 Západní Čechy před 70 lety 3.
1989 - RŮZNÉ
1989/01 Ke stavebnímu vývoji Mar. Lázní 1.
1989/02 Pobyt Václava Beneše Třebízského; ke stavebnímu vývoji Mar. Lázní 2.
1989/03 Z historie zdejšího školství; Gustav Mahler a Mar. Lázně
1989/04 Václav Vojtěch Skalník a Mar. Lázně 1.; Gustav Mahler a jeho vliv na
českou hudbu (J. Machačka)
1989/05 Václav Vojtěch Skalník a Mar. Lázně 2.
1989/06 Ze Skalníkova parku 1.
1989/07 Sto let mariánskolázeňské kolonády
1989/08 Ze Skalníkova parku 2.
1989/09 Zajímavé stromy v Mariánskolázeňských parcích
1989/10 Počátky automobilismu v Mar. Lázních
1989/11 Čtení ze staré kroniky Závišína 1.
1989/12 Čtení ze staré kroniky Závišína 2.; Gustav Mahler - k 100. výročí jeho
pobytu v Mar. Lázní (Jiří Rychetský)
1990
1990/01 President T.G.Masaryk v Mar. Lázních
1990/02 Devět návštěv krále Eduarda VII. v Mar. Lázních
1990/03 O názvech domů v Mar. Lázních
1990/04 Americká armáda v západních Čechách; z místní kroniky z května 1945
1990/05 K dobytí Chebu; vzpomínky Karla Tesaře
1990/06 Mar. Lázně krátce po skončení války
1990/07 Výsledky voleb v Mar. Lázních
1990/08 Lázeňství v našem městě dnes a zítra
1990/09 Majetkové poměry v Mar. Lázních za první republiky
1990/10 Vymezení odpovědnosti mezi městem a lázněmi v Mar. Lázních za 1.
republiky (1918-1938)
1990/11 Mar. Lázně a volby v minulost; 90 let historika Mar. Lázní (J.May); sto
let od pobytu Johanna Strausse v Mar.Lázních
1990/12 Městské úřady a instituce za 1. rep. (1932); slavné osobnosti v Mar.
Lázních - Elschnig (W.Hollay)
1991
1991/01 70 let od smrti mlčícího básníka (Tummerer); Evangelický kostel
1991/02 Ruský kostel
1991/03 Anglikánský kostel
1991/04 Jak vstoupilo kino do Mar. Lázní; kavárny v minulosti
1991/05 46. výročí příchodu americké armády do Mar. Lázní
1991/06 Mark Twain a Mar. Lázně před 100 lety
1991/07 75 let pobytu Franze Kafky v Mar. Lázních; z historie duchovní péče v
Mar. Lázních
Od srpna 1991 Kulturní přehled neuveřejňuje články a dal přednost reklamám.
Méně se už mluvilo o tom, že Charlesův prapraděd Eduard VII., král Velké
Británie z hannoverské dynastie, bývával v Čechách častým hostem. Strávil devět
sezón v lázeňském městě, o němž se vyjádřil: "Procestoval jsem celou Indii,
Ceylon, všechna lázeňská místa Evropy, ale nikde na světě mě nechytila u srdce
poezie nádherné přírody jako tady v Mariánských Lázních."
Eduard VII. ještě jako následník trůnu přijel do západních Čech v roce 1897 a
ubytoval se v dnes již zbořeném hotelu Klinger. V roce 1899 bydlel v hotelu
Weimar, číslo 9, naproti Římskokatolickému kostelu Nanebevzetí Panny Marie.
V letech 1903 až 1909 Eduard VII., již jako král Velké Británie a Irska a císař
Indický, nevynechal ani jednu mariánskolázeňskou sezónu. Zůstal věrný hotelu
Weimar, v němž jednal s evropskými státníky, na svoji dobu již moderním objektu,
který byl později přejmenován na King of EngIand (ještě později na Kavkaz).
Co však měl společného král Velké Británie s Buffalo Billem?
Na jaře 1887 William Frederick Cody - legendární Buffalo - vypravil svoji
jezdeckou revui Wild West Show na první zámořskou cestu. V čele stovky Indiánů,
šedesáti kovbojů, sto osmdesáti koni, dvaceti bizonů a dvaceti dalších zvířat
přijel do Londýna. Již první vystoupení přijala veřejnost s takovým zájmem, že
přilákala i následníka trůnu prince waleského - budoucího krále Eduarda VII.
Nevídaná produkce se pro něho stala tak osvěžující změnou v upjatém ovzduší
dvorních oficialit, že o ní své urozené matce podal nadšené reference.
Královna Viktorie právě slavila nejen své 68. narozeniny, ale také padesáté
výročí nástupu na trůn. Pod dojmem synova doporučujícího posudku vzkázala
Buffalo Billovi, aby pro ni a jejích tři sta vzácných hostů uspořádal exkluzivní
představení. A tak přišel neobyčejný květnový den, kdy W. F. Cody smeknutím
klobouku uvítal panovnici u hlavního vchodu.
Na závěr soukromého vystoupeni pro privilegované vrstvy showman Cody nabídl
projížďku proslulým deadwoodským dostavníkem. Potěšení králové z Belgie, Dánska,
Saska a Řecka zaujmuli nepříliš pohodlná místa v korbě diligence, zatímco
waleský princ - budoucí hlava britského impéria Eduard VII. - se posadil přímo
na kozlík vedle Buffalo Billa. Když nastoupili indiánští jezdci jako čestný
doprovod, kola zaskřípala v písku arény a kočár s monarchy několikrát objel celý
prostor.
V příštích dnech měl konzervativní tisk určité výhrady. Tvrdil, že pretendent
trůnu ohrozil svoji důstojnost tím, že se nechal vozit v oprýskaném vehiklu jako
na pouti. Avšak Buffalo Bill si z kritiky tisku lpějícího na starých a
přežívajících formách žádné starosti nedělal. Naopak byl rád, že královna
Viktorie dala najevo své uznání, a z tohoto ocenění těžil po několik dalších
měsíců londýnských exhibicí.
Codyho Divoký západ musel na britský královský dvůr opravdu zapůsobit, neboť v
roce 1892 za druhého turné souboru po území Albionu, královna Viktorie vyzvala
Buffalo Billa, aby pro ni a její hosty uspořádal zvláštní představení v parku
windsorského zámku, hlavního sídla anglických panovníků.
V zimě 1902 - 1903, za třetí cesty po Velké Británii, vystupovala Codyho Wild
West Show v londýnské aréně Olympii.
Své vzpomínky si tam 13. března 1903 přišel oživit i Eduard VII., král Velké
Británie a Irska a císař indický. Na představení přišel se svou manželkou
královnou Alexandrou. Obě Veličenstva s sebou při vedla i dva malé vnuky z
windsorské dynastie - budoucího krále Eduarda i který později při volbě mezi
hlasem srdce a žezlem dal přednost paní Simpsonové, a dalšího příštího krále
Jiřího VI., jenž panoval v letech druhé světové války, a který se stal dědem
dnešního prince Charlese. To samozřejmě oba chlapci v námořnických oblecích
ještě ani zdaleka nemohlI předvídat a se skrývanou zvědavostí přihlíželi, jak
jejich urozený dědeček prochází mezi indiánskými týpí, přidržuje si cylindr a
půjčuje svoji hůl indiánskému dítěti, a přitom rozpráví s jakýmsi pánem s
dlouhými bílými vlasy, jehož někteří lidé oslovují: "plukovníku Codye."
Je zcela neznámou hypotézou, že v roce 1906 chybělo několik dnů a Eduard VII. se
MOHL s Buffalo Billem setkat v ČECHÁCH William Frederick Cody totiž v srpnu
končil umělecké turné po padesáti městech Rakousko-Uherska. Je ho jezdeckou
revuí s osmi sty lidmi a pěti sty koňmi u nás zhlédli obyvatelé Košic, Těšína,
Moravské Ostravy, Opavy, Přerova, Brna a Jihlavy. Dne 14. srpna tři vlaky Wild
West Show přijely do Liberce, aby se připravily na cestu do Žitavy. A právě
tehdy stačilo, aby se velký showmaster Cody zdržel jen dva dny v Českém
království a zajel si do Mariánských Lázni. To by však znamenalo porušeni
přesného harmonogramu a nedodržení předem vyjednaných závazků v Německu. Proto
se setkání na vysoké úrovni, i kdyby bylo míněno vážně, nemohlo uskutečnit.
A tak zatímco Show Buffalo Billa již předváděla své umění obyvatelům Budyšína,
téhož dne, 16. srpna 1906, přijel do Mariánských Lázní Eduard VII., aby se
podrobil třítýdenní léčebné kúře.
J. W. Goethe vysvětluje proč se v době obsazení města Výmaru po bitvě u Jeny a
Auerstedtu (1806) neobracel proti Francouzům a Napoleonovi.
Eduard Petiška: Johann Wolfgang Goethe - Výbor z poezie, str. 20, Československý
spisovatel, Klub přátel poezie, Praha, 1973